Radomír Hanzelka Chata

Radomír Hanzelka – Chata

Polekaně sebou trhnu… S ohromením zírám do místa, kde je nadzvednutý poklop! Bestie je pryč a… místo ní na mě prosebně hledí tvář Andrei, se slzami v očích! "Slunce nevyjde… protože čas je relativní a dá se vrátit…“ povídá Andrea… Zjihnu. Uvědomím si, že je poslední z mých přátel, co mi zbyli… "Musíš mě pustit Adame… Prosím…! Musíme odsud vypadnout pryč, jinak nás to oba zabije!" pokračuje Andrea… Stále na ni zírám… "Pospěš si… Adame…!" pobízí mě s náznakem strachu v hlase… Ani nevím proč, ale slova, co mi vyletí z úst, znějí jinak, než bych chtěl… "Ty nejsi Andrea!!" zařvu… "A jsem!! A jsem!! A jsem!!" zařve TO, co si hrálo na Andreu, nepříčetně zpod poklopu a bleskurychle se změní zpět v bestii! Takže přece jen mě instinkt nezklamal a byla to léčka! Mou pozornost upoutá odbíjení těch pendlovek. Jak je to možné? Vždyť ještě není ani celá hodina?! S hrůzou zírám na ty hodiny v místnosti! Odbíjejí nesmyslně čas - čtyři padesát pět - a náhle… se začnou samy přetáčet ZPĚT… na PŮLNOC!! "Slunce nevyjde!! Slunce nikdy nevyjde!! A přidáš se k nám!!" skřehotá ta VĚC ve sklepě… Její krvavě rudé oči mě znovu začínají děsit! Zdá se mi, že ten její škleb je čím dál hnusnější… No… Vypadá to, že čas se vrátil k půlnoci a to ZLO, které je teď všude okolo, po mě teď půjde…! "Póójď… k náám…" ozve se kdesi zvenčí táhle a vemlouvavě… "Pusť mě ven!! Pusť mě ven!!" řve příšera zpod poklopu a snaží se jej vyrvat z pantů! Skočím ke krbu, popadnu zakrvácenou sekeru a znovu skočím zpět ke stěně! Musím se krýt a musím všechno mít v zorném poli, nebo mě ty bestie zasrané dostanou!! Jasně… Paralela s filmem je zřejmá! Tam se pendlovky na stěně také zastavily! A pokud vím, tak Ashe to ZLO nakonec stejně dostalo… A já NECHCI, aby mě dostali!! NECHCI!! Kopnu vztekle do židle. Ta letí až ke krbu a tam se rozbíjí na prvočástice, ze kterých byla složena…

1


Jak si tak promítám v hlavě souvislost s filmem, vzpomenu si, že přece v druhém díle toho filmu je nějaká zaříkávací formule a pomocí ní se podaří poslat démona pryč! (do minulosti…) Fajn! Tak si hezky zapneme to podělané video! Zapínám bednu a horečnatě kontroluju, zda je v přehrávači kazeta s filmem. Ano… je… (no neříkal jsem to?! Jasně, že se museli čumět zrovna na tenhle film… Jak kdyby tam nebyli i jiné fláky…) Přetáčím postupně kazetu na konec druhého dílu filmu a… na třetí pokus jsem tu pasáž našel! Pouštím ji. Rychle najdu závěrečnou pasáž, kde hrdinka říká jakési zaklínadlo a otevírá časoprostorový tunel. Ten vcucává nejen démona a jeho poskoky, ale také Ashe, co se marně snaží udržet desky zapřené mezi futry dveří… Zesiluju to na plné pecky a vím, že to zabere. MUSÍ…!! Jenže tak pendrek… Nestane se vůbec nic! Rychle přetáčím pasáž zpět a pouštím znovu a… zase nic! Takže je to v háji… nezabralo to… Co teď?! Co… sakra… TEĎ??!! Instinktivně sahám do kapsy. Jo… mobil mám… super! Zkouším vytáčet nejbližší číslo na policajty a znovu se jdu postavit zády ke stěně, protože kdoví, co se odkudkoliv může na mne vrhnout… Z mobilu se ozývá tón, který signalizuje, že sítě nejsou dostupné… COŽE??!! Jak - "nedostupné"?! Dyť, do hajzlu, nám furt masírujou palici, že je všude na sto procent vykryto!! Tak jak, že není signál??!! Zahlédnu, že se videokazeta přetočila na začátek, vysunula ven a video se vypnulo… No paráda… Sice jsme si tím filmem tady „vytunili“ jakési to ZLO, co už tu pravděpodobně bylo odjakživa, ale na druhou stranu - pasáže z filmu už to ZLO zahnat nedokážou! Co říkala ta babice? Přece, že nemáme nasírat mrtvé… Teď už chápu, že ZLO tu bylo pořád! Ale nebylo natolik magicky silné, aby si mohlo dovolit machrovat… Jako bych je neprosil pomalu na kolenou, aby nepouštěli horory tuhle noc… Silný příliv smutku, beznaděje a paniky ve mě vybičovává zbytky adrenalinu. Stojím u stěny a vidím tu pizduchu, co furt mlátí tím sklepovým poklopem a to vodítko z čokla, co by ten poklop mělo držet, ale už je prodřené na kost a dlouho ten poklop stejně neudrží…

2


A když se mi ještě k tomu naskytne ten úžasný pohled dokreslený tím svinstvem všude po stěnách a stropě, tak se neovládnu a ze všech sil zařvu: "ZKURVENÍ démoni všech posraných realit a vesmírů! VYLIŽTE MI PRDEL!!!" Náhle všechno… ale NAPROSTO všechno vůkol ztichne! Udiveně vyvalím oči a snažím se pochopit… nepochopitelné, PROTOŽE… …poklop je zavřený, vodítko nikde, na zemi čisto, stěny a strop jak alabastr… jen ta tma venku je to, co ještě zůstalo z té původní hrůzy… No vida ho „Idaho“… To se podívejme… drazí a milovaní… Tak ono to fakt zabralo? Takže stačilo jen poslat všecky síly pekel do hajzlu?? No SUPER!! V ruce se mi rozezvoní mobil… Trhnu sebou! Před chvilkou přece ještě nebyl signál!! Nevěřícně pohlédnu, na displej, kdo volá. Je to Marcela…! "Kdo je tam?" ptám se opatrně, když vezmu hovor a s mobilem u ucha opatrně naslouchám, KDO by tam mohl být. Marcela už přece NENÍ… jestli se nemýlím… "No čauki, brouku. Tak jak to jde?" Uslyším Marcelin hlas. "Co… co… jak… jde??" vykoktám. "No co asi?? Jak ti jde přežívání s těma potvorama v té chatě přece! Máš na to?" Polekaně sebou trhnu. JE to Marcela, jak vyšitá a ten její uštěpačný tón bych poznal kdykoliv! "No… snažím se…" vykoktám znovu nesmyslně. "Kde vlastně jsi?" "No kde… přece víš, KDE, ne?! Jako bys to už dávno nevěděl! Nedělej ze sebe pitomce!! A jen tak mezi námi - to bylo skvělé, poslat démony do hajzlu a vzkázat, ať ti vylížou řiť. To seš fakt borec…" směje se do telefonu. Na tohle nevím, co odpovědět, protože stejně - celý ten rozhovor je zatraceně divný! Vtom slyším v ve founovi, jak Marcela zvážní. "No… víš ty co, Adame? VYLIŽ SI JI SÁM!!!“ zařve strašlivě změněným hlasem a… všechno kolem se vrací do podoby, jak to bylo před tím! "Chci ven!! Chci ven!! Dej duši sem!!" řve ta příšera ve sklepě! Stěny jsou opět hezky „sladěné“ do krvavých tónů barev a na podlaze znovu leží v kaluži všeho možného zbytky Marcely…

3


Zírám na to všechno a mám neodbytný pocit, že jsem to prosral na celé čáře… V ruce mi znovu zvoní iPéčko! Číslo je zajímavé - jsou tam tři šestky… Opatrně vezmu hovor a tentokrát si jej pouštím přes reprák. "Haló?" zeptám se přidušeně. "Kdo je tam??" "Póójď… k náám…" ozve se táhle… "Póójď… k náám…" Vytřeštím oči na displej! Objevuje se na něm kostlivecká ruka a ta… najednou začne vylézat z toho displeje! TO JE PŘECE KRAVINA!! řvu na celé kolo a snažím sám sebe přesvědčit, že je to všechno jen další debilní vize… NENÍ… Ten kostlivecký pařát mi šermuje pár cenťáků před ksichtem! Cvilku zírám na tu podělanou „holoprojekci“… na to, jak z displeje „founa“ vyrůstá ta zlovolná pařáta a natahuje se k mému ksichtu a… v pudu sebezáchovy provedu strašlivou… neobhajitelnou věc… přímo jasnou svatokrádež - mrsknu svým tolik milovaným digi-čučem o kamenné obložení krbu tak, že se krycí sklo rozletí na stovky kousků a je úplně jedno, jestli je tvrzené, nebo bůhvíjaké… BOŽE!! Můj miláášššek!! vzlyknu… ale už je pozdě… "Kdo je tam!! Čert je tam!!" Kdo je tam!! čert je tam!!" řve ta sklepní potvora… Vodítko, které doposud drželo poklop od sklepa, se s prásknutím trhá a poklop prudce vyletí! Ze sklepa doslova vyplachtí jakási napůl člověku podobná hovadina a letí směrem ke mě!! Nelením, rychle beru do ruky sekeru, jedinou možnou zbraň, co mám po ruce. "Dej sem duši!! Dej sem Duši!!" ječí na mně tím svým několikahlasým pisklavým kdáčákem! Najednou mi to všechno přijde směšné… NESKUTEČNĚ SMĚŠNÉ a já… se lidi drazí… vážně musím smát! No ne, fakt… JE TO K POPUKÁNÍ a je dost možné, že už mi z toho řádně hráblo, ale… TAK TO PROSTĚ NYNÍ A TEĎ CÍTÍM! "A hele! Nejseš ty náhodou ta tetka Henrietka? Co?! A že jo?! NO NE-KE-CEJ… FAKT??!!" hulákám na tu bestii ze samého dna pekel. Zastaví se ve vzduchu, tak metr ode mě. Dost blízko na to, abych ji mohl tou sekerou pořádně přetáhnout. "Tak co?? Žereš dušičky?! Sereš dušičky?! NO TAK SI PRO NI POJĎ!! vyzvu tu věc… 4


Napřáhne ty své pazoury ke mě a bleskurychle tu malou vzdálenost překonává, jenže… kdepak s tímto na mě… Jediným máchnutím toho Valašského „tomahawku“ useknu bestii to, co by se už ani rukama nedalo nazvat a hned další ranou jí usekávám hlavu! Zbytek těla padá s těžkým žuchnutím na podlahu. Hlava se kutálí po zasviněné zemi, jeji grimasa se křečovitě škube a zuby cvakají na prázdno… pak padá do sklepa a slyším ji, jak se s temným boucháním kutálí a poskakuje po dřevěných schodech. Fajn… Další ludra je v tahu! pomyslím si se zadostiučiněním. "Póójď… k náám…" zařvu posměšně a ukážu směrem před sebe do prázdné místnosti pořádného fakáče! TEN, kdo na mě někde číhá, tak to jistě vidí a ví, že to patří JEMU… Zmrdovi jednomu!! Těžce dosedám na židli. Znovu je všude tíživé ticho… Samozřejmě, že zas sedím zády ke stěně, abych měl přehled a… začínám se zase hystericky chechtat tomu, co mě právě napadlo připadám si totiž, jako ten Billy Kid… Taky sedával v knajpě vždycky zády ke stěně, aby ho někdo nesejmul na dvě doby… Zahlédnu hodiny. Jsou stále zaseklé na „půlnoc“, i když podle kyvadla, zdá se, teď fungují… Fajn. předpokládám, že když jsou ty tři bestie na fašírku, tak snad bude stačit, abych dostal tu čtvrtou potvoru, co ovládá Fakyho tělo a „časová kletba“ se zruší… Teda… možná… Také přemýšlím nad tím záznamem na magneťáku. Ti dva manžílci, co tu bivakovali před námi, tím vykopáním zřejmě pustili na svět NĚCO, co do té doby bylo asi jakž takž u ledu. Ten dědek přece říká cosi o „mega šutráku“, který s tou svou paničkou na té mýtině vykopali… Musím se jít podívat na ten blbý šutr, protože je tam prej cosi vytesané…nějaká jména a letopočty, nebo co… Obávám se, že asi vážně vykopali hromadný hrob těch „obětí moru“. Jo… to je taky nápad… proč se na to ti páprdové nevysrali?! Vůbec se mi do té tmy nechce…! Všude se furt válí ta vrstva podivné husté a bílé mlhy… Napadá mě, že se tu někde ještě musí potulovat ta bestie, co obsadila Fakmanovo tělo. Jenže nakonec to pustím z hlavy. Stejně je to všecko postavené na palici, tak co? A vůbec - jestli toho Kundoslava potkám, tak mu automaticky uvalím sekerou palici a hnáty, takže jaképak copak? Jdu hledat ten blbý šutr… V jedné ruce svírám sekeru se stále naladěným ostřím na maso démonických přisluhovačů a v druhé ruce mám baterku s nejnovějším typem LED-ky. 5


Podle infa z pásku je to někde tak dvě stě metrů přede mnou. Prodírám se tou mlhou. Naštěstí se drží jenom asi tak do půl pasu, výš ne. Slyším podivné šepotavé zvuky, jako když se celá skupina NĚČEHO pomalu plíží a mezi sebou si něco špitá! Zpozorním! Tom přece v záznamu říká, že o těchto zvucích mluvila Marcela a že pak se jí něco ovinovalo kolem nohy! Zastavuju se. Tak na tohle si vážně musím dát majzlíka! Jo… už je to tady… už je to všude kolem mě! Bleskurychle pochopím, že paradoxně v té chajdě nebylo asi nejhůře, protože ty špitající pazvuky všude okolo v té mlze nevěstí vůbec nic fajnového… Máchnu prudce rukama před sebe, do té mlhy a to, o co se snažím, se kupodivu daří - zkouším tu pitomou mlhu alespoň trochu rozehnat… Jo, trochu to zabralo! Na zlomek vteřiny, ve světle baterky, zahlédnu změť jakýchsi šlahounů, plazících se po zemi a ještě si všimnu, že všechny ty šlahouny jsou od keře, co je pět metrů přede mnou! A kruciš! To je jak den Trifidů… Rozbíhám se k tomu keři, protože moc dobře vím, co musím udělat - pokácet ho! První zásek těžké sekery vykousne do kmene první zářez smrti. Mocným škubnutím vytahuji sekeru, abych se napřáhl k další tvrdé ráně. Za mnou a kolem mne je znovu slyšet šustot a ševelení! To se mě snaží obklíčit ty posrané plazící šlahouny z tohoto křoviska! Z rány v kmeni keře vytryskne gejzír krve! Okamžitě jsem zaprasený, jak hovado… Ale nedbám na to! Dalším mocným zásekem a pak ještě dalšími třemi, rychle jdoucími po sobě, podetínám keř! Z kmene pořád vytéká krev a rozlévá se u pařezu… teď už bývalého keře… Mlha v nejbližším okolí se začíná vracet spárami do země, jako by ji něco vysávalo. Ševelení přestalo a šlahouny teď kolem mne všude leží mrtvě. Jenže o kousek dál, kde ta mlha pořád ještě je a válí se všude okolo, jako někde na Blatech, zaznamenám pohyb a znovu šustot… Rychle pochopím, že těch keřů na mýtině je dalších pět a ty se činí, seč můžou! Kácím jeden keř za druhým… Krev kolem cáká a rozlévá se, jako na nějakém nechutném bále bizarností… Pokácel jsem je všechny! Zabil jsem je všechny! Ty keře… KRUCINÁL!! Od kdy kšáče krvácejí?! Co je to za pitchovinu?!! A když už jsme u toho – od kdy mají keřiska „pohybově nadané“

6


kořeny, co se hýbou jak „Anacundy“ a jdou po člověku, jak kočmen po rybičce?!! Mlha je pryč. Šlahouny se mrtvě válí na zemi a „šepot“ ustal… Ve světle baterky zahlédnu prohlubeň a u ní cosi světlého, co trčí mírně nad úroveň rozkopané zeminy, ale kdyby nebyla pošlapaná vysoká tráva okolo, jak od dobytka, tak by to „cosi světlé“ nešlo vidět vůbec… Jdu tam. Tuším, že je to místo, co ten páprda popsal v záznamu na magneťáku. Posvítím na tu světlou věc, co trčí z té země… Je to opracovaný kámen… je to opracovaný prastarý náhrobní kámen!! Lámaně slabikuju, co je tam napsané. Ne nadarmo jsem se kdysi zajímal o Staročeštinu a Staroslověnštinu… Jsou tam jména a data… Sice se dají číst obtížně, ale… jsou tam! Pod nimi je nějaký nápis a já to za boha nemůžu přečíst, protože je zapatlaný od zeminy a navíc zčásti v té zemi ještě je… Jestli budu chtít rozluštit ten „náhrobák“, tak asi budu muset máknout a vykutat celý ten krám ze země a trochu ten nápis očistit… Rozhlédnu se okolo. Neuvěřitelné! Ten dědula tu nechal i rýč! Je pohozený jen tak ledabyle kousek vedle vykopané zeminy. Fajn! Aspoň se nemusím vracet do kůlny pro vercajk! Využívám toho a hned zkusmo zaryju do té jámy. Jenže tam je jen zemina, na nic nenarážím… Vykopávám takto asi ještě půl metru zeminy. Kupodivu to jde snadno a je neuvěřitelné, že v této, tolik kamenité oblasti, se dá hloubit jáma, aniž by tam kameny byly… Obracím pozornost k šutráku. Fajn! Nápis je vidět celý a ani jsem, já osel, nemusel rýt tak hluboko! Stačilo jen tak nějakých patnáct čísel! Jenže jak čistím rukou zbytek nápisu, všimnu si, že v úpatí tohoto kamene, v místech, kde jsem před chvilkou ryl, je sotva zřetelná rýha… K čemu ta rýha je?! Znovu obrývám maxišutr dokola o hloubku jednoho rýče. Posvítím a… vidím další, hlínou zanesený nápis! Horečnatě se snažím zacloumat tím megašutrem, abych jej vyvrátil. Malinko se pohne, ale to je málo. Znovu přichází ke slovu rýč. Nekonečné minuty, plné dřiny, se vlečou. Pot se ze mě lije a mám jej naprosto všude! Hlavně mezi „půlkami“ je to sakra „příjemné“… KONEČNĚ! Vyvracím „náhrobek“, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě dalších čtyřicet cenťáků musel rýt okolo něj zeminu a navíc při vyvrácení ten šutr povylezl o dalších dvacet čísel - to 7


spíš teď vypadá, že je to nějaký obelisk a ne klasická náhrobní deska… Stírám zbytky hlíny z prastarého nápisu, který je níž, pod tou rýhou, co jsem prve uviděl. I když jsem v překladu ze Staročeštiny míval slušné známky, tak přesto jen s námahou hledám správné výrazy pro nápis, co čtu… Nakonec pochopím, CO je tam vytesáno!

8

Radomír Hanzelka Chata

Recommend Documents