Radomír Hanzelka Agentura Osiris II

Radomír Hanzelka – Agentura Osiris II.

Max mi s hranou slavnostní úklonou předává klíče od mého domu. Měl to tady i s Alici na starosti. Už od předsíně zaznamenám, že vše je naprosto v cajku. Aliciiny ruce jsou znát. Je stejně dobrá hospodyňka, jako Lucie, pomyslím si a toto poznání mě potěší. Dobře si vybral Max… Moc dobře. Lucie začíná vybalovat a třídit věci. Některé jistě vyhodí, ale jiné asi opere. Max se loučí s tím, že večer dorazí i s Alicí, která přijede, jen co ji skončí týdenní služby - taktéž na večer. Sedím na své milované pohovce. Jenže sedím a hledím kamsi do blba… „Halóó… pane… vnímáte mě? No tak… Brouku…“ šaškuje Lucka. Ale má to se mnou fakt těžké. Právě se totiž snažím vidět v dálce alespoň záblesk toho světla… „No tak… Brouku… Helou…!“ „Jo? Co? Co….?? V pohodě… Jsem naprosto v klidu, neboj…“ odpovídám ji zmateně. „Ale já se tě neptala, jak se cítíš… Já tě jen tahám odněkud z těch tvých snových světů, kam furt vypadáváš… V nemocnici jsi o tom odmítal mluvit, ale… co myslíš? Není teď pravý čas, to probrat?“ zvážní. „Dám si sprchu…“ měním téma hovoru. „Pomůžeš mi, prosím?“ Překvapeně se na mě podívá a pak lišácky mrkne. „Aha… Tak pán má chuť lašovat, co?“ Nehnu ani brvou. „No… já se jen divím, proč jsi furt odmítal pomoc třebas ve špitále. Tam jsi nechtěl o ničem ani slyšet hned, jak jsi přestal lazarovatět… a teď…?“ pousměje se. „To víš, že ráda pomůžu.“ Sprcha je úžasná, výjimečná… Ale ne… Ta je normální, to jen… Lucie tomu všemu dodává tyto vlastnosti. Ve chvíli, kdy ucítím její něžné doteky na zádech, už to nevydržím a otočím se k ní. Je tak nádherná… „Chyběla jsi mi takhle, jak tě teď vidím… Chyběla jsi mi a… chybíš mi strašně moc“ šeptám jí.

1


Chce něco říci, ovšem tuto možnost jí nedávám. Líbám ji. Je sladká jako med… Je sladká navenek… je sladká uvnitř… Moje medová Lucie… ve své nevinné Evině kráse. Je to jako v příjemném dešti v Máji, pomyslím si a za jemných kapek sprchového deště, se oddáváme vzájemnému slíbávání všeho, co je v nás nahromaděné celé ty tři týdny… --„Bolí tě to tady?“ ptá se Lucie soucitně, když sedíme v osuškách na pohovce a opatrně mi při tom sahá na tu jedenadvaceti stehovou jizvu… památku na ten strašný den… „Ne… V poho… Akorát když něco zvedám, nebo třebas jdu rychleji“ odpovím jí a ona vytuší, že nemluvím pravdu… “Ale tebe to tady také bolí, viď“ říkám já a lehce se dotýkám místa tam, kde pod tou něžnou křivkou bije její srdce. Zjihne. „Ano… Ještě ano… Myslela jsem, že jsem tě ztratila na dobro…„ šeptá. Slíbávám její dojetí přímo z víček. „Klídek… Dyť mne znáš… Jsem totálně nezabitelný…“ šaškuji. „Ano… To vážně jsi…“ odpoví a pak chvíli nad něčím přemýšlí. “Opravdu tě miluji. Díky, že jsi mě tam zachránil…“ dodává. Nerad ji vidím, když je takto rozhozená. Navíc mám… no prostě… chci se s ní milovat… jenže… Je tak zranitelná… Kruci práce toto…! „Nooo… víš jak to je – za díky si nic nekoupím, ale sem tam nějaký ten polibek na moje hrdinsky zmučené tělo by jistě byl dostačující,“ zamachruji a mrknu na ni. Její uslzené a ztrápené oči se rozzáří, jako když vyjde slunce po temné noci.

2


„Aha… A kdepak je tedy potřeba polibků, můj hrdino?“ zeptá se lišácky. „Tady…“ ukazuji na tvář. „A tady…“ ukážu na krk.“ „A tady…“ ukážu ještě níž… Lucie mě něžně obejme, jemně bere za ruce a přitiskne mi je za hlavu na polštář… jako by mne chtěla k něčemu přivázat (což bych nesnesl! Ani omylem ne…!) Tím si uvolňuje cestu ke mně celému… Něžnými polibky začíná tam, kde jsem ukázal prvně. Ale dál už je to výhradně v její režii. A Lucie je výborná režisérka. Jak se prolíbává po mém těle níž a níž, moje vzrušení se stupňuje až k nesnesitelnosti… Vznášíme se do extatických výšin, abychom pak padali do nižších sfér poorgasmických stavů a poté v něžném objetí a opětovném naladěni se na stejnou vlnu, znovu stoupali do extatických výšin, kdy splyneme na okamžik v jednu bytost, v jedno tělo a jednu duši, abychom za souznění oné slastné extáze takto vytrvali, co možná nejdéle to jde. Abych zase nekecal a moc nebásnil – Lucie je ta, co si to užívá víc. Já, ač vypadám na začátku milování jako nadržený kanec, dávám „jedno číslo“ a pak víc nemám nárok. Nejsem v kondici a ještě chvíli nebudu… (No a taky… to víte, už stárnu přece… „o) Avšak i ta jedna úžasná chvíle, kterou jsem prožil, byla tím, co jsem výše popsal. Také mě i napadne, že buď jsme s Lucií opravdu tak sehraní a tak moc patříme k sobě, když dokážeme mít společný orgasmus a nebo… to z lítosti ke mně může předstírat… (Ale to snad ne… Fuj! Ty tele jedno… Na co zas sakra, myslíš?!) Naštěstí mi Lucie dává najevo, že ještě chce… víc napít z kalichu orgasmické rozkoše. Ne nadarmo se říká, že šikovná ruční práce je k nezaplacení. Hbitý prstík se propracovává sladkými zákoutími ke studnici rozkoše, aby tak Lucii postupně dostal na jeden z dalších orgasmických vrcholů. Její nádherně ztuhlé bradavky, vlnící se břišní partie v očekávání rozkoše, vzdechy… sténání… a nakonec tam

3


dole… uvnitř… citelné záškuby a stahy - mě ubezpečí, že i tohle ještě umím na výbornou… A Lucie je jako poutník na poušti, co dlouho žíznil… potřebuje mnoho doušků toho, co dělá to naše lidství nakonec přece jen snesitelným… Ležíme vedle sebe. Vychutnávám si každý okamžik a nechávám se hladit a hýčkat. Je to velice příjemný pocit. „Miluji tě…“ šeptá mi Lucie do ucha. „Miluji tě…“ Přivírám oči a hrdlo se mi stáhne… Chci odpovědět, že ji miluji také a už dávno, ale místo toho ji políbím. Něžně… dlouze… tak, aby pochopila mou odpověď beze slov… --Probouzím se. Na chvilku jsem usnul a Lucie mezitím nachystala večeři. Než se stihnu obléct, už jsou tady Max s Alicí. „Nazdar lidi,“ zdraví nás Alice. „No vida ho… maroda… jak září. Hotové sluníčko!“ Tu jí v očích bleskne pochopení a uculí se. “No… Lucie… zřejmě máš dobré rekonvalescenční metody,“ povídá jí a kření se. A jak jdou pro jídlo do kuchyně, zaslechnu, jak se zvědavě ptá Lucky: „Dělej… povídej… jakej je? Co? Co? No neke… Fakt? A kolikrát… Cože? A…“ dál už neslyším nic, jsou z doslechu. Alespoň, že Max se k tomu nevyjadřuje. Ten už to ví, není přece tele nechápavé. A vůbec – budu se muset Maxe zeptat, co Alice a jestli si po dlouhé době zase štrejchnul “o) Večeře výborná, opět „zeleninová“, s nějakým chutným dresingem. Začínám podezřívat Lucii, že do těch salátů přidává určitě to céčko, protože není možné, aby se mi ty saláty už dávno neomrzely. Nikdy jsem totiž na zeleninu nějak zvlášť nebyl… Zatracená Aluša! Pokukuje po mě takovým tím hodnotícím pohledem a uščuřuje se… opice jedna! No jo no… Baby…

4


Sedíme a relaxujeme po té vynikající mňamce. Hovor se stočí až k událostem před třemi týdny. „Díky moc, že jsi nás z toho dostal“ říká mi Max. „I když jsi tam vůbec neměl být! Jak jsi na to vůbec přišel?“ „To víš… Ty vaše tajné porady byly tak nenápadné, jak Kalaharský Křovák ve velkoměstě,“ rýpnu si. „A vůbec – vysvětlí mi konečně někdo z vás už, O CO tu, krucinál, jde??! Ztichnou jako pěny…! „No??!“ naléhám. Nic… Jen se na sebe tak divně kouknou a… mlčí jak ryby… Až mi nakonec přece jen Max odpoví. „Podívej… jsou jisté věci, které se týkají výhradně naší rodiny a Lucie. Toto jde - a jak nakázal otec - nutně musí jít výhradně mimo tebe, protože naše rodina s tím má starostí až nad hlavu. Takže jsme se rozhodli tě před tím chránit.“ „Jsi fajn kluk, Martine… ale, to jsou věci, co se týkají ještě diplomatických styků Maxových rodičů a ty bys kvůli tomu jen zbytečně mohl opět přijít k úrazu a to si rozhodně nezasloužíš. A i přesto, že jsi nás tam opravdu zachránil, tak už to, prosím, fakt neřeš…“ říká Lucie a něžně se usměje. Dochází mi, že tím pádem veškeré dotazy, které ještě mám, už nemají smysl… Takže Max starší má asi nějaké nepřátele, kteří po něm jdou. Je pravda, že ten násilník vypadal, jakoby patřil k nějaké podezřelé skupině. A… nebýt toho náhodně šťastného hodu tím šutrem, tak jsme byli po smrti všichni tři… Přece jen by mi mohli aspoň něco naznačit. Banda jedna… Ještě když jsem byl druhý týden v nemocnici a už celkem začínal vnímat realitu, stavil se za mnou inspektor Hájek. Byl jsem ubezpečen, že vše byla nutná sebeobrana. Jenže já toho dacana vážně nechtěl zabít!

5


--Poslední dobou vedu sám se sebou niterné filosofické debaty. Kdopak ví, co si plánujeme, než se tady narodíme? A plánujeme si vůbec něco? Je to, v co věřím, pravda? Nebo jsem už tak zblblý těmi východními naukami, že mě to ovlivňuje, abych měl pocit jakéhosi osudového „předurčení“? CO jsem to vlastně zažil, když moje tělo umíralo? Katrin… Byla tam Katrin… a ten úžasný dům… A všechno prostupovalo to nádherné světlo… Po takovém „rozjímání“ mi smutek sevře hrdlo a cítím strašnou touhu se do toho světla vrátit, protože… --… Vtom si uvědomím, že na mě všichni tři civí a asi snad i chápou, CO se děje… „Vyprávěj nám, kde jsi to byl…“ zašeptá Lucie. Vyprávím, jak jsem letěl tunelem do světla… jak jsem potkal Katrin… viděl můj domov… a pak loď, která mě odvezla zpět… Nechtěl jsem jim to popisovat nijak sugestivně, ale nakonec jsem se tomu nemohl ubránit. A nejhorší na tom je, že slova na popis tohoto prožitku ani nemohu nalézt… Tak to bylo silné! Když s vyprávěním skončím, jsou viditelně dojatí. Dokonce ani Max neskrývá dojetí a to už je fakt co říci! Zaplať pánbůh za Potůčkovi. Přišli právě včas. Jinak by se ta banda jistě rozbrečela doopravdy. Maxmilián starší mě ve dveřích obejme těma svýma zápasnickýma medvědíma tlapama, jako bych se mu vrátil, coby ztracený syn. „Tys nám nahnal strachu hochu! Jak se cítíš? Už je to dobré, že?“ chce ubezpečit Max starší. „Byli jsme s mámou za tebou hned ten večer, ale nepustili nás tam… Odmlčí se. To jsem netušil. Vím jen, že se stavovali za mnou asi tak po týdnu, ale ještě jsem je moc nevnímal.

6


Paní Potůčková je dojatá. „Děkuji za Maxe… Moc děkuji…“ šeptá mi, když mě objímá. Vyprávím jim to, co před chvílí přátelům. Mlčí… a přemýšlí. „Ty jsi tam vážně byl, viď?“ šeptne nakonec Maxova mamka. „Ano… Myslím si, že jsem tam opravdu byl…“ odpovídám jí. Alici napadá, že bychom toto téma mohli rozvinout. Lucie se přidává s tím, že to sepíše a že z toho jistě nakonec nějaký závěr vyplyne. --A tak Lucka zapisuje, zatímco my ostatní vzpomínáme, co jsme kdy a kde slyšeli ohledně tématu „život po životě“. Shodli jsme se na „pracovních názvech“ některých pojmů, takže vznikly z toho tyto definice: -

„modrá skupina“ – lidé, kteří mají pocit, že naše realita není jenom hmotná, ale má i další aspekty.

-

„červená skupina“ – lidé, kteří jsou striktně realističtí, věří tomu, co vidí a na co si mohou sáhnout, nebo to zvážit, či změřit. Ryze pragmatičtí lidé.

-

„vědomí“ – naše individualita, takzvané „jáství“, někteří tuto individualitu mohou nazývat „duše“, nebo „individuální energie“. Je to naše podstata, o které se vedou neustálé polemiky, zda přežívá smrt těla a nebo zda po smrti těla odchází někam dále…

A body přibývají… Tady máte výsledek:

7


Dva tábory lidí a mezi nimi průběžně mraky "přeběhlíků" - tak by se dala charakterizovat situace ohledně názoru na "život po smrti". Aby to bylo ještě přehlednější, zkusili jsme to sepsat pomocí jakéhosi fiktivního argumentačního rozhovoru. Tábor „červených“ – to budou materiálně založení jedinci, tábor „modrých“ – budou naopak ti „slabší důvěřivci, co hledají spásu ve víře a v jiných berličkách“… Červení: Doposud nikdo nepřinesl zprávy z "onoho světa", které by bylo možné považovat za věrohodné, což znamená, že tyto zprávy se nedají "zvážit, změřit, ani koštnout“ - prostě se nedají vědecky a materiálně vyhodnotit. Popisované jevy jsou tedy určitě odezvy organismu, reagujícího takto ve vypjaté a stresové situaci… Modří: Doposud nikdo neprokázal, že zprávy z "onoho světa" nebyly doručeny. Je spousta filozofů a mystiků, kteří tomu věnovali celý svůj život. Jediné, s čím se dá souhlasit je, že „tunelový efekt“ + ostatní doprovodné, zvukové i světelné jevy, jsou odezvou organismu. Když naše „vědomí“ začíná u pozemského těla s postupným přerušováním vazeb, tak tyto efekty jsou právě oním počátkem, ale „vědomí“ se opravdu odpoutá až tehdy, kdy to samo považuje za předmětné. Ve vizích je to většinou ona pomyslná hranice, o které dotyčný ví, že pokud ji překročí, tak už není návratu. Červení: Tunelový efekt a „pocity blaženosti“, včetně doprovodných zvukových a jiných optických jevů – to je odezva organismu na nedostatek kyslíku v mozku, spouštějí se různé obranné a uklidňující mechanismy v těle, které jsou díky několika tisícileté evoluci dovedeny do dokonalosti

8

Radomír Hanzelka Agentura Osiris II

Recommend Documents