Radomír Hanzelka Agentura Osiris I

Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.

Kapitola osmá: Katakomby

Jihlava – L.P. 13xx – Podzemní chodby Nevelká skupinka dělníků pomalu postupuje k zemskému povrchu. Všichni jsou smrtelně unaveni. Sporé světlo z těch několika loučí, které si mohou nést sebou, jen nevalně osvětluje úzké chodby, kterými procházejí, nechávajíc strašidelně mihotavé stíny na vlhkých stěnách. Život těchto lidí, kteří musejí v nelidských podmínkách těžit stříbro pro místní panstvo, je opravdu krušný a velmi krátký… Od rána do noci musí ohněm žhavit skálu, kterou pak polévají ledovou vodou. Když štěstí přeje, skála vnitřním pnutím praskne. Pak už “stačí jen” zbytek kamení roztlouci kladivy na neforemných násadách. Žár, vlhko, chlad, dusivé výpary dýmu, špatně odvětrávané několika málo průduchy ve skalách – to všechno zkracuje lidský věk… První ze skupinky přichází až k jakési větší chodbě. Ostatní se zastavují. Ve vzduchu je cítit napětí a strach. Tady na tomto místě odedávna není něco v pořádku… Podle zdejšího kněze tady má ďábel svůj vchod do pekel. A věru, je tomu tak, neboť pár lidí tady už zmizelo. Nikdo je už nikdy neviděl! Předák začíná odříkávat polohlasně modlitbu. Někteří se k němu přidávají. Jeden z těch mladších mužů šeptá svému sousedovi: “Něco tady s námi je …! Viděl jsem v dálce pohybovat se stíny!” Oba jsou vyděšeni více než ti ostatní. A skupinka se znovu dává na pochod. Ještě posledních pár desítek metrů a budou venku, na krásně čerstvém vzduchu a na svobodě. Hrozný výkřik se však náhle rozlehá celým podzemím… Rozbíhají se hlava nehlava dopředu k vytouženému východu! Už ví, že ďábel si opět přišel pro další oběť! A odnesl to jeden z nich… Opět… Současnost Už více, jak měsíc žádný případ… Řešíme jen nějaké takové “drbky” a často spíše vyrážíme na “osvětu” do hradů a zámků. Místní kasteláni si nás objednávají jako takovou “atraktivní” vložku. Takže návštěvníkům povídáme o různých jevech, které se mohou vyskytnout a nutno přiznat, že tato práce není nic moc. 1


Nebo jak kdy. To záleží na publiku. Zkrátka - nějaké aktivity naše agentura mít musí… Maxův táta nás utěšuje tím, že „alespoň získáváme nové komunikační schopnosti“… Tak teda jen tak mezi námi – například Max žádné další rozhodně nepotřebuje. Protože ty jeho hlášky občas, co mu “padají z pysku jak perly z ústřic” jsou někdy neuvěřitelné! Lucie je na tom podobně. A Julie? Tak ta je fakt někdy neskutečná… Zrovna včera začala vyřvávat novou pitominku. To si takhle hezky jedeme z buchlovských kopců a najednou se ze zadu ozve: “Simííííír… Gerchááán… Boréééc… Boréééc… Patnáááct rrrrokůůů… Borééééc…” Lucie vyprskne smíchem a skoro se, chudák, až udusí, protože akorát jí svačinu… S Maxem to viditelně škubne za volantem a jak se právě chystá na “Buchláku” předjíždět kamion… tak se rázem zařazuje zpět do svého pruhu! Jen vytřeštím údivem oči a tázavě se na Maxe podívám s němým dotazem, “co že to zas Julču naučil”, jenže ten mi hned dává najevo, že o tomto fakt nic neví… Řeknu vám, že pohled na sebejistého Maxe, který najednou neví ”která páka”, je vzácný, protože toto se mu tak často nestává. Až na zámku se dovídáme, z čeho to vzešlo. Maxovi rodiče měli nějakou rozvernou náladu a tak se chtěli kouknout, jak že ta “Kobra 11” vlastně pokračuje. Maxův táta prohlásil, že “Semir Gerkhan (Erdogan Atalay) je furt borec a že má výdrž, protože patnáct let hrát ve stejném seriálu, aniž by ztratil glanc, to se nepodaří každému herci…” Jak jistě sami tušíte, tak Julča byla samozřejmě u této rozpravy. A nejenom to. Teď každou chvilku zavříská část znělky seriálu… Zbytek cesty až na “firmu” debatujeme o tom, „jak se vlastně ten seriál natáčí a jak vůbec provádějí ty super kaskadérské psí kusy“. To mi připomíná debaty v bývalé práci. Byl tam jeden kolega, který měl “Bavoráka” (BMW) v dezolátním stavu a tak jsme ho štengrovali tím, ať to auto pošle tvůrcům Kobry 11, že by ho jednou alespoň uviděl v pořádné akci. To se ví, že byl na nás patřičně naštvaný. Nedal na svého „miláčka“ dopustit. To je totiž tak, když se koupí auto z bazaru a jste “druhý majitel“… Ale jen do té doby, než vám řeknou na evidenčním, že sice druhý majitel ano, ale na novém techničáku, protože ten starý byl už popsaný a tak se musel vystavit nový! Taky mu mohlo být jasné, že za “sto klacků” musí být na takovémhle autě něco sakra divného. To pak není auto, ale bezedná „pokladnička“…

2


Venku je krásný letní den. Zatím. Na obzoru už se převalují mračna. Zdá se, že přijde deštivé období. Maxův táta nám nechává v kanceláři vzkaz, že máme na něj počkat, protože má prý návrh na další “záhadu”, což je pro nás povzbuzením. Protože přednášek už máme vážně plné zuby… Lucka se nabízí, že s Maxovou mamkou vyrazí na nákup a já s Maxem, při vidině nějakých těch dobrot, nadšeně kývneme, hlavně ať už jsou zpět. Julča je s námi v Maxově pokoji a “trénuje pazvuky”, aby nás zase měla čím překvapit. Využíváme nepřítomnosti obou dam a jdeme si zahrát UT-čko (Unreal Tournament). Střídáme se u počítače. Štengrujeme jeden druhého. To pak čas opravdu jinak utíká. Jasně, že se stalo to, co se nutně stát muselo. Jsme tak zabraní do hry a děláme u toho takový kravál, že si nevšimneme podezřelého ticha okolo nás. Protože když už taková Julča na chvilku ztichne, pak se jistě něco děje a… konečně nám to dochází… Otáčíme se od monitoru, abychom uviděli – ó hrůzo! – Lucku i s paní Potůčkovou, jak nás delší dobu pozorují a podle výrazu a cukatůry jistých obličejových partií je víc než jasné, že se musí hodně krotit, aby se nám nesmály. No potěš košťátko… To si zas užijeme posměšků. A taky že ano! Jen, co vypneme PC a jdeme se podívat, co že nám to bude naservírováno “na sváču”, zaslechneme - “jen jim toho nalož víc, to víš, kluci jsou holt ve vývinu a potřebujou nějakou tu energii, páč si musí hrát…” To je Lucie, zrádkyně jedna… Jsou dvě hodiny odpoledne. Maxův táta se vrací z jednání. Scházíme se v našem “kanclíku”, což je jedna z menších místností na zámečku. Jistě, že první otázka Maxova otce zní, kolik jsme každý dali fragů (frag = bod v hodnocení získaný zabitím protivníka)… Teda ty ženské umí být řádně ukecané, to svět fakt neviděl… Naštěstí Maxův otec působí dojmem, že by si s námi hned zahrál, avšak nemíní riskovat, aby si z něj manželka dělala také legraci. A tak si to hezky vyžírám s “mini–Maxem”… Oba jsme nuceni vyslechnout posměšné líčení, jak jsme u toho blbnuli a že Max měl takové a makové hlášky a já že hraju strašně zaujatě a hned se nechám vytáčet… Krucinál! Že vůbec „Maxinoha” ten krám zapínal. Mohli jsme si tohle ušetřit! Alespoň že Max to bere s nadhledem. Konečně se dovídáme, jaká “záhada” nás čeká tentokrát. Potůček starší vytahuje svazek materiálů ohledně Jihlavského 3


podzemí. O tom už jsem několikrát slyšel. A na jisté stanici v jistém pořadu běžela kdysi reportáž, kdy tam reportér přespal a “natočil ducha”, což bylo na jednu stranu hodně senzační, ale na druhou stranu to rozdělilo lidi do dvou táborů. Jedni tvrdili, že opravdu tam něco bylo a ti druzí zase tvrdili, že si jen ta nejmenovaná stanice s nejmenovaným pořadem potřebovala zvýšit sledovanost a tak to celé byl podvod… Probíráme se společně materiálem. Jihlavské podzemí začalo dosahovat největšího rozmachu právě ve třináctém století, kdy zde vznikly stříbrné doly. Postupně se podzemí rozšiřovalo a nyní má rozlohu přes padesát tisíc metrů čtverečních, celková délka chodeb, které byly dosud objeveny, je něco přes dvacet pět kilometrů. Navíc nedávno byla nalezena nová “svítící” chodba. V té první “svítivce” se právě natáčela kdysi ta reportáž. Ohledně reportáže se Maxův táta vyjadřuje neutrálně. Je prý dost možné, že je to autentické. No nevím… Každopádně se na tu reportáž díváme znovu a je pravda, že to zanechává dost silný pocit. To vše zatím sloužilo spíše k “pobavení” turistů, ovšem nyní se začínají dít vážnější věci. Ztratilo se pět lidí za poslední půlrok a veškeré stopy končí právě v okolí, kde se podzemní chodby nacházejí. Jakékoliv pátrání zatím nepřineslo výsledek, což je dost divné. V minulosti už byly případy, kdy se scházeli v podzemí feťáci a někteří z nich tam i zůstali. Ale bez vyjímky se jejich těla našla. V tomto případě ale nic. Vůbec nic… Policisté pátrají dále. A my dostáváme nabídku od starosty města, zda nechceme tomuto přijít na kloub. Ta nabídka je „veřejně neoficiální“, protože ani starosta, ani my o žádnou medializaci nestojíme… Zmizelo tedy pět lidí. Zhruba každý měsíc jeden člověk. Kromě zájmu o Jihlavské podzemí je jinak nic nespojuje a i tento „zájem“ je víceméně pouze diskutabilní. Různého věku, různých povolání a žádný pracovní, ani jiný vztah mezi nimi není potvrzený. Tři muži a dvě ženy… Vždycky musí být nějaké stopy, ale ty tady bohužel nejsou. A to je právě divné. Jsme připraveni na druhý den vyrazit. Jen je potřeba se lépe vybavit do “podzemí” a tentokrát jsme to my dva, kdo vyráží na nákup. Max to má nastudováno dobře, takže jdeme najisto. Ke standardní “jeskyňářské” výbavě ještě přidáváme horolezecká lana, karabiny a pro jistotu cepín, i když ten je opravdu až pro nejkrajnější možnost. A hlavně pořádné “čelovky” novějšího typu s prozatím nejsvítivější “LED-kou”, jakou je možno sehnat na 4


trhu. A baterie… Ty hlavně, protože není nic “úžasnějšího”, než když vám dole v “dole” dojde světlo… Večer se scházíme u mě doma. Přišel i Maxův táta. Lucie se opět vyznamenává pestrým “lehčím” jídelníčkem a tak za občasného pozobávání speciálního zeleninového salátu, probíráme Jihlavu. Maxův otec se pobaveně dívá na tu naši výbavu. Tři batohy i s karimatkou, komplet vybavené vším možným i nemožným… “No teda… Mládeži, to vypadá, že byste chtěli pracovat jako speleologové,” povídá pobaveně. “Obávám se ale, že do jeskyní půjdete výhradně s průvodcem a na nějaké prolézání jeskyní zapomeňte. Na to nemáte povolení a ani byste ho jen tak nedostali. Takže vše, co budete řešit, jsou výhradně indicie a možné důkazy právě a pouze na místech, kam vás pustí průvodce.” Max s tím nesouhlasí… “No jo, jenže to nebude v tom případě vůbec progresivní postup… Co kdybys zkusil obvolat nějaké známé a domluvil nám to povolení?” Ale Maxův táta je neoblomný. A možná je to tak dobře, i když stojím většinou při Maxovi. Vůbec totiž nevíme, jak se vlastně “tam dole” chovat, pokud bychom byli sami v neznámém podzemí. Asi vážně bude lepší sbírat důkazy jen tam, kde to bude možné. Jestli důkazy vůbec najdeme… Debatujeme ještě dlouho do pozdních nočních hodin. Maxův táta vzpomíná na mladá léta, kdy se zúčastnil speleologického průzkumu v Teplicích nad Bečvou. Tehdy tam málem měli průser, protože v mladické nerozvážnosti jeden z “nových” adeptů chtěl zamachrovat tím, že dojde na jedno hodně nízko položené místo v jeskyni, o kterém se vědělo, že je tam kysličník uhličitý. Byli rádi, že ho stačili rychle vytáhnout… Naštěstí máme ve výbavě indikátory plynů, takže by nás to mělo upozornit, kdyby byl problém. Max si na tyto přístroje při nákupu vzpomněl právě díky zážitku svého otce, který mu tuto příhodu nejednou vyprávěl… V noci… noci krásné jako den, zdál se mi přepodivný sen… Vlastně to byla spíš noční můra. Vyloženě… Byl jsem s Luckou a Maxem někde v jeskyni ve tmě a měl pocit, že nás něco sleduje… Utíkali jsme a strach byl všudypřítomný. Kdesi v dálce svítilo takové světle zelené světýlko. Čím více jsme se k němu blížili, tím větší jsme měli strach, že to nestihneme… Už už jsme u toho světla, když v tom z toho světla vyjede ruka a sápe se po nás… Křičíme…

5


Lucii ta ruka chytla a táhne ji víc a víc do toho zeleného světla! Lucie ječí a její jekot mi zní jako… … jako melodie z mého mobilu… Celý zpocený se budím, vylekaně šmátrám po mobilu, abych vypnul tu šílenou odrhovačku. No teda… To byl zas, sakra, sen… Podívám se z okna ven a ten pohled je úžasný. Uvědomuji si, že Bůh opravdu existuje, protože venku momentálně chčije a chčije, takže ti dva cvoci nebudou moci jít běhat a tak můžu ještě v klídku hodinu a půl relaxovat hezky v pelechu. Jak se tak rozespale převaluji, znovu si probírám v myšlenkách sen, který mám ještě živě před očima. Je to snad předtucha? A nebo jen rozrušení z nového případu? Musím to probrat s Lucií… Hodinu na to přijíždí Max. Oba mě tahají z postele. Lucie navrhuje, aby se koupil “OrbiTrac”, takže když bude venku špatné počasí, můžeme “běhat” doma. Toto rázně odmítám! Lucie se však tváří ofenzívně. Je zřejmé, že to tímto neskončilo a že když si ona něco zamane, tak to bude dlouho prosazovat. No uvidíme! Probíráme můj sen. Lucie říká, že žádné extrémy v tom nevidí, prostě trochu pocuchané nervy. Tak to teda pěkně dík, no… Max kupodivu také nemá dnes po ránu náladu na nějaké legrácky, což je neobvyklé. Počítal jsem s tím, že si hned ze mě začne utahovat, jenomže on nic. Podivné a jak říkám – zrovna u něj neobvyklé… Kolem osmé hodiny ranní vyrážíme směrem na Jihlavu. Po půl hodině jízdy po okreskách se napojujeme na dálnici D1 a svištíme si to vesměs v levém pruhu, protože ten pravý je v takovém stavu, že je to ostuda republiky… Sem tam je třeba uhnout “stíhačům”… To jsou takoví ti blázni, které nevidíte, ale najednou vteřinu na to někdo bliká v dálce a vy vidíte, jak se k vám blíží nějaký šílenec tak dvě stě dvacítkou… I když taky nejedeme podle předpisů a Maxova oblíbená „sto šedesátka“ je zárukou, jak o řidičák na čas přijít, tak lítat až tak, jako tihle cvoci – to se rovná sebevraždě.Uhýbáme jednomu takovému a ten kolem nás profičí, jako bychom se loudali. Míjíme Brno. Dálniční obchvat je úžasná věc. Ale i tak je tu plno. Naštěstí nikde zatím nevidíme značku „zúžení pruhů kvůli práci na silnici”, takže zdržení nehrozí. Ještě pár minut a budeme sjíždět z dálnice, abychom se opět po “okreskách” plížili k našemu cíli. Venku je zataženo, jemně mží. Mlha snižuje viditelnost, ale ještě se to celkem dá. Je dost viditelně na svižnější jízdu. Lucka vzadu, okupována drzou Julií, studuje podklady k Jihlavskému podzemí. Julča sem tam pořvává svůj “nejnovější hit” se 6


“Simírem” a leze nám s tím už dost na nervy… Sjíždíme z dálnice. Nyní nám předpisová devadesátka v hodině přijde, jako bychom spíše jeli tak čtyřicítkou. Přemítáme o Jihlavských chodbách. Podle starých písemností byly prý chodby ještě delší, až k šedesáti kilometrům. Jenže různými sanacemi, zavážkou a mírnými sesuvy podloží se to po desetiletích ustálilo zatím na dvaceti pěti kilometrech. Nutno dodat, že je spousta neprozkoumaných částí v Jihlavském podzemí, takže se ještě může objevit časem lecjaké překvapení. Pod nejvýznamnějšími měšťanskými domy se podzemí táhne do hloubky dvacet dva metrů a má celkem až čtyři patra. Tato místa byla hojně využívána jako sklady zásob a spižírny. Víme už, že policisté zatím stopy po pěti zmizelých nikde v jeskyních nenašli, ale to může být dáno i tím, že díky návštěvníkům se mohly lehce “znehodnotit”, což ještě neznamená, že stopy nejsou. Domlouváme si postup práce. Asi nejlepší bude - jít rovnou za průvodcem. Pak se uvidí… Max z ničeho nic prudce brzdí a my okamžitě pociťujeme na své kůži fyzikální zákon “kinetické energie”, chytáme se všeho možného! Land Rover má pořádně slušné brzdy. Málem mi od bezpečnostního pásu praskla žebra… Lucie to předpokládala, protože se na rozdíl ode mě dívala dopředu. Díval jsem se totiž v té chvíli dozadu, co ty dvě baby provádějí a teď je mi pěkně blbě… Julie, kterou to mrštilo až k přednímu sklu, náraz zvládla překvapivě hbitým mávnutím křídel a i když to s ní přece jen trošku mrsklo o sklo, naštěstí se jí nic nestalo. To se ví, že to dala hlasitě najevo. Začala řvát jako pavián a stěžovat si po svém papouščím způsobu… Před autem stojí… statný srnec! A dívá se na nás skoro až lidským pohledem… Jindy by to bylo krásné, ale v téhle chvíli nám to přijde spíše jako zjevení! Navíc přece není možné, aby jen tak stál, díval se a… neutekl… Napadá nás jediné – může mít vzteklinu. To by vysvětlovalo ztrátu plachosti. Nejsme však s tímto vysvětlením spokojeni. Srnec se konečně pohne a majestátně přeskočí příkop u cesty, aby pak odkráčel do svých luhů, lesů, luk a hájků… Srnec zaujme i Julii. “Zvííížááátkóó… zvííížááátkóó…” křičí Julča, udiveně hledí na srnce, zvědavě při tom kýve hlavou a natahuje krk, což znamená, že Julie je překvapená a jeví zájem o daný “objekt”, který momentálně kráčí k lesu… “Představení” končí. Julie přeletí nejprve Maxovi na rameno a jemně jej klovne do ucha se slovy “milááááčku… 7


darrrrebáááčku…” Hned poté přeletí na moji ruku, po které se prochází a najednou povídá – “rrruka… rrruka… světlo… zelené světlo… pozorrrr na světlo…” Rázem mě polévá horkost, protože okamžitě mi to připomíná můj sen! Jenže jak by to, proboha, papoušek mohl tušit? Ten pták je snad opravdu vážně tajemnější, než by se mohlo zdát… Max se sám diví, kde na taková slova Julie přišla a také jej ihned zaráží paralela s mým snem… Lucie to komentuje argumentem, že je to prostě shoda náhod a nemáme si s tím vůbec lámat hlavu, jenomže osobně mám prostě jiný pocit. A čím více se blížíme k Jihlavě, tím více je ten pocit neodbytnější… Je to snad “zlé znamení”? Nemáme vůbec chodit do podzemí? Občas mívají lidé varování ve formě snů, když má přijít třebas zemětřesení a podobně. Zkouším na to nemyslet. Ale nějaký vnitřní neklid přesto zůstává… Přijíždíme k náměstí. Max hledá volné místo na parkovišti. Julča se mezitím přesunuje za zadní sedáky do svého “království”, aby tam zkoumala své hračky, popřípadě něco dobrého sezobla. Platím parkovné staršímu pánovi, který zde dělá hlídače na plný úvazek. Naštěstí si nevšimnul Julči, která právě zalézala pod sedák. A to je dobře. Jestli zrovna něco nepotřebujeme, tak je to dav čumilů a nedej bože problém s ochránci zvířat. I to se jednou Maxovi stalo. Venku stále drobně mží. To znamená, že takové počasí můžeme čekat i v nejbližších dnech. Pošmourno na náladě rozhodně nepřidává… Procházíme Masarykovým náměstím. Vítá nás Hluboká ulice. Tam je vchod do podzemního labyrintu. U pokladny zjišťujeme, že ještě dvacet minut budeme čekat, než se vrátí průvodce s turnusem návštěvníků z prohlídky podzemí. Zdá se, že odešli před chvilkou. A tak čekáme… Čteme si mezitím různé letáky. Netrvá to ani tak dlouho. Průvodkyně i se skupinou přichází. Ona slečna je velmi vstřícná a už o nás ví od Jihlavského starosty. Přiznává, že sama by dolů už asi nikdy nešla, protože od té doby, co zmizeli lidé, tak je strach všudypřítomný… Ptám se jí, zda je ještě i jiný vchod do podzemí, protože mi vrtá hlavou, že jestli se tito lidé ztratili tam dole, nutně přece museli projít přes pokladnu. Ale Aneta (jméno oné průvodkyně) říká, že toto je jen pro turisty. V Jihlavě totiž existuje nespočet vchodů právě z různých domů na náměstí. A ti lidé se přece ztratili u domů (nebo v domech?), kde prokazatelně tyto vstupy do podzemí jsou…Vstupy by měly být všechny přísně zabezpečené a evidované.

8


Aneta je nadšená, že může zasvěceně povyprávět, co se říká po okolí. A říká se toho hodně zajímavého… Třebas i to, že v podzemí se často ozývají kroky v místech, kde nikdo není, že několik lidí zahlédlo podivnou siluetu (vypadala jako mnich v kápi…), bývá občas slyšet zpěv mnichů a podobně. Ale to všechno už jsme zaslechli. Potřebujeme něco nového. Ohledně těch lidí Aneta nic bližšího neví. Zdá se, že budeme muset zajít na místní pobočku policie. Max není dnešní a tak prvně, co udělá je, že volá starostovi, aby nám domluvil pokud možno schůzku s někým, kdo v této záležitosti má trochu jasno. Toto zabírá. Máme za hodinu přijít na jejich služebnu, budou nám prý sdělena volně dostupná fakta. Víme, že kdyby nebylo starosty, tak by s námi policisté vůbec neztráceli čas. Přece nenechají civilisty jen tak čenichat kolem své práce! Hodina ubíhá rychle. Aneta nám vypráví celou historii Jihlavského podzemí a my začínáme postupně chápat, jak tajemné místo s bohatou minulostí to je! Hodina utekla jako voda. Domlouváme se, že půjdeme i s Anetou na oběd hned, jak se vrátíme ze služebny policie. Policista ve vrátnici místní pobočky na nás hledí nedůvěřivě, ale to je nic proti tomu, jak se na nás dívají dva policisté v kanceláři… Musíme se legitimovat a přesně popsat účel návštěvy a “sběru informací”, jenže když jim to vše řekneme, je nám jasné, jak jim musíme připadat dost potrhlí… Nějaká skupina nadšenců “záhadologů” chce vyřešit případ, na kterém si vylámali zuby oni, profíci! To jsou ale pošuci! Myslí si jistě o nás oba policisté. Avšak starosta zde jakési slovo přece jen má, takže ač zpočátku neochotně, tak přece nakonec dostáváme kusé informace toho, co se stalo. Výsledek je zhruba takový – pět lidí, kteří se nikdy neviděli a neznali zmizelo z domů na náměstí, aniž by kdokoliv zjistil jakým způsobem. Jedno bylo jisté – stopy všech vedou do sklepů, ze kterých by se dalo vejít do podzemí. --První případ - muž čtyřicet pět let, elektromontér, se ztratil hned poté, co vešel do obchodu s oděvy. Obchod je v suterénu jednoho z domů. Prodavačka si jej pamatuje, že šel dozadu za regály, jako by jej tam něco zaujalo, ale když se šla podívat, co tam dělá, tak za regály nikdo nebyl… Celá vylekaná zavolala na 9


kolegyni a spolu se šly podívat, zda nakonec nešel dolů do starého sklepa, který je pod prodejnou, ale přesto, že to tam prohledaly, nenašly nikoho. Nakonec si řekly, že asi šel mezitím z prodejny pryč. Hned na to si zděšeně uvědomily, že nechaly otevřený obchůdek bez dozoru, ale naštěstí toho nikdo nevyužil a tak se “nic nestalo…” Druhý případ – mladá studentka z filozofické fakulty. Byla v čajovně, která je ve sklepení pod jedním z domů na náměstí. Majitel si ji pamatuje a poslední vzpomínku na ni má, že šla na toaletu, která je hned vedle nepoužívaného vchodu do nižšího patra sklepení. Jestli se vrátila odtud, nebo ne, to neřešil, jen byl naštvaný, že jistě utekla bez placení… Ten se hodně podivil, když policisté začali prohledávat i starý nepoužívaný sklep… Třetí případ - starší paní, padesát let, bankovní úřednice, byla v kosmetickém salónu, který si majitelka vybudovala pod svým vlastním domem. Salón byl vybudován právě v části sklepení, které se pod domem nalézá. Další část sklepení je “vinotéka” manžela majitelky, protože jako náruživý degustátor vína ocenil stálou teplotu sklepení a navíc onen “mystický nádech” ve spojitosti s podzemním labyrintem. Paní seděla v čekárně a majitelka musela přebrat nějaké kosmetické zboží, co jí právě přivezli. Vyřízení venku na ulici s řidičem zásilkové služby trvalo sotva tři minuty, ale když se vrátila, tak ta paní už byla pryč… Majitelku salónu napadlo, že zřejmě musela nutně odejít z nějakého důvodu a dál to neřešila. Jen jí blesklo hlavou, jak je poslední dobou málo všímavá, protože ta paní musela kolem ní přece projít, ale ona si toho vůbec nevšimla… Čtvrtý případ – mladý, čerstvě vystudovaný lékař, slavil v malém “sklípku” (jak se oné restauraci v přízemí jednoho z domů na náměstí říká) právě své narozeniny s partou několika přátel. Pili trošku víc, než by bylo zdrávo a tak je pochopitelné, že si nikdo z nich ani nepamatoval, jak se dostali domů. Takže po nich chtít, aby si vzpomněli, jestli s nimi šel i onen lékař, je bezpředmětné… Číšník potvrdil, že mladý medik s nimi rozhodně domů nešel… Ani si nevšiml, kdy odešel, jen si myslel, že šel jistě dřív, než jeho přátelé. Číšník se tím dále nezabýval, protože útratu si mladý lékař zaplatil předem. Dal na stůl pět tisíc s přáním, aby se prostě nosilo pití až do výše daného obnosu. Toto číšník ocenil, protože páčit z opilých hostů peníze za útratu je leckdy i nebezpečné. Takhle to bylo vyřešeno a byl klid na obou stranách…

10


Pátý případ – zmizel třiceti pětiletý majitel jednoho z domů. Říkalo se o něm, že je to drsný mafián, takže se předpokládalo, že došlo k jeho zmizení při nějakém tom “vyřizování účtů”. Jenomže on prokazatelně z domu nevyšel, ale v domě jej také nikdo nenalezl. To, že je majitel nezvěstný, oznámila policii hospodyně, která chodí dům uklízet. Poukázala na to, že se nemůže třetí den dostat do domu, určitě je zamčený zevnitř. Nejprve si prý myslela, že mladý pán si užívá jistě s milenkami, což by se dalo pochopit tak den, dva… Ale třetí den? To už bylo divné i policistům. Mimo jiné se ukázalo, že auto má v garáži a prokazatelně v něm několik dnů nebyl… --Ve všech pěti případech policisté zjistili tyto společné body – ke “zmizení” došlo pokaždé ve večerních až nočních hodinách, stopy všech zmizelých vedly vždy do sklepení, které je součástí Jihlavského labyrintu a tam stopy prostě končily. Ze všech pěti míst vede do podzemí malý průchod v podobě jakéhosi “vstupního” otvoru ve stěně, ale (a to je dost podstatné a zajímavé) - všechny tyto vchody jsou dobře a bytelně opatřené mřížemi, aby se zabránilo vykrádání domů. Tyto mříže jsou často kontrolovány, takže prokazatelně s nimi nebylo manipulováno. Jiný vstup z každého z pěti míst už do podzemí není. Policejní psovodi vždy hlásili stejný výsledek – stopy končí ve sklepení a dál nic… No výborně… Takže tady prostě mizí lidi někam “do pryč” a stopy žádné? Jak to?! Jeden z policistů si hned stačí všimnout, že jsme tímto zaskočeni. Úsměšek se mu objeví ve tváři. Je evidentní, že si z nás teď všichni na stanici budou dělat legraci. To nám opravdu scházelo… Ještě se ptáme na pár věcí, které si pak Lucie zapisuje do svého notesu. Nakonec slušně poděkujeme a rychle mizíme, protože kolem nás začíná být veselo. Na náš úkor samozřejmě… Než vypadneme ven ze stanice, zaslechneme všichni někoho, jak říká: “hele… dívej se na ně… krotitelé duchů…” a následný smích jasně dává tušit, v jakém světle se tady asi jevíme… Max sjede pohledem onoho policistu, co nás označil za “ghost huntery”. Vím, že to Maxe štve a je to na něm vidět. Nakonec jen zatne zuby a raději nic (naštěstí!) nekomentuje. Každopádně budeme muset od příště na to jít jinak. Ani jednoho z nás opravdu nebaví být terčem posměchu pro kohokoliv! Pravdou ale 11


je, že to, co děláme a jak se prezentujeme, k tomu přímo vybízí… Ovšem jen do té doby, než se posměváčkům stane něco podivného… To je jim pak naše “banda” dobrá, že? Příště bude potřeba mít dopředu stanovené schůzky a navíc s těmi, kteří to budou brát alespoň trochu vážně! Jenže když si představím sám sebe v roli pozorovatele nás samotných, pak je jasné, že to vážně brát ani nejde. Rozhodně ne ve dvacátém prvním století a rozhodně ne v době, kdy nás přes čtyřicet let válcovali ryzím “materialismem”… Otráveně se vracíme pro naši průvodkyni a jdeme na slíbený oběd. Anetě došlo, že jsme dostali pořádně zabrat. Vypadáme jako zmoklé slepice… A tak je to nakonec ona, kdo nám vypráví různé příhody z podzemí. Dostává se i k té historce z reportáže. Podle ní je to realita a to nám neříká jen proto, aby dělala reklamu chodbám. To nemá zapotřebí, spíš naopak - ona reportáž totiž přilákala mnoho skeptiků, kteří se sem pak přijeli podívat jen na danou chodbu a zbytek jim byl ukradený… A ji samotnou už dávno nebaví pořád vysvětlovat, že tam asi něco bylo, ale že za tím může být i obyčejný fyzikální jev. Nakonec se rozpovídáme i my. Popisuji jí svůj sen. Lucie dává k dobru zážitek se srncem na silnici. “Měl tak vyloženě lidské oči, až to bralo dech”, povídá Anetě Lucie. Max, jindy ukecaný až hrůza, jen prohlásí, že z toho všeho má strašně divný pocit a že se něco “semele”, takže budeme muset být opatrní… Jeho nálada nakazí jak mě, tak i Lucii a to je co říci, protože Lucka je jinak obvykle “náladově nenakazitelná”… Po obědě nás Aneta bere do podzemí a chce s námi udělat obvyklou “turistickou” trasu. Tak budiž… Jsme pro. Třeba to zažene chmury. Stejně – bůh ví, co se vůbec s těmi zmizelými lidmi stalo. Nakonec to ani nebude mít souvislost s podzemím. Jak podotkli sami policisté, tak stopy sice končily vždy ve sklepeních daných lokalit, což svádí k tomu, že se tito lidé ztratili někam do podzemí, i když na druhou stranu tam byl takový “stopový mišmaš”, že taky ti lidé mohli nakrásně odejít klasickou cestou ven, aniž by si toho ostatní pořádně všimli. Například sama majitelka kosmetického salónu přiznala, že je občas nevšímavá, hlavně když má momentálně něco na práci. Vcházíme do podzemí. Aneta nám říká klasický turistický výklad. Zaposloucháváme se a jsou z nás nyní výkladem zaujatí turisté. Musím uznat, že život “kutačů stříbra” musel být opravdu nesnesitelný… Jdeme stále níž. Je tu docela chladno. Tato teplota je zde celoročně stálá. Vlhkost a úzké chodby na lepší náladě 12


nepřidávají… Nepřiznáme si to, ale ani jeden z nás nechce zůstat jako poslední… Prostě opět na nás lezou “děsíky” a uvědomuji si, že by bylo dobré se naučit tyto “návaly nepříjemných pocitů” ovládat. Musím to někdy podebatovat s Lucií, jestli nemá nějaký postup na zvládnutí těchto stavů. Jsme ve větší chodbě. Její stěny mají trochu odlišnou barvu. Aneta říká, že toto je ta chodba z reportáže a že zelenavá barva, která se objeví po zhasnutí světel, je nátěr na fosforové bázi, který zde “aplikovali” vojáci Wehrmachtu za druhé světové války, když tu měli muniční sklady. A také je to místo, kde se natáčela ona známá reportáž… Hned na to Aneta vypíná světla… V tu ránu je všude tma, jen stěna před námi svítí zelenavým a zlověstným svitem… Stojíme jako solné sloupy, ani se nám nechce hýbat. Ptám se Anety, kde že se to objevil onen pověstný stín “ducha”, co byl v té reportáži… “Stojíš asi metr od něj…” zní odpověď. Okamžitě uskakuji dva kroky dozadu, protože toto jsem nečekal! Narážím přitom do Maxe. Ten se poleká taky, ale se slovy: “co blbneš, ty vole, šlap si na svoje hnáty,” se to snaží maskovat “zlobnými efekty”. Zdá se, že jsem mu k tomu jako „hromosvod“ dokonale posloužil… Stojíme tam všichni ještě tak pět minut a zíráme do té stěny, jestli se na ní něco neobjeví. Neobjevuje se nic… Asi proto, že nejsou ony tři, nebo čtyři hodiny ráno… Lucie Anetě říká, že slyšela o pokusu, kdy si někdo ve tmě stoupnul k té stěně, jiný jej vyfotil s bleskem a pak na stěně zůstal stín. Okamžitě to chceme vyzkoušet. Lucie si stoupá k té kamenné zdi. Vyfotím ji. Opravdu je pak na té stěně stín. To je dáno tím, že světlejší stěna okolo obrysu postavy je více předem nasvícena od blesku a za postavu se tolik světla nedostalo, takže klasický fyzikálně-chemický zákon. Na tom není nic podivného. Každopádně hned máme lepší náladu. Ještě se Anety ptáme, jak dlouho ten stín bude vidět, ale prý víc, než deset minut ne… Naše průvodkyně rozsvítí světla a my pokračujeme dále. Aneta vypráví další zajímavosti, když vtom ustrneme! Slyšíme vzdálený chrámový zpěv… Aneta okamžitě dodává, že poblíž je klášter a tamní obyvatelé často zpívají chrámové zpěvy. Prý běžná věc… Jak tak jdu s ostatními chodbou, uvědomím si v jednu chvíli průser jako hrom! Ztratil jsem klíče od svého domu… Ale prokazatelně jsem je ještě před pár minutami cítil v kapse! Co teď? “Expedice” se zastavuje. Lucie říká, že mi ty klíče možná 13


vypadly z kapsy, jak jsem tak rychle ustupoval od té stěny, jenže to je kravina… Musel bych slyšet jejich pád… Všichni bychom to slyšeli! Chodba je nějakých dvě stě metrů za námi. Aneta se nabízí, že se tam zajdeme všichni podívat, ale Max už má svou rýpavou náladu a tak hned začne něco o tom, že správný záhadolog se přece ničeho nebojí, takže si snad umím do té chodby zajít sám, není to přece daleko a mrkne na mě potutelně… (V tuto chvíli mám takový realistický pocit, že mluvím s mrtvolou, protože milý rozmilý Maxifták bude jasně a na fleku přizavražděný každou chvíli a to zavčasu, než mě trefí šlak z těch jeho “dřístů”!) Na jeho stranu se přidává i Lucie… Je evidentní, že ti dva “pečou” spolu… Ptáte se, co že to “pečou”? Nevím… asi zemáky, nebo tak něco… Ale sčuchávají se čím dál víc… Toto není fér! Vsadím se, že ani jeden z těch dvou by tam sám dobrovolně nešel! Aneta se už už nabízí, že půjde se mnou, je to však Lucie, která jí pohledem naznačí, že toto si musím vyřešit sám, že v sázce je moje hrdost, nebo čest, nebo ego, nebo bůh ví co ještě… Celá situace je postavená na hlavu, protože za normálních okolností by Aneta sebrala všechny přítomné a vydali bychom se tam všichni. Už kvůli bezpečnosti! Bohužel od doby, co se zabýváme tímto “případem”, není normálního skoro nic… Tak se mi to teda alespoň zdá. A jak známo, tak v nenormální chvíli i lidé dělají nenormální věci. Takže Aneta nenormálně nechává, abych tam šel sám a já tam úplně obyčejně nenormálně budu muset zajít, abych dokázal, že nejsem strašpytel! Uraženým pohledem přeměřím ty dva moje, už jasně bývalé kolegy (protože se s nimi nikdy nebudu bavit ani za nic na světě, když jsou takoví smyci) a jdu váhavě do “svítící” chodby. Ještě zaregistruji účastný pohled Anety, která jediná má se mnou soucit. Ona je totiž rozumný člověk, na rozdíl od těch dvou! Ále co… Darmo povídat! Svítící chodba se blíží. Jdu krokem, jako by mě tam nemohlo dotáhnout ani stádo volů… Sakra! Vůbec se mi tam nechce… Za sebou slyším nějaké Maxovy kecy, kterým ale už nejde rozumět a smějící se “ježibabu” Lucii! Jdu sám, tou pitomou chodbou, do hlavy se mi zase vtírají “super_děsíky”… Tak moment! Přece tu nebudu ještě nakonec vyšilovat, krucinál!! Prostě se mrknu, jestli tam nejsou ty pitomé klíče a s grácií se vrátím zpět, abych dal těm dvěma posměváčkům najevo, kdo je tady chlap!

14


„Děsíky“ jsou rázem pryč. Už jsem skoro v chodbě. Není se opravdu čeho bát. Normální větší chodba, navíc osvětlená. Jsem tam. Na stěně jde ještě vidět obrys Lucie, jak jsme ji fotili bleskem. Prohledávám okolí místa, kde jsem stál a… sláva! Klíče leží hezky za kamenem s kapesníkem… Dochází mi, proč jsem neslyšel jejich pád. Zmuchlaný kapesník dokonale zafungoval jako tlumič při nárazu. Dávám klíče do kapsy a kapesník do kapsy druhé. Musím se nyní smát sám sobě, jak jsem mohl být ještě před chvílí tak vyděšený. No vidíš, ty barane, a tolik ses bál, kárám sám sebe rozverně polohlasem. Ještě se jednou kouknu na “svítící” stěnu, abych se pak vydal zpět k těm posměváčkům. Na stěně je stále malinko patrný obrys. Už bych se měl vrátit zpět. Už už se chystám vykročit směrem k ostatním, když v tom cvak… světlo zhaslo! Tak to si snad ze mně dělají prdel, ne?!! Zůstávám stát jako opařený! Tlak i tep nejméně trojnásobně překonávají veškeré zdravotní limity a mozek odmítá rozumně přemýšlet! Zkouším zhluboka dýchat… Zkouším se uklidnit, abych se z toho všeho neposral… Mít klaustrofobii, tak je po mně. Jenže nikde není psáno, že si po dnešku tuto fobii “nevypěstuji”… Snažím se ovládnout třes, který lomcuje celým mým tělem a také se snažím nějak rozumně uvažovat. Stoprocentně ti dva maniaci ukecali Anetu, aby vypnula světlo… No a ona to udělala! Náhle, aniž bych to jakkoliv mohl ovlivnit, se mi podlamují nohy. Jo, vážení… Švihlo to se mnou krásně… Snad to bylo tím, jak jsem moc zhluboka dýchal, plus ten stres… Prostě najednou “svítivka” přede mnou bleskově “ustupuje” směrem kousek dál ode mě a nahoru, ucítím náraz do zad a hlavy a… chlad… Padám a narážím do stěny za mnou. Ještě štěstí, že tělo reaguje podvědomými instinkty. A tak při pádu, jak se snažím podvědomě chránit rukama šmátrajícíma dozadu, sice zabraňuji většímu nárazu jak zad, tak hlavy, avšak obě ruce pořádně dostávají zabrat… Pohmoždím si je totiž tak, že bolestí málem vyskočím z kůže! Naštěstí nic “neprasklo”, tak snad nebude nic zlomené. Na hlavě už cítím bouli na zátylku a začíná mi být setsakra blbě… Že by otřes mozku? Snad ne! Spíš je to jen z leknutí. Přece zas tak vyměklý nejsem… Nebo ano?! Zjišťuji, že poloha “vseďmo” je vcelku příjemná. Chladný kámen pomáhá tišit bolesti jak rukou, tak zad i hlavy. Opírám se tedy o stěnu za mnou a nechávám dojmy a pocity plynout. Po 15


prožitém úleku se mi chce najednou strašně spát a mám žízeň. Slibuji sám sobě, že ty dva nepřerazím, pokud mi dají napít… To, že sedím ve tmě před “svítivkou”, mě už neděsí a je mi všechno šumafuk. Jen chci chvíli spát. Alespoň chviličku… V dáli slyším ženský jekot a Maxovo nadávání! Určitě se to snaží trošku “připepřit”, abych měl strach ještě víc… I když nyní to vypadá, že sami mají nějaký problém, soudě podle zvuků, který jde od nich… Mám takový slastně malátný pocit a strach je ten tam. Až ti moji “přátelé” přijdou, tak se jim budu smát do ksichtu, i přes bouli na hlavě, odřená záda a stoprocentně “zlámané” ruce… Nemají na mě… Nedostali mě… Nikdy mě nedostanou… Nikdy! A zatím, než přijdou, mám vzácnou možnost v té tmě sledovat opět stěnu, kde se “zjevují duchové”, ale vůbec už se ničeho nebojím. Vy mi nevěříte, co? Fakt, nekecám, vážně! Jen mi to připadá zajímavé. Stín Lucie je už pryč a stěna jednolitě zeleně světélkuje. Z dáli chodby slyším nějaký vzrušený hovor, který se pomalu přibližuje… Skoro už usínám… A v posledním záblesku vědomí si uvědomuji, že na té stěně vyvstává obrys… …ruky, která je nyní neskutečně živá a mrtvolně zeleně bledá, s velkými drápy… Ta ruka se natahuje po mně! Uvědomuji si, že je to sen, ale setsakramentsky živý sen! Nemůžu pochopit, jak je možné, že když sedím přes tři metry od kamenné stěny, tak že ta ruka na mě může dosáhnout… Neuvěřitelné! Snažím se uhnout, ale nemůžu se pohnout ani o milimetr! Vtom se vedle ruky objevuje jiný stín… Poznávám našeho milého srnce, kterého jsme div nesrazili. Co ten tady dělá? Srnec na stěně přiběhne k ruce a ta pojednou začíná ustupovat dozadu, až se úplně ztratí… A stín srnce se na mě podívá jakýmsi vyzývavým a zároveň varovným pohledem. Hned na to změní svůj tvar… Nyní má tvar oné postavy z reportáže! Tak to mě teda podrž… Vidím obrys malé postavy v kápi, která jednu dobu rozdělila národ na dva tábory… Ta postava se neznatelně začíná přibližovat… Chci se za každou cenu z toho snu probudit, snažím se alespoň pohnout rukama, ale něco mě za ně tahá a… slyším polekaný hlas Lucie, která mi ječí do ucha: “Vstávej… No tak probuď se!!” Pak mě někdo “staví do latě” a drží, abych nespadl. Už se opravdu budím… Všude je normálně rozsvíceno. Max, náš známý to silák mě zvednul a postavil. Dívám se na něj asi naštvaně, protože mě rozpačitě pouští… Jenže místo abych stál, zase skoro padám, protože se mi zatočila hlava tak, až je mi zle… Ale ustojím to. Sice

16


jen tak tak, ale jo… Hlavně znovu nepadat… Kategoricky naznačuji, ať na mě nikdo, opravdu NIKDO nesahá! Rozhodně se netváří vesele, jak jsem prve předpokládal. Naopak. Teď jsou pořádně vyděšení… “Proč jste vypnuli to zatracené světlo?” ptám se jich. Ohromeně na mě civí… “Tak moment… Ptám se znovu! Proč jste vypnuli to světlo?!” “Jo, kamaráde, něco je asi moc špatně, protože to světlo vypadlo samo, nikdo z nás se ho ani nedotkl,” odpovídá Max s podivným klidem, ale moc dobře vím, že je to jen zástěrka. Ve skutečnosti je dost vyděšený, akorát se snaží nepanikařit… Matně si začínám uvědomovat, co se vlastně stalo… Dovídám se od ostatních, že nejprve z toho měli legraci, jak jsem šel sám do této chodby. (No…? A neříkal jsem to?! Blbinky, kravinky… Na to je fakt užije…) Ale ani ne minutu na to jim to nedalo a vydali se za mnou, ovšem chvilku na to světlo zhaslo! Aneta se hned pokusila rozsvítit nejbližším vypínačem, avšak marně! Pak zaslechli něco, jako zadunění. To byla ta chvíle, kdy jsem spadl. Rozběhli se rychle sem, ale než doběhli, tak se světlo rozsvítilo. Vyprávím jim, co jsem viděl na stěně, ale za světla tam není nyní žádný stín. Vysvětluji jim, že to byla jen chvilková “vidina”, nebo snad chvilkový “sen” z toho, jak jsem s sebou prásknul o tu stěnu. Zdá se, že to chápou. Zatímco vyprávím, tak v Lucii se konečně probudil jakýsi “samaritánský” cit a už se mi hrabe ve vlasech. “Jauvajs! Nesahej mi na tu hlavu! Bolí to jako čert…” vyjedu po oné milé samaritánce… “Bodejť, dyť tam máš bouli jako hrom, člověče! Hele sem se podívej”, řekne pojednou a strká mi před oči vztyčený ukazováček. “Podívej, kolik prstů teď vidíš?” “Cože?” Nechápu její dotaz, když v tom mi to dojde… Myslí si, že mám otřes mozku, nebo tak něco. A opět cítím, jak se mi v žilách zvedá adrenalin… “Jo… kolik prstů? Vidím čtyři…” A nedbám vytřeštěných očí Lucie. “A Lucko, máš, normálně fakt nekecám, máš dvě hlavy a hezky rohaté!”, přisazuji si ještě. Max už se taky uculuje jak jeliman a Lucce konečně dochází, že si z ní dělám srandu. “Teda ty seš ale vůl!” říká uraženě. “Tak vážně, neblbni…” V tu chvíli se nad ní slituji. “Vidím jeden prst, milá Lucie. Dík za optání…” Lucie má ještě snahu se mi hrabat na zádech. Referuje, že tam mám šrámy jak od “dinosaura”. Je to z toho, jak jsem při tom 17


pádu těmi zády “rekognoskoval” tu zadní stěnu… Už se chystám jí říci, že jsem v pohodě a můžeme jít dále, když vtom ucítím na zádech něco jako svěží závan a strašlivé pálení… A hned na to vzadu na hlavě… To Lucie použila septonexový sprej. Alespoň, kdyby řekla, potvůrka jedna… Teď stojím jako pařez a jen zatínám zuby, jak to pálí… Ale dezinfekce je nezbytná. Pálení trvá několik nekonečně dlouhých věků (tak půl minuty…), pak je to ok. “Takže zatím jsme dostali varování,” říkám přátelům. Je tady něco hodně zlého. A to něco zase drží v šachu jiná síla, která se prezentuje v podobě srnce a nebo malé postavy v kápi… Tyto dvě “věci” totiž donutily tu pazouru se vrátit zpět do zdi…” “Co myslíš, nemohla to opravdu být jen vidina?” ptá se Aneta a je na ní vidět, že by strašně ráda slyšela jinou odpověď, než jakou jí dávám… “Nemohla, protože i když bych si to sám myslel, podívejte se sami…” A po těchto slovech přejdu k vypínači a zhasínám… Na zeleně světélkující stěně se v tu ránu objeví stín, který jsem viděl jako poslední. Stín malé postavičky v kápi…! Nemusím snad ani podotýkat, že ti tři zúčastnění začali řádně vyšilovat. Nedivím se jim… A tak zatímco Max skočí po vypínači a rozsvítí a zatímco ti tři kvapně berou schody po dvou, jen aby už byli pryč, jdu v klidu za nimi a přemítám nad tím stínem. Srnec a malá postava v kápi… Copak to má společného? Ani nevím, jak mě napadlo, že ty stíny ve „svítilce“ nebyly jen mým přeludem. Snad zaúřadoval na chvilku onen šestý smysl, nebo kdo ví… Než dojdu nahoru (zatímco oni trnou hrůzou, jestli mě tam něco “nesežralo”), už vím, na co si dávat pozor. “Musíme hledat znamení srnce, nebo spíš jelena. Tam, kde bude tohle znamení, tak tam najdeme i řešení ztracených lidí,” říkám jim. Nechápavě se na mě dívají všichni tři… Jedeme na hotel. Pro dnešek toho bylo až dost. Max má navíc o zábavu postaráno, protože Julča pod sedákem nadělala pěkný binec. Zatímco Lucie bere Julii na pokoj, Max jde se sakrováním uklízet auto. Na recepci Julie vzbuzuje údiv. Ale to máme takhle na denním pořádku. Už si na to zvykáme. Pomáhám vzít Lucii nějaké věci na pokoj. Původně jsme chtěli dva pokoje samostatně, jenže byl volný pouze jeden čtyř lůžkový, takže si vybírat moc nemůžeme. Lucii je to kupodivu jedno. Mně s Maxem „jakože taky jedno”, ale to víte, že na sobě nedáváme znát, jak moc nás bude její společná přítomnost těšit. Julča ke mně natahuje krk a něco švitoří. Asi vycítila, že se dole v chodbách něco dělo. Lucie říká, abych se šel sprchovat, že 18


zatím vybalí věci a pak si dá sprchu taky. Voda je osvěžující, ale zatraceně štípe a dává mi tak poznat, že tam dole to dnes vážně nebyla žádná selanka. Dívám se do zrcadla. Záda mám teda řádně dorvané… A ta boule vzadu na hlavě… není vidět, avšak cítit je pořádně… Asi pět minut se marně snažím nějak ta záda umýt, ale nedosáhnu si na ně. Jednak mě strašně bolí ruce, jak jsou naražené a také zkrátka na některá místa nedosáhnu ani normálně, natož tak v tomhle stavu. Musím to vzdát. Když v tu chvíli cítím na sobě dotek… I přes to, jak jsem k smrti utahaný a “nemůže mě nic překvapit,” tak se překvapeně otáčím… Lucie, v celé své “Evině” nevinné kráse, stojí nyní přede mnou… Najednou nevím, jak se zachovat… “Klídek, kocoure, zase se otoč a stůj. Já ti jen přišla umýt záda, protože je mi jasné, že dnes to nezvládneš a asi pár dalších dní taky ne,” říká mi s úsměvem Lucka. Než se stačím rozpaky začervenat, už mě mydlí o sto šest… A nezůstává nakonec jen u mytí zad. Její doteky jsou jako balzám. Nechám se umývat nakonec celý a při tom jí odpouštím veškerou neplechu, kterou na mě spáchala za celou dobu, co se známe. Teda známe se celkem dobře za těch pár týdnů, ale takhle na blízko ne… Když říkám, že celý, tak celý… V momentě, kdy její ruce zajíždí do míst, kde my, chlapi, máme svou “chloubu”, tak jsem se marně snažil myslet na bývalou tchýni. Nepomáhá to a ta moje chlouba rozhodně nezůstává “na půl žerdi,” jak marně doufám… Z rozpaků mě vysvobozuje opět Lucie. “No tak sláva, reflexy ti zdárně fungují, takže na tom nebudeš až zas tak zle,” usměje se a pak mi podává mýdlo. “Pokud to zvládneš, umyj mi, prosím, taky záda…” A tak mydlím (jasně, že jen ta záda… na co furt nemyslíte?) a je to sakra příjemný pocit se jí dotýkat. Ještě, že opravdu stojí zády ke mně, protože… Ále, co bych to tady všechno slepičil? Domyslete si taky něco… “Díky moc. Zatím se natáhni na postel, pak ti namažu záda. Mám speciální mast. Oblíknout se můžeš až pak,” dodává ještě ona “sprchová bohyně” a tak se zatím snažím osušit, aby mi ta záda něčím namazala, jenže na osušce zůstávají jemně krvavé šmouhy… Ale na to mazání se těším. Ucítím její doteky. Ty mi dělají dobře… A hned na to si uvědomuji, že začínám balancovat na hraně! Že by mezi ní a mnou něco bylo…? Blbost! Pokud jsem si všimnul, tak vyloženě jede po Maxovi. Takže tohle je jen z kamarádství. Stejně bych si ty záda neumyl, tak co…

19


Ležím na břiše a skoro už spím únavou, když opět cítím její doteky. Tentokrát žádný septonex, ale mast (z aloe?). Příjemně to chladí a celkově uspává. Za tohle jsem Lucii moc vděčný. Asi provádí nějakou masáž, jistě je nutné, aby se mast dobře vsákla, protože to trvá déle, než běžné “namazání” a pomalu na mě jde spánek. Šrámy na zádech fakt přestávají bolet. Teda… To je neuvěřitelné, co dokáže nějaká mast… Myslím, že Lucku babička naučila řemeslo “bylinářky” dobře. Ještě zaslechnu Lucii, jak se mě na něco ptá, ale už jsem napůl na cestě do “říše snů”, takže neodpovídám. “Tak spinkej, ty nemotoro a hlavně zůstaň celou noc na břiše, nebo se fakt nevyspíš…,” říká Lucie tak nějak docela něžně, jenže se i v tom polospánku zamračím jako “bůh pomsty”, protože ten nemotora mi nesedl… Chci jí odpovědět něco peprného, ale jsem vám nějak slastně otupělý a ani nemám nakonec sílu něco říkat, natož se pohnout. Lucce dochází, proč se mračím. Hned na to cítím na tváři polibek. Mohl by trvat věčně… Ten polibek… Je to příjemné. Moc. Myšlenky mi ještě stále běží hlavou a děkuji v těch myšlenkách Lucii za tu masáž a mast. Určitě bych se jinak moc nevyspal… Opět jsem napůl vytržen z dřímoty. Klika cvakla, dvéře letí a… kdo jiný, než “Maxifták”- vchází do dveří… “Ale…! No teda… Vás dva nechat pár minut o samotě a to jsou mi věci…” rozjařeně komentuje situaci. No aby ne. Musí to být pohled pro bohy, to uznávám… “Nehulákej!”, napomene Lucie Maxe. “Právě usnul!” “No jo, jasně. Asi se pohnula země, nebo tak něco, než jsem přišel, ne?” ironicky poznamená Max. V jeho hlase je cítit, že to nemyslí tak, jak to říká, jenže Lucka to ještě nepochopila. “Jdi do háje, ty trdlo… Se podívej, jak vypadá! Nemůžu si pomoct, ale měli jsme jet spíš do špitálu… Jestli má prošlou tetanovku, tak je to stejně na průser. Zítra se ho na to musím zeptat,” starostlivě mu odpovídá ta moje samaritánka. “No ale už spí. Ty… Hele… Co jsi mu to vlastně napatlala na záda?” Zpozorní Max. “Jenom takovou speciální mast. Recept se dědí výhradně mezi Kopanickými čarodějkami. To víš, to je úplně velký a strašlivý tajem…” říká Maxovi Lucie tím svým “konspiračním” tónem a to vyloudí na mé tváři i v tom polospánku malý náznak smíchu. “Dobře, jasně, chápu, ale netvrď mi, že je to jen nějaká taková obyčejná bylinková mastička, protože aby takhle s takovými

20


škrábanci usnul, tak to neokecáš, že je to jen tak,” podezřívavě prohodí Max a jasně je z jeho hlasu slyšet tón zvědavosti. “Nenapadlo tě, že z té únavy a bolesti se dá taky usnout, ty tele? Co? No jo, ty seš holt JR, takže to na tebe moc neplatí, to je mi jasné,” rýpne si do Maxe Lucie… I přesto, že už vše opět vnímám z čím dál větší dálky, musím se v myšlenkách znovu zasmát. JR totiž u Lucie znamená “John Rambo”… Akorát nevím, zda to vůbec Maxmilián pochopil… Chvíli je ticho. “Tak jo, přiznávám, že je to mast s céčkem…” Říká Lucka rezignovaně. Ihned přemýšlím, seč to ještě jen jde, jak moc je účinný “celaskon-céčko” v masti… Tak asi vážně bude super. “Jaké céčko?” Ptá se Max. “Nóó… Dívej, taky mám zranění… Tady! A tady… A potřebuji umýt taky záda a namazat…” Slyším pojednou Maxe s hraným ukřivděným hlasem. “Nech toho… Jedeš, ty darebáku? Šššic! Že tě čímsi švácnu, abys ty šrámy měl doopravdy?” Zlobí se na něj Lucka naoko a do toho slyším Julii, jak se “lidsky” uštěpačně uchechtne. “Canabis… Je to prostě mast s trávou…” Slyším Lucii. “Potřebuju, aby se pořádně vyspal a ne aby celou noc trpěl jak Job… A zítra, jestli se mu to bude zaněcovat, tak jedeme ihned do špitálu…” V Lucčině hlase je cítit obava a také únava. Nevěřícně přemýšlím… Krucinál… Tak já se vlastně “zkouřil trávou” přes záda… No ty krávo… To mě teda picni! (Jasně, že trochu kecám! Nebyl to žádný rauš, to ani náhodou. Ale uklidňující to bylo, to jo…) Tak jsem vlastně poprvé trošku poznal účinky “trávy” na své ctěné kůži. A jak jsem tak přemýšlel nad tím vším, propadal jsem se postupně hloub a hloub do svých snových světů. Matně jsem zaznamenal, jak mě někdo přikrývá, jak Max “lašuje” s Luckou a… /střih/ … budím se… Je ráno. Venku ti mrňaví zatracení dinosauři opeření řvou na plné pecky a ať chci jakkoliv ještě být ve slastném nevědomí, už to nejde. Podle toho, jak se sluneční záře dere okny do pokoje, odhaduji čas tak na devátou ranní. Podle veselého hovoru Lucky a Maxe mi dochází, že se před chvilkou vrátili ze snídaně. “Zdar chlape… Tak jak to klape? Co? Co?! Vstávej a nechrápej furt…” žertuje Max a snaží se ze mně stáhnout peřinu. Přesto, že ležím na břiše a sotva se ještě hýbu, tak samozřejmě tu peřinu 21


držím jako klíště. Jednak se mi nechce z pelechu a pak - jsem stále na “Adama” a nemám náladu na nějaké lašování… Zamračím se na Maxe. Ten vycítí, že nálada na legrácky je u mně stále na bodu mrazu a nechá blbinek. Zatímco plánuje odnést výbavu do auta, ještě zavolat domů a Anetě, snažím se nějak pomalu vstát. “No vidíš…” Říká Lucie s úsměvem. “Šikovný kluk. Hlavně pomalu, ať se ti nezamotá hlava!” Pozdě… Hlava se mi motá a je mi pěkně blbě, ale naštěstí tenhle stav rychle ustupuje. “Tak záda vypadají, že budou v pohodě. Nic se nezanítilo. Vzali jsme ti s Maxem snídani, takže se v klidu najez.” Všimnu si, že Lucie se tváří nadmíru spokojeně. “Nechceš nakrmit?” Povídá. Pátravě po ní mrsknu očima. Dochází mi, že toto už je opět ta stará známá Lucie “rejpalka” a ta poslední věta vyloženě naznačuje, že nadále mě od svých šprýmů rozhodně šetřit už nebude… Včera byla Jekkyl, dnes je Hyde… Než abych jí odpověděl nějak nevybíravě, raději mlčím a dělám, že to jde mimo mě… Ale upřímně – nejraději bych jí hned něčím švácnul! Snídaně mi spravila náladu. Když pominu to, že se nemůžu moc o nic opírat zády, takže i sezení v autě mi dost vadí, pak to ostatní celkem ujde. Boule na hlavě se ztrácí. Aneta je po včerejšku ještě řádně vyděšená. Ani se jí nikdo nediví, protože ona si tady hezky provází turisty, dělá si legraci ze všech “bajek a povídaček”, co se okolo chodeb rojí a najednou si tady přijde banda cvoků, kteří si hrají na “záhady” a hned první “rande” s nimi dopadne tak, že se dějí věci, až oči přecházejí. Třebas ten stín – stoprocentně jej viděla a přesto se tomu zdráhá uvěřit. Takovým věcem se dá totiž uvěřit jen stěží… Max s Lucií ještě jdou na pokec za starostou, protože jeho zajímá, co teda na to říkáme a jak se vše vyvíjí. Zůstávám s Anetou na jejím pracovišti v Hluboké ulici. Protože zatím žádní turisti nedorazili, máme možnost si popovídat. “Tak jak se daří po včerejšku?” ptá se Aneta a naráží tím nejen na “záhadno”, ale i na úraz. “Jo… Celkem to ujde, jen se moc nesmím o nic opírat. Myslím, že tak dva, nebo tři dny a bude to lepší. A co ty? Co říkáš na ten stín?” ptám se jí. Jsem vážně zvědavý, co odpoví, protože sám ze zkušenosti na vlastní kůži vím, jaké to je, když jste na něco zvyklí, máte “svůj svět” a najednou zažijete něco, co se naprosto vymyká danému dennímu řádu a chápání. To pak dlouho bojujete s tím, kam takový zážitek zařadit. Ti odvážnější si jej zařadit občas 22


dokážou, ale běžní lidé nakonec okolo daného zážitku uvalí embargo, to znamená, že si jej z mysli postupně vytěsní a časem sami sebe ukecají, že to byl jen přelud a nebo že se nic takového nestalo. “Nějak to nemůžu zatím vstřebat… To s tím stínem, víš? Viděla jsem jej, dokonce se mi zdálo, že se i nepatrně hýbal, ale stále mám zábrany tomu věřit. Až do včerejška jsem z toho měla jen legraci… Zkrátka nemám takovou událost s čím porovnávat… a… víš…” Marně dál hledá vhodná slova. “To je o.k., já ti přece rozumím. To, v čem každý z nás žije svůj každodenní život, je prostě už zaběhlý scénář. A my podle tohoto scénáře jedeme den za dnem. Jakákoliv změna ,scénáře‘ mimo to, na co jsme zvyklí, bude vždy působit rušivě. A na tyto ,rušivé elementy‘ se dost špatně zvyká… Víš, ona ta naše realita je různorodá a my z ní máme možnost vidět jen určitý výsek. Stavíme si své ,kulisy‘ denního života. Kulisy, jenž pak považujeme za svůj domov. Kulisy, které nám přinášejí uklidnění a pocit, že někam patříme. Jenže za tím vším, okolo všech těch našich kulis, je opona. No a ta se občas zvedne a my máme na okamžik možnost vidět to, co je za tou oponou. Bohužel na tohle nejsme prostě připravení. Teda většina není. Jen pár lidí by mohlo říci, že to zkousnou…” Zdá se, že to chápe a snad jí to pomůže se srovnat se včerejškem. Ale je mi jasné, že je stále dost vyděšená. Povídáme si ještě o “jevech mezi nebem a zemí”. Snažím se trochu vážnost tématu zlehčovat, takže nakonec se dostává na přetřes i to, jak jsem se seznámil s Maxem a jak jsme oba poznali Lucii, teda… za jakých okolností poznali a podobné střípky z našich “dobrodružství”. Asi po dvaceti minutách, kdy se, chudák holka, směje tak, až skoro pláče, se zdá, že snad bude mít už lepší náladu. Hrozně se jí líbí ta příhoda, jak jsem jel s Maxem poprvé jeho autem a jak na mě “bafla” zpoza sedáku Julie. Probíráme kde co. Aneta na oplátku přidává pár svých zajímavostí a to nejen ohledně chodeb. Už je skoro čas na oběd. Každou chvíli by se měli objevit Lucie s Maxem. Přemýšlím o událostech, co se staly včera a jakou to asi má souvislost se zmizením lidí. Jo, sakra práce… Lidi jim tu mizej jak na vlakáči v bufetu, ale indicie žádné… Asi snad začnu věřit na velikonočního micáka, nebo co. Že se sem tam něco ,zjeví‘, na to jsem si časem i zvykl, ale aby ,zjevení‘ unášelo lidi? To je kravina! I když na druhou stranu – stopy končí vždy ve sklepení, které souvisí s chodbami. A jiné stopy nejsou. Takže…?” Hlavou mi 23


prolétá myriáda podobných myšlenek. A další kombinace je vždy “lepší”, než ta před tím. Zabrán do svých myšlenek, ani nevnímám povídání Anety. Naštěstí si toho nevšímá. To je dobře, protože nechci vypadat, jako neomalenec. Max s Lucií se vracejí. Od starosty se nic nového nedozvěděli, naopak on byl zvědavý, jako opice. Pro nás to je tím pádem ztráta času. Za tu dobu, co ti dva s ním debatovali, tak jsme mohli už dávno hledat nějaké stopy tam dole. Jenže po včerejšku – komu by se tam chtělo? Opět začínám mít nějakou pitomou náladu… No nic. Myslím, že je nejvyšší čas vyrazit na oběd. Něco fajnového by nám mohlo udělat dobře. Tady kousek výš po ulici je jedna super restaurace. Vaří tam vážně skvěle. Vyrážíme tam. Musím přiznat, že jsem starostovi asi křivdil. Právě s ním Aneta mluví mobilem. A je dost překvapená. Vzápětí se dovídáme, že starosta po Maxově “nářku”, že se nemůžeme vydat tam, kam potřebujeme, “zatahal” za pár nitek mezi svými známými a… světe div se – kolem druhé odpoledne máme k dispozici dva speleology, kteří tady běžně zkoumají nově objevené části chodeb. Aneta má příkaz dát na pokladnu ceduli “Zavřeno” a má tam dole být s námi. Jeho rozhodnutí umocnila i zpráva, že se od rána pohřešuje jeden z policistů. Večer se stavil “na jedno”, ale domů už nedorazil… Poslední zprávy říkají, že stopy opět končí v hospůdce a dál nic… Opět nic…! Je čtvrt na tři. Speleologové jsou připraveni vyrazit. Dostáváme jasné instrukce a to se ví, že se budeme snažit podle nich řídit. Tady dole v “dole” to žádná legrace nebude. Moc se nám do labyrintu chodeb nechce, avšak po hodině chození různými zákoutími, poslouchání dvou jeskyňářů, co kde a jak má na co vliv a stálá jednotvárnost skal kolem nás - nakonec naše chmury trošku zahání. Navíc je tady příjemně. Oproti třiatřiceti stupňům venku, je to paráda. Napadá mě, že Julie v tom vedru v autě musí zákonitě mít těžké problémy. Max mě uklidňuje s tím, že hned ráno přeparkoval na místo, kde je celodenní stín. A mimoto – auto má “pohotovostní větráky”, takže se prý není čeho bát. Jeden ze speleologů nás upozorňuje, že před námi je jeden ze sklepů, ze kterého údajně “zmizela” jedna z osob… Opravdu. Přicházíme k místu, kde kousek nad námi ve tmě zahlédneme siluetu mříže. Zkoumáme, zda ta mříž je pevně uchycená. Zdá se, že je upevněná dobře. Dáváme si pauzu. Shodujeme se na tom, že jestli každý z těch lidí vážně zmizel ze sklepa, tak musíme začít tam. Není zatím jiná možnost. Mně to ale 24


nedá a tak ještě jdu prozkoumat blízké okolí chodeb. Jsem upozorněn, abych se nevzdaloval dále, než pár kroků a při jakékoliv události mám hned zavolat. Nejprve chci požádat Maxe, aby šel se mnou, ale nakonec jdu sám. Cosi mi prostě říká, že tady něco najdu… Znám svou intuici moc dobře a vím, že mě nikdy nezklamala. Vyrážím… Čelovka je výborná věc. Stejnotvárnost skalního masivu ruší sem tam praskliny a rýhy. Snažím se nemyslet na včerejšek. Jenže znáte to. Zas ty pitomé “děsíky”… Ještě pár kroků a zabalím to. Přece jen sám na tohle nemám nervy… Právě když se otáčím, zdá se mi, že zahlédnu koutkem oka pohyb! Tak moment, sakra… Tady přece nikdo být nemůže! pomyslím si vyděšeně. Otáčím se směrem, kde jsem pohyb zaregistroval. Opět se tam něco hýbe! Jdu opatrně blíž a… považte… tam dole, kde můžou žít maximálně tak krysy, v chodbě, která neviděla nikdy světlo světa a je jisté, že nevede nikam k povrchu stojí - SRNEC! Nevěřícně na něj zírám! Dokonce mám pocit, že je to ten samý, kterého jsme div nesrazili před Jihlavou… Co tady dělá?! Jak se sem dostal? Napadá mě jediné rozumné řešení – jistě se propadl do chodby vedoucí těsně pod povrchem a nyní tady v podzemí bloudí a hledá cestu ven… Ano, to bude ono! Snažím se opatrně přiblížit ke zvířeti. Ani netuším, co mě to napadá. Ze zadu se ozývá zapísknutí. To je signál, na který mám odpovědět dlouhým písknutím, že je vše v pořádku a nebo krátkým hvizdem, což by znamenalo, že se něco děje. Otáčím nenápadně hlavu a krátce hvízdnu. Snad se zvíře nesplaší. To trvá půl vteřiny a hned se dívám zpět a… zvíře je pryč…! Vytřeštěně zírám do chodby přede mnou! Není přece možné, aby tak rychle utekl! Jednak bych ho slyšel a taky bych zaregistroval jeho pohyb. Navíc – za půl vteřiny by se stěží dokázal pohnout a ne tak zmizet v chodbě… Prohledávám pohledem stěny chodby, ale žádná průrva tam není… Jdu ještě pár kroků chodbou a uvidím něco, co by mohla být odbočka. Pamětliv toho, že nemám z hlavní chodby sám nikam lézt, čekám, až přijdou ostatní. Nemusím čekat dlouho. Po krátkém hvízdnutí už jsou tu, celí vyjevení, co že se děje. Vyprávím jim onu “příhodu” se srncem. Speleologové namítají věcně, že v chodbách díky nižšímu tlaku, různým výparům je možné občas vidět leccos. Sami to prý několikrát zažili. Tou odbočkou jsou docela překvapeni, protože tu neznají.

25


Jdou první. Jak jinak. A my, amatéři, opatrně za nimi. Ten první speleolog říká, že už je za tou odbočkou prostornější jeskyně. Tak to jsem teda zvědavý… Postupujeme za ním. A opravdu! Je tu prostorněji. Skála se zdá být opracována, stejně jako v chodbách, takže jestliže zde byla původně nějaká přírodní jeskyně, vyhloubená kdysi vodou, tak toho dávní stavitelé využili a dopracovali stěny k dnešní podobě. Je tu dost místa, abychom mohli nyní postupovat část průzkumné cesty vedle sebe. Vtom kužel světla z mé “čelovky” přelétne jedno místo na stěně, kde se “mihne” jakási kresba… Zpozorním a okamžitě se znovu zaměřím na to místo. Jestliže jsem měl někdy pochybnosti o věcech mezi “nebem a zemí”, tak rázem mám momentálně víc než jasno! Protože… … Protože na stěně vidím nádhernou malbu srnce! Tak to se mi snad zdá… Není to snad…? Nebo ano? Nemůžu si pomoci, ale zase vidím stejné zvíře jako před Jihlavou a také stejné, jako před chvílí tam v chodbě za námi. “No to mě teda picni… Neviděli jsme náhodou tady toho srnečka? Ozve se odněkud zezadu Max a hned na to Lucie odpovídá, že na sto procent ano, protože ho také poznává. Přidávám se s tím, že jsem jej viděl před chvilkou vedle v chodbě, kde tak záhadně “zmizel”. Kluci “jeskyňářští” přiznávají, že něco podobného v takových souvislostech ještě nezažili, ale že určitě tomu přijdeme na kloub. Zkoumají malbu. Jeden z nich něco dělá na zdi, pak tam něco kutí a…. CVAK! Užasle civíme na tu malbu, jak zajíždí pomalu do země! A před námi je vstup do jakési kobky. A v té kobce září zelené světlo… Napětí by se dalo krájet! Opatrně jdeme za tím světlem. Ukazuje se, že je to další “svítivka” a je zřejmé, že tu někdo nedávno byl, protože někdo ji prostě nasvítit musel! Ostatně – na stěně jsou vidět dohořívající louče. Podle zápachu tipuji, že jako základ louče někdo použil “lihový kahan”, který nejde moc cítit, tolik nečoudí a vydrží hořet dost dlouho. A tady musel někdo nedávno být, protože “louče” stále hoří… V dálce slyšíme nářek! Zrychlujeme krok. Na konci “svítivky” nacházíme obyčejné dveře. Vyrážíme je! Tam… na zemi, svázaný a stále napůl pod sedativy, leží náš starý známý policajt, právě jeden z té dvojice, co si z nás dělali legraci… Zatímco jej zvedáme a rozvazujeme, speleologové zkoumají možný východ. A nachází jej. Východ je totiž přímo ve sklepení opět jednoho z domů na náměstí, v místě, kam se prý kdysi 26


scházívala “všelijaká sebranka”, takže tady málokdo kdy měl odvahu zavítat. Navíc v místech, kde nikdo “nezmizel”, takže mimo veškerou pozornost! Je po páté hodině odpoledne a před naší “svítivkou” je pořádný šrumec. Několik policejních dodávek dává tušit, že tu probíhá mimořádná akce. Zatímco v nemocnici si už svého kolegu zpovídají jeho kamarádi, přijíždí na pomoc ještě další skupina speleologů, aby tak policistům pomohli při prohledávání labyrintu mezi tímto místem a tři sta metrů vzdálenými domy na náměstí, odkud údajně ti lidé zmizeli. My jdeme “od válu”, protože tady bychom se jen pletli pod nohy. Ale dostalo se nám alespoň zadostiučinění v tom, že místo posměšků se na nás nyní obracejí všichni se zvědavými dotazy a uznáním, nejen za záchranu kolegy. Jsme pozváni na radnici. Vysílačka na stole starosty dává tušit, že o nic nepřijdeme. Vše bude probíhat v “přímém” přenosu. Mimo události, které si od nás “šéf města” nechává vylíčit, se postupně dovídáme čím dále děsivější věci… Tak už během pár hodin bylo policistům jasné, že ty lidi opravdu někdo unesl. Ten někdo byla skupina lidí. A aby to nemohlo být ještě jednodušší, tak tip jim dal jejich kolega v nemocnici. On totiž už nějakou dobu podezření měl na jednoho “týpka”, který patřil ke skupině, jež se zabývala mnohem horšími věcmi, než jsou drobné krádeže, které jim nemohli dokázat. A tak jej začal na vlastní pěst sledovat ve chvíli, kdy toho darebáka jednou viděl vejít do míst právě tam, kde jsme našli východ z podzemí, místo aby vše nahlásil svým kolegům na stanici. Zajisté v tom sehrála roli i vlastní ctižádost a možný postup za odhalení vedoucí k úspěšnému uzavření případu… No a jak tam tak marně zkoumal, kde mu ten “týpek” zmizel, najednou ucítil jemné štípnutí a… tma… A hned na to se probudil svázaný kdesi ve tmě. Jasně, že se vyděsil. Protože mu bylo jasné, že o něm nikdo neví, kde vlastně je… Takže jak mu jen síly dovolily, se snažil volat o pomoc. Naštěstí jsme jej zaslechli a našli. Jinak kdoví, co by sním ta banda provedla… Díky informacím jsou zjištěna okamžitě jména a adresy výtečníků. Během pár dalších hodin je banda pod zámkem a tvrdě vyslýchána. Metody policistů jsou drsné. Darebáci se přiznávají, ale pouze k napomáhání při únosu! To znamená, že když už přiznají toto, jako tu „méně špatnou“ možnost, pak kdoví, co je za tím víc? O co tady, sakra, vlastně jde?!

27


Nový vchod do podzemí je zapečetěn a policejní specialisté se přesunují k prvnímu z domů, kde došlo ke zmizení. Je dvaadvacet hodin večer. Starostovi někdo volá, že venku jsou reportéři z televize. Ten je v tu ránu naštvaný, protože někdo jim jasně musel dát echo… Tak je ještě nechá čekat. Jen ať jsou dotěrní reportéři hezky trpěliví… Dvaadvacet třicet. Dostáváme hlášku, že je vyřešena záhada, jak ti lidé zmizeli. Ráno nám to prý policisté ukážou. Odcházíme bočním vchodem z radnice, který za námi starosta zamyká. Jeho totiž čeká ještě únavné zodpovídání všelijakých dotazů pod palbou blesků. A zatímco my míříme na hotel, slibujeme Anetě, že se dopoledne ještě stavíme. Hotel je už zamčený. Vrátný nás pouští dovnitř, ale tváří se podezíravě. A ptá se, co se to tam venku, sakra, děje za manévry! Děláme, že nevíme vůbec nic. Musím pochválit hotelovou službu. Nechali nám totiž v lednici na pokoji bohatou večeři, takže se můžeme dosyta najíst a konečně vypnout nervy z pohotovosti. Trochu klidu už opravdu potřebujeme. Za celý den bylo toho napětí až až… Max ukecává Lucii, aby s ním šla dolů do přízemí k baru na něco ostřejšího, ale ta odmítá, protože i na ní je vidět únava. U mě je situace jasná. Jsem rád, že vůbec jsem… Max se na nás dva zkoumavě chvíli dívá… “Teda… Docela by mě zajímalo, co vy dva máte v plánu,” mrkne na nás spiklenecky a poťouchle. Lucie se na něj zamračí jak čert Bert, protože Max za vším nutně musí vidět vždy něco jiného, než co za tím doopravdy je. Asi má pocit, že bychom Lucie a já… Ale pendrek! Lucie stejně pokukuje jen po něm. Jsem tady páté kolo u vozu… Teda… V tomto případě třetí kolo u vozu… “No co by, hned jak odejdeš, tak se řádně mrousknem jak kočky v únoru. To víš, to je prostě ta lidská přirozenost,” odseknu Maxovi, ale ten se jen ušklíbne. Už je na odchodu. Ten bar mi k němu moc nesedí. Na druhou stranu uznávám, že po posledních událostech bych si k baru zašel taky, jen kdybych se necítil tak nějak všelijak… Sprchování je super věc. O to víc, pokud příjemnou spršku myriády kapek vody, dopadající na vaše tělo, ještě doplňují jemné doteky jisté sličné ženy, akorát nesmí jen tak mimochodem přejet prstíkem sem tam přes ty “dino-škrábance” (Bože… ať to nedělá… tohleto… krucinál!), co mám na zádech. To sebou vždy cuknu, jako by mě píchli špendlíkem do zadku. Vypadá to, že se asi té 28


“protitetanovce” přece jen nevyhnu. Lucie to nadhodila už ráno. Ačkoliv jsem o tom nechtěl ani slyšet, uznávám, že se holt nedá nic dělat. Budu tam muset jít a zahrát si na „híroua“. Lucie nesmí vědět, že se bojím jehel… Tož to, kurňa, ani omylem! Masáž po koupeli je nádherná. Opět. A opět jsem se “zhulil trávou přes záda” – teda spíš přes ty zatracené jizvy na zádech. Je mi blaze a chci, aby to rozmazlování od Lucie trvalo na věky. Povídáme si. Lucie, ta mrška jedna, leží vedle mě jen tak, jak ji pán Bůh stvořil. Ještě, že ležím na břiše… Chce si mi pohladit ji alespoň. Dotknout se jí lehce jako vánek… Zkouším pohnout rukou, ale jsem celý otupělý. Navíc mi to připadá legrační. To bude ta zatracená tráva… Musím o tom Lucii říci, ať se taky pobaví a… /střih/ …slyším smích odněkud z vedlejší místnosti. Uvědomuji si, že jsem na chvilku usnul. Bloudím očima po místnosti, když… v tu chvíli je oba zahlédnu… Max jí vypráví něco veselého. Otupěná mysl odmítá zachytit smysl rozhovoru. Lucie se z ničeho nic podívá na mě a… políbí Maxe…! Krucinál! No neříkal jsem to?! Max ji obejme a… víc už nevidím, protože Lucie nohou přivře dveře… Je slyšet pouze tlumený smích! Takže opravdu se zaláskovala do Maxe… Je mi najednou divně u srdce… Samozřejmě to není z ničeho jiného, než z uvědomění si, že se mi Lucie líbí a to strašně moc! Jenže lásce se nedá poroučet. A Max v jejím srdci získal místo vítěze… Zase na druhou stranu – proč mu to nepřát? Jen ať je taky šťastný, klučina jeden. Vždyť má nejvyšší čas. Já už si se svými city nějak poradím… Další a další myšlenky pomalu odplouvají do dáli a… znovu se mi chce spát, protože stejně… /střih/ … se za chvíli budím. Venku svítí slunce. Bude nejspíš něco kolem deváté hodiny. Takže chvilka to rozhodně teda nebyla. Nejvyšší čas se nasnídat. Max tentokrát nehýří žádnými poznámkami. Což se teda divím, protože na to, jak si určitě ti dva v tom pokoji užívali, by měl být naopak naprosto v pohodě, no ne?! Zato Lucka je samá legrace. Hodinu na to odcházíme na smluvené místo, kde už jsou policisté i starosta. Sestupujeme do 29


Jihlavských chodeb. Chvílemi jdu jako Quasimodo, jen abych jakkoliv odlehčil zádům. Konečně se dovídáme ono “únosové tajemství” a je to tak prosté, že je až neuvěřitelné, proč to nikoho hned nenapadlo. Totiž tam, kde jsou z oněch inkriminovaných míst ty zamřížované vstupy do podzemí, tak sice tou mříží nikdo nepohnul, protože všichni ji testovali zda nejde oddělat klasicky, to znamená směrem do chodby, nebo naopak do sklepa, ale stačilo na jistém místě v chodbě poblíž mříže posunout jeden nenápadný výstupek a hle – mříž se dala odsunout hezky do boku, jako posuvné dveře! Uznávám, že na tohle se jen tak přijít nedalo, pokud by nikdo nerozebíral okolní kameny mříže. A to, díky chráněnosti chodeb nebylo dost možné. Na ten výstupek přišel jeden ze speleologů náhodou, když ho napadlo, zda se tam nezačíná dělat “novodobý krápník” a chtěl jej prozkoumat. Takže záhada se tímto vyřešila. Bandě stačilo jen číhat poblíž za mříží a vytipovávat oběť únosu… Za jakým účelem byli lidé uneseni, se dozvíme až o několik dnů později. Zatím se motivy zkoumají. Stavujeme se pro Anetu a popisujeme jí vše, čeho jsme byli svědky. Vždyť si přece také zaslouží být zasvěcena do případu. Jsme zváni starostou na oběd. S povděkem přijímáme. Zatímco Max s Lucií ještě debatují se “šéfem města” ohledně případu. Povídám si s Anetou. Slibuje mi, že se podívá, zda někdo v Jihlavě neměl ve znaku srnce, nebo mladého jelena. Pořád si totiž neumím vysvětlit ono neustálé “srnčí zjevování se”… Tak snad na něco Aneta přijde. Po obědě se loučíme jak se starostou, tak s Anetou. Upřímně – těším se domů, jako už dlouho ne… Venku se začíná opět mračit. V rádiu hlásí přívalové deště. Toto je vážně divné, protože tohle dříve nebývalo. Možná tak jednou za deset let, ale nyní jsou tyhle “přívaláky” i několikrát do roka a nikdo nikdy neví, co se kde semele! No… Snad nás to mine. Vyjíždíme. Julča opět nadělala binec pod sedákem. Max prohlašuje, že ten bordel uklidí až doma a že Julča je darebnice darebná a špindíra. Ta se nedá, zasyčí na něj jako navztekaná husa a pronese několik slov v Núbijštině. Tuším, co ta slova asi znamenají. Nebude to nic lichotivého. Je dusno a pekelně horko. Doufám, že nás cestou nestihne ten slibovaný „přívalák“, protože jsme si užili za poslední dny legrácek až nad hlavu. V autě je naopak fajn. Pohotovostní větráky nezahálely a tak už když jsme nasedali, musel jsem uznat, že Julii nebezpečí z horka v autě na parkovišti nehrozí. Jen záložní

30


baterie, na které jsou tyto větráky napojeny – už jsou skoro vybité. Max poznamenává, že ještě by pár hodin klidně vydržely. Loučíme se s Jihlavou a vyrážíme k dálnici. Už když jsem nasedal, mě polévala horkost. Teď je mi sakramentsky blbě a tak používám veškeré triky, co se při “kinetóze” doporučují, například dát pravou ruku na pravé koleno a podobné “srandy”, ale je to spíše takový placebo efekt… Můj stav neunikne ani Lucii, ani Maxovi. “Až budeme u Vyškova, tak zajedeme k mojí kamarádce, co dělá ve špitálu, ok? Už jsem ji rok neviděla a malá zastávka nám jenom prospěje, co říkáte, kluci?” říká Lucie. Jen kývnu na souhlas a Max také. Třeba to bude fajn kočka, ta její kámoška, tak proč se nestavit? Jakoukoliv pauzu uvítám… Zatímco Lucie šla za tou svou kamarádkou do ordinace, sedím s Maxem v čekárně a marně přemýšlím, proč nejdeme všichni někam na kafe… Přece když někoho nevidím nějakou dobu, tak s ním nebudu vykecávat v práci, ale pozvu jej někam do příhodnějšího prostředí, no ne?! No nic, to je prostě Lucie… Max něco čte v mobilu a je vůbec jakýsi zamlklý. Asi jej ty události posledních dnů taky trochu sebraly víc, než je ochoten si připustit. Taky nás Lucka mohla vzít rovnou dovnitř. Pokud vím, tak je po ordinační době, nikdo tu není, tak nač takové okolky? V takovém případě totiž platí ono staré známé přísloví, že “nebe je modré, voda mokrá a ženy mají svá tajemství, o kterých si nutně musí pokecat bez chlapů…” Ale co, třeba nás seznámí a ještě na to kafe půjdeme. Taková slečna z úrazovky je někdy k nezaplacení… A taky že jo! Klika cvakla, dvéře z ordinace letí, vysmátá Lucina vchází do dveří a za ní taková sličná fittness-černovláska. Což o to - jindy bych přešel do režimu, kdy se ze chcípáka chlapa stává mávnutím proutku pomalu Exterminátor (pupek zasunout, hrudník vysunout, bicepsy napnout a zároveň se zázrakem objeví všechny svaly, které nemá a tak podobně), ale stejně - nějak je mi poslední dobou všecko ukradené… Teda – abych zas nekecal – jenom poslední dva dny. Vím, že namítnete, jak si furt stěžuju, ale vždyť to znáte – “chlapa jak něco pichne, tož je na fleku imrvére mrtvý od rána do večera a ještě si to užívá” - no a to je momentálně můj případ. Mimo to musím stále myslet na Lucku… To vzájemné “spršení” bylo moc fajn a… A vůbec, zkrátka nějak ty ostatní “madmazely” jedou momentálně na jiné lajně… Asi řeknu Maxovi, ať jde s nima na to

31


kafe. Zatím bych se prospal třebas v autě, protože… se sakra vůbec necítím… Už se chystám to Maxovi navrhnout, když slyším neuvěřitelnou větu, která rázem mění situaci a jako blesk z čistého nebe mi okamžitě dochází, o co tady vlastně jde! Ta věta zní – “Tak to je ten marod? No tak mi ho sem přiveď, já se na něj kouknu…” Takže kamarádka jo?! Ale rozhodně ne “na pokec po dlouhé době”, protože jsem během chvilky z jejich konverzace pochopil, že se už viděly několikrát za poslední měsíc! Jak jsem mohl tak naletět?! Jasně jsem jim přece říkal, že k lékaři nejdu, že mi nic není a oni mi za zády domluvili tohle?! Chci zle vyčinit Maxovi a Lucii za tuto “zradu”! Jsem naštvaný, cítím se jako pitomec a… Jenže nestačím ani otevřít klapajznu a už mě Max drapne pod rameny, takže rázem stojím a vleče mě do ordinace… Ještě slyším, jak mi do ucha vztekle zašeptá – “krucinál, nechovej se jak blb, chovej se trochu jak chlap, ty vole. Nebo vážně chceš, aby ses ráno probudil ochrnutý?!” Odevzdávám se osudu… Něco na tom pravdy bude. A je fakt, že na všechny Luciiny návrhy, abychom jeli hned v Jihlavě na úrazovku, jsem rezolutně odpovídal – “Ne!” Takže se s Maxem domluvili o mně beze mně a můžu být naštvaný, jak chci, je to pro moje dobro. Lucie s Alicí (jak se později dovídám její ctěné jméno) si tak trochu dělají legraci na můj účet. A to by nebyla Lucina, aby hned na mě nepráskla, že jsem prošvihl očkování na Tetanus a že jenom kvůli tomu, že se bojím jehel… No nezabili byste ji?! Sedím v ordinaci napůl svlečený. Alice mi „rekognoskuje“ ten terén, co mám na zádech. Pochvaluje, jak se to hojí a ptá se Lucie, zda by jí nemohla podobnou mast s “céčkem” taky sehnat. No vidíte, pomyslím si, nic mi není. No…? Neříkal jsem to?! Ale nahlas ani nepípnu. Stačí, že už tak jsem za vola… Než se nadám, tak Alice vytahuje strašně dlouhatánskou hnusnou jehlu (brrr…fuuujjj…) a… asi zavřu oči, nebo tak něco… Teda ve skutečnosti je to malá kraťoučká jehlička, tak dva centimetry dlouhá, ovšem fóbie je fóbie… “Tak kampak si to budete, Martine, přát? Zadek, nebo rameno? A nebojte se, je to jen jedna injekce. Naštěstí to není až tak moc přešvihnuté, aby musely být tři injekce”, povídá mi s úsměvem. K nemalému zklamání Lucie si vybírám rameno. Seš nepřejícnej! Čtu v jejích očích. No a co, to by se ti líbilo, ukazovat 32


tu zadek, viď? Ani náhodou! Myslím si na oplátku a za pár vteřin je hotovo. Uznávám, že jsem to ani pořádně nezaregistroval. Asi to s tím strachem z jehel nemusí být tak hrozné. Jistě bych to mohl s někým zkonzultovat. Také by mě totiž zajímalo, z čeho vlastně taková fóbie pochází… Alice mi prohmatává hlavu vzadu nad krkem. “Teda boule tam je pořádná. Bolí? A tady? A co tady?”, ptá se mě. Zahudrám, že nic mě nebolí a že už to snad stačilo, načež se Alice zeptá Lucie, zda jsem pořád takový morous. Lucka odpoví, že jsem dnes ještě načisto miláček. A zatímco opět chytám těžkého nerva z těch jejich babských dobíracích manévrů, ty dvě jeziny-beziny si dál dělají legraci na můj účet! Max kupodivu ani nehne brvou. Krucinál, co to s ním je? Jindy by byl k neudržení, jak by se k nim přidal… Na něj by se měla Alice zaměřit a ne pořád na mě. Hned jí o tom musím říci. “A co tady? Bolí?”, slyším opět Alici. Už se chystám automaticky odseknout, že ne, jenže vtom mi vystřelí do celého těla strašlivá bolest! Snažím se ani nepípnout, jen hmatám okolo sebe, do čeho bych zatnul prsty a… najednou tma… /střih/ … a hned na to ostré oslepující světlo… “Nehýbejte se, jenom vám rentgenuju hlavu, takže za chvilku budete venku”, zaslechnu někde zpoza toho světla Alici. Dochází mi, že jsem asi na CT-čku. A sakra…! Pomyslím si vyděšeně. Zjišťuji, že jsem hezky přikurtovaný k tomu stolu. To asi abych se moc nevrtěl, kdyby náhodou…?! Zmocňuje se mě panika. Vyjíždím ven. Tentokrát už se nežertuje. Alice je vážná a o něčem se baví s Lucií a Maxem. Jak jinak - opět o mně beze mně! “No tak! Lidi, neblbněte! Co se děje?! Začínám fakt panikařit…” zkouším na ně alespoň polohlasem zavolat. “Co kdybyste mě už odvázali z tohodle mučícího parostroje?” pokouším se ještě o žert. A hned na to znovu výpadek… /střih/ … Budím se na posteli. Alice si s Lucií o něčem povídají. “Hele, kdo se nám tu probudil”, slyším Maxe. Právě vchází do dveří a nese tři kávy z automatu. 33


“No jo, dyť už taky má na čase, přece jen už jsme tu celou noc”, slyším hned na to Alici. Lucie neříká nic. Neujde mi, že zatímco Maxova nálada je o něco lepší, tak naopak Lucie je nyní vážná. Trošku mám zlomyslnou náladu, protože za to dobírání by si zasloužila… Jenže vzápětí se ve mně tyto pocity lámou a nyní si uvědomuji, že vlastně nebýt jí, tak jsem asi byl fakt v háji… Vděčně na ni pohlédnu. Alice mi vysvětluje, jak se věci mají. Sice se všichni tváří jak na pohřbu, ale přece jen se zase tolik neděje. Zkrátka pár dnů si poležím, protože mám výron od toho pádu a mírně oteklý mozek, nebo tak něco, prostě těžší otřes mozku. Akorát kdybych nepřišel včas, tak je pravděpodobné, že by to mohlo dopadnout zle. Naštěstí to dopadlo tak, jak to dopadlo… Po nějaké době je Max na odchodu a slibuje, že se i s Lucií zastaví pro mě hned, jak už budu moci stát na nohou. To by mělo být tak do týdne. Alice mrkne na Lucku s tím, že na mě dá pozor (A už je to tu zase! Jak kdybych byl nějaký harant, nebo co!) a odejde z pokoje ven. Zůstávám s Lucií o samotě… Dívá se na mě a já na ni. Čekám, co z ní vypadne za žertík, ale ona je vážná. Až moc… Než se však vzmůžu na to, abych se jí zeptal (napumpovali mě nějakými léky, takže mám vůbec problém promluvit…), její ruka se něžně dotkne mé tváře. Co to? Lucie… a pohladit?! Chci se jí zeptat, čím že si to zasloužím, ale nemůžu vydat ze sebe ani hlásku. Nějak jihnu… Myslí mi prolétnou všechny události minulých dní… Jak se snažila mi pomoci a jak to maskovala tím svým nasíracím humorem a než se nadám, tak… (a do háje…! Tohle ne… fakt ne! Bože!!) … se mi po tváři koulejí nějaké zatracené slzy jako hrachy… Ať se snažím, jakkoliv, nejdou zastavit! Nechci ani pomyslet na to, jak asi teď vypadám! Jenže čím více takto přemýšlím a čím více se snažím přestat brečet, tělo neposlouchá… Takže ležím jako lazar - malý ubrečený lazar… Stydím se, jsem naštvaný sám na sebe a nejraději bych se propadl někam, nejlépe do “západního Německa”, protože přání, aby u tohoto mého stavu Lucie nikdy nebyla, zůstane navždy nevyslyšeno! “Hej… hej… hej… no tak! Bude to zase dobré, uvidíš”, hladí mě Lucie. “A nebraň se tomu, protože ty máš v sobě strašně moc emocí. A ony se teď derou na povrch. To nezastavíš. Ani nemůžeš. Už tě sleduju nějakou dobu. A vidím tu bezednou prázdnotu v tvém nitru. Prázdnotu z dětství. Vidím ty události, které tu 34


prázdnotu vyvolaly a vidím, že jsi je pohřbil hodně hluboko. Čtu ve tvých citech a pocitech. A vím, co ke mně cítíš, a také vím, že ty tvoje stavy naštvanosti jsou jen sebeobrana. Ty se moc bráníš si pustit do života někoho nového. Bojíš se, že jej ztratíš a bojíš se tak moc, že chceš zůstat sám, jenže jsi zapomněl, že máš okolo sebe lidi, kteří by rádi patřili do tvého života.” Vše, co mi říká, sedí… Jindy bych nad tím přemýšlel, ale toto je chvíle, kdy jen prožívám tyto katarzující okamžiky a nechávám je plynout takové, jaké jsou… “Nikomu jsem to ještě neřekla, ale dokážu vycítit u lidí, co se jim děje a jak na tom jsou. V tvém případě mi to bylo jasné už předevčírem, že bude nutné jet do nemocnice, ale ty bys mi nevěřil. Omlouvám se za tu lest, bohužel jinak to s tebou fakt nešlo, nezlob se…” Lucie se na chvilku odmlčí. Dotek její dlaně je příjemný. Užívám si jej. Takhle by mě mohla hladit stále… “Budu už muset jít. Takže teď je to na tobě, aby ses dal do pořádku. Myslím, že do týdne už nás budeš prudit”, mrkne na mě Lucka a její polibek na rozloučenou je sladký a... asi bych použil mnoho jiných superlativů… zkrátka po ní toužím, jako už jsem dlouho po žádné ženě netoužil… jen kdyby nebyla občas tak urýpaná! Lucie se otáčí ve dveřích a pronese pro mě záhadnou větu: “Pamatuj si - jen tak se s někým nikdy nesprchuju a jen tak někomu masáže nedávám. Ani Maxovi! Na tohle pamatuj…” pak se tajnůstkářsky usměje a než stačím nějak zareagovat… je pryč… Navzdory mé netrpělivosti a vrozené antipatii vůči čemukoliv, co zavání “dochtořinou”, ten týden utíká rychle. Alice je u mě častěji, než by se mi líbilo. Ne proto, že by byla něčím protivná. To vůbec ne. Je náhodou moc fajn a občas se mnou i lašuje, ale určitě si umanula, že kvůli Lucii mě musí dát pořádně do pucu, takže jsem vláčen po různých vyšetřeních a tam (Ó můj Bože na nebi!!) do mě furt něco píchají a strkají a rentgenujou, no hrůza! Mezitím se Alice občas vyptává na Maxe, což je moc zajímavé. Zdá se mi, že se nám do Maxinohy zakoukala, felčarka_trapitelka… Několikrát přišla řeč i na Lucku. Alice přiznává, že se znají velmi dobře a protože její babička bydlí nedaleko a Lucie tam prakticky poslední dobou byla neustále, častokrát si vyrazily na mejdan. Týden je za mnou. Opravdu je mi mnohem lépe. Max s Lucií se pro mě zastavují, jak slíbili. A opět je to ten starý známý Maxinoha 35


urýpaný! Lucka je to samé v bledě modrém, akorát… zdá se mi to? Nebo nějak z těch svých narážek “ubrala plyn”? Každopádně jedu domů, už se těším na své „domácí prostory” a na domácí stravu. Přece jen mi ve špitále dost vyhládlo za ten týden. Stravu sice mají dobrou, ale zatraceně střídmou… To není to pravé ořechové pro můj rozmlsaný žaludek! Všimnu si, jak Alice nějak moc pokukuje po Maxovi. O něčem se baví, něčemu se smějí. Lucie mi pomáhá sbalit nějaké ty osobní krámy a za chvilku asi vyrazíme. Musím poděkovat Alici za péči. Jen vyčkám, až si udělá chvilku čas, protože je stále zabraná do družného hovoru s Maxoušem… Vyrážíme. Venku je nádherně. To mi vylepšuje náladu ještě více. Julča je, koukám, také ve svém živlu. Než jsem se v autě pořádně uvelebil, stihla se mi projít po rameni, štípnout mě do ucha, počastovat svými vybranými větami, jako – “Čauuu...Marrrode! Darrrebáku! Miláááčku! Kocourrrku! Jak se mááš? Co děláááš? Jůůůlinka hlad! Dej dobrůůůtku, dej! Krrrkoune!” – a podobné další výrazy. Hned na to pronese něco v nesrozumitelné Núbijštině a přeletí na zadní sedáky, kde už je Lucie. “Tak co, fešáku? Jak ti dupou micáci?”, dobírá si mě Max. No jasně, že dobře, jak jinak? To přece musí vidět už od pohledu. Nastává opět doba vtípků na můj účet. A protože to vím, nedávám nic najevo. A vůbec, jsem rád, že ty dva rošťáky vidím. Chyběli mi! Lucie se ke mně nakloní ve chvíli, kdy Max jde ještě pro něco ven. “No, chlapáku, tak povídej, jakpak jsi se měl? A co Alice? A byli jste hodní? Nebo jste mi tu oba zvlčeli a lašovali? Co? Co?” a culí se. “Vypadá to, že tě vážně dali do kupy. Přece jen jí budu muset tu mast za odměnu obstarat.” Když tu se zamyslí a povídá s vážným tónem v hlase – “Zdá se mi to, nebo má opravdu zájem o toho našeho Maxinohého kolohnáta? Co myslíš?” Přemýšlím. Mám ten samý pocit. Bylo to evidentní a dost očividné. A nedá mi to, abych si teď nezaryl do Luciny. “No, tak asi to, co jí psal, bylo jistě jeho číslo na mobil a to ti povídám, že když Maxifták už někomu osobně píše číslo na svůj mobil, tak zřejmě to není jen tak! A proč se vlastně ptáš? A jéje, sorry...” Odmlčím se naoko a pak pokračuji. “Že je něco mezi tebou a Maxem? Teda jestli ano, tak to se omlouvám, že jsem se na to ptal...” “Ale ne, to je v pořádku. Podívej, upřímně, Max se mi líbí a vím, že já jemu taky, takže zase si nemysli, že když budu chtít 36


Maxe dostat, že mě Alice může nějak ohrozit”, povídá rádoby ležérně Lucina. Poslední dobou nějak začínám být citlivý na různé podtóny a tak vím, že tu “ležérnost” pouze předstírá… To jí však nemůžu dát najevo. A to by nebyla Lucka, aby mi hned nevrátila “štulec”… “No a co ty? Kdypak ty si někoho najdeš? Nebo míníš být sám, jako kůl v plotě? No?” Tím se mi opět otevřela stará rána… Jasně, že nechci být sám! To dá přece rozum! I když někdy mám pocit, zda vůbec by další vztah měl smysl… Zdá se, že už jsem si zvykl na život samotáře a pokud to brzy nezměním, tak mě to jistě úplně pohltí a pak už se mnou opravdu nikdo nehne… “No a co my dva?” Zkouším to sebejistě na Lucku. “Spršení máme za sebou, masáže také, bydlíme pod jednou střechou, tak proč to nedat do kupy? Hm?” Jenže Lucka vyprskne smíchem… “My dva? A do kupy? Dyť bysme se za chvilku pozabíjeli! A mimo to – spršení a masáže jsi ode mně dostal jen proto, že jsi byl na tom zle. A vůbec – nic to neznamená. Hezky vychladni a na mě zapomeň, protože si svýho partnera dost pečlivě vybírám! Ostatně – ty bys měl taky začít a to zavčasu…” Na tohle už jí neodpovím. Nečekal jsem až tak ostrou odpověď… Lucie si toho všimne. “Tak nebuď labuť, chlapáku”, snaží se mě žertovně povzbudit. “Zbytečně si děláš starosti s něčím, co jde mimo tebe, ani o tom nevíš. Jako bys nevěděl, že co se má stát, se stane. A nevěš tady hlavu, protože až přijedeme k tobě, nachystám ti prima baštu. A také se musíme kouknout na zpracování zprávy o té Jihlavě. Nechtěli jsme se s Maxem bez tebe do toho pouštět…” No… Tak alespoň k něčemu těm dvěma jsem… Pomyslím si stále rozladěně. Ovšem tím jídlem mě navnadila. Dobře ví, mrška jedna, z čeho mívám radost… No nic, Max se vrací a ani si nevšimne, že jsme s Luckou o něčem debatovali. Vyrážíme konečně domů. Stavujeme se hned na zámečku. Z Potůčkových jsem překvapen, protože mě vítají spíše jako ztraceného syna, což jsem nečekal a jsem z toho dost na rozpacích. Pan Potůček chce něco řešit ohledně nějakých věcí z Jihlavy, avšak jeho paní rázně zakročí s tím, že potřebuji minimálně ještě dva dny klid od toho všeho. V duchu s ní vřele souhlasím! Nemůžu se totiž dočkat, až budu doma, pustím si “telku”, naladím některý ze svých oblíbených filmů a k tomu zakousnu 37


“Telku”, či něco jiného, jistě dobrého na zub. Vlastně Lucka mi slíbila tu prima baštu, takže se nechám překvapit. Jen škoda, že už žádné spršení nebude a že dala Lucie tak jasně najevo svůj postoj ke mně… Ale co. Zase se hned tak odradit nenechám. Musím zjistit, jak na ni, protože pokud ona zná, jak tvrdí, moje pocity k ní, tak jistě ví, že to nejsou pocity ledajaké. A ona se mi fakt líbí, takže musím asi na sobě víc zapracovat. Lucie je totiž v poslední době jediná bytost onoho něžného pohlaví, o kterou bych dokázal mít vážný zájem. Co? No nesmějte se mi, vážně! A víte co si myslím o vás, co právě čtete tyto zápisky? Že mi tak trochu závidíte. Že ne? Ale jo! Myslím, že určitě. --… Ze „dvou dnů“ byl nakonec skoro celý týden, protože ještě jsem měl občasné problémy s rovnováhou. Jistě je to důsledek celotýdenního polehávání v nemocnici a také jsem si asi tím nárazem mohl poškodit vnitřní ucho, které má právě na starosti rovnováhu. Zprávu o Jihlavě nakonec sepsal Max s Lucií. Akorát jsem jim něco málo pomáhal upřesnit. Také jsme dostali informace ohledně únosů. Banda byla napojena na obchod s lidskými orgány! Teda… Až z toho zatraceně mrazí! Pěkné svinstvo, to vám povím! Pár dnů na to přijela Alice. Údajně mě zkontrolovat a na pokec s Luckou. Jen se usmívám, protože dobře vím, odkud vítr vane… Tak snad na ni Lucie nebude naštvaná… --Dodatek: To, že jsme viděli na několika místech „srnce“, nebo snad mladého jelena a že jsem viděl stín ve „svítivce“, není dáno podle mě ani náhodou tím, jak jsme tam byli pomáhat s případem únosů. To, co se v Jihlavském podzemí odehrává odedávna, si nadále „jede svou lajnu“… Jenom čirou náhodou a snad možná připouštím, že teda i za pomoci několika „znamení“ - jsme měli při hledání stop štěstí. To, co se v chodbách dělo a občas děje, se bude dít stále. Stín postavy v kápi, tajemné hlasy, vzdálený chrámový zpěv – to 38


všechno má podivný, skrytý smysl a jen zdi samotného podzemí znají celou historii daných úkazů. Takže až budete, vážení a milí, někdy tam dole, v jihlavských stříbrných „dolech“ na exkurzi - hlavně mějte oči otevřené a uši nastražené…

39

Radomír Hanzelka Agentura Osiris I

Recommend Documents