Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ

Radomír Hanzelka – Agentura Osiris II.

Radomír Hanzelka

AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ

1


Copyright © Radomír Hanzelka, 2013

www.radomirhanzelka.cz Všechna práva vyhrazena Vytiskla a vydala: Nová Forma s.r.o. www.novaforma.cz Vydání první

ISBN

2


V každém z nás je dobré srdce. Pravda… někdy je dost hluboko, ale… … je tam. R.H.

3


Kapitola první: Mezi nebem a zemí

„Lásko… jsi tu?“ zkouším se ještě ptát…“Protože……… PROTOŽE TĚ NIKDE NEVIDÍM…!! KDE JSI??!!“ … A startuji někam do té černočerné tmy… /střih/ Náhle mě to vymrští z té tmy zpět, ale… hned na to jsem u stropu místnosti a zažívám velmi zvláštní stav… Vidím jasně a zřetelně dění v pokoji. Vidím lékaře, jak přibíhají a berou do ruky jakési „placky“, které přikládají na to tělo plné hadiček a obvazů tam dole… Tělo sebou škube tak, až se prohýbá…! Soucítím s tím tělem a jako bych trochu ten zásah proudem i cítil, ovšem nic mimořádného to není… „Ráz… dva… tři!!!“ zakřičí jeden z lékařů a znovu šupa… Uvědomím si, že to tělo tam dole… to zbídačelé tělo s milionem hadiček připojených po celém těle – kdysi patřilo mi… Tak toto je umírání? A pokud ne, CO to teda je? Lékaři však za chvilku odcházejí… Vidím Lucii, jak se vrhá s nářkem na to tělo a křičí: „NE… NE…!! JEŠTĚ NE…!! PROSÍM…!!!„ Je zajímavé ji sledovat, jak se snaží to tělo oživit… „Nech to být Lucie… Nech to být…“ říkám jí. Ale ona mě neslyší… Vidím Maxe, jak chce jít k ní, ale Alice jej odtahuje pryč! Pak ho popadne za ramena a přiráží jej ke dveřím a křičí na něj: „Nech jí být!! Musí se s tím smířit sama… SLYŠÍŠ?!!“ Max rezignuje… Ach… Chudák kamarád… drahý Max… poprvé jej vidím plakat… Chudáci mí přátelé… Chci je všechny nějak utěšit… „No tááák! Lidi, neblbněte! Je mi náhodou super a moc fajn… Hej! Maxi! Ty darebo jeden… Slyšíš?! Je to tu náhodou super…“

4


PROČ mne nikdo z nich neslyší?! A v tu chvíli mi to dojde! Mrtví přece slyšet nejdou… Jakmile si tuto skutečnost uvědomím, otevře se přede mnou dlouhý tunel… s lákavým světlem tam na konci… Přitahuje mě to do něj a cítím, že tam je můj vytoužený cíl! Podívám se na Maxe. „Tati…“ pláče Max do telefonu. „Nezvládli jsme to sakra! Nezvládli!! Neochránili jsme jej… Nešlo to! Nějak se tam dostal a při tom tam neměl vůbec být! Zachránil nás, tati… A my nedokázali zachránit jeho…!!“ Tunel se ke mě stále přibližuje… A nebo to já se k němu blížím?? V tuto chvíli je to nepodstatné. Cítím, že Lucii už teď musím nechat být… „Lucinko… Lásko moje… Zvládneš to, neboj… Přátelé ti pomohou a já na tebe nikdy nezapomenu.“ říkám jí. Vím, že mě neslyší, když… tu se podívá směrem ke mě! Tak něžně… tak zdrceně a… tak smutně… V jejích očích se mihne úžas a náznak poznání. „Tak vidíš… Lucie… Všechno bude zase dobré…“ Tímto pohledem se s ní loučím, abych se vydal za tím magickým světlem. Ještě zahlédnu, jak celý pokoj mizí kdesi v dálce a já letím… letím tunelem… Světlo na konci je plné lásky a klidu. Lásky, kterou nedokáže nic, ale zhola nic nahradit… Zvědavě přemýšlím, CO znamenal asi ten Maxův telefonát. Jenomže… víte… tady a teď je to všechno absolutně nepodstatné… Obrovskou rychlostí prolétám tunelem přímo do oslnivého světla… Světla nekonečné lásky… míru a klidu… Můj život tam dole skončil… To, co jsem tam prožil, je nyní a teď už navždy pryč… Podstatné je to, že mě čeká cesta… Podstatné je to, že letím DOMŮ…

5


… Světlo… Nádherné a nepopsatelné! Vše pronikající a… vše objímající… TO právě cítím. Obklopen (a prostoupen) nekonečnou láskou, stávám se zároveň součástí tohoto světla. Čas nyní neexistuje! VŠECHNO se děje právě TEĎ a NYNÍ… Vidím barvy, jaké jsem nikdy neviděl a slyším hudbu, jakou jsem nikdy na Zemi nemohl slyšet… Ve vší té nádheře pojednou stojím na nádherné louce s dokonale pěstěným trávníkem. O kus dál přede mnou, je překrásná oplocená zahrada s malou přízemní vilkou. Vůkol tohoto domu, nízkého a tak malebného, navíc pestře „obkvetlého“ roztodivnými rostlinami s přenádherně kvetoucími myriádami květů těch nejnádhernějších barev, za tím bílým, nízkým a dřevěným laťkovým plotem, je vidět zahrada a hrající si děti… Zní odtud veselý smích. VŠECHNO, co za tím plotem je, vyzařuje jediné – absolutní pocit lásky a pohody… absolutní pocit domova, po kterém jsem vždy tolik toužil… Jak rád se vydávám k tomuto místu… Místu, kde budu jednou provždy nekonečně šťastný a … DOMA! Než však dorazím k brance, za níž je chodník z mozaikových kamenů v zářivě modré barvě a který sám o sobě dává pocit, že je cestou do jiných sfér… vyjde před branku… Katrin…! A za ní vycházejí dědeček… babička… táta s mámou… Dokonce i za okny domku vidím mladou dvojici, jak na mne mává a usmívá se, ovšem tak tak ji zaznamenám. Přes tu záplavu oslnivých květů je sotva zahlédnu. Pokynu jim na pozdrav. Moje cesta tady končí… Jsem mezi svými. Konečně! Veškerá komunikace a veškeré pocity si sděluji se svými nejbližšími beze slov. Pouze formou energetických vibrací, jakýmsi obrazovým ztvárněním pomocí myšlenek, jen je to mnohokrát rychlejší, než bychom to kdy byli na Zemi schopni vnímat…

6


Vítají mě. Objímají tím zvláštním způsobem, kdy se naše energetická těla vzájemně mísí a proplétají… Jsme světlo samo. Mám pocit, že naše těla jsou ze světelných paprsků utkána a… snad věčná… Katrin ukáže rukou tím směrem, odkud jsem přišel. Otočím se. Je tam řeka s nádherně kvetoucím rostlinstvem na březích. Stejná řeka, jakou jsem kdysi viděl ve snu když ještě Katrin žila! „Pojď…“ ucítím její myšlenku. (Je to krása, komunikovat pomocí myšlenek…) V mžiku stojíme přímo u břehu. „Líbí se ti tady, viď?“ usměje se Katrin. „Ano… Konečně jsem doma. Víš… ten dům… tam jsem doma a tam bych rád šel…“ odpovím jí a vím, že ona cítí tuto moji touhu. „Nu ano, tam jsi opravdu doma. Avšak ještě je čas… Ještě je čas…„ říká pomocí myšlenky a ta prozáří celé moje éterické „Já“… Mávne rukou a před námi se začne odvíjet příběh mého života, jako holografický film na plátně. „Podívej“, zaslechnu její myšlenku. „Vidíš? Dívej se a sleduj!“ Obrazy se míhají přede mnou obrovskou rychlostí, avšak nečiní mi žádný problém toto vše sledovat, navíc z mnoha úhlů naráz. Dokonce můžu obraz a děj v něm zastavit, vybrat si postavu a okamžitě prožít na vlastní kůži její pocity. Tak poznávám, co jsem udělal dobře a co naopak ne… Rázem se mi vrací poznání, PROČ a za JAKÝM účelem na Zemi chceme být… Tady… doma… je vše nádherná a nekonečně variabilní teorie. Ovšem být na Zemi - to je čistá praxe, skrze kterou můžeme tuto teorii ověřit a odnést si tak mnohá poznání. Výuka… napadne mě. Země je jako škola… Během okamžiku chápu, co jsem udělal „dobře“ a co naopak „špatně“, takže už vím, že „příště“, to musím napravit. „Nu ano… Musíš leccos ,napravit‘, ale nebuď sám sobě přísným soudcem. Nalož toho sobě jen tolik, kolik uneseš.

7


Přece víš, že dobro, ani zlo vlastně neexistuje, viď? Avšak ty jsi ještě nedokončil ani zdaleka to, co sis předsevzal.“ Děj se posune až téměř do doby před posledními událostmi na Zemi. Přede mnou se odehrává scéna z mého života, jako v divadle na jevišti… A zrovna je to chvíle, kdy Lucku popadnu, posadím na stůl a milujeme se… Cítím pocity nejen své, ale i její… Je toho hodně, co cítím… Avšak nad tím vším je poznání, že Lucie mě miluje! Strašně moc! A vše okolo toho, různé třenice a hádky – to je jen z jakéhosi důvodu, který… který nesmím znát? Jak to?! Film se zastavuje. A zmizí… „Všiml sis, že ani tvůj život se nezobrazoval celý od začátku cesty na Zemi, viď? Tak to je, hochu můj milý, schválně a zakázal sis to ty sám už dříve, než jsi vůbec do tohoto života na Zemi šel. Takže veškeré připomínky a protesty si v budoucnu řeš sám se sebou, ano?“ vyšle ke mně Katrin myšlenku, ale ta myšlenka je taková rozverná, veselá a hýří zlatými odstíny barev. Chápu, že to tak musí být, jen ta zvědavost neustále prozařuje z mého „Já“ do okolí. Mám pocit jakéhosi nutkání, že bych měl jít domů, ale také zároveň pocit, že bych se měl… vrátit?? Katrin tyto pocity sdílí se mnou a chápe je. „Pamatuj… Tvůj úkol tam dole ještě zdaleka nekončí… Takže je opravdu nutné se vrátit, i když se ti tam už nechce…“ Ne… Nechce se mi zpět a to ani náhodou! Země je místo bolesti, nepříjemných pocitů a trápení… „Podívej, loď už čeká!“ cítím myšlenku od Katrin. Podívám se na řeku. Je tam jachta. Stejná, jako ta, co přijela pro Katrin, jen plachty jsou… bílé… Podívám se směrem, kde v dálce mizí můj domov… tolik vysněný domov a… … v mžiku jsem na té jachtě. Vidím, jak mi Katrin mává. „Tak se tam opatruj a neflákej se tolik…“ zachytím ještě Katriinu rozpustilou myšlenku.

8

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ

Recommend Documents