Radomír Hanzelka Agentura Osiris II

Radomír Hanzelka – Agentura Osiris II.

Kapitola druhá: Devět Křížů

Tak ta moje úžasná Lukrécia Borgiová zas před chvilkou prohlásila, že jestli nekoupím s Maxem ten Orbi-Trac, (nebo jak se to héblo vlastně jmenuje…), tak že mi prý bude chystat k jídlu pouze a pouze a pouze… no zkrátka zeleninu jen tak bez ničeho! A kruciš… Já ty saláty snad opravdu začnu milovat! Tak jsem prohlásil, že Orbi-Trac ano, ale jedině když na zámečku zřídíme malou posilovnu. A jak jsem byl tak spokojený a říkal si, že tím se to vyřeší… tak jsem ucítil jakési mokré plácnutí… Odněkud přiletěla náčiňová hadra! Bože Kriste! Ty baby dokážou být protivné, že to nemá obdoby! Ale co mě, vážení, dožralo nejvíc, tak bylo to, že se na její stranu přidal Maxifták. No jo, no… zradil mě! Prej aby, když dámy vstanou, si mohly hned zaběhat… Kruci špagát! Lucie! Ty babo jedna čertova! No a ještě k tomu právě dorazila Aluša Ovuša a… samozřejmě už je to tři ku jedné… Podle mně jakýchsi neznámých, prej demokratických zvyklostí, je tedy jasné, že už je jen potřeba vybrat místo pro tu příšernost. Jednoznačně tedy navrhuji, aby si to Lucie strčila… pardon… dala nahoru někam, mimo moje zorné pole, a nebo klidně do ložnice… A myslíte, že jo? No samozřejmě že ne! Lučena Mučena se na mě sladce usměje a že prý u mne v ložnici by pak nebylo místo na naše hrátky… Cože to??! Než jsem se stačil podivit, čeho že to kilo, nebo co, tak Max se s Alicí na sebe koukli, zaculili, jak medvědi při jarním slunovratu a v ten moment bylo jasné, kde ta příšernost skončí. No jasně, že v obýváku…

1


To si ale snad dělají prdel ze mně, nebo co… Fix už do háje! Tady je, pozoruji, víc intrik, než na dvoře Rudy druhého… Než jsem se stačil vzpamatovat, Max s Alicí pro to příšerné mučidlo vyrazili. A jak tak přemýšlím, co teď budu dělat, protože jestli mi Lussy Pussy obsadí obývák, pak to znamená… sbohem mé příjemné večery u TV… sbohem moje PC gamesky… sbohem moje lenošení… Do mého smutného přemítání o životě po životě, co byl tak krásný, se vmísí Lucie čarodějka dobrodějka a začne si se mnou hrát… A ta hra je fakt příjemná.“o) Je něco málo po dvanácté, čas oběda. Max s Alicí už jsou zpět. Protože jsme měli s Lucií na sebe víc, jak dvě hodiny času, nechal jsem se od ní tedy za to všecko nedemokratické a hnusné a… všelijaké ukecávání hezky utěšovat a… občas taky převzal takovou tu ryze chlapskou iniciativu… Zkrátka sex s Luckou je nádherný po všech stránkách a vzít si ji zezadu, když je opřená o cokoliv a když její údolí slasti se na mne hezky… Tak a dost! Zkrátka bylo to super a pak ještě jednou super v posteli a… víc taky vědět nemusíte. Alice, ta mrška podšitá, jakoby počítala s tím, že mezi námi něco bude a na nějaké vaření nezbude čas, takže mimo toho mučidla hnusného a odporného, s Maxem přivezli speciality z jedné super „čínské“ restaurace. Hle, jak si mne předcházejí, darebáci… Oni dobře vědí, že obyváková svoboda mi končí…“o( Čínské houby s kuřecím masem jsou výtečné. Dovídám se, že ta omáčka, co mi k tomu naservírovali, je ostřejší na přání Maxe, abych prý byl pořád při síle a Lucce při milování stačil…! (Tož je to možné s ním? Teda… ale to je guvado!) Po té jeho poznámce však nehnu ani brvou, jen odpovím, že ostré mám přece rád odjakživa, takže si nemusí vymýšlet pohádky, navíc - to druhé stíhám naprosto v pohodě.

2


A abych je ještě víc pobavil, tak si to jídlo „přičilíkuji“ práškovou chili-papričkou. Po mém komentáři, že už je to skoro ono, Lucka neodolá, Alice také ne a každá kousek toho speciálního vytuněného jídla koštnou. Jen tak na vidličce… No… a teď se pro změnu bavím já i s Maxem. Lucie se chytne za papulku a zdrhá někam, kde tuší koupelnu… Alice zaječí, (něco jako – „si děláš prdel, woe!!“) a zdrhá tam taky. „Tys to tušil, že? Ty seš teda dobrej pacholek!“ směje se Max. „Co myslíš, působí to u ženskejch taky jako afrodisiakum?“ „No… jedno vím jistě - vždycky to má dvojí účinek. Napřed pálí huba a pak pálí řiť… Počítám, že holčičky budou mít strach hodit bobek aspoň týden…“ odpovím mu potutelně s úšklebkem. Max je tímto totálně mrtvý smíchem. A hle… dámy už se vznešeným krokem vrací z koupelny. Neříkají nic. Dělají, jakoby nic… Až už si to Alice neodpustí, udiveně a nevěřícně se na mě podívá… „Seš ty normální?! Mi neříkej, že tohle jíš…!!“ „Vidíš, ne?“ odpovídám ji s úsměvem od ušiska k ušisku a jen labužnicky pomlaskávám. „Je to vážně báječné.“ Zaslechnu, jak Alice šeptá Lucii - „páchá sebevraždu… Jsi si jistá, že mu to tehdy neudělalo něco z mozkem?“ Jen tak mezi námi – jo, to víte, že to trochu pálí, ale potřebuji občas protáhnout trubky a tohle je nejlepší způsob. Už dávno jsem vypozoroval, že chili papričky docela zdatně dokážou pořešit náběh na žaludeční vředy. Alespoň tedy u mě… Samozřejmě se začíná v malých dávkách. To znamená jeden pláteček papričky a ne hned nedejbože do sebe nacpat celou „Habanerosku“!

3


Odpoledne se ti tři baví skládáním koupeného parostroje. Toho se neúčastním. Na ten přístroj okázale zvysoka kašlu. Zapínám si cvičně UT-čko a hned už vím, jak to bude sakra příjemné, když mi za zádama kdosi bude supět na tom zatraceném mučidle a do toho kibicovat a komentovat moje hraní, jako ty dvě romadůry právě teď! Max raději drží papulu. Dobře ví, že bych si s ním už žádný mač nedal… Dokonce zaslechnu, jak prohlašuje, že jistě by bylo lepší ten stroj dát třebas támhle někam blíže k předsíni, že tam je čerstvější vzduch od dveří… Ale neuspěje. Koukne na mne pohledem strašně smutného „Šaryka od ořechové ložnice“ a už nic neříká. Je mi ho i líto. Už už se chystám, že mu řeknu, ať jde taky hrát, ale nakonec si to rozmyslím. Neměl být proti mně! Tak ať si ten krám s holčinami hezky užije… UT-čko nastavuji na vysokou obtížnost. Zvolím si oblíbenou mapu „Antalus“ a dvacet protivníků (Bootů). Řežba může začít. Jakmile naskakuji do „UT“ světa, okolí pro mě přestává existovat. Protivníci jsou rychlí. Ale já jsem dnes ještě rychlejší. Vlastně musím sebekriticky uznat, že si na nich vybíjím vztek a frustraci, nahromaděnou za celé poslední týdny… Ještě, že mi brzy skončí rekonvalescence a už budu moci jít na naši pravidelnou poradu. Jenže - co ty tajné porady, u kterých nemám (nesmím?) být?? Utíkám do pyramidy a na její ochoz… Přeskakuji na skálu. Beru svou oblíbenou zbraň. Booti pode mnou pobíhají a střílí se mezi sebou. Nechávám je, aby měli menší náskok v počtu „fragů“, ale pak na ochoz vybíhají nějací dva „bootovští“ ďáblové a pálí na mě! Tak to ne, vy smradi! Okamžitě je uzemním! „HEAD SHOT! DOUBLE KILL!“ komentuje můj úspěch počítač. Prásk… prásk! lítají salvy střel…

4


Seskakuji dolů z ochozu a ve vzduchu dostanu ještě dva další bastardy. Peklo začíná a já jsem ten, co to režíruje! Okolní svět už vůbec nevnímám. Jsem pouze já a „Booti“… Lítám po „aréně“, natrénované pohyby rukou na klávesnici a myši dávno nevnímám… Čas přestává existovat… Vlítnu do chumlu těch největších zabijáků a dostávám je jednoho po druhém. Komentáře z počítače občas ani nestíhají komentovat rychlost, s jakou dávám těm „digitálním dacanům“ na prdel: „MULTI KI……! MEGA KILL…! ULTRA ……! DOMINATING!! ……!! ……!! GOODLIKE!! HOLY SHIT!!!… Vzdáleně si uvědomím, že se mi právě podařilo souvisle zlikvidovat tolik nepřátel, až „kompjůtr“ vystřídal všechny hlášky o mojí „chrabrosti“. Ano… teď jsem hrdina… Jo… ten největší na světě. Přesně tak!! Mám pocit, že ti Booti se zpomalili a… všechno je jakési pomalé… Krásně se to dá zvládnout… Nádherná přehlídka akce a destrukce… …Vtom ucítím, jak mi někdo položil ruku na rameno… Cuknu sebou a… opojení je pryč…! Hodím klávesu „ESC“ a tázavě se podívám, co zase ti tři chtějí. Jestli si totiž myslí, že budu zkoušet to jejich mučidlo, tak ani náhodou! Jenže… Lucie s Alicí se na mě tak vyděšeně dívají a Max mi říká: „člověče… co se to s tebou děje??!“ No co… nic, hraju UT-čko přece! Nevím, co jim zase vadí krucinál! Jdu se napít do kuchyně a když se vracím, ti tři pořád na mě divně zírají… Naštěstí nic neříkají. No alespoň to. Musím ten počítač vypnout. Kouknu se na výsledek „zápasu“. Skóre je neuvěřitelně vysoké a to přece ani přes tuhle vysokou obtížnost není možné…!

5


Dělám jakoby nic a vypínám počítač. „Jdu se projít ven. Přidá se někdo?“ ptám se ostatních a počítám s tím, že nikdo stejně nepůjde. Mají přece svůj nový objekt zájmu - svoje nové mučidlo… Kupodivu Max kývne, že jde taky. Venku je krásně, i když mraky na obzoru dávají tušit leccos. „Martine?“ povídá po chvilce Max. „Neděje se s tebou něco? Nemáš třebas pocit, že by sis rád o něčem promluvil? Myslím se mnou. Ne s babama…“ Tím mi dává najevo, že jsou ryze chlapské věci, o kterých samičky vědět rozhodně nemusí. „Ne, všechno je o.k… Proč?“ „No… Já jen… Víš, jak jsi hrál… tak jsi měl takový divný výraz v očích… My to napřed brali, jako super srandu, jenže když jsme stáli přímo před tebou a ksichtili se ti do obličeje… ty jsi nás neviděl, že?“ „Ne, to neviděl… To myslíš vážně, že jste tohle dělali? A proč??“ dělám nechápavého, ale dobře vím proč. Oni, ty trdla, zkrátka furt musí dělat opičky, blbinky, naschvály. Prostě jak malé děti… „Musím přiznat, že jsem fakt nic nezaznamenal, ani vás neviděl…“ kápnu nakonec božskou. „Ty jsi jel, jako namydlený blesk! Sakra… nic podobného jsem nikdy neviděl!“ povídá mi Max a když po něm loupnu očima, abych jej aspoň tím pohledem zpražil za to, že kecá furt ty svoje srandičky a blbinky… uvidím na něm, že to myslí zatraceně vážně… „No tak a co… Zkrátka se mi zadařilo. Furt mě nasíráte nějakýma hejblatama, tak jsem byl asi víc ,naadrenalinovanější‘…“ uklidňuji jej. „Tak co? Dáme si mač, jak přijdem?“ poškádlím jej. Podívá se na mne smutně. „Na tebe já, kamaráde nemám… Hlavně ne, když se dostaneš do transu, jako před chvilkou.“ Do jakého zas transu? Co to mele??! Ale dál na toto téma už nekomunikujeme. Max jen připomíná, že zítra je porada a jestli se na to cítím, tak že

6


mě tam všichni rádi uvidí. Otec má prý námět na nový případ. Tomu se celkem podivím. Ještě včera, když se za mnou Maxmilián starší zastavil, tak si posteskl, že nic zajímavého se zatím nerýsuje, i když takzvaně rozhodil sítě… Teda kromě přednášek a podobných „aktivit“, ale ty on zatím odmítá. Dobře ví, jak nám to leze na nervy. Takže co tak najednou? No uvidíme… Tuším, že jej napadl asi nějaký „vlastní případ“, něco, co by rád prozkoumal a co nebude rozhodně akční. Popravdě – ani nemáme nikdo na něco akčního náladu. Vracím se s Maxem domů. Lucka s Alicí jsou zpocené až někde mezi půlkami, ale nadšené až nezdravě. Prý si to musíme zkusit… No tak to víš že ano… Ani náhodou! Ani náááhodou!!! A vůbec – jsem zvědavý, jak dlouho vám to nadšení, milé dámy, vydrží… No schválně! Je ráno a Lucka si opět pochvaluje to zatracené mučidlo. Kdepak je Alice? Zřejmě ještě vyspává noční sex maraton s Maxem. Všimli jste si, že u mě přespávají pravidelně, zatímco Lucie spí hezky se mnou dole v ložnici? Ospalý jak bernardýn, rekognoskuji, kde že je vlastně ta moje koupelna. No jo, no… Nejsem zvyklý vstávat dříve, jak před devátou a tak sedm hodin ráno je na mě ještě moc brzy… Už mám skoro po snídani, když ti dva jdou teprve dolů. Vypadají trochu vyčerpaně, ale zato moc šťastně. Inu… není nad pořádný sex. A to můžu potvrdit.“o) Porada začíná nezvykle. Máme prozkoumat, co by mohlo stát za vysokou nehodovostí v lokalitě „Devět Křížů“. To je vlastně původně nápad inspektora Hájka. Už dlouho totiž přemýšlí, proč je na jistých místech více nehod, než jinde, navíc s tragickým koncem a ještě k tomu na místech, kde je vše přehledně vidět… No a Max starší hned Hájkovi naznačil, že „jeho tým“ se na to podívá…

7


Hned si vzpomenu, že kdysi jsem se tímto trochu zabýval. Říkám ostatním, že se může jednat o „animální síly“. Dívají se na mě dost tázavě. A tak jim vysvětluji, o co jde. „Máte rádi přírodu?“ zeptám se spíše řečnicky a než stihnou zareagovat, hned pokračuji: „jistěže ano, viďte? Všichni jsme v podstatě přírodní děti a jsme úzce spjati s přírodou už od svého zrození. Ne všichni lidé však vědí, že i příroda okolo nás má své zákonitosti. A jedna z těchto zákonitostí je ,energetického‘ rázu. Ti z vás, co se často pohybují v přírodě, jistě sami na sobě poznali tuto zákonitost. Třeba staří lidé občas na jaře dělají to, že obejmou nějaký strom, nebo sedávají pod stromem. Přiznávají, že ani nevědí proč, že je to tradice, ale že jim to pomáhá mírnit neduhy stáří… Jak ale přijde podzim, vše je jinak. Pod stromy nikdo nesedí, stromy nikdo neobjímá. Proč? Na jaře se rádi touláme lesem, fascinovaně sledujeme právě rašící nové listí na stromech a vůbec - vše zelené okolo sebe. V létě už nám to ani nepřijde, prostě se lesem procházíme hlavně ,pro zdraví‘, ovšem přijde podzim a na spoustu lidí, toulajících se lesem, padá únava, melancholie, smutek… Když pak takový člověk přijde po podzimní procházce lesem domů, tak je melancholicky naladěný, tak nějak ,slastně‘ utahaný. Oproti jaru pravý opak… Pročpak to? CO se v tom lese děje? CO se vlastně děje s námi? Vysvětlení je docela jednoduché. Jde o zákonitost zachování energie. I stromy (a nejen ony) musí být na čas ,energetičtí predátoři‘…“ Chvilku přemýšlím, jak jim to ještě lépe vysvětlit, protože je ten můj monolog, zdá se, přece jen zaujal…

8

Radomír Hanzelka Agentura Osiris II

Recommend Documents