Radomír Hanzelka Agentura Osiris I

Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.

Kapitola sedmá: Ríša

Brno, sídliště Lesná, před několika dny “Jasně mami… Jo, nemusíš to pořád opakovat! Jo… Já vím, že by neměl zůstávat o samotě ani chvilku, ale prostě už musím jít do práce, chápeš to?! Jo… Jasně… Tak mě ale… No dobře… Tak mě nech někdy domluvit taky…!!” Milena Zábranská zlostně vypnula mobil a vztekle s ním mrštila na postel. K čertu s rodiči pořád! vzteká se. A není divu. Malý Petřík má chřipku jako hrom, manžel je na montáži, ona sama má jednání a už měla být na cestě do práce. Teď se ani s vlastní matkou nemůže domluvit, jako normální člověk… Měla by mít nárok na paragraf, jenže tohle její šéf nechce ani slyšet! Kdepak… A zrovna dnes mají přijet perspektivní zákazníci, takže nějaké “volno”? Ani omylem! S mamkou je domluvená, že přijde Petra pohlídat, jenže ta přijede nejdříve tak za dvě hodiny a to je právě to, co předcházelo oné hádce po telefonu. Máma si prostě vede svou, že malé dítě, navíc nemocné, by nemělo být bez dozoru ani minutu. Ona si však nemůže dovolit ani minutu zpoždění… Snažila se své máti vysvětlit, že přece jen Petříkovi je už sedm let a navíc pospává. Takže za ty dvě hodiny se přece nemůže nic stát. Marně… Rodiče jsou někdy holt příšerní! Mamka ji vyčetla, že kvůli práci své dítě zanedbává a samozřejmě, že k tomu stihla dodat dalších sto důvodů, jak je Milena lajdácká… Měli jsme zůstat na starém sídlišti… Povzdechne si Milena smutně. A v tomto má pravdu. Na starém sídlišti byli lidé více vstřícní a hlavně většina jich byla už doma v důchodu, takže tam by nebyl problém požádat na ty dvě hodiny sousedku, aby její dítě pohlídala. Mimo to – až by mamka přijela, měla by si s kým celý den povídat. Jenže tady? Kromě Petříka v paneláku nikdo není. Všichni jsou v práci. Samí mladí a “perspektivní” lidé. Skoro ji polévá až hrůza, když si uvědomuje, že opravdu bude Petřík sám v celém paneláku… Že by přece jen počkala ty dvě hodiny? Ale nakonec tuto představu vytěsní z mysli. Vždyť je to vlastně pár minut a jak znám mamku, tak ona si pospíší, pomyslí si a vezme z peřiny pohozený mobil. Petřík je napůl vzhůru. Smutně na ni kouká, zachumlaný v peřinách a oči mu svítí jako lucerničky. Chřipka je holt už

1


taková… Dnes navíc měli jet na výlet do ZOO s celou třídou, takže chudák malinký, nakonec i to obrečel. A strašně mu chybí Ríša… “Mami… Maminko… Zdálo se mi o Ríšovi…,” šeptá smutně Petřík. “No vidíš, broučku. Ríša ví, že jsi nemocný a tak přišel za tebou ve snu a teď tě bude stále hlídat…,” říká Milena něžně, ale hned se otočí směrem pryč od Petříka, aby si nevšiml, jak se jí derou slzy do očí… Můj ty bože… Ríšo… Kdepak ti je konec? bleskne jí hlavou, protože… --… Ríša byl jejich perský kocour. Nádherný, černý jako uhel a náramně chytrý. A fantastické bylo, že od chvíle, kdy se Petříček narodil, tak jej hlídal na každém kroku. Bylo to neuvěřitelné sledovat, jak u malého mimina leží obrovský kocour a na kohokoliv cizího, kdo by se přiblížil k dítěti, zlostně syčel a prskal tak, až ho musela Milena, nebo její manžel Adam odnést a zavřít vedle do pokoje. Stejně to byl skoro zázrak, protože když měla jít do porodnice, tak ji několik lidí varovalo, že zvíře vycítí novou konkurenci a může dítěti ublížit. Naštěstí na tyto řeči nedala a v tomto případě rodiče jak její, tak i Adamovi, měli stejný názor jako ona. Tak není se čemu divit. O co víc Ríša prskal na cizí lidi, o to víc přesně věděl, kdo patří do rodiny a také se podle toho uměl chovat. Skoro jako cvičený pes. Některé věci dokázal dělat na povel, choval se způsobně a někdy dokázal všechny pobavit tak, že se o tom pak týdny vyprávělo. Ríša se stal Petříkovi nerozlučným kamarádem a ochráncem. Bylo dobré i to, že na děti, které si s Petříkem hrály u nich občas v pokojíku, naštěstí nesyčel, ani neprskal. Jen je tak líně pozoroval a dělal, že se nic neděje. To bylo jen dobře, protože Milena se nejdříve bála, že by mohl některé cizí dítě poškrábat a to by byl pořádný průser. Naštěstí se tak nikdy nestalo. Kamarádky, které se za ní občas stavovaly ze starého sídliště, měly totiž přibližně stejně staré děti jako Petřík a ona si tak měla s kým popovídat jak o dětech a problémech s výživou, tak i jiných, ryze ženských záležitostech. Vše bylo super a Petřík s Ríšou byli opravdu nerozlučná dvojka. Menší problém nastal ve chvíli, kdy Petřík začal chodit do školky a najednou doma nikdo nezůstal. První měsíc to bylo opravdu zlé. Adam nechal v pokojíku nainstalovat webovou 2


kameru a Milena z práce z hrůzou v očích pozorovala, jak Ríša pobíhá po bytě a naříká tím svým ryze kočičím způsobem! Dokonce začal dělat i naschvály. Sem tam odtáhl do své skrýše nějakou věc, o které tušil, že ji ta “velká dvounohá zvířata” používají. A tak zmizela kalkulačka, ovladač od televize, Adamovy hodinky, Mileně jednou i mobil… To víte, že vše nakonec našli v jeho pelechu a naštěstí kromě chlupů na povrchu, nepoškozené. Milena se jednou musela i smát, protože když viděla přes webkameru, jak Ríša s urputným výrazem v očích táhne ovladač od televize do pelechu, bylo to vskutku komické. Zhruba po měsíci i Ríšovi došlo, že sice přes den je sám, ale kolem třetí hodiny už jsou pravidelně všichni doma. Takže se nakonec přizpůsobil a nechal toho. Celé dny pak v klidu pospával, aby odpoledne ožil a dělal s Petříkem vylomeniny. Byl to typický ušlechtilý a ryze panelákový kocour. Až do onoho letního dne před pár dny… Toho dne měla Milena pocit už od rána, že něco bude špatně. Jako by se mělo něco stát… Jenže svoje chmury rychle zaplašila. Je přece sobota a je potřeba uklidit a uvařit. Adam jel na nákup a tak se musí rychle dát do úklidu. Petřík je na svých sedm let docela tiché dítě. Ale jen do doby, než začne dělat blbiny s Ríšou… Milena přesně věděla, jak na Petříka. Dokázala jej zmanipulovat tak, že jí nakonec pomáhal i při úklidu a bral to jako hru. Tehdy chtěl, jako každý správný chlap, vynést odpadní koš. Veledůležitě odkráčel ke dveřím, táhnouce za sebou pytel s odpadky. Pozdě si Milena všimla, že hlavní vchodové dveře od bytu zůstaly pootevřené… Okamžitě ji došlo, že se stal malér. Ne proto, že by Ríša byl mimo byt. To už se párkrát stalo, ale jelikož byly vchodové dveře dole zavřené, tak jej vždy našla buď ve sklepech a nebo někde v nižších, či vyšších patrech. Petřík, maje nyní na starosti takový důležitý úkol, pozapomněl na to, že musí kvůli Ríšovi dbát, aby vchodové dveře zavřel, hlavně když se chystá jít ven! Milena vyběhla na ulici, bylo však už pozdě. K maléru stačilo pouhých pár minut. Petřík usedavě naříkal… Někdo z okolostojících se ho marně snažil utišit. Uprostřed cesty stál Mercedes a řidič se snažil vysvětlit okolostojícím lidem, že opravdu neměl šanci zareagovat, že to zvíře prostě vběhlo přímo pod kola! Ríša totiž nebyl zvyklý vůbec na to, že si musí dávat venku na vše pozor. Jednak se ven až na výjimky vůbec nedostal a další věc byla, že prostě čistě po zvířecím způsobu zpanikařil… 3


Běžel totiž za Petříkem, jenže zatímco Petřík věděl, že k popelnicím u silnice je potřeba jít z chodníku, Ríšovi připadalo “jednodušší” to vzít z té druhé strany a tak se stalo zákonitě to, co se stát muselo. Ríša vběhnul z krajnice přímo pod kola právě projíždějícímu Mercedesu a i když řidič jel opravdu méně, než třicítkou, přesto neměl vůbec šanci zareagovat… Jak taky jinak, když ve zlomku vteřiny se jen něco černého mihne u kraje silnice, hned na to ucítíte náraz… pocit, že jste přes něco přejeli a… --… I když už je to pár dní, ta ztráta stále bolí… Milena to dobře ví. Dětský psycholog jí jasně vysvětlil, že děti berou ztrátu svého zvířecího kamaráda po svém a že musí být trpělivá. Po pár dnech bylo zřejmé, že si tato událost vybírá svou první daň. Petr, ačkoliv byl vždy zdravý jako řípa a kromě nepodstatných “rýmeček” se mu vždy všechny těžší sezónní nemoci vyhýbaly, nyní dostal pořádnou chřipku a poprvé v životě musel brát antibiotika… Ještě chvíli si Milena se svým synem povídá o Ríšovi. To zabírá. Klučina je hned o něco veselejší. Vnutí do něj šálek čaje s citrónem, když mu před tím řekla, že Ríša se dívá a že je ten čaj podle něj výborná věc. Petřík, který by jindy dělal drahoty, nyní poslušně vypil nejen čaj, ale i svou “medicínku”, podávanou na lžičce, připomínající nějaký růžový sirup. Jak se dívá Ríša, tak to jo, do toho Petřík jde. Milena si uvědomuje, že už má deset minut být na cestě do práce, ale tak snad se nic neděje… Klučina se zakutává do peřin a je jisté, že horečka je pro něj únavná. Milena mu vysvětluje, že babička tu bude za necelé dvě hodiny, takže musí být hezky hodný. “A nezapomeň, že je tu kamera. Občas se na tebe kouknu, takže vlastně jsem pořád tady, i když v práci. To je krásné, viď?” říká a Petřík kývne na souhlas. Ještě pusa na rozloučenou a už musí jít. Naštěstí to venku vypadá, že bude krásný a slunný den.

4


O několik pater níže Zdá se vám, že dobře znáte své sousedy? Tak to je omyl… No schválně, přemýšlejte o tom chvilku. Co dělá váš soused od vedle? A co ten pod vámi? Že víte? No dobře… Ale co ten, který bydlí o čtyři patra níže? Aha… Že nevíte? Tak samozřejmě… Nejste přece soukromé očko. Jenže kdo kolikrát bydlí s námi v panelovém domě, to je někdy neuvěřitelné. A také to může být i smrtelně nebezpečné…! Jestliže si myslíte, že sousedi jsou klidní a spořádaní občané, vesměs máte pravdu. Najde se ale sem tam nepříjemná výjimka. Aniž by to Zábranští tušili, tak o čtyři patra níže bydlí právě jedno takové individuum se jménem “Alex”, neboli Alexandr… Navenek je to obchodní cestující, avšak strašně rád si moc všímá všeho okolo a nejvíce lidí… No jo, to přece obchoďáci dělávají, že? Jenže tenhle “obchoďák” si až podezřele všímá malých dětí… Alex už dávno odchytil vysílání z kamerky Zábranských. Sledovat to dítě je prostě relax k nezaplacení. A ten kocour? No to je ale příšera velká! Ovšem to dítě… To dítě musí jednou mít!! Omámen několik týdnů touto zběsilou a hříšnou myšlenkou, neustále sledoval „Alex“ přenos z kamery a marně přemýšlel, jak se k tomu dítěti dostat. Věděl o sobě, že je pedofil… Ale nebyl přece sám… Na internetu má spoustu podobných přátel v zahraničí. Posílal jim fotky ze sledování Petříkova pokoje. Byli nadšeni a nakonec došlo i k tomu, co napřed tvrdě odmítnul, protože to bylo příliš zvrhlé, než aby do něčeho takového vůbec šel! Jenže peníze jsou mocná zbraň… A oni mu těch peněz nabídli mnoho… Situace se nakonec k Alexově radosti vyřešila sama. Ze sledování už věděl, že dítě bude nejméně hodinu samo a tady v domě kromě něj a jeho už nikdo není. Jedinečná příležitost! Podle plánu má dítě uspat a odvézt na smluvené místo. Ale napřed si s ním trochu užije… Po svém užije… Tuší, že tomu klučinovi chystá strašlivý osud. Avšak jeho empatie je tak slabá, že si s tím ani moc neláme hlavu… Děti se ve světě ztrácejí dnes a denně. A co na tom, že nějací pitomci jej budou natáčet, zneužívat a nakonec…??! Smrt přece patří k životu… On si přece jenom užije, nic víc… Dál to opravdu není jeho starost!

5


Byt Zábranských, o pár minut později Alex pečlivě sleduje záběry z kamery. Vidí, jak mladá žena odchází. Je nejvyšší čas vyrazit. Počká ještě, dokud ji neuvidí odjíždět z parkoviště. A pak hned o čtyři patra výše může “akce” začít… První, co Alex udělá, je, že přestřihne kabel od telefonu, který zajišťuje přenos videa od kamery. Navíc je jisté, že pokud nepojede ADSL kvůli přerušenému kabelu, tak nepojede ani pevná linka a videopřenos. Tím si zajišťuje bezpečný přístup. Pomalu a hlavně potichu zručně otevírá hlavní vchodové dveře… Kdysi vykrádal byty a dnes se mu tato zkušenost moc hodí! Opatrně se vplíží do bytu a tiše za sebou zavírá dveře. Dostává se až k pokojíku… Zdá se, že dítě neklidně spí. Alexe vzrušuje jen jediná představa a ta mu nedopřává klidu! V kapse má připravený chloroform. Půjde to ráz naráz a pak… pak… Při té představě se začíná potit a nemůže se dočkat, až k té situaci dojde… Petřík spí opravdu neklidně! Zdá se mu o Ríšovi. Jenže tentokrát si spolu vůbec nehrají… Ríša je smutný a divně se na něj dívá. Pak je najednou pryč! Petr v tom snu usedavě pláče a hledá svého kocoura, jenže ten se ne a ne objevit… A sen střídá jiný sen… Petřík vidí sám sebe, jak kráčí kolem hřbitova. Po obloze se valí hrozivě temná mračna a temné siluety náhrobních křížů jen dokreslují tuto ponurou a strašlivou atmosféru! Kolem teče řeka plná kalné a krvavé vody… /střih/ Scenérie se mění. Petřík stojí přímo na hřbitově. Kolem sebe vidí sochy mrtvých na kříži a kříže i s těmi mrtvými začínají padat! V dáli slyší temný hlas, který říká – „A svatí se budou kácet…!” Opravdu… Všechny kříže padají k zemi… /střih/ Sen opět mění svou tvář. Hřbitov zůstal, ale před Petříkem se objevuje napůl shnilá mrtvola člověka! Petřík si je jistý, že toho pána odněkud zná… No jasně, to je přece ten pán ze dvojky, ten, co se na něj vždy tak hezky usmívá! Ale co tady dělá? A je hrozně příšerný… Jenže sen se nyní nemění.

6


Petřík zaslechne krásný ženský hlas, který zpívá nádhernou melodii… A on, místo aby se zaposlouchal do toho překrásného zpěvu, se skloní k mrtvole a začne z ní pojídat shnilé a červy obsypané maso… Když vtom… /střih/ … se ozve hrozný jekot plný hrůzy, řinčení rozbíjeného skla a sen mizí! S ním mizí i ta příšerná scéna s mrtvolou, aby vše vystřídala krutá a nemilosrdná realita! Petřík se budí a slyší sám sebe, jak pláče. Na zemi vidí povalovat se nějaký hadr a ten hadr divně smrdí. Jenže to by ani tak nevadilo. Co však Petříka děsí je, že na zemi jsou cákance od krve, které pokračují až k rozbitému oknu… a jsou dokonce trochu i na stěnách! Neodvažuje se vylézt z postele, protože tady určitě muselo být strašidlo a to uteklo nejspíš oknem a jistě na něj číhá, aby, až se k tomu oknu přiblíží, jej vytáhlo z toho okna ven…! Petřík, strachy vyděšený tak, že vidí až mžitky před očima, se zahrabává do peřin co nejvíc, aby jej to strašidlo neodneslo! Stále cítí ten podivný pach. A zdá se mu, že jej má po celém obličeji… Zkouší ještě hledat mobil, co mu mamka dala k medvídkovi u polštáře, ale tam nic nenachází! Nakonec usíná strachem a vysílením. A není to zrovna zdravý spánek. Horečka se přehoupne přes třicet devět celsia… Když se opět probouzí, tak u něj sedí cizí paní v bílém plášti, maminka je uplakaná i s babičkou. U oken stojí nějací divní pánové v uniformách a chovají se velice tiše. Jeden z nich na něj spiklenecky mrkne a kývne na pozdrav. Petřík si najednou připadá, jako Alenka v říši divů. Co se to tady děje? A kde se tady všichni vzali? A proč…??!

Současnost “Vstávat… Vstávat a cvičit, Bobe…” slyším kdesi z dálky ženský hlas. Pomalu procitám a dochází mi, že je něco moc špatně… Venku je totiž ještě šero a opodál mé postele stojí Lucie a kření se od ucha k uchu. Aha… Moje nová spolubydlící už začíná “fungovat naplno” a ještě k tomu podle instrukcí Maxe… Zatracený Max, pomyslím si trpce… To jeho běhání po ránu bude stát za to! Mimo to – zdá se, že on a Lucie jsou “stejná krevní sraženina, či skupina”, nebo tak nějak se to říká, takže mi 7


asi nedají s tím ranním cvičením pokoj… S obrovskou nechutí vstávám a k velkému pobavení Lucie se štrachám do koupelny. No mě z ní vážně trefí šlak! Max dorazil přesně, jak plánoval. On a Lucie už jsou dávno připravení a jen čekají na mě. S brbláním sháním nějaké rádoby sportovní oblečení na to slavné pobíhání po lese. Všímám si, jak se na sebe ti dva paskřivci podívají s jakýmsi porozuměním a s tím, že toho lemráka líného musejí trochu zkulturnit, ale nechci se po ránu rozčilovat. O několik minut později vyrážíme. To byste nevěřili, jak je zima v lese. Hlavně po ránu! Ti dva maniaci už jsou několik desítek metrů přede mnou. Fakt se snažím… Po pár dalších minutách se z lesního ranního chladu stává příjemné osvěžení. Běžím volným tempem tak, aby mi srdce v hrudi nevybuchlo námahou… Snídaně je pestrá. Uznávám, že Lucie opravdu v kuchyní umí. Z toho mála, co jsem měl v lednici a ve “špajzu”, vykouzlila skvělé obložené chleby a k tomu ta hromada zeleniny! Teda… v tu chvíli nechápu, kde se tam ta zelenina vzala, protože v poslední době jsem žádnou nekupoval, takže - ó mocný Dio… To je zázrak! Opravdový zázrak… I když nejsem zrovna zeleninový typ, tak se s chutí pouštím do toho. Za chvilku mi dojde, že tohle není ta “přeplastovaná” zelenina z obchodu, ale ryze výběrový sortiment, přímo od Lucčiny babičky. No sláva, konečně něco zdravého! Max, ten prašivý kojot prérijní, si dobírá moje pokusy při zdolávání kopce nad domem. Lucka se tím náramně baví. Už začínám hledat něco, čím bych Maxe švácnul! Naštěstí Lucka hned se šarmem jí vlastním, demokraticky staví jak Maxe, tak i mě do latě s tím, že jsme beztak jeden jak druhý a nemáme si co vyčítat… Pak pochválí můj “bejvák”, nadšeně připomene, že na chlapa mám vše v super pořádku. Moje hrdost je opět na správném místě. Max se potutelně usmívá, naštěstí už nic nenamítá. Naše legrácky přerušuje zvonění Maxova telefonu. Volá mu táta a prý má pro nás případ. Takže jedeme… Zámeček se jen pozvolna zbavuje ranní mlhy. Je teprve krátce před osmou ranní, ale na zdá se mi, že Potůčkovi jsou v jednom pracovním kole už snad několik hodin. Max prozrazuje později, že rodiče běžně vstávají už kolem čtvrté. Je to jejich zvyk. A jak Max zavzpomínal, tak se ten zvyk snažili udržovat tím, že budívali takhle brzy i své nezvedené ratolesti. Naštěstí brzy paní Potůčková uznala, že dnešní děti jsou příliš moderní a mají toho ve škole tak strašně moc, že se potřebují vyspat. 8


Představuji si, že by mě někdo budíval už kolem čtvrté a je to hrozná představa… Jdeme okolo řemeslníků, prohodíme s nimi pár slov. Jsou to chlapi šikovní, je vidět, že opravdu něco umí. Ozdobné reliéfy na jižní stěně zámečku už vypadají jako nové. V pracovně Potůčka staršího sedí nějaký přísný pán, asi tak ve věku Maxova otce. Zachmuřené obličeje obou pánů dávají tušit, že tenhle případ bude vážnějšího charakteru. Maxmilián starší nám představuje inspektora Hájka. Je to jeden z jeho nejlepších přátel, který mu slíbil pro nás vždy sehnat “případ”, pokud to bude možné. Maxova maminka mezitím projeví vlohy skvělé hostitelky a tak za chvilku popíjíme ovocný čaj. Před námi je kopec chlebíčků a další dobroty, k velké radosti jak Maxe, tak i mojí “ctěné nedožranosti”… Naši “žravě hravou nedožranou radost”, krotí Lucie, která nenápadně metá na mě a Maxe zlé pohledy a sem tam prohodí tiše něco o tom, že budeme vyžraní jak prasata a že snad jedna snídaně nám mohla stačit… Tím v nás probouzí rebelii. Ta se projevuje pořádným naložením talířů a vítězným pohledem směrem k Lucii, jenž pohrdavě odvrátí zrak a dělá, že se už s námi, “vyžranými parchanty”, nikdy nehodlá bavit. Maxova mamka to vše postřehla a je na ní vidět, že se drží, co může, aby nebylo poznat, jak skvěle se tímto baví. Inspektor Hájek nás zasvěcuje do situace. Naštěstí si nehraje na “Boha”, takže chápe, že nejsme žádní policisté, ale prachobyčejní nadšenci a kupodivu má pro nás velké pochopení. Je zřejmé, že vzpomínky na mládí, kdy se s Maxovým tátou toulali po Praze a “řešili záhady”, v něm vyvolává nostalgii, pocit, že by se i rád k té naší partě přidal… Jenže s věkem přicházejí “postavení a tituly”, s tím vším už pak vážná seriózní práce a zodpovědnost. A tak alespoň nám, mladým badatelům záhadna, sdělil podrobně, co že to vlastně je za případ. A jestli si myslíte, že to bude jen tak obyčejný případ, tak… skoro máte pravdu… Jenže to by nesmělo jít o vraždu! Nebo sebevraždu…?? Inspektor popisuje případ stručně, přesto detailně. Dovídáme se, že v Brně, na sídlišti Lesná, v jednom z panelových domů, bydlí taková úplně normální mladá rodinka. Jenže co čert nechtěl, tak zrovna prožívají hodně zlé období. Přišli o krásného černého perského “kočmena”, kterého jim sejmul řidič Mercedesu. Nejhůře to snáší malý Petr, syn Mileny a Adama Zábranských. Ten, jistě i díky této psychické zátěži, prodělává 9


těžší chřipku. Na tom by nebylo nic divného. Jenže to by v jejich domě nesmělo bydlet jedno nebezpečné individuum… Alexandr Würm byl totiž opravdu nebezpečný a to nejen jako bývalý “bytař”… Když policisté vyrazili dveře od jeho bytu v domnění, že tam najdou nějaké další ukradené věci a potvrdí se tak hypotéza o bytovém zloději, zjistili, že být jenom zlodějem, tak by to bylo v jeho případě přímo andělsky nevinné… Alex byl totiž něco jiného. Technici zjistili, že se napojil na kameru v Petrově pokoji. To už policisté začali mít nepříjemné mrazení z toho všeho. „Tušení stínů” se potvrdilo. Würm byl pedofil a patřil k jisté skupině podobně zaměřených úchyláků v zahraničí. Tato banda rekrutovala i dost vlivné osobnosti. Policisté objevili nejen fotky z Petrova pokoje na stránkách této skupiny, kde Petřík byl svlečený, ale i něco, z čeho je doslova chytl psotník… Jelikož Alex Würm nechal internet zapnutý, přečetli si na stránkách oné skupiny na místním chatu, že “si jde pro to dítě a až sním skončí, tak že jim ho předá…” Policisté, většinou tátové od rodin, v té chvíli uviděli pouze jediné – krvavou mlhu před očima s tím, že “nutně musí toho parchanta zavčas zlikvidovat!” Milý Alex měl však “z pekla štěstí” a nemusel se vůbec nějakého lynčování bát. Nemusel se vůbec bát ničeho a nikoho. Nemusel se dokonce ani bát toho, co by s ním v kriminále udělali ostatní vězňové, kteří tak strašně rádi šikanují tyhle týpky. On byl totiž v té chvíli nejšťastnějším člověkem. Byl… To je to správné slovo… Alexandr Würm byl totiž mrtvý! Jeho tělo seškrabávali přímo dole u panelového domu. Podle toho, co zjistili policisté, tak toho hajzlíka někdo prohodil oknem. Jenže ten “někdo” musel mít sakra páru, jak se technici od policie nechali slyšet, protože Alex nebyl žádný drobeček. Jednak byl hora svalů a pravidelně chodil do posilovny, ale také byl opravdu pěkný bastard, jak později zjistili. Kromě pedofilie měl i násilnické sklony a rád vyvolával rvačky. Pro své okolí “známých”, byl považován za nebezpečného magora, který nemá cit s nikým a s ničím. Prý ani sám se sebou! No… a teď z něj byl akorát pytel studeného nářezu… To se rozumí, že fotky z místa činu nám moc náladu nezvedly… Vidět rozflákané lidské tělo na dlažbě, je sakra dost silné kafčo i přesto, že už jsme natrénovaní z různých rádoby zpravodajských relací, kde se to podobným svinstvem jen hemží. Jak jednou poznamenal Max, tak se nás ty „vize_pro_tele“ snaží

10


„odplastit“ zavčasu, aby, až v budoucnu bude průser, už nás nic nepřekvapilo. Pak přichází to hlavní. Inspektor Hájek upřímně přiznává, že kromě Petříka a Würma v tom pokoji podle zjištěných stop nikdo jiný nebyl. Takže se naskýtá otázka – kdo že to nechal Alexe “protáhnout mlýnkem na maso”…? Petřík to jistě být nemohl. I přes veškeré fantasmagorie, které v tu chvíli napadly jak jeho, tak i kolegy (jeden kolega dokonce připomněl díl z X-files, s názvem Calusari), museli uznat, že Petřík v té chvíli byl rád, že vůbec mohl přežívat… Jednak samotná doktorka Májková potvrdila, že klučík měl horečku a navíc potvrdila i svoje původní obavy, že ten magor Würm stihl Petříka “přispat” chloroformem. Naštěstí to nemohlo být déle, než pár vteřin. Pak se totiž něco stalo… Něco nečekaného, co toho magora jednak překvapilo a taky něco, co z něj jistě chtělo vymlátit duši zaživa z těla… Dřív, než Alex Würm proletěl oknem ze šestého patra, dostal, zdá se, pořádnou nakládačku! Víc řekne až doktor Sedlický z patologie. Z toho, co zbylo z Alexe, bude vůbec problém sestavit průběh a události, které pádu předcházely. Pád skoro ze dvaceti metrů udělal své… Naslouchám inspektorovu vyprávění, stejně jako ostatní a tuším, že nás určitě čeká jiný úkol, než je „vyřešení vraždy“. Policisté přece nenechají jen tak někoho čmuchat okolo své práce a už vůbec ne civilisty. A opravdu se zdá, že nás spíše bude čekat pomoc ryze psychologického charakteru. Ne, že bychom na tohle měli zrovna ten správný “kredit”, ale Lucie, díky tomu, že prošla několika “humanitárními štacemi”, je známá tím, že dokáže pomoci právě těm, kteří tu psychologickou podporu potřebují. Inspektor Hájek, když tak marně přemýšlel, co by nám dohodil za práci, aby měl jeho starý přítel radost, tak přišel na to, že bychom se možná mohli zastavit za tím malým klučinou, trochu ho rozebrat a popovídat si s ním. Dokonce na toto přistoupila i doktorka Májková, která napřed tuto myšlenku zavrhla. Podle ní měl klučina projít pořádným psychologickým vyšetřením, protože jakékoliv násilí na dětech se pak těžce promítne do jejich života. Jenže musela uznat, že s chřipkou by měl opravdu zůstat v posteli nejméně týden a maximálně tak pít čaj s citrónem… Nějaký pobyt mimo domov by mu rozhodně neprospěl. Konečné rozhodnutí ohledně úkolu pro nás, nakonec udělal sám Hájek. Stavil se za klučinou osobně a nechal ho povídat, jen 11


mu naslouchal. A dozvěděl se zajímavé věci. Třebas to, že klučina má moc rád komiksy a také to, že mu chybí kocour Ríša. Jakmile začal klučina povídat, že se strašně rád dívá na pořady o záhadách, hned inspektora napadlo, že mu snad může udělat radost. A tak mu vysvětlil, že má známé, kteří se záhadami zabývají a jestli chce, že se za ním staví. No a to měl být náš úkol… Inspektor na nás po očku koukne, jak zareagujeme. Lucie je v pohodě. Max se tváří neutrálně a diplomaticky, takže jen potvrzuje, že je rozhodně synem svého otce. Osobně nasazuji výraz, ze kterého se dá vyčíst, že chůvu zrovna dělat nechceme… Naštěstí se do toho vloží paní Potůčková s tím, že ony ty děcka potřebují zkušenosti a toto jim jenom prospěje. Pak na nás spiklenecky mrkne a je to vyřízeno jedna dvě. Musím uznat, že opravdu potřebujeme sbírat zkušenosti. Inspektor nám ještě popisuje cestu k Zábranským. Budeme očekáváni. Hlavně klučina se už hrozně moc těší. Vyrážíme. “Žačice” v autě zase řádí. Slyšíme její oblíbené “dobrrrý den kozy ven…” a už to jede… Ještě, že si Julča našla svou “vděčnou oběť” – Lucii. Faktem je, že ty dvě se vzadu opravdu nenudí. Lucka si s ní hraje a něco jí tam špitá. Julča, vděčná za takový zájem té “dvounožkyně zvířetníkové”, dělá, že chápavě naslouchá, aby vždy nakonec kecla nějakou vyloženě nesouvisející blbinu. Papoušci Žako jsou známi tím, že si pamatují tři sta až osm set slov, ale protože nechápou jejich pravý význam, tak je pronášejí dle nálady bez ladu a skladu. Teda většinou. Oni sice nechápou význam, ale zdá se, že chápou pocitově události, které jsou na tato slova vázány. Takže někdy dochází k humorným situacím… Julča ráda cestuje. Maxe napadá opět šílenost. Můžeme prý vzít Julču sebou, malému Petříkovi se to určitě bude líbit. Kupodivu souhlasíme, ale nejdříve se musíme zeptat Zábranských. Kdoví, třeba má kluk alergii na peří, nebo něco a byl by zas průser… Venku se začíná zatahovat. V rádiu hlásí oblačnost nad celým územím. Tak není se co divit. Blíží se víkend a to se počasí vždy samou radostí rozbrečí… Projíždíme Brnem. Nebyl jsem v tomto městě pár let. Uvědomuji si, jak moc se změnilo. Vzpomněl jsem si, že na Cejlu bylo jen pár domů a támhle u Janáčkova divadla přes cestu na rohu býval mléčný bar, jenže Cejl jsem nemohl v první chvíli poznat. Vyrostly tu nové kancelářské budovy a vše je “jaksi

12


jinačí”… Pouze všudypřítomné “šaliny” jsou skoro stejné, akorát modernější… Inspektor Hájek nám popsal cestu dobře, to ano, ale i tak jsme se museli dvakrát vracet a znovu hledat cestu k sídlišti. Zkrátka nejsme místní a to je naše mínus… Parkování na sídlišti je také docela „laskonka“, protože je tu narváno auto na autě. Asi po deseti minutách hledání se Maxovi podaří místo najít. Julie přechází do “pohotovostního režimu”, to znamená, že sleze ze sedáku, schová se na své oblíbené místo za zadními sedáky, kde už má svou oblíbenou sbírku různých třpytek a pár dobrůtek. Jdeme po chodníku k panelovému domu. Před domem je patrný velký a nechutně červený flek. Místní technická správa se to sice snažila vyčistit, ale přesto je to ještě vidět. Stopy zkrátka smaže až čas a hlavně vytrvalý déšť… Výtahy v panelových domech jsou zvláštní. Když člověk stoupá nahoru, má někdy pocit, jako by se dno výtahu díky tomu občasnému skřípění mohlo každou chvíli propadnout… Na chodbě je vidět, že se tu opravdu uklízí. Nájemníci se střídají po týdnu a zdá se, že to klape jak má. Vidíme vedle hydrantu, že je pootevřená rozvodna pevných telefonních linek. Jeden kabel je přestřižený. Zvoníme u dveří Zábranských a slyšíme kroky. Ukazuje se, že Milena a Adam jsou skvělí hostitelé a vůbec nedávají najevo, že by je události minulých dnů rozhodily, je na nich vidět patrná únava, i to, že si teprve postupně uvědomují dosah toho všeho… Stát se totiž terčem jisté organizace s výhledem, že vám unesou dítě, tak to se fakt těžce uvědomuje! Osobně považuji za nepředstavitelné, že bych se s tím dokázal vůbec kdy vyrovnat… Malý klučina spí. A tak si povídáme se Zábranskými. Ani oni nemají vůbec tušení, co se mohlo v pokoji stát. Milena smutně přiznává, že sice kamera byla zapnutá, ale než dojela do práce, aby se podívala, jestli Petřík spí, nebo co vlastně dělá, tak už jí volala policie. Petrova babička dorazila sice o půl hodiny dříve, než slíbila, ovšem i tak až ve chvíli, kdy už se v bytě pohybovali technici, u malého seděla doktorka, Milena brečela opodál vedle policisty. To, že na chodníku před tím, než vešla do paneláku, uviděla shluk lidí ji taky nedodalo, ale tam se podívat naštěstí nešla, protože chtěla co nejdříve zkontrolovat vnuka a… ona taková hrůza v bytě! Není se co divit, že v tu chvíli chtěla vlítnout na Milenu a vynadat jí za to, že nechala dítě doma samotné… Jak jí však 13


vysvětlil inspektor Hájek, nebylo by to nic platné. Pokud by Milena zůstala doma, sice by asi k incidentu nedošlo, ale mohlo dojít později, při jiné příležitosti, a to už opravdu Petříka dotyčný mohl unést. Takže ať je ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo… Milena vypráví, že Adam je z toho celý špatný. Vrátil se totiž také z montáže až několik hodin po události a dává si za vinu, že jako hlava rodiny nedokáže ochránit ani svého syna… Uplynuly skoro dvě hodiny od našeho příjezdu. Klučina je vzhůru a čile se o nás zajímá. Přesunujeme se všichni k němu do pokojíku. Lucie je ta hlavní mluvčí “našeho týmu”, takže Petřík na ní může oči nechat. Živě se zajímá o to, „co jsme zažili a jak teda bojujeme s těmi duchy”, načež hlavní slovo má Lucie. Zdá se, že se v ní projevují mateřské instinkty. S Petříkem si úžasně rozumí. Vysvětluje mu spoustu věcí a co vše se může, či nemůže stát. Malý je z toho celý radostí unešený a tak nám hned povídá, „že i on má své záhady“. Zachovávám s Maxem pokud možno vážnou tvář, i když nám trochu cuknou sem tam koutky úst… Jenže jakmile nám Petřík začne popisovat své sny, co měl právě v době té události, zvážníme, humor nás okamžitě přejde a i Lucie najednou začne být opravdu zvědavá. Sledujeme, jak si Petřík s Lucií povídají. “To máte zajímavou práci. I já budu zkoumat záhady, až budu velký. Můžu se pak přidat k vám?” zeptá se Petřík bezelstně Lucie. “Jasně, že tě vezmeme do party, ale až budeš hodně velký a budeš mít hotovou střední a vysokou školu, dřív to, hochu milý, nepůjde…” také bezelstně odvětí Lucie. “Ale ty jsi nám chtěl povyprávět své sny a víš, že mě moc zajímají? Zkusím ti pak říci, co ty sny znamenají, chceš?” “Mně se dřív nezdávaly takové, ale jak umřel Ríša, tak už sem tam jo… Ale ve snech Ríša se mnou vždycky byl, jenže jak jsem se vzbudil a bylo rozbité okno, tak tehdy někam utekl a vůbec jsem ho nemohl v tom snu najít… A smutno mi bylo… Ale teď už se mi zdají sny normálně a je tam zase Ríša,” odvětí Petřík a pak povypráví své sny. Teda musím přiznat, že vidět malé dítě, jak popisuje hřbitov, náhrobky, zataženou oblohu a krvavou vodu, plus to, že se “svatí káceti budou”, včetně pojídání mrtvoly, tak to působilo dost děsivě… Ještě, že je Lucie na výklad snů profík. Rozebírá s Petříkem každý sen a vysvětluje mu, že tyhle sny se občas zdávají, když je člověk nemocný. Hřbitov a kříže většinou znamenají vnitřní trápení člověka a touhu se něčeho ze své mysli 14


zbavit a něco prostě “pohřbít”, zkrátka klučinovi se stále stýská po Ríšovi a pere se se svým vlastním psychickým traumatem. Krvavá voda a “pojídání mrtvoly” je jasná známka, že nemoc propukla v plné síle a že s ní jeho tělo bojuje. Tenhle boj se pak přenáší do snů v podobě jakýchsi “archetypů”, ale na popisované “kácení svatých”, ač Lucie určitě odpověď měla, tak to Petříkovi zamluvila s tím, že „to jsou právě dozvuky nemoci“… Všiml jsem si s Maxem, že něco jí vrtá hlavou. A ostatně si toho všimli i Zábranští… Petřík nás ještě šokuje tím, že Ríšu vídá nejen ve snu, ale že občas si za ním doopravdy přijde hrát a že tu byl ještě před chvilkou, hned jak se probudil. A teď je zase pryč… Koukneme na sebe všichni znepokojeně. Zdá se, že klučina bude muset opravdu na psychologické vyšetření. Na tom má vinu hlavně ten Würm, zatracený zmetek pitomý! Nakonec Petřík ještě ze šoku onemocní schizofrenií… Klučina je opět unavený a i když teploty pomalu ustupují, je potřeba zase spát. Dostává další nášup “sirupu na lžičce“, čaj s citronem a za chvilku už spí, když jsme jej před usnutím ujistili že až se probudí, tak si s ním budeme povídat dál. Je odpoledne. Venku to vypadá na déšť. Domnívám se, že náš úkol bude splněn hned, jak si ještě s klučinou chvilku popovídáme. To se změní v okamžiku, kdy Zábranským volá inspektor Hájek. Chvilku s nimi něco probírá a pro nás nechává vzkaz, že určitě nemáme odjíždět, že nám musí ještě něco ukázat. Neuplyne ani půlhodina a Hájek dorazí. Naštěstí v civilu a v civilním autě. Dobře si uvědomuje, jak citlivé tyto události jsou a není potřeba, aby si ještě lidi o Zábranských mysleli kdoví co. Kdyby přijel služebně v uniformě, tak by to jen přitahovalo čumily z okolí a to opravdu nikdo nepotřebuje. Sedíme v obýváku a inspektor Hájek nám postupně vysvětluje nové skutečnosti. Jenže takové, že z nich běhá mráz po zádech! Policisté už ten den, kdy se událost stala, objevili, že Alex se chystá dítě unést pro nějakou skupinu do zahraničí, která mu za to měla “královsky” zaplatit. Šlo o bandu pedofilů. Po prvním ohromení, jednoho z policistů napadlo, že vlastně tím, jak si ten magor nechal zapnutý “chat”, tak by mohli díky tomu celou tu bandu dostat. To byl vynikající nápad. A tak tam napsali, že akce dopadla ok a dítě je uspané a připravené v kufru auta a tak dostali od té bandy instrukce o místě setkání. Bylo to skoro patnáct set kilometrů daleko…

15


Okamžitě se spojili s Interpolem. Celou akci nakonec zdárně ukončili tím, že na místě předání Interpol zatkl “příjemce” a díky tomu mají adresy celé sítě těchto individuí. Toto bylo známo už před dvěma dny, ale akce pokračuje dále. Před chvilkou mu volali z ústředny, že Interpol zajistil dalších pět darebáků z té bandy, navíc vychází najevo čím dále příšernější informace o tom, co vlastně podnikali! Toto si inspektor z úcty k Zábranským nechal pro sebe… “Ale vážení, to není to hlavní, kvůli čemu jsem přijel. Vzpomínáte si, jak dosud nemáme vysvětlení, kdo vlastně toho Würma vyhodil z okna? Tak my si s tím lámali hlavu celé tři dny a dnes dopoledne jeden z techniků objevil něco přímo neskutečného…” povídá Hájek. “Jak jsme si mysleli, tak tím, že Würm přestřihl kabel od telefonu, už neměla jet kamera. Jenže jak nám tady pan Zábranský vysvětlil, tak kamera je napojena na modem k sousedovi pod námi, takže toto nemohl Würm vědět a aniž by to tušil, tak byl vlastně celou dobu v záběru! To jsme věděli už hned první den. Jenomže stejně nám to nepomohlo, protože sice přímý přenos jel, ale nikde se to nezaznamenávalo… Naštěstí pro nás, právě dnes dopoledne, když technik pátral v počítači toho individua, tak zjistil, že celou dobu probíhal záznam z kamery přímo do toho počítače. On to měl Würm nastavené, aby si pak mohl ty soubory prohlížet a před tou svou ,akcí‘ to nevypnul, nebo možná spoléhal na to, že když odstřihne kabel, tak nebude žádný přenos, prostě kdo ví… Takže vám nesu ukázat ty záběry. A fakt tomu nebudete věřit…” Adam zapíná televizi a připojuje přenosný datový disk, který mu podává inspektor Hájek, k přehrávači. Milena se ještě jednou ujišťuje, jestli Petříček opravdu spí a zavírá dveře jak od jeho pokoje, tak i od obýváku. Toto rozhodně nebude pro jeho oči… “Představení” začíná… Některé záběry zrychlujeme, protože je tam hodně “hluchých” míst ze začátku. Vidíme jen klučinu, jak se převaluje a spí… Pak ale už vidíme, jak se do pokoje vkrádá Alex Würm a drží v ruce hadr s chloroformem! Podvědomě beru ovladač přehrávače a okamžitě ztišuji zvuk, protože už tak jsou to drastické záběry a není potřeba ještě k tomu mít extra hlučný doprovod… Würm už je u postýlky a přikládá klučinovi hadr na obličej. Dítě sebou trochu škubne, ale nebrání se. Chloroform zabírá okamžitě, když vtom se opravdu začíná dít něco neskutečného a nepochopitelného… Díváme se všichni ohromeni na to, co se před námi odvíjí v záznamu. Dokonce i Hájek, ač už záběry jistě viděl, je 16


nefalšovaně ohromený! Alex Würm najednou prudce odskočí od dítěte a hadr padá na podlahu. Divoce se rozhlíží kolem sebe a znovu uskakuje, tentokrát ke stěně… Na jeho obličeji se objeví hluboká tržná rána a z ní vytryskne krev! A pak hned druhá rána a třetí… Würm mává divoce rukama, je zřejmé, že se snaží od sebe něco zahnat, jenže není tam… NIC… Slyšíme jen křik Würma a vidíme, jak se objevují na jeho obličeji další tržné rány! Klučina, díky dávce chloroformu, naštěstí dosud o ničem neví… Drama pokračuje! Würm se za vyděšeného vřískotu potácí po pokoji, ale kromě něj není vidět nic. Tryskající krev z jeho ran už stihla trochu zacákat i stěny pokoje… Vtom Alex Würm vytřeští oči, rozhlédne se po pokoji s výrazem neskutečné hrůzy a začíná ustupovat zády k oknu! Opět ječí a opět se mu na tváři objevuje další rána! Kryje se rukama, náhle zavrávorá… Nohy se mu podlamují, on pádem do okna rozbíjí sklo a… vypadává z něj ven! Petřík se v tu chvíli budí s pláčem a něco hledá u medvídka… Poplašeně se rozhlíží po pokoji. Za chvilku opět usíná neklidným spánkem… Dále už nic není, pouze krev na stěnách a rozbité okno svědčí o tom, že se odehrálo velké drama. A malý Petřík dál spí… Dělá to na nás všechny mocný a děsivý dojem! Dlouho do noci debatujeme o tomto videozáznamu. Lucie mezitím objednala hotel a domluvila se, že můžeme v pokojíku nainstalovat jednu z našich kamer pro “noční vidění”, protože se domnívá, že ví, kdo to byl. Víc zatím nechce říci. Inspektor se s námi loučí s tím, že toto přece nemůže dát do záznamu. Nelze tam napsat, že Würm zemřel za podivných a záhadných okolností. To by mu na ústředí pěkně dali “vyžrat”… A tak se nakonec usneseme na této variantě: Wurm, pod tíhou toho, co chtěl udělat, nakonec spáchal sebevraždu skokem z okna. Dál se to řešit nemusí. Max, Lucie a já, zatím zjistíme více a pak dáme inspektoru Hájkovi vědět. Zábranští jsou pěkně vyděšení z toho videa, ale to, že Něco chránilo jejich syna, jim přináší trochu úlevu. Odjíždíme na hotel a u Zábranských necháváme notebook, aby se do něj nahrávaly záznamy z noční kamery. Ráno je klučina opět čilý jak rybička. Max už včera zjistil, že Julča může do bytu Zábranských na “návštěvu” a tak radost Petříka je o to větší. Julie je opravdu vnímavá a k nezaplacení. Pozná “lidské mládě” a pozná také, že se toto „mládě“ trápí. No a podle toho to také vypadá… Julča pochoduje Petříkovi po postýlce a žvatlá různé neskutečné blbosti. Ten je z ní doslova u vidění… 17


Ptám se Adama, jak stihli v pokoji tak rychle vymalovat a vyměnit okno. Zjišťuji, že ani toto není problém. Když se totiž dozvěděl Adamův šéf, majitel stavební firmy a zároveň dávný kamarád, co že se stalo, okamžitě naběhla k Zábranským “četa” a za jediné dopoledne bylo vše komplet hotovo, včetně nového bezpečnostního zámku ve vchodových dveřích. No tak sláva, alespoň, že tak. Protože tahle rodina se se vším bude vyrovnávat hezky dlouho… Lucie zkoumá záznamy z noční kamery a zdá se udivená! My se mezitím od malého Petříka dovídáme, že se mu zdálo o Ríšovi… Max poznamenává před Milenou, že by bylo možná dobré pouvažovat nad nějakým novým černým perským kocourkem. Adam přiznává, že toto už zvažovali, že to bude v nejbližší době jedna z priorit. Lucie zatím něco nahrává na „flešku“ a promlouvá s Adamem a Milenou. Nakonec nás všechny zve na shlédnutí záznamu a vysvětlení toho, co se doopravdy odehrálo. Kupodivu zve i Petříka a ten je v sedmém nebi. Julča se dvakrát pobízet nemusí. Ta už si tam přeletěla, jako by byla doma. Milena i Adam z ní mají respekt. Nejprve Lucie žádá mě, abych vysvětlil Zábranským vše, co vím o různých jevech, jako jsou “duchové” a “poltergeisti”, takže vzhledem k tomu, že se Zábranští tváří překvapeně a je jasné, že se tímto nikdy nezabývali, mi trvá celou půlhodinu, než jim vše vysvětlím tak, aby zhruba základ problematiky pochopili. A to ještě navíc je dáno i tím, čím si právě procházejí. Za jiných okolností by mě jistě brali posměšně, protože taková “témata” jsou stále spekulativní… Pak začíná vysvětlovat Lucie a zároveň při tom pouští záběry z noční kamery, které stihla sestříhat během mojí „přednášky“, aby záznam byl bez hluchých míst. “Takže vážení, tohle je záběr z kamery s nočním viděním a nyní sledujte,” povídá Lucie a pouští záznam. Je to vážně dobře sestříhané. Mezi osmou večerní až půl jednou hodinou ranní by jinak bylo hluché místo. Pojednou se v záznamu objevuje jakási světelná skvrna, která se plíží k Petříkově posteli… “Ahoj Ríšo, jakpak se máš?” slyšíme ospalý Petříkův hlas… Kdyby vedle nás někdo vystřelil, tak ohromení nemůže být větší, než tohle, co právě vidíme! Skvrna se pohybuje evidentně po posteli a slyšíme klučinův smích. Julie, která sedí Maxovi na rameni a bedlivě sleduje dění na obrazovce, se najednou začne uklánět jako “paňáca” a žvatlá něco 18


nesrozumitelného. Pak prohlásí – “Óóó…. zvííííížžátko…. mocnéé zvííížžááátko…” (Julča nás vážně překvapuje. V tuto chvíli přímo děsivě…) Záznam běží dále. Ještě chvíli slyšíme Petříka něco povídat a pak usíná a skvrna mizí. To samé se opakuje kolem páté hodiny ranní! Zábranští jsou z toho dost vyjevení a i na nás tohle udělalo velký dojem! Jen klučina je šťastný. Konečně dospělým může dokázat, že Ríša si za ním chodí stále hrát. Lucka nenápadně pokyne Mileně a ta pod záminkou, že si teď Péťa musí opět odpočinout, jej odvádí zpět do pokoje. Za dvacet minut přichází s tím, že „malý už spí“. Je zřejmé, proč nechtěla Lucie, aby nadále u toho Petřík byl. Vysvětluje nám, že „tohle je opravdu realita a že ,kocour‘ se stále vrací za svým kamarádem a jak to tak vypadá, tak jej i zdatně chrání… Na to hned ukazuje záběry s Würmem, kde je vidět, jak mu na obličeji a rukou z ničeho nic vznikají tržné rány! Je to evidentní. Taková zranění dokáže velký kocour opravdu udělat! To je jedno z možných, i když spekulativních zdůvodnění… Nabízejí se i další možnosti. Každá však hraničí opět se spekulací… Mohl to způsobit sám klučina, který v době spánku vyzařoval telekinetickou energii a ta způsobila tyto rány? Spekulace… A co Würm sám? Mohl u sebe “spustit” díky svému momentálnímu napětí něco jako “autostigmatizaci”? Také spekulace… A co teda kocour Ríša? Opravdu se jeho “duše” vrátila chránit svého malého přítele? Také spekulace, i když asi jediná, kterou bychom jak my, tak i Zábranští dokázali přijmout a považovali ji za přijatelnou… Max volá inspektoru Hájkovi. Vysvětluje, že klučinu (možná) chrání “duše” mrtvého kocoura, která je díky zármutku Petříka vázaná ke svému malému příteli. A právě tenhle ochránce dokázal to, že nakonec Würm vypadl z okna a zabil se. Když to Max vysvětluje do telefonu, tváří se všelijak… Chápu jej. Musí si připadat jako idiot… To se ví, že inspektor je nadšený touto zprávou. Takže nakonec ony ty Boží mlýny opravdu jsou… pomyslí si. A pak říká Maxovi něco, co nás hodně překvapuje. Ne proto, že bychom to nečekali, ale proto, že to pochází přímo z okolí inspektora. Patolog totiž na jeho upozornění podrobně prozkoumal rány na Würmově obličeji (teda tím, co z něj zbylo…) a potvrdil, že rány opravdu pocházejí od velkého kocoura a Würm je utržil krátce před smrtí. Tak že by opravdu Ríša…?? 19


Pomalu u Zábranských začínáme balit věci. Než odjíždíme, jdu si promluvit s Petříkem. Je posmutnělý. Ale ví, že každý máme své povinnosti. Max s Lucií mu na rozloučenou koupili krásného plyšového “kočičáka” a jak jinak – samozřejmě, že černého. Mluvíme o Ríšovi. Vysvětluji mu, že „Ríša je tu s ním, protože si na něj on, Petřík, myslí a je to tak krásné. Ovšem stejně, jako i my máme své povinnosti, tak i Ríša už potřebuje jít zase dál…“ “A kam dál? Kam půjde Ríša, strejdo?” ptá se klučina. “Víš, to málokdo z nás tuší, ale říká se, že každý, kdo odejde, tak se zase vrací v nové podobě a pokračuje tam, kde před tím skončil,” snažím se mu to nějak oklikou vysvětlit, ač sám tyhle věci jakž takž vůbec chápu a mimo jiné vím, že stejně jsou to jen v podstatě dohady založené na tom, jak chápu vše “nyní a teď”. Kdo ví, zda v budoucnu pod tlakem nových poznatků nebudu nucen své postoje změnit… “Já vím… Všichni se vracíme přece…” překvapuje mě klučina svou upřímností a podívá se na mě takovým tím pohledem, který říká – “dyť je to jasné přece, copak to nevíš…?” Pak se najednou usměje. “Ríša se vrátí. Budu mít opět černé Perské koťátko, víš?” “Ano, vím…” odpovídám, ale ve skutečnosti vím leda tak pendrek… Sakryš, kam na to ten klučina chodí? Předvídá snad budoucnost…? Chci odejít z pokoje, když v tom zůstanu jako přimražený… O nohu se mi totiž něco otře… Něco hebkého… příjemného… a najednou slyším spokojené kocouří mňouknutí… --K večeru sedíme u Maxova táty v pracovně a postupně zpracováváme všechny události, včetně obrazových materiálů. Když na chvilku odešla paní Potůčková s Lucií do kuchyně, aby nám připravili něco “echt dobrého” jak říká Max, tak nám dvěma jeho táta povyprávěl, jak to s tím Würmem bylo doopravdy… Skutečnosti jsou extrémně děsivé… A já i Max jsme rádi, že toto inspektor zamlčel Zábranským a také nám je hned jasné, proč u tohoto vyprávění Maxmilián starší nechce ani svou ženu, ani Lucii… Našly se totiž v korespondenci na “chatu” skupiny pasáže, kde Würm popisoval, co bude s tím klučinou provádět… Bezbřehá krutost některých jedinců nezná mezí. Tohle se opravdu těžko poslouchá. Max je znechucený a mi je najednou smutno ze vší té lidské krutosti… Nehodlám popisovat, co nám Maxův táta vypráví, ale řeknu jen tolik – malý Petr Zábranský by 20


nepřežil déle, jak měsíc a oni, ta banda magorů, by to ještě s gustem všechno nahrávali! Lucie s paní Potůčkovou už nesou naše oblíbené obložené chleby… jenže milí zlatí… Nějak nemám najednou chuť, ani hlad… Max je na tom stejně. Marně z nás Lucka páčí “rozumy”, protože ji neušla naše změna nálady. Některé věci je totiž opravdu lepší nevědět… Lucie si vzpomene na jeden z Petříkových snů, který nám tak vrtá hlavou a vyloží tu část o “kácení se svatých” - v té chvíli totiž Petříkovi hrozilo, že jej ten darebák zneužije… Naštěstí tam byl Ríša… Je skoro půlnoc. Stále nemůžu usnout… Venku je opět jasná obloha s miliony světélek, jenž kmitají v temnotě. Snažím se zaměřit na ta světýlka a… … najednou jsem v krásné krajině! Stojím na louce plné roztodivných květů a vnímám všechnu tu krásu až neskutečně opravdově a “na živo”. Proti mně jde velký černý perský kocour. Uvědomuji si, že je to Ríša. A není sám. U jeho nohou se batolí malé černé kotě. Ríša se nechává ode mě pohladit a spokojeně přede. Právě chci vzít do rukou koťátko, když v tom… … když vtom mě někdo jemně budí ze spaní… Ach jo… Je ráno a jdeme běhat… Mně se fakt nechce. Opravdu! Ani náhodou… Ale Lucie je neoblomná! Vzpomenu si na svůj krásný sen. “Tak přece to bude mít šťastný konec”, pomyslím si a jdu se teda obléknout, když jinak nedají… A vůbec, jak se naštvu, tak budu fakt řádně makat a jednou si je do toho kopečka oba dva vychutnám… Přisámbohu, že jim jednou oběma ukážu záda…! A to fakt, že jo… Vsadíte se? Tak o co?

21

Radomír Hanzelka Agentura Osiris I

Recommend Documents