Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Kapitola třináctá: Na křídlech osudu
Jaro… Čas, kdy vanou v povětří první vůně blížících se přírodních změn. Čas, kdy se příroda probouzí ze zimního zapomnění, aby opět radostně ožila. Na zámečku jsme konečně komplet zpracovali knihovnu. A docela nás to bavilo, takže je škoda, že tato práce končí. Knihovna byla v podstatě jedinou naší činností za celý únor. Brali jsme to s povděkem. Jezdit někam v době, kdy teploty padají přes den pod mínus deset Celsia a v noci místy až k mínus pětadvacítce – to je člověk rád, že je zalezlý v teple. Během měsíce března jsme měli tři přednášky. To si nás jistí kasteláni objednali už dopředu, než začne sezóna, aby udělali svým hradům tak trochu reklamu. Nutno dodat, že ony hrady jsou opravdu zajímavé. Jak svou minulostí, tak i přítomností a máme v plánu v budoucnu se zajímat o jisté „tajemnosti“ za jejich zdmi. Na jedné poradě jsme si posteskli, že případů není moc, avšak hned nás Maxmilián starší uklidnil, že se nemáme bát, protože má v merku pár zajímavostí a ty že nás pořádně zaměstnají na několik týdnů. Minulý půlrok prý to bylo jen takové testování, zda vůbec má ta práce smysl a zatím se opravdu zdá, že agentura může jet vesele dál. Podotknul také, že na penězích mu moc nezáleží. Pro něho je to koníček. Ale to už dávno víme. Ráno opět začínáme pobíhat po zablácených lesích a loukách, což je mi dost proti srsti. Jsme vždycky zaprasení jak dobytci. Myslím, že by bohatě stačilo „pobíhat“ od května, i tak by to bylo až nad hlavu, při té trase, kterou zdoláváme a ne teď, kdy je všude blatiska sajrajtiska… Jenže říkejte to těm třem Avarům, co se v tajícím sněhu v kopci předhání, kdo má větší výdrž, jak Rocky Balboa ve čtvrtém díle v „Sojúzu něrušímym“… Jako obvykle jsem z party zas největší chcípák… No jo… Jenže taky nejstarší tak co… A jak známo, stáří přece potřebuje klídek, nohy v teple, papučky, televizku… Ach jo… kéž byste se v tom marastu pořádně vyváleli… přejícně v myšlenkách vzkazuji té trojici magorů přede mnou. Supím za nimi jak lokomotiva s padesáti vagóny. Opravdu… sportem k trvalé invaliditě… Kurvadrát na kvadrát! Vztek mi dodává síly a postupně je doháním. Já vám, vy holoubci, ukážu! myslím si naštvaně a dotahuji je metr po metru.
1
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Po takové „běhavce“ je sprcha mocným balzámem na duši a tělo. Dámy mají přednost. A to je ten průser… Mezitím, co čekáme s Maxem v předsíni (naštěstí tam mám topení), celí zasratí od toho blátivého maglajzu, navrhuje Max geniální řešení. „Slyšíš je, jak si tam lebedí? Co? Kurňa… a my tu tvrdnem, jak pitomci, celí mokří… Co kdybysme to pojali normálně lidsky a šli se vždycky sprchovat všichni naráz, co? Co?“ Uchechtnu se při té představě. Jak správně předpovídám, tak to u dámiček neprojde. A mám naprostou pravdu. Ale nápad to byl dobrý, to uznávám… Byli jsme však označeni za prasáky, šmíráky, puberťáky a hovada tupé, které nevydrží pár minut počkat! Coo? Pár minut?! Lucino… Ty mě taky neser! Dyť se tam cybráte půl hodiny… Boha jeho…! To v té koupelně je jiná teorie relativity, nebo co?! Ale zavčasu se s Maxem dáváme na ústup. Nemá smysl se s nimi dohadovat. „Zdá se mi to, nebo na ně leze jaro?“ zeptám se Maxinohy. „To se ti nezdá… je to tak… Alice je i v posteli čím dál divočejší,“ odpoví Max a hned si neodpustí, aby si nerýpnul ohledně Lucie, postrachu pokoje, v patře nade mnou… „Co ty? Už sis konečně štrejchnul? Co? Sakra… Dělej s tím něco! Nebuď takový osel… nebo ti mám nakopat tu tvou línou prdel? Kroužíte okolo sebe jak dva krahujci, doprčic… Co furt čekáš? Páva?!“ Jak vidno, vůbec mě nešetří… smyk jeden… mladší je, ale držkuje, jak zálesák… sakra… Trpělivě mu vysvětluji, že zkrátka je Lucie jakási divná, protože hned dokáže být úžasná, ale když už bych si dal říci, tak zas to všecko jde do háje, protože začne být z ničeho nic protivná… „Cože? Jak že si dá říci? Co říci…?! Martine, příteli… Seš jako starý cap - ,Muchy sežerte si mě‘…“ Jenže zas tak úplně pravdu nemá… nebo že by? Nééé! Ani náhodou! Odmítám dál jeho „přednášku“ poslouchat. Jemu se to kecá, když si užívá s Alicí. Ti dva se zdají, jako by se jeden pro druhého narodili. Rozumí si naprosto ve všem, ale Lucie se mnou? No tam by se našlo neslučitelných věcí… „Hele, Marťas…“ povídá mi Max, když se konečně sprchujeme od toho sajrajtu. „Jestli se nevzmužíš a nedrapsneš tu Lucinu prcinu za ty její vnady a pořádně nepřehneš přes tu tvoji vypřečalouněnou sedačku tak, jak si to dávno přeje, tak seš u mě mrtvej muž… to ti říkám…“ „A jakpak ty asi víš, co si ona přeje?“ ptám se ho podezřívavě. 2
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
„Tož jak… Kurňa - mrknu se a vidím, ne? Lucina prcina, šestý řádek vpravo dole, pořádně přehnout… pořádně vobjet… Anály nelžou!“ „Jo, jasně… anále… ty vole…!“ to je jediné, na co se zmůžu. Na některé jeho kecy prostě nemám obranu. Je jak rozjetý náklaďák… Ale představa, že bych Lucku vážně přehnul a… Jo… krásná představa… A také okamžitě další ubrání teplé vody a přidání té studené… „Co blbneš, parťáku… na otužování je brzy… kruciš!“ jektá zuby Max… Poťouchle se na něj podívám. „Nebuď měkký, vzmuž se přece, ne?“ a než vyskočím ze sprchy, rychle zastavím ještě zbytek té teplé vody, co doposud tu studenou dělala snesitelnější. Odměnou je mi líbezný řev Maxův a něco o debilovi, co ho zabije, jen co vyleze. Příští den, jakmile doběhneme, uděláme s Maxem to, co ty naše krasotinky nečekají. Předběhneme je a než doběhnou, už se sprchujeme. A samozřejmě minimálně půlhodiny. Plánovaná odveta se nám povedla. Zatím. Dámy jsou nasrané v předsíni jak brigadýrky a šlehají po nás očiskama jak bájně řecké medůzy, ještě že neumíme zkamenět… „Copak se děje?“ Ptám se jich naoko překvapeně. „Nic“ zazní ledově… „To jste si nemohli pohnout, vy dva gentlemani pitomí?“ „Jak – pohnout? Přece když vy se spršíte, tak půlhodiny máte jako stálý limit, tak kde vidíte problém?“ ptám se jich opět ironicky a huba mi cuká. Ale ubráním se a téměř na sobě nedám nic znát. Zato Max, ten blbec, se řehtá, až se válí po pohovce… Dámy pochopily. Neříkají už nic. A začíná domácí bojkot… Oběd si prý máme uvařit sami, je v kuchařce na straně sto dvacet šest, když jsme takoví pitomečci zlomyslní… A jé… Maxi… Zdá se, že „s námi je baví svět“… To vypadá zle kamaráde… možná si taky nějakou dobu neštrejchneš… (Později si Max postěžuje, že si opravdu čtrnáct dní ani nečuchnul… A Alice, ta dokáže být důsledná.) Nedáváme na sobě nic znát. Nějaká kuchařka nás nezajímá. Vytáčíme číslo k „Čenovi“ a vesele objednáváme samá neřestná jídla, jako třeba pizzu, nebo hamburgery a tak podobně. Určitě nám to ženské osladí a zdrbou nás za takovou superstravu, jenže… ono nic…
3
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Doma je už celý týden podivné ticho před bouří… Vyloženě… Alice včera odjela, začíná jí perný pracovní týden. Lucie přemýšlí, že by taky někam vypadla, aby se prý nemusela dívat na ten můj přemoudřelý ksicht… Představte si to – přesně tak to řekla! O.k… Pomyslím si uraženě. Když se nemůžeš dívat, tak jeď někam, hlavně do háje, ať tě taky nevidím… Jeď si třebas do prdele! Navenek však zůstávám klidný, seč to jen jde, ovšem štve mě to teda pořádně. Přesně vím, proč je mezi námi to napětí. Se mnou ten vztek cloumá taky. Je to zkrátka nevybouřené tělo, které si žádá své. Jenže jaká bouře by to musela být, aby se ty dvě lodě, jménem Martin a Lucie, konečně srazily a… Asi pořádná… Třeba zrovna teď, ta krasotinka přebáječná, čímsi mlátí v kuchyni a na něco nadává. Zaslechnu, že už aby byla pryč, nebo se tady z toho zblázní! No jo, jen si už vypadni. Ve svým rozhodně nejsi, tak nepruď! Jenže brblání pokračuje. Dnes se zdá, že už asi vážně klidný nezůstanu. Jdu do kuchyně. „Co, sakra, blbneš?!“ vyštěknu na Lucinu. „Jasně…! Jen se vším mlať, dyť co… klidně to všecko rozflákej… o nic přece nejde… tvoje to není, tak co by ses žinýrovala, viď?!!“ jsem taipanově jedovatý… (A jak mi to ale jde, že? No ty jo…) Lucie přestane třískat už skoro uklizeným nádobím a šlehne po mně jedovatě pohledem. „Neboj, za chvilku vypadnu a klidně se tu můžeš třebas podělat v tom svým hnízdečku!“ Nevěřícně na ni zírám… Tak to tu ještě nebylo! „Zklidni se, ano?! Mladá dámičko!“ Chci ještě něco dodat, jenže Lucie je dnes rozfajrovaná, jak drak Moromrak! „Seš jako chlap naprosto k ničemu… Víš?! K ničemu!! Se nedivím, že se s tebou tvoje žena rozvedla! A až vypadnu, tak si tu můžeš tak leda pouštět to svý přiblblý péčko, co máš na tom zasraným hadru s dalšíma pitominkama!“ ječí po mně zlověstně, ale do očí se jí derou slzy. Nezadržitelně. Jenže ty slzy neberu v potaz. Vytočený, se držím, abych jí něco neprovedl… krávě jedné pitomé! „Jo tak péčko, co?! No jasně… Ty tak umíš akorát chlapa shazovat, tak raději mlč a neser se už do mě!“ vztekám se na ni a výhružně se k ní blížím. Nevím, co udělám… ale asi po ní vystartuju a tu facku vážně dostane! No opravdu dostane!! „No co je! Co?! Chceš mě praštit? No jo… Jen si posluž… ty chudáku jeden věčně ukňouranej a ublíženej!! Bouchni si do 4
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
bezbranný ženský!!! Seš ty vůbec chlap?! Do bezbranný, to se… Jenže nestačí to už doříct… …Protože v tu chvíli mi to konečně docvaklo v té mojí palici… Popadnu Lucii za její napřahující se ruce, kterými se chce bránit proti facce. Snaží se vymanit ze sevření a teď je opravdu vyděšená. Přitlačím ji trochu ke zdi a její ruce přitisknu nad její hlavu k té stěně a… líbám ji dychtivě… tak, jako když po dlouhé žízni najdete lahodný pramen vody… Lucie, která se až doposud snaží bránit, nyní překvapeně polibek opětuje a cítím, jak celá začíná v mých rukou něžně vadnout… Její dech se stává zrychlenějším a… její tělo se chvěje nedočkavostí… Za stálého líbání ze mě strhne košili, až knoflíky letí někam daleko do předsíně. Popadnu ji za boky a posadím na stůl. Naučenými pohyby jí svlékám… Skoro to vypadá, že tohle dělám až moc často, ale ne… vážně tomu tak není. Líbací orgie pokračují za doprovodu postupného svlékání ostatních částí oděvu. Za pár chvil jsme spolu v objetí tak, jak nás příroda stvořila… Přímo hoří touhou. Zpracovávám jazykem něžně její bradavky, ony pahorky slasti, které tolikrát nedaly mému spánku zrovna příjemné snění… Jazykem smyslně sjíždím k pupíku… Skoro leží… na stole… ve vší té nevinné rozkošné nádheře… Zajedu rukou níž, tam, kde se skrývá ono ženské tajemství, po věky věků v tolika písních opěvované. Lucie… Jsi nádherně… připravená… Přisunu si ji trochu blíže k sobě a… něžně do ní pronikám… Bože… Lucie… jsi tak… uvnitř hebká… něžná… moc tě chci… Přirážím… Milujeme se… Něžnými pohyby stupňujeme naši slast… Lucie tiše sténá a v rozkoši zakloní hlavu… Snění o Lucii, představy, které jsem míval poslední dobou, vykonávají své až nepříjemně rychle… Během několika krátkých chvil… právě v době, kdy cítím, jak se Lucie téměř dostává do svého slastného finále a jak postupně její slast narůstá, cítím… že neudržím svůj orgasmus na uzdě… ani náhodou… A Lucie, jako by to vycítila, v té chvíli své nohy zkříží na mém zadku, přitáhne si mě tak víc k sobě. Několika prudkými přírazy v ní zanechávám gejzír slasti, která na pár nádherných vteřin svírá celé moje tělo… Lucie je v této chvíli opět ta moje nejněžnější tajná láska, která přesně ví, co cítím a co právě potřebuji. Hladí mě a nohy stále drží tak, abych v ní byl… Ona chvilka, kdy po orgasmu muž není v pohotovosti, je pryč. Opět je vše, jak má být. Tentokrát jí to vynahrazuji a něžnými 5
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
pohyby ji postupně přivádím do milostné extáze. Přichází k ní v několika vlnách, jako když příboj běží ke břehu, aby jej pak jemně smyl… než přijde ta pravá příbojová smršť… Nejprve cítím, jak mě dole svírá její první orgasmická křeč. Celá se chvěje a sténá. Držím ji… a líbám… zatímco ona se snaží co nejdéle rozkoš vychutnávat… Ale vím, že si zaslouží víc… mnohem víc rozkoše… Pokračujeme dále. A… druhá vlna orgasmické erupce slasti přichází o pár chvil později. Je to vzájemné… na obou stranách… nádherné a neskutečné… Extáze… Chceme ještě… Oba dva… Chceme ještě a… … naše milování bylo dlouhé a vskutku neskutečně vášnivé… Lucie mě nechala splnit si všechny sny a přání, které jsem kdy v představách vůči ní měl. Ležíme v posteli… Lucie mě hladí, líbá a vůbec, dělá samé podobné něžné libůstky. „No vidíš… Tak ty vážně dokážeš být i chlap… a jak ti to jde, viď?“ šeptá… Tato slova mi příjemná teda nejsou… Čekal jsem spíš, že řekne „miluji tě…“ a ona tohle… Čert aby se v těch ženských taky vyznal! „Lucie… uvědomuješ si, že jsme to udělali na ostro?“ „To neřeš…“ odpoví mi. Na tohle neříkám nic. Jen si pomyslím něco o zodpovědnosti. Chyba je na mé straně. Hlavně, že mám šprcky v koupelně v šuplíku. Tam je jim fakt dobře, sakra pes! Doufám, že Lucie má momentálně neplodné dny… „Jdu si dát sprchu… Jdeš taky?“ ptám se jí. „Ano…“ slyším ji. A sprchování je stejné, jako kdysi v Jihlavě, avšak nyní je to odměna. Krásná a milá odměna… Chci říci Lucii, že ji strašně miluji, ale vnitřní hlas mi radí, abych to nedělal. Aspoň zatím… Upřímně – hrozně rád bych toto slyšel právě od Lucie… Po vší té úžasné rozkoši… Krucinál už! Zatímco se utírám, dochází mi, že Max, ten bídák jeden zatracený, měl pravdu… Ona vážně potřebovala cítit chlapa… Prostě popadnout a pořádně se promilovat k několikanásobné rozkoši! Také si uvědomím, že jsem se poslední dobou jako chlap asi fakt nechoval. Ne proto, že blbnu s televizí a kompem, ale zřejmě tím svým věčným vrčením, že už stárnu a že tohleto bolí a támhleto… No jo no… Už rozumím… Omlouvám se Lucii v myšlenkách, ale to se ví, že nahlas jí to neříkám. Lucie
6
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
v kuchyni chystá výbornou svačinu. Venku krásně svítí jarní slunce… Obvyklá porada na zámečku je tentokrát odpoledne. Už dlouho jsem se necítil tak skvěle a vyrovnaně. Maxovi to neujde. „To si děláš… Ne… Fakt?! To si děláš… prdel… No ne-ke-cej… Ty sis nakonec doopravdy štrejchnul?“ začne hned vyšilovat, jen co dorazím na zámeček a hned po té, co Lucka jde za Maxovou mámou, aby něco připravili na „zob“… „Co blbneš… Maxi…“ zkouším jeho zvědavost zahrát někam do rohu. Nedaří se. Vypadám až moc spokojeně na to, aby mu to ušlo. „Mám zkrátka fajn den, tak mi ho nekaz pitomýma dotazama,“ snažím se Maxe odstřelit někam pryč. Koukne na mě úkosem, uchechtne se a už jistě chce dodat něco peprného, či vtipného. Naštěstí si to rozmyslí na poslední chvíli. „Ale jo… V poho… Jen jsem myslel, že bys už konečně moh bejt zas chvíli šťastnej a že ty a Lúca… Pravda, je mi po tom pendrek…“ a dělá, že víc se o to nemíní zajímat. Kurňa…. že by to fakt tak bylo vidět? Nu… asi jo… Když je člověk nasraný, vyzařuje do okolí tu špatnou náladu a stejně tak, když je šťastný, vyzařuje do okolí radost. Čekáme na Maxe staršího. Někam musel narychlo odjet, zrovna, když jsme byli na cestě na zámeček. Ještě k tomu dorazily věci pro řemeslníky. Paní Potůčková to musí přebrat a zkontrolovat. Takže tu sedíme… my, nejsvětější magorovská trojice a čekáme. Co nám nový případ přinese? Netuší ani jeden z nás. Max zase sonduje. „Tak co jste vy dva prováděli?“ ptá se Lucky jakoby nic. „Jo tak to se zeptej Martina,“ řekne lišácky Lucie a mrkne na mě. V tu chvíli se zatvářím jak Mega-Boss, takový ten největší na světě. Akorát mi neujde podivná věc – ti dva, právě když chci vzít ze stolku složku, na sebe hodí takový zvláštní pohled… takový, kterým Lucie řekla – „Vážně jsem nechtěla, nezlob se… ale nešlo to jinak…“ No jo… Hlavně klídek! Zas blbnu na kvadrát! Jsou to zase ty moje podělané děsíky… Vždycky všecko pokazí! Vymýšlím věci i tam, kde nejsou… Proč si vždycky musím posrat něčím i tu spokojenou náladu?! Kdyby něco nebylo v pořádku, cítil bych to při milování. A Lucie byla šťastná tak, jako já. Tou poslední myšlenkou konečně zaplaším tyto děsíky, které už už hrozily, že mi skvělou náladu pokazí nadobro… 7
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Tak… A máme po případu… Právě volá Maxovi otec, že z toho sešlo. Dobrá nálada je rázem pryč. Všichni tři jsme se totiž těšili. No fajn… Další dny čekání… Krucinál práce! Vždyť v tý naší zemičce je tolik záhad a zajímavostí… Jo, to je… jenže si jich lidi buď nevšimnou a nebo nemají zájem je řešit a nebo nechtějí naopak, aby se řešily. Max stále mluví s tátou. O něčem se dohadují, ale to už mě v tuto chvíli nezajímá. Loučíme se s paní Potůčkovou, která akorát přebrala ony věci pro řemeslníky. Venku vidíme nádherně zapadající slunce… avšak ani tohle nás nepotěší. Jak malicherná je lidská povaha, že? Hned radost a hned sklíčenost. Stačí jen pár drobných změn okolo nás… Doma s Luckou debatujeme o tom, co mohlo ten případ takto zrušit. Protože nevíme nic bližšího, dojdeme k závěru, že je lepší to nechat být. Lucie nakonec prohlásí, že ač je teprve kolem deváté, půjde spát, je prý utahaná. To je okamžitě příležitost, abych zkusil zabrousit do oblasti plné něžností a lásky. Ve chvíli, kdy umývá nádobí. Přiblížím se zezadu a obejmu ji. „Musíme si odpočinout, to máš pravdu… ale co takhle aktivní odpočinek?“ říkám ji něžně mezi polibky, kterými zasypávám její krk a ramena… Lucie tak krásně vadne… Něžně vadne… cítím to… aby náhle opět z tohoto vadnutí v mých rukách procitla a… dostávám pořádně ledovou sprchu! Teda ne doopravdy, že by na mě tu vodu chrstla, to ne, jenže slova, co pronese, nečekám! „Jestli narážíš na to, co jsme prováděli ráno, milý Martínku, tak to neber moc vážně. Protože jsme si zkrátka vyhověli ve svých potřebách… Nic víc! Pokud ty máš opět onu potřebu, tak já momentálně fakt ne, takže jestli dovolíš, ráda bych šla opravdu spát a hlavně sama, rozumíš mi?!“ V tu chvílí cítím, jako by všechno dobré kamsi padalo do neznáma… „Jseš si jistá…?“ zašeptám… „Jo, jsem! Hlavně to ber jako chlap, ano? Nevyšiluj! Život přece není jen o šoustání!“ Každé slovo je nyní od ní jako políček… Sakra, Lucie… Za co a proč?! Zdrcený se zdekuju do obýváku a bezmyšlenkovitě ladím telku. Takže po tom všem… a takhle to dopadne?! Nyní si vzpomenu na pohledy, které si odpoledne vyměnila s Maxem… Aha… Tak on to nakonec byl sex z lítosti?! Mám takové strašné tušení, že ji asi ukecal Max… Určitě… Jo! To je ono! Ten pitomec pitomá určitě chtěl, abych se necítil blbě a tak 8
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Lucinu k tomu přemluvil… Ach můj Bože! Tak to si oba, kurvadrát, děláte ze mě kozy, nebo co?! Zahlédnu Lucii, jak vychází z koupelny. „A víš co?“ křiknu na ni. „Můžeš poděkovat Maxovi, že tě ukecal…“ dopovím ublíženě. Chvilku na mě civí nevěřícně a nechápavě. „Cože?!“ pak se vztekne. „Víš co? Dej mi pokoj s blbinama… Furt něco kecáš, ani nevíš, co… Jdi už raději taky chrnět místo toho vysedávání u té blbé bedny!“ No jasně! Ty… zrovna TY mi máš tak co poroučet, madmazelo!! Vztekle přepínám kanály/anály… Stojí to dnes všecko za starou belinu! Přepínám na harddisk. Dám si nějaký z mých oblíbených filmů. Lucie mi přijde ještě něco říci, ale mám sluchátka a i když slyším, že mi něco říká, neposlouchám a dělám, že neslyším nic! Víš co? Pakuj raději chrnět už, ty krávo pitomá! (No vážně – jednou jí tohle doopravdy řeknu na ostro…) Dojídám zeleninový salát, který připravila ta padkaróvka a nejraději bych ho vyhodil, ale večerní hlad je silnější… Zaslechnu, jak se ona, Madame de Sade, s někým vybavuje přes mobil. Určitě to bude zase Max. Krucinál! Ať si teda sbalí svých pár hader a táhne za ním! Konečně budu mít svůj samotářský klídek… No ne?! Jo… To je fajn myšlenka. Počkej, zítra ti to vytmavím! Pohodlně rozvalený ve svém oblíbeném křesle, rozvíjím onu myšlenku, jak to zítra Lucině nandám… do uší doléhá střelba z oblíbeného sci-fáče a… /střih/ … budím se na chvilku… ne, je to jen živý sen… Zkouším se v tomhle snu pohnout a ono to nejde… Slyším hlasy někde z kuchyně. Je to Max s Luckou… Max jí něco vysvětluje a má takový podivně starostlivý hlas, jaký u něj nikdy neslyším. Lucie naopak zní, že ji něco hodně trápí… „Luci, tak nedá se nic dělat, přece jsi mohla vědět už dopředu, do čeho jdeš, ne? Varoval jsem tě a táta taky… Pokud to teď nezvládneš, tak je to průser. Nemůžeš dovolit přece, aby tě to tolik ovlivňovalo. Nebo snad myslíš, že to vše i přesto zvládneš?“ zaslechnu (v tom snu…) Chvilku je ticho. Pak slyším Lucii. „Ty si fakt myslíš, že jsem to nezkoušela nechat plavat? Jenže rozumíš – nejde to sakra! Pochop to už! Tomu se nemůžu ubránit! Já…“ nedořekne Lucie (v tom snu…).
9
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Chci za každou cenu vstát… Opravdu musím jít do kuchyně a zjistit, co zas kují za pikle! Zatraceně! Nemůžu se ani za nic na světě pohnout… dokonce ani očima! Teda to je ale hnusný sen! /střih/ … Probouzím se a hned sebou trhnu. Sláva! Můžu se hýbat. No super! Ufff… teda… příšerný sen… Už jsem myslel, že mám paralýzu celého těla! V kuchyni je tma, televize jede dál, dávno přepnuta automaticky na poslední zvolený kanál před filmem z PC. Vypnu to a jdu chrnět. Jsou dvě ráno… Budím se. Co to? Venku svítí ranní slunce. Krucifix! Moment – jak - ranní slunce?! Přece vstáváme po šesté a jdeme běhat, ne? V tu dobu je ještě skoro tma tak co, do háje… zas je tohle?! Moje myšlenky uzemní pohled na hodiny. Je skoro deset dopoledne! Ty vole… To snad ne! Zaspal jsem! zděsím se. A hned se zarazím. Něco mi tu nehraje! Kde… ale opravdu KDE jsou ti dva? Lucie s Maxem? Přece každé ráno mě tahají z postele a jdeme ven… Mrknu do předsíně. Vypadá to, že běhat nešli… To je překvápko. Jdu nahoru a opatrně nakouknu do ložnice Lucky. Moc bych za to nedal, že tam klidně může být s Maxoušem… a proč ne? Stejně po něm jede od začátku, tak co už! Rezignovaně nahlížím… Postel je však prázdná a poctivě ustlaná… No tak lidi… Nedělejte si prdel! pomyslím si polekaně. Kde je Lucie? Volám Maxovi na mobil. Je nedostupný. Lucie Také! Začínám zmatkovat… Vytáčím číslo na Maxova tátu! Než však stihnu vůbec říci „dobrý den“, Maxův táta je rychlejší. „No dobré poledne Martine,“ povídá vesele. Tak nějak až moc podezřele vesele… nuceně vesele… „Jestli naháníš ty dva, tak ráno jsem Lucii volal, ještě, než tě vzbudila. Pověřil jsem ji i Maxe, aby vyřídili nutné věci ve městě na úřadech, ohledně oprav. To víš, Lucka tě chtěla vzbudit, ale řekl jsem jí, ať ti dá taky volno. Dva jsou na vyřizování až nad hlavu. Takže si dej dnes odpočinkový den a užij si jej. Myslím, že za pár dní budete mít opět plné ruce práce,“ dopoví a i když se vše zdá být naprosto v pohodě, něco mi tu nesedí… „Dobře, tak myslím, že dnes si vážně dám úplně voraz. A nevíte, kdy se vrátí?“ „Určitě ne dříve, než kolem třetí. Znáš úřady.“ Odpoví mi ještě a zavěsí. 10
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
No fajn… Takže jsem sám doma… No super, teď ještě ty dva zloděje k tomu a šrumec může začít… bleskne mi hlavou pitomá bláznivá myšlenka. Usím se tomu zasmát. To fantazírování poslední dobou přeháním. Třebas jako ten sen v noci – byl živý až až! Než se rozmyslím, co dnes podniknu, napadne mě, že už jsem dlouho nebyl v té naší knihovně. Jo… zajdu si vybrat nějaké čtivo. To je ono. Ať mám taky změnu. Těch seriálů a filmů už začínám být přežraný. A to je signál, dát si od nich pauzu. Vyrážím na zámeček. První, co mě zaujme je… že Land Rover parkuje na svém obvyklém místě… Ale je možné, že jeli autem paní Potůčkové. Stejně říkala nedávno, že je potřeba se zastavit na kontrolu v servisu. Asi to vzali jedním vrzem, pomyslím si. Zdravím řemeslníky. Obdivuji jejich práci a trpělivost. Předevčírem restaurovali jednu ze sošek a zjistili, že musí udělat ještě dalších asi „sto věcí“, než bude možné ji restaurovat tak, jak jsou zvyklí. Do jejich postupů nevidím, ale ta soška se skoro rozpadla, jen jak ji chtěli přenést… takže restaurovat něco – to není jen tak. Chci vejít do knihovny. Je zamčená… No jo… klíče má přece Maxův táta v kanclu. A tak si jdu pro ně. Dveře od pracovny pana Potůčka jsou pootevřené. Nahlédnu… nikde nikdo… Chci zklamaně odejít. Zřejmě také někam odjel… tak snad Maxova Mamka klíče najde. Nemůžu se mu tady hrabat v pracovně přece! Zaslechnu zpoza dveří na druhé straně za izolací tlumené hlasy… Tak! A už je to tu ZASE!! Poznání, že Max i Lucie nikam nejeli a že je tady opět jakási „tajemná porada“, mě nejprve ohromí překvapením… pak hned na to naštve tak, že mám chuť do té místnosti bez váhání vlítnout! Naštěstí všechny ty moje x-té (ne)smysly, co mám, bijí na poplach a důrazně mě nabádají, abych přestal vyšilovat a neudělal něco nepředloženého… Opatrně se tedy přesouvám ke dveřím a… prachsprostě je začínám špízovat… „Budete to muset vyřešit sami,“ slyším Maxova otce. „Jak - sami?“ ptá se Max překvapeně… „Jednoduše – nepřeju si, abyste ho do tohoto zatahovali, je to jasné?! A ty, Lucie, by sis měla některé věci mezi tebou a Martinem zavčas vyjasnit, než bude pozdě!“ Lucie něco odpoví v tom smyslu, že dělá co může i když nemůže, ovšem to Maxovu otci nestačí. „Věděla jsi dobře, do čeho jdeš? Věděla… A pokud vím, už jsme na toto téma měli několik pohovorů, nemyslíš?! Takže buďte
11
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
s Maxem srozumění se situací a jeho do toho vůbec už nezatahujte!“ Víc nepotřebuji slyšet… Zdrceně odcházím pryč… Takže je to jasné – už se mnou nepočítají! Ten případ si hezky budou řešit beze mě… Zatraceně! Fajn… asi jsem tu skončil! uvědomím si smutně a nejraději bych od toho všeho utekl… někam strašně daleko… Od Lucie, co mi dává pořád košem a ještě si to jistě užívá… Od Maxe, který se tváří, jako kamarád, ale zase až takový kámoš asi nebude a také od Potůčkovic rodiny, která se tváří přátelsky, jenže ve skutečnosti už v agentuře nejsem vítaný… Ještě zaslechnu, jak se o něčem dohadují. No ať… Skončil jsem! Chci už vyjít z pracovny, když zahlédnu na stole Maxova otce složku. A… udělám přesně to, co kdysi nedávno – mobilem rychle vše nafotím! Však si to pak doma v klidu projdu! ušklíbnu se. Poté vypadnu z toho prokletého zámečku… Že já, idiot, jsem tady vůbec kdy šel!! Ještě, než dorazím domů, si uvědomím, že Maxův otec vedl s Lucií hodně podivný rozhovor. V čem to, sakra, jedou?! Doma zamykám vchodové dveře. Super… stává se ze mě paranoik… Stahuji nafocené dokumenty. A… do háje… valná většina jich je rozmázlých… Tak jsem byl rozhozený, že to stabilizátor v mobilu už nedokázal srovnat… A nebo že by byl vadný mobil?! To jistě ne. Na něj je spoleh. Mimo to – část dokumentu, poslední stránka, je vcelku jakž takž čitelná. Je to od kohosi neznámého, podpis na konci není čitelný. A tak čtu alespoň to málo, co je čitelné: … nutně vyřešit! V této lokalitě, pod číslem 58. Mapu vidíš pod tímto textem. Tým bude poblíž, ovšem informace, které posílám, nejsou na sto procent. Takže k události dojít může, ale nemusí. Pokud se na tuto akci Max a Lucie nebudou cítit, neprodleně mi dej vědět. Museli bychom změnit plán. Ale myslím, že mají dost dobrý výcvik na to, aby toto zvládli. K tomu přece jsou cvičeni, je to tak? A jak jsem psal už na začátku – za žádnou cenu si nepřeji, abyste do toho Martina jakkoliv zatahovali. Toto už musí jít absolutně mimo něj! Tak… A je to černé na bílém! Oni si tu budou něco řešit, ale už u toho nebudu! Sedím a přemýšlím, co jsem kdy a kde zase zvoral! Je evidentní, že o tu práci přijdu… A při tom je to práce, která mě, do háje, tak baví!
12
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Fajn… Když už to musí být, odejdu alespoň se ctí. A víte co? Hezky si za vámi na tu lokalitu dojedu. To bude překvápko, jen počkejte… „kamarádi“… napadne mě bláznivá myšlenka. Odhodlaně začnu balit. Než uplyne deset minut, jsem připraven. Vytáčím na mobilu pana Potůčka. „Zdravím… Max a Lucie neberou telefon, můžete jim nechat vzkaz?“ ptám se jej. „Jasně, vyřídím, pane,“ žertuje Maxův otec. Nedám na sobě nic znát. „Mám v plánu dnes vypadnout někam do hor, pořádně se protáhnout, takže aby pak neměli starost.“ „Jasně, dobře děláš! Jarní podnebí je super na relaxaci. Neboj, vyřídím, hned jak se ti dva vrátí. Tuším, že se jim to protáhne až do pozdního odpoledne.“ Je nepříjemné slyšet tyto lži od Maxova táty… Nikdy bych si to o něm nepomyslel! „Mimochodem – jídlo a pití máš? Ono člověku vyhládne, hlavně když jdeš někam dál.“ Ubezpečím jej, že vše mám… (To víš že jo! Jasně že mám! Jen počkejte všichni!) Rozloučím se a zavěsím… Chvilku přemítám, zda se vůbec mám do toho, co jsem si naplánoval, pouštět. Co když je za tím něco jiného? Co když nakonec o nic nejde a pak budu vypadat jako idiot? Co když se to týká věcí, do kterých mi vážně nic není? Ne! Kdyby tomu totiž tak bylo, jistě by mi to řekli na rovinu. A jestli mě něco naštvalo nejvíc, tak právě to podělané tajnůstkaření! Takže vyrážím a basta! Než uplyne druhá hodina odpoledne, odjíždím z městečka autobusem. Jede až k místu, kde je ona tajemná lokalita a dům s číslem 58… (Mapa pod textem byla dostatečně čitelná.) Míjím zámeček. Stačím si všimnout, že Land Rover už na parkovišti není…
Beskydy, lokalita se srubem č. 58, 13.42 hodin odpoledne Dva policisty ze zásahové jednotky čeká zajímavý úkol. Byli přiděleni na toto místo, aby sledovali podezřelé osoby, které se na toto místo dnes budou chtít dostat. Oba ví, že inspektor Hájek by je k tomuto nepřidělil jen tak náhodou. Jejich bojové umění je všeobecně známo a oni dva jsou z celé zásahovky ti nejlepší. Ráno jim inspektor vysvětlil, že toto je tajná akce. A že ve skutečnosti mají dovolenou (krycí motiv). Zasvětil je také do 13
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
onoho tajemného případu. Ukázal jim dopis od jistého inženýra Drnovského, adresovaný Maxmiliánu Potůčkovi. Sám Potůček Hájkovi tento dopis přivezl, protože se mu zdál podezřelý. V onom dopise se píše, že právě ve srubu s číslem popisným 58, se dějí možné rejdy poltergeista a inženýr žádá tímto skupinu Osiris, zda by se tohoto případu neujali. Klíč od srubu posílá v dopise. Vše, co tam je, mají k dispozici a inženýr Drnovský předem děkuje, jen prosí o diskrétnost. Jakmile zdárně akci dokončí, mají mu poslat účet, vše zaplatí. Na tom dopisu nic zvláštního policisté neviděli, jenže inspektor je zasvětil do faktů, které zjistil s Maxem Potůčkem starším… Ona lokalita je totiž už léta opuštěná. Majitele se nepodařilo zastihnout několik let. A údajný majitel, co poslal tenhle dopis, jakýsi Vlastimil Drnovský z Budče, vůbec takovou nemovitost nejenže nevlastní, ale nikdo takového jména v Budči není. Jediné, co je pravdivé, je bankovní účet. Ten sedí. Až na jednu maličkost jméno majitele utajeno… Majitel, který majitelem není… bankovní účet, jehož majitel je utajen, navíc účet je veden ve švýcarské bance… Maxův otec měl velké štěstí. Dohodli se s Hájkem už dávno, že veškeré dopisy, které budou Maxmiliánovi podezřelé, bude inspektorovi posílat. Diplomatická opatrnost tentokrát přinesla své… podivné ovoce… A jelikož v dopise je výslovně napsáno, že by bylo dobré tam být přesně v jistý den (což je právě nyní), protože tohoto dne vždy v měsíci se TO děje, došlo i oběma policistům, že někdo si přeje mít naservírované průzkumníky z Osirisu hezky na podnose, přímo v té chalupě v přesně daný čas! A tak oba policisté už nyní ví, co musí udělat. Sbalit kohokoliv, kdo se vydá k této malé budově schované v lesíku na samotě. A je právě 13.42, když zahlédnou dvě plížící se postavy v maskáčích, s batohy na zádech! Jsou sehraní, to je vidět už od pohledu. Policisté jsou však ještě sehranější. Střetnou se téměř u budovy… Nastává boj, jako z akčního filmu. Ti dva mají velmi dobrý výcvik. Policisté musí bojovat jako lvi. A boj se stupňuje! Naštěstí po několika dalších desítkách vteřin, jsou oba darebáci zneškodněni. Policisté ze zásahovky opět odvedli svou prvotřídní práci. „Haló… inspektore… Slyšíte mě?“ „Jo…o…“ ozve se chraplavě z vysílačky. „Signál je tu špatný. Úkol splněn, máme dva darebáky, co se sem plížili. Ještě pár minut a vyrážíme k vám“ „O.k. …brá prá…e k…ci, děk…i…“ 14
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Signál je vážně špatný, ale policisté pochopili, že jim inspektor děkuje za dobrou práci. Jeden z policistů popadne oba darebáky a vede je k autu skrytému v křoví. Druhý policista obchází budovu (dřevěný srub) a kontroluje, jestli je vše v pořádku a obezřetně sleduje, zda někdo není v okolí. Za pár minut, ubezpečen že není, také odchází. Auto s policisty i zajatci odjíždí. Drápe se po rozbahněné cestě, aby se nakonec dostalo k hlavnímu tahu - k hlavní silnici… Za budovou se objeví čísi silueta… Kdyby se v té chvíli policisté podívali směrem k dřevěnému srubu, zjistili by, že jejich úkol pokračuje. Ta postava muže, co se objevila z křovisek za srubem, totiž dává tušit, že veselo teprve bude… --Max s Lucií přijíždějí k onomu tajemnému dřevěnému srubu. Před chvilkou volal Maxův otec. Vše je v pořádku, policisté právě dostali dva darebáky. Prý se slušně rvali. „Maxi? Takže jen prohlédneme ten srub a… co dál, Co myslíš?“, ptá se Lucie zvědavě. „To netuším, milá zlatá… Ale ne, vážně – ten náš dědek je taky tajemný jak osel. Máme jen prolézt srub na rychlovku, nafotit to tam a vypadnout. To, že tu chytili ty dva dacany, je jasný důkaz, že jsou nám na stopě… Takže veškeré věci, co tam najdeme a uznáme jako podezřelé, bereme…“ Vtom se však Max odmlčí. „Copak? Jsi nějaký zachmuřený… Že ty ses chtěl také porvat… co? Co?“ škádlivě ho popíchne Lucie. „Ale ne… víš… spíš už mi začíná lézt na nervy to tajnůstkaření před Martinem. Myslím, že toto si vážně nezaslouží…“ „Jasně, ale uznej sám – tohle, co se doopravdy děje – to mu přece nemůžeme říci… Víš dobře, jak zní příkazy od rady starších? Držet jej od toho svinstva co nejdál! Takže zklidni svědomí a bude vše o.k.! „Když už jsme teda u toho, drahá Lucie, tak co ty a Martin? Nekecej, že mezi váma nic není… Včera jsem to na něm viděl – byl šťastný jak hřebec a zářil jak sluníčko. Tak povídej, nestyď se přece,“ dráždí Max nevybíravě Lucii. „Ty… Maxiftáče jarabáče! Dobře víš, že ti je taky po tom kulový!“ urazí se naoko Lucie, ale když vidí, jak její dávný kamarád očekává nějaké pikantnosti, odvětí: “A co chceš slyšet? Že jsme spolu spali? Ano, spali! Stačí?!“
15
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
„Fajn… Nemusíš být hned naštvaná přece… Vím to už od Jihlavy, jak jsi mi rázně vysvětlila, že on je tím, koho bys ráda… ale … dobře víš, že RADA toto asi neschválí! Ty si zkrátka nemůžeš pomoci a brát to jen jako práci, viď?“ zdůrazní opatrně Max. Chvíli je ticho. Lucie uhýbá pohledem, ale Max ví, že tady Lucka selhává na celé čáře. Bože můj… pomyslí si Max. Je do něj naprosto udělaná… Jasně, že mohla mít jeho, Maxe… Také si to kdysi slíbili, jenže… v Jihlavě, jedné noci, zatímco Martin spal a kdy on, Max, se s ní chtěl pomilovat, mu jasně dala najevo, jak se věci mají. Její srdce bije právě pro toho, pro koho by nemělo… její srdce totiž bije pro někoho, kdo ještě netuší ani za mák, KDO doopravdy je a navíc pro někoho, koho má chránit a ne se do něj zamilovat! Maxův táta už radě starších naznačil, že k tomu jistě dojde. Jasně, že byli rezolutně proti a také to Lucii vzkázali… Musí se od něj držet za každou cenu dál… MUSÍ! Jinak jej nemá šanci ochránit… a nebo ano? Láska přece dokáže divy… „Co budeš dělat, Lucie?“ zeptá se Max své spolubojovnice v terénu. „Nevím…“ zazní tichá a plačtivá odpověď… „Nevím… Maxi… Miluju ho! Strašně moc a… nejde to zastavit… Víš, včera jsem ho zase poslala do háje, jenže… to je strašné… už to takhle nemůžu dělat, rozumíš mi?! ROZUMÍŠ?!“ začne skoro hystericky křičet. A Max ví, že nyní je lepší se jí na nic neptat. Zná Lucii moc dobře. Už od dětství, kdy byli vybráni, aby hlídali… aby chránili… A dobře ví, že když Lucie někoho miluje, je to napořád. Mrkne na hodinky. Je právě 14.51. Nejvyšší čas to tam rychle prolítnout, nafotit a vypadnout… Ještě, že šel Martin na tu svou túru do lesů. Ten klučina potřebuje relax jako sůl. Do budoucna mu okolnosti dají pořádně zabrat, pomyslí si Max a odemyká srub. Jde to kupodivu lehce. Teda na to, že srub je nepoužívaný snad patnáct let, je vše až moc dokonale v pořádku, bleskne mu hlavou. Náhle mu bleskne podruhé… ale před očima! Na vteřinu ještě cítí bolest , jako po úderu do hlavy a pak… tma… Lucie zatím odepisuje sms-ku Alici. Max je uvnitř srubu, takže musí jít za ním, nebo se zase zjeví! Zavírá dveře od auta, aby se šla podívat do srubu. Netuší, že hned za dveřmi… za těmi dřevěnými dveřmi, které údajně nikdo pár let neotevřel… na ni čeká někdo, kdo jim oběma s Maxem (a nejen jim) hodně zamotá osudem… 16
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Než se její oči stačí přizpůsobit šeru uvnitř a než stihne na Maxe zavolat, aby krucinál už, otevřel ta posraná okna a okenice… ucítí na zátylku jemný závan vzduchu. Než stačí instinktivně zareagovat, její snahu ukončí prudká bolest a… tma… --S batohem na zádech konečně dojdu od zastávky k dané lokalitě. No vida… Jak jsme se tu hezky sešli! okomentuji, když uvidím Land Rover. No to bude překvápko! A hezky si to hned s nimi vyříkám, protože na takové tajnůstkaření už vážně nemám nervy. Leze mi to zatraceně pořádně krkem! Dveře od chaty jdou kupodivu lehce a potichu otevřít. Pootevřu jen malinko a naslouchám. Uvnitř je podivné ticho a… šero… Kruciš… to je divné, měli by tu přece být! Už už chci zavřít dveře a zkusit se podívat v okolí srubu, jestli je tam oba nenajdu, vtom… zaslechnu šramot a zvuk, jako když někdo někoho udeří… šramot a úder, plesknutí… Co to je?! Rázem jsem uvnitř a zavírám dveře. Nyní stojím v tom šeru a oči si pomalu přivykají na toto šero. Před sebou zahlédnu pootevřené další dveře. Jdu opatrně dál… V podlaze je jakýsi otvor. Ucítím závan a proudění vzduchu. Dochází mi, že je to nějaký vchod do sklepa a… ano, padací odklápěcí dveře rozeznávám vedle oné díry. Znovu zaslechnu šramot, nějaký úsečný hlas a … Bože… nářek Lucie!! V mžiku opatrně slezu po vnitřních schodech do jakéhosi sklepení. Mám velké štěstí! Ani jeden dřevěný, údajně starý schod, nezavrzal… Dole zahlédnu osvětlený vstup do jakési další, v pískovci vytesané místnosti. U vchodu prskají dvě petrolejové louče a uvnitř v té místnosti je jich mnohem více. Nepočítám ale louče… Pouze nevěřícně zírám, CO vidím před sebou! Bokem k mému momentálnímu úkrytu jsou vedle sebe spoutaní a svázaní… Lucie s Maxem!! Kdo jim to, do čerta pekelného, provedl… jak to a… PROČ, sakra?! Oba jsou nejen svázaní, ale Lucie má zalepená ústa a navíc jsou oba dva – považte – za svázané ruce zavěšeni na jakési skoby zaražené ve stěně!! Max se dotýká nohama jakž takž země, ale chudák Lucka visí s nohama nad podlahou a musí ji to hodně bolet! Před nimi stojí jakýsi zatracený parchant, s pistolí v ruce… „Tak co? Kde je?!“ ptá se ten zmetek Maxe.
17
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
„Polib si… Dobytku jeden…“ opovržlivě procedí Max mezi zkrvavenými zuby a snaží se po onom zmetkovi plivnout, jenže nejde mu to… Rázem pochopím, že Max dostal pár přes hubu a zřejmě je rád, že vůbec může mluvit… „Tak podívejte se… Neberte to osobně, prostě se vás zeptám ještě jednou a buď mi odpovíte, nebo tady na místě zabiji vaši přítelkyni. Co vy na to? Osobně proti vám nic nemám. Pro mě je to úkol, jako každý jiný, takže vážně – nic osobního. A teď, prosím, řeknete mi, co chci vědět? A dobře… Moc dobře si to rozmyslete!“ povídá to individuum, přesune se před Lucii a… (to snad ne proboha!!) namíří zbraň na Lucku. Ta, chudák sténá, ale na víc se nezmůže… Max zbledne jako stěna… „No tak… neblbněte sakra… Jo povím vám to… Jasně… řeknu vám to!“ Krčím se, schovaný těsně u vchodu do té prokleté pískovcové místnosti a bojím se dýchat. Mám strach… Tak velký, že se nedostavují už ani ty zatracené děsíky! Jsem paralyzovaný… Nejhorší je, že mozek mi odmítá myslet… Stal se ze mě solný sloup a to doslova… „No? Tak povídejte, čekám, ale čas brzy vyprší!“ posměšně říká ten grázl. „Jo… jasně… on je v Austrálii… V Sydney… Odjel tam na dovolenou… a…“ sípe Max vysíleně, s velkou námahou. „Poslali jsme ho tam, protože…“ Jenže už to nedopoví. Neznámý darebák se usměje a pronese chladně: „Čas vypršel, hrdino… Nesnáším, když mi někdo lže! Rozumíš?!“ S těmito slovy s úšklebkem namíří pistolí na Lucii! Ta se vyděšeně, jako bezbranné zvíře, chycené do smrtelné pasti, dívá na Maxe, slzy jí stékají po tváři a té proklaté lepící pásce, co má přes ústa… Max se na ni podívá. Jeho pohled je takový, který bych už nikdy nechtěl spatřit – plný zoufalství, beznaděje, a… odevzdanosti… „Je mi to líto, Lucie… promiň… prosím…“ slyším jej šeptat… Do háje! On… se s ní snad loučí?!! A ten prašivý zmetek se na ně dívá a užívá si to!! Jestli jste někdy v životě cítili, že jsou před vámi osudové chvíle, tak jistě víte, jaký pocit to je… Cítím, že TOTO, je chvíle, která je zatraceně osudová! Strach je rázem pryč, jako když jej odfoukneš. Na zemi popadnu jakýsi kámen a podívám se na toho bastarda, jak už skoro mačká spoušť! 18
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
„Zabiju tě… Ty zkurvený, podělaný hajzle… ZABIJU!!“ zařvu zběsile a… jedním skokem se vrhnu mezi něj a Lucii abych…
O několik minut dříve… Bývalý žoldák z cizinecké legie, zvaný Demetrius, už vidí, jak přijíždí terénní auto. Tak jen pojďte hezky do pasti… Ptáčkové… Ti dva, co sebrali policajti, byli vážně dobrá návnada, pomyslí si škodolibě. Má teď alespoň klid na „práci“. Ví, že Max Potůček mladší a ta jeho kamarádka, jsou ostří pro boj zblízka. A tomu se musí vyhnout. Ne, že by nebyl lepší. Zvládl by je. Dnes nemá chuť se s nimi prát. Hezky si na ně počíhá… Štěstí mu přeje. Prvně poslal do říše snů Maxe… Ranou přímo do zátylku, tak, jak je to učili v legii a jak to dobře ovládal. Rána musela být akorát. Slabší by neomráčila, silnější by zabila… Odtahuje Maxovo tělo stranou. Á… dáma přichází. No… jen hezky pojď, krasotinko. Za jiných okolností bych tě s chutí přehnul. Jenže tady není čas na takové srandy… Lucie se i přes své vytrénované instinkty nestačí ani otočit a už to má také za sebou… Zvíře Demetrius ví, že dole v místnosti, jsou ve zdi dva háky. Oba tedy odvléká dolů a svázané hezky zavěsí. No výborně, nemůžou se ani hnout. Té ženské musí zalepit ústa. Ta je jen pěšák a ta nic nepoví… Ženy totiž mnohdy vydrží mučení více, než vycvičení chlapi. Chvilku přemýšlí, jak z nich informaci dostat… Pak ho napadne jediná možná věc - bude muset tomu klučinovi nějak ten jazyk rozvázat! A protože ví, že ti dva jsou dobří přátelé od dětství, musí to zahrát na city. Když zabiju tu jeho super agentku, tak ho zlomím… Jo, to je ono… Zlomím!! Jinak to nejde… A ona? Je pro mě informačně bezcenná… Musím tedy zlomit kluka! Uvědomí si, že to není fér. A hned na to se podiví sám sobě. Nějak postupem času měkne, nebo co! Dřív plnil rozkazy bez takových myšlenek, jako chladný zabijácký stroj. Ale poslední dobou mívá podivné myšlenky… No nic, dám mu šanci. Pokud mi řekne, kde je ten, co jej celá jeho organizace hledá, pak jim jen zlámu páteř a nechám je žít. Nepotřebuji pokaždé zabíjet… Ale jestli neodpoví, musím jej zlomit a to znamená jediné…
19
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Demetrius si neodpustí, aby si toho kluka alespoň trochu nevychutnal. Vždyť si může za to sám… smrad jeden! S chutí mlátí Maxe do obličeje, až je skoro bez sebe. To už Demetrius přestává. Potřebuje, aby Max zůstal při vědomí. Jenomže jakákoliv debata s Maxem, je nemožná… Takže nakonec ji přece jen musím zabít! No… tak aspoň si to užiju! Ti dva se tváří tak směšně vyděšeně… Strach z nich přímo kape! A on nesnáší strach! Červi jsou to! Nic jiného než malí směšní červi! A jeden z nich právě teď hezky chcípne!! Jeho ruka míří pistolí na Lucii. Ta zavírá oči v hrozné úzkosti a přeje si jen jediné … mít to za sebou… Její poslední myšlenky patří lásce, kterou tolik miluje, ale nesmí milovat – Martinovi… „Lásko… lásko…“ šeptá… Ve chvíli, kdy Demetrius mačká spoušť pistole, se z ničeho nic ve dveřích objevuje „NĚKDO“, koho nečeká a… ten „NĚKDO“ je rychlý jako… blesk z čistého nebe! Žoldák „Déčko“ stihne ještě zaznamenat rychlý pohyb ze strany a… neartikulovaný řev, kterému nerozumí! Něco malého proletí vzduchem. Instinktivně stihne vystřelit tímto směrem… Tupá bolest jej ochromí a rázem se mu zvedá žaludek… Ten zatracený „NĚKDO“ ho právě trefil něčím do hlavy! A co hůře – ten „NEZNÁMÝ“ jej nyní popadá pod krkem a i přes to, že on, Demetrius, váží dobrých devadesát kilo, jej zvedá do vzduchu… „Chcípneš! CHCÍPNEŠ, TY BASTARDE!!“ řve ten podivný „NEZNÁMÝ“, co ho drží pod krkem a Demetrius si v mžiku uvědomí, že… prohrál…! Poslední záblesk Demetriova vědomí je ten, že pocítí zvláštní vnitřní klid a mír… aby toto všechno pohltila věčná tma…
Přítomnost… … tomu zmetkovi minimálně urval hlavu!! Ani nevím, kde se to ve mě vzalo. Mrštím po něm tím šutrem. Jenže ten bídák stihne vystřelit mým směrem! Nelením a už držím toho dacana pod krkem… Před očima vidím rudou mlhu a mám jen jediný pocit - zabít… zabít… ZABÍT!! Po několika okamžicích si uvědomím, že ten chlap, co ho držím pod krkem ve vzduchu… se nehýbá! A kruci… Co jsem to udělal?!! Snad jsem ho doopravdy nezabil?! Bože… TO NE!! „Martine… Hej… Marťo…“ zaslechnu za sebou. Je to Max… 20
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
„Zkus mě sundat z toho blbýho háku, člověče…“ Pouštím ono individuum. Bezvládně se sesune na podlahu… Momentálně vůbec nechápu, jak jsem toho darebáka udržel ve vzduchu a chudáka Maxe jen s vypětím sil tak tak, že sundávám z té pitomé skoby. Ale povedlo se. Pomáhám mu rozvazovat ta pitomá pouta na rukou. Jsem strašně otřesený. Zatím si odmítám připustit, že jsem před chvílí zabil člověka… Max se na mě vyděšeně dívá, zatímco si horečnatě rozvazuje spoutané nohy. “Hele… hlavně teď nic nedělej, jen chvilku stůj. Rozvážu Lucii, ano?“ povídá záhadně… Jasně, kam bych šel? Postojím. Co zas ten Max blbne?! Vlastně proč bych tu měl jen tak stát? A než se nadá, tak mu pomáhám Lucii sundávat z té druhé skoby. Rozvazujeme jí ruce. První, co Lucie udělá, tak si strhne náplast z úst… OUUU!! To sakra musí bolet! „Stůj, prosím… nehýbej se… PROBOHA!“ křičí na mě vyděšeně Lucie, zatímco jí Max rychle rozvazuje nohy. „Co zas blbnete, vy dva?“ zeptám se jich docela klidně. Cítím se totiž náhodou fajn a úplně uvolněně… akorát tak nějak slabě… Udělám krok směrem k východu z místnosti, jenže… celý svět se zhoupne jako na houpačce… Letím kamsi dozadu… daleko… tak strašně daleko… Ještě cítím, jak mě někdo vzadu zachytává a… /střih/ …miliony světýlek mi tancují před očima… No vida… Ležím na zemi a na něčem. Max ječí do telefonu cosi o tom, že chce, kurva, okamžitě ten zasraný vrtulník… Lucie se nade mnou sklání a něco mi dělá na břiše… Au… kruci… bolí to! Co to je, sakra?! Zvedám hlavu. Tam dole, někde pod hrudníkem… jsem celý od krve… Uvědomím si, že ten parchant mě dostal! A zároveň si uvědomím zajímavou věc – až doteď jsem nic necítil. Lucie zaznamená můj pohyb hlavou a hned se mě snaží uklidnit. „To bude dobré, lásko… dobré! Jen se uvolni a lež… Slyšíš?! Postaráme se o tebe…“ Slyšeli jste to? Řekla mi – LÁSKO! Tak přece jsem se dočkal…
21
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Chci jí pohladit alespoň ruku, ale jediný pohyb znamená, že mi tam, kdesi dole, vystřelí tisíc ostrých hrotů a ty hroty se zarývají hlouběji a hlouběji a… zatínám zuby, jak strašně to teď bolí…!! Ta bolest mi úplně vyráží dech, protože… /střih/ … něco strašně hlasitě rachotí… Cítím, že sice ležím, ale země se pode mnou pohybuje! Otevírám oči… Jo, Lucie je poblíž. Za to děkuji všem svatým. Je vyděšená. A pláče… Něco ji bolí. Tak samozřejmě, když ji ten debil taky mlátil jak žito… Její obličej už začíná hrát všemi barvami… Max sedí vedle ní. „Lucie…“ zašeptám do toho rachotu… „Luci…“ Ještě zaznamenám jak se na mě podívá svýma něžnýma očima, promění se v toho srnce, co jsme viděli v Jihlavě a najednou… /střih/
… stojím na břehu řeky… Ten srnec se dívá mým směrem. Má Lucčiny oči… Co to je? Kde to jsem?! Náhle mám nutkání přebrodit tu řeku. Rád bych věděl, co je na druhém břehu… Ale než tak učiním, srnec najednou stojí přede mnou. Zdá se, že mě nechce pustit k vodě… Ale CHCI tam… tak… /střih/ … „jej zvedněte na tři - raz… dva… TŘI!“ zaslechnu z dálky hlas a jako bych se na chvilku vznesl a opět na něco jemně dopadl… Břeh je pryč, srnec je pryč a… - no sláva - ten rachot je také pryč! Otevírám oči. Nad hlavou mi letí nějaká podlouhlá světla… Aha! Asi někam jedeme… Kde je Lucie?! uvědomím si. LUCIE!!! snažím se zakřičet, ale nepodaří se mi to… Je tady. Vyděšená, celá zakrvácená… ale je! Drží mě za ruku. „Dívej se na mě…!“ křičí… „Martine… slyšíš?! Dívej se na mě, PROSÍM…!! Teď nesmíš usnout! Rozumíš?! No tak… NESMÍŠ…!! Vidím její zoufalé přání a okamžitě mi dojde, CO ji bolí… Bolím ji totiž - JÁ… Toto poznání je tak… osvobozující a při tom tak… smutné a… krásné… 22
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
/střih/ Dole mi opět škube ostrá bolest! Otevírám oči a nade mnou… - DO HAJZLU!! - nějaká kulatá světla… UFO-ni zasraní!! Dostali mě! DOSTALI!! Ti parchanti unášejí lidi… Hej, slyší mě tu někdo?! Unesli mě!! Nemůžu se pohnout… Jo, to je jejich styl! Totální paralýza a pak dělají ty zatracené pokusy!! „Odsávejte mi to tady někdo… Hejbněte zadkem, lidi!“ uslyším jeden hlas… Vedle sebe zahlédnu jednoho z UFO-nů. přikládá mi „něco“ na obličej a to „něco“, sakra, smrdí jako… /střih/ Otevírám oči. Pokolikáté už? Měl jsem právě před chvilkou nádherný sen. Neuvěřitelný sen… Opět jsem si povídal s Katrin. Ta holčina se asi nikdy nezmění, protože vtipkovala, jako tehdy, když jsme ji znali. „Podívej… Není ta řeka nádherná?“ povídá mi. „Ano, to je… Počkej, jak to, že jsem tady?“ Katrin zvážní. „Přišla jsem pro tebe, Martine… Přišla jsem, abys našel svou cestu…“ „Počkej…“ uvědomím si. „Kde je Lucie a Max?“ „Nejsou daleko, jen… s námi ještě nepůjdou, víš?“ Zaplaví mě vlna smutku. Hořkého, bezedného smutku… Ne proto, že bych se bál jít „domů“, ale proto, že vím, co musím ještě udělat… /střih/ … Budím se… A moje láska je tu se mnou. Něžně… tak strašně něžně mě hladí po tváři… „Ahoj… Tak jak to jde?“ šeptá, ale slzy ji padají jako hrachy. „Jo… v poho… nic mi není a myslím, že za pár dnů odsud vypadnu a budu tě opět prudit,“ zkouším na ni mrknout. Cítím, že se mi pod nohama postupně otevírá bezedná propast… prázdnota… černota… „Lucie…“ šeptám… „Zabil jsem člověka… víš to? Zabil jsem…“ „Ne, ne, ne… To je v pořádku, hlavně na to nemysli. Byl to vrah a ty jsi nás zachránil! „Jo, já vím… Jsme asi ve špitále, co?“ ptám se jí dál. 23
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
„Ano, lásko… jsme…“ „Říkáš - lásko? Co tak najednou“ zašeptám rádoby ironicky. „Protože… protože tě miluji! Už od prvního dne, co jsem tě spatřila…“ Nemůže mluvit dál… Její tělo se otřásá pláčem… „Taky tě miluji… to přece víš… Ale proč… proč, Lucie, jsi na mně vždycky tak… zlá, když… přece pokud…“ Špatně se mi mluví… Čím dál hůře… Lucie dobře ví, co jí chci říci. „Zakázali nám to… víš? Zakázali, abych tě milovala! Ale já… to nedopustím… Rozumíš? Nedopustím!!“ /střih/ Vše kolem jakoby ožilo. Všechny barvy se stávají takové… jakési sytější, mnohem barevnější… prozářenější… Okamžitě si vzpomenu na ten sen před chvilkou… Najednou se cítím nádherně lehce a tak… slavnostně… Rozhlédnu se kolem. U dveří je Max s Alicí a ta pláče stejně, jako – COŽE?? - Max… Ten ale přece NIKDY nebrečí, tak co to, do háje… Jsou strašně vyděšení a smutní… Jenže proč? Vždyť je všechno náhodou fajn… a… u dveří spatřím Katrin… Teď už vím, co to znamená… „Lucie… musím už jít…“ říkám své tajné lásce. „Cože?!! Ne… Proboha NE!!! Slyšíš? Nikam nesmíš odejít! NIKAM!!!“ vzlyká Lucie… „Je tu s námi Katrin, lásko… Přišla si pro mě… Slíbila, že mě vezme domů, víš? No tak, nebuď smutná…“ Cítím, jak bolest z celého těla ustupuje. No konečně! Konečně ty tisíce jehel necítím a nervou mi břicho na kusy! Jenže… už přestávám cítit celé tělo a… začínám mít panický strach! Strach
z NEODVRATNÉHO… Lucie… řekni… Maxovi a … Alici, že… je mám moc rád… že… nezapomenu…“ dochází mi schopnost mluvit a mé vědomí začíná padat postupně někam do tmavé a nekonečně hluboké studny… „Lásko… jsi tu?“ zkouším se ještě ptát…“Protože…………“ --… Čerstvý jarní větřík vane krajem a příroda se probouzí, aby tak oslavila nádheru nového jara. Vše žije radostným očekáváním příštích dnů. Ale ne všude vládne radost. Jsou místa, kde žal je
24
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
pánem. Taková místa, kde nikdo dobrovolně nechce být, ale… někdy nevyhnutelně musí… Max, který už dávno neskrývá slzy, bere třesoucí se rukou mobil a téměř nedokáže ani vytočit číslo. Daří se mu to až na několikátý pokus… Alice, která sama se sebou má co dělat, se marně snaží utěšit naříkající Lucii… „Tati…“ pláče Max… „Nedokázali jsme to! Neochránili jsme ho! Martin je… mrtvý! Tati! On… ZEMŘEL…!! CO teď budeme dělat?! CO?!“ Na Lucii je hrozný pohled… Právě ztratila toho, koho tolik milovala, ale komu to nestihla pořádně dát najevo… A ta bolest, co jí nyní rve srdce, je tak velká, že se zdá, jakoby celý vesmír naříkal s ní…
(… pokračování příště …)
25