Radomír Hanzelka Agentura Osiris I

Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.

Kapitola dvanáctá: „Anglánka“

Začíná prosinec. Doba, kdy člověk bilancuje, co za celý rok zvládl a co ne, doba, kdy na člověka lezou zatracené depky, protože venku je tak… inu tak, jak to u nás v Česku momentálně bývá – pošmourno, sychravo, mokro, mlhavo, po sněhu ani památky… no zkrátka fajně blbě… Už se stalo pomalu tradicí, že první sníh zasype, tu naši kotlinu v srdci Evropy, vždy tak koncem října, takže nastane obrovský chaos. Řidiči přecházejí do stavů nepříčetnosti, pneuservisy mají napilno a během týdne vydělají mnohdy na celý rok dopředu, aby pak do týdne většinou sníh roztál a... další napadne až tak koncem ledna... Takže pak řidiči přechází do stavů nepříčetnosti podruhé, úměrně tomu, jak se jejich zimní pneumatiky, obuté pro jízdu ve sněhu a mrazech, odírají na suchých silnicích, při teplotách kolem sedmi a někdy i více stupních nad nulou… Zkrátka při pohledu z okna na naše počasí, které je marnivé jako dáma v pozdním věku, si ihned uvědomím, proč je v tomto období zvýšený počet sebevražd. Za tmy vstávat a za tmy chodit spát - leze to řádně na mozek, tohle období… Jo, to bývávaly jinší zimy, říkávala babička. To jsme se museli do školy prohazovat lopatami, kolik bývalo sněhu. A napadl před dušičkami a roztál až mnohdy v dubnu, někdy i v květnu… No… bejvávalo… Dnes už člověk neví, jestli si má kupovat běžky, jestli vůbec sníh bude… To vám taky Max jednou koukne ven, všude sníh. Tak hurá pro běžky, asi hodinu si je šmajchloval, voskoval a připravoval i se všema proprietama, rozradostněný vyleze ven a… sníh je v čudu, páč za tu hodinu se změnilo počasí a začalo pršet… “Chčije… a chčije…” zavrčím otráveně a sám momentálně vypadám, jako mistr Kemr v jedné z jeho slavných rolí… Lucie je od rána na zámečku. V knihovně. Na stole mi nechala snídani. Tu si vychutnávám, samozřejmě jak jinak, při dívání se na televizi. Už jsem byl za tenhle zlozvyk pokárán od obou „dozorkyň“. To mi připomene, že každou chvíli na zámeček dorazí Alice. Bude mít pár dní volno, protože dělala několik dvanáctek po sobě. Dorazím na zámek ve chvíli, kdy už tam Alice je. A vypadá dost smutně. Nemívám ve zvyku vyzvídat. Čekám, co z ní vyleze. A nakonec se ptám Maxe.

1


“No… Nějaká její kámoška je nemocná… Asi to bude hodně vážné…” odpoví Max, ale ani on toho moc neví. Vidím, jak je Alice hodně… ale hodně smutná… Jdu za ní. Alice pláče… a vypráví… Příběh, který vyloženě sedí do tohoto zkurveného období, jako by jej napsaly ony severáky, co občas vanou, fučí a jejichž zvuk kvílivě ječící, připomíná dávné pověsti o Meluzíně na komíně… Tak se dovídám následující: Bylo nebylo… Byla jedna sličná a švarná dívčina, co se narodila jednomu zamilovanému páru, který právě pobýval v Cardiffu, hlavním městě Walesu, ve Velké Británii. Otec byl právník, matka - potomek šlechtického rodu nějakého lorda. Postupem času se z malé Katrin stala úžasná mladá dáma. Živě se zajímala o původ své rodiny kdesi v „Czech Republic“. Podle ostatních lidí z okolí, se prý jedná o tajemnou zemi kdesi uprostřed Evropy, jejíž obyvatelé jsou občas strašně divní… Na jednu stranu s nimi nic nepohne a mají pro vše pochopení, ale na druhou stranu furt kamsi spěchají, nezasmějí se pořádně, mají černější smysl pro humor než Londýňané (a to už je sakra co říci), navíc se tam volně může chlastat na ulici. Mají zákony, které se dají obejít vícerým způsobem podle potřeby… Ale zároveň je to země jakási tajemná, protože cokoliv se stane tam, odrazí se nakonec všude… Z této tajemné země pochází mnoho vynálezců. Také údajně i král Artuš tam měl své kořeny. Prý u Přemyslovců… A říká se, že Keltové původně pobývali v těchto končinách a teprve odsud se postupně rozešli do celé Evropy a na Britský poloostrov. O té zemi se říká strašně mnoho. Bájná a podivná je to země. Pozor – prý se tam strašně krade… A tak mladá Katrin vyrazila ověřit ony pověsti, co je na nich pravdivého. Zjistila, že kořeny její babičky sahají k malé vesničce u města Vyškova. A ten kraj jí učaroval. Nejprve sem jezdila jen sem tam za poznáním, ale v jednu dobu, právě když dostudovala na Oxfordu filozofický obor, přenechala na čas svůj dům v Cardiffu, který zdědila po rodičích a který patřil ke šlechtickému panství ze strany její matky, v rukou zdatného správce a jeho rodiny. Na jedné poznávací akci (prachobyčejné pařbě v jednom z vyhlášených vyškovských klubů), se seznámila s Alicí. Zrodilo se tak přátelství, takzvané doživotní. Ony dvě mladé dámy zjistily, že mají hodně společných koníčků. Katrin častokrát přijížděla za Alicí na návštěvu, mnohdy i na několik týdnů. Poznala zvyky z Moravského Slovácka a Hané. Stala se dopisovatelkou jistého 2


londýnského časopisu. Jako jedna z mála, dokázala popsat, co v té naší krásné vlasti máme za zázraky, zvyky, ale i nepříjemnosti. No… a tak plynul čas… Nyní přijela… a naposled… Když ji Alice šla přivítat na nádraží, myslela, že sní velice zlý sen… Katrin vypadala, jako kdyby ji protáhli těžkou odtučňovací kůrou! Nejprve se lekla, že Katrin trpí anorexií, jenže kéž by to bylo tak banální. Katrin hubla a postupně umírala na leukémii… Tato hrozná forma rakoviny ji postupně stravovala a Katrin, ač to věděla už rok, nedokázala o tom Alici napsat, ani zavolat. Nechtěla ji zbytečně trápit… Když už věděla, že chemoterapie, štědře proplácená z jejího majetku po rodičích, je spíše jen jakási berlička a útěcha… takové to – „co kdyby náhodou…“, rozhodla se toho nechat a svých posledních pár okamžiků života odjet ještě naposledy strávit do kraje jejích snů, do kraje, o kterém jí babička vyprávěla - do země, kde jsou víly… rusalky… vodníci… hastrmani a čerti… (a podvodníci), do země králů srdce Evropy, do království, kde je krásně a smutně zároveň, tam, kde jsou lidi tak laskaví… Alici to totálně zdrtilo. Došlo jí, že Katrin k ní přijela… zemřít… Právě teď je u ní doma a zatímco se raduje z toho, že je ve svém kraji snů, ta zákeřná nemoc postupně udolává její oslabené tělo… “Nemůžu se na to dívat,“ pláče Alice a Max se jí snaží utěšit, avšak moc dobře ví, že marně… „Musela jsem se stavit za vámi, nebo bych se z toho zbláznila… Nemůžu nic, ale vůbec nic pro ni udělat…” Alice nám také vypráví, jak zavezla Katrin, hned první den, co přijela, k babičce od Lucky. Ta je v diagnostice zběhlá a … prostě „vidí”, co je potřeba vidět. Lucčina babička se podívala, vzala i virguli a něco proměřovala v okolí Katrin a pak hned na to poslala Alici do obchodu pro drobný nákup. Když se Alice vrátila, byla Katrin připravena k odjezdu a čekalo se jen na Alici. Ta sice zaznamenala, že jak stará paní, tak i Katrin jsou ve zvláštní, takové slavnostní náladě, takže jistě něco řešily a jistě velmi důležitého, ale nic jí k tomu ani jedna z nich nechtěla říci. Alice i s Katrin odjely do Vyškova. Teprve tam, u Alice doma, když popíjely oblíbený Katrinin nápoj – zelený čaj s mlékem, tak teprve tehdy Katrin promluvila. A jak vyprávěla, jak a co Lucčina babička „vydiagnostikovala“ a jak se k tomu nakonec obě postavily… To vehnalo Alici slzy do očí, nebyla už schopna nic namítat, ani nic dál v této věci podniknout. 3


Stará paní totiž Katrin nemohla nijak pomoci, protože u ní viděla uzavřenou cestu. To se také Katrin snažila i vysvětlit. Katrin to, jako by vycítila a vše, co jí Lucčina babička říkala, brala s takovým nádherným klidem. Když jí Lucčina babička vysvětlila, co, jak a proč se některé věci dějí, když jí nastínila, proč se některé nemoci vyléčit dají a jiné nikoliv, Katrin měla pocit, že vše zapadá do sebe tak, jak to má být… Lucčina babička dala Katrin speciální směs bylin, které měly tělo udržet co nejdéle bez bolestí, únavy a strádání, jak jen to půjde. To bylo vše, co pro ni mohla udělat… Katrin si ještě vymínila, že o tomhle řekne Alici sama, až budou v klidu jejího domova. Nechtěla, aby se zbytečně trápila už cestou… Alice to však nese hodně těžce. Slova dávné kamarádky, byť vidí, jak je smířená s osudem, jí rvou srdce a tak udělala jedinou možnou věc, co jí napadla – přijela za svými nejlepšími přáteli, za těmi, kteří ji dokázali vždy vrátit radost do života. Přijela za Luckou, Maxem a Martinem… A teď je tady, vypráví nám onen velmi smutný příběh, plný marné naděje a neví, co a jak dál… Její vyprávění mě totálně dostalo. A to jsem onu Katrin nikdy neviděl. A dostalo to i Maxe a nejvíce asi Lucii, která marně skrývá slzy. Maxovi rodiče, kteří u tohoto vyprávění jsou, hodně posmutněli. Prošli si lecčíms v životě. A vědí dobře, že některé cesty bohužel končí dříve, než by měly… Nejhorší na tom všem je, že tohle se děje právě v čas předvánoční, v době, kdy už je tak dost chmur a depresí, v době, kdy lidi hodně bilancují, a hodnotí. Podívám se po očku na Maxe. Ten je bledý a je na něm vidět, jak moc je mu líto Katrin a také Alice… “A víte vy co?” povídám. “Stejně žádné případy v dosahu nemáme, venku je syrovo, nevlídně, hnusně, že by psisko nevyhnal… Co kdybychom teď zajeli k Alici a s Katrin se seznámili? Jistě bude ráda. Tyhle zatraceně pošmourné dny nikomu na náladě nepřidají, takže co vy na to?” “Neodvážila jsem se to vůbec ani navrhnout, ale… moc bych vám za to byla vděčná,” úlevně řekne Alice. Myslím, že nejen já zaznamenávám, jak moc je pod tíhou smutku z budoucnosti. Není divu. Když vám někdo blízký umírá a víte to, pak je těžké to nejen zvládnout, ale také se s tím smířit… A Alice se s tím ani náhodou zatím nesmiřuje. Ještě notnou chvíli probíráme, co jsme se od Alice dozvěděli. Také víme, že Alice se musí co nejdříve vrátit. Domlouváme se s ní, že zítra vyrážíme do Vyškova, zkrátka, že pojedeme hned, jak to půjde. 4


Toto Alici viditelně uklidní. Odcházím s Lucií domů. Je potřeba vše připravit na odjezd a zabezpečit tak dům. Zahlédnu, jak Max Alici objímá. A něco jí šeptá. Ví, že musí hned odjet zpět do Vyškova, k nemocné Katrin… Alice má štěstí, že v této chvíli prožívá lásku k Maxovi. Protože taková láska, která je opětována, hodně pomůže v téhle těžké situaci. Upozorním na tuto skutečnost Lucii. Ta mi dává za pravdu. Je mezi námi vzácná chvíle, kdy spolu dokážeme mluvit bez různých narážek, chvíle, kdy na ni nemyslím jako na tajnou lásku, ale je to chvíle, kdy je to „moje kamarádka z práce“. Nevím, nebo jsem ještě dosud nepřišel na to, jak Lucie bere mě, ovšem vzhledem k tomu, jak mě párkrát řádně tnula, tak si nedělám iluze, že to nebude nic moc. Avšak nyní tahle událost, tohle “cizí neštěstí”, nastoluje na další dny do budoucna mír… Jenže i přesto, co už zmiňuji, tak i přes tuto skutečnost se nedokážu ubránit alespoň chvilkovému pocitu, jak moc rád bych Lucii obejmul… Jenomže hrdost je sviňa věc, hlavně v takové záležitosti a hlavně u chlapa… Ráno vyrážíme ještě za tmy. Lucie se chce stavit za babičkou. Nemůže zkousnout, že by Katrin nebylo pomoci. Ale to my ostatní také ne… Jen představa, že by kdokoliv z nás měl svůj život ukončit díky nějaké strašné nemoci – je děsivá… K smrti děsivá… (zatracená ironie, co?) Alespoň, že cesta ubíhá klidně. Je očividné, že hodně řidičů na cesty nevyrazilo. Jen ti, co nutně potřebují pracovně někam dojet. Na průjezdnosti je to znát. Teprve za nějakou tu půlhodinu nastane ten správný cestovní chaos a většina měst se zahltí každodenní dopravní zácpou. Zkrátka – jako obvykle. Lucčinu babičku jsme tak tak zastihli doma. Právě se vypravuje na trh, kde potřebuje nakoupit některé ingredience pro své masti. ”Babi… Proč by Katrin nebylo možné pomoci?!” ptá se Lucie Babičky naléhavě. “Vždyť jsi pomohla tolika lidem a někteří už také měli namále…” “Ale děvenko…” podívá se babička na Lucii tak nějak nadčasově a až moc moudře… “Sama dobře víš, že všechno má svůj začátek i konec. A cesta Katrin se už naplnila. Nám se to tady zdá smutné, jenže pro ni to je cesta, jak jít opět dál… Sama si svůj úděl vybrala a sama si tím musí i projít… Nic se nám neděje náhodně. Vše je nějakým způsobem dané. Jasně, že bych jí moc ráda pomohla, ale bohužel to nejde. A Katrin to ví… To ubohé dítě čeká krušná cesta na druhý svět. Naštěstí tam budete 5


vy, kteří jí v tom pomůžete. Naštěstí s ní bude někdo, kdo jí alespoň slovem usnadní její přechod… tam na druhou stranu…“ Nejsme s jejími slovy bohužel spokojeni. Jsou věci, se kterými se holt člověk nedokáže hned tak srovnat. A tato slova jsou jedny z nich… V poledne přijíždíme k Alici domů. Uvítání je… nuceně bouřlivé… Představuje nám Katrin. Onu smutnou a nemocnou bleduli, která už jen sotva tak tak, že chodí… Nevím jak ostatní, ale mně při pohledu na ni zamrazilo. Až jsem se zachvěl… Přes všechnu bolest, která se jí zračí ve tváři a přes všechen smutek, který je vůkol cítit a je tak… tak vše prostupující… si nelze nevšimnout její až nadpozemské vyrovnanosti… Vyrovnanosti se stavem věcí, jež neodvolatelně přijdou… Se stavem věcí, které nenávratně povedou k neodvratnému… Je až neuvěřitelné byť jen pomyslet na to, že by život oné dívky měl brzy skončit… A ona ví, že to víme… Už to pro ni musí být strašně deprimující… Uvědomuji si, že možná asi nebyl nejlepší nápad sem jet, protože sami nejsme srovnaní natolik, abychom dokázali pomoci jinému člověku a… jenže Katrin nás předběhne a sama se představí s úsměvem, kupodivu dobrou, i když lámanou češtinou. To je překvapení. „Káťa“ mluví zdatně „po našem“, přesně, jak tvrdila Alice. My se snažíme na ni mluvit anglicky, ale ona nás mile odzbrojuje svým bezelstným úsměvem, a tou „našinečtinou“ nám dává na srozuměnou, že máme mluvit po svém, protože jí to dělat problém nebude. Toto vše na nás učinilo velký dojem. Než uplyne půlhodina, ledy a rozpačitost jsou dávno prolomeny. Bavíme se, jako bychom byli někde na mejdanu. Katrin se ráda a hodně směje. Je neskutečně milá. Lucie mi v nestřežené chvíli zašeptá do ucha, že Katrin celá září, že je to andílek… Ano, to opravdu je… Při družném hovoru jsem odsunul do pozadí strašnou skutečnost, která se Katrin nezadržitelně dotýká a… opět mě zamrazí… Proč to tak musí být?! Naštěstí se ostatní snaží, aby nálada byla veselá. Věc se stočí na naše pracovní příhody. Lucie je vypráví s vtipem jí vlastním, dramatické okamžiky hodně zlehčuje a hlavně (bestyja jedna…) neopomene při vyprávění pořádně potrápit mou maličkost. A tak se ošívám, jak zablešené psisko, zatímco Lucina osina dává k lepšímu vše, co se mnou celá skupina sem tam prožije a jak dokážu být naštvaný kvůli blbostem, jak se bojím jehel, jaké

6


mívám hlášky… no prostě samé perly, za které mám vyloženě chuť Lucinu mučinu nakopat do řiti… I přes tu svoji opět nakopnutou hrdost však vím, že Lucka to hlavně povídá jen proto, aby se Katrin pobavila, a k tomu se jistě, jak sami uznáte, moje maličkost vážně hodí. A také - to bych nebyl ani já, kdybych jí, za všeobecného smíchu ostatních zúčastněných, hned neoponoval a nedělal, tentokráte ovšem jen na oko, uraženého. Zkrátka dnešek se nakonec přece jen vydaří. S Alicí jsme dohodnuti, že Vánoce strávíme u ní doma. Zatímco ona a Katrin spí v ložnici, bivakujeme s Lucií a Maxem hezky ve spacácích v obýváku. Naše nová, anglická přítelkyně, se nás přišla jednou starostlivě zeptat, zda se cítíme nepohodlně a zda nám nemůže nějak pomoci. Jak jsem tak rozespalý, jenom furiantsky prohodím: „Ale néé… To je náhodou můj sen, páč můžu bivakovat před televizí, jak se mi zlíbí, a nikdo mě nebuzeruje, že Lussy Pussy…” Následuje Maxův řehot, a silné plácnutí Lucie, která hned pohotově reaguje a mrskne po mně první věcí, co jí přijde pod ruku. Tentokrát to byl nějaký časopis, co si právě četla. Nestačil jsem už uhnout. V podstatě ani nebylo kam. A tak dostávám pecku od jakéhosi objemného katalogu… “Auuu… Co blbneš! Ty Jezino!” Max a Katrin se můžou dorvat smíchem. „No jo… no jo… Fakt k popukání… Opravdu…“ bráním se. „Seberte té Mučeně všecko z dosahu… Je okolí nebezpečná!” Sice se prudím jen jako, ale roh toho pitomého katalogu mi nechává na pár hodin pěkný otisk a dost bolestivý. Aby tu Lucinu husa křápla… No… A mě také… Jestli fakt není lepší držet raději občas hubu… Dva dny nato plníme Katriino přání. Jedeme tam, kde se narodila její babička a kde ona sama prožila mnoho krásných okamžiků, když k ní jezdila na prázdniny. Malebná vesnička podle Katriina vyprávění vůbec neztratila nic z toho, jak si ji pamatuje. Jen přibyly nové, moderní domy, tak nezbytné pro život v dnešním přecivilizovaném a přetechnizovaném světě… Dům, kde babička bydlela už dávno obývá někdo jiný. Jen jsme, jdouce kolem něj, nenápadně nahlédli, jak vypadá dnes. Katrin je spokojená. Dům vypadá udržovaně, styl staré chaloupky zůstal zachován a na dvorku skotačí tři malé děti. Katrin nám říká, že když onen dům byla nucena prodat, měla pouze jediné

7


přání – tím bylo to, aby dům co nejvíce zůstal věrný své předloze. A zdá se, že noví majitelé ono přání vzali vážně. Nakonec zamíříme ke hřbitůvku. Ale tam nejdeme. Katrin tam chce jít sama. Uvědomím si, proč… Tam sní věčný sen její milovaná babička…. Slzy se nám derou všem do očí, když vidíme, jak Katrin namáhavě pomalu postupuje po schůdcích k místu, kde je jejich rodinný hrob, hrob jedné větve jejich předků… Zdá se, že Katrin si s babičkou vykládá. Na tu dálku neslyšíme, ale nic rozumnějšího nikoho z nás nenapadá… Max poznamenává, že už začíná být docela větrno, že by bylo načase jít k autu a jet domů. Jenže respektujeme Katrin. Čekáme na ni ještě další nekonečné minuty. Přichází… Oči má červené od pláče, i když se tváří, jako že se nic neděje… A my… se snažíme dívat jinam… hlavně ne do jejích očí… protože se bojíme té její vševědoucnosti, onoho pocitu jasného konce, který v nich má a se kterým je tak dokonale smířená… Bojíme se tam podívat i proto, že sami se sebou ani jeden z nás není vyrovnaný a bojíme si to přiznat. Tenhle strach, který nás několik posledních dnů provází, umně maskujeme za různé skopičiny… jenže když přijde pozdní večer, myšlenky na to, co čeká Katrin, nám nedají usnout… Už mnohokrát jsem přemýšlel, hlavně když jsem byl ještě malý, jaké to je – zemřít… Jak asi vypadá ta tma, ono nic… hrozné, velké, bezedné nic… Zkrátka všeobjímající nicota, ve které se ocitneme jednou jako lusknutím prstu… lusk… a jaký byl náš život? Naše existence? Jako závan páry nad hrncem? Pouhé mžiknutí vesmírného oka? Pamatuji si, že mě jímala tehdy hrůza při představě, že by byla jen ta věčná tma, neexistence, absence jakéhokoliv pocitu… zkrátka jsem měl onen pudový sebezáchovný strach ze zániku… Toto byl víceméně jeden z hlavních důvodů, který mě vedl později ke zkoumání všeho záhadného, ke zkoumání záležitostí ohledně života a smrti… ke zkoumání, CO je za tou velkou oponou, zda pokračujeme dále, nebo… pouze zanikáme… Po zvážení dosavadního zkoumání, vyslechnutí a přečtení hodně různorodých názorů, jsem momentálně přesvědčen, že po smrti opravdu přetrváváme dále v jakési energetické formě a do další doby nového zrození se regenerujeme, odpočíváme tam, odkud jsme kdysi, pradávno vyšli… tam, kde je náš opravdový domov… Jenže přese všechno, co si myslím, že vím, tak přese všechno toto, se nějak nemohu srovnat s tím, co Katrin čeká. Netuším, 8


jaké myšlenky před spaním mají ostatní, jen mám pocit, že obdobné… Následující dva dny lenošíme doma u Alice. Nikam se nám nechce, mimoto Katrin si potřebuje pořádně odpočinout. Cesta do vesničky, kterou tak miluje, ji dočista unavila. Častokrát usne, třebas právě když si povídáme, nebo hrajeme nějakou hru. Ze začátku jsme se párkrát lekli, že už přišlo to neodvratné… ale naštěstí se tak zatím nestalo. Alice nám pak vysvětluje vedle v pokoji, že v jejím stavu je toto usínání naprosto v pořádku. Tělo bojuje s nemocí a potřebuje často spát. Mě spíš napadá, že to její duše potřebuje „občas vyskočit z kůže“, aby se tak šla připravit na ony poslední chvíle… Ať tak, či onak – zvykáme si na to. Dnes Max volal domů. Tři dny chybí do štědrého dne. Maxovi rodiče slibují, že určitě přijedou na společnou večeři. Nikdo z nás nechce ani pomyslet na onen hrozný pocit – že pro Katrin to bude tato štědrovečerní večeře poslední v jejím životě… Další den navštěvujeme vánoční trhy. Zdá se, že letos jsou opravdu bohaté. Řada podivných a hezkých… až smutně hezkých náhod nás doprovází po dobu celé návštěvy… Jdeme kolem zamrzlé kašny. Tady je místo, kde mají svůj rajón dámy kartářky a „vykladačky z ruky“. Kolemjdoucím nabízejí, že jim pomohou vidět budoucnost. To je zajisté zajímavá a pozoruhodná věc, bohužel, momentálně na to nemá ani jeden z nás náladu… Jedna z oněch dam, taková výstřednější snědší starší, se přitočí ke Katrin… “Paninko… budúcnost vám vyvěštím… Bohatého ženicha najdu…“ povídá jí svým typickým přízvukem. Do nás okamžitě, jako když střelí. Že si, sakra, zrovna Katrin musela vybrat! Okamžitě přiskočíme a už už chceme od Katrin vypoklonkovat onu dámu, která jistě své řemeslo ovládá výborně, ale Katrin je zrovna ta, která potřebuje klid a ne se rozrušit! Čeká nás však velké překvapení… Dáma , aniž by nás vůbec vzala na vědomí, už bere Katrin za ruku, aby jí četla budoucnost. Když tu se zarazí… Ze statné a prchlivé ženy, jenž dokáže nejednoho našince poslat okamžitě do míst, kde ještě nikdo z lidí nebyl – se jako mávnutím proutku stává úplně jiná bytost. “Ale paninko… Tam, kam se chystáte, tam se nebojte jít… Tam bude zase dobře… Jste tak vyrovnaná s údělem… Až tam budete, vzpomeňte si na nás, nehodné…” řekne láskyplně tato starší dáma a než se nadáme, zmizí v davu lidí… Pár minut na to, se ke Katrin přitočí nějaká holčička. Jen tak jí daruje perníkové srdce. Neřešíme proč… zkrátka to k této chvíli 9


patří. Než vyjdeme z tržiště, dostane Katrin takových podivně náhodných dárků několik. Sama je překvapená. A když vycházíme z tržiště, začne hrát cimbálový orchestr na tržišti zrovna jednu z písní, které má už od dětství tak moc ráda… Katrin pláče dojetím… a my s ní. Kolemjdoucí si nás naštěstí moc nevšímají, jinak by se jistě divili, proč potkávají skupinu ubrečených lidí… Večer si vyprávíme různé Vánoční „zaručené“ historky. Katrin zná spoustu strašidelných příběhů a dobře se to poslouchá, jenže je brzy unavená, pospává… Kolem deváté se omluví s tím, že už jde spát. My ještě debatujeme o různých věcech a záměrně se vyhýbáme jakékoliv komunikaci na téma “dnešní vánoční trh”… Je dvacátého třetího prosince. Svátek svátků je téměř za dveřmi. Brzy ráno vyráží Alice, Lucie a Max na nákup a také pro Maxovy rodiče. Počasí, které si dělalo do této doby, co chtělo, náhle „dostalo rozum“ a tak přes noc začalo mrznout, hustě sněžit a silně foukat. Přece jen pan Potůček není zvyklý na zamrzlé silnice, náledí, hlavně jejich občasnou neudržovanost a tím pádem – nevyzpytatelnost. Jak Max prohlašuje, tak v žádném případě nenechá ty svoje dva staříčky všanc těmto podmínkám.. Katrin se na ně smutně dívá z okna, jak odjíždějí, Je nasnadě, že by nejraději jela s nimi na “výlet”… Hrozně se jí líbí ty naše malebné vesničky a malá města. Zůstávám s ní. Přes její protesty přenesu do obýváku její peřiny a ustelu pohovku tak, aby se jí leželo co nejlépe. Katrin protestuje, že zas tak slabá není, abych za ni musel tohle dělat. Moc ji ale neposlouchám. Mám totiž před očima ještě podivný, až neskutečně živý sen… --… protože v tom snu jsem se bavil s Katrin. Prostě jen tak, o životě, o různých blbinkách, zkrátka tak, jak už se dva mladí lidi občas nezávazně baví. Stáli jsme na břehu nádherné řeky. Její břehy lemovaly květy neskutečných barev a navíc ty barvy byly mnohem živější (dá-li se to tak nazvat), než jsme zvyklí vídat zde, na Zemi. A jak jsme tak stáli a povídali si, najednou k tomu břehu připlouvá prazvláštní loď. Nebo spíše bych měl říci jachta. Taková ta, co se běžně používá na jachtařských závodech – s jedním stožárem a s jednou plachtou. Ptám se (v tom snu) Katrin, co je to za loď. “To je loď, která připlouvá pro ty, kteří už musejí domů…” odpovídá. 10


„A kam domů?“ Ptám se jí překvapeně. “No… domů přece… vždyť víš… Tam, kde jsme všichni doma…” odpoví a podívá se na mě očima plnýma pochopení. “Takže ty jedeš domů? Do Anglie? Do Cardiffu?” „Ne, tam přímo ne, ale… prostě jedu domů…“ odpoví Katrin a zdá se, že loď opravdu míří k ní. Náhle, v tom snu, mám nutkavý pocit, že bych chtěl jet s ní… tam někam domů… Mám pocit, že po tom domově jsem vždy odedávna toužil… Cítím v duši strašlivý smutek spojený s touhou odejít… tam domů… a je mi jedno, kde to bude… prostě jen tak následovat svůj pocit… „Martine…“ vrací mě zpět do snové přítomnosti a na břeh řeky Katriin hlas. “Martine… Ty ještě nemůžeš domů… Nesplnil jsi to, co sis plánoval… A ještě tě čeká hodně práce, to mi věř… “ “Nu ano, fajn, jenže když tam doma je určitě nádherně, tak dobře a tak…” snažím se svou touhu po onom známém neznámém místě nějak obhájit. “Neboj, všichni se jednou za čas vracíme domů… Abychom pak znovu na čas odešli za novými úkoly. Takové jsou naše cesty. Plné poznávání a po věky věků…“ Chci ještě oponovat s tím, že přece snad domů na chvilku můžu a ještě slyším Katrin, jak říká něco v tom smyslu, že až přijde ten správný čas, opravdu… až přijde čas… když vtom jachta zahouká vysokým tónem a pak celou melodií… která se mění ve řvaní toho protivného budíku, co Lucina všude tahá s sebou! Trhnutím jsem se probudil a… uvědomil si strašnou věc – že ten sen mi měl něco říci. Vlastně ani nemusel. Tuším to, stejně jako všichni ostatní. Katrin slábne každým dnem a každou minutou ji ta nemoc ukrajuje další a další okamžiky života, které smí ještě mezi námi strávit… Ostatním samozřejmě nic neřeknu. A s Katrin… s Katrin na tohle téma… ani nevím, jestli… smím vůbec? Nemám odvahu… Do prčic práce!! Tak moc bych jí chtěl pomoci!! Cítím se strašně bezmocně ještě i teď, co už jsem dávno vzhůru a … ta bezmoc ve mně vzbuzuje hrozný vztek, který pak mnou cloumá, jako vichřice dokáže cloumat osamělým stromem… Přiznávám, že jsem vůbec neměl náladu ani vylézat z pelechu, jakou jsem dostal depku… Hlavu jsem měl plnou zmatených myšlenek. Nakonec jsem přece jen vstal, ve chvíli, kdy už Lucie začínala házet po mně ty svoje držkaté kukuče. Než bych se s ní po ránu zrafal, jak Šaryk s Mickou, tak jsem zavčasu zmizel do koupelny. Po sprše mi bylo o něco lépe. 11


Katrin se přišla nasnídat s námi, než Max, Lucka a Alice vyrazili na nákupy a na Zámeček. Dnes jen září a je samý úsměv. No hurá… tak alespoň že to. Po snídaní šla znovu do postele. Ale umínil jsem si, že tam rozhodně nezůstane. Chce to prostě můj osvědčený styling – obývák, telku, zkrátka nechci, aby byla celý den zašitá v ložnici a jen se užírala. Teda… nevypadá na to, že by se užírala, ale myslím si, že na sto procent jo, akorát, že to tají… --… a tak přenáším ty peřiny. Sám sobě dávám bojový úkol, že dnešek musí prožít ve znamení legrace. Jak jen začít? Zatím nevím. Příležitost se naskytla prakticky hned, co “trojice nejsvětějších cvoků” odjela. “Martine, ty jsi se narodil tam v tom městečku, kde máte ten zámeček?” Podívám se na ni překvapeně. Myslel jsem totiž, že Alice jí to řekla… “Ano, právě tam. A co ty? Jseš přímo z Cardiffu?” Kývne hlavou, že ano. “Ty, hele…” vzpomenu si. “Tam se přece natáčí Torchwood, že?” Zasměje se. “Ano, sem tam něco natáčí, ale většinou využívají jiné lokality. Cardiff je tam více méně jako stafážní město. Ovšem některá místa tam opravdu máme” “A máte tam také tu základnu Torchwoodu?“ zeptám se rádoby vážně, jenže jsem poťouchlost sama. “No jasně, že máme. Je přesně pro takové sci-fi cvoky, jako jseš ty,” odhalí mě jedním vrzem Katrin a je vidět, že ji to pobavilo. Jsme naladěni momentálně na stejnou vlnu. Debatujeme o seriálu a rozebíráme některé díly. Popisuji jí jeden díl, ten, kde ta malá holčička měla „víly“ jako ochránkyně a… nakonec s nimi odešla… Citoval se tam velice zajímavý verš – „Odejdi.. ó lidské dítě.. Do vody a do divočiny.. s víly ruku v ruce.. ze světa víc nešťastného.. než kdy můžeš pochopit…“ „To je přece z první série a ten díl se jmenuje - Small Worlds,“ uznale kývne hlavou Katrin. „Tenhle díl je opravdu povedený“ „To sice je, ale ty víly jsou tam jak ,příšera za šera‘, my tady máme teda mnohem hezčejší víly a lepšejší, víš?“ nasazuji rádoby vtipně „tón handrkujícího se děcka“ a mám radost, že se Katrin náramně baví. „A nejsou tak nedobré, akorát tančí na pasece u lesa za úplňku no… a sem tam prostě nějakého blba utancují. Ale to už se nestalo hóóódně dlouho, páč chlapi dnes moc 12


netancujou. A víly zatím na metal, techno a jiné styly nepřešly. Jsou totiž ze staré doby a jedou v jiném časovém pásmu. Možná maximálně tak valčík a nebo polku,“ dodávám ještě. Katrin se směje, protože, zaplať pánbůh, za ta léta dokázala pochopit naši mentalitu a vtipkování. Stejně si myslím, že ony pradávné České geny dělají své… „Sice v závěru to byl díl krutý, ale povedený… Musím uznat, že vy, Angláni, ty seriály máte takové… jiné… prostě takové neotřelé a někdy našemu obecenstvu mnohem bližší, než US seriály.“ “Vysvětli. Tohle mě zajímá. Vlastně jsem se na tohle téma s nikým od vás ještě nebavila,” zaujatě odvětí Katrin a je na mně, abych to nyní řádně a pokud možno zasvěceně vysvětlil. “Teda… Ono se dá říci, že americké seriály hýří velkolepou výpravou, jsou hodně profesionální, je to zkrátka poznat. Jenomže tam vidíš ty striktně dané meze… To je ono – jasně vymezené, co od toho můžeš čekat. Kdežto vaše seriály nemají tak velkolepou výpravu, nemají na to tak velký rozpočet… teda aspoň ne hned v první sérii… takže to poznat jde. Jenže zase je to vyváženo herectvím. Když jsem viděl první a druhý díl ,Téčka‘, tak jsem se spíš jen bavil, protože to bylo takové víc neherecké. Pak se to změnilo. A z ,lam‘ se stala superparta. Herecké výkony jsou mnohdy lepší, než právě v té americké produkci. Vem si třebas ten díl s těmi vílami - ten konec, jak tam ta její matka vyšiluje… sakra… přiznám se, že opravdičtější výkon jsem ještě neviděl… Vážně se mi chtělo brečet s ní… To jsou právě ty rozdíly, kvůli kterým si tento váš seriál u nás stahujeme a dychtivě čekáme na nové díly. Je tam zkrátka něco, co je nám blízké.“ Katrin uznale zašeptá, že i jí se ten seriál hodně líbí a některé výkony jsou obdivuhodné. “Vlastně – proč se jim tady u vás říká ,lamy‘?” ptá se po chvilce. “To je jednoduché – oni totiž v těch prvních několika dílech byli asi tak šikovní, jak pséček s kočičkó, když pekli dort, nebo zašívali gatě… Ještě, že pak už byli celkem zdatnější a nedělali tolik přehmatů. Myšleno dějových, ne hereckých. Řekl bych, že krom pár dílů už je scénář více, než slušný.“ “Aha…” směje se Katrin. „Tak to jsem netušila, ovšem sedí to na ně, to je fakt. Sleduješ také Misfits?” ptá se mě. “No jasně, první dvě lajny jsou super, tak doufám, že jim to vydrží,” mrknu na ni.

13


“Ještě k těm vílám – napadá tě, proč teda u nás máme ty víly takové drsné a u vás tolik jiné, spíše hezčí? Čím myslíš, že jsou dány ty rozdíly?” ptá se Káťa “Myslím, že je to dáno jednak vaším podnebím a taky celou historií vaší země. Máte tam dost deštivo. Vlastně by se dalo říci, že ponuro a chladno. Takové podnebí pak formuje spoustu věcí. Není divu, že milujete černý humor. Máte svá specifika. A postavy vašich pohádek jsou vesměs temnější, než jinde. Zas na druhou stranu vás hned tak nic nepřekvapí a dovedete se vypořádat se ctí naprosto se vším. Všechno má svůj klad i zápor. Tak je to všude. I u nás.“ “No jo, jenže vy jste takoví… veselí… a… prostě zvláštní…“ “No jasně, to jsme… Jenže nemyl se, dokážeme být pořádní hajzlíci. U nás totiž někdy nevíš, na čem seš. Dokážeme milovat a dokážeme nenávidět až za hrob… Máme rádi veselí, ale také někdy náš černý humor dokáže být krutější, než by se i vám, Angličanům, zdálo být příjemné… Najdeš tady pohodu a klid, ale najdeš tady i peklo na zemi,“ povídám jí. “Jestli tu jezdíváš, tak jistě znáš dobře, jak se dokážeme vzájemně nasírat a štengrovat… Katrin se poťouchle usměje. Jasně, že to dobře zná. „Ta vaše kotlina je výjimečná, to je fakt,“ přizná Katrin. „O vás jdou v Anglii různé legendy. Češi dokážou provádět až neskutečné věci. Říká se, že od vás má vzejít něco, co změní svět.“ Ještě chvíli blbneme ohledně politiky. Vysvětluje mi, jak vlastně funguje Anglický parlament, co je Sněmovna lordů, jaké jsou tradice a podobně, což musím uznat, že je hodně zajímavé. Pak se opět vracíme k různým bajkám a pověstem. Zjevně ji tohle téma baví. Chce vědět, co je vlastně ten Vodník, neboli Hastrman. Jestli je to něco jako Kraken z bájných řeckých pověstí, nebo snad sám Poseidon, bůh moře, jen přizpůsobený našemu kraji. “Ale kdepak. To ti je takový mužíček v zelenem fraku, se zeleným kloboukem, zkrátka celý zelený, ze šosu mu kape voda, když je na souši. A baví se výhradně tím, že lapá duše plavců (nebo spíše neplavců) a schovává si je do hrníčků na polici.“ Katrin přiznává, že si nemůže toho vodníka představit. “Víš co?“ povídám jí. ”Seženu něco s tím nejlepším vodníkem, jednu z pohádek a po obědě to zkouknem, ano?“ Přitaká souhlasně. Blíží se poledne. Ptám se Katrin, jestli neobjednáme něco mlsného na zub. Ale že ne… Mám si objednat něco sám… To mi připomene, že mám Katrin uvařit další medicínu podle návodu Lucčiny babičky. Speciální čaj. Jen Lucčina babička ví, co tam 14


všechno je za bylinky. Raději po tom nepátrám. Stačí mi poznatek, že Katrin se po tomhle čaji vždy náramně uleví a je naprosto v pohodě. Tak budu muset ten čaj uvařit, protože Katrin ten svůj ranní již dávno dopila. “Katrin, jdu ti uvařit aspoň tu medicínu. Sám hlad moc nemám, takže neobjednám nic. Za chvilku jsem zpět,” říkám jí. Chytne mě za ruku. „Ještě počkej, Martine… Ještě ti musím něco říci. Zdál se mi sen…“ Tak tato slova mě opět přikovají ke Katrin na pohovku. Na nějaký čaj je času dost, to je jasné. “Povídej,” pobízím ji. A… ona mi vypráví přesně ten sen, co se mi zdál… Tak to je neuvěřitelné! Přesně toto se mi zdálo! “Tak jsme se v tom snu asi vážně potkali… To se přece občas stává,” usměje se nádherně zářivým úsměvem, takovým… nadčasovým… jako Natalie Hershlag ve Star Wars. Úplně mi to vyráží dech… “Už ti někdo řekl… že jsi moc krásná a… máš nádherný úsměv… který by ti i bohové záviděli?” vykoktám ze sebe rozpačitě, i když se snažím tvářit dost furiantsky. Usměje se podruhé. A její úsměv je jako nejsladší píseň, co jsem kdy mohl slyšet. “Víš, co bych chtěla ještě zažít? Chtěla bych alespoň na chvíli být v náručí svého milovaného muže… toho, jehož jsem doposud neměla možnost potkat… a ani už nepotkám… Chtěla bych ještě zažít ten pocit, jaké to je, být v jeho náručí a naslouchat jeho vyprávění… Strašně mi to chybí… Mrzí mě, že toto už nepoznám…” přeruší svá slova Katrin a obličejem se jí mihne zoufalství a bolest… “Teda nevím, ale řek bych, že zas tak bledě to s tebou nevypadá, takže se vsadím o co chceš, že toho mužskýho poznáš a zažiješ vše podle svých přání… Nebo snad nevíš, že všechna přání se plní?” snažím se Katrin utěšit. Dokonce tomu chvilku i sám věřím “Ale no tak… Človíčku… Neblbni mi hlavu přece…“ usměje se na mně Katrin opět tím dech vyrážejícím úsměvem. “Vezmi mě na chvilku do náruče povídej mi o tom snu, ano? Uděláš to pro mě, prosím?” Držím Katrin v náruči. A vyprávím jí o tom snu. Cítím, jak její tělo spaluje horkost a jak z ní vyprchává postupně život. Nedbám toho. Snažím se soustředit na ten sen. Hladím její vlasy. Katrin se přitulí. Cítím, že teď… právě teď jsem jistě alespoň částečně splnil jeden z jejích nejtoužebnějších snů… přání, o kterém sní většina 15


dívek. Přání spočívat v náruči svého vyvoleného a nechávat se od něj hýčkat… “Strašně by mě zajímalo, co znamenala ta loď…” povídám Katrin. “Ale ty to přece víš…“ odvětí klidně Katrin. “Ta loď přece přijíždí pro mě… Moje rodina vlastnila rejdařství. Podle rodinné tradice, když má někdo odejít z našeho rodu, vždy si pro něj připluje loď s černou plachtou, aby jej odvezla do západu slunce… tam… někam daleko… do světa mrtvých…” říká Katrin ospale. A unaveně… Musím asi opravdu uvařit ten čaj, protože bolest ji určitě unavuje a jistě má i žízeň. Nevím… Ona nic neřekne… Na nic si nikdy nepostěžuje… Pokládám jí na pohovku. “Hned jsem zpět…” “Martine… “ “Copak?” “Ta loď… ta loď je jen pro jednoho… není pro tebe… ty… máš ještě spoustu úkolů a já vím, že je vykonáš dobře… jen mi slib… že nezapomeneš … na Katrin…” její slova zní jakoby v polospánku. Vtom se probere, opět usměje a její úsměv neskutečně prozáří celou místnost. “Ty kluku jeden… Jsi teprve na počátku své cesty. Jen počkej, bude to občas zajímavá jízda a… víš ty vůbec, že máš dar? Záříš… Záříš a rozdáváš světlo… A to světlo uklidňuje a je takové… plné pochopení… Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat… A děkuji ti, že jsi tady a teď se mnou… Až bude ten správný čas… a budeš potřebovat nejvíc pomoci… budu tam… abych ti také pomohla… ale… udělej pro mě něco… až uvaříš ten čaj, vezmi mě, prosím, znovu do náruče a povídej mi o svém dětství… o tom, jak jsi vyrůstal a co jsi prožíval… uděláš to?” zašeptá opět Katrin a její oči září a… tolik prosí… „Jasně že jo. Vydrž, za pár minut jsem zpět, jen co uvařím tu ,meducínu‘. A hned ti o všem budu vyprávět… “Martine… Ať se děje cokoliv… slíbil jsi mi to, ano?“ povídá ještě, jakoby napůl opět v polospánku. “Jasně, že jo” neboj. “Vidím tu loď a je… nádherná…“ řekne ještě. „Tak už běž, mám docela chuť na tu medicínu.“ Nadčasově se na mě usměje… Vařím čaj… a přemýšlím… A mám zvláštní pocit… Katrin je taková divná… doslova září, ale… jakoby někam pomalu odcházela… 16


Kuš, ty blbe… napomenu se… Přece ještě není konec! Má určitě mnoho dalších týdnů života před sebou a navíc se zdá, že třebas zrovna dneska se jí mluví lépe, než včera, takže určitě zase bude vše dobré. Ano… ano… přesně tak, hlavně neblbni s těmi svými pitomými prognózami! kárám sám sebe. Znám se dobře. Takové ty negativistické náhledy na cokoliv – to jsou zase jedny z „děsíků“… S tím je potřeba zatočit! No to bude úžasný čajík, pochválím si onen kouřící kafáč plný voňavého “čehosi” a pobaveně jej nesu Katrin. Schválně se jí musím zeptat, jestli náhodou také nezná ono „céčko“, co Lucie používá v mastích. Bude sranda… Jsou chvíle v životě, které bychom později nazvali, jako chvíle osudové… A tou chvílí bylo právě to, kdy jsem odešel vařit čaj… …Vracím se do obýváku a… Katrin se stále usmívá… jenomže její oči nějak zabloudily do dáli… Snad ještě naposledy zahlédla onu loď s černou plachtou… ”Katrin…?!” hlesnu tiše, ale… uvědomím si k velké hrůze, že ta báječná Katrin… právě zemřela… Sedím v křesle, úplně zdrcený poznáním a syrovostí smrti! Sedím… na stolku voní čaj… Její poslední čaj, který už nikdy nevypije… a nevnímám slzy, co mi padají a koulejí se po tváři… vlastně mám nějaké posrané slzy na háku! Stále vidím před sebou Katrin… její úsměv… její oči… krásné zářivé oči… Postupně mě drsná přítomnost, poznání daného stavu věcí, bodá víc a víc, jako tisíce jehel, které probodnou nakonec srdce… Uvědomím si, že musím tuto strašnou novinu dát vědět přátelům… Ale také vím, že ze sebe nevydám ani hlásku… A tak píšu Lucii sms-ku… JE KONEC… PŘIJEĎTE… Nevím, jak dlouho sedím u Katrin… Uvědomím si ale, že jí musím splnit její poslední přání. Napiju se čaje, který byl pro ni… je zvláštně hořkosladký… jako život Katrin, který právě skončil… a náhle pochopím, že otázka ohledně céčka je zodpovězena. Je ho tam dostatečně. Cítím to i sám na sobě. Přese všechen smutek… přese všechno zdrcující poznání… přese všechnu tu strašlivou konfrontaci se smrtí tváří v tvář… mám pocit jakési jasnozřivé vyrovnanosti se stavem věcí takovými, jakými jsou… Beru Katrin do náruče, hladím její vlasy a… vyprávím jí… A vyprávím dlouho… dlouho… Vzpomínám na dětství… na hry, které jsme hrávali… Věřím tomu, že mě slyší… Dokonce bych mohl přísahat, že za okny vidím mihnout se onu jachtu s černou plachtou… Loď, která ji odváží kamsi daleko… daleko do západu 17


slunce a vím, že poslouchá při tom mé vyprávění… Vyprávění, které za ní putuje „prostorem bez času“… tam kdesi daleko… tam DOMŮ… Budím se… zaznamenávám něčí dotek. Je to Lucie… “Potřebuješ si odpočinout. Pojď, my už se o ni postaráme,” říká mi Lucka něžně. Alice ve vedlejším pokoji pláče. Max rozpačitě, celý bledý, mi vypráví, že tu zprávu dostali ještě, než dorazili k zámečku a tak se hned otočili a jeli zpět. Max si nepřál do toho zatahovat rodiče. Už tak z toho jsou smutní… Jdu si dát sprchu. Kouknu na sebe do zrcadla. Oči mám rudé jak angorák. Zřejmě jsem brečel i ze spaní, ale není se co divit… Zatímco se sprchuji a snažím se nějak dát dohromady, mí přátele zařizují potřebné věci ohledně Katrin… “Ach bože, Katrin… Byla jsi úžasný člověk… Už teď nám moc chybíš…“ Dojetí mě znovu zmohlo… --Katrin Williamsová zemřela 23.12 v 11.30 hodin dopoledne. --Pohřbili jsme ji podle jejího přání vedle babičky, ve vsi, kde byla vždy nejraději a kde strávila tolik nádherných chvil… Obřadu bylo přítomno i několik lidí přímo z Cardiffu - několik členů z její zbylé rodiny, většinou bratranci a sestřenice. Dojalo nás, že se zúčasnili snad všichni místní obyvatelé. Aniž bychom to tušili, oni ji dobře znali. “Ta mladá Anglánka? Jo jo… to víte, že si ji pamatuju… Jezdila sem k babičce na prázdniny. Byla tak hodná a měla takový hřejivý úsměv…” říká nám jeden ze starších obyvatel obce. Vánoce nijak neslavíme. Letos pro nás skončily 23.12, 11.30 hodin dopoledne… Jsme doma. Alice je u Maxe. Ve svém bytě nechce být. Nedivím se jí. Stále tam vidí Katrin… Je noc… je něco málo po půlnoci a nemůžu usnout. Vlastně od onoho dne, kdy Katrin odešla, pořádně nespím… A když usnu, vidím Katrin před sebou… její oči, její úsměv… a něco mi říká… …Trhnu sebou a škubnutím se probudím. Někdo se ke mně v posteli přitulí, něžně obejme a políbí. Vím kdo to je… Ta něžnější 18


část Lucie… Ta část, která tohle už udělala jednou, po oné události v Holešově. Je to ta Lucie, po které jinak tak toužím. Jenže dnes ne… dnes ještě ne… A ona to ví… Možná proto je tak něžná… Nechávám se od ní hladit a pomalu padám opět do snových světů… kde si potřebuji ještě popovídat s Katrin… S onou úžasnou a nádherně usměvavou Katrin… --Při pouti naším životem, potkáváme spoustu poutníků, kteří rovněž putují svou cestou. Potkáváme je na zvláštních křižovatkách a takové setkání se pak stává mnohdy pro nás osudovým. Tito poutníci v nás něco zanechají. Něco, co sami vyzařují a otisk jejich části vyzařování v nás zůstane někdy krátce, jindy dlouho a výjimečně i po celý zbytek naší pouti. Ale občas se nad našimi hlavami při té pouti mihne meteor… Jasný, jako tisíce sluncí… Meteor, jenž měl souzeno prozářit svým ohromným a láskyplným jasem celé okolí všude tam, kde poletí… A tím meteorem byla… Katrin… Přiletěla z dálek neprobádaných, prozářila nám cestu… vnesla do našich srdcí svůj nesmazatelně silný otisk v podobě zářícího láskyplného světla… aby pak, jak už je smutným osudem meteoritu, oné zářivé hvězdy, záhy pohasla a navždy se rozplynula… Možná i proto bývá osud těchto bytostí tak krátký… Proto, že tolik jasu rozdají druhým a jim samotným pak chybí… Taková byla naše Katrin… Naše „Anglánka“… --Je konec ledna. Mrazy venku se zase začínají hlásit o slovo. Případy stále nejsou. Kupodivu (a to se, sakra, divím), nám Maxův táta dopřává jakýsi pomyslný základní plat, který je ale pořád lepší, než běžný průměrný plat v té naší úžasné zemičce. Max s Alicí jeli na nákup a chystají se, že u mě po dlouhé době uděláme nějakou veselejší párty. Už je na čase. Vyloženě se nudím. Beru do pracek první noviny, které nacházím. Přivezla je Lucie, jak byla u babičky. Je to totiž Vyškovský regionální deník. Bez zájmu listuji stránkami, až… se mi zastaví dech a musím se křečovitě chytnout stolu, jak se mi zatočila hlava… To, co čtu, mi rve srdce a zároveň je to tak neskutečné, že tomu nemůžu uvěřit… Podávám noviny Lucii.

19


“Tak vidíš… Přece jen si pro ni ta loď přijela…” řeknu jí dojatě… “Cože? Loď? Jaká loď? Co se děje? Jak to?” nechápavě vyhrkne Lucie. Pak začne číst nahlas drobnou zprávu z rubriky zajímavosti – „Od našeho místního zpravodaje. Dne 23.12 kolem dvanácté hodiny dopoledne, se stala ve Vyškově neuvěřitelná věc. Neuvěřitelnější o to více, že nikdo z místních onu událost nijak neumí vysvětlit. V té době proplula, po protékající řece Haná, malá jachta s černou plachtou. Místní se sice divili, co že to je za jachtu, ale prohlásili, že takto se asi jachtařský klub chtěl rozloučit se starým rokem a sezónou… Podivné se ovšem zdá být to, že prokazatelně na jachtě nikdo nebyl a přesto jachta skvěle manévrovala, navzdory silným poryvům větru. Zdála se téměř neohroženě sedět na vlnách. Na chvilku se přiblížila ke břehu a po chvíli od něj odplouvala dále po proudu. Druhá záhadná věc je ta, že nikdo tuto loď nenafotil… Zkrátka lidé ani nepomysleli na to, že by ji vyfotili. Loď pak zmizela v ohybu řeky a už ji dále nikdo nespatřil. Mluvčí klubu však rezolutně prohlašuje, že nic takového z jejich strany neproběhlo. Mají všechny jachty zazimované. Navíc plachtit v tomhle počasí, je nejvyšší hazard… Zvláštní punc tajemna a záhadna této události dodává i prohlášení několika svědků, kteří tvrdí, že než jachta zmizela za ohybem řeky, viděli na ní stát nějakou postavu. Zdá se, že to mohla být mladá dívka, avšak pro tu dálku to lze těžko posoudit. Budeme se nadále o tuto záhadu zajímat a v nejbližší době přineseme podrobnosti.“ Dočítá Lucie článek roztřeseným hlasem… Dlouhou chvíli jen tak sedíme. Neschopni slova. Večer, když se vrátili Max s Alicí, jsme článek vystřihli a zařadili do našich případů. Z celé slavné párty nakonec nebylo nic. Naše myšlenky se točily okolo onoho článku, vzpomínek na Katrin a na jiné věci mezi nebem a zemí. V noci opět nemůžu spát. Jdu alespoň trochu vychladnout ven. A tam už je Lucie. “Taky nespíš?” povídá. “Ne… Prostě to nejde…” odvětím… “Co myslíš? Co ta loďka? Připlula si pro Katrin?” zašeptá Lucie smutně… Podívám se kamsi do dáli a… jako blesk z čistého nebe… ji vidím jasně tak, jako je jasný den… Vidím onu loďku s černou 20


plachtou, na ní Katrin, jak mi mává a vesele se usmívá… Trvá to jen okamžik, ale uvědomím si něco, co musím Lucii říci. “Pokud jsi někdy hledala důkazy, zda něco po smrti je, tak dál ani nehledej… Máš ten důkaz přímo před nosem. To Katrin nám totiž tímhle způsobem poslala zprávu…” říkám vážně Lucii. Zachvěje se. “Víš… Katrin je teď tam doma, kde se jednou všichni vrátíme a vím, že je šťastná,“ vysvětluji. „Určitě si nepřeje, abys tu stála na mrazu a pak byla nachcípaná, jak dona Morena…” trošku si neodpustím rýpnutí. V tu chvíli mi instinkt konečně napoví, co se sluší a obejmu Lucii tak, jak jen chlap ženu obejmout dokáže. “Pojď… Jdeme spát… Ano?” Svítá… První „trajfly“ sjíždějí námrazu z elektrického vedení a to dělá takový malý ohňostroj. Usínám s Lucií v náručí. … A ve snu vidím opět Katrin. Jenže tentokrát už vím, že je jí tam dobře…

21

Radomír Hanzelka Agentura Osiris I

Recommend Documents