Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Kapitola jedenáctá: Stopy
V noci napadl první sníh. Sice jej není mnoho, ale je to jasná známka, že paní Zima přebírá vládu nad krajem. Už několik týdnů nemáme žádný případ. Makáme v knihovně, až se z nás všech kouří. Divím se, že to ostatní baví stejně tak, jako mě. To je překvápko. Alice dojíždí, jak to jen jde a… pracuje s námi. Začínám vážně uvažovat o tom, že buď těžce jede po Maxiftákovi a nebo ji práce na „záhadách“ tak baví, že má v plánu pověsit medicínu na hřebík. A nebo obojí… Občas totiž ty dva sledovat, je docela zábavné. Můžu vám říci, lidičky, že mezi nimi vážně něco je. Máme dnes s sebou Julii. Udělala si doupě mezi starými, vyřazenými knihami a některé z nich cupuje, až kusy papíru lítají… Občas k tomu něco řekne. Ryze papouščí řečí, zkrátka po svém. Dnes má i dobrou náladu. Je to prakticky dáma v letech, takže někdy vrtkavá, až hrůza. Několik prvních dnů po oné události s tajnou poradou, jsem se snažil nějak nenápadně sledovat zbytek týmu. Neúspěšně. Nic se neděje… Vím, že se jich na nic ptát nemůžu. Jednak by vyšla najevo moje neomalenost a také by mi stejně neodpověděl nikdo z nich přímo… Musím tedy mlčet a … užírat se… Ony ty některé věci mi řádně vrtají v hlavě. Ještě pár dnů po oněch událostech a hlavně po přečtení si onoho soukromého dopisu od inspektora pro Maxova otce, jsem měl nutkání kouknout na sebe co chvíli do zrcadla, jako nějaký debilní Narcísek… Nic podivného jsem nespatřil, jen jsem si po každém dalším „kouknutí“ připadal jako čím dál větší pablb… Nikdo z party zatím nenaznačuje, že by bylo něco v nepořádku. Potůčkovi také ne. Zdá se tedy, že se vše vrací do starých kolejí. Tak snad to chvilku vydrží. Popravdě – překvápka mě dost serou… Jsem typická konzerva, změny nesnáším. Hlavně takové, co se přímo dotýkají mé osoby. Potůčkovi chtějí, aby byla knihovna opět přístupná veřejnosti. Bohulibý to záměr… Až na jednu maličkost - lidi to nikdy neocení. Ještě budou držkovat. Připomene mi to okamžitě přísloví, že není člověk ten, co by se zavděčil všem… Nějak moc dnes přemýšlím. Tak už si konečně vyčisti hlavu, ty Lumíre… Slovanský pěvče… pokárám sebe ironicky.
1
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Než uplyne poledne, máme návštěvu. A také (no konečně!) nový případ. Postaral se o to, kdo jiný, než náš dobrý známý inspektor Hájek. Tentokrát to není moc blízko. Událost se stala včera, na Karlovarsku. Tamní oddělení policie dostalo hlášku, že jeden z místních lidí, který byl na procházce v lese, užít si čerstvě napadaného sněhu, jehož napadlo do rána okolo dvaceti centimetrů, uviděl na jedné velké louce za svou vesnicí stopy… Samozřejmě, že na tom není nic divného. Prachobyčejné stopy mohly být kohokoliv, kdo tudy procházel. Pointa ovšem byla v tom, proč onen všímavý místní chasník volal. Ty stopy totiž začínaly několik metrů od kraje a končily uprostřed. A dál nic… „No vážně! Fakt tam nic dál nebylo, mládeži,“ zapřísahá se inspektor. „Na místní stanici si z toho dělají legraci dodnes. Výjezdovka tam přijela, kluci to nafotili, zasmáli se, povtipkovali, dokonce se u toho i nechali vyfotit. Ale tím to končilo. Museli se jít zabývat důležitějšími věcmi.“ Jak poznamenává inspektor, tak si nějaký, technicky zdatný vtipálek, jistě rád tropí žerty a jen čeká, kdo se nachytá. Jenže dnes, brzy ráno, kdy napadlo dalších patnáct centimetrů sněhu… se tam ty stopy objevily znovu! Toto nahlásil jiný svědek a už se po okolí mezi místními jistě začínají šířit fámy. Tamní policisté to jen tentokrát zavolali inspektorovi, ale už nehodlají udělat zápis, nemá to podle nich cenu. Vtipálek prostě zase řádí… Inspektor si hned vzpomněl na Osiris a tak začerstva vyrazil za námi. „Myslím, že byste měli vyrazit okamžitě, je to pět hodin svižné jízdy,“ říká nám Hájek. „Ať tam dojedete ještě za světla a alespoň si to nafotíte. Mohli byste něco vymyslet a na toho vtipálka si počíhat, co vy na to?“ Koukneme na sebe. Jo, to by šlo. Dobrý nápad! Za hodinu jsme už za Vyškovem na dálnici. A za další čtyři hodiny jsme tam… Ještě, že se to moc nerozkecalo. Místní mají jiné starosti. První sníh jim dává zabrat. Musejí prohazovat příjezdové cesty a protože je sníh mokrý a těžký, práce je hodně. Tu louku jsme nakonec našli bez problémů, akorát, jak jsme se ptali na cestu místních, tak se po nás nedůvěřivě dívali… Stačí nám půlhodina a máme vše nafocené, udělané odlitky ze sádry. Podle délky stopy, se jedná o statného muže. Padá soumrak. Ještě tak hodinu a už bude tma. Ať se snažíme jakkoliv, nedá se zabránit kontaminaci stop tím, že bychom tam nepřidali v okolí další svoje stopy. Nějak se k těm původním 2
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
stopám přece dostat musíme, no ne? Probíráme naše rychlé další možnosti. „Připevníme po okolních stromech kamery s HD rozlišením. Jsou výborné. Sice díky nočnímu režimu černobílé, ale to nehraje roli,“ povídá Max. „Dobře,“ přidám se. “Jen to nastav na snímkování po deseti vteřinách, to bude, myslím, bohatě stačit,“ odvětím. Max postupně kamerky připevňuje na několik vzrostlých bříz tak, aby co nejméně zapadaly sněhem. Spíše na nižší větve. A ještě na každou kamerku připevní speciální stínítko, kšilt, takže pokud nebude moc foukat, měl by být záznam celkem čistý. Naše „kočandy“ dělají z nudy blbosti. Pózujou nám – prej na zkoušku záběru a nastavení kamer – pitvoří se u toho… zkrátka jak malé.. opravdu… „Haló… Luci…“ volám na ni, zatímco Maxovi jistím skládací hliníkový žebřík. „Nechceš nám udělat menší striptízek?“ Ale Lucina na nás jen škodolibě vyplázne jazyk a udělá dlouhý nos… „To by se ti tak líbilo, co? Tůůůdle…“ a otočí se, vystrčí na nás svůj zadek, ukrytý v zimních elasťácích, projevující se pouze krásnou, ladnou křivkou… Max nade mnou brblá, že ty pitomé úchyty by měly být kovové na té kameře a ne plastové… Houby to prý bude držet. Nakonec je vše v pořádku. Tma nás dostihla hned, jen co jsme vyrazili do Karlových Varů. Hotel je super. Pokoje nás přijmou do své teplé náruče. Max objednal dvoulůžkové. Prý jeden pro děvčata a jeden pro nás dva. Vtipálek… Ve skutečnosti je jeden pro něj a Alici a druhý pro mě a Lucku. Nevím, co ho to napadlo. Ale stoprocentně to udělal naschvál! Dobře ví, mizera jeden, že jsem momentálně s Lussy Pussy tak napůl na válečné stezce… Zatímco Lucie se rozvaluje v postýlce na té své polovině, beru deku a jdu si sednout do vedlejšího pokoje k televizi. A tam mám v plánu také spát. S Lucinou se totiž, krom sem tam nějakého toho popichování (ale ani to už není tak ostré, jak prve bývalo) moc nebavím… Nedávno mě řádně naštvala pitomými řečmi, navíc před ostatními… a to jsem od té doby nepřekousl… (Jo, přesně tak! Už zase…) Lucina je momentálně ke mně taková neutrální, vůbec nevím, na čem u ní jsem… A tak se ve mně rvou dvě bytosti – jedna by s Luckou nejraději nikdy nepromluvila. Tuhle bytost v sobě, se marně snažím potlačit… A ta druhá půlka mého „já“ po Lucii
3
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
bezmezně touží… A to tak moc, že jsem měl už mnohokrát dost divoké sny… V těch snech se s Luckou milujeme a je to strašně… strašně krásné… Jenže ona v tom snu pak někam zmizí a v té chvíli cítím hrozný smutek… A víte, jak velký je rozdíl mezi smutkem v realitě a smutkem ve snu? V realitě pláče vaše tělo, ale ve snu je to horší… to pláče vaše duše… a bolest je hrozně… hrozně veliká… nezměrná… Z vedlejšího pokoje slyším vzdáleně sem tam zvuky ne nepodobné milování roztoužené dvojice… Tak přece jen jsem se nemýlil! Max a Alice v tom spolu jedou na plný pecky… Všimnu si, že Lucka je posmutnělá. Jistě má k tomu minimálně dva důvody. Ten první určitě je, že čekala, jak se s ní budu dohadovat o to, kdo na které straně bude spát a další důvod asi bude ono poznání, co Max s Alici právě teď dělají… Vidíš, Lucie, pomyslím si. Tak dlouho jsi byla vybíravá a pořád jsi myslela na Maxe, až nakonec je s Alicí a ty, místo aby jsi ocenila mou chlapskou přítomnost, jen mrháš časem a děláš, že nic neděláš, nebo co to vlastně děláš… To bolí, Luci, viď? Přeladím kanál v televizi na nějaký dokument na dvojce. Sloni afričtí se prý dožívají i více, než sedmdesát let. Jsem utahaný… Teda nevím jak vy, ale já jo… A taky - co tady, že? S tou stafáží vzadu v ložnici se beztak nebavím tak co… Nějakou chvíli ještě nechávám směs myšlenek létat časem a prostorem… abych usnul… ani nevím kdy… Budí mě lehký dotek. Rozespale a trochu polekaně se snažím soustředit, cože se to děje. „Pojď si lehnout do postele, ty trdlo jedno…“ zaslechnu Luciin tichý hlas. „Z toho křesla přece musíš být už rozlámaný…“ Poslechnu ji. Jak se mátožně zvedám, uvědomím si, že s tím rozlámáním má naprostou pravdu. A k tomu se ještě znovu ozvala ta noha… A tak pajdám do postele, jak Jofrey z Angeliky. Zahlédnu, že hodiny ukazují něco kolem jedné ráno… Usínám téměř okamžitě. Probudím se ale ještě jednou, nevím kolik je hodin, je stále tma a… je mi hodně příjemně, protože Lucie se ke mně zezadu tulí a objímá mě. Je to jedna z těch chvilek, kdy se ani nehnu a hezky si ten dotek, pocit blízkosti a vůni jejího těla vychutnávám, dokud to jen jde. Než se opět propadnu do „říše snů“, dojde mi, že jistě u ní nemůžu být v takové nemilosti, jak dává na odiv. Zdá se mi sen… Je nádherný. Tam… v té snové unrealitě, je Lucie přesně taková, jakou bych ji chtěl mít. A protože ve snech je 4
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
povoleno všechno, nic nám nebrání prožít onu sladkou extázi naplno, zkrátka to, co v realitě z jakýchsi neznámých mi důvodů zatím není možné… Snová unrealita mi toto naštěstí bohatě vynahrazuje. Je ráno. Pošmourné, prosněžené a ryze syrové… Ráno, kdy se člověk jen koukne skrz okno a má milion chutí, z toho ovšem ani jednu na to, že by šel ven, do té sněhové nádhery… Snažím se zahnat nutkavý pocit, že bych se ještě tak na hodinku zakutal do peřin a ulítnul někam do těch svých snových „Reality Show“, kde si to tak zdatně rozdávám s Lucií, avšak okolnosti jsou hned ze tří důvodů proti tomuto záměru. První okolnost je, že za hodinu už máme být po snídani a v terénu, jak jsme si včera dohodli. Druhá okolnost je, že Lucie už „bivakuje“ vedle v pokoji, je oblečená a určitě něco opravuje na své zimní výbavě. No a ta třetí okolnost je, že ta snová unreality show zanechala následky… Slipy mám podezřele vlhké… Do šajze pes! Jestli si co nejdříve nezasexuju, tak mi to vážně poleze na mozek čím dál víc! pomyslím si naštvaně. Tyhle noční poluce mívám, ale když je člověk sám, je mu to celkem jedno, jenomže když je pár metrů od vás objekt touhy a vaše smysly se za ním upínají pořád jak radar policajta za ponorkou, tak to už přestává být legrace… Rychle se snažím zmizet v koupelně, než si toho Lussy všimne… „Zaber, chlape! Nestíháš!“ ozve se to dráždidlo někde za dveřmi. „No jo furt! Ty abys všecko nekomentovala!“ zavrčím… Zdá se mi to, nebo je zas podrážděná? Nemá ona ty své babské dny? Vložky jsem nikde ale nezahlédl… Pravdou však je, že mívám postřeh indiána, co vychlastal tak litr čuča. Takže pokud něco mám vidět okolo sebe, tak to, dle zákona schválnosti, zrovna neuvidím… Snídaně je bohatá, vše je servírováno stylem švédského stolu. To znamená – stůl se vším možným a každý se podle svých chutí obslouží sám. Výborná to věc. Max s Alicí už sedí nějakou dobu u stolu. Jsou vysmátí jak lečo a vtipkují. Zato na mě a Lucindu musí být úžasný pohled. Já, ochrápaný jak medvěd probuzený ze zimního spánku a můj objekt tajné lásky, otrčený jak kuří řit… „Tak co, vy dva? Jak se vám spalo? Co?“ ušklíbne se jízlivě ten Maximus Decimus Přespapulus…
5
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Jen po něm loupnu pohledem. To by mělo mluvit za vše… jenže… ne, nemluví… Taky má asi ten postřeh toho scápaného indiána. „Á… Pán je zas ve své obvyklé náladě… Čéče, s tebou musí být radost vstávat každé ráno… Jak to s ním vůbec zvládáš, Luci?“ Lucka něco zavrčí v tom smyslu, že prej hrozně, navíc že se v noci vrtím v posteli jak děvčica pod májem… Jo tak! Že se „vrtím“?! A ty jako nemůžeš spát, co? Teda… Ty seš ale pěkná padkarovka pitomá! bleskne mi vztekle hlavou. Takže to, že ses ke mně tulila, to nic nebylo?! Ale hlavně že „se vrtím“… Hezké… moc hezké… Navenek však skoro nehnu ani brvou. Tvářím se co nejvíce neutrálně, abych nezavdal příčinu k dalším poznámkám. Proč mě vlastně, ta madmazel de Sade furt tak shazuje? Proč je jakoby na mně pořád za cosi naštvaná?! Dyť jsem jí nic neudělal přece! „No počkej… Vrtí… Jak vrtí? Tak bylo něco, nebo nebylo?“ lišácky se zeptá Alice. „Ne, nebylo! Pokud vím, tak mezi námi NIKDY nic nebylo… a NIKDY ani nebude!“ pronese Lucie ledově a mě v té chvíli bodne kdesi v hrudi… Jsou bolesti, co vás jen nakopnou a je to v pohodě, ale jsou i bolesti, co vás uzemní víc, než kopanec od kobyly… Jsem kopnutý a uzemněný… Navenek se zatvářím otráveně, ale uvnitř to, sakra, pálí jako oheň! Vyhnu se tentokrát Luciině zkoumavému pohledu a jdu si vzít čaj. Tahle válka „Rouzových“ bude asi dost na dlouho… Venku připadlo za noc dalších deset čísel sněhu. Než se vydrápeme Land Roverem k naší „stopové“ lokalitě, potkáváme několik nadšenců na běžkách. První, co nás okamžitě udeří do očí, jsou opět obnovené stopy. Všechno ostatní okolo, co bylo našlapáno nejen námi, je hezky pod bílou přikrývkou a jen podle obrysů a mírných prohlubní lze usoudit, že tam asi byly nějaké stopy. Jenomže ty naše hlavní… ty, které jistě udělal nad ránem onen tajemný šprýmař… tak tyto stopy jsou krásně čerstvé a… opět platí to, že tam kde začaly, tam také o kus dál končí… „Takže byl tu zas, ten zatracený vtipálek, co?“ odtuší Max překvapeně. „Nu ano, to byl,“ odvětím mu. „Jen se mi zdá, že za tím nebude nic jednoduchého… Se podívej, jak přesně ty stopy kopírují původní stopy. Teda ne, že by to nebylo možné napodobit, ale jak 6
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
se teda dostal do první své šlápoty, když je dvanáct metrů od kraje a jak zase vylezl z té poslední, která je skoro dvacet metrů od konce?“ „Neboj, určitě se najde rozumné vysvětlení,“ dodá Lucie. „Tak hned se kouknem na kamery, ty řeknou víc,“ napadne Maxe jako prvního to, co nás mělo napadnout okamžitě. Skládám žebřík a už Max šplhá k první kameře. Plastový kšilt výborně zabránil, aby sníh zakryl optiku kamerky. Takže záběry by měly být čisté. Max vyměňuje jednu paměťovou kartu za novou, čistou. A takto obejdeme postupně všechny ostatní. Navzdory zataženému počasí celkem i mrzne. Asi ne moc, jenže ještě nejsme na mrazíky zvyklí. Zalézáme do našeho 4x4 miláčka a celí nedočkaví se všichni skláníme k notebooku, kde už Max nechává načítat první záběry z první paměťové karty. Naši nedočkavou zvědavost totálně zchladí velké zklamání a to víc, než onen venkovní chlad. Na záběrech totiž není nic! Zhola nic… pouze zasněžená pláň v záběru celou dobu a jen matně vidíme ony obrysy stop, které se zasněžují… Až kolem čtvrté ranní se najednou ty stopy, zakryté celonoční nasněženou vrstvou sněhu, jakoby znovu zvýrazní. Jenže z té dálky, navzdory HD rozlišení, je to vidět jen nepatrně a stejně černobíle a matně… To samé pak nacházíme na ostatních kartách… „Přece ale něco máme,“ povzbuzuje nás Alice. „Hlavně to, že není žádný vtipálek…“ „To sice ano, jenže co když si někdo dal tu práci a ty paměťové karty nám vyměnil hned po tom, než před tím nahrál svoje? Co my víme, mohl nás sledovat, dát kamery poblíž, udělat si záběry, pak kamery nad ránem oddělat a ,flešky‘ vyměnit. A nebo jen vystřihnul záběry, na kterých je vidět,“ zakonspiruji si. Max, jenž mezitím cosi zkoumal v notebooku, jen vážně pokývne hlavou. „Ne… To totiž není možné, páč záběry jsou origoš a nic nechybí, sedí všechno. Jak čas na kartě, tak i uložené jednotlivé časy záběrů… To by musela být větší banda vtipálků s pořádným vybavením a to nepředpokládám,“ odpoví. O.k… když nic, tak nic… Ale nějak se to vysvětlit určitě dá, pomyslím si. Lucie mezitím dělá nový odlitek ze stop. Na stopách je trochu sníh, takže nevím, nevím, zda to vůbec k něčemu bude… Alice jí s tím pomáhá. Na louce jsme skoro celý den, ani na oběd nejedeme. Přes veškerou námahu jsme na nic nepřišli. Jediné vysvětlení je, že stopy prostě vznikají samy od sebe, což je jistě, jak musíte vážení uznat, pěkná kravina… 7
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Odpoledne to začínáme mít těžce na háku. Jsme otrávení jak muchomůrka v rozpuku a tak poslední co napadlo kloudného Lucii je, dát jednu kameru přímo vedle stop. Sice hrozí, že ji nějaký nenechavec čorne, ale to bychom viděli na záběrech z jiných kamer. Tak jo, uděláme to tak. Kolem čtvrté odpolední jedeme pryč a necháváme louku jejímu tajuplnému „stopátorovi“. Večer jdeme do kina. Dávají jeden z těch nových Amerických filmů, plný technických vychytávek, vyloženě pastva pro oči. Bohužel akorát tak moje a Maxovy. Obě dámičky se nudí a po filmu Maxovi nadávají, že už je příště neukecá… Tož jasně… Ony by tak lezly maximálně na „Sex ve městě“ a podobně, jenže na to bych asi nešel a myslím, že ani Maxinoha ne, napadne mě a moc se bavím, když vidím, jak Maxe u večeře názorově likvidují. Večer na pokoji se podobá tomu včerejšímu, jen s tím rozdílem, že tentokrát opravdu poctivě chrním v křesle u „vizeprotelata“, zatímco Lukrécie Borgiová se může dle libosti roztahovat přes celé dvoulůžko. Ať se tím třebas zalkne! Nevlezu už do postele k ní ani za nic! pomyslím si trpce. Lucie jakoby vytušila, na co myslím, se jen zamračí a neříká nic. Faktem je, že nikdo mě už v noci nebudí… Ráno zatínám zuby. Jsem dočista jak zlámaný… Ale nevadí. Už nemůže říkat, že se vrtím celou noc a že nemohla usnout… Akorát si matně vzpomenu, že chvilku poté, co jsem usnul, byl jsem probuzen hlasitější reklamou. Sakra! proč ty reklamy jsou hlasitější tak o třetinu, než pořady?! Jistě je to proto, aby vám ty svoje voloviny vnucovali i cestou na hajzlík… Když jsem ztišil reklamu, opět bylo slyšet vzdálené a tiché sténání - dozvuky Maxova a Alicina milostného řádění… Neušlo mi, že ta dvojpostelovka Lucía se na mě divně a zkoumavě dívá… Jenomže kdo ví, co tím pohledem myslela… Možná se dívala na cokoliv, jenom ne na mou maličkost… A vůbec – co je mi po tom… Dál už si nepamatuji nic, odplul jsem opět do říše snů a hezky si tak prasil záda v nepohodlném křesle až do rána… Snídaně probíhá jako včera. Švédský stůl je super věc. Mám poťouchlou náladu a tak si na talíř nandám kopec uzeného masa, k tomu celozrnný chléb a… u stolu si k tomu přidávám tu nejostřejší „chilies“ omáčku, co tam najdu. Labužnicky začnu pojídat maso namáčené v této omáčce. Doňa Lukrécia vytřeští oči a Alice zbledne. Max se začne chechtat jako blázen. „Ty… Hele… cvoku… ty si chceš vážně propálit trubky, co?“ a náramně se baví. 8
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
No a už to začne. Alice spustí pořádnou bandurskou, podloženou samými lékařskými termíny, hned se k ní přidá Lucina Opina… Teda… jaký mi ty dvě frajárky dávají kartáč… no jak koňovi… „Vidíš? Co jsem ti říkala? A toto on dělá často takové kraviny… To je žrádlový sebevrah, tohleto!“ rozčiluje se Lucie. „Nech ho tak, blázna… Počkej, až ho chytne žlučník. S tím jeho stylem, co vede, k tomu má zdatně našlápnuto!“ řekne Alice zadostiučiněně a tváří se, jak kdyby slupla veškerou moudrost Vesmíru Nesmíru… „Čéče… Ty budeš mít fantastický sraní…“ řekne najednou obdivně Maxifták Maxinoha poté, co si ještě s gustem poslední sousta polévám tou omáčkou přímo z láhve. „Ty ani nevíš, jak ti závidím,“ dodá poťouchle. Cestou k autu zaslechnu ty dvě Barbíny… „Tak co? Bylo něco?“ vyzvídá Alice. „Ne, proč by mělo?“ odsekává naštvaně Lucina. „No… Přece je to fajn kluk, ne?“ ptá se udiveně „Elis“. „Je a není…“ odsekne znovu smutně Lukrécia. „Vážně… Mezi námi nic není, nech to být, prosím tě!“ Vytuším, že Lussy Pussy je podrážděná, ale dobře jí tak! Nemá vyrypovat… A to ji tak strašně miluji… jenže co z toho!? Alice nadšeně popisuje cosi ohledně nového parfému, který nedávno koupila… a dál už je neregistruji. Jsem zvědavý, stejně jako ostatní, co najdeme na té louce za novinky. A našli jsme… Tomu neuvěříte… no fakt, že jo! V noci, podle předpokladů, nasněžila další vrstva sněhu. Sice to nebylo tolik, co dřívější dny, ale dost na to, aby opět veškeré stopy byly zasypány. No a ta kamerka u stop poskytla úžasné záběry. Opět, kolem čtvrté ranní, je na záběrech vidět, jak cosi ty stopy tvoří! Ať na displej vejráme jak chceme, vidíme následující: zasypaná stopa se náhle hezky vytvaruje dovnitř, jako když do ní někdo stoupne… až na to, že ten někdo je… NEVIDITELNÝ… „Hle ho… vtipálka…“ překvapeně hlesne Max. „Co to… sakra… je…??“ Vracíme záběry a pouštíme je znovu… A znovu… A ještě mnohokrát… HD rozlišení je super. Vidíme stopě až do „morku kostí“… ale to je tak asi vše… Na ostatních kamerkách je vidět prakticky to samé, co včera – kolem čtvrté prostě najednou vznikne čerstvá stopa ve staré zasněžené a to je vše…
9
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Shodneme se nakonec na tom, že víc už asi nevykoumáme. Vyměníme tedy paměťové karty, ještě si znovu prohlížíme stopy. Nic nového ale neobjevujeme. Zbytek dne strávíme v centru Karlových Varů. Chceme si projít lázeňské památky a něco málo nastudovat o „místních tajuplnostech“. Nutno dodat, že je to krásné město. Na večer se necháme ukecat od našich soukmenovkyň a jdeme do divadla na „Dívčí válku“. Náhodou to bylo super. Myslím, že jsme se všichni dobře bavili. Asi se víc začnu o divadlo zajímat. Je to něco úplně jiného, než film v kině. Takové jakési více živé a hodně bezprostřední… Noc probíhá stejně, jako poslední dvě noci. Lámu si svoje stařecké tělo u TV, Lučina si hezky chrní v posteli. Vůbec jsme se spolu nebavili. Zkrátka taková „tichá domácnost“… Ráno, po vydatné snídani jdeme k parkovišti. Lucinátor s Alicí jsou notný kus před námi. To je příležitost pro Maxe a nedá mu to, aby nebyl zvědavý, jako Makak. „Tak co? Martine? Jak to jde s Luckou?“ a je na něm vidět, že chce slyšet samé pikantnosti. „No co… No nic!“ odpovím nakvašeně. „Tak moment,“ zastaví se Maxouš. „Netvrď mi, ale fakt – netvrď mi ani omylem takovou volovinu, že jste spolu byli tři noci na pokoji sami a že sis ani neštrejchnul! Tož to si děláš ze mě kozačky, ne?“ „Fakt… vážně, nic nebylo… Ani malé… ani velké… Prostě nejsem její typ a dává mi to sakra najevo, jestli sis toho nevšiml!“ odpovím mu tentokrát hodně naštvaně. Zdá se, že Max v mém hlase vycítil jistou zoufalost… Nu ano, jsem zoufalec! „Klídek, to víš, že máš šanci… ty telacko… akorát jsi moc… jak to říct… no… prostě jsi moc něžný… nebo … zkrátka seš měkkej jak náměsíční sejra… Ber v potaz, že ona je dost impulsivní. Se koukni, jak se chová. Je živá jak čert. Dělá bojové sporty, potřebuje cítit z tebe to samé a ne nějaké extrémní jemnůstky a něžnůstky… Ty jsi moc romantický… až příliš! Ona sice taky, ale ne teď. Až později. Teď prostě potřebuje cítit chlapa! Takže se vyser na ty tvoje ublížené kukuče, a udělej, až budeš mít příležitost, příště jednu věc – popadni ji za ty její superrajcovní vnady, pořádně ji přehni přes nejbližší stůl a… udělej konečně to, kvůli čemu jsme se my, chlapi, stali postelovými vládci žen! Prostě udělej jí konečně už jednou pořádně to, kvůli čemu nás mnohdy ženy tak strašně milují a nebo i někdy nenávidí… Ona není tvoje
10
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
bejvalka Aneta! Nezacházej s ní jak s míšenským porcelánem. Ona nepotřebuje být ve vatičce, chápeš to, ty barane?!“ No teda… Tak tohle je vzácně dlouhý proslov od Maxe na ono téma - Lucka versus já. A překvapil mě, to jo. Nečekal jsem, že by byl až takový znalec. Jenže kázáním nemělo být konec… „Ty jsi totiž z toho minulého v manželství tak zblblý a tak zdeformovaný, že pro samé fóbie už se bojíš na ženskou i sáhnout. Tak s tím jdi leda tak do prdele! Pamatuj si – jestli z tebe neucítí kus chlapa, tak ji ztratíš! Takže se vůbec neostejchej a příště to rozfajruj,“ dodá ještě s důrazem. Vytuší, že chci něco namítnout. „Nemáš co ztratit, maximálně od ní dostaneš přes držku a to se snad neposereš, ne?!“ Ale dyť jo… Má pravdu… A nejvíc mě, myslím, štve, že je mladší, vlastně nebyl nikdy ženatý a svýma „moudrýma radama“ mě válcuje jedna dvě… Než přijdeme k autu, zkouším si představit, jak bych zhruba tak asi s Lussy Pussy mrsknul na postel, nebo… snad přes ten stůl… a kruciš… nějak mi dochází fantazie… Tohle se asi promýšlet moc nedá. Takové chvíle totiž vytváří sama spontánnost a ryze živočišná přitažlivost dvou bytostí. Co z toho vzejde, je zkrátka ve hvězdách…. Ty dvě Barbíny už na nás nedočkavě pokřikují z auta. Hlavně na Maxe, ať už nastartuje a zatopí. No jo… Dnes je fakt kosa jak z nosa… Vyrážíme opět a naposledy na palouk. Oproti předpovědím, které tvrdily, že nebude sněžit, přece jen připadlo dalších pět centimetrů sněhu. Kamerka je na svém místě. A to je tak to jediné pozitivní. Stopy jsou tentokrát zasněžené… „Šprýmař“ se neukázal… Na záběrech tentokrát nebylo nic neobvyklého. Náš výlet do Varů tím pádem končí. Nemáme v ruce, krom toho včerejšího detailního záběru, několika fotek „místa činu“ a dvou odlitků jinak zhola nic… Takže nemá smysl dál protahovat nevyhnutelný odjezd. Balíme všechno do auta a odjíždíme. Cestou se Max stavuje na hotel, aby zaplatil účet. Není ještě ani doba oběda a jsme na cestě do našeho kraje. Pět hodin svižné jízdy uběhne jako voda. První cesta vede hned ke mně domů, kde si Lucka s Alicí vybalují své věci. Hned na to odjíždíme těch pár stovek metrů na zámeček, kde už na nás čeká skvělý pozdní oběd. Je to jeden z mistrovských kousků paní Potůčkové. Úžasná chuť pečínky je prosycena jemnou vůní 11
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
koření, jenž dává tušit, že ony bylinky jistě pochází z tajemných končin daleké domoviny Maxova klanu. Omáčka je jedna z nejlahodnějších, co jsem zatím měl tu čest jíst… Jenže ať je oběd sebelepší, přece jen jsme tak nějak zkroušení… „No… teda vy máte dnes úžasnou náladu…“ neodpustí si Maxova máma. „Vás tak poslat pro smrt, tak by ta Smrtka před vámi utekla, jak se tváříte,“ dodává stále ještě v domnění, že nám náladu nějakým zázrakem zvedne. Ale ať se snažíme jakkoliv, ten případ nám všem leží v hlavě. Celé odpoledne vše rozebíráme. A přidávají se k tomu i Maxovi rodiče. Prohlížíme znovu detailně ony inkriminované záběry, Lucie zapisuje jednotlivé teorie a za ně dopisuje, proč ta teorie vznikala. Chystáme se odeslat odlitky inspektoru Hájkovi. Snad bude tak hodný a nechá je v laboratoři u nich analyzovat. Náš odhad stop – pánská velikost tak kolem čtyřiceti pěti, boty jistě dost obnošené, podrážka je moc hladká na zimní období, podle detailů je také vidět, že boty jsou několikrát opravované, zřejmě podomácku… To dodává celému případu nádech ulítlosti. Čiší z toho vyloženě, že si někdo ze všech řádně vystřelil… Až teď nám došlo, že jsme měli ono místo přes noc hlídat. Takoví my jsme to amatéři. Spoléháme se na techniku, místo abychom se raději spoléhali na vlastní oči… Náš oficiální zápis tedy zní, že se jedná o případ neznámého šprýmaře, který zná způsob, jak se dostat doprostřed louky, udělat, nebo obnovit své šlépěje a pak zase z louky podobným způsobem odejít. A záběry? Ten filuta prostě smazal snímky, na kterých je a pak soubory na kartě jednoduše nechal projet softwarem na úpravu data a času. Takže vše vypadá na první pohled, že jde o „tajemno“. A ono houby… Lucie dopisuje na závěr, že tenhle případ byl prakticky ztráta času, i když jí pan Potůček říká něco v tom smyslu, že každá zkušenost se přece hodí. Je večer, končíme tuto naši poradu. Trojice nejsvětější má spadeno na nějakou místní diskotéku a chce prý taky konečně vypnout. Zpaktoval to samozřejmě Max… Ten je poslední dobou rozjetý jak rychlík. Je na něm vidět, že „skočné“ se sličnou Alicí mu jde k duhu. Nezáviď, troubo… pokárám sám sebe v myšlenkách… Kdybys nebyl hlupákem… nestal by ses… osamělým ve svém vlastním baráku… 12
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Na „dýzu“ jsem se zlákat nedal. Chci si také užít chvilku samoty u všech těch hejblátek, co mi poskytují takovou duševní rozkoš a to bez toho, aby mě u užívání této rozkoše kdokoliv buzeroval jak Artabana… Kouknu se, zda se mi dostahovaly další díly mojí oblíbené „telenovely“ SGA. Jo, je to na harddisku. Titulky jsou taky, takže hurá na nová dobrodružství Stargate Atlantis. Ten seriál se mi vážně líbí. Akorát toto dívání má jednu slabost – většinou u toho usnu, takže některé díly si pak pouštím vyloženě na etapy. Stejně tak to dopadne i dnes. Wraithové dělají bordel, tým SGA v čele se Sheppardem se je, hajzlíky jedny, snaží docela zdatně postavit do latě. Než upadnu do svých snových světů, uvědomím si, že největší borec z nich je stejně Ronnon Dexx… Ten se totiž, vážení a milí, opravdu s ničím a hlavně s nikým nesere! Mám pocit, že vidím silné světlo… Snažím se spát dál a začleňuji tuto událost do svého momentálně zběsile pádícího snu v podobě bouře… Blesky protínají snovou oblohu mohutnými záblesky, slyším v dálce něco jako smích a ten taktéž je začleněn do běžícího snu. Náhle zaslechnu něco jako polekané výkřiky… Vyděšeně se budím a… někdo se mnou zběsile třese! V obýváku je světlo… „Co blbnete… vy volové,“ mumlám vyděšeně i překvapeně zároveň… „Dejte mi, sakra už, jednou taky trochu klid!“ Tím nadáváním se nakonec budím úplně. Zase ty jejich blbinky! Nic jiného jsem od nich ani čekat nemohl. Přilezli ke třetí ráno, ty dvě můry, v čele s hlavním můrákem a dělá jim velkou radost se pobavit na můj účet… Akorát je mi divné, že se vůbec nějak nebaví. Naopak… Civí na mě, jak svatí za dědinou! Max je bledý i s Lucií a Alice mi furt šahá po krku… až mi dochází, že mi vlastně kontroluje puls… Co zas blbnou, ti maniaci?!? „Aspoň jednou… fakt aspoň jednou jedenkrát, bych se chtěl cítit v pohodě a jako doma! Takže můžete mi to, vy tři magoři, někdy, prosím… PROSÍM… dopřát? Nebo toho chci tak moc? Co?!! Fakt… Konec srandy! Myslím to už, kurva, vážně…!!“ „Posaď se,“ řekne mi Alice měkce a snaží se mě usadit do křesla. „Proč bych, sakra, měl?!" ptám se jí vztekle. „Prostě… posaď se…" opakuje, jako zaseklý gramofon… Sedím a poslouchám, co se mi ti tři snaží tak strašně moc (ne)říct… No a za chvilku už vím, co je za problém. Oni totiž, ti banditi zatracení, dolezli v bujaré náladičce a kdo jiný, než Lucina 13
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
zas měla chuť mi něco provést hned, jak mě našli sedět spícího u bedny. V obýváku tma, jen diody přehrávače dávaly tušit, že je tam filmy zdatně naládováno na několik dní dopředu. A tak Santa Lucía nelenila, odběhla pro baterku a hned se podělila s ostatními dvěma supermany o svůj skvělý nápad – že mi prostě, jen tak ze srandy micáků – budou svítit baterkou do ksichtu, pozorovat, co budu dělat a náramně se u toho bavit na můj velectěný účet. Jak si zmysleli, tak se stalo. Zhasli si k tomu na chodbě, takže v baráku tma jak v řiti, a hybaj za mnou do „obývačky“, jak nějací praštění Alienci. V očekávání zábavy Lucka rozsvítila baterku a zamířila mi ji přímo do obličeje a… rázem už bylo zle… Ty dvě, jak se totiž chichotaly, tak hned na to začaly do toho polekaně ječet, že jsem mrtvý… Max nelenil, drapnul mě za ramena snažil se mnou cloumat. Alice rozsvítila a Lucie, jak tak ječela, tak se mnou třepala také jak bejvalka s rozvodovým glejtem. Jistě se ptáte, proč takový kravál… Inu, to je jednoduché – chrněl jsem totiž s pootevřenýma očima! No ti se vám tak lekli, že se málem připosrali… To je tak, když se vymýšlí furt blbiny! Alice se ptá, zda onu „nedovíravost očních víček při spánku“ mám dlouho. Přiznává, že něco takového ještě neviděla, jen na sále u pacientů, co byli v narkóze. Odpovídám jí, že vážně nevím. A na oplátku si neodpustím surové rýpnutí, že kdybych byl i v chcípnutý, tak co? Stejně jsem pro ně jen terčem legrácek, hlavně tady pro tu vrchní Damienku, takže by se vůbec nic nestalo, aspoň bych to měl za sebou… Na to mi Lucie odpoví uraženě a vážně, že jsem hrozný vůl a sprosté hovado, vyhrknou jí slzy do očí a utíká někam směrem ke koupelně. Alice jde za ní… Zůstávám s Maxem v obýváku. Všimnu si, že pořád po mě vyjeveně sem tam kouká… „No co je? Sis myslel, že vidíš strašidlo, co?“ rýpnu si do něj… „To víš… Děsy noci rozvíří, když se z lidí stanou upíři… Uááááá…“ a udělám na něj pohyb příšeráka záporáka… „Kuš! Dej pokoj, tatrmane jeden praštěnej taky…“ zahučí pořád vyjevený Max… „Víš, jak jsme se, ty vole, lekli?! Jsem si málem cvrnknul do gatí…“ Šklebím se jak puklý chleba. „No jo, no… Pičovinky bigbít a ponožky na zip, co? Máte mě nechat chrnět a nelézt mi před rypák s baterkou, když spím…“
14
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Jenže Max se brání tím, že za to můžou baby, ty dycky vymyslí nějakou cipovinu. On nic, on je naprostý nevinný miláček… Ještě chvíli se vzpamatovává z této příhody… „Kurňa… Nedělej nám tydlety efekty, když to nečekáme…“ povídá nakonec smířlivě. Z koupelny vyleze Alice. Jdu si (a to, prosím ve tři ráno…) dát něco k snědku. Z toho extempore mi vyhládlo. A nebo možná je to tím, že jsem nevečeřel. Jo, to bude ono… „Mrtvola si jde na gáblík, tak, plís, nerušit,“ zavolám na ně rozjařeně z kuchyně. Už dlouho jsem se tak nepobavil. Ne, že bych byl až tak zlomyslný, ale dobře jim tak, tohle se jim zatraceně vymstilo! Po chvíli za mnou přichází Alice a domlouvá mi, že jsem neměl na Lucii tak vyjet, že ona se vážně vylekala a nebylo to fér. „Copak nevíš, že tě má ráda? Víš, jak ji mrzí, co jsi jí řekl?!“ domlouvá mi… „Ale jo… to vidím dnes a denně, jak mě vyloženě miluje,“ říkám Alici uštěpačně. Alice jen zle loupne pohledem mým směrem a jde za Maxem. Uplynulo několik dní. Výsledky z laboratoře zatím nejsou. Máme nucené volno, jako vždy mezi případy. Pokračujeme v knihovně, třídíme dále knihy, sepisujeme jejich názvy a jména autorů, plus kdy byla kniha vydána. Lucie se moc se mnou nebaví. Doma je vyloženě tichá domácnost… Ještě ji to asi od té „světluškové“ události nepřešlo. No a co, tak ať si trhne… Naštěstí vždy večer dorazí Max, který má dlouhou chvíli, protože Alice je ve Vyškově ve službě a tak paříme UT-čko. Zrovna dnes mám v plánu mu řádně vypálit rybník v jednom levelu. Vychutnám si ho, hošánka jednoho. Ať bylo mezi mnou a Lucií cokoliv, mé city se k ní nijak nemění i přes to, že tady jen tak kecám, jak ji to a to… jenže ona je můj tajný miláček a strašně moc po ní toužím. Avšak navenek se učím to, co mi poradil Max – mít onen světácký výraz, tvářit se, že jsem těžce nad věcí a v postatě nic neřešit, čekat na příhodnou dobu. Jenže… přátelé milí… uvnitř jsem spalován přímo palčivou touhou po Lucii… přímo oceánem touhy… kruciš…! Týden nato přichází výsledky z laboratoře. Přivezl je sám inspektor Hájek, který chtěl znát, zda neopravíme ohledně případu svůj původní názor. Analýza stop ukázala, že jsme se moc nemýlili. Opravdu to byly boty čtyřiačtyřicítky, hojně podomácku opravované, také hojně obnošené. Potud to sedělo. Jenže hlavní hřeb přišel vzápětí – podle zbytků z oněch bot 15
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
v odlitku, analýza ukazuje, že tyto boty jsou staré přes čtyři sta let… Ve zbytcích se našla hlína, která rozhodně není ze zimního období a… považte… jsou tam i zbytky jarního pylu rostlin, které už dnes u nás nerostou! Nyní sedíme znovu nad sepsanou závěrečnou zprávou k případu a usilovně přemýšlíme, CO tam napsat… Vše totiž napovídá tomu, že pověsti, které v oblasti Karlových Varů kolují, mohou být snad dokonce i pravdivé… A o čem, že ty pověsti vyprávějí? O prolínání světů… o zmizení lidí do neznáma, nebo o objevení se naopak neznámých lidí, kteří prý vypadali jinak… Tak co teď? Byly ony stopy ukázkou okamžiku, kdy se v té chvíli prolnuly náš svět se světem paralelním? Bylo to v okamžiku, kdy zrovna v té chvíli a v té paralelní realitě, tam někdo kráčel? Bylo to tak, že onen neznámý kráčel ve své realitě, ale otisky bot zanechávaly stopy v naší realitě? A Je možné, aby se naše světy protnuly jen v malém místě, na malé ploše, právě uprostřed oné louky? To je vskutku na pováženou. Kromě již zmiňovaných důkazů nemáme nic. Všechno se dá narafičit. A tak nakonec vyhotovujeme dvě zprávy. Jednu oficiální, kde to považujeme za dílo neznámého šprýmaře a zprávu neoficiální, kterou si inspektor založí do své sbírky záhad – zprávu, kde popíšeme možné aspekty, které by nastaly, kdyby se náš a paralelní svět na chvilku setkaly… Nutno ještě závěrem dodat, že už se na té louce od oné události nic podivného nestalo. … A jak postupně padal další a další sníh, stopy nakonec zmizely úplně… Stejně, jako mizí ostatně vše tak, jak jde čas…
16