milost & pravda z p r a v o d a j www.cestazivota.cz
[email protected]
Slovo úvodem Onehdy jsme přijeli k rodičům na oslavu tatínkových sedmdesátin. Malá neteř právě pro− dělávala neštovice. „Tolik návštěv, jako teď, u nás už dlouho nebylo,“ sděluje nám s úsměvem moje sestra. Až mě zamrazilo, když dovysvětlila, že se téměř dělal pořadník, aby si malé ratolesti jejích kamarádek mohly chvíli pohrát se super− infekční Nikolkou. Několik minut mi hlavou doslova vibroval začátek verše: „Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary..." (Mt. 7:11) Ano, vím, že je lépe prodělat neštovice v co nejranějším věku. Že hlavně pro muže je tahle nemoc v dospělosti nebezpečná. Přesto jsem se několikrát instinktivně otřásla při představě, jak si matky dávají kafíčko, zatímco se jejich dítě úspěšně infikuje. Brrrr. „Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary...“ No...nevím, jak dalece je tohle „dobrý“ dar. Myslím na to stále dokola... a už ty matky trochu chápu. Ony své děti milují, o tom nepochybuji. Ví, že si tím jejich děti musí tak jako tak projít. Ví, že čím dřív se to stane, tím méně zlých následků. Berou to vlastně jako preventivní „očkování“ pro vytvoření doživotní obranyschopnosti před touto nemocí. Ony ví, že malé děti se s tou nemocí vypořádají daleko lépe než dospělí − vybírají tedy pro své děti to menší „zlo“. Víte, i my křesťané jsme se museli po svém znovunarození potýkat se svými dětskými „nemocemi−překážkami“. Překážkami, které nám dodaly (po jejich zdolání) obranyschopnost a zkušenost do budoucna. Jako křesťanu−novorozenci mi toho mnoho prošlo. Byl to čas obrovské, OBROVSKÉ milosti, kdy se člověk naučil skutečně mnohým zákla− dům, přestože dělal neuvěřitelné chyby. Ach... ty naivní modlitby pár dní po obrácení (kolikrát paradoxní) a Otec si to stejně nějak přebral a dal mi přesně to, co bylo třeba. Všechno šlo tak nějak snadněji. Otec toho po mně nevyžadoval až tak moc... lépe a snadněji jsem se vyrovnávala s překážkami. Jako by na ně stačilo pomyslet a Otcův ukazovák je okamžitě odcvrnkávál z cesty. Kdybychom totiž tenkrát nezískali obrany− schopnost vůči těm prvním překážkám, těžko bychom zdolávali ty další, větší, zákeřnější... dnes. Zkrátka by nás to v „dospělosti“ mohlo zničit. Stále se učíme. A čím dříve se „to“ naučíme, tím lépe si s „tím“ později poradíme v nových situacích. Ať už je to jakkoli... Díky Bohu, že pokušení a překážky, které se nám včera, dnes i v budoucnu postaví do cesty, jsou jen lidské. Díky Bohu, že nám z každé dává východisko, abychom ji zvládli (viz. 1. Kor.10:13). Díky Bohu, že to s námi nevzdává v našem dětství, mládenectví a ani v dospělosti. A ještě jednou, díky Bohu, že On je Dárcem dokonalejším než my: „...čím více váš Otec, který je v nebesích, dá dobré věci těm, kdo ho prosí?" (Mt. 7:11) −zdes−
ZBK (základní biblický kurz) začíná po Velikonoční slavnosti. Podrobnosti se přihlášení dozví přímo od K. Sedláčka.
v š e c h
j i h o č e s k ý c h
[email protected]
duben 2009
Osamělost Ježíše Věřte tomu nebo ne – i Ježíš se stává osamělý Připravte se teď, že na své teologii odhalíte něco skandálního. Buďte připraveni, že uvidíte Ježíše ve zcela novém světle. Věděli jste, že jsme k našim problémům přicházeli ze špatného konce? Jsme tak zaujati našimi vlastními problémy, že nám ani na mysl nepřijde, že náš Pán má také problém. A kdybychom rozuměli Jeho problému, brzy bychom se dostali ke kořeni svého vlastního. Problém našeho Pána je ten, že On je osamělý. Má téměř nepřekonatelný problém v komunikaci s těmi, kdo prohlašují, že Ho tak milují. On je „citlivý“ Spasitel, ale mnoho Jeho vlastních dětí Jeho pocity a potřeby úplně opomíjí. Snažíme se uspokojit Ježíšovo srdce pouze chválami. Zpíváme a jásáme a pozvedáme unisono hlas v uctívání a zbožňování, a to je nádherné a duchovní. Vcházíme do Jeho bran s chválou a do síní Jeho s díkčiněním. Chválíme Ho na hudebních nástrojích. Chválíme Ho písněmi, zvednutýma rukama, slzami a hlasitými hosanna. Ale stále ještě to je jen jednostranná komunikace. Bůh přikazuje všemu, co má dech, aby Ho chválilo. Ale chvála sama neuspokojí potřebu našeho Spasitele. Nikdy se nedostane k tomu, aby mluvil Rád bych věděl, jestli se Pán někdy unaví ze svých dětí, kteří přicházejí do Jeho přítomnosti, ale nikdy se nezastaví, aby Mu naslouchaly. Nic není tak prázdné a neuspokojivé jako jednostranná komunikace. Zkuste někomu pár hodin naslouchat, aniž byste se jednou jedinkrát dostali ke slovu. Zanechá to ve vás pocit osamělosti. Člověk, který „složí břímě ze svých ramen,“ odchází s lepšími pocity – vymluvil se z toho. Ale chudák posluchač, který nemohl ani jedním slovem poskytnout radu nebo sdílet své vlastní srdce, tam stojí neuspokojený. Jak často jsme zanechali našeho Pána samotného tam v té skryté modlitební komůrce, osamělého a neuspokojeného? Chvátáme do Jeho přítomnosti se svým: „Chválím Tě, Ježíši; uctívám Tě, Ježíši! Sláva Ježíši! Tady je můj nákupní seznam a moje zdravotní karta. Amen.“ Kolikrát byl Pán tak připraven a tolik toužil otevřít své srdce a promluvit, když ejhle, nikdo tam nebyl. Když se hodinu modlíme, hodinu mluvíme. Když se modlíme hodiny, hodiny mluvíme. Když se modlíme celou noc, mluvíme celou noc. Miliony hlasů mluví, mluví a chválí. Celý svůj kazatelský život jsem strávil tím, že jsem se snažil přimět lidi, aby se modlili. Teď vidím, že tohle nebyl ten skutečný problém. Opravdový problém je opouštění Spasitele v modlitební komůrce, nechat Ho tam samotného, neuspokojeného, osamělého – aniž by nám stihnul říci jediné slovo. Opustili jsme tento modlitební pokojík s nezatíženými srdci, zbavili jsme se břemen. Všechno jsme mu to vypovídali, naše srdce naplnila radost. Vyprávěli jsme Mu o svých nadějích, svých snech, svých touhách. Opustili jsme toto svaté místo modlitby s uspo− kojenou myslí. Ale náš Pán tam stále byl, s velikým
ročník 9
číslo 04
D. Wilkerson
očekáváním, s touhou spoluužívat si toto spo− lečenství. Neříká náš Pán: „Ano, ano, děkuji ti za tvé chvály. Přijímám je. Jsem tak rád, že sis udělal čas, abys ho strávil zavřený se mnou. Slyšel jsem tvou prosbu a Otec ti dá touhy tvého srdce. Ale prosím tě, počkej! Prosím, zůstaň ještě chvilku. Neodcházej hned. Mám několik věcí, které s tebou chci sdílet. Moje srdce touží se ti vyzpovídat. Setřel jsem všechny tvé slzy, ukonejšil tvou ztrápenou mysl. Teď dovol Mně, abych mluvil! Dovol mi, abych ti řekl, co je v Mém srdci.“ Náš Pán Ježíš chce mluvit. Chce nám povědět, čím je zlomené Jeho srdce v naší generaci. Chce říci každému dítěti o nádherném plánu, který má pro všechny, kdo Mu důvěřují – odhalení slavných pravd; vedení pro nás samotné a pomoc ve výchově dětí; řešení pro naše problémy; nové služby, které spasí ztracené; přesná a detailní slova pokud jde o zaměstnání, kariéru, domovy, životní partnery; pravdy o nebi, pekle a přicházejících katastrofách. Nejvíc ze všeho k nám chce mluvit o tom, jak nás miluje a pečuje o nás On sám. Zapomínáme, že On má také potřebu Abyste si nemysleli, že jsem nebiblický, poslech− něte si Jeho vlastní slova. Tady je nádherné nahlédnutí přímo do srdce Ježíše. „A kdo z vás, kdo má služebníka, který oře nebo pase, řekne mu, hned když se vrátí z pole: ‚Pojď a posaď se za stůl‘? Neřekne mu snad spíše: ‚Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji, a potom budeš jíst a pít ty‘?“ (Lukáš 17:7,8). Nemáme vůbec žádný problém se ztotožnit se služebníkem v jeho povinnosti vůči jeho pánu. Nemáme problém obléknout svou zástěru a nosit našemu Pánovi na stůl – připravit plnou tabuli chval – skvělou hostinu z uctívání. Milujeme krmit našeho Pána! Milujeme Ho vidět, jak hoduje na naší službě a lásce. Opášeme se, připravíme a sloužíme Mu s radostí. Je to naše největší radost, naše nejvyšší naplnění – sloužit našemu Pánovi. Ale máme potíže s poslední částí – Pánovou částí. „A potom budeš jíst a pít ty!“ Tohle je příliš na naše chápání. Nevíme, jak si sednout poté, co jsme Mu sloužili – umožnit Mu, aby měl stejnou radost, jakou jsme zažili my, když jsme Mu sloužili! Okrádáme našeho Pána o radost z toho, že slouží On nám. Myslíme si, že náš Pán získává dost radosti z toho, co děláme my pro Něj. Ale je toho mnohem víc. Náš Pán reaguje na naši víru. Raduje se, když činíme pokání. Mluví o nás s Otcem. Má radost z naší dětinské radosti. Těší Ho, když nám dává pokoj a odpočinek a naplňuje pro nás všechna svá zaslíbení. Ale jsem přesvědčen, že Jeho největší potřebou je mít oboustrannou osobní komunikaci s těmi, které ponechal zde na zemi. Ani jeden anděl v nebi nemůže tuto potřebu uspokojit. Nikdo, kdo již prošel oponou, nemůže tuto potřebu uspokojit. Ježíš chce mluvit s těmi, kdo jsou na bojišti. Musí mít otevřenou cestu – obousměrnou cestu – ke každému vojákovi na každé frontě.
Jak číst Bibli Jak číst Bibli 1. Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. Žalm 119/18 Čti s očekáváním a s vírou, že Bůh má pro tebe něco zvláštního. Žádej Boha, aby ti pomohl porozumět tomu, co čteš. Jak číst Bibli 2. Budou se ptát na cestu na Sijón... Jer. 50/5 Při čtení si klaď otázky. − Co mi tímto oddílem chce Bůh říct? − Co mě učí o Bohu? O mě? − Je tu nějaký příkaz, který mám poslouchat? − Nějaké zaslíbení, které si mohu přivlastnit? − Nebo příklad, který bych měl následovat? Nebojme se ptát.
c í r k v í
František Petrášek
Jak číst Bibli 3. Proto vám neopomenu tyto věci stále připo− mínat, ačkoli je znáte ... 2. Petrova 1/12 Čti každý oddíl několikrát. Nic ti nemůže po− moci v porozumění tolik jako opakování. Jestliže má tvá Bible odkazy, použij je k tomu, abys našel další verše, které se zabývají stejným tématem. Jak číst Bibli 4. ... nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Žalm 1/2 Medituj nad přečtenými slovy. Je lépe poro− zumět, vstřebat a aplikovat krátký oddíl, než číst uspěchaně s povrchním porozuměním textu. Jak číst Bibli 5. Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako
−1−
C e s t a
ž i v o t a
pro vnitřní potřebu − neprodejné Kde jsem dostal ten nápad, že Kristus je osamělý a má zoufalou potřebu mluvit? Všechno je to v tom nádherném vysvětlení Kristova zjevení dvěma učedníkům na cestě do Emauz. Ježíš byl právě vzkříšený. Ten samý den, kolem poledne, byl Kleofáš a ještě jeden učedník na cestě z Jeruzaléma do Emauz – vzdálených asi šest a půl míle. Ježíš se k nim přiblížil. Oba byli smutní, že Pán zemřel. Ve svém zármutku Ho nepoznali. Pro opravdové porozumění hluboké potřeby v Pánově srdci Ho pozorně sleduj, jak kráčel vedle těchto zarmoucených učedníků. Důvěrně si spolu povídali a uvažovali. Jak osamělý musel být Ježíš. Chtěl povídat, měl jim toho tolik co říci. A když se již nemohl zdržet, přestal poslouchat a začal mluvit: „A když takto hovořili a uvažovali, stalo se, že sám Ježíš se přiblížil a šel s nimi… a počínaje od Mojžíše a všech proroků vykládal jim ve všech Písmech, co bylo o něm“ (Lukáš 24:15,27). Pro tyto učedníky nemohl existovat hezčí zážitek. Slyšeli Jeho hlas a odcházeli se slovy: „Cožpak v nás naše srdce nehořelo, když k nám mluvil?“ Ale protože jsme nikdy neporozuměli Ježíšovým potřebám, myslíme jen na radost, kterou spolu sdíleli tito učedníci. A co radost Ježíše? Říkali, že jejich srdce hořela, když k nim mluvil. Ale já vidím vzkří− šeného Pána, po Jeho oslavených tvářích stékají slzy, odchází zaprášenou cestou se srdcem napl− něným radostí. Byl naplněn, Jeho potřeba byla uspokojena. Zatímco svět čekal, Ježíš přerušil na pár hodin celý plán vykoupení – jen aby rozmlouval! Vidím přešťastného Ježíše! Sloužil. Ve své oslavené podobě zažil své první oboustranné společenství. Vylil své srdce. Jeho osamělé srdce bylo dotčené, dojaté. I Jeho potřeba byla uspokojena. Musíme Mu umožnit, aby k nám mluvil Víme dnes tak málo o Jeho hlasu a Jeho potřebě k nám mluvit. Jsme tolik zaujati Jeho mocí, než abychom si uvědomovali Jeho hlas. Podobně jako Eliáš, velký prorok, známe víc demonstrace Jeho síly než Jeho tichý slabý hlas. Eliáš procvičoval moc modlitby. Zavíral a otevíral nebesa. Svolával dolů oheň a rozděloval vody svým pláštěm. Muž akce, který okouzlil celou vládu, stál na hoře Karmel a posmíval se Bálovým prorokům, zabil je přímo králi před nosem. Tento mocný muž modlitby vstoupil do Božího trůnního sálu sedmkrát, naléhavě se modlil za déšť. Sedmkrát rozmlouval Eliáš s Bohem o této jedné potřebě. Objevil se maličký obláček a prorok, který tři a půl roku předtím zavřel nebesa a způsobil strašlivé sucho, teď otevírá nebesa a přichází „hojnost“ deště. Eliáš předhonil Achabův kočár na vzdálenosti 16 mil do královského sídla. Z Eliáše přímo přetékalo vítězství. Co nevidět propukne veliké duchovní probuzení. Dopadnul Boží oheň. Zázraky, jejichž svědky se staly celé zástupy lidí. Byla to neuvěřitelná ukázka Boží mocné síly. Eliáš si myslel: „Teď bude činit pokání i Jezábel! Ani ona nemůže jen tak odbýt tato znamení a zá− zraky. Toto je Boží hodina pro tento národ.“ Jaký však utrpěl šok! Zázraky a moc na Jezábel vůbec nezapůsobily. Řekla Eliášovi: „Zítra touhle
Pokračování na str. 2 pásek na čele mezi vašima očima. 5. Moj− žíšova 11/18 Uč se zpa− měti verše a odkazy. Ne vždycky mů− žeš mít s sebou svoji Bibli, ale její slova tě mohou potě− šit, posílit a po− moci ti, pokud je máš ve své paměti. Jak číst Bibli 6. Podle slova však také jednejte ... Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky. Jakub 1/ 22−25 Čti s touhou jednat podle toho, co Boží slovo říká.
milost & pravda z p r a v o d a j www.cestazivota.cz
[email protected]
Slovo úvodem Onehdy jsme přijeli k rodičům na oslavu tatínkových sedmdesátin. Malá neteř právě pro− dělávala neštovice. „Tolik návštěv, jako teď, u nás už dlouho nebylo,“ sděluje nám s úsměvem moje sestra. Až mě zamrazilo, když dovysvětlila, že se téměř dělal pořadník, aby si malé ratolesti jejích kamarádek mohly chvíli pohrát se super− infekční Nikolkou. Několik minut mi hlavou doslova vibroval začátek verše: „Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary..." (Mt. 7:11) Ano, vím, že je lépe prodělat neštovice v co nejranějším věku. Že hlavně pro muže je tahle nemoc v dospělosti nebezpečná. Přesto jsem se několikrát instinktivně otřásla při představě, jak si matky dávají kafíčko, zatímco se jejich dítě úspěšně infikuje. Brrrr. „Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary...“ No...nevím, jak dalece je tohle „dobrý“ dar. Myslím na to stále dokola... a už ty matky trochu chápu. Ony své děti milují, o tom nepochybuji. Ví, že si tím jejich děti musí tak jako tak projít. Ví, že čím dřív se to stane, tím méně zlých následků. Berou to vlastně jako preventivní „očkování“ pro vytvoření doživotní obranyschopnosti před touto nemocí. Ony ví, že malé děti se s tou nemocí vypořádají daleko lépe než dospělí − vybírají tedy pro své děti to menší „zlo“. Víte, i my křesťané jsme se museli po svém znovunarození potýkat se svými dětskými „nemocemi−překážkami“. Překážkami, které nám dodaly (po jejich zdolání) obranyschopnost a zkušenost do budoucna. Jako křesťanu−novorozenci mi toho mnoho prošlo. Byl to čas obrovské, OBROVSKÉ milosti, kdy se člověk naučil skutečně mnohým zákla− dům, přestože dělal neuvěřitelné chyby. Ach... ty naivní modlitby pár dní po obrácení (kolikrát paradoxní) a Otec si to stejně nějak přebral a dal mi přesně to, co bylo třeba. Všechno šlo tak nějak snadněji. Otec toho po mně nevyžadoval až tak moc... lépe a snadněji jsem se vyrovnávala s překážkami. Jako by na ně stačilo pomyslet a Otcův ukazovák je okamžitě odcvrnkávál z cesty. Kdybychom totiž tenkrát nezískali obrany− schopnost vůči těm prvním překážkám, těžko bychom zdolávali ty další, větší, zákeřnější... dnes. Zkrátka by nás to v „dospělosti“ mohlo zničit. Stále se učíme. A čím dříve se „to“ naučíme, tím lépe si s „tím“ později poradíme v nových situacích. Ať už je to jakkoli... Díky Bohu, že pokušení a překážky, které se nám včera, dnes i v budoucnu postaví do cesty, jsou jen lidské. Díky Bohu, že nám z každé dává východisko, abychom ji zvládli (viz. 1. Kor.10:13). Díky Bohu, že to s námi nevzdává v našem dětství, mládenectví a ani v dospělosti. A ještě jednou, díky Bohu, že On je Dárcem dokonalejším než my: „...čím více váš Otec, který je v nebesích, dá dobré věci těm, kdo ho prosí?" (Mt. 7:11) −zdes−
ZBK (základní biblický kurz) začíná po Velikonoční slavnosti. Podrobnosti se přihlášení dozví přímo od K. Sedláčka.
v š e c h
j i h o č e s k ý c h
[email protected]
duben 2009
Osamělost Ježíše Věřte tomu nebo ne – i Ježíš se stává osamělý Připravte se teď, že na své teologii odhalíte něco skandálního. Buďte připraveni, že uvidíte Ježíše ve zcela novém světle. Věděli jste, že jsme k našim problémům přicházeli ze špatného konce? Jsme tak zaujati našimi vlastními problémy, že nám ani na mysl nepřijde, že náš Pán má také problém. A kdybychom rozuměli Jeho problému, brzy bychom se dostali ke kořeni svého vlastního. Problém našeho Pána je ten, že On je osamělý. Má téměř nepřekonatelný problém v komunikaci s těmi, kdo prohlašují, že Ho tak milují. On je „citlivý“ Spasitel, ale mnoho Jeho vlastních dětí Jeho pocity a potřeby úplně opomíjí. Snažíme se uspokojit Ježíšovo srdce pouze chválami. Zpíváme a jásáme a pozvedáme unisono hlas v uctívání a zbožňování, a to je nádherné a duchovní. Vcházíme do Jeho bran s chválou a do síní Jeho s díkčiněním. Chválíme Ho na hudebních nástrojích. Chválíme Ho písněmi, zvednutýma rukama, slzami a hlasitými hosanna. Ale stále ještě to je jen jednostranná komunikace. Bůh přikazuje všemu, co má dech, aby Ho chválilo. Ale chvála sama neuspokojí potřebu našeho Spasitele. Nikdy se nedostane k tomu, aby mluvil Rád bych věděl, jestli se Pán někdy unaví ze svých dětí, kteří přicházejí do Jeho přítomnosti, ale nikdy se nezastaví, aby Mu naslouchaly. Nic není tak prázdné a neuspokojivé jako jednostranná komunikace. Zkuste někomu pár hodin naslouchat, aniž byste se jednou jedinkrát dostali ke slovu. Zanechá to ve vás pocit osamělosti. Člověk, který „složí břímě ze svých ramen,“ odchází s lepšími pocity – vymluvil se z toho. Ale chudák posluchač, který nemohl ani jedním slovem poskytnout radu nebo sdílet své vlastní srdce, tam stojí neuspokojený. Jak často jsme zanechali našeho Pána samotného tam v té skryté modlitební komůrce, osamělého a neuspokojeného? Chvátáme do Jeho přítomnosti se svým: „Chválím Tě, Ježíši; uctívám Tě, Ježíši! Sláva Ježíši! Tady je můj nákupní seznam a moje zdravotní karta. Amen.“ Kolikrát byl Pán tak připraven a tolik toužil otevřít své srdce a promluvit, když ejhle, nikdo tam nebyl. Když se hodinu modlíme, hodinu mluvíme. Když se modlíme hodiny, hodiny mluvíme. Když se modlíme celou noc, mluvíme celou noc. Miliony hlasů mluví, mluví a chválí. Celý svůj kazatelský život jsem strávil tím, že jsem se snažil přimět lidi, aby se modlili. Teď vidím, že tohle nebyl ten skutečný problém. Opravdový problém je opouštění Spasitele v modlitební komůrce, nechat Ho tam samotného, neuspokojeného, osamělého – aniž by nám stihnul říci jediné slovo. Opustili jsme tento modlitební pokojík s nezatíženými srdci, zbavili jsme se břemen. Všechno jsme mu to vypovídali, naše srdce naplnila radost. Vyprávěli jsme Mu o svých nadějích, svých snech, svých touhách. Opustili jsme toto svaté místo modlitby s uspo− kojenou myslí. Ale náš Pán tam stále byl, s velikým
ročník 9
číslo 04
D. Wilkerson
očekáváním, s touhou spoluužívat si toto spo− lečenství. Neříká náš Pán: „Ano, ano, děkuji ti za tvé chvály. Přijímám je. Jsem tak rád, že sis udělal čas, abys ho strávil zavřený se mnou. Slyšel jsem tvou prosbu a Otec ti dá touhy tvého srdce. Ale prosím tě, počkej! Prosím, zůstaň ještě chvilku. Neodcházej hned. Mám několik věcí, které s tebou chci sdílet. Moje srdce touží se ti vyzpovídat. Setřel jsem všechny tvé slzy, ukonejšil tvou ztrápenou mysl. Teď dovol Mně, abych mluvil! Dovol mi, abych ti řekl, co je v Mém srdci.“ Náš Pán Ježíš chce mluvit. Chce nám povědět, čím je zlomené Jeho srdce v naší generaci. Chce říci každému dítěti o nádherném plánu, který má pro všechny, kdo Mu důvěřují – odhalení slavných pravd; vedení pro nás samotné a pomoc ve výchově dětí; řešení pro naše problémy; nové služby, které spasí ztracené; přesná a detailní slova pokud jde o zaměstnání, kariéru, domovy, životní partnery; pravdy o nebi, pekle a přicházejících katastrofách. Nejvíc ze všeho k nám chce mluvit o tom, jak nás miluje a pečuje o nás On sám. Zapomínáme, že On má také potřebu Abyste si nemysleli, že jsem nebiblický, poslech− něte si Jeho vlastní slova. Tady je nádherné nahlédnutí přímo do srdce Ježíše. „A kdo z vás, kdo má služebníka, který oře nebo pase, řekne mu, hned když se vrátí z pole: ‚Pojď a posaď se za stůl‘? Neřekne mu snad spíše: ‚Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji, a potom budeš jíst a pít ty‘?“ (Lukáš 17:7,8). Nemáme vůbec žádný problém se ztotožnit se služebníkem v jeho povinnosti vůči jeho pánu. Nemáme problém obléknout svou zástěru a nosit našemu Pánovi na stůl – připravit plnou tabuli chval – skvělou hostinu z uctívání. Milujeme krmit našeho Pána! Milujeme Ho vidět, jak hoduje na naší službě a lásce. Opášeme se, připravíme a sloužíme Mu s radostí. Je to naše největší radost, naše nejvyšší naplnění – sloužit našemu Pánovi. Ale máme potíže s poslední částí – Pánovou částí. „A potom budeš jíst a pít ty!“ Tohle je příliš na naše chápání. Nevíme, jak si sednout poté, co jsme Mu sloužili – umožnit Mu, aby měl stejnou radost, jakou jsme zažili my, když jsme Mu sloužili! Okrádáme našeho Pána o radost z toho, že slouží On nám. Myslíme si, že náš Pán získává dost radosti z toho, co děláme my pro Něj. Ale je toho mnohem víc. Náš Pán reaguje na naši víru. Raduje se, když činíme pokání. Mluví o nás s Otcem. Má radost z naší dětinské radosti. Těší Ho, když nám dává pokoj a odpočinek a naplňuje pro nás všechna svá zaslíbení. Ale jsem přesvědčen, že Jeho největší potřebou je mít oboustrannou osobní komunikaci s těmi, které ponechal zde na zemi. Ani jeden anděl v nebi nemůže tuto potřebu uspokojit. Nikdo, kdo již prošel oponou, nemůže tuto potřebu uspokojit. Ježíš chce mluvit s těmi, kdo jsou na bojišti. Musí mít otevřenou cestu – obousměrnou cestu – ke každému vojákovi na každé frontě.
Jak číst Bibli Jak číst Bibli 1. Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. Žalm 119/18 Čti s očekáváním a s vírou, že Bůh má pro tebe něco zvláštního. Žádej Boha, aby ti pomohl porozumět tomu, co čteš. Jak číst Bibli 2. Budou se ptát na cestu na Sijón... Jer. 50/5 Při čtení si klaď otázky. − Co mi tímto oddílem chce Bůh říct? − Co mě učí o Bohu? O mě? − Je tu nějaký příkaz, který mám poslouchat? − Nějaké zaslíbení, které si mohu přivlastnit? − Nebo příklad, který bych měl následovat? Nebojme se ptát.
c í r k v í
František Petrášek
Jak číst Bibli 3. Proto vám neopomenu tyto věci stále připo− mínat, ačkoli je znáte ... 2. Petrova 1/12 Čti každý oddíl několikrát. Nic ti nemůže po− moci v porozumění tolik jako opakování. Jestliže má tvá Bible odkazy, použij je k tomu, abys našel další verše, které se zabývají stejným tématem. Jak číst Bibli 4. ... nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Žalm 1/2 Medituj nad přečtenými slovy. Je lépe poro− zumět, vstřebat a aplikovat krátký oddíl, než číst uspěchaně s povrchním porozuměním textu. Jak číst Bibli 5. Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako
−1−
C e s t a
ž i v o t a
pro vnitřní potřebu − neprodejné Kde jsem dostal ten nápad, že Kristus je osamělý a má zoufalou potřebu mluvit? Všechno je to v tom nádherném vysvětlení Kristova zjevení dvěma učedníkům na cestě do Emauz. Ježíš byl právě vzkříšený. Ten samý den, kolem poledne, byl Kleofáš a ještě jeden učedník na cestě z Jeruzaléma do Emauz – vzdálených asi šest a půl míle. Ježíš se k nim přiblížil. Oba byli smutní, že Pán zemřel. Ve svém zármutku Ho nepoznali. Pro opravdové porozumění hluboké potřeby v Pánově srdci Ho pozorně sleduj, jak kráčel vedle těchto zarmoucených učedníků. Důvěrně si spolu povídali a uvažovali. Jak osamělý musel být Ježíš. Chtěl povídat, měl jim toho tolik co říci. A když se již nemohl zdržet, přestal poslouchat a začal mluvit: „A když takto hovořili a uvažovali, stalo se, že sám Ježíš se přiblížil a šel s nimi… a počínaje od Mojžíše a všech proroků vykládal jim ve všech Písmech, co bylo o něm“ (Lukáš 24:15,27). Pro tyto učedníky nemohl existovat hezčí zážitek. Slyšeli Jeho hlas a odcházeli se slovy: „Cožpak v nás naše srdce nehořelo, když k nám mluvil?“ Ale protože jsme nikdy neporozuměli Ježíšovým potřebám, myslíme jen na radost, kterou spolu sdíleli tito učedníci. A co radost Ježíše? Říkali, že jejich srdce hořela, když k nim mluvil. Ale já vidím vzkří− šeného Pána, po Jeho oslavených tvářích stékají slzy, odchází zaprášenou cestou se srdcem napl− něným radostí. Byl naplněn, Jeho potřeba byla uspokojena. Zatímco svět čekal, Ježíš přerušil na pár hodin celý plán vykoupení – jen aby rozmlouval! Vidím přešťastného Ježíše! Sloužil. Ve své oslavené podobě zažil své první oboustranné společenství. Vylil své srdce. Jeho osamělé srdce bylo dotčené, dojaté. I Jeho potřeba byla uspokojena. Musíme Mu umožnit, aby k nám mluvil Víme dnes tak málo o Jeho hlasu a Jeho potřebě k nám mluvit. Jsme tolik zaujati Jeho mocí, než abychom si uvědomovali Jeho hlas. Podobně jako Eliáš, velký prorok, známe víc demonstrace Jeho síly než Jeho tichý slabý hlas. Eliáš procvičoval moc modlitby. Zavíral a otevíral nebesa. Svolával dolů oheň a rozděloval vody svým pláštěm. Muž akce, který okouzlil celou vládu, stál na hoře Karmel a posmíval se Bálovým prorokům, zabil je přímo králi před nosem. Tento mocný muž modlitby vstoupil do Božího trůnního sálu sedmkrát, naléhavě se modlil za déšť. Sedmkrát rozmlouval Eliáš s Bohem o této jedné potřebě. Objevil se maličký obláček a prorok, který tři a půl roku předtím zavřel nebesa a způsobil strašlivé sucho, teď otevírá nebesa a přichází „hojnost“ deště. Eliáš předhonil Achabův kočár na vzdálenosti 16 mil do královského sídla. Z Eliáše přímo přetékalo vítězství. Co nevidět propukne veliké duchovní probuzení. Dopadnul Boží oheň. Zázraky, jejichž svědky se staly celé zástupy lidí. Byla to neuvěřitelná ukázka Boží mocné síly. Eliáš si myslel: „Teď bude činit pokání i Jezábel! Ani ona nemůže jen tak odbýt tato znamení a zá− zraky. Toto je Boží hodina pro tento národ.“ Jaký však utrpěl šok! Zázraky a moc na Jezábel vůbec nezapůsobily. Řekla Eliášovi: „Zítra touhle
Pokračování na str. 2 pásek na čele mezi vašima očima. 5. Moj− žíšova 11/18 Uč se zpa− měti verše a odkazy. Ne vždycky mů− žeš mít s sebou svoji Bibli, ale její slova tě mohou potě− šit, posílit a po− moci ti, pokud je máš ve své paměti. Jak číst Bibli 6. Podle slova však také jednejte ... Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky. Jakub 1/ 22−25 Čti s touhou jednat podle toho, co Boží slovo říká.
Osamělost... Pokračování ze str. 1 dobou tě zabiju přesně tak, jako jsi ty zabil moje kněží.“ Podruhé vidíme tohoto velikého muže moci a akce – tohoto mocného modlitebního bojovníka – činitele zázraků – muže, který přivolal oheň z nebe – jak se schovává v jeskyni téměř 200 mil daleko na hoře Oreb. To je podívaná! Čtyřicet dní a nocí bude hloubat nad tím, jak všechny věci vzaly špatný konec. Byl zcela zaměstnán problémy. Jeho oči teď byly zamě− řené na něho samého, a ne na Boha. Tak na něj Bůh zavolal: „Eliáši, co tu děláš – schovaný v jeskyni?“ S trucováním Eliáš odpověděl: „Pane, národ se rozkládá. Celá tahle vláda je zlá a hříšná, nemorální. Lidé odpadli, neuvěřili by ani v zázraky. Společnost se zbláznila. Moje poselství mi hodili zpátky do tváře. Opravdu nechtějí pomoct. Ovládá je ďábel – dostal každého kromě mě. Jsem jediný, kdo opravdu stojí při Tobě, Pane. Skrývám se, abych uchránil alespoň jednoho svatého.“ Eliáš, modlící se prorok, tolik horlil pro Boha, tolik byl zaměstnán demonstrací Boží moci, tolik usiloval o zachování Božího království – že se stal jednostranným služebníkem. Často mluvil k Bohu – ale velice málo se snažil naslouchat. Kdyby naslouchal, slyšel by, jak mu Bůh říká, že zůstalo 7000 svatých, kteří neustoupili, nesklonili se před Bálem. Potřebujeme lekci v naslouchání Tak musel dát Bůh tomuto služebníkovi lekci v naslouchání. Vzal ho na úplný vrchol hory Oreb a poskytnul mu názorné kázání! „Hospodin řekl: Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem. A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: Co tu chceš, Eliáši?“ (1. Král. 19:11–13). Myslím, že když začal skučet vítr, tak si Eliáš pomyslel: „Už je načase, Pane. Sfoukni Jezábel přímo z trůnu – vrhni ji a její hříšné přátele do těch větrů. Odfoukni je všechny pryč! Zjev svou moc!“ Ale Bůh v tom větru nebyl! Náhle přišlo veliké zemětřesení – a Eliáš řekl: „To by je mělo dobře vyděsit! Bůh odplatí. Budou se třást strachy! Díky, Pane. Ty ospravedlňuješ svého služebníka.“ Ale Bůh v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení přišel oheň! Nebe plálo do běla rozžhavenými plameny! Eliáš si ve svém srdci řekl: „Pane, oni neakceptovali oheň, který padnul na oltář – spal je! Znič ohněm hříšného Achaba! Usmaž Jezábel. Rozžhav svůj oheň, ať zahubí hříšné. Bože, vím, že jsi v tomto ohni!“ Ale Bůh v tom ohni nebyl! „Po ohni hlas tichý, jemný.“ (verš 12).
Známe se?
Dovedeš si představit, co se stalo pak? Prorok, který se nebál hurikánu, který se vůbec nevyděsil při zemětřesení, který nemrknul okem při nebeském ohňostroji – je úplně vystrašený tichým slabým hlasem. „Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm…“ (verš 13). Eliáš schoval hlavu pod kabát! Proč? Cožpak tento prorok nemluvil mnohokrát s Bohem? Nebyl sedmkrát před Božím trůnem na hoře Karmel? Nebyl to velký muž modlitby? Nepoužíval ho Bůh mocně? Ano! Ale tento malý tichý hlas byl pro Eliáše neznámý, cizí! A když nakonec Eliáš tomuto hlasu umožnil, aby mluvil – samotný, tichý, klidný, daleko od ukázek moci – dostalo se mu nejpřesnějších pokynů, které kdy za celou dobu jeho služby Bohu dostal. „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel−mechóly, pomažeš za proroka místo sebe…“ (1. Kr. 19:15,16). Kolik dnešních zaneprázdněných, zaměstnaných Božích lidí nikdy neslyšelo hlas, který k nim promluvil? Jsou tolik zaneprázdnění svědčením – prováděním dobrých věcí – modlitbami za duchovní probuzení v jejich zemi – posty – jsou tak horliví – tak upřímní – tak obětaví. Už slyšeli všechno, jen Pánův hlas ne. Něco ještě lepšího než Letnice Jan Křtitel to nikdy nedotáhnul k Letnicím. Neviděl žádný z rozdělených jazyků ohně. Neslyšel mocně se ženoucí vítr. Neviděl, jak se otřásá Jeruzalém, ani zástupy obrácených. Ale Jan řekl, že jeho radost byla naplněna! Slyšel něco lepšího než valící se vítr – lepšího než dobré zprávy – lepšího než hlasy veselé nevěsty. Slyšel hlas Spasitele. „Kdo má nevěstu, je ženich, ale přítel ženicha, který stojí a slyší ho, se z ženichova hlasu velmi raduje. Tato má radost se tedy naplnila“ (Jan 3:29). Jan okusil největší radost, jakou může násle− dovník Ježíše poznat. Řekl: „Stál jsem tiše a slyšel Ho, jak ke mně hovoří. Při zvuku Jeho hlasu moje srdce poskočilo. Mluvil osobně ke mně. Naslouchal jsem svému Pánovi. A to je mou radostí. Jen slyšet Jeho hlas.“ Jan mohl říci: „Ó ano, miloval jsem Ho. Uctíval jsem u Jeho nohou. Říkal jsem Mu, jak jsem nehodný. Ale moje radost nebyla v tom, co jsem Mu říkal. Moje radost je v tom, co řekl On mně. Mluvil ke mně. Slyšel jsem Jeho hlas a radoval se při pouhém zvuku Jeho hlasu.“ Někteří lidé vyučují, že Pán již k lidem nemluví – vyjma skrze zjevené Slovo. Nedokážou uvěřit, že by dnes byli lidé vedeni a požehnáni slyšením tichého slabého hlasu. Ježíš řekl: „Mé ovce znají můj hlas; slyší, když je volám… nebudou naslouchat jinému hlasu…“ Ale v dnešní době se tolik obáváme všech zneužití, bojíme se, že nás povede ke zjevením, která jsou v rozporu s Božím slovem v Písmu. Ale všechna ta zneužití nejsou Boží chybou. Každá podvodná vize, falešné proroctví, falešné vedení je přímý důsledek lidské pýchy a paličatosti. Lidé zneužijí
každý Boží dar. Nicméně, Bůh stále mluví přímo k srdcím těch, kteří jsou ochotni slyšet. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna…“ (Židům 1:1–2). „Proto, jak říká Duch Svatý: Dnes, uslyšíte− li jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce“ (Žid. 3:7–8). Můžeme dnes slyšet Jeho hlas Milióny lidí se obrátily, protože jeden muž čekal, aby slyšel Jeho hlas. Saul „padnul na zem a slyšel ten hlas.“ A když se stal Pavlem, dál naslouchal tomu hlasu. Pán s ním mluvil jako muž s mužem. Pavel znal hlas svého Pastýře. Petr umožnil Spasiteli, aby k němu Jeho hlas promluvil. „A druhého dne, když byli na cestě a blížili se k městu, vystoupil Petr okolo šesté hodiny na střechu, aby se modlil… tehdy k němu zazněl hlas“ (Skutky 10:9). Celý rod pohanů byl uvítán v království spolu s domem Kornélia, protože jeden muž poslechnul hlas. Žijeme ve stejných novozákonních časech jako Pavel a Petr. My také musíme umožnit, aby k nám Jeho hlas proniknul. „Ale dnes, uslyšíte−li Jeho hlas…“ Tolik by mohl Bůh udělat s křesťany, kteří se učí slyšet z nebe! Místo, abychom čekali, až k nám promluví Jeho hlas, utíkáme k poradcům, ke křesťanským psy− chologům, utíkáme z jedné konference na druhou, čteme knihy, posloucháme kazety – chceme slyšet od Boha. Chceme jasné slovo pro směr v našich životech! Vyhledáváme pastýře, aby nám diktovali každý náš pohyb. Chceme pastory, aby nám řekli, co je dobré a co špatné. Chceme vedoucí, které bychom následovali, schéma pro budoucnost. Ale málo víme o tom, jak jít k Pánu a slyšet Jeho hlas. Existuje mnoho lidí, kteří vědí, jak získat Boží pozornost – opravdu se dotknout Boha, ale nevědí nic o tom, jak se Bůh dotýká nás. „Kdo má uši k slyšení, ať slyší, co Duch praví…“ (Mat. 11:15). Bůh chce otřást ještě jednou zemí. Celý vesmír je připraven na prudké pohyby Ducha svatého! „Hleďte, abyste neodmítli toho, který k vám mluví. Jestliže totiž ti, kteří odmítli toho, kdo na zemi vydával Boží pokyny, neunikli, čím spíše neunikneme my, odvracíme−li se od toho, který je z nebe. Jeho hlas tehdy otřásl zemí, nyní však zaslíbil: Ještě jednou
PAVEL VOŘÍŠEK CESTA ŽIVOTA České Budějovice Manželka: Martina (je zaměstnána jako biochemická laborantka, nyní si zvyšuje kvalifikaci atestací v Brně)
Děti: Andrea (18 let − je zcela zaujata přípravou k maturitě a výběrem studia na vysokou školu), Štěpán (14 let − studuje na Biskupském gymnáziu v ČB se zaměřením na španělštinu, z toho plyne, že španělská vesnice už mu nebude tak cizí) Zaměstnání: mechanizátor, nyní pracuji ve výrobě zahrad. nábytku
Oči: hnědé Vlasy: hnědé Záliby, koníčky: vážná hudba − Joh. Sebastian Bach, čtení − Zápas o duši od P. Steigera (www.hcjb.cz) a počítač v propojení s keyboardem poskytuje netušené možnosti Bylo pro tebe přirozené věřit Bohu nebo přišlo období pochybností? Od dětství jsem slyšel mnoho kázání o Ježíši. Líbil se mi Ježíšův přístup k lidem, ale to vše jsem vnímal podobně jako vyučování ve škole. Jak jsi prožil znovuzrození?
Velké maličkosti − Sirka
Během vojenské služby jsem byl v Seredi. Tam se mne ujali metodisté, kteří usilovali o charizmatické dary. Duch svatý se mě dotkl a v tu chvíli mi bylo jasné, že jedině Kristova
−2−
Eliška Plchová
Bydlíme na vesnici a kotel na topení máme na tuhá paliva. Než se rozdělá oheň, musí se kotel vyčistit, vynést popel, nasekat třísky a pak větší kusy dřeva. Teprve až potom všem se zatopí. Od doby, co jsem onemocněla a měla jsem potíže s hybností, mi můj muž ráno popel vynese a na kotli mám připravené třísky různých velikostí. Dnes ráno jsem šla zatopit. Všechno bylo jako obvykle. Jen na tenkých třískách byl zmačkaný novinový papír a na něm ležela krabička sirek s jednou vystrčenou sirkou. Ani tu malou krabičku jsem nemusela otevřít. Byla jsem „na měkko“. A tak chci jenom napsat: „Pane Bože, díky za mého muže.“
oběť na Golgotě mě může za− chránit. Prozradíš nám svůj návod jak číst Bibli? Nejen chlebem živ je člověk. Takže pokud možno třikrát za den. Tvůj oblíbený verš? 2. Kor. 5:17 Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! Ke které knize z Písma se nejraději vracíš? Obdivuji proměnu apoštola Pavla a následně jeho život.
Eliška Plchová
otřesu nejen zemí, ale i nebem“ (Židům 12:25,26). Bůh zaslíbil: „Ještě jednou bude slyšet Můj hlas. Ti, kdo slyší, otřesou zemí. Nebe a země se pohne. Jeho hlas otřese vším; co se otřese na zemi, otřese se i v nebi.“ Poslední církvi, Laodikejské církvi, Pán říká: „Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3:20). Tohle je poslední volání Krista k Jeho církvi. Přijde duch vlažnosti. Přepych povede k vlažnosti! Mnozí ochladnou. Ale od mého lidu „žádám, abych byl slyšen. Otevřete. Nechte mě vstoupit do své skryté modlitební komůrky. Dovolte mi, abych s vámi mluvil a vy se mnou. Rozmlouvejme spolu. Jenom tak vás uchráním před hodinou pokušení, která přichází na celý tento svět.“ Jan ve svém zjevení mluví o dni, kdy již srdce našeho Pána vůbec nebude osamělé: „A já Jan jsem uviděl to svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže… a Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. A Bůh… řekl:…Já dám žíznícímu z pramene vody života zadarmo“ (Zjev. 21:2–6). To znamená svobodnou a úplnou komunikaci, kde nebude žádná zeď oddělení; žádné tmavé brýle; žádná znalost z části; ale konverzace tváři v tvář! Přemýšlíme o tom, jak slavné to bude trávit věčnost chválením našeho Pána tváří v tvář, skláněním se u Jeho nohou. Ale zkoušel sis někdy představit, co ten velký návrat domů bude znamenat pro našeho Spasitele? Všechny děti doma – nic jim nebrání sdílet Jeho skutečnou osobu. Všechny nás posadí a z Jeho nejvnitřnější bytosti poplynou řeky slavné pravdy. Jako to udělal na cestě do Emauz, začne náš Vykupitel u Mojžíše a povede nás skrze všechny proroky. Podělí se o tajemství vesmíru. Odhalí nám každý plán. Každý mrak temnoty bude rozptýlen. Kristus se bude sdílet po celou věčnost! Vidím opravdovou radost nebe, ne jako naší, ale Jeho. Naší radostí bude, že spatříme Jeho radost, když hovoří s námi – mluví k nám bez překážek, tváří v tvář. Naší největší radostí v nebi bude vidět uspokojeného Krista – vidět, že Jeho potřeba je plně uspokojena. Copyright © 1978 by World Challenge
V církvi zpíváš ve sboru Roberta Jakše. Chodil jsi do hudební školy jako malý kluk zpívat nebo hrát na nějaký nástroj? Ano, od deseti do čtrnácti let jsem chodil na klavír. Takže počítač v propojení s keyboardem je i vzpo− mínka na dětství? Pár skladeb z dětství jsem nezapomněl, ale počítač v tomto případě nehraje roli. Chtěli jste, aby i děti hrály na nějaký nástroj? No, bylo by to hezké mít rodinné hudební těleso, ale reprodukce, či skládání hudby potomky nebaví. Chodíš na koncerty anebo raději posloucháš hudbu doma? Doma je doma. Jak jde dohromady počítač a vážná hudba? Na internetu je o vážné hudbě opravdu hodně infor− mací.
Jídlo jako Boží dar Zemanová Pavla
L i k é r o v ý v ě n e c s m a n d a r i n k a m i Potřebujeme: 6 mandarinek; 250 g Hery; 250 pískového cukru; 1 vanilkový cukr; 4 vejce; špetka soli; 200 g polohrubé mouky; 100 g sola− mylu; 200 g mletých mandlí; 1 prášek do pečiva; 8 lžic mléka; 6 lžic pomerančového likéru; 100 g pomerančové marmelády
Nastává opět čas Velikonoc. Radujme se z toho. Slavme je. Vždyť jsme dostali neuvěřitelnou šanci. Pán Bůh obětoval svého syna, Ježíše Krista, abychom mohli být očištěni od našich hříchů jeho prolitou krví. Dostali jsme možnost spasení a věčného života. I Boží slovo nás nabádá k oslavě Velikonoc. V 1. Kor 5:7−8: „Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.“ Boží slovo nás vyzývá, abychom zanechali špatnosti a žili v pravdě. Nejen jídlo o Velikonocích vás může nasytit. Boží slovo k nám promlouvá. Matouš 5 : 6: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“ a Přísloví 13:25 „Spravedlivý se nají dosyta, kdežto břicho svévolníků trpí nedostatkem.“ Pro oslavu Velikonoc jsem vám vybrala některé dobré recepty.
F r a n c o u z s k á p o l é v k a
Mandarinky oloupeme a nakrájíme na plátky. Formu na věnec vymažeme tukem. Heru, oba cukry a špetku soli utřeme do pěny, do níž postupně zašleháme vejce. Mouku smícháme se solamylem, mandlemi a práškem do pečiva a vmícháme střídavě s mlékem do pěny. Formu naplníme částí těsta, poklademe mandarinkami a doplníme zbytek těsta. Pečeme v předehřáté troubě při střední teplotě asi 50 minut. Zhruba 15 minut před koncem pečení můžeme koláč přikrýt pečícím papírem. Upečený věnec necháme zchladnout a vyklopíme. Několikrát ho propíchneme špejlí a pokapeme likérem. Marmeládu ohřejeme, rozetřeme ji na povrch koláče a necháme ještě 10 minut v troubě zhnědnout.
Recept pro 4 osoby
2 kedlubny; 2 mrkve; po čtvrtce zelí a kapusty; 2 lžíce hrášku; 2 lžíce másla, pepř, sůl, petrželka; 1 vejce; 1 lžíce dětské krupičky Kedlubnu omyjeme a nakrájíme na tenké plátky. Mrkev oškrábeme a na− krájíme na kolečka. Zelí a kapustu bez košťálu nařežeme na proužky. V hrnci rozpustíme máslo a všechnu zeleninu na něm osmahneme. Zalijeme ji vodou, osolíme a přivedeme k varu. Po deseti minutách přidáme hrášek a vaříme téměř doměkka. Zelenina by měla být křupavá. Ke konci vaření polévku zasypeme lžící dětské krupičky. Rozšleháme celé vejce a v polévce vaříme asi minutu. Dochutíme pepřem a posypeme petrželkou. Kedluben – brukev zelná – je jednou z nejstarších košťálovin. Pochází pravděpodobně ze Středomoří a Střední Asie. Kedlubny jsou mimořádně energetické, a proto jsou vhodné pro redukční dietu. Poskytují selen, který chrání před volnými radikály a může zabránit, aby se těžké kovy z žaludečního střevního traktu vstřebávaly do těla. Svým vysokým obsahem vitamínu C posilují imunitní systém, preventivně působí proti infekci. Jsou bohaté na některé vitamíny skupiny B, např. B3, B5, B6, B7. Kedlubny jsou však náchylné k absorbování dusičnanů. Uvařené zásadně neohříváme.
Mandarinka je citrusový plod rostliny Citrus reticulata (mandarinka obecná). Všechny druhy mandarinek (klementinky, sacumy) patří do skupiny jasně oranžových citrusových plodů. Jsou bohatým zdrojem vitaminu C. Nízká hladina tohoto vitaminu zvyšuje naši citlivost vůči infekcím. Obsahuje pektin, formu rozpustné vlákniny, která může pomáhat ke snižování hodnot krevního cholesterolu.Vitamin C je také antioxidant, který působí proti volným radikálům, a tak poskytuje určitou ochranu proti různým formám rakoviny. Stejně i blanka mezi jednotlivými dílky dužiny je hodnotnou součástí mandarinky, obsahuje rovněž pektin. Dužina i membrány obsahuji také bioflavonoidy, které účinkují stejným způsobem jako antioxidanty.
S l a n é r o h l í č k y s m a s o v o u n á p l n í Z jednoho balíčku listového těsta 2 vejce; 250 g mletého masa; sůl, pepř; 1 stroužek česneku; 1,5 lžíce solamylu; červenou mletou papriku na posypání
D r ů b e ž í k a p s i č k y s n i v o u 600 g kuřecích prsou; 200 g nivy; 100 g másla; špetka soli; bílý; pepř; 50 g másla; 1 hlávkový salát; sladká paprika podle chuti Kuřecí prsa omyjeme a nožem do nich nařízneme kapsu. Sýr nakrájíme na silnější nudličky, kterými kapsičky naplníme. Okraje sklepneme paličkou, osolíme, opepříme, posypeme paprikou, potřeme olejem a naskládáme do vymazaného skleněného pekáčku. Vložíme do trouby rozehřáté na 170oC a pečeme doměkka asi 35minut. Během pečení přidáme na maso vločky másla. Podáváme s bramborovou kaší nebo s brambory a hlávkovým salátem.
Mleté maso promícháme s vejcem, pro− lisovaným česnekem, přisypeme solamyl, ochutíme solí a pepřem. Vše dobře propracujeme a rozdělíme na 12 dílků, z nichž vytvoříme válečky. Z listového těsta vyválíme na pomoučeném vále plát 20 x 30 cm (asi 4 mm silný). Nakrájíme ho na 6 čtverců, které šikmo přepůlíme na trojúhelníky. Rozkvedláme vejce. K delší straně trojúhelníku položíme vždy váleček masa a zavineme. Rohlíčky dáme na pomaštěný plech, potřeme vejcem a v předehřáté troubě pečeme při střední teplotě 15 minut. Po 10 minutách je posypeme paprikou. Přeji vám dobrou chuť a požehnané Velikonoce !
MOKON
Slovenský trojboj 3
25. dubna 2009 od 14:00 hodin
Jihočeská regionální modlitební konference různých církevních denominací proběhne na adrese: České Budějovice, Sokolský ostrov 1 (prostory CŽ ČB). Kontakt − Eva Kadlecová tel. 608 101 868 e−mail: e.kadlecova tiscali.cz
Kdy: středa 17. 6. − neděle 21. 6. 2009 Ubytování: v soukromí − penzion Shalom Smrečany Program: Západní Tatry, Slovenský Ráj...dle dohody
Nový účes
Cena: cca 2000,− (ubyt., doprava, poplatky) Blíže u Roberta Jakše e−mail:
[email protected]
▲
▲▲
▲
Známe se? Pokračování ze str. 2 Když sedíš u počítače, vnímáš, když na tebe doma mluví anebo jsi zakoukaný do monitoru a okolí nevidíš – neslyšíš? No, pokud mám sluchátka, tak je to doslova. Čteš raději z počítače anebo jsi pro dobrou knihu či časopis? Rád si přečtu knihu, nemusím jenom počítač. Které křesťanské časopisy čteš? ,,Volání uprostřed noci“ a „Zápas o duši“. Od koho si rád přečteš knihu? Zajímavě popisuje svůj život s Bohem David Wilkerson. Vaše dcera má právě před maturitou. Jak jste prožili maturitní ples? Já podobné akce nemusím, ale Andrejky radost mě nakazila, takže bylo dobře. Čím jsou pro tebe Velikonoce? Je to nejdůležitější zpráva o Boží lásce k lidem. Tvoje sportovní postava je ovlivněná nějakým konkrétním sportem? Rád jezdím na kole, lyžování se nevyhýbám, a když je hezky, vyběhnu si na chvilku ven. Co cestování? O prázdninách jezdíme s dětmi k moři nebo pod stan a pořádáme kvalitní túry.
Na fotkách jsem vás viděla u moře i v horách. Čemu ty dáváš přednost? Jednoznačně horám, u moře je moc horko a slano. Kdybys byl pozvaný do restaurace, měl jsi dosta− tek času a mohl si jen objednávat dobroty, co vše by sis nejspíš objednal? Mám rád ryby. Co bys před sebou na talíři naopak vůbec vidět nechtěl? Pokud mám hlad, tak bych na talíři nesnesl vidět prázdno☺. Díky za rozhovor.
−3−
Mám ji rád jako žádnou jinou. Je mi jedno, co se o mé nové dívce říká. Jsem úplně omámený láskou. Chodím sem za ní každý den. Je tak milá. A chce se o mně dozvědět tolik věcí. „Jsi tak silný. Ta vrata jsi nesl jako pírko,“ chválí můj výkon. Někdo se mě totiž onehdy snažil chytit. Nevím co si mysleli. Že mě zastaví městská brána? Bylo to jako hloupý žert. Nechytili mě, a navíc si budou muset kompletně opravit celou bránu. Tak nějak jsem nedával pozor, když jsem obě křídla vrat i se závorou vytrhával. „Jak to, že jsi tak silný?“ ptá se mě stále dokola. Vymýšlím si, že mě stačí spoutat syrovými houžvemi. Musím se smát, když vidím, jak mi to uvěří a hned to na mě zkouší. A skočila mi i na to, že se musí použít nové provazy nebo vplést mi vlasy do osnovy. Je nádherná, když se se mnou takhle škorpí. A ti její kamarádi? Vždycky se někde vynoří a za chvíli mají co dělat, aby odešli po svých. „Ty mě nemiluješ, jen si ze mě utahuješ a lžeš mi do očí“, vytkla mi. Bylo to jako rána do srdce. Já, že ji nemiluji? Jsem úplně poblázněný a k smrti unavený z toho, jak se mě stále dokola ptá na mou neskutečnou sílu. Musím jí říct pravdu, jinak nebudu mít klid. Svěřuji se jí. Otvírám jí své srdce. „Zaslíbil jsem se Bohu, a kvůli tomu slibu mě nikdy nikdo nestříhal. Ta síla je od Hospodina.“ Má milovaná je spokojená. Ukolébává mě ke spánku tak, jak to umí jen ona. ...zmateně se dívám, jak mě pár drobných chlápků spoutaného strhává z postele. „To bude dobré, zvládnu to jako vždycky,“ říkám si potichu. Zkouším se jim vymanit. Cítím se strašně vyčerpaný. Normálně bych mávl rukou a byli by všichni na jedné hromadě. Slyším, jak jeden z nich vydává pokyn: „Vypíchni mu oči.“ Zápasím ze všech svých sil. Posledním pohledem zahlédnu na zemi pár pramenů vlasů. Mých vlasů... −zdes−
Jak se jmenuje tento muž?
„Tohle by se ti, Zdeni, mohlo líbit − misionářský deník. Přečti si to. Napadlo mě, že by se to třeba hodilo do našich novin...,“ říká mi Michal Kočer po návratu z brněnské konference mládeže. S radostí přijímám několik popsaných listů a doma je jedním dechem přečtu. Mám ráda deníky pro jejich akčnost, povzbuzení, popis zážitků... Člověk se jejich prostřednictvím ocitá alespoň na pár chvil na místech, kam se třeba nikdy nepodívá. Míšovým jménem se domlouvám s autorem o svolení k otištění. A tady je první část prvního (těšte se i na druhý) deníku... ale protože autor zřejmě nebude mnohým z vás znám, tak než se začtete do deníku tohoto misionáře, je tady pár bližších informací. Pavel Pilárik je ženatý. Se svou ženou Simonou má dvě děti − syna Davida (10 let) a dcerku Elišku (5 let). Je členem církve ICF Praha (pastor Jirka Zdráhal), profesně − obchodní ředitel. O svých návštěvách Číny píše: Prvně jsem vycestoval v roce 2007 do Hong Kongu na Gateway Camp, abych se připravil na to, co mne má potkat v Číně. Posléze jsme odletěli do Pekingu, kde jsme sloužili čínským studentům. O rok později jsem se vrátil, se synem. Opět jsme zavítali do Hong Kongu na přípravu a potom, potom jsme se vydali na kolech objevovat nový svět v jižní provincii Číny, kde lidé ani neslyšeli slovo „Kristus“. − zdes −
Moje cesta do Číny Psal se rok 1998 a MOV rozhodl, že Olympijské hry v roce 2008 bude pořádat Peking. Velmi dobře se pamatuji na tento moment, protože jsem se zlobil, jak je možné, že země, která porušuje lidská práva, bude pořádat Hry. Hned druhý den po prohlášení MOV za mnou přišel kamarád, zapálenec pro misii a práci s mládeží, s úsměvem od ucha až k uchu, a ptal se mne: „Slyšel jsi to? Čína bude pořádat Olympijské hry. To je úžasné!“ Říkal jsem si, co že je na tom tak úžasného. Přišla velmi rychlá odpo− věď: „Čína se musí otevřít světu! To je Boží zásah.“ Dohodli jsme se tenkrát, že společně budeme v Číně v olympijském roce na misijním výjezdu… Slavili jsme poslední den roku 2006 a během silvestrovského programu, kdy jsme chválili Pána, se mi přihodila velmi zvláštní věc. Bůh vložil do mého srdce touhu odjet do Číny již následující rok, tj. 2007. Chvíli jsem diskutoval s Bohem, že se musel poplést, protože Olympiáda je až v roce 2008. Jedno jsem se ve svém životě naučil, a to že Bůh neodpovídá na stupidní otázky. A pak se to stalo. V jediném okamžiku jsem přestal vnímat naši chválu i lidi kolem mne stojící a chválící Boha a jediné, co jsem slyšel, byly modlitby − ty nejupří− mnější, které jsem kdy slyšel! Neptejte se mne, v jakém jazyce byly. Já nevím, ale velmi dobře jsem jim rozuměl. Dotyčný nebo dotyčná se modlil/a, aby Pán poslal své dělníky na svou žeň, aby poslal své dělníky do Číny. Věděl jsem, že ten „někdo“ se modlí za mne, abych přijel. Okamžitě mi vyvstaly na mysli slova: „…kdo mi půjde a koho pošlu…“. Byl jsem přemožen Boží majestátností a naprosto jsem kapituloval. Zmohl jsem se pouze na modlitbu, aby to Bůh nějak vy−světlil mé ženě a aby mi pomohl najít organizaci, ke které se mám připojit. Po měsíci modliteb a půstu jsem dostal odpověď: pozvání na Gateway Camp v Hong Kongu a ná− sledně pak misijní výjezd na jedno ze 14 míst v Číně. Získal jsem nadpřirozeně peníze, víza a volno v prá− ci. Bůh se postaral naprosto o vše! A tak v pátek 13. jsem sám nabral kurz z Ruzyně do Hong Kongu. Po 18 hodinách cestování jsem přistál na novém letišti pozoruhodného města Hong Kong (Hong Kong se rozkládá na cca 100 ostrovech a doslovně znamená Dobře vonící přístav). V 1 ho− dinu ráno místního času pilot hlásil teplotu 33°C, což jsem považoval za čiré bláznovství. Dny nadcházející mne ale vyvedly z omylu. Těšil jsem se na Alexe a postel. Ale jak už to bývá, člověk je tvor omylný a Alex nedorazil. Nevěděl jsem, kam přesně do Hong Kongu jít, jen jsem věděl, že někam do městské části Kowloon. Ptal jsem Pána, co mám dělat. A Jeho odpověď? Čekej! To byla ta nejlepší škola trpělivosti. V 8 ráno jsem se rozhodl pro největší šílenství v mém životě a vydal se najít Gateway Camp v sed− mimilionovém městě sám. V okamžiku, kdy jsem opouštěl letištní halu, jsem zahlédl skupinu mladých lidí, kteří měli oblečená stejná trika s nápisem:
„I love China“. Byli to mladí Američané z Texasu. Odhodlal jsem se zeptat, jestli snad náhodou nejedou na Gateway Camp. K mému údivu byla jejich odpo− věď pozitivní. Jak se mi ulevilo. Najednou ti světem zatracování Američané, kteří mohou za všechny ty imperialistické války po celém světě, Irák nevyjímaje, měli najednou úplně jinou cenu. Jak jsem byl Bohu vděčný za Ameriku! A náhle přišel i Alex a já… jsem mu odpustil. Hong Kong je zcela jistě pozoruhodné místo, kde přes den v létě rtuť teploměru sahá velmi rychle k číslu 45, kde na každém rohu najdete park a v něm cvičící seniory i juniory, kde se nikdo neodváží hodit od− padky na zem a osobní zodpovědnost má zvláštní sladkou příchuť, kde se na vás všichni usmívají a jsou ochotni vám ve všem pomoct. Gateway Camp byl konferencí pro mladé, i ty dříve narozené, ale především byl pří− pravou na
nadcházející misijní výjezdy do Číny. Hong Kong skutečně působí jako brána do Číny, ať už v ekono− mické, obchodní, tak i duchovní oblasti. Společnost Gateway Limited reprezentována Dalem Kaufma− nem, ředitelem King´s Kids a misionářem v Číně, společně s Baptistickou církví v Hong Kongu po− řádá pravidelně misijní výjezdy, jakož i dlouhodobé misie v kontinentální Číně. A tak jsem se naučil používat hůlky místo příboru, něco málo o čínské mentalitě a kultuře a hlavně pak o novodobé historii. Byl jsem důkladně připravován pro vstup na misijní pole v Číně. Gateway Ltd. připravila 14 různých míst pro misii (křesťanské fotbalové a basketbalové týmy vs. čínské týmy, práce v sirotčincích, místních sborech, profesionální divadlo cestující po kontinentální Číně, atd.). Já jsem se připojil k týmu směřujícímu do Pekingu na Sunshine Camp, zaměřený na univerzitní a středo− školské studenty. Bylo úžasné pozorovat mladé čínské křesťany odhodlané riskovat své životy, jen aby svému lidu na kontinentu přinesli Dobrou zprávu. S blížícím se termínem odletu na misii pozoru− hodně rostla jednota a zápal všech více jak 1100 účastníků kempu. Užíval jsem si společné modlitby a chvály, poněvadž slyšet 50 různých národů, jak se modlí a chválí Boha, není každodenní zážitek a nedá se jen tak zapomenout.
Poslední večer byl večer usmíření a modliteb. Zástupci světových velmocí, které v minulosti usilovaly o podrobení Číny, vyznávali zástupně hříchy představitelům čínských církví. Tito pastoři zase prosili zástupce velmocí o odpuštění za životy všech misionářů, které byly zmařeny. Na závěr se pastoři čínských církví, kteří ve 20. století prošli krutým pronásledováním, modlili za všechny, kteří měli odcestovat následující den na kontinent hlásat evangelium (cca 430 lidí na 14 míst po celé Číně, Tibet nevyjímaje). Byl to pro mne zvláštní okamžik a dnes rozumím slovům apoštola Pavla, který ve svých dopisech píše o svých kontinuálních mo− dlitbách za věřící, o něco více. Následující den jsem naposledy posnídal typicky čínskou snídani v menze baptistické univerzitní koleje. Po týdnu přípravy jsem opouštěl dobře vonící přístav – místo s křesťanskou tradicí, kde se snoubila krása stvoření (99 ostrovů) a zvláštní mentalita místních lidí, která se blížila k doko− nalosti. Kdo z nás kdy zažil, aby zaměstnanci tech− nických služeb každé ráno zametali spadané listí a jehličí namísto odpadků (ty jsou řádně v odpad− kových koších)? Nebo se ti snad stalo, že jsi na veřejných toaletách našel muže zodpovědného za úklid záchodků, který s úsměvem na tváří leští prkýnko? S mírnou dávkou nervozity a vzrušení jsem opouštěl město, do kterého jsem se zamiloval. Po 3 hodinách letu jsme přistáli v Pekingu. Otevřel se přede mnou úplně jiný svět, jako bych byl na úplně jiné planetě. Fronty byly nekonečné, úsměvy z tváří zmizely a angličtinu vystří− dala mandarinština. Ani tomu celníkovi jsem ne− rozuměl slovo „Beijing“, když se mne tázal na místo mého dočasného pobytu, když už tam nechci rovnou imigrovat (jedna z možností cesty do Číny pro imigrační úřad). Přiletěl jsem do země, která byla založena (její novodobá podoba) Dr. Sut−Yan−Sanem, zapáleným křesťanem, která do roku 1947 byla plně křesťanskou zemí, kde divy a zázraky byly na dennodenním pořádku (doba Watchmana Nee), kdy následně přišel k moci Mao c‘Tong a napsal vlastní bibli a nechal se uctívat jako jediný bůh; země, kde dnes žije cca 1,3 mld lidí a která se během 10−15 let stane svě− tovou velmocí ovládající svět (70 % spo− třebního zboží v USA je dnes vyrobeno v Čí− ně). Na letišti narvaném k p r a s knutí jsem objevil dvě zářící tvá− ře; snad jediné dvě s úsměvem na líci. Asi není pře− kvapením, že to byli křesťané, kteří čekali na nás. Byli jsme poslední sku− pinou, která se
−4−
do Pekingu přemístila. A tak Peking, 20milionové město, přivítalo 245 křesťanů s tajným poselstvím v srdci. To město bylo skutečně zvláštní, obzvláště pak strávíte−li týden v Hong−Kongu. Několikrát jsem doma kontroloval počasí a vždy jsem našel na webu informaci „zataženo“. Až tady jsem pochopil, že se nejedná o „zataženo“, ale jde jednoduše o smog. Malý světlý bod na nebi bylo slunce, aut více než mravenců, lidí ještě více. Přechod−nepřechod, zelená−nezelená, auto má vždy přednost, a když tě přejede, máš prostě smůlu. A najít park? Nadlidský úkol! Mentalita, ač jsem byl na ni připravován, byla úplně jiná, málokdo uměl anglicky, takže jsem místním vůbec nerozuměl. K tomu všemu všude přítomný prach a špína, což je průvodním znakem rozvíjející se ekonomiky Číny. Byla to naprosto šílená kombinace: strávit jeden týden v dokonalém Hong Kongu a potom přejet do Číny, kde ve srovnání s dokonalostí v „Dobře vonícím přístavu“ je vše nefunkční. Jednoduše řečeno jedna země – dva systémy fungovalo snad v každém srovnání. V Hong Kongu neměli vše nové, ale vše fungovalo, naopak v Číně měli moderní klimatizace, které však vzduch více ohřívaly, obrovské pisoáry, kde nefungovaly foto− buňky, robustní umyvadla a kohoutky, ale horko těžko byste z nich vymáčkli kapičku vody. Největším šokem byly záchody – že byly turecké, na to jsem byl připraven ze své misijní cesty v Turecku. Nemilým překvapením však bylo zjištění, že mezi takovými záchody neexistují stěny. Všichni na sebe vidí a jak nám řekli místní: „…aspoň máme možnost spolu pořád komunikovat.“ Byl jsem zvyklý na kulturní rozdíly, ale toto bylo pro mne skutečným šokem. Zcela otevřeně při− znávám, že jsem s tím dva dny bojoval, volal jsem k Bohu a s pláčem jsem ho prosil, aby mi pomohl přes to se dostat. Ale náš Pán je milostivý a ukázal mi, že jsem tady kvůli lidem, nikoliv kultuře a okol− nostem. On má tady svá stvoření, která miluje a touží po nich. A tak třetí den jako mávnutím kouzelného proutku jsem přestal tak citlivě vnímat okolí a místní lidi jsem si prostě zamiloval. Už mi ani tolik nevadil smog a prach, nesnesitelné vedro s klimatizacemi, které hřály, ani komunikace na toaletách. Připadal jsem si jako Číňan – jedl jsem jejich speciality včetně brouků a mravenců, ale nejlepší byla pravá peking− ská kachna. I to „Zao“ (dobré ráno) jsem uměl vyslovit takřka dokonale. (pokračování příště)