Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Vliv výživy na obezitu psů Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce
Vypracovala
doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.
Petra Hornová Brno 2008
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma ……………………………………………….…………………………………… …………………………………………………………………………………………. vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne………………………………………. podpis bakaláře ....……………………….
ABSTRAKT Obsahem bakalářské práce je shrnutí dosavadních poznatků o příčinách obezity psů. Jsou zde popsány možné postupy diagnostiky obezity psů. Dále se věnuje vybraným faktorům přispívajícím k obezitě jednotlivých kategorií psů. Rovněž jsou zde uvedena možná zdravotní rizika, která jsou s obezitou spojena. V práci jsou rovněž uvedeny i možné způsoby snižování nadměrné hmotnosti.
SUMMARY The purpose of this bachelor thesis is to summarize existing knowledge about the reasons of canine obesity. Possible diagnostic procedures of canine obesity are described also as it is devote for factors conducive to obesity of individual dog‘s breed. There are also describing possible health risks, which are related with obesity. The work also describes possibilities of weighs dispraising.
OBSAH 1. ÚVOD
6
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED
7
2.1. Výskyt obezity
7
2.2. Měření obezity
8
2.3. Snižování tělesné hmotnosti
12
2.4. Dietní programy pro snížení hmotnosti
13
2.5. Regulační mechanismy příjmu potravy
14
2.6. Obezita starých psů
15
2.7. Nemoci spojené s obezitou
16
2.8. Léčba obezity
20
3. NÁVRH METODIKY POROVNÁNÍ VÝSKYTU OBEZITY
23
4. ZÁVĚR
24
5. POUŽITÁ LITERATURA
25
1. ÚVOD S rozvojem moderní kultury se nejen u lidí, ale čím dál častěji i u psů, objevuje nadměrná hmotnost nebo dokonce obezita. Na rozdíl od nás však za ni psi nemohou. Ve většině případů nese vinu sám majitel, který psa překrmuje, nebo mu nevěnuje dostatek času a zvířeti chybí dostatečný pohyb. V přírodě platí fakt, že si divocí psi potravu sami redukují. Když se pes začíná stravovat ne podle potřeby, ale podle vlastní chuti, nebývá to dobré pro jeho kondici. Pes by měl mít vždy hmatatelná žebra a znatelný pas, břicho nesmí být z profilu plné. Někdy však obezita není způsobena nadměrným krmením ani nedostatkem pohybu, ale například špatnou funkcí štítné žlázy. Nejlepším způsobem, jak se zbavit nadměrné hmotnosti, je jí předejít. Největší chybou je překrmovat psy už v mladém věku. Stejným problémem je i tloustnutí starých psů, kterým se mění metabolismus, a tak přibývají na váze. Řešením mohou být například speciální krmiva pro štěňata či seniory, která obsahují vyvážený obsah látek nezbytných pro jedince daného věku. Obezitu rozhodně nesmíme přehlížet, našemu psu totiž přináší mnohá zdravotní rizika a komplikace. V první řadě riskujeme problémy s klouby, jejich nadměrné opotřebení a následnou artrózu. Oslabuje se funkce krevního oběhu, vznikají komplikace se srdcem, pes se i při malé fyzické námaze rychle unaví. Pro feny znamená obezita problémy s březostí a samotným porodem. Můžeme také pozorovat zvýšené riziko při jakémkoli chirurgickém zákroku. Dnes jsou zvířata považována mnohdy za členy rodiny a tudíž je větší odpovědností majitelů zajistit jim dlouhověkost a kvalitní život. Proto je důležité dosáhnout lepšího pochopení vztahu mezi výživou a zdravím a roli různých živin v prevenci chorob. Cílem bakalářské práce je shrnutí dosavadních poznatků o obezitě psů.
6
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Výskyt obezity Psi jsou považování za obézní, když hmotnost jejich těla převýší optimální hmotnost pro určitou tělesnou velikost o 15% (Simpson a kol., 1993; Laflamme, 2001). Obezita se zdá být u psů již běžná. V předchozích průzkumech v Evropě byl výskyt psů, jež byli klasifikováni jako psi s nadměrnou hmotností v rozmezí od 24% do 44% (Mason, 1970; Meyer a kol., 1978; Edney a Smith, 1986; Hand a kol., 1989; Crane, 1991). V USA byl výskyt psů s nadměrnou hmotností 22% (Kronfeld a kol., 1991). Nedávný průzkum z Austrálie zjistil 41% výskyt psů s nadměrnou hmotností (Mcgreevy a kol., 2005), i když v dřívějších průzkumech si jen 25% majitelů v Perthu v západní Austrálii myslelo, že jejich psi mají nadměrnou hmotností (Robertson, 2003). To ukazuje na neschopnost majitelů identifikovat obezitu psů a upozorňuje na těžkosti při získávání údajů o skutečném výskytu obézních psů, a také jak mohou být různé průzkumy rozdílné a subjektivní. Někteří autoři se domnívají, že výskyt obezity u psů se může zvyšovat společně s výskytem obezity u lidské populace (German, 2006). Existuje evidentní predispozice některých plemen k obezitě. Plemena jako jsou labrador, kernteriér, kokršpaněl, dlouhosrstý jezevčík, šeltie, basset, kavalier king Charles španěl a bígl bývají ve Velké Británii postiženi obezitou častěji (Edney a Smith, 1986). V Německu mezi plemena s nejvyšším výskytem obezity patří boxer, kokršpaněl, jezevčík, pudl a špitz (Meyer a kol., 1978). S věkem má obezita tendenci narůstat kvůli snižování pohybové aktivity psů. U mladších psů je obezita běžnější u fen než u psů, ale se stářím nad 12 let se výskyt obezity pohybuje okolo 40% vyrovnaně u obou pohlaví (Mason, 1970; Meyer a kol., 1978; Sloth, 1992; Glickman a kol., 1995; Mcgreevy a kol., 2005). Výskyt obezity je také vyšší u kastrovaných psů obou pohlaví (Edney a Smith, 1986; Fettman a kol., 1997; Jeusette a kol., 2004; Mcgreevy a kol., 2005). Obezita psů se také častěji vyskytuje u majitelů, kteří mají rovněž nadměrnou hmotností a jsou středního až staršího věku (Mason, 1970). To může být způsobeno snížením pohybové aktivity nebo také podáváním zbytků od stolu, pamlsků a kalorických domácích jídel (Mason, 1970; Sibley, 1984). Obezita se zdá být stále běžnější u psů jejichž majitelé jim umožňují neomezený přístup ke krmivu (Kienzle a kol., 1998). Nadměrná tělesná hmotnost je spojena či může způsobit mnoho zdravotních potíží jako jsou pohybové, svalové a kostní problémy, dýchací potíže, vysoký krevní tlak,
srdeční
poruchy,
cukrovka,
těžké
porody,
snížená
tepelná
tolerance,
7
dermatologické problémy a neoplasie. Také existuje zvýšené riziko při chirurgických zákrocích a zhoršená plodnost (Edney a Smith, 1986; Fettman a kol., 1997; Burkholder, 2001; Kuruvilla a Frankel, 2003).
2.2. Měření obezity K tomu abychom mohli stanovit obezitu a monitorovat změny tělesné stavby je důležité použít odpovídající metody. Doporučuje se užívat tyto tři možnosti: tělesnou hmotnost, hodnocení tělesné kondice a tělesnou stavbu. Můžeme využít i hodnocení obsahu minerálů v kostech a proporce mezi tukovou a svalovou tkání v těle. K měření tělesné hmotnosti je potřeba užívat kalibrované váhy s přesností na 0,1 kg. Ideálně by se měla zvířata vážit na těch samých vahách a přibližně ve stejnou denní dobu, aby se předešlo potenciálním chybám (Laflamme a kol., 1994; Laflamme, 1997). Hodnocení tělesné kondice psů nám dá představu o jejich tukových zásobách a svalové hmotě. Toho je dosaženo zhodnocením podkožního tuku, hlavně kolem žeber, poté dál po hřbetu ke koření ocasu a ventrálně podél břišní dutiny (Stafford, 2006). Standardizované měření tělesné kondice je běžně používáno ve studiích zabývajících se řízením hmotnosti. V tomto případě je potřeba, aby u psa byly posouzeny jeho tělesné proporce, pokrytí tukem a možnost nahmatat žebra. Poté psa zařadíme do příslušné kategorie podle devítibodové stupnice (Laflamme a kol., 1994; Laflamme, 1997): Kondiční bod 9 - velmi obézní: Masivní uložení tuku v oblasti hrudníku, hřbetu a kořene ocasu, dále je tuk uložený na krku a na končetinách. Žebra jsou nehmatná. Neznatelný pas a abdominální zakřivení. Velmi výrazné abdominální rozšíření. Kondiční bod 8 - obézní: Velké uložení tuku kolem žeber, kolem beder a na kořeni ocasu. Žebra jsou nehmatná bez použití značného tlaku. Neznatelný pas a abdominální zakřivení. Značné abdominální rozšíření. Kondiční bod 7 - Velká nadměrná hmotnost: Velké uložení tuku kolem žeber a tuk je uložený na bedrech a v oblasti kořene ocasu. Žebra jsou hmatná s obtížemi. pas a abdominální zakřivení neznatelné. Kondiční bod 6 – Nadměrná hmotnost: Mírně zvýšený obsah tuku pokrývající žebra citelný při palpaci, Pas je rozeznatelný za žebry při pohledu shora, ale není výrazný. Abdominální zakřivení viditelné při pohledu zboku. Kondiční bod 5 - Ideální: Bez nadbytečného tuku kolem žeber, které jsou lehce hmatatelné. Zřetelný pas a abdominální zakřivení.
8
Kondiční bod 4 - Podváha: Minimální pokrytí tukem, lehce hmatatelná žebra. Pas a abdominální zakřivení zjevné. Kondiční bod 3 - Hubený: Žádný hmatný tuk na žebrech, které jsou viditelné a lehce hmatatelné. Obrys bederních obratlů je viditelný, začínají vystupovat pánevní kosti. Pas a abdominální zakřivení je zjevné. Kondiční bod 2 - Velmi hubený: Žádný hmatný tuk. Žebra, bederní obratle a pánevní kosti jsou lehce viditelné a je zde náznak obrysů ostatních kostí. Malá ztráta svalové hmoty. Kondiční bod 1 - Vychrtlý: Žádný rozeznatelný tuk. Žebra, bederní obratle, pánevní kosti a obrysy ostatních kostí jsou viditelné i z větší vzdálenosti. Pes vykazuje značnou ztrátu svalové hmoty. Tento systém se jeví poměrně spolehlivý, když se ještě společně využívá i rentgenová absorpční fotometrie pro měření tělesné stavby (Laflamme, 1997). Existuje také alternativní systém využívající pětibodovou stupnici. Hodnocení tělesné kondice podle Thatchera a kol. (2000) je následující:
Kondiční bod 1: Žebra jsou dobře viditelná a kořen ocasu je zřetelný. Všechny struktury kostí nemají žádné pokrytí tukem a jsou snadno hmatatelné. Psi starší 6 měsíců mají jasně patrné ostré zakřivení břišní dutiny. Při pohledu seshora je dobře patrný tvar přesýpacích hodin. Všechny výčnělky kostí jsou lehce hmatatelné bez jakéhokoliv pokrytí tukem.
9
Kondiční bod 2: Žebra jsou dobře hmatatelná, s lehkým pokrytím tukem. Kořen ocasu je vyvýšený s trochou tkáně mezi kůží a kostí. Kostní výčnělky jsou lehce hmatatelné, s minimem tuku mezi kůží a kostí. Psi starší 6 měsíců mají zřetelné zakřivení břišní dutiny a při pohledu seshora zaznamenáme tvar přesýpacích hodin.
Kondiční bod 3: Žebra jsou hmatatelná s jemným tukovým pokrytím. Kořen ocasu má oblé kontury a je ztloustlý. Struktury kostí jsou hmatatelné s lehkým pokrytím tukem a kostní výstupky jsou rovněž hmatatelné pod přilehlým tukem. Psi starší 6 měsíců mají ještě patrné jemné zakřivení břišní dutiny při pohledu zboku a zřetelná bedra při pohledu seshora.
10
Kondiční bod 4: Žebra jsou těžko hmatatelná, se středním pokrytím tukem. Kořen ocasu má průměrné množství tkáně mezi kůží a kostí. Struktury kostí jsou hmatatelné a výčnělky jsou kryté vrstvou tuku. Psi starší 6 měsíců nemají žádné zakřivení břišní dutiny. Při pohledu seshora zde nejsou zřetelná bedra a hřbet je ztloustlý.
Kondiční bod 5: Žebra jsou těžce hmatatelná pod silnou vrstvou tuku. Kořen ocasu je ztloustlý a těžko znatelný pod vrstvou tuku.Výstupky kostí jsou kryté velkou tukovou vrstvou. Psi starší 6 měsíců nemají žádné zakřivení břišní dutiny a mají ventrálně visící břicho. Při pohledu seshora nejsou parná bedra a naopak je výrazný rozšířený hřbet.
11
Rentgenová absorpční fotometrie využívá nízkoenergetické rentgenové paprsky a z pořízených radiografických snímků je vypočítána hustota tkáně pomocí počítačových algoritmů, specifických pro výrobce a pro různou tělesnou stavbu. Existují rozdílné programy pro dospělé, štěňata a pro různé části těla, například končetiny. Psi musí být v umělém spánku nebo pod silnými sedativy, aby se zamezilo pohybu během skenování , které trvá asi 20 minut. Při měření se pes umístí do laterální polohy v leže a pomocí rentgenové absorpční fotometrie se stanoví tělesná stavba, při použití programu pro dospělé jedince, který se ukázal jako vhodný pro psy vážící nad 10 kg (Speakman a kol., 2001). Tato metoda analyzuje obsah minerálů v kostech, svalovou tkáň a tukovou tkáň. Rentgenová absorpční fotometrie pracuje za předpokladu, že obsah vody ve svalové tkáni je přibližně 73%, což nemusí být za některých okolností pravdou (Burkholder a Thatcher, 1998). Obměny v hydrataci kvůli stárnutí, nemocem nebo díky druhové rozdílnosti ovlivňují nezbytné korekce, upravující rozdíly v množství nekostní svalové tkáně na každém pixelu a také tukových částí jako součet dvou činitelů celkové tělesné hmotnosti. Rentgenová absorpční fotometrie určí přesně celkovou tělesnou hmotu i když její individuální části mohou být ovlivněny většími chybami (Freeman a kol., 1996). Pro ověření byla metoda rentgenové absorpční fotometrie porovnána s ostatními metodami jako například chemickou analýzou (Speakman a kol., 2001) nebo metodou používající deuterium (Mawby a kol., 2004). Procentuální stanovení tělesného tuku můžeme získat z roztoku izotopů v celkové tělesné hmotě, když je převažující voda prostá netukových částí (Diez a kol., 2002; Bierer a Bui, 2004). Ukázalo se, že výsledky dosažené rentgenovou absorpční fotometrií byly podobné jako u ostatních metod (Speakman a kol., 2001). Obecně se chyba při stanovení tukové a svalové tkáně pohybuje u metody rentgenové absorpční fotometrie kolem 2,5% a méně (Burkholder, 2001). Nicméně tato metoda neumí rozlišit rozdíl mezi intracelulární a extracelulární vodou, což může být problém u nemocných zvířat (Mawby a kol., 2004).
2.3. Snižování tělesné hmotnosti Tradiční přístup jak snižovat hmotnost u zvířat je snížit příjem kalorií a zvýšit pohyb. Základní princip je takový, že by snižování hmotnosti mělo být postupné, aby se minimalizoval úbytek svalové tkáně a zamezilo se opětovnému získání hmotnosti zpět
12
na konci redukčního programu (Laflamme a Kuhlman, 1995). Nicméně snižování hmotnosti by mělo být dostatečně rychlé, aby udrželo zájem majitele o hubnutí jeho psa (Burkholder a Bauer, 1998; Butterwick, 2001). Avšak nejsou ojedinělá selhání při snižování hmotnosti, díky nedostatku ochoty ze strany majitelů k dodržení režimu krmení (Gentry, 1993; Laflamme a Kuhlman, 1995). Koncept je jednoduchý. Když je celková energie získaná z potravy menší než energie potřebná k udržení života, potom bude energie uložená v těle např. ve formě glykogenu nebo tuku využita k vyrovnání rozdílu (Laflamme a Kuhlman, 1995). Výsledkem bude snížení tělesné hmotnosti. Energie potřebná k řízení metabolismu může být navýšena díky cvičení. Zvýšení fyzické aktivity společně se snížením krmné dávky nabízí optimální postup ke snižování hmotnosti. Mimo jiné je také známo, že svalová tkáň je metabolicky aktivnější než tuková tkáň, což dále zvyšuje energii potřebnou k udržení života (Crane, 1991). Když je příjem energie u psů snížen, využití se stává efektivnější. Někteří majitelé nejsou ochotni přiznat, že jejich pes je obézní. Jiní nejsou schopni odolat žebrání psů o potravu, což může být ještě zhoršeno ostatními rodinnými příslušníky, kteří psům dávají pamlsky, aby upevnili svůj vlastní vztah se zvířetem. Tyto faktory jsou často ve větší či menší míře příčinou toho, že programy pro snižování hmotnosti nejsou účinné nebo i když se sníží hmotnost, je celkem běžné, že po skončení programu zvířata znovu naberou původní nadměrnou hmotnost, či někdy i vyšší. Bez spolupráce majitele a ochoty podřídit se doporučením ohledně snížení krmné dávky program pro snížení hmotnosti selže (Sloth, 1992; Remillard, 2001).
2.4. Dietní programy pro snížení hmotnosti Cílem snižování hmotnosti je její snížení o 1-2% za týden za současného celkového dosažení snížení hmotnosti o 15-20% v restrikčním programu trvajícím 1218 týdnů (Markwell a kol., 1994; Burkholder a Bauer, 1998; Butterwick, 2001). Nicméně se může stát, že program bude neúčinný, většinou kvůli nespolupráci majitele psa a nedodržení doporučení týkajících se fyzické aktivity a snížení příjmu potravy (Bierer a Bui, 2004). Výsledky musí být zřejmé, jinak se může stát, že majitel opustí redukční program, jelikož usoudí, že výsledky nejsou uspokojující. Stává se to často v těch případech, kdy jsou pes i majitel obézní a proto majitel těžko rozpozná vhodné návyky krmení. Zajisté "zdravý" apetit je často posouzen majiteli jako známka "dobrého zdraví",
13
zatímco pes který odejde od potravy je hodnocen jako "nezdravý". To komplikuje jakékoliv doporučení ohledně krmení psa méně chutnou nízkoenergetickou potravou nebo podávání standardní potravy v menších dávkách, neboť si majitelé myslí, že pes nemá potravy dostatek či "mu potrava nechutná". To pak podněcuje podávání potravy navíc, nebo zbytků lidské potravy a je příčinou žebrání psů. Obvykle výrobci krmiv pro zvířata sestavují záměrně své diety pro snížení hmotnosti méně chutné, nízkokalorické a s obsahem vlákniny pro zajištění dostatečného objemu (Bierer a Bui, 2004). Nicméně je poměrně obtížné dokázat, zda potrava s vysokým obsahem vlákniny vyvolá pocit nasycenosti (Jewell a Toll, 1996; Butterwick a Hawthorne, 1998; Jewell a kol., 2000). Vláknina může snížit stravitelnost tuků snížením sekrece pankreatické lipázy a vázáním žlučových kyselin, stejně jako zvýšením rychlosti průchodu potravy střevem díky zvýšenému obsahu vody (Gentry, 1993; Sunvold a kol., 1995). Metabolismus sacharidů je také ovlivněn vlákninou a krmivo s vysokým obsahem vlákniny je vhodné pro diabetické psy (Graham a kol., 2002).
2.5. Regulační mechanismy příjmu potravy Hormonální řízení chuti k jídlu a pocitu nasycenosti a regulace tukové tkáně představuje velký komplex s mnoha hormony, vyskytující se lokálně ve tkáních a v krevním řečišti, reagující ve zpětné vazbě a sloužící k uložení energie pro pozdější využití (Druce a kol., 2004; Woods, 2004; Wynne a kol., 2004). Hormony a další látky zapojené do regulace chutě k jídlu a sytosti zahrnují ghrelin, leptin, inzulín, glukagon, cholecystokinin, peptid YY, glukagonu podobný peptid-1, pankreatický polypeptid, a oxyntomodulin (Druce a kol., 2004; Lin a kol., 2004; Stanley a kol., 2004; Wynne a kol., 2004). Na regulaci chutě k jídlu se podílí také růstový hormon, tyroxin, kortisol a pohlavní hormony (Martin a kol., 2006). Změnou hladiny cirkulujících hormonů, buď díky stavům jako je hypotyroidismus nebo cukrovka, nebo veterinárním zákrokem jako je kastrace nastane nerovnováha, vedoucí často ke zvýšené chuti k jídlu (Jeusette a kol., 2004). Peptidy uvolňované z gastrointestinálního traktu ovlivňující nasycenost přes nervové cesty nebo vstupem do krevního oběhu a dosažením center v mozku která regulují chuť k jídlu. Navíc mnoho z těchto peptidů se zapojují při signalizaci nasycenosti a také mají lokální efekt v gastrointestinálním traktu, kde ovlivňují motilitu a trávicí funkce. V centrálním nervovém systému jsou hlavními oblastmi, souvisejícími
14
s řízením chutě k jídlu, hypotalamus - konkrétně obloukovité jádro, paraventrikulární jádro, perifornikální oblast hypotalamu a dorzální vagální komplex v mozkovém kmenu (Druce a kol., 2004; Leibowitz, Wortley, 2004). Aferentní signály z periferií přicházející k vagálnímu komplexu jsou přeneseny na paraventrikulární jádro a nervovými cestami se z paraventrikulárního jádra šíří jednak do hypofýzy a také do mozkové kůry a limbického systému (Druce a kol., 2004). β-endorfinové a αendorfinové systémy v paraventrikulárním jádře jsou odpovědné za stimulaci režimu příjmu potravy (Leibowitz a Hor, 1983).
2.6. Obezita stárnoucích psů Přibližně jeden ze čtyř psů, jež se dostavují k veterinářům v USA je obézních nebo trpí nadměrnou hmotností. Obezita může být definována jako nadměrný výskyt tělesného tuku dostačující k zhoršení zdraví nebo tělesných funkcí. U lidí se určuje jako 20% až 25% navýšení hmotnosti oproti ideální tělesné váze. Tento stupeň nadměrné tělesné hmotnosti se zdá být podobný i u psů. Studie dlouhověkosti psů ukázala, že se i jen mírně obézní pes vystavuje riziku dřívější nemocnosti a zkrácené životnosti (Kealy a kol., 2002). V této studii byla jedna skupina labradorů krmena dávkou sníženou o 25% oproti druhé skupině. Rozdíl v tělesné kondici byl dostačující, aby ukázal rozdíly mezi skupinami v průměrné délce života. U skupiny, které se předkládala snížená krmná dávka, činila 13 let, zatímco u kontrolní skupiny pouze 11,2 let, což je přibližně 15% rozdíl. Vztah mezi hodnocením tělesné stavby a průměrnou délkou života naznačuje graf č.1. Psi, kteří měli ideální nebo nižší hmotnost se mnohem častěji dožili věku nad 12 let, oproti těm jedincům, kteří měli vyšší hmotnost. Kromě jiného také psi z kontrolní skupiny vyžadovali léčení chronických zdravotních problémů nebo artritidy v průměrném věku 2,1 nebo 3,0 let, což bylo mnohem dříve, než psi ze skupiny, jíž byla podávána snížená krmná dávka (Kealy a kol., 2002). Nedávné výzkumy potvrdily mechanismus spojení mezi nadměrnou tělesnou hmotností a nemocemi. Zdá se, že tuková tkáň, která byla považována za biologicky inertní, je aktivní producent různých látek, jako je např. leptin a cytokiny. Nejvíce se jedná o produkci zánětlivých cytokinů z tukové tkáně, konkrétně tumor nekrosis factoru-α, interleukinu-1β a interleukinu-6, a dále pak C-reaktivního proteinu (Miller,
15
Bartges, Cornelius a kol, 1998; Coppack, 2001; Nicklas, Ambrosius, Messier a kol. 2004; Gayet a kol., 2004).
Graf č.1. Vliv tělesné kondice na dlouhověkost psů. Psi krmení sníženou krmnou dávkou o 25% jsou označeni trojúhelníky a kontrolní skupina je označena kolečky. Tělesná kondice byla hodnocena podle dříve popsaného devítibodového systému.
Jak se zdá, perzistentní druhořadý zánět odvozený z obezity hraje významnou roli při chronických onemocněních jako je osteoartritida, kardiovaskulární onemocnění a cukrovka (Miller a kol., 1998; Sowers a kol. 2002). Navíc je obezita spojena se zvyšováním oxidativního stresu, který také přispívá k nemocem způsobeným obezitou (Urakawa a kol. 2003; Sonta a kol. 2004).
2.7. Nemoci spojené s obezitou U lidí je obezita nebezpečná, protože zvyšuje úmrtnost a může být predispozicí mnoha nemocí. Obézní lidé v průměru nežijí tak dlouho jako lidé bez nadměrné hmotnosti a mnohem častěji trpí nemocemi jako je cukrovka II. typu, vysoký tlak, nemoci srdce a cév, rakovina, osteoartritida, respirační onemocnění a reprodukční
16
poruchy. Stejně tak má obezita následky i na zdraví a dlouhověkost psů. Problémy, se kterými se populace obézních psů může setkat, zahrnují ortopedické problémy, cukrovku, abnormality v cirkulaci lipidů, kardiorespirační nemoci, urinární poruchy, reprodukční poruchy, rakovinu, dermatologické problémy a anestetické komplikace (Kolonin a kol. 2004).
Obezita celkově ztěžuje klinické vyšetření. Techniky, které jsou více problematické u pacientů s nadměrnou hmotností jsou: fyzické vyšetření, poslech hrudní dutiny, palpace a vyšetření periferních mízních uzlin, palpační vyšetření břišní dutiny, odběry krevních vzorků a diagnostické zobrazování (zvláště ultrasonograf). Rizika při anestezii se u obézních zvířat značně zvyšují, zejména kvůli problémům s určením anestetické dávky, umístění katetru a prodloužení operačního času (Clutton, 1988; Van Goethem a kol., 2003). Nakonec byla u obézních zvířat ještě zjištěna snížená tepelná tolerance a výdrž (Burkholder, Toll, 2000). Hormonální poruchy, které jsou spojeny s obezitou zahrnují cukrovku, hypotyroidismus, hyperadrenokorticismus a nádor Langerhansových ostrůvků slinivky břišní (Bukrholder, Toll, 2000). Psi mohou trpět cukrovkou, která odpovídá cukrovce typu I. u lidí. Obezita u psů způsobuje inzulínovou rezistenci (Lawler, 2005) a je také rizikovým faktorem pro diabetes mellitus (Klinkenberga kol., 2006). Inzulín vylučovaný pankreatickými β buňkami kontroluje příjem a využití glukózy v periferních tkáních. Tkáně začnou být na inzulín méně citlivé (stanou se rezistentní na inzulín). Proto je obezita, zvláště těžká obezita, hlavním určujícím členem inzulínové rezistence a hyperinsulinemie (Arner, 2003). Hlavní cíl léčby cukrovky je udržet koncentraci glukózy v krvi co nejblíže normálnímu stavu. Používá se k tomu dodávaný inzulín, dieta a ostatní terapie společně s kontrolou a zamezení výskytu ostatních nemocí. Řízení výživy je důležitý krok při léčbě všech pacientů trpících cukrovkou. Diabetici I. typu jsou závislí na inzulínu. Dodržování doporučení ohledně výživy pomáhá udržovat stálou a rozumnou hladinu glukózy v krvi, samozřejmě také díky podávání inzulínu. Dieta představuje dodatečnou roli protože může ovlivnit množství potřebného inzulínu (Nelson, 1992). Inzulín není nezbytný jen pro schopnost buněk přijímat glukózu, ale také je nezbytný pro metabolismus tuků a proteinů. Inzulín inhibuje katabolismus proteinů a glukoneogenezi z aminokyselin a napomáhá přijímání aminokyselin a při syntéze 17
nových proteinů. Abnormality v koncentraci inzulínu vedou k poruchám metabolismu proteinů. Glukagon, jehož koncentrace se zvyšuje, když se snižuje hladina inzulínu, snižuje buněčnou syntézu proteinů a naopak zvyšuje katabolický rozklad bílkovin a glukoneogenezi. I když je diabetes pod dobrou kontrolou, katabolismus bílkovin se u pacientů vyskytuje ve značně zvýšené míře a vede k jejich odbourávání a ztrátě (Freysle a kol. 1996). I když je hypotyroidismus běžně uváděn jako jedna z příčin obezity, takovéto případy jsou spíše výjimkou než pravidlem. Výskyt hypotyroidismu je u psů asi 0,2%, přičemž méně než polovina těchto psů je obézních (Scott-Moncrief, Guptill-Yoran, 2000).
Naproti tomu celkový podíl obézních psů je mnohem větší, tedy 25–40%
(McGREEVY a kol., 2005). Tudíž, i když by měl být hypotyroidismus vždy brán v úvahu, bývá jen vzácně příčinou obezity. Obezita sama o sobě má malý, ale klinicky spíš nevýznamný efekt na funkci štítné žlázy (Damient a kol., 2003). Obézní psi mají vyšší koncentraci tyroxinu a triiodtyroninu než psi, kteří obezitou netrpí. I když tyto hodnoty leží mimo referenční rozsah, ostatní parametry (například volný tyroxin) nebyly rozdílné. Kromě toho však ztráta hmotnosti způsobuje značný pokles triiodtyroninu. Proto, i když obezita a následná redukce hmotnosti mohou mít vliv na energetickou rovnováhu a homeostázy štítné žlázy, je nepravděpodobné, že tyto změny mají vliv vyhodnocení testu pro funkci štítné žlázy (German, 2006). Obezita u zvířat, hlavně u psů, skýtá velké nebezpečí pro vznik ortopedických poruch. V nedávné době byl zaznamenán zvyšující se výskyt úrazových a degenerativních ortopedických poruch (Smith a kol., 2001). Jedna ze studií ukazuje, že tělesná hmotnost může být predispozicí pro pažní zlomeniny, kraniální křížovou vazovou rupturu a problémy s meziobratlovými ploténkami u kokršpanělů (Browna kol., 1996). Nedávné studie s boxery ukazují spojení mezi kastrací a kyčelní dysplazií (Van Hagen a kol., 2005). Kromě toho, mnoho studií zvýrazňuje vztah mezi obezitou a rozvojem zánětu kostních kloubů, přičemž redukce hmotnosti může vést k podstatnému zlepšení stádia nemoci u psů se zánětem kyčelních kloubů (Impellizeri a kol., 2000). Osteoartritida, nebo také degenerativní kloubní onemocnění, je nejčastější nemocí kloubů vyskytující se u psů. Postihuje přibližně 20% dospělých psů (Roush, McLaughin, Radlinsky, 2002). Osteoartritida je spojena se zánětem a zvyšuje degradaci nebo ztrátu proteoglykanů z extracelulární matrix, což má za následek morfologické zhroucení kloubní chrupavky (Johnston, 1997). Obezita byla vyhodnocena jako jeden z rizikových
18
faktorů Osteoartritidy a prevence obezity může pomoci zmírnit těžký průběh nemoci (Kealy a kol. 2002; Foye a kol. 2000; Andersen a kol. 2003). Obezita může mít vážný dopad na funkci dýchacího systému. Obezita je významný rizikový faktor pro rozvoj tracheálního kolapsu u malých plemen psů (White, Williams, 1994). Obezita u psů může také přitížit při úpalu. Další respiratorní nemoci, jejichž průběh může být zhoršen obezitou jsou laryngální ochrnutí, nebo syndrom obstrukce dýchacích cest u krátkolebých. Obezita může také ovlivnit srdeční funkce – zvýšení tělesné hmotnosti může mít vliv na srdeční rytmus, zvětšit obsah levé komory, zvýšit krevní tlak a objem krevní plazmy. Avšak vliv obezity na hypertenzi u psů je diskutabilní. Jedna ze studií ukazuje, že obezita byla významně spojena s hypertenzí, ale její vliv byl jen minimální (Bodey, Mitchell, 1996). Na druhou stranu mnoho experimentálních studií využívá obézních psů jako model pro patogenezi hypertenze a inzulínové rezistence (Truetta kol., 1998). U pokusných psů bylo zjištěno, že je počátek obezity spojen s histologickými změnami na ledvinách, nejznatelněji jako zvětšování Bowmanova prostoru (což je výsledkem rozšíření Bowmanova váčku), tloustnutím glomerulární a tubulární membrány a zvýšeným počtem buněk glomerulů (Henegar a kol., 2001). Byly zaznamenány také funkční změny jako je zvýšení koncentrace reninu v plazmě, koncentrace insulinu, snížený arteriální tlak a tok ledvinové plasmy. Pokud by tyto změny byly dlouhodobé, mohly by mít za následek vážné glomerulární a ledvinové poškození. Následek obezity je patrný u několika psů, u kterých se objevil samovolný únik moči (Holt, 1987). Kromě toho bylo zjištěno, že obézní zvířata mohou trpět zvýšeným rizikem těžkých porodů, pravděpodobně souvisejících s nadbytkem tukové tkáně v porodních cestách a kolem nich (Edney, Smith, 1986). U lidí je obezita predispozicí pro mnoho druhů rakoviny. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny objevila významné spojení mezi obezitou a rakovinou prsu (postmenopausální), rakovinou tlustého střeva a konečníku, rakovinou ledvin, a rakovinou jícnu. Odhaduje se, že jeden ze sedmi lidí, kteří ve Spojených Státech zemřeli na rakovinu měli nadměrnou hmotností, nebo byli obézní (Calle, Thun, 2004). Podobné spojení mezi rakovinou prsu a obezitou uvádí i studie u některých, ale ne všech, psů (Sonnenscheina kol., 1991). Psi s nadměrnou hmotností mohou trpět zvýšeným rizikem výskytu rakovinných buněk močového měchýře (Glickman a kol., 1989).
19
Obézní zvířata mohou být náchylnější k dermatologickým problémům. Doložena byla i snížená imunita, kdy obézní psi vykazovali sníženou odolnost proti infekcím (Fisera kol., 1972).
2.8.
Léčba obezity Obezita je výsledkem nadměrného příjmu energie převyšující energetický výdej
společně s výsledným ukládáním přebytků energie z přejídání do tukové tkáně. Redukce energetického příjmu je dobrou cestou, jak dosáhnout snížení hmotnosti (Butterwick, Hawthorne, 1998). V současnosti u lidí terapeutické možnosti pro obezitu zahrnují řízenou dietu, cvičení, psychologickou modifikaci a úpravu zvyků, léčebnou terapii a chirurgický zákrok. Mnoho těchto možností lze aplikovat i u zvířat, i když například chirurgický zákrok není u zvířat eticky omluvitelný (German, 2006). Doporučuje se sestavit redukční dietu na míru individuálnímu pacientovi. I když úplná energetická restrikce (hladovění) úspěšně vede ke snížení hmotnosti, má to své nevýhody, protože je příčinou nadměrné ztráty proteinů (a tudíž úbytku tělesné hmoty), a vyžaduje hospitalizaci a řádné monitorování (Burkholder, Toll, 2000). Proto je vhodnější použít účelně formulovanou dietu pro snížení hmotnosti, která je většinou omezena v tucích a energii, ale je doplněna proteiny a mikroprvky. Proteinové doplňky jsou důležité pro snížení ztrát svalové tkáně, třebaže pak není úbytek hmotnosti tak rapidní (Diez a kol, 2002, Blanchard a kol, 2004). Doplňkové dietní prvky, které mohou být prospěšné pro snižování hmotnosti jsou L–karnitin (pro udržení svalové tkáně), kyselina linolová a využívání vlákniny (pro pocit sytosti). L-karnitin je aminokyselina syntetizovaná v játrech a ledvinách z lysinu a metioninu za přítomnosti soli kyseliny askorbové. Doplnění diety L-karnitinem zlepšuje retenci dusíku, zvětšuje svalovou hmotu, zatímco zmenšuje tukovou tkáň. Konjugovaná kyselina linolová patří mezi izomer mastných kyselin odvozený od kyseliny linolové. Různé studie potvrdily, že účinkuje proti tvorbě tuku (MacIntosh, 2001). V dnešní době se L-karnitin hojně využívá jako přísada do krmných směsí pro psy, určené pro snížení hmotnosti. Je zde také rozpor ohledně použití vlákniny. Některé studie ukazují, že zkrmování 12–16% vlákniny v sušině nemá žádný efekt (Fahey a kol. 1990, Butterwick, Markwell, 1994), zatímco jiné práce ukazují potlačení chuti k jídlu, když je 21% z diety krmná vláknina (Jewell, Toll, 1996).
20
Zvyšování fyzické aktivity je účinným doplňkem dietní terapie. Výzkumy svědčí o tom, že cvičení může pomoci předcházet opětovnému prudkému navýšení hmotnosti, které se může vyskytnout po úspěšném snížení hmotnosti (Van Dale, Sarris,1989). Program musí být přizpůsobený jednotlivci a musí brát v úvahu všechny konkrétní okolnosti. Vhodná strategie cvičení psů zahrnuje chůzi na vodítku, plavání a hydroterapii (German, 2006). Jako doplnění této strategie je nezbytné dohlížet na celý režim snižování hmotnosti. Je to intenzivní práce, která vyžaduje určitý stupeň zkušenosti a výcviku, který se provádí v poradenských centrech pro majitele psů, a který vyžaduje nadšené a obětavé zaměstnance. Správný monitoring zvířete je nicméně jednou z nejdůležitějších složek při řízeném hubnutí. Nedávné studie ukazují, že snižování hmotnosti je více účinné, pokud je organizovaná strategie doplněna pravidelnými kontrolami hmotnosti (Yaisslea kol., 2004). Je nezbytné sledovat tělesnou hmotnost i po dosažení jejího ideálního rozmezí, abychom se ujistili, že kila, která byla shozena se nevracejí zpět. Je tomu stejně jako u lidí – tak zvaný jojo efekt po snížení hmotnosti byl dokázán i u psů (Laflamme, Kuhlman, 1995).
Až do nedávného objevu inhibitoru mikrozomálního transportního proteinu tryglycidu, dirlotapidu (Wren a kol., 2007) a mitratapidu (Vandaele, 2007), nebyl na trhu žádný licencovaný lék, který by způsoboval snížení hmotnosti u psů. Nicméně v humánní medicíně již bylo použito mnoho různých přípravků snižujících chuť k jídlu či zvyšující rychlost metabolismu s většími či menšími úspěchy. Medikamenty, které měly pomoci lidem snížit hmotnost mají velmi dlouhou historii. Patří do ní různé fenetylaminy jako například amfetamin, fentermin, fenfluramin, dexfenfluramin, fenylpropanolamin a další široké spektrum potravních doplňků. Dinitrofenol byl například využíván ve třicátých letech 20. století pro snížení hmotnosti tím, že zvyšoval energii potřebnou k udržení života (Horner, 1941; Harper a kol., 2001). Dinitrofenol působí na mitochondrie a blokuje oxidativní fosforylaci. Proto pak byla produkce energie, poskytovaná adenosintrifosfátem méně účinná (Harper a kol., 2001). To mělo za následek větší využití zásob tuku k produkci potřebného množství energie. Nicméně mnoho této energie bylo přeměněno na teplo a pokud bylo teplo produkováno v nadměrném množství, způsobovalo hypertermii s fatálními následky (Horner, 1941). Navíc byly ve spojitosti s užíváním dinitrofenolu zaznamenány vedlejší účinky, hlavně
21
velký výskyt zákalů. Navzdory těmto okolnostem je však stále dinitrofenol příležitostně nezákonně využíván kulturisty a atlety(Horner, 1941). Orlistat je další z přípravků používaných k léčbě obezity, jež působí lokálně v gastrointestinálním traktu jako inhibitor lipázy. Tím zabraňuje trávení triglyceridů s dlouhým řetězcem. Jak se ukázalo u lidí, orlistat snižuje absorpci tuku z potravy o 30% (Ballinger a Peikin, 2002). Orlistat se vstřebá pouze z jednoho procenta a tudíž je ohrožení minimální. V dlouhodobé studii na lidech, orlistat v kombinaci s mírnou nízkokalorickou dietou pomáhá ke snížení hmotnosti přibližně o 5% a více u 35–68% pacientů a snížení hmotnosti o 10% a více u 17-38% pacientů po jednom roce užívání (Ballinger a Peikin, 2002). Orlistat byl hodnocen ve studii na psech (MEYER a kol., 1994). Nicméně používání orlistatu je spojeno s výskytem nadměrného množství tuku ve stolici a ostatními střevními symptomy jako jsou: nadýmání, neklid a výjimečný anální výtok (Ballinger a Peikin, 2002; Acharya a kol., 2006). Významný lék pro řízení a snižování hmotnosti u psů je prezentován dirlotapidem a mitratapidem (Wren a kol., 2007). Tyto inhibitory mikrozomálního transportního proteinu tryglycidu účinkují zejména v endoplastickém retikulu enterocytů, kde brání seskupování a uvolňování chylomikronů do lymfatického systému. Kromě tohoto působení dirlotapidu způsobuje také redukcí příjmu potravy a podle průzkumu se zdá, že to může být spojeno s uvolňováním peptidu YY a glukagonupodobnému peptidu-1 do krevního oběhu (Wren a kol., 2007). Pokud tento lék srovnáme s orlistatem, nezpůsobuje trávení tuků v intestinálním lumenu. Inhibitor transportního proteinu tryglycidu se vyskytuje v enterocytech a aktivita lipázy v tenkém střevě není ovlivněna (Kirk a kol., 2007; Wren a kol., 2007). Vedlejší účinky pozorované na inhibitoru transportního proteinu tryglycidu zahrnují občasný výskyt zvracení a průjmy, ale výskyt těchto příznaků se snižuje při dlouhodobém užívání léku (Wren a kol., 2007).
22
3. NÁVRH METODIKY POROVNÁNÍ VÝSKYTU OBEZITY Sledování výskytu obezity u jednotlivých kategorií psů vyžaduje systematické vedení experimentu a dlouhodobé sledování. Kromě toho vyžaduje i laboratorní testy, zahrnující krevní testy, vážení, případně počítačovou tomografii. Z populace psů si vybereme reprezentativní vzorky psů, vždy po dvou od jednotlivých plemen. Mezi zástupce malých plemen psů (s průměrnou hmotností v dospělosti do 10 kg) bychom mohli zvolit plemena papilon, king Charles španěl, west highland white teriér, jezevčík nebo bišonek. Střední plemena psů (s hmotností v dospělosti do 20 kg) by mohla reprezentovat plemena staffordšírský bulteriér, kokršpaněl, knírač, šarpej nebo francouzský buldoček. Dále by následovala velká plemena (do 40 kg v dospělosti) a to sibiřský husky, labrador, irský setr, boxer nebo dalmatin. Experiment by pak uzavírali psi gigantických plemen (s průměrnou hmotností v dospělosti nad 40 kg) například irský vlkodav, bladhaund, bernský salašnický pes, mastif nebo rotvajler. Na začátku testu by měli být všichni psi vyrovnaní – jak věkem a pohlavím, tak i zdravím a tělesnou kondicí. Jednoho psa z dvojice budeme krmit ad libitum, druhého pak dávkami, přesně určenými pro jeho věk, hmotnosti a energetické náročnosti. Jako krmivo využijeme komerčně vyráběné krmivo určené pro dané kategorie psů. Psy budeme průběžně monitorovat a zjišťovat jejich hmotnost, zdravotní stav a spotřebu krmiva. Experiment může trvat 6 měsíců, případně rok. Po ukončení experimentu zhodnotíme stav psů, jak zdravotní tak i kondiční. Kromě toho také provedeme laboratorní vyšetření krve. Porovnáme hodnocení tělesné kondice psů, například podle Thatchera a kol. (2000) a zjistíme, zda mají sklon k nadváze nebo obezitě, či již jsou obézní. Výsledky pokusu statisticky vyhodnotíme. Jako závěr experimentu bychom mohli uskutečnit případnou léčbu psů s nadměrnou hmotností nebo obezitou, například využitím komerční dietní stravy. Výsledky pak můžeme zahrnout do hodnocení experimentu.
23
4. ZÁVĚR Z poznatků, uvedených v bakalářské práci vyplývá, že hlavní příčinou obezity je neadekvátní výživa psa, jeho překrmování, případně špatné složení krmné dávky. Možností, jak se tomu vyhnout, se jeví využívání kompletních komerčních krmiv. Dnes jsou již na takové úrovni, aby uspokojily potřeby každého psa, v jakémkoliv věku a kondici. Jak již bylo uvedeno, i když je výzkum v oblasti správné výživy psů finančně náročný, je mu nutno v budoucnu věnovat větší pozornost.
24
5. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ACHARYA, N.V., WILTON, L.V., SHAKIR, S.A. Safety profile of orlistat: results of a prescription-event monitoring study. International Journal of Obesity (London), 2006, roč. 30, č. 11, s. 1645–1652. ANDERSON, R.E., CRESPO, C.J., BARTLETT, S.J., BATHON J.M., FONTAINE K.R. Relationship between body weight gain and significant knee, hip and back pain in older Americans. Obesity research, 2003, roč. 11, č. 10 s. 1159–1162. ARNER, P. The adipocyte in insulin resistance: key molecules and the impact of the thiazolidinediones. Trends in endocrinology and metabolism: TEM, 2003, roč. 14, č. 3 s. 137–145. BALLINGER, A., PEIKIN, S.R. Orlistat: its current status as an antiobesity drug. European Journal of Pharmacology, 2002, roč. 440, č. 2-3, s. 109–117. BIERER, T.L., BUI, L.M. High-protein low-carbohydrate diets enhance weight loss in dogs. Journal of Nutrition, 2004, roč. 134, č. 8, s. 2087–2089. BLANCHARD, G., NGUYEN, P., GAYET, C., LERICHE, I., SILIART, B., PARAGON, B.M. Rapid weight loss with a high-protein low-energy diet allows the recovery of ideal body composition and insulin sensitivity in obese dogs. Journal of Nutrition, 2004, roč. 134, č. 8, s. 2148–2150. BODEY, A.R., MITCHELL, A.R. Epidemiological study of blood pressure in domestic dogs. Journal of Small Animal Practice, 1996, roč. 37, č. 3, s. 116–125. BROWN, D.C., CONZEMIUS, M.G., SHOFER, F.S. Body weight as a predisposing factor for humeral condylar fractures, cranial cruciate rupture and intervertebral disc disease in Cocker Spaniels, Veterinary and comparative orthopaedics and traumatology : V.C.O.T., 1996, roč. 9, č. 2, s. 75–78. BURKHOLDER, W.J. Precision and practicality of methods of assessing body composition of dogs and cats. Compendium on Continuing Education for the Practicing Veterinarian, 2001, roč. 23, s. 1–10. BURKHOLDER, W.J., BAUER, J.E. Foods and techniques for managing obesity in companion animals. Journal of the American Veterinary Medical Association, 1998, roč. 212, č. 5, s. 658–662. BURKHOLDER, W.J., THATCHER, C.D. Validation of predictive equations for use of deuterium oxide dilution to determine body composition of dogs. American Journal of Veterinary Research, 1998, roč. 59, č. 8, s. 927–937.
25
BURKHOLDER, W.J., TOLL, P.W. Obesity In: Hand, M.S., ThatcheR, C.D., Remillard, R.L., Roudebush, P. (Eds.), Small Animal Clinical Nutrition. Topeka: Mark Morris Institute, 2000. 1192 s. ISBN 0945837054. BUTTERWICK, R. Considerations for weight-reduction programs, The Compendium on Continuing Education for the Practicing Veterinarian, 2001, roč. 23, s. 43–44. BUTTERWICK, R.F., HAWTHORNE, A.J. Advances in dietary management of obesity in dogs and cats. Journal of Nutrition, 1998, roč. 128, č. 12, s. 2771–2775. CALLE, E.E., THUN, M.J. Obesity and cancer. Oncogene, 2004, roč. 23, č. 38, s. 6365–6378. CLUTTON, R.E. The medical implications of canine obesity and their relevance to anaesthesia. The British veterinary journal, 1988, roč. 144, č. 1, s. 21–28. COPPACK, S.W. Pro-inflammatory cytokines and adipose tissue. The Proceedings of the Nutrition Society, 2001, roč. 60, č. 3, s. 349–356. CRANE, S.W. Occurrence and management of obesity in companion animals. Journal of Small Animal Practice, 1991, roč. 32, č. 6, s. 275–282. DAMIENT, S., JEUSETTE, I., DUCHATEAU, L., DIEZ, M., VANDEMAELE, I., DE RICK, A. Evaluation of thyroid function in obese dogs and in dogs undergoing a weight loss protocol. Journal of Veterinary Medicine Series A-Physiology Patology Clinical Medicine, 2003, roč. 50, č. 4, s. 213–218. DIEZ, M., NGUYEN, P., JEUSETTE, I., DEVOIS, C., ISTASSE, L. a BIOURGE, V. Weight loss in obese dogs: evaluation of a high-protein, low-carbohydrate diet. Journal of Nutrition, 2002, roč. 132, č. 6, s. 1685–1687. DRUCE, M.R., SMALL, C.J. & BLOOM, S.R. Minireview: gut peptides regulating satiety. Endocrinology, 2004, roč. 145, č. 6, s. 2660–2665. EDNEY, A.T.B. & SMITH, P.M. Study of obesity in dogs visiting veterinary practices in the United Kingdom. Veterinary Record, 1986, roč. 118, č. 14, s. 391–396. FETTMAN, M.J., STANTON, C.A., BANKS, L.L., HAMAR, D.W., JOHNSON, D.E., HEGSTAD, R.L., JOHNSTON, S. Effects of neutering on bodyweight, metabolic rate and glucose tolerance in domestic cats. Research in Veterinary Science, 1997, roč. 62, č. 2, s. 131-136. FISER, R.H., BEISEL, W.R., ROLLINS, J.B. Decreased resistance against infectious canine hepatitis in dogs fed a high-fat ration. American journal of veterinary research, 1972, roč. 33, č. 4, s. 713–719.
26
FOYE, P.M., STITIK, T.P., CHEN, B., NADLER S.F. Osteoarthritis and body weight. Nutrition research, 2000, roč. 20, č. 6, s. 899–903. FREEMAN, L.M., KEHAYIAS, J.J., ROUBENOFF, R. Letter to the editor. Journal of Veterinary Internal Medicine, 1996, roč. 10, č. 2, s. 99–100. FREYSLE, E.J., REBRIN, K., SCHNEIDER, T., PETRZIKA, M., FISCHER, U. Increased urea synthesis in insulin-dependent diabetic dogs maintained normoglycernic: effect of portal insulin administration and food protein content. Diabetes, 1996, roč. 45, č. 5, s. 667–674. GAYET, C., BAILHACHE, E., DUMON, H., MARTIN, L., SILIART, B., NGUYEN, P. Insulin resistance and changes in plasma concentration of TNFα, IGF1 and NEFA in dogs during weight gain and obesity. Journal of animal physiology and animal nutrition, 2004, roč. 88, č. 3-4, s. 157–167. GENTRY, S.J. Results of the clinical use of a standardized weight reduction program in dogs and cats. Journal of the American Animal Hospital Association, 1993, roč. 29, č. 4, s. 369–375. GERMAN, A.J. The growing problem of obesity in dogs and cats. Journal of Nutrition, 2006, roč. 136, č. 7, s. 1940–1946. GLICKMAN, L.T., SCHOFER, F.S., MCKEE, L.J., REIF, J.S., GOLDSCHMIDT, M.H. Epidemiologic study of insecticide exposure, obesity, risk of bladder cancer in household dogs. Journal of toxicology and environmental health, 1989, roč. 28, č. 4, s. 407–414. GRAHAM, P.A., MASKELL, I.E., RAWLINGS, J.M., NASH, A.S., MARKWELL, P.J. Influence of a high fibre diet on glycaemic control and duality of life in dogs with diabetes mellitus. Journal of Small Animal Practice, 2002, roč. 43, č. 2, s. 67–73. HAND, M.S., ARMSTRONG, P.J., ALLEN, T.A. Obesity: occurrence, treatment, and prevention. Veterinary Clinics of North America: Small Animal Practice, 1989, roč. 19, č. 3, s. 447–474. HARPER, J.A., DICKINSON, K., BRAND, M.D. Mitochondrial uncoupling as a target for drug development in the treatment of obesity. Obesity Reviews, 2001, roč. 2, č. 4, s. 255–265. HENEGAR, J.R., BIGLER, S.A., HENEGAR, L.K., TYAG, S., HALL, J.E. Functional and structural changes in the kidney in the early stages of obesity. Journal of the American Society of Nephrology, 2001, roč. 12, č. 6, s. 1211–1217.
27
HORNER, W.D. A study of dinitrophenol and its relation to cataract formation. Transactions of the American Ophthalmological Society, 1941, roč. 39, s. 405–437. IMPELLIZERI, J.A., TETRICK, M.A., MUIR, P. Effect of weight reduction on clinical signs of lameness in dogs with hip osteoarthritis. Journal of the American Veterinary Medical Association, 2000, roč. 216, č. 7, s. 1089–1091. JEUSETTE, I., DETILLEUX, J., CUVELIER, C., ISTASSE, L., DIEZ, M. Ad libitum feeding following ovariectomy in female Beagle dogs: Effect on maintenance energy requirement and on blood metabolites. Journal of Animal Physiology and Animal Nutrition, 2004, roč. 88, č. 3-4, s. 117–121. JEWELL, D.E., TOLL, P.W. Effects of fibre on food intake, Veterinary Clinical Nutrition, 1996, roč. 3, s. 115–118. JEWELL, D.E., TOLL, P.W., NOVOTNY, B.J. Satiety reduces adiposity in dogs, Veterinary Therapeutics, 2000, roč. 1, s. 17–23. JOHNSTON, S.A. Osteoarthritis - joint anatomy, physiology and pathobiology. The Veterinary clinics of North America. Small animal practice, 1997, roč. 27, č. 4, s. 699– 723. KEALY, R.D., LAWLER, D.F., BALLAM, J.M., MANTZ, S.L., BIERY, D.N., GREELEY, E.H., LUST, G., SEGRE, M., SMITH, G.K., STOWE, H.D. Effects of diet restriction on life span an age related changes in dog. Journal of the American Veterinary Medical Association, 2002, roč. 220, č. 9, s. 1315-1320. KIENZLE, E., BERGLER, R., MANDERNACH, A. A comparison of the feeding behavior and the human-animal relationship in owners of normal and obese dogs. Journal of Nutrition, 1998, roč. 128, č. 12, s. 2779–2782. KIRK, C.A., BOUCHER, J.F., SUNDERLAND, S.J., WREN, J.A. Influence of dirlotapide, a microsomal triglyceride transfer protein inhibitor, on the digestibility of a dry expanded diet in adult dogs. Journal of Veterinary Pharmacology and Therapeutics, 2007, roč. 30, s. 66–72. KLINKENBERG, H., SALLANDER, M.H., HEDHAMMAR, A. Feeding, exercise, and weight identified as risk factors in canine diabetes mellitus, The Journal of nutrition, 2006, roč. 136, č. 7, s. 1985–1988. KOLONIN M.G., SAHA P.K., CHAN L., ASQUANI R., ARAP W. Reversal of obesity by targeted ablation of adipose tissue. Nature medicine, 2004, roč. 10, č. 6, s. 625–632.
28
KRONFELD, D.S., DONOGHUE, S., GLICKMAN, L.T. Body condition and energy intakes of dogs in a referral teaching hospital. Journal of Nutrition, 1991, roč. 121, č. 11, s. 157–158. KURUVILLA, A., FRANKEL, T.L. Heart rate of pet dogs: effects of overweight and exercise. Asia Pacific Journal of Clinical Nutrition, 2003, roč. 27, č. 12, s. 51. LAFLAMME, D. Development and validation of a body condition score system for dogs. Canine Practice, 1997, roč. 22, č. 4, s. 10–15. LAFLAMME, D.P. Challenges with weight-reduction studies, The Compendium on Continuing Education for the Practicing Veterinarian, 2001, roč. 23, s. 45–50. LAFLAMME, D.P., KUHLMAN, G. The effect of weight loss regiment on subsequent weight maintenance in dogs. Nutrition Research, 1995, roč. 15, č. 7, s. 1019–1028. LAFLAMME, D.P., KUHLMAN, G., LAWLER, D.F., KEALY, R.D., SCHMIDT, D.A. Obesity management in dogs, Veterinary Clinical Nutrition, 1994, roč. 1, s. 59–65. LAWLER, D.F., EVANS, R.H., LARSON, B.T., SPITZNAGEL, E.L., ELLERSIECK, M.R., KEALY, R.D. Influence of lifetime food restriction on causes, time, and predictors of death in dogs. Journal of the American Veterinary Medical Association, 2005, roč. 226, č. 2, s. 225–231. LEIBOWITZ, S.F., HOR, L. Endorphinergic and a-noradrenergic systems in the paraventricular nucleus: effects on eating behavior. Peptides, 1983, roč. 3, č. 3, s. 421– 428. LEIBOWITZ, S.F., WORTLEY, K.E. Hypothalamic control of energy balance: different peptides, different functions. Peptides, 2004, roč. 25, č. 3, s. 473–504. LIN, H.C., NEEVEL, C., CHEN, J.H. Slowing intestinal transit by PYY depends on serotonergic and opioid pathways. American Journal of Physiology – Gastrointestinal and Liver Physiology, 2004, roč. 286, č. 4, s. 558–563. MARKWELL, P.J., BUTTERWICK, R.F., WILLS, J.M., RAIHA, M. Clinical studies in the management of obesity in dogs and cats. International Journal of Obesity, 1994, roč. 18, příloha 1, s. 39–43. MARTIN, L.J., SILIART, B., DUMON, H.J., NGUYEN, P.G. Hormonal disturbances associated with obesity in dogs. Journal of Animal Physiology and Animal Nutrition, 2006, roč. 90, č. 9-10, s. 355–360. MASON, E. Obesity in pet dogs. Veterinary Record, 1970, roč. 86, č. 21, s. 612–616.
29
MAWBY, D.I., BARTGES, J.W., D’AVIGNON, A., LAFLAMME, D.P., MOYERS, T.D., COTTRELL, T. Comparison of various methods for estimating body fat in dogs. Journal of the American Animal Hospital Association, 2004, roč. 40, č. 2, s. 109–114. MCGREEVY, P.D., THOMPSON, P.C., PRIDE, C., FAWCETT, A., GRASSI, T., JONES, B. Prevalence of obesity in dogs examined by Australan veterinary practices and the risk factors involved. Veterinary Record, 2005, roč. 156, č. 22, s. 695–702. MEYER, H., DROCHNER, W., WEIDENHAUPT, C. Ein Beitrag zum Vorkommen und zur Behandlung der Adipositas des Hundes, Deutsche Tierarztliche Wochenschrift, 1978, roč. 85, č. 4, s. 133–136. MEYER, J.H., ELASHOFF, J.D., DOMECK, M., LEVY, A., JEHN, D., HLINKA, M., LAKE, R., GRAHAM, L.S., GU, Y.G. Control of canine gastric-emptying of fat by lipolytic products. American Journal of Physiology, 1994, roč. 266, č. 6, s. 1017-1035. MILLER, D., BARTGES, J., CORMNELIUS, L., NORTON, N., BARTON, M. Tumor necrosis factor-α levels in adipose tissue of lean and obese cats. The Journal of nutrition, 1998, roč. 128, č. 12, s. 2751–2752. NELSON, R.W. Dietary management of diabetes mellitus. The Journal of small animal practice, 1992, roč. 33,č. 5, s. 213–217. NICKLAS, B.B., AMBROSIUS, W., MESSIER, S.P., MILLER G.D., PENNINX, B.W.J.H., LOESER, R.F., PALLA, S., BLEECKER, E., PAHOR, M. Diet-included weight loss, exercise, and chronic inflammation in older, obese adults: a randomized controlled clinical trial. The American journal of clinical nutrition, 2004, roč. 79, č. 4, s. 544–551. REMILLARD, R.L. Clinical aspects of obesity management, The Compendium on Continuing Education for the Practicing Veterinarian, 2001, roč. 23, s. 29–32. ROBERTSON, I.D. The association of exercise, diet and other factors with ownerperceived obesity in privately owned dogs from metropolitan Perth. Preventative Veterinary Medicine, 2003, roč. 58, č. 1-2, s. 75–83. ROUSH, J.K., MCLAUGHIN, R.M., RADLINSKY, M.A. Understanding the pathophysiology of osteoarthritis. Veterinary medicine, 2002, roč. 97, č. 2, s. 108–112. SCOTT-MONCRIEF, J.C.R., GUPTILL-YORAN, L. Hypothyroidism. In: Ettinger, S.J., Feldman E.C., (eds.) Textbook of veterinary internal medicine. 5th edition. Philadelphia: WB Saunders, 2000. 2208 s., ISBN 0721601170. SIBLEY, K.W. Diagnosis and management of the overweight dog. British Veterinary Journal, 1984, roč. 140, č. 2, s. 124–131. 30
SIMPSON, J.W., ANDERSON, R.S., MARKWELL, P.J. Clinical Nutrition of Dog and Cat. Oxford: Blackwell Scientific, 1993, 151 s. ISBN 0632033630. SLOTH, C. Practical management of obesity in dogs and cats. Journal of Small Animal Practice, 1992, roč. 33, č. 4, s. 178–182. SMITH, G.K., MAYHEW, P.D., KAPATKIN, A.S., MCKELVIE, P.J., SHOFER, F.S., GREGOR, T.P. Evaluation of risk factors for degenerative joint disease associated with hip dysplasia in German Shepherd Dogs, Golden Retrievers, Labrador Retrievers, and Rottweilers. Journal of the American Veterinary Medical Association, 2001, roč. 219, č. 12, s. 1719–1724. SONNENSCHEIN, E.G., GLICKMAN, L.T., GOLDSCHMIDT, M.H., MCKEE, L.J. Body conformation, diet, and risk of breast cancer in pet dogs: a case-control study. American journal of epidemiology, 1991, roč. 133, č. 7, s. 694–703. SONTA, T., INOGUCHI, T., TSUBOUCHI, H., SEKIGUCHI, N., KOBAYASHI, K., MATSUMOTO, S., UTSUMI, H., NAWATA, H. Evidence for contribution of vascular NAD(P)H oxidase to increased oxidative stress in animal models of diabetes and obesity. Free radical biology & medicine, 2004, roč. 37, č. 1, s. 115–123. SOWERS, M., JANNAUCSCH, M., STEIN, E., JARNADAR, D., HOCHBERG, M., LACHANCE, L. C-reactive protein as a biomarker of emergent osteoarthritis. Osteoarthritis Cartilage, 2002, roč. 10, č. 8, s. 595–601. SPEAKMAN, J.R., BOOLES, D., BUTTERWICK, R. Validation of dualenergy X-ray absorptiometry (DXA) by comparison with chemical analysis of dogs and cats. International Journal of Obesity, 2001, roč. 25, č. 3, s. 439–447. STAFFORD, J.K. The Welfare of Dogs. Netherlands: Springer, 2006. 280 s., ISBN 1402043619. STANLEY, S., WYNNE, K., BLOOM, S. Gastrointestinal satiety signals III. Glucagonlike peptide 1, oxyntomodulin, peptide YY, and pancreatic polypeptide. American Journal of Physiology – Gastrointestinal and Liver Physiology, 2004, roč. 286, č. 5, s. 693–697. SUNVOLD, G.D., FAHEY, G.C., MERCHEN, N.R., BAUER, L.L., REINHART, G.A. Evaluation of nutrient digestibility and faecal characteristics of cats fed diets containing selected fiber sources and their blends. American College of Veterinary Internal Medicine Abstracts, Journal of Veterinary Internal Medicine, 1995, roč. 9, s. 214. THATCHER, C.D., HAND, M.S., REMILLARD, R.L. Small animal clinical nutrition: An iterative process. Topeka: Mark Morris Institute, 2000. 1192 s. ISBN 0945837054. 31
TRUETT, A.A., BORNE, A.T., MONTEIRO, M.P., WEST, D.B. Composition of dietary fat affects blood pressure and insulin responses to dietary obesity in the dog. Obesity research, 1998, roč. 6, č. 2, s. 137–146. URAKAWA, H., KATSUKI, A., SUMIDA, Y., GABAZZA, E.C., MURASHIMA, S., MORIOKA, K., MARUYAMA, N., KITAGAWA, N., TANAKA, T., HORI, Y., NAKATANI, K., YANO, Y., ADACHI, Y. Oxidative stress is associated with adiposity and insulin resistence in men. The Journal of clinical endocrinology and metabolism, 2003, roč. 88, č. 10, s. 4673–4676. VANDAELE T. Treatment of obesity in the dog - Mitratapide blocks the resorption of triglycerides. Point Veterinaire, 2007, roč. 38, č. 274, s. 16-17. VAN DALE, D., SARIS, W.H.M. Repetitive weight loss and weight reduction, resting metabolic rate, and lipolytic activity before and after exercise and/or diet treatment. The American journal of clinical nutrition, 1989, roč. 49, č. 3, s. 409–416. VAN GOETHEM, B.E.B.J., ROSENWELDT, K.W., KIRPENSTEIJN, J. Monopolar versus bipolar electrocoagulation in canine laparoscopic ovariectomy: a nonrandomized prospective, clinical trial. Veterinary surgery, 2003, roč. 32, č. 5, s. 464–470. VAN HAGEN M.A., DUCRO B.J., VAN DEN BROEK J., KNOL B.W. Incidence, risk factors, and hereditability estimates of hind limb lameness caused by hip dysplasia in a birth cohort of boxers. American journal of veterinary research, 2005, roč. 66, č. 2, s. 307–312. WHITE, R.A.S., WILLIAMS, J.M. Tracheal collapse in the dog - is there really a role for surgery - a survey of 100 cases. The Journal of small animal practice, 1994, roč. 35, č. 4, s. 191–196. WOODS, S.C. Gastrointestinal satiety signals I. An overview of gastrointestinal signals that influence food intake. American Journal of Physiology – Gastrointestinal and Liver Physiology, 2004, roč. 286, č. 1, s. 7–13. WREN, J.A., GOSSELLIN, J., SUNDERLAND, S.J. Dirlotapide: a review of its properties and role in the management of obesity in dogs. Journal of Veterinary Pharmacology and Therapeutics, 2007, roč. 30, příloha 1, s. 11–16. WYNNE, K., STANLEY, S., BLOOM, S. The gut and regulation of body weight. Journal of Clinical Endocrinology and Metabolism, 2004, roč.89, č. 6, s. 2576–2582. YAISSLE, J.E., HOLLOWAY, C., BUFFINGTON, C.A.T. Evaluation of owner education as a component of obesity treatment programs for dogs. Journal of the American Veterinary Medical Association, 2004, roč. 224, č. 16, s. 1932–1935. 32
