CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Moţnosti jednotlivých přístupů v péči o klienty s demencí v domovech pro seniory, zvláště v Domově seniorů POHODA Chválkovice, p. o.

Téma práce: Moţnosti jednotlivých přístupů v péči o klienty s demencí v domovech pro seniory, zvláště v Domově seniorů POHODA Chválkovice, p. o.

Jitka Frayová Vedoucí práce: Mgr. Petra Chovancová

Olomouc 2013

Prohlášení

„Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“

V Olomouci dne 29. 4. 2013

……………………………

Poděkování

Chtěla bych velmi poděkovat vedoucí práce Mgr. Petře Chovancové a dlouhodobému mentorovi Bc. Lubomíru Vrajovi za velkou podporu, rady a drahocenný čas.

OBSAH ÚVOD ........................................................................................................................................ 6 1

DEMENCE ........................................................................................................................ 8 1.1

Příčiny demencí ............................................................................................................ 8

1.2

Symptomy demencí ...................................................................................................... 9

1.3

Stádia demencí ........................................................................................................... 10

1.4

Dělení demencí ........................................................................................................... 12

1.5

Vyšetřovací metody demencí ..................................................................................... 14 1.5.1 Orientační testy ..................................................................................................... 15 1.5.1.1 Test Mini-mental state examination (MMSE) ......................................... 15 1.5.1.2 Test hodin................................................................................................. 15

1.6 2

Léčení demencí........................................................................................................... 16

ZVLÁŠTNÍ POTŘEBY KLIENTŮ S DEMENCÍ ...................................................... 18 2.1

Hierarchie potřeb podle Abrahama Maslowa ............................................................. 18

2.2

Zvláštní potřeby klientů s demencí dle stádia ............................................................ 19 2.2.1 Stádium lehké demence ........................................................................................ 20 2.2.1.1 Potřeba podpory při zvládání běţných situací ......................................... 20 2.2.1.2 Potřeba podpory v časoprostorové orientaci ............................................ 20 2.2.1.3 Potřeba destigmatizačního přístupu ......................................................... 21 2.2.1.4 Potřeba komunikace ................................................................................. 21 2.2.1.5 Potřeba kognitivní stimulace.................................................................... 22 2.2.1.6 Potřeba podpory spirituální péče ............................................................. 22 2.2.2 Stádium střední demence ...................................................................................... 23 2.2.2.1 Potřeba podpory při příjmu tekutin a výţivy ........................................... 23 2.2.2.2 Potřeba zajištění při inkontinenci............................................................. 23

2.2.2.3 Potřeba podpory spánku ........................................................................... 24 2.2.2.4 Potřeba zajistit bezpečné prostředí pro klienty ........................................ 24 2.2.2.5 Potřeba prevence pádů ............................................................................. 25 2.2.2.6 Potřeba zvládání určitých projevů demence ............................................ 26 2.2.2.7 Potřeba komunikace ................................................................................. 26 2.2.2.8 Potřeba podnětného prostředí .................................................................. 26 2.2.2.9 Spirituální potřeby ................................................................................... 27 2.2.3 Stádium těţké demence ........................................................................................ 27 2.2.3.1 Potřeby imobilních klientů a zajištění péče ............................................. 27 2.2.3.2 Potřeba komunikace ................................................................................. 28 2.2.3.3 Potřeba zvládání některých projevů demence.......................................... 29 2.2.3.4 Spirituální potřeby ................................................................................... 29 2.2.4 Stádium nejtěţší demence - terminální................................................................. 29 2.2.4.1 Potřeba všestranné péče ........................................................................... 29 2.2.4.2 Potřeba důstojného zacházení .................................................................. 30 2.2.4.3 Potřeba naplnění duchovních potřeb ........................................................ 30 3

SPECIFICKÉ PŘÍSTUPY KE KLIENTŮM ............................................................... 31 3.1

Reminiscence.............................................................................................................. 31

3.2

Kognitivní trénování................................................................................................... 33

3.3

Bazální stimulace ....................................................................................................... 35

3.4

Validace ...................................................................................................................... 38

3.5

Psychobiografický model péče podle Böhma ............................................................ 42

3.6

Rezoluční terapie ........................................................................................................ 43

3.7

Paliativní péče ............................................................................................................ 44

4

Domov seniorů POHODA Chválkovice, p. o. .............................................................. 46

5

POUŢITÍ PŘÍSTUPŮ .................................................................................................... 47

5.1

Stádium lehké demence .............................................................................................. 47

5.2

Stádium střední demence............................................................................................ 48

5.3

Stádium těţké demence .............................................................................................. 49

5.4

Stádium nejtěţší demence .......................................................................................... 49

ZÁVĚR .................................................................................................................................... 51 PŘÍLOHY ............................................................................................................................... 53 SEZNAM BIBLIOGRAFIE .................................................................................................. 62

ÚVOD Proč

se

vlastně

zabývám

demencí

„na

půdě“

domova

pro

seniory?

Dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách je pro lidi s demencemi přímo uzpůsobená sociální sluţba §50, domovy se zvláštním reţimem. Domov seniorů POHODA Chválkovice, p. o. tuto sluţbu neposkytuje a ani v blízké době se nechystá k její registraci. Avšak z jeho veřejného závazku plyne, ţe ţadatelé o sluţbu mohou být lidé s lehkou formou demence nebo imobilní lidé s demencí ve stabilizovaném stavu (www. ddol.cz), tedy zařízení přímo přijímá klienty v těchto dvou stádiích demence. Však po příjmu klienta do sluţby syndrom demence postupně přechází do těţších stádií a tím pádem sociální sluţbu vyuţívají mnohdy klienti ve všech stádiích demence. I při zhoršení zdravotního stavu ve většině případů zůstávají klienti v zařízení, často aţ do smrti. Proto povaţuji za účelné sepsání této práce, která můţe ukázat pečujícímu personálu některé moţnosti v péči o klienty s demencí. Námětem zpracování práce byla dlouhodobá odborná praxe v Domově seniorů POHODA Chválkovice, p. o., během které jsem se setkala s problematikou klientů s demencí. Jelikoţ lidé s demencí nejsou cílovou skupinou zařízení, chtěla bych svou prací přispět k lepší připravenosti pracovníků na práci s klienty s demencí. Dalším námětem je rostoucí tendence onemocnění demence. Je nevyhnutelné, ţe pracovníci s těmito klienty budou pracovat i v budoucnosti (Pidrman, 2007, s. 13-16). Cílem absolventské práce je popsat vybrané existující přístupy v péči o klienty s demencí a jejich vyuţitelnost na vybraném pracovišti s ohledem na jednotlivé fáze demence a specifické potřeby této skupiny klientů. Ve své práci se zvláště zaměřím na Alzheimerovu demenci a rozvedu specifika potřeb klientů ve čtyřech stádiích demence. Tato teoretická práce zpracovaná metodou kompilace by mohla poslouţit jako pomůcka pro personál, zvláště pro pracovníky v sociálních sluţbách v domovech pro seniory, kteří rozpoznávají u svých klientů hlubší poruchy paměti a orientace, tedy příznaky demence a chtěli by se o problematice a moţnostech péče dozvědět více. Práce seznamuje čtenáře se syndromem demence, popisuje zvláštní potřeby klientů s demencí v jednotlivých stádiích, ukazuje sedm specifických přístupů v péči o ně

6

a popisuje vyuţitelnost přístupů v určitých stádiích demence v Domově seniorů POHODA Chválkovice, p. o. Ve své práci vycházím převáţně z geriatriatrické a gerontopsychiatrické literatury hlavně od autorů Pidrmana, Jiráka a Kalvacha, dále pak z literatury zabývající se potřebami člověka s demencí a téţ z autorů zajímající se o specifické přístupy v péči o klienta s demencí. V neposlední řadě jsem čerpala z materiálů Domova seniorů POHODA Chválkovice, p. o., z mé praxe strávené v zařízení a z absolvovaného kurzu Validace. Ráda bych svou absolventskou prací přiblíţila problematiku demence jak čtenářům, tak také pečujícím a poukázala na další pohledy na péči a přístup ke klientům.

7

1 DEMENCE Pro uvedení do problematiky tohoto onemocnění, řadím jako první, kapitolu o demenci. Demence jsou „choroby, u nichţ dochází k významnému sníţení paměti, intelektu a jiných tzv. poznávacích funkcí od jejich původní úrovně a k druhotnému úpadku všech dalších psychických funkcí“ (Jirák a kol., 1998, s. 8). Progresivní vývoj způsobuje postupné zhoršování myšlení, orientace, učení, úsudku, ale taky sociálního chování a narušení emotivity (Jirák, 1994, s. 240). Demence se mohou diagnostikovat po 2. – 4. roku ţivota jedince, aţ jsou vytvořeny poznávací funkce u člověka (Jirák a kol., 1998, s. 8). Demence patří mezi jedny z nejčastějších onemocnění vyššího věku. Stávají se tak globálním problémem v době, kdy se prodluţuje délka ţivota lidí a do popředí se téţ dostává otázka stárnutí populace (Pidrman, 2007, s. 13-14).

1.1 Příčiny demencí Příčiny demencí nejsou zcela jasné, ačkoliv se jiţ dříve spekulovalo o napadení mozku virem či otravou hliníkem. I v současnosti přesnou příčinu neznáme (Buijssen, 2006, s. 18). Avšak známe faktory, které napomáhají demencím (Vágnerová, 2008, s. 266-267). Faktorem mohou být genetické dispozice, tedy přenos genetické informace z minulé generace. Dokonce příbuzní lidí s demencí nebo s Downovým syndromem mají dvakrát větší riziko onemocnění (Buijssen, 2006, s. 18). Biologická změna mozku je jedním z faktorů. Můţe se projevit jako degenerativní porucha funkce mozku. Další příčinou mohou být exogenní faktory přicházející zvenčí. Mohou to být úrazy, otravy (Vágnerová, 2008, s. 266). Buijssen (2006, s. 18) uvádí, ţe také lidé s trvale vysokým krevním tlakem (hypertenzí) jsou rizikovější skupinou pro onemocnění. Nesmíme však opomenout faktor sociální, tedy jaké má nebo měl jedinec ţivotní návyky, zda dlouhodobě uţíval alkohol nebo jak kvalitní měl sociální zázemí (Vágnerová, 2008, s. 266-267). 8

1.2 Symptomy demencí Jelikoţ jsou demence syndromy (Pidrman, 2007, s. 9), je zapotřebí před popisem symptomů vymezit pojem syndrom. Ten podle slovníku cizích slov znamená „soubor příznaků (symptomů) charakterizující určité onemocnění“ (Kraus a kol., 2005, s. 763). Tedy medicína k diagnostice nemoci potřebuje znát větší počet příznaků. Musíme si uvědomit, ţe demence postihují hlavně starší obyvatelstvo. U populace mezi 65. aţ 70. rokem je výskyt nemoci asi 2,5 procenta, kdeţto u lidí starších 85 let se demence projevuje u kaţdého pátého (Buijssen, 2006, s. 17). Proto je třeba dbát a rozlišovat mezi symptomy demence a procesem stárnutí. Pidrman (2007, s. 24-25) rozděluje tři stupně kognitivního stárnutí - úspěšné, normální a patologické. U úspěšného stárnutí jsou kognitivní schopnosti na stejné úrovni, jako byly ve středním věku. Normální stárnutí počítá s lehce zhoršenou kognicí, ale nedochází k její progresi. „Intelektuální výkonnost a sociální schopnosti odpovídající věku neomezují běţné činnosti“ (Albert; Moss, 1998, podle Pidrman, 2007, s. 24). Pokud se však dostáváme do patologického stupně kognitivních schopností, znamená to chorobný stav, v našem případě moţnost demence (Pidrman, 2007, s. 24). Základní vybrané symptomy demence Jirák (1999a, s. 9-13) popisuje následovně: Symptom intelektová deteriorace je základním příznakem pro demenci, ale také do jisté míry pro normální stárnutí. Jedná se o úbytek intelektu a s tím i narušení paměti. Zpočátku je narušena paměť krátkodobá a s prohlubováním nemoci je zasaţena i paměť dlouhodobá (Jirák, 1999a, s. 9-13). Buijssen (2006, s. 30-33) přirovnává paměť člověka jako knihovnu plnou knih s informacemi a záţitky, ale demence postupně ničí knihy v knihovně. Nejprve ty knihy s nejnovějšími informacemi a pak dále starší a starší aţ se dostane na úroveň raného dětství. Porucha orientace je často objevující se příznak. Porucha se projevuje v dezorientaci v prostoru a čase. Nemocný můţe bloudit např. ve vlastním bytě (Jirák, 1999a, s. 9-13).

9

Porucha soudnosti a abstraktního myšlení způsobuje člověku neschopnost plánovat činnost ani řešit komplikovanější úkoly. Projev poruchy můţe být pozorovatelný v kombinacích oblečení nebo netradičním kombinováním pokrmů (Jirák, 1999a, s. 9-13). Porucha pozornosti a motivace u pacientů vyvolává nezájem o dřívější oblíbené aktivity či denní rituály jako čtení novin nebo zájem o rodinu (Jirák, 1999a, s. 9-13). Nemocným demencí se mění chování. Člověk, který se choval vţdy kultivovaně, se můţe stát postupem času konfliktním, a tím vyvolat nesnášenlivost okolí. Můţe docházet i k asociálnímu chování, kdy se pacient chová sexuálně nevhodně a obtěţuje druhé (Jirák, 1999a, s. 9-13). U lidí s demencí se projevují problémy s emocemi. Jedná se o stavy emoční otupělosti či stavy nepřiměřené euforie radosti, vzteku nebo lítosti (Jirák, 1999a, s. 913). Demence přináší poruchu osobnosti, která se postupem nemoci prohlubuje a dochází tak k úplné degradaci osobnosti. Pacientovi se mění povaha, můţe se stávat agresivním, egocentrickým a psychomotoricky neklidným1. Můţe se objevit paranoidita. Pacient má strach a úzkost z pronásledování vlastní osoby a ze ztrát osobních věcí, stává se podezíravým. Často je tato skutečnost doplňována poruchou paměti (Jirák, 1999a, s. 9-13). Ostatní symptomy demence se projevují jako porucha řeči, samotného mluvení nebo neschopnosti porozumět. Ačkoli pacient uměl psát a číst, v určité fázi není schopen takto komunikovat. Objevovat se mohou taky deprese, halucinace a spánková inverze, tzn. narušení cyklů bdění a spánku (Jirák, 1999a, s. 9-13).

1.3 Stádia demencí Podle projevů pacienta a míry péče o něj lze demenci, dle Holmerové (2009, s.116) nebo Zimmera a kol. (1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 140-141), rozdělit do čtyř stádií, ve kterých se nemoc postupně prohlubuje a spěje ke smrti. Však autoři, 1

Psychomotorika jsou „pohybové projevy člověka, které jsou projevem jeho psychického stavu“ (Kraus a kol., 2005, s. 667).

10

jako např. Jirák a kol. (1998, s. 14) nebo Pidrman (2007, s. 34), píší v souvislosti s Alzheimerovou chorobou o rozdělení do třech fází této nemoci. Já se přikláním ke čtyřfázovému rozdělení demencí. Před popisem jednotlivých stádií je potřeba zmínit tzv. mírnou kognitivní poruchu (MCI). Neboť tento syndrom se stává častým předchůdcem demence (Vágnerová, 2008, s. 282). U 60 aţ 80 procent populace postiţené MCI je během 5-7 let diagnostikována demence (Pidrman, 2007, s. 26). MCI je zhoršení kognitivních funkcí člověka, např. zhoršená

paměť,

avšak

o

demenci

ještě

nemůţeme

mluvit

z důvodu

nedostačujících symptomů (Pidrman, 2007, s. 25). Následující stádia popisuje Zimmer (1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 140141) takto: 1. Stádium lehké demence se projevuje mírnou poruchou paměti. Postiţený má problémy s orientací v místě, čase a také s řečí. Nemocný má tendenci ve svém chování spět k apatičnosti a sociální izolaci. Můţe se objevit bloudění ve známém prostředí nebo nedodrţení smluvených termínů. Pacient zvládá dost úkonů sám, ale vzhledem k omezené soběstačnosti není vhodné, aby v domácnosti samostatně ţil. Asistence je potřebná při nakupování, přípravě jídla, finančním hospodaření. 2. Ve stádiu střední demence se objevuje středně těţce aţ těţce narušená paměť. Poruchy orientace se rozšiřují i na orientaci v situaci, v níţ se nachází. Během komunikace má pacient problém vést rozhovor. Viditelná je i apraxie, tedy neschopnost praktické činnosti, např. problém s oblékáním. V jeho chování se objevují tendence k útěku, moţné je taky necílené chození po oddělení. Pacienti často trpí inkontinencí moči. Pečující by měli zajišťovat trvalou pomoc postiţenému. Potřebné je zajistit pomoc při hygieně, jídle, sociální integraci a úplnou pomoc při vyřizování finančních a úředních záleţitostí. 3. Stádium těžké demence se projevuje tím, ţe postiţený je úplně dezorientován, i vlastní osobou. Myšlení a soudnost nefungují. Komunikace je komplikovaná, jelikoţ klient má problém porozumět. V jeho chování se projevuje časté odmítání pečovatelských úkonů, protoţe je díky ztrátě náhledu nepovaţuje

11

za potřebné. Můţe se projevovat slovní nebo tělesná agresivita. Nemocný nekontroluje vyměšování. Pacient je odkázán na pečovatelský personál. V tomto stádiu je část klientů imobilních, ale objevují se i mobilní, kteří mají náklonnost k útěku a s tím spojené sebeohroţení. Častý je sklon k depresím. Podpora integrace klientů je spojena se specifickou ošetřovatelskou péčí. 4. V posledním terminálním stádiu nejtěžší demence pacient nerozumí ničemu kolem sebe. Klientův verbální projev je zúţen na hlásky a navázání kontaktu s ním je problematické. Někteří klienti jsou tiší, jiní se projevují hlasitým křikem. Klient je zcela odevzdán pečujícím osobám. V tomto stádiu je sociální integrace nemoţná.

1.4 Dělení demencí Demence se můţe dělit podle různých východisek. Však nejčastější rozdělení je dle etiologie, tedy podle jejich vzniku. Jirák (2001, s. 240) rozděluje demence na atroficko-degenerativní (primární) a sekundární. U atroficko-degenerativní demence je hlavní příčinou degenerativní2 poškození mozku (Jirák, 2001, s. 240). V populaci lidí s demencí tvoří primární demence nejméně 60 procent. Však nejčastější primární demencí je Alzheimerova choroba (Pidrman, 2007, s. 16). Další atroficko-degenerativní demenci uvádí Vágnerová (2008, s. 277) demenci u Parkinsonovy choroby. Kaţdý nemocný Parkinsonovou chorobou nemusí trpět demencí, ale u 10 aţ 30 procent pacientů se demence objevuje (Jirák, 1994, s. 249). Typickým znakem je narušená schopnost plánovat a potíţe s motorikou. Pacienti si svou nemoc dobře uvědomují, a moţná proto se frekventovaně objevují deprese, ale příčina deprese můţe být i v narušení mozku. Však k nejznámějším projevům Parkinsonovy choroby patří třes a instabilita3 (Vágnerová, 2008, s. 277-278).

2

Degenerace znamená „úpadek, zeslabení schopnosti“ (Kraus a kol., 2005, s. 155).

3

Instabilita jako „psychomotorický neklid, nevyrovnanost“ (Kraus a kol., 2005, s. 353).

12

Mezi

nejvýznamnější

sekundární

demence

patří

ischemicko-vaskulární.

Ischemicko-vaskulární demence postihuje lidi, kterým onemocnění cév poškodilo mozkovou tkáň. Poškození v podobě několika infarktů nebo větší mozkové příhody (Vágnerová, 2008, s. 278). Vágnerová (2008, s. 278) píše, ţe „demence většinou vzniká náhle a její průběh je kolísavý“. Častým pozůstatkem poškozené mozkové tkáně bývá ochrnutí části těla. Pacient má taky problémy s koncentrací, s pamětí a s tím spojenou zmateností (Vágnerová, 2008, s. 278-279). Sekundární demence se netýkají jen nemocí oběhové soustavy, ale můţou být následkem infekce, otravy nebo úrazu. Objevuje se alkoholová demence, která vzniká z nadměrného uţívání alkoholu (Vágnerová, 2008, s. 282) nebo demence způsobená virem HIV, tedy demence při AIDS (Jirák a kol., 1999a, s. 194). Sekundární demence jsou typičtější pro mladší starší věk. (Jirák a kol., 1999a, s. 147). Kromě dvou jiţ zmíněných kategorií se demence vyskytují taky ve smíšených podobách. Nejčastěji v kombinaci Alzheimerovy choroby s vaskulární demencí nebo s jinou primárně degenerativní demencí, ale existuje i spousta dalších kombinací (Pidrman, 2007, s. 32). Následně se kvůli četnosti tohoto onemocnění mezi demencemi zmíním pár slovy o Alzheimerově chorobě: Pojem Alzheimerova nemoc vznikl v r. 1907, podle A. Alzheimera, který popsal nález v mozku pacientky s demencí, Auguste D. Avšak proces ve vývoji této nemoc stále pokračuje (Koukolík, 1999a, s. 35). Alzheimerova choroba, jak uţ bylo řečeno, je nejčastěji se vyskytující druh demence. Její diagnóza je problematicky určitelná a někdy se stanovuje tím, ţe se vyloučí jiné demence, nejčastěji odlišením od ischemicko-vaskulární demence (Jirák a kol., 1999a, s. 126). Jirák (1999a, s. 122) rozděluje Alzheimerovu chorobu na presenilní a senilní formu. Hranice presenilní a senilní Alzheimerovy choroby je stanovena na věk 65 let. Kdyţ se první příznaky u pacienta projevují do 65. roku ţivota, jedná se o formu presenilní, kdyţ po 65. roce jde o formu senilní. Koukolík (1999a, s. 36) píše, ţe doba trvání obou forem Alzheimerovy choroby je přibliţně stejně dlouhá. Avšak u presenilní formy se objevuje hrubější poškození jazyka a praxie. 13

Alzheimerova choroba se projevuje hlavně ve stáří a přichází velmi plíţivě, ţe si ji často ani lidé ţijící s postiţenou osobou nevšimnou a nenápadné příznaky přisuzují procesu stárnutí (Koukolík, 1999a, s. 35). Průběh nemoci se rozděluje nejčastěji do tří fází, jako uvádějí Jirák a kol. (1998, s. 14) nebo Pidrman (2007, s. 34). Jsou to fáze lehké, střední a těţké demence. Počáteční příznaky se projevují tak, ţe postiţený zapomíná na kaţdodenní události. Např. jaký měl oběd nebo co má nakoupit. Dalším viditelným příznakem můţe být porucha jazyka z hlediska její obsahové stránky, ale objevuje se celá řada dalších příznaků, které jsou uvedeny výše v kapitole Symptomy demencí (Koukolík, 1999a, s. 35). Z pohledu statistického, nemoc probíhá 3 aţ 8 let a končí smrtí. Postiţení muţi umírají dříve neţ ţeny. Vývoj demence probíhá rychleji a častěji umírají lidé s hlubším postiţením jazykových funkcí (Koukolík, 1999a, s. 36).

1.5 Vyšetřovací metody demencí Vyšetření a diagnostika demencí patří do rukou zejména psychiatrům, psychologům,

neurologům

a

internistům.

Nabízím

jen

malý

exkurz

do gerontopsychiatrické diagnostiky demence pro ucelený náhled na nemoc. Diagnostikování demencí činí v medicínském prostředí komplikace, tím ţe je velmi náročné u starších lidí vymezit hranici mezi normalitou stáří a patologickými projevy (Srnec, 1994, s. 75). Jak říká Obengerger (1999, s. 33): „Demence jako diagnóza je zaloţena na chování a jednání, a není tudíţ moţné ji stanovit ani počítačovou tomografií, ani magnetickou rezonancí, ani jinou laboratorní metodou.“ Tedy různé zobrazovací metody mohou pouze dopomoci k diagnostice, tím ţe odhalí organické poškození v mozku. Přestoţe se vyvíjejí stále modernější metody, neexistuje ţádná zobrazovací metoda, která by nemoc jednoznačně rozpoznala (Obengerger, 1999, s. 33). K diagnostice slouţí i velké mnoţství psychologických testů, které se zaměřují na různé oblasti onemocnění jako schopnost orientace pacienta v prostoru a v čase, zjištění

14

schopnosti soběstačnosti nebo intelektové a paměťové schopnosti (Neubauer, 1999, s. 19-22).

1.5.1 Orientační testy Uvádím moţnosti dvou testů, které je moţno u klientů pouţít.

1.5.1.1 Test Mini-mental state examination (MMSE) Test MMSE můţeme pouţít při podezření na demenci u klienta. V případě, ţe pozorujeme některé z příznaků demence, lze vyuţít jednoduchý a rychle proveditelný test. Jedná se o kladení tří skupin otázek klientovi (Koukolík, 1999b, s. 11). 1) Zeptáme se na místo, kde se klient nachází, a na rok, měsíc a den. 2) Klientovi sdělíme, aby si zapamatoval tři názvy předmětů, které mu řekneme, a následně se asi po uplynutí pěti minut zeptáme, jak slova zněla. (Např. dům, klobouk, auto.) 3) Mezi tím, co ubíhá pět minut předešlého úkolu, vybídneme klienta, aby odečítal sedmičky od padesátky. Orientační test znovu opakujeme po uplynutí čtyř týdnů. Podezření na demenci máme, kdyţ se klient nedokáţe časoprostorově orientovat, nevzpomene si alespoň na dva předměty a není schopen odečíst jedno nebo dvě čísla. Mimo test je vhodné pouţít informace od rodinných příslušníků klienta, pokud je moţné je získat, pro doplnění údajů o klientově ţivotě. Při podezření na nemoc je nutné se obrátit na lékařskou pomoc pro úplné medicínské vyšetření (Koukolík, 1999b, s. 11-12). Kompletní formu testu MMSE dle Pidrmana (2007, s. 167-168) a odkaz na online test MMSE uvádím v příloze č. 1.

1.5.1.2 Test hodin Další z moţností testů je tzv. test hodin (CDT). Jedná se o test, kde klient je poţádán, aby na papír zakreslil ciferník hodin obsahující všechna čísla tak, aby ručičky ukazovaly 11 hodin a 10 minut. Jeho kresba se vyhodnocuje ve třech kategoriích, a to 15

celistvost ciferníku, kresba a pořadí čísel a nastavení ručiček. Všechny tři kategorie se mohou obodovat a jejich výsledné číslo se můţe vyhodnotit podle určené škály. Detailní bodování jednotlivých úkonů dle Rouleau a kol. a vyhodnocení testu najdete v příloze č. 2 (Rouleau a kol., 1992, dle Preiss, 2006, s. 95-96). Při provádění testu je důleţité si všímat skutečností, které by mohly poukázat na moţnou poruchu. Např. klient se velmi často ptá, co má za úkol, obrázek je velmi malý nebo naopak velký, nepřiměřeně dlouhý čas kresby nebo nutkavě ulpívá v kresbě jednoho detailu (Rouleau a kol., 1992, s. 70-87).

1.6 Léčení demencí Medicína zkoumá různé zdravotní deficity velkého mnoţství nemocí, snaţí se nastavit léčbu nebo alespoň zmírnit symptomy nemocí, jinak tomu není ani u demence. V případě demence je cílem léčby zlepšit stav pacienta, stabilizovat jeho dosavadní stav a zpomalit progresi onemocnění (Pidrman, 2007, s. 93). Následující text jen zběţně informuje o problematice léčení demencí. Léčbu demencí si musíme jiţ od začátku rozdělit na dva druhy terapie, a to na farmakoterapii a na nebiologické terapie (Jirák, 1999b, s. 141). Farmakoterapie, jak uţ je dáno v jejím názvu, se zabývá terapií přes farmakum4. Tedy léčbou farmaceutickými preparáty. U léčby farmaky je zapotřebí rozeznávat farmakoterapii kognitivních funkcí a terapii nekognitivních funkcí. Farmakoterapie kognitivních funkcí pomáhá v oblasti intelektu a paměti pacienta, tedy působí v přímo v místech, kde neblaze působí demence. Nekognitivní pomáhá tam, kde se vyskytují sekundární psychické projevy demence jako deprese nebo poruchy spánku (Jirák, 1999b, s. 141-151). Nebiotickou terapií se tedy myslí socioterapie, rehabilitace aj., jinými slovy aktivizace klienta a smysluplné naplnění jeho času (Jirák, 1999b, s. 152-153). Při aktivizaci klademe důraz na to, aby vykonávaná činnost klienta bavila, ale při tom byla pro něj přínosná (Babiaková a kol., 2006, s. 206-207). Např. trénink paměti je pro

4

Farmakum znamená „ léčivo, lék“(Kraus a kol., 2005, s. 234).

16

lidi s demencí velmi prospěšný, neboť pravidelné cvičení paměti oddaluje další projevy demence (Babiaková a kol., 2006, s. 196). Terapeutické aktivity by měly být voleny vyváţeně, rovnost psychické, sociální i fyzické zátěţe, která podporuje silné stránky klienta. Pravidelná přiměřená fyzická aktivita je velmi prospěšná pro nemocného. Díky pohybu se udrţuje chuť k jídlu, rytmus spánku a bdění. Psychická aktivita spočívá v trénování paměti jako pojmenovávání předmětu nebo reminiscenční terapie. Prospěšné je zařazení senzorické stimulace, pokud nemá klient úplné postiţení sluchu nebo zraku (Pidrman, 2007, s. 9495).

17

2 ZVLÁŠTNÍ POTŘEBY KLIENTŮ S DEMENCÍ Tato kapitola popisuje zvláštní potřeby klientů s demencí, které jsou pro lepší orientaci v problematice zasazeny do jednotlivých stádií nemoci, avšak musím upozornit, ţe potřeby klientů jsou jedinečné a tedy koncept fází a jednotlivých potřeb nelze jednoznačně vyhranit a dát stádiím pevné mantinely. Zvláštními potřebami klientů s demencí se zabývám, jelikoţ nejprve je třeba znát a pojmenovat jejich potřeby, abych se podle nich mohla věnovat moţnostem přístupů v péči, které z potřeb vycházejí. V této kapitole vycházím ze čtyřfázového dělení demence a ze zvláštních potřeb klientů s demencí zpracovaných dle holistické teorie hierarchie potřeb dle Abrahama Maslowa. Filozofický směr holismus klade důraz na celistvý náhled na člověka. Člověk je sloţen ze čtyř rovin - biologická, psychologická, sociální a spirituální (duchovní), které jsou úzce propojeny a navzájem se ovlivňují (Pavlíková, 2006, s. 14-15). Tedy péče o klienty by měla být komplexní a směřovat k naplnění všech sloţek.

2.1 Hierarchie potřeb podle Abrahama Maslowa Maslow rozděluje potřeby člověka do pater pomyslné pyramidy. V těchto patrech rozděluje potřeby na fyziologické, potřebu bezpečí, potřebu lásky a náleţení, potřebu úcty a seberealizace. Úrovně pyramidy jsou staveny tak, ţe fyziologické potřeby tvoří základnu, na níţ jsou ostatní potřeby navršeny a zastřešuje ji potřeba seberealizace (viz příloha č. 3) (Trachtová, 2001, s. 14 – 15). Princip potřeb dle Maslowa funguje následovně: Nejprve musí být u člověka uspokojeny potřeby niţší, které se nacházejí na spodní části pyramidy, jsou to potřeby fyziologické a potřeba bezpečí. Aţ poté je schopen se zajímat o potřeby vyšší jako láska a úcta, které směřují k potřebě seberealizace. Maslow dodává, ţe naplnění potřeby k dalšímu postupu/růstu postačí dostatečná míra a ne zcela naplněná potřeba (Drapela, 1997, s. 138 – 139). Pro člověka je charakteristické, ţe po naplnění jedné potřeby touţí naplnit další, a tak je bytost neustále vyţadující (Trachtová, 2001, s. 14). 18

Malíková (2011, s. 170) upozorňuje, ţe naplňování potřeb dle Maslowovy pyramidy, tedy ve směru od fyziologických potřeb k seberealizaci, nemusí být u kaţdého jedince platné a mohou se vyskytnout klienti, kteří budou mít potřeby seřazeny v jiném pořadí. Pro mé zpracování vyuţívám hierarchii se sedmi úrovněmi potřeb (Atkinsonová, 1995, s. 559) a v následujících bodech ve zkratce obeznámím se 7 oblastmi: Potřeby fyziologické – jsou to potřeby biologické, které se poutají k potřebě člověka jíst, pít, dýchat, pohybovat se, vyprazdňovat, ale taky absenci bolesti a potřebě sexuální. Potřeba jistoty a bezpečí – zahrnuje fyzickou bezpečnost před vnějšími vlivy a ohroţením. Jistota ochrany zdraví a jistotu rodiny nebo blízkých lidí. Potřeba sounáležitosti a lásky – je citové a sociální proţívání. Potřeba milovat a být milován a taky náklonnosti od společnosti a integrace do ní. Potřeba uznání a sebeúcty – zahrnuje sebepřijetí a taky přijetí společností. Touha mít ve společnosti své místo a být jí uznáván. Potřeba kognitivní – je spojena s poznáním a dalším vzděláváním, s uměním orientovat se v situacích a hledat informace. Potřeby estetické – vyjadřují touhu po kráse a umění. Potřebu být v upraveném prostředí a vkusném oblečení, zajímat se o kulturu případně sám tvořit umění. Potřeba seberealizace – je realizace sám sebe. Vnímání své vnitřní etiky a hledání smyslu ţivota. Tato potřeba je pevně svázána s duchovní a osobnostní vyspělostí jedince (Malíková, 2011, s. 168-170).

2.2 Zvláštní potřeby klientů s demencí dle stádia V této podkapitole jsou uvedeny jednotlivá stádia demence a k nim přiřazené zvláštní potřeby klientů.

19

2.2.1 Stádium lehké demence 2.2.1.1 Potřeba podpory při zvládání běţných situací Pro naplnění fyziologické potřeby je důleţitá pomoc klientovi při hygieně nebo pohybu. V počátečním stádiu není tato potřeba pomoci zásadní, postačí mu např. připomenout koupání nebo ho ke koupání nachystat. Záleţí však ještě na ostatních zdravotních problémech, které klienta omezují (Zimmer, 1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 140). Ve stádiu lehké demence si klienti uvědomují své oslabení ve zvládání běţných situací, které dříve dělali, mají snahu to kompenzovat zapojením jiných zdrojů. Buijssen (2006, s. 26-27) uvádí příklad, kdy člověk s demencí se dopouští různých „nevinných“ lţí, aby zakryl své nedostatky paměti. Jsou to situace, kdy klient neví, co má odpovědět na otázku: Co jste měli k obědu? Tak odpoví sice názvem jídla, ale na které si právě vzpomněl a ne co jedl. Velkou úlohu u klienta hrají proţívané subjektivní emoce, které mohou být verbalizované a sdílené s druhým člověkem. Neboť mluvení s klientem o tom, co proţívá, je pro něj velmi potřebné, pomáhá mu psychicky zvládat nemoc (Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 142-153). Proto při rozhovoru se je dobré ptát, co klient pociťuje a ne, co si pamatuje. Klient, který cítí od personálu zájem komunikovat a pochopení, si lépe buduje sebeúctu k sobě.

2.2.1.2 Potřeba podpory v časoprostorové orientaci V tomto stádiu se u klientů začíná projevovat narušena časová a místní orientace ve spojení s mírnou poruchou paměti. Tedy klient s demencí se jiţ počínaje prvním stádiem cítí být ohroţen a v nejistotě, pokud musí měnit prostředí, ve kterém ţije. Změna prostředí spojená s umisťováním klienta do zařízení, stěhování v rámci zařízení nebo různé cestování do zcela neznámého prostředí činí stres, proto by měly být výlety a jiné cesty promyšleny, aby nevystavovaly klienty zbytečně velké zátěţi (např. návštěva míst, na které klient rád vzpomíná, nebude pro něj tak cizí) (Pidrman, 2007, s. 94). Klient s lehkou demencí můţe mít problém orientace v neznámém prostředí,

20

tedy potřebuje doprovod, pokud směřuje např. do města (Zimmer, 1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 140). Kaţdý člověk má potřebu pociťovat jistotu a bezpečí. Klient, který proţívá časté nejistoty, úzkosti a ztrátu orientace by měl mít prostředí, ve kterém ţije, uzpůsobeno ke svým potřebám. Orientaci v čase mu usnadní velké hodiny, které budou umístěny na dobře viditelném místě, a přehledný kalendář s velkými čísly a dnem v týdnu, apod. (Pidrman, 2007, s. 94).

2.2.1.3 Potřeba destigmatizačního přístupu Na začátku první fáze demence povaţuji za důleţité zmínit se o tzv. stigmatu, které koresponduje s naplněním potřeb uznání a úcty. Pojem stigma vychází z dílny E. Goffmana, který tímto pojmem poukazuje na negativní a zahanbující označení lidí nemocných psychiatrickou chorobou nebo jinou chorobou, která přispívá k negativnímu hodnocení nositele a jeho příbuzných od společnosti. Tedy stigma je jakási nálepka, kterou člověk v případě demence dostává od psychiatra tím, ţe on oznámí diagnózu. Právě tímto okamţikem se stává klient oficiálně nemocným. Tedy i okolí, sousedé, personál v nemocnici nebo i personál v domově pro seniory, kteří znají jeho diagnózu, jej posuzují podle ní (Goffman, 2003, s. 9-29). Například klient v domově pro seniory, kterému byla diagnostikována počáteční demence, se snaţí projevy skrýt co nejdéle, aby se na něj nedívali jako na psychiatricky nemocného. U klientů psychiatricky diagnostikovaných vyvolává stigma pocity zahanbení a oni si velmi uvědomují, ţe se na ně okolí seznámené s nemocí dívá jinak. To vyvolává stres a často i zhoršení příznaků (Marková a kol., 2006, s. 19). Ze stigmatu vyplývá jedna velká potřeba klienta s demencí, a to destigmatizační přístup personálu, který jej nebude zahanbovat (Marková a kol., 2006, s. 20).

2.2.1.4 Potřeba komunikace Klient má v této fázi často zhoršenou schopnost řeči, ale je schopen vést dialog, tedy vyjádření potřeb se děje často slovy (Zimmer, 1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 140). Mluvení s klientem je důleţité pro jeho další udrţení schopností. 21

Při rozhovoru se cvičí myšlení, komunikace tvoří vztah mezi klientem a pečujícím. Komunikace v lehčím stádiu demence hlavně verbální (slovní) můţe a měla by doprovázet kaţdou společnou činnost. Často malé personální obsazení zařízení způsobuje to, ţe personálu nezbývá čas na zvláštní rozhovory, proto je zapotřebí vyuţít kaţdou chvíli, kdy pracujeme s klientem k rozhovoru např. při jídle, hygieně aj. (Koběrská, 2003, s. 10-13). Komunikace můţe klienty utvrzovat v pocitu bezpečí a v důvěře k personálu. I to, ţe personál komunikuje s klientem, potvrzuje jeho začlenění v zařízení na oddělení.

2.2.1.5 Potřeba kognitivní stimulace Důleţité je klienta podporovat v aktivitě, kterou je schopný vykonávat a má k ní kladný vztah. Smysluplnou aktivitou můţeme klienta motivovat a zkvalitňovat jeho ţivot. Fyzickou aktivitu jako například procházky, taneční terapie v propojení s psychickým cvičením, zaměřením na kognici (např. pojmenovávání předmětu, hry s písmeny a čísly). Aktivizace pro klienty, kteří v minulosti pracovali se zvířaty a mají je rádi, je vhodná „Pet terapie“. V Pet terapii se pracuje s drobnými domácími zvířaty, kde se o ně klienti starají nebo alespoň pomáhají starat (Pidrman, 2007, s. 94 95). Klienti, kteří se řadí mezi zahrádkáře, by mohli mít moţnost drobného zahradnického vyţití. Jak uvádí Rheinwaldová (1999, s. 59) je zahradničení skvělý prostředek k prevenci deprese a nespavosti. Pomáhá v sociálním začleňování v kolektivu a působí blahodárně na psychiku (Rheinwaldová, 1999, s. 59 - 60). Vzhledem k tomu, ţe klienti mají tendenci spět k izolaci, je různá aktivizace i kolektivní na místě, samozřejmě dle individuality klienta. (Zimmer, 1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 140). Při různých terapiích a manuálních praxí se trénuje kognitivní schopnosti, jemná motorika, ale i díky nim můţe docházet u řady klientů k naplnění potřeby estetické.

2.2.1.6 Potřeba podpory spirituální péče Spiritualita je ţivotní síla, která dává ţivotu smysl, píší Škrlovi (2003, s. 434). Spirituální podporou je myšlena péče o klienta respektující jedinečnost a pomáhající důstojně zvládat jeho ţivotní situaci. Také respektování nebo podpora spirituality klienta (Opatrný, 2010, s. 144 - 145). 22

V této fázi demence má klient většinou nad svou chorobou ještě náhled, proto z hlediska náboţenské víry můţe docházet k chápání nemoci jako trestu, výzvy anebo šance (Opatrný, 2010, s. 144 - 145). V těchto situacích je přínosná pastorační podpora např. v pastoračním rozhovoru nebo v rozhovoru s psychologem. Klient můţe díky rozhovoru bilancovat nad svým ţivotem a uzavřít jeho další kapitolu.

2.2.2 Stádium střední demence 2.2.2.1 Potřeba podpory při příjmu tekutin a výţivy Jednou ze základních fyziologických potřeb je příjem tekutin a výţivy. U seniorů s demencí se můţeme setkávat s malnutricí a s dehydratací, nejenom ve druhé fázi demence. Pokles tělesné hmotnosti je u téměř všech klientů s demencí, je to způsobeno přímo nemocí. Jejich nechutenství můţe vyplývat i z nedostatečné fyzické aktivity (Pidrman, 2007, s. 155-157). Můţe se objevit i opačná porucha výţivy, obezita (Kalvach a kol., 2008b, s. 162). Příčinou můţe být mimo jiné i kultura stolování. Kultura stolování můţe mít následek nechutenství např. narušení intimity stravování, nedostatek času na jídlo. I nevhodná zubní náhrada nebo špatný stav chrupu ovlivňuje kvalitu výţivy (Pidrman, 2007, s. 155-158). Všeobecně senioři mají menší pocit ţízně, takţe se lehce dehydratují, a proto zvlášť u lidí s demencí je potřeba často nabízet tekutiny a dohlíţet na jejich pitný reţim (Pidrman, 2007, s. 158).

2.2.2.2 Potřeba zajištění při inkontinenci Mezi biologické projevy demence v tomto stádiu řadíme i inkontinenci moči. Inkontinence je téma, které zasahuje do oblasti hygieny, ale také do oblasti psychosociální. Samovolné odcházení moče se v demenci děje často kvůli kognitivnímu deficitu. Klienti potřebují zajistit hygienické inkontinenční pomůcky, individuálně vhodné např. dle absorpce. Nutno volit kompenzační pomůcky vzhledem ke klientovým osobním potřebám. Např. zda neomezuje mobilitu klienta nebo nepodporuje vnik dekubitů 23

(Hanuš, 2008, s. 215, 226). Téţ je potřeba zváţit společenskou vhodnost pomůcky. Mohla by způsobovat zahanbení klienta, proto je důleţité promyslet různé moţnosti řešení inkontinence.

2.2.2.3 Potřeba podpory spánku Jak jsem jiţ zmínila, většina lidí s demencí trpí poruchou spánku. Poruchu této fyziologické potřeby můţeme zmírnit, pokud bude mít klient přes den dostatečný počet psychických podnětů a fyzické aktivity přiměřené k jeho zdravotnímu stavu, aby byl večer unaven. Zkvalitnit spánek klientů můţeme dodrţováním cirkadiálního rytmu. Znamená to pravidelné dodrţování rytmu spánku a bdění. Proto je přes den vhodný pobyt v prosvětlených prostorech a naopak v noci by měla v pokoji vládnout tma a klid. Narušení rytmu působí také řada mikrospánků přes den, proto je doporučená aktivizace klienta v denních hodinách. Poruchy spánku se mohou projevovat i v jiných stádiích demence (Pidrman, 2007, s. 84-86).

2.2.2.4 Potřeba zajistit bezpečné prostředí pro klienty Ve druhém stádiu demence se prohlubuje porucha orientace. Můţeme se často setkat s klienty, kteří bloudí po oddělení nebo bez cíle odcházejí ze zařízení. Pro kvalitnější orientaci na oddělení je důleţité jasně a pro klienty zřetelně popsat/označit dveře (Babiaková a kol., 2006, s. 200-201). Bloudění je spojeno s tím, ţe klient je dezorientovaný v prostředí, kde se nachází a hledá po oddělení např. pokoj, ve kterém ţil, kdyţ byl mladý. Na bezcílné putování se vypravují klienti často v nočních hodinách kvůli poruchám spánku (Pidrman, 2007, s. 81). Velké nebezpečí vzniká, pokud klient opustí zařízení a vydá se do ulic, kde na dezorientovaného člověka můţe čekat nebezpečí např. v podobě dopravy. Odchodům ze zařízení můţeme zabránit různým opatřením na dveřích, které se snaţí chránit klienty před ohroţením z venčí. Vznikají stále nové způsoby, jak zajistit dveře, aby je orientovaný klient mohl otevřít, ale v případě dezorientovaného klienta by byla tato schopnost omezena. Jedním způsobem je i tzv. brzdička na dveřích, která se

24

nachází na spodní části dveří, je uzpůsobená tak, ţe člověk s demencí se není schopen naučit tah, kterým se dveře uvolní (www.alzheimercentrum.cz). Však otevřenost a uzavřenost zařízeních tvoří velké etické dilema, kde na jedné straně stojí zařízení, které je otevřené a neomezuje své klienty v pohybu a na straně druhé zařízení, které z hlediska bezpečnosti uzavře své brány.

2.2.2.5 Potřeba prevence pádů Další problematikou související s blouděním jsou pády. Však problematika pádů se nedá zúţit jen na syndrom demence, tak stejně vyhraněně ani na stádium střední demence. Nejčastějším důvodem pádu geriatrických pacientů uvádí Růţička a kol. (2008, s. 172 - 173) závrať. Dle Pidrmana (2007, s. 163 - 166) můţeme rozdělit vnitřní a vnější příčiny pádů. Příčiny vnitřní souvisí s psychiatrickým onemocněním, neuromotorickou poruchou, selháním pohybového aparátu aj. Za vnější příčiny se pokládá nevhodné vybavení pokoje, nevhodné oblečení nebo obuv a špatné pomůcky pro pohyb. Však příčinou můţe být i nevhodná kombinace léků (Pidrman, 2007, s. 163166). Vybavenost prostředí vhodné pro člověka s demencí a prevenci pádů by mělo obsahovat: lůţko, které má boční zábrany, je zřetelně poznačeno komu patří, a blízko od něj situováno křeslo. Povrchy podlah a schodišť mají být z protiskluzových materiálů a nejlépe bez rušivých vzorů, které mohou spouštět halucinace. Vchod na schodiště je dobré zabezpečit vrátky. K prevenci pádů slouţí madla kolem všech stěn, kde se pohybují klienti. Také odlišná barva záchodové mísy od podlahy je vhodná, neboť se zde klient lépe zorientuje a sniţuje se moţnost upadnutí (Babiaková a kol., 2006, s. 200 - 201). Další podporou bezpečí a jistoty v pohybu klientů zajistí posilování svalového tonu fyzickou aktivitou. Pro předcházení svalové slabosti popřípadě atrofii je velmi výhodné pravidelné, opatrné a krátké cvičení a posilování svalstva, které je vhodné provádět i u klientů imobilních (Bureš a kol., 2008, s. 199). Však vţdy záleţí na individuální schopnosti klienta se do cvičení zapojit.

25

2.2.2.6 Potřeba zvládání určitých projevů demence Z psychologického pohledu se objevují asi u 1/3 klientů bludy a halucinace. Bludy se vyskytují nejčastěji v situacích, kde klient se cítí být okrádán, někdo ho chce ,,zlikvidovat“ nebo je na něj pácháno sexuální násilí (Pidrman, 2007, s. 82-83). Při demenci se objevují nejčastěji halucinace zrakové. U klienta mohou být stavy řešeny farmakoterapií (Pidrman, 2007, s. 82-83). Tito klienti potřebují pocit jistoty a bezpečí, proto při práci s klientem s halucinací je důleţité jej nenechat v úzkosti samotného, snaţit se jej pochopit a projevit mu uznání v situace, ve které se nachází (Kamphöner, 2012, seminář).

2.2.2.7 Potřeba komunikace Člověk s demencí v tomto stádiu má problém vést verbální rozhovor s druhou osobou (Zimmer, 1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 140). Začnou se ztrácet doposud známé vzorce řeči a klient přestává některým výrazům rozumět. Je potřebné se při komunikaci s ním snaţit ztlumit rušivé vlivy, které by klienta rozptylovaly např. hrající rádio, hluk od silnice nebo komunikace v místnosti, kde je spousta rušivých předmětů. Před navázáním komunikace musíme zjistit, zda nás klient vnímá. U lidí v druhém stádiu nebývá navázání očního kontaktu takovým problémem. Na klienta bychom měli mluvit pomalu a klidným hlasem. Říkáme jednoduché a krátké věty, které neobsahují abstraktní pojmy, během komunikace vyuţíváme bohatou gestikulaci a emociální proţívání (Koběrská, 2003, s. 10-31). Komunikace je dobrým kognitivním stimulátorem.

2.2.2.8 Potřeba podnětného prostředí Klient můţe mít problém rozeznávat své věci od cizích např. majetek spolubydlícího (Zimmer, 1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 140). To můţe způsobit záminku pro konflikt. Preventivně můţe poslouţit dostatečně podnětně vybavený pokoj vlastními věcmi. Obsahující různé fotografie příbuzných, na stěnách oblíbené obrazy. Vhodné je, aby po pokoji byly rozmístěny osobní věci klienta, které si můţe prohlíţet a brát do rukou. Klientovi, který se rád „přebírá“ v různých věcech, 26

poslouţí zásuvky nebo různé krabičky s drobnostmi, které ho zajímají např. korály, kamínky nebo jiné nasbírané věci (Babiaková a kol., 2006, s. 199 - 200). Podnětová pestrost prostředí nemusí jen slouţit jako prevence konfliktů, ale také jako naplňování estetických potřeb klienta (Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 155).

2.2.2.9 Spirituální potřeby Spirituální potřeby klientů mohou být naplněny, pokud klienty v první řadě bezpodmínečně přijímáme (Opatrný, 2010, s. 145). Je nezbytné klienta přijímat se vším, s čím přichází, a i kdyţ je nemocen, je stále člověkem. Potřeby vztahující se k duchovnímu charakteru mohou být ve vztazích, pochopení nebo praktikování náboţenství (Malíková, 2011, s. 269). Tyto potřeby by měly vycházet z biografie klienta. Biografie je záznam o klientově minulosti, který slouţí pro uspořádání péče nebo k celkovému přístupu k němu v budoucnu, aţ člověk není schopen si o své potřeby říct sám (Unterlangen für die Weiterbildung für Praxisbegleiter/in der Pflege, 2003, podle Friedlová, 2007, s. 131). V této fázi demence klient není schopen racionálního rozhodnutí k naplnění potřeby, proto je v péči dobré se o biografii opřít. Personál by měl spirituální potřeby citlivě rozeznat a snaţit se o jejich moţnostech naplnění. K tomu je potřebná jeho formace v spirituálních potřebách (Malíková, 2011, s. 269 – 270). Umění naslouchat je základní a nejdůleţitější dovedností, která nám můţe otevřít pomyslné dveře ke klientovi (Svatošová, 2012, s. 50). Naplňování spirituálních potřeb můţe být skrze poslech duchovní hudby, terapeutická sezení, modlitbu, rozhovory a přístup pečujících, návštěvu bohosluţeb nebo umístění náboţenských předmětů v pokoji (Malíková, 2011, s. 273).

2.2.3 Stádium těţké demence 2.2.3.1 Potřeby imobilních klientů a zajištění péče Ve stádiu těţké demence je velká část pacientů imobilních. Tedy jejich pohybová aktivita je omezena a klientův ţivot se zuţuje na pobyt na lůţku. Důsledky v podobě 27

dekubitů se mohou objevit jiţ po několika hodinách jednotvárného leţení (Bureš a kol., 2008, s. 194-195). Nejdůleţitější je prevence vzniku dekubitů, a ta spočívá v polohování klienta, antidekubitálních

pomůckách,

péči

o

pokoţku

a

zabránění

napínání

kůţe.

Pro předcházení proleţenin je potřeba volit správné inkontinenční pomůcky a správnou výţivu klienta (Bureš a kol., 2008, s. 205). S dlouhodobým leţením jsou spojeny problémy s kvalitou dýchání. Nemělo by se proto podceňovat posazování klientů (Richard et al., 2006, podle Bureš a kol., 2008, s. 197). Imobilní klient můţe trpět i nedostatkem podnětů a proţitků. Svým umístěním na pokoji je izolován a často se mu dostává menšího sociálního kontaktu neţ mobilnímu. Důleţité je ho zásobit různými podněty, které aktivují různé smysly a působí na jeho estetické vnímání (Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 155). Klient

je

závislý

na

pečovatelské

a

ošetřovatelské

pomoci

téměř

ve všech kaţdodenních úkonech. Klienti často nechápou pečovatelské úkony a povaţují je za zbytečné a nevhodné (Zimmer, 1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 140). Proto je potřeba zajistit dvaceti čtyř hodinovou péči a pečovatelské úkony, i kdyţ v nich klient nevidí smysl. Úkony je potřeba zpříjemnit dle individuálních moţností klienta.

2.2.3.2 Potřeba komunikace V této fázi klient ztrácí orientaci nad sebou samým. Klient není schopen myšlení. Porozumění mluvenému slovu je takřka vymizelé. Proto je potřebné vyuţít jiných moţností komunikace (Zimmer, 1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 140). Komunikace by neměla být závislá na verbálních projevech, ale jejím těţištěm by se mělo stát neverbální sdělení. Důvodem není jen demence, ale taky časté oslabení sluchu u seniorů. Přizpůsobením v komunikaci vyjadřujeme klientům úctu a uznání. V komunikaci je zapotřebí jít klientovi naproti a zkoušet moţnosti, kterých se klient zvládne „chopit“. Koběrská a kol. (2003, s. 16) uvádí, ţe pro kvalitnější porozumění je třeba pouţít tzv. komunikační kanály. Komunikačními kanály je myšleno vyuţití více smyslů klienta k rozhovoru s ním. Např. pečovatel nabízí klientovi bonbon z bonboniéry. Pro vstup do interakce pečovatel klienta osloví. Snaţí se navázat oční kontakt, pečovatel ukazuje bonbon a nechá klienta přivonět. Klient si bonbon bere 28

a pečovatel dává pohlazením zpětnou vazbu klientovi, ţe se jedná o bezpečnou a příjemnou situaci. Při komunikaci je potřeba vyuţívat gestikulace a předmětů, o kterých se v interakci bavíme. Taky je třeba se s klientem bavit o přítomných věcech, co teď probíhá (Koběrská, 2003, s. 16-17).

2.2.3.3 Potřeba zvládání některých projevů demence Často se u klientů s demencí nevyhneme ani agitovanosti nebo agresivitě. Můţe se jednat o fyzickou agresi, která je častější u muţů. Agresí klient často projevuje svou úzkost, protest, nenaplnění potřeby nebo bludné přesvědčení. Jako prevenci agresivity můţeme povaţovat předešlé rozeznání skutečných potřeb klienta, které mohou odvrátit agresi. Doporučeným způsobem jednání s klientem jiţ při projevu agrese je: nenechat se od klienta vyprovokovat nebo v počátečním stádiu hněvu jej převést na jiný zájem, který jej uklidní. Ke zklidnění se u některých klientů pouţívají psychofarmaka (Pidrman, 2007, s. 81-82). Předcházením a zvládáním agresivity u klientů se podporuje bezpečnost klienta v prostředí domova i ostatních klientů.

2.2.3.4 Spirituální potřeby Naplňování spirituálních potřeb můţe být velmi podobné stádiu střední demence. Vţdy se však musí brát v úvahu individualita klienta a jeho aktuální zdravotní stav.

2.2.4 Stádium nejtěţší demence - terminální 2.2.4.1 Potřeba všestranné péče Klient v této fázi má neprokazatelné kognitivní funkce. Není schopen řeči, snad jen hlásek nebo slabik. Navázání kontaktu s ním je velmi problematické, proto péče o klienta je náročná a plně v rukou pracovníků, jak péče o kompletní biologické potřeby, tak taky péče o jeho bezpečí (Zimmer, 1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 141).

29

2.2.4.2 Potřeba důstojného zacházení Klient situaci kolem svého těla nechápe (Zimmer, 1987, podle Rahn a Mahnkopf, 2000, s. 152), ale i tak musíme k němu zachovávat úctu a přistupovat s důstojností. Jak uvádí Schmidlová (2002, s. 67), ţe důstojnost můţe být potírána jakousi automatizací péče o klienta a rutinním přístupem. I kdyţ zavedený pracovní postup má své výhody, např. šetření času, po uplynutí doby můţeme nad pravidelnými úkony, které vykonáváme, přestat přemýšlet, a tím si přestat všímat různých skutečností, které se týkají důstojnosti klienta, např. zbytečné odhalování klienta při mytí. Klient potřebuje laskavou, empatickou péči a zajištění pohodlí. Usilovná aktivizace klienta je v tomto stádiu bezvýznamná (Holmerová, 2009, s. 131).

2.2.4.3 Potřeba naplnění duchovních potřeb Potřeba lásky by mohla být opomíjena právě v tomto stádiu, kdy má klient velmi slabé moţnosti komunikace s okolím. Nezávisle na stádiu demence, v kterém se postiţený nachází, potřebuje klient lásku. Jak přijímat, tak dávat. Přijímat lásku v podobě láskyplného přístupu k němu, v kaţdém okamţiku setkání klienta a pečujícího (Motlová; Opatrný, 2008, s. 95). Potřebu touhu po lásce uvádí Svatošová (2012, s. 41), jako univerzální duchovní potřebu společnou pro úplně všechny. Na závěr jen Franklova myšlenka (Frankl, 1996, podle Opatrný, 2008, s. 148 149), ţe lidský ţivot má smysl i tehdy, pokud nejdou uskutečňovat tvůrčí i záţitkové hodnoty. Znamená to, ţe ţivot, který není zjevně naplněný, smysl má, ačkoli z našeho pohledu nemusí být vidět, můţe být proţíván v hloubi člověka.

30

3 SPECIFICKÉ PŘÍSTUPY KE KLIENTŮM V této kapitole ukazuji moţnosti jednotlivých přístupů v péči o klienta s demencí v sedmi zpracovaných specifických přístupech. Představuji moţnosti, které je vhodné vyuţít při práci s klientem s demencí.

3.1 Reminiscence Reminiscence znamená vzpomínání a vracení se v mysli nebo ve slově do doby minulé. Vzpomínky hrají v ţivotě člověka velkou roli, protoţe si díky nim můţeme jiţ uplynulé okamţiky ţivota znovu proţít, a tím si vytvořit jakýsi náhled na svůj minulý ţivot (Janečková a kol., 2010, s. 14-15). Tento koncept staví základy na teorii E. Eriksona, který uvádí své stádia vývoje lidského ţivota. Poslední stádium je ţivotní integrita a moudrost, kdy starší člověk přemýšlí nad uplynulým ţivotem a rekapituluje. V 50. letech 20. století se stářím zabývá taky R. N. Butler, který svým pozorováním zjišťuje, ţe staří lidé hledají smysl svého ţivota a právě reminiscence jim můţe pomoci najít smysl, a tím uvolnit obavy a úzkost (Janečková a kol., 2010, s. 16-18). Vyuţití vzpomínek při práci s klientem tedy reminiscence je moţné nazvat jako reminiscenční terapie (Špatenková a kol., 2011, s. 21). Janečková a kol. (2010, s. 21-22) definují reminiscenční terapii, jako „rozhovor terapeuta se starším člověkem (nebo skupinou seniorů) o jeho dosavadním ţivotě, jeho dřívějších aktivitách, proţitých událostech a zkušenostech, často s vyuţitím vhodných pomůcek např. staré fotografie, lidové hudby, módních doplňků, apod.“ Však při reminiscenci nemusí být přítomen přímo terapeut a můţe jít o zcela přirozené vzpomínání v kruhu klientů (Špatenková a kol., 2011, s. 22). Vzpomínání nabývá většího významu tehdy, čím je člověk starší. Důvodem je, ţe se vzpomínání stává prostředkem ke smíření se svým ţivotem a při vyprávění vzpomínek si klient utvrzuje svou hodnotu (Špatenková a kol., 2011, s. 12). Proč je vzpomínání důleţité právě u lidí s demencí a má to smysl? Havighurst a Glasser (1972, s. 235-253) dávají odpověď. I kdyţ vzpomínky nepochybně „leţí“ 31

v paměti člověka, nemůţeme je a paměť brát za totéţ. Lidé s demencí, ačkoliv mají poškozenou převáţně krátkodobou paměť, tak ve vzpomínkách ţijí. Z toho důvodu je reminiscence povaţována za velmi dobrou metodu pro lidi, kteří si nepamatují, co bylo včera, ale své záţitky z mládí ano. Je to jeden ze způsobu jak zkvalitnit jejich ţivot, kdyţ jim pomůţeme se vrátit ve vzpomínkách do časů, kdy cítili větší jistotu neţ dnes (Norris, 1997, s. 47-48). Reminiscence můţe probíhat i individuálně (klient a pracovník), která je vhodnější, nebo ve skupině. Při práci s lidmi s demencí se utvářejí malé skupiny po dvou aţ čtyřech klientech se dvěma pracovníky, kteří řídí přátelskou komunikaci. Pravidelnost a podobnost průběhu setkávání napomáhá lepším výsledkům (Gibson, 1994; Norris, 1997, podle Špatenková a kol., 2011, s. 67-68). Témata ke vzpomínání mohou být opravdu různorodá. Důleţité je nechávat otevřené dveře pro návrhy klientům, aby byla pro ně témata zajímavá a rádi se o nich bavili, avšak nesmíme zapomínat na období a léta, ve kterých klienti ţili, neboť některá období mohou způsobit zármutek a nelibé vzpomínky (Špatenková, 2011, s. 58). U klientů s demencí je potřebné před tématem často opakovat cíl setkání, informaci, ţe jsou na setkání přátel, kde společně popíjí kávu a vypráví si (Janečková a kol., 2010, s. 101). Ke správnému zvolení tématu je přínosné znát minulý ţivot klienta (jeho biografii). Nabídka témat reminiscence inspirovaná Špatenkovou (2011, s. 58-59): vzpomínky z vlastního dětství nebo dětství svých dětí, stará říkadla. Jak vypadal dřívější ţivot doma, bydlení ve městě a na vesnici. Škola a zaměstnání. Trávení volného času, sporty, ruční práce. Odívání a čas v módě. Dopravní prostředky a cestování. Pomůcky Pomůcky při reminiscenci jsou zásadní pro vyvolání spontánní reakce vzpomínání. Lidé s demencí mají vnímání skrze smysly zachováno dlouho, proto se dá pouţít velká škála pomůcek, vţdy je však důleţité zachovávat individualitu klienta. Brát ohled z jakého přirozeného prostředí vychází (Janečková a kol., 2010, s. 103-104). Pomůcky (podněty) k rozpomenutí můţeme rozdělit podle smyslů. Čichové podněty, tedy vůně, s kterými se člověk dříve potkával např. pokrmů, čisticích prostředků (Janečková a kol., 2010, s. 104). 32

Mezi podněty hmatové patří kontakt s klientem jako hlazení, česání vlasů, líčení ale taky i omak kousků různých materiálů, jako koţešina, vlna, dřevo nebo jiné materiály, se kterými dotyčná osoba dříve pracovala (Janečková a kol., 2010, s. 104). Sluchové pomůcky představují velké moţnosti. Jde o pouštění nahrávek staré a oblíbené hudby, poslech houkání vlaku, apod. (Janečková a kol., 2010, s. 104). Zrakem mohou klienti vnímat fotografie, staré předměty, části oblečení a krojů, promítání filmů nebo techniku (Janečková a kol., 2010, s. 105). Posledním smyslem je chuť. Jídlo i nápoje často navozují atmosféru dřívějška. Klienti mohou znovu ochutnat bílou kávu, povidla, atd. (Janečková a kol., 2010, s. 105). Reminiscence nemusí být jen povídáním, ale je moţné také uskutečnit různé výlety do muzea nebo vytvořit reminiscenční místnosti či výstavy v zařízení (Špatenková a kol., 2011, s. 81-82, 97-98). Špatenková (2011, s. 99) vidí největší přínos reminiscence v tom, „ţe vytváří prostor pro to, aby se seniorům v institucích naslouchalo“. Dalším přínosem můţe být naplnění potřeby sounáleţitosti a uznání klienta.

3.2 Kognitivní trénování Jiţ v kapitole léčení demencí jsem zmiňovala trénování paměti. V této subkapitole se zmíním o trénování, které je prevencí úbytku kognitivních schopností a zpomaluje průběh mírné kognitivní poruchy. Kognitivní trénink je cvičení poznávacích funkcí našeho mozku. Je to dobrá prevence demence. Pokud jsou kognitivní funkce oslabeny, klienti se často cítí méněcenní a nejistí. Úkolem kognitivních tréninků je udrţení kognitivních schopností nebo alespoň zpomalení jejich poklesu, ale také adaptace do sociálního prostředí (Klucká a Volfová, 2009, s. 19-21). Ne jenom přímé kognitivní cvičení, ale taky komunikace klienta s prostředím, kde ţije, s jeho kolegy z domova pro seniory je důleţitá, neboť pomáhá zpomalovat kognitivní úbytek. Tréninky jsou tedy přínosnější, pokud se odehrávají ve skupině (Klucká a Volfová, 2009, s. 22).

33

Základní

kognitivní

funkce

jsou

paměť,

pozornost,

zrakově-prostorové

schopnosti, jazyk a řečové schopnosti a myšlení (Klucká a Volfová, 2009, s. 11-13). Pozornost a soustředěnost hraje velkou roli ke vštípení a uchování informace, však klienti musí být k přijetí informace motivováni a taky musí mít podnětné prostředí, které tyto podněty nabízí. Návrh podnětů: návštěva kulturních akcí, poznávání nových lidí, apod. Vhodnou kognitivní stimulací je i luštění kříţovek, četba, ale taky kontakt s mladšími generacemi (Suchá, 2007, s. 13). K udrţení kognitivních funkcí je velmi prospěšný pohyb nebo jakákoliv tělesná aktivita, která pomáhá prokrvení mozku. Mezi nejvhodnější aktivity patří tanec se zpěvem (Suchá, 2007, s. 14). Vţdy při trénincích musíme navazovat přátelskou a uvolněnou atmosféru, aby se klient necítil jako při zkoušce (Klucká a Volfová, 2009, s. 22). Je potřebné pracovat s motivací klientů k aktivitě, však motivace by neměla obsahovat přemlouvání a nucení, měla by být kladná, zaměřená na zisk z aktivity (např. bude se vám lépe soustředit na televizi) (Klucká a Volfová, 2009, s. 24). Aby klient mohl být kladně oceněn za jeho činnost, musí taky dostat takový úkol, který dokáţe zvládnout (Klucka a Volfová, 2009, s. 25). Pokud by klient pociťoval opakovaně neúspěch a trénování by v něm vyvolávalo pocit stresu, přínos činnosti by mohl být negativní. Při utváření a vedení programu trénování by si měl reportér uvědomit, ţe jeho klienti jsou dospělí lidé a hlídat si, aby program neměl infantilní sklony a tím nepotlačoval důstojnost klientů. Struktura tréninkových setkání by se neměla měnit, měla by probíhat v rituálu. Na začátek se přivítáme a uvedeme program dnešního setkání, následuje průběh cvičení a na konci stálá a neměněná forma rozloučení. Nemělo by chybět poděkování a pochválení za činnost, ovšem je dobré se vyhnout vyhlašování výsledků (pokud to není přímo od klientů vyţadováno) nebo porovnávání klientů (Klucká a Volfová, 2009, s. 23). Úkoly pro kognitivní trénink mohou být různých typů. Vhodné je kombinovat aktivity individuální a skupinové (Klucká a Volfová, 2009, s. 21). Následně v příloze číslo 4 uvádím návrh různých cvičení podle předlohy Klucké a Volfové, Vejsadové a Suché.

34

3.3 Bazální stimulace Bazální stimulace je podle Friedlové (2007, s. 19) „koncept, který podporuje v nejzákladnější (bazální) rovině lidské vnímání“. Tedy stimuluje smysly, přes které můţeme vnímat, díky nim se můţeme pohybovat a komunikovat. Bazální stimulace je cílená stimulace jiţ zmíněných třech oblastí, které se díky ní mohou rozvíjet (Friedlová, 2007, s. 19). Tento koncept vznikal v 80. letech 20. století v Německu u dětí s mentálním či kombinovaným postiţením a postupně se dostal do praxe ošetřovatelské péče. Jeho autorem je prof. dr. A. Fröhlich (Friedlová, 2007, s. 13). Stimulaci vyjadřuje slovník cizích slov jako „podněcování, pobídnutí“ (Kraus a kol., 2005, s. 751). Tedy bazální stimulace znamená nabízet klientovi různé smyslové podněty, které podněcují jeho smysly (Friedlová, 2007, s. 23). Tato technika je zakotvena v tom, ţe jiţ dítě v prenatálním vývoji je obklopeno různými stimuly, jak z prostředí vnějšího, tak vnitřního (vnímá zvuky, polohu matčina těla, hýbe končetinami aj.). Stimuly i v postnatálním období aktivizují vzpomínky klienta, a tím podporují mozkovou činnost a mohou naplňovat všechny jeho potřeby (Friedlová, 2007, s. 19-21). Celá stimulace vychází z vnímání vlastního těla a zkušeností s ním. Jen tehdy pokud vnímáme sebe, jsme schopni vnímat prostředí kolem nás a komunikovat s ním (Friedlová, 2007, s. 64). Dlouhým pobýváním klienta na lůţku, ve stejném prostředí a z nedostatku podnětů způsobuje ztrátu orientace vnímání sám sebe, můţe být příčinou nejistoty a strachu (Friedlová, 2007, s. 68). Jak jsem jiţ zmínila u intelektové deteriorace dle Buijssena. Naše paměť je jako knihovna a demence postupně ničí knihy, nejprve ty s novým obsahem a aţ se dostává do fáze knih se vzpomínkami na rané dětství, tím se prohlubuje klientova dezorientace a pocit nejistoty. Bazální stimulace je proto vhodná pro klienty s demencí v tom, ţe staví na stimulech klientovi známých jiţ z prenatální doby a umenšuje jeho pocit nejistoty a nalezení pocitu sebe.

35

Klient můţe přijímat různé druhy stimulů bazální stimulace dle jeho vyvinutých a ještě zachovaných smyslů. Friedlová (2007, s. 107) rozděluje osm oblastí působení stimulů. Somatická stimulace se zaměřuje na vjemy zprostředkované dotyky povrchu těla. Směřuje k tomu, aby klient vnímal hranice svého těla a vybudoval si tělesnou identitu (Friedlová, 2007, s. 64-69). Stimulace pracuje s kvalitou, intenzitou a lokalitou doteku. Dotek by měl být pevný, čekaný a cílený (Friedlová, 2004, s. 26). Pro kvalitnější práci s klientem a pro jeho bezpečnější pocit je dobré vyuţít iniciativního dotyku. Je to cílený dotek na určeném místě klientova těla, který je potřeba učinit před kaţdým a po kaţdém kontaktu s klientem. Dotek dává klientovi signál, ţe se bude něco dít, nebo ţe akce skončila. Toto pravidlo by měl brát v potaz veškerý personál i rodina (Friedlová, 2007, s. 73 - 74). Somatická bazální stimulace dle Friedlové umoţňuje osm způsobů stimulace: Zklidňující – stimulaci je vhodné vyuţít pro zklidnění, uvolnění a samozřejmě vnímaní klientova těla. Jde o doteky/tahy, které směřují po růstu chlupů a mohou být vyuţity při koupeli nebo jen rukama bez vody (Friedlová, 2007, s. 76 – 81). Povzbuzující – stimulací je podporována pozornost klienta a jeho svalový tonus. Jedná se o tahy po klientově těle proti směru růstu chlupů, které mohou být vyuţity, jak při koupeli, tak i na sucho. Však povzbuzující stimulace není vhodná pro dezorientované klienty (Friedlová, 2007, s. 81 – 83). Neurofyziologická – stimulace je vhodná pro klienty s poruchou hybnosti poloviny těla. Při dotycích se postupuje od zdravé části těla k postiţené. I ostatní práce s klientem by měla být vykonávána z postiţené strany (Friedlová, 2007, s. 83 – 88). Symetrická – stimulace, znamená synchronizovaná práce s oběma polovinami těla (Friedlová, 2007, s. 88). Rozvíjející – stimulace rozvíjí symetrii těla. Je vhodná pro dlouho imobilní klienty (Friedlová, 2007, s. 88). Diametrální – stimulace je vhodná u klientů se zvýšeným svalovým napětím. Provádí se vyuţitím koupelí (Friedlová, 2007, s. 89 – 91). 36

Polohování – se vyuţívá pro vnímání sebe sama. Je moţné vyuţít několik poloh, vţdy se však ohlíţíme na individuální potřebu (Friedlová, 2007, s. 91 – 102). Podpora dýchání – je dechová gymnastika, která podporuje dýchání a získávání tělesné síly. Masáţ stimulující dýchání se provádí nejčastěji na zádech, kdyţ klient sedí nebo se pomáhá klientovi s dýcháním, ţe mu drţíme naši ruku na hrudníku a dýcháme s ním (Friedlová, 2007, s. 102 – 105). Vestibulární stimulace se zaměřuje na vnímání pohybu a polohy těla klientů s omezenou pohyblivostí. Stimulací se předchází pocitu nevolnosti nebo bolesti hlavy při náhlé a nepravidelné změně polohy. Provádí se např. jemným pohybováním hlavy klienta na podloţce. Je vhodné téţ vyuţít houpačky nebo houpací křesla. Vestibulární stimulací se docílí udrţení vestibulárního aparátu5 klienta, sniţuje se napětí ve svalech a redukuje se závrať (Friedlová, 2007, s. 105-106). Vibrační stimulace je podněcování funkce koţních receptorů, ale taky svalů, šlach apod. Klient si vibracemi uvědomuje zakončení svého těla. U seniorů se pouţívá manuální stimulace pomocí našich rukou, které klientu přikládáme na klouby a vibrujeme s nimi nebo přikládáním rukou klienta na naši hruď, kdyţ mluvíme (Friedlová, 2007, s. 107 – 109). Optická stimulace se opírá o zrak a tedy o pozorování vizuálních podnětů např. hodin na stěně, obrazů, které mají klienti rádi. Rozhlédnutím se kolem sebe na rozmístěné stimuly se téţ podporuje vestibulární aparát. Je třeba dbát na individualitu klienta a jeho biografii, v jakém zdravotním stavu je jeho zrak, zda dohlédne na obraz nebo televizi. Doporučuje se rozlišovat reţim dne světlem, přes den světlo a v noci tma nebo tmavé šero. U dezorientovaných klientů je vhodné umístit jim osobní věci do blízkosti, a tím jim vytvořit záchytné body v orientaci (Friedlová, 2007, s. 109-114). U klientů s demencí, kteří jiţ mluvenému slovu nerozumí, je moţnost vyuţít komunikace přes karty s nakreslenými předměty a situacemi. Však záleţí, zda klient je schopen obrázky rozeznat (Friedlová, 2007, s. 114-117). Auditivní stimulace tedy stimulace sluchu, která ho procvičuje k navázání kontaktu, mobilizaci vzpomínek, budování pocitu jistoty, aj. Ke zkvalitnění stimulace je

5

Vestibulární je „ústrojí umoţňující vnímání polohy a pohybu“ (Kraus, 2005, s. 850).

37

důleţité u sluchových nedostatečností pouţití sluchadla. Prostředky stimulace jsou řeč, hudba (reprodukovaná nebo hraní klienta), zpěv (Friedlová, 2007, s. 114-117). Orální stimulace. Stimulace skrze ústa se můţe provádět zároveň při ústní hygieně. Jedná se především o stimulaci klienta spojenou s proţitkem příjemné chuti. Ideální kombinací je při čištění dutiny ústní pouţít molitanové štětičky, které jsou nasáté libou chutí pro klienta a s ní provádíme hygienu úst. Mezi orální stimulaci patří taky příjem potravy (Friedlová, 2007, s. 117-125). Olfaktorická stimulace je zaloţena na čichovém vjemu, kdy klient vnímáním vůní a pachů, které navazují libé pocity a vzpomínky. U starších klientů je vhodné předkládat pachové stopy známé a jasné, kvůli jejich zhoršenému čichu, úzce vázané na biografii (Friedlová, 2007, s. 125-127). Taktilně-haptická stimulace vyuţívá podnětu tlaku, napětí, chladu, tepla, lechtání aj. a schopnosti lidské ruky, která umí trojrozměrně rozpoznávat předměty. Vhodnost stimulace je pouţití u klientů, kteří mají tendenci tahat močové cévky, trhat plenkové kalhoty, rolovat povlečení aj. Je to jakési zaměstnání rukou klienta, předměty různých materiálu, tvarů, tvrdostí, teplot a biografických předmětů (např. oblíbený klientův předmět), které slouţí k rozvoji jeho mozkové aktivity (Friedlová, 2007, s. 127-130). Úkolem personálu je hlavně rozpoznat potřeby klientů a respektovat je. Snaţit se podporovat zachovalé schopnosti a individuálně na ně nahlíţet (Friedlová, 2007, s. 151).

3.4 Validace Autorkou konceptu validace je N. Feilová, která po letitých zkušenostech práce se seniory s demencí propracovává v 70. letech 20. století teorii, která dbá na zakotvení nemocných v realitě (i v klientově realitě) a práci s jejími emocemi (Janečková a kol., 2010, s. 17). Validace se opírá o vývojovou teorii E. Eriksona, který říká, ţe v kaţdém období ţivota si člověk musí projít jistými situacemi, aby mohl dále růst, však v posledním stupni musí přijmout jedinec své stáří (Malíková, 2011, s. 241). Pokud tento krok

38

zvládne, můţe ţít plnohodnotně. Pokud ne, začne se u něj projevovat zoufalství a zmatenost, ztráta integrity (Wirthová, 2009, podle Malíková, 2011, s. 241). N. Feilová uvádí tři stádia dezorientace, které u zmateného klienta nastupují (Rheinwaldová, 1999, s. 43 – 46): První stádium špatné orientace – klient, chce udrţet kontrolu nad sebou, z toho často pramení podezíravost druhých. Snaţí se, aby si zaslouţil lásku, a má problém vyjádřit emoci. Druhé stádium špatné orientace – klient ztrácí kontrolu nad sebou, nezajímají jej společenské pravidla, utíká do své fantazie. Stádium dezorientace – je pro klienty moţnost uniknout z příliš těţké reality ţivota, kterou proţívali. Ztrácí kontrolu nad emocemi, jsou egocentričtí a popisují/proţívají pocity vytrţené z kontextu. Před smrtí se klient můţe dostat do tzv. vegetace – je to stav, kdy chce zemřít, ale nemůţe, protoţe ještě nemá v sobě vyřešené všechny problémy/záleţitosti (Malíková, 2011, s. 241). Slovo validace znamená uznání a potvrzení (www.alzheimer-validacia.sk). Jde o uznávání člověka takového jaký je, se všemi jeho projevy a nedostatky. Tato metoda je velmi dobře uplatnitelné u klientů s demencí, neboť demence u člověka smazává rozumové schopnosti. Klientovi pak zůstávají emocionální proţitky nahodilých vzpomínek z proţitého ţivota, nad kterými není schopen racionálně přemýšlet a právě uznáním a pochopením od personálu pocítí, ţe ho lidé kolem něj berou váţně (Kamphöner, 2012, seminář). Právě na emocích a citech je stavěn tento přístup. Na emocích, které proţívá klient a na empatickém a citlivém přijímání klienta od pečujících osob. Zde je důleţité, aby pečující osoba byla schopna přijímat, jak pozitivní emoce, tak i ty negativní (Kamphöner, 2012, seminář). Zgola (2003, s. 102) dodává, ţe je potřebné, aby klient měl moţnost projevit plný rozsah emoce. Emoce klienta s demencí se často odvíjí od jeho ţivotních vzpomínek, které znovu proţívají, nebo z moţných halucinací. Erikson říká, ţe v pozdějším věku, asi v 65 letech, se člověk vrací k proţitým stádiím a vyhodnocuje je, prochází svůj ţivot 39

a snaţí se vyrovnávat s křivdami a se situacemi, které zůstaly otevřené. Snaţí se je uzavřít. Tak podobně i klient s demencí se snaţí vypořádat se svými proţitky. Ale on je uţ nemůţe racionálně posoudit a vyřešit. Naší akceptací a zájmem můţeme bilancujícího klienta s demencí podpořit a poskytnout mu jistotu, aby se vyrovnal s proţitky z minulosti (www.alzheimer-validacia.sk). N. Feil přichází s několika technikami validace, které jsou vhodné k aplikaci na klienta podle jeho fáze demence (Feil, 2004, s. 262). Centrování je základní technika pro práci s klienty ve všech fázích demence. Spočívá v koncentraci pracovníka na svůj dech a na zbavení se frustrace a stresu před zahájením práce s klientem. Vzpomínání si na minulost je technika vhodná pro 1. fázi. Při technice pracovník pomáhá klientovi, aby si vzpomněl, jak dříve řešil své stresové, problémové situace a pokusil se dřívější šablony chování pouţít i dnes. Technika opakování, vhodná pro 1. a 2. fázi demence, probíhá tak, ţe pracovník opakuje slova po klientovi a při opakování se snaţí drţet kontextu sdělení klienta, tónu a melodie hlasu, dopřává tím klientovi, aby slyšel svá slova. Používání jednoznačných a nekomplikovaných slov a otázek. Technika pro klienty v 1. a 2. fázi, přikládá důleţitost komunikaci, která nenutí klienta k přiznání pocitu. Proto je důleţité se ptát klienta na otázky kdo, co, kde, jak, nikoliv proč. Držení očního kontaktu, technika upozorňuje na důleţitost očních kontaktů, které u klienta vyvolává pocit jistoty a láskyplného přijetí. Zde by se měl pracovník snaţit o drţení očního kontaktu s klientem, technika je vhodná pro 2. a 3. fázi. Předkládání neurčitých zájmen, které mají více významů, se pouţívá tak, ţe se v komunikaci s klientem nahrazují různá slova zájmeny jako je on, ono, někdo, něco, kterým je klient schopný porozumět a mohou mít spoustu významů. Touto technikou je moţné zpomalit zhoršení stavu klienta, neboť je klient stále v interakci s pečujícím. V hodné pro 2. a 3. fázi. Technika zrcadlení, spočívá ve sledování klienta a napodobování jeho postoje, výrazu tváře a činnosti. Zrcadlení pomáhá navázat důvěru mezi pracovníkem a klientem. Je vhodné pro 2. a 3. fázi. 40

Technika vlídného a laskavého mluvení na klienta je důleţitá pro jeho odbourání stresu a napětí, jelikoţ jim klidné promluvení připomíná milého člověka. Opět vhodné pro 2. a 3. fázi. Používání doteku je vhodná metoda ve 2., 3. a 4. stádiu nemoci. Dotek je vhodný pro dezorientované klienty v čase i prostoru. Umoţňuje jim kontakt se světem, je to způsob komunikace. Dotek je intimní věc a je potřeba brát ohled, ţe si někteří lidé nebo jejich příbuzní jej nemusí přát. Další techniky validace uvádím ve výčtu: předkládání extrému, představení opaku, navázání kontaktu s kaţdou nenaplněnou lidskou potřebou, upřednostňování smyslů, pouţívání hudby. Validaci je moţné pouţít například v následujících případech: Klienti s demencí si někdy pletou pečující personál např. s maminkou, kamarádkou z dětství apod. Validace říká, ţe se nemáme vydávat za onu osobu, ale pokud bude mít klient zájem, máme navázat rozhovor např., jak vypadá ta dotyčná osoba? (Kamphöner, 2012, seminář) Taky se stává, ţe klienti trpí halucinacemi. Často vidí pobíhat zvířata. Z pohledu validace: nemáme klientu tvrdit, ţe je taky vidíme, ale aby nám pověděli, jaká jsou a zda se jich bojí. Pokud ano, pokusíme se je vyhnat. Musíme brát v potaz, ţe pro klienty jsou halucinace skutečné a taky k nim musíme přistupovat s porozuměním, aby cítili od nás jistotu (Kamphöner, 2012, seminář). Klient s demencí se můţe často ptát, kde bydlí a zda uţ půjde domů. Domovem má často na mysli, byt nebo dům, kde dříve bydlel a ne pokoj domova. V této situaci je dobré převést hovor na téma domov. Zeptat se klienta, kde bydlel, s kým v domě bydlel a další otázky, které se jeho domova týkají. Nevhodné jsou otázky, které začínají na slovo – proč. Klienta uvádí do nejistoty a on neví, co má odpovědět (Kamphöner, 2012, seminář). Kamphöner (2012, seminář) uvádí, ţe pokud si v rozhovoru povídáme o lidech, nezáleţí v jakém čase, zda v přítomném nebo minulém.

41

3.5 Psychobiografický model péče podle Böhma Psychobiografický model péče o klienty s demencí se vyvíjel v Rakousku u autora E. Böhma (Procházková, 2012, s. 12). Hlavní cílem jeho teorie je maximálně podpořit a motivovat klienta k jeho soběstačnosti na základě jeho celoţivotních zvyků a rituálů (www.ebin.cz). Psychobiografický model se zaměřuje na psychiku klienta a její aktivizaci. Autor však vidí psychickou nemoc jako duševní strádání. Zmatenost a další symptomy v demenci vnímá jako individuální způsob chování člověka (Procházková, 2012, s. 12). Znalostí biografie (ţivotní příběh klienta nebo alespoň „zlomové“ okamţiky) klientů můţeme zkvalitnit péči a klientům pomoci ke spokojenějšímu ţivotu. E.

Böhmen

nesouhlasí

s pasivním

přístupem

ke

klientům

s demencí,

tedy s pouhým zajištěním základních potřeb klientů, které jsou vykonávány hlavně personálem bez spolupráce klienta. Od pečujícího personálu poţaduje, aby rozšířil úhel pohledu na klienta jako na celého člověka, ne jen na diagnózu. Taky poţaduje, aby byl personál přizpůsobivý, kreativní a tolerantní v péči (Procházková, 2012, s. 12). Tento model vychází z metaparadigmatické koncepce, která zaměřuje svůj pohled na ošetřovatelství a péči globálně. Koncepce popisuje pojmy: osoba, prostředí, zdraví a péče, jak je vnímá celý koncept (Procházková, 2012, s. 12). Osoba, kaţdý člověk se skládá ze sloţky tělesné, duševní a ducha. Kaţdý má svou historii ţivota – biografii. Kaţdého ovlivňuje prostředí, z kterého vychází. Pokud prostředí klienta působí velmi podobně tomu původnímu, z kterého klient vyšel, můţe mít funkci terapeutickou. Pojmy zdraví a nemoc jsou sociálními konstrukty, sám autor povaţuje demenci jako speciální formu stáří, ne nemoc. Co se týče péče, je jejím hlavním cílem ,,oţivení duše“ klienta. Oţivení je chápáno jako posílení mezilidského vztahu mezi klientem a pečujícím, oţivení starého člověka se téţ podle Böhma myslí, ţe se starý člověk zpětně vrací do vývojových stádií podle Eriksona a v těchto stádiích proţívá naučené stereotypy. V péči o klienta jsou velmi nápomocné biografické údaje, které nám mohou 42

přiblíţit ţivot klienta a jeho reakce, které se nám mohou zdát nepochopitelné (Procházková, 2012, s. 12 - 13). Dnes se psychobiografický model vyuţívá hlavně v německy mluvících zemích, ale pomalu se dostává i do českých zařízení (Procházková, 2012, s. 12). Cíle péče podle Böhma stojí na třech pilířích, jak píše Pospíšilová (2012, s. 13): Prvním a největším cílem je znovuoživit psychiku klienta. Tedy podpořit ţivotní motivaci, jak říká Böhm (Procházková, 2012, s. 12): „Nejdříve rozhýbej psychiku, potom tělo.“ Druhým cílem je oživit zájem pečujícího. Jedná se o prohloubení odbornosti personálu. Ale taky oţivit psychiku pečujících a jejich zájmu o odbornou problematiku. Spokojenost s vykonanou prací pečujícího sniţuje riziko jeho syndromu vyhoření (www.ebin.cz). Posledním cílem je rozšířit vnímání společenské normality. Znamená to, zlepšení vnímání seniorů a seniorů s psychickou nemocí ve společnosti (Procházková, 2012, s. 13).

3.6 Rezoluční terapie Rezoluční terapie, jejichţ autoři jsou G. Stokes a F. Goudie, přistupuje ke klientovi s demencí a k jeho momentálně proţívané situaci naprosto reálně. Přijímá jeho vzpomínky z minulosti a taky jeho reakce na ně (Klevetová, 2008, s. 115). Malíková (2011, s. 245) říká, ţe je velmi výhodné znát alespoň některé důleţité údaje ze ţivota klienta. Díky nim jsme schopni lépe reagovat a porozumět klientům. Uvědomuje si, ţe klient vnímá kaţdý proţitek z minulosti plně reálně a popření klientova reálného světa, by vyvolalo neporozumění mezi klientem a pečující osobou a mohlo by způsobit agresivní chování u klienta (Klevetová, 2008, s. 116). Proto rezoluční přístup říká, ţe máme hrát s klientem hru a vstoupit do toho děje, který on momentálně ţije, nenapomínáme klienta, ţe to není pravda. Tímto způsobem se jedině s klientem shodneme a vytvoříme mu bezpečný prostor, kde se cítí jistě a kde je přijímán (Klevetová, 2008, s. 116).

43

Rezoluční terapie bezpodmínečně přijímá klienta. Nezaměřuje se na jeho uplynulá traumata. Vyhledává bezkonfliktní klidnou spolupráci klienta a personálu (Malíková, 2011, s. 246).

3.7 Paliativní péče Paliativní péče má za cíl zmírnit bolesti a poskytnout důstojnou péči člověku v terminální fázi ţivota. Přistupuje ke smrti jako k přirozenému průběhu ţivota. Tento přístup spočívá téţ v podpoře blízkých osob nemocného (Skála a kol., 2005, s. 1). Paliativní péči nelze pokládat za přístup vztahující se přímo ke klientům s demencí. Je to důstojná péče o klienta v poslední fázi ţivota. Tato péče se zaměřuje na komplexnost potřeb klienta. Chce odbourávat trápení na úrovni fyzické, psychosociální a duchovní (Payneová a kol., 2007, s. 8). Je to péče holistická a interdisciplinární (Aranda, 2005, s. 15), tedy zapojuje velké spektrum pracovníků jako ošetřovatele, pastorační asistenty, sociální pracovníky apod. a nesoustředí se jen na zdravotnický personál. Paliativní péče je často spojována s hospici a s jejich přístupem péče, avšak nemusí to být jen oni, kdo mohou tuto péči poskytnout. Tato aplikace je moţná i pro domov pro seniory (Doporučení Rec, 2004, s. 27). Zásady paliativní péče jsou: zmírnění bolesti a zachování důstojnosti člověka aţ do konce (Skála a kol., 2005, s. 1). Zákroky v paliativní péči nemají přivodit předčasnou smrt, ale ani odchod člověka neprodluţovat. Respektujeme priority klienta, které si na konec ţivota přál (Doporučení Rec, 2004, s. 22 – 23). Je velmi důleţité vnímat aktuální klientův stav, všímat si co je pro klienta dnes libé a nelibé. Důstojnost paliativní péče u klientů s demencí je úzce navázaná na jejich minulost a znalost biografie klientů (Abbey, 2005, s. 254), díky které můţeme lépe klienta poznat a snaţit se o kvalitnější naplnění jeho potřeb. V péči by se nemělo zapomínat i na rodinné příslušníky, kteří mohou potřebovat pomoc, jak formální např. vyřizování různých dokumentů, tak taky neformálních, týkající se např. jejich proţívané situace. Vţdy před rozhodnutím přestoupení od klientovy kurativní péče na paliativní se musí lékař s rodinou klienta domluvit, zda toto počínání bude vhodné a zda by to bylo 44

klientovo přání. Protoţe se klient jiţ obvykle autonomně nevyjádří, mělo by se brát v úvahu případně existence jeho písemná vůle. Přechod na paliativní péči s sebou nese změnu přístupu ke klientovi: personál nenutí jídlo ani pití, pohodlí klienta je upřednostňováno neţ aktivizace, je mu tišena bolest a taky vysazena léčba apod. (Abbey, 2005, s. 255, 259).

45

4 Domov seniorů POHODA Chválkovice, p. o. Domov seniorů POHODA Chválkovice, p. o., nabízí dvě sociální sluţby – chráněné bydlení a domov pro seniory. Má práce se zaměřuje ke sluţbě domov pro seniory. Domov je velké pobytové zařízení pro seniory, které pojme 200 klientů, ale jiţ nyní se v areálu staví nový objekt, který bude mít kapacitu 100 klientů. O klienty a chod domova se stará 155 pracovníků na 6 oddělení (www.ddol.cz). O klienty pečuje 41 pracovnic v sociálních sluţbách a 9 ošetřovatelek, které tvoří 50 klíčových pracovnic. Další personál, který spolupracuje s klienty, tvoří 3 sociální pracovníci a jeden vedoucí pracovník sociálního úseku. O aktivizační činnost kromě sociálních pracovníků se stará jeden aktivizační pracovník. Zařízení má právní formu příspěvkové organizace, tedy jeho zřizovatel a garant je Olomoucký kraj, který se podílí z větší části na jeho financování (www.ddol.cz). Cílem zařízení je podpořit soběstačnost uţivatele, který z důvodu věku nebo svého zdravotního stavu není schopen se sám o sebe postarat bez pomoci jiné osoby a v jeho okolí není nikdo, kdo by mu potřebnou péči zabezpečil. Zařízení chce zabezpečit kvalitní ošetřovatelství o uţivatele a také zajistit podmínky pro důstojný a aktivní ţivot. Uţivateli chce zachovat samostatnost a nezávislost v co nejvyšší míře, dle jeho schopností (www.ddol.cz). Cílovou skupinou zařízení jsou lidé seniorského věku, kteří potřebují podporu v péči o vlastní osobu a osoby se zdravotním postiţením. Jsou přijímány téţ osoby s lehkou

formou

demence

nebo

imobilní

klienti

s Alzheimerovou

nemocí

ve stabilizovaném stavu (www.ddol.cz), i kdyţ je registrovaná pouze sociální sluţba domov pro seniory, dle zákona č. 108/2006 Sb. Zařízení přijímá ţadatele v určitých stádiích demence, tedy ţadatele shodné pro sluţbu domov se zvláštním reţimem.

46

5 POUŢITÍ PŘÍSTUPŮ V této kapitole přiřazuji výše popsané specifické přístupy k určitému stádiu demence, podle vhodnosti pouţití, dle potřeb klientů. Přístupy dosazuji do praxe Domova seniorů POHODA Chválkovice, p. o., ve smyslu, zda je vyuţívají, případně zda by je mohli vyuţít. Avšak jejich pouţití nezuţuji pouze na toto zařízení, nýbrţ bych chtěla tyto moţnosti otevřít i pro ostatní zařízení podobného typu. Pouţití jednotlivých přístupů se můţe a je vhodné podle uváţení kombinovat a techniky doplňovat.

5.1 Stádium lehké demence V raném stádiu demence je výhodné trénování paměti a jiných kognitivních funkcí. Trénování udrţuje schopnosti klientů a je to prevence před další postupem nemoci. V Domově seniorů POHODA Chválkovice, p. o. (dále jen Domov POHODA) tenhle trénink probíhá často ve skupinkách formou rozhovorů klientů s pracovníkem sociálním nebo aktivizačním, při příleţitosti ranního cvičení. Někdy jsou skupinky obohaceny o tzv. trénink mozku, jsou to různá cvičení na procvičení paměti a orientace. Individuální kognitivní trénink probíhá u mnoha klientů luštěním kříţovek nebo taky rozhovorem s personálem nebo praktikanty. Reminiscence je moţný přístup ke klientům tohoto stádia. Pro klienty je vhodné tvořit reminiscenční posezení, však je třeba dbát na menší počet zúčastněných, doporučují se maximálně čtyři klienti na dva pracovníky. Vedení reminiscence s klienty s demencí je komplikovanější tím, ţe potřebují větší pozornost a oporu při vyprávění (Janečková a kol., 2010, s. 101). V Domově POHODA probíhají kaţdý týden reminiscenční setkání pro klienty, kteří mají zájem si zavzpomínat. Setkání se účastní obvykle kolem deseti klientů, ale nejsou příliš uzpůsobena pro klienty s demencí. Pro tyto klienti by bylo potřeba vytvořit menší skupinky nebo přímo samostatné skupinky (Janečková a kol., 2010, s. 101), tím pádem by se navýšila časová náročnost na vedení této terapie. Podnět k dalšímu rozvoji reminiscence by mohlo být tvoření reminiscenčních krabic, tedy krabiček se vzpomínkovým materiálem (fotky, drobné předměty), které mohou podněcovat klienty i mimo reminiscenční sezení. Jako další 47

návrh předkládám postupné vytvoření společenské místnosti v dobovém stylu, tedy vytvoření reminiscenční místnosti s dobovými doplňky pro lepší atmosféru setkání, které mohou klienti pomoci vyrobit nebo navrhnout. Dalším přístupem ke klientovi můţe být validace, tato metoda je komplexním přístupem ke klientům je vyuţitelná v celém průběhu nemoci. V Domově POHODA se komplexně s validací nepracuje, spíše se vyuţívají její segmenty. Psychobiografický model péče dle E. Böhma je vyuţitelný opět ve všech stádiích demence. Hlavní vyuţitelnost vidím v taktním sbírání biografických událostí ze ţivota klientů a jejich zaznamenávání, případně zapisování informací sdělených rodinou klienta. Následné pouţití informací je v kaţdodenní komunikaci, plánování sluţby na míru a přístupu ke klientovi. Ovšem pro dobré fungování modelu je potřebná ochota personálu spolupracovat. V Domově POHODA sociální pracovníci sbírají písemně biografické informace zvláště před nástupem klienta. V průběhu poskytování sluţby se jiţ biografie písemně přímo nesbírá. Však do jisté míry se biografické data zaznamenávají do individuálních plánů. Ovšem většinou se tyto informace mezi personálem šíří ústně. Podle E. Böhma se v dnešní době setkává se zařízeními, které mají adaptační plán pro klienty, ale podle Böhma by měla mít adaptační plány spíše instituce, aby byly schopny se přizpůsobit klientům (www.ebin.cz). V Domově POHODA jsme se taky setkala s adaptačními plány pro klienty, které zaznamenávají, jak si noví klienti zvykají na prostředí.

5.2 Stádium střední demence Ve druhém stádiu nemoci je ještě vhodná reminiscence, kromě skupinové formy se můţeme přiklánět i k individuálnímu vzpomínání (klient a pracovník). Pro klienty je vhodné pokud mají vytvořeny své vzpomínkové krabice, ve kterých se mohou přebírat a tím stimulovat vzpomínky (Janečková a kol., 2010, s. 123). Vţdy je dobré při reminiscenci se opírat o biografii klienta. V Domově POHODA se děje individuální reminiscence neformálně, obvykle při rozhovorech s personálem nebo praktikanty.

48

V tomto stádiu je moţné vyuţít i rezoluční terapii. Vyuţití je vhodné pro klienty, kteří si jiţ neuvědomují skutečnou realitu (Malíková, 2011, s. 245). Tímto přístupem se můţe zlepšit naše komunikace s klientem, neboť budeme naladěni na jeho realitu. V Domově POHODA se rezoluční terapie nevyuţívá. Jak píše Klevetová a kol. (2008, s. 115) je rezoluční terapie opakem validace, tím pádem pokud jsou pouţívány segmenty validace, došlo by k protiřečení metod. Avšak jsou různé situace v komunikaci s klienty s demencí, některé vyţadují validační přístup uznání klientovi reality, ale nehraní cizí role, jiné zase přímé vstoupení do klientova děje. Proto je moţná komplementárnost metod.

5.3 Stádium těţké demence Ve třetím stádiu je vhodným přístupem bazální stimulace. Jelikoţ je část klientů imobilních, jejich svět se zmenšuje pouze na vlastní pokoj, případně lůţko. Bazální stimulace jim dodává různé smyslové podněty a pocit jistoty. U somatické stimulace je velmi vhodná pro klienty s demencí zklidňující stimulace, u dlouhodobě imobilních rozvíjející stimulace, polohování a taky masáţ pro podporu dýchání (Friedlová, 2007, s. 76 – 81, 88, 91 – 105). V Domově POHODA se bazální stimulace spíše nevyuţívá, její zařazení do péče o klienty nejen s demencí by nebyl špatný krok. Jejím zavedením by se jistě zvýšila kvalita sluţby pro klienty v těţších stádiích nemoci. Dalšími přístupy ke klientům s těţkou demencí jsou jiţ zmíněná validace a rezoluční terapie. Které jsou jistě vhodné pro podporu komunikace klienta s okolím (Malíková, 2011, s. 239, 246).

5.4 Stádium nejtěţší demence V nejtěţší

demenci

je

vhodné

stále

pokračovat

v bazální

stimulaci.

Však soustředíme se hlavně na somatickou zklidňující stimulaci, která taky zklidňuje bolest a na masáţ stimulující dýchání (Friedlová, 2007, s. 76 – 81, 91 – 105). Pro klienta je mnohdy v tomto stádiu příjemná sama přítomnost druhého člověka, která zahání samotu.

49

I v terminální fázi je moţné přistupovat ke klientu validačně, tedy s pochopením jeho situace a empatii (Malíková, 2011, s. 240). V posledním terminálním stádiu nemoci je vhodné přikročit po předešlé domluvě s odborným personálem, lékařem a rodinou k paliativní péči. Tedy přistoupení ke klidné péči, která klienta zbytečně nezatěţuje a netrápí různými vyšetřeními, aktivizacemi apod. (Abbey, 2005, s. 255, 259). Domov POHODA není hospicové zařízení, tedy není na kompletní paliativní péči nastaven. Avšak má i klienty v terminálních fázích ţivota, o které pečuje, proto znalosti personálu v problematice umírání by neměly být opomíjeny. Zařízení však spolupracuje s nemocnicí, léčebnami dlouhodobě nemocných a taky s hospicem, které mohou tuto péči zajistit.

50

ZÁVĚR Cílem absolventské práce bylo popsat vybrané existující přístupy v péči o klienty s demencí a jejich vyuţitelnost na vybraném pracovišti s ohledem na jednotlivé fáze demence a specifické potřeby této skupiny klientů. Ve své práci jsem se zvláště zaměřila na Alzheimerovu demenci a rozvedla specifika potřeb klientů ve čtyřech stádiích demence. Podnětem pro zpracování tématu byly vykonané praxe v Domově seniorů POHODA Chválkovice, p. o. a demografický vývoj populace, podle kterého bude počet lidí s demencí stále přibývat. Tato teoretická práce by mohla slouţit jako podpůrný informační materiál, a to především k rozšíření povědomí o syndromu demence pro pracovníky v sociálních sluţbách Domova seniorů POHODA Chválkovice, p. o., ale také pro další pracovníky zařízeních podobného typu, kteří řeší obdobnou problematiku klientů s demencí. Doufám, ţe jsem seznámila čtenáře s problematikou demence, ukázala zvláštní potřeby nemocných, nastínila jim sedm moţností jiţ existujících přístupu ke klientům s demencí jako je reminiscence, validace, kognitivní trénink, bazální stimulace, psychobiografický model péče podle Böhma, rezoluční terapie a paliativní péče a jejich vhodné vyuţití s ohledem na stádia demence. Z posouzení přístupů a z jejich aplikace mi vyplývá, ţe pro kvalitní péči o klienty s demencí je velmi důleţitá práce s biografií a individuální přístup. Uvědomuji si, ţe přístupů v péči o klienta s demencí je větší počet neţ popisuji, avšak nechci, aby se práce stala vyčerpávajícím seznamem. Dalšími přístupy, které nejsou zařazeny, ale jsou vhodné pro klienty s demencí, mohou být: Snoezelen, Smyslová aktivizace podle Lore Wehner, Preterapie nebo Kinestetická mobilizace apod. Avšak myslím si, ţe pro prvotní zorientování v problematice je uvedený počet moţností přístupů v péči dostačující. V práci jsem vycházela především z geriatrické, gerontologické a psychiatrické literatury, která pojednávala o demenci. Dále jsem vyuţila literaturu poukazující na specifické přístupy směřující hlavně k lidem s demencí. V neposlední řadě vycházím 51

ze zkušeností z praxí v Domově seniorů POHODA Chválkovice, p. o. a ze semináře Validace lektorky Kamphöner. Avšak musím uznat, ţe literatura k některým tématům objevujících se v mé práci nebyla úplně dostupná, coţ by mohlo mít vliv na kvalitu některé subkapitoly.

52

PŘÍLOHY Příloha č. 1 MINI-MENTAL STATE EXAMINATION (MMSE) ORIENTACE Poloţím Vám několik otázek. Některé jsou snadné jiné obtíţnější. Odpovězte na všechny otázky, jak nejlépe dokáţete. 1. Který je rok? 2. Které je roční období? 3. Který je měsíc? 4. Kolikátého je dnes? 5. Který je den v týdnu? Nyní se Vás zeptám několika otázkami především na místo, kde teď jsem. 6. Jak se jmenujete? 7. Ve kterém městě jsme? 8. Ve které čtvrti se nacházíte? 9. Ve kterém státě jsme? 10. Ve kterém jsme poschodí?

REGISTRACE Řeknu Vám 3 slova. Chtěl(a) bych, abyste mi je zopakoval(a) a pokusil(a) si je zapamatovat, protoţe se Vás na ně zeptám později ještě jednou. 11. klobouk 12. citron 13. auto

53

POZORNOST A POČTY Odčítejte od sta pokaţdé číslo sedm. 14. 93 15. 86 16. 79 17. 72 18. 65

PAMĚŤ Zopakujte mi prosím ta tři slova, která jste před chvílí měl(a) opakovat a zapamatovat si. 19. klobouk 20. citron 21. auto

JAZYK Ukaţte pacientovi tuţku. 22. Můţete mi říct, co to je? Ukaţte pacientovi hodinky. 23. Můţete mi říct, co to je? Pozorně poslouchejte a opakujte po mně: 24. Ţádná jestli ano, nebo ale. Poloţte list papíru na stůl, ukaţte ho pacientovi a řekněte mu: Pozorně poslouchejte, co Vám teď řeknu: 54

25. Vezměte papír do pravé ruky. 26. Přeloţte ho na polovic. 27. A hoďte ho na podlahu. Drţte před pacientem list papíru, na kterém je napsáno: „Zavřete oči“ a řekněte pacientovi: 28. Prosím udělejte to, co je zde napsáno. Podejte pacientovi list papíru a tuţku a řekněte mu: 29. Napište prosím nějakou větu. Můţe být o čemkoliv, ale musí být úplná.

PRAXE Podejte pacientovi list papíru, na němţ jsou nakresleny dva pětiúhelníky, a řekněte mu: 30. Prosím, nakreslete stejný obrázek.

Celkové skóre (0 aţ 30) Skóre mezi 24 – 27: jedná se o mírnou kognitivní dysfunkci. ON-LINE ODKAZ NA MMSE http://www.poruchypameti.cz/test-mmse.html

55

Příloha číslo 2 TEST HODIN, CLOCK TEST (CDT) Hodnocení testu: INTEGRITA CIFERNÍKU (max. 2 body) 2 body: Kruh je nakreslen bez hrubšího narušení. (Akceptujeme i jiný tvar ciferníku, např. čtverec, pokud je ale zřejmé, ţe pacient chce nakreslit kruh, posuzujeme kvalitu kruhu.) 1 bod: Kruh je nedokončený nebo porušený. 0 bodů: Kruh schází nebo zcela nepřiměřeně nakreslen. KRESBA A POŘADÍ ČÍSEL (max. 4 body) 4 body: čísla ve správném pořadí a minimální chyby v prostorovém uspořádání. 3 body: Čísla nakreslena ve správném pořadí, ale chyby v prostorovém uspořádání (např. odlišné rozestupy mezi čísly). 2 body: Některá čísla přidaná nebo naopak scházejí, ale zbývající nejsou výrazněji posunuta. -

Čísla řazena proti směru hodinových ručiček.

-

Všechna čísla jsou přítomna, ale prostorové uspořádání je hrubě narušeno (např. čísla uspořádaná mimo ciferník).

1 bod: Scházející nebo přidaná čísla a výrazný posun čísel. 0 bodu: Čísla zcela scházejí nebo jsou špatně napsaná. KRESBA A NASTAVENÍ RUČIČEK (max. 4 body) 4 body: Ručička ve správné pozici a rozdíly ve velikostech mezi nimi jsou přiměřené. 3 body: Malé chyby v nastavení ručiček nebo nejsou rozdíly ve velikosti ručiček. 2 body: Výrazné chyby v nastavení ručiček (výrazně mimo správný směr, ukazují jiný čas včetně za 10 minut 11 hodin). 1 bod: Pouze jedna ručička nebo špatné znázornění ručiček. 0 bodů: Ručičky scházejí nebo je pacient perseveruje.

56

Orientační norma: 10 bodů: norma u starších zdravých osob, 9 bodu: moţné projevy postiţený, 8 bodů: hraniční, počátek pásma postiţení. bodů a méně: výrazné postiţení.

57

Příloha č. 3 MASLOWOVA PYRAMIDA Potřeba seberealizace Potřeba uznání, úcty Potřeba lásky, přijetí, spolupatřičnosti Potřeba bezpečí a jistoty Základní tělesné, fyziologické potřeby

(www.wikipedie.cz)

58

Příloha č. 4 PRAKTICKÁ KOGNITIVNÍ CVIČENÍ 1. Cvičení Psaní nebo říkání názvů měst začínající na určité první písmeno. Při říkání měst by se neměla jména opakovat. 2. Cvičení Sdělit klientům slovní pár jako třeba voda – vzduch, telefon – číslo, miska – polévka, chleba máslo apod. Tyhle dvojice několikrát zopakovat. Poté říkat klientům první slovo dvojice a oni musí druhé doplnit. 3. Cvičení Říci ostatním jakou barvu má jejich dnešní nálada. 4. Cvičení Vytvoření klientům malý kvíz s otázky, na které budou společně odpovídat. Otázky mohou být ve stylu: Kolik kusů je kopa? (60) Kdo byl Kryštof Kolumbus? (objevitel Ameriky, mořeplavec) Na kterém kontinentu leţí Čína? (Asie) Kdo byla Boţena Němcová? (spisovatelka) 5. Cvičení Pokládání klientům lehkých počtů. Těm, kterým to nepůjde, je vodné dávat velmi lehké příklady, aby zakusili být úspěšní. 6. Cvičení Vyjmenovat zvířata, která ţijí u nás ve volné přírodě. Tuhle otázku můţeme dále rozvést na zvířata ţijící v Africe apod. 7. Cvičení Pokládat klientům známé, lehké a staré (např. nalezené ve starých čítankách) hádanky, na které si budou vzpomínat. 59

8. Cvičení Po kruhu vyjmenovávat jména stromů, tak aby si ani jeden neopakoval. 9. Cvičení Přečíst klientům seznam nákupních poloţek 3x za sebou a pak se jich zeptat co si všechno zapamatovali. Např. chleba, koláč, mléko, čaj, vysočina, sýr, marmeláda, a další. 10. Cvičení Vymyslet společnými silami přísloví, která obsahují slovo les, jáma, leţ, vrána, jazyk. (Klucká, Volfová, 2009, s. 28-148) 11. Cvičení Soustřeďte se na jména a kolik ţenských křestních jmen naleznete. (36) KRZSYANNAZMJSKAMILAEWSPIPETRAKEIVANAKGCXBOŢENAYRVANDA MDJULIEKSDANAQOJNALENATOHDRZDENALOKSVĚRANATPGABRIELAS ANDRAZKQIOKJHELENAHFCBRLENKAOHSAMBSOŇAKIHDSCNMARIELNS EJITKAMNSDRLUCIEKSDJRZNOIQWCVMŠÁRKAKSACJOSEFÍNAMLYCSAB ARBORAJHBCXUIJTNAKZDZANDREAJDHEVALVILONAMBYSUJANALPEVE LIŠKANSKMIBMILADALMCZUZANALPINFLEABCXIKATEŘINALJSPIVAYDE NISALKJMNOSABINABNCDPMARTINANCESTER (www.mneme.cz) 12. Cvičení Doplňte druhou část pranostik. Na Nový rok……………………. Na Tři krále……………………... Na Hromnice……………………. Lucie……………………………. Medardova kápě-………………. 60

Sv. Anna………………………… Únor bílý -……………………… Na svatého Jiří…………………. 13. Cvičení Doplňte druhou postavu známých dvojic. Hamlet a……….

Břetislav a ………….

Radúz a………..

Laurin a …………….

Kain a ………....

Romeo a ……………

Othello a ……...

Přemysl a …………..

14. Cvičení Přiřaďte slova opačného významu. Teplý, hodný, jemný, dlouhý, čistý, jih, brzy, vlevo, s, neřest, hladový, tlustý, nízký, muţ, otevřít, poráţka, začátek, najít, rub, anděl, radost, léto, šťastný,… 15. Cvičení Co znamenají následující úsloví. Namastit si kapsu. Dát někomu košem. Rozumět něčemu jako koza petrţelí. Poloţit někoho na lopatky. Padnout do oka. (Suchá, 2007, s. 19, 24, 38, 39, 97, 98)

61

SEZNAM BIBLIOGRAFIE Abbey, J. (2005). Stárnutí, demence a paliativní péče. In O’Connor, M.; Aranda, S. (Eds.), Paliativní péče – Pro sestry všech oborů (s. 253 – 262). Praha: Grada. Alzheimer centrum [on-line]. Dostupné 7. 5. 2012 z http://www.alzheimercentrum.cz/poradna/rady-pecujicim/upravy-domova Atkinsonová, R. L.; Atkinson, R. C.; Smith, E. E.; Bem, D, J., Nolen-Hoeksema S. (1995). Psychologie. Praha:Viktoria Publishing. Babiaková, M.; Marková, E.; Vanglářová, M. (2006). Organické duševní poruchy včetně symptomatických. In Babiaková, M.; Marková, E.; Vanglářová, M. (Eds.), Psychiatrická ošetřovatelská péče. (s. 190-211). Praha: Grada. Buijssen, H. (2006). Demence. Praha: Portál. Bureš, I.; Kalvach, Z.; Kojanová, M.; Novotná, E. (2008). Syndrom imobility. In Kalvach, Z.; Zadák, Z.; Jirák, R.; Zavázalová, H.; Holmerová, I.; Weber, P. a kol. (Eds.), Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. (s. 194-214). Praha: Grada. Erwin Böhmen Institut. Psychobiografický model Prof. E. Böhma [on-line]. Dostupné 17. 1. 2013 z http://ebin.cz/psychobiograficky-model-prof-e-bohma/ Feil, N. (2004). Validation in Anwendung und Beispilen: Der Umgang mit verwirten alten Menshen. München – Basel: Ernst Reinhardt Verleg. Friedlová, K. (2004). Skriptum pro nástavbový kurz bazální stimulace v ošetřovatelské péči. Friedlová, K. (2007). Bazální stimulace® v základní ošetřovatelské péči. Praha: Grada. Doporučení Rec (2003) 24 Výboru ministrů Rady Evropyčlenským státům (2004). O organizaci paliativní péče. Praha: Cesta domů. Drapela, V. J., (1997). Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál. Goffman, E. (2003). Stigma. Praha: Sociologické nakladatelství.

62

Hanuš, T. (2008). Syndrom inkontinence. In Kalvach, Z.; Zadák, Z.; Jirák, R.; Zavázalová, H.; Holmerová, I.; Weber, P. a kol. (Eds.), Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. (s. 215-229). Praha: Grada. Havighurst, R. J.; Glasser, M. (1972). Exploratory Study of Reminiscence. Journal of Gerontology, 1972, s. 235-253. Holmerová, I. (2009). Přístupy k pacientům v jednotlivých stádiích demence. In Jirák, R.; Holmerová, I.; Brozova, C. a kol. (Eds.), Demence a jiné poruchy paměti (s. 116 – 135). Praha: Grada. Janečková, H.; Vacková, M. (2010). Reminiscence. Praha: Portál. Jirák, R. (1994). Demence ve stáří. In Baštecký, J.; Kümpel, Q.; Vojtěchovský, M. a kol. (Eds.), Gerontopsychiatrie (s. 239 – 253). Praha: Grada Avicenum. Jirák, R. a kol.(1999a). Demence. Praha: MAXDORF. Jirák R. (1999b). Terapie demencí. In Koukolík, R.; Jirák, F. (Eds.), Diagnostika a léčení syndromu demence (s. 141-152). Praha: Grada. Jirák, R. (2001). Demence. In Fišar, Z.; Jirák, R. (Eds.), Vybrané kapitoly z biologické psychiatrie. (s. 240-298). Praha: Grada. Jirák, R.; Obenberger, J.; Preiss, M. (1998). Alzheimerova choroba. Česká Alzheimerovská společnost v nakladatelství MAXDORF. Kalvach, Z.; Jurašková, B. (2008b). Syndrom anorexie a malnutrice. In Kalvach, Z.; Zadák, Z.; Jirák, R.; Zavázalová, H.; Holmerová, I.; Weber, P. a kol. (Eds.), Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. (s. 160-167). Praha: Grada. Kamphöner, J. K. (2012). Seminář Validace. Konán v Olomouci 20. – 21. 9. 2012. Klucká, J.; Volfová, P. (2009). Kognitivní trénink v praxi. Praha: Grada. Koběrská, P. a kol. (2003). Společnou cestou. Praha: Portál. Koukolík, F. (1999a). Alzheimerova nemoc. In Koukolík, R.; Jirák, F. (Eds.), Diagnostika a léčení syndromu demence (s. 33-51). Praha: Grada.

63

Koukolík, F. (1999b). Jak se pozná demence a její hloubka? In Koukolík, R.; Jirák, F. (Eds.), Diagnostika a léčení syndromu demence (s. 9-19). Praha: Grada. Kraus, J. a kol.(2005). Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Praha: Academia. Malíková, E. (2011). Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha: Portál. Marková, E.; Petr, T. (2006). Člověk a duševní porucha. In Marková, E.; Venglářová, M.; Babiaková, M. (Eds.), Psychiatrická ošetřovatelská péče. (s. 19-24). Praha: Grada. Marková, M. (2010). Sestra pacient v paliativní péči. Praha: Grada Publishing. Maslowova pyramida [on-line]. Dostupné 12. 10. 2012 z http://cs.wikipedia.org/wiki/Maslowova_pyramida Motlová, L.; Opatrný, M. (2008). Senioři. In Martinek M. a kol. (Eds.), Praktická teologie v sociální práci (s. 93-101). JABOK – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. Neubauer, K. (1999). Diagnostika kognitivních poruch u demencí, nefarmakologické postupy v rehabilitaci demencí. In Jiráka kol. (Eds.), Demence (s. 19-32). Praha: MAXDORF. Norris, A. (1997). Reminiscence with Elderly People. Bicester: Winslow Press. Obenberger, J. (1999). Diagnostika demencí pomocí zobrazovacích a elektrofyziologických metod. In Jiráka kol. (Eds.), Demence (s. 33-79). Praha: MAXDORF. Opatrná, M; Opatrný, M. (2008). Nemocní v terminálním stádiu. In Martinek M. a kol. (Eds.), Praktická teologie v sociální práci (s. 147 - 154). JABOK – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. Opatrný, A. (2010). Nemocní. In Martinek, M. a kol. (Eds.), Praktická teologie (s. 140 – 146). JABOK – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. Pavlíková, S. (2006). Modely ošetřovatelství v kostce. Praha: Grada. Payneová, S.; Seymourová, J.; Ingletonová, Ch. (2007). Principy a praxe paliativní péče. Brno: Společnost pro odbornou literaturu. 64

Pidrman, V. (2007). Demence. Praha: Grada. Preiss, M. (2006). Základy klinické neuropsychologie. In Preiss, M.; Kučerová, H. a kol. (Eds.), Neuropsychologie v psychiatrii. (s. 21-118). Praha: Grada. Procházková, E. (2012). Inovační přístup k otázkám demence. Sestra, číslo 12., s. 11 – 13. Rahn, E.; Mahnkopf, A. (2000). Psychiatrie. Praha: Grada. Rheinwaldová, E. (1999). Novodobá péče o seniory. Praha: Grada. Růţička, E.; Kalvach, Z.; Lischkeová, B.; Novotná, E; Rychlý, L. (2008). Syndrom instability s pády. In Kalvach, Z.; Zadák, Z.; Jirák, R.; Zavázalová, H.; Holmerová, I.; Weber, P. a kol. (Eds.), Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. (s. 168-193). Praha: Grada. Schmidl, M. (2002). Und eine „kleine Ethik“ für alle Tage? In Kojer, M. (Ed.), Alt, krank und verwirrt. (s. 67-73). Freiburg: Lambertus. Skála, B; Sláma, O.; Vorlíček, J.; Misconiová, B. (2005). Paliativní péče o pacienty v terminálním stádiu nemoci. Praha: Centrum doporučených postupů pro praktické lékaře. Srnec, J. (1994). Gerontopsychiatrická diagnostika. In Baštecký, J.; Kümpel, Q.; Vojtěchovský, M. a kol. (Eds.), Gerontopsychiatrie (s. 75-81). Praha: Grada Avicenum. Suchá, J. (2007). Cvičení paměti pro každý věk. Praha: Portál. Svatošová, M. (2012). Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? Praha:Grada. Škrla, P.; Škrlová, M. (2003). Kreativní ošetřovatelský management. Praha: AdventOrion. Špatenková, N.; Bolomská, B. (2011). Reminiscenční terapie. Praha: Galén. Test MMSE [on-line]. Dostupné 1. 12. 2012 z http://www.poruchypameti.cz/testmmse.html Trachtová, E. a kol. (2001). Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně. 65

Vágnerová, M. (2008). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. Vejsadová J., Mozkocvična [on-line]. Dostupné 6. 12. 2012 z http://www.mneme.cz/mozkocvicna.html Výroční zpráva Domova seniorů POHODA Chválkovice, p. o., 2012 [on-line]. Dostupné 19. 4. 2013 z http://www.ddol.cz/vyrocni-zprava Wirth, M. Alzheimerova choroba – Validácia podľa Naomi Feil [on-line]. Dostupné 23. 9. 2012 z http://www.alzheimer-validacia.sk/odborne-clanky Zákon o sociálních sluţbách č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 14. 3. 2006. Zgola, J. M. (2003). Úspěšná péče o člověka s demencí. Praha: Grada.

66