CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Percepce mentálního postižení středoškoláky na Blanensku - projekt výzkumného šetření
Alena Šmeralová Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská Olomouc 2016
„Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“
_________________________ datum a podpis
Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí absolventské práce Mgr. Vladislavě Závrské za odborné vedení mé práce, cenné rady, připomínky a vynaloţený čas. Dále chci poděkovat své rodině a nejbliţším, za obrovskou podporu a oporu nejen při psaní této práce. Děkuji
Obsah Úvod ............................................................................................................................... 9 1.
TEORETICKÁ ČÁST ....................................................................................... 11 1.1 Osoba s mentálním postiţením ........................................................................ 11 1.1.1
Terminologie mentálního postiţení .......................................................... 11
1.1.2
Specifické zvláštnosti mentálního postiţení ............................................ 12
1.1.3
Charakteristika mentálního postiţení ....................................................... 13
1.1.4
Příčiny mentálního postiţení a jeho diagnostika ...................................... 13
1.1.5
Klasifikace mentálního postiţení ............................................................. 14
1.2 Péče o mentálně postiţené osoby ................................................................................... 18 1.2.1
Institucionální péče pro lidi s mentálním postiţením............................... 18
1.2.2
Rizika institucionální péče ....................................................................... 19
1.2.3
Péče v rodině ............................................................................................ 20
1.3 Člověk s mentálním postiţením a společnost ............................................................. 22 1.3.1
Důstojnost osob s mentálním postiţením ................................................. 22
1.3.2
Moderní trendy v začleňování osob s postiţením do společnosti ............ 23
1.3.3
Stigmatizace lidí s mentálním postiţením ................................................ 24
1.3.4
Diskriminace a zdravotně postiţené osoby .............................................. 25
1.3.5
Právní ochrana zdravotně postiţených osob před diskriminací ................... 26
1.4 Postoje společnosti k lidem s postiţením .................................................................... 29
2.
1.4.1
Jak se mluví o lidech s mentálním postiţením ......................................... 29
1.4.2
Postoje, stereotypy a předsudky společnosti ............................................ 29
METODOLOGIE ŠETŘENÍ...................................................................................... 33 2.1 Výzkumná otázka ............................................................................................. 33 2.2 Stanovení cílů, hypotéz a jejich operacionalizace ............................................ 33 2.3 Formulace hypotéz ........................................................................................... 34 2.4 Předvýzkum ...................................................................................................... 41
Závěr ............................................................................................................................. 43 Bibliografický seznam .................................................................................................. 45 Přílohy .......................................................................................................................... 49
Příloha č. 1: Dotazník ............................................................................................... 49 Anotace ......................................................................................................................... 55 Annotation .................................................................................................................... 56
Úvod V absolventské práci se zabývám problematikou mentálně postiţených osob ve společnosti. Lidé s mentálním postiţením tvoří jednu z nejpočetnějších skupin mezi zdravotně postiţenými. Společnost, i jednotliví lidé v ní, se vyvíjí jako celek, tím pádem můţe docházet i ke změnám postojů společnosti k lidem se znevýhodněním. Zejména lidé s mentálním postiţením mohou vzhledem k odlišným způsobům vyjadřování, jinakosti svých projevů či vzhledu, poutat zvýšenou pozornost ostatních lidí. Významnou roli ve vytváření postojů vůči mentálně postiţeným osobám, tvoří informovanost, nebo naopak neinformovanost
společnosti.
Nedostatečná
informovanost,
způsobuje
vytváření
negativních názorů a přejímání předsudků od jiných osob. Tato práce má za úkol připravit projekt výzkumné studie, který bude realizován v mé bakalářské práci, s cílem zjistit názory a postoje společnosti, konkrétně středoškolských studentů na Blanensku o mentálně postiţených osobách. Postoje k těmto lidem, se vyvíjely postupně jiţ od samého počátku lidstva a v současnosti je trendem snaha o integraci osob s mentálním postiţením do běţného ţivota. Míra úspěchu je závislá právě na postojích společnosti. Osoby s mentálním postiţením by společnost měla vnímat jako rovnocenné partnery a také je respektovat. Odlišnost těchto osob by neměla být vnímána jako odchylka, ale jako určitá norma. Vzhledem k tomu, ţe jsem absolvovala v průběhu studia dohromady tři praxe ve společnosti osob s mentálním postiţením, začala jsem tuto problematiku více vnímat a stala se pro mě zajímavou. Přemýšlím nad tím, co by se dalo udělat pro to, aby se rozdíly mezi společností a mentálně postiţenými osobami, jinak řečeno majoritou a minoritou, staly co nejmenšími. Proto jsem si jako téma absolventské práce zvolila oblast postojů a názorů společnosti k osobám s mentálním postiţením, abych zjistila, jak jsou vnímáni mentálně postiţení lidé v současné době. Pozitivní je, ţe postavení osob s mentálním postiţením se v současnosti v naší společnosti zlepšilo, a to zejména díky větší informovanosti o této problematice, úpravě legislativních podmínek a činnosti mnoha organizací. Práce je rozdělena na teoretickou a metodologickou část. V první, tedy teoretické je vymezen teoretický rámec mentálního postiţení, součástí je také popis péče o mentálně postiţené osoby v institucích a rodině a nakonec jsem vymezila problematiku mentálně postiţených osob ve společnosti. 9
Druhá část se zabývá vlastní přípravou výzkumného šetření. Je v ní stanovena výzkumná otázka včetně cílů, hypotéz a jejich operacionalizace. Součástí je také předvýzkum, na jehoţ základě jsem upravila otázky do dotazníku a hlavním výstupem je pak standardizovaný dotazník, který je přílohou této práce.
10
1.
TEORETICKÁ ČÁST
1.1 Osoba s mentálním postižením Lidé s mentálním postiţením tvoří jednu z nejpočetnějších skupin mezi všemi postiţenými. Navíc počet osob mentálně postiţených nejen u nás, ale po celém světě roste. Tento nárůst se je vysvětlován jako výsledek lepší evidence mentálně postiţených, i kdyţ ani dnes není jejich evidence kompletní. Je to zejména z důvodu dodrţování lékařského tajemství, kdy pediatři nemají zákonnou povinnost o svých mentálně postiţených pacientech informovat odborníky. Tento vzrůst počtu mentálně postiţených osob je vysvětlován rovněţ jako důsledek lepší péče pediatrů o novorozence a tím pádem je sníţena novorozenecká a kojenecká úmrtnost (Švarcová 2011: 45). Jak jiţ bylo řečeno, absolutní počet mentálně postiţených v naší populaci není znám. Avšak na základě kvalifikovaných odhadů se uvádí, ţe v současné době jsou v České republice 3% občanů mentálně postiţeny, přičemţ téměř 2,6% připadá na lehkou mentální retardaci. Občanů s hlubokou a těţkou mentální retardací je přibliţně 0,1%-0,2% v populaci. Předpokládá se tedy, ţe v naší republice ţije okolo 300 tisíc osob s mentálním postiţením (Švarcová 2011: 45). Mentálním postiţením a jeho problematikou se zabývá celá řada autorů. Existují různé definice a pohledy na tento druh postiţení. V následujících kapitolách se budeme této problematice více věnovat, se zaměřením na postoje společnosti k mentálně postiţeným lidem.
1.1.1
Terminologie mentálního postižení Jak uvádí Bajo a Vašek (1994: 36), lidé s poruchami intelektu se za mentálně
retardované začali označovat v odborné terminologii v roce 1959, protoţe v té době existovala celá řada termínů, které se pouţívaly, a bylo nutné je sjednotit. Pro upřesnění, jen u nás bylo známo okolo 20 různých pojmů mentálního postiţení – duševně vadný, duševně úchylný, duševně opoţděný, slabomyslný, rozumově vadný, mentálně nevyvinutý, apod. V minulosti se nejčastěji pro označení mentální retardace pouţíval termín oligofrenie (Slowík 2010: 46). Termín mentální retardace se v dnešní době uţívá nejčastěji a navozuje představu jakési dočasnosti opoţďování ve vývoji. Na rodiče dětí působí více optimisticky, neţ termín mentální postiţení, který vyvolává pocit trvalosti a nezměnitelnosti stavu dítěte. 11
V mnohé literatuře jsou termíny „mentální postiţení“ a „mentální retardace“ pouţívány jako synonyma (Švarcová 2003). Dle některých autorů je pojem mentální postiţení povaţován za významově širší – výška IQ představuje méně neţ 85 bodů. Pokud hovoříme o mentální retardaci, pak se IQ dle tohoto způsobu rozlišení pohybuje pod hodnotu 70 (Černá a kol. 2008). Pipeková definuje mentální retardaci jako: „(…) stav charakterizovaný celkovým snížením intelektových schopností, které v sobě zahrnují schopnost myslet, schopnost učit se a schopnost přizpůsobovat se svému okolí. Jde o stav trvalý, vrozený nebo částečně získaný, který je třeba odlišovat od defektů získaných po druhém roce života, označovaných jako demence“ (Pipeková a kol. 1998: 171). Švarcová mentální retardaci shrnula jako „Trvalé snížení rozumových schopností, které vzniklo v důsledku poškození mozku. Mentální postižení není nemoc, je to trvalý stav, způsobený neodstranitelnou nedostatečností nebo poškozením mozku“ (Švarcová 2006: 29). Dalším, poměrně často uţívaným termínem je handicap, který je často chápán jako omezení a znevýhodnění, které osobě nedovolí podílet se na běţných činnostech na stejné úrovni, jako ostatní (Švarcová 2003). Handicap a jeho míra, je ovlivněna pomocí, která je poskytována postiţenému jedinci. (Novosad 2000: 13)
1.1.2
Specifické zvláštnosti mentálního postižení Krejčířová uvádí, ţe mentálně postiţený člověk je omezen myšlením v abstraktních
pojmech a v intelektových funkcích. Také se špatně orientuje v sociálních a praktických adaptačních dovednostech. Tyto faktory je třeba při jednání s těmito osobami respektovat (Krejčířová 2007: 15)
, ţe jedinec s mentálním postiţením můţe
být v jeho potřebách, kvůli danému postiţení omezován. Vše je závislé na hloubce a rozsahu mentálního postiţení a mění se společně s časem. Co se týká schopnosti vnímání u mentálně postiţených, tak ta je opoţděna a omezena (např. stejné předměty povaţují za různé), také se projevuje špatné vnímání času a prostoru. U osob s mentálním postiţením je záměrná pozornost okolo 15-20 minut, většinou se soustředí na vnímání pouze jednoho jevu emotivita.
U
osob
: 2007). V ţivotě všech osob hraje důleţitou roli s mentálním
postiţením
dochází
k nediferencovanosti
citů
a jednostrannému uspokojení/neuspokojení, také jsou typické výkyvy nálad - od euforie k apatii (Valenta, Krejčířová: 1997).
12
1.1.3
Charakteristika mentálního postižení Mentálně postiţené osoby řadíme do skupiny zdravotně postiţených. Zdravotní
postiţení je odlišný zdravotní stav člověka, omezující jej v určité činnosti. Můţe se jednat o omezení pohybu, kvality ţivota, uplatnění ve společnosti apod. Zdravotní postiţení dělíme na tělesné, duševní, smyslové, mentální, nebo můţe být kombinované1 Dle Langera „mentálně retardovaní mají zvláštní postavení mezi ostatními zdravotně postiženými, protože jejich defekt se týká psychické oblasti, která u ostatních typů postižení nebývá primárně poškozena“ (Langer, 1996, s. 56). Specifickou skupinu mezi zdravotně postiţenými jedinci tvoří lidé s mentálním postiţením,
kteří
tvoří
jednu
z nejpočetnějších
skupin
(Krejčířová, Renotiérová, Ludíková 2006: 313). Švarcová ve své knize uvádí, jaké označení doporučuje pouţívat Mezinárodní liga asociací pro osoby s mentálním handicapem (ISLMH): „(…) doporučuje užívat označení člověk (dítě, mladistvý) s mentálním postižením (s mentální retardací). Tím má být vyjádřena skutečnost, že retardace není integrální součástí člověka, ale je pouze jedním z mnoha jeho osobnostních rysů“ (Švarcová 2003: 26). Mentální retardace má samozřejmě i své příčiny.
1.1.4
Příčiny mentálního postižení a jeho diagnostika Při narození mentálně postiţeného dítěte, nebo při pozdějším zjištění jeho mentální
retardace, se rodiče, i jejich okolí často zaměří na otázku příčiny této skutečnosti. Ţádají od lékařů přesné vysvětlení, jak a proč k mentálnímu postiţení dítěte došlo – jednak z důvodu, ţe mají strach, aby se postiţení neopakovalo při případném narození dalšího dítěte, ale převáţně z důvodu, ţe se snaţí najít „viníka“. Ţádný viník, ani prostá a snadno zjistitelná příčina však obvykle není. Mentální retardace má celou řadu příčin, které se vzájemně podmiňují, prolínají a spolupůsobí (Švarcová 2011: 41). Mezi příčiny mentální retardace se řadí dědičnost a organické poškození centrální nervové soustavy, coţ mohl zapříčinit jiţ nitroděloţní vývoj. Další příčinou můţe být porod, nebo doba krátce po narození. Tyto příčiny jsou však velice různorodé, v mnohých případech ani nejdou stanovit, nebo se naopak příčin objeví více.2
1
ŢijusHandicapem.cz. Definice zdravotního postiţení. Dostupné z: http://www.zijushandicapem.cz/zamestnani/definice-zdravotniho-postizeni.html. [posl. akt. neuvedeno] [cit. 25. 5. 2013]. 2 FOKUS – Opava, o. s. Mentální postižení. Dostupné z: http://fokusopava.skolanawebu.cz/mentalnipostizeni/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 30.3.2013].
13
Z odborného hlediska můţeme příčiny rozdělit na endogenní (vnitřní) a exogenní (vnější). Vnitřní příčiny jsou genetické, tedy zakódovány jiţ v systémech pohlavních buněk. Vnější příčiny působí od početí, v průběhu celého těhotenství matky, porodu, poporodního období, aţ do raného dětství. Exogenní příčiny se dále dělí na prenatální (působící od početí do narození), perinatální (působící těsně před, během a po porodu) a postnatální (působící po narození). (Švarcová 2011: 42). Označit někoho, jako osobu s mentálním postiţením není vůbec snadné. Je důleţité provést komplexní diagnostiku, coţ je dlouhodobý proces, který vyuţívá poznatky z oblasti medicíny, psychologie, logopedie a speciální pedagogiky. Navzdory tomu však existují tzv. klinické příznaky mentálního postiţení, coţ jsou ukazatele, díky kterým hodnotíme
člověka
na
základě
jeho
verbálních
a
motorických
projevů
(Jurkovičová 2010: 32).
1.1.5
Klasifikace mentálního postižení „Pro většinu lidí je asi nejznámější členění mentálního postižení podle stupně
na základě inteligenčního kvocientu (IQ). Jde o členění podle desáté revize Světové zdravotnické
organizace
(WHO)
z roku
1992
s platností
od
1.
1.
1993.“
schopny
uţívat
(Jurkovičová 2010: 36)
1.1.1.1 Lehká mentální retardace, IQ 50-69 (F70) Osoby
s lehkým
mentálním
postiţením
jsou
obvykle
v kaţdodenním ţivotě řeč, i kdyţ mluvit se naučí opoţděně. Většinou se s nimi dorozumíme bez větších problémů. Často mají problémy se čtením a psaním (Slowík 2010: 48). Tyto problémy se mohou projevit při teoretické práci ve škole. Pro takto postiţené osoby je vhodné vzdělávání, které je zaměřené na rozvíjení jejich dovedností a kompenzaci nedostatků. Ti, kteří jsou zaměstnaní, vyţadují spíše praktickou a manuální práci, neţ teoretickou. Co se týče osobní péče (hygiena, oblékání, jídlo), většina z nich je nezávislá, i kdyţ jim tyto činnosti trvají déle, proti normě. Co se však mentálně postiţeným osobám daří hůř, nebo vůbec, je samostatné řešení problémů plynoucí z nezávislého ţivota, nemají schopnost vyrovnat se s poţadavky, které obnáší manţelství, nebo výchova dětí (Švarcová 2003: 29). Podle Slowíka je pro tyto osoby typické, ţe velmi často pouţívají fráze, které někde slýchávají (obvykle od kamarádů, rodičů, …) a také je 14
třeba si uvědomit, ţe sloţitějším sdělením nemusejí správně porozumět (Slowík 2010: 48). Jak píše Švarcová: „U osob s lehkou mentální retardací se mohou v individuálně různé míře projevit i přidružené chorobné stavy, jako je autismus a další vývojové poruchy, epilepsie, poruchy chování nebo tělesné postižení“ (Švarcová 2003: 30). Do této kategorie dle Švarcové spadá aţ 80% postiţených. (Švarcová 2011:37)
1.1.1.2 Středně těžká mentální retardace, IQ 35-49 (F71) U těchto osob je chápání a uţívání řeči výrazně opoţděné a schopnosti v této oblasti jsou nedostatečné. Míra samoobsluhy je značně omezena, stejně tak jako pokroky ve škole. Takto handicapované osoby jsou hůře vzdělavatelné, avšak při dostatečném pedagogickém dohledu jsou schopny osvojit si základy čtení, psaní a počítání. Pokud jsou podporovány, jsou schopny vykonávat jednoduchou manuální práci. Není příliš obvyklé, ţe takto postiţení lidé vedou samostatný ţivot i přes to, ţe jsou převáţně mobilní a fyzicky aktivní. U
středně
těţké
mentální
retardace
se
často
vyskytuje
organická
etiologie
(Švarcová 2003:30). O komunikaci se zmiňuje Slowík, který uvádí, ţe nedostatečná slovní zásoba spojena s vadami výslovnosti a nesprávným vyjadřováním komplikuje moţnost porozumět informacím, které od těchto osob dostáváme. Pokud nerozumíme, co nám chce jedinec sdělit, je vhodné pouţít augmentativní (doplňkovou) komunikaci – gestikulaci, obrázky, názorné ukazování. Nicméně je dobré zaměřit se na hlavní myšlenku jejich velmi jednoduchých výroků, abychom nakonec pochopili podstatu sdělení. Velkou roli mohou hrát i taktilní formy dorozumívání – dotyky, objetí, pohlazení, které ačkoliv mohou být pro někoho nepříjemné, protoţe narušují osobní zónu bezpečí, mohou být nápomocné k utvoření dobré komunikační atmosféry a umoţňují těmto handicapovaným jedincům sdělit to, co pro ně vzhledem k omezení v řečových schopnostech bylo nesdělitelné (Slowík 2010: 49). V souvislosti s tímto postiţením se mohou přidruţit tělesná postiţení, dětský autismus a neurologická onemocnění, zejména epilepsie. Vyskytly se i případy s různými psychiatrickými onemocněními, avšak v tomto případě je diagnóza obtíţná (Švarcová 2003).
1.1.1.3 Těžká mentální retardace, IQ 20-34 (F72) Pokud jde o klinický obraz, přítomnost organické etiologie a přidruţené stavy, je tato kategorie v mnohém podobna středně těţké mentální retardaci. Většina osob v této 15
skupině trpí značným stupněm sníţení motoriky, nebo jinými přidruţenými vadami, avšak s dostatečnou dávkou podpory, je moţnost zlepšení v mnoha ohledech - ať uţ rozumových schopnostech, komunikačních dovednostech, či jejich samostatnosti. Moţnosti výchovy a vzdělání jsou převáţně omezené (Švarcová 2003: 31). O moţnostech komunikace u lidí s těţkou mentální retardací se zmiňuje Slowík, který tvrdí, ţe jsou velmi omezené, aţ ojedinělé, co se týče srozumitelnosti. Vyjadřují se pomocí jednotlivých slov, zvuky, dotyky, gestikulací, ukazováním, apod. Jako pomůcka pro komunikaci s nimi slouţí jiţ osvědčené obrázkové systémy a piktogramy (Slowík 2010: 50).
1.1.1.4 Hluboká mentální retardace, IQ je nižší než 20 (F73) Hluboká mentální retardace odpovídá pásmu IQ do 20, nicméně jelikoţ nelze přesně změřit, je odhadováno, ţe je niţší neţ 20. Tyto osoby jsou převáţně imobilní, nebo nějakým způsobem omezeny v pohybu a také inkontinentní. Nejsou schopny se o sebe postarat sami, vyţadují neustálou pomoc a péči. V osobní péči se mohou podílet malým dílem, pokud je s nimi vhodně pracováno. Etiologie hluboké mentální retardace je organická. U mobilních osob není výjimkou atypický autismus. „Běžné jsou těžké neurologické nebo jiné tělesné nedostatky postihující hybnost, epilepsie a poškození zrakového a sluchového vnímání“ (Švarcová 2003: 32). Slowík tvrdí, ţe vzhledem k závaţnému postiţení mozku, dorozumívání s takto handicapovanými osobami je velice náročné a vyţaduje dlouhodobou, intenzivní práci a trpělivost. Pokud se podaří komunikaci navázat, můţe tento úspěch vést ke zvýšení kvality jejich ţivota. Nejprve je však důleţité naučit se dekódovat nonverbální projevy (dýchání, napětí svalů, pohyby očí, pohyby končetin, zvuky, apod.) a na základě toho lze zachytit základní sdělení klienta, která se týkají okamţitých proţitků a potřeb. Známá je například metoda bazálního dialogu (Slowík 2010).
1.1.1.5 Jiná mentální retardace (F78) Tato kategorie se vyuţívá tehdy, kdy stanovení mentální retardace je nesnadné pro přidruţené senzorické a somatické postiţení (např. u nevidomých, neslyšících, nemluvících), těţké poruchy chování a autismus (Švarcová 2003: 32).
16
1.1.1.6 Nespecifikovaná mentální retardace (F79) V tomto případě je mentální retardace prokázána, ale není dostatek informací pro to, aby bylo moţné zařadit pacienta do jedné z výše uvedených kategorií (Švarcová 2003: 32).
17
1.2 Péče o mentálně postižené osoby 1.2.1
Institucionální péče pro lidi s mentálním postižením Jedna z příčin problematického začleňování osob s mentálním postiţením
do společnosti, je především institucionální péče, zejména ve velkých pobytových zařízeních. O tyto osoby je sice postaráno, avšak nemají prostor převzít odpovědnost za svůj ţivot, pečovat o sebe a domácnost tak, jako to dělají lidé mimo tyto instituce. V této kapitole, se zaměřuji na problematiku institucionální péče, s popisem denních a týdenních zařízení, se zaměřením především na pobytové instituce, pečující o mentálně postiţené osoby nepřetrţitě. Dříve byly tyto instituce nazývány jako ústavy sociální péče. Tento pojem je však zastaralý, nyní se pouţívá pojem domov pro osoby se zdravotním postiţením. Dle Michalíka mezi základní potřeby člověka patří potřeba nebýt izolován. Kaţdý člověk má potřebu např. komunikovat s ostatními, nalézat prostředí pro vzájemné sdílení, mít informace, společné zájmy, ochranu práv a potřeb. Mezi základní činnosti všech organizací patří právě ochrana práv a zájmů (Michalík 2013:117). „Pojmem institucionální péče je nejčastěji míněna role státu, přesněji řečeno jeho společenskopolitická funkce a ze zákonů vyplívající povinnosti péče o spoluobčany, potažmo pak o nemocné, postižené, staré lidi apod.“ (Šelner 2012: 135). Dřívější problematiku ústavní péče popisuje Švarcová, která uvádí, ţe to není aţ tak dávno, kdy bylo běţné zastávat názor, ţe mentálně postiţená osoba patří do ústavu. V případě, ţe se někteří rodiče rozhodli o své dítě pečovat sami, stávalo se, ţe je okolí odsoudilo, protoţe nebylo běţné, ţe někdo obětoval kvalitu svého ţivota pro mentálně postiţené dítě, z kterého, jak se říká „nikdy nic nebude“. Důsledkem bylo, ţe rodiče své postiţené děti začali skrývat. Dokonce i lékaři matky po porodu přesvědčovali, aby si na dítě nezvykali a předali je do ústavní péče (Švarcová 2003: 141). V dnešní době jsou pro mentálně postiţené osoby zařízené organizace s denním, týdenním a celoročním pobytem. Denní ústavy (stacionáře) jsou zřizovány zejména proto, aby pečovali o děti a mládeţ. Pečují však i o dospělé klienty – formou chráněných pracovišť. Činnost stacionářů je různá, obvykle jsou zaměřeny na volnočasové aktivity, terapie a pracovní rehabilitace. Další formou jsou týdenní zařízení, která jsou řekněme kompromisem mezi domácí a pobytovou péčí. Jsou výhodné jak pro handicapované jedince, tak pro jejich rodiny. Pro rodiny, protoţe si během pracovního týdne odpočnou od péče o postiţeného a mohou se věnovat práci, či ostatním dětem a pro postiţenou 18
osobu, protoţe se má neustále na co těšit – tedy ţe pojede domů. Týdenní zařízení poskytují svým klientům obvykle pestrý program a různé činnosti, které by jim rodina byla schopna těţko zajistit, na druhou stranu díky kontaktu s rodiči je zajištěna emoční stabilita dítěte a moţnost jeho společenské integrace (Švarcová 2011: 170). Jestliţe se však rodina rozhodne pro umístění dítě do domova pro osoby se zdravotním postiţením s celoročním pobytem, není to jednoduché rozhodnutí a často rodičům přináší výčitky svědomí a pocity selhání. Někdy však tyto rodiny nemají na výběr, protoţe nejsou schopni dlouhodobě uspokojovat potřeby takto postiţeného jedince (Švarcová 2003: 142). Institucionální péče, tedy zahrnuje péči o člověka v určitém zařízení (domově, organizaci), s různým zaměřením, a také ambulantní sluţby (např. denní centra, stacionáře). Pro to, aby byla organizace povaţována za instituci, není rozhodující, zda je spravovaná státem, nebo není, protoţe velikost, ani způsob financování nerozhoduje. Opakem institucionální péče je péče rodinná, která poskytuje péči o handicapovaného jedince dobrovolně a obvykle zdarma (Šelner 2012: 136). Momentálně je v souvislosti s institucionální péčí aktuální téma transformace sociálních sluţeb pro lidi postiţením. „Transformace je změna velkokapacitní ústavní služby pro lidi s postižením na bydlení a podporu v běžném prostředí. Lidé s postižením díky transformaci přecházejí z velkých ústavů do bytů či rodinných domů v běžné zástavbě a žijí způsobem života, který je obvyklý pro jejich vrstevníky.“3 Jinak řečeno jde o odklon od institucionální péče, která je poskytována ve velkých zařízeních, směrem k humánnějším
formám
péče,
poskytovaných
v zařízeních
rodinného
typu:
např. v chráněných bytech, ve společných bytech pro několik uţivatelů, nebo za pomoci osobních asistentů v běţné městské zástavbě. Na druhou stranu velká zařízení jsou obvykle dobře vybavena a mohou klientům poskytnout komplexní sluţby – bazén, zařízení usnadňující mobilitu osob, vhodně upravené pracovny na různé terapie, různé druhy terapií a zejména dostatek kvalifikovaných odborníků (Švarcová 2011: 171).
1.2.2
Rizika institucionální péče Jak uvádí Matoušek: „Nejzávažnějším rizikem dlouhodobého pobytu v ústavu
je tzv. hospitalismus, tedy stav dobré adaptace na neústavní, „civilní“ život“
3
Národní centrum podpory transformace sociálních sluţeb [hlavní webová stránka]. Dostupné z: http://www.trass.cz/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 10. 10. 2015]
19
(Matoušek 1999: 118). Jako obrovské riziko se dá povaţovat stav, kdy v domově pro osoby se zdravotním postiţením má klient uvařeno, vypráno, vyţehleno, zatopeno a v podstatě vše, co potřebuje k ţivotu. Také to, ţe se stýká s omezeným počtem lidí – nejčastěji se spoluobyvateli a zaměstnanci zařízení. Pak se není čemu divit, ţe mají problém orientovat se pro ně v nepřehledném vnějším světě, ţe mají zhoršenou schopnost komunikace a ţe ztrácejí celkově zájem o lidi a svět. Výjimkou není ani „ponorková nemoc“, zneuţívání a šikana (Matoušek 1999: 118-120).
1.2.3
Péče v rodině Opakem institucionální péče, je péče o mentálně postiţeného jedince v rodině, která
představuje nejpřirozenější prostředí pro ţivot. V ţádném jiném prostředí nemůţe být poskytnut stejný pocit jistoty, bezpečí a emoční stability. Pokud se rodina rozhodne pečovat o mentálně postiţeného člena rodiny doma, je větší pravděpodobnost úspěchu při začleňování do společnosti. I přes to, je toto rozhodnutí spojeno s řadou problémů. Novosad je toho názoru, ţe rozhodnou-li se rodiče pečovat o postiţené dítě doma, coţ je daleko lepší neţ kdyby jej umístili do některého z pobytových zařízení, je zčásti vyhráno, jelikoţ pobyt v harmonickém rodinném prostředí má pro rozvoj osobnosti pozitivní účinky. Problémem je, ţe tyto rodiny nejsou příliš doceněné. Nejen, ţe rodiče jsou omezeni, co se týče pracovních příleţitostí, protoţe ţádné pracovní úlevy se na ně nevztahují, ale také co se týče financí – rodina je ekonomicky oslabena. Tyto rodiny se příliš často nesetkají s úctou a porozuměním. Důsledkem toho vzniká izolovanost a osamocenost těchto rodin. Ne všichni rodiče zvládnou vysoké nároky na osobnost, psychickou stabilitu a fyzickou odolnost, coţ mnohdy vede k rozvodovosti a dítě zůstává v péči jen jednoho z rodičů, převáţně v péči matky. Rodiče postiţených dětí se často oprávněně cítí sociálně i ekonomicky znevýhodněni v porovnání s rodinami, které umístili své postiţené dítě do pobytového zařízení. S rozhodnutím ponechat si dítě doma se váţe fakt, ţe tito rodiče jsou přetíţeni povinnostmi a jen málokdy si mohou dopřát odpočinek, věnovat se zájmům, nebo mít moţnost zvýšit si příjem. Na druhou stranu není vhodné odsuzovat rodiny, které zvolili druhou variantu – tedy umístění dítěte do pobytového zařízení. Kaţdá rodina má specifické moţnosti a potřeby, nehledě na to, ţe kdyby byli více informováni o moţnostech, jako jsou osobní asistence, respitní péče, nebo pečovatelská sluţba a cítili by větší podporu svého okolí a společnosti, zvolili by mnohdy jiné řešení (Novosad 2009). Pro řadu rodičů je těţké dívat se na své postiţené dcery 20
či syny jako na dospělé lidi. Často to přehánějí s péčí a střeţí je, coţ jim ztěţuje, aby postupovali ve svém vývoji. Následné odpoutání tak bývá pro většinu rodičů těţší, neţ pro rodiče dětí bez postiţení. Rodiče jsou navyklí se starat o „dítě“ a často si nevšimnou, ţe přišel čas, aby si některé věci (např. svůj volný čas) určovali sami. Proto je důleţité, ptát se postiţených členů rodiny, co si přejí, i kdyţ to často nedokáţí jasně vyjádřit a jejich přání brát stejně váţně, jako u ostatních
21
2009: 111).
1.3 Člověk s mentálním postižením a společnost
1.3.1
Důstojnost osob s mentálním postižením Slowík je toho názoru, ţe nikdo nemá právo sniţovat důstojnost mentálně
postiţených osob, ani je povaţovat jako méněcenné, i kdyby se svým chováním sebevíc vymykali běţnému chování ve společnosti. Ani v případě, ţe se tato osoba chová dětinsky, není správné s ní jednat jako s dítětem, jestliţe se jedná o dospělou osobu či seniora. Samozřejmě není správné, dovolit mentálně postiţenému člověku projevovat se způsobem, který je nám nepříjemný, avšak je nutné, aby náš odstup byl citlivý, protoţe záměry těchto osob jsou obvykle pozitivní, protoţe se snaţí např. navázat kontakt. Stejně tak není přípustné, abychom lidem s mentálním postiţením něco vnucovali. Vţdy můţeme pouze nabízet, i přes to, ţe tendence rozhodovat za ně je silná. Můţe totiţ dojít aţ k omezování lidských práv. Nejvhodnější je podporovat tyto jedince v samostatnosti a usměrňovat jejich chování (Slowík 2010: 56). Velmi běţně se můţeme setkávat se situacemi, kdy společnost či jedinec osobu s mentálním postiţením přehlíţí a v rozhovoru nemluví s ní, ale s rodinným příslušníkem, opatrovníkem, nebo osobním asistentem. Velmi časté je takové jednání u lékařů, na úřadech, v obchodech apod. Na první pohled jasně vyplývá, ţe si společnost i v dnešní době stále myslí, ţe tyto osoby nejsou hodny rovného zacházení a mají vůči nim předsudky. Proto je velmi zásadní jednat s kaţdou osobou jako s jedinečnou bez ohledu na případné nedostatky, nebo omezení. Není výjimkou, ţe společnost mentálně postiţeným osobám tyká, ačkoli se jedná o dospělé jedince a obvykle se jich nikdo neptá, jak si přejí být oslovováni. Zásadním problémem je fakt, ţe mentálně postiţené osoby se chovají dětinsky a jelikoţ ani dětem nevykáme a neprobíráme s nimi váţné záleţitosti, podobně se stavíme i k postiţeným osobám. Jejich místo ve společnosti je velmi nejisté, protoţe nejsou ani dětmi, ani dospělými (Machová 2012). , ţe zdravého, ale i mentálně postiţeného člověka musíme brát váţně s jeho zcela vlastním charakterem a způsobem projevu, i kdyţ se nám, můţe zdát nejasný a nesrozumitelný. Je důleţité ho respektovat, protoţe pro něj to má smysl. Ne vţdy se nám podaří porozumět světu člověka s mentálním postiţením, ale vědomí, ţe jeho chování má pro něj smysl, i kdyţ pro nás zůstává utajen, znamená postoj, který je pozitivní. Musíme se snaţit vciťovat do jeho vnímání a cítění, i kdyţ tomu těţko rozumíme. Uţ sám pokus totiţ mění kvalitu vztahu 22
2009: 22, 23). Mentálně
postiţení často popírají vlastní postiţení. Není se co divit, kdyţ na ulicích, v obchodech, v autobusech – všude se setkávají s diskriminací. Proto se snaţí pokud moţno vymezovat vůči ostatním postiţeným. Pokud jde o osoby se závaţnějším postiţením, ty to mají v tomto ohledu snazší. Často si totiţ své postiţení vůbec neuvědomují. I oni však velice citlivě vnímají chování ostatních lidí a cítí, ţe jsou „jiní“. Přijmout své postiţení mohou dotyčné osoby jen tehdy, pokud zaţívají i pozitivní stránky toho, jací jsou. K tomu je však potřeba podpora a povzbuzení od ostatních
2009: 71).
Tuto kapitolu bych ráda uzavřela citací od
a (2009: 71), který zdůrazňuje,
ţe: „Brát lidi s mentálním postižením vážně, neznamená přehlížet jejich postižení. Znamená to brát je vážně i s jejich postižením.“
1.3.2
Moderní trendy v začleňování osob s postižením do společnosti Není novinkou, ţe určitá část populace se nějakým způsobem liší od společenského
průměru. Ať uţ schopnostmi, kterými vyniká, nebo různými formami postiţení. Společnost se postupně učí komunikovat a ţít s takto odlišnými jedinci, jinak řečeno integrovat je do společnosti. Význam integrace spočívá v tom, aby se společnost k handicapovaným lidem stavěla způsobem, který je nesegreguje a neodmítá, právě naopak. Aby byli co nejvíce začleněni do společenského ţivota (Švarcová 2003: 12). Jinými slovy se vyjadřuje Novosad, a to tak, ţe integrace znamená úplně splynutí handicapovaného ve společnosti a jeho začlenění. Předpokladem úspěšné integrace je samostatnost, nezávislost jedince a také podmínka, ţe nevyţaduje zvláštní přístup ze strany veřejnosti. Integraci chápeme jako cílový stav, kterého chceme při práci s handicapovaným jedincem dosáhnout. Tento stav však není trvalý, je totiţ ovlivněn různými okolnostmi, jako jsou podmínky v rodině, vzdělání, bydlení, sociální sluţby atd. (Novosad 2000). Jak bude začleňování osob s postiţením do společnosti úspěšné, se odráţí od postojů kaţdého z nás a na tom, jak jsme schopni tento proces akceptovat a identifikovat se s ním. Pak ovšem hovoříme spíše o inkluzi (Jankovský 2001). Inkluze je velmi často spojována s integrací. Pravdou je, ţe k sobě mají velmi blízko. Mezitím, co integrace je začlenění handicapovaného jedince do společnosti, inkluze je optimalizace integrace – tedy snaha o její udrţení. Inkluze tedy znamená pro člověka s postiţením neomezenou sounáleţitost k jiným, ţivot ve světě, kde dostanou adekvátní podporu, kterou potřebují a kde mají stejná práva jako jiní lidé (Šelner 2012: 98). Slowík dodává, ţe inkluze je moderním trendem v začleňování osob s postiţením do společnosti. Tyto 23
osoby jsou zapojovány do veškerých činností, jako lidé intaktní, se stejnými právy a povinnostmi a hlavně bez pomoci speciálních prostředků. Pomoc přichází jen v situacích nezbytně nutných, co vyţadují zásah (Slowík 2007). Dalším prosazujícím se trendem v péči o handicapované osoby je proces normalizace, jejímţ cílem je, aby tyto osoby ţily pokud moţno normálním ţivotem, jako ostatní spoluobčané. Tedy v rodině, kde jsou uspokojovány jejich přirozené potřeby (láska, pozornost, zájem, bezpečí, atd.) a nikoli v ústavním zařízení. Také to znamená umoţnění přípravy na budoucí povolání, mít odpovídající zaměstnání, kde je moţné utváření hodnot pro společnost, nebo alespoň vlastní uspokojení. Hlavní myšlenkou tedy je to, aby lidé s postiţením měli stejné podmínky a moţnosti kaţdodenních činností, jako mají ostatní lidé (Švarcová 2003: 12). Celá společnost by měla vnímat mentálně postiţené osoby jako rovnoprávné členy, kteří vyţadují v porovnání s ostatními více pozornosti a péče a kterým pomůţe do určité míry kompenzovat jejich odlišnost. To vše v souladu s jejich právy a s ohledem na zachování jejich lidské důstojnosti (Švarcová 2003: 12). Tento proces je označován jako humanizace. Finková dodává, ţe humanizace společnosti se projevuje nejen verbální formou vůči postiţeným, ale hlavně jednáním a zacházením s postiţeným a také ve vytváření podmínek pro jejich ţivot (Finková a kol. 2013: 95).
1.3.3
Stigmatizace lidí s mentálním postižením Pojem stigma pochází z Řecka, kde bylo označováno vše, co bylo povaţováno
za neobvyklé, nebo špatné. Toto označení spočívalo ve vyřezávání a vpalování do těla a měly upozorňovat, ţe nositelem je otrok, zločinec či zrádce, osoba, která byla nějakým způsobem pošpiněna, a bylo třeba se jí vyhýbat. Jednoduše řečeno šlo o společensky nepřizpůsobivé osoby. V dnešní době je tento termín pouţíván k hanbě, avšak došlo k odlišnostem v tom, které jevy budí pozornost. Naše mysl často nevědomky dělí osoby na obyčejné a poskvrněné, jejíţ hodnota automaticky v našich očích klesla. Odlišujeme tři rozdílné typy stigmat. Jedná se o ošklivosti tělesné, kdy se jedná o různá tělesná znetvoření. Dále vady charakteru (např. slabá vůle, nepoctivost, duševní poruchy, nezaměstnanost, sebevraţedné pokusy) a kmenová stigmata (rasa, národ, náboţenství atd.). Ve všech těchto výše jmenovaných příkladech stigmat (včetně těch, které jsem uváděla na začátku v souvislosti s Řeky) najdeme stejné rysy a tedy, ţe jedinec, který by mohl být ve společnosti běţně přijat je nositelem nějakého charakteristického rysu, který se odrazí 24
do naší pozornosti a způsobí, ţe se od dané osoby odvrátíme a stane se pro nás méněcennou. Často takové osobě připisujeme další nedokonalosti na základě pouhé jedné, o které víme (Goffman 2003: 9-13). V sociálních vztazích hrají významnou roli celkový tělesný vzhled osoby, protoţe jsou buď přitahovány, nebo naopak poznamenány odpudivostí (Vágnerová 2001: 57). Šelner tvrdí, ţe neexistuje nějaká ideální norma mentálního postiţení. Pouze existuje srovnání s kontrolní skupinou (jedná se o značnou většinu populace, jsou to osoby nepostiţené), podle níţ je mentálně postiţený jedinec kategorizován a posuzován. Obecně řečeno co se vyskytuje často, je v normě a tedy normální. To, co se vyskytuje zřídka, v normě není – tedy je nenormální. U mentálně postiţených osob dochází k mnoha situacím a projevům, které se vzájemně překrývají. Jednou je jejich jednání v normě, jindy zase ne. Vţdy záleţí na situaci a společnosti, jak tomuto chování porozumí (Šelner 2012: 47).
1.3.4
Diskriminace a zdravotně postižené osoby U osob se zdravotním postiţením, tedy i u mentálně postiţených jsou nerovnosti
zcela zřejmé. Ať uţ se jedná o nerovnost šancí, moţnosti, nebo obyčejnou lidskou spravedlnost. Můţe to být situace, kdy se chce takto postiţený člověk najíst v restauraci, ale majitel ho nepustí dovnitř, protoţe mentálně postiţené lidi obsluhovat nechce. Nebo kdyţ chce bydlet v bytě, ale pracovníci se s ním nebaví a řeknou „ne“. Případně to můţe být situace, kdy jiný zákazník v obchodě je obslouţen dřív, i kdyţ přišel později.4 V následujícím textu, se budu zabývat nerovnými šancemi, tedy diskriminací osob se zdravotním postiţením a zásadními právními předpisy, upravující práva těchto osob a zákaz diskriminace. Pojem diskriminace je vnímán v negativním smyslu. Jde o rozlišování, které zvýhodňuje ve srovnatelné situaci jedny proti druhým, přičemţ ty druhé poškozuje. Lidé jsou děleni na jedny a ty druhé, přičemţ ti druzí jsou špatní, protoţe jsou něčím jiní. Uţ dítě v půl roce ţivota, začíná rozlišovat – na známou tvář se usměje a cizí v něm vyvolá úzkost. Čím je člověk starší, tím vzrůstá jeho odpovědnost za stav jeho mysli i za to, jak se svým strachem a úzkostí naloţí. Strach z jinakosti je prvním krokem k sociálním postojům ve společnosti. V dějinách byli postiţení lidé vnímáni a přijímáni svým okolím
4
Dobromysl.cz. Manuál o diskriminaci. Dostupné z: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1573 [posl. akt. neuvedeno] [cit. 8.4.2016].
25
ambivalentně5, tedy se sklonem je buď podceňovat, odsuzovat, pronásledovat, nebo i zabíjet. Nebo naopak je litovat, přeceňovat a připisovat jim mimořádné, aţ nadpřirozené vlastnosti a schopnosti. V devatenáctém a převáţně dvacátém století byl proveden zásadní obrat v institucionální péči o lidi se zdravotním postiţením, avšak změny v povědomí i v individuálním vědomí osob, se za těmito lepšeními neustále zpoţďuje. Je to zejména proto, ţe sociální a rovněţ biologicky zakotvené předpoklady pro onu zásadní ambivalenci hodnocení, postojů a samotného vnímání jiných, jsou staré a hluboké (Podešva 2007: 5). Velký sociologický slovník (1996: 54) uvádí, ţe diskriminace je způsob omezování, nebo poškozování určitých společenských skupin v jejich nárocích a právech. Souvisí s předsudky a stereotypy. Jedná se o záměrné znevýhodňování určitých subjektů vytvářením nerovných podmínek (hospodářských, politických, právních). Podle slovníku sociální práce (1996: 32) pojem diskriminace zvýrazňuje odlišný přístup ke skupinám lidí, které mají stejný věk, pohlaví, rasu, nebo etnický původ. Určité skupiny lidí jsou systematicky zvýhodňovány, nebo znevýhodňovány a to zákony, podzákonnými normami, publicitou, předsudky a zejména chováním lidí, s nimiţ se tyto skupiny dostávají do kontaktu. Zjednodušeně řečeno: „Diskriminace je, když se s lidmi špatně zachází, protože jsou jiní než ostatní.“6
1.3.5
Právní ochrana zdravotně postižených osob před diskriminací Zákaz diskriminace, je obecně stanoven usnesením č. 2/1993 Sb. předsednictva
České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky v čl. 3, který zaručuje, ţe: „ Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ (Předpis č. 2/1993 Sb.) Jak je z textu vidět, chybí v této definici výslovně zakotvení zákazu diskriminace lidí se zdravotním postiţením. Tato skutečnost je přijímána odborníky s nemalými rozpaky. Odpůrci tohoto nedostatku hovoří o tom, ţe ve znění Listiny jsou
5
Ambivalence – dvojznačnost, dvojaký přístup k určitým faktorům nebo osobám, vyznačující se střídáním rozporných, protichůdných názorů, představ a pocitů. 6 Dobromysl.cz. Manuál o diskriminaci. Dostupné z: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1573 [posl. akt. neuvedeno] [cit. 8.4.2016].
26
bezpochyby zahrnuti i občané se zdravotním postiţením, pod označením „ani z jiného důvodu“ (Michalík 2013: 83). V České republice je nejvíce upravena ochrana před diskriminací v oblasti pracovněprávní. Jde například o povinnost zajišťovat rovné zacházení, která je stanovena v § 4 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kde je uvedeno, ţe Úřad práce ČR, zaměstnavatelé, právnické, fyzické a další subjekty „jsou povinni zajišťovat rovné zacházení
se
všemi
fyzickými
osobami
uplatňujícími
právo
na
zaměstnání“
(Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Další úprava týkající se rovného zacházení je stanovena v § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Podle tohoto ustanovení: „Vzdělávání je založeno na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana.“(Předpis č. 561/2004 Sb., školský zákon). Zásadní úpravu pojmu diskriminace přináší předpis č. 198/2009 Sb., zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) ze dne 23. dubna 2008, který v § 1 blíţe vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech: a) práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání, b) přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, c) pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování, d) členství a činnosti v odborových organizacích, radách zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, včetně výhod, které tyto organizace svým členům poskytují, e) členství a činnosti v profesních komorách, včetně výhod, které tyto veřejnoprávní korporace svým členům poskytují, f) sociálního zabezpečení, g) přiznání a poskytování sociálních výhod, h) přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování, i) přístupu ke vzdělání a jeho poskytování,
27
j) přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování. V § 1 odst. 3 je uvedeno, ţe „Fyzická osoba má právo v právních vztazích, na které se vztahuje tento zákon, na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována.“ (Předpis č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon).
28
1.4 Postoje společnosti k lidem s postižením
1.4.1
Jak se mluví o lidech s mentálním postižením V literatuře, ale i v běţné mluvě se často setkáváme s tím, ţe se hovoří o „mentálně
postiţených“ coţ naznačuje, ţe kromě tohoto označení jsou i lidé „mentálně nepostiţení“, tedy ve škatulce „normální“. Pokud o někom mluvíme jako o „mentálně postiţeném“, říkáme na prvním místě, ţe hlavní charakteristikou tohoto člověka je mentální nedostatečnost a dáváme prostor, aby si náš posluchač vytvořil představu o tomto člověku na základě své obecné představy o tom, jak takový člověk asi vypadá, jak se chová. Pro škatulku „mentálně postiţeného“ je samozřejmé, ţe kaţdý mentálně postiţený přece musí být takový, ţe ničemu nerozumí, neumí číst, je pomalý, agresivní, nesvéprávný, nemůţe
pracovat,
je
nesamostatný,
nevzdělavatelný,
nevychovatelný,
soustavně
masturbuje, ohroţuje okolí, je inkontinentní a jeho místo je v ústavu. Pokud se tedy někdo o někom vyjádří pouze tak, ţe je „mentálně postiţený“, nevíme o tomto člověku celkem nic. Respektive, víme o něm zhruba tolik, jako kdyby mi někdo řekl ţe „mentálně nepostiţený“. Z toho plyne, ţe nejdůleţitější je mluvit o kaţdém jako o člověku, mluvit o lidech. O lidech s mentálním postiţením bychom tedy neměli hovořit jako o těch postiţených, ale jako o lidech s postiţením. (Lečbych [on line]).
1.4.2
Postoje, stereotypy a předsudky společnosti Abychom se lépe zorientovali v problematice postojů, stereotypů a předsudků
společnosti, ve vztahu k osobám s mentálním postiţením, vymezíme si nejprve následující pojmy – postoj, stereotyp, předsudek a poté mentální postiţení. Postoj bychom mohli podle psychologického slovníku definovat jako „sklon reagovat ustáleným způsobem na předměty, osoby, situace a na sebe sama“ (Hartl, Hartlová 2009: 442). Postoje získáváme během ţivota, zejména vzděláváním, sledováním veřejného mínění a sociálními kontakty, jsou součástí naší osobnosti. Postoje lze tedy měnit prostřednictvím vzdělávání – čím více jsou studenti a ţáci ve společnosti vrstevníků se speciálními vzdělávacími potřebami, tím větší je moţnost jejich postoje k těmto osobám pozitivně ovlivnit (Hájková, Strnadová 2010: 65). Pokud mluvíme o stereotypu, jde o velmi stabilní prvek ve vědomí lidí, regulující jejich vnímání a hodnocení určité skupiny. Obvykle se jedná o ustrnulé představy lidí, 29
které jsou přejímané z jiných zdrojů, nikoli z vlastní zkušenosti. Jinými zdroji je myšlena především rodina, vzor rodičů, nejbliţší sociální okolí a uznávané autority. Dále se na jejich utváření podílí přenos skupinových norem a poznatků, jako jsou veřejné mínění, škola a sdělovací prostředky. Stereotypy, které vzniknou, jsou utvrzeny na základě i vlastní zkušenosti, často však souvisí s jednotlivými, třeba i nahodilými událostmi. Takový stereotyp má spíše iracionální charakter a obtíţně se mění čistě logickými argumenty. Jedná se tedy o trvalý stav a mění se jen pomalu (Petrusek a kol. 1996: 1229-1230). Předsudek je dle sociologického slovníku definován jako negativně hodnocená (nesympatická, obtěţující) zásadovost, charakterizovaná jako předpojatost či názorová strnulost. Obvykle se jedná o postoj negativní proti určité skupině lidí, který má ospravedlnit a posílit jejich diskriminaci a to nikoliv na základě osobních vlastností. Jde o zvláštní druh stereotypu, podle něhoţ určitá skupina lidí má niţší kvalitu, neţ my sami, přičemţ tento názor není ověřen (Petrusek a kol. 1996: 875). Pokud hovoříme o společnosti, tu Hartlovi definovali jako skupinu jednotlivců, kteří patří ke stejnému druhu a jsou organizováni kooperativním způsobem. Tito jedinci jsou spojeni historií, příbuzenskými a ekonomickými vztahy, sdílí společné normy, hodnoty a role a obývají stejnou územní lokalitu (Hartl, Hartlová 2009: 556-557). Vzhledem k potřebám naší práce si vymezíme také pojem mentální postiţení podle sociálního přístupu. Slowík (2007: 110) definuje mentální postiţení jako „(…) postižení charakteristické dezorientací ve světě a ve společnosti, která omezuje zvládat vlastní sociální existenci samostatně bez cizí pomoci.“ V následujícím textu se zaměříme více na problematiku postojů, stereotypů a předsudků společnosti ve vztahu k mentálně postiţeným lidem. Z dřívějších dob jsou známé postoje společnosti, nazírající na těţké postiţení jako „trest boţí“, „věc divnou a odlišnou“. Z těchto postojů vyplývá, ţe postiţení je něco nenormálního. Můţeme se dokonce setkat s případy, kdy lidé bojují proti přítomnosti postiţených osob ve svém okolí a zdůvodňují to např. slovy „kdo se má na ně dívat“. Pozitivní na tom je, ţe zaznamenáváme postupné zlepšování vztahů postiţených a společnosti. Svůj podíl na tom má zajisté vstup mladé generace do společenského ţivota, která má jiné moţnosti vnímání jinakosti, neţ tomu bylo dříve u generací starších, řekněme 40+. I přes to se v současnosti setkáváme s neinformovaností majoritní společnosti o skutečné situaci postiţených, o jejich problémech, podmínkách ţivota a také jejich zranitelnosti. Faktem je, ţe mezi důleţité vlivy postojů, které si utváříme, patří zejména rodina
a
výchova
dítěte.
V podstatě
si 30
postoje
utváříme
v průběhu
ţivota
(Michálík 2013: 105-106). Allport (2004) uvádí dvě formy působení rodiny na postoj dítěte. Jedná se o bezprostřední přejímání postoje rodičů za svůj a dále přejímání prostřednictvím rodinné atmosféry, která vede k rozvoji vlastního postoje v daném duchu. Naopak Vágnerová (1999: 8) uvádí, ţe je to kultura (a její hodnoty, normy, postoje), kdo určuje, co je správné či ne. Z toho vyplývá, ţe pokud atmosféra společnosti nebude vůči lidem se zdravotním postiţením pozitivní, i nadále se budou objevovat předsudky a stereotypy vůči těmto osobám, které si budeme přenášet z generace na generaci. Michalík (2013: 108) charakterizuje předsudek jako „spoléhání na obecné představy a soudy často od ostatních lidí.“ Pokud tedy lidé budou znát postiţené osoby, podmínky jejich ţivota, případně celé skupiny, pak je menší pravděpodobnost, ţe si utvoří předsudky. Pokud jiţ předsudek existuje, stačí jakýkoli podnět potvrzující jeho podstatu (např. v médiích), a tento předsudek je „potvrzen“ a velmi těţko se vyvrací. Dle Michalíka předsudky vůči osobám se zdravotním postiţením dělíme na dvě kategorie: a) Kladné Ochranitelské předsudky – jsou provázeny pozitivními emocemi a postoji (pomoc, ochrana, podpora, soucit, lítost). Jsou posilovány působením moderní společnosti, která povaţuje za správné a potřebné pomáhat a také působením výchovy. Idealizující předsudky – pro někoho je dané postiţení „navštívením“ a zkouškou. Heroizující předsudky – mají své místo především v bulvárním zpravodajství, jsou ale i v běţném ţivotě. Charakteristickým znakem je neznalost a nedostatek informací. Typický heroizující předsudek je „jsou to osoby silné“, „své omezení zvládají obdivuhodně“, „já bych něco takového na jeho místě nedokázal“
b) Záporné Odmítavé předsudky – tady patří typický předsudek vůči osobám s mentálním postiţením: „nemá cenu s těmito lidmi být – nic nenabízejí a nedokáţou“ Zavrhující předsudky – jsou zpravidla spojeny s reálným postojem. „Kdo má na tyto chudáky pořád platit“, „lepší by bylo, kdyby vůbec nebyli“ 31
Podceňující předsudky – jsou běţné, vychází ze znevýhodnění zdravotně postiţených osob, na jejich základě dochází k rozšiřování omezení na další schopnosti a dovednosti dané osoby (Michalík 2013: 110-111).
32
2.
METODOLOGIE ŠETŘENÍ
Obsahem této kapitoly je navrţení projektu výzkumného šetření pro realizaci výzkumu informovanosti středoškolských studentů na Blanensku o mentálním postiţení. Hlavní součástí je sestavení dotazníku, pomocí kterého bude kvantitativní výzkumné šetření provedeno. Zvolila jsem formu kvantitativního šetření, z důvodu velkého počtu respondentů. Níţe jsem vymezila výzkumnou otázku, dále hlavní a dílčí cíle výzkumu včetně hypotéz a jejich operacionalizaci. Jako metodu dat jsem zvolila dotazník, který je uveden v příloze. Součástí projektu výzkumu je také tzv. předvýzkum, v rámci kterého jsem na několika respondentech ověřila, zda je dotazník funkční, zda mu respondenti rozumí tak, jak zamýšlím.
2.1 Výzkumná otázka Výzkumná otázka je součástí téměř kaţdé studie. Je samozřejmé, ţe nejprve je důleţité mít otázku, na kterou následně hledáme odpovědi. Proto je nezbytné mít výzkum dostatečně promyšlený, aby bylo jasné, čeho chceme dosáhnout. Kdyţ se podaří definovat výzkumnou otázku, umoţní nám to určit cíl studie. (Walker 2013: 23) Výzkumná otázka tedy zní: Jaký je vztah středoškoláků na Blanensku k mentálně postiţeným osobám, jsou v jejich názorech přítomny stereotypy?
2.2 Stanovení cílů, hypotéz a jejich operacionalizace Pro naplnění výzkumné otázky jsem stanovila tři cíle, přičemţ kaţdý je dále rozpracován do čtyř hypotéz, které jsou podle Dismana (2002: 78) očekávání o charakteru věcí, vyvozené z teorie. Hypotézy tedy představují pracovní nástroj teorie, podle kterého směřuje následný postup výzkumného šetření (Zháněl, Hellebrandt, Sebera 2014: 27). Ke kaţdé hypotéze jsem následovně připojila operacionalizaci, coţ je proces převodu pojmů z teorie na zkoumatelné ukazatele (Reichel 2009: 51). Dále jsem za kaţdou hypotézou a její operacionalizací uvedla otázky, které byly následně po provedeném předvýzkumu upraveny. Výsledkem je dotazník, který je přílohou č. 1 v této práci.
33
Pro výzkum jsem zvolila 3 cíle: 1. Zjistit informovanost středoškolských studentů o problematice osob s mentálním postiţením. 2. Zjistit, zda středoškolští studenti mají předsudky vůči osobám s mentálním postiţením. 3. Zjistit, zda středoškoláci zaujímají negativní postoj vůči mentálně postiţeným lidem
2.3 Formulace hypotéz H1: Více než polovina dotazovaných středoškolských studentů nezná význam pojmu „mentální postižení“. Tato hypotéza je opřena o výsledky výzkumu Vlkové (2009), ve kterém na znalost pojmu mentálního postiţení odpovědělo na Konzervatoři ze 137 respondentů správně 33 studentů (24,09%). Na Církevní zdravotnické škole bylo správných odpovědí 43 (22,9%) ze 188 respondentů a u Střední školy informačních technologií a sociální péče bylo 53 správných odpovědí (22,46%) z 236 respondentů. Střední průmyslová škola elektrotechnická má 37 správných odpovědí (17,79%) z 208 respondentů a na SOŠ a SOU Obchodní, bylo správných odpovědí 15 (9,68%) ze 155 respondentů. Dle výsledků výzkumu si často respondenti zaměňovali mentální postiţení s tělesným. Operacionalizace: Hypotéza se potvrdí, pokud více neţ polovina respondentů u otázek č. 1 („Víte, co znamená pojem mentální postiţení? Jestliţe ano, napište prosím, co si pod tímto pojmem představíte.“) a 4 („Jaké si myslíte, ţe mohou být příčiny mentálního postiţení? Lze vybrat více moţností.“) odpoví ne. U otázky č. 2 („Pokud jste u první otázky odpověděl/a ano, odkud jste tyto informace získal/a?“) se hypotéza potvrdí tím, ţe respondenti vyberou pouze jednu odpověď. U otázky č. 4 („Jaké si myslíte, ţe mohou být příčiny mentálního postiţení? Lze vybrat více moţností.“), pokud odpoví více neţ polovina respondentů odpovědí c) nevhodné sociální prostředí. Otázky: 1. Víte, co znamená pojem mentální postiţení? Jestliţe ano, napište prosím, co si pod tímto pojmem představíte. a) Ano (doplňte) b) Ne 34
2. Pokud jste u první otázky odpověděl/a ano, odkud jste tyto informace získal/a? a) Z televize, rádia b) Z časopisů a knih c) Ze školy d) Na internetu e) Od rodiny a přátel f) Z konkrétní organizace pro osoby s MP g) Jiné (doplňte)
3. Jaké si myslíte, ţe mohou být příčiny mentálního postiţení? Lze vybrat více moţností. a) Poškození (centrálního nervového systému) mozku b) Dědičnost c) Nevhodné sociální prostředí d) Jiné (doplňte)
4. Znáte některá zařízení, která jsou určeny pro osoby s MP? Jestli-ţe ano, uveďte: a) Ano (doplňte) b) Ne
H2: V názorech studentů jsou zastoupeny stereotypy o mentálně postižených osobách. Tato hypotéza je opřena o výsledky výzkumu Loudové (2009), ve kterém na otázku, zda ve společnosti kolují předsudky a mýty o lidech se zdravotním postiţením, odpovědělo ze 168 respondentů ano 32 (19%), spíše ano 73 (43%), spíše ne 29 (17%), nevím 30 (18%), ne 3 (2%). Jeden respondent neodpověděl. Stejní respondenti na otázku: „Do jaké míry podle vašeho názoru ovlivňují tyto předsudky pohled (majoritní) společnosti na osoby se zdravotním postiţením?“ odpověděli z celkového počtu 168 respondentů, ţe značně ovlivňují, počtem 32 respondentů (19%), spíše ovlivňují počtem 76 respondentů (45%), nevím odpovědělo 33 respondentů (20%), 35
spíše neovlivňují 21 respondentů (13%), neovlivňují 2 respondenti (1%). 4 respondenti, tedy 2% na otázku neodpověděli. Operacionalizace: Hypotéza se potvrdí, pokud u otázky č. 5 („MP osoby za sebe mohou rozhodovat“), otázky č. 6 („Lidé s mentálním postiţením jsou schopni samostatného ţivota a nepotřebují neustálý dohled“) a otázky č. 8 („Tito lidé mohou být uţiteční“), odpoví většina respondentů spíše nesouhlasím, nebo nesouhlasím. U otázky č. 7 („Lidé s mentálním postiţením jsou spíše jako děti, a proto jako s dětmi bychom s nimi měli i jednat“) a otázky č. 9 („Člověk s mentálním postiţením je pro rodinu neštěstí“) se hypotéza potvrdí, pokud odpoví většina respondentů souhlasím, nebo spíše souhlasím. Otázky: 5. MP osoby za sebe mohou rozhodovat. a) Souhlasím b) Spíše souhlasím c) Spíše nesouhlasím d) Nesouhlasím
6. Lidé s mentálním postiţením jsou schopni samostatného ţivota a nepotřebují neustálý dohled a pomoc. a) Souhlasím b) Spíše souhlasím c) Spíše nesouhlasím d) Nesouhlasím
7. Lidé s mentálním postiţením jsou spíše jako „děti“, a proto jako s „dětmi“ bychom s nimi měli i jednat. a) Souhlasím b) Spíše souhlasím c) Spíše nesouhlasím d) Nesouhlasím
36
8. Tito lidé mohou být uţiteční. a) Souhlasím b) Spíše souhlasím c) Spíše nesouhlasím d) Nesouhlasím
9. Člověk s mentálním postiţením je pro rodinu neštěstí. a) Souhlasím b) Spíše souhlasím c) Spíše nesouhlasím d) Nesouhlasím
H3: Studentům setkání s mentálně postiženými osobami není nepříjemné. Tato hypotéza je opřena o výsledky výzkumu Hrnčiříkové (2010), ve kterém ze 100 respondentů odpovědělo na otázku: „Jaké by pro Vás bylo časté setkávání se s člověkem s mentálním postiţením?“ 74 respondentů (74%) uvedlo, ţe by nevadilo, 4 respondenti (4%) odpověděli, ţe by bylo příjemné, 11 respondentů (11%) by se cítilo nepříjemně a stejný počet 11 respondentů (11%) uvedlo, ţe by pro ně bylo stresující. Operacionalizace: Otázka č. 10 („Setkal jste se někdy s MP osobou?“) je spíše informativní. Hypotéza se potvrdí, pokud respondenti u otázky č. 11 („Pokud jste u předchozí otázky odpověděl ANO, jaké pocity ve Vás toto setkání zanechalo“) odpoví, ţe pozitivní. Dále, pokud u otázky č. 12 („Co jste při tomto setkání cítili? Můţete vybrat z více moţností.“) odpoví většina respondentů jinou variantou, neţ je a) znechucení, c) strach. Otázkou č. 13 („Bylo by Vám nepříjemné pravidelně se potkávat s osobami s MP? V zaměstnání, ve škole, u lékaře,…) a 14 („Bylo by Vám nepříjemné, kdyby Vás na ulici před Vašimi přáteli oslovil člověk s mentálním postiţením?“) se hypotéza potvrdí, pokud větší část respondentů odpoví ne. Otázkou č. 15 („Nyní prosím ohodnoťte čísly 1 aţ 5, jaký druh postiţení ve Vás vyvolává nejvíce nepříjemné pocity a který druh postiţení Vám naopak vadí nejméně (1 - vadí nejvíce, 5 - vadí nejméně).“) se potvrdí, pokud většina respondentů ohodnotí číslem 4 případně 5, písmeno d) mentálně postiţení.
37
Otázky: 10. Setkal jste se někdy s MP osobou? a) Ano b) Ne c) Nevím
11. Pokud jste u předchozí otázky odpověděl ANO, jaké pocity ve Vás toto setkání zanechalo? a) Pozitivní b) Negativní c) Neutrální
12. Co jste při tomto setkání cítili? Můţete vybrat více moţností. a) Znechucení b) Lítost a soucit c) Strach d) Lhostejnost e) Bezmoc f) Potřeba pomoci g) Rozpaky h) Jiné (doplňte)
13. Bylo by Vám nepříjemné pravidelně se potkávat s osobami s MP? (v zaměstnání, ve škole, u lékaře,…) a) Ano b) Ne c) Nevím
38
14. Bylo by Vám nepříjemné, kdyby Vás na ulici před Vašimi přáteli oslovil člověk s mentálním postiţením? a) Ano b) Ne c) Nevím
15. Nyní prosím ohodnoťte čísly 1 aţ 5, jaký druh postiţení ve Vás vyvolává nejvíce nepříjemné pocity a který druh postiţení Vám naopak vadí nejméně (1 - vadí nejvíce, 5 - vadí nejméně). a) Zrakově postiţení ….. b) Sluchově postiţení ….. c) Tělesně postiţení ….. d) Mentálně postiţení ….. e) Vady řeči ….. H4: Více, než polovina studentů si myslí, že mentálně postižené osoby nepatří do ústavu. Tato hypotéza je opřena o výsledky výzkumu Vlkové (2009), ve kterém na otázku, zda by měli být mentálně postiţené osoby v ústavech, odpověděli respondenti Střední školy informačních technologií a sociální péče převáţně ne, tedy 94,49% (223 studentů z 236). Respondenti Konzervatoře zvolili odpověď ne v počtu 93,43% (128 studentů ze 137), respondenti Církevní střední zdravotní školy odpověděli v počtu 92,55% (174 studentů ze 188). U respondentů SOŠ a SOU Obchodní, takto odpovědělo 85,81% (133 studentů ze 155) a respondenti Střední průmyslové školy elektrotechnické odpověděli počtem 78,37% (163 studentů z 208). A také o výsledky výzkumu Hrnčiříkové (2010), ve kterém na otázku, zda by lidé s mentálním postiţením měli ţít v ústavech sociální péče, odpovědělo ze 100 respondentů, nesouhlasím 50 (50%), souhlasím za předpokladu, ţe jsou zde splněny podmínky pro kvalitní ţivot 47 respondentů (47%), souhlasím, odpověděli 3 respondenti (3%). Operacionalizace: Hypotéza se potvrdí, pokud více, neţ polovina respondentů na otázku č. 16 („Myslíte si, ţe by lidé s mentálním postiţením měli být v ústavech?“) a otázku č. 18 („Máte z mentálně postiţených osob strach?“) odpoví ne a zároveň pokud na otázku č. 17 (V poslední době je velkým trendem transformace sociálních sluţeb. Lidé s postiţením díky transformaci přecházejí z velkých ústavů do bytů či rodinných domů 39
v běţné zástavbě a ţijí způsobem ţivota, který je obvyklý pro jejich vrstevníky. Jeví se Vám tento proces jako dobrý nápad? Prosím o doplnění důvodu Vašeho názoru.“) a otázku č. 19 („Vyuţil/a byste moţnosti po omezenou dobu bezplatně vypomáhat lidem s mentálním postiţením?“) odpoví ano. Otázky: 16. Myslíte si, ţe by lidé s mentálním postiţením měli být v ústavech? a) Ano b) Ne c) Nevím 17. V poslední době je velkým trendem transformace sociálních sluţeb. Lidé s postiţením díky transformaci přecházejí z velkých ústavů do bytů či rodinných domů v běţné zástavbě a ţijí způsobem ţivota, který je obvyklý pro jejich vrstevníky. Jeví se Vám tento proces jako dobrý nápad? Prosím o doplnění důvodu Vašeho názoru. a) Ano (popište proč) b) Ne (popište proč) c) Nevím 18. Máte z mentálně postiţených osob strach? a) Ano b) Ne c) Nevím 19. Vyuţil/a byste moţnosti po omezenou dobu bezplatně vypomáhat lidem s mentálním postiţením? a) Ano b) Ne c) Nevím
40
2.4 Předvýzkum Před ukončením projektu výzkumu jsem na několika respondentech ověřovala validitu dotazníku pomocí předvýzkumu. Účelem bylo zjistit, zda je dotazník funkční a zda mu respondenti, tak jak zamýšlím. Dle Dismana (2002) je předvýzkum prováděn na malém vzorku naší cílové populace, jehoţ pomocí se testuje srozumitelnost a jednoznačnost otázek. Předvýzkum je uţitečný především proto, ţe sám autor dotazníku nemusí vidět ve své práci neduhy, jako jsou špatně srozumitelné otázky, případně porozumění otázce víc, neţ jedním způsobem. Některé otázky mohou být pro jinou skupinu v populaci dokonce zcela iritující a zároveň něco, co povaţujeme za zcela běţnou znalost, nemusí být aţ tak běţné. Proto je vhodné před samotným výzkumem pouţít předvýzkum, díky kterému se nám podaří minimalizovat omyly tohoto typu. Předvýzkum jsem realizovala na vzorku osmi středoškolských studentů, abych docílila co největší podobnost s plánovaným výzkumným vzorkem. Zahrnula jsem do něj rodinné příslušníky a jejich spoluţáky ze středních škol. Nejprve jsem zkusila udělat předvýzkum se třemi studentkami zároveň, bohuţel se mi tento způsob jevil jako nevhodný, protoţe se jim nechtělo příliš spolupracovat. Proto jsem se rozhodla pracovat s kaţdým z těch vybraných osmi studentů jednotlivě, coţ bylo efektivnější. Jednalo se přibliţně o týdenní proces, pomocí kterého došlo k přepracování konečné podoby dotazníku. Otázku č. 2 jsem upravila doplněním věty, ţe je moţno vybrat více moţností. U otázky č. 3 jsem odpověď a) zjednodušila na „poškození mozku“, z původního „poškození centrálního nervového systému mozku“. Studentům se tato moţnost zdála vhodnější, protoţe si připadali, jak kdybych je zkoušela z odborných termínů. Otázku č. 6 jsem rozdělila na dvě samostatné otázky, protoţe z předvýzkumu vyplynul názor, ţe lidé s MP sice nejsou schopni samostatného ţivota, ale zároveň nepotřebují neustálý dohled. Otázku č. 11 jsem upravila vhodněji, protoţe se zodpovězením studenti měli problém. Setkali se totiţ s více lidmi s MP a někteří v nich zanechali pozitivní, jiní negativní pocity. U otázky č. 13 jsem upravila moţnosti odpovědí na ano, spíše ano, spíše ne a ne. Stejnou úpravu jsem provedla i s otázkou č. 16 a 18. U otázky č. 15 jsem doplnila, ţe kaţdé číslo můţe být pouţito vícekrát, neţ jednou. Na základě výše uvedených skutečností tedy mohu konstatovat, ţe díky předvýzkumu došlo k mnoha změnám v dotazníku. Finální verze dotazníku obsahuje 20 výzkumných otázek, přičemţ na závěr jsou doplněny tři otázky – otázka na pohlaví, věk a studovaný obor. Vyplnění celého dotazníku zabere přibliţně 7 minut. 41
Závěr Cílem této práce bylo připravit projekt výzkumného šetření o percepci mentálního postiţení středoškolských studentů na Blanensku, který by pomocí kvantitativního dotazníkového šetření zjistil, jak studenti vnímají mentálně postiţené osoby, zda jsou v jejich názorech zastoupeny stereotypy a předsudky a také, zda jsou informováni o problematice lidí s mentálním postiţením. Zejména dostatečná informovanost je jedním z kroků, jak stereotypy a předsudky postupně odbourávat a jak osoby s mentálním postiţením zařadit úspěšně do ţivota společnosti, jinými slovy je integrovat. Vlastní výzkum je předmětem mé bakalářské práce, která na tuto absolventskou práci navazuje. V první teoretické části je vymezen pojem mentální postiţení, včetně jeho příčin a klasifikace. Součástí je také popis péče o mentálně postiţené osoby v institucích a rodině, kde vyplynulo, ţe osoby s mentálním postiţením jsou problematicky začleňovány do společnosti především kvůli velkokapacitním zařízením s celoročním pobytem. Jako vhodné řešení se jeví transformace (známá také jako deinstitucionalizace) sociálních sluţeb, která je rovněţ zmíněna.
Stěţejní pro tuto práci je především zaměření
na problematiku společnosti a mentálně postiţených osob. V druhé části práce jsem definovala výzkumnou otázku, která zní: „Jaký je vztah středoškoláků na Blanensku k mentálně postiţeným osobám, jsou v jejich názorech přítomny stereotypy?“ K této otázce jsem následně vymezila tři dílčí cíle, které se zaměřují na informovanost středoškolských studentů o problematice osob s mentálním postiţením, dále na zjištění, zda středoškoláci mají předsudky vůči těmto osobám a nakonec na zjištění, zda středoškoláci zaujímají negativní postoj vůči osobám s mentálním postiţením. Ke kaţdému cíli jsem stanovila hypotézy, které jsou dohromady 4, včetně operacionalizací a na jejich základě jsem následně připravila hlavní nástroj výzkumu – standardizovaný dotazník. Dotazník byl finálně upraven po realizaci předvýzkumu, v jehoţ průběhu jsem na vzorku 8 středoškolských studentů ověřovala jeho funkčnost a následně provedla úpravy. Finální verze dotazníku obsahuje 20 otázek, přičemţ na závěr jsou doplněny 3 otázky sociodemografické o respondentech.
43
Bibliografický seznam Odborná literatura: 1. Allport G. W. O povaze předsudků. Praha: Prostor, 2004. 2. Bajo, I., Vašek, Š. Pedagogika mentálne postihnutých: psychopédia. Bratislava: Sapientia, 1994. 3. Černá M. a kol. Česká psychopedie: Speciální pedagogika osob s mentálním postižením. Praha: Karolinum, 2008. 4. Disman M. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 3. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2002. 5. Finková D. a kol. Iniciační analýza podmínek inkluze u osob se specifickými potřebami. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013. 6. Goffman E. Stigma: Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: Slon, 2003. 7. Hájková V., Strnadová I. Inkluzivní vzdělávání. Praha: Grada publishing, a.s., 2010. 8. Hartl P., Hartlová H. Psychologický slovník. 2.vyd. Praha: Portál, 2009. 9. Jankovský J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením. Praha: Triton, 2001. 10. Jurkovičová P. a kol. Komunikace a lidé s mentálním postižením – metodický materiál. Olomouc: Univerzita Palackého, 2010. 11. Krejčířová O. MANUÁL základních postupů jednání při kontaktu s osobami s mentálním postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 12. Langer S. Mentální retardace. Etiologie, diagnostika, profesiografie, výchova. 3. přepracované vydání. Hradec Králové: Kotva, 1996. 13. Matoušek O. Ústavní péče: druhé, rozšířené a rozpracované vydání. Praha: Slon, 1999.
45
14. Michalík J. Právo, společnost a zdravotně postižení. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 15. Novosad L. Základy speciálního poradenství: Struktura a formy poradenské pomoci lidem se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Praha: Portál, 2000. 16. Novosad L. Poradenství: pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním. Praha: Portál, 2009. 17. Petrusek M. a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. 18. Pipeková J. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998. 19. Podešva L. MANUÁL zaměřený na integraci osob se zdravotním postižením do společnosti. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007. 20.
. Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči. Praha: Portál, 2009.
21. Reichel J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009. 22. Renotiérová M., Ludíková L., Krejčířová O. Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 23. Slowík J. Speciální pedagogika. Praha: Grada Publishing, a. s., 2007. 24. Slowík J. Komunikace s lidmi s postižením. Praha: Portál, 2010. 25. Šelner I. Fenomén člověk s postižením. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc, 2012. 26. Švarcová I. Mentální retardace: vzdělání, výchova a sociální péče. Praha: Portál, 2003. 27. Švarcová I. Mentální retardace. Praha: Portál, 2006. 28. Švarcová I. Mentální retardace: vzdělávání, výchova, sociální péče. Praha: Portál, 2011. 29. Vágnerová M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2008.
46
30. Vágnerová M., Hadj-Moussová Z., Štech S. Psychologie handicapu. Praha: Karolinum, 2001. 31. Valenta M., Krejčířová O. Psychopedie – kapitoly z didaktiky mentálně retardovaných. Olomouc: Netopejr, 1997. 32.
. Psychopedie. 2.vyd. Praha: Parta, 2007.
33. Walker I. Výzkumné metody a statistika – z pohledu psychologie. Praha: Grada, 2013. 34. Zaháněl J., Hellebrandt V., Sebera M. Metodologie výzkumné práce. Brno: Masarykova univerzita, 2014.
Zákony: 35. Předpis č. 198/2009 Sb., zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). [online]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-198 [cit. 17. 4. 2016]. 36. Předpis č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. [online]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-2 [cit. 17. 4. 2016]. 37. Předpis č. 561/2004 Sb., zákon o předškolním, základním středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). [online]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-561 [cit. 17. 4. 2016]. 38. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. [online]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-435 [cit. 17. 4. 2016].
Internetové zdroje: 39. FOKUS – Opava, o. s. Mentální postižení. [online]. Dostupné z: http://fokusopava.skolanawebu.cz/mentalni-postizeni/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 30.3.2013].
47
40. Hrnčiříková E., 2010. Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením (bakalářská práce). [online]. Olomouc: Univerzita Palackého. Dostupné z: http://theses.cz/id/04bfxh/83441-345120331.pdf [cit. 17. 4. 2016]. 41. Lečbych M. [on line]. O síle slova a mentálním postižení. [online]. [posl. akt. neuvedeno] [cit. 25. 5. 2013]. Dostupné z: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=704. 42. Loudová T., 2009. Pohled majoritní společnosti na člověka s postižením průřezem dějin a v 21. Století (závěrečná práce). [online]. Olomouc: Univerzita Palackého. Dostupné z: https://theses.cz/id/vzzs0x/?furl=%2Fid%2Fvzzs0x%2F;lang=en [cit. 14. 3. 2016]. 43. Machová N. 2012. Vztah společnosti k lidem s mentálním postižením – dějiny a současnost (diplomová práce). [online]. České Budějovice: Jihočeská univerzita. Dostupné z: http://theses.cz/id/1xc8sj/DP_Nikola_Machov.pdf [cit. 10. 2. 2016]. 44. Národní centrum podpory transformace sociálních sluţeb [hlavní webová stránka]. [online]. Dostupné z: http://www.trass.cz/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 10. 10. 2015]. 45. Vlková L., 2009. Postoje společnosti k lidem s mentálním postižením (diplomová práce). [online]. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/104312/pedf_m/ [cit. 17. 2. 2016]. 46. ŢijusHandicapem.cz. Definice zdravotního postiţení. [online]. Dostupné z: http://www.zijushandicapem.cz/zamestnani/definice-zdravotniho-postizeni.html. [posl. akt. neuvedeno] [cit. 25. 5. 2013].
48
Přílohy Příloha č. 1: Dotazník Váţená studentko, váţený studente, Obracím se na Vás s ţádostí o vyplnění dotazníku, který je součástí výzkumu, realizující na CARITAS - Vyšší odborné škole sociální v Olomouci. Dotazník zjišťuje, jaký máte názor na problematiku osob s mentálním postiţením (v textu pouţito MP). Dotazník je anonymní a ţádná osobní data nebudou zveřejňována. Prosím o upřímnost. Vyplnění dotazníku zabere přibliţně 7 minut. U kaţdé otázky prosím zakrouţkujte odpověď, se kterou se nejvíce ztotoţňujete. Děkuji za Vaše pochopení a spolupráci. Alena Šmeralová …………………………………………………………………………………. 1. Víte, co znamená pojem mentální postiţení? Jestliţe ano, napište prosím, co si pod tímto pojmem představíte. a) Ano ………………………………………………………………………………. b) Ne
2. Pokud jste u první otázky odpověděl/a ano, odkud jste tyto informace získal/a? Lze vybrat více moţností. a) Z televize, rádia b) Z časopisů a knih c) Ze školy d) Na internetu e) Od rodiny a přátel f) Z konkrétní organizace pro osoby s MP g) Jiné ……………………………………………………………………………….
49
3. Jaké si myslíte, ţe mohou být příčiny mentálního postiţení? Lze vybrat více moţností. a) Poškození mozku b) Dědičnost c) Nevhodné sociální prostředí d) Jiné ……………………………………………………………………………….
4. Znáte některá zařízení, která jsou určeny pro osoby s MP? Jestli-ţe ano, uveďte: a) Ano ………………………………………………………………………………. b) Ne
5. MP osoby za sebe mohou rozhodovat. a) Souhlasím b) Spíše souhlasím c) Spíše nesouhlasím d) Nesouhlasím
6. Lidé s mentálním postiţením jsou schopni samostatného ţivota. a) Souhlasím b) Spíše souhlasím c) Spíše nesouhlasím d) Nesouhlasím
7. Lidé s mentálním postiţením potřebují neustálý dohled. a) Souhlasím b) Spíše souhlasím c) Spíše nesouhlasím d) Nesouhlasím
50
8. Lidé s mentálním postiţením jsou spíše jako „děti“, a proto jako s „dětmi“ bychom s nimi měli i jednat. a) Souhlasím b) Spíše souhlasím c) Spíše nesouhlasím d) Nesouhlasím
9. Tito lidé mohou být uţiteční. a) Souhlasím b) Spíše souhlasím c) Spíše nesouhlasím d) Nesouhlasím
10. Člověk s mentálním postiţením je pro rodinu neštěstí. a) Souhlasím b) Spíše souhlasím c) Spíše nesouhlasím d) Nesouhlasím
11. Setkal jste se někdy s MP osobou? a) Ano b) Ne c) Nevím
12. Pokud jste u předchozí otázky odpověděl ANO, jaké pocity ve Vás toto setkání zanechalo? V případě, ţe jste potkal více lidí s MP, jaký pocit převládal? a) Pozitivní b) Negativní c) Neutrální
51
13. Co jste při tomto setkání cítili? Můţete vybrat více moţností. Vyberte prosím jednu, maximálně dvě moţnosti. a) Znechucení b) Lítost a soucit c) Strach d) Lhostejnost e) Bezmoc f) Potřeba pomoci g) Rozpaky h) Jiné ……………………………………………………………………………….
14. Bylo by Vám nepříjemné pravidelně se potkávat s osobami s MP? (v zaměstnání, ve škole, u lékaře,…) a) Ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne
15. Bylo by Vám nepříjemné, kdyby Vás na ulici před přáteli oslovil člověk s mentálním postiţením? a) Ano b) Ne c) Nevím
16. Nyní prosím ohodnoťte čísly 1 aţ 5, jaký druh postiţení ve Vás vyvolává nejvíce nepříjemné pocity a který druh postiţení Vám naopak vadí nejméně (1 - vadí nejvíce, 5 - vadí nejméně). Kaţdé číslo můţete pouţít i víckrát neţ jednou. f) Zrakově postiţení ….. g) Sluchově postiţení ….. h) Tělesně postiţení ….. i) Mentálně postiţení ….. 52
j) Vady řeči …..
17. Myslíte si, ţe by lidé s mentálním postiţením měli být v ústavech? a) Ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne 18. V poslední době je velkým trendem transformace sociálních sluţeb. Lidé s postiţením díky transformaci přecházejí z velkých ústavů do bytů či rodinných domů v běţné zástavbě a ţijí způsobem ţivota, který je obvyklý pro jejich vrstevníky. Jeví se Vám tento proces jako dobrý nápad? Prosím o doplnění důvodu Vašeho názoru. a) Ano ………………………………………………………………………………. b) Ne ………………………………………………………………………………… c) Nevím 19. Máte z mentálně postiţených osob strach? a) Ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne 20. Vyuţil/a byste moţnosti po omezenou dobu bezplatně vypomáhat lidem s mentálním postiţením? d) Ano e) Ne f) Nevím
53
Na závěr Vás prosím o vyplnění některých Vašich osobních údajů: Jste: a) Muţ b) Ţena Napište prosím svůj věk: ……. Uveďte Váš aktuální studijní obor a ročník: a) Maturitní
obor
………………………………………………………………… b) Učební
obor
……………………………………………………………………
54
Anotace Absolventská práce je zaměřena na postoje společnosti k osobám s mentálním postiţením. Jejím obsahem je příprava projektu výzkumného šetření, který by pomocí kvantitativního dotazníkového šetření zjistil, jak studenti na Blanensku vnímají osoby s mentálním postiţením, do jaké míry jsou informovaní o této problematice a jaký vliv hrají předsudky a stereotypy v utváření jejich názoru. Práce je rozdělena do dvou částí. Teoretická část obsahuje obecné informace o mentálním postiţení a problematice mentálně postiţených osob ve společnosti. Druhá část se zabývá vlastní přípravou výzkumného šetření. Hlavním výstupem je standardizovaný dotazník. Klíčová slova: mentální postiţení, postoje společnosti, předsudky, stereotypy, stigmatizace, diskriminace, právní ochrana
55
Annotation This graduation work is focused on attitudes of society towards mentally handicapped people. Its content is a preparation of a research project that would find out by means of a quantitative questionnaire survey how students in Blansko region perceive mentally handicapped people, to what extent they are informed about this issue, and what influence prejudices and stereotypes have on shaping their opinion. The thesis is divided into two parts. The theoretical part contains general information about mental disabilities and problems of mentally disabled people in a society. The second part of this work deals with the preparation of the own research. The main output is a standardized questionnaire. Keywords: mental disability, societal attitudes, prejudices, stereotypes, stigmatization, discrimination, legal protection
56
