CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Adaptace dětí se syndromem CAN v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka Téma práce: Adaptace dětí se syndromem CAN v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka

Markéta Hračovová Vedoucí práce: Mgr. Hana Štěpánková

Olomouc 2013

Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.

V Olomouci dne 19.4.2013 Podpis

Na tomto místě bych chtěla poděkovat své vedoucí Mgr. Haně Štěpánkové za obětavost, trpělivost, vstřícnost a odborné vedení při zpracování absolventské práce. Dále bych ráda poděkovala vedoucí zařízení Klokánek Dlouhá Loučka Mgr. Šárce Kupčákové za umoţnění výzkumu a také celému kolektivu pracovníků za cenné rady a vstřícný přístup.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 6 I.

TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................... 8

1 Syndrom CAN.............................................................................................................. 8 1.1

Formy syndromu CAN.......................................................................................... 9

1.1.1

Tělesné týrání ................................................................................................. 9

1.1.1.1

Tělesné týrání dítěte aktivní povahy ......................................................... 9

1.1.1.2

Tělesné týrání dítěte pasivního charakteru ............................................. 10

1.1.2 1.1.2.1 1.1.3 1.1.3.1 1.1.4

Psychické týrání ........................................................................................... 11 Týrající rodiče a děti, které bývají týrány ............................................... 11 Zanedbávání ................................................................................................. 12 Zanedbávání dětí v rodině....................................................................... 13 Sexuální zneuţití .......................................................................................... 14

1.1.4.1

Formy sexuálního zneuţívání ................................................................. 15

1.1.4.2

Dospělí zneuţívající děti a děti, které bývají zneuţívány ....................... 15

1.1.5

Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení) ..................................... 16

1.1.6

Systémové týrání .......................................................................................... 16

1.2

Rizikové situace .................................................................................................. 17

1.3

Příznaky .............................................................................................................. 17

1.3.1

Příznaky fyzického týrání............................................................................. 18

1.3.2

Příznaky emocionálního zneuţívání............................................................. 18

1.3.3

Příznaky zanedbávání ................................................................................... 18

1.3.4

Příznaky sexuálního zneuţívání ................................................................... 19

1.4

Důsledky ............................................................................................................. 19

1.4.1

Důsledky týrání ............................................................................................ 19

1.4.2

Důsledky citové deprivace ........................................................................... 20

1.4.3

Důsledky sexuálního zneuţívání .................................................................. 20

1.5

Pomoc ohroţeným dětem .................................................................................... 21

1.5.1

Primární prevence ........................................................................................ 21

1.5.1.1

Zaměřené působení na širokou veřejnost................................................ 21

1.5.1.2

Zaměřené působení na rodiče a vychovatele .......................................... 22

1.5.1.3

Zaměřené působení na odborné pracovníky ........................................... 22

1.5.2

Sekundární prevence .................................................................................... 23

1.5.3

Terciální prevence ........................................................................................ 23

1.5.4

Účinnost prevence ........................................................................................ 23

1.5.5

Detekce syndromu CAN .............................................................................. 24

1.5.5.1

Ohlášení .................................................................................................. 25

1.5.5.2

Diagnostika a potvrzení či vyloučení syndromu CAN ........................... 25

1.5.5.3

Cílené vyhledávání ................................................................................. 28

1.6

Úloha sociálního pracovníka při řešení syndromu CAN .................................... 28

1.7

Legislativní rámec ............................................................................................... 29

1.7.1

Listina základních práv a svobod ................................................................. 30

1.7.2

Zákon o rodině ............................................................................................. 30

1.7.3

Úmluva o právech dítěte .............................................................................. 31

1.7.4

Zákon o sociálně- právní ochraně dětí ......................................................... 31

1.7.5

Trestní zákon ................................................................................................ 32

2 Adaptace..................................................................................................................... 34 2.1

Sociální adaptace................................................................................................. 34

2.2

Poruchy adaptace ................................................................................................ 35

2.3

Efektivní způsoby adaptace ................................................................................ 35

3 Rodinná alternativa ústavní péče - Klokánek............................................................. 37 3.1

Fond ohroţených dětí .......................................................................................... 37

3.2

Klokánek ............................................................................................................. 37

3.2.1

Klokánek Dlouhá Loučka............................................................................. 38

II. VÝZKUMNÁ ČÁST ............................................................................................... 40 4 Metodologie výzkumu ............................................................................................... 40 4.1

Cíl, výzkumné otázky a kritéria .......................................................................... 40

4.2

Výzkumná strategie............................................................................................. 41

4.2.1 4.3

Výzkumný přístup ........................................................................................ 41

Metody získávání dat .......................................................................................... 42

5 Případová studie ......................................................................................................... 43 5.1

Závěrečný výstup ................................................................................................ 45

Závěr ............................................................................................................................... 50 Seznam zkratek ............................................................................................................... 52 Bibliografický seznam .................................................................................................... 53

Úvod Cesta týraných, zanedbávaných nebo zneuţívaných dětí, tedy dětí se syndromem CAN, často vede do dětských domovů, kojeneckých ústavů a obdobných zařízení pro ohroţené děti. V České republice byly pro tento účel vybudovány zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc tzv. Klokánky. Většina dětí není připravena na změnu spojenou s příchodem do nového prostředí mezi neznámé lidi. Mnozí mohou tvrdit, ţe je umístění do zařízení pro dítě vysvobozením od trápení, kterému bylo vystavováno. Nemůţeme však dopředu posoudit, zda se dítě dokáţe v novém prostředí efektivně adaptovat. Problematika týraných, zneuţívaných a zanedbávaných dětí je stále aktuální. Tuto situaci dokazuje narůstající počet takto ohroţených dětí, jak vyplývá z médií. S tím je také spojené časté umisťování dítěte mimo rodinu. Takové přemisťování často na dítě působí stresově. Toto téma jsem si zvolila proto, abych zjistila, jak dítě reaguje po umístění do zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Dokáţe se efektivně adaptovat? Co mu činí potíţe v procesu adaptace? Cílem mé absolventské práce je posoudit, jak se dítěti se syndromem CAN dařilo postupně adaptovat v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka. Hlavní výzkumnou otázkou tedy je: „Jak se dítěti se syndromem CAN dařilo postupně adaptovat v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka?“ Ke stanovení hlavního cíle jsem si zvolila také dílčí cíle, které se vztahují k problematice syndromu CAN a vyuţití sociální práce při řešení situace dítěte se syndromem CAN. Dílčím cílem je tedy objasnění problematiky syndromu CAN a vyuţití sociální práce při řešení situace dítěte se syndromem CAN. Práce by tedy měla poslouţit jednak laické veřejnosti, ale i poskytovatelům sluţeb, kterých se tato problematika nějakým způsobem dotýká. Práce můţe být uţitečná pro budoucí pracovníky, kteří by se rádi věnovali této oblasti. Má práce je rozdělena na dvě části, a to část teoretickou a výzkumnou. V teoretické části se věnuji výkladu základních pojmů souvisejících s hlavní problematikou. Ve výzkumu vyuţívám jako výzkumnou strategii kvalitativní výzkum, v rámci něhoţ jsem si zvolila jako výzkumný přístup případovou studii. Tento přístup jsem si vybrala, jelikoţ se zabývá studovaným jevem komplexně. Zaměřuje se na celkový případ v jeho minulosti a současnosti a na další jevy okolo, které mohou vnést do případu nadhled.

6

Předmětem syndromu CAN se v odborné literatuře zabývají odborníci z oblasti psychologie, pediatrie, sociální práce, právních věd. Předmětem adaptace se této problematice věnují především psychologové. Literaturu, která by pojednávala o adaptaci dětí se syndromem CAN v zařízení Klokánek, se mi nalézt nepodařilo. Týráním, zneuţíváním a zanedbáváním dětí se podrobně zabývá Profesor Zdeněk Matějček ve své práci „Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě“ a v publikaci s názvem „Co děti nejvíc potřebují“. Kompetencemi sociálního pracovníka při řešení situace dítěte se syndromem CAN se zabývá především Docent Matoušek ve svých pracích „Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny“ a „Metody a řízení sociální práce“. Absolventská práce je rozdělena do dvou částí, a sice na část teoretickou a část výzkumnou. V rámci teoretické části se zabývám charakteristikou syndromu CAN a jeho formami. Dále se zde věnuji příčinám, projevům a důsledkům týrání, zneuţívání a zanedbávání dětí. Další kapitola je zaměřena na vyuţití sociální práce při řešení situace dítěte se syndromem CAN. Ve druhé části se věnuji charakteristice adaptace. V poslední části teoretické práce nastiňuji funkci zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc tzv. Klokánky. V rámci výzkumné části se věnuji metodologii, tedy výběru strategie výzkumu, cíli výzkumu a výzkumným otázkám. Poté se jiţ zaměřuji na samotnou případovou studii a konkrétní případ. V závěru se věnuji závěrečnému výstupu případu.

7

I.

TEORETICKÁ ČÁST

1 Syndrom CAN Syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte označovaný téţ jako syndrom CAN, má své určité negativní projevy a důsledky, které mohou mít významný vliv na úspěšné začlenění se do společnosti a na celkovou adaptaci v novém prostředí. Nové prostředí je zde zmiňováno proto, ţe zde obvykle jsou umístěny děti, kterým bylo v rodinách ubliţováno. V našem případě je to zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc tzv. Klokánek. Syndrom CAN, nebo-li syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte, v anglosaské literatuře také nazývaný jako Child Abuse and Neglect, je soubor negativních příznaků v různých oblastech stavu a vývoje dítěte i jeho postavení ve společnosti, především v rodině. Tento syndrom je důsledkem záměrného ubliţování dítěti, způsobeného zejména lidmi z jeho nejbliţšího okolí, hlavně rodiči. Jde o syndrom s různorodými jevy. Nejde však o jednostranný akt ze strany pachatele, ale o zvláštní interakci všech zúčastněných osob, sloţek a podmínek, v nichţ tento proces probíhá (Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, s. 15). Syndrom zneuţívaného, zanedbávaného dítěte byl poprvé popsán na 3. evropské konferenci pro prevenci týrání dětí. Tato konference se konala v Praze v roce 1991. Na výsledky konference později navázala Zdravotní komise Rady Evropy, jeţ vymezila formy syndromu CAN (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 36). Tyto symptomy jsou následkem aktivního ubliţování nebo zanedbání péče, kdy nejsou uspokojeny základní potřeby dítěte. Různé formy ubliţování mají odlišný dopad. Lze tedy rozlišit problémy, jejichţ příčinou je deprivace, to znamená opomenutí základních potřeb dítěte, týrání a zneuţívání (Vágnerová, 2004, s. 593). Toto jednání je nepřijatelné a společností je odsuzováno. Lze mu však předcházet. Dané aktivity či neaktivity mívají dopad na tělesnou a psychickou oblast dítěte. Toto jednání nebo i nejednání tedy nepříznivě působí na duševní, duchovní, emocionální a sociální stránku dítěte (Dunovský a kol., 1995, s. 23-24).

8

1.1Formy syndromu CAN Jak bylo jiţ výše zmíněno, Zdravotní komise Rady Evropy vymezila jednotlivé formy syndromu CAN, do kterých se řadí týrání (tělesné i psychické), zanedbávání a zneuţívání. Mezi zvláštní formy syndromu CAN patří Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení) a systémové týrání. Tyto formy budu specifikovat v následujících podkapitolách.

1.1.1 Tělesné týrání Tělesné týrání je fyzické ublíţení nebo nezabránění utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je zřejmé, či kde je podezřelé, ţe jedinci bylo zranění způsobeno vědomě, nebo tomuto zranění nebylo zabráněno (Pöthe,1999, s. 35).

1.1.1.1 Tělesné týrání dítěte aktivní povahy Tělesné týrání aktivní povahy se týká jakéhokoliv násilí páchaného na dítěti. Toto ubliţování nebo i opomenutí je záměrné a obvykle vede ke zranění nebo dokonce ke smrti dítěte. Dochází zde také k selhání ochrany dítěte před ublíţením. Důsledkem tohoto násilí na dětech jsou různá poranění. Dalším typem dětí tělesně týraných jsou ty, u nichţ nejsou patrné bezprostřední známky tělesného poranění, ale docházelo u nich například k ublíţení ve formě dušení či trávení (Dunovský a kol., 1995, s. 41). K nejčastějším způsobům ubliţování dětí patří bití rukou nebo vařečkou, kopání, pálení cigaretou, kousání, řezání, opaření vařící vodou, trhání vlasů (Pöthe,1999, s. 35). Dunovský (1995, s. 42-50) rozděluje tělesná poranění a postiţení orgánů a funkcí na zavřená poranění a otevřená poranění. Zavřená poranění vznikají tupým násilím, přičemţ nebývá porušena kůţe, ale dochází k poškození tkání a orgánů. Mezi zavřená poranění se řadí otřesy, pohmoţdění, poranění svalu, kostí, hlavy, míchy a nitrobřišních orgánů. Otevřená poranění se vyznačují narušením kůţe, sliznice nebo povrchu orgánu. Mezi poranění otevřené patří rány na hlavě, nitrooční krvácení, rány na hrudníku, popáleniny. Můţe docházet k bezvědomí, bolestem břicha, bolestem hlavy, závratím nebo křečovým stavům.

9

Někdy je velmi těţké zhodnotit, zda poranění vzniklo nehodou, nedostatečnou pozorností či zanedbáním péče. Stále se však na tuto moţnou příčinu úrazu myslí nedostatečně (Dunovský a kol., 1995, s. 42).

1.1.1.2 Tělesné týrání dítěte pasivního charakteru Dunovský (1995, s. 59) definuje tělesné týrání pasivního charakteru jako: „Nedostatečné uspokojení alespoň těch nejdůleţitějších tělesných potřeb, a to i v návaznosti na psychické a sociální potřeby. Jde o úmyslné, ale i neúmyslné nepečování při závaţných psychických poruchách či značné nezralosti rodičů.“ Dále jde o opomenutí v péči o dítě či nepochopení rodičovské role, ať jiţ z důvodu nezralosti, otupělosti, hledání jiných ţivotních hodnot neţ spojených s dětmi. Do tělesného týrání pasivního charakteru se řadí porucha v prospívání dítěte neorganického původu. Tato porucha je typická nedostatečnou výţivou dítěte. Jedinec můţe trpět podváhou a v některých případech vede nedostatečná výţiva i k zastavení růstu. Dochází také k nedostatku některých vitaminů v těle, především vitaminu C, B a D. Tato porucha se často objevuje v chudých zemích nebo v málo přizpůsobivých rodinách (Dunovský a kol., 1995, s. 59). Tělesného týrání pasivního charakteru se týká také nedostatek zdravotní péče. Mnohdy jde o neuvědomělé odmítání zdravotní péče, především ve váţných situacích. Rodič často nepochopí, ţe je stav dítěte kritický. Dalším případem je situace, kdy rodič dítěti ublíţí, má strach z právních postihů, a proto se k lékaři neodváţí přijít (Dunovský a kol., 1995, s. 61-62). Dunovský (1995, s. 62-63) zmiňuje v rámci tělesného týrání pasivního charakteru nedostatky ve vzdělání a výchově. Tento problém se týká především rozvojových zemí, kde je negramotnost velmi vysoká, hlavně u děvčat. Avšak i v rozvinutých státech se můţeme setkat se zanedbáváním v oblasti vzdělání, hlavně tam, kde je jedinec málo stimulován a učen, a proto jeho mentální kapacity nejsou plně rozvinuty. Nedostatek přístřeší, ošacení a ochrany patří téţ do tělesného týrání pasivního charakteru. Znamená to nezabezpečení domova a příhodných podmínek k ţivotu. Řadí se sem nepozornost k vlivům, které by mohly ohrozit zdraví i ţivot jedince. Tento problém se týká dětí bez domova, které o něj přišly příčinou ţivelných katastrof, útěkem z domova nebo izolací. Jde ale především o skupinu jedinců, jejichţ rodiče trpí

10

chudobou, jsou nezaměstnaní, nebo se nedokáţou dostatečně postarat o „tělesné statky“ dítěte (Dunovský a kol., 1995, s. 63). Tělesné týrání nemá na dítě jen aktuální dopad, ale ovlivňuje i jeho budoucnost. K dalšímu ubliţování můţe docházet v procesu tzv. sekundární viktimizace, která vzniká působením nepříznivých vlivů vyplývajících z bezohledného řešení situace (Vágnerová, 2004, s. 611).

1.1.2 Psychické týrání Psychické týrání je důsledkem nevšímání, poniţování, výsměchu, opovrhování, uráţek a záměrného zastrašování. Výsledkem je, ţe dítě trpí komplexem méněcennosti, neváţí si samo sebe, pociťuje úzkost, nedostatečnost a nedostatek sebedůvěry. Tyto pocity poté kompenzuje uţitím agresivního jednání na slabších vrstevnících. V opačném případě se uzavře do sebe (Pöthe,1999, s. 43). Psychické týrání je jednak aktivní povahy. Patří sem nadávky, zesměšňování, poniţování, opovrhování. Je však také pasivního charakteru. Pasivní psychické týrání znamená, ţe se neděje něco, co by se správně dít mělo (Dunovský a kol., 1995, s. 67). Dunovský (1995, s. 67) se ptá: „Není dítě, které pociťuje nelásku, nezájem, nevšímavost či nedostatek péče těch, které má rádo, téţ psychicky týráno?“ Psychické týrání bývá často neodhalené, jelikoţ je obtíţné prokazatelné, ţe k tomuto jednání docházelo. U tohoto typu týrání nelze zjistit ţádné jasně rozpoznatelné známky ubliţování. Jediný způsob, jak lze dokázat psychické týrání jsou změny v chování dítěte, psychické změny, například depresivní nebo úzkostné poruchy, a změny v osobnosti. Tyto projevy jsou důsledkem stálého tlaku a napětí v rodině. Nejkrajnějším vyústěním z této situace bývá spáchání sebevraţdy (Pöthe,1999, s. 46).

1.1.2.1 Týrající rodiče a děti, které bývají týrány Týrajícími rodiči mohou být lidé se sklonem reagovat násilím. Jde o jedince, kteří jsou výbušní, nezdrţenlivý, citově chladní a bezohlední. Často se jedná o osoby ţijící v dysfunkčních rodinách. Často to bývají lidé s anomálním vývojem osobnosti, alkoholici, psychicky nemocní nebo osoby s organickým poškozením mozku. Dalším rizikem mohou být rodiče, kteří jsou aţ příliš zaměstnáni svými vlastními problémy a které dítě zatěţuje. Ve stresujících situacích očekávají jistou emoční podporu, které se 11

jim však nedostává a na dítěti si vybíjejí své negativní emoce. Řadí se sem také rodiče, jeţ o dítě nestojí. Potomek je jim přítěţí. Dalším typem týrajících rodičů mohou být lidé, kteří touţí mít moc nad dítětem. Kompenzují tím své vlastní pocity méněcennosti a nejistoty. Patří sem také lidé, jeţ se setkali s týráním či zanedbáváním ve svém dětství. Týrajícím rodičem bývá častěji muţ neţ ţena, obvykle otec nebo otčím dítěte. Ţena bývá často osobou, která k tomuto týrání přihlíţí, aniţ by nějakým způsobem zasáhla a toleruje toto jednání (Vágnerová, 2004, s. 595). Děti, které bývají týrány, mohou být ty, jejichţ chování je nesrozumitelné. Jsou to například úzkostní jedinci, děti s mentálním postiţením nebo neslyšící. Patří sem děti, které své rodiče zatěţují, například jedinci trpící hyperaktivitou. Děti, u nichţ převaţuje negativní emoční ladění nebo mající sklon k afektivnímu chování. Děti ohroţené týráním bývají ty, které nesplňují očekávání svých rodičů. Jsou to potomci s postiţením, neprospívající nebo nešikovní (Vágnerová, 2004, s. 595-596).

1.1.3 Zanedbávání Zanedbávání je definováno jako nedostatek péče, který dítě ohroţuje nebo mu způsobuje váţnou újmu. Tělesné zanedbávání znamená, ţe nejsou uspokojeny tělesné potřeby dítěte, jako je například potřeba stravy, přístřeší, zdravotní péče, oblečení a ochrany. Citové zanedbávání je absence emocionálních potřeb dítěte (Pöthe,1999, s. 50). Nejsmrtelnější formou ubliţování dítěti je zanedbávání. Příčinou smrti u zanedbávání můţe být například nedostatečný dohled nad dítětem, opuštění nebo nedostatečná péče o dítě při jeho zranění nebo při onemocnění (www.medicinenet.com). Za zanedbané dítě můţeme označit to, které ţije v primitivním prostředí postrádající dostatek hygieny bez vhodných vzorů vyspělého chování. Toto dítě nedodrţuje řádnou školní docházku a nemá ve svém prostředí dostatečnou moţnost naplňovat svůj psychický potenciál. Zanedbanost je jakýmsi mírnějším předstupněm psychické deprivace, nebo lze také říci, ţe můţe později vést k této psychické deprivaci (Dunovský a kol., 1995, s. 87-88). Deprivace, nebo-li strádání, je v tomto případě důsledek neuspokojování základních psychických potřeb po určitý čas v dané míře. Nedostatek uspokojených psychických potřeb můţe pro jedince znamenat váţné ohroţení jeho psychického zdraví a celého jeho duševního vývoje (Dunovský a kol., 1995, s. 87). 12

V rámci hodnocení zanedbanosti však musíme brát v potaz současný stav určité společnosti, její kulturu, tradice či systém hodnot. Kaţdá kultura se můţe lišit v naléhavosti daných potřeb jedince. Při posuzování zanedbanosti tedy musíme přihlédnout k těmto společenským aspektům (Dunovský a kol., 1995, s. 88). Za krajní případy můţeme označit ty, kdy je dítě izolováno od lidské společnosti. Častější jsou však situace, kdy je jedinec uzavřen uvnitř lidské společnosti bez kontaktu s širším okolím, neţ je jeho rodina (Dunovský a kol., 1995, s. 88).

1.1.3.1 Zanedbávání dětí v rodině Pro zanedbávající rodiny jsou charakteristické určité znaky. Je to především špatná schopnost zvládat běţný chod domácnosti a vyšší počet zdravotních problémů. Tyto rodiny obtíţně řeší konflikty, jsou méně soudrţné a nejsou schopny příliš vyjadřovat verbálně své emoce (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 49). V rámci zanedbávání dětí v rodině rozlišujeme dva činitele, které mohou ovlivnit zanedbanost dítěte. Jsou to vnější a vnitřní činitelé. Mnohdy také dochází ke kombinaci obou těchto faktorů (Dunovský a kol., 1995, s. 90). Mezi vnější činitele patří sloţení rodiny, sociální postavení ve společnosti, ekonomické zázemí a kulturní úroveň. Dítě je zanedbaností ohroţené tam, kde chybí někdo, kdo se o dítě můţe postarat. Zvláštní postavení zde má matka, na které je dítě závislé jiţ od narození, a jeţ mu poskytuje základní psychické potřeby. Při ztrátě matky můţe docházet k nepříznivým okolnostem, které mohou mít negativní vliv na jedince. Za tyto okolnosti se povaţuje střídání osob, jeţ o dítě pečují, umístění v ústavu a s tím spojené změny prostředí. Ztráta či nepřítomnost otce má rovněţ na dítě určitý dopad. Tato situace se týká především dětí ţijících jen s osamocenou matkou. Není však pravidlem, ţe výchova potomka jen jedním z rodičů musí být ohroţující a vést nutně k zanedbávání (Dunovský a kol., 1995, s. 90). Dalším z vnějších činitelů je nízká socioekonomická úroveň. Tento činitel bývá často kombinován s dalšími nepříznivými vlivy, jako je například alkoholismus, drogová závislost, měnící se prostředí či promiskuitní vztahy. Zanedbávání můţe vznikat i z opačného pohledu, kdy rodiče či vychovatelé mají vysoké postavení, náročná povolání, která je psychicky i fyzicky vyčerpávají, a tudíţ zájem o potomky není tak vysoký. I kdyţ děti mají dostatek intelektových a senzorických podnětů, nedostává se

13

jim tolik emočních stimulů. Řadí se sem rovněţ rodiny, kde jejich členové nadměrně pracují a kompenzují tak jiné vlastní nedostatky (Dunovský a kol., 1995, s. 91). Nyní bych se zaměřila na vnitřní činitele ohroţující vývoj a ţivot dítěte. Vnitřními činiteli je myšlen psychický stav a celková osobnost člověka, jeţ trvale pečuje o dítě (Dunovský a kol., 1995, s. 93). Zanedbávajícími rodiči mohou být lidé s mentálním postiţením, duševně nebo somaticky nemocní. Řadí se sem i jedinci s poruchou osobnosti, drogově a alkoholově závislí lidé. Zanedbávajícím rodičem se mnohdy stává ten, který zaţil citovou deprivaci. Osoby, které často neuspokojují základní potřeby dítěte, jsou ty, které nemají dostatek motivace k péči o dítě, věnují se svým problémům a dávají přednost svým zájmům. Patří sem například mladí a nezralí lidé nebo rodiče, jeţ ţijí v hmotné bídě (Vágnerová, 2004, s. 594). Zanedbávané mohou být téţ děti různých etnických menšin. Tyto menšiny jednají podle své kultury a zanedbávání se týká například některých hygienických návyků a společenských pravidel a zásad. Nezasahují tím však do vývoje osobnosti potomka. Dítě ohroţené zanedbáváním je i to, jehoţ rodina je součástí některé sekty nebo společenské skupiny. Tato společenství se liší od společnosti, obvykle se jí straní a ţijí izolovaně. Dítě se tedy nemůţe začlenit mezi své vrstevníky a nemůţe si v pravý čas osvojit postoje a vlastnosti, které by mohl vyuţít později v ţivotě. Rodiče vychovávající takovýmto způsobem svého potomka, či-li podle svých postojů a zásad, ho izolují od okolní společnosti a vystavují deprivaci a zanedbávání (Dunovský a kol., 1995, s. 9394). Vágnerová (2004, s. 594) ve své publikaci uvádí, které děti mohou být zanedbávány. Jsou to děti převáţně apatické, nenápadné, málo se projevující, a tudíţ nevzbuzují v rodiči dostatečný zájem. Řadí se sem děti, které jsou určitým způsobem znevýhodněné, například děti s handicapem nebo nemocné.

1.1.4 Sexuální zneužití Zdravotní komise Rady Evropy (1991, podle Pöthe,1999, s. 52) definuje sexuální zneuţití jako nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti nebo chování. Zahrnuje jakékoli pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo dítě zneuţívá. Takovou osobou můţe být rodič, příbuzný, přítel, odborný či dobrovolný pracovník nebo cizí osoba. 14

Skutečnosti, jeţ souvisí se sexuálním zneuţíváním dítěte, zahrnují následující dynamiku. Je zrazena přirozená důvěra dítěte. Dítě není schopno dát vědomý souhlas. Dochází zde k činnostem zahrnující různé způsoby uspokojování prostřednictvím dítěte. S dítětem je citově manipulováno nebo je tělesně k něčemu donuceno. Dítě proţívá pocity ohroţení (Pöthe,1999, s. 52).

1.1.4.1 Formy sexuálního zneužívání Vágnerová (2004, s. 618-619) člení formy sexuálního zneuţívání na nekontaktní sexuální aktivity, kontaktní sexuální aktivity a sexuální vyuţívání dětí. Podle Dunovského (1995, s. 74-76) za nekontaktní sexuální aktivity, nebo-li bezdotykové, lze označit ty, při nichţ nedochází ke kontaktu s agresorem. Patří sem například voyeurismus, exhibicionismus, obtěţování, harassment, ale také obscénní telefonáty. Za kontaktní sexuální aktivity, nebo-li dotykovou formu sexuálního zneuţívání, se povaţuje kontakt dospělého s dítětem, kdy se dospělý za vyuţití síly dotýká intimních zón dítěte, mazlí se sním a nutí dítě k různým sexuálním praktikám, čímţ ho poškozuje. Patří sem například sexuální útok, znásilnění, incest, pedofilní obtěţování nebo skupinové zneuţívání. Další formou sexuálního zneuţívání je sexuální vyuţívání dětí. Sexuálním vyuţíváním dětí je myšleno zneuţití dítěte k vytváření pornografie nebo k prostituci. Můţe mít komerční charakter, ale bývá také spojeno s potřebou docílit tímto způsobem sexuálního uspokojení (Vágnerová, 2004, s. 619).

1.1.4.2 Dospělí zneužívající děti a děti, které bývají zneužívány Zneuţívání dětí dospělým se týká zejména muţů. Ţeny jsou jen zřídka pachatelem sexuálního zneuţívání. Zneuţívající muţi mohou být odlišně sexuálně orientovaní, jde především o pedofilní zaměření. Tito aktéři mohou trpět poruchou osobnosti. Mohou to být sexuálně nevyzrálí nebo morálně narušení muţi. Tato situace se můţe rovněţ týkat osob, které ztrácejí sebekontrolu nad svým půdovým jednáním, například lidé trpící demencí, schizofrenií nebo alkoholici a drogově závislí. K sexuálnímu zneuţívání často také dochází v dysfunkčních rodinách nebo v doplněných rodinách, kde se nachází cizí člověk, obvykle partner matky. V takovýchto případech daný člověk nemá k dítěti

15

vytvořenou rodičovskou vazbu a nepociťuje tak silné sexuální tabu (Vágnerová, 2004, s. 596). Děti, které bývají zneuţívány, jsou obzvláště dívky. Jsou to typy dívek, jeţ jsou typicky ţenské, koketní a mazlivé. Do skupiny zneuţívaných dětí patří také handicapované nebo jinak znevýhodněné děti. Tyto jedinci bývají bezbranní, a proto lehce zneuţitelní. Z důvodu nízké vývojové úrovně, klesá riziko prozrazení, tedy pochopení smyslu sexuální aktivity (Vágnerová, 2004, s. 596).

1.1.5 Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení) Münchhausenův syndrom by proxy je další formou ubliţování dítěti. Patří mezi předstírané poruchy. Jde o jednání, kdy rodič, většinou matka, záměrně vytváří u dítěte zdravotní problémy. Následkem toho můţe být, ţe jsou dítěti podávány nesprávné léky, které na něj mohou mít neblahý vliv. Předstírání chorobných symptomů u dítěte se obvykle děje za účelem upozornění na svou osobu. Tyto matky chtějí být obdivovány, být středem pozornosti a chtějí poukázat ne péči a obětavost, kterou dítěti věnují. Samy mívají tendenci k předstírání zdravotních problémů. Toto jednání pak přenáší směrem k dítěti. I kdyţ je tento syndrom ojedinělý, můţe končit i smrtí (Vágnerová, 2004, s. 612).

1.1.6 Systémové týrání Systémové týrání je forma ubliţování způsobována systémem, který by měl dítě a jeho rodinu chránit a kterému jsou vystaveny. Dítě je tímto systémem poškozováno, i kdyţ by mu měl poskytovat pomoc a ochranu. Patří sem ty systémy, které řeší problém automatickým odebráním dítěte z rodiny. Rovněţ se sem řadí nedostatečná péče o děti v dysfunkčních rodinách a neuspokojivá péče v denních zařízeních, školách a obdobných institucích. K systémovému týrání lze řadit také stále se opakující necitlivá a mnohdy zbytečná vyšetření různými odborníky. Při těchto postupech však není respektován přístup zaměřený především na zájem dítěte. Systémové týraní, je někdy také označováno jako druhotné ubliţování, nebo-li sekundární viktimizace (viz. uvedeno výše). Po prvním traumatu z týrání můţe docházet k druhotnému ublíţení těmi, kteří by měli dítě chránit a bránit dalším faktorům, jeţ by mohly mít na dítě nepříznivý vliv a samozřejmě odstranit následky prvotního týrání (Dunovský a kol., 1995, s. 97). 16

1.2Rizikové situace V této kapitole se budu věnovat situacím, kdy je dítě ohroţeno týráním, zanedbáváním nebo sexuálním zneuţíváním. V předchozích kapitolách jsem jiţ uvedla, kteří dospělí lidé mohou být týrajícími, zneuţívajícími nebo zanedbávajícími, a které děti jsou ohroţeny tímto jednáním. Jsou to tedy rizikoví dospělí a rizikové děti a právě tyto osoby také patří do kapitoly Rizikové situace a souvisí s ní. Rizikoví lidé vytváří rizikové situace a rovněţ i rizikové dítě vytváří tyto situace, jeţ ho mohou ohrozit. Matějček (2007, s. 30) říká: „K situacím zvláště rizikovým pak dochází tehdy, jestliţe dítě svou rizikovostí vychází, abychom tak řekli, vstříc rizikovosti dospělého.“ Za rizikovou situaci lze povaţovat náhradní rodinnou péči, kdy se rodiči či vychovateli cizího dítěte stanou cizí lidé. Ti se mají stát z psychologického hlediska „lidé vlastní“. Patří sem také téma neúplných rodin, kdy se do dané rodiny dostane nový člen, tedy nevlastní matka nebo nevlastní otec. Další rizikovou situací můţe být rozvod rodičů dítěte. Ten má vliv na všechny účastníky rodiny (Matějček, 2007, s. 30-31). Rizikovou situací se můţe stát také nechtěnost dítěte při početí, v době těhotenství a při narození dítěte. Dnes však existují určitá sdruţení, například Sdruţení pro ochranu nenarozeného ţivota. Pomoci můţe i gynekolog, kterého ţena navštěvuje. Ten by měl kromě vyšetření a poradny provádět pozitivní osvětu. Jako rizikovou situaci lze vnímat ztrátu člena rodiny. Myslí se tím nejen úmrtí člena, ale i dlouhodobá nepřítomnost v rodině, nebo vyřazení z běţného ţivota rodiny, i kdyţ je osoba fyzicky v rodině přítomna. Jedná se o nemocné lidi, osoby závislé na alkoholu nebo workoholiky (Matějček, 2007, s. 31).

1.3Příznaky V této kapitole budu uvádět některé z příznaků sexuálního zneuţívání, týrání a zanedbávání. Dané symptomy mohou pomoci odhalit, ţe je dítěti nějakým způsobem ubliţováno, a je tedy moţné včas zabránit tomuto utrpení, které můţe mít ve vyhraněných situacích tragické důsledky.

17

1.3.1 Příznaky fyzického týrání Mezi

příznaky

fyzické

týrání

můţe

patřit

poranění

nebo

popáleniny

nevysvětlitelného původu. Dítě nebo dospělý, kteří odůvodňují tato poranění, mívají často málo pravděpodobné zdůvodnění. Dítě často nechce o těchto poraněních příliš hovořit. Dítě můţe projevovat strach ze styku s rodiči. Mohou se u něj objevit pohmoţděniny například na stehnech, tvářích, v oblasti nadloktí. Dítě má strach z odhalování nohou a paţí například před hodinou tělocviku. Dítě má obavu z lékařských prohlídek. Mnohdy se můţe chovat agresivně vůči ostatním. Někdy dochází i k sebetrýznění, například dítě si vytrhává vlasy, nebo tluče hlavou. Má strach chodit domů a často utíká od rodičů (Elliottová, 1995, s. 61-62). Dalším z fyzických příznaků mohou být modřiny a odřeniny na těle dítěte, dále stopy po pálení nebo škrcení. Týrané děti mohou projevovat úzkost, nejistotu v případech, kdy je nějaký dospělý s dítětem sám. Jak jsem jiţ uvedla, dítě můţe mít sklon k agresivnímu chování, ale také naopak, je někdy apatické (Pöthe,1999, s. 41).

1.3.2 Příznaky emocionálního zneužívání Emocionální zneuţívání je těţko rozpoznatelné a prokazatelné. Jediným způsobem, jakým lze dokázat tuto formu zneuţívání jsou změny v chování dítěte, psychické změny, například depresivní nebo úzkostné poruchy, a změny v osobnosti (Pöthe,1999, s. 46). Mezi příznaky emocionálního zneuţívání můţe patřit sebepodceňování, ubliţování sama sobě. Toto zneuţívání se můţe projevovat fyzickým, mentálním nebo citovým opoţděním ve vývoji dítěte. Jedinec se často obává nových situací a neúměrně silně reaguje na své vlastní chyby. Mnohdy můţe vykazovat neurotické chování. Dítě se často chová příliš pasivně nebo naopak velmi agresivně. Dítě se můţe obávat potrestání (Elliottová, 1995, s. 64).

1.3.3 Příznaky zanedbávání Jedním z příznaků zanedbávání můţe být neustálý hlad. Dalším z příznaků je nedodrţování správných hygienických návyků a nošení špinavého a zapáchajícího oblečení. Dítě můţe být vyzáblé, chronicky unavené a můţe trpět neléčenými 18

zdravotními problémy. Často chodí za školu, má malou sebeúctu, projevuje sklony k sebeničení. Můţe vykazovat neurotické chování a chronicky utíká z domova (Elliottová, 1995, s. 65).

1.3.4 Příznaky sexuálního zneužívání Jedním z příznaků fyzické povahy můţe být bolestivost a zánětlivost v genitální či anální oblasti. Můţe rovněţ docházet ke krvácení z těchto oblastí a také z krku. Mnohdy se stává, ţe se dítě začíná znovu pomočovat. Dítě často trpí zaţívacími potíţemi. Je zde patrné nechutenství nebo naopak dítě stále pociťuje velký hlad. Mohou se projevit somatické potíţe, jako například bolest hlavy či bolest ţaludku. K dalším z příznaků sexuálního zneuţívání patří strach v přítomnosti konkrétní osoby a opakující se noční můry. Můţe se objevit regrese k formám chování odpovídajícím mladšímu věku. Často mívají nepřítomný pohled, smutnou náladu, která můţe přecházet aţ v depresi a ve vyhraněných případech vede dokonce k sebevraţdě. Na druhou stranu se dítě můţe chovat agresivně a podráţděně. Na dítěti je očividné, ţe má starosti, ale nikomu se s nimi nechce svěřit. Dítě bývá obvykle nesoustředěné a zamyšlené. Mezi příznaky sexuálního zneuţívání lze řadit i ztrátu zájmu o oblíbené činnosti a věci, které dítě mělo dříve rádo. Dítě jedná příliš opatrně, je jakoby stále ve střehu. Dítě o sobě neustále tvrdí, ţe je špatné a zkaţené. Opakuje neslušná slova, která se naučilo od agresora. V sexuální oblasti se chová neúměrně svému věku. Mnohdy kreslí obrázky se sexuálním námětem. Dítě můţe přejímat rodičovské úlohy v domácnosti. Dítě se často straní ostatních a utíká z domova (Elliottová, 1995, s. 50-55).

1.4Důsledky V této kapitole bych se ráda zabývala důsledky fyzického týrání a psychické deprivace, zanedbávání a sexuálního zneuţívání. Budu zde uvádět, jaký dopad na dítě mohou mít tyto formy ubliţování z psychické stránky a z pohledu dalšího vývoje dítěte.

1.4.1 Důsledky týrání Jedním z důsledků týrání můţe být apatie, neschopnost vyjadřovat pocity a mnohdy neschopnost adekvátně proţívat a správně popsat vlastní pocity. Naopak někdy zůstává 19

schopnost citového proţívání zachována. Dítě často pociťuje strach, úzkost a napětí. Dítě můţe být přecitlivělé, výbušné a často nedůvěřivé k okolí. Týrané děti často nedovedou správně interpretovat lidské chování a jednání. V důsledku tohoto, jsou ostraţité, nedůvěřivé a vztahovačné. Tyto děti mají často problémy se školním prospěchem a nemohou naplno vyuţívat svých schopností z důvodů motivace. Dalším důvodem špatného školního prospěchu je neschopnost koncentrace a snadná ovlivnitelnost jejich pozornosti. Často se podceňují, trpí pocity méněcennosti a nejistoty, které kompenzují agresí vůči ostatním lidem. Týrané děti jsou mnohdy tiché, zakřiknuté a pasivní. Mohou mít tendenci unikat před nepříznivě působícími vlivy okolí, snaţí se izolovat. Jedním z projevů vnitřního napětí můţe být sebepoškozování dítěte. Dítě takovýmto nepřijatelným způsobem ventiluje dané napětí. V opačném případě můţe být dítě neklidné a hyperaktivní. Občas se tedy dítě můţe chovat agresivním způsobem. Týrané děti mívají problémy se sociálně adaptovat z důvodu odlišnosti od normy, kterou ani neznají, a tak bývají odmítány i mimo rodinu (Vágnerová, 2004, s. 613-614).

1.4.2 Důsledky citové deprivace Psychicky deprivované děti mohou mít problémy v oblasti kognitivních procesů. Patří sem myšlení a řeč. Tyto děti bývají často emočně oploštělé, nebo naopak mohou být výbušné, dráţdivé a mohou jednat agresivně. Často u nich dochází k sebepodceňování. Jedním z důsledků je také problém s orientací v mezilidských vztazích. V dospělosti se často potýkají s problémem nezaměstnanosti. Špatně zvládají rodičovské role, důsledkem čehoţ můţe docházet k psychické deprivaci jejich potomků (Fischer, Škoda, 2009, s. 150).

1.4.3 Důsledky sexuálního zneužívání Jedním z důsledků sexuálního zneuţívání můţe být traumatická sexualizace projevující se nápadným sexuálním chováním nebo naopak strach ze sexu a jeho potlačování. Dalším důsledkem bývá ztráta pocitu jistoty a bezpečí a nedůvěra k rodině, blízkým osobám a okolí. Jedinec můţe proţívat pocit bezmocnosti, který pramení z nedostatečné pomoci a opory při sexuálním zneuţívání. Dlouhodobé zneuţívání můţe u oběti vést k psychickým a behaviorálním poruchám. V důsledku sexuálního 20

zneuţívání můţe jedinec trpět silnou stigmatizací. Mnohdy osoba není schopna ţít v partnerském vztahu. Je zde také vyšší pravděpodobnost, ţe oběť sexuálního zneuţívání se později stane aktérem sexuálního zneuţívání (Fischer, Škoda, 2009, s. 151). Závaţnost důsledků je tím vyšší, čím je dítě mladší, čím je zneuţívání dlouhodobé, čím jsou aktuální reakce nápadnější, čím je vázanější na aktéra sexuálního zneuţívání a čím dítě postrádá pomoc a oporu rodiny (Vágnerová, 2004, s. 623).

1.5Pomoc ohroženým dětem V této kapitole se zaměřím na prevenci proti týrání, zneuţívání a zanedbávání. Uvedu moţná řešení v případech, kdy jiţ k takovýmto situacím dojde, tedy zjišťování syndromu CAN a kompetence sociálního pracovníka při řešení syndromu CAN.

1.5.1 Primární prevence Základní dělení prevence je dělení na primární a sekundární prevenci. Primární prevence je předcházení vzniku neblahého společenského jevu a potlačení jiţ v jeho zárodku. Znamená to také zabránit, aby k rizikům, které mohou vést k týrání, zneuţívání nebo zanedbávání, nedocházelo. Takovýmto preventivním opatřením je například Úmluva o právech dítěte a Světová deklarace o přeţití, ochraně a rozvoji dítěte. V rámci primární prevence CAN rozlišujeme několik vrstev: Zaměřené působení na širokou veřejnost. Zaměřené působení na rodiče a vychovatele i na ty, kteří se na tuto roli připravují. Zaměřené působení na odborné pracovníky, tedy na lékaře, psychology, sociální pracovníky, právníky a jiné (Dunovský a kol., 1995, s. 103-104).

1.5.1.1 Zaměřené působení na širokou veřejnost Širokou veřejností je myšlena společnost jako celek. Zahrnuje všechny vrstvy obyvatelstva. Prostředkem k působení na tuto společnost je široce zaloţená osvěta. Jejími činiteli jsou instituce dotýkající se nějakým způsobem ţivota dětí. Jsou to tedy orgány státní legislativy, které vytvářejí zákony a vyhlášky týkající se dítěte a rodiny, 21

politické strany se svými programy, církve, sdělovací prostředky, nevládní organizace dětí a mládeţe, organizace zabývající se rodinou (Dunovský a kol., 1995, s. 104). Jedním z činitelů je samozřejmě škola a školství. S prevencí by se mělo začínat jiţ na základních školách. Existují však také programy v mateřských školách, které seznamují děti s pojmem násilí, učí je, co je dobré a špatné zacházení, jaké chování je vhodné či nevhodné. Důleţité je, aby věděly, kam mohou přijít nebo ke komu se obrátit, kdyţ je něco trápí (Bajer, 2006, s. 15).

1.5.1.2 Zaměřené působení na rodiče a vychovatele V tomto působení je hlavním cílem vybudování v systému postojů, hodnot a názorů, podmínky pro bezvýhradné psychické přijetí dítěte, tedy přijmout ho takové, jaké je. Osvětové úsilí se však musí zaměřit především na budoucí rodiče, jelikoţ působení na rodiče v době, kdy je jiţ dítě na světě, má menší naději na úspěch. Důleţitými prostředky primární prevence v oblasti tohoto působení jsou obecná opatření ve prospěch rodiny. Je to zejména finanční podpora, nabídka sluţeb, nabídky rekreačních moţností. Další důleţitou úlohou v této oblasti primární prevence je zaměřit se a věnovat pozornost jednotlivým klíčovým obdobím ve vývoji dítěte. Je to období od odpovědného početí dítěte a klidného těhotenství aţ po vedení k odpovědnosti v oblasti vztahů a plánovaného rodičovství svého dítěte. V rámci zaměření působení na vychovatele jde o úlohu školy a její program sexuální výchovy a výchovy dětí k rodičovství, coţ předpokládá velmi dobré vzdělání a přípravu učitelů, kteří jsou za tuto činnost odpovědni (Dunovský a kol., 1995, s. 105-106).

1.5.1.3 Zaměřené působení na odborné pracovníky V působení na odborné pracovníky jde především o zprostředkování poznatků z výzkumů, průzkumů obyvatelstva, odborných studií. Cílovou skupinou eventuálních příjemců jsou lidé různých vědních oborů, jeţ se zabývají problematikou CAN (Dunovský a kol., 1995, s. 107).

22

1.5.2 Sekundární prevence V rámci sekundární prevence se pracuje s rizikovými dospělými, rizikovými dětmi a rizikovými situacemi (viz výše). Prevencí na této úrovni tedy je, odhalování a objasňování rizik, popřípadě jejich zmírňování. K tomuto právě slouţí jednotlivé kroky. Prvním krokem je, ţe rizikoví dospělí si uvědomují svou rizikovost. Jedním ze způsobů je připomínání pozitivním způsobem. To znamená podáváním informací, vzděláváním, poučováním a jinými prostředky. Dalším ze způsobů je připomínání negativním způsobem, tedy zveřejňování trestních postihů pachatelů. Druhým krokem je, ţe rizikoví lidé jsou schopni na sobě zapracovat a svou rizikovost odstranit. Třetím krokem je pomoc ze strany společnosti (Dunovský a kol., 1995, s. 107-108).

1.5.3 Terciální prevence V některých publikacích je uváděna také terciální prevence proti týrání, zanedbávání a zneuţívání. Za terciální prevenci je povaţována prevence v době, kdy jiţ došlo k ublíţení dítěte, ale je potřeba zajistit, aby k takovému činu více nedocházelo a dopady ubliţování byly sníţeny na minimum. Je zahájena diagnóza, jeţ vyústí v prognózu případu. Z této fáze se dále přechází k návrhu na pomocná, ochranná, terapeutická a jiná opatření. Po zachycení případu CAN a po zhodnocení na základě informací z různých zdrojů a diagnostického šetření, je třeba zhodnotit, zda dítě zůstane v rodině, nebo zda je nutné dítě z rodiny odebrat a hledat jiná řešení (Vaníčková, Hadj-Moussová, Provazníková, 1995, s. 39).

1.5.4 Účinnost prevence Prevence také zahrnuje pomoc rizikovým rodinám jiţ před narozením dítěte nebo i po něm. Rizikové rodiče a rizikové situace jsem uvedla jiţ v předchozích kapitolách. Těhotná ţena v rizikové situaci můţe vyuţívat různých sociálních sluţeb a můţe být také v kontaktu s pracovníkem SPOD. Těhotná ţena můţe být i se svým partnerem zařazena do programu CSR. V rámci tohoto programu se pracovníci snaţí ţenu i jejího partnera motivovat. Vzhledem k jejich situaci je vhodné, aby se na práci s rodiči podílel 23

celý multidisciplinární tým odborníků. Při práci s rodiči se pracovník zaměřuje na jednotlivá témata, mezi která patří především podpora ve vztahu mezi rodiči a dítětem, podpora při přípravě materiálních potřeb pro dítě, práce s minulostí rodičů a jejich představou o nových rolích (matka, otec). Dalším okruhem je podpora při řešení sociální situace, například vyuţívání dávek státní sociální podpory, hospodaření. Dále se pracovník věnuje vztahům v širší rodině a moţnou podporou z jejich strany. Zaměřuje se také na důsledky rizikového chování rodičů ovlivňujících dítě, na podporu matky v péči o sebe a plod a na přípravu k porodu. Podporuje styk se zařízením, kde má matka moţnost setrvávat v době po porodu v případě rizikové situace. Při práci s rodinou můţe dojít na téma náhradní rodinné péče či adopce. Proto je vhodné ještě před narozením dítěte kontaktovat pracovníka SPOD a komunikovat také s ním. Rodina, která se nachází v rizikové situaci, se stává klientem SPOD. Pokud není ve styku s poskytovateli sociálních sluţeb, informuje OSPOD zdravotnické zařízení z důvodu ohroţení dítěte (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 104-107). Pro rizikové rodiče a rodiče nacházející se v rizikové situaci existují preventivní programy. Programy rané intervence jsou charakteristické podporou rodičů v porozumění projevů dítěte a podporou komunikace rodiče s dítětem. Tento program vychází z modelu intuitivního rodičovství, který se snaţí rozvíjet soubor sluţeb sanace. Rodinu podporuje celý multidisciplinární tým tvořící pracovníky SPOD, dětského lékaře a pracovníky CSR. Toto sloţení se utváří na základě aktuálního stavu a potřeb rodičů a dítěte. Pracovník se při práci s rodinou věnuje určitým oblastem. Je to například oblast podpory intuitivního rodičovství, pomoc rodičům v porozumění chování dítěte a jeho potřebám. Pracovník se snaţí rodičům pomáhat v zajištění péče o dítě zahrnující stabilní místo dítěte v rodině, výţivu, hygienu, ošacení, dohled. Dále je podporuje v zajištění zdravotní péče. Pracovník se snaţí rodiče informovat o vývoji a vývojových potřebách dítěte. Podpora dále spočívá v zajištění stabilní sociální situace rodiny. Pracovník zjišťuje, zda má rodina další zdroje podpory, např. širší rodinu, přátele a podporuje je v komunikaci s nimi (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 108-110).

1.5.5 Detekce syndromu CAN Zjišťování syndromu CAN se provádí hlášením nebo cíleným vyhledáváním jednotlivých případů na úrovni sluţeb, jako jsou například Orgány sociálně-právní ochrany dětí, policie, krizová centra, poradny, linky bezpečí a další. Odhalení můţe 24

probíhat rovněţ při běţné činnosti pracovníků, kteří se dostávají do kontaktu s dítětem, tedy lékaři, pedagogové, pracovníci dětských organizací (Dunovský a kol., 1995, s. 177).

1.5.5.1 Ohlášení Ohlášení, jako první fáze detekce syndromu CAN, musí být realizováno prostřednictvím svědků, kteří byli přítomni při nevhodném zacházení s dětmi, nebo ti, jeţ se dozvěděli, ţe dochází k hrubému jednání s dítětem. Existuje zde také moţnost anonymního oznámení, a to v případech, kdy je situace zvlášť závaţná a dotýká se více lidí. Anonymní oznamovatel často vyuţívá linek bezpečí (Dunovský a kol., 1995, s. 177). S účinností od 1. 1. 1994 platí ohledně trestného činu týrání svěřené osoby oznamovací povinnost, jakoţ i povinnost překazit jeho páchání. To lze učinit i včasným oznámením. Pokud tuto povinnost člověk nesplní, dopouští se sám trestného činu Oznámení je nutno učinit orgánům činným v trestním řízení - policii nebo státnímu zastupitelství. Oznamovatel je povinen sdělit všechny skutečnosti, jeţ nasvědčují tomu, ţe je dítě týráno. U trestného činu pohlavního zneuţívání platí povinnost překazit jeho páchání. Povinnost překazit páchání trestného činu lze učinit i jeho včasným oznámením orgánům činným v trestním řízení. Je moţné se obrátit také na některou neziskovou organizaci. (www.fod.cz)

1.5.5.2 Diagnostika a potvrzení či vyloučení syndromu CAN Diagnostika je druhou fází detekce syndromu CAN. Rozumí se tím činnost interdisciplinárního týmu, který zjišťuje a posuzuje všechny okolnosti případu špatného zacházení s dítětem nebo jeho důsledků. Při posuzování je zde důleţitá sociální anamnéza, rodinná a osobní anamnéza. V ní hraje podstatnou roli také medicínská anamnéza a vyšetření současného stavu dítěte. Navazujícím vyšetřením je psychologické vyšetření dítěte, ale i vyšetření dospělého označeného za původce zneuţívání nebo zanedbávání. Součástí tohoto vyšetření je i šetření sociální pracovnice v zařízení, kde se dítě právě nachází. V závaţných případech se této fáze můţe účastnit i policie. Někdy je vhodné přijmout dítě k diagnostickému pobytu, při kterém je dítě vyšetřeno lékařem a dalšími odbornými pracovníky, zejména psychologem a sociálním 25

pracovníkem. V těchto situacích se nejčastěji dítě umisťuje do nemocnice nebo do diagnostického dětského domova (Dunovský a kol., 1995, s. 180). Pro diagnostiku ohroţeného dítěte zanedbáváním nebo zanedbávaného dítěte je povaţován jako nejvhodnější multidisciplinární diagnostický přístup. V souvislosti s tímto přístupem se zjišťuje individuální situace dítěte, míra ohroţení dítěte, vztahy mezi rodiči a dítětem a samozřejmě celkový stav rodiny. Na posouzení situace dítěte se můţe podílet pracovník SPOD, pracovník školy, dětský lékař nebo poskytovatelé sluţeb. Při zjišťování rizikových rodin se často vyuţívají screeningové metody, nebo také dotazníky a škály. Tyto metody slouţí k případnému odhalení rizikových rodin. Dále se vyuţívá pozorování rodičů a dítěte, někdy také lékařské spisy (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 43). K určení míry zanedbávání v rodině se nejčastěji pouţívá standardizovaný materiál nazvaný Ontarijský index zanedbávání péče. Jde o materiál zahrnující šest okruhů péče o dítě, mezi které patří dohled, výţiva, oblečení a hygiena, péče o fyzické zdraví, péče o psychické zdraví a péče o osobní rozvoj dítěte. Pracovník u kaţdé oblasti hodnotí míru péče o dítě pomocí třístupňové škály s ohledem na věk dítěte (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 43). V rámci posuzování, zda je dítě ohroţené neţádoucím jednáním lze také hodnotit celkový vývoj dítěte, za vyuţití multidisciplinárního přístupu (viz výše). V současné době se hodnocení situace dítěte opírá o poznatky z oborů lékařství, psychologie a pedagogiky. V rámci hodnocení situace dítěte lze vycházet z jeho potřeb. Potřebami se zabývá mnoho autorů, z nichţ velmi významným je A.H. Maslowa a jeho pyramida potřeb. Maslow hierarchii potřeb třídí do pyramidy, v níţ se objevují niţší potřeby (zajišťující přeţití) ve spodní části pyramidy a vyšší potřeby v horní části. Kategorie potřeb jsou následující: Fyzické potřeby – potrava, vzduch, voda Potřeba bezpečí- potřeba ochrany před nebezpečím Potřeba sounáleţitosti a potřeba lásky Potřeba sebeúcty- respektování vlastní osoby a pociťování vlastní hodnoty Potřeba sebeaktualizace- potřeba se realizovat a uskutečňovat své cíle (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 125).

26

K českým psychologům, kteří vytvořili základní systém potřeb dítěte, se řadí Z. Matějček a J Kovařík. Hlavními kategoriemi potřeb jsou: Okruh fyzických potřeb- zabezpečení tepla, výţivy, ochrana před negativními vlivy fyzického a sociálního prostředí Potřeba bezpečí Potřeba stability a přehlednosti prostředí- dítě ţije v domově se stabilní strukturou a s jasnými pravidly Potřeba učit se- potřeba podporovat nejen rozvoj kognitivních schopností, ale také rozvoj sociálního učení a učení morálce. Potřeba začlenění do širšího okruhu lidí zahrnuje příleţitostí k sociálním kontaktům nejen v úzké, ale i širší rodině Potřeba ţivotní perspektivy obsahuje příleţitosti pro rozvíjení vztahu k budoucnosti (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 125- 126). Metod vyuţívaných pro hodnocení vývoje dítěte je mnoho. Z novějších metod hodnocení vývojové úrovně dítěte je metoda tzv. transdisciplinární hodnocení hrou Transdisciplinary Play- Based Assessment (Linder 1994, podle Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 127). Tato metoda je vyznačována jako holistická, dynamická a flexibilní alternativa k metodám zaloţeným na testech. Hodnocení probíhá formou herních aktivit s dítětem, při kterých je účastno několik pracovníků. Někteří z nich jsou v přímém kontaktu dítětem, ostatní jsou pozorovateli. Hodnocení se účastí rovněţ rodiče dítěte (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 127). Nyní se odvrátím od posuzování ohroţeného dítěte a přejdu k třetí fázi zjišťování syndromu CAN, za kterou je povaţováno potvrzení nebo vyloučení diagnózy zkoumaného případu. Je zde nutné postupovat jako v případech, kdy by šlo o ověřenou diagnózu. Znamená to tedy, ţe případ je třeba hlásit OSPOD, který daný případ přebírá do své kompetence. Zařízení, které mohou dítěti poskytnout pomoc, jsou dětská centra, pedagogicko-psychologické poradny, poradny rodinné pomoci a podpory a jiné. Další případy, po provedeném šetření vyloučené, lze povaţovat za podezřelé a je důleţité se k nim podle potřeby, moţností a situace vracet (Dunovský a kol., 1995, s. 181).

27

1.5.5.3 Cílené vyhledávání Významnou roli při zjišťování syndromu CAN hraje aktivní vyhledávání ohroţených dětí nebo dětí, kterým je jiţ ubliţováno. Při aktivním vyhledávání těchto dětí je nutné vědět, kde a jak hledat. Znamená to, znát všechny rizikové osoby a situace. Jde ze především o propojení rizik a nebezpečí v konstrukci diagnostických nástrojů, kterými lze určit míru a závaţnost rizika ve vztahu k pravděpodobnému nebo jiţ k reálnému zasaţení dítěte CAN (Dunovský a kol., 1995, s. 181-182).

1.6Úloha sociálního pracovníka při řešení syndromu CAN V kompetenci sociálního pracovníka je zabývat se případy týraných, zanedbávaných a zneuţívaných dětí. Jeho zájem však není směřován pouze na děti, ale také na jejich rodiče, rodinu, společenství. Sociální pracovník při své práci spolupracuje s dalšími odborníky v oboru zdravotnictví, školství, spravedlnosti a další. Pracovník musí vycházet z velmi důkladné komplexní anamnézy a z posouzení dosavadního vývoje a chování dítěte i jeho rodičů. Anamnéza musí být obsaţná a zahrnuje jak zdravotní, tak i sociální údaje. Slouţí jako podklad pro sociální diagnózu (Dunovský a kol., 1995, s. 211). Sociální pracovník by se měl ujmout role koordinátora a sestavit tým odborníků potřebných k řešení určitých případů. Podle posouzení pediatra a psychologa by měl s nimi vytvořit nejvhodnější skladbu týmu, naplánovat a organizovat postup vyšetření a především koordinovat práci odborníků. Společně by pak měli určit komplexní sociální diagnózu a prognózu. Sociální pracovník poté navrhne postup a různé varianty řešení a moţné terapie (Matoušek a kol. 2003, s. 203). Nezbytným úkonem sociálního pracovníka je práce v terénu, jeţ je základem při počátečním vyšetřování, kdy údaje při snímání anamnézy můţe problém rodiny posunout do jiné polohy. Další aktivity sociálního pracovníka spočívají v koordinaci, tedy v práci na anamnéze, v diagnostice, v terapii, a rovněţ i v prevenci (Dunovský a kol., 1995, s. 211-212). Během práce v terénu by měl mapovat mikrosociální systém dítěte, tedy jeho rodinu (biologickou, náhradní) a také další osoby se kterými má blízký citový vztah. Dále by se sociální pracovník měl zaměřit na mezosociální systém, tedy školu, sousedství, vrstevníky a jejich silné stránky (zdroje podpory) a slabé stránky (zdroje ohroţení). 28

Dále by měl prozkoumat také makrosystém, jeho zdroje a omezení. Jako vhodné metody pro prozkoumání rodinné situace dítěte lze povaţovat genogram a ekomapu. Genogram graficky znázorňuje rodinné mezigenerační vztahy a zobrazuje i sloţitější vztahy, souvislosti a události pomocí symbolů a znaků. Ekomapa znázorňuje rodinu a všechny k ní vztaţené exosystémy, tedy širší mezosystém-škola, sousedství, církev, obec (Matoušek a kol. 2003, s. 203). Pokud diagnóza a podle ní stanovená prognóza prokáţe, ţe neexistuje moţnost nápravy, je nutné dítě z rodiny odebrat a umístit je v jiném prostředí. Existuje mnoho moţností, kam dítě umístit. Je to například náhradní rodinná péče, tedy osvojení a pěstounská péče, nebo ústavní péče, tedy různá dětská zařízení (Dunovský a kol., 1995, s. 214). Existují jisté zásady pro vedení rozhovoru s dítětem. Sociální pracovník by se měl těmito zásadami při rozhovoru s malým dítětem řídit. U malých dětí je vhodné vést rozhovor v jeho přirozeném prostředí, tedy v domácím prostředí. Podstatná je také dostatečně dlouhá doba vhodná pro získání důvěry dítěte. Hlavní zásadou v rámci rozhovoru s dítětem je poskytnout mu pocit bezpečí a pocit, ţe se mu pracovník plně věnuje a bere informace sdělované dítětem váţně. Nejasná sdělení je třeba ověřovat shrnujícími formulacemi. Vhodné je komunikovat s dítětem formou her, přičemţ by ho pracovník neměl během této činnosti omezovat, není-li dítě v bezprostředním nebezpečí nebo nehrozí-li nebezpečí jiné osobě. Lze vyuţít různých panenek a jiných hraček, demonstrující dítě a dospělé. Sociální pracovník by neměl dítě v ţádném případě kritizovat. Velmi významná je neverbální komunikace pracovníka, jelikoţ tato forma komunikace pomáhá dítěti porozumět otázkám a výrazně ovlivňuje postoj k sociálnímu pracovníkovi. Pracovník by měl také věnovat pozornost neverbálním signálům ze strany dítěte jako „klíč“ k porozumění tomu, co dítě míní. Jednou ze zásad komunikace s dítětem je pouţívání jednoduchých vět a srozumitelných slov (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 114-115).

1.7Legislativní rámec Povinnost státu chránit dítě před formami syndromu CAN plyne pro Českou republiku z několika ústavních a mezinárodních norem. Povinnost chránit dítě před neţádoucím jednáním je ukotvena v mnoha zákonech ČR. V této kapitole některé z nich

29

uvedu a zmíním obsah týkající problematiky týraných, zanedbávaných a zneuţívaných dětí.

1.7.1 Listina základních práv a svobod Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku od roku 1993. Základní lidská práva týkající se ohroţených dětí jsou ukotvena v hlavě druhé, oddílu prvním, kde jsou uvedena základní lidská práva (Zákon č. 2/1993 Sb. o vyhlášení listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, hlava druhá, odd. první). Podle článku 32 je rodičovství a rodina pod ochranou zákona. Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být odebrány rodičům proti jejich vůli, jen pokud rozhodne soud podle zákona. Rodiče pečující o dítě mají právo na pomoc od státu (Zákon č. 2/1993 Sb. o vyhlášení listina základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, Čl. 32).

1.7.2 Zákon o rodině Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině upravuje většinu institutů rodinných vztahů. Uvedu zde ty, které se týkají ochrany ohroţeného dítěte. Pokud brání rodiči ve výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti závaţná překáţka a je to v zájmu dítěte, můţe soud pozastavit výkon rodičovské zodpovědnosti. Soud můţe rodičovskou zodpovědnost také omezit, pokud rodič nevykonává řádně povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti a jestliţe to vyţaduje zájem dítěte. Jestliţe rodič zneuţívá svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon nebo ji závaţným způsobem zanedbává, soud jej rodičovské zodpovědnosti zbaví. Pokud se rodič dopustil úmyslného trestného činu proti svému dítěti nebo ke spáchání trestného činu pouţil své dítě mladší patnácti let, soud vţdy posoudí, zda tu nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti (Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině § 44). Dále zákon stanovuje, ţe pokud je výchova dítěte váţně ohroţena nebo váţně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě, nebo jestliţe z jiných závaţných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, můţe soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc Jestliţe je to v zájmu nezletilého nutné, můţe soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče 30

zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc i v případě, ţe jiná výchovná opatření nepředcházela. Za váţné ohroţení nebo váţné narušení výchovy dítěte se nepovaţují nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů dítěte nebo osob, kterým bylo dítě svěřeno do péče, jestliţe jsou jinak tyto osoby nebo rodiče způsobilí zabezpečit řádnou výchovu dítěte a plnit povinnosti vyplývajících z jejich rodičovské zodpovědnosti (Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině § 46).

1.7.3 Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte posiluje postavení dítěte ve společnosti a zdůrazňuje potřebu jeho ochrany. Článek 3 uvádí, ţe zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať uţ uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Státy, jeţ jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemţ berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných (104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte čl. 3). Podle úmluvy činí státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, uráţením nebo zneuţíváním, včetně sexuálního zneuţívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě. Tato ochranná opatření zahrnují účinné postupy k vytvoření sociálních programů zaměřených na poskytnutí nezbytné podpory dítěti a těm, jimţ je svěřeno, jakoţ i jiné formy prevence. Pro účely zjištění, oznámení, postoupení, vyšetřování, léčení a následné sledování výše uvedených případů špatného zacházení s dětmi zahrnují rovněţ postupy pro zásahy soudních orgánů (104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte čl. 19).

1.7.4 Zákon o sociálně- právní ochraně dětí Hlavním zájmem zákona o sociálně-právní ochraně dětí je zájem a blaho dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu 31

a péči. Přitom se přihlíţí i k širšímu sociálnímu prostředí dítěte (Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, § 5) Sociálně-právní ochrana se zaměřuje zejména na děti, jejichţ rodiče zemřeli, neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, nebo nevykonávají nebo zneuţívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti. Dále se sem řadí děti, jeţ byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby neţ rodiče. Orgán sociálně-právní ochrany dětí se zaměřuje na jedince, jeţ vedou zahálčivý nebo nemravný ţivot spočívající zejména v tom, ţe zanedbávají školní docházku, nepracují, i kdyţ nemají dostatečný zdroj obţivy, poţívají alkohol nebo návykové látky, jsou ohroţeny závislostí, ţiví se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo, jde-li o děti mladší neţ patnáct let, které spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem. Řadí se sem také osoby, které opakovaně nebo soustavně páchají přestupky nebo jinak ohroţují občanské souţití. Tento zákon se zaměřuje také na ty, na nichţ byl spáchán trestný čin ohroţující ţivot, zdraví, svobodu, jejich lidskou důstojnost, mravní vývoj nebo jmění, nebo je podezření ze spáchání takového činu (Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, § 6). Dítě je oprávněno poţádat o pomoc orgány SPOD při ochraně svého ţivota. Právo na pomoc při výkonu rodičovských práv a povinností má rodič nebo jiná osoba pečující o dítě. OSPOD má povinnost poskytnou dětem a rodičům pomoc. Orgány sociálně-právní ochrany dětí poskytují preventivní a poradenskou činnost. Tyto orgány rovněţ mohou uloţit rodičům povinnost vyuţít pomoc odborného poradenského zařízení, a to v případech, ţe dítěti nebyla poskytnuta odborná pomoc, i kdyţ ji úřad rodině dříve doporučil (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 47).

1.7.5 Trestní zákon Trestní zákon souvisí s tématem ohroţených dětí v rámci oblasti zanedbání povinné výţivy, týrání svěřené osoby, ohroţení výchovy dítěte a svádění k pohlavnímu styku. Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyţivovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší neţ čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok. Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyţivovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší neţ čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta (Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník § 196). Ten, kdo týrá osobu, jeţ je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok aţ pět let. Odnětím svobody na dvě léta aţ osm let bude pachatel 32

potrestán, pokud týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Pachatel bude potrestán odnětím svobody na dva roky, jestliţe způsobí takovým činem těţkou újmu na zdraví, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo páchá-li takový čin po delší dobu. Odnětím svobody na pět aţ dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem těţkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo smrt (Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník § 198). Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, ţe ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému ţivotu, nebo mu umoţní vést zahálčivý nebo nemravný ţivot a umoţní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrţeníhodným způsobem, nebo závaţným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důleţitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta (Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon § 201). Kdo nabídne, slíbí nebo poskytne dítěti nebo jinému za pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnaţování nebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu, výhodu nebo prospěch, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta nebo peněţitým trestem. Odnětím svobody na šest měsíců aţ pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin na dítěti mladším patnácti let, spáchá-li takový čin ze zavrţeníhodné pohnutky, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, nebo spáchá-li takový čin opětovně (Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon § 202).

33

2 Adaptace Většina dětí není připravena na změnu spojenou s příchodem do nového prostředí mezi neznámé lidi. Je proto těţké předpokládat, zda se bude dítě efektivně adaptovat do nového prostředí. Tím spíše, kdyţ toto dítě pochází z rodiny, kde mu bylo ubliţováno. Podle Edelsbergerova defektologického slovníku (2000, s. 14) je adaptace: „proces, jímţ se organizmus přizpůsobuje ţivotním podmínkám ve svém prostředí. Adaptaci je nutno chápat jako dialektický vztah organizmu a prostředí: dynamika prostředí ovlivňuje organizmus a organizmus při adaptaci je nejen ovlivňován, ale sám stejně ovlivňuje své prostředí.“ V procesu adaptace nejde jen o pasivní přizpůsobování, ale o aktivity organismu vzhledem k vlivům a podmínkám prostředí. U člověka se adaptace týká prostředí přírodního, ale především i společenského. Člověk přetváří přírodu a utváří společenské vztahy (Edelsberger a kol., 2000, s. 14). Adaptace zahrnuje předpoklady člověka zvládnout změny vnějšího prostředí. Proces adaptace obsahuje také proces zvládání změn postihující interakci člověka s prostředím a jeho výsledný stav, nebo-li adaptovanost (Pokorná 2009, s. 11).

2.1Sociální adaptace Sociální adaptace je proces, během něhoţ se osoba přizpůsobuje sociálním podmínkám, tedy začleňuje se do sociální struktury v rámci skupiny i do širšího sociálního prostředí. Sociální adaptace znamená také přizpůsobení se normám společnosti, schopnost vycházet s lidmi a začlenění se do společnosti. Je výsledkem procesu začleňování jedince do struktury sociálních vztahů ve skupině a v organizaci (Pokorná 2009, s. 14). Kaţdý proces adaptace má čtyři základní aspekty, kterými jsou emočně energetický, kognitivní, volní a sociální. Optimální adaptace musí být v souladu se všemi těmito aspekty. Jestliţe je adaptace nedostatečná, jedná se o maladaptaci. Adaptace v sobě zahrnuje předpoklady jedince zvládnout změny vnějšího prostředí, jak jiţ bylo výše zmíněno, tzv. adaptabilita. Adaptabilita se mění s měnícími se podmínkami prostředí. Na adaptabilitu můţe mít vliv např. nemoc, stáří a jiné ţivotní okolnosti. Dále adaptace obsahuje proces vyrovnávání se se změnami, které zahrnuje 34

interakci člověka s prostředím. Adaptace zahrnuje také výsledný stav tohoto procesu, tzv. adaptovanost (Chytková, 2012, s. 24).

2.2Poruchy adaptace Při poruchách sociální adaptace má jedinec pocit nesounáleţitosti ve skupině, pocit méněcennosti. Pociťuje také nejistotu. Je izolovaný a není schopen kooperovat s lidmi. Jedinec s poruchou adaptace můţe mít malou odolnost v zátěţi, nedostatek sebekontroly a trpí prudkými afekty v chování. Tento člověk můţe být konfliktní aţ násilný. Bývá nepřizpůsobivý a špatně se zařazuje do společnosti. Můţe být také úzkostný. Optimální adaptace je subjektivně vnímána jako spokojenost, sebejistota vyrovnanost, pocit štěstí. Předpokladem je, ţe bude docházet k posilování takových charakterových vlastností, které napomáhají vhodné adaptaci a k odstraňování vlastností, které jej zatěţují (Chytková, 2012, s. 26).

2.3Efektivní způsoby adaptace Základními efektivními způsoby adaptace a vyrovnávání se s určitým stresorem nebo určitou obtíţnou ţivotní situací jsou Vyřešení situace nebo problému s cílem odstranit zdroj a příčiny stresu Zaměření se na zvládnutí proţívaných pocitů a jejich projevů U prvního případu se jedná o vyuţití kognitivní techniky předefinování, přeinterpretování a přehodnocení stresoru a nahlédnutí na stresovou situaci reálně. Jde o úsilí o pozitivní řešení problému či situace. V tomto případě lze často vyuţít techniku asertivity, coţ je technika zdravého sebeprosazování (Kohoutek, 2002, s. 363). Někteří lidé obtíţně zvládají interpersonální problémové situace z důvodu studu, nesmělosti, neprůbojnosti, neschopnosti se prosadit. Těmto lidem se doporučují postupy vycházející z behaviorálních terapeutických technik. Můţe to být například nácvik asertivity, tedy nácvik zdravého sebeprosazení. Tento trénink má vést ke zmenšování strachu ze situací ve společnosti a kontaktů s lidmi. Asertivní osoba poţaduje to, na co má nárok, aniţ by poškozovala jiné lidi. Při nácviku asertivity se jedinec učí sedmi základním asertivním dovednostem, pomocí kterých se učí zvládat situace, při kterých můţe být manipulován ostatními lidmi (Kohoutek, 2002, s. 363). 35

Ve druhém případě se doporučuje strategie ovládání a transformace emocí a optimální řešení stresových situací a problémů. Tato strategie zahrnuje ţivot v souladu s přírodou a mravními kodexy, optimalizaci pudového ţivota a zdravého výţivy s dostatečným spánkem, optimalizaci vztahu k vlastnímu organismu. Strategie také spořívá ve sníţení nebo odstranění škodlivých návyků, kognitivní nácvik přijatelného chování v obtíţných ţivotních situacích (Kohoutek, 2002, s. 364).

36

3 Rodinná alternativa ústavní péče - Klokánek V této kapitole se zaměřím na Klokánek, jako zařízení pro děti vyţadující mimořádnou okamţitou pomoc a také jako rodinnou alternativu ústavní péče. Tuto kapitolu zde řadím proto, ţe Klokánky poskytují mimořádnou okamţitou pomoc především týraným, zneuţívaným nebo zanedbávaným dětem, kterých se právě týká tato práce. V podkapitolách uvedu Fond ohroţených dětí, jeţ je zřizovatelem Klokánků, dále se zaměřím obecně na zařízení Klokánek a nakonec se budu věnovat poskytování sluţeb v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka, kde budu vytvářet případovou studii v rámci své absolventské práce.

3.1Fond ohrožených dětí Fond ohroţených dětí je občanské sdruţení, jeţ pomáhá týraným, zneuţívaným a zanedbávaným, opuštěným nebo sociálně ohroţeným dětem. Fond ohroţených dětí působí na celém území České republiky (www.fod.cz). Mezi hlavní činnosti fondu ohroţených dětí patří zejména pomoc týraným a jinak sociálně ohroţeným dětem. Tato činnost se zaměřuje především na terénní sociální práci a sanaci rodin. Další činností je provoz krizové linky pro matky, které tají těhotenství a porod. Fond ohroţených dětí zajišťuje vyhledávání náhradních rodin pro obtíţně umístitelné děti. Toto občanské sdruţení provozuje azylové domy pro rodiny s dětmi a mládeţ bez domova. Poskytuje poradenskou a hmotnou pomoc náhradním i potřebným vlastním rodinám. Vytváří osvětu a snaţí se o zlepšení legislativy a praxe na úseku ochrany dětí (www.fod.cz).

3.2Klokánek Klokánek-rodinná alternativa ústavní péče je projektem Fondu ohroţených dětí, jehoţ cílem je nabídnout dětem namísto ústavní výchovy přechodnou rodinnou péči na dobu, dokud se nemohou vrátit zpět do své rodiny, nebo dokud pro ně není nalezena trvalá náhradní rodinná péče. Klokánek slouţí jako mimořádná okamţitá pomoc týraným, zneuţívaným, zanedbávaným dětem. Poskytuje také pomoc v situaci, kdy rodiče nejsou schopni zajistit dítěti řádnou péči nebo jsou dočasně hospitalizováni. 37

Ţádost k přijetí do Klokánku mohou podat osoby, které naleznou dítě v krizové situaci, nebo také samy děti. Ţádost o přijetí dítěte do zařízení také podává orgán sociálněprávní ochrany dětí, soud, policie, nebo sami rodiče (www.fod.cz). Klokánky mají pověření MPSV jako zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Mohou proto týrané a zneuţívané děti přijmout i bez souhlasu rodičů aţ do doby, neţ je rozhodnuto o předběţném opatření. Klokánky mají nepřetrţitý provoz, a tudíţ mohou kdykoli přijmout i novorozence, jejichţ matky tají těhotenství a porodí mimo zdravotnické zařízení. Průměrná doba pobytu v Klokánku je půl roku. Hranice ukončení pobytu dítěte v Klokánku je 18 let jeho věku. Děti z tohoto zařízení se vrací zpět k rodičům nebo přechází do náhradní rodinné péče. Zbytek dětí ukončí svůj pobyt zletilostí nebo je umístěn například do zařízení ústavní péče (www.fod.cz). Výhodou Klokánků oproti ústavní péči je, ţe děti lze přijímat nejen na základě předběţného opatření nebo rozsudku, ale i bez soudného rozhodnutí na ţádost rodičů nebo na ţádost orgánu sociálně-právní ochrany dětí s následným souhlasem rodičů. Lze tedy pomoci rychle v situacích, kdy je to nezbytné. Zlepší-li se podmínky v rodině, je moţné pobyt ukončit a dítě vrátit domů. Je zde moţnost děti přijímat i na základě jejich vlastní ţádosti a poskytovat jim péči i proti vůli rodičů aţ do té doby, neţ soud rozhodně o předběţném opatření. Děti jsou přijímány přímo z rodin bez pobytu v diagnostickém ústavu. Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc lze provozovat jako rodinnou péči, tady přímo v rodinách zaměstnanců provozovatele, nebo v zařízeních s byty ve formě týdenní střídavé péče dvou „tet“ po všech stránkách jako v rodině (www.fod.cz). První Klokánek byl otevřen v Ţatci v září 2000. V současné době jiţ existuje šestnáct Klokánků na území celé republiky, s celkovým počtem tři sta dvacet míst (www.fod.cz).

3.2.1 Klokánek Dlouhá Loučka Klokánek je zařízení zřízeno a provozováno občanským sdruţením Fond ohroţených dětí. Tato sluţba je určena pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc poskytuje ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho ţivot nebo příznivý vývoj váţně ohroţeny, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneuţívané anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí či situaci, kdy jsou ohroţeny jeho základní práva. Hlavním cílem této organizace je 38

nahradit dětem vlastní rodinu v situaci, kdy jim hrozí přechodné umístění do ústavu z jakéhokoliv důvodu, například výkon trestu rodičů, dočasná hospitalizace rodiče v nemocnici, bytové a sociální problémy rodičů a jiné. Cílem zařízení Klokánek je pomoci dítěti poskytnutím azylu, rodinným způsobem péče a s pomocí týmu odborníků pracovat na minimalizaci stávající psychické deprivace a zabránit jejímu pokračování. Současně se vyuţívá všech metod sociální práce, k co nejrychlejšímu trvalému vyřešení sociálně právní situace, tak aby byl zajištěn jeho pozitivní vývoj, to znamená plné psychické, fyzické i sociální blaho. Cílem pobytu dětí v zařízení Klokánek je vytvořit jim ovzduší spokojenosti a pohody. Organizace je určena dětem ve věku od narození do 18-ti let. Věk 18-ti není limitním, pokud to situace dítěte vyţaduje (www.klokanekdlouhaloucka.cz). Ochrana a pomoc zařízení Klokánek spočívá v okamţitém poskytnutí pomoci formou ubytování a rodinného způsobu ţivota. Rovněţ také zařízení nabízí adekvátní lékařskou, psychologickou a jinou potřebnou formu péče, vyţaduje-li ji nejlepší zájem dítěte (www.klokanek-dlouhaloucka.cz). V Klokánku je poskytována rodinná péče. V tomto zařízení se nachází kompletně zařízené byty, kde se vţdy po jednom týdnu střídají dvě „tety“, které se starají o 4 aţ 5 dětí. „Teta“ o děti pečuje jako v běţné rodině. Vaří, uklízí, pere, nakupuje, pomáhá dětem s přípravou do školy, dopravuje je k lékaři. „Teta“ se můţe dětem plně věnovat a dávat jim dostatek lásky a citu, čehoţ se mnohdy některým nedostávalo. Pokud se jedná o děti umístěné ze sociálních důvodů, ne jenom pracovníci FOD a další, jsou nápomocni rodině tak, aby se poměry v rodině upravily a děti se mohly vrátit zpět. V Klokánku Dlouhá Loučka pracuje deset stálých „tet“ a dvě další tzv. denní tety, které pomáhají stálým tetám s provozem domácnosti. Dalšími pracovníky v zařízení Klokánek jsou dvě sociální pracovnice, psycholoţka, zdravotní supervizorka a správce (www.klokanekdlouhaloucka.cz).

39

II. VÝZKUMNÁ ČÁST 4 Metodologie výzkumu Ve výzkumné části se věnuji zkoumání postupu adaptace dětí se syndromem CAN v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka. Budu tedy zjišťovat, jak dítě reagovalo po příchodu do zařízení, jaké nastaly změny v rámci adaptace během pobytu a jaká je situace dítěte nyní. Podklady pro výzkum, tedy různé informace o případu dítěte vycházejí z mé měsíční praxe strávené v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka. V této části se také věnuji zvolené metodologii pro výzkumné šetření.

4.1Cíl, výzkumné otázky a kritéria Cílem výzkumu je zjistit, jak se dítěti se syndromem CAN dařilo postupně adaptovat v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka. Hlavní výzkumnou otázkou je: „Jak se dítěti se syndromem CAN dařilo postupně adaptovat v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka?“ K hlavní výzkumné otázce mi poslouţí dílčí výzkumné otázky: Jak se dítě chovalo při přijetí do zařízení? Jak dítě po nástupu do organizace vycházelo s ostatními dětmi, tetami a dalšími pracovníky zařízení? Jak pro dítě bylo obtíţné osvojit si pravidla v zařízení? Jak pro něj bylo obtíţné začlenit se do širší společnosti (lidé ve škole, v organizaci a jinde)? Podařilo se pracovnicím zařízení získat si jeho důvěru? Jaký má vztah s původní rodinou a je s ní v kontaktu? Jak dítě vnímá zařízení Klokánek Dlouhá Loučka? Co udělali pracovníci pro to, aby se dítě snáze adaptovalo? Jak se nyní dítě cítí v zařízení? Dále jsem si zvolila kritéria, na základě kterých budu hodnotit postup adaptace. Jsou jimi: schopnost zvládat změny 40

schopnost osvojit si nová pravidla schopnost vycházet s novými lidmi schopnost začlenit se do širší společnosti chování jedince V rámci případu se zabývám nejen těmito otázkami, ale také osobní a rodinnou anamnézou a celkovou sociální situací zkoumaného případu. Tyto informace mi mohou pomoci porozumět celému případu jako celku a také případným problémům v procesu adaptace.

4.2Výzkumná strategie Jako výzkumnou strategii jsem si zvolila kvalitativní výzkum. Creswell (1998, podle Hendl, 2005, s. 50) definuje kvalitativní výzkum jako: „proces hledání porozumění zaloţený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“ Tuto strategii jsem si zvolila, jelikoţ zkoumám určitý sociální a lidský problém. Výzkum probíhal v přirozených podmínkách.

4.2.1 Výzkumný přístup Pro výzkum jsem si zvolila jeden z přístupů kvalitativního výzkumu – Případovou studii. Podle Hendla (2005, s. 104) případová studie spočívá v detailním studiu jednoho případu nebo více případů. V rámci případové studie je shromaţďováno velké mnoţství dat o jedinci nebo o několika málo jedinců. V případové studii jde o zachycení sloţitosti případu, o popis vztahů v jejich celistvosti. U případové studie se předpokládá, ţe pokud je podrobně prozkoumán jeden případ, lze snáze pochopit jiný podobný případ. Na konci studie se zkoumaný případ zařazuje do širších souvislostí. V rámci případové studie bych své výzkumné šetření zařadila do typu osobní případové studie, která se zaměřuje na výzkum určitého aspektu u jedné osoby. Věnuje se minulosti, kontextovým faktorům a postojům, jeţ předcházeli určité události (Hendl, 2005, s. 104). 41

Tento typ bych zvolila, protoţe moje případová studie se zaměřuje na případ jedné osoby v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka. Současně se v rámci tohoto případu zabývám i minulostí klienta. Zároveň bych své výzkumné šetření zařadila do typu případové studie, jeţ se zaměřuje na zkoumání událostí, vztahů a rolí. Podle Hendla (2005, s. 105) „ se studie zaměřují na určitou událost. Zahrnují např. analýzu interakce učitele a ţáka, konfliktu rolí, stereotypů, adaptace.“ Tento typ bych volila, protoţe se v mé případové studii se zabývám právě postupem adaptace dětí v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka.

4.3Metody získávání dat Pro sběr dat jsem vyuţívala kvalitativní dotazování, konkrétně neformální rozhovor. Rozhovor jsem vedla s pracovníky zařízení, tedy s tetami, sociálními pracovníky, psychologem. Vzhledem k nízkému věku klienta a citlivosti problému jsem s dítětem rozhovor na daná témata (příchod do Klokánku, začleňování ve škole, kontakt s rodinou) nevedla. Především jsem však pro získávání dat vyuţívala dokumenty. Hendl (2005, s. 204) za dokumenty povaţuje: „ taková data, která vznikla v minulosti, byla pořízena někým jiným neţ výzkumníkem a pro jiný účel, neţ jaký má aktuální výzkum. Výzkumník se tedy zabývá tím, co je k dispozici, ale musí to vyhledat.“ Vycházela jsem zejména z archivních dat a osobních dokumentů dítěte. V podstatě jsem informace získávala ze spisu dítěte, který obsahoval zprávy ze soudu, lékařské zprávy, zprávy logopeda, zprávy psychologa, zprávy zasílané soudu a OSPOD. Také jsem vycházela ze sešitů, ve kterých jsou kaţdý týden zaznamenávány změny a významné události týkající se daného dítěte.

42

5 Případová studie V rámci případové studie jsem si zvolila případ 11- letého chlapce, u něhoţ byl zjištěn syndrom týraného dítěte a který byl umístěn do zařízení vyţadující okamţitou pomoc- Klokánek Dlouhá Loučka. Budu u něj tedy zjišťovat, jak se mu dařilo adaptovat do nového prostředí. Zmíním zde však také rodinnou situaci. Případ není členěn do určitých oblastí (sociální, psychologická, rodinná), ale rozvíjí se tak, jak šly události po sobě a tedy i jak probíhala postupně adaptace dítěte.

Případ 11- letého Jana Jan (11) byl v roce 2010 předán do péče zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc – FOD Klokánek Dlouhá Loučka. Důvodem bylo podezření na týrání chlapce a jeho sestry matkou. Oba sourozenci byli před svěřením do zařízení hospitalizováni na Dětské klinice FN v Olomouci, poté co byli u chlapce při vyučování zjištěny modřiny, podlitiny a šrámovité hematomy. Jan tvrdil, ţe byl bit prutem a matka to přiznala. Jan ţil ve společné domácnosti s matkou a otčímem. Kromě sestry, která byla s chlapcem umístěna do zařízení, matka vychovává další dvě mladší děti. Matka je v pracovní neschopnosti a pobírá dávky ze systému státní sociální podpory. Matčin druh je nezaměstnaný a pobírá dávky v hmotné nouzi. Janův biologický otec o něj nejeví zájem a neexistuje jiná osoba, která by se o něj mohla starat. V rodině se jiţ dříve vyskytovaly nedostatky, kvůli kterým byl na 3 roky prováděn soudní dohled, jenţ byl poté zrušen. Sousedé tvrdí, ţe se jedná o problémovou rodinu. Navrhovatel Městského Úřadu v Litovli uvedl, ţe se chlapec nemůţe vrátit do své původní rodiny. Jan byl při prvním kontaktu zakřiknutý, ustrašený a koktal. Chlapec i jeho sestra po nástupu do zařízení neustále pociťovali strach, ţe si pro ně matka přijde. Stále se ujišťovali, zda jsou všechny okna a dveře zavřeny. Chlapec se ze začátku pokusil o útěk. Po nástupu do zařízení se chlapec nechtěl s matkou vidět. Návštěvy dětí nebyly povoleny, ale byly umoţněny telefonáty. Po nástupu do Klokánku si chlapec vytvořil dobrý vztah s tetami, s dětmi v bytě, do něhoţ byl umístěn, i s dětmi v ostatních bytech. Dobře vycházel i s jinými pracovníky zařízení. Nebylo pro něj obtíţné si osvojit pravidla zařízení. Byl však ţivější, ale zvladatelný. Pro chlapce bylo náročnější 43

začlenění ve škole. Spoluţáci se mu kvůli koktání posmívali a Jan jim to vracel fyzickým útokem. Často tedy docházelo k bitkám se spoluţáky. Mimo zařízení se však úspěšně začlenil do fotbalového týmu. Na začátku roku 2011 se chtěla matka s dětmi setkat, nicméně děti s ní nechtěli komunikovat ani po telefonu. O 2 měsíce později náhle děti chtěly na víkend domů. Chlapec tvrdí, ţe se mu stýská po matce. V této době chlapec koktá jiţ méně. Za měsíc opět nastal zvrat a Jan utekl ze zařízení, protoţe nechtěl mluvit s matkou. Podle pracovníků se matka děti snaţí manipulovat. Proto byla podána ţádost na podání návrhu na omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti. Podle tet, které se o chlapce starají, udělal chlapec od přijetí do Klokánku pokroky. Jeho ţivější povaha se dá se správným vedením zvládnout. Koktavost se u chlapce zlepšuje. Ve škole prospívá s vyznamenáním. Je méně bázlivý, sebevědomější a přátelský. Podle logopeda má bohatou aktivní i pasivní slovní zásobu. Jeho řeč je obsahově přiměřená jeho věku. Koktání se podle tet zhoršuje po návštěvách a telefonátu s matkou. Nadále tedy bylo doporučeno navštěvovat logopeda a psychologa. Tety v zařízení ho zkouší nechat chodit samého do školy a ze školy. Předtím to moţné nebylo z důvodu útěku. V dubnu 2011 bylo zahájeno trestní stíhání proti matce a jejímu druhovi pro zločin týrání svěřené osoby. U obou dětí docházelo k fyzickým a psychickým trestům. Důsledkem byly neurotické potíţe, poruchy spánku, noční pomočování, strach z matky a druha. Rozumové schopnosti chlapce byly označeny za průměrné. Byl u něj zjištěn syndrom týrané osoby. Soud dospěl k závěru, ţe jsou dány předpoklady pro svěření chlapce do zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. V této době není Jan v kontaktu se svou původní rodinou. Matka byla zbavena rodičovské zodpovědnosti, ale stále chlapci vnucuje dopisy a balíčky, které Jan odmítá. Svou matku nechce vidět a ani o ní slyšet. Nyní bylo řízení ukončeno a matka s otčímem byli odsouzeni na 3 roky podmíněně. V současné době matka nadále pečuje o další dvě mladší děti. Janův biologický otec s ním po dlouhé době navázal kontakt (cca na 3 měsíce). Syn mu byl několikrát svěřen na víkendy domů. Po třech měsících kontaktu náhle styk přerušil. Jana to velmi mrzelo a opět začal více koktat. V současné době byla jeho starší sestra svěřena do pěstounské péče. Janovi se po ní stýská. Stále spolu udrţují kontakt a pravidelně si telefonují. Chlapec se svěřil sociální pracovnici, ţe by byl také rád umístěn do některé pěstounské rodiny. Dále je Jan v kontaktu se svou prababičkou, kterou jezdí s tetou z Klokánku navštěvovat. 44

Z poslední zprávy psycholoţky je patrné, ţe v současnosti vnímá zařízení Klokánek Dlouhá Loučka jako svůj domov a nechce ho opustit. Nicméně vlivem svěření jeho sestry do pěstounské péče, mluví o tom, ţe by také rád šel do některé rodiny. V současnosti se tedy hledá vhodná rodina, do které by mohl být umístěn. Pro snazší adaptaci se pracovníci zaměřili na posílení sebedůvěry. Snaţí se nalézt, v čem je Jan úspěšný a podpořit ho v této činnosti. Takovými činnostmi je například fotbal, ve kterém je velmi úspěšný a dále kreslení, k němuţ má vlohy. Jeho výtvory byly několikrát poslány do soutěţí. Pracovníci ho podporují rovněţ v kontaktu s biologickou rodinou (prababičkou). Zároveň mu poskytují pocit bezpečí. Ví, ţe je zde chráněn před matkou. Pracovníci si dokázali získat jeho důvěru a je tedy schopen se svěřit se svými problémy. Jeho povahovým rysem však je, ţe se snaţí řešit své problémy uzavřeně, po svém. Často se tedy svěří, aţ kdyţ je nejhůře.

5.1Závěrečný výstup V této kapitole se pokusím reflektovat výzkumné otázky a také zda byl cíl výzkumu naplněn. První dílčí otázka se zabývala tím, jak se dítě chovalo při přijetí do zařízení. Z případu 11- letého Jana je patrné, ţe při prvním kontaktu chlapec působil ustrašeně, zakřiknutě a měl strach, coţ dokazuje jeho jednání, kdy se ujišťoval, zda jsou všechny dveře a okna zavřeny. Z případu jasně vyplývá, ţe tento strach byl důsledkem obavy z vlastní matky a jejího negativního jednání vůči oběma sourozencům. Chlapcovo znatelné koktání krátce po nástupu je zřejmě taktéţ důsledkem matčina jednání. Tento fakt dokazuje i pozdější kontakt s matkou, po kterém začal Jan vţdy více koktat. Mohl být také zároveň důsledkem celkového stresu, který plynul ze změny prostředí, z jednání matky a matčina tlaku. Krátce po nástupu se Jan pokusil o útěk, jelikoţ se nechtěl vidět s matkou. Na základě srovnání této situace s charakteristikou adaptace, chování chlapce značí, ţe se stále neadaptoval na nové prostředí. Stále pociťuje úzkost a nejistotu. Především je to vak strach z kontaktu s matkou. Strach, úzkost a napětí jsou zároveň často důsledkem týrání (viz kapitola důsledky fyzického týrání), které bylo v tomto případě na dítěti pácháno a později i prokázáno. To, ţe byl chlapec zpočátku zakřiknutý, je rovněţ důsledkem týrání dítěte. Toto zjištění se opírá o výše uvedenou teorii.

45

Další dílčí výzkumná otázka se zabývala vztahem chlapce s ostatními dětmi, tetami a dalšími pracovníky. Při nástupu Jana do zařízení nenastal ţádný problém, co se týče kontaktu s ostatními dětmi, tetami a dalšími pracovníky. Chlapec si s nimi vytvořil dobrý vztah. Tety i další pracovníci si dokázali získat jeho důvěru. Teprve po několika měsících se však v zařízení cítil bezpečně a chráněn před matkou. Na základě charakteristiky sociální adaptace vyplývá, ţe Jan se úspěšně začlenil do sociální struktury v rámci skupiny i do širšího sociálního prostředí. Dokladem toho je, ţe dobře vychází s ostatními lidmi. V další dílčí výzkumné otázce jsem zjišťovala, jak pro dítě bylo obtíţné osvojit si pravidla v zařízení. Jan s osvojením pravidel zařízení neměl problémy. Jednou se tedy stalo, ţe ze zařízení utekl, ale vícekrát to uţ neudělal. Kdyţ měly tety jistotu, ţe Jan jiţ zvládne cestu do školy a ze školy sám, aniţ by utekl, pokoušely se ho pouštět do školy a ze školy samotného. Jan byl ţivější, ale zvladatelný. I nadále toto tvrzení platí. Podle tet se jeho ţivější povaha dá se správným vedením zvládnout. Na základě procesu adaptace, kdy je součástí adaptace také osvojení norem, vyplývá, ţe si chlapec dokázal aţ na určité situace (útěk), osvojit tyto normy (pravidla v zařízení) a dodrţovat je. Útěk ze zařízení je opět spojen se strachem z matky, jak jasně z případu vyplývá. Při zkoumání otázky, která se týkala začlenění se do širší společnosti, tedy ve škole, v organizaci a jinde, bylo zjištěno, ţe pro chlapce bylo náročnější začlenění ve škole, kde se mu spoluţáci posmívali kvůli koktání a Jan jim to vracel fyzickým útokem. Často tedy docházelo k bitkám se spoluţáky. Jak jiţ bylo výše zmíněno, se začleněním v zařízení neměl problémy a se všemi si vytvořil dobrý vztah. Mimo zařízení se úspěšně začlenil do fotbalového týmu. Na základě poznatků o adaptaci je patrné, ţe se chlapci příliš nedařilo se adaptovat, co se týče začlenění do společnosti ve škole. To dokládá, nepřijetí spoluţáky mezi sebe a následné chlapcovo agresivní jednání, které můţe být důsledkem nesprávné sociální adaptace, jak vyplývá z charakteristiky adaptace. Ve fotbalovém týmu a zařízení Klokánek naopak adaptace proběhla úspěšně. Vidím zde otevřenou otázku, proč se chlapci jinde podařilo úspěšně začlenit, zatímco ve škole měl se začleněním problémy? Další dílčí výzkumná otázka se zabývá tím, jestli se pracovnicím zařízení podařilo získat si chlapcovu důvěru. Pracovnicím se opravdu podařilo získat si jeho důvěru a je tedy schopen se svěřit se svými problémy. Podle nich je však jeho povahovým rysem snaha řešit své problémy uzavřeně, po svém. Často se tedy svěří, aţ kdyţ je nejhůře. Důsledkem týrání dětí můţe být nedůvěra k okolí. Týrané děti často nedovedou správně 46

interpretovat lidské chování a jednání. V důsledku tohoto, jsou ostraţité, nedůvěřivé a vztahovačné. Pracovnicím se však podařilo získat si jeho důvěru, čímţ mu napomohli snadněji se adaptovat v novém prostředí. Další dílčí výzkumná otázka se zabývala vztahem a kontaktem s původní rodinou. Po příchodu do zařízení měl chlapec z matky strach. Obával se toho, ţe si pro něj do Klokánku přijde. Matce byly umoţněny telefonáty s dětmi, nicméně Jan s ní mluvit nechtěl. Na začátku roku 2011 se matka s dětmi chtěla setkat. Jan s ní stále nechtěl mluvit ani po telefonu. O 2 měsíce později náhle děti chtěly na víkend domů, jelikoţ se Janovi stýskalo po matce. Za měsíc opět nastal zvrat a Jan utekl ze zařízení, protoţe nechtěl mluvit s matkou. Podle pracovníků se matka děti snaţí manipulovat. Proto byla podána ţádost na podání návrhu na omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti. Tento návrh byl později schválen a matka byla skutečně zbavena rodičovské zodpovědnosti. V této době není Jan v kontaktu se svou původní rodinou. Matka, která byla zbavena rodičovské zodpovědnosti, mu stále vnucuje dopisy a balíčky, které Jan odmítá. Svou matku nechce vidět a ani o ní slyšet. Vztah s matkou byl zpočátku rozkolísaný. Jednou se s ní chlapec nechtěl vidět poté opět ano. Podle sociálních pracovnic ho matka ovlivňovala tím, ţe mu nosila dárky a sladkosti. Po nástupu do Klokánku byl znám biologický otec dítěte, který o něj neprojevoval zájem. Aţ teprve po delší době strávené v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka otec navázal kontakt. Syn mu byl několikrát svěřen na víkendy domů. Po třech měsících kontaktu náhle styk přerušil. Jan z toho byl velmi zklamaný a opět začal více koktat. Ze své původní rodiny se chlapec stýká se svou prababičkou, kterou pravidelně s tetou z Klokánku navštěvuje. I kdyţ nyní chlapec ţije mimo svoji rodinu, pracovníci zařízení Klokánek Dlouhá Loučka se ho snaţí podporovat v kontaktu se svou vlastní rodinou, i kdyţ mnohdy neúspěšně. Podle mého názoru je tento krok také součástí úspěšné adaptace, kdy dítěti není uzavřen přístup k tomu, koho dobře zná a není tím pádem nijak omezován, ale je naopak podporován v kontaktu s těmito lidmi. Následující dílčí výzkumná otázka zní: „Jak dítě vnímá zařízení Klokánek Dlouhá Loučka?“ Z případu a také na základě tvrzení psychologa vyplývá, ţe v současnosti vnímá zařízení Klokánek Dlouhá Loučka jako svůj domov a nechce ho opustit. Nicméně vlivem svěření jeho sestry do pěstounské péče, mluví o tom, ţe by také rád šel do některé rodiny. V současnosti se tedy hledá vhodná rodina, do které by mohl být umístěn. Na základě tvrzení, ţe se chlapec v zařízení cítí jako domova, plyne, ţe úspěšně vyrovnal se změnami prostředí. Prostředí jiţ pro něj není cizí. 47

Předposlední dílčí výzkumnou otázkou je: „Co udělali pracovníci pro to, aby se dítě snáze adaptovalo?“ Pro snazší adaptaci se pracovníci zaměřili na posílení sebedůvěry. Snaţí se nalézt, v čem je Jan úspěšný (fotbal, kreslení) a podpořit ho v této činnosti. Pracovníci ho podporují rovněţ v kontaktu s biologickou rodinou (prababičkou). Zároveň mu poskytují pocit bezpečí. Ví, ţe je zde chráněn před matkou. Díky efektivnímu jednání pracovníků udělal Jan významné pokroky. Koktavost se u chlapce zlepšuje. Jak z případu vyplývá, zhoršuje se po kontaktu s matkou nebo v zátěţové situaci (přerušení styku s otcem). Ve škole prospívá s vyznamenáním. Je méně bázlivý, sebevědomější a přátelský. Podle logopeda má bohatou aktivní i pasivní slovní zásobu a jeho řeč je obsahově přiměřená jeho věku. Na základě charakteristiky adaptace se optimálně adaptovaný člověk se cítí sebejistý vyrovnaný a spokojený. Toto tvrzení se shoduje s tvrzením pracovníků o chlapci, který je nyní sebevědomější, jiţ nepociťuje příliš strach, je přátelský. Předpokladem efektivní komunikace je, ţe bude docházet k posilování takových charakterových vlastností, které napomáhají vhodné adaptaci. Pracovníci proto zvolili oblast posílení sebedůvěry tím, ţe chlapce podporují v činnostech, ve kterých je úspěšný. Aby se sníţil pocit úzkosti a nejistoty, který často mohou proţívat nesprávně adaptovaní lidé, dávají mu pocit bezpečí. Poslední dílčí výzkumná otázka se zabývá tím, jak se dítě nyní v zařízení cítí. Jak jiţ bylo výše zmíněno, chlapec vnímá Klokánek jako svůj domov a nechce ho upustit. Po odchodu jeho sestry do pěstounské péče však touţí také odejít do rodiny. V současnosti se tedy pro něj hledá vhodná pěstounská rodina, které by byl svěřen do péče. Nyní budu hodnotit, jak se dítěti dařilo adaptovat na základě kritérií, které jsem si stanovila a jeţ vychází z teorie o adaptaci. Těmito kritérii jsou: Chování jedince schopnost osvojit si nová pravidla schopnost vycházet s novými lidmi schopnost začlenit se do širší společnosti Po nástupu do zařízení Klokánek Dlouhá Loučka byl Jan ustrašený, zakřiknutý a koktal. Vlivem strachu se stále se ujišťoval, ţe jsou všechna okna i dveře zavřeny. Jednou se dokonce stalo, ţe utekl ze zařízení, jelikoţ se nechtěl setkat s matkou. Postupně se koktání začalo zmírňovat a chlapec se stal sebevědomější, méně bázlivý a přátelský. Díky efektivnímu přístupu pracovníků se v zařízení cítí v bezpečí. Pokud hodnotím adaptaci na základě kritéria chování jedince, je zde patrné, ţe dítě od nástupu 48

do zařízení udělalo jisté pokroky a chování se výrazně změnilo. Jestliţe budu vycházet z optimální adaptace, jeţ je charakterizována jako spokojenost, sebejistota vyrovnanost, lze říci, ţe se v této oblasti chlapci podařilo adaptovat. Jan s osvojením pravidel zařízení neměl problémy. Jednou se stalo, ţe ze zařízení utekl, ale vícekrát to uţ neudělal. Dále však jednal vţdy podle pravidel. Jan měl a stále má ţivější povahu, která se dá se správným vedením zvládnout. Na základě procesu adaptace, kdy je součástí adaptace také osvojení norem, vyplývá, ţe si chlapec dokázal aţ na určité situace (útěk), osvojit tyto normy (pravidla v zařízení) a dodrţovat je. Po nástupu do zařízení nenastal ţádný problém, co se týče kontaktu s ostatními dětmi, tetami a dalšími pracovníky. Chlapec si s nimi vytvořil dobrý vztah. Tety i další pracovníci si dokázali získat jeho důvěru. Teprve po několika měsících se však v zařízení cítil bezpečně a chráněn před matkou. Na základě charakteristiky sociální adaptace vyplývá, ţe Jan se úspěšně začlenil do sociální struktury v rámci skupiny i do širšího sociálního prostředí. Podle kritéria schopnosti vycházet s novými lidmi je patrné, ţe chlapci se podařilo úspěšně adaptovat v této oblasti. Poslední kritérium se týká schopnosti začlenit se do širší společnosti (škola, organizace, jiné). Pro chlapce bylo náročnější začlenění ve škole, kde se mu spoluţáci posmívali kvůli koktání a Jan jim to vracel fyzickým útokem. Jak jiţ bylo výše zmíněno, se začleněním v zařízení neměl problémy a se všemi si vytvořil dobrý vztah. Mimo zařízení se úspěšně začlenil do fotbalového týmu. Na základě poznatků o adaptaci je patrné, ţe se chlapci příliš nedařilo se adaptovat, co se týče začlenění do společnosti ve škole. Ve fotbalovém týmu a zařízení Klokánek naopak adaptace proběhla úspěšně.

49

Závěr V této části se vrátím k cíli práce a posoudím, zda a v jaké míře byl cíl naplněn. Cílem mé absolventské práce bylo posoudit, jak se dítěti se syndromem CAN dařilo postupně adaptovat v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka. Hlavní výzkumnou otázkou tedy bylo: „Jak se dítěti se syndromem CAN dařilo postupně adaptovat v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka?“ Ke stanovení hlavního cíle jsem si zvolila také dílčí cíle, které se vztahují k problematice syndromu CAN a vyuţití sociální práce při řešení situace dítěte se syndromem CAN. Dílčím cílem tedy bylo objasnění problematiky syndromu CAN a vyuţití sociální práce při řešení situace dítěte se syndromem CAN. Efektivitu adaptace dítěte v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka jsem posuzovala z hlediska několika kritérií. A to na základě kritéria chování jedince, schopnosti osvojit si nová pravidla, schopnosti vycházet s novými lidmi a schopnosti začlenit se do širší společnosti. Z hlediska kritéria chování jedince jsem zjistila, ţe chlapec udělal od nástupu do zařízení určitý pokrok. Jeho chování se výrazně změnilo, a to od počátečního strachu, nejistoty, nízkého sebevědomí a koktání k menší bázlivosti, vyššímu sebevědomí a zmírnění koktavosti. Na základě kritéria schopnosti osvojení si nových pravidel, lze říci, ţe i kdyţ je chlapec ţivější povahy, neměl (aţ na jeden útěk) ţádné problémy s dodrţováním zavedených pravidel. Z hlediska kritéria schopnosti vycházet s novými lidmi bylo zjištěno, ţe Jan neměl ţádné problémy, co se týče kontaktu s ostatními dětmi, tetami a dalšími pracovníky. Chlapec si s nimi vytvořil dobrý vztah a pracovníci si dokázali získat jeho důvěru. Na základě kritéria schopnosti začlenit se do širší společnosti bylo zjištěno, ţe pro chlapce bylo náročnější začlenění ve škole, kde se mu spoluţáci posmívali kvůli koktání a Jan jim to vracel fyzickým útokem. Jak jiţ bylo výše zmíněno, se začleněním v zařízení neměl problémy a se všemi si vytvořil dobrý vztah. Mimo zařízení se úspěšně začlenil do fotbalového týmu. Po posouzení efektivity adaptace dítěte v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka na základě předem stanovených kritérií vyplývá, ţe chlapci se dařilo úspěšně adaptovat (aţ na některé výjimky) v oblastech chování, vztahu s novými lidmi, osvojení si nových pravidel a začlenění do širší společnosti. Co se týče dílčího cíle, kterým bylo objasnění problematiky syndromu CAN a vyuţití sociální práce při řešení situace dítěte se syndromem CAN, podařilo se mi 50

charakterizovat syndrom CAN s jeho základními formami, které jsou fyzické a psychické týrání, zanedbávání a sexuální zneuţívání. Dále jsem uvedla rizikové situace, rizikové rodiče a děti, projevy a důsledky týrání, zneuţívání a zanedbávání. V následující kapitole jsem rozvedla postup při poskytování pomoci ohroţeným dětem. Při naplňování tohoto cíle jsem zjišťovala, jaké jsou kompetence sociálního pracovníka při řešení situace dítěte se syndromem CAN. Podařilo se mi vymezit úlohu sociálního pracovníka, která spočívá v roli koordinátora sestavujícího tým odborníků potřebných k řešení určitých případů. Společně s týmem je jeho úlohou určit komplexní sociální diagnózu, prognózu, návrh postupu a různé varianty řešení. Sociální práce se však promítá jiţ v oblastech, primární, sekundární a terciární prevence a poté při detekci syndromu CAN. Při zpracovávání práce se mi nepodařilo nalézt publikaci, jeţ by pojednávala o adaptaci týraných, zneuţívaných a zanedbávaných dětí. Pracovala jsem tedy jen s obecnou charakteristikou adaptace a sociální adaptace. K této problematice se mi podařilo nalézt informace o poruchách adaptace a efektivních způsobech adaptace, ale opět jen v obecné rovině. Během výzkumu se mi nepodařilo zjistit podrobnější informace o začlenění klienta do širší společnosti (ve škole). Nemám více poznatků o tom, proč se chlapci nedařilo úspěšně začlenit do kolektivu ve škole a zda se situace v této chvíli například nezměnila. Nepodařilo se mi zjistit, jestli pro úspěšnější začlenění pedagogové neprovedli nějaká opatření. Tato problematika by proto mohla být podrobněji prozkoumána v rámci další výzkumné práce.

51

Seznam zkratek CSR- centrum pro sanaci rodiny OSPOD- orgán sociálně-právní ochrany dětí SPOD- sociálně-právní ochrany dětí Tzv.- tak zvaný, tak zvaně Např.- například FN- fakultní nemocnice Odd.- oddíl Čl.- článek MPSV- ministerstvo práce a sociálních věcí

52

Bibliografický seznam Literatura Bechyňová, V., Konvičková, M. (2011). Sanace rodiny. Praha: Portál. Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z., a kol. (1995). Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada Publishing. Edelsberger, L. a kol. (2000). Defektologický slovník. Jinočany: H&H Elliottová, M. (2000). Jak ochránit své dítě. Praha: Portál Fischer, S., Škoda, J. (2009). Sociální patologie. Praha: Grada Publishing Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. Chytková, J. (2012). Sociální adaptace dětí v první třídě základní školy. (Diplomová práce). Brno: Masarykova univerzita. Kohoutek, R. (2002). Základy užité psychologie. Brno: Cerm. Matějček, Z. (2007). Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál. Matoušek, O., a kol. (2003). Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. Matoušek, O., Pazlarová, H. (2010). Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny. Praha: Portál. Pokorná, J. (2009). Adaptace a adaptační program nových zaměstnanců ve vybraném podniku Makro Cash&Carry spol. s r.o. (Bakalářská práce). Pardubice: Univerzita Pardubice. Pöthe, P. (1999). Dítě v ohrožení. Praha: G plus G. Vágnerová, M. (2004). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál Vaníčková, E., Hadj-Moussová, Z., Provazníková, H. (1995). Násilí v rodině. Praha: REGLETA. Odborné časopisy Bajer, P. (2006). Prevence a osvěta jsou nutné uţ na základních školách. Sociální práce/Sociálna práca, č. 2, s. 14-16. Legislativní zdroje Trestní zákon. Zákon č. 40/2009 Sb. v účinném znění ke dni 7. 4. 2013. Úmluva o právech dítěte, 104/1991 Sb. v účiném znění ke dni 7. 4. 2013. Zákon o rodině. Zákon č. 94/1963 Sb. v účinném znění ke dni 23.2.2013. 53

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon č. 359/1999 Sb. v účinném znění ke dni 23.2.2013. Zákon o vyhlášení listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Zákon č. 2/1993 Sb. v účinném znění ke dni 7. 4. 2013. Internetové zdroje FOD. [on-line]. Dostupné 10.6.2012 z http://fod.cz/ FOD. Klokánek – rodinná alternativa ústavní péče [on-line]. Dostupné 10.6.2012 z http://fod.cz/ O týrání. [on-line]. Dostupné 6.4.2013 z http://www.fod.cz/ Klokánek Dlouhá Loučka. Úvodní stránka [on-line]. Dostupné 10.6.2012 z http://www.klokanek-dlouhaloucka.cz/ Klokánek Dlouhá Loučka. O nás [on-line]. Dostupné 10.6.2012 z http://www.klokanek-dlouhaloucka.cz/inpage/o-nas/ Klokánek Dlouhá Loučka. Můţeme vám pomoci? [on-line]. Dostupné 10.6.2012 z http://www.klokanek-dlouhaloucka.cz/inpage/muzeme-vam-pomoci/ JOHN MERSCH, MD, FAAP: What causes child abuse deaths? [on-line]. Dostupné 10.6.2012 z http://www.medicinenet.com/child_abuse/page6.htm#35whatfactors

54