CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Spirituální potřeby umírajících lidí
Marta Líkařová Vedoucí práce: ThLic. Michal Umlauf
Olomouc 2014
Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne 29. 4. 2014
Podpis
Poděkování Děkuji svému vedoucímu práce ThLic. Michalu Umlaufovi, za jeho vstřícné vedení této absolventské práce. Neméně děkuji také své rodině a přátelům za jejich laskavost, trpělivost a všestrannou podporu.
OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 6 1
Spiritualita a související pojmy ............................................................................. 9 1.1
Pojem spiritualita ............................................................................................... 9
1.2
Soudobá spiritualita .......................................................................................... 10
1.2.1
Spiritualita jako součást lidské existence.................................................. 10
1.2.2
Spiritualita jako zkušenost o Bohu ........................................................... 11
1.2.3
Spiritualita z pohledu praktikujících věřících ........................................... 11
1.2.4
Osvobozující spiritualita ........................................................................... 12
1.2.5
Pospolitá spiritualita ................................................................................. 12
1.3
Vztah mezi pojmy spiritualita a náboţenství ................................................... 12
1.4
Křesťanská spiritualita ..................................................................................... 13
1.4.1 2
3
Křesťanské pojetí duchovního ţivota ....................................................... 13
Charakteristika skutečnosti umírání a smrti ..................................................... 15 2.1
Pojetí umírání ................................................................................................... 15
2.2
Fáze umírání podle Elisabeth Kübler-Rossové ................................................ 16
2.2.1
První stádium – popírání a izolace ............................................................ 16
2.2.2
Druhé stádium – zlost ............................................................................... 16
2.2.3
Třetí stádium – smlouvání ........................................................................ 17
2.2.4
Čtvrté stádium – deprese........................................................................... 18
2.2.5
Páté stádium – akceptace .......................................................................... 18
2.3
Pojetí smrti ....................................................................................................... 19
2.4
Různé postoje k umírání a smrti....................................................................... 19
Diagnostika spirituálních potřeb ......................................................................... 22 3.1
Spirituální potřeby z pohledu celostního pojetí člověka .................................. 22
3.3
Duchovní posouzení ......................................................................................... 25
3.3.1
Duchovní posouzení sebe sama ................................................................ 25
3.3.2
Duchovní posouzení druhého ................................................................... 26
3.4
Spirituální distres ............................................................................................. 29
3.5
Spirituální potřeby rozpoznané u umírajících lidí ........................................... 30
ZÁVĚR .......................................................................................................................... 36 SEZNAM LITERATURY ............................................................................................ 38
4
ANOTACE ..................................................................................................................... 41 ABSTRACT ................................................................................................................... 42
5
ÚVOD Ve své Absolventské práci se budu zabývat spirituálními potřebami umírajících lidí. Spirituální potřeby spadají podle Šamánkové a kol. (2011: 12) do tzv. dělení potřeb podle podstaty člověka, které zahrnuje i potřeby duchovní, spirituální. Jsou to tedy potřeby biologické, psychické, estetické, sociální, sociální a kulturní, sebevyjádření a duchovní (tamtéţ). Spirituální potřeby tedy vnímám jako jednu z oblastí člověka, kterou je třeba při sociální práci s klientem brát v úvahu. Také o tom hovoří Musil s Navrátilem (2000), ţivot člověka se skládá ze čtyř dimenzí ţivotní situace, jsou jimi fyziologická, psychologická, sociální a noogenní neboli duchovní. Spirituální potřeby jsem zaměřila na skupinu umírajících lidí, protoţe jak uvádí Svatošová (2012: 48), během stádia umírání se mohou spirituální potřeby nejvíce projevovat. Při uvědomění si, ţe má umírající člověk před sebou jen několik okamţiků ţivota, přicházejí otázky po smyslu ţivota, vzpomínky na neutěšené a neusmíření vztahy jak s lidmi, tak s Bohem (tamtéţ).
Monod (2010) hovoří o paliativní péči
a duchovním rozměru, který je povaţován za důleţitou součást celkové péče, tedy fyzické, psychologické, sociální a existenční. Spiritualita je také povaţována za nezbytnou součást multidimenzionálního přístupu, který se pouţívá v geriatrické péči o starší pacienty, kteří čelí nemoci, zdravotnímu postiţení, nebo potenciálně ţivotu ohroţující události. Téma práce jsem si zvolila proto, abych přiblíţila oblast spirituálních potřeb těm, kteří se nacházejí v pomáhající oblasti, a také těm, kteří by se chtěli o duchovní oblasti a spirituálních potřebách člověka více dovědět. Navíc toto téma vnímám jako potřebné ho znát a orientovat se v něm jiţ vzhledem k tomu, ţe člověk potřebuje mít uspokojovány jiţ zmíněné čtyři oblasti. Hlavním cílem této práce je vydefinování moţných spirituálních potřeb umírajících lidí. Předmětem této práce je teoretické vymezení jednotlivých pojmů v oblasti spirituality, spirituálních potřeb, umírání a smrti. Tato práce je svojí povahou teoretická. Metodou práce je kompilace existujících poznatků o spiritualitě, spirituálních potřebách, umírání a smrti. Za tímto účelem v této práci čerpám informace z odborné literatury a dalších dostupných zdrojů, které se věnují spiritualitě, spirituálním potřebám umírajících lidí, umírání a smrti. Odbornou literaturou pojednávající o spirituálních potřebách umírajících lidí jsou především odborné články časopisů Social Work, Families in Society a Journal of
6
social work. Pro zjištění spirituálních potřeb umírajících lidí jsem tedy čerpala předně z článků Spiritually - Sensitive Care in Hospice Social Work od Ann M. Callahanové, Spiritual Needs of Dying. Patients: A Qualitative Study od Carly Penrod Hermannové a Spiritual Needs in Health Care Settings: A Qualitative Meta-Synthesis of Clients' Perspectives od Davida R. Hodge and Violet E. Horvathové. Oblastí spirituality v sociální práci se věnuje kniha Spiritual diversity in social work practice. The heart of helping autorů Candy a Furmana. V české literatuře se o spirituálních potřebách píše méně neţ v zahraničí, přesto bych zmínila českou autorku Marii Svatošovou a její knihu Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?, ve které se autorka zaměřuje na duchovní potřeby nemocných a umírajících a jejich naplňování. Tato práce je členěna do tří hlavních kapitol. V první kapitole se zabývám, spiritualitou a souvisejícími pojmy. Zaměřuji se na vyjasnění pojmu spiritualita a představím spiritualitu soudobou. Dále se v této kapitole zabývám vyjasněním vztahu mezi spiritualitou a náboţenstvím a soustředím se i na křesťanskou spiritualitu, se kterou se během praxe a studiu na škole setkávám nejvíce. V další kapitole představím charakteristiky skutečnosti umírání a smrti. Zde se věnuji pojetí umírání, fázím umírání, pojetí smrti a různými postoji k umírání a smrti. Ve třetí závěrečné kapitole se zabývám diagnostikou spirituálních potřeb, která zahrnuje oblast spirituálních potřeb z pohledu celostního pojetí člověka, duchovní posouzení sebe sama a následně druhého, dále spirituální distres a spirituální potřeby rozpoznané u umírajících lidí. V rámci podkapitoly spirituálních potřeb jako součást celostního pojetí člověka se budu věnovat vyjasněním pojmu potřeba a dále zasazením spirituálních potřeb do celostního pojetí člověka a do konceptu teorie potřeb od Abrahama Harolda Maslowa. Duchovní posouzení vede k moţnému porozumění duchovní oblasti a následně spirituálním potřebám vlastním a druhých. Spirituální distres označuje neuspokojenost duchovní oblasti potaţmo spirituálních potřeb a uvádím ho proto, abychom lépe porozuměli spirituálním potřebám ve smyslu jejich moţného nenaplňování. V poslední podkapitole se věnuji jiţ moţným spirituálním potřebám rozpoznaných u umírajících lidí. Při uvádění názvu nějaké publikace či termínu, píši oba případy kurzívou, aby byly odlišeny od ostatního textu. Kvůli jednotnosti v psaní jmen autorů skloňuji ta jména autorů, která nejsou českého původu stejným způsobem, jako se skloňují jména českých autorů. U překladů z cizího jazyka, vycházím v této práci z překladů vlastních. Pro jednotnost a přehlednost v této práci pouţívám pojmy např. pacient a sociální 7
pracovník v muţském rodě. Tyto pojmy ovšem téţ představují ţeny, tedy klientky a sociální pracovnice, jako je tomu obdobně i v Etickém kodexu společnosti sociálních pracovníků v ČR (2006).
8
1 Spiritualita a související pojmy V této kapitole se budu především věnovat vysvětlení pojmu spiritualita, také objasnění si slov spirituální neboli duchovní a to z obecné roviny. Dále se budu věnovat různým podobám spirituality z pohledu dnešní doby. Následující podkapitola se zaměřuje na vzájemný vztah mezi spiritualitou a náboţenstvím. V závěru celé kapitoly se zaměřím na konkrétní podobu spirituality, a to křesťanskou, protoţe se s ní ve svém okolí, např. ve školním prostředí, v rámci praxe, setkávám nejčastěji. Tato kapitola má za cíl uvést do celé problematiky této absolventské práce. Má vymezit pojem spiritualita a s ní související pojmy jako jsou náboţenství a křesťanství a má prohloubit znalosti o těchto pojmech, které jsou spojené se spirituálními potřebami.
1.1 Pojem spiritualita Kohut (1999: 904) na úvod vymezuje rozlišení pojmu spiritualita. Pokud se hovoří o teologické reflexi na téma duchovní ţivot, má se na mysli spirituální teologie, zatímco slovo spiritualita se ponechává k označování jejího obsahu. Spirituální teologie má tedy obecný charakter a spiritualita je konkrétní realizací (tamtéţ). Latinské slova spiritus a jemu odvozené slovo spiritualis pochází ze slovesa spirare, které znamená dýchat. Z tohoto důvodu spiritus označuje dech nebo duch, spiritualis potom duchovní nebo duševní (tamtéţ). Spiritus v překladu duch můţe mít trojí vymezení, a to duch neboli pneuma jako protiklad hmoty a těla, dále duch jako psyché, které naopak ke hmotě není nepřátelský nýbrţ komplementární a třetí pojetí jako duch, která má křesťanský charakter, protoţe se pojí s Duchem, třetí boţskou osobou (Kohut 1999: 904-905). Také Altrichter uvádí, ţe duchovní neboli spirituální je spojené s Pneumatem, s Duchem. Poukazuje i na význam Hebrejského slova ruách, které se překládá jako duch, dech, vánek. Tím se vysvětluje, ţe to, co je spirituální, je dechem ţivota (Altrichter 2007: 15). Podle McGratha mluvit o duchu znamená zaměřit se na to, co někoho oţivuje, podněcuje. Spiritualita se pak obecně týká ţivota víry, toho, co víru ţene a podněcuje ji (McGrath 2001: 13). Christina Puchalski sestavila model spirituality tak, jak jej můţeme vnímat z pohledu dnešní doby. Tento model se skládá z podstaty, smyslu, transcendentna, vztahu a hodnot (Puchalski 2007-2008: 37). Podstata označuje smysl lidského bytí, 9
původ člověka, vysvětluje, ţe lidský ţivot vychází z transcendentní dimenze. Smysl má dvojí význam a to konečný význam, který poukazuje na spojitost s transcendentnem, posvátnem nebo duchovnem a významem ţivota. Transcendentno chápe jako povědomí o něčem, co nás přesahuje. Zahrnuje také posvátno, duchovno, Boha, vyšší moc a sílu energie. Vztahem se myslí spojitost k sobě, ke druhým, k Bohu, posvátnu, přírodě. Hodnotami v ţivotě člověka mohou být víra, morálka, kritéria, podle kterých se člověk řídí, uznání krásy, lásky, přírody zaloţené na vlastní zkušenosti (tamtéţ).
1.2 Soudobá spiritualita Nyní se zaměřím na vysvětlení spirituality v souvislosti s dnešní dobou. Protoţe jak zmiňuje Sheldrake (2003: 41), v průběhu dějin se zejména křesťanská spiritualita měnila, a to díky konkrétním lidem a jejich historickému i kulturnímu prostředí. Podle Fiorese (1999: 919) se na spiritualitu pohlíţí především z hlediska antropologického a to proto, abychom poznali hlavní linie spirituality za výzvami nynější kultury. Z takového pohledu nám můţe vyjít směr cesty očekávání pojetí spirituality člověka dnešní doby. V této podkapitole se tedy zabývám soudobou spiritualitou a to pro pochopení spirituálního ukotvení člověka v dnešní době a následného zjištění jeho moţných spirituálních potřeb, tak mohou být vnímány dnes. Ve slovníku spirituality (Fiores 1999: 912) se setkáváme s jednotlivými částmi soudobé spirituality, kterými jsou spiritualita jako součást lidské existence, spiritualita jako zkušenost o Bohu, spiritualita z pohledu praktikujících věřících, osvobozující spiritualita a pospolitá spiritualita. 1.2.1 Spiritualita jako součást lidské existence Má se za to, ţe je potřeba dát existenci nějaký definitivní smysl. V člověku se duchovno utváří i skrze rozmanité činitele. Např. humanistické myšlení rozšířilo poznání člověka v uvědomění si, ţe lidská bytost se neomezuje jen na pouhé bytí, ale má také smysl. Heschel (dle Fiores 1976: 920) uvádí, ţe ţít beze smyslu ţivota by nás totiţ přivádělo k myšlence, ţe by vlastně ani nestálo za to ţít. Cílem člověka můţe být dobrá práce, rodina, ale i lidský ţivot má mít přece nějaký cíl, který přivádí člověka k existenci (Fiores 1999: 920). Existencialismus popírá hypotézu o Bohu, přesto má podobné myšlenky, a to, ţe lidský ţivot umoţňuje najít smysl bytí, který je vepsaný základním plánem, který se uskuteční ve vší svobodě. Nestačí si klást jen otázky po
10
smyslu ţivota, ale člověk touţí po odpovědi, zejména v kladení si otázky na důvod své existence. Při kladení si takové otázky nacházíme jakýsi náboţenský, duchovní rozměr v člověku (tamtéţ). Dvacáté století bylo jedno z období, kdy se někteří lidé začali ptát po smyslu, hledali cestu, která je vyvede z ven takových těţkostí a strastí, jeţ v této době zaţili. Nabízí se dvě cesty. Buď se člověk ubírá směrem hlubšího poznání, hledá to, co ho samého přesahuje, nebo chce ze sebe sám uniknout, smysl nehledá, svoji existenci vloţí do rukou jiných směrů, např. do společenského a politického konformismu, morální prostřednosti, davu (Fiores 1999: 920). 1.2.2 Spiritualita jako zkušenost o Bohu Pohlíţíme-li na spiritualitu z pohledu křesťanství, můţeme přijít na fenomén dnešní doby, a to, ţe pro mnohé věřící je víra v Boha otázkou zkušeností, věří tedy jen v to, co se jim osvědčilo v ţivotě. Ztrácí se pohled na Boha jako na skutečnost, na Boha, který dozrává v odevzdanosti skrze lásku k Bohu a v přijetí poslání spásy lidí. Takto smýšlet o Bohu se v dnešní době zdá být obtíţné. Jako příčinu toho Kasper (dle Fiores 1975: 922) poznamenává, ţe svět, je kvalitativně jiný, neţ v minulosti. Dnešní svět jiţ není tak uspořádaný, i Bůh v něm ztrácí své místo. Takový svět je spíše odevzdaný nám. Bůh se dnes zpřítomňuje jako jev, je předmětem oboru a vědy, jak si to v dnešní době mnozí představují, avšak Bůh nese tajemství (Boff dle Fiores 11975: 922). 1.2.3 Spiritualita z pohledu praktikujících věřících Chardin uvádí (dle Fiores 1968: 924), ţe v dnešní době se mnohým věřícím stává, ţe svůj pracovní ţivot výrazně odlučují od ţivota duchovního. Dochází tedy k rozdělení mezi oddaností Bohu a angaţovaností ve světě, totiţ posvěcovat svoji činnost úmyslem, jimţ oslavují Boha. Křesťan by se měl nadchnout pro naplnění dovršení světa v Kristu skrze svoji kaţdodenní činnost. Řešení toho, ţe by se práce křesťanů měla produchovnit, se musí hledat ve struktuře činnosti, tzn. v uznání a uskutečnění jejího řádu směřující dosaţení spásy. K tomu je nutné přistupovat s jistou odborností, profesionální angaţovaností, s lidskostí a křesťanským posvěcováním práce a pozemské skutečnosti (Fiores 1999: 924).
11
1.2.4 Osvobozující spiritualita Spiritualita osvobození nám říká, jak dosáhnout spásy a společenství s Bohem. K dosaţení spásy je třeba celkový ţivotní přístup zakládající na celku i jednotlivostech (Gutiérrez dle Fiores 1972: 925). Základními postoji spirituality osvobození jsou tři oblasti - obrácení k utiskovanému bliţnímu, historická oslava velikonočního tajemství a vděčnost, radost a naděje. Obrácení k utiskovanému bliţnímu znamená, ţe křesťan, který ţije dle biblického poselství lásky, by neměl pohlíţet jen sám na sebe, ale měl by se zajímat o druhé, stát při chudých a vykořisťovaných. Aby taková láska byla účinná, měla by přejít práh individualismu (Fiores 1999: 925-926). Historická oslava velikonočního tajemství označuje ţití z radosti ze vzkříšení Jeţíše Krista, také vytvoření evangelijního bratrství a zavedení spravedlivějšího a svobodnějšího systému lidských vztahů (Fiores, Goffi 1999: 926). Oblast vděčnosti, radosti a naděje vychází z radosti křesťana, která vyplývá z Kristových příslibů a síly Ducha svatého. Takový křesťan je pln naděje. Touha po svobodě a univerzálním bratrství se pro křesťana skrze Krista stává moţnou jiţ na tomto světě. Ţít s Bohem naplňuje křesťany radostí a vděčností (tamtéţ). 1.2.5 Pospolitá spiritualita Současný ţivot se vyznačuje společenstvím, ţitím ve společenství. Důvodem takového jevu (socializace) jsou zejména hromadné sdělovací prostředky, snaţí se o pokojné souţití, zakrytí diskriminace, uznání lidských práv člověka (Fiores 1999: 926). Podobně je tomu v křesťanství. Bůh si totiţ nepřál spasit lidi jednotlivě, chtěl však vytvořit lid, který by ho uznával a svatě mu slouţil. Spíše se v dnešní době rozvíjí spiritualita soustředěná na ekumenické smíření. Ovšem k tomu, aby takové společenství fungovalo, je třeba myslet na vlastní sebevýchovu, tzn. umět vést dialog, přijímat druhého, snášet konflikty, výměnu zkušeností, stavět na kompromisech apod. Taková komunita má naději a nese odznak nastávajícího vykoupeného světa (Fiores 927-928).
1.3 Vztah mezi pojmy spiritualita a náboženství Spiritualita a náboţenství se často řadí do jednoho konceptu, protoţe se úzce překrývají, nebo jeden od druhého přijímají různé myšlenky. Při oddělení jednoho pojmu od druhého dojdeme k jednotlivým významům obou pojmů. Náboţenství je tedy
12
sdílení přesvědčení, které je společensky uznané církví, či kongregací. Spiritualita se definuje jako individuální hledání něčeho posvátného (Vandenberghe, Prado 2012: 79). Canda a Furman (2010: 59) oddělují oba pojmy od sebe těmito vysvětleními, spiritualita se zabývá hledáním smyslu, účelem, moralitou, duševním blahem a hlubokými vztahy k sobě samému, ke druhým lidem, a také k realitě. Náboţenství pojímají jako institucionalizovanou soustavu hodnot, přesvědčení, různých symbolů, chování a zkušeností, které se týkají duchovní oblasti, sdílející společnou komunitu v určitém čase. Takové objasnění obou pojmů ukazuje na to, ţe spiritualita má blízké propojení s náboţenstvím a jeho různými formami (tamtéţ). Podle Hodge a Horvathové (2011: 307) se nejčastěji spiritualitou myslí vztah k Bohu nebo k něčemu, někomu přesahujícímu. Pojmy spiritualita a náboţenství se mnohdy svým významem překrývají, ovšem je třeba zdůraznit, ţe sdílení náboţenské víry a praktik takové víry má institucionalizovaný charakter postavený na společenství. Proto jsou spiritualita a náboţenství vnímány jako překrývající se, ale přesto odlišné konstrukty (Hodge, Horvath 2011: 308).
1.4 Křesťanská spiritualita Ve světě se tedy můţeme setkat s více podobami spirituality, s jinými pohledy na duchovní ţivot. V následující podkapitole se ovšem budu zabývat spiritualitou převáţně křesťanskou a to z důvodu nejčastějšího spojování pojetí spirituální tedy duchovního ţivota s křesťanstvím, a to z důvodu nejběţnějšího setkávání křesťanské spirituality v různých sociálních zařízeních a sluţbách (např. Charita), či ve školách (např. křesťanská gymnázia, vyšší odborná škola Caritas) apod. 1.4.1 Křesťanské pojetí duchovního života Podle textů pastorální teologie (Ambros, Došková, Munzarová, Smékal, Škrlová, Zachoval 2002: 8-9) se člověk rodí s lidskou přirozeností. Taková přirozenost je to, co spojuje všechny lidi, ať uţ věřící či nevěřící. Jsou to rozum, vůle, city, sociální a psychologické potřeby, vnitřní struktura, lidská důstojnost, hodnoty, dary apod. Ovšem dle křesťanské spirituality poznáváme, ţe v člověku kromě přirozenosti je něco boţského, vyjádřené naší intimitou. Křesťanský přístup je zaloţen na víře a přesvědčení, ţe je člověk originální, neopakovatelný a to, co v něm nazýváme osobou ve vztahu s Bohem, kterým zjevil své boţství, ale i svůj osobní, vnitřní a intimní ţivot. Pojetí
13
křesťanského ţivota není zaloţeno na dokonalosti přirozenosti, ale na dokonalosti vztahu. McGrath definuje křesťanskou spiritualitu jako „hledání naplněné a autentické křesťanské existence, zahrnující spojení základních myšlenek křesťanství a veškerých zkušeností týkajících se ţivota na základě křesťanské víry a v jeho sféře.“ (McGrath 2001: 14). Spiritualita v křesťanství se soustřeďuje na proţívání setkání s Jeţíšem Kristem, vztahuje se k obřadům vzývání Boha. Jedná se tedy o usilování prohloubení svého proţitku Boha (McGrath 2001: 15). Ze Slovníku spirituality se můţeme dovědět, ţe křesťan, se stává svatým a dokonalým v té míře, jak mnoho se sjednotí s Bohem a nakolik k němu přilne. Svatí jsou proto, ţe se křesťané stávají svým křtem chrámy Ducha svatého a jsou členy Boţí rodiny. Boţský ţivot se v křesťanství označuje jako ţivot v lásce. Takový ţivot se nezíská na prvním místě askezí nebo osobním úsilím, ale z velké části je to charismatický dar Ducha (Goffi 1999: 141-142).
14
2 Charakteristika skutečnosti umírání a smrti Pro pochopení spirituálních potřeb konkrétně umírajících je třeba si nejprve vysvětlit pojmy jako umírání a smrt. V této kapitole se budu zabývat zejména pojmem umírání a vyjasněním si fází umírání podle Elisabeth Kübler-Rossové, se kterými se u umírajících lidí můţeme setkat. Dále se zaměřím na pojetí smrti a různé postoje ke smrti, které člověk můţe v ţivotě zaujmout.
2.1 Pojetí umírání Blumenthal-Barby a kol. (1978: 41) popisují, jak definice pojmu umírání přináší značené potíţe, protoţe je těţké vymezit přesný začátek a konec této ţivotní fáze. Jedná se sice o přechodnou fázi mezi ţivotem a smrtí, ale samotný konec fáze, smrt, přináší více způsobů nazírání (tamtéţ). Biologicky vzato, fáze umírání je ukončena tehdy, kdyţ odumře poslední buňka organismu. Z klinicko-psychologického a sociálního hlediska fáze umírání člověka je ukončena tehdy, kdyţ člověku vymizí vědomí, to bývá označováno jako psychická smrt (Blumenthal-Barby a kol. 1987: 41). Lékařská terminologie definuje umírání jako terminální stav (Haškovcová 1997: 151). Terminálním stavem se podle Velkého lékařského slovníku rozumí období, ve kterém selhávají ţivotní funkce, jako jsou dýchání a krevní oběh, a které směřuje ke smrti (Vokurka, Hugo a kol. 2005: 893). Podle Haškovcové se však umírání nemůţe redukovat pouze na terminální stav. Umírání je především proces, protoţe „vývoj smrti je podmiňován ţivotem a ţivot je umoţňován smrtí.“ (Haškovcová 1997: 205). Z pohledu biologického člověk fakticky umírá tehdy, kdyţ se naplnil jeho podmíněný program ţivota, nebo kdyţ je v daném čase realizován program smrti (tamtéţ). Z praktického, metodického a především z lékařského hlediska se umírání můţe rozdělit na tři časově nestejná období, jsou jimi pre finem, in finem a post finem (tamtéţ). Období pre finem upozorňuje pacienta a jeho okolí, ţe jeho nemoc je neslučitelná se ţivotem. Smrt je pak v realitním čase velice pravděpodobná. V tomto smyslu je tedy umírání povaţováno za proces, který je odstartován diagnózou váţné, dlouhodobé, neblahé nemoci (tamtéţ). Fáze in finem je totoţná s lékařským pojetím terminálního stavu (Haškovcová 1997: 208). Situace post finem je charakteristická pro sovu péči o tělo zemřelého a zahrnuje i péči o pozůstalé (Haškovcová 1997: 233).
15
2.2 Fáze umírání podle Elisabeth Kübler-Rossové Nyní bych se zabývala jednotlivými fázemi umírání, které smrti předchází. Kdyţ dokáţeme rozpoznat jednotlivé fáze a reakce umírajících na ně, můţeme se přiblíţit i k bliţšímu pochopení stavu umírání konkrétního člověka (Svatošová 2012: 69). V této kapitole budu převáţně čerpat z publikací od Elisabeth Kübler-Rossové, protoţe je autorkou těchto následujících fází. 2.2.1 První stádium – popírání a izolace První reakcí na sdělení diagnostiky váţných nemocí či blíţící se smrti u většiny nemocných lidí jsou provázející myšlenky, jako to není moţné, mne se to určitě netýká. Aţ úzkostné odmítání, projevující se někdy také šokem, otřesem. Takové diagnózy se objevují většinou u předčasně nebo málo informovaných pacientů. Úplné nebo částečné popírání nastává u většiny nemocných lidí, a to nejen v prvních fází, ale také i v pozdějších fázích. Uvaţováním o vlastní smrti je však dobré se zabývat jen nějaký čas proto, aby se nemocný mohl opět věnovat ţivotu. Doktorka Kübler-Rossová (1969: 35-36) přirovnává odmítání smrti k nárazníku, který tlumí šokující zprávy o smrti a po té dovoluje trochu zmobilizovat obranné strategie. Ovšem někteří pacienti dávají přednost si s někým blízkým posedět a popovídat. Takový rozhovor však nastává tehdy, kdyţ je nemocný člověk schopen téma smrti unést. Rozmluvu je moudré ukončit, kdyţ nemocný nedokáţe dále pokračovat a opět se uchyluje k odmítání. Kdyţ však rozhovor pokračuje i ve více setkáních, získá si nemocný důvěru, pocit sounáleţitosti a blízké přítomnosti v jeho trápení a bolestech. Při této fázi je důleţité navázat s pacientem kontakt, být mu nablízku, utvořit si vztah a získat pacientovu důvěru (Svatošová 2012: 67). 2.2.2 Druhé stádium – zlost Jakmile si člověk projde první fází, zastírání pravdy, nastupuje reakce nová, jako jsem to já, nebyl to omyl. Po popírání a odmítání se objevují pocity vzteku, zlosti aţ závisti. V této fázi se u umírajících lidí můţeme setkat s otázkou proč zrovna já (Kübler-Rossová 1969: 45). Při prvním stádiu jsou pacientovi blízcí schopni přijímat chování popírání lépe neţ u druhého stádia. Je dobré si uvědomit, odkud vlastně tato zloba vychází. Pacient ztrácí svou dosavadní ţivotní aktivitu, své záliby, které v nemoci nemůţe vykonávat, pomalu odkládá, můţe se i vytrácet jeho samostatnost. Zlost se pak objevuje skoro kdekoliv. Např. při sledování televize – uvidí skupinu mladých 16
a veselých lidí, kteří tancují, přitom se nemocný pacient nemůţe uţ skoro ani hýbat. Bojí se, aby nebyl zapomenut. Proto zvyšuje hlas, začne poţadovat zvýšenou pozornost, přitom jde o upozornění na slova – ještě jsem tu, dosud jsem neumřel. Kdyţ se lidé v okolí takového nemocného člověka snaţí chápat a respektovat, časem tento člověk svůj hlas ztiší, zmírní své prudké nálady. Pokud je celostně uznána jeho bytost, nebude si připadat lhostejně (Kübler-Rossová 1969: 45-46). Důleţitou skutečností je, ţe bychom si měli sami uvědomit, jakou máme vlastní představu smrti, co pro nás smrt znamená, jak se k ní vlastně stavíme. Kdyţ zvládneme vlastní strach ze smrti, můţeme pak odstranit rušivé elementy při setkání s umírajícím. Lépe pak nemocnému nasloucháme, pochopíme jeho zlostné výlevy, po kterých většinou následuje úleva, někdy aţ akceptace posledních chvil ţivota (Kübler-Rossová 1969: 49). Ve fázi zlosti nechme pacienta se odreagovat. Je důleţité se nad ním nijak nepohoršovat, i kdyţ jeho výlevy zlosti mohou být dosti agresivní a mohou směřovat i na nás (Svatošová 2012: 67). 2.2.3 Třetí stádium – smlouvání Toto stádium umírání probíhá poměrně kratší dobu, neţ předešlá stádia. Po projití prvních dvou fází následuje domlouvání nějaké události, která pomůţe smrt alespoň oddálit. Nejčastějším přání umírajících je prodlouţení ţivota nebo strávit dny bez bolestí. Smlouvání je tedy pokus o odklad smrti, pacient pak nebude ţádat víc, bude-li mu odklad umoţněn. Následují různé sliby, jak takového odkladu dosáhnout. Ovšem ve většině případů se pacientům jejich sliby nepodaří dodrţet. Většinu slibů uzavírají nemocní lidé s Bohem. Slibují např. zasvěcený ţivot Bohu, sluţbu církvi a podobně (Kübler-Rossová 1969: 74-75). Jedním z důvodů určování slibů můţe být pocit viny. Pro pacientovo blízké okolí ať uţ příbuzných či zdravotnického personálu je dobré si takový důvod uvědomovat. Pacient se můţe cítit provinilý a přicházející smrt můţe vnímat jako trest za svou vinu, po té můţe ve svém smlouvání ještě více pokračovat (Kübler-Rossová 1969: 76). Zde se budeme snaţit být k pacientovi trpělivý o to více. Zároveň je však důleţité si dávat pozor na podvodníky, kteří ve stavu smlouvání slibují a uţ vědí, ţe slib nedodrţí (Svatošová 2012: 67).
17
2.2.4 Čtvrté stádium – deprese Kdyţ v ţivotě těţce nemocného člověka nastupují události, které jasně ukazují na jeho stále se zhoršující zdravotní stav, nelze blíţící se smrt uţ popírat ani se jí vysmívat. Umírajícího člověka mohou doprovázet stavy zaraţenosti, stoicismu a pocity ztráty. Tak vznikají pocity deprese (Kübler-Rossová 1969: 77). Podle zkušeností Kübler-Rossové rozlišujeme dva typy deprese – reakční a přípravný. Kaţdý má jinou povahu a vyţaduje jiný přístup (Kübler-Rossová 1969: 77-78). Naší prvotní reakcí na úzkost a smutek pacienta je tendence ho rozveselit. Takový přístup je ovšem uţitečný u prvního typu deprese. Druhý typ se začíná projevovat přípravou na poslední okamţiky, na ztrátu milovaných. Cílem můţe být smíření, v takové fázi však povzbuzovaní a ujišťování jiţ není namístě. Pokud ponecháme nemocného vyjádřit svůj ţal, dáváme mu moţnost dojít ke smíření. Nemocný pak bude vděčný za ty, kteří i při jeho depresivních stavech s ním vytrvali aţ do konce. Na rozdíl od prvního typu deprese, který se vyjadřuje pacientovou povídavostí, je druhý typ deprese obvykle tichý, zde není potřeba příliš slov, spíše sdílení, společnost blízkého, podrţení ruky, moţné chvíle modlitby, pacient se zabývá tím, co bude, neţ co je (Kübler-Rossová 1969: 79). Podle Svatošové (2012: 67) ve fázi depresi, smutku, je dobré trpělivě naslouchat potřebám pacienta a pomoci mu urovnat vztahy či hledat jiná řešení v existenčních problémech pacienta (např. zajištění rodiny). 2.2.5 Páté stádium – akceptace Projde-li si pacient alespoň nějakou částí z těchto fází, má na ně dostatek času, nejedná-li se však o náhlou smrt. Má někoho, kdo mu pomáhá umírání zvládnout, dosáhne stavu klidu, necítí zlost za svůj osud. Takový pacient můţe být unavený, zesláblý, není to však spánek ze stavu deprese, či útěk od reality, ale je to potřeba prodluţování části dne, která je spánku určena (Kübler-Rossová 1969: 99). Akceptace však není šťastné stádium, jak se na první pohled můţe zdát – jde skoro o ztrátu vědomí. Jedná se o ukončení stavu boje a nastává čas posledního odpočinku. V takovém stavu potřebuje porozumění a podporu více rodina umírajícího, neţ on samotný. Nyní si pacient přeje být po většinu času sám, nijak nerušen. Stačí mu blízkost, přítomnost blízkých, takové chvíle jsou ujištění setrvání s umírajícím aţ do konce (Kübler-Rossová 1969: 99-100). Projde-li si pacient fázi zloby, vyplakal se, měl někoho, komu mohl sdělit své obavy, dosáhnul tím stádia akceptace, jeţ vede k postupnému odloučení. Objevují se dva způsoby jak k takovému cíli dojít. Jedna skupina pacientů ho dosáhne 18
podstatně rychleji a jednodušeji, bez pomoci zvěnčí, tedy kromě tichého porozumění. Druhá skupina potřebuje více pomoci a dostatek času k dosaţení cíle (Kübler-Rossová 1969: 105). V páté fázi Svatošová uvádí, aby umírajícímu člověku byli jeho blízcí přítomni v jeho blízkosti, popř. ho drţeli za ruku, utřeli slzu apod. Zde stačí pouhá přítomnost a mlčenlivost. Při této fázi je dobré mít na paměti i stav blízkých, kteří moţná mohou proţívat umírání blízkého mnohem smutněji neţ sám nemocný (Svatošová 2012: 67).
2.3 Pojetí smrti Podle Velkého lékařského slovníku se smrt z lékařského hlediska označuje jako: „Stav, kdy u člověka dochází k nezvratným změnám mozku, při nichţ nastane selhání funkce a zánik center řídících krevní oběh a dýchání. Zánik jedince, u něhoţ vymizí známky ţivota a jeho funkce“ (Vokurka, Hugo a kol. 2005: 836). Haškovcová (2000: 74) uvádí, ţe smrt je individuálním zánikem organismu člověka. Smrt můţe nastat z několika důvodů. Prvním z nich je sešlost věkem, taková smrt se označuje jako přirozená smrt. Dále to můţe být smrt z důvodu patologického procesu neboli nemoci, tato smrt se nazývá jako lékařská smrt (Haškovcová 2000: 75). Rychlost skonu je zpravidla různá, proto se rozlišuje smrt náhlá, rychlá a pomalá. Pojmy náhlá a rychlá smrt jsou obdobné, ovšem náhlá smrt je asociována s tragickou smrtí a rychlá smrt je příčinou nemoci ohlašující brzký konec (tamtéţ). Haškovcová zmiňuje pojmy avizovaná a neavizovaná smrt. Avizovaná neboli hlášená smrt se projevuje skrze nejrůznější obtíţe. Podle věku, kdy dochází ke smrti, se rozlišuje smrt předčasná a přiměřená (tamtéţ). Ke skonu ţivota můţe dojít i tehdy, kdyţ si ho člověk způsobí sám, a to neúmyslně sebezabitím, nebo úmyslně sebevraţdou (Haškovcová 2000: 75). Problematikou smrti se zabývá interdisciplinární vědní obor thanatologie, který zkoumá smrt a všechny fenomény, které jsou se smrtí spojeny. Název je odvozen od jména řeckého boha Thanatos, který je spojován se smrtelným spánkem, smrtí a je zobrazován jako okřídlený spící jinoch s uhasínající pochodní. (Haškovcová 2000: 142).
2.4 Různé postoje k umírání a smrti Jedním z nejzávaţnějších úkolů lidského ţivota je uvědomění si vlastní smrtelnosti a následné vyrovnání se s touto skutečností (Vojtíšek, Dušek, Motl 2012:
19
198). Kaţdý však toto uvědomění si vlastní smrtelnosti proţívá jinak, to záleţí na typu osobnosti a ţivotní etapě, ve které se člověk nachází. Někdo proţívá velkou úzkost, jiný můţe být vůči těmto pocitům imunní, někdo má ze smrti strach, a tak odsouvá toto téma aţ do pozdějšího věku (tamtéţ). Kübler-Rossová (1969: 3) se jako jedním z postojů zabývá strachem ze smrti. Říká, ţe je z pohledu psychiatrie pochopitelný, pro lidské podvědomí je totiţ těţké si představit konec pozemského ţivota (tamtéţ). Strach ze smrti můţe vycházet také ze strachu z osamocenosti. Umírání můţe být osamělé a neosobní, protoţe je umírající odtrţen ze známého prostředí a převezen na jednotku intenzivní péče. Přitom takový člověk má plné právo rozhodnout o tom, jak si představuje poslední chvilky svého ţivota, v klidu, míru a důstojnosti (Kübler-Rossová 1969: 7-8). Dále Kübler-Rossová (1969: 11) mluví o postoji ke smrti jako o psychické obraně vůči smrti. Vysvětluje, ţe lidská schopnost fyzicky se bránit smrti se zmenšuje, a proto se zvyšuje schopnost psychické obrany. Člověk nemůţe popřít existenci smrti. Pokud ji tedy nemůţeme znegovat, nabízí se moţnost se ji alespoň pokusit zvládnout. Takovým postojem můţe být ovládnutí svého strachu a vyzvání smrti na souboj. K tomu je třeba pohlíţet na smrt jedince individuálně, pokoušet se pochopit vlastní smrt s menší iracionalitou. Obecně by se však dalo říct, ţe kdyby se člověk více zabýval svými úzkostmi strachy, které smrt vyvolává a byl by s takovými myšlenkami o strachu ze smrti obeznámen, dalo by se i mnohým znepokojujícím náladám a obavám předejít (Kübler-Rossová 1969: 12). Postoj ke smrti také můţe utvářet náboţenství. Víra v posmrtný ţivot, odměna v nebi za ţivot na zemi, nese naději a jisté pochopení pro důleţitou ţivotní událost jakou je smrt (Kübler-Rossová 1969: 13). Herdman1 (ed. 2010: 236) uvádí pojem úzkost ze smrti, ke které připisuje určující znaky a související faktory. Úzkost ze smrti definuje jako nelehký aţ děsivý pocit vytvořený vnímáním skutečného nebo imaginárního ohroţení existence (tamtéţ). Určujícími znaky úzkosti ze smrti mohou být hluboký smutek, negativní myšlenky, strach z vlastní smrti či smrti někoho blízkého, obavy z přepracování pečovatelek, pocit bezmocnosti, dále to můţe být strach z bolesti, z procesu umírání, z prodluţovaného umírání, z předčasné smrti, strach z rozvoje, z utrpení, ze ztráty duševních schopností (tamtéţ). Souvisejícími faktory, které přinášejí úzkost ze smrti, mohou být diskuze na 1
Editor publikace Ošetřovatelské diagnózy. Definice a klasifikace 2009-2011, NANDA International, (NANDA = North American Nursing Diagnosis Association) – v publikaci nejsou uvedeni autoři konkrétních článků, proto se odkazuji na editora celé této publikace.
20
téma smrt, nepřijetí vlastní smrtelnosti, nejistá prognóza, nejistota týkající se vyšší moci, nejistota ze setkání s touto vyšší mocí, otázky na téma posmrtného ţivota, pozorování smrti, předvídání bolesti, dopadu smrti na druhé, nepříznivých následků celkové anestezie, předvídání utrpení, vnímání blíţící se smrti, vyrovnání se s faktem nevyléčitelné
nemoci, zkušenost blízké smrti
(Herdman, ed. 2010: 236).
21
a zkušenost
s procesem umírání
3 Diagnostika spirituálních potřeb V rámci této kapitoly se budu zabývat spirituálními potřebami z pohledu celostního pojetí člověka, vysvětlím pojmu potřeba a představím spirituální potřeby v kontextu různých pojetí lidských potřeb. Dále se budu věnovat duchovnímu posouzení a to sebe sama a druhého. Při duchovním posouzení sebe sama se můţeme lépe zaměřit na duchovní posouzení a pochopení spirituálních potřeb u druhých lidí. Skrze duchovní posouzení druhých můţeme dojít i k vyjasnění jejich spirituálních potřeb. V další části vymezím pojem spirituální distres, který označuje nedostatek naplňování v duchovní oblasti potaţmo spirituálních potřeb. V závěru celé kapitoly se zaměřím na konkrétní spirituální potřeby rozpoznané u umírajících lidí.
3.1 Spirituální potřeby z pohledu celostního pojetí člověka Trachtová a kol. (2001) se zabývají potřebami nemocného člověka, které jsou výchozími kroky ošetřovatelské péče. V první kapitole je uveden termín holistický přístup, který pochází z řeckého slova označující celek. Tento přístup zahrnuje biopsycho-sociální sloţky člověka (Trachtová a kol. 2001: 9). Dále se v této publikaci uvádí pojem potřeba, který značí něco, co chybí, nějaký nedostatek, jehoţ odstranění je pro člověka ţádoucí. Potřeba vybízí k hledání toho, co je pro ţivot nezbytné, nebo naopak se vyhýbá tomu, co pro ţivot není příznivé (Trachtová a kol. 2001: 10). V publikaci Lidské potřeby ve zdraví a nemoci od Šamánkové a kol. (2011: 12) se taktéţ dočítáme, ţe lidská potřeba je stav, který je charakteristický svou dynamickou silou, která vzniká z pocitu nedostatku, nebo přebytku, či touhou něčeho dosáhnout v oblasti biologické, psychologické, sociální a doplněné i o duchovní. Dále autorky popisují různá dělení potřeb. Jendo z nich je dělení potřeb podle podstaty člověka, které v závěru zahrnuje i potřeby duchovní. Jsou to tedy potřeby biologické, psychické, estetické, sociální, sociální a kulturní, sebevyjádření a duchovní (tamtéţ). Potřeby biologické (fyziologické) reprezentující z pohledu podstaty člověka ţivou bytost, psychické vyjadřující proţívání psychických stavů a jevů, vycházejí z individuálního proţívání a vnímání světa, estetické zakládající na vyspělosti jedince, soustřeďují se na krásno, sociální neboli společenské, záleţí na sociálním prostředí jedince a jeho sociálních snahách někam dosáhnout, závisí i na sociálním zázemí a postavení, sociální a kulturní potřeby, které jsou spojené s kulturou jako produktem lidské společnosti, potřeba sebevyjádření představující touhu po pochopení, 22
pojmenování svých přání, svých názorů a potřeby duchovní, které souvisí s duchovním zaměřením jedince na religiózní, filozofické a psychologické cítění (Šamánková a kol. 2011: 17). Abraham Maslow (1954) představuje ve své knize Motivation and Personality základní lidské potřeby ve vztahu k motivaci. Jsou to potřeby psychologické, potřeby bezpečí, potřeba sounáleţitosti a lásky, potřeba uznání, potřeba sebeaktualizace, doplňuje i estetické potřeby jako touhu po krásnu2. Do nejniţšího bodu staví fyziologické potřeby, kterými jsou hlad, ţízeň a podobně, na ně navazují potřeby bezpečí, které přivádí pocity bezpečí a snahu ţít mimo nebezpečí, dále pokračuje potřebami sounáležitosti a lásky, coţ znamená potřebu druţit se, být přijímán, někam patřit, v další vyšší části jsou potřeby po uznání charakterizující dosaţení úspěchu, být něčeho schopen, získat uznání a přijetí, na ně navazují potřeby kognitivní jako potřeba vědět, chápat, znát, předposledními vyššími potřebami jsou estetické potřeby zahrnující touhu po krásnu, řádu, symetrii. Nejvyššími hodnotami představuje potřebu seberealizace,
která
označuje
nalezení
sebenaplnění
a uskutečnění
vlastního
potencionálu (Maslow 1954: 35-47). Dále Maslow Trachtová a kol. (dle Trachtová a kol. 1960: 14) uvádí, ţe k těmto základním potřebám Maslow ještě přiřazuje tzv. metapotřeby, jinými slovy potřeby růstu, kterými se vyjasňují různé tendence seberealizující se osoby. Do těchto potřeb můţeme zahrnout potřeby poznání a porozumění, jednoty, rovnováhy, harmonie, spontaneity, individuality, hravosti, autonomie, smysluplnosti a další. Ve srovnání se základními potřeby jsou tyto metapotřeby méně naléhavé, přesto jejich uspokojování posiluje člověka ve vývoji v jeho lidskosti, k vyššímu štěstí a radosti (tamtéţ). Tyto potřeby vyjadřují spíše moţnost neţli skutečnost, potřebu transcendence, překročení kaţdodenního smýšlení, potřebu vyššího duchovního ţivota a záţitky v podobě vyššího druhu slasti. Touha po transcendenci se dá vysvětlit jako touha po přesáhnutí sebe sama, hledání smyslu ţivota v duchovní oblasti, ve víře, která přesahuje smyslové i rozumové poznání. Metapotřeby jsou jinými slovy touhou po vyšším smyslu, po mystických hodnotách (Maslow dle Trachtová a kol. 1960: 15). Madsen (1979: 297) klasifikuje Maslowu teorii vyšších a niţších potřeb do následujícího schématu: niţší potřeby jsou fyziologické potřeby a potřeby bezpečí; vyšší potřeby zahrnují potřebu sounáležitosti, potřebu uznání a potřebu seberealizace, která 2
Teorii potřeb Maslow rozepisuje v celé své knize Motivation and Personality v několik kapitolách mnohem podrobněji, proto pro přehlednost uvádím jen zestručnění těchto částí a sumarizuji je do jednoho celku.
23
zahrnuje potřebu růstu čili metapotřeby. Dále Maslow (dle Madesn 54: 301) rozlišuje vyšší a niţší potřeby. Vyšší potřeby staví do šestnácti hypotéz, které představuje v následujících bodech: vyšší potřeby se ve fylogenetickém vývoji objevují později; vyšší potřeby se i v ontogenetickém vývoji objevují později; čím je potřeba vyšší, tím méně je důleţitá pro pouhé přeţití, odkládá se její uspokojení, a tak se potřeba trvale ztrácí; ţití na úrovni vyšších potřeb podporuje biologickou efektivnost, delší ţivot, méně nemocí, lepší spánek, chuť k jídlu atd.; vyšší potřeby jsou ze subjektivního pohledu méně naléhavé; uspokojení vyšších potřeb vede k ţádoucím subjektivním výsledkům, jako jsou hlubší pocity štěstí, klid a bohatství vnitřního ţivota; sledování a uspokojování vyšších potřeb podporuje všeobecnou tendenci ke zdraví; při svém vzniku musí mít vyšší potřeby splněno více předběţných podmínek; pro vznik vyšších potřeb je třeba mít příznivější vnější podmínky; ti, kteří uspokojili niţší i vyšší potřeby, si obvykle více cení vyšších potřeb; čím větší vyšší potřeba, tím více je lidí, kteří se identifikují láskou; sledování a uspokojování vyšších potřeb má ţádoucí společenské a občanské důsledky; vyšší potřeby mají blíţe k seberealizaci; sledování a uspokojování vyšších potřeb vede k individualitě, která je silnější, opravdovější; čím vyšší je úroveň potřeb, tím účinnější a svobodnější můţe být psychoterapie; niţší potřeby jsou svojí povahou mnohem lokalizovanější, hmatatelnější, omezenější neţ potřeby vyšší (tamtéţ). Ann Callahanová uvádí, ţe ačkoliv umírající člověk nevyznává ţádné náboţenství, nebo si není vědom svých spirituálních potřeb, jsou tu stále také další lidské potřeby, jako jsou biologické, psychologické, sociologické, jenţ je třeba uspokojovat. Proto utvořila tabulku, ve které zahrnuje nejčastější potřeby v oblasti biologické, psychologické, sociální a spirituální (Callahan 2009: 169). Nyní dle Callahanové (2009: 170) uvedu jednotlivé oblasti z tabulky a s nimi spojené nejčastější potřeby, které se u umírajících lidí vyskytují. Biologická oblast zahrnuje dostatečnou, vyhovující léčbu a péči, láskyplné pečující, vhodný zdravotní management, vykazování známek kontroly nad sebou samým, fyzický komfort. Psychologická oblast obsahuje naději, autentičnost, pozitivní ţivotní postoj, respekt, ţivotní posouzení, kontrolu, touhu po přijatelném naplnění. Sociální oblast značí uzavření, ukončení určitých oblastí ţivota, rozloučení se, odpuštění a usmíření, ponechání vlastního odkazu, setkání s těmi, se kterými se dlouho neviděli, pocit sounáleţitosti, konečné přípravy na odchod, přijetí smrti, otevřeně komunikovat. Spirituální oblast je vnímána jako zkušenost s přírodou, přijetí Boţího odpuštění, vedení diskuzí o Bohu a věčném ţivotě, nalezení smyslu, účelu a hodnot ţivota. Je vyjádřena 24
i potřebou po návštěvě kněze, či jiného duchovenstva, čtením duchovní literatury, zaměřením se na různé duchovní předměty, poslechem hudby. Obsahuje i potřebu po účasti na náboţenských obřadech, je spojena s rituály, přijímáním svátostí, potřebou modlit se, dále se snahou mít vnitřní pokoj a usebráním se do vnitřního pokoje a klidu (tamtéţ).
3.2 Duchovní posouzení V této podkapitole se budu zabývat duchovním posouzením3, které můţe být velmi podstatné pro zjištění moţných spirituálních potřeb člověka. Nejprve se budu zabývat duchovním posouzením sebe sama a po té duchovním posouzením druhého. 3.2.1 Duchovní posouzení sebe sama Před tím, neţ se pomáhající4 začne věnovat spirituálním potřebám druhým, měl by se nejprve obrátit k vlastnímu vnitřnímu ţivotu, jinak bude mít práce se spiritualitou druhých charakter povrchnosti a plnění povinností (Govier 2000: 35). Svatošová (2012: 40) hovoří téţ o tom, ţe abychom mohli být vnímaví ke spirituálním potřebám lidí kolem sebe, je potřeba si uvědomit vlastní spirituální potřeby. Pacient totiţ velmi dobře rozpozná, zda si je pracovník svých vlastních potřeb vědom a jestli se pak klient můţe svěřit se svými vlastními potřebami. Podle Svatošové (2012: 41) je dobré se před duchovím doprovázení nemocných zamyslet nad svými ţivotními strastmi v duchovní oblasti a říct si, jak jsem se v takových chvílích cítil, co pro mne znamenaly. Proţitá zranění doprovázejícího se tak mohou stát mostem v komunikaci mezi ním a klientem. Aby byl doprovázející schopen s nemocným soucítit, měl by se snaţit rozpoznat, jak by se sám v situacích nemocného zachoval. Ovšem ve chvílích vysvětlování svých zkušeností by měl být doprovázející opatrný na to, aby klienta příliš nezatěţoval svými osobními věcmi (tamtéţ). Další důleţitou podstatou doprovázení těţce nemocných je přijetí sebe sama jako celku (Svatošová 2012: 47). Kdyţ je člověk nespokojený sám se sebou, je na něm poznat určitá skleslost, otrávenost nebo i smutek. Můţe dojít i ke srovnávání se s druhými aţ k různým formám agrese ke straně druhých. Přijmout sebe a svůj ţivot i se svými omezeními, tak člověk můţe dojít i k tomu nejzásadnějšímu přijetí v oblasti ţivota a v doprovázení umírajících vůbec, a to k přijetí své vlastní smrti
3
V anglické literatuře se nachází pojem spiritual assessment, které překládám jako duchovní posouzení. Z anglického originálu nurse - jedná se o článek Spiritual care in nursing: a systematic approach, který se zabývá duchovním doprovázením zdravotních sester. 4
25
(tamtéţ). K přijetí sebe sama se dostaneme důleţitou cestou, a to přiznáním si pravdy o sobě v pozitivním i negativním slova smyslu. Zvláště v rovině nepříjemných věcí v našem ţivotě se plně ztotoţníme sami se sebou, a to prostřednictvím našeho doznání se ke svým chybám, k vnitřním zraněním, k neblahým vzpomínkám. Jakmile člověk, který pomáhá při doprovázení umírajících, uchopí svůj ţivot celostně a přijme sebe, můţe mít tak pochopení pro slabiny druhých a můţe být pacientovi nápomocný i v naplňování jeho duchovních potřeb (Svatošová 2012: 48). Nyní uvedu otázky, které jsou moţné pouţít při posouzení vlastní spirituality. Jsou jimi - V co věřím? Co dává mému ţivotu smysl? V co doufám? Koho mám rád a kdo má rád mě? Co si pod pojmem spiritualita představuji? Jaké mám vztahy s druhými? Co bych změnil/a na svých vztazích s druhými? Jsem ochoten/a uzdravit ty vztahy, které mě tíţí? (Newshan dle Govier 2000: 35). 3.2.2 Duchovní posouzení druhého Provedení duchovního posouzení nám blíţe umoţní porozumět klientovým duchovním názorům, pohledům na svět z hlediska spirituality (Fallot dle Hodge 2006: 38). Hodge dále uvádí, ţe duchovní posouzení nám umoţňuje nahlédnout do duchovní oblasti klientova ţivota, jako je víra, duchovní praktiky, vztah k duchovnímu (JCAHO5 dle Hodge 2006: 38). Canda a Furman poukazují na to, jak je důleţité pro pochopení spirituální oblasti klienta provést zhodnocení jeho spirituality během vytváření si vztahu s klientem. Proto vytvořili přehled spirituálního neboli duchovního posouzení, které vychází ze sociální práce, poradenství, psychologie a medicíny (Canda, Furman 2010: 261). Posouzení spirituální oblasti klienta obsahuje následující oblasti, díky nimţ můţeme samotné posouzení provádět. Jedná se o oblast významů spirituality v ţivotě klienta a jeho rodiny, z jakých jednotlivých sloţek se skládají spirituální náhledy v ţivotě klienta (Canda, Furman 2010: 262). Pomáhající pracovník by měl nacházet a objasňovat si spirituální aspekty klienta a jeho prostředí v holistickém posouzení, klientovy zájmy týkajících se spirituality, vzájemné odpovídání spirituálních aspektů na straně klienta a sociální práce nebo organizace na straně druhé. Nalézat klientova přání ve spolupráci se spirituálními doprovázejícími různých náboţenských či nenáboţenských skupin. Ujasnit si ţivotní cesty klienta ať uţ v jeho minulosti či současnosti, které staví na víře
5
JCAHO = Joint Commission on Accreditation of Healthcare Organizations - agentura, jejímţ úkolem je udělování akreditací většině nemocničních zařízení v USA.
26
v duchovno, na hodnotách, různých praktikách apod. Zodpovězení si toho, jak klient proţívá svou spirituální oblast, jak konkrétně pouţívá praktiky spirituality, jako jsou například četba filosofických textů, poslech hudby, proţívání umění, sdílení společenství lidí s podobným spirituálním vyznáním, osobní náboţenské praktiky, také jak vede a jak proţívá svůj vztah k Bohu, k přírodě, k něčemu transcendentnímu (tamtéţ). Pomáhající by se měl zaměřit na klientův smysl ţivota, jeho zdroje radosti, pokoje, pohody. Jestli klient v sobě nese touhu po empatickém přijetí, po slitování, moudrosti, laskavosti, velkorysosti, a dalších podobných ctností. Zda touţí po vzájemném odpouštění, po nacházení výchozích bodů z různých krizí, po spirituálním doprovázejícím, léčiteli, přátelích apod. Pomáhající by se také měl zaměřit na vztahy v rodině klienta, jeho vztahy ke společnosti, světu, k různým alternativním spirituálním směrům, také na různé oblasti a praktiky spiritualit jako jsou modlitba, různé rituály, léčitelství, jóga, akupunktura, bylinkářství. Také by se pomáhající měl zabývat otázkami, jak se klient staví ke smrti a k posmrtnému ţivotu, k hospicovým zařízením, jak zachází s předchozími zkušenostmi, které jsou určující pro přítomné okamţiky, jak se v klientově ţivotě odráţí mezigenerační a rodinné vzory týkající se spirituální oblasti a utváření vztahů. Další spirituální oblastí, která můţe být obsaţena v klientově ţivotě, je oblast komplikací vycházejících z váţných poruch, které nastali díky různým spirituálním praktikám. Váţnými poruchami například jsou klamy, halucinace, nereálné obavy, vnitřní boje projevující se váţnými duševními poruchami, spirituální vyprahlostí, odcizením se od Boha, náboţenskou úzkostí, studem, pocitem viny, ztrátou smyslu, hlubokým vnitřním zmatkem, ztrátou víry, naděje, obavami z útoků zlých duchů. Klient se můţe potýkat s tím, ţe ve svůj prospěch zneuţívá duchovenstvo, kněze nebo jiné duchovní autority, rodiče, pečovatele, a to z různých náboţenských důvodů, ze
zkušeností
s diskriminací
a díky
útlakům
vycházející
z náboţenských
či
ideologických předsvědčení. Můţe proţívat odcizení se od nějaké náboţenské skupiny, můţe mít i konflikt s nějakou náboţenskou skupinou (Canda, Furman 2010: 262). Oba autoři rozlišují tři úrovně duchovního posouzení, jsou jimi implicitní, explicitní a detailní (Canda, Furman 2010). Pro implicitní duchovní posouzení je klíčové dávat klientovi najevo svou otevřenost, přijetí, zájem a respekt vůči čemukoli, co klient povaţuje za důleţité (Canda, Furman 2010: 264-265). Ulehčením implicitního duchovního posouzení je kladení otevřených otázek, které se týkají náboţenství a duchovního světa klienta (Canda, Furman 2010: 265). Explicitní duchovní posouzení je limitováno časem, proto se snaţí spíše rychle zjistit, jestli je spiritualita pro klienta 27
důleţitá a relevantní k řešení jeho situace (tamtéţ). Pro přehled uţívá explicitní duchovní posouzení zkratku MIMBRA6, která určuje posouzení smyslu, významu, členství, víry, důležitosti a jednání v duchovní oblasti (Canda, Furman 2010: 265-267). Detailním duchovním posouzením se rozumí konkrétní a detailní vyjádření klienta a jeho postoji k náboţenství, spiritualitě a víry. (Canda, Furman 2010: 267). Hodge vysvětluje spirituální posouzení jako určitý shromaţďující, analyzující a syntetizující proces informací o náboţenství a spiritualitě člověka, díky kterému je moţné jednat a rozhodovat se v konkrétní situaci klienta (Hodge 2006: 318). Hodge dále uvádí duchovní posouzení Agentury JCAHO, která doporučuje alespoň zjistit následující duchovní oblasti klientova ţivota. Jsou to prvky věrouky, jako je např. její tradice; názory v oblasti víry, duchovna, náboţenské, duchovní vyznání a důleţité duchovní
praktiky
(tamtéţ).
Pro
duchovní
posouzení
Hodge
(2006:
319)
restrukturalizoval model duchovního posouzení JCAHO do následující podoby formou otázek. Otázky jsou následující, je pro vás spiritualita nebo náboţenství nějakým způsobem důleţité? Myslíte si, ţe duchovní názory a praktiky jsou nějak napomáhající či uţitečné pro zvládání problémů? Chodíte do nějakého kostela nebo navštěvujete nějaké duchovní společenství? Pociťujete nějaké duchovní potřeby či starosti, se kterými bych vám mohl (a) pomoci? Pro další moţné duchovní posouzení můţeme pouţít tzv. model spirituality 5R7 od Goviera (2000: 32) uţívaný pro účely poskytování spirituální péče v ošetřovatelství. Model představuje posouzení smyslu, reflexe, náboţenství, vztahu a zotavení (Govier 2000: 33). Smysl a reflexe značí touhu po hledání či nalezení smyslu vlastního ţivota nynějšího i budoucího; nalezení důvodu, proč ţít; uvaţování a rozjímání nad vlastní existencí (moţné i zkvalitnění ţivota umění, hudbou, literaturou). Náboženství přináší vyjádření smyslu duchovní oblasti člověka skrze hodnoty, náboţenské zvyky a vyznání, prováděné moţnými náboţenskými rituály, praktikami a čtení duchovních textů, forma náboţenství můţe být institucializovaná nebo neformální. Vztahem se myslí navázání vztahu k sobě samému, ke druhým, k něčemu nadpřirozenému (to můţe být vyjádřeno skrze sluţbu, lásku, důvěru, naději, tvořivost), záleţí na vlivném prostředí. Zotavení vyjadřuje osobní spiritualitu, která přináší pozitivní vliv na fyzický stav člověka; určité ţivotní události mohou neblaze ovlivnit duchovní rovnováhu člověka a mohou vyústit aţ ve spirituální distres (Govier 2000: 33). 6 7
MIMBRA - Meaning, Importance, Membership, Beliefs, Relevance, Action. Model spirituality 5R = Reason, Reflection, Religion, Relationships, Restoration.
28
3.3 Spirituální distres Carpenito-Moyet (dle Monod 2010) definuje spirituální distres jako stav, ve kterém je pacientův systém přesvědčení nebo hodnot, jeţ mu poskytují sílu do ţivota, naději a ţivotní smysl, ohroţen poruchou. Monod dále uvádí, ţe spirituální distres hypoteticky vychází právě z nenaplněných spirituálních potřeb. Čím větší míra spirituálního distresu, tím větší duchovní poruchy a tísně mohou nastat (Monod 2010: 2). Příklady spirituálního distresu uvedla i O’Brienová (1982: 102), která uvedla symptomy u nemocných lidí, těţce nemocných, potaţmo umírajících lidí. Konkrétními symptomy tedy jsou: duchovní bolest8, duchovní odcizení9, duchovní úzkost10, duchovní vina11, duchovní ztráta12, duchovní hněv13. Nyní se budu věnovat kaţdé oblasti zvlášť, protoţe sama autorka k těmto symptomům připisuje jejich aspekty, jimiţ můţeme zjistit konkrétní pacientův symptom spirituálního distresu (tamtéţ). Duchovní bolest se projevuje nepokojem týkajícího se vztahu mezi dotyčným a Bohem, dotyčný verbalizuje pocity prázdnoty a nedostatku duchovního naplnění. Duchovní odcizení vykazuje známky osamělosti nebo pocitu, ţe Bůh je vzdálen od kaţdodenního ţivota, vyřčených pocitů, ţe je dotyčný v době zkoušky na všechno sám, nemocný se staví negativně vůči zakoušení jakékoliv útěchy či pomoci od Boha. Duchovní úzkost je vyjádřena strachem z Boţího hněvu a trestu, strachem z toho, ţe se Bůh nepostará ani nyní, ani v budoucnosti a je spojena s obavami, ţe je Bůh nespokojený s chováním dotyčného. Duchovní vina se projevuje selháním dotyčného z pocitu, ţe ţivot nenaplnil tak, jak jej naplnit měl a/nebo udělal něco, co se Bohu protiví, je také vyjádřením toho, jaký ţivot to vedl. Duchovní ztrátou se myslí obava ze ztráty Boţí lásky, z ohroţení vztahu mezi dotyčným a Bohem, přináší pocity prázdnoty vůči duchovním věcem. Duchovní hněv se jinými slovy dá vyjádřit jako frustrace nebo vztek na Boha, který dopustil projít si nemocí nebo jinou zkouškou, nemocný má pocity „neférovosti“ ze strany Boha, vede negativní poznámky o institučním náboţenství nebo jiných autoritách či osobách v duchovní péči (O’Brien 1982: 106-107). 8
Překlad z anglického originálu – spiritual pain. Překlad z anglického originálu – spiritual alienation. 10 Překlad z anglického originálu – spiritual anxiety. 11 Překlad z anglického originálu – spiritual guilt. 12 Překlad z anglického originálu – spiritual loss. 13 Překlad z anglického originálu – spiritual anger. 9
29
Herdman (ed. 2010: 290-291) pouţívá pojem duchovní strádání, které souvisí s faktory, jako je právě umíraní, smrt, bolest, chronické onemocnění, osamělost, úzkost apod. Duchovní strádání označuje zhoršenou schopnost označit svůj smysl v ţivotě skrze sebe samého, druhé, umění, hudbu, literaturu, přírodu nebo sílu, která je větší neţ člověku vlastní. S určujícími znaky duchovního strádání se můţeme setkat v několika zmíněných oblastech, a to ve spojení se sebou samým, ve spojení s druhými, ve spojení s uměním, literaturou, přírodou, hudbou a ve spojení se sílou větší, neţ je vlastní (Herdman, ed. 2010: 290-291). Nyní bych popsala kaţdou oblast, její projevy a znaky zvlášť. Ve spojení se sebou samým se typickými znaky duchovního strádání mohou stát hněv, pocit viny, nedostatek akceptace, klidu, a to i vnitřního klidu, nedostatek lásky, naděje, odpuštění sobě samému, nedostatek odvahy, smyslu a významu v ţivotě, zhoršené zvládání (Herdman, ed. 2010: 290). Duchovní strádání ve spojení s druhými se můţe projevovat odmítáním interakcí s blízkými osobami, s duchovními vůdci, sdělováním pocitu separace od podpůrného systému, odcizením (tamtéţ). Určujícími znaky duchovního strádání ve spojení s uměním, hudbou, literaturou a přírodou mohou být neschopnost vyjádřit svůj předchozí stav kreativity (myšleno ve zpěvu, psaní, poslouchání hudby apod.), nezájem o četbu duchovní literatury a nezájem o přírodu (tamtéţ). Duchovní strádání ve spojení se silou větší neţ je vlastní se můţe projevit následujícími znaky náhlými změnami ve spirituálních praktikách, neschopností nahlédnout do sebe, neschopností proţívání transcendentna, neschopností modlit se, účastnit se religiózních aktivit, poţadování setkání s duchovním vůdcem, vyjadřování beznaděje, hněvu vůči Bohu, pocitu opuštěnosti a trápení (Herdman, ed. 2010: 290).
3.4 Spirituální potřeby rozpoznané u umírajících lidí Šamánková a kol. (2011: 37) řadí spirituální potřeby umírajících z pohledu terminálního stádia nemoci do třech pohledů. Do pohledu minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Pohled do minulosti člověku přináší objasnění vlastních spirituálních hodnot, protoţe minulé události jsou uţ za ním, nemohou se změnit a nelze do nich aktivně vstupovat. Umírající člověk proto můţe objevovat a nacházet smysl uplynulých událostí, který si před tím nemusel uvědomovat. Takový stav můţe člověku přinést výčitky a pocity úzkosti, viny, které se obzvláště v terminálním stádiu ţivota mohou objevovat. Toto hodnocení a proţívání přináší výzvu ke smíření ať uţ se sebou samým, s bliţními, s Bohem nebo s celým svým ţivotem, jaký byl a jaký je (tamtéţ). Pohled do 30
přítomnosti se pojí se současným stavem, umírajícího, můţe být vyjádřen bojem s případnou nevyléčitelnou nemocí, nebo s hledáním smyslu toho, co se právě odehrává (Šamánková a kol. 2011: 38). Pohledem do budoucnosti se umírajícímu odkrývají smysly a hodnoty, které následně rozpoznává. To vede k rozpoznávání vlastních spirituálních hodnot, které vedou k hodnotám dalším (tamtéţ). Callananová a Kelleyová na základě vlastních zkušeností z práce v hospici uvádí, jak vyhovět potřebám umírajících, aby mohli v klidu zemřít (2005: 125). Jako první uvádí potřebu smíření, kdy si umírající lidé v okamţiku blíţící se smrti začínají uvědomovat, ţe z tohoto světa potřebují odejít smíření. Potřebují smíření se sebou samým, s někým blízkým, s vyšší mocností apod. (2005: 134). Dále obě autorky popisují potřebu vyváznutí s uvíznutí. Tím mají na mysli nějakou nedořešenou událost, která zde umírajícího člověka jakoby drţí na zemi (205: 152). Útěcha je další potřebou umírajícího člověka. Je pro něho důleţité mu dávat najevo, ţe je tu stále pro někoho, ţe se s někým setkává, dokonce i to, ţe se buď po smrti setká, nebo jiţ setkává s těmi, kteří uţ zemřeli. To se u umírajícího člověka můţe projevit nejen slovy, ale i nonverbálními projevy, jako jsou úsměv, mávání, kývání na někoho, kdo je nám neviditelný (2005: 163). Mnoho potřeb zvláště po smíření, dokončení něčeho nedodělaného, nevyřešeného se promítají ve snech umírajících lidí (2005: 175). Takové sny mohou být velmi podstatné, jestliţe umírající člověk při rozhovoru s druhým člověkem své sny vyloţí, můţe se dojít aţ k vyjasnění toho, co v sobě umírající nese a potřebuje s tím nějakým způsobem naloţit (2005: 186). V neposlední řadě autorky hovoří o podmínkách umírajících, které si potřebují sami zvolit, aby mohli v klidu a pokoji umřít. Mohou to být např. setkání s určitou osobou, jiný zase počká, aţ všichni odejdou, někdo si přeje mít u sebe někoho, o koho by se dotyčný umírající mohl opřít (Callananová, Kelleyová 2005: 187). Slabý (1998: 384) uvádí, ţe téměř kaţdý těţce nemocný a umírající člověk potřebuje pociťovat blízkost někoho druhého, chápajícího člověka, který umírajícímu bude rozumět a bude ochoten sdílet s ním smutek, pochybnosti i obavy. Také umírající člověk potřebuje tzv. prožitek prvotní důvěry. Tento proţitek přináší pocit bezpečí, uchovávání dřívějších vzpomínek. Jako další spirituální potřebu Slabý (1998: 385) uvádí respektování lidské důstojnosti, a to např. ve vkládání důvěry umírajícímu člověku v autonomním rozhodování způsobu léčby, v utváření vlastního denního programu, vyuţití ţivotních příleţitostí. Hledání smyslu života je další duchovní potřebou, která napomáhá si uvědomit, jakých ţivotních zklamání, omylů či provinění 31
se umírající člověk během svého ţivota dopustil a vede ho k tomu, aby tak splatil svůj dluh těm, kterým něco dluţí a došli k odpuštění. Těţce nemocní lidé a umírající mohou různě proţívat potřebu hledání, najití a přiblíţení se ke zdroji své naděje. Nalézt smysl své nemoci a utrpení je také podstatnou spirituální potřebou vycházející z otázek „proč já, proč právě já“, kdy si na ně umírající člověk potřebuje odpovědět (Slabý 1998: 385). Carla Hermannová (2001: 67) provedla kvalitativní studii14, ve které se zaměřuje na spirituální potřeby umírajících lidí. Na základě výsledků z této studie představila šest oblastí spirituálních potřeb umírajících lidí. Jsou jimi potřeba po vyznání náboţenství, potřeba ţít ve společenství, potřeba zůstat zapojený, zodpovědný a samostatný, potřeba urovnat si nedokončené věci, touha po přírodě a potřeba mít pozitivní ţivotní postoj (tamtéţ). Potřeba po vyznání náboženství představuje potřeby modlit se, číst a uţívat Písma svatého v různých ţivotních situacích, číst další inspirativní náboţenské spisy a uţívat je ve svém ţivotě, navštěvovat kostel, náboţenské obřady, poslouchat a zpívat písně (Hermann 2001: 69). Oblast potřeby žít ve společenství se promítá ve vztazích v rodině, mezi přáteli, ve sdílení se s ostatními, ve starání se o druhé a pro někoho i nacházet se mezi dětmi. Potřeba zůstat zapojený, zodpovědný, samostatný znamená zůstat zodpovědný za vlastní ţivot, mít dostatek informací o vlastní péči, být nezávislý dokud je to moţné, mít ponechané myšlenky, vzpomínky, být zapojený do rodinných aktivit, být nápomocný ostatním. Potřeba urovnání si nedokončených věcí se odráţí ve zhodnocení vlastního ţivota, dokončení ţivotních úloh a úkolů, ţití z přítomných okamţiků, vyřešení těţkých ţivotních situací, v různých rozhořčeních, vyostřených a neutěšených vztazích apod. Touha po přírodě znamená být v kontaktu s přírodou, moţnost nahlíţet a chodit do přírody, mít v bytě květiny apod. Poslední oblastí spirituálních potřeb umírajících lidí je mít pozitivní životní postoj. K tomu dopomůţe například vidět druhé se smát, usmívat se na druhé, radovat se z pozitivních myšlenek a snaha ţít z přítomného okamţiku (Hermann 2001: 69). Podobně Hodge a Horvathová (2011: 306) ve studii Spirituálních potřeb pacientů ve zdravotnickém prostředí téţ utvořili šest okruhů spirituálních potřeb nemocných. I kdyţ se jedná o spirituálních potřeby nemocných, uvádím tyto potřeby proto, ţe je můţeme analogicky převést a diagnostikovat i u lidí umírajících a to z důvodů, ţe umírající lidé jsou téţ těmi, kdo mají své spirituální potřeby jako lidé, kteří se nenacházejí v ţivotním stádiu umírání. Důvody mohou být, ţe fáze umírání, ve které 14
Studie se zaměřovala na dotazování 19 hospicových pacientů, z toho bylo zastoupeno 10 ţen a 9 muţů, studie byla provedena polostrukturovaným rozhovorem.
32
se konkrétní člověk nachází, můţe být způsobena právě nějakou nemocí, a také proto, ţe se některé potřeby přímo shodují se smrtí, jak nadále uvedu, např. potřeba vztahu s Bohem, který pomáhá dávat naději do budoucna i v okamţiku smrti a následného stavu po smrti (Hodge, Horvath 2011: 311). To jsou však mé domněnky, které nepovaţuji za obecně platné, spíše jako názorné. Význam, smysl a naděje, vztah k Bohu, spirituální praktiky vyplývající ze vztahu k Bohu, k transcendentnu, náboţenské povinnosti, vztah ke druhým lidem a potřeba mít dobré interakce v profesionálním kolektivu jsou jiţ zmiňovanými šesti oblastmi spirituálních potřeb nemocných (Hodge, Horvath 2011: 306), kterými se nadále budu podrobněji zabývat. Oblast významu, smyslu a naděje se odráţí v touze po porozumění a interpretování vlastních ţivotních událostí, v hledání a nalezení smyslu součastného stavu a snaţení se posunout se dál, v hledání a nalezení vysvětlení, proč k nemoci či smrti došlo a dopovědění si na otázku „proč já“. Tato oblast zahrnuje zmenšení frustrace ze sníţených schopností, uvědomění si, ţe druzí na tom mohou být ještě hůř a uvědomění si i toho, ţe v nepříznivé situaci můţe být něco pozitivního. Dále nemocný či umírající člověk můţe přicházet na vlastní dobrodiní, v čem světu přispět, co dát a pokusit se udělat svět lepším. Vztahem k Bohu se dostává nemocnému, umírajícímu člověku naděje do budoucna i do okamţiku smrti a následného stavu po smrti. Také si potřebují klást otázky, mohou v sobě cítit potřebu obviňovat Boha, obhajovat se před Bohem, zápasit s ním. Potřebují poznat, Boţí záměry, přijmout je a důvěřovat jim. Také se mohou snaţit porozumět Boţím plánům a důvěřovat Bohu i v tom, ţe dokáţe člověka uzdravit. Spolehnutí se na Boha můţe přinést ujištění, ţe se o mne Bůh zajímá, stará a dává člověku poznat, ţe má nade vším svou moc. Spirituální praktiky vyplývající ze vztahu k Bohu, k transcendentnu jsou pravidelné aktivity podporující vztah k transcendenci. Skrze ně nemocný potaţmo umírající člověk nachází transcendentní smysl v obtíţných situacích a pomáhá člověku tyto situace zvládat. Konkrétními praktikami mohou být motlitba, čtení z Bible, meditace, uţívání náboţenských sluţeb, poslech duchovních záznamů a poselství, poslech duchovní hudby, četba tematicky zaměřené literaturu na duchovno, přijímání svátostí (Hodge, Horvath 2011: 311).
Katechismus katolické
církve (1995: 298) vysvětluje, ţe svátosti jsou účinným znamením milosti udělující boţský ţivot. Jsou ustanovena Kristem a dána církvi. Svátostí je dohromady sedm: křest, biřmování, eucharistie, svátost smíření, pomazání nemocných, kněţství a manţelství. Srze tyto svátosti se víra v ţivotě křesťana rodí a vzrůstá (Katechismus katolické církve 1995: 317). Opatrný (1995: 23) uvádí, ţe se při doprovázení 33
umírajících můţeme nejčastěji setkat se svátostí křtu, biřmování, eucharistie, manţelství, pomazání nemocných a se svátostí smíření. Náboženské povinnosti jsou zaloţené na tradicích konkrétního náboţenství. Tyto povinnosti s sebou nesou větší míru závaznosti neţ u duchovních praktik, například ţidé a muslimové mají poţadavek na košer/halaad jídlo, nebo svědci Jehovovi nesmějí poskytnout krevní transfuzi. Další povinnosti vyplývající z náboţenství jsou například respekt k cudnosti, respektování genderových rolí, nebo přijímání specifických poţadavků, které se týkají smrti a pohřbu. Vztah ke druhým lidem je spirituální potřebou, která zahrnuje meziosobní kontakty/styky a to s duchovními (kněţími, kaplany, pastory), s rodinou, příbuznými, diskutování s těmi, kteří sdílí společné spirituální hodnoty. Nemocný, umírající člověk potřebuje vědět, ţe se za něho/ni někdo modlí, potřebuje také dojít k usmíření s těmi, kterými jsme v minulosti ublíţili, cítí potřebu nechat se druhými podporovat a povzbuzovat, nacházet se v přítomnosti někoho druhého a být druhými přijímán, být milován. Rodiče zemřelých dětí pociťovali potřebu zůstat se svými dětmi ve spojení skrze myšlenky, vzpomínky a skrze společně proţité události uchované v paměti (Hodge, Horvath 2011: 311-312). Šestou oblastí je potřeba mít dobré interakce v profesionálním kolektivu. Hodge a Horvathová vysvětlují, ţe mít dobré interakce v profesionálním kolektivu znamená dobré působení profesionálního kolektivu neboli personálu v systému zdravotní péče. Tato oblast obsahuje potřeby po přátelském rozhovoru, výrazu obličeje, řeči těla, projevu respektu, důstojnosti a empatie, potřebu po úplné
a přesné informaci
o jejich zdravotním stavu,
prodiskutování moţnosti léčby a jaké tyto moţnosti mají své následky. Mezi personálem a pacientem je třeba důvěry, charakternosti ze strany personálu, otevřenosti a upřímnosti (Hodge, Horvath 2011: 312). Nyní bych v závěru této podkapitoly uvedla výsledky z výzkumu provedeného v rámci mé bakalářské práce15, ve které jsem se zabývala vnímáním a naplňováním spirituálních potřeb umírajících lidí z pozice sociálního pracovníka. Uvedu tedy vnímané spirituální potřeby umírajících lidí sociálním pracovníkem. Sociální pracovníci pracující s umírajícími lidmi vnímají jejich spirituální potřeby jako potřebu po zodpovězení si otázky smyslu, a to nejčastěji smyslu ţivota, smyslu utrpení, nemoci a také smrti, dále potřebu po usmíření nebo urovnání se s druhými, popřípadě odpuštění opět ve smyslu s druhými lidmi, také potřebu po lásce, 15
Bakalářská práce nese název Kompetence sociálního pracovníka při vnímání a naplňování možných spirituálních potřeb umírajících lidí. Práce bude obhájena v červnu 2014.
34
být druhými přijímán a být milován. Dalšími moţnými spirituálními potřebami podle slov sociálních pracovníků jsou zrekapitulování si v závěru své existence svého vlastního ţivota, zhodnotit si ho a zanechat tak po svém ţivotě odkaz druhým. Také mít naději, a to i ve smyslu posmrtného ţivota a naději v něco, co bude pokračovat. Sociální pracovníci dále uvedli, ţe zvláště věřící lidé mají potřebu přijímat svátosti, a to pomazání nemocných, eucharistie, svátost křtu nebo i manţelství. Čtení z bible a potřeba modlit se jsou také jedněmi z moţných spirituálních potřeb umírajících, kterou sociální pracovníci zmínili. Z výpovědí také vyplynulo, ţe umírajících lidé potřebují hledat, popřípadě nalézt vyšší smysl. Tímto vyšším smyslem si sociální pracovníci nejčastěji vysvětlovali víru v Boha.
35
ZÁVĚR Předmětem této práce bylo teoretické vymezení jednotlivých pojmů v oblasti spirituality, spirituálních potřeb, umírání a smrti. Jako cíl této práce jsem zvolila vydefinování moţných spirituálních potřeb umírajících lidí. V úvodu celé práce jsem se zaměřila na oblast spirituality neboli duchovna člověka z obecného hlediska. Slovo spiritualita jsem vysvětlila jiţ z důvodu toho, ţe jsem si jako cíl zvolila vydefinování spirituálních potřeb a oba pojmy spolu souvisí. Dále jsem popsala spiritualitu dnešní doby, která měla za úkol přiblíţit vnímání spirituality dnešního člověka, a vysvětlila jsem vzájemný vztah mezi spiritualitou a náboţenstvím. Konkrétněji jsem se zaměřila na křesťanskou spiritualitu, se kterou jsem se setkala v rámci školy, praxe, sociálních zařízení nejčastěji. V následující kapitole jsem se věnovala ţivotnímu stádiu umírání a smrti. Jelikoţ jsem se zaměřovala na spirituální potřeby umírajících, blíţe jsem popsala tedy pojmy umírání a smrt, uvedla fáze umírání a různé ţivotní postoje k problematice smrti a umírání, abych přiblíţila lidský pohled a vnímání na toto stádium ţivota, které s sebou přináší ukončení mnohých věcí a samotného ţivota. Poslední kapitolou jsem přiblíţila širší oblast týkajících se spirituality a spirituálních potřeb člověka. V první podkapitole jsem se věnovala vyjasněním pojmu potřeba a spirituálním potřebám z hlediska různých pojetí potřeb člověka a z hlediska teorie potřeb od Abrahama Harolda Maslowa. V následující podkapitole jsem se skrze literaturu zabývající se spirituálními potřebami dostala k duchovnímu posouzení, a to sebe sama a následně druhých, díky němuţ můţeme vnímat spiritualitu a spirituální potřeby své vlastní a druhých lidí, a to lidí nacházejících se i nenacházejících se ve stádiu umírání. Následně jsem se dostala k oblasti spirituálního distresu, které je také se spirituálními potřebami v mnohém spojené. Určuje totiţ nenaplněnost spirituální oblasti a spirituálních potřeb člověka umírajícího i neumírajícího a následné projevy této nenaplněnosti. V úplném závěru jsem se jiţ konkrétně věnovala spirituálním potřebám rozpoznaných u
umírajících lidí.
Sesumarizovala jsem jednotlivé spirituální potřeby umírajících potaţmo nemocných lidí různých autorů. Především skrze tuto závěrečnou kapitolu se mi dle mého názoru podařilo naplnit cíl práce. Mým cílem ovšem nebylo uvést všechny spirituální potřeby umírajících lidí, spíše se zaměřit na moţné a rozpoznané spirituální potřeby umírajících lidí, které se objevovali v dostupné literatuře. Prostřednictvím zpracování spirituálních potřeb umírajících lidí jsem se dostala jiţ ke zmíněným oblastem duchovního posouzení
36
a spirituálního distresu, které jsem vnímala jako podstatné pro uvedení v této práci a také důleţité z důvodu úplnosti zpracování problematiky celé práce. Uvědomuji si, ţe zpracování této práce a jejího zaměření se na spirituální potřeby umírající není úplné. Můţe totiţ existovat spoustu dalších spirituálních potřeb umírajících lidí, protoţe kaţdý umírající člověk můţe mít podobné nebo i jiné spirituální potřeby neţ druhý. Proto vnímám, ţe je moţné další zkoumání této problematiky. Tato práce můţe slouţit jako teoretický podklad pro zpracování výzkumu, který by se zaměřoval na umírající lidi a jejich vyjádření se k vlastním spirituálním potřebám.
37
SEZNAM LITERATURY ALITRICHTER M. 2007. Příručka spirituální teologie. Olomouc: Centrum Aletti. ALTRICHTER M. 2003. Duchovní a duševní. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma. AMBROS P., DOŠKOVÁ L., MUNZAROVÁ M., SMÉKAL V., ŠKRLOVÁ M., ZACHOVAL J. 2002. Studijní texty z pastorální teologie III. Služba nemocným. Olomouc: Centrum Aletti. BLUMENTHAL-BARBY
a kol.
1987.
Kapitoly
z thanatologie.
Praha:
AVICENUM/ZDRAVOTNICKÉ NAKLADATELSTVÍ. CALLAHAN A. M. 2009. „Spiritually-Sensitive Care in Hospice Social Work“. Journal of Social Work in End-of-Life & Palliative Care. 5: 169-185. CALLANANOVÁ M., KELLEYOVÁ, P. 2005. Poslední dary. Jak porozumět zvláštnímu vnímání a potřebám umírajících. Praha: Vyšehrad. CANDA E., FURMAN L. D. 2010. Spiritual diversity in social work practice. The heart of helping. 2nd ed. New Yourk: Oxford University Press. FIORES S. 1999. „Spiritualita soudobá“. In: FIORES S., GOFFI T. (eds.). Slovník spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. s. 912-931. FIORES S., GOFFI T. 1999. Slovník spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. GOFFI T. 1999. „Člověk duchovní.“ In: FIORES S., GOFFI T. (eds.). Slovník spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. s. 131-143. GOVIER I. 2000. „Spiritual care in nursing: a systematic approach.“ Nursing standards. 14 (17): 32-36. Dostupné z: ftp://195.206.160.172./NSTD/V14/N17/2744.pdf. HAŠKOVCOVÁ H. 1997. Lékařská etika. Praha: Galén a Karolinum. HAŠKOVCOVÁ H. 2000. Thanatologie. Nauka o umírání a smrti. Praha: Galén.
38
HERDMAN T. H. 2010. NANDA international. Ošetřovatelské diagnózy. Definice a klasifikace 2009-2011. Praha: Grada Publishing. HERMANN C. P. 2001. „Spiritual needs of dying patients: a qualitative study.“ Oncology
Nursing
Forum.
28
(1):
67-72.
Dostupné
z:
http://web.ebscohost.com/ehost/detail?sid=6d142bf0-3154-4983-af77bfcc9f50ad2b%40sessionmgr4&vid=13&hid=14&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2Z Q%3d%3d#db=a9h&AN=23587169. HODGE D. R. 2004. „Spirituality and People With Mental Ilness: Developing Spiritual Competency in Assessment and Intervention“. Families in Society. 85 (1): 36-44. HODGE D. R. 2006. „A template for Spiritual Assessment: a Review of the JCAHO Requirements and Guidelines for Implamantation“. Social Work. 51 (4): 317-326. HODGE D. R., HORVATH V. E. 2011. „Spiritual Needs in Health Care Settings: A Qualitative Meta-Synthesis of Clients´ Perspectives.“ Social Work. 56 (4): 306-316. Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/detail?sid=c156a86c-8ced-4b08a17665211680656f%40sessionmgr14&vid=5&hid=19&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2Z Q%3d%3d#db=a9h&AN=69822099. Katechismus katolické církve. 1995. Praha: Zvon. KOHUT V. 1999. „Spiritualita“. In: FIORES S., GOFFI T. (eds.). Slovník spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. s. 904-912. KÜBLER-ROSSOVÁ E. 1969. O smrti a umírání. Turnov: ARICA. MADSEN K. B. 1979. Moderní teorie motivace. Praha: ACADEMIA. MASLOW A. H. 1954. Motivation and Personality. New York: Harper and & Brothers. MCGRATH A., E. 2001. Křesťanská spiritualita. Praha: VOLVOX GLOBATOR. MONOD S. M. 2010. „The Spiritual distress assesssment tool: an instrument to asses spiritual mistress in hospitalised elderly persons.“ BMC Geriatrics. 10: 88.
39
MUSIL, L. NAVRÁTIL, P. 2000. „Sociální práce s příslušníky menšinových skupin“. In Sociální exkluze a nové třídy. Sociální studia 5, sborník prací FSS MU. s. 127-163. O’BRIEN M. E. 1982. „The need for spiritual integrity.“ In: YURA H., MARY B. (eds.). Human Needs 2 and the Nursing Process. Norwalk, CT: AppletonCentury7Crofts. s. 87-115. OPATRNÝ A. 1995. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství praţském. PUCHALSKI CH. M. 2007-2008. „Spirituality and the care of patiens at the end-of-life: An Essentials component of care.“ Journal Of Death & Dying. 56 (1): 33-46. SHELDRAKE P. 2003. Spiritualita a historie. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního života. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. SLABÝ A. 1998. „Duchovní aspekty paliativní medicíny“. In VORLÍČEK J., ADAM Z. (eds.) Paliativní medicína. Praha: Grada Publishing. s. 384-385. SVATOŠOVÁ M. 2012. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? Praha: Grada Publishing. ŠAMÁNKOVÁ a kol. 2011. Lidské potřeby ve zdraví a nemoci aplikované v ošetřovatelském procesu. Praha: Grada publishing. TRACHTOVÁ a kol. 2001. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně. VANDENBERGHE L., PRADO F. C. 2012. „Spirituality and religion in psychotherapy: Views of Brazilian psychotherapists.“ International Perspectives in Psychology: Research, Practice, Consultation. 1 (2): 79-93. VOJTÍŠEK Z., DUŠEK P., MOTL J. 2012. Spiritualita v pomáhajících profesích. Praha: Portál VOKURKA M., HUGO J. a kol. 2005. Velký lékařský slovník. 5. vydání. Praha: MAXDORF.
40
ANOTACE Absolventská práce je zaměřena na spirituální potřeby umírajících lidí. Jejím cílem je vydefinování moţných spirituálních potřeb umírajících lidí. Povaha práce je teoretická s prvky kompilace. První část práce je soustředěna na spiritualitu a k ní související pojmy. Druhá část se věnuje charakteristikám skutečnosti umírání a smrti. Třetí část práce popisuje spirituální potřeby z pohledu celostního pojetí člověka a jako součást teorie potřeb, dále se tato kapitola zabývá duchovním posouzením sebe sama a druhých, spirituálním distresem a samotným vydefinováním moţných spirituálních potřeb umírajících lidí.
41
ABSTRACT The graduate's work is focused on spiritual needs of dying people. Its goal gives the definition of potential spiritual needs of dying people. The nature of the work is theoretical with elements of compilation. The first part is focused on spirituality and its related concepts. The second part deals with the characteristics of the reality of death and dying. The third part describes the spiritual needs from the perspective of a holistic concept and from the view of theory needs. This chapter deals with the spiritual assessment self and the others, spiritual distress and possible spiritual needs of dying people.
42