CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Role sociálního pracovníka v Probační a mediační sluţbě u dětí a mladistvých
Milada Viktorinová
Olomouc 2013
CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Role sociálního pracovníka v Probační a mediační službě u dětí a mladistvých Téma práce: Role sociálního pracovníka v Probační a mediační službě u dětí a mladistvých
Milada Viktorinová Vedoucí práce: Mgr. Hana Štěpánková
Olomouc 2013
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci zpracovala samostatně a všechny pouţité zdroje jsem uvedla v závěrečném seznamu. V Olomouci dne 30. 4. 2013 …………………………………… podpis
Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí mé absolventské práce paní Mgr. Haně Štěpánkové za vedení práce, pomoc při její přípravě a psaní. Dále chci poděkovat panu Mgr. Františku Klíčovi, vedoucímu Probační a mediační sluţby ve středisku Šumperk, který mi umoţnil vykonávat zde praxi i ostatním pracovnicím v tomto středisku, díky nimţ jsem získala praktické informace o této instituci.
OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 6 1.
2.
SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK ...................................................................................... 8 1.1.
Činnosti sociálního pracovníka .......................................................................... 8
1.2.
Předpoklady pro výkon povolání ....................................................................... 8
1.3.
Osobnost sociálního pracovníka ...................................................................... 10
1.4.
Dělení sociálních pracovníků podle přístupu k praxi ....................................... 11
PROBAČNÍ A MEDIAČNÍ SLUŽBA ................................................................. 13 2.1.
Zrod Probační a mediační sluţby ..................................................................... 13
2.2.
Úředníci a asistenti ........................................................................................... 13
2.3.
Poslání a cíle Probační a mediační sluţby v ČR .............................................. 14
2.4.
Cílová skupina .................................................................................................. 14
2.5.
Činnosti Probační a mediační sluţby ............................................................... 15
2.5.1.
Mediace ..................................................................................................... 15
2.5.1.1. Proces mediace ...................................................................................... 16 2.5.1.2. Stádia mediace ...................................................................................... 16 2.5.1.3. Cíl mediace............................................................................................ 17 2.5.2.
Probační činnosti....................................................................................... 17
2.5.2.1. Probační dohled podle zákona o soudnictví ve věcech mládeţe ........... 18 2.5.2.1.1 Probační dohled u dětí mladších 15 let ............................................. 18 2.5.2.1.2 Probační dohled u mladistvých ......................................................... 19 2.5.2.2. Probační program .................................................................................. 20 2.5.2.3. Trest obecně prospěšných prací ............................................................ 20 2.5.2.4. Trest domácího vězení .......................................................................... 21 3.
METODY A INTERVENCE SOCIÁLNÍ PRÁCE ............................................ 22 3.1.
Případová práce ................................................................................................ 22
3.1.1.
Případová práce......................................................................................... 22
3.1.1.1. Případová práce u nezletilých ............................................................... 23 3.1.1.2. Případová práce u mladistvých ............................................................. 24 3.1.2.
Mediace ..................................................................................................... 26
3.1.3.
Poradenství................................................................................................ 27
3.1.3.1. Typy poradenství ................................................................................... 27 3.1.3.2. Poradenský proces ................................................................................. 28 3.1.4.
Krizová intervence .................................................................................... 29
3.1.4.1. Vyuţití v Probační a mediační sluţbě ................................................... 29 3.2.
Práce s rodinou ................................................................................................. 30
3.2.1. 3.3.
Vyuţití v Probační a mediační sluţbě....................................................... 32
Práce se skupinou ............................................................................................. 32
3.3.1.
Cíl skupinové práce .................................................................................. 33
3.3.2.
Význam skupiny ....................................................................................... 33
3.3.3.
Dělení skupin ............................................................................................ 34
3.3.4.
Plánování skupiny ..................................................................................... 35
3.3.5.
Pravidla ve skupině ................................................................................... 35
3.3.6.
Vývoj skupiny a její fáze .......................................................................... 36
3.3.7.
Vyuţití v Probační a mediační sluţbě....................................................... 38
3.4.
Komunitní práce ............................................................................................... 38
3.4.1.
Cíl komunitní práce .................................................................................. 38
3.4.2.
Proces (etapy) komunitní práce ................................................................ 39
3.4.3.
Vyuţití v Probační a mediační sluţbě....................................................... 40
ZÁVĚR .......................................................................................................................... 41 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ............................................................................. 43
ÚVOD Za téma své Absolventské práce jsem si zvolila problematiku práce s dětmi a mládeţí, které jsou klienty Probační a mediační sluţby. Důvodem pro zvolení tohoto tématu je, ţe během mého studia mne zaujala práce s dětmi a mladistvými, kteří mají problémy se zákonem. Dalším důvodem bylo absolvování měsíční praxe na středisku Probační a mediační sluţby v Šumperku, která mne velmi zaujala a o jejíţ existenci jsem aţ do výběru tématu své Ročníkové práce neměla ani tušení. Cílem mé Absolventské práce je popis metod a intervencí, které pouţívá sociální pracovník v Probační a mediační sluţbě pro děti a mladistvé a návrh moţností vyuţití dalších metod a intervencí sociální práce (např. krizová intervence, metoda skupinové práce s klientem a metoda komunitní práce). V první kapitole se věnuji sociálnímu pracovníkovi. Zabývám se tím, jaké činnosti můţe vykonávat a jaké vzdělání musí mít, aby se mohl této profesi věnovat. V této kapitole vycházím zejména ze zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. V druhé kapitole věnuji pozornost Probační a mediační sluţbě, důvodům proč vznikla, jejím posláním a cílům. Dále se zabývám jejími činnostmi, kterými jsou mediace a probace. Tyto činnosti jsou podrobně popsány. Pro zpracování této kapitoly jsem vyuţila např. publikaci Pavla Šterna, Lenky Ouředníčkové a Dagmar Doubravové s názvem Probace a mediace, moţnosti řešení trestných činů a dále zákon o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeţe. V této kapitole chci ukázat, ţe tyto činnosti poskytované Probační a mediační sluţbou jsou mnohdy výhodné. Např. jde-li o mediaci, kterou lze chápat jako mimosoudní zprostředkování kontaktu mezi obviněným a poškozeným za účelem řešení jejich konfliktu (zákon č. 257/2000 Sb., § 2). Poslední kapitola je věnována metodám a intervencím, které sociální pracovník v rámci Probační a mediační sluţby vykonává. Popisuji zde případovou práci a poradenství. Velký prostor je v této kapitole věnován hlavně případové práci, protoţe je to základní činnost probačního úředníka. Dále se zde věnuji poradenství, které je pro klienty velice důleţité zejména proto, ţe pracovník můţe klientům sdělit, které z opatření by pro ně bylo nejlepší, pokud nejde případ vyřešit mimosoudní cestou. Následně popisuji krizovou intervenci, sociální práci s rodinou, skupinou a komunitou. V těchto podkapitolách se snaţím navrhnout moţnosti vyuţití těchto metod a jejích 6
technik pro praxi v Probační a mediační sluţbě. V této kapitole vycházím hlavně z knihy Oldřicha Matouška s názvem Metody a řízení sociální práce.
7
1.
SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK Pro zjištění role sociálního pracovníka v Probační a mediační sluţbě je nezbytné,
abych nejprve vysvětlila, kdo vlastně sociální pracovník je a co je náplní jeho práce. Od sociálních pracovníků očekává, ţe budou schopni pomáhat lidem řešit jejich ţivotní problémy a pomohou jim překonat jejich sociální a emoční problémy (Matoušek, Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 51). Úlehla (2009, s. 24) ve své knize Umění pomáhat popisuje, ţe sociální práce stojí na třech opěrných bodech. Prvním z nich jsou zákony a předpisy, kterými je sociální pracovník ve vztahu ke klientovi povinen se řídit. Druhým bodem je klientům způsob chování, jednání, jeho přání a názory. Třetím bodem je dle Úlehly odborná způsobilost sociálního pracovníka. Sociální pracovníci se řídí zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, který mimo jiné stanovuje jejich odbornou způsobilost a jejich následné celoţivotní vzdělávání. 1.1. Činnosti sociálního pracovníka Přesné vymezení činností, které vykonává sociální pracovník je napsáno v § 109 zákona 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Sociální pracovník provádí sociální šetření, sociální agendu spolu s řešením sociálněprávních problémů, které se řeší v zařízeních poskytujících sociální péči. Provádí analytickou, koncepční a metodickou činnost v sociální práci. Poskytuje sociálně právní poradenství, krizovou pomoc, sociální poradenství a sociální rehabilitaci, ale také odbornou pomoc v zařízeních, které se zabývají sociální prevencí. Sociální pracovník má za úkol zjistit potřeby obyvatel v obci a koordinovat tak poskytování sluţeb. K náplni práce se řadí také depistáţní činnost (zákon č. 108/2006 Sb., § 109). Tou se rozumí vědomé, cílené a včasné vyhledávání osob, potřebujících pomoc v celé populaci nebo ve skupinách (www.slovnik-cizich-slov.net). 1.2. Předpoklady pro výkon povolání Přesná vymezení předpokladů pro profesi sociálního pracovníka nalezneme v zákoně 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Ten stanovuje čtyři předpoklady, kterými 8
jsou způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. Zdravotní způsobilost zjišťuje a lékařský posudek vydává praktický lékař pro děti a dorost nebo všeobecný praktický lékař (zákon č. 108/2006 Sb., § 110). Odbornou způsobilostí se rozumí vyšší odborné vzdělání v následujících oborech: sociální práce a speciální pedagogika, sociální pedagogika nebo sociální a humanitární práci, sociální práce, sociálně právní činnost, charitativní a sociální činnost nebo vysokoškolské
vzdělání
v bakalářském,
magisterském
a
doktorském
studiu
v programech sociální práce, sociální politika, sociální pedagogika, sociální péče, sociální patologie, právo nebo speciální pedagogika (zákon č. 108/2006Sb., § 110). Tento zákon uvádí i výjimky. Za odbornou způsobilost povaţuje i absolvování vzdělávacích kurzů zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, v rozsahu 200 hodin a praxi v oboru nejméně 5 let po ukončení vysokoškolského vzdělání, ale také absolvování vzdělávacích kurzů zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, v rozsahu nejméně 200 hodin a praxe v oboru nejméně 10 let u sociálního pracovníka, který má střední školu s maturitní zkouškou v sociálně právním oboru a toto vzdělání ukončil nejpozději k 31. 12. 1998 (zákon č. 108/2006 Sb., §110). Zákon o sociálních sluţbách také udává povinnost, aby se sociální pracovník celý ţivot vzdělával. V § 111 tohoto zákona se uvádí, ţe zaměstnavatel je povinen zabezpečit a umoţnit sociálnímu pracovníku další vzdělávání a to nejméně v rozsahu 24 hodin za kalendářní rok, kterým si pracovník obnovuje, upevňuje a doplňuje svoji kvalifikaci. Dalším vzděláváním se podle tohoto zákona rozumí účast v akreditovaných kurzech, odborné stáţe, školení. Poslední moţností vzdělávání je vzdělávání, které nabízejí vysoké a vyšší odborné školy které navazují na získanou odbornou způsobilost sociálního pracovníka (zákon č. 108/2006 Sb., §111). Dokladem o absolvování vzdělávání poskytované vysokými školami, vyššími odbornými školami a účastí v kurzech je osvědčení, které vydává zařízení, ve kterém toto vzdělávání proběhlo. Absolvování stáţe nebo školení dokládá sociální pracovník 9
potvrzením, které mu vydá zařízení, ve kterém vzdělávání proběhlo (zákon č. 108/2006 Sb., § 111). 1.3. Osobnost sociálního pracovníka Určovat jaké vlastnosti má mít sociální pracovník, se začíná jiţ v období prvních sociálních škol. Postupně dochází k vytvoření obrazu ideálního sociálního pracovníka. Je tedy vyţadováno, aby měl sociální pracovník nejen odborné znalosti a dovednosti, ale téţ všeobecné vzdělání. Je nezbytné, aby si sociální pracovník své znalosti a vědomosti neustále doplňoval (Novotná, Schimmerlingová, 2002, s. 111-112). Podstatné jsou pro sociálního pracovníka jeho komunikační dovednosti, ale také vlastnosti jako poctivost, pracovitost, spravedlnost. Jeho jednání by mělo v klientech vzbuzovat pocit důvěry. Podle autorek je nejdůleţitější mít vlastnosti zralé osobnosti. Jako první uvádějí schopnost empatii, neboli vciťování se do pocitu druhých pomáhá porozumět sociálnímu pracovníkovi neúměrným reakcím lidí v různých sociálních prostředích. Citová stabilita má pomáhat sociálnímu pracovníkovi v jeho sebeovládání a sebereflexi. Pomáhá mu snést psychickou i emoční zátěţ, která pramení z náročnosti povolání. V seznamování se s případy druhých mu citová stabilita brání v tom, aby reflektoval své vlastní proţitky a situace. Poslední a nezbytnou vlastností pro sociálního pracovníka je ţivotní optimismus (Novotná, Schimmerlingová, 2002, s. 112-114). Dle názoru Kopřivy (1997, s. 14) existuje spousta povolání, které mají za úkol pomáhat lidem. U sociálních pracovníků je podstatným prvkem práce jejich vztah ke klientům. Kopřiva dále uvádí, ţe pro pracovníka v pomáhajících profesích hraje důleţitou roli jeho tělo. Pro pracovníky je zdrojem energie a poznávání okolního světa. Špatné hospodaření s energií můţe vést u sociálních pracovníků k syndromu vyhoření, a proto je nutné energii v těle obnovovat např. pohybem, spánkem a správnou výţivou. Je vhodné, aby sociální pracovník nemyslel jen na svoji práci, ale aby měl ve volných chvílích čas na své zájmy, koníčky a soukromí ţivot (Kopřiva, 1997, s. 93-101). Osobností sociálního pracovníka se zabývá také známý autor Matoušek a Hartl (Matoušek, Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 52-53). Mezi osobnostní vlastnosti a dovednosti pracovníků v pomáhajících profesích řadí fyzickou zdatnost a inteligenci, přitaţlivost, komunikační dovednosti a důvěryhodnost. 10
Fyzickou zdatnost a inteligenci řadí na první místo, jelikoţ pomáhat druhým lidem je vysilující práce. Sociální pracovník by měl obohacovat své dosavadní znalosti, poznávat nové teorie a techniky práce. Dále zmiňují přitaţlivost pracovníků. Není tím myšlena jen fyzická přitaţlivost, ale pracovník můţe být pro klienta přitaţlivý svoji odborností, pověstí, ale také právě tím jak s klienty jedná (Matoušek, Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 52). Hartl s Matouškem (in Matoušek a kol., 2003, s. 53) povaţují za důleţitou dovednost pro pomáhající profese, zvláště pak pro sociálního pracovníka, komunikační dovednosti. Ty jsou prostředkem pro to, aby sociální pracovník navázal kontakt s klientem a začal řešit jeho problém. Matoušek s Hartlem zmiňují definici autora S. R. Stronga, který uvádí, ţe důvěryhodnost je to, jak klient vnímá pracovníkovu čestnost a otevřenost. Vymezuje sloţky důvěryhodnosti, které pojmenoval diskrétnost, spolehlivost, vyuţívání moci a porozumění (Matoušek, Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 53). Podle Nečasové má být sociální pracovník profesionálem, který je schopný vlastní sebereflexe (Nečasová in Matoušek a kol., 2003, s 46.). 1.4. Dělení sociálních pracovníků podle přístupu k praxi Karel Kopřiva (1997, s. 16-18) rozdělil pracovníky na dvě skupiny. A to na: Neangažované pracovníky, kterými jsou označovány takové sociální pracovnice, které za svůj úkol povaţují odpovědět klientům na jejich dotazy, ale nestojí o to, aby se pro ně staly opěrným bodem, pokud si se svým problémem neví rady. Druhou skupinou jsou angažovaní pracovníci, kteří svoji práci vykonávají za nízký plat, neţ jaký by dostali jinde. Je to hlavně z toho důvodu, ţe určité pomáhající profese jsou lákavé a člověk se pro ně často nadchne. Takovýto pracovník se zajímá o problémy lidí. Nečasová podle Banksové (in Matoušek a kol., 2003, s. 46) uvádí dělení, sociálních pracovníků podle jejich přístupu k praxi. Popisuje angažovaného pracovníka jako osobu, která jedná s klienty jako se sobě rovnými a respektuje je. Vkládání osobních hodnot do praxe je definován radikální sociální pracovník. Jde mu o změnu zákonů, sociální politiky, kterou vnímá za nespravedlivou. Byrokratický sociální pracovník si klade za cíl manipulovat s lidmi v zájmu jejich změny. Sociální pracovník zde vytváří iluzí péče o klienta. Posledním typem je profesionální 11
pracovník, který je profesionálem vzdělaným v oboru a dodrţuje etický kodex sociálních pracovníků. Jako prioritní vnímá práva a zájem klientů, k nimţ přistupuje individuálně a chápe je jako aktivní spolupracovníky.
12
2.
PROBAČNÍ A MEDIAČNÍ SLUŽBA Další kapitolou mé práce je Probační a mediační sluţba. Zde představím nejen její
činnosti, cíle a poslání, ale také se budu věnovat tomu, kdo můţe být probačním pracovníkem. 2.1. Zrod Probační a mediační služby Probační a mediační sluţba byla zaloţena k 1. 1. 2001 zákonem 257/2000 Sb., o Probační a mediační sluţbě. Představuje novou instituci v trestní politice České republiky, která vychází ze součinnosti dvou profesí a to sociální práce a práva, zejména trestního (www.pmscr.cz/opms). Byla zřízena hlavně z důvodů, aby trestní justice mohla vyuţívat alternativní tresty a opatření, tzn. sniţovat počet uvězněných osob, předcházet kriminalitě, omezovat rizika opakování kriminality, motivovat pachatele k náhradě či nápravě škody, které svým jednáním způsobil a vést klienty k tomu, aby svůj ţivot vedli v souladu se zákony (www.pmscr.cz/10letPMSCR). V roce 2004 bylo v České republice 74 středisek Probační a mediační sluţby. Tato střediska nalezneme ve městech, kde sídlí Krajské soudy (je jich v České republice 8) nebo Okresní soudy (je jich v České republice 76). Z hlediska trestního řízení je tedy Probační a mediační sluţba zřízena buď u Krajského soudu, nebo Okresního soudu (Štern, 2005, č. 4, s. 8). 2.2. Úředníci a asistenti Probační a mediační sluţba je specializovaná sociální sluţba, která funguje pod Ministerstvem spravedlnosti České republiky. Pracují zde, úředníci a asistenti (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 283). Úředníkem Probační a mediační sluţby se můţe stát osoba, která je bezúhonná, způsobilý k právním úkonům a musí mít dokončené vysokoškolské vzdělání ve společenskovědním oboru magisterského programu. Dále musí absolvovat odbornou zkoušku, kterou mu středisko zajistí po ukončení základního kvalifikačního kurzu pro úředníky Probační a mediační sluţby (zákon č. 257/2000 Sb., §6). 13
Asistentem Probační a mediační sluţby se můţe stát bezúhonná osoba starší 21 let, která je způsobilá k právním úkonům a má středoškolské vzdělání ve společenskovědní oblasti (zákon č. 257/2000 Sb., § 6). 2.3. Poslání a cíle Probační a mediační služby v ČR Posláním Probační a mediační sluţby je především přispívat ke spravedlnosti tím, ţe vytváří podmínky pro ukládání alternativních trestů v trestním řízení a jejich následný výkon (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 286). Pracovníci Probační a mediační sluţby se snaţí o naplnění třech cílů, kterými jsou integrace pachatele, participace poškozeného a ochrana společnosti. Integrací pachatele chce Probační a mediační sluţba začlenit pachatele do společnosti a snaţí se, aby ţil tak, ţe jeho jednání nebude v rozporu se zákony. Integrace usiluje o obnovení respektu pachatele k právním normám společnosti a o jeho seberealizaci. Participací poškozené osoby se Probační a mediační sluţba snaţí zapojit poškozenou osobu do řešení následků trestného činu. Poskytuje poškozeným obnovit pocit bezpečí a důvěru ve spravedlnost. Ochranou společnosti se rozumí, ţe Probační a mediační sluţba řeší konfliktní stavy v trestním řízení a zajišťuje kontrolu a výkon uloţených alternativních trestů a tím předchází opakování kriminality (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 286). Aby docházelo k naplňování cílů, které si Probační a mediační sluţba stanovila je potřeba dodrţovat téţ principy na kterých Probační a mediační sluţba stojí. Jsou jimi snaha respektovat klienta, kontinuita, spolupráce s dalšími organizacemi jako jsou Policie, státní zástupci a vězeňskou sluţbou (Ţatecká, 2007, s. 26). Matoušek k těmto principům přidává ještě další, kterými jsou individualizace, včasná intervence a motivace (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 286-287). Při práci s mladistvými je cílem Probační a mediační sluţby urovnání konfliktu, rychlá intervence a náhrada škody poškozenému (www.pmscr.cz/mladez). 2.4. Cílová skupina Pracovníci Probační a mediační sluţby pracují s osobami (nezletilý, mladistvý a dospělý), které jsou v konfliktu se zákonem (jsou obviněny nebo odsouzeny za spáchání 14
trestného činu), ale také pracuje s osobami, které byly trestnou činností poškozeny (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 284). Tato práce se bude dále věnovat pouze práci s mladistvými. Mladistvým je podle § 2 zákona 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeţe ten, kdo v době páchání trestného činu dovršil 15 rok, ale nepřekročil věkovou hranici 18 let. Právě práce s mladistvými je specifickou oblastí Probační a mediační sluţby. Na kaţdém středisku Probační a mediační sluţby je pracovník, který je specializovaný na agendu mladistvých a dětí (www.pmscr.cz/mladez). 2.5. Činnosti Probační a mediační služby Probační a mediační sluţba provádí probaci a mediaci a tímto způsobem se tak podílí na urovnání konfliktu mezi pachatelem a poškozeným. Součástí činností Probační a mediační sluţby je také prevence a sniţování trestné činnosti (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 286). Všechny činnosti Probační a mediační sluţby jsou bezplatné a na středisko‚ Probační a mediační sluţby se můţe obrátit sám mladistvý, jeho zákonný zástupce nebo i poškozený (www.pmscr.cz/mladez). 2.5.1.
Mediace Mediaci lze podle § 2 zákona 257/2000 Sb., o Probační a mediační sluţbě chápat
jako mimosoudní zprostředkování kontaktu mezi obviněným a poškozeným za účelem řešení jejich konfliktu. Mediaci lze však provádět pouze pokud s ní obě strany souhlasí. Mediace se vyuţívá hlavně při řešení méně závaţné trestné činnosti. Takto řešeny mohou být činy spáchané z nedbalosti či majetkové delikty (Holá, 2011, s. 187). Případem vhodným pro mediaci je i případ, kdy se pachatel k činu dozná a je ochoten důsledky svého jednání napravit (Kracík in Štern, Ouředníčková, Doubravová, 2010, s. 41-42). Mediace se realizuje v přípravné fázi trestního řízení tj. před rozhodnutím soudu nebo státního zástupce (Kracík in Štern, Ouředníčková, Doubravová, 2010, s. 39).
15
Účastníkem mediace jsou obviněný, poškozený a mediátor. Mediace se mohou se souhlasem poškozeného a obviněného účastnit jejich zákonní zástupci (rodiče) či kurátoři pro mládeţ (Holá, 2011, s. 187). 2.5.1.1.
Proces mediace
V trestním řízení vstupují do mediace klienti s označením obviněný a poškozený. Mediátor nabízí oběma stranám návrhy na moţná řešení jejich konfliktu. Toto klade vysoké nároky na jeho znalosti, komunikační dovednosti ale také znalost právního systému (Holá, 2011, s. 187). Mediátor řídí celé jednání mezi poškozeným a obviněným. Snaţí se o zachování vyváţeného a vstřícného přístupu a pomáhá jim najít řešení jejich situace, nejen vyřešit náhradu škody, ale umoţňuje i oběma stranám pochopit proč k trestnému činu došlo (www.pmscr.cz/mediace). Při nabídce zprostředkování mediace se mediátor s kaţdým klientem vidí jednotlivě. Objasní jim podstatu mediace, vysvětlí svoji roli a zjistí, zda jsou ochotni se jí zúčastnit. Jako prvního si zve mediátor obviněného, aby se dozvěděl bliţší informace o jeho stanovisku k činu, zda je schopný vzít na sebe zodpovědnost za čin a napravit jeho důsledky (Holá, 2011, s. 187). Při mediaci se dá oběma klientům prostor, aby sdělili, co a jak cítili během konfliktu, jak ho vidí nyní s odstupem času a jak si představují jeho řešení. Poškozený má prostor popsat jaké materiální, ale i psychické následky konfliktu nastaly. Obviněnému se nabízí moţnost přijmout za své chování zodpovědnost a následky svého činu zmírnit a odstranit (Holá, 2011, s. 188). 2.5.1.2.
Stádia mediace
Mediace má šest fází. První fází je zahájení mediace. V této fázi musí být splněny dvě podmínky. Pachatel i poškozený musí dát k mediaci souhlas a mediator musí souhlasit s tím, ţe mediaci zprostředkuje. Mediaci zahajuje mediátor úvodním slovem. Má za úkol představit zúčastněné strany, vysvětlit mediační proces a svoji roli v procesu mediace. (Holá, 2011, s. 120). Po zahájení mediace se přechází do fáze, kdy mediátor získává informace od zúčastněných stran. Zde dává mediátor dostatečný prostor pachateli i poškozenému, aby
16
mohli sdělit, jak vzniklý konflikt vnímají. Zde je úkolem mediátora naslouchat oběma stranám konfliktu (Holá, 2011, s. 121). V další fázi, která bývá nazývána porozumění zájmům, se naskýtá pachateli a poškozenému moţnost vzájemné komunikace. Cílem této fáze je odhalit potřeby a zájmy zúčastněných stran a také to, aby si obě strany navzájem porozuměly (Holá, 2011, s. 128). Tato fáze obvykle začíná při novém setkání. Mediátor se zpravidla ptá, jaké pocity nyní obě strany mají. Poté shrne získané informace a ty jsou následně základem pro hledání řešení, které je další fází mediace. Jejím cílem je najít společné řešení situace, které bude uspokojovat potřeby obou stran. Výsledkem této fáze je soupis řešení, které vidí klienti jako pro ně nejlepší. Mediátor nyní vytvoří tzv. rámcovou dohodu, která je vyvrcholením procesu mediace. Dohoda je vyhotovena v písemné formě a mediátor i obě strany ji podepisují (Holá, 2011, s. 128-129). V poslední fázi shrne mediátor celý proces, v němţ se zaměří na dosaţené výsledky, které by měl ocenit. Jeho zhodnocení poskytuje zpětnou vazbu klientům. Existují čtyři moţné způsoby jak mediaci ukončit. Prvním je dosaţení dohody, která byla v rámci mediace uzavřena. Dále dohoda o odkladu nebo přerušení jednání mezi klienty či dohoda o nedohodě. V tomto případě jde o to, ţe výsledkem mediace je shoda klientů, ţe dohoda mezi nimi není moţná. Poslední moţností jak mediaci ukončit je, ţe dohoda nebude dosaţena. Zúčastněné strany v mediaci pokračovat nechtějí a jednání mezi nimi končí (Holá, 2011, s. 130). 2.5.1.3.
Cíl mediace
Cíl mediace vychází z potřeb klientů. Cíl je jejich očekávání zaměřené na řešení konfliktu. Cíl by měl být jasně definovaný na začátku mediace, ale v jejím průběhu se můţe měnit s tím, jak se klient dovídá určité okolnosti činu a přehodnocuje své zájmy a potřeby. Cílem mediace bývá nejen vyřešení konfliktu, ale také i to, aby byli účastníci mediace spokojeni (Holá, 2011, s. 61). 2.5.2.
Probační činnosti Probačními činnostmi jsou zejména výkon probačního dohledu, který vykonává
probační úředník a zajišťování výkonu uloţených alternativních trestů a opatření, 17
kterými jsou podmíněné odsouzení s dohledem, trest obecně prospěšných prací (Tesař in Štern, Ouředníčková, Doubravová, 2010, s. 71). Díky alternativním trestům jiţ není pachatel trestných činů vystavován negativním vlivům vězeňské kultury, není omezována jeh svoboda a v poslední řadě nedochází k narušování rodinných a společenských vztahů (Němec in Jedlička, Klíma, Koťa, Němec, Pilař, 2004, s. 325). V rámci probace se má zajistit řádný výkon alternativních trestů spojených s uloţením dohledu. Pracovník má za úkol vytvořit probační program v rámci dohledu, zpracovat zprávu o průběhu dohledu (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 292). 2.5.2.1.
Probační dohled podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže
Probačním dohledem se rozumí pravidelný osobní kontakt pracovníka Probační a mediační sluţby s pachatelem a vytvoření probačního plánu dohledu. Jeho účelem je sledování a kontrola pachatele s cílem mu pomoci, aby v budoucnu vedl ţivot v souladu se zákony (Tesař in Štern, Ouředníčková, Doubravová, 2010, s. 73). V probačním plánu dohledu jsou obsaţeny povinnosti a omezení, která byla stanovena soudem a jsou zde upraveny podmínky výkonu dohledu, kterými mohou být např. intervaly konzultací, sledování plnění podmínek dohledu (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 292). Při projednávání podmínek probačního dohledu jsou klienti seznámeni s následky jeho případného neplnění (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 293). O průběhu dohledu je probační úředník povinen zpracovávat zprávy pro soud vţdy jednou za půl roku. Tato zpráva obsahuje informace o aktuální ţivotní situaci klienta a úředníkovo zhodnocení průběhu spolupráce s klientem a jeho návrhy na další postupy v případě, ţe klient podmínky probačního dohledu neplní (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 293). 2.5.2.1.1 Probační dohled u dětí mladších 15 let Dohled probačního úředníka patří podle § 15 zákona 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe k výchovným opatřením.
18
Probační dohled můţe být u dětí mladších 15 let uloţen, pouze pokud spáchali čin jinak trestný (zákon č. 218/2003 Sb., §89, 93). U dětí je účelem dohledu dbát na to, aby dohled na dítě působil výchovně. Dítěti mladšímu 15 let nelze uloţit povinnost pravidelně se dostavovat na středisko PMS k pravidelným schůzkám. Aby dohled mohl probíhat je povinností probačního úředníka navštěvovat dítě mladší 15 let doma a ve škole, aby si vytvořil představu o aktuální situaci dítěte (Ţatecká, 2007, s. 71-72). 2.5.2.1.2 Probační dohled u mladistvých Dohled probačního úředníka patří podle § 15 zákona 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe k výchovným opatřením. Dohled probačního úředníka můţe být pouţit také v rámci uloţení trestního opatření, pokud se jedná o podmíněné odsouzení mladistvého nebo jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dohledem můţe být nahrazena vazba mladistvého. Dohled můţe být uloţen téţ na dobu před zahájením ochranné výchovy (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 293). Při probačním dohledu u mladistvých je nutné, aby probační úředník spolupracoval s policií, státními zástupci, soudy pro mládeţ a pracovníky na odděleních sociálně-právní ochrany dětí. Je také nutné být v kontaktu s poskytovateli probačních programů (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 293). Probačním dohledem se rozumí pravidelné sledování chování mladistvého v rodině a také výchovné způsoby a metody rodičů. Probační úředník kontroluje v rámci dohledu, zda je dodrţován probační program a výchovné povinnosti a omezení, pokud byly soudem uloţeny (zákon č. 218/2003 Sb., § 16). Mladistvý má v rámci uloţeného dohledu povinnosti, kterými jsou spolupráce s probačním úředníkem a dostavovat se k němu ve lhůtách stanovených v probačním plánu dohledu. Ten je sestavován s ohledem na poměry mladistvého, jeho ţivotní situaci a k prostředí v němţ ţije. Jeho povinností je informovat probačního úředníka o svém pobytu, zaměstnání a nebránit probačnímu úředníkovi ve vstupu do svého obydlí (zákon č. 218/2003 Sb., § 16).
19
2.5.2.2.
Probační program
Probační program patří do skupiny tzv. výchovných opatření (zákon č. 218/2003 Sb., § 15). Podle § 17 zákona 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe je probačním programem program psychologického poradenství, program zahrnující obecně prospěšnou činnost, program sociálního výcviku a terapeutický program. Patří sem také vzdělávací, doškolovací, rekvalifikační nebo jiné programy, které vedou k rozvoji sociálních dovedností a osobnosti mladistvého směřující k tomu, aby se vyhýbal chování, které je v rozporu se zákony. Probační programy pro mladistvé schvaluje ministr spravedlnosti. Schválené programy jsou zapsány do seznamu probačních programů, vedeného Ministerstvem spravedlnosti (zákon č. 218/2003 Sb., § 17). Probační program podle § 17 zákona 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe není moţné uloţit dítěti mladšímu patnácti let. Těmto osobám lze uloţit dle § 93 tohoto zákona opatření typu zařazení do terapeutického, výchovného nebo psychologického programu ve střediscích výchovné péče (www.pmscr.cz/programy, 2012). Výkonem probačního programu soud nebo v přípravném řízení státní zástupce pověří probačního úředníka, který je povinen podat soudu nebo státnímu zástupci zprávu
o
ukončení
probačního
programu
a
o
jeho
výsledcích
(www.pmscr.cz/programy). Probační program můţe být mladistvému uloţen pouze tehdy, pokud on sám s jeho uloţením souhlasí. Pokud v průběhu výkonu probačního programu své povinnosti neplní, probační úředník podá ihned zprávu o tomto jednání soudu nebo státnímu zástupci. V případě méně závaţného porušení můţe probační úředník udělit výstrahu. Výstrahy
mohou
být
uděleny
nejvýše
dvě
během
jednoho
roku
(www.pmscr.cz/programy). 2.5.2.3.
Trest obecně prospěšných prací
Trest obecně prospěšných prací patří dle § 24 zákona 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe k trestním opatřením.
20
Toto opatření můţe být mladistvému uloţeno, pokud se tomuto opatření nebrání a souhlasí s ním. Soud můţe uloţit mladistvému toto opatření v rozsahu 50 – 150 hodin (zákon č. 218/2003 Sb., § 26). Po uloţení tohoto opatření kontaktuje probační úředník klienta, aby se dostavil na středisko Probační a mediační sluţby spolu s rodiči k probrání moţností, kde toto opatření vykonat (Ţatecká, 2007, s. 82). Probační pracovník je povinen alespoň jedenkrát za dva měsíce kontrolu výkonu tohoto opatření na pracovišti. Tyto kontroly si pracovník zaznamenává do spisu. Po ukončení tohoto opatření kontaktuje pracoviště probačního úředníka a ten je povinen tuto skutečnost oznámit soudu. Po řádném vykonání tohoto opatření se na pachatele hledí jako by nikdy odsouzen nebyl (Ţatecká, 2007, s. 85-89). 2.5.2.4.
Trest domácího vězení
Tento trest je alternativou k trestu odnětí svobody. Tento trest spočívá v povinnosti odsouzeného být ve dnech pracovního volna a klidu v určeném obydlí po celý den a v pracovních dnech v době od 20:00 hodin do 5:00 hodin. Tento trest je ukládán pachatelům starším patnácti let na maximálně dva roky (Čádová in Štern, Ouředníčková, Doubravová, 2010, s. 150). Probační pracovník ještě před rozhodnutím sodu vyhodnocuje, zda je pachatel vhodný pro uloţení tohoto trestu. Poskytne pachateli informace o trestu domácího vězení. Po uloţení tohoto trestu probační pracovník věnuje svoji pozornost tomu, zdali tento trest plní svůj účel a zda klient dodrţuje podmínky trestu tzn. v určitou dobu se nachází v obydlí. Po celou dobu výkonu trestu je pracovník v kontaktu s rodinou či komunitou, která s klientem bydlí ve společných prostorách. Kontrola tohoto trestu je prováděná namátkovými kontrolami probačního úředníka v obydlí klienta v době, kdy se má odsouzený v obydlí zdrţovat. Tyto kontroly jsou ještě doplňovány o konzultace klienta s pracovníkem na středisku probační a mediační sluţby. Probační úředník reaguje na změny a zjištění během výkonu trestu a projednává je s klientem a o těchto skutečnostech informuje soud a navrhuje jejich další postup. V případě maření výkonu domácího vězení navrhuje uloţit náhradní trest, kterým je odnětí svobody (Čádová in Štern, Ouředníčková, Doubravová, 2010, s. 156-158).
21
3.
METODY A INTERVENCE SOCIÁLNÍ PRÁCE Tato kapitola se bude věnovat metodám a intervencím sociální práce vyuţívané
sociálním pracovníkem v Probační a mediační sluţbě. Metodami sociální práce jsou podle Matouška (in Matoušek a kol., 2003a, s. 13) práce s jednotlivcem, práce s rodinou, práce se skupinou a práce s komunitou. Sociální práce rozlišuje činnosti na mikroúroveň, kam lze zařadit případovou práci, na střední úroveň patří metoda práce s rodinou a malou skupinou a poslední úrovní je makro úroveň, do které patří práce s komunitou (Matoušek in Matoušek a kol., 2003a, s. 14). 3.1. Případová práce Zaměření se na jedince neboli případová práce se v sociální práci vyskytuje velmi často. Je to způsob jak věnovat svoji pozornost člověku, který ji potřebuje (Havránková in Matoušek a kol., 2003a, s. 67). 3.1.1.
Případová práce Forma případové práce se vyuţívá na mikroúrovni sociální práce. Termín
případová práce je popisován jako individuální podporování schopností klienta vyrovnat se s vlastními problémy. Tato práce akceptuje koordinační a mediační činnosti probačního pracovníka, který poskytuje informace soudu, domlouvá se s klientem o uloţení moţných opatření včetně alternativních trestů a dále také jedná s poškozenými a s organizacemi, které se spolupodílí na výkonu alternativních trestů (Matoušek in Matoušek a kol., 2003a, s. 14). Důleţitou podmínkou pro intervenci s klientem je, aby byl motivován. Pokud je toto splněno je klient ochoten spolupracovat se sociálním pracovníkem a svoji ţivotní situaci řešit. Účelem intervence klienta se sociálním pracovníkem je zmírnit nebo úplně odstranit sociální problémy v ţivotě klienta. Většina klientů nepřichází pouze s jedním problémem, ale většinou jich mají více. Sociální pracovník se však při práci s klientem zaměří na jeden nanejvýše na tři jeho problémy, které se spolu snaţí vyřešit (Řezníček, 1994, s. 43).
22
Proces případové práce zahrnuje fáze, které popisuje Havránková (in Matoušek a kol., 2003s, s. 74) takto: Sociální studie je fází, kdy pracovník prozkoumává případ a rozhoduje se, zda do případu vstoupí či nikoliv. Klient přichází s problémem a předkládá ho. Pracovník musí klienta motivovat ke změně a angaţovat ho, aby dosáhl na řešení svého problému. Vyšetření případu je proces, který prostupuje celým obdobím trvání případové práce. V této fázi se přesně vymezí problém klienta a stanoví se pracovní hypotézy, která je vodítkem pro intervenci. Hypotézy se mění s měnící se ţivotní situací klienta. Intervence je třetí fází případové práce. Začíná jiţ prvním kontaktem a spočívá v rozhovorech, v uklidňování emocí. Pokud klient potřebuje sluţbu, pracovník mu ji vyhledá a pomáhá mu při komunikaci s příslušnou institucí či odborníkem vstoupit do kontaktu. Pokud tato sluţba není vhodná, pracovník musí nalézt klientovi náhradní pomoc. Ukončení spolupráce je závěrečnou fází případové práce. Za jakých podmínek bude spolupráce ukončena, by se měli klient s pracovníkem domluvit předem. Prodluţování intervence kdyţ jiţ není potřebná, posiluje klientovu závislost na pracovníkovi. Ten můţe zůstat pro klienta útočištěm pro případnou krizi. Velice důleţité je jak je intervence ukončena, jak pracovník hodnotí klienta a jeho cestu k cíli, jak ocení jeho práci, a vyzdvihne jeho kladné stránky. 3.1.1.1.
Případová práce u nezletilých
Případová práce v rámci Probační a mediační sluţby začíná u nezletilých jiţ v přípravném řízení před soudem. Probační úředník by se měl se soudem pro mládeţ domluvit, aby byla informována o termínech jednání v případu. Probační úředník musí po prostudování případu poslat pozvánku ke konzultaci rodičům nezletilého klienta. Při osobní konzultaci s rodiči a nezletilým se snaţí zjistit postoj nezletilého k činu, kterého se dopustil, koho poškodil, zda se omluvil za své jednání a jak tuto situaci řešili v rodině. Pracovník se snaţí zjistit, kdo v rodině nesl vzniklou situaci nejhůře a komu se klient v rodině svěřuje se svými problémy. Pracovník získává informace i od rodičů. Zjišťuje postoj rodičů k projednávaným tématům (PMS ČR 3). 23
Pracovník po konzultaci s pachatelem zašle pozvánku poškozenému a pozve jej k jednání. Při osobní konzultaci zjistí jeho potřeby a následky trestného činu (PMS ČR 3). Probační úředník poté vypracuje zprávu pro soud, ve které popisuje stanovisko rodičů a nezletilého k moţnostem uloţení probačního dohledu. Je vhodné, aby se probační úředník účastnil soudního jednání k případu (PMS ČR 3). Pokud soud uloţil dohled probačního úředníka pracovník má povinnost zaloţit probační spis a zaslat pozvánku nezletilému a jeho zákonným zástupcům k první konzultaci. Na první schůzce probační úředník seznámí klienta s činností Probační a mediační sluţby a s pravidly dohledu a podepíší poučení o výkonu dohledu. Domluví se na pravidelných schůzkách a na tom co vše si bude s sebou na konzultace nezletilý přinášet např., jaké doklady bude předkládat (PMS ČR 3). Probační úředník je povinen navštívit školu nezletilého, ale ještě před tímto krokem musí nezletilého a jeho zákonné zástupce o tomto informovat. Také zjišťuje postoje nezletilého ke škole. Při návštěvě školy vede pracovník rozhovor s třídním učitelem nezletilého a měl by směřovat k tomu, aby škola informovala středisko a zasílala mu zprávy o absenci, porušování školního řádu nezletilým (PMS ČR 3). Další konzultace s nezletilým na středisku by měli směřovat k vytvoření probačního plánu, který obsahuje cíle, kterých chce nezletilý v rámci dohledu dosáhnout a způsoby kontrol těchto cílů. Dosaţitelnost tohoto plánu je třeba v průběhu dohledu ověřovat (PMS ČR 3). Pracovník je povinen zpracovávat zprávu o průběhu dohledu pro soud (PMS ČR 3). 3.1.1.2.
Případová práce u mladistvých
Případová práce v rámci Probační a mediační sluţby začíná u mladistvých stejně jako u nezletilých jiţ v přípravném řízení před soudem. Probační úředník po obdrţení všech usnesení vydaných policií ČR a na základě svého profesionálního pohledu na případ zváţí, zda je potřeba, aby do tohoto trestního řízení vstoupil a zahajoval další kroky. V případě, ţe se pracovník rozhodne do případu vstoupit, zaloţí probační spis (PMS ČR 2).
24
Probační úředník v přípravném řízení kontaktuje zúčastněné strany tj. mladistvý, rodiče a poškození a pozve je k úvodní konzultaci. Na úvodní konzultaci pozve obviněného mladistvého a poškozeného. V rámci této první konzultace činí pracovník různé kroky, které vedou k vyřešení případu, tzn., zaměřuje se na zprostředkování mediace mezi pachatelem a obětí. Při konzultaci s mladistvým pachatelem se snaţí vést mladistvého k odpovědnosti za své chování a k tomu, aby on sám navrhoval moţná řešení případu. V rámci případu s mladistvým pracovník spolupracuje s pracovníky oddělení sociálně právní ochrany dětí (dále jen OSPOD) a školou a tímto způsobem získává informace do zprávy pro soud. Do této zprávy pracovník uvádí moţná rizika a potřeby obviněného mladistvého a popisuje aktuální rodinou situaci – výchovné a sociální působení. Pracovník na základě těchto informací zvaţuje podání návrhu na uloţení výchovných opatření (např. společensky prospěšné činnosti či uloţení probačního dohledu). Aby mohl pracovník takovýto návrh podat k soudu, musí o tom informovat mladistvého a zjistit jeho postoj k takovémuto opatření (PMS ČR 2). Po konzultaci s mladistvým o moţnostech uloţení výchovných opatření a jeho souhlasu s jejím uloţením podává probační úředník návrh soudu na uloţení konkrétního opatření, na kterém se s mladistvým dohodli a po jejich uloţení následuje kontrola jejich výkonu (PMS ČR 2). V rámci probačního dohledu s klientem pracovník zpracovává tzv. probační plán dohledu, který slouţí k individuálnímu stanovení obsahu dohledu a tento plán se aktualizuje vzhledem k jeho ţivotní situaci. Pomocí plánu dohledu pracovník s mladistvým identifikuje potřeby a zájmy mladistvého a hledají moţnosti jak je naplnit společensky přijatelnou cestou. Jedná se o dlouhodobou práci, kterou pracovník realizuje skrze naplňování cílů a dílčích kroků, které jsou v plánu dohledu popsány. Cíle a dílčí kroky mají vést k nápravě škod a k urovnání konfliktu s poškozeným. Tento proces je vyhodnocován probačním úředníkem a prezentováno mladistvému. Toto hodnocení výsledků, můţe být, pro mladistvého, motivací k dalšímu průběhu dohledu. Vţdy při sestavování dohledového plánu se probační úředník musí ujistit, ţe mladiství jeho obsahu rozumí. O průběhu dohledu probační úředník pravidelně v půl ročních lhůtách informuje soud. Po ukončení výchovných opatření zpracovává probační úředník zprávu pro soud o jejich úspěšném ukončení (PMS ČR 2). V rámci trestního opatření obecně prospěšných prací je mladiství povinen se dostavit na středisko Probační a mediační sluţby a probační úředník by mu měl 25
nabídnout místa pro výkon trestního opatření. Při výběru místa pro mladistvého dbá pracovník na to, aby tento trest působil výchovně a, aby mladiství nepřišel do kontaktu s dospělými odsouzenými. Na konzultaci pracovník mladistvému sděluje informace o Probační a mediační sluţbě a o trestu obecně prospěšných prací, ale také zjišťuje postoj mladistvého k činu, jeho časové moţnosti v souvislosti se studiem, zdravotní stav, vzdělání, rodinné a sociální zázemí. Na základě těchto informací pracovník vyhotoví záznam o projednání podmínek trestního opatření a tento záznam dá mladistvému. Mladiství je nyní povinen hlásit se u poskytovatele obecně prospěšných prací a s nimi si stanoví harmonogram prací. Pokud mladiství na pracoviště zajišťující obecně prospěšné práce dorazil a vykonává je, pak probační úředník provádí namátkové kontroly mladistvého na pracovišti a záznam z kontroly si zapisuje do probačního spisu. Pokud mladiství odpracoval uloţený počet hodin obecně prospěšných prací, probační úředník tuto skutečnost oznámí soudu a přiloţí k němu hodnocení mladistvého (PMS ČR 1). 3.1.2.
Mediace Mediace je jednou z nových metod v oblasti mimosoudního řešení sporů mezi
lidmi (Matoušek, 2003, s. 135). Mediace je neformální proces řešení konfliktů, kdy mediátor je nezaujatou osobou a pomáhá oběma stranám při hledání řešení jejich konfliktu. Mediátor pomáhá klientům, aby našli společné řešení a vytvořili mezi sebou dohodu. Tato dohoda musí být prakticky uskutečnitelná. V této dohodě jsou zapsány konkrétní postupy řešení konfliktu, rozdělení úkolů a sankce za její případné nedodrţení. Tato dohoda má písemnou podobu a je podepsána všemi aktéry mediace čili oběma stranami i mediátorem (Stôhrová, Šišková in Matoušek a kol., 2003, s. 138139). Jiţ od začátku přípravného řízení pracovník PMS usiluje o kontakt s oběma stranami sporu a snaţí se zjistit, zda by nebylo moţné provést mediaci. Pracovník PMS nejprve provede individuální konzultace s oběma stranami a po získání souhlasu s mediací můţe proběhnout. Mediace probíhá zprostředkovaně, tzn., ţe poškozený a obviněný spolu komunikují skrze mediátora. Mediátor neodpovídá za výsledek mediace ale je odpovědný za její proces. Obsah dohody, která můţe být při mediaci uzavřena, sepisují poškozený a obviněný. Mediátor můţe účastníkům mediace poskytovat právní informace. Dohoda mezi stranami konfliktu můţe být podkladem pro rozhodování státního zástupce a soudce (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 290). 26
Před zahájením mediace v přípravném řízení musí pracovník PMS o tomto informovat státního zástupce, který dozoruje vyšetřování. Ten můţe sdělit pracovníkovi PMS, ţe mediace v určitých případech není moţná s ohledem na vyšetřování (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek a kol., 2005, s. 290-291). 3.1.3.
Poradenství Poradenstvím se v dnešní době zabývají všechny pomáhající profese (Hartl in
Matoušek a kol., 2003, s. 84). Podle Matouška bývá poradenství nejčastěji definováno jako vedení jedince za vyuţití psychologických poznatků. Nejčastějším prostředkem získávání informací je rozhovor, který se zaměřuje na zjišťování zájmů, nadání a schopností klienta. Poradenství je proces pomáhající klientovi odhalit či rozvinout jeho psychické, učební a profesní schopnosti (Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 86). Vedení jedince představuje soubor rad a doporučení týkajících se klientova aktuálního ţivotního problému (Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 86). Kaţdý pracovník poskytující poradenství by měl při své práci vycházet z určitého modelu. Hartl zmiňuje třístupňový model pomáhání podle Carkhuffa. Prvním stupněm je vyšetření, druhým porozumění a třetím je konání (Hartl podle Carkhuffa in Matoušek a kol., 2003, s. 87). 3.1.3.1.
Typy poradenství
Sociální poradenství se dělí na dva typy a to na základní a odborné. Oba typy poradenství poskytují státní i nestátní instituce (Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 84). Základní sociální poradenství obsahuje informace o sluţbách, nárocích a moţnostech, které mohou zmírnit nebo vyřešit nepříznivou situaci klienta. Součástí tohoto poradenství je i zprostředkování další odborné pomoci klientovi (Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 84). Odborné sociální poradenství spočívá v přímé pomoci lidem s řešením jejich problémů. Můţe jít o osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody. Součástí tohoto poradenství je i terapeutická činnost. Vyuţívá se v oblastech problematiky pachatelů
27
trestné činnosti a delikventních jedinců, následné péče u osob odcházejících z ústavní nebo ochranné výchovy (Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 84). 3.1.3.2.
Poradenský proces
Kaţdý poradenský proces má svůj průběh a tento je popsán i v knize Oldřicha Matouška (Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 88). Nejčastější dělení poradenského procesu je na několik kroků, které na sebe navazují. Prvním z kroků je navázání vztahu s klientem. Zde je důleţité, aby pracovník klientovi věřil a klient věřil pracovníkovi. Důleţité pro pracovníka je to jaké informace klient sděluje, ale i jakým způsobem je sděluje. Kaţdá komunikace s klientem má svůj obsah a průběh. Obsah se vztahuje k tomu, co klient sděluje pracovníkovi. Průběh rozhovoru se vztahuje právě k tomu, jak klient informace podal – proţívání emocí, poloha těla, tón hlasu (Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 89-90). Další krokem je uţ poradenská intervence. Zde dochází k tomu, ţe si klient s pracovníkem stanoví cíle, kterých chtějí během intervence dosáhnout. Pokud se klient rozhodne pro určité řešení svého problému, pracovník jej podporuje a sděluje mu, jakých výsledků svým jednáním dosáhne (Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 91). Posledním krokem je závěr poradenského procesu. Zde pracovník a klient hodnotí, jak byla jejich spolupráce úspěšná. Není vhodné, aby pracovník ukončil spolupráci bez předchozí domluvy s klientem (Hartl in Matoušek a kol., 2003, s. 91). Poradenství poskytuje probační úředník klientovi vţdy během přípravného řízení před rozhodnutím soudu. Po kontaktování mladistvého a jeho rodičů si je pracovník pozve ke konzultaci. V rámci této první konzultace se pracovník s klientem snaţí nalézt řešení případu mimosoudní cestou. Pokud případ nelze řešit mimosoudní cestou informuje pracovník klienta o moţných alternativních trestech, které mu mohou být uloţeny. Sdělí mu, co je probační dohled a jak probíhá jeho výkon a také ho informuje o moţnosti trestního opatření obecně prospěšných prací (PMS ČR 2). Výhodou tohoto opatření je to, ţe po jejich výkonu se tento trest smaţe z trestního rejstříku (Ţatecká, 2007, s. 85-89). Po této konzultaci má klient moţnost se rozhodnout co pro něj bude nejlepším řešením a ve spolupráci s pracovníkem podniknou kroky vedoucí k tomuto řešení, které si klient zvolil (PMS ČR 2).
28
3.1.4.
Krizová intervence Krizová intervence je odborná pomoc osobám, které jsou v krizi (Lucká in
Matoušek a kol., 2003, s. 129). Je metodou práce s klientem v situaci, kterou on vnímá jako zátěţovou a ohroţující. Intervence se zaměřuje na prvky v ţivotě klienta ať uţ minulé nebo budoucí, které souvisejí s jeho krizovou situací (Vodáčková in Vodáčková a kol., 2002, s. 60). Krizí se označuje vyvrcholení nějaké situace, která směřuje k nutné a neodkladné změně (Lucká in Matoušek a kol., 2003, s. 119). Krizová intervence bývá krátká a ve většině případů nepřesáhne počet šesti setkání. Zaměřuje se zejména na zvládnutí akutního problému, který člověk má. Ve většině případů spolupracuje sociální pracovník i s odborníky z oboru práva, medicíny, psychologie. V některých případech se vyuţívá i moţnost pozvat k intervenci rodinu klienta, jelikoţ jsou to osoby pro něj velice významné (Lucká in Matoušek a kol., 2003, s. 130). Kaţdý pracovník pracující s lidmi v krizi musí projít výcvikem, který se skládá z teorie a praxe (Lucká in Matoušek a kol., 2003, s. 130). Krizová intervence by být okamţitá. Odloţení kontaktu s klientem můţe vést k prohloubení jeho krize. Je vţdy potřeba si uvědomit, ţe kaţdý klient je součástí rodiny. Pokud se osoba nachází v krizi, potom se to projeví i v rodině nebo naopak pokud prochází krizí rodina, jako celek, můţe se to projevit na jedinci. Pracovník pomáhá klientovi při řešení jeho krizové situace, tak aby respektoval klientova přání a aby jeho budoucnost byla co nejméně ohroţena touto krizí (Lucká in Matoušek a kol., 2003, s. 130-131). 3.1.4.1.
Využití v Probační a mediační službě
V rámci Probační a mediační sluţby je nutné řešit trestné činy páchané mladistvými a dětmi. Při práci s nimi bych vyuţila i krizovou intervenci. Hned na při prvním setkání probační úředník v rámci poradenství sděluje mladistvému a jeho rodičům moţné důsledky jeho jednání. Po konzultaci píše probační pracovník zprávu pro soud, kde navrhuje, aby byl mladistvému uloţen dohled probačního úředníka, pokud se jeho případ nevyřeší mimosoudní cestou (PMS ČR 2). Při probačním dohledu jde o pravidelný kontakt mladistvého s probačním úředníkem, jehoţ účelem je kontrolovat mladistvého, aby se uţ takováto situace neopakovala a aby 29
ţil mladiství v budoucnu v souladu se zákony (Tesař in Štern, Ouředníčková, Doubravová, 2010. S. 73). Podobně je tomu i u dětí do 15 let ovšem s tím rozdílem, ţe dítěti nelze nařídit, aby pravidelně docházelo na středisko PMS a proto probační úředník navštěvuje dítě doma nebo ve škole (Ţatecká, 2007, s. 71-72). Probační dohled je výhodný zejména proto, ţe nevytrhuje mladistvého ani dítě z jeho přirozeného prostředí. Při jednání s mladistvým by bylo dobré zjistit, jak se snaţil on i celá jeho rodina nastalou situaci řešit (např. mimosoudně tj. mediací), jestli uţ někdy v podobné situaci byl a čeho se on sám nejvíce obává (Lucká in Matoušek a kol., 2003, s. 133). Stejné otázky můţe klást pracovník i rodičům mladistvého a zjistit tak jaký postoj mají k dané situaci (PMS ČR 3). Pokud by byl mladiství vyděšený nebo nervózní měl by jej probační úředník uklidnit a vytvořit bezpečný prostor pro mladistvého nebo dítě a jeho rodiče (Navrátil, 2001, s. 50). Probační úředník můţe nabídnout i vodu k pití. Pokud si mladiství nebo dítě začne uvědomovat, čeho se dopustil, pochopí situaci, ve které se nyní nachází, je schopen jiţ předvídat následky svého chování a uvaţuje-li o své budoucnosti, proběhla krizová intervence správně (Lucká in Matoušek a kol., 2003, s. 134). 3.2. Práce s rodinou Matoušek (2008, s. 177) definuje rodinu jako skupinu lidí, které pojí pokrevní příbuzenství nebo jsou spojeni právním svazkem (zde se jedná o sňatek či adopci). Mezi hlavní funkce kaţdé rodiny patří vychovávat děti a poskytovat jim emocionální podporu. Rodiny se dají dělit na několik typů. Matoušek (2008, s. 177) uvádí následující dělení na rodiny: Nukleární tzv. dvougenerační. Orientační, do které se člověk narodí. Prokreační, kterou zakládá člověk sňatkem nebo pořízením si dětí. Jiným typem rodiny můţe být rodina klinická. Jde o rodinu, která spolupracuje buď s pomáhající institucí, nebo represivní institucí (Matoušek, 2008, s. 177-178). Pod pojmem represivní instituce si můţeme představit ty, které jsou určeny k trestání osob, 30
jeţ mohou být nebezpečné pro většinovou společnost. Do těchto institucí se dostane jedinec nebo skupina na základě rozhodnutí o represivním opatření, které musí být podle zákona legitimní (Matoušek, 2008, s. 173-174). Pro potřeby sociálních pracovníků byla vytvořena následující klasifikace rodin, která se opírá o její fungování (Matoušek podle Voilandová, Buellem in Matoušek, 2003, s. 194-195). Perfekcionistické rodiny – Jeden z rodičů nebo i oba kladou důraz na to, aby se dodrţovali správné způsoby chování. Od členů rodiny se vyţaduje jen úspěch. Pokud by se v této rodině vyskytl jakýkoliv problém, rodina se ho snaţí vyřešit sama bez pomoci jiných institucí např. policie, soudů. Nepřiměřené rodiny – Jeden nebo o ba rodiče spoléhají při řešení problémů, které jiná rodina vyřeší sama na pomoc okolí. Tyto rodiny mají problémy zejména s obstaráváním a hospodařením s penězi a s výchovou dětí. Egocentrické rodiny – Jsou to rodiny s vysokými příjmy, které dbají na svoji společenskou kariéru. V manţelství však panuje nesoulad, který se můţe projevovat násilím mezi partnery. Děti z těchto rodin často nechodí do školy a vyskytují se o nich predelikventní projevy chování. Asociální rodiny – Tyto rodiny uspokojují své potřeby bez ohledu na to, zda svým chováním poruší zákon. Vyskytuje se zde týrání a zanedbávání dětí. Rodiče nechodí do práce. Objevuje se častý výskyt návykových látek (alkoholu). Nad těmito rodinami je vykonáván dozor orgánem sociálně právní ochrany dětí. Impulzem pro práci s rodinou jsou ve většině případů problémy s dětmi nebo dospívajícími (Matoušek in Matoušek a kol., 2003b, s. 190). Při práci s rodinou vyuţívá sociální pracovník strategickou terapii, která spočívá v tom, ţe se na rodinu dívá jako na celek. Není moţné tedy porozumět rodině tím, ţe chápe jednoho jejího člena, bez toho aniţ by věděl, jaké jsou mezi jednotlivými členy vztahy (Navrátil, 2001, s. 94).
31
3.2.1.
Využití v Probační a mediační službě Práce s rodinou je při návštěvách na střediscích Probační a mediační sluţby při
práci s nezletilými a mladistvými samozřejmostí jelikoţ nezletilý nebo mladiství musí být na schůzky doprovázen rodiči. Při osobním setkání pracovníka s rodiči a nezletilým se pracovník snaţí zjistit postoj nezletilého k činu, kterého se dopustil a jak vzniklou situaci řešila rodina. Pracovník se dále snaţí zjistit, kdo v rodině nesl tuto nastalou situaci nejhůře a komu se klient v rodině svěřuje se svými problémy. Pracovník získává informace i od rodičů. Zjišťuje postoj rodičů k projednávaným tématům (PMS ČR 3). Pracovník musí do zprávy pro soud zjistit jak rodina výchovně a sociálně působí na mladistvého a měl by provést v rodině sociální šetření (PMS ČR 2). Důsledky trestného činu nemají vliv jen na mladistvého, ale i na jeho rodinu. Proto se jeví jako vhodné, aby do procesu práce s mladistvým zahrnul probační úředník i jeho rodinu a pracoval tak s celým systémem. Pracovat s celou rodinou je moţné, jelikoţ rodiče jsou povinni chodit s dítětem nebo mladistvým na středisko PMS k jednání s probačním úředníkem. Probační úředník by měl provést v rodině klienta sociální šetření, které by měl ohlásit předem. Při návštěvě v rodině má pracovník jedinečnou příleţitost poznat, jak rodina funguje (Matoušek in Matoušek a kol., 2003, s. 194). Rodiny, které probační úředníci navštěvují, mají většinou problém a tím je, ţe jejich dítě spáchalo trestný čin. Při práci s rodinou by bylo moţné vyuţívat i strategický přístup, který se snaţí adekvátně vyřešit problém, aby mohla rodina fungovat. Přístup spočívá v tom, ţe probační úředník pracuje s rodinou tak, aby našla způsob chování, který je pro ni neobvyklý, ale dokáţe její problém vyřešit (Navrátil, 2001, s. 94-95). Probační úředníci by při práci s rodinou mohli vyuţívat i tzv. multisystemickou terapii, která se zaměřuje na to, aby se rodiče více zajímaly o své dospívající děti. Tato terapie je zaměřená na rodiny, které mají mnoho problémů (Matoušek podle Hanggeler in Matoušek, 2003b, s. 192). 3.3. Práce se skupinou Mezi tradiční metody sociální práce se řadí také sociální práce se skupinami, v rámci níţ dochází k uplatňování mnoha metod a forem práce (Navrátil, 2001, s. 125).
32
Můţeme ji zařadit mezi posilující metody, jelikoţ spočívá v aktivním přistoupení kaţdého člena skupiny (Navrátil, 2001, s. 130). Kaţdá skupina funguje pod vedením sociálního pracovníka, který se můţe nacházet v mnoha rolích např. konzultanta, terapeuta, atd. (Havránková in Matoušek a kol., 2003b, s. 154). Skupinovou sociální práci popisuje Novotná a Schimmerlingová (podle Konopková, 1992, s. 79) jako působení sociálního pracovníka, který napomáhá sociálnímu fungování skupin v jejich rozvoji, pozitivních vztazích mezi sebou navzájem, aby se kaţdý člen skupiny rozvíjel v souladu s cílem, který si skupina na začátku stanovila. 3.3.1.
Cíl skupinové práce Cílem sociální práce se skupinami je zlepšit kvalitu ţivota této skupiny nebo
alespoň podporovat individuální potřeby jejich členů a to v navozování změn v chování, rozvoji sociálních dovedností, posilování sebevědomí. Ke změně má dojít v sociálním fungování skupiny nebo v ţivotě jejího člena (Matoušek, 2008, s. 190). 3.3.2.
Význam skupiny Hlavním významem práce se skupinou je to, ţe si lidé sdílí své zkušenosti
s jinými lidmi, kteří mají podobné zájmy. Pro člověka, který si připadá se svým problémem osamocen, přináší skupinová práce pocit úlevy a zjištění, ţe není v podobné situaci sám, ale ţe i mnoho jiných lidí má stejný problém jako on. Otevírá se zde prostor ke sdílení a sdělování svých problémů. Jedinec takto můţe postupem času odbourat své komunikační bariéry a naučit se tak otevřené komunikaci coţ můţe později vyuţít i v osobních vztazích (Havránková in Matoušek a kol., 2003b, s. 154-155). Kaţdý skupina vytváří a poskytuje členům prostor pro výměnu názorů a pro vytváření nových úhlů pohledu na daný problém. Lidé tímto způsobem získávají nové zkušenosti a poznatky a učí se takto novým způsobům chování (Havránková in Matoušek a kol., 2003b, s. 155). Skupina je velkou podporou klienta, který se snaţí o sociální změnu (Novotná, Schimmerlingová, 1992, s. 80). Výhodou skupinové práce je to, ţe skupina můţe být pro klienta zdrojem síly. Klienti, kteří se ve svém ţivotě snaţí o sociální změnu, dává skupina podporu a 33
poskytuje jim moţnost výměny informací, atd. skupiny dávají lidem moţnost učit se a ověřovat si sociální dovednosti. (Navrátil podle Yalome, 2001, s. 126). Nevýhodou skupinové práce můţe být, ţe někteří klienti z ní mohou mít velké obavy. Pro tento typ práce není vhodné zapojovat osoby s nízkým sebevědomím, jelikoţ práci ve skupinových aktivitách mohou vnímat jako ohroţující (Navrátil, 2001, s. 127). 3.3.3.
Dělení skupin Novotná se Schimmerlingovou (podle Browna, 1992, s. 80-81) uvádějí následující
dělení skupin. Skupiny homogenní jsou skupiny osob se stejným problémem. Je podobná konfrontující skupině, která pracuje s vězni před jejich propuštěním. Jde o to, ţe skupina vězňů je konfrontována se skupinou lidí ze společnosti a navzájem spolu vedou diskusi. Skupina lidí ze společnosti se svými dotazy snaţí ve vězních probudit zodpovědnost za své chování. Skupiny úkolově zaměřené, kde se řeší určitý problém. Sociální pracovník pomáhá členům skupiny řešit problém, ale jsou závislí na tom, jaký cíl si skupina zvolí. Psychoterapeutické skupiny, mezi něţ patří např. patologické skupiny i skupiny, které pomáhají svým členům k osobnímu růstu. Tyto skupiny se zaměřují na osobní pocity a vztahy. Svépomocné skupiny nepotřebují pomoc sociálního pracovníka, neboť jsou zaloţeny na vzájemné pomoci svých členů. Neznámější svépomocnou skupinou jsou Anonymní alkoholici. Skupiny pro výcvik lidských vztahů jsou vyuţívány jako experimentální a zkoumají citlivost reakce na určitý sociální problém. Tyto skupiny jsou často součástí různých studijních programů pro studenty sociálních oborů. Skupiny zaměřené na dosaţení sociálních cílů se vyuţívají v práci s mládeţí nebo komunitou. Skupina takto získává praktické zkušenosti pro získávání zdrojů, jako jsou finanční.
34
3.3.4.
Plánování skupiny Při plánování skupiny si pracovníci kladou otázky, kdo bude tvořit skupinu,
kolik členů by skupina měla mít, jak dlouho by měla skupina fungovat, které metody budou vyuţívány (Navrátil, 2001, s. 127-128). Pracovníci vytvářejí skupinu tak, aby v ní vytvořili rovnováhu a to podle věku, hodnotového systému, společných problémů, zájmů, inteligence, schopnosti akceptovat autoritu, pohlaví a sebevědomí (Navrátil podle Redl, 2001, s. 127). Počet členů skupiny se obvykle pohybuje od 3 do 12 členů. Existence skupiny je omezena buď počtem setkávání skupiny, nebo dosaţením jejího cíle. Mohou ovšem existovat i skupiny, které mají neomezený počet setkávání. S plánováním počtu setkávání skupiny sociální pracovník dále zvaţuje, zdali se bude jednat o otevřenou nebo uzavřenou skupinu (Navrátil, 2001, s. 128). Mezi typické techniky, které se v práci se skupinou vyuţívají, řadí Navrátil (2001, s. 128) hry, diskuse, video trénink a experimentální cvičení. Matoušek (in Matoušek, 2008, s. 190) zase uvádí jako typické techniky sociální práce názorovou instruktáţ, získání informací k tématu, volné diskuse ve skupině. 3.3.5.
Pravidla ve skupině Kaţdá skupina má své vlastní normy, většinou nepsané, které popisují co je
správné a co není správné z hlediska skupiny dělat. Tyto normy mají velký vliv na chování a postoje členů skupiny, Dodrţování těchto pravidel je od členů vyţadováno a skupina své členy k jejich dodrţování a respektování tlačí. Mezi tato pravidla patří např. chodit pravidelně a včas na skupinová setkání, být otevřený a aktivní na setkání (Havránková podle Kratochvíla in Matoušek a kol., 2003b, s. 159-160). Pokud jedinec pravidla nedodrţuje je ve skupině označován jako deviant. Z počátku jej skupina podporuje, pokud ale své chování nezmění, můţe být vyloučen ze skupiny (Havránková podle Kratochvíla in Matoušek a kol., 2003b, s. 160). Skupina si dále vytváří vlastní pravidla členství. Havránková (podle Riegra in Matoušek a kol., 2003b, s. 161-162) dělí pravidla do pěti skupin a to na: Mlčenlivost a důvěrnost je zásadou, která by měla být v kaţdé skupině ctěna. Důvěrná informace, kterou sdělí jedinec skupině, by se neměla nikdy dostat ven. 35
Důvěrnou informací je myšlena informace o klientovi např. pokud nám sdělí, ţe má mimomanţelský poměr, jinou sexuální orientaci, apod. Vše co jedinci sdělí na skupinovém sezení je tajné. Otevřenost a upřímnost jsou pro skupinovou práci nezbytné, jelikoţ bez nich tato práce nemá smysl. Po členech skupiny se nechce, aby hovořili o svých hluboce intimních věcech, za které se stydí. Pokud by o těchto věcech chtěl jedinec mluvit, pak by to mělo být právě proto, ţe se ve skupině cítí v bezpečí a cítí, ţe přišel čas, kdy uţ toto můţe sdělit. Právo říci „stop“ můţe jedinec vyuţít, pokud se skupina přiblíţila k tématu, o kterém je jednomu z jejích členů nepříjemné hovořit jelikoţ pro něj můţe být citlivé a ještě není schopen a připraven o tomto tématu s ostatními hovořit. Odpovědnost k sobě i druhým je o tom, aby kaţdý člen skupiny respektoval soukromí, intimitu a autonomii kaţdého člena skupiny. Dodržování organizačních pravidel spočívá v tom, aby kaţdý člen skupiny chodil pravidelně a v čas na skupinová sezení. Pokud se z jakýchkoliv důvodů nemůţe sezení zúčastnit, musí se předem a včas omluvit. Členové musí dodrţovat i skupinou domluvené úkoly, mezi které patří např. vedení deníku nebo nošení si pomůcek na terapie. 3.3.6.
Vývoj skupiny a její fáze Proces vývoje skupiny je popsán mnoha autory jako uspořádaný postupný proces,
ale je patrné, ţe v různých bodech se můţe zastavit nebo vrátit na předchozí stádium, ale je také moţné, ţe se některé stádium přeskočí. Vývoj skupiny je ovlivněn různými faktory. Jedním z nich je i to, zdali se jedná o skupinu otevřenou či uzavřenou nebo je-li členství ve skupině dobrovolné nebo nedobrovolné (Havránková in Matoušek a kol., 2003b, s. 162-163). Fázemi, kterými skupina prochází, jsou formování, bouření, normalizace, uskutečňování a ukončení (Navrátil podle Tuckman, 2001, s. 128). Ve fázi formování skupiny účastníci nejprve komunikují pouze se sociálním pracovníkem a postupně se vyvíjí i komunikace s ostatními členy. Kaţdý z účastníků sleduje, do jaké míry můţe být otevřený vůči ostatním členům skupiny a sociálnímu 36
pracovníkovi. Úkolem sociálního pracovníka jako vedoucího skupiny je se krátce ve stručnosti představit a poţádat členy skupiny o to samé, aby se stručně představily ostatním. Dá všem členům skupiny prostor k tomu, aby vyjádřily svá očekávání od skupinových setkání. Je důleţité, aby v této fázi sociální pracovník stanovil normy, které povedou k toleranci a k naslouchání ostatních členů. Vedoucí pracovník usnadňuje interakci s jinými členy, projevuje zájem o kaţdého. Za jedince, kteří nejsou připravení něco říci, sděluje to, co oni sami chtějí povědět (Navrátil podle Tuckman, 2001, s. 128129). Další fází vývoje skupiny je bouření. V této fázi si jedinec, člen skupiny neklade uţ otázku, zdali do této skupiny patří, ale klade si otázku, zdali zde má nějaký vliv. Úkolem sociálního pracovníka je v této fázi udrţovat v případech kdy dojde ke konfliktům vztahy člen-člen a člen-vedoucí. Pracovník by měl v této fázi pomalinku přenášet zodpovědnost na členy skupiny a neměl by vystavovat izolované členy skupiny pozornosti (Navrátil podle Tuckman, 2001, s. 129). Třetí fází vývoje skupiny je nazvána normalizací. V této fázi je ve skupině vytvořená skupinová soudrţnost a členové v ní mohou bez obav vyjadřovat své názory, postoje. Normy skupiny jsou respektovány a vytváří se skupinové rituály jako např. nárok na určité místo k sezení. V této fázi je úkolem sociálního pracovníka, aby povolil členům si navzájem pomáhat a odstupoval z role vedoucího k roli člověka naslouchajícímu skupině. Členům nabízí vlastní pohledy na názory skupiny, na které se při sezeních ptá (Navrátil podle Tuckman, 2001, s. 129). Následující fáze, uskutečňování spočívá v tom, ţe si skupina vytvořila svoji kulturu a společně řeší své problémy. Sociální pracovník v této fázi vývoje skupiny je jiţ na jejím okraji a jeho roli můţe zastat nějaký člen skupiny. Úkolem sociálního pracovníka je pozorovat jak se skupina chová a zachází se svými členy a poskytuje rady a nápady pokud jej o to skupinou poţádán (Navrátil podle Tuckman, 2001, s. 129). Poslední fází vývoje skupiny je ukončení sezení, která následuje, pokud skupina dosáhla svého cíle. Je nezbytné, aby všichni účastníci ukončili skupinová sezení, proto je lepší stanovit si časový limit, jak dlouho se bude skupina setkávat, aby nedošlo k tomu, ţe sociální pracovník se stane závislostí na skupině, jelikoţ bude mít pocity viny z toho, ţe skupinu nechává jít si svoji vlastní cestou. Sociální pracovník na tomto sezení shrne cíle, které si skupina na začátku stanovila a zkušenosti skupiny. Zhodnotí 37
všechny skupinová sezení a snaţí se získat od členů zpětnou vazbu (Navrátil podle Tuckman, 2001, s. 129-130). 3.3.7.
Využití v Probační a mediační službě Probační úředník můţe vyuţít tuto metodu práce v případech, kdy trestný čin
spáchá skupina mladistvých a dětí. S touto skupinou, která se jakýmkoliv způsobem provinila proti zákonu, by mohl probační pracovník pracovat na podobném principu, jako pracuje konfrontující skupina. Jak jsem psala výše, konfrontující skupina pracuje s vězni před jejich propuštěním. Jde o to, ţe skupina vězňů je konfrontována se skupinou lidí ze společnosti a navzájem spolu vedou diskusi. Skupina lidí ze společnosti se svými dotazy snaţí ve vězních probudit zodpovědnost za své chování (Novotná, Schimmerlingová podle Browna, 1992, s. 80). Probační úředník by se mohl se skupinou pachatelů setkávat, a pořádat s nimi diskuse s cílem probudit v jednotlivcích zodpovědnost za své protiprávní jednání. Setkání by mohla probíhat kaţdý týden. Výsledkem takovýchto sezení můţe být např. přistoupení skupiny pachatelů na mediaci (mimosoudní řešení sporu) nebo svolení členů skupiny na zapsání se do probačního programu. 3.4. Komunitní práce Sociální práce s komunitou je nejmladší z metod sociální práce (Novotná, Schimmerlingová, 1992, s. 87). Slovo komunita označuje společenství lidí ţijících spolu v jedné instituci nebo lokalitě. Kaţdá komunita má své hranice (Matoušek, 2008, s. 85). Komunitní práce je potom proces pomoci lidem, aby svojí společnou činností vyřešili problém své komunity nebo alespoň zlepšili podmínky pro ţivot v ní. Proces komunitní práce se neobejde bez účasti profesionálních sociálních pracovníků (Matoušek, 2008, s. 87). 3.4.1.
Cíl komunitní práce Cílem komunitní práce je ovlivňovat sociální změnu u lidí skrze analýzy
sociálních situací a vztahy mezi rozličnými skupinami ţijícími v jednom celku, tak aby všichni jako jeden celek došli ke změně (Navrátil podle Younghusbandové, 2001, s. 132). 38
3.4.2.
Proces (etapy) komunitní práce Práce s komunitou probíhá v několika fázích, etapách, které na sebe vzájemně
navazují (Navrátil, 2001, s. 137). Jedná se o: Monitoring je sledování určitého místa, kdy jde o to včas odhalit, zda se zde vyskytují nějaké problémy (Navrátil, 2001, s. 137). Úkolem sociálních pracovníků je shromáţdit informace o dané komunitě, jejích problémech a potřebách. První informace o komunitách přicházejí nejčastěji od z institucí zabývajícími se zdravotní, sociální nebo výchovně vzdělávacími problémy například
se
můţe
jednat
o
velký
výskyt
kriminality
(Novotná,
Schimmerlingová, 1992, s. 91). Při vyhodnocení získaných informací je důleţité umět si dobře pojmenovat problém, který by měl splňovat několik znaků, mezi které patří to, ţe problém by měl být konkrétní a měl by se dát vyřešit v krátkém časovém úseku. Lidé by měli vědět, ţe problém se jich týká a měli by se snaţit jej vyřešit. Měli by určit klíčovou osobu, která bude mít podstatný vliv na vyřešení problému (Kinkor in Matoušek a kol., 2003, s. 263). Výzkum a analýza slouţí k zjištění hlubšímu pochopení problému komunity. Volí se různé výzkumné metody např. sociologické nebo psychologické techniky. Jinou vyuţívanou technikou můţe být expertní rozhovor. Jedná se o rozhovor s odborníky, s nimiţ je rozebírán problém dané komunity nebo rozhovor s lidmi, kterých se daný problém týká (Navrátil, 2001, s. 137). Projektování je třetí etapou komunitní práce, v níţ jde o navrţení projektu, jehoţ cílem má být odstranění problému komunity nebo jeho zmírnění. Pracovník v projektu popisuje problémy jím zjištěné v dané lokalitě, cíle, kterých má projekt dosáhnout a také zdroje, které budou na dosaţení k dosaţení cíle pouţity (Navrátil, 2001, s. 137). Se záměrem projektu a problematikou, kterou má projekt řešit, je komunita seznámena (Novotná, Schimmerlingová, 1992, s. 92). Implementace je realizací projektu, který sociální pracovník navrhoval. Sociální pracovník řídí spolupráci mezi sociálními, vzdělávacími a zdravotními institucemi, které s komunitou pracují, a informuje o problémech dané komunity příslušné instituce a předkládá jim návrhy s moţnostmi jejich řešení (Novotná, Schimmerlingová, 1992, s. 93-94). 39
Hodnocení je proces, který přináší informaci o tom, zda byl projekt efektivní (Navrátil, 2001, s. 137). 3.4.3.
Využití v Probační a mediační službě Tuto metodu práce můţe probační úředník vyuţívat, pokud zjistí, ţe v určité
lokalitě ţije mnoho mladistvých a dětí, jejichţ spisy má u sebe zaloţeny a u nichţ probíhá probační dohled. Zde by bylo výhodnější pracovat jak s jednotlivci čili mladistvými a dětmi, kteří spáchali trestný čin tak i s celou komunitou ve které děti ţijí. Bylo by výhodné, kdyby se probační úředník snaţil navázat spolupráci s organizací, které se zaměřuje na sociální práci s komunitou např. komunitní centrum. Této organizaci můţe dát podnět k zahájení monitoringu komunity, které by se mohl účastnit tím, ţe místo, aby děti a mladiství chodily na pravidelné schůzky na středisko, by probační úředník navštěvoval klienty v komunitě. Tím, ţe by se probační úředník spojil i s organizací, která se specializuje na komunitní práci, se zvyšuje pravděpodobnost, ţe dojde ke změně v chování dětí a mladistvých a v budoucnu jiţ nebude nutné, aby Probační a mediační sluţbou museli navštěvovat.
40
ZÁVĚR Ve své Absolventské práci jsem se věnovala tématu role sociálního pracovníka v Probační a mediační sluţbě u dětí a mladistvých s cílem popsat metody a intervence, které pouţívá sociální pracovník v Probační a mediační sluţbě pro děti a mladistvé a navrhnout moţnosti vyuţití dalších metod a intervencí sociální práce (např. krizové intervence, metodu skupinové práce s klientem a metodu komunitní práce). Hned v první kapitole jsem popsala sociálního pracovníka. Při zpracovávání této kapitoly jsem vycházela nejvíce ze zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, který definuje kdo to sociální pracovník je, jaké činnosti můţe vykonávat a jakou má mít odbornou způsobilost k výkonu této profese. Druhá kapitola práce byla jiţ věnována popisu probačních a mediačních činností Probační a mediační sluţby v oblasti práce s dětmi a mládeţí, kterými jsou mediace, probační dohled, trest obecně prospěšných prací a trest domácího vězení. Poslední kapitola byla věnována metodám a intervencím sociálního pracovníka vyuţívaných v Probační a mediační sluţbě. Podrobně jsem popsala kaţdou z metod, které se v sociální práci vyuţívá tj. případová práce, skupinová práce, práce s rodinou a práce s komunitou. Z práce hned na počátku vyplynulo, ţe probační pracovník je sociálním pracovníkem. Intervencí, kterou pouţívá při své práci s klienty je hlavně případová práce, kdy se zaměří na případ a snaţí se jej spolu s klientem vyřešit pro něj přijatelným způsobem, se kterým klient souhlasí. Další metodou, kterou probační úředníci vyuţívají je práce s rodinou. Zde jsem popisovala, jakým způsobem probační pracovník s rodinou pracuje a jaké jiné techniky by bylo moţné vyuţívat. Metodami, které jsem navrhovala, byli strukturální přístup, kdy se probační úředník snaţí naučit rodinu pro ni netypického chování, které vyřeší její problém. U metod práce se skupinou a komunitou jsem se snaţila navrhnout, jak by probační úředníci mohli tyto metody při své práci vyuţívat, jelikoţ na své měsíční praxi jsem se s vyuţíváním těchto metod nesetkala. U skupinové práce je moţnost vyuţívat skupinové práce při spáchání trestného činu skupinou za vyuţití skupinové diskuse probačního úředníka, kdy se snaţí v pachatelích vyvolat zodpovědnost za své nesprávně chování. U komunitní práce jsem naznačila, ţe by bylo velice výhodné spolupracovat s komunitními centry, coţ by vedlo k tomu, ţe by
41
probační úředník komunitu navštěvoval v rámci probačního dohledu (případová práce), ale mohl by při návštěvě pracovat i s celou komunitou.
42
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ČÁDOVÁ, J. (2010). Trest domácího vězení. In Štern, P. Ouředníčková, L. Doubravová, D. (Eds.), Probace a mediace: Možnosti řešení trestných činů (s. 149159). Praha: PORTÁL HARTL, P. (2003). Poradenství. In Matoušek, O. a kol. (Eds.), Metody a řízení sociální práce (s. 83-118). Praha: PORTÁL HAVRÁNKOVÁ, O. (2003a). Případová práce. In Matoušek, O. a kol. (Eds.), Metody a řízení sociální práce (s. 67-81). Praha: PORTÁL. HAVRÁNKOVÁ, O. (2003b). Práce se skupinou. In Matoušek, O. a kol. (Eds.), Metody a řízení sociální práce (s. 151-168). Praha: PORTÁL HOLÁ, L. (2011). Mediace v teorii a praxi. Praha: GRADA. KINKOR, M. (2003). Komunitní práce. In Matoušek, O. a kol. (Eds.), Metody a řízení sociální práce (s. 251-288). Praha: PORTÁL KOPŘIVA, K. (1997). Lidský vztah jako součást profese. Praha: PORTÁL KRACÍK, M., (2010). Mediační činnosti. In Štern, P. Ouředníčková, L. Doubravová, D. (Eds.), Probace a mediace: Možnosti řešení trestných činů (s. 39-70). Praha: PORTÁL. KROFTOVÁ, A., OUŘEDNÍČKOVÁ, L., (2005). Sociální práce v rámci probační a mediační služby. In Matoušek, O., Kodymová, P., Koláčková, J. (Eds.), Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi (s. 283-298). Praha: PORTÁL LUCKÁ, Y. (2003). Krizová intervence. In Matoušek, O. a kol. (Eds.), Metody a řízení sociální práce (s. 119-134). Praha: PORTÁL MATOUŠEK, O. (2003a). Úvod: Cíle a úrovně sociální práce. In Matoušek, O. a kol. (Eds.), Metody a řízení sociální práce (s. 11-17). Praha: PORTÁL 43
MATOUŠEK, O., (2003b). Práce s rodinou. In Matoušek, O. a kol. (Eds.), Metody a řízení sociální práce (s. 181-200). Praha PORTÁL MATOUŠEK, O., HARTL, P. (2003). Nároky sociální práce a syndrom vyhoření. In Matoušek, O. a kol. (Eds.), Metody a řízení sociální práce (s. 51-59). Praha:PORTÁL MATOUŠEK, O. (2008). Slovník sociální práce. Praha: PORTÁL NAVRÁTIL, P. (2001). Teorie a metody sociální práce. Praha: Martin Zeman NEČASOVÁ, M. (2003). Profesní etika. In Matoušek, O. a kol. (Eds.), Metody a řízení sociální práce (s. 21-48). Praha: PORTÁL NĚMEC, J. (2004). Mladiství delikventi, trest odnětí svobody a resocializace. In Jedlička, R., Klíma, P., Koťa, J., Němec, J., Pilař, J., Děti a mládež v obtížných životních situacích (s. 321-354). Praha: THEMIS NOVOTNÁ, V. SCHIMMERLINGOVÁ, V. (1992). Sociální práce její vývoj a metodické postupy. Praha: Katedra sociální práce a vzdělávání dospělých filosofické fakulty Univerzity Karlovy PMS ČR 1. Metodický postup střediska PMS v rámci zajištění možností ukládání a výkonu trestního opatření obecně prospěšných prací PMS ČR 2. Metodický postup střediska PMS v rámci zajištění výkonu dohledu PMS ČR 3. Metodický standard pro práci s nezletilými Probační a mediační sluţba (nedatováno): Probační programy pro mladistvé [on-line]. Dostupné 16. 5. 2012 z https://www.pmscr.cz/programy/ Probační a mediační sluţba (nedatováno): Práce s mladistvými a dětmi [on-line]. Dostupné 16. 5. 2012 z https://www.pmscr.cz/mladez/ 44
Probační a mediační sluţba (nedatováno): Mediace [on-line]. Dostupné 16. 5. 2012 z https://www.pmscr.cz/mediace/ Probační a mediační sluţba (nedatováno): O nás [on-line]. Dostupné 16. 5. 2012 z https://www.pmscr.cz/o-pms/ ŘEZNÍČEK, I. (1994). Metody sociální práce. Praha: SLON Slovník cizích slov (nedatováno): Depistáţ [on-line]. Dostupné 3. 3. 2012 z http://www.slovnik-cizich-slov.net/depistaz/ STÔHROVÁ, H., ŠIŠKOVÁ, T., (2003) Mediace. In Matoušek, O. a kol. (Eds.), Metody a řízení sociální práce (s. 135-150). Praha: PORTÁL
ŠTERN, P. (2005). Zrod probační a mediační sluţby souvisí se zaváděním alternativních postupů. Sociální práce/Sociálná práca, č. 4., s. 8
TESAŘ, P. (2010). Probační dohled. In Štern, P. Ouředníčková, L. Doubravová, D. (Eds.), Probace a mediace: Možnosti řešení trestných činů (s. 71-88). Praha: PORTÁL ÚLEHLA, I. (2009). Umění pomáhat. Praha: SLON VODÁČKOVÁ, D. (2002). Krizová intervence. In Vodáčková, D. a kol. (Eds.), Krizová intervence (s. 59-73). Praha: PORTÁL ŢATECKÁ, E. (2007). Postavení a úkoly probační a mediační služby. Ostrava-Přívoz: KEY Publishing. Zákon o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe. Zákon č. 218/2003 Sb. v účinném znění ke dni 1. 4. 2012 Zákon o Probační a mediační sluţbě. Zákon č. 257/2000 Sb. v účinném znění ke dni 1. 4. 2012 45
Zákon o sociálních sluţbách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 1. 4. 2012
46