CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Romové a komunitní práce
Iveta Janovská Vedoucí práce: Mgr. Hana Štěpánková
Olomouc 2014
„Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracoval/a samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“ V Olomouci 26. 4. 2014
…………………………
Chtěla bych poděkovat své rodině za jejich pevné nervy, které se mnou měli v průběhu psaní této práce, ale i v průběhu celého svého studia. Také bych chtěla poděkovat svojí vedoucí práce Mgr. Haně Štěpánkové za vstřícný přístup při vzniku této práce.
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 5 1
Romové jako menšina ............................................................................................... 7 1.1
Původ Romů ....................................................................................................... 7
1.2
Tradiční komunita .............................................................................................. 8
1.3
Hodnoty Romů jako menšiny........................................................................... 10
1.4
Sociální vyloučení ............................................................................................ 11
1.4.1
Sociální vyloučení Romů .......................................................................... 11
1.4.2
Příčiny vyloučení ...................................................................................... 13
1.4.2.1 Trh práce ............................................................................................... 13 1.4.2.2 Vzdělání ................................................................................................ 14 1.4.2.3 Bydlení .................................................................................................. 15 1.4.2.4 Sluţby .................................................................................................... 16 1.4.2.5 Sociální síť ............................................................................................ 16 1.4.3 2
Podmínky integrace Romů do společnosti................................................ 17
Komunitní práce ...................................................................................................... 18 2.1
Komunita .......................................................................................................... 18
2.2
Vztah sociální a komunitní práce ..................................................................... 19
2.3
Charakteristika komunitní práce ...................................................................... 19
2.4
Cíl komunitní práce .......................................................................................... 20
2.5
Teorie komunitní práce .................................................................................... 20
2.5.1
Ekologický přístup .................................................................................... 21
2.5.2
Antiopresivní přístup ................................................................................ 21
2.5.3
Teorie zplnomocnění ................................................................................ 21
2.5.4
Radikální teorie ......................................................................................... 22
2.5.5
Feministická teorie .................................................................................... 22
2.6
Modely komunitní práce podle Poppe ............................................................. 22
2.7
Modely komunitní práce dle Thomase ............................................................. 24
2.8
Fáze komunitní práce ....................................................................................... 24
2.9
Komunitní rozvoj ............................................................................................. 25
2.9.1
Body komunitního rozvoje dle Schuringy ................................................ 25
2.10 Komunitní pracovník ....................................................................................... 26 2.10.1 3
Komunitní pracovník a jeho zaměření ...................................................... 27
Romové a komunitní práce ...................................................................................... 28
Závěr ............................................................................................................................... 30 Bibliografie ..................................................................................................................... 32 Anotace/ Abstract ........................................................................................................... 35
Úvod Ve své práci bych se ráda zaměřila na vyuţití komunitní práce vzhledem k romskému etniku. Problematika Romů a jejich začlenění do společnosti stejně jako zlepšení jejich sociální situace je velkým tématem, a to v kaţdé oblasti v Evropě, stejně jako v České Republice. Často dochází k projevům diskriminace. Romové jako etnická menšina nemají zde dobrou pověst a postavení společnosti vůči nim je velmi negativní. Z toho plynou další důsledky a sociální problémy, se kterými se Romové potýkají. Vzhledem k tomu ţe mají špatnou pověst, většina sociálních pracovníků s nimi nechce pracovat. Komunitní práce by mohla být jedním z klíčových modelů, jak dosáhnout nejen toho, aby se Romové byli schopni zapojit do společnosti, ale také toho, aby zlepšili svoji pověst, aby se postoje a názory na ně mohly měnit. K tomuto názoru, týkajícího se diskriminace, jsem došla vzhledem ke svému osobnímu vztahu k muţi romského původu. Ačkoliv byl vyučen v oboru pekař, měl velké problémy najít si zaměstnání. Ţil sám se svou matkou v rodinném domu a byl jejím jediným dítětem. Jeho matka pracovala a řádně se starala o domácnost. Oba měli hodně přátel mezi lidmi neromského původu. I přesto se však tomuto muţi nedařilo najít práci. Při mnohých vstupech na kulturní akce ho odmítali s tím, ţe se jedná o akce uzavřené společnosti. To mě vedlo k pocitu potřeby zabývat se ve své práci touto cílovou skupinou. Také v rámci své odborné praxe, kterou jsem měla moţnost realizovat prostřednictvím školy, jsem se setkala s touto cílovou skupinou. Konkrétně ve městě Kojetín. Zde v rámci sluţby Klub Maria probíhá setkávání dětí a rodičů romského původu, konají se zde nejrůznější aktivity. Také v rámci této sluţby probíhá terénní program, kdy pracovnice, která je sama romského původu, navštěvuje lokalitu, ve které ţijí Romové, a která je na samém okraji města Kojetín. Měla jsem moţnost účastnit se takovéto sociální práce. Tato zkušenost pro mě byla dalším motivem, proč se ve své absolventské práci zabývat romskou menšinou a práci s ní. Nejdříve se ve své práci budu zabývat tím, jaký Romové mají původ. Myslím, ţe proto, abychom mohli přistoupit lépe k tomuto etniku je nezbytné poznání jejich původu, pochopení jejich kultury. Přistoupení k nim jako k menšině s pravdivými informacemi. Dále bych se ráda zabývala tím, co způsobuje problémy, kteří Romové ve společnosti mají. Důvody jejich sociálního vyloučení. Tyto důvody jsou totiţ nezbytné
5
k tomu, aby mohlo dojít k pochopení potřebnosti právě komunitní práce jako jednoho z modelů sociální práce. Co způsobuje to, ţe jsou Romové sociálně vyloučeni? Dále je bych se velmi ráda zaměřila právě na komunitní práci. Komunitní práce je dle mého názoru jednou z moţností, jak pomoci Romům integrovat se do společnosti, ale také nabýt vědomí, ţe jsou zcela plnohodnotnými občany našeho státu. Proto je potřeba získání informací, co vlastně komunitní práce nabízí, jaké jsou její moţnosti, a jak by se daly tyto moţnosti vyuţít při práci s romským etnikem.
Cílem mé práce je tedy popsat, jaká je vhodnost vyuţití metody komunitní práce s romskou menšinou. Ke zjištění tohoto cíle bych ráda vyuţila neempirickou formu, a to analýzu dokumentů, to znamená z dostupné literatury, která nás seznámí s problematickou romské menšiny, a zároveň z literatury, která popisuje komunitní práci. Jedná se tedy o čistě teoretickou práci, která je zaloţená na kompilaci existujících zdrojů.
6
1
Romové jako menšina Dle mého názoru je velmi důleţité nejdříve představit Romy, jako etnickou
menšinu. Důvodem je správné pochopení některých prvků jejich chování. Pro sociálního pracovníka, respektive komunitního pracovníka, je velmi důleţité znát cílovou skupinu, se kterou pracuje. Poznání jejich původu, kultury, tradic ale také problémů je nezbytnou znalostí pro profesionální práci s nimi. To platí u všech cílových skupin, se kterými se sociální pracovník setkává.
1.1 Původ Romů Odkud Romové vlastně pocházejí? Autorka Horvátová ve své publikaci píše, ţe Romové pocházejí z Indie. Není sice přesně daná lokalita, a proto není jasné, odkud přesně na západ Romové putovali. Nicméně na tom, ţe se jedná o indický subkontinent, se většina odborníků shoduje. Autorka dále uvádí, ţe není jasné, proč Romové vlastně ze subkontinentu odešli, stejně jako není jasné, jestli se stěhovali na západ po částech, nebo jako celá skupina všichni hromadně. Jisté však je, ţe první Romové byli v Evropě jiţ ve 12. století (2002, s. 5). Podle autorky Evy Šotolové je však jasné, ţe Romové přicházeli po vlnách do Evropy, nikdo jim nerozuměl, nikdo je nechápal. Tento jev dost pravděpodobně přetrvává i do dnes, coţ je příčinou toho, proč je romské etnikum povaţováno za problematické. Autorka následně uvádí, ţe poté, co opadl prvotní úţas, začalo pronásledování této menšiny. Evropa Romy pronásledovala, jejich pronásledování pak pokračovalo 2. sv. válkou. (1999, s. 57-61) Romové to tedy jako menšina nikdy neměli v Evropě jednoduché. Horvátová však uvádí, ţe toto etnikum nemělo ve společnosti vţdy negativní ohlasy, ale ţe jejich postavení bylo mnohdy významné, a to především před migrací do Evropy v Indii (2002, s. 6). Rovněţ Sekyt píše se ve své publikaci, ţe Romové byli nejdříve vítáni. Byli povaţování za osoby, které mohly poskytnout zajímavé informace o vzdálených zemích. Přinášeli něco nového a zajímavého. Problém však nastal později, církev nařkla Romy, ţe mají co dočinění s čarodějnictvím. Ostatní lidé, tedy světská moc, zase nařkla tuto menšinu ze špionáţe. Dle světské moci přišli Romové zde, na naše území, z důvodu získávání informací jako výzvědové (2001, s. 119-120).
7
Na české území přišli Romové a usadili se zde nejpozději v 17. století. V poválečném období, v letech 1945-1993 přišli většinou na české území ze sousedního Slovenska, a to v několika vlnách. První vlna přistěhovalců představovala celé rodiny. Zde byla proto šance zachovat kulturu, jazyk i tradice. Veškeré kulturní dědictví zůstávalo v rodině, a přenášelo se z generace na generaci. Druhou vlnu představovali lidé romského původu, kteří byli součástí organizovaných náborů. Cílem bylo získat pracovní sílu pro těţký průmysl. Po ukončení těchto prací se ale lidé romského původu neodstěhovali zpět na Slovensko. Naopak, přivedli na naše území své rodiny. U této vlny jiţ není tak dobře zachovaná tradice i jazyk. Třetí vlnu pak představovali Romové stěhující se na území Česka pod nátlakem. Šlo o vyhlášení vlády č. 502 z října 1995. Cílem tohoto usnesení byla naprostá likvidace romských osad. Došlo k násilné změně prostředí. Tato vlna zaţila velký kulturní šok. Jak uvádí autorka, je velmi pravděpodobné, ţe z toho šoku plynou právě některé problémy, se kterými se romská menšina potýká. Tato třetí vlna Romů vnímá české občany jako své nepřátele (Sekyt, 2001, s. 120-121).
1.2 Tradiční komunita Příhodová obecně popisuje ve svém článku tradiční komunitu. Charakterizuje komunitu jako místo plné vřelosti a intimních vztahů. Popisuje tradiční komunitu jako prostředí zcela bezpečné pro své členy (2004, s. 45). Horvátová se ve své publikaci zabývá tím, jak funguje tradiční romská komunita. Uvádí, ţe romská komunita byla vţdy tvořena širší rodinou. Nezáleţí na tom, zda se jednalo o rodinu kočovnou nebo rodinu, která se usadila v určitém místě. Uvádí také, ţe tato rodina, která zároveň tvořila komunitu, měla jisté hierarchické postavení všech členů dané komunity. To znamená, ţe tato komunita měla určitou strukturu, ve které panovaly nepsané zákony, které však musely být dodrţovány. (2002, s. 24) Od autorky Lázničkové se můţeme rovněţ dozvědět, ţe základní hodnotou, která je nejdůleţitější pro příslušníky romského etnika, je rodina. Komunita Romů je tedy síť vztahů mezi rodinnými příslušníky. Romská rodina jako komunita měla v ochraně kaţdého člena. Proto člověk, který měl co dočinění s jedním členem, měl co dočinění s celou rodinou. Podle této autorky tuto strukturu ještě více podporovalo postavení společnosti, které Romy vylučovalo a odmítalo. To vedlo k tomu, ţe došlo ještě k většímu sepětí a utuţení vztahů v rodině. (1994, s. 53) Autorka Horvátová dále zmiňuje, tento fakt je 8
argumentem proto, ţe je zcela scestné domnívat se, ţe Romové jsou anarchickou menšinou. To by totiţ znamenalo, ţe by tyto nepsané zákony a tato struktura nemohla nikdy fungovat (2002, s. 25). Rodina je vlastně základní jednotkou romské společnosti. Velký rozdíl je v tom, ţe pro romskou rodinu je charakteristické několika generační souţití. (Hájková, 2001, s. 137) Dále se pak autorka zabývá tím, jaké jsou tradice romské komunity. Jako jeden z nejvýznamnějších faktorů zde uvádí lidovou víru. Důleţitou části byly animické představy. Tyto představy pak vysvětlovaly to, kde se bere veškeré zlo (Horvátová 2002, s. 25). Také zde mluví o postavení muţů a ţen v dané komunitě. Tyto informace jsou dle mého názoru důleţité, neboť je potřeba respektovat zvyklosti Romů jako cílové skupiny sociální práce. To stejné platí při vyuţití modelu komunitního práce. Horvátová uvádí, ţe postavení ţen a muţů ve společenství je rozdílné, a to vzhledem k tomu, ţe na ţenu byly kladeny větší nároky a platily pro ni přísnější pravidla neţ pro muţe. Ţena byla v tradiční komunitě a rodině ta, která musela být schopná ne pouze udrţovat domácnost a vařit, ale mnohdy také ta, která zajišťovala obţivu. Tento fakt je pozorovatelný i v dnešní společnosti. I dnes jsou dívky romského původu jiţ ve velmi mladém věku schopny uvařit jídlo pro celou rodinu. (2002, s. 25) Jak je uvedeno v publikaci autorky Horvátové, po ţeně se poţadovalo, aby byla jakýmsi vzorem morálky, a to především uvnitř rodiny. Muţ byl tedy ten, který byl hlavou rodiny pouze zvenčí. (1994, s. 21) Zde je podle mě jasně viditelný rozdíl mezi Romy a českou společností jako národem. U lidí neromského původu ţijících na území České Republiky převládá představa, ţe zajištění financí v obţivě by měl být schopen zajistit muţ. Hájková rovněţ píše o jisté hierarchii, o které rozhodují dva stěţejní faktory, a těmi jsou pohlaví a věk. Tento model rodiny je velmi podobný indickému modelu. Hlavní postavení zde má muţ, ţena je hodna úcty z hlediska počtu dětí. U obou pak samozřejmě hraje roli věk, čím starší je člen rodiny, tím větší úctu si pak zasluhuje (2001, s. 137). Sekyt pak také jako další popisuje tradice Romů. Dle autorky je základem těchto tradic vzájemná úcta, zdvořilost a také pohostinnost. Autorka dále uvádí, ţe z hlediska pohledu na svátky, tato menšina nemá svátky plynoucí z kultury. Ve většině případů ale Romové dodrţují svátky křesťanské. Současná situace je taková, ţe se tradice a kultura
9
ztrácí, mladá generace je dále nepodporuje. Je zde však malý počet romských intelektuálů, kteří se snaţí o to tradice a kulturu znovu obnovit (2001, s. 122). Z tradic pak vychází hodnoty Romů jako etnické menšiny. Pochopení těchto hodnot je pak velmi důleţité pro komunitní práci s touto menšinou. Komunitní pracovník musí být s těmito hodnotami seznámen a respektovat je.
1.3 Hodnoty Romů jako menšiny Hodnota solidarity je pro Romy velmi důleţitá. Prameny má v dělbě o jídlo. Dříve tato hodnota představovala dokonce ceremoniál. Ţena v dřívějších dobách uvařila jídlo. Pak poslala jedno z dětí s jídlem do chudší rodiny. Dále se pak tato hodnota projevovala jako vzájemná ochrana proti cizím lidem. Většinou to znamenalo ochranu před členem většinové společnosti (Hübschmannová, 1999, s. 16). Hodnota cudnosti je další z důleţitých hodnot. Většinová společnost můţe mít na Romy zkreslený pohled. Jakýsi předpoklad, ţe je u této menšiny schválen sexuální styk „kaţdý s kaţdým“. Přitom incest představuje pro Romy největší hřích (Hübschmannová, 1999, s. 23). Další velmi důleţitou hodnotou je rodina. Asi nejdůleţitější pro celé příbuzenstvo je bezkonfliktní souţití. Rodina představuje zároveň členy, kteří zajišťují primární socializaci. Rodina dohlíţela na dodrţování uznávaných norem. Pokud jeden člen rodiny udělal nějakou chybu či provinění, ostuda následně padla na celou rodinu. (Hübschmannová, 1999, s. 27) Rous souhlasí s tím, ţe rodina je jednou z nejdůleţitějších hodnot. Zároveň ale upozorňuje na fakt, ţe v dnešní době je 60% dětí v dětských domovech romského původu (2001, s. 37). Další důleţitou hodnotou v tradiční romské komunitě bylo vzdělání. V dnešní době má majoritní společnost pocit, ţe Romové se nechtějí vzdělávat, ţe o vzdělávání se nemají zájem. Toto vzdělání bylo však spojeno s romstvím. Důleţité bylo například hudební vzdělání nebo kovářství. Ostatní typy vzdělání byly podle Romů zbytečné, protoţe stejně nemohly změnit jejich postavení ve společnosti. Problémem je, ţe v dnešní společnosti tato řemesla nejsou tak ţádoucí. (Hübschmannová, 1996, s. 33) I přesto, jak uvádí Navrátil v článku pro sociální práci, aţ 64% Romů stále předpokládá, ţe jejich hudební nadání bude zdrojem jejich obţivy (2002, s. 35).
10
1.4 Sociální vyloučení Autorka Šimíková mluví ve své knize o tom, ţe sociální vyloučení je téma, se kterým se v dnešní době setkáváme stále častěji. Tento fakt vyplývá z toho důvodu, ţe sociální vyloučení je velmi reálným problémem. Důvodem pro sociální vyloučení jsou velmi různé, velmi často jsou však propojeny. Patří zde například věk, pohlaví, zdravotní stav nebo etnická příslušnost (2003, s. 59). Jak píše Mareš, stále častěji se v moderní společnosti setkáváme s pojmem sociální vyloučení. V dřívějších dobách se sociálním vyloučením v nejextrémnější podobě mínilo samotné právo na ţivot (2002, s. 11). Sociální vyloučení se dá chápat jako soubor faktorů zahrnující diskriminaci, nezaměstnanost, závislost na sociálních dávkách či ţivot v odloučených lokalitách. S těmito jevy je pak dle autorky spojen hodnotový ţebříček. Typická je orientace na přítomnost. (Kutnohorská, Cichá, Goldmann, 2012, s. 128) Zahraniční autor Sheppard pak uznává jako nejlepší definici sociálního vyloučení jako dynamického procesu, který znemoţňuje vyuţít jak politického a ekonomického, sociálního, tak kulturního systému, které představují základ integrace jedince do společnosti (2006, s. 7, podle Walker a Walker, 1997). Mareš pak dále popisuje jednotlivé sloţky systému konkrétněji. Dimenze ekonomického vyloučení znamená, ţe člověk je zbaven ţivotního standardu, ekonomická dimenze je zdrojem chudoby. Týká se také rovnosti šancí ve společnosti, například při hledání zaměstnání. Sloţka sociální se pak týká moţnosti sdílet určitý status, nebo například sdílet stejné instituce. Také tato sloţka znamená moţnost tyto instituce vyuţívat. Politická dimenze se pak týká moţnosti rozhodovat se jako občan, volit. Dále pak tato dimenze můţe sahat aţ na dodrţování Listiny základních práv a svobod. Kulturní sloţka sociálního vyloučení znamená zánik moţnosti sdílet s ostatními kulturu, ale také hodnoty, které jsou ve společnosti uznávány (2002, s. 15, podle Walker a Walker, 1997).
1.4.1 Sociální vyloučení Romů Z mého pohledu je velice důleţité uvědomit si, z jakých důvodů jsou Romové ve své situaci. Jen pokud známe jejich skutečné problémy a potíţe ve společnosti, můţeme 11
se dále zabývat tím, jak by bylo moţné tyto problémy řešit a zmírňovat jejich sociální vyloučení. „Odhaduje se, ţe v západní Evropě ţije asi 1,5 milionu Romů a ve východní Evropě pak více jak tři miliony. V České Republice tvoří početně nejvýznamnější etnickou menšinu“. (Navrátil a kol, 2003, s. 11) To je významný fakt, protoţe většina Romů se potýká s četnými problémy. Nejčastěji se jedná o problém sociálního začleňování nebo sociálního fungování. To vede k sociálnímu vyloučení. Různé analýzy mluví o tom, ţe Romové nikdy nebyli přijímání jako rovnocenní občasné, nikdy neměli stejné postavení jako ostatní příslušníci českého národa. Navrátil a kol. pak dále definuje sociální nerovnost takto: „Sociální nerovnost lze obecně definovat jako nerovnost v participaci na ţivotě společnosti, která je výsledkem nedostatků příleţitostí k této participaci. Tato nerovnost pak plodí neschopnost spolupodílet se na ţivotě společnosti“ (2003, s. 56-59). Jak uvádí Sekyt, souţití Romů s Čechy doprovází velké mnoţství problémů. Členům romské menšiny bývá často vytýkána jejich nízká kvalifikace, lenost najít si pak práci. Je zde také problém s kriminalitou, agresivitou a nečestným chováním. Všeobecným problémem je zobecňování určitých vlastností, především na základě negativní zkušenosti. Romové jsou vnímání jako přistěhovalci, lidi, které zde nikdo nezval a kteří české obyvatelstvo vykořisťují (2001, s. 123). Romové nejsou dobře sociálně začlenění, jsou tedy sociálně vyloučeni. Z četných průzkumů veřejného mínění vyplývá, ţe většina občanů nemá k romskému etniku pozitivní postoj, ba právě naopak. Tento fakt plyne z důvodu, ţe společnost není tolerantní k odlišnostem. Od netolerance pak přechází postoj vůči Romům aţ ke xenofobii a rasismu. Zajímavé a tragické je, ţe postoj prochází všemi úrovněmi společnosti, nehledě například na vzdělání (Horvátová, 2002, s. 58). Soubor veškerých problémů, se kterými se Romové potýkají, byl pak nazván Romský problém. Tento termín byl však značně zavádějící, vzhledem k tomu ţe se jednalo o více problémů. Jak uvádí Horvátová, tyto problémy by se měly řešit odděleně. Mluví o dvou hlavních bloků. (2002, s. 61) Autorka doslova říká: „První blok tvoří vztah Romů ke společnosti. Jedná se o otázky mj. související s historicky determinovanou nízkou vzdělanostní a sociální úrovní Romů, ale také s nedůvěrou vůči neromům. Druhým blokem je vztah společnosti k Romům. Spočívá především v
12
narovnání deformovaného vztahu k Romům, který se projevuje uplatňováním principu kolektivní viny a řadou stereotypních náhledů na příslušníky dané etnické skupiny.“ (Horvátová 2002, s. 61) Obě tyto části mají však jedno společné, a to zapojení toho etnika do společnosti.
1.4.2 Příčiny vyloučení Příčiny vyloučení popisují hlavní problémy, které Romové jako menšina mají. Tyto problémy pak způsobují sociální vyloučení Romů. 1.4.2.1 Trh práce Schuringa uvádí, ţe potíţe s finančními prostředky nastaly po revoluci, po pádu socialismu, kdy nejdříve přišli o práci lidé romského původu. Zajištění bylo zajištěno dávkami, po ekonomické krizi však došlo k omezení dávek ze systému sociálního zabezpečení. Schuringa dále píše, ţe v některých oblastech dosáhla nezaměstnanost Romů aţ 95 % (2007, s. 16). Za jeden z nejdůleţitějších faktorů je povaţován právě přístup na trh práce. Jsou známy údaje o obrovské nezaměstnanosti romské populace. Přístup na trh práce je samozřejmě ovlivněn vzděláním. Protoţe pro romské obyvatelstvo není vzdělání aţ tak důleţitou hodnotou, nemají touhu se vzdělávat. Proto většina Romů, především muţského pohlaví, řeší finanční stránky převáţně sezónní prací. Zde vzniká problém nestálého příjmu. Stát nabízí romskému obyvatelstvu pomocí aktivní politiky zaměstnanosti moţnost tzv. veřejně prospěšných prací. Tyto práce ale rovněţ neřeší stálý příjem a jsou pouze dočasným řešením finančních problémů (Šimíková, 2003, s. 62). Šimíková uvádí, ţe moţností, jak zlepšit svou finanční situaci jsou rekvalifikační kurzy z úřadu práce Problémem je, ţe tyto rekvalifikační kurzy neposkytují takové vzdělání a kvalifikaci, které je ţádoucí pro výkon odborného povolání z pohledu zaměstnavatele. Jedná se o něco zcela jiného neţ je například absolvování odborného učiliště (2003, s. 62-63). Davidová uvádí, ţe většina příslušníků této menšiny spadla do problému nezaměstnanosti aţ v 90. letech 20. století. Podle autorky tato změna nastala především kvůli změně přístupu ve vzdělání. Dříve byli Romové velmi zručnými řemeslníky. Dnes uţ nejsou stará řemesla tolik ţádoucí. I přesto jsou Romové povaţováni za lidi, kteří 13
nejsou schopni najít si zaměstnání, pracovat. Pak logicky nejsou schopni zajistit fungování rodiny bez jakékoliv pomoci ze strany státu. (1994, s. 47) Romové se tedy ocitají v kruhu, kde nemají šanci se bez vzdělání zaměstnat a to vede k jejich vyloučení vzhledem k nedostatku financí. Proto se ve většině případů spoléhají na finance od státu. To je pak následně jeden z důvodů, proč na ně společnost, jako na menšinu, pohlíţí negativně. Problematika financí pak vede k následné chudobě. Jak ale uvádí Hartl, chudoba je zcela jistě relativní pojem, klíčové je zde zachování stanovených minimálních standardů pro zajištění kvalitního ţivota (1997, s. 126). Bajer vidí řešení situace na trhu práce ve sníţení diskriminace, kterou romská menšina trpí. Také hovoří o opatřeních, která zamezí moţnosti pracovat v rámci „černé ekonomiky“. Mělo by se jednat o opatření v legislativě týkající se zaměstnavatelů. Autor hovoří o tom, je pro zaměstnavatele výhodnější zaměstnávat zaměstnance nelegálně. Poskytnout pracovní smlouvu pro zaměstnavatele není finančně atraktivní (2002a, s. 30). 1.4.2.2 Vzdělání Většinová společnost se domnívá, ţe Romové se jako menšina nejsou schopni vzdělávat. Na problém vzdělání spojený s následným uplatněním na trhu práce se ale dá dívat také jiným způsobem. Podle Horvátové není problém v tom, ţe by se romské děti nechtěly vzdělávat. Problémem je to, ţe školský systém České Republiky není schopen vzdělávat romské dítě s jeho specifiky. Vzniká situace, kdy právě ono romské dítě není přijato s pochopením, a proto si pěstuje nenávist vůči škole a tedy i vůči vzdělávání. Pak mohou vznikat konflikty, a proto jsou romské děti řazeny do zvláštních škol. To pak vede k velmi nízké kvalifikaci. Přirozeně následují obtíţe s uplatněním na trhu práce (2002, s. 57). Důleţitým aspektem je zde fakt, ţe většina romských dětí bývá přiřazována do tzv. „zvláštních škol“. Ne ţe by romské děti byly méně inteligentní. Pouze potřebují více pozornosti, aby nerušily. Také je potřeba věnovat se více problémům s chováním. Chování romských dětí velmi často vyplývá ze špatné sociální situace celé rodiny. Je potřeba si uvědomit, ţe je potřeba brát ohledy na prostředí, ve kterém dítě ţije, na jeho bydlení. (Koldinská, 2009, s. 263) Navrátil pak uvádí, ţe podle odhadů se jedná o aţ 80% romských dětí, které navštěvují „zvláštní školy“. Autor vidí problém v nepřiměřeném testování jejich dovedností (2002, s. 37).
14
Schuriga mluví ve své publikaci o tom, ţe vzdělání nejen v České Republice, ale v celé střední a východní Evropě zaměřeno na nejlepší děti. Systém vzdělání není nastaven tak aby rozvíjel potencionál všech dětí. Z toho plyne, ţe školní systém nebere do úvahy romské děti. Je pouze potřeba přijmout moţnost zaostávání dětí romské menšiny při prvním roku školní docházky (2006, s. 17). Autorka Šotolová pak dále rozebírá, ţe problémem je nepřijetí ze strany školy. Učitelům chybí výcvik. Nejsou tedy schopni připravit děti na vzdělávání a děti následně nejsou adaptované. K romským dětem se přistupuje jako k mentálně postiţeným dětem, proto není moţný jejich rozvoj (1997, s. 83). Bajer vidí ale velké pozitivum v postupné změně přístupu Romům k zaměstnání. Dle jeho názoru se zvyšuje zájem a prohlubování vzdělání. Vzdělání se tedy stává hodnotou, která je z pohledu Romů stále více důleţitá. Autor však zároveň upozorňuje, ţe pokud se jedná o starší lidi, blíţí se seniorskému věku, rekvalifikace jiţ nemá moc smysl (2004a, s. 33). 1.4.2.3 Bydlení Jak píše Navrátil (2006, s. 59), dalším problémem vyloučení je bydlení Romů. Právě kvůli nedostatku financí vzniká chudoba. Vznik chudoby následně vede k tomu, ţe Romové mají tendenci sdruţovat se v určitých lokalitách. Tyto lokality bývají většinou charakteristické tím, ţe se jedná o holobyty a zchátralé domy. Koldinská se rovněţ zmiňuje o sociálním vyloučení Romů z hlediska bydlení. Autorka uvádí výsledky výzkumu, které znázorňují čísla lokalit, kde ţijí Romové, a dalo by se říct, ţe se jedná o ghetta. Jedná se asi o 300 lokalit v České Republice. Tyto lokality pak obývají zejména právě Romové. (2009, s. 184) Podle Věry Pelíškové, která píše v publikaci socioklubu, má tento sociální problém podobu sociálně patologického chování. Toto patologické chování souvisí s nepřipraveností Romů vést samostatný ţivot v oblasti bydlení. Další moţnou příčinou je neschopnost Romů plnit si své povinnosti, plynoucí z uţívání bytu, to znamená neochota platit nájem. (2000, s. 15-16) Dále pak doslova uvádí: „Zdánlivě nejjednodušším, nejlevnějším, nejrychlejším a pro veřejnost nejpřijatelnějším řešením je izolace Romů, pod heslem „ať si ţijí po svém, ale ne mezi námi“, ve zdevastovaných bytech, protoţe jiné si ani nezaslouţí (Pelíšková, 2000, s. 16).
15
Autor Schuringa dále upřesňuje, ţe Romové se jiţ dávno odcizili od kočovného způsobu ţivota. Autor dále vidí rovněţ problém v tom, ţe Romové mají tendence sdruţovat se v sousedstvích, čímţ vznikají komunity. Zde pak vzniká velký problém s chudobou a s dalšími jevy s ní spojenými, jako jsou zdravotní obtíţe, nezaměstnanost a také například špatné hygienické podmínky. Samozřejmě těchto obtíţí je celá řada (2007, s. 15). 1.4.2.4 Služby Dalším problémem dle Navrátila je přístup ke sluţbám, který je omezený. Vše začíná u sloţitých formulářů, které se musí vyplňovat, a s kterými mají Romové problém. Úředníci jsou často neochotni klientům s těmito formuláři pomáhat. Na druhou stranu, nevyuţívání sluţeb, které jsou nabízeny, jsou dány hodnotami, které Romové uznávají. Členové romských rodin se v hojné míře starají o své příbuzné, coţ je jistě velmi pozitivní, problémem pak ale nastává v situaci, kdy není dostatek financí, a potřební příbuzní nemají profesionální péči (2006, s. 71). Jak uţ jsem dříve psala, Romové mají v oblasti sluţeb a pomoci od státu pověst, ţe se na tyto sluţby a na stát spoléhají, ba ţe je dokonce vyuţívají. Navrátil však toto tvrzení jasně vyvracuje tím, ţe Romové z důvodů své nevzdělanosti často nejsou schopni vyuţívat všech moţností, které jsou poskytovány systémem sociální pomoci. (Navrátil 2006, s. 71) Ze své zkušenosti z nynější praxe v Azylovém domě jsem měla moţnost zapojit se do terénního programu pro Romské obyvatelstvo. Došla jsem k zjištění, ţe Romové opravdu nejsou dobře informováni o svých moţnostech. Také jsem se přesvědčila, ţe vztah úředníků k těmto menšinám je velice negativní. Jako příklad bych uvedla matku, která nedostala tři měsíce dávku na dítě, a to jen kvůli neochotě pracovnice úřadu práce zabývat se jejím případem. 1.4.2.5 Sociální síť Jako další problém uvádí Navrátil řídkou nebo neexistující sociální síť. O vyloučených lokalitách se většinou mluví jako o komunitách. Není to tak docela pravda. Je potřeba si uvědomit, ţe Romské rodiny jsou většinou uměle sestěhovány do určitých oblastí. Proto nemohou aţ tak dobře fungovat jako společenství. Tyto uměle sestěhované rodiny mají problém organizovat se jako společenství a angaţovat se na společném ţivotě. Velmi důleţitým faktem je však to, ţe obyvatelé těchto lokalit jsou na ostatní z této stejné oblasti závislí, a to proto, ţe jsou do ní sociálně vyloučeni (2006, s. 72-73). 16
1.4.3 Podmínky integrace Romů do společnosti Eva Šotolová píše v publikaci Romové-Reflexe problému, ţe hlavní podmínkou k tomu, aby mohli být Romové integrovaní do společnosti, je „akceptování etnických, sociálních a kulturních odlišností ve výchovně vzdělávacím procesu.“. (1997, s. 79) Šotolová se zde dále zmiňuje o tom, ţe je potřeba začít pracovat na integraci uţ od dětství. To především z toho důvodu, ţe velkým problémem je vzdělání a vzdělávání romské menšiny. Děti v Romské rodině dle autorky nemají dobrý pocit z toho, jak je nastaven vzdělávací systém v českých školách. Argumentem je tvrzení, ţe jejich základní hodnotou je rodina. Nejdůleţitější je pro ně dozvídat se o svém etniku, protoţe jejich postavení v rodině je významné. Tyto informace však ve škole nezískají. Proto kdyţ rodiče rozhodují, zda dítě půjde, nebo nepůjde do školy, je významnějším faktorem sdílení kultury a má přednost před vzděláním. (1997, s. 80). Schuringa ve své knize uvádí, co je zapotřebí k tomu, aby se celková situace Romů mohla zlepšit. Podle něj modernizace, která probíhá, nedává šanci, aby ke zlepšení mohlo dojít. V dnešní společnosti je zcela běţný jev diskriminace. To, co by mohlo být klíčové ke změně sociální situace Romů je podle autora změna přístupu, změna myšlení. Romům je potřeba dát šanci (2007, s. 20).
17
2
Komunitní práce Dále bych se ve své práci ráda zaměřila na komunitní práci. Vzhledem výše
uvedeným k problémům které Romové mají, je dle mého názoru jednou z nejvhodnějších metod, jak jim pomoci lépe ţít a řešit sociální problémy. K tomuto názoru jsem došla v rámci své odborné praxe, jak jsem jiţ zmiňovala ve svém úvodu práce. Sociální pracovnice, která vykonávala terénní sociální práci ve vyloučené lokalitě v okrajové oblasti Kojetína, mluvila často o tom, ţe terénní práce nestačí, protoţe komplexně neřeší problémy, které tato lokalita má. Navrátil uvádí, ţe spolu s antiopresivním a ekologickým modelem je jeví komunitní práce jako jedna z nejvhodnějších při práci s vyloučenými menšinami. Především jde v těchto modelech o to, ţe jsou schopny pracovat s širší skupinou lidí (2003, s. 55-56).
2.1 Komunita Co je to vlastně komunita? „Komunita je pojímána jako místo vřelosti, intimity a sociální koheze. Hovoří se o zlatém věku jasně definovaného a bezpečného prostředí.“. (Gojová 2007, s. 6) Autorka pak dále popisuje, ţe pro sociální práci je komunita charakteristická tím, ţe se jedná o určitou skupinu lidí, kteří sdílí nějaké znevýhodnění. Sociální pracovníky zajímá právě ono znevýhodnění. Mimo to autorka dále popisuje podle Musila komunitu zájmů, servisní komunitu, jejímţ cílem je vytvoření sítě lidí schopných poskytovat pomoc spolu s organizacemi, a také komunitu jako obec, určitý sociální prostor, kde má kaţdý člověk moţnost utvářet vztahy mezi těmi, kdo potřebnou sluţbu zprostředkovávají a mezi potřebnými (2007, s. 16-17, podle Musil, 1998). Příhodová popisuje, ţe pojem jako takový je však velmi těţké přesně definovat. Existuje mnoho různých definicí. Proto se ve svém článku zaměřila na slovo komunita v kontextu sociální práce. Autorka pak označuje na základě Musilovy literatury (1998, s. 2) ţe sociální pracovníci vnímají slovo komunita kategorii znevýhodněných klientů (2004, s. 50).
18
2.2 Vztah sociální a komunitní práce A jaký je pak tedy konkrétně vztah komunitní práce a sociální práce? Gojová (2007, s. 23) charakterizuje tento vztah takto: „Komunitní práce je metodou sociální práce, komunitní práce je metoda a zároveň filozofická koncepce, která je vystavěna na jiném filozofickém a politickém světovém názoru, neţ na kterém stojí sociální práce. Sociální práce a komunitní práce mohou být částmi stejného systému sociálních sluţeb, ale mají rozdílnou filozofickou orientaci a rozdílnou praxi.“ Hartl má na tento vztah jiný názor. Podle něj nelze komunitní práci přirovnávat, nebo ztotoţňovat se sociální prací. Základním argumentem je fakt, ţe komunitní práce je především o pospolitosti občanů dané lokality. Jde o společenství, přičemţ v běţné sociální práci pocit sounáleţitosti a pospolitosti není potřebný (1997, s. 69).
2.3 Charakteristika komunitní práce Základní charakteristikou komunitní práce je dle Navrátila (2001, s. 132) to, ţe klientem pro sociálního pracovníka je komunita jako taková. Potřeby komunity jsou vyjádřeny právě problémy, které tato komunita má. Tyto problémy se týkají všech lidí ţijících v dané lokalitě. Dále pak uvádí doslova: „V komunitní práci jde o proces uvnitř komunity, při němţ se vyuţívají její moţnosti a zdroje. Identifikované sociální problémy mají být odstraněny prostředky komunity.“ (Navrátil 2001, s. 132). Komunitní práce vychází z toho, ţe účastníci se aktivně zapojují do řešení svých vlastních problémů. Jak je uvedeno v dřívějším textu, Romové nemají příliš důvěru v instituce, a platí to i naopak. Gojová popisuje toto aktivní zapojení například modelem komunitního rozvoje. Strategií komunitního rozvoje je pomoct skupinám, aby si osvojily dovednosti, rozvíjely svou sebedůvěru a své zdroje za účelem zvýšení celkové kvality ţivota (Gojová 2006, s. 88). Dále pak Schirmelingová píše o komunitní práci jako o metodě, která je výrazně sociologicky zaměřená. Specifikum této práce, tedy komunitní, je především v tom faktu, ţe pomáhá lidem ať uţ jako jednotlivci, jako skupině, nebo jako celé komunitě, ale na jednom územním celku. Je zde vyhrazen respekt vůči všem potřebám dané komunity (1992, s. 27). Navrátil píše, ţe klientem v komunitní práci není jednotlivec, jak je to u ostatních přístupů, ale ţe klientem je právě celá komunita. Při tomto modelu jde o práci právě 19
uvnitř této komunity, uvnitř větší skupiny lidí. Cílem je tedy o to nastolit jakousi rovnováhu a harmonii uvnitř nějakého územního celku. Jde o to, aby potřeba, kterou lidé v dané komunitě mají, byla sladěna s tím, jaké zdroje komunita nabízí tak, aby si lidé v ní mohli pomoct sami (2001, s. 53). Gojová jako jedna z osobností zabývajících se komunitní prací hovoří o tom, ţe tato metoda je zde u nás v České Republice velmi ojedinělá a vzácná. Pokud se zde na našem území komunitní práce objevuje, jedná se dle autorky především o projekty, které jsou podporované ze zahraničí (2007, s. 90).
2.4 Cíl komunitní práce Gojová ve své literatuře uvádí, ţe komunitní práce má více cílů. Jedním z nich je však podpoření a další rozvoj jiţ vytvořené skupiny, tedy komunity. Účelem této podpory je pak zlepšení situace tím, ţe se obyvatelé naučí naplňovat lépe své potřeby (2006, s. 14). Hartl uvádí ve své knize hlavní cíle komunitní práce. O těchto cílích mluví takto: „Cílem komunitní práce bývá nejčastěji ovlivňování sociálních změn v určité lokalitě nebo organizaci utvářením ţádoucích vztahů mezi skupinami existujícími v dané komunitě…“ (Hartl 1997, s. 68) Autor zde pak dále mluví o tom, ţe nejvhodnější a nejvýhodnějí je situace, kdy si členové komunity tuto změnu sami přejí. Nejlepším moţným výsledkem je pak komunita, která převezme odpovědnost za svou situaci (1997, s. 68). Příhodová ale píše o druhém pohledu na komunitní práci. Cílem komunitní práce by mohlo být vytváření úplně nových komunit. Výsledkem by pak měl být vznik nové komunity, které pak, jak píše autorka podle Fellina (1995) bude místem uspokojen základních ţivotních potřeb. Dále v této nově vytvořené komunitě bude vysoká míra interakce a silný pocit komunitní identity (2004, s. 53-54).
2.5 Teorie komunitní práce Z teorií komunitní práce vychází pak komunitní práce jako taková. Proto je potřeba znát tyto teorie, které nám pomohou pochopit základní idey komunitní práce.
20
2.5.1 Ekologický přístup Jednou z teorií, která je stěţejní pro komunitní práci, je ekologický přístup. U tohoto přístupu je zcela nezbytné brát ohled na člověka v interakci s jeho prostředím. Lidé a prostředí se vzájemně ovlivňují. (Gojová, 2006, s. 44, Podle Turner, 1996, s. 390) Jak píše Navrátil, je potřeba, aby sociální pracovník znal klienta, stejně jako prostředí. Ekologická perspektiva vysvětluje člověka v jeho prostředí. Stejně jako člověk působí na své prostředí, platí to i naopak, prostředí působí na člověka. (2001, s. 152) Autor Greene pak popisuje, ţe sociální pracovníci, kteří tuto perspektivu vyuţívají, by se měli zajímat o problémy, které se určitým způsobem vztahují k prostředí, ve kterém člověk ţije. (2011, s. 214) Jak píše Navrátil ve své publikaci, ekologická perspektiva nepohlíţí pouze na to, jak člověk ovlivňuje své prostředí, ale i na to, ţe jsou lidé právě prostředím formováni. Hlavní cíl, který v tomto přístupu je, je podpora růstu, rozvoje, odstraňování bariér v prostředí, ale také zlepšování schopnosti prostředí reagovat na poţadavky lidí (2003, s. 49).
2.5.2 Antiopresivní přístup Antiopresivní přístp je druhou teorií, ze které vychází komunitní práce. Navrátil popisuje antiopresivní přístup jako antidiskriminační. Základem tohoto přístupu je pojem oprese. Oprese vlastně představuje nějaké znevýhodnění, které je vytvořeno společností. Oprese v dalším důsledku znamená upírání práv. (2001, s. 139) Jak pokračuje Gojová, úkolem sociálního pracovníka je tuto opresi odstraňovat. Cílem je vlastně nastolení rovnoprávnosti všech lidí, odstranění znevýhodnění u klientů. (2006, s. 47) Navrátil (2003, s. 38) pak ve své další publikaci podle Thompsona (1992, s. 169170) upozorňuje dokonce na to, ţe sociální pracovník můţe tuto opresi posilovat. Důleţité je, aby si sociální pracovník tuto opresi uvědomoval, a nestával se tedy součástí problému. Autor obecně shrnuje, ţe antiopresivní přístup se zabývá formami útlaku, tedy diskriminace, a to jak ţen, etnických menšin, náboţenských skupin, tak také dalších odlišných sociálních a kulturních skupin (Navrátil, 2003, s. 37).
2.5.3 Teorie zplnomocnění Důleţitým faktorem, který se v této teorii popisuje, je bezmoc. Autorka Gojova popisuje charakteristiku bezmoci podle Solomona. Jedná se o faktory ekonomické 21
nejistoty, absenci proţitku na poli politiky, absenci přístupu k informacím, nedostatek tréninku v kritickém a abstraktním myšlení, fyzický a emocionální stres a naučená bezmocnost. (2006, s. 48) Dále pak autorka Gójová mluví o tom, jak Thompson popisuje, ţe hlavním cílem je získání kontroly nad svým ţivotem. Jedná se vlastně o to, ţe se člověk plně participuje, podílí na ţivotě ve společnosti. (2006, s. 48. Podle Thomas a Pierson, 1998, s. 72) Navrátil popisuje zmocnění, neboli empowerment jako schopnost převzít odpovědnost za svůj ţivot, a také svůj ţivot ovládat (2001, s. 141). Turner vidí jako hlavní v této teorii vztah lidského utrpení a sociální spravedlnosti. Mluví o tom, ţe sociální pracovník nemůţe vzít moc, a dát ji klientovi, ale můţe klientovi pomoct získat znalosti, sebeuvědomění, a tím pádem pomoci se osvobodit od oprese (2005, s. 121).
2.5.4 Radikální teorie Cílem radikální teorie je pochopení znevýhodnění a nerovností ve společnosti. Základem je zde chudoba, kritika za příčinu chudoby ale spadá na mocnosti. Radikální teorie vyuţívá především model komunitní akce. Představuje vlastně boj proti nerovnosti a proti chudobě (Gojová, 2006, s. 60).
2.5.5 Feministická teorie Feminismus je postoj, hnutí ţen, jehoţ snahou je emancipace ţenského pokolení. Jedná se o snahu dosáhnout rovných příleţitostí s muţi. Gojová dále uvádí, podle Popple, ţe feministické teorie také poukazují na to, jaký prospěch mají muţi z ţen. Jedná se například o situace, kdy ţeny vykonávají domácí práce a také práce v komunitě, která za kterou ale nejsou finančně ohodnoceny. Etnické menšiny však samy tuto teorii kritizují, protoţe je zde pohled upřen pouze na ţeny, a diskriminace muţů je zde zcela přehlíţena (2006, s. 62, podle Popple, 1995).
2.6 Modely komunitní práce podle Poppe Autorka Gojová popisuje ve své publikaci modely komunitní práce podle Poppe. Jedná se o tyto modely:
22
Komunitní péči, kterou Poppe, charakterizuje jako takovou práci, kdy se usiluje o zkultivování sociálních sítí. Cílem je tedy zajistit péči potřebným osobám. Komunitní péče je například typická při práci se seniory. Komunitní organizaci, zde je hlavním cílem zajistit spolupráci mezi nejrůznějšími organizacemi, které poskytují sociální sluţby. Výsledkem by měla být síť sociálních sluţeb, které pruţně reagují na potřeby potencionálních klientů. Komunitní rozvoj jako model komunitní práce má zajistit, aby si skupina mohla osvojit určité dovednosti, které pomohou ke zlepšení jejich sociální situace. Velmi důleţitá je zde svépomoc, skupina tak má moţnost získat zdravé sebevědomí a také um řešit problémy v budoucnosti. Sociální/komunitní plánování je podle Poppe velmi podobný modelu komunitního rozvoje. V tomto modelu je ale stěţejní práce komunitního pracovníka, který analyzuje prostředí, které představuje jeho zakázku. Dále komunitní pracovník stanovuje cíle, které je potřeba naplnit, a také pak provádí vyhodnocení naplnění právě stanovených cílů. Podle Vodáka je hlavním smyslem komunitního plánování zapojit jak odborníky, tak veřejnost, které se daná problematika dotýká. Velmi důleţité je zjištění, jaké sluţby jsou poskytovány s ohledem na návaznost a kvalitu a potřebu klientů. Následně je potřeba domluvy ohledně dalšího rozvoje na základě získaných informací (2004, s. 29). Model komunitní vzdělávání má pak za cíl vyuţívání vzdělání v dané komunitě. Jde vlastně o to, aby komunita měla ke vzdělání vztah (2006, s. 74-78). Gojová dále uvádí komunitní akci jako model, kterým jak vyplývá z názvu, je jednorázový. Jedná se o takovou akci, která má pomoci ke změně určité situace. Jde v podstatě o vyjednávání s vyšší mocí. Výsledkem by pak mělo být zlepšení určité sociální situace, sociálního problému (2006, s. 79, podle Halton, 2001). Dále Gojová podle Poppe popisuje feministickou komunitní práci. Ta je pak modelem zaměřujícím se na ţeny. V tomto modelu je hlavní boj proti nerovnosti mezi muţi a ţenami. Cílem je pak tedy změna postavení ţeny ve společnosti, rovnoprávnost. Antirasistická komunitní práce jako model vznikla na základě toho, ţe tradiční formy komunitní práce selhávají při práci s menšinami. Model vznikl na základě diskriminace a bojuje právě proti ní, stejně jako proti rasismu (Gojová, 2006, s. 79-81).
23
2.7 Modely komunitní práce dle Thomase Gojová popisuje ve své publikaci pět přístupů komunitní práce, které definoval autor Thomas. Patří zde: Komunitní akce, která je zaměřená na boj proti faktorům, které nějakým způsobem negativně ovlivňují celou komunitu. Komunitní akce je charakteristická právě snahou tyto faktory ovlivnit a informovat co nejvíce lidí v komunitě. Jako příklad je zde uvedena akce jako protest proti uzavření závodů. Negativním dopadem na celou komunitu by byla nezaměstnanost. Komunitní rozvoj, jehoţ cílem je zlepšení situace celé komunity za svépomoci. Cílem je zapojení celé komunity na řešení jejich problémů. Základem komunitního rozvoje je zde vzájemná podpora, svépomoc a organizování. Také ovlivňování drţitelů zdrojů v dané komunitě. V sociálním plánování jako modelu komunitní práce má velmi důleţitou úlohu komunitní pracovník, který se soustřeďuje na potřeby komunity, následně pak na plánování způsobů, jak tyto potřeby uspokojit. Velice důleţitá je zde analýza potřeb dané komunity. Komunitní organizace je pak model komunitní práce, který je charakteristický snahou zajistit spolupráci organizací, jednotlivých sociálních sluţeb. Rozšiřování sluţeb je model, který se soustředí na potřeby členů komunity a snaţí se o takové plánování a rozšiřování sociálních sluţeb, aby tyto potřeby byly naplňovány s ohledem na potencionální klienty (2006, s. 71-72).
2.8 Fáze komunitní práce dle Navrátila Navrátil uvádí ve své literatuře návod, jak by se mělo postupovat, pokud je komunitní práce cílená. Prvním krokem by dle něj byl být monitoring. Jedná se o sledování lokality, která je určená, cílem je odhalit včas problém, který by mohl vzniknout. V podstatě jde o to, ţe instituce v dané lokalitě pozorují, sbírají data, ke kterým mají přístup a tyto data vyhodnocují. Druhou fází je pak výzkum a analýza, která vyplývá z monitoringu. Pokud se objeví nějaké ukazatele, značící problém, výzkum je východiskem toho, jak do tohoto 24
problému proniknout hlouběji, jak zjistit bliţší informace. Při těchto výzkumech se pouţívají především tzv. expertní rozhovory. Podstatou těchto rozhovorů je to, ţe se zjišťují komplexní informace, tzn., ţe se komunikuje jak s lidmi, kterých se daný problém týká, tak s odbornými pracovníky. Další fázi je projektování. Tato fáze má význam v tom, ţe komunitní pracovník zjišťuje, jaký je stav problému, a na základě tohoto poznání a na základě znalosti legislativního a sociálně ekonomického rámce navrhne projekt. V tomto projektu jsou zahrnuty problémy, které by měl daný projekt řešit, jeho cíle a postup nápravy problému. Předposlední fází je implementace. Implementace jako taková zahrnuje přímo práci komunitního pracovníka. Posledním logickým krokem je hodnocení. Hodnotí se efektivita dané práce a vyřešení problému. (2001, s. 137) Pokud je efektivita dané práce na dobré úrovni, nabízí se moţnost pouţít stejnou taktiku u dalších problémů.
2.9 Komunitní rozvoj Vzhledem k charakteristikám modelů komunitní práce se jako nejvhodnější pro Romy jeví model komunitního rozvoje. Proto bych se tímto modelem ráda zabývala ještě podrobněji.
2.9.1 Body komunitního rozvoje dle Schuringy Je několik výchozích bodů, které se v komunitním rozvoji vyuţívají. Prvním z nich je Zplnomocnění. Zplnomocnění znamená, ţe si lidé uvědomí své vlastní kvality, uvědomí si své silné stránky. Důleţité je, aby zkoušeli sami řešit své problémy. Tento bod se vztahuje k tomu, ţe členové komunity přestanou být pasivní vůči svým problémům, a začnou právě sami řešit své problémy. Dalším bodem je multidimenzionální přístup. Tento přístup vychází z faktu, ţe všechny problémy jsou propojeny. Pokud se různé aktivity zaměřují na různé problémy, výsledek je komplexnější. Dalším důleţitým bodem je inkluze. Aktivity se musí zaměřit na účast komunity ve společnosti, protoţe izolovanost je dle Schuringa hlavní příčinou deprivace. Pokud 25
dojde k navázání vztahu mezi Romy jako menšinou a mezi společností, vyváţí se vztahy a více se potvrdí rovnost mezi kaţdým občanem společnosti. Je velká potřeba toho, aby lidé byli v kontaktu s většinovou společností, aby se mohli ve svém rozvoji hnout dále ((Schuringa 2007, s. 28-29). Jak dále uvádí Schruringa, posledními dvěma body jsou udrţitelnost a vytváření podmínek pro rozvoj hnutí. Udrţitelnost spočívá v tom, ţe komunita je schopná vytvořit svou nezávislost. Pokud se vyuţijí nějaké zdroje, jako u humanitární pomoci, tato pomoc nemůţe být dost účinná trvale, protoţe trvale neřeší problémy. Vytváření podmínek pak zahrnuje fakt, ţe je důleţité organizace vzájemně propojovat. Je to důleţité proto, ţe spoustu problémů, jako je například chudoba, nelze vyřešit na úrovni komunity, je důleţité celkově rozšiřovat pohled na svět (2007, s. 29).
2.10 Komunitní pracovník Na komunitního pracovníka jsou kladeny velké nároky. Přichází do vyloučené lokality. Komunitního pracovníka zde uvádím z toho důvodu, ţe při práci s romskou menšinou je třeba znát nejen teoretické ukotvení sociální práce. Je potřeba znát také cílovou skupinu, a to s ohledem na respektování zvyklostí a tradic. Navrátil spolu s Musilem uvádí, ţe sociální práce s jakoukoliv cílovou skupinou vyţaduje odpovídající znalosti. Dokonce přímo doporučuje zavést do výuky nejen komunitních pracovníků, ale i sociálních pracovníků kurzy o Romech, o jejich historii, kultuře, ale také o jejich aktuálních problémech (2003, s. 202). Jak píše Schruringa, proces komunitního rozvoje bývá doprovázen komunitním pracovníkem. Je potřeba, aby se jednalo o profesionála, který bude schopen motivovat lidi k práci na svých ţivotních podmínkách. Je důleţité, aby pracovník dokázal učit lidi hledat cestu, jak řešit své problémy. Je potřeba schopného pracovníka, který dokáţe organizovat nejrůznější aktivity. Bohuţel profese komunitního pracovníka není příliš rozšířena ani v České Republice, ani jinde ve světě. (2007, s. 33) Také Řezníček se zmiňuje o problému nedostatečného rozvoje komunitní práce v České Republice. Podle něj
spočívá
problém
v degradaci
organizovaných
svépomocných
činností
v komunistickém reţimu, následkem čehoţ se lidé vůči těmto činnostím vypěstovali jakýsi odpor. Dále pak mluví o neustálenosti státní správy, nedostatku koordinace institucí a nedostatku právě profesionálů-komunitních pracovníků (2000, s. 61). 26
Navrátil také píše o tom, komunitní pracovník potřebuje velké spektrum schopností a dovedností. Mluví také o tom, ţe je velmi důleţité, aby pracovník měl dobré znalosti o dané lokalitě, o institucích v ní, aby byl schopen orientace (2001, s. 135). Dále úkoly a poţadavky na komunitního pracovníka charakterizuje Hartl. Ten uvádí k této problematice, ţe výjimečnost komunitního pracovníka spočívá v tom, ţe by měl umět rozpoznat problém, který v dané lokalitě, tedy komunitě je, a především by měl být schopen lidi v dané lokalitě motivovat k tomu, aby tento problém byli schopni sami rozpoznat. Lidé sami by se měli pokoušet se tento problém aktivně řešit. Umění motivovat lidi je tedy jedním z nejdůleţitějších předpokladů (1997, s. 119).
2.10.1 Komunitní pracovník a jeho zaměření Hartl se ve své knize zmiňuje o zaměření komunitního pracovníka. Mluví zde o tom, ţe aby mohla být práce tohoto pracovníka efektivní a aby mohlo dojít k aktivizaci členů komunity, musí pracovník být zaměřený na to, aby bylo dosahováno měřitelných výsledků. Toto zaměření by mělo vycházet především v praxe a z dřívějších zkušeností s danou komunitou. Je potřeba mít smysl pro vyváţenost a proporce. Je potřeba snaţit se dosáhnout toho, aby se aktivizovaly všechny proporce. To je nezbytné k tomu, aby mezi sebou mohly následně jednotlivé sektory spolupracovat. Jako příklad můţe být uvedená spolupráce s institucemi, jako jsou Úřady Práce (1997, s. 120).
27
3
Romové a komunitní práce Při pouţívání komunitní práce při práci s Romy je velmi důleţitý pohled Romů na
většinovou společnost. Postoje bývají většinou negativní. Naopak, jak uvádí Navrátil, Romové se dívají na neromské obyvatelstvo pozitivně. (2002, s. 53) Komunitní práce, konkrétně komunitní rozvoj je ale cestou, jak Romové mohou sami ve své komunitě řešit problémy, které zde mají, sami pro sebe. Sám Bajer uvádí, ţe všechny činnosti, které jsou prováděny v rámci komunitní práce, vycházejí z podnětů komunity. Jsou tedy pro komunitu jako takovou významné. Nejedná se o rozhodování zvenčí (2004b, s. 3). Práce s Romy z hlediska sociálních problémů je jedním z hledisek, jak porovnat moţnost vhodnosti komunitní práce. Vzdělání je jedním z problémů, které znemoţňuje přístup romské menšiny na trh práce. Vzdělávání však není součástí komunitní práce, ale je také jednou z metod, jak omezit sociální vyloučení. Při řešení tohoto problému, problému vzdělání a následně nezaměstnanosti, je tedy o mnoho důleţitější strategie vzdělávání neţ samotná komunitní práce. Je to jedna z obecných strategií při práci s romskou menšinou (Schuringa, 2007, s. 25). Z hlediska bydlení, jako problému sociálního vyloučení, vidím moţnost řešení této situace právě v komunitní práci. I kdyţ Romové ţijí často v odloučených lokalitách, je v jejich moţnostech a vlivu to, jak budou tyto lokality vypadat. Na základě zplnomocnění si sami pro sebe mohou vytvářet vhodné podmínky pro bydlení, velmi důleţitá je zde spolupráce. Ve vyloučených lokalitách je například problém s dodrţováním čistoty venkovního prostředí. Já sama jsem se měla moţnost o tomto problému přesvědčit v rámci odborné praxe ve druhém ročníku. V rámci komunitní práce je moţné toto prostředí zkrášlovat, či jej minimálně udrţovat čisté. Z hlediska schopností vyuţívání dostupných sluţeb hraje opět velmi důleţitou roli zplnomocnění. Není podstatné vyplnit formulář za klienta, podstatné je uschopnění a zmocnění tak, aby romská menšina byla schopna jednání s úřady. Zplnomocnění vychází z antiopresivního přístupu, který je jednou z metod komunitní práce. Proto při řešení tohoto problému hodnotím komunitní práci jako vhodnou. Zplňomocnění v oblasti vyuţívání sociálních sluţeb a v oblasti jednání s úřady usnadní komunikaci mezi sociálními pracovníky a členy romské menšiny.
28
Z hlediska problému se sociální sítí dle Navrátila je zde problém s pocitem sounáleţitosti v dané komunitě, a to především z důvodu, ţe romské komunity jsou často uměle sestěhovány. Komunitní práce je jednou z moţností, členy komunity stmelit společnou spoluprácí. Při práci s romskou menšinou se komunitní práce jeví jako vhodná metoda sociální práce. Komunitní práce je práce s komunitou. Romové ţijí jako menšiny často ve vyloučených lokalitách, komunitách. Pokud se nejedná o osadu, umělým sestěhováním vznikají ghetta, a většinu těchto lokalit tvoří obyvatelé romského původu. Komunitní práce nabízí moţnost řešení problémů celé komunity, za svépomoci tak, aby došlo k udrţitelnému řešení stávajících problémů. Romové mají jako menšina řadu problémů. Komunitní práce je moţností, jak multidimenzionálním přístupem řešit komplexně
co
nejvíce
problémů
dané
komunity.
Výhodou
je
právě
ono
multidimenzionální řešení problému. Komunitní pracovník pak dále můţe čerpat z hodnot, které jsou charakteristické pro romskou menšinu. Jednou z těchto hodnot je například solidarita. Solidární přístup jednoho příslušníka k druhému je dobrým základem pro komunitní práci, neboť je potřebná a důleţitá spolupráce. I Bajer píše, ţe nespornou výhodou je fakt, ţe komunitní práce přispívá ke zlepšení celé lokality, pohlíţí komplexně na škálu problémů (2004b, s. 5). Nevýhody komunitní práce jsem při práci s romskou menšinou na základě dostupné literatury nenašla. Jediným úskalím, které moţná komunitní práce má, je potřeba odborného kvalifikovaného pracovníka. Na komunitního pracovníka jsou kladeny velmi vysoké nároky. Při práci s romskou menšinou je navíc potřeba zjištění informací o této menšině. Je potřeba mít informace o jejich kultuře a respektovat ji. Také se zde můţe vyskytnout jazyková bariéra. To potvrzuje i Bajer, který zpracoval článek do odborného časopisu Sociální práce. Dle tohoto článku jsou znalosti o romské menšině nezbytné. Dokonce se zde mluví o tom, ţe je potřeba velmi hlubokého proniknutí rodinných klanů. Minimální znalosti jsou potřeba k tomu, aby rodiny spolupracovaly společně (2004b, s. 4-5).
29
Závěr Cílem mé práce bylo popsat vhodnost vyuţití metody komunitní práce s romskou menšinou. Ke zjištění tohoto cíle jsem vyuţila neempirickou formu, a to analýzu dokumentů, coţ znamená zjišťování informací z dostupné literatury. Ta nás seznámila s problematickou romské menšiny. Zároveň jsem čerpala z literatury, která popisuje komunitní práci. Jedná se tedy o teoretickou práci, která je zaloţená na kompilaci existujících zdrojů. Ve své práci jsem získala základní informace o tom, jaký je původ Romů a také základní informace o tom, jaká je jejich kultura. Jak jsem zjistila, tyto kořeny, které Romové mají, jsou moţná jedním z klíčových k pochopení jejich kultury a tedy pochopení problému sociálního vyloučení. Zatím se mi jako jeden z hlavních problémů jeví samotné vzdělání, které není pro romskou kulturu důleţité, a odtud pramení další problémy, které jsou spojeny se sociálním vyloučením, jako je uplatnění na trhu práce, které pak následně souvisí s finančními potíţemi, bydlením atd. Při zpracovávání těchto příčin, které sociálnímu vyloučení dopomáhají, jsem zjistila, ţe se nelze na jednotlivé problémy dívat odděleně, ale na problém sociálního vyloučení je potřeba mít komplexní pohled. Je potřeba tyto problémy řešit krok po kroku logickou návazností. Například problém vzdělání by měl následně řešit problém uplatnění na trhu práce, coţ má návaznost na chudobu. Dále jsem zde rozpracovala základní informace, týkající se komunitní práce jako přístupu, který jsem si zvolila jako výchozí. Řada autorů ve svých publikacích uvádí, ţe komunitní práce je vhodným postupem při práci se sociálně vyloučenými. Následně jsem se ve své práci zabývala souvislostmi mezi komunitní prací a mezi romskou menšinou, s ohledem na problémy sociálního vyloučení. Tyto problémy jsou klíčové k řešení problémů romské menšiny. Komunitní práce a její aspekty se jeví jako vhodné k řešení problémů sociálního vyloučení. Romové jsou menšina, která je velmi komplikovaná. Je často stigmatizovaná, jak je uvedeno v textu výše, potýká se s negativními předsudky. Přesto není třeba ji zatracovat. Přínos své práce vidím v pozitivním hodnocení komunitní práce s touto menšinou. Jsou cesty, jak problémové lokality zlepšovat z vlastních zdrojů, komunitní práce tomuto zlepšení napomáhá. Romové mají moţnost zlepšovat své sociální problémy, řešit své sociální vyloučení. Je zde však potřeba velké mnoţství práce a
30
trpělivosti, ale také je zde velká potřeba kvalifikovaných profesionálních komunitních pracovníků. Jsem si vědoma toho, ţe vhodnost komunitní práce při práci s Romy je potřeba potvrdit také výzkumem. Proto by tato práce mohla slouţit jako teoretický podklad pro výzkumnou práci.
31
Bibliografie Bajer, P. (2004a). Romové se musejí podílet na řešení svých vlastních záleţitostí. Sociální práce/Sociálna práca. č. 3, s. 31-33. Bajer, P. (2004b). Komunitní práce umoţňuje aktivní účast na řešení vlastních problémů. Sociální práce/Sociálna práca. č. 3, s. 2-6.
Davidová, E. (1999). Ke způsobu bydlení, obţivy a odívání. In Kolektiv autorů (Eds). Romové – O Roma. Tradice a současnost. (s. 39-51). Brno: Moravské zemské muzeum.
Gojová A. (2006). Teorie a modely komunitní práce. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta
Greene, R. R. (2011). Human Behavior Theory and Social Work Practice. New Jersey, Transaction Publishers. Hájková, O. (2000). Romové bydlení souţití. Praha: SOCIOPRESS, spol. s.r.o.
Hartl, P. (1997). Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha: SLON.
Horvátová, J. (2002). Kapitoly z dějin Romů. Praha: Nakladatelství Lidových novin.
Hübschmannová, M. (1999). Sešity pro sociální politiku. Romové v České Republice (1945-1998). Praha: Socioklub.
Koldinská, K. (2009). Gender a sociální právo: rovnost mezi muţi a ţenami v sociálnéprávnich souvislostech. Praha: C. H. Beck. Kutnohorská, J., Cichá, M., Goldmann, R. (2012). Etika pro zdravotně sociální pracovníky. Praha: Grada Publishing. 32
Lázničková, I. (1999). Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In Kolektiv autorů (Eds). Romové – O Roma. Tradice a současnost. (s. 53-57). Brno: Moravské zemské muzeum.
Mareš, P. (2002). Margnalizace, sociální vyloučení. In Sirovkátka, T. (Ed). Menšiny a marginalizované skupiny v České Republice. (s. 9-23). Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií a Georgetown. Navrátil, P. (2001). Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman
Navrátil, P. (2002). Předběţné výsledky ze šetření mezi Romy: Integrace Romů. Sociální práce/Sociálna práca. č. 2, s. 34-56. Navrátil, P., Musil, L. (2003). Sociální práce jako nástroj překonávání sociálního vyloučení Romů. In Navrátil a kol. (Eds). Romové v české společnosti. (s. 193-209). Praha 8: Portál, s.r.o.
Příhodová, A. (2004). Koncept komunity v komunitní sociální práci. Sociální práce/Sociálna práca, č. 3, s. 43-54. Rous, J. (2001). Práce s romskou mládeţí. Praha: Salesiánská provincie Praha - Odbor pastorace mládeţe a Vyšší sociálně pedagogická a teologická škola Jabok Sekyt, V. (2001). Romové a Češi-od konfliktu k souţití. In Šišková, T. (Ed) Menšiny a migranti v České Republice. (s. 117-125). Praha: Portál. Sheppard, M. (2006). Social work and social exclusion, The idea and practise. England: Ashgate Publishing Limited.
33
Schimmerlingová, V., Novotná, V. (1999). Sociální práce její vývoj a metodické postupy. Praha: Karolinum. Schuringa L. (2007). Komunitní práce a inkluze Romů. Ostrava: Radovan Goj.
Šimíková, I. (2003). Romové jako sociálně vyloučená skupina. In Navrátil a kol. (Eds). Romové v české společnosti. (s. 56-73). Praha: Portál, s. r. o.
Šotolová, E. (1997). Romové-reflexe problému. Praha: Pastelka.
Turner, F. J. (2005). Encyclopedia of Canadian Social work. Waterloo, Wilfrid Laurien University Press. Vodák, R. (2004). Otazníky komunitního plánování. Sociální práce/Sociálna práca. č. 3, s. 29-30).
34
Anotace/ Abstract Práce pojednává o vhodnosti komunitní práce při práci s romskou menšinou. Nejdříve popisuje romskou menšinu jako takovou, její původ, zvyky a sociální problémy. Dále se zabývá komunitní prací jako metodou sociální práce. Následně shrnuje aspekty vhodnosti komunitní práce při práci s Romy, na základě dostupné literatury. The work deals about suitability community while working with Roma minority. At the first time describes Roma minority, her origin, habits and social problems. Next describes community work as a method of social work. Subsequently summarizes factors of appropriateness while working with Roma minority based on available literature.
35
