CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Faktory způsobující suicidální chování u dětí a dospívajících
Petra Mócová Vedoucí práce: Mgr. Adéla Adámková
Olomouc 2015
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracoval/a samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne 24. 4. 2015 ………………………………………. Petra Mócová
Poděkování Za pomoc, odborné vedení, připomínky a cenné rady při vedení této absolventské práce velmi děkuji Mgr. Adéle Adámkové. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a blízkým za jejich velkou trpělivost a podporu.
Obsah Seznam pouţitých zkratek ................................................................................................ 5 Úvod.................................................................................................................................. 6 1.
2.
3.
4.
Suicidium ................................................................................................................... 8 1.1
Suicidální vývoj................................................................................................ 9
1.2
Dělení suicidií ................................................................................................ 11
Dětství, dospívání a suicidium ................................................................................. 14 2.1
Vymezení dětství ............................................................................................ 14
2.2
Vymezení dospívání ....................................................................................... 15
2.3
Suicidalita dětí a dospívajících ....................................................................... 17
Rizikové faktory způsobující suicidální chování dětí a dospívajících..................... 20 3.1
Rodinná situace .............................................................................................. 22
3.2
Školní situace ................................................................................................. 25
3.3
Vrstevnické a partnerské vztahy .................................................................... 27
3.4
Zdravotní stav ................................................................................................. 29
3.5
Náboţenské skupiny ....................................................................................... 31
Pomoc dětem a dospívajícím se suicidálním chováním .......................................... 34 4.1
Sociální práce s dětmi a dospívajícími se suicidálním chováním .................. 34
4.2
Sluţby poskytující pomoc suicidálním dětem a dospívajícím ....................... 37
Závěr ............................................................................................................................... 40 Bibliografický seznam .................................................................................................... 42 Anotace ........................................................................................................................... 46 Anotace v českém jazyce ........................................................................................... 46 Anotace v anglickém jazyce ...................................................................................... 47 Seznam příloh ................................................................................................................. 48
Seznam použitých zkratek ČR
Česká republika
ČSÚ
Český statistický úřad
atd.
a tak dále
apod.
a podobně
tzv.
tak zvaně
např.
například
5
Úvod Absolventská práce se zabývá rizikovými faktory, které způsobují suicidální chování u dětí a dospívajících. Problematika suicidií v daném období představuje ve společnosti tabu, o kterém se moc nemluví. Je však problémem, kterému bychom se neměli vyhýbat a bagatelizovat ho. I přes to, ţe suicidia v období dětství a dospívání se nevyskytují tak často jak ve starší věkové kategorii, můţeme se setkat s mnoha jedinci, u kterých se projevil suicidální vývoj. Navíc, suicidium je druhou nejčastější příčinou úmrtí dětí či dospívajících. Proto shledávám jako důleţité zabývat se danou problematikou. Pro zpracování práce jsem si vybrala metodu kompilace. Pomocí rešerše odborné literatury a periodik shromáţdím data týkající se dané problematiky. Stěţejní literaturou pro mě bude kniha Sebevražedné chování od autorů Koutka a Kocourkové, jelikoţ daná publikace se orientuje na specifika suicidality u dětí a dospívajících. Na základě získaných dat poté zpracuji svoji práci a dosáhnu cíle práce. Cílem práce je zjistit jaké faktory mohou suicidální chování způsobovat. Mou snahou je také zjistit jak lze s danými faktory pracovat v rámci sociální práce. Jako sociální pracovníci se můţeme při práci setkat s dětmi či dospívajícími, kteří jsou ohroţeni suicidálním chováním. Ať uţ při práci v zařízení, které slouţí pro osoby v krizi, tak i ve všech ostatních sluţbách, které nabízí pomoc dětem a dospívajícím. Proto bychom se jako sociální pracovníci měli o danou problematiku zabývat a znát také způsob práce s takovým člověkem. Pro zjištění rizika suicidia mohou být nápomocné určité faktory, které eventuelně mohou způsobit takové chování. Znalost daných rizikových faktorů pomohou k včasnému odhalení suicidálního chování dítěte či dospívajícího a poskytnutí pomoci, kterou jedinec v dané chvíli velmi potřebuje. Daných faktorů samozřejmě můţe být velmi mnoho a nejspíše bychom nedokázali vyjmenovat všechny moţnosti. Avšak lze sledovat určité rizikové faktor, které se vyskytují nejčastěji a mají největší vliv na jedince. Na takové faktory je zaměřena má práce V první kapitole uvedu danou problematiku a stručně vymezím pojem suicidia. Také vysvětlím celý suicidální vývoj a představím některé typy suicidií. Druhá kapitola se bude věnovat věkové kategorii, na kterou je celá má práce zaměřena, tedy období dětství a dospívání. Stručně charakterizuji dané období a především se zaměřím na oblast sociální a psychiku jedince v průběhu těchto let. V této kapitole se také budu zabývat problematikou suicidia přímo v období dětství a dospívání. Suicidální chování
6
je v daném období mírně odlišné od suicidálního chování v pozdějším věku. Třetí kapitola bude zaměřena na rizikové faktory, které způsobují suicidální chování u dětí a dospívajících. Jak jiţ jsem zmínila, uvedu nejvýznamnější a nejčastější faktory, které se ve společnosti vyskytují. Budu se tedy věnovat rodinnému prostředí, školnímu prostředí, vztahům s vrstevníky či partnery, zdravotnímu stavu dítěte či dospívajícího a náboţenským skupinám. V poslední, čtvrté, kapitole spojím suicidální problematiku se sociální prací. Odkáţu především na důleţitost znalosti rizikových faktorů způsobující suicidální chování v práci sociálního pracovníka s dětmi či dospívajícími. V souvislosti s tím, také vymezím sluţby, které poskytují pomoc suicidálním dětem a dospívajícím. Ve své práci budu pro označení sebevraţdy vyuţívat pojem suicidium, jelikoţ se jedná o synonymum a v současné době je daný pojem v odborné literatuře mnohdy vyuţíván. Pro označení osoby, která se dopustila suicidia, budu pouţívat klasické označení sebevrah. Problematika suicidality v období dětství a dospívání představuje problém, který by se neměl přehlíţet ale naopak snaţit řešit. Je důleţité takovým dětem či dospívajícím nabídnout potřebnou pomoc a ochránit tak jejich mladý ţivot. Danou tématiku jsem si vybrala díky setkání se suicidálními mladistvými v rámci své praxe. Toto setkání ve mně zanechalo významnou zkušenost a současně podnítilo zvědavost o celou problematiku suicidií v období dětství a dospívání.
7
1. Suicidium Suicidální tématikou se zabývá více autorů. V této kapitole zmíním charakteristiku suicidií dle vybraných autorů. Viewegh (1996: 19) definuje suicidium jako sebedestruktivní jednání člověka. Člověk chce úmyslně ukončit vlastní ţivot. Celé jednání je zaloţeno na dobrovolnosti. Jedinec není k danému jednání nucen, koná tak z vlastního rozhodnutí, tedy dobrovolně. Zároveň k takovému jednání vyuţívá prostředky, u nichţ je moţné předpokládat, ţe k smrti jedince povedou. Podobný náhled má Koutek. Koutek uvádí (2008: 405), ţe za suicidium lze povaţovat takový čin, který je vědomě sebedestruktivní a má za následek vlastní smrt člověka. Také uvádí, ţe dané jednání je úmyslné. Jedinec se vědomě snaţí ukončit svůj ţivot. Tématikou suicidií se zabýval také Masaryk. Dle Masaryka (1998: 16) lze suicidium rozlišovat na suicidium v uţším slova smyslu a v širším slova smyslu. V uţším slova smyslu Masaryk popisuje suicidium jako úmyslný a vědomý akt jedince, který si přeje ukončit svůj ţivot. Tato definice se shoduje s názory jiţ zmíněných autorů. Masaryk však dodává suicidium v širším slova smyslu, které popisuje jako: „nepřirozený způsob smrti, jenţ byl přivozen neúmyslným vsahováním člověka v ţivotní proces, ať kladným, činným vlastním jednáním, nebo záporným, trpným chováním k nebezpečím ţivota.“ (Masaryk 1998: 16) Danou definici lze pouţít pro označení sebezabití, které se od klasického suicidia odlišuje (Masaryk 1998: 16). Sebezabití a dalším typům suicidia se budu věnovat v kapitole 1.3. Vágnerová uvádí (2012a: 496), ţe suicidální akt je moţný definovat jako důsledek poruchy postoje k vlastnímu ţivotu. Jedinec reaguje na významnou zátěţ, která způsobuje ztrátu nebo ohroţení jeho důleţitých osobních hodnot. Člověk tak můţe mít pocit ztráty smyslu ţivota a reaguje obrannými mechanismy. Dané mechanismy zahrnují jak útěk před problémem, tak i útok, tedy agresi zaměřenou na vlastní osobu1. Viewegh (1996: 264) téţ spojuje pojmy suicidium a hodnoty. Podle autora jsou základy hodnot poloţeny především v dětství, tedy v rodině, ve které člověk vyrůstá. Pokud jedinci byly tyto základní hodnoty zničeny, nebo nebyly vůbec vytvořeny, zasahuje to člověka přímo ve zdrojích jeho existence a ztrácí tak sílu a schopnost ţít plnohodnotným ţivotem. Tato ztráta či zničení hodnotového systému často pak vede k suicidiu. 1
Existuje ještě třetí druh obranných mechanismů – strnutí – avšak ten pro suicidální tématiku nemá velký význam.
8
Dle statistik Českého statistického úřadu se počet suicidií v posledních letech zvýšil. Statistiky udávají 1573 dokonaných suicidií v ČR za rok 20132. Na tomto čísle má větší podíl muţská populace. Na jedno suicidium ţeny připadá pět suicidií muţů. Počet suicidií se také postupně zvyšuje věkem. Nejvyšších počtů suicidií lze sledovat v letech 50-59 u muţů a 45-54 let u ţen. Po tomto věku počet suicidií opět ubývá. V průměru se suicidia denně dopustí čtyři osoby (Sebevraţdy). Statistikám, orientovaným na počet suicidií v období dětství a dospívání, se budu věnovat v kapitole 2.3. Dle Koutka (2003: 11 -12) je třeba odlišovat suicidální chování a jednání. Suicidální chování je širší pojem, tedy nadřazený samotnému suicidiu. Dané chování zahrnuje nápady, myšlenky, fantazie, záměry, které však nemusí nutně vyústit v samotný suicidální akt. Jako suicidální jednání autor označuje projevy chování, které aktivně vedou k suicidálním aktivitám, tedy příprava na vykonání suicidia, nebo vykonání suicidálního pokusu. Viewegh (1978: 269) dodává, ţe suicidální jednání vypovídá o postoji člověka vůči vlastnímu ţivotu a postoji ke smrti. Nejedná se tedy pouze o samotný akt. Suicidální jednání je většinou dlouhodobý proces, který můţe vést aţ k suicidiu. Suicidální jednání se musí odlišovat od autoagresivního chování. Autoagresivní chování je typické pro adolescenty. V tomto případě chybí úmysl zemřít, jak je tomu v případě suicidálního jednání. Autoagresivita se projevuje sebepoškozováním (řezání na paţi, stehnech), zneuţívání drog, alkoholu, medikamentů, či nevhodnými jídelními praktikami - anorexie, bulimie (Koutek 2003: 33).
1.1 Suicidální vývoj Jak píše Vágnerová: „tendence k sebevraţednému jednání se obvykle po určitou dobu rozvíjí, nevznikne zcela náhle a nečekaně.“ (Vágnerová 2012a: 501) Suicidální vývoj obsahuje dvě navzájem protichůdné tendence. Těmi je tendence jedince ukončit svůj ţivot a naopak tendence zůstat naţivu, kterou člověk má díky pudu sebezáchovy. Cílem je pak oslabení a překonání tohoto pudu sebezáchovy, aby mohlo dojít k suicidiu. Suicidální vývoj se rozvíjí v několika etapách. Tyto relativně samostatné etapy jsou dohromady spojeny snahou jedince vykonat suicidium. Jedinec prochází skrze tyto etapy, avšak můţe se u kterékoli etapy zastavit a suicidální akt nevykonat. Lze 2
Statistiky z roku 2014 nebyly v době zpracování práce k dispozici.
9
definovat takzvané tři vývojové etapy – suicidální tendence, suicidální pokus a dokonané suicidium (Viewegh 1978: 284-285). Celému suicidálnímu jednání přechází tzv. presuicidální syndrom. Daný syndrom je typický zúţením subjektivního prostoru jedince, agresivitou a suicidálními fantaziemi. Jedinec má pocit, ţe jeho situace je neúnosná a převládají u něj pocity zoufalství, beznaděje, úzkosti a bezmoci. Jedinec není schopen náhledu na situaci a neuvědomuje si jiné moţnosti, které by pro něj byly nápomocné při řešení situace či problému. Člověk se začíná nenávidět, za to, ţe se dostal do problematické situace a obviňuje sám sebe. Svůj hněv projevuje pomocí agresivity, kterou směřuje vůči sobě samému. Poté přicházejí suicidální fantazie, které pro jedince znamenají řešení celé situace. Pro jedince je lákavé všechny problémy odloţit a zbavit se utrpení a bolesti. Suicidium mu v dané chvíli připadá jako nejlepší volba (Havránková 2002: 488-489). Průběh, uvedený v tzv. presuicidálním syndromu, lze zařadit do první etapy, tedy suicidálních tendencí. V dané etapě člověk začíná uvaţovat o smrti a suicidiu. Pohrává si se suicidálními představami (Viewegh 1978: 285). Vágnerová definuje myšlenky jedince jako Mohl bych to udělat (Vágnerová 2012a: 501). Tyto myšlenky nemusejí přejít aţ k suicidálnímu jednání. Vţdy však upozorňují na konflikty v ţivotě jedince a nebezpečí zahájení suicidálního vývoje. Suicidální tendence jsou obdobím, kdy jedinec přijímá suicidium jako reálnou součást ţivota a jako potenciální nástroj k vyřešení osobních problémů. Jsou tedy základem pro suicidální jednání. Myšlenka na suicidium v jedinci zůstane, člověk s ní roste a zvyká si na ni. V této chvíli však na člověka působí i protichůdná tendence – pud sebezáchovy. Jedinec je stále schopen bojovat o svoji záchranu. Jestliţe tedy nedojde k posilování a podporování myšlenky na suicidium, jedinec se zastaví jiţ v této etapě (Viewegh 1978: 285-286). Druhá etapa je tentamen, neboli suicidální pokus. Tato etapa představuje významný skok pro jedince, jelikoţ suicidium jiţ přijal jako závazné řešení (Viewegh 1978: 286). Vágnerová (2012a: 501) popisuje fázi konkretizace způsobu suicidia a jeho realizaci. Člověk začíná uvaţovat o způsobu vykonání suicidia a vybírá vhodné prostředky. Myšlenky člověka v tomto období lze pojmenovat Jak bych to mohl udělat. Následně dochází k realizaci myšlenek a k vykonání suicidálního činu.
Myšlenky
člověka jsou směřovány k Udělám to. Viewegh popisuje tentamen jako praktické ověření, zda jiţ člověk dostatečně zpracoval svoji sebezáchovnou tendenci, a mohlo tak dojít k samotnému činu. Jedinec má sice strach a zná rizika svého chování. Chce si však sám sobě dokázat, ţe není zbabělcem. Provedení pokusu můţe mít tři různé vyústění. 10
V mnoha případech provedení tentamenu pomůţe jedinci si uvědomit, ţe není schopen spáchat suicidium a ztratí tak odvahu na další opakování. Mnohdy jsou jiţ pomocí tentamenu splněny cíle samotného suicidálního jednání (především při problémech ve vztazích), tudíţ k opakování není důvod. Jestliţe však okolí sebevraha dává jedinci najevo, ţe jeho suicidální pokus berou na lehkou váhu, či se o daný čin vůbec nezajímají, vzniká riziko, ţe ve svém suicidálním jednání bude pokračovat a o suicidium se pokusí znovu. Proto je důleţité tentamen chápat jako „volání o pomoc“. Toto vysvětlení tentamenu zároveň dokazuje, ţe i přes to, ţe se člověk opravdu rozhodne pro suicidium, stále cítí naději a přání zůstat naţivu. Aţ do poslední chvíle svého ţivota se jedinec zřejmě potýká s protichůdnými tendencemi – ţít či zemřít (Viewegh 1978: 286). Poslední etapou je samotné dokonané suicidium. Jedinec jiţ nedokáţe jednat jinak neţ suicidálně a jeho suicidální tendence jsou stále silnější. V této etapě hraje významnou úlohu okolnost, ţe sebevrah jiţ nedokáţe ţít v nervové vyčerpávající nejistotě. Proto tento stav chce ukončit. Člověka velmi ovlivňují aktuální provokující okolnosti a podněty. Ty jsou pak závěrečným impulzem – neboli poslední kapkou – k popudu k činu. Tento závěrečný impuls většinou nemá souvislost s motivací jedince k vykonání suicidia. Poslední kapkou můţe být např. hádka v rodině či kamarády. Okolnost vypadá zdánlivě nepatrná a banální, avšak můţe mít katastrofické následky (Viewegh 1978: 286-287).
1.2 Dělení suicidií V předcházející kapitole jsem definovala pojem suicidium. Ve společnosti se však objevuje několik různých typů suicidií, které jsou od sebe odlišné. V této kapitole se pokusím definovat základní typy a to na základě dvojího dělení: podle klasického dělení suicidií a dle dělení vytvořeného Émilem Durkheimem. Podle klasického dělení suicidií lze definovat sedm základních typů suicidií, které se ve společnosti objevují nejčastěji. Mezi ně patří bilanční suicidium, sebezabití, sebeobětování, suicidální dohoda, rozšířené suicidium, účelové a zkratkovité suicidální jednání (Koutek 2003: 31-33). Jako bilanční suicidium označujeme suicidium, kdy důvodem pro dobrovolné ukončení vlastního ţivota je neúnosná ţivotní situace člověka. Člověk nad provedením činu nejdříve přemýšlí, bilancuje mezi moţnými druhy řešení. Nakonec však dospěje
11
k závěru, ţe jeho situaci dále nedokáţe snášet a svou smrt vidí jako jediné řešení. Příkladem bilančního suicidia mohou být např. nevyléčitelně nemocní lidé (Koutek 2003: 31). Sebezabití se od klasického suicidia liší. Rozdílem mezi těmito dvěma typy ukončení vlastního ţivota je vědomí úmysl zemřít. Ten u sebezabití člověku chybí. Jedinec si ve skutečnosti nepřál zemřít. Avšak z určitého důvodu nedokázal zhodnotit důsledky svého jednání, nebo jednal afektivně (Vágnerová 2012a: 489). Za sebezabití lze označit případ, kdy psychicky nemocný jedinec vyskočí z okna, jelikoţ chce utéci před svými bludy či halucinacemi. Jedinec tak tedy nejedná s úmyslem zemřít, ale naopak, touţí uprchnout a zachránit si svůj ţivot (Viewegh 1996: 19). Sebeobětování je zvláštním typem suicidia. Člověk dobrovolně obětuje svůj ţivot v zájmu určitých hodnot. Dle sebevraha mají dané hodnoty větší cenu neţ vlastní ţivot. Jedinec v tomto případě, stejně jako u sebezabití, netouţí po vlastní smrti. Avšak chce svým suicidiem něčeho dosáhnout, upozornit na význam dané hodnoty, změnit postoj ve společnosti apod. (Vágnerová 2012a: 490). Zvláštním rozdílem mezi sebeobětováním a suicidiem je pohled společnosti. K suicidiu se společnost staví spíše negativně, jelikoţ je povaţována za egoistický čin. Naopak sebeobětování je společností uznávána jako hrdinský čin a hodnotí ji kladně. Jako příklad sebeobětování lze označit smrt Jana Palacha (Viewegh 1996: 21-22). Dalším typem suicidia je suicidální dohoda. Za tento typ označujeme takovou formu suicidálního jednání, které se rozhodne spáchat více lidí dohromady. Často tomuto jednání iniciuje jeden člověk. Ten pak do svého plánu vztáhne i další osoby a přesvědčí je ke spáchání suicidia. Typickým příkladem suicidální dohody jsou sekty (Koutek 2003: 32).3 Zvláštním typem suicidia je rozšířené suicidium. V tomto případě je sebevrah často duševně nemocný. Jedinec jedná v depresích či pod vlivem halucinací. Podlehne svým pocitům, rozhodne se spáchat suicidium, ale přitom vzít sebou i někoho ze svých blízkých osob. Má pocit, ţe jeho ţivot, i ţivot druhých, nemá ţádný smysl. Osobou, na kterou se rozhodne rozšířit suicidium, můţe být vlastní dítě, partner apod. Rozšířené suicidium je odlišné od vraţdy a následného suicidia. V tomto případě člověk nemá psychotickou
motivaci
k vykonání
suicidia.
Takovým
příkladem
můţe
být
pomstychtivost k partnerovi při rozvodu. Matka/otec se nedokáţe vyrovnat s tím, ţe by 3
Nejspíš nejznámější sektou je Chrám lidu neboli Svatyně lidu. Tato sekta způsobila největší počet suicidií. Na základě rozhodnutí vůdce sekty spáchalo suicidium přes 900 osob (Hromadná sebevraţda…).
12
jejich dítě vychovával druhý rodič, a proto zavraţdí své dítě a následně i sebe (Koutek 2003: 32). Za účelové suicidální jednání označujeme takové jednání, kdy člověk nevolí suicidium z důvodu touhy po smrti, ale z důvodu vyřešení jinak svízelné situace. Jedinec se ocitá uprostřed situace, která je pro něj velmi problémová, a kterou nedokáţe vyřešit. Proto jako jedinou cestu vidí suicidium. Účelovému suicidálnímu jednání je podobné demonstrativní suicidální jednání. Rozdílem mezi těmito typy je vědomí člověka při sledování cíle takového jednání. Při účelovém jednání není vědomě sledováno dosáhnutí cíle, avšak u demonstrativního je cíl sledován vědomě (Koutek 2003: 31). U zkratkovitého suicidálního jednání je typické co nejrychlejší dosáhnutí stanoveného cíle. Člověk neporovnává jednotlivé moţnosti, které by jeho problém vyřešily. Ani se nad moţnými řešeními nezamýšlí. Chce svůj problém vyřešit co nejrychleji, a jako vhodnou moţnost proto vidí vlastní smrt (Koutek 2003: 31). Příkladem mohou být suicidia školáků ze strachu před trestem kvůli špatnému vysvědčení, známce apod. (Viewegh 1996: 20). Druhým dělením, které bych ráda zmínila, je dělení suicidií podle Émila Durkheima. Émil Durkheim je významnou osobností v oblasti problematiky suicidií, proto vidím jako důleţité zmínit jeho dělení suicidií na tři druhy: egoistické, altruistické a anomické suicidium. Egoistické suicidium je důsledkem nedostatečné sociální integrace jedince. Člověk nepřispívá ke společenskému dobru, jelikoţ upřednostňuje vlastní potřeby. Poté nemá dostatek společenských vazeb, není začleněn do společenského řádu a cítí se tak odcizen. Následně hrozí riziko, ţe se takový člověk pokusí o suicidium. Druhým typem je altruistické suicidium. Naopak od egoistického suicidia jde o důsledek silné integrace jedince do společnosti. Altruistické suicidium vykonávají staří či nemocní muţi, a vdovy. Dané osoby ukončí svůj ţivot, jelikoţ to vidí jako svou povinnost vůči společnosti. Třetím typem je anomické suicidium. Daný typ je způsoben náhlou změnou ve společnosti z důvodu nedostatečné regulace (usměrňování, řízení) člověka vedenou společností. Sebevrah se nedokáţe vyrovnat s novými podmínkami a rozhodne se pro suicidium (Durkheim 2002).
13
2. Dětství, dospívání a suicidium Dle Viewegha (1996: 14) můţeme suicidální chování sledovat ve všech jednotlivých vývojích civilizace. Vyskytuje se ve všech zemích, ve všech společenských úrovních, i různých věkových kategoriích. Havránková (2002: 492) téţ uvádí, ţe o suicidium se mohou pokusit i mladší děti a dospívající, stejně jako dospělí a starší jedinci. S kaţdým období člověka jsou spojené krizové situace, se kterými se člověk setkává. Pokud člověk dané krizové situace nezvládne, mohou přejít v krizi. Kaţdý člověk má pak určité tendence k různým způsobům řešení daných krizí. Rizikem mohou být suicidální tendence a řešení krizí pomocí vykonání suicidálního činu (Vágnerová 2012a: 503). Takové krize se mohou projevovat právě v jednotlivých stádiích psychického vývoje podle Eriksona. Erikson dělí psychický vývoj na osm stádií, které mají kaţdý vlastní cíl. Jedinec musí v daných stádiích splnit nějaký úkol a splnit tak cíl, aby se mohl posunout do dalšího stádia vývoje. Tím, jak plní úkoly a přechází k dalším stádiím, tak se vyvíjí. Pokud však některý úkol pro jedince představuje problém a není schopen ho zvládnout, nemůţe se posunout do dalšího stádia. Představuje to tak pro něj problém a souvztaţně i moţné krize (Vágnerová 2012b: 41).
2.1 Vymezení dětství Člověk během svého ţivota prochází několika vývojovými etapami, které jsou rozděleny podle věku. Dané etapy lze rozlišit podle určitého vývoje jedince v daném období (Šimíčková-Číţková 2008:18). Jednou z etap je dětství, které v sobě zahrnuje další jednotlivé období. Jedná se o prenatální období, novorozenecké období, kojenecké období, batolecí věk, předškolní období a školní věk - raný školní věk, střední školní věk, starší školní věk (Vágnerová 2012b: 61-358). Ve své práci se budu zabývat především dětmi v období středního a staršího školního věku. Střední školní věk trvá od 9 do 12 let věku dítěte. Dítě se v tomto období zpravidla nachází v přechodu na druhý stupeň základní školy a dochází k přípravě na dospívání. Jde většinou o klidné období, avšak mohou je narušovat konflikty v rodině, ve škole a s vrstevníky. Po středním školním věku nastupuje starší školní věk, kdy se dítě ocitá na druhém stupni základní školy. Dané období končí přibliţně ve 14 letech věku dítěte. Dítě se jiţ ocitá v období dospívání, jelikoţ se tyto fáze navzájem prolínají.
14
Také se mění psychika, především změnou proţívání, uvaţování a postupného odpoutávání od rodiny (Vágnerová 2012b: 255-256). Dítě během svého ţivota prochází procesem socializace. Helus (2007: 67,71) popisuje tento proces jako „zespolečenšťování“. V jeho průběhu se člověk utváří a vyvíjí, stává se z něj tvor společenský. To vše se děje na základě působení vlivů ze strany společnosti vůči jedinci, ale také díky aktivitám jedince, kterými na dané sociální vlivy odpovídá. Člověk vlivům podléhá, zvládá je nebo se s nimi vyrovnává. Socializace lze dle Heluse (2007: 135) rozdělit na primární a sekundární. V primární socializaci má na jedince největší vliv rodina. Probíhá první kontakt jedince se společností a kulturou.4 Po primární socializaci následuje sekundární. V sekundární socializace má velkou úlohu škola. Do procesu se promítají nejen pozitivní, ale uţ i negativní efekty rodinného působení. Ty mají velmi váţné důsledky. Období školního věku je důleţité období jedince, jelikoţ jej lze chápat jako oficiální vstup dítěte do společnosti, kterou představuje škola (Vágnerová 2012b: 255). Dítě se nachází ve čtvrté fázi Eriksonova psychického vývoje, tedy ve fázi snaţivosti. Dítě usiluje o dobrý výkon a snaţí se vyhnout neúspěchu. Jeho úsilím je potvrzení vlastních kvalit a ubránění se pocitům méněcennosti. Hodnocení, které dítě získává na základě svého výkonu, poté ovlivňuje jeho sebepojetí (Vágnerová 2012b: 42). Dle Petrové (2008: 84) můţe nástup dítěte do školy představovat velkou zátěţ. Od dítěte se najednou očekává soustavná činnost a plnění povinností. Zároveň je na určitou dobu odloučeno od rodičů a musí se začlenit do nového kolektivu se svými vrstevníky. Úspěch či neúspěch ve škole působí na psychiku dítěte a na jeho postavení v očích vrstevníků. Pokud dítě proţívá neúspěchy, sniţuje se jeho sebehodnocení a ovlivňuje to jeho další vývoj. Významnou úlohu pro dobrý start školního věku hraje osobnost učitele a celková atmosféra ve školní třídě.
2.2 Vymezení dospívání Dospívání je obdobím navazující na dětství a končící dospělostí, přibliţně tedy od 11 do 20 let jedince. V průběhu dospívání dochází ke kompletní proměně jedince (Vágnerová 2012b: 367). Daná proměna je úkolem, který jedinec musí v rámci svého 4
Rodina dítěti poskytuje a učí ho základní vzorce sociokulturního chování a myšlení. Na základě osvojení daných vzorců dítě přichází do kontaktu s druhými lidmi a vytváří si s nimi vztah. Vztah si nevytváří jen k ostatní lidem ale také k sobě samému či k věcem okolo něj. Probíhá v raném dětství, tudíţ se netýká období středního a staršího školního věku a není tak pro mou práci podstatná.
15
vývojového stádia splnit. Nachází se v pátém stádiu, tedy ve fázi rozvoje vlastní identity. Dospívající v tomto období stále rozvíjí své sebepojetí, hledá odpovědi na otázky ohledně ţivota, vlastní osoby a vlastní identity. Pokud osoba nebude mít vyjasněnou roli mezi ostatními lidmi, mohou u něj růst pocity nejistoty (Vágnerová 2012b: 42). Dospívající je vystaven potřebě zvládnutí celé proměny, vytvoření vlastní identity a dosáhnutí určitého sociálního postavení ve společnosti. Jedinci v období dospívání mají potřebu zbavení se statusu dítěte. Domáhají se získání veškerých svých práv a svobodného rozhodování, avšak zároveň odmítají s tím související povinnosti a zodpovědnost. Proměna jedince v tomto období závisí na podmínkách, které jsou stanoveny v konkrétní společnosti, ve které jedinec vyrůstá. Podmínky udávají očekávání a poţadavky na dospívajícího. Člověk se mění v oblasti somatické, psychické i sociální, jelikoţ všechny dané oblasti jsou navzájem v interakci. (Vágnerová 2012b: 367-370). Celkově lze dospívání rozdělit na tři části - na časnou adolescenci, střední adolescenci a pozdní. Časná adolescence se projevuje jiţ v období dětství a trvá přibliţně od 11 do 14 let. Na časnou adolescenci navazuje střední adolescence, která trvá asi od 15 do 17 let a nakonec následuje pozdní adolescence, trvající od 18 do 20 let, někdy i déle (Macek, Beranová 2013: 53). V časné adolescenci (označované téţ jako pubescence) dochází k významnému tělesnému dospívání. Jedinci se mění zevnějšek a tím dochází i ke změně pojetí sebe sama i ze svého okolí. Mění se způsob myšlení a emoční proţívání jedince. Jedinec se stává se samostatnějším. Odlučuje od své vlastní rodiny a větší význam pro něj mají jeho vrstevníci. Střední adolescence většinou začíná pohlavní dozrálostí. Člověk se mění v celé psychosociální oblasti (Vágnerová 2012b: 369-371). Potřebuje sociální ocenění od druhých lidí, coţ má vliv na rozvoj jeho sebevědomí (Macek, Beranová 2013: 53). V pozdní adolescenci jedinec ukončuje přípravu na profesy a nastupuje do zaměstnání, případně pokračuje v navazujícím studiu. Jedinec stojí před prvním velkým rozhodnutím o svém ţivotě a musí se rozhodnout mezi dvěma moţnostmi – zda pokračovat ve vzdělávání, či nastoupit do pracovního procesu. Celkově se stává právně dospělým a také samostatným. Jedinec má stabilizované vztahy s rodinou a vytváří si partnerský vztah (Vágnerová 2012b: 369371). Dle Macka (2003: 61-62) je pro dospívaní charakteristická sebereflexe, jelikoţ ta je v tomto období značně zvýšená. Jedinec si začíná více uvědomovat svou vlastní osobu a své role, které hraje ve společnosti a sociálních situacích. Pohlíţí na sebe skrz 16
názory, standardy a normy jiných významných osob či vrstevníků. Jedinec v tomto období také přehodnocuje svoji minulost a svoji pozornost spíše věnuje budoucnosti. Dospívající má určité představy a přání do budoucnosti. Jeho ideální představa o vlastní osobě v budoucnosti můţe být kolizní s představami společnosti, tedy jejich představami, jaký by měl jedinec být. Souhrnně lze říci, ţe dospívající hledá sám sebe. Snaţí se porozumět okolnímu světu a přehodnocuje své vztahy s ostatními lidmi. Mění se sebepojetí jedince, objevují se hlubší erotické vztahy, mění se také postavení jedince ve společnosti. Jedinec jedná více emotivně a dochází k intenzivním emočním výbuchům (Marhounová 1996: 17-18).
2.3 Suicidalita dětí a dospívajících Suicidalita v mladších věkových kategoriích (v dětství a dospívání) je velký problém, jelikoţ je jednou z nejčastějších důvodů úmrtí, hned po nehodách (Orvin 2001: 154). Za rok 2013 ukončilo suicidiem 48 dětí a dospívajících ve věku 10 – 19 let (Zemřelí…). Kübler-Rossová (2003: 119-120) uvádí, ţe některé suicidia být navíc označovány pouze jako „nehody“. Pro společnost je zřejmě jednodušší definovat smrt dítěte jako nehodu, neţ čelit skutečnosti a přijmout, ţe dítě zemřelo následkem suicidia, či vraţdy. Někdy samozřejmě nelze definovat, zda dítě jednalo úmyslně, či se opravdu jednalo o náhodu – např. sráţka s dopravním prostředkem, skoky z výše apod. Dle údajů, zveřejněných ČSÚ (Zemřelí …), je počet suicidií v dětství menší. Za rok 2013 dokonalo suicidium 7 dětí ve věku 10-14 let. V dospívání se počet suicidií zvyšuje. Celkem 41 dospívajících ve věku 15-19 let v roce 2013 ukončilo svůj ţivot suicidiem. V přílohách přikládám přehled s počty suicidií v období dětství a dospívání v průběhu let 2004- 2013, který jsem vytvořila na základě statistik ČSÚ (Příloha č. 1 – Počet suicidií v období dětství a dospívání). Obecně lze říct, ţe mladší děti nemají velké sklony k suicidiu. Starší jedinci, adolescenti, jiţ pojmu smrti více rozumí a také mají více moţností a prostředků k vykonání suicidálního činu. Přechod mezi dětstvím a dospělostí můţe pro některé jedince znamenat nesnadný proces. Někteří jedinci mohou mít pocit, ţe problémy spojené se změnami v dospívání nejsou schopni zvládnout. S takovým postojem jsou spojeny pocity méněcennosti a vlastní bezvýznamnosti. Jedinci jsou k sobě příliš kritičtí (Orvin 2001: 154-155). Vágnerová (2012a: 498, 503-504) dodává, ţe nejvýznamnější emoce, které svádí jedince k suicidiu, jsou pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Člověk
17
má pesimisticky orientované myšlení a negativistické hodnocení vlastní osoby. Mohou se objevit deprese, úzkosti, pocity zklamání, někdy i vztek, který poté obrací na vlastní osobu. U dětí a dospívajících sehrává větší roli emotivní hodnocení jejich problémové situace, neţ racionální. Daný postoj vychází z emotivní lability jedince v daném věku. Jejich silná emotivita vede k impulzivnímu jednání. Problémy jedince se mohou zdát banální a nevýznamné, avšak pro mladistvého představují velký význam a zátěţ. Často se problém pojí s pocitem jedince, ţe situace je bezvýchodná a neřešitelná, tudíţ ţe vlastní selhání je definitivní. Celou vlastní budoucnost vidí negativně. Viewegh (1978: 276) uvádí, ţe taková situace je pro dítě či dospívajícího stresová a představuje pro něj velkou zátěţ. Je logické, ţe se jí chce jedinec zbavit. Z tohoto důvodu jsou suicidia u nedospělých jedinců často bezprostřední odpovědí na konkrétní a v mnoha případech jednorázovou událost. Jako příklad takové události můţe být neúspěch ve škole, hádka v rodině apod. Tím se suicidální jednání mladistvých odlišuje od dospělých. Pro tuto skupinu je suicidální vývoj spíše delší, jelikoţ dospělý jedinec celou situaci více generalizuje. Proto lze říct, ţe jednorázové konflikty či stresové situace jsou pro děti a dospívající více rizikové a ohroţující neţ pro dospělé jedince. Nelze však tvrdit, ţe kdyţ se mladistvý setká s negativní událostí, suicidální jednání se projeví ihned, bezprostředně po události. Takové negativní zkušenosti a záţitky se mohou v člověku uloţit a postupně růst. Poloţí tak jakýsi základ pro suicidální vývoj a suicidální jednání se můţe projevit aţ v pozdějším věku. V období dospívání se zvyšuje počet suicidálních pokusů. Dané pokusy je moţno chápat několika způsoby. Často se jedná o způsob volání o pomoc či o oporu, nebo je lze také chápat jako prostředek k dosáhnutí svých potřeb (Vágnerová 2012a: 504). Dané pokusy lze označit jako demonstrativní. Suicidální pokus typu volání o pomoc představuje určité upozornění okolí dítěte či dospívajícího na to, ţe se jedinec ocitá v tíţivé situaci, ale se svými suicidálními tendencemi není brán váţně. Osoby blízké takovému člověku by měly na tento způsob volání o pomoc reagovat a vyslechnout či pomoci jedinci s jeho problémy. V druhém případě, kdy jedinec vyuţívá suicidální pokus k dosáhnutí svých cílů, či k vydírání a manipulování s ostatními, se jedná o účelové jednání. I dané jednání je třeba brát váţně a adekvátně na ně reagovat. Takový jedinec nechce doopravdy ukončit svůj ţivot, ale jeho jednání je velmi rizikové a nebezpečné. Proto je třeba takovou situaci zavčas začít řešit (Havránková 2002: 494).
18
Macek (2003: 77) popisuje adolescenci jako velmi citlivé období, ve kterém se u jedince mohou projevovat problémové a rizikové chování. Havránková (2002: 493) dodává, ţe pokud se adolescenti ocitnou v určité krizi, začínají se chovat riskantně. Začnou pít alkohol, uţívat drogy, chovat se promiskuitně. Dané typy chování se mohou navzájem střetávat a doplňovat. Macek (2003: 77) představuje šest hlavních typů takového chování: predelikvetní chování a trestní činnost agrese, násilí, šikana a týrání uţívání návykových látek – alkohol, cigarety drogy sexuální rizikové chování poruchy příjmu potravy – anorexie, bulimie tentamen a dokonané suicidium. Jak jiţ jsem nastínila, suicidalita u dětí a dospívajících je v určitých ohledech odlišná od suicidálního chování v dospělosti, jelikoţ daná věková kategorie je charakteristická určitými rysy. Děti a dospívající ještě nemají jasně vymezené postoje a hodnoty, jsou méně odolní vůči zátěţi. Děti a dospívající nemají dostatek zkušeností, které by získali během ţivota, tudíţ je diskutabilní, zda dokáţou správně pochopit smrt a její nenávratnost. Tudíţ pokud jedinec vykoná suicidium, je moţné se setkat s pojmenováním daného činu jako sebezabití, jelikoţ není jasné, zda opravdu touţil po své smrti, a zda lze tedy jeho smrt povaţovat jako dobrovolné a svobodné rozhodnutí zemřít. Uvědomělost stoupá společně s věkem jedince. U starších jedinců lze jiţ zřetelněji odlišit suicidium od sebezabití (Viewegh 1978: 275-276).
19
3. Rizikové faktory způsobující suicidální chování dětí a dospívajících Jak píše Vágnerová (2012a: 497), není moţné stanovit typický profil sebevraha. Klinická psychologie se v minulých letech pokoušela takovýto profil definovat, pomocí hledání rizikových vlastnosti člověka. Takový profil by mohl slouţit pro prevenci suicidií a poskytnutí včasné pomoci. Nicméně se zjistilo, ţe najít rizikové vlastnosti člověka, které by mohly vést k suicidálnímu jednání, je problematické. Jednak byla studie moţná pouze na osobách, které suicidální pokus přeţily, a ty nemusejí mít stejné vlastnosti jako sebevrazi, kteří čin dokonali. Také k tomu přispíval fakt, ţe osoby byly posuzovány aţ po vykonání činu, tudíţ jejich postoje se mohly změnit následkem proţití celého činu. Typické vlastnosti sebevraha tedy stanovit nelze, avšak lze definovat některé rizikové faktory, které mohou podněcovat vznik suicidálního chování u dětí a dospívajících. V této kapitole se budu věnovat právě daným rizikovým faktorům, které způsobují suicidální chování dětí a dospívajících. Dle Fishera a Škody (2009: 76) lze celkově období adolescence povaţovat za rizikový faktor způsobující suicidální chování (zároveň s mladší dospělostí a vyšším věkem člověka). Kaţdé období sebou přináší mnohé útrapy a problémy. U člověka, který dané situace nedokáţe vyřešit či se s nimi vyrovnat, se mohou objevit suicidální myšlenky. U dospívajících můţe být suicidální chování projev volání o pomoc, kdy jedinec doopravdy netouţí zemřít, ale potřebuje podporu a pomoc od druhých. Avšak i takové chování můţe mít nebezpečné důsledky. Jedinec naznačuje, ţe se v jeho ţivotě něco děje a potřebuje pomoc. Pokud by se mu nedostávala, mohou se jeho negativní myšlenky stále prohlubovat a objevuje se riziko, ţe jeho počínání doopravdy skončí letálně. Nejčastějšími rizikovými faktory je rodinná situace jedince, školní situace, vrstevnické vztahy a postavení jedince, zdravotní stav a mnoho dalších. Některé faktory mohou působit společně, navzájem se doplňovat, či dokonce umocňovat. Samozřejmě nelze vymezit veškeré faktory, které mohou způsobit suicidální chování u dítěte či dospívajícího. Také záleţí na individuální zkušenosti a schopnosti jedince adaptovat se na danou situaci, tudíţ ne všechny zmíněné faktory musejí způsobit suicidální jednání. Rizikové faktory lze určitým způsobem rozdělit na specificky a nespecificky působící. Nespecificky působící faktor je takový, který nepůsobí přímo na rozvoj suicidálního chování. Za takový faktor lze označit dlouhodobé konflikty v rodině, rozvedenou rodinu
20
apod. Dítě či dospívající na takovou situaci nemusí nutně reagovat suicidálně. Mohou se u něj projevit určité psychosomatické problémy, poruchy chování a celá situace můţe případně vyústit v suicidální jednání. Naopak specificky působící rizikový faktor směřuje přímo k suicidálnímu způsobu reagování. Takovým faktorem můţe být onemocnění afektivní poruchou, jelikoţ těţké deprese často člověka vedou k suicidálním myšlenkám a chování (Koutek 2003: 39-40). Vágnerová (2012a: 491) však uvádí, ţe veškeré rizikové faktory by měly být definovány jako nespecifické, tedy pouze jako faktory, které zvyšují moţnost suicidálního jednání. Vedle rizikových faktorů je třeba zmínit i vyvolávající faktory. Dané faktory sehrávají úlohu spouštěče suicidálního chování u dítěte či dospívajícího. Navazují na jiţ existující rizika, tedy situace, které lze povaţovat za rizikové faktory. Společně pak působí na člověka a podněcují neadaptivní jednání. Příkladem takového spouštěče můţe být hádka v rodině, s přítelem, špatné ohodnocení ve škole atd. (Koutek 2003: 40). V rámci rizikových faktorů je důleţité uvést i protektivní faktory. Tyto faktory mají opačný účinek, působí tedy proti neadaptivnímu chování jedince (Koutek 2003: 40). Protektivní faktory pomáhají jedinci zvládnout situaci, která pro něj představuje zátěţ. Jedinec se s jejich pomocí dokáţe se situací vyrovnat, překoná určité obtíţe vybíráním vhodných způsobů řešení. Příkladem projektivního faktoru můţe být sociální opora ve formě podpory rodiny, přátel či partnera (Vágnerová 2012a: 54-55). Fischer a Škoda (2009: 79) doplňují další protektivní faktory např. víra, dobré zvládací schopnosti a bohaté zájmy jedince. Koutek (2003: 40) zdůrazňuje, ţe pokud zjistíme působení určitého rizikového faktoru, nemůţeme celou situaci vyhodnotit jako automaticky vedoucí k suicidálnímu chování jedince. Je třeba brát ohled i na související okolnosti, tedy všímat si protektivních faktorů, které na jedince působí. V následujících podkapitolách se zaměřím na nejvýznamnější rizikové faktory, které způsobují suicidální chování u dětí a dospívajících. Daných faktorů bychom si měli při práci s mladistvými všímat a brát je jako upozornění na moţné suicidální jednání. Pokud bychom zjistili váţné riziko, měli bychom vyuţít vhodné opatření, kterým se budu věnovat následovně v kapitole 4.
21
3.1 Rodinná situace Rodina je nepochybně velmi významným subjektem pro dítě. Je to místo, kde dítě vyrůstá a vyvíjí se. Z tohoto důvodu je dané období velmi důleţitým mezníkem, který je ovlivňován správnou výchovou dítěte. Rodiče jsou odpovědni za dítě a jeho správný vývoj. Avšak v posledních letech se obraz rodiny mění. V dnešní době je rodina spíše uzavřená a izolovaná od sociálních sítí – sousedských a v určité míře i příbuzenských. Zúţení vztahů má za důsledek větší labilitu uvnitř rodiny. Dnešní rodiny jsou také více demokratické. Mění se vztah jak mezi rodiči, tak i na úrovni rodičdítě. Děti a dospívající získávají více volnosti, avšak zároveň s tím i více soběstačnosti. Děti a dospívající jsou často odkázány sami na sebe. Rodina jiţ netráví dostatek času společně a pohromadě. Členové spolu netráví chvíle, kdy by se navzájem mohli svěřit se svými těţkostmi (Kraus 2001: 10-12). Rodina je významným faktorem pro moţný vznik problémového chování u dětí a dospívajících. Především uznávané hodnoty a normy v konkrétní rodině mohou velmi působit na dítě a dospívajícího. Chování jedince ovlivňuje celkové rodinné klima, názory, přesvědčení a postoje rodičů, nebo také náboţenské vyznání. Důleţité je, jak rodiče reagují na případné rizikové chování jejich dítěte (Macek 2003: 78). Rodiče tedy své děti vychovávají pomocí vlastního chování, osobnosti a vlastních postojů. Všechny tyto sloţky dítě vnímá. Pro zdárný vývoj a dobrou emotivní i sociální připravenost dítěte je vhodné, aby byly dané sloţky shodné mezi oběma rodiči a poté i s dětmi (Kolejková 1978: 63). Z výše zmíněného lze tedy neuspokojivou rodinnou situaci zařadit mezi významné rizikové faktory. Jako rodinné vlivy, které mohou iniciovat suicidální jednání dítěte či dospívajícího, lze definovat vlivy výchovné, identifikační, avšak také genetické. Jedná se především o neuspokojivé rodinné vztahy, rozvod rodičů a následné konflikty po rozvodu (Koutek 2008: 407). Dle Matějíčka a Dytrycha (1994: 134-140) bývá zmíněný rozvod velkou změnou a zátěţí pro dítě a dospívajícího, a to v kaţdém věku. Celá rozvodová situace působí na vývoj osobnosti dítěte, který můţe být díky tomu ohroţen. Dítě je vystavováno psychické zátěţi, je frustrováno a trpí. Často pak nese důsledky celé situace. Dané důsledky se nemusejí u dítěte projevit hned. Mohou uvnitř jedince růst a projevit se např. aţ na začátku dospělosti. Navíc celá situace nekončí rozvodem. Rodiče si mohou přes dítě vyřizovat své účty a konfliktní atmosféra, která měla být ukončena rozvodem rodičů, nadále trvá. Dle autorů se rozvod dítěte
22
dotýká vţdy, v kaţdém věku, za jakékoli situace. Samozřejmě malé dítě situaci vnímá jinak neţ starší dospívající. Avšak nelze říct, ţe by celou situaci, která pro ně znamená velkou změnu, nijak nevnímalo. Dítě většinou celou situaci vnímá více, neţ by si rodiče chtěli připustit. I kdyby celý proces probíhal bez velkých negativních emocí, přece jenom odchází jeden rodič, na kterého bylo dítě zvyklé. Dítě často těţce nese skutečnost, ţe osoby, na kterých mu záleţí, se navzájem nemají rádi, hádají se a ubliţují si. Daná situace u dítěte vyvolává nejistotu, úzkost, a často se poté uzavře do vlastního světa. Proto je třeba se dítěti věnovat i ve chvíli, kdy se nehroutí či nepláče, jelikoţ to neznamená, ţe situaci nevnímá a netrpí. Naopak některé děti mohou své pocity vyjadřovat agresivně a stávat se neklidnými. Daným autorům však odporují autorky Zierhutová a Mojţíšová (2006: 89-90, 99), které provedly výzkum zaměřený na rozvod z pohledu dítěte. Na výzkumu se podílely děti ve věku 10 aţ 13 let. Dle dotazníkového šetření se však nepotvrdilo, ţe by rozvod znamenal pro mladistvé tíţivou situaci. Avšak dané tvrzení nelze povaţovat za absolutní, jelikoţ nezahrnoval veškeré děti a dospívající v ČR, proto mohou být výsledky zkreslené. Jako významný faktor, který má negativní dopad na dítě a dospívajícího, Koutek (2003: 41) uvádí týrání, zanedbávání či sexuální zneužívání. Negativní zkušenost s týráním a zneuţíváním si dítě nese na celý ţivot. Malá (2008: 385, 393-394) dodává, ţe týrané děti mají následně odlišné chování. Většinou se stávají pasivními, apatickými, bez schopnosti projevovat nesouhlas či bolest, nedokáţou se radovat a vyjadřovat vlastní emoce. Mohou mít problémy s kontakty a vztahy s dalšími lidmi. Na druhou stranu dítě se můţe chovat agresivně, neklidně, či úzkostně. Děti, které byly sexuálně zneuţívané, mívají depresivní stavy, pocity viny, bezmocnosti, opuštěnosti. Určité podněty, které jedinci připomínají sexuální chování, mohou vyvolat obrovský strach, dokonce aţ panickou reakci. V pozdějším věku jedinci mohou mít problémy v sexuální oblasti – vyhýbání se sexuální aktivitě, či naopak časté střídání partnerů apod. Jedinci mají narušenou sebeúctu, pocit vlastní důleţitosti, hodnoty, a můţe také dojít k autodestruktivnímu chování. Fischer a Škoda uvádí rodinné faktory jako jedny z nezávaţnějších, a to především v mladém věku. Zmiňují, podobně jako předchozí autoři, dysfunkční rodinu, násilí v rodině, ztráta blízké osoby, dlouhodobé konflikty s rodiči i sourozenci. Dané faktory lze brát jako rizikové, pro vznik suicidálního chování u dítěte a dospívajícího (Fischer, Škoda 2009: 78).
23
Havránková (2002: 492) uvádí jako rizikový faktor i suicidium v rodině, tedy pokud někdo z příbuzných dítěte či mladistvého ukončí svůj ţivot suicidiem. Do dané skupiny lze zahrnout i osoby, které nejsou příbuzné, ale jsou dítěti či dospívajícímu blízké (Fischer, Škoda 2009: 74). Jedinec, který se ocitá v problémové situaci, můţe začít uvaţovat, ţe celou situaci bude řešit jako daný člověk. Vidí, ţe se tak situace dá řešit a začne nad suicidiem uvaţovat (Havránková 2002: 492). Rodina hraje důleţitou roli i ve chvíli, kdy dítě uvaţuje nad suicidiem, avšak pouze jako demonstrativním typem. Takové dítě se snaţí vyhroţovat rodinným příslušníkům vlastním suicidiem. U členů rodiny tak vzbuzuje úzkost a strach, také pocity viny. Postupně se tak stává hlavním vůdcem rodiny, jelikoţ ostatní dělají vše pro to, aby jedinec své hrozby nesplnil. Taková situace značí jisté poruchy uvnitř rodiny, především v komunikaci a stanovení hranic a limitů. V takové situaci je třeba oţivení autority rodičů a obnovení hranic (Havránková 2002: 494). Rodinná situace můţe představovat riziko i po té, co se dítě či dospívající o suicidium pokusí. Celkově lze suicidální pokus povaţovat za riziko, ţe se jedinec o ukončení vlastního ţivota pokusí znovu. Rodiče proto v takové situaci často reagují neadekvátním způsobem (Koutek 2003: 41). Rodiče mají pocity viny a strach, ţe se dítě o suicidium pokusí znovu. Dané pocity se však střídají se zlostí. Rodiče mají tendenci dítě či mladistvého hlídat a neustále kontrolovat, coţ zvyšuje napětí a konflikty uvnitř rodiny. Celá situace následně zvyšuje riziko, ţe se mladistvý o suicidium opět pokusí. Z tohoto důvodu je nezbytné po suicidálním pokusu dítěte či dospívajícího pracovat s celým rodinným systémem. Pro danou práci můţe být vhodná rodinná terapie (Koutek 2008: 408-409). Rizikovým faktorem, se můţe stát také sociální situace, především tedy špatná sociální situace rodiny, případná nezaměstnanost rodičů (Fischer, Škoda 2009: 78). V dnešní době jiţ děti a dospívající více dbají, zda jsou oblečeny ve značkovém oblečení nebo mají nejnovější druhy technologie (mobil, tablet). Pokud tomu tak není, a jedinec a jeho rodina se nemůţe finančně dovolit tak drahé oblečení nebo další věci, dítě či dospívající poté musí čelit posměškům či odmítání kontaktu ze strany spoluţáků a vrstevníků. Taková situace velmi působí na psychiku dítěte a dospívajícího a jedinec poté musí bojovat s pocity méněcennosti (Koutek 2003: 42). Dalším vlivem, který působí na vývoj suicidálního chování dítěte či dospívajícího v rámci rodinné situace, se můţe stát ztráta základní vztahové osoby dítěte či dospívajícího (Koutek 2003: 41). Především v dětství jsou jedinci na své blízké velice 24
vázaní a smrt nebo jiná ztráta takové osoby pro ně můţe být velkým traumatem (Špatenková 2011: 136). Jedinec následkem ztráty proţívá pocity úzkosti, velkého smutku a deprese. Můţe dojít ke ztrátě jistoty a bezpečí, jedinec můţe být přesvědčen o své neschopnosti a bezmocnosti. Je důleţité, aby dítě či dospívající mohl své proţitky s někým sdílet. Tím, ţe bude moci o svých pocitech s někým mluvit, získá podporu a pocit porozumění. Naopak, v případě nesdílení pocitů, by mohlo dojít k osamocení a izolaci jedince (Vágnerová 2012a: 426-430). Osamělost či samota bývá příčinou suicidálních činů, jelikoţ si jedinec připadá na světě zbytečný. Můţe začít uvaţovat nad vlastní potřebností a důleţitostí. Proto je důleţité, aby takovému jedinci poskytla podporu alespoň jeho rodina a nejbliţší (Havránková 2002: 491-492).
3.2 Školní situace Vedle rodiny je pro dítě a dospívajícího velmi důleţitým místem škola. Ve škole tráví mnoho času a je proto zřejmé, ţe se tak stává důleţitým faktorem pro jeho kvalitní vývoj. Školní situace dítěte či dospívajícího je spojená s celkovou rodinnou situací. Dané dva faktory jsou v častém souběhu, nebo se navzájem doplňují při suicidálním vývoji (Koutek 2003: 42). Dle Janiše (2001: 7) je důleţitá vzájemná spolupráce školy a rodiny dítěte či dospívajícího, jelikoţ obě dvě instituce se snaţí o harmonický vývoj jedince a obě dvě instituce usilují o výchovu a vzdělávání. Škola by měla pro děti a dospívající znamenat bezpečné prostředí, které jim pomáhá v průběhu jejich vývoje. Janiš (2001: 5) uvádí, ţe se rodina podílí na vytvoření vztahu dítěte ke škole. Mladší děti jsou ovlivňovány postojem rodičů ke vzdělávání, tedy tím jakou hodnotu rodiče vzdělávání přisuzují. Vágnerová (2012b: 316) dodává, ţe pro mladší školáky rodina představuje autoritu i ve vztahu ke škole. Dítě přebírá názory vlastních rodičů ke vzdělání a obecně ke škole. Pokud tedy pro rodiče škola není významnou hodnotou, dítě daný postoj přijme. Pokud vzdělání nepatří mezi důleţité hodnoty rodiny, nepředstavuje důleţitý význam ani pro dítě, tudíţ nebude usilovat o úspěch. Škola pro něj začne představovat pouze přítěţ a následně se projeví školní neúspěšnost. Většinou je však úspěšnost vlastního dítěte pro rodiče důleţitá. Rodiče uvaţují do budoucností, tedy aby bylo jejich dítě připraveno na budoucí uplatnění. Takové uvaţování však dítě nevidí, jelikoţ ţije přítomností a aktuálními proţitky. Kübler-Rossová (2003: 121-122) se zabývá příčinami suicidií dětí a jako jednu z příčin uvádí nastavení dnešní společnosti na výkon člověka, především pak zaměření na výkon dítěte ve škole, kontrolovaný ze
25
strany rodičů. Ti vytváří na dítě nátlak formou: „Budu tě mít rád, když…“ Dítě se pak snaţí dostát přání rodičů, aby dosáhlo jejich lásky. Taková výchova není vyhovující, jelikoţ pro dítě představuje velké napětí. Macek (2003: 81) dodává, ţe pokud bude dítě či dospívající plnit pouze poţadavky druhých a zároveň nebudou uspokojována jeho osobní přání, rozvíjí se u něj úzkostné pocity a celkově se mění postoj k sobě samému. V pozdějším věku, v období dospívání, se mění postoj jedince ke škole. Pokud v rodině nebylo vzdělání povaţováno na důleţitou hodnotu, můţe následné studium (po povinném základním vzdělání) odmítat nebo na něj rezignovat. Mnoho dospívajících však touţí dosáhnout určitého vzdělání. To si vybírají na základě budoucího chtěného povolání. Avšak jejich motivace ke studiu je slabá. Snaţí si udrţet určitý standard, který nevede ke konfliktu s rodiči ani se spoluţáky, nesniţuje jeho sebevědomí a zároveň nevyţaduje mnoho námahy (Vágnerová 2012b: 417-418). Dobrý prospěch a vztahy ve škole mají pozitivní vliv na psychiku dítěte a dospívajícího. Naproti tomu školní neúspěch a problémy mohou vyústit v suicidální myšlenky. Takové problémy mohou způsobovat zhoršený prospěch, menší nadání jedince nebo špatné vztahy se spoluţáky či učiteli. Dyslexie a dysgrafie můţe pro jedince představovat téţ problém. Pokud se takovému jedinci nedostane pochopení a správného zacházení, celá situace bude pro něj znamenat velkou zátěţ. Na jedince bude nakládán velký nárok, bude přetěţován, a jelikoţ situaci nebude zvládat, můţe dojít k pocitům absolutní neúspěšnosti. Ty poté mohou představovat počátek depresivních myšlenek a dokonce i suicidálních tendencí (Koutek 2003: 41-42). Problémovým faktorem se můţe také stát vztah s učitelem (Koutek 2003: 42). V dětství má jedinec k učiteli určitý vztah. Od učitele očekává podporu, na kterou byl doteď zvyklí ve své rodině. Proto je důleţité, aby mu daná podpora ze strany učitele byla poskytována. Dítě získává pocit bezpečí v novém prostředí a lépe pracuje a celkově se vyvíjí. Dobré výsledky mají za následek vyšší sebedůvěru, a dítě se stává jistější. Naopak špatné školní hodnocení působí na sebedůvěru negativně a dítě získává pocit nejistoty. Můţe se objevit zánik motivace ke zlepšení výsledků, protoţe „to stejně nemá cenu“. V pozdějším školním věku se vztah ke škole mění a mění se i vztah k učiteli. Ţáci více kladou důraz na spravedlnost a vyţadují stejné podmínky (Vágnerová 20012b: 331-337). Dospívající jsou jiţ kritičtější k poţadavkům ze strany učitele a školy. Starší jedinec jiţ nechce automaticky akceptovat veškeré rozhodnutí učitele. Usilují o rovnost a moţnost projevu vlastního názoru. Avšak způsob, jakým argumenty doprovází, nemusí být vhodný, a proto učitelé dané jedince označí za drzé 26
a nepřizpůsobivé (Vágnerová 2012b: 414). Učitelé mají určitou moc nad ţáky, kterou jim svěřuje škola. Díky této moci učitelé mohou od ţáků vyţadovat určitý způsob chování a jednání ve školní třídě. Učitel má také moţnost hodnotit ţáka podle jeho výsledků. Daná evaluace se poté můţe rozcházet s názorem dítěte či dospívajícího. Jedinci mají pocit, ţe učitelé jsou nespravedliví při známkování a kladou na ně příliš vysoké nároky (Šeďová 2012: 233-237). Učitelé by však neměli dané moci zneuţívat. Své výsadní postavení učitel můţe vyuţívat pro násilí či teror, nebo můţe na své ţáky vyvíjet velký nátlak a poţadovat vysoký výkon. Dané chování učitele má na dítě či dospívajícího velmi negativní dopad. U jedinců pak můţe docházet ke sníţení sebeúcty a sebevědomí, a s tím i spojené rizikové chování - především uţívání drog či poruchy příjmu potravy. Tyto problémy dále velmi negativně ovlivňují celkovou situaci jedince (Macek 2003: 78-79). Špatenková uvádí jako spouštějící faktor suicidálního jednání související se školní situací strach ze zkoušek, či změnu prostředí – změna škol (Špatenková 2011: 137-138).
3.3 Vrstevnické a partnerské vztahy Se školní situací souvisí samozřejmě také vztahy mezi vrstevníky. Dle Macka (2003: 57) děti a dospívající touţí zapadnout mezi své vrstevníky a cítit, ţe jsou jimi oceňováni a slyšeni. Získávají tak určitou pozici uvnitř kolektivu a tím i pocit významnosti. Vzájemně sdílejí zkušenosti, problémy a nejistoty či nejasnosti. Avšak i přes to, ţe je jedinec součástí daného sdílení, můţe se cítit osamělý, jelikoţ vrstevnické vztahy jsou pouze prostředkem k hledání sebe sama a získávání pocitu vlastní hodnoty. Děti a dospívající, kteří se nedokáţou zařadit do nějaké vrstevnické skupiny, mohou pociťovat určité stigma a mít tak niţší sebevědomí oproti ostatním, zdařile začleněným vrstevníkům (Macek 2003: 57). Koutek dodává, ţe dobré vztahy s vrstevníky a získání určité pozice uvnitř party působí na jedince pozitivně a získává tak potřebné sebevědomí. V případě, kdy má jedinec problém se začleněním do skupiny, skupina ho nepřijímá či dochází k šikanování, mohou se u jedince objevit pocity méněcennosti a suicidální tendence. Takové situaci jsou často vystaveny děti, které se určitým způsobem odlišují od ostatních spoluţáků či vrstevníků. Typickým problémem je obezita nebo menší tělesná zdatnost. Ve starším školním věku si chlapci často měří své síly a ve chvíli, kdy se jedinec nedokáţe ostatním chlapcům vyrovnat, ocitá se tak na okraji skupiny. Pro dívky
27
je v tomto věku typický důraz na dobrý vzhled a postavu. Proto se lze často setkat s poruchou příjmu potravy. Dívky si přejí být pěkné a hubené, a proto odmítají jíst. Dívky a chlapci, kteří se nedokáţou začlenit do kolektivu, postrádají dostatek kvalitních vztahů a jejich sebevědomí se sniţuje (Koutek 2003: 42). Izolace od vrstevnické skupiny má negativní dopad na rozvoj jedince, především pak na schopnost navazovat vztahy. Jedinec neumí správně interpretovat chování ostatních a vhodně na ně reagovat. Vytvoření kvalitního přátelství či partnerství tak pro něj můţe později představovat problém (Vágnerová 2012b: 339). Přátelství je specifičtějším vztahem, neţ jsou vrstevnické vztahy. Důleţitější roli hrají spíše u dívek, které od přátelství očekávají moţnost sdílení pocitů, důvěru, upřímnost a otevřenou komunikaci. U chlapců je důleţitý spíše respekt, výkon a sociální dovednosti (Macek 2003: 57). Přátelství dětem a dospívajícím celkově slouţí k pocitu příslušnosti k určitým lidem, solidaritě a vzájemné kamarádské pomoci a podpory. Jedinec si pěstuje sebeúctu a proţívá pozitivní emoce. Přátelství a příslušnost ke skupině však nemusí mít pouze pozitivní vliv na jedince. Mohou také vést k rizikovému chování jedince (Macek 2003: 81). Proto lze za další rizikový faktor, který souvisí s vrstevnickými vztahy, označit příslušnost k problémové partě. Pokud se dítě stýká s vrstevníky, kteří u něj povzbuzují negativismus, můţe se s takovým chováním ztotoţnit a naučit se tak jednat. Jelikoţ touţí někam patřit a mít přátele, přistupuje na dané vzorce chování. Často pak z toho důvodu jedinec začne kouřit, pít alkohol či uţívat drogy, můţe také dojít k delikventnímu jednání. Lze se setkat i s případy suicidií více členů dané party (Koutek 2003: 42). Dle Koutka (2003: 63-65) existuje úzká souvislost mezi suicidálním jednáním dítěte či dospívajícího a užíváním návykových látek, především alkoholu. Uţívání alkoholu uvolňuje emoce a podporuje euforii. Zároveň však jeho dlouhodobé uţívání můţe působit na psychický stav člověka a způsobovat depresi. Stává se tak dalším rizikem pro vznik suicidálního jednání. Jako další faktor, kde mají své místo návykové látky ve vztahu k suicidiu, je intoxikace. Jedinci vyuţijí alkohol či drogu jako způsob pro vykonání suicidálního činu. Je však obtíţné říci, zda se opravdu jednalo o suicidální jednání a ne o nechtěné předávkování. Fischer a Škoda (2009: 78) dodávají navíc problémy v partnerských vztazích, čímţ jsou myšleny především konflikty s partnerem nebo neopětovaná láska. Vágnerová (2012b: 435) dodává, ţe je tento rizikový faktor typický pro dospívající, jelikoţ v daném období se objevují první lásky a navazování prvních partnerských vztahů. Lásky v daném období jsou typické střídajícími pozitivními a negativními 28
proţitky. V jednu chvíli je jedinec velmi radostný aţ euforický, ve druhé chvíli cítí pochyby, úzkost, či zlost. Rozchod s partnerem v období dospívání jedinec bere jako velké trauma.
3.4 Zdravotní stav Specifické rizika pro vznik suicidálního chování mají psychiatrické onemocnění. Někteří odborníci uvádějí, ţe kaţdé suicidální jednání prokazuje psychickou poruchu jedince, kdy má člověk narušený základní sebezáchovný pud. Avšak někteří odborníci odrazují od dané definice suicidálního jedince a prosazují názor, ţe jednání člověka nemusí být vţdy patologické. Člověk se rozhoduje svobodně a sám si chce zvolit čas a způsob své vlastní smrti. Psychiatrická porucha tedy můţe v suicidálním jednání člověka hrát určitý význam, ale nemusí být pravidlem (Koutek 2003: 58). Fischer a Škoda (2009: 74) uvádí velké mnoţství psychických faktorů, které zvyšují riziko suicidálního jednání. Řadí mezi ně depresivní poruchy, úzkostné poruchy, bipolární poruchy, posttraumatické stresové poruchy, obsedantně kompulzivní poruchy, panické poruchy, poruchy příjmu potravy, schizofrenie, abúzus alkoholu, či poruchy osobnosti se sklonem k impulzivitě, nestabilitě emocí a pocitu prázdnoty. Mezi časté psychické poruchy patří afektivní poruchy. Jedná se o projevy chování, které neodpovídají reálné ţivotní situaci. Celkově narušují uvaţování jedince, a vedou ho k neadekvátnímu jednání. V rámci afektivních poruch můţeme rozlišit depresivní poruchu, manickou poruchu a bipolární poruchu (Vágnerová 2012a: 370371). Bipolární porucha je typická právě střídáním depresivní a manické epizody. Dítě či dospívající je v době mánie velmi euforicky naladěné, společenské, hovorné, s pocity všestranné výkonnosti (Hort 2008: 181-183). Naopak v době depresivní epizody se jedinci nedokáţou radovat, trpí nízkým sebehodnocením, pocity viny, proţívají smutek a zoufalství. V takové chvíli se často objevují i myšlenky na smrt a suicidium (Malá 2008: 189). Z toho důvodu je depresivní porucha či depresivní epizoda u bipolární poruchy často spojována se suicidálními myšlenkami a představuje velké riziko pro moţné suicidální jednání dítěte či dospívajícího (Koutek 2003: 59). Dalším okruhem psychických poruch jsou neurotické a úzkostné poruchy, kde je pro suicidální tématiku významná především panická porucha, generalizovaná úzkostná porucha a posttraumatická stresová porucha. Úzkostné poruchy jsou typické chronickou úzkostí. Jedinec není schopen ovládat své pocity ani vlastní jednání, které je vůči situaci
29
nepřiměřené. Projevuje se iracionálním strachem a vyhrocenými atakami (Vágnerová 2012a: 399, 401). Děti a dospívající trpící některou z daných poruch proţívají určité situace mnohem intenzivněji neţ ostatní. Jedná se např. o pocity napětí, úzkosti a nepřiměřeného strachu ze zkoušky, kdy emoce jedince jsou mnohem silnější neţ v případě jeho spoluţáků. Poruchy působí na jedince velmi intenzivně a často souvisejí s depresivní poruchou. U daných poruch je tedy také moţné sledovat suicidální jednání (Koutek 2003: 67). Posttraumatická stresová porucha je důsledek působení velmi traumatizujícího záţitku, kdy jedinec proţíval hrůzu, bezmoc a strach o vlastní ţivot. Takovou situací se můţe stát přírodní katastrofa, autohavárie, únos, fyzické týrání, sexuální zneuţívání apod. (Kocourková 2008: 252). Pro posttraumatickou stresovou poruchu je typické znovuproţívání a přetrvávání dané události ve vědomí jedince. Člověk neustále proţívá pocity strachu a bezmoci a má potřebu vyhnout se podnětům, které dané trauma připomínají. Celkové proţívání dané situace je ovlivňováno vývojovou úrovní jedince a jeho odolností (Vágnerová 2012a: 425). Jelikoţ dítě či dospívající trpí nepříjemnými pocity, jeho myšlenky se mohou stočit k suicidiu. Pokud traumatizující situace přetrvává, má tedy formu přetrvávajícího traumatizujícího záţitku (př. týrání, zneuţívání), jedinec můţe vidět jediné východisko v suicidiu (Koutek 2003: 69-70). Jako jednu z nejzávaţnějších duševních poruch Malá (2008: 145) uvádí schizofrenii. Mezi příznaky dané poruchy patří nepřiměřené a nápadné chování, halucinace, bludy, oploštění emocí, nesrozumitelná a nesouvislá řeč. Můţe dojít aţ ke ztrátě kontaktu s realitou, kdy jedinec propadá vlastnímu světu. Koutek (2003: 62-63) dodává, ţe u velké části schizofreniků se také projevuje deprese, tedy především u smíšených typů poruchy – schizoafektivní poruchy. Onemocnění a jeho důsledky mohou být pro jedince velkou přítěţí. Objevuje se tedy riziko, ţe bude chtít z důvodu zbavení svého utrpení ukončit svůj ţivot suicidiem. Zároveň je však třeba odlišovat vědomé jednání směřující k smrti a jiné sebepoškozují jednání, které je zapříčiněno psychotickými proţitky jedince, např. kdy jedinec vyskočí z okna z důvodu zachránění se před svými bludy. Ve druhém případě se nejedná o suicidium v pravém slova smyslu. Disharmonický (nevyvážený) vývoj osobnosti se můţe také stát rizikovým faktorem pro rozvoj suicidálního jednání. Představuje určitý předstupeň pro diagnostiku poruchu osobnosti, jelikoţ tu ještě nelze z důvodu vývoji osobnosti dítěte či dospívajícího v daném období diagnostikovat. V dospělosti lze pojmenovat několik druhů poruchy osobnosti, např. paranoidní, disociální, emočně nestabilní, histrionskou 30
apod. Pro kategorii dětí a dospívajících se však uvádí disharmonický vývoj osobnosti s například anxiózními rysy. Ve vztahu k suicidálnímu jednání jsou pak významné rysy disociální (bezohlednost vůči sociálním normám, nízká frustrační tolerance, nízký práh pro uvolnění agrese nebo násilí), rysy histrionské (labilní emotivita, dramatizace, teatrálnost), rysy anxiózní (pocity obav, nejistoty, nedostatečnosti, citlivost vůči kritice a odmítnutí) a rysy emočně nestabilní (impulzivní jednání, nízká sebekontrola, emoční nestálost). U zmíněných rysů osobnosti lze předpokládat riziko suicidálního chování (Koutek 2003: 68). Somatické onemocnění (tělesné onemocnění či postiţení – amputace končetiny, ochrnutí apod.) můţe představovat velký vliv na rozvoj suicidálních tendencí. Jedinci mají často problémy s přizpůsobením, špatně se jim navazují vztahy v kolektivu a také v partnerství. Pro jedince to znamená významné znevýhodnění, coţ následně způsobuje depresivní proţívání celé situace a další psychické obtíţe. Tělesné onemocnění však pro děti a dospívající nepředstavuje významný rizikový faktor. Neznamená to ţe, situace není pro jedince závaţná, ale je to z důvodů kvantitativních. V tomto věku není tělesné onemocnění tak časté jako například školní či rodinné problémy (Koutek 2003: 42). Stejně tak uvádějí Fischer a Škoda (2009: 73) somatické onemocnění jako jeden z rizikových faktorů, avšak v období dětství a dospívání jako méně častý. Nejrizikovějším obdobím je, dle autorů, doba, kdy lékaři jedinci diagnostikují určité onemocnění, poté také terminální stadia nemocí, kdy člověk nechce být na obtíţ ostatním.
3.5 Náboženské skupiny Vlastní víru lze zařadit do faktorů rizikových, avšak v určitém případě i do protektivních faktorů. Věřícímu jedinci můţe být víra nápomocná při vyrovnání se s tíţivou ţivotní situací či překonání obtíţí. Mnoho náboţenství suicidium odmítá, zakazuje nebo zaujímá neutrální postoj. Existují však náboţenské skupiny, které podněcují suicidální jednání svých členů. Často je to v rámci psychické manipulace, kterou řídí vůdce skupiny. Jako takové náboţenské skupiny jsou charakterizovány sekty (Fischer, Škoda 2009: 79-80). Vágnerová (2012a: 696-698) dodává, ţe náboţenství na jedince můţe mít pozitivní i negativní vliv. Pozitivní ve smyslu poskytnutí smyslu ţivota, stabilizace ţivota, určitého řádu, způsobu zvládání určitých problémů pomocí rituálů. Avšak náboţenství můţe být zneuţito a získat tak negativní vliv na člověka.
31
Stanovený řád podle vyznávaného náboţenství můţe být netolerantní a přinášet utrpení. Vyuţívá nátlak, různé tresty za porušení pravidel a celkově manipuluje a deformuje ţivoty svých členů. Takové sekty mají v čele vůdce, který představuje absolutní autoritu. Jeho rozhodnutím se musejí řídit všichni ostatní členové. Nabízí zvláštní záţitky a vědomosti, které jsou pro některé jedince lákavé a chtějí se tak stát součástí dané náboţenské skupiny. Takovým jedincům také vyhovuje autoritářství a mocenská asymetrie mezi jimi samotnými a vůdcem sekty, jelikoţ jim přináší pocit ochrany, jistoty či alternativní rodičovskou moc. Sektami mohou být ohroţeni především dospívající, kteří přijímají duchovní ţivot a hledají v něm svou identitu. Jsou ochotni přistoupit na něco nového, co v nich vzbudí zvědavost a zájem. Nevnímají rizika, které při vstupu do sekty hrozí, nebo je nepovaţují za bezvýznamné oproti slibovaným novým zkušenostem či moţnostem. Mohou tak souhlasit i s přerušením kontaktu s vlastní rodinou, omezení vlastního soukromí a slibu absolutní oddanosti a podřízenosti. Celkem bez problémů přenechají zodpovědnost, vlastní rozhodování a samostatnost na starost sektě, jelikoţ ještě nechtějí přijmout povinnosti dospělého, které na něj postupně přechází. Motivace dospívajících pro vstup do sekty můţe být také z důvodu určité zátěţe či frustrace, kterým si jedinec právě prochází. Sekta mu nabízí řešení, které shledává jako vhodné a v danou chvíli výhodné (Vágnerová 2012a: 702-706). Jakékoli náboţenské učení předepisuje určité normy chování v běţných situacích ţivota člověka. Záleţí však na tom, jak dané normy chování omezují člověka v jeho svobodném rozhodování. V případě sekty mají členové přesně stanovený řád. Mají vymezené způsoby chování, oblékání, stravování, komunikace s ostatními lidmi apod. Jakékoli odlišné chování je trestáno. V sektě jsou stanovené určité rituály či předepsané aktivity, kterých se členové musí účastnit. Zároveň dané rituály a aktivity způsobují omezení svobody členů, jelikoţ zabírají jejich veškerý čas. Některé chování vynucované sektou jsou proti běţným morálním normám či právním předpisům. Ovlivnění chování členů celé sekty pak můţe vyústit i v hromadné suicidium. Členové jsou natolik ovlivněni a ztotoţnění s vírou sekty, ţe souhlasí s vykonáním suicidia (Vágnerová 2012a: 710-712).
32
Shrnutí Špatenková (2011: 137-138) dodává, ţe i přes to, ţe lze definovat určité důvody či faktory, tak neznamená, ţe všechny osoby, které se s nimi setkají, se pokusí o suicidium. Lze nalézt osoby, které se s danými problémy setkávají, ale o suicidiu neuvaţovaly. Proto autorka uvádí, ţe se nejspíše jedná o nahromadění více problémů a náročných ţivotních situací, které jsou poté završeny tzv. poslední kapkou, tedy impulzem k suicidálnímu jednání. Závěrem kapitoly bych tedy ráda uvedla, ţe výše zmíněné rizikové faktory nejsou výčtem všech moţných faktorů způsobující suicidální chování dětí a dospívajících, jelikoţ jich je velmi mnoho. Také je nutné říci, ţe ne všechny faktory působí na všechny jedince stejně, tudíţ nemusí nutně způsobovat suicidální chování u dětí a dospívajících. Zároveň však povětšinou působí společně, doplňují se a tím i navzájem stupňují riziko. Při práci s danou věkovou skupinou bychom si tedy měli všímat jejich působení na jedince, a předcházet rozvoji suicidálního vývoje. Způsob práce s dětmi a dospívajícími a moţné sluţby poskytující jim pomoc přiblíţím v další kapitole.
33
4. Pomoc dětem a dospívajícím se suicidálním chováním Poskytnutí pomoci dětem a dospívajícím, u kterých se projevuje suicidální chování je nezbytné. Následující kapitolu budu věnovat práci sociálního pracovníka s danými dětmi a dospívajícími. Sociální pracovník, který nepracuje přímo ve sluţbách krizové pomoci (krizovém centrum, krizová linka), se příliš často nesetkává se suicidálním klientem. Avšak takové setkání se nikdy nevylučuje, a proto je důleţité, aby kaţdý pracovník znal alespoň základy práce s klientem, v tomto případě s klientem v období dětství a dospívání, který má suicidální tendence (Klimentová 2013b: 19). V následující kapitole se také zaměřím na sluţby, které nabízejí a poskytují pomoc právě daným jedincům.
4.1 Sociální práce s dětmi a dospívajícími se suicidálním chováním Sociální pracovník by měl umět správně zareagovat na riziko suicidálního chování a poskytnout jedinci pomoc alespoň do té doby, neţ se mu bude moci věnovat speciálně školený odborník, kterým je ve většině případů psychiatr (Klimentová 2013b: 19). Sociální pracovník se tedy se suicidálním klientem můţe setkat v jakémkoli zařízení, ve kterých působí. Můţe se jednat o nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ, domy na půl cesty, azylové domy pro matky s dětmi (Zákon o sociálních sluţbách §34), nebo také školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy - diagnostické ústavy, dětské domovy (případně dětské domovy se školou) či výchovné ústavy (Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních §2). Z výše zmíněného vyplívá, ţe sociální pracovník se v průběhu své práce můţe setkat se suicidálním dítětem či dospívajícím, a proto je důleţité, aby se v dané oblasti orientoval. Znalost rizikových faktorů, které způsobují suicidální chování, je tedy přínosem a slouţí k upozornění pracovníka na moţná rizika. Úkolem sociálního pracovníka je rozpoznat riziko suicidálního chování dítěte či dospívajícího a následně jedinci poskytnout pomoc. Metody, které pro získání informací o situaci jedince pouţije, se odvíjí podle věku jedinec. Základní metodu představuje rozhovor. Dále lze vyuţít observaci (pozorování), různé projektivní metody, ale také i analýzu jiţ existujících dokumentů. Dané metody lze vyuţít jak u dětí, tak i u dospívajících jedinců (Řezníček 1994: 36). V rámci observace si pracovník všímá veškerých verbálních i neverbálních projevů jedince. Sleduje jeho chování, mimiku 34
a také vzhled. Pro lepší pochopení situace jedince je důleţitý rozhovor, který obsahuje jak obecné tak i specifické otázky. Pomocí obecných otázek lze mapovat psychický a zdravotní stav jedince, jeho obavy, plány, také situaci ve škole, v rodině, či ve vztazích s kamarády. V rozhovoru je dobré se zaměřit jak na dřívější problémy, tak i na současnou situaci dítěte či dospívajícího. Specifické otázky slouţí k získání konkrétních informací o ztrátách či krizových situacích, které jedinec proţívá. Otázky jsou také zaměřeny na předchozí suicidální myšlenky či dokonce dřívější pokusy o suicidium (Klimentová 2013b: 61). U dětí se mohou vyuţít různé alternativní metody. Často ještě neumějí pojmenovat problém, nebo proţité trauma. Proto je u nich vhodné vyuţít určitou alternativu, která pomůţe odhalit emoční a vývojový stav dítěte. Takovou alternativní metodou můţe být kresba. Pomocí kreseb lze rozpoznat, co dítě proţívá, či zda si prošlo určitou krizovou situací. S kresbou lze také dále pracovat, jelikoţ si dítě můţe postupně uvědomovat své trauma, a můţe na svou situaci postupně nahlíţet z jiné perspektivy (Whitney-Peterson, Hardin 2002: 17). U dospívajících, kteří jsou váţně ohroţeni rizikem suicidálního jednání, můţe sociální pracovník vyuţít krizovou intervenci. Krizová intervence představuje metodu, která pomáhá jedinci ujasnit si vlastní proţívání a situaci, v níţ se nachází, a která pro něj představuje velkou zátěţ či ohroţení. Pracovník poskytující krizovou intervenci usiluje o zabránění ohroţujícího jednání dospívajícího a pomáhá mu danou situaci řešit (Vodáčková 2002: 60). Metodami práce se suicidálními dětmi a dospívajícími se více zabývám ve své bakalářské práci (Metody práce se suicidálními mladistvými v Krizovém centru pro děti a dospívající v Brně). Obecně by sociální pracovník, při práci se suicidálním dítětem či dospívajícím, měl vyuţívat zásad empatie, akceptace a kongruence (opravdovosti). Pracovník by měl projevovat zájem o klienta a o jeho tíţivou situaci. Měl by se dokázat vcítit do jeho situace a být mu oporou. Zároveň je důleţité respektovat jedince a jeho právo na svobodné rozhodování (Řezníček 1994: 23). Pracovník by měl vyuţívat techniky aktivního naslouchání. Jedná se o techniku, kdy naslouchající (tedy pracovník) usiluje o maximální pochopení svého mluvčího (tedy klienta) či jeho situace pomocí poskytování zpětné vazby. K aktivnímu naslouchání se vyuţívá povzbuzování, objasňování, parafrázování, zrcadlení emocí, sumarizace a ocenění (Kappl, Janebová 2013: 265-267).
35
Pracovník by měl ovládat prvky nonverbální komunikace, která tvoří důleţitou součást celého rozhovoru. Jedná se především o udrţení očního kontaktu, avšak v určité míře, aby naopak u jedince nezpůsoboval nepříjemný pocit. Dále je důleţitý výraz tváře, např. úsměv, přikyvování, pohyby obočí apod. Neměl by se objevovat nesoulad mezi slovy a výrazem tváře. Také gestikulace rukou a nohou vyjadřují určité emoce či nálady. Nevhodné jsou zkříţené nohy a ruce, zaťaté pěsti nebo poklepávání. V neposlední řadě je důleţitý tón hlasu, který by neměl být příliš hlasitý, na druhou stranu ani moc tichý (Řezníček 1994: 46). Pracovník by měl respektovat i tempo řeči dítěte či dospívajícího. Většinou se jedinci, kteří mají suicidální tendence, vyjadřují pomalu a mohou mít i zpomalené pohyby a reakce. Pracovník by se měl tempu přizpůsobit a v ţádném případě projevovat netrpělivost, nervozitu nebo na jedince spěchat. Člověk je v dané chvíli velmi citlivý a potřebuje podporu. (Havránková 2002: 494-495). Pokud pracovník dané předpoklady pro práci nesplňuje nebo nedodrţuje, naruší to celou spolupráci mezi ním a jedincem a pomoc z jeho strany nemusí být účinná. Proto by měl být pracovník vnímavý, adekvátně reagovat na vzniklou situaci. Měl by motivovat jedince k vyuţití jiného řešení jeho situace neţ je suicidium, a nabídnout mu kontakt na jiného odborníka, který se dané problematice více věnuje a můţe mu tak nabídnout lepší pomoc – psycholog, psychiatr (Řezníček 1994: 23, 34). Při práci se suicidálním dítětem či dospívajícím se nesmí opomínat jeho rodina. Sociální pracovník tedy pracuje s celým rodinným systémem jedince. Tato práce je zaměřená na posouzení funkčnosti rodiny a pomoci její problém řešit. Zároveň musí podporovat rodinu, aby se do řešení co nejvíce zapojila a vyuţila vlastní síly. Příště, aţ se rodina setká s určitým problémem, budou schopni ho řešit sami bez pomoci odborníka. Pro sociální práci s rodinou je vhodné vyuţít systemické přístupy. Základem systemické rodinné terapie je pohled na problém, jako na problém celého rodinného systému. Ţádnému z členů není přisuzována vina za vznik konkrétní situace (Thelenová 2013: 63-65). V případě, kdy rodina označuje suicidální jednání dítěte či dospívajícího jako jediný problém, často tomu tak není. Na celkové situaci má podíl celá rodina, a proto je třeba pracovat se všemi jejími členy. Pracovník usiluje o přetvoření rodinného systému jako celku. V průběhu práce s rodinou se začlení do jejich systému, sleduje a odhaluje strukturu rodiny a následně vytvoří podmiňující okolnosti. Cílem je tedy restrukturace rodiny. Ta změní očekávání a poţadavky všech členů a také vztahy mezi jednotlivými členy rodiny. Restrukturace hraje významnou úlohu právě pro dítě či 36
dospívajícího, který byl na začátku označován jako „problém“. Ve výsledku by jiţ neměl být povaţován za odlišného nebo problémového (Minuchin 2013: 103-104). Důraz se klade na přetvoření uzavřené rodiny na otevřenou. Uzavřená rodina je rigidní a mezi členy se mohou objevovat konflikty a krize. Naopak otevřená rodina je tolerantnější a přizpůsobivá moţným změnám uvnitř systému (Thelenová 2013: 65-66). Při práci s rodinou je důleţité také uvést sanaci rodiny. Matoušek definuje sanaci rodiny jako: „postupy podporující fungování rodiny, které jsou opakem postupů vyčleňujících některého člena rodiny kvůli tomu, ţe někoho ohroţuje, případně kvůli tomu, ţe je sám někým z rodiny ohroţen.“ (Matoušek 2008: 185). Sanace rodiny slouţí k předcházení či zmírnění moţného ohroţení dítěte. Cílem je poskytnout rodičům a jejich dítěti pomoc a podporu, která umoţní uchování rodiny jako celku. Zahrnuje opatření sociálně-právní ochrany, různé sociální sluţby a další programy, které rodině s ohroţeným dítětem pomohou (Bechyňová 2011: 18). Aktéry sanace jsou tedy rodina ohroţeného dítěte, sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí (obvykle celou sanaci iniciuje), pracovník centra pro sanaci rodiny, a moţní další odborníci, kteří pracují s rodinou a dítětem (Klimentová 2013a: 75). Je tedy velmi důleţitá vzájemná spolupráce. Taková spolupráce však můţe být nelehkým procesem, jelikoţ kaţdá profese má jinou kulturu a jiné hodnoty či normy. Také záleţí na poţadavcích ze strany systémů, pod které jednotlivé spolupracující organizace náleţí. Spolupráce tak můţe být problematická uţ při formulaci zakázky, následně při předávání informací o klientovi mezi jednotlivými organizacemi, a nakonec také při hodnocení celé sanace (Janebová 2011: 17-18). Sanace rodiny je obvykle poskytována pomocí sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi, kterým se budu věnovat v následující kapitole společně s dalšími typy pomáhajících sluţeb (Klimentová 2013a: 75-77).
4.2 Služby poskytující pomoc suicidálním dětem a dospívajícím V České republice existuje několik zařízení, které nabízejí sluţby dětem a dospívajícím, kteří se ocitají v krizové situaci. Jedná se o zařízení sociálních služeb, řídící se zákonem o sociálních sluţbách, a také o zařízení sociálně-právní ochrany, podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí. V této kapitole charakterizuji ty sluţby, které jsou pro děti a dospívající se suicidálním chováním vhodné. Ze zařízení sociálních sluţeb jsou vhodné především služby krizové pomoci (zařízení pro krizovou pomoc). Dané zařízení poskytuje sluţby, které jsou orientovány
37
právě na pomoc osobám v krizi. Osoby jsou ohroţeny na zdraví či ţivotě a nejsou schopni situaci řešit s pomocí vlastních sil (Zákon o sociálních sluţbách §34). Zákon (Zákon o sociálních sluţbách §32) definuje konkrétní sociální sluţby, které zahrnují sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence. Z daných sluţeb by pro pomoc suicidálním jedincům byly vhodné především sluţby sociální prevence a také odborné sociální poradenství. Ze sluţeb sociální prevence se jedná především o telefonickou krizovou pomoc, krizovou pomoc, sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi, nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ, a lze také uvést i domy na půl cesty a azylové domy pro matky s dětmi. Telefonická krizová pomoc a krizová pomoc jsou podobné sluţby. Rozdílem je forma poskytování, která je u telefonické krizové pomoci pouze terénní (pomocí telefonu, internetu, chatu), avšak u krizové pomoci můţe být terénní, ambulantní nebo i pobytová. Obě sluţby poskytují pomoc osobám, které se nachází obtíţné ţivotní situaci, která je ohroţuje na zdraví či ţivotě. Své sluţby nabízí především proto, ţe takové osoby si nedokáţou pomoci vlastními silami (Zákon o sociálních sluţbách §55, §60). Jedličková (2005: 101-113) provedla výzkum v ČR pro zjištění vyuţívání telefonické krizové intervence dětmi a mládeţí v roce 2002 a 2003. Do svého výzkumu zahrnula 13 linek působící v ČR, které se orientují na děti a mládeţ. Jako stěţejní sluţbu uvádí Linku bezpečí, kterou vyuţívá nejvíce dětí a mladistvých v ČR, nejspíše díky její bezplatnosti. Ostatní linky označuje spíše jako doplňující, a uvádí, ţe i přes to, ţe se jedná o linky určené pro děti a mladistvé, o pomoc ze strany linky se obrací i dospělé osoby – jsou tedy spíše linkami pro celou populaci. Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi je další sluţbou sociální prevence. Daná sluţba je vhodná především při uplatnění sanace rodiny. Poskytuje se rodinám s dětmi, ve kterých je dítě ohroţeno na vývoji z důvodu nepříznivé dlouhotrvající rodinné situace. Sociálně aktivizační sluţba pomáhá rodině při nácviku určitých schopností a dovedností, a poskytuje rodinám sociálně terapeutické činnosti, kterými napomáhá k překonání krizové situace (Zákon o sociálních sluţbách §65). Jako další sluţbu poskytující pomoc dětem a dospívajícím bych ráda zmínila nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, jelikoţ i tato sluţba můţe být nápomocná při řešení suicidálního chování jedince. Nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ poskytuje ambulantní, ale také terénní sluţby. Orientuje se na osoby, které jsou určitým způsobem ohroţeny společensky neţádoucími jevy. Jeho snahou je tedy sníţení nebo předejití rizik spojených se způsobem ţivota jedince. Usiluje o zlepšení kvality jeho ţivota 38
pomocí výchovných, vzdělávacích a aktivizačních činností a sociálně terapeutické činnosti. Společně s tím zprostředkovává kontakt se společenským prostředím, jelikoţ zařízení můţe navštěvovat jakékoli dítě či mladiství. Jedinec si tak můţe najít nové přátele, kteří by pro něj mohli představovat oporu v jeho tíţivé situaci (Zákon o sociálních sluţbách §62). Pomoc (pro dospívající) mohou poskytovat také domy na půl cesty, které poskytují ubytovací sluţby osobám, které opouštějí určité zařízení pro péči o děti a mládeţ (zejména školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy). Dané osoby mají specifické potřeby, a také se ocitají v nelehké situaci. Daná sluţba na konkrétní potřeby odpovídá a osobám pomáhá. Poskytuje zejména ubytování, také sociálně terapeutické činnosti, které jedince podporují a rozvíjí u něj jeho schopnosti a dovednosti (Zákon o sociálních sluţbách §58). Jako poslední sluţbu bych ráda zmínila azylové domy pro matky s dětmi. Azylové domy poskytují především (stejně jako domy na půl cesty) pobytové sluţby. Orientuje se na matky se svými dětmi, které se ocitají v obtíţné ţivotní situaci, která je spojená se ztrátou bydlení. Taková situace je velmi ohroţující, a má vliv i na samotné dítě. Proto daná sluţba reaguje na potřeby daných osob a poskytuje jim potřebnou pomoc. Usilují o navrácení osob do plnohodnotného ţivota a odstranění překáţek či problémů, které se v jejich ţivotě vyskytují (Zákon o sociálních sluţbách §57). V oblasti odborného sociálního poradenství by mohly rodiny se suicidálním dítětem či dospívajícím vyuţít rodinné poradenství. Daná sluţba usiluje o porozumění a zlepšení nepříznivé situace, která se uvnitř rodinného systému vyskytuje (Zákon o sociálních sluţbách §37). Jak jiţ jsem zmínila, suicidální problematika není záleţitostí pouze konkrétního jedince, ale i jeho okolí. Proto je důleţité zabývat se celým rodinným systémem a celkově se situaci pokusit vyřešit. Podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí existují další zařízení. Pro pomoc dětem a dospívajícím se suicidálním chováním je významné především zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Dané zařízení poskytuje pomoc dítěti nebo dospívajícímu v krizové situaci, především ve chvíli, kdy se ocitl bez jakékoliv péče, je ohroţen na vývoji nebo ţivotě, nebo jsou ohroţena jeho vlastní práva. Zařízení poskytuje uspokojení základních ţivotních potřeb jedince, které zahrnuje také ubytování a péči ze strany zdravotnického zařízení, psychologickou péči a další potřebnou pomoc, kterou potřebuje. Nabízí tak pro jedince bezpečný prostor (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §42). 39
Závěr Cílem práce bylo zjistit, jaké faktory mohou suicidální chování způsobovat. Mou snahou bylo také zjistit, jak lze s danými faktory pracovat v rámci sociální práce. Zjistila jsem, ţe rizikových faktorů, které mají vliv na děti a dospívající, je mnoho, avšak některé lze povaţovat za nejčastější a nejvýznamnější. Takovým rizikovým faktorem je neuspokojivá rodinná situace jedince. Rodina hraje pro dítě a dospívajícího velkou roli, jelikoţ je to skupina, ve které je od svého narození členem, a se kterou tráví mnoho času. Do této skupiny lze především zařadit konfliktní vztahy mezi členy rodiny, rozvod rodičů dítěte, ztrátu blízké osoby (v rámci rodiny), týrání, zanedbávání či zneuţívání dítěte, také výskyt suicidálního jednání u některých členů v rodině nebo nevhodný přístup rodiny k suicidálnímu pokusu jejich dítěte. Dané rodinné faktory lze povaţovat za rizikové, jelikoţ velmi působí na proţívání jedince a na jeho celkový vývoj. Jako další rizikový faktor jsem uvedla školní situaci dítěte či dospívajícího. V tomto případě jde především o školní neúspěch dítěte či dospívajícího a problémový vztah jedince s učitelem/učiteli. Dané situace působí na psychiku jedince a mohou pro něj představovat velkou zátěţ. Do okruhu rizikových faktorů v rámci školní situace jsem zařadila i postoj rodičů ke vzdělání. Postoje rodičů ovlivňují i postoje dítěte či dospívajícího. Určuje tedy, jakou váhu jedinec bude přikládat vzdělání a celkově svému školnímu prospěchu. Následující
významný
rizikový
faktor
shledávám
ve
vrstevnických
a partnerských vztazích jedince. Do této skupiny patří zejména problémy se začleněním dítěte či dospívajícího do vrstevnické skupiny, případná šikana ze strany jeho vrstevníků. Naopak rizikovým faktorem můţe být začlenění, avšak k problémové partě lidí. Příslušnost k dané partě můţe rozvíjet u jedince nevhodné a rizikové chování, často právě uţívání návykových látek. Závislost na návykových látkách a jejich zneuţívání představuje téţ riziko pro vznik suicidálních tendencí u dítěte či dospívajícího. Významnou úlohu hrají partnerské vztahy, které dospívající navazují. Problémy či rozchody v daném věku mohou představovat riziko vzniku suicidálních myšlenek. Zdravotní stav jedince můţe také představovat rizikový faktor, který způsobuje suicidální jednání dítěte či dospívajícího. Problém můţou představovat některé psychiatrické onemocnění, především afektivní poruchy, neurotické a úzkostné poruchy, schizofrenie a disharmonický vývoj osobnosti. Zároveň lze riziko spatřovat
40
i u somatického onemocnění, avšak v daném období tento rizikový faktor není, z důvodu menšího výskytu, tak významný. Posledním rizikovým faktorem, kterým jsem se ve své práci zabývala, jsou náboženské skupiny. Zaměřila jsem se na sekty, jelikoţ takové skupiny vytváří na jedince nátlak a celkově mohou změnit jeho myšlení a chování. Ve společnosti lze sledovat hromadné suicidia příslušníků sekty, které mají mezi svými členy i děti a dospívající. Uvedené rizikové faktory se mohou samozřejmě navzájem doplňovat a působit na jedince společně. Tím představují větší nebezpečí rizikového chování jedince a výskytu suicidálních tendencí. Samozřejmě je však důleţité zmínit, ţe dané faktory nemusí mít stejný vliv na všechny děti a dospívající. Kaţdý člověk je jiný a kaţdý má své vlastní způsoby zvládání takových situací. Proto ne všichni děti a dospívající, kteří se setkají s danými rizikovými faktory, musejí nutně reagovat suicidálně. Avšak pro sociální práci shledávám orientaci v tématice suicidality v období dětství a dospívání jako přínosné a znalost rizikových faktorů jako nápomocné při poskytování pomoci. Rizikové faktory mohou pracovníka upozornit na moţné nebezpečí suicidálního chování dítěte či dospívajícího. Můţe tedy včas zabránit tragedii, v podobě dobrovolné smrti jedince. Včasná pomoc a podpora je v této situaci velmi důleţitá. Proto v případě, ţe pracovník u jedince zpozoruje výskyt určitých rizikových faktorů, měl by adekvátně reagovat a zjistit, zda opravdu hrozí nebezpečí suicidálního chování.
41
Bibliografický seznam Odborná literatura BECHYŇOVÁ, V. 2011. „Co je sanace rodiny“. In: BECHYŇOVÁ, V., KONVIČKOVÁ, M. Sanace rodiny. Praha: Portál, s. r. o. s. 17-29. DURKHEIM, E. 2002. Suicide. London: New York: Routledge. FISCHER, S., ŠKODA, J. 2009. Sociální patologie. Praha: Grada Publishing, a. s. HAVRÁNKOVÁ, O. 2002. „Sebevraţedná tematika“. In: VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, s. r. o. s. 482-498. HELUS, Z. 2007. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada Publishing. HORT, V. 2008. „Bipolární porucha“. In: HORT, VL., HRDLIČKA, M., KOCOURKOVÁ, J., MALÁ, E., a kol. Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál, s. r. o. s. 181-189. JANIŠ, K. 2001. „Rodina a škola“. In: JANIŠ, K. (ed.) Rodina a škola. Hradec Králové: Gaudeamus. s. 5-9. KAPPL, M., JANEBOVÁ, R. 2013. „Aktivní naslouchání“. In: MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, s. r. o. s. 265-267. KLIMENTOVÁ, E. 2013a. „Sanace rodiny“. In: THELENOVÁ, K. Rodina v kontextu sociální práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. s. 72-85. KLIMENTOVÁ, E. 2013b. Sociální práce. Teorie a metody III. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. KOCOURKOVÁ, J. 2008. „Posttraumatická stresová porucha“. In: HORT, VL., HRDLIČKA, M., KOCOURKOVÁ, J., MALÁ, E., a kol. Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál, s. r. o. s. 252-256. KOLEJKOVÁ, A. 1978. „K otázce citových vztahů šestiletých dětí v rodině“. In: KOCOURKOVÁ, J., KOLAŘÍKOVÁ, O., KOLEJKOVÁ, A., KONEČNÝ, R., KYSILKOVÁ, H., MAZÁLKOVÁ, J., … VIEWEGH, J. Problémy psychického vývoje a osobnosti. Praha: Academia. s. 59-94.
42
KOUTEK, J. 2003. „Formy, způsoby a motivy suicidálního jednání“. In KOUTEK, J. KOCOURKOVÁ, J. Sebevražedné chování. Praha: Portál, s. r. o. s. 27-38 KOUTEK, J. 2003. „Klinický obraz a suicidální jednání v rámci duševních poruch se zaměřením na dětství a dospívání“. In: KOUTEK, J. KOCOURKOVÁ, J. Sebevražedné chování. Praha: Portál, s. r. o. s. 55-72. KOUTEK, J. 2003. „Rizikové faktory suicidálního chování dětí a dospívajících“. In KOUTEK, J. KOCOURKOVÁ, J. Sebevražedné chování. Praha: Portál, s. r. o. s. 39-45. KOUTEK, J. 2003. „Úvod k problematice suicidálního vývoje“. In: KOUTEK, J. KOCOURKOVÁ, J. Sebevražedné chování. Praha: Portál, s. r. o. s. 11-16. KOUTEK, J. 2008. „Suicidalita v dětství a adolescenci“. In: HORT, VL., HRDLIČKA, M., KOCOURKOVÁ, J., MALÁ, E., a kol. Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál, s. r. o. s. 405-409. KRAUS, B. 2001. „Rodina versus škola“. In: JANIŠ, K. (ed.) Rodina a škola. Hradec Králové: Gaudeamus. s. 10-22. KÜBLER- ROSSOVÁ, E. 2003. O dětech a smrti. Praha: ERMAT, s. r. o. MACEK, P. 2003. Adolescence. Praha: Portál s. r. o. MACEK, P., BERANOVÁ, E. 2013. „Teorie adolescence“. In: MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, s. r. o. s. 53-56. MALÁ, E. 2008. „Deprese“. In: HORT, VL., HRDLIČKA, M., KOCOURKOVÁ, J., MALÁ, E., a kol. Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál, s. r. o. s. 189-210. MALÁ,
E.
2008.
„Schizofrenie“.
In:
HORT,
VL.,
HRDLIČKA,
M.,
KOCOURKOVÁ, J., MALÁ, E., a kol. Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál, s. r. o. s. 145-168. MALÁ, E. 2008. „Týrané, zanedbávané a sexuálně zneuţívané dítě“. In: HORT, VL., HRDLIČKA, M., KOCOURKOVÁ, J., MALÁ, E., a kol. Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál, s. r. o. s. 383-400. MARHOUNOVÁ, J. 1996. Dospívání. Praha: Empatie.
43
MASARYK, T. G. 1998. Sebevražda. Praha: Ústav T. G. Masaryka. MATĚJÍČEK, Z.. DYTRYCH, Z. 1994. Děti, rodina a stres. Praha: Galén MATOUŠEK, O. 2008. Slovník sociální práce. Praha: Portál, s. r. o. MINUCHIN, S. 2013. Rodina a rodinná terapie. Praha: Portál, s. r. o. ORVIN, G. H. 2001. Dospívání – Kniha pro rodiče. Praha: Grada Publishing, spol. s. r. o. PETROVÁ, A. 2008. „Vstup dítěte do školy“. In: ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŢKOVÁ, J. a kol. Přehled vývojové psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. s. 84-93. ŘEZNÍČEK, I. 1994. Metody sociální práce. Praha: Sociologické nakladatelství. ŠEĎOVÁ, K.. 2012. „Vztahová rovina výukové komunikace: mocenské konstalace ve školní třídě“. In: ŠEĎOVÁ, K., ŠVAŘÍČEK, R., ŠALAMOUNOVÁ, Z. Komunikace ve školní třídě. Praha: Portál, s. r. o. s. 231-263. ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŢKOVÁ, J. 2008. „Vývojová periodizace“. In: ŠIMÍČKOVÁČÍŢKOVÁ, J. a kol. Přehled vývojové psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. s. 18-31. ŠPATENKOVÁ, N. 2011. „Sebevraţda“. In: ŠPATENKOVÁ a kol. Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada Publishing, a. s. s. 136-153. THELENOVÁ, K. 2013. Rodina v kontextu sociální práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci VÁGNEROVÁ,
M.
2012a.
Psychopatologie
pro
pomáhající
profese.
Praha: Portál, s. r. o. VÁGNEROVÁ,
M.
2012b.
Vývojová
psychologie:
dětství
a
dospívání.
Praha: Univerzita Karlova: Karolinum. VIEWEGH,
J.
1978.
„Hodnotově
motivační
koncepce
sebevraţdy“.
In: KOCOURKOVÁ, J., KOLAŘÍKOVÁ, O., KOLEJKOVÁ, A., KONEČNÝ, R., KYSILKOVÁ, H., MAZÁLKOVÁ, J., … VIEWEGH, J. Problémy psychického vývoje a osobnosti. Praha: Academia. s. 266-294.
44
VIEWEGH, J. 1996. Sebevražda a literatura. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka. VODÁČKOVÁ, D. 2002. „Krizová intervence“. In: VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, s. r. o. s. 59-73. WHITNEY-PETERSON, L., HARDIN, M. E. 2002. Děti v tísni. Praha: TRITON. Internetové zdroje Český statistický úřad [on-line]. „Sebevraţdy.“ Aktualizace: 26. 1. 2015. Dostupné z https://www.czso.cz/csu/czso/sebevrazdy_zaj [cit. 3. 4. 2015]. Český statistický úřad [on-line]. „Zemřelí podle seznamu příčin smrti, pohlaví a věku v ČR, krajích a okresech - 2013.“ Aktualizace: 20. 12. 2014. Dostupné z https://www.czso.cz/csu/czso/130065-14-r_2014-01 [cit. 3. 4. 2015]. ČT24 [on-line]. „Hromadná sebevraţda příslušníků sekty Svatyně lidu v Guyaně.” Aktualizace:
Dostupné
z:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kalendarium/36117-
hromadna-sebevrazda-prislusniku-sekty-svatyne-lidu-v-guyane/?mobileRedirect=off [cit. 21. 2. 2015]. Odborná periodika JANEBOVÁ, R. 2011. „Spolupráce organizací v oblasti sanace rodiny“. Sociální práce/Sociálná práca (2): 17-19. JEDLIČKOVÁ, L. 2005. „Telefonická krizová intervence pro děti a mládeţ v ČR – situace v roce 2002 a 2003“. Sociální práce/Sociálná práca (1): 101-114. ZERHUTOVÁ, J., MOJŢÍŠOVÁ A. 2006. „Rozvod z pohledu dítěte“. Sociální práce/Sociálná práca (2): 89-100. Právní normy Zákon č. 108/2006 Sb. [o sociálních sluţbách]. Zákon č. 109/2002 Sb. [o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů]. Zákon č. 359/1999 Sb. [o sociálně-právní ochraně dětí].
45
Anotace Anotace v českém jazyce Absolventská práce je zaměřena na problematiku suicidálního chování u dětí a dospívajících. Zabývá se především rizikovými faktory způsobující suicidální chování v období dětství a dospívání. Představuje nejvýznamnější a nejčastější faktory, které mohou takové chování způsobovat, a je třeba si těchto faktorů všímat při práci s danou cílovou skupinou. Z tohoto důvodu je vhodné, aby se sociální pracovníci orientovali v dané problematice a dokázali tak rozpoznat rizikové faktory. Tato znalost napomáhá předejití rozvoje suicidálních tendencí a poté je celkově nápomocná při řešení problémové situace dítěte či dospívajícího.
46
Anotace v anglickém jazyce Graduate thesis is focused on the issue of suicidal behavior of children and adolescents. It mainly deals with risk factors which causes suicidal behavior in the period of childhood and adolescence. It represents the most significant and the most common factors that may causes suicidal behavior, and it is needed to observe these factors when we work with this target group. For this reason, it is appropriate that the social workers are familiar with the given field and they are able to identify risk factors. This knowledge helps to prevent the development of suicidal tendencies, and then it is generally helpful to deal with problematic situations of child or adolescent.
47
Seznam příloh Příloha č. 1
Počet suicidií v období dětství a dospívání
48
Příloha č. 1 - Počet suicidií v období dětství a dospívání (zdroj: zpracováno autorem dle údajů ČSÚ)
Počet suicidíí v období dětství a dospívání v průběhu let 2004-2013 10-14 let
15-19 let
43 37
42
42
6
3
2004
2005
2006
2 2007
3
3
1 2010
2 2011
2008
2009
49
41 32
31
29 8
43
44
4
7
2012
2013
