CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
ABSOLVENTSKÁ PRÁCE
Název Proces sociální rehabilitace drogově závislého klienta
Téma práce: Proces sociální rehabilitace drogově závislého klienta
Michal Sirka Vedoucí práce: Mgr. Ing. Květoslava Princová, PhD.
Olomouc 2013
Prohlášení
„Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracoval samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“
V Olomouci dne
Podpis: ……………………....
Chtěl bych poděkovat vedoucí práce Mgr. Ing. Květě Princové, PhD. za konstruktivní připomínky a cenné rady a také všem mým blízkým, kteří mě při psaní podporovali. Děkuji také paní Z. za její otevřenost a upřímnost v rozhovoru o tak citlivém tématu.
Obsah: 1.
2.
3.
4.
Závislost ............................................................................................................... 7 1.1.
Rozdělení závislosti...................................................................................... 8
1.2.
Bio-psycho-socio-spirituální model závislosti ............................................. 8
1.3.
Drogová závislost ......................................................................................... 9
Drogy .................................................................................................................. 12 2.1.
Definice drogy ............................................................................................ 12
2.2.
Účinky drogy dle Odrejkoviče a Poliakové ............................................... 12
2.3.
Několik teorií, proč lidé uţívají drogy ....................................................... 13
2.4.
Drogy a jejich základní rozdělení............................................................... 14
2.5.
Přehled psychotropních látek a jejich účinků ............................................. 15
2.5.1.
Opioidy a opiáty ................................................................................. 15
2.5.2.
Konopné drogy ................................................................................... 16
2.5.3.
Halucinogeny ..................................................................................... 16
2.5.4.
Psychomotorická stimulancia ............................................................. 17
2.5.5.
MDMA - Extáze ................................................................................. 17
Sociální rehabilitace ........................................................................................... 19 3.1.
Následná péče dle Kaliny ........................................................................... 20
3.2.
Koncept sociálního fungování .................................................................... 22
Kasuistika ........................................................................................................... 24 4.1.
Rodinná anamnéza ..................................................................................... 24
4.2.
Osobní anamnéza ....................................................................................... 25
4.3.
Aktuální stav situace .................................................................................. 29
4.4.
Analýza problému ...................................................................................... 30
4.5.
Plán opatření ............................................................................................... 31
4.6.
Průběh poradenského procesu z perspektivy klientky ............................... 32
4.7.
Proces návratu do společnosti .................................................................... 33
4.8.
Vyhodnocení .............................................................................................. 34
Úvod Sociální rehabilitace drogově závislých klientů je fází nesmírně důleţitou, která by v ideálním případě měla přímo navazovat na poskytnutou léčbu. Uţivatelé drog jsou často v prostředí, kde se setkávají např. s kriminální činností a obecně s patologiemi různého druhu. Učí se tak návykům, které nejsou většinovou společností přijímány. Pro tyto jednotlivce je po skončení léčby velmi těţké osvojovat si znovu pracovní návyky, nové schopnosti a dovednosti. Zde přichází místo pro následnou péči, která nezajišťuje pouze praktické nebo teoretické vzdělávání, ale nabízí také např. pomoc s bydlením, právní poradenství, psychologickou péči a zdravotnickou pomoc.
Zjednodušeně
řečeno
hlavním
záměrem
sociální
rehabilitace
je
znovunavrácení klienta do společnosti, které povede k jeho dostatečně kvalitnímu, plnohodnotnému a samostatnému ţivotu. Pracovníci poskytující tuto podporu a pomoc musí vytvářet zejména v raných částech tohoto procesu prostředí, ve kterém se bude cítit klient bezpečně a zároveň budují i motivující atmosféru s pouţitím technik tréninku abstinence. Cílem absolventské práce je pomocí kvalitativní případové studie popsat proces sociální rehabilitace drogově závislého klienta. Práce se bude zaměřovat nejen na popis jednotlivých kroků tohoto procesu, ale bude reflektovat i jejich průběh a hodnocení jak ze strany klienta, tak i ze strany zainteresovaných pracovníků. V této práci se čtenář nedozví pouze teoretické vymezení pojmu sociální rehabilitace a popis případu konkrétního klienta formou kasuistiky. Píše se zde i o závislosti, její formě a důvodech návykového chování a také o drogové problematice - základní rozdělení těchto látek a rozčlenění podle účinků. Tato absolventská práce je ve své první části teoretická, volně pak přechází do popisu konkrétního případu klienta a je rozčleněná do čtyř hlavních kapitol. Teoretická část je vytvořená pomocí syntézy odborných zdrojů, výzkumná nastiňuje problematiku
skrze
kasuistiku,
pro
kterou
byla
data
získána
technikou
polostrukturovaného rozhovoru. První část obsahuje vymezení pojmu závislost, její rozdělení, uvedení biopsycho-socio-spirituálního modelu a pojmu drogová závislost. Druhá kapitola se zabývá drogami, konkrétně definicí, účinky, rozdělením dle účinků, atd. Třetí kapitola skrývá vymezení sociální rehabilitace, následné péče a sociálního fungování. 5
Poslední čtvrtá kapitola je popisem ţivotní situace v době uţívání drog konkrétní klientky a následné sociální rehabilitace formou kasuistiky v předem stanovené struktuře. Motivací pro tvorbu absolventské práce je snaha o upozornění na fenomén sociální rehabilitace a jeho důleţitosti v době po skončení léčby. Hnacím motorem byl také můj zájem o ţivotní příběh člověka, který s Boţí pomocí dokázal zvítězit nad závislostí.
6
1. Závislost V této první kapitole dojde k vymezení pojmu závislost, tento fenomén bude rozdělen do několika skupin, vymezen dle jednoho z modelů a bude zde popsána drogová závislost. Závislost je dle Světové zdravotnické organizace (in Nešpor, 2011, str. 9-10) „soubor fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichţ uţívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost neţ jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha (často silná, někdy přemáhající) brát psychoaktivní látky (které mohou, avšak nemusí být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák.“ Donovan a Marlatt (in Wanigaratne a kol, 2000, str. 11) uvádí, ţe závislost je „komplexní a progresivní vzorec chování, který má biologické, psychologické, sociologické a behaviorální součásti.“ Dočkal (2000, str. 8) definuje závislost jako „dlouhodobý, případně trvalý vztah k něčemu nebo k někomu, vycházející z pocitu silné potřeby touhy aţ nezbytnosti tuto potřebu uspokojit. Ovlivňuje naše jednání, omezuje naši svobodu. Za sociálně patologické jevy povaţuje závislosti, jejichţ intenzita a předmět mohou mít pro jednotlivce a společnost závaţné neţádoucí důsledky. Patří mezi ně zejména závislosti na návykových látkách a patologické hráčství“. Liba (2001, str. 74) pohlíţí na závislost z jiného směru, kdy ji označuje za soubor symptomů, které vznikají díky působení určitého podnětu na psychickou i fyzickou část organizmu člověka. O závislosti nelze říci, ţe má pouze jednu příčinu. Vţdy jde o několik faktorů, v podstatě o interakci mezi ochrannými a rizikovými činiteli. Ochranné existují v oblasti osobní, tj. např. zdravé vyrovnání se s těţkostmi, rodinné, coţ znamená, ţe např. nikdo v rodině nemá sklony k závislosti nebo ţe rodina je úplná. Rizikové faktory je moţné zaznamenat v osobní i rodinné rovině, pokud některé věci nefungují tak, jak mají. Lze je pozorovat i v okolním prostředí, v prostředí vrstevníků, atd. Je mnoho oblastí, kde můţe dojít ke střetu rizikových a ochranných faktorů. Jednou
7
z nástrojů zjištění těchto jevů je tzv. screeningový dotazník podle R. E. Tartera (Nešpor, 2011, str. 50 – 51).
1.1.
Rozdělení závislosti
První formou je nevyhnutelná potřeba, do které spadají základní potřeby člověka, jako je potrava, pocit bezpečí, ţivotní prostředí, atd. Do druhé řadíme moţnou potřebu, coţ je např. profese, činnosti osob, společenské podmínky, atp. A poslední skupinou jsou obscedantní potřeby, které jsou buď v normě, nebo mimo ni. Patří sem koníčky, zájmy, poţitky, alkohol, tabák, tvrdé drogy (Liba, 2001, str. 74). Dle ontogenetického vývoje lze závislost diferencovat do tří skupin, kdy první je závislost s věkem přetrvávající (základní potřeby), závislost s věkem stoupající (souvisí s fyzickým i psychickým dospíváním) a závislost s věkem klesající, coţ souvisí s úbytkem některých schopností a dovedností kvůli věku. (Liba, 2001, str. 74). Všechny typy závislostí mají společný jmenovatel, patologický vztah k podnětu a chorobná touha si tuto látku vpravovat do organizmu nebo tu kterou činnost vykonávat. Tato touha můţe mít fyzickou nebo psychickou podobu. Somatická závislost je vázána na látkovou přeměnu, regulaci přenosu vzruchů, inhibici nebo stimulaci biorytmů a sexuální oblast. Psychická závislost zasahuje rozumovou oblast, emoce, chování a sexuální oblast z hlediska přeţívání (Ondrejkovič, Poliaková a kol., 1999, str. 164).
1.2.
Bio-psycho-socio-spirituální model závislosti
Příčiny drogové závislosti jsou opravdu velmi různé. U kaţdého člověka je důvod jiný, můţe převaţovat genetický předpoklad, osobní náchylnost nebo u jiného klienta např. sociokulturní prostředí, ve kterém ţije. Nikdy však nelze popsat pouze jednu příčinu, vţdy jde jejich o kombinaci. Závislost vytváří involutární a nevědomé psychofyziologické stavy, které dostávají závislého do kruhu, ze kterého se těţko dostává. Úroveň biologická definuje faktory, které mohou být rizikové pro jedince v náchylnosti k závislosti, např. těhotná ţena toxikomanka nebo alkoholička, pouţití analgetik nebo psychotropních látek při porodu, psychomotorický vývin dítěte, traumatizující faktory, atp. Oblasti bio-psycho-socio-spirituální se často prolínají. Výzkum ukázal, ţe potomci alkoholiků mají větší míru tolerance neţ ostatní, coţ je 8
pro takového člověka hrozba z toho důvodu, ţe se stýká s lidmi alkoholiky, kteří si svou toleranci jiţ vytrénovali. Biologický model nesouvisí přímo se vznikem epidemických vln drogové závislosti. Na tento fenomén má spíše vliv větší dostupnost, sociokulturní vlivy jako je reklama, módní trendy, ale i nedostatek duchovních hodnot ve společnosti. Z biologického pohledu lze také hovořit o změnách v centrálním nervovém systému, kdy kaţdý člověk má jiným způsobem nastavenou chemii v mozku. Zde pak probíhají interakce mezi CNS a drogou. Psychologická úroveň je velmi propojená s modelem biologickým, ovlivňuje jedince opět jiţ při těhotenství a následném porodu. Stresové těhotenství proţívá i plod, nejen matka. Při poţití uklidňujících látek se vtiskne plodu informace o zklidňujícím účinku, kdy k oţivení tohoto vjemu dochází při dalším vývoji. Je dokázáno, ţe efekt je dítěti, popř. dospělému, jiţ dávno známý, coţ můţe „zlehčovat“ vznik závislosti. Velkou roli pro dítě hraje harmonický vývoj, stanovení hranic, podpora ze strany rodičů v dospívání, správně uspokojované potřeby, atd. Sociální úroveň se zjednodušeně řečeno zabývá kontextem, ve kterém se všechny interakce odehrávají. Interesují ji vztahy s okolím, které na jedince působí buď kladně, nebo negativně. Mezi vlivy řadíme např. rasovou příslušnost, společenský statut rodiny, atp. Velmi negativně na jedince také působí rozpad rodiny, nedostatek rituálů v rodině, které formují člověka. Tito lidé pak hledají naplnění těchto potřeb jinde, u silných jedinců nebo skupin. Velkým vlivem na dítě působí přítomnost závislé osoby v rodině, kdy zpravidla vzniká kodependece – závislost na druhém. Sociální učení neprobíhá pouze v rodině, ale i v okolí vrstevníků. Rodiče a ostatní dospělí by měli vylepšovat obrázek, kterým se prezentují před mladými z toho důvodu, aby zde bylo moţné najít ve společnosti pozitivní vzory. Posledním bodem tohoto modelu je spirituální úroveň, která je vztahem k něčemu vyššímu, něčemu, co dává ţivotu smysl. Sdruţení Anonymních alkoholiků nejvíce proslavilo tuto úroveň vydefinováním vztahu k Vyšší moci, která je původcem obnovy zdraví a navrací člověku smysl. Ve střízlivém stavu se dostavuje existencionální prázdno, depresivní stavy, ztráta smyslu. Právě proto musí terapeutové dbát na uspokojení těchto základních potřeb (Kudrle in Kalina a kol., 2003, str. 91 – 94).
1.3.
Drogová závislost
Drogová závislost je „stav psychické závislosti a někdy i fyzické závislosti, vyplývající z interakce mezi ţivým organizmem a drogou, charakterizovaný 9
změnami chování a jinými interakcemi, které jsou typické nekontrolovatelnou tuţbou si drogu jakýmkoli způsobem vpravovat do organismu“ (Liba, 2001, str. 23). V rámci somatické závislosti dojde k tomu, ţe se droga začlení do procesů látkového metabolismu, kdy se organizmus začne tomuto stavu přizpůsobovat. Jako reakce na nepřítomnost drogy v těle člověka vzniká abstinenční syndrom doprovázený
nevolností,
slzením,
pocením,
kolísáním
tělesné
teploty,
psychomotorického nepokoje, pulzu, atd. (Liba, 2001, str. 27). Psychická závislost, jak Liba (2001, str. 58 - 59) doplňuje, je neodolatelné nutkání, kdy droga uspokojuje konkrétní psychickou potřebu. Jedná se o změnu psychického stavu člověka, kterou provází stupňovaná touha látku znovu získat. Vágnerová (1999, str. 289) označuje drogovou závislost jako „soubor psychických (emočních, kognitivních a behaviorálních) a somatických změn, které se vytváří v důsledku opakovaného uţívání psychoaktivní látky. Závislost představuje ţivotní styl, zaměřený na drogu.“ Vznik drogové závislosti je rozdělen na obecné úrovni do čtyř hlavních stádií. První etapou je fáze experimentování, která je často popsána u adolescentů. Tato skupina tak vyjadřuje svou touhu po něčem novém, neobjeveném, nezávislém. Mladí lidé volí tuto cestu i jako útěk od problémů, ve kterých se cítí bezradní. Velmi důleţitou roli zde hrají také vzory a sociální modely, které ovlivňují chování této skupiny. Ve druhém stádiu jiţ dochází k příleţitostnému uţívání, kdy nejde o návyk nebo časté uţívání. Tito jedinci takovýmto způsobem tráví volný čas nebo řeší své problémy. Tato fáze je typická tím, ţe uţivatel zpravidla zhodnotí své chování jako špatnou cestu, ale zapírá ve svém prostředí. Třetí fáze nese název pravidelné uţívání. Je typická zvyšující se mírou této činnosti a popřením, ţe by to měl být nějaký problém. Poslední, čtvrté stádium, je fáze návykového uţívání, kdy droga zasahuje naprosto do všeho v ţivotě jedince včetně práce, osobního ţivota, atd. Uţivatel jiţ závislost neskrývá, droga je pro něj to nejdůleţitější, je lhostejný ke všemu, co není v interakci s drogou (Vágnerová, 1999, str. 299 – 300). Ve spojitosti s drogovou závislostí je také nutné uvést pojem tolerance. Tento fenomén je zpravidla rostoucího charakteru, kdy má jedince stále větší „odolnost“ vůči droze a pro dosaţení efektu potřebuje dávky té které konkrétní drogy stále zvyšovat, protoţe návyková látka působí proti adaptačním mechanismům. Při 10
přerušení podávání toxické látky je potřebné se zbavit působení vlivu drogy a odbourat adaptační mechanismy. Není zcela jisté, ţe se nervová soustava člověka vrátí do stejného stavu, jako byla před tímto patologickým jednáním (Kalina a kol., 2003, str. 97). Definitivní diagnóza je stanovena aţ v případě, kdy dojde v časovém horizontu jednoho roku ke třem nebo více těmto úkazům. Prvním z nich je touha nebo puzení uţívat drogu, k dalším patří problémy s volním jednáním v souvislosti se začátkem a ukončením uţívání nebo mnoţstvím látky. Tělesný odvykací stav s pouţitím podobné látky, zvýšená tolerance k účinnosti narkotika a také klesající zájem o předchozí koníčky a zájmy, to jsou další tři ukazatele. Posledním je uţívání i přesto, ţe závislý zjevně dokáţe rozeznat škodlivost této činnosti (Nešpor, 2011, str. 10). V následujících několika stránkách chci navázat na fenomén závislosti definovaný v předchozí kapitole pojmem návykové látky neboli drogy, coţ bude pro čtenáře určitým přemostěním mezi činností, kterou závislý člověk vykonává, a látkou, kterou pro uspokojení této potřeby uţívá.
11
2. Drogy V této kapitole nejdříve vydefinuji pojem droga, zaměřím se na její účinky a také některé teorie důvodů, proč lidé uţívají drogy. Tyto látky v další části rozdělím podle základního členění a poté jiţ konkrétněji na jednotlivé skupiny podle jejich účinku.
2.1.
Definice drogy
Je velké mnoţství definic pojmu droga, a protoţe se v kaţdé objevuje zaměření autora, je nutné vypracovat takovou, která bude obecně platná. Respektive taková, která bude vystihovat hlavní myšlenku těch, které byly jiţ vytvořeny. Dle Ondrejkoviče, Poliakové a kol. (1999) je droga „substance (přirozená nebo umělá), která jakýmkoliv způsobem vpravená do organismu můţe za určitých okolností vyvolat chorobný stav – závislost.“ Vymezení tohoto fenoménu najdeme také ve Velkém psychologickém slovníku (2010, str. 11), kde je droga označována jako „látka ţivočišného nebo rostlinného původu s farmakologickým účinkem nebo v psychopatologii jako látku, která je poţívána a zneuţívána ke změnám nálady, vědomí, povzbuzení či tlumení duševních a tělesných funkcí, ovlivňuje biochemické pochody v mozku a při opakovaném uţívání vede ke vzniku závislosti.“ Trestní zákoník (2011, str. 428, § 130) definuje návykovou látku jako „alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.“
2.2.
Účinky drogy dle Odrejkoviče a Poliakové
Účinky, které chci v této části uvést, jsou velmi alarmujícími a rizikovými jevy, které uţívání doprovázejí. Prvním z nich je euforizující účinek, který navozuje fyzickou i psychickou pohodu, sebevědomí, pocity nadpozemské síly. Problémem je, ţe se člověk nijak na těchto pocitech nepodílí, není jejich původcem, příčinou je poţitá látka. Při střízlivém stavu přicházejí tyto pocity pouze při naplnění nějaké potřeby, dosaţení předem stanoveného cíle, v konkrétních případech nejvíce při sportu nebo tanci. Druhým jevem je zmocňující účinek, kdy droga začíná být 12
„otrokářem“ a uţivatel otrokem. Volní jednání je velmi ovlivněno stejně tak jako myšlení směrem k droze, jejímu zajištění a přítomnost v prostředí, kde je látka blízko. Dá se zde hovořit o posednutí. Rostoucí tolerance přímo souvisí i s rostoucím sebevědomím a pocitem, ţe má jedinec vše pod kontrolou. Posledním typem je zhoubný účinek, který je označován jako ničivá sloţka drogy. Rizikem je fakt, ţe jsou tyto projevy těţko postřehnutelné a špatně se proti nim vzdoruje. Tím, ţe jedince v této fázi zajímá pouze droga, dochází zpravidla k odloučení od rodiny, ztrátě zaměstnání, přerušení sociálních kontaktů. Nehledě na to, ţe kaţdá návyková látka výrazně ovlivňuje věk doţití závislého. Alkohol zkracuje průměrný věk o 24 let, kouření o 14 let, marihuana o 30 let a heroin dokonce ještě o několik let více (Ondrejkovič, Poliaková, 1999, str. 165).
2.3.
Několik teorií, proč lidé užívají drogy
Psychoanalytická teorie definuje závislé chování jedince jako způsob trestání sebe sama pomalou sebevraţdou. Toto jednání odráţí konflikt uvnitř osobnosti člověka, který se projevuje emoční bolestí, depresí, úzkostmi, pocity viny. Pro to, aby dosáhl spokojenějšího ţivota bez všech těchto negativních vjemů, volí cestu osvobození skrze drogu. Tato teorie také osvětluje, ţe se zde jedná o nezdravé vnitřní já, které je extrémním způsobem zahleděno do sebe, coţ odborníci označují jako narcistní, egocentrické a dětinsky sebestředné chování. Biologická teorie, druhá v pořadí, označuje závislost jako vrozenou disfunkci mozku, který nevyplavuje při ţádoucích situacích potřebné mnoţství serotoninu, dopaminu nebo endorfinu, tedy látek, které navozují přirozené příjemné pocity při úspěších. Jedinec hledá jiné moţnosti, jak tohoto dosáhnout. Transpersonální teorie klade důraz na spirituální sféru ţivota člověka. Lidé hledají odpovědi na nejrůznější otázky týkající se smyslu ţivota. Tento přístup navazuje na psychoanalytickou teorii s předpokladem potřeby návratu ke kojení, coţ je pro uţivatele hlavní motivace pro drogovou činnost. Psychiatr S. Grof tvrdí, ţe pokud je porod dítěte traumatický a za pouţití uklidňujících léků, v dospělosti má jedinec větší potřebu řešit své problémy pomocí drog. Behaviorální teorie poukazuje na spojitost mezi naučeným chováním (v tomto případě braní drogy) a jeho následky, protoţe mozek si je schopen vtisknout, ţe člověku bylo dobře, kdyţ uţil drogu. Důleţitost je zde kladena i na sociální učení podle vzorů, kdy se pro nás např. rodiče a jejich chování stává normou. Také na podmiňování a učení se vhledem, kdy si po zhodnocení nějaké situace člověk vytvoří 13
závěr, dle kterého své chování poté řídí. Posledním přístupem je sociální teorie, která poukazuje na ne příliš sloţitý přístup k drogám v dnešní společnosti a také na strach zpravidla mladistvých z postavení se na vlastní nohy. Tato obava je jednou ze startovacích příčin braní drog, kdy si tak dítě vynutí pozornost rodičů, kteří uznají, ţe není schopné se o sebe postarat. Dalším faktorem je pocit uznání, přijetí a úspěchu ze strany skupiny, která pravidelně uţívá drogy (Pešek, Veselý, Vondrášková, 2008, str. 7-9).
2.4.
Drogy a jejich základní rozdělení
Návykové látky rozdělujeme dle rizika jejich uţívání do dvou skupin tvrdých a měkkých drog. Obecně totiţ platí, ţe zde existuje přímá úměra. Čím tvrdší droga, tím větší následky. K tvrdým drogám řadíme extázi, heroin, kokain, LSD, lysohlávky, morfin, pervitin, toluen. Skupina měkkých drog zahrnuje marihuanu, hašiš, kokový čaj, kávu a čaj (www.odrogach.cz). Takřka se stejným rozdělením přichází Trestní zákoník (2011, str. 1033), který rozděluje drogy na měkké a tvrdé. Měřítkem zde není však jen zdravotní stav, ale také důsledky, které se projevují ve společnosti a způsobují patologické jevy. Míra rizika je u kaţdé drogy mírně odlišná, můţeme je však zařadit do určitých skupin podle stupně rizika. Vysoký poměr rizikovosti je u toluenu, heroinu, morfinu, durmanu, cracku a LSD. Vysoká aţ střední míra je popsána u lysohlávek, kokainu a pervitinu. Alkohol, extáze, efedrin a kodein jsou ve skupině se středním stupněm nebezpečnosti. Relativně malý risk podstupují uţivatelé marihuany, hašiše a kokového čaje. Prakticky bez rizika je poţívání kávy a čaje (www.odrogach.cz). Účinek, který převaţuje, je dalším ukazatelem a dle tohoto faktoru jsou drogy rozdělené do čtyř skupin. První z nich jsou tlumivé látky, které mají za následek utlumení nervového systému. Sem spadají látky, které byly odvozeny od morfia, tzv. opioidy – heroin, metadon, kodein, buprenofix. A také benzodiazepiny uţívané v lékařství proti strachu s hypnotickým účinkem, kam řadíme např. diazepam, flunitrazepam, atd. Malé a střední dávky odbourávají strach a psychickou tenzi. Při předávkování můţe dojít aţ k zástavě dýchání (www.odrogach.cz). Stimulační látky jsou další skupinou. Podporují psychickou i fyzickou aktivitu. Nejtypičtějšími reprezentanty této skupiny jsou kokain, pervitin. Spadají
14
sem ale i léky metylfenidát a phenmetrazin. Uţivatel je při malých a středních dávkách plný zdánlivé energie, často mluví. Tyto látky jsou při vysoké konzumaci halucinogenní, vyvolávají i fyzické problémy jako je např. srdeční selhání (www.odrogach.cz). Halucinogeny nebo psychedelika zahrnují mj. kanabinoidy, coţ jsou hlavně látky z konopí – marihuana a hašiš. U těchto drog záleţí na psychickém stavu člověka a okolním prostředí. Pokud je osoba v dobré psychickém rozpoloţení a obklopena přáteli, je intoxikace zpravidla příjemná. Při pouţití drogy v nevhodnou chvíli, kdy je člověk např. v depresi, dochází ke zhoršení stavu. Častým příznakem jsou např. noční můry nebo v krajních případech dlouhodobé aţ trvalé poškození psychiky. Účinky se mění také s mnoţstvím drogy, kterou uţivatel přijme. Při nízké intoxikaci je okolní svět více barevný, hudba působí intenzivněji. Střední dávka způsobuje halucinace, oţívá neţivá hmota, apod. Vysoká dávka vyvolává zpravidla ztrátu
kontaktu
s reálným
světem,
je
zde
riziko
rozloţení
osobnosti
(www.odrogach.cz). Poslední skupinou jsou látky s razantním efektem, které mohou mít za následek i při malých dávkách těţkou duševní poruchu. Sem spadá LSD, psylocibin nebo ibogain (www.odrogach.cz).
2.5.
Přehled psychotropních látek a jejich účinků
V této podkapitole chci uvést několik skupin drog a jejich účinků, v tomto rozčlenění najdeme také látky, které respondentka uţívala. Vzhledem ke společenské normě, která nevnímá kofein, tabák a alkohol jako drogu, zde nebudu tyto látky a jejich účinky uvádět. Jsou všeobecně známé. Chci pouze upozornit, ţe respondentka s uţíváním alkoholu a tabáku začínala svou éru závislosti.
2.5.1. Opioidy a opiáty Látky se zřetelným radostným aţ euforickým efektem. Účinek je umoţněn skrze navázání těchto látek na konkrétní receptory v těle, coţ s sebou přináší hlavně příjemnou euforii a zklidnění, pocity tepla. Opioidy tiší bolest. Vedlejšími účinky je např. svědění, zúţení zornic a dlouhodobými vlivy je fyzická i psychická závislost, pokles citlivosti k bolesti. Opět je zde přímá úměra mezi frekvencí aplikace a tolerancí. Čím častěji, tím menší tolerance a větší potřeba dávky. Mezi hlavní 15
zástupce patří např. heroin, metadon, braun a buprenorfin. V České republice je dle odhadů zhruba 10 500 uţivatelů těchto látek. Globálně je z této skupiny nejvíce uţíván heroin. Drogy jsou aplikovány zpravidla nitroţilně, také pomocí kouření a inhalace. Velkým rizikem jsou malé diferenciace mezi dávkou smrtelnou a účinnou. Heroin, vynalezen v roce 1874 v Německu, byl dlouhou dobu povaţován za silný lék proti závislosti na morfinu. Podává se nitroţilně, ovšem záleţí na chemické formě látky. Dalšími způsoby je např. kouření nebo inhalace z folie (Kalina a kol., 2008, str. 344 – 347). Dalším zástupcem této skupiny je metadon, který se vyznačuje pomalým nástupem a dlouhým účinkem. Je pouţíván jako náhrada heroinu při terapeutické léčbě. Výhodou je, ţe závislý získává drogu pod dohledem zkušeného odborníka, nemusí ji získávat kriminální činností. Postupně dochází ke sniţování dávek (Ondrejkovič, Poliaková, 1999, str. 38).
2.5.2. Konopné drogy Látky poskytující účinek se nazývají cannabinoidy, které obsahuje pryskyřice konopí. Účinek látky THC je podmíněn vazbou na kanabinoidní receptory v mozku. Efekt je psychotropní, analgetický, zmírnění nevolnosti při chemoterapii, léčba Alzheimerovy choroby, atd. Nejznámějšími formami těchto drog je hašiš a marihuana. Marihuana je sušené květenství konopí, které v domácím pěstování obsahuje cca 2 - 8% aktivních látek. Hašiš je přímo konopná pryskyřice, ve které je aţ 40% aktivních látek. Způsob aplikace je především kouřením, dochází ale i k přimíchávání do potravy a nápojů. Účinek drogy velmi závisí na momentálním stavu jedince a okolí, ve kterém se pohybuje. Známé je překrvení spojivek, deformované vnímání času, okolního prostředí, zrakové iluze. Odborníci tvrdí, ţe zde nevzniká fyzická závislost, psychická u 8 – 10% uţivatelů (Miovský in Kalina a kol., 2003, str. 174 – 176).
2.5.3. Halucinogeny Jsou naturální i syntetické látky, které zapříčiňují rozostření a také halucinace. Účinek je dán interakcí s neurotransmiterovým a dalšími neuronálními systémy. Mezi zástupce přírodních látek se řadí např. psilocybin, meskalin, durman, ibogain. Uměle vytvořené reprezentují LSD, PCP, ketamin. Aplikace je skrze ústa, 16
kouřením. Uţivatel po poţití má změny vědomí, především zrakové a sluchové vjemy, které nejsou skutečné. Neţádoucími krátkodobými účinky je např. flashback – návrat stavu bez intoxikace, migréna, pocení, stavy deprese. Také bad trip, který je synonymem pro pocity paniky, úzkosti, paranoi v průběhu intoxikace. Dlouhodobě je klient konfrontován se změnou osobnosti, psychotickými stavy, atd. Tyto drogy zpravidla nevedou k ani jednomu typu závislosti, rizikové však jsou z důvodu nemoţné předvídatelnosti účinků drogy (Kalina a kol., 2008, str. 354 – 355).
2.5.4. Psychomotorická stimulancia Jiţ z názvu vyplývá, ţe se jedná o látky, které mají stimulovat centrální nervovou soustavu. Typickými představiteli jsou metamfetamin, amfetamin, MDMA, kokain. V České republice se odhaduje na 20 500 závislých na metamfetaminu, kokain uţívají díky jeho finanční náročnosti pouze zámoţní obyvatelé. V ČR není tolik rozšířený, v rámci Evropské unie je nejvíce tato návyková látka uţívána ve Velké Británii a Španělsku. Aplikace je nitroţilní, také intranazální a zahřátí alobalu a inhalace. Krátkodobým efektem je např. sucho v ústech, vyčerpání, neopodstatněné pocity pronásledování. Z dlouhodobého hlediska jsou to bludy, vznik duševní závislosti, halucinace. Rizikem je poškození kognitivních funkcí, paměti, vznik toxické psychózy. Velkým problémem je celkové vyčerpání, protoţe si uţivatelé často myslí, ţe mají stále dostatek energie, coţ je pocit falešný. Hlavní představitelé jsou pervitin – budivý amin a kokain – přírodního původu, z keře koky pravé (Kalina a kol., 2008, str. 356 – 359).
2.5.5. MDMA - Extáze Poprvé se objevila v roce 1912, poté se na ní zapomnělo a v roce 1978 si jí přivlastnili někteří američtí psychoterapeuti za účelem zjednodušení terapie. Začala se také objevovat v některých sektářských hnutích New Age, ale také na koncertech techno hudby mezi mladými lidmi. Účinek je zaměřen jedním směrem, látka působí skrze serotoninergnové synapsy. Tato droga je neurotoxická, coţ znamená, ţe její uţití způsobuje zničení některých nervových zakončení. Mezi projevy poţití extáze patří u chronických závislých komunikativnost, ztráta zábran. Avšak často se stává, ţe organismus člověka zareaguje náhle opačně, tudíţ zde je pozorovatelný smutek, depresivita aţ agresivita. Ihned po poţití dochází v psychice k pocitům strachu,
17
paniky, iluzí. Po delší době uţívání se u závislých objevují těţké psychické poruchy (Ondrejkovič, Poliaková, 1999, str. 32 – 33).
Pro klienty, kteří uţívají návykové látky, je v České republice uzpůsobena řada sociálních sluţeb. Patří mezi ně terénní programy prováděné přímo na ulici, nízkoprahová kontaktní centra podobná terénním programům a navíc poskytující stravování a hygienické potřeby, ambulantní léčba s vytvořením individuálního plánu, denní stacionáře s ambulantní formou léčby na dobu dvou aţ třech měsíců, detoxifikační jednotky, pobytové sluţby jako jsou psychiatrické léčebny s omezeným časem pobytu tři aţ šest měsíců, terapeutické komunity na dobu šest aţ osmnáct měsíců, substituční programy s náhradní látkou (Matoušek, 2005, str. 215). Chci touto pasáţí provázat samotné uţívání drogy s rozhodnutím vyuţít některou z uvedených forem sociálních sluţeb a nesmírně důleţitou součástí léčby, sociální rehabilitací, která přichází na řadu po intervenci kteréhokoliv centra pracujícího se závislými.
18
3. Sociální rehabilitace Kapitola nastiňuje teoretické vymezení pojmů sociální rehabilitace a následná péče. Jedná se v podstatě o synonyma. Sociální rehabilitaci definuji na základě zákona o sociálních sluţbách a vyhlášky, knih Kaliny a Matouška, pro uvedení do problematiky následné péče pouţívám autora Kalinu. V této části se také věnuji konceptu sociálního fungování dle několika různých autorů.
Sociální rehabilitace je definována na základě zákona o sociálních sluţbách jako „soubor specifických činností směřujících k dosaţení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běţných, pro samostatný ţivot nezbytných činností alternativním způsobem vyuţívajícím zachovaných schopností, potenciálů a kompetencí. Sociální rehabilitace se poskytuje formou terénních a ambulantních sluţeb, nebo formou pobytových sluţeb poskytovaných v centrech sociálně rehabilitačních sluţeb“ (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 70). Vyhláška, která provádí některé ustanovení zákona o sociálních sluţbách, definuje sedm obecných úkonů, které se v rámci sociální rehabilitace provádějí. Tyto základní aktivity jsou následně konkretizovány a rozepsány v dílčí činnosti. Jedná se zejména o nácvik soběstačnosti, dovedností pro sociální začleňování a péči o sebe, sociální pracovník je zprostředkovatelem kontaktu s klientovým okolním prostředím, dává také prostor pro zapojení se do aktivizačních a edukačních programů, pomáhá klientovi zařídit vše, na co má právo a dbá na zařízení osobních záleţitostí. Sociální rehabilitace se soustřeďuje v pátém a šestém bodě také na poskytnutí stravy a ubytování v pobytových sluţbách, konkrétně v centrech sociálně rehabilitačních sluţeb. Poslední úkon je zaměřen na pomáhání při hygieně nebo poskytnutí takového prostředí, kde jí klient je schopen provést (vyhláška č. 505/2006 Sb. § 35). Dvořák (in Kalina, 2008, str. 216) vysvětluje základní cíl sociální rehabilitace. Je jím znovunavrácení klienta do společnosti za pouţití technik, které povedou k dosaţení sociálních a profesních dovedností, kdy sociální pracovník a lidé okolo klienta vytváří prostředí, které jej podporuje.
19
Schuckit (in Kalina, 2003, str. 63) uvádí jiné cíle sociální rehabilitace. Podle něj jde především o maximalizaci fyzického a mentálního zdraví, výchovu klienta a jeho rodiny směrem k abstinenci, pomoc při budování nového ţivota bez návykové látky. Kuda (in Matoušek, 2005, str. 223) upozorňuje na fakt, ţe klient by měl nastoupit do následné péče nejlépe ihned po skončení intervence v podobě léčby. To totiţ způsobuje vyšší úspěšnost léčby. Mezi hlavní cíle péče po dokončení léčby patří stabilizování ţivotního stylu klienta, trénink abstinence a motivování při něm a také zeslabování vazeb klienta na tento program v delším časovém horizontu.
3.1.
Následná péče dle Kaliny
Kalina definuje důleţité činnosti, které nelze v rámci následné péče opomenout. Tyto kroky jsou nástroji pro dosaţení klientova pocitu vlastní účinnosti, coţ je jeden z cílů následné péče. První z technik je podpůrná psychoterapie. Klient můţe být konfrontován např. s traumaty z doby aktivního uţívání nebo i z dob předešlých. K problémům touto formou řešitelných řadíme také poruchy osobnosti, které byly jedním ze startovacích faktorů uţívání drog. Je důleţité mít na paměti, ţe nejlepší dobou pro otevření těchto témat je právě následná péče, protoţe poskytuje klientovi kontakt s reálným prostředím. Respektujeme problémy, které chce klient otevřít, dbáme však na to, aby to byly nejlépe takové, které přímo souvisí s udrţením abstinence. Cílem psychoterapie je v těchto případech stabilizace klientových emocí, podpora abstinence a dosaţení sociální stability. Hledáme takové psychoterapeuty, kteří budou ochotní pracovat s klientem i po ukončení následné péče (Kalina a kol., 2008, str. 217). Většina klientů se v následné péči potýká s cravingem, tedy silnou touhou po droze. Prevence relapsu, tedy získání schopností a dovedností pro zvládání kontroly nad sebou samotným, je klíčovou sloţkou následné péče, která stojí na třech základních kamenech. Prvním z nich je myšlenková intervence, druhou získání dovedností zvládání situace a třetí dosaţení stabilního ţivotního stylu. Tyto tři sloţky představují kostru všech aktivit následné péče (Kalina a kol., 2008, str. 218). Poslední sloţkou, stabilizací ţivotního stylu, se zabývá zejména sociální práce. U klientů se lze setkat s mnoha problémy, především na sociálně-právní úrovni. K příkladům patří dluhy, nezařízené sociální dávky, trestní stíhání, atd. 20
Sociální pracovník klienta doprovází a pomáhá s praktickými záleţitostmi, coţ přispívá k lepšímu návratu do společnosti (Kalina a kol., 2008, str. 218). Základní metou pro závislého člověka je schopnost pracovat, uplatnit se na trhu práce. Problémem je, ţe, klienti často mají nízké vzdělání a také téměř ţádné pracovní zkušenosti. Při přijímaní do případného zaměstnání jsou také bariérou zápisy v rejstříku trestů. Pomoc je v tomto případě opět praktická. Jedním z nástrojů jsou chráněné dílny, kde klienti získají pracovní návyky nebo proběhne proces rekvalifikace. Pracovníci následné péče by pro zefektivnění procesu zaměstnání klienta měli být v kontaktu s úřadem práce a firmami v místě působiště zařízení. Jedním z příkladů je Pracovní agentura SANANIM v Praze, která realizuje svou činnost na principu transparentního a netransparentního zaměstnávání. Transparentní znamená, ţe přijímací firma ví o klientově dosavadním ţivotě. Je vypracován seznam zaměstnavatelů, kteří jsou ochotni takové pracovníky přijmout. Druhá forma je netransparentní, kdy firmy nejsou informovány o tom, jak klient ţil (Kalina a kol., 2008, str. 218 – 219). Hlavní motivací pro vstup do sociální rehabilitace bývá často pomoc s bydlením. Zde je vyuţito formy chráněného bydlení zpravidla na 6 měsíců. Kriteriem pro přijetí je participace klienta na doléčování a zaměstnanost. Nájemné klient platí, ale ve sníţené podobě. Podmínkami jsou dále účast na dlouhotrvající léčbě, těţká sociální situace a také stabilita, protoţe zde není zajištěn 24 hodinový dohled. Chráněné bydlení je jedním z klíčových nástrojů sociální rehabilitace, trend přichází ze západní Evropy. V těchto zemích je také k vidění zkracování dlouhodobé léčby a prodluţování sociální rehabilitace, hlavně chráněného bydlení, coţ přispívá k pozvolnému se navracení do společnosti, protoţe délka uţívání drog se obecně prodluţuje. Klienti jsou tak ve velmi sloţitých situacích a potřebují více času na návrat (Kalina a kol., 2008, str. 219 – 220). O klienta má být postaráno nejen po stránce psychické, ale i fyzické. Drogy a jejich uţívání přináší velmi negativní důsledky pro zdraví člověka, na místě je tedy starost o klienta v rámci odborné lékařské péče. Mezi nejrozšířenější potíţe patří hepatitida typu B a C, stomatologické problémy. Často je tato cílová skupina vystavena většímu riziku nákazy virem HIV (Kalina a kol., 2008, str. 220).
21
Návrat zpravidla mladého klienta zpět do rodiny je často problémem. Úkolem následné péče je pracovat i s rodinou, ve které klient ţil a do které se vrací. Bývá pravidlem, ţe ze strany rodičů dojde ke ztrátě důvěry směrem k dítěti. Disfunkce rodiny je totiţ častou příčinou, díky které dítě začne koketovat s návykovými látkami, a proto je nezbytné na tuto situaci reagovat, aby se klient navracel do fungujícího prostředí. Rodičům musíme zdůraznit, ţe se nemalým procentem podílejí na úspěšnosti úplného uzdravení, proto musí vytvořit takové podmínky, ve kterých je moţné chybovat. Na relaps musí být rodina připravena. Existují různé skupiny zakládané za účelem společného sdílení problémů a úspěchů mezi jednotlivými rodinami, které taková situace potkala (Kalina a kol., 2008, str. 220). Pro prevenci relapsu klienti v některých případech pouţívají strategii přehlcení se aktivitami, coţ je vede ke stresu a velké únavě. Při těchto stavech jsou méně odolnější proti touze po droze. Sociální rehabilitace nabízí klientovi škálu činností pro trávení volného času. Musíme však zmapovat prostředí a moţnosti klienta (Kalina a kol., 2008, str. 221).
3.2.
Koncept sociálního fungování
Vydefinováním konceptu sociálního fungování chci naznačit spojitost mezi sociální rehabilitací a rolemi ve společnosti, očekáváním od těchto rolí a s nimi spojené bariéry a předpoklady. Sociální fungování označuje Bartletová (dle Navrátil, 2001, str. 12) jako interakci mezi poţadavky prostředí a lidmi. Dále popisuje, ţe „zvládání se týká lidského úsilí řešit situace, které mohou být vnímány jako sociální úkoly, ţivotní situace nebo problémy ţivota. Lidé proţívají tyto ţivotní úkoly primárně jako tlaky svého sociálního prostředí. Odsud vycházejí dvě významnější myšlenky: na jedné straně lidské zvládání a na straně druhé poţadavky prostředí. Aby se tyto myšlenky mohly stát součástí jednoho celistvého konceptu, musí být vzájemně propojeny dimenzí, kterou postihuje myšlenka sociální interakce.“ V interakci musí být nastavena rovnováha, pokud není, svou pomoc nabízí sociální pracovník. Longres vymezuje sociální fungování jinak, jako „sociální pohodu, zvláště ve vztahu ke schopnosti jednotlivce zvládat rolová očekávání přidruţená k jeho konkrétní roli a statusu.“ Tento autor se zaměřuje primárně na role, s jejichţ
22
zvládáním pomáhá sociální pracovník. Jde např. o roli rodiče, partnera, zaměstnance, zaměstnavatele, občana, pacienta, atd. (Longres, 1995 dle Navrátil, 2001, str. 13). Carlton (1984 dle Navrátil, 2001, str. 13) hovoří o sociálním podnikání jako o „schopnosti lidí provádět úkoly denního ţivota a angaţovat se ve vztazích k jiným lidem způsobem, který je uspokojivý jak pro ně samotné, tak pro druhé a odpovídá potřebám organizované komunity.“ Slovník sociální práce dle Matouška (2008, str. 196) říká, ţe sociální fungování je „kvalita společenských vazeb jednotlivce, obvykle posuzovaná podle několika kritérií – např. podle kvality vztahů k lidem, vyuţití vlastního potenciálu, plnění poţadavků společenského prostředí. Pojem sociálního fungování reflektuje jednak schopnost klienta odpovídat na nároky prostředí. Problémy v sociálním fungování mohou být důvodem pro to, aby se klient spojil se sociálním pracovníkem a společně se je pokoušeli řešit.“
23
4. Kasuistika V této části se budu věnovat popisu všech důleţitých bodů týkajících se fenoménu závislosti, drog a sociální rehabilitace. Tyto společenské problémy popíši na kasuistice respondentky, třicetileté ţeny, která je bez závislosti jiţ více neţ tři roky. Větší část svého ţivota strávila mimo domov, kde se dostala do kontaktu s alkoholem, marihuanou a tvrdými drogami. Za trestnou činnost byla třikrát odsouzena k odnětí svobody. Prošla roční léčbou v organizaci Teen Challenge
1
nedaleko Prahy. Nyní pracuje na plný úvazek, pronajímá si byt a věnuje se osvětové činnosti a pomoci drogově závislým lidem na ulici, kterým mj. vypráví o Jeţíši Kristu.
4.1.
Rodinná anamnéza
Respondentka pochází ze tří sourozenců, má staršího a mladšího bratra. Starší vystudoval vysokou školu, mladší dokončil středoškolské vzdělání, momentálně pracuje a vysokoškolský titul si chce dodělat dálkovou formou. Podle respondentčiných slov by mohlo být rodinné zázemí vzhledem k jejím problémům se závislostí označeno paradoxně ideálním. Na druhé straně hrál pro slečnu Z. důleţitou roli fakt, ţe matka je křesťanka a otec ateista, coţ tento manţelský pár rozdělovalo ve stylu výchovy. “To znamená, ţe jsem se velice rychle naučila manipulovat s našima, pokud mi jeden něco nedovolil, šla jsem za druhým a ten to dovolil“, říká. Dalším problémem byl fakt, ţe otec neuměl vyjadřovat city a ţe společně s respodentkou nesdílel víru, kterou proţívala. Dokonce se otci snaţila říkat o Jeţíši, avšak bez odezvy, dokonce se se svou dcerou díky tomu dva roky nebavil (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013).
1
Cílem této organizace je „pomoci mladým lidem najít lepší způsob ţivot, který by nebyl naplněn
destrukcí, násilím a nenávistí, drogami a alkoholem. Snaha Teen Challenge směřuje k pomoci lidem stát se duševně zdravými, citově vyváţenými, sociálně zaopatřenými, fyzicky funkčními a duchovně ţivými.“ V této organizaci je kladen důraz na moţnost, kterou Bůh člověku dává. Na moţnost nového začátku podle verše z 2. Korintským 5, 17: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové.“ Páteřní prací Teen Challenge jsou rehabilitační centra. Jedná se zpravidla o jednoroční pobytovou sluţbu (www.teenchallenge.cz).
24
Spolu se svou maminkou chodila do jedné z olomouckých protestantských církví, kde zaţívala první bouři ve svém ţivotě, protoţe se jí nelíbila přehnaná zásadovost spojená s pokrytectvím členů tohoto společenství. „Normou bylo, ţe se nosila do sboru sukně, já jsem tam šla v kalhotách a všichni se na mě dívali blbě. Přitom v Bibli čteme, ţe Bůh všechny přijímá takové, jací jsou.“ (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Ve své rodině cítí nejednotu a pokrytectví, která je způsobena rozdílnými pohledy na hodnoty ve světě. Snaţí se nalézt si náhradní prostředí, ve kterém by vnímala pravdu i přesto, ţe lidé okolo ní nedělají dobré věci. Nachází partu kamarádů, se kterou jiţ ve třinácti letech začíná popíjet. Tyto aktivity se rodičům samozřejmě nelíbí, coţ je pro respondentku důvod s nimi pokračovat a jejich intenzitu jako prezentaci vzdoru zvyšovat (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Z pohledu sociálního fungování měla Z. ve své rodině roli dcery, od které očekávala zájem ze strany rodičů a více ochrany. Zejména otec se choval velmi flegmaticky a stále opakoval, ţe vše zvládne a obstará si sama. Kdyţ se začínala Z. toulat v poměrně nízkém věku po venku, situaci nijak neřešil, svou manţelku ve výchově nepodpořil. Respondentčina matka pouţívala pro výstrahu fyzické tresty. V této rodině to takto obecně fungovalo. Otec nijak své manţelce nepomáhal s domácností, chtěl, aby vše zvládla sama. Ani své syny k pomoci doma nevedl. Se svými bratry měla respondentka vztahy dobré, u staršího bratra dostávala za příklad jeho cílevědomost a vytrvalost. Dle jejího názoru nelze říci, ţe rodiče v rodině dělali všechno špatně, snaţili se vytvářet harmonické prostředí způsoby, které je jiţ v jejich rodinách někdo naučil (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013).
4.2.
Osobní anamnéza
Jedním ze zlomových bodů v ţivotě Z. byl třináctý rok, kdy vnitřně přestala ţít rodinný ţivot se svými blízkými a začala více času trávit s kamarády především v prostorech restauračních zařízení. Jiţ v tomto věku bylo pravidlem se vţdy po vyučování zastavit za zpravidla staršími přáteli, vypít nějaký alkohol, zahrát si kulečník a poté odejít domů. Ze základní školy byla přijata na učňovskou školu obor mechanik, kde se pití začalo stupňovat také díky tomu, ţe do města přijel autobus 25
brzy ráno a tak měla čas, který vyuţila znovu pro konzumaci, do školy tak často ani nedošla. Po třech měsících ale studia zanechala, zamilovala se a odstěhovala od svých rodičů k rodičům jejího přítele. Biologickým rodičům se tento fakt nelíbil, matka Z. dala k soudu, kdy bylo rozhodnuto o přidělení kurátora, který navrhl, aby se respondentka zdrţovala alespoň přes týden doma a o víkendu si mohla dělat, co chtěla. Problém s alkoholem narůstal, protoţe se seznámila s partou lidí, za kterou začala odpoledne docházet, vracela se pozdě v noci domů, často ve velmi podnapilém stavu (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Před šestnáctým rokem začíná s kouřením marihuany, po uplynutí několika měsíců tuto drogu uţívá čím dál častěji. Tato skupina lidí, se kterými pije a kouří marihuanu, nebyla jedinou, se kterou se stýkala. Další parta byla zaměřená na jinou zábavu, především v klubech a diskotékách. Z. začíná s těmito lidmi uţívat v těchto barech taneční drogu, extázi. Ne však nijak pravidelně. Jeden čas se setkávala také se skinheady, se kterými chodila pravidelně fandit fotbalovému klubu Sigma Olomouc (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem se pokouší znovu studovat, tentokrát obor kuchař, číšník. Ukončila první ročník i kdyţ na výuce často chyběla. O prázdninách po prvním roce na této škole však přichází velmi důleţitý okamţik jejího ţivota. Otěhotní, školu přerušuje a přivádí na svět svého prvního syna. Vrací se ke svým rodičům, často však má pocity, ţe doma nemůţe vydrţet. I přesto, ţe je dítě velmi malé, obvykle kdyţ spí, tak odchází znovu za svými kamarády. V této době, kdy je momentálně letní období, se znovu velmi opíjí a místo návratu domů potkává druhý den na nádraţí svou kamarádku ze sídliště a „pankáče“, kteří odjíţdějí na víkendový festival. Plánuje svůj návrat po víkendu, ale za rodiči a synem se na delší čas nevrátí. Ve době, kdy jsou synovi dva měsíce, znovu úplně opouští své rodiče. Na víkendové akci potkává novou partu lidí a vzhledem k ročnímu období všichni začínají uţívat nitroţilně opium, tedy látku z makovic. Sezóna této drogy však brzo skončí, spolu se svými novými kamarády přecházejí na pervitin. Z. různě cestuje po České republice, v Hradci Králové potkává svého budoucího manţela. Spolu odjíţdí do Prahy, kde shání drogy, kradou, vyrábějí, atd. Ocitnou se zpátky v Hradci Králové a respondentka pocítí touhu se vrátit zpátky domů. Volá otci, který pro ni přijíţdí autem. Nějaký čas společně ţijí v Olomouci s rodiči. Zde se ocitáme
26
v respondentčiných zhruba devatenácti letech (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Z. po čase zjišťuje, ţe je těhotná. Dojde k dohodě s rodiči a přítelem, ţe bude dobré se vzít. Rodiče novomanţelům kupují byt nedaleko Teplic v severních Čechách. V této době, ještě v Olomouci, si respondentka znovu uvědomuje, ţe Bůh je, ţe ji miluje a neopouští. Ţe jedině s Bohem můţe manţelské souţití fungovat. S přítelem se nechávají pokřtít a obrací se. „Nebylo to ale takový to hluboký obrácení, kdyby člověk udělal vzad tomu ţivotu předtím. Brali jsme substituční léčbu na fakultce a kouřili jsme.“ V severních Čechách se rodí druhý syn, souţití s M. trvá ještě zhruba rok. Po porodu drogy nebere, ale zhruba tři měsíce po něm začínají opět s pervitinem ve víkendovém intervalu. Manţel není schopen si najít práci, stále je tak nucena říkat rodičům o peníze, coţ je pro ni velmi poniţující. Uţ jen proto, ţe jí rodiče zajistili svatbu, byt a starají se v pěstounské péči o její první dítě (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Finanční situaci ani drogovou závislost Z. nezvládá, odjíţdí proto do Prahy, kde jiţ má řadu známých a páchá zde kvůli potřebě peněz a dávek drogy trestnou činnost. Manţel s dítětem ji následují, nějakou dobu bydlí na ubytovně. Situace kolem drog je u respondentky opět velmi váţná. Opadá zodpovědnost za rodinu, má panickou hrůzu z toho, ţe by zůstala s dítětem sama. Manţel v tíţivé situaci odkládá mladšího syna na tři měsíce do Klokánku, poté přesvědčuje rodiče manţelky, aby si vzali i druhého syna. Od této chvíle jsou oba potomci v pěstounské péči prarodičů. Respondentka dál uţívá pervitin, dokonce jej sama vyrábí. Ve třiadvaceti letech se dostává poprvé do vězení. Celkem tráví ve výkonu trestu dva a půl roku, z toho dvakrát v Opavě (kvůli místu bydliště a návštěvám rodiny) a jednou ve Světlé nad Sázavou. Po prvním trestu netrvalo dlouhou dobu a musela nastoupit znovu do vězení, konkrétně za „zákaz Prahy“, tedy maření úředního rozhodnutí, kdy osobě je zakázán přístup do konkrétního města. Po skončení druhého pětiměsíčního trestu zůstala Z. v Olomouci, vídala se s rodiči a svými dětmi. Nechtěla se vracet znovu do vězení (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Svou upřímností odkryla svým rodičům, ţe opět vyrábí pervitin i v Olomouci. Její matka chodila v tu dobu na tzv. „Bod obratu“ organizace Teen Challenge, která se zabývá pomoci závislým lidem a jejich rodinným příslušníkům. Maminka se dozvěděla, ţe je pro závislého člověka důleţité určit hranice a říci ne. „A tím, ţe se 27
dozvěděla, ţe já vyrábim drogy, tak řekla, tak tohle ne, tohle já tady nechci, takţe uţ sem nechoď. Najednou jsem pocítila, ţe o tu rodinu nechci přijít a tím, ţe jsem nemusela, jsem se nijak nesnaţila. Navíc kamarádi na ulici byli na drogách, takţe kdyţ jsem měla drogy, tak bylo dobře a kdyţ ne, tak šli shánět jinam. Nedalo se na ně spolehnout.“ Potřetí se dostává do vězení a uvědomuje si, ţe se opravdu můţe spolehnout jen na svou rodinu. Ve vězení si promítá svůj ţivot a zjišťuje, ţe bude zřejmě velmi těţké dostat se do normálního ţivota. „Nemám ţádnou školu, moje děti jsou v pěstounské péči, mám spoustu dluhů, dvanáctkrát soudně trestaná, potřetí ve vězení, nikdy jsem nepracovala v šestadvaceti letech. U soudu mi řekli, ţe jsem recidivistka, ţe uţ stejně budu taková celej ţivot.“ Uvědomila si, ţe v této situaci můţe pomoct pouze Bůh. Ve vazební věznici navštívila kaplana, kterému vše svěřila. Ţe zná Jeţíše Krista, přijala jej křtem, ale ţe se nemůţe dostat ze závislosti a osvobodit svůj ţivot. Vlivem Ducha Svatého pocítila, ţe nastává čas, kdy si Z. Bůh volá ke sluţbě druhým. Kdy je potřeba udělat tlustou čáru za ţivotem, který byl a začít znovu. I přesto měla obavy z toho, co ji čeká a jak vše bude zvládat (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Z nástupu do třetího trestu měla strach, protoţe si byla vědoma prostředí, kde bude přístup ke drogám, jsou zde staří známí, atp. Bůh jí však velmi důkladně celým trestem provázel. „Přestala jsem kouřit. Modlila jsem se, Pane prosím Tě dej, abych přestala kouřit. A po týdnu modliteb mi Duch Svatý říká: no tak odloţ tu cigaretu. Tak jsem ji prostě odloţila a prostě jsem nekouřila.“ Znovu navštěvuje kaplana, modlí se s ním a proţívá opravdovou radost a osvobození, kdy si uvědomuje, ţe je tu opravdu nový ţivot. Poslední trest proţívá v Boţí přítomnosti, ţenám na patrech slouţí a říká o Bohu. Zároveň se snaţí si jiţ ve vězení vyřizovat léčbu ve spolupráci s olomouckým K centrem i přesto, ţe je přesvědčená, ţe není fyzicky závislá a dokáţe si přestat uţívat sama. Závislost na pervitinu vnímá jako psychickou z důvodu, ţe je to byl její ţivotní styl, forma zábavy. Důvodem spolupráce s K centrem byli především lidé okolo. Chtěla jim ukázat, ţe to s návratem zpět myslí opravdu váţně. Modlila se k Bohu, aby jí ukázal, zda-li má nastoupit na léčbu do organizace zařízené K centrem nebo do Teen Challenge, o které se dovídala často od své maminky. Po jistých okolnostech zjišťuje, ţe Boţí vůle je opravdu taková, aby nastoupila do Teen Challenge, komunity u Prahy. I přes odpor otce, který nesouhlasí s myšlenkou léčby jako takové a navíc křesťanskou organizací, odchází
28
do této komunity. Ještě předtím odpracovává čtyři sta hodin veřejně prospěšných prací (s rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). V této komunitě zůstává rok i přesto, ţe cítí, ţe by ráda setrvala delší dobu. Pracovníci ji však posílají zpátky do Olomouce, aby slouţila druhým lidem a vedou ji k samostatnosti. Chtějí, aby si našla práci, měla vlastní podnájem, atd. Zázračným způsobem čtrnáct dní po návratu získává zaměstnání v call centru. Chce napravovat vztahy s nejbliţšími, věnovat se zaměstnání, večerní škole a sluţbu lidem na ulici odkládá. Podnájem však „náhodně“ získává u vlakového nádraţí, kde se kaţdý den potkává s lidmi, kteří potřebují pomoct. Cítí tuto shodu okolností jako povolání ke sluţbě druhým, začíná lidem v Olomouci pomáhat a svědčit o Kristu. Zhruba po půl roce získává zaměstnání v cukrárně, kde pracuje dopoledne a odpoledne se věnuje pomoci závislým (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Z pohledu sociálního fungování vnímá zpětně role ve svém ţivotě jako pohyblivé a formující se. V roli dcery se cítila zmateně, nevěděla kam patří. Třináct let ţila mimo rodinu, tudíţ si neuměla ujasnit, zda-li je po návratu pouze návštěva nebo zda-li do rodiny patří. S rodiči si situaci jiţ vyjasnila, jiţ ví, ţe je součástí rodiny. Obtíţná je i role matky, kdy pokud je s dětmi sama, tak je vztah napůl kamarádský a napůl matka – dítě. Prarodiče však označují za otce a matku, protoţe s nimi proţili většinu ţivota. Mezi silné stránky respondentky patří rozhodnost, orientace na výkon a zodpovědnost, která v ţivotě s drogami a ve vzpouře nefungovala, podle slov Z. ale proto, ţe nechtěla být zodpovědná. Předpokladem je také upřímnost (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013).
4.3.
Aktuální stav situace
Momentálně se Z. jiţ cítí jako dcera. Věří, ţe je zodpovědnější. Zastává i roli vedoucí ve sluţbě závislým na ulici, která se jí dle vlastních slov daří dobře. Vnímá jako důleţité postavení roli učedníka, protoţe má stále co zlepšovat a stále se něco nového můţe učit. Stále není dle svých slov právoplatnou matkou a před nějakou dobou pochopila, ţe jí být ani nemůţe. Její rodiče jsou s dětmi velmi dlouho, zastávali tuto roli v její nepřítomnosti. Respondentka dochází pravidelně k psycholoţce a sociální pracovnici, která radí, aby se ve výchově Z. a její rodiče střídali. Při rozhovoru s rodiči však maminka tuto moţnost odmítá, k Z. stále nemá důvěru, ţe by mohla být dobrou matkou. Momentálně je bez dluhů, po vyhlášení 29
osobního bankrotu jí maminka zaplatila celou dluţnou částku, kterou bude Z. splácet kaţdý měsíc. Otec by Z. věřil, ale vidí výchovu spíše materialisticky, tedy tak, ţe by respondentka nedokázala ze své výplaty syny uţivit. Chlapci by prozatím k respondentce nechtěli, ale ví, ţe je jejich biologickou matkou (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). V programu Teen Challenge se naučila vyuţívat efektivně čas. Toto pravidlo si drţí dodnes. Přes týden chodí do práce a po odpoledních se věnuje buď škole, brigádě, svým synům, kurzům a skupinám pro závislé, sluţbě na ulicích, neděle je vyhrazená pro církev a také sluţbě (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). V nedávné době vyuţila sluţeb poradenství K centra při hledání řešení oddluţení a také spolupracuje se sociální pracovnicí ze sociálního odboru, která je ochotná poskytnout poradenství v situacích, kdy se v terénu Z. se svými kolegy setká s obtíţnou situací. Za druhou rodinu povaţuje církev, kde jsou lidé, za kterými se svými problémy můţe přijít. „A samozřejmě je to Bůh, který dokáţe řešit situace úplně jinak neţ lidi.“ Zpětně si uvědomuje, ţe dalším ze spouštěcích faktorů vzpoury a závislosti byl fakt, ţe doopravdy nepoznala Jeţíše a záměr, který s ní do budoucna má. Její ţivot pozbýval smyslu (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Při sluţbě na ulici se setkala s drogami, viděla jejich přípravu a aplikaci. Uvědomila si, ţe jí Bůh ze závislosti osvobodil a ţe tyto látky jiţ opravdu nepotřebuje. Alkohol po absolvované léčbě příleţitostně uţívala, nyní však dodrţuje abstinenci ale z toho důvodu, ţe mění její vnímání v kontaktu s Duchem Svatým (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013).
4.4.
Analýza problému
Analýza problému je jasně čitelná v předchozím textu. Existuje několik faktorů, které ovlivnily klientčinu situaci a rozhodnutí pro odchod z domova a ţivot s drogami. Ve své rodině pozbývala většího vyjádření citů ze strany rodičů, rodiče nebyli jednotní ve víře a tím pádem i ve výchově. Z. vadila neupřímnost členů křesťanského společenství. Její otec jí nedával dostatečné hranice, kam jiţ nemůţe zajít. V ţivotě s rodinou, ale i v osobním ţivotě neviděla smysl, dokud nepoznala svého osobního Spasitele. I přesto, ţe je kouření společensky uznávaná droga, můţe
30
hrát roli jakási predispozice k závislosti z toho důvodu, ţe otec kouřil. Ve své rodině nepociťovala naplnění, snaţila se jej nalézt s kamarády, na které, jak později zjistila, kvůli drogám nebyl spoleh. Chtěl bych také nastínit důleţitost bariér a předpokladů z pohledu sociálního fungování. Prvním předpokladem u Z. byla rozhodnost. Díky této vlastnosti byla schopná opravdového rozhodnutí pro Boha a Jeho cestu. Neoddiskutovatelnou roli hrál tento předpoklad v uvědomění si, ţe chce nový a lepší ţivot bez závislosti. V rámci léčby se musela denně rozhodovat pro cestu a chování podle Bible. Druhý předpoklad je upřímnost, která Z. pomohla ve vztahu s rodiči a jejími syny při budování vztahů, neméně i při práci na vztahu s Bohem. Třetí předpoklad je orientace na výkon, kterou měla Z. vštěpenou z rodiny. Bezpochyby jí pomohla při léčbě a studiu během této doby, také je hnacím motorem při současném zaměstnání a práci s drogově závislými. Mezi další silné stránky patří efektivní orientace času, kterou se Z. naučila v organizaci Teen Challenge. Tato vlastnost jí dodává jistotu, ţe je čas naplňován dobrými a smysluplnými věcmi. Nesmím zapomenout ani na zodpovědnost, coţ je další Z. předpoklad. K bariérám paří rozdílnost vnímání víry otcem a Z., coţ je propojeno s rozdíly v postojích k různým věcem. Bariérou je vnímání role ţeny ze strany otce. Zde dochází ke konfliktu a aniţ by Z. chtěla, tuto roli v podstatě přijímá a byla by schopná ji zastávat i ve svém vztahu. To vše proto, ţe je tento postoj brán u jejich rodičů, respektive u otce jako norma. Bariérou jsou také špatné zkušenosti s muţi, které poznamenávají Z. při výběru ţivotního partnera a jsou brzdou, která zpomaluje proces seznamování. Slabou stránkou také můţe být větší náchylnost k závislostem. V jistém slova smyslu můţe být slabou stránkou i fakt, ţe Z. podstoupila pouze jednu formu léčby, velmi zaměřenou na spirituální oblast. Roztříštěnost ve vnímání roli matky můţe být další slabou stránkou. Z. synové ví, ţe je jejich biologickou matkou, od pěstounských rodičů ale nechtějí odejít.
4.5.
Plán opatření
Jak jiţ bylo zmíněno, Z. prošla programem Teen Challenge, který je postaven na křesťanských základech. Je důleţité, aby primárně lidé v této komunitě poznali, kdo je to Bůh. A ţe je vlastně jediným, který můţe se závislostí pomoci celkově. Ne jen tak, ţe bude z člověka abstinující alkoholik nebo narkoman, ale dojde 31
k celostnímu osvobození od té které látky. Program je rozdělen do deseti smluv, kdy člověk poznává nejdříve Boha, poté sám sebe a poslední tři smlouvy jsou věnovány návratu zpět do společnosti, konkrétně např. vztahu s rodinou, přípravě na budoucnost, atd. Na kaţdou smlouvu by měl být měsíc, ale zpravidla naplnění tohoto cíle zabírá více času. Studenti – tak jsou označováni klienti - navíc pracují, studují Bibli, posilují charakterové vlastnosti, vedoucí komunity vybírají verše z Bible pro kaţdého studenta. Na kaţdý verš si student stanoví cíl, tedy to, jak se chce chovat a co to pro něj v praxi znamená. Za kaţdý týden musí proţít alespoň tři aplikace tohoto verše. Z. byla velmi horlivá, cvičila si své dovednosti na co nejvíce moţných příkladech, stanovovala si i deset cílů za týden (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Všechna opatření míří k tomu, aby si student uvědomil, co dělal špatně a jak se podle Biblického učení má chovat správným způsobem. Nástrojem jsou dosaţitelné cíle, které hodnotí vedoucí komunity. Opatření jsou taková, aby měl student co nejvíce prostoru pro osobní a duchovní růst. Skupinové terapie jsou výjimkou. Poznala také, ţe je v komunitě zakázáno mluvit s ostatními o minulosti. Pravidelně mohla vyuţívat jednou týdně hodinu s poradcem, kterému se svěřovala se svými těţkostmi (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Z. proţívala v průběhu léčby tři období. Prvním z nich bylo tzv. integrační, kdy zde byl prostor pro zařazení se do komunity, druhým lze označit jako pracovní, kdy pracovala sama na sobě, ale také fyzicky v komunitě a ve třetím je dána moţnost pomoci se sháněním bydlení a práce, tzv. re-entry – chráněné bydlení a pracovní moţnosti. Existuje také program intership, coţ znamená, ţe člověk, který projde programem, můţe následně pracovat v organizaci Teen Challenge po absolvování kurzu pro pracovníky. Ani jednu z moţností Z. nevyuţila. (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013).
4.6.
Průběh
poradenského
procesu
z perspektivy
klientky V programu Teen Challenge strávila Z. dvanáct měsíců. Sama si byla jistá, ţe by měla zůstat delší dobu, aby se toho víc naučila, lidé z této organizaci ji však jiţ
32
posílali zpátky do normálního ţivota s tím, ţe má slouţit druhým lidem. Na léčení nastoupila do ţenského střediska v Poštovicích u Prahy. Start byl pro ni určitě jednodušší neţ pro klienty, kteří přicházejí a neznají Boha vůbec. Ze své rodiny byla zvyklá na výkon a cílevědomost, snaţila se tak na sobě opravdu velmi tvrdě pracovat. Získávala pracovní zkušenosti, rostla v poznání Bible a Boha, osvojovala si efektivní nakládání s časem. Ke konci tohoto programu se čím dál více zapojovala do sluţby pro druhé lidi, byla snad i více pracovnicí neţ studentkou. Prošla deseti smlouvami, byla připravena pro urovnání vztahů s rodinou, motivována pro řešení svých finančních závazků. Hlavně ale pociťovala smysl ve svém ţivotě. Cítila Boha velmi intenzivně a znovu se přesvědčovala o tom, ţe jedině On jí můţe opravdově osvobodit. Sama se modlila, aby jí Bůh posílal do situací, kdy bude podrobena nějaké zkoušce. Brala tyto „příhry“ jako moţnost pro budování charakteru a důvěry v Boha. Nebylo to ale vţdy jednoduché. Vnímala pocity méněcennosti, ţe nedokáţe ţít normální ţivot uţ jenom proto, ţe nikdy tak neţila (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013).
4.7.
Proces návratu do společnosti
Proces návratu, jeho jednotlivé body lze postřehnout v průběhu celé kasuistiky. Zde chci popsat tento fenomén více konkrétněji. V patnácti letech odešla Z. od svých rodičů, vrátila se aţ v sedmadvaceti letech zpět domů. Neuvědomovala si, jaký je to obrovský skok nebýt dvanáct let v intenzivnějším kontaktu se svými rodiči. Musel ji na to upozornit aţ její otec. Ještě před léčbou, při vykonávání veřejně prospěšných prací, začala znovu docházet do církve, kde se aktivně zapojovala. Návrat byl ale těţký a bylo zapotřebí hodně modliteb a také odvahy, aby vůbec přišla. Odhodlala se a s pokorou se vrátila do své druhé rodiny, své církve, ve které byla pokřtěna před manţelstvím. Po programu v Teen Challenge našla láskyplné zázemí nejen ve své rodině, kdy se jí maminka snaţila se spoustou věcí pomoct spolu s otcem, aniţ by měli tendence Z. ţivot ovládat, ale také v církvi (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Velkou pomocí byly Z. naučené dovednosti z programu Teen Challenge. Sama říká, ţe si neumí představit, ţe by bez absolvování této intervence dokázala zodpovědně vstávat, plnit úkoly, poslouchat autority. Reţim byl i faktorem, který v její rodině chyběl. Teď si naplánovaný čas zamilovala. Začala pracovat v call 33
centru na aktivním telemarketingu. Našla si také byt, s prvním nájmem jí pomohli rodiče, další si jiţ platila sama. Chválila Boha, ţe brzy po léčení dostala práci. Pracovní doba však příliš nepřála tomu, aby mohla slouţit lidem na ulici, budovala vztahy v rodině, atd. Modlila se tak o lepší práci a Bůh Z. ukázal zhruba tři týdny před koncem zkušební doby práci opravdu na míru (viz. popis aktuální situace). (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Po návratu zpět se Z. necítila nijak špatně, vnímala pokoj od Boha a Jeho vedení. Nicméně negativní pocity se dostavily ještě před koncem programu Teen Challenge, kdy chtěla ještě více načerpat, nechat se ještě větší měrou změnit ve svém ţivotě a naučit se více dovednostem, znalostem a schopnostem. Za nejnáročnější činnost po návratu povaţuje Z. znovuutváření vztahů s lidmi kolem sebe. Příkladem je vztah s babičkou, matkou z otcovy strany, která doposud nedokázala Z. odpustit, ţe opustila svého staršího syna. Vztahy s lidmi, se kterými uţívala, jsou vesměs v pořádku. Hlásala těmto lidem o Jeţíši v podstatě hned po návratu do společnosti, někteří se jí za to smáli. Z. je jim ale dobrým příkladem. Ukazuje těmto lidem, co pro ní Bůh udělal a jak jí zbavil závislosti a svěřuje se o naději, kterou pro ně Bůh je (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013).
4.8.
Vyhodnocení
Program Teen Challenge naučil Z. nejen dovednosti si efektivně uspořádat čas, ukázal jí také, ţe celý ţivot je hlavně o poslušnosti. O přijímání autorit, Boţí svrchovanosti. Poslouchat to, co Bůh říká a řídit se podle Jeho přání, protoţe chce pro člověka opravdu jen to nejlepší (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). To, s čím Z. doposud bojuje, je strach z partnerského, posléze manţelského ţivota. „Jak víme, často si my ţeny vybíráme dost podobný typy chlapů jaký máme v rodině. Bojím se taky sama sebe.“ Je ve fázi, kdy se rozhodla modlit se za svého budoucího manţela. Tuto oblast vnímá jako nejnáročnější ve svém ţivotě. „Chlapi u nás v rodině jsou skvělí jako v povahových rysech jako samostatně, ale chování vůči ţenám, to je prostě někde jinde. Přijdou z práce a jsou zvyklí, ţe je navařeno, uklizeno. Berou to jako samozřejmost. Ocenění té ţeny mi tam chybí a ta ţenskost se v té rodině nemůţe pak naplno projevit.“ Chce se muţem nechat vést ve vztahu a tím, ţe od Boha dostala vůdčí schopnosti, spousta muţů vede naopak sama. Z. se 34
modlí také za to, aby jí Bůh ochránil před všemi zlými zkušenosti, které s muţi má (z rozhovoru s respondentkou, z 25. 4. 2013). Z mého pohledu byl u Z. zaznamenán opravdu velký posun jiţ v průběhu léčby. Podle vyprávění se zde projevily její silné stránky jako je rozhodnost, orientace na výkon, otevřenost. Tyto předpoklady vyuţívá i nyní, kdy se jí podařilo díky dobře zorganizovanému času a odpovídajícímu zaměstnání začít slouţit drogově závislým lidem na ulici v Olomouci. Organizuje různé skupiny, dochází přímo za klienty, vyuţívá poradenství sociální pracovnice při pomoci těmto lidem. Díky své píli studuje dálkově střední školu. Jak sama říká, je stále učedníkem. Podle mého názoru svých silných stránek vyuţívá opravdu dostatečně. Vzhledem k tomu, ţe podstoupila léčbu orientovanou z velké části na poznání Boha, navázání vztahu s Ním a tezi, ţe jedině Bůh můţe člověka ze závislosti vyléčit, zde vzniká riziko při moţné krizi víry. Absolutně nezpochybňuji Boţí moc a svrchovanost, díl odvedené práce je také na člověku, který musí chtít s Bohem být stále v harmonickém vztahu. Vnímám také jako rizikové urovnání vztahu s Z. babičkou, která s respondentkou nechci vůbec mluvit. Promítání špatných zkušeností s muţi a vzoru otce v chování v rodině můţe vznikat problém při navazování Z. vztahů s muţi. Vzhledem k tomu, ţe respondentka explicitně vyjádřila, ţe je oblast vztahů s muţi pro ní nejtěţší částí ţivota, budeme předpokládat, ţe zde je nejvíce zranitelnou. Doporučil bych, aby se tomuto tématu věnovala se svou psycholoţkou. Z. přeji, aby jí Bůh ţehnal a provázel v ţivotě a ukazoval, kterou cestou má jít. Chce pro ni totiţ jen to nejlepší.
35
Závěr Absolventská práce měla za cíl popsat proces sociální rehabilitace drogově závislého klienta, jednotlivé kroky tohoto procesu za pomoci kasuistiky. Úkolem bylo také zjistit reflexi průběhu sociální rehabilitace ze strany klienta a zainteresovaných pracovníků. Pokud budu hodnotit, do jaké míry se podařilo cíl naplnit, musím konstatovat, ţe se mi podařilo v případové studii dostatečně popsat průběh navracení se zpátky do společnosti a zachytit reflexi tohoto procesu ze strany klientky. Nepodařilo se mi však kontaktovat pracovníky zařízení Teen Challenge, kteří by byli kompetentní k hodnocení tohoto procesu. V první části se mi podařilo vydefinovat závislost, její základní rozdělení na např. fyzickou a psychickou. Vzhledem k cíli jsem také teoreticky popsal drogovou závislost. Ve druhé části, která je zaměřená na návykové látky, jsem vymezil pojem droga, rozdělil drogy do skupin podle účinků se zasazením do kontextu kasuistiky a rozčlenil drogy do základních kategorií. Ve třetí kapitole jsem uvedl pojem sociální rehabilitace mj. dle zákona o sociálních sluţbách, podle Kaliny popsal moţnosti následné péče v České republice a propojil sociální rehabilitaci se sociálním fungováním. Ve čtvrté kapitole popisuji pomocí rodinné a osobní anamnézy, analýzy problému, aktuální situace, návrh opatření, průběhu poradenského procesu, procesu navracení do společnosti a vyhodnocení konkrétní případ klientky. V této části také přicházím s vlastním míněním o této problematice. Absolventská práce by mohla být inspirací pro studenty, které zajímá tato cílová skupina a kteří věří, ţe spirituální oblast je velmi důleţitou v ţivotě člověka obecně, ale i v řešení těchto situací. Mohu jen doufat, ţe absolventská práce přispěje k většímu povědomí o problematice sociální rehabilitace a její důleţitosti při práci s drogově závislými klienty.
36
Seznam použité literatury Dočkal, J. (2000). Člověk a drogy. Praha: Éthum o.s. Hartl, P., Hartlová, H. (2010). Velký psychologický slovník. Praha: Portál. Kalina, K. a kol. (2003). Drogy a drogové závislosti. Praha: Úřad vlády České republiky. Kalina, K. a kol. (2008). Základy klinické adiktologie. Grada Publishing: Havlíčkův Brod. Kuda (In Matoušek) Matoušek, O. a kol. (2005). Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál. Liba, J. (2001). Zdravie a drogy a drogová závislosť. Prešov: Metodické centrum v Prešově. Matoušek, O. (2008). Slovník sociální práce. Praha: Portál. Matoušek, O. (2005). Sociální práce v praxi. Praha: Portál. Navrátil, O. (2001). Teorie a metody sociální práce. Brno: Zeman. Nešpor, K. (2011). Návykové chování a závislost. Praha: Portál. Ondrejkovič, P., Poliaková., E. a kol., (1999). Protidrogová výchova. Bratislava: Vydavatelstvo slovenskej akadémie vied. Pešek, R., Veselý, O., Vondrášková, A., (2008). Drogová závislost aneb rychlý běh po krátké trati. Písek: Arkáda. Sananim [on-line]. Dostupné 25. 4. 2013 z http://www.odrogach.cz/skola/uzivaninavykovych-latek/informace-o-drogach/rozdeleni-drog.html. Teen Challenge [on-line]. Dostupné 24. http://www.teenchallenge.cz/cs/teen-challenge/vize-nasi-mise.
4.
Trestní zákon. Zákon č. 40/2009 Sb., v účinném znění ke dni 1. 1. 2010. 37
2013
z
Vágnerová, M. (1999). Psychopatologie pro pomáhající profese. Variabilita a patologie lidské psychiky. Praha: Portál. Vyhláška kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Vyhláška č. 505/2006 Sb., v účinném znění ke dni 15. 11. 2006. Wanigaratne S. a kol. (nedatováno). Prevence relapsu u závislých chování. Nevydáno. Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb., v účinném znění ke dni 1. 1. 2012.
38
