CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Intimita vztahu pečovatelka versus uživatel v charitní pečovatelské službě
Miroslava Havlíková Vedoucí práce: Mgr. Jana Paloušková
Olomouc 2014
Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně na základě pouţitých
pramenů
a
literatury
uvedených
v bibliografickém seznamu.
Dne 17. dubna 2014
...…..............…………….............. Miroslava Havlíková
Mé poděkování patří především Mgr. Janě Palouškové za podnětné vedení práce, přínosné poznámky, podporu a trpělivost. Také děkuji všem respondentům, za jejich ochotu zúčastnit se výzkumu. V neposlední řadě děkuji svým kolegům a přátelům za jejich povzbuzování a důvěru. Rodině děkuji za ochotu snášet újmu, kterou psaní této práce vneslo do našeho společného ţivota.
Obsah
Úvod ................................................................................................................................................... 11
I. TEORETICKÁ ČÁST.............................................................................................................. 13 1. Vymezení pojmů ............................................................................................................................. 13 1.1. Charita Česká republika ...................................................................................................................13 1.2. Sociální služba ..................................................................................................................................14 1.3. Pečovatelská služba .........................................................................................................................14 1.4. Pracovník v sociálních službách .......................................................................................................16 1.5. Uživatel či klient? .............................................................................................................................17 1.6. Cílová skupina uživatelů ...................................................................................................................19 1.7. Intimní neznamená sexuální ............................................................................................................19 2. Demografický vývoj a proces stárnutí .............................................................................................. 21 2.1. Stárnutí není nemoc.........................................................................................................................21 2.2. Uspokojování potřeb v seniorském věku .........................................................................................22 2.3. Senior a jeho místo ve společnosti ..................................................................................................25 2.4. Rodina a současné rodinné role .......................................................................................................26 2.5. Mezilidské vztahy – naprosto přirozená potřeba každého člověka .................................................27 2.6. Profesionální dimenze mezilidských vztahů ....................................................................................27 2.7. Etika péče .........................................................................................................................................29 2.8. Důvěra a moc ve vztahu ...................................................................................................................29 3. Legislativa ....................................................................................................................................... 31 3.1. Posuzování stupně závislosti ............................................................................................................31 3.2. Individuální plánování v sociálních službách ....................................................................................33 4. Patologické jevy ovlivňující vztah klienta k pečující osobě ................................................................ 35 4. 1. Narušená komunikace.....................................................................................................................35 4. 2. Demence – překážka či výzva ..........................................................................................................36 4. 3. Agresivita a hostilita ........................................................................................................................36 4. 4. Nespolupráce klienta v rámci poskytování sociální služby .............................................................37 5. Teorie a metody práce se seniory závislými na pomoci druhé osoby................................................. 38 6. Předpokládaná rizika práce narušující intimitu vztahu pečujících vůči klientovi ................................ 40 6. 1. Psychické problémy ........................................................................................................................40 6. 2. Zdravotní problémy.........................................................................................................................42 6. 3. Sociální problémy ............................................................................................................................44 7. Vznik a řešení konfliktů mezi klientem a pracovníkem ..................................................................... 45 8. Metody pomoci ............................................................................................................................... 47 8. 1. Vzdělávání pracovníků ....................................................................................................................47 8. 2. Metodická podpora pracovního týmu ............................................................................................47 8. 3. Supervize jako jeden z nástrojů pomoci .........................................................................................48 8. 4. Efektivní komunikace pracovníků ...................................................................................................49 8. 5. Hodnocení pracovníků ....................................................................................................................50 8. 6. Motivace a odměňování pracovníků ...............................................................................................51
II. EMPIRICKÁ ČÁST ............................................................................................................... 53 1. Cíle práce a hypotézy ..................................................................................................................... 53 2. Design výzkumu ............................................................................................................................. 54 2. 1. Výběr vzorků ...................................................................................................................................54 2. 2. Metody výzkumu ............................................................................................................................54 2. 3. Realizace výzkumu ..........................................................................................................................54 3. Zpracování dat ............................................................................................................................... 55 4. Výsledky ........................................................................................................................................ 56 5. Diskuze .......................................................................................................................................... 68 Závěr .................................................................................................................................................. 69 Seznam literatury: ............................................................................................................................... 71 Anotace .............................................................................................................................................. 75 Seznam tabulek................................................................................................................................... 76 Přílohy: ............................................................................................................................................... 76 1. Vyhodnocení dotazníků klientů pečovatelských služeb........................................................................77 Oblastní charity Uherský Brod ..................................................................................................................77 2. Vyhodnocení dotazníků pracovníků pečovatelských služeb Oblastní charity.......................................97 Uherský Brod ............................................................................................................................................97
Seznam použitých zkratek: SQSS PS MPSV ČR DPS OCH ČBK NNO HH VH
- Standardy kvality sociálních sluţeb - Pečovatelská sluţba - Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky - Dům s pečovatelskou sluţbou - Oblastní charita - Česká biskupská konference - nestátní nezisková organizace - hlavní hypotéza - vedlejší hypotéza
Úvod
Cílem absolventské práce na téma Intimita vztahu pečovatelka versus uţivatel v charitní pečovatelské sluţbě je objasnit úlohu pečovatelky v doprovázení a podpoře uţivatele v průběhu poskytování sociální sluţby. Bude kladen důraz na předcházení rizik vytváření patologických vztahů. Zaměřím se na to, co vztahy vytváří, co je posiluje či naopak ohroţuje nebo likviduje. Ihned po studiu jsem pracovala ve zdravotnictví a nyní jiţ čtrnáctým rokem „bojuji“ v sociálních sluţbách. Pracuji na Charitě a tato činnost mne zcela naplňuje. K tématu této práce mne přivedly vlastní zkušenosti jak z manaţerské praxe, tak i z přímé obsluţné péče. Na Charitě jsem začínala jako pečovatelka. Díky těmto zkušenostem mám moţnost srovnávat postoje pečovatele, manaţera, ale i samotného klienta sociální sluţby. Nyní se nacházím v ţivotní fázi, kdy mám potřebu pochopit, proč se někteří pracovníci a klienti chovají, tak a jiní onak. K cílové skupině seniorů mám velmi emotivní vztah. Moţná právě proto, ţe jsem zdravotní sestrou a vnímám klientova omezení a nemoci celistvěji a hlavně s ohledem na jeho prognózu. Absolventskou práci tvoří část teoretická a empirická. V teoretické části se budu věnovat pojmům, kterými jsou Charita a její poslání, pečovatelská sluţba, cílová skupina, proces stárnutí, jeho specifika a nároky na péči, rizika ovlivňující vzájemné vztahy mezi klientem a pečující osobou, jako i metodám pomoci. Za velmi důleţité povaţuji vydefinování pojmu „intimita“. Značná část teorie této práce je věnována pracovníkům pečovatelských sluţeb, předpokladům pro danou práci a postavení klienta v rodině, zvládání jeho rolí v rodině a v celé společnosti. Empirická část absolventské práce bude věnována kvantitativnímu výzkumu. Cílem výzkumu je podloţit teorii empirickými daty. Proto si na základě teoretických znalostí vytvořím hypotézy, které budou v závěru vyhodnoceny. V této části mé práce se zaměřím na design výzkumu, tedy výběru vzorku, metody výzkumu a jeho samotnou realizaci. Výzkum bude mít dvě části. Jedna bude zaměřena na sběr dat týkajících se klienta a druhá na sběr dat týkajících se pracovníku pečovatelských sluţeb. Následně provedu analýzu realizovaného výzkumu. Komparativní metodou pak porovnám získaná data. Kaţdý pracovník vstupuje do pracovního poměru s určitou vizí. Taktéţ uţivatel sociální sluţby společně s rodinou jiţ při prvním jednání se zájemcem o sluţbu sděluje, jak by měla sluţba vypadat, co od ní očekává. Právě proto se ve výzkumu zaměřím na zjištění 11
těchto skutečností. Komparativní metodou si následně ověřím potenciál pracovníka a očekávání uţivatele. Porovnám, kde se jejich nároky v souvislosti s budováním důvěrného vztahu shodují, kde se rozcházejí a jaký to má dopad na obě strany. Ověřování těchto skutečností bude probíhat dotazníkovým šetřením na pracovištích pečovatelských sluţeb Oblastní Charity Uherský Brod. Dotazníky budou vypracovány jak pro pracovníky, tak pro uţivatele charitních pečovatelských sluţeb.
12
I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Vymezení pojmů 1.1. Charita Česká republika Charita ČR je dnes největší a nejvýznamnější neziskovou organizací poskytující charitativní, sociální a zdravotní sluţby, realizující humanitární pomoc a rozvojovou spolupráci. Je součástí Katolické církve. Byla zřízena Českou biskupskou konferencí a je církevní právnickou osobou sdruţující arcidiecézní a diecézní charity na celém území ČR. Předmětem činnosti Charity ČR je sluţba milosrdné lásky církve lidem v nouzi bez ohledu na jejich rasu, národnost, náboţenství nebo státní a politickou příslušnost (Stanovy Charity Česká republika). Poslání Charity ČR je vydefinováno v Kodexu Charity Česká republika, který byl vytvořen v roce 2009 Mons. Janem Graubnerem, předsedou České biskupské konference a je určen všem dobrovolným i placeným pracovníkům Charity ČR. „Poslání Charity pramení z pověření katolické církve šířit ve světě dobro, spravedlnost a naději. V tomto svém úkolu následuje příkladu Jeţíše Krista, který během svého ţivota slouţil mnoha lidem v nouzi, pomáhal druhým, aby měli ţivot v plnosti, a svým učedníkům uloţil přikázání lásky k Bohu a bliţnímu jako nejvyšší přikázání“ (Kodex Charity Česká republika). Kořeny Charity ČR sahají do dob první republiky, kdy 7. února 1922 byl tehdejším arcibiskupem Antonínem Cyrilem Stojanem zaloţen v Olomouci arcidiecézní Svaz Charity a opírá se o svědectví Nového zákona (Doleţel 2008: 57). Charita pracuje na bázi dobrovolnictví, zejména v rámci vysoké angaţovanosti farností. Od roku 1990 se Charita ČR stává profesionální organizací, která musí splňovat poţadavky legislativy a plnit pokyny MPSV ČR. Významný důraz je kladen na kvalitu poskytovaných sluţeb. Oblastní charita Uherský Brod je součástí Charity ČR. Byla zřízena 28. 9. 1992 dekretem Mons. Jana Graubnera. Jedná se o církevní právnickou osobu mající právní subjektivitu. Zaregistrovány má tyto typy sluţeb: domovy pro seniory, pečovatelkou sluţbu, azylový dům, denní stacionář, sociálně terapeutická dílna, nízkoprahové denní centrum pro osoby bez přístřeší, sociálně aktivizační centrum pro seniory a osoby se zdravotním postiţením. Oblastní charita má celkem 126 zaměstnanců.
13
Jedná se o tyto pracovníky: -
ředitelství – statutární zástupce (ředitel), zástupce ředitele, manaţer vzdělávání a
sociálních projektů, pracovník pro vztahy s veřejností a pastorační pracovník, koordinátor dobrovolnictví, IT pracovník, koordinátor sociální práce. -
ekonomické oddělení – ekonom, hlavní účetní, mzdová a personální účetní,
pokladní účetní -
sociální pracovnice, vedoucí pracovníci konkrétních projektů, aktivizační
pracovnice, zdravotní sestry, pracovnice přímé obsluţné péče - pečovatelky, řidiči/řidičky, uklizečky. (Metodika PS, 2013)
1.2. Sociální sluţba Za sociální sluţbu je povaţována jakákoliv sluţba krátkodobého i dlouhodobého charakteru, která je poskytována uţivatelům. Jejich cílem je zvýšení kvality klientova ţivota, případně i ochrana zájmu společnosti. (Matoušek 2003: 214) Mezi základní druhy sociální sluţby patří: sociální poradenství sluţby sociální péče sluţby sociální prevence Poskytují se formou ambulantní, terénní nebo pobytovou. Hlavní pozornost budu věnovat sluţbě sociální péče, která je poskytována terénní formou. Jde se o nejrozšířenější sociální sluţbu, a to pečovatelskou sluţbu.
1.3. Pečovatelská sluţba Vzhledem k cíli práce povaţuji za vhodné zmínit úkony pečovatelské sluţby, které klient můţe po pečovatelce poţadovat. Jak nám říká § 40 zákona o sociálních sluţbách (Zákon 108/2006 Sb.) je pečovatelská sluţba terénní nebo ambulantní sluţba poskytovaná osobám, které mají sníţenou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení, a rodinám s dětmi, jejichţ situace vyţaduje pomoc jiné fyzické osoby. Sluţba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních sluţeb vyjmenované úkony: 14
a) pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu: 1. pomoc a podpora při podávání jídla a pití, 2. pomoc při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek, 3. pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním prostoru, 4. pomoc při přesunu na lůţko nebo vozík, b) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu: 1. pomoc při úkonech osobní hygieny, 2. pomoc při základní péči o vlasy a nehty, 3. pomoc při pouţití WC, c) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy: 1. zajištění stravy odpovídající věku, zásadám atonální výţivy a potřebám dietního stravování, 2. dovoz nebo donáška jídla, 3. pomoc při přípravě jídla a pití, 4. příprava a podání jídla a pití, d) pomoc při zajištění chodu domácnosti: 1. běţný úklid a údrţba domácnosti, 2. pomoc při zajištění velkého úklidu domácnosti, 3. donáška vody, 4. topení v kamnech včetně donášky a přípravy topiva, údrţba topných zařízení, 5. běţné nákupy a pochůzky, 6. velký nákup, například týdenní nákup, nákup ošacení a nezbytného vybavení domácnosti, 7. praní a ţehlení loţního prádla, popřípadě jeho drobné opravy, 8. praní a ţehlení osobního prádla, popřípadě jeho drobné opravy, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím: 1. doprovázení dětí do školy, školského zařízení, k lékaři a doprovázení zpět, 2. doprovázení dospělých do školy, školského zařízení, zaměstnání, k lékaři, na orgány veřejné moci a instituce poskytující veřejné sluţby a doprovázení zpět. Maximální výše úhrady za tyto úkony činí 130,- Kč, podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonu. Za praní a ţehlení prádla můţe PS poţadovat maximálně 70,- Kč za kg prádla, 30,- Kč je maximální úhrada za dovoz a donášku jídla, za velký nákup určuje Vyhláška maximální úhradu ve výši 115,- Kč. Za zajištění celodenního stravování můţe PS poţadovat aţ 170,- Kč. Maximální cena za oběd včetně všech souvisejících nákladů nesmí přesáhnout 75,- Kč (Vyhláška č. 505/2006 Sb., 15
§ 6). Ceny si určuje kaţdý poskytovatel individuálně, a to s ohledem na náklady spojené s touto péči. Ceny za sluţby, které poskytuje jmenovaná pečovatelská sluţba respondentům, nedosahují maximálních moţných úhrad doporučených ve Vyhlášce 505/2006 Sb. (Metodika PS, 2013)
1.4. Pracovník v sociálních sluţbách Jedním z hlavních aktérů celé této práce bude pracovník v sociálních sluţbách, nebo-li pečovatel - pečovatelka. Podle § 116 zákona o sociálních sluţbách (Zákon 108/2006 Sb.) se za pracovníka v sociálních sluţbách povaţuje ten, kdo vykonává: c) pečovatelskou činnost v domácnosti osoby spočívající ve vykonávání prací spojených s přímým stykem s osobami s fyzickými a psychickými obtíţemi, komplexní péči o jejich domácnost, zajišťování sociální pomoci, provádění sociálních depistáţí pod vedením sociálního pracovníka, poskytování pomoci při vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychické aktivizaci, organizační zabezpečování a komplexní koordinování pečovatelské činnosti a provádění osobní asistence, Podmínkou výkonu činnosti pracovníka v sociálních sluţbách je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. Pracovník v sociálních sluţbách musí mít minimálně základní vzdělání nebo střední vzdělání a absolvování akreditovaného kvalifikačního kurzu, případně způsobilost k výkonu zdravotnického povolání v oboru ošetřovatel. Podle Zákona 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách musí zaměstnavatel zajistit pracovníku v sociálních sluţbách povinné vzdělávání v rozsahu nejméně 24 hodin za kalendářní rok, kterým si obnovuje, upevňuje a doplňuje kvalifikaci. Velmi důleţité jsou osobnostní předpoklady pracovníka v sociálních sluţbách, a to zejména s ohledem na riziko syndromu vyhoření. Očekává se pozitivní vztah k lidem, dovednost komunikace, dovednost naslouchat, touha pomáhat, svědomitost, slušnost, trpělivost a taktnost v jednání, schopnost vytvářet dobré mezilidské vztahy se spolupracovníky, zdravé sebevědomí, aktivní a samostatný přístup, rozhodnost, psychická odolnost, umění jednat s lidmi, zodpovědnost a ochota k dalšímu vzdělávání. Domnívám se, ţe pracovník by měl mít i určitou fyzickou konstituci, neboť se často jedná o velmi těţkou práci. Jak jsem jiţ zmínila, moje práce se věnuje Charitě. Benedikt XVI. v Encyklice DEUS CARITAS EST (2012: 46) říká, ţe „Charitativní organizace církve, počínaje charitou (diecézní, národní, mezinárodní), musí vynaloţit veškeré moţné úsilí, aby byly k dispozici příslušné prostředky, zejména muţi a ţeny, kteří by na sebe přebírali zmíněné 16
úlohy“ (nasytit hladové, obléci nahé, pečovat o nemocné a usilovat o jejich uzdravení, navštěvovat vězněné a tak dále). Dále se zde papeţ zmiňuje o odborné kompetenci pracovníků, která musí být prvním a základním předpokladem pomáhajících. Ale to samo o sobě nestačí v případech, kdy se jedná o práci s lidmi, kteří prochází špatným obdobím svého ţivota, jsou nemocní, staří, ovdovělí, opuštění, bez jídla a střechy nad hlavou. Kaţdá pečovatelka umí svou práci vykonávat technicky určitě velmi dobře. Ale ten, kdo jejich sluţbu v minulosti jiţ potřeboval, ví, ţe to není všechno. Strádající člověk potřebuje lidskost, lásku, úsměv a pochopení. Bez toho práce v pomáhající profesi nemá ten pravý smysl. Charitní pracovník musí umět otevřít své srdce a naučit se chápat proţitky potřebných.
Dnes a denně pečuje o desítky nemocných, běţné je i doprovázení při
umírání, pomoc pozůstalé rodině. Charitní pracovník se jim snaţí být nablízku, pomáhat jim, dokázat je vyslechnout a poradit. Mnohdy je tato sluţba velmi vyčerpávající. (Havlíková, 2012) Hrozenská a Dvořáčková (2013) zmiňují ještě další osobnostní předpoklad, kterým je přitaţlivost. Nejedná se ale pouze o fyzickou přitaţlivost. Jde o určité myšlenkové vnímání, jednání s klientem vykazující vysoce profesionální přístup. Spontánní náklonnost klienta k pracovníkovi můţe vyvolat i věková příbuznost. Za velmi důleţitou povaţuji důvěryhodnost. Klient musí mít jistotu, ţe pracovník je diskrétní, spolehlivý, tedy nepředává dál informace a poznatky o jeho situaci. Ze své praxe vím, ţe toto dokáţe pouze takový pracovník, který je schopen klienta pochopit, plně se vcítit do jeho potíţí a sdílet s ním jeho problémy. Mezi jeho vlastnosti by tedy měla patřit otevřenost, dobrosrdečnost a čestnost. Práce s naší cílovou skupinou vyţaduje nutnou dávku emoční odolnosti. Musíme si uvědomit, ţe sdílení klientova světa a jeho emocí, musí být v rovnováze s naším chápáním a schopností tyto emoce zpracovat a vyrovnat se s nimi.
1.5. Uţivatel či klient? V současné době se v praxi hodně diskutuje o tom, zda pouţívat pojmenování uţivatel nebo klient. V následujícím textu se budeme setkávat s oběma slovy. Pro zajímavost v této kapitole uvádím, jak vzniklo pojmenování klient a uţivatel. Oldřich Matoušek definuje pojem klient jako subjekt, který vyuţívá sociální sluţby. Ať uţ se jedná o osobu, rodinu, skupinu či komunitu. Uvádí ovšem, ţe novodobí autoři upřednostňují pojem uţivatel. Za klienta (lat. clientes – poslušní, poslouchající) v antickém Římě povaţovali polosvobodného, nemajetného člověka, který byl závislý na hospodářské podpoře svého patrona. Patřil k jeho rodu a byl mu zavázán úctou a oddaností. Vykonával pro něj práci na poli, případně šel s ním do boje či ho politicky podporoval při volbách. Patron jako projev vděku podporoval svého klienta materiálně, zval jej na hostiny a 17
poskytoval mu právní ochranu. Důleţitým aspektem bylo, ţe z jejich vztahu vyplývala vzájemná loajálnost. Vztah klienta a patrona se povaţoval za posvátný a porušení vzájemné věrnosti se trestalo smrtí. (Svoboda 1973: 299) V současnosti výraz klient definuje někoho, kdo můţe vyjednávat o „zakázce“. Termín „zakázka“ se objevil v sociální oblasti v osmdesátých letech 20. století, a to v systemické
terapii,
která
vychází
z radikálního
konstruktivismu,
sociálního
konstrukcionismu a kybernetiky druhého řádu. Podle Kurta Ludewiga, který patří k významným představitelům systemické terapie, se jedná o jakýsi společný cíl terapie vydefinovaný mezi klientem a terapeutem. Klient přichází s poptávkou, terapeut s nabídkou. Následně vzniká zakázka, cíl, který přináší uţitek. Nejlépe to vystihuje Ludewigova věta začleněna do tzv. „konstruktivního dotazování“: „Podle čeho poznáte, ţe je zakázka u konce?“. (Kratochvíl 2006: 258-260) V praxi více operujeme pojmem „zakázka“, jako komerční dohoda dvou stran. Cílem této práce není porovnávat komerční a sociální oblast. Faktem ovšem je, ţe v moderní společnosti se do povědomí v oblasti sociálních sluţeb dostávají pojmy, jako jsou nabídka, poptávka, zakázka apod. V sociálních sluţbách se potýkáme s lidmi, kteří se ocitli v nepříznivé sociální situaci. Prvořadou úlohou pracovníka sociální sluţby je jednat s těmito osobami empaticky a postavit vztah na vzájemné důvěře, důstojnosti a úctě. Tady můţeme pozorovat počátky budování intimního vztahu. Aţ poté můţeme vyjednávat o nějaké zakázce. Vztah mezi klientem a pracovníkem sociální sluţby ani zdaleka nemůţeme povaţovat za rovnocenný. Pracovník má před sebou člověka, kterého ţivotní situace donutila k takovéto zakázce. Většinou nemá kompletní přehled o nabídce a často ani moţnosti materiální i finanční. V současné době se rozšiřuje pojem uţivatel. Můţeme ho definovat jako osobu, která jednoduše vyuţívá jakoukoli sociální sluţbu. „ Pojem neevokuje mocenské aspekty spojené s poskytováním sluţby.“ Uţivatel sociální sluţby je ten, kdo vyjednává o svých cílech, nebo-li zakázce. Je schopen participovat na samotném plánování, průběhu i hodnocení dané sociální sluţby. (Matoušek 2013: 215-216) Stává se rovnocenným partnerem bez tolerance jakýchkoliv mocenských známek vzájemného vztahu mezi ním a poskytovatelem.
18
1.6. Cílová skupina uţivatelů Cílovou skupinou, které jsou poskytovány sluţby našimi respondenty, jsou senioři, osoby s chronickým onemocněním a osoby s tělesným a zdravotním postiţením ţijící v daném regionu. Ti potřebují pomoc druhé osoby v oblasti osobní péče a péče o domácnost. Jedná se o osoby ve věku od 19 let bez určení horní hranice věku. Posláním těchto pečovatelských sluţeb je individuálně zajistit pomoc a péči osobám, které mají sníţenou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení, podporovat uţivatele, aby mohli i v nepříznivých ţivotních situacích spojených se stářím, nemocí či zdravotním postiţením zůstat ve svém domácím prostředí, ţili důstojně a zapojovali se do běţného ţivota společnosti. Téměř všechny sluţby jsou poskytovány nepřetrţitě, a to jak na Domech s pečovatelskou sluţbou, tak v celém regionu. (Metodika PS, 2013)
1.7. Intimní neznamená sexuální Vzhledem k tomu, ţe je práce zaměřena na intimitu vztahu mezi pracovníkem a klientem, je důleţité, abychom si nejdříve vydefinovali pojem intimita. Zde můţe docházet k mylnému vnímání tohoto výrazu. V našem pojetí se nejedná o sexualitu. Intimita je slovo latinského původu „intimus“ a můţeme ji definovat jako vnitřní, skrytý před zraky jiných. Představuje důvěrnost, útulnost nebo téţ pociťované soukromí. Intimita v partnerském vztahu vyjadřuje „pocit blízkosti, spojení, pouta, ale také proţívání štěstí s milovanou osobou, vzájemné porozumění a ohleduplnost, poskytování si emocionální podpory a ocenění, intimní komunikaci.“ (Výrost, Slaměník 2008: 242) Intimita ale můţe být součásti i jiných vztahů, jako jsou vztahy přátelské, příbuzenské či jiné. Jak uvádí Výrost a Slaměník, slovo intimita můţeme definovat takto: intimita je překročení hranice, za kterou se nacházejí výsostné, tj. privátní zóny jednice intimita znamená sebeodhalování intimita znamená vyjádření hlubokých citů jiné osobě je synonymem blízkosti dvou lidí Osobně se více přikláním k definici autora Ivo Plaňavy. Podle něj intimita vzniká tehdy, kdyţ máme k sobě hodně blízko. „Osobní a intimní styl se liší od všech ostatních tím, ţe je prostředkem i samotnou cestou uspokojování nejhlubších lidských tuţeb a potřeb.“ (Plaňava 2005: 71) Do popředí vztahu vstupují emoce, které hrají významnou roli 19
ve vztahu klienta a pečující osoby. Po intimitě touţí kaţdý z nás, ale zároveň se ji obává. Intimita je stav, kdy dokáţeme plně otevřít své srdce někomu druhému, upřímně mu svěřit i svá nejhlubší přání, zklamání či dokonce tajemství. Jmenovaný autor tento stav přirovnává k jakémusi „obnaţení duše“, která je lehce zranitelná. Intimita je zaloţená na důvěře a otevřenosti. Předpokladem intimity je naslouchání, empatie, akceptace, opravdovost, umění hlubokého vcítění se do pocitů druhých, přijímání člověka se všemi jeho přednostmi i chybami. Tady se na nic nehrajeme, nic nepředstíráme. V intimní
komunikaci
nic
nevyčítáme,
nepoučujeme, nehodnotíme ani nesoudíme.
20
nikoho
neobviňujeme,
neradíme,
2. Demografický vývoj a proces stárnutí Abychom lépe pochopili problematiku seniorů, našich respondentů, budu se v této části práce zabývat celkově demografickým vývojem naší společnosti. Sociální politiku státu ovlivňuje celá řada faktorů, které se navzájem determinují. Jeden z nejpodstatnějších faktorů je demografický vývoj. Na základě statistik ČSÚ můţeme říci, ţe demografický vývoj a celkové stárnutí populace se stává jedním z nejdiskutovanějších otázek v současné společnosti. Rapidně se sniţuje podíl dětí do 15 let a zvyšuje podíl seniorů. Příčinou je celkový pokles porodnosti a zvyšující se věková hranice doţití dosaţená zejména kvalitní a dostupnou zdravotní a sociální péči. Z celkového podílu v počtu obyvatelstva ČR tvořili v roce 2010 děti do 15 let 16,4 % a osoby starší 65 let 13,8 %. V roce 2020 bude situace váţnější. Podíl dětí do 15 let bude činit 15,6 % a osob starších 65 let 20,1 %. Ze statistiky vyplývá, ţe populace stárne a budou se automaticky zvyšovat nároky na péči o osoby starší 65 let, coţ bude mít za následek nárůst ekonomických a sociálních ukazatelů. Je tedy nevyhnutelné upravovat modely sociální politiky, nastavovat priority, posouvat hodnoty a měnit postoje společnosti. V tomto případě postoje k seniorům a potaţmo k sociální pomoci. Z hlediska rychlého stárnutí populace je právě gerontologie neopomenutelná hlavně v diferencování sluţeb pro staré lidi a uspokojování jejich potřeb. Sociální gerontologie se zabývá vzájemnou interakcí společnosti a starých lidí. Řeší jejich postavení ve společnosti, ekonomické a materiální zajištění starých osob závislých na pomoci druhé osoby, péče o takto nemocné lidi, mezigenerační problematiku a celkově jejich fungování v rodině a celé společnosti. Sociální geriatrie se zabývá sociální problematikou jednotlivce z pohledu geriatrického pacientka. Separace těchto dvou oborů však není moţná, a to z důvodu celistvého přístupu k člověku. (Hrozenská, Dvořáčková 2013: 8)
2.1. Stárnutí není nemoc Nyní přistoupím k procesu stárnutí. Stárnutím můţeme nazvat specifický biologický proces charakteristický strukturálními a funkčními změnami organizmu a celkovým poklesem schopností a výkonností jedince. Za starého člověka většinou společnost povaţuje takového jedince, jehoţ věk dosáhl hranici věku odchodu do důchodu. Tato hranice se neustále posouvá směrem nahoru. Světová zdravotnická organizace kategorizuje věk následovně: 60-74 let – starší věk 75-89 let – starý věk nad 90 let – dlouhověkost
21
Stárnutí provází řada změn, které jsou závislé na zvyšujícím se věku jedince a jeho sociální situaci. Jedná o změny: 1) tělesné - změna vhledu, termoregulace, smyslů, kardiopulmonální změny, poruchy mobility, atrofie svalstva, degenerativní onemocnění kloubů, změny vylučování moči a stolice, změny sexuální aktivity aj. 2) psychické - poruchy paměti, sníţená sebedůvěra, emoční změny, poruchy vnímaní, poruchy osvojování, aj. 3) sociální - odchod do důchodu a s tím spojené finanční potíţe, ztráta partnera, osamělost, stěhování, závislost na druhé osobě, aj. Jak dokáţe senior reagovat na změny v důsledku stáří, závisí zejména na jeho osobnosti, na sociálním prostředí a jeho pomoci v oblastech, kde to jiţ sám není schopen zvládat. (Venglářová 2007: 12) Z medicínského hlediska se stárnutím a stářím zabývá věda zvaná geriatrie. Je to lékařská disciplína, která řeší prevenci, diagnostiku, léčbu, rehabilitaci a sociální dopad nemocí starších lidí. (Hrozenská, Dvořáčková 2013: 7-12) Pro naši práci je důleţité rozlišovat pojem geriatrie a gerontologie. My se budeme zabývat gerontologií. Slovo gerontologie pochází z řeckého gerontos = starý člověk a logos = slovo, nauka. Je to tedy nauka zabývající se procesy stárnutí a problematikou stáří. (Matoušek 2003: 73)
2.2. Uspokojování potřeb v seniorském věku Hana Janečková (in Matoušek 2013: 369) se v Encyklopedii sociální práce zabývá otázkou vysokého stáří. Současná společnost zastává názor, ţe stárnutí jako takové je velmi drahé a neproduktivní. Ale i přesto se lidé snaţí, aby stáří co nejvíce prodluţovali. Lidé v kaţdé fázi ţivota plní ţivotní úkoly, které od nich společnost očekává. Právě tyto zkušenosti jsou pak ve stáří zdrojem moudrosti a integrity. Takto zralá osobnost dokáţe přijmout stáří jako novou ţivotní roli s pokorou, dokáţe přiznat své pochybení a překonávat závaţné nemoci. Je otázkou, jestli prodluţování věku člověka je kompatibilní s jeho kvalitou ţivota. Kvalita ţivota je závislá na ţivotních podmínkách a jejich subjektivním proţíváním. Měřit kvalitu ţivota je nelehký úkol. V padesátých letech se statistiky zaměřily pouze na hospodářský zisk, výrobu a prodej sluţeb a komerční aktivity. Ale tato statistika se ukázala jako neadekvátní. Spokojenost, štěstí a uspokojení ţivotních potřeb nelze měřit jenom ekonomickou analýzou. Právě proto se v šedesátých letech výzkumy zaměřily na sociální indikátory, které vyhodnocují chování jednotlivců s ohledem na jejich hodnoty a cíle a vliv na společnost. Analýzy se zaměřily na individuální i kolektivní 22
úroveň kvality ţivota. V individuální úrovni je moţné se zamýšlet nad subjektivními proţitky štěstí a emocionálního naplnění. Ve druhém případě se analýzy zabývají společností a její touze po dokonalosti a spokojenosti všech jejich členů. Kritéria pro hodnocení kvality ţivota jsou ale odlišná. Individuální pohodu lze vnímat z pozice subjektivního či objektivního přístupu. Jedním ze základních atributů kvality ţivota je uspokojování základních ţivotních potřeb. (Hrozenská, Dvořáčková 2013: 21-23) Potřeby definuje Matuška (2003) jako motiv k jednání. Pokud potřeby nejsou včas a v dostatečné míře naplňovány, vede tento stav k deprivaci či frustraci. Sociální práce je postavena právě na vydefinovaných potřebách zájemce a posléze i uţivatele sociálních sluţeb. Hovoříme o tzv. procesu individuálního plánovaní, který je zaměřen na vyspecifikování cílů klienta. Jejich postupným naplňováním prostřednictvím plánu péče, má docházet k uspokojování klientových potřeb. K procesu individuálního plánování se určitě vrátím ještě v některé z dalších kapitol této práce. Kaţdá ţivotní etapa má své specifické ţivotní potřeby. Pyramidu ţivotních potřeb vydefinoval v roce 1943 americký psycholog Abraham Herbert Maslow. Hierarchicky uspořádal lidské potřeby podle důleţitosti a naléhavosti. Vytvořil tzv. pyramidu ţivotních potřeb, kterou vyuţívají zejména psychologové, pedagogové, pracovníci v zdravotně sociální oblasti, ale i zaměstnavatelé za účelem motivace pracovníků. Zaměříme se na aplikaci Maslowovy pyramidy v gerontologii. Nejdůleţitější a nejpřirozenější potřebou lidstva jako takového je potřeba fyziologická. Jedná se o potřebu dýchání, potřebu jídla a tekutin, potřebu regulace tělesné teploty, potřebu spánku, tělesného pohybu, potřebu vyměšování a sexuální potřeby. Nenaplněním těchto potřeb dochází k poruše zdraví, malabsorpci, frustraci, ztrátě energie, únavě člověka, bolesti a diskomfortu. Velmi důleţitá je potřeba jistoty a bezpečí. Mezi ně patří potřeba fyzického bezpečí před agresí a násilím, jistota zázemí, jistota zaměstnání a tím stálého zdroje příjmů, jistota dobrého zdravotního stavu. Vyřazením staršího člověka ze skupiny ekonomicky aktivních obyvatel a následný odchod do penze staví tohoto člověka do pozice méně cenného a pro společnost nepotřebného. Sniţuje se finanční standard. Neméně důleţitou je další potřeba člověka podle Maslowovy pyramidy. Je to potřeba lásky, sounáležitosti, přijetí. Sem můţeme zařadit například přátelství, partnerskou lásku, potřebu vlastní rodiny, pocit sounáleţitosti pracovního kolektivu, vrstevníků. Ve vztahu k nejenom seniorům se jedná o velmi intimní oblast ţivota této skupiny lidí. Právě ve starším věku lidé ztrácí své partnery, děti se osamostatnily, zaloţily své vlastní rodiny, nemají čas na své rodiče z důvodu péče o děti či pracovních povinností. 23
Skupina vrstevníků se zuţuje a senior zůstává postupem času sám. Pocity osamění jsou pro tuto skupinu obyvatelstva trýznivé. Čtvrtou skupinu lidských potřeb tvoří potřeby úcty a uznání okolím. Člověk má potřebu vědomí vlastní hodnoty. Startérem k nedostatečnému uspokojování této potřeby se stává odchod starších lidí do důchodu a tím pocit nepotřebnosti. Narušují se sociální vazby a u mnoha lidí nemocných zejména různými typy demencí úcta uznání okolím klesá na minimum. A vrcholem Maslowovy pyramidy jsou duchovní (spirituální) potřeby člověka, seberalizace. Hovoříme zde o osobní víře a přesvědčení, hodnotové orientaci, která je zejména v tomto ţivotní období, kdy fyzické zdraví strádá, velmi důleţitá. Melgosa (1997: 73) ve své knize tvrdí, ţe podle Maslowa má tuto potřebu pouze jeden člověk z deseti. Coţ znamená, ţe většina lidí se zaměřuje pouze na předchozí potřeby. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o špičku pyramidy, která je méně stabilní neţ základní ţivotní potřeby, jsou tyto potřeby křehčí. Seberealizace zahrnuje vyšší a náročnější cíle, jako jsou dobro, pravda, touha po dokonalosti a spravedlnosti. (Melgosa, taktéţ) Doktorka Svatošová (2012: 21-23) hovoří o čtyřech dimenzích potřeb klienta, které můţeme rozdělit následovně: -
potřeby biologické
-
potřeby psychologické
-
potřeby sociální
-
potřeby spirituální Kdyţ se hovoří o potřebách klienta, který spoléhá na naši pomoc a podporu,
můţeme tyto potřeby shrnout do konceptu sociálního fungování. Florence Hollisová hodnotí potřeby jako nesoulad mezi očekáváním společnosti, jednotlivce, ţivotního prostředí a v identifikaci vazeb mezi všemi faktory, které by měli přispívat k uspokojování potřeb. (Matoušek 2013: 221) Matoušek (2013) se zmiňuje ještě o tzv. zvláštní potřebě, která je jakýmsi stupňováním potřeby běţné. Implikuje odchylku od normy a z toho vyplývající nároky na ohledy, podporu či pomoc. Jedná se o zvláštní potřeby specifické pro určitou cílovou skupinu – handicapovaných lidí, týraných osob, osamocených seniorů, zanedbaných dětí, osob se závislostmi atd. Legislativně je upraveno uplatnění oprávněného nároku zajišťování zvláštních potřeb částečně, a to formou deklarování lidských práv. Specifičtěji se touto problematikou zabývají poskytovatelé sociální sluţby. Definují si poslání, zásady, cíle a okruh osob, kterým je daná sluţba poskytována. Deklarují veřejnosti, jak chtějí poskytovat sluţby konkrétní cílové skupině.
24
A nyní záleţí na odborných předpokladech a zkušenostech sociálního pracovníka, jak bude schopen tyto potřeby společně s klientem vydefinovat. Tady začíná veškerá práce celého týmu vedoucí k samotné pomoci a podpoře klienta.
2.3. Senior a jeho místo ve společnosti „Nevážíme si starých lidí, protože se na ně díváme uspěchanýma, zaměstnaneckýma očima“ (Haškovcová 1989: 29) Cílem této práce je objasnit úlohu pečovatelky v doprovázení klienta v průběhu poskytování sociální sluţby, a to z pohledu profesionálního poskytovatele péče. Nyní se budu v pár řádcích věnovat počátkům poskytování péče o nemocné a staré lidi, abychom lépe pochopili smysl celé problematiky. Jedním z kritérií, kterým se hodnotí vyspělost společnosti, je to, jak je daná společnost schopna se postarat o své nemocné a staré jedince. Haškovcová ve své knize uvádí, ţe tradiční péče o staré lidi měla v minulosti spíše charitativní charakter. Problém spočíval v tom, ţe se jednalo spíše o jednorázové akty milosrdenství ve formě milodarů. Zakládaly se sirotčince, chudobince a chorobince, které zpravovala církev a později města a obce. Péče fungovala pouze v materiálním zajištění starých a nesoběstačných lidí formou azylu, stravy, ošacení a moţnosti se umýt. Na nějaké vyšší potřeby nebyl brán zřetel. Tradiční domácí péče o nemocné a přestárlé lidi byla zaloţena na mezigenerační solidaritě. Stala se přirozenou reakcí na zajištění potřeb starých lidí a stála mimo formální systém pomoci aţ téměř do období sedmdesátých let minulého století a byla poskytována především ţenami v domácnosti. Rodinná péče o seniory je zaloţená na dvou dimenzích, a to lásce a práci. Této skutečnost vyuţilo nastupující feministické hnutí, které poţadovalo, aby takováto činnost byla vyzdvihnuta na úroveň plnohodnotné práce, tedy zaměstnání. Uplatnění těchto ţen na trhu práce, jako reakce poţadavků tehdejší společnosti, přináší další pohled na poskytování péče o staré lidí, tedy formální pomoc. (Kubalčíková 2012: 92) Haškovcová (1989: 162) uvádí, ţe trvalo mnoho let, neţ byla péče o nemocné a staré lidi systematizovaná, státem garantovaná a institucionalizovaná. Současně se sociální péči se vyvíjela i specializovaná zdravotní péče zaměřena zejména na nemoci ve stáří, jiţ zmiňované geriatrie.
25
2.4. Rodina a současné rodinné role Vzhledem ke skutečnosti, ţe terénní pečovatelská sluţba doplňuje péči rodiny o své příbuzné, je důleţité, abychom pochopili, jaký význam pro společnost i člověka samotného má rodina. Za nejdůleţitější sociální skupinu, ve které člověk ţije, povaţujeme rodinu. Zde dochází k uspokojování jeho potřeb – fyzických, psychických i sociálních. Rodina poskytuje člověku zázemí pro společenskou seberealizaci, je zdrojem zkušeností, předávání vzorců chování a specifického systému hodnot. (Fišer, Škoda 2009: 140) V průběhu procesu stárnutí se mění i role člověka. Senior se stává závislým objektem péče ostatních členů rodiny, a tím se mění i jeho pozice v rodině. Ztrácí svoji suverenitu, není schopen plnit běţné povinnosti člena rodiny a přestává být akceptován jako rovnocenný partner zdravých a plně soběstačných členů rodiny. Rodina je jedinou sociální skupinou, která můţe starému člověku poskytnout podporu a emoční zázemí. (Vágnerová 2008: 91) Tradiční model rodiny, který byl postaven na třígeneračním souţití, se rozpadá. Nároky mladé rodiny se zvyšují, materiální hodnoty předčily hodnoty morální. Úcta ke stáří se ze ţivota mladých lidí vytrácí a úvaha o tom, ţe děti mají vrátit rodičům péči a lásku, kterou jim kdysi věnovali, se stává irelevantní. Proč tomu tak v současné době je? Je to snad selhání rodičovské role? Střední generace je přetíţená volbou péče o děti či nemocné rodiče. Pracovní dynamika a hektičnost dnešního světa sehrává taktéţ svou roli. Nezbývá dostatek času na výchovu dětí, ani na péči o nemocné rodiče. A tak se hodnoty mladé generace zuţují jenom na potřebu „mít“, střední generace touţí po seberealizaci a staří rodiče končí v péči poskytovatelů sociálních sluţeb. Je nejvyšší čas vytvořit systém rozmanité formy pomoci, s cílem nabídnout rodině pomoc a podporu v péči o své staré členy. Starý člověk s poruchou soběstačnosti hledá přiměřenou psychosociální oporu, která mu můţe zlepšit kvalitu ţivota. Takto závislý člověk potřebuje větší emoční oporu, ale problémem je, ţe on sám často bývá ve vztahu k okolí podráţděný, vztahovačný, přecitlivělý a mnohdy i agresivní. Vleklé problémy ve stáří a dlouhé utrpení mění i vztahy k nejbliţším lidem, vytrácí se intimita a dochází k narušení sociálních vazeb. Senior ţije jenom svůj ţivot, často vzpomíná na své mládí, vrací se neustále do minulosti. Trpí osamělostí a izolovaností. A právě rodina se stává v tomto okamţiku jediným prostředím, kde dochází k odpovídající vzájemné interakci. (Vágnerová 2008: 91) Tato situace ovlivní ţivot celé rodiny. Mění se postavení nejen seniora, ale i ostatních členů rodiny. Mění se jejich role, jejich ţivotní styl, hodnoty a normy.
26
Je jenom otázkou času, kdy jeden z členů rodiny bude muset opustit své zaměstnání a vyměnit jej za péči o osobu blízkou.
2.5. Mezilidské vztahy – naprosto přirozená potřeba kaţdého člověka Člověk je tvor společenský. Je přirozené, ţe člověk vztahy s jinými vyhledává. Kdyţ se budeme v obecné rovině bavit o mezilidských vztazích, Melgosa (1997: 72) uvádí, ţe právě mezilidské vztahy jsou to, co lidem působí největší stres, ale i nejvíce potěšení. Jiţ výše zmiňovaný Abraham Maslow tvrdí, ţe lidé potřebují, aby je druzí lidé přijímali a povaţovali za své přátele. Mezilidské vztahy jsou tedy naprosto přirozenou potřebou kaţdého člověka. Od narození aţ po stáří. „Kdyby člověk ţil v naprosté izolaci, nebyl by schopen dojít plnosti svého ţivota.“ (Melgosa 1997: 75) Harmonii v mezilidských vztazích v rodině povaţuje člověk za nejdůleţitější. Rodina se má stát oázou klidu a bezpečí, kde se všichni členové rodiny mohou citově rozvíjet. Členové rodiny by měli být schopni a ochotni přizpůsobit se potřebám kaţdého člena. Taktéţ by měli, ale na druhou stranu umět ze svých nároků slevit. Nejdůleţitější ve vztazích je komunikace. Melgosa popisuje, ţe necelých padesát procent problémů v rodině je způsobeno nedostatečnou komunikací. Důleţitost komunikace spočívá ve schopnosti umět naslouchat, ne jenom slyšet. Důleţitým aspektem mezilidských vztahů je taktéţ oblast duchovní. Sdílení náboţenské víry v určité komunitě lidí, ať uţ se jedná o rodinu či uţší okruh pracovníků, je jeden z důleţitých faktorů úspěchu. Uţ jenom vzájemné společné zamyšlení či modlitby můţou zabránit ohroţení rodiny či skupiny lidí stresem. (Melgosa 1997: 81)
2.6. Profesionální dimenze mezilidských vztahů „Pokud má člověk ambice na zbohatnutí, je logické, že své povolání nebude hledat v oblasti pomáhajících profesí, neboť s těmito touhami by legitimní cestou cíle nedosáhl.“ (Vávrová 2012: 62) Nyní se zaměříme na profesionální dimenzi mezilidských vztahů. Jiřina Šiklová v předmluvě ke knize Lidský vztah jako součást profese říká: „Pomáhání druhým je nebezpečné, náročné a současně i člověka samého deformující profese.“ Taktéţ uvádí, ţe pomáhající profese patří z hlediska mezilidských vztahů a psychické zátěţe mezi jedny z nejnáročnějších a rizikových povolání. Pracovníky v sociálních sluţbách – pečovatelky
27
můţeme rozdělit podle toho, jakým způsobem přistupují ke svému povolání. Povaţují své povolání za smysl ţivota nebo jenom jako zdroj příjmu? V prvním případě můţeme mluvit o pečovatelkách, které „něco“ obětují. Práce je naplňuje, našly v ní smysl svého ţivota, ke klientům přistupují s láskou, úctou a tolerancí. Povaţují je za rovnocenné partnery, které přijímají bezvýhradně. Finanční ohodnocení je pro ně motivující, ale není tím nejdůleţitějším kritériem při volbě této profese. Předpokládá se, ţe v Charitě k tomuto povolání tímto způsobem přistupuje větší procento zájemců o práci pečovatelky. Hovoříme o „lásce k bliţnímu“. Druhým typem pečovatelek mohou být osoby, které sáhnou po jakémkoliv pracovním místě, a to z důvodu nedostatku pracovních příleţitostí. Jediným kritériem volby povolání pečovatelky jsou peníze, jako zdroj ţivobytí. Svou práci vykonávají svědomitě, ale rutinně, bez emocí, bez bliţšího vztahu ke klientům. Neumí s nimi komunikovat, jsou zdrojem předsudků, klienty velmi často kritizují. Na pracovišti se chovají nevhodným způsobem, často mluví hanlivě o klientech a jsou většinou původci neshod na pracovištích. Nemůţeme tyto pracovníky odsuzovat. Chtějí pouze pracovat, ale pro tuto profesi nejsou vhodnými pracovníky. Je otázkou času, kdy z Charity odejdou. Základem vztahu mezi pečujícím a klientem je dobrá komunikace. Komunikace je výměna informací mezi dvěma osobami. (Venglářová 2007: 74-75) Vávrová (2012: 88-89) ve své knize specifikuje věk člověka v návaznosti na chronos – devět věků člověka. Právě osmý věk je věkem, kdy se ve většině případů potkáváme s „našim“ klientem. Tento věk je typický svou moudrostí, spočívající v tom, ţe se starý člověk dokáţe ohlédnout za uplynulým ţivotem s uspokojením a zhodnotit, ţe proţil opravdu dobrý a naplňující ţivot. Autorka ovšem mluví i o protipólu, člověku, který nedokáţe přijmout stáří, trpí pocitem zoufalství a beznaděje, je rozladěný a nespokojený. S těmito lidmi se budeme v sociálních sluţbách bezpodmínečně setkávat. Jak vysoce profesionální komunikace bude nezbytně nutná, záleţí právě na vzájemné interakci pečovatelů a výše zmiňovaných klientů. Doprovázení klienta smířeného s proţitým ţivotem bude mnohem jednodušší. Ale úkolem pečovatelů v sociálních sluţbách je schopnost umět naslouchat a být na blízku všem klientům, i těm, kteří vyţadují specifičtější péči a komunikaci. Schopnost jednat s klientem závislým na pomoci druhé osoby, je povaţována za jednu z nejdůleţitějších dovedností pečovatelů nebo sociálních pracovníků. Moţná i proto lze komunikaci s klienty sociálních sluţeb ze strany pracovníků vnímat jako náročnou, vyčerpávající a zatěţující. (Stibalová 2011: 16-17) Celkově dobrá úroveň komunikace na pracovišti je nejenom ţádoucí, ale i nezbytná. Komunikaci se budu věnovat ještě v dalších částech této práce. 28
2.7. Etika péče Kvalitně poskytovaná péče musí vycházet vstříc potřebám lidí a umoţnit jim, aby vedli plnohodnotný ţivot, dokud to jenom situace dovoluje. Tradiční pojetí péče je zaloţeno na individualistickém pojetí, jako dyadický vztah mezi dvěma osobami porovnatelného se vztahem matka - dítě. Takovéto pojetí ovšem postrádá komplex sociálních vztahů a vazeb. Etika péče jako kulturou podmíněný fenomén, je postavena na chápání péče jako sociální a morální praxe, která je spjata s kvalitním ţivotem člověka ve společenství jiných lidí a taktéţ s udrţitelností podmínek ţivota a celého světa. Je zaloţena na pojmech vztahovosti a vzájemné závislosti. Vychází z toho, ţe lidé se navzájem potřebují, existují pouze ve vztazích s jinými lidmi, kteří je podporují, akceptují, uznávají a tím vyzdvihují vlastní individualitu. Cílem péče je rozvoj člověka a podpora spokojeného ţivota. Otázkou je, jestli se v naší společnosti věnuje dostatečná pozornost péči či se k péči přistupuje jako k důleţité dimenzi lidského ţivota. Nebo se péče bagatelizuje? Péče se stala předmětem politického vyjednávání. Garance systému kvalitně poskytované péče v České republice je právně ukotvena a měřitelná nově vytvořenými Standardy kvality sociálních sluţeb. (Kiczková 2005: 59-61)
2.8. Důvěra a moc ve vztahu Etika péče předpokládá etiku důvěry. Péče a důvěra jsou dynamické aspekty mezilidských vztahů. Důvěra je postavena na bezpodmínečném spolehnutí se na kompetence, vůli a ochotu jiných lidí, kteří jsou schopni se postarat o záleţitosti, které jsou pro nás důleţité. Důvěra je vţdy propojena s mocí a zodpovědností. To znamená, ţe ten komu se důvěřuje, musí zodpovědně zacházet se závislostí toho, kdo mu důvěřuje. Důvěra je zaloţena na ochotě vytvářet a udrţovat interaktivní vztahy, i kdyţ v začátcích převládala spíše averze, nezájem, strach. Musíme si uvědomit, jak zranitelný je člověk, který nám důvěřuje. Taktéţ si musíme být vědomi své vlastní zranitelnosti. Důvěru prohlubujeme vzájemnou otevřeností. (Kiczková 2005: 64-65) Moc je velmi důleţitou sloţkou vztahu mezi klientem a pracovníkem. Silně ovlivňuje důvěru a celkově moţnosti a způsoby poskytování pomoci. Právě dříve zmiňovanou autonomii klienta ničí mocenské postavení pomáhajícího pracovníka, pečovatelky. Tuto skutečnost si musí kaţdý pracovník uvědomovat. (Kopřiva 2011: 40) Klient je bezmocným protipólem vztahu, kdy se ocitl v těţké ţivotní situaci a vyţaduje pomoc druhé osoby. Zneuţívání moci pomáhajícím pracovníkem vyvolává ve vztahu ke klientovi nedůvěru a odstup. V oprávněných případech je moc, jako autorita pracovníka ve 29
vztahu ke klientovi nezbytná. Jedná se o autoritu poskytování informací a pomoci v oblasti odborného poradenství, zejména zákony, předpisy, zdroje pomoci apod. Kopřiva zde doporučuje, aby důvěrník klienta nebyl současně vykonavatelem úředně svěřené pravomoci a pomáhajícím. Je potřebné tyto dvě dimenze odlišovat. Můţe ovšem docházet i k oboustranné manipulaci, tedy manipulaci ze strany klienta.
30
3. Legislativa 3.1. Posuzování stupně závislosti Péče o osobu s poruchou soběstačnosti, která se stává závislou na pomoci jiné fyzické osoby je legislativně upravena v Zákoně o sociálních sluţbách č. 108/2006 Sb. v platném znění a prováděcí Vyhláškou 108/2006 Sb. Při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat základní ţivotní potřeby v oblasti: -
mobility
-
orientace
-
komunikace
-
stravování
-
oblékání a obouvání
-
tělesné hygieny
-
výkonu fyziologické potřeby
-
péče o zdraví
-
osobní aktivity
-
péče o domácnost
Osoba se povaţuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v: I.
stupni – jestliţe není schopna zvládat 3 základní ţivotní potřeby -
II. III. IV.
výše příspěvku na péči činí 800,- Kč stupni - jestliţe není schopna zvládat 4 nebo 5 základní ţivotní potřeby výše příspěvku na péči činí 4.000,- Kč stupni - jestliţe není schopna zvládat 6 nebo 7 základní ţivotní potřeby výše příspěvku na péči činí 8.000,- Kč stupni - jestliţe není schopna zvládat 8 nebo 9 základní ţivotní potřeby
-
výše příspěvku na péči činí 12.000,- Kč
a vyţaduje kaţdodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby. Příspěvek na péči je finanční podpora státu, která je hrazena ze státního rozpočtu a slouţí k zajištění sociálních sluţeb nebo jiné formy pomoci stanovených v Zákoně 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách osobám, které jsou závislé na pomoci s péčí o sebe a domácnost podle stupně závislosti při zvládání základních ţivotních potřeb na druhé fyzické osobě.
31
Osoba s poruchou soběstačnosti, která se stává závislou na pomoci jiné fyzické osoby má tedy moţnost určit si, zda mu bude v péči o sebe a domácnost pomáhat osoba blízká nebo poskytovatel sociálních sluţeb či kombinace obou variant. Náklady spojené s touto péči hradí příjemce, tedy osoba závislá na pomoci jiné fyzické osoby právě z Příspěvku na péči. Odpovědnost za správné vyuţívání Příspěvku na péči je plně v kompetenci příjemce této dávky. Zde se otevírá prostor volby. Rodina či profesionální poskytovatel sociální sluţby? Péče o osobu s poruchou soběstačnosti, která je více či méně závislá na pomoci druhé osoby je velmi náročná. Ideálním modelem péče je péče zajištěna osobou blízkou, tedy většinou nejbliţší osobou, členem rodiny. Postupem času se však stává, ţe pečující osoba jeví známky značné vyčerpanosti – fyzické i psychické. Efekt péče vzhledem ke zhoršující se situaci přestane odpovídat vynaloţenému úsilí, uspokojení z dobře vykonané práce se vytrácí a narušují se i vzájemné vztahy nemocného a pečujícího. Hrozí vznik syndromu vyhoření. Nápomocna v péči o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby má být právě terénní pečovatelská sluţba. Zde dochází k propojení rodinné a profesionální péče. Novotný a Francová (2010: 87) uvádí, ţe péče o seniory musí být zaloţena na principu subsidiarity, deinstitucionalizace a desektorializace. Princip subsidiarity – odpovědnost jedince a rodiny ve zvládání vyrovnání se se sociální událostí. Pokud situaci jiţ nejsou schopni zvládat a jsou vyčerpány všechny moţnosti – nastupuje podpora státu. Princip deinstitucionalizace – adekvátním způsobem zajištěna profesionální péče v domácím prostředí jedince. Jedná se o nejpřirozenější způsob poskytování sociální sluţby s ohledem na naplňování individuálních potřeb seniora. Takováto péče je i méně finančně náročná v porovnání s péčí institucionalizovanou. Princip desektorializace – jedná se o provázanost péče o seniory, zajištění komplexnosti péče v přirozeném sociálním prostředí, spolupráce všech zúčastněných aktérů – pečovatelské sluţby, ošetřovatelské sluţby, lékaře atd.
32
3.2. Individuální plánování v sociálních sluţbách „ Pokud má kvalita poskytovaných sociálních služeb nějakou královskou disciplínu, bude jí pravděpodobně individuální plánování služby.“ (Haicl, Haiclová 2011: 23) Zákon 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách a prováděcí Vyhláška 505/2006 Sb. nařizuje poskytovateli sociálních sluţeb společně s klientem plánovat a průběţně hodnotit průběh poskytování sociální sluţby s ohledem na osobní cíle a moţnosti klienta. K tomuto účelu má určeného zaměstnance – klíčového pracovníka. Individuálnímu plánování se v této práci nemůţeme dostatečně věnovat. Celá problematika IP je pečlivě rozpracována mimo jiné v publikaci Individuální plánování a role klíčového pracovníka v sociálních službách. Nyní se zmíníme hlavně o individuálním plánování v rámci rozvíjení intimity ve vztahu mezi pracovníkem a klientem. Individuální plánování je velmi náročný proces. Jde o kontakt mezi klientem sociální sluţby a pečovatelem. Právě zde se nám nabízí prostor k vzájemné komunikaci. Probíhá prostřednictvím rozhovoru jiţ zmiňovaného klíčového pracovníka, osobního důvěrníka klienta. Pokud to situace dovoluje, je v zájmu poskytovatele, aby si klíčového pracovníka vybíral klient sám. Setkávání klíčového pracovníka a klienta slouţí k zjištění klientových potřeb a očekávání, s ohledem na poslání a cíle poskytovatele sociální sluţby. Společně s pečovatelem má klient moţnost vydefinovat si své cíle. Pomocnou ruku k naplňování klientových cílů nabízí hlavně klíčový pracovník, s moţností zapojení celého týmu zajišťujícího péči o daného klienta. V mnoha případech se vytváří velmi intimní vztahy, kdy vzájemná otevřenost a důvěra, prolamuje ledy klientova strachu z neznámého. Jiţ dříve jsme zmiňovali potřeby klientů, jakou je potřeba důvěry, lásky a sounáleţitosti. Jedním z malých střípků budování vztahu a vzájemné důvěry je právě proces individuálního plánování. V průběhu poskytování sociální sluţby musíme počítat i s riziky procesu individuálního plánování. Jedním z nich je, kdyţ nastane situace, kdy daný klíčový pracovník není vhodným důvěrníkem klienta, vztah stagnuje nebo v horším případě graduje a je nutné zajistit výměnu klíčového pracovníka. Klient má právo na výměnu klíčového pracovníka, kdykoliv to situace vyţaduje a moţnosti poskytovatele sluţby, dovolují.
33
Musíme uznat, ţe individuální plánování si zaslouţí daleko více pozornosti, neţli bylo moţné věnovat v této práci. Ale cílem naší práce není potřeba zabývat se rozsáhleji procesem individuálního plánování. Zde si potřebujeme jenom uvědomit, ţe proces samotného individuálního plánování, je pouze nástrojem k utváření a pěstování námi definované intimity ve vztahu mezi klientem a pečující osobou.
34
4. Patologické jevy ovlivňující vztah klienta k pečující osobě Předpokladem úspěšné komunikace mezi pečovatelem a klientem je vytvoření pocitu bezpečí, jistoty a důvěry. Ivo Plaňava (2005) se ve své knize mimo jiné zabývá i komunikací v seniorském věku. Zaměřil se na komunikačně významné charakteristiky tohoto věku. Jiţ v předchozích kapitolách jsem popisovala proces stárnutí, jeho důsledky a taktéţ pocity seniorů. A o čem nejraději senioři hovoří? Nejvděčnějším tématem jsou vzpomínky na minulost, povídání o tom co kdysi dělali a jak by to udělali dnes, kdyby ještě mohli. Rádi povídají o svých nemocech, samotě, umírání. Jsou rádi, kdyţ se mohou rozpovídat o tom, jak to vypadalo dříve v našem městě či vesnici a mladá generace jim bedlivě naslouchá. Ale na druhou stranu dokáţou staří lidé taktéţ jenom mlčky sedět, naslouchat a pozorovat okolní komunikaci. Co si asi v tomto okamţiku myslí? Co od nás očekávají? Právě tolik zmiňovaný intimní vztah zaloţený na empatii, podpoře a porozumění. Nic víc neţádají. Úkolem mladé generace je vést seniory k uvědomování si jejich rolí ve společnosti, naučit je těţit ze situace, ve které se ocitli. Být jim nablízku, těšit se s nimi i sdílet jejich smutek, nevytěsňovat negativní zkušenosti, respektovat téma jejich rozhovoru, nesnaţit se zvrátit děj příběhu. Prostě jim věřit, mít je rád a váţit si jejich zkušeností. V tom spočívá zralost mladé generace. Komunikace se starými lidmi, moţnost se vypovídat a cítit oporu v posluchači, můţe pozitivně ovlivnit průběh stáří, zmírnit potíţe, přispívat k znovunalezení smyslu ţivota a celkově pozitivně ovlivnit vztah mezi seniorem a pečující osobou. Pocity bezpečí, jistoty a důvěry jsou prevencí před depresemi, sociální izolací, existenciálním vakuem, siucidem. (Plaňava 2005: 110-112). Věkem ovšem komunikace se seniorem ztrácí na kvalitě. Zdrojem potíţí jsou důsledky stáří mnohdy ještě zhoršeny nemocí.
4. 1. Narušená komunikace Paměť V seniorském věku musíme počítat se sníţením výkonnosti krátkodobé paměti. Staří lidé si vybavují hodně vzdálenou minulost, dokáţou mluvit o detailech, o pocitech, které tehdy proţívali. Zapomínají však na to, o čem jsme spolu mluvili před chvíli, kde jsme spolu byli, s kým se tam setkali. Často opakuji neustále dokola stejné příběhy, stejné pokyny. Komunikace s takto indisponovaným člověkem vyţaduje vekou dávku trpělivosti a tolerance.
35
Myšlení Myšlení starých lidí je procesem stárnutí deformováno a povaţováno za nepruţné, rigidní, ulpívavé, těţkopádné. Proto se často seniorům stává, ţe jim myšlenky „utečou“ někam pryč a zapomenou, co chtěli právě udělat. Jedná se o důsledek anatomicko psychologických
změn na mozku člověka. Zde můţeme vzpomenout i tzv. kritické
myšlení seniorů, které díky zkušenostem a zásobě informací seniorů mnohdy nemusí být pro mladou generaci nutným zlem, ale naopak přínosem. (Plaňava 2005: 113)
4. 2. Demence – překáţka či výzva Nejenom v sociální oblasti se často setkáváme s osobami s demencí. Jedná se organické, degenerativní postiţení mozkové tkáně, jehoţ nejvýznamnějším projevem je úbytek kognitivních funkcí, a to inteligence a paměti. Jde o nevyléčitelné chronické onemocnění s různou mírou progrese, která negativně ovlivňuje sociální adaptaci jedince. Sníţení úrovně rozumových schopností můţe klesnout aţ 20 % a postupně dochází k celkové degradaci osobnosti. (Vágnerová 2008: 265) Mezi choroby typu demence řadíme Alzheimerovou nemoc, Parkinsonovou nemoc, ischemicko-vaskulární demenci, pak se můţe jednat o alkoholovou či posttraumatickou demenci. Problémy v komunikaci s takto nemocnými lidmi mnohdy vyvolává tendence omezovat kontakt s nemocnými, a to i z důvodu obtíţí ve vzájemném porozumění. Demence vede ke ztrátě sociálních rolí nejenom v samotné rodině nemocného, ale i ve společnosti. Nemocný se stává dezorientovaným osobou, časem i místem, trpí těţkými výpadky paměti a péče o takto postiţeného člověka se stává velmi náročnou. Samotná komunikace je mnohdy bezpředmětná, nelze vţdy respektovat přání, poţadavky a nápady nemocného, protoţe jsou často nesmyslné a ţivot ohroţující. Péče je velmi psychicky i fyzicky vyčerpávající, a to nejenom proto, ţe stav nemocného se nikdy nezlepší a ani nevyléčí. Nemocný své příbuzné nepoznává a to je pro ně velmi frustrující. (Vágnerová 2008: 284) I kdyţ je to velmi náročné, nemocný s tímto onemocněním vyţaduje vřelost a oddanost pečující osoby, pochopení a toleranci, lásku a pocit bezpečí v kruhu nejbliţších.
4. 3. Agresivita a hostilita Agresivní chování je mnohdy jednou z moţných reakcí na nemoţnost či neschopnost uspokojení různých potřeb. Agresivitou můţeme nazývat manifestní, pozorovatelné chování s úmyslem poškodit jiný organizmus či neţivotní předmět. Jde o porušení sociálních norem, chování omezujících práva a narušující integritu sociálního 36
okolí. (Fischer, Škoda 2009: 46) Můţe se jednat o agresi verbální či fyzickou, afektivní či instrumentální. Agresivní jednání bývá mnohdy prostředkem k dosaţení cíle, uspokojení. Povaţujeme ho tedy za reakci na překáţku, která brání agresorovi vyřešit určitý problém. (Vágnerová 2008: 757) Mezi příčiny vyvolávající stavy agrese můţeme zařadit: dědičné faktory biologické faktory - způsobené změnou ve struktuře či funkci mozku duševní choroby či vrozené poruchy osobnosti vlivy prostředí - například nevhodné, hlučné, nevětrané, temné prostředí při jednání klientem Nepřátelský postoj vůči sobě ale i okolí s agresivními projevy chování nazýváme hostilita. Není jednoduché jednat s rozčilenými lidmi. Musíme si uvědomit, ţe jim v daném okamţiku nic nevysvětlíme, a proto je nutné se zaměřit na typ naší komunikace. Mluvíme tichým, příjemným hlasem, udrţujeme oční kontakt, doptáváme se, co se děje, pozorně nasloucháme. Neopakujeme hanlivé výrazy. Snaţíme se agresivního klienta zklidnit.
4. 4. Nespolupráce klienta v rámci poskytování sociální sluţby Adaptace seniora na ţivotní situaci spojenou se závislostí na pomoci druhé osoby můţe probíhat různým způsobem. Ne kaţdý senior se dokáţe s touto situací vypořádat. Mnohdy je to situace velmi obtíţná a problematická. Můţe převládat pocit bezmoci a beznaděje, který signalizuje přesvědčení, ţe není úniku z vlastní situace. Lidé, kteří se cítí smutní, bezmocní, lehce upadají do apatie a rezignace a ztrácí snahu spolupracovat a cokoliv řešit. Jsou unavení, vyčerpaní, zájem o okolí i sami sebe, mizí. (Vágnerová 2008: 80) Pro budování vzájemného vztahu s cílem uspokojení potřeb klientů pečovatelských sluţeb je nesmírně důleţitá spolupráce klienta a participace v poskytování péče. Pokud klient není z jakéhokoliv důvodu schopen či ochoten spolupracovat, není moţné splnit jeho poţadavky, přání či cíle. A naopak, neuspokojení vede opět k stavu apatie, rezignace, ztráty smyslu ţivota. Osobně se přikláním k tezi, ţe s klienty ve stavu apatie a rezignace na podněty z okolí, se v praxi setkáváme velmi často. Je o mnoho těţší si získat jejich důvěru, dokázat otevřít jejich srdce a společně s nimi hledat východisko z této situace. A toto dokáţe pouze zkušený, velmi empatický a vnímavý pracovník, který dokáţe budovat a prohlubovat intimitu ve vztahu mezi ním a klientem. 37
5. Teorie a metody práce se seniory závislými na pomoci druhé osoby V předchozí kapitole jsme si vydefinovali patologické jevy, které mohou narušovat vztahy mezi klientem a pečující osobou. Z poznatků získaných studiem na VOŠ CARITAS a z vlastní praxe vím, ţe pouze znalost zákonů nestačí. Je nezbytně nutné, aby sociální pracovníci dokázali řešit sociální situaci klienta, který je objektem jejich péče. Cílem sociální práce je podpora klientova sociálního fungování. Ţivotní příběhy klientů jsou natolik specifické, ţe u kaţdého z nich musí sociální pracovník postupovat individuálně. Reflexe ţivotní situace klienta pak umoţní sociálnímu pracovníkovi volit cíl a metody intervence. (Matoušek 2001: 186). Sociální pracovník potřebuje návod, jak, co a proč se má dělat. K tomuto účelu slouţí teorie sociální práce, které jsou specifické tím, ţe v praxi dochází k jakémusi dotváření daných teorií tak, aby „umoţňovali vnímat člověka jako celistvou bytost zakotvenou v prostředí“ (Matoušek 2004: 193). Jedná se o aplikaci a přizpůsobení teoretických poznatků konkrétní situaci klienta, kterému sociální pracovník pomáhá obnovit jeho sociální fungování. Cílem práce je objasnit úlohu pečovatelky v doprovázení klientů pečovatelské sluţby, vytváření vzájemných vztahů včetně rizik. Jedním z faktorů, který výrazně ovlivňuje vztahy je přístup pečující osoby ke klientovi. Pracovníci přímé péče většinou nemají vědomosti o terapeutických přístupech, proto se po nich nemůţe poţadovat jejich vyuţívání v praxi. Tímto úkolem je pověřen sociální pracovník, který s celým týmem úzce spolupracuje. Nejraději zaměřuji na humanistické a existenciální pojetí sociální práce, a to nejenom vzhledem k cílové skupině klientů dané sluţby. Zejména Rogersova a Franklova teorie mi umoţňuje blíţe pochopit klientovu situaci, reflektovat ji a pomáhat nalézat moţné formy pomoci. Osobně mi uplatňování těchto přístupů v praxi přináší pocity hlubokého uspokojení a seberealizace. Proto si zde krátce představíme alespoň přístup zaměřený na člověka a logoterapii. Přístup zaměřený na klienta Tento přístup formuloval v 50. a 60. letech Carl Rogers, jeden z nejvýznamnějších představitelů humanistické psychologie. Přístup je zaměřen na aktuální proţitky klienta, kdy minulost není pokládána z hlediska definování potřeb za důleţitou. Významné jsou aktuální potřeby. Celá teorie je postavena na autentičnosti, akceptaci a porozumění. Terapeut dosahuje konstruktivních změn v osobnosti a v projevu klienta tím, ţe jej bez výhrad a vstřícně akceptuje, projevuje se vůči němu vysoce empaticky a autenticky. Tím 38
podporuje osobností růst a umoţňuje překonání klientových inkongruencí. Vychází z konstruktivizmu. Vztahy s lidmi mají vliv na utváření našeho sebepojetí a sebepřijetí. Sebeúcta se vyvíjí jenom v prostředí, které je stabilní, vřelé a akceptující. (Matoušek 2013: 20) Logoterapie Logoterapie je v pomáhajícím procesu povaţována za stěţejní. Autorem je Viktor E. Frankl, rakouský neurolog a psychiatr. Logoterapie vychází z teze, ţe základní lidskou potřebou je touha po smysluplném ţivotě. Úlohou sociálního pracovníka je změna sociálního prostředí či zajištění chybějících zdrojů, nalézání, akceptování a naplnění smysluplných ţivotních cílů. Tato teorie nevnucuje nějaký smysl ţivota podle svých představ, ale chce najít vlastní osobní smysl klienta v souladu s jeho osobností, a to prostřednictvím hodnot. Autor se věnuje hodnotám, které rozdělil do 3 skupin: tvůrčí (práce), záţitkové (poznávání, četba, studium, vnímání umění, láska) a nejvyšším typem hodnot jsou hodnoty postojové (odsouzení k utrpení u nevyléčitelně nemocných lidí atd). Logoterapie je zaloţena na svobodě a odpovědnosti, směřuje k budoucnosti a můţeme ji jednoduše nazvat citlivou a individualizovanou pomocí klientovi. Sociální pracovník se snaţí zaměřit pozornost svou i klientovu na jeho volné kapacity, které ještě můţe i ve své situaci vyuţít. Snaţí se klienta motivovat, aby se snaţil sám nalézt způsob, jak můţe pozitivně svou situaci ovlivnit. Povzbuzuje jeho svobodu a odpovědnost. (Navrátil in Matoušek 2013: 22 - 26). Sociální práce, její teorie, metody a techniky vyuţívané v praxi si zaslouţí daleko více pozornosti a propracovanosti. V této práci se jim bohuţel nemůţeme více věnovat. Cílem kapitoly bylo nastínit alespoň jednu z moţných metod pomoci klientů sociálních sluţeb.
39
6. Předpokládaná rizika práce narušující intimitu vztahu pečujících vůči klientovi Empatie, akceptování, aktivní naslouchání, trpělivá spolupráce jak s klientem, tak s rodinnými příslušníky či spolupracovníky a hlavně hodně laskavého úsilí, jsou základním předpokladem správného nastartování vztahu mezi klientem a pečovatelem. Existují ovšem rizika, která ovlivňují správný vývoj důvěrného vztahu. Pečující osoby nedokáţou (nemohou) otevřít svá srdce, protoţe oni sami pomoc a podporu postrádají. Zaměříme se nyní na moţné situace, která nesou rizika práce narušující důvěrnost, laskavost a otevřenost pečovatele ve vztahu ke klientovi a jeho následné plnění potřeb a očekávání. Konkrétní Charitní pečovatelské sluţby jsou poskytovány v pohraničních oblastech, v horské krajině sousedící se Slovenskou republikou. Dostupnost pracovních příleţitostí je hlavním problémem dané oblasti. Nejbliţší město je v některých případech vzdáleno aţ 20 km. Právě tuto skutečnost musíme povaţovat za velmi důleţitý bod v definování rizik práce a následné zátěţe pracovníků v sociálních sluţbách. Faktem je, ţe zejména pečovatelské sluţby jsou v rámci terénních programů poskytovány hlavně v odlehlých oblastech republiky. Vzhledem k tomu, ţe v dané pečovatelské sluţbě pracují převáţně ţeny, jsou rizika práce specifičtější. V dnešní moderní době obecně převládá názor, ţe postavení ţen a muţů na trhu práce není pořád rovnoprávné. Z výsledků výzkumu veřejného mínění MPSV ČR ale vyplynulo, ţe česká populace pracujících ţen dosahuje 45% celkového počtu zaměstnaných a ţeny v průměru odpracují 43 hodin týdně. Důvody zapojení do pracovního procesu jsou totoţné. Je to finanční zajištění rodiny a získání nezávislosti. (Kříţková, Hašková 2003) Taktéţ musíme brát ohled na kulturní a sociální zvyklosti a celkový způsob ţivota na vesnicích Slovácka.
6. 1. Psychické problémy 6. 1. 1. Nenalezení smyslu dané práce, nenaplnění Rodina a práce jsou dvě nejdůleţitější hodnoty lidského ţivota. Jak uţ jsme uvedli výše, práce je důleţitá právě z důvodu finančního zajištění rodiny, ale i důvodem nezávislosti a pocitu uznání, seberealizace. Ideální je, kdyţ člověk získané předpoklady pro svoji vysněnou profesi můţe uplatnit v praxi. Mnohdy je ale na prvním místě nabídka pracovních míst, která je v daných lokalitách i tak dost omezena. Děje se tomu tak zejména v odlehlých místech naší země. Terénní pečovatelská sluţba působící v oblastech 40
pohraničí, musí řešit i tento problém. Do pracovního procesu jsou zapojovány pracovnice, které se zcela neztotoţňují s posláním této profese. A právě tady můţe vyvstat problém. Ve své profesi nenalézají smysl, nenaplňuje je. Ale je tady i druhá stránka problému. Pracovnice najde svou vysněnou práci, vykonává ji s plným nasazením a i přesto ji nepřináší radost. Důvody mohou být různé. A právě na ty se zaměřím ve výzkumu. 6. 1. 2. Stres, reakce na nepřiměřenou psychickou zátěţ Slovo stres v nás většinou vyvolává negativní emoce. Ale na základě zkušeností můţeme říci, ţe nás mnohdy určitá míra stresu stimuluje, vyvolává aktivitu k hledání řešení, a to nejen v pracovních úkolech. Moţná právě tato skutečnost pak posiluje naše sebevědomí a naplňuje nás spokojeností z dosaţení náročných cílů. Na druhou stranu, extrémní zátěţ typu dlouhotrvajícího zatíţení či nárazových situací vedoucích k přepracování mohou vést aţ k syndromu vyhoření. „Z psychologického hlediska lze stres chápat jako stav nadměrného zatíţení či ohroţení.“ (Vágnerová 2008:50) Jak dále Vágnerová uvádí, mezi charakteristické znaky negativně proţívaných stresových situací patří pocit, ţe nejsme schopni danou situaci ovlivnit a nejsme schopni ji dokonce ani předvídat. Pak přichází pocit, ţe danou situaci nejsme schopni vůbec zvládnout, a to zejména proto, ţe je na nás vyvíjen nepříjemný tlak okolností vyţadujících příliš mnoho změn. Kaţdý člověk reaguje na psychickou zátěţ různě. Dlouhotrvající stres můţe způsobit trvalejší problémy ve formě psychosomatických poruch. Podle Vágnerové způsobem, jakým se dokáţeme se stresem vyrovnat, vzniká zkušenost, která v budoucnu ovlivní naše reakce na podobnou zátěţovou situaci. Stresorem v sociálních sluţbách je bezesporu vzájemná interakce pracovníků a klientů sociálních sluţeb. Na jedné straně vysoké nároky na pracovníka zejména v terénu, tlak příbuzných v domácnosti klienta či nezvládnutelné poţadavky samotného klienta a na straně druhé jsou to limity pracovníka a potaţmo poskytovatele. Výrazným zdrojem pracovního stresu v sociálních sluţbách můţe být taktéţ nízká úroveň emocionální opory nejbliţších spolupracovníků nebo vedení organizace, v níţ pracovník pracuje. 6. 1. 3. Deprivace a její vliv na výkon v pomáhající profesi „Deprivace je stav, kdy některá z objektivně významných potřeb, biologických či psychických, není uspokojována v dostatečné míře, přiměřeným způsobem a po dostatečně dlouhou dobu.“(Vágnerová 2008: 53). Jedná se o stav nedostatku citů a emocí, který jednotlivci pociťují. Hovoříme o citovém strádání. Deprivace patří k nejzávaţnějším 41
zátěţovým vlivům jedince, který můţe výrazně ovlivnit jeho aktuální psychický stav. Příčiny mohou být různé. Můţe se jednat o nedostatečné společenské uplatnění, ztráta ţivotních jistot, ztráta kontaktů, zaměstnání, nemoci a mnoho dalších faktorů. Tato práce se zabývá vzájemnými vztahy mezi klienty a pečujícími osobami. Otázkou tedy je, do jaké míry je schopen takto deprivovaný jedinec jednat s klientem, který je závislý na pomoci druhé osoby, vyţaduje pomoc a podporu, kdyţ samotný pečovatel citově strádá. 6. 1. 4. Syndrom vyhoření - burn-out syndrom „Syndrom vyhoření je soubor typických příznaků vznikajících u pracovníků pomáhajících profesí v důsledku nezvládnutého pracovního stresu. Syndrom vyhoření je vţdy výslednicí interakce podmínek k práci, ve které pomáhající profesionál pracuje, a subjektivního očekávání konkrétního pracovníka.“ (Hrozenská, Dvořáčková 2013:129). Projevuje se zejména ztrátou energie a nadšení, ztrátou radosti ze ţivota, chybí motivace pro danou práci. Syndrom vyhoření postihuje více lidi, kteří vstupují do sociálních sluţeb s obrovským nadšením a vysokými cíli. Očekávají, ţe práce je bude naplňovat a najdou tak smysl svého ţivota. V realitě pak ale zjišťují, ţe nelze cílů z nějakých důvodů dosáhnout a jejich práce jim připadá zbytečná. Oni sami se cítí nevyuţití, vyčerpaní, unavení, mnohdy se objevuje aţ arogance či cynismus. Postupně se přidruţují tělesné a zdravotní problémy.
6. 2. Zdravotní problémy 6. 2. 1. Jako následek fyzicky náročné práce Práce s klientem sociální sluţby, který je výrazně závislý na pomoci druhé osoby z důvodu
ztráty
soběstačnosti,
je
fyzicky
velmi
náročná.
Zejména
v terénních
pečovatelských sluţbách se potýkáme s problémy zvládání správné manipulace s nemocným. Důvodem můţe být nevhodně zvolená kompenzační pomůcka, v tom horším případě ţádná pomůcka. Edukace rodinných příslušníků v manipulaci s nemocným je jedním ze základních úkolů pracovníků v přímé obsluţné péči. Kompenzační pomůcky mají slouţit k zlepšení kvality ţivota nemocných, ale i k ochraně zdraví pečujících osob. Pracovníci pečovatelských sluţeb jsou speciálně školeni na pouţívání kompenzačních pomůcek a na manipulaci s částečně či úplně imobilním klientem sociální sluţby. Pravidelně jsou proškolování BOZP a jiţ při nástupu do zaměstnání jsou seznámeni s moţnými pracovními riziky daného pracoviště. Mnohdy se ale v praxi stává, ţe pracovníci nechtějí pouţívat kompenzační či jiné manipulační pomůcky, ať uţ z důvodu úspory času nebo akutnosti případu. Jedná se zejména o pomůcku pevného či mobilního zvedacího zařízení pro klienty sluţby. Právě tato pomůcka má zabránit následkům fyzicky 42
náročné práce a kaţdý zaměstnavatel je povinen ji pracovníkům zabezpečit, pokud to daná situace vyţaduje. 6. 2. 2. Únava jako důsledek zvládnutí nároků pracovního procesu Únavu bychom mohly definovat jako nějaký momentální stav těla či mysli. Můţe se tedy jednat o fyzickou nebo psychickou únavu. Můţe být pozitivní (únava po dobře vykonané práci) nebo negativní, kdy nás únava limituje a je nutné se zastavit a relaxovat. Důvodem únavy můţe být přepracování, ale i nemoc. Baštecká (2003: 135) povaţuje proţitek únavy člověku prospěšný, protoţe signalizuje stav organizmu, který je vyčerpán a potřebuje si odpočinout. Zcela vyčerpaný organizmus můţe být známkou chronického stavu, kdy hovoříme o chronickém únavovém syndromu. Pokud se jedná o dlouhodobější únavu, je vhodné navštívit lékaře. Konkrétně v práci pracovníků v sociálních sluţbách by se mohlo jednat o únavu po noční směně, po zvládnutí nějaké nenadálé mimořádné či krizové situaci a podobně. 6. 2. 3. Psychosomatické potíţe Psychosomatické onemocnění můţe vznikat z důvodu dlouhotrvajícího stresu, psychické či fyzické zátěţe, napětí a taktéţ můţe být důsledkem dlouhodobě neřešených problémů v oblasti vztahů. Současný trend moderní společnosti nasazuje vysoké tempo a nároky na člověka, který i přesto, ţe je výrazně unavený, nevyspaný pokračuje dál ve svém hektickém způsobu ţivota. Své důvody k tomu určitě má. Ve vlastním zájmu bychom měli zaměřit pozornost na opakující se příznaky a začít uvaţovat o změně. Mezi psychosomatické potíţe řadíme: chronickou únavu, poruchy spánku, migrény, bolesti zad, závratě, pocity sevřeného hrdla, zaţívací potíţe, koţní onemocnění, gynekologické potíţe u ţen, vysoký krevní tlak, bušení srdce, arytmie, různé alergie či dokonce poruchy příjmu potravy – mentální anorexie, bulimie, obezita. Tyto příznaky mají být pro člověka výzvou k uvědomění si, ţe něco není v pořádku, vedoucí ke změně. (Bínová 2011) Podle Mastiliakové (1999: 10-12) vede narušení fyzické pohody k narušení pohody psychické a naopak a vyvolávají tak vzájemnou nerovnováhu. Tělo a psychika jsou tak v neustálé interakci. To, jak vidíme sami sebe a jeden druhého, naše zdraví i nemoc, můţe ovlivnit náš názor na psychosomatickou interakci. Právě z těchto důvodů musí vedení organizace nahlíţet na své pracovníky. Není zvýšená nemocnost či opakované práceneschopnosti pracovníků důsledkem stresu na pracovišti či přetěţování pracovníků?
43
6. 3. Sociální problémy 6. 3. 1. Nedostatečné finanční ohodnocení pracovníků Sociální sluţby a celkově celá ekonomika naší země prochází těţkým obdobím, kdy se potýkáme s nedostatkem finančních prostředků, jehoţ důsledkem je i propouštění pracovníků, omezování či zavírání sociálních sluţeb z důvodů nedostatečného financování provozu. Pracovníci, kteří mají moţnost pracovat v sociální oblasti, si musí být vědomi, ţe se jedná o oblast neziskovou a nedostatečně ohodnocenou. I tak nízké mzdy, které pracovníci pobírají za dobře odvedenou práci, se časem pro ně stává demotivující. Zahořklost, negativismus aţ ztráta smyslu pro danou profesi, se mohou stát důsledky nedostatečného finančního ohodnocení. Ani snaha managementu mnohdy tyto problémy nevyřeší. 6. 3. 2. Obava z případné ztráty zaměstnání Jiţ zmiňované nedostatečné finanční pokrytí provozu sociálních sluţeb a zařízení můţe přinutit management k propouštění zaměstnanců. V dané lokalitě by se jednalo o velmi svízelnou situaci, a to z důvodu nemoţnosti uplatnit se trhu práce. Hrozba propouštění zaměstnanců se samozřejmě odráţí i na kvalitě poskytované sociální sluţby. Tlak na pracovnice, které by pak musely zvládat poskytování péče ve stejném rozsahu je ohromný. Problémem procesu propouštění zaměstnanců se můţe jevit i důvod, respektive výběr pracovníka, který má být propuštěn. Kritéria, podle kterých se stanoví pořadí pracovníků v procesu propouštění, musí být jasná a pro všechny závazná bez výjimky. A zde se jiţ potýkáme se stresovou situací, kdy pracovník má obavu o ztrátu zaměstnání. Tato situace můţe být lehce zneuţita ze strany managementu organizace. Ztráta zaměstnání vytváří pocit izolace, závislosti a méněcennosti. Z dlouhodobého hlediska pak dochází ke ztrátě pracovních návyků, ztrátě smyslu ţivota, která pak můţe vyústit v různé závislosti (alkoholismus, gamblerství, toxikomanii apod.) či suicidním myšlenkám.
44
7. Vznik a řešení konfliktů mezi klientem a pracovníkem Konflikt (lat. conflictus – střet, nedorozumění, rozpor, neshoda) vzniká mezi dvěma stranami a je povaţován za nutný a dynamizující prvek lidského ţivota (Matoušek 2003: 95). Nejčastěji vznikají konflikty v osobním a pracovním ţivotě. Konflikty mezi klientem a pracovníkem v sociálních sluţbách mohou nejčastěji vznikat z důvodu přílišného očekávání klienta na jedné straně a moţností pracovníka na straně druhé. Jedná se o střety zájmů, které mohou být podkladem k podání stíţnosti. Důleţité je v této situaci zvládnout daný konflikt. Řešení konfliktu můţe u protějšku vyvolat pozitivní či negativní reakce. Pokud nemá pracovník schopnosti ani zkušenosti konflikt řešit, můţe reagovat podráţděně, odmítat jej řešit či popírat. Takovéto řešení konfliktu vyvolává u protějšku pocit bezmoci, nekompetentnosti, neschopnosti, zvýšený stres a v neposlední řadě nabourává sebevědomí člověka. Osobně se domnívám, ţe v sociálních sluţbách je v zájmu obou stran, aby se konflikty řešily vzájemnou dohodou. Je nezbytně nutné, aby obě strany spolupracovaly a hledaly vzájemně přijatelné moţnosti k oboustranné spokojenosti. Správně vyřešený konflikt (stíţnost) můţe přinést do osobního a profesního ţivota pracovníka posun, zejména v oblasti získávání zkušeností, uvolnění napětí, nadhledu a celkově dobrého pocitu. (Krutilová 2011: 19) V této kapitole se budu zabývat i interpersonálními konflikty, které vznikají zejména uvnitř skupiny, v našem případě mezi pracovníky navzájem. Příčinou těchto konfliktů mohou být rozdílné názory v hodnotových systémech (v Charitě např. v názorech na náboţenství či ţivotní styl), ale také v rozdílných názorech na psychologické či sociální potřeby. Zde se můţe jednat například o rivalitu v získávání sympatií u klienta, případně u vedení organizace, pocitu vlastní hodnoty, bezpečí a přijetí. Domnívám se, ţe konfliktní situace vznikají zejména v nevyzrálých týmech a v různých zátěţových situacích. Aby tomu tak nebylo, jsou nám nápomocny SQSS. SQSS č. 2 Ochrana práv osob jasně hovoří, ţe poskytovatel musí mít písemně zpracovaná pravidla pro předcházení situacím, v nichţ by v souvislosti s poskytováním sluţeb mohlo dojít k porušení základních lidských práv a svobod osob či ke střetům zájmů. Podle těchto pravidel pracovníci dané sluţby postupují. Je tedy důleţité, aby si pracovníci pečovatelských sluţeb uvědomovali, kdy a jak vznikají situace, při kterých můţe docházet ke střetům zájmů či k porušování práv. Pokud si toto pracovní tým uvědomí, dokáţe rychle, jasně a profesionálně reagovat v případě konfliktu. Jak jsem jiţ zmínila, konflikty (stíţnosti), posouvají tým pracovníků kupředu a jsou známkou zájmu o snahu poskytovat co nejkvalitnější sluţbu s ohledem na individuální poţadavky klienta a legislativní limity a moţnosti poskytovatele sociální sluţby.
45
V závěru této kapitoly si dovolím tvrdit, ţe konflikty, zejména ty nesprávně řešené, jsou výrazným faktorem ovlivňujícím intimitu ve vztahu mezi pečovatelkou a klientem v sociálních sluţbách.
46
8. Metody pomoci 8. 1. Vzdělávání pracovníků Vzdělávat své pracovníky je povinností kaţdého poskytovatele sociálních sluţeb (Zákon 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, § 111). Zaměstnavatel tedy musí zajistit svým pracovníkům vzdělávání v rozsahu minimálně 24 hodin za kalendářní rok, kterým si obnovují, upevňují a doplňují kvalifikaci. Jedná se o akreditované kurzy, odborné stáţe, školící akce či ucelené vzdělávání na vyšších odborných školách či vysokých školách. Vzdělávání pracovníků je procesem, který je zaloţený na stanovení plánu vzdělávání konkrétného pracovníka. V další části této práce se budu zabývat hodnocením pracovníků. A právě součástí výstupu hodnocení by měly být poţadavky pracovníka na další vzdělávání. Jedná se o analýzu vzdělávacích potřeb, kdy si samotný pracovník určí své poţadavky a vedoucí pracovník toto doporučí či nikoliv. Jenom pro zajímavost uvádím, ţe z dotazníkového šetření z roku 1994 byly získány údaje týkající se dovedností pracovníků v přímé péči následovně. Na prvním místě to byla náklonnost – vlídnost, láska, ochota a podobně. Následovaly trpělivost a empatie. Odbornost (profesionalitu, znalosti) povaţovali klienti za nejméně důleţitý předpoklad pracovníka, a proto se umístnila aţ na místě posledním. (Kopřiva 2011:15) Podotýkám, ţe jsou to informace získané před dvaceti lety. Myslím si, ţe v současné době se situace posunula kupředu. Známkou odbornosti, tedy profesionality, by měly být také získané schopnosti vyrovnat se se situací, porozumění, empatie a specifické verbální i neverbální komunikace. Souhlasím s tím, ţe v lásce, vlídnosti a ochotě se člověk vzdělávat určitě nedokáţe. Ale rozvíjet se můţe, a to klidně i za podpory zaměstnavatele. Tyto faktory jsou součástí našich ţivotních hodnot a určitě i motivací pro danou práci.
8. 2. Metodická podpora pracovního týmu Ze své vlastní praxe vím, ţe pracovníci v sociálních sluţbách mají k písemným dokumentům velmi ambivalentní postoje. Nechuť k nezbytně nutné administrativě povaţuji vzhledem k cíli této práce za velmi důleţitý aspekt, který můţe demotivovat pečující osoby a tím ovlivnit vzájemné vztahy. Zákon o sociálních sluţbách vyţaduje, aby kaţdý poskytovatel sociální sluţby měl písemně zpracované metody práce a pracovní postupy. Poskytovatelé se však brání tím, ţe je nadměrná administrativa zatěţuje a odkazují se na příklady dobré praxe. Standardy kvality sociálních sluţeb, které jsou součástí Vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách, mají být jakýmsi vodítkem, osnovou pro vytváření metodik kaţdé 47
sluţby či zařízení sociální péče. Metodika je manuálem pro pracovníky, kteří sice neznají detailně Zákon o sociálních sluţbách, ale musí ho dodrţovat. Úkolem vedení Charity je, aby dokázala řádně a srozumitelně zpracovat Metodiku ve spolupráci se všemi pracovníky. Právě pracovní tým má zde moţnost navrhovat pracovní postupy, které by plně vyhovovaly pracovníkům v přímé obsluţné péči, vedoucím pracovníkům a sociálním pracovníkům. Mělo by se jednat o srozumitelné návody, jak postupovat v určitých situacích. Podkladem pro tvorbu Metodiky jsou právě připomínky, podněty a návrhy pracovníků, jejich zkušenosti z praxe či výstupy ze společných diskuzí. Fáze tvorby metodiky: -
příprava
-
vedení metodické skupiny – týmu
-
zpracování písemného návrhu
-
uvedení metodiky do praxe Metodika musí odpovídat konkrétnímu typu a rozsahu poskytované sluţby, musí
být jasná a přehledná, srozumitelná všem pracovníkům a měla by být snadno pouţitelná v praxi. Pracovník se v ní musí umět orientovat, najít konkrétní předpis či postup. (Manuál pro metodiky v sociálních sluţbách, 2011.) Metodickou podporu můţe zajišťovat zaměstnanec organizace tzv. metodik, případně můţe probíhat prostřednictvím jiného odborníka v dané oblasti. Arcidiecézní charita Olomouc zajišťuje „svým“ Charitám metodickou podporu prostřednictvím Metodických konzultací. V letech 2009 aţ 2011 probíhalo vzdělávání Poradců kvality sociálních sluţeb. Jejich náplní je pomáhat pracovníkům vytvářet a aktualizovat Metodiky sluţby. Metodika sluţby je dokument, který se neustále doplňuje a upravuje tak, aby právě jiţ výše zmiňované příklady dobré praxe, byly předávány dalším a dalším nastupujícím pracovníkům. Závěrem můţeme tedy říci, ţe úkolem Metodiky je chránit pracovníky i klienty a tím docílit kvalitní sociální sluţby.
8. 3. Supervize jako jeden z nástrojů pomoci Kvalifikovaný dohled nad průběhem projektu zaměřeného na kvalitu činnosti profesionálních pracovníků a dobrovolníků a celkového fungování sociální sluţby v rámci jedné organizace, můţeme definovat jako supervizi. (Matoušek 2003: 231) Jedná se o další z moţností podpory pracovníků v sociálních sluţbách ze strany vedení a to za účastí nezávislého odborníka. „Prostor k supervizi by měli umět pracovníci vyuţít ve velké míře k ventilaci napětí a reflexi jejich aktuální profesní situace, kdy tempo vedení organizace
48
bylo mnohdy rychlejší v zavádění změn neţ tempo pracovníků v jejich přijímání. (Merhautová, Mrazíková 2010: 22-23) Přikláním se k tvrzení, ţe supervize je jedním z nejdůleţitějších podpor psychicky vyčerpaného pracovníka, kterou mu můţe zaměstnavatel nabídnout. Bohuţel ze své praxe mohu říci, ţe ze strany pracovníků je o tuto podporu minimální, mnohdy téměř ţádný zájem. Na jedné straně je chyba v tom, ţe pracovníci neznají celkový proces supervize. Dříve probíhaly supervize formou jednoho pohovoru maximálně jeden krát ročně, a to jenom za předpokladu, ţe organizace na to měla finanční prostředky. Toto setkání pracovníkům nic nepřineslo a na supervize zanevřeli dříve, neţ mohli objevit jejich skutečnou hodnotu. Na druhou stranu vedení organizací má často pocit, ţe snad jedinou motivací pro pracovníka jsou peníze. Zejména proto, ţe těch je v sociálních sluţbách velmi málo. Tak proč utrácet za supervize? Ztotoţňuji se s názorem Havrdové a Broţe (2008 :157), kteří ve Výkladovém slovníků pro poskytovatele sociálních sluţeb uvádí, ţe supervize nemá být nenáviděnou povinností pracovníků a zaměstnavatelů, ale efektivním nástrojem kvality. Protoţe jenom vyspělá organizace s profesionálně zralými pracovníky, dokáţe vyuţít pravidelné supervize pro zlepšení svoji práce a vzájemných vztahů na pracovištích. Bednář poukazuje na to, ţe proces supervize by se měl stát součástí pracovních podmínek a kultury organizace. Doplňuje, ţe podporu nezávislého odborníka, tak jako to citují SQSS, můţe poskytnout nejenom supervizor ale i duchovní, odborný konzultant či poradce. (Bednář 2012: 124). Základní předpokladem pro efektivní supervizi je tedy ochota pracovníků reflektovat svou práci, uvědomovat si svou osobní zodpovědnost za plnění úkolů a spolupracovat na zkvalitňování poskytované sluţby. Vše s plnou podporou zaměstnavatele.
8. 4. Efektivní komunikace pracovníků „Charitní pracovník se na pracovišti chová vstřícně, korektně a kolegiálně…..Kritické připomínky vyjadřuje na vhodném místě a vhodným způsobem……Pracovníci vzájemně spolupracují a předávají si zkušenosti.“ (Kodex Charity ČR, 2009) Jsem toho názoru, ţe největší problémy ve vztazích, ať uţ hovoříme o osobních či profesionálních, vyvolává špatná komunikace. Pracovník v sociálních sluţbách musí zvládat metody komunikace s klientem zaměřené na různé typy postiţení či omezení. Prochází pravidelnými vzdělávacími kurzy. Ale dokáţou pracovníci správně komunikovat mezi sebou navzájem?
49
Pečovatelské sluţby jmenované organizace disponují zejména ryze ţenskými kolektivy. Často se v praxi setkáváme s pomluvami na pracovišti. Tímto tématem se zabývá ve své publikaci i Ivo Plaňava. Zdůrazňuje, ţe pomluvy se šíří z „hloupých hlav a zlomyslných srdcí“. Povzbuzují averzi vůči lidem, podporují zlobu ve světě, nepřejícnost, závistivost, prostě člověku jenom ubliţují. Nikdo z nás neslyší rád negativismy na svou osobu. Pomluvy se dokáţou rychle šířit a jen stěţí se jim ubráníme. Pomlouvačům totiţto jde jenom o to, aby nám ublíţili, zranili a rozsévali zlo. A jak se tedy bránit? Lehkým úsměvem a tvrzením, ţe nás to vlastně ani nezajímá. (Plaňava 2005: 126 - 128). Jsem toho názoru, ţe obzvlášť pracovníci Charity by v těchto případech měli reflektovat Boţí přikázání. „Nevydáš proti bliţnímu svému křivé svědectví“ IX. přikázání. Komunikace na pracovištích by měla být upřímná, otevřená a zásadně na partnerské úrovni. Pracovníci by se měli umět správným způsobem dotazovat, kdyţ jim není něco jasné. Musí fungovat jako jeden tým a drţet za jeden provaz. Kaţdý člen týmu zastává určitou roli, můţe mluvit a navrhovat cokoliv, o čem dokáţe tým operativně diskutovat. K tomu slouţí v pečovatelských sluţbách uherskobrodské Charity pracovní porady, které se konají minimálně jednou měsíčně. Efektivní komunikace, vede ke zkvalitňování práce a vzájemných vztahů, přispívá k příjemné atmosféře na pracovišti a celkové spokojenosti pracovníků.
8. 5. Hodnocení pracovníků Organizace poskytující sociální sluţby by měly o své pracovníky umět pečovat. Aby si vedení takovéto organizace uvědomilo, co pracovníka trápí, které situace jej stresují, co by rádi změnili a jak jim můţe vedení v tom pomoci, je velmi dobré, aby měla organizace zavedený kvalitní systém hodnocení. Velmi dobrou metodou se ukázala metoda 360° - uţivatel, pracovník, vedení, pracovníci mezi sebou. Systém hodnocení je povinností kaţdého poskytovatele sociální sluţby a je legislativně ukotven v Standardech kvality sociálních sluţeb v Zákoně 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Efektivně nastavený systém hodnocení pracovníků přináší zisk jak pracovníkům, tak zaměstnavateli, tedy oběma stranám. A tím, ţe takovýmto procesem posilujeme loajalitu pracovníků, přináší v konečném důsledku zisk celé organizaci. (Šedivý, Medlíková 2011: 95) Hodnocení pracovníků v sociálních sluţbách zcela jistě ovlivňuje jejich chování. Má být prostředkem k motivaci a to zejména proto, ţe finanční ohodnocení pracovníků je v tomto oboru povaţováno za dlouhodobě nedostatečné. Toto hodnocení pracovníků je součástí osobního a profesionálního rozvoje daného pracovníka, protoţe zejména on sám potřebuje vědět, zda-li svou práci vykonává dobře, kde dělá chyby, jaké jsou jeho silné ale 50
i slabé stránky. Aby bylo hodnocení ještě efektivnější, musí být vyváţená podpora a kontrola pracovníka v pracovním procesu. V souladu by měly být také osobní cíle uţivatele i osobní profesní cíle pracovníka. Hodnocení pracovníků musí probíhat pravidelně, dlouhodobě a vţdy s ohledem na dlouhodobý plán rozvoje konkrétního pracovníka. Pracovníka hodnotí přímý nadřízený zpravidla jednou ročně. (Směrnice č. 6 OCH Uherský Brod, 2011) Motivaci a odměňování pracovníků se budu ještě věnovat v následující kapitole.
8. 6. Motivace a odměňování pracovníků Umění nadchnout pracovní tým pro danou práci je jednou ze základních dovedností manaţera. Vedení organizace poskytující sociální sluţby musí umět své pracovníky nejenom úkolovat, kontrolovat a hodnotit, ale také správně motivovat. Největší motivací kaţdého pracovníka je mzda za odvedenou práci, která bohuţel v sociální oblasti není zrovna tou největší motivací. Jan Pavel II. ve své encyklice o lidské práci říká:„…pokládá se za spravedlivou mzdu taková, jeţ stačí k zaloţení a slušnému vydrţování rodiny i k zajištění její budoucnosti“ (Laborem exercens). Já osobně se domnívám, ţe mzda pracovníků přímé obsluţné péče v neziskových organizacích, zejména pak v Charitě je velmi podhodnocena. V praxi neziskových organizací jako je Charita ČR nabývá na významu zejména nefinanční odměňování, ale zdaleka není vyuţito tak, jak by si zasluhovalo (Šedivý, Medlíková 2011: 96). Nesmírně důleţité pro pracovníky v pomáhajících profesích je právě uznání, pochvala, úspěch, moţnost růstu či kariérního postupu, a pokud to finanční situace dovolí, moţnost nabídky benefitů.
51
52
II. EMPIRICKÁ ČÁST
1. Cíle práce a hypotézy Cílem výzkumu je objasnit úlohu pečovatelky v doprovázení a podpoře klienta v průběhu poskytování sociální sluţby, s apelem na předcházení rizik vytváření patologických vztahů. Zaměření se na to, co vztahy vytváří, co je posiluje a likviduje.
HH: Charitní služby vyhledávají častěji klienti i pracovníci na základě specifické hodnotové i morální dimenze osobnosti. Jedná se zejména o věřící osobnosti, plně se ztotožňující s posláním Charity. VH1: Většina seniorů očekává a nárokuje pomoc od svých nejbliţších. Profesionální pečovatelé nedokáţou plně nahradit péči rodinných příslušníků. VH2: Princip poskytování charitní sluţby je postaven na základě poslání Charity o milosrdné lásce k bliţnímu svému. Automaticky se tedy předpokládá, ţe vztah bude vřelejší, otevřenější, laskavější. VH3: Patologické vztahy vznikají z přílišného očekávání klienta ve smyslu Charita „musí“. Nevyjasněná pravidla spolupráce jsou pak impulzem ke stíţnostem jak ze strany klienta tak pracovníka. VH4: Bez vzájemné důvěry ve vztahu mezi klientem a pečující osobou nemůţe poskytovatel poskytovat kvalitní sociální sluţbu. Indikátorem kvality v tomto kontextu jsou stíţnosti klientů i pracovníků. VH5: Míra spokojenosti s poskytovanou pomocí a podporou klientovi významně koreluje s tím, jak je pracovníkem pečovatelské sluţby respektována lidská důstojnost a dodrţování etických norem. VH6: Pracovníci charitních pečovatelských sluţeb jsou výrazně pracovně vytíţení. Rizika práce zcela ovlivňují vztah ke klientovi. VH7: Ze své praxe mám předpoklad, ţe důvěrnost ve vztahu silně narušují platby za provedené úkony. Klienti pečovatelské sluţby mají mylné informace o tom, ţe Charita musí poskytovat sluţby co nejlevněji, nejlépe zdarma.
53
2. Design výzkumu Pro danou práci jsem zvolila kvantitativní výzkum, který slouţí zejména pro zjištění stanovisek, postojů a pocitů od co největšího počtu respondentů. Tímto přístupem byla na základě sběru měřitelných informací ověřena platnost představ (hypotéz) o tom, jaká je úloha pečovatelky a co v pečovatelských sluţbách Charity nejvíce posiluje, narušuje či likviduje vztahy mezi pečující osobou a klientem. (Reichel 2009: 40) Kvantitativní přístup byl volen taktéţ vzhledem k tématu této práce, a to z důvodu zachování anonymity respondenta. Riziko extrémně nízké návratnosti dotazníků se nepotvrdilo. Empirické práce probíhaly ve dvou fázích. První fáze byla zaměřena na klienty a druhá fáze na pečovatele. Konkrétně se jednalo o sběr téměř totoţných informací, které byly
následně
komparativní
metodou
srovnávány.
Sběr
dat
probíhal
formou
strukturovaného, standardizovaného dotazníku. Jedná se o písemný způsob dotazování s většinou uzavřenými otázkami s moţností volby výběru odpovědí.
2. 1. Výběr vzorků Respondenty výzkumu jsou všichni pracovníci a klienti pečovatelských sluţeb Oblastní charity Uherský Brod. Vzhledem k tomu, ţe je práce zaměřena na potřeby osob v seniorském věku, jsou z výzkumu vyloučeni klienti mladší šedesáti let.
2. 2. Metody výzkumu 2. 2. 1. Dotazování Dotazování patří mezi základní metody výzkumu, jehoţ principem je kladení otázek respondentovi. Můţe probíhat písemnou (dotazník) nebo mluvenou (rozhovor) formou. Otázky musí vycházet z předem stanovených výzkumných záměrů. Reflektují daný problém a zajišťují relevantní informace pro předem zformulované hypotézy. Tímto způsobem získává tazatel potřebné informace pro naplnění cíle své práce.
2. 3. Realizace výzkumu Výzkum probíhal formou písemného dotazníkového šetření, a to v době od prosince 2013 do února 2014. Sběr informací od klientů probíhal pouze v písemné podobě, někdy za pomoci rodinných příslušníků.
54
Otázky byly zvoleny jak otevřené, tak uzavřené. Specifikem je forma odpovědí prostřednictvím číselné osy. Smyslem této formy odpovědí, není umoţnit respondentům najít jednoznačně vhodnou odpověď na poloţenou otázku, ale umoţnit alespoň částečné přiblíţení se jejich proţívaným pocitům a emocím. Celkem bylo rozdáno 125 dotazníků pro klienty pečovatelských sluţeb Oblastní charity Uherský Brod a 47 dotazníků pro jejich pečovatele, pracovníky pečovatelských sluţeb uvedené Charity.
3. Zpracování dat Anonymní dotazníky pro klienty pečovatelských sluţeb a pro pracovníky byly shromaţďovány v zalepené krabici tak, aby byla zaručena jejich anonymita. Návratnost dotazníků pro klienty dosáhla 72 % a pro pracovníky 72,5 %. Celkem bylo tedy vráceno 90 dotazníků od klientů a 34 dotazníků od pracovníků, z toho 24 v elektronické podobě. Vyhodnocování obou dotazníků probíhalo stejnou formou, a to z důvodu snadnější komparace. Vyhodnocovány byly prostřednictvím výsečových a sloupcových grafů. Spokojenost a hodnoty vyjadřované na číselné ose, byly zprůměrovány. Jak se u kvantitativního výzkumu předpokládá, všechny výsledky jsem úplně a objektivně prezentovala v tabulkách či grafech a aţ poté jsem vyslovila své vlastní závěry, domněnky, názory a doporučení (Reichl 2009: 167).
55
4. Výsledky Před samotným ověřováním hypotéz jsem se zabývala základními informacemi, které mohou mít vliv na stanovení závěrů. Tabulka č. 1: Věková struktura klientů.
Tabulka č. 2: Věková struktura pracovníků.
Věk klienta/ klientky 60-70 70-80 80-90 90 a více neuveden
Věk pečovatele/ pečovatelky 20-30 9% 30-40 26 % 40-50 44 % 50 a více 12 % neuveden 9%
13 % 30 % 43 % 5% 9%
Průměrný věk klienta/ klientky je 73,3 let. Průměrný věk pečovatele/lky je 41,5 let.
Tabulka č. 3: Doba využívání PS.
Doba vyuţívání PS klientem méně neţ 1 rok 1 rok 2 roky 3 roky 4 roky 5 a více neuvedeno
Tabulka č. 4: Doba trvání pracovního poměru v Charitě.
Doba pracovního poměru v Charitě. méně neţ 1 rok 12 % 1 rok 6% 2-3 roky 9% 4-5 let 15 % 6-10 let 32 % 10 a více let 26 % neuvedeno 0%
19 % 11 % 18 % 7% 7% 36 % 2%
Z tabulky č. 3 vyplývá, ţe nejpočetnější skupinu klientů tvoří lidé, kteří znají pečovatelskou sluţbu poměrně dobře, a to vzhledem k zjištění, ţe danou sluţbu vyuţívají více neţ 5 let. Pracovníci, kteří pečují o klienty pečovatelské sluţby, jsou zkušenými pracovníky, a to proto, ţe v dané sluţbě pracuje 32 % lidí 6 – 10 let a 26 % lidí více neţ 10 let. Uvedená skutečnost signalizuje i malou fluktuaci pracovníků pečovatelských sluţeb Oblastní charity Uherský Brod, coţ můţe být povaţováno za pozitivum vzhledem k budování vztahu mezi klientem a pracovníkem. V práci se věnuji seniorům a celkově procesu stárnutí. Proto jsem se zajímala, jak vnímají tuto skutečnost klienti i jejich pečující. Otázka zněla: Kdy si myslíte, ţe začíná opravdové stáří? Na uvedenou otázku odpovídali jak klienti, tak pracovníci. Srovnejme si jejich názory v tabulkách č. 5 a č. 6. 56
Tabulka č. 5: Předpoklad klientů.
Tabulka č. 6: Předpoklad pracovníků.
Kdy si myslíte, ţe začíná opravdové stáří? odchodem člověka do 15 % důchodu přibliţně od 60 let výše 20 % po 70. roce věku 38 % po 80. roce věku 19 % jiné 4% neodpovědělo 4%
Kdy si myslíte, ţe začíná opravdové stáří? Odchodem člověka do 6% důchodu přibliţně od 60 let výše 20 % po 70. roce věku 56 % po 80. roce věku 6% jiné 12 % neodpovědělo 0%
Zde můţeme pozorovat shodu názorů klientů i pracovníků v tom, ţe opravdové stáří začíná někdy po 70. roce ţivota člověka. Mě osobně překvapuje, ţe poměrně dost respondentů, tedy 15 % z nich uvedlo, ţe stáří začíná jiţ odchodem do důchodu, a to vzhledem k situaci, ţe jejich věková hranice odchodu do důchodu byla v osmdesátých aţ devadesátých letech velmi nízká. Mnohé ţeny ukončily svou pracovní činnost jiţ ve věku 54 -57 let. V této práci je hlavním prvkem intimita, proto povaţuji za důleţité probádat i oblast emocí klientů i pracovníků. Zajímalo mne, jak vnímají respondenti pocity štěstí, pláče a samoty. Postoje klientů k emocím můţeme pozorovat v tabulce č. 7 a pracovníků v tabulce č. 8. Tabulka č. 7: Reakce klientů.
Cítíte se celkově šťasten/šťastná? Ano, jsem klidná, mám všechno, co mne dělá šťastným/šťastnou Jsem vcelku šťastný/šťastná, vím, ţe bude zase líp Jsem vcelku šťastný/šťastná, stejně se uţ nic nezmění Ne, můj ţivot uţ nemá smysl, nestojím za nic
Tabulka č. 8: Reakce pracovníků.
Cítíte se celkově šťasten/šťastná? Ano, jsem klidná, mám všechno, co mne dělá šťastným/šťastnou Jsem vcelku šťastný/šťastná, vím, ţe bude zase líp Jsem vcelku šťastný/šťastná, stejně se uţ nic nezmění Ne, můj ţivot uţ nemá smysl, nestojím za nic Jiná odpověď
32 %
15 % 47 % 6%
23 %
47 % 21 % 3% 6%
Zde vidíme, jak vnímají svou budoucnost – víru v lepší časy klienti a pracovníci. Předpokládám, ţe je tomu tak vzhledem k věku klientů, i kdyţ v praxi stále častěji nabývám dojmu, ţe senioři očekávají neustále pevné zdraví, vitalitu a schopnosti sebepéče a nepřipouštějí si změnu k horšímu, coţ se od stáří očekává, jak jsem v úvodu práce sdělila. Já osobně se domnívám, ţe 6 % klientů a 3 % pracovníků mělo váţný důvod uvést, 57
ţe se necítí šťastni a jejich ţivot jiţ nemá smysl, nestojí za nic. Důvodem mohou být osobní, zdravotní či pracovní problémy, problémy s rodinou atp. Jeden respondent z řad klientů uvedl, ţe je to jen čekání na smrt. Dvě pečující osoby se nyní necítí šťastné, ale věří, ţe toto období přejde. Pozitivum v těchto zjištěních vidím v tom, ţe skupina lidí, kteří jsou denně ve vzájemné interakci a snaţí se vytvářet či udrţovat intimní vztahy zaloţené na důvěře, porozumění a správné komunikaci, jsou poměrně šťastnými lidmi. I kdyţ štěstí je velmi subjektivní veličinou a kaţdý ji vnímáme jinak. Na dotaz, zda se cítí respondenti osamoceni, odpovídali vyznačením na číselné ose. Čím více vnímají pocity samoty, tím vyšší číslo. Klienti dosáhli průměrné známky 4,77 a téměř stejně jsou na tom pracovníci, kteří dosáhli průměrné známky 4,41. Klienti nejvíce postrádají manţela či manţelku, a to 24 % z nich, 38 % chybí děti, 9 % by bylo vděčno za kamaráda či kamarádku. Naopak 22 % klientů chce být samo a nikoho nepostrádá. Taktéţ pracovníkům ve 23 % nikdo nechybí, 26 % chybí manţel nebo manţelka, děti chybí 18 % pracovníků, stejně tomu je i v touze po kamarádovi/ kamarádce, spolupracovník chybí 3 %, 12 % pracovníků uvedlo, ţe postrádá jiné osoby ve svém ţivotě, které ovšem blíţe nedefinovali. 12 % pracovníků ţije doma osamoceně, 88 % ţije ve společenství rodiny atp. Pláč je součástí lidského ţivota. Průměrná známka pro zjištění, jak často respondenti pláčou, dosahovala u klientů 2,52. Pracovníci dosáhli průměrné hodnoty oproti klientům 5,15. Já osobně jsem se domnívala, ţe to bude spíše obráceně. Ale důvodem k pláči pracovníků, jak oni sami uvedli, jsou samota, dojetí, emoce, radost i bolest, váţná nemoc či úmrtí blízké osoby, rodinné problémy, strach z kaţdodenních problémů, konflikty, bezmoc a někteří pláč povaţují za způsob odreagování se od problémů. 15 % z nich neumí pojmenovat příčinu. Podobně tomu bylo i u klientů. 22 % uvádí jako důvod k pláči samotu, naopak 23 % nepláče vůbec. Jednou z dalších příčin jsou i výkyvy zdravotního stavu, vliv počasí či strach ze ztráty svých blízkých. Ve shrnutí můţeme tedy říci, ţe respondenti jsou poměrně šťastnými, spokojenými lidmi. Pravdou také je, ţe část z nich se cítí osamocena a ve svém ţivotě postrádá své blízké, coţ v nich můţe vyvolávat pláč. Pláč mohou také vyvolávat hádky, nepříjemné situace, odmítnutí či pocity vlastní neschopnosti, které by tak mohly narušit vztahy mezi klientem a pečovateli. Tato indicie se však ve výzkumu nepotvrdila. Cílem mé práce je objasnit úlohu pečovatelky v pečovatelské sluţbě, se zaměřením na to, co vytváří nebo ničí vzájemné vztahy. Proto povaţuji za důleţité, zabývat se i tím, jak klienti tráví svůj volný čas, jaké aktivity postrádají a jak to vlastně vnímají pracovníci dané sluţby. Údaje jsem porovnávala v tabulce č. 9 a 10.
58
Tabulka č. 9: Požadavky klientů PS.
Duchovní setkání Mše svaté Přednášky Rukodělné práce Pohybové aktivity Nic neodpovědělo jiné
Tabulka č. 10. Předpoklady pracovníků PS.
3% 5% 8% 18 % 20 % 29 % 16 % 1%
Duchovní setkání Mše svaté Přednášky Rukodělné práce Pohybové aktivity jiné
17 % 7% 15 % 18 % 26 % 17 %
Jeden z klientů uvedl, ţe mu chybí kamarád. Celých 29 % klientů nevyţaduje ţádnou aktivitu, Zde je nutno uvést, ţe se pravděpodobně jedná o klienty, kteří bydlí společně se svou rodinou, na rozdíl od klientů, kteří ţijí osamoceně či na Domech s pečovatelskou sluţbou. Pracovníci, kteří o tyto klienty pečují, mají pocit, ţe klientům chybí nejvíce pohybové aktivity, a jak vidíme z tabulky, nejméně účast na mši svaté. Ze své praxe ale vím, ţe je to zde vnímáno, jako fakt, ţe mše svaté jsou běţně, minimálně jednou za měsíc konány na Domech s pečovatelskou sluţbou, kde se běţně scházejí i klienti a obyvatelé z okolí. Na doplnění svých názorů pracovníci ještě uvedli, ţe klienti podle nich postrádají ještě společenské hry a akce, kulturní pořady. Někteří pracovníci zastávají názor, ţe klientům nic nechybí a někteří nemají tušení, co by si klienti přáli. Jeden respondent uvedl, ţe aktivity na vyplnění volného času klientů nejsou v dikci PS. S tímto názorem se ztotoţňuji částečně. Na vysvětlení uvádím, ţe organizování a zajišťování aktivit vyplňujících volný čas seniorů je moţné v PS brát pouze jako doplňkovou sluţbu, tedy fakultativní úkon. Základní činností PS je zajišťovat doprovod v rámci zajištění společenského kontaktu. Jedná se zde o doprovody k lékaři, na úřady, na mše svaté apod. Vzhledem k uvedenému cíli práce mohu tedy uvést, ţe pracovníci i klienti mají evidentně zájem se společně scházet a i tímto způsobem upevňovat vzájemné vztahy. Myslím si, ţe klienti mají potřebu sdílet čas se svými pečujícími nejenom formálně, při poskytování úkonů pečovatelské sluţby, ale i při společenských událostech.
HH: Charitní služby vyhledávají častěji klienti i pracovníci na základě specifické hodnotové i morální dimenze osobnosti. Jedná se zejména o věřící osobnosti plně se ztotožňující s posláním Charity.
59
VH1: Většina seniorů očekává a nárokuje pomoc od svých nejbliţších. Profesionální pečovatelé nedokáţou plně nahradit péči rodinných příslušníků. Z výzkumu vyplynulo, ţe 24 % dotazovaných klientů povaţuje rodinu za nejdůleţitější prvek v jejich ţivotě, mohou svým příbuzným cokoliv říci a o cokoliv je poţádat. Jejich poţadavky budou splněny. Stejné procento dotazovaných uvedlo, ţe má své příbuzné moc rádo, ale nedokáţou mu poskytnout nezbytně nutnou péči a z tohoto důvodu vyuţívají charitní pečovatelskou sluţbou. 10 % dotazovaných osob nemá ţádné rodinné příslušníky ani blízké osoby. Největší skupina dotazovaných, 38 % respondentů, uvedla, ţe mají své příbuzné, které mají rádi, ale nechtějí je obtěţovat a proto raději oslovili profesionálního poskytovatele, kterým je v daném případě Charita. Obráceně však odpovídali respondenti z řad pracovníků. 62 % jich uvedlo, ţe rodina je pro ně vším, mohou ji cokoliv říci a o cokoliv je poţádat. 18 % z nich nechce své příbuzné obtěţovat v případě potřeby a 20 % z nich předpokládá, ţe v případě potřeby by jim rodina nedokázala poskytnout nezbytně nutnou péči, a proto by raději vyuţívali pečovatelskou sluţbu. Diskutabilní v tomto případě je, proč klienti odpovídali na dotaz, jakou variantu v případě váţného onemocnění a nutností dlouhodobé pomoci druhé osoby by volili, tímto způsobem: 62 % z nich uvedlo, ţe by nechtěli zůstat doma a raději by se odstěhovali do Domova s pečovatelskou sluţbou či jiného pobytového zařízení pro nemocné seniory. Pouhých 11 % by ţádalo o pomoc s péčí své děti, 6 % by chtělo mít svou „osobní“ pečovatelku ţijící s nimi v domácnosti a 11 % by poţádalo terénní pečovatelskou sluţbou. Tato hypotéza se jednoznačně nepotvrdila. VH2: Princip poskytování charitní sluţby je postaven na základě poslání Charity o milosrdné lásce k bliţnímu svému. Automaticky se tedy předpokládá, ţe vztah bude vřelejší, otevřenější, laskavější. Otázka víry je v charitních organizacích prodiskutovávána kaţdodenně. Respondenti byli dotazování, jakou roli v jejich ţivotě hraje víra, jak moc je pro ně důleţitá. Odpovídalo se na číselné ose. Čím větší číslo, tím vyšší důleţitost. Průměrná hodnota důleţitosti ze strany klientů je 7,62 a ze strany pracovníků 7,68. Všichni pracovníci jsou si vědomi toho, ţe pracují v církevní organizaci. 68 % klientů uvedlo, ţe poznají, ţe jim sluţby poskytují pracovníci církevní organizace, 22 % klientů to takto necítí, 10 % se nevyjádřilo vůbec. Jako projevy této skutečnosti uvedli, ţe pracovníci mají citlivější přístup ke klientovi neţ je to v nemocnicích či jiných organizacích (28%), jsou jim zajištěny mše svaté a pomoc při 60
zprostředkování svátostí (18 %), pracovníci šíří dobro, spravedlnost a naději (12%), pracovníci jsou ochotni pracovat nad rámec svých povinností (8%), 4% klientů uvedlo, ţe jim v tomto případě pracovníci zcela nahradí chybějící rodinu. 5 % klientů uvedlo, ţe pracovníci pracují s láskou k bliţnímu, řídí se výrokem z Bible: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“. Na tuto otázku neodpovědělo 14 % dotazovaných. Tabulka č. 11: Projevy pracovníků církevní organizace.
Projevy
klienti
pracovníci šíří dobro, spravedlnost a naději citlivějším přístupem k lidem neţ je to v nemocnicích či jiných organizacích pracovníci jsou ochotni pracovat nad rámec svých povinností uměním doprovázet modlitbou, zejména na sklonu ţivota duchovní podporou v těţkých chvílích zajištěním mše svaté a zprostředkování udělování svátostí pracovníci mi zcela nahradí chybějící rodinu pracovníci pracují s láskou k bliţnímu, řídí se výrokem z Bible: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“. neodpovědělo
pracovníci
12 % 28 %
6% 25 %
8%
14 %
4% 7% 18 % 4% 5%
9% 15 % 18 % 4% 8%
14 %
1%
Domnívám se, ţe klienti pečovatelských sluţeb Oblastní charity Uherský Brod pochopili poslání této organizace správně. Uvědomují si, ţe pracovníci vnímají hlubší smysl jejich práce. Samotní pracovníci jsou schopni reflektovat vlastní postoje k práci v Charitě, uvědomují si své poslání. Lze tedy říci, ţe předpoklad vřelejších, otevřenějších a laskavějších vztahů se potvrdil. VH3: Patologické vztahy vznikají z přílišného očekávání klienta ve smyslu Charita „musí“. Nevyjasněná pravidla spolupráce jsou pak impulzem k stíţnostem jak ze strany klienta, tak pracovníka. Na otázku, jestli splní pracovnice přání klienta hned, jak ji o pomoc poţádá, odpovědělo celkem 62 % respondentů, 31 % z nich uvedlo, ţe si musí práci pečovatelka předem naplánovat a úkon provede v nejkratším moţném termínu. 7 % uvedlo, ţe pečovatelka splní klientovo přání aţ poté, kdyţ ji to nařídí vedoucí dané sluţby. Pro porovnání uvádím, jak tuto skutečnost vnímají pracovníci. Ihned vyhoví přání klientovi 16 % pracovníků, 45 % z nich uvedlo, ţe si musí práci předem naplánovat. 16 % pracovníků se odkazovalo na to, ţe sice klientovi hned vyhoví, ale dají mu jasně najevo, ţe 61
příště si to musí domluvit předem s vedoucí sluţby. Dalších 16 % pracovníků uvedlo, ţe klientovo přání splní, jenom kdyţ mají čas, na nařízení vedoucí čeká 5 % pracovníků. Z uvedených zjištění vyplývá, ţe klienti i pracovníci jsou si vědomi pravidel spolupráce, vědí, jak daná sluţba funguje, za jakých podmínek si mohou sluţby objednávat. Co se týče stíţností, 84 % klientů ví, jak si mohou stěţovat na pečovatelskou sluţbu, 10 % to neví a 6 % neodpovědělo. Pracovníci uvedli, ţe své klienty o moţnostech a způsobech podávání stíţností informují, a to v 91 %. 9 % pracovníků neinformuje své klienty. Zde se otevírá prostor k diskuzi, kterou se budu zabývat v další kapitole. Dalším aspektem k této hypotéze je, zda-li vůbec klient vyuţil moţnost podat si stíţnost. Tuto moţnost nevyuţilo 58 % z nich, 27 % nemělo potřebu si stěţovat, protoţe je se vším spokojeno, stíţnost podalo 9 % klientů, 5 % nemělo chuť si stěţovat a 1 % z nich nemělo odvahu podat stíţnost. Všichni pracovníci vědí, jak si mohou stěţovat jako zaměstnanci. Tuto moţnost vyuţilo 12 % z nich, 44 % moţnost zatím nevyuţilo, 26 % pracovníků uvedlo, ţe je spokojeno a nemá potřebu si stěţovat, 3 % neměly odvahu podat stíţnost a 15 % pracovníků nemá chuť si stěţovat, protoţe by se stejně nic nevyřešilo. Lze tedy říci, ţe klienti i pracovníci znají společná pravidla spolupráce, vědí, jak si mohou stěţovat, znají proces podávání a řešení stíţností a někteří této moţnosti také vyuţili. Otázkou zůstává, proč někteří pracovníci neměli chuť nebo odvahu stíţnost podat a řešit. Myslím si, ţe očekávání klienta nemá aţ tak významný vliv na vztah s pečující osobou a není podkladem k vytváření patologických vztahů. VH4: Bez vzájemné důvěry ve vztahu mezi klientem a pečující osobou nemůţe pracovní tým poskytovat kvalitní sociální sluţbu. Indikátorem kvality v tomto kontextu je role klíčového pracovníka v procesu IP. Předpokládám, ţe vzájemná důvěra mezi klientem a pečovatelkou hraje nejdůleţitější roli ve vztahu. Pokud dojde k narušení důvěry či překáţkou v jejím budování, vzniknou patologické vztahy, které jsou ryze formální, neosobní či dokonce znepřátelené. Otázka pro respondenty byla definována na roli klíčového pracovníka (KP). Pojďme se podívat, jaké poznatky nám přinesl výzkum v této oblasti. Na otázku zda-li klient dokáţe se svým klíčovým pracovníkem mluvit o svých trápeních a sděluje mu své poţadavky, vyslovilo absolutní důvěru 26 % klientů, 31 % má sice v KP důvěru, ale některé věci by mu nedokázal říci, 10 % z nich neumí sdělit své pocity, 11 % jenom ty, které uzná sám za vhodné, 3 % by volilo pouze osobu stejného 62
pohlaví a 4 % by v ţádném případě nic důvěrného (intimního) svému KP neřeklo. 9 % respondentů na otázku neodpovědělo. Naopak 35% pracovníků sděluje, ţe se „svým“ klientem mají velmi důvěrný vztah, říkají si úplně všechno, 38 % z nich si je vědomých toho, ţe vztah sice důvěrný mají, ale určitě si neříkají všechno, mají pocit, ţe klient to nedokáţe říci, či neumí své pocity sdělit, coţ uvádí 12 % pracovníků. 9 % dotazovaných pracovníků říká, ţe klient sděluje pouze to, co sám uzná za vhodné. Diskutabilní je, proč 3 % pracovníků uvedlo, ţe by klient rád některé věci sdělil, ale pečovatelka, v našem případě dokonce konkrétní KP, nemá zájem. Pracovníci v kvalitě vztahu mezi nimi a klientem nepovaţují za důleţitý aspekt pohlaví, na rozdíl od 3 % dotazovaných klientů. Ze zjištěných údajů lze tedy říci, ţe mezi klienty a pečujícími osobami je vztah pěkný, dovolím si říci intimní a je zaloţen na důvěře, i kdyţ se v mnohých případech klient nedokáţe plně otevřít nebo neumí své pocity a postoje otevřeně sdělit. Zde se otevírá prostor pro efektivní vzájemnou komunikaci. Věřím, ţe se jedná zejména o mladé, krátkodobé vztahy, zejména nových klientů nebo pracovníků. VH5: Míra spokojenosti s poskytovanou pomocí a podporou klientovi významně koreluje s tím, jak jsou pracovníkem pečovatelské sluţby respektována lidská práva a dodrţování etických norem. Dotazník pro naše respondenty se otázkou spokojenosti zabýval hned z několika úhlů pohledu. Zajímala mne spokojenost s nabídkou pečovatelské sluţby, s kvalitou poskytovaných sluţeb i s personálem. Co se týče nabídky, klienti pečovatelské sluţby odpovídali na tuto otázku vyznačení spokojenosti na číselné ose od 1 do 10, čím větší číslo, tím větší spokojenost. Průměrná hodnota je 8,47. Co by pomohlo, aby to bylo ještě lepší, uváděli klienti, ţe by si přáli více společenských akcí, kterých by se mohli účastnit. Jedna z poznámek se týkala topení, v našem případě však povaţuji tuto poznámku za nerelevantní. Faktem je, ţe zde můţeme pozorovat, jak klientům chladné počasí na bytě (pravděpodobně v DPS) komplikuje situaci. Kvalita poskytovaných sluţeb byla hodnocena průměrnou známkou 8,64. U tohoto dotazu klienti připisovali různé komentáře – jsem spokojená, lepší to být nemusí. Ale taktéţ vyţadovali více komunikace, vyšší příspěvek od státu, trochu více porozumění. Jeden respondent uvedl, ţe by chtěl, aby kvalita sluţby byla samozřejmostí a nemusela se občas vynucovat. Tato připomínka si kaţdopádně zasluhuje více pozornosti. Moţná jiţ byla, nebo v budoucnu bude podnětem ke stíţnosti. Já osobně se domnívám, ţe by se tato situace měla vyjasnit, a to co nejdříve. Pracovníci dané sluţby si moţná neuvědomují, co
63
dělají špatně. Na druhou stranu je moţné, ţe klient má hodně specifické nároky, které mu sluţba není schopna zajistit z důvodů svých limitů. S personálem pečovatelské sluţby je spokojeno poměrné velké procento klientů, protoţe průměrná známka spokojenosti dosáhla čísla 8,88. Klienti komentovali tuto skutečnost tím, ţe personál je příjemný, spolehlivý a pracovitý. Uvedli však, ţe nelze hodnotit jako celek, ale ţe je to o jednotlivcích. Jeden respondent uvedl, ţe pozoruje malou pruţnost na poţadavek na změnu sluţby – někdy ve snaze pečovatelky zjednodušit si úkon, a to na úkor kvality. Ale taktéţ přiznává, ţe nyní je kvalita poskytovaných sluţeb o dost lepší. Někteří klienti by ocenili, kdyby se jim pečovatelky více věnovaly, více s nimi komunikovaly, aby se necítili osamoceni. Co se spokojenosti týče, pracovníci odpovídali téměř totoţně, alespoň v oblasti nabídky sluţeb, kde průměrná známka spokojenosti dosáhla hodnoty 8,65. Taktéţ uvedli, ţe poskytují dobré sluţby svým klientům, o čem vypovídá průměrná známka 9,18. Jak vnímají pracovníci spokojenost klienta s nimi, hodnotili taktéţ na číselné ose a hodnota dosáhla čísla 8,03 coţ je o 0,85 bodu méně, neţ je ohodnotili samotní klienti. Dalším aspektem k této hypotéze je respektování lidských práv. Na tuto oblast jsem se změřila proto, ţe vzhledem k věku a ztíţené ţivotní situaci je klient osobou, která nemá schopnosti ani moţnosti prosazovat či zajišťovat své oprávněné zájmy a potřeby. Jedná se o jednu z nejdůleţitějších oblastí, na které se musí poskytovatel zaměřit. V našem dotazníku jsem se doptávala klientů, zda byli pracovníky pečovatelské sluţby informování o svých právech. 93 % bylo informováno, 2 % uvedlo, ţe nikoliv a 5 % na tento dotaz neodpovědělo. Jiţ v předchozí hypotéze jsem se zmiňovala o tom, ţe 91 % pracovníků informuje své klienty a 9 % neinformuje klienty o jejich právech. Abychom ale viděli, jak to funguje v praxi, zajímaly mne oblasti, kde mohlo k porušení práv dojít, a to jak ze strany klientů, tak i pracovníků. Klienti odpovídali, ţe je jim nejčastěji narušováno právo na soukromí (6 klientů a 3 pracovníci), právo stěţovat si na poskytovanou sluţbu (5 klientů a 2 pracovníci), taktéţ právo na individuální přístup ze strany poskytovatele (4 klienti a 0 pracovníků), právo ţádat pomoc a podporu (3 klienti a 0 pracovníků), právo na slušné a důstojné zacházení (3 klienti a 2 pracovníci), právo na informace týkající se poskytované sluţby (2 klienti a 2 pracovníci), právo na vlastní rozhodnutí a s tím spojeno riziko plynoucí z tohoto rozhodnutí (2 klienti a 6 pracovníků) a právo nahlíţet do své vlastní dokumentace (1 klient 0 pracovníků). V závorce uvádím počet klientů, kterým se stalo, ţe jim bylo některé právo odejmuto / omezeno a počet pracovníků, kteří se v praxi setkali se situací, kdy podle jejich názoru bylo některé z uvedených práv klientovi odejmuto/omezeno.
64
Abychom získali důleţitá data o konkrétních situacích, zjišťovala jsem určité příklady vzájemné interakce mezi klientem a pracovníkem. Pro větší přehled jsem tyto příklady uvedla v tabulce, kde jsou zobrazeny odpovědi jak klientů, tak pracovníků. Tabulka č 12: Situace, ve kterých mohlo dojít k porušení práv klienta pečovatelské služby.
Situace, kdy pečovatelé: vešli na byt bez zaklepání nepozdravili neinformovali klienta o tom, proč přicházejí a automaticky šli provést sjednaný úkon otevřeli klientovi skříně, chladničku, okna, aniţ by se předem zeptali četli klientovi dokumenty či poštu, kterou měl poloţenou na stole nezeptali se, jestli chce klient s něčím pomoci neposlouchali, co klient říká, a tím neodpovídali na jeho dotazy tvářili se nepříjemně, zamračeně, odmlouvali klientovi odmítli splnit poţadavky klienta nic z uvedeného se nestalo
klienti
pracovníci
11 % 4% 4%
22 % 6% 10 %
4%
20 %
0%
2%
12 % 0%
10 % 10 %
0% 0% 65 %
4% 4% 12 %
Ve výše uvedené tabulce jsou popsané situace, kdy mohlo dojít k porušení lidských práv a jak danou skutečnost vnímali samotní klienti pečovatelské sluţby. Důleţitým zjištěním je, ţe si danou situaci uvědomují i samotní pracovníci. 65 % klientů uvedlo, ţe nedošlo k ţádné z uvedených situací. Pracovníci to však vnímají zcela jinak. O pečovatelských sluţbách uherskobrodské Charity lze říci, ţe dosahují poměrně vysoké kvality jak v nabídce poskytovaných sluţeb, tak v jejich kvalitě a potaţmo i celkové spokojenosti s personálem pečujícím o naše respondenty. Otázku lidských práv povaţuje sluţba za důleţitý aspekt, který se podílí na kvalitě vzájemných vztahů a spokojenosti klientů. Své klienty pracovníci informují o jejich právech. Pracovníci netrpí tzv. profesionální slepotou, kdy nejsou schopni jiţ vnímat určité skutečnosti. Jedná se zde o uvědomování si svých vlastních pochybeních právě v tak citlivé oblasti, jakou je omezení či odejmutí lidských práv. V závěru lze tedy říci, ţe celková spokojenost opravdu koreluje s tím, jak pracovníci vnímají a respektují lidská práva. Tato skutečnost se taktéţ odráţí v dodrţování etických norem, které úzce s dodrţováním lidských práv souvisí. VH6: Pracovníci charitních pečovatelských sluţeb jsou výrazně pracovně vytíţení. Rizika práce zcela ovlivňují vztah ke klientovi. Neţli se podíváme, co pracovníky v pečovatelských sluţbách nejvíce trápí, je na místě zamyšlení, proč svou práci vlastně dělají. Tento dotaz jsem poloţila klientům i 65
pracovníkům. Podívejme se, jak s ním naloţili. 28 % klientů se domnívá, ţe pečovatelé dělají svoji práci z důvodu potřeby někomu pomáhat. 31 % uvedlo, ţe to dělají z lásky k lidem a k tomuto povolání, 19 % klientů zastává názor, ţe sice uvedení pracovníci mají rádi tuto práci, ale peníze jsou pro ně důleţitější. Nedostatek pracovních příleţitostí a se zjištěním, ţe jinou práci by nesehnali, se ztotoţňuje 13 % klientů a 6 % z nich uvedlo, ţe svou práci dělají výhradně pro peníze, jinak by ji vůbec nedělali. A jak reagovali pracovníci na tento dotaz? Celých 46 % z nich uvedlo, ţe svou práci dělají z lásky k lidem a k tomuto povolání. Potřebu někomu pomáhat cítí 31 % pracovníků, 8 % chtělo tuto práci dělat jiţ od dětství, 7 % z nich přijalo tuto práci jenom proto, ţe jinou práci nesehnali z důvodu nedostatku pracovních příleţitostí. 8 % dotazovaných pracovníků uvedlo, ţe nikdy tuto práci dělat nechtěli, jenom se jim prostě naskytla příleţitost. Tuto skutečnost doplnili však tím, ţe byť byla práce nahodilá, velice je naplňuje a jsou spokojeni, ţe pomáhají lidem. Pracovníci také uvedli, ţe svou práci povaţují za příleţitost naučit se něco nového. Co se týče zdravotního stavu, uvedli pracovníci fakt, ţe 29 % z nich je zcela zdrávo a ţádné potíţe nemá. 62 % z nich je zcela zdrávo, jenom občas má běţné zdravotní potíţe, 3 % pracovníků má dle lékařského posudku pracovní omezení a 6 % z celkové počtu dotazovaných pracuje na zkrácený úvazek z důvodu zhoršení zdravotního stavu. Co povaţují pracovníci za bariéry či nedostatky při výkonu své práce? Pro rozsáhlost tohoto dotazu a následnou přehlednost uvádím zjištěná data v tabulce. Data jsou hierarchicky seřazena od nejtíţivějších po nejméně se vyskytující. Tabulka č. 13: Co Vám nejvíce při výkonu pečovatelky/ pečovatele vadí?
nedostatek finančních prostředků na zajištění sluţby neschopnost týmu společně pracovat špatné vztahy na pracovišti negativismus u kolegů v týmu málo času podceňování negativní motivace netrpělivost nedůvěra ze strany klientů nedůvěra ze strany organizace výhruţky
23 % 18 % 16 % 11 % 11 % 10 % 7% 1% 1% 1% 1%
Jedna pracovnice k uvedeným zjištěním dodala, ţe jí vadí víkendové a noční směny. Osobně se domnívám, ţe pracovníci sice jsou pracovně vytíţení, ale ne přetíţení. Svou práci dělají většinou rádi, vztah ke klientům je vesměs harmonický, důvěrný, jsou si 66
vědomi svých chyb, ale i předností. Rizika práce týkající se zdravotního stavu se nepotvrdila. Největším problémem v pečovatelských sluţbách uvedené Charity je dle mého názoru, nedostatek finančních prostředků, coţ se očekávalo. Toto zjištění bude ještě předmětem diskuze. Rovněţ otázky řízení lidských zdrojů – motivace, hodnocení, komunikace a spolupráce v pracovních týmech, nejsou na příliš dobré úrovni, coţ můţeme pozorovat v tom, jak tuto podstatu vnímají samotní pracovníci. A právě toto zjištění povaţuji za jedno z největších rizik práce, které můţe narušovat vzájemný vztah mezi klientem a pracovníkem. VH7: Ze své praxe mám předpoklad, ţe důvěrnost ve vztahu silně narušují platby za provedené úkony. Klienti pečovatelské sluţby mají mylné informace o tom, ţe Charita musí poskytovat sluţby co nejlevněji, nejlépe zdarma. V dotazníku uvedlo 39 % klientů, ţe cena je zcela přiměřená. 53 % klientů sděluje, ţe by mohla být levnější. Pro 7 % dotazovaných se jeví jako naprosto předraţená a 1 % na danou otázku neodpovědělo. Dotazovaným pracovníkům se cena za sluţby jeví zcela přiměřená, a to v 82 %. Ţe by mohla být trochu levnější, uvedlo 12 % a 6 % pracovníků se shodlo na názoru, ţe je naprosto předraţená. Ze získaných dat usuzuji, ţe klienti charitní pečovatelské sluţby si jsou vědomi skutečnosti, ţe za nasmlouvané úkony musí zaplatit přiměřenou sumou. Nepřekvapuje mne zjištění, ţe by byli klienti rádi, kdyby byla sluţba levnější. Tuto hypotézu nelze zcela jasně potvrdit ani vyvrátit, a to z důvodu nedostatku dalších informací. Neznáme, jakou výši příspěvku na péči daný klient má, v jakém rozsahu je mu sluţba poskytovaná a jaké jsou celkově jeho finanční moţnosti a ochota za sluţby platit.
67
5. Diskuze Ve své práci jsem se často zmiňovala o Domech s pečovatelskou sluţbou. Oblastní Charita Uherský Brod má poměrně specifickou strukturu pečovatelských sluţeb. Uţ jenom fakt, ţe jich má celkem pět, je zcela ojedinělý. Jedná se o PS v Uherském Brodě, která je jedinou ryze terénní sluţbou. Další pečovatelské sluţby se poskytují na DPS, a to v obcích Strání, Dolní Němčí, Horní Němčí, Bánov a Korytná. Vlastníkem DPS je vţdy obec a sluţby obyvatelům poskytuje Oblastní charita Uherský Brod. Takto poskytovaná sociální sluţba je neustále předmětem diskuze. Veřejnosti a potaţmo zájemcům o sluţbu se tato forma pomoci jeví jako pobytová sluţba. Právě zde mnohdy vyvstanou problémy s tím, co si klienti nárokují a co jsou schopni jim nabídnout pracovníci PS. V dotazníku se často setkáváme s komentářem typu „ zima na bytě, měli by více topit atp.“ Z vlastní praxe vím, ţe klienti bydlící v DPS mají právě z tohoto důvodu často pocit, ţe se jim pracovníci dostatečně nevěnují, nemají o ně zájem. Jsou jasně daná pravidla, které tito pracovníci musí dodrţovat. Kaţdá pečovatelská sluţba má blíţe vyspecifikována vnitřní pravidla poskytování sluţeb. Cílem vedení sluţby je, aby se klienti tato pravidla snaţili chápat a respektovat. Standardy kvality sociálních sluţeb jasně stanovují, co jsou základními úkony PS (Zákon 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, § 40). Zde jsou uvedeny limity, o kterých jsem hovořila ve své práci. Dalším velmi významným tématem k diskuzi je financování sociálních sluţeb. Zejména financování církevních neziskových organizací je ze strany MPSV značně podhodnoceno. Ze své vlastní praxe mám zkušenosti, ţe charitní sluţby a zařízení pravidelně bojují o prostředky ze státního rozpočtu na zajištění provozu. Můj subjektivní pocit spočívá v tom, ţe ostatním příspěvkovým organizacím a veřejně prospěšným organizacím, které poskytují (dá se říci) stejnou sociální sluţbu, jsou dotace ze státního rozpočtu přiděleny téměř (mnohdy) v plné výši. Paradoxem je, ţe kdyţ pak pročítáte jejich výroční zprávy a zaměříte se na strukturu klientů a pracovníků, zjistíte, ţe sluţby jsou absolutně
nesrovnatelné.
Zde
se
otevírá
prostor
k tolik
zmiňované
efektivitě
poskytovaných sluţeb. Musí snad charita pracovat jinak neţli jiný poskytovatel? Na církevní organizace je vyvíjen tlak, ze strany financování. Znakem NNO je vícezdrojovost. Proto chodí management charity prosit o peníze na obce, města a kraje. Nechci se zde zabývat politikou, která není mojí doménou, ale domnívám se, ţe otázka církevních restitucí silně zasáhla právě naše sluţby a zařízení. Nemám zde prostor ani schopnosti zabývat se tímto problémem. Jenom jsem chtěla sdělit, jak tuto skutečnost vnímají naši pracovníci (respondenti) a veřejnost.
68
Závěr Vytváření vzájemných vztahů mezi lidmi je přirozenou součástí a nezbytností civilizovaného člověka. Vztahy jsou osobní a profesionální. Cílem této práce bylo objasnit úlohu pečovatelky v doprovázení a podpoře klienta v průběhu poskytování sociální sluţby s ohledem na předcházení rizik vytváření patologických vztahů. Co vztahy vytváří, co je posiluje či naopak ohroţuje nebo likviduje, je popsáno na předchozích stránkách. Stanoveného cíle se podařilo dosáhnout pomocí informací získaných z odborné literatury, odborných časopisů, internetových zdrojů, ale zejména sběrem dat přímo z praxe, z reality. Výzkumná část práce byla poměrně náročná. Jednalo se o sběr dat dvou skupin respondentů – klientů pečovatelských sluţeb a jejich pečovatelů – pracovníků Oblastní charity. Po jeho dokončení a následném vyhodnocení jsem zjistila informace, které potvrdily úplně, či částečně stanovené hypotézy. Některé hypotézy se však nepodařilo zcela potvrdit pro nedostatečné mnoţství informací. Výzkum prokázal, ţe mezi klientem pečovatelské sluţby a pracovníkem, který mu denně poskytuje péči, musí zásadně vzniknout velmi blízký, dá se říci intimní vztah. Vztah, který je zaloţený na vzájemné důvěře, otevřenosti a dobrosrdečnosti. Současná společnost vnímá profesionálního poskytovatele sociální sluţby, jako rovnocenného partnera, samozřejmost v situacích, které vyţadují pomoc s péčí o osobu a domácnost. Většina dnešních seniorů si uvědomuje, jakou zátěţ můţe vyvolat jejich nemoc či ztráta soběstačnosti pro pečující rodinné příslušníky. Právě proto se jim snaţí odlehčit tím, ţe osloví terénní pečovatelskou sluţbu. Prováděný výzkum prokázal, ţe senioři nemají nezbytně nutnou potřebu setrvávat ve svém domácím prostředí, spíše naopak. Nemají problém s přestěhováním do Domovů s pečovatelskou sluţbou, kde se jim nabízí mimo velmi slušného bydlení i komfort bohaté nabídky pečovatelských úkonů mnohdy v rozsahu celodenní péče. Jedná se o sluţby poměrně vysoké kvality, o čemţ svědčí informace získané z výzkumu. Pracovníci Charity se liší od jiných pracovníků, zejména ve srovnání s pracovníky pracujícími ve státních zdravotnických zařízeních. Charita je církevní organizací, která poskytuje sluţby svým klientům na základě svého poslání o lásce k bliţnímu. Jak potvrdil výzkum, otázka víry hraje důleţitou roli v ţivotě klienta i pečovatele. Tuto skutečnost si uvědomují klienti i pracovníci. Pracovníci - pečovatelé vnímají hlubší smysl své práce, mají tedy předpoklady pro budování vřelejších, otevřenějších a laskavějších vztahů. Klienti pečovatelských sluţeb mají důvěru ve svých pečovatelkách, dokáţou s nimi sdílet důvěrné informace, coţ pracovníci vnímají stejným způsobem.
69
Důleţitým aspektem vzájemné interakce mezi klientem a pečující osobou je bezpodmínečné respektování lidských práv. Jak výzkum prokázal, tuto skutečnost si pracovníci plně uvědomují. Z výzkumu vyplynulo, ţe snad jedinou indicií vedoucí k patologickým vztahům by mohla tvořit finanční spoluúčast klienta na úhradě za pečovatelské úkony. Vzhledem k nedostatku informací, povaţuji tuto část své práce za nedostačující. Je tedy důvodem k pokračování a rozšíření pohledu na vnímání řešení situace klienta. (Význam PnP pro klienta PS) Vyuţití mé práce je moţné v několika směrech. Můţe přinést náhled na práci v sociálních sluţbách, kterou vykonávají pracovníci v přímé obsluţné péči. Nelze na tuto práci nahlíţet jenom jako na rutinní výkon nasmlouvaných pečovatelských úkonů, ale na práci jako celek. Základem kvalitně poskytované sociální sluţby je intimní vztah, s ohledem na vzájemná respektování člověka, jako jedinečné osobnosti lidského bytí. Moje práce měla přinést alespoň letmý pohled na to, proč se někteří lidé chovají tak a jiní onak. Dospěla jsem ovšem k závěru, ţe toto zjištění je nad mé schopnosti. Předpokládám však, ţe vyuţití najde alespoň u všech zúčastněných stran. Díky komparaci poznatků z výzkumu si klienti uvědomí, jak vidí jejich problematiku pečovatelé a naopak. Určitě mohou tato zjištění přispět nemalou měrou i vedení organizace. To by si mělo především uvědomit, kde v praxi vznikají mezery či nedostatky, na kterých se dá dál pracovat. Kaţdá takováto indicie je základem k dalšímu rozvoji sociálních sluţeb v charitních organizacích. Tato práce můţe být taktéţ podnětem pro management organizace, která by si měla uvědomit, ţe pracovník v sociálních sluţbách – pečovatel, je základem celé organizace. Je nástrojem k prosazování veřejného závazku, kterým daná organizace prezentuje navenek své sluţby, tedy naplňováním svého poslání. Věřím, ţe moje práce přivede čtenáře k zamyšlení, jak širokou oblast lidských problémů dokáţou pracovníci v sociálních sluţbách řešit. Snad si všichni společně uvědomíme, ţe kvalita péče o klienty v sociálních sluţbách je odrazem psychické pohody jejich pečujících osob. Proto si i pracovníci přímé péče zaslouţí naprosto stejnou pozornost a péči, která je věnovaná jejich klientům. Péče o pečující osoby přispívá a ovlivňuje vzájemné vztahy mezi klientem a pečovatelem.
70
Seznam literatury: 1) BAŠTECKÁ, B.(2003): Klinická psychologie v praxi. Portál. Praha. ISBN 80-7178-735-3 2) BEDNÁŘ, M. (2012): Kvalita v sociálních službách. Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-3069-0 3) BENEDIKT XVI. (2006). Deus Caritas est. Praha: Paulínky 4) DOLEŢEL, J. (2008): Spravedlnost a služba II., CARITAS – VOŠ sociální Olomouc. ISBN 978-80-254-1072-1 5) FIŠER, S., ŠKODA, J. (2009): Sociální patologie. Grada Publishing, a.s., Praha. ISBN 978-80-247-2781-3 6) HAICL, M., HAICLOVÁ, V. (2011). „ Individuální plánování v sociálních službách ČR“. In: Individuální plánování a role klíčového pracovníka v sociálních službách. APSS ČR, Tábor. ISBN 978-80-904668-14 7) HAŠKOVCOVÁ, H. (1989): Fenomén stáří. Vydala Panorama, Praha. ISBN 807038-158-2 8) HROZENSKÁ,M., DVOŘÁČKOVÁ, D. (2013): Sociální péče o seniory. Grada Publishing, a.s., Praha. ISBN 978-80-247-4139-0 9) JANEČKOVÁ, H. (2013). „Vysoké stáří“. In: Encyklopedie sociální práce. Portál, s.r.o., Praha. ISBN 978-80-262-0366-7 10) KICZKOVÁ, Z. (2005): „Rovnosť príležitostí cez prizmu etiky starostlivosti, alebo o starostlivosti ako sociálnej a politickej praxe“. Sociální práce/Sociálná práca, č. 3/2005, s. 5-6. ISSN 1213-6204 11) NOVOTNÝ, A., FRANCOVÁ, H. (2010): „ Eticko – filozofické aspekty sociální pomoci v podmínkách pečovatelské služby“. In: Pečovatelská služba v České republice. APSS ČR, Tábor. ISBN 978-80-904668-0-7 12) KOPŘIVA, K. (2011): Lidský vztah jako součást profese. Portál. Praha. ISBN 97880-7367-922-4 13) KRATOCHVÍL, S. (2006): Základy psychoterapie. Portál. Praha. ISBN 80-7367122-0 14) KRUTILOVÁ, D. (2011). „Konflikty mezi uživateli sociálních služeb a pracovníky“. Sociální sluţby ročník: XIII. leden 2011, str. 19. ISSN 1803-7348 15) KUBALČÍKOVÁ, K. (2012). „ Podpora neformálních pečovatelů v podmínkách poskytování sociálních služeb pro seniory v ČR: příklad Pečovatelské služby“. Sociální práce/Sociálná práca, č. 4/2012, s. 92. ISSN: 1213-6204 16) MARHAUTOVÁ, J., MRAZÍKOVÁ, R. (2010). „Supervize organizace v kontextu sociálních služeb“. Sociální sluţby ročník XII. březen 2010: 22-23. ISSN: 18037348 71
17) MASTILIAKOVÁ, D. (1999): Holistické přístupy v péči o zdraví. 1. vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1999. ISBN 978-80-7013457-3 18) MATOUŠEK, O. (2013). „Klient (uživatel služby)“. In: Encyklopedie sociální práce. Portál, s.r.o., Praha. ISBN 978-80-262-0366-7 19) MATOUŠEK, O. (2013). „Přístup zaměřený na klienta“. In: Encyklopedie sociální práce. Portál, s.r.o., Praha. ISBN 978-80-262-0366-7 20) MATOUŠEK, O. (2003): Slovník sociální práce. Portál, s.r.o., Praha. ISBN 807178-549-0 21) MATOUŠEK, O. (2001): Základy sociální práce. Portál, s.r.o., Praha.ISBN 807178-473-7 22) MELGOSA, J. (1997): Zvládni svůj stres! Advent – Orion Praha. ISBN 80-7172240-5 23) NAVRÁTIL, P. (2013): „ Existenciální teorie“. In: Encyklopedie sociální práce. Portál, s.r.o., Praha. ISBN 978-80-262-0366-7 24) PLAŇAVA, I. (2005): Průvodce mezilidskou komunikací. Přístupy-dovednostiporuchy. Praha: Grada Publishing, a.s. ISBN 80-247-0858-2. 25) REICHEL, J. (2009): Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada Publishing, a.s. ISBN 978-80-247-3006-6 26) STIBALOVÁ, K. (2011). Jednání s pasivním uživatelem. Sociální sluţby ročník: XIII. květen 2011, str. 16 -17 27) SVATOŠOVÁ, M. (2012): Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? Praha: Grada Publishing, a.s. ISBN 978-80-247-4107-9 28) SVOBODA, L. a kol. autorů (1973): Encyklopedie antiky. Academia, nakladatelství Československé akademie věd. Praha. ISBN 401-22-875 29) ŠEDIVÝ, M., MEDLÍKOVÁ, O. (2011): Úspěšná nezisková organizace. 2.vyd. Praha: Grada Publishing, a.s. ISBN 978-80-247-4041-6 30) VÁGNEROVÁ, M. (2004, 2008): Psychopatologie pro pomáhající profese. Portál, s.r.o., Praha. ISBN 978-80-7367-414-4 31) VÁVROVÁ, S. (2012): Doprovázení v pomáhajících profesích. Portál, s.r.o., Praha. ISBN 978-80-262-0087-1 32) VENGLÁŘOVÁ, M. (2007): Problematické situace v péči o seniory. Praha: Grada Publishing, a.s. ISBN 978-80-247-2170-5 33) VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. (2008): Sociální psychologie. Grada Publishing, a.s., Praha. 2. rozšířené vydání. ISBN 978-80-247-1428-8
72
Zákony: Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb., v účinném znění ke dni 19. 12. 2013 a Vyhláška č.505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních sluţbách. Internetové odkazy: 1) BÍNOVÁ (2011) : Nejčastější psychosomatické problémy u dospělých. MEDIC POINT. Centrum léčby a prevence [online]. Dostupné 5. 4. 2014 z http://www.medicpoint.cz/clanky/psychosomatika/nejcastejsi-psychosomatickeporuchy-u-dospelych/ 2) ČBK (2013): Stanovy Charity ČR [on-line]. Dostupné 7. 12. 2013 z http://www.charita.cz/res/data/014/001598.pdf 3) GRAUBNER, J. (2009): Kodex Charity Česká republika [on-line]. Dostupné 11. 1. 2014 z http://www.charita.cz/res/data/000077.pdf 4) HAVLÍKOVÁ, M. (2012): Bůh je láska [on-line]. Dostupné 4. 3. 2014 z http://uhbrod.caritas.cz/Aktuality-C550/Buh-je-laska-CL478/ 5) HOLKOVÁ, I., GARYSC, A. (2011): Manuál pro metodiky v sociálních sluţbách [on-line]. Dostupné na www dne 23. 2. 2014 z http://www.instand.cz/dokumenty/manual-pro-metodiky_201109291341206.pdf 6) HAVRDOVÁ, Z., BROŢA J. (2008): „Supervize“. In: Standardy kvality sociálních služeb. Výkladový sborník pro poskytovatele [online]. Dostupný na www dne 11. 2. 2014 z http://www.mpsv.cz/files/clanky/5966/4_vykladovy_sbornik.pdf 7) KŘÍŢKOVÁ, A., HAŠKOVÁ, H. (2003). Průzkum veřejného mínění o postavení ţen na trhu práce [online]. Dostupné 12. 12. 2013 z http://www.mpsv.cz/files/clanky/957/zprava.pdf. 8) Laborem exercens. Encyklika Jana Pavla II. o lidské práci [online]. Dostupné na www dne 23. 2. 2014 z http://www.kebrle.cz/katdocs/soc_enc/LaboremExercens.htm
Ostatní zdroje:
1) HAVLÍKOVÁ M., FORROVÁ J. a tým pracovníků: Metodika PS Strání. 2013 2) Směrnice Oblastní charity Uherský Brod
73
74
Anotace V absolventské práci se zabývám vnímáním úlohy pečovatelky v doprovázení a podpoře klienta v průběhu poskytování sociální sluţby. Důraz je kladen na budování a upevňování vztahů mezi klientem a pečující osobou. Hlavním aspektem v těchto vztazích je intimita, která je zaloţená na důvěře a otevřenosti. Podstatnou část svoji práce věnuji analýze moţných rizik, které vzájemnou důvěru a otevřenost mezi klientem a pečovatelem narušují. Pro lepší pochopení celé problematiky rozsáhleji prezentuji Charitu ČR, její poslání a vnímání z pohledu veřejnosti, platné legislativy a financování. Obsáhlá část práce je taktéţ věnována procesu stárnutí, postavení seniora ve společnosti a uspokojování potřeb osob v seniorském věku. Empirická část práce je věnovaná kvantitativnímu výzkumu. Takto získaná data jsou komparativní metodou srovnávána jak z pozice klientů pečovatelských sluţeb Oblastní charity Uherský Brod, tak jejich pracovníků – pečovatelů. Klíčová slova: Charita ČR, sociální sluţby, klient, pečovatel, vztah, intimita,
Annotation I occupy with perception of the nurser´s role in the accompaniment and assistance the client during supplying of the social service at my graduate work. I put a special emphasis on building and stabilization of relationship between client and health visitor. Intimacy is the main aspect in these relationships which is founded on confidence and openness. Substantial part of my written work is analysis of possible risks which foul up mutual confidence and openness between client and health visitor. I fully describe Charity of the Czech Republic and its misson for better understanding the problems and the perception from the public view, valid legislation and financing. The comprehensive part of my work is devoted a process of ageing, social standing of senior and satisfying the needs of older people. The emparical part of the work is devoted to the quantitative research. The resulting data are compared by comparative method of both - from position of clients of care services of Regional Charity Uhersky Brod and their workers – caregivers. Keywords: Charity of the Czech Republic, social services, client, caregiver /health visitor, relationship, intimacy
75
Seznam tabulek Tabulka č. 1: Věková struktura klientů Tabulka č. 2: Věková struktura pracovníků Tabulka č. 3: Doba vyuţívání PS Tabulka č. 4: Doba trvání pracovního poměru v Charitě. Tabulka č. 5: Předpoklad klientů. Tabulka č. 6: Předpoklad pracovníků. Tabulka č. 7: Reakce klientů. Tabulka č. 8: Reakce pracovníků. Tabulka č. 9: Poţadavky klientů PS. Tabulka č. 10: Předpoklady pracovníků PS. Tabulka č. 11: Projevy pracovníků církevní organizace. Tabulka č. 12: Situace, ve kterých mohlo dojít k porušení práv klienta pečovatelské sluţby. Tabulka č. 13: Co Vám nejvíce při výkonu pečovatelky/ pečovatele vadí?
Přílohy: Příloha č. 1: Vyhodnocení dotazníků klientů pečovatelských sluţeb Oblastní charity Uherský Brod Příloha č. 2: Vyhodnocení dotazníků pracovníků pečovatelských sluţeb Oblastní charity Uherský Brod
76
1. Vyhodnocení dotazníků klientů pečovatelských sluţeb Oblastní charity Uherský Brod
1. Kolik je Vám let?
9%
13%
5% 60 -70 70 - 80 80 - 90 30%
90 a více
neuvedeno
43%
Graf č.1: Kolik je Vám let?
Průměrný věk klienta 73,3 let.
Graf č. 2: Jak dlouho vyuţíváte PS ?
77
3. Kde nyní bydlíte ?
Graf č. 3: Kde nyní bydlíte?
Graf č. 4 : Kde jste se dozvěděli o naší sluţbě?
Jiné: v azylovém domě 2x, ve škole CSOŠ Bojkovice 1x, jsem ze Strání 1x
78
Graf č. 5: Důvodem vyuţívání PS je:
Jiný: manželova nemoc, odbornost - přístup ke klientovi
Graf č. 6: Jak jste spokojeni s nabídkou sluţeb PS?
Odpovídalo se vyznačením na číselné ose. Čím větší číslo, tím vyšší spokojenost. Neodpověděli 4 respondenti. Průměrná známka 8,47. Co by pomohlo, aby to bylo alespoň o kousíček lepší? -
Více společenských událostí Bývá na bytě chladno, málo se topí Není potřeba, není víc potřeba
79
Graf č. 7: Pracovnice PS splní Vaše přání či poţadavek:
Graf č. 8: Jak jste spokojeni s kvalitou poskytovaných sluţeb. Znázorněno na ose.
Odpovídalo se vyznačením na číselné ose. Čím větší číslo, tím vyšší spokojenost. Průměrná známka 8,64. Komentáře: jsem spokojená, lepší to být nemusí, větší komunikace, vyšší příspěvek od státu, trochu více si porozumět, Aby kvalita služby byla samozřejmostí a nemusela se vynucovat občas
80
Graf č. 9: Jaká Vám přijde cena za poskytované sluţby?
Graf č. 10: Jste spokojeni s personálem? Znázorněno na ose.
Odpovídalo se vyznačením na číselné ose. Čím větší číslo, tím vyšší spokojenost. Průměrná známka 8,88. Komentáře: -
trochu se více věnovat klientům samota – více komunikace, personál je příjemný, spolehlivý a pracovitý nelze hodnotit jako celek, je to o jednotlivcích. Malá pružnost na požadavek na změnu služby – někdy snaha pečovatelky zjednodušit si úkon na úkor kvality, i když kvalita nyní o dost lepší.
81
Graf č. 11: Cítíte se celkově šťasten/šťastná ?
Komentáře: -
je to jen čekání na smrt je to v pořádku
Graf č. 12: Můţou Vám nějak pomoci pracovníci PS s vašimi obtíţemi, s vaším trápením?
Komentáře: -
musela by být lepší komunikace a zájem vlídným jednáním, respektovat moje potřeby, být shovívavý k projevům stáří
82
Graf č. 13: Charita je církevní organizace. Jak moc je pro Vás důleţitá víra? Znázorněno na ose.
Odpovídalo se vyznačením na číselné ose. Čím větší číslo, tím vyšší důležitost. Průměrná známka 7,62 Komentáře: -
vůbec mě nezajímá
Graf č. 14: Poznáte, ţe Vám sluţby poskytují pracovníci církevní organizace?
83
15. Jak se to projevuje? pracovníci šíři dobro, spravedlnost, naději
citlivějším přístupem k lidem než je to v nemocnici či jiných organizacích
12%
14%
pracovníci jsou ochotni pracovat nad rámec svých povinností
5%
4%
uměním doprovázet modlitbou, zejména na sklonku života 28% duchovní podporou v těžkých chvílích
18%
7%
4%
zajištěním mše svaté a pomoc při zprostředování udělování svátostí
8%
pracovníci mi zcela nahradí chybějící rodinu
pracovníci pracují s láskou k bližnímu, řídí se výrokem z Bible: "Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili"
Graf č. 15: Jak se to projevuje? Komentář: -
můj zdravotní stav odpovídá úměrně mému věku
Graf č. 16: Jak jste na tom s fyzickým zdravím?
Komentáře: -
necítím se starý ještě ne moc si ho nepřipouštím, i když se hlásí rok od roku víc
84
Graf č. 17: Kdy myslíte, ţe začalo opravdové stáří?
Graf č. 18: Chybí Vám na DPS nějaká aktivita?
Komentáře: -
kamarádi
85
Graf č. 19: Stává se Vám, ţe pečovatel/ka:
Komentáře: -
jsem spokojená s prací pečovatelek když se něco chci, vždy mi to splní nejsem na DPS dělá, co je potřebné pečovatelky jsou velmi pozorné a přívětivé, nemám žádné stížnosti ba naopak chválu
Graf č. 20: Znáte svou KP?
Komentáře: -
více kontaktů a posezení
86
Graf č. 21: Jste spokojeni se svou KP?
Průměrná známka 8,16 Komentáře: -
málo se vidíme vše v pořádku
Graf č. 22: Dokáţete se svou KP mluvit o svých trápeních, sdělujete ji Vaše poţadavky? Důvěřujete ji?
Komentáře: -
nevím potřebu nemám, mám rodinu, kdybych potřebovala, vím, že se na ni mohu obrátit vše v pořádku
87
Graf č. 23: Důvěřujete více své KP neb některé jiné pracovnici Charity a dokázal/a byste ji sdělit své problémy? Které?
Komentáře: -
vše v pořádku dochází dvě pracovnice, ke kterým mám blízko nedůvěřuju nikomu, ani sobě všem některé pracovnice se dokážou svěřit se vším a je jich víc, za což jim děkuju
Graf č. 24: Proč si myslíte, ţe pečovatelky dělají tuto práci?
Komentáře: -
svou práci dělají rády nevyjadřuju se, nemohu posoudit
88
Graf č. 25: Představte si situaci, ţe jste váţně nemocní a potřebujete dlouhodobě pomoc druhé osoby. Volili byste nejraději:
Komentáře: -
nevím odpovědět chtěla bych zůstat doma, pečovatelky by za mnou dojížděly – součást rodiny
Graf č. 26: Co pro Vás znamená Vaše rodina?
Komentáře: -
nic moje rodina je pro mě vším. Máme moc hezký vztah. všichni jsou moc daleko
89
27. Cítíte se ve svém bytě bezpečně? Důvěřujete pečovatelce, že Vám bude v případě nebezpečí na blízku? 40 35 30 25 20 15
Řada 1
10 5 0
Graf č. 27: Cítíte se ve svém bytě bezpečně, máte vnitřní jistotu, ţe se Vám nic hrozného nepřihodí? Pokud by k nějaké situaci došlo, jak moc důvěřujete, ţe Vám bude pečovatel/ka na blízku? Svou důvěru vyznačte prosím na číselné ose. Čím větší spokojenost, tím vyšší číslo.
Průměrná známka 8,54 Komentáře: - cítím se v bezpečí, jsem ve své rodině, v případě nutnosti bych volala pečovatelskou službu - věřím své KP, nejvíce důvěry mám v KP - problém s dovolání pomoci (na DPS)
Graf č. 28: Máte moţnost se zapojovat do běţného způsobu ţivota, zajímáte se o dění v obci?
Komentáře: - v těchto věcech se nevyznám - nejsem zdejší - nezajímá mě to, nechci - zde není možnost se zapojit do jiného života - jsem téměř ležící - špatný zdravotní stav - zde není možnost
90
Graf č. 29: Jak moc je Vás názor pro okolí důleţitý? Důleţitost vyznačte prosím na číselné ose. Čím větší důleţitost, tím vyšší číslo.
Průměrná známka 5,62
Graf č. 30: Říká se, ţe člověk je tvor společenský. Kdo Vám momentálně ve Vaší blízkosti nejvíce chybí?
Jiné: maminka, mám rodinu, Uveďte, jak tuto situaci řešíte Vy osobně:
- čekám na návštěvu příbuzných - luštím křížovky nebo si přečtu pěknou knihu - chodím do vesnice na procházky, ke známým, do kostela, za kamarádkou - telefonem, ale je to moc drahé a nemohu si to moc dovolit - často něco probíráme, hodně o svých dětech - stále hovoříme o problémech, snažím se je řešit
91
Graf č. 31: Jak často se cítíte osamělý/á? Vyznačte prosím na číselné ose.
Průměrná známka 4,77
Graf č. 32: Stává se Vám někdy, ţe pláčete? Jak často? Vyznačte prosím na číselné ose.
Průměrná známka 2,52 Komentář: -
neumím se vyjádřit pláč nepomůže, nesmím plakat, nemůžu pak přestat
92
Graf č. 33: Myslíte si, ţe příčinou pláče je:
- počasí, výkyvy ve zdravotním stavu…. - strach ze ztráty svých blízkých
Graf č. 34: Víte, jak si můţete stěţovat na naši sluţbu?
93
Graf č. 35: Vyuţila jste jiţ moţnosti podat stíţnost?
Graf č. 36: Byli jste informováni o Vašich právech?
94
37. Stalo se Vám někdy, že Vám bylo některé Vaše právo odejmuto/omezeno?
Graf č. 37: Stalo se Vám někdy, ţe Vám bylo některé Vaše právo odejmuto/omezeno?
A. právo ţádat pomoc a podporu, kterou poskytovatel nabízí B. právo na slušné a důstojné zacházení C. právo na individuální přístup ze strany poskytovatele D. právo na informace týkají se poskytované sluţby E. právo na vlastní rozhodnutí a s tím spojené riziko plynoucí z tohoto rozhodnutí F. právo na soukromí G. právo nahlíţet do své osobní dokumentace H. právo stěţovat si na poskytování sluţeb podávat připomínky a návrh
95
Graf č. 38: Pokud došlo k porušení Vašich práv, řešil to pracovník pečovatelské sluţby?
- nic neřeším Chcete k tomu něco dodat? - Jsem ráda, že tato pečovatelská služba je a dobře funguje - Je to tu jako čekání na smrt !!!! (DPS – pozn.autora) - Více komunikace, větší zájem i jiných lidí, vedoucí pracovníci NV. Každý dělá, jen co musí!!! Nic víc je tu hodně smutno!!! Třeba děti-školka-zpěv! Procházky do okolí, hudbu odpoledne v jídelně, nic se tu neděje. - Jsem spokojena s podmínkami - Nějaké kroužky – aby se nám procvičovala paměť. Cvičení na klouby.Některým je v penzioně zima – upravit topení. - Já jsem zde spokojena - Prodloužení pracovní doby pracovníků - Cokoliv bych navrhl, bylo by to neúspěšné - Je třeba opravit topení půl budovy hřeje, ostatní mají zimu (DPS, pozn.autora) - Ve všech zdravotnických zařízeních je personál vázán mlčenlivostí a zde personál asi neví, co to znamená - Společenské hry - Služby se mi líbí, jsem spokojený - Možnosti různých her, cvičení jógy nebo jiné - Přeji hodně úspěchů při ukončení studia, zpracování. A hlavně hodně zdraví. - Všechno je v pořádku, nemám námitek – jsem spokojená ve všem - Aby se nikdy neopakovalo to, co se stalo nedávno v DPS, že pečovatelka svým bezcitným chováním omezovala bezbrannou osobu v pohybu proti její vůli, po větší část dne v zatemnělé místnosti a o samotě, zahrazením na posteli. K takovému jednání ovlivňovala i některé další. Pak se starý člověk může jedině bát a zkrátí mu to život. Většina se však k bezmocným chová hezky a patří jim za to poděkování.
96
2. Vyhodnocení dotazníků pracovníků pečovatelských sluţeb Oblastní charity Uherský Brod
1. Kolik je Vám let? Graf č.1: Kolik je Vám let?
Průměrný věk pečovatele/lky je 40,8 let.
Graf č. 2: Jak dlouho pracujete v Charitě ?
Graf č. 4 : Kde jste se dozvěděli o moţnosti pracovat v Charitě?
97
Jiné: na Úřadě práce
Graf č. 4: Důvodem vyuţívání PS OCHUB klienty je podle Vás:
Jiný: kombinace výše uvedených možností
Graf č. 5: Jak jste spokojeni s nabídkou sluţeb PS?
Odpovídalo se vyznačením na číselné ose. Čím větší číslo, tím vyšší spokojenost. Průměrná známka 8,65.
98
Graf č. 6: Pokud má klient přání či poţadavek, splníte jej:
Komentář: individuálně pracovat dále s uživatelem
Graf č. 7: Myslíte si, ţe poskytujete svým klientům kvalitní sluţby? Znázorněno na ose.
Odpovídalo se vyznačením na číselné ose. Čím větší číslo, tím vyšší spokojenost. Průměrná známka 9,18.
99
Graf č. 8: Jaká Vám přijde cena za poskytované sluţby?
Graf č. 9: Myslíte si, ţe jsou klienti s Vámi spokojeni? Znázorněno na ose.
Odpovídalo se vyznačením na číselné ose. Čím větší číslo, tím vyšší spokojenost. Průměrná známka 8,03.
100
Graf č. 10: Cítíte se celkově šťasten/šťastná ?
Komentáře: -
Nyní se necítím šťastná, ale věřím, že toto období přejde
Graf č. 11: Můţou Vám nějak pomoci Charita s vašimi obtíţemi, s vaším trápením?
Komentáře: -
Vyšší plat Supervize, ale organizace ji není nakloněna
101
Graf č. 12: Charita je církevní organizace. Jak moc je pro Vás důleţitá víra? Znázorněno na ose.
Odpovídalo se vyznačením na číselné ose. Čím větší číslo, tím vyšší důležitost. Průměrná známka 7,68
Graf č. 13: Poznáte, ţe pracujete v církevní organizaci?
102
Graf č. 14: Jak se to projevuje?
Graf č. 15: Jak jste na tom s fyzickým zdravím?
103
Graf č. 16: Kdy myslíte, ţe začíná opravdové stáří?
Komentář: -
Stáří není omezeno věkem Když už se nemůže o sebe postarat Individuálně Každý to vnímá sám
Graf č. 17: Chybí klientům nějaké aktivity, které?
Komentáře: -
Společenské hry Nevím Aktivity, vyplnění volného času, které není v dikci PS Dle potřeby Kulturní akce Nic Společenské akce
104
Graf č. 18: Stává se Vám někdy, ţe:
Komentáře: -
5 x nestalo se nic z uvedeného
Graf č. 19: Co pro vás znamená pojem KP?
Komentáře: -
Nerada dělám písemný zápis
105
Graf č. 20: Jsou Vaši klienti dle Vašich zkušeností s prací KP spokojeni?
Průměrná známka 7, 82
Graf č. 21: Dokáţete jako KP mluvit s klientem o jeho trápeních, sdělujete Vám své poţadavky? Důvěřuje Vám?
Komentáře: -
Má-li potřebu, probíráme různé věci
106
Graf č. 22: Myslíte si, ţe klient důvěřuje více některé jiné pracovnici Charity neţ svému KP a dokázal by ji sdělit své problémy, které?
Komentáře: -
Všem pečovatelkám i paní vedoucí i KP Nevyberu ze žádné možnosti
Graf č. 23: Proč jste si vybrali práci pečovatelky v Charitě?
Komentáře: -
Příležitost naučit se něco nového Práce to byla náhodná, ale velice mne naplňuje a jsem spokojena, že pomáhám lidem Naskytla se příležitost a oslovilo mě to
107
Graf č. 24: Představte si situaci klienta, který je váţně nemocný a potřebujete dlouhodobě pomoc druhé osoby. Co myslíte, kterou variantu by volil?
Komentáře: -
Kombinace bodu 1 a 3, starala by se rodina ve spolupráci s jednou ošetřovatelkou Doma, rodina, příp. pomoc PS, která se přirozeně stane součástí rodiny (po dlouhodobém docházení)
Graf č. 25: Co pro Vás znamená Vaše rodina?
108
Graf č. 26: Myslíte si, ţe klient se ve svém bytě cítí bezpečně, má vnitřní jistotu, ţe se mu nic hrozného nepřihodí? Důvěřuje Vám, ţe mu budete v případě nebezpečí na blízku?
Průměrná známka 7,62
Graf č. 27: Mají Vaši klienti možnost zapojovat se do běžného způsobu života, zajímají se o dění v obci?
Komentáře: - Podle zdravotního stavu - Někteří ano, jiní ne - Někteří
109
Graf č. 28: Jak moc Vaši klienti podle Vás vnímají svou důleţitost pro okolí? Důleţitost vyznačte prosím na číselné ose. Čím větší důleţitost, tím vyšší číslo.
Průměrná známka 5,8
Graf č. 29. Pro člověka je důleţitá láska, přijetí, sounáleţitost. Ţijete ve svém bytě či domě sám/a?
110
Graf č. 30: Říká se, ţe člověk je tvor společenský. Kdo Vám momentálně ve Vaší blízkosti nejvíce chybí?
Graf č. 31: Jak často se cítíte osamělý/á? Vyznačte prosím na číselné ose.
Průměrná známka 4,41
111
Graf č. 32: Stává se Vám někdy, ţe pláčete? Jak často? Vyznačte prosím na číselné ose.
Průměrná známka 5,15
Graf č. 33: Myslíte si, ţe příčinou pláče je:
- dojeti, emoce - radost i bolest - vážná nemoc, úmrtí blízké osoby - rodinné problémy - konflikty, bezmoc - způsob odreagování od problémů
112
Graf č. 34: Myslíte si, ţe jste připraven k doprovázení těţce nemocných a starých lidí?
Graf č. 34a.) Nejsem na doprovázení připraven/a, proto:
113
Graf č. 35: Víte, jak si můţete jako zaměstnanec stěţovat?
Graf č. 36: Vyuţila jste jiţ moţnosti podat stíţnost?
114
Graf č. 37: Informujete pravidelně své klienty o jejich právech?
38. Setkali jste se ve Vaší praxi se situací, kdy dle Vašeho názoru bylo některé právo klientovi odejmuto/omezeno?
Graf č. 38: Setkali jste se ve Vaši praxi se situací, kdy dle Vašeho názoru bylo některé právo klientovi odejmuto/omezeno?
A. právo ţádat pomoc a podporu, kterou poskytovatel nabízí B. právo na slušné a důstojné zacházení C. právo na individuální přístup ze strany poskytovatele D. právo na informace týkají se poskytované sluţby E. právo na vlastní rozhodnutí a s tím spojené riziko plynoucí z tohoto rozhodnutí F. právo na soukromí G. právo nahlíţet do své osobní dokumentace H. právo stěţovat si na poskytování sluţeb podávat připomínky a návrh 115
Graf č. 39: Pokud došlo k porušení práv klienta, řešil to pracovník pečovatelské sluţby?
- nezájem rodiny - nezájem pečující osoby
Graf č. 40: Co Vám nejvíce při výkonu práce pečovatele/lky vadí?
Chcete k tomu něco dodat? -
Vadí mi víkendové a noční služby
116
117
