CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Sebepojetí osob s mentálním postižením
CHASOP
Martina Nevřalová Vedoucí práce: PhDr. Jan Vančura, Ph.D.
Olomouc 2016
Prohlášení o samostatnosti zpracování kvalifikační práce:
„Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“
V Olomouci 1. 4. 2016
….…………………........... Martina Nevřalová
Poděkování: Tímto bych chtěla poděkovat svému vedoucímu práce PhDr. Janu Vančurovi Ph.D. za odborné podněty, poznatky a rady, díky kterým tato práce mohla vzniknout. V neposlední řadě můj dík patří také mé rodině a blízkým přátelům, kteří mi byli oporou.
„Pod vším, co děláš, pod tvými úkoly, jsi ukrytý ty sám. A ty, v jádru svého bytí, jsi někým, kdo volá: „Miluje mě někdo?“ Ne pro to, co mohu dělat, ale pro to, kdo jsem.“ Jean Vanier
Obsah 1 Terminologie ................................................................................................................... 11 2 Láska a její význam......................................................................................................... 12 2.1 Rodičovská láska a její důsledky ............................................................................. 13 2.2 Chování a cit k dítěti ................................................................................................ 15 2.3 Postoj společnosti k jedinci s postiţením................................................................. 16 3 Mentální postiţení ........................................................................................................... 18 3.1 Dělení MP ................................................................................................................ 18 3.1.1 Lehké mentální postiţení ............................................................................. 18 3.1.2 Středně těţké mentální postiţení .................................................................. 19 3.1.3 Těţké mentální postiţení.............................................................................. 19 3.1.4 Hluboké mentální postiţení.......................................................................... 19 4 Péče o osoby s MP z historického hlediska..................................................................... 20 5 Umístění dítěte do ústavu ................................................................................................ 23 5.1 Problémové chování v ústavech............................................................................... 25 5.1.1 Norma chování ............................................................................................. 26 5.1.2 Problémové chování ..................................................................................... 27 5.2 Chyby pracovníků v ústavní sociální péči ............................................................... 29 6 Vnímání vlastní osobnosti ............................................................................................... 33 6.1 Sebedůvěra ............................................................................................................... 33 6.2 Sebepřijetí ................................................................................................................ 34 6.3 Sebepojetí postiţené osoby ...................................................................................... 36 6.3.1 Rozvoj sebedůvěry od narození do dospělosti ............................................. 37 7 Organizace fungující na principu sebepřijetí klienta s MP ............................................. 41 7.1 Realife Trust Cambridge .......................................................................................... 41 7.2 Občanské sdruţení Benedictus Chotěboř ................................................................. 42 Závěr .................................................................................................................................... 43 Abstrakt ................................................................................................................................ 45 Abstract ................................................................................................................................ 45
Bibliografický seznam..........................................................................................................46 Odborná literatura ........................................................................................................... 46 Zahraniční odborná literatura ......................................................................................... 48 Odborné články .............................................................................................................. 48 České prameny ............................................................................................................... 48 Zahraniční prameny ........................................................................................................ 49 Obrázkové zdroje............................................................................................................ 49
Úvod V průběhu svého studia na VOŠs CARITAS jsem měla příleţitost seznámit se s publikacemi autora Jeana Vaniera. Pro mě samotnou je velkou inspirací a díky jeho publikacím jsem se začala na sociální práci s lidmi s mentálním postiţením dívat jiným pohledem. Zejména kniha Cesta k lidství mě dovedla na myšlenku této absolventské práce a všeobecně ve mně vyvolala otázku lidského sebepřijetí a následně důsledků jeho nedosaţení. Z mé zkušenosti vyplývá, ţe v české společnosti a zejména v zařízeních pro mentálně postiţené osoby, kterými se v této práci budu zabývat, se pracovníci nepřibliţují zmíněnému lidství. Mezi pracovníkem a klientem dochází spíše k plánování povrchních, materiálních cílů, zkvalitňování vztahů a psychické vyrovnanosti, coţ je velmi důleţitý aspekt. Avšak práce s vlastním přijetím, potřebou sebelásky a přijetím okolím jsou ojedinělé. Jedním z moţných faktorů můţe být i nízká informovanost či neznalost moţné práce se sebepřijetím a lidstvím klienta, jak o něm hovoří J. Vanier v publikaci Cesta k lidství. Touto prací bych chtěla rozšířit povědomí sociálních pracovníků a dalších angaţovaných odborníků v dané problematice o tom, jak se utváří sebepojetí u osob s mentálním postiţením, dále pak proč dochází k negativnímu či naopak k pozitivnímu sebehodnocení a v neposlední řadě i moţný vliv sociálního pracovníka na utváření pozitivního vztahu osoby s postiţením k sama sobě. Nejdříve budu popisovat význam, důleţitost a hloubku lásky, která vystoupí jako podstata přijetí. Představím a podloţím názor, ţe primárním místem učení, výchovy a předáváním citů je rodina, do které se dítě narodí, proto se dotknu rodičovské lásky ve vztahu s rodiči či s osobou, která zastává místo rodiče a s okolím dítěte. Abychom lépe zachytili důvody změn či vnímání u lidí s postiţením v určitém věkovém období, navazující kapitola bude pojednávat o dělení a charakteristice jednotlivých fází mentálního postiţení. Z pohledu historie můţeme zachytit významné mezníky, které objasní úroveň sociální péče o lidi s postiţením a také pohled, jakým byli tito lidé odsuzováni. Posun této péče je značný a pomůţe nám v dnešní době v kvalitnější práci s jedinečností klienta. Ráda bych tedy v kontextu s historií upozornila i na dnešní 9
ústavní péči, která obsahuje ve spojení se sebepřijetím klienta značné nedostatky. Zároveň uvedu chyby, kterých se mohou pracovníci v tomto typu sociálních sluţeb dopouštět právě pro uvědomění si jejich závaţnosti a důsledků a také zmíním důleţitou úlohu sociální pracovníků při vedení osob s mentálním postiţením. Další kapitolou budou komponenty, které tvoří lidskou osobnost, jako je sebepřijetí, sebedůvěra a sebepojetí. Celou tuto práci bych chtěla podtrhnout vlastní zkušeností s organizacemi, které na tomto principu sebepřijetí soby s postiţením pracují za pomoci různých aktivit.
10
1 Terminologie Pro lepší porozumění bych chtěla hned na počátku zmínit a vyjasnit stěţejní pojmy, které budu ve své práci vyuţívat. Se sebepojetím jde ruku v ruce sebepřijetí, jako akceptace toho, jak sami sebe komplexně vnímáme. Sebepojetí pak vysvětluje Smékal jako základ jáství člověka. Jáství popisuje Čačka jako: ,,sjednocující a řídící faktor duševního dění osobnosti“ (Čačka 2000; s.255). Sebepojetí je tedy komplexní útvar osobnosti z psychologické, sociální, biologické a spirituální roviny. Je to souhrn názorů na sebe sama (tedy sebekritiku), na své místo ve světě, a v tomto smyslu také souhrn pocitů, jimiţ proţíváme spokojenost nebo nespokojenost se sebou. Zároveň do této kategorie bude patřit sebehodnocení a větší nebo menší sebedůvěra, sebeúcta a vliv na druhé. Sebepojetí je také uvědomováním si svých osobnostních charakteristik tedy sebelásky, často zkresleně nebo stylizovaně, se záměrem vyvolat o sobě v druhých určitý dojem - sebeprezentaci. Do struktury sebepojetí patří tedy úroveň sebeprezentace, sebehodnocení a sebeláska. Smékal (2002, s. 368) Sebepřijetí je podle profesora pedagogické psychologie prof. PhDr. Rudolfa Kohoutka,
uznávání
sebe
sama,
sebeakceptace,
která
úzce
souvisí
se
záţitkem či vědomím vlastní hodnoty a mohoucnosti. (Slovník cizích slov [on-line])
11
2 Láska a její význam „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ (Bible Mt 22,39) Ráda bych tuto kapitolu uvedla několika větami, které pomohou lépe pochopit moji volbu autorů. V první části se budu zabývat obecně láskou a láskou rodičovskou, coţ je jeden z předpokladů potřebných pro sebelásku, sebepřijetí a následné přijetí druhých. Chtěla bych uvést srovnání několika významných zdrojů a vymezit tak zdravé pojetí lásky. Erich Fromm v publikaci Člověk a psychoanalýza aţ příliš radikálně posouvá do popředí společnost před jedince a utlačuje jeho vlastní já ve prospěch jiných lidí, tedy co nejméně být sám sebou a co nejvíce se snaţit podřizovat se ostatním lidem, nebýt takový jaký být chci, ale myslet převáţně na ostatní a být nesobecký a nemilovat sebe. K této kapitole jsem zvolila výše uvedený citát z Bible, kde je vyjádřeno, jakou s mírou lásky a přijetí je třeba přistupovat k druhým. Tento úryvek můţe být norma, jakou bychom mohli nejlépe nejen sami dospět k sebepřijetí a správné či zdravé sebelásce, ale také kolik lásky poskytovat ostatním a přijmout je samotné. Stejně přínosná můţe být i publikace Caddy, Platts (2014), která se věnuje lásce rodičovské či Peréz-Soba (2015), který lásku popisuje jako hodnotu. V následujících podkapitolách také popíšu, co se můţe stát v případě jejího nedostatku. Předpokladem pro lásku je síla člověka, který ji poskytuje a patří mezi výrazy ctnosti1. Neexistuje pouze jedna osoba, kterou bychom měli milovat a vytvářet symbiózu, je třeba se dívat kolem např. v rámci společenských vazeb a sociálního fungování vůbec. Fromm zmiňuje pojmy nebýt sobecký a nemít sebelásku. Vysvětluje tyto pojmy jako co nejniţší snahu být sám sebou a co nejvíce se snaţit podřizovat se ostatním lidem. Nebýt takový jaký být chci, ale myslet převáţně na ostatní a být nesobecký a nemilovat sebe. (Fromm 1997, s. 97-105) Protikladný přístup k lásce prezentují Caddy a Platts, kteří ji popisují jako ocenění a hodnocení osobou sebou sama coţ je významný prvek. Pokud nemáme rádi
1
Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro. (Slovník cizích slov [online])
12
sami sebe, nemůţeme mít rádi ani druhé. Potom dochází k závislosti na lidech v okolí a snahu najít v nich potvrzení a ocenění. Definice lásky výše jmenovaných autorů zní takto: ,,Láska je soucitným přijetím sebe sama a druhých s úctou k sobě a k druhým“ (Caddy, Platts 2014, s. 15). Jiný pohled na lásku uvádí Pérez-Soba, který poukazuje na lásku jako na nedosaţitelné, nadpřirozené city. Paralelně poukazuje na přirozenou reakci na lásku v případě interakce s ní. Láska nejde vynutit či vynalézt, nemůţeme s její pomocí násilně zaplňovat prázdnotu, je to spontánní přirozenost lidství. Pokud se člověk nesnaţí o absolutní lásku a proţívá lásku pouze nárazově či příleţitostně, ztrácí tím ústřední vnitřní sílu, která vzbuzuje touhu po lásce. Tímto procesem dochází k tomu, ţe člověk lásku přestává vyhledávat a spokojí se pouze s občasným setkáním s ní. Je obtíţné uvědomit si, ţe důleţitým prvkem podstaty ţivota je samotná láska, která je propojena se základem samotného lidství člověka. Dávat lásku druhé osobě znamená snaţit se o to nejlepší pro ni. Mimo dobro pro jednotlivce je moţné zahrnout láskou i širší okruh lidí, tedy tvořit společenské dobro. Láska je hodnotou, kdy je důleţité vidět v druhém člověku přínos a bohatství, ale zároveň i odlišnosti, ke kterým je třeba chovat úctu. (Pérez-Soba 2015) Kaţdý potřebuje naději a důvěru k objevení krásy lidského srdce a tím i zdroji lásky. Komunity L´Arche podávají svědectví o tom, ţe láska k jedinci a ke společnosti je moţná a tím stírá to, ţe nejsme odkázáni k sobectví. Archa důvěřuje lásce a věří také, ţe lidské bytí dokáţe odsunout egoismus a otevřít sebe sama pro druhé, coţ je jejím úkolem ve společnosti. (Vanier 2013; s. 59)
2.1 Rodičovská láska a její důsledky „Pocházím z dětství“ Antoin de Saint-Exupéry Kdo jiný, neţ primárně rodiče či jejich zástupci (např. v ústavní péči) by měli lásku poskytovat? Láska rodičů je nepostradatelná pro kaţdého tvora. Buď jsme si díky dostatečné lásce jistí, nebo se nám můţe začít zdát, ţe nejsme v pořádku nebo nejsme 13
hodni lásky, kdyţ se uznání a ocenění nedostaví. (Bowlby 2010) Přirovnala bych tento proces ke stavbě domu. Pokud je dům postaven na pevném základu, jsou pevné i zdi a sesun je nepravděpodobný i v případě ţivelných katastrof. Pokud však tento základ pevný není, stačí silný vítr a zdi se zbortí. Také člověk, pokud má silný základ lásky, ocenění a potvrzení je pak sám schopen se pozitivně hodnotit a v případě přicházejících nejistot a překáţek se o tuto vnitřní stavbu můţe opřít. Pak záleţí na síle našeho vnitřního základu. (Baštecká, Mach a kol. 2015) Rodiče jsou lidé, kteří dali ţivot dítěti. Skuteční rodiče jsou ti, kteří mu dali i péči a lásku. U případného mentálního postiţení dítěte pro něj mají zásadní význam zejména jeho rodiče nebo osoby, na kterých závisí potřeby dítěte. V náruči těchto osob dítě najde útěchu a získá schopnost překonávat překáţky, učí se milovat, odstraňuje díky tomuto ţárlivost a pocit viny. (Blaţek, Olmrová 1988, s. 19-37) Dítě přichází na svět slabé a zcela závislé na péči rodičů. Tyto potřeby je důleţité jiţ z počátku vycítit a naplňovat. Inspirací můţe být hierarchie potřeb Abrahama Maslowa, který ve své pyramidě uvádí pět pilířů, důleţitých pro vlastní růst2. Saturace jedné potřeby umoţňuje postup a realizaci další. Jedním z těchto schodů je potřeba lásky, která zahrnuje sociální vztahy, přátelství a partnerské vztahy. Vanier lásku v raném věku vyzdvihuje na stejnou úroveň jako je potřeba příjmu potravy. Dítě, které je milováno, je také schopno otevřít se milujícím, naslouchajícím a i jeho lidská stránka se tak můţe vyvíjet. (Vanier 2004, s. 24-25) Není-li ani lásky, ani obdivu, můţe dojít k vnitřnímu odmítnutí a uzavření se. Vanier uvádí tzv. pocit smrti. Pokud osoba cítí nedostatek lásky, potvrzení či obdivu druhou stranou, dochází k úzkostem, strachu a pocitu viny. Takovéto pocity brání v tom, být sama sebou. Stejně tak se snaţí vyhýbat interakci s lidmi, kteří objevili ukryté slabosti. Odhalování a upozorňování na slabiny vytváří vztahové bariéry. Takovéto obranné, nevědomé chování slouţí k ochraně naší osobnosti, zachování vlastních hodnot a je jedním z obranných mechanizmů, které zabraňují neţádoucím úzkostem a vnitřnímu napětí. (Freud 2006)
2
Detailně bude popsána pyramida Abrahama Maslowa v kapitole o problémovém chování.
14
2.2 Chování a cit k dítěti Řada z nás se můţe ptát, jaké je tedy nejvhodnější chování k dítěti při výchově. Prvním bodem je jít vlastním příkladem, ukázat tomu malému dítěti jak se chovat. Obvykle se začíná těmi základními úkony jako je prosit, děkovat a zdravit. Je podstatné neshazovat dítě a vyvarovat se frázím jako například: ,,jsi ještě moc malý“ nebo „nepleť se do záleţitostí starších“. Dítě vidí v dospělých vzor a takovéto poznámky mohou vést k tomu, ţe si přestane věřit a bude brát samo sebe jako nedůleţité. Stejně tak autor uvádí příklad, kdy otec smí při jídle číst noviny, ale dítě kníţku ne. Ukazuje tím hloubku rozdílu mezi jeho světem dospělého a světem dítěte. (Matějček 1986, s. 149151) Další prvek je uvědomění si, ţe dětská hra je pro vývoj důleţitá a banalizovat či zabraňovat jí je chyba. Poučováním, zesměšňováním či poniţováním rovněţ sniţujeme dítěti sebevědomí a vytváříme tak v něm pocit, ţe je bezcenný. (Satirová, s. 55-113) Nesmíme zapomínat i na citovou výchovu dítěte. Nelze předepsat jak často je třeba dítě obejmout, nebo mu říct, jak moc jej máme rádi. V období sedmého měsíce si kojenec vytváří citové pouto k nejbliţší osobě, často to je matka, ale v případě ústavní péče to můţe být i jiná osoba, která se chová mateřsky. Obvykle je spontánní chování ten nejlepší poradce; dítě dostává dostatek citu, aniţ bychom to vnímali. (Matějček 1986, s. 177-180) Existují však i děti, které lásku nechtějí přijímat a straní se ji. Pak je moţné dělat jisté kroky, abychom dítěti lásku mohli přiblíţit. Prvním krokem je vysledovat chvíli, kdy je dítě v humorné náladě a má radost, například z nějakého vtipu. V této chvíli můţeme adekvátně pouţít fyzický kontakt a přiblíţit se mu tak. Avšak jen na krátkou chvíli, neboť by dítě mohlo vycítit jemu nepříjemný cit a příště by se takových to situací vyvaroval. Další příleţitostí je významná událost, kdy je dítě na sebe hrdé. I v této situaci osoba můţe navázat oční kontakt, pochválit nebo obejmout. Nezapomínejme na kratší intervaly a vyšší intenzitu, jak je výše zmíněno. Třetí moţnost je chvíle, kdy je dítě nemocné, oslabené či zraněné. Zde ale musíme být ostraţití, neboť nemoc můţe působit jak otevřenost dítěte tak ale i uzavření se tomu. Můţeme tedy vstupovat zde do neverbální i verbální komunikace avšak s ostraţitostí. Můţe nastat nejen tělesné oslabení, ale i citové. Poté postupujeme stejně tak jako v předchozí situaci. Poslední 15
krok popisuje společné zážitky, protoţe společné záţitky a legrace pomáhají dítěti k přijetí lásky. (Campbell 1977, s. 108-114)
2.3 Postoj společnosti k jedinci s postižením Otázkou můţe být, nakolik je moţné lidem s postiţením vytvořit podmínky, aby byli přijati společností. Je klíčové si uvědomit, jaké podmínky vytváří společnost pro lidi s postiţením. Přijetí okolím je klíčová část, která dodává nejen pocit bezpečí, ale zároveň nás posiluje ve zmíněném hodnocení sama sebe. Pokud budu mít pevné a láskyplné zázemí, které mě bude podporovat, budu schopna zaměřit se pak i sama na sebe. V porovnání sebe se společností, která mě přijala, budu vytvářet své hodnoty, názory, kulturu a podle ostatních a jejich zpětné vazby na mě, budu hodnotit i já sama sebe. Podle Hartl, Hartlová (2000, s. 192) je popisován postoj takto: „je to sklon ustáleným způsobem reagovat na předmět, osoby, situace a na sebe sama, postoje jsou součástí osobnosti, souvisí se sklony a zájmy osobnosti, předurčují poznání, chápání, myšlení a cítění, vědomosti, dovednosti a postoje se získávají v průběhu ţivota, především vzděláváním a širšími sociálními vlivy, jako je veřejné mínění, sociální kontakty aj., jsou všechny relativně trvalé a obsahují sloţku poznávací (kognitivní), citovou (afektivní) a konativní (behaviorální).“ „Akcent na individuální schopnosti, ale i způsoby chování a jednání má specifický význam pro postavení zdravotně postiţeného ve společnosti. Nedostatečná zkušenost veřejnosti s komunikací a kooperací postiţenými způsobuje, ţe individuální projevy jednotlivých handicapovaných (pozitivní i negativní) velmi často generalizuje na celou skupinu či vrstvu postiţených“ (Jesenský, J. 1993, s. 48). Motivací či hnací silou v ţivotě je podle Vaniera strach. Strach z cizího, vyloučení, odmítnutí či ztráty postavení ve společnosti. Strach je společně s důvěrou jakousi paralelou a zároveň pramenem dvou významných protipólů vyloučení a přijetí. Vyloučení se dříve projevovalo násilnými prvky, jako přivazováním lidí s mentálním postiţením řetězy a ohavným ubliţováním za účelem vyhnat zlého ducha z těla. V dnešní době se o těchto tělesných násilností upustilo, avšak mnozí rodičové se cítí stále zostuzeni tím, ţe zplodili takovéto dítě. Takovéto myšlení je ale způsobeno pouhou představou společnosti o dokonalém dítěti. Společnost vytváří vzorce a jedinec 16
se ze strachu z odlišnosti řídí těmito vzorci, coţ brání v jeho sebe růstu, přestává tím být člověkem a bojí se vlastního srdce, tedy sám sebe a vlastní osobnosti. Tento strach souvisí s jiţ zmíněnou Maslowovou pyramidou. Člověk má touhu někam patřit, být akceptován a realizovat se ve skupině, proto se snaţí této skupině přizpůsobit a vyloučit z ní odlišné. Odlišní lidé jako lidé s postiţením často volají po pomoci a na společnosti je otevřít srdce a natáhnout ruce, coţ je však těţké a proto se člověk chrání a raději jde jednodušší cestou, tedy sociálním vyloučením odlišných jedinců. V opozici strachu stojí láska a důvěra. Pro kaţdého tyto dvě slova znamenají něco jiného, avšak mají tak velkou moc, ţe dokáţí v člověku s postiţením probudit vrozenou krásu, vědomí vlastní hodnoty a jedinečnost. (Vanier 2004)
17
3 Mentální postižení
„Vadou těla se duše nezohaví, ale krásou duše se zdobí tělo“. L. A. Seneca Abychom mohli hovořit o tomto typu postiţení, je třeba pojmenovat jednotlivé fáze i to co zahrnují. Kdyţ mluvíme o mentálním postiţení (dále jen MP), jde o vrozené postiţení mentálního spektra. Dochází ke sníţení rozumových schopností,
verbální
i neverbální
komunikace
a tedy
i nerozvinutí
celého
mentálního spektra a neschopnost jednat dle věku a dané kultury. (Thorová 2007, s. 26–29) Pro srovnání se na webových stránkách Americké asociace intelektového a vývojového znevýhodnění můţeme dočíst o mentálním postiţení jako o postiţení vyznačující se významnými omezeními a to jak v intelektu, tedy uvaţování, učení a řešení problémů, tak i adaptivního chování, které pokrývá celou řadu kaţdodenních sociálních a praktických dovedností. Toto postiţení pochází před dosaţením věku 18 let. Občas se můţeme setkat se zastaralým názvem ,,mentální retardace“. Podle Americké asociace, by se měl tento název postupně vytratit a nahradit přijatelnějším pojmem ,,mentální postižení“. Pojem mentální postiţení se vztahuje na stejné jedince, kterým byla diagnostikována dříve mentální retardace v úrovni, typu, délce trvání a potřebě individualizované sluţby a podpory. Kromě toho kaţdý jedinec, který je nebo byl způsobilý pro diagnózu mentální retardace je stejně
tak
způsobilý
pro
diagnózu
mentálního
postiţení.
(American
association…[on-line])
3.1 Dělení MP
3.1.1 Lehké mentální postižení Tato forma postiţení se vyskytuje nejčastěji. Začíná v dětství zpomaleným nabýváním schopnosti komunikace a později ve školním kolektivu se vyznačuje bezproblémovým osvojením si učiva do úrovně 11 let věku, avšak další studium je 18
obtíţné. Značná část těchto osob je po částečné pomoci okolí, schopna pracovat a bydlet samostatně. (Thorová 2007, s. 26–29)
3.1.2 Středně těžké mentální postižení Osoby takto postiţené jsou způsobilé ke znalosti psaní, čtení a počtům. Mentální úroveň stáří se pohybuje od 4 po 8 let. V porovnání s předchozím lehkým postiţením tyto osoby nemohou pracovat samostatně a bydlet bez dozoru. Tento handicap jde často ruku v ruce s diagnózou autismu a afázií, která značně omezuje slovní zásobu zhruba na 10 výrazů. (Thorová 2007, s. 26–29) 3.1.3 Těžké mentální postižení Kategorie těţké retardace se podobá předchozímu stupni, avšak mnohé výše zmíněné schopnosti a dovednosti jsou nedosaţitelné. Avšak schopnost učení vystřídají jiné dovednosti. Motorika je oříškem, nebrání však u mnohých v zaměstnání v chráněných dílnách. Často se vyskytuje echolálie a osoba má sníţenou schopnost komunikace. Věk po mentální stránce je mezi 18 měsíci a 3,5 rokem. (Thorová 2007, s. 26–29) 3.1.4 Hluboké mentální postižení Mentální věk jedince dosahuje maximálně 18 měsíce. Tato kategorie jde ruku v ruce s imobilitou. Autor uvádí v procentech choroby, které doprovází tento handicap. Pro 10% postiţených osob je mluvené slovo nesrozumitelné a pro 25% je sloţité řeč pouţívat. Uvádí polovinu z celé skupiny, která trpí tělesným handicapem, nebo potřebuje výpomoc při pohybu. (Thorová 2007, s. 26–29)
19
4 Péče o osoby s MP z historického hlediska „Pravé bohatství nespočívá ve věcech, nýbrž v srdci.“ papež František Nechtěla bych opomenout ani historii, která ovlivňuje rozvoj dalších prvků, jakými jsou ústavy, kvalitnější péče či teorie a metody sociální práce a to nejen v sociální práci. Ráda bych se zaměřila z historického hlediska zejména na péči o osoby s mentálním postiţením. Chtěla bych zde poukázat na významné prvky a autory, kteří přispěli nejen ke kvalitnější práci, ale hlavně ukázali cestu k přístupu, který akceptuje lidství a autentičnost kaţdé lidské osobnosti. Coţ bylo krokem k lepšímu vnímání lidí s postiţením společností a zároveň lepší sebevnímání jich samotných. Také vývoj přístupů k těmto lidem měl veliký vliv na sebepřijetí, zejména níţe popsané dva přístupy antipsychiatrie a své pečující komunity. Péče o osoby s postiţením souvisí s ústavy, které jsou jednou z moţností péče. Pro někoho moţná nesprávně řazená kapitola, avšak podle mého názoru téma ústavů velmi úzce souvisí s rodičovskou láskou, neboť růst dítěte závisí právě na prostředí, ve kterém se osoba vyvíjí, ať uţ to je ústavní péče nebo péče rodičů. Ústavní péče prošla v historii mnoha změnami, které samozřejmě měly velký vliv i na osoby v nich ţijící. Z uvedeného vyplývá, ţe se zde rodí začátek důrazu na lidství, coţ stojí za povšimnutí. Lidé s postiţením se mohou sami za sebe stát částí společnosti, mohou vnést své vlastní názory a nápady. V níţe uvedených částech můţeme zároveň sledovat paralelu rozvoje jedince v rodinném a ústavním prostředí. Spolu s Ruskinem můţeme říci, ţe se od věků rodí jedinečné a dokonalé děti, jen záleţí na okolí, jaké jim dá moţnosti pro rozvoj a případnou nápravu. Vývoj péče o mentálně postiţené osoby byl z hlediska historie v mnoha ohledech nehumánní. Zejména klasická psychiatrie v 19. století byla formována po obrazu přírodních věd. Mnozí psychiatři chtěli co nejdříve zmapovat spektrum vyskytujících se chorob. Tento fakt do značné míry ale zabraňoval vniknutí do podstaty onemocnění a veškerá propojení se zdravím, vztahy a jinými faktory tedy nebyla brána v potaz. Nedocházelo k uţívání psychoterapie ani k jiné péči o duši. Byly uţívány léčebné způsoby, jako jsou psychofarmaka, sociální izolace a jiné způsoby 20
připomínající spíše týrání. Osoba s postiţením nebyla touto vědou brána jako samostatná lidská bytost. Nebylo jim věnováno tolik pozornosti, protoţe tato forma postiţení byla vnímána jako vrozená, tudíţ neproměnná. (Blaţek,Olmrová 1988) Můţeme uvést významné odborníky, kteří přispěli k rozvoji péče o tuto skupinu lidí. Prvním byl francouzský lékař Pereire, který popsal komunikaci své hluchoněmé sestry s matkou. V momentu, kdyţ leţela dívka na matčině hrudníku, rozuměla i přes hluchoněmost její verbální komunikaci. Tento lékař inspiroval svého kolegu Jean M. G. Itarda, v péči o dítě nalezeném v lese, pomocí rozvoje smyslového vnímání. (Blaţek,Olmrová 1988) Dále věnuji pozornost další významné osobě, Itardovu učenci Seguinu, díky němuţ roku 1837 vzrostla jedna z mála škol, která se zaměřovala na lidi s mentálním postiţením. Seguin také popsal svoji teorii o práci s těmito osobami, zmiňuje se o důleţitosti opakování věcí, které jiţ člověk s postiţením dobře zná, a přidávání nových a nových věcí. V neposlední řadě upozorňuje na nepostradatelnost radosti a pozitivního zpevňování. „Děti, které se smějí, ve skutečnosti nejsou nemocné“ (Blaţek, Olmrová 1988:13). Další známý psycholog, který se zasadil o změnu, byl Sigmund Freud. Jeho psychoanalýza přispěla k důkladnější péči o duši osoby. Nutno zmínit, ţe jeho hlubší psychologický vztah mezi pacientem a terapeutem byl ovlivněn faktem, ţe Freud byl psychiatrem vyšších vrstev. Jeho práce, individuální zacházení a doba věnování se klientovi, byla značně finančně odměněna. Tento zásadní převrat byl tedy hlavně díky Freudově psychoanalýze, která na rozdíl od klinické psychiatrie se snaţila vnímat nejen tělesné choroby, ale i osobu s jejím handicapem jako celek od příčiny aţ po léčbu. Doposud byla veškerá moţná péče závislá na verbální komunikaci klienta. (Blaţek,Olmrová 1988) Nastala otázka, jakým způsobem pracovat s osobami, jejichţ jazyk není dostačující pro komunikaci. Doposud bylo nutné vše popsat a vysvětlit. Zárodek této péče je setkávání skupin, jejichţ zakladatelem je Carl R. Rogers. Původní myšlenkou byla pomoc osobám po 2. sv. válce s přijímáním skutečností a adaptací v poválečném prostředí. Tato forma terapie byla levnější, dostupnější a sdílení zkušeností a názorů mohlo být pro jiné motivací. Účastníci se mohli vyjadřovat formou tance, barev, nebo hudby. V 60. letech pak vznikají komunity, kde se tito lidé musí starat sami o sebe. 21
Myšlenka samo-pečujících komunit dlouho nevydrţela a značná část takovýchto ústavů zanikla. Dalším výrazným mezníkem v práci s mentálně postiţenými osobami je vznik tzv. ,,antipsychiatrie“. Oceňuje vnitřní vnímání těchto osob a vyzdvihuje jejich krásu a jedinečnost. Kaţdý projev vyhodnocuje jako důleţitou, subjektivní a jedinečnou formu komunikace. Příkladem antipsychiatrie můţe být snaha hudebního skladatele Paula Nordoffa, který dal moţnost chlapci s postiţením, aby hrál na různé hudební nástroje, jak se mu zlíbí. Pak tato hudební vyjádření zakomponoval do svých skladeb. Chlapec cítil, ţe zde není brán jako podřadný, ale ţe je někým vnímán a poslouchán. Takto vznikl hudební vztah mezi chlapcem a skladatelem (Blaţek,Olmrová 1988). Na tomto Nordoffově principu kooperace pracuje v dnešní době i komunita Benediktus, která dává prostor lidem s postiţením k seberealizaci prostřednictvím hudby v hudební skupině Benebend. (Kapela Benebend [online]). Na obdobném principu byly zaloţeny Jeanem Vanierem komunity Archa ve Francii. Tato komunita sdruţuje lidi s mentálním postiţením, pracuje s lidmi na principu rodiny a pomáhá jedinci objevit sebe sama, dodává mu lásku, přátele a bezpodmínečné přijetí. (Vanier 2002, s. 137) Základním právem je pro všechny také to, aby měli vlastní náboţenskou volbu a mohli pracovat a vzdělávat se ve víře, jakou si sami zvolí, a právě spiritualita Archy je takto ţivá. Zahrnuje modlitbu, pouť, zpěv, společné sdílení jídla, oslavu a čas k zamyšlení. (L´Arche Spirituality [online]) Za tuto myšlenku obdrţel Jean Vanier v květnu roku 2015 Templetonovu cenu, která se uděluje za mimořádný přínos v duchovní oblasti kaţdý rok, a je také spojena s udělením vysoké finanční částky. (Katolická církev v České Republice [online])
22
5 Umístění dítěte do ústavu „Ze slov se dozvíš vše, ze slabik hodně a z mlčení zbývající.“ W. Grzeszczyk V kapitole o ústavní péči a dalších podkapitolách se krátce dotknu moţných důvodů, proč si rodiče dítě nechají v péči a naopak proč jej odmítají. Tato otázka ponechání si dítěte či ne, je velmi osobní a specifická, a proto se jí nebudu zabývat dopodrobna, pouze okrajově zmíním prvky, které tento proces mohou ovlivnit podobně jako Krejčířová a myšlenky, které nás mohou vést krok za krokem k otázce lidství a sebepřijetí. (Říčan, Krejčířová a kol. 2006) Nastíním zde také práci v ústavech a způsoby následné péče, která je často spojena s riziky. Sociální práce s osobou v péči nese mnoho rizik, ráda bych se však zaměřila na ta rizika, která mohou narušit sebehodnocení osoby. Poskytovaná péče v ústavech můţe do značné míry ovlivňovat chování uţivatelů sluţeb, a tak i jejich sebehodnocení. (Vanier 2002) Proto se níţe zaměřím na nespecifický pojem norma chování. Kdy můţeme říci, ţe je chování ,,nenormální“ v kontextu lidí s postiţením? Stejně tak pokud dojde k jakékoliv změně chování jedince, vţdy za ní něco stojí. Tyto skutečnosti více rozvedu v následující kapitole. Chtěla bych zde také zmínit přínos moţné deinstitucionalizace. Domnívám se, ţe pokud je pracovník schopen povšimnout si důleţitých signálů i v zanedbatelné chvíli, můţe tak blíţe proniknout do lidství postiţené osoby a dopomoci ji k přijetí. Na to vše se budu snaţit zaměřit níţe. Uvedený citát podtrhuje myšlenku lidství. Je důleţité neustále člověka vnímat jako celek, co říká, co vnímá, jak se chová a hlavně jak se cítí, coţ můţe být faktor vedoucí k sebepřijetí. Pokud hovoříme o postiţení dítěte, nesmíme zapomínat na rodiče, kteří se s tímto faktem také nesnadno vyrovnávají. Představy, tuţby a plány o dítěti se změní v okamţik oproti době vyrovnávání, která trvá podstatně déle. Stále hovoříme o vztahu rodičů a dítěte a právě psychický stav ovlivňuje tuto vztahovou rovinu. Psychická připravenost rodiče na příchod dítěte ovlivňuje spektrum citu, lásky, přijetí a dalších přirozených potenciálů, které můţe rodič nabídnout dítěti. Právě vyrovnání se se skutečností, ţe je dítě postiţené, můţe být zátěţí na psychiku rodiče. Cunningham vytvořil model duševní krize rodičů, kterým bylo sděleno, ţe jejich dítě bude mentálně 23
postiţené. Vţdy po sdělení diagnózy následuje fáze šoku, kdy osoba diagnóze nevěří, je zde důleţitá emocionální podpora rodičů od okolí. Tato fáze trvá individuálně od několika minut aţ po několik dnů. Druhá fáze reakce se vyznačuje bolestmi, smutkem, úzkostmi, odmítáním a obviňováním. V této fázi rodiče potřebují vyslechnout od odborníka, ale také slyšet fakta. Třetí fáze adaptační obsahuje přijetí, reálné uvaţování a zájem o věc. Zde je nutné poskytnout informace o postupu a moţnostech v budoucnosti. V poslední čtvrté fázi reorientace rodiče jednají, plánují a dochází k postupnému překonání krize. (Blaţek, Olmrová 1988, s. 19-21) Můţe nastat situace, kdy rodiče dítě po narození nechtějí, a odloţí jej do kojeneckého ústavu. Podle knihy Blaţek, Olmrová je odloţení zdravého dítěte zdravými rodiči čistě projevem selhání. Ţivot dítěti dali, avšak od další odpovědnosti dávají ruce pryč. Poukazují na obtíţné rozhodování v případě postiţení dítěte a moţnost ústavní péče, která je nabízena hned po porodu. Také zde můţeme nalézt výroky rodičů jako ,,To, co můţete vy mu dát doma, to mu ţádný ústav nedá, to jste zlatá máma“, nebo „To bych se smířila s tím, ţe spadne z okna, ţe se utopí, ţe ho něco přejede, ale s tím, ţe bych ho odloţila, s tím se nedovedu smířit.“ (Blaţek, Olmrová 1988, s. 70-71) Obecně velmi dlouhou dobu vládlo povědomí, ţe osoba s mentálním postiţením patří do ústavu. Pokud si přes to chtěli rodiče ponechat dítě doma v péči, byly středem údivu, posměchu a nepochopení, z jakého důvodu si dítě ponechávají a tím narušují úroveň a hodnotu dosavadního ţití. (Švarcová 2006; s. 161) Je tu opravdu velký tlak ze strany okolí, zda si dítě ponechat či jej odloţit. Pečovat o dítě s postiţením se můţe jevit ostatním jako něco děsivého, neznámého, a proto nás strach nutí se bránit. Častá obrana jsou pomluvy, pochyby a snaha se s touto skutečností vyrovnat. U lidí, kteří se rozhodnou pečovat nebo pečují o takovéto dítě, toto chování okolí způsobí stáhnutí se do sebe. Můţe nastat nekonečný sociální souboj. Autoři poukazují na důleţitost společných kroků matky i otce dítěte. Kaţdý hraje svoji roli a společně vytváří milující, obětavé a přátelské prostředí pro vývoj dítěte (Blaţek, Olmrová 1988, s. 69-71). Hraje zde roli převáţně zkušenost s touto skupinou. Pokud došlo ke střetnutí neznámého, jde často o strach z něčeho nového. Strach také do jisté míry ovlivňuje sociální prostředí, náboţenství a kultura, ze kterých pocházíme. Dále pak naše tolerance vůči handicapovaným a jejich odlišnému chování a komunikaci. Rosecká uvádí, ţe lidé 24
s mentálním postiţením nestojí o soucit, poukazování na odlišnosti v rámci ústavů. Především chtějí pochopení a moţnost ţít s rodinou, v rámci moţností být zaměstnáni a ţít běţný ţivot (Rosecká 2006, s. 22-24). Funkce, které vykonává rodina, se do jisté míry začala snaţit nahrazovat instituce. Jde o zařízení financované státem a péči o lidi z hlediska jejich základních potřeb, nikoliv však úplnou komplexní péči, kterou můţe dát rodina (Blaţek, Olmrová 1988, s. 132-134). Nemusí jít pouze o kojenecký ústav. Dříve bylo moţné umístit dítě v dětském domově, nebo jej adoptovat. V dnešní době máme mnohem více moţností. Můţeme hovořit o adopci a dále o pěstounské péči dvojího typu. Individuální péči nebo péči ve zvláštních zařízeních, coţ znamená pobyt s otcem, matkou a dalšími dětmi, které nejsou v rodinném vztahu. Pěstounská péče ve zvláštních zařízeních můţe být i v Dětských vesničkách. Zde má dítě moţnost být s matkou a ,,tetou“, která mamince vypomáhá. Stejně tak jako v předchozím zařízení i zde se počet členů pohybuje kolem osmi. Dětské domovy můţeme rozdělit také na dva druhy a to bytový či rodinný typ. V rodinném jsou dva aţ tři vychovatelé, kteří bydlí s větší koedukovanou skupinou dětí. Bytový druh je pak jednotný pro všechny a vychovatelé sem dochází a střídají se zde. Všechny tyto uvedené moţnosti sociální péče a zmíněné okolnosti, přispívají k rozhodování rodičů o jejich potomkovi, pomáhají při tvorbě dětské osobnosti a přijetí. Záleţí na druhu péče a způsobu jejího poskytování či komplikacích v průběhu, neboť působí na dítě, které danou péčí prochází. (Matějček 1986, s. 22)
5.1 Problémové chování v ústavech „Naučil jsem se létat a od té doby nechci být strkán.“ F. Nietzche Na začátek této kapitoly uvedu příběh Jeana Vaniera z komunity Archa, který popisuje příběh klienta a tak poukazuje i na jednu z moţných příčin problémového chování. ,,Jean-Paul přišel do Archy z psychiatrické léčebny. V určitém momentu zcela mentálně onemocněl a začal mít halucinace. Opustil realitu a začal žít v jiném světě, který děsil jeho stejně jako nás. Všichni kdo jsme o něj pečovali, jsme se zúčastnili setkání s naším 25
tehdejším psychiatrem Erolem Frankem. Chtěli jsme pochopit příčiny jeho krize, pomoci mu znovu nalézt sebe sama objevit realitu. Slovo dr. Franka si pamatuji dodnes: ,,Myslím že se Jean-Paul cítí vinným z toho, že existuje.“ Připomněl nám, že tento mladý muž byl odmítnut nejprve svými rodiči, poté prarodiči, pak ještě dvěma rodinami, ve kterých byl umístěn, a nakonec skončil v psychiatrické léčebně, odkud přišel do Archy. Nikdy se ve svém životě necítil přijímán a milován takový jaký je. Nikdy necítil, že by byl pro někoho důležitý. Všichni v něm viděli jen toho, kdo je obtěžuje a ruší.“ (Vanier 2004, s. 132-133) Jestliţe nejsme milováni, cítíme se nehodni lásky. To je psychologická vina, která nás zasahuje v jádru našeho bytí. Je proto nezbytné pátrat po příčině takového chování, abychom lépe porozuměli jak postiţené osobě, tak abychom mohli efektivně a smysluplně s tímto chováním pracovat ve prospěch klienta.
5.1.1 Norma chování Při snaze pochopit práci s mentálně postiţenými je nutné znát i hranice, ve kterých by se mělo samotné chování pohybovat, vědět proč k takovému chování dochází a jak s ním posléze nakládat, tak jak je uvedeno ve výše popsaném příběhu. Chování, které je v normě, definuje pohled behaviorální terapie, jako ,,chování, které vede v dané situaci nejjednodušší cestou k poţadovanému cíli, a to vţdy pouze z pohledu člověka, který se takto chová“ (Jůn 2007, s. 125). Pokud budeme hovořit o odlišnostech chování mezi osobou s postiţením a zdravou osobou, budou se zde vyskytovat drobné odlišnosti. Jůn uvádí příklad, kdy se dítě chce posunout o pár metrů dál a jako normální řešení zvolí chůzi. U osoby s handicapem, která neumí komunikovat a pohybovat se, uvádí snahu upoutat na sebe pozornost matky takovým způsobem, kdy matku udeří nohou. Je moţné dítěti ukázat, ţe o matčin zájem můţe usilovat pohlazením či očním kontaktem. V obou případech bychom měli správné chování pozitivně odměnit, pokud chceme, aby jej dítě v budoucnu opakovalo (Jůn 2007, s. 125126). S postupem při odměňování a výběrem odměn nám můţe pomoci teorie
26
amerického psychologa a neobehavioristy Burrhuse F. Skinnera3. (Plháková 2006)
5.1.2 Problémové chování Do problémového chování budeme podle Jůna řadit agresi fyzickou, vlastní agresi, obnaţování se, odcizení, nerespektování skupiny a pokynů a v neposlední řadě i verbální agresi. Takové chování můţe být spuštěno mnoha faktory, Jůn uvádí dvě moţnosti. Agrese je důsledkem samotného postižení, nebo jeho příčinou je nesprávně poskytovaná služba. Postiţení je zapříčiněno narušením mozku, coţ způsobuje neschopnost sebekontroly. Tento důvod je ošetřován farmakoterapií či kognitivněbehaviorální terapií. Druhý původ agrese je způsobena okolím, ve kterém se osoba pohybuje, jeho poţadavky a moţnostmi. Stejně jako člověk bez postiţení má nárok na práva, tak také pro handicapovaného platí stejné nároky. Zde můţeme opět zmínit Maslowa a jeho hierarchii potřeb (obr.1), která platí pro kaţdou osobu bez výjimky.
3
Skinner rozlišil dva způsoby, jakými je moţné dosáhnout ţádaného chování a to pomocí odměn a trestů. - Posílení (zpevnění, odměna) – proces, který zvyšuje intenzitu takovéhoto chování v budoucnu Pozitivní posílení (zpevnění) - proces, při kterém je určité chování odměněno něčím pozitivním, příjemným. o Negativní posílení (zpevnění) - jde o chování, kdy se osoba snaţí vyhnout nepříznivým podnětům (př. otevření okna v přetopené místnosti). Trest - proces, při kterém je jako důsledek chování přidáno něco nepříjemného. Zvláště násilná forma trestu vede ke snaze vyhnout se takovému chování v budoucnu. o
-
27
Obrázek 1 – Teorie o hierarchii potřeb (Paventia z. s., Teorie o hierarchii potřeb [online])
Fyziologická potřeba zahrnuje moţnost jíst a pít, kdykoliv osoba pocítí potřebu. Ne pouze ve vyhrazenou dobu. Moţnost spánku a sexuálního vybití v souladu s morální normou. Potřeba bezpečí, jistoty a soukromí je naplňována v případě, ţe člověk ví kdy má co dělat a s kým, kdykoliv můţe mít ve své blízkosti předměty, které mu bezpečí připomínají, jako jsou hračky, fotografie aj. Patří sem i předvídatelné projevy pracovníků bez nesplněných slibů a výhrůţek. Potřeba někam patřit a být milován se uskutečňuje v interakcích s personálem, kdy není klientovi nic vytýkáno ani není napomínán. Jedná se o chvíle přijetí klienta pracovníkem, vztah mezi nimi a konverzaci. Ústavní péče není často klienty ţádaná a i v těchto případech pracovník zasahuje, řeší situaci a stává se oporou. Potřeba úcty a respektu můţe být opomíjena. Personál by měl jednat 28
s postiţenou osobou dle jeho věku, nebagatelizovat jeho city, trápení a úzkosti. I v případě nedosaţitelnosti snu by se měl pracovník snaţit o co nejbliţší přiblíţení k realizaci. Potřeba seberealizace je posledním pilířem. Klient jej dosáhne v případě, ţe je schopen sám za sebe adekvátně rozhodovat. Rizikem můţe být předsudek pracovníka, který v rozhodování a úkonech osoby nevidí význam, cenu a není ochoten mu v seberealizaci pomoci. Můţe nastat případ, kdy těchto hodnot člověk nedosáhne, pak se zvyšuje riziko, ţe nebude společností přijat. Zdravý jedinec si umí zajistit potřebné prvky, aby sám překonal jednotlivé stupně, ale u postiţených je to obtíţnější a nedosaţitelnost vyvolává agresi. Dojde ke zvyšování jeho negativního chování. Právě proto je u osob s mentálním postiţením důleţitá zvýšená asistence při docílení jednotlivých potřeb. Omylem v řešení agrese je její potlačení a zamezení, neboť v člověku stále přetrvává. Je nutné zaměřit se na důvody vzniku a odstranit je. Nastávají i situace, ve kterých nelze s chováním jinak nakládat, jako je Leschův-Nyhanův syndrom4, kde je agrese součástí. Je tedy důleţité rozpoznat potřeby, které nebyly naplněny. (Jůn 2007, s. 105-109) Cháb popisuje chování dítěte s niţší formou MR, které si je schopno uvědomit ţádané a neţádané chování. Ani to však nezabrání krátkým výkyvům, neboť přes to neumí vyhodnotit váţnost situace. Je také důleţité vypozorovat proč a v jakých situacích je dítě agresivní, neboť to můţe být přínosem v následné výchově a péči o dítě. (Cháb 2004)
5.2 Chyby pracovníků v ústavní sociální péči Jůn zmiňuje dopouštění se chyb v sociální práci ať uţ pracovníky v sociálních sluţbách či sociálními pracovníky. Tyto chyby mohou být spouštěči pro zmíněné
4
Leschův-Nyhanův syndrom – je dědičná vada, která se začíná projevovat v kojeneckém věku opoţděným motorickým vývojem. Kromě tělesných vad se projevuje výraznými poruchami chování, sebedestruktivními a sebepoškozujícími se tendencemi. (www.lekarskéslovníky.cz, dostupné ke dni 20. 9. 2015)
29
problémové chování. První chybu Jůn nazývá efektem pořadí, tou druhou je pak základní atribuční chyba. (Jůn 2007, s. 97-99) Efekt pořadí vytváříme na základě efektu prvního dojmu. Při prvním setkání s osobou automaticky vyhodnocujeme jaký člověk je podle prvního dojmu, i kdyţ se s ním potkáme jen na krátkou chvíli, další setkání vyhodnocujeme v souladu s prvním dojmem. V sociálních sluţbách můţe takováto situace nastat, pokud do zařízení nastupuje nový klient či nový pracovník. V případě nového klienta můţe dojít k tomu, ţe si personál přečte dokumentaci, která je pouhým záznamem negativních událostí a ještě před příchodem klienta jej začne vnímat jako agresivního násilníka namísto milého a vtipného člověka. Je tedy více neţ nutné, abychom si připomínali moţný přešlap a snaţili se osobu poznat co nejvíce sami. (Jůn 2007, s.99-102) Základní atribuční chyba je pak dosazování příčin k různým událostem. Tento fakt vede k rozlišení dispoziční atribuce, coţ znamená, ţe příčiny se týkají osobnosti a charakteru klienta. Můţeme ale narazit i na situační atribuci, coţ je příčina v chování jedince. I zde dochází k častým omylům. Pro pracovníky v sociálních institucích je tedy podstatné neustále si připomínat rizika takovýchto chyb a klást důraz na individualitu a samotnou podstatu jednotlivce. Tímto můţeme zamezit uvedeným chybám či omylům, které se promítnou na osobním růstu člověka v ústavu. (Jůn 2007, s. 99-102) V časopise Sociální práce/ Sociálna práca se můţeme dočíst o snaze transformace ústavů v roce 2009 prostřednictvím projektu „Podpora transformace sociálních sluţeb“. Docházelo ke zkvalitňování péče z pohledu pracovníků, kteří začali absolvovat supervize, vzdělávání či školení. Společně s tímto profesním růstem zaměstnanců docházelo ke sběru dat o ústavní péči, které se snaţili sumarizovat počet sluţeb, kvalitu a vyhodnotit další moţné sluţby, které by tito klienti potřebovali. Tento projekt se zaměřoval zejména na začlenění obyvatel ústavu mezi společnost prostřednictvím různých programů a přednášek. Tento projekt s sebou přinesl mnoho změn i pro osoby ţijící v ústavní péči. Statistiky uvádí, ţe 500 klientů ukončilo pobyt v ústavu a začali ţít ve vlastním obydlí a více neţ tisíc osob mohli odejít do jiných denních programů sociálních sluţeb. Můţeme se zde dočíst i o důvodu snahy o transformaci tohoto typu sociálních sluţeb: ,,Deinstitucionalizace usiluje o takovou 30
změnu sociálních sluţeb, aby kaţdému uţivateli umoţňovaly ţít v jeho domově ţivot podle jeho vlastní volby. Uţivatel deinstitucionalizovaných sociálních sluţeb je aktivním členem společnosti, podílí se na jejím fungování a udrţuje a rozvíjí v ní běţné vztahy.“ (Kafka 2013, s. 4) Díky transformaci institucí vznikne niţší riziko zobecňování sluţby. Komunitní práce lépe napomáhá individuálnímu a jedinečnému přístupu k osobě, neboť v komunitě má pracovník méně klientů, se kterými je moţné spolupracovat. Díky tomuto přístupu můţe dojít ke kvalitnější péči a rozvoj znalostí a sociálních dovedností osoby. Klienti v ústavech pasivně přijímají péči a sociální izolace zabraňuje navazování kontaktů, vztahů a seberealizaci. Jistým způsobem má i dopad na sebehodnocení. Můţeme tedy říci, ţe kaţdý člověk je jedinečný a potřebuje tedy i individuální přístup. V ústavní péči není moţné se naplno věnovat potřebě kaţdého klienta a pomoci mu tak v růstu. Na rozdíl od komunitní práce v menším okruhu lidí, kdy se pracovník můţe věnovat kvalitně potřebám a zároveň můţe vysledovat potřeby nevyřčené. (Kafka 2013, s. 3-9) V prostředí, ve kterém člověk s postiţením ţije, by měla být osoba, která člověka doprovází. V případě práce s lidmi s postiţením to je sociální pracovník, který s člověkem s handicapem pracuje a stojí po jeho boku. Je důleţité, aby tato osoba znala člověka, kterého doprovází, jeho ţivot, pocity, reakce a aby jej měla ráda a respektovala ho takového jaký je. Díky těmto znalostem pak odborník dokáţe pochopit situace, které brání v rozvoji. Stejně tak pak vede člověka k tomu, aby měl rád sám sebe a osvobodil se od utrpení a negativních pocitů. Doprovod potřebuje kaţdý člověk zejména v těţkých, smutných situacích, kdy neví kudy kam a nedůvěřuje si. Zde potom odborník či průvodce pomáhají postiţeným osobám ,,postavit se opět na nohy“, sebrat odvahu a nacházet nové alternativy. Sociální pracovník zde není v roli mentora, který určuje další směr a říká, co by měl člověk dále dělat, ale naopak tu působí jako hledač a objevuje v člověku jeho potenciál, krásu a lidství, které můţe být zdrojem dalších sil. Díky tomuto člověku můţe osoba rozvíjet sebe sama a smiřovat se s událostmi, které se udály v minulosti a přijímat sebe sama i s těţkostmi, které si s sebou nese. Jiţ uvedené slovo doprovod či doprovázení vychází z latinského slova ,,cum pane“5. Toto slovo lépe vystihuje podstatu činu této osoby, tedy
5
„s chlebem“
31
zdroj síly a motivace, která člověku dopomůţe pokračovat. Stejně tak jako je člověku poskytován doprovod, podpora a rozvoj lidství, tak i člověk s postiţením sociálnímu pracovníku otevírá své srdce, přijímá jej a ukazuje mu svět z jeho perspektivy. Takto mezi nimi vzniká vztah a spolupráce zaloţená na úctě, lásce a respektu. (Vanier 2004, s. 120-129) Můţeme tento úkon shrnout jako vztah sociálního pracovníka ke klientovi jako kooperaci konspirátora a člověka s postiţením. Konspirátor se v tomto vztahu nespokojí pouze s dosaţením biologických potřeb člověka. Takovýto vztah můţe tedy člověku s postiţením pomoci ve vysoké míře přijmout sebe sama. Kdyţ hovoříme o sociální sluţbě, málo kdy si uvědomíme význam slova sluţba. Slouţit druhým lidem vyţaduje odvahu, oprostit se od očekávání a svých vlastních bolestí a otevřít se pravdě, lásce a sebe růstu. Vlastními bolestmi jsou například strach, negativní zkušenost či jiná zranění, která by mohla ovlivnit pracovníkovu komunikaci s klienty a vlivem toho je posuzovat. Očekávání můţe pracovníku do značné míry zuţovat pohled na klienta. Přes svá očekávání nevidí klientův pravý potenciál a krásu. Nemůţe mu pak být dobrým doprovodem, neboť můţe rozhodnutí a jednání klienta soudit pouze dle očekávání a ne podle klientova rozhodnutí. Je často obtíţné pro pracovníky otevřít srdce neznámému, odlišnému a naslouchat nadějím či trápení osob. To vše je však práce, pro kterou jsme se rozhodli. Podpora hraje velkou roli v přijetí druhého člověka i sebe samého. (Vanier 2004, s. 129-130) Dalším obdobným názor zastává Cháb, který dává důraz na sociální sluţbu šitou klientovi na míru. Konkrétní lidé mají konkrétní potřeby, které jsou třeba uspokojovat individuálně. Upozorňuje na přístup ,,podporovaný způsob ţivota“, který je nejen ekonomicky
výhodnější
neţ
ústavní
péče,
pečlivější. (Cháb 2004)
32
ale
i v otázce
péče
o klienta
6 Vnímání vlastní osobnosti
„Všiml jsem si, že i lidé, kteří věří tomu, že je vše předem dané osudem a nemohou s tím nic dělat, se vždy rozhlédnou, než přejdou silnici.“ Stephen Hawking
V následujících kapitolách se budu zabývat samotným sebepřijetím, které je jak pozitivní, tak bohuţel i negativní. Dále popíši kroky, které k němu vedou a důsledky negativního sebepřijetí. Inspirativní byla myšlenka Klimeše, který při vzniku identity a osobnosti klade důraz výchovu a poukazuje na chybějící zdravou reakci rodičů či pečujících osob. Velmi často zde chybí citové reakce a nedostatečný tělesný kontakt, či prostý nezájem a ignorování dítěte a jeho ţivota. (Klimeš 2006) V těchto kapitolách bych chtěla odpovědět na otázku, jak můţe sociální pracovník pomoci osobě s mentálním postiţením k tomu, aby přijmula sama sebe pozitivně.
6.1 Sebedůvěra Sebedůvěra jde ruku v ruce se sebepřijetím, sebeúctou, sebehodnocením a sebepojetím. Pokud má dítě vysokou sebedůvěru a zná svoji hodnotu, věří si, pak je také schopno uznat hodnotu druhých. Cesta k tomu, aby se člověk měl rád, je prostřednictvím lásky. Pokud je milován, přijat druhým a oceňován, bude si vědom své ceny a bude si váţit sám sebe. Učit se přijímat lásku od druhých a uvědomovat si ji je bezpochyby velmi důleţité pro ţivot. Bacus uvádí nezbytný předpoklad, kterým jsou rodiče. Ovšem i zde můţe nastat chyba a to v tom, ţe si rodiče neuvědomují, ţe není pro dítě důleţité to, aby jejich ratolesti měly, ale to, aby byly. Není důleţité hrát na kdejaký nástroj a vidět ve světě kdejaký kout, kdyţ nemá dostatek lásky, sebeúcty, sebedůvěry a radosti ze ţivota. Rodiče hrají nesmírnou roli ve vnitřním pozitivním hodnocení dítěte. Nutnost nebát se říci, jak se nám dítě líbí, jakou z něj máme radost a jak jej máme rádi, je základ pro spokojenost dítěte ze sebe sama. Na základě dobré sebedůvěry se dítě nebojí výzvy, prohry a problémů. Je schopno si poté stejně tak váţit 33
i ostatních. Díky sebeúctě není pro dítě samota ani názory jiných lidí překáţkou, vše zmíněné bere v potaz, ale je schopno se posunout dál a přebrat na sebe zodpovědnost. Je sám sebou a je šťastný. Výchova a povzbuzování jsou klíčové, avšak přehnanost můţe uškodit. Pokud spíše dítěti přehnaně podsouváme pozitivní hodnocení a ono samo je stále negativní, měl by rodič zmírnit a povolit dítěti více experimentace a dát více prostoru k sebeprojevení se, neboť ten kdo se naučí samostatnosti, ten je o krok blíţe k sebeúctě. (Bacus 2007, s. 105-108) Dítě si uvědomuje samo sebe a své moţnosti. Na přelomu kojeneckého a batolecího věku končí pouhá emoční akceptace okolí a dítě začíná vnímat chování okolí k němu samotnému. Formuje své chování podle reakce rodičů. Motivací je pochvala, strach z trestu či pozitivní hodnocení. V průběhu interakce dítěte a jiné osoby dostává dítě signály a evaluaci, které mu slouţí k následné tvorbě osobnosti a vlastního charakteru. Tyto signály od okolí obsahují názor na samotné dítě a dávají mu tím zpětnou vazbu, díky kterému se hodnotí. (Vágnerová 2012, s. 392)
6.2 Sebepřijetí Aby člověk bez postiţení dosáhl dospělosti, musí podle Carr-Gregga projít přes čtyři pilíře. Prvním z nich je vlastní identita, schopnost posoudit kdo jsem, porozumět tomu a dosáhnout sebepřijetí. Jednou z moţností jak k tomuto dojít je ověřování. Vyzkoušet čeho jsem schopen či schopna a najít hranice. Takovéto ověřování můţe být formou různých aktivit, od tance aţ po šachy. Díky takovému poznávání můţe dojít i k sociální aktivizaci a rozšiřování vztahů s lidmi, kteří mají stejné koníčky. (CarrGregg 2012: s. 34-35) Na neadekvátní sebehodnocení mají vliv autority a vrstevníci, záleţí také na vyspělosti opozice a jejím moţném negativním či impulzivní jednání. Dospívající se můţe cítit neakceptovaný přílišnou a úzkostnou péčí rodičů. Při odstranění pocitu méněcennosti u dítěte nám můţe pomoci věnování větší důvěry, podpory, ale na druhou stranu si musíme dát pozor na velké mnoţství sebedůvěry, které můţe přispět k přerušení sociálních kontaktů dítěte s okolím a přílišné ctiţádostivosti. Případná vada dítěte
značně
zpomaluje
celý průběh sebepřijetí
sebehodnocení osoby. (Čačka 1997) 34
a dospívání, tedy celkové
Další pilíř je nezávislost. Nezávislost na rodičích či jiných dospělých osobách pomáhá postavit se rychleji na vlastní nohy. (Carr-Gregg 2012, s. 34-35) Nezávislost jde ruku v ruce se sebeuvědomováním si sama sebe. Společně tyto faktory jako je dobré sebehodnocení a subjektivní vnitřní obraz napomáhají dítěti k osamostatnění se. (Čačka 1997) Pevná přátelství jsou třetím pilířem, tedy vztah s vrstevníky je významný faktor pro přijetí a rodiče jej musí brát při výchově v potaz. (Carr-Gregg 2012:34-35) Ale to, zda se dítě bude pohybovat v kolektivu přátel, závisí i na jeho předpokladech a postavení. Dítě vstupuje do společnosti s předpoklady, které mu předali rodiče. A to formou zákazů, tím co se smí a co ne, genetickou vybaveností a v neposlední řadě postoji rodičů. Takto zformované dítě vstupuje mezi potenciální kamarády. (Čačka 1997) Posledním pilířem je místo v životě. Pravidelně se střetáváme s inspirujícími věcmi či lidmi, kteří nás posouvají a pomáhají nám určovat směr. Správné místo v ţivotě napomáhá ekonomické nezávislosti dospívajícího. (Carr-Gregg 2012:34-35). Můţeme zmínit i Vanierův pohled na místo v ţivotě. Dítě si je díky oceňování a uznávání ze strany okolí jisté samo sebou. Pokud se mu však toto uznání nedostává, dochází k sebe obviňování a přebírání viny, kdy si myslí, ţe ono je špatné a není hodno. Ale pokud se polepší, tak se to změní. Carr-Gregg dále začleňuje lásku. Pokud člověk ví, ţe je přijímán a milován takový jaký je i se svými nedokonalými stránkami, odlišnostmi a jedinečností, tak dokáţe otevřít náruč i druhým. Dokáţe tak nabídnout přátelství, vnímat jedinečnost druhého a sdílet společné lidství. Podstata kaţdé osoby je stejná a to srdce, které touţí po přijetí, lásce, ocenění a svobodě. Pokud si osoba neuvědomí, ţe všichni sdílíme společné lidství a tím se můţeme vzájemně obohacovat, nikdy nebude schopna vidět přes stín předsudků, nadřazenosti a obav. Stejně tak, jako má i ta nejmenší květina léčivou schopnost, tak i slabý člověk s postiţením můţe mít význam pro společnost. Je nutné podotknout, ţe nejen sebepřijetí osobou s postiţením, ale i vlastní přijetí sociálního pracovníka je důleţité. Aby mohl pracovník pomoci k přijetí klientovi 35
a přijmout jeho postiţení, musí i on přijmout své postiţení, tedy své slabé stránky. Silnou motivací je strach. Ten jde v paralele s láskou a důvěrou. Tyto dva komponenty jsou významné nejen pro přijetí a i vyloučení. Člověk má strach z odloučení, ztráty postavení ve společnosti a z cizího či neznámého. V historii lidé s mentálním postiţením byli přivazováni řetězy a byl z nich ohavnými způsoby vybíjen duch zla. V dnešní době se od těchto tělesných trestů upustilo, avšak strach a úděs rodičů z postiţení stále přetrvává. Dítě s postiţením je jiné. Podle vzorců perfektního dítěte, které si vytváří samotná společnost, dítě s postiţením není dokonalé (Carr-Gregg 2012). Lidské potřeby v pojetí A. Maslowa se řadí do hierarchické pyramidy. Jednou z těchto potřeb je i touha někam patřit, být součástí společnosti či kultury. Tato touha je velmi silná stejně jako strach měnit své hodnoty a tak se od společnosti se odlišovat. Odlišnost, něco neznámého či cizího a staví člověka do pozice mimo společnost. Kromě toho je osoba brána ve společnosti jako zdroj znalostí, moci a zapomíná se na jeho středovou část a to jeho srdce. Lidé se bojí otevřít svá srdce, naslouchat jim, následovat je a bojí se tak stát odlišnými. (Vanier 2004, s. 71-80) Pramen tohoto strachu můţeme hledat v dětství osoby. Dítě mohlo nabít pocit, ţe si lásku musí zaslouţit a proto se chová, jak nejlépe umí a samotná podstata lidského nitra uniká. Tímto je potlačena lidská individualita, jedinečnost kaţdého z nás a to bez rozdílu na handicapu. (Vanier 2004, s. 75-80)
6.3 Sebepojetí postižené osoby Osoby s handicapem mají stejné potřeby jako lidé bez handicapu. Potřebují jíst, spát, milovat, být milováni a být přijati. K přiblíţení se k rovnítku se zdravými jedinci jsou jim do cesty kladeny vysoké překáţky. Centrem médií jsou převáţně hvězdy společnosti, tedy nejlepší zpěvák, modelky, vědci, špičkoví sportovci a zazářit mezi takovým to obrazem společnosti je obtíţnější. Dále pak kolektiv dětí, ve kterém se jedinec pohybuje. Interpretace rozdílů mohou způsobovat úzkost a bezcennost. Zde má významnou roli i rodina. Často je taková situace i pro ni velký zásah a podnět pro rozvrácení vztahů. Pokud však drţí při sobě, stává se dobrým zázemím pro dítě a jeho další povzbuzení a motivací do ţivota. (Matějček 1986, s. 279-284) 36
6.3.1 Rozvoj sebedůvěry od narození do dospělosti Vybudování sebedůvěry je běh na dlouhou trať. Je to proces, který trvá od narození aţ do dospělosti a pro kaţdou osobu je jinak dlouhý a dosaţitelný, neboť kaţdý jsme jedinečný. (Bacus 2007, s. 109-121)
6.3.1.1 Fáze 0-2 roky Narozené dítě je ve všech ohledech odkázané na dospělého. Novorozeně na svět reaguje pouze pláčem, kdy upozorňuje, ţe je něco špatně. Samotný kontakt, náruč, hlas a reakce na jeho potřeby je krokem k dodání sebedůvěry. Je důleţitá pravidelnost, milující a radostná péče a díky tomuto dítě začíná nabývat trpělivosti, pocitu, ţe je v bezpečí, ţe má kolem sebe osoby, které jsou silné a bude mít více známek sebedůvěry. (Bacus 2007, s. 109-121) Do 3 měsíců věku – Tato část je popisována jako přetrţitá potřeba náklonnosti. Novorozenec je náchylný k náklonnosti kaţdého člověka. Většina dětí reaguje stejně na všechny pečovatele. (Bacus 2007, s. 109-121) Po 4 měsících – Dítě začíná preferovat některé lidi, učí se rozlišovat primární a sekundární pečovatele, ale zároveň přijímá péči od kohokoliv jiného. (Bacus 2007, s. 109-121) Po 7 měsících – V tomto útlém věku je zvláštní pozornost přidělována konkrétním lidem a to z hlediska bezpečnosti, komfortu a ochrany (obr.2)6. Coţ je také příčinou strachu z cizích
osob.
Některé
děti
projevují
strach
a úzkost
z odloučení mnohem častěji a intenzivněji neţ ostatní, ale
6
Jde o vlastní překlad obr. 2
37
i toto chování dokazuje náklonnost dítěte a tedy i teorii attachementu. Takovéto chování se obvykle vyvíjí do jednoho roku věku. (Bacus 2007, s. 109-121)
Obr. 2 – Teorie klasického podmiňování (Symply psychology, Attachment Theory [online])
Po 9 měsících – Toto období se vyznačuje mnohočetným navazováním vztahů. Dítě se stává stále více nezávislé a navazuje tak více kontaktů a vztahů se společností. Výsledky studií ukázaly, ţe k nejčetnějšímu navazování vztahů dochází u dětí, jejichţ pečovatelé správně a citlivě odpovídají na jejich potřeby a signály. (Bacus 2007, s. 109-121) Pro srovnání s Bacucem a lepším pochopením vývoje uvedu v krátkosti náhled behavioristů, kteří připisují rozvoj dítěte vrozenému chování, tedy teorii Attachementu (obr.2), neboli teorii náklonnosti. 38
Psychologové navrhli dvě hlavní teorie, které se předpokládají, ţe jsou důleţité při vytváření náklonností. Teorie náklonnosti neboli Attachement, Dollard a Miller naznačují, ţe náklonnost je sada naučeného chování. Základem pro určení náklonnosti je poskytování potravin. Dítě bude zpočátku nakloněno osobě, která ho krmí. Učí se spojovat sprostředkovatele (obvykle matka) s komfortem a převádí jej prostřednictvím procesu klasického
podmiňování.
Přichází
na
to,
ţe
kontakt
s matkou
je
uklidňující. Matka také objevuje, ţe určité chování (např. pláč či úsměv) je ţádoucí nebo naopak neţádoucí odpovědí na podměty. Zpětně se dítě učí opakovat chování, které mu pomůţe získat ţádanou věc tzv. operantním podmiňováním. Bowlby přišel s nápadem, ţe dítě zpočátku dominuje pouze primární nákloností tzv. monotropy, a ţe náklonost druhé osoby působí jako bezpečná základna pro objevování světa. Vztah zde působí jako prototyp pro všechna další budoucí společenské vztahy, a pokud při něm dojde k narušení, můţe to nést do budoucna váţné následky. Tato teorie také naznačuje, ţe kritickým obdobím pro rozvoj náklonosti je rozmezí asi 0 - 5 let věku dítěte. V případě, ţe se náklonost nevyvíjí v tomto období, pak dítě bude trpět nevratnými vývojovými důsledky, jako je například sníţená inteligence a zvýšená agresivita. (Saul McLeod 2009)
6.3.1.2 Fáze 2 – 5 let Toto období můţe být klamné v nadměrně sebejistém projevu dítěte. Dítě je sice vzdorující, ale uvědomuje si svoji slabost, a je ţádoucí pokračovat v podpoře stejně jako doposud. Základem je pocit, ţe je dítě milováno i v případě negativního chování. Pokud tomu tak není, dítě se zaměří na ověřování a získávání této lásky. Láska se můţe projevit mnoha způsoby jako je pozornost, naslouchání, dostatek času či ukazováním hodnot dítěte. Dát dítěti úkol a tím i důvěru vede k radostné práci, úkoly úměrně věku a následná pochvala za odvedenou práci, i kdyţ neúplnou je dalším krokem k sebeúctě. (Bacus 2007, s. 109-121)
6.3.1.3 Fáze mateřské a základní školy V této době se začíná do ţivota dítěte dostávat i paní učitelka a je více neţ důleţité, aby dítě mělo pozitivní vztah i s ní, a aby vědělo kde je maminka a tatínek, 39
kdyţ je ve školce, neboť tato ţivotní fáze bývá prvním opravdovým oddělením rodičů od dítěte na delší dobu. Neměli bychom opomíjet společné trávení času, povídání si s ním a neznepokojovat jej zbytečně kvůli kaţdé ,,bolístce“. (Bacus 2007, s. 109-121)
6.3.1.4 Fáze puberty 11 – 13 let Adolescenti prochází obdobím, kdy si připadají nevýrazní či nehodnotní. Je přirozené
bouřit
se
proti
rodičům,
snaţit
se
vymanit
a být
samostatný.
(Bacus 2007, s. 109-121) Fáze sebepřijímání můţeme porovnat s filozofem Brianem Johnsonsem, který detailně rozvíjí publikaci svého učitele Nathaniela Brandena, The Six Pillars of SelfEsteem, kde je rozděleno sebepřijetí do šesti pilířů. Podle autora by měly tyto pilíře krok za krokem pomoci k sebepřijetí. Prvním pilířem je ţití ve vědomí, tedy mít povědomí o sobě a o věcech kolem. Druhý se orientuje na akceptaci sebe sama, přijetí toho jaký jsem. Třetím je vlastní odpovědnost, být si vědom své vlastní odpovědnosti a kompetencím. Čtvrtý pilíř se zaměřuje na sebeprosazení a sebevyjádření, které je vytvářeno autentičností, podle svého nejvyššího přesvědčení být autorem svého ţivota, coţ souvisí i s prosazením se v kolektivu. Pátým bodem je vytváření vlastních ţivotních cílů a posledním, šestým pilířem je začlenění se a sebepřijetí. (The Six Pillars of SelfEsteem [on-line]) Pocit méněcennosti a nízké sebevědomí dítěte nemusí být vţdy důvod k obavám. Matějček uvádí méněcennost jako zdroj či povzbuzení pro lepší výkon. Nedokonalost, hanba a nepříjemné zkušenosti mohou být odrazovým můstkem k překonání sebe sama a docílením hodnot. To, jakým způsobem dítě příjme samo sebe záleţí na jeho nervovém systému, vlastnostech a charakteru. Formy jsou všelijaké, například uplácení a snaha
se
vymanit
z posměchu,
nespravedlnosti. (Matějček 1986, s. 272-275)
40
či
vzbouření
se
proti
7 Organizace fungující na principu sebepřijetí klienta s MP „Pouze schopnost sdílení nás skutečně obohacuje.“ papež František Myslím si, ţe stojí za zmínění některé organizace a jejich přistup k práci s uţivateli sociálních sluţeb. Měla jsem tu moţnost seznámit se s pracovníky a jejich prací v níţe zmíněných organizacích a jejich snaha o partnerský vztah s klienty mě velmi zaujala. Od zmíněné historie udělala sociální práce velký pokrok a práce mezi pracovníkem a klientem je v mnoha zařízeních na partnerské úrovni. Nemluvíme zde o péči o klienta jako uţivatele, ale o podpoře a zplnomocňování klientových schopností a dovedností na rovnocenné úrovni. Ať uţ komunita Benediktus v Chotěboři, která umoţňuje lidem s postiţením projevit své hudební umění v kapele Benebend, či organizace Realife Trust v Cambridge, která podporuje lidi s postiţením v tvorbě a řízení vlastních projektů.
7.1 Realife Trust Cambridge Ráda bych tuto zkušenost z Anglie uvedla pouze jako moţnost práce s lidmi s mentálním postiţením, coţ můţe vyloţit jiný pohled na pozitivní sebepřijetí či sebe akceptaci. Pracovníci zde nabízí lidem s postiţením realizaci vlastních projektů, přijímají je jako kolegy a dávají jim příleţitost vyjádřit svůj vlastní názor a seberealizovat se. Postiţení zde není vnímáno jako handicap, ale jako přednost. (Realife [on-line]) Příkladem můţe být projekt Funky Flamingo, který koordinují lidé s mentálním postiţením podle svých vlastních představ. Mohou vyuţít poradenství svých kolegů, kteří působí v zařízení jako sociální pracovníci či asistenti. Jedná se o klub sdruţující lidi s postiţením, jejich přátele a širokou veřejnost, kdy dochází k pravidelnému setkávání v tanečních klubech, kde se mohou sociálně aktivizovat, dochází tím k sniţování předsudků, navazování kontaktů a seberealizaci koordinátorů či dobrovolníků, kteří jsou v přípravě zainteresováni. Organizátoři zde rozvíjí svoji kreativitu, rozvíjí své komunikační dovednosti, přijímají v kolektivu nejen ostatní kolegy, ale i sami sebe. V neposlední řadě se učí komplexně zajistit potřebné úkony k realizaci těchto sociálních událostí. (Funky Flamingo clubnights [on-line]) 41
7.2 Občanské sdružení Benedictus Chotěboř Jednou z událostí, které zaštiťuje sdruţení Benedictus je kapela Benebend. Tato aktivita pro lidi s postiţením umoţňuje seberealizovat se a lépe se začlenit. Je to místo, kde mohou tančit, zpívat či produkovat hudbu různým způsobem. Je to příleţitost být přijatý okolím a zároveň přijmout i sám sebe. Při pohledu na lidi, kteří ţijí v tomto prostředí, můţeme vidět jejich bezprostřednost a spontánnost. Tito lidé se neskrývají, nepřetvařují se a nehrají různé role, aby je okolí vidělo pouze v tom nejlepším světle. Svojí spontánností ukazují svoji osobnost, své lidství a to, jací opravdu jsou a jak chtějí, abychom je přijali. Takovéto chování je nezapomenutelným zdrojem, který okolí obohacuje. Specificky vystoupení skupiny Benebend poskytuje jedinečnou atmosféru. Lidé s handicapem zde vystupují a baví svým humorem a důvtipem obecenstvo. Sociální pracovník pak v tomto společenství působí jako opora a jiţ zmíněný průvodce, který pomáhá v klientech hledat krásu, potenciál a pomáhá jim jej rozvinout. (Benediktus z. s., Benebend [on-line])
42
Závěr V práci jsme se mohli dočíst o lásce, ústavech, péči o lidi s postiţením z historického hlediska a v neposlední řadě o komponentech lidské osobnosti. Všechny tyto zmíněné prvky ovlivňují sebepřijetí osoby. Kaţdá osoba s postiţením nemá tu moţnost vyrůstat s rodiči v rodinném prostředí. Mnoho lidí vyrůstá v sociálních zařízeních, kde se těmi nejbliţšími stávají sociální pracovníci či pracovníci v sociálních sluţbách, kteří nahrazují péči rodiny a tak přebírají i odpovědnost za růst zmíněného lidství jedince. Stávají se jim oporou a doprovází je na jejich cestě za sebepoznáním a přijetím. Je důleţité, aby v nich pracovníci objevovali jejich potenciál, oprostili se od osobních předsudků a očekávání, která v této kooperaci brání a stali se oporou. Počáteční příčinou sebepřijetí u lidí s postiţením je láska k této osobě od okolí a tedy také od sociálního pracovníka. Láskou tuto osobu přijmeme a v ideálním případě ji dodáme pozitivní sílu, pozitivní sebepřijetí a vytvoříme tím odrazový můstek, od kterého se pak můţe sama odrazit a nebát se ukázat svoji jedinečnost a přínos společnosti. Jinými slovy, přijmeme člověka jako celistvost s potenciálem a tím mu pomůţeme v rozvoji jeho jedinečnosti. Dostatek této lásky umoţňuje člověku s jakýmkoliv handicapem ukázat jeho hodnotu a pomůţe mu přijmout sama sebe, takový, jaký je, coţ upevní jistotu kdo je, a kde je jeho místo, a pomůţe mu to i k přijetí druhých a k tomu milovat druhé. Je zde posloupnost, kdy dodáváme lásku, přijetí, úctu a pocit bezpečí. Tyto komponenty pomohou přispět k pozitivnímu či negativnímu sebepřijetí osoby, která je pak schopna na základě kvalitní získané péče obdobnou měrou přijmout druhé. Mnoho lidí zaţilo lásku ne zrovna dobrým způsobem. (Příkladem můţe být výše uvedený příběh Jeana Paula, který byl celý ţivot odmítán mnoha rodinami a brán jako přítěţ, coţ jej později dovedlo aţ do psychiatrické léčebny, kde se Jean Paul cítil vinný ze své existence.) Takovéto jednání vedlo k negativnímu sebe přijetí. Pokud člověk ví, ţe je přijímán a milován takový jaký je i se svými nedokonalými stránkami, odlišnostmi a jedinečností, dokáţe otevřít náruč i druhým. Dokáţe tak nabídnout přátelství, vnímat jedinečnost druhého a sdílet společné lidství. Podstata kaţdé osoby je stejná - je to srdce, které touţí po přijetí, lásce, ocenění a svobodě. Pokud si člověk neuvědomí, ţe všichni sdílíme 43
společné lidství a tím se můţeme vzájemně obohacovat, nikdy nebude schopen vidět přes stín předsudků, nadřazenosti a obav. I slabý člověk s postiţením můţe mít význam pro společnost. Postiţení můţe být povaţováno za slabinu, podle mě právě postiţení můţe způsobovat bezprostřednost člověka a oproštění se od přetvařování či lpění na společenském postavení. Takovýto člověk nás můţe učit opravdovým hodnotám a pomoci tak objevovat lidskost celé společnosti. Sociální pracovník má v tomto ohledu velkou odpovědnost. Stává se ve vztahu s osobou s postiţením jejím společníkem a tráví s touto osobou nejvíce času. Fungují zde v jakémsi přátelském vztahu. Pracovník je tedy v nejlepším případě někdo, kdo se nespokojí pouze s uspokojením biologických potřeb klienta. Coţ je však často velmi obtíţné v mnoha institucích i přes moderní a bohaté vybavení, kde bohuţel chybí to další. Uvedená zařízení v této práci mohou být inspirací nebo moţností pro sociální sluţby jak vyuţít potenciál lidí s postiţením a zároveň přijmout je samotné a poskytnout jim prostředí, kde i oni budou moci objevit sami sebe. Jde o přirozenou potřebu být součástí společnosti, coţ se týká kaţdého člověka a to bez ohledu na jeho mentalitu. Obzvláště tedy sociální pracovníci a pracovníci v sociálních sluţbách, kteří pracují s touto skupinou lidí, se střetávají kaţdý den tváří v tvář s touhou a voláním člověka po společnosti a po lásce.
44
Abstrakt Práce pojednává o důleţitosti prostředí, ve kterém lidé s mentálním postiţením ţijí, dále popisuje faktory působící na lidství těchto lidí. Uvádí, jakým způsobem se sebepojetí utváří, příčiny pozitivního a negativního sebepojetí. V neposlední řadě vysvětluje vliv sociálního pracovníka na utváření pozitivního vztahu k sama sobě.
Abstract This Graduate work is about the importance of the environment in which people with mental disabilities live, further describes the factors acting on the humanity of these people. Shows how the self taking shape, the causes of positive and negative selfimage. Last but not least explains the influence of social worker on the formation of a positive relation to itself.
45
Bibliografický seznam
Odborná literatura 1) Bacus A. 2007. Mé dítě si věří. Praha: Portál. ISBN: 978-80-7367-296-6 2) Baštecká B., Mach J. a kol., 2015. Klinická psychologie. Praha: Portál. ISBN: 978-80-262-0617-0 3) Blaţek B., Olmrová J. 1988. Světy postižených. Praha: Avicenum. ISBN: 08083-88 4) Bowlby J., 2010. Vztahy: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Praha: Portál. ISBN: 978-80-7367-670-4 5) Caddy E., David E. Platts. 2014. Jak vnést do svého života více lásky. Olomouc: Fontána. ISBN: 978-80-7336-744-2 6) Campbell
R.
1977.
Potřebuji
tvoji
lásku.
Praha:
Návrat
domů.
ISBN: 978-80-7255-179-8 7) Čačka
O.
1997.
Psychologie
dítěte.
3.
vydání.
Tišnov:
SURSUM.
ISBN: 80-85799-03-0 8) Čačka O., 2000. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Brno: DOPLŇEK. ISBN: 80-7239-060-0 9) Čadilová V. Jůn H. Thorová K. a kol. 2007. Agrese u lidí s mentální retardací a s autismem. Praha: Portál. ISBN: 978-80-7367-319-2 10) Freud A. 2006. Já a obranné mechanismy. Praha: Portál. ISBN: 80-7367-084-4 11) Fromm E. 1997. Člověk a psychoanalýza. Praha: Aurora. ISBN: 80-85974-18-5 12) Garr-Gregg M. 2012. Psychické problémy v dospívání. Praha: Portál. ISBN: 978-80-262-0062-8 46
13) Hartl
P.
Hartlová
H.
2000.
Psychologický
slovník.
Praha: Portál.
ISBN: 978-80-262-0873-0 14) Cháb M. 2004. Svět bez ústavů. Praha: Quip - společnost pro změnu. ISBN: 8023947729 15) Jeruzalemská bible. 2009. Praha: Krystal OP, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. ISBN: 978-80-7195-289-3 16) Jesenský
J.
(1993).
Prostor
pro
integraci.
Praha:
Comenia consult.
ISBN: 80-7135-028-1 17) Matějček Z. 1986. Rodiče a děti. Praha: Avicenum. ISBN: 08–011–86 18) Pérez-Soba J. J. 2015. Pastorační péče o rodiny. Brno: Akademie kanonického práva. ISBN: 978-80-906025-0-2 19) Plháková A. 2006. Dějiny psychologie. Praha: Grada. ISBN: 978-80-247-0871-3 20) Rosecká K. 2006. Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením. Rukopis 21) Říčan P., Krejčířová D. a kol. 2006. Dětská klinická psychologie. Praha: Granada. ISBN: 80-247-1049-8 22) Satirová V. 2006. Kniha o rodině: základní dílo psychologie vztahů. Praha: Portál. ISBN: 80-7252-150-0 23) Smékal V. 2002. Pozvání do psychologie osobnosti člověk v zrcadle vědomí a jednání. 3. vydání. Brno: Barrister&Principal. ISBN: 978-80-87029-62-6 24) Švarcová I. 2006. Mentální retardace. Praha: Portál. ISBN: 80-7367-060-7 25) Vagnerová M. 2012. Vývojová psychologie dětství a dospívání. Praha: Karolinum. ISBN: 978-80-246-2153-1 47
26) Vanier J. 2004. Cesta k lidství. Praha: Portál. ISBN: 80-7178-805-8 27) Vanier
J.
(2002).
Každý
člověk
je
dílem
spásy.
Praha:
Paulínky.
ISBN: 8086025-52-7
Zahraniční odborná literatura 28) Vanier, J. 2013. The Heart of L´Arche A spirituality for every day. Great Britain:Ashford Colour Press. ISBN: 978-0-281-06991-0
Odborné články 29) Kafka D. Transformace ústavní péče. Sociální práce/Sociálna práca. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2013, č. 1.
České prameny 30) Benediktus z. s., Benebend [on-line]. [cit. 2015-10-21]. Dostupné z http://www.benediktus.org/kapela/ 31) Velký lékařský slovník, Leschův-Nyhanův syndrom [online]. [cit. 2015-09-20]. http://lekarske.slovniky.cz/pojem/leschuv-nyhanuv-syndrom 32) Katolická církev v České republice, Objevme, že každý člověk je krásný [online]. [cit. 2016-03-30]. Dostupné z http://www.cirkev.cz/archiv/150311-jean-vanierobjevme-ze-kazdy-clovek-je-krasny 33) Klimeš J., 2006. Budování identity dítěte – nejtěžší výchovný úkol v moderní společnosti.
[on-line].
[cit.
2016-02-15].
Dostupné
z http://www.mpsv.cz/files/clanky/7713/Budovani_identity_ditete.pdf 34) Slovník cizích slov, Pojem sebepřijetí [on-line]. [cit. 2015-09-20]. Dostupné z http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/subjektivni-kvalita-zivota 48
35) Slovník cizích slov, Pojem ctnost [on-line]. [cit. 2015-09-20]. Dostupné z http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/ctnost 36) Slovník
cizích
slov.
[cit. 2015-12-28].
Dostupné
z http://slovnik-cizich-
slov.abz.cz/web.php/slovo/ctnost
Zahraniční prameny 37) American association on intelectual Developmental Disabilities, FAQs on Intellectual
Disability
[on-line].
[cit. 2015-09-12].
Dostupné
z http://aaidd.org/intellectual-disability/definition#.Vr_Ai_krIgs 38) Brian Johnson, The Six Pillars of Self-Esteem [on-line]. [cit. 2015-10-15]. Dostupné z http://experiencelife.com/wp-content/themes/expb3/images/PDFs/Philosophers Notes-PDFs/70-the-six-pillars-of-self-esteem.pdf 39) Funky Flamingo, Funky Flamingo clubnights [online]. [cit.2016-03-01]. Dostupné z http://www.funkyflamingo.club/#!about-us/cfvg 40) L´Arche Portland, L´Arche Spirituality [on-line]. [cit..2016-02-14]. Dostupné z http://www.larche-portland.org/larc he-spirituality.html 41) McLeod S., Attachment Theory. [online]. [cit. 2015-09-20]. Dostupné z http://www.simplypsychology.org/attachment.html 42) Realife
Trust,
Organization
[online].
[cit.
2015-11-25].
Dostupné
z http://www.realife.org.uk/?page_id=77
Obrázkové zdroje 43) Obrázek 1: Paventia z. s., Teorie o hierarchii potřeb [online]. [cit. 2015-07-22]. Dostupné z http://www.paventia.cz/sluzby/dobrovolnictvi-/bio-psycho-socialnipotreby-ditete/teorie-o-hierarchie-potreb 49
44) Obrázek 2: Symply psychology, Attachment Theory [online]. [cit. 2015-10-22]. Dostupné z http://www.simplypsychology.org/attachment.html
50
