CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Marie Ryšavá
Olomouc 2016
CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Srovnání profese doprovázejícího pozůstalých v Kentucky a v České republice
Marie Ryšavá
Vedoucí práce: Mgr. Miroslava Petřeková
Olomouc 2016
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila.
V Olomouci 30. 4. 2016 Marie Ryšavá
Poděkování Děkuji Mgr. Miroslavě Petřekové za odborné vedení, cenné rady a trpělivost, kterou se mnou měla v průběhu zpracování této práce. Dále děkuji všem organizacím, které mi poskytly velké množství podnětů k psaní i k samotnému srovnávání. Velké díky pak v neposlední řadě patří mému příteli, rodině a všem mým přátelům, kteří mi byli v průběhu psaní obou prací oporou.
OBSAH ÚVOD ........................................................................................................... 3 1
2
3
POMOC POZŮSTALÝM .................................................................... 4 1.1
OPORA V DOBĚ TRUCHLENÍ ...................................................... 4
1.2
DETERMINANTY ZÁRMUTKU ..................................................... 5
1.3
ZDROJE POMOCI POZŮSTALÝM .................................................. 6
PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ ............................................... 10 2.1
PROFESIONALIZACE DOPROVÁZENÍ POZŮSTALÝCH V ČR ........ 11
2.2
BEREAVEMENT COUNSELING V AMERICKÉ PRAXI .................... 12
PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ V HOSPICOVÝCH
ZAŘÍZENÍCH ............................................................................................. 15
4
3.1
HOSPICOVÁ A PALIATIVNÍ PÉČE .............................................. 15
3.2
PORADCE JAKO SOUČÁST INTERDISCIPLINÁRNÍHO TÝMU......... 16
3.3
PÉČE O POZŮSTALÉ V HOSPICOVÉ PÉČI .................................... 18
3.4
POSKYTOVÁNÍ SPIRITUÁLNÍ PODPORY..................................... 19
PŘÍKLAD SLUŽEB POSKYTUJÍCÍCH DOPROVÁZENÍ ............ 21 4.1
HOSPICE OF WESTERN KENTUCKY.......................................... 21
4.2
POHŘEBNÍ SLUŽBY – FUNERAL HOMES .................................... 22
4.3
CESTA DOMŮ ......................................................................... 23
4.4
PORADNA HOŘEC ................................................................... 24
PRAKTICKÁ ČÁST ................................................................................... 25 5
METODOLOGIE VÝZKUMU ......................................................... 25 5.1
FORMULACE VÝZKUMNÉHO PROBLÉMU .................................. 25
5.2
METODOLOGIE KOMPARACE ................................................... 25
5.3
POPIS VÝZKUMNÉHO SOUBORU ............................................... 26
5.4
METODA SBĚRU DAT ............................................................... 26
5.5
KRITÉRIA SROVNÁNÍ ............................................................... 27
6
ANALÝZA DAT – SROVNÁNÍ ZÁKLADNÍCH KRITÉRIÍ .......... 29
7
DISKUZE NAD VÝSLEDKY ............................................................ 39
ZÁVĚR ........................................................................................................ 40 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ......................................................... 41 SEZNAM OBRÁZKŮ ................................................................................. 42 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................ 43 ANOTACE ................................................................................................... 47 ABSTRACT .................................................................................................47 SEZNAM PŘÍLOH ..................................................................................... 48
ÚVOD Tato absolventská práce se věnuje srovnání služby poradenství pro pozůstalé (v USA se tato profese nazývá bereavement counselor či coordinator), se kterou jsem se setkala v průběhu mé stáže v Owensboro ve státě Kentucky, a profesí Poradce pro pozůstalé, která se rozvíjí na území České republiky. Práce plynule navazuje na výsledky kvalitativního výzkumu, který jsem zpracovala pro účely mé bakalářské práce 1. Některé části se z toho důvodu vzájemně prolínají a v některých případech shodují. Cílem této práce je srovnat profesi Poradce pro pozůstalé na příkladu zařízení ve dvou zemích. Jednotlivá zařízení jsem zvolila na základě provedeného výzkumu mezi odborníky na doprovázení pozůstalých. V některých případech budu používat citace z výpovědí respondentů, které v bakalářské práci uvedeny nebyly. A to z toho důvodu, že odpovídají spíše na oblasti, na které mám zaměřenou tuto práci. Tyto části budu označovat jako výpovědi respondentů A) B) C)… a popis těchto respondentů zařadím do příloh. Práce je rozdělena do dvou částí. V první z nich se zaměřuji za definici a vymezení poradenství pro pozůstalé v obecné rovině a její zařazení do kontextu hospicové a paliativní péče. Dále budu popisovat roli poradce jako součást interdisciplinárního podpůrného týmu. V následujících kapitolách budu srovnávat parametry, které jsem na základě rozhovorů s odborníky v této oblasti vybrala jako stěžejní a provedu komparaci zdrojů, které o nich vypovídají. Na závěr provedu diskuzi nad výsledky komparativní studie.
1
RYŠAVÁ M. 2016 Poradenství pro pozůstalé ve státě Kentucky, USA a v České republice (Bakalářská práce), Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta
3
1
POMOC POZŮSTALÝM V této kapitole se budu zaměřovat na obecné vymezení pomoci, která je nabízena
truchlícím v období bolesti, zármutku a utrpení. Poradce pro pozůstalé je jednou z možností formalizované pomoci, která nabízí určité doprovázení na této cestě. Prvním útočištěm, ve kterém truchlící hledá pomoc, by měl být funkční rodinný systém. V této části tedy budu popisovat význam, který pro truchlícího může mít opora v druhém člověku a dobré rodinné zázemí. Následně budu popisovat další možný zdroj pomoci, který se nabízí ve službě poradců pro pozůstalé – formalizované pomoci odborníků.
1.1 Opora v době truchlení Všichni, kdo máme zájem o druhé lidi a jsme k nim připoutáni, musíme prožívat zármutek ve chvíli, kdy odcházejí. Říká se, že truchlení je normální reakcí na nenormální situaci, do které jsme se dostali. (Špatenková 2014a) Zármutek a ztráta se velmi úzce dotýkají prožívání člověka, protože nejsou jednoduše něčím, co se mu přihodí, ale tím, čemu musí dát smysl, význam a na co musí reagovat. Zármutkem se ve skutečnosti učí vyrovnávat se se situací, do které se dostal. (Silvermannová 2007, s. 53) Období, kdy odchází blízký člověk, je pro pozůstalé časem velké krize, bolesti a zármutku. Je to období, ve kterém pozůstalý může potřebovat blízkého člověka, jeho pomocnou ruku a naslouchající ucho. Mnoho lidí se zvládá vypořádat se svým smutkem svými silami - v rámci vlastních obranných mechanismů. Odbornou pomoc v tom případě většinou nevyhledávají. Profesionální pomoc poradců pro pozůstalé obecně nabízí doprovázení v období, které bezprostředně následuje po smrti blízkého člověka. Tato pomoc směřuje především k rodinám a příbuzným zesnulého. Toto směřování popisuje jedna ze základních myšlenek Hospice of Western Kentucky, která říká, že musíme poskytovat stejnou podporu a pomoc těm, kteří na tomto světě zůstávají, jako těm, kteří z něj odchází. Podle pracovníků by pozůstalí měli vnímat, že je o jejich blízké dobře postaráno, ale také, že je pomoc nabízena i jim. Tuto myšlenku pak zachycuje také Baštecká (2003, str. 153), která říká: „Pokud věříme, že smrt je konec pozemského putování, tak potom je smrt a způsob jak člověk zemřel daleko důležitější pro pozůstalé než pro zesnulého.“ Podpora a pomoc by tedy měly směřovat stejnou mírou k živým, kteří se se ztrátou musí vyrovnat a budou se učit s tímto zármutkem žít. Zároveň je dobré zmínit, že 4
doprovázení rodiny může mít vliv také na prožívání a vnímání umírajícího, který vnímá, že rodina má někoho, komu může důvěřovat a který bude s nimi. Můžeme mu tím pomoci, aby odešel v pokoji. Hatoková (2009, s. 95) popisuje, že se doprovázejícími v určité chvíli můžou stát všichni, kteří přichází k lůžku nemocného. V tu chvíli se z lékaře, sestry, sociálního pracovníka, poradce pro pozůstalé, duchovního stávají v první řadě lidé, kteří se účastní těchto silných momentů a kteří budou touto oporou nejen umírajícímu, ale také rodině, která prožívá bolest a začíná se připravovat na blížící se ztrátu.
1.2 Determinanty zármutku I přesto, že je období zármutku velmi individuální záležitostí, dají se vypozorovat určité společné rysy a charakteristiky, které mohou ovlivnit reakci na úmrtí blízkého člověka, truchlení, dobu truchlení ale také její intenzitu. Tyto determinanty rozdělila Kubíčková (2001, s. 43 – 113) na dvě základní oblasti. První skupinu tvoří determinanty, které se vztahují k zesnulému. Ty se zabývají postavou zesnulého v životě pozůstalého příbuzenský poměr a faktory tohoto vztahu, věk zesnulého, okolnosti úmrtí. Do druhé patří ty, které nám více ukazují na člověka v roli pozůstalého. V nich se poradce zaměřuje na pohlaví, věk, osobnostní faktory, předcházející zkušenosti se smrtí a truchlením. Při posuzování je třeba klást velký důraz na náboženské přesvědčení, sociokulturní faktory, rodinné vazby, existující sociální podpory. K posuzování těchto faktorů mají poradci pro pozůstalé vytvořené různé formuláře. Jako příklad jednoho typu posouzení jsem do příloh č. 2 – 4 zařadila dokumenty, se kterými pracuje pracovník v Hospici of Western Kentucky (HOWK).
5
1.3 Zdroje pomoci pozůstalým Podle Špatenkové (2014a, s. 132 – 137) se poradci pro pozůstalé v intervenci snaží o to, aby využili všech dostupných zdrojů pomoci truchlícím, které by mohli přirozenou cestou podpořit jedince při zvládání těchto náročných okamžiků. Jedním z primárních zdrojů, ve kterém hledá pozůstalý pomoc, je jeho sociokulturní zázemí. To funkční rodinná dynamika
dysfunkční rodina sociální situace
formální pomoc sociální zdroje pomoci
společenské instituce, porady, krizová centra... svépomoc
neformální pomoc příbuzní, přátelé, sousedé Obrázek 1 Zdroje pomoci v situaci truchlení
v přirozené rovině znamená především oporu jeho rodinného systému. V něm hraje velkou roli rodinná dynamika. Proces vyrovnávání probíhá jinak u funkčních a dysfunkčních rodin. Druhým významným faktorem jsou sociální zdroje pomoci, které se dělí na formální a neformální. Toto základní dělení jsem se rozhodla zobrazit ve schématu, které rozlišuje způsoby pomoci truchlícímu v jeho sociální situaci. V oblasti neformální pomoci se toto dělení významně prolíná s pomocí rodinných příslušníků. Přesto jsou v tomto grafu uvedeny samostatně. Chci tím zdůraznit význam rodinného prostředí jakožto přirozené opory člověka (Špatenková 2014a, s. 132 – 137).
1.3.1 Rodina – základní zdroj pomoci? Mezi nejvýznamnější přirozené opory člověka patří zejména rodina, ve které člověk v ideálním případě nachází útěchu a pomoc. V období zármutku je pak rodina místem, ve kterém truchlící hledá své útočiště, bezpečný prostor, ve kterém by mohl vyjádřit své emoce. Měl by v ní najít někoho, kdo ho bude ochoten vyslechnout a podat mu pomocnou ruku. Funkční rodinný systém vytváří tento bezpečný prostor, který
6
umožňuje být sám sebou, projevovat emoce, a zároveň podpoří v přirozeném zvládání bolesti ze ztráty. Většina rodin funguje na základě určité homeostázy, rovnovážného stavu, který zajišťuje bezpečný prostor domova pro její členy. Ztráta významné osoby pak může zásadním způsobem tuto rovnováhu narušit a v některých případech ji až rozbít. V těchto případech již členové nemusí v rodinném systému nacházet dostatečnou oporu, kterou potom hledají u odborníků. (Worden 2009, s. 217) „Stejně dobře jako může rodinná dynamika napomoci průběhu procesu truchlení, může mu také účinně bránit“ (Špatenková 2014a, s. 135). Dysfunkce rodiny vytváří velmi zranitelné prostředí k životu, které může vést až k jejímu rozpadu. Příčinou konfliktů, kterými se dysfunkce projevují, mohou být pocity nedostatečné sociální opory a podpory ze strany příbuzných, obviňování mezi členy rodiny nebo ambivalentní vztah k zesnulému. V mnoha případech za rozpad rodinných vazeb mohou okolnosti týkající se pohřbu, dědického řízení nebo rozdělování majetku. Může k nim také docházet při obsazování některých sociálních rolí a vazeb po zemřelém. (Kubíčková 2001, s. 98) Práce s rodinným systémem patří mezi samostatnou část poradenství, které poradci pro pozůstalé nabízí. Rodina jako taková je, jak již bylo zmíněno, jedním z determinantů, které významným způsobem ovlivňují délku i intenzitu truchlení jedince. Při kontaktu s klientem musí poradce brát v potaz jeho rodinnou situaci, vztahy mezi jejími členy i způsob jejich truchlení. Je velmi důležité, aby poradce zjišťoval roli zesnulého, jeho pozici (poradce se snaží zjistit, zda byl zesnulý živitelem rodiny nebo tím, kdo v ní rozhodoval). Doprovázející by se měl snažit pochopit fungování rodiny a vnímat jednotlivé potřeby každého z členů. Zároveň musí umět identifikovat např. stádia rodinného životního cyklu, komunikaci mezi členy rodiny nebo její sociokulturní předpoklady (Worden 2009, s. 217).
1.3.2 Neformální zdroje Neformální pomoc bychom mohli popsat jako využívání přirozených zdrojů. V okamžiku jakékoliv krize nebo ztráty je přirozenou reakcí člověka snaha využít veškerých možností a zdrojů, které se mu nabízí a které jsou mu dostupné. Truchlící si tedy v první řadě většinou chce pomoci sám a rozhodne se využít svých vlastních možností, dovedností a schopností. Špatenková (2014a, s. 132 – 134) tento typ pomoci 7
popisuje jako svépomocná řešení, které bychom mohli také označit jako základní copingové strategie. Metodou svépomocného zvládání smutku pak může být poslech oblíbené hudby, která v nás vyvolává pocit bezpečí, četba knih, které mohou být zaměřené na tématiku zármutku a dát nám příklad toho, jak se se smrtí vyrovnali jejich autoři. Vzájemnou pomoc vyhledává pozůstalý ve chvíli, kdy jeho mechanismy copingu nefungují tak, jak by měli, nebo jsou nedostatečné. Může ji nalézt ve svém přirozeném sociálním prostředí – u blízkých, příbuzných nebo přátel. Pozůstalý ji vyhledává zejména, pokud u nich má jistotu bezpečného a vlídného prostředí. Podle Úlehly (2007, s. 118) je velmi důležité, aby člověk někoho takového měl. Aby měl ve svém okolí někoho, kdo ho vyslechne, povzbudí a dá mu prostor se vypovídat a vyplakat. Pokud člověk, který prožívá období truchlení, cítí podporu svých nejbližších a zažívá, že v dané situaci není opuštěný, může pro něj být jednodušší zvládat každodenní zármutek. Laická vzájemná pomoc se však bohužel nevyhne banálním frázím, které jsou často myšleny dobře, ale někdy na místo pomoci uškodí. Mezi ně patří poznámky typu: „vím, co prožíváš… a rozumím ti!“, „vzchop se! Musíš být silná! (Špatenková 2014a, s. 7) Tyto věty v člověku, který prožívá bolest, vyvolávají ještě větší pocit osamocení, smutku a bolesti, protože stále nenašel nikoho, kdo by mu rozuměl a před kým by mohl bezpečně projevit své emoce. Je pro něj lepší, aby se v tu chvíli vzdal opory, která mu poskytuje tyto rady, nebo aby se této osobě vyhnul. To ale bohužel bude podporovat jeho pocity izolace a osamocenosti. Jednou z dalších možností pomoci, která pomůže překonat tento pocit samoty je pomoc odborníků na doprovázení.
1.3.3 Formální zdroje pomoci Ti, kteří nenacházejí pomoc u svých nejbližších ve svém přirozeném okolí, ji můžou nalézt v odborně poskytovaném poradenství pro pozůstalé. V kontaktu s pracovníky, kteří se specializují na doprovázení umírajících a pozůstalých, můžou lidé najít porozumění a chybějící oporu. Zároveň jim pracovníci poskytují prostor k anonymnímu projevení emocí, které se často bojí dát najevo před svými nejbližšími. Mezi formalizované zdroje tedy patří péče ze strany společenských institucí, poradenských služeb, krizových center, psychoterapeutů a dalších. Úroveň této pomoci je závislá na kvalitě, dostupnosti služeb v daném regionu, vytíženosti pracovníků, jejich odborné kompetenci i lidské zralosti. (Parkers a kol. 2007, s. 25). 8
Ačkoliv je péče o pozůstalé bližší rehabilitaci než paliativní péči, není pro tyto skupiny zcela vhodný ani jeden z těchto přístupů. Podle Parkerse a kol. (2007, s. 46 – 47) se většina truchlících necítí nijak nemocna – cítí se po určitou dobu slabí, bezmocní, ale nejsou těmi, kteří za každou cenu potřebují terapii. A byla by chyba takto o nich přemýšlet. Podle Kubíčkové (2001, s. 249) by nebylo nutné zřizovat toto povolání poradce pro pozůstalé, pokud by se rozšířily osobnostní a profesní kompetence stávajících pomáhajících profesí – tzn. duchovních, sociálních pracovníků, zaměstnanců pohřebních služeb, psychoterapeutů, zdravotnického personálu. Ti by měli být vyškoleni k tomu, aby poskytovali doprovázení pozůstalým alespoň na základní úrovni.
9
2 PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ Poradenství pro pozůstalé nabízí specializovanou pomoc, která doprovází člověka v období truchlení. Špatenková (2013, s. 21) říká, že poradcem nemusí být nutně profesionálem, který má vzdělání či výcvik v některé z pomáhajících profesí. Takové vzdělání může být pro tuto službu obohacující, ale není podmínkou. Stejně efektivně může doprovázení poskytovat neprofesionál – laik, který např. v minulosti prošel svým obdobím truchlení a dokáže pochopit a podpořit ty, kteří jím právě procházejí. Zároveň se od této laické pomoci očekává určitá účast na vzdělávání v této oblasti, seznámení se s poradenstvím a s převáděním poznatků do praxe. Podle Parkerse (2007, s. 131-132) můžeme říct, že cílem poradenství je zmírnit zármutek truchlících prostřednictvím: -
Ustanovení podpůrného vztahu Poradenství pro pozůstalé spočívá v rozvinutí vřelého a důvěrného vztahu mezi
doprovázejícím a doprovázeným. To ze strany poradce znamená využití všech poradenských dovedností. Je třeba, aby poradce uměl velmi pozorně naslouchat sdělenému a reagovat způsobem, který bude adekvátní vzhledem k potřebám klienta. Doprovázející by měl dávat najevo zájem a ochotu vstupovat do klientova světa a tím se mu přiblížit. -
Pomoci identifikovat a vyjádřit pocity a ujištění o normálnosti a obvyklosti prožívání zármutku V období truchlení pozůstalí zažívají pocity, které se můžou projevovat v různé
intenzitě a často se projevovat jako protichůdné. To na ně může v mnoha ohledech působit negativně. Pozůstalí mohou přicházet se strachem, že jejich prožívání je patologické, mají obavu z psychotického onemocnění a potřebují ujištění ze strany poradce o normálnosti jejich pocitů. „Podpora může klientům umožnit vyjádřit a prozkoumat své pocity a napomoci jim k tomu, aby neměli pocit, že nedokážou kontrolovat své emoce“ (Parkers 2007, s. 132) Worden (2009, s. 90) popisuje, že úkolem poradce je vést klienta k tomu, aby se učil přijmout ztrátu jako neměnnou skutečnost. Je důležité, aby pozůstalí přijali tuto realitu předtím, než se začnou vyrovnávat s jejími emocionálními důsledky. 10
-
Asistence při řešení problémů a poskytování průběžné a spolehlivé podpory Jedním z cílů období truchlení je podle Wordena (2009, s. 91) přizpůsobení se
životu bez osoby, která zemřela. K tomu je třeba se od něj do určité míry odpoutat a učit se fungovat v běžném životě. Problematické může být překonání této situace zejména v případech, kdy zemřel člověk, který měl v dané rodině roli rozhodovatele. Ve chvíli, kdy se tento rozhodující článek ztratil je pro ostatní velmi obtížné najednou rozhodovat samostatně. Člověk se musí učit přijmout jeho roli. Podle Parkerse (2007, s. 132) je toto učení jedním z dalších úkolů, se kterým pomáhá truchlícímu poradce pro pozůstalé. Ten pak s klientem pracuje na tom, aby dokázal pochopit role, které pro něho zesnulý měl a učil se zvládat změny, které se s jeho ztrátou objevily. Hlavní pozornost pracovníka tedy směřuje k identifikaci klientových vlastních zdrojů a jejich posílení, protože mu můžou pomoci překonat toto období.
2.1 Profesionalizace doprovázení pozůstalých v ČR V České republice se využívá dvou pojmenování tohoto typu péče nabízeného truchlícím. Doprovázení a poradenství vyjadřují základní postoje pracovníka ke klientovi. Ve většině případů se poradenství pro pozůstalé a doprovázení umírajících a pozůstalých vzájemně doplňují a překrývají. Podle Špatenkové (2013, s. 8 ) totiž potřebují truchlící průvodce na cestě, který jim ukáže kudy kráčet a určitou část této cesty půjde s nimi. Zároveň ale potřebují někoho, kdo jim bude ukazovat možnosti kudy se vydat. Tématika smrti, utrpení a ztráty je i pro doprovázejícího plná otázek, na které nikdy odpověď nemůže znát. Zejména z toho důvodu se nejedná o poradenství jako takové. Pracovníci, kteří v této pozici působí, neznají odpovědi na lidské strádání a bolest, ale můžou truchlícímu pomoci, aby tuto ztrátu přijal a aby měl někoho, komu se může svěřit. Mohou je vést, aby se na této cestě truchlení neztratili a dokázali ji po určité době opustit. Profese Poradce pro pozůstalé je od roku 2012 součástí Národní soustavy povolání, která postavu poradce definuje jako „toho, kdo samostatně a systematicky pod dohledem supervizora doprovází klienty v průběhu umírání jim blízké osoby, při přípravě pohřebních obřadů a při jejich práci se smutkem, a to prostřednictvím poradenského
11
vztahu.“2 Zároveň byl vytvořen kvalifikační standard, který jasně stanovuje podmínky pro jeho získání.
V tomto dokumentu jsou jasně nastavena kritéria odborných
kompetencí a znalostí, které musí uchazeč při zkoušce před autorizovanou autoritou prokázat. (Špatenková 2013, s. 30 – 34) Od října 2015 na profesi Poradce pro pozůstalé navázala kvalifikace Doprovázejícího umírajících a pozůstalých (kód 69-056-M)3. Ta doplňuje předešlý dokument o péči o pozůstalé od okamžiku oznámení diagnózy až po samotné poradenství. Toto osvědčení by mělo být určeno především pracovníkům sociálních služeb, zařízení pro seniory, hospiců, ale třeba i pro psychology. „Absolventi této profesní zkoušky by měli být schopni doprovázet umírající i pozůstalé, musejí se orientovat v rituálech souvisejících se smrtí, vypravováním pohřbů a vykonáváním poslední vůle. Měli by disponovat také základní orientací v oblasti lidských práv“4 V současné době je jedním z hlavních propagátorů oblasti práce s pozůstalými Asociace poradců pro pozůstalé5, které se snaží o rozvoj této oblasti. Mezi její hlavní cíle patří zpracování koncepce poradenství pro pozůstalé, spolupráce s orgány veřejné správy a samosprávy, podílení se na řešení aktuálních otázek z oblasti poradenství pro pozůstalé a další. Realizuje též různé výzkumy, připomínkuje legislativní normy z oblasti pohřebnictví, vzdělává poradce pro pozůstalé a poskytuje supervizi v této oblasti.
2.2 Bereavement counseling v americké praxi Poradenství pro pozůstalé na území státu Kentucky vychází z dlouholeté tradice. Pomoc pozůstalým je součástí hospicových programů, ale i specializovaných poraden, které vznikly buď samostatně, nebo při vybraných nemocnicích. Zároveň se bereavement coordinators stali součástí týmů pohřebních služeb (funeral services), ve kterých doplňují
2
3
4
5
Ministerstvo práce a sociálních věcí [on-line] „Národní soustava povolání: katalog profesí“ Aktualizace neuvedeno. Dostupné z: http://katalog.nsp.cz/karta_p .aspx?id_jp=101680&kod_sm1=20 [cit. 27. 2. 2016] Ministerstvo pro místní rozvoj [on-line] „Kvalifikace doprovázení umírajících a pozůstalých“ Aktualizace: 4. 11. 2015. Dostupné z: http://www.mmr.cz/cs/Podpora-regionu-a -cestovniruch/Pohrebnictvi/Kvalifikace-doprovazeni-umirajicich-a -pozustalych [cit. 27. 2. 2016] Deník, Region Střední Morava [on-line]. „Nové kurzy učí lékaře i kaplany, jak pomoci truchlícím“ Aktualizace: 19. 11. 2014 Dostupné z: http://www.narodnikvalifikace.cz/Clanky/nove-kurzy-ucilekare-i -kaplany-jak-pomoci-truchlicim [cit. 27. 2. 2016] Asociace poradců pro pozůstalé „O nás“ Aktualizace: 2016. Dostupné z: http://poradci-propozustale.cz/
12
služby pohřebních asistentů a nabízí odborné doprovázení rodin v období, které bezprostředně následuje po pohřbení. Jedním ze základních dokumentů, který se vztahuje k postavení poradce pro pozůstalé v hospicových zařízeních je standard č. 418 programu Medicare6. V něm jsou definovány požadavky na zřízení této profese v hospicích, které jsou certifikovanými pracovišti tohoto programu. Podle standardu 418.37 je poradenství pro pozůstalé zaměřeno
na poskytování
emocionální,
psychosociální
a spirituální
podpory
a poradenství v oblasti vztahující se k zármutku, ztrátě před a po úmrtí pacienta. V současnosti je tato role úkolem hlavně sociálního pracovníka nebo duchovního. V některých případech je úkolem dalšího člena týmu, který jejich práci v této oblasti doplňuje nebo přebírá. Poradci pro pozůstalé plní také roli edukátora personálu v oblasti pomoci lidem prožívající ztrátu. Podle dalšího ze standardů 418.64 je vyžadováno, aby každý hospic měl organizovaný program, který bude poskytovat služby doprovázení odborníkem se zkušenostmi nebo vzděláním zaměřené na zármutek nebo poradenství v případě ztráty. Tyto služby musí být dokumentovány a přikládány do plánu péče, který identifikuje klientovy potřeby a specifikuje poskytovanou odbornou péči a její frekvenci. National Hospice and Palliative Care Organization (NHPCO) vydává každoročně zprávu o činnosti hospiců, podle ní je služba poradenství pro pozůstalé nabízená rodinám pacientů hospice i veřejnosti. Nejméně jeden rok po smrti jejich nejbližších doprovází truchlící rodiny a nabízí jim informace o zármutku a truchlení a podporu v tomto období. V roce 2014 průměrně každá druhá americká rodina, která svého blízkého za jeho života svěřila do péče hospice, přijala od tohoto zařízení pomoc i v období truchlení. Tato podpora byla formou telefonického kontaktu, návštěvy a korespondence v průběhu jednoho roku po smrti jejich nejbližšího. Většina hospicových organizací (92,1 %) nabízí
6
7
Medicare spolu s programem Medicaide jsou dva vládní programy zaměřené na poskytování zdravotních služeb specifickým skupinám ve Spojených státech amerických. Více informací k těmto programům můžete nalézt na stránkách www.medicare.gov National Hospice and Palliative Care Organization. Medicare Hospice Condition of Participation Bereavement Standard č. 418.3 Dostupné z: http://www.nhpco.org/sites/default/files/public/regulatory/Bereavement_tip_sheet.pdf [posl. akt. neuvedeno] [cit. 17. 3. 2016]
13
zároveň určitou službu doprovázení, která je otevřená veřejnosti. Ta tvoří 12,3 % z celkového počtu poskytovaných poradenství truchlícím a podpory ze strany hospiců. 8 Pro práci poradce nebo terapeuta pracujícího v oblasti se smrtí souvisejících témat se většinou vyžaduje mít titul v oblasti sociální práce, ošetřovatelství, psychologie, medicíny teologie a dalších. Množství univerzit na území USA nabízí vysokoškolské vzdělání nebo kurzy zaměřené na poradenství nebo terapie zármutku. Certifikát poradce pro pozůstalé je nabízen i organizací Association for Death Education and Counseling 9, která též sdružuje odborníky v této oblasti a organizuje kurzy, různá školení atd. Mezi další nadnárodní organizace, které nabízí další vzdělávání nebo certifikované kurzy pro poradce jsou American Association of Suicidology nebo U. S. National Hospice and Palliative Care Organization – NHPCO.
8
9
National Hospice and Palliative Care Organization. NHPCO’s Facts and Figures on Hospice 2015. Dostupné z: http://www.nhpco.org/hospice-statistics-research-press-room/facts-hospice-and-palliativecare [posl. akt. neuvedeno] [cit. 17. 3. 2016] Více na: www.adec.org
14
3 PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ V HOSPICOVÝCH ZAŘÍZENÍCH Poradenství pro pozůstalé a doprovázení truchlících se poprvé objevilo ve spojitosti s hospicovou a paliativní péčí, která se snaží o doprovázení umírajících v období terminálního stádia onemocnění i o podporu pečujících a rodiny v průběhu nemoci a následně v období po smrti jejich blízkého. V této kapitole se tedy zaměřím na vysvětlení základního vnímání hospicové a paliativní péče a jejích definic podle Světové zdravotnické organizace (WHO) a na dva hospice, se kterými jsem měla možnost navázat kontakt. Tyto rozhovory s pracovníky na pozici doprovázejícího pozůstalých jsem zahrnula do svého kvalitativního výzkumu a vycházím z nich i při tvorbě této práce. Jak již bylo řečeno, podle standardů programu Medicare, který zaštiťuje činnost převážné většiny hospiců na území státu Kentucky, je povinností hospicových zařízení poskytovat podporu rodinám pacientů, kteří umírají v péči hospice. Zejména z toho důvodu bych chtěla vysvětlit základní definici hospicové a paliativní péče, která významným způsobem určuje službu poradců pro pozůstalé a ovlivňuje jejich činnost. Poradci pro pozůstalé, kteří působí při těchto zařízeních, jsou součástí týmů hospice s možností následné péče o rodiny a pečovatele.
3.1 Hospicová a Paliativní péče Hospicová péče je podle definice NHPCO modelem kvalitní, soucitné a důstojné péče, která poskytuje svoje služby lidem čelícím nevyléčitelné nemoci. Hospic nabízí zdravotnickou péči, kontrolu bolesti, emoční a spirituální podporu a pomoc zaměřenou na potřeby a přání pacienta a jeho rodiny. Posláním hospice tak není vyléčení pacienta, ale zejména jeho doprovázení a poskytnutí kvalitní péče, která mu umožní prožít poslední okamžiky života v co nejvyšší možné míře důstojnosti a plnosti. Služby hospiců jsou přístupné lidem se všemi nemocemi v terminálním stádiu, lidem různého věku, náboženství nebo národnostní příslušnosti. Paliativní léčba, péče i podpora se poskytuje většinou v domácím prostředí pacientů, v zařízeních dlouhodobé ošetřovatelské péče,
15
v domovech pro seniory, v nemocnicích a v hospicích, nebo v některých případech i v jiném prostředí.10 Za zakladatelku hospicového hnutí v České republice je považována MUDr. Marie Svatošová, která se podílela na vzniku prvního českého hospice. Ten byl založen v roce 1995 Hospic sv. Anežky České v Červeném Kostelci. V roce 2005 byla založena Asociace poskytovatelů hospicové a paliativní péče (APHPP), která sdružuje přes tři desítky hospiců na celém území ČR. Jejím cílem je prosazování a podpora hospicové a paliativní péče, osvěta tohoto tématu a u jejích členů garance poskytovaných služeb. 11 V současné době hospicové organizace poskytují své služby ve 12 krajích České republiky (Dušková 2016, s. 24).
3.2 Poradce jako součást interdisciplinárního týmu Týmová spolupráce se považuje za jednu z hlavních charakteristik hospicové a paliativní péče. O tom, jakým způsobem může být znatelný přínos dobrého fungování interdisciplinárního týmu, jsem se přesvědčila v průběhu své praxe v Hospici of Western Kentucky i při návštěvě Cesty domů. Poradce pro pozůstalé je významným článkem interdisciplinárního týmu. Pozitiva, která má poradce jako formální pomoc klientům jsem popisovala dříve, proto se v této kapitole budu zaměřovat na objasnění přínosu poradenství pro celý interdisciplinární tým. Nejprve budu popisovat důležitost správného fungování týmu a návaznosti jednotlivých profesí jedna na druhou a následně se zaměřím na postavu Poradce pro pozůstalé jako člena tohoto týmu. Při rozhovorech s odborníky na doprovázení12 se ukázalo, že respondenti vnímají velký přínos v návaznosti poradenství pro pozůstalé, které se nabízí doprovázení a podpora truchlícím zejména po smrti pacienta na doprovázení, kterou mají možnost využít pečující nebo rodinní příslušníci v psychické nebo spirituální oblasti již v době před smrtí jejich blízkého. Zejména z toho důvodu se v této kapitole zaměřuji na postavení poradce v tomto multidisciplinárním týmu.
10
11
12
National Hospice and Palliative Care Organization. NHPCO’s Facts and Figures on Hospice 2015. Dostupné z: http://www.nhpco.org/hospice-statistics-research-press-room/facts-hospice-and-palliativecare [posl. akt. neuvedeno] [cit. 17. 3. 2016] Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče (APHPP) [on-line]. „O asociaci“ Aktualizace: 9. 7. 2014. Dostupné z: http://asociacehospicu.cz/poslani-asociace/ [cit. 20. 2. 2016] RYŠAVÁ M. 2016 Poradenství pro pozůstalé ve státě Kentucky, USA a v České republice (Bakalářská práce), Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta
16
V týmu, který poskytuje podporu a péči v hospicových zařízeních jsou zástupci různých zdravotnických a nezdravotnických povolání a oborů, kteří se své odbornosti specializují na jednu z oblastí tak, aby společně tvořili síť komplexní péče a mohli zajistit fyzickou, psychickou, sociální i duchovní podporu pacientům i jejich nejbližším. Tu mohou poskytovat pouze na základě neustálé komunikace a spolupráce různých profesí a oborů. (Radbruch a kol 2010, s. 24) Podle slov Kateřiny Bransburg, sestry domácího hospice organizace Cesta domů, je velkou výhodou pokud se pracovníci ve svých znalostech doplňují. „U nás platí, že každá sestra bude umět něco: jedna masáže, druhá zná stomie, třetí umí pečovat o rány. Lidé v týmu se navzájem doplňují. Nejde o kvantitu – mít 20 sester a 3 doktory, ale o kvalitu každého lékaře. Každý by měl přinášet něco, čím může obohatit pacienta.“ Kateřina Bransburg13 Členové hospicového týmu pravidelně navštěvují pacienta a jeho rodinu a poskytují mu péči, která nejlépe odpovídá jeho potřebám a zajišťuje mu co nejvyšší možnou úroveň kvality života. Zajišťují také nepřetržitou možnost pomoci 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Tuto spolupráci velmi dobře vystihuje obrázek č. 2, který ukazuje na nezastupitelnost jednotlivých profesí v péči o pacienta.
Obrázek 2 Interdisciplinární tým
Podle standardů Asociace poskytovatelů hospicové a paliativní péče (APHPP) se členové pracovního týmu snaží pomoci pozůstalým vyrovnat se se smrtí svých blízkých. Pozůstalí mají díky této péči prostor, aby mohli svoji bolest a další silné prožitky a emoce
13
Redakce Umirani.cz [on-line] „Rozhovor s Kateřinou Bransburg, V domácím prostředí vnímáte všechny niternosti pacienta“ Aktualizace: 22. 3. 2016 Dostupné z: http://www.umirani.cz/clanky/v domacim-prostredi-vnimate-vsechny-niternosti-pacienta [cit. 15. 4. 2016]
17
bezpečným způsobem sdílet. Můžou tak využít osobní návštěvy, korespondence, společného setkání pozůstalých s pracovním týmem, bohoslužby apod. (APHPP 2006, s. 6) Členové interdisciplinárního týmu se většinou sami nepovažují za odborné poradce pro pozůstalé, přesto že při kontaktu s truchlícími využívají některých z poradenských technik. Děje se tak zejména proto, že se doprovázení odehrává v rámci vztahu, který není primárně nastaven jako poradenství. V paliativní péče se pracuje s těmi, kteří čelí obrovským změnám a mají potřebu o svém prožívání s hovořit. Obvykle potřebují ujištění ze strany personálu a potřebují pocit, že jsou přijímáni nebo že jejich příběhu někdo naslouchá. Sdílení může pomoci klientům i samotným pracovníkům vyrovnat se s dopady závažných onemocnění. (Parkers 2007, s. 50 – 51)
3.3 Péče o pozůstalé v hospicové péči O pozůstalé tedy určitým způsobem může pečovat celý interdisciplinární tým. Poradce se pak může soustředit na ty, kteří o jeho služby požádají. V HOWK se doprovázející například neúčastní každé intervence, nepřichází do kontaktu se všemi rodinami, ale pouze s těmi, kteří jeho pomoc potřebují. Ostatní pracovníci jsou vyškoleni k tomu, aby rodinu podporovali a doprovázeli, ale ve chvíli, kdy tato pomoc nestačí, přizvali poradce pro pozůstalé. Ten pak nabízí pomoc a podporu samotnému týmu hospice. Může poskytovat supervize, doprovázení a pomoc při vyrovnávání se se smutkem, který následuje po úmrtí pacienta. Spolupráce při kontaktu s pozůstalými a jedinečnost každého člena je dobře vidět na popisu poskytovaných služeb, které jsou určeny pro jednotlivé profese organizace Cesta domů14. Na tomto příkladu chci ukázat možnosti, jakými může celý tým zajišťovat péči o pozůstalé a doplňovat tak práci poradce. Tato oblast bude jednou z kritérií srovnání, se kterými budu pracovat v druhé části této práce. -
Zdravotní sestra – často přítomna při úmrtí, nabízí pak 1 -2 pozůstalostní návštěvy a má možnost přijít na pohřeb
14
E-learning Cesta domů [on-line]. „Kurz pro sociální pracovníky - komunikace s pozůstalými“ Aktualizace: 25. 4. 2016 Dostupné z: http://elearning.cestadomu.cz/komunikace-s -pozustalymi.html [cit. 20. 2. 2016]
18
Lékař – účastní se pohřbu a nabízí telefonický kontakt, ve kterém lékař
-
pomáhá dovysvětlit celou situaci pozůstalým (často je třeba uklidnit, vysvětlit, sdílet. Pozůstalí mohou mít potřebu povysvětlit bezprostřední příčinu smrti, průběh posledních dnů péče, svoji roli) Duchovní – nabízí modlitbu, zúčastní se pohřbu a může se na dalším kontaktu
-
s rodinou podílet i nadále Dobrovolník – podpůrné činnosti - odvoz půjčené postele, může se účastnit
-
pohřbu Sociální pracovník – píše kondolenci, realizuje pozůstalostní návštěvy,
-
pomáhá s úředními záležitostmi, případně vede svépomocnou skupinu Psychoterapeut (Poradce pro pozůstalé) – doprovázení bezprostředně po
-
úmrtí nebo terapie pro pozůstalé při pozdějších obtížích Všichni členové týmu – vzpomínkové setkání pro pozůstalé, zpravidla jednou
-
za rok Kontakt s rodinami po smrti jejich blízkého může být obohacením také pro hospicový tým. Lidé, kteří pečovali o pacienta hospice v domácím prostředí, ale i rodiny pacientů lůžkových zařízení mohou přinášet velmi cennou reflexi celého průběhu péče a dávat zpětnou vazbu týmu. V některých případech mohou tyto rodiny nadále zůstat v kontaktu s hospicovou péčí a podílet se podle svých sil a možností na rozvoji domácí péče jako dobrovolníci. (Kalvach a kol. 2004, s. 79)
3.4 Poskytování spirituální podpory Z provedeného výzkumu vyplynulo, že se poradenství pro pozůstalé se částečně překrývá a určitým způsobem doplňuje s profesí nemocničních kaplanů nebo duchovních, kteří poskytují doprovázení umírajícím a pozůstalým většinou před smrtí jejich blízkého. Proto jsem se rozhodla na závěr této kapitoly připojit definici jedné profese interdisciplinárního týmu – duchovního poradce zajišťující podporu ve spirituální oblasti. Nemocnice je prostředím, ve kterém lidé prožívají zlomové momenty a ocitají se v krizi. Zdravotnický personál je obyčejně natolik přetížen, že není schopen poskytovat saturaci spirituální potřeb v potřebné míře. Mohli bychom říct, že na to ani při nejlepší vůli nemá čas. Zde se otevírá prostor pro působení pomáhajících, kteří budou připraveni 19
naslouchat a sdílet s pacienty tyto těžké chvíle. (Cimrmannová a kol. 2013, s. 69) Pracovníci, kteří toto duchovní doprovázení nabízí, se označují různě. Jedná se především o službu nemocničních kaplanů (ČR), kteří nabízí pomoc lidem v duchovní oblasti bez rozdílu náboženství nebo duchovní poradenství – spiritual counseling, se kterým se můžeme setkat v USA. Jejím cílem je pomoci nemocným lidem se zamyslet nad smyslem a účelem života. V tomto období nemoci se člověk často dostává do situace, kdy si neví rady a potřebuje někoho, kdo mu pomůže při hledání způsobů, jak se s ní vyrovnat. Potřebuje zároveň někoho, kdo mu pomůže nalézt vnitřní sílu k dalším krokům. Zejména z toho důvodu je kromě paliativní péče součástí hospicových služeb také péče spirituální. 15 Služba duchovního poradce je v rámci interdisciplinárního týmu velmi důležitá. Jako příklad jsem se rozhodla definovat službu duchovního v HOWK, kde je jeho hlavním úkolem nabízet svou službu pacientům a jejich rodinám a pomáhat jim při hledání odpovědí na otázky ve spirituální oblasti. Mezi možnosti, které může zprostředkovat,
patří
pravidelné
návštěvy
duchovního,
vedení
pohřbů
nebo
vzpomínkových setkání na žádost rodiny a další. Jeho služba nesměřuje k určitému náboženství ale je tzv. denominační = nepřiklání se k žádnému z vyznání. Stojí tedy především na respektu k hodnotovému systému pacienta a jeho pečovatelů. (HOWK 2015c, s. 4)
15
Domácí hospic DUHA o.p.s. - Sieberová, J. [on-line] „Duchovní služba v domácí hospicové péči…“ Aktualizace: 18. 10. 2010. Dostupné z: http://www.hospic-horice.cz/duchovni-sluzba-v -domacihospicove-peci/ [cit. 15. 4. 2016]
20
4 PŘÍKLAD SLUŽEB POSKYTUJÍCÍCH DOPROVÁZENÍ16 V této kapitole budu popisovat služby, které poskytují doprovázení pozůstalých na území České republiky i na území státu Kentucky. Jsou to zařízení, která jsem oslovila s prosbou o účast na mém kvalitativním výzkumu. Poradenství pro pozůstalé se neposkytuje pouze v hospicových zařízeních, ale i ve specializovaných poradnách pro pozůstalé, vznikajících samostatně nebo při nemocnicích. Poradce se také v některých zařízeních stal součástí týmu zajišťující pohřební služby. Základním kritériem výběru tedy bylo jejich specifické zaměření profese podle typu organizace. Nejprve jsem oslovila zařízení v USA, ke kterému jsem následně hledala podobně zaměřenou službu v České republice. Jako zástupce amerického přístupu k doprovázení budu popisovat specifika profese Poradce pro pozůstalé v organizaci Hospice of Western Kentucky a dále doprovázejícího, který působí jako odborný poradce v pohřební službě. Ve službě HOWK jsem oslovila i duchovního poradce, který zde působí v přímé návaznosti na profesi Poradce pro pozůstalé. Výsledků z rozhovoru s ním budu využívat především v oblasti zaměřené na propojení těchto dvou typů poradenství. V České republice jsem svůj výzkum vedla v hospicové organizaci Cesta domů a dále v Poradně Hořec, která poskytuje služby nemocničních kaplanů i poradců pro pozůstalé.
4.1 Hospice of Western Kentucky Hospice of Western Kentucky (HOWK) je nezisková organizace, do které jsem se dostala v rámci povinné praxe ve třetím ročníku Caritas Vyšší odborné školy sociální Olomouc na dvouměsíční stáž. Tato organizace poskytuje hospicovou péči v městě Owensboro a ve čtyřech okolních okresech – Daviess County, Hancock County, Muhlenberg County a Hopkins County. HOWK je certifikovaným zařízením Commonwealth of Kentucky a pojištěním Medicare a Medicaide. Jako své poslání vnímá pomáhat jedincům zachovat život v důstojnosti v průběhu posledních stádií života. Svou hlavní činností bychom HOWK mohli zařadit mezi mobilní hospice s možností umístění pacienta do denního stacionáře paliativní péče Heartford House.
16
Srov. RYŠAVÁ M. 2016 Poradenství pro pozůstalé ve státě Kentucky, USA a v České republice (Bakalářská práce), Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta
21
HOWK poskytuje ošetřovatelské služby, podporu a poradenství lidem s životemohrožující nemocí i jejich rodinám. Ošetřovatelská a zdravotní péče je dostupná nepřetržitě 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Tým, který čítá přes 65 placených zaměstnanců a 130 dobrovolníků, se denně stará o více než 100 klientů. (HOWK 2015a) Mezi členy týmu zajišťující péči v HOWK patří sestra – sociální pracovník – pečovatelka - duchovní a doprovázející pozůstalých. Supervize a dohled nad plány péče zajišťuje lékař hospice ve spolupráci s ošetřujícími lékaři pacientů. K některým rodinám se též vysílají dobrovolníci, kteří zajišťují služby osobní asistence nebo např. dohledu v době nepřítomnosti pečujících.
4.2 Pohřební služby – funeral homes Druhou organizací, kterou jsem v USA navštívila, byla Glenn Family Services17, což je pohřební dům nabízející služby v městě Owensboro. Tato organizace staví na dlouholeté tradici a je na svém území jednou z největších pohřebních služeb okolních okresů. Tato organizace poskytuje svoji pomoc při plánování pohřbu, dne vizitace, vyzvednutí těla, pohřbení či kremace. Tradice spojené s pohřbíváním jsou velmi odlišné od vnímání pohřebních rituálů v České republice. Je běžné, že pohřební domy mají vybavené místnosti, které slouží pro rodinu zesnulého a jeho příbuzné v průběhu dne vizitace. Visitation day18 je dnem, kdy se v tomto domě sejde celá truchlící rodina kolem zesnulého. Je to prostor k poslednímu rozloučení, ale také k vzájemné podpoře členů rodiny, kteří by jinak zůstali sami. V tento den se mají možnost přijít rozloučit i přátelé a známí. Podporu, kterou pohřební služby nabízí rodinám, má na starosti tým, který vede pohřební koordinátor a poradce pro pozůstalé. Poradce pak nabízí velkou škálu aktivit, které se zaměřují na dlouhodobou pomoc lidem postiženým ztrátou. Ty jsou svým zaměřením i vedením velmi podobné aktivitám, které se pro pozůstalé nabízí u nás. Jsou to například svépomocné skupiny, organizované výlety (jako prevence sociálního odloučení pozůstalých ze společenského života) nebo různá vzpomínková setkání. Velmi zajímavá je předvánoční aktivita, kdy na velké vánoční stromy umístěné ve vestibulu
17
18
Glenn Family Services [on-line]. „About us - Our Heritage“ Aktualizace neuvedeno. Dostupné z: http://glennfuneralhome.com/about/ourheritage/ [cit. 27. 2. 2016] Deathwise.org [on-line]. „Plan a funeral of a memorial service - Visitation and Viewing“ Aktualizace: 2013. Dostupné z: https://www.deathwise.org/how-we-help/plan-funeral-or-memorialservices/visitation-and-viewing/ [cit. 18. 4. 2016]
22
budovy mají příbuzní možnost zavěsit jméno zesnulého. Před Vánoci se na nich pravidelně objeví přes 200 jmen.
4.3 Cesta domů 19 Organizací, která poskytuje péči srovnatelnou s HOWK je v České republice Cesta domů. Tato organizace je zapsaným ústavem, který vznikl v roce 2001 jako občanské sdružení usilující o zásadní zlepšení péče o nevyléčitelně nemocné, umírající a jejich rodiny v České republice. Svou službu poskytuje na území města Prahy. Ve své hlavní činnosti se zaměřuje na dvě následující oblasti.
Domácí hospic Tento typ odborné paliativní péče je určen pro lidi, kteří závěr života chtějí strávit
ve svém přirozeném prostředí a pro ty, kteří o ně pečují. Cesta domů své služby poskytuje zejména pacientům v pokročilých a konečných stadiích nevyléčitelných nemocí. Nemocnému a jeho pečujícím je zdravotní tým hospice k dispozici 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Jejich hlavním cílem je umožnit těžce nemocným pacientům, aby strávili závěr života v rodinném kruhu, zachovali si svoji důstojnost a měli přístup k co nejkvalitnějším službám. Zároveň podporují jejich blízké v každodenní péči. V péči hospice je zpravidla vždy kolem 20 pacientů, ročně poskytuje služby zhruba 190 pacientům a jejich rodinám. Doba péče o jednoho pacienta se průměrně pohybuje okolo čtyř týdnů.
Doprovázení nabízené pečujícím i pozůstalým Další službou, kterou tato organizace nabízí rodinám a pečujícím, je poradenská
činnost a poradna20, která slouží jako pomoc pro ty, kteří hledají informace, kontakty, podporu a doprovázení v péči o nevyléčitelně nemocné a umírající. V této poradně je také poskytováno poradenství pro pozůstalé. Péči v ní zajišťuje podpůrný tým, který nabízí možnost telefonického nebo osobního poradenství, doprovázení či konzultace. Program, který je nabízen zejména pozůstalým je pojmenován Klub Podvečer 21. V rámci něj je nabízena pomoc lidem, kterým v nedávné době zemřel jejich blízký a uvítali by pomoc, 19
20
21
Cesta domů [on-line]. „O nás“ Aktualizace: 25. 4. 2016 Dostupné z: http://www.cestadomu.cz/cz/cestadomu-o-s.html [cit. 20. 2. 2016] Cesta domů [on-line]. „Poradna“ Aktualizace: 25. 4. 2016 Dostupné z: http://www.cestadomu.cz/poradna.html [cit. 20. 2. 2016] Cesta domů [on-line]. „Pro pozůstalé“ Aktualizace: 25. 4. 2016 Dostupné z: http://www.cestadomu.cz/cz/pro-pozustale.html [cit. 20. 2. 2016]
23
radu či prosté sdílení. Setkání svým zaměřením patří mezi svépomocné skupiny. V nich mají lidé vyrovnávající se se ztrátou svého blízkého možnost se podělit o své pocity a prožitky s těmi, kteří mají podobnou zkušenost. Je to příležitost ke sdílení starostí i radostí, vzájemného obohacení a povzbuzení.
4.4 Poradna Hořec Jako příklad poradenské činnosti zaměřené na doprovázení pozůstalých chci uvést Poradnu Hořec, která vznikla v loňském roce. Podobné poradny zatím v ČR najdeme pouze při hospicích. Fakultní nemocnice Olomouc je prvním zdravotnickým zařízením, která ve spolupráci s Arcibiskupstvím olomouckým takovou službu poskytuje. 22 Byla otevřena pro lidi, kteří v souvislosti s nemocí nebo ztrátou blízkého prožívají náročnou životní situaci a potřebují v ní pomoci, podpořit a doprovázet. Poradci z Poradny Hořec jsou nemocniční kaplani, kteří mají zkoušky profesní kvalifikace Poradce pro pozůstalé a zpravidla také výcvik v krizové intervenci nebo psychologické první pomoci. (Kolesárová 2015, s. 5) Poradna ale není určena pouze pro pacienty nemocnice a jejich rodiny, ale i dalším zájemcům z řad veřejnosti, pečujícím o těžce nemocného a umírajícího člověka a příbuzným po úmrtí blízké osoby.
22
Poradna Hořec [on-line] „Kdo jsme a co děláme“ Aktualizace: 22. 4. 2016 Dostupné dne 20. 2. 2016 z http://www.poradna-horec.cz/clanky/kdo-jsme-a -co-delame.html [cit. 17. 3. 2016]
24
PRAKTICKÁ ČÁST 5 METODOLOGIE VÝZKUMU Ve výzkumné části této práce budu nejprve definovat základní problém a otázku, které jsem si pro svoji práci zvolila jako výchozí. Dále popíšu metodu sběru dat a popis výzkumného souboru. Následně budu rozebírat vybraná kritéria srovnání, podle kterých potom provedu základní analýzu. Na závěr k nim připojím diskuzi nad výsledky.
5.1 Formulace výzkumného problému Při základním mapování hospicové tématiky před odjezdem na svou zahraniční praxi do organizace Hospice of Western Kentucky v USA jsem narazila na jednu ze základních myšlenek paliativní péče. Ta totiž nabízí péči o rodinu umírajícího již v průběhu jeho posledních dní a doprovází rodinné příslušníky i v období truchlení. Doprovázení se většinou nabízí formou přímého oslovení rodiny a zahájení intervence, nebo nabídkou specializované hospicové poradny. Tyto služby jsou ale v naší republice nabízeny zejména příbuzným, o které daná služba pečovala v posledních dnech a ne široké veřejnosti. Z toho důvodu je pro mnoho lidí poměrně neznámá. To byl jeden ze základních
důvodů, proč jsem rozhodla zaměřit své práce na problematiku doprovázení pozůstalých a provést kvalitativní výzkum, který by ukázal základní rozdíly mezi pojetích péče o pozůstalé v českém a americkém prostředí. V průběhu mapování jednotlivých oblastí jsem zjistila, že se ukotvení této profese v obou zemích neliší ve vnímání této služby poradci, ale liší se spíše nastavením jednotlivých služeb. Kvalitativní výzkum jsem tedy zaměřila na celkový popis poradenství pro pozůstalé na základě výpovědí respondentů obou zemí. V návaznosti na něj jsem se tuto druhou práci rozhodla zaměřit na samotné srovnání rozdílných oblastí mezi jednotlivými organizacemi. Jako hlavní výzkumný problém jsem se tedy zvolila analyzovat pomocí komparace rozdílné oblasti mezi organizacemi ve státě Kentucky, USA a v České republice na příkladu vybraných zařízení obou zemí.
5.2 Metodologie komparace Metodou, kterou jsem pro tuto práci zvolila je komparace. Podle Šanderové (2009, s. 70) je jejím cílem podat zprávu o průběhu a výsledcích porovnávání dvou nebo 25
více textů, pojetí nebo přístupů k určitému problému. Mohli bychom říci, že je možné srovnávat cokoliv, pokud nalezneme společná kritéria a úhly pohledu, kterými bychom se mohli na daný předmět dívat. Tuto metodu jsem pro práci zvolila zejména z toho důvodu, že jsem na základě provedeného kvalitativního výzkumu vnímala oblast, ve kterých se dané organizace při poskytování poradenství pro pozůstalé setkávají i rozcházejí. Služby mají velmi podobná východiska pro práci s pozůstalými. Přesto jsem vnímala jako důležité zachytit rozdíly, které se mezi jednotlivými organizacemi objevily. Díky jejich srovnání a následné analýze budu moct doplnit výsledky kvalitativního výzkumu o tyto závěry.
5.3 Popis výzkumného souboru V mém případě se jedná o srovnání zařízení, která se nacházejí na území ČR a Kentucky, USA, ve kterých pracuje poradce pro pozůstalé jako člen pomáhajícího týmu. Tato profese se nevyskytuje pouze v hospicových zařízeních, ale i ve specializovaných poradnách pro pozůstalé vznikající samostatně nebo při nemocnicích. Poradce se také v některých zařízeních stal součástí týmu zajišťující pohřební služby. Proto jsem zvolila jako
kritérium výběru výzkumného souboru organizace, které poskytují doprovázení poradenství na území obou států. Podařilo se mi oslovit zařízení v USA, ke kterým jsem následně hledala podobně zaměřenou službu v České republice. Měla jsem možnost dozvědět se více o dvou hospicových zařízeních a jejich službě nabízené pozůstalým (USA, ČR), jedné pohřební službě (USA) a Poradně pro pozůstalé při zdravotnickém zařízení (ČR). Základní charakteristiku jednotlivých zařízení jsem zařadila již do teoretického vymezení daného tématu do 4. kapitoly.
5.4 Metoda sběru dat Komparativní výzkum svým zaměřením patří mezi teoretické práce, proto jsem pro účely této práce shromažďovala co nejvíce různých materiálů, dokumentů a publikací, které by odpovídaly zvolenému tématu. Velkým zdrojem, kterého jsem zejména při popisu organizace HOWK hojně využívala, byl manuál dobrovolníka vytvořený pro školení zájemců o tuto službu, jehož jsem se v průběhu praxe mohla zúčastnit. Dále jsem čerpala z dokumentů, které pro mě vytvořila poradkyně pro pozůstalé v Glenn´ s. Poradenství pro pozůstalé je tématem, které v současné době patří mezi diskutované. Přesto jsem kvůli teoretickému vymezení jednotlivých oblastí musela 26
hledat v zahraničních zdrojích. Sběru dat tedy předcházelo dlouhodobé studium různých výzkumů z oblasti práce se zármutkem a truchlícími z celého světa. Bohužel využitelná byla pro tuto práci pouze hrstka z nich. Jak jsem již zmiňovala, velkým zdrojem dat pro mě byly závěry provedeného kvalitativního výzkumu a výpovědi jednotlivých odborníků na doprovázení. Jejich výpovědí používám zejména k dovysvětlení daného problému. V některých případech se jedná o výpovědi, které v bakalářské práci uvedeny nebyly. Uvádím je v této práci zejména z důvodu, že odpovídají na otázky vztahující se k problematice, která ve výzkumu zpracována nebyla. Popis průběhu výzkumu a jednotlivých respondentů jsem zařadila do příloh. V případě respondentky B se jedná o autorizovaný rozhovor s paní Jindřiškou Prokopovou, která svolila, abych výpovědi uváděla jejím jménem.
5.5 Kritéria srovnání V průběhu zpracovávání výzkumu jsem na základě rozhovorů s odborníky na doprovázení pozůstalých v obou zemích zjistila, že rozdíly mezi poskytovaným poradenstvím vycházejí především z odlišného kulturního zázemí. Tato oblast patří mezi velmi důležité kritérium, které musí poradce pro pozůstalé zohlednit při nastavování intervence. Před samotným příchodem do dané komunity by měl poradce co nejlépe porozumět kulturnímu zázemí daného regionu, tradicím a zvykům, které se pojí např. s pohřbíváním, s obdobím truchlení… Pochopení dané kultury může významným způsobem podpořit otevřenost klientů vůči poradci nebo jejich motivaci spolupracovat. Doprovázející se zároveň může vyhnout různým neshodám plynoucích ze špatně nastavené intervence. Pro účely mé práce je však velmi obtížné se zaměřit na samotné srovnání práce poradců s kulturou, protože to předpokládá zapojení velkého množství respondentů na daném území. Ve svém zkoumání jsem měla možnost pozorovat činnost doprovázejících pouze v několika zařízeních, a proto tento popis nemůžu generalizovat na kulturní zázemí celého státu. Přesto se snažím popsat oblasti, ve kterých se objevuje nejvíce rozdílů a které se ukázaly jako důležité aspekty práce s pozůstalými v zařízeních, se kterými jsem měla možnost navázat spolupráci. Prvním z kritérií, které jsem tedy pro tuto práci zvolila je chvíle, kdy se poradce pro pozůstalé poprvé setkává s truchlící rodinou. Tento první kontakt se odehrává různě a to podle nastavení zařízení nebo typu služby, na základě kterého se potom pracovník s rodinou setkává v instituci či v přirozeném prostředí rodin, v průběhu péče 27
o umírajícího nebo po jeho úmrtí. Od prvního kontaktu s klientem se dále odvíjí celá intervence, doba poskytovaného doprovázení i nastavení služby. Tuto oblast jsem si zvolila zejména proto, že z výzkumu vyplynulo, že je velmi přínosné propojení péče před smrtí (kterou většinou poskytují duchovní poradci) a po ní, kdy poradce pro pozůstalé staví celou intervenci již na základech vzniklého vztahu. Další z oblastí pro srovnání je postavení profese Poradce pro pozůstalých jako člena interdisciplinárního týmu. Toto kritérium jsem vybrala proto, že je v zařízeních na území České republiky poradenství pro pozůstalé většinou součástí jiné profese (sociálního pracovníka, nemocničního kaplana či psychosociálního poradce) a není samostatné, jako v zařízeních se kterými jsem měla možnost spolupracovat v USA. Jako třetí oblast pro srovnání jsem zvolila provázání se službou duchovních poradců, tedy nemocničních kaplanů, kteří doprovází umírající a jejich rodiny ve spirituální oblasti. Také si kladu otázku, jakým způsobem je zajištěna oblast spirituality v zařízeních a do jaké míry je služba poradce pro pozůstalé nezbytná v zařízeních, ve kterých působí duchovní doprovázející. Jako čtvrté kritérium srovnání jsem zvolila nabízené služby pozůstalým v rámci pohřebních služeb ve státě Kentucky a v České republice. V této oblasti se budu zaměřovat na fungování pohřebních služeb a na jejich práci se zármutkem pozůstalých. Tuto oblast jsem pro srovnání vybrala zejména z toho důvodu, že v americkém prostředí je doprovázení pozůstalých její běžnou součástí. V České republice tomu tak většinou není.
28
6 ANALÝZA DAT – SROVNÁNÍ ZÁKLADNÍCH KRITÉRIÍ V následujících bodech budu tato vybraná kritéria srovnávat se zaměřením na zařízení poradenství v Kentucky a v České republice. Každý bod budu nejprve popisovat z teoretického hlediska, na které navážu popisem dané skutečnosti z amerického a českého prostředí. Na konci této kapitoly budu reflektovat jednotlivé body a budu se snažit ukázat na největší odlišnosti praxe mezi těmito zeměmi.
6.1.1 Kdy se pracovník poprvé setkává s pozůstalým? Klientem poradenství pro pozůstalé se podle Špatenkové (2013, s. 81) může stát člověk ještě dávno před tím, než se pozůstalým opravdu stane. Zároveň může do zařízení, které poskytuje tento typ poradenství přijít dlouhou dobu po tom, co se jím stal. Doprovázení tedy může probíhat ještě před samotnou ztrátou, po ní nebo kdykoliv v období zármutku truchlícího, který se rozhodne vyhledat pomoc. Z provedeného kvalitativního výzkumu vyplynulo 23, že si poradci uvědomují velký přínos kontaktu s pozůstalou rodinou, pokud se s ní seznámili již v době života jejich blízkého. V některých případech do tohoto kontaktu vstupují jako pracovníci jiné profese (sociální pracovník, nemocniční kaplan nebo psychosociální poradce). V organizaci Hospice of Western Kentucky poradce pro pozůstalé nabízí zejména doprovázení rodinám po smrti pacienta. Služby, které poskytují podporu pozůstalým v období truchlení, jsou přirozenou součástí hospicového programu. Sociální pracovník a duchovní poradce v něm plní roli asistentů, poradců i doprovázejících, kteří pomáhají rodinám v průběhu poskytování péče hospicovým týmem. (HOWK 2015c, s. 4) Z každého setkání se vede velmi podrobná dokumentace odpovídající i na otázky vypořádávání se se smutkem a budoucí ztrátou. Tyto záznamy jsou pak na síti dostupné celému interdisciplinárnímu týmu. Poradce pro pozůstalé v této organizaci nabízí doprovázení obdobím, které většinou následuje až po smrti pacienta. Do kontaktu s rodinou se dostává třemi základními způsoby. V prvním případě je osloven sociálním pracovníkem nebo duchovním poradcem, kteří do jeho služeb svěří doprovázeného klienta. Druhý způsob je ten, že ho rodiny sami vyhledají na základě svého zájmu o pomoc v tomto těžkém období. Nejčastěji však poradce přichází do kontaktu s rodinou 23
Srov. RYŠAVÁ M. 2016 Poradenství pro pozůstalé ve státě Kentucky, USA a v České republice (Bakalářská práce), Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta str. 62
29
v průběhu jejich pobytu v Heartford house, což je lůžkové oddělení pro pacienty hospice, kteří potřebují specializovanou péči a správné nastavení medikace (zejména v posledních dnech života, kdy je bolest neúměrná a je třeba ji dostat pod kontrolu). V tomto zařízení má svou pracovnu také poradce pro pozůstalé, který v průběhu pobytu pacienta pravidelně navštěvuje a doprovází rodinné příslušníky. Na tyto návštěvy pak navazují samotná poradenství. Po smrti pacienta většinou poradce volá (pokud se s ním již nesetkal) nejbližšímu rodinnému příslušníkovi a ptá se, jak rodina zvládá toto období zármutku a nabízí své doprovázení. Svým způsobem tak osloví rodiny všech pacientů. Přesto z důvodu omezené kapacity již není schopen se zúčastnit všech jednotlivých případů. Poradenství pro pozůstalé v HOWK poskytuje pouze on, proto nemůže být součástí všech 90 poskytovaných péčí. V pohřební službě Glenn Family Services přichází poradce pro pozůstalé do kontaktu s rodinou primárně po smrti jejich blízkého v průběhu tzv. visitation day, který jsem popisovala již v kapitole 4.2. Pracovník je v průběhu celého tohoto dne přítomen v pohřebním domě a v kontaktu s rodinou, která zde tento den tráví. V průběhu tohoto setkání nabídne pozůstalým další doprovázení a možnost se kdykoliv objednat na individuální setkání (podle výpovědi respondentky A). Zařízení, která jsem navštívila v České republice, nabízí poradenství, které je v přímé souvislosti spojeno s výkonem jiné pomáhající profese. V organizaci Cesta domů poradce pro pozůstalé nabízí doprovázení v době péče o nemocného, ale i v období, které po úmrtí následuje. V průběhu péče se jedná o dvojroli psychosociálního poradce a sociálního pracovníka, který přichází do kontaktu s rodinou24. Poradce nabízí podporu ve chvíli pokračování. To v rozhovoru zmiňuje paní Jindřiška Prokopová, psychosociální poradce, která v této organizaci působí i jako poradce pro pozůstalé. „V tuto chvíli, také rodině vysvětlujeme, že pečujeme jak o nemocného, tak i o jeho rodinný systém a podporujeme je, aby tuto situaci zvládli. Pečujeme o ně i po úmrtí, kdy jsme jim určitým způsobem k dispozici. (…) Vytvořili jsme seznam terapeutů, kteří jsou rodině k dispozici a ti zůstávají v rodině poté, co odejde zdravotní sestra – tedy poté, co se s nimi rozloučí. (…) Takže bychom mohli říct, že to není vymezené rolí, ale spíše vztahem, který vzniká už v době péče. Nejsme profesionálními pečujícími o pozůstalé, ale je to něco co můžeme nabídnout, protože je 24
Srov. RYŠAVÁ M. 2016 Poradenství pro pozůstalé ve státě Kentucky, USA a v České republice (Bakalářská práce), Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta, str. 45
30
to součást procesu, kterým rodina prochází.“(Jindřiška Prokopová, respondentka B). Oslovit poradce pro pozůstalé může klient také až po smrti jejich blízkého a v tu chvíli nezáleží na době, která uplynula od tohoto úmrtí. Pro pečující i pro pozůstalé je zde otevřena poradna, o které jsem se již zmiňovala v kapitole 4. 3. V ní jsou nabízena individuální poradenství pro ty, kteří potřebují čas a prostor si otevřeně promluvit o svém zármutku. Zároveň poradci organizují svépomocná setkávání pozůstalých, která jsou otevřena veřejnosti. Poradna Hořec nabízí poradenství pro pozůstalé v přímé návaznosti, propojenosti se službou nemocničních kaplanů. Více se o této propojenosti budu zmiňovat v následujících bodech. V současnou chvíli je však důležité říci, že do prvního kontaktu s rodinou se poradce dostává zejména při doprovázení, které je spojeno se službou nemocničních kaplanů. Poradna je však otevřena i veřejnosti, proto do ní přichází i lidé, kteří se o ní dozvěděli na základě doporučení či prostřednictvím propagačních materiálů, které jsou k dispozici v nemocnici. (Kolesárová 2015, s. 5) Nelze tedy jednoznačně určit, jestli převažuje péče o rodinu pacienta v době jeho života, nebo následná péče. Poradenství pro pozůstalé v americkém prostředí je tedy podle tohoto srovnání více specializováno na péči o truchlící na péči, která následuje po úmrtí pacienta. V českých zařízeních doprovázení může začínat již v období péče o pacienta a jeho rodinu, kdy poradce pro pozůstalé vystupuje v roli poradce nebo zastává některou z dalších rolí. Jako největší rozdíl tedy vnímám samotnou možnost propojení s jiným povoláním pečujícího a podpůrného týmu. V Kentucky se poradenství pro pozůstalé více specializuje pouze na oblast doprovázení po smrti pacienta. V tom vidím velký přínos ten, že pracovník má dostatek prostoru se klientovi věnovat individuálně a nabízet mu dostatek prostoru k tomu, aby se přes období truchlení dostal. Omezení naopak vnímám v tom, že i přes to, že má od ostatních členů dostatek informací o daném případu, s rodinou přichází do kontaktu až po ukončení péče o pacienta a začíná budovat vzájemný vztah teprve tehdy.
6.1.2 Jakou roli hraje poradce v interdisciplinárním týmu? Role doprovázejícího pozůstalých v rámci multiprofesního týmu může být různá. Základním východiskem je to, že péče poskytovaná pozůstalým je považována za 31
základní a nezbytnou součást paliativní péče. (Radbruch a kol. 2010, s. 25). Přesto není definované, jakou formu by tato péče měla mít a jestli ji musí vykonávat pouze kvalifikovaný poradce pro pozůstalé. To vyplývá také ze standardů Medicare, které jsem popisovala v kapitole 2. 2. Podle jednoho z nich (standard č. 418.3) není přesně určeno, že doprovázení pozůstalých musí být poskytováno pouze profesionálem, který se zaměřuje pouze na tuto oblast. V zařízeních často poradenství pro pozůstalé doplňuje nebo navazuje na roli sociálního pracovníka nebo duchovního poradce, kteří doprovází rodiny v období před smrtí pacienta. Do určité míry, jak jsem již zmiňovala v kapitole 3. 3., může podporu pozůstalým poskytovat celý interdisciplinární tým. V organizacích, které jsem si zvolila ke srovnání, se úloha poradce pro pozůstalé liší v několika bodech. Toto kritérium budu záměrně zaměřovat pouze na srovnání hospicových zařízení, ve kterých interdisciplinární tým působí. V Hospice of Western Kentucky je poradenství pro pozůstalé poskytováno doprovázením kvalifikovaného profesionála na pozici Bereavement services coordinator, který je zodpovědný za nabízené odborné poradenství a vedení skupinových setkání. Jeho role spočívá v rámci interdisciplinárním týmu v tom, že společně s ostatními členy pracuje na rozvíjení nebo samotném provedení plánů péče zaměřených na podporu rodin pacientů hospice. Svou pomoc směřuje nejen ke klientům, ale doprovází také personál při jejich vypořádávání se se ztrátou, smutkem, úmrtím. Nabízí jim pravidelné supervize i možnost individuálních konzultací. V týmu plní i roli edukační, kdy zajišťuje pravidelné vzdělávání v otázkách nových trendů práce se zármutkem, zvládání stresových situací atd. (HOWK 2015b) Sociální pracovník a duchovní poradce v HOWK plní roli asistentů, poradců i doprovázejících, kteří pomáhají rodinám v průběhu poskytování péče hospicovým týmem. Na jejich práci pak přímo navazuje služba poradců pro pozůstalé, kteří jsou s nimi v neustálém kontaktu a analyzují způsob zvládání zármutku v rodinách pacientů. V případě, že ho sociální pracovník nebo duchovní poradce přizvou ke spolupráci, může se do kontaktu s příbuznými pacienta dostat ještě před jeho smrtí. Většinou se tak děje v případě, že se u dané rodiny projevují znaky komplikovaných forem truchlení. (HOWK 2015c, s. 4) Paní Jindřiška Prokopová (respondentka B) popisuje postavení poradce pro pozůstalé v interdisciplinárním týmu hospicové organizace Cesta domů jako dvojroli sociálního pracovníka a psychoterapeuta (poradce). Tento pracovník patří do podpůrného
týmu,
který svou
činností doplňuje 32
služby poskytované
týmu
zdravotnického.25 Poradce se do kontaktu s rodinou, jak jsem již popisovala v minulém bodě, dostává ve chvíli sepisování smlouvy a přijímání nemocného do péče. Role poradce pro pozůstalé je tedy v přímé návaznosti na roli doprovázejícího (sociálního pracovníka a psychoterapeuta) v období před smrtí pacienta, což může příznivě ovlivnit prožívání pozůstalých. To zejména proto, že se s pracovníkem již znají nebo že doprovázející znal zesnulého. Interdisciplinární pečující a podpůrný tým tvoří lékař, sestra, psychosociální pracovník a psychoterapeut, dětský terapeut, odlehčovací asistentka a případně dobrovolník, který podle potřeb rodiny k ní může pravidelně docházet. O tom jak to funguje při pravidelných poradách týmu, mluví v rozhovoru paní Jindřiška Prokopová: „Když je porada, tak referuje doktor, referuje sestra, referuje sociální pracovník a terapeut, případně kaplan a kdokoliv další, pokud v té rodině byl. Takto sdílíme informace a příběh se poskládává v celek. A myslím si, že je to něčím nezastupitelná role (pozn. poradce pro pozůstalé) a to neznamená, že by zdravotník neuměl, nebo by neměl být s umírajícím nebo pozůstalým… oni toho hodně zvládnou, ale nemusí… můžou spoustu věcí nechat a neřešit, nebo řešit po svém a vědět, že ještě bude ten člověk nějakým způsobem profesionálně „opečovaný“. (Jindřiška Prokopová – respondentka B) Z toho vyplývá, že poradce určitým způsobem doplňuje oblasti poskytované péče rodinám a truchlícím a zaměřuje se na podporu, která přímo navazuje na službu ostatních členů týmu, kteří podporu nabízí v základním měřítku. Tuto skutečnost jsem již uváděla jako příklad v kapitole 3. 3. Každý z členů multidisciplinárního týmu plní také určitou roli v pomoci nabízené pozůstalým. Poradce pak poskytuje specializované poradenství a doprovázení rodinám, které potřebují následnou kontinuální podporu v období truchlení. Základním rozdílem mezi rolí poradce pro pozůstalé v HOWK a v Cestě domů je tedy propojení poskytované péče s dalšími podpůrnými profesemi. V obou zařízeních je poradce členem interdisciplinárního týmu. Přesto v HOWK se k péči o rodinu pacienta dostává až na základě pozvání sociálního pracovníka nebo duchovního v případě komplikovaných forem zármutku. V Cestě domů plní doprovázející spíše roli doplňující ostatní profese a je více zapojen celé intervence poskytované pacientovi a jeho rodině. Toto postavení vnímám jako výhodné zejména z toho důvodu, že poradenství pro pozůstalé po smrti blízkého člověka je rodině poskytováno na základě již vzniklého
25
Cesta domů. Výroční zpráva o činnosti http://www.cestadomu.cz/cz/dokumenty.html [cit. 18. 4. 2016]
33
2014.
Dostupné
z:
vztahu. Poradce tak má možnost navázat na větší znalosti celého případu a rodinné anamnézy. Zároveň si myslím, že může být pro pozůstalé v některých případech jednodušší se otevřít pracovníkovi, se kterým již mají vytvořený vztah. Možné riziko však v tomto přístupu vnímám v možném velkém vytížení pracovníka poskytujícího poradenskou činnost souběžně s výkonem psychosociální pomoci rodinám hospice. Pokud bychom se tuto praxi snažili aplikovat na poradce v HOWK, bylo by pro jednoho pracovníka velmi obtížné nabízet psychosociální pomoc a poradenství pro pozůstalé všem 90 klientům, o které hospic pečuje.
6.1.3 Propojení se službou duchovních V některých zařízeních se služby poskytované těmito profesemi doplňují a v případě Poradny Hořec přímo prolínají. Kritérium srovnání se tedy bude zaměřovat na vzájemný vztah mezi profesemi poradce pro pozůstalé a nemocničního kaplana. Podle slov nemocničního kaplana P. Tomicze (Bajer 2010, s. 39) není dobře, pokud se duchovní péče ve zdravotnictví vnímá pouze se zaměřením na nemocné. Pečující rodina a příbuzní nemocného si prochází stejně těžkým obdobím a potřebují někoho, kdo se s nimi podělí o jejich bolest z nemoci jejich nejbližšího. Tuto zkušenost má Tomicz především z hospice, kam je často přivezen pacient z nemocnice ve vážném stavu, a to natolik, že již není schopen komunikovat. V tu chvíli potřebuje naši přítomnost a modlitbu. Ale naše pozornost by měla směřovat také k rodině, která je na tom po psychické stránce velmi špatně a potřebuje posílit, povzbudit nebo se vyplakat. Svým způsobem rodina v tu chvíli prožívá ztrátu svého blízkého ještě před jeho smrtí a je dobře, pokud je jim nablízku někdo, kdo jim toto doprovázení je schopen nabídnout. Poradenství a podpora jim může pomoci přijmout situaci a připravit se na odchod umírajícího. Jeden ze zajímavých pohledů na propojení služeb duchovních s poradenstvím pro pozůstalé nabízí Karruseit (dle Špatenková 2014a, s. 143). Popisuje klesající význam náboženství v dnešní společnosti. V jeho důsledku pak podle něj klesá potřeba pacientů vyhledat duchovního, protože nevěří v pomoc nějaké transcendence. Poradenství pro pozůstalé v tomto měřítku přináší určitou možnost sekularizované pomoci duchovního. Nabízí určitý způsob doprovázení, který není přímo navázán na určité náboženství či přímo na spirituální oblast a může tak pomoci lidem, kteří se otázkou transcendentna nechtějí zabývat a vyhýbají se jí. 34
Služba duchovního poradce je v rámci interdisciplinárního týmu Hospice of Western Kentucky velmi důležitá. Jeho hlavním úkolem je nabízet svou službu pacientům a jejich rodinám a pomáhat jim při hledání odpovědí na otázky ve spirituální oblasti. Z rozhovoru s poradcem pro pozůstalé této organizace (respondentem C) vyplynulo, že vnímá mezi profesemi poradce pro pozůstalé a duchovního poradce určitou „šedou zónu“. Podle jeho slov pak záleží především na vedení hospice, jakým způsobem má zajištěnou pomoc ve spirituální oblasti a pomoci pozůstalým. HOWK tuto pomoc zajišťuje týmem specializovaných duchovních poradců, kteří patří do základního týmu péče. Tito doprovázející pak spolupracují s poradcem pro pozůstalé, který s nimi jednotlivé případy probírá a mají možnost ho přizvat ke spolupráci. Mohli bychom tedy zjednodušeně říci, že práce duchovního poradce předchází poradenství pro pozůstalé. Úkolem poradce pro pozůstalé v Glenn´s je poskytovat zároveň pomoc ve spirituální rovině klienta. Podle respondentky A, která plní v organizaci tuto funkci, se nejedná přímo o službu duchovního nebo profesi s ní srovnatelnou. Podpůrný tým v Cestě domů společně nabízí podporu v psychickém, sociálním a spirituálním rozměru - tým pak tvoří kromě sociálního pracovníka, psychoterapeuta také kaplan. Ten zajišťuje podporu pacientů, rodin i také samotného personálu. Přesto v případě této organizace mluvíme o propojení poradenství pro pozůstalé spíše se službou psychosociálních pracovníků. Poradna Hořec nabízí poradenství pro pozůstalé v přímé návaznosti a v propojenosti se službou nemocničních kaplanů. „Mají zkoušku profesní kvalifikace Poradce pro pozůstalé a zpravidla také výcvik v krizové intervenci nebo psychologické první pomoci.“ (Kolesárová 2015, s. 5) Podle výpovědi respondentky D můžou tyto služby působit odděleně nebo na sebe navazovat. Velký význam toto propojení může mít právě při službě ve zdravotnických zařízeních, ve kterých se poradenství pro pozůstalé většinou neposkytuje. Propojení duchovní služby a podpora rodiny, která sice přichází pouze k lůžku nemocného, může mít velký vliv na prožívání období truchlení. „Řekla bych, že většina kaplanů dokáže být i takovým průvodcem při ztrátě blízkého, poradce pro pozůstalé zase nemusí nutně být nemocniční kaplan, i když tady v nemocnici vlastně zrovna to takto máme. Polovina nemocničních kaplanů, kteří tu teď aktuálně jsou, jsou zároveň i certifikovaní poradci pro pozůstalé. Jsou to vlastně jakoby dvě služby, které
35
můžou působit odděleně a na druhou stranu prostě můžou vlastně jít ruku v ruce a myslím si, že jako dokonce, že je to docela jakoby přínosné i vlastně i pro toho kaplana pokud jaksi má alespoň nějaké základy poradenství pro pozůstalé. Pomůže mu to vlastně při té jeho práci, při jeho rozhovorech, pří práci s těmi umírajícími nebo pozůstalými“ (respondentka D).
Z uvedených popisů jednotlivých služeb vyplývá, že poradenství pro pozůstalé je se službou duchovních nebo nemocničních kaplanů propojeno zejména v obecné rovině – a to tématem, kterého se oba tyto typy doprovázení dotýkají. V HOWK se v případě duchovních poradců jedná především o službu doprovázení pacientů a jejich rodin v období péče. V České republice se služba poradců pro pozůstalé stále z velké části propojuje s výkonem další profese interdisciplinárního, jejíž výběr závisí na nastavení služby. Rozdíly tedy nevyplývají z rozdílného vnímání či postavení poradce pro pozůstalé v hospicových týmech či poskytovaných službách, ale spíše se jedná o organizační prvky daných organizací.
6.1.4 Poradenství pro pozůstalé v pohřebních službách Tuto poslední oblast budu směřovat k poradenství pro pozůstalé, které se poskytuje v pohřebních službách. Srovnávat v tomto případě budu poznatky z českého prostředí, které jsem získala na základě studia literatury, s materiály, které jsem měla možnost získat při denní exkurzi ve službě Glenn´ s. Jedná se především o rozhovor, který jsem vedla s poradkyní pro pozůstalé v této organizaci a písemný popis služby, který pro mě vytvořila. Základní charakteristiku této služby jsem již zmiňovala v kapitole 4. 2. Nyní se tedy budu zaměřovat na postavení poradce pro pozůstalé v Glenn´ s. Tato role je v této organizaci velmi důležitá a to zejména z toho důvodu, že poradce poskytuje, jako jediný pracovník této pohřební služby, psychosociální pomoc a poradenství rodinám v období, které bezprostředně následuje dnu vizitace a pohřbení. Ostatní pracovníci již v dalším kontaktu s rodinou nepokračují. Poradce pro pozůstalé přichází za rodinou v den vizitace, nebo je kontaktuje v období, které následuje po pohřbení zesnulého. Nabízí jim následná individuální či rodinná setkání, z nichž 8 je bezplatných. Tato setkání se odehrávají buď v sídle organizace, nebo v místním zdravotnickém zařízení. Pokud se u klientů objeví příznaky komplikovaného zármutku nebo jiné nepředvídatelné okolnosti, je možné jim doporučit a zprostředkovat návštěvu odborníka na danou oblast (psychologická nebo psychiatrická pomoc…). Mezi další aktivity, které poradce nabízí truchlícím, patří 36
pravidelné svépomocné skupiny. Ty jsou dvojího typu. Jeden typ probíhá pravidelně každý den a další skupiny probíhají s odstupem jednoho měsíce. Jednou měsíčně se také organizují výlety nebo společné aktivity, které jsou brány jako prevence sociálnímu vyloučení pozůstalých a jejich zapojení do zpátky do běžného života. 26 Z rozhovoru s touto pracovnicí (respondentka A) vyplynulo, že poradenství pro pozůstalé v tomto městě patří mezi poměrně nové služby. Proto se povědomí o možnosti této následné pomoci není natolik rozšířené. Zároveň se ale svou roli považuje za nepostradatelnou a ve vztahu k pozůstalým za velmi užitečnou. Tento názor doplňuje popisem rychlého koloběhu služby, kdy každý den mají až tři pohřby a jejich organizátoři po nich již nemají prostor pokračovat v doprovázení rodiny. Role poradce je tedy zejména v následné pomoci v období truchlení. V České republice pracovníci v pohřebních službách figurují především v první fázi zármutku nebo při přípravě pohřbu. Většinou již ale nenabízejí následnou péči o pozůstalé. Jedním z důvodu může být to, že truchlícím přímo připomínají moment ztráty jejich nejbližších. (Špatenková 2013, s. 92) Jedná se především o proces sjednávání
a zajišťování
pohřebních
služeb,
který
v pozůstalých
zanechává
nesmazatelnou stopu. Určitou stopu si ale nesou i samotní aktéři poskytující pohřební služby. (Tománková 2012, s. 47) Podle mého názoru velkou roli v péči o pozůstalé nese jejich informovanost o dostupných možnostech pomoci. K tomuto účelu slouží množství materiálů, které poskytují radu a pomoc při přípravě pohřbu a následně v období zármutku. Jeden z nich – Pohřeb a jeho organizace27 pro ně připravilo Ministerstvo pro místní rozvoj. Tato brožura je nabízena rodinám při úmrtí jejich blízkého, kteří v ní mohou najít základní praktické informace, vysvětlit základní právní i zpravidla psychické následky spojené s úmrtím, pohřbením a uložením ostatků zemřelých, které nemůžeme podceňovat. Rozdíly, které vnímám, vychází zejména z rozdílného vnímání pracovníků pohřebních služeb v americkém prostředí ve srovnání s Českou republikou. Pohřební služby na území města Owensboro (setkala jsem se zejména s nimi) se v místním společenství váží s určitou vážností a postavením, které se s našimi pohřebními ústavy Materiály vytvořené ve službě Glenn Family Services Ministerstvo pro místní rozvoj. Pohřeb a jeho organizace. Dostupné http://www.mmr.cz/getmedia/b9848416-1a46-4462-9164-c6eb97b8b9b5/Pohreb-a-jehoorganizace.pdf?ext=.pdf [posl. akt. 23. 6. 2010] [cit. 14. 4. 2016] 26 27
37
z:
nedají srovnávat. Postavení poradce pro pozůstalé je tedy úzce spojeno se společenským vnímáním služby. Je otázkou, s čím bylo toto negativní vnímání spojené v naší minulosti a jaký je tedy důvod toho, že se poradenství pro pozůstalé, jako služba v pohřebních službách, více nerozvíjí.
38
7 DISKUZE NAD VÝSLEDKY Provedené srovnání se snažilo popsat oblasti základních rozdílů, které vyplynuly z rozhovorů s odborníky na doprovázení v obou zemích. Srovnání bylo provedeno na základě jejich výpovědí a odborné literatury, která se tomuto tématu věnuje. V tomto bodě se budu zamýšlet nad výsledky jednotlivých srovnání a možný přesah, který by tyto výsledky mohly mít, pokud by se aplikovaly do praxe zařízení. Z jednotlivých oblastí vyplynulo, že se poradenství pro pozůstalé na území obou států liší především v samotné organizaci služby. Záleží tedy vždy na vedení organizace, jakým způsobem službu poskytovanou pozůstalým bude mít zorganizovanou a jestli na ni určí odborníka. To je běžnou praxí v zařízeních obou států. Hospicová a paliativní péče v USA je postavena na dlouholeté řadě zkušeností, což by mohl být důvod k tomu, proč je přesně definované místo poradce v interdisciplinárním týmu. V České republice se jedná o poměrně novou a neznámou profesi, která svoje místo v týmech teprve hledá. Organizace, které péči o pozůstalé určitým způsobem zajišťují, ji většinou propojují s výkonem jiné profese. Běžnou praxí je propojení se sociální prací, psychologickou pomocí či duchovním doprovázením. Přesto bych chtěla zdůraznit, že ono propojení sebou nese také určitá pozitiva, které samostatný výkon profese Poradce pro pozůstalé nemůže nabídnout. Mám na mysli propojení doprovázení příbuzných s obdobím před úmrtím pacienta. Z provedeného výzkumu vyplynulo, že pracovníci, kteří se do kontaktu s rodinou dostávají v době péče, mají po smrti pacienta určitou možnost rychleji navázat na již vzniklý vztah. Je tedy na pováženou, do jaké míry je ono propojení v rámci poradenství pro pozůstalé pro danou organizaci přínosem ve srovnání s možným přetížením pracovníků. Profese Poradce pro pozůstalé se v tomto prostředí také váže s určitou úctou, nejvíce si toho můžeme všimnout v pohřebnictví. Pracovník v něm plní významnou funkci a je přijímán rodinami bez ohledu na spojení s negativním vnímáním pohřebních služeb. Podle mého názoru je tato oblast jednou z těch, ve kterých je velmi důležité kulturní nastavení dané země.
39
ZÁVĚR V absolventské práci jsem se zaměřovala na srovnání vybraných kritérií poradenství pro pozůstalé a jejího zařazení do interdisciplinárního týmu v kontextu hospicové tématiky. Ve své práci jsem porovnávala profesi poradců v zařízeních ve městě Owensboro, Kentucky a organizace k nim srovnatelné v České republice. Tento cíl byl podle mého názoru naplněn částečně. Myslím si, že se mi podařilo popsat základní rozdíly, které se mezi organizacemi objevily, přesto byl můj prvotní cíl porovnat poradenství pro pozůstalé na území obou států. To bohužel z nedostatku adekvátních zdrojů vypovídajících o daných oblastech (zejména v Kentucky) nebylo možné. Zároveň jsem toho názoru, že podrobnější zkoumání všech zmíněných organizací, které by vycházelo např. z dlouhodobější praxe, by ukázalo další oblasti, které jsem v průběhu svého kvalitativního výzkumu nebyla schopna zachytit. Tato práce nepopisuje dané téma vyčerpávajícím způsobem, ale snaží se o určitý přínos pro danou tématiku a to tím, že se na poradenství pro pozůstalé dívá optikou dvou rozdílných zemí. Samotná práce tak může být využita pro potřeby poradců pro pozůstalé, ale i pro veřejnost, která chce získat základní povědomí o této problematice. Oblastí k dalšímu zkoumání může být podrobnější pohled na postavení poradce pro pozůstalé v hospicových zařízeních. Další z oblastí, ve které by se mohlo pokročit v tématu dál, je doprovázení pozůstalých ve zdravotnických zařízeních, které se věnuje také otázce oznamování úmrtí či diagnózy lékařem. Přínos této práce pro sociální práci vnímám hlavně v tom, že popisuje postavu a roli poradce pro pozůstalé v zařízeních, ve kterých je sociální pracovník běžným členem interdisciplinárního týmu. Z důvodu, že se tyto dvě profese při práci s pozůstalými vzájemně prolínají nebo doplňují – sociální pracovník je v některých službách pověřen zároveň výkonem poradenství pro pozůstalé, může sociálnímu pracovníkovi tato práce sloužit k hlubšímu pohledu do problematiky.
40
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK NHPCO – National Hospice and Palliative Care Organization WHO – Světová zdravotnická organizace APHPP – Asociace poskytovatelů hospicové a paliativní péče HOWK – Hospice of Western Kentucky EAPC – Evropská asociace paliativní péče
41
SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek č. 1 Zdroje pomoci v situaci truchlení ŠPATENKOVÁ N. 2014. O posledních věcech člověka. Praha: GALÉN, s. 132 Obrázek č. 2 Interdisciplinární tým National Hospice and Palliative Care Organization. NHPCO’s Facts and Figures on Hospice 2015. Dostupné z: http://www.nhpco.org/hospice-statistics-research-pressroom/facts-hospice-and-palliative-care [posl. akt. neuvedeno] [cit. 17. 3. 2016]
42
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Asociace poradců pro pozůstalé „O nás“ Aktualizace: 2016. Dostupné z: http://poradcipro-pozustale.cz/ Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče (APHPP) [on-line]. „O asociaci“ Aktualizace: 9. 7. 2014. Dostupné z: http://asociacehospicu.cz/poslani-asociace/ [cit. 20. 2. 2016] APPHP 2006. Standardy hospicové paliativní péče Praha: Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče BAJER P. 2010. „Každý umírající klade duchovnímu základní otázku: Proč?“ Rozhovor s Václavem Tomiczem, Sociální práce/Sociálna práca. 2: 37-39 BAŠTECKÁ B. 2003 Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál Cesta
domů
[on-line].
„O nás“
Aktualizace:
25.
4.
2016
Dostupné
z:
Dostupné
z:
http://www.cestadomu.cz/cz/cesta-domu-o-s.html [cit. 20. 2. 2016] Cesta
domů
[on-line].
„Poradna“
Aktualizace:
25.
4.
2016
http://www.cestadomu.cz/poradna.html [cit. 20. 2. 2016] Cesta domů [on-line]. „Pro pozůstalé“ Aktualizace: 25. 4. 2016 Dostupné z: http://www.cestadomu.cz/cz/pro-pozustale.html [cit. 20. 2. 2016] Cesta
domů.
Výroční
zpráva
o činnosti
2014.
Dostupné
z:
http://www.cestadomu.cz/cz/dokumenty.html [cit. 18. 4. 2016] CIMRMANNOVÁ A KOL. 2013 Krize a význam pomáhajících prvního kontaktu. Praha: Karolinum Deathwise.org [on-line]. „Plan a funeral of a memorial service - Visitation and Viewing“ Aktualizace: 2013. Dostupné z: https://www.deathwise.org/how-we-help/plan-funeralor-memorial-services/visitation-and-viewing/ [cit. 18. 4. 2016]
43
Deník, Region Střední Morava [on-line]. „Nové kurzy učí lékaře i kaplany, jak pomoci truchlícím“
Aktualizace:
19.
11.
2014
Dostupné
z:
http://www.narodnikvalifikace.cz/Clanky/nove-kurzy-uci-lekare-i -kaplany-jak-pomocitruchlicim [cit. 27. 2. 2016] Domácí hospic DUHA o.p.s. - Sieberová, J. [on-line] „Duchovní služba v domácí hospicové péči…“ Aktualizace: 18. 10. 2010. Dostupné z: http://www.hospichorice.cz/duchovni-sluzba-v -domaci-hospicove-peci/ [cit. 15. 4. 2016] DUŠKOVÁ, I. 2016 „Hospice jsou už ve 12 krajích“, Statistika a my, Měsíčník Českého statistického úřadu“ 1: 25 – 26. E-learning Cesta domů [on-line]. „Kurz pro sociální pracovníky s pozůstalými“
Aktualizace:
25.
4.
2016
- komunikace
Dostupné
z:
http://elearning.cestadomu.cz/komunikace-s -pozustalymi.html [cit. 20. 2. 2016] Glenn Family Services [on-line]. „About us - Our Heritage“ Aktualizace neuvedeno. Dostupné z: http://glennfuneralhome.com/about/ourheritage/ [cit. 27. 2. 2016] HATOKOVÁ A KOL. 2009. Sprevádzanie chorých a zomierajúcich – dobrovoľníctvo v nemocniciach a paliatívnych zariadeniach Bratislava: Don Bosco HOSPICE OF WESTERN KENTUCKY 2015a. Manuál dobrovolníka – Volunteer manual, Owensboro: New Way HOSPICE OF WESTERN KENTUCKY 2015b. Job description – Bereavement services Coordinator, Owensboro: New Way HOSPICE OF WESTERN KENTUCKY 2015c. Patient/Family Orientation for Hospice Care, Owensboro: United Way HOSPICE OF WESTERN KENTUCKY 2015d. Materials for work with bereavement, Owensboro: United Way KALVACH A KOL. 2004. Umírání a paliativní péče v ČR (situace, reflexe, vyhlídky) v rámci projektu Podpora rozvoje paliativní péče v České republice, Praha: Cesta domů KOLESÁROVÁ, V., 2015. „Rozhovor: Naděžda Špatenková“, Moravský senior 11: 5-8 KUBÍČKOVÁ, N. 2001. Zármutek a pomoc pozůstalým, Praha: ISV 44
Ministerstvo práce a sociálních věcí [on-line] „Národní soustava povolání: katalog profesí“
Aktualizace
neuvedeno.
Dostupné
z:
http://katalog.nsp.cz/karta_p .aspx?id_jp=101680&kod_sm1=20 [cit. 27. 2. 2016] Ministerstvo pro místní rozvoj [on-line] „Kvalifikace doprovázení umírajících a pozůstalých“ Aktualizace: 4. 11. 2015. Dostupné z: http://www.mmr.cz/cs/Podporaregionu-a -cestovni-ruch/Pohrebnictvi/Kvalifikace-doprovazeni-umirajicich-a pozustalych [cit. 27. 2. 2016] Ministerstvo
pro
místní
rozvoj.
Pohřeb
a
jeho
organizace.
Dostupné
z:
http://www.mmr.cz/getmedia/b9848416-1a46-4462-9164-c6eb97b8b9b5/Pohreb-ajeho-organizace.pdf?ext=.pdf [posl. akt. 23. 6. 2010] [cit. 14. 4. 2016] National Hospice and Palliative Care Organization. Medicare Hospice Condition of Participation
Bereavement
-
Standard
č.
418.3 Dostupné
z:
http://www.nhpco.org/sites/default/files/public/regulatory/Bereavement_tip_sheet.pdf [posl. akt. neuvedeno] [cit. 17. 3. 2016] National Hospice and Palliative Care Organization. NHPCO’s Facts and Figures on Hospice 2015. Dostupné z: http://www.nhpco.org/hospice-statistics-research-pressroom/facts-hospice-and-palliative-care [posl. akt. neuvedeno] [cit. 17. 3. 2016] PARKERS C., RELFOVÁ M., COULDRICKOVÁ A. 2007 Poradentství pro smrtelně nemocné a pozůstalé, Brno: Společnost pro odbornou literaturu Poradna Hořec [on-line] „Kdo jsme a co děláme“ Aktualizace: 22. 4. 2016 Dostupné dne 20. 2. 2016 z http://www.poradna-horec.cz/clanky/kdo-jsme-a -co-delame.html [cit. 17. 3. 2016] RADBRUCH L., PAYNE S. 2006, Standardy a normy hospicové a paliativní péče v Evropě, Doporučení Evropské asociace pro paliativní péči. Praha: Cesta domů. Redakce Umirani.cz [on-line] „Rozhovor s Kateřinou Bransburg, V domácím prostředí vnímáte všechny niternosti pacienta“ Aktualizace: 22. 3. 2016 Dostupné z: http://www.umirani.cz/clanky/v -domacim-prostredi-vnimate-vsechny-niternostipacienta [cit. 15. 4. 2016]
45
RYŠAVÁ M. 2016 Poradenství pro pozůstalé ve státě Kentucky, USA a v České republice (Bakalářská práce), Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta SILVERMANNOVÁ P. 2007 „Truchlení: změna pojetí“. In: FIRTHOVÁ P., LUFFOVÁ G., OLIVIERE D. (eds.), Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče, Brno: Společnost pro odbornou literaturu, s. 39 - 58 ŠANDEROVÁ, J. 2009 Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách, Praha: SLON 2009 ŠPATENKOVÁ N. 2014a. O posledních věcech člověka. Praha: GALÉN, s. 132 ŠPATENKOVÁ, N. (ed.) 2014b. Poradenství pro pozůstalé – školící materiály ke kurzu v rámci projektu Podpora aktivit mobilní hospicové péče na Zábřežsku, Zábřeh: Charita Zábřeh. ŠPATENKOVÁ, N. 2013. Poradenství pro pozůstalé. Praha: Grada Publishing, ÚLEHLA, A. Umění pomáhat. Praha: Slon 2007 TOMÁNKOVÁ, S. 2012 Pohřební služby jako nedílná součást péče o pozůstalé. (Bakalářská práce) Olomouc: Univerzita Palackého, Filozofická fakulta WORDEN, W. 2009 Grief Counseling and Grief Therapy New York: Springer Publishing Company
46
ANOTACE Cílem této práce je popsat profesi doprovázejícího umírajících v kontextu hospicové tématiky a postavení tohoto pracovníka jako člena interdisciplinárního týmu. Práce je rozdělena do dvou základních celků. První část obsahuje základní teoretické vymezení profese doprovázejícího pozůstalých jako typu formalizované péče o truchlící, a její základní ukotvení v českém a americkém prostředí. V druhé části se věnuji srovnání kritérií na příkladu vybraných organizací obou zemí. Tyto kapitoly zaměřuji na postavení poradce pro pozůstalé v rámci interdisciplinárního týmu, jeho samotnou službu či propojení s ostatními členy. Zároveň se ve srovnání věnuji poradenství pro pozůstalé v pohřebnictví. Na závěr připojuji diskuzi nad výsledky srovnání. Klíčová slova: Poradenství pro pozůstalé, truchlení, sociální opora, hospicové poradny, poradna pro pozůstalé, doprovázení, pohřební služba, hospice, pozůstalí
ABSTRACT This thesis describes the profession of bereavement counselors in the context of hospice care and his role in the interdisciplinary hospice care team. Thesis is divided into two main parts. First one contains basic theoretical description of accompanying as a type of formalized care in Czech and Kentucky environment. Second part is devoted to a comparison of criteria focused on bereavement counseling in selected organization from both of these countries. Simultaneously I compare the role of bereavement counselors in the interdisciplinary hospice teams, his scope of work and interfacing with other helping professionals. The final part of the thesis shows the contemporary situation in funerary practice and focuses on taking care of the bereaved. In the last chapter I consider the results of the comparison and add some ideas to discuss. Key words: Bereavement counseling, grief, social support, hospice counseling, counseling for bereaved, accompaniment, funeral services, hospice, survivors
47
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1 Popis kvalitativního výzkumu a jednotlivých respondentů RYŠAVÁ M. 2016 Poradenství pro pozůstalé ve státě Kentucky, USA a v České republice (Bakalářská práce), Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta
Příloha č. 2 Příklad Bereavement Assessment HOSPICE OF WESTERN KENTUCKY 2015d. Materials for work with bereavement, Owensboro: United Way
Příloha č. 3 Příklad sebeposouzení 1 HOSPICE OF WESTERN KENTUCKY 2015d. Materials for work with bereavement, Owensboro: United Way
Příloha č. 4 Příklad sebeposouzení 2 HOSPICE OF WESTERN KENTUCKY 2015d. Materials for work with bereavement, Owensboro: United Way
48
Příloha č. 1 Popis kvalitativního výzkumu a jednotlivých respondentů Výzkum byl realizován od října do únoru akademického roku 2015/2016. Byl zahájen v průběhu mé praxe v USA za velké podpory pracovníků Hospice of Western Kentucky, kteří mi pomohli s oslovením respondentům a dali mi možnost navštívit i další organizace ve městě Owensboro. V USA jsem měla možnost vést rozhovory s doprovázejícím pozůstalých v hospici, pastoračním poradcem nebo duchovním, dále odborníkem, který svou službu vykonává v rámci pohřebních služeb a jedním pracovníka na pozici duchovního. Druhá část výzkumu již probíhala v České republice, kdy jsem oslovila dvě organizace, které poskytují služby poradenství pro pozůstalé. Podařilo se mi zkontaktovat Centrum pro paliativní léčbu a prostřednictvím PhDr. Martina Loučky PhD jsem se dostala do kontaktu s hospicovou organizací Cesta Domů. Druhou organizací, ve které jsem měla možnost svůj výzkum realizovat, byla Poradna Hořec, která vznikla pod záštitou Fakultní nemocnice Olomouc a Arcibiskupství olomouckého v loňském roce. Celkem jsem vedla rozhovor s pěti pracovníky různých organizací. Velmi si vážím toho, že všichni respondenti ke mně byli otevření a že se mi opravdu snažili poskytnout co nejvíce svých zkušeností, rad i připomínek, které mi byly při zpracování velkou oporou. Svůj první rozhovor – tzv. pilotní jsem vedla s respondentem C panem Calebem, který poskytuje poradenství v mé „domovské“ organizaci HOWK. S tímto pracovníkem jsem měla možnost mluvit častěji a dokonce s ním jít na návštěvu do jedné rodiny. Rozhovor, který jsem posléze natočila, byl tedy shrnutím menších rozhovorů, které jsme vedli v průběhu mé praxe. Bylo velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem poskytuje intervence, jak postupuje a na čem staví. Tento pracovník doprovází pozůstalé v této organizaci již dva roky. V rámci tohoto rozhovoru jsem zkoušela, jestli budou mnou zvolené okruhy pro tento výzkum vhodné a zda mohou přispět k dosažení cílů mého výzkumu. Zároveň jsem se zaměřovala na způsob kladení otázek. Největší obavy jsem měla obavy z okruhu osobní zkušenosti, ve které jsem chtěla, aby se respondenti více otevřeli a sdíleli se mnou zkušenosti, které mají jak v roli doprovázejícího, nebo doprovázeného. Díky odpovědi tohoto pracovníka jsem ale zjistila, že otázka na tuto oblast, pokud je položena jako otevřená s možností vyjádřit se, problematickou být nemusí. Z toho důvodu jsem se rozhodla téma z výzkumu nevypouštět. 49
Druhým respondentem byl pracovník, pan Mark, který zastává v hospici službu pastoračního asistenta – spiritual coordinator. Pan Mark mi nabídnul rozhovor z vlastní iniciativy, protože se o mém výzkumu dozvěděl od svých kolegů, že provádím výzkum. Jelikož jako pastorační asistent spolupracuje velmi úzce s poradcem pro pozůstalé, jeho nabídku jsem přijala. Spolu tvoří tým, který se stará o duchovní a psychickou podporu klientů a to tak, že pracují souběžně nebo na sebe přímo navazují. Většinou záleží na rozhodnutí ošetřující sestry, koho k rodině zavolá. Bylo tedy pro mě velkou příležitostí se o profesi Poradce pro pozůstalé dozvědět i z trošku jiného úhlu pohledu. Mark byl otevřený všem mým otázkám, a dával zpětnou vazbu k průběhu celého rozhovoru. Na základě jeho připomínky jsem pak měnila některé z otázek. Zároveň mi pomohl pochopit fungování celého interdisciplinárního týmu a jeho spolupráce. Velkou příležitostí pro mě byla návštěva pohřební služby, do které jsem se dostala na jednodenní exkurzi. V ní jsem měla možnost dotazovat se psychosociální pracovnice – respondentka A. Zastává post koordinátorky velké řady programů zaměřených na pomoc a podporu pozůstalých – od pravidelných svépomocných skupin, přes výlety do okolí (forma aktivity podporující začlenění nazpět do společnosti, prevence sociální izolace osob) až po osobní doprovázení. Tato respondentka mi zároveň doporučila řadu materiálů zaměřených na samotnou intervenci s pozůstalými, které jsou pro mě v současné chvíli významným zdrojem. Po návratu do České republiky jsem měla možnost vést svůj další rozhovor s respondentkou D, poradkyní pro pozůstalé z Poradny Hořec ve Fakultní nemocnici Olomouc. Tato respondentka doprovází nemocné i jako nemocniční kaplanka. Díky návštěvě tohoto zařízení jsem částečně poznala, jakým způsobem funguje doprovázení pozůstalých v našem kraji. Rozhovor jsem vedla dvakrát. Při prvním setkání mi vysvětlovala fungování poradny a dávala mi cenné připomínky a rady jak dál pokračovat v mém výzkumu. Na další setkání jsem se s ní domlouvala zejména kvůli samotnému rozhovoru. Jsem velmi vděčná za ochotu, se kterou se mi věnovala, i její podporu a pomoc. Je pro mě velkou ctí, že také má poslední respondentka souhlasila s účastí na mém výzkumu. Prostřednictvím pana PhDr. Martina Loučky PhD., ředitele Centra pro paliativní péči, kterého jsem oslovila s prosbou o odbornou konzultaci, se mi podařilo vést rozhovor s paní Jindřiškou Prokopovou, psychosociální pracovnicí hospicové 50
organizace Cesta domů – respondentka B. Tato pracovnice je zároveň jedna ze dvou Poradců pro pozůstalé, kteří v této službě poskytují doprovázení. Jsem velmi vděčná za její čas a ochotu i za autorizaci rozhovoru a svolení s citací jejím jménem. Díky tomuto rozhovoru jsem měla možnost poznat fungování hospicové poradny pro pozůstalé. Mnohem více jsem si uvědomila důležitost provázanosti doprovázení rodin před a po smrti jejich blízkého.
51
Příloha č. 2 Příklad Bereavement Assessment
52
Příloha č. 3 Příklad sebeposouzení 1
53
Příloha č. 3 Příklad sebeposouzení 2
54
