CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Jak vnímají senioři umístění v sociálním zařízení důležitost rodinných vazeb
Radka Kachramanová Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Valouchová, Ph.D.
Olomouc 2014
Prohlášení:
„Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“
Datum: ………………
Podpis: ……………………
Poděkování: Touto cestou chci poděkovat vedoucí práce Mgr. Pavlíně Valouchové, Ph.D. za poskytnutí prostoru vlastní tvorbě, flexibilitu a ochotu. Také ředitelce Domova pro seniory Soběsuky PhDr. Věře Palacké za vstřícnost. V neposlední řadě mé matce a celé rodině za důvěru ve mě vloţenou.
OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................... 5 1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA .............................................................................. 7 1.1 SENIOŘI .................................................................................................................. 7 1.1.1 Přechod do zařízení ........................................................................................ 9 1.1.2 Pocit osamocení............................................................................................ 11 1.2 RODINA ................................................................................................................ 13 1.2.1 Vztahy s jinými ............................................................................................ 14 1.2.2 Odvrácená tvář návštěv ................................................................................ 15 1.2.3 Doporučení seniorům ................................................................................... 16 2 METODOLOGIE VÝZKUMU............................................................................... 18 2.1 STANOVENÍ CÍLE VÝZKUMU.................................................................................. 18 2.2 POPIS METODY...................................................................................................... 19 2.3 VÝBĚR RESPONDENTŮ .......................................................................................... 19 2.4 METODA ZPRACOVÁNÍ KVALITATIVNÍCH DAT ...................................................... 21 2.5 ÚSKALÍ MÉHO VÝZKUMU ...................................................................................... 21 3 INTERPRETACE .................................................................................................... 23 3.1 VNÍMÁNÍ DŮLEŢITOSTI ......................................................................................... 23 3.2 NÁVŠTĚVY VS. SOUKROMÍ .................................................................................... 25 3.3 ČETNOST NÁVŠTĚV............................................................................................... 26 3.4 DRUH NÁVŠTĚV .................................................................................................... 27 3.5 BARIÉRY DOMOVA ............................................................................................... 28 4 DISKUSE .................................................................................................................. 30 ZÁVĚR................................................................................................................................ 32 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................................. 34 KNIŢNÍ ZDROJE:................................................................................................................ 34 ODBORNÉ ČLÁNKY A KONFERENCE: ................................................................................. 35 JINÉ:………. .................................................................................................................... 35 ELEKTRONICKÉ ZDROJE: .................................................................................................. 35 Anotace .................................................................................................... 36 Annotation ................................................................................................ 36
ÚVOD Tato absolventská práce se zabývá otázkou, jak vnímají senioři důleţitost rodinných vazeb. Práce zkoumá pohled na tuto problematiku očima seniorů ubytovaných v sociálním zařízení v porovnání s těmi, kteří ţijí sami ve svém domácím prostředí. Senioři jsou nejpočetnější cílovou skupinou, kterou se současná sociální práce zabývá. I to je důvodem trvale se zvyšujícího počtu zařízení pečujících o tuto část populace. S rostoucí nabídkou se zvyšují i nároky na kvalitu sluţeb poskytovaných v těchto zařízeních. Domovy pro seniory se čím dál častěji zaměřují na modernizaci zařízení a dodrţování standardů kvality sociálních sluţeb. Od materiálního zabezpečení postupně přechází k uspokojování vyšších potřeb klienta. S nimi souvisí psychická pohoda, která je velmi často ovlivněná vztahy, které má senior se svou rodinou. Ta je nejpřirozenějším a často nejdůleţitějším zázemím v ţivotě jedince. I to je důvod, proč by domovy pro seniory měly podporovat pravidelný kontakt rodinných příslušníků s klientem. Jeho pozitivní vliv na psychický, potaţmo fyzický stav klienta je nesporný. Cílem této práce je odhalit, jaký význam přikládají senioři, kteří jsou klienty Domova pro seniory Soběsuky a ti, kteří ţijí ve svém domácím prostředí, návštěvám rodinných příslušníků a jak se jejich pohled na danou problematiku liší. Pro zpracování tohoto tématu jsem dále zkoumala, jak často se senioři se svými blízkými setkávají a jak tuto četnost vnímají. Taktéţ pro mě bylo důleţité zjistit náplň návštěv a druh kontaktu. Zkoumala jsem rovněţ bariéry, které seniorům brání v častějším setkávání se svými blízkými a moţnosti Domova tyto bariéry eliminovat. Téma jsem si vybrala, jelikoţ se seniory pracuji jako dobrovolník poměrně dlouho a v péči o ně bych chtěla pokračovat i nadále. Při zpracovávání své bakalářské práce, která se zabývala hodnocením kvality sluţeb domova pro seniory pohledem klientů, jsem zjistila, ţe právě problematika návštěv rodiny a přátel je poměrně palčivá a ţe by se po řádném zkoumání mohlo pomoci domovům pro seniory tento jev pochopit a pracovat na zlepšení dané situace. Chtěla jsem tedy provést výzkum, který by byl přínosný nejen mně, ale především zařízením o seniory pečujícím. Ty se různými způsoby snaţí klientům zajistit klidný a spokojený ţivot, ale rodinné prostředí nejsou schopny nikdy plně nahradit. I proto by se měly snaţit podporovat kontakt seniora s rodinou.
5
Práce se skládá ze dvou částí – teoretické a empirické. V teoretické části se věnuji přiblíţení problematiky, o které absolventská práce pojednává. Jedná se především o popis seniorské populace, rodinného systému a jejich vzájemného vztahu a působení. Teoretické vymezení nám pomůţe ke snadnějšímu pochopení výsledků výzkumu. Ty jsou interpretovány v rámci části empirické. Výsledky této práce a především její výzkumné části budou slouţit domovům pro seniory a jiným zařízením, které se specializují na péči o staré lidi. Konkrétně je určena pro Domov pro seniory Soběsuky, kde tento problém vyvstal při výzkumném šetření pro bakalářskou práci.
6
1
TEORETICKÁ VÝCHODISKA
1.1 Senioři Pro popis této populace se pouţívá různých označení. Nejvhodnějším je pravděpodobně senior. Setkáváme se ale i s dalšími názvy jako jsou starý člověk, člověk přestárlý či letitý. O vhodnosti či nevhodnosti jednotlivých označení by se dalo dalekosáhle debatovat. Pro tuto práci však není volba konkrétního slova podstatná. (Šipr, 1997, s. 10) Staří lidé jsou od nepaměti součástí lidské společnosti. Ať uţ byli v historii obdivováni či zatracováni, vţdy s nimi muselo být počítáno. Nejinak je tomu i dnes. Populace stárne závratnou rychlostí a starých lidí kaţdým rokem přibývá. Svobodová (2010, s. 186) v tomto ohledu píše o jakémsi „trendu“ postihující vyspělé státy. Stárnutí populace se stalo jednou z nejdiskutovanějších otázek posledních desítek let (Akční plán, 2013, s. 3). Jedná se o globální problém, s kterým se pojí postupné zvyšování nároků na zdravotní a sociální péči, na který není řada států připravená. Problémem je v tomto ohledu také závratná rychlost zvyšujícího se počtu seniorů. Pro ilustraci uveďme prognózu, které uvádí, ţe Česká republika bude v roce 2050 šestou zemí s nejvyšším počtem lidí nad 65 let (Moţný, 2006, s. 271). Ţe se nejedná pouze o záleţitost posledních pár let, dokazuje také citace z roku 1997, která pasuje i na dění aktuální. „Starých lidí přitom přibývá, jejich problémy je třeba studovat.“ (Šipr, 1997, s. 9) Podobně se o dva roky později vyjadřuje i Stuart-Hamilton, který dodává, ţe stárnutí je záleţitostí většiny, jejíţ podíl se v budoucnu bude zvyšovat. (Stuart-Hamilton, 1999, s. 16) Nejprve je třeba si ujasnit, kdo to ti staří lidé a senioři vlastně jsou. Definování těchto pojmů není jednoduché a neexistuje jediná všeobjímající formulace. Jedná se o vliv spousty vnitřních i vnějších faktorů. (Hovorka, 1975, s. 36). Pichaud a Thareauová popisují staré lidi jako ty, kteří zkrátka ţijí v určitém společenství déle neţ ostatní (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 25). Stáří popisuje Tomeš (2010, s. 227) jako přirozené, poslední období lidského ţivota, kdy se pozvolna omezují funkce organismu. Je třeba dodat, ţe tato omezení přicházejí u kaţdého člověka v jinou dobu a jinak rychle. Staří lidé nejsou homogenní 7
skupinou. Rozdíly v duševní a fyzické vitalitě jsou markantní. Na tuto definici navazuje Haškovcová (2010, s. 20), která tvrdí, ţe stařecký věk je typický omezením a poškozením fyzických a psychických, které je oproti předešlým letům výraznější. Ačkoli existuje spousta výzkumů, zabývající se seniory a velmi mnoho autorů o této skupině obyvatelstva píše odborné publikace, jedná se stále o poměrně přehlíţenou populaci. Štilec (2004, s. 14) tento fakt odůvodňuje nastavením dnešní doby, která oslavuje mládí a krásu. Stáří se stává obávanou etapou ţivota a na staré lidi se zapomíná i z důvodu vlastní obavy před stářím a s ním spojenou smrtí. Pro pochopení, proč tolik seniorů končí v domovech po seniory, slouţí definice Malíkové (2011, s. 19), která stárnoucí osoby vnímá jako lidi se zvýšenou potřebou poskytování podpory a pomoci. Senioři jsou lidé, kteří se poprvé po několika desítkách let učí přijímat pomoc či podporu od někoho dalšího. Síly ubývají a na to, co zvládali ještě nedávno, uţ nestačí. Stávají se na ostatních čím dál závislejší a to jak v praktických situacích, tak i v oblasti, na kterou se často zapomíná – citové. Stárnoucí a starý člověk potřebuje: „přiměřené zdraví, materiální a finanční zabezpečení a dále místo, kde je doma, kde se cítí vážen a ctěn a kde ho má někdo rád“ (Haškovcová, 2010, s. 125). Stárnoucí osobě se mění hodnoty a dochází u něj ke změnám psychického stavu (Malíková, 2011, s. 19). Stále více se upínají k nemateriálním hodnotám a prostřednictvím vzpomínek, která si často idealizují, přemítají o rodině. S přibývajícím věkem se s měnícími se hodnotami mění i potřeby starého člověka. Ten vidí s postupem času daleko menší význam ve hmotných statcích. Mnohem důleţitějšími se pro něj stává uspokojování potřeb vyšších. Mezi ty patří podle Pichauda a Thareauové (1999, s. 49) mimo jiné „potřeba náležet k nějaké skupině, například rodině (…) dále potřeba lásky – je velmi důležité, aby s člověkem druzí nebo alespoň jeden člověk počítal, protože to je smyslem života.“ K tomu dodává Vágnerová (2000, s. 483), ţe právě kontakt s dětmi a vnuky, kterými se zabývá tato absolventská práce, pokryje většinu psychických potřeb seniora.
8
1.1.1
Přechod do zařízení Při zhoršení zdravotního stavu a při neschopnosti se o sebe dále starat, nastává
okamţik, kdy se většinou rodina rozhodne seniora umístit do jednoho ze zařízení o ně pečující. Senior je tímto postaven před „jednu z psychicky nejnáročnějších situací celého života – odchod do ústavního zařízení.“ (Ondrušová, 2009, s. 37). Nejčastěji se jedná o domovy pro seniory. Tedy zařízení, kde jsou poskytovány pobytové sluţby osobám, které mají sníţenou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc jiné osoby (§ 49 zákona č. 108/2006 Sb.). Ze začátku většinou není problém s nezájmem okolí. V prvních okamţicích se rodina mobilizuje a všichni se snaţí pomoci. Postupem času se však v rodinných příslušnících začne objevovat frustrace, která vede přes pocity viny v odcizení rodiny od seniora. (Matoušek, 1993, s. 91) I z tohoto důvodu se většina autorů shoduje, ţe člověk by měl v domácím prostředí zůstat co nejdéle. To dokazují i mezinárodní výzkumy, které potvrzují, ţe si většina populace přeje bydlet ve svém domově. V komunitě, ve které má vazby na rodinu a sousedy (Akční plán, 2013, s. 30). Staří lidé si chtějí zůstat doma, i kdyţ se jejich zdravotní stav zhorší do takové míry, kdy uţ to není jednoduše moţné. (Fonad, Wahlin, Heikkilä, Emami, 2006, s. 56) Vyuţití domova pro seniory by tedy mělo být vnímáno jako poslední moţnost. V tomto ohledu by se měla angaţovat v první řadě rodina, která by se měla snaţit o co nejdelší moţnou domácí péči. To se však v dnešní uspěchané době daří stále méně. Se zvyšujícím se standardem ubytovacích zařízení a stále menší ochotou se o nesoběstačného rodinného příslušníka starat, ustupuje domácí péče do pozadí. I Haškovcová (2010, s. 70) vyjadřuje obavu, ţe se dnešní mladí lidé nebudou schopni postarat o své rodiče. Za neochotu či neschopnost pečovat o starého a nemohoucího seniora můţe do jisté míry i dřívější reţim. Veškerou zodpovědnost převzal stát a rodina byla vyřazena z odpovědnosti za své nejbliţší v domově (Boháčková, 2004, str. 4). Na druhou stranu
9
daleko méně starých rodinných příslušníků vůbec v domovech pro seniory1 končilo. Haškovcová (2010, s. 64) uvádí, ţe za dob socialismu bylo morálním selháním umístit staré příbuzné do domova důchodců. Byl zde silný tlak ze strany společnosti. Problematikou seniora a rodinných vztahů v posledních letech začala zabývat i vláda, která vypracovala Akční plán podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 aţ 2017. Ten si jako jeden z cílů stanovil: „Vytvořit odpovídající podmínky pro pečující rodinné příslušníky a motivovat je k účasti na péči o své starší rodiče.“ (Akční plán, 2013, s. 44) Na druhou stranu se rodinná péče nedá nařídit. Jde o to, aby rodina chtěla, mohla a uměla o svého starého příbuzného pečovat. (Pacovský, 1990, s. 54) V případě, ve kterém nakonec dojde k přestěhování do domova pro seniory, je třeba mít na paměti, ţe dochází k zásadní změně ţivota, na který byl do této doby senior zvyklý. Tato změna ţivotního stylu se pojí se ztrátou zázemí, známého teritoria a s ním spojené identity (Vágnerová, 2000, s. 496). Kalvach (2004, s. 495) zmiňuje rizika spojená se změnou prostředí, porušením mezilidských vazeb a nevhodným jednáním personálu. Reakce na tuto změnu se u kaţdého člověka různí. Záleţí na schopnosti se změnou se vyrovnat, která je ovlivněna hlavně „jeho osobností, životními zkušenostmi, výchovou, vzděláním, prostředím, ve kterém žije, reakcemi okolí a jeho možnostmi.“ (Malíková, 2011, s. 18) Při zvládání takovéto situace je důleţitý způsob, jakým rodina funguje a jakým způsobem se se svou nastalou situací vůbec vyrovná sám starý či nemocný člověk. Tato náročná situace můţe rodinu spojit a posílit, nebo naopak rozbít. (Matoušek, 1993, s. 92) Po odchodu do domova pro seniory ztrácí senior spoustu důleţitých vazeb, především s těmi, se kterými se denně vídal. Vzniká tedy nutnost prohloubit rodinné vztahy, které se pro seniora stávají ještě důleţitějšími. Pravidelný kontakt s rodinou je pro staré lidi „nejvýznamnějším činitelem pro předcházení pocitu osamocení“. (Šipr, 1997, s. 112)
1
tč. domovy důchodců
10
1.1.2
Pocit osamocení Vágnerová (2000, s. 460) píše, ţe „pocit osamělosti může být dán izolací od
společnosti, ale i proměnou okolního světa, který se v důsledku toho jeví starému člověku cizí. Ve stáří se zvyšuje strach z opuštěnosti.“ Stáří je specifickým obdobím. Jedná se o fázi ţivota, která s sebou „přináší potíže pramenící z nemocí a pak přináší osamělost.“ (Pilka, 2009, s. 91). Pro člověka, který byl
vytrţen ze svého přirozeného prostředí do ústavního zařízení, ve kterém má sdílet ţivot s lidmi, které nezná, je pocit osamocení ještě umocněnější. Senioři se stávají závislejšími na své rodině, která jim alespoň zprostředkovaně připomíná předcházející ţivot. Čím více je člověk fyzicky a zdravotně omezen, tím více strádá jeho psychika. A s porušenou psychikou, jak píše Haškovcová (1020, s. 150) „stoupá závislost.“ I Malíková (2011, s. 18) píše o moţné závislosti seniora na okolí jako jedné z reakcí psychologické adaptace na stáří. Pocit osamocení ovlivňuje ţití seniora v domově. Často se stává, ţe kvůli tomuto trápení klient rezignuje na snahu být alespoň trochu soběstačný. Je proto třeba tuto problematiku vnímat a snaţit se na ní pracovat. „S postupujícím věkem se totiž zvyšuje zejména citová zranitelnost, sklon k úzkostem a k depresím.“ (Šipr, 1997, s. 59) Je málo lidí, na které se starý člověk v poslední etapě svého ţivota citově spoléhá. Rodina je však systém, který vnímá jako jednu z mála jistot. Předpokládá, ţe rodině na něm záleţí a svou starost budou dávat patřičně najevo. Je třeba také dodat, ţe pocit odstrčení má senior často navzdory faktické situaci. Ať se jedná o fakt či pouze seniorům dojem, je pravdou, ţe „duše seniora trpí, má-li pocit, že jste se od něho odtáhli, že u vás nenašel soucit“ (Hovorka, 1975, s. 224). Rodina můţe pomoci pocit osamocení potlačit. Haškovcová (2010, s. 79) v tomto ohledu mluví o „hřejivé náruči rodinné pospolitosti“, kterou není moţné nahradit koupenými sluţbami ani technickými vymoţenostmi. To vychází mimo jiné se změnou hodnot, o které se píše výše. „Kontakt s potomky uspokojuje různé psychické potřeby starých lidí“ (Vágnerová, 2000, s. 483). Je třeba dodat, ţe se setkáváme i se seniory, které ačkoli pocit osamocení ohroţuje, se mu snaţí různými způsoby vyhnout. Například prostřednictvím lidí v sousedství, 11
telefonu či jiného komunikačního zařízení, nebo si pořídí zvířecího společníka. Rovněţ stoupá obliba médií, především televize, prostřednictvím které sledují oblíbené, nekonečné seriály. (Vágnerová, 2000, s. 461) Vliv telefonu a jiných komunikačních technologií byl také zkoumán v rámci tohoto výzkumu. Výsledky jsou interpretovány v praktické části absolventské práce. S přibývajícím věkem se člověk mění. Existuje hrozba pocitu osamocení, který můţe tuto populaci zuţovat. Je rovněţ důleţité si uvědomit, ţe se s tímto pocitem pojí další komplikace a ţe by se tedy nemělo zapomínat na pravidelný kontakt se starým blízkým. Starý člověk totiţ není neuţitečnou součástí naší společnosti. Můţe být nápomocen předchozí generaci své rodiny. Je důleţité s nimi počítat a zbytečně je nevystavovat sociální izolaci. (Matoušek, 1993, s. 64)
12
1.2 Rodina Pro výzkum zpracovaný v rámci této práce je stěţejní důleţitost rodiny v ţivotě starého člověka, především toho, který ţije v domově pro seniory. Zde popíšeme, proč je pro seniora tak důleţitým systémem a jak se dá případně nahradit, pokud vztahy v ní nefungují. Šipr (1997, s. 62) se zmiňuje o pozitivním vlivu styku seniora s lidmi různého věku, zejména pak se členy vlastní rodiny. Jak uţ bylo naznačeno výše, pocitu osamělosti u seniorů, především u těch, kteří jsou ubytovaní v sociálním zařízení, můţe částečně předejít rodina. Je tedy nutné přiblíţit si, co to vlastně rodina je a jaká je její role při podpoře seniora. Pokud s postupem času ztrácí člověk soběstačnost, začíná být odkázán na pomoc jiné osoby. „Jenže od koho senioři vlastně očekávají pomoc a kdo jim nakonec skutečně pomůže? V první řadě by to měla být rodina.“ (Haškovcová, 2010, s. 285) Domácí péče je jednou z moţností, jak oplatit seniorovu péči a zároveň ho nevystavit stresoru přechodu do domova pro seniory. Je potřeba mít na paměti, ţe o dobrovolném vstupu klienta do zařízení nemůţe být téměř nikdy řeč (Matoušek, 1999, s. 138). I proto je „třeba učinit vše pro to, aby lidé dožívali uprostřed svých rodin.“ (Hovorka, 1975, s. 267) Je moţné, ţe nastane okamţik, kdy domácí péče uţ není únosná a je třeba vyuţít sluţeb domovů pro seniory. To s sebou nese spoustu rizik pro takového člověka, včetně neschopnosti se na nové prostředí adaptovat. Je nutné si rovněţ uvědomit, ţe se jedná o nelehkou situaci nejen pro nemohoucího, ale také pro jeho rodinu. Ztráta soběstačnosti starého příbuzného můţe totiţ narušit rodinné vztahy z důvodu pocitu bezmoci a selhání ze strany starajícího příbuzenstva (Bengston, Kuypers, 1986 cit. podle Stuart-Hamilton, 1999, s. 172). Rodinu lze definovat jako „společenství osob spjatých manželstvím či pokrevním příbuzenstvím, a zdůrazňuje se, že rodina je zpravidla tvořena rodiči a jejich dětmi“ (Haškovcová, 2012, s. 53). Jinou, také vhodnou definici nabízí Kramer „Rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů“ (Kramer, 1980 cit. podle Sobotková, 2001, s. 22). Pro 13
staré lidi rodina znamená zázemí, které zajišťuje pocit jistoty a bezpečí. (Ondrušová, 2009, s. 37). Vztahy seniorů s rodinou jsou sloţité. Senioři se na jednu stranu snaţí být soběstační a rodinné příslušníky neotravovat, nebýt na obtíţ. Na druhou stranu v okamţiku, kdy něco doopravdy potřebují, střední generace a tedy děti těchto seniorů nemají většinou čas a vnuci nevědí, jak pomoci. Kromě toho jdou studovat do větších měst a při svých občasných návštěvách obtíţe prarodičů snadno přehlédnou. (Haškovcová, 2010, s. 78) Péčí o své rodiče nepomáhají děti pouze danému seniorovi. Spoluurčují tím také péči, kterou dostanou od svých potomků, aţ se dostanou do podobné situace. „Svým chováním k rodičům spolurozhodujeme o tom, jaký vztah budou mít naše děti k nám, až sami zestárneme“ (Šipr, 1997, s. 107). 1.2.1
Vztahy s jinými Pokud rodina nefunguje, tak jak by měla, nebo v takové míře, jak by si senior přál,
mohou mu ţivot zpříjemnit vztahy s jinými lidmi. „Jak vyplývá z výsledků řady dosud publikovaných studií, pocit osobní pohody významně ovlivňují sociální kontakty, a to jak z hlediska kvantity, tak kvality jejich rozvoje“ (Šolcová, Kebza, 1999, 29). Tvorba nových vztahů však ve skutečnosti není tak jednoduchá. S přibývajícím věkem je totiţ stále obtíţnější se seznámit. Z toho důvodu většina seniorů nové vztahy, ať přátelské či partnerské, jiţ nenavazuje. Je ale dokázané, ţe potřeba vztahů je trvalá a prochází celým ţivotem. Pozitivní vliv udrţování vztahu s blízkými na psychiku jedince, je nevyvratitelný. (Haškovcová, 2010, s. 159) Pro seniory, kteří ţijí v pobytovém zařízení se okruh osob, se kterými by se mohli setkávat, omezuje na klienty toho daného zařízení. Jejich počet je omezen a spousta z nich není z důvodu svého zdravotního stavu vůbec schopna nové kontakty navazovat. Potřeba sociálního styku přesto existuje i u klientů ústavů. „Zachované mezilidské vztahy, v nichž je možné tuto potřebu uspokojit, lze nalézt především v rámci rodiny a vrstevnické skupiny (Vágnerová, 2000, s. 487). Nevyvratitelnou výhodou domovů pro seniory je v tomto ohledu věk klientů. Více či méně se jedná o vrstevníky.
14
Setkání s blízkými lidmi nebo přáteli přináší potěšení, jeţ je předpokladem spokojenosti ve stáří. (Haškovcová, 2010, s. 172) 1.2.2
Odvrácená tvář návštěv O pozitivních dopadech kontaktu s rodinou jsme jiţ mluvili. Existují však návštěvy,
které nepramení pouze z nezištné lásky. Někteří rodinní příslušníci se ke svým seniorům chovají asociálně - zneuţívají dávky i sluţby, byty či jiný majetek svých příbuzných. Pozitivní podpůrné emoční kontakty s klienty/pacienty ústavů takové rodiny prakticky neudržují a zištně přicházejí převážně pro jejich důchody.“ (Kalvach, 2004, s. 494) Pilka se o tomto problému vyjadřuje následovně: „Jsou dokonce případy, že se i nejbližší rodinní příslušníci dostaví pouze v den, kdy jejich otec nebo matka bere penzi, kterou mu odejmou.“ (Pilka, 2009, s. 103) Chyba není však pouze na straně rodiny. Spousta seniorů má pocit, ţe si musí lásku svých nejbliţších „koupit“. Peníze dětem a vnukům doslova vnucují s pocitem, ţe jen díky tomu budou pro své mladé příbuzné, uţiteční. (Haškovcová, 2010, s. 220) Je moţné, ţe vypočítavost svých dětí nerozpoznají, nebo si ji nepřipouští. Nebo můţe naopak docházet k nepřiměřené podezíravosti. Stává se, ţe senioři umístění v pobytovém zařízení zaujímají vůči svým blízkým extrémní postoje. Buď si je idealizují, nebo podléhají pocitu, ţe byli do domova odloţeni. (Matoušek, 1999, 143) Často se v této práci zmiňuji o důleţitosti kontaktu a návštěv. Je také nezbytné poznamenat, ţe nejde pouze o četnost, ale také obsah těchto setkání. Při návštěvách rodinných příslušníků se přirozená, láskyplná debata často mění v analýzu potřeb. Mladý člověk, který trpí neustálým nedostatkem času, si u svého seniora zkontroluje, ţe nic nepotřebuje, případně s potřebným pomůţe. Po úkonu má pocit, ţe udělal vše, co mohl a s klidným svědomím odchází. Návštěvy starých příbuzných by však neměly být strohé a věcné. Jsou věci, které senior potřebuje stejně jako kvalitní jídlo a úklid domácnosti. Jedná se o zájem a společně strávenou chvíli. I Pilka se zmiňuje o problému vzdálenosti seniorské populace. Píše, ţe spousta lidí zná podrobnosti o všech svých blízkých, ale jen málo z nich se zajímá o své prarodiče a celkově má malou představu o lidech dříve narozených. (Pilka, 2009, s. 35) 15
Mladí lidé nemají většinou problém s obstarávání reálných věcí pro své dříve narozené rodinné příslušníky. Na co však často zapomínají, je péče o psychickou pohodu seniora. Ten si potřebuje popovídat a pocítit zájem o svůj vlastní ţivot. Nezřídka se stává, ţe starý člověk strádá samotou. Rodinní příslušníci, kterým na jejich seniorovi záleţí, by se tomuto pocitu měli snaţit předejít. Návštěvy totiţ seniorovi slouţí mimo jiné jako zprostředkovaný kontakt se zdravým světem a kontakt s mladší generací. (Pilka, 2009, s. 98) Další rizikovou oblastí, která se týká kontaktu seniora s rodinou, je naopak péče přehnaná. Se soucitem a láskou se to nesmí přehánět. Právě tyto pocity, pokud nejsou korigovány, mohou seniorovi ublíţit, jakkoli se to zdá nesmyslné. (Zvláště, kdyţ je v této práci neustále zmiňován přínos dobrých vztahů rodiny se starým člověkem). Je důleţité, aby rodinný příslušník seniorovu situaci pochopil a pomáhal mu, se v ní orientovat, samotné litování nestačí, ani není ţádoucí. (Haškovcová, 2010, s. 296) 1.2.3
Doporučení seniorům Jak by se rodina měla stara bylo poměrně podrobně popsáno výše. Ona sama by
měla přispívat k psychické pohodě seniora a k jeho zbytečnému nevystavování pocitu osamělosti. Je na její zodpovědnosti, jak se k informacím o důleţitosti její role v ţivotě seniora postaví. Pokud se jedná o rodinu seniora, který ţije v zařízení, můţe se personál domova pokusit o motivaci rodin k častějšímu kontaktu. Další moţností, jak styky učinit častějšími a tím podpořit pohodu seniora je jeho vlastní snaha. Jedna z rad pro uchování duševní svěţesti ve vyšším věku, které ve své knize dává Šipr (1997, s. 67) pojednává o nutnosti upevňování citové vazby se členy své rodiny. Faktor rodiny je pro spokojenost seniora velice důleţitý, není však vhodné a ani zdravé na ni spoléhat za všech okolností. Rodina a přátelé jsou v okamţicích osamělosti dobrým společníkem. Důleţité je ale znát míru kontaktu a neupínat se na tyto lidi víc, neţ je nutné. Člověk musí vynaloţit vlastní iniciativu, proto aby se necítil osamocen. Mladý člověk je zaneprázdněný a mnohdy nemá, i kdyţ by chtěl, na svého starého rodinného příslušníka, čas. (Pilka, 2009, s. 94).
16
Různé teorie sepsané odborníky jsou ověřená fakta, která platí pro většinu společnosti. Musíme mít však na paměti, ţe člověk je individuální bytost a záleţí pouze na něm, čemu přikládá důleţitost a jak hodnotí svůj ţivot. Většina lidí se v hodnocení kvality svého ţivota liší, co je však většině seniorů společné, je touha po pozitivních proţitcích a potřeba sociálních vztahů. Ty se v tomto hodnocení povaţují za jedny z nejdůleţitějších měřítek spokojenosti. (Dragomirecká, Šelepová, 2004, s. 101)
17
2
METODOLOGIE VÝZKUMU V teoretické části byly pro snadnější porozumění výsledků výzkumu popsány
termíny, které jsou pro tuto práci stěţejní. Důleţité je mít ponětí o cílové skupině, na kterou je celý výzkum zaměřen a samozřejmě i o systému rodiny, která v něm hraje taktéţ zásadní roli. Zde uţ přecházíme do části empirické/výzkumné, ve které se budeme snaţit najít odpovědi na výzkumnou otázku a naplnit předem stanovené cíle výzkumu. Uvědomuji si, ţe zkoumání této problematiky je náročné a ţe záleţí především na výzkumníkovi, jaký vztah si s respondentem vytvoří. Téma rodinných vztahů je natolik citlivé, ţe při kladení otázek musí být výzkumník zvlášť opatrný. „(…) ve výzkumu rodin neplatí tradiční požadavky na metodologickou čistotu výzkumu. Do hry vstupují faktory etické, zejména již zmíněné respektování životní reality rodin. (…) atmosféru sympatie, vzájemné důvěry, otevřenosti a spolupráce nelze vnutit.“ (Sobotková, 2001, s. 79)
2.1 Stanovení cíle výzkumu Ve své práci bych chtěla zhodnotit, jak vnímají senioři důleţitost rodinných vazeb. Práce bude tuto problematiku hodnotit ze dvou pohledů – pohledem seniora ţijícího osamoceně ve svém domácím prostředí a seniora umístěném v domově pro seniory. Budu hodnotit jak jsou pro ně návštěvy blízkých důleţité, jak často se s nimi setkávají a jaké jsou limitující faktory častějších návštěv (a zda se dají z pohledu domova řešit a tím návštěvy podpořit) Cíl výzkumu: „Odhalit, jaký význam přikládají senioři návštěvám jejich rodinných příslušníků.“ Dílčí cíle výzkumu: 1. Odhalit, jak se liší vnímání důleţitosti kontaktu s blízkými dle toho, zda ţije respondent sám ve svém domácím prostředí či v domově pro seniory. 2. Odhalit, jak dle výpovědí respondentů, ovlivňuje pobyt v domově pro seniory četnost návštěv rodinných příslušníků. 3. Odhalit, jak dle výpovědí respondentů, ovlivňuje pobyt v domově pro seniory druh návštěv rodinných příslušníků.
18
4. Nastínit bariéry vytvářené zařízením (v tomto případě Domovem pro seniory Soběsuky), které dle respondentů brání v častějším kontaktu seniora s rodinnými příslušníky.
2.2 Popis metody Pro zpracování tématu v rámci absolventské práce jsem zvolila kvalitativní výzkum, který je popsán jako „nenumerické šetření a interpretace sociální reality“. (Disman, 1993, s. 285). Při tvorbě výzkumu s touto cílovou skupinou byl jedinou moţnou volbou, jelikoţ senioři nejsou často schopni či ochotni plnit kvantitativní dotazníky. Kromě toho je o tak citlivém tématu jako rodina, třeba vést dlouhý, osobní rozhovor. Pro sběr dat jsem pouţila kvalitativní dotazování, coţ je podle Hendla (2005, s. 164) nejčastější metoda v empirickém výzkumu. Při hloubkovém rozhovoru jsem nechala seniory volně mluvit, a aţ při následné analýze jsem si vybrala takové informace, které byly pro můj výzkum relevantní. Hendl (2005, s. 50) k tomu dodává, ţe „výzkumník vyhledává a analyzuje jakékoliv informace, které přispívají k osvětlení výzkumných otázek.“ Jednalo se o polostrukturované interview, v rámci kterého jsem si předem stanovila okruhy otázek, které jsem poté respondentům kladla. Pro co největší výtěţnost rozhovoru jsem pořadí otázek měnila dle situace a samotného respondenta. Plně strukturované byly pouze otázky na úplném začátku rozhovoru, které se týkali věku, povolání, počtu dětí, atp. Předem bylo však stanoveno jádro interview, které zajišťuje jistotu probrání všech témat, týkající se cíle výzkumu. (Miovský, 2006, s. 159-160) Hendl (2005, s. 164) to v podstatě shrnuje tím, ţe ačkoli existuje jasný účel a cíl, kterého chceme rozhovorem dosáhnout, jedná se o metodu pruţnou a volnou. Po získaném rozhovoru jsem provedla tvorbu kódů a následně kategorií. Následně jsem pomocí analýzy vytvořila výsledky daného výzkumu.
2.3 Výběr respondentů První skupinu respondentů tvořili senioři ţijící sami ve svém vlastním domácím prostředí. Druhou senioři, kteří jsou klienty Domova pro seniory Soběsuky. Coţ je 19
příspěvková organizace s kapacitou 56 klientů, poskytující pobytové sluţby lidem nad 65 let (Domov pro seniory Soběsuky, 2014). Pro výběr respondentů z Domova jsem zvolila tzv. záměrný výběr přes instituce, který popisuje Miovský (2006, 137) „ … pokud základním souborem našeho výzkumu jsou právě klienti určité instituce, (…) pak je záměrný výběr prostřednictvím instituce nejlepší volbou pro výběr výzkumného souboru.“ Ten probíhal s pomocí sociální pracovnice Domova pro seniory Soběsuky, se kterou jsme společně, se svolením paní ředitelky, vytvořili seznam klientů, kteří by byli schopni se mnou vést rozhovor. Ty jsem následně oslovila, zda by byli ochotni stát se součástí mého výzkumu. Pro respondenty samostatně ţijící v jejich domácím prostředí jsem zvolila metodu účelného výběru. Jedná se o vybírání účastníků výzkumu podle jejich určitých vlastností (Miovský, 2005, s. 135). Polostrukturované interview jsem nakonec vedla se třemi klienty Domova a třemi seniory ţijícími doma. Dohromady se jednalo o pět ţen a jednoho muţe, klienta Domova (R2). Muţů je v tomto zařízení výrazně menší počet a proto, i přes svou snahu, jsem jich pro rozhovor nezískala více. Stejný problém jsem měla i s muţi druhé skupiny respondentů. V mém okolí, ani v okolí mých známých se nevyskytuje muţ, který by ţil v domácnosti sám. Všichni respondenti jsou ovdovělí a mají minimálně jednoho potomka. Respondenti jsou stále poměrně mobilní, ale nikdo z nich není soběstačný v takové míře, aby mohl fungovat bez jakékoli pomoci či podpory rodiny. Všechny seniorky ţijící doma obývají dům. Rozhovory s klienty Domova jsem prováděla individuálně v místnosti pro tyto účely určené, kterou klienti znají a cítí se v ní dobře. Jinou místnost neţ pokoj klienta jsem zvolila z důvodu většího soukromí a klidu. S respondentkami, za kterými jsem šla domů, jsme se soukromím problém neměly, protoţe v době, kdy jsem s nimi vedla rozhovor, nikdo jiný v domě nebyl.
20
2.4 Metoda zpracování kvalitativních dat Se souhlasem respondentů jsem všechny rozhovory nahrávala na diktafon, abych se lépe dokázala soustředit na kontext vyprávění a neverbální ukazatele při povídání respondenta. Díky nahrávání tak nemusím sebe ani respondenta rušit průběţným zapisováním. Respondenta jsem dále informovala o anonymitě celého rozhovoru a moţnosti rozhovor odmítnout. Získané nahrávky jsem poté přepsala na počítači a vytvořila přepis rozhovoru - „tzv. transkripci zvukového záznamu“ (Miovský, 2006, s. 195). Po vytvoření transkriptu následovala nutnost vytvoření kódů, coţ prakticky vypadá tak, ţe se ve výrocích respondentů hledají data důleţitá pro výzkum. V kódech se pak nachází souvislosti a podobnosti, díky kterým jsou vytvořeny kategorie. Hendl (2005, s. 210, 226), se ke kódování vyjadřuje jako k procesu, kdy data převádíme do datových jednotek, se kterými pak pracujeme. V datech je poté nutné hledat pravidelnosti, které následně interpretujeme. Ve své práci jsem pouţila kódování otevřené, které patří mezi tři druhy kódování popsané Straussem a Corbinovou. Jedná se o kódování, které se pouţívá při prvním průchodu daty (Hendl, 2005, s. 246). Dalším krokem bylo kódování axiální, které slouţí k odhalování vztahů mezi kategoriemi a hledání dalších kategorií, které spolu souvisejí (Hendl, 2005, s. 248). Pomocí metody vytváření trsů popsané Miovským (2006, s. 221) jsem nakonec vytvořila obecnější kategorie, kterým byly společné stále se opakující znaky, jeţ jsem seskupila do trsů (skupin). Následná interpretace, která tvoří část mé absolventské práce, je doplněna „plnými citacemi části interview,(…)“, coţ je typické při interpretaci kvalitativních dat (Hendl, 2005, s. 223).
2.5 Úskalí mého výzkumu Úskalím mi bylo samotné téma výzkumu, které jsem si pro svou absolventskou práci vybrala. Jedná se o poměrně citlivou oblast a tak existovala moţnost, ţe se mnou respondenti nebudou chtít o rodinných vztazích mluvit. Tato obava se sice nenaplnila, na druhou stranu jsem si vědoma toho, ţe jako nezkušený výzkumník a pro většinu 21
respondentů cizí člověk, jsem měla přístup k výpovědím omezený. Sobotková (2001, s. 79) o výzkumu, který se zabývá rodinou, tvrdí, ţe je při jeho tvoření zapotřebí důvěra, kterou ve výzkumníka tázaná osoba má. Doufala jsem, ţe mi k důvěře pomůţe mimo jiné fakt, ţe si mne budou klienti Domova pamatovat z letního dobrovolnictví, ale bohuţel se tak nestalo. Klienti se poměrně rychle střídají. Dokonce i v situaci, kdy se mi nakonec podařilo mluvit se seniory, za kterými jsem před pár měsíci pravidelně docházela, si mě nepamatovali. Z těchto důvodů jsem nezískala od respondentů tak otevřenou výpověď, jaká by byla pro tento výzkum potřebná. Dalším úskalím byl celkový postoj seniorů k rodině. Jedná se pro ně o jednu z mála jistot, kterou v ţivotě mají, a tak by mně, ani sobě, pravděpodobně nepřiznali, ţe v souvislosti s ní pro ně existuje nějaký větší problém. Se seniory jsme se dostali i k problematickým oblastem, které ale nebyly, právě z důvodu důvěry, probráni nikterak do hloubky. Při průběţném zpracovávání jsem postupně docházela k závěru, ţe by bylo přínosnější vypracovávat toto téma v době, kdy jsem v Domově pracovala a s klienty mluvit na toto téma víckrát neţ pouze jednou. To platí i při tvorbě rozhovorů se seniorkami ţijícími doma. Na druhou stranu, jedná se o téma, o kterém by člověk nerad mluvil vícekrát, a věřím, ţe alespoň pro udělání si obrazu o této problematice, jsem potřebná data získala.
22
3
INTERPRETACE Výsledkem výzkumu je odhalení významu, jaký přikládají senioři rodinným
vazbám. Uvědomuji si, ţe výsledky tohoto výzkumu nebudou reprezentativní, nicméně tato práce poskytne dva pohledy na danou problematiku. Pohled seniora ubytovaného v domově pro seniory a seniora ţijícího doma. Zkoumán je mimo jiné tento rozdíl ve vnímání dané problematiky seniory. Prostřednictvím kódování a následné analýzy jsem vytvořila podklad pro interpretaci. Ta je doplněna o doslovné citace výroků respondentů. Ti jsou označeni čísly. První skupina seniorů – ţijící v Domově pro seniory Soběsuky – má čísla 1, 2 a 3, zatímco druhá skupina seniorů – ţijící doma – má čísla 4, 5 a 6. Všechna jména, která jsou zmíněna v citacích jsou změněna z důvodu zajištění absolutní anonymity, která byla respondentům přislíbena před samotném uskutečnění rozhovoru. Získaná data od respondentů seniorů jsem interpretovala následujícím způsobem:
3.1 Vnímání důležitosti Senioři vnímají rodinu jako velmi důleţitou jistotu ve svém ţivotě. Bylo vyzkoumáno, ţe bez ohledu na to, zda se jedná o první či druhou skupinu respondentů, všichni se shodli na tom, ţe je pro ně rodina velmi důleţitá, coţ odpovídá tvrzením, která byla popsána v teoretických východiscích. „No só pro mě zásadní, protože je to moje potěšení, to je to néduležitéší v životě, co pro mě je. Když přindó, když mají nějaké starosti, tak to prožívám s nima, nespim. A když mají radosti, tak se zase raduju s něma. Je to to néduležitéší na světě, mužu řict. (R6) „Rodina je to nejdůležitější. Já su na rodině závislá. To nejdůležitější, doopravdy. Já su za to ráda, jak to máme. Vážim si teho.“ (R4) Z rozhovorů s respondenty nevyplynulo, ţe by byl výrazný rozdíl ve vnímání důleţitosti rodinných vazeb podle toho, zda má senior jednoho či více potomků. Taktéţ vzdálenost rodinných příslušníků od seniora nehrál u tohoto zjišťování zásadní roli. Nebylo zjištěno, ţe by tyto proměnné ovlivňovali vnímání důleţitosti návštěv rodinných 23
příslušníků či rodinných vazeb jako takových. Počet dětí či vzdálenost, která dělí seniora od jeho rodiny, neovlivňuje četnost či vydatnost kontaktu respondentů s jeho blízkými. „Ted už je to tak rozšířený a rozmnožený, že už každý má tu svoju rodinu a tak za mnou jezdí akorát jenom dcera a ti její...jedna má 3 kluky…syn má 5 kluků a ta jedna má tu Lucinku a Tomáše.“ (R1) „Jednu dceru mám v Bratislavě. Ale i tak jsou tu často. Mně to úplně stačí. (R6) „Syn bydlí tady v domě, o patro vejš. A dcera bydlí kousek od nás. V Olomouci. Takže i to jako, ovšem ona je tak zapřažená, že toho času má hrozně málo. Když jde na fakultu, tak se zastaví nebo mě pozve k nim na tu chalupu a tak jako…ale jsou tu málo, řekla bych.“ (R5) Rozdíl ve vnímání důleţitosti rodinných vazeb a s nimi i pravidelného kontaktu s rodinou je u zkoumaných dvou skupin seniorů výrazný. Zatímco senioři ţijící sice sami, zato ve svém vlastním přirozeném prostředí netouţí po častějších návštěvách a intenzivnějším kontaktu (ačkoli je pro ně kontakt důleţitý), senioři z Domova pro seniory Soběsuky jsou s četností nespokojeni a přáli by si návštěvy delší a uskutečňující se v kratších časových intervalech. Jedním z důvodu můţe být větší soustředění se a fixování seniorů z Domova na rodinu. Tato problematika volně přechází v další kapitolu, která se zabývá otázkou, zda časté návštěvy nenarušují soukromí seniora. Jako příklad slouţí výrok respondentky z Domova, která by byla ráda s rodinou kdykoli. S pochopením popisuje nedostatek času dětí a vnoučat. „…protože oni taky vždycky nemůžou..jak to chodí do práce..manželka synova je zas ředitelkou mateřské škole, tak taky má svoje zaměstnaní, tak taky nemuže si říct, jedu..má raní taky a odpolední..no a tak jim to taky nevyhovuje..tak oni musijou vždycky se se mnou domluvit..kdy já možu no já povídám, ja možu a chcu vždycky, ale záleži na vás (…) no oni přicházijou sem ty děti..ale moji tak často ne, protože só všeci ještě dost daleko a dcerka ta zvlášť nemože a sestra ta je jen o rok mladší jak já..tak taky tady byla se svó dcerkó..ale jen jednó.“ (R3) Paní, která bydlí v třípokojovém bytě sama, tvrdí, ţe je s kontaktem s rodinou spokojená, nemá potřebu častějších návštěv. Popisuje, ţe ačkoli uţ není zcela mobilní, má spoustu aktivit, kterými vyplňuje čas, ve kterém má čas sama na sebe. 24
„Já su docela spokojená sama tady. A sem velice ráda, když někdo přijde, ale prostě jsem tu ráda sama. (…) Mně to takhle vyhovuje, já si na druhé straně i řeknu, raději budu ještě co mužu, číst, kdovíco napsat. Tyhle ty věci.“ (R5) Nejčastějším důvodem, proč bývají senioři přestěhováni do domova pro seniory, bývá imobilita a neschopnost být plně soběstačnými. Fyzický a zdravotní stav seniorů z první a druhé skupiny se však nijak zvlášť nelišil. Tento faktor tedy nelze vnímat jako relevantní při zkoumání dané problematiky.
3.2 Návštěvy vs. soukromí Při řešení tématu návštěv rodinných příslušníků, jsme se s respondenty dotkli i otázky soukromí. Jak bylo zmíněno výše, senioři jsou rádi, ţe za nimi rodina a známí docházejí. Ukázal se však výrazný rozdíl v otázce vnímání soukromí spojené s těmito návštěvami mezi oběma skupinami respondentů. Zatímco senioři ţijící v Domově pro seniory zmiňovali, ţe jim návštěvy nevadí nikdy a ţe by mohly být prakticky kdykoli, senioři ţijící v domácím prostředí mluvili o potřebě mít svůj vlastní klid a o nutnosti ohlášení rodiny před plánovanou návštěvou. Tato skupina seniorů uvádí, ţe má spoustu vlastních povinností a ţe jsou rádi, kdyţ o návštěvě ví dopředu, aby stihli připravit sebe a domácnost na příchod hostů. Takhle návštěvy chápe i Vágnerová (2000, s. 460), která tvrdí, ţe i kdyţ jsou kontakty s lidmi pro seniora důleţité, musí být přiměřené. I senior je člověk, který potřebuje svůj prostor a soukromí. „… větší četnost návštěv bych ani nepotřebovala, vůbec. Já jenom, mně to ohromně vyhovuje, když se domluvíme…no říct si, nejezdite, dneska za mno nechoďte, mám taky svoje kamarády a kamarádky, sestru tady mám a bratra, který taky ráda navštívím …maličkosti starýho člověka rozhodí třeba a už mu to nevyhovuje…vite já musim mit něco nachystanýho a to taky pořád to tady nemám naleštěny..tak člověk nechce..aby taky to trochu doma byl pořádek no a vite a tak..toto všecko už nám trvá dyl, než si to srovnáme v hlavě, co a jak by to bylo nélepši...trochu dopředu si řict a mluvit a mluvit...dneska ne nemužu a hotovo.“ (R6) Klienti Domova neţijí ve svém přirozeném prostředí, kde by mohli návštěvám přichystat občerstvení nebo si mohli uklidit (v domovech funguje uklízecí sluţba). Také nuda byla zmiňována jako důvod pro přivítání návštěv téměř kdykoli. Domov pro seniory 25
klientům pravidelně připravuje program, nedá se jím však pokrýt celý den. Většina klientů domovů pro seniory je ještě k tomu fyzicky omezená, a tak moţností pro aktivitu je doopravdy minimum. Návštěvy rodiny a známých jsou tedy jediným vytrţením z kaţdodenní šedi. „Kdykoli ať přindó…já mám tady tolik volnýho času, že já su věčně venku a špacíruju.“ (R3)
3.3 Četnost návštěv Četnost návštěv rodinných příslušníků a známých je jedním z kritických bodů, které zuţují zařízení ústavní péče. Mnohdy se stává, ţe rodinní příslušníci začnou navštěvovat svého starého či nemocného blízkého podstatně méně často. To starému člověku v ţádném případě neprospívá. To potvrzuje i Kalvach (2004, s. 385), který tvrdí, ţe „pozitivní prožívání i nevelkých příjemných dojmů a návštěv blízkých osob je stimulující.“ Niţší frekvence návštěv je zřejmě způsobena pocitem, ţe je o něj postaráno a také tím, ţe se v zařízeních, jako je domov pro seniory, návštěvníci necítí dobře. Ústavní zařízení, by se měly snaţit působit na přicházející příjemně. Pokud bude prostředí příliš sterilní nebo naopak zapáchající, návštěvník nebude chtít zůstat ani kvůli milovanému blízkému. Je rovněţ nutné si uvědomit, ţe děti klientů jsou lidé ve věku mladého seniora a domovy pro seniory na ně působí stísňujícím dojmem. Přes to si myslím, ţe četnost návštěv je oblast, kterou by domovy pro seniory mohly svou snahou ovlivnit. Klienti Domova se k nízké frekvenci návštěv vyjadřovali s lítostí následně. „..oni nemají stále čas…si něco domluvíme a oni to na poslední chvíli odvolají..a řeší si to jinak, podle svýho..nejlepšího vědomí a svědomí…“ (R2) „Mně nikdo na tak dlouhou dobu žádnej nepřinde. Každý využije jenom tu chvilku, když má možnost. Pravda všichni sou zaměstnaní a sou rádi, že sou. A tak.“ (R1) Jedním z dílčích cílu je také zjistit jak se mění četnost návštěv podle toho, zda je senior umístěný v zařízení či doma. Z výzkumu vyplývá, ţe pravidelnost návštěv je u seniorů umístěných v domově pro seniory niţší. Markantnější je však rozdíl v délce a druhu návštěv. Všichni klienti Domova se v rámci rozhovorů shodli, ţe návštěvy trvají jen velmi krátký čas. 26
Pro
podpoření
četnosti
návštěv
a
příjemnější
atmosféry
pro
příchozí,
vytvořil Domov pro seniory Soběsuky místnost, které se říká „kavárnička“. Jedná se o plně vybavené, komfortní zázemí určené pro posezení s rodinou a přáteli. Není však téměř vůbec vyuţíváno. Klienti se shodují, ţe návštěvníci přicházejí na tak krátkou chvíli, ţe chodit do třetího patra kvůli vyuţití speciální místnosti, kdyţ mohou sedět na chodbě, se nevyplatí. Nejsou ochotni trávit čas přesunem. Podle mého názoru je třeba informovat o moţnosti této místnosti nejen klienty, ale i návštěvníky, kteří za klienty pravidelně docházejí. „Nee, tam (kavárnička) nechodíme, protože oni na takovou dlouhou dobu nechodí.“ (R1)
3.4 Druh návštěv Jak uţ bylo nastíněno výše, rozdíly u druhu návštěv existují. Jsou dány především moţnostmi domácího prostředí a naopak limitujícím prostředí Domova pro seniory. V domácím prostředí je spousta moţností jak s návštěvou vyplnit čas. Navíc je v domácím prostředí mnohem příjemnější pobývat, neţ v cizím prostoru plných lidí. V domovech pro seniory moc různých moţností není. Senioři a především seniorky se tedy necítí dostatečně uţitečnými. Jedna klientka při popisování rozdílu návštěv před a po přestěhování do domova sama popsala moţnost návštěvu pohostit. „No akorát doma sem jim mohla to kafe aspoň uvařit nebo tak. Tady ne..no.“ (R3) Další pán z Domova si posteskl nad jednotvárností zařízení. „No když přijedou ti z toho Brna a ta z toho ústavu, tak chodíme tady k Páclovi (místní restaurace) posedět..nebo ve městě někde..a se synem řešíme praktický věci, který se týkají jeho starostí, práce, atd..ale nemají stále čas..navíc..tady teho není moc co dělat, že.“ (R2) Seniorka ţijící doma se vyjadřuje o tom, jak to vypadá, kdyţ za ní přijdou děti a vnoučata. Sama popisuje moţnosti trávení společného času. Prolíná se tu vzájemná prospěšnost. Ona pohostí příchozí občerstvením a oni ji můţou pomoci s úklidem, na který uţ sama nestačí. 27
„..když přijdou sem, tak většinou tady u toho stolu uvařím kávu nebo čaj a tak si jako povidáme. No a teď poslední dobo, ale to teda až poslední dobo, mně i pomáhají. Ledas jaký věci. Tam kde je potřeba vylízt na, mám takový ty schůzky, mám jich tady v kuchyni ty schůdky, tak já nemužu na nich, já třeba se takhle klepu a musim se jich spíš držet, než ještě pracovat.“ (R4) Podobně to chodí i u další respondentky, která bydlí doma. „Ale dycky, nikdo nezapomene, jesi něco nepotřebuju a já su ráda dokáď teho moc nepotřebuju a su ráda, když jim mužu uvařit a když jim chutná, to su tak šťastná!“ (R6) Druhy setkávání se tedy liší především povahou místa, kde se blízcí setkávají. Nezáleţí však ani tak na místě, jako především na moţnostech, které přináší. Domov pro seniory by měl zhodnotit, jaké má moţnosti přiblíţení prostředí Domova tomu domácímu. To by mohlo pomoci v ne tak zásadní změně druhu návštěv po přestěhování do domova pro seniory. Kontakt s rodinou by se v tomto případě nezměnil tak zásadně, jako je tomu nyní.
3.5 Bariéry domova V rámci tohoto výzkumu je taktéţ důleţité odhalit bariéry Domova, které brání v častějších či déle trvajících návštěvách. Domov pro seniory Soběsuky se snaţí podporovat pravidelný kontakt klientů s rodinou, je však moţné, ţe kontaktu nevědomky brání, uţ jen z povahy zařízení. Odhalení bariér pomůţe v efektivnějším řešení vzniklého problému. Důleţitou bariérou častějších návštěv je nedostatek soukromí. Pokud bydlí klient na pokoji se spolubydlícím (coţ je případ většiny klientů) a je imobilní, nemá moţnost soukromí ţádného. Pro návštěvníky je navíc spolubydlící cizím člověkem, a tak je pochopitelné, ţe se mu v jeho přítomnosti nechce dlouho pobývat. „Tak tady je pořád i ten pán, že jo.“ (R2) Mezi bariéru návštěv způsobenou domovem pro seniory můţe být zařazena i jednotvárnost moţnosti návštěvy. Kontakt je prakticky omezen na posezení a povídání si, v hezkém počasí vyjití si na procházku. Myslím si, ţe by rodinám pomohla informace o moţnosti vyuţití kavárničky a přístupu ke kuchyňce, kde by si společně se svým seniorem 28
mohli uvařit kávu či čaj. Na druhou stranu je pravda, ţe mnohdy o této sluţbě návštěvníci vědí, ale jezdí na takovou chvíli, ţe se jim vyuţívat tyto místnosti nechce a nevyplatí. K tomu jistě patří i jednotvárnost aktivit Domova. Kdyby byla rodinám dána moţnost společného trávení času se seniorem v rámci nějakého programu, určitě by to bylo zajímavější jak pro návštěvníky, tak pro seniory. Takovéto aktivity by mohly být motivačním prvkem pro častější navštěvování. Tazatel: Jak trávíte čas s návštěvami? Respondent: „No sedneme si spolu, povykládají mně, povykládáme si, děti mi povykládají..a zas dó.“ (R3) „Anebo dem do chodby, tam pod ty okýnka, tam jsou dvě křesla a to. Oni na dlouho nepřijedou.“ (R1) Problémovou oblastí je rovněţ reţim domova. Domov pro seniory Soběsuky sice nemá stanoveny ţádné návštěvní hodiny, předpokládá se však, ţe se v určitý čas uţ návštěvníci v budově Domova pohybovat nebudou. Tím se opět omezují návštěvy na určitý čas, coţ je další komplikací, která je typická pro ústavní zařízení. Další bariérou je slabý signál v Soběsukách. Všichni respondenti mají k dispozici svůj vlastní mobilní telefon a jsou jeho prostřednictvím s rodinou v pravidelném kontaktu. „Pořád volám! Já sem říkala děckám, já když nemožu tam jet, tak já je potřebuju aspoň slyšet (…) tak já zavolám, zavoláme si a povykládáme si a teď mně udělali telefon, a tak můžeme volat furt..a tak já mužu volat do všeckéch těch telefonu..a tak řikám, to si zaplatim, na to budu šetřit, abych na ně vždycky měla a ten telefon já chcu..a volám temu vnóčkovi a temu a té snaše..měla svátek..vždycky sme si na sebe vzpomněli. (R3) Často ale signál vypadává a tak komunikaci znesnadňuje. Nepředpokládám, ţe by byl Domov s tímto problémem schopen cokoli učinit, zmiňuji to pouze jako ilustraci další bariéry kontaktu s rodinou způsobenou Domovem pro seniory Soběsuky. „Tady třeba v této místnosti se telefonovat nedá...je tu mizernej signál.“ (R2) Důvody, proč se návštěvníci nezdrţují déle je těţko zjišťovat prostřednictvím samotných seniorů. Tento jev by bylo třeba konzultovat se samotnými příchozími. Byla snaha zjistit alespoň bariéry, které si uvědomují sami klienti, coţ se podařilo. Největším problémem vnímám nedostatek soukromí a jednotvárnost návštěv. 29
4
DISKUSE Z výzkumu, jehoţ cílem bylo odhalit, jaký význam přikládají senioři návštěvám
jejich rodinných příslušníků, vyplynulo, ţe jim přikládají velký význam a jsou pro ně velmi důleţité. Hodnocení se lišilo dle toho, zda respondent bydlel ve vlastním domácím prostředí či v domově pro seniory. V případě seniorů, kteří bydlí doma, se ukázalo, ţe nejsou na rodině tak moc závislí jako senioři z druhé skupiny. To můţe být vysvětleno především většími moţnostmi seniorů ţijících doma. Zde mají senioři k dispozici vše, co potřebují a na co jsou zvyklí. Navíc znají okolí svého bydliště, kde mají další moţnosti, coţ se o respondentech ţijících v Domově říci nedá. Jsem tedy přesvědčená, ţe je nutné zaměřit se vytváření takových podmínek pro seniory ţijící v sociálním zařízení, které by umoţnily kvalitní rodinné vazby zachovávat i po přemístění seniora do domova. Prospěšnost vidím především ve zlepšeném psychickém stavu a větší motivace do ţivota a aktivit. Dalším dílčím zjištěním byl fakt, ţe se četnost a dokonce i druh návštěv liší podle toho, kde senior ţije, zda u sebe doma nebo v zařízení. To ovlivňuje kvantitu, ale především kvalitu návštěv rodinných příslušníků. Je nutné si uvědomit, ţe zatímco domů k seniorovi chodí rodina zištně i nezištně, do Domova je moţné docházet pouze nezištně (v případě, ţe si nechodí pro důchod seniora). I to je jeden z důvodů krátkých návštěv, senior nemůţe příchozím nabídnout téměř nic, neţ svoji přítomnost. Nastíněny byly i bariéry, které návštěvám a tudíţ i častějšímu kontaktu seniora s rodinou, brání. Většinou se jedná o bariéry způsobené samotnou povahou zařízení. Domovy pro seniory by se však měly pokoušet alespoň o jejich eliminování. Jsem si vědoma toho, ţe sociální zařízení uţ ze své povahy nemůţe většinu těchto bariér ovlivnit. Nicméně si myslím, ţe by se tím spíš měl pokoušet návštěvníky motivovat k návštěvám klienta jinými způsoby nebo jim alespoň vytvořit co nejpříjemnější zázemí. Například vyhraněním toalety jen pro návštěvy, která bude udrţována v čistotě, moţností občerstvení (vybavená, otevřená kuchyňka), organizováním akcí a aktivit podporující vztahy v rodině, sociální prací nejen s klientem, ale i s rodinnými příslušníky např. prostřednictvím konzultací, zajištěním soukromí pro návštěvy, atp. Senior, který ţije v domově pro seniory, by neměl být z rodinného ţivota vyloučen.
30
Limitujícím faktorem této práce je fakt, ţe bych pro zpracování tak citlivého tématu potřebovala větší důvěru respondentů a taktéţ hlubší znalosti kvalitativního výzkumu. Za podnětný aspekt pro další zkoumání povaţuji poměrně krátký čas, který rodinní příslušníci tráví v Domově návštěvou klienta. Po zjištění konkrétních příčin by se ústavním zařízením daleko lépe pracovalo na jejich odstraňování. Nad zkoumáním této problematiky jsem v rámci absolventské práce uvaţovala, došla jsem však k závěru, ţe by pro mne bylo velmi obtíţné kontaktovat návštěvníky (většinou rodinné příslušníky klientů) a přesvědčit je, aby se mnou v Domově zůstaly na hodinový rozhovor. Většina z nich se v Domově totiţ zdrţuje jen na velmi krátkou chvíli. Navíc je velmi nepravděpodobné, ţe by chtěli cizímu člověku sdělovat, proč u svého seniora nezůstávají delší dobu. Jsem si vědoma faktu, ţe existují výzkumy, zabývající se potřebami seniorů, které pravděpodobně zahrnují i tuto oblast. Já však chtěla upozornit na tento problém aktuálním výzkumem, který odpovídá konkrétnímu Domovu pro seniory, kde jsem tento problém identifikovala při tvorbě výzkumu pro bakalářskou práci. V domovech pro seniory se často dbá na uspokojování základních potřeb, ale je třeba vnímat seniora nejen jako individualitu, ale také ve vztahu s jeho prostředím, v tomto případě s rodinou. Důleţitost rodinných vztahů pro seniory se dala předpokládat. Já však tento předpoklad chtěla podpořit výzkumem a zanalyzovat ne pouze teoreticky problematiku, která je v poslední době poměrně aktuální.
31
ZÁVĚR Cílem této absolventské práce bylo odhalit, jaký význam přikládají senioři návštěvám jejich rodinných příslušníků. Pro snadnější pochopení celého výzkumu a jeho výsledků jsem v rámci teoretického vymezení zahájila práci vysvětlením stěţejních pojmů. Ty se týkaly cílové skupiny, o které celá práce pojednává – seniorů a problematiky, která prostupuje celou prací – rodinných vztahů. Následovalo přiblíţení metodologie výzkumu a samotná interpretace dat. Data pro výzkum jsem získala na základě polostrukturovaných rozhovorů prováděných s šesti respondenty. Ti byli rozděleni na dvě stejně velké skupiny – ti, kteří ţijí sami ve svém domácím prostředí a ti, kteří ţijí v Domově pro seniory Soběsuky. Po vytvoření transkriptu rozhovorů proběhla analýza pomocí otevřeného a axiálního kódování s následným vytvářením trsů (skupin). S přihlédnutím k dílčím cílům bylo poté identifikováno pět kategorií: vnímání důleţitosti, návštěvy vs. soukromí, četnost návštěv, druh návštěv a bariéry domova. Bylo zjištěno, ţe rodinné vazby a návštěvy rodinných příslušníků jsou pro seniory velmi důleţité. Míra, jakou této důleţitosti senioři přikládají, se mírně lišila dle toho, zda bydlel respondent ve svém domácím prostředí či v sociálním zařízení. Senioři z první skupiny nejsou na rodině tak moc závislí oproti seniorům ze skupiny druhé. Zjistilo se dále, ţe se četnost i druh návštěv liší dle toho, kde senior ţije. Návštěvy seniorů ţijících v domově pro seniory jsou dle respondentů méně časté, trvají kratší dobu a jsou jednotvárné. Společně s respondenty byly také identifikovány bariéry, které brání ve větší kvantitě a kvalitě návštěv. Jsem si vědoma toho, ţe jsem pro výzkum pouţila pouze malý vzorek a výsledky nejdou generalizovat. I tak si ale myslím, ţe práce nabídla zajímavé výsledky a podněty pro další práci při zkoumání daného jevu. Tato práce bude přínosem především pro Domov pro seniory Soběsuky, který můţe začít zlepšovat podmínky pro návštěvy, a tak podpořit jejich četnost. Dále pro všechna pobytová zařízení poskytující péči seniorům a nejen jim. Rovněţ studentům sociální práce a příbuzných oborů, kteří mají v plánu s touto cílovou skupinou pracovat nebo tak jiţ činí. 32
Práce můţe slouţit také jako podklad pro další zkoumání. Byly identifikovány jevy, které by bylo vhodné dále šetřit a analyzovat. Rovněţ doufám, ţe práce pomůţe samotným klientům, protoţe jsou to právě oni, kteří by ze snahy zařízení na tomto problému pracovat, těţili nejvíce.
33
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Knižní zdroje: Bengston, U. L., Kuyppers, J., 1986 cit. podle Stuart-Hamilton, I. (1999). Psychologie stárnutí. Praha: Portál. Kramer, H. CH., 1980 cit. podle Sobotková, I. (2001). Psychologie rodiny. Praha: Portál. Disman, M. (1993). Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. Haškovcová, H. (2012). Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. Hovorka, J. (1975). Cesta do stáří. Praha: Avicenum. Kalvach, Z. (2004). Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada Publishing. Malíková, E. (2011). Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha: Grada Publishing. Matoušek, O. (1993). Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Matoušek, O. (1999). Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Miovský, M. (2006). Kvalitativní výzkum. Praha: Grada Publishing. Moţný, I. (2006). Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Pacovský, V. (1990). O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum. Pichaud, C. a Thareauová, I. (1998). Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál. Pilka, J. (2009). Rozcuchaná kniha. Praha: Karmelitánské nakladatelství. Štilec, M. (2004). Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál. Šipr, K., (1997), Jak zdravě stárnout, Gloria: Rosice.
Stuart-Hamilton, I. (1999). Psychologie stárnutí. Praha: Portál. Tomeš, I. (2010). Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Praha: Portál. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Praha: Portál. 34
Odborné články a konference: Boháčková, K. Standardy kvality v sociálních sluţbách. Sociální práce/Sociálna práca. 2004, roč. 3, č. 1, s. 2-8. Dragomirecká, E., Šelepová, P. Kvalita ţivota u seniorů – mezinárodní výzkum. Kvalita života. Třeboň: Institut zdravotní politiky a ekonomiky. 2004, s. 91–100. Šolcová, I., Kebza, V. Kvalita ţivota v psychologii: Osobní pohoda (well-being), její determinanty a prediktory. Kvalita života. Třeboň: Institut zdravotní politiky a ekonomiky. 2004, s. 21–32. Fonad, E., Wahlin, T.-B.R., Heikkilä K., Emami, A. Moving to and Living in a Retirement Home: Focusing on Elderly People’s Sense of Safety and Security. Journal of Housing for the Elderly. 2006, roč. 20, č. 3, s. 45-60. Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí, 2013 – 2017. Ondrušová, J. Měření kvality ţivota u seniorů. Česká geriatrická revue. 2009, roč. 7, č. 1, s. 36-39. Svobodová, K. Demografické stárnutí a ţivotní podmínky seniorů v České republice. Demografie. 2010, roč. 52, č. 4, s. 185-194.
Jiné: Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, v účinném znění ke dni 25. 2. 2014.
Elektronické zdroje: Domov pro seniory Soběsuky (2014). Veřejný závazek. Domov pro seniory Soběsuky, příspěvková organizace [online]. Dostupné 17. 04. 2014, z http://www.dpssobesuky.cz/.
35
Anotace Absolventská práce se zabývá vnímáním důleţitosti rodinných vazeb pohledem seniorů. Cílem této práce je odhalit, jaký význam přikládají senioři návštěvám jejich rodinných příslušníků. Téma je zpracováváno v kvalitativním přístupu metodou polostandardizovaných rozhovorů. Práce se skládá ze dvou částí - teoretická východiska a metodologie výzkumu. V teorii jsem vysvětlila stěţejní pojmy, které se týkaly cílové skupiny, o které celá práce pojednává – seniorů a problematiky, která prostupuje celou prací – rodinných vztahů. Následovala metodologie výzkumu a samotná interpretace dat. Tato práce bude přínosem především pro domovy pro seniory a podobná zařízení. Dále pro samotné zaměstnance takovýchto zařízení a studenty sociální práce. V neposlední řadě také pro samotné klienty, kteří by z vyřešení této problematiky, těţili nejvíce. Annotation This graduate's thesis focuses on elderly individuals´ perception of importance of family relationships. The aim of the thesis is to reveal the value that elderly people place on visits from their family members. The thesis is based on qualitative approach using semi-standardized interview. The thesis consists of two parts - the theoretical background and the research methodology. In the theoretical part I define the core terms connected with the target group – the elderly and problematic of family relationships. This part is followed by methodology and interpretation of data set. This thesis will be beneficial for the management and the staff of retirement homes and other organizations. Furthermore, it can serve as a source of inspiration for employees, students of social work and also for the clients of the retirement home.
36
