CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Metoda reminiscence při práci se seniory s demencí v pobytových zařízeních

Iva Krajíčková Vedoucí práce: Mgr. Petra Chovancová

Olomouc 2014

Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.

V Olomouci dne 22. 4. 2014

…..…………………………….. Iva Krajíčková

Děkuji za odborné vedení při zpracování tématu paní Mgr. Petře Chovancové a své rodině za podporu během mého studia.

Obsah Úvod

5

1

7

2

3

Reminiscence 1.1

Význam vzpomínek ............................................................................................ 7

1.2

Funkce vzpomínání ............................................................................................. 8

1.3

Biografie............................................................................................................ 10

1.4

Psychobiografický model .................................................................................. 10

1.5

Časová osa......................................................................................................... 11

1.6

Vzpomínky a emoce .......................................................................................... 11

1.7

Vzpomínky a paměť .......................................................................................... 12

Demence 2.1

Stádia demence ................................................................................................. 16

2.2

Klasifikace demencí .......................................................................................... 17

2.3

Alzheimerova choroba ...................................................................................... 18

2.4

Sociální dopad demencí .................................................................................... 19

Metoda reminiscence

21

3.1

Vývoj reminiscenční terapie ............................................................................. 21

3.2

Reminiscenční pracovník .................................................................................. 22

3.3

Reminiscenční přístupy ..................................................................................... 23

3.3.1

Narativní přístup ....................................................................................... 23

3.3.2

Reflektující přístup ................................................................................... 24

3.3.3

Expresivní přístup ..................................................................................... 24

3.3.4

Informační přístup .................................................................................... 25

3.4

Formy reminiscence .......................................................................................... 25

3.4.1

Skupinová reminiscence ........................................................................... 25

3.4.2

Individuální reminiscence......................................................................... 26

3.4.3

Reminiscenční zdroje ............................................................................... 27

3.5 4

15

Shrnutí ............................................................................................................... 28

Reminiscence se seniory s demencí

30

4.1

Komunikace se seniory s demencí .................................................................... 30

4.2

Reminiscence v prvním stádiu demence ........................................................... 31

4.2.1

Kniha ţivotního příběhu ........................................................................... 31

4.2.2

Kniha vzpomínek ...................................................................................... 32

4.2.3

Archiv vzpomínek .................................................................................... 32

4.2.4

Hudba a tanec .......................................................................................... 33

4.2.5

Ilustrační příklad ....................................................................................... 34

4.2.6

Další reminiscenční aktivity ..................................................................... 35

4.3

4.3.1

Smyslová stimulace .................................................................................. 36

4.3.2

Ilustrační příklad ....................................................................................... 37

4.4

Reminiscence ve třetím stádiu demence ........................................................... 38

4.4.1

Smyslová aktivizace ................................................................................. 39

4.4.2

Validace .................................................................................................... 39

4.4.3

Bazální stimulace ...................................................................................... 39

4.4.4

Ilustrační příklad ....................................................................................... 40

4.5 5

Reminiscence v druhém stádiu demence .......................................................... 36

Shrnutí ............................................................................................................... 41

Závěr

Seznam literatury

42 43

Anotace........................................................................................................................ 46 Abstract ....................................................................................................................... 46

Úvod Práce se seniory přináší stále nové výzvy, jak zlepšit jejich ţivot v pobytových zařízeních, kde se rozhodli strávit zbytek ţivota. Během své dlouholeté práce se seniory jsem měla moţnost poznat řadu lidských osudů s osobní i historickou zkušeností. Při plánování sluţby, aktivit i programů pro seniory jsem často společně se seniory vstupovala do jejich minulosti. Byla jsem vděčným posluchačem a oni často nadšenými vypravěči. Odhalovali mi nejen svoje úspěchy a záţitky, ale také zklamání a křivdy, které jim ţivot a doba přinesly. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých příběhů z doby jejich dětství a mládí, které se v rodinách předávají z generace na generaci. Uvědomila jsem si, jakým úţasným zdrojem jsou vzpomínky pro vzájemný vztah seniora a pečujícího v instituci. Vzpomínky na dětství, školu, ţivot ve městě i na vesnici, na dobu jak se ţilo, byly vţdy vděčným tématem naší společné komunikace. Společné vzpomínání povzbuzovalo seniory ke komunikaci, vnímala jsem zlepšení jejich nálady a větší otevřenost, zájem o další společné vzpomínání. Senioři přicházejí do pobytových zařízení proţít poslední úsek svého ţivota, proţívají náročnou změnu svého dosavadního ţivotního stylu a mnohdy i výrazné omezení sociálních kontaktů. Pobytové zařízení sice nemůţe zcela nahradit přirozené domácí prostředí, ale můţe vytvářet bezpečné a přátelské prostředí, projevující úctu a respekt k odlišnostem kaţdého stárnoucího člověka. V posledních letech své praxe v sociálních sluţbách jsem měla moţnost pracovat i se seniory se specifickými potřebami, převáţně se seniory s demencí. Poznala jsem řadu způsobů jak stimulovat vzpomínky u seniorů, kterým jejich onemocnění znemoţňuje vyuţívat svoje kognitivní funkce v plném rozsahu, a poruchy komunikace jim omezují jejich komunikační schopnosti. Vyuţívání vzpomínek při práci se seniory vnímám jako přirozenou a obohacující metodu práce se seniory s demencí, kterou lze aplikovat v kaţdodenní praxi pobytových zařízení. Tématem absolventské práce je představit moţnosti aplikace metody reminiscence při práci se seniory s demencí v pobytových zařízeních. Cílem teoretické kompilační práce je shrnutí dostupných informací o metodě reminiscence se zaměřením na jednotlivé přístupy, formy a reminiscenční aktivity u osob s demencí dle jednotlivých stádií vývoje demence, a vypracování tak odborného podkladu pro práci pracovníků přímé péče s reminiscenční metodou v pobytových zařízeních. Základní informace jsem čerpala z dostupné literatury, zabývající se metodou reminiscence a reminiscenční terapie, autorek Hany Janečkové, Marie Vackové, Naděţdy Špatenkové a Barbory Bolomské. Doplňující informace jsem získala z odborné literatury zaměřené na 5

nefarmakologické přístupy v péči o seniory s demencí, smyslovou aktivizaci a bazální stimulaci, doplněné o poznatky z oblasti geriatrie a gerontopedagogiky. Absolventská práce je členěna do 4 kapitol. V první kapitole představím pojem reminiscence, význam vzpomínek a funkce vzpomínek, vztah vzpomínek a mocí, vliv paměti na vzpomínky. Zmíním se o přínosu a způsobu práce s biografií klienta u seniorů s demencí. Druhá kapitola obsahuje základní informace o syndromu demence a typech demencí podle příčin vzniku, včetně stádií vývoje demence se základními projevy. Poslední část kapitoly je věnována Alzheimerově chorobě a sociálnímu dopadu demencí. Třetí kapitola je zaměřena na metodu reminiscence, zmiňuje stručný vývoj reminiscence, jednotlivé přístupy a formy, představuje roli reminiscenčního terapeuta a zdroje pro reminiscenci. Čtvrtá kapitola přináší přehled konkrétních reminiscenčních aktivit se seniory s demencí podle jednotlivých stádií demence, poskytující tak pracovníkům přímé péče podklad pro aplikaci reminiscence při práci se seniory s demencí v pobytových zařízeních. Kapitola je doplněna ilustračními příklady z praxe vyuţívání metody reminiscence

6

1. Reminiscence S pojmem reminiscence se v současnosti setkáváme poměrně často, v češtině je pojem pouţíván pro výraz vzpomínka nebo vzpomínání. Britský geriatr Robert Woods definuje reminiscenci jako vybavování ţivotních událostí člověka o samotě, nebo ve společnosti druhého člověka či skupiny lidí. Vzpomínání můţe být hlasité, ale můţe probíhat také vnitřně a to zcela skrytě (Janečková, Vacková 2011: 21). Vzpomínky provázejí ţivot kaţdého člověka, od dětství přes dospělost aţ do stáří. Skrývají naše proţité radosti i bolesti, úspěchy i zklamání. S přibývajícím věkem nabývají různých významů nejen pro samotného seniora a jeho rodinu, ale mohou ovlivnit všechny, kteří se stávají součástí jeho ţivota. Názory na roli vzpomínání se různí. Do počátku šedesátých let minulého století bylo vzpomínání povaţováno za negativní stránku stárnutí a často za příznak psychického

onemocnění.

Tento

názor

se

promítal

do

tehdejší

podoby

institucionalizované péče o seniory (Špatenková, Bolomská 2011: 19). Ke změně pohledu na vzpomínání došlo aţ na základě výzkumů amerického gerontologa a psychiatra Roberta N. Butlera v zařízeních dlouhodobé péče o seniory. Pozorováním bylo zjištěno, ţe je stáří provázeno spontánním vnitřním procesem bilancování ţivotní cesty, a ţe právě vzpomínky a vyprávění o minulosti zaujímají důleţitou roli. Zrodila se tak metoda práce se vzpomínkami, nazývaná rekapitulací ţivota, která si klade za cíl pomoci člověku vyrovnat se s minulostí, porozumět svému ţivotnímu příběhu a dát smysl ţivotu v přítomnosti. Práce se vzpomínkami je při rekapitulaci ţivota zaměřena na vybavení nevyřešených konfliktů, které mohou vést k uvolnění negativních emocí, k odpuštění a smíření, a následně k duševní rovnováze (Janečková, Vacková 2011:16). V následujících částech kapitoly se zaměřím na význam vzpomínek v ţivotě stárnoucího člověka, zásadní funkce vzpomínek a význam biografie klienta při práci se vzpomínkami. Nastíním pohled na vztah vzpomínek a emocí, vzpomínek a paměti.

1.1. Význam vzpomínek Na význam vzpomínek poukazuje profesor J. Švancara z pohledu časové perspektivy v ţivotě stárnoucího člověka, ve vztahu času a věku, budoucnosti a minulosti. Na jedné straně hovoří o prospektivním zaměření na budoucnost, k němuţ se váţe celá řada očekávání, plánů, ale i nejistoty. Na druhé straně poukazuje na daleko častější retrospektivní zaměření stárnoucího člověka, orientované do proţité minulosti 7

s řadou významných vzpomínek, které mohou být příjemnější neţ nejistá budoucnost (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 110). Haškovcová povaţuje za zcela přirozené, ţe se stárnoucí člověk ve vzpomínkách vrací do své minulosti, nahlas nebo vnitřně přehodnocuje svá rozhodnutí a ţivotně důleţité události, ať uţ ty dobré nebo špatné (Haškovcová 1990: 101). Vzpomínky mohou přicházet zcela spontánně během dne jako náhodné myšlenky a pocity, nebo se cíleně snaţíme o vybavení vzpomínek na určité události a konkrétní lidi (Špatenková, Bolomská 2011: 11). Vzpomínky umoţňují člověku proţívat znovu minulá období jeho ţivota. Šťastné i těţké chvíle, významné vztahy, vlastní zkušenosti i zkušenosti druhých lidí, historické události. Vzpomínání má tedy svůj nezastupitelný význam při vytváření duševní rovnováhy a směřuje k potvrzení integrity stárnoucího člověka (Janečková, Vacková 2010: 14). Pro stárnoucího člověka představují vzpomínky ovlivněné zkušeností významnou roli při zvládání náročných ţivotních situací. Při ztrátě blízkého člověka, vzniku onemocnění, změně bydliště či odchodu do zařízení pro seniory. Ve vzpomínkách můţe člověk nalézt nejen inspiraci pro řešení své současné situace, ale také zdroj síly a povzbuzení (Špatenková, Bolomská 2011: 14). U seniorů v pobytových zařízeních byl zkoumán efekt reminiscence nejen pro samotné seniory, ale i pro pracovníky zařízení. Pouţívání reminiscence při práci se seniory přináší pracovníkům více informací o klientech a významně tak ovlivňuje motivaci a redukuje pracovní stres. Výzkum Vliv reminiscenční terapie na zdravotní stav a kvalitu života seniorů žijících v institucích Gerontologického centra Praha navázal na výzkumy ze zahraničí. Výsledkem výzkumu je doporučení rozvíjet a integrovat v maximální míře reminiscenční aktivity do práce s lidmi s demencí. Předpokládaným přínosem vyuţívání reminiscence je zlepšení kvality ţivota a zmírnění sociálních důsledků demence, podpora začlenění seniorů s demencí do společnosti (Janečková, Vacková 2010: 31-36).

1.2. Funkce vzpomínání Odchod seniora z domácího prostředí do pobytového zařízení je velkým zásahem do jeho ţivota. Prostředí v institucích nemůţe plně nahradit domácí prostředí, ale vyuţívání vzpomínek při práci se seniory v institucích můţe usnadnit adaptaci seniora v novém prostředí. Cílem je udrţet kontinuitu ţivota seniora a podpořit jeho celkový funkční a psychický stav (Janečková, Vacková 2010: 54). 8

Vzpomínky a vzpomínání naplňuje několik zásadních funkcí. Jednou z funkcí je uvědomění si významu životní cesty. Vzpomínky umoţňují hodnotit a uzavírat ţivotní období, přijmout kontinuitu ţivota a jeho smysl. Přijetí vlastního ţivota pomáhá udrţovat hodnotu člověka a

do jisté míry ovlivňuje i spokojenost v prostředí

institucionální péče. Předání životní zkušenosti a oudrosti. Společné sdílení a předávání zkušeností posiluje sebevědomí a důstojnost seniora. Kontakt a vytváření mezigeneračních společenství. Vzpomínání spojuje, umoţňuje sdílet historickou i osobní minulost, přináší nové kontakty, podporuje sociální začleňování a prohlubuje mezigenerační vztahy. Na reminiscenčních aktivitách se mohou podílet dobrovolníci, členové místní komunity i členové rodin seniorů. Prožívání vzpomínek, radost, uvolnění emocí. Vzpomínání ovlivňuje proţívání, přináší radost a humor, nebo dojetí. Využívání paměti, myšlení. Vzpomínání stimuluje mozkovou aktivitu. Vytváření a posilování vztahů. Společné vzpomínání je přínosem nejen pro profesionální pečující, ale ovlivňuje také pohled příbuzných na seniora s demencí a jejich vzájemné vztahy (Janečková, Vacková 2010: 55-56). Všechny tyto funkce vzpomínek mohou přispívat nejen k posilování hodnoty a důstojnosti stárnoucího člověka, ale také k posílení jeho místa ve společnosti po odchodu do instituce. Při vyuţívání vzpomínek v práci se seniory jsou zmiňovány následující funkce. Oddechová funkce – vzpomínky jsou zdrojem aktivizace ve volném čase. Podpůrná – vzpomínky slouţí k navození psychické pohody a posilování hodnoty člověka. Terapeutická – vzpomínky umoţňují vyrovnat se s vlastním ţivotem a jeho konečností (Janečková, Vacková 2010: 23). Informační funkce vzpomínek je povaţována za velmi významnou pro pečující osoby, umoţňuje měnit pohled pečujících na klienta seniora jako na osobnost s vlastní historií, která má jedinečnou hodnotu a zaslouţí si projevy pochopení, úcty a lásky (Janečková, Kalvach, Holmerová 2004: 451). Současná péče orientovaná na člověka vyuţívá vzpomínky klienta pro individuální plánování a poskytování sluţby. Vzpomínky umoţňují nejen lépe pochopit chování a potřeby klientů, ale také ovlivnit 9

vzájemný vztah mezi pečujícím a klientem, který je vnímán jako rovnocenný partner s individuální minulostí a stylem ţivota. Uvědomění si, ţe vzpomínání je základní lidskou potřebou, motivuje pracovníky rozvíjet svoji roli naslouchajících a podílet se na vytváření stimulujícího prostředí v instituci. Můţe se jednat o zaloţení reminiscenční místnosti s dobovým nábytkem a doplňky, připomínající starou světnici nebo kuchyni. Vhodné je také vytvoření dobové reminiscenční kavárničky s plakáty a fotografiemi nebo zákoutí se starým nábytkem a dobovými předměty, stimulující u seniorů s demencí proţitek starých časů (Janečková, Vacková 2010: 50-70). Odchod do instituce je pro seniora náročnou ţivotní změnou, zejména pokud je důvodem onemocnění demencí, které mu znemoţňuje vést samostatný ţivot v domácím prostředí bez pomoci druhé osoby. Následující část navazuje na informační funkci vzpomínek, předkládá moţnosti vyuţívání biografie člověka při práci se vzpomínkami.

1.3. Biografie Znalost biografie člověka je základním předpokladem pro práci se seniory, u seniorů s demencí pak nutností, protoţe vzpomínky a pocity se lidem s demencí často vracejí a ovlivňují jejich proţívání. Dostatek informací ze ţivota seniora umoţňuje snadnější orientaci v jeho chování a umoţňuje pracovníkům citlivě reagovat a volit vhodný přístup. Kaţdou důleţitou informaci získanou pracovníkem při rozhovoru nebo společných aktivitách se seniory je třeba zaznamenat do biografického záznamu. Vhodné je poţádat o spolupráci rodinu, vytvořit formulář ţivotního příběhu a vysvětlit rodině význam jeho pouţívání při plánování a realizaci péče v instituci. Ţivotní příběh lze doplnit fotografiemi ze ţivota klienta (Wehner, Schwinghammer 2013:121-122).

1.3.1. Psychobiografický model S biografií klienta pracuje i psychobiografický model profesora E. Böhma, který je uznávaným konceptem péče o osoby s demencí. Základem přístupu je orientace pečujících na znalost biografie a psychické potřeby osob s demencí a nenahraditelnou hodnotu mezilidského vztahu při poskytování individualizované péče, respektující hodnotu člověka. Zmiňovány jsou tři základní okruhy biografie. Individuální biografie s ţivotními příběhy klientů, historická biografie spojující kontext doby s biografií klientů, regionální biografie s návazností na specifika regionu. Metody práce s biografií klienta jsou aplikovány podle úrovně kognitivních schopností a zachovaných dovedností klienta. 10

Pro snadnější určení nejvhodnější metody se vychází z diferenciální diagnostiky sedmi fází regrese, vypracované E. Böhmem. Fáze regrese 1-3 je vhodná pro tvorbu biografického listu a biografických knih. Ve střední fázi demence lze vyuţívat poznatků z ţivotního příběhu se snahou o vytváření psychické stability klienta a podpory orientace vlastní osobou. Poslední 7. fáze regrese, stádium těţké demence, vyuţívá senzo-biografie, kdy je pomocí stimulace vyuţíváno dosud zachované smyslové vnímání. Práce s biografií má pozitivní vliv na oblast kognitivní, emociální i na sociální. Podporuje komunikační dovednosti klientů, aktivizuje jejich zachovaný potenciál, oţivuje vzpomínky a pozitivní pocity, redukuje neklid a beznaděj, potvrzuje identitu člověka. Napomáhá vytváření nových vztahů a integraci do společenství seniorů v zařízení, usnadňuje práci klíčových pracovníků a ostatních pečujících a jejich pochopení pro symbolické chování klientů. Při vytváření aktivizačních programů a stimulujícího prostředí pro seniory s demencí je vhodné vycházet z poznatků autobiografií jednotlivých klientů (Procházková 2010:14-15).

1.3.2. Časová osa Základem pro aplikaci vzpomínek klientů do reminiscenčních aktivit je sestavení časové osy, která začíná rokem narození klienta a končí současností. Na osu je vhodné zanést co nejvíce informací z oblasti historického vývoje společnosti, politické události, významné zajímavosti z oblasti vědy a technického vývoje, kulturní obraz společnosti v jednotlivých obdobích i zajímavosti tehdejšího všedního ţivota. Osu lze rozšířit o lokální zajímavosti z regionů, kde se senior narodil nebo proţil svůj ţivot. Posledním krokem je doplnění časové osy o události z osobního a rodinného ţivota seniora. Propojení historického kontextu s informacemi z osobního ţivota jednotlivých klientů poskytuje ucelený obraz pro témata reminiscenčních rozhovorů a reminiscenčních aktivit, umoţňuje vyhodnotit těţká období osobního ţivota ve vztahu k dějinným událostem. Témata, která by mohla vyvolat konflikt, nejsou pro reminiscenci vhodná (Janečková, Vacková 2010: 68-69).

1.4. Vzpomínky a emoce V další části se zmíním o vztahu a vzájemném vlivu vzpomínek a emocí. Vzpomínky nejsou jen záznamem historie člověka. Jsou emocionálně zabarvené, od emocí neoddělitelné a ovlivnitelné vzpomínající osobou. Mohou vyvolat zapomenuté pocity související s proţitou minulostí, ale i řadu nových pozitivních nebo negativních 11

emocí. Radost, pocit štěstí, smutek, hněv i smíření (Špatenková, Bolomská 2011: 11-12). Schacter se v této souvislosti zmiňuje o druhu palčivých vzpomínek, jejichţ uchování v paměti je spojeno s emočním ţivotem člověka. Snadněji si pamatujeme

události

provázené

výraznými

emocemi

neţ

ty

ostatní

(Schacter 2003: 179). Současně poukazuje na výsledky výzkumu vlivu současné nálady na druh vybavované vzpomínky a konstatuje, ţe spokojenému člověku se snadněji vybavují vzpomínky na šťastné události (Schacter 2003: 185). Stimulováním vzpomínek, které oţivují osobně významné a radostné události ze ţivota, lze vyvolat potěšení, sebeuspokojení a celkově tak zlepšit psychickou pohodu. Vzpomínání tedy ovlivňuje emoce. (Janečková, Vacková 2010: 22). Můţe ovšem nastat i situace, kdy vliv negativní emoce brání vyvolání vzpomínky, nejčastěji z důvodu proţité úzkosti. Nejvyšším stupněm selhání vybavování vzpomínek je vytěsnění traumatických záţitků do nevědomí. Pouze zmírnění negativní emoce můţe vzpomínku odblokovat (Atkinson a kol. 2003: 285). Vzpomínky, které jsou zdrojem dlouhodobého stresu a emoční disbalance, vyvolávají u stárnoucího člověka potřebu vyrovnat se s proţitou zkušeností. Právě proto je třeba si uvědomit, ţe existují vzpomínky na těţká nezpracovaná traumata, která mohou vyvolat negativní reakci, a jejichţ zpracování se neobejde

bez

pomoci

odborníka

z oblasti

psychoterapie

(Janečková,

Vacková 2010: 22). V situacích, kdy má klient potřebu podělit o své bolestné vzpomínky, je na místě naučit se neodmítat jeho vzpomínky a reagovat poskytnutím opory (Špatenková, Bolomská 2011: 55). Vţdy je třeba brát v úvahu dopad vybavovaných vzpomínek na psychický stav vzpomínajícího. Vzpomínání můţe navodit nejen příjemnou atmosféru, dobrou náladu a ochotu stárnoucího člověka podělit se o své vzpomínky, ale současně můţe vyvolat smutek z proţité a nezpracované minulosti. Proto je důleţité důkladně se seznámit s ţivotním příběhem klienta a pracovat s tématy, která jsou pro klienta významná a přináší mu radost.

1.5. Vzpomínky a paměť Paměť disponuje schopností uchovávat obrovské mnoţství slov a jejich významů, obrazy, vůně, zvuky, vnímané doteky, znalosti a dovednosti získané během ţivota. A také všechny proţité osobní vzpomínky sahající aţ do období raného dětství, které vytváří autobiografickou paměť (Koukolík 1997: 48). 12

Paměť má mnoho podob. Deklarativní paměť uchovává obsahy, které lze následně vybavit a slovně nebo obrazově popsat. Její součástí je paměť sémantická, obsahující znalosti a fakta, a paměť epizodická, zahrnující události, příběhy a vztahy. Nedeklarativní paměť, tzv. paměť procedurální, zahrnuje různé druhy dovedností a návyků, které jsou získávány opakovaným učením (Jirák, 2008: 231). Základním předpokladem pro fungování paměti je existence třech stádií paměti. Přijímané informace jsou nejprve zakódovány do akceptovatelné podoby, poté uloţeny do paměti a následně vybavovány (Mahrová, 2008: 31). Paměť můţe být postiţena ve všech výše jmenovaných stádiích, výkon paměťových funkcí ovlivňuje fungování myšlení a intelektu (Hrdlička, Hrdličková 1999:11). Důleţitým pojmem je i funkce zapomínání. Zapomínání můţe být způsobeno jednak selháním při vybavování nebo přímo ztrátou uloţené informace (Atkinson a kol. 2003: 302). Určitá míra zapomínání v seniorském věku je povaţována za normální. I zapomínání je však třeba věnovat pozornost, protoţe podceňování zapomínání můţe vést k přehlédnutí prvních známek rozvíjející se nemoci (Čadková-Svejkovská 2008:108). Stárnutí má vliv především na zhoršování krátkodobé paměti, obtíţe působí zapamatování si nových události. Naopak vzpomínky časově vzdálené zůstávají v paměti zachovány i přes moţná obsahová a emoční zkreslení (Jičínský, Minibergerová 2004: 116). Je však třeba zmínit i poruchy paměti, které mohou být různé intenzity, od lehkých, aţ po těţké projevy u demence. Zhoršení vybavování uloţených paměťových obsahů se dříve běţně označovalo termínem stařecká zapomnětlivost a bylo povaţováno za přirozený proces stárnutí. Dnes hovoříme o lehké poruše paměti, která nijak významně nesniţuje kvalitu ţivota, ale velmi často přechází do stádia demence (Jirák 2008: 233).

1.6. Shrnutí Vzpomínky jsou neoddělitelnou součástí ţivotního příběhu kaţdého člověka, jsou cenným a přirozeným zdrojem informací pro poskytování individualizované péče orientované na člověka. Paměť uchovává obrovské mnoţství vzpomínek uţ z doby raného dětství, vzpomínky jsou různě emočně podbarvené a pro kaţdého člověka nabývají různých významů. S přibývajícím věkem se zhoršuje krátkodobá paměť, ale vzpomínky uloţené v dlouhodobé paměti lze vyuţívat při reminiscenci i u osob s poruchami paměti. Uvědomění si významu integrace vzpomínek při práci se seniory 13

můţe změnit pohled a přístup pečujících ke stárnoucí populaci a posilovat budování osobnějších vztahů mezi klientem a profesionálním pečovatelem, zaloţených na uznání jedinečnosti kaţdého člověka s úctou ke stáří. Pro seniora je vzpomínání základní lidskou potřebou, potvrzuje jeho identitu a význam jeho ţivotní cesty, můţe usnadňovat adaptaci na náročné ţivotní situace, zejména při odchodu seniora do zařízení institucionální péče. V současnosti jsou vzpomínky vyuţívány při práci se seniory pro zvyšování kvality ţivota seniorů v prostředí pobytových sluţeb a pro vytváření stimulujícího prostředí.

14

2. Demence V této kapitole bude představen syndrom demence, nejčastější typy demencí a jednotlivá stádia demence se základními projevy. Pokusím se vytvořit obraz průběhu rozvoje demence, který usnadní pracovníkům pobytových sluţeb pro seniory s demencí orientaci v zachovaných schopnostech seniora s demencí v jednotlivých stádiích choroby. Demence je povaţována za tichou epidemii 21. století, v průměru kaţdý třetí člověk nad 80 let je ohroţen vznikem některého typu demence. Narůstající počet osob s Alzheimerovou chorobou nebo jiným typem demence se v České republice přenesl uţ přes hranici 140 000 (Haškovcová 2012:32-33). Demence patří mezi nejzávaţnější choroby ve stáří, s přibývajícím věkem se procento onemocnění demencí zvyšuje. Rozvoj demence zasahuje do základních okruhů fungování člověka. Dochází ke sníţení a poruchám kognitivních funkcí (paměti, motivace, intelektu a výkonných funkcí), které mají přímý dopad na profesní i běţné činnosti člověka s demencí. Následně se objevují behaviorální a psychologické příznaky demence, zahrnující poruchy chování a emotivity, s moţností depresivních nebo úzkostných stavů. Dalšími příznaky mohou být poruchy cyklu spánku a bdění. Poruchy aktivit denního života sniţují profesní dovednosti a soběstačnost člověka s demencí v základních denních činnostech (Jirák 2004: 546-547). Kognitivní funkce slouţí k výběru a následnému zpracování informací pro fungování člověka v jeho prostředí. Poruchy paměti provází zhoršení vštípivosti nových informací, jejich uchovávání a výbavnost. Můţe docházet ke zkreslení vybavovaných vzpomínek, k časovému zkreslení nebo přímo k neúmyslným paměťovým plagiátům. Poruchy myšlení vedou k problémům abstraktního myšlení a logického uvaţování a ke špatnému odhadu. Poruchy řečových funkcí se projevují obtíţným vyjadřováním, výpadky slov, potíţemi s formulováním vět (Jirák 2008: 84). Progrese demence vede postupně k degradaci osobnosti, která se projevuje ztrátou zájmů a úbytkem vyšších citů. Objevit se můţe bezradnost, nedůvěřivost, neklid aţ agresivita a doprovodné příznaky, jako jsou halucinace, iluze a bludy. V terminálním stádiu pak dochází k úplnému rozpadu osobnosti a plné závislosti na péči druhé osoby (Jirák 1999: 12). Pro orientaci ve vývoji demence uvádím základní a rozšířenou stupnici stádií demence s projevy demence, a základní klasifikaci demencí podle příčiny vzniku. 15

2.1. Stádia demence Riesbergerova stupnice zahrnuje vývoj demence s příznaky v sedmi stádiích. 1. stádium je fází bez postiţení kognitivních funkcí a bez příznaků. 2. stádium je označováno za počínající postiţení kognitivních funkcí, projevuje se pozvolným zapomínáním jmen a hledáním předmětů, které významně nezasahuje do osobního ani profesního ţivota. 3. stádium lehkého postiţení kognitivních funkcí se projevuje potíţemi s pozorností v profesním ţivotě, poruchami krátkodobé paměti, zhoršením orientace na neznámých místech, potíţemi s hledáním slov, poruchou soustředí, zhoršenou výbavnost jmen. 4. stádium je fází středně těţkého postiţení kognitivních funkcí. Zhoršuje se orientace v čase, včetně rozlišení minulosti a současnosti, objevují se výraznější paměťové poruchy a poruchy soustředění, dezorientace ve známém prostředí, zhoršení schopností zvládání základních denních činností v péči o vlastní osobu. 5. stádium se projevuje pokročilým postiţením kognitivních funkcí, neschopností člověka s demencí vést ţivot bez dohledu a dopomoci druhé osoby. Zůstává zachována paměť pro vlastní jméno a jména blízkých osob, ale dochází k narušení orientace v čase. 6. stádium je označováno za těţké postiţení kognitivních funkcí. Vytrácí se paměť pro jména blízkých osob a člověk s demencí se stává závislým na péči okolí. Mohou se objevit poruchy chování provázené úzkostí nebo neklidem, stavy s bludy. 7. stádium velmi těţkého postiţení kognitivních funkcí je provázeno ztrátou srozumitelné verbální komunikace a následně i pohybových schopností (Mühlpachr 2009: 52-53). Častěji je vyuţíváno dělení projevů demence do třech nebo čtyřech stádií. 1. stádium mírné demence je provázeno zhoršením paměti. Objevují se potíţe zejména s krátkodobou pamětí a zapomínáním, které komplikují fungování v běţném ţivotě. Můţe se objevovat apatie a odklon od společenského ţivota. 2. stádium středně těžké demence. V druhém stádiu demence je postiţena paměť tak, ţe výrazně zasahuje do vykonávání běţných činnosti. Objevují se poruchy orientace místem a časem, poruchy komunikace. Stádium středně těţké demence vyţaduje jiţ dohled druhé osoby.

16

3. stádium těžké demence je fází, kdy dochází k výrazné progresi poškození paměti, těţké poruše verbální komunikace. Člověk postiţený demencí se stává zcela závislý na péči druhé osoby. 4. stádium demence je stádiem terminálním, s obrazem nekomunikujícího a imobilního člověka (Jirák 1999: 14). V počáteční fázi demence si ještě můţe člověk částečně uvědomovat postupující dezintegraci paměti a svůj handicap mezi ostatními. Je třeba mít na mysli, ţe velmi intenzivně proţívá beznaděj a obavy z budoucnosti. Nelze ani jednoznačně tvrdit, ţe s progresí demence a ztrátou náhledu nemocného na svoji situaci se vytrácí strach a frustrace. V kaţdé fázi demence je třeba citlivého postoje druhých, vnímání a přijetí odlišností a akceptace choroby (Walsh 2005: 22).

2.2. Klasifikace demencí V odborné literatuře existuje řada klasifikačních schémat demencí. Pro účely této práce postačí základní členění demencí podle příčin, na atroficko-degenerativní, ischemicko-vaskulární a symptomatické demence (Mühlpachr 2009: 51-52). Demence atroficko-degenerativního původu Pojem demence atroficko-degenerativního původu vystihuje primární příčinu onemocnění, atrofii a degenerativní proces mozkové tkáně. Kaţdý typ demence atroficko-degenerativního původu má své specifické příznaky. Do této skupiny patří korová nemoc s Lewyho tělísky, Huntingtonova chorea, Pickova choroba, demence při Parkinsonově chorobě. Nejčastější demencí atroficko-degenerativního původu je Alzheimerova choroba (Mühlpachr 2009: 50-51). Demence ischemicko vaskulární Svým výskytem se řadí mezi nejčastější typ demence po Alzheimerově chorobě. Nejčastější příčinou jsou mozkové mikroinfarkty a aterosklerotické změny mozkových tepen. Vaskulární demence se liší od Alzheimerovy choroby svým náhlým začátkem a kolísavým průběhem, deteriorace probíhá v etapách v souvislosti se vznikem nových mozkových infarktů. Příznaky se odvíjejí podle rozsahu poškození mozkové tkáně. Onemocnění bývá provázeno emoční labilitou, příznaky deprese, často přechodnými poruchami vědomí nazývanými delirii. Poruchy paměti se promítají do zhoršení vštípivosti a zpomalení výbavnosti. Dlouhodobá paměť je však poměrně dlouho 17

zachovaná, včetně náhledu na onemocnění ischemicko-vaskulární demencí. Osobnost zůstává relativně dlouho zachovaná, zesilují se pouze některé osobnostní rysy a méně často dochází k asociálnímu chování. Sniţuje se výkonnost fyzická i psychická. Objevit se mohou poruchy verbální komunikace, poruchy tvorby a porozumění řeči (Jirák 1999:140-141). Symptomatické demence Vznikají na základě řady onemocnění, infekcí, metabolických poruch, úrazů i intoxikací. Mezi symptomatické demence patří alkoholová demence, demence při nádorových onemocněních mozku, demence při jaterním a ledvinném selhávání, demence způsobená infekčními onemocněními postihující mozkovou tkáň (Mühlpachr 2009: 52).

2.3. Alzheimerova choroba Alzheimerova choroba je primárně degenerativní onemocnění a svým výskytem patří mezi nejčastější onemocnění demencí. Podle vzniku prvních příznaků se dělí na presenilní formu s časným začátkem před 65 rokem, a na senilní formu s pozdním začátkem ve věku 65 let a více. Zmiňována je i vzácná familiární forma Alzheimerovy choroby, kdy se onemocnění vyskytuje u více členů pokrevních příbuzných. Nejčastěji se však Alzheimerova choroba vyskytuje ve vyšším věku. Rozvoji demence předchází často lehká porucha kognitivních funkcí s poruchou paměti, která nedosahuje stupně demence. Onemocnění Alzheimerovou chorobou vzniká nenápadně, plíţivě s plynulou progresí v trvání průměrně 7-10 let, od objevení prvních příznaků (Jirák 2004:547-549). Pro člověka s Alzheimerovou chorobou je obtíţné a časem zcela nemoţné vybavit si nedávné události v důsledku porušené paměti. Vzpomínky uchované v dlouhodobé paměti však mohou být relativně dlouho zachovány, aţ do pozdního stádia nemoci. Paměť ovlivňuje nejen vnímání a zaměření pozornosti, ale i pochopení situace. Porucha a později úplná ztráta paměti, způsobená Alzheimerovou chorobou, se projevuje řadou specifických potíţí. Vede k časové a prostorové dezorientaci, znesnadňuje identifikaci osob, znemoţňuje správně vyhodnocovat situace a ovlivňuje emoční proţívání i chování osoby s Alzheimerovou chorobou (Zgola 2003: 23). Obraz choroby probíhá ve třech stádiích. Pro první stádium Alzheimerovy choroby je typická porucha paměti ve všech třech sloţkách a porucha orientace na méně 18

známých místech, později i na místech známých. Objevují se i poruchy časové paměti. Postupně klesá schopnost logického uvaţování, vytrácejí se profesní dovednosti i schopnost zvládat běţné denní aktivity. První stádium je často provázeno ztrátou náhledu na chorobu. Ve středním stádiu demence dochází k dalšímu zhoršování paměti, poruchy krátkodobé paměti vedou k dezorientaci. Markantně dochází k úbytku soběstačnosti a zvyšuje se závislost na péči okolí. Mohou se objevit potíţe s vyjadřováním, porozuměním a poznáváním. K behaviorálním a psychologickým příznakům patří zejména poruchy cyklu spánku a bdění, psychomotorický neklid aţ agitovanost, verbální i neverbální agresivita, agresivita zaměřená na okolí. Objevit se mohou stavy úzkosti nebo příznaky deprese, někdy poruchy vnímání, halucinace i nelogické bludy. Ve třetím stádiu Alzheimerovy choroby jsou senioři postiţení nemocí plně závislí ve všech základních denních aktivitách na péči druhé osoby. Ztrácejí schopnost číst a psát, s progresí choroby přestávají smysluplně verbálně komunikovat a poznávat své nejbliţší. Objevují se poruchy chůze, postupně dochází ke svalové atrofii a ztrátě mobility. Onemocnění je nevyléčitelné a končí smrtí v důsledku přidruţených chorob (Jirák 2004: 548-549).

2.4. Sociální dopad demencí Demence výrazně zasahuje do osobního, profesního i společenského ţivota člověka postiţeného demencí. Ovlivňuje kvalitu jeho ţivota a s progresí onemocnění sniţuje schopnost jeho sociálního fungování. Člověk s demencí ztrácí postupně svoji nezávislost, pocit jistoty a bezpečí, schopnost orientovat se v čase i známém prostředí. V počátečním stádiu si často uvědomuje svůj handicap a přestává se účastnit společenského ţivota. Je vystaven riziku ztráty sociálních kontaktů a sociální izolace. Bez dohledu a pomoci druhé osoby není časem schopen ţít ve svém přirozeném domácím prostředí. Demence není jen záleţitostí nemocného člověka a jeho nejbliţších, ale také celé společnosti, s přihlédnutím ke zvyšujícímu se počtu seniorů s demencí v populaci (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol. 2007).

2.5. Shrnutí Demence patří mezi onemocnění specifická pro vyšší věk. Demence zasahuje do oblasti kognitivních, behaviorálních a psychologických funkcí, a do fungování člověka v základních aktivitách denního ţivota. Onemocnění demencí probíhá ve 19

stádiích, od mírné demence aţ po stádium těţké demence, progrese onemocnění způsobuje postupnou degradaci osobnosti. Za nejčastěji vyskytující se demenci je označována atroficko-degenerativní Alzheimerova choroba, další početnou skupinou jsou ischemicko-vaskulární demence. Symptomatické demence vznikají na základě různých příčin, metabolických a infekčních onemocnění. Demence sniţují kvalitu ţivota a zvyšují závislost nemocného člověka na péči druhé osoby. Pro práci se vzpomínkami v pobytových sluţbách je důleţité si uvědomit specifika jednotlivých stádií a progrese onemocnění, která postupně sniţuje schopnosti nemocného. Dlouhodobá paměť zůstává relativně dlouho zachována, proto je moţné vyuţívat vzpomínání aţ do pozdního stádia onemocnění. S postupnou progresí demence dochází k poruchám komunikace a porozumění mluvenému slovu. Reminiscenční aktivity je proto třeba uzpůsobit jak potřebám, tak aktuálním schopnostem klientů. Vzpomínání má mít charakter stimulace, s cílem vytvářet atmosféru sounáleţitosti.

20

3. Metoda reminiscence Metoda reminiscence je speciální metodou práce se seniory a řadí se mezi nefarmakologické přístupy k seniorům s demencí. Vyuţívání reminiscence se seniory s demencí je snadno aplikovatelné ve stádiu mírné a střední demence (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol. 2007: 181). Metoda reminiscence je často označována za reminiscenční terapii, pro její terapeutický přínos při záměrném vyuţívání vzpomínek při práci se seniory. Je také označována za proces, který vyuţívá stimulů k podpoře vzpomínání na příjemné události z minulosti, probíhající zejména ve skupinách. Špatenková a Bolomská se zmiňují, ţe podle Andrewa Norrise reminiscenční terapie představuje určitou filozofii péči, která vychází z minulosti a osobitého ţivotního stylu kaţdého člověka (Špatenková, Bolomská 2011: 21). Janečková a Vacková prezentují reminiscenční terapii jako individuální rozhovor terapeuta se seniorem (nebo skupinou seniorů) o jeho ţivotě, zkušenostech a proţitých událostech. Metoda zahrnuje řadu aktivit, které mohou být strukturované nebo zcela spontánní. Při reminiscenci jsou vyuţívány různé pomůcky, které působí jako stimuly pro vyvolání vzpomínek. Záměrem reminiscenční terapie není řešení nezpracovaných traumatických vzpomínek, které se však během reminiscence mohou neplánovaně objevit. Je tedy velmi důleţité, aby reminiscenční aktivity směřovaly k navození dobré nálady a úmyslně neotvíraly nezpracovaná ţivotní traumata (Janečková, Vacková 2010: 21-22). V této kapitole nastíním stručný vývoj reminiscenční terapie, představím roli a předpoklady reminiscenčního pracovníka, zmíním se o reminiscenčních zdrojích, a zaměřím se na jednotlivé přístupy a formy vyuţívané při reminiscenci. Záměrem je poskytnout pracovníkům v pobytových zařízeních základní přehled o metodě reminiscence.

3.1. Vývoj reminiscenční terapie V první kapitole jsem se zmínila o vyuţívání vzpomínek seniorů při rekapitulaci ţivota. Od poloviny sedmdesátých let se vzpomínání ve Velké Británii stalo nezbytnou součástí úspěšného stárnutí, reminiscenční terapie byla uznávána a podporována zdravotnickými institucemi a charitativními organizacemi. Za významný počin rozvoje reminiscence je vnímán Projekt pro vytvoření reminiscenčních pomůcek a vznik první

21

komerční reminiscenční pomůcky, diapozitivů a magnetofonových záznamů pro aktivity spojené s reminiscencí (Špatenková, Bolomská 2011:19-20). V

Evropě rozšířila práci se vzpomínkami Angličanka Pam Schweizer.

V Londýně vytvořila reminiscenční komunitní centrum, které svým vybavením připomíná období před 2. světovou válkou i během ní. V historické kavárně mohou návštěvníci shlédnout dobové filmy, vůně a zvuky dokreslují celkovou historickou atmosféru. Centrum slouţí k setkávání generací, k besedám i vzdělávání seniorů. Senioři zde společně vytváří vzpomínkové krabice, a vzpomínkové knihy, sestavují fotogalerie (Janečková 2005: 188). V zahraničí je metoda reminiscence vyuţívána při práci se seniory od osmdesátých let, u nás se poprvé objevila s dvacetiletým zpoţděním a na jejím rozšíření se podílela geriatrická společnost (Špatenková, Bolomská 2011: 19-20). V současnosti řada pobytových zařízení pro seniory pracuje s metodou reminiscence. Ojedinělým a zcela unikátním projektem aplikace reminiscence do praxe je vybudování speciální reminiscenční zahrady v domově se zvláštním reţimem, pro klienty s Alzheimerovou chorobou při Domově seniorů Nové Strašecí. Záměrem bylo vytvořit stimulující prostředí, podporující vzpomínání na minulost. Zahrada je členěna na reminiscenční stanice. První stanicí je koloniál s dobovým vybavením, kde si klienti mohou nakoupit. Vlaková nádraţní stanice evokuje vzpomínky na cestování, procházky zahradou vedou přes lesík se zvěří a skleník s malým hospodářstvím. Reminiscenční trasa končí v zařízené funkční knihovně, připomínající prostředí obecních knihoven (Jůnová 2013: 114-117).

3.2.

Reminiscenční pracovník

V zařízeních pro seniory, kde je metoda reminiscence integrována do péče o seniory, je vhodné, aby její plánování, realizace a hodnocení bylo v kompetenci pracovníka, který je pro aplikaci metody náleţitě teoreticky i prakticky vybaven. Roli reminiscenčního pracovníka můţe zastávat aktivizační pracovník, ergoterapeut, sociální pracovník nebo pracovník se zaměřením pro oblast geriatrie (Špatenková, Bolomská 2011: 42-43). Při skupinové reminiscenci působí reminiscenční pracovník jako facilitátor skupiny, podporuje vyprávění, vytváří prostor a naslouchá přítomným, moderuje vstupy účastníků a kontroluje průběh reminiscence, aby předcházel moţným konfliktům (Janečková, Vacková 2010: 24).

22

Výsledný efekt práce s metodou reminiscence je ovlivňován osobností reminiscenčního pracovníka, jeho hodnotami, postoji a dovednostmi, které jsou nejdůleţitějšími nástroji pro reminiscenci. Za základní dovednost je povaţováno aktivní a empatické naslouchání. Během rozhovoru se pracovník koncentruje na pochopení komunikace a reakcí seniora, udrţuje s ním oční kontakt, opakuje slova, klade jednoduché otázky, reflektuje a zrcadlí jeho pocity, udrţuje laskavý a povzbuzující tón hlasu, vyuţívá povzbuzujících a stimulujících dotyků. Smyslem rozhovoru je vzájemné sdílení a vytvoření povzbuzující atmosféry. Dalšími potřebnými dovednostmi jsou vnímavost, akceptace klientových vzpomínek i přes moţná zkreslení, respekt k jedinečnosti a individualitě účastníků reminiscence, dovednost pracovat se skupinou, adaptabilita, smysl pro humor, ochota reagovat na emoce a bolestné vzpomínky, praktické dovednosti pro práci se seniory se specifickými potřebami (Janečková, Vacková 2010: 85-87).

3.3. Reminiscenční přístupy V reminiscenční terapii při práci se seniory lze vyuţívat několik základních přístupů. Některé směřují k reminiscenčním aktivitám, jiné lze povaţovat více za psychosociální intervenci. Kaţdý z přístupů vyţaduje nezbytné kompetence reminiscenčního pracovníka a terapeuta. Trénink reminiscenčního pracovníka zahrnuje sebezkušenostní výcvik, během kterého získá nezbytné dovednosti k vyuţívání jednotlivých metod a technik reminiscence. Reflektující a expresivní přístupy vyuţívají psychoterapeutické

techniky,

které

vyţadují

psychologické

vzdělání

nebo

psychoterapeutický výcvik. Kaţdý z přístupů předkládá jiný způsob práce se vzpomínkami, včetně očekávaného výsledného efektu (Janečková, Vacková 2010: 2330).

3.3.1. Narativní přístup Narativní přístup je zaměřen na práci s volně, spontánně vyjadřovanými vzpomínkami. Reminiscence můţe probíhat ve dvojici nebo ve skupině, v příjemné a uvolněné atmosféře, která připomíná přátelské setkání. Nejčastěji jde o vyprávění příběhů ze ţivota. Reminiscenční skupina společně vzpomíná a sdílí předávané zkušenosti, hodnotí historické události. Téma můţe být předem zvolené, ale není třeba se ho striktně drţet, nebo můţe reminiscence probíhat zcela volně. Při společném rozhovoru vzpomínka jednoho účastníka vyvolá vzpomínku dalšího, ale je na svobodné 23

vůli kaţdého, které vzpomínky je ochotný s ostatními sdílet. Vzpomínky mohou být vyvolávány také pomocí reminiscenčních podnětů a různých stimulů. Podstatou narativní metody je nehodnotit vzpomínky ani vyprávěné příběhy. Společným zájmem je pobavit se, vytvořit příjemnou atmosféru, uvolnit se a proţít spolu pěkné chvíle (Janečková, Vacková 2010: 23-24).

3.3.2. Reflektující přístup Robert Butler označil svoji metodu reflexe, při níţ vyuţíval vzpomínek v práci se seniory, metodou životní rekapitulací. Reflektující přístup je speciální formou reminiscence, která má blízko k psychoterapii. Během rozhovoru terapeuta s účastníkem nebo malou skupinou dochází k vybavování vzpomínek, jejichţ účelem je reflexe ţivota se všemi konflikty, porozumění, hledání a přijetí jeho smyslu. Proces bilancování můţe mít i formu monologu v soukromí. Reflektující přístup směřuje k nastolení psychické rovnováhy a sebeúcty seniora, k odpuštění a smíření s členy rodiny i přáteli, a měl by být součástí péče o zdraví v seniorském věku. Reflektující přístup je zasazen do oblasti psychologie a sociální práce, s podmínkou psychoterapeutického výcviku (Janečková, Vacková 2010: 25). Z reflektujícího přístupu vychází model kognitivně reminiscenční terapie, která je vhodná pro osoby s kognitivními poruchami a depresí. Jde formu práce v homogenní malé skupině, vedenou jedním nebo dvěma terapeuty. Témata setkání jsou účastníkům oznámena předem, aby se mohli zaměřit na svoje vzpomínky a připravit se na společné setkání. Prozkoumávání a posilování vzpomínek, přerámování myšlenek a postojů směřuje k dosaţení pozitivního vnímání sebe sama. Za významné je povaţován vztah, důvěra, pochopení a prostor pro vyjádření pocitů. K reflektujícím přístupům lze zařadit i reminiscenci s prvky validace, vyuţívanou u seniorů s demencí. Terapeut nebo pečovatel vyuţívá vzájemné komunikace s klientem k přijetí a pochopení problematického chování klienta, respektuje jeho pocity a snaţí se pochopit ţivotní příběh, který se do chování promítá. Minulost vstupuje do přítomnosti, aby došlo ke smíření (Janečková, Vacková 2010: 25-27).

3.3.3. Expresivní přístup Další přístup vychází z metody exprese emocí, psychologa Jamese Pennebakera. Metoda pracuje s těţkými vzpomínkami, otevírá sloţitá témata a nezpracovaná traumata z dávné minulosti, která působí psychické i zdravotní problémy. Při expresivním 24

vyjádření emocí je vyuţíváno spoluúčasti druhých lidí, kteří naslouchají, poskytují podporu i radu. Výsledkem odhalení těţkých a skrývaných vzpomínek je úleva a celkové zlepšení zdravotního stavu (Janečková, Vacková 2010: 29).

3.3.4. Informační přístup Posledním přístupem, o kterém se zmíním, je informativní reminiscence gerontologa Petera Colemana. Jedná se vyuţívání autobiografické metody. Vyprávěním osobního příběhu seniora na pozadí historických událostí jsou předávány vlastní zkušenosti. Reminiscence tak můţe poskytnout příleţitost pro přijetí nové role pamětníka. Je vhodné, aby reminiscenční programy zahrnovaly přednášky pamětníků, generační setkání, retrospektivní výstavy i tvorbu reminiscenčních beden (Janečková Vacková 2010: 30). Kaţdý přístup sleduje odlišný účel a jeho vyuţívání je třeba pečlivě zváţit, s ohledem na cílovou skupinu seniorů a profesní kompetence pracovníka. Reflektující a expresivní přístup obsahuje prvky psychoterapie a směřuje ke zlepšení duševního zdraví. Narativní přístup můţe mít sice vliv na psychický stav účastníků, ale jeho záměrem je především vytvoření aktivity, která má směřovat k pohodě a příjemné atmosféře při vzpomínání. Informační přístup zahrnuje pouze poznávací a informační funkci a plní významnou společenskou roli.

3.4. Formy reminiscence Reminiscence probíhá v různých formách. Faith Gibsonová člení reminiscenci na obecnou a specifickou. Obecná reminiscence je předem naplánovaná a vyuţívá reminiscenční pomůcky ke stimulaci daného tématu. Specifická reminiscence je vhodná zejména pro seniory s demencí, pouţitelná i v případě poruch chování. Vyuţívá specifických pomůcek, klientových osobních předmětů nebo předmětů ve vztahu ke konkrétním účastníkům reminiscence. Základní dělení práce se vzpomínkami zahrnuje skupinovou

reminiscenci

formální

a neformální,

v praxi

však

dochází

často

k propojování obou forem. Podle počtu osob se rozlišuje reminiscence na skupinovou a individuální (Špatenková, Bolomská 2011:26-28).

3.4.1. Skupinová reminiscence Při formální skupinové reminiscenci je naplánováno téma, čas, místo setkání i počet účastníků. Doporučuje se vybrat klidné místo, kde se mohou všichni plně 25

soustředit a věnovat se danému tématu. Reminiscenční pracovník podporuje svým promyšleným a citlivým přístupem aktivitu skupiny. K neformální skupinové reminiscenci dochází zcela neplánovaně, kdykoliv během dne při jakékoliv činnosti. Účastníky mohou být klienti, pracovníci i návštěvy. Reminiscenční pracovník se při neformální reminiscenci pokouší motivovat a povzbudit k účasti všechny přítomné, zájem věnuje podpoře debaty a pro všechny srozumitelné komunikaci. Cílem neformální skupinové reminiscence je vytvořit příjemnou atmosféru, která má přinášet radost do ţivota seniorů v instituci (Špatenková, Bolomská 2011: 28). Osoby s demencí se mohou účastnit reminiscence ve skupině s ostatními klienty v instituci, ale za vhodnější je povaţováno vytvoření samostatné skupiny. Důvodem je zhoršená komunikace, poruchy paměti a nejistota seniorů s demencí. Snahou je vytvořit skupinu se svým vlastním tempem, zaloţenou na principech validace, pro posílení sounáleţitosti a důstojnosti kaţdého člena skupiny, se zaměřením na silné stránky osob s demencí (Janečková, Vacková 2010: 100-101). Vzpomínání ve skupině by mělo vycházet z následujících doporučení. Skupinu by měl tvořit menší počet klientů, optimální je skupina 2-4 lidí. Vhodnější je, aby skupinu facilitovali dva reminiscenční pracovníci. Setkání by mělo probíhat pravidelně a podobným způsobem, na stejném místě, v přibliţně stejnou dobu. Vhodnější je setkávat se častěji neţ jedenkrát týdně, v dopoledních hodinách, kdy jsou senioři s demencí nejaktivnější. Reminiscenční pomůcky je vhodné vybírat podle minulých událostí v ţivotě seniorů, stimulující co nejvíce smyslů. Při komunikaci je nutné poskytnout všem účastníkům dostatek času a věnovat pozornost signálům neverbální komunikace (Špatenková, Bolomská 2011: 67-68).

3.4.2. Individuální reminiscence Individuální

reminiscence

probíhá

pouze

mezi

jedním

účastníkem

a reminiscenčním pracovníkem. Společné sdílení vzpomínek je příleţitostí pro vytvoření osobního a důvěrného vztahu mezi vzpomínajícím a naslouchajícím. Individuální vzpomínání poskytuje prostor pro témata blízká vzpomínajícímu i dostatek času pro vzpomínání (Špatenková, Bolomská 2011: 26-28). Individuální vzpomínání můţe probíhat při různých příleţitostech, kdykoliv během poskytování péče, při podávání stravy, na vycházkách, při společném prohlíţení 26

fotografií nebo reminiscenční krabice na pokoji klienta. Vyuţíván je ţivotní příběh klienta a kniha ţivota. Společný rozhovor pracovníka s klientem při individuálním vzpomínání je povaţováno za jednu z technik validace (Janečková, Vacková 2010: 61-62). Validace je respektujícím přístupem, který je zaměřen na emocionální proţitky člověka s demencí. Akceptuje projevy člověka s demencí, zmírňuje jeho úzkost a osamění, podporuje důstojnost a snaţí se obnovit pocit rovnováhy (Janečková, Vacková 2010: 17). Při reminiscenčních setkáních je vhodné pracovat s takovými tématy, která jsou spojena s pozitivními emocemi. Základní témata lze čerpat z biografií jednotlivých klientů nebo vycházet při výběru ze sloţení reminiscenční skupiny. Tématem společného vzpomínání můţe být dětství, kamarádi, rodina, rodinné události a oslavy, škola, příhody z období školních let a mládí, první lásky, taneční, plesy, móda, výlety, sportování, cestování, vojna, zaměstnání, svatba, písničky, domácí zvířata, vaření, zahradničení (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol. 2007: 188). Dalšími příklady témat mohou být ţivot ve městě a na vesnici, dopravní prostředky, hračky a dětské hry, rošťárny, školní pomůcky, oblíbené předměty, první zaměstnání, spolupracovníci, práce v zemědělství, sváteční šaty, obuv. Reminiscenční pracovník podporuje seniory ve výběru vlastních témat, která jsou jim blízká (Špatenková, Bolomská 2011: 58-59). Pro reminiscenci je moţné vyuţívat různé zdroje. Za základní zdroje jsou povaţovány lidské zdroje, komunitní zdroje a reminiscenční pomůcky.

3.4.3. Reminiscenční zdroje Lidské zdroje mají významný podíl na aplikaci reminiscence do praxe pobytových zařízení pro seniory. Na reminiscenci se nepodílejí pouze proškolení reminiscenční pracovníci. Je vhodné, aby byli zapojeni nejen další pracovníci pobytového zařízení, zdravotní sestry a pečovatelky, sociální a aktivizační pracovníci, ale také dobrovolníci i členové rodin seniorů. Přínosem pro reminiscenční aktivity mohou být studenti, umělci, odborníci tradičních řemesel. Dobrovolníci se mohou podílet na reminiscenčních vycházkách, účastnit se reminiscenčních setkávání, vyhledávat reminiscenční pomůcky, pomáhat s vytvořením knihy vzpomínek. Rodina je významným zdrojem informací pro reminiscenci, její účast na reminiscenčních

27

aktivitách je vítána, ale odvíjí se vţdy od přání seniora (Špatenková, Bolomská 2011: 40-41). Komunitní zdroje mohou být dalším významným zdrojem pro reminiscenci. Oslovit pro spolupráci na reminiscenci je moţné různé instituce, školy, knihovny, muzea, galerie. Vzájemná spolupráce můţe vyústit i ve společný projekt na základě vzpomínek seniorů, vytvořením výstavy evokující určité období nebo téma, videozáznamem nebo filmem o ţivotě seniorů, sepsáním vzpomínek seniorů, nastudováním hry podle vzpomínek seniorů. Přínosem můţe být vytvoření společné reminiscenční aktivity, která podporuje utváření mezigenerační vztahů a solidarity (Špatenková, Bolomská 2011: 38-39). Reminiscenční pomůcky stimulují vzpomínání a je vhodné vyuţívat pomůcky, které působí současně na více smyslů. Pro výběr vhodných pomůcek je třeba zohlednit aktuální stav seniora i informace ze ţivotního příběhu. Je třeba si uvědomit, ţe by pomůcka mohla vyvolat vzpomínky na těţká období v jeho ţivotě a na osoby, které uţ neţijí. Pokud k takové situaci dojde, je třeba reagovat s klidem a poskytnout seniorovi emoční podporu. K vizuálním pomůckám patří fotografie, obrázky, staré časopisy, noviny, televizní pořady, DVD záznamy, filmy, dokumenty. Zvuky, hudba, záznamy mluveného slova jsou výbornými auditivními pomůckami. Dalšími pomůckami vhodnými pro reminiscenci jsou předměty, kde je moţné vyuţívat hmatu, vůně i chuti. (Špatenková, Bolomská 2011: 32-35). Reminiscenční pomůcky se vztahují k různým ţivotním událostem, připomínají tehdejší ţivot a různé činnosti v minulosti. Vhodnými pomůckami pro reminiscenci jsou dobové předměty, které uţ nejsou v současnosti pouţívány. Přínosem bude, pokud se při výběru pomůcek zohlední religiózní zaměření, místo bydliště, povolání nebo zaměstnání jednotlivých seniorů (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol. 2007: 187).

3.5. Shrnutí Metoda

reminiscence

je

speciální

metodou

práce

se

seniory

a nefarmakologickým přístupem pro práci se seniory s demencí. Metoda je od počátku osmdesátých let s úspěchem pouţívána v zahraničí, v České republice se metoda objevila aţ po roce 1990. Nezastupitelnou roli při pouţívání reminiscenční metody má reminiscenční pracovník, který se podílí na plánování, aplikaci a hodnocení 28

reminiscenčních aktivit. Jeho hlavním úkolem je integrovat reminiscenční prvky do kaţdodenní péče o seniory v pobytových sluţbách, ve spolupráci s pracovníky v přímé péči i s pomocí dobrovolníků, studentů, umělců, rodinných příslušníků a zástupců různých institucí. Zásadním předpokladem je nejen teoretická znalost metody a praktické dovednosti, ale také osobní zájem o vyuţívání metody reminiscence. Znalost projevů klienta v jednotlivých stádiích demence a jeho zachovaných schopností je základem pro identifikaci vhodného přístupu a formy reminiscence. Při výběru pomůcek pro reminiscenci je vhodné vyuţívat pomůcky, které působí na všechny smysly a vztahují se k specifické minulosti seniorů s demencí.

29

4. Reminiscence se seniory s demencí Poslední kapitola je zaměřena na praktické vyuţívání metody reminiscence v pobytových sluţbách, v jednotlivých stádiích demence, s ohledem na zachované schopnosti klientů a schopnost komunikace, slouţící jako podklad pro reminiscenční aktivity pracovníků, podílející se na přímé péči o seniora s demencí. Při zavádění metody reminiscence do praxe pobytových sluţeb pro seniory s demencí je třeba si uvědomit, ţe základem je dostatek informací ze ţivota klientů, umění navázat vztah důvěry, schopnost vyhodnotit klientovy moţnosti a přizpůsobit komunikaci jeho aktuálnímu stavu. V následující části se zmíním o zásadách komunikace se seniorem s demencí.

4.1. Komunikace se seniory s demencí Komunikace se seniorem s demencí se odvíjí od jeho zachovaných schopností komunikace. Poruchy komunikace se promítají do všech typů demencí a jednotlivých stádií vývoje demence, s odlišnostmi v projevech a intenzitě. Jedná se o poruchy verbálního porozumění a vyjadřování, poruchy čtení a písemného projevu. Poslední stádium těţké demence je často provázeno ztrátou verbální komunikace. Pro udrţení bazální komunikace bude třeba vyuţívat neverbálních technik komunikace (Neubauer 1999: 99). Komunikace je základním prostředkem pro vytvoření vztahu mezi klientem a pečujícím personálem. Předpokladem dobré komunikace ze strany pečujících pracovníků je ochota naslouchat a vyjadřovat pochopení. Základními zásadami pro komunikaci

s klientem

s demencí

je

znalost

klientova

způsobu

komunikace

a respektování poruch slovního projevu. Při komunikaci pečujícího pracovníka s klientem je třeba eliminovat všechny rušivé podněty z okolí, pouţívat jednoduché věty a slova, které klient zná a pouţívá, a ověřovat si, zda nám klient porozuměl. Slova je moţné doplnit ukázkou. Důraz je kladen na vyváţenost verbální a neverbální sloţky sdělení, vhodným doplněním slovního vyjádření je úsměv, oční kontakt a dotyková komunikace. Při komunikaci podporujeme orientaci v prostoru, čase a osobách. Nevhodné chování a slovní projevy nekomentujeme, respektujeme projevy demence a s trpělivým přístupem a alternativními moţnostmi podpory komunikace se snaţíme zachovat klientovu důstojnost. Klientova neverbální komunikace nám poskytuje nejen obraz aktuálního psychického stavu, ale také zpětnou vazbu na přístup pracovníka ke klientovi (Venglářová 2007: 74-77). Po odchodu seniora do zařízení 30

pobytových sluţeb je třeba počítat se zhoršením příznaků demence v rámci adaptace na nové prostředí, projevující se zhoršením nálady, neklidem, poruchami orientace a vnímání. Zájem a podpora komunikace ze strany pečujících pracovníků je prostředkem, který pozitivně ovlivňuje chování a podporuje adaptaci seniora (Venglářová 2007: 24-25). V další části práce představím konkrétní reminiscenční aktivity vyuţívané v jednotlivých stádiích demence. Pouţila jsem základní členění na 3 stádia, počáteční, střední a pozdní stádium.

4.2. Reminiscence v prvním stádiu demence Počáteční stádium demence je provázeno pouze mírnou poruchou paměti a zapomnětlivostí, potíţemi s orientací i moţnými problémy s písemným projevem. Schopnost komunikace je poměrně zachována, ale můţe se projevovat sníţený zájem klienta o komunikaci (Neubauer 1999: 99). V prvním stádiu demence lze vyuţívat řadu přístupů a forem reminiscence. Uţ s přijetím klienta do zařízení pobytových sluţeb je moţné začít pracovat s metodou reminiscence. Vhodné je zapojit do spolupráce i rodinu klienta. Rodinní příslušníci mohou zajistit staré fotografie a pro seniora významné předměty z domácího prostředí, a s jejich pomocí vytvořit stimulující prostředí v pokoji seniora. Mohou sepsat ţivotní příběh, spolupracovat na reminiscenčních aktivitách, organizovat společná rodinná setkávání a oslavy při významných momentech v ţivotě jejich blízkého. Dobrá praxe sociální sluţby by měla podporovat udrţení emocionální vazby a rodinných vztahů, a umoţnit rodině, aby se společně s pracovníky podílela na individualizované péči

(Janečková, Vacková 2010: 112-113). Následně představím konkrétní reminiscenční aktivity, vhodné pro práci s metodou reminiscence se seniory s demencí v počátečním stádiu demence. Podmínkou pro aplikaci jednotlivých aktivit do praxe je na jedné straně zájem klientů a na straně druhé ochota a dovednosti pracovníků.

4.2.1. Kniha životního příběhu Narativní a biografický přístup lze uplatnit při tvorbě knih ţivotního příběhu, knih vzpomínek a archivu vzpomínek. Kniha životního příběhu je uceleným záznamem proţitého ţivota seniora. Obsah knihy by měl vycházet z informací, které je senior ochotný zveřejnit. Základními informacemi můţe být datum a místo narození, 31

dosaţené vzdělání, zaměstnání, vstup do manţelství, narození dětí, osobní zkušenosti, informace o členech rodiny, ţivotní události, názory a ostatní informace. Součástí knihy ţivota můţe být rodokmen s rodinnými vztahy a významnými událostmi v rodině. Dovolí-li to schopnosti seniora, je vytváření knihy ţivota jeho osobním dílem, ale je moţné, aby se na tvorbě podílela rodina, dobrovolník, pracovník instituce, pokud klient potřebuje pomoc. Pro snadnější orientaci při vzpomínání lze vyuţít časovou osu a paralelní osu s významnými historickými událostmi. Informace z knihy ţivota slouţí pracovníkům pro pochopení potřeb a chování seniora s demencí. Pro samotného seniora je přínosem rekapitulace ţivota a uvědomění si jeho hodnoty (Špatenková, Bolomská 2011: 86-88). Knihu je vhodné doplnit fotografiemi, kopiemi i originály křestních listů, úředních dokumentů, svatebních oznámení, vstupenek, dopisů a pohledů, jízdenek nebo dalších pro seniora významných dokladů. Tvorba knihy ţivota, na které se podílí personál zařízení, se zobrazuje s popisem jednotlivých kroků v individuálním plánu klienta (Janečková, Vacková 2010: 121-122).

4.2.2. Kniha vzpomínek Dalším reminiscenční aktivitou je zaznamenávání vzpomínek, příběhů a významných událostí. Kniha vzpomínek můţe být individuálním dílem samotného seniora, nebo výsledkem společné činnosti seniorů v rámci skupinové reminiscence. Vhodnými tématy jsou společné vzpomínky z dob minulých, které mají hodnotu pro všechny zúčastněné. Knihu vzpomínek lze vylepšit ilustracemi, obrázky, básněmi i fotografiemi. Pro zaznamenávání vzpomínek a příběhů je vţdy nutný souhlas všech přítomných seniorů. Pokud se podaří vytvořit zajímavou knihu vzpomínek, lze ji předloţit veřejnosti, opět pouze se souhlasem všech seniorů, kteří se na její tvorbě podíleli. Individuální kniha vzpomínek můţe slouţit jako dárek seniora pro své nejbliţší (Špatenková, Bolomská 2011:84-85).

4.2.3. Archiv vzpomínek Archivem vzpomínek klienta se můţe stát vzpomínková krabice, bedna, kufřík, koláţ, vzpomínkové zátiší na pokoji klienta, tematická výstavka nebo vytvoření vzpomínkového koutku. Vzpomínkové krabice s pozitivními i negativními stránkami proţité minulosti mohou být soukromou záleţitostí, pouze pro osobní potřebu seniora v instituci a pro podporu komunikace, ale mohou slouţit také pro společné vzpomínání 32

a sdílení minulosti s ostatními klienty i širokou veřejností. Při společné tvorbě dochází k upevňování mezilidských a mezigeneračních vztahů, podílet se mohou rodiny seniorů, pracovníci zařízení, vrstevníci, dobrovolníci, studenti, výtvarníci a další osoby. Pro seniora s demencí je vzpomínková krabice zdrojem podnětů, které potvrzují jeho identitu a podporují kontakty s prostředím a ostatními lidmi. Vytvoření vzpomínkové krabice by mělo předcházet poznání ţivotního příběhu, jeho vyprávění je sepsáno a umístěno do vzpomínkové krabice, s vysvětlením zvoleného tématu, které si klient určuje sám. Následně se pokračuje ve shromaţďování významných předmětů. Mohou to být fotografie, staré dokumenty, dopisy, vysvědčení, legitimace, dopisy, pohlednice, mapy, obrázky, dobové doplňky, části oděvů, dekorativní předměty, hračky, kosmetické potřeby, různé nástroje a nářadí, předměty denní potřeby, náboţenské předměty. Osobní předměty můţe donést rodina, lze je nalézt také v bazarech, některé je moţné koupit, jiné získat v přírodě. Některé předměty je moţné vyrobit jako dobovou napodobeninu (Janečková, Vacková 2010: 123-128).

4.2.4. Hudba a tanec Velmi vhodným podnětem pro stimulaci vzpomínek je hudba, která je v ţivotě mnoha lidí většinou zdrojem radosti. Při selhávání schopnosti porozumění slovnímu vyjádření můţe být hudba prostředkem umoţňujícím komunikaci, zejména pokud je moţné získat informace o oblíbené písni nebo hudebním ţánru jednotlivých klientů. Dobové hudební nahrávky mohou oţivit reminiscenční setkání, hudbu lze poslouchat nebo o ni debatovat. Pokud někdo ze seniorů hrával na nějaký hudební nástroj, můţe svou hrou potěšit ostatní. Je však třeba zjistit, zda je tato schopnost zachována a předejít tak zklamání. Hudbu je moţné spojit s další reminiscenční aktivitou, kterou je tanec. Ten evokuje vzpomínky na dobu tanečních, taneční zábavy, plesy. Tanec je moţné vyuţít v reminiscenční terapii mnoha způsoby. Lze uspořádat reminiscenční výstavu na téma plesu, v rámci reminiscenčních setkání podporovat vyprávění o průběhu plesů a tanečních, zorganizovat taneční aktivitu přímo v zařízení, taneční zábavu nebo ples. Speciální taneční terapii pro seniory s demencí i pohybovým postiţením rozpracoval taneční mistr Petr Veleta (Špatenková, Bolomská 2011: 96-97). Pro stimulaci vzpomínek je vhodné vyuţívat písně z dob školních let a hity z období mládí. Spolupráce s jiným domovem pro seniory nebo s dětmi a mládeţí pro vytvoření společných hudebních a tanečních aktivit představuje způsob, jak propojit 33

současnost s minulostí a přinést radost oběma generacím. Hudba a tanec povzbuzují motorickou aktivitu a orientaci v prostoru, podporují schopnost sociální interakce, zlepšují emoční proţívání (Wehner, Schwinghammer 2013: 35-36). Reminiscenční aktivity je moţné v praxi pobytových zařízení různě propojovat, záleţí jen na kreativitě a zájmu pracovníků. Pro ilustraci předkládám příklad skupinové reminiscence ze své praxe.

4.2.5. Ilustrační příklad Účastnicemi skupinové reminiscence bylo 9 klientek ve věku 82-93 let. Větší část skupiny byla tvořena komunikujícími klientkami s poruchami krátkodobé paměti a občasnými poruchami orientace v čase, dvěma klientkami s poruchami verbální komunikace a jednou klientkou bez poruchy paměti a diagnostikované demence. Skupinu vedla aktivizační pracovnice s pomocí vedoucí přímé péče. Téma bylo vytvořeno účastnicemi aţ během reminiscence na základě dotazu pracovnic, jestli seniorky v 60tých letech chodily rády tancovat a jak probíhaly taneční zábavy. Tématem se staly „odpolední čaje“. Krátké vstupy pracovnic a jednoduché dotazy k jednotlivým seniorkám rozproudily vyprávění o módě, účesech, doplňcích, tancích, chování ve společnosti, místech pořádání tanečních zábav, známých hudebnících a zpěvácích, tehdejších nejoblíbenějších hudebních hitech. Účastnice skupiny byly vůči sobě tolerantní, vzájemně se doplňovaly, projevovaly zájem a radost z vyprávění. Klientky s poruchami komunikace odpovídaly pouze na otázky a jednoslovně, ale byly klidné a z neverbální komunikace se dalo usoudit, ţe se ve skupině cítí dobře. Aktivizační pracovnice si se souhlasem klientek zapisovala důleţité informace pro Knihu vzpomínek. Společné vzpomínání se stalo pro pracovnice podnětem k zorganizování tanečního odpoledne s ţivou hudbou v duchu 60tých let. Pracovníci zařízení si připravili pro seniorky překvapení v podobě dobových kostýmů a doplňků. Taneční odpoledne bylo uzpůsobeno i pro seniory s omezenou pohyblivostí na vozíčcích. Taneční doprovod zajistili i ostatní pracovníci pobytového zařízení včetně managementu. Klientky, které komunikují pouze na vyzvání a většinou jednoslovně, se při poslechu hudby pokoušely zpívat, projevovaly radost z vyzvání k tanci. Klientky na vozíčcích si během jízdy na tanečním parketu podávaly ruce, smály se a zpívaly, projevovaly zájem o focení s pracovníky i ostatními klientkami. Pro všechny to bylo

34

krásné odpoledne plné zábavy a společné radosti, a stalo se podnětem pro další taneční reminiscenční setkání v duchu 70tých a 80tých let.

4.2.6. Další reminiscenční aktivity K dalším reminiscenčním aktivitám patří reminiscenční výlety a reminiscenční vycházky, které jsou moţností jak změnit prostředí a navštívit místa, která se váţou ke vzpomínkám na místo rodiště, školy, pracoviště, procházek, dětských her a lásek. Vhodnými místy pro stimulaci vzpomínek jsou muzea s výstavami zaměřenými na určitá období minulosti a přírodní skanzeny. (Špatenková, Bolomská 2011: 97-98). Vyprávění a čtení příběhů Další vhodnou aktivitou pro reminiscenci je vyprávění zajímavých příběhů seniory nebo pracovníky, nebo předčítání příběhů. Zdrojem mohou být oblíbené knihy seniorů, knihy z konkrétního regionu, zajímavé pověsti, příběhy různých osobností. Čtení by mělo probíhat v omezeném čase, aby byli senioři schopni udrţet pozornost. Vhodnou dobou trvání je 20 minut, s rekapitulací textu během čtení nebo po jeho ukončení. Společné diskuze stimulují vzpomínky a pocity (Špatenková, Bolomská 2011: 89). Vaření a pečení Velmi oblíbeným způsobem stimulace vzpomínek je společná příprava tradičních receptů. Začínat lze vyprávěním o oblíbených pokrmech z dětství a pro různé příleţitosti, prohlíţením starých kuchařek a časopisů s recepty, sepsáním receptů. Není důleţitá přesnost obsahu receptu, ale zájem účastníků reminiscence. Dochází k propojení stimulace více smyslů, hmatu, chuti a vůně. Ideální je, pokud je v instituci moţné, aby si klienti s pomocí aktivizačního pracovníka upekli třeba bábovku, štrúdl nebo vánoční cukroví (Špatenková, Bolomská 2011: 38). K dalším moţnostem reminiscence patří promítání diapozitivů, obrázků, filmů pro pamětníky, dokumentárních filmů, záznamů z městských archivů. Pro vytvoření autentičnosti doby je moţné pouţít opravdové promítačky včetně kotoučových filmů. Reminiscenční pracovník by měl vycházet z přání klientů, jejich oblíbených filmů a herců. Vyuţívat lze i auditivních pomůcek, různých zvuků z přírody i běţného ţivota, mluveného slova, hudebních nahrávek, záznamy divadelních a rozhlasových her. Vzpomínky lze úspěšně stimulovat dotykem předmětů nebo přírodních materiálů, 35

nejrůznějšími vůněmi a pachy, které jsou seniorovi příjemnou připomínkou minulosti (Špatenková, Bolomská 2011: 34-36). Při vyuţívání reminiscence u seniorů s demencí je kladen důraz na roli emocí. Emoce jsou základem přátelské atmosféry pro sdílení vzpomínek a zkušeností nejen mezi účastníky reminiscence, ale i ve vztahu pracovníků ke klientům. Důleţitým aspektem přístupu je respektování individuálních odlišností seniorů, jejich potřeb a zachovaných schopností. Cílem reminiscenčních aktivit není primárně podpora kognitivních funkcí, ale přímá stimulace. Vhodná je skupinová reminiscence s menším počtem

účastníků,

ale

i individuální

reminiscence.

(Špatenková,

Bolomská

2011: 66-67).

4.3. Reminiscence v druhém stádiu demence Pro střední stádium je typická ztráta náhledu na vlastní chorobu, zvyšují se deficity v oblasti krátkodobé i dlouhodobé paměti, objevit se mohou bludy, do chování se promítá agitovanost nebo apatie, dochází k dalšímu zhoršení řeči s trvalou amnézií pojmů. Potíţe se promítají do osobních záleţitostí a fungování ve vztazích. Ve středním stádiu demence plní reminiscenční terapie významnou úlohu. Reminiscence je prostředkem k udrţování interakce seniorů s demencí ve skupině. Snahou je pomocí reminiscence posilovat sociální i komunikační schopnosti, zlepšovat emoční proţívání seniora a současně tak přispívat k udrţení jeho osobní identity (Neubauer 1999: 99) Ve druhém stádiu demence lze vyuţívat všechny reminiscenční aktivity uvedené pro první stádium demence. Specifikem však bude nutnost větší podpory a pomoci, vzhledem ke zhoršení kognitivních funkcí a komunikačních schopností. Vyuţívat je moţné reminiscenci skupinovou i individuální, podle potřeb a aktuálního stavu a přání klientů.

4.3.1. Smyslová stimulace U seniorů s demencí je nejen vhodné, ale i dlouhodobě moţné, vyuţívat smyslové stimulace zraku, sluchu, čichu i hmatu. O reminiscenčních pomůckách stimulujících vice smyslů jsem se zmínila v rámci reminiscenčních aktivit v prvním stádiu demence, včetně vyuţívání vizuálních a auditivních pomůcek. Témata vzpomínání, vycházející ze znalosti ţivotního příběhu, je vhodné doplnit o specifické podněty, které se váţou k tématu. Je však nutné počítat s občasným nepochopením 36

i opoţděnou reakcí ze strany seniora s demencí. Naopak světlé chvilky mohou příjemně překvapit všechny účastníky reminiscence i rodinné příslušníky. Pro stimulaci je vhodné vyuţívat přirozených vůní, jako je čerstvě mletá káva, smaţená cibulka, vůně čerstvého pečiva, posekaná tráva, voňavé byliny a květiny. Vůně lze propojit s chutí určitých jídel a nápojů z dětství nebo mládí seniorů, bílé kávy, vánočního cukroví, bramborových placek, kysela, houbového kuby a mnoha dalších. Hmatové podněty mohou být zastoupeny různými aktivitami, motáním klubíček, vkládáním různých předmětů do ruky, dotýkáním se zvířat (Janečková, Vacková 2010: 103-105). Smyslová aktivizace u klientů s demencí představuje moţnost odkrýt zachované schopnosti, povzbudit komunikaci, podpořit vybavování slov, vzpomínek a emocí (Wehner, Schwinghamer 2013:11). Speciální pomůckou pro stimulaci vzpomínek na období dětství a péči o děti je reborn panenka s realistickou podobou miminka. Při pouţívání panenky je nutné vycházet z informací ţivotního příběhu jednotlivých klientů a vysvětlit klientům, ţe se jedná pouze o panenku, aby se předešlo moţným negativním reakcím. Ve stádiu demence s omezením verbální komunikace je moţné panenku vyuţít jako prostředníka k navázání komunikace a k uvolnění neklidného klienta (Fričová 2012: 18-19). Pro ilustraci moţnosti stimulace pomocí reborn panenky a specifických pomůcek předkládám příklad z vlastní praxe.

4.3.2. Ilustrační příklad Téma skupinové reminiscence bylo předem naplánováno společně s klientkami. Účastnicemi byly klientky ve věku 82-89 let, většinou klientky se zachovanou schopností verbální komunikace, pouze dvě klientky s porušenou verbální komunikací. Pro reminiscenci byla pouţita reborn panenka, zavinovačky z období 70tých let, včetně výbavičky pro miminko, pamětní list z vítání občánků, fotografie, první dětské botičky, hračky. Na úvod setkání byla klientkám přehrána nahrávka s dětským pláčem, smíchem a broukáním a následně byla představena realistická reborn panenka. Klientky panenka od první chvíle velmi zaujala, všímaly si vizuálních detailů panenky, dotykem porovnávaly reálnou podobu s miminkem, vzhled panenky je stimuloval k verbálním projevům a vyjádření pozitivních emocí, radosti a nadšení. Kaţdá klientka touţila po blízkém kontaktu s panenkou, k panence se chovaly jako k ţivému dítěti a společně jí vybraly jméno Zuzanka. Se zájmem reagovaly na výbavičku pro miminko. Vzpomínaly, 37

jak se kulmovala krajka na zavinovačkách, jak se ve škole povinně učily šít a vyšívat kojeneckou košilku. Reminiscenční aktivitu hodnotily klientky pozitivně, a na dotaz reminiscenční

pracovnice

projevily

přání

zase

si

panenku

brzy

pochovat.

Nekomunikující klientka reagovala na panenku s údivem, ale klidně a uvolněně, s výkladem reminiscenční pracovnice si panenku prohlíţela a opatrně se jí dotýkala, po celou dobu reminiscence věnovala pozornost jen panence. Není důleţité, co si klientky z reminiscenčního setkání pamatují, ale jak reminiscenční aktivitu proţijí. Reminiscenční aktivity je třeba přizpůsobovat vývoji demence a schopnostem seniorů, a eliminovat tak pocity neschopnosti ze selhání při vzpomínání i vyjadřování. Pozornost je třeba věnovat emocionálním reakcím a empaticky poskytovat pochopení a podporovat důstojnost (Janečková, Vacková 2010: 105-106). Progrese demence přispívá ke sniţování dovedností. Se zhoršující se schopností komunikace je třeba brát na vědomí význam neverbální komunikace, která bude poskytovat pečujícímu personálu základní informace o klientovi, který jiţ obtíţně hledá slova nebo nerozumí jejich významu. Komunikaci bude nutné rozšířit o intuitivní techniky, usnadňovanou komunikaci, prvky validace a bazální stimulace (Malíková 2011: 176-177).

4.4. Reminiscence ve třetím stádiu demence Pozdní stádium těţké demence probíhá pod obrazem výrazných poruch orientace a paměti, s výrazně omezenou schopností komunikace aţ naprostou ztrátou verbální komunikace, psychomotorickým neklidem a nepřiměřeným sociálním chováním, s postupným vznikem imobility a úplné závislosti na péči okolí (Neubauer 1999: 99). Verbální komunikace je v pozdním stádiu demence zastoupena pouze nesrozumitelnými projevy a zvuky, z neverbální komunikace klienta se postupně vytrácí schopnost projevů mimiky a gestikulace, neverbální signály je moţné v pokročilém stavu vyčíst pouze z polohy těla. Ve stádiu těţké demence bude komunikace zaloţena na vyuţívání intuitivní techniky pomocí dotyků, na které klient reaguje. Projevy klienta budou jedinou informací, kterou je třeba pečlivě vyhodnotit a respektovat. Z podpůrných metod je u seniorů vyuţívána smyslová aktivizace, validace a bazální stimulace. Metody smyslové aktivizace a validace je vhodné vyuţívat ve všech stádiích demence. Ve třetím stádiu demence mají svůj opodstatněný význam pro udrţení vnímání a komunikace s okolím (Malíková 2011: 177).

38

4.4.1. Smyslová aktivizace Smyslová aktivizace je způsobem, jak pracovat se vzpomínkami a vyuţívat smyslových podnětů. U klientů s demencí je vhodné pracovat s krátkodobou aktivizací denně, pro navození pocitu klidu a sounáleţitosti. Krátkodobá aktivizace je prostředkem, který ovlivňuje sociální, emoční a neverbální úroveň klienta a umoţňuje mu komunikovat se svým okolím v rámci zachovaných schopností. Krátkodobá aktivizace se opírá o čtyři pilíře setkávání. Prvním krokem je navázání kontaktu dotykem a pohledem do očí, za ním následuje emoční sblíţení prostřednictvím verbální a neverbální komunikace. Posledním krokem je pozornost soustředěná na vzájemnou interakci. Vhodnější formou je individuální aktivizace. Doba trvání aktivizace by neměla přesáhnout 15 minut. Předměty pouţívané ke stimulaci by měly být osobního charakteru, vhodné jsou fotografie nebo jiné osobní předměty klienta. Témata by měla vycházet z biografie klienta, s ohledem na těţká období. Verbální podněty by měly směřovat ke stimulaci vzpomínání s poskytnutím prostoru pro vyjádření pocitů (Wehner, Schwinghammer 2013: 11-22). Dalšími metodami, které lze propojit s reminiscencí je validace a bazální stimulace.

4.4.2. Validace Validace je metodou pracující s empatií a prvky usnadňujícími komunikaci s osobami s demencí. Metoda vychází z teorie, ţe chování člověka s demencí má příčinu v situacích z minulosti. Validovat znamená vyhodnotit a přijmout, sníţit napětí a vrátit pocit vlastní hodnoty. Validace se opírá o pouţívání empatie v komunikaci a jednání se seniorem s demencí a vnímání člověka v holistickém rozměru. Základem přístupu je respekt a tolerance, vytvoření důvěry a atmosféry bezpečí, sníţení stresu, provázení klienta a udrţení jeho identity a pocitu vlastní hodnoty (Malíková 2011: 239-243). Mezi validační techniky patří parafrázování, zrcadlení, projevy náklonnosti, podpora klidným tónem hlasu, dotek, blízkost, společné prohlíţení fotografií, vzpomínání na konkrétní osobu (Janečková, Vacková 2010: 27).

4.4.3. Bazální stimulace Bazální stimulace je konceptem, který je zaměřen na stimulaci uloţených vzpomínek, k podpoře vnímání, komunikace a pohybu. Základní myšlenkou je propojení tělesné a duševní stránky. Metoda je vhodná pro seniory s postiţením kognitivních funkcí. Cílem je stimulace tělesné stránky, podpora orientace v prostoru 39

a čase, vnímání okolí, navázání komunikace. Dotyk je významným komunikačním prvkem, pozornost je třeba věnovat kvalitě dotyků a reakcím klienta na dotyk. Bazální stimulace vyuţívá prvky základní a nadstavbové stimulace. Základní stimulace pracuje s vnímáním tělesného schématu, nástavbová je zaměřena na optickou, auditivní, orální, olfaktorickou a taktilně-haptickou stimulaci (Friedlová 2007: 19-24). Pro olfaktorickou stimulaci jsou vhodné oblíbené vůně a pachy z minulosti, v podobě toaletních potřeb. Optická stimulace vyuţívá klientovi známých předmětů, které vyvolají zklidnění. Auditivní čerpá ze zvukových podnětů z minulosti, hudby, vyprávění, čtení a zpěvu. Orální stimulace je zaměřena na chuťové vnímání známých a oblíbených potravin a nápojů. Taktilně-haptická vyuţívána stimulaci dotykem, vkládáním osobních předmětů do rukou klienta. Předpokladem pro aplikaci metody u klientů s demencí je znalost biografie kaţdého klienta (Friedlová 2007: 109-130). Stimulaci zahajujeme a ukončujeme vţdy iniciálním dotekem s verbálním doprovodem. Vhodným místem je ruka, rameno nebo paţe klienta. Je nutné, aby všichni pracovníci respektovali místo iniciálního dotyku, eliminujeme tak pocit nejistoty u klienta (Friedlová 2007: 73). Poslední příběh z praxe předkládá moţnosti komunikace na bazální úrovni s vyuţitím prvků smyslové reminiscence a validace.

4.4.4. Ilustrační příklad Klientka 89 let, v posledním stádiu demence, nekomunikující s občasným motorickým neklidem. Během předchozích třech let docházelo u klientky postupně ke zhoršování kognitivních funkcí s narůstajícími poruchami orientace v čase a místě, poruchami krátkodobé paměti. Dříve společenská ţena postupně odmítala aktivity, přestala projevovat zájem o společnost druhých lidí a komunikaci. Pracovnice se zaměřily více na individuální formu aktivizace klientky. Společná vyprávění o mládí a ţivotě klientky a prohlíţení fotografií se staly základním zdrojem informací pro reminiscenci v posledním stádiu demence. Reminiscence probíhala ve formě krátkodobé aktivizace, v délce trvání do 15 minut, na pokoji u lůţka klientky. Pro stimulaci se vyuţívalo iniciálního dotyku na pravé rameno. Aktivita začínala vţdy nabídkou, pracovnice vycházely z klientčiných reakcí. Při společném prohlíţení fotografií uţ klientka nebyla schopna verbálně reagovat, ale pracovnice dokázaly podrobně popsat fotografie na základě informací z doby, kdy klientka ještě komunikovala. S klientkou komunikovaly s empatií a zájmem, pouţívaly jednoduché věty, všímaly si neverbálních 40

projevů a emocí, reflektovaly klientčiny reakce. Klientka byla při prohlíţení klidná, na popis fotografií reagovala úsměvem, v očích byl vidět zájem. Občas se ji podařilo vyslovit slovo a pozitivně reagovala na podání ruky a na dotyk na hřbet ruky. Pracovnice hodnotily aktivizaci velmi přínosně, pozornost věnovaly klientčiným reakcím a emocím. Výzvou pro ně bylo najít způsob, jak s klientkou udrţet moţnost bazální komunikace a vytvořit pocit bezpečí a sounáleţitosti.

4.5. Shrnutí Metodu reminiscence je moţné vyuţívat v kaţdém stádiu vývoje demence. Jednotlivé formy je třeba uzpůsobit kognitivním schopnostem klientů a moţnostem jejich komunikace. Reminiscence je prostředkem, jak si uvědomovat hodnotu osobní historie kaţdého klienta, vnímat jeho jedinečnost a potřebu být respektován a bezpodmínečně přijímán. Nezastupitelné místo v posledním stádiu demence patří validaci, smyslové aktivizaci a bazální stimulaci, pro udrţení integrity seniora s demencí a jeho vztahu s okolím. Metoda reminiscence je výzvou pro vytváření stimulujícího prostředí v pobytových zařízeních a aktivit, na kterých se mohou podílet všichni zaměstnanci i rodiny klientů pobytových zařízení.

41

5. Závěr V absolventské práci jsem se pokusila přiblíţit význam metody reminiscence při práci se seniory s demencí v pobytových zařízeních. Metoda reminiscence je výzvou pro zvyšování kvality ţivota seniorů v pobytových zařízeních, pro utváření prostoru, vyuţívajícího vzpomínek, záţitků a osobních příběhů ze ţivota klientů. Základní myšlenkou absolventské práce je integrace vzpomínek do kaţdodenní praxe práce se seniory s demencí, pro podporu vytváření vztahu seniora s ostatními vrstevníky i s pečujícím personálem. Reminiscence je snadno aplikovatelnou metodou, podporující psychickou pohodu a integritu seniorů, aţ do posledního stádia demence, kdy je senior plně odkázán na péči okolí a není jiţ schopen verbálně komunikovat. Progrese onemocnění sniţuje kognitivní funkce, ale nesniţuje význam lidského bytí a důstojnost člověka. Reminiscence při práci se seniory s demencí vytváří zcela jiný rozměr pohledu na člověka s demencí. Cílem absolventské práce bylo vytvořit odborný podklad pro pracovníky přímé péče, pro aplikaci metody reminiscence do praxe pobytových zařízení. V práci jsem představila význam práce se vzpomínkami, vyuţití biografie klienta pro reminiscenci, obraz progrese demence v jednotlivých stádiích, moţnosti a formy reminiscence. Snahou bylo vytvořit komplexní pohled na problematiku práce se vzpomínkami se seniory s demencí. Závěrečná část absolventské práce je věnována konkrétním reminiscenčním aktivitám v jednotlivých stádiích demence, s přihlédnutím k zachovaným komunikačním schopnostem a s vyuţitím speciálních metod pro zachování bazální stimulace, aţ do pozdního stádia demence. Ilustračními příklady z vlastní praxe jsem se pokusila dokreslit informace čerpané z odborné literatury. Věřím, ţe se mi podařilo vytvořit základní návrh pro aplikaci metody reminiscence do praxe pracovníků přímé péče se seniory s demencí, který můţe být inspirací pro kreativitu pracovníků v přístupu ke klientům a podnětem pro vytváření stimulujícího prostředí v pobytových zařízeních.

42

Seznam literatury: ATKINSON R., L. (eds). 2003. Psychologie. Praha: PORTÁL. ČADKOVÁ-SVEJKOVSKÁ. 2008. „Specifika práce s vybranými skupinami klientů. Sociální práce se seniorem s duševním onemocněním“. In: MAHROVÁ G., VENGLÁŘOVÁ M. (eds). Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: GRADA. s. 108. FRIČOVÁ P. 2012. „Nebojte se experimentu. Využití reborn panenek v péči o seniory“. Rezidenční péče. 8 (1): 18-19. FRIEDLOVÁ K. 2007. Bazální stimulace v základní ošetřovatelské péči. Praha: GRADA. HAMILTON S., I. 1999. Psychologie stárnutí. Praha: PORTÁL. HAŠKOVCOVÁ H. 1989. Fenomén stáří. Praha: PANORAMA. HAŠKOVCOVÁ H. 2012. Sociální gerontologie aneb senioři mezi námi. Praha: GALÉN. HOLMEROVÁ I., JAROLÍMOVÁ E., SUCHÁ J. (eds). 2007. Péče o pacienty s kognitivní poruchou. Praha: Gerontologické centrum. HRDLIČKA M., HRDLIČKOVÁ D. 1999. Demence a jiné poruchy paměti. Praha: GRADA PUBLISHING. JANEČKOVÁ H. 2005. „ Práce se vzpomínkami “. In: MATOUŠEK O., KOLÁČKOVÁ J., KODYMOVÁ P. (eds). Sociální práce v praxi. Specifika různých cílových skupin. Praha: PORTÁL. s. 188. JANEČKOVÁ H., KALVACH Z., HOLMEROVÁ I. 2004. „Programování aktivit, motivování, akceptování a kognitivní rehabilitace“. In: KALVACH Z., ZADÁK Z., JIRÁK R., ZAVÁZALOVÁ H., HOLMEROVÁ I., WEBER P. (eds). Geriatrie a gerontologie. Praha: GRADA PUBLISHING. s. 451. JANEČKOVÁ H., VACKOVÁ M. 2010. Reminiscence. Využití vzpomínek při práci se seniory. Praha: PORTÁL. JIČÍNSKÝ V., MINIBERGEROVÁ L. 2004. „Vybrané otázky vývojové psychologie“. In: JOBÁNKOVÁ M. (eds). Kapitoly z psychologie. Brno: NCO NZO. s. 116. JIRÁK R. (eds). 1999. Demence. Praha: MAXDORF.

43

JIRÁK R. 2004. „Syndrom demence ve stáří“. In: KALVACH Z., ZADÁK Z., JIRÁK R., ZAVÁZALOVÁ H., SUCHARDA P. (eds). Geriatrie a gerontologie. Praha: GRADA PUBLISHING. s. 546-549. JIRÁK R. 2008. „Syndrom kognitivního deficitu, demence a poruch paměti“. In: KALVACH Z., ZADÁK Z., JIRÁK R., ZAVÁZALOVÁ H., HOLMEROVÁ I., WEBER P. (eds). 2008. Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. Praha: GRADA PUBLISHING. s. 231- 233. JIRÁK R. 2008. „Specializované části komplexního geriatrického vyšetření. Hodnocení psychických funkcí“. In: KALVACH Z., ZADÁK Z., JIRÁK R., ZAVÁZALOVÁ H., HOLMEROVÁ I., WEBER P. (eds). Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. Praha: GRADA. s. 84. JŮNOVÁ M. 2013. „Speciální reminiscenční zahrada v domově se zvláštním reţimem pro nemocné Alzheimerovou chorobou při Domově seniorů Nové Strašecí“. Sociální práce/Sociálna práca. 13 (1): 114-117. KALVACH Z., ZADÁK Z., JIRÁK R., ZAVÁZALOVÁ H., HOLMEROVÁ I., WEBER P. (eds). 2008. Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. Praha: GRADA. KALVACH Z., ZADÁK Z., JIRÁK R., ZAVÁZALOVÁ H., SUCHARDA P. (eds). 2004. Geriatrie a gerontologie. Praha: GRADA PUBLISHING. KOUKOLÍK F. 1997. Mozek a jeho duše. Praha: MAKROPULOS. MAHROVÁ G. 2008. „Klient v sociální práci“. In: MAHROVÁ G., VENGLÁŘOVÁ M. (eds).

Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: GRADA

PUBLISHING s. 31. MAHROVÁ G., VENGLÁŘOVÁ M. (eds). 2008. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: GRADA PUBLISHING. MALÍKOVÁE. 2011. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha: GRADA PUBLISHING. MÜHLPACHR P. 2009. Gerontopedagogika. Brno: MASARYKOVA UNIVERZITA. NEUBAUER K. 1999. „Psychoterapeutické přístupy v rehabilitaci kognitivních poruch u dospělých osob s demencí“. In: JIRÁK R. (eds). Demence. Praha: MAXDORF. s. 27, 99. PROCHÁZKOVÁ E. 2010. „Psychobiografický model profesora Erwina Böhma“. Sociální sluţby. 12 (3): 14-15. SCHACTER D., L. 2003. Sedm hříchů paměti. Jak si pamatujeme a zapomínáme. Praha: PASEKA. 44

ŠPATENKOVÁ N., BOLOMSKÁ B. 2011. Reminiscenční terapie. Praha:GALÉN. VENGLÁŘOVÁ M. 2007. Problematické situace v péči o

seniory. Příručka

pro zdravotnické a sociální pracovníky. Praha: GRADA PUBLISHING. WALSH D. 2005. Skupinové hry a činnosti pro seniory. Praha: PORTÁL. WEHNER L., SCHWINGHAMMER Y. 2013. Smyslová aktivizace v péči o seniory a klienty s demencí. Praha: GRADA PUBLISHING ZGOLA M., J. 2003. Úspěšná péče o člověka s demencí. Praha: GRADA.

45

Anotace Absolventská práce předkládá moţnosti aplikace metody reminiscence při práci se seniory

s demencí

v pobytových

zařízeních.

Poskytuje

základní

informace

o reminiscenci, významu a funkci vzpomínek v ţivotě seniora, stručný přehled klasifikace demencí s projevy v jednotlivých stádiích vývoje demence a specifika Alzheimerovy choroby. Cílem teoretické kompilační práce je shrnutí dostupných informací o jednotlivých přístupech, formách, zdrojích a konkrétních reminiscenčních aktivitách u osob s demencí, dle jednotlivých stádií vývoje demence, a vytvoření tak odborného podkladu pro práci pracovníků přímé péče s reminiscenční metodou v pobytových zařízeních pro seniory. Klíčová slova: Reminiscence, reminiscenční aktivity, význam vzpomínek, senior s demencí, Alzheimerova choroba.

Abstract My graduate work deals with the methods of reminiscence appplicable when working with seniors suffering of dementia who live in nursing homes. It provides basic information about the phenomenon of reminiscence along with the importance and function of memories during the life of seniors, offers a brief classifying account of the dementia disease as manifested during the particular stages of its development, and describes the Alzheimer’s disease itself. Taking cue from the accesible information on particular approaches, forms, resources and specific reminiscence activities according to the stages of development of dementia, the main goal of the work consists in creation of a specialized basis useful for care workers who apply the method of reminiscence. Key Words: Reminiscence, Reminiscence activities, Importance of memories, Senior with dementia, Alzheimer’s disease.

46

47