CARITAS- Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Posouzení životní situace klienta charitní pečovatelské služby Střediska sv. Alžběty pro lidi s tělesným handicapem
Marie Kudláčková Vedoucí: Mgr. Miloslava Šotolová
Olomouc 2014
Prohlášení autora Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.
V Olomouci dne 30.4.2014 Marie Kudláčková
Poděkování Chtěla bych poděkovat své vedoucí Mgr. Miloslavě Šotolové za odborné vedení práce a za trpělivost, a své rodině a přátelům za pomoc, trpělivost, podporu a modlitby.
Obsah Úvod ...................................................................................................................... 5 1
2
3
4
Posouzení ţivotní situace klienta.................................................................... 7 1.1
Definice posouzení ţivotní situace klienta .............................................. 7
1.2
Význam posouzení ţivotní situace klienta .............................................. 8
1.3
Cíl a zaměření posouzení ........................................................................ 8
1.4
Strategie posouzení ................................................................................. 9
1.5
Tři tzv. kognitivní modely Davida Harrisona ......................................... 9
1.6
Modely posuzování ................................................................................. 9
1.7
Metodika posouzení .............................................................................. 10
Ekologická perspektiva ................................................................................ 11 2.1
Počátky ekologické perspektivy ............................................................ 11
2.2
Filozofie ekologické perspektivy .......................................................... 11
Koncept sociálního fungování ...................................................................... 14 3.1
Bartlettová o konceptu sociálního fungování ........................................ 14
3.2
Definice konceptu sociálního fungování ............................................... 14
3.3
Koncept sociálního fungování v souvislosti s lidskými potřebami ....... 15
3.4
„Faktory“ a „ţivotní situace“ v konceptu sociálního fungování ........... 15
3.5
Holistický přístup v konceptu sociálního fungování ............................. 16
3.6
Koncept sociálního fungování v praxi .................................................. 16
Lidské potřeby .............................................................................................. 18 4.1
Definice lidské potřeby ......................................................................... 18
4.2
Dělení lidských potřeb .......................................................................... 18
4.2.1 Teorie potřeb dle A. Maslowa ......................................................... 19 4.3
Naplňování potřeb ................................................................................. 20
4.3.1 Způsob naplňování potřeb ............................................................... 20 4.3.2 Role pomáhajícího při naplňování potřeb jedince a pracovníkův postoj ke klientovi ................................................................................................... 20
5
4.4
Nenaplnění lidských potřeb................................................................... 21
4.5
Potřeby seniorů...................................................................................... 22
Senioři........................................................................................................... 24 5.1
Definice stárnutí a stáří ......................................................................... 24
5.2
Stáří z pohledu vývojové psychologie .................................................. 24
5.2.1 Rané stáří ......................................................................................... 25 5.2.2 Pravé stáří ........................................................................................ 28 Závěr ................................................................................................................... 30 Bibliografický seznam ........................................................................................ 31 Anotace ............................................................................................................... 33
Úvod V této práci se budu zabývat problematikouposouzení ţivotní situace klienta, jeţ je povaţováno za jednu z nejobtíţnějších fází v sociální práci. (Navrátil 2009:60) Téma práce zní: „Posouzení ţivotní situace klienta charitní pečovatelské sluţby Střediska sv. Alţběty pro lidi s tělesným handicapem“.Toto téma jsem si vybrala na základě své zkušenosti z dvouměsíční praxe, kterou jsem absolvovala v olomoucké charitní pečovatelské sluţbě Střediska sv. Alţběty pro lidi s tělesným handicapem. Ačkoliv je v názvu uvedeno, ţe je zařízení určeno lidem s tělesným handicapem, podle vlastní zkušenosti z praxe mohu říci, ţe se jedná zejména o seniory, proto se dále v práci budu zabývat pouze seniory. Na praxi jsem měla moţnost účastnit se posouzení ţivotní situace klienta a také si jej osobně vyzkoušet. Na základě toho se domnívám, ţe by bylo dobré, aby se zařízení snaţilo věnovat všem stránkám lidské osoby přiměřeně stejně velkou pozornost. Cílem práce je „Popsat a definovat výhody a přednosti vyuţívání konceptu sociálního fungování v procesu posouzení ţivotní situace seniorů se zaměřením na jejich potřeby.“Sekundárním cílem je, předloţit práci jako moţný námět a inspiraci, nebo popřípadě i teoretický podklad a pomůcku Středisku sv. Alţběty pro lidi s tělesným handicapem, pro zamyšlení a zhodnocení vlastního posouzení ţivotní situace klienta a pro případné změny v tomto procesu. Práce je zpracovánametodouteoretické práce s kompilačními prvky. Můţe slouţit i jako moţný teoretický podklad pro případný výzkum, jehoţ cílem by např. mohlo být, zjistit, zda charitní pečovatelská sluţba nahlíţí na posouzení ţivotní situace klienta, pomocí konceptu sociálního fungování a zda následně reaguje na zjištěné potřeby nabídkou základních a fakultativních sluţeb. V českém prostředí se problematice posouzení nevěnuje příliš mnoho autorů. Nejznámějším a téměř jediným českým autorem je PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D.Z odborné literatury jsem tedy nejvíce čerpala z textů a publikací pana Navrátila. K dalším autorům citovaným v této práci patří např. Langmeier a Krejčířová, Malíková, Musil, Pichaud a Thareauová, Šamánková a Vágnerová. Práce je rozdělená do pěti kapitol. Ústřední myšlenka práce vychází z filozofie ekologické perspektivy, která přinesla do sociální práce tezi, ţe člověka nelze oddělit od jeho prostředí, ve kterém ţije. (Navrátil 2001: 152) Z toho důvodu jsem se rozhodla na posouzení ţivotní situace nahlíţet konceptem sociálního fungování, který můţeme 5
povaţovat za určitý nástroj posouzení ţivotní situace klienta optikou jiţ zmiňované ekologické perspektivy. Z ekologické perspektivy také vyplývá, ţe kaţdý člověk je jedinečná lidská bytost, která má svoji důstojnost a na ni navazující potřeby. (Navrátil 2001:152) Proto jsem se ve své práci zaměřila na lidské potřeby a v návaznosti na zkušenosti z praxe, jsem potřeby konkretizovala na potřeby seniorů. V první kapitole sebudu zabývat samotným posouzením ţivotní situace klienta. Nejprve uvedu definice a význam posouzení, pokračuji různými strategiemi a modely posouzení a poslední podkapitolu věnuji metodice posouzení. Ve druhé kapitole popíši ekologickou perspektivu, její počátky a zejména pak její stěţejní myšlenky, kterými obohatila sociální práci. Třetí kapitolu věnuji konceptu sociálního fungování.Koncept nejprve vysvětlím a definuji a pak jej popíši v souvislosti s lidskými potřebami a nastíním aplikaci konceptu v praxi. Ve čtvrté kapitole píši o lidských potřebách. Nejprve opět zmíním definice potřeb a představím jejich dělení. Následně se budu zabývat jejich naplňováním a popíši, co se děje, kdyţ nejsou naplněny. V závěrečné podkapitole se pak specifikuji na potřeby seniorů. Poslední kapitola pojednává o samotných seniorech. Zmiňuji se o stáří a stárnutí, ale hlavní část věnuji popisu stáří z pohledu vývojové psychologie.
6
1
Posouzení životní situace klienta V této kapitole se budu věnovat stěţejnímu pojmu práce, kterým je posouzení
ţivotní situace klienta. Nejprve uvedu definice autorů, kteří se posouzením zabývali. Poté se pokusím objasnit význam a důleţitost posouzení v procesu sociální práce. V další podkapitole krátce popíšu cíl a záměr posouzení. Na to naváţi strategiemi a modely a na závěr se krátce zmíním o metodice posouzení.
1.1
Definice posouzení životní situace klienta Oxfordský
anglický
slovník
vysvětluje
pojem
„posouzení“,
anglicky
assessment1, jako hodnocení nebo souzení hodnoty něčeho. Slovo „posouzení“ také naznačuje určitou míru kvalifikované činnosti ze strany toho, kdo je kompetentní soudit mezi věcmi, jeţ mají odlišnou hodnotu. Znamená to také pouţívání určitých norem, podle kterých hodnotíme. Jistě se vyskytuje velké mnoţství případů, ve kterých posouzení probíhá tímto způsobem, tzn., ţe pracovník hodnotí situaci jen formálně, podle určitých měřítek a norem. Musíme si ale uvědomit, ţe tato definice vynechala interaktivní a lidské souvislosti, kterými se posouzení v sociální práci rovněţ vyznačuje. Definice tedy spíše zdůrazňuje formálnější a technické znalosti, které jsou zajisté taképodstatné pro současnousociální péči v praxi, nicméně pro sociální pracovníky je důleţité mít stále na paměti, ţe hodnota osoby se neurčuje podle našeho posouzení, ale podle jejího potenciálupro růstazměnu. (Parker, Bradleyová 2011: 3) McDonaldová definuje proces posouzení jako stěţejní úlohu pracovníků v současné sociální práci. Posouzení nazývá úhelným kamenem, jenţ je základem pro efektivní sociální práci. (dle Navrátil 2009: 60) Milnerová a O´Byrne na to navazují, kdyţ vysvětlují, ţe je-liposouzení efektivní, pak je pravděpodobnější,ţe i následná intervence bude úspěšná. (dle Parker, Bradleyová 2011: 8) Také další autoři vnímají posouzení jako zásadní krok a přikládají mu mimořádný význam. (Navrátil 2008: 13) Watson and Westová charakterizují posouzení jako soubor činností, obsahující jak pozorování a rozhodnutí, která probíhají v počátečních fázích pomáhajícího vztahu, tak také formální a celistvou analýzu. Posouzení tedy chápou jako zdroj kvalitní sociální práce. (dle Parker, Bradleyová 2011: 1
Anglický termín „assessment“ má v češtině mnoho tvarů. Je moţné jej přeloţit např. jako
posouzení, hodnocení, šetření nebo analýza. Slovo „posouzení“ nejlépe vyjadřuje skutečnost, ţe je v něm obsaţena racionální i hodnotová sloţka sociálního pracovníka. (Navrátil 2009: 60)
7
8- 9)Podle Parkera a Bradleyové je potřeba posouzení vnímat jako nedílnou součást procesu sociální práce spolu s plánováním, intervencí a konečným zhodnocením. Proces odpovídá tzv. modelu ASPIRE.2 Všechny fáze na sebe kontinuálně navazují. V praxi tedy nelze oddělit posouzení od pokračující intervence.(2011:8)
1.2
Význam posouzení životní situace klienta Navrátil klade na posouzení ţivotní situace veliký důraz. Hodnotí jej jako
nejkontroverznější a nejobtíţnější záleţitost v sociální práci. Zastává názor, ţe se jedná o téma, které v sobě obsahuje velké mnoţství otázek po pravdě a poznání, a také otázky týkající se moci a etiky sociální práce. Kontroverznost procesu posouzení vidí právě ve snaze pracovníka poznat a uchopit pravdu o klientovi a jeho situaci. (Navrátil 2009: 60) Můţe se stát, ţe si pracovník jiţ dopředu vytvoří o klientovi obrázek a sám si tak zamezí cestu poznat pravdu o něm. Proto je nezbytně nutné, aby hledal pravdu společně s klientem a jiţ dopředu si reflektoval své předpoklady, aby mohl dojít správného výsledku. Stejně tak i v otázce moci a etiky sociální práce je důleţité si uvědomit, ţe sociální pracovník má určitou moc vidět, poznat, interpretovat a také podstatně ovlivňovat klienta a jeho příběh. Má velkou zodpovědnost. O to více je potřebné, aby sociální pracovník nezneuţíval této moci, aby etická dilemata a problémy, se kterými mnohdy přichází denně do kontaktu, neřešil ve prospěch vlastních osobních či profesních zájmů, ale aby v prvé řadě hleděl na zájem klienta. (Navrátil 2008: 11- 13) Nutnost posouzení je obvykle vyvolaná tím, ţe se klient potýká s určitými problémy, nebo se ocitá v nelehké ţivotní situaci. Navrátil vysvětluje, ţe obtíţnost procesu posouzení spočívá jednak v odhalení a řešení těchto situací, a jednak, a to tedy především zdůrazňuje, ţe se jedná o podstatný a stěţejní krok, který udává směr další intervence. (Navrátil 2009: 60)
1.3
Cíl a zaměření posouzení Watson a Westová uvádí, ţe hlavním cílem posouzení je, aby pracovník hlouběji
porozuměl ţivotní situaci klienta a aby tak mohl lépe najít a popsat problematické oblasti v jeho ţivotě a následně pak jednotlivé kroky odůvodnit. (dle Navrátil 2007: 73)
2
Model ASPIRE znázorňuje celistvý proces sociální práce. Název je sloţeninou počátečních
písmen anglických názvů jednotlivých fází procesu (AS= Assessment, P= Planning, I= Intervention, RE= Review and Evaluation). (Sutton, dle Parker, Bradleyová 2011: 8)
8
Smutek (2008: 26) zmiňuje důleţitou skutečnost, ţe dovednost pracovníka adekvátně posoudit situaci klienta, je závislá na jeho vlastní schopnosti, vţít se do klientovy situace.
1.4
Strategie posouzení Hollandová zdůrazňuje, ţe existují dva rozdílné přístupy (strategie) k posouzení-
kvantitativní a kvalitativní přístup. Formulovala je na základě metodologických principů, které se v posouzení ţivotní situace klienta pouţívají. Kvantitativní přístup se zaměřuje na vytváření posuzovacích validizovaných nástrojů, kterými se následně měří různé aspekty v ţivotní situaci klienta. Druhý přístup, kvalitativní, spočívá v reflexi individuálních stránek ţivotní situace klienta. Další moţné vysvětlení, ze kterého plyne rozdíl mezi těmito přístupy je, ţe kvantitativní strategie má úmysl, dojít takových výsledků, které jsou objektivní, vzájemně propojené a přesné, a nijak se v nich nepromítá názor posuzovatele. Kvalitativní strategie přikládá větší důleţitost odbornému úsudku a reflexi posuzovatele, který se snaţil na situaci nahlédnout a hloubkově ji pochopit. Kvantitativní pohled můţeme najít např. v USA, kdeţto kvalitativní převaţuje např. v Anglii. (dle Navrátil 2007: 73)
1.5
Tři tzv. kognitivní modely Davida Harrisona Harrison uvedl do praxe tři tzv. kognitivní modely, které mají vliv na to, jakým
způsobem sociální pracovník posuzuje klientovu ţivotní situaci. Jedná se o model konvenční, strukturální a heuristický. Konvenční model znamená určitou klasifikaci a srovnávání. Pracovník srovnává klientovu situaci s funkcí instituce a s vlastní zkušeností. Způsob práce je zaloţen na precedentech. Sociální pracovníci, kteří se řídí tímto modelem, pracují podle přesně daných pracovních postupů. Druhým modelstrukturální je poznamenán strukturální teorií. Problémová situace klienta je vnímána v kontextu klientovy sociální sítě, v kontextu společenských kategorií. Sociální pracovníci, preferující tento model, uplatňují spíše sociální neţ psychologické znalosti. Třetím modelem je model heuristický. Sociální pracovník, který pouţívá tento model, hledá rozmanité zdroje informací. Snaţí se vnímat ţivotní situaci klienta z různých úhlů pohledu. (dle Navrátil 2007: 74)
1.6
Modely posuzování Smale a jeho tým, přinesl do sociální práce tři modely posuzování. Rozlišil
model dotazování, model procedurální a model výměnný. Model dotazování jak uţ sám 9
název napovídá, má vlastnosti souboru otázek, které pracovník pokládá „pasivnímu“ klientovi. Sociální pracovník v rozhovoru figuruje jako expert, který je schopen objevit problém, pojmenovat jej a analyzovat získané informace na základě potřeb klienta. Jde o model, který vychází svou filozofií z profesionalismu a svým způsobem omezuje do určité míry zapojení klienta, a proto zde nedochází k plnému zmocňování. Watson a Westová správně podotkli, ţe je zde nebezpečí toho, ţe by pracovník ze své pozice hledal na klientovi jen chyby a slabé stránky. Procedurální model spočívá v tom, ţe sociální pracovník kompletuje dokumenty- různé seznamy a kontrolní listy a snaţí se podle toho zjistit, zda klient má na sluţbu nárok. Expertem je v tomto případě autor dokumentů. Hlavním pracovníka je sběr informací. Kritika tohoto modelu se soustředí na nedostatečnou pozornost, která by měla být věnována klientovým pocitům a postojům. A role pracovníka je kritizována za to, ţe je v podstatě pouze nástrojem systému organizace a nevystupuje zcela sám za sebe. Poslední, výměnný model je zaloţen na skutečnosti, ţe expertem na ţivotní situaci je sám klient. Sociální pracovník by se měl snaţit o vyrovnaný přístup, tzn., aby klientovi ukazoval jeho silné stránky i jeho limity. To má slouţit jako motivace pro klienta, aby sám více pozoroval problémy a dilemata, která jej za pracovníkem přivedly. (dle Navrátil 2007: 74- 75)
1.7
Metodika posouzení Při posouzení lze vyuţít velké mnoţství strategií. To je moţná také důvod, proč
je tolik debat na toto téma. Jsou to podstatné otázky: Jak provádět posouzení, aby to co nejvěrohodněji odpovídalo ţivotní situaci klienta? Zda zvolit určitý systém v procesu posouzení nebo se řídit zkušenostmi? (Navrátil 2007: 76) Watson a Westová navrhují, ţe by proces posouzení mohl mít následující strukturu: Jako první krok je nezbytná příprava na rozhovor s klientem. Druhý krok by probíhal jiţ při setkání pracovníka s klientem. Úkolem a cílem pracovníka je, navázat s klientem vztah a získat pravdivé informace, které pak ve třetím kroku pracovník reflektuje a analyzuje, aby na jejich základě pak mohl vytvořit vhodný plán intervence, která je posledním krokem. ( dle Navrátil 2007: 76)
10
2
Ekologická perspektiva Člověka nemůţeme oddělit od prostředí, ve kterém ţije. To je ústřední myšlenka
ekologické perspektivy, kterou jsem zmínila jiţ v samotném úvodu práce. V této kapitole bych tedy ráda ekologickou perspektivu blíţe popsala. Nejprve krátce zmíním její počátky. Poté popíšu její filozofii a základní styčné myšlenky, kterými přispěla do sociální práce.
2.1 Počátky ekologické perspektivy Ekologická perspektiva je teoretický přístup v sociální práci, který vznikl v období 60. -70. let 20 století. V tomto období měly na sociální práci velký vliv práce Bartlettové, a Gordona. Bartlettová přinesla do sociální práce tzv. koncept sociálního fungování a zaslouţila se o jeho rozpracování. Gordon se zabýval interakcemi, které probíhají mezi sociálními systémy a jejich sociálním prostředím. Vycházel z obecné teorie systémů. (Navrátil 2001: 151) Autorem ekologické perspektivy, jako teoretického modelu, který je zaměřen na individuální práci s klientem v jeho sociálním prostředí, jeCarel Germain. Model uvedl v roce 1973. Na soudobé sociální práci kritizoval, ţe původně byla zaměřená více psychosociálně a nyní se příliš soustředí na intrapsychické prostředí člověka nebo na vztahy v rodině, a nevěnuje potřebnoupozornost širšímu sociálnímu prostředí jedince. Inspiraci čerpal z ekologie, vědy biologického oboru, která zkoumá vztahy organismů s prostředím. Germain z ekologie převzalurčité ekologické pojmy a metaforicky je přenesl do oblasti vztahů jedince s jeho sociálním prostředím.(Navrátil 201: 151- 152)
2.2
Filozofie ekologické perspektivy Dívat se na sociální práci skrz ekologii, se ukázalo jako velice přínosné a
v porovnání se systémovou teorií i bliţší běţné ţivotní praxi.Ekologická perspektiva pouţívá tzv. tri- dimenzionální optiku. To znamená, ţe pracovníkovi i klientovi umoţňuje současně pozorovat člověka, prostředí a jejich vzájemný vztah. Systém klienta a prostředí jsou propojené a vzájemně se ovlivňují. (Navrátil 2001: 152) Germain a Gitterman hovoří přímo o konceptu „člověka v prostředí“. Zastávají názor, ţe při práci s klientem je nezbytně nutné brát v potaz také jehoprostředí a vztahy s okolím, protoţe právě na jejich společných hranicích vzniká velké mnoţství problémů a konfliktů.(dle Navrátil 2001: 152)McMahonová dodává, ţe právě výše zmíněné 11
společné hranice klienta a jeho prostředí jsou prostorem pro sociálního pracovníka. (dle Navrátil 2001: 153) Důvod, proč ekologická perspektiva tolik zdůrazňuje koncept „člověka v prostředí“ jsou hodnoty, které jsou pro ni výchozí. V první řadě je kladen důraz na jedinečnost kaţdého člověka, na hodnotu kaţdé lidské bytosti. Druhé, neméně podstatné východisko, je potřeba rozvoje společnosti v její demokracii a ohleduplnosti. (McMahonová, dle Navrátil 2001: 152) Sociální pracovník mánelehký úkol. Zastává roli moderátora, který se snaţí na základě svých hodnot, nastavit rovnováhu mezi klientem a prostředím. Jeho úkolem je, učinit v intervenci takový krok, jeţ by současně ovlivnil obě strany, a zlepšil jejich situaci. (Navrátil 2001: 153- 154) Ekologická perspektiva sleduje spíše důsledky neţ příčiny jejich vzájemného jednání. Mluvíme o tzv. ekologickém uvaţování. (Germain, Gitterman, dle Navrátil 2001: 154) Vychází to ze skutečnosti, ţe klienta i jeho prostředí chápeme jako jeden systém, který existuje v určitém historickém kulturním kontextu. (Navrátil 2001: 154) Se stylem uvaţování souvisí v ekologické perspektivě velké mnoţství pojmů jako např. ekosystém, vztah člověk: prostředí, adaptace, ţivotní stresory, stres, mechanismy zvládání, angaţovanost ve vztazích, kompetence, sebeúcta atd. (Germain, Gitterman; Sheafor, Horejsi a Horejsi, dle Navrátil 2001:154) V ekologické perspektivě se také můţeme setkat s tzv. „life“ modelem sociální práce. Jeho autory jsou Germain a Gitterman. Model představuje styl práce, kdy úkolem sociálního pracovníkaje především podporovat klientovy silné stránky, snaţit se „tvarovat“ prostředí tak, aby více odpovídalo potřebám klienta a takzlepšovat vzájemný vztah klienta a prostředí. (Navrátil 2001: 158) Janebová tuto oboustrannou adaptaci nazývá pojmem resilience3. (2014: 105) V rámci „life“ modelu hovoříme také o zmocňování klienta. Týká se především vztahu pracovníka ke klientovi. Pracovníkův vztah s klientem by měl být postaven na partnerství. Oba by měli do vztahu přinášet své zkušenosti a znalosti. Pracovník by měl klienta brát jako experta na jeho vlastní situaci. Zmocnění lze pouţívat v různých formách. Můţe jím být například to, ţe pracovník motivuje klienta k větší aktivitě ve vztazích, ţe mu pomůţe zvýšit jeho zájem, se do vztahů zapojovat. Zmocněním můţe být také to, ţe pracovník pomůţe klientovi zvýšit jeho sebevědomí. Toho docílí tím, ţe mu bude projevovat svou úctu a zájem. (Navrátil 2001: 158- 159) Navrátil tedy definuje 3
Termín resilience můţeme přeloţit jako elastičnost, nezdolnost, pruţnost.
12
zmocnění takto: „Zmocnění je důsledkem společné aktivity klienta a sociálního pracovníka.“ (2001: 159) Mnoho problémů plyne právě ze špatných vztahů člověka a jeho prostředí. Ekologická perspektiva se snaţí tyto problémy odstraňovat. Jejím cílem je posilovat klienta a jeho rozvoj a odstraňovat ve společnosti bariéry, aby prostředí mohlo adekvátně odpovídat na klientovi potřeby. (Navrátil 2001: 159) Jinými slovy, sociální práce usiluje o soulad mezi klientem a jeho prostředím. (Payne 2005: 150)
13
3 Koncept sociálního fungování V této kapitole bych se chtěla věnovat konceptu sociálního fungování, který, jak jiţ bylo uvedeno v úvodu práce, můţeme povaţovat za určitý nástroj posouzení ţivotní situace klienta optikou ekologické perspektivy. Koncept nejprve popíši slovy, jak jej vysvětluje Bartlettová, autorka konceptu. V navazujících podkapitolách pak uvedu další definice a vysvětlím pojmy „faktory“ a „ţivotní situace“, které se ke konceptu váţí. Zdůrazním také nezbytnost holistické přístupu v konceptu. V posledních podkapitolách pak koncept uvedu do souvislosti s lidskými potřebami a nastíním moţné pouţití konceptu v praxi.
3.1 Bartlettová o konceptu sociálního fungování Samotná autorka konceptu sociálního fungování, Bartlettová, označuje sociálním fungováním interakce mezi lidmi a poţadavky prostředí. Tyto interakce probíhají neustále. Prostředí má však na jedince určitá očekávání a poţadavky, které by měl naplňovat ve svých společenských rolích, a tak by tedy měl být mezi poţadavky prostředí a jedincem rovnováţný stav. Pokud ale není, nastává problém. Nerovnováha můţe být způsobena jednak nesplněnými rolemi a chybějícími schopnostmi na straně klienta, nebo nepřiměřenými očekáváními a nevyhovujícími podmínkami na straně prostředí. Někteří klienti jsou schopni potřebný rovnováţný stav získat zpět sami, někteří však potřebují pomoc. Úkolem sociálního pracovníka, je pomoci klientovi udrţet nebo obnovit rovnováhu vůči poţadavkům prostředí, a zároveň změnit podmínky a poţadavky prostředí, které jsou pro klienta nevyhovující. Můţeme tedy říci, ţe cílem sociálního pracovníka je podpora a obnova sociálního fungování klienta. (dle Navrátil, Musil 2000: 118- 119).
3.2 Definice konceptu sociálního fungování Podobnou definici uvádí Longers, který sociální fungování definuje jako: „…sociální pohodu, zvláště ve vztahu ke schopnosti jednotlivce zvládat rolová očekávání přidružená k jeho konkrétní roli a statusu.“ (cit. dle Navrátil 2001: 13) Carlton charakterizuje sociální fungování následovně: „…schopnost lidí provádět úkoly denního života a angažovat se ve vztazích k jiným lidem způsobem, který je uspokojivý jak pro ně samotné, tak pro druhé a odpovídá potřebám organizované komunity.“ (cit dle Navrátil 2001: 13). Mezi častými rolemi, se kterými mají podle 14
Carltona klienti problém, jsou např. role rodiče, sourozence, partnera, spoluţáka atd. Důleţitým poznatkem je informace, ţe problémy s naplněním těchto rolí nastávají velice často v období změny rolí.(dle Navrátil, Musil 2000: 119)
3.3 Koncept sociálního fungování v souvislosti s lidskými potřebami Na uvedené definice navazuje také slovník sociální práce vydaný americkou Národní asociací sociálních pracovníků (NASW). Definici sociálního fungování navíc obohacuje vymezením lidských potřeb.(Navrátil, Musil 2000: 119) Sociální fungování je tedy podobně jako u předchozích autorů, chápáno jako naplňování společenských rolí, avšak nejedná sejen o role vzhledem k okolí, ale i k sobě samému.Lidské potřeby a jejich naplnění hrají v tomto fungování důleţitou úlohu.Potřeby nemohou být naplněny, pokud jedinec sociálně nefunguje a naopak, pokud potřeby nejsou naplněny, jedinec nemůţe sociálně fungovat. Potřebami jsou myšleny jednak základní lidské potřeby a jednak také ty, které musí být naplněny, aby se člověk mohl realizovat ve společnosti. Lidské potřeby jsou zde rozdělenyna potřeby tělesné, potřeby osobního naplnění, potřeby emocionální a potřeby vlastního zdravého sebepojetí4. (Barker, dle Navrátil, Musil 2000: 119- 120)
3.4 „Faktory“ a „životní situace“v konceptu sociálního fungování Aby sociální pracovník pomohl klientovi sociálně fungovat, měl by se zabývat především faktory (bariérami a předpoklady) jeho schopností, jeho sociálního fungovánína cestě zvládání poţadavků prostředí. Pracovník by si měl uvědomit, jaké faktory on sám povaţuje za podstatné, a dále by se měl seznámit s tím, které konkrétní faktory hrají důleţitou roli u klienta. Určitá typologie toho, které faktory jsou v sociálním fungování důleţité, odráţí tzv. paradigmata sociální práce5. Je však nutné podotknout, ţe nelze vţdy zcela přesně napasovat určité paradigma na danou klientovu situaci. Proto je potřeba brát v potaz tzv. ţivotní situaci klienta, tedy specifickou a konkrétní konfiguraci faktorů jeho sociálního fungování. Ţivotní situace kaţdého klienta je vţdy jedinečná a mnohotvárná a určuje směr intervence sociálního pracovníka. Zhodnocení ţivotní situace klienta je tedy nutným prvním krokem k tomu,
4
Tématem lidských potřeb se budu podrobněji zabývat v kapitole č. 4
5
V sociální práci rozlišujeme tři tzv. malá paradigmata- terapeutické, reformní a poradenské.
Jejich autorem je MalcolmPayne. (Navrátil 2001: 14- 17)
15
aby sociální pracovník mohl najít vhodné cíle a postupy při práci na změně nevyhovující ţivotní situace. (Navrátil, Musil 2000: 120)
3.5 Holistický přístup v konceptu sociálního fungování Ţivotní situaci klienta je však potřeba zhodnotit celistvě. Proto Navrátil a Musil rozlišují čtyři hlediska pro ţivotní situaci klienta. Jedná se o rovinu fyziologickou, psychologickou, sociální a noogenní. (dle Pospíšilová2009: 7) Můţeme tedy mluvit o tzv. holistickém pojetí klientovi ţivotní situace. Holistický přístup námumoţňuje vnímat klienta komplexně, v rámci jeho prostředí, coţ je také stěţejní myšlenka jiţ výše zmíněné ekologické perspektivy. Díky holistickému přístupu má sociální pracovník moţnost většího a mnohdy nového náhledu na klienta a jeho situaci. Tento přístup zdůrazňuje, ţe kaţdý člověk je lidská bytost, která má své potřeby a má právo na jejich naplnění, proto holismus obsahuje biologické, psychické, sociální, spirituální a ekonomické hledisko, odpovídající jiţ výše zmiňovaným lidským potřebám, které zdůrazňuje NASW v souvislosti se sociálním fungováním. Také Světová zdravotnická organizace podotýká, ţe ke kvalitě ţivota patří následující sloţky: fyzické zdraví, psychologické zdraví, úroveň nezávislosti (pohyb, denní aktivity), vztahy ve společnosti, prostředí (např. bezpečí, svoboda) a také spiritualita (např. osobní víra, hodnotová orientace). (Majerníková, Jakabovičová, dle Laštůvková 2012: 11)
3.6 Koncept sociálního fungování v praxi Pro dobrou praxi sociálního pracovníka je tedy nutné spojit výše uvedené skutečnosti dohromady. Jednak si být vědom toho, ţe je nutné znát faktory neboli bariéry a předpoklady klienta, a jednak, ţe je k tomu současně potřeba i holistický přístup. Tím pracovník posoudí klientovo sociální fungování, tedy to, jak naplňuje role a očekávání od společnosti, o nichţ mluvila jiţ v první podkapitole Bartlettová. Tohoto propojení si můţeme povšimnout např. u autorek Koláčkové a Kodymové, které hovoří o biologických, psychologických, sociálních a noetických faktorech a navíc připojují ještě sociální a veřejnou politiku. Do biologických faktorů zahrnují především zdravotní stav jedince, vrozené dispozice a jeho aktuální fyzickou zdatnost. Psychologické faktory charakterizují z pohledu osobnostních rysů jedince, hodnotí jeho aktuální psychický stav, kladou důraz na sebehodnocení a sebepojetí, a také posuzují skutečnost, jak jedinec umí řešit obtíţné situace. V rámci sociálních faktorů doporučují, aby se sociální pracovník zaměřil na rodinné zázemí jedince, jeho společenské postoje, na to, jakou má jedinec moţnost navazovat kontakty, jaké má 16
vazby se svým sociálním prostředím a jak kvalitně dokáţe tyto vazby navázat a udrţet. Noetické faktory vysvětlují jako náboţenské přesvědčení jedince, jeho hodnoty, etická a morální přesvědčení a smysluplnost ţivota. V rámci sociální a veřejné politiky se zaměřují na dostupnost odpovídajících sociálních sluţeb, na bytovoupolitiku, na politiku zaměstnanosti a trh práce, na vzdělávání a také na dopravu.(2005: 99)
17
4
Lidské potřeby „Potřebou se tedy nerozumí pouze něco, co člověku chybí, ale hlavně to, k čemu
člověk skrze ni směřuje. (…) Potřeba je projevem bytostného přání.“ (Pichaud, Thareauová 1998: 36) Tato definice jasně vysvětluje, proč potřeby dělíme do čtyř základních skupin, o kterých píše např. Šamánková (viz níţe). Tento pohled vychází ze skutečnosti, ţe kaţdý člověk je jedinečnou lidskou bytostí, která má svou důstojnost. Opět se tedy dostáváme k jiţ zmiňovanému holistickému přístupu při pohledu na člověka a jeho ţivotní situaci. A protoţe se v této práci zabývám posouzením ţivotní situace s ohledem na klientovi potřeby, shledávám jako nezbytně nutné, zařadit do práce kapitolu, která lidské potřeby popíše a přiblíţí. Nejprve uvedu definici lidských potřeb a budu se zabývat jejich dělením. Další podkapitoly budu věnovat naplňování potřeb a zmíním také, jaké role má při jejich naplňování sociální pracovník. Poté popíšu situaci nenaplnění potřeb a v poslední podkapitole se věnuji specifickým potřebám seniorů.
4.1
Definice lidské potřeby Šamánková definuje lidskou potřebu následovně: „Lidská potřeba je stav
charakterizovaný dynamickou silou, která vzniká z pocitu nedostatku nebo přebytku, touhou něčeho dosáhnout v oblasti biologické, psychologické, sociální nebo duchovní.“ (2011: 12) Dále autorka hovoří o tom, ţe naplňování lidských potřeb vede k rovnováţnému stavu vnitřního prostředí organismu (k tzv. homeostáze) a zdůrazňuje, ţe lidské potřeby jsou nutné a jejich naplňování velice úzce souvisí s kvalitou ţivota jednotlivce. (Šamánková 2011: 12)
4.2 Dělení lidských potřeb Lidské potřeby lze dělit z několika hledisek: potřeby podle podstaty člověka, podle počtu osob, kterých se týkají, podle obsahu, podle materiálu, podle četnosti výskytu nebo podle naléhavosti atd. (Šamánková 2011) Více bych se pozastavila u potřeb, které jsou definovány podle podstaty člověka. Autorka do nich zahrnuje biologické potřeby (např. tekutiny, spánek, jídlo, šaty), dále psychické potřeby, o nichţ hovoří, jako o potřebách vycházejících z individuálního 18
proţívání a potřeby osobnostního rozvoje a řadí mezi ně např. pocit bezpečí a vyrovnanosti. Jako důleţité potřeby vnímá také potřeby estetické, které značí jedincovo vnímání krásy. Nezapomíná také na potřeby sociální, u kterých podotýká, ţe jejich charakter vyplývá z konkrétní společnosti, v níţ se klient nachází. Zvlášť vyčleňuje i potřeby sociální a kulturní, mezi které řadí např. potřebu vzdělání a kulturních aktivit. Jako jednu z posledních potřeb uvádí také potřebu sebevyjádření. Popisuje ji jako touhu být od druhých pochopen, umět říkat své názory a přání. V neposlední řadě zmiňuje potřeby duchovní, které uvádí do souvislosti s náboţenským vyznáním a duchovním zaměřením jedince, s jeho hodnotami a s jeho cítěním. (Šamánková 2011: 17) 4.2.1 Teorie potřeb dle A. Maslowa Významným autorem, který se věnoval studiu lidských potřeb, patří Maslow se svou „Pyramidou potřeb“. Potřeby rozdělil do pěti skupin (stupňů) a sestavil je do tvaru pyramidy podle jejich důleţitosti, přičemţ ty nejdůleţitější poloţil do základů pyramidy. (Pichaud, Thareauová 1998: 36) Za potřeby prvního stupně Maslow povaţuje potřeby fyziologické, do kterých zahrnuje (kromě jiţ zmíněných potřeb jako je jídlo, pití, spánek, atd.) také potřebu smíchu, pláče, hygieny, odpočinku, chůze, pohybu atd. Fyziologické potřeby charakterizuje jako nezbytné k naplnění dalších potřeb. Toto pravidlo platí i pro vztahy mezi dalšími stupni. Ve druhém stupni najdeme potřebu bezpečí. Při pomoci s jejím naplňováním si musíme uvědomit, ţe hranice toho, co je pro koho bezpečné, jsou u kaţdého jiné. Maslow rozlišuje tři stupně bezpečí. Hovoří o bezpečí ekonomickém, fyzickém a psychickém. Sociální potřeby jsou potřebami třetího stupně a obsahují další druhy potřeb. Řadí mezi ně potřebu informovanosti, potřebu jedince náleţet do nějaké skupiny, potřebu lásky a potřebu vyjadřovat se a být vyslechnut. Předposledním, čtvrtým stupněm, je potřeba autonomie. Maslow tím myslí potřebu svobodného rozhodování. Podotýká, ţe psychická autonomie je moţná i v případě fyzické závislosti a nesoběstačnosti jedince. Potřebu autonomie také vysvětluje jako potřebu uznání, váţnosti a uţitečnosti u druhých. Pyramida končí posledním stupněm, a sice potřebou seberealizace a rozvoje vlastní aktivity. Tuto potřebu také vysvětluje jako touhu člověka po objevení smyslu svého ţivota. Uvádí jako příklad rodinu, víru nebo práci atd. Dodává však, ţe zde můţeme najít i potřeby, které jsou zařazené v jiném stupni, protoţe záleţí zcela na jedinci a jeho preferencích. (Pichaud, Thareauová 1998: 37- 41)
19
4.3
Naplňování potřeb Kaţdé lidské chování je motivováno6.Ne jinak je tomu u potřeb, jejichţ
naplňování je onou motivací. Podstatné však je, aby jedinec měl stanoveno nějaké ţivotní optimum7, ke kterému bude směřovat a podle vzdálenosti od tohoto optima můţe reflektovat, jak byla potřeba naplněna. Díky motivaci pak vznikají motivy. (Šamánková 2011: 16- 17) Motivem pro naplnění (=saturaci) potřeb mohou být např. pudy, zájem, aspirace8, cíl, ideál nebo přesvědčení. (Šamánková 2011: 23) 4.3.1
Způsob naplňování potřeb Naplňování potřeb není jednorázovou záleţitostí. Jedná se o proces, který se
mění jednak v návaznosti na rozvoj společnosti a jednak také v návaznosti na proměnlivé touhy a ideály jedince. Naplňování potřeb většinou probíhá v rámci cyklického procesu. Na způsob naplňování mohou mít vliv určité faktory. Řadíme mezi ně individuální vlastnosti jedince, sociální prostředí, ve kterém se pohybuje, pocit zdraví nebo nemoci a okolnosti vzniku nemoci. (Šamánková 24- 25) 4.3.2 Role pomáhajícího při naplňování potřeb jedince a pracovníkův postoj ke klientovi Základní pravidlo, kterým by se měl sociální pracovník řídit je, ţe se má snaţit o co největší podporu toho, aby si jedinec udělal co nejvíce věcí sám. Jde tedy o podporu autonomie a soběstačnosti klienta. (Pichaud, Thareauová 1998: 42) Aby byl jedinec doopravdy autonomní, je zapotřebí několika aspektů. V prvé řadě je nutné, aby měl schopnost sebeurčení, tzn., aby byl schopný sám provádět volby. Dále je důleţité, aby chtěl a byl dostatečně motivován uplatňovat svou vůli v rozhodování a v péči o sebe. A pak je také podstatné, aby k tomu všemu měl klient dostatek prostoru, tzn., aby mu jeho sociální prostředí nebránilo svou autonomii uplatňovat. (Pichaud, Thareauová 1998: 46) Role sociálního pracovníka jako pomáhajícího je tedy odvozená od aktuálního stavu klienta, uvádí Pichaud a Thareauová (1998: 42) Pracovník by měl zaujmout takový postoj, kterým by klientovi pomohl aktivizovat veškeré jeho zdroje a vytvořil tak 6
Motivace je určitý psychický a psychologický proces, který udává směr, cíl a hnací sílu našemu
jednání. (Šamánková 2011: 16) 7
Ţivotní optimum je definováno jako: „…dosaţení maximálního moţného individuálního
ţivotního uspokojení.“ (Šamánková 2011: 17) 8
Aspirace (ambice) můţeme definovat jako určitou snahu o to vyniknout, uplatnit se.
(Šamánková 2011: 23)
20
prostor pro jiţ zmíněnou autonomii jedince a pokud ji nemá a přál by si ji mít, tak mu pomoci ji opět získat. (Pichaud, Thareauová 1998: 46) Pichaud a Thareauová uvádějí typologii pomáhajících sociálních pracovníků, odráţející jejich postoje ke klientům. Autorem typologie je Gilberta Leclerce, který ji vytvořil na základě pozorovaných metod práce pomáhajících. Jedná se o typ autoritativní, manipulující, ochranitelský a spolupracující. Autoritativní typ se vyznačuje určitou mírou nadřazenosti nad klientem. Pracovník tohoto typu má sklony klientovi říkat co má a nemá dělat. Vnucuje mu své názory. Je také typický tím, ţe více hledí na to, co klientovy rezervy, neţ na jeho zdroje a schopnosti. Jedinec je tedy zbaven vlastní autonomie. Druhým typ -manipulující, je charakteristický tím, ţe pracovník, jak uţ sám název napovídá, s klientem manipuluje. Účelem pracovníka je dosáhnut vlastního cíle za pouţívání prostředků jako je např. vyhroţování, posmívání, vydírání, tresty nebo odměny. Klient se tak často setkává s pohrdáním, namísto s vyslechnutím a přijetím. Pracovník si mnohdy nárokuje rozhodování za klienta, a tak, stejně jako u autoritativního typu, i zde je klient zbaven své autonomie. Zcela jiným typem je typ ochranitelský. Hlavní problém zde tví v nerovnováze mezi bezpečností a svobodou klienta. Pracovník je aţ příliš starostlivý a přehnaně se stará o klientovo bezpečí. Klient se pak ale stává více závislým a jeho autonomie je potlačena. Posledním typ, spolupracující, můţeme povaţovat za ideální typ. Pracovník je pozorný k potřebám i schopnostem klienta a dává mu prostor tyto schopnosti uplatňovat a rozvíjet. Zároveň mu podává pomocnou ruku, avšak jen do té míry, dokud je pomoc pro klienta skutečně nezbytná. Je si tedy vědom klientovy autonomie a dává jí prostor. (Pichaud, Thareauová 1998: 48)
4.4 Nenaplnění lidských potřeb Mnohdy je nutné, aby se jedinec smířil s tím, ţe potřeba nebude naplněna. (Šamánková 2011. 17) Příčinou mohou být určité bariéry, které jedinci brání v pojmenování a naplnění potřeb. Bariérou jsou mnohdy osobní důvody a zábrany. Klient má třeba strach vyslovit svou prosbu, nedůvěřuje pracovníkovi, má obavy ze zklamání atd. Bariéra můţe být také psychická. Bývá způsobena neschopností klienta přijmout pomoc a sympatiemi nebo antipatiemi vůči pracovníkovi. Bariéru mnohdy tvoří i jazyk. Můţe se tedy jednat o pouhé nedorozumění nebo nesrozumitelnost informací. Fyziologickou bariérou mohou být nevyhovující disproporce. Také prostředím jsou často nastaveny určité bariéry. Jedná se např. o neútulné nebo nezvyklé prostředí. Bariéry na cestě k potřebám 21
občas tvoří např. i problém vyslovit přijmout omluvu, kritiku nebo pochvalu. (Šamánková 2011: 14) Nenaplnění potřeby je určitou zátěţí, na kterou lidské tělo přirozeně reaguje. K obecným znakům řadíme psychické potíţe (např. nervozita, úzkostnost nebo neklid) a somatické potíţe (např. poruchy spánku, výţivy nebo vyprazdňování). Můţe se to však vystupňovat i k závaţnějším projevům, jako je stres, distres nebo pocit frustrace. Stres je určitou reakcí na přicházející zátěţ a narušuje běţné funkce organismu. Distres je chápán jako zátěţ organismu, která je spojena s negativními emočními procesy (např. strach, zklamání nebo leknutí). Pocit frustrace přichází tehdy, kdyţ se klient snaţí bojovat s určitým problémem a neustále se setkává s překáţkami, a ty jej pak uvádějí do stavu pasivity a bezmocnosti. Existují ještě dvě formy frustrace, které mají dlouhodobější charakter. Jedná se deprivaci a depresi. Deprivace znamená, ţe frustrace trvá jiţ déle a můţe se překlenout do strádání, jeţ povaţujeme za závaţný psychický stav. Druhou formou je deprese, coţ je dlouhodobá a silná frustrace. Jedná se o nebezpečný zdravotní stav, který můţe přejít aţ k tělesnému nebo duševnímu selhání. (Šamánková 2011: 15- 16)
4.5 Potřeby seniorů Kromě jiţ výše zmíněných potřeb, které jsou obsaţeny v části pojednávající o lidských
potřebách
obecně,
se
i
kaţdá
lidská
vývojová
etapa
vyznačuje
charakteristickými potřebami. V této kapitole bych tedy chtěla přiblíţit právě potřeby, které jsou charakteristické pro období stáří. Ve zkratce jsem se těmto potřebám věnovala jiţ v kapitole týkající se vývojové psychologie. V tomto odstavci bych však specifické potřeby seniorů ráda ještě trochu více přiblíţila. Senioři, stejně jako lidé jiných věkových kategorií, potřebují naplňovat své potřeby, avšak v mnoha případech potřebují pomoc druhých. Není to ale způsobeno primárně věkem, nýbrţ jejich sníţenými schopnostmi. (Dvořáčková 2012: 38) Ke specifickým potřebám seniorů Vágnerová řadí na prvním místě potřebu přiměřené stimulace a orientace, dále uvádí potřebu citové jistoty a bezpečí, pokračuje potřebou seberealizace a na závěr píše také o potřebě otevřené budoucnosti. (Vágnerová 2000: 496- 499) Potřeba přiměřené stimulace a orientace můţe být zvýrazněna např. v situaci, kdy je klient přemístěn do nového prostředí. Zařízení jsou pro seniory ze začátku často nevyhovující, protoţe se jedná o zcela nové prostředí, které neznají a které je pro ně tedy méně stimulující. Staří lidé jsou také často konzervativní a kaţdá, mnohdy i malá 22
změna, jim můţe tvořit potíţe. Proto je důleţité jim podávat dostatek informací, aby se mohli dostatečně orientovat a aby se tak předcházelo sociální izolaci. (Vágnerová 2000: 496- 497) Potřeba citové jistoty a bezpečí je naplňována především vztahy s rodinou a blízkými a důleţitou roli hraje také domácí prostředí. Kdyţ však senior o všechny jmenované jistoty přijde, v důsledku přestěhování do ústavního zařízení, zákonitě u něj dochází k frustraci a stavům opuštěnosti a osamělosti. Kolikrát pouţívá i různé obranné mechanismy. V takové situaci jsou pro něj velice důleţité vztahy s dětmi a vnuky. Můţe se však také stát, ţe se senior příliš upne na někoho z pracovníků. Naplnění potřeby bezpečí senior hledá ve vztahu s někým, kdo by mu bezpečí zajistil. Je velice důleţité, aby senior našel rovnováhu mezi vlastní autonomií, tj. samostatností a nezávislostí na jedné straně a mezi jistotou a bezpečím na straně druhé. (Vágnerová 2000: 497- 498) Aţ doteď se jednalo spíše o bezpečí psychické. Jako příklad naplňování potřeby fyzického bezpečí, jsou např. kompenzační pomůcky, které seniorům napomáhají k větší jistotě při pohybu a nemusí mít pak tolik strach z pádu. (Pichaud, Thareauová 1998: 40) Potřeba seberealizace se u seniorů, kteří jsou v ústavním zařízení, nemůţe uţ tak projevit, jako se projevovala dříve. Senior se v domácím prostředí běţně věnoval aktivitám jako je vaření, nakupování atd. To však při pobytu v zařízení není moţné. Zde se jedná o aktivity jako např. četba, poslouchání rádia, procházky. Obecně lze říci, ţe v důsledku přestěhování do zařízení, ztrácí senior určité kompetence a stává se závislý na personálu. Je ale podstatné si uvědomit, ţe jako lidská bytost má touhu mít kontrolu sama nad sebou a nad svými rozhodnutími. (Vágnerová 2000: 498) Poslední specifickou potřebou je potřeba otevřené budoucnosti. Lidé potřebují vidět a najít smysl svého ţivota a u seniorů to platí dvojnásob, protoţe se jedná o poslední fázi ţivota. Pokud změní své sociální prostředí a jsou přestěhováni do ústavního zařízení, je to pro ně velká a ve většině případů neveselá změna. Nejsou spokojeni, protoţe v ústavním zařízení jiţ nevidí podstatnou moţnost vlastního rozvoje, projevů vůle nebo moţnost vlastní realizace. Moţnými reakcemi mohou být deprese nebo apatie. Senior uţ pak většinou nic neočekává a jakoby pod tlakem rezignuje. (Vágnerová 2000: 498- 499)
23
5
Senioři V této kapitole se budu věnovat problematice seniorů, jakoţto cílové skupině, na
kterou jsem se ve své práci zaměřila. Nejprve obecně vymezím pojmy stáří a stárnutí a nastíním rozdíl mezi nimi. Po té se budu věnovat popisu stáří z pohledu vývojové psychologie.
5.1
Definice stárnutí a stáří Stárnutí a stáři jsou dva odlišné pojmy, jak vyplývá z knihy paní Malíkové.
(2011) Stárnutí lze definovat takto: „Stárnutí je vlastností každého živého organismu a je nedílnou součástí života.“ (Pokorná 2010: 7)Langmeier a Krejčířová mluví o stárnutí jako o souboru změn, které se projevují jak ve struktuře, tak ve funkcích organismu. Tyto změny zapříčiňují vyšší zranitelnost a sníţení schopností a dovedností jedince. (Langmeier, Krejčířová 2006: 202) Naproti tomu stáří, je definováno, jako konečná etapa procesu stárnutí. Definici stáří se snaţilo najít jiţ mnoho vědců. V dnešní době se však nejčastěji pouţívá členění stáří podle Světové zdravotnické organizace. Ta rozděluje stáří na tři etapy: rané stáří (60- 74 let), vlastní stáří (75- 89 let) a dlouhověkost (90 let a více). (Topinková, Neuwirth 1995: 17). Mühlpachr definuje stáří následovně: „Stáří není choroba, je však spojeno se zvýšeným výskytem nemocí a zdravotních potíží, (…) Kromě smrti je hlavní hrozbou chorob ztráta soběstačnosti.“ (2004: 39) Mnohdy je na stáří pohlíţeno negativním pohledem. Lidé od něho často očekávají pouze problémy a zdravotní komplikace. Jedná se však o dobu, která, stejně jako ostatní ţivotní etapy, s sebou nese kladné i stinné stránky. Stává se ale, ţe lidé si tuto skutečnost neuvědomují a tak si představují, jak ve stáří přijdou o všechen svůj optimismus, naději a soběstačnost. Ve skutečnosti ale stáří můţe být obdobím nových šancí a především dobou naděje, kdy se člověk můţe snaţit zvládnout to, co ještě nezvládl. (Malíková 2011: 13- 14)
5.2
Stáří z pohledu vývojové psychologie Jak jiţ bylo zmíněno výše, ve stáří, stejně jako v kaţdé vývojové etapě, se dějí
změny. To, jak je člověk schopný se s těmito změnami smířit, je ovlivněno mnoha 24
faktory. Patří mezi ně např. osobnost člověka, výchova, ţivotní zkušenosti, vzdělání atd. (Malíková 2011: 18) Venglářová člení změny ve stáří na tělesné, psychické a sociální a zdůrazňuje, ţe jsou tyto změny propojené a vzájemně se ovlivňují. (2007: 11) Pro zachycení a popsání těchto změn z pohledu vývojové psychologie, je vhodné si období stáří rozdělit na stáří rané a pravé: (Vágnerová 2000). 5.2.1
Rané stáří Věkové vymezení období raného stáří odpovídá členění stáří podle Světové
organizace. Pro rané stáří je to období mezi 64. a- 74. rokem ţivota. (Topinková, Neuwirth 1995: 17). a) Tělesnézměny Tělesné změny, které v tomto období probíhají, a které utváří proces stárnutí, jsou podmíněny především genetickými predispozicemi a vlivem prostředí. Můţeme je pozorovat z několika hledisek. Rozlišujeme časovou stránku, s jakou se změny vyvíjejí, rozsah, ve kterém se odehrávají a závaţnost projevů, které u nich můţeme vnímat. (Vágnerová, 2000, s. 448) Mezi tělesné změny patří např. šedivění a ubývání vlasů a chlupů, ochabování svalstva, ubývání kostní hmoty, slábnutí zraku a sluchu, změna hormonální produkce. (Pichaud, Thareauová 1998: 23)Ve stáří se také vyskytuje větší počet nemocí a zvyšuje se náchylnost k jejich vzniku. Hovoříme o tzv. polymorbiditě.9 (Vágnerová 2000: 448) Celý komplex tělesných změn a z nich vyplývajících rizik můţeme nazvat jako tzv. „geriatrickou křehkost“. (Topinková 2005: 9) b) Psychické změny Psychické změny mohou být zapříčiněny biologickými nebo psychosociálními vlivy.Biologickými vlivy jsou myšleny biologické změny, které jsou přirozeným projevem stárnutí, nebo se jedná o změny v důsledku nějaké nemoci. Psychosociálními vlivy jsou myšleny např. vlivy ze sociokulturní oblasti (např. očekávání a postoje společnosti, které vytváří určitý nátlak na psychiku seniora). Kdy se začnou psychické změny projevovat, v jaké míře, a jak na ně budou senioři reagovat, je u kaţdého seniora
9
Polymorbidita- je označení pro charakteristický znak nemocnosti u seniorů a vyjadřuje stav, kdy
senior trpí více nemocemi naráz. Jedná se zejména o chronická onemocnění. (Vágnerová, 2000, s. 448) Tyto nemoci spolu můţou a nemusí souviset. Typický příkladem, kdy na sebe onemocnění příčinně navazují, je zlomenina krčku, v jejímţ důsledku se senior stane imobilním. Tento stav pak můţe zapříčinit vznik dekubitů, močovou inkontinenci atd. (Topinková, 2005, str. 8)
25
velice individuální. (Vágnerová 2000: 450- 451)Ve stáří se mění poznávací procesy, regulační procesy a také dochází ke změnám osobnosti seniora. (Vágnerová 2000) V rámci poznávacích procesů nacházíme změny např. u smyslového vnímání, paměti, inteligence a u tvořivosti. (Langmeier, Krejčířová 2006: 204- 206).Obecně lze říci, ţe se jedná o procesy, jeţ pracují s informacemi- zaznamenávají je, ukládají a vyuţívají. (Vágnerová 2000: 451)Smyslové vnímání je zhoršeno především z hlediska zrakové a sluchové percepce. V důsledku toho většinou dochází ke sníţení výkonů seniora, přibývá riziko úrazů a objevují se problémy v komunikaci, coţ můţe u seniora vést např. k agresi, úzkosti nebo nejistotě. U paměti se jedná hlavně o problémy s krátkodobou pamětí. Člověk v seniorském věku si spíše vybaví staré záţitky (např. z dětství) neţ nedávné události. Je také nutné dodat, ţe starší události jsou často emočně i obsahově zkresleny. Mezi další, jiţ zmiňované změny, patří pokles inteligence a úbytek tvořivosti, resp. úbytek motivace k ní. (Langmeier, Krejčířová 2006: 204- 206) Změnami regulačních procesů jsou myšleny předevšímzměny emočního proţívání a vůle jedince. Lidé v tomto věku jsou mnohdy citově nestabilní a určité potíţe jim můţe dělat ovládání jejich emočních projevů. Na tyto změny mohou mít vliv i somatické změny, např. zvýšení krevního tlaku. Změny vůle se projevují v její aktivní i pasivní sloţce, kterou obsahuje. Aktivní vůle pomalu ochabuje. Projevuje se pomalým a obtíţným rozhodováním a nechutí k němu. (Vágnerová 2000: 456) Sniţuje se bezprostřednost reakcí a chuť nadchnout se pro nějakou věc. (Langmeier, Krejčířová 2006: 207) Pasivní vůle, která vyjadřuje určitou stálost, trpělivost a vytrvalost se mnohdy ještě zesílí. Můţe se to projevit negativně i pozitivně. V negativním slova smyslu se můţe pasivní vůle projevit jako přehnaná ulpívavost, někdy aţ tvrdohlavost. Je však potřeba si uvědomit, ţe se ve skutečnosti můţe jednat o snahu projevit se, a posílit si sebeúctu. (Vágnerová 2000: 456). V pozitivním slova smyslu to však můţe znamenat dovednost klidnějšího a racionálnějšího řešení obtíţí a konfliktů. (Langmeier, Krejčířová 2006: 207) V období stáří se také mění osobnost člověka. Jedná se zejména o prohlubování a zvýraznění některých vlastností (pouze v případě patologických jevů bychom moly pozorovat výraznější a neobvyklé změny). Na tyto změny je však převáţně pohlíţeno negativně, avšak ne vţdy tomu tak musí skutečně být. Změny jsou často vyvolány celkovým stavem jedince. V důsledku zdravotních komplikací a ztráty soběstačnosti, můţeme u seniorů zaregistrovat zvýšenou opatrnost, nerozhodnost a puntičkářství. Vlivem sniţování výkonu určitých funkcí jsou senioři více náchylní na zátěţ a projevuje se to např. úzkostností, bázlivostí nebo nespokojeností. Změny osobnosti mohou být 26
zapříčiněny také tím, ţe senior jiţ necítí takovou jistotu ve vztazích a mnohdy nabývá dojmu, ţe druhým nestačí. Zároveň se však zvyšuje jeho závislost na okolí. Charakteristickými
vlastnostmi
jsou
v těchto
situacích
např.
egocentrismus,
podezíravost, vztahovačnost nebo přehnaná familiárnost. (Vágnerová 2000: 459- 459). c) Sociální změny Všechny výše zmíněné, tělesné i psychické změny, mají za následek změny sociální. Pichaud a Thareauová uvádí výmluvný příklad seniora, který má potíţe se sluchem, zrakem a z důvodu sníţení svalové hmoty má zhoršené pohybové schopnosti. Autoři vysvětlují, ţe to vše můţe být příčinou sociální izolace a zabráněnízpětného zařazení do sociálních skupin. (1998: 28- 29) Malíková hovoří o tzv. sociálních aspektech stáří. Zdůrazňuje jejich vysoký počet a uvádí nejvýznamnější nepříznivé a příznivé sociální aspekty. Mezi nepříznivé sociální aspekty zahrnuje ona prvním místě odchod do důchodu, u kterého poznamenává, ţe jej často lépe snášejí ţeny, které mají, oproti muţům, mimo pracovní aktivitu i spoustu dalších. Dále uvádí sníţenou moţnost sociální integrace do aktivit ve společnosti (Vhodným znázorněním můţe být v úvodu uvedený příklad). Ve stáří se také mění ekonomické zabezpečení jedince, jeţ je omezeno výší dávky důchodu. Lidé v tomto věku se také musejí vyrovnávat se smrtí svých partnerů nebo blízkých a proţívají tak generační osamělost. V mnoha případech trpí sociální izolací, jejíţ příčinou mohlo být úmrtí nebo nemoc přátel nebo rodiny. V důsledku zhoršeného zdravotního stavu je pro seniory také mnohem náročnější, podílet se na běţných nebo oblíbených činnostech, na které byli zvyklí. Staří lidé pociťují strach ze ztráty soběstačnosti, ze smrti nebo z osamělosti a samoty. Mají také obavy z případného stěhování a změny prostředí, na které byli zvyklí. Potřebná, ale nechtěná změna ţivotního stylu jim také mnohdy dělá starosti. Je pro ně těţké se smířit s fyzickou závislostí z důvodu ztráty potřebných schopností. (Malíková 2011: 21- 22) Mezi příznivé sociální aspekty bychom mohli zařadit všechna hlediska, která napomáhají k důstojnému proţití stáří. Řadíme k nim na prvním místě funkční rodinu a dobré vztahy. Lidé v tomto věku také potřebují vědět, ţe o ně bude postaráno, ţe budou zajištěni (např. bydlení, penzijní připojištění). Potřebují jistotu. Také je důleţité jim pomoci naplánovat a zajistit smysluplného trávení volného času a rozvíjení koníčků. V neposlední řadě je zcela nezbytné, umoţnit jim naplnění jejich potřeb. (Jarošová, dle Malíková 2011: 22) 27
5.2.2
Pravé stáří Začátek tohoto ţivotní období je vymezen po 75. roce ţivota. Jedná se o
poslední ţivotní fázi. Témata, která jsou zde stěţejní, můţeme shrnout do třech větších oblastí. Prvním charakteristickým znakem jsou pokračující a prohlubující se změny zdravotního stavu. Dalším aspektem je změna způsobu ţivota a jisté obavy z této změny. Posledníoblastí je konfrontace a vyrovnávání se s tématem víry a jejího významu v ţivotě člověka, se smyslem ţivota a s tématem smrti a umírání. (Vágnerová 2000: 492) a) Změny zdravotního stavu Vysoký věk zvyšuje pravděpodobnost výskytu chorobných změn, které mohou mít vliv také na psychiku jedince. (Vágnerová 2000: 493) Běţně se tedy setkáváme např. s tzv arteriosklerotickými změnami10 (Pacovský, dle Vágnerová 2000: 493) Sloţitým problémem je také demence11. Důsledkem demence můţe být také tzv. bradypsychismus12.Mezi další zdravotní problémy patří neurotizace nebo sebevraţedné tendence.(Vágnerová 2000: 492- 495) b) Změna způsobu ţivota Sníţení schopností jedince a tudíţ zvýšená závislost na pomoci druhých, často zapříčiní nutnou změnu jeho dosavadního ţivotního stylu. Jedním ze způsobů, jak vzniklou situaci řešit, je vyuţití pečovatelské sluţby. I kdyţ se jedná o určitý zásah do soukromí, přesto ji senioři hodnotí kladně, protoţe si uvědomují její význam a oceňují, ţe mohou zůstat v přirozeném domácím prostředí. Další variantou můţe být umístění seniora do pobytového zařízení. Tato volba jiţ zcela znatelně mění a ovlivňuje způsob ţivota. Pro seniora to znamená ztrátu zázemí a známého teritoria, se kterým se pojila také jeho identita. Přemístění do zařízení ještě jakoby více potvrzuje a utuţuje ztrátu 10
Arterosklerotické změny se vyznačují nestálým citovým proţíváním, sníţenou schopností se
koncentrovat, rychlejší unavitelností a zhoršenou pamětí. V kaţdodenním ţivotě se to projevuje např. sníţenou výkonností, náladovostí, větší úzkostností, nízkou sebedůvěrou atd. V případě zhoršení zdravotního stavu by mohla hrozit i cévní mozková příhoda, jeţ by psychické funkce ještě více sníţila. 11
Demence začíná nápadnějším zhoršením paměti, které můţe dojít aţ do takového stádia, kdy
klient nepoznává druhé ani sebe, coţ pak v konečném důsledku vede ke ztrátě identity. Demence se odráţí také v osobnosti jedince. Projevuje se to zejména potíţemi v ovládání emocí a v kontrole chování. Můţeme také pozorovat sníţení zájmů jedince. 12
Bradypsychismus znamená ztrátu schopnosti logického uvaţování. Jedinec nedokáţe potřebné
věci rozumově posoudit. Komunikace s člověkem, který trpí bradypsychismem, je velice náročná, protoţe tato porucha jedinci zabraňuje např. pochopit argumenty druhých a z toho důvodu je nepřijímá.
28
soběstačnosti a autonomie. Mnohdy přemístění do zařízení pro lidi znamená blízkost konce ţivota, avšak skutečnost můţe být naprosto odlišná. Zátěţ plynoucí z tak prudké změny ţivotního stylu má dopad také na psychické potřeby jedince. Jedná se např. o potřebu stimulace a orientace, protoţe zařízení jsou většinou značně organizována a pro seniora zprvu neznámá. Je to tedy prostředí, které jej nedostatečně stimuluje. Senior také potřebuje pocit jistoty a bezpečí, které pro něj předtím bylo zastoupeno v domácím prostředí, atd. (Vágnerová 2000: 495- 497) c) Tématika smrti a umírání a význam víry v ţivotě seniora V rámci tématu smrti a umírání se můţeme setkat s různými přístupy a postoji. Někteří senioři mají z tohoto tématu obavy a neradi o něm mluví. Vnímají jej hodně emocionálně. Pak jsou senioři, kteří toto téma berou z pohledu racionálního. O smrti mluví, hovoří o svých zkušenostech, avšak je to natolik silné téma, ţe také dojdou k emocionálnímu postoji. Vyrovnanost s vlastní smrtí je důkazem zralé osobnosti seniora. Okolí seniora, včetně sociálního pracovníka, by mělo mít na paměti, ţe pro seniory v období pravého stáří je téma smrti a umírání velice důleţité a hledají způsob, jak by se s tím mohli vyrovnat. Jeden ze způsobů je, ţe si o této problematice s někým povídají. To je výzva nejen pro sociální pracovníky, ale i pro ostatní lidi z okolí od seniora. (Vágnerová 200: 502- 503) V souvislosti s přibývajícími roky se zvyšuje religiozita seniorů. Víra jim pomáhá a učí nacházet odpovědi např. na otázky smrti a umírání, na otázky smyslu ţivota. Víra jim také pomáhá nést obtíţe spojené přibývajícími roky. (Vágnerová 2000: 507)
29
Závěr Cílem mé práce bylo „Popsat a definovat výhody a přednosti vyuţívání konceptu sociálního fungování v procesu posouzení ţivotní situace seniorů se zaměřením na jejich potřeby.“ Tento cíl jsme se pokusila naplnit teoretickou prací s prvky kompilace. V práci jsem se snaţila poukázat na důleţitost procesu posouzení ţivotní situace klienta. Domnívám se, ţe ve spojení s filozofií ekologické perspektivy se tato důleţitost ještě více podtrhla. Práce s klientem je zde popsána jako zodpovědná a smysluplná lidská činnost, která pomáhá samotnému klientovi i pracovníkům nají t pravdu o druhých i osobě samých. Na základě popsání těchto dvou témat jsem se pak snaţila odůvodnit vhodnost posouzení ţivotní situace klienta pomocí konceptu sociálního fungování a to hlavně s ohledem na potřeby seniorů. Kdyţ jsem popisovala koncept, zjistila jsem, ţe se skutečně je skutečně úzce spjat s lidskými potřebami. Dvořáčková (2012: 38) dokonce přímo uvádí, ţe se v souvislosti s potřebami seniorů jeví jako velice vhodné, pouţít koncept sociálního fungování. Odůvodňuje to tím definicí sociálního fungování, kterou uvádí slovník sociální práce vydaná americkou Národní asociací sociálních pracovníků, která říká, ţe sociální fungování je naplňování společenských rolí, ale pak dodává důleţitou věc, ţe ono naplňování rolí se netýká jen vztahu jedince se společností, ale také jedince se sebou samým. Tím se dostává k tématu lidských potřeb. Domnívám se, ţe popisem období stáří z pohledu vývojové psychologie a popisem specifických potřeb ve stáří vyšlo najevo, ţe problematika posouzení není jednorázovou diagnózou, ale ţe senioři potřebují opravdový a celostní přístup ze strany pracovníků. Domnívám, ţe komplexní pohled na klienta je nejsilnější a nejpodstatnější silnou stránkou a výhodou konceptu sociálního fungování. Domnívám se proto, ţe cíl práce se podařilo docela naplnit, i kdyţ vím, ţe by tato problematika zasluhovala více času pozornosti. Návrhem pro další zpracování by mohl být případný výzkum, jehoţ teoretickým podkladem by moha být tato práce. Cílem by např. mohlo být, zjistit, zda charitní pečovatelská sluţba nahlíţí na posouzení ţivotní situace klienta, pomocí konceptu sociálního fungování a zda následně reaguje na zjištěné potřeby nabídkou základních a fakultativních sluţeb.
30
Bibliografický seznam DVOŘÁČKOVÁ, D. 2012. Kvalita života seniorů v domovech pro seniory. Praha: GradaPublishhing. JANEBOVÁ, R. 2014. Teorie a metody sociální práce- reflexivní přístup. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Ústav sociální práce: Gaudeamus. KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P. 2005. „Sociální práce se zdravotně znevýhodněnými“. In: MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P. (eds.). Sociální práce v praxi. Praha: Portál. s. 89- 109. LANGMEIER,
J.;
KREJČÍŘOVÁ,
D.
2006.
Vývojová
psychologie.
Praha:
GradaPublishing. LAŠTŮVKOVÁ, J. 2012. Bakalářská práce.Křesťanské inspirace pro práci citlivou k duchovním potřebám klienta. Olomouc:Univerzita Palackého v Olomouci.Cyrilometodějská teologická fakulta. MALÍKOVÁ, E. 2011. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha: GradaPublishing. MUHLPACHR, P. 2004. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita. NAVRÁTIL, P., MUSIL, L. 2000. Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. Sociální
studia
5,
sborník
prací
FSS
MU.
Dostupné
z:
http://www.socstudia.fss.muni.cz/dokumenty/080404095539.pdf NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. NAVRÁTIL, P. 2007. „Posouzení ţivotní situace: úvod do problematiky“. Sociální práce/ Sociálna práca. 7 (1): 72- 86. NAVRÁTIL, P. 2008. „Pravda v posouzení životní situace.“ In: JANEBOVÁ, R., SMUTEK, M. (eds.). Posuzování životní situace v sociální práci.Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta. s. 11- 25. NAVRÁTIL, P. 2009. Habilitační práce. Reflexivní využití teorie v procesu posouzení: Problémy posouzení životní situace v pozdně moderní době. Brno: Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií. PARKER, J.; BRADLEY, G. 2011. SocialWorkPractice. Assessment, Planning, Intervention and Rewiew. London: Sage. PAYNE, M. 2005. Modernsocialworktheory. London: PalgraveMacmillan. PICHAUD, C.; THAREAUOVÁ I. 1998. Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál. POKORNÁ, A. 2010. Komunikace se seniory. Praha: GradaPublishing. 31
POSPÍŠILOVÁ, M. 2009. Magisterská diplomová práce.Životní situace dětí umístěných do zařízení NRP Klokánek. Brno:Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií. SMUTEK, M. 2008. „Intersubjektivita světa a posuzování životní situace.“ In: JANEBOVÁ, R., SMUTEK, M. (eds.). Posuzování životní situace v sociální práci. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta. s. 26- 32. ŠAMÁNKOVÁ, M. a kol. 2011. Lidské potřeby ve zdraví i v nemoci.Praha: GradaPublishing. TOPINKOVÁ, E., NEUWIRTH, J. 1995. Geriatrie pro praktické lékaře. Praha: GradaPublishing. TOPINKOVÁ, E. 2005. Geriatrie pro praxi. Praha: Galén. VÁGNEROVÁ, M. 2000. Vývojová psychologie. Praha: Portál.
32
Anotace Práce se zabývá problematikou posouzení ţivotní situace klienta, jeţ patří k nejtěţším fázím v sociální práci a často je nesprávně prováděna. Tato práce nabízí moţný pohled na tuto problematiku a tím je koncept sociálního fungování. V práci se dočítáme, ţe koncept velice úzce souvisí s filozofií ekologické perspektivy a dodává tak do posouzení celistvý pohled na klienta a jeho potřeby, v případě této práce potřeby seniorů.
Abstract The work deals with the assessment of the environmental situation of the client, which is the most difficult phases in social work and is often performed incorrectly. This paper provides a possible perspective on this issue and that is the concept of social functioning. In this work we learn that the concept is closely related to the philosophy of ecological perspective and supplies and to assess the holistic view of the client and his needs, if the work needs of the elderly.
33
