CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Diabetes 1. typu a jeho psychosociální dopad na dospívajícího

Adéla Robková Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Valouchová, PhD.

Olomouc 2015

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci vypracovala sama a uvedla všechnu pouţitou literaturu a ostatní informační prameny.

V Olomouci 4. 5. 2015

Podpis………………………..

Poděkování

Chtěla bych poděkovat Mgr. Pavlíně Valouchová, PhD. za odborné vedení, rady a podporu při vypracovávání mé absolventské práce.

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 5 1.

Diabetes 1. typu ............................................................................................................. 6

2.

Akutní komplikace diabetu ............................................................................................ 7

3.

4.

5.

2.1.

Hypoglykemie ........................................................................................................ 7

2.2.

Hyperglykemie ....................................................................................................... 8

2.3.

Diabetická ketoacidóza ........................................................................................... 8

Pozdní komplikace diabetu .......................................................................................... 10 3.1.

Diabetická nefropatie ............................................................................................ 10

3.2.

Diabetická retinopatie ........................................................................................... 11

3.3.

Diabetická neuropatie ........................................................................................... 11

3.4.

Diabetická noha .................................................................................................... 12

Zvládání diabetu........................................................................................................... 13 4.1.

Vyrovnání se s diabetem....................................................................................... 14

4.2.

Diabetik mezi vrstevníky ...................................................................................... 16

4.3.

Stravování dospívajícího diabetika ....................................................................... 17

4.4.

Sportování ............................................................................................................. 18

4.5.

Psychologické problémy....................................................................................... 18

4.6.

Alkohol a diabetes ................................................................................................ 19

4.7.

Sociální pracovník a management diabetu ........................................................... 20

Metodologie výzkumu ................................................................................................. 22 5.1.

Cíl výzkumu a výzkumná otázka.......................................................................... 22

5.2.

Pouţité metody a způsob zpracování dat .............................................................. 22

5.3.

Popis výzkumného souboru a reflexe sběru dat ................................................... 23

5.4.

Analýza dat ........................................................................................................... 23

5.5.

Shrnutí analýzy ..................................................................................................... 29

Závěr.................................................................................................................................... 31 Seznam pouţitých zdrojů: ................................................................................................... 32 Anotace................................................................................................................................ 34

4

Úvod Svou absolventskou práci jsem se rozhodla věnovat dospívajícím diabetikům 1. typu. Mé rozhodnutí nebylo náhodné, můj bratr jiţ od dětství diabetes 1. typu má a já kaţdodenně vidím, jak ho tato nemoc ovlivňuje v běţném ţivotě. Diabetes je stále se rozšiřující onemocnění, přibývá dětí i dospělých s cukrovkou a tak si myslím, ţe věnovat se tomuto tématu je na místě. V první, teoretické části mé absolventské práce se budu zabývat popsáním diabetu, jeho komplikacím a také tím, jak dospívající proţívají svou nemoc, jak cukrovka ovlivňuje dospívajícího ve škole a ve vytváření vztahů s vrstevníky. Nedílnou součástí ţivota většiny mladých dospívajících lidí je také sport, proto budu věnovat pozornost také tomu, jaká omezení ve sportu s sebou diabetes přináší. Ve výzkumné části se budu věnovat analýze rozhovorů, které provedu s diabetiky. Některé kapitoly jsou shodné s těmi, které jsem uvedla ve své bakalářské práci Diabetes 1. typu u dospívajícího a jeho psychosociální dopad na rodinu, která byla odevzdána v březnu 2015 v rámci souběţného studia na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého. Charakter obou prací je velmi podobný, avšak cíl prací se liší. Cílem absolventské práce je zmapovat problémy, které jsem pro dospívajícího diabetika největší zátěţí a zjistit, zdali ze strany sociálního systému a sociálních pracovníků existuje nějaká pomoc, která by jim ţivot s cukrovkou ulehčila. V časopisu Sociální práce/ Sociálna práca jsem nenašla článek, který by se tomuto tématu věnoval, proto z tohoto časopisu ve své práci nečerpám.

5

1. Diabetes 1. typu Diabetes mellitus 1. typu (cukrovka), kterému se dříve nazývalo inzulín- dependentní diabetes, je u dětí jednou z nejzávaznějších a nejčastějších chronických chorob. Diabetes vzniká v důsledku zničení beta buněk Langerhansových ostrůvků slinivky břišní (Perušičicová 2007: 21- 27). Rozpad beta buněk můţe být velmi pomalý, a proto můţe dojít k úplné závislosti na dodávání inzulinu do těla aţ po delší době (Pelikánová, Bartoš 1999:15). Jakmile k poruše beta buněk dojde, je pro přeţití nutno ihned začít podávat inzulin do těla. Cukrovka nejčastěji vzniká u jedinců mladších 30 let, avšak k jejímu propuknutí můţe dojít v jakémkoliv věku. Příčina vzniku není známa, genetická dědičnost se neprokázala. Mezi nejčastější příznaky vzniku cukrovky patří únava, časté močení, hlad, úporná ţízeň, celková slabost podráţděnost, náhlá ztráta tělesné hmotnosti, změny nálad, zvracení a nevolnost (Americká diabetická společnost 1997: 16). Aplikace inzulinu V dnešní době je na světě jiţ více způsobů, jak inzulin aplikovat do těla. Dříve se inzulin aplikoval injekční stříkačkou, coţ nebylo velmi praktické. Natahování inzulinu do stříkačky bylo zdlouhavé a aplikace mnohdy velmi nepřesná, protoţe rysky na stříkačce jsou velmi těsně u sebe. Z tohoto důvodu se vyvinula inzulinová pera a později i inzulinové pumpy. Inzulinové pero je nástroj na píchání inzulinu, který obsahuje zásobník na inzulin pro opakované pouţití. Je mnohem přesnější neţ injekční stříkačka, především v aplikování menších dávek. Na konci pera je otočné kolečko, kterým se jednoduše nastaví počet jednotek inzulinu, které je třeba aplikovat. Také jehlička je mnohem tenčí a kratší, proto odpadá strach z velkých jehel. Inzulinové pumpy jsou doposud největším ulehčením v péči o diabetes. Do těla přinášejí inzulin způsobem, který se vyrovnává funkci zdravé slinivky břišní. Pod kůţi je zavedena malá jehlička, která je kanylou spojena s inzulinovou pumpou. Na samotné pumpě je monitor a tlačítky, pomocí kterých se nastavuje přesná dávku inzulinu. Pumpa můţe být k tělu připojena aţ 3 dny, odpadá tedy píchání perem několikrát denně. (Hanas 2004: 160).

6

2. Akutní komplikace diabetu Akutní komplikace diabetu provázejí diabetiky kaţdý den. Celý jejich svět se točí kolem toho, zdali mají dobře kompenzovanou cukrovku, tedy jaká je hladina jejich krevního cukru. Pokud hladina klesne příliš, hrozí hypoglykemie. Naopak pokud je cukru v krvi mnoho, přichází hyperglykemie. Aby se dospívající cítili dobře a zdravě, je nutné pracovat se svou cukrovkou tak, aby k akutním komplikacím nedocházelo. Ovšem v mnoha případech k rozjezdu akutních komplikací dochází napříč tomu. Rozjezd akutních komplikací můţe být pro dospívajícího velmi stresující, proto povaţuji za vhodné je ve své absolventské práci vysvětlit.

2.1.

Hypoglykemie

Hypoglykemií rozumíme stav, kdy člověku s diabetem 1. typu klesne hladina krevního cukru pod 3.3 mmol/l. Tento nízký obsah cukru v krvi je nebezpečný hlavně z důvodu ohroţení mozkové tkáně, která bez cukru není schopná vyuţít volné mastné kyseliny, přičemţ glukóza je pro ni základním zdrojem energie. Jedná se tedy o přebytek inzulinu v těle diabetika. Důvodem ke vzniku hypoglykemie bývá často veliká fyzická námaha, vynechání jídla při aplikaci inzulinu, chybně zvolená dávka inzulinu, a někdy i konzumace alkoholu. Hypoglykemie je nejvíce limitujícím stavem v ţivotě diabetika, který neumoţňuje, aby docházelo běţnými léčebnými prostředky ke stabilizování hodnot cukru. Hypoglykemické kóma zaţije nejméně jedenkrát za ţivot zhruba třetina diabetiků. Příznaky hypoglykemie dělíme do dvou skupin. Do první skupiny patří symptomy vyvolané poruchou oxidačního metabolismu glukózy v mozku, které se projevují zejména sníţenou neuropsychickou výkonností, bolestmi hlavy, nevolností, rozostřeným viděním, poruchami jemné motoriky aţ bezvědomím. Druhou skupinu charakterizují příznaky způsobené spuštěním sympatoadrenálního systému a zvýšeným vylučováním inzulinu. Objevuje se pocení, zvýšená srdeční činnost, třes celého těla, nervozita a hlad. Při náhlém vzniku hypoglykemie převládají příznaky patřící do skupiny adrenalinových projevů a naopak, vznikala- li hypoglykemie postupně, očekáváme symptomy centrální, které charakterizuje nevysvětlitelná nenadálá slabost a sníţená psychická výkonnost. Rozlišujeme 2 druhy hypoglykemií. Jsou to hypoglykemie asymptomatická a symptomatická. Hypoglykemie symptomatické dále rozdělujeme na lehké a těţké. Lehkou hypoglykemii je diabetik schopen vyléčit sám a nepotřebuje k tomu odbornou pomoc. Při těţké hypoglykemii jiţ diabetik není schopen jednat sám a proto je nutná pomoc okolí. 7

Hypoglykemii se čas od času nevyhne ţádný diabetik. (Pelikánová, Bartoš a kol. 2011: 348-352) U kaţdého se hypoglykemie projevuje jinak, a proto je nutné, aby byl diabetik seznámen se všemi moţnými příznaky hypoglykemie. Jsou jimi zejména pocení, pocit hladu, neklid, tachykardie, bolesti hlavy, poruchy soustředění poruchy zraku a únava (Berger 1995: 65). Lehkou hypoglykemii, kdy je diabetik schopen reagovat a nejsou narušeny vyšší funkce, by měl zvládnout sám a to podáním sladkého nápoje či pokrmu. Vhodné jsou kostky cukru, sklenice dţusu či jiného sladkého nápoje, sušenky, buchty a glukopur. V případě těţké hypoglykemie, kdy dojde ke ztrátě vědomí, je důleţité, aby byl diabetikovi nitroţilně podán 40% roztok glukózy. Nachází se většinou v oranţovém pouzdře, kde je glukóza přichystána a ihned připravena k pouţití. Toto pouzdro by diabetici měli nosit vţdy u sebe, a měli by informovat okolí, co mají při stavu těţké hypoglykemie dělat (Pelikánová, Bartoš a kol. 2011: 353-354).

2.2.

Hyperglykemie

Hyperglykemie je stav, kdy je v krvi přítomna vysoká hladiny krevního cukru nad 11/mol/l. Příčin hyperglykemie je několik, patří mezi ně například vynechání stanovené dávky inzulinu, nedostatečná dávka inzulinu při jídle, u pacientů uţívajících inzulinovou pumpu můţe být příčinou hyperglykemie vytaţení kanyly z těla diabetika. Je nutné hyperglykemie ihned začít sniţovat, protoţe při dlouhodobější vysoké hladině glukózy v krvi můţe dojít ke ketoacidóze, která můţe vést aţ k hospitalizaci v nemocnici (Akutní[náhlé] komplikace diabetu).

2.3.

Diabetická ketoacidóza

K diabetické ketoacidóze dochází při absolutní či relativní nepřítomnosti inzulinu. Následkem toho se diabetik dostane do hyperglykémie. Je to ţivotu nebezpečná akutní komplikace, u které dochází ke ztrátě vědomí. Proto se také nazývá hyperglykemické acidotické kóma. K diabetické ketoacidóze dojde při velkém inzulinovém deficitu, coţ zabraňuje glukóze vniknout do buněk. Hlavními příznaky ketoacidózy je zvracení, nevolnost, velké bolesti břicha a zápach acetonu z úst. Tělo si jako náhradní zdroj energie zvolí spalování tuků, při kterém vznikají ketolátky. Dochází ke zvýšené lipolýze, tím je zvýšená i ektogeneze a zvyšuje se mnoţství ketolátek v krvi. To vede k poklesu pH krve a 8

rozvoji metabolické acidózy označované jako ketoacidóza. Mezitím se v krvi hromadí glukóza, stoupá glykemie a neléčená hyperglykemie způsobuje dehydrataci a osmotickou diurézu. Následkem hyperglykemie dochází ke kompenzačnímu vylučování glukózy močí. Glukóza je však velká molekula, která s sebou strhává velké mnoţství vody a elektrolytů. V mechanismu vzniku diabetické ketoacidózy hraje svoji důleţitou roli i zvýšená hladina kontraregulačních hormonů. V pokročilých případech DKA dochází důsledkem tohoto mechanismu ke ztrátě vědomí, hypovolemickému šoku a ţivot ohroţujícím poruchám rytmu (Rybka a kol. 2006: 124-125).

9

3.

Pozdní komplikace diabetu

Pro dospívající diabetiky je mnohdy velmi těţké představit si, ţe se jich nějaké pozdní komplikace mohou týkat. Zdá se jim, ţe nyní jsou zdraví a ţe něco takového, jako diabetická noha se jich naprosto netýká. Avšak pokud svou diabetu nedodrţují správně a dochází u nich k opakovaným hypoglykemiím a hyperglykemiím, dochází postupně a nenápadně k poškození očí, ledvin, nervů a mnoha dalších částí těla. Je velmi důleţité, aby dospívající pochopili závaţnost těchto problémů zavčas a uvědomili si, ţe zdraví mají jen jedno a pokud nebudou s cukrovkou zacházet opatrně nyní, později uţ můţe být veškerá snaha marná. Ovšem ne všichni dospívající jsou stejní, záleţí na celkové povaze a osobnosti jedince. Kapitolu o pozdních komplikacích do své práce zařazuji, protoţe pro pochopení toho co je to cukrovka a jak můţe ovlivnit ţivot, je důleţité znát všechna moţná rizika s ní spojená. I sociální pracovník by měl vědět, jaké moţná komplikace diabetika čekají, pokud nebude cukrovka dobře kompenzována, aby byl schopen dobře poradit a pomohl tak předcházet těmto komplikacím. Komplikace související s diabetem jsou zejména selhání ledvin (diabetická nefropatie), poškození očí (diabetická retinopatie) a poškození nervů (diabetická polyneuropatie). Tyto komplikace vznikají kvůli poškození malých cév (mikroangiopatie). Zdrojem poškození malých cév je dlouhodobě špatná kompenzace diabetu, především velký počet hyperglykemií a nadměrný glykovaný hemoglobin (Jirkovská a kol. 1999: 128).

3.1.

Diabetická nefropatie

Koţnarová (2007) uvádí, ţe diabetická nefropatie je nemoc ledvin, kterou přímo vyvolává diabetes mellitus. Můţeme ho najít u třetiny diabetiků, kteří mají diabetes mellitus 1. typu více neţ 10 let a u 10 % diabetiků 2. typu. U diabetické nefropatie dochází ke specifickým změnám malých cév ledvinových klubíček tzv. glomerulů, jejichţ poškozením se sniţuje schopnost ledvin filtrovat krev. Následně se v moči začne objevovat bílkovina albumin a později všechny typy bílkovin, coţ vede k postupnému selhání ledvin. Pokud se nemoc dostane do tohoto stádia, poškození ledvin je jiţ nevratné a pacient je odkázán na hemodialýzu (umělou ledvinu), popřípadě na transplantaci. Lebl a kol. (1998: 122-123) uvádí, ţe ledviny očišťují krev a tím i celé tělo od odpadních látek a zplodin látkové výměny. V ledvinách je neustále cirkulováno velké mnoţství krve, která proudí ke glukomerům, kterých je v kaţdé ledvině přibliţně milion. Lebl a kol. (1998: 122- 123) dále uvádějí: „Těmito glukomery se krev protlačuje a skrz stěnu drobných cév se z glukomerů 10

filtruje první moč, voda s rozpuštěnými odpadními látkami. Stěna drobných cév glukomerů nepropouští větší částice, jako jsou bílkoviny, nebo jich propouští jenom nepatrné mnoţství. Působí tedy opravdu jako filtr. První moč se potom v systému kanálků zahušťuje a postupně se tvoří definitivní moč, která z ledvin odtéká do močového měchýře. Očištěná krev se z ledvin vrací směrem k srdci.“

3.2.

Diabetická retinopatie

Koţnarová (2007: 32) říká, ţe slepota je nejčastěji v rozvinutých zemích vyvolána diabetem mellitem. Diabetici mají 15-20 krát vyšší riziko, ţe oslepnou, oproti lidem bez diabetu. Nejčastěji postiţenou částí oka je sítnice, avšak výjimkou není ani postiţení jiné části oka. Klára Picková (2014) uvádí, ţe na poškození oka u diabetiků se podílí několik mechanismů. Společným prvkem je ovšem hyperglykemie. S nadmírou cukru si buňky nedovedou poradit a tak jej začnou zpracovávat jinými způsoby, coţ vede k poškození a zániku buněk oka a sítnice. Podíl nadbytečného cukru se váţe také na bílkoviny- stavební kameny cév. Bílkoviny s přemírou cukru nemohou fungovat správně, a proto cévy ztratí svou pruţnost a schopnost pracovat. Dále Koţnarová (2007:33) popisuje 3 stádia retinopatie. V první stádiu dochází ke vzniku drobných výdutí na cévách sítnic, které můţou v dalších stádiích puknout a tak můţe dojít ke krvácení do sítnice. V druhém stádiu se cévy znovu tvoří, objevují se průsaky. Nejzávaznější důsledky má třetí stádium. Novotvorba cév rychle pokračuje a je navíc doprovázená novou tvorbou vaziva s opakovaným krvácením do sítnice i sklivce. Ke slepotě či odchlípnutí sítnice dochází ve čtvrtém, konečném stádiu. Retinopatie je z počátku bez příznaků a bolesti, vhodné je učinit preventivní opatření, tedy dobře kompenzovat cukrovku, aby nedocházelo k závaţným poškozením oka.

3.3.

Diabetická neuropatie

Je nejčastější pozdní komplikací diabetu postihující 20-70% všech diabetiků. Jde o poškození nervů zapříčiněné trvalou hyperglykemií. Nejvíce jsou poškozeny nervy horních a dolních končetin. Při neuropatii se začne objevovat změněná citlivost zejména dolních končetin, nejčastěji v místě, kde bývají umístěny gumičky od ponoţek. Nohy bývají postiţeny symetricky. Onemocnění můţe probíhat bez příznaků. Pokud jsou příznaky přítomny, jde zejména o mravenčení, brnění, pálení palců u nohou v klidové poloze a to i v noci. S postupujícím onemocněním se mohou objevovat bolesti i v klidovém stavu, křeče v bércích, úplná ztráta citlivosti, změna vnímání tlaku a tepla. V dalších stádiích dochází k tvorbě neuropatických vředů v místech, která jsou vystavena největšímu tlaku a která jsou 11

nejvíce pouţívána. Aby nedošlo k rozvoji neuropatie, je důleţitá pravidelná kontrola nohou a platí zde, ţe čím dříve se podaří neuropatii diagnostikovat, tím vyšší je šance, ţe se neuropatie vyléčí. Všichni diabetici by nohám měli věnovat velkou pozornost a o své nohy se pečlivě starat. Doporučuje se, aby nezanedbávali hygienu nohou, myli je vlaţnou vodou a jemným mýdlem. Vhodné je volnější oblečení a kvalitní koţená obuv s pevnou podráţkou. Chození na boso s sebou nese riziko poranění chodidla, proto by se mu diabetici měli vyhýbat. K lepšímu prokrvení končetin pomůţe pravidelné cvičení, které zlepší funkci svalů a celkovou kondici nohy ( Koţnarová 2007: 33).

3.4.

Diabetická noha

Diabetická noha je jednou z nejzávaznějších pozdních komplikací diabetu, se kterou se můţeme setkat. Riziko amputace nohy je u diabetiků 15 krát vyšší, neţ u lidí bez diabetu. „ Syndrom diabetické nohy je podle mezinárodního konsenzu pro syndrom diabetické nohy z roku 1999 definován jako infekce, ulcerace nebo destrukce hlubokých tkání spojená s neurologickými abnormalitami na nohou a různým stupněm ischemické choroby dolních končetin“ (Rybka a kol. 2006: 152-153).

12

4. Zvládání diabetu

Měření glykemie Měření glykemie, neboli selfmonitoring je součástí moderní léčby diabetu. Jedná se o průběţné měření hladiny cukru v krvi, čímţ se předchází akutním komplikacímhypoglykemii a hyperglykemii. Cílem selfmonitoringu je získat podrobné informace o hladině krevního cukru, coţ je nezbytně nutné při rozhodování se, kolik inzulinu je potřeba aplikovat a jaké mnoţství jídla je následně potřeba zkonzumovat tak, aby krevní cukr zůstal v normě. Znát hladinu krevního cukru je také důleţité znát před a během sportovní aktivity. Pro zjišťování glykemie se pouţívají glukometry, coţ jsou malé přístroje o velikosti mobilního telefonu, které během několika sekund ukáţou přesnou výši glykemie. Je mnoho druhů glukometrů, které se liší mnoţstvím krve, které je na měření potřeba, cenou, velikostí, velikostí paměti pro uchovávání testovacích výsledků a cenou měřících prouţků, které jsou pro daný glukometr vhodné. Do glukometru se vsune měřící prouţek, na který díky takzvanému „píchátku“ aplikujeme krev z prstu.

Pro mnoho

diabetiků je tento rituál z počátku nepříjemný, avšak bolest způsobená píchátkem se časem oslabuje, prsty si zvykají a po čase tento rituál diabetikovi nepřijde nijak zvláštní a vezme ho jako běţnou součást svého ţivota (Benjamin 2002). Před tím, neţ si diabetik změří pomocí glukometru glykemii, musí navštívit koupelnu a řádně si umýt mýdlem ruce. Pokud by na rukou zůstaly nějaké nečistoty či zbytky jídla, výsledek by byl zkreslený a tudíţ by nepodal pravdivou informaci o tom, jak je právě cukrovka kompenzována. Ideálně by se diabetik měl měřit 3krát aţ 4 krát denně, ovšem za předpokladu, ţe je diabetes dobře kompenzován a nedochází dlouhodobě k velkým výkyvům. V noci by se dospívající diabetici měli také minimálně jednou změřit a podle potřeby doplnit inzulín či jídlo, aby nedošlo k hypoglykemii či hyperglykemii. Tělo v noci pracuje na klidový reţim a spotřeba energie je jiná, neţ je tomu přes den. Pokud je diabetik aktuálně nemocný, měření 3krát či 4 krát denně v ţádném případě nestačí. Stejně je tomu i během sportu, coţ můţe diabetikům jejich radost ze sportovní aktivity a podání optimálního výkonu značně komplikovat a znepříjemňovat (Rybka a kol. 2006: 88-91).

13

4.1.

Vyrovnání se s diabetem

Dospívání je období, kterým si projde kaţdý člověk. Jen u části dospívajících probíhá toto období poklidně a harmonicky. Dospívání začíná přibliţně mezi 11-12 rokem ţivota a končí mezi 20-22 rokem ţivota člověka. Dospívání je velmi sloţité období, dochází během něj k rozsáhlým biologickým, psychickým a sociálním změnám. Mezi biologické změny řadíme celkový rychlejší růst a rozvoj primárních a sekundárních pohlavních znaků. Odpoutání se od rodiny, větší samostatnost a zvýšená zodpovědnost za sebe sama, stejně jako hledání identity a osobního stylu patří k sociálním změnám, které provázejí dospívání. K psychologickým změnám patří rozvoj kognitivních funkcí a upevnění osobních přesvědčení a názorů. Protoţe vymezení od 11 let do 22 let je velmi široké období, období dospívání se člení na pubescenci a adolescenci. Pubescence začíná přibliţně v 11 letech ţivota člověka a končí v 15 letech. Toto začínající období puberty se vyznačuje příchodem prvotních známek pohlavního dospívání, u dívek zakončeného menstruací a u chlapců tvorbou spermatu. Je důleţité věnovat pozornost psychosociálnímu vývoji dospívajícího a psychickým změnám, kterým u něj dochází, protoţe ne vţdy je dospívající schopen se se změnami adekvátně vyrovnat. Adolescence začíná po 15 roku ţivota a končí z pravidla 22 rokem. Avšak kaţdý člověk je jiný, má jiný vývoj a proto období adolescence můţe u někoho trvat kratší dobu a u někoho naopak déle. V tomto období dochází k největším psychologickým změnám, dochází k ustálení kognitivního vývoje a k vytyčení morálních hodnot. Tuto etapu také doprovází změněné vztahy k vrstevníkům, rodičům a hlavně k sobě samému. Hledání vlastní identity je důleţité pro počátek nezávislého ţivota, utvoření realistického a ne příliš kritického pohledu na svět kolem sebe, utváření sexuálních vztahů a ujasnění si, jaké cíle jsou pro jedince v ţivotě důleţité a podstatné (Hort, Hrdlička, Kocourková, Malá a kol. 2000: 38-39). Vyrovnání se s diabetem v období dospívání Dospívající si musejí uvědomit, ţe diabetes s nimi je 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a proto je pro ně lepší, kdyţ se se svou nemocí smíří, neţ aby ji měli za svého úhlavního nepřítele. Pokud svou nemoc začnou nesnášet, bude pro ně velmi těţké začít svůj ţivot ţít bez neustálého negativného pohledu. Dospívající vidí svůj diabetes třemi způsoby. Prvním, nespíše nejhorším způsobem je ignorování cukrovky, konzumování všeho, co chtějí a dávkování si inzulinu jen tehdy, kdyţ se cítí špatně. Mnoho teenagerů touto fází prochází ať uţ delší či kratší dobu, bohuţel někteří se přes tuto fázi nejsou nikdy schopni přenést. Pokud se přes tuto fázi nepřenesou do dospělosti, nejspíše uţ tento pohled na svůj ţivot 14

budou mít uţ napořád. Druhým způsobem je naprostá posedlost cukrovkou, snaha ţít svůj ţivot jen pro co nejefektivnější zvládání cukrovky. Nejen dospívající, ale také jejich rodiče se vzdají normálního ţivota pro to, aby měli svou cukrovku neustále pod kontrolou. Vzdát se trávení času s přáteli, sociálních aktivit a večírků, přespávání u kamarádů či jiných aktivit, kterých se dospívající normálně účastní, je nezdravé. Pokud k tomu dojde, měli by si všichni zúčastnění uvědomit, ţe je na čase přestat se strachovat jen o cukrovku a začít ţíct svůj ţivot naplno. Pokud je cukrovka regulována aţ moc striktně, je vyšší riziko vzniku hypoglykemie, coţ je pravý opak toho, čeho chtějí všichni dosáhnout. Třetím, nejlepší způsobem je, kdyţ se diabetes stane normální součástí kaţdodenního ţivota. Je jasné, ţe dostat se do tohoto bodu je mnohem těţší, neţ se zdá. Avšak je moţné a uskutečnitelné, aby se nezbytné úkony kolem cukrovky jako měření glykemie, píchání si inzulinu a váţení jídla staly tak běţnou záleţitostí, jako je třeba čištění si zubů. Je moţné nastavit si k cukrovce takový postoj, ţe ţádná z těchto aktivit dospívajícímu po čase nepřijde nepřirozené, ba právě naopak, po čase si jiţ ani nebude moci představit bez těchto rutin ţivot (Hanas 2004: 334- 335). Dospívání je období, které je těţké pro všechny děti a jejich rodiče. Dospívající s diabetem 1, typu musí oproti běţným starostem spojených s dopíváním řešit ještě další problémy. I kdyţ byl doposud diabetes u dítěte kompenzován dobře, v období dospívání se to můţe velmi rychle změnit. Dospívající se začne bouřit proti běţné rutině, začne mu vadit přesně stanovený rozvrh a neustálá kontrola ze strany rodičů. Začne období odmítání měření glykemie, začne jíst potraviny, které by jíst neměl a začne mu být jedno, jak je jeho cukrovka kompenzována. Od dospívajících se očekává, ţe převezmou zodpovědnost za kompenzaci cukrovky. Zatímco soběstačnost pomáhá budovat důvěru, u diabetiků to velmi často vyvolává pocit úzkosti a vyvíjeného tlaku. Pokud se například jejich glykemie nedrţí v normálních hodnotách i přes jejich veškerou snahu, mohou se cítit frustrovaní, slabí a neschopní. Na takové „sebe- selhání“ reagují většinou dvěma způsoby. Buď naprosto popřou jejich nemoc, nebo agresivním jednáním, které se projeví vynecháváním dávek inzulinu či konzumací neadekvátních potravin (Helping your child or teen live with Type 1 diabetes). Také sexuální identita a nezávislost jsou výzvy, které čekají na všechny dospívající. Pro dospívající s diabetem 1. typu je to mnohem sloţitější. Poţadavky s tím, ţe by se měli starat o svůj diabetes sami, lépe se kontrolovat a být za svou cukrovku zodpovědní vyvíjí na dospívající mnoho tlaku. Vytvoření sexuální identity a přijmutí vlastního těla je pro dospívající diabetiky mnohem náročnější, neţ pro zdravé vrstevníky. K dosaţení 15

nezávislosti dospívající obvykle navazují vztahy a pouta mezi jejich přáteli. Aby k takovému spojení mohlo dojít, je potřeba určitá shoda, podobnost. Avšak v tom je u diabetiků problém. Jejich vrstevníci si nemusejí měřit hladinu krevního cukru před řízením či sportem, nemusejí vykonávat mnoho činností, které musí diabetik dělat proto, aby mohl normálně fungovat. Tato shoda mezi diabetiky a zbylými vrstevníky není tedy úplně moţná (Helping your child or teen live with Type 1 diabetes).

4.2.

Diabetik mezi vrstevníky

Podpora studentů s diabetem 1. typu ve škole by měla být individuální a měla by být dodrţována zásada, ţe by se k němu učitelé měli chovat tak normálně, jak jen to půjde. Pokud by se diabetikovi dostávalo extra péče a úlev, které by přehnaně na jeho cukrovku upozorňovaly, mohlo by to způsobit ztrátu důstojnosti, osobní nezávislosti a celkově chuti školu navštěvovat. Proto by se učitelé měli k diabetikovi chovat úměrně k jeho věku a nedělat z něj nesoběstačné dítě. Existuje celá řada překáţek, které brání optimálnímu a bezpečnému zacházení s cukrovkou ve škole. Jsou to krátké přestávky, špatně naváţené jídlo ve školné jídelně, posmívání spoluţáků, nedostatečná informovanost učitelů a dalšího školního personálu o cukrovce, nedostatečné soukromí pro píchání inzulinu.

1

Pro

bezpečnost diabetika je velmi důleţité, aby o své nemoci řekl spoluţákům a učitelům, se kterými je v kaţdodenním kontaktu. Je pochopitelné, ţe o svých nemocech dospívající mluvit nechtějí, proto toto přiznání vyţaduje určitou dávku odvahy. Avšak pro dospívajícího je toto přiznání mnohem lepší, neţ následovný strach z toho, kdo to ví a kdo ne. Velmi nepříjemné je také nejistota, zda diabetika někdo vidí aplikovat si inzulin a co si o něm případně pomyslí. Pokud je dospívající diabetik velmi stydlivý, moţným řešením pro odhalení jeho nemoci spoluţákům je přivedení do školy rodiče, diabetické sestry či jiné dospělé osoby znající diabetes, aby adekvátně nemoc popsali spoluţákům a učitelům. Tím můţe částečně odpadnout stres diabetika z přemýšlení nad tím, jak a kdy to komu řekne (Hanas 2004: 281- 282). Dítě se začleňuje do skupiny vrstevníků, potřebuje kontakt s jedinci podobného věku, je to jedna z nejdůleţitějších potřeb školního období. Formují se kamarádství se stejným pohlavím, je velmi důleţité také uznání vrstevnické skupiny. Ta si tvoří vlastní normy, pokud se jimi dítě neřídí, kamarádi jej nepřijmou. Hrozba zavrţení a 1

Managing type 1 diabetes in school: Recommendations for policy and practice. Dostupné z:

http://www.cps.ca/en/documents/position/type-1-diabetes-in-school. citováno: 25. 4. 2015

16

izolace je natolik silná, ţe se všichni raději podřídí, vrstevnický tlak můţe být pozitivní i negativní. Většina psychologických problémů školních dětí s diabetem se týká právě neoptimálních vrstevnických vztahů. Nízké sebevědomí a špatné sociální přizpůsobení je často spojeno se špatnou kontrolou diabetu. Děti, které musejí být opakovaně hospitalizovány kvůli ketoacidóze vykazují častěji právě niţší sebevědomí a nízkou úroveň sociálních schopností. V průběhu školního věku jsou dietní restrikce pro děti s diabetem frustrující a sociálně stigmatizující. Dietní reţim naznačuje odlišnost od vrstevníků, často bývá příčinou škádlení spoluţáků. Dalším překáţkou dodrţování jídelního plánu mohou být potíţe v jeho skloubení se školními aktivitami. Téţ nutnost kontroly glykemií, aplikace inzulinu, dodrţování dalších reţimových opatření zdůrazňují odlišnost a činí diabetiky méně akceptovatelné pro jejich vrstevníky. Pro děti je důleţité, aby byly co nejméně omezeny. Je tedy vhodné, aby se zúčastnily co největšího počtu školních aktivit, aby se minimalizoval pocit odlišnosti od ostatních. Špatně kompenzovaný diabetes vede ke školním absencím a ještě více diabetika izoluje. Dobré vztahy se spoluţáky, pozitivní sebevědomí, flexibilita reţimu- zejména dietního, jsou zásadní pro dosaţení dobrého začlenění do kolektivu spoluţáků. Rodiče by se měli vyvarovat přehnaných poţadavků na zachovávání reţimu, které omezuje dítě ve školních a vrstevnických aktivitách. Mezi rodinným stavem a kontrolou diabetu je oboustranný vztah. Špatně kompenzovaná cukrovka je zdrojem rodinného stresu a naopak nedobré rodinné vztahy špatně ovlivňují kompenzaci cukrovky. Důleţité je, aby i péči o svoji cukrovku bral dospívající diabetik za svoji odpovědnost (Hamzová 2007: 20).

4.3.

Stravování dospívajícího diabetika

Dospívající diabetici jsou stále ve vývinu, jejich tělo rostě a tak potřebují větší příjem kalorií, neţ jiţ plně vyzrálí lidí. Dospívající organismus především potřebuje větší obsah bílkovin, zároveň je potřeba respektovat poţadavek niţšího příjmu tuků- především ţivočišného původu, a to z důvodu prevence obezity, která je pro diabetiky nebezpečná. Nejen dospívající diabetici by se měli stravovat pravidelně 5 krát aţ 6 krát denně, avšak u dospívajících je důleţitost dodrţování tohoto reţimu více důleţitá. V jídelníčku by měla být zahrnuta hlavně zelenina a bezmasá jídla, která zasytí, mají niţší obsah bílkovin a cholesterolu, vyšší obsah vlákniny a přiměřený obsah minerálních látek a vitamínů. Dále by dospívající diabetici měli pravidelně konzumovat nesolené ořechy, listovou zeleninu a sušené ovoce. Jedna porce ovoce za den by měla být samozřejmostí, stejně jako 17

dodrţování pitného reţimu. Pro diabetiky je vhodné pít neslazené čaje, stolní vodu či minerální vody s nízkým obsahem sodíku. Diabetici by se neměli přejídat a v ţádném případě by neměli hladovět (Michálek, Štefáková 2009: 149). Nejen chlapci, ale i dívky potřebují během pubertálního vývojem mnohem větší příjem jídla, neţ tomu bylo doposud. Dospívající začínají být nenasytní, jedí všechno, co se jim dostane pod ruku. Jinak tomu není ani u dospívajících diabetiků, avšak větší příjem jídla u diabetiků znamená, ţe je potřeba navýšit také dávku inzulinu. Pokud nenavýší dávku inzulinu úměrně ke zkonzumovanému jídlu, dojde ke stoupání glykemie, coţ není ţádoucí ani zdravé (Lebl a kol. 1998: 136-137).

4.4.

Sportování

Tak, jako kaţdý jiný člověk, i diabetik potřebuje ke správné péči o své zdraví pohyb. V období dospívání je pro člověka atraktivních mnoho sportů. Sportoviště je místo, kde nalézá nové přátele a objevuje v sobě dosud nepoznané pocity. Avšak mezi běţným, zdravým člověkem a diabetikem je, co se týče sportu, jeden důleţitý rozdíl- diabetikovi se během sportu sniţuje stav cukru v krvi- glykemie a tak musí během sportování myslet také na přísun cukrů, aby nedošlo k hypoglykemii. U zdravého člověka si s tím tělo dokáţe poradit samo, u diabetika nikoliv. Neţ diabetik vůbec začne sportovat, musí si uvědomit a promyslet, jak dlouho a jak intenzivně se pohybu bude věnovat. Aby se člověk mohl pohybovat, potřebuje energii. Energii vytváříme spalováním glukózy, coţ má za následek sníţení glykemie. Předejít sníţení glykemie můţe diabetik buď zvýšeným přísunem jídla či sníţeným mnoţstvím inzulinu před sportem. To, pro kterou metodu se rozhodne, závisí na tom, proč jde sportovat. Pokud sport vykonává, protoţe ho to baví a s váhou nemá problémy, zvýší před sportem příjem jídla, Avšak pokud diabetik sportuje proto, aby zhubl, či si udrţel postavu, sníţí si před sportem mnoţství inzulinu (Lebl a kol. 1998: 103-106).

4.5.

Psychologické problémy

Dospívající diabetici navštěvují lékaře mnohem častěji, neţ jejich zdraví vrstevníci. To s sebou nese pocity odlišnosti, které nejsou příliš příjemné. Dle Rybky (2006) trpí depresí či depresivními a úzkostnými stavy aţ 50% mladých diabetiků, u kterých je diabetes špatně kompenzován. Projevy těchto stavů mohou být různé. Nejčastěji jimi bývají poruchy spánku, neschopnost se déle soustředit, smutek a úzkost, přetrvávající únava a v některých případech dokonce myšlenky na sebevraţdu. Jakýkoli z těch to příznaků můţe mít velký vliv na kompenzaci diabetu, ztrátě zájmu o péče o vlastní diabetes a zájem o své zdraví. Dalším problémem u dospívajících diabetiků jsou dietní poruchy, zejména anorexie a 18

bulimie. Aţ 30% mladých diabetiček úmyslně vynechává dávky inzulinu, aby předešly nabíráním na váze. Diagnostikovat tyto poruchy bývá velmi obtíţné, protoţe váha můţe být přiměřená a ne vţdy nadměrná (Rybka a kol. 2006: 218-219) Labilní diabetes Labilní neboli kolísavý diabetes se vyskytuje v období puberty velmi často. Jde o nadměrné kolísání glykemií a celkovou metabolickou nevyrovnanost. Je nejčastějším důvodem pro hospitalizaci dospívajících diabetiků (Rybka a kol. 2006:194). Labilní diabetes je často spojován s psychologickými problémy, jako je stres a deprese a narušuje běţný ţivot diabetika. Častým důvodem vzniku labilního diabetu je nevhodný inzulinový reţim a nepřiměřené dávky inzulinu. Mezi převládající projevy labilního diabetu patří časté ketoacidózy a hypoglykemie. Mezi psychosociální vlivy, které ovlivňují vznik a průběh labilního diabetu, patří špatná sociální situace- málo kamarádů, nedostatečné finance, rodinné konflikty- rozvod rodičů, hádky s rodiči, domácí násilí. Dále sem řadíme špatné vyrovnání se s diabetem, depresi, úzkosti a sníţené sebehodnocení (Hanas 2004: 126).

4.6.

Alkohol a diabetes

Jako všichni dospívající, i diabetici mají touhu zkoušet nové věci a experimentovat. Po 18 roce ţivota mnoho teenagerů zkouší alkohol. Většina diabetiků můţe mírné mnoţství alkoholu konzumovat, stejně jako zdraví lidé. Doporučené mnoţství je jedna sklenička pro ţeny a dvě skleničky pro muţe denně. Pro diabetiky však patří mnoho dalších omezení a opatření, kterými se musí řídit, aby jim alkohol nezpůsobil zdravotní potíţe. Diabetici nemohou v ţádném případě pít na prázdný ţaludek, ani pokud je jejich glykemie nízká, protoţe alkohol glykemii ještě více sniţuje a hrozí hypoglykemie. Protoţe alkohol obsahuje sacharidy, musí se mu přizpůsobit celý dietní reţim. To v ţádném případě neznamená, ţe by se alkoholem mělo nahrazovat jídlo (Alcohol 2013). Aby se předešlo riziku hypoglykemie, je důleţité pít alkohol aţ po jídle. Hypoglykemie můţe být zaměněna s opilstvím, protoţe z dechu jde při hypoglykemii cítit aceton. Pokud jde diabetik do společnosti a plánuje pít alkohol, je důleţité, aby lidi ve svém okolí informoval o tom, ţe má cukrovku a řekl jim, co mají dělat v případě, ţe bude potřebovat pomoc při hypoglykemii. Dále by s sebou diabetik měl nosit průkaz diabetika, který případně záchrannou sluţbu ihned informuje, co můţe být příčinou kómatu či jiného stavu vyţadujícího pomoc lékařského personálu (Alcohol).

19

4.7.

Sociální pracovník a management diabetu

Sociální pracovník, který je obeznámen s diabetem a všemi jeho komplikacemi můţe pomoci se zvládáním péče o dobře kompenzovanou cukrovku. Mezi základní úkoly sociálního pracovníka patří podpora péče o diabetickou nohu. Jak jsem jiţ popsala v kapitole o pozdních komplikacích, diabetická noha jedna z nejzávaznějších komplikací a můţe vyústit aţ v amputaci nohy. Podpora péče o nohu můţe pomoci v prevenci vzniku nutnosti amputace a v uvědomění dospívajícího, ţe pokud se o své nohy nebude starat tak, jak je mu doporučeno, není vyloučeno, ţe se amputace v pozdějším věku bude týkat také jeho. Dále můţe sociální pracovník diabetikovi pomoci v upřesnění, na jaké dávky má nárok a kde si tyto dávky můţe případně vyřídit. Nedílnou součástí péče sociálního pracovníka o diabetiky by také mělo být poučení o zdravém ţivotním stylu a o tom, jak můţe nesprávné dodrţování diety diabetes ovlivnit. Sociální pracovník by si také měl být vědom, ţe vznik deprese je u člověka s diabetem 3krát větší, neţ u člověka bez diabetu. Proto by se tomuto tématu měl také věnovat a upozornit na faktory, které vzniku depresí předcházejí.2 Příspěvek na péči Na příspěvek na péči mají nárok osoby starší jednoho roku, které potřebují ve zvládání běţných činností asistenci další osoby z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Tato dávka je vyplácena měsíčně a odpovídá rozsahu potřeb závislé osoby. Běţnými činnosti se rozumí především oblast osobní hygieny a soběstačnosti. V těchto oblastech je posuzováno mnoho činností, které se týkají oblékání, přípravy jídla, pohybu a přijímání stravy. Rozlišují se 4 stupně závislosti (Krebs a kol. 2010: 297-298).

Příspěvek na péči pro osoby mladší 18 let: -

1. Stupeň- lehká závislost: 3 000 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost)

-

2. Stupeň středně těţká závislost: 6000 Kč

-

3. Stupeň těţká závislost: 9000 Kč

-

4. Stupeň úplná závislost: 12 000 Kč

2

Social workers. Help starts here. Dostupné z: www.helpstartshere.org/health-and-wellness/living-withillness/living-with-illness-how-social-workers-help-diabetes-knowledge-and-interventions.html#social citováno 25. 4. 2015

20

Příspěvek na péči pro osoby starší 18 let:

3

-

1. Stupeň- lehká závislost: 800 Kč

-

2. Stupeň středně těţká závislost: 4000 Kč

-

3. Stupeň těţká závislost: 8000 Kč

-

4. Stupeň úplná závislost: 12 000 Kč3

MPSV. Příspěvek na péči. Dostupné z: https://portal.mpsv.cz/soc/ssl/prispevek citováno: 29. 4. 2015

21

5. Metodologie výzkumu Pro svou výzkumnou část absolventské práce jsem si zvolila kvalitativní výzkum. Kvalitativní výzkum je proces, při němţ se snaţí výzkumník porozumět danému sociálnímu či lidskému problému. Informuje o tom, jaké názory účastníci výzkumu měli a snaţí se komplexně popsat jejich smýšlení v jejich přirozeném prostředí (Hendl 2008: 48). Kvalitativní metodou, kterou budu při amyláze dat pouţívat, je metoda vyhledávání a vyznačování vztahů. Miovský (2006: 225) uvádí, ţe metoda vyhledávání a vyznačování vztahů je zaloţena na tom, ţe mezi výroky vyhledáváme, identifikujeme a popisujeme vztahy, které účastníci výzkumu zmiňovali nejvíce. Úkolem výzkumníka je tyto vztahy popsat a vysvětlit, co respondenti těmito výroky myslí a jak u nich uvaţují.

5.1.

Cíl výzkumu a výzkumná otázka

Cílem výzkumu absolventské práce je pomocí hloubkových rozhovorů s dospívajícími diabetiky zjistit, jaké krizové momenty jim v ţivotě diabetes pomohl a zda-li jim sociální systém či sociální pracovníci nějak v této oblasti pomohli. Výzkumná otázka zní: Jak diabetes 1. typu ovlivňuje ţivot dospívajících diabetiků?

5.2.

Pouţité metody a způsob zpracování dat

Metodou sběru dat je hloubkový rozhovor. S kaţdým respondentem jsem vedla rozhovor v klidné prostředí, na kterém jsme se předem domluvili. Nestanovila jsem si specifické otázky, na které bych se svých respondentů ptala, ale nechala jsem je samostatně mluvit o tom, jak jim cukrovka ovlivňuje ţivot, čím si kvůli ní musí procházet a v čem vidí největší omezení. Z rozhovorů mi vyšly společné oblasti, kterým se diabetici zabývali. Byli jimi diabetes ve škole, diabetes při sportování a celkové ovlivnění ţivota cukrovkou. Všechny rozhovory jsem si nahrávala na diktafon, samozřejmě se svolením respondentů. Ţádný z respondentů s tím neměl problém, protoţe jsem jim vysvětlila, ţe jejich jméno nebude nikde uvedeno, tudíţ je nikdo nebude moci podle rozhovoru poznat. Poté jsem soubory z diktafonu přehrála do počítače a následně doslova přepsala. Pro snadné zpracování dat jsme si zvolila metodu

22

5.3.

Popis výzkumného souboru a reflexe sběru dat

Pro přehlednost jsem si pro respondenty zvolila fiktivní jména, která budu následně v analyzování rozhovorů pouţívat. Respondenty pro můj kvalitativní výzkum byli diabetici ve věku od 17 do 19 let.

Jméno

Věk

Tibor

18 let

Karel

19 let

Lenka

18 let

Marie

17 let

Rozhovory s respondenty jsem prováděla v jejich přirozeném prostředí- u nich doma. Před tím, neţ jsme se na místě dohodli, zeptala jsem se, zdali je jim příjemnější, abych já přišla za nimi, nebo aby oni přišli za mnou. Navrhla jsem také zcela neutrální prostředí, které by si případně zvolili. Všichni respondenti si zvolili moţnost provádění rozhovorů u nich doma. Myslím si, ţe je to dáno tím, ţe se u sebe doma, cítí jistěji. Rozhovory jsme prováděli v soukromí, nikdo jiný u nich přítomen nebyl. Jelikoţ jsem všechny respondenty znala, napomohlo to k uvolněné atmosféře a dovoluji si říct, ţe i k větší otevřenosti při rozhovorech. U dívek jsem zaznamenala, ţe svou nemoc proţívají trochu více, neţ chlapci. Dívky byly během rozhovoru smutné, u jedné z nich jsem viděla i slzy, ale jen na malou chvíli. Chlapci se k tomu postavili více rázně, i kdyţ z rozhovorů jasně vyplynulo, ţe se svou nemocí mají stejné potíţe, jako dívky.

5.4.

Analýza dat

Na základě rozhovorů jsem identifikovala oblasti, které dělají diabetikům v období dospívání největší problém a jsou pro ně nejvíce stresující. Respondenti nejprve obecně mluvili o tom, jak je cukrovka ovlivňuje, jak se cítí a co proţívají, kdyţ na ně přijde období „depky“. Další oblastní je pobyt ve škole. Diabetici se ve škole cítí neustále pozorovaní, jejich vrstevníci nemusejí dělat rituály, jako vykonávají diabetici. Nemusejí si během hodin měřit hladinu cukru v krvi, nejsou nuceni při nízké glykemii v hodině jíst svačinu či si píchat inzulin. Všechny tyto aktivity přitahují na diabetika nechtěnou pozornost. 23

Poslední oblastí je omezení v oblasti sportu. Diabetici nemohou vykonávat fyzickou aktivitu vţdy, kdy chtějí. To, zda se mohou sportu v danou chvíli věnovat, záleţí na tom, jak je právě cukrovka kompenzována, tedy jaká je hladina krevního cukru. Uţ jen samotné dospívání je pro člověka velmi stresující, protoţe v těle se děje mnoho změn. Přicházejí výkyvy nálad, spousta smíšených pocitů a objevování sebe sama. Kdyţ se k tomu přidá ještě nemoc, jako je diabetes, je tato fáze ţivota ještě více obtíţná. Tibor (18) to popisuje takto: „No jako teďka v dospívání je to takové složitější, ty hormonální stavy v těle to je boj. No vlastně aj to kolísá, jakože s cukrem ty hormony teď, je to dané tím určitě. Takže mám výkyvy nálad a sem jako nasraný, že zrovna já musím mít cukrovku. Jednou za 14 dní to na mě fakt hodně dolehne, jako takový špatný stav, depka nebo jak bych to nazval, proč sem to musel mít zrovna já, Oni na to zatím nenalezli lék, i když jsou na to výzkumy. Pořád mě to omezuje.“ Pokládání otázky, proč zrovna právě on musí být nemocný je stresující a nepřidává na celkovém rozpoloţení dospívajícího. Lenka (18) s touto otázkou bojuje také: „ Když sem byla menší, tak sem to tak nebrala tu cukrovku, prostě to bylo tak, jak řekli naši. Ale teď když kolem sebe vidím lidi, co dělají, jak se stravují a tak, tak si říkám, proč zrovna já musím mít cukrovku, proč to nemá někdo, kdo si svojeho těla neváží. Někdy mám takový stav, že bych nejradši se vším sekla. Cukrovka mi kolísá, i když se snažím všechno dodržovat, chvilku sem vysoko a nevím z čeho a pak z ničeho nic sem zas nízko. Jako prostě už mě to nebaví, nevím, co bude dál.“ Lenka je nešťastná z toho, ţe i přes veškerou sovu snahu se je její cukrovka ne vţdy v takovém stavu, v jakém by měla být. Také naráţí na otázku, proč nemoc postihla zrovna ji, kdyţ ona se o své tělo stará a dodrţuje zdravý ţivotní styl. Kdyby neměla cukrovku, všechno by bylo mnohem jednodušší. Marie (17) se se svou cukrovkou také nevyrovnává příliš dobře, uznává, ţe je naštvaná na své sourozence, na své rodiče a i sama na sebe. Marie uvádí: „ Někdy mám pocit, že už to nemože byt snad ani horší. Prostě glykémky jsou na nic, pak mám blbou náladu, pak se hádám s našima a s Romčou (sestra). Jako já vím, že oni nemožou za to, že zrovna já mám cukrovku, ale někdy to na mě tak všechno dolehne a říkám si, proč to mám zrovna já v naší rodině.“ Ovšem jsou momenty, kdy svůj vztek nelze ovládat a tak za všechno obviňuje ostatní. Marie (17) dodává: „ Někdy, když se s nima fakt hádám, tak jim vyčtu i to, že jdou za mnou do pokoja. Oni prostě nemůžou pochopit, jak já to všechno mám, oni do sebe nemusejí pichat jehle a měřat se 6krát denně pořád dokola. Ještě když mě třeba ten vpich bolí, tak to nedávám. Řeknu jim třeba, ať mě nechají na pokoji, že oni to mají všechno jednoduché a pak se mě diví, že já sem protivná. 24

Kdyby oni měli to co já kadžý den, tak by se taky chovali asi jinak.“V této části rozhovoru jsem pozorovala, ţe Marie se naštvala, byla podráţděná a všechny emoce, které proţívá při hádce s rodiči a naštvání na cukrovku, jako by se jí vrátili přímo do rozhovoru. Kdyţ jsme se jí zeptala, zda-li potřebuje chvilku pauzu, zda-li o tom jiţ nechce mluvit, odpověděla: „ Toto se mi vždycky stane, když mi oni říkají, že dělám třeba něco špatně, že sem se zapomněla změřit nebo si dat inzulín. Jako já vím, že jim jde o to, abych byla zdravá, ale jako taky nemožu pořád myslet jen na cukrovku, to bych se z toho zbláznila. Tak prostě někdy zapomenu, to není taková věda přece.“ Dospívající chtějí trávit více času s kamarády, neţ tomu bylo dříve. Je to čas experimentů a zkoušení všeho moţného. Začíná čas chození ven na zábavu a výlety. Karel (19): „. Pořád mě to omezuje. Ostatní kamarádi chodí na pivo. Já se předtím musím změřat, najíst aby to neěšlo dolů, aby se ten alkohol neměl na co navázat, aby vlastně neměli tolik jednotek a jako. Prostě mám všechno 4 5 krát složitější než ostatní. Ostatní si vezmou peněženku, ani ten mobil si nebereou. Já si musím vzít všechno od mobilu počínaje až po měření a přepichování, kdybych byl na tom blbě nebo by se mi vyškubla kanyla z pumpy.“ Dále Tibor zmiňuje těţkosti, které souvisejí s dodrţováním diety. Nemůţe jíst, kdy chce, musí se drţet dietního plánu, protoţe pokud by se odchyloval, glykemie by nekontrolovatelně kolísala. Tibor (18): „Musím jít 7krát denně jakoby s tím nemůžu moc pohybovat s tím jídlem, musím jíst v určitou dobu, určitý počet sacharidů, když nemám hlad a chuť, tak to je uplně jedno. Ostatní to tak nemají. Když jsme s děckama třeba na kolách, tak já u toho musím jíst, zastavit a jíst. Ostatní se jen napili džusu. Pořád musím dodržovat tu životosprávu, ten můj režim, jinak bych na tom byl s cukrovkou zase špatně.“

Škola Všichni čtyři diabetici, se kterými jsem prováděla rozhovory, se shodli, ţe kompenzovat diabetes ve škole není lehké. Tibor (18) uvádí: „Jak jsem jakože začal chodit do střední školy, tak jsem se o sebe začal víc starat sám. Nejhorší je měřit se před děckama, a je to prostě nepříjemný. Dřív když sem si měřil glykemii, tak se kolem mě všichni seběhli a ptali se mě, co dělám, jestli nejsem feťák a dělali si z toho srandu. Teďka už jsem si na to zvykl docela. No a taky mi říkali cukříku, teď už jsem se přes to nějak přenesl, ale bylo to hrozné.“ Z Tiborova povídání je zřejmé, ţe pobyt ve škole pro diabetiky není jednoduchý uţ jen kvůli tomu, ţe je na něj přenesena celková odpovědnost o svou osobu, nadále uţ u 25

něj nejsou rodiče, kteří by kontrolovali, zdali je všechno tak, jak má být. Velmi nepříjemné je také označení, ţe je „feťák“. Děti jsou ve škole zlé a nejsou si vědomy toho, ţe jejich ve většině případů ţertovné řeči mohou někomu opravdu ublíţit, o to víc, kdyţ jsou tyto řeči zaměřeny na něco, co dotyčný nemůţe ovlivnit a za co nemůţe. Zkušenost s posmíváním se kvůli cukrovce ve škole má také Lenka (18): „ Já jsem jednu dobu jako nechtěla chodit do školy vůbec, protože sem měla tu cukrovku fakt blbou a pořád sem byla vysoko a musela sem se pořád měřat. Spolužáci se mi smáli, že sem robot a že si tím glukometrem zkouším, jestli sem se nezměnila na člověka. Ještě když mám inzulinovou pumpu místo per, tak to mám vlatsně pořád připojené k tělu, tak se mi smáli, že to mám jako baterku, abych se nevybila. Prostě já to jako chápu, že to asi mysleli ze srandy, ale v tu dobu, když mi bylo fakt špatně sem to nesla hodně blbě. Měla sem sice kamarádky, které se mě zastávali, ale prostě bylo to hrozné.“ V této části rozhovoru s Lenkou jsem pozorovala, ţe posmívání a škádlení ve škole pro ni opravdu nebylo snadné. Také Karel (19) má zkušenosti s posmíváním kvůli kontrolním hovorům jeho matky. Karel (18) popisuje jeho pobyt ve škole následovně: „Tak jako ve škole je to blbé v tom, že se musím měřit a musím se furt kontrolovat. Mamka mi pořád volá, kolik mám a jak mi je a tak mi kluci říkají mamánku. Třeba při tělocviku je to na nic, protože předtím se musím změřit a když mám glykemku vysoko, tak nemůžu cvičit, protože by mi bylo blbě. Vyprávění respondentů potvrzuje, ţe pobyt ve škole není pro diabetiky během dospívání nijak jednoduchý. Diabetikům je nepříjemné měření glykemie před spoluţáky, protoţe všechny zajímá, k čemu glukometr je. Měření je zdrojem posměchů a naráţek. Sport V teoretické části práce jsem popsala, ţe sport je pro mnoho dospívajících nezbytnou součástí ţivota. Pro diabetiky však spor není jednoduchou záleţitostí. Kdyţ se rozhodnou sportovat, čeká je spousta věcí, které musejí vykonat ještě před tím, neţ se do aktivity pustí. Tibor (18) sportování s diabetem popisuje jako pokus a omyl: „Při sportu vlastně je to to samé, jak když jdu s kámošema. Jakoby když jdu i do posilovny, tak se musím změřit, nějak si to prostě udělat s cukrovkou. Nemá smysl posilovat, když mám glykemii nad 15, to je škodlivé pro tělo, tak musím mít dobrou glykemii, ale když sportuju, tak vlastně mi to klesá, takže to musím prostě tak nějak tak vychytat, pokus omyl, jinak to nejde. Nemůžu sportovat jako vždycky, když chci. Když bych šel sportovat se špatnou glykemii, tak bych toho musel nechat.“ Situace je ještě mnohem těţší, pokud se diabetik účastní skupinových 26

sportů. Pocit, ţe celý tým čeká na vás a nemůţe pokračovat dál je nepříjemný a stresující. Diabetici se cítí méněcenní a velmi odlišní, stydí se za svou nemoc a jsou smutní, protoţe mnohdy jim zbytek týmu dává najevo, ţe jejich výkon jen brzdí. Lenka (17): „Třeba když mám aerobik, tak je to strašné zdržování vždycky. Musím se předtím změřit, pokud sem nízko, tak si něco vzít, pokud jsme vysoko, tak počkat, jestli to neklesne a tak je to furt dokola. A během tréninku se musím několikrát měřit, aby mi to nekleslo, protože se to tím pohybem snižuje ta glykémka. Takže musím mět pořád nějaký cukr u sebe a glukometr taky. A když nacvičujem nějaký sestavy na soutěž, tak se na mě musí čekat třeba, než se mi to trochu stabilizuje, protože ta formace se beze mě nedá cvičit. No a holky sou pak na mě naštvané, že jim to kazím, jak kdybych za to mohla. No a někdy nemožu ani pokračovat, protože se to nezlepší.“ Dalším problémem během sportu můţe být zlomená kanyla od inzulinové pumpy. Diabetici musejí přemýšlet nad tím, kde mají kanylu umístěnou, aby nedocházelo

ke

zbytečným

zlomením

kanyly

v těle

a

následným

bolestivým

přepichováním. Karel (19): „Já chodím na fotbal a je to na nic v tom, že když mám vpich od pumpy někde na břichu, tak mě většinou trefí balon, takže se mi ta kanyla zlomí. A musím se jit hned přepichnout. Bolí to jak…A když su nízko i třeba během zápasu, tak musím pro glukometr, pro cukr a musím střídat. Uplně zbytečně. Vždycky musím koumat už před zápasem, jak to udělat, abych mohl hrát v pohodě celou dobu, ale prostě to nejde, i když se snažím jak debil.“ Z rozhovorů vyšlo najevo, ţe sport pro diabetiky opravdu není jednoduchou záleţitostí. Ostatní vrstevníci mohou sportovat kdykoliv se jim zachce bez ohledu na to, zda před sportem něco snědli, či zda-li mají dobrou hladinu v krvi. To diabetici velmi intenzivně vnímají a cítí velkou nespravedlnost v tom, ţe právě oni to mají oproti ostatním tak sloţité. Na sebevědomí také nepřidává skutečnost, ţe pokud se během sportovní aktivity necítí kvůli nízkému či vysokému cukru v krvi dobře, musejí okamţitě přestat a podniknou kroky k tomu, aby se jejich stav ještě více nezhoršoval. Je na ně vyvíjen mnohem větší tlak, co se týče odpovědnosti o svou osobu, musejí znát hrance toho, co mohou a nemohou mnohem přesněji, neţ jejich zdraví kamarádi.

27

Sociální systém a sociální pracovník Dospívající diabetici vidí pomoc sociálního systému jen v tom, ţe jim byl přiznán příspěvek na péči. Avšak z rozhovorů jasně vyplynulo, ţe kdyţ sociální pracovnice přišly na sociální šetření k nim domů, neprobíhalo to tak, jak si představili. Otázky, které jim kladly, jim připadali naprosto scestné, protoţe je jasné, ţe základní potřeby jako je osobní hygiena a obstarání jídla zvládnou jako kaţdý jiný zdravý člověk. Karel (19): „No tak ta sociální pracovnice u nás byla, myslim 2krát, když mamka žádala o příspěvek na péči. Ale to bylo hrozné jako. Ona se mě ptala, jestli si umím otevřít okno, nebo jestli dokážu poznat, jaké oblečení jde pod jaké. Sem si v tu chvíli připadal jak mimino.“ Karel celé sociální šetření popisuje tak, ţe se cítil jako mimino. To, ţe se tak cítil, mělo naprosto opačný účinek, neţ jaké by sociální šetření mělo mít. Zapříčinilo to, ţe se cítil jako malé dítě, které si není schopno nic samo udělat. Lze předpokládat, ţe díky takovému přístupu sociálních pracovníků se pak diabetici cítí opravdu nesoběstačně, začnou si myslet, ţe jsou na tom hůř, neţ skutečně jsou, coţ se nemůţe na psychice odrazit pozitivně. Stejný přístup popisuje i Marie (18): „ Já si myslím, že jak u nás ta sociální pracovnice byla na příspěvek, tak že vůbec nevěděla, co je cukrovka. Jako ona si myslela, že si neumím ani vyčistit zuby mně tak připadalo. Ty otázky, co se ptala, to byl fakt úlet.“ Další respondent Tobiáš byl ve svém vyprávění ještě více upřímný a otevřený, připustil, ţe ţádnou pomoc ze strany sociálního systému ani sociálního pracovníka kromě příspěvku na péči nevidí. Bohuţel se kvůli diabetu musel dostat do rukou psychologa a dokonce i psychiatra. Tobiáš (18): „Jako v tom žádnou pomoc nevidím. Akorát teda že dostáváme ten příspěvek na péči, nebo co to je, ale jako jinak, že bych věděl, že mi sociální pracovnica jinak pomože, tak to asi ne. Jako já jsem chodil už k psycholožce aj k psychiatrovi. Někdy se to na mě fakt tak navalí, že nevím, co mám dělat. Glykémky létají, jak se jim chce, pak ty hormony teď jak lítají, to se dá všecko dohromady. Mamka mě tam vzala a jako myslím si, že mi to docela pomohlo. Jako už se to snažím zvládat sám. Nikoho s tím nechci otravovat, protože jsou s tím pořád starosti navíc.“ Se sociálním šetřením, které bylo nejspíše bezpředmětné, má zkušenost také Lenka (17). Poukazuje na to, ţe diabetici nepotřebují pomoc v takových záleţitostech, jako je příprava jednoduchého jídla či osobní hygiena, ale ţe pomoc druhé osoby je nutná v případech, kdy u diabetiků dochází k hypoglykemii. Lenka (17): „My jsme si zažádali o ten příspěvek, teď nevim, jak se menuje. Pak k nám došly dvě paní, to byly ty sociální pracovnice a začali se mě a mamky vyptávat, co zvládnu sama udělat a s čím mi musí někdo pomáhat. To se mi zdálo teda na hlavu postavené, jako to bylo, jak 28

kdybych byla postižená. Mamka se pak rozčilovala, až odešly, že co to je logiku, ptat se na takové zbytečné věci, že my diabetici potřebujem mít někoho kolem sebe, protože može dojit třeba k hypu a né proto, že si neumíme namazat chleba.“ Z rozhovorů vyšlo najevo, ţe pomoc sociálního systému a sociálního pracovníka diabetici vnímají pouze formou příspěvku na péči. Sociální šetření, které přiznání příspěvku předcházelo, popisovali jako naprosto scestné, sociální pracovníci se podle slov respondentů vyptávali na zbytečné otázky.

5.5.

Shrnutí analýzy

Z výzkumu vyšlo najevo, ţe diabetes ovlivňuje dospívajícího v kaţdodenním ţivotě. Jejich nálady a proţívání je touto chronickou a nevyléčitelnou chorobou velmi ovlivněno, protoţe jiţ nejsou malé děti a část odpovědnosti přešla na ně. Jiţ tomu není tak, ţe rodiče všechno zařídí a postarají se o to, aby bylo vše připraveno. Diabetici uváděli, ţe dospívání spolu s diabetem je pro ně velmi těţké, pociťují na sobě změny nálad a větší citlivost. Jak jiţ jsem napsala, samotné dospívání je pro člověka velmi stresujícím a experimentujícím obdobím, děje se mnoho změn nejen s tělem, ale i ve vztazích k okolí a sobě sama. Diabetes dospívající ovlivňuje nejvíce ve škole a při sportu. Ve škole se diabetici cítí mnohdy nepříjemně kvůli častému měření glykemií před spoluţáky a proto, ţe právě toto měření je terčem posměšků. Co se týče sportů, diabetici vidí největší omezení v tom, ţe nemohou sportovat vţdy, kdyţ se jim chce, protoţe pokud nemají dobře kompenzovanou hladinu krevního cukru, sportovat nemohou. Toto omezení s sebou nese mnoho dalších překáţek a pocitů, jako je naštvání na sebe sama, pocit odlišnosti a také signály ostatních, ţe jejich omezení je pro ně obtěţující. Pomoc sociálního systému a sociálního pracovníka respondenti popisovali především v souvislosti se sociálním šetřením na příspěvek na péči, kdy k nim domů přišla sociální pracovnice a posuzovala, jaké činnosti zvládnou sami a jaké nikoli. Samotné sociální šetření jim připadalo poniţující, protoţe se cítili, jako by byli neschopní si třeba jen vyčistit zuby či uvařit čaj. Samozřejmě ţe já, jako budoucí sociální pracovník vím, ţe to, ţe se na takové otázky během sociálního šetření sociální pracovnice vyptávaly, je dáno tím, jak je příspěvek na péči upraven v zákoně. Tyto výpovědi mým respondentů poukazují na to, ţe pro diabetiky není adekvátně nastaven příspěvek na péči, ţe kritéria, která se hodnotí, naprosto neodpovídají tomu, co diabetici skutečně potřebují. Potřebují pomoct v případě, ţe se u nich projeví hypoglykemie, protoţe pokud se 29

hypoglykemie prohloubí, můţe dojít aţ ke ztrátě vědomí a to uţ si diabetik pomoci sám nedokáţe. Ani jeden z respondentů se nezmínil, ţe v případě jakýchkoliv obtíţí by navštívil sociálního pracovníka.

30

Závěr V mé absolventské práci jsem se věnovala dospívajícím diabetiků. V teoretické části jsem se věnovala popsání diabetu 1. typu, dále vymezení akutních a pozdních komplikací a v neposlední řadě popisu toho, jak se pro dospívající obtíţné vyrovnání se s diabetem. Z kvalitativního výzkumu vyšlo najevo, ţe dospívající se se svou nemocí vyrovnávají celkově špatně, cítí se být odlišní od svých vrstevníků. Také si často kladou otázky, proč zrovna oni museli onemocnět a snášet všechny problémy, které jsou s cukrovkou spojeny. Nejvíce se pak při rozhovorech věnovali omezením v rámci školy a v trámci sportu. Ve škole se diabetici necítí dobře kvůli měření glykemií před spoluţáky, při sportu je obtíţné celkově cukrovku kompenzovat tak, aby sportovní aktivita mohla být vůbec vykonávána. Celá absolventská práce se mi psala dobře, o tuto problematiku se zajímám, protoţe můj bratr má jiţ od dětství cukrovku. S nalézáním literatury a dalších zdrojů jsem problém neměla, avšak nemile mne překvapilo, ţe o péči sociálních pracovníků o diabetiky se toho v české literatuře mnoho najít nedá. Anglické internetové zdroje mi v psychosociální oblasti diabetiků poslouţily mnohem lépe, také úloha sociálního pracovníka v péči o diabetické klienty je ze zahraničního zdroje. Na základě tohoto zjištění soudím, ţe péče sociálních pracovníků v České republice není o diabetiky moc rozsáhlá, proto je zde co zlepšovat.

31

Seznam pouţitých zdrojů:

Alcohol [on-line].

Dostupné z: http://www.diabetes.org.uk/Guide-to-diabetes/Managing-

your-diabetes/Alcohol/ citováno: 28. 4. 2015 Alcohol.(2013).

[on-line].

Dostupné

z:

http://www.diabetes.org/food-and-

fitness/food/what-can-i-eat/making-healthy-food-choices/alcohol.html citováno: 28. 4. 2015 Americká diabetická společnost. (1997). Cukrovka od A do Z. Co potřebujete vědět o cukrovce- jednoduše a srozumitelně. Praha: Pragma Americká

diabetologická

asociace.

Kompletní

průvodce

každodenním

životem

cukrovkou.(1998). Praha: Pragma Benjamin, E. M. (2002). Self-Monitoring of Blood Glucose: The Basics[on-line]. Dostupné z : http://clinical.diabetesjournals.org/content/20/1/45.full Citováno: 27. 4. 2015 Berger, M. (1995). Léčba inzulinem v každodenním životě. Praha: Victoria Publishing Helping Your Child or Teen Live with Type 1 Diabetes [on-line]. Dostupné z: http://jdrf.org/lifewith-t1d/type-1-diabetes-information/control-and-management/helping-your-child-or-teenlive-with-type-1-diabetes/ citováno: 4. 4. 2015 Hendl, J. (2008). Kvalitativní výzkum. Portál: Praha Hort, V., Hrdlička, M., Kocourková, J., Malá, E., a kol. (2000). Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál Jirkovská, A. a kol. (1999). Jak si kontrolovat a léčit diabetes- manuál pro edukaci diabetiků. Praha: PANAX Koţnarová, R. a kol. (2007) Cukrovka- a co dál? Eli lilly a company Krebs, V. a kol. (2010). Sociální politika. Praha: Wolters Kluwer ČR Lebl, J. a kol. (1998) Abeceda diabetu. Praha: MAXDORF, s. r. o.

32

Managing type 1 diabetes in school: Recommendations for policy and practice [on-line]. Dostupné z: http://www.cps.ca/en/documents/position/type-1-diabetes-in-school. citováno: 25. 4. 2015 Michálek, J., Štefáková, M. (2009). Diagnóza cukrovka. Odpovede na najčastejšie otázky.Prečo práve ja? Liečba ušita priamo na telo na pracivisku. Čskáme děťátko. Detská cukrovka. Diabetik na dovolenke. Aby vaša glykémia bola vždy dobrá. Zápas s nadváhou. Varíme, pečieme a zavárame. Bratislava: KONTAKT Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing, a. s. MPSV. Příspěvek na péči[on-line]. Dostupné z: https://portal.mpsv.cz/soc/ssl/prispevek citováno: 29. 4. 2015 MTE- Partner pro život s diabetem [on-line]. „Akutní (náhlé) komplikace diabetu.“ Dostupné z: http://www.mte.cz/akutni-komplikace.htm. citováno 17. 11. 2014 Pelikánová, T., Bartoš V. a kol. (2011). Praktická diabetologie, 5. přepracované vydání. Praha: MAXDORF Pelikánová, T., Bartoš, V. (1999). Diabetes mellitus minimum pro praxi. Praha: Tritlon Perušičová, J. (2007). Diabetes mellitus 1. Typu. Praha: Glos Semily, s. r. o. Picková, K. Retinopatie. Dostupné z: http://www.diabetickaasociace.cz/radi/retinopatie/ citováno 22. 11. 2014 Rybka, J. a kol. (2006). Diabetologie pro sestry. Praha: Grada publishing, a.s. Social workers. Help starts here [on-line]. Dostupné z: www.helpstartshere.org/healthand-wellness/living-with-illness/living-with-illness-how-social-workers-help-diabetesknowledge-and-interventions.html#social citováno 25. 4. 2015

33

Anotace Absolventská práce se zabývá diabetem 1. typu a jeho psychosociálním dopadem na dospívajícího. Cílem práce bylo pomocí kvalitativního výzkumu zjistit, jaké krizové momenty jsou pro dospívající diabetiky největší zátěţí a jak jim můţe pomoct sociální systém a sociální pracovníci. Annotation Graduate thesis deals with type 1 diabetes and its psychosocial impact upon adolescent. The aim of the thesis was with the use of qualitative research determine what are the critical moments for teenage and how the social worker and social system can help them.

34