CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Praxe svépomocné skupiny Anonymních alkoholiků k dosažení trvalé abstinence

Pavel Lahoda Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská

Olomouc 2015

Není podstatné, zda máme práci či ne, zda žijeme s ženou nebo bez ní. Pokud lpíme na čemkoli víc než na Bohu, nedokážeme přestat pít.“ (Anonymní alkoholici, 2000, s. 111)

„Obsculta, o fili, praecepta magistri et inklina aurem cordis tui et admonitionem pii patris libenter excipe et efficaciter comple, ut ad eum per oboedientiae desidiam recesseras.“ (Regula Benedicti, Prologus)

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracoval samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedl v seznamu literatury. V Olomouci dne 30.4. 2015. …………………………………………… Pavel Lahoda

Poděkování: Děkuji své vedoucí práce, Mgr. Vladislavě Závrské za trpělivost, rady a povzbuzení a všem ochotným respondentům – členům svépomocných skupin hnutí Anonymní alkoholici.

OBSAH ÚVOD .............................................................................................................................. 7 1 RYSY ALKOHOLOVÉ ZÁVISLOSTI, ZÁKLADNÍ MODELY A PŘÍSTUPY 9 1.1 Povaha alkoholové závislosti a typologie užívání alkoholu ....................................... 9 1.2 Základní modely závislosti a přístupy pomoci ......................................................... 11 2 MULTIDIMENZIONÁLNÍ MODEL ZÁVISLOSTI A POVAHA PÉČE O ZÁVISLÉ NA ALKOHOLU ............................................................................................. 13 2.1 Dimenze osobnosti ................................................................................................... 13 2.2 Povaha péče o lidi závislé na alkoholu ..................................................................... 15 3 DVANÁCTIKROKOVÝ PROGRAM SPOLEČENSTVÍ ANONYMNÍCH ALKOHOLIKŮ S JEDNOTLIVÝMI TE-ZEMI ...................................................... 17 3.1 Krok první ................................................................................................................ 17 TEZE 1 ........................................................................................................................... 17 3.2 Krok druhý................................................................................................................ 18 TEZE 2 ........................................................................................................................... 19 3.3 Krok třetí .................................................................................................................. 19 TEZE 3 ........................................................................................................................... 20 3.4 Krok čtvrtý................................................................................................................ 20 TEZE 4 ........................................................................................................................... 21 3.5 Krok pátý .................................................................................................................. 21 TEZE 5 ........................................................................................................................... 22 3.6 Krok šestý ................................................................................................................. 23 TEZE 6 ........................................................................................................................... 23 3.7 Krok sedmý .............................................................................................................. 24 TEZE 7. .......................................................................................................................... 25 3.8 Krok osmý ................................................................................................................ 25 TEZE 8 ........................................................................................................................... 27 3.9 Krok devátý .............................................................................................................. 27 TEZE 9 ........................................................................................................................... 28 3.10 Krok desátý ............................................................................................................. 29 TEZE 10 ......................................................................................................................... 30 3.11 Krok jedenáctý........................................................................................................ 30 TEZE 11 ......................................................................................................................... 31 3.12 Krok dvanáctý ........................................................................................................ 31 4 METODOLOGIE VÝZKUMU (VÝZKUMNÁ ČÁST) ........................................ 33 4.1 Formulace výzkumného problému a výzkumné otázky ........................................... 33

5

4.2 Výzkumný přístup .................................................................................................... 33 4.3 Výzkumný soubor a metody získávání dat ............................................................... 34 4.4 Zpracování a analýza dat .......................................................................................... 35 5 VÝSLEDKY VÝZKUMU ......................................................................................... 36 5.1 Interpretace dat respondentů ..................................................................................... 36 5.1.1 Napojení na zdroj ...................................................................... 36 5.1.2 Já nejsem Bůh ........................................................................... 38 5.1.3 Rekonstrukce ............................................................................. 40 5.1.4 Duchovní praxe ......................................................................... 42 5.1.5 Plody ......................................................................................... 44 5.1.6 Naděje – centrální kategorie...................................................... 46 5.1.7 Shrnutí ....................................................................................... 46 5.2 Diskuse ..................................................................................................................... 47 ZÁVĚR .......................................................................................................................... 50 SEZNAM LITERATURY ........................................................................................... 51

6

ÚVOD Ve své absolventské práci se zabývám tématem aplikace účinných strategií, jejichž efektem je základní stabilizace člověka, který se zotavuje z alkoholové závislosti. V zásadě se jedná o nezbytný předpoklad pro obnovu či posílení jeho sociálního fungování, které v důsledku aktivního alkoholismu bylo v různém stupni narušeno. Touto základní stabilizací nemám na mysli žádnou z forem institucionální pomoci, jejíž význam a místo v procesu léčby alkoholismu ale nezpochybňuji. Pojímám ji jako proces, do něhož vstupuje člověk, hledající účinnou pomoc v započatém úsilí o život bez alkoholu a který se uskutečňuje bez odborného vedení mimo léčebné zařízení. Z několika nabízejících se alternativních systémů pomoci, jsem zvolil cestu, kterou postupují svépomocné skupiny hnutí Anonymních alkoholiků. O účinnosti jejich postupů přesvědčují především dosažené výsledky. Důkazem úspěchu zhruba osmi desetiletí jejich činnosti jsou statisíce spokojených alkoholiků, schopných žít trvale střízlivým životem. Na většinu z nich „nezabrala“ žádná z forem konvenční léčby, včetně cílené psychoterapie. Jejich situace se však začala radikálně zlepšovat ve chvíli, kdy se setkali s fungující skupinou AA a rozhodli se začít pracovat na specifickém programu, který se ukazuje být právě oním účinným nástrojem, přinášejícím trvalé pozitivní změny do jejich života. Jde o tzv. program 12 kroků, soubor osvědčených strategií k dosažení a udržení abstinence, „rozvoji střízlivého života“, jak říkají sami členové AA, což je poměrně známý pojem v oblasti terapie drogových závislostí a jako takový se v modifikovaných podobách běžně používá. Nicméně v prostředí AA, kde vlastně vznikl, je nahlížen a aplikován ve své původní, jednoznačně zaměřené formě. Z povahy věci vyplývá, že o programu AA můžeme získat data „dvojího řádu“: a) studiem a interpretací strategických postupů z pozice člověka stojícího „venku“, b) z pozice člověka „uvnitř“, který kroky programu uskutečňuje. Právě takto se pokusím koncipovat tuto práci, která je ve své podstatě evaluační studií, zaměřenou na zhodnocení metod a technik směřujících ke změně životních postojů spojených s trvalou abstinencí, které jsou využívány právě ve svépomocné skupině Anonymních alkoholiků. V teoretické části přiblížím podstatu alkoholové závislosti a přístupy k jejímu chápání a řešení. V těchto prvních dvou kapitolách vycházím z velké části ze své bakalářské práce, kterou jsem odevzdal 25.3. 2015 na CMTF v Olomouci, a to z důvodu dílčí tematické shody. Dále přiblížím obsah dvanácti kroků programu AA a jeho 7

možnou korelaci s křesťanskou duchovní praxí a myšlením. Při výkladu těchto kroků vycházím z pramenů AA, které se často opakují, proto jsou v odkazech použity zkratky odkazující na zdroj. Domnívám se, že úspěšnost programu AA spočívá prioritně v tom, že implikuje tisíciletími prověřené principy křesťanské duchovnosti. K výkladu jednotlivých kroků připojuji stručně zpracované teze, které se tuto korelaci pokoušejí prokázat. Ve

výzkumné

části

představím

metodologii

výzkumu

vycházející

z kvalitativního paradigmatu. Po analýze a interpretaci získaných dat připojuji shrnutí. Pro získání relevantních dat jsem použil cestu narativního interview. Výzkum probíhal v lednu – únoru 2015 v prostředí svépomocných skupin AA ve Svitavách, Blansku a v Brně.

8

1 RYSY ALKOHOLOVÉ MODELY A PŘÍSTUPY 1

ZÁVISLOSTI,

ZÁKLADNÍ

1.1 Povaha alkoholové závislosti a typologie užívání alkoholu Vznik závislosti na alkoholu lze poměrně dobře popsat pomocí tzv. „dispozičněexpozičního modelu“ (Popov, 2003, s. 152). V podstatě jde o to, že čím výrazněji se uplatňují v člověku prvky dispoziční (jeho genetické dispozice, osobnostní výbava či zdravotní stav), tím menší podíl expozice je nutný a naopak, čím větší je expozice (dostupnost alkoholu, množství jeho konzumace), tím menší dispozice stačí ke vzniku závislosti. Je však třeba říci, že doposud „žádný výzkum nedokázal existenci specifické osobnostní struktury, zakládající vyšší pravděpodobnost vzniku závislosti, či dokonce determinující pro vývoj do závislosti na alkoholu“ (Kuderle, 2011, s. 48). V Příručce statistiky a diagnostiky mentálních poruch (1994, s. 186), vydané Americkou psychiatrickou společností, se závislostí na alkoholu označuje stav, kdy je člověk na alkoholu fyzicky závislý. Pro naplnění diagnózy závislosti je obvykle nutná přítomnost tří a více následujících příznaků ve stejném období dvanácti měsíců: a) trávení velkého množství času obstaráváním a užíváním alkoholu nebo zotavováním se z jeho účinků b) ztráta kontroly nad konzumací alkoholu, projevující se zejména nepotlačitelnou touhou po dalším užívání a nemožnosti omezení užívání c) těžké fyzické odvykací příznaky při odnětí alkoholu nebo omezení jeho příjmu, případně užívání alkoholu k eliminaci těchto odvykacích příznaků d) nárůst tolerance, kdy k dosažení téhož účinku je nutné užít větší množství alkoholu e) člověk v důsledku užívání alkoholu přestává vykonávat nebo omezuje činnosti, které pro něj doposud byly důležité f) konzumace alkoholu ve větším množství nebo po delší dobu, než člověk původně zamýšlel g) pokračujícím užíváním látky navzdory opakujícím se psychickým nebo sociálním problémům. 1

Vzhledem k podobnému tématu jsem použil větší část textu ze své bakalářské práce.

9

Gabrhelík (2007) pojímá rozvoj závislosti v kontextu přirozené touhy člověka po změně prožívání. Během počátečních stadií rozvoje závislosti si jedinec začíná budovat a upevňovat typické vnitřní obrany, které mají zabránit vstupu negativních pocitů na vědomou úroveň. To se projevuje zejména popíráním či bagatelizací problémů. Rozvoj závislého chování je pozvolný. Člověk si obvykle rostoucí problém neuvědomuje, nebo rozvoj závislého chování vnímá jen z části. Jeho celkový projev a chování nese rysy nutkavosti, s typickou neschopností přerušit vzorec jednání. Identifikace vzorců užívání alkoholu má význam především pro stanovení nejvhodnějšího způsobu intervence. Obecně zažitou představou v ČR donedávna bylo, že osoby, které by měly být objektem některých z forem intervence (a myslelo se především na ústavní léčbu), jsou v prvé řadě problémoví alkoholici. Ukazuje se však, že existuje mnohonásobně více lidí, kteří mají problémy v různých směrech s alkoholem, byť se nenacházejí v akutním stavu ohrožení výše zmíněných osob, a k nimž by měla směřovat některá z forem pomoci. Pomineme-li cíleně zvolenou naprostou abstinenci, kterou vykazuje nepatrný zlomek populace, lze v oblasti užívání alkoholu rozlišit několik primárních vzorců. Je třeba ovšem zdůraznit, že v užívání termínů, sloužícím k popisu těchto vzorců, nepanuje mezi odborníky jednoznačná shoda. Pro ilustraci: Grohmannová (2007, s. 32) rozlišuje tyto vzorce: a) experiment b) rekreační užívání c) škodlivé užívání d) problémové užívání e) závislostní užívání Ve vzorci škodlivého užívání akcentuje především dopady na duševní stavy člověka (deprese po těžkých stavech opilosti) a užívání nadměrných dávek alkoholu při jedné konzumaci. Popov (2003) pojem „škodlivé užívání“ vztahuje zejména k délce období užívání, které předchází prvním projevům somatického poškození a které se postupně vyvíjí v závislost, snadněji nastupující právě vzhledem k dlouhodobému styku organismu s návykovou látkou. V anglofonních oblastech se můžeme setkat s poněkud odlišným pojetím těchto vzorců. Například Fleming (2002, s. 36-43) rozlišuje: a) abstinenci b) relativně bezpečné užívání 10

c) užívání s nízkou až střední mírou rizika d) rizikové užívání e) škodlivé až nebezpečné užívání f) závislost na alkoholu Fleming (2002, s. 37) chápe abstinenci způsobem, který je pro mnoho expertů stěží přijatelný. Pozoruhodné a pro mnoho expertů stěží přijatelné, je pojetí abstinence. Zatímco v našem prostoru je abstinence jednoznačně chápána jako stav, kdy člověk alkohol nepije vůbec, tento koncept termínem „abstinence“ chápe množství alkoholu, které odpovídá tzv. 12 sklenicím vypitým za rok, při současném nepřekročení maximálních denních nebo týdenních limitů. Jednou sklenicí je zde myšleno 0,4 l piva, 1,5 dcl vína nebo 4cl lihoviny a denním neohrožujícím limitem 40 g čistého alkoholu, přičemž 1 sklenice představuje 20g alkoholu. Prakticky je tedy za abstinenta považován člověk, který v průběhu roku vypije necelých 10 piv, 2 l vína nebo 0,5 l destilátu.

1.2 Základní modely závislosti a přístupy pomoci V kontextu této práce je třeba chápat pojem „model“ jako do určité míry zjednodušený příklad jevu (alkoholové závislosti) a způsobu, jak se projevuje (funguje). Podle Hartnolla (2005, s. 29) jsou modely obvykle odvozeny z teorií a zahrnují předpoklady o tom, jaké prvky a rozměry daného jevu jsou důležité. Kalina (2003) zmiňuje těchto šest základních modelů závislosti: a) biomedicinský model, v němž je závislost nemocí v lékařském slova smyslu, chronické povahy a obtížně léčitelnou. Jedná se o poruchu mozkových funkcí, do jisté míry s dědičnými dispozicemi. Naděje na úspěšné vyléčení je minimální. Tomuto pojetí odpovídají i převládající léčebné metody: ústavní izolace, detoxikace a léčba prací. Individuální psychoterapeutická péče je spíš výjimkou. b) bio – psycho – sociální model, kdy závislost vzniká v průběhu vývoje osobnosti ve vzájemné interakci bio – psycho – vztahových faktorů. Základními pojmy v tomto pojetí jsou dispozice (genetické či získané v raném dětství), zranitelnost (vychází z dispozic) a spouštěče (životní události), které vedou k manifestaci poruchy. Léčba závislosti v tomto modelu je zaměřena na všechny faktory jednotlivých oblastí. Své místo zde nachází tedy detoxikace, farmakoterapie a psychosociální terapie, k nimž patří především terapie v léčebném prostředí (terapeutická komunita) a individuální, skupinová či rodinná psychoterapie.

11

c) sociální a sociálně – pedagogický model, který spatřuje příčinu závislosti v působení zejména vnějších faktorů – v nepříznivém sociálním prostředí, špatné výchově, absenci sociálních dovedností, schopností a možností integrovat se do komunity. Vzhledem k používaným metodám rehabilitace (resocializace, rekvalifikace, poradenství, asistence, využívání chráněného prostředí, nácviky komunikace nebo pracovních dovedností) se domnívám, že jde o model, ve kterém se sociální pracovník může velice dobře uplatnit. Otvírá se tu i široký prostor pro dobrovolnictví a svépomoc. d) model ochrany veřejného zdraví není prioritně zaměřen na rehabilitaci klienta, ale na ochranu populace. Aplikováno na problém alkoholismu, jde o systém zákonů, nařízení, úprav, předpisů a činností, jejichž cílem je nějakým způsobem korigovat a řešit jeho negativní projevy ve společnosti. Tento model v sobě nese určité nebezpečí: staneli se totiž ve společnosti dominantním, vytrácí se zaměření na individuální potřeby klienta. To pak může vést k celkovému zpochybnění a rezignaci na řešení jeho situace. e) morální model pojímá závislost ne jako nemoc, ale jako morální slabost. Závislí nejsou pokládáni za oběti, ale naopak za delikventy. Jsou spíše odsuzováni, namísto aby se jim dostalo pomoci. Tento model je blízký zastáncům autoritářského a represivního přístupu a je velmi často aplikován i v oblasti nealkoholových drog. f) celostní (holistický) model překračuje bio – psycho – sociální model do oblastí různých forem alternativních terapií nebo přímo – již jako bio – psycho – socio – spirituální přístup - vědomě pracuje se spirituálním rozměrem člověka. Tomuto modelu se hlouběji věnuje následující kapitola.

12

2 MULTIDIMENZIONÁLNÍ MODEL ZÁVISLOSTI A POVAHA PÉČE O ZÁVISLÉ NA ALKOHOLU2 V porovnání s popsanými modely v předchozí kapitole, je tento model – označovaný jako celostní či bio – psycho – socio – spirituální – sice podstatně komplikovanější, ale mnohem obsažnější. S rozvojem tohoto modelu se otevírá mnoho cest, jak se závislostí účinně pracovat. Podle Rotgerse (1999, s. 19) je třeba studovat interakce jednotlivých dimenzí a pokusit se identifikovat jednotlivé faktory, které se zásadním způsobem podílejí na změně závislého chování. Cílem tohoto postupu je reflektovat dopady závislosti na jednotlivé dimenze a vytyčit prostor pro nejvhodnější způsob intervence. Velkým přínosem tohoto modelu bylo prokázání hluboce negativních důsledků alkoholové závislosti ve všech dimenzích života člověka. Dobře vysvětluje například princip působení tzv. bludného kruhu udržování závislosti a jeho hlavního zdroje/následku – úzkosti. Ta totiž patří mezi hlavní negativní důsledky a zároveň činitele, provázející excesivní konzumaci alkoholu. Člověk se pitím často propadá do úzkostných stavů, které se pokouší překonat dalším (většinou intenzivnějším) pitím alkoholu, ale úlevu nenachází. Naopak se ocitá ve zhoršeném stavu, ve kterém zakouší úzkost v ještě vyšší míře než na počátku.

2.1 Dimenze osobnosti Biologická dimenze Alkohol vstupuje do chemického prostředí mozku a způsobují v něm zásadní změny v oblasti kognitivních funkcí, afektů a chování (Rotgers, 1999). Není v možnostech této práce zabývat se podrobněji neurobiologickými jevy souvisejícími s alkoholem, byť jsou pozoruhodné a mnoho objasňují. Somatická poškození vzniklá škodlivým užíváním alkoholu se mohou týkat prakticky všech

systémů

lidského

organismu.

Velmi

častá

jsou

poškození

gastrointestinálního traktu, zvyšuje se riziko jaterní cirhózy a karcinomu jater, rakoviny většiny vnitřních orgánů, hrozí dysfunkce oběhového systému a mnoho jiných.

2

Vzhledem k podobnému tématu jsem použil větší část textu ze své bakalářské práce.

13

U závislých těhotných žen hrozí riziko poškození plodu – fetální alkoholový syndrom (Popov, 2003). Psychologická dimenze

Užívání

alkoholu ovlivňuje

psychické

funkce

jako

je

emocionalita,

temperament, volní a kognitivní vlastnosti. Zvláštním jevem, který probíhá v psychice pijícího člověka, je působení silného sebeklamu, se kterým se ztotožňuje a skrze něhož nahlíží realitu. To v důsledku určuje jeho osobní preference (například způsob trávení volného času, hodnotová měřítka či výběr zaměstnání (Blatný, 2003). Kudrle (2003) zmiňuje též psychologické předpoklady, které stojí na počátku užívání návykové látky: nudu, zvědavost, absenci vlastního životního programu, nízké sebehodnocení. Psychickými komplikacemi většiny alkoholiků jsou závažné poruchy nálad a emocí. Časté užívání vysokých dávek alkoholu vede obvykle k depresi a úzkosti. Specifické psychické problémy vyplývají i ze samotného životního stylu, v jehož důsledku se alkoholik dostává do velmi problémových situací. To se často projeví pocity studu, viny a nedostatkem sebeúcty. K častým a nebezpečným jevům patří i agresivita vůči okolí, projevující se jako nekontrolovatelný výbuch vzteku s často velmi tragickými následky (Rotgers, 1999) Sociální dimenze Z pohledu praxe je zřejmé, že „aktivní alkoholik“ musí čelit narůstajícím sociálním problémům. Na počátku tohoto řetězce trpí nejvíce systém blízkých osobních vztahů – manželství, rodina. Normální soužití je narušováno frustraci, strachem, beznadějí, nenávistí, bezmocí. Děti, které žijí v takovémto rodinném systému, často trpí nadměrným strachem, citovými a sociálními problémy. Nutnost řešit vznikající výchovné problémy přináší do narušeného systému rodiny další stres a poruchy, což provokuje další užívání alkoholu, čímž špatné fungování rodiny narůstá a velice se tak ztěžuje možnost situaci řešit (Rotgers, 1999). Dalšími typickými problémy alkoholiků v sociální oblasti jsou problémy v zaměstnání (riziko jeho ztráty), dluhy, konflikty se zákonem, odmítání společnosti a zavedených norem, hodnot, neschopnost řádně plnit sociální role a ztráta

14

společenského postaveni. Řada závislých si svůj propad velice dobře uvědomuje a bolestně ho prožívá. Stres a nespokojenost se svojí situací však většinou zvládají velice těžce a většinou ani nenacházejí sílu ji nějak účinněji řešit. Výsledkem je pokračování v dalším pití. Za těchto okolností se ukazuje nezbytnost intervence a přijetí některé z forem léčby, nemá – li člověk sestoupit na samé dno závislosti a překročit svůj „point of no return“ (Rotgers, 1999). Sociální dimenze je prostorem pro realizaci sociální práce zaměřené na resocializaci a sociální rehabilitaci. Své nezastupitelné místo zde má i některá z forem rodinné terapie (Gabrhelík, 2007). Spirituální dimenze U mnoha lidí způsobuje nadměrné pití alkoholu silné pocity odcizení, izolace a prázdnoty. To často dospěje až do stavu úplné ztráty smyslu a účelu života, zpochybněním morálních hodnot a stavu zoufalství, který je – vedle nesnesitelných abstinenčních příznaků – hlavním podnětem k dalšímu pití (Rotgers, 1999). Etablovaný systém pracuje jistě a spolehlivě k postupné totální destrukci. Vědecké studie prokázaly, že spiritualita a religiozita mohou byt pozitivními faktory při léčbě závislosti. K. Nešpor a L. Csemy (2006) popisuji výzkum Poageho a kol., kteří došli k závěru, že délka abstinence v jejich výzkumném souboru více souvisela se spiritualitou než s pocitem spokojenosti nebo mírou stresu. Podobně studie Pardiniho a kol. ukázala, že „u závislých na návykových látkách je vyšší religiozita a spiritualita spojena s optimističtější životni orientaci, větším pocitem sociální podpory, vyšší odolností proti stresu, s nižší úzkosti“ (Nešpor, Csémy, 2006, s. 16).

2.2 Povaha péče o lidi závislé na alkoholu Výběr typu terapie či vhodného zařízení pro alkoholika závisí na stupni jeho závislosti, ale důležité je také hodnotit jeho zdravotní stav, psychologické problémy, úroveň motivace a potřebu podpory, potenciál pro relaps, dále rodinné a partnerské vztahy i širší sociální okolí klienta (Kalina, 2000, s. 54). Lze říci, že v ČR doposud převládá systém základní péče o alkoholiky v podobě detoxikace, ambulantní léčby, ústavní léčby a následného doléčování. ČR se v současnosti potýká s omezenou sítí ambulantních poraden i nedostatkem lůžek v ústavních zařízeních. Pokud se člověk skutečně rozhodne pro ústavní léčbu, ve většině

15

případů se setká s dlouhými čekacími lhůtami na umístění v některém specializovaném ústavu, což samozřejmě pro člověka znamená další komplikace a počáteční motivace k léčbě se může vytratit (Dobiášová, 2003, s. 284). Vedle této formy institucionální pomoci vznikly v posledních letech kontaktní centra a poradny a zejména projekty zaměřené na dlouhodobou, komplexní podporu osob, které vyžadují zvýšenou péči pro své znovuzačlenění. Jsou provozována nestátními neziskovými organizacemi a dosahují výborných výsledků. Za všechny je možno jmenovat Lotos Brno, o.p.s. a Dům pod svahem, který provozuje Armáda spásy v Havířově. Zcela specifickou formu pomoci nabízí prostředí svépomocných skupin hnutí Anonymních alkoholiků. V následující části práce představím Program 12 kroků AA, který se osvědčuje jako velmi účinná metoda k dosažení trvalé abstinence.

16

3 DVANÁCTIKROKOVÝ PROGRAM SPOLEČENSTVÍ ANONYMNÍCH ALKOHOLIKŮ S JEDNOTLIVÝMI TEZEMI 3.1 Krok první: „Přiznali jsme si svou bezmocnost vůči alkoholu – naše životy se staly nezvladatelnými.“ Základní tezí programu AA je tvrzení, že není možné nalézt sílu k trvalé střízlivosti, pokud si alkoholik nepřipustí svoji úplnou porážku ve vztahu k alkoholu. Není - li schopen tohoto aktu pokory, je dosažení střízlivosti neuskutečnitelné. K tomu je zapotřebí dotknout se svého osobního dna. Důvodem tohoto požadavku je zkušenost, že ti, kteří nezakusí tuto mezní situaci, se většinou nepokoušejí žít v souladu s programem AA, skrze něhož lze dosáhnout uzdravení. Uskutečňování zbývajících jedenácti kroků programu AA totiž znamená přijmout postoje a osvojit si jednání, které jsou pro pijícího alkoholika nedostupné (12 kroků, 2000, s. 6). Alkoholismus je chápán jako silná a lstivá duševní posedlost, kterou člověk nezlomí pouhou silou vůle. Je-li člověk osamocen, odkázán pouze na potenci svojí osobní vůle, téměř nikdy k uzdravení nedospěje. V prostředí AA člověk není veden k sebedůvěře či sebevědomí, jak by se mohlo očekávat. Naopak. V souvislosti s alkoholem není sebevědomí na místě, je považováno za nežádoucí přítěž (12 kroků, 2000, s. 4).

TEZE 1: Nemoc nebo neřest? „Svoboda dělá z člověka mravní subjekt. Když člověk jedná svobodně, je takřka otcem vlastních skutků. Lidské činy, to je skutky svobodně zvolené na základě úsudku svědomí, je možno mravně hodnotit. Jsou dobré nebo špatné.“ (KKC, 1995, s. 445) Pití alkoholu ve stádiu, kdy člověk zcela jednoznačně vykazuje známky alkoholismu, je nesnadné posuzovat z hlediska morálky. Písmo sv. v listě Galaťanům (5, 19-21) zařazuje „opilství“ do výčtu lidských činů, které jsou Církví označovány pojmem „těžký hřích“. Chápeme- li hřích spolu s Církví jako „provinění proti rozumu, pravdě, a správnému svědomí…jako přestupek proti pravé lásce k Bohu a bližnímu, způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech“ (KKC, s. 463), pak toto jednání podstatu hříchu naplňuje. Otázkou však je, do jaké míry je v této fázi svobodně a chtěné, aby tuto realitu naplnilo. Špidlík (2013, s. 19) na základě předchozí analýzy 17

tradičních pěti období pronikání špatnosti do srdce člověka (navádění, rozhovor, boj, souhlas, vášeň) považuje za nejtragičtější stupeň právě tzv. vášeň. Podléhání špatným myšlenkám oslabuje lidský charakter a postupně se v člověku etabluje stálá a silná náklonnost ke zlu, které se velmi těžko čelí. Jako příklad otroctví vášně uvádí opilství či zneužívání sexu. Člověk však i v takovémto stavu není zbaven svobodné vůle – ta je oslabená a v polospánku. Je třeba ji vzbudit vlastním chtěním ve spojení s Boží milostí. Domnívám se, že je přínosné pojímat alkoholovou závislost ze dvou základních hledisek: jako nemoc i jako neřest, a jako takové je adekvátním způsobem řešit.

3.2 Krok druhý: „Dospěli jsme k víře, že jen Síla větší než je naše vlastní nám vrátí duševní zdraví“. Společenství AA na nikom nepožaduje, aby čemukoli věřil. Pro započetí a upevňování střízlivého života není nutné ihned přijmout vše, co je obsahem tohoto kroku. Jediné, čeho je zapotřebí, je tak zvaně „otevřená mysl.“ Tím je v podstatě myšleno, aby se člověk snažil vymanit z prefabrikovaných způsobů myšlení o sobě samém a na základě svého stavu připustil, že pomoc nepřijde od něho samého, ale od zdroje, nacházejícího se mimo něho (12 kroků, 2000, s. 9). Tohoto druhu víry lze dosáhnout již zmíněnou pokorou a otevřeností. Je třeba výslovně zdůraznit, že se nejedná o předávání nějaké univerzální formy spirituality, jejíž postupné přijetí se od člověka očekává. Agnostik, ateista, věřící, který ztratil svoji víru či si ji uchoval – ti všichni stojí vedle sebe a potřebují nahlédnout, že od sebe samých ve vztahu k alkoholu nic očekávat nemohou. A v důsledku tohoto poznání se vztáhnout ke zdroji, který je přesahuje. Alternativou konceptu Boha, který bývá pro mnoho lidí nepřijatelný, je koncept tzv. vyšší moci. Pro někoho je nejpřijatelnější variantou vyšší síly samotné společenství AA – je zde velmi početná skupina lidí, kteří vyřešili své problémy s alkoholem a v tomto ohledu jsou jistě silnější než on sám, který je na cestě jen krátce. Někteří dlouhodobí členové AA, kteří zvolili tento způsob, dosvědčují, že jakmile „byli na druhé straně“ (dalo by se říci: prolomili se do spirituální dimenze) – začala se jejich víra měnit, rozšiřovat a prohlubovat. Dospěli k víře ve vyšší moc a většina z nich začala hovořit o Bohu (12K, 2000, s. 11).

18

TEZE 2: Intellego ut credam … ničí humanistický antropocentrismus svobodu člověka? Zemánek (2012) ve svém eseji analyzujícím myšlení Nikolaje Berďajeva uvádí Guardiniho tvrzení o svobodném bytí člověka nutně založeném na spravedlnosti konstituované mravním zákonem. Spravedlnost je podmíněna odpovědností vůči světu a všem bytostem – člověk není vlastníkem světa, ale jeho správcem. Boží uspořádání člověka nezotročuje, jak nezvratně prokazuje tomismus. Dále zmiňuje encykliku Libertas praestantissimum, ve které papež Lev XIII mimo jiné ukazuje, že účast na Božím řádu a zakotvenost v něm, člověku umožňuje dosáhnout skutečné svobody. Svoboda je tu chápána jako „schopnost volit to, co slouží účelu.“ K ní je nezbytná svoboda vůle, prosvětlená rozumem (racionálním úsudkem, poznáním). „Svobodné jednání je tak nutně spjato s dobrem, jehož vyjádřením je mravní zákon (řád), jenž pochází od Boha a jehož poznání umožňuje rozum. Proto Lev XIII. soudí, že vyvázání se z řádu či pokusy o jeho zpochybnění představují pro svobodu člověka hrozbu. Rozum je odrazem přirozeného zákona, ale jeho příkazy by nebyly pro jednajícího člověka legitimní, pokud by byl nejvyšším a svrchovaným zákonodárcem, nad kterým už nic není. Z toho plyne nutnost existence Nejvyššího, jehož řád se odráží v rozvažování a příkazech rozumu.“ V hloubi člověka je zakódováno něco, co ho naprosto přesahuje a co z něj nelze vymazat, zvláště když se vyvíjí úsilí toto něco zachovat a rozvíjet, co mu v důsledku pomůže zvolit to dobré. Je to lidství? Zárodek věčnosti, povědomí Boha? S nadsázkou lze říct, že v postmoderní době je jedno, co člověk myslí, řekne nebo udělá, protože díky (mj.) novověké filozofii rezignuje na možnost poznání pravdy in se a přijímá bludné východisko v podobě „plurality pravd“. Na druhé straně však, ve světle zmíněné encykliky, je tu něco velmi spolehlivého, o co se lze opřít, a tedy dospět k víře, že „jenom síla větší než moje mi vrátí duševní zdraví“.

3.3 Krok třetí: „Rozhodli jsme se předat svou vůli a svůj život do rukou Boha, tak jak Ho my sami chápeme.“ Společenství AA vidí kořen problému závislého člověka v „triádě smrti“, kterou tvoří sobeckost, filosofie soběstačnosti a v důsledku toho nesprávné nasměrování vůle (Anonymní Alkoholici, 1996, s. 71). V souvislosti se dvěma předchozími kroky ví, že ve vztahu k alkoholu je bezmocný a účinná pomoc přichází z vnějšího přesažného zdroje, kterému řešení svého problému svěřuje, tedy například samotné skupině nebo 19

přímo Bohu, tak jak ho chápe on sám. Jde o to, vyjádřit poněkud neutrálními termíny hluboce náboženské skutečnosti. Falešná filosofie soběstačnosti představuje stav, kdy si člověk hraje na Boha, a tak se mohutnosti jeho duše (rozum, vůle a paměť) přestávají rozvíjet a působit správným směrem. Předat svou vůli Bohu znamená v tomto kontextu podřídit se vyšší moci, jejíž působení, neblokované lidskou svévolí, obnoví ztracený soulad. Čím více se jí člověk podřizuje, tím nezávislejším se stává (12 K, 2000, s. 20).

TEZE 3: Credo ut intellegam Blondel (2008, s. 27) zmiňuje v souvislosti s výkladem nejobecnějšího faktu života – konáním - myšlenku, že odmítne-li člověk svobodnou oddanost (transcendenci), upadne do otroctví. Nelze totiž nejednat. Zastaví-li se, je riziko, že ztratí všechno – možnost volby, sama sebe. „Nejsem - li činný z vlastního popudu, pak působí něco ve mně nebo mimo mne a beze mne…a co působí beze mne, je obyčejně činné proti mně…konání nestrpí odklad, podobně jako smrt. Čisté poznání nikdy nedostačí, aby nás pohnulo k činu, poněvadž nás nikdy zcela neuchvátí…v každém činu je uzavřen akt víry.“ Říha (1993, s. 109) v souladu s církevní tradicí zdůrazňuje otevřenost lidské přirozenosti pro skutečnost, která přesahuje tento svět. Tato přesažnost je vlastností ducha vůbec, duchovní bytosti jsou samostatné, a přece se nemůžou uskutečnit mimo Boha. „Kdykoliv člověk lne ke svému bytí, chrání je, snaží se jej rozhojnit a upevnit, lne tím dříve a plněji k Božímu bytí, jehož je vzdáleným odleskem.“ Dále odkazuje na svatého Tomáš Akvinského (zdroj neuveden), který učí, že „v základech našeho ducha je tato „přirozená láska“, tento sklon přesahující všechno stvořené. Je to láska nevědomá a slepá, ale působící ve všem našem chtění, i v tom, jež hledá své naplnění na chybných a zvrácených cestách. Tato přirozená láska nalézá svůj cíl – a tím člověk nalézá sám sebe – jedině, když se rozhodne odevzdat Bohu. To však je možné jen tehdy, když Bůh dříve přišel k nám a nabídl nám svou lásku. On nás předešel. On nás miloval dříve, než my jsme milovali jeho.“

3.4 Krok čtvrtý: „Provedli jsme důkladnou a nebojácnou mravní inventuru sebe samých.“ Účelem tohoto kroku je odhalit, jakou přítěž si člověk nese ve svém nitru. Předpokladem nápravy je zjištění deformací, které v člověku v průběhu života vznikly

20

(12K, s. 27). AA spatřuje přímou souvislost mezi osobními charakterovými defekty a prvotními příčinami pití (a pozdějším životním selháním). Není-li člověk v této fázi ochoten s maximálním nasazením usilovat o odstranění těch nejhorších projevů svého charakteru, je malá naděje, že se udrží ve střízlivosti. Pokřivené základy života je třeba demontovat a vybudovat nové. Jedná se o celoživotní úsilí, které však musí být započato konkrétními činy. Je třeba podívat se na sebe a pokusit se identifikovat svoje charakterové vady. Alkohol je pouhým symptomem hlubších problémů, způsobených těmito defekty. Důležitý je písemný záznam všech svých vad a chyb, které je možné nahlédnout (AA, s. 77). Do jisté míry jde i o symbolický akt a zřetelný důkaz o nezlomné ochotě pokračovat v uskutečňování programu. Velmi zajímavým doporučením je použít pro morální reflexi tzv. „všeobecně uznávaný seznam základních lidských slabostí – Sedm smrtelných hříchů.“ (12 K, s. 33).

TEZE 4: Ars spiritualis Šuppa (2013, s. 56) ve své reflexi duchovních akcentů svatého Ignáce z Loyoly zdůrazňuje prostý fakt, že pokud si chce člověk smysluplně uspořádat svůj život, musí poznat základní pravdu o sobě. Luislampe (1993, s. 27) ve svém komentáři k Řeholi svatého Benedikta charakterizuje základní úkol člověka – dát se vysvobodit z odcizení Bohu. A tedy i sobě a svým bližním. Kdo se chce naučit některému umění, musí předem znát jeho cíl a určení. Také celé svoje jednání je třeba tomuto cíli podřídit. Každý cíl pak vyžaduje své vlastní přiměřené cvičení a námahu. Katolická duchovnost pokládá zpytování svědomí za jednu z nejdůležitějších duchovních praxí člověka, což je zřejmě způsobeno i vlivem proslulých Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly. V tradičním, v trojfázovém pojetí cesty duchovního života, je jedním ze základních prvků „cesty očistné“ (via purgativa). Prostředky: „obsculta!“, taciturnitas, humilitas, discretio.

3.5 Krok pátý: „Přiznali jsme Bohu, sami sobě a jiné lidské bytosti přesnou povahu svých nedostatků.“ Všechny kroky tohoto programu jsou zaměřeny na potírání egocentrismu, který se v důsledku ukazuje být hlavní příčinou úpadku člověka. Z tohoto hlediska je tento krok pokládán za zlomový a zřejmě za jeden z nejobtížnějších. Zkušenost AA učí, že

21

člověk nemůže zůstávat sám se svými tíživými problémy a charakterovými vadami, které je dále prohlubují. Jestliže na základě předchozího kroku člověk nahlédl, jakým způsobem zraňoval sebe i ostatní, stane se potřeba skoncovat se životem plným přízraků minulosti ještě naléhavější, než kdykoli předtím. Aby překonal své pití, musí se vypořádat s touto svojí minulostí, jak nejlépe je toho schopen. Musí se otevřít druhému člověku a začít o reflektovaných negativních skutečnostech svého života mluvit (12 K, s. 40). Mnozí členové AA se tento požadavek snaží zpočátku obejít a volí snazší cestu, která spočívá v obecném a poměrně bezbolestném přiznání skutečnosti, že se jim život „tak nějak vymkl z rukou“. O tom, co je skutečně trápí a sužuje, pomlčí. Tento jejich přístup je pro ně však velmi ohrožující. Ukazuje se totiž, že někteří lidé nejsou vůbec schopni setrvat ve stavu střízlivosti a jiné stíhá pravidelná recidiva, dokud si tímto způsobem nezačnou uspořádávat své vnitřní záležitosti. Dokonce i mnoho let nepijící členové AA selhávají, jsou – li v této fázi nedůslední. Společenství AA má za to, že bez „odvážného přiznání vlastních chyb druhému člověku,“ není možné setrvat v dlouhodobější střízlivosti (12 K, s. 41).

TEZE 5: Otroctví a svoboda Podle Berďajeva (1997, s. 106) je člověk otrokem sebe sama. To se sice projevuje navenek poddaností předmětnému světu, ale dochází k tomu jeho upadáním do vlastních, „zvnějšnělých“ představ – slouží modlám, které si sám vytvořil. Je v područí něčeho, co se nalézá jakoby mimo něj, co je mu odcizeno, ale zdroj tohoto područí (otroctví) je v něm. Boj svobody s otroctvím probíhá prioritně v osobnosti a promítá se do tohoto zpředmětnělého světa. „Otroctví člověka spočívá nejenom v tom, že jej zotročuje vnější síla, ale především v tom, že se sám dobrovolně stává otrokem, že se otrocky podvoluje působení zotročující síly.“ Egocentrismus je příčinou narušení pravého vztahu mezi já a jiným – Bohem, světem a lidmi. Objektivní realita je „pootočena“ do nepravdivé perspektivy a člověk ztrácí schopnost realitu pravdivě vnímat. Člověk se tak stává otrokem okolního světa, protože je otrokem sebe sama, svého egocentrismu (Berďajev, 1997, s. 107). Pátý krok implikuje základní prvky, které jsou obsaženy ve svátosti pokání a smíření (KKC, 1995, s. 364).

22

3.6 Krok šestý: „Připravili jsme se plně na to, aby Bůh tyto naše charakterové vady odstranil.“ V kontextu programu jde o poslední „přípravný krok.“ Člověk má zanechat usilování o cíle, které si stanovuje on a má zaměřit své úsilí k jedinému dokonalému cíli, kterým je Bůh sám (DR, 1990, s. 164). Ze zkušeností členů AA vyplývá, že samotná síla vůle v případě alkoholu neúčinkuje. Nepomáhá ani změna prostředí, nejlepší snaha rodiny, přátel či lékařů. Člověk poznává, že přestat pít není v jeho moci a neexistuje nikdo, kdo by pro něho mohl v tomto směru něco zásadního udělat. Když však začne sám dělat pořádek ve svých vnitřních věcech (morální inventuru) a požádá svoji Vyšší moc, Boha, jak ho chápe on sám, aby mu daroval vysvobození – jeho posedlost alkoholem zmizí (12 K, s. 49). To zní až neuvěřitelně – celá věda, zdá se, je tím „postavena na hlavu“. Nicméně, totožná svědectví o tomto druhu vysvobození jdou napříč generacemi a kontinenty. Jestliže se tedy člověku dostalo úplného vysvobození od alkoholismu, proč by potom nemohl stejnými prostředky dosáhnout dokonalého vysvobození ode všech dalších nesnází nebo povahových nedostatků? Na tomto předpokladu je založena strategie šestého kroku, který formuluje způsob nejvhodnějšího postoje k zahájení celoživotního úsilí, jak je chápáno v prostředí AA. Neznamená to, že člověk bude náhle osvobozen ode všech svých defektů, chyb a nedokonalostí, tak jak tomu bylo v případě nutkání k pití alkoholu. Je třeba se spokojit a být vděčný za pozvolné zlepšování, které však předpokládá opravdový zájem a nasazení. Jde o to „chtít směřovat k tomu nejlepšímu, co si lze představit a čeho lze dosáhnout.“ (12 K, s. 52)

TEZE 6: Fundament Svatý Ignác z Loyoly v úvodních rozjímáních svých „Duchovních cvičení“, nabízí cestu k pravé seberealizaci člověka tím, že ve zkratce shrnuje odpovědi na dvě základní otázky lidské existence: proč člověk žije a co má dělat. Prostě řečeno, člověk byl stvořen pro to, aby hledal a nalézal Boha, aby ho chválil, miloval a sloužil mu. A tak došel spásy duše. Ostatní stvořené věci jsou tu proto, aby mu v dosažení tohoto cíle napomáhaly. Z toho pak vyplývá, že je přijímá a užívá jich natolik, nakolik mu v dosažení tohoto cíle pomáhají. A naopak – zříká se jich natolik, nakolik mu v dosažení tohoto cíle brání (Ignác z Loyoly, 2005, s. 17).

23

„Člověk musí realizovat osobnost. Osobnost je duch, svobodný duch a pouto člověka s Bohem. Pouto člověka s Bohem prochází mimo objektivaci a mimo falešnou pohrouženost člověka do uzavřeného kruhu svého já, skrze toto pouto se otevírá nekonečno, věčnost a pravá krása.“ (Berďajev, 1997 s. 196)

3.7 Krok sedmý: „Pokorně jsme ho požádali, aby naše nedostatky odstranil.“ Tím, že člověk přiznává svoji bezmocnost a rozhodne se předat svůj život do péče Boha, jak mu rozumí on sám, neurčuje, které vady mají být odstraněny ani pořadí, v jakém k tomu dojde, ani časovou rovinu jejich odstranění. Prosí Boha, aby rozhodl, které z těchto nedostatků mu brání být užitečný jemu a ostatním lidem a potom ho pokorně požádá, aby je odstranil. Pokora je výsledkem poznání, že ne člověk, ale Bůh je tvůrce (DR, s. 199). Dosažení potřebného stupně pokory je jedním ze základních kamenů programu AA. Bez ní totiž nedokáže žádný alkoholik zůstat střízlivý. Způsob, jak se k ní začít přibližovat, je znovu reflektovat svůj minulý život. Odhalit období, kdy člověk rezignoval na formování svého charakteru prostřednictvím duchovních hodnot a smysl života přisuzoval pouze hmotnému uspokojení. Je třeba v historii svého života uvidět, k čemu vedlo nedostatečné zakotvení ve stálých hodnotách a přehlížení skutečného smyslu života (12 K, s. 59). Univerzální zkušeností členů AA je, že po dobu, kdy byli přesvědčeni o možnosti žít výhradně ze své vlastní individuální síly a rozumu, byla pro ně účinná víra ve Vyšší moc, Boha, nedosažitelná. Dokud na první místo kladli důvěru v sebe sama, nebyli schopni odvážné důvěry v „Sílu, větší než oni sami“. Základní složka pokory – touha hledat Boží vůli a jednat v souladu s ní – je aktualizována v okamžiku, kdy člověk uzná, že je nezbytným předpokladem jeho přežití (AA, s. 87). Úhlavním nepřítelem tohoto úsilí je sobecký strach ztratit něco, co již člověk „jakoby má“ nebo co doposud stále požaduje. Donedávna žil totiž ve stavu ustavičného znepokojení, zklamání a neuspokojených požadavků, které mu bránily dojít vnitřnímu klidu, aniž by nalezl způsob, jak tyto své – často přemrštěné – požadavky a očekávání omezit. Sedmý krok je zaměřen právě na změnu takovýchto postojů – umožňuje odvrátit pozornost od sebe a nasměrovat ji k druhým lidem a k Bohu. Jeho nástrojem je pokora, o kterou je třeba usilovat se stejným nasazením jako o hodnoty obsažené v předcházejících krocích (12 K, s. 64).

24

TEZE 7: Conversatio morum - cesta svobody. Agere contra. Hlavním cílem svatého Benedikta, který jasně vyjadřuje ve své Řeholi, je vysvobození z prokletí odcizení, ve kterém se člověk nachází pro svou neposlušnost vůči Bohu. Pro tento účel zakládá svoji „školu služby Pánu“, ve které cestou synovské poslušnosti a osvobozujících dvanácti stupňů pokory, dosáhne vysvobození ze své beznadějné situace. „…i kdyby se …pro napravení neřesti nebo uchování lásky, přistoupilo k něčemu přísnějšímu…neopouštěj hned cestu spásy, která nemůže být ve svých začátcích než úzkou. Jakmile se však jednou v klášterní kázni a ve víře pokročí, tu se srdce rozšíří a my se rozběhneme cestou Božích přikázání v nevýslovné sladkosti lásky…“ (Řehole sv. Benedikta, 1993, s. 55) „Konečné osvobození je možné pouze spojením ducha lidského s duchem Božím. Duchovní osvobození je vždy obratem k něčemu hlubšímu, než je duchovní princip v člověku, je obratem k Bohu. Ale i obrat k bohu se může proměnit v modloslužbu. Proto je nevyhnutelné stálé očišťování. Bůh může působit pouze ve svobodě a skrze svobodu.“ (Berďajev, 1997, s. 198)

3.8 Krok osmý: „Sepsali jsme si seznam všech lidí, kterým jsme ublížili a kterým to chceme nahradit.“ Osmý krok je zaměřen prioritně na mezilidské vztahy. Opět je třeba reflektovat svoji minulost – odhalit, kde a jak člověk chyboval ve vztahu ke druhým lidem a zjednat radikální nápravu škod, které napáchal. Zdaří – li se tato část rekonstrukce života (alespoň v minimálně nezbytném rozsahu), následuje rozvaha, jak lze s nově nabytými znalostmi o sobě samém začít vytvářet ty nejlepší možné vztahy se všemi lidmi, které člověk zná (12 K, s. 65). Do určité míry se tak stalo již při realizaci „morální inventury“, v této fázi je však nezbytné zintenzivnit své úsilí při hledání (identifikaci) všech osob, kterým on sám ublížil a všech situací, ve kterých jim působil bolest. Pro tento účel se rovněž doporučuje písemný záznam. Vytvořený seznam lidí a situací zůstává otevřený pro další doplnění. Nelze se totiž rozvzpomenout jednorázově na skutečně každou osobu a událost, ty se z paměti vynořují postupně, tak jak člověk postupuje ve své reflexi. (DR, s. 32) Zde hrozí dvě základní komplikace. První jsou obtížně překonatelné rozpaky a strach. Při sestavování tohoto seznamu začne být zřejmé, že člověk bude postaven do

25

situace, kdy bude přiznávat své vesměs podlé chování „face to face“ těm, které nějak zranil. Velké těžkosti představovalo již samotné připuštění si těchto věcí před sebou samým a následné vyznání před Bohem a druhým člověkem (viz pátý krok). Vyhlídka na to, že je třeba jisté lidi osobně navštívit nebo je písemně kontaktovat, je pro mnohé až paralyzující Druhou komplikací je bagatelizace objektivních provinění ze strany zotavujícího se člověka. Ta vychází ze zkresleného pohledu na sebe sama a dopad jeho alkoholismu na blízké okolí. Bývá přesvědčen, že jeho pití přinášelo bolest jen jemu samému, rodina nestrádala, byla hmotně zabezpečená, on sám nikomu osobně neublížil, na jeho excesech nebylo nic natolik závažného, co by nešlo odčinit několika příležitostnými omluvami (AA, s. 106). V některých případech nelze vše odčinit a jindy je vhodnější odložit nápravu na pozdější dobu. To se však nesmí stát důvodem pro polevení v důkladném zkoumání svého jednání a důsledků, které z něho plynuly druhým lidem. V procesu nápravy vztahů člověk zaznamenává také poznatky o sobě samém, reflektuje svoje hlavní potíže, s nimiž se setká. „Klidné a pozorné rozjímání nad vztahy s druhými lidmi může prohloubit naše chápání podstaty vlastních problémů. Můžeme značně přesáhnout rámec svých povrchních chyb a spatřit zásadní nedostatky, které často doposud utvářely celý náš život.“ (12 K, s. 69) Jestliže tedy člověk pečlivě prozkoumá oblast mezilidských vztahů a dokáže přesně určit, které specifické rysy jeho osobnosti zraňovaly druhé, může začít ve své paměti pátrat po konkrétních lidech, na kterých se provinil. Obvykle začíná v okruhu svých nejbližších. Postupně putuje uplynulými léty až do doby, ke které se ještě vztahuje jeho paměť. Zcela jistě tak dospěje k dlouhému seznamu lidí, kteří byli jeho chováním tak či onak postiženi. Pečlivě zvažuje každý jednotlivý případ, důsledně se drží hledání svých provinění, usiluje o odpuštění a zároveň odpouští křivdy, kterých se dopouštěli ostatní vůči němu, ať už záměrně, či nevědomky. Je třeba se vyvarovat přísných soudů nad sebou i nad ostatními a nezveličovat své ani jejich chyby (12 K, s. 70) Při realizaci tohoto kroku se člověk neobejde bez posily a povzbuzení ze strany zkušených členů AA a především svého sponzora, kterého si může svobodně zvolit – nebo také nemusí. Vše je na jeho svobodném rozhodnutí. Slovy AA je úspěšné zvládnutí této fáze „počátkem konce odloučenosti od našich bližních a od Boha.“ (AA, s. 101)

26

TEZE 8: Zadostiučinění Z křesťanského hlediska člověk svými hříchy (destruktivním jednáním) ubližuje bližnímu. Prostá spravedlnost vyžaduje, aby došlo k nápravě. Je zde však i další rozměr. Hřích oslabuje jak samotného člověka, tak i jeho vztahy k Bohu a ke druhým lidem. Je nezbytné, aby opět nabyl vyrovnanosti, „vnitřního zdraví“. Toho dosáhne – mimo doznání svých přestoupení – vykonáním „něčeho navíc“, aby napravil své viny… konkrétní akcí. Učinit „zadostiučinění“, které lze také označit pojmem „pokání“ (KKC, 1995, s. 373). „Duchovní osvobození není provázeno přechodem k abstrakci, nýbrž ke konkrétnosti. Je zaměřeno personálně, o tom vydává svědectví evangelium. V tom také spočívá jeho personalismus. Duchovní osvobození znamená vítězství nad mocí cizosti. V tom spočívá smysl lásky.“ (Berďajev, 1997, s. 198)

3.9 Krok devátý: „Nápravu jsme provedli v případech všech lidí, u nichž to bylo možné, s výjimkou těch, kde bychom ublížili jim samým anebo jiným lidem.“ Na základě předchozího kroku se člověk pustil do renovace poničených mezilidských vztahů. Při sestavování seznamu poškozených lidí se však ukazuje, že upřímná náprava křivd vyžaduje rozdělení osob, kterých se to týká, do několika skupin. Především tu budou lidé, k nimž je nutno přistoupit nejdříve, a to v okamžiku, kdy střízlivost nabyla trvalého charakteru a kdy na ní lze skutečně stavět. Dále existují osoby, u kterých je možné učinit pouze částečnou nápravu křivd, protože úplné přiznání způsobené újmy by mohlo jim nebo ostatním lidem způsobit více velice ublížit. Jsou i osoby, u kterých je vhodnější ponechat nápravu na později a někdy je i zcela nemožné vejít s určitými lidmi do kontaktu (12 K, s.71). Je však žádoucí, aby si byl člověk zcela jistý, že s nápravou zbytečně neotálí z důvodu strachu. Lze říci, že celý proces začíná již samotným vstupem do AA, kdy člověk po úvodních zkušenostech ze setkání se skupinou AA a jejich programem sdělí například své rodině, že vynaloží upřímné úsilí při uskutečňování tohoto programu. Zpravidla projeví ochotu řešit a napravovat vztahy s nejbližšími a má zájem v tom pokračovat do hloubky. Postupně se okruh osob se rozšiřuje. Při prvním hovoru na toto téma postačí povšechné přiznání vlastních chyb. V první fázi nebývá příliš moudré (efektivní) připomínat určité trýznivé epizody. Je třeba rozlišit, kdy a jak se jich v hovoru dotknout

27

– navzdory nutkání odhalit to nejhorší ze svého života, aby člověk dosáhl pokoje, který se však nedostaví za cenu destrukce druhých (12 K, s. 72). Dochází však i opačné situaci. Výsledek prvních pokusů o nápravu křivd může vyvolat takový pocit úlevy, že člověk považuje tento úkol za ukončený. Většinou však před ním ještě leží řada velmi nepříjemných zážitků pokoření a úzkosti, kterým se snaží vyhnout. Často konstruuje hodnověrně znějící výmluvy, pomocí kterých se chce tíživým okamžikům vyhnout nebo má tendenci věci zbytečně odkládat na neurčito. Pokud ale toto úskalí překoná a důsledně pokračuje v započaté rekonstrukci vztahů (tam, kde je to možné), dochází k urovnání i s lidmi, u kterých by to bývalo nemyslitelné. Působivým argumentem je evidentní změna k lepšímu (12 K, s. 73). Jak již bylo zmíněno, existuje jediný důvod, proč v jistých případech přehodnotit svoje odhodlání přiznat křivdy (provinění), ke kterým došlo. Je to tehdy, kdy by taková pravda přivodila vážnou újmu člověku, vůči kterému má být sjednána náprava nebo komukoliv dalšímu. Zvláště citlivá je oblast vztahů mezi manžely a pracovní vztahy. Není neobvyklé, že je člověk postaven před náročné etické problémy a dilemata. Osvědčenou praxí AA je předložit spornou záležitost svému sponzorovi případně duchovnímu rádci ve společenství a upřímně požádat Boha o pomoc a vedení. Jakmile se dospěje k nejlepšímu možnému řešení, je třeba jej realizovat (12 K, s. 75).

TEZE 9: Duchovní doprovázení Boštík (2010, s. 22) zmiňuje naléhavou potřebu křesťanských duchovních průvodců, kteří by dokázali být nápomocni lidem v dnešní době v úsilí najít svou duchovní identitu. Jde o svobodný a přátelský vztah, ve kterém doprovázející napomáhá doprovázenému lépe se orientovat v obtížích života, nabízí svou radu a zkušenost. Účelem takového vztahu je prohloubení duchovního života. Role tzv. sponzorů v prostředí AA spočívá do jisté míry právě ve zmíněném doprovázení. I když přímo neplní úkol z náboženského hlediska – napomoci člověku více přilnout ke Kristu – zdá se, že vychází právě z tohoto původního modelu. A v jistém smyslu se do něj opět navrací. Jde tu o doprovázení ve střízlivém životě, v němž nejde o pouhou abstinenci, ale integrální rozvoj ctností. „Člověk se nalézá ve stavu otroctví, často si své otroctví neuvědomuje a někdy je dokonce miluje. Člověk však též usiluje o osvobození. Láska ke svobodě, úsilí o osvobození jsou ukazateli jisté velikosti člověka, svědčí o tom, že člověk vnitřně už

28

přestává být otrokem. Osvobození člověka není potřebou přírody, rozumu či společnosti, jak se často myslí, ale ducha. Duch je svoboda a svoboda je vítězství ducha.“ (Berďajev, 1997, s. 197)

3.10 Krok desátý: „Pokračovali jsme v osobní inventuře, a když jsme chybovali, hned jsme si to přiznali.

V desátém kroku je nový způsob života AA „zkušebně“ uváděn do každodenní praxe. Jak se lze dále přesvědčit, jedná se o specifickou duchovní praxi. Centrální otázka zní: dokáže člověk zůstat střízlivý skutečně za všech okolností? Ukazuje se, že účinným podpůrným prvkem je vnitřní rovnováha a vědomí smyslu věcí. To je předmětem úsilí této fáze. Základním nástrojem, který navrhuje program AA je pravidelná a důsledná „vnitřní inventura“ (sebereflexe, sebezpytování), která vychází z univerzální zkušenosti, že totiž nikdo nedokáže podstatným způsobem změnit svůj život, dokud ze zkoumání svého nitra neučiní pravidelný zvyk, dokud si nedokáže přiznat a přijmout vše, co zde nachází, a dokud trpělivě a vytrvale neusiluje o nápravu všech svých chyb. Tato sebereflexe umožňuje smířit se s minulostí, přijmout ji a následně nechat za sebou. Tím také vzrůstá sebedůvěra ve schopnost úspěšně čelit problémům, které v budoucnu přijdou (12 K, s. 77). Ačkoli se všechny „inventury“ ve své podstatě podobají jedna druhé, liší se od sebe z hlediska času, kdy jsou realizovány. Praxe AA doporučuje provádět krátké sebereflexe v kteroukoliv denní hodinu, když člověk ztratí klid a upadne do zmatku. Dále pravidelně na konci každého dne, kdy člověk reflektuje své úspěchy i selhání předešlých 24 hodin. Kromě toho je prospěšné v určitých intervalech zhodnotit (sám nebo se svým sponzorem) pokrok, kterého se podařilo v poslední době dosáhnout. Někteří členové AA se pravidelně (většinou jednou za rok) účastní setkání, jehož účelem je uspořádat své záležitosti pomocí intenzivnějšího sebezpytování a meditace. Podstatná část desátého kroku je zaměřena na snahu chápat, přijímat a v posledku milovat druhé lidi. Není – li z nějakého důvodu možné budovat přirozeně obohacující vztah, je důležité chovat se spravedlivě a se zdvořilostí. Pomůcka: „Jednám již dnes s druhými tak, jak bych sám chtěl, aby jednali oni se mnou?“ (12 K, s. 82) Na konci této fáze již není třeba proti čemukoli nebo komukoli bojovat. Ani proti alkoholu. Zdravý rozum se navrací a člověk o alkohol přestává mít zájem. Společně 29

sdílenou zkušeností členů AA je, že tento problém jednoho dne prostě přestane existovat. Tato nová vnitřní kvalita je považována za dar – není nutné vést žádné vyčerpávající boje ani se křečovitě vyhýbat všemu, co by mohlo způsobit pokušení – či zázrak, na kterém oni sami nemají sebemenší zásluhu. Nicméně alkoholiky - „in se“ být nepřestávají. Vyléčení v pravém smyslu slova neexistuje. Je však možné žít zdařilý střízlivý život, který má hluboký smysl a důležité poslání.

TEZE 10: Rozlišování duchů Duchovní rozlišování lze chápat jako schopnost orientovat se v sobě samém, rozlišit, s čím (s kým) se člověk sám v sobě setkává. Jde o umění nahlédnout, co je skutečnou hodnotou a co hodnotou není, byť se „to“ sice navenek jako hodnota jeví. Křesťanská duchovnost hovoří o schopnosti srdce rozlišit, co je v našem životě dobré a zlé, co skutečně vede k dobru a co ne. Šťastný či nešťastný život souvisí přímo s poznáním (rozlišením) dobra a zla (Šuppa, 2013, s. 5) „Duchovní vítězství není pouze vítězstvím nad elementární závislostí člověka na hmotě. Ještě obtížnější je vítězství nad klamnými iluzemi, jež strhávají člověka do otroctví, aniž by si to uvědomil. Zlo se v lidské existenci projevuje nejen ve zjevné podobě, ale též v klamné podobě dobra. K osvobození nikdy nevede prostý útěk od reality nebo její popření. Duchovní osvobození je boj.“ (Berďajev, 1997 s. 198)

3.11 Krok jedenáctý: „Pomocí modliteb a meditace jsme zdokonalovali svůj vědomý vztah k Bohu, tak jak Ho my sami chápeme, a modlili jsme se jen za to, abychom poznali Jeho vůli a našli sílu ji uskutečnit.“ Lze předpokládat, že jedenáctý krok bude srozumitelnější (proveditelnější) lidem, kteří se již pokoušeli rozvíjet některou z forem duchovního života, zejména tak, jak je chápán z hlediska světových náboženství. Společenství AA je však naprosto otevřené – jedinou podmínkou členství je touha přestat pít. AA samozřejmě předpokládají, že člověk je schopen Boha. Jsou přesvědčeni, že cesta k rozvoji spirituální dimenze člověka a potažmo nalezení Boha samého, je ve zkoumání svého nitra, v sebereflexi, v sebezpytování. (12 K, s. 87). Právě touto cestou zcela přirozeně – projeví – li ochotu – vchází do vztahu s Vyšší mocí – Bohem i agnostik nebo ateista. K modlitbě i rozjímání, byť jim člověk zpočátku nerozumí, dochází časem spontánně na základě zpytování sebe sama, svých pohnutek, hnutí v duši. A to je dostupné každému (je to vlastně integrální prvek 30

programu). Tak věří AA. Praktikování sebereflexe, modlitby a meditace buduje neotřesitelný základ, na kterém může člověk vystavět život (12 K, s. 87). Na otázku, co je to modlitba, odpovídají AA zcela v souladu s katolickou tradicí: „Modlitba je pozvednutí srdce a mysli k Bohu.“ (12 K, s. 91). Ve společenství AA je prospěšný účinek modlitby mimo jakoukoli pochybnost. Jde o poznání a zkušenost. Ti, kteří vytrvali, nalezli sílu, která evidentně nebyla z nich samých a moudrost, k níž by sami nedospěli. A na základě toho dokážou obstát i v nejtěžších situacích (12 K, s. 94).

TEZE 11: Sebeuskutečňování – rozhodnutí v temnu „Svěříme – li se pravdě, sjednotíme se s ní, vidíme ji zevnitř, a co se nám zdálo protismyslné a paradoxní, zjeví se nám ve svém hlubokém smyslu“, cituje Říha (1993, s. 83) Pascala (Exigences philosophiques, s. 6), při výkladu Blondelovy integrální apologetiky. Je – li srdce člověka otevřeno Božímu působení, je pochopení a přijetí víry pod vlivem Božího světla snadné a jakoby přirozené. Je – li však uzavřené, nemůže žádná fundamentální teologie zprostředkovat víru. Člověk je pak spíše nakloněn vše vysvětlovat pomocí velmi složitých teorií než uznat jednoduchou, velkou pravdu. Integrální apologetika dovede přesné logické myšlení až k jeho nejzazším mezím, ale zde je nucena vyznat své ztroskotání. Rozum přichází až na hranice víry, ale do této zaslíbené země sám bez jiné pomoci vstoupit nemůže. Proto integrální apologetika nakonec opouští filozofickou metodu a mění se ve výzvu k osobnímu rozhodnutí (Říha, 1993, s. 85) „Duchovní osvobození člověka znamená realizaci osobnosti v člověku. Je to dosažení celistvosti. A zároveň je to neustálý boj. Realizace osobnosti je otázkou úplného vítězství nad otroctvím.“ (Berďajev, 1997, s. 199)

3.12 Krok dvanáctý: „Výsledkem těchto kroků bylo, že jsme se duchovně probudili, snažili se předávat toto poselství ostatním alkoholikům a uplatňovat tyto zásady ve všech svých záležitostech.“ Náročnou cestou předchozích jedenácti kroků vstupuje člověk do fáze „duchovního probuzení“, kterou Společenství AA chápe jako stav, kdy člověk „dokáže jednat, cítit a věřit způsobem, kterého by nebyl schopen v době, kdy byl odkázán pouze na svoji vlastní sílu a možnosti.“ (12 K, s. 96) Nejprůkaznějším znakem této nové skutečnosti je nezištná láska, projevující se ve vztahu ke všem lidem. Zvláštního vyjádření a podoby pak dochází ve službě „alkoholikům, kteří dosud trpí.“ 31

První část dvanáctého kroku – předávání poselství – je základní službou, kterou Společenství AA poskytuje. Je to hlavní cíl a důvod jeho existence. Vychází ze tří principů, označované také jako Odkazy AA. Jedná se o princip uzdravení, jednoty a služby (DR, s. 366). Toto „předávání“ spočívá především v tom, že člověk mluví pouze o tom, co prožil on sám.. Vše, co musí udělat, je ukázat, co mu přineslo střízlivost. Nezdůrazní – li duchovní stránku programu, není ve svém svědectví pravdivý. Nově příchozí do AA by neměl nabýt falešnou představu o dosažení střízlivosti (DR, s. 361). Druhá část dvanáctého kroku – „uplatňování těchto principů ve všech záležitostech“ – je mnohem náročnější. První část – předávání poselství – je podle zkušenosti AA vcelku snadné a současně velmi odměňující. Člověk jím – mimo službu druhým – upevňuje svůj vlastní střízlivý život a zakouší dobrý pocit vlastního uzdravení. Stejně tak, jako se člověk obrací s každodenní prosbou k Bohu v záležitosti svého alkoholismu, má prosit o pomoc, aby se jeho uzdravení rozšířilo do všech jeho vztahů a rovin života. Trpělivost, toleranci a pochopení, které prokazuje ve vztahu k alkoholikům je třeba projevovat i ve své rodině a zaměstnání (DR, s. 346).

32

4 METODOLOGIE VÝZKUMU (VÝZKUMNÁ ČÁST) 4.1 Formulace výzkumného problému a výzkumné otázky Na základě dostupné literatury pocházející z prostředí Společenství Anonymních alkoholiků jsem ve stručnosti přiblížil obsah Programu 12 kroků, který je základním nástrojem dosažení uzdravení z alkoholismu, tak jak je chápáno v prostředí AA. S pomocí odborné literatury jsem zpracoval teze k jednotlivým krokům. Jejich účelem byl pokus identifikovat prvky Programu korelující s křesťanskou duchovní praxí a myšlením. Za cíl výzkumu jsem si zvolil zhodnocení metod a technik směřujících ke změně životních postojů spojených s trvalou abstinencí, které jsou uplatňovány ve svépomocných skupinách Anonymních alkoholiků. Výzkumná otázka je zaměřena na dvě témata: 1. Které hlavní postupy a strategie obsažené v Programu AA je možné považovat za účinné prostředky k dosažení trvalé abstinence? 2. Lze v tomto Programu AA identifikovat prvky korelující s křesťanským nazíráním života, světa a hodnot? Pokud ano, je možné tuto skutečnost považovat za příčinu efektivity Programu AA? Vzhledem k náročnosti této otázky si nekladu za cíl komplexní zodpovězení, ale nalezení alespoň několika dílčích odpovědí.

4.2 Výzkumný přístup Vzhledem k výzkumnému cíli jsem zvolil kvalitativní paradigma. Kvalitativní výzkum pojímá Disman (2005, s. 285) jako nenumerické šetření a interpretaci sociální reality s cílem odkrýt význam pokládaný sdělovaným informacím. Hendl (2012, s. 51) vidí hlavní přednost této metody zvláště v možnosti odkrýt hlubší složky daného jevu a dospět tak k celistvějšímu porozumění. Podle Miovského (2006, s. 26) je podstatné vytvoření osobního vztahu s respondenty. Vytvoří se tak příznivé podmínky pro získání co nejrelevantnějších (hloubkových) dat a zachová se otevřenost pro změny během výzkumné práce. Tyto skutečnosti jsem měl možnost během svého výzkumu reflektovat i ověřovat. Po určité době vznikl s několika respondenty poměrně blízký, otevřený vztah, kdy jsme se dotkli hodně niterných problémů.

33

Tato práce je současně kvalitativní evaluací. Miovský (2006, s. 118) ji definuje jako „způsob hodnocení vlastností sledovaných jevů nebo procesů (předmětu výzkumu) vycházející z předpokladu, že kritéria pro hodnocení jsou úzce vázána na kulturně – historický, společenský, teoretický a zkušenostní rámec.“ Zvoli jsem formativní přístup, prostřednictvím něhož lze „analýzou získaných dat získat informace potřebné k nalezení silných a slabých stránek předmětu našeho výzkumu a budeme schopni formulovat doporučení ke zlepšení.“ (Miovský, 2006, s. 116). Současně půjde o responzivní evaluaci, „v níž se pokoušíme vyhodnotit, jak zkoumaný program působí na jeho účastníky a jakým způsobem.“ (Miovský, 2006, s. 118).

4.3 Výzkumný soubor a metody získávání dat Výzkumný vzorek pro kvalitativní výzkum jsem vybral tak, aby reprezentoval populaci problému (Disman, 2005, s. 304). K dosažení cíle výzkumu jsem zvolil výzkumný

soubor

tvořený

osobami,

které

v minulosti

trpěli

závislostí

na

alkoholu, v současné době abstinují, jsou členy svépomocných skupin Anonymních alkoholiků a nachází se v různých stádiích práce na Programu AA. To znamená, že jsem vybíral potenciální respondenty, kteří splňují určitá kritéria a zároveň s výzkumem souhlasí (Miovský, 2006, s. 136). Před započetím sběru dat jsem respondenty oslovil a přesně jim vysvětlil, o co se jedná. Vyžádal jsem si od každého ústní souhlas k použití jimi poskytnutých dat za účelem kvalitativního výzkumu, který je nezbytnou součástí této práce. Zaručil jsem se, že data použiji tak, aby jejich identita byla nedohledatelná. Výzkumný soubor tvoří 4 ženy a 6 mužů ve věku od 29 do 62 let. V textu práce nesou označení R1 – R10. K získávání dat jsem zvolil cestu narativního interview, „…zvláštní formy nestrukturovaného interview, v němž jde především o to, pomoci dotazovanému vhodnými otázkami, doplňky, narážkami, komentáři atd., aby se nám pokusil vyprávět o jevu, který nás zajímá, úlohou tazatele je spíš podněcovat vypravěče a pouze se případně ptát na nesrozumitelné části, žádat upřesnění atd. Nejde tedy o klasickou konverzační výměnu. Velkou předností je získání cenného autentického materiálu o vypravěči samotném, jeho životě, zkušenostech a prožitcích a možnost přizpůsobit strategii vedení rozhovoru různým lidem“.(Miovský, 2006, s. 158) Respondenty, s nimiž jsem dohodl účast na výzkumu, jsem před začátkem rozhovoru požádal o sdělení zkušeností a postřehů z jejich života ve Společenství Anonymních alkoholiků a vlivu programu AA na jejich život a o jejich souhlas použít získaná data

34

pro účely výzkumu, který je součástí této práce. Rozhovory jsem zaznamenal na diktafon a následně provedl doslovnou transkripci (Miovský, 2006, s. 205)

4.4 Zpracování a analýza dat Po provedení transkripce rozhovorů jsem přešel k základnímu otevřenému kódování získaných dat. Tento druh kódování údaje rozděluje a umožňuje určit některé kategorie, jejich vlastnosti a umístění na dimenzionálních škálách (Strauss a Corbinová 1999, s. 71). Jde o proces, v němž přiřazujeme klíčová slova k částem textu tak, abychom zrychlili práci s těmito částmi a mohli s kódy pracovat jako s většími významovými celky (Miovský, 2006, s. 209 - 210). Pokusil jsem se dospět i k určení sjednocující, tzv. centrální kategorii, která představuje jev, kolem kterého se integrují všechny ostatní kategorie. V několika větách jsem se snažil zachytit povahu ústředního jevu výzkumu (vytvoření „příběhu“) a uchopit ho v nějaké konceptualizované formě, která se podle Miovského (2006, s. 230) obvykle do značné míry překrývá s tzv. centrální kategorií. Jako shrnující metodu analýzy kvalitativních dat jsem nakonec použil metodu vytváření trsů. V této metodě seskupujeme určité výroky do trsů, tedy do skupin na základě vzájemné podobnosti (např. tematického překryvu) mezi zaznamenanými jednotkami (Miovský, 2006, s. 221). Tato metoda spočívá v určité hierarchizaci, „neboť v ní prostřednictvím kategorizace zvolených základních jednotek vytváříme jednotky obecnější.“ (Miovský, 2006, s. 221).

Kategorie s uvedením trsů odvozených z rozhovorů s respondenty: 1. Napojení na zdroj – naděje na změnu k dobrému, posílení hodnoty sebe sama, domov, sounáležitost; 2. Já nejsem Bůh – dotek dna; 3. Rekonstrukce – implementace programu, body zlomu, obtíže; 4. Duchovní praxe; 5. Plody – poznání, životní změna, služba; 6. Naděje.

35

5 VÝSLEDKY VÝZKUMU 5.1 Interpretace dat respondentů 5.1.1 Napojení na zdroj Zlomem v situaci respondentů bylo setkání s lidmi, řešící stejný problém jako oni sami. Způsob zacházení se závislostí se v tomto prostředí zásadně lišil od jejich dosavadních zkušeností. Nebyl zde žádný psycholog či psychiatr ani vnější řád. Rozhodujícím se ukazuje být, že toto prostředí (a lidi v něm) v nich vzbudilo důvěru v to, že zde mohou najít pomoc. Ta spočívá zvláště v opravdovém porozumění a emoční podpoře. Prvním přesvědčivým faktem je velmi podobná životní zkušenost – historie a důsledky závislosti v jejich životě. Skupina jim umožňuje lepší pochopení jejich situace a získat vizi řešení. Vyrovnávají se lépe se stigmatizujícím stavem, který jim přinesl alkoholismus, a objevují sílu vzájemné pomoci. Každý je osloven jiným způsobem, pro každého má skupina specifický přínos.

„Spokojení lidé na mítincích mě iritovali…tak jsem odešel a začal jsem zase pít. Po pár týdnech jsem se vrátil…konečně jsem byl nejen zoufalý a bezradný, ale také ochotný. A chytl jsem se toho AA zuby nehty. Objevil jsem cestu, která mi přináší vysvobození pití.“ (R10) Podmínkou započetí účinné změny je vnitřní ochota ke svobodnému přijetí této změny prioritně kvůli sobě samému. „Vypadali jako normální lidi…uvěřil jsem jim. To, co jsem pochopil ještě téhož dne bylo, že můžu žít bez alkoholu.“ (R7) Respondent není bezmocný vůči své situaci. Má svobodu volby, kterou reflektuje díky přítomnosti druhých lidí, kteří jsou na tom podobně. „Příběhy lidí, s kterými jsem se seznámila, mi vrátily ztracenou naději.“ (R1) Svědectví života druhých utvrzují v možnosti změny k lepšímu a pomáhají znovu získat vizi rekonstrukce poničeného života.

36

„Na prvním setkání jsem nedokázal zadržet slzy…když mi řekli, že není důležitější člověk na setkání než já, který jsem tam poprvé. Jak to, že jsem důležitý, a proč? Někomu na mě dokonce záleží a je rád, že mě vidí…Později jsem to pochopil. Uvědomoval jsem si, že najednou někam patřím.“ (R2) Ať na tom byl respondent jakkoliv, vždycky měl hodnotu a význam. Skupina vněm posiluje vlastní hodnotu a svým přijetím, otevřeností, mu umožňuje zakoušet sounáležitost. „Na prvním mítinku jsem dokázal říct větu: Jmenuji se T. a jsem alkoholik. Tím se mi otevřely dveře do světa, o kterém jsem neměl tušení. Zjistil jsem, že v tom srabu nejsem sám. Na setkáních AA jsem najednou byl sám sebou, mohl jsem být otevřený a upřímný. Jak se mě vždycky ulevilo, jak jsem se nadechnul a pookřál…jak jsem byl najednou plný nějaké neznámé naděje…a kolik jsem měl najednou kamarádů a kamarádek…“ (R4) Cesta k druhým je i cestou k sobě. A naopak. Solidárnost lidí v hříchu, solidárnost v odměně, řekl by možná na tomto místě Dostojevský. Otevřít svoji ránu před lidmi stejně zraněnými je počátkem přechodu z izolace do společenství, které mě přijímá a se kterým se vydávám na smysluplnou cestu někam. „Nikdo mi nic neradí, jen vyprávějí…vyprávějí o tom, jak žijí a nepijí…říkají, že jsou alkoholici, bezmocní, už nebojují, jejich nemoc je smrtelná a nadosmrti. Ale dá se s ní žít a uzdravovat se…že to sami nezvládli… nechápu. Mám na to svůj názor. Ale chodím a poslouchám. Chtějí mě totiž vidět. Mají o mě zájem, o mě, které už nikdo nevěří. Je tam něco…naděje? Přátelství? Něco běhá ve vzduchu v té místnosti…kdybych se nebála velkých slov, nazvala bych to láskou.“ (R5) „Poznala jsem lidi se stejným problémem…najednou jsem nebyla sama, kdo je takový ´jiný´. Ti lidé byli šťastní, svobodní a já jsem chtěla být taky.“ Smáli se, i když byli postiženi takovou vážnou, smrtelnou nemocí. Vyzařovala z nich vyrovnanost, vnitřní klid.“ (R6) Ze vztahů založených na „mentalitě džungle“ se ocitá někde jinde. Aktéři v těchto odlišných vztazích jsou věrohodní, což probouzí přání k nim patřit. Sounáležitost, věrohodnost.

37

„Ten první mítink se mi líbil…seděli tam obyčejný lidi, žádný trosky, byli veselí a něco zvláštního jsem z nich cítil…tvrdili, že jsou alkoholici, a přesto se mi zdáli být spokojení a veselí. Překvapilo mě taky, že po mě nikdo nic nechtěl, jen mi pak řekli, jestli chceš, tak přijď zas. A já se rozhodl, že to zkusím.“ (R8) Důvěryhodnost, přijetí, nenárokovost, svobodné rozhodnutí. Pravdivost přesvědčuje svou vnitřní silou, věcné argumenty by zpočátku nebyly přijaty. „Od počátku se mi tam moc líbilo…cítil jsem se jako doma. Lidi, ty jejich historky, to všechno mi bylo blízký.“ (R9) Důvěryhodnost, pravdivost, autentičnost – charakteristiky skupiny. Setkání v přirozené, lidské rovině, bez kterého by se stěží realizovaly následné fáze uzdravování (přeneseně: „…gratia supponit naturam…“). „Nabíjela jsem se sílou od lidí, kteří tam mluvili…začala jsem číst modrou knihu a měnila jsem se…“ (R3) Zdroj (skupina) poskytuje sílu, které se nedostává a povzbuzení, bez kterého se člověk často vrací zpět. Naděje na změnu k dobrému, přijetí, pocit sounáležitosti a znovunalézání své hodnoty jsou konstitutivními prvky úvodního období radikální životní změny. Jejím cílem je budování

střízlivého

života

na

základě

svobodného

rozhodnutí.

V prostředí

a s podporou skupiny AA. 5.1.2 Já nejsem Bůh Po úvodním napojení na „viditelný zdroj“ – konkrétní skupinu AA – respondenti spontánně přijímají účast na realizaci Programu 12 kroků, který je pro ně nabídkou napojit se na „neviditelný (vnitřní) zdroj“. Jde o osvědčený způsob rekonstrukce života alkoholika, k jehož přijetí respondenty nic nezavazovalo a nic jím nebylo podmiňováno. Každý se však do něho se zájmem pustil. „Vždy jsem měla pocit, že jen já vím přesně, co je dobře a co špatně, jak by věci měly být a jak rozhodně ne. Sama jsem nebyla schopná dostát svým morálním zásadám, to jsem nesla těžce a řešila to alkoholem a drogami.“ (R1)

38

R1 má povědomí o tom, co je správné a co ne (viz přirozený zákon), ale sahá si na svoji slabost, pokud jde o vlastní realizaci morálních principů, a tím se dostává do rozporu se sebou. „Pořád jsem poslouchal ty řeči o krocích. Nevím, jak se stalo, ale chtěl jsem ty kroky dělat taky…přestože jsem byl nevěřící, chtěl jsem uvěřit.“ (R2) R2 se setkává se svou nejvnitřnější touhou svěřit se a sjednotit s něčím, co ho přesahuje. „…tehdy mě Bůh, kterého jsem vůbec nehledal a nevolal, podal svou ruku. Já na něho celej život kašlal a dělal jsem si blázny…a on mi poslal do cesty Anonymní alkoholiky.“ (R4) Atributem „zatím neznámé“ transcendentní síly je zájem o dobro člověka, který přemáhá zakódovanou nedůvěru a umožní svobodné rozhodnutí svěřit se tomu, co ho přesahuje. „Vím, že to sama nedám…přiznávám, že jsem bezmocná po první skleničce a vlastně a hlavně před ní…a s tím si sama nepomůžu. Potřebuju něco vyššího. Třeba v začátku ty lidi, tu skupinu, kterou spojuje touha přestat pít.“ (R5) R5 nahlíží, že zdroj pomoci musí hledat mimo sebe. Uznává omezenost (a stvořenost) svého bytí, které se však ukazuje být povoláno k účasti na neomezenosti. Toto přirozené pnutí ji vede ke spojení s tím, co odstraní tento rozpor. Může se opřít o tyto lidi (o princip v nich), protože v překonání tohoto rozporu pokročili dál, než ona. „Ve druhém kroku jsem si přiznal, že jsem duševně nemocný…ta opravdová šílenost je před tou první skleničkou…našel jsem cestu k víře, k Bohu…nejsem členem žádného náboženství, jen jsem už pochopil, že tím Bohem nejsem já.“ (R8) Poznání pravdy o sobě a její přijetí uvádí na cestu, jejímž jediným omezením je, že nemá konce (Karfíková, 1999). „…nemohl jsem se vypořádat s tou záležitostí kolem Boha, ale sám jsem s ničím lepším přijít neuměl, navíc po mě nikdo nechtěl, abych chodil do kostela a modlil se ke konkrétnímu Bohu. Bylo na mě, jak to pojmu. A já věřil, že někdo, kdo tady už není, na mě stejně vždy dohlížel a měl mě rád se vším všudy. Byl to můj dědeček, který zemřel, když mi byly čtyři roky…a tak jsem promlouval k dědovi…to byla má první vyšší síla, 39

a tehdy začala má důvěra v něco, co nemohu vidět, ale věřím, že pro mě chce to nejlepší.“ (R10) „…věděl jsem, že program má spirituální základ…celej svůj život jsem hledal cestu k Bohu a připadalo mi to logický, že člověk může najít vysvobození od démona alkoholu skrze spiritualitu a Boha…no ale nejprve tou mojí vyšší silou byly psychiatrická léčebna, doslova jsem se tam odevzdal vyšší moci v podobě doktorů, terapeutů a sestřiček.“ (R9) Nápadným efektem započetí Programu bylo reflektování vlastní spirituální dimenze, ke které lze vidět rozličné postoje, formované různými vlivy. Ve vztahu k transcendentní síle – Vyšší Síle, Bohu – však dospěli respondenti k jednotnému postoji: oni sami tou Vyšší Silou – Bohem rozhodně nejsou. 5.1.3 Rekonstrukce Uskutečňování Programu 12 kroků přineslo do života respondentů radikální změny. Realizace byla (je) více či méně úspěšná. V jeho průběhu museli čelit mnoha těžkostem a výzvám. Úsilí, které vynaložili, však za dosažené výsledky stálo.

„…inventura mi pomohla pochopit, že mým problémem nikdy nebyly vnější okolnosti, ale vlastní ego, který mě oddělovalo od světa…za vším mým chováním byl strach a za ním jen černá díra a prázdnota, kterou jsem se snažila něčím zaplnit…ze všech nejvíc jsem ublížila sobě a svým blízkým.“ (R1) Sebepoznání. Příčinou osobně prožívaného neštěstí je egocentrismus. Stav, kdy Bohem je člověk sám. „Jak předat svoji vůli vyšší moci? Jak to jenom mám udělat? Tím, že to vzdám. Vzdám svou zatvrzelost, vzdám to, co drtím a hrnu před sebou, všechno to, co nechce spolupracovat a chovat se, jak chci já. Prostě tomu nechám volný průběh…přijmu i sebe takovýho, jaký jsem, dobrého i zlého…a pomodlím se ke své vyšší moci a nabídnu se jí takový, jaký jsem, dobrý i zlý.“ (R2) Když se vzdá snah všechno kontrolovat a ovládat, začne fungovat princip, který vnese do života pokoj a řád.

40

„Anonymní alkoholici vstoupili se svými 12 kroky do mého života úplně přirozeně a nenuceně…pracuju sám na sobě, na své povaze, poznávám své ego, vnímám své pocity a tužby.“ (R4) Ochota, sebepoznání, pokora. „Program 12 kroků je od Boha…nemůžu říct, že se už nikdy nenapiju, ale vím, že se nenapiju právě dnes.“ (R6) Ví, co má dělat. Modus operandi. „Ve čtvrtém kroku jsem začal poznávat sám sebe…to moje pití bylo jako ledovec – ta větší část, která mě k němu vedla, byla skrytá pod hladinou. Už jsem i trochu ulehčil svědomí, díky osmému a devátému kroku…“ (R8) Sebepoznání a zadostiučinění. Pití bylo odpovědí na problémy, jejichž povahu nedokázal správně určit. „Hned v tom prvním kroku jsem dal na papír všechno, co mi alkohol vzal, co jsem dělal, kam až jsem klesnul, co se ze mě stalo…do té doby jsem to v sobě popíral, ospravedlňoval, viděl jsem to úplně zamlženě. Pití jsem nikdy neovládal…nakonec ovládlo úplně můj život a já s tím nemohl nic udělat, bojovat se s tím nedalo, jen doznat, že na to nemám, že si sám nepomůžu…když mi později v AA začalo být líp, věřil jsem, že je to proto, že se snažím být lepší člověk…ale nestačí jen přestat pít. Pro mě byl moc důležitej čtvrtej krok, kdy mě dost pomohla moje sponzorka…ukázala mi na věci, který jsem nemohl sám vidět.“ (R10) Aby nepropadl sebeklamu, musí své prožitky konzultovat s druhým člověkem. „Přestat pít prostě nestačí…člověk ze sebe potřebuje vylejt ty kýble hnoje, co si vláčí od dětství. Nejdřív jsem přiznal, že jsem alkoholik. Už jsem nemohl dál a přiznal jsem si, že potřebuju pomoc zvenčí. Našel jsem si sponzory. Do té doby byl pro mě Bůh někdo, komu mám předvádět, jak všechno zvládnu sám…že se mu tak zavděčím a on se mnou bude spokojenej. Po čase jsem ale začal vnímat tu vyšší moc – Boha – jako něco, na koho se můžu spolehnout, kdo mě chrání, komu se dá věřit…kdo to se mnou myslí dobře. Tahle důvěra se začala s programem prohlubovat…hlavně díky třetímu a sedmému kroku.“ (R9) Nabytí správného obrazu Boha. Nabytí správného obrazu sebe sama. 41

„Když se pokusím řídit jejich kroky, chodit mezi ně a taky když budu pomáhat ostatním, třeba ještě pijícím alkoholikům a pochopím, co je služba, pokora, tolerance…tak budu v pohodě.“ (R7) Poznání jak žít a co dělat. Modus vivendi. Největší podíl na změně životních postojů respondentů měla reflexe spirituální dimenze života. Ta je vedla k hlubšímu sebeporozumění. Někteří z nich pociťovali potřebu být doprovázeni zkušenější osobou, aby dosáhli lepšího pochopení Programu a jasnějšího sebeobrazu. Rezignací na přemrštěnou kontrolu a ovládání věcí okolo sebe dosáhli stabilnější vnitřní vyrovnanosti. Tato technika je implikována i v tzv. modlitbě AA o vyrovnanost: „Bože, dej, abych s vyrovnaností přijal věci, které změnit nemohu, odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu, a moudrost jedno od druhého odlišit.“ 5.1.4 Duchovní praxe V průběhu práce na jednotlivých krocích programu respondenti dospěli k přirozenému uplatňování duchovní praxe ve svém každodenním životě. Je zarážející, že až na jednoho, není žádný z nich křesťanem. A přesto zcela samozřejmě operují s pojmy, typickými pro křesťanské prostředí.

„Odpouštění je velký dar…modlitby a meditace používám už od doby, co jsem byl v léčebně. Mojí největší radostí a modlitbou je prosté ´děkuji´.“ (R9) Odpuštění. Modlitba. Rozjímání. Vděčnost. „Jsem nesmírně vděčná Bohu za milost, kterou mi dal a dává. Nikdy předtím, když jsem pila, jsem nevěřila, že bych ještě mohla někdy normálně žít…prosím Boha, aby mi pomáhal měnit moje špatný vlastnosti…odevzdávám mu svůj život a prosím ho, aby mě používal jako svůj nástroj – chci být užitečná, protože můj dluh je obrovskej…každý večer děkuji Bohu za lidi, který použil k mojí záchraně a taky za ty, který mi posílá teď…že si můžeme navzájem pomáhat.“ (R6) Milost Boží. Modlitba. Rozjímání. Z temnoty ke světlu. Sjednocení. „…naděje, že i já jednou mohu opravdově žít.“ (R8) Opravdový život – království nebeské.

42

„Učím se neustále sledovat svoje motivy. Nechci si už hrát na oběť, ale naučit se zodpovědnosti. Meditace mě učí být tady a teď, pomáhá mi uvědomovat si, že nemusím věřit všemu, co mi moje mysl řekne…nic netrvá věčně (ty pocity)…jde o to nevytvářet si v mysli problémy, který neexistují a nevěřit vlastním lžím…“ (R1) Rozjímání. Zpytování. Duchovní rozlišování. „Během dne pozoruju svoje myšlenky, emoce a jednání. Když se začne o pozornost hlásit moje ego, obrátím se k Bohu o pomoc…nebo prodiskutuju moji část s jiným člověkem a napravím, co se dá napravit. Když zalžu, přiznám se…když nevím jak dál, nedělám nic. Ale nezávisle na tom, co se se mnou děje, beru zodpovědnost za svůj život. Dnes vím, že mám volbu…můžu praktikovat spirituální principy, což mi přináší radost, svobodu, spokojenost…nebo na to kašlat, být nedbalej, a pak to podle toho bude vypadat. Večer se ohlédnu za prožitým dnem a odevzdám ho Bohu.“ (R7) Zpytování. Duchovní rozlišování. Modlitba. Zadostiučinění. Svobodná vůle. „Abych si svůj zázrak (dar) uchovala, musím ho předat dál…v upřímné a pravdivé výpovědi mezi ostatními alkoholiky, o tom, jak jsem žila dřív a jak žiju dnes…aby se ta naděje, šance uzdravení dostala k co nejvíce lidem…“ (R5) Vlastností dobra je šířit se. Poselství AA služba. „Když pro mě nebyl problém mít rutinu ranního pití a neustálého zajišťování alkoholu, proč bych dnes nemohl začít den četbou literatury AA, meditací a modlitbou? Cítím pak klid a vyrovnanost celej den…dřív jsem usiloval o to stejný…ale dosáhl jsem jen otupění a bezvědomí.“ (R10) Agere contra. „Je rozdíl mezi vírou v Boha a důvěrou k Bohu…já jsem roky věřil v nějakou větší sílu a princip, ale nikdy jsem jí nedůvěřoval…spoléhal jsem se jen na sebe, svoji vůli a na Boha se vztekal, že nic nefunguje…“ (R9)

Duchovní praxe respondentů zahrnuje prvky zcela typické pro křesťanskou duchovnost. To se týká především modlitby, rozjímání, duchovního rozlišování.

43

V šíření poselství AA mezi trpícími lze vidět analogii s křesťanskou misí hlásání evangelia. Také vztah k Bohu (poznání Boha) se vyvíjí a završuje v osobním Ty. Dále je možné hovořit o mravním úsilí a budování ctností. Domnívám se, že tyto skutečnosti dostatečně prokazují spojitost duchovních principů AA s křesťanskými. 5.1.5 Plody „Jsem alkoholik, ale nemusím se už nikdy napít.“ (R7) Sebepoznání. Nalezení osobní identity. „Já jsem totiž nevěděl, co to je duše…najednou už nemám klapky na očích a nemusím vidět jen materiální svět a všechna ta svinstva, která se točí kolem a na kterých je založenej tak zvanej úspěch…duchovní pohled na život je daleko pestřejší a bohatší a já ho mám díky té víře, kterou jsem v AA získal.“ (R2) Duchovní probuzení posouvá život do nové dimenze. Plné lidské sebeuskutečnění. Nabytí moudrosti. „Naučil jsem se být sám sebou…objevil jsem střízlivý zájmy a taky obnovil vztahy s rodinou…odpustil jsem. Vím, že mám možnost volby…Nemusím poslouchat ten hlas, co láká k úniku, k snadnýmu řešení. Můžu věřit ve vyšší záměr se svým životem…mám přátele, kteří mi pomůžou, tak jak já teď pomáhám druhým, když mě požádají. Nezapomínám na to zoufalství, ve kterým jsem žil…a vím, že to není samozřejmost, že jsem teď svobodnej člověk.“ (R10) R 10 dospívá ke své identitě na základě osvobození a objevuje smysluplnost života. Vděčnost. „…pochopil jsem, že realitu si tvoříme sami…že je tu i pro mě dimenze, ve které může být můj život krásnej, spokojenej…Poprvé se cítím celistvě.“ (R9) Dosažení vnitřní integrity. „V AA jsem našel skutečné přátele…už nejsem sám, mám kam přijít a otevřít svou duši i mysl…taky mi napsala bývalá manželka…odpustila mi…“ (R8) Překonání izolace a vstup do zdravých vztahů. Uzdravení vztahů z minulosti.

44

„Mohl jsem spolu s kamarády z AA jezdit po psychiatrických léčebnách a nést to poselství AA na infomítincích pro pacienty – trpící alkoholiky…začal jsem tak sám pomáhat druhým a moc to pomáhalo i mě samotnému.“ (R4) Služba druhým. „Manžel pochopil, že moje uzdravování je celoživotní a přináší klid i jemu…“ (R5) Partnerský soulad. „Musela jsem si pořádně rozbít hubu, abych mohla začít žít nový život…radovat se z maličkostí…dnes už se ani na alkohol nezlobím, vím, že to jen já si ho lila do krku, sama a dobrovolně, dospělá svéprávná osoba…nechala jsem se zotročit a ubližovala svým dětem. Těší mě, že mě nováčci osloví, požádají o pomoc, jsem jim vděčná za důvěru, a když se pak zadaří, to je pak radost, odměna. Vlastně…kdybych nepila, nepoznala bych plno nádherných lidí z AA i mimo něj…nežila bych důstojný, dobrý život. Za minulost už se nestydím…chlastala jsem hodně, no a? Pár let nepiju a žiju, a krásně.“ (R3) Šťastná vina. Naplnění ve službě druhým.

Výsledkem aplikace Programu AA v životě respondentů je vysvobození z alkoholové závislosti, která bránila jejich plnému sebeuskutečnění. Zpočátku snad šlo o pouhou abstinenci. Postupně však postoupili ke skutečným, nosným hodnotám. Překonali určitou formu vyloučení a stigmatizace. Postupujícím sebepoznáváním odkrývali svoji identitu a objevili novou naději pro svůj život. Dosáhli uzdravení vztahu k sobě samým i k druhým lidem a znovu zakusili rodinný soulad, i vnější stabilitu ve svých zaměstnáních. Jejich odpovědí byla vděčnost a služba druhým, aby i oni mohli vyjít z bezvýchodných stavů a dosáhnout ve svých životech změny k lepšímu. V kontextu životní historie a alkoholické kariéry se dva z respondentů vyjádřili v tom smyslu, že jsou vlastně za své pití vděční. Dostali se tak do společenství AA, kde potkali jedny z nejkvalitnějších lidí v životě. Jeden respondent mi sdělil, že nebýt jeho závislosti, nezačal by pracovat na programu, a tím pádem by nedospěl k jasnému duchovnímu životu, do smrti by jen „klouzal po povrchu jevového světa mainstreemu“.

45

5.1.6 Naděje – centrální kategorie „Díky programu jsem dostal naději na něco, po čem celá má existence vždy prahla, ale měl jsem jen náhražku – alkohol.“ (R10) Domnívám se, že centrální kategorií, k níž jsem dospěl analýzou dat a jejich pozdější interpretací, je naděje. K ní se vztahují odvozené kategorie a v nich je sama implicitně obsažena. Představím – li si tuto kategorii na dimenzionální škále mezi ideologickým optimismem a křesťanskou nadějí, je zřejmé – povahou své vnitřní kvality – kam se nachyluje. Proto si dovolím ji interpretovat pomocí následujícího zdroje. Ratzinger (2010, s. 74-76) ve své eseji o naději vycházejí z učení sv. Bonaventury a sv. Tomáše Akvinského. Sv. Bonaventura přirovnává hnutí naděje k letu ptáka, který při letu co nejvíce rozepne svá křídla a nasadí k jejich pohybu všechny své síly, takže se sám stane „ztělesněným pohybem“ – proto směřuje do výšky, létá. Kdo doufá, musí pozvednout hlavu, čímž nasměruje své myšlenky nahoru, k vrcholu své existence, k Bohu. Musí pozvednout své oči, aby viděl všechny roviny skutečnosti, musí pozvednout své srdce, čímž se stane vnímavým k nejvyšší lásce a ke všem jejím projevům ve světě. Sv. Tomáš Akvinský učí, že modlitba je interpretací naděje. Modlit se znamená „mluvit řečí naděje“. Pán nás učil naději tím, že nás učil své modlitbě. Modlitba Otče náš je školou naděje a jejím konkrétním osvojováním. Zoufalý člověk se už nemodlí, protože už nedoufá. Člověk, který si je jist sám sebou a svou mocí, se nemodlí, protože se spoléhá jen na sebe. Kdo se modlí, doufá v dobro, v moc, které přesahují jeho vlastní schopnosti. Modlitba je naděje v praxi.Esej o naději končí slovy: „V Boží vůli spočívá všechna naše naděje. Naučit se modlit znamená naučit se doufat, a tedy naučit se žít“ (Ratzinger, 2010, s. 76) 5.1.7 Shrnutí Program 12 kroků vznikl na základě zkušeností zakládajících členů hnutí Anonymních alkoholiků s uzdravením z alkoholové závislosti. Hlavním účelem sdílení této zkušenosti bylo přesně ukázat jiným alkoholikům, jak dosáhli uzdravení. Program je postaven na ověřené praxi, že alkoholikovi může účinně pomoci jiný alkoholik. A to velmi specifickým způsobem, který je nedostupný nealkoholikovi. Páteř programu tvoří pevné přesvědčení o potřebě morálního sebezpytování, přiznání nedostatků osobnosti,

46

kompenzace ublížených, pomoci druhým a nezbytnosti uvěřit v Boha (svěřit se síle, která přesahuje možnosti člověka). Cílem programu je prioritně vysvobození z alkoholismu, které se stává vstupní branou k plnému sebeuskutečnění člověka skrze otevření se transcendentnu. Navržené metody, které jsou obsahem jednotlivých kroků Programu, prokazatelně vedou k dosažení cílů, které Program sleduje. To dokládají výsledky předchozího výzkumu. Místem předávání metod realizace Programu jsou jednotlivé skupiny AA. Jediným požadavkem členství v těchto skupinách je upřímné přání přestat pít alkohol. Tyto skupiny jsou tvořeny lidmi, kteří jsou nositeli a předavateli uzdravujícího poselství AA. To je realizováno především sdílením osobní zkušenosti s vlastním uzdravením a poskytování náležité podpory nově příchozím.

Disponují zkušenými sponzory

i základní literaturou AA. V současné době působí ve 148 zemích světa bezmála 100 tisíc takovýchto skupin s více než 2 miliony členů (pramen AA). Základní poselství programu se po více než sedmdesát let nezměnilo. Jeho zásady (bez ohledu na jazyk, ve kterém jsou vydány a předávány) přijímají a úspěšně aplikují muži i ženy libovolného věku či sociálního prostředí. Ukazuje se, že nejrůznější typy bariér, s nimiž se lze setkat ve většině lidských prostředích a činnostech, nejsou překážkou efektivnímu předávání poselství AA. Z výsledků výzkumu vyplývá, že aplikací Programu 12 kroků, nabídnutou závislému člověku v prostředí svépomocné skupiny AA, lze dosáhnout výrazných a trvalých změn postojů, které umožní trvale abstinovat od alkoholu. V určité fázi Programu přestane být pro člověka alkohol hlavním problémem. Nepotlačitelná touha pít a neschopnost ji zvládat - zmizí. A člověk řeší (je mu tak umožněno) otázku, jak má vlastně žít. Odpověď nalézá v uplatňování duchovních principů (praxe) ve svém životě, které svou povahou úzce souvisí s křesťanskou duchovností.

5.2 Diskuse V této části práce představím odpovědi na výzkumné otázky, k nimž jsem dospěl cestou předchozího výzkumu. Odpovědi vycházejí z trsů, odvozených z výpovědí respondentů. Analýzou dat jsem dospěl k pěti základním kategoriím: 1. Napojení na zdroj 2. Já nejsem Bůh 3. Rekonstrukce

47

4. Duchovní praxe 5. Plody Z nich jsem odvodil tzv. centrální kategorii – Naděje. Základním podpůrným prostředkem budování střízlivého života je pro člověka existence svépomocné skupiny AA a jeho členství v ní. Zde nachází podporu a pomoc, sdílí své zkušenosti, má možnost budovat kvalitní vztahy a přijímat zpětnou vazbu. V souvislosti s faktem, že jediným účelem existence skupiny AA je předávání poselství o cestě uzdravení z alkoholismu, se setkává se specifickým programem dvanácti kroků. Je na něm, zda se rozhodne jej realizovat. Účinnost Programu je potvrzena pozitivními životními změnami u lidí, kteří na něm začali pracovat. Nejúčinnější strategií (postupem), která je v Programu obecně obsažena je důsledná snaha o morální život, k němuž člověka uschopňuje cílené rozvíjení duchovního života (spirituální dimenze). Konkrétní prvky této rekonstrukce jsou obsahem jednotlivých kroků. Program 12 kroků prokazatelně obsahuje prvky korelující s křesťanským nazíráním života, světa a hodnot. To je patrné v několika rovinách. Ve vztahu k člověku je na prvním místě respekt k jeho svobodě, důstojnosti, hodnotě a jedinečnosti. Duchovní praxe, k níž člověk v průběhu práce na Programu dospívá, vychází z typických křesťanských pramenů. Ať již jde o hledání a nacházení Boha a jeho vůle (která vždy směřuje k dobru člověka), modlitbu, rozjímání, duchovní rozlišování, budování vztahů založených na nezištnosti, vzájemnou podporu a pomoc. Zvláštní místo zde zaujímá nasazení ve službě jiným trpícím alkoholikům –předávání poselství, které do jisté míry připomíná misijní činnost Církve. Obsah Programu jako celku také velmi připomíná tradiční rozlišení období duchovního života či duchovní cesty, jak ji chápe katolická spiritualita: cestu očistnou, cestu osvětnou a cestu sjednocující. Je mimo veškerou pochybnost, že Program AA je efektivní právě pro přítomnost a uplatňování těchto principů, na kterých stojí evropská civilizace a díky kterým dosud „stojíme“ i my sami. Během samotného výzkumu jsem na závažnější překážky nenarazil. Určité rezervy vidím v analýze a zpracování dat, kde jsem mohl dosáhnout přesnější poznatky, kdybych vytrval v doporučených postupech směřujících k maximální abstrakci. Při práci na tezích k jednotlivým krokům (v teoretické části) jsem si uvědomil, že je mimo rozsahové možnosti této práce podat opravdu fundované analýzy, takže jsem většinu z nich zkrátil, což do jisté míry vyvolává pocit neúplnosti. Výkladem jednotlivých

48

kroků práce nabyla na obsáhlosti, nicméně mám za to, že kdybych tuto část zestručnil, bylo by to na úkor lepšího objasnění principů, které tyto kroky (fáze) obsahují. Podobně jako ve své bakalářské práci, i zde bych zmínil, že by mohlo být velmi přínosné vypracování odborné studie (nebo realizovat výzkum) týkající se činnosti tzv. sponzorů ve skupinách AA. Zda by bylo možné i v nějaké modifikaci přenést a použít prvky z duchovního doprovázení, po staletí praktikovaného v křesťanském prostředí

49

ZÁVĚR Cílem této práce bylo zjistit, jaké hlavní metody a strategie obsahuje Program 12 kroků AA, které působí na změnu životních postojů alkoholika, jejichž cílem je dosažení trvalé abstinence. Dále jsem se pokusil identifikovat určité prvky tohoto programu ve smyslu jejich souvislosti s křesťanským pojetím člověka, světe a hodnot. V teoretické části práce jsem se pokusil přiblížit jednotlivé fáze programu. Ke každé z nich jsem připojil jednotlivé „teze“, s úmyslem najít souvislosti či analogie s křesťanským myšlením. Ve výzkumné části práce jsem popsal metodologii výzkumu a interpretoval výsledky analýzy získaných dat. V závěru výzkumné části práce jsem představil výsledky svého výzkumu a provedl diskuzi nad těmito výsledky. Pro dosažení cíle výzkumu jsem zvolil kvalitativní paradigma. Na základě osobních rozhovorů (forma narativního interview) jsem získal odpovědi na zvolené výzkumné otázky. Určil jsem povahu účinných strategií vedoucí k dosažení trvalé abstinence (střízlivého života), prvky korelující s křesťanskou spiritualitou a prokázal jejich objektivní účinek na efektivitu Programu 12 kroků AA. Tato práce může být zdrojem informací pro člověka, který má problémy s alkoholem a dospěl k ochotě je řešit. Výsledky práce (výzkumu) by mohly být použitelné jako rozšíření pohledu na věc pro odborníky, kteří se problematikou profesionálně zabývají.

50

SEZNAM LITERATURY AMERICAN PSYCHIATRIC ASSOCIATION (1994). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders. Fourth edition. Washington DC: APA.

ANONYMNÍ ALKOHOLICI.(1996). Alcoholic anonymous world services, INC. New York, český překlad. BERĎAJEV, N. (1997). O otroctví a svobodě člověka. Praha: Oikúmené. BLATNÝ M., PLHÁKOVÁ A. (2003). Temperament, inteligence, sebepojetí: nové pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu. Tišnov: Sdružení SCAN. BLONDEL, M. (2008). Filosofie akce. Olomouc: Refugium Velehrad – Roma s.r.o. BOŠTÍK, P. (2010). Duchovní doprovázení v salesiánské spiritualitě. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. DVANÁCT KROKŮ A DVANÁCT TRADIC. (2000). Alcoholic anonymous world services, INC. New York, český překlad. DAILY REFLECTIONS. (2014). Alcoholic anonymous world services, INC. New York. DISMAN, M. (2005). Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Nakladatelství Karolinum. DOBIÁŠOVÁ J. (2003). Motivační trénink. In Kalina, K. (Eds.), Drogy a drogové závislosti 1: mezioborový přístup. Praha: Úřad vlády České republiky. FLEMING, M. (2002). Brief physician advice for problém drinkers: Long term efficacy and cost – benefit analysis. Alcoholism: Clinical and Experimental Research 26(1), 3643. 51

GABRHELÍK, R. (2007). Bio-psycho-socio-spirituální model závislosti. In: Úvod do adiktologie. Praha: Centrum adiktologie Psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty UK. GROHMANOVÁ, K. (2007). Systém péče o uživatele návykových látek. In: Úvod do adiktologie. Praha: Centrum adiktologie Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK. HARTNOLL, R. (2004). Drogy a drogové závislosti: Propojování výzkumu, politiky a praxe. Praha: Úřad vlády České republiky. HENDL, J. (2012). Kvalitativní výzkum. Základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. IGNÁC Z LOYOLY. (2005). Duchovní cvičení. Olomouc: Refugium Velehrad – Roma. JAN PAVEL II. (1999). Fides et ratio. Praha: Zvon. KALINA, K. (2000). Léčba drogově závislých. In Drogy ze všech stran II. Sborník příspěvků o drogové problematice (s. 43 – 68). Praha: Edice FILIA. KALINA, K. (2003). Modely závislosti a přístupy v pomoci užovatelům drog. In Kalina, K. (Eds.), Drogy a drogové závisloti 1: mezioborový přístup (s. 78-82). Praha: Úřad vlády České republiky. KARFÍKOVÁ, L. (1999). Řehoř z Nyssy. Praha: Oikúmené. KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE. 1995. Praha: Zvon. KUDERLE, S. (2003). Úvod do bio-psycho-socio-spirituálního modelu závislosti. In Kalina, K. (Eds.), Drogy a drogové závislosti 1: mezioborový přístup (s. 91-95). Praha: Úřad vlády České republiky.

52

MIOVSKÝ, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing. NEŠPOR, K., CSÉMY, L. (2006). Spiritualita u návykových nemocí. Zdravotnické noviny, 27-28, 16-17. POPOV, P. (2003). Alkohol. In Kalina, K. (Eds.), Drogy a drogové závislosti 1: mezioborový přístup (s. 151-158). Praha: Úřad vlády České republiky. RATZINGER, J. (2010). Věřit, doufat, milovat: duchovní cvičení. Praha: Paulínky. ROTGERS, F. (1999). Léčba drogových závislostí. Praha: Grada Publishing. ŘEHOLE SV. BENEDIKTA. (1993). Praha: Břevnovské arciopatství. ŘÍHA, K. (1993). „Filozofie konání.“ K 100. výročí Blondelovy „L´Action“. Olomouc: Matice cyrilometodějská, s.r.o. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert. ŠPIDLÍK, T. (2013). Jak očistit své srdce? Olomouc: Refugium Velehrad – Roma, s.r.o. ŠUPPA, J. (2013). Vyznat se sám v sobě. Brno: Kartuziánské nakladatelství. ZEMÁNEK, L. (2012). [online]. Dostupné z http://www.revuepolitika.cz/clanky/1759/od-korenu-svobody-k-jejim-hranicim. (cit. 11. 2. 2015)

53

Anotace Cílem této absolventské práce je zhodnotit metody/techniky směřujících ke změně životních postojů spojených s trvalou abstinencí, které jsou využívány ve svépomocné skupině Anonymních alkoholiků. Absolventská práce je kvalitativní evaluační studií.

Klíčová slova Alkoholová závislost, trvalá abstinence, svépomocná skupina, kvalitativní evaluace, narativní interview.

Abstract The aim of my graduation theses is to evaluate methods/techniques leading to changes of personal attitudes related to permanent abstinency which are commonly used in self – helping groups of Alcoholic Anonymous. The form of theses is qualitative evaluative study.

Key words Alcohol dependency, permanent abstinency, self – helping group, qualitative evaluation, narrative interview.

54