CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Jakub Tkadlčík
Olomouc 2014
CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Uplatnění sociální práce v sociálním zabezpečení ČR a její úloha ve veřejné správě
Jakub Tkadlčík Vedoucí práce: Mgr. Dita Palaščáková
Olomouc 2014
Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracoval samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.
……………………………….. Datum a podpis
Obsah: Úvod ........................................................................................................................................... 1 1. SOCIÁLNÍ POLITIKA ....................................................................................................... 3 1. 1 Úvod do problematiky ................................................................................................. 3 1. 2 Sociální politika Evropské unie ................................................................................... 6 1. 3 Stát jako sociální systém .............................................................................................. 7 1. 4 Sociální zabezpečení České republiky ......................................................................... 9 1. 4. 1
Koncept welfare state .................................................................................. 9
1. 4. 2
Systém sociálního zabezpečení České republiky ........................................ 9
2. SOCIÁLNÍ PRÁCE .......................................................................................................... 13 2. 1 Obor sociální práce .................................................................................................... 13 2. 2 Sociální pracovník...................................................................................................... 14 2. 3 Role sociálního pracovníka ........................................................................................ 15 2. 4 Kompetence sociálního pracovníka ........................................................................... 17 2. 5 Uplatnění sociálního pracovníka ve veřejné správě ................................................... 19 3. INTERPRETACE ZÍSKANÝCH INFOMRACÍ NA MAGISTRÁTU MĚSTA OLOMOUCE ......................................................................................................................... 23 3. 1 Charakteristika Magistrátu města Olomouce ............................................................. 23 3. 2 Odbor sociální věcí..................................................................................................... 23 3. 3 Interpretace získaných informací ............................................................................... 25 3. 3. 1
Obecný vhled............................................................................................. 25
3. 3. 2
Přímá práce sociálního pracovníka s klientem a jeho role ........................ 28
Závěr......................................................................................................................................... 32 Bibliografie............................................................................................................................... 34 Anotace..................................................................................................................................... 37 Seznam zkratek ........................................................................................................................ 38 Seznam příloh ........................................................................................................................... 40
Úvod Jiţ od poloviny druhého ročníku jsem záměrně volil praxe na pracovištích v oblasti veřejné správy. Absolvoval jsem tudíţ praxi na Magistrátu města Olomouce v rozsahu 40 hodin, dále pak na Kontaktním pracovišti Úřadu práce České republiky v Prostějově v rozsahu 160 hodin a na Okresní správě sociálního zabezpečení v Olomouci v rozsahu 320 hodin. Jako budoucí sociální pracovník mohu pracovat nejen v zařízeních sociálních sluţeb vyjmenované v §34 odst. 1, zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách (např. domovy pro seniory, azylové domy, centra denních sluţeb, denní a týdenní stacionáře ad.), ale také ve státním i nestátním neziskovém sektoru. Do státního neziskového sektoru můţeme zařadit příspěvkové organizace, jejichţ zřizovateli jsou ministerstva či místní úřady. Velkou část uplatnění soc. pracovník nachází v nepřímé státní správě. Do této oblasti zařazujeme správní úřady, jako jsou Úřady práce (především na úseku nepojistných sociálních dávek), obecní či krajské úřady v tzv. přenesené působnosti – úsek sociální práce obce (městské úřady, magistráty, obecní úřady II. typu1 a III. typu2) ad. Mám větší sympatie k sociální práci ve veřejné sféře, ve které bych se chtěl v budoucnosti angaţovat, zvolené téma práce tomu odpovídá. Práci jsem pojal teoreticky, jako kompilační metodu psaní a zvolil jsem si metodu analýzy literatury, kterou se mi k danému tématu podařilo obstarat. Po stručném pojednání o sociální politice realizované v našem státě, jejíţ součástí je sociální zabezpečení, které se podílí na systému sociální ochrany obyvatel, bych chtěl mít představu o zainteresovanosti (místě působení) sociálního pracovníka ve veřejné správě a to především v oblasti stanoveného cíle, o kterém se zmiňuji v dalším odstavci. Cílem mé práce je zjistit uplatňované role soc. pracovníka na Magistrátu města Olomouce. Aby se mi cíl povedl naplnit, budu vycházet z náplně činností sociálního pracovníka, z níţ se dají role odvodit. To mi umoţní pochopit úlohu sociálního pracovníka v sociálním zabezpečení, konkrétně na tomto pracovišti. Práci doplním o aktuální informace poskytnuté na Magistrátu města Olomouce, který jsem v nedávné době osobně navštívil. Pro doplnění pouţiji informace získané na základě konzultace s pracovníkem Magistrátu města Olomouce.
1 2
Pověřené obecní úřady. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností.
1
Cílem práce není podrobně popsat problematiku sociální politiky a ani sociální zabezpečení ČR, proto doporučuji přečíst knihu „Úvod do teorie a metodologie sociální politiky“ od Igora Tomeše a „Právo sociálního zabezpečení“ od Petra Tröstera pro získání širších vědomostí, které s mým tématem souvisejí. Informace často získávám z publikací Oldřicha Matouška, Igora Tomeše a třeba také z článků Libora Musila v časopisech Sociální práce. Nahlédl jsem i do zákonů, které spadají pod sociální zabezpečení ČR a informace čerpám i ze stránek Magistrátu města Olomouce. Práce bude členěna do tří kapitol. V první kapitole se zmíním obecně o sociální politice, dále o sociální politice v rámci evropské unie a zejména o státní sociální politice, jelikoţ sociální práce je její součástí. Stručně tedy také popíšu systém sociálního zabezpečení České republiky. Ve druhé kapitole se budu spíše zaobírat sociálním pracovníkem. Obecně charakterizuji sociální práci, osobnost sociálního pracovníka a vymezím jeho role a kompetence. Dále svou pozornost budu orientovat na jeho uplatnění ve veřejné sféře. V poslední kapitole budu interpretovat získané informace na odboru sociálních věcí Magistrátu města Olomouce, konkrétně na oddělení sociální práce a poradenství.
2
1. SOCIÁLNÍ POLITIKA V následující podkapitole stručně definuji sociální politiku a sociální systémy. Obecně charakterizuji objekty a subjekty soc. politiky, její předmět, cíle a funkce. V další podkapitole se stroze zmíním o evropské sociální politice. Ve třetí podkapitole se zaměřím na stát jako na sociální systém a v poslední podkapitole se budu věnovat sociálnímu zabezpečení ČR.
1. 1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY Sociální politika znamená „…soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů o změnu nebo o udržení a provozování (fungování) svého či jiného státního, samosprávného nebo nestátního sociálního systému.“ (Matoušek, 2012, s. 155) Sociální programy vyhlášené sociálními subjekty lze povaţovat za cíle sociální politiky. Dalo by se říci, ţe sociální politiku má stát, který je formalizovaným sociálním systémem, ale také další právní subjekty či formalizovaná seskupení lidí (spolky, strany…), které ve státě působí. Formalizované soc. systémy jsou organizované, dalo by se říci institucionalizované, uspořádané struktury, které jsou přijaté a známé všem účastníkům, a ve kterých lidé plní určité zvolené či přidělené role. Tyto systémy se vyznačují téţ normami, sankcemi a sociální kontrolou. Mluvíme například o společnostech, úřadech, podnicích, spolcích, asociacích. Naopak neformalizované soc. systémy chápeme jako skupiny lidí sdílející stejný zájem, ale bez formální struktury. Nelze je povaţovat za systematické úsilí o dosaţení změny. Jsou to například obyvatelé patrové budovy či skupina přátel. Sociální politiku jako „soustavné úsilí“ o prosazování, konání, bráněni či poskytování něčeho, mají tudíţ jen formalizované soc. subjekty. Povaţuji za nutné zdůraznit, ţe ústavní a právní formy jsou nejvyšší stupeň formalizace. Stát s nejvyšší právní formalizací (zde řadíme prezidenta republiky, parlament, vládu, soudy a samosprávné územní části) prosazuje tzv. státní sociální politiku. To je třeba rozlišit, aby nedošlo ke směšování sociální politiky právních subjektů ve státě působících se soc. politikou státní. Sociální subjekty demokratického státu mezi sebou soutěţí v prosazení vlastních zájmů. Skrze mechanismus sociální kontroly a volby nacházejí „většinový názor“, který se posléze stává státní sociální politikou. Stát státní soc. politiku realizuje prostřednictvím zákonů, kterými se musí řídit veškeré sociální subjekty. Pro tyto 3
subjekty vytváří procesy umoţňující jejich uskutečnění a přerozděluje k jejich financování. Sociálně-politické cíle soc. subjektů se tudíţ prosazují prostřednictvím státu. Státní soc. politika se tedy od soc. politiky ostatních subjektů liší svou mocí a nástroji3 pro realizaci, prosazení nebo vynucení vlastních politických cílů. Sociální zájmy nestátních subjektů mohou se státem korelovat, soupeřit či ho nutit k činnosti. (Matoušek, 2012, s. 156-157, 164). Abychom pochopili, kdo iniciuje a naplňuje sociální politiku, a komu jsou její sociální opatření určena, je nezbytné vysvětlit si pojmy objekt a subjekt sociální politiky. Ty, na které se opatření sociální politiky orientují, nazýváme objekty. Jedná se o obyvatele (jednotlivci, sociální skupiny) konkrétní země. Příkladem mohou být rodiny s dětmi, lidé zasaţení nemocí. Objekty jsou konstruovány z hlediska pohlaví, věku, vzdělání, dle ekonomické činnosti apod., zároveň se však musí respektovat nezadatelná základní lidská práva4. Pozornost je směřována k jedinci, k jeho individualitě a neopakovatelnosti. Subjekty soc. politiky lze rozdělit na státní či nestátní, trţní nebo netrţní, které tvoří, připravují a uskutečňují sociální politiku, vţdy však v rozdílné míře, jelikoţ se sociálněpolitická opatření kaţdého subjektu povahově i obsahově liší. Jednoduše řečeno, jsou to subjekty mající zájem, odhodlání, schopnosti, predispozice, moţnosti a také prostředky k podněcování a naplňování sociálních činností či chování. Subjekty nesou odpovědnost za výsledek sociální politiky před objekty. Z předešlého textu je uţ patrné, ţe nejvýznamnějším subjektem určující obsah, úkoly a cíle sociální politiky v určitém období je stát. Příkladem jiných sociálních subjektů, které určují sociální politiku, mohou být nestátní organizace, samosprávné veřejné korporace nebo nadnárodní instituce, jako je UNESCO5 či mezinárodní úřad práce. (Krebs, 2010, s. 5051). Sociální politika se orientuje především na člověka, snaţí se kultivovat a rozvíjet jeho ţivotní podmínky, dispozice, jeho osobnost a kvalitu ţivota. (Krebs, 2010, s. 17) Předmětem soc. politiky je zachování, uspokojení či změna podmínek práce a ţivota člověka. Můţe to být také samotná tíţivá událost v ţivotě člověka, kterou není jedinec schopen řešit sám, a proto potřebuje pomoc sociálního subjektu. Ten má omezit, nejlépe
3
Nástroje státní sociální politiky jsou například peníze, instituce nebo právo. Mezinárodní smlouvy jako např. Všeobecná deklarace lidských práv, Deklarace práv dítěte, Evropská sociální charta. 5 UNESCO = United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization; česky Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu; jedná se o jednu ze 14 mezistátních odborných agentur OSN se sídlem v Paříţi. 4
4
odstranit její příčiny a dopady. Krátce řečeno v nejobecnější rovině, sociální politika nabízí sociální ochranu na určité úrovni. Předmětem státní soc. politiky jsou sociální rizika, konkrétně sociální událostí občanů. Sociální událost znamená společností uznané váţné riziko, jenţ vyţaduje společenskou ochranu. Rozsah sociální ochrany je ovlivněn samotnou definicí sociální události. Sociální událostí zde myslíme změnu zdravotního stavu, změnu zapříčiněnou ztrátou zaměstnání či chybění zaměstnání, stáří, chudobu, soc. exkluzi6, ztrátu ţivitele rodiny nebo mateřství a s ním související výchovu dětí. (Matoušek, 2012, s. 162-163) Cíle sociální politiky mohou být dvojího charakteru. Pokud sociální subjekt vzniká z důvodu sociálněpolitického cíle nebo společného zájmu či jsou smyslem jeho existence, mluvíme o systémové sociální politice. Příkladem můţe být Charita ČR, která poskytuje své sociální sluţby za účelem pomoci sociálně potřebným skupinám lidí. Pokud jsou cíle soc. subjektu jiné a jeho prostředkem k dosaţení cílů jsou sociálněpolitické zájmy, povaha sociální politiky je instrumentální. Jsou to například politické strany, které slibují vyhovující sociální program za účelem získání voličů, nebo firma, která nabízí výborné zázemí pro své zaměstnance, aby zvýšila větší motivaci zaměstnanců k práci a tím docílila příznivějších ekonomických výsledků. (Tomeš, 2010, s. 138) Pro prosazování sociálněpolitických cílů sociálních subjektů je nutné vytvořit program, který má stavět na objektivních informacích a analýzách. Pokud program disponuje časovým harmonogramem, nazýváme ho většinou plánem. Aby mohly být programy splněny, zpracovávají se projekty, které uţ řeší problém technicky, většinou uskutečňují část programu. Souvisejícími a stále častěji uţívanějšími pojmy jsou aktivní politika, strategie, rozvoj lidských zdrojů, personální strategie ad. (Matoušek, 2012, s. 165-166) Sociální politika disponuje pěti základními funkcemi. Ochranná funkce je historicky nejstarší a zmírňuje či odstraňuje dopady jiţ vzniklých sociálních událostí. Další funkce je rozdělovací a přerozdělovací, tzv. redistribuční funkce. Její základní otázkou je: co, jak, komu, za co a dle čeho rozdělovat? Nevztahuje se jen k rozdělování či přerozdělování finančních prostředků, ale týká se i ţivotních šancí. Uskutečňuje se primárně skrze daně a transfery. Přerozdělovací funkce má působit v zajištění menší nerovnosti rozdělení důchodů,
neţ
bylo
při
počátečním rozdělení.
Funkce
homogenizační zajišťuje rovné šance ve vzdělávání, v pracovním uplatnění, v péči o 6
Sociální exkluze = vyloučení některých jedinců nebo i skupin obyvatelstva na okraj společnosti.
5
zdraví apod. vzhledem k individualitě člověka a jeho moţností, které jsou povaţovány za přirozené rozdíly mezi lidmi. Vhodným příkladem je poskytování ţivotního minima sociálně slabým skupinám. Stimulační funkce má působit na jednání jednotlivce a sociální skupiny, které podporuje, popřípadě u nich vyvolá změnu. Příkladem můţe být kvalifikace nebo rekvalifikační kurz. Poslední je funkce preventivní, jejíţ snahou je předcházet negativním sociálním situacím nebo jim zcela zabránit. Na této funkci se podílí všechny obory soc. politiky. Patří sem například prevence v oblasti vzdělání, zdravotní nebo v oblasti zaměstnanosti. (Krebs, 2010, s. 58-64)
1. 2 SOCIÁLNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE Demokratické státy uznávají na mezinárodní úrovni lidská práva prostřednictvím mezinárodních smluv. Státy, které se sdruţují v mezinárodních organizacích ve vedení OSN7, tvoří mezinárodní rámec. Země se řídí mezinárodními úmluvami OSN, Rady Evropy8 či Evropské unie, pokud je ratifikovaly. Evropská unie by se dala pojmenovat jako konfederace států, protoţe se liší od ostatních nadnárodních organizací stupněm závaznosti svých dokumentů. (Tomeš, 2010, s. 143-144) Záměrem EU je zaručit minimální sociální standard svých členských zemí a tím sociální politice zajistit stejnou důleţitost jako ekonomickým hlediskům. Za nejzlomovější se zde povaţuje Evropská sociální charta, která začala platit v roce 1965 pro státy, které ji ratifikovaly. Charta v rozsáhlé míře garantuje hospodářská a sociální práva. (Brdek, Jírová, 1998, s. 31-32, 39) Důleţitým mezníkem pro evropskou sociální politiku je summit Unie v Nice v prosinci roku 2000, kde byl přijatý dokument Evropský sociální program. Na problém chudoby a sociálního vyloučení9 se zase zaměřuje Výbor pro sociální ochranu koncipovaný v roce 1999. V tomto roce bylo mezi zeměmi a institucemi EU dosaţeno konsensu a byla vypracována tzv. „Společná strategie modernizace sociální ochrany“10. (Krebs, 2010, s. 167)
7
OSN = Organizace spojených národů, členy jsou skoro všechny státy světa. Sídlí v New Yorku. Rada Evropy je regionální organizace evropských států. Další je například Evropská hospodářská komise OSN. Rada Evropy podporuje a rozvíjí lidská práva členských států v Evropské sociální chartě (1961) v rozsahu její ratifikace. 9 Social inclusion and poverty 10 Výsledkem modernizace soc. politiky má být: poskytování zaručeného příjmu, práce je pro člověka výhodná, důchodové systémy jsou udrţitelné a důchod je zaručený, snaha o sociální integraci, zdravotní péče je kvalitní a udrţitelná. 8
6
1. 3 STÁT JAKO SOCIÁLNÍ SYSTÉM Roli státu v sociální politice, spravedlivé sociální uspořádání a míru redistribuce pro sociální účely vţdy silně ovlivňuje vnímání lidských práv v té které zemi. Někde je silnější, jinde ponechává větší samostatnost sociálním subjektům, to ovlivňují modely11 soc. politiky, ve kterých stát plní nezastupitelnou úlohu. Stát zde vystupuje nejen se svými politickými, ale také sociálními a právními opatřeními, která jsou zákonodárnými akty vztahující se na všechny obyvatele státu. Stát zabezpečuje společenský řád a určuje pole působnosti všech ostatních soc. subjektů, které jsou mu podřízeny. (Krebs, 2010, s. 54-55, 73-74) Jak jsem jiţ zmínil, nejvíce formalizovaným soc. subjektem je stát. Prostřednictvím zákonů, které stanoví parlament, jsou zaručena práva občanů. Za realizaci zákonů je odpovědná vláda a regionální, místní správní orgány. Skrze demokratické mechanismy (např. volby) stát vyjadřuje zájmy většinové společnosti. Jak uţ jsem také naznačil, stát se od ostatních soc. subjektů odlišuje „… svými formalizovanými
rozhodovacími,
realizačními,
donucovacími
a
kontrolními
mechanismy. Rozhodovací mechanismy zahrnují volené orgány parlamentní povahy, regionální samosprávu a obecní zastupitelstva. Je to účinně fungující mechanismus, jak se většinové zájmy ve společnosti promítají v řídících sférách. Realizační mechanismy zahrnují soustavu nástrojů právní, institucionální a finanční povahy.“ (Matoušek, 2012, s. 171) Právní nástroje státu jsou zákazy, příkazy, omezení či zvýhodnění, kterými tvoří stejné podmínky pro všechny. Institucionálními nástroji stát prostřednictvím svého aparátu (byrokracie) své instituce spravuje sám. Druhou variantou je to, ţe stát můţe jejich správu delegovat12 jiným subjektům. Finančním nástrojům rozumíme jako vybírání daní pro zajištění financování institucí. Poslední mechanismus státu je uskutečňován nezávislými soudy. „Donucovacími mechanismy stát donucuje všechny
11
12
Základní modely sociální politiky určující roli jednotlivým subjektům jsou: 1. Redistributivní typ (potřeby lidí jsou chápány jako sociální práva, stát je dominantní a sociálním skupinám universálně poskytuje dávky; charakterizuje se rozsáhlými redistribucemi, coţ ekonomiku zatěţuje); 2. Výkonový/korporativní typ (dle výkonu a produktivity občanů jsou uspokojovány jejich sociální potřeby; prostředky pojistných fondů jsou významným zdrojem financování; stát tvoří prostor pro působení nestátních subjektů a garantuje jen základní společensky uznaná minima potřeb); 3. Reziduální typ (míra redistribuce je nejniţší, stát spoléhá na trh, jeho instituce a rodinu; podstata tkví v individuální odpovědnosti kaţdého občana za uspokojování vlastních potřeb, stát nese za občany velmi nízkou odpovědnost; dávky jsou nízké a testované na příjem). Delegovat = Svěřit; zde myšleno jako přenesená působnost; to je například obecní státní správa. S tím souvisí pojem decentralizace, coţ znamená přenos kompetencí z oblasti správy do oblasti samosprávy, např. přenos výkonu sociálních sluţeb do kompetence krajů a obcí.
7
subjekty podřízené jeho suverenitě, aby respektovaly právo a instituce a chovaly se požadovaným způsobem.“ (Matoušek, 2012, s. 171) Státní sociální politiku řídí ústřední sociální správa (ministerstvo, státní úředníci např. ČSSZ), ústřední veřejnoprávní sociální instituce/správy (autonomní orgány podřízené vládě, parlamentu nebo ministerstvu, např. státní fondy ČR, veřejné pojišťovny) a samosprávné orgány s individuálními pravomocemi (obce, kraje, okresy…). (Matoušek, 2012, s. 177) Role státu v soc. politice se povaţuje za nezastupitelnou. Rozsah účasti státu v soc. politice se liší dle ekonomických a společenských podmínek dané země, její kultuře, tradici, ideologii a historického vývoje. Stát stanovuje právní rámec soc. politiky a vymezuje pravidla nejen svého chování, ale i ostatních subjektů a vykonává sociálněpolitická opatření (např. vyplácení dávek, poskytování pomoci). (Krebs, 2010, s. 75) V poslední době je stále více zřetelný větší úspěch soukromoprávních ziskových13 a neziskových organizací, s jejichţ činností stát počítá, protoţe ty nejvíce nabízejí pomoc občanům. Zvláště neziskové organizace14, u nichţ případný zisk směřuje do činnosti hlavní, jako jsou obecně prospěšné společnosti (dále jen o.p.s.), občanská sdruţení, církevní organizace, nadace a nadační fondy. Od 1. 1. 2014, dle nového občanského zákoníku, je však rozlišujeme na korporace - spolky, fundace a ústavy. Například ústav, který je právní formou nejblíţe o.p.s. (o.p.s. vzniklé do 31. 12. 2013 se nadále řídí z. č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech) je „… právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky. Ústav provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně dostupné za podmínek předem stanovených… Zisk může ústav použít jen k podpoře činnosti, pro niž byl založen, a k úhradě nákladů na vlastní správu.“15 Stát garantuje úroveň a rozsah poskytovaných sluţeb těchto organizací a při jejich selhání se nemůţe zříct své ústavní odpovědnosti vůči občanům. (Matoušek, 2012, s. 173) „V totalitních režimech je stát centralizován a kraje a obce plní jen funkci místních orgánů centrální správy. Demokratická správa je zpravidla založena na občanském principu, tj. na principu občanské samosprávy jednotlivých územních částí.“ (Tomeš, 2010, s. 111) 13
Právnické osoby podnikatelského charakteru, tj. s.r.o., a.s., v.o.s., druţstva, OSVČ. Neziskové organizace můţeme jinak označit jako třetí sektor či občanský sektor. 15 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v účinném znění ke dni 3. 2. 2012). 14
8
1. 4 SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ ČESKÉ REPUBLIKY Na začátku se lehce dotýkám konceptu welfare state, který je obvykle chápán jako stát disponující vlivným veřejným sektorem a významnými intervenčními zásahy v sociální oblasti. (Krebs, 2010, s. 77) Dále se uţ konkrétněji zabývám systémem sociálního zabezpečení České republiky, v jehoţ rámci charakterizuji všechny tři jeho pilíře.
1. 4. 1
Koncept welfare state
Jako první se zmínil o konceptu welfare state W. H. Beveridge.16 Tento koncept později ovlivnili známí politikové a myslitelé jako například Gladstone (britský státník), Franklin Roosevelt (USA) nebo německý kancléř Otto von Bismarck. (Krebs, 2010, s. 78) Welfare state disponuje vypracovaným systémem sociálního a zdravotního pojištění, státní podpory, sociální pomoci a sociálních sluţeb. Je zaloţen na donucování subjektů k činnosti (např. placení pojistného), vlastní činnosti (sociální zabezpečení ČR, viz níţe) a podpoře činnosti jiných subjektů a to buď formou legislativní, věcnou či finanční. (Tröster, 2013, s. 4) Tento model v sobě kombinuje státní i nestátní sociální správu a snaţí se o omezení sociálního vyloučení prostřednictvím systému rozvíjeného v mezinárodním kontextu. Například v rámci nadnárodní struktury EU jsou vyvíjeny snahy stanovit minimální úroveň sociálního zabezpečení. Česká republika je významně ovlivněna evropským trendem a tudíţ uznává princip subsidiarity. (Pitnerová, 2008, s. 10-11)
1. 4. 2
Systém sociálního zabezpečení České republiky
Aby se občan v důsledku ekonomické transformace nedostal pod hranici ţivotního a existenčního minima17, existuje tzv. záchranná sociální síť, coţ je uspořádání sociálního pojištění, státní sociální podpory a sociální pomoci do určitého systému. (Tomeš, 1996, s. 26) Systém sociálního zabezpečení ČR je právě takovým systémem a jeho cílem je regulovat odpovědnost občanů za vlastní budoucnost prostřednictvím
16 17
Vypracoval první ucelený systém soc. zabezpečení. Pod jeho vlivem byla v roce 1948 formulována sociální práva člověka ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Dle zákona č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ţivotní minimum chápeme jako minimální hranici peněţitých příjmů fyzických osob pro uspokojení základních ţivotních osobních potřeb. Existenční minimu je hranice příjmů nezbytná pro přeţití člověka.
9
povinných pojistných systémů a stanovovat rozsah a formu občanské solidarity. (Tröster, 2013, s. 6) Komise EU prostřednictvím „Smlouvy o zaloţení Evropského hospodářského společenství“ (1957) vymezila pravidla pro sociální a zdravotní zabezpečení a volný pohyb pracovních sil, kterým musí podléhat regulativní opatření členských států. (Tomeš, 2010, s. 144) Pro kaţdou zemi Evropské unie je závazné mít vypracovaný systém soc. zabezpečení, který obsahuje právě taková regulativní opatření – národní systémy však nejsou jednotné. (Krebs, 2010, s. 160) Ministerstvo práce a sociálních věcí, ČSSZ18, OSSZ19, MV, MS a MO jsou orgány sociálního zabezpečení. V sociálním zabezpečení působí také obecní úřady a ţivnostenské úřady.20 „Podle mezinárodních dokumentů (úmluv, chart, paktů, doporučení a rozhodnutí mezinárodních soudů) sociální zabezpečení poskytuje pomoc lidem v případě: nemoci, nezaměstnanosti, zdravotního poškození a invalidity, pracovního úrazu a nemoci z povolání, stáří, mateřství, rodičovství a úmrtí živitele.“ (Tröster, 2013, s. 10) „Agenda hmotné nouze, existenčního a životního minima i sociálních služeb je v pravomoci MPSV, úřadů práce, krajských úřadů, úřadů obcí s rozšířenou působností a obcí pověřených.“ (Tomeš, 2011, s. 244) Systém zahrnuje tři pilíře. První pilíř sociálního zabezpečení je sociální pojištění. Jedná se o povinný finanční systém, kterým si občané odkládají část spotřeby pro případ budoucí sociální události. Zahrnuje v sobě úrazové pojištění, nemocenské pojištění, zdravotní pojištění, pojištění v mateřství, ve stáří, pojištění invalidity, pojištění pozůstalých a pojištění v nezaměstnanosti. (Tröster, 2013, s. 11) Zdravotní pojištění (zdravotní pojišťovny) se ale uvádí mimo soc. zabezpečení, jelikoţ přímo neřeší sociální situace občanů. Pilíř sociálního pojištění tedy v sobě zahrnuje systém důchodového pojištění (starobní důchod, předčasný starobní důchod, invalidní důchod 1., 2. a 3. stupně, pozůstalostní důchody – vdovský/vdovecký a sirotčí důchod, penzijní připojištění), příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nemocenského pojištění (dávky nemocenské, podpora při ošetřování člena rodiny, peněţitá pomoc v mateřství,
18
Česká správa sociálního zabezpečení. Organizační sloţka státu/účetní jednotka státu. Okresní správa sociálního zabezpečení. Vnitřní organizační jednotka ČSSZ. 20 Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. 19
10
vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství) a úrazové pojištění. Tuto oblast spravují orgány státní správy (ČSSZ, OSSZ). Druhým pilířem je státní sociální podpora (dále jen SSP), kterou stát kryje náklady na výţivu a ostatní osobní potřeby rodin a další soc. situace. SSP v sobě zahrnuje dávky přiznané v závislosti na výši příjmu (porodné, příspěvek na bydlení a přídavek na dítě) a naopak nenárokové dávky (rodičovský příspěvek a pohřebné)21. Úřad práce ČR a MPSV jsou orgány SSP.22 Úřad práce plní úkoly v oblastech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, státní sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním postiţením, příspěvku na péči, také v oblasti inspekce poskytování sociálních sluţeb, pomoci v hmotné nouzi…23 Sociální pomoc24 je třetím pilířem sociálního zabezpečení ČR. Tröster píše, ţe se poskytuje občanům, jeţ se nachází ve stavu hmotné nouze, s cílem uspokojit jejich potřeby
v nezbytném
rozsahu.
Sociální
pomoc
se
zaměřuje
na dlouhodobě
nezaměstnané, staré občany, zdravotně postiţené, rozvrácené rodiny, osoby v krizi (lidé závislí na návykových látkách, bezdomovci, lidé postiţeni ţivelnou pohromou). (Tröster, 2013, s. 13) Dle slovníku sociální práce, sociální pomoc znamená: „Peněžní nebo věcné dávky a služby poskytované za určitých podmínek, na základě určitých kritérií a průzkumu majetkových poměrů jednotlivcům nebo rodinám, které se nacházejí na spodní hranici příjmového žebříčku nebo pod určitou úrovní sociálního minima.“ (Matoušek, 2008, s. 200) Druhem sociální péče jsou sociální sluţby, které poskytují buď přímo veřejnoprávní instituce, nebo soukromoprávní instituce za odborného státního dohledu. Soukromoprávní instituce mohou být financovány prostředky veřejnoprávních institucí. (Tröster, 2013, s. 14) Sociální sluţby se dělí dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách na sociální poradenství, sluţby sociální péče a prevence. Sluţby jsou pobytové nebo se poskytují ambulantně nebo také terénně.25 Sociálními sluţbami jsou například azylové domy, noclehárny, domy na půl cesty, krizová pomoc, kontaktní centra, nízkoprahová denní centra, sluţby následné péče, terapeutické komunity ad.
21
Dávky pěstounské péče byly přesunuty do systému sociálně-právní ochrany dětí. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. 23 Zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky. 24 Do roku 1948 chudinská péče. 25 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. 22
11
Zejména po druhé světové válce se stát angaţuje v oblasti bytové politiky, stejně jako většina evropských zemí. Vychází se z faktu, ţe zdraví populace je ovlivněno kvalitou bydlení. Bytová politika má za cíl sníţit výdaje na bydlení a poskytnout cenově přístupné byty, prostřednictvím nástrojů, jako jsou například příspěvek na bydlení, veřejné bydlení, podpora stavitelů aj. Stát dále podporuje rodinu skrze rodinnou politiku, disponuje také vypracovaným systémem zdravotní politiky, který garantuje zdravotní péči všem občanům bez rozdílu. Zdravotní politika se spíše orientuje na preventivní opatření realizovaná prostřednictvím výchovy ke zdraví, preventivních prohlídek, mateřské péče apod. (Brdek, Jírová, 1998, s. 26, 28) Prostřednictvím politiky zaměstnanosti se nabídka pracovních sil přizpůsobuje poptávce. Dosahuje se tedy rovnováhy na pracovním trhu a pracovní síly se produktivně vyuţívají. Tato politika je vymezena v zákoně o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. a garantuje kaţdému občanovi právo na práci. (Tomeš, 2002, s. 165-166) Významnou roli stát také plní skrze vzdělávací politiku.
12
2. SOCIÁLNÍ PRÁCE V této kapitole krátce představím obor sociální práce, charakterizuji osobnost sociálního pracovníka a vymezím jeho role a kompetence. Zmíním se i o modelech přístupu k praxi, jelikoţ se s touto tematikou úzce pojí.
2. 1 ODBOR SOCIÁLNÍ PRÁCE Dle Navrátila (2001) se podoba dnešní sociální práce vyvinula v 19. a 20. století se všemi svými teoretickými a metodickými koncepty. V tomto období industrializace a urbanizace se soc. práce formovala jako profesionální aktivita. Nemůţeme říct, ţe se sociální práce vytvářela jen v těchto stoletích. Sociální práci jako sociální pomoc poskytovali do 19. století převáţně rodiny, blízké osoby, církev a v pozdějším období také obce skrze chudinské zákony. Tyto mechanismy narušila jiţ zmíněná industrializace. (Navrátil, 2001, s. 7-8) Cílem sociální práce je dle NASW26 pomáhat jednotlivcům, skupinám či komunitám zlepšit nebo obnovit jejich sociální fungování a má tvořit společenské podmínky, které jsou příznivé pro tento cíl. (NASW, 1973, s. 4-5) Jedním z nástrojů sociální politiky je sociální práce (Matoušek, 2012, s. 155), která profesionálním způsobem skrze speciální metody zprostředkovává péči o člověka. Uplatňuje se hlavně prostřednictvím sociálních sluţeb, jak na státní, obecní, tak na nestátní (neziskové nebo soukromoprávní organizace) úrovni. Sociální práce má spolu se speciální pedagogikou nenahraditelnou pozici v systému společenské péče. Na rozdíl od speciální pedagogiky aplikuje vědecké poznatky v praxi. (Mühlpachr, 2006, s. 5) „V roce 1992 bylo na světové konferenci ve Washingtonu stanoveno devět pravidel sociální práce. První zásada nezávislosti má motivovat klienty k samostatnosti, jiné garantují spoluúčast či právo na sebeurčení klienta. Sociální práce by měla bořit represi a naopak podporovat solidaritu mezi lidmi. Sociální pracovník dodržuje Chartu lidských práv OSN, celá sociální práce by tedy měla vystupovat proti diskriminaci, to zahrnuje i zásadu odporu proti násilí. Sociální pracovník je odpovědný za svého klienta,
26
NASW (The National Association of Social Workers) = americká Národní asociace sociálních pracovníků.
13
zachovává mlčenlivost, je diskrétní a informuje klienta o každé činnosti, změně či postupu, tzn., že zachovává jeho integritu.“27
2. 2 SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK Vyškolení
sociální
pracovníci
profesionalizují
sluţby,
ve kterých
jsou
zaměstnáváni.28 Sociální pracovník disponuje znalostmi z oblasti psychologie, zdravovědy, sociologie, sociální politiky, které následně umí vyuţít pro stanovení situace klienta a pro navrţení moţného řešení jeho problému, tak aby byly uspokojeny klientovi potřeby. Na naplnění sociálněpolitických záměrů státu se právě podílí také samotná sociální práce. (Matoušek, 2012, s. 178, 179, 180) Sociální pracovník ovládá specifické komunikační schopnosti. V pomáhajícím procesu dodrţuje základní lidská práva a následuje etické zásady. Vynikající sociální pracovník je k práci motivovaný, jeho osobnost se vyznačuje stabilitou a disponuje kladnými vlastnostmi, jako jsou ochota, tolerance a trpělivost. To vše má být zastřešeno vysokou odborností. (Michalík, 2011, s. 14-15, 22) Sociální pracovník zakotvený ve víře můţe své klienty lépe stimulovat v hledání smyslu. (Šrajer, Musil, 2008, s. 117) Správný sociální pracovník vlastní schopnost afiliace29, měl by s klientem spolupracovat. Dle Strieţeneca je sociální pracovník původcem aktivace sociálního potenciálu klienta a často i jeho aktivit. Spolupodílí se na jeho rozhodování a pomáhá mu k samostatnosti. (Strieţenec, 2005, s. 143) Dle zákona o sociálních sluţbách sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendu, analytickou a koncepční činnost v sociální práci, řeší sociálně-právní problémy, poskytuje sociální poradenství, krizovou pomoc a sociální rehabilitaci, provádí odborné činnosti v zařízeních sociální prevence a depistáţní činnost.30 Sociální pracovník se zaobírá rozličnými ohroţenými skupinami lidí, do kterých řadíme zneuţívané, týrané či zanedbávané děti, problémové rodiny, osamocené rodiče, 27
Goldmann, Cichá, 2004, s. 45-46 (dle Tkadlčík, 2014, s. 24 – bakalářskou práci budu obhajovat v květnu) 28 Neznamená to, ţe výkon sociálních sluţeb musí provádět jen profesionálové (sociální pracovníci s vysokoškolským titulem, lékaři). Práce by se neobešla bez přímo obsluţné péče zajišťované především ošetřovateli, také dobrovolníky, jejichţ pomoc je filantropická. 29 Navazování těsného a kladného osobního kontaktu. 30 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách.
14
rodiče v rozvodu, zdravotně znevýhodněné, mentálně postiţené nebo duševně nemocné osoby, staré lidi, umírající osoby, uţivatele drog, prostitutky, oběti násilí v rodině, rizikovou mládeţ, osoby v konfliktu31 (pachatele trestných činů či osoby poškozené trestnou činností), nezaměstnané, bezdomovce, uprchlíky a etnické menšiny. Dosud se ve společnosti vede diskuse o pozici sociálního pracovníka. První názorová pozice zastává specializaci sociálního pracovníka ke konkrétní cílové skupině, zatímco jiné stanovisko dává přednost obecným znalostem a dovednostem soc. pracovníka, který sluţby vytváří a poskytuje či popřípadě své klienty odkazuje na jiné. (Matoušek, 2010, s. 13) Profesionální pracovník disponuje znalostmi teorií, skrze které dokáţe předvídat a vysvětlovat jevy ve společnosti, srovnávat situace aj. (Matoušek, 2013, s. 13) Své znalosti můţe aplikovat v praxi skrze různé metody. Z pozice pracovníka vyplývají jednotlivé role, které popisuji níţe.
2. 3 ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA Goldmann (2004, s. 45) se zamýšlí nad etikou sociální práce, která se přizpůsobuje jednotlivým rolím soc. pracovníka. Mluví o třech základních rolích soc. pracovníka, první z nich je role představitele státu, kdy pracovník zastupuje společnost, a tudíţ se musí řídit legislativou daného státu. Druhou rolí sociálního pracovníka je zprostředkovatel vztahu stát-klient, kdy SP obhajuje zájmy a nároky klienta. Třetí a poslední rolí je smírčí soudce v oblasti občanských práv klientů. Řezníček píše o rolích soc. pracovníka, které se mohou vzájemně prolínat, dle náplně práce, typu zařízení, způsobu vedení organizace anebo v závislosti na jejím programu aj. Zmiňuje se o rolích, jako jsou pečovatel či poskytovatel služeb (domácnost uţivatele, pobytové zařízení), zprostředkovatel služeb, cvičitel sociální adaptace (edukační činnost učitele či trenéra), terapeut nebo poradce (pracovník napomáhá klientům pochopit jejich postoje a jednání, pobízí je ke kongruenci32 s cílem osobního růstu), případový manažer (sociální pracovník je zde v roli „klientem najatého agenta“, který se snaţí sladit nabídku sluţeb, aby nejlépe odpovídala přání a potřebám klienta33; pracovník vyuţívá případové diagnostiky, plánování sociálních sluţeb, navazuje vztahy s jinými
poskytovateli
sluţeb
a
hájí
zájmy
klienta.),
manažer
pracovní
náplně/organizátor, personální manažer (pracovník zajišťuje výcvik popřípadě další 31
V rámci probační a mediační sluţby. Proţívání člověka odpovídá chování. 33 Zejména klienti s větší mírou sociálních a zdravotních potřeb. 32
15
vzdělávání osob, vede supervizi a řídí pracovníky v organizaci), administrátor (plánování, zavádění a rozvíjení sluţeb, pracovních způsobů a programů v organizaci – vnitřní nebo vnější koordinátor, manaţer, odborný hodnotitel) a činitel sociální změn (soc. pracovník identifikuje a snaţí se řešit společenské problémy; především je to komunitní sociální pracovník, který pracuje v zájmu svých klientů na úrovni správních a legislativních orgánů). (Řezníček, 1994, s. 57-58) Dalo by se říci, ţe role sociálního pracovníka vycházejí z modelů přístupu k praxi a velmi úzce s nimi souvisejí. Uvedl bych zde tzv. čtyři ideální typy přístupu k praxi dle Nečasové (2001, s. 84-85, podle Banksové, 2006). První modelem je radikální přístup, ve kterém sociální pracovník usiluje o sociální změnu, kdy vkládá své hodnoty do praxe za účelem změny politiky či uplatňovaných zákonů v praxi. Dalo by se říci, ţe hlavním předmětem snahy není ani tak samotný klient, jako úsilí o dosaţení změny. V druhém modelu soc. pracovník vystupuje angaţovaně s partnerským přístupem ke klientovi (přesvědčený sociální pracovník). Do praxe vkládá své morální hodnoty a snaţí se pečovat o své klienty. Tento model umoţňuje navázat s klienty blízký a důvěryhodný vztah. Obnáší však i určitá rizika, kdy můţe být pracovník ohroţen syndromem vyhoření nebo nedodrţením nestrannosti. Je proto nutné, aby se řídil právními předpisy dané organizace a jejími vnitřními pravidly. V třetím modelu je soc. pracovník profesionálem s odbornými znalostmi v oblasti, ve které působí. Stěţejní je zde individuální vztah ke klientovi a dodrţování etického kodexu. V posledním modelu soc. pracovník zastává roli byrokrata, který své osobní hodnoty odděluje od těch profesních. Pracovník se svým klientem manipuluje s cílem dosaţení změn u klienta, proto své hodnoty odděluje od profesních, aby uchránil své svědomí před případným selháním klienta. Technicko-byrokratický model se pravděpodobně nejvíce uplatňuje ve veřejné správě. Na sociální pracovníky, ať uţ vystupují v jakýchkoliv zmíněných rolích, se kladou poţadavky na odborné vzdělání a také osobní vybavenost či jinak řečeno jeho osobnostní kvality. Odborná způsobilost sociálního pracovníka je stanovena v §110, odst. 4, zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách.
16
Níţe uvádím tabulku
modelů přístupu k praxi (radikální, angaţovaný,
profesionální a technicko-byrokratický model), které Sára Banksová srozumitelně charakterizovala.
Radikální / angažovaný
Profesionální
Technickobyrokratický
Sociální práce jako:
Sociální hnutí/ Povolání
Profese
Zaměstnání (výdělečná činnost)
Identita SP:
Spojenec/ Partner
Profesionál
Technicky zdatný úředník
Zdroj moci SP:
Z kompetence řešit situaci
Z odbornosti
Z role v organizaci
Pojetí uživatele služby:
Spojenec/ Partner
Klient
Konzument sluţby
Středobod pozornosti:
Společenská změna/ Zmocňování jednotlivce nebo skupiny
Individuální vztah mezi pracovníkem a klientem
Vedení na základě:
Ideologie/ Osobní přesvědčení
Profesní etický kodex
Klíčové principy:
Typ organizace, který nejlépe umožňuje výkon praxe podle daného modelu:
Poskytování sluţeb
Pravidla a postupy organizace
Povinnost Právo klienta organizace na sebeurčení, spravedlivě akceptaci, důvěrnost distribuovat zdroje a apod. podporovat veřejné blaho
Pozvedávání vědomí, kolektivní akce/ Empatie a opravdovost
S vysokým stupněm autonomie pracovníka/ Organizace soukromé praxe
Skupinová kampaň, nátlaková akce/ Nezávislá organizace
Byrokratická organizace
Tabulka č. 1 (Banks, 2006, s. 137)
2. 4 KOMPETENCE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA Kaţdý sociální pracovník by měl disponovat kompetencemi, které mu umoţní jednat se znalostí věci a svou roli zvládat na odpovídající úrovni. Havrdová (1999, s.
17
45-110) spolu s týmem odborníků sestavila kompetence sociálního pracovníka do šesti skupin, ke kterým vypisuji libovolně zvolená kritéria z publikace. 1. Rozvíjet účinnou komunikaci (vytváření podmínek pro účinnou komunikaci s jednotlivci, rodinami, skupinami či komunitami; schopnost naslouchat; vytvářet prostor pro vyjasnění názorů; poskytovat a přijímat zpětnou vazbu…), 2. Orientovat se a plánovat postup (ve spolupráci s klienty a dalšími pomáhajícími pracovníky mít přehled o klientových potřebách a společně plánovat postup ke zlepšení; orientovat se v legislativě, mít informace o společenských podmínkách; vyhledávat a zpracovávat informace; rozeznávat rizikové faktory; vést dokumentaci; zvaţovat s klienty moţnosti změny…), 3. Podporovat a pomáhat k soběstačnosti (soc. pracovník nabízí emoční podporu; pomáhá klientům vyjadřovat své přednosti, silné stránky apod.; objasňuje lidem práva a jejich uplatnění; pomáhá klientům přejímat na sebe odpovědnost a podporovat jejich soběstačnost; odstraňuje diskriminaci a útlak…), 4. Zasahovat a poskytovat služby (soc. pracovník se zapojuje do prevence, poskytuje přiměřenou podporu, péči, ochranu a kontrolu; zná moţnosti sluţeb a metody intervence; plánuje a koordinuje poskytování pomoci; aktivně se účastní různých programů sniţující soc. rizika; řeší konflikty a předchází jim…), 5. Přispívat k práci organizace (pracovník zná strukturu organizace, její cíle, pravidla a reţim; přispívá díky svým dobrým výsledkům k dobré pověsti o pracovišti; spolupracuje s kolegy a ostatními pracovníky; umí kriticky hodnotit práci organizace; chápe své postavení v týmu…), 6. Odborně růst (doplňovat své znalosti a dovednosti v sociální oblasti a prohlubovat je; reflektovat vlastní pocity, emočně se vylaďovat; dokázat identifikovat předsudky a stereotypy u sebe i u ostatních; dosahovat stanoveného cíle; rozeznávat teoretické souvislosti; sdílet se svými kolegy profesionální nejistoty; přijímat zodpovědnost; hledat nová řešení; udrţovat pracovní vztahy…).
18
2. 5 UPLATNĚNÍ
SOCIÁLNÍHO
PRACOVNÍKA
VE VEŘEJNÉ
SPRÁVĚ Pojetí sociální práce je v naší společnosti velmi různorodé. Pan Musil v časopise Sociální práce (2/2008) vystihuje tento stav slovem koexistence, které podle něj nejlépe charakterizuje
společnou
komunikaci
administrativního,
profesionálního
a
filantropického pojetí soc. práce. (Musil, 2008, s. 74) Vypadá to, jakoby se pracovníci administrativního pojetí odebrali jen do státní sféry, filantropové se zaměřili výhradně na sociální sluţby a profesionální soc. pracovníci svůj rozvoj svěřili do rukou vysokých škol. „Rámcově tedy lze předpokládat, že stoupenci každého z těchto názorových proudů působí v jiné institucionální sféře a díky tomu se vzájemně v každodenním životě příliš nepotkávají, nepotřebují a neohrožují.“ (Musil, 2008, s. 75) Koncepce sociální práce z pohledu administrativního (jinak označováno jako technicko-byrokratický model) nejvíce odpovídá sociální práci ve veřejné sféře. Zde vystupuje sociální pracovník především jako úředník, který danými postupy vyřizuje ustálený ansámbl ţádostí a rozhodnutí, které se řídí normativními akty.34 Sociální pracovník můţe v této roli poskytovat informace jiným subjektům, které fungují na základě zákona. V rámci své organizační jednotky a sociální agendy se pracovník můţe rozhodnout, zda klientovi „nad rámec svých povinností“ poskytne poradenství, které příslušné normy nepředepisují. Povinností soc. pracovníka je tedy plnit úkoly zadané organizací. Předpokladem pro výkon této role soc. pracovníka je znalost příslušného zákona, s kterým daný úřad či organizace operuje. Pracovník by měl zvládat veškeré postupy práce v rámci své pracovní náplně a měl by být schopen reagovat na klienty, kteří se chovají nevyhovujícím způsobem. SP se řídí pravidly zaměstnavatelské organizace, která jsou jakoby nadřazená etickému kodexu. Ve veřejné správě se kvalita práce zajišťuje skrze nařízení a dohled. Supervize není aţ tak častá, jedná se spíše o skupinová setkání, kde se prezentují nové instrukce. (Musil, 2008, s. 66) Sociální pracovníci v administrativním pojetí sociální práce nejsou aţ tak jednoznační v rozlišování mezi pomáhajícími obory. Ač odlišují sociální agendu od ostatních, vykonávají to, co jim předepisuje sociální legislativa, a tudíţ se stává, ţe jejich náplň práce je podobná agendě jiných úředníků. (Musil, 2008, s. 68) 34
Většinou sociální zákony a jiné předpisy
19
Níţe uvádím tabulku typových pozic sociálního pracovníka v určitých resortech veřejné správy, poskytnutou MPSV35 Ministerstvo vnitra (MV) 1. Sociální pracovník specialista – Správa uprchlických zařízení 2. Sociální pracovník specialista – Azylové zařízení 3. Sociální pracovník, správní rada Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) 1. Sociální pracovník ve speciální škole 2. Sociální pracovník ve školském poradenském zařízení 3. Sociální pracovník v zařízení ústavní výchovy nebo ochranné výchovy Ministerstvo spravedlnosti (MS) 1. Sociální pracovník 2. Úředník Probační a mediační sluţby 3. Asistent Probační a mediační sluţby Ministerstvo zdravotnictví (MZ) 1. Sestra pro sociální sluţbu 2. Resocializační pracovníci v psychiatrickém zařízení Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) 1. Dávkový specialista státní sociální podpory 2. Sociální pracovník v oblasti dávek sociální péče Sociálně-právní ochrana dětí 1. Terénní sociální pracovník 2. Sociální pracovník pro náhradní rodinnou péči 3. Sociální pracovník pro problematiku CAN 4. Kurátor pro děti a mládeţ 5. Sociální terapeut Politika zaměstnanosti 1. Zprostředkovatel, poradce Další pozice sociálního pracovníka 1. Koordinátor sociální péče o osoby tzv. společensky nepřizpůsobené 2. Metodičtí, koncepční a analytičtí pracovníci 3. Sociální pracovníci v sociálních sluţbách Tabulka č. 2
Pokud pomineme angaţování sociálního pracovníka v občanském sektoru (třetí sektor/neziskové organizace) či v příspěvkových organizacích36 a hlavně v zařízeních sociálních sluţeb, které definuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, důleţitá náplň práce sociálního pracovníka spočívá také ve veřejné správě. Tato práce je zasazena do souboru sociálních zákonů a předpisů.
35 36
MPSV: Sociální pracovníci působí v těchto typových pozicích. [tabulka on-line]. Dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/865/Tabulky-2.pdf. Příspěvkové organizace jsou státními neziskovými organizacemi, např. domovy pro seniory, dětské domovy, školy…
20
Do oblasti státní správy a samosprávy, kde se sociální pracovník můţe uplatnit, zahrnujeme například práci na odboru sociálně právní ochrany dětí na úrovni magistrátů, městských úřadů či obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, kde sociální pracovník můţe vystupovat v roli kurátora pro děti a mládeţ nebo v roli terénního sociálního pracovníka aj. Sociální pracovník se téţ významně uplatňuje v sociálním zabezpečení ČR. Na základě tří pilířů soc. zabezpečení můţe sociální pracovník řídit agendu sociálního pojištění na úrovni OSSZ, dále agendu nepojistných sociálních dávek (dávky státní sociální podpory a sociální pomoci) a poskytovat pomoc nezaměstnaným osobám prostřednictvím úřadů práce České republiky. Sociální pracovníci plní řadu metodických, koncepčních a analytických úkonů, mohou také například zajišťovat pomoc tzv. společensky nepřizpůsobivým osobám. Pro účely stanovení nároku na výplatu nepojistných sociálních dávek37, přiznání důchodů, poskytnutí pečovatelské sluţby, přiznání příspěvku na péči apod. sociální pracovník realizuje tzv. sociální šetření. Sociální pracovník vykonává administrativní záleţitosti spojené s poskytováním pomoci svým klientům a nabízí poradenství, případně odkazuje klienta na další sluţby. Vedoucí odboru sociálních sluţeb Městského úřadu v Tišnově, při dotázání, co je úkolem kvalifikovaného sociálního pracovníka, odpověděla, ţe sociální práce má být posláním, nikoliv zaměstnáním. Úkolem soc. pracovníka je vţdy vcítit se do problémů klienta a následně mu poskytnout kvalifikovanou pomoc. Pracovník má klientovi zajistit sluţby a dávky sociálního zabezpečení, které nárokuje úřad, v kterém pracuje. Pracovník poskytnutím dalšího poradenství směřuje klienta do míst, kde můţe řešit problémy spojené s ubytováním, zaměstnáním či se záleţitostmi vyřizování dalších dávek a sluţeb. Poznamenává také, ţe klient nikdy nesmí sociálního pracovníka „obtěţovat svými problémy“. (Trnčáková, 2007, s. 34) Základní sociální poradenství se nemůţe, dle slov PhDr. Musila, obejít bez posouzení ţivotní situace klienta. Díky komplexnímu posouzení klientovi situace je soc.
37
Nepojistnými sociálními dávkami se myslí dávky státní sociální podpory (přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, porodné, pohřebné, rodičovský příspěvek) a dávky hmotné nouze (doplatek na bydlení, příspěvek na ţivobytí, mimořádná okamţitá pomoc). Za sociální dávky také můţeme povaţovat dávky pěstounské péče, které jsou od 1. 1. 2013 vyčleněny ze systému státní sociální podpory. Jsou to příspěvek na úhradu potřeb dítěte, odměna pěstouna, příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla a příspěvek při ukončení pěstounské péče. V rámci sociální pomoci se téţ poskytují dávky pro osoby se zdravotním postiţením (příspěvek na mobilitu, příspěvek na zvláštní pomůcku).
21
pracovník teprve schopen určit sluţby, které mu efektivně a účinně pomohou problém zvládnout. (Musil, 2007, s. 45)
22
3. INTERPRETACE ZÍSKANÝCH INFORMACÍ NA MAGISTRÁTU MĚSTA OLOMOUCE V první podkapitole krátce charakterizuji Magistrát města Olomouce a také se zmiňuji o etickém kodexu zaměstnanců tohoto pracoviště. V další podkapitole se pak zabývám konkrétně odborem sociálních věcí, jelikoţ jeho agenda spadá do sociální oblasti a ve značné míře zde působí sociální pracovníci. V poslední podkapitole interpretuji získané informace na Magistrátu města Olomouce. Poznatky, které jsem získal z konzultace, označím v textu kurzívou.
3. 1 CHARAKTERISTIKA MAGISTRÁTU MĚSTA OLOMOUCE 38
Magistrát města Olomouce byl zřízen 24. 11. 1990 městem Olomouc a nyní
zahrnuje osmnáct odborů a sedmdesát-tři oddělení. Tvoří ho primátor se svými náměstky, tajemník, úředníci a další zaměstnanci spadající pod magistrát. Náplň práce zaměstnanců magistrátu je vymezena ve vnitřním/pracovním řádu. Díky němu jsou pracovníci zařazeni pod jednotlivé úseky. Magistrát v rámci samostatné působnosti plní úkoly uloţené zastupitelstvem nebo radou, také pomáhá výborům a komisím v činnosti. V oblasti přenesené působnosti magistrát realizuje činnosti dle zvláštních zákonů, to se nevztahuje na věci svěřené do působnosti dalšího orgánu města. Do příloh přikládám (příloha č. 1) souhrn činností obcí (II. a III. stupně) v přenesené působnosti v oblasti aplikace metod sociální práce. Všichni pracovníci celého magistrátu se řídí etickým kodexem, který vychází z Listiny základních práv a svobod. Jeho porušení se ze strany personálu trestá, jelikoţ se má za to, ţe pracovník situaci nezvládl a podlehl pracovnímu nátlaku. Tento kodex nastavuje podmínky pro plynulou komunikaci s klientem a má preventivní účinek před konflikty. Sociální pracovníci se samozřejmě řídí téţ pravidly etického kodexu společnosti sociálních pracovníků.
3. 2 ODBOR SOCIÁLNÍCH VĚCÍ Odbor sociálních věcí (dále jen OSV) se zaměřuje na občany města Olomouce, nezletilé a jejich rodiče, osoby v hmotné nouzi, osoby sociálně vyloučené, seniory a 38
Statutární město Olomouc – oficiální informační portál (2012): Magistrát města Olomouce [online]. Dostupné 11. 4. 2014 z http://www.olomouc.eu/magistrat
23
osoby s nepříznivým zdravotním stavem. OSV se dělí na jednotlivá oddělení, jejichţ agendu stručně charakterizuji v dalším textu. Na oddělení sociální práce a poradenství se poskytuje základní i odborné soc. poradenství spolu s terénní sociální prací pro rodiny s dětmi, zdravotně postiţené, cizince nebo osoby, které se nachází v hmotné nouzi. Poskytuje součinnost při poskytování sociálních dávek ze systému státní sociální podpory nebo sociální pomoci. Opatření tohoto oddělení mají zabránit sociálnímu vyloučení osob místně příslušných statutárnímu městu. Sociálně právní ochrana dětí působí na oddělení péče o rodinu a děti. Zabezpečuje naplňování práv dětí a v případě jejich porušení podává opatření k nápravě. Poskytuje také pomoc rodičům řešit problémy spojené s výchovou jejich dětí hlavně prostřednictvím preventivního a odborného poradenství. S tímto oddělením se úzce pojí oddělení sociální prevence orientující se na výkon sociálně-právní ochrany výhradně u nezletilých a mladistvých dětí, kteří se dopouštějí trestné činnosti. Poskytuje sociální poradenství dětem (také odborné poradenství u osob po výkonu trestu odnětí svobody), rodičům i příbuzným dětí. V rámci opatrovnického oddělení vystupuje statutární město Olomouc v roli veřejného opatrovníka u osob se zbavenou či omezenou způsobilostí k právním úkonům (dle nového občanského zákoníku se od 1. 1. 2014 uţívá pojem svéprávnost)39. Poskytuje sociální práci a základní sociální poradenství. Prostřednictvím oddělení sociálních sluţeb je zabezpečována činnost klubů pro seniory, které zřizuje statutární město Olomouc. Vyřizují se zde ţádosti o nájem bytů zvláštního určení. Důleţitou součástí oddělení je komunitní plánování sociálních sluţeb města Olomouce. Oddělení kontroluje organizace, které vyuţívají finanční podporu z rozpočtu statutárního města Olomouce, a tudíţ vede i agendu poskytování finančních podpor. Oddělení dětských jeslí zajišťuje odbornou péči dětem od 1 do 4 let věku. Oddělení Domova pro ţeny a matky s dětmi pomáhá těhotným ţenám, matkám nezletilých dětí v tíţivé sociální situaci (ztráta bydlení, domácí násilí). Poslední oddělení Azylový dům provozuje azylové domy a noclehárny. Dochází zde k řešení sociálně právních a sociálně zdravotních potíţí skrze pomoc sociálních pracovníků.
39
z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
24
3. 3 INTERPRETACE ZÍSKANÝCH INFORMACÍ Pro připomenutí, potřebné informace o náplni práce sociálního pracovníka, kterými se zaměstnanci odboru sociálních věcí řídí, jsem obdrţel prostřednictvím poskytnutých materiálů a jedné konzultace se zaměstnancem, který je na pracovišti oddělení sociální práce a poradenství zaměstnán více jak šest let. Konzultace byla realizována nad rámec mého očekávání, byla neplánovaná. Tento rozhovor, trvající přibliţně 30 minut, by se dal povaţovat za expertní, nestrukturovaný. Některé informace jsem tudíţ získal skrze volné dotazování, kdy jsem nahlíţel do myšlenek a názorů respondenta. Pasáţe interwiev jsem zpracoval a označím je v textu kurzívou.
3. 3. 1
Obecný vhled
Sociální pracovníci na obecní úrovni II. a III. typu (Magistrát města Olomouce) řeší v rámci přenesené působnosti sociální problémy týkající se tělesných, smyslových, mentálních postiţení dětí a dospělých, také duševního onemocnění, dále problémy zapříčiněné vznikem závislosti osoby na péči jiné osoby, omezením či zbavením svéprávnosti. Dalšími problémy jsou: sociální vyloučení způsobené důsledky stáří, zdravotního postiţení či příslušnosti k národnostní menšině nebo komunitě, rizikový způsob ţivota (prostituce; závislosti na alkoholu, hracích automatech, drogách; trestná činnost; neorganizovaný způsob ţivota dětí a mládeţe), sociální problémy pojící se s agresí, domácím násilím, týráním, zneuţíváním či zanedbáváním.40 Řeší se problémy spojené se ztrátou přístřeší či s nedostatečnými podmínkami bydlení, dále s nezaměstnaností (nedostačující příjem, dluhy, nehospodaření s finančními prostředky apod.), problémy v rodině a také problémy osob zapříčiněné imigrací. Náplň práce jednotlivých oddělení odboru sociálních věcí jsem jiţ uvedl v podkapitole 3. 2. Dle § 35 odst. 2, z. č. 128/2000 Sb., zákon o obcích, obec v samostatné působnosti v rámci svého územního obvodu a na základě místních předpokladů, vytváří podmínky pro rozvíjení sociální péče a uspokojování potřeb svých občanů. Tím se myslí především potřeba bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, potřeba informací, přístupnosti dopravy a spojů, výchova a vzdělávání, kulturní rozvoj a také veřejný pořádek. Legislativa je však formulována obecně, podmínky pro rozvoj sociální péče v obci jsou částečně naznačeny v zákoně o sociálních sluţbách. Sociální pracovník v rámci obce by měl spolupracovat s poskytovateli sociálních sluţeb, s odbory města, Úřadem 40
Netýká se klientely sociálně právní ochrany dětí, tam se řeší problémy samostatně.
25
práce ČR, školami, městskou policií popřípadě s probační a mediační sluţbou, pokud je dostupná. „Existují však velké místní rozdíly v míře podpory a tudíž i rozsahu a kvalitě sociální práce, která je závislá na místních podmínkách a přístupu vedení obcí k vytváření zázemí pro sociální práci.“ (Strategie sociálního začleňování, 2014, s. 63) Poukázat na vzájemnou provázanost sociální práce a vymezit funkční spolupůsobení místních aktérů má např. „Doporučený postup č. 1/2012 k realizaci činností sociální práce na obecních úřadech typu II., typu III, újezdních a krajských úřadech.“ vydaný MPSV. Dle názoru respondenta se jedná o formální záleţitost, která se v praxi příliš neuplatňuje. „Na oddělení sociální práce a poradenství se poskytuje sociální pomoc, skrze kterou se zajišťuje pomoc potřebným, kteří se nachází ve velmi tíživé životní situaci. Bez poskytnutí pomoci by byly osoby ohrožené sociálním vyloučením. Nejdůležitějším nástrojem sociálních pracovníků při poskytování pomoci je rozhovor, který se významně uplatňuje jak při sociálním šetřením (realizovaný za účelem zjištění klientovi potřebnosti soc. služby, situace dítěte v rodině v rámci OSPOD41 či situace dalších osob v domácnosti nebo v terénu potencionálních klientů, nebo v případě součinnosti s krajskou pobočkou Úřadu práce ČR), tak přímo na pracovišti. Velmi významně se zde uplatňuje poradenství.“42 Náplně práce soc. pracovníka na oddělení sociální práce a poradenství se významně dotkla tzv. sociální reforma z 1. 1. 2012, kdy došlo k novelizaci zákonů – z. č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, z. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře spolu s dalšími souvisejícími zákony. Došlo k přenosu kompetencí obecních úřadů na úřady práce v oblasti nepojistných sociálních dávek. Znamenalo to velkou změnu a ztrátu určitých povinností, což ale vykompenzovaly nové povinnosti, jako je sociální práce na obcích (pověřené obecní úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností). To způsobilo větší potíže ze strany občanů, kteří se v systému poskytování pomoci a vyplácení dávek neorientovali, a tak ze zvyku, někteří i dnes, dochází na magistrát za účelem podání žádosti o dávku. Zde se znovu uplatňuje poradenství, pracovníci magistrátu disponují zásobou předepsaných tiskopisů z MPSV (žádosti o dávky) a dále
41 42
Orgán sociálně právní ochrany dětí Z rozhovoru s pracovníkem oddělení sociální práce a poradenství Magistrátu města Olomouce ze dne 10. 4. 2014.
26
směřují klienta do institucí, na které se mají obrátit. Pomoc pracovníci poskytují i tím, že spolu s klienty tyto žádosti vyplňují a radí, co je k nim třeba přiložit.43 Dle § 64 odst. 2, písmena f) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, jsou zaměstnanci orgánů pomoci v hmotné nouzi (sociální pracovníci) povinni spolupracovat při řešení stavu hmotné nouze klienta s provozovateli soc. sluţeb a s organizacemi, které uţivatelům v obci pomáhají. „Přitom spolupracují se sociálními pracovníky obecních úřadů… Už ve chvíli žádosti o dávku mohou pracovníci krajské pobočky Úřadu práce ČR po vlastním uvážení nasměrovat klienta k sociálním pracovníkům obecního úřadu za účelem řešení jeho kritické životní situace… Sociální pracovníci jsou povinni v těchto případech vést Standardizovaný záznam sociálního pracovníka. Tento záznam je podkladem i pro činnost pracovníků krajské pobočky Úřadu práce… Sociální pracovníci na obecních úřadech nevykonávají sociální šetření pro ověření skutečností pro nárok na dávku nebo její výši. Sociální pracovník krajské pobočky Úřadu práce ČR ale může požádat o podporu sociálního pracovníka z obecního úřadu v případě vlastního uvážení.“ (MPSV, 2012, s. 21-22) Zaměstnanci na obecním úřadu III. mají stejné povinnosti jako pracovníci orgánů hmotné nouze. Jejich povinností je hájit práva a zájmy osob, respektovat soukromí a důstojnost klientů, musí zachovávat mlčenlivost a důvěrnost svého sdělení. „Pracovníci své klienty vedou k odpovědnosti, informují je o postupech při řešení jejich situace.“44 Respondent uvedl, ţe by si přál, aby byla spolupráce mezi soc. pracovníky úřadů práce a magistrátu uţší. Také podotknul, ţe soc. pracovníci na úřadech nebyli na vyplácení dávek hmotné nouze zvyklí a to způsobilo řadu problémů. Pracovníci obou pracovišť
si
prostřednictvím
většinou např.
radili tzv.
telefonicky. případové
Nyní
k určité
konference,
kdy
spolupráci se
dochází
schází
tým
odborníků/pomáhajících pracovníků klienta a o jeho problému vedou dialog. Například v rámci oddělení péče o rodinu a děti, kde se zabezpečuje výkon sociálně-právní ochrany dětí, se sociální pracovník zabývající se případem dítěte rodiny s neuspořádanými vztahy, můţe sejít nejen s rodiči a jejich dítětem, ale také s psychologem, kurátorem pro dospělé, nebo se sociálním pracovníkem, který byl s rodinou v kontaktu jiţ dříve.
43 44
Z rozhovoru s pracovníkem oddělení sociální práce a poradenství Magistrátu města Olomouce ze dne 10. 4. 2014. Z rozhovoru s pracovníkem oddělení sociální práce a poradenství Magistrátu města Olomouce ze dne 10. 4. 2014.
27
Dle § 92 z. č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, obecní úřad III. typu zajišťuje osobě ohroţené na ţivotě poskytnutí sociální sluţby, dle trvalého bydliště osoby. Poskytuje sociální poradenství a koordinuje sociální sluţby osobám ohroţených sociálním vyloučením, udrţuje spolupráci s ústavními zařízeními či se zařízeními ochranné výchovy, s Vězeňskou sluţbou ČR, Probační a mediační sluţbou ČR, správními úřady a územními samosprávnými celky. Také zjišťuje, zda není moţné osobě ve zdravotnickém zařízení poskytnout sluţby sociální péče, avšak jen na popud oznámení poskytovatele zdravotních sluţeb. Koordinace soc. sluţeb na území správního obvodu se pojí s komunitním plánováním soc. sluţeb, na němţ se soc. pracovníci podílí, jelikoţ vychází ze svých zkušeností z praxe a mohou říci, které sluţby jsou nevyhovující, které chybí či naopak, kterých je nadbytek. Sociální pracovníci jsou, taktéţ dle tohoto zákona (§ 93 a), oprávnění vstupovat do domácností osob ohroţených sociálním vyloučením, za podmínky jejich souhlasu s cílem vykonat činnosti soc. práce.
3. 3. 2
Přímá práce sociálního pracovníka s klientem a jeho role
Sociální pracovník vyhledává potencionální klienty v jejich přirozeném prostředí, provádí posouzení ţivotní situace klientů, individuálně plánuje cíle a kroky spolu s klienty pro vyřešení jejich problémů (nabídka soc. sluţeb, soc. dávek apod.). Soc. pracovník vyvíjí snahu své klienty zplnomocňovat, aby byli schopni prostředí uzpůsobit dle svých potřeb. Také sám soc. pracovník se snaţí sociální prostředí klientů měnit a podílí se na komunitním plánování sociálních sluţeb. Sociální pracovník udrţuje spolupráci s navazujícími organizacemi při řešení klientovi situace, také se spolupodílí na realizaci preventivních aktivit, jejichţ cílem je zamezit vzniku sociálních událostí. Pracovník vede tzv. „Standardizovaný záznam sociálního pracovníka klienta“, do něhoţ zaznamenává objednávku klienta (konkrétní sociální události či kombinaci sociálních událostí zadané klientem) nebo sociální události, které u klienta rozpoznal. Sociální pracovník má na starosti řadu koncepčních a koordinačních činností. Do přílohy přikládám (příloha č. 2) „Činnosti sociálních pracovníků dle cílových skupin“ uvedené v podkladech pro podobu sociální práce v přenesené působnosti od 1. 1. 2012. Mám tím na mysli seznam obecných a téţ specifických činností soc. pracovníků obecních a krajských úřadů.
28
Vytvořil jsem tabulky, které jsem zpracoval na základě poskytnutých materiálů z Magistrátu města Olomouce45. V tabulkách znázorňuji vybrané metody soc. práce, které soc. pracovník uţívá prostřednictvím dané činnosti pro naplnění cílů intervence.
KONCEPČNÍ A KOORDINAČNÍ ČINNOSTI SP 1. Sběr podstatných informací o poskytovaných sociálních sluţbách a o podobě soc. práce na daném území za účelem tvorby koncepčních materiálů
2. Realizace procesu plánování rozvoje soc. sluţeb
METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE sociální výzkum: systematické zjišťování informací o klientech a prostředí, ve kterém se pohybují s cílem zlepšit ţivot lidí
sociální plánování: plánování rozvoje sluţeb pro konkrétní časové období na základě potřeb určité cílové skupiny; sociální výzkum; spolupráce s relevantními službami a dalšími odborníky: týmová práce, případová konference, konzultace nebo také supervize
3. Tvorba a aktualizace adresáře poskytovatelů soc. sluţeb a s nimi souvisejících sluţeb
sociální výzkum; spolupráce s relevantními službami a dalšími odborníky; propagace dostupných služeb: kampaně v médiích, letáky, informační akce
4. Spolupráce se státními, samosprávnými a neziskovými organizacemi za účelem nastavení účinné sociální sítě v určité lokalitě
spolupráce s relevantními službami a dalšími odborníky; sociální plánování
5. Podněcování vzniku potřebných sociálních sluţeb
iniciace změn subjektů v přirozeném prostředí klienta: SP se snaţí o změnu nabídky sociálních sluţeb, legislativy, sociální politiky apod. prostřednictvím lobování, hájení práv klientů, public relation, vyjednávání ad.
6. Vyhodnocování sociálních sluţeb
sociální výzkum
7. Spolupráce s jinými subjekty v dané lokalitě a v přirozeném prostředí klienta
45
podněcování změn subjektů v sociálním prostředí klienta
Cermanová, Grunerová, Janebová, Lukešová, Musil, Šťastná ad., 2012, s. 22-28)
29
OBECNÉ ČINNOSTI PRÁCE S KLIENTEM
METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE
8. Vyhledávání potencionálních klientů v přirozeném prostředí
depistáž: vědomé, cílené a včasné vyhledávání jedinců a skupin ohroţených sociálním vyloučením (SP můţe pouţívat rozhovor, pozorování), součástí depistáţe je evidence, odborné posouzení a navrţení intervence; dokumentace práce: tvorba a shromaţďování záznamů o činnostech a jejich průběhu, které mají řešit ţivotní situaci klienta; plánování a organizace aktivit: jedná se o podpůrné aktivity – studium dokumentace, příprava na jednání s klientem, koncepční činnosti…
9. Posouzení ţivotní situace klienta
sociální šetření: posouzení ţivotní situace klienta pro potřeby rozhodnutí nároků na dávky, sluţby nebo pro vyhodnocení podoby intervence aj.; posouzení potřebnosti intervence: zda SP můţe v rámci svých kompetencí pomoc nabídnout a přiměřeně reagovat na objednávku; předběžná formulace plánu: vyhodnocení objednávky klienta za účelem předběţné formulace stěţejních rysů plánu intervence; dokumentace práce; plánování a organizace aktivit
10. Individuální plánování cílů klienta
individuální plánování: po fázi objednávky klienta, sociálním šetření, rozhodnutí o poskytnutí pomoci a předběţné formulace plánu intervence, SP s klientem projednává formulaci zakázky, cíle a kroky, které povedou k naplnění zakázky a dohodnutých cílů; evaluace: průběţné a závěrečné vyhodnocení práce s klientem (výstupem můţe být reformulace cílů – nový individuální plán intervence, nebo ukončení spolupráce; dokumentace práce; plánování a organizace aktivit
11. Přímá soc. práce s klientem s cílem dosaţení změny klienta
motivační rozhovor: SP dává klientovi informace a tímto způsobem ho seznamuje s moţnými důsledky jeho rozhodnutí, pracovník je více aktivní; podpora kompetencí jedince, skupiny rodiny…: rozhovor s jiţ motivovaným klientem (uţití otevřených otázek), kde se vyuţívá jeho silných stránek, klient je více aktivní; nácvik a posilování schopností a dovedností klienta; základní a odborné soc. poradenství: základní (informace o sociálních dávkách, sluţbách a návazných institucích), odborné (poskytnuté informace se vyznačují specializací na konkrétní cílovou skupinu); krizová a situační intervence: krizová int. (specializovaná pomoc lidem v krizi, cílem je vrátit klientovi psychickou rovnováhu), situační int. (cílem je zklidnění situace, pokud je pracovník přítomen vyhrocenému konfliktu v jeho prostředí); doprovázení a dohled nad klientem: doprovázení klienta (v uţším významu znamená sdílení klientova problému a aktivní naslouchání, v širším smyslu jde o sdílení problému, povzbuzování a poskytování podpory při realizaci zakázky a plánu intervence klientem), dohled nad klientem (kontrola plnění úkolů, které byly stanoveny, realizuje se buď slovním ověřením, pozorováním klienta či ověřením u jiného subjektu); sociální práce s komunitou: podpora a pomoc členům komunity, která jim umoţní řešit problémy vlastní komunity vlastními silami; plánování a organizace aktivit ad.
12. Činnosti zaměřené na změnu soc. prostředí klienta
iniciování změn subjektů v sociálním prostředí klienta; situační intervence; asistence při jednání s organizacemi: v případě, ţe klient není schopen navázat kontakt nebo vyjednávat se zaměstnanci jiných organizací; spolupráce se službami a odborníky; soc. plánování; vypracovávání podkladové zprávy pro další instituce
13. Realizace preventivních aktivit pro předcházení nepříznivých situací 14. Spolupráce s navazujícími institucemi
propagace dostupných služeb mezi cílovou skupinou; plánování a organizování aktivit apod.
zastupování práv klienta; management aktivit subjektů: proces organizování, plánování, rozhodování…; asistence při jednání s institucemi; navazování kontaktu ad.
30
Z předchozího lze vyvodit, ţe soc. pracovníci na odboru soc. věcí Magistrátu města Olomouce dohromady vystupují ve všech rolích, které jsem vymezil v podkapitole 2. 3. kromě role pečovatele, jako toho, kdo vykonává ošetřovatelské úkony. Uplatňují se zde role jako jsou poskytovatel sluţeb, zprostředkovatel sluţeb (především oddělení sociální práce a poradenství), cvičitel sociální adaptace (oddělení péče o rodinu a děti, oddělení sociální prevence ad.), terapeut či poradce, případový manaţer (sociální pracovník v přímé práci s klientem na zakázku klienta či při hledání potencionálních klientů), manaţer pracovní náplně/organizátor, personální manaţer (např. pracovník, který organizuje případovou konferenci či supervizi), administrátor (koordinační a koncepční činnosti) a činitel sociální změn (soc. pracovník pracující v zájmu svých klientů v rámci správních a legislativních orgánů).
31
Závěr V první kapitole své práce čtenáře obecně seznamuji se sociální politikou, evropskou sociální politikou a státní sociální politikou, coţ povaţuji za obecný vhled do veřejné sféry v sociální oblasti. Větší pozornost věnuji systému sociálního zabezpečení České republiky, který je součástí státní soc. politiky. Jelikoţ záměrem absolventské práce bylo také formulovat sociální práci ve veřejné sféře, konkrétně v sociálním zabezpečení ČR, v druhé kapitole jsem se na to lehce zaměřil. Pozornost jsem věnoval téţ oboru sociální práce a sociálnímu pracovníkovi. Vymezil jsem jeho kompetence a role, které jsem pak hledal u sociálních pracovníků konkrétně na odboru sociálních věcí Magistrátu města Olomouce. Ve třetí kapitole tudíţ krátce charakterizuji Magistrát města Olomouce a jednotlivá oddělení odboru sociálních věcí. Abych lépe pochopil uplatňované role sociálního pracovníka na Magistrátu města Olomouce, coţ je hlavním cílem mé absolventské práce, navštívil jsem na magistrátu odbor sociálních věcí osobně a získal zde potřebné materiály. Ve své práci jsem aplikoval také informace, které jsem získal z konzultace s pracovníkem oddělení sociální práce a poradenství. Odbor sociálních věcí Magistrátu města Olomouce se zaměřuje na sociální události lidí, jako jsou zdravotní postiţení, duševní onemocnění, závislost na péči druhé osoby, omezení nebo zbavení svéprávnosti, sociální vyloučení, rizikový způsob ţivota, sociální problémy obětí agrese, trestné činnosti a domácího násilí, neadekvátní bydlení či ztráta přístřeší, nezaměstnanost, hmotné problémy, imigrace a sociální problémy v souvislosti s výchovou a péčí o děti. Náplň práce soc. pracovníků odboru sociálních věcí ovlivnila tzv. sociální reforma, kdy kompetence vyplácení nepojistných sociálních dávek přešla na úřady práce. Sociální práce se stala významnou součástí obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. Ty zajišťují osobám ohroţeným sociálním vyloučením sociální sluţby, poskytují sociální poradenství, spolupracují s dalšími institucemi, zařízeními. Pracovníci magistrátu provádí řadu koncepčních a koordinačních činností a vykonávají přímou práci s klienty. Buď vyhledávají potencionální klienty v jejich přirozeném prostředí, nebo pracují s klienty na zakázku. V obou případech soc. pracovník posuzuje ţivotní situaci klientů a snaţí se spolu s klientem nastavit cíle a kroky (individuální plánování), které povedou k vyřešení jeho problémové situace. 32
Sociální pracovník chrání zájmy klienta, zplnomocňuje ho ve schopnosti měnit prostředí, na kterém se sám také podílí, například prostřednictvím komunitního plánování soc. sluţeb. Sociální pracovník odboru sociálních věcí v praxi aplikuje několik metod sociální práce, nejuţívanější je práce s jedincem/popřípadě uţivatelem sluţby (tzv. případová práce). Důleţitá je ale také práce s rodinou, skupinou či se systémem. Významně se zde uplatňuje rozhovor, v rámci kterého se poskytují klientovi informace (základní a odborné soc. poradenství) týkající se například otázek bydlení, pomoci v hmotné nouzi či vyřizování dokladů apod. Soc. pracovník zde vykonává také sociální šetření, tvoří dokumentaci, plánuje a organizuje aktivity, realizuje depistáţ nebo také pracuje s komunitou, kdy navštěvuje skvota a místa jim podobná. Z činností soc. pracovníka obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jak v přímé práci s klientem, tak v oblasti administrativních záleţitostí, lze vyvodit, ţe soc. pracovník na Magistrátu města Olomouce vystupuje skoro ve všech rolích, které Řezníček ve své publikaci „Metody sociální práce“ charakterizuje. Jedná se o role poskytovatel a zprostředkovatel sluţeb, činitel sociální změn, terapeut či poradce, případový manaţer, manaţer pracovní náplně/organizátor, personální manaţer, administrátor a cvičitel sociální adaptace. I kdyţ jsem se ve své práci zaměřil konkrétně na soc. pracovníky odboru sociálních věcí Magistrátu města Olomouce, dle slov respondenta (zaměstnance magistrátu), s kterým jsem realizoval interwiev, rozsah a náplň jejich práce lze nejlépe pochopit tehdy, kdyţ bychom sami na jejich pozici pracovali. Protoţe uvaţuji o práci soc. pracovníka ve veřejné správě, jako o svém moţném budoucím povolání, snaţil jsem se uplatnění/role sociálního pracovníka v rámci přenesené působnosti na obcích vystihnout. Uvědomuji si, ţe má práce, vzhledem k rozsahu a obsáhlosti tématu, nemůţe být vyčerpávající. I přesto doufám, ţe bude schopna poslouţit dalším studentům zajímajících se o tuto tematiku.
33
Bibliografie BANKS, Sarah. (2006). Ethics and Values in Social Work (third edition). London: Palgrave Macmillan. BRDEK, Miroslav; JÍROVÁ, Hana. (1998). Sociální politika v zemích EU a ČR. Praha: CODEX Bohemia, s.r.o. CERMANOVÁ, GRUNEROVÁ, JANEBOVÁ, LUKEŠOVÁ, MUSIL, ŠŤASTNÁ, TOPOLOVSKÝ, VRBICKÝ (2012). Vymezení sociální práce na obecní a krajské úrovni ve výkonu přenesené působnosti. Podklady pro podobu sociální práce v přenesené působnosti od 1. 1. 2012. GOLDMANN, Radoslav; CICHÁ Martina. (2004). Etika zdravotní a sociální práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. HAVRDOVÁ, Zuzana. (1999). Kompetence v praxi sociální práce - metodická příručka pro učitele a supervizory v sociální práci. Praha: OSMIUM. KREBS, Vojtěch a kolektiv. (2010). Sociální politika, 5. přepracované a aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. MATOUŠEK, Oldřich. (2008). Slovník sociální práce. Praha: Portál, s.r.o. MATOUŠEK, Oldřich. (2010). Sociální práce v praxi. Specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, s.r.o. MATOUŠEK, Oldřich. (2012). Základy sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, Oldřich. (2013). Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál. MÜHLPACHR, Pavel. (2006). Sociální práce jako životní pomoc. Brno: MSD, spol. s r.o. MUSIL, Libor. (leden 2007). Záleţí na sociálních pracovnících, zda ţadatelům nabídnou sluţby napomáhající ke zlepšení ţivota. Sociální práce/Sociálna práca, stránky 45-49. (rozhovor připravil Pavel Bajer)
34
MUSIL, Libor. (2008). Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu "sociální práce". Sociální práce/Sociálna práca č.2, stránky 60-79. NATIONAL ASSOCIATION OF SOCIAL WORKERS (1973). Standards for Social Service Manpower. Washington: NASW. NAVRÁTIL, Pavel. (2001). Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. NEČASOVÁ, Mirka. (2001). Úvod do filozofie a etiky v sociální práci. Brno: Masarykova univerzita v Brně. PITNEROVÁ, Dagmar. (2008). Management sociální práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ŘEZNÍČEK, Ivo. (1994). Metody sociální práce. Praha: Sociologické nakladatelství. ŠRAJER, Jindřich; MUSIL, Libor. (2008). Etické kontexty sociální práce s rodinou. Olomučany: ALBERT. STRIEŢENEC, Štefan. (2005). Teória a metodológia sociálnej práce. Ostrava: Zdravotně socální fakulta Ostravské univerzity v Ostravě. TKADLČÍK, Jakub. (2014). Sociální pracovník a rodina s dítětem s poruchou autistického spektra. Olomouc: Univerzita Palackého. TOMEŠ, Igor. (1996). Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost. Praha: SOCIOPRESS, spol. s r.o. TOMEŠ, Igor. (2010). Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Praha: Portál, s. r. o. TOMEŠ, Igor. (2011). Obory sociální politiky. Praha: Portál, s.r.o. TOMEŠ, Igor a kolektiv. (2002). Sociální správa. Praha: Portál, s.r.o. TRÖSTER, Petr a kolektiv. (2013). Právo sociálního zabezpečení. 6. podstatně přepracované a aktualizované vydání. Praha: C. H. Beck.
35
Zákonné úpravy: Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře Zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti Zákon č. 128/2000 Sb., zákon o obcích (obecní zřízení) Elektronické zdroje: MPSV: Sociální pracovníci působí v těchto typových pozicích. [tabulka on-line]. Dostupné 14. 4. 2014 z http://www.mpsv.cz/files/clanky/865/Tabulka_2.pdf Statutární město Olomouc – oficiální informační portál (2012): Magistrát města Olomouce [online]. Dostupné 11. 4. 2014 z http://www.olomouc.eu/magistrat Další prameny: Doporučený postup č. 1/2012 k realizaci činností sociální práce na obecních úřadech typu II., typu III., újezdních a krajských úřadech. (1. 7. 2012). Vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, 35 stran. Strategie sociálního začleňování 2014 – 2020. (leden 2014). Praha.
36
Anotace Předkládaná absolventská práce začíná obecnou charakteristikou sociální politiky, dále pokračuje popisem státní sociální politiky a sociálního zabezpečení České republiky (dále uţ jen ČR). Druhá část vymezuje obor sociální práce, jako profesionální aktivity zaměřené na zlepšení nebo obnovení sociálního fungování jednotlivců, skupin či komunit. V této části popisuji osobnost sociálního pracovníka a vymezuji jeho role a kompetence. Sociální práce je důleţitým nástrojem sociálního zabezpečení ČR, proto budu hledat její uplatnění ve veřejné správě, konkrétně však v třetí části z pohledu role sociálního pracovníka na Magistrátu města Olomouce.
37
Abstrakt Presented graduate work begins general characteristic of the social policy, then continues the description of the state social policy and social security Czech Republic (further use CZ). Second part, determines field of social work as a professional activity aimed at improve or restore the social functioning of individuals, groups or communities. In this part I describe the personality of a social worker and I define his roles and competencies. Social work is an important tool for social security of the Czech Republic; therefore I will search its application in the public sector, but particularly from the perspective of the role of the social worker at the Municipality of Olomouc in the third part.
38
Seznam zkratek ČR – Česká republika EU – Evropská unie MO – Ministerstvo obrany MPSV – Ministerstvo práce a sociálních věcí MS – Ministerstvo spravedlnosti MV – Ministerstvo vnitra soc. – sociální
39
Seznam příloh 1. Činnosti obecních úřadů II. a III. stupně46 2. Činnosti sociálních pracovníků dle cílových skupin47
46
Cermanová, Grunerová, Janebová, Lukešová, Musil, Šťastná, Topolovský, Vrbický. (2012). Vymezení sociální práce na obecní a krajské úrovni ve výkonu přenesené působnosti. Podklady pro podobu sociální práce v přenesené působnosti od 1. 1. 2012. 47 Cermanová, Grunerová, Janebová, Lukešová, Musil, Šťastná, Topolovský, Vrbický. (2012). Vymezení sociální práce na obecní a krajské úrovni ve výkonu přenesené působnosti. Podklady pro podobu sociální práce v přenesené působnosti od 1. 1. 2012.
40
Příloha č. 1 ČINNOSTI OBECNÍCH ÚŘADŮ (obce II. a III. stupně) Obecní úřady vykonávají v přenesené působnosti tyto činnosti: 1. Vytváří koncepční materiály (metodické a analytické) pro sociální práci v obci a sociální či související sluţby. 2. Realizuje proces plánování rozvoje sociálních sluţeb metodou komunitního plánování. 3. Podporuje (finančně, metodicky aj.) sociální práci v obci a sociální či jiné související sluţby. 4. Vytváří koncepci pro-rodinné politiky obce. 5. Spolupracuje s jinými státními, samosprávnými či neziskovými institucemi. 6. Sleduje účelnost vynaloţených prostředků na sociální práci v obci. 7. Realizuje protidrogovou politiku v obci. 8. Realizuje pro-rodinnou politiku v obci. 9. Zabývá se problematikou rizikového chování a trestné činnosti. 10. Zabývá se problematikou sociálního vyloučení z důvodu zdravotního postiţení a stáří v obci. 11. Zabývá se problematikou národnostních menšin, etnik a multikulturalismu. 12. Vyhledává klienty sociální práce v jejich přirozeném prostředí. 13. Zajišťuje zapůjčení speciálních rehabilitačních a kompenzačních pomůcek pro osoby se zdravotním postiţením. 14. Zajišťuje koordinaci prevence kriminality a sociálně negativního chování v obci. 15. Zajišťuje sociální poradenství pro cílové skupiny: zdravotně postiţení, rodiny s dětmi, cizince, osoby v hmotné nouzi a seniory. 16. Zajišťuje terénní sociální práci pro neorganizovanou mládeţ s cílem zkvalitnění ţivota v obci. 17. Zajišťuje aktivizační sluţby pro cílové skupiny: zdravotně postiţení, rodiny s dětmi, cizince, osoby v hmotné nouzi. 18. Na doţádání provádí šetření různých aspektů ţivotní situace klientů. 19. Vykonává funkci opatrovníka.
41
Příloha č. 2
42
43
44
45
46
47
48
49
50
