CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Následné bydlení nízkopříjmových seniorů nad 60 let odcházejících z azylových domů na území hlavního města Prahy
Jana Horáčková Vedoucí práce: Mgr. Radka Pištěková Dis.
Olomouc 2015
„Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.“
V Olomouci dne . . . . . . . . . . . . .................. (podpis)
Poděkování
Chtěla
bych
velmi
poděkovat
vedoucí
mé
absolventské
práce
paní
Mgr. Radce Pištěkové, Dis., za její cenné rady a podporu během psaní této práce. Obrovský dík patří také mé rodině a blízkým za trpělivost, kterou měli po celou dobu mého studia.
ÚVOD .................................................................................................................................... 6 1
SENIORSKÝ VĚK A STÁŘÍ ..................................................................................... 8 1.1
Stáří ......................................................................................................................... 8
1.2
Seniorský věk .......................................................................................................... 9
1.3
Demografický vývoj stárnutí................................................................................. 10
2
POTŘEBY SENIORŮ ............................................................................................... 12
3
BEZDOMOVECTVÍ ................................................................................................. 14 3.1
Charakteristika bezdomovectví ............................................................................. 14
3.1.1 4
Příčiny bezdomovectví .................................................................................. 15
VÝZNAMNÉ
DETERMINANTY
V ŽIVOTĚ
NÍZKOPŘÍJMOVÝCH
SENIORŮ ........................................................................................................................... 17
5
6
4.1
Bezdomovci ve starším věku ................................................................................ 17
4.2
Rovnost a lidská práva .......................................................................................... 17
4.2.1
Přímá diskriminace ........................................................................................ 18
4.2.2
Lidská důstojnost a lidská práva .................................................................... 18
4.2.3
Lidská práva v sociálních sluţbách ............................................................... 19
SOCIÁLNÍ A ZDRAVOTNÍ POMOC NÍZKOPŘÍJMOVÝM SENIORŮM ..... 21 5.1
Formy sociální pomoci poskytované seniorům v nouzi ........................................ 21
5.2
Zdravotní péče o nízkopříjmové seniory............................................................... 22
SOCIÁLNÍ PRÁCE A SOCIÁLNÍ SLUŽBY PRO NÍZKOPŘÍJMOVÉ
SENIORY ........................................................................................................................... 24 6.1
7
Metody sociální práce se seniory v nouzi ............................................................. 24
6.1.1
Terénní sociální práce .................................................................................... 25
6.1.2
Preventivní programy .................................................................................... 26
6.2
Pobytové sluţby pro seniory ................................................................................. 27
6.3
Duchovní pomoc starým lidem v nepříznivé sociální situaci ............................... 28
SLUŽBY POSKYTOVANÉ SENIORŮM BEZ DOMOVA NA ÚZEMÍ MĚSTA
PRAHY ............................................................................................................................... 29 7.1
Organizace............................................................................................................. 29
7.2
Azylový dům pro seniory v Záběhlicích ............................................................... 30
ZÁVĚR ............................................................................................................................... 32 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................................. 33 KNIHY ................................................................................................................................ 33
ODBORNÁ PERIODIKA ................................................................................................. 35 ELEKTRONICKÉ ZDROJE ........................................................................................... 35 ANOTACE ......................................................................................................................... 36 PŘÍLOHY ........................................................................................................................... 37
ÚVOD Velkým problémem, kterým je potřeba se zabývat, je fakt, ţe i v dnešní moderní době se setkáváme s lidmi, kteří jsou na samém prahu chudoby a kteří i v dnešním světě technologií a pokroku nemají prostředky ani na to, aby mohli uspokojovat své základní potřeby. Bezdomovci a lidé sociálně nepřizpůsobiví jsou stále velkou potenciální klientelou pro sociální práci. Spolu s tímto problémem je dalším velkým problémem, kterému je naše společnost vystavena, stárnutí populace. Dříve nebylo tolik starých lidí, jako je tomu dnes, a díky tomu bylo mnohem jednodušší starší generace zabezpečit. Téma pro tuto práci jsem si vybrala proto, neboť jsem si začala všímat, jak to dopadá, kdyţ se tyto dvě problematiky prolnou. Jakmile se stane člověk seniorem, který je taktéţ nízkopříjmový, nastává pro společnost velký problém. V současné době neexistují organizace, které by těmto lidem cíleně pomáhaly. Těchto lidí zatím není tolik, abychom to vnímali jako problém alarmující, ale v budoucnu se dá rozvoj problematiky seniorů bez domova a s nízkými příjmy předpokládat. Jiţ téměř třicet let pracuji v institucích, které se zaměřují na práci se starými lidmi. S lidmi bez domova jsem se setkala teprve nedávno, během své praxe v rámci studia v praţské organizaci Naděje. Do azylového domu i do nízkoprahových zařízení na území města Prahy dochází nespočet lidí nad 60 let, a proto mě napadlo se věnovat právě této věkové skupině ve své absolventské práci. I přesto, ţe jsem byla nadšená výběrem tématu, jakmile jsem začala studovat danou problematiku podrobněji a jakmile jsem začala pročítat odbornou literaturu, vyvolalo to ve mně znepokojující zjištění. Pro tyto lidi zatím není vybudovaná dostatečná cílená pomoc nebo síť sluţeb, které by jim byly nápomocny zajistit finančně dostupné bydlení. Během odborné praxe jsem se se seniory bez domova setkávala i osobně a hovořila jsem s nimi o jejich situaci. Poznala jsem několik lidí, kteří ţili rok v azylovém domě, a kdyţ měli tuto sluţbu opustit, neměli kam jít. Domnívám se, ţe pro seniory je situace, která je spojená se ztrátou bydlení, mnohonásobně obtíţnější neţ pro osoby středního věku. Stáří přináší svá specifika a většinou dochází ke sníţení fyzických i psychických sil. Proto je pro starého člověka mnohem obtíţnější řešit svépomocí svou nepříznivou situaci. Vybudování sluţby, která by se o něj postarala, vnímám v současné době a v budoucnosti jako nezbytnost. Byla bych moc ráda, kdybych prostřednictvím své absolventské práce mohla poukázat na to, ţe dostupná péče v České 6
republice, taková, která je poskytovaná zdarma, neřeší stávající situaci některých seniorů, kteří odcházejí z azylových domů a nemohou najít sluţbu, která by je zabezpečila. Práce je psaná formou kompilace. Cílem této teoretické práce je poukázat na významné determinanty v ţivotě nízkopříjmových seniorů, jimiţ jsou věk a lidská důstojnost. Pokusím se nastínit problematiku dnešní společnosti ve vztahu k této cílové skupině. Tato problematika se vyznačuje absencí dostupné pomoci pro tyto osoby. V návaznosti na tato zjištění se v závěru pokusím nastínit návrh řešení stávající situace. Práce je členěná do 7 kapitol. V první kapitole se zabývám pojmem stáří, jeho demografickým vývojem a vymezením věku. Druhá kapitola pojednává o potřebách seniorů. Ve třetí kapitole je popsána charakteristika bezdomovectví a jeho příčiny. Čtvrtá kapitola je stěţejní, neboť jsou zde popsané významné determinanty v ţivotě seniorů bez domova, jimiţ jsou věk a lidská důstojnost. V páté a šesté kapitole jsou uvedeny sociální a zdravotní sluţby, které jsou na území České republiky poskytované seniorům v nepříznivé sociální situaci. Poslední, sedmá kapitola, přináší výčet organizací na území města Prahy, které se věnují osobám bez přístřeší.
7
1 SENIORSKÝ VĚK A STÁŘÍ Seniorský věk je součástí ţivota člověka, který však má svá jistá specifika. Abychom se mohli zorientovat v této problematice, je potřeba definovat, co toto období ţivota znamená a jaké přináší změny. Autorka knihy Fenomén stáří Helena Haškovcová (2010: 9) poukazuje na fakt, který je společný pro všechny, a to, ţe kaţdý stárne. Tento fakt si však většina z nás nechce přiznat. Domníváme se, ţe se nás stáří netýká, nechceme stárnout, odmítáme toto téma a to nám nedává příleţitost pro jeho vnitřní zpracování. Následující kapitola se věnuje stáří z hlediska jeho definice, fyzických, psychických a sociálních změn, které jej provázejí.
1.1 Stáří Stáří je všeobecně chápáno negativně. Je vnímáno z pohledu ztrát, především ztrát moţností, naděje, optimismu a radosti ze ţivota. (Malíková, 2011: 13) Podle Haškovcové (2010: 20) (cit. dle Kalvach a kol. 2004: 20) je stáří: „obdobím života, kdy se poškození fyzických či psychických sil stává manifestní při srovnání s předešlými životními obdobími.“ Gilbert (2010: 102) stáří spojuje s odchodem do důchodu. Toto období můţeme povaţovat za další etapu ţivota, ale můţe přinášet také nepříjemnosti. Člověk ztrácí moc nad druhými, ztrácí autoritu i dynamiku. Někteří lidé si zakládají na své tělesné síle či na síle duchovní a najednou je vše pryč. Tyto schopnosti jsou omezeny nebo ztraceny. Člověk si můţe připadat zbytečný. S odchodem do důchodu přichází i samota. Někdy je partner po smrti, jindy jsou uţ děti pryč z domu. Stářím můţe být z lékařského hlediska označena poslední fáze ontogeneze přirozeného průběhu ţivota. Je projevem a důsledkem involučních změn, které vedou k typickému obrazu, který označujeme jako stařecký fenotyp. (Kalvach, Zadák a kol. 2004: 47) Z pohledu starého člověka: „Cítit se starý souvisí především s pocitem stále menšího kontaktu s okolním světem.“ (Gilbert 2010: 103) Stáří je záleţitost kaţdého z nás a podle Malíkové (2011: 14) můţe naopak představovat prostor pro realizaci všeho, co jsme v předešlém ţivotě nestihli.
8
Gilbert (2010: 106) hovoří o tom, ţe stárneme uţ od narození. Avšak ve společnosti, která je zasvěcená kultu mládí, se stáří nejeví nikterak pozitivně. Mladí lidé jsou posedlí hodnotami mládí a zdá se, ţe nemají respekt ke starým lidem. Velký vliv sehrává reklama, konzumní styl ţivota a také vize krásy, hladké pleti a svalů. Malíková (2011) předkládá definici stárnutí: „Stárnutí je specifický, nezvratný a neopakovatelný biologický proces, který je univerzální pro celou přírodu, a jehož průběh je nazýván životem. Délka života je přitom geneticky determinovaná a pro každý druh specifická.“ (cit. dle Topinková, Neuwirth 1995: 13) Vědu, která se stářím a stárnutím zabývá, nazýváme gerontologie. Je to nauka, která zkoumá problematiku starých lidí a ţivota ve stáří. Geriatrie je také vědní obor zabývající se stářím, který však patří do oblasti medicíny (Kalvach, Zadák a kol. 2004: 48) „Stárnutí populace ovlivňuje oblast zdravotnictví, sociální služby, potravinářství, ekonomiku, obchodní trhy, dobrovolné organizace, jejichž doménou je péče o staré lidi atp.“ (Kozáková, Müller 2006: 5)
1.2 Seniorský věk Jelikoţ podíl osob seniorského věku ve společnosti roste, prohloubil se také zájem o problematiku stáří a stárnutí. To, ţe se délka ţivota prodluţuje, je na jednu stranu společností i jednotlivci oslavováno. Na druhou stranu to má však podstatný vliv na kvalitu ţivota a také na zaměstnanost, sociální bezpečnost a integraci. Problémem je, ţe většina oblastí pomáhajících profesí nemá komplexně jak teoreticky, tak i metodologicky zpracovanou problematiku osob v seniorském věku. (Kozáková, Müller 2006: 5) Co se týká věku, samotný údaj nemá vypovídací hodnotu, a to zejména v období stáří. (Malíková 2011: 14) Kalendářní stáří je moţné vymezit jednoznačně, ale nevystihuje individuální rozdíly. Věková hranice stáří se posouvá, protoţe se prodluţuje očekávaná délka ţivota. Dnes povaţujeme za počátek stáří věk kolem 65 let a o samotném stáří hovoříme od věku 75 let. (Kalvach, Zadák a kol.2004 : 47)
Podle světové zdravotnické organizace (WHO) rozlišujeme: 9
Senescenci – 60–74 let Kmetství – 75–89 let Patriarchum – 90 let a více Senescence představuje počínající a časné stáří, kmetství je vlastní stáří a patriarchum označuje dlouhověkost. (Malíková 2011: 14) Současné dělení seniorů podle autorů Kalvach, Zadák a kol. (2004) 65–74 let – mladí senioři 75–84 let – staří senioři 85 let a více – velmi staří senioři U první skupiny mladých seniorů se řeší především problematika volného času, aktivita a seberealizace. U seniorů starých se jiţ objevuje osamělost, specifické nemoci a problematika adaptace. Velmi staří senioři řeší otázku zabezpečenosti a problematiku soběstačnosti. (Kalvach, Zadák a kol. 2004: 47)
1.3 Demografický vývoj stárnutí Demografie se zabývá reprodukcí lidské populace a zajímá se o to, co ji ovlivňuje a které procesy demografické reprodukce ji ovlivňují. Výsledky demografického zkoumání tvoří významnou část sociální gerontologie. (Kalvach, Zadák a kol. 2004: 50) Haškovcová (2010: 22) zmiňuje, ţe kdysi ve starém Řecku a Římě byla nejvyšší průměrná délka ţivota 25 let. V Evropě ještě kolem 16. století byla průměrná délka ţivota obdobná. V roce 1725 lidé obvykle dosahovali věku 30 let a ještě v 19. století kolem 40 let. Autorka Haškovcová hovoří o tom, ţe uvádíme-li délku ţivota, máme většinou na mysli průměrnou délku ţivota člověka. V současné době je největší, jaká kdy byla. Pojem délka ţivota je však podle autorky zavádějící. Průměrný věk je statistický údaj, který byl vypočítán sečtením let, která dohromady proţili příslušníci generace, a tento součet byl vydělen jejich počtem. „Průměrný věk fakticky zakrývá fakt, ţe v kaţdé době ţili také starší a staří lidé.“
10
Sígl (2006: 310) poukazuje na to, ţe dochází ke změnám v úrovních hodnot mezi porodností, úmrtností a přírůstkem obyvatel v čase. Díky pokroku ve výţivě a zdravotnictví rychle klesá úmrtnost. Naproti tomu díky procesům urbanizace a industrializace, se kterými souvisí změny lidského chování, dochází k pozvolnému poklesu porodnosti. Je tedy zcela patrné, ţe průměrná délka ţivota člověka roste a stáří zahrnuje mnohaleté období v ţivotě člověka, proto je nutné mu věnovat patřičnou pozornost.
11
2 POTŘEBY SENIORŮ „Životní styl každého z nás je úzce napojen na hodnotové orientace a motivace, které mohou být nevědomé, dynamické a proměnlivé. To, co je nejdůležitější, je vztah mezi vnitřním vyjádřením člověka a vnější situací.“ (Hradecký, Hradecká 1996: 29) Maslow rozdělil lidské potřeby na potřeby a metapotřeby. Mezi základní potřeby patří fyziologické potřeby a psychologické potřeby. Do fyziologických potřeb zahrnujeme potřebu vody, potravy, spánku, sexu, hladu a ţízně. Do psychologických pak pocit bezpečí, lásky a sebeúcty. Uspokojování základních potřeb podmiňuje uspokojení potřeb vyšších. Pokud by základní uspokojovány nebyly, není moţné uspokojovat ty další. (Hradecký, Hradecká 1996: 29) Hauke (2011: 4) hovoří o nejvyšší potřebě jako o potřebě seberealizace. Tuto potřebu je schopno naplnit jen malé procento lidí, kteří se respektují a váţí si sama sebe. Vyšší potřeby neboli metapotřeby jsou výsledkem učení. Mohou buď zcela chybět, nebo mohou být minimálně rozvinuty. Mezi metapotřeby řadíme potřebu krásy, pořádku, cti, ocenění, seberealizace. (Hradecký, Hradecká 1996: 30) Na obrázku níţe vidíme pyramidu potřeb podle podle Maslowa, kterou uvádí autorka Hauke (2011: 4)
Obr. 1: Pyramida potřeb podle Maslowa
Tato autorka klade důraz na to, abychom pozorovali potřeby klientů, se kterými pracujeme. Z hlediska vyšších potřeb bychom měli sledovat vzhled klienta, jeho potřebu seberealizace, 12
zda touţí po vzdělání, cestování apod. Z hlediska uznání a sebeúcty bychom se měli u klientů zaměřit na to, jestli je s nimi jednáno s úctou a zdali mají pocit autonomie. U potřeb lásky a sounáleţitosti se ptáme, zda má klient rodinu a přátele, zda jsou uspokojovány jeho sociální potřeby. Potřeby bezpečí souvisí s materiálním zabezpečením a také s vlastním pocitem fyzického bezpečí. Nejspodnější část pyramidy tvoří fyziologické potřeby, u kterých sledujeme, jsou-li naplňovány. (Hauke 2011: 4)
13
3 BEZDOMOVECTVÍ Bezdomovectví je a bude. Je to problém, který narůstá. Je to zvyšující se sociální problém z toho důvodu, ţe se počet lidí bez domova zvyšuje, a zvyšuje se také zadluţenost osob. (Plachý 2006: 3), (Sociální práce/sociální práca 2006) Bezdomovectví jako fenomén je „část sociálního procesu, důsledek kontinuálních sociálních a ekonomických sil, vedoucí až k sociálním strukturám (trh práce, trh s byty, sociální zabezpečení jako státní opatření, vzdělání a výchova, rodinné struktury).“ (Hradecký, Hradecká 1996: 17) Plachý (2006: 4) říká, ţe mezi bezdomovci je tolik různých skupin, ţe je těţké je charakterizovat, a ještě těţší je uvést definici. Naše společnost má mylné a povrchní představy o těchto jedincích. Často o těchto lidech smýšlíme jako o jedincích, kteří nechtějí pracovat, konzumují nadměrné mnoţství alkoholu a uţívají drogy. Spolu s těmito stanovisky se domníváme, ţe jim tato situace vyhovuje. (Sociální sluţby 2006)
3.1 Charakteristika bezdomovectví Slovo bezdomovectví můţeme chápat podle Průdkové, Novotného (2008: 11) jako jev, který vzniká, jakmile u jedince dojde ke ztrátě zázemí a ţivotních jistot. Chceme-li si ujasnit, o jaké osoby se jedná, je dobré hledat v definicích předních autorů, kteří se touto problematikou zabývají. S tím Plachý (2006: 3) nesouhlasí, protoţe podle něj, jak je uvedeno v kapitole 3, se bezdomovectví dá jen obtíţně definovat. Plachý dle svých slov objasňuje, kdo jsou tito lidé, takto: „Velmi často se jedná o lidi, kteří se v určité chvíli dostali na životní křižovatku tak, jak je to u většiny z nás. Ale v této chvíli neměli blízko sebe rodinu, přátele, společnost anebo nechtěli slyšet názory druhých a vydali se na cestu, která vypadala zdánlivě pohodlná, ale nakonec je přivedla na ulici.“ (Plachý 2006: 4) Bezdomovec je člověk, který ztratil bydlení, nebo mu tato ztráta hrozí, a kterého rovněţ postihlo sociální vyloučení. Bezdomovec můţe ţít na veřejných místech, nebo v nepříznivých bytových podmínkách. (Průdková, Novotný 2008: 10) 14
Kosorin (2015: 18) v časopise sociální sluţby rozlišuje několik typů bezdomovectví. Rozlišuje bezdomovce na osoby: bez střechy nad hlavou, bez bytu, bez jistého bydlení a bez domova. V těchto synonymech spatřuje autor článku velké rozdíly. Lidé bez střechy nad hlavou ţijí podle něj mimo civilizaci, kde nemají přístup k čisté vodě a k lůţku, ale nemají zájem tuto situaci měnit. Tito lidé nocují doslova tam, kde se dá. Například ve sklepech, pod mostem, v odstaveném vagonu, na nádraţí, v jeskyni, v kanále, dokonce třeba i na vrakovišti či smetišti. (Sociální sluţby 2015) Keller (2013: 15) uvádí, ţe kaţdodenním pocitem člověka bez domova je: „všudypřítomná nejistota a pocit permanentního ohrožení. Bezdomovec se nemá kam vracet, nezná rytmus života lidí, u nichž je nejistota cizího prostředí únosná proto, že je vyvážena právě možností návratu domů.“ Ţáková (2015: 24) poukazuje na fakt, ţe osoby, které navštěvují azylové domy, nízkoprahová denní centra, domy na půli cesty či různé terénní programy jsou většinou zadluţené. Tito lidé neplatili poplatky spojené s chodem domácnosti, například elektřinu, plyn a podobně. Velkou část dluhů tvoří také nezaplacené pokuty. Pokuty mohou být různých druhů, například za neplacení zdravotního pojištění, z toho důvodu, ţe byly tyto osoby vyřazeny z úřadu práce, mohly vzniknout také trestnou činností, neplacením alimentů, neuhrazením lékařské pohotovosti atd. Dalšími dluhy mohou být úvěry a různé půjčky. (Sociální sluţby 2015) Tělesné a duševní zdraví bezdomovců bývá chatrné a slabé. Je to především kvůli tomu, ţe nemohou zachovat zdravou ţivotosprávu a často ani nemohou dodrţovat základní hygienické návyky. (Hradecký, Hradecká 1996: 49)
3.1.1 Příčiny bezdomovectví
Kosorin (2015: 18) uvádí, ţe důvodů proč se člověk ocitnul na ulici, je celá řada. (Sociální sluţby 2015) Keller (2013: 81) hovoří o tom, ţe vše začíná většinou problémy, které má jedinec se zaměstnáním. Jakmile se stane příjem nepravidelným a hrozí ztráta práce, začíná se
15
objevovat určité riziko. Starší lidé se domnívají, ţe si s nastávající situací dokáţou poradit stejně jako dřív. Převládá sebedůvěra. Keller (2013: 82) dále zmiňuje, ţe lidé střední generace v této fázi odmítají pomoc, protoţe by pro ně byla ukazatelem, ţe situace je opravdu váţná. Finanční pomoc odmítají také, protoţe by to ohrozilo jejich důstojnost. „Bezdomovcem se člověk stává možná nejčastěji právě proto, že není schopen udržet si domov.“ (Kosorin 2015: 19) V časopise Sociální práce (2004) uvádí autorka Zapletalová, ţe existují bezdomovci, kteří se dostali do této situace bez vlastního přičinění. Podle autorky můţeme v odborné literatuře najít dvojí pohled na příčinu bezdomovectví. Jeden pohled je zaměřen na vysvětlení individuálních příčin bezdomovectví. Tento pohled vidí bezdomovectví jako důsledek charakteristik osobnosti. Druhým pohledem je pohled společenského vysvětlení příčin bezdomovectví, který je následkem sociální politiky státu a zákonů. (Zapletalová 2006: 120) Podle autorů Hradeckého, Hradecké (1996: 34) jsou příčiny vzniku bezdomovectví u ţen a muţů rozdílné. U ţen se často jedná o vztahové problémy, a to zejména v partnerských vztazích. Objevuje se u nich také domácí násilí. Příčiny vzniku bezdomovství u muţů bývají materiální. Mezi materiální příčiny můţeme zařadit ztrátu bytu, zaměstnání a nedostatek financí. Objevují se také příčiny osobní, jako je alkoholismus, drogová či jiná závislost, nemoc, nebo stáří.
16
4 VÝZNAMNÉ DETERMINANTY V ŽIVOTĚ NÍZKOPŘÍJMOVÝCH SENIORŮ Věk a lidská důstojnost patří k významným determinantám v ţivotě seniorů, kteří se ocitli v nepříznivé sociální situaci. V následující kapitole je shrnuto, jaké jsou nejčastější problémy seniorů s nízkými příjmy a také co obnáší pojmy jako rovnost a lidská práva.
4.1 Bezdomovci ve starším věku Většina českých bezdomovců je ve věkové kategorii střední a starší věk, ale věkové hranice se stále proměňují. (Hradecký, Hradecká 1996: 45) V současné době je viditelný nárůst starých lidí, kteří byli vyhnáni z podnájmů a bytů novými majiteli domů. Situace těchto starých lidí bývá bezútěšná, protoţe místa v domovech pro seniory jsou obsazená. (Hradecký, Hradecká 1996: 46) Podle Hradeckého a Hradecké (1996: 66) bychom měli k těmto starým lidem, pokud jim chceme nabídnout pomoc, přistupovat tak, abychom brali v potaz jejich zhoršenou schopnost přizpůsobení. Stává se, ţe tito senioři mívají problém sţívat se s ostatními vrstevníky. Staří lidé mívají často finanční problémy. Tito senioři nemusí vyloţeně spadat do cílové skupiny seniorů bez domova, ale stává se, ţe mají peníze pouze na to, aby zaplatili nájem. Poté jim uţ nezbývá na jídlo, a tak buď ţebrají na ulicích, vybírají popelnice nebo se chodí najíst do zařízení poskytujících pomoc těmto lidem. (Marek a kol. 2012: 100)
4.2 Rovnost a lidská práva Výklad pojmu rovnost závisí na místním, především kulturním kontextu. Rovnost není primárně pojem právní. V multikulturních společnostech slouţí rovnost jako obrana před rozšířením většinového reţimu na všechny obyvatele. (Bobek, Boučková, Kühn a kol. 2007: 4–5) V dnešní době i v těch nejvyspělejších demokratických společnostech musí existovat kontrolní struktury a mechanismy, které dohlíţejí na dodrţování dohodnutých pravidel. Tato dohodnutá pravidla mají různou úroveň a je potřeba, aby kaţdá společnost měla 17
definovaná pravidla a hodnoty, podle kterých bude řešit společné kulturní záleţitosti. (Fisher a kol 2007: 24) V multietnických společnostech můţeme i přes všemoţné odlišnosti nalézt rovnost, která spočívá ve stejném zacházení se všemi. (Bobek Boučková Kühn 2007: 6) Tito autoři dodávají, ţe: „Politickým cílem totiž není jako v případě evropských menšin, uchování odlišného jazyka či kultury, ale právě naopak začlenění (až asimilace) všech odlišností do režimu jednoho.“ (cit. dle Marko 1995: kapitola I)
4.2.1 Přímá diskriminace Podle Bobka, Boučkové, Kühna a kol. (2007: 43) je přímá diskriminace druhem regulace, která přímo zachází s určitou osobou nebo skupinou osob způsobem, který je pro ně méně výhodný, neţ pro jiné osoby. Můţe se tak dít z právně neospravedlnitelného důvodu (rasa, pohlaví, víra) či svévolně nebo bez moţného zdůvodnění. (Bobek, Boučková, Kühn a kol. 2007: 43) Ucelený soubor právních norem na ochranu lidských práv patří k nejdůleţitějším úspěchům organizace spojených národů (OSN). Jsou nezbytným základem pro přijetí dalších specifikovanějších regionálních norem lidských práv. Základním souborem dokumentů, které OSN o lidských právech vytvořila, jsou Charta OSN (1945) a Všeobecná deklarace lidských práv (1948). (Fisher a kol 2007: 24) Přímou diskriminaci můţeme chápat jako vyčlenění jednotlivce či skupiny v porovnání se skupinou srovnatelnou. Přímá diskriminace také je, pokud je k tíţi jednotlivci či skupině a nelze ji ospravedlnit. (Bobek, Boučková, Kühn a kol. 2007: 43)
4.2.2 Lidská důstojnost a lidská práva Lidská důstojnost je nejvyšším etickým principem a stěţejním paradigmatem celého právního systému. Lidskou důstojnost můţeme povaţovat za cíl a základ lidských práv. Lidská práva slouţí k tomu, aby byla zabezpečena lidská důstojnost, a lidskou důstojnost garantují. Lidské hodnoty jsou minimálním standardem pro vnitřní soudrţnost společnosti a poukazují na základní osobní a sociální potřeby lidského bytí. Tvoří rámec pro etické měřítko sociální práce. Za základní hodnoty jsou povaţovány respekt ke svobodě, zásada rovnosti a spravedlnost a solidarita. (Fisher a kol 2007: 65) 18
Sociální práce je osobní a zprostředkovaná institucionalizovaná forma pomoci a společenské solidarity, která má za cíl pomocí prevence a intervence vést klienty k tomu, aby dokázali svůj ţivot vést s vědomím vlastní zodpovědnosti. Předpokládá to ze strany jedince, aby měl určité osobní a sociální kompetence. Ze strany společnosti to předpokládá, aby měla spravedlivé struktury, které rozvoj jedince podporují. V minulosti lidé páchali ty největší zločiny a krutosti ve jménu nejvyšších hodnot. Pojem lidská práva byl vypracován z toho důvodu, aby zvýraznil důstojnost kaţdého člověka, a aby byla oddělena krutost od slušnosti a barbarský přístup od civilizovaného přístupu. (Keller 2008: 125)
4.2.3 Lidská práva v sociálních službách V manuálu pro tvorbu a zavádění standardů kvality sociálních sluţeb se dočteme o právech, která má klient v sociálních sluţbách. Z těchto práv byla vybrána ta, která jsou zásadní v sociálních sluţbách, které pracují se starými lidmi v nepříznivé sociální situaci. Čámský a kol. (2007: 60–63) předkládá tato lidská práva: Právo na osobní svobodu a svobodu pohybu Toto právo zahrnuje volbu místa pobytu, svobodu pohybu a moţnost volby. Nikdo by dle tohoto práva neměl být nucen ţít na nějakém místě proti své vůli. Nikdo nesmí být omezen v pohybu a kaţdý by měl svobodně rozhodovat o svém čase, o svých aktivitách a jak se bude stravovat, či bude-li kouřit a pít alkohol. Právo na ochranu soukromí V tomto právu je prioritní nedotknutelnost obydlí. Toto právo umoţňuje kontrolu nad teritoriem, které člověk obývá. Ať uţ je to pokoj, nebo byt. Nedotknutelnost osoby Patří sem právo rozhodovat o svém vzhledu, právo na to, kdo bude člověku pomáhat s osobní hygienou, a právo na to, aby byly pouţívány zástěny v choulostivých situacích a aby byla moţnost se na WC či v koupelně zamknout. Právo na osobní a rodinný život Klient má stejná práva jako jakýkoliv jiný člověk. Má právo na kontakt se svojí rodinou, na kontakt s přáteli, s kamarády a má také právo navazovat a zachovávat vazby s přirozeným prostředím. 19
Právo na důstojné zacházení Často se stává, ţe jsou dospělí kvůli svému stáří či postiţení stavěni do role dítěte. V ţádném případě by neměly být pouţívány nevhodné přezdívky či jednostranné tykání, nemělo by docházet k tomu, ţe personál bude stylizovat dospělého do role dítěte, nerespektovat intimitu či nepřevlékat klienta do civilního oděvu. Právo svobodně se rozhodnout a právo na přiměřené riziko Toto právo je základním právem kaţdé dospělé osoby. Člověk má právo rozhodovat o sobě a svých záleţitostech. Právo vlastnit majetek I člověk omezený ve způsobilosti k právním úkonům má právo fakticky nakládat se svým majetkem, který můţe uţívat, spotřebovat, zničit apod. Nemůţe jej prodávat a kupovat, nebo někomu zapůjčit. Právo na práci a odměnu Toto právo je cestou k zapojení klienta do společnosti a znamená pro něj zvýšení příjmů i sebeúcty. Práce klientů můţe mít formy práce pro osobní potřebu, volnočasové aktivity, pracovního zácviku či práce pro zařízení. Pokud klient pracuje pro zařízení v rámci provozu, nelze ji povaţovat za volnočasovou aktivitu, ani zácvik a musí být podloţena smlouvou a finanční odměnou. Právo stěžovat si Pokud si klient stěţuje, nemůţe mu být stíţnost na újmu. Na všechny pracovníky se vztahuje povinnost mlčenlivosti a musí být dána jasná pravidla pro řešení stíţností. (Čámský a kol. 2007: 60–63) Tato kapitola nám shrnuje pojmy, jako jsou lidská práva a lidská důstojnost. I přes veškeré snahy našeho právního řádu bývají lidská práva porušována. Přiklad porušování těchto práv je uveden v následující kapitole.
20
5 SOCIÁLNÍ A ZDRAVOTNÍ POMOC NÍZKOPŘÍJMOVÝM SENIORŮM Sociální péči u nás zajišťuje systém sociální péče. V rámci tohoto systému je moţné řešit obtíţné sociální situace, se kterými si člověk není schopen poradit sám, ani za pomoci rodiny. Jedná se především o situace, kdy se člověk nachází v hmotné a sociální nouzi. Sociální pomoc v dnešní době uznává princip samostatnosti a zodpovědnosti občana za sebe i svou budoucnost. Hlavním cílem této pomoci je zabránit tomu, aby se občan dostal do trvalé sociální závislosti, snaţí se tedy o aktivizaci a vedení k soběstačnému ţivotu jedinců. Sociální pomoc je poskytovaná formou sociálních sluţeb a sociálně právní ochrany a také pomocí dávek sociální pomoci. Jednotlivé formy pomoci jsou hrazeny z veřejných zdrojů, tedy ze státního rozpočtu a z rozpočtu územně samosprávních celků. Sociální sluţby jsou financovány vícezdrojově. Na úhradách za sociální sluţby se podílí i jejich uţivatel. (Kahoun a kol. 2009: 90)
5.1 Formy sociální pomoci poskytované seniorům v nouzi V metodické příručce Strategie sociálního začleňování (2014: 43) je zdůrazněna povinnost státu pomoci lidem, kteří nemají dovednosti či prostředky k tomu, aby si zajistili bydlení. (MPSV 2014) Příspěvek na bydlení Na stránkách portálu MPSV je uvedeno, k čemu slouţí příspěvek na bydlení. Tento příspěvek je určen k pokrytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy. Na tento příspěvek má nárok vlastník či nájemce bytu, který má v tomto bydlišti trvalý pobyt a náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 a koeficientu 0,35 na území města Prahy, kdy zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu není vyšší neţ normativní náklady na bydlení. Příspěvek na péči Příspěvek na péči je určen k posílení kompetencí lidí, kteří jsou závislí na pomoci druhé osoby. Tento příspěvek má 4 stupně, podle kterých se dle míry závislosti odvozuje hodnota od obvyklých nákladů na péči. Příspěvek na péči pomáhá pokrýt náklady na péči o osobu, která tuto péči potřebuje. 21
Výše příspěvku dle Čámského a kol (2011) pro osoby starší 18 let: 800 Kč, stupeň I (lehká závislost) 4000 Kč, stupeň II (středně těţká závislost) 8000 Kč, stupeň III (těţká závislost) 12 000 Kč, stupeň IV (úplná závislost) (Čámský a kol. 2011: 18–19)
5.2 Zdravotní péče o nízkopříjmové seniory Ţivot člověka bez domova je velice těţký a takový člověk je vţdy vystaven vyššímu riziku vzniku nějakého onemocnění. Můţe nastat i opačná situace, ţe se člověk stane bezdomovcem následkem těţké nemoci. Náchylnost k nemocem je podněcována častou závislostí na alkoholu a toxických látkách. Často se stává, ţe se lidé bez domova z nejrůznějších důvodů nemohou prokázat dokladem o zdravotním pojištění. Autoři Hradecký a Hradecká se domnívají, ţe většina lékařů, kteří odmítnou tyto osoby ošetřit, se dopouští protiprávního jednání. Protiprávního jednání se dopouštějí i zdravotní pojišťovny, které odmítají tuto péči uhradit. Dokonce se stává, ţe i vyhledávání první pomoci můţe být pro tyto osoby obtíţné. (Hradecký, Hradecká 1996: 49) Zdravotní péče je u nás zajišťovaná ze zákona a je poskytována zdravotnickými zařízeními obcí, státu, právnických či fyzických osob, které mají k výkonu zdravotní péče oprávnění. Zdravotní péče je vykonávaná v ambulantních zařízeních, poliklinikách, ordinacích, na lůţkových odděleních nemocnic a také ve specializovaných ústavech. Mimo pracovní dobu těchto zařízení je zavedena lékařská sluţba první pomoci a rychlá záchranná pomoc. (Sigl 2006: 319) V České republice je zajišťován rovný přístup ke zdravotní péči prostřednictvím zákonů, které vychází z Ústavy České republiky, z úmluvy o lidských právech a biomedicíně a z listiny základních práv a svobod. Práva pojištěnců jsou podporována systémem veřejného zdravotního pojištění, který je solidární a otevřený pro své pojištěnce, kteří mají stejná práva a povinnosti. Lidé, kteří jsou ohroţení sociálním vyloučením, jsou stejnými pojištěnci jako všichni ostatní a jakákoliv diskriminace je nepřípustná a v rozporu se zásadou solidarity. (MPSV 2014: 50) 22
Pekárková (2013: 14) v časopise Sociální sluţby uvádí častý argument, který pouţívají zdravotníci, aby odmítli ošetřit osobu bez domova. Tímto argumentem je: „Vy nejste pojištěný.“ Pekárková dodává, ţe tento argument není opodstatněný, neboť kaţdý občan České republiky je pojištěn ze zákona. Toto pojištění vzniká narozením a zaniká smrtí jedince. Pojištění nezaniká ani v případě, ţe je člověk neplatičem zdravotního pojištění, ani v případě, ţe není zaměstnán nebo není registrován na úřadu práce. Vzniká sice dluh na zdravotním pojištění, ale pojišťovna má zákonnou povinnost hradit náklady na péči. (Pekárková 2013: 14) Zdravotníci se často zdráhají tyto osoby ošetřit také z důvodu zanedbané hygienické péče. Ze strany klientů se stává bariérou to, ţe nemají dostatečný zájem o své zdraví, popřípadě nemají dostatek informací o zdraví i nemocech. Také je zde potřeba uvést, ţe je pro tyto osoby obtíţné dodrţovat léčebný reţim. Stává se také, ţe jedince bez domova ovlivní předchozí negativní zkušenost a jiţ nemá důvěru ve zdravotní péči. Podle Pekárkové je důleţité, aby zdravotnický personál měl dostatečné informace o problematice bezdomovectví. Také doporučuje vypracování vnitřních pravidel, která budou zahrnovat postup při ošetřování osob v nepříznivé sociální situaci. (Pekárková 2013: 14) Koldinská, Štefko a kol. (2011: 83) píší, ţe právo na sociální a lékařskou pomoc mají i ti, kteří nemají přiměřené prostředky a nejsou schopni si je zajistit. Lékařská a sociální péče je poskytována i těm, jejichţ příjem je niţší neţ výše minimální mzdy. Podle Světové zdravotnické organizace je největší determinantou špatného zdraví chudoba. Ţivot v sociálním vyloučení a v chudobě souvisí s vyšší mírou konzumace alkoholu, drog a tabáku. To vše se projevuje vyšším výskytem psychických poruch, sebevraţd, depresí a násilí. Také se projevuje vyšší konzumace závadné stravy. (MPSV 2014: 50) „Problém sociálního vyloučení a chudoby je umocněn vyššími zdravotními riziky pro ohrožené osoby, celkovým zanedbáváním prevence závažných onemocnění a nedostatečnou místní dostupností odpovídající péče.“ (MPSV 2014: 50)
23
6 SOCIÁLNÍ
PRÁCE
A
SOCIÁLNÍ
SLUŽBY
PRO
NÍZKOPŘÍJMOVÉ SENIORY V následující kapitole budou popsány metody sociální práce, které jsou klientům bez přístřeší v dnešní době dostupné. Tato dostupnost je jak finanční, tak prostorová a je zajišťovaná státem. Jsou zde také nastíněny moţnosti, jak s těmito lidmi pracovat, které se zatím neobjevují v přijatelném měřítku. V kapitole je nastíněno, jak by mohla vypadat sociální práce s nízkopříjmovými seniory v nouzi v budoucnu.
6.1 Metody sociální práce se seniory v nouzi Základním předpokladem sociálního začleňování osob v nepříznivé sociální situaci je přístup k bydlení. Bezdomovectví je forma extrémního vyloučení a lidé, kteří jsou takto vyloučení, nemají prostředky a schopnosti k tomu, aby si bydlení udrţeli či zajistili. (MPSV 2014: 53) Podle Kosorina (2015: 19) se v současné době nesnaţíme o to, aby klientům bylo poskytnuto tzv. Housing first, tedy bydlení na prvním místě. Tendence stávajících sociálních sluţeb, které pomáhají osobám v nepříznivé sociální situaci, je zlepšování kvality náhradních řešení. Za tímto autor spatřuje to, ţe se snaţíme vylepšovat noclehárny a azylové domy místo toho, aby byly rozvíjeny projekty tréninkových bytů a podporována samostatnost budoucích nájemníků. Kosorin (2015: 18) charakterizuje snahu sociálních organizací jako tendenci pomáhat pouze těm, kteří o to stojí. Podle něj je to opravdu tak, ţe pomáhat k nápravě a navrácení klienta do civilizovaného ţivota lze jen s tím, kdo je motivován a chce situaci měnit. K těm zbylým však doporučuje zůstávat s nimi v kontaktu prostřednictvím terénních pracovníků. Terénní pracovníci by měli s klienty řešit především akutní problémy a čekat, aţ tito klienti sami projeví zájem o řešení své situace. (Sociální sluţby 2015) I přes to, ţe práce je nejefektivnější nástroj prevence a boje proti chudobě, nestačí to k tomu, aby byla chudoba potlačena, pokud neexistuje garance adekvátního příjmu. Stále se setkáváme s rostoucí chudobou zaměstnaných osob a je také stále aktuální vysoké riziko chudoby osob nezaměstnaných. Je nutné dbát na zajištění adekvátního platového ohodnocení v případě, ţe jedinec pracuje. (MPSV 2014: 53) 24
Pekárková (2013: 15) píše, ţe by se pracovníci v sociálních sluţbách měli snaţit o to, aby sniţovali bariéry ze strany klienta. Měli by jej vést k tomu, aby měl v pořádku doklady totoţnosti, doklad o zdravotním pojištění, pomáhali klientovi získat doklad o hmotné nouzi. Dále by se jej měli snaţit motivovat k tomu, aby se přihlásil na úřadu práce a registroval se u praktického lékaře. Pokud sociální pracovník ví, ţe klient musí navštívit lékaře, měl by se postarat o to, aby byl klient umytý a měl čistý oděv. Ţáková (2015: 25) se věnuje oblasti sociální práce, ve které se jedná se zadluţeným klientem. Základem jednání je v tomto případě motivace klienta ke změně. Ţáková (2015: 26) rozlišuje tuto motivaci na vnější a vnitřní. Vnitřní motivace je těţko ovlivnitelná, je však zodpovědná za dlouhodobé jednání. Vnější motivace je krátkodobá a můţeme ji ovlivňovat. Dalšími druhy motivace je podle autorky motivace negativní a pozitivní. U negativní motivace je hnacím motorem řešit situaci strach. Klient se bojí toho, o co vše můţe vinou svých dluhů přijít, a proto se snaţí situaci řešit. Negativní motivace není funkční u klientů, kteří mají pocit, ţe nemohou jiţ nic ztratit. Pozitivní motivace je daleko účinnější u všech klientů bez domova. Tito klienti se rozhodují na základě pozitivních vyhlídek budoucnosti (např. ţe si najdou práci, usmíří se s rodinou apod.), kdyţ budou svou situaci řešit. (Ţáková 2015: 27) Plachý (2006: 3) v časopise Sociální práce píše, ţe naším úkolem je co nejvíce minimalizovat zvyšující se tendenci bezdomovectví a nabídnout alternativní programy a prevenci. (Sociální práce 2006)
6.1.1 Terénní sociální práce Hlavní metodou sociální práce, která je při práci s bezdomovci vyuţívaná, je podle Nedělníkové (2008: 180) terénní sociální práce. Klíčovou sluţbou, která je v terénu poskytována lidem bez přístřeší, jsou terénní programy. Cílem těchto programů je minimalizovat rizika spojená s ţivotem těchto lidí. Terénní práce spočívá v depistáţi (vyhledávání) osob bez přístřeší na místech, kde se tyto osoby zdrţují. (Nedělníková a kol.,2008: 180) Terénní sociální práce má 4 fáze: 1. fáze – vyhledávání potenciálních zájemců o sluţbu 25
2. fáze – navazování kontaktu s uţivatelem 3. fáze – snaha o motivaci uţivatelů k řešení situace 4. fáze – zprostředkování samotné sociální pomoci (Nedělníková 2008: 180–181) Terénní pracovník se snaţí o: řešení aktuálního stavu nouze (prostřednictvím krizové intervence, přivolání záchranné sluţby, je-li to potřeba) zajištění okamţitého ubytování zajištění základních potřeb (strava, nocleh, základní hygiena, zdravotní péče, ošacení, odborné sociální poradenství) zajištění bydlení (azylové domy, domy na půli cesty, domovy pro seniory) (Nedělníková 2008: 183)
6.1.2 Preventivní programy „Preventivní programy existují, není jich mnoho, jsme vděční za každý, který vznikl.“ Plachý (2006: 4) Prvky
prevence
bezdomovectví
spočívají
v podpoře
fungování
rodiny,
v boji
s nezaměstnaností, s poskytováním základního sociálního poradenství, v individuální sociální práci s člověkem v nepříznivé situaci a v podávání informací o moţnostech bydlení. (Prudková, Novotný (2008: 63–64) Plachý (2006: 4) hovoří o tom, ţe je potřeba zřídit více tréninkových bytů. (Sociální práce 2006) V Koncepci prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020 je uvedeno, ţe tým expertů, kteří pracují s bezdomovci, navrhnul v rámci zpracování Souhrnného materiálu pro tvorbu koncepce práce s bezdomovci v ČR do roku 2020 tzv. Komplexní model práce s bezdomovci. Tento model by mohl být východiskem pro ucelené chápání a ucelený přístup k bezdomovectví. Tento komplexní model pozoruje bezdomovectví z trojího hlediska: z hlediska prevence, aktuální pomoci a opětovného začlenění. Cílem tohoto modelu práce s bezdomovci je minimalizace počtu lidí, kteří přijdou o bydlení a sníţení počtu osob, které ţijí na ulici (tzv. zjevných bezdomovců). 26
Bude snaha podporovat prevenci a současně i moţnosti sociálního začlenění bezdomovců, kteří se mohou a chtějí vrátit do ţivota, tedy vytvoření takového bydlení, za něţ budou moci převzít plnou odpovědnost. Představa je taková, ţe dojde k rozšíření současné podoby sociální práce s bezdomovci a současně k doplnění a ustálení sítě sluţeb (od prevence přes sociální sluţby podle zákona 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách). Také dojde k doplnění bydlení s podporou, přičemţ prvotní koncept, který bude podporován, bude
Housing
first
(ubytování
v první
řadě).
(nedatováno:
6)
(dostupné
z http://www.strukturalni-fondy.cz/getmedia/e65c44c3-0638-492e-82c81b8ec79edfc5/Koncepce-prevence-a-reseni-problematiky-bezdomovectvi-vCR.pdf?ext=.pdf)
6.2 Pobytové služby pro seniory Noclehárny Tato zařízení se, jak uvádí Kosorin (2015: 18), začala stavět v hojnějším počtu v devatenáctém století. Noclehárna je přechodným řešením, které nabízí ubytování na jednu noc, ale uţ nenabízí řešení toho, co bude v následujícím dni. Noclehárny jsou nastavené pouze k tomu, aby uspokojily základní potřeby klienta. Kosorin však vystihuje, ţe přesto, ţe noclehárny nabízejí minimum příleţitostí k rozvoji potenciálu klienta, oproti nocování na ulici poskytují bezpečné útočiště a vyšší míru ochrany. Azylový dům Podle Kosorina (2015: 18) začaly azylové domy vznikat koncem dvacátého století. Tento druh sociální sluţby je uţ typický tím, ţe kromě ubytování nabízí klientům přípravu na změnu ţivota a nabízí jim moţnosti, jak dojít k moţnosti vlastního bydlení. Dalším typem bezdomovců jsou lidé bez jistého bydlení, kteří tvoří největší skupinu mezi občany. Do této skupiny patří lidé, kteří mají dům na hypotéku, nebo ţijí v nájemních bytech. Patří sem i neplatiči nájemného. (Kosorin 2015: 18–19)
27
6.3 Duchovní pomoc starým lidem v nepříznivé sociální situaci „Evangelium nás upozorňuje na to, ţe člověk v tomto ţivotě ke svému štěstí nutně potřebuje i slzy i bolest, utrpení i chudobu a všechno ostatní, byť nepříjemné.“ (Mališ 2002: 1) Spirituální potřeby jsou podle Svatošové (2008: 21) pro mnoho lidí stále vnímány jako potřeby věřících. Tuto představu autorka vyvrací vysvětlením, ţe věřící člověk jistě potřeby spirituální má, ale ví, co má dělat, aby je naplňoval. Právě lidé, kteří z víry neţijí, by měli být ujištěni, ţe v kaţdé situaci se dá ţít smysluplný ţivot. Mališ (2002: 1) píše o tom, ţe člověk je předurčen k tomu, aby ţil s Bohem. Člověk můţe být podle autora opravdu šťastný jedině tehdy, ţije-li ve spojení s Bohem. Ţití s vědomím Boha je přirozené stejně jako dýchání. Mališ dodává, ţe vše v našem ţivotě je od dosahování lásky neoddělitelné, byť je to nepříjemné. Na tuto rovinu staví štěstí Kristus. Gilbert (2010: 71) hovoří o tom, ţe ve Starém zákoně je psáno, ţe pokud jsme chudí, Bůh na nás zanevřel. Jeţíš Kristus však přináší jiný pohled. Jeho ţivot provázeli chudí lidé a on sám nikdy neoceňoval bohatství. Gilbert (2010: 101) hovoří o stáří jako o procesu, který lidé buď odmítají, nebo si jej neuvědomují. Ve stáří potřebují lidé podle Gilberta (2010: 106) především přátelství a Boha. Ještě nedávno lidé umírali převáţně doma. Dnes se smrt vytratila z domovů a lidé umírají v nemocnicích, kde jsou opuštění a osamocení.
28
7 SLUŽBY POSKYTOVANÉ SENIORŮM BEZ DOMOVA NA ÚZEMÍ MĚSTA PRAHY 7.1 Organizace V následující tabulce je uveden seznam zařízení, která jsou určena pro osoby bez přístřeší na území města Prahy. Název organizace
Činnost organizace
www stránky
Centrum sociálních služeb
Příspěvková organizace
www.csspraha.cz
Praha
hlavního města Prahy zastřešující řadu odborných pracovišť poskytujících různé typy sluţeb lidem, kteří se ocitli v tíţivé ţivotní nebo sociální situaci
Denní středisko Nového
Pouze pro prodejce časopisu
Prostoru
Nový Prostor.
www.novyprostor.cz
Základní sociální pomoc, poradenství (sociální, právní, psychologické), nabídka kulturněspolečenských aktivit Armáda Spásy – Centrum
Centrum provozuje: azylový
sociálních služeb
dům, noclehárnu,
Bohuslava Bureše
nízkoprahové denní centrum,
www.armadaspasy.cz
sociální rehabilitaci
29
Arcidiecézní charita Praha
Základní sociální pomoc,
– Azylový dům sv. Terezie
pomoc s vyřízením dokladů,
www.charita-adopce.cz
pomoc při jednání s úřady Poradenství – sociální, právní, zdravotní Pomoc propuštěným z výkonu trestu Noclehárna Šatník Jídelna Naděje o.s.
Sdruţení provozuje několik
www.nadeje.cz
pracovišť: Nízkoprahová denní centra Noclehárny Azylové domy Psychologické poradenství Tabulka 1. Organizace poskytující pomoc osobám bez přístřeší na území města Prahy (Dostupné 3. 4. 2015 z http://socialni.praha.eu/jnp/cz/socialni_sluzby/prehled_poskytovatelu_SS_MC.html)
7.2 Azylový dům pro seniory v Záběhlicích
Azylový dům v Záběhlicích je zatím jediným zařízením u nás, které poskytuje sociální sluţby výhradně pro seniory bez domova. Tento azylový dům spadá pod organizaci Naděje a snaţí se o zařazení klientů zpět do společnosti. Kapacita tohoto zařízení je 30 míst a lidé, kteří jsou zde ubytovaní, mají moţnost si sami vařit jídlo, nakupovat, ţehlit atd. (Turecký 2004 cit. dle Pavelkové 2007: 48) 30
Na internetových stránkách Naděje je uvedeno: „Dům Naděje Praha-Záběhlice – azylový dům je součástí Integračního programu Naděje, v rámci něhož je zařazen mezi pobytové služby. Jeho posláním je pomáhat lidem v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení při návratu k běžnému způsobu života. Azylový dům má kapacitu 30 lůžek. Nabízí celodenní ubytování mužům a ženám bez domova v důchodovém věku nebo se zdravotním znevýhodněním.“ Zařízení je bezbariérové a jeho cílem je to, aby klient získal zdroj stabilního příjmu, který umoţní odchod do návazného bydlení, obnovil vztahy s rodinou nebo jiné přirozené vztahy, řešil své závazky, naučil se vyuţívat běţně dostupné sluţby a informace, pečoval o svůj zdravotní stav, podal ţádost o přijetí do pobytových sluţeb sociální péče. Konečným cílem azylového domu je odchod klienta do návazného bydlení, tzn. podnájemního nebo nájemního bytu nebo do zařízení sluţeb sociální péče. Pro lidi v důchodovém věku nebo pro lidi se zdravotním znevýhodněním, kteří ztratili bydlení, a jejich zdravotní stav významně neomezuje jejich soběstačnost. Přijetí ţadatele v azylovém domě v Záběhlicích probíhá buď na vlastní ţádost uchazeče o tuto sluţbu, nebo můţe být podána na základě ţádosti pracovníků různých institucí (nemocnice, sociální sluţby) nebo také na ţádost jiného sociálního pracovníka z organizace Naděje. Kaţdý nový uchazeč o sluţbu se zařazuje do evidence ţadatelů. Přijetí zájemce určuje jeho aktuální sociální situace a také pořadí v evidenci. Odmítnutí je moţné z těchto důvodů: pokud zájemce nespadá do cílové skupiny, v případě, ţe středisko neposkytuje sluţby, které zájemce poţaduje, v azylovém domě nejsou volná lůţka zájemce před uzavřením smlouvy nedoloţí příslušné potvrzení o zdravotním stavu během předchozího pobytu byla zájemci ukončena sluţba z důvodů hrubého porušení Domácího řádu a zároveň o uzavření nové smlouvy zájemce ţádá v době kratší neţ šest měsíců od ukončení sluţby. (Dostupné z www.http://www.nadeje.cz/praha/phadzabehlice)
31
ZÁVĚR Cílem absolventské práce bylo teoreticky popsat významné determinanty v ţivotě nízkopříjmových seniorů, jimiţ jsou věk a lidská důstojnost. Prostřednictvím kompilace odborné literatury jsem nastínila problematiku vztahu dnešní společnosti k této cílové skupině, který se vyznačuje absencí dostupné pomoci pro tyto osoby. Soustředila jsme se na pojmy, jako jsou stáří, senior, potřeby seniorů, bezdomovectví, rovnost a lidská práva, lidská důstojnost, zdravotní péče, terénní sociální práce, preventivní programy, pobytové sluţby a duchovní pomoc. Během psaní práce jsem také zjišťovala, jaké organizace poskytují pomoc pro seniory bez domova na území města Prahy. V návaznosti na teoretická východiska bylo cílem navrhnout řešení stávající situace. Historický pojem chudobinec v naší zemi jiţ neexistuje. Domnívám se, ţe v kaţdé moderní společnosti, i v té naší, by měly být zachovávány principy rovnosti, zachování lidských práv, solidarita, spravedlnost, milosrdenství, víra a naděje. To jsou v dnešní době pojmy, které se z naší společnosti vytrácejí. Neustále se ve své praxi přesvědčuji o tom, ţe tyto principy začínají být pro sociální práci minulostí. Myslím si, ţe pokud se základní principy nebudou v sociální práci dodrţovat, její prestiţ bude nadále nedoceněna. Staří lidé i lidé s nízkými příjmy jsou ohroţení opresí a vytlačováním na okraj společnosti. V rámci řešení problematiky seniorů bez domova by měla přispět snaha podporovat prevenci bezdomovectví. Veškeré snahy pracovníků, kteří s touto skupinou pracují, by bylo vhodné směřovat k moţnosti sociálního začlenění těch jedinců, kteří se mohou a chtějí vrátit zpět do aktivního ţivota. Hudbou budoucnosti je vytvoření takového bydlení, za něţ budou moci převzít plnou odpovědnost. Představa je taková, ţe dojde k rozšíření podoby sociální práce s bezdomovci a současně k doplnění sluţeb. Uţ jen přítomnost jediného segmentu pro nízkopříjmové seniory v České republice je alarmující. Řešení situace by jistě podpořila výstavba podporovaného bydlení.
32
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY KNIHY MALIŠ, František. Duchovní průvodce pro nemocné. Vyd. 1. Praha: Concordia Pax, 2002, ISBN 8085650134. Metodická příručka pro výkon terénní sociální práce. Editor Dana Nedělníková. [Ostrava: Ostravská univerzita, 2008], 201 s. FISHER, Ondřej, Petr JANDEJSEK a Alena KROUPOVÁ a kol.. Etika a lidská práva v sociální práci. Praha, 2007. ČÁMSKÝ, Pavel, Dagmar KRUTILOVÁ, Jan SEMBDNER a Pavel SLADKÝ. Manuál pro tvorbu a zavádění standardů kvality poskytovaných sociálních služeb. Praha, 2007 HAUKE, Marcela. Pečovatelská služba a individuální plánování: praktický průvodce. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2011, 135 s. ISBN 9788024738499. ČÁMSKÝ, Pavel, Jan SEMBDNER a Dagmar KRUTILOVÁ. Sociální služby v ČR v teorii a praxi. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011, 263 s. ISBN 9788026200277. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Vyd. 2., podstatně přeprac. a dopl. Praha: Havlíček Brain Team, 2010, 365 s. ISBN 978-80-87109-19-9. PRŮDKOVÁ, Táňa a Přemysl NOVOTNÝ. Bezdomovectví. 1. vyd. Praha: Triton, 2008, 93 s. ISBN 9788073871000. KAHOUN, Vilém. Sociální zabezpečení: vybrané kapitoly. Vyd. 1. Praha: Triton, 2009, 445 s. ISBN 978-80-7387-346-2. Strategie sociálního začleňování 2014–2020. Vyd. 1. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2014, 86 s. ISBN 978-80-7421-080-8
33
KOZÁKOVÁ, Zdeňka a Oldřich MÜLLER. Aktivizační přístupy k osobám seniorského věku. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 54 s. ISBN 80-244-15526. KELLER, Jan. Teď, když máme, co jsme chtěli: články z let 1998–2008. Vyd. 1. Praha: Earth Save, 2008, 174 s. ISBN 978-80-86916-07-1. Rovnost a diskriminace. 1. vyd. Editor Michal Bobek, Pavla Boučková, Zdeněk Kühn. Praha: C. H. Beck, 2007, 471 s. Beckova edice ABC. ISBN 978-80-7179-584-1. Sociální reformy ve střední Evropě – cesta k novému modelu sociálního státu?. Vyd. 1. Editor Kristina Koldinská, Martin Štefko. Praha: Auditorium, 2011, 240 s. ISBN 978-8087284-14-8. KALVACH, Zdeněk. Geriatrie a gerontologie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2004, 861 s. ISBN 80-247-0548-6. KELLER, Jan. Posvícení bezdomovců: Úvod do sociologie domova. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2013, 290 s. Sociologické aktuality. ISBN 978-807419-155-8. GILBERT, Guy. Buďte světlem!. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, 303 s. ISBN 978-80-7367770-1. SÍGL, Miroslav. Co víme o smrti. Vyd. 1. Praha: Epocha, 2006, 415 s. ISBN 80-87027-116. SVATOŠOVÁ, Marie. Hospice a umění doprovázet. 6., dopl. vyd., (V KNA 1.). V Kostelním Vydří: APHPP, 2008, 151 s. ISBN 978-80-7195-307-4. PAVELKOVÁ, Jaroslava. Problematika lidí v nouzi. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2007, 122 s. ISBN 978-80-7290-338-2. MAREK, Jakub, Aleš STRNAD a Lucie HOTOVCOVÁ. Bezdomovectví: v kontextu ambulantních sociálních služeb. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, 175 s. ISBN 9788026200901. 34
MALÍKOVÁ, Eva. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 328 s. ISBN 9788024731483. HRADECKÁ, Vlastimila a Ilja HRADECKÝ. Bezdomovství – extrémní vyloučení. [1. vyd.]. Praha: NADĚJE, 1996, 107 s. ISBN 8090229204.
ODBORNÁ PERIODIKA Ţáková, M. (2015). Práce se zadluţenými klienty. Sociální služby č. 2. s. 31. Kosorin, P. (2015). Evropská typologie bezdomovství. Sociální služby č. 3 s. 18–19. Pekárková, A. (2013). Sociálně-zdravotní problematika bezdomovectví. Sociální služby č. 10 s. 18–19. Zapletalová, K. (2006). Příčiny bezdomovectví, Sociální práce/Sociálna práca č. 1 s. 120
ELEKTRONICKÉ ZDROJE
Plachý, A. (2006). Nejsme připraveni na bezdomovectví celých rodin. Sociální práce/Sociálna práca č. 4 s. 4–5 Naděje (2007): Zdravotní péče o bezdomovce v ČR [on-line]. Dostupné 4. 3. 2015 z http://www.nadeje.cz/img-content/files/docs/odborne/2007zpb.pdf Portál pro sociální oblast města Prahy (2015): Přehled poskytovatelů sociálních služeb zřizovaných HMP [on-line]. Dostupné 5. 4. 2015 z http://socialni.praha.eu/jnp/cz/socialni_sluzby/prehled_poskytovatelu_SS_MC.html Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020. Praha, 2013. Dostupné z: http://www.strukturalni-fondy.cz/getmedia/e65c44c3-0638-492e-82c81b8ec79edfc5/Koncepce-prevence-a-reseni-problematiky-bezdomovectvi-vCR.pdf?ext=.pdf 35
ANOTACE Předmětem mé absolventské práce bylo teoreticky popsat významné determinanty v ţivotě nízkopříjmových seniorů, jako je věk a lidská důstojnost. Pomocí odborné literatury jsem nastínila problematiku dnešní společnosti ve vztahu k cílové skupině. Klíčová slova: seniorský věk, demografický vývoj stárnutí, potřeby seniorů, zdravotní pomoc seniorům, sociální práce, azylový dům, lidská důstojnost, lidská práva
The object of my graduate work was to describe theoretically important determinants in the life of low-income seniors, such as age and human dignity. With the help of professional literature I outlined the problems of todays society in relation to the target group. Keywords: senior age, aging demographics, needs of seniors, help seniors health, social work, shelter house, human dignity, human rights.
36
PŘÍLOHY ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ČESKÉ REPUBLIKY 1. Etické zásady 1. 1. Sociální práce je zaloţena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Sociální pracovníci proto dbají na dodrţování lidských práv u skupin a jednotlivců tak, jak jsou vyjádřena v dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka, a to především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Chartě lidských práv Spojených národů a v Úmluvě o právech dítěte a dalších mezinárodních deklaracích a úmluvách. Dále se řídí Ústavou, Listinou základních práv a svobod a dalšími zákony tohoto státu, které se od těchto dokumentů odvíjejí. 1. 2. Sociální pracovník respektuje jedinečnost kaţdého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboţenské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na ţivotě celé společnosti. 1. 3. Sociální pracovník respektuje právo kaţdého jedince na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva druhých osob. 1. 4. Sociální pracovník pomáhá jednotlivcům, skupinám, komunitám a sdruţením občanů svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků. 1.5. Sociální pracovník dává přednost profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy. Sluţby poskytuje na nejvyšší odborné úrovni. 2. Pravidla etického chování sociálního pracovníka 2. 1. Ve vztahu ke klientovi 2. 1. 1. Sociální pracovník podporuje své klienty k vědomí vlastní odpovědnosti. 2. 1. 2. Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů. 2. 1. 3. Sociální pracovník pomáhá se stejným úsilím a bez jakékoliv formy diskriminace všem klientům. Sociální pracovník jedná s kaţdým člověkem jako s celostní bytostí. Zajímá se o celého člověka v rámci rodiny, komunity a společenského a přirozeného prostředí a usiluje o rozpoznání všech aspektů ţivota člověka. Sociální pracovník se zaměřuje na silné stránky jednotlivců, skupin a komunit, a tak podporuje jejich zmocnění. 2. 1. 4. Chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Data a informace poţaduje s ohledem na potřebnost při zajištění sluţeb, které mají být klientovi poskytnuty, a informuje ho o jejich potřebnosti a pouţití. Ţádnou informaci o klientovi neposkytne bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou osoby, které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (zejména nezletilé děti) nebo tehdy, kdy jsou 37
ohroţeny další osoby. V případech, kde je to v souladu s platnými právními předpisy, umoţňuje účastníkům řízení nahlíţet do spisů, které se řízení týkají. 2. 1. 5. Sociální pracovník podporuje klienty při vyuţívání všech sluţeb a dávek sociálního zabezpečení, na které mají nárok, a to nejen od instituce, ve které jsou zaměstnáni, ale i ostatních příslušných zdrojů. Poučí klienty o povinnostech, které vyplývají z takto poskytnutých sluţeb a dávek. Podporuje klienta při řešení problémů týkajících se dalších sfér jeho ţivota. 2. 1. 6. Sociální pracovník podporuje klienty při hledání moţností jejich zapojení do procesu řešení jejich problémů. 2.1.7. Sociální pracovník je si vědom svých odborných a profesních omezení. Pokud s klientem nemůţe sám pracovat, předá mu informace o dalších formách pomoci. Sociální pracovník jedná s osobami, které pouţívají jejich sluţby (klienty) s účastí, empatií a péčí. 2. 2. Ve vztahu ke svému zaměstnavateli 2. 2. 1. Sociální pracovník odpovědně plní své povinnosti vyplývající ze závazku ke svému zaměstnavateli. 2. 2. 2. V zaměstnavatelské organizaci spolupůsobí při vytváření takových podmínek, které umoţní sociálním pracovníkům v ní zaměstnaným přijmout a uplatňovat závazky vyplývající z tohoto kodexu. 2. 2. 3. Snaţí se ovlivňovat sociální politiku, pracovní postupy a jejich praktické uplatňování ve své zaměstnavatelské organizaci s ohledem na co nejvyšší úroveň sluţeb poskytovaných klientům. 2. 3. Ve vztahu ke kolegům 2. 3. 1. Sociální pracovník respektuje znalosti a zkušenosti svých kolegů a ostatních odborných pracovníků. Vyhledává a rozšiřuje spolupráci s nimi, a tím zvyšuje kvalitu poskytovaných sociálních sluţeb. 2. 3. 2. Respektuje rozdíly v názorech a praktické činnosti kolegů a ostatních odborných a dobrovolných pracovníků. Kritické připomínky k nim vyjadřuje na vhodném místě vhodným způsobem. 2.3.3. Sociální pracovník iniciuje a zapojuje se do diskusí týkajících se etiky se svými kolegy a zaměstnavateli a je zodpovědný za to, ţe jeho rozhodnutí budou eticky podloţená. 2. 4. Ve vztahu ke svému povolání a odbornosti 2. 4. 1. Sociální pracovník dbá na udrţení a zvyšování prestiţe svého povolání. 2. 4. 2. Neustále se snaţí o udrţení a zvýšení odborné úrovně sociální práce a uplatňování nových přístupů a metod. 2. 4. 3. Působí na to, aby odbornou sociální práci prováděl vţdy kvalifikovaný pracovník s odpovídajícím vzděláním. 2. 4. 4. Je zodpovědný za své soustavné celoţivotní vzdělávání a výcvik, coţ je základ pro udrţení stanovené úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy. 2. 4. 5. Pro svůj odborný růst vyuţívá znalosti a dovednosti svých kolegů a jiných odborníků, naopak své znalosti a dovednosti rozšiřuje v celé oblasti sociální práce. 2. 4. 6. Sociální pracovník spolupracuje se školami sociální práce, aby podpořil studenty sociální práce při získávání kvalitního 38
praktického výcviku a aktuálních praktických znalostí. 2. 5. Ve vztahu ke společnosti 2. 5. 1. Sociální pracovník má právo i povinnost upozorňovat širokou veřejnost a příslušné orgány na případy porušování zákonů a oprávněných zájmů občanů. 2. 5. 2. Zasazuje se o zlepšení sociálních podmínek a zvyšování sociální spravedlnosti tím, ţe podněcuje změny v zákonech, v politice státu i v politice mezinárodní. 2. 5. 3. Upozorňuje na moţnost spravedlivějšího rozdílení společenských zdrojů a potřebu zajistit přístup k těmto zdrojům těm, kteří to potřebují. 2. 5. 4. Působí na rozšíření moţností a příleţitostí ke zlepšení kvality ţivota pro všechny osoby, a to se zvláštním zřetelem ke znevýhodněným a postiţeným jedincům a skupinám. 2. 5. 5. Sociální pracovník působí na zlepšení podmínek, které zvyšují váţnost a úctu ke kulturám, které vytvořilo lidstvo. 2. 5. 6. Sociální pracovník poţaduje uznání toho, ţe je zodpovědný za své jednání vůči osobám, se kterými pracuje, vůči kolegům, zaměstnavatelům, profesní organizaci a vzhledem k zákonným ustanovením, a ţe tyto odpovědnosti mohou být ve vzájemném konfliktu. Etické problémové okruhy Tyto problémové okruhy by měly být rozpracovány v rozšířeném kodexu, který by byl zaměřen na specifika sociální práce v různých oblastech. Sociální práce s jednotlivcem, rodinami, skupinami, komunitami a organizacemi vytváří pro sociálního pracovníka situace, ve kterých musí nejen eticky hodnotit, vybírat moţnosti, ale i eticky rozhodovat. Sociální pracovník eticky uvaţuje při sociálním šetření, sběru informací, jednáních a při své profesionální činnosti o pouţití metod sociální práce, o sociálně technických opatřeních a administrativně správních postupech z hlediska účelu, účinnosti a důsledků na klientův ţivot. A. Základní etické problémy jsou – kdy vstupovat či zasahovat do ţivota občana a jeho rodiny, skupiny či obce (např. z hlediska prevence či sociální terapie společensky neţádoucí situace), kterým sociálním případům dát přednost a věnovat čas na dlouhodobé sociálně výchovné působení, – kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly klienta ke změně postojů a k odpovědnému jednání a nevedly k jejich zneuţití, – kdy přestat se sociální terapií a poskytováním sluţeb a dávek sociální pomoci B. Další problémové okruhy, které se občas vyskytují a vyţadují etické hodnocení a rozhodování vyplývají z následujících situací, kdy loajalita sociálního pracovníka s klientem se dostane do střetu zájmů – při konfliktu zájmu samotného sociálního pracovníka se zájmem klienta, – při konfliktu klienta a jiného občana, – při konfliktu mezi institucí či organizací a skupinou klientů, – při konfliktu zájmu klientů a ostatní společnosti, – při konfliktu mezi zaměstnavatelem a jeho sociálními pracovníky. C. Sociální pracovník má ve své náplni roli pracovníka, který klientům pomáhá a současně 39
má klienty kontrolovat. Vztahy mezi těmito protichůdnými aspekty sociální práce vyţadují, aby si sociální pracovníci vyjasnili etické důsledky kontrolní role, a do jaké míry je tato role přijatelná z hlediska základních hodnot sociální práce. Postupy při řešení etických problémů 1. Závaţné etické problémy budou probírány a řešeny ve skupinách pracovníků v rámci Společnosti sociálních pracovníků ČR (dále jen Společnost). Sociální pracovník má mít moţnost: diskutovat, zvaţovat a analyzovat tyto problémy ve spolupráci s kolegy a dalšími odborníky, event. i za účasti stran, kterých se týkají. 2. Společnost můţe doplnit a přizpůsobit etické zásady pro ty oblasti terénní sociální práce, kde jsou etické problémy komplikované a závaţné. 3. Na základě tohoto kodexu je úkolem Společnosti pomáhat jednotlivým sociálním pracovníkům analyzovat a pomáhat řešit jednotlivé problémy. Etický kodex byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků 19. 5. 2006 a nabývá účinnosti od 20. 5. 2006. Mezinárodní etický kodex sociální práce – principy Návrh přijatý valným shromáţděním IFSW (Mezinárodní federace sociálních pracovníků), Adelaide, Austrálie, 29. 9. – 1. 10. 2004 1. Úvod Etické uvědomění je nutnou součástí odborné praxe sociálních pracovníků. Schopnost a oddanost etickému jednání je základním aspektem kvality sluţby nabízené uţivatelům sluţeb sociální práce. 2. Definice sociální práce Profese sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích a také zmocnění a osvobození lidí v zájmu zvýšení blaha. Sociální práce zasahuje v oblastech, kde dochází k interakci lidí a jejich prostředí, a vyuţívá k tomu teorie lidského chování a sociálních systémů. Základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti. 3. Mezinárodní konvence Mezinárodní deklarace a úmluvy o lidských právech vytvářejí obecné standardy a poukazují na práva, která jsou globální společností akceptována. Dokumenty relevantní pro praxi sociální práce jsou: • Mezinárodní pakt o občanských a politických právech • Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech • Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace • Úmluva o odstranění všech forem diskriminace ţen • Úmluva původních domorodých obyvatel (11,0 konvence 169) 4. Principy 4.1 Lidská práva a lidská důstojnost Sociální práce je zaloţena na respektu k hodnotě a důstojnosti všech lidí a na právech, která z toho vyplývají. Sociální pracovníci podporují a chrání fyzickou, duševní, emocionální a duchovní integritu a blaho kaţdého člověka. To znamená: 1. Respektovat právo na sebeurčení – sociální pracovníci respektují a podporují právo lidí na provádění vlastních výběrů a rozhodnutí, nezávisle na jejich hodnotách a ţivotních rozhodnutích, za předpokladu, ţe to neohrozí práva a legitimní zájmy druhých. 40
2. Podporovat právo na participaci – sociální pracovníci podporují plné zapojení a účast lidí, kteří pouţívají jejich sluţby, takovými způsoby, aby mohli dosáhnout zmocnění ve všech aspektech rozhodování a jednání, které ovlivňuje jejich ţivot. 3. Jednat s kaţdým člověkem jako s celostní bytostí – sociální pracovníci se zajímají o celého člověka v rámci rodiny, komunity a společenského a přirozeného prostředí a usilují o rozpoznání všech aspektů ţivota člověka. 4. Identifikovat a rozvinout silné stránky – sociální pracovníci se zaměřují na silné stránky jednotlivců, skupin a komunit, a tak podporují jejich zmocnění. Sociální spravedlnost Sociální pracovníci mají povinnost podporovat sociální spravedlnost ve vztahu ke společnosti obecně i ve vztahu k lidem, se kterými pracují. To znamená: 1. Čelit negativní diskriminaci – sociální pracovníci mají povinnost čelit negativní diskriminaci na základě takových charakteristik, jako jsou schopnosti, věk, kultura, rod nebo pohlaví, rodinný stav, socioekonomický status, politické názory, barva pleti nebo jiné fyzické charakteristiky, sexuální orientace nebo duchovní přesvědčení. 2. Uznat diverzitu – sociální pracovníci rozpoznávají a respektují etnickou a kulturní rozdílnost ve společnostech, kde pracují, berouce při tom v úvahu individuální, rodinné, skupinové a komunitní odlišnosti. 3. Spravedlivě distribuovat zdroje – sociální pracovníci zaručují, ţe zdroje, které mají k dispozici, jsou rozdělovány spravedlivě ve shodě s potřebami. 4. Čelit nespravedlivé politice a praktikám – sociální pracovníci mají povinnost upozorňovat své zaměstnavatele, tvůrce politik, politiky samotné a veřejnost na situace, kdy lidé ţijí v chudobě, kdyţ zdroje nejsou adekvátní nebo kdyţ rozdělování zdrojů, politika a praxe jsou utlačující, nespravedlivé nebo škodlivé. 5. Pracovat na základě solidarity – sociální pracovníci mají povinnost čelit sociálním podmínkám, které přispívají k sociálnímu vyloučení, stigmatizaci nebo útisku, a pracovat pro sociální inkluzi. 5. Profesionální jednání Národní členské organizace IFSW mají povinnost rozvíjet a pravidelně aktualizovat svoje vlastní etické normy nebo etické směrnice tak, aby byly konzistentní s prohlášením IFSW Národní organizace mají také povinnost informovat sociální pracovníky a vzdělavatele v sociální práci o těchto normách a směrnicích. Sociální pracovníci by měli jednat v souladu s etickým kodexem nebo směrnicemi, které platí v jejich zemi. Tyto budou obvykle zahrnovat detailnější pravidla v etické praxi, specifická podle národního kontextu. Následující obecná doporučení pro profesionální jednání se týkají toho, ţe: 1. Od sociálních pracovníků se očekává, ţe budou rozvíjet a udrţovat poţadované dovednosti a kompetence v oblasti své práce. 2. Sociální pracovníci nedopustí, aby jejich dovednosti byly vyuţity k nehumánním účelům, jako je například mučení nebo 41
terorismus. 3. Sociální pracovníci jednají bezúhonným způsobem. To zahrnuje nezneuţívání vztahu důvěry s lidmi, kteří uţívají jejich sluţeb, rozeznávání hranice mezi osobním a profesním ţivotem a nezneuţívání svého postavení pro osobní obohacení nebo zisk. 4. Sociální pracovníci jednají s lidmi, kteří pouţívají jejich sluţby, s účastí, empatií a péčí. 5. Sociální pracovníci nepodřizují potřeby a zájmy lidí, kteří uţívají jejich sluţeb, svým vlastním potřebám a zájmům. 6. Sociální pracovníci mají povinnost učinit nezbytné kroky v profesionální i osobní péči o sebe na pracovišti i ve společnosti s cílem zajistit, aby byli schopni poskytovat odpovídající sluţby. 7. Sociální pracovníci zachovávají důvěrnost informací, které se týkají lidí uţívajících jejich sluţby. Výjimky mohou být odůvodněny pouze na základě vyššího etického poţadavku (jako je například ochrana ţivota). 8. Sociální pracovníci vyţadují uznání toho, ţe jsou zodpovědní za své jednání vzhledem k lidem, se kterými pracují, vzhledem ke kolegům, zaměstnavatelům, profesní asociaci a vzhledem k zákonným ustanovením, a ţe tyto odpovědnosti mohou být ve vzájemném konfliktu. 9. Sociální pracovníci mají povinnost spolupracovat se školami sociální práce, aby podpořili studenty sociální práce při získávání kvalitního praktického výcviku a aktuální praktické znalosti. 10. Sociální pracovníci iniciují a zapojují se do diskusí týkajících se etiky se svými kolegy a zaměstnavateli a jsou odpovědni za to, ţe jejich rozhodnutí budou eticky podloţená. 11. Sociální pracovníci jsou připraveni uvést důvody svých rozhodnutí, zaloţených na etickém rozvaţování, a jsou odpovědni za svoje volby a jednání. 12. Sociální pracovníci pracují na vytváření takových podmínek ve svých zaměstnavatelských organizacích i ve své zemi, aby principy tohoto prohlášení i principy jejich národního kodexu (existuje-li) byly diskutovány, hodnoceny a prosazovány. Zdroj: Společnost
sociálních
pracovníků
České
republiky
(dostupné
z www.:
http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf)
42
