CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Zjištění potřeb pěstounů při výkonu pěstounské péče v období odchodu dítěte z rodiny
Marie Tkáčová Vedoucí práce: Mgr. Iva Linhartová
Olomouc 2016
Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“
V Olomouci, 30. 4. 2016
______________________ Marie Tkáčová
Poděkování Ráda bych poděkovala Mgr. Ivě Linhartové za trpělivost a čas, který mi v průběhu psaní práce věnovala. Také děkuji všem přátelům a rodině za podporu.
Obsah OBSAH ............................................................................................................................................ 9 ÚVOD ............................................................................................................................................11 1
NÁHRADNÍ RODINNÁ PÉČE ......................................................................................................12
1.1
FORMY NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČE .................................................................................................12
1.1.1
OSVOJENÍ ......................................................................................................................................12
1.1.2
PĚSTOUNSKÁ PÉČE ..........................................................................................................................13
1.1.3
SVĚŘENECTVÍ .................................................................................................................................13
1.1.4
PORUČENSTVÍ ................................................................................................................................13
2
PĚSTOUNSKÁ PÉČE ...................................................................................................................15
2.1
HISTORICKÝ VÝVOJ PĚSTOUNSKÉ PÉČE ............................................................................................15
2.2
PĚSTOUNSKÁ PÉČE V DNEŠNÍ DOBĚ ................................................................................................17
2.2.1
DĚTI VHODNÉ PRO PĚSTOUNSKOU PÉČI ...............................................................................................17
2.2.2
MOTIVACE PRO VÝKON PĚSTOUNSKÉ PÉČE ..........................................................................................18
2.2.3
ZPROSTŘEDKOVÁNÍ PĚSTOUNSKÉ PÉČE ...............................................................................................19
2.2.4
VÝBĚR PĚSTOUNSKÉ RODINY .............................................................................................................20
2.2.5
PRŮBĚH A UKONČENÍ PĚSTOUNSKÉ PÉČE .............................................................................................21
2.2.6
VÝVOJOVÁ SPECIFIKA PĚSTOUNSKÉ PÉČE V OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ DĚTÍ .........................................................23
3
POTŘEBY ..................................................................................................................................25
3.1
MOTIVACE ...............................................................................................................................25
3.2
POTŘEBA .................................................................................................................................25
3.3
TEORIE POTŘEB .........................................................................................................................27
3.3.1 3.4
MASLOWOVA HIERARCHIE POTŘEB ....................................................................................................27 POTŘEBY PĚSTOUNŮ ..................................................................................................................28
EMPIRICKÁ ČÁST...................................................................... CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.
9
4
CÍL A VÝZKUMNÁ OTÁZKA ....................................................................................................... 30
5
POPIS POUŽITÝCH METOD A VÝZKUMNÉHO VZORKU .............................................................. 31
5.1
KVALITATIVNÍ VÝZKUM ............................................................................................................... 31
5.2
METODY ZÍSKÁVÁNÍ, ZPRACOVÁVÁNÍ A ANALÝZA DAT ....................................................................... 31
5.3
ETICKÝ ROZMĚR VÝZKUMU .......................................................................................................... 32
5.4
POPIS VÝZKUMNÉHO VZORKU ...................................................................................................... 33
5.4.1 6
CHARAKTERISTIKA RESPONDENTEK .................................................................................................... 33
VÝSLEDKY VÝZKUMU ............................................................................................................... 36
6.1
JAKÉ POTŘEBY MAJÍ PĚSTOUNI A JAK JSOU NAPLŇOVÁNY? .................................................................. 36
6.1.1
VZTAHY ........................................................................................................................................ 36
6.1.2
ZDROJE ........................................................................................................................................ 47
6.1.3
FINANCE A BYDLENÍ ........................................................................................................................ 51
6.1.4
PORADENSTVÍ ............................................................................................................................... 53
7
DISKUZE................................................................................................................................... 56
8
ZÁVĚR...................................................................................................................................... 58
ZDROJE:......................................................................................................................................... 60
10
Úvod Pěstounství je v posledních letech hojně zmiňováno především ve spojitosti s novou formou pěstounství, a to s pěstounstvím na přechodnou dobu. Narazila jsem na několik publikací, které se zabývají potřebami těchto osob v evidenci. Kdyţ jsem se snaţila najít podobné publikace týkající se dlouhodobých pěstounů, nenarazila jsem na ţádnou publikaci, která by je sumarizovala. Proto jsem se rozhodla se ve své absolventské práci zabývat touto tématikou. Tato práce se tedy věnuje potřebám osob pečujících. Tyto potřeby se mohou v různé fázi výkonu péče lišit, proto jsem se ve výzkumu zaměřila na pěstouny nacházející se v období přípravy na odchod dítěte z rodiny. Tyto osoby budu dále v této práci označovat i jako pěstouny, přestoţe zákon o sociálně-právní ochraně dětí pouţívá pojem osoba pečující. Je to především z důvodu, ţe tento pojem je více ve společnosti zaţitý a spousta současných autorů literatury je stále pouţívá. Cílem této práce je zjistit spektrum potřeb dlouhodobých pěstounů při samotném výkonu dlouhodobé pěstounské péče v období přípravy na odchod dítěte z rodiny. Cíle práce bude dosaţeno prostřednictvím kvalitativního výzkumu, který popisuji v kapitole se stejným názvem. Jako metodu zisku dat jsem si zvolila polostrukturované interview. Práce je rozdělena na teoretickou a empirickou část. V teoretické části popisuji nejprve jednotlivé formy náhradní péče a následující kapitolu jiţ věnuji pěstounské péči. V další kapitole se zabývám fenoménem potřeb a téţ samotnými potřebami pěstounů. Empirická část obsahuje části jako definování cíle a výzkumné otázky, metodologický postup a výsledky výzkumu.
11
1 Náhradní rodinná péče Některé děti jsou nuceny pobývat určitou dobu mimo svou biologickou rodinu. Můţe se jednat o děti, kterým rodiče zemřeli. Tato situace však nastává minimálně. Většinou se jedná o děti tzv. sociálně osiřelé. Jejich rodiče se o ně nemohli, nebo nechtěli starat, nebo byli zbaveni rodičovské odpovědnosti. Děti tedy mohly být odebrány na základě rozhodnutí soudu, nebo je rodiče sami odloţili (Moravskoslezský kraj 2014: 2). Tím, ţe jsou tyto děti mimo biologickou rodinu, vzniká potřeba naleznout jim jiné místo, které by nahradilo ztrátu domova. V českém systému je moţnost vyuţití ústavní péče, od které se však upouští a více se podporuje náhradní rodinná péče. Ta má různé formy. Jedná se o osvojení, pěstounskou péči včetně profesionální pěstounské péče, dále pak svěřenectví a poručenství (Sobotková, Očenášková 2013: 9-10).
1.1 Formy náhradní rodinné péče Náhradní rodinná péče, jak uţ je patrné z názvu, má poskytnout dítěti náhradní rodinu. Při osvojení získává dítě novou rodinu a spojení s tou původní je zrušeno. U jiných forem je však kladen důraz i na spojení s biologickou rodinou.
1.1.1 Osvojení Občanský zákoník definuje osvojení jako „přijetí cizí osoby za vlastní.“ (z. č. 89/2012, § 794). Osvojitelé tak získají práva a povinnosti, tzn. rodičovskou odpovědnost, jako biologičtí rodiče (Moravskoslezský kraj 2014: 2). Vzniklý příbuzenský vztah je roven vztahu zaloţeném na pokrevním poutu. V dnešní době lze osvojit, jak nezletilé dítě, tak i zletilou osobu. Osvojitel musí být osoba zletilá a svéprávná. K osvojení nezletilého je nutný souhlas dítěte (samozřejmě vzhledem k jeho schopnosti porozumět situaci), jeho biologických rodičů a nakonec i rozhodnutí soudu. Dítě se k osvojení vyjadřuje, jestliţe má dvanáct a více let. Kdyţ je mladší, souhlas dává opatrovník. Rodiče dávají souhlas k osvojení osobním prohlášením u soudu. Matka můţe dát souhlas nejdříve šest týdnů po porodu, otec nejdříve po narození dítěte. Zákon také stanovuje případy, kdy není třeba souhlasu rodičů s osvojením (z. č. 89/2012, § 771, § 796-832).
12
1.1.2 Pěstounská péče Pěstounská péče nastupuje tehdy, kdyţ rodiče nebo poručník nemohou pečovat osobně o dítě. Tato forma péče se upřednostňuje před umístěním dítěte do ústavního zařízení. I přes fakt, ţe je dítě v péči pěstouna, rodiče mají stále rodičovskou odpovědnost (pokud jí nebyli zbaveni) a vyţivovací povinnost. Mohou také soud poţádat i o vrácení dítěte do jejich péče (z. č. 89/2012, § 928-959). Aby bylo moţné umístit dítě do pěstounské rodiny, je nutný souhlas rodičů, nebo aby byla soudně nařízená ústavní výchova. Pěstounská péče končí dnem zletilosti, či nabytím svéprávnosti (nejdéle je moţná do 26 let) (Moravskoslezský kraj 2014: 3). Jak uţ bylo výše zmíněno, zákonnými zástupci zůstávají stále biologičtí rodiče, pokud nebylo stanoveno jinak. Pěstouni mají proto omezenou pravomoc. Ohledně váţnějších věcí, jako například operace, volba školy, jsou pěstouni povinni získat souhlas rodičů. Kdyţ je s rodiči obtíţnější komunikace, ţádají pěstouni o souhlas soud. Původní příjmení dítěti zůstává, pouze v některých případech lze, aby se mu změnilo na příjmení pěstounů (Moravskoslezský kraj 2014: 3) Existují tři formy pěstounské péče, a to příbuzenská, kdy dítě je v pěstounské péči příbuzné osoby, dále nepříbuzenská a pěstounská péče na přechodnou dobu, která trvá nejdéle jeden rok (Moravskoslezský kraj 2014: 3).
1.1.3 Svěřenectví Svěření do péče jiné osoby neboli svěřenectví, je forma péče, kdy se o dítě nemůţe starat ani biologický rodič, ani poručník. Tato péče má přednosti před umístněním dítěte do ústavního zařízení. Osoba, která dítě přijímá, musí souhlasit se svěřením dítěte do péče. Rodičům dítěte je vyměřené výţivné, které by měli platit přímo pečující osobě. Ta se můţe i soudně domáhat řádného placení výţivného (z. č. 89/2012 Sb. § 953-957). Dítě se nejčastěji umisťuje do péče někoho ze širší rodiny (prarodiče, strýc atp.) (Moravskoslezský kraj 2014: 2)
1.1.4 Poručenství Poručenství je poslední forma náhradní rodinné péče. Soudem jmenovaný poručník přejímá práva a povinnosti rodičů, kromě vyţivovací povinnosti, v případě, ţe zde není ţádný rodič, který by vykonával rodičovskou odpovědnost (z. č. 89/2012 Sb. § 928). Většinou je poručenství potřeba v důsledku úmrtí rodičů, omezení jejich svéprávnosti či 13
zbavení rodičovské odpovědnosti. Poručník musí být svéprávná osoba, která je schopna řádné péče o dítě. (Moravskoslezský kraj 2014: 4). Poručníka mohou doporučit rodiče. Kdyţ tato osoba poručenství odmítne, soud hledá jiného poručníka, nejčastěji mezi příbuznými a blízkými dítěte. Poručníkem mohou být jmenováni i manţelé (z. č. 89/2012 Sb. § 929- 942).
Jednou z povinností poručníka je i pravidelné podávání zpráv soudu týkajících se osoby a vývoje dítěte a správy jeho jmění. Poručenství zaniká, kdyţ rodič nabude rodičovské odpovědnosti, dítě se stane svéprávné, nebo je osvojeno. Je zde také moţnost odvolání z funkce poručníka, nebo zánik z důvodu úmrtí poručníka či porušení povinností. Poručník má nárok na dávky pěstounské péče, jestliţe se o dítě osobně stará (z. č. 89/2012 Sb. § 932-939).
14
2 Pěstounská péče Vzhledem k cíli této práce se v této kapitole více zabývám dlouhodobou pěstounskou péčí. Popisuji zde krátce historický vývoj, protoţe jsem chtěla ukázat, jak se postupně měnil pohled na instituci pěstounství. Lze si zde všimnout, jak se postupně proměňovat přístup k dítěti a také i k osobám, které o něj pečovaly. Další podkapitoly se zabývají motivací pěstounů, procesem zprostředkování pěstounské péče, výběrem pěstounské rodiny, průběhem a ukončením pěstounské péče a specifiky pěstounské péče v období ukončování.
2.1 Historický vývoj pěstounské péče Dalo by se říci, ţe uţ odjakţiva zde byly děti bez rodičů. Byli to sirotci, jejichţ rodiče zemřeli, byly to odloţené děti, které matky (často svobodné) nechtěly, nebo neměly dost financí na zabezpečení. Děti tak často končily v útulcích a nalezincích. Aby se zabránilo zabíjení novorozeňat, začala se zřizovat tzv. torna, coţ je obdoba babyboxu. První torno bylo zřízené papeţem Inocencem III. jiţ ve 12. století. Tato schránka ve zdi kláštera umoţnila tam anonymně zanechat dítě a především tak zachraňovala jejich ţivoty (Matějček a kol. 199: 15-17). Jako první forma péče, podobná té pěstounské, je povaţována instituce kojných. Kojné nabízely kojení cizího dítěte za finanční či materiální úplatu. Většinou se jednalo o děti z vyšších tříd, kde bylo nemyslitelné, aby ţena z tohoto stavu kojila. Bylo to proti ideálu krásy (Bubleová, Matějček 1999: 25). Kojné buď ţily v domě šlechty, nebo se staraly o dítě na venkově. Kdyţ pak mělo dítě 2 roky, vracelo se zpátky do města k rodičům (DeMeuse 1974 dle Bubleová, Matějček 1999: 25-26). France (1884) popisuje pěstounskou péči pro děti z nalezince. Pěstounky si braly domů malé dítě, za které dostávaly příspěvek. Byl velmi nízký a s rostoucím věkem dítěte se sniţovat. Ve 6 letech jej musely vrátit zpět do ústavu, odkud je buď umístili do původní rodiny, nebo je předaly domovským obcím (dle Bubleová, Matějček 1999: 2728). Pěstounka si dítě také mohla nechat. Většinou si však při vrácení dítěte braly opět další do pěstounské péče (Gabriel, Novák 2008: 14). Častým motivem k pěstounství v té době tedy byla finanční odměna. Přestoţe byla tak nízká, velmi pomohla chudým rodinám, které byly právě často rodinami pěstounskými. Z toho důvodu však vztahy mezi pěstounkou a dítětem nebyly ideální a dítě často psychicky i materiálně strádalo (Smolíková 2014: 26). 15
Po druhé světové válce existovaly v Československu okresní sirotčince a dětské domovy, které byly podobné diagnostickým dětským domovům. Pěstounská péče se vyskytovala ve 4 formách. Pěstounská péče „nalezenecká“ měla podobnou formu, jako dříve, avšak dítě zůstávalo v péči pěstounů do deseti aţ šestnácti let. Dále to byla pěstounská péče, o kterou se staraly Okresní péče o mládeţ. Nová forma pěstounské péče byla v tzv. koloniích. Ve vybraných obcích bylo vybráno více rodin, které se staly pěstounskými. Vzájemně si pomáhaly a zároveň je bylo snazší kontrolovat. Poslední typ byl pěstounská péče, která vznikla na základě dohody mezi rodičem a pěstounem. V této formě nebylo třeba rozhodnutí soudu (Bubleová, Matějček 1999: 28-30). V období první republiky stále platil Obecný zákoník občanský (z. č. 946/1811Sb.), ve kterém byl ustanoven institut poručníka. Poručník měl jinou roli, neţ jaká je definována v současném občanském zákoníku. Ustanovoval se osobám, které nebyly v „otcovské péči“ a zároveň nebyly zletilé či způsobilé si záleţitosti vyřizovat osobně (z. č. 946/1811Sb. §187). Jednalo se především o děti nemanţelské, nebo bez otce (ten buď zemřel, byl daleko od rodiny, nebo byl z různých důvodů bez otcovské moci) (Smolíková 2014: 50). Poručník se zaměřoval především na správu majetku dítěte (z. č. 946/1811 Sb. §188), nebo vyhledával osobu, která by mohla místo rodiče o dítě pečovat (Smolíková 2014: 49-50). Rok 1948 přinesl mnohé změny, včetně zrušení pěstounské péče (Smolíková 2014: 65). Pouze forma zaloţená na dohodě rodiče a pěstouna zůstala aţ do 70. let (Bubleová, Matějček 1999: 30). Upřednostňovala se kolektivní výchova, kdy stát si vychovával své „socialistické občany“ (Smolíková 2014: 65). Děti tak opouštěly své pěstounské rodiny a musely do dětských domovů (Matějček 1999: 11). Postupem času se ale přece jen podařily i pozitivní změny. Zvýšil se věk odchodu dětí z ústavní péče z 15 let na 18. A v roce 1970 byla zřízena na našem území první SOS Vesnička (Smolíková 2014: 68). Ty se vyskytují ještě i v současnosti. Matky (pěstounky) ţijí SOS dětských vesničkách nebo v zařízeních pro výkon pěstounské péče, a jsou jim přidělovány děti do pěstounské péče (Gabriel, Novák 2008: 51). Jiţ od 60. let se ozývala čím dál hlasitěji kritika zrušení pěstounské péče. K samotnému obnovení došlo aţ v roce 1974 zákonem o pěstounské péči (z. č. 50/1973 Sb). Tato forma péče měla slouţit především dětem, které ji potřebovaly dlouhodobě, nepodařilo se jim najít adoptivní rodiče, nebo jestliţe pro ně nebyl vhodný pobyt v ústavu. Takto vydrţela instituce pěstounské péče aţ do roku 2000, kdy vešel v platnost nynější zákon o sociálně-právní ochraně dětí (Smolíková 2014: 71-72). 16
2.2 Pěstounská péče v dnešní době V polovině roku 2015 bylo v České republice 11 826 pěstounů. Toto číslo se kaţdý měsíc zvyšuje100 aţ 200 osob (CT24 2015 [online]). Z téhoţ roku se mi nepodařilo dohledat počet dětí v pěstounské péči, proto, zde uvádím údaje k datu 31. 12. 2014. V té době bylo umístěno 17 530 dětí v náhradní rodinné péči (byla zde započítána pěstounská péče, péče poručnická, péče jiné fyzické osoby a ústavní péče). Tentýţ rok byla u necelých 3000 dětí náhradní rodinná péče ukončena, nejčastěji z důvodu nabytí plné svéprávnosti (MPSV 2015: 93).
2.2.1 Děti vhodné pro pěstounskou péči Pro hlubší pochopení problematiky pěstounství se pokusím vysvětlit, o jaké děti se v pěstounské péči jedná. Pro pěstounskou péči se hodí ty děti, které nejsou tzv. právně volné, znamená to tedy, ţe nejsou vhodné k osvojení. Tyto děti jsou většinou opuštěny rodiči. Mívají různé fyzické i psychické handicapy, mnoho z nich je z minoritních skupin. Tím, ţe k osvojení chtějí osvojitelé převáţně miminka, starší děti či sourozenecké skupiny mají na osvojení celkem malou šanci. Proto je pro ně vhodná pěstounská péče. Do pěstounské péče jsou zařazeny i děti, jejichţ rodiče pozbyli rodičovskou odpovědnost. Jde o děti např. týrané, nebo obecně děti vyrůstající v nevhodném a ohroţujícím prostředí (Bubleová 2002: 18-19). Tímto se rodiče proviňují proti § 871 občanského zákoníku, protoţe zneuţili a zanedbali svou rodičovskou zodpovědnost, navíc i spáchali úmyslný trestný čin proti dítěti (z. č. 89/2012 § 871). Ţivotem v nefunkční rodině či v ústavním zařízení dochází k deprivacím. Deprivaci lze definovat jako „stav nedostatečného uspokojování potřeb“ (Matoušek 2008: 43). U dětí v pěstounské péči je častá psychická deprivace. Nemají moţnost si vytvořit pevný vztah s osobou, která o ně pečuje, coţ také působí jako překáţka v duševním vývoji dítěte. Psychická deprivace „vede k opoţděnému vývoji řeči, k retardaci intelektového, emocionálního i morálního vývoje“ (Matoušek 2008: 43). Středisko náhradní rodinné péče ve své publikaci věnované pěstounům popisuje projevy dětí, které jsou přijaty do pěstounské rodiny. Děti jsou často nedůvěřivé, anebo se přehnaně rychle váţí na druhého, takţe by „odešly s kaţdým.“ Projevují se u nich poruchy příjmu potravy a spánku. Mívají neadekvátní reakce, bývají často agresivní (i vůči sobě) a jejich vzorce chování vytvořené v těţkém prostředí jsou nevhodné ve 17
funkční rodině (Bubleová, Frantíková, Vyskočil, Vávrová, Pokorná 2013: 16-17). S tím vším a s mnoha dalšími projevy se musí pěstouni potýkat. Musí si být vědomi, ţe čím dítě prošlo, bylo velmi nelehké a tyto proţitky se s dítětem nesou po celý ţivot. Pěstoun by se měl snaţit poznat dítě a být mu podporou. Důleţitá je i trpělivost, jelikoţ dítě vyrůstající v labilním prostředí potřebuje více času, aby získalo (aspoň nějakou) důvěru. Tyto děti „potřebují zaţít běţný rodinný ţivot – mít své místo, dobré jídlo, stabilitu a lásku“ (Amalthea 2010: 4).
2.2.2 Motivace pro výkon pěstounské péče Rozhodnutí stát se pěstounem je velmi důleţitý a rozhodující krok. Vede k němu mnoho motivů. Na rozdíl od ţadatelů od osvojení se podle Matějčka většinou nejedná o „řešení neplodnosti“ či o reakci na úmrtí dítěte. Většina pěstounů říká, ţe do pěstounství vstupovali, protoţe měli dostatek lásky a síly pro výchovu dalšího dítěte. Pěstouny se stávali v době, kdy uţ měli své vlastní děti. Matějček označuje touhu po více dětech jako potřebu páru „naplnit všeobjímající mateřství a otcovství“ (Matějček 1999: 53). Sobotková (2003) ve svém výzkumu, který se věnuje fungování a odolnosti se zabývá i motivací pěstounů pro výkon pěstounské péče. Respondenti nejčastěji odpovídali, ţe chtěli pomoc, nebo ţe měli ještě sílu k výchově dalšího dítěte. Pro pěstounství se rozhodli kvůli kratší době čekání na dítě. Ve výzkumu dále 30% pěstounů uvedlo, ţe je k pěstounství vedla bezdětnost, coţ protiřečí výše zmíněnému tvrzení Matějčka. Obdobně můţeme nahlíţet i na rozhodnutí z důvodu ztráty dítěte, nebo nemoţnosti mít dalšího potomka. Jiné odpovědi například byly, ţe respondenti měli inspiraci v jiných pěstounských rodinách, nebo se orientovali v problematice náhradní rodinné péče, a proto se rozhodli do ní vstoupit. Ojediněle se objevuje nahlíţení na pěstounství jako řešení nezaměstnanosti. Motivace pro pěstounskou péči je jedním z klíčových faktorů pro další fungování pěstounské rodiny (Sobotková 2003: 5253). Při rozhodování třeba brát v potaz historii dítěte (tzn. mít informace, z jakých podmínek nejčastěji děti vhodné pro pěstounskou péči pochází a čím vším mohly projít) a jeho moţný handicap, ať uţ v oblasti sociální, fyzické či mentální (Moravskoslezský kraj 2014: 5).
18
2.2.3 Zprostředkování pěstounské péče O pěstounskou péči můţe poţádat kdokoli, kdo splňuje dané podmínky. Občanský zákoník definuje, ţe ţadatel o pěstounství, musí být schopný se o dítě postarat, mít trvale bydliště na území České republiky a důleţitý je i souhlas se svěřením dítěte do jeho péče (Zákon č. 89/2012 Sb. § 962). Zájemce o pěstounskou péči se musí obrátit na obecní úřad s rozšířenou působností. Na orgán sociálně-právní ochranu dětí podává ţádost a sociální pracovnice zakládá spisovou dokumentaci o ţadateli. Ten také musí vyplnit dotazník týkající náhradní rodinné péče, dokládá doklad o státním občanství ČR, posudek o zdravotním stavu od svého lékaře, údaje týkají se finanční situace. Sociální pracovnice navštíví domácnost ţadatele, vede rozhovor týkající se motivace, představ atp. týkající se výkonu pěstounské péče a ze setkání sepíše údaje o sociálních poměrech ţadatele. Vyţádá si také opis z evidence Rejstříku trestů (Moravskoslezský kraj 2014: 5-6). Další náleţitosti potřebné ve spisové dokumentaci jsou uvedeny v § 21 odst. 5 zákona o sociálně právní ochraně dětí. Po získání všech náleţitostí se sepisuje stanovisko úřadu s rozšířenou působností k ţádosti o zprostředkování pěstounské péče (z. č. 359/1999 Sb § 21). Kompletní spisová dokumentace se neprodleně postupuje krajskému úřadu. Ten vede evidenci ţadatelů, do které budou zařazeni zájemci o pěstounskou péči na základě informací ze spisové dokumentace a odborného posouzení. Posuzuje se ţadatel, hodnotí se příprava na přijetí dítěte a také, jestli jsou ţadatel a další osoby ţijící v domácnosti bezúhonní. Důleţité je i vyjádření dětí ţadatele k pěstounství a posouzení, jak by tyto děti byly schopny přijmout další dítě do rodiny. Dále mezi odborné posouzení patří posouzení zdravotního stavu, kdy se hodnotí, zda zdravotní stav ţadatele umoţňuje dlouhodobou péči o dítě. Pokud je shledáno, ţe zdravotní stav není překáţkou pro výkon pěstounské péče, ţadatelé se účastní psychologického posouzením. Psycholog posuzuje osobnost ţadatele, zda má předpoklady pro výchovu dítěte, jakou má motivaci být pěstounem, v posouzení je zahrnuto, jak stabilní je manţelský (partnerský) vztah, či jaká atmosféra panuje v rodině (včetně etnického, kulturního a náboţenského nastavení domácnosti) (Bubleová, Frantíková, Vyskočil, Vávrová, Pokorná 2013: 26-27). Jiţ při tomto posouzení můţe krajský úřad dojít k závěru, ţe ţadatelé nejsou vhodní pro náhradní rodinnou péči a zamítnout ţádost (např. kvůli špatnému zdravotnímu stavu). Jestliţe
nebylo
shledáno
nic
závaţného,
následuje
příprava
k přijetí
dítěte
(Moravskoslezský kraj 2014: 9). 19
Přípravu fyzických osob zajišťuje krajský úřad, v případě dlouhodobých pěstounů je nutné absolvovat 48 hodin (Zákon č. 359/1999 Sb § 11). Příprava většinou obsahuje teoretickou a praktickou část. Se zájemci se pracuje jak individuálně, tak ve skupině (Vávrová, Pokorná, Frantíková, Korcová, Řeháková 2012: 13). Objevují se témata jako sebepoznání, specifické potřeby dětí a jejich naplnění, fungování rodinného systému, styk s biologickou rodinou atp. (Odbor 21 [online]). Nově se začíná objevovat model vzdělávání PRIDE (Parent Resources for Information Development Education). Zahrnuje 9 sezení, plus další 3 návštěvy přímo domácnosti ţadatele. Mezi přednášejícími je vţdy někdo z odborníků (sociální pracovník, vychovatel,…) a také osoba vykonávající pěstounskou péči. Forma je často záţitková a účastníci musí plnit domácí úkoly (SocioFactor 2015: 16). Po celém tomto procesu vydá krajský úřad rozhodnutí o zařazení, nebo nezařazení do evidence ţadatelů vhodných stát se pěstouny. V případě negativního rozhodnutí se ţadatel můţe odvolat na MPSV, které rozhodne o zařazení či nezařazení do evidence (Moravskoslezský kraj 2014: Příloha).
2.2.4 Výběr pěstounské rodiny Po zařazení do evidence následuje doba čekání na dítě, pro které by ţadatel byl vhodnou osobou pečující. Dítěti se tedy vybírá nejvhodnější rodina, která je schopna se postarat a naplnit všechny jeho potřeby (Bubleová, Frantíková, Vyskočil, Vávrová, Pokorná 2013: 29). Děti nejčastěji přichází z dětských domovů, dětských domovů do tří let věku dítěte, z pěstounské péče na přechodnou dobu a také ze zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Dle svých rozumových schopností se mohou k umístění do rodiny vyjádřit, zákonem je stanovených 12 let, kdy se dítě uţ musí vţdy vyjádřit (Moravskoslezský kraj 2014: 11). Konečné rozhodnutí vydává poradní sbor, zřízený hejtmanem kraje. Ten má minimálně 5 členů s různým odborným zaměřením (z. č. 359/199 Sb. § 38a). Jakmile ţadatel obdrţí oznámení z krajského úřadu, ţe je vhodnou osobou, aby se stala pěstounem, má ţadatel právo se seznámit s daným dítětem a do 30 dnů od přijetí oznámení podat soudu návrh na svěření dítěte do předpěstounské péče, nebo pěstounské péče (z. č. 359/199 Sb. § 24). Konečné rozhodnutí o umístění dítěte pak vydává soud. Při převzetí dítěte má osoba pečující nárok na jednorázový příspěvek ve výši od 8000 Kč do 10 000 Kč dle věku dítěte. Do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o svěření dítěte je pěstoun povinen uzavřít dohodu o výkonu pěstounské péče. Dohoda se uzavírá s obecním úřadem s rozšířenou působností, do jehoţ obvodu spadá trvalé 20
bydliště osoby. Zmíněný obecní úřad však můţe souhlasit, aby osoba pečující uzavřela dohodu s jiným obecním úřadem s rozšířenou působností, s krajským úřadem nebo pověřenou osobou (Zákon č. 359/199 Sb. § 47b, l). Přivezením si dítěte domů celý proces nekončí, nýbrţ začíná. Pro osobu pečující i pro dítě je velmi náročné si zvyknout na sebe. Oba jsou plni očekávání i obav. Období adaptace je většinou delší proces. Osoby pečující by neměly předpokládat, ţe dítě ví, jak se má v rámci nové rodiny chovat. Často mu chybí obyčejné návyky jako například umytí rukou po pouţití toalety atp. Zezulová popisuje stádia adaptace. U dítěte to začíná poznáváním, proces pokračuje uvolněním, kdy testuje hranice a stabilitu. Poslední fází je přijetí. Dítě chápe dění v rodině, cítí se jistěji a začínají se budovat citové pouta. Pěstouni také prochází 3 fázemi. Nejprve je nadšení, ţe dostanou dítě. To po určité době opadne a nastane fáze rozčarování. Děti se chovají naprosto jinak, neţ očekávali a často se tak dostanou „aţ na dno.“ Končí to fází smíření se s tím, ţe to nikdy nebude naprosto dokonalé a začne se tvořit opravdový vztah bez podmínek (Zezulová 2012: 37-42).
2.2.5 Průběh a ukončení pěstounské péče Jakmile si jednotliví členové na sebe zvyknou, fungují jako běţná rodina. Pěstouni se však často potýkají s odlišnými situacemi, neţ na které nenarazili při výchově biologických dětí. Mohou se však se vším obrátit na odborníky, kteří jsou jim k dispozici. Občanský zákoník definuje, ţe ukončení pěstounské péče je v době dosaţení zletilosti, nejpozději v době nabytí svéprávnosti (z. č. 89/2012 § 970). Znamená to tedy, ţe dokud dítě studuje (nejdéle do 26 let), zůstává v pěstounské péči. Pokud se nerozhodne odejít z rodiny uţ v 18 letech. Během výkonu pěstounské péče dochází do rodiny sociální pracovnice. Z obecního úřadu s rozšířenou působností jsou zaměstnanci povinni navštěvovat rodinu co 3 měsíce v prvním půlroce. Následně stačí návštěva minimálně jednou za půl roku (z. č. 359/1999 Sb. § 19). Doprovázející organizace (a jakákoli osoba, která s osobou pečující uzavřela dohodu o výkonu pěstounské péče) je v kontaktu s rodinou častěji. Minimálně jednou za 2 měsíce jí navštěvuje a kaţdý půlrok vyhotovuje zprávu o výkonu pěstounské péče, kterou předá obecnímu úřadu s rozšířenou působností (z. č. 359/1999 Sb. § 47b). Zákon stanovuje pěstounům povinné vzdělávání. Během 12 měsíců musí absolvovat vzdělávání v rozsahu 24 hodin. Osoby pečující také mají moţnost vyuţít pomoci s péčí dítěte v případě „pracovní neschopnosti, po narození dítěte, při 21
vyřizování nezbytných osobních záleţitostí a při úmrtí osoby blízké“ (z. č. 359/1999 Sb. § 47a). Dále má osoba pečující nárok na zajištění celodenní péče o dítě po dobu 14 kalendářních dnů, jestliţe dítě má alespoň 2 roky. K dispozici je i zprostředkování odborné pomoci nejméně jednou 6 měsíců. Mezi povinnosti pak patří umoţnit kontakt biologického rodiče s dítětem (z. č. 359/1999 Sb. § 47a). Instituce, která sepsala s pěstouny dohodu o výkonu pěstounské péče, má nárok na státní příspěvek na výkon pěstounské péče, momentální výše je 48 000 Kč. Ministerstvo práce a sociálních věci vydalo normativní instrukci, v níţ uvádí, na jaké poloţky se můţe financí pouţít. Pro názornost zde uvádím několik moţností. Finance lze pouţít na určité náklady spojené s chodem organizace. Mohou se z něj proplácet účastnické poplatky vzdělávacích seminářů, nebo hradit náklady přednášejícím (v případě, ţe organizace samotná pořádá vzdělávací akce). Je moţné z něj hradit hlídání dětí (v rámci 14 dnů nároku na zajištění péče o dítě), nebo zaţádat o příspěvek na tábor, či podobnou aktivitu. Z prostředků lze proplácet odborná pomoc, organizace kontaktu dítěte s biologickým rodičem (Normativní instrukce 17/2013) Tím, ţe pěstouni jsou „sluţba pro stát,“ dostávají také finanční odměnu. Jednotlivé dávky pěstounské péče jsou uvedeny v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte se pohybuje dle věku dítěte v rozmezí od 4 500 Kč do 6 600 Kč. Je vyplácen nejdéle do 26 let, a to v případě, ţe dítě je stále osobou nezaopatřenou, která ţije s osobou pečující v jedné domácnosti. Jedná-li se o dítě, které je závislé na pomoci jiné osoby, příspěvek je zvýšen. Jestliţe má dítě nárok na důchod (sirotčí, invalidní), vyplácí se příspěvek pouze, jeli vyšší (a jen rozdíl mezi příspěvkem a důchodem) (z. č. 359/1999 Sb. § 47f). Další dávkou je odměna pěstouna. Tento nárok trvá, jestliţe je i zletilé dítě v pěstounské péči, ale nemá nárok na příspěvek na úhradu potřeb. Výše se odvíjí od počtu dětí v pěstounské péči. Minimální částka je 8 000 Kč (v péči je 1 dítě), horní hranice dosahuje 20 000 Kč. V případě více dětí se na kaţdé zvyšuje částka odměny o 4 tisíce Kč. Jestliţe má pěstoun v péči dítě, které je závislé na pomoci jiné osoby, jeho odměna činí 24 000 Kč (Zákon č. 359/1999 Sb. § 47i, j). Osoby pečující mají nárok na příspěvek na zakoupení motorového vozidla, jestliţe mají v péči nejméně 3 děti. Příspěvek lze pouţít jak na zakoupení, tak na opravu vozidla. Výše je maximálně 100 000 Kč. A během posledních deseti let, nesmí příspěvek přesáhnout částku 200 000 Kč (Zákon č. 359/1999 Sb. § 47m).
22
Následující 2 dávky se vyplácí jednorázově. Jedná se o příspěvek při převzetí dítěte a příspěvek při ukončení pěstounské péče. Dítě tak získá 25 000 Kč pro vstup do samostatného ţivota (Zákon č. 359/1999 Sb. § 47h, l).
2.2.6 Vývojová specifika pěstounské péče v období dospívání dětí V této podkapitole se věnuji specifikům pěstounské péče v době, kdy se má ukončit pěstounská péče. Zabývám se vývojovou psychologií jak adolescentů, tak osob pečujících. Věk obou výrazně determinuje vzájemné porozumění a spokojenost v ţivotě spojená s naplněnými potřebami. Vágnerová popisuje první fázi dospívání jako pubescenci. Odehrává se většinou mezi 11. aţ 15. rokem. Dochází k proměnám fyziologickým, psychickým i sociálním. Je to období osamostatňování se, plánování budoucnosti (volba střední školy), pubescenti navazují první vztahy a jsou pro ně velmi důleţití vrstevníci (Vágnerová 2000: 209). Častá změna emocí a obtíţná komunikace způsobuje, ţe jim dospělí často vůbec nerozumí (Frantíková 2008: 5) Na pubescenci navazuje adolescence. Trvá zhruba od 15. do 20. roku. V tomto období jedinec ukončuje sekundární vzdělávání a hledá si zaměstnání (nebo pokračuje na vysoké školy). Stává se plnoletým, coţ mu otevírá moţnosti mnoha právních úkonů. Adolescenti potřebují cítit volnost a nelíbí se jim, ţe mají být plně zodpovědní za sebe. Ţijí převáţně přítomností a řešení budoucnosti se snaţí co nejvíce oddálit (Vágnerová 2000: 253-254). U dospívajících dětí v pěstounské péče osoby pečující nikdy dopředu nevědí, jak bude vývoj probíhat. Často právě toto období je ovlivněno zraněními z dětství (pobyt v ústavním zařízení, týrání atp.), avšak pěstouni se o spoustě z nich nikdy nedozvěděli. Stejně jako pro ostatní adolescenty klesá autorita rodičů. Bývají k nim kritičtí a svými komentáři rodiče zraňují. Období hledání své identity mají ještě více ztíţené jedinci romského etnika. Náhradní rodiče se jim snaţili něco předat, ale společnost jim přiřazuje nálepku např. „Roma ţijícího z dávek“ (Frantíková 2008: 5-8). Zvláštní situace nastává i tehdy, kdyţ do rodiny přichází dítě v pozdějším věku. Místo toho, aby mělo stabilní zázemí a mohlo se osamostatňovat, tak přichází do rodiny, v jejíchţ hodnotách se nevyzná. Navázání vztahů plných důvěry je o to sloţitější. Opět rodiče nemohou předvídat, ţe dítě ví, jak se v rodině má chovat (ţe má oznámit, kdyţ jde pryč z domu; ţe se neberou cizí věci ze skříně atp.). Velmi pomůţe definování daných pravidel. Dítě potřebuje jako ostatní cítit, ţe je bezpodmínečně 23
milováno. To je někdy velmi nelehké, zvlášť kdyţ dítě dává jasně najevo, ţe o ţádná pravidla v novém domově nestojí. Kromě lásky rodičů je nutné nastavit i hranice (Frantíková 2008: 22-23). Pěstouni v období dospívání dětí v pěstounské péči bývají dle vývojové psychologie jiţ ve střední či starší dospělosti. Sobotková v jednom svém výzkumu zjistila, ţe průměrný věk pěstounů (kteří jsou v různých fázích pěstounství) je u muţů 45 let a u ţen 43 (Sobotková 2003: 31). V zákoně také není upravená věková hranice osob pečujících. Věk by měl pouze odpovídat obvyklému věku rodičů. Vzhledem k faktu, ţe většina pěstounů začíná s pěstounstvím aţ později, protoţe nejdříve mají biologické děti, budu předpokládat, ţe osoby pečující spadající do tohoto výzkumu budou se nacházet především v období starší dospělosti. Střední dospělost se odehrává mezi 35. a 45. rokem. Je to období krize středního věku. Dochází k bilancování. Lidé prochází svou minulost a porovnává tehdejší vize a současnou situaci. Na základě toho přemýšlí o budoucnosti a snaţí se najít smysl ţivota. Je to způsobené i faktem, ţe jedinci si uvědomují, ţe se jejich moţnosti úţí, coţ je často vede ke smutku a depresivním náladám. Zaţitý stereotyp je příjemný z hlediska poskytované jistoty, avšak určité aspekty ţivota začínají být nudné. Vnímají, ţe jejich děti dospívají a uvědomují si stárnutí. Jejich práce můţe být místo seberealizace, nebo se jí naopak vzdávají, protoţe je nenaplňuje. Často se objevuje krize v manţelství, která končí rozvodem a následně i uzavření dalšího manţelství (Vágnerová 200: 375-399). Období starší dospělosti se řadí do let od 45. roku do 60. let. Samotný padesátý rok je společností vnímán jako potvrzení stárnutí. V tomto období se začínají objevovat zdravotní problémy. Mění se i kognitivní funkce, takţe tito lidé se mohou začít přestávat orientovat v nově přijímaných informacích (např. ohledně technologií). Samozřejmě však záleţí na individuálním nastavení člověka. Dochází ke změně vnímání zaměstnání (blíţí se i odchod z něj). Děti opouští rodinu a vzniká tzv. prázdné hnízdo. Manţelé tedy jsou více spolu a stojí před otázkou, jak dále nasměřovat jejich vztah. Většinou jsou ve vztahu spokojenější, protoţe mají reálná očekávání od druhého a uplatňují častěji kompromis. Vnímají partnera jako důleţitou oporu v ţivotě. Objevuje se nová role, a to role prarodičů. Navíc kromě péče o vnoučata, musí pomáhat i stárnoucím rodičům (Vágnerová 2000: 401-437).
24
3 Potřeby Ještě neţ se budu věnovat přímo potřebám osob pečujících, zůstanu chvíli u pojmu motivace. Dále zde popisuji dělení potřeb dle Plhákové a jako příklad uvádím ucelenou Maslowovu hierarchii potřeb. Poslední podkapitola se zabývá potřebami osob pečujících.
3.1 Motivace Kaţdé naše chování můţeme rozdělit na 2 jeho sloţky. Jednou z nich je motiv. Je to důvod, kvůli kterému jsme se rozhodli jednat. Další sloţkou je cíl chování, čeho chci dosáhnout. Motiv je většinou spojen s chápáním dané situace. K jejímu vnímání ovlivňují i předchozí zkušenosti. Na základě této interpretace se pak odvíjí jednání (Nakonečný 2014: 11). Naše chování má cíl v dosaţení něčeho, nebo naopak vyhnutí se (Plháková 2003: 319). Plháková (2000: 319) uvádí, ţe motivace je „souhrn všech intrapsychických dynamických sil neboli motivů, které zpravidla aktivizují a organizují chování i proţívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního.“ Motivace jsou často spojeny s emocemi. Někteří autoři tvrdí, ţe jsou nevědomé nebo je člověk vnímá pouze okrajově. Mohou být zaměřeny na jediný cíl, avšak většinou v lidech zápasí více pohnutek. Například by chtěli mít děti, ale zároveň si chtějí uchovat svou nezávislost. Na konečném rozhodnutí se pak podílí mnoho okolností (Plháková 2000: 319-320). Motivaci také můţeme rozdělit na vnitřní a vnější. Ve vnitřní motivaci dominují potřeby, jakoţto stav, kdy je něco v nerovnováze např. hlad. Vnější motivaci ovlivňuje cílový objekt. Jestliţe odpovídá na mou potřebu a můţe ji naplnit, ubírám se „jeho směrem“ (Nakonečný 2014: 25).
3.2 Potřeba Vnímání pojmu potřeba je u autorů různé. Rovněţ se objevuje zaměňování pojmů motiv a potřeba (Nakonečný 2014: 161). Potřebu lze vnímat jako „stav lidského organismu, který znamená porušení vnitřní rovnováhy nebo nedostatek ve vnějších vztazích“ (Hartl, Hartlová 2015: 444). Je to motivační stav, kdy je vnímán fyzický nebo sociální deficit. Tento stav dává podnět pro spuštění procesu motivace. Chování je pak prostředek pro uspokojení dané potřeby. Lidé si však neuvědomují potřebu jako 25
takovou, ale pocit s ní spojený, který ukazuje na nenaplnění. Například pocit osamělosti je způsobený potřebou být s někým v kontaktu (Nakonečný 2014: 161-164). Mnoho autorů se pokoušelo vytvořit tzv. indexy potřeb. Jedná se o seřazení potřeb dle důleţitosti. (Nakonečný 2014: 163-164). Plháková (2000: 320) dělí lidské motivy na 4 okruhy: sebezáchovné motivy, stimulační motivy, sociální motivy, individuální psychické motivy. Stejně tak můţeme rozdělit i potřeby. Sebezáchovné motivy se týkají biologických potřeb. Ve starší literatuře bývají tyto motivy označovávány jako pud sebezáchovy. Jde však také o úplně základní potřeby jako je dýchání, příjem potravy, spánek, bezpečí atp., které nám umoţňují přeţít. Do sebezáchovných motivů patří i motivy sexuální a rodičovské (Plháková 2000: 320-321). Důvody, proč lidé chtějí mít děti, se zabývala spousta autorů. Například Pohlman (1969) to přikládá přirozeným zákonitostem, se kterými se člověk narodí (dle Matějček 1999: 55). Matějček uvádí, ţe mít děti je i plnění společenského očekávání. Zároveň přináší radost a stimulaci v rodině. Rodiče mohou dětem dávat lásku a společně věřit v budoucnost. Děti jsou zároveň dědici, protoţe „nač jinak bychom se v ţivotě tolik dřeli a lopotili“ (Matějček 1999: 55). Proţití plnohodnotného rodičovství se nutně nepojí pouze s biologickým dítětem. Matějček popisuje i psychologické rodičovství. Není důleţité, jestli má osoba s dítětem „pokrevní“ vztah (Matějček 1999: 61). Mnohem významnější je, jestli rodič nabízí svou „náruč“, ve které nalezne dítě jistotu a bezpečí. Pouhé zajištění stravy nestačí (Matějček 1994: 11). Proto i náhradní rodiče mohou naplnit potřebu rodičovství, i kdyţ to nejde biologickou cestou. Další skupinou jsou motivy stimulační. Pomáhají k duševní vyrovnanosti člověka, protoţe ten potřebuje změnu, je zvídavý a hravý. Tím, ţe se člověk zaktivizuje, můţe podat větší výkon. Důleţitá je vyrovnaná hladina stimulů, protoţe kdyţ je jich málo, tak člověk zaţívá nudu (a dochází i k senzorické deprivaci), v případě, ţe jich je naopak moc, je člověk podráţděný (Plháková 2000: 347-359). Do třetí oblasti jsou zahrnuty motivy sociální. Lidé mají určité potřeby, které mají vliv na vztahy mezi lidmi. Někteří autoři tvrdí, ţe jde o vrozené dispozice, které se vyvíjejí od dětství. Mezi základní motivy patří potřeba úspěšného výkonu, potřeba sdruţování a potřeba moci (Winter 1996 dle Plháková 2000: 371). Podle potřeby dosáhnutí určitého výkonu se odvíjí i vztah k sobě sama. Člověk má z dosaţeného cíle dobrý pocit. Kdyţ ale zaţije neúspěch, cítí zklamání. Záleţí na subjektivní interpretaci daného úspěchu či neúspěchu, protoţe ta pak ovlivní sebepojetí. Také je ovlivněn osobním postojem k tomu, zda si myslí, ţe to zvládne nebo ne. Tím se můţe snaţit 26
vyhýbat neúspěchu (tím, ţe se o úkol nepokusí, nebo jeho jediná motivace pro zvládnutí bude vyhnout se neúspěchu) (Nakonečný 2014: 484-486). Do sociálních motivů patří i potřeba afiliace neboli sdruţování. Člověk má přirozenou potřebu trávit čas s přáteli, rodinou a dalšími lidmi. Činnosti, kterých se lidé účastní dohromady, umoţňují být s druhými a sdílet s nimi záţitky a také je to způsob, jak uniknout samotě (Plháková 2000: 376-377). McAdams (1989) zahrnuje do afiliace i potřebu intimity. Ta je důleţitá i pro potvrzení osobní identity, umoţňuje být pasivní a pouze „být“ s tou druhou osobou (dle Plháková 2000: 378). Poslední zmíněnou potřebou, je potřeba moci. Často se projevuje snaţením se mít nad druhými moc, moci něco ovlivnit (Plháková 2000: 380). Posledním zmíněným okruhem potřeb jsou individuální potřeby. Můţeme zde řadit potřebu sebeurčení a koncept svobodné vůle a vzdoru. Člověk potřebuje vnímat vlastní identitu, snaţit se najít smysl ţivota, nebo se řídit morálními pravidly, které má zvnitřněné. Svobodně se rozhodnout pro nějakou aktivitu také její výsledek i čas, po který se jí jedinec věnuje. Vychází z toho, zda je vnitřně motivován (a činnost člověka naplňuje), nebo je motivován z vnějšku (kdy jedná např. na základně slíbené odměny) (Plháková 2000: 382-383).
3.3 Teorie potřeb Někteří autoři se pokusili jednotlivé potřeby kategorizovat a udělat jejich přehled. V této kapitole představuj Maslowovu hierarchii potřeb, která je jednou z mnoha celistvých teorií potřeb.
3.3.1 Maslowova hierarchie potřeb Abraham Maslow byl americký psycholog 20 století a byl představitel humanistické
psychologie
(Plháková
2000:
368).
Maslow
popisuje
potřeby
z holistického pohledu, zároveň však tvrdí, ţe základní potřeby jsou biologicky determinované (Madsen 1979: 286-287). Maslow sestavil pyramidu potřeb. Seznam je uveden od nejniţších potřeb. 1. Fyziologické potřeby: hlad, ţízeň, sex, spánek, potřeba bydlet atp. 2. Potřeby bezpečí: jistota, stabilita, potřeba pořádku, struktury, mezí, někdy se zde řadí i inklinace k náboţenství (jakoţto vysvětlení uspořádanosti vesmíru) atp. 3. Potřeby lásky, náklonosti, potřeba někam patřit: hledání porozumění, přijetí druhých, 27
4. Potřeby uznání: potřeba dosaţení úspěšného výkonu (jiní autoři označují jako potřebu moci), potřeby prestiţe 5. Potřeby seberealizace: potřeby vedoucí sebenaplnění člověka, krása, znalosti, smysl v ţivotě, víra atp. (Madsen 1979: 297; Plháková 200: 369-371; Griffin 1994: 125). Platí zde důleţité pravidlo, a to, ţe aby mohly být uspokojeny potřeby na vyšší pozici, musí být nejprve naplněny ty niţší. Nenaplnění niţší potřeb vytváří nerovnováhu v člověku. Jedná se o první 4 okruhy potřeb, které Maslow nazývá jako nedostatkové potřeby (D-potřeby). Podle něj jsou to potřeby, které jsou pro všechny lidi ve všech kulturách stejné, ale zároveň jednotlivé způsoby naplnění se mohou lišit. (Griffin 1994: 126). Potřeby seberealizace bývají označovány jako metapotřeby, nebo jako B-potřeby. Na rozdíl od nedostatkových potřeb, tak jejich uspokojování vede ještě k vyššímu přání (potřebě). Maslow to označil jako růstovou motivaci (Homola 1972: 153). Jsou zde řazeny potřeby jako celistvost, dokonalost, hravost, bohatost, soběstačnost atp. (Maslow 2000: 102). Mezi odborníky se vedou spory, zda je opravdu nutné mít naplněné všechny předchozí potřeby, aby se u člověka začala projevovat B-potřeby. Spousta umělců při tvorbě svých děl často ţije asketickým ţivotem, avšak po jejich dokončení se z nich stávají „hédonisté“, kteří potřebují naplnit dočasnou deprivaci (Plháková 2000: 371).
3.4 Potřeby pěstounů Osoby pečující mají úplně stejné potřeby jako ostatní lidé. Proto pro ně platí jiţ i zmíněné obecné potřeby. V této kapitole bych se chtěla zaměřit na zdůraznění určitých potřeb, které se výrazně objevují právě u pěstounů. Při studiu literatury jsem nenarazila na ţádný ucelený výčet, proto zde uvedu metodou kompilace daných (nalezených) potřeb. Jednou z oblastí, která je potřebná pro osoby pečující, je poradenství. Děti přicházející do pěstounské rodiny mívají spoustu problémů, na které pěstoun nemusí umět vhodně reagovat. Proto je zprostředkování rady, sluţby či odborné pomoci důleţité (Bubleová, Benešová 2002: 28). Odborné poradenství má zprostředkovávat OSPOD a dnes můţe i doprovázející organizace, se kterou můţe mít pěstoun sepsanou smlouvu o výkonu pěstounské péče. Informace o právech a povinnostech získávají pěstouni především od sociálních pracovníků, ale také i od jiných pěstounů (Pěstouni mají právo…2007: 29). 28
Potřeba spolupracovat s odborníky se vyskytuje téměř u všech osob pečujících. Děti mívají často zdravotní a hlavně psychické problémy. Nejčastěji bývá diagnostikována hyperaktivity, dále poruchy pozornost a poruchy chování (Pěstouni mají právo…2007: 17-18). Materiální zabezpečení se zkoumá uţ při podání ţádosti o pěstounství. Potřeba bydlet a mít dostatečný příjem se však nemění. Moţná se ještě navyšují poţadavky na výši příjmů, protoţe čím starší jsou děti, tím větší jejich potřeby jsou. Výše nákladů na bydlení se odvíjí od toho, zda platí nájem, nebo mají byt/dům v soukromém vlastnictví, také se to váţe k jeho lokalizaci. Hodnocení materiální situace však bývá velmi subjektvní (Pěstouni mají právo…2007: 21-22). Vzdělávání pěstounů je nyní jiţ povinné. Pěstouni musí absolvovat 24 hodin během 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců. Jednotlivé přednášky i kurzy si mohou vybírat. Nabízí je OSPOD, doprovázející organizace, nebo i jiné subjekty. Často jsou témata spojená s výchovou dětí, které mají specifické potřeby (Pěstouni mají právo…2007: 51). Při odchodu dítěte z rodiny se pěstouni snaţí zabezpečit jej v jeho začátcích. Mají však omezené moţnosti a z výše příspěvků nemohou dostatečně dítěti naspořit peníze. Další otázku, kterou řeší, je i bydlení dětí. Stát nabízí dočasné bydlení v domech na půl cesty (Pěstouni mají právo…2007: 54). Pokud by chtěly děti do svého bytu, budou pravděpodobně řešit nedostupnost sociálních bytů. Navýšení jejich počtu by však měl zařídit zákon o sociálním bydlení. Podpora široké rodiny a okolí je téţ podstatná. V případě, ţe okolí nesouhlasí se zprostředkováním pěstounské péče, můţe to narušit vztahy mezi rodinou a pěstouny. A především se to můţe negativně odrazit na přijatém dítěti, které je ostatními členy rodiny odmítáno (Gabriel, Novák 2008: 87). Zezulová (2012: 151) se zamýšlí, kdo naplňuje potřeby pěstounů. Tvrdí, ţe pěstouni jsou tu od toho, aby naplnili potřeby dítěte. Ale pro ně tu ţádná taková osoba není. Proto je podle ní důleţité navázat s někým blízký vztah. Tato blízká osoba by pak měla poskytnout pomoc a podporu při krizových situacích.
29
4 Cíl a výzkumná otázka V této kapitole popisuji cíl práce. Cílem této práce je zjistit spektrum potřeb dlouhodobých pěstounů při samotném výkonu dlouhodobé pěstounské péče v období přípravy na odchod dítěte z rodiny. Hlavní výzkumnou otázku jsem si proto stanovila takto: Jaké potřeby se objevují u osob pečujících v době ukončování pěstounské péče?
30
5 Popis použitých metod a výzkumného vzorku Pro dosáhnutí cíle této práce jsem se rozhodla pouţít kvalitativní výzkum. V této kapitole tedy popisuji právě kvalitativní výzkum, metody, které jsem pouţila při práci s daty, etický rozměr výzkumu, výběr výzkumného vzorku a samotnou charakteristiku jednotlivých respondentek.
5.1 Kvalitativní výzkum Ve své práci jsem pouţila metodu kvalitativního výzkumu. Důvodem výběru metody byla snaha o porozumění zkoumaných jevů. Dismann (2002: 285) uvádí, ţe „kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem tu je odkrýt význam podkládaným sdělovaným informacím.“ Výzkumník se snaţí ze svých zjištění vytvořit novou hypotézu, teorii a také se dívat na informace dívat z jiného úhlu pohledu. Snaţí se tedy především o porozumění (Dismann 2002: 285-286). Kvalitativní výzkum klade na výzkumníka určité poţadavky. Kromě dobrých komunikačních schopností je nezbytná schopnost posuzovat situaci „z nadhledu“ a kriticky ji analyzovat. Je třeba se vyhnout zkreslenému chápání situace, případně zkreslení včas odhalit. Údaje, které výzkumník získal, by měly být platné a spolehlivé. V neposlední řadě je třeba i abstraktního myšlení (Strauss, Corbinová 1999: 12).
5.2 Metody získávání, zpracovávání a analýza dat Jako metodu pro získávání dat jsem pouţila polostrukturované interview. Moderované rozhovory obecně jsou poměrně náročnou metodou, avšak díky nim lze získat velké mnoţství informací. Oproti nesturukturovanému vedení rozhovoru je náročnější přípravou. Výzkumník si musí vytvořit schéma rozhovoru a stanovuje také okruhy otázek. Při samotném rozhovoru však lze otázky přehazovat. Respondenta se lze dotazovat, jak danou věc myslí a sám výzkumník se ujišťuje, jestli je jeho pochopení správné (Miovský 2006: 155-160). Tazatel pouţívá tzv. jádro inteview u všech rozhovorů stejné, avšak kdyţ při rozhovoru se objeví téma týkající cíle výzkumu, je moţné se jím zabývat a dotazovat se dále. Pro rozhovor je důleţité vybrav vhodné místo, které by mělo být pro různé rozhovory jednotné. Zaznamenávání rozhovoru se odvíjí od jeho délky. Můţe se pouţít záznamový arch, diktafon a další pomůcky (Miovský 2006:160-161). 31
Pro rozhovor jsem měla vytvořené schéma, ale na jednotlivé okruhy jsem se tázala dle situace. Na některé otázky mi respondentky odpověděly samy, takţe jsem se nemusela tázat. Rozhovory jsem vedla převáţně v domácnosti respondentek, dále pak i v kavárně a v zaměstnání respondentky. Jejich délka byla v rozmezí 90 minut aţ 120 minut a se svolením jsem si je zaznamenávat na diktafon. Ne vţdy bylo vhodné prostředí či situace pro rozhovor, ale respektovala jsem přání (čas a místo setkání) respondentek. Potýkala jsem se s řadou překáţek, které narušovaly pohodu a koncentraci respondentek (i mou) při rozhovoru. Jednalo například o hlídání jejich vnoučat v době rozhovoru, hospitalizaci syna či úmrtí blízké osoby v den rozhovoru. Snaţila jsem se proto vhodně a citlivě reagovat na nastalé situace (např. pláč) a zároveň získat potřebná data. Při kaţdém rozhovoru jsem se snaţila navázat kontakt nejprve neformální konverzací a aţ pak začít s výzkumem. Při zpracovávání dat je nejprve důleţitá transkripce, coţ znamená přepsání nahrávaného rozhovoru do textové podoby. Uţ při přepisování dochází k redukci dat, protoţe nelze zaznamenávat naprosto vše. Dalším krokem je systematizace dat, kdy získaná data třídíme dle stanovených kritérií. Následuje kódování dat. Strauss a Corbinová (1999: 39) uvádí, ţe „kódování přestavuje operace, pomocí nichţ jsou údaje rozebrány, konceptualizovány a opět nově sloţeny novými způsoby.“ Mezi vytvořenými kódy jsem hledala souvislosti, které napomohly k interpretaci a naplnění výzkumného cíle.
5.3 Etický rozměr výzkumu Tato podkapitola obsahuje etickou stranu výzkumu. Jednotlivé oblasti, které zde popisuji, jsem pouţila podle popisu etických pravidel Miovského (2006:280-291), který má chránit jednotlivé účastníky rozhovoru. Při hledání respondentů jsem se obrátila na několik doprovázejících organizací, které by mi mohly respondenty zprostředkovat. Pracovnice byly ochotné a oslovily několik pěstounů, kteří spadají do mého výzkumu. Ne všichni byli ochotni poskytnout rozhovor, ale několik souhlasilo. Byl mi předán kontakt a já jsem se s nimi spojila a domluvila datum, čas a místo setkání. S jednou pěstounkou jsem se domluvila přímo, protoţe jsme se jiţ před tím znaly. Nalezení vhodného data setkání bylo problematické, protoţe většina z nich byla velmi vytíţena. Také jsem i data setkání měnila, protoţe mě o to respondentky poţádaly.
32
Na začátku rozhovoru jsem vysvětlila, proč potřebuji jejich rozhovor do své absolventské práce. Také jsem se zeptala, zda si mohu rozhovor nahrávat. Souhlasily všechny. Při zpracovávání nahrávky jsem všechny osobní údaje anonymizovala. Respektovala jsem i přání vyřčené při rozhovoru, ţe danou část nemám zveřejňovat ve své práci. Protoţe jsem se ptala na osobní záleţitosti, snaţila jsem se být během rozhovoru empatická. Kdyţ se například respondentka rozplakala, snaţila jsem se vhodně zareagovat a dala jí prostor pro vyjádření emocí. Miovský (2006: 284) uvádí, ţe někdy je vhodné dát účastníkům odměnu za rozhovor. Tento fakt jsem zváţila a jako poděkování jsem respondentkám upekla bábovku. Myslím, ţe to braly jako vstřícné gesto a pomohlo to i k navázání vztahu.
5.4 Popis výzkumného vzorku Při výběru respondentů jsem pouţila metodu účelového výběru. Tato metoda „je zaloţena pouze na úsudku výzkumníka o tom, co by mělo být pozorováno a o tom, co je moţné pozorovat“ (Disman 2002: 112). Můj výzkumný soubor se zaměřil na osoby pečující, jejichţ dítě v pěstounské péči je ve věku, kdy by se měla pěstounská péče ukončit (tzn. před dovršením zletilosti nebo při nabytí svéprávnosti). Kontakty na respondentky jsem získala přes několik doprovázejících organizací, které jsem poprosila v tomto ohledu o spolupráci. Podařilo se mi udělat rozhovory s pěti pěstounkami. Pouze s jedinou respondentkou jsem se znala jiţ dříve, coţ se projevilo větší otevřeností při rozhovoru. Tři respondentky mají uzavřenou dohodu o výkonu pěstounské péče se stejnou doprovázející organizací (v níţ také mají i členství). Tuto informaci jsem se ale dozvěděla aţ v průběhu výzkumu, protoţe na kaţdou z nich jsem dostala kontakt od jiné osoby. Respondentkám jsem přiřadila počáteční písmena jmen od A do E. V následujících částech budu pouţívat označení respondentek R1 atp.
5.4.1 Charakteristika respondentek Respondentka č. 1 Paní A. a její manţel mají jedno biologické dítě a 2 děti v pěstounské péči (17 a 15 let). Osobami pečujícími jsou zhruba 15 let. Obě dívky byly přijaty v jejich dvou a půl letech. První dívka měla, dle slov respondentky, silné afektivní výlevy, kdy i ubliţovala sama sobě a z tohoto důvodu byla tehdy jiţ dvěma rodinami vrácena zpět do ústavního zařízení. Momentálně tedy ţije ve své třetí pěstounské rodině a studuje na SŠ. 33
Druhá dívka byla při přijetí silně deprivována a z toho důvodu jí byla mylně diagnostikována těţká mentální retardace. V průběhu let se však zjistilo, ţe jde pouze silný zrakový handicap a zároveň trpí Aspergerovým syndromem. Výsledky na škole má však velice dobré, momentálně si vybírá SŠ. Celá rodina ţije ve vlastním domě. Členové rodiny jsou věřící. Pěstounka byla nedávno zaměstnána, její manţel je taktéţ zaměstnán. Dohodu o výkonu pěstounské péče mají s místním OSPOD. Respondentka č. 2 Paní B. má s manţelem 5 dětí v pěstounské péči a 4 biologické. Pěstouny jsou jiţ 10 let. Nejstarší dítě v pěstounské péči bude mít 18 let a studuje na učilišti. Ostatní 4 děti jsou ještě na základní škole. Některé děti trpí ADHD nebo ADD. Rodina vlastní byt, ale kvůli prostorám si pronajali od doprovázející organizace dům, který je dosti na odlehlém místě. Rodina je opět věřící, respondentka není zaměstnána, manţel ano. Nedávno docházela do práce pouze na krátkou dobu jako výpomoc. Dohodu o výkonu pěstounské péče mají s doprovázející organizací. Respondentka č. 3 Paní C. je podruhé vdaná a s manţelem mají 3 biologické děti a 4 v pěstounské péči. Pěstounskou péči vykonávají jiţ 10 let. Nejstarší dítě v pěstounské péči má 21letá dívka, plnoletý je jiţ také jeden chlapec (oba studují SŠ a dívka se chce hlásit na VŠ). U některých dětí bylo taktéţ diagnostikováno ADHD nebo ADD. Oba manţelé mají zaměstnání, respondentka však můţe svou práci dělat z domu. Bydlí v pronajatém domku od doprovázející organizace, protoţe jejich domek nebyl prostorově vyhovující. Rodina se připravuje na přijetí dalšího dítěte. Dohodu o výkonu pěstounské péče mají s doprovázející organizací. Respondentka č. 4 Paní D. je pěstounkou jiţ 28 let. Je v důchodovém věku a jiţ řadu let je vdova. Nějakou dobu se věnovala i vedení Klokánku. Celkově pečovala o 42 dětí (7 vlastních, 11 v pěstounské péči a 24 bylo umístěno krátkodobě do Klokánku). Je jiţ 16násobnou babičkou, má 2 vnoučata i od dětí z pěstounské péče a má 1 pravnouče. V současné době má v pěstounské péči 3 děti, všechny mají více neţ 20 let a studují. Poslední sourozeneckou skupinu (5 dětí) měla nejprve v Klokánku. Po jejich předání do pěstounské rodiny byla poţádána, zda by si, i přes svůj pokročilý věk, byla ochotna vzít děti zpět, tentokrát ale do pěstounské péče ona sama. Bydlí ve vlastním domě, momentálně staví další dům, kde budou 3 byty. Ty budou k dispozici (v případě
34
potřeby), pro jakékoli dítě, které měla v péči. Respondentka je také věřící, ale nepraktikující. Respondentka č. 5 Paní E. se svým manţelem mají 2 děti biologické, 1 dítě adoptované a 2 děti v pěstounské péči. Jednomu dítěti jiţ byla ukončena pěstounská péče, avšak s pěstouny stále bydlí. Děti v pěstounské péči mají 19 a 16 let a trpí ADHD nebo ADD. Oba studují na SŠ. Rodina ţije v pronajatém domě patřící doprovázející organizaci, oba manţelé jiţ pracují. Důleţitým aspektem v rodině je i víra. Dohodu o výkonu pěstounské péče mají s doprovázející organizací.
35
6 Výsledky výzkumu V této kapitole popisuji a interpretuji zjištěná data. Přestoţe jsem získala dostatečné mnoţství dat, vnímám, ţe některé respondentky se snaţily zachovat odstup. Jejich postoj k rozhovoru naprosto chápu, protoţe se otázky týkaly osobní roviny a bylo jistě náročné sdělovat takové informace člověku, kterého viděly poprvé v ţivotě. Často se také vyskytovala odpověď, ţe rodina ani děti nemají problémy. Bohuţel se mi nepodařilo zjistit z čeho tak usuzují.
6.1 Jaké potřeby mají pěstouni a jak jsou naplňovány? Z výzkumu vyplynula společná data, která jsem rozdělila do 4 kategorií. První se týká vztahů, další jsou zdroje, finance a bydlení a poslední oblast se týká poradenství.
6.1.1 Vztahy Vztahy k dětem Oblast vztahů s dětmi byla pro pěstouny velmi důleţitá. Pěstouni se staví do role rodičů a děti je tak i přijímají. Také často zmiňují, ţe se snaţí nedělat rozdíly mezi dítětem biologickým a dítětem přijatým do rodiny. Děti je většinou oslovují mami/tati (R1, R3, R5). Zároveň však respondentka (R1) připustila, ţe přesto je vztah určitým způsobem specifický (i směrem k budoucnosti) a odvíjí se od chování dítěte. „V podstatě holky nám od začátku, K. teda ne od začátku, tak se naučila mluvit aţ později, ale říkají mami, tati, v podstatě jsme se snaţili nedělat rozdíly.“ (R1) „…ne, spíš takové domácké. Jako mamka. Já jsem to brala jedním šmahem.“ (R4). „Ale je pravda, ţe nějakým způsobem ty děti co přicházejí do pěstounské péče jsou specifické, jsou jiné neţ ty děti biologické, jinak se chovají a ţe to třeba nějakým způsobem ovlivní to, nemyslím tím ani vztah, ţe by je člověk měl míň rád, nebo tak, ale ţe třeba ví, ţe některé věci, já nevím jak to mám dobře vyjádřit, aby to nevyznělo nějak blbě, ale prostě ty děcka mají nějaké specifické problémy a třeba nemůţete si říct, ţe děcku, o kterém prostě víte, ţe rozhází prostě kaţdou korunu, kterou má, ţe prostě třeba krade, ţe nevím, co, takţe mu třeba, hodně byste se asi rozmýšlela jestli mu třeba odkáţete třetinu svého majetku, asi tak, jo.“ (R1) 36
Respondentky uvedly, ţe mají navázaný vztah s dítětem (R1, R4). Ten je vnímán téměř jako podmínka pro výkon pěstounské péče (R3). Zároveň jedna respondentka uvedla, ţe by byla ráda, kdyby se vztah s dcerou změnil. (R1) „Řekla bych, ţe velice hluboký, ale je pravda, ţe takový třeba s tou starší dcerou, takový hodně italský, jo.“ (R1) „Já si myslím, ţe vychodíme dobře, nemáme problémy.“ (R4) „Ten odstup jde zachovávat u přechodných pěstounů, protoţe oni ví, ţe po roce maximálně, kdyţ teďka jsou ty prodluţí, maximálně po tom roce a půl to dítě odejde. Ale nejde to u dlouhodobých pěstounů, protoţe pokud nenaváţete vztah, tak v ţivotě to dítě v podstatě nebude mít to pevné zázemí a nebude mít, tak jak paní Vrbovská říká, to připoutání a pokud nedojde k tomu připoutání, tak to dítě se nikdy nebude cítit jako v pořádku. To prostě…, já chápu, ţe je to zákonem dané, ale nemůţe takhle člověk vychovávat, protoţe pak, pak bych nevychovávala ale dobře v tom případě, jo.“ (R3) „No samozřejmě, ţe bych chtěla, aby, aby třeba to nebylo tak bouřlivé ty vztahy. Není to o tom, ţe bychom se třeba neměly rády, ale já bych dala přednost trošičku třeba klidnějšímu vztahu, jo, takový, ţe jakoţe by mě třeba neposílala pořád někam, jo, nebo, ţe nějakým způsobem by třeba chodila do školy, nebo, ţe by třeba prostě, ţe nemusela bych před ní zamykat svoje věci, jo jako samozřejmě, ţe toto je nepříjemné velmi a myslím si, ţe to by bylo nepříjemné ať by vám to dělalo biologické dítě nebo v pěstounské péči, to je asi úplně jedno.“ (R1) Z rozhovorů vyplynulo, ţe se rodiny zatím nijak nepřipravují na odchod dítěte z rodiny. Děti mohou zůstat u pěstounů téměř libovolnou dobu, neţ se osamostatní. Zároveň se u pěstounů objevila starost o budoucnost dětí a přání, aby ţily dobrý ţivot. Také respondentky uvedly, ţe by byly rády, kdyby byly i v budoucnu s dětmi v kontaktu. To však bude záleţe právě na dětech, jestli budou o kontakt stát (R1, R2, R3) „Víte, co to všechno záleţí na nich. Já v případě, ţe budou úplně normálně fungovat, jako úplně normální děti, jim jsem ochotná poskytnout úplně normální zázemí, jako dělají všechny maminky, jo. Jako samozřejmě, ţe ne, ţe s náma budou ţít do čtyřiceti a nic nebudou dělat, třeba, ţe se budou nechat vyţivovat. 37
Jako úplně klidně ať tam s námi jsou, ať to funguje, jak má, ale zase to bych neudělala ani tomu svému biologickému dítěti, ţe bych se od něho nechala nějakým způsobem vyuţívat. Nemá to, ale nic společného s tím, jestli jsou v pěstounské péči, nebo jde o toho biologického syna, prostě fakt vysloveně budou-li mít zájem a budou fungovat, můţou s náma být.“ (R1) „No já v to doufám, ale jak jsem říkala, záleţí to na nich. Já třeba nejsem schopna u té prostřední nic odhadnout, jak se to bude ubírat, jak to bude. Já bych si hrozně přála, aby se to nějakým způsobem upravilo, aby začala nějak fungovat, fungovat aspoň, ţe by aspoň dodělala školu, ţe by třeba si našla nějakého solidního partnera, ţe by třeba měla ty děti, jo prostě ty představy, co mají ti rodiče o svých dětech a to bych si třeba hrozně přála, kdyby to tak bylo, tak budu hrozně ráda, ale to neznamená, ţe kdyţ něco z toho nebude, ţe já odmítnu jí svůj kontakt. Ale je otázka jestli ona ho neodmítne mně.“ (R1) „On je na učilišti a asi ještě dlouho bude bydlet s námi, protoţe by na své bydlení finančně ani mentálně neměl.“ (R2) „No, můţou tu být pořád. Tak, jak je tu…, kdy nejstarší biologický, který se odstěhoval, teda neoţenil se, ale zaloţil si rodinu, má holku a ve chvíli, kdy jeho přítelkyně si našla jiného přítele, tak všichni viděli, ţe tu má otevřené dveře vţdycky a je to úplně pro všechny stejné. To, říkám, to vyjádřila i ta O. na panelu, kdy se jí někdo zeptal tady na to a ona sama řekla, jako já mám jedenadvacet, ale pořád jsem tam doma, ať uţ studuju nebo nestuduju, a oni ví, ţe to tak je. A hlavně pro tu O. teda, jako, ona je moje jediná slečna, takţe to jsem ráda, ţe. Ta tu bude doufám, co nejdýl, jako.“ (R3) Všechny děti, které byly v pěstounské péči respondentky č. 4, jsou jiţ plnoleté. Přesto, ţe většina má uţ „vlastní ţivot“, často ji navštěvují. Dokonce i dívka, která odešla v 18. „Děcka se vracejí a je to pěkné.“ (R4) „J. měla 15 kdyţ přišla k nám. Je fakt, ţe jak měla 18, tak odešla. Ale zase se vracela zpátky. A kdyţ se jí narodilo mimino, donesla mi ho ukázat.“ (R4) V souvislosti s přípravou samotných dětí na odchod z rodiny respondentky zmiňovaly, ţe děti se nijak speciálně nepřipravují. Některé uvedly, ţe jim vysvětlovaly základy finanční gramotnosti. To ale vysvětlovala i biologickým dětem (R3). Jiná 38
respondentka uvedla, ţe s nimi opět procházeli finanční gramotnost, ale nyní, kdyţ jsou děti jiţ plnoleté, jejich hospodaření s financemi nekontroluje (R5). Odlišný způsob přípravy popisovala respondentka č. 1. Zrovna problematika finanční gramotnosti byla tématem jednoho ze setkání pěstounů. Tam ocenila, ţe pěstouni měli na toto téma přednášku a zároveň i děti měly besedu s kurátorem pro děti a mládeţ na stejné téma. Tuto formu vzdělávání, kdy jsou vzdělávány jak osoby pečující, tak děti, by respondentka uvítala i při ze zákona povinné vzdělávání. Respondentka uvádí, ţe tím, ţe o problematice mluví někdo cizí, tak je to mnohem lépe přijato dětmi. „No, finanční gramotnost třeba, co se toho týče, my jsme minulý rok byli, jak bývají ty víkendovky různé s těma vzděláváníma, no tak asi vloni, jsme absolvovali jednu, která teda byla dobrá i to vzdělávání bylo přínosné, co se týče i té právní zodpovědnosti finanční gramotnosti. A právě ţe tam kurátor dětí a mládeţe z OSPODu a ten paralelně, kdyţ jsme třeba my byli na soustředění a poslouchali jsme nějaké věci pro nás určené, tak školil ty dospívající děti, coţ se jim hodně líbilo a bylo to pro ně hodně přínosné. Dokonce i víc přínosné neţ kdybych jim to říkala já, ne ţe bych jim je neříkala, já jim je říkám, ale ony kroutí očima jako všechny děcka a myslí si, ţe matka má zase nějaké kecy. Takţe myslím si, ţe tohle bylo teda opravdu přínosné a tohle myslím, ţe by ocenila řada rodin i ať uţ mají ty děti jakékoliv v pěstounské péči, ţe i to vzdělávání pro ty jejich děti… A kdyţ uţ teda nejsou odpoledne doma, tak, ţe by tam byl i někdo pro ty děti, ţe by taky měly pocit toho zúčastnění se na tom, nějaké té vlastní důleţitosti a ţe by aji viděli proč se tam třeba chodí.“ Další respondentka (R2) uvedla, ţe zatím děti na budoucnost nepřipravují. Snaţí se, dle jejich slov, aby děti ţily v přítomnosti. Ty mají spoustu zranění, se kterými se doposud nevyrovnaly a která ovlivňují jejich běţné fungování. „Zatím je moc nepřipravujeme, zatím se snaţíme, aby aspoň trefili do té přítomnosti a neţili minulostí. Oni pořád nejsou srovnaní, tím ţe neodpustili svým rodičům, to nemají zpracované a tím pádem vlastně to pořád házejí do jiné strany. Nejsou z toho ty děti ještě uzdravené a takovým způsobem budou handicapované do konce ţivota.“ (R2) Pro rozvoj vztahu jsou důleţité i společné proţitky, například při hře. Takto společně trávený čas vytváří bezpečné prostředí pro rozhovor například o biologických rodičích. Někdy je potřeba něco obětovat ze svých zájmů, ale prostřednictvím proţitků 39
dojde k většímu naplnění (R3, R5). Zároveň respondentka č. 5 vnímá své zapálení pro hru jako výraz nedospělosti. „Jako je pravda, my jsme dřív byli zvyklí chodit hodně ven, a to i kdyţ se ten R. (vrátil, ale teď bohuţel při současném stavu zdraví našich dětí to nelze, takţe je to spíš na zahradě, ale oni v podstatě všichni, ještě i ten R. zpátky rádi mají, my máme deskových her… Většinou sedíme všichni, teď uţ nám to malý rozhazuje, takţe teď uţ je vţdycky jeden, kterýho od toho odstrkujem, jako, protoţe třeba, nejlepší je, ţe Silvestra jako většinou trávíme, jako Silvestra, Nový rok vyloţeně trávíme, i ti velcí nemají tendenci jezdit pryč, jo a to je taková ta rodinná tradice.“ (R3) „Já si myslím, ţe hodně, ţe u toho se, jak se hraje, u toho se i probere hodně, takţe to znamená i ta komunikace o těch biologických rodičích jo a já si myslím, ţe to hodně pomáhá té rodině, jako i v rámci toho, ţe oni ví, ţe můţou říct cokoliv, ţe v takové chvíli prostě jo, není problém můţe se říct cokoliv i protoţe je to lepší jak kdyby, kdyţ oni ví, ţe můţou říct cokoliv, to je jako a oni ví.“ (R3) „Pak jsem to vzdala, kytičky, záhonky jsem vzdala, protoţe byl fotbal. Začala jsem s nima hrát víc fotbal a jiné hry. A bylo to děsně fajn, protoţe je to o proţitcích, protoţe ty proţitky ţivé s děckama je mnohem víc, neţ kdyţ mi vykvetla kytička.“ (R5) „Jo, ale já se vlastně dozvídám, ţe nejsem dospělá. Kdyţ jsem učila na X. škole, tak jsme šli na hřiště a já hrála s nima jak o ţivot. A celý panelák se na nás přišel podívat a fandit nám. A říkali, ţe koho to máte na té škole, to jsme ještě neviděli.“ (R5) V rozhovoru se otevřelo téma vděčnosti. Respondentky uvedly, ţe si jsou vědomy, ţe vděčnost nemají očekávat. Ale přesto se v nich toto očekávání vynořuje. „Ty ne. Já to čekám, ale vím, ţe to nemám čekat. Ani vděčnost, ani úctu, nic. Já prostě nemám vůbec nic očekávat. A já si říkám, ţe kdyţ jsem je učila těch 13 let v lásce, ţe tam někde něco musí být. Ţe mě nemůţou jen tak smést ze stolu. Můţou. Nemáme nic očekávat.“ (R5) „Ona je prostě takový typ, který, kdyby si člověk myslel, ţe a šel třeba do té pěstounské péče s tím, ţe by si třeba řekl jo, udělám něco hezkého a to dítě mi
40
prostě bude vděčné a bude mě prostě mít rádo a bude mi prostě dávat najevo, ţe jako, co jsem pro něj udělala nebo tak, tak to rozhodně není.“ (R1) Aby domácnosti pěstounů fungovaly, je většinou potřeba nastavit pravidla a hranice. Někdy posouvání hranic můţe znamenat zjišťování lásky rodičů k dětem (R5). „Oni kdyţ dospívaj, tak se snaţí ty hranice posouvat. Oni by tě vytěsnili, aţ kam to jde. Někdy s tím třeba jen zjišťují, jestli je máš ráda. Proto se tě snaţí rozčílit, vytočit, to jej jejich zaměstnání. Ten narcismus. To Já. A tak buď se dáš, nebo někdy se seberem a jdeme pryč, někdy řeknu: hele nech toho. A teď jsme si řekli, ţe ne, ţe ty hranice fakt rozpínaj a ţe by to krachlo. Tak jsme říkali tak ne, zase dáme hranice. A uţ jsou taky dospělí, tak abychom jim to jenom nediktovali. Aby to byla týmová práce. A oni hlavně jsou uţ sebevědomí a potřebují připomínat – hele já jsem rodič a tohle se uţ nehodí. Nelíbí se mi to. Nebát se to říct. Jinak oni se ty hranice snaţí pořád posouvat. Nejradši by vládli. Jsou v těch letech, kdy jsou nejkrásnější, nejchytřejší a jak můţou mít zrovna takovýhle rodiče, hrozný.“ (R5) V jiném rozhovoru naopak respondentka si neuvědomovala, ţe by byly nějak nastavené pravidla. (R4) „Nevím, chovaly se jako doma. V ničem jsem je neomezovala. No tak ze začátku bylo napsané, kdo má nádobí… ale jinak kdo byl doma, ten pomohl.“ (R4) Vytvoření pravidel zcela záleţí na osobě pečující. Formy mohou být různé, lze však často najít „rozpisy jednotlivých sluţeb.“ (R3, R5, R2) „Ano tamhle je rozvrh sluţeb, jo a ono hodně, hlavně socky, co tu chodí, si to fotí, já musím říct,ţe mi to strašně moc pomohlo, protoţe dokud jsme to neměli a řeklo se tady vykliď myčku, já nevím, ukliď koupelnu, jo udělej to, tak se samozřejmě to byly vţdycky hádky, jako jo, já uţ jsem to dělal minule, já jsem to dělal… Od té doby, co to tam mají, kaţdý má svoji barvu, mají to tam teda popřepisované, je to vţdycky na celý měsíc, takţe oni ví, zaprvé dopředu.“ (R3) Vztah s manželem Všechny respondentky, které se zúčastnily výzkumu, byly vdané. Jejich manţelé jsou také osoby pečující. Respondentka č. 4 je však jiţ 15 let vdova. Manţel je pro ně důleţitý, avšak kvůli zaměstnání bývá většinou mimo domov. Zaměstnání manţela je
41
důleţité kvůli příjmu rodiny, ale z odpovědí pěstounek vnímám, ţe by byly rády, kdyby byl doma (R3, R5, R2). „… ale on je kamioňák, takţe já ho z devadesáti procent nemám doma, jako jo. A tak kluci uţ jsou velcí, naštěstí.“ (R3) „Pak nám ale zvedli nájem, takţe jsme se buď museli vrátit zpátky do K., nebo bych musela hledat práci. Naštěstí pan starosta mému muţi zprostředkoval moţnost udělat si rekvalifikaci na řidiče autobusu. A od dubna nastoupil a jezdí autobusem. Tím pádem dopoledne já uklízím, jezdím s dětmi po doktorech a tak, odpoledne dělám řidiče, rozváţím děti a dělám s nimi úkoly.“ (R2) Respondentky také uvedly, ţe na výchovu byly a jsou převáţně samy (R3, R4). Respondentka č. 1 vnímá, ţe manţel nedokáţe ve výchově dětí stanovit hranice, takţe to zbývá na ni. Ocenila by, kdyby se jí v případě vyţadování dodrţování hranic zastal. Podotýká však, ţe si váţí, ţe je (dle jejích slov) strašně hodný a má ji hrozně rád. Také jí běţně pomáhá s domácími pracemi (R1). „Byla jsem prakticky na to sama. Můj se s děckama bavil, ale věčně nebyl doma. Takţe já jsem si všecko řešila sama.“ (R4) „Co se třeba týče těch výchovných postupů, tam mám pocit, ţe je aţ příliš měkký, ţe opravdu ani, ţe jednak se sebou někdy nechá zametat a mě se nezastane, jako neříkám to s nějakou hořkostí. Opravdu, já prostě vím, ţe je strašně hodný.“ (R1) Společně trávený čas bývá kvůli mnoha faktorům a především péči o děti minimální a respondentkám chybí. Manţelé se někdy vidí „jen mezi dveřmi“, protoţe manţel je v práci a ona odpoledne rozváţí děti do krouţků (R2). Nebo kvůli zaměstnání tráví většinu času mimo domov (R3). Manţel respondentky č. 1 má také časově náročnou práci a navíc často pracuje i z domu. A kdyţ uţ se naskytne příleţitost být spolu, tak přijdou děti a on nedokáţe odmítnout jejich přítomnost. „Je to trošku horší a paradoxně není to tím, ţe já jsem nastoupila do práce, to se nezhoršilo vůbec, ale manţel třeba změnil před dvěma lety práci, která ho teda úţasně baví a naplňuje a to je její jako strašně velká výhoda, ale tráví tam strašně moc času. A kdyţ tam ten čas netráví, tak pořád vyřizuje nějaké maily, nebo s někým telefonuje, nebo s někým píše, nebo se nějak vzdělává kvůli tomu a tak. Takţe v tom je to takové horší a kdyţ máme zrovna čas, tak se tam nasáčkují 42
ty děti, ono je to opravdu tak, ţe on jak je tak strašně hodný, tak jsme si ani nenastavili nějaké takové hranice, oni nám opravdu vlezou kamkoliv, oni klidně přijdou o půlnoci k nám do loţnice, my se klidně koupem a oni nám vlezou do koupelny.“ (R1) I přes odloučení kvůli zaměstnání se manţelé snaţí být nějakým způsobem v kontaktu. Můţe k tomu slouţit například skype (R3). Také tím, ţe téměř všechny děti uţ dospěly a přestaly vyţadovat tolik péče, začali manţelé trávit spolu více času. Setkali se však s kritikou okolí, ţe netráví čas se svými dospělými dětmi (R5). Respondentka č. 3 jezdívá pravidelně s manţelem na dovolenou a o děti se po tu dobu stará babička. „Určitě tady někdy schází, ono je… určitě. Ale teď je naštěstí ta komunikace, co se týče Skypu a různých takových, takţe je pravda, ţe spolu meleme prakticky kaţdý den, protoţe jsme stejně přes Messenger pořád spolu tímto způsobem.“ (R3) „Tam je nejdůleţitější ten vztah. Na prvním místě je Bůh a na druhém je ten partner. A fakt kdyţ jste na sebe navázaní a máte společné zájmy, tak jsem byla ráda, ţe jsme si koupili ty kola, dali jsme ty peníze, můţeme jezdit. A máme ty společné zájmy. Nesmíš se poutat na ty děti.“ (R5) „Aţ teď, kdyţ jsou velcí, tak sednem na kolo. A uţ nám to někdo vyčetl. „A kde máte děti?“ A já říkám, myslíte ty dvacetileté? Protoţe kaţdý jel někam jinam a mají své zájmy, tak jsme zůstali sami dva s L. a proto jsme si vyjeli na kole. Jinak nám bylo vyčteno, ţe jedeme bez dětí. Víš, ţe kaţdý má tendenci litovat ty děti.“ (R5) „Protoţe já mám úţasné babičky, takţe já a všichni to ví, hlavně tady ze sdruţení, my s manţelem si děláme čas na sebe ve stylu, ţe babička je tu o prázdninách na dva týdny, o jarních prázdninách na týden, přijede a já s ním jedu s kamionem pryč, takţe říkám, sice v tom malém prostoru. Jinak spolu fakt jako moc nejsme a je to takové největší, protoţe nemusím myslet na to, co je doma, jako jo, protoţe vím, ţe ty babičky naše zvládnou jedna jak druhá, jo a prostě loni jsem byla ve Španělsku na dovolené na dva týdny s ním.“ (R3) Další sociální vztahy Péče o děti v pěstounské péči můţe být velice náročná. Pěstounky tak tráví většinu času pouze s dětmi. 3 respondentky (R1, R4 a R5) uvedly, ţe po dlouhém pobytu doma 43
se cítily izolované. Respondentky č. 1 a 5 nastoupily před krátkou dobou do práce. Kontakt s lidmi jim velmi chyběl. U respondentky č. 5 se po čase vytvořila i sociální fobie. „Takţe dvacet let jsem byla doma, skoro. Je to úţasné, ţe najednou přijdete mezi lidi a prostě můţete řešit i jiné věci.“ „Chyběl vám ten kontakt s lidmi, když jste byla doma?“ „No to určitě chyběl, chyběl a bylo to vlastně i tím, ţe opravdu ty děti jsou velice náročné, takţe i to nebylo to pohodové jako třeba i některé maminky říkají, jo ta je na té mateřské, jako tak u nás tak ani uţ odmalička nebyla taková ta pohoda, byli opravdu tak jako nároční, ţe to fakt jako lezlo na mozek.“ (R1) „Já nejsem na zavření mezi čtyři stěny. Já jsem si to vychutnala s tím Pánem Bohem, ale jsem strašně ráda, ţe ten Pán Bůh má se mnou trpělivost a teď mě pustil i mezi ty lidi.“ „A jak dlouho jste vlastně byla doma?“ „No 14 let.… Kdyţ jsem viděla, ţe jsem vyhořelá, tak si toho všimla i děvčata v kostele. A říkaly, ty máš docela hezký hlas, přijď za námi. A to uţ jsem docela trpěla…. Já jsem tam přišla a já jsem čtvrt hodiny jenom brečela. Já jsem viděla hodně lidí na jednou a měla jsem z nich strach. A úplně přesně jsem tam byla. 5 minut po 12. To bylo jen k paní S. na mlíko a zpátky. Ty 3 ADHD dají opravdu zabrat.“ (R5) Naopak 2 respondentky uvedly, ţe jsou v kontaktu s dalšími lidmi neustále. Respondentka (R3) k tomu vyuţívá čas dopoledne, kdy jsou děti ve školce nebo ve škole. V té době se věnuje své práci, kterou můţe vykonávat doma, a také k návštěvám. Za respondentkou č. 4 zase kamarádky a známé spíše docházely. „Teď je mám sice všechny doma, jako jo, ale opravdu normální klasický stav je, ţe dopoledne je rozvezu - škola, školka a do těch dvou hodin mám čas… ţe si zajedu i mezi ty lidi jo a takové.“ (R3) Kamarádky, kdyţ jsem potřebovala, přišly tenkrát ještě za mnů. Co jsem si potřebovala vyřídit, tak jsem si vyřídila, kdyţ děcka byla ve škole. (R4) Kontakt s lidmi je úzce propojen s potřebou se svěřit někomu ohledně obtíţí, kterými prochází. 4 respondentky uvedly, ţe mají osobu, se kterou se sdílí. Tato osoba byla ve dvou případech také věřící a byla i jako zdroj duchovní pomoci (např. 44
modlitba). Respondentka č. 4 během rozhovoru obdrţela zprávu, ţe její nejlepší kamarádka, kterou znala mnoho let, zemřela. Bylo znát, ţe jí tato ztráta hluboce zasáhla a tím více si cením, ţe umoţnila pokračování rozhovoru. Dále respondentka č. 1 uvedla, ţe by se ráda svěřila, ale její situaci nikdo nechápe, aţ na pěstouny. „Zase Pán Bůh se postará, poslal mi do cesty kamarádku, která je bezdětná, ale má kousek od nás chatu a protoţe miluje hory… Přišla jako takový anděl seslaný, takový neuvěřitelný člověk.“ (R2) „Akorát mi kolikrát připadalo, ty jo, to já prostě nezvládám. Tak jsem zavolala B., ta mi řekla, to nic, všeho nechám a jdu se za tebe modlit do kapličky.“ (R5) „Volala mi její dcera, ţe kamarádka zemřela. Znaly jsme se dlouho, přes 50 roků. K té jsem nejvíc chodila. A ona sem.“ (R4) „Postěţovat, no… Jako chtěla, ale mám spíš pocit, ţe to, kdyţ si postěţuju, ţe to opravdu nikdo nechápe, ţe toto chápe opravdu jenom další pěstoun, moţná to zní jako klišé, ţe to říká hodně pěstounů, ale musím potvrdit, ţe je to pravda.“ (R1) Setkávání s pěstouny povaţovaly všechny respondentky za důleţité. Cítí, ţe jsou všichni na stejné vlně. Vzájemně se chápou, protoţe prochází podobnými situacemi (ostatní lidé mívají problém s pochopením). Dodávají naději i pocit, ţe v tom pěstouni nejsou sami. Zároveň se respondentka č. 4 zmínila, ţe o potíţích týkajících se pěstounství s ostatními lidmi nebaví. „Ta pěstounská setkání byla moc fajn, protoţe tam jsme byli rovní mezi rovnými. Protoţe oni kdyţ vyprávějí jaké mají trable, tak si říkáme, jé my v tom nejsme sami. No jo, vţdyť my máme vlastně úplně stejné téma. A teď jsme naladěni na úplně stejnou vlnu. A kdyţ tady sousedka chce něco vědět a já ji to řeknu, tak ona mě nechápe. Ona naprosto neví, o čem mluvím. Ti lidi nerozumí, ale oni za to nemůţou. Nemůţeš je odsoudit. Jak v těch mokasínech nejdeš, tak to nepochopíš.“ (R5) „Potěší to. Kdyţ to vezmete, kaţdé setkání s těmi pěstouny je. Kaţdý má tu svoji humornou historku, to jsou lidi, kteří se tím nenechávají semlít, ale mají uţ to zpracovaný a říkají to spíš pro to zasmání. Tak to si člověk odpočine.“ (R2) „Tak jasné, my jsme se hodně znaly. My se do dneška kontaktujem, navštěvujeme, jezdíme. Jako mám pár, s kterýma jsem ještě v kontaktu.“ 45
„Jsou vám něčím bližší, než ostatní přátelé?“ „Tak pokecáme a probereme, co máme za problémy. Tak nějak.“ „Myslíte, že vám přátelé-pěstouni rozumí v určitých věcech víc, než ostatní bez té zkušenosti?“ „Já se s nima ani moc nebavím o děckách. Jako bavíme se, ale nějaké problémy… za prvé ty problémy nemám.“ (R4) V rámci rozhovorů se objevilo téma přijetí pěstounství ve společnosti. Většina respondentek se setkala s negativním nahlíţením na ně jako pěstouny (kromě R4). Nejčastěji byli kritizováni za to, ţe dělají pěstounství pro peníze a ţijí na úkor daňových poplatníků. Pěstounky se musí vyrovnávat s pomluvami, které se šíří po městě, které mnohdy ovlivní, zda jim lidé odpoví na pozdrav (R5). Dochází k diskriminaci jak dětí v pěstounské péče ve školských zařízeních, kdy učitelé je nechtějí mít ve třídě, nebo je nechtějí přijmout do volnočasových krouţků (R3). Dochází i k šikaně biologických dětí (protoţe jejich rodiče jsou osoby pečující) (R2). Negativní nahlíţení lze vnímat především ve větších městech, zatímco v menších obcích bývají spíše obdivování (R2, R3, R5) „…díky tomu zase ten co je v deváté třídě – jako biologický syn – volala učitelka, ţe se porval, protoţe rýpali, ţe ţijeme z peněz daňových poplatníků. Prostě zaţívají ústrky, no. Museli jsme jim to vysvětlit, ţe to není o tom, z čeho ţijeme, ale prostě o tom postoji těch dětí, k čemu jsou vedeni a jak to vnímají ti druzí.“ (R2) „Je to o lidech. Někteří tě odsuzují, někteří ti fandí, někteří tě obdivují, některé pozdravíš a jednou ti odpoví, jednou ti neodpoví. Si říkám, ty jo, zase něco slyšeli. Tak říkám sousedce, dneska mi zase město neodpovědělo na pozdrav. A sousedka říká ty jo, ty to nevíš. Vy máte peněz… Švagrová poslala oblečení. A ţe tam byla koţená bunda a líbila se S. No a ţe město myslelo, ţe jsme boháči… Ale ADHD nebyla ze začátku léčena, takţe my jsme byli nemoţní rodiče, co to nezvládají, a kolikrát jsem si to fakt i myslela.“(R5) V těch velkých městech asi určitě…, jako já nemůţu, zas tady na té vesnici…, my jsme přišli fakt jak do Ráje, protoţe oni se na ty děcka dívají úplně normálně, oni je berou jako kaţdé druhé, tady dokonce jsou rodiny, které mají sedm, osm svých děcek, takţe ani co té velikosti naší se týče, jako se na to nedívají divně, prostě je to normální tady.(R3) 46
6.1.2 Zdroje Vzdělávání Vzdělávání se jevilo téměř všem respondentkám. Získávání informací ohledně specifických potřeb dítěte i o moţnostech pěstounů velmi ulehčuje samotný výkon pěstounské péče. Pouze respondentka č. 4 uvedla, ţe se nikdy (kromě povinné přípravy a vzdělávání) sama nevzdělávala např. četbou odborné literatury. Také negativně hodnotila i nynější povinné vzdělávání. Dle zákona o sociálně-právní ochraně dětí jsou osoby pečující povinny absolvovat 24 hodin vzdělávání během 12 po sobě jdoucích měsíců. Její negativní postoj se pravděpodobně vyvíjí z faktu, ţe kdyţ v roce 1988 začínala pěstounskou péči, nebyl příliš rozvinut systém vzdělávání pěstounů a zároveň nebylo ani dostatek literatury. Nyní je respondentka v seniorském věku a dle věku by mohla být pro děti v pěstounské péči spíše prarodičem. Na povinné vzdělávání musela chodit 1 rok, tj. do doby, neţ se nejmladší dítě stalo plnoleté. Negativní hodnocení ovšem nevychází pouze od starších pěstounů. Respondentka č. 1 také kritizuje systém vzdělávání, protoţe podle ní není efektivní, přednáší i lektoři, kteří se moc neorientují v tématice. Místo vzdělávání by bylo lepší se věnovat dětem. Ostatní respondentky s ním souhlasí. „Takţe my jsme to měli od začátku. A já jsem ten typ. Mně to úplně vyhovuje. Jsem maximálně spokojená. Kdyţ nemám vzdělávání, tak děcka se mi smějou – á maminka psychologie, to je pro tebe lepší jak kriminálka. Říkám K. jak jsi to poznal? (smích) Já se v tom vyţívám. (R5) „Chodívala jste na vzdělávání?“ „Jo poslední rok. Byla jsem 2x ve K. a pak ve Z. To uţ skončilo.“ „A co jste na to říkala?“ „To co jsem věděla. Prostě jsme tam museli prosedět, aby nám dali štempl, ţe jsme tam byli.“ „Pomohlo vám to v něčem?“ „Tak, děcka uţ byly hotové skoro. Takţe… To nevím, prošla jsem si fakt skoro všeckým, tak … nepotřebovala jsem to celé roky, aţ včilka poslední asi 3 roky zpátky (pozn. před 3 roky dosáhlo dítě v pěstounské péči zletilosti). Jsem byla ráda, ţe uţ tam nemusím. Netáhlo mě to tam. Tak muselo to být. Ale jinak…“ „Co se týče toho vzdělávání a moţná vám to bude připadat divné, ţe psycholoţce to nepřijde aţ zas tak přínosné, ale, moţná, ţe fakt jako, ţe nějaké 47
ty začínající rodiny… ţe povinných dvacet čtyři hodin, ţe bývá to v nějakých dopoledních hodinách jako. Tak stejně to nakonec dopadne tak, ţe kaţdý si najde nějaké vzdělávání, kdy má čas a jde tam, aby si udělal čárku, protoţe prostě ji potřebuje. Děcka jsou akorát naštvané, protoţe říkají, uţ zase jdete na nějaké blbé školení, vůbec nechápou smysl, proč třeba tam musím chodit já. Furt dokola poslouchat Malowovu pyramidu potřeb, nějaké takové hovadiny uţ vůbec nechápou, protoţe opravdu jako mě uţ to neříká vůbec nic, protoţe jsem to uţ slyšela stokrát, v podstatě bych ty lektory mohla opravit, ţe to mají špatně.“ (R1) „Pro mě osobně ano, jako uţ od začátku, protoţe já si myslím, ţe kdyby jsem to vzdělávání neměla, tak moţná i ty problémy s některýma dětma, jako jo, ţe člověk byl na to nachystaný uţ od začátku. Ţe, jo, ţe kdyţ třeba u toho L., ţe jsme věděli, ţe do tří let byl v biologické rodině, od tří do šesti v děckém domově, takţe uţ od paní Vrbovské, podle toho jsme věděli, kde se mohou čekat problémy a na co se nachystat, jo. Ţe člověk jako je takový… ţe ví, ţe to můţe přijít a kdyţ to přijde, tak je na to nachystaný.“ (R3) Na otázku, jaká témata ve vzdělávání by respondentky zajímala, případně jakou formou by se mělo vzdělávání odehrávat, odpověděly respondentky různě, dle momentální situace, ve které se nachází. Jak řekla respondentky č. 1., nejsou univerzální témata, protoţe kaţdá rodina potřebuje něco jiného. Objevila se například oblast financí a dluhů (R2), dále pak potřeba právního minima a styk dítěte s biologickými rodiči (R3). Také se objevil názor, ţe je dostatek nabízených moţností vzdělávání, aby si kaţdý vybral (R5). Rovněţ byla zmíněna forma vzdělávání jako E-learning. Celkově by se tak ušetřil čas, který by museli věnovat například cestě na přednášku. „Naučit naše děti v tom dnešním světě financí, půjček, úroků, úvěrů, prostě tohleto, co my jsme nedostali, protoţe za totality to všechno bylo transparentní a teďka spousta lidi ani není schopna se v tom zorientovat. A nemají tím pádem moţnost předat to těm dětem.“ (R2) „V současné době spíš to, co, tím, čím si procházíme teprve teď poprvé u Martínka – styk s biologickou rodinou, jako jo.3)“ (R „Ani ne, teď je taková nabídka, takový výběr, ţe kaţdý si uţ můţe vybrat to, co zrovna potřebuje v ten moment přišít na ty děti. Ţe je z čeho vybírat.“ 48
„No, tak já si totiţ myslím, ţe nejsou ţádné univerzálně platná témata, ţe kaţdá rodina by potřebovala něco jiného. Ţe by se to mělo nechat vysloveně buď to tak, ţe třeba ta rodina, kdyţ něco potřebuje, tak se obrátí a uţ její zprostředkovaná nějaká konkrétní pomoc nebo se ani nemusí obrátit. Někdo třeba nemá takovou, ţe by sám prostě, ale i ty návštěvy jsou prováděné v těch rodinách, uţ by i ta sociální pracovnice zjistila konkrétní potřeby té rodiny a podle těch by se mělo odvíjet nějaká ta pomoc a to vzdělání těch případných pěstounů anebo prostě třeba i zaměřené na potřeby těch dětí. Asi víc prostě zacílené, nemělo by to být úplně tak povinné, moţná fakt menší rozsah povinný, dejme tomu, ale… E-learningy, třeba taky někomu vyhovuje.“ (R1) Z výzkumu vyplývá, ţe 4 z 5 respondentek se vzdělává kromě povinného vzdělávání i samo vzdělává. Dvě respondentky částečně také kvůli pěstounství začali studovat vysokou školu, aby více pochopily přijaté děti. Jednalo se o sociální práci (R3, R1), o psychologii (R1). Dvě respondentky také uvedly, ţe mají vystudovanou pedagogiku (R2, R5). „…já jsem přestala studovat a uţ jsem na tu výšku pak se přihlásila aţ teď na stáří, vlastně, jako jo. „Co vás k tomu vlastně vedlo?“ „Ani ne tak ta škola jako dozvědět se, jako víc, jo. Protoţe tam…, jako zas mi to hodně dalo, protoţe projít vlastně ty základy té psychologie a takové, jako zas víte o tom dítěti něco víc. Zas tam víc člověk pochopí…, je ego, kde co jak pracuje, takové jako… Ne spíš k tomu ať se víc dozví kvůli těm děckám, no.“ (R3) „…já bych se spíš chtěla věnovat víc dětem, jo, to znamená, teď jak mám moţnost, já se…, teďka mi to otevřelo spíš moţnost školit ty pěstouny, jo, jezdit na ty školení, povídat jim, protoţe těch pěstounů je vţdycky málo.“ (R3) „Spíš mám pocit, ţe mě v té profesní inklinaci ovlivnilo to pečování o ty děti se specifickýma problémama, neţ, ţe bych já vyuţívala tu svoji profesi pro tu pěstounskou péči. Ale spíš, tím, ţe jsem se stala pěstounkou a tak, tak jako mám fakt zdravotně postiţené děti a s psychickýma problémama, tak spíš prostě tak jsem našla tu cestu k té profesi.“ (R1)
49
„Víte, co, já si teďka vlastně dělám výcvik v rodinné terapii, jezdím do P., na tři roky to je ten výcvik.“ (R1) Zaměstnání Vyjma respondentek č. 3 a 4, tak všechny pěstounsky byly do určitého věku dětí pouze v domácnosti a neměly své zaměstnání. Respondentka č. 3 pracuje po celou dobu z domu a respondentka č. 4 chodila zřídka pomáhat do místního kravína, později i této činnosti zanechala. Zaměstnání je příleţitost pro setkávání se s dalšími lidmi, moţnost pocítit úspěch a ohodnocení. Můţe to být i zdroj energie. „Je to úţasné, ţe najednou přijdete mezi lidi a prostě můţete řešit i jiné věci neţ, ţe je něco poblinkaného, nějaký pan doktor, nějaká nefrologie, nějaký psychiatr a prostě…“ (R1) „Ředitelka školy, kam chodil náš nestarší, mě poţádala, zda bych nemohla krátkodobě zaskočit v pomocné třídě. Tak jsem 3 týdny učila. Bylo to opravdu úţasné. Domluvili jsme se, ţe v případě potřeby se na mě zase obrátí. Bylo tam pouze 6 dětí, některé s Downovým syndromem, epilepsií… A protoţe ty děti nezaţili nic škaredého a jsou pomyslně hýčkány rodiči, to nejsou citově deprivované děti, ale dokáţí dát najevo lásku a projevovat city.“ (R2) „Já jsem hyperaktivka, pro mě určitě jo. Jo, protoţe i odreagovat se od těch dětí.“ (R3) „No mně je dooobře. A kdyţ mám volnou hodinu, jdu na němčinu, obvykle chodím k sedmákům…Ale s takovou chutí jsem se tam to… ó a oni koukali…… a jo a najednou jsem začala sázet jedničky. Já radost, voni radost. … a ti sedmáci tak koukali a ptali se, víš. Takovej zájem o to měli. „My jsme tak rádi, ţe jste tady byla, my děkujem.“ Já jsem říkala: „ já jsem ráda zase.“ Nám bylo tak nádherně. No já kdyţ tam přijdu někam, tak jsem tak nadšená, ţe se mě všichni lekaj. To je fakt, ta práce je úplně nádherná. Jsem fakt ráda.“ (R5) „A teď vám pomáhá ta práce?“ „Jo, tam čerpám energii hodně. A asi působím takovým dojmem, ţe je umím vyhecovat. Ţe se to vţdycky tak podaří, ţe jedou turbo. Pak oni mě, neţ já je.“ (R5) Co se týče volného času, tak respondentky uvedly, ţe mají hrubý nedostatek volného času. V některém případě respondentky uvedla, ţe si ho neumí udělat a aţ nyní 50
začínají trávit více času s manţelem (R5, R3). Někdy ani nebyla potřeba věnovat se aktivitě, která by respondentku těšila, avšak právě tato respondentka začala stavět další dům, coţ ji naplňuje (R4). „Ne, ten není. To je ale tím, ţe si ho neumím udělat. …Jo, třeba na ten Velký pátek. A to jsem se lekla sama sebe. Jsem četla u těch amerických psychologů, ţe kdyţ ţena je dlouho v domácnosti a není oceněná, tak má opravdu nechat ten bordel, který se nedá přejít a má sedět v křesle a s úsměvem čajíček v ruce a číst si kníţku. A dělat, ţe se naprosto vůbec nic neděje. A tak já jsem to nikdy nedokázala, aţ letos na Velikonoce. Kdy jsme si to opravdu uţili a děti asi jo, to pochopili.“ (R5) „No teďka no mám, ale blbnu, zase se stavbu… Tak já blbnu na staré kolena. Jak odchodí děcka, tak si vymyslím stavbu. Ale mňa to baví.“ (R4) Jako další zdroj uvedly respondentky víru. Čtyři z pěti uvedly, ţe jsou věřící. Víru popsali jako Tak jsem katolička, ale do kostela moc nee. Sa přiznám. Já jako věřím, to všecko. Proberu si to všecko, kdyţ jdu spát (pozn. večerní zpytování svědomí). Ale do kostela, to moc ne. (R4) „Co Vám pomáhá?“ „No, já jsem teda křesťanka, takţe asi víra určitě.“ „Tam jsem si uvědomovala, ţe sama nevymyslím vůbec nic. Jen jak jsem napojena na Pána Boha, všechno je milost Boţí. Všechno, co tě dobrého napadá, tak je od Něj. Tam je to o velké důvěře. Tam jsem si to všechno uvědomovala.“ (R5) „Já jsem slaboch, tak já bych to bez té víry nedala. Věřím, ţe někdo jo, ale já ne.“ (R5) „Já si myslím, ţe bez víry je to úplně všechno špatně. To se nedá dělat, kdyţ člověk není věřící. Fakt pak skončí a je spíš krutý k těm dětem. Moţná, ţe to ty děti potřebujou, ale to milosrdenství je taky potřeba.“ (R2)
6.1.3 Finance a bydlení Dávky pěstounské péče hodnotí většina pěstounů jako mnohem lepší, neţ v minulosti, přesto je nezbytné mít ještě další příjem domácnosti. Jelikoţ se jedná o 51
početné rodiny, jsou i výdaje vysoké a někdy ţijí od výplaty k výplatě (R5, R2). Někdy jsou výdaje na koníčky dětí výraznou poloţkou v rozpočtu (R3). Respondentky chtějí dopřát dětem vše, co potřebují a co je dostupné pro jejich vrstevníky (R3, R5). „Já jsem před tím měla 3000 Kč odměny, takţe ţivotní minimum…A vycházeli jsme. A peklo se 2x, 3x denně. A aţ teď je to ohodnocené, myslím si, ţe si teď pěstouni nemůţou naříkat.“ (R5) I přes relativně nízké příjmy se snaţily respondentky spořit dětem něco do začátku (R5, R4). „A ještě jsme se snaţili jim něco našetřit na spoření. Trošičku.“ (R5) „Já jsem jim teda šetřila něco.“ (R4) Některé respondentky uvedly, ţe pobírají dávky (R5, R3). Zároveň respondentka č. 3 uvedla, ţe si vše vyřizuje sama, protoţe má velmi dobrý přehled v systému dávek a ví, na co mají nárok. Tudíţ neţádá sociální pracovnice o pomoc v této oblasti. V níţe uvedené citaci je také zachycena odpověď, jak respondentka (R5) reagovala na pomluvu, týkající se výše příjmů. Dávky ne, to oni zas ví, ţe tady v tom se moţná vyznám líp jak oni (pozn. lépe neţ sociální pracovnice).“ (R3) Já říkám, dyť bereme sociální dávky. A přihláška je na sociálce, dyť kaţdý si můţe dát přihlášku. (R5) Co se týče bydlení, tak 2 respondentky bydlí ve vlastním domě (R1, R4). Další 3 mají dům pronajatý od doprovázející organizace. Spolupráce s touto organizací vznikla především na základně nabízených domů pro pěstounské rodiny. Nájem se platí organizaci. Tím, ţe je dům určen pro pěstounské rodiny, rodiny, u jejichţ dětí je ukončena pěstounské péče, se musí vystěhovat. Respondentka č. 2 uvedla, ţe po té, co zvýšili nájem v domě, kde bydlí, musel manţel projít rekvalifikací a najít si práci, aby finančně vycházeli. Tato respondentka zároveň vlastní stále byt v místně původního bydliště. Jakmile se děti osamostatní, chce se vrátit s manţelem zpátky do bytu. Momentálně hodnotí, ţe dům je sice v krásné lokalitě, avšak je špatně dostupný, takţe rodiny má vysoké náklady na dopravu i na výtop domu. „Proto si necháváme byt. Aţ děti odejdou, tak my půjdeme tam. V tom domečku není zas takový prostor. A z toho důvodu mi přijde ten byt v tom J. lepší, jednak tou dostupností a jednak jako levnější bydlení. U domečku je sice krásná 52
příroda, ale obrovské náklady na benzín, topení. Máme dvě auta, jedno devítimístné, ale nás je deset, takţe máme druhé do zásoby.“ (R2) Respondentka č. 5 uvedla, ţe před nastěhováním se do pronajatého domku ten svůj prodali. Většinu peněz z prodeje pouţívali na chod domácnosti, protoţe měli velmi nízké příjmy. Nyní toho respondentka lituje, ţe si nepostavili vlastní dům. Za ty roky cítí vztah k domu a také je to domov dětí, které se jednou, dle slov respondentky, budou chtít vracet. „No já jsem uţ myslela, ţe budeme muset (pozn. muset se odstěhovat), takţe jsme si začali shánět domeček a hodně se to rozjelo. Ta inzerce. A paní M. říká, ţe by to byl hyenismus, ţe dokaď J. nedostuduje, tak tím pádem tu můţem být. Tak to jsem ráda. Ono by to bylo docela kruté pro něj, víš.“(R5) „Teďka vidím, ţe kdybychom ty peníze za náš domeček, kdyţ jsme se sem přistěhovali a postavili si svůj dům někde tady, protoţe ty kořeny se chtíc nechtíc zapustí. A i ty děti se budou chtít vracet.“ (R5 Jak jiţ bylo v podkapitole Vztahy zmíněno, pěstouni chtějí umoţnit bydlení dětí v jejich domě i po skončení pěstounské péče. Zároveň respondentka č. 3 zmínila, ţe pro jiţ zletilé děti podali na městský úřad ţádosti o byt. Je to vnímáno jako „pojištění“, kdyby někdy potřebovali zajistit levné bydlení. „U těch, co mají osmnáct, tak ti mají ţádost, samozřejmě, museli si zajít na městský úřad o ţádost o byt, jako, jo, ať kdyby náhodou, ať vţdycky mají, ale jako, vţdycky říkám, vţdycky můţete říct ne, kdyţ náhodou vám ten byt přidělí, protoţe ono je to pěti, deseti letá…takţe to je ještě otázka dlouhodobá.“ (R3)
6.1.4 Poradenství Pěstouni mají povinnost uzavřít dohodu o výkonu pěstounské péče. Respondentky měly ve 2 případech uzavřenou dohodu s OSPOD a ve 3 případech u doprovázející neziskové organizace. Kaţdé rodině je stanoven klíčový pracovník, na kterého se mohou kdykoli s něčím obrátit. Všechny respondentky si tohoto byly vědomy a uvedly, ţe v případě potřeby se na pracovníka obrátí. „Tak určitě podle toho, co to je, ţe, ale pokud je to něco s čím mi OSPOD můţe pomoct, tak jo zvednu telefon nebo napíšu emaila.“ (R1)
53
U dětí v pěstounské péči můţeme najít spoustu handicapů. Nejčastěji jde o psychické záleţitosti a pěstouni navštěvují s dítětem odborníky. O zjištění kontaktů se stará jak klíčový pracovník (R2), tak si odbornou pomoc zajišťují sami (R5) „Na to máme tu sociální pracovnici z organizace, která mi někoho doporučí, kdyţ potřebuji kontaktovat psychologa, případně dětský lékař.“ (R2) „Odbornou? My jsme si ji hledali sami. Kdyţ jsem třeba s paní P. řešila, ţe děcka mají ADHD. Nejdřív jsme šli po potvrzení do pedagogicko-psychologické poradny, pak jinému lékaři, pak hned k psychiatrovi do Z.“ Pouze jediná respondentka (R4) uvedla, ţe odbornou pomoc nevyuţívala. S jedním dítětem měla navštěvovat logopeda, ale proběhla pouze první schůzka. „Ne, já jsem byla takový samouk. Myslela jsem si, ţe to dělám podle svého dobře.“ (R4) „Tak jsme šli na logopedii. Tam mi logopedka řekla, ţe to musíte tak a to musíte tak. Jsem si říkala – to vím. Takţe jsem tam vícekrát nešla. Tam jsem byla v říjnu. Pak přijela sociálka kolem Vánoc a říká, ţe děcka udělali hodně pokrok. Ony úplně normálně mluvily. Jsem říkala, ţe jsem to zvládla úplně sama. To chce fakt opakovat, slabikovat. Kdyţ to potem uţ uměla a zas to svou hantýrkou tak znova- jak jsi to říkala? A znovu. A já jsem na ně ne tvrdě, ale jak to řekly špatně, tak to musely hned opakovat. To chce za kaţdým slovem opakovat, aby si to děcko zvyklo.“ (R4) U všech respondentek se vyskytla silná potřeba být nezávislý na sluţbách či jiných subjektech. Někdy pomoc nevyuţívali a všechno potřebné si zařizovali sami (R5, R1). „Kdykoli péči jsme potřebovali, dobrovolnická pomoc, kdykoli jsme se mohli obrátit o odbornou pomoc, tak byli schopni nás navázat. Ale my jsme si to nepotřebovali. Vţdycky jsme si to sami, já sama jsem si to osobně někde zkontaktovala sama. V tomhle tom jsem samostatná jednotka. Ţe jsem si vţdycky sama všechno.“ (R5) „Ale celkem, nevím, my jsme byli vţdycky tak jako hodně samostatní, co se tohoto týče a ţe bysme s kaţdým tím za někým utíkali a tak starejte se o nás, tak jako ne, no. My jsme to vţdycky tak jako brali, ţe jsou to naše děti, a ţe se teda musíme postarat a samozřejmě“
54
Respondentky, které spolupracují s doprovázející organizací, uvedly, ţe je organizace velmi vstřícná a nabízí velké mnoţství sluţeb. Ty jsou však převáţně pro děti (kromě nabídky vzdělávání). „Já osobně, my to vyuţíváme hodně. Já říkám, my máme ty děti rozstřelené opravdu v těch všech věkových pásmech, to znamená, máme ty děti, které uţ mají nad osmnáct a máme tu čtrnáctiletého, desetiletého, čtyřletého, takţe my to vyuţíváme v podstatě téměř skoro všechno, protoţe ono je vţdycky něco organizované pro malinké děti, něco pro větší, něco pro úplně…, takţe my vţdycky, jako hodně to vyuţíváme.“ (R3)
55
Diskuze V této části se snaţím zasadit zjištěné informace do širšího kontextu a také uvádím další moţnosti v pokračování výzkumu. Potřeby pěstounů jsou v určitém ohledu stejné jako u ostatních rodin, ve druhém zase vysoce ovlivněné právě dětmi a jejich potřebami. Z výpovědí respondentek šlo znát, ţe se spousty věcí vzdávají jen pro to, aby se co nejvíce mohly věnovat dětem. Přehlíţením svých potřeb však můţe dojít i k syndromu vyhoření, který taktéţ popisovala jedna z respondentek. Pěstounky přijímají děti v pěstounské péči jako své vlastní. To však odporuje tomu, jak situaci pojímají oborníci. V současné době je kladen důraz na kontakt dětí s biologickými rodiči a také na to, ţe by se pěstouni měli situovat do role rodičů. Souhlasím s pěstounkami, které uvedly, ţe je obtíţné a prakticky neproveditelné, jestliţe mají vychovávat dítě jako v běţné rodině a zároveň udrţet odstup. Samozřejmě tím neupírám na to, aby děti věděly o svých biologických rodičích. Také je pochopitelně nesmyslné nutit dítě, aby pěstounovi říkalo mami/tati, kdyţ dítě ví, ţe má své rodiče někde jinde. Líbilo se mi vysvětlení jedné pěstounky, která říkala přijaté dceři, ţe jedna maminka jí měla v bříšku a ta druhá maminka (pěstounka) jí má v srdíčku. Z výzkumu vyplývá, ţe pěstounkám chybí sociální kontakty. Často právě kvůli pěstounství opouští práci a zůstávají v domácnosti. Samy na sebe také nemají příliš čas. Organizace spolupracující s pěstouny jsou sice primárně zaměřené na potřeby dítěte, avšak vnímám, ţe by bylo vhodné nabídnout volnočasové aktivity i pro pěstounky. Vnímání pěstounství ve společnosti je stále negativně zabarveno. Lidé se dívají na pěstouny jako na ty, kteří to dělají pouze pro peníze. A vůbec nevnímají dosah a prospěšnost činnosti, kterou dělají. V jiných případech se pěstouni zase setkávají s přehnaným obdivem. Některé pěstounky navrhovaly, aby byla větší osvěta, jiná se naopak vyjádřila, ţe to stejně někteří lidé nepřijmou, protoţe to nechtějí slyšet. Osobně bych byla pro to, aby o pěstounství mluvili i samotní pěstouni. Umoţnit diskuzi přímo s osobou, která má s pěstounstvím přímou zkušenost je jistě obohacující a více autentické, neţ kdyţ o něm přednáší odborník, který má vědomosti zaloţené pouze na četbě knih. Jak uţ jsem ve výsledcích výzkumu zmínila, poměrně častá odpověď byla, ţe v rodině nejsou problémy. Při výzkumu se mi nepodařilo zjistit, z čeho tak pěstouni usuzují. Tato tématika vypadá zajímavě a určitě by stála za zpracování v nějaké práci. 56
Ve výzkumu prováděném organizací Rozum a Cit vyšlo také najevo, ţe pouze 4% respondentů uvedlo, ţe má těţké problémy. Z výzkumu vyplynula tendence, ţe čím víc dětí je v rodině, tím víc se objevuje přiznání o existenci problémů. (Pěstouni mají právo…2007: 25). Toto tvrzení nemohu vyvrátit jiţ jen kvůli nízkému počtu respondentů, avšak z mého zjištění vyplývá, ţe jako problémová se vnímala rodina s nejmenším počtem dětí a také rodina s největším počtem dětí. Ze zjištěných dat vnímám, ţe ve spoustě odpovědí hrál velkou roli fakt, ţe jsme se s respondentkami více neznaly. Zřejmě vhodnější by bylo, kdyby se rozhovory odehrávaly během vícero návštěv respondenta a tím by se i prohlubovala větší důvěra mezi výzkumníkem a ním. Jako pokračování výzkumu by mohl být proveden výzkum, který mapuje potřeby jak obou pěstounů, tak i dítěte, které se nachází ve věku ukončení pěstounské péče. Zřejmě by jeho potřeby a názory dodaly výzkumu opět jinou perspektivu.
57
Závěr V této kapitole se snaţím o shrnutí informací vyplývajících z výzkumu. Cílem práce bylo odpovědět na výzkumnou otázku: Jaké potřeby se objevují u osob pečujících v době ukončování pěstounské péče? Pro získání dat jsem pouţila techniku kvalitativního výzkumu, metodu polostrukturovaného rozhovoru. Ještě hned v úvodu musím zmínit, ţe lze velmi těţce rozdělit, které potřeby se váţí na dobu ukončování pěstounské péče. Naráţím na fakt, ţe všechny rodiny, kromě jedné, měly děti ve věku, kdy se má ukončit pěstounská péče, zároveň však mají několik mladších dětí. Proto řeší kromě odchodu dítěte i například přípravu na přijetí dalšího dítěte. Zjištěná data jsem rozdělila do 4 oblastí. Jedná se o vztahy, zdroje, ze kterých pěstouni čerpají sílu pro výkon pěstounské péče, věnuje se oblasti financí a bydlení a také poradenství. Oblast vztahů byla pro respondentky nejdůleţitější. Tuto oblast jsem dále rozdělila na části: vztah k dětem, vztah s manţelem a vztahy v širším sociálním okolí. Všechny respondentky uvedly, ţe vnímají děti v pěstounské péči jako vlastní a mají s nimi hluboký vztah. Pro jeho prohloubení jsou důleţité společné proţitky. Příprava na odchod dítěte se neliší od rodin s biologickými dětmi. Děti mohou v rodinách zůstat do doby, neţ si najdou vlastní bydlení a neţ se osamostatní. Manţel je brán pěstounkami jako zdroj opory. Jeho příjem je nezbytný pro rodinu. Jelikoţ často tráví většinu času v práci, nemají manţelé na sebe moc času. Většina z nich byla dlouhou dobu v domácnosti, coţ vedlo k pociťování sociální izolace. Také sdílení se se svými proţitky je pro respondentky podstatné. Některé z nich mají blízkou osobu, které se mohou svěřit. Ostatní přátelé starostem pěstounů nerozumí, proto je pro osoby pečující setkávání s ostatními pěstouny tak důleţitý. Proţívají podobné situace a jsou schopny pochopit toho druhého. Co se týče širších okolních vztahů, zaznamenávají pěstouni negativní hodnocení pěstounství jako takového. V oblasti zdrojů, ze kterých pěstounky čerpají, se nejvíce objevila témata vzdělávání, zaměstnání a víra. Většina se vzdělává sama (čtení literatury, účast na školení atp.) a oceňuje i zavedení povinného vzdělávání pěstounů. Dvě respondentky se k povinnému vzdělávání vyjádřily negativně. Vnímaly, ţe témata pro ně nebyla přínosná a účastnily se jich pouze kvůli získání potvrzení, ţe se školení zúčastnily. V zaměstnání jsou nyní trvale 3 respondentky, další 2 byly vypomáhat. Zaměstnání je 58
vnímáno jako moţnost kontaktů s lidmi, seberealizace, dosaţení úspěchu a ocenění, kterého se jim v domácnosti nedostává. Ve spojitosti s finanční situací se pěstounky vyjádřily, ţe v současné době jsou jiţ dávky pěstounské péče v mnohem vyšší, neţ dříve. Přesto však je nutné, aby v rodině byl ještě další příjem. Rodinný rozpočet velmi zatěţuje placení nájmu a také volnočasové aktivity dětí. Ve spojitosti s nájmem je nutné zmínit, ţe 3 účastnice výzkumu bydlí v domě pronajatém od doprovázející organizace. Jakmile bude u dětí ukončena pěstounská péče, budou se muset odstěhovat. Kromě hledání nového bydlení se tak zpřetrhávají vazby, které se s daným místem vznikly. Poslední oblast se dotýkala poradenství a získávání informací. Většinu informací získávají od sociálních a klíčových pracovníků. Dále pak i od ostatních pěstounů. U respondentek se objevila silná tendence být nezávislý na ostatních subjektech. Znamená to, ţe si většinu věcí zařizovaly samy, přestoţe věděly, ţe se mohou obrátit o pomoc na pracovníky organizací. Zjištěné informace by mohly slouţit institucím, které spolupracují s pěstouny pro vytvoření adekvátní podpory pěstounů, kterou si kvůli svému, mnohdy obtíţnému, povolání, jistě zaslouţí.
59
Zdroje: 1
AMALTHEA. 2010. Pro zájemce o pěstounskou péči. Diakonie Západ – Diakonie Českobratrské církve evangelické.
2
BUBLEOVÁ o pěstounské péči a péči poručníka. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, o. s.
3
BUBLEOVÁ, BENEŠOVÁ. 2002. Co nového u nás začíná? In: MATĚJČEK A KOL. 1999. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál. s. 28-31
4
BUBLEOVÁ, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In: MATĚJČEK, Z. ed. 2002. Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál.
5
BUBLEOVÁ, V., MATĚJČEK, Z. K historii pěstounské péče. In: MATĚJČEK A KOL. 1999. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál. s. 25-30.
6
CT24. 2015. Ministerstvo plánuje získat v příštím roce 1500 nových pěstounů. Aktualizace
25.
11.
2015.
Dostupné
z:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1625274-ministerstvo-planuje-ziskat-vpristim-roce-1500-novych-pestounu [cit. 18. 4. 2016] 7
DISMAN, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost.
8
FRANTÍKOVÁ, J. 2008. Dospívající dítě v náhradní rodině. Praha: Občanské sdruţení Rozum a Cit.
9
GABRIEL, Z., NOVÁK, T. 2008. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada Publishing.
10 GRIFFIN, E. 1994. A First Look at Communication Theory: 2nd edition. Místo: Neuvedeno. Vydavatel: McGraw-Hill Publishing Company 11 HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2015. Psychologický slovník. Praha: Portál. 12 HOMOLA, M. 1972. Motivace lidského chování. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 13 MASLOW, A. H. 2000. Ku psychológii bytia. Modra: Persona. 14 MATĚJČEK A KOL. 1999. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál. 15 MATĚJČEK, Z. 1994. Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál.
60
16 MATĚJČEK, Z. 1999. K historii osvojení. In: MATĚJČEK A KOL. 1999. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál. s. 15-23. 17 MATĚJČEK, Z. 1999. Vzpomínky. In: MATĚJČEK A KOL. 1999. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál. s.1114. 18 MATĚJČEK, Z. Cizí dítě v cizí rodině. In: MATĚJČEK, Z. ed. 2002. Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál. s. 53-58. 19 MATOUŠEK, V., FRANTÍKOVÁ, J., VYSKOČIL, F., VÁVROVÁ, A., POKORNÁ, P. 2013. Základní informace, O. 2008. Slovník sociální práce. Praha: Portál. 20 Moravskoslezský kraj. 2014. Průvodce pro zájemce o náhradní rodinnou péči a osvojení. Ostrava: Moravskoslezský kraj. 21 MPSV. 2015. Statistická ročenka v oblasti sociální práce a sociálních věcí 2014. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. 22 NAKONEČNÝ, M. 2014. Motivace chování. Praha: Stanislav Juhaňák – TRITON. 23 Odbor 21. 2013. Proces zprostředkování. Aktualizace: 21. 2. 2013. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/14502 [cit. 20. 4. 2016] 24 Pěstouni mají právo na sluţby. 2007. Rozum a cit. 25 SMOLÍKOVÁ, V. 2014. Tradice pěstounské péče v českých zemích. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. 104 stran. Vedoucí práce Naďa Štachová. 26 SOBOTKOVÁ, I. 2003. Pěstounské rodiny: jejich fungování a odolnost. Praha: MPSV. 27 SOBOTKOVÁ, I., OČENÁŠKOVÁ, V. 2013. Pěstounská péče očima dospělých, kteří v ní vyrostli: trendy vs. zkušenosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 28 Sociofactor s.r.o. 2015. Analýza implementace programu PRIDE v ČR. Ostrava: Sociofactor s.r.o. 29 STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. 30 VÁGNEROVÁ, M. 2000. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál.
61
31 VÁVROVÁ,
A., POKORNÁ,
P., FRANTÍKOVÁ,
J.,
KORCOVÁ, H.,
ŘEHÁKOVÁ, K. 2012. Přípravy pro budoucí náhradní rodiče (metodika). Praha: Středisko náhradní rodinné péče, o. s. 32 Zákon č. 359/1999 Sb, o sociálně právní ochraně dětí 33 Zákon č. 89/2012, občanský zákoník 34 Zákon. č. 946/1811, Obecný zákoník občanský 35 ZEZULOVÁ, D. 2012. Pěstounská péče a adopce. Praha: Portál.
62
Anotace Cílem této práce bylo zjistit spektrum potřeb dlouhodobých pěstounů při samotném výkonu dlouhodobé pěstounské péče v období přípravy na odchod dítěte z rodiny. Práce je rozdělena na teoretickou a empirickou část. V teoretické části je popsán systém náhradní rodinné péče, zvláštní kapitola je věnována přímo pěstounské péči a potřebám. Empirická část obsahuje cíl a výzkumnou otázku, popis pouţitých metod, výzkumného vzorku a výsledky výzkumu. Cíle práce bylo dosaţeno prostřednictvím kvalitativního výzkumu. Klíčová slova: osoby pečující, pěstounství, potřeby, odchod dítěte Abstract The aim of this thesis was to determine the spectrum of long-term foster parents in the actual performance of long-term foster care during their preparatory period for the child leaving the family. The work is divided into the theoretical and empirical part. The theoretical part describes the system of substitute family care; a special chapter is dedicated directly to the foster care and needs. The empirical part includes the aim and the research question, a description of the used methods, the research sample and the results of the research. The goal of the thesis was achieved through the qualitative research. Key words: Foster parents, Foster Care, Needs, Leaving of the child
63
