CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Sdílená péče v percepci rodiny pečující o seniora, s vysokou mírou závislosti na péči.
Ivana Menšíková Vedoucí práce: Mgr. Petra Chovancová
Olomouc 2016
Čestné prohlášení: „Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“ Olomouc 28. 4. 2016 …………………………………………… Ivana Menšíková
Poděkování Ráda bych upřímně poděkovala všem, kteří mě podporovali při tvorbě mé absolventské práce. Především vedoucí práce, Mgr. Petře Chovancové, za vstřícný a laskavý přístup, podnětné rady a věnovaný čas, a své rodině a přátelům za slova povzbuzení a pochopení.
Obsah
Úvod .................................................................................................................................. 6 1.
Zátěž rodinných pečujících, typy zátěží a její faktory.......................................... 8 1.1.
Flustrace.............................................................................................................. 8
1.2.
Konflikt ............................................................................................................... 9
1.3.
Stres .................................................................................................................... 9
1.4.
Trauma .............................................................................................................. 11
1.5.
Krize ................................................................................................................. 11
1.6.
Deprivace .......................................................................................................... 12
1.7.
Faktory zátěţových situací ............................................................................... 13
2. Druhy zátěže v souvislosti s péčí .............................................................................. 14 2.1 Pyramida lidských potřeb ...................................................................................... 14 2.1.1 Psychická zátěţ, vyčerpání při zvládání péče ................................................. 15 2.1.2 Fyzická zátěţ pečujícího ................................................................................. 16 2.1.3 Vztahy s partnerem a s rodinou ...................................................................... 18 2.1.4 Zaměstnání a kariéra pečujících v souvislosti s péčí ...................................... 19 2.1.5 Sociální izolovanost pečujících....................................................................... 20 3. Míra závislosti seniora na péči ................................................................................. 21 3.1 Onemocnění v seniorském věku ............................................................................ 22 3.1.1 Neuropsychiatrická onemocnění v seniorském věku ...................................... 23 3.1.2 Metabolická a endokrinní onemocnění ........................................................... 26 3.1.3 Onemocnění pohybového aparátu................................................................... 27 3.1.4 Poruchy sluchu a zraku ................................................................................... 28 3.2 Sociální závislost ve stáří ...................................................................................... 29 4. Možnosti řešení pomoci, prostřednictvím formální a neformální péče................ 31 4.1. Sociální sluţby ...................................................................................................... 32 4.1.1. Sociální poradenství ....................................................................................... 33 4.1.2. Sluţby sociální péče ....................................................................................... 34
4.1.3. Sluţby sociální prevence ............................................................................... 39 4.2. Sociální dávky ...................................................................................................... 40 4.3. Svépomocné skupiny ........................................................................................... 42 4.4. Dobrovolníci ........................................................................................................ 44 Závěr .............................................................................................................................. 48 Seznam použitých zdrojů: ............................................................................................ 50 Anotace .......................................................................................................................... 55 Abstract.......................................................................................................................... 55
Úvod Téma „Sdílená péče v percepci rodiny pečující o seniora, s vysokou mírou závislosti na péči“jsem si zvolila z několika důvodů. Hlavním důvodem je, ţe pracuji se seniory v přímé péči jiţ několik let a jsem pravidelně v kontaktu s jejich rodinnými příslušníky. Práce rodinných pečujících, je pro pečujícího náročná v oblasti psychické, fyzické, ale i sociální. Vzhledem k demografickému vývoji stárnutí populace, se stává toto téma stále aktuálnějším. Hlavním cílem mé absolventské práce je, zodpovědět na otázku: Jaká je zátěž rodinných pečujících v souvislosti s péčí o seniora, jaké jsou možnostmi řešení prostřednictvím formální a neformální péče pro rodinné pečující a v jakých aspektech se definuje senior s vysokou mírou závislosti na péči druhé osoby. K zodpovězení této otázky mi pomohla odborná literatura, odborné knihy a internetové zdroje věnované tomuto tématu. Senioři se v dnešní době doţívají stále vyššího věku, souvisí to se zdravějším ţivotním stylem, ekonomickými podmínkami i medicína je na stále vyšší úrovni. Podle demografických průzkumů a vydaných studií, bude v budoucích letech počet seniorů, kteří budou potřebovat denní péči mnohem vyšší. Z toho vyplívá, ţe péče rodiny bude velmi významným aspektem z hlediska péče o seniory. Rodinní příslušníci by měli být jedním z nejdůleţitějších zdrojů poskytování péče nesoběstačným seniorům v domácím prostředí. Jejich péče by se měla doplňovat s institucionálními poskytovateli sociálních sluţeb pro seniory. Forma sociálních sluţeb by měla být doplňkem rodinné péče, aby kombinace obou těchto forem péče o nesoběstačného seniora umoţnila člověku setrvat, co nejdéle v rodinném domácím prostředí za důstojných podmínek, a hlavně v nepřetrhaných rodinných vztazích. Je důleţité, aby mezigenerační souţití bylo zaloţeno na trpělivosti, toleranci a vzájemné úctě, respektování jeden druhého, na vzájemné pomoci, vzájemných vztazích, solidaritě, pospolitosti, soudrţnosti a vzájemné zastupitelnosti a rodinné lásce. Téma Absolventské práce jsem zpracovala teoretickou metodou kompilace, která je zaloţena na poznatcích odborné literatury a vhodných pramenů, zabývajících se tématikou rodinných pečujících. Stěţejní zdroje pro mne byla odborná literatura Z. Kalvacha, M. Vágnerové a časopis Sociální práce, které se tomuto tématu věnují. Co se týče struktury práce, tak je rozdělena do čtyř kapitol. V první kapitole popíši, co je to zátěţ a její faktory z hlediska práce rodinných pečujících. Ve druhé kapitole 6
nastíním jednotlivé typy zátěţe rodinného pečujícího, v souvislosti s péčí. Ve třetí kapitole popíši míru závislosti seniora na péči druhé osoby jednotlivé typy onemocnění v seniorském věku, které činí seniora závislým na péči jiné osoby. Ve čtvrté kapitole popisuji, jaké jsou moţnosti formální a neformální péče.
7
1. Zátěž rodinných pečujících, typy zátěží a její faktory
Vlivem působení různých zátěţí na rodinu nebo pečujícího, se můţe narušit psychická rovnováha. To vede k často ke změně proţívání různých situací, které jsou proţívány intenzivněji, změně uvaţování, zhodnotit zda je úvaha správná nebo zkreslená, změně chování, neadekvátní reakce vůči svému okolí, neţ u člověka, který je psychicky vyrovnaný Zátěţové situace, které rodinní pečující proţívají, mohou mít různý význam pro vznik a rozvoj psychických poruch. (Vágnerová 2014: 48) Pečující, který pečuje o osobu závislou na péči druhé osoby, dochází k celkové změně ţivotního stylu. Často je nutné upravit bytové podmínky pro poskytování péče, také má pečující v důsledku odchodu ze zaměstnání jiné finanční moţnosti. Dále je potřeba se naučit úkony, které jsou důleţité pro péči samotnou a to je komunikace s opečovávanou osobou, polohování na lůţku a přemísťování na ţidli či chodítko, aplikace injekcí. To vše jsou faktory, které jsou zátěţí v oblasti psychické a fyzické, a se kterými se musí pečující vyrovnat.(Chovancová, Krylová, Petřeková, Šaňáková, Vočka 2012: 23) V této kapitole popíši faktory, které se mohou u pečujícího v souvislosti s domácí péčí objevit.
1.1.
Flustrace
Flustrace je situace, kdy nejsou uskutečněny naše důleţité potřeby, ačkoli jsme byli přesvědčeni, ţe tomu tak bude a tím v nás dochází k velkému zklamání. Kaţdý z nás můţe být flustrovaný z něčeho jiného, co je důleţité pro jednoho, nemusí být pro druhého člověka. K flustraci dochází poměrně často, mají vliv vnější vlivy jako reakce okolního prostředí, dále vnitřní vlivy jako vlastní zábrany, slabá sebedůvěra. Někdy je pozitivní, ţe člověk hledá jiná řešení a tím si rozvíjí své schopnosti na základě předešlých neúspěchů. Dalším překonáním flustrace je, ţe se omezí pozitivní očekávání a tím se předejde zklamání. U rodinného pečujícího můţe
8
docházet k flustraci tím, ţe nemá zkušenosti a informace v péči o člověka který je na jeho péči plně závislý. (Vágnerová 2014: 48,49) Orel a kol. uvádí, ţe důleţitým mezníkem vzniku flustrace, je osobnost kaţdého člověka, jak probíhá jeho socializace v sociokulturním prostředí a jak se vyvíjí jeho schopnosti a dovednosti. Pečující při péči můţe procházet sociálními ztrátami, jako ztráta manţela, potomků, mohou být ohroţeny jeho ţivotní jistoty.(Orel a kol. 2012: s. 38,39)
1.2.
Konflikt
Patří téměř do našeho kaţdodenního ţivota kaţdého z nás. Jsou to běţné potíţe a dále konflikty závaţné, které trvají nějaký čas. Jde závaţnou oblast, kde člověk není schopen tuto situaci řešit sám, to můţe vyvolávat psychosomatické potíţe. Péče o seniora je náročná, můţe zde docházet ke konfliktům s rodinou i se samotným seniorem. Pokud jde o dlouhodobý konflikt, který v sobě člověk nemá zvládnutý, stává se z něj stresový faktor.(Vágnerová 2014: 49) Nakonečný uvádí, ţe z psychologického hlediska jsou dva typy konfliktu, vnitřní a vnější konflikt. Maher popisuje vnitřní konflikt jako situaci, kdy si má osoba vybrat ze dvou, či více odlišných cílů. V člověku se odehrává vnitřní napětí a s ním související rozhodnutí se pro jednu věc z více alternativ. Vnější konflikt je střet zájmů, motivů a postojů a dvou a více osob. Podle Kozielecky, je v konfliktních situacích důleţité rozhodování. Existují dva druhy rozhodování: 1) v konfliktní situaci, 2) v rizikové situaci. Obecně platí, čím je více moţných alternativ, tím více je rozhodování těţší. Maher, Kozielecky (podle Nakonečný 1997: 73, 75) Podle Tošerové, je konflikt střet dvou vyrovnaných aspektů s protichůdnými tendencemi. Většinou má negativní význam, neboť člověka odzbrojí a zabraňuje jednat racionálně. Konflikt můţe mít i pozitivní význam, pokud inspiruje člověka a je pro něj hnací silou. (Tošerová 2011: 105)
1.3.
Stres
Jedním z aspektů vzniku stresu, u rodinných pečujících, je dlouhotrvající úzkost, sociální izolovanost, pocity méněcennosti, které se mohou v souvislosti s péčí 9
objevit. Aby se člověk snáze se stresem vyrovnal, je důleţité jeho pozitivní naladění a myšlení. (Čevela, Čeledová, Kalvach, Holčík, Kubů 2014: 76) V současné době má termín stres širší význam. Z psychologického hlediska je to stav nadměrného zatíţení či ohroţení. V případě rodinných pečovatelů, kteří jsou zatíţeni psychicky i fyzicky při péči o seniora, který potřebuje kaţdodenní péči a zároveň jsou vzhledem k jejich vytíţení ohroţeni sociální izolací, ekonomickou neaktivitou, ve vztazích se svým partnerem a dalšími ohroţeními, o kterých se budu ještě zmiňovat. Na druhé straně má stres i své pozitivní stránky, pobízí člověka nacházet nové moţnosti řešení a tím rozvíjí jeho schopnosti. Někteří lidé vyhledávají stres úmyslně a to v případě, ţe v nich vyvolává příjemné pocity, které vyplavují endorfiny do mozku. Jedná se o adrenalinové sporty, překonávání různé zátěţe, to podporuje růst vlastních moţností a posiluje sebedůvěru. (Vágnerová 2014: 50) Existuje několik charakteristických znaků stresových situací. Pocit neovlivnitelnosti situace, pokud je člověk přesvědčen, ţe situaci nemůţe sám ovlivnit, povaţuje ji za stresovou, oproti tomu kdyţ ví, ţe má situaci pod kontrolou, tak se stres podstatně sniţuje. Rodinní pečovatelé mají často pocit, ţe situaci nemohou ovlivnit, proto z tohoto důvodu u nich dochází ke stresovým situacím. Pocit nepředvídatelnosti vzniku stresové situace, kdy není moţno tyto situace odhadnout, tudíţ se na ně připravit, tím se zvyšuje pocit intenzity stresu, např. přírodní katastrofy ‒ záplavy. Pocit nezvládnuté situace, tj. kladení nepřiměřených nároků, kdy osoba nemá schopnost tyto poţadavky zvládat. Rodina můţe mít pocit, ţe ten kdo se o seniora stará, situaci zvládá, i kdyţ sám pečující to cítí jinak Okolnosti vyţadující mnoho změn, kdy osoba se nelehce adaptuje do nových, pro ni neznámých situací, má pocit dezorientace, coţ se odráţí na jejím chování. V případě rodinných pečujících, je mnohdy těţké udělat rozhodnutí, zda se adaptovat do role pečovatele, i opustit své povolání, většinu svých volnočasových aktivit. Způsob jakým zvládáme stres a vyrovnáváme se s ním, ovlivňuje naše budoucí reagování na podobné situace. (Vágnerová 2014: 50,51,52)
10
1.4.
Trauma
Kaţdé trauma má pro jedince negativní význam, vţdy vede k nějakému poškození, či ztrátě. Změny jsou hlavně v emočních oblastech jako proţívání úzkosti, ztráta pocitu bezpečí. Narušuje také uvaţování především objektivní myšlení. Člověk ztrácí kritičnost a nesoudnost, je ovlivněn situací, kterou právě proţívá. Také na jeho chování, můţe být agresivní, útočný, nebo se naopak izoluje od ostatních. Traumatizace se dost často zdrojem stresu a můţe vzniknout posttraumatická stresová porucha. Pro neformální pečovatele to můţe být i pocit ztráty, v případě ţe odešli ze zaměstnání a museli se vzdát téměř všeho, na co byli dříve zvyklí. Také mají často odlišné sociální postavení, to vše můţe vyvolat podobnou fyziologickou reakci jako stres.(Vágnerová 2014: 2) Proţité trauma, můţe mít pro pečujícího i pozitivní aspekty. Je to určitá výzva, která ho můţe v jeho ţivotě posunout i posílit jeho osobní růst. Můţe mu pomoci lépe se vyrovnat s případnými budoucími negativními ţivotními událostmi.
1.5.
Krize
Krize často vyplívá z dlouhodobé kumulace potíţí, které narůstají a člověk jiţ není schopen, řešit dosavadními způsoby, které dosud zvládal a pouţíval. To vše zvyšuje náchylnost ke krizi. Ta je doprovázena negativními citovými proţitky jako úzkost, zoufalství beznaděj, na základě toho dochází k neadekvátnímu uvaţování a jednání. Rodinní pečovatelé se krizi většinou nevyhnou, tady je zapotřebí aby se zapojili i ostatní členové rodiny, popřípadě pomoc prostřednictvím formálních sociálních sluţeb, které převezmou částečnou péči o seniora, který je na péči závislý. Dá se to chápat jako podnět k nutné změně, nacházet jiné, nové způsoby pozitivního řešení a můţe to přispět k rozvoji jedince. (Vágnerová 2014: 53) Mlčák uvádí, ţe krize se můţe projevit v souvislosti s péčí o seniora v rodinném i partnerském souţití. Rodinná krize v současné době vychází z niţší stability v rodině. Individuální členové rodin se často zaměřují příliš na sebe, neţ na rodinu jako celek a je evidentní převaha materiálních hodnot v rodině. (Mlčák 2003: 22)
11
Na krizi můţeme nahlíţet i z pozitivní stránky. Přináší i ţivotní změny a úskalí, a s tím spojené nároky na růst a zrání člověka. Snaţíme se porozumět, jaký význam přináší nám i naší rodině.(Dušek, Večeřová ‒ Procházková 2015: 378) Pokud se podaří pečujícímu krizi překonat, můţe přinést v jeho práci i v ţivotě mnohá poučení a osobní růst.
1.6.
Deprivace
Patří k nejzávaţnějším zátěţím a můţe výrazně nepříznivě ovlivnit vývoj a psychický stav jedince. V raném věku jsou důsledky citového strádání větší, neţ v pozdějším věku. Typy deprivace: Deprivace v oblasti biologických potřeb – člověk nemá dostatečný příjem tekutin, stravy a spánku, je ohroţen na tělesném i duševním zdraví, při dlouhodobějším trvání mu hrozí váţné ohroţení na zdraví i na ţivotě. Podnětová deprivace – dochází často ve špatně fungující rodině, kde jedinec nemá dost podnětů, aby se mohl přirozeně vyvíjet, a také není dostatečně stimulován. Touto deprivací mohou trpět např. lidé s postiţením, nemají často moţnost podněty získat. Kognitivní deprivace – v rodinách, kde není řádná výchova, a rodiče nedbají na výukové schopnosti dítěte. Nevytváří se návyky učení a jedinec se nemůţe dále přirozeně vyvíjet. Citová deprivace – jestliţe jedinec nemá citový vztah s matkou, otcem, či jinou blízkou osobou, můţe to celkově působit na rozvoj osobnosti, vztah k sobě samému i ke svému okolí. Sociální deprivace – tahle oblast se týká rodinných pečovatelů nejvíce. Jsou dost často díky péči o své blízké izolováni od společnosti, i od svých aktivit a zaměstnání a celkového způsobu ţivota, na který byli zvyklí. (Vágnerová 2014: 54)
12
1.7.
Faktory zátěžových situací
Existuje několik faktorů zvládání zátěţových situací, záleţí na typu jedince. Zda povaţuje zátěţové situace za ohroţující, jaké vyvolávají emoční reakce buď pocit strachu a beznaděje nebo optimismus a důvěru, ţe se situace zlepší. Dalším faktorem je kontrola nad situací, zda je schopen ji zvládnout sám nebo s pomocí ostatních. Také zda hledá nová řešení nebo je spíše paralyzován, dále je důleţitá flexibilnost, jak rychle se dokáţe zotavit po traumatické zkušenosti. Také být schopen nabízenou pomoc přijmout, být schopen komunikovat a udrţet si sociální kontakty, tj. podpora rodiny, přátel, pomoc profesionálů a umět ji přijmout a vyuţít. Kaţdý z nás máme míru odolnosti vůči zátěţi odlišnou, podle genetických dispozic sem patří celková stabilita organismu, emoční vyrovnanost, flexibilita reakcí na různé situace, schopnost jak relaxovat a jak rychle se zotavit dále vývojová úroveň a aktuální stav. Také člověk reaguje na zátěţové situace podle svých předchozích zkušeností, jestliţe se nám určitý způsob osvědčil tak máme tendenci ho znovu zopakovat. (Vágnerová 2014: 54–56) Kaţdý z nás se vyrovnává s různými zátěţovými situacemi jinak. Záleţí jaký má člověk (pečující) práh zranitelnosti, ale i na stresové události a reakce na tuto událost. Při čemţ kaţdý z nás reaguje odlišně na stejnou situaci. (Dušek, Večeřová ‒ Procházková 2015: s. 254
13
2. Druhy zátěže v souvislosti s péčí Rodinný pečující se při své práci nevyhne různým druhům zátěţe. V této kapitole popíši jednotlivé druhy zátěţe pečujícího. Lidské potřeby jsou klasifikovány v Maslowově pyramidě lidských potřeb, která zohledňuje člověka (pečujícího) ve všech rovinách existence. Dále popíši psychickou zátěţ pečujícího, fyzickou zátěţ, jaké mají vztahy s partnerem a rodinou v souvislosti s péčí, jaká je jejich ekonomická situace a jaké jsou dopady na pečujícího v rovině sociální.
2.1 Pyramida lidských potřeb Tuto kapitolu jsem do své práce zařadila, jelikoţ práce pečujícího je náročná. A Aby pečující mohl provádět kvalitní péči o seniora závislého na péči, musí mít naplněny potřeby ve všech rovinách. Ty nejzákladnější lidské potřeby jsou znázorněny na pyramidě potřeb, kterou znázornil A.H.Maslow, v níţ jednotlivost potřeb je seřazena podle stupňů. 1. Fyziologické potřeby – jsou to nejzákladnější potřeby člověka, bez nich by došlo ke zhoršení celkového stavu a zdraví jedince. Ty nejhlavnější jsou výţiva, vylučování, dýchání a mnoho dalších. 2. Potřeba bezpečí – k ţivotu potřebuje kaţdý člověk pocit bezpečí. Rozlišujeme: Ekonomické bezpečí – vědomí ţe jsme dostatečně finančně zajištěni. Fyzické bezpečí - u starších lidí pokud moţno zajistit prostředí, aby se sníţilo riziko pádu. V oblasti psychického bezpečí jde o pocit jistoty bez pocitů strachu. 3. Sociální potřeby – člověk je tvor společenský, tudíţ ke svému ţivotu potřebuje zprávy o své rodině, blízkých i lidech v sousedství i o světě, být členem nějaké skupiny mít společné zájmy, také mít někoho rád také ţe jeho má někdo rád 4. Potřeba autonomie – rozhodovat sám o sobě, i kdyţ je člověk závislý na druhé osobě, má mu být dopřáno v jistých věcech rozhodnout sám. Dále potřeba autority a uznání. 5. Potřeba seberealizace – kaţdý z nás se chce v ţivotě něco dokázat a najít smysl svého ţivota. 6. Potřeby spirituální ‒ pokud člověk dosáhne, všech předchozích potřeb měl by najít smysl ţivota. (Šamánková a kol. 2011: 26, 27)
14
2.1.1 Psychická zátěž, vyčerpání při zvládání péče Bedrnová a kol. uvádí, ţe jedním z prvních kroků, který musí rodinný pečovatel zvládnout, je socializace do jeho nové role, a do nového sociálního prostředí, aby mohl zvládat všechny zátěţe, které z jeho nové role vyplívají. To má nejčastěji vliv na psychiku pečovatele. Jak bude tento proces zvládat, záleţí na jeho výchově, vzdělání a praktických dovednostech. Výchova je jedním z největších atributů v procesu socializace. Formuje se zde lidská osobnost a rozvíjí se harmonický vztah k přírodě, rozvíjí se seberealizace v oblasti vztahů mezi druhými lidmi a také sám k sobě a naplnění ţivota. Tohle všechno jsou vlivy, které ovlivňují rozhodnutí člověka, který se stará o svého rodinného příslušníka. V oblasti rodinných vztahů jsou síly také rozloţeny, ţe někteří jedinci mají vlivnější postavení, někteří méně. U rodinných pečovatelů, se vymění role člověka který pečuje a kdo pomoc potřebuje. Zejména v případech v případě, kdy se syn nebo dcera stará o svého rodiče, který byl celý ţivot zvyklý být ve vlivnějším postavení. (Bedrnová a kol. 1999: 14,15, 32) Podle Nováka, je typickou psychickou zátěţí je úzkost, to znamená, ţe psychika je zahlcena záporným afektem, kdy člověk má pocit, ţe je vše špatně. V případě rodinných pečujících, kteří se starají o svého rodiče či jiné blízké osoby, jsou náchylnější na úzkostné chování, (anxiózní neuróza) která můţe blokovat aktivitu a běţné denní činnosti, které musí pečující běţně zvládat. Můţe doházet ke špatné koordinaci pohybů a tím můţe dojít k různým úrazům. Dále můţe docházet k Neurastenii (nervové slabosti), kde můţe být pečující podráţděný, můţe cítit zvýšenou
únavu,
pocity
napětí,
neklid.
Z těchto
symptomů
se
rozvíjí
nesoustředěnost a mnohdy je doprovází psychická i fyzická onemocnění a zhoršuje se celkový zdravotní stav pečujícího. Někteří pečující mohou mít aţ fobický strach, ţe udělají něco nesprávného z hlediska péče nebo rozhodování se v různých záleţitostech, které se týkají seniora. (Novák 2001: 41‒43) Dále Novák uvádí, ţe u rodinných pečujících můţe docházet k různým neurotickým projevům například sebepodceňování, ţe nezvládne to co od něj senior a rodina očekává, přehnaná katastrofická očekávání, přecitlivělé reakce na jakýkoli nesouhlas ze strany seniora, nebo svého partnera, i rodiny. Tyto aspekty mohou narušovat rodinné souţití a mohou se projevit i v péči o seniora. (Novák 2001: 50, 51).
15
Podle Hamiltona, je dalším aspektem, který je významný pro pečujícího je jeho inteligence. Má vliv sociální a kulturní prostředí, ve kterém se člověk celý ţivot pohybuje. Definujeme inteligenci krystalickou, ta je dána mnoţstvím informací, které člověk získal během ţivota a má dané informace v sobě zakódovány, tudíţ z nich můţe čerpat a v průběhu ţivota se nemění. Rodinný pečující můţe při péči vycházet z informací, které během ţivota získal, můţe to být v komunikaci, chodu domácnosti, zdravotních potíţích u sebe i u seniora. Dále máme fluidní inteligenci, ta je o schopnosti řešit nové problémy, se kterými se člověk nesetkal, tyto schopnosti se věkem zhoršují. V roli pečujícího, nastávají situace i dilemata, kdy je musí řešit. Je výhodou mít kolem sebe rodinné příslušníky nebo i přátele, kteří mohou podpořit nebo poradit. (Hamilton 1999: 49,50) Praško uvádí, ţe tyto úzkostné stavy mohou u pečujícího vyvolat deprese, jako smutná nálada, ztráta radosti, strach, pocit napětí, nespavost, nechutenství zpomalení všech psychických procesů, psychomotorického tempa, pesimistický postoj k sobě i druhým. Na deprese má velký vliv i chronický únavový syndrom, s ním úzce souvisí poruchy spánku. (Praško 2006: 59, 64) Podle Vágnerové mohou deprese vyvolat stav, kdy člověk (rodinný pečující) není schopen činit rozhodnutí, nebo plánovat věci v běţném ţivotě. Ztrácí zájem o dění kolem, o všechny věci a činnosti denního ţivota a z jeho pohledu ţivot ztrácí smysl. Můţe se objevit agresivní, sebepoškozující aţ suicidální chování. (Vágnerová 2014: 380) Pečovatelé často v noci vstávají k seniorovi, tím se jim narušují fáze spánku, mají problémy s usínáním, spánek není tak hluboký, aby si tělo dostatečně odpočinulo. Mohou být podráţdění, špatně se soustředí, mohou trpět nechutenstvím, to vše komplikuje jejich nelehkou celodenní péči. Značná část rodinných pečujících v předdůchodovém nebo důchodovém věku, mohou se projevit značné změny v psychické kondici.
2.1.2 Fyzická zátěž pečujícího Dlouhodobá péče o staré osoby v rodině, se týká nejčastěji pečujících ţen. Ţeny mají neúměrnou fyzickou námahu, protoţe polohují pečované osoby, zvedají je, přenášejí, pomáhají jim sedat, provádějí celkovou hygienu. Fyzická námaha je tedy velká. 16
Podle poznatků gerontologů se jak uvádí Hamilton, počátek stáří je 60 ‒ 65 let. V tomto věku je velká část rodinných pečovatelů, neboť v dnešní době je průměrný věk seniorů kolem osmdesáti let i více. Dá se očekávat, ţe spousta lidí kolem šedesátého roku, ale i mladší, mají různé fyzické potíţe. Lidské tělo se během ţivota opotřebovává. Prolíná se zde více procesů a to procesy sociální, biologické a psychologické. Tyto procesy jsou na sobě vzájemně závislé. (Hamilton 1999: 44,45) Hamilton dále definuje měřítka stárnutí, podle druhu věku. Máme věk chronologický (kalendářní věk), ten neurčuje zdravotní stav ani tělesné změny. Je dán datem narození. Kaţdý člověk, má proces stárnutí jiný, má na to vliv spousta aspektů, jako genetická zátěţ, fyzická zátěţ, zaměstnání, vliv rodiny, postoj k ţivotu. Dále definuje sociální věk, ten se vztahuje k určitým vzorcům chování. (Hamilton 1999: 19) Od pečujícího člověka se dá očekávat, ţe dokáţe vyhodnotit svoje fyzické a psychické moţnosti, které jsou nezbytné v péči o seniora. Součástí fyzické zátěţe je chronický únavový syndrom, ten můţe mít příznaky úzkosti a strachu jako napětí ve svalech, bolesti v zádech, bušení srdce, závratě a mnoho dalších. To vše můţe komplikovat práci pečujícího. (Praško 2006: 64) Praško uvádí, ţe pokud pečující pečuje o člověka, který potřebuje celodenní péči, tak jim mnohdy nezbývá čas pro sebe a své problémy. Péče o člověka, který je upoutaný na lůţko, nebo o člověka s demencí, tak to vyţaduje péči ve dne i v noci. Potom se fyzická únava pečujícího zvyšuje. Další varianta péče je, ţe pečující chodí do práce a přichází za rodičem nebo příbuzným po pracovní době a o víkendech V případě, ţe senior zvládá určitou dobu být doma sám, s tím ţe má připravené jídlo a léky a všechno co potřebuje po dobu, neţ za ním pečující opět můţe přijít. Tato situace, je pro pečujícího zvláště fyzicky náročná. Má obvykle svoji domácnost, děti, manţela, nebo vnoučata. Z této situace vznikají různé konflikty v práci, v rodině, o nichţ budu psát v kapitole „vztahy s partnerem a rodinou”. Tyto konflikty zvyšují stres a odčerpávají pečujícímu energii, která se projeví i na fyzické kondici pečujícího. Tím dochází ke vzniku chronického únavového syndromu, v důsledku dlouhodobého přetěţování a vyčerpání. (Praško 2006: 24, 25) Jedním z typických příznaků, jsou problémy s usínáním, kdy člověk ulehne na lůţko a spánek nepřichází. Obvykle je mozek zaměstnán různými starostmi a obavami. Pokud není doba spánku dostatečná, cítí se člověk po celý den vyčerpaně. To má 17
vliv i na imunitní systém pečujícího, který je více náchylný na běţné infekce, je více citlivý na bolest, snadno se unaví. To vše jsou aspekty, které značně komplikují práci pečujícího. Pečující si potřebuje odpočinout, aby se mohl lépe vyrovnávat se stresy a posiloval imunitní systém. (Praško 2006: 86, 87)
2.1.3 Vztahy s partnerem a s rodinou Péče o seniora zasahuje celkově do rodinného ţivota. Pro pečujícího i jeho rodinu není často jednoduché provázat péči s rodinným ţivotem a můţe to mít dopady na v souţití s partnerem i s rodinou. Podle výzkumů Veselé, klade péče o seniora, závislého na péči druhé osoby, nároky nejen na samotného pečujícího, ale také na jeho partnera a celou rodinu. Vliv na fungování partnerského a rodinného ţivota, má i to, zda se jedná o pomoc občasnou, jako zajištění stravy, hygieny a péči o domácnost, v přirozeném prostředí seniora, kdy je schopen bydlet samostatně, nebo je potřeba celodenní nepřetrţitá péče, buď v jeho domácnosti, nebo je senior v domácnosti osoby (rodiny) která o něj pečuje. Podle výzkumu mají partneři obavy, v omezeních partnerského i rodinného ţivota, které sebou péče o závislého seniora přináší. (Veselá 2002: 8) Jak uvádí Chovancová a spol. dlouhodobá péče, můţe vést k narušení vztahu s partnerem i s rodinou. Pečující můţe být apatický, neklidný a následkem toho jedná zkratkovitě a chaoticky. Mohou nastat potíţe v komunikaci mezi pečujícím a partnerem, kdy jsou u pečujícího viditelné změny v chování, které ovlivňuji partnerské souţití. (Chovancová, Krylová, Petřeková, Šaňáková, Vočka 2012: 24) U pečujících se v důsledku jejich náročné péče dochází k chronické únavě, ta má vliv na sexuální ţivot s partnerem. Je řada příznaků tělesné námahy, jako jsou bušení srdce, zvýšené napětí, pocení, kvůli kterým se sexuální aktivitě vyhýbají. (Praško 2006: 73) Podle výzkumu projektu „Vybrané aspekty péče o seniory z hlediska sociálního začleňování”, pro rodinné pečující hraje významnou roli podpora jejich partnera a jejich dětí, také podpora jejich lékaře. Na partnery, děti a lékaře se pečující obracejí nejčastěji v případě ţádosti o pomoc nebo o radu. (2015: 19) Tošerová uvádí, ţe dlouhodobá péče o člověka s velkou mírou závislosti, můţe u pečovatele vyvolávat pocity hněvu, izolace, nemoţnosti hospodařit se svým
18
časem a následkem bývá narušení duševní rovnováhy. To má nadále vliv na vztahy s opečovávanou osobou s partnerem, dětmi i další rodinou. (Tošerová 2002: 12)
2.1.4 Zaměstnání a kariéra pečujících v souvislosti s péčí V této kapitole uvedu, jaké jsou výsledky výzkumu vybraného vzorku pečujících, ve třech oblastech péče. Jaká mají pečující osoby omezení z hlediska zaměstnání a kariéry. Keller uvádí, ţe v dnešní době máme několik typů domácností a to je úplná či nukleární rodina oba rodiče a jejich děti, které ještě nejsou zajištěné. Musí zajistit výdělečnou činnost a rodinný ţivot a výdělečnou činnost. V případě ţe tato rodina pečuje o svého rodiče nebo prarodiče, přináší to nejen vypětí psychické, fyzické, riziko ztráty zaměstnání. (Keller 2011: 138) Jeřábek a Moravcová uvádí, ţe „Výzkum „Rodinná soudrţnost FSV UK 2006”, nám uvádí výsledky, rozdělené do tří skupin na základě hodnocení indexu potřebnosti IADL (instrumental activites of daily living) a BADL (basic activities of daily living). Podrůrná oblast ‒ v této oblasti se dobrovolně vzdalo zaměstnání: 9,2% pečujících, kariéry 7,3% pečujících. 1,2% pečujících uvádí, ţe se muselo vzdát zaměstnání a 1,6% kariéry. Výzkum zahrnuje 53,1% seniorů, (z výzkumného vzorku). Zde se jedná ze strany pečujících a rodiny. Zejména o finanční podporu, doprava k lékaři a opravy v domácnosti Významná pomoc a dílčí péče ‒ u této pomoci se dobrovolně vzdalo zaměstnání: 8,8% pečujících, kariéry 12,1% pečujících a 1,9% pečujících uvádí, ţe se muselo vzdát zaměstnání a 1,6% kariéry. Výzkum zahrnuje 26,9% seniorů (z výzkumného vzorku). Zde pečující poskytují péči o domácnost, praní, vaření, jde o pravidelné provádění úkonů. Nezbytná osobní péče ‒ U této pomoci se dobrovolně vzdalo zaměstnání: 17,6% pečujících, kariéry 13% pečujících a 17,6% pečujících uvádí, ţe se muselo vzdát zaměstnání a 3% kariéry. Výzkum zahrnuje 20% seniorů (z výzkumného vzorku). Zde je nezbytná celodenní péče, která obnáší z hlediska pečujícího osobní hygienu, podávání stravy, léků a manipulaci se seniorem. Jeřábek, Moravcová (podle Jeřábek 2013: 100‒102)
19
2.1.5 Sociální izolovanost pečujících Péče o seniora, je často spojena se ztrátou zaměstnání pečujícího. Buď pečující odchází ze zaměstnání sám, aby mohl pečovat o svého blízkého, aby zůstal co nejdéle ve svém přirozeném domácím prostředí. Dalším důvodem je nezaměstnanost, kvůli které se pečující rozhodne pečovat. Jeřábek uvádí, ţe velkým okruhem problémů pečujících, je jejich společenská izolovanost, ta vzrůstá podle náročnosti péče. Pokud pečují dlouhodobě a nemá je kdo v jejich péči vystřídat, zůstávají bez významnějšího společenského kontaktu, dochází k izolaci od okolní společnosti, neboť jsou ponechány rodinami pečovaných, sousedy i komunitou bez pomoci. Jejich „pečovatelská role,“ je prakticky vyřazuje ze společenského kontaktu. (Jeřábek 2005: 14) Podle výzkumu projektu „Vybrané aspekty péče o seniory z hlediska sociálního začleňování”, můţe být příčinou sociální izolace špatný zdravotní stav pečujícího, zejména u pečujících ve věku 65‒84 let, u osob 55‒64 let je dalším aspektem ztráta zaměstnání. Právě špatný zdravotní stav, který omezuje pečující při řešení běţných ţivotních situacích, můţe vyvolat ekonomické potíţe a nedostatek prostředků, na pokrytí bydlení. (2015: 21, 35) .
20
3. Míra závislosti seniora na péči V této kapitole popíši, škály hodnocení podle indexu ADL a IADL, po té zmíním definici závislé osoby. Dále jaké jsou hlavní onemocnění v seniorském věku, které způsobují závislost seniora na nepřetrţité péči druhé osoby. Jaké jsou nejčastější neuropsychiatrická onemocnění, metabolická a endokrinní onemocnění, onemocnění pohybového aparátu, jaké jsou poruchy zraku a sluchu v seniorském věku. Míra závislosti seniora na péči druhé osoby, se posuzuje, podle stupně nesoběstačnosti seniora, prostřednictvím funkčního hodnocení IADL (instrumental activites of daily living). Jedná se o křehkého seniora, který má nízký potenciál zdraví, nezvládá běţnou zátěţ a snadno se dostává do nebezpečných situací, například častými pády. Dále závislý senior, který se dá charakterizovat jako částečně, nebo zcela nesoběstačný a potřebuje pomoc a podporu rodiny, či terénní sluţby (Pečovatelské sluţby) v rámci sebeobsluhy, pohybu a komunikace. Dále senior zcela závislý, potřebuje pomoc v základních činnostech běţného ţivota a vyţaduje převáţně trvalý dohled. Jedná se o člověka, pokročilém stádiu demence, či imobilní osobu, která je upoutána na lůţko a potřebuje trvalou rodinnou či ústavní péči. (Kalvach, Čeledová, Holmerová, Jirák, Zavázalová, Wija a kol. 2011: 81) Kalvach uvádí, ţe pro hodnocení seniorů s demencí, se pouţívá funkční hodnocení aktivit jejich kaţdodenního ţivota. Jedná se o index ADL (Activities of daily living), který je pouţíván u lehčích stádií demence a IADL (Instrumental activites of daily living) je pouţíván u pokročilejších stádií demence (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Holmerová, Weber, 2008, s. 89) Test nezávislosti vytvořil v roce 1964 S. Katz, nazývá se „Katzův index”. (Katz, 1970) Dodnes je sjednocuje ucelený pohled na křehkého pacienta v oblasti posouzení v oblasti sebeobsluhy. Katz, Shelkey a Wallace (podle Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Holmerová, Weber, 2008, s. 93) U ADL je rozhodující funkční zdatnost ohledně sebeobsluhy, soběstačnosti a participace. Hovoří se o ucelené rehabilitaci, která by měla být zaměřena na znevýhodnění a na tělesné a sociální fungování osoby. V oblasti sebeobsluhy, se hodnotí přemísťování, například přesun z lůţka do křesla, pouţívání toalety, koupání, oblékání, schopnost samostatně jíst. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Holmerová, Weber 2008: 93)
21
3.1 Onemocnění v seniorském věku Podle Čevely, Kalvacha a Čeledové jsou nejčastější onemocnění u seniorů, především v oblasti somatické, psychické, sociální a spirituální. V oblasti somatické mají senioři poruchy hybnosti chůze, závratě, nestabilita, pády a úrazy, inkontinence moči a stolice, poruchy termoregulace, poruchy příjmu potravy a tekutin dekubity. V oblasti psychické, je nejčastějšími příznaky demence, deprese, delirium, poruchy chování a poruchy adaptace. V oblasti sociální je to ztráta soběstačnosti, závislost na pomoci druhých, sociální izolace, dysfunkční rodina, týrání nebo zneuţívání rodinou, ale i v institucionálních zařízeních. V oblasti spirituální je to ztráta smyslu ţivota a motivace řešit problémy a potíţe, nastává rezignace, beznaděj a pasivita.(Čevela, Kalvach, Čeledová 2012: 118) Podle Haškovcové, se o lidech v seniorském věku, kteří mají vysokou míru závislosti na péči jiné osoby, mluví jako o „křehkých pacientech.‟ Jejich zdravotní stav se můţe kdykoli zhoršit a doba rekonvalescence se značně prodluţuje, dochází ke zvýšené slabosti, dříve se unaví, často ztratí své zájmy a jsou emočně nestabilní. Často
mají
několik
nemocí
najednou,
které
jsou
vzájemně
provázány
„polymorbidita.” Také berou několik léků na různé diagnózy „polygramazie” to jim prodluţuje a komplikuje uzdravení. Dalšími potíţemi jsou poruchy spánku (insomnie), únikem moči či pomočováním (inkontinence), mají sníţenou mobilitu, nebo jsou imobilní. To vše je příčinou zhoršené soběstačnosti, nebo úplné ztráty soběstačnosti seniora. (Haškovcová 2010: 251) Míra závislosti seniora na jiné osobě, se dá vydefinovat v různých oblastech. Jsou to zejména oblasti fyziologické, psychologické, sociální a závislost na vnějším prostředí. Németh a kol. (2009) a Weber et. al. (2007) uvádí, ţe většina geriatrických „křehkých” seniorů, neumí své potřeby signalizovat. Tím se zvyšuje i riziko pádů, úmrtnosti (mortality), absence funkčních schopností (kognitivních a pohybových funkcí) a hospitalizace. (Podle Hudáková, Majerníková 2013: 23) V těchto oblastech jsou senioři více znevýhodnění, neţ ostatní, nedokáţou se s těmito syndromy sami poradit a potřebují pomoc rodiny a odborníků. Úkolem rodinných pečujících, je umět tyto potřeby člověka, o kterého pečují, včas rozpoznat. Senioři se tak stávají závislými na péči druhé osoby.
22
3.1.1 Neuropsychiatrická onemocnění v seniorském věku Demence Demence má trvalý dopad na celkový ţivot seniora, ve všech rovinách jeho ţivota, ale má i celospolečenský dopad. Podle výzkumů v České republice, stoupá počet lidí s demencí. Demencí je postiţeno 3 ‒ 7% osob nad 65 let a 70% osob nad 80 let.(Topinková 2005: 137) Demence jsou degenerativní změny v mozku, má několik stádií. Nejčastěji je příčinou demence Alzheimerova choroba, ta má tři stádia. V prvním stádiu (P) je člověk zvládá základní sebe obsluţné činnosti jako hygiena, mobilita a je schopen se sám najíst. Potřebuje ovšem dohled nad podáním léků a chystání stravy také pomoc s nákupy. Zásadním momentem, je sdělení diagnózy lékaře pacientovi a zároveň mu vysvětlit průběh nemoci. Tady je důleţitá podpora psychologická a podpora a spolupráce rodiny, dále poskytnutí informací, kam se mohou senioři a rodina obrátit. Někteří lidé jsou schopni v prvním stádiu ještě pracovat, zejména profese řemeslnické, ale i lidé s vysokým vzděláním, kteří mají odborné znalosti. Senioři v prvním stádiu demence nepotřebují celodenní péči, ale dohled nad stravou, pitným reţimem, braním léků. Jsou schopni být ve svém přirozeném prostředí, za podpory rodiny, nebo terénní sociální sluţby. Holmerová, Jurášková (podle Holmerová, Jurášková, Mülerová, Vodičková, Habrcetlová, Matoulek, Suchá, Šimůnková 2014: 72‒74) Ve druhém stádiu demence velmi klesá soběstačnost, osoba si nepamatuje běţné nápovědy, jako jsou různé pokyny napsané na lístcích, které po přečtení okamţitě zapomínají. Tito lidé potřebují trvalý dohled. Senioři v tomto stádiu demence mohou být ve své přirozeném prostředí, ale potřebují celodenní dohled. Vyskytuje se u nich i problémové chování, je obtíţné zjistit, co je příčinou tohoto chování. Ve třetím stádiu demence. Tyto osoby jiţ nejsou schopny základních osobních potřeb. Mohou setrvat v domácím prostředí, pokud je pečující či rodina seznámena s odbornějšími znalostmi, které jsou důleţité, pro zvládání pečovatelského procesu kolem osoby v terminálním stádiu demence. Pokud je tato osoba v domácí péči, je nutné být ve spojení s lékařem či geriatrickou sestrou. Tato fáze „těţké demence” přechází do terminální fáze. Trvá většinou týdny aţ měsíce. Tady má své místo paliativní léčba, aby zmírnila bolest a ostatní nepříjemné symptomy a při tom je
23
zachována lidská důstojnost. Holmerová (podle Holmerová, Jurášková, Mülerová, Vodičková, Habrcetlová, Matoulek, Suchá, Šimůnková 2014: 65, 66, 72‒76) Senioři s různými typy demence, mají moţnost sdělit svá přání týkající se jejich osoby do institutu dříve vyslovených přání, proto se krátce o institutu zmíním. Institut dříve vyslovených přání byl přijat do českého medicínského právního řádu v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování. Je stěţejním nástrojem, kdy svéprávný pacient při sdělení své diagnózy, můţe vyjádřit souhlas či nesouhlas s léčbou, v době kdy uţ takového rozhodnutí nebude schopen. Praxe v České republice ukazuje, ţe lidé jsou vůči tomuto institutu zdrţenliví. Jedno z vysvětlení je, ţe zdravotník přistupoval v minulosti po dlouhá desetiletí k pacientovi v paternalistickém vztahu. Také pro pečující a zdravotníky je dříve vyslovené přání zavazující z hlediska moţných právních následků, v případě, ţe pacient odmítá léčbu, která by mu mohla zachránit ţivot. Aby se tento přístup změnil, mělo by se zvýšit povědomí pacientů a jejich blízkých, o dříve vyslovených přáních a stalo se tak plnohodnotnou součástí při poskytování zdravotních sluţeb. (Dříve vyslovené přání, Projekt MPSV, s. 5
[on‒line]) Deprese Topinková uvádí, ţe na depresi se podílí genetická zátěţ, chronická onemocnění, stresové faktory zvenčí a různé léky. V procesu stárnutí je úbytek neuromediátoru, noradrenalinu, serotoninu. Důleţitý je přirozený pohyb nejlépe pravidelná chůze. Rizika pro vznik deprese u seniora jsou osamělost, špatné vztahy s rodinou, různé kognitivní poruchy a somatická onemocnění. (Topinková 2005: 145, 146). Podle Kalvacha, mohou být deprese u starého člověka vyvolány nepříznivými okolnostmi z vnějšího i vnitřního prostředí, jeho tělesný stav a také mohou být reakcí na stres. Deprese výrazně sniţují kvalitu ţivota u staršího člověka a mají vliv i na délku ţivota. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Holmerová, Weber a kol. 2008: 239) Jurášková popisuje, ţe příznaky deprese u seniorů se liší od příznaků deprese u mladších lidí. U starších lidí to mohou být zdravotní diagnózy. Nejrizikovější jsou senioři, kteří mají kardiologické či onkologické onemocnění, nebo jsou imobilní. Z dat epidemiologického průzkumu v České republice, bylo zjištěno, ţe u lidí nad 24
60 let, kteří jsou hospitalizovaní, nebo ţijí v institucionálním zařízení, jsou příznaky deprese vlivem Alzheimerovy choroby u 50% lidí. U lidí, kteří ţijí v domácím prostředí, jsou příznaky deprese u 9% seniorů. U seniorů nad 85 let, ţijících v domácím prostředí, je výskyt depresí u 20% seniorů. Deprese u seniorů, mohou vyvolávat léky a jejich různé kombinace. Rodinný pečující i senior, by měl být poučen o průběhu léčby, jejího dodrţování a rizicích případného přerušení léčby. Jako prevenci deprese je důleţitá fyzická aktivita, záliby a koníčky. Jurášková (podle Holmerová, Jurášková, Mülerová, Vodičková, Habrcetlová, Matoulek, Suchá, Šimůnková 2014: 43,44) U člověka depresivního, který je závislý na péči jiné osoby, je fyzická i psychická aktivita mnohdy omezená, ale pečující by měl podpořit seniora k aktivitě, která je v jeho moţnostech a schopnostech. Tím můţe předejít u seniora stavům apatie a podráţděnosti. Cévní mozková příhoda (CMP) CMP nastává, v okamţiku, kdyţ má mozek přerušeno zásobování krví, kdy přiváděcí tepna do mozku je ucpaná, nebo praskne. Mozkové buňky potřebují neustálý přívod kyslíku a ţivin. Pokud zásobování nemají, tak přestávají přechodně fungovat, nebo úplně odumřou, coţ vede k mozkovému infarktu. Záleţí na včasném ošetření a následné péči, pak má člověk reálnou naději se znovu naučit řadu aktivit. (Rehabilitace po cévní mozkové příhodě. 2004: s. 13) Je jedním z nejčastějších příčin úmrtí v České republice. Následkem postiţení po CMP, kde dochází často k invaliditě, se člověk stává závislým na péči jiných osob. CMP má různé délky trvání klinických příznaků, záleţí na rychlosti jejího vzniku, jejím rozsahu a trvání. Postiţený musí být okamţitě převezen do nemocnice k neodkladnému ošetření a vyšetření. Z CMP se mohou vyvinout další komplikace vysoký krevní tlak, arytmie, infarkt myokardu nebo akutní srdeční selhání. (Topinková 2005: 150‒153) Senior po CMP je postiţený částečně nebo zcela na pravou, nebo levou polovinu těla ztrácí svoji mobilitu, coţ je pro pečujícího náročné po fyzické stránce, kdy musí seniorovi pomáhat na vozík nebo na chodítko. V případě úplné ztráty mobility je důleţité polohování na lůţku a pouţívání antidekubitních pomůcek, jako prevenci proti dekubitům. Také můţe být napadeno centrum řeči, kdy je se seniorem ztíţená komunikace. 25
Parkinsonova choroba Je neurodegenerativní onemocnění centrální nervové soustavy. Souvisí s úbytkem nervových buněk, které za normálního stavu produkují dopamin, coţ je neurotransmiter zajišťující přenos signálů mezi nervovými buňkami. Nedostatek dopaminu způsobuje, ţe osoba není schopna ovládat a koordinovat svůj pohyb. Projevuje zmenšením rozsahu, zpomalením a ztíţením startů pohybů, třesem, poruchou chůze, omezením mimiky tváře, poruchami písma, řeči a demencí. (Topinková 2005: 155, 156) Jak uvádí Růţička a Roth, Parkinsonova choroba je jedním z extra pyramidových onemocnění vznikajících postiţením systémů bazálních ganglií. Je jedním z prioritních oblastí v oboru neurologie, co se týká závaţnosti a frekvence výskytu. Je to chronicko ‒ progresivní onemocnění nervové soustavy, kde dochází k degenerativnímu zániku neuronů a nedostatku dopaminu. Typické projevy tohoto syndromu jsou třes a posturální poruchy (funkční poruchy motoriky). Růţička, Roth (podle Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol, 2004, s. 534)
3.1.2 Metabolická a endokrinní onemocnění Diabetes mellitus Jak uvádí Topinková, je to chronické onemocnění, kde nastává porucha metabolismu sacharidů. Rozlišují se dva základní typy, diabetes I. typu a diabetes II. typu. Diabetes I. typu jsou ničeny buňky slinivky břišní, které produkují hormon inzulín a to vlastním imunitním systémem, jedná se o autoimunitní onemocnění. Diabetes II. typu je způsoben sníţenou citlivostí tkání vlastního těla k inzulínu. Tento typ je častější u starší generace. Osoba při nedodrţení dietního nebo pitného reţimu se můře dostat do hypoglykemického šoku můţe nastat delirium, zhoršené kognitivní funkce, riziko pádů a tím i zlomenin. Dále hyperglykemický šok, tady je osoba dehydratovaná, opakující se infekce močových cest, špatné hojení ran, nebo kóma. (Topinková 2005: 114‒116) Podle Kalvacha dochází v důsledku diabetu k aterosklerotickým změnám, vzniku „diabetické nohy” a „bércových vředů”. Dále je diabetes mellitus provázen neuropatickými poruchami, jako ataxie, jedná se o poruchu hybnosti, způsobenou onemocněním nervového systému. S tím souvisí instabilita a poruchy chůze. Další 26
komplikací je „diabetická retinopatie”, u níţ dochází k postupnému ochabování zraku aţ slepotě seniorů. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 140) U seniora, který je závislý na péči druhé osoby je nutné dbát na pravidelný příjem tekutin, pravidelnou vyváţenou stravu, dostatek pohybu vzhledem k jeho kondici, pravidelné uţívání léků a inzulínu a měření hladiny cukru v krvi, pravidelné měření krevního tlaku. To vše musí zajistit pečující, neboť senior s vysokou mírou závislosti tyto úkony nezvládá.
3.1.3 Onemocnění pohybového aparátu Osteoporóza Topinková popisuje, ţe vlivem procesu stárnutí se vápník vstřebává hůře do organismu, sniţuje se hladina pohlavních hormonů a je úbytek vitamínu D. To vše má za následek úbytek kostní hmoty, vytvářejí se kostní póry a tím zvýšené riziko fraktury. Dalším rizikem je zde genetická zátěţ a nedostatek pohybu a podvýţiva.(Topinková 2005: 173)
Kalvach a kol. uvádí, ţe osteoporóza je
onemocnění, kde dochází ke sníţení mineralizace kostní hmoty, na které se výrazně podílí strava a pohybová aktivita. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol, 2004, s. 97) U seniorů je to velmi časté onemocnění. V důsledku strukturálních změn bývají v akutní fázi křečovité bolesti při změně polohy a dochází k častým kompresivním zlomeninám. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol, 2004, s. 341) Toto onemocnění je častější u osob nad 65 let, často v důsledku sníţené pohybové aktivity, která je u tohoto onemocnění stěţejní. Pohybová léčba podporuje tvorbu kostní hmoty, stimuluje kostní buňky a při správném polohování a cvičení, zmírňuje svalové napětí. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol, 2004, s. 414, 415) Osteoartróza Podle Topinkové, je osteoartróza nejčastější onemocnění kloubů, je příčinou disability ve stáří. Je to degenerativní onemocnění kloubní chrupavky, kde v okolních částech dochází k tvorbě osteofytů a zároveň k zánětlivé reakci. Příznaky jsou bolest, ztuhlost, omezená pohyblivost a kloubní nestabilita. (Topinková 2005: 174) 27
Kalvach uvádí, ţe osteoartróza je proces patologických změn, kde dochází k různým deformacím a deformitám kloubů. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 140) Tyto aspekty mají velký vliv na instabilitu seniora, vlivem okolního ochabování stehenního svalstva. Prvním opatřením můţe být podpora chůze za pomocí hole nebo chodítka, či zpevnění ortézou, poslední variantou je náhrada kolenního kloubu. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 221) Osteoartróza je chronické onemocnění vyššího věku, u kterého je artrotické postiţení nosných kloubů dolních končetin. Vznikají zde svalové atrofie, sníţená hybnost kloubů a následná instabilita kloubů, ta vede k narušení stereotypu chůze. Dochází k mechanické zátěţi postiţených i ostatních kloubů dolních končetin a statika páteře. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 415) Revmatoidní artritida Je zánětlivé autonomní onemocnění s projevy zánětů a bolesti kloubů a jejich postupným poškozením. Postihuje všechny klouby, klouby rukou, nohou, ramena, krční páteř. Můţe dojít i k orgánovému postiţení očí, plic, hematologické poruchy, neurologické poruchy u seniorů je častá neuropatie.(Topinková 2005: 174) Revmatoidní artritida, postihuje drobné klouby na plosce nohou, kde dochází k patologickoanatomickým
změnám
a
následnému
poškození
chrupavky.
Onemocnění provází ztuhlost kloubů a svalové atrofie. Jako nejčastější deformity kladívkové prsty, valgózní palce a koţní nekrózy. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 242) Onemocnění pohybového ústrojí jsou nejčastější příčinou seniorů, kteří jsou závislí na péči jiné osoby. Vzhledem k špatné mobilitě nedostatečně zvládají péči o svou osobu, nejsou schopni se dopravit k lékaři, na nákup, či vyřídit si své osobní záleţitosti.
3.1.4 Poruchy sluchu a zraku Poruchy sluchu patří u seniora k poměrně častým. Plyne z toho celá řada nepříjemných aspektů v ţivotě seniora. Ztrácí kontakt se společenským prostředím, osamělost, omezená komunikace a z toho vznikající potíţe deprese a poruchy chování. (Topinková 2005: 59,60) 28
Podle Kalvacha, jsou nejčastější atrofující změny, příčinou sluchového postiţení seniorů. Z hlediska celé populace, se řadí na přední místa zdravotnických nákladů. K nejčastějším problémům u seniorů, je onemocnění zevního ucha. Jejich příčiny jsou patologické změny zevního zvukovodu, které mají za následek těţkou převodní nedoslýchavost. Dalším problémem je onemocnění v oblasti středního ucha, kde jsou časté chronické záněty, způsobené bakteriální či mykotickou infekcí a prodělanými ušními operacemi. Ke zkvalitnění ţivota seniora přispívají kompenzační pomůcky pro nedoslýchavé. Dnes se nabízí široká škála moderních typů sluchadel, účelné pro individuální pouţití. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 794, 795, 797) Poruchy zraku jsou u seniorů nejčastější příčinou disability. Výrazně se projeví na kvalitě ţivota seniora, jeho soběstačnosti a pohyblivosti. Akutní příčinou můţe být CMP poruchy cirkulace, akutní glaukom, odchlípení sítnice, krvácení do sklivce. Dále diabetes mellitus, který se u seniorů vyskytuje velmi často, je příčinou slabé zrakové ostrosti nebo slepoty. (Topinková 2005: 61) Hycl uvádí, ţe u seniorů nastávají obtíţe vlivem patologických změn, obtíţe podmíněné věkem a jejich vzájemné kombinaci. Hycl (podle Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 783) Z hlediska funkčních změn se u seniorů sniţuje zraková ostrost a zuţuje se zorné pole, tím mají potřebu vetší intenzitu světla. Pokles zrakové ostrosti můţe seniorovi narušovat celkovou kvalitu ţivota, duševní zdraví, jeho domácí i společenské aktivity. U slabozrakých můţe být zlepšena kvalita ţivota pomocí kompenzačních pomůcek pro slabozraké jako například čtecí lupy, dalekohledné brýle, elektronické zvětšovací přístroje. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 784, 785) Poruchy sluchu a zraku jsou pro seniora velkým handicapem a stávají se závislí na péči jiné osoby při péči o svoji osobu i při vyřizování běţných denních záleţitostí.
3.2 Sociální závislost ve stáří Jedním z aspektů sociální závislosti je, ţe v dnešní době je spousta nových moderních technologií, se kterými někteří senioři díky svým mentálním a fyzickým handicapům způsobeným pokročilým věkem hůře sţívají s novými moţnostmi, situacemi a technologií. Z tohoto důvodu jsou závislí na druhých, zejména mladší generaci, aby je s nimi seznámila, nebo jim pomohla. Dalším aspektem je ztráta 29
mobility nebo její zhoršení, různé mentální handicapy, kvůli kterým nejsou senioři schopní zvládat běţné denní činnosti jako péči o svoji osobu, nákupy, vyřizování běţných věcí u lékaře, na úřadech. Také ztrácí sociální kontakt se svými kamarády a přáteli, neboť většina z nich je v obdobné situaci, to vše je činí závislými na druhé osobě. Rodinný pečující by se měl snaţit seniorovi v co největší moţné míře zachovat jeho autonomii a snaţit se o participaci do rodiny a společnosti a aby měl pocit sounáleţitosti. Čevela, Kalvach, Čeledová uvádí, ţe velkou sociální změnou v ţivotě seniora, je změna bydliště a to zejména v pokročilém věku. Pro starého člověka je to vţdy velký stresor, ať jde o stěhování chtěné, nebo vynucené. Mohou to být různé důvody, například velký byt či dům a nezvládání péče o něj, jeho bariérovou, či úmrtí partnera. Senioři jsou často zvyklí na svůj stereotypní ţivot a přestěhování v nich můţe vyvolat maladaptační syndrom a psychosomatické projevy. Zvláště u jedinců citlivých, kteří se stěhují nedobrovolně a jsou fixovaní na své nynější domácí prostředí. Proto je důleţité, aby senioři a jejich rodina řešili jiţ v časovém předstihu seniorovi zdravotní aspekty a ekonomické moţnosti i bariérovou bydlení. Pokud je senior v čas s těmito okolnostmi seznámen, není podroben tak velkému nátlaku a s jeho budoucím bydlením vnitřně ztotoţní a snáze se vyrovná. (Čevela, Kalvach, Čeledová 2012: 101,102) Sociální závislost ve stáří zahrnuje péči v domácím prostředí, dále v institucionálních zařízeních jako jsou domy s pečovatelskou sluţbou a domovy pro seniory. Nabídka sluţeb se v těchto institucionálních zařízeních liší. Sluţby jsou přizpůsobeny stupni nesoběstačnosti seniora. Domy s pečovatelskou sluţbou zabezpečují pomoc spíše v sociální oblasti, částečně i zdravotní. Senioři mají zachované soukromí a mají pocit domova, přitom mají moţnost vyuţít nabízené sluţby. Domovy pro seniory poskytují celkovou péči, senior má omezené soukromí, avšak jsou mu zajištěny všechny sluţby, které ve svém stupni závislosti potřebuje. (Jeřábek 2013: 45) Nabídku institucionálních sluţeb blíţe popíši ve čtvrté kapitole.
30
4. Možnosti řešení pomoci, prostřednictvím formální a neformální péče V této kapitole popíši, jaké mají rodinní pečující moţnosti podpory pomoci od státu, z hlediska sociálních sluţeb, a dávek týkajících se seniorů podle zákona 108/2006 Sb. Dále, jakou mají moţnosti podpory s hlediska nestátních, neformálních organizací. Zákon č, 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, upravuje právní rámec vztahů, mezi institucemi, které poskytují sociální sluţby a osobami, které jsou příjemci těchto sluţeb, tyto osoby se ocitly v nepříznivé sociální situaci a potřebují podporu a pomoc. Zákon hájí práva osob, které jsou oslabené z důvodu věku, ţijí v nepodnětném sociálním prostředí, mají špatný zdravotní stav, nebo další handicapy. (Dvořáčková 2012: 86) Podle Kalvacha a kol., je nutné usilovat o koordinovanost a komplexnost sluţeb na komunitní úrovni, cílevědomé a včasné vyhledávání rizikových seniorů, ale i cílenou podporu rodinných pečujících. Zajistit nabídku respitních denních center, vícedenních pobytů. Sniţují se tak rizika psychických i zdravotních problémů a předchází se u pečujících zanedbání péče o sebe, coţ můţe vést k syndromu vyhoření. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Holmerová, Weber a kol. 2008: 26) Jak uvádí Kubalčíková, v gesci ministerstva práce a sociálních věcí byl zpracován „Národní akční plán na podporu stárnutí” neboli „Akční plán” kde je hlavní prioritou výzkumu je zaměření na „křehké seniory”. Výzkum reaguje na demografický vývoj stárnutí české populace a ţivotní situaci seniorů, kteří mají sníţenou soběstačnost a v důsledku toho potřebují pomoc druhé osoby. Vizí akčního plánu je provázání sociálně ‒ zdravotních sluţeb, které budou reagovat na specifické potřeby seniorů v rozmezí fyzických, psychických a sociálních potřeb. V textu je zahrnut předpoklad domácí péče poskytovanou rodinnými pečujícími, za součinnosti subjektů sociálních sluţeb, na krajské či místní samosprávě. V rámci místních samospráv se očekává zajištění terénních a odlehčovacích sluţeb a podpora neformálních (rodinných) pečujících. Jedna z moţností poskytování sociálně ‒ zdravotní sluţby, v přirozeném prostředí „křehkého seniora” a také moţnosti pomoci rodinným pečujícím je pečovatelská sluţba, o které se zmíním níţe. (Kubalčíková 2013, 55, 56) 31
4.1. Sociální služby Sociální sluţby, jsou jednou z hlavních moţností formální podpory rodinného pečujícího. Mohou doplnit, popřípadě zastoupit rodinného pečujícího v běţných denních činnostech o seniora, v oblastech stravování, péči o svou osobu, zajištění chodu domácnosti, ošetřování, poskytování informací i moţnosti ubytování seniora. Jedná se o sociální sluţby terénní v domácnostech seniorů, pobytových sociálních sluţeb spojených s ubytováním a ambulantních sociálních sluţeb, za kterými můţe senior docházet. Habrcetlová (Podle Holmerová, Jurášková, Mülerová, Vodičková, Habrcetlová, Matoulek, Suchá, Šimůnková 2014: 180) Matoušek a kol. uvádí, ţe sociální sluţby a sociální práce jsou hlavním nástrojem tvorby sociální politiky. Jsou definovány v zákoně č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Podle tohoto zákona mají sociální sluţby tyto znaky: Primární je, aby osobě, která se ocitla v nepříznivé sociální situaci, byly poskytnuty relevantní informace, aby si dokázala svoji nepříznivou situaci vyřešit vlastními silami. Pokud jsou tyto informace pro ni nedostačující, nastupují sociální sluţby. Sociální sluţby by měly odpovídat specifikám a potřebám dané osoby. Mají aktivizovat a podporovat osoby v samostatnosti. Sociální sluţby mají poskytovat kvalitu a musí být zachována lidská důstojnost a dodrţování lidských práv. V zákoně je definován i příspěvek na péči, který je určen na úhradu poskytovaných sociálních sluţeb. (Matoušek a kol. 2011: 39, 40) Naše právní předpisy označují sociální sluţby jako „činnost” pro druhého. Sociální sluţby dělíme dle poskytovatele a to: 1. Sociální služby státní a obecní 2. Sociální služby nestátní Sociální sluţby se rozlišují dle naléhavosti (informační sluţby, intervenující sluţby, podporující sluţby, pečovatelské sluţby), dle trvání potřeby a podle druhu uspokojované potřeby (ochranné, poradenské, krizové, asistenční, terénní a pečovatelské, ambulantní, pobytové). Služby můžeme také dělit podle vztahu k výsledku – preventivní, terapeutické a rehabilitační, intervenční a pečovatelské. Od poskytování sociálních sluţeb nelze očekávat zisk. Jde spíše o činnost 32
filantropickou, která je jejich motivem. Stát podporuje soukromoprávní subjekty v jejich činnosti. Poskytuje jim daňové úlevy, ale lidé, kterým jsou poskytovány sociální sluţby, očekávají, ţe bude o jejich zájmy řádně pečováno. (Matoušek a kol. 2012: 178, 179 Zákon 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, § 32, definuje tyto druhy sociálních sluţeb: sociální poradenství sluţby sociální péče, sluţby sociální prevence. Dále zákon 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, § 33, definuje formy poskytovaných sluţeb na: pobytové ambulantní terénní (Zákon 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách §32, §33 [on‒line])
4.1.1. Sociální poradenství Jak uvádí Hrozenská, Dvořáčková, sociální poradenství základní i odborné, má své postavení v celém sociálním systému. (Hrozenská, Dvořáčková 2013: 63) Dle zákona 108/2006Sb. rozlišujeme sociální poradenství na základní a odborné sociální poradenství. Základní poradenství poskytuje informace osobám, které přispívají k vyřešení jejich nepříznivé sociální situace. Základní sociální poradenství je jednou z činností kaţdé sociální sluţby a ta je povinna ho zajistit. (Zákon 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách § 37 [on‒line]) Hrozenská, Dvořáčková uvádí, ţe základní poradenství je bezplatná sluţba, která je poskytována všem osobám (pečujícím) v kaţdé organizaci, která sociální sluţby provozuje. Jsou poskytnuty informace o sociálních sluţbách, kam se můţe pečující konkrétně obrátit, případně na jaké dávky můţe čerpat z jiných sociálních systémů, má spíše obecnější charakter. Jedná se o dávky z úřadu práce, které jsou součástí státní sociální podpory, nebo hmotné nouze. (Hrozenská, Dvořáčková 2013: 63, 64)
33
Odborné sociální poradenství, má rozsáhlejší a hlubší charakter a je zaměřeno na jednotlivé okruhy sociálních skupin. Poskytují ho občanské poradny, manţelské a rodinné poradny, poradny pro seniory, poradny pro osoby se zdravotním postiţením, poradny pro oběti trestných činů a domácího násilí a speciální lůţková zdravotnická zařízení hospicového typu; zahrnuje téţ sociální práci s osobami, jejichţ způsob ţivota můţe vést ke konfliktu se společností. Sluţba obsahuje tyto základní činnosti: zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. (Zákon 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách § 37 [on‒line])
Poradny pro seniory Zajišťují odborné sociální poradenství pro seniory i jejich blízké a pečující osoby. V rámci tohoto poradenství, se pro pečující nabízí několik variant poradenství. Poradna zaměřená na domácí násilí a týrání, špatné zacházení, která nabízí sociální poradenství osobám, kde vlivem vzrůstajících mezilidských konfliktů, můţe přerůst aţ v domácí násilí a týrání. Mezigenerační a psychologická poradna, poskytuje bezplatné psychologicko ‒ sociální poradenství a krizovou intervenci pro seniory a jejich pečující. Dále právní poradenství v právních záleţitostech, a sociální poradna, pro seniory, kteří mají dlouhotrvající sociální problém, téţ podpora osob které pečují (rodinné pečující) o seniory závislé na péči druhé osoby a poskytují jim informace o sociálních dávkách a sluţbách. Poskytují také bezplatnou poradnu pro pečující osoby, aby je podpořily v jejich náročné práci, součástí mohou být i svépomocné skupiny pečujících, které poskytují významnou podporu. Ţivot 90 (http://www.zivot90.cz/13-poradenstvi [on‒line])
4.1.2. Služby sociální péče
34
Dle § 38, pomáhají tyto sluţby osobám (seniorům) zajistit fyzickou i psychickou soběstačnost a tím zachovat jejich ţivot v přirozeném prostředí za pomoci rodinných pečujících a umoţnit jim v nejvyšší moţné míře zapojit se do společnosti. Podle zákona 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách se seniorů týkají tyto sluţby. Domovy pro seniory Domovy se zvláštním reţimem Pečovatelská sluţba Centra denních sluţeb Respitní péče Léčebny pro dlouhodobě nemocné (LDN) Hospice (Zákon 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách § 38 [on‒line]) Sluţby sociální péče pro seniory představují pro rodinné pečující, zdroj podpory a pomoci, v jejich práci. Mohou jim poskytnout čas na odpočinek a relaxaci, i v případě nemoci pečujícího, mohou na přechodnou dobu pečujícího zastoupit. Nyní popíši jednotlivé typy sluţeb sociální péče. Domovy pro seniory Pokud se zdravotní stav seniora zhoršil natolik, ţe rodinný pečují nebo rodina, nejsou schopny mu z různých důvodů poskytnout péči, mohou vyuţít institucionálních pobytových sluţeb dlouhodobé péče. Domovy pro seniory, jsou typickým zařízením pro seniory, poskytující celodenní celoroční pobytové sluţby s ubytováním a se stravou. Je určena osobám, které mají sníţenou soběstačnost z důvodu věku, jiţ nezvládají péči o svou osobu a potřebují pomoc jiné osoby. (Hrozenská, Dvořáčková 2013: 65) Seniorům je zde zajištěna ošetřovatelská, (zdravotní), sociální péče. Seniorům je zajištěna i lékařská péče formou pravidelných návštěv lékaře v zařízení. Domov pro seniory má širokou nabídku aktivizačních a zájmových aktivit zajišťuje kulturní a společenské akce. V domově pro seniory jsou senioři, kteří se o sebe dokáţou částečně postarat sami a také ti, co jsou zcela odkázáni na péči personálu. Klienti jsou přijímáni na základě podané ţádosti, kde se vyjádří i praktický lékař. Po té sociální pracovník provede sociální šetření v místě bydliště seniora, kde vyplní se seniorem dotazník soběstačnosti, popřípadě doplní i další náleţitosti nezbytné pro 35
vstup do domova. Komise zhodnotí všechny údaje doloţené od lékaře a sociálního pracovníka, při rozhodování hraje roli i výše příspěvku na péči. Klient si v domově platí stravu a péči, která je mu poskytována, z jeho důchodu. Pokud jeho důchod nepostačuje, očekává se finanční pomoc od rodiny. Jejich maximální výši úhrady, stanovuje zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách a prováděcí vyhláška č. 505/2006 Sb. Maximální výše za ubytování a stravu činí 210 Kč. Výše úhrady za péči je hrazena z příspěvku na péči. Habrcerlová (podle Holmerová, Jurášková, Mülerová, Vodičková, Habrcetlová, Matoulek, Suchá, Šimůnková 2014: 188, 189) Domovy se zvláštním režimem Poskytují celoroční pobytové sluţby lidem, kteří nejsou soběstační a mají chronické duševní onemocnění, trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence, nebo jsou závislí na návykových látkách. Jejich celkový zdravotní stav je stabilizovaný ale nedovoluje jim nadále setrvat v domácím prostředí a potřebují pomoc druhé osoby. Reţim těchto zařízení je přizpůsoben těmto klientům. (Dvořáčková 2012: 85) Domovy se zvláštním reţimem fungují obdobně jako domovy pro seniory. Rozdíl je v tom, ţe klienti vzhledem k jejich postiţení, mají ztrátu orientace, nepoznávají svoje okolí. Z tohoto důvodu mají domovy se zvláštním reţimem „opatření omezující pohyb” Vzhledem k tomu, mají pohyb po domově omezen, v rámci jejich bezpečnosti. S klienty jsou prováděny aktivity, které je vedou, k udrţení soběstačnosti, vycházky, cvičení, poslech četby. Ubytování a strava je stejná jako v domovech pro seniory. Habrcetlová (podle Holmerová, Jurášková, Mülerová, Vodičková, Habrcetlová, Matoulek, Suchá, Šimůnková 2014: 189) Pečovatelská služba S pečovatelskou sluţbou můţe rodinný pečující doplňovat sluţby, nebo úkony, o seniora, v případě ţe nemůţe péči poskytnout. Činnost pečovatelské sluţby se řídí zákonem č. 108/2006 Sb. a poskytuje sluţby, kdy pečovatel/ka dochází do domácnosti seniora, v předem domluvený čas a pomáhá mu s těmito činnostmi: pomoc s péčí o vlastní osobu (podávání jídla, pití, oblékání), pomoc při osobní hygieně, dováţky obědů včetně přípravy a podání, pomoc při zajištění chodu domácnosti (nákup, úklid, praní a ţehlení prádla, doprovod k lékaři). Poskytovatel si sám určí výši úhrady, avšak maximální výši 36
určuje zákon č.108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, stanovuje výši maximální úhrady 130 Kč za hodinu. Habrcetlová (podle Holmerová, Jurášková, Mülerová, Vodičková, Habrcetlová, Matoulek, Suchá, Šimůnková 2014: 182) Součástí pečovatelské sluţby v obci bývá i Dům s pečovatelskou sluţbou. Nabídka sluţeb je stejná jako u terénních sluţeb, navíc je k dispozici pečovatelka, která je nápomocná v pracovních dnech. (Hrozenská, Dvořáčková 2013: 64) Matoušek uvádí, ţe pečovatelská sluţba je u nás zřizována většinou obcemi, v menší míře nestátními neziskovými organizacemi. (Matoušek a kol. 2011: 101) Podle Hrozenské, Dvořáčkové je pečovatelská sluţba, u nás nejrozšířenější terénní sociální sluţbou poskytovaná seniorům i těţce zdravotně postiţeným osobám. Umoţňuje těmto osobám, aby mohly co nejdéle setrvat v domácím prostředí. Tyto osoby nemají zpravidla dostatek sil k udrţování domácnosti a potřebují pomoc druhých osob. Hlavním úkolem pečovatelské sluţby je, umoţnit osobám kontakt se sociálním prostředím, oddálit přechod do ústavní péče. (Hrozenská, Dvořáčková 2013: 63) Centra denních služeb Poskytují odlehčovací sluţby a to terénní, ty jsou poskytovány osobě v jejím domácím prostředí. Ambulantní jsou sluţby, kam můţe osoba docházet, nebo být dováţená a pobytové sluţby, jsou, kde má osoba poskytnuto ubytování. V rámci ambulantních sluţeb, jsou poskytovány aktivizační programy pro seniory, umoţňují jim sociální kontakt s okolím. Zajišťují i rozvoz seniorů do těchto center. Rodinným pečujícím tak umoţní moţnost odpočinku a relaxace, nebo vyřízení si svých záleţitostí i moţnost chodit do zaměstnání. ( Hrozenská, Dvořáčková 2013: 63) Centra denních sluţeb je bezbariérové zařízení pro seniory, kteří mají sníţenou soběstačnost, z důvodu vyššího věku. V rámci pobytu, jsou poskytovány sluţby: pomoc při osobní hygieně, poskytnutí stravy, vzdělávací a aktivizační činnosti, procházky, nabídka kulturních akcí. V rámci fakultativních sluţeb nabízí pedikúru, kadeřnictví a dohled. Habrcetlová (podle Holmerová, Jurášková, Mülerová, Vodičková, Habrcetlová, Matoulek, Suchá, Šimůnková 2014: 185, 186) Centra denních sluţeb jsou pro pečující velkým přínosem, protoţe mohou tak zkombinovat péči v domácím prostředí se sluţbami těchto center. Pro seniora je to často vítaná změna, vytváří si nové vztahy, mají moţnost se realizovat v rámci aktivizačních programů a to přináší to pestrost do jejich ţivota. 37
Respitní péče Habrcetlová uvádí, ţe respitní péče neboli podpůrná, odlehčovací sluţba, je občasná
výpomoc
pečujícím
osobám
umoţňujícím
odpočinek
od
svých
pečovatelských povinností, případně aspoň jednou ročně si dopřát dovolenou. Poskytují ji jak neziskové, tak charitativní nestátní organizace. A odlehčovací sluţby jsou poskytovány i ze strany státních institucí (domovy pro seniory, zařízení pro zdravotně postiţené občany, zařízení chráněného bydlení, případně zařízení pečovatelské sluţby.) Respitní péče v České republice se velmi dynamicky rozvíjí a je součástí transformace pobytových sociálních zařízení, kde se vyčleňují lůţka a pokoje pro zajištění přechodné péče o nesoběstačného člověka. Osobní péče o starého člověka ve většině případů zůstává údělem rodiny a rodina málokdy najde někoho, kdo by se staral, aspoň přechodně, o člověka vyţadujícího celodenní ošetřování. Habrcetlová (podle Holmerová, Jurášková, Mülerová, Vodičková, Habrcetlová, Matoulek, Suchá, Šimůnková 2014: 186, 187) Haškovcová udává, ţe péče o starého člověka je náročná a na pečujícího jsou kladeny nároky psychické i fyzické, přičemţ fyzické jsou obvykle lépe zvládány. U seniora, který je stále více na péči závislý, nelze očekávat, ţádné pozitivní perspektivy v jeho celkovém zdravotním stavu. Pečující, pokud pečuje dlouhodobě, můţe nastat stav, ţe se ocitá v bludném kruhu, kdy neţije svůj vlastní ţivot, ale ţivot osoby o kterou se stará. Tady se nabízí pomoc pečujícím, formou respitní (úlevové) péče. Pečující zde mají moţnost umístit osobu, o kterou pečují a mají jistotu, ţe o ni bude kvalitně profesionálně postaráno. Mohou si odpočinout, trávit čas se svou rodinou, a kamarády a načerpat nové sily pro další péči. Formy respitní péče jsou různé, částečnou úlevou pro pečujícího mohou být agentury home care, pečovatelské sluţby, osobní asistence, sousedská výpomoc i dobrovolníci. Významnější pomocí jsou stacionáře, neboli domovinky s denním či týdenním pobytem. Zde jsou zajištěny sluţby jako ubytování, stravování, dohled nad uţíváním léků, pomoc při sebeobsluze a praní osobního prádla. Pro seniory, kterým to zdravotní stav dovolí, je zajištěn kaţdodenní aktivizační program a vycházky, nebo posezení na zahradě. (Haškovcová 2010: 298, 299) Léčebny pro dlouhodobě nemocné (LDN) Jsou zdravotnická zařízení, která pečují o osoby propuštěné z nemocniční péče, kdy jejich stav nevyţaduje ústavní zdravotní péči a jejich zdravotní stav 38
nedovoluje propuštění do domácího prostředí, nebo je nedostatečná kapacita navazující ústavní péče.(Čevela, Kalvach, Čeledová 2012: 158) Mnohdy tito „nepropustitelní pacienti” představují pro nemocnice finanční zátěţ. V současné době se v některých nemocnicích zavádějí systémy tzv. „návratné péče”. Tento systém je realizován týmovou prací sociálního pracovníka, lékaře a rodiny nemocného seniora. Vyhodnotí se, zda je osoba (senior) schopna, po návratu do domácího prostředí fungovat. A to za pomoci rodinných pečujících či rodiny, nebo dalších návazných sociálních sluţeb v místě bydliště. (Matoušek a kol. 2011: 100) Hospic Hospice jsou nestátní zdravotnická zařízení, která poskytují paliativní léčbu. Specializují se na potřeby umírajícího, v celostním pohledu, v oblasti psychických sociálních a spirituálních potřeb. Poskytuje i pomoc rodinným pečujícím a jejich rodině a to i v době po jeho smrti. (Matoušek a kol. 2011: 100) Hospicový tým tvoří lékař, sestra, sociální pracovník, ošetřovatel, psycholog, koordinátor dobrovolníků, pastorační pracovník a terapeut pro pozůstalé. Zaměstnanci hospice se řídí etickým kodexem, respektují hodnoty a názory pacienta i jeho rodiny. Cílem paliativní péče, je ztišení bolesti nemocného v terminálním stádiu, zachování jeho důstojnosti a poskytnout podporu jeho blízkým. Umoţňuje nemocným lidem být ve společnosti svých blízkých v domácím prostředí za pomoci mobilní hospicové (paliativní) péče. Pokud to není moţné, je paliativní péče poskytována v lůţkovém hospici v důstojném prostředí. (Marková a kol. 2009: 8‒11) Hospicová péče se zajímá i o duchovní rozměr člověka. Spolupracuje s duchovními různých církví, které mají registraci u MK ČR. Podle přání a potřeb nemocného poskytují péči v oblastech existenciálních, spirituálně ‒ etických a náboţenských. Pokud je to přáním rodiny, je přítomen kněz, poskytuje podporu, v době úmrtí, nebo bezprostředně po té. (Marková a kol. 2009: 91,92)
4.1.3. Služby sociální prevence Napomáhají osobám, které jsou ohroţeny sociálním vyloučením, nebo jsou ohroţeny krizovou situací. Jejich ţivotní návyky vedou ke konfliktnímu způsobu ţivota se společností, jejich práva a oprávněné zájmy jsou ohroţeny trestnou 39
činností jiné osoby. Cílem sluţeb sociální prevence je napomáhat osobám v překonání nepříznivé sociální situace a chránit tak společnost před vznikem negativních společenských jevů. (Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách § 53
[on‒line])
4.2. Sociální dávky V této podkapitole vydefinuji, jaké mají pečující moţnosti získání státní podpory pro svého rodinného příslušníka (seniora) podle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, dále jaké mají moţnosti podpory dle zákona č. 329/2011 Sb. dávky pro osoby se zdravotním postiţením Příspěvek na péči Habrcetlová uvádí, ţe pro seniora s vysokou mírou závislosti, vyplívají nároky v oblasti podpory na dávky z Úřadu práce, dle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Dávky umoţňují seniorovi setrvat co nejdéle ve svém domácím prostředí za pomoci rodinného pečujícího či rodiny a blízkých, nebo vyuţít sluţeb profesionálů a nakoupit si sociální sluţby, které potřebuje. V zákoně jsou definovány čtyři stupně příspěvku na péči. Podle stupně závislosti, by měla osoba mít potřebnou míru pomoci. (Podle Holmerová, Jurášková, Mülerová, Vodičková, Habrcetlová, Matoulek, Suchá, Šimůnková 2014: 178, 179). Při posuzování stupně závislosti u osoby nad 18 let se hodnotí kritéria: imobilita, orientace, komunikace, stravování obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity, péči o domácnost. (Čevela, Kalvach, Čeledová 2012: 159) Příspěvek na péči pro osoby nad 18 let. 1. stupeň je lehká závislost, osoba není schopna zvládat tři nebo čtyři základní potřeby. 2. stupeň je středně těžká závislost, osoba není schopna zvládat pět nebo šest základních ţivotních potřeb. 3. stupeň je těžká závislost, osoba není schopna zvládat sedm nebo osm základních ţivotních potřeb. 4. stupeň je úplná závislost, osoba není schopna zvládat devět nebo deset základních ţivotních potřeb, vyţaduje kaţdodenní pomoc a péči jiné osoby. 40
Stupně posuzování závislosti se dle tohoto zákona hodnotí, jak senior zvládá tyto základní potřeby a to mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Výše příspěvku pro osoby starší 18 let činí za kalendářní měsíc 800 Kč, jde li o stupeň I (lehká závislost) 4000 Kč, jde li o stupeň II (středně těţká závislost) 8000 Kč, jde li o stupeň III (těţká závislost) 12000 Kč, jde li o stupeň IV (úplná závislost) (Zákon 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách §8, § 11[on‒line]) Pokud jde o seniora závislého na péči rodinného pečujícího, nebo rodiny, měli by se zapojit do celého procesu vyřízení příspěvku na péči, aby dohlédli a vysvětlili skutečnosti, kterých osoba závislá na péči druhé osoby není často schopná. Příspěvek na mobilitu Dle zákona č. 329/2011 Sb. je příspěvek na mobilitu měsíční opakující se peněţitá dávka, která napomáhá osobám se zdravotním postiţením (imobilním seniorům), zajistit potřeby v oblasti mobility. (Zákon č. 329/2011 Sb.) Nárok na příspěvek na mobilitu má osoba starší 1 roku, která není schopna zvládat základní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Opakovaně se v kalendářním měsíci dopravuje nebo je dopravována a není v pobytovém zařízení sociálních sluţeb jako (domově pro seniory, v domově se zvláštním reţimem, v domově pro osoby se zdravotním postiţením, nebo ve zdravotnickém zařízení ústavní péče). Částka příspěvku na mobilitu činí 400 Kč za kaţdý kalendářní měsíc. (Beck 2012: 166, 167)
Příspěvek na zvláštní pomůcku Zákon č. 329/2011 Sb. upravuje tři oblasti příspěvku na zvláštní pomůcku. Rozlišuje se cena pomůcky, v ceně do 24 000 Kč, nebo výše a zcela speciální postup stanoví v případě motorového vozidla. Je to jednorázová obligatorní (povinná) dávka.
Nárok má osoba (senior), který má těţkou vadu pohybového či nosného ústrojí a těţké zrakové nebo sluchové postiţení. (Zákon č. 329/2011 Sb. o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením §9 [on‒line]) Zvláštní pomůcky pro osoby s těţkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí. Tady je zahrnuto: úprava motorového vozidla, stavební práce spojené s přizpůsobením
41
koupelny a WC a bytových prostor, nájezdová liţina, přenosná rampa a komponenty do osobního počítače. (Beck 2012: 179-181) Zvláštní pomůcky určené těţce zrakově postiţeným osobám. Patří sem: digitální čtecí přístroj pro nevidomé s hlasovým výstupem, kalkulátor s hlasovým výstupem, digitální zápisník pro zrakově postiţené s hlasovým výstupem nebo Braillovým displejem, slepecký psací stroj, elektronická orientační pomůcka pro nevidomé a hluchoslepé, elektronická komunikační pomůcka pro nevidomé a hluchoslepé, indikátor barev pro nevidomé, měřící přístroje pro domácnost s hlasovým nebo hmatovým výstupem, Braillův displej pro nevidomé, tiskárna reliéfních znaků pro nevidomé, hlasové popisovače pro nevidomé a hluchoslepé, diktafon, kamerová zvětšovací lupa, digitální zvětšovací lupa. (Beck 2012: 182–184) Tyto pomůcky mohou vyuţívat senioři, kteří mají zrakové postiţení z důvodu věku nebo diabetu. Zvláštní pomůcky určené těţce sluchově postiţeným osobám. Sem patří: signalizace bytového a domovního zvonku včetně instalace, signalizace pláče dítěte včetně instalace, speciální programové vybavení (aplikace do telefonu, programy do osobního počítače) pro edukaci a reedukaci sluchu umoţňující nácvik mluvení, odezírání nebo znakové řeči, individuální indukční smyčka, elektronická orientační pomůcka pro nevidomé a hluchoslepé, elektronická komunikační pomůcka pro nevidomé a hluchoslepé. (Beck 2012: 184,185) Zvláštní pomůcky určené osobám se zdravotním postiţením, které souvisí s jejich speciálními potřebami v oblasti individuální dopravy. Sem patří: motorové vozidlo, speciální zádrţní systémy. (Beck 2012: 186) Novým institutem, je „výpůjčka zvláštní pomůcky”, která je poskytována na základě smlouvy o výpůjčce osobě starší 3 let a má těţkou vadu pohybového či nosného systému. Jedná se o stropní zvedací systém, schodišťovou plošinu a schodolez. (Beck 2012: 196)
Sociální dávky „příspěvek na mobilitu” a „příspěvek na zvláštní pomůcku” umoţní pečujícímu snadnější manipulaci s postiţeným seniorem, snadnější způsob komunikace a celkově mu usnadní péči o seniora.
4.3. Svépomocné skupiny¨ Jak uvádí Tošerová, svépomocných skupin rodinných pečujících je v České republice velmi málo. Svépomocné skupiny jsou významným pomocníkem při práci 42
rodinného pečovatele. Jsou místem setkání, kde si mohou pečující sdělovat či vyměňovat potřebné informace a podělit se o své zkušenosti a tím mohou svoje pečovatelské dovednosti zkvalitnit. V rámci diskuzí, mohou sdělit své pocity lidem, kteří je chápou. Vytvářejí se nová přátelství, podporují se ve vzájemné pomoci, to jim pomáhá v jejich izolovanosti. (Tošerová 2002: 16) Abel uvádí, ţe podpůrné (svépomocné) skupiny jsou pro pečující významnou praktickou a emocionální oporou. Pravidelný kontakt, diskuze, informace poskytují pečujícím vzájemnou oporu. Pečující tady mohou hovořit o stresových situacích, se kterými se setkávají při péči, společně mohou nacházet řešení, která poskytují útěchu a posilu. Abel (podle Jeřábek 2005: 16) Hejzlarová ve svém článku uvádí, ţe v sociální práci je vyvíjen tlak na efektivitu a zároveň probíhají „škrty” v jejím financování. Svépomocné a podpůrné skupiny se jeví jako nástroj mnohem méně finančně náročnější. Zemí jejich vzniku je USA. V současnosti, jsou tyto skupiny součástí některých typů sociálních sluţeb, zejména v občanském sektoru. Elsdon et al., 2000 in Munn-Giddings, McVicar, 2006. (Podle Hejzlarová 2011: 51). Svépomocné podpůrné skupiny mají ve světě sedmdesátiletou tradici, u nás začali vznikat v předlistopadovém období. Bútora,
Blaţek, Olmrová, (podle
Hejzlarová 2011: 52) Jak uvádí Hejzlarová, cílem provedeného výzkumu, je popsat a přiblíţit svépomocné podpůrné skupiny (dále jen SVP) v
České republice. Názvy
svépomocné skupiny (self-help groups) a podpůrné skupiny (support groups) mají nestejnorodou strukturu. Rozdíl je obecně rozlišován, tak ţe svépomocné (neformální) skupiny nevyuţívají pomoc profesionálů oproti podpůrným skupinám (formálním), ty mají odborné vedení profesionálů a uprostřed jsou svépomocné skupiny, které vyuţívají profesionálních sluţeb. Shepherd a kol. (podle Hejzlarová 2011: 53). V našich podmínkách je více zakořeněný název svépomocná „skupina”. Výsledky výzkumu, ukazují, ţe ze 111 skupin, je 65 svépomocných a 42 podpůrných a pod názvem svépomocná/podpůrná skupina jsou 4. Jednotlivé typologie SPS, se dělí podle cílové skupiny, podle tématu a jejich kombinací. (Hejzlarová 2011: 53, 54) Informační centra, které by poskytovaly informace o práci svépomocných podpůrných skupin, u nás zatím neexistují. Informace o těchto skupinách lidé mohou získat na internetových portálech, někdy i u registrovaných poskytovatelů sociálních sluţeb. Asi polovina SVP, je realizována pod hlavičkou 43
organizace poskytující sociální sluţby. Výhodou těchto skupin je, ţe mají profesionální pomoc, podporu a stabilní zázemí, také pomáhají SPS financovat v rámci dotovaných sluţeb. Dalším aspektem vzniku SPS je jejich dostupnost a rozmístění. Nejvíce skupin je soustředěno do velkých měst, jako Praha, Brno, Ostrava. Nejméně skupin je v okolí Kyjova a Jeseníku. (Hejzlarová 2011: 56) Existující rizika, v současném i budoucím vývoji SPS je chybějící finanční a institucionální podpora. Další riziko je, ţe by se mohly stát finančně atraktivnější a mohly by nahradit sociální sluţby. Dále chybí finanční podpora od státu a samospráv na rozdíl od jiných evropských států. (Hejzlarová 2011: 57). Mnoho autorů zdůrazňuje, ţe SPS by měly pouze doplňovat profesionální sociální sluţby. Simpson, 1996, Steinke, 2000 (Podle Hejzlarová 2011: 57) Poslední rizikový faktor je, chybějící institucionální podpora, která by mohla zajistit rozvoj výuky a vzdělání, v oblasti podpory a informovanosti a také výměnu zkušeností pečujících. (Hejzlarová 2011: 57) Dadich uvádí, ţe sociální politika, by měla být nastavena tak, aby mohla SPS podporovat a současně vyuţít zkušenosti profesionálů, k jejich spolupráci. Dadich (Podle Hejzlarov, 2011: 57) Provedený výzkum ukázal, ţe současné SPS nejsou z vědeckého hlediska dostatečně podloţené. V terminologii jsou určité nejasnosti, názvy si skupiny určují spíš intuitivně. (Hejzlarová 2011: 57)
4.4. Dobrovolníci Zákon č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické sluţbě § 2, definuje dobrovolnickou činnost, kterou poskytuje osobám „nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakoţ i pomoc při péči o děti, mládeţ a rodiny v jejich volném čase”. Zákon do českého právního řádu zavádí pojmy: dobrovolník, dobrovolnická sluţba, vysílající organizace, přijímající organizace. Dobrovolnická činnost vykonávaná po dobu do 3 měsíců, má charakter krátkodobý a delší neţ 3 měsíce, má dlouhodobý charakter. Podle § 3, můţe vykonávat dobročinnou sluţbu fyzická osoba do 15 let na území ČR a fyzická osoba nad 18 let, můţe vykonávat dobročinnou sluţbu v zahraničí. 44
Dobrovolník vykonává svoji činnost na základě uzavřené smlouvy s vysílající organizací. (Zákon č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické sluţbě §2 [on‒line]) Jak udávají Tošner a Sozanská, pro termín „dobročinnost” se někdy pouţívá termín „filantropie”. Kaţdý z nás v menší či větší míře poskytujeme dobročinnost, buď v rodině, okruhu svých známých přátel či sousedů. Tato forma dobročinnosti, se dá definovat spíše jako „občanská (sousedská) výpomoc”. Dobrovolnická činnost, která je poskytována v rámci vytvořené komunity, jako je obec, fara, či sportovní klub se dá hovořit jako o „dobrovolnictví vzájemně prospěšném”. Další formu dobrovolnictví, poskytují neziskové organizace a dobrovolnická centra, u kterých je dobrovolnictví hlavním rysem. Dobročinnost je povaţována za „občanskou ctnost” a nezáleţí na tom, zda jsme věřící nebo ne. (Tošner, Sozanská 2002: 36) Jak Pelc uvádí, dobrovolnická činnost u nás má svoji historii. V období 1. světové války vznikla řada spolků a organizací, které pomáhaly potřebným. Byla to například
Masarykova
liga
proti
rakovině,
dalšími
významnými
byli
Československý červený kříţ, Armáda spásy a významné zastoupení měla Charita a Diakonie. Pelc (podle Haškovcová 2010: 302) Během 2. světové války došlo k zániku všech spolků. V období socializmu, zajišťoval pomoc potřebným stát, zejména prostřednictvím institucionální péče. Sdruţování občanů se odehrávalo, ve sloţkách Národní fronty. V 60. letech 20. století začala výstavba SOS vesniček pro opuštěné a osiřelé děti. Výstavby byly financovány z veřejných sbírek. V následujících letech bylo zřejmé, ţe mnoho problémů by šlo řešit i mimo instituce a profesionální sluţby. Legitimně to však nebylo moţné, neboť stávající reţim bránil v tom, aby se lidé nekontrolovaně sdruţovali (Haškovcová 2010: 303) Po roce 1989 vlivem systémových změn začalo být dobrovolnictví podporováno buď přímo z dotací, nebo nepřímo různé daňové úlevy také prostřednictvím nadací a nadačních fondů. Dnes dobrovolnické organizace spolupracují v nadnárodní úrovni a snaţí se propagovat a posilovat myšlenky dobrovolnictví.(Haškovcová 2010:305) Frič uvádí, ţe před rokem 1989 se o dobrovolnické práci dá spíš mluvit jako o „práci pro reţim”. Dobrovolná práce byla vykonávána často pod politickým nátlakem, nebo v zájmu budování vlastní kariéry. (Frič a kol. 2001: 61) Haškovcová definuje dobrovolnictví (voluntary care), jako organizovanou pomoc laiků poskytovanou v rámci charitních a dobrovolných zájmových 45
organizací. Dobrovolnictví existovalo a bylo podporováno vţdy, je to nástroj na doplnění sociálních a zdravotních sluţeb. Hamza (podle Haškovcová 2010: 300) Z výzkumu vyplívá, ţe nejvíce dobrovolníků pracuje v sociálních sluţbách, následuje rekreace a sport, zdravotní péče. Podle počtu průměrně odpracovaných hodin dobrovolníků, je v oblasti ekologie. Rozsah dobrovolnické činnosti, u dobrovolníků s vysokoškolským vzděláním je 79%, u dobrovolníků se základním vzděláním je 47%. (Frič a kol. 2001: 62) V České republice, vytvořila vhodný prostor pro dobrovolnickou činnost občanská společnost. Podle hierarchického uspořádání je označována jako třetí sektor. Na prvním místě je veřejný (státní) sektor a na druhém místě je trţní sektor. Třetí občanský sektor je zaloţen „na principu sdílené solidarity a praktické pomoci potřebné občanům”. Občanský sektor slouţí veřejnému prospěchu, vyplňuje prostor, kde není zastoupen stát ani trh. Zejména v oblastech vzdělání, zdravotnictví sociálních sluţeb kultury a rekreace. Dohnalová (podle Haškovcová 2010: 301) Jak popisuje Haškovcová, jednotlivé formy dobrovolnické činnosti jsou různé. Buď formou peněţních darů (dobrovolné dárcovství) nebo osobní pomoc. Kaţdá osoba musí zváţit, jaké má pro dobrovolnickou činnost fyzické a časové moţnosti a má také právo, kdykoli ji z různých důvodů dobrovolnickou činnost ukončit. Dobrovolnictví nepřináší „zisk” materiální, ale přináší člověku nové zkušenosti, dovednosti a nové osobní kontakty. (Haškovcová 2010: 301) Haškovcová uvádí, co se týká dobrovolnické činnosti pro seniory, je u nás nedostatečná. Z hlediska demografického vývoje, nejsou některé sluţby pro seniory dostatečně pokryty. Z těchto uvedených důvodů vznikl program „Staří lidé sami sobě” který podporuje generační solidaritu. V praxi to znamená, ţe soběstačný a ochotný senior poskytuje pomoc nesoběstačnému seniorovi. Dobrovolník z řad seniorů můţe nabídnout ţivotní zkušenosti, zároveň získává nové kontakty s lidmi a necítí se osamělý. Pomáhá vyplnit prostor mezi poskytovanou profesionální sociální nebo zdravotní sluţbou. Můţe pomáhat v domácím prostředí, navštěvovat nemocnice nebo domovy pro seniory. (Haškovcová 2010: 306, 307) Frič a kol. uvádí, ţe výsledky výzkumu, ukazují ţe informace o dobrovolnictví poskytnuty od příbuzných ( 55%), od neziskových organizací, kde jsou členy (52%), také od členů ostatních neziskových organizací (40%), nebo na svém pracovišti (23%). Mezi významné zdroje informací, jsou propagační materiály jednotlivých neziskových organizací (22%). Okrajovou roli, zde mají masmédia a 46
internet. Pro efektivní dobrovolnickou práci pořádají neziskové organizace různá školení, které absolvovala více neţ polovina dobrovolníků a povaţují je za dostačující. Dobrovolníci v neziskových organizacích vykonávají práci, v rámci prohloubení kvalifikace. Dobrovolnictví přináší lidem pocit smysluplnosti, vhodné vyplnění volného času, posiluje sebevědomí, dobrovolníci se udrţují ve fyzické i psychické kondici a zabraňuje se ztrátě pracovních návyků a společenská prestiţ. Téměř polovina dobrovolníků (48%) poukazuje, ţe jejich práce není dostatečně zorganizována a (21%) má pocit, ţe jeho snaha není adekvátně oceněna. Z těchto údajů vyplívá, ţe se na práci s dobrovolníky je zatím co zdokonalovat. (Frič a kol. 2001: 63, 64) Mezi nejčastější motivaci a důvody potencionálních dobrovolníků, pro dobrovolnickou činnost je důvěryhodnost k organizaci (93%), podpořit a šířit dobrou myšlenku (91%), navázání vztahu s ostatními lidmi (76%), uplatnění svých schopností (76%), získání zkušeností a dovedností (74%). Velmi častým a přesvědčivým impulsem pro rozhodnutí práce dobrovolníka, je osobní kontakt s členy neziskové organizace. (Frič a kol. 2001: 66, 67)
47
Závěr V absolventské práci jsem se zaměřila na problematiku rodinných pečujících, kteří pečují o seniora s vysokou mírou závislosti na péči druhé osoby. Hlavním cílem mé absolventské práce bylo, zodpovědět na otázku: Jaká je zátěž rodinných pečujících v souvislosti s péčí o seniora, jaké jsou možnostmi řešení prostřednictvím formální a neformální péče pro rodinné pečující a v jakých aspektech se definuje senior s vysokou mírou závislosti na péči druhé osoby. K zodpovězení této otázky mi pomohla odborná literatura, odborné knihy a internetové zdroje věnované tomuto tématu. Domnívám se, ţe by moje práce mohla být přínosem pro rodinné pečující, kteří pečují o seniora závislého na péči druhé osoby, dále pro potencionální pečující z laické veřejnosti, nebo pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních sluţbách. Důvodem mého výběru je profesní zájem o tuto cílovou sociální skupinu, jak jsem jiţ uvedla v úvodu. Práci jsem rozdělila do čtyř hlavních kapitol, ve kterých jsem definovala cíl absolventské práce. Studiem odborné literatury a také na základě mé patnáctileté profesní praxe v sociálních sluţbách jsem zjistila následující údaje. Pokud pečující poskytuje nepravidelnou péči o seniora, nebývá zpravidla péče pro pečující osobu náročná, po stránce fyzické, psychické a sociální. Jde většinou o zajištění chodu domácnosti, kdy pečující zvládá své zaměstnání i svůj osobní a rodinný ţivot. Náročnější formou je kaţdodenní návštěva pečujícího, kdy senior nezvládá z části péči o svou osobu a je potřeba dohled nad pravidelným uţíváním léků. Zde mohou pomoci rodinní příslušníci nebo profesionální sluţby Nejnáročnější formou péče, je celodenní péče o seniora, kdy zcela nezvládá péči o vlastní osobu. Zde je nutná celková nepřetrţitá péče o seniora. Tato péče je pro pečujícího velkou psychickou fyzickou i sociální zátěţí. V první kapitole jsem pospala, s jakou zátěţí se mohou pečující při péči setkat. Ve druhé kapitole jsem nastínila, jaké jsou jednotlivé typy zátěţe pečujících. Ve třetí kapitole jsem popsala, jako mírou můţe být senior závislý na péči druhé osoby. Uvedla jsem nejčastější onemocnění seniorského věku, i z pohledu sociální podpory, pro které se senior stává závislý na péči druhé osoby. Ve čtvrté kapitole jsem nastínila moţnosti řešení pomoci rodinným pečujícím, v oblasti formální a neformální péče. Jako formální péči jsem ze zákona 108/2006 Sb. zákon o sociálních sluţbách, uvedla sociální sluţby pro seniory a sociální dávky, které mohou senioři čerpat a výrazně tím přispět 48
ke zkvalitnění péče. Neformální péče z hlediska podpory rodinných pečujících a jejich rodin jsem zmínila svépomocné skupiny a dobrovolníky. Definovaný cíl jsem naplnila na základě studia odborné literatury. Zjistila jsem, ţe práce rodinných pečujících je velmi náročná. Pečující se musí vyrovnávat s různými faktory zátěţových situací, osobních i ve své rodině, které jsem popsala v první a druhé kapitole. Zaslouţila by si větší podporu ze strany státu i široké veřejnosti. V naší populaci přibývá počet seniorů, z toho vyplívá, ţe stát by měl podporovat rodiny i pečující, kteří pečují o seniora závislého na péči jiné osoby v jeho domácím prostředí, které je pro seniora přirozenější a je finančně méně náročná. Také vzhledem k demografickému vývoji nebude moţné zajistit všem seniorům pobytové sociální sluţby. Tato problematika se týká kaţdého z nás a všichni bychom měli mít zájem na tom, jak bude naše budoucnost v tomto ohledu zajištěna.
49
Seznam použitých zdrojů: BECK, P. a kolektiv. Dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením. Olomouc: ANAG, s.r.o., 2012. BEDRNOVÁ, E., FRANKOVÁ, E., JAROŠOVÁ, E., PAUKNEROVÁ, D., PROVAZNÍK, V., 1999. Duševní hygiena a sebeřízení. Vyd. 1. Praha: Fortuna. ČEVELA, R., ČELEDOVÁ, L., KALVACH, Z., HOLĆÍK, J., KUBÚ, P., 2014. Sociální gerontologie. Východiska ke zdravotní politice a podpoře zdraví ve stáří. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing. ČEVELA, R., KALVACH, Z., ČELEDOVÁ, L.. 2012. Sociální gerontologie Úvod do problematiky. Vyd. 1. Grada Publishing. DVOŘÁČKOVÁ, D. 2012. Kvalita života seniorů v domovech pro seniory. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing.
DUŠEK, K, VEČEŔOVÁ ‒ PROCHÁZKOVÁ, A. 2015. Diagnostika a terapie duševních poruch. Vyd. 2. Praha: Grada Publishing.
HAJZLAROVÁ, E., M. 2011. Svépomocné a podpůrné skupiny v česku:. mapa terénu rizika dalšího vývoje a moţnosti veřejné politiky. Sociální práce/Sociálná práca, č. 1, s. 51‒59. HAMILTON, S. 1999. Psychologie stárnutí. Vyd. 1. Praha: Portál. HAŠKOVCOVÁ, H., Fenomén stáří. 2010. Vyd. 2. Havlíček Brain Team. HROZENSKÁ, M., DVOŘÁČKOVÁ, D., 2013. Sociální péče o seniory. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing.
50
HUDÁKOVÁ, A., MAJERNÍKOVÁ, L., 2013. Kvalita života seniorů v kontextu ošetřovatelství. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing. HOLMEROVÁ, I., JURÁŠKOVÁ, B., MÜLLEROVÁ, D., VIDOVIČOVÁ, L., HABRCETLOVÁ, L., MATOULEK, M., SUCHÁ, J., ŠIMUNKOVÁ, M.. 2014. Průvodce vyšším věkem Manuál pro seniory a jejich pečovatele. Vyd. 1. Mladá fronta. CHOVANCOVÁ, P., KRYLOVÁ, H., PETŘEKOVÁ, M., ŠAŇÁKOVÁ, Š., VOČKA, Z.. 2012. Vybrané otázky péče o osobu blízkou. Vyd. 1. Olomouc: Caritas‒Vyšší odborná škola sociální. JEŘÁBEK, H. a kol. 2005. Rodinná péče o staré lidi. Vyd.1. Praha: UK FSV CESES. JEŘÁBEK, H. a kol. 2013. Mezigenerační solidarita v péči o seniory. Vyd.1. Praha: Slon. KALVACH, Z., ZADÁK, Z., JIRÁK, R., ZAVÁZALOVÁ, H., SUCHARDA, P. a kol. 2004. Geriatrie a gerontologie. Vyd. 1. Praha: Grada. KALVACH, Z., ZADÁK, Z., JIRÁK, R., ZAVÁZALOVÁ, H., HOLMEROVÁ, I., WEBER, P., a kol. 2008, Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing. KALVACH, Z., ČELEDOVÁ, L., HOLMEROVÁ, I., JIRÁK, R., ZAVÁZALOVÁ, H., WIJA, P., a kol. 2011. Křehký pacient a primární péče. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing. KELLER, J. 2011. Nová sociální rizika a proč se jim nevyhneme. Vyd. 1. Praha: Slon,
51
KUBALČÍKOVÁ, K. 2013. Obce a jejich participace při poskytování péče o seniory se sníţenou soběstačností. Aktivní hráč nebo přihlíţející? Sociální práce/Sociálná práca, č. 4, s. 55, 56. MARKOVÁ, A. 2009. Hospic do kapsy: příručka pro domácí a paliativní týmy. Vyd. 1. Praha: Cesta domů. MATOUŠEK, O., a kol. Základy sociální práce. 2012. Vyd. 3. Portál. MATOUŠEK, O., s kol. Sociální služby. 2011. Vyd. 2. Praha: Portál. MLČÁK, Z., Základy psychopatologie. 2003. Vyd. 1. Ostravská univerzita v Ostravě: Pedagogická fakulta. NAKONEČNÝ, M., Encyklopedie obecné psychologie. 1997. Vyd. 2. Praha: Academica. NOVÁK, T. 2001. Psychická sebeobrana. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing. OREL, M., a kol. Psychopatologie. 2012. Vyd. 1. Praha:, Grada Publishing. PRAŠKO, J., ADAMCOVÁ, K., PRAŠKOVÁ, H., VYSKOČILOVÁ, J.. 2006. Chronická únava. Vyd. 1. Praha: Portál. PROJEKT, 2015. Vybrané aspekty péče o seniory z hlediska sociálního začleňování.
Rehabilitace po cévní mozkové příhodě: průvodce nejen pro rehabilitační pracovníky. 2004. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing. TOPINKOVÁ, E. 2005. Geriatrie pro praxi. Vyd. 1. Praha. Galén.
52
TOŠEROVÁ, T. 2001. Pocity a potřeby pečujících o starší rodinné příslušníky. Průvodce pro zdravotníky a profesionální pečovatele. Vydala Ambulance poruch paměti Ústav lékařské etiky 3 LF UK Praha 1. Interní klinika FNKV. TOŠEROVÁ, T. 2002. Příručka pečovatele: starší dlouhodobě nemocný člověk v rodině ‒ a co dál? Vyd. 3. Ambulance pro poruchy paměti. TOŠEROVÁ, T. 2011. Vyd. 2. Vzděláváním k profesionalitě v sociálních službách. Praha: Česká asociace pečovatelské sluţby. TOŠER, J., SOZANSKÁ, O. 2002. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organicích. Vyd. 1. Portál. VÁGNEROVÁ, M. 2014. Současná psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Portál. VESELÁ, J. 2002. Představy rodinných příslušníků o zabezpečení péče nesoběstačným rodičům. Výzkum, 25 s. Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách http://www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf, [on‒line]. Dostupné 18. 3. 2016 Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-108#cast3, [on‒line]. Dostupné 18. 3. 2016 Zákon dávky pro osoby se zdravotním postižení http://www.mpsv.cz/files/clanky/11911/zakon_329_2011.pdf, [on‒line]. Dostupné 14. 4. 2016 Zákon č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-198#cast2, [on‒line]. Dostupné 27.3.2016
53
Projekt MPSV. Dříve vyslovené přání, [on‒line]. Dostupné 11.4. 2016) http://www.cestadomu.cz/res/data/086/009684.pdf Život 90 http://www.zivot90.cz/13-poradenstvi, [on‒line]. Dostupné 22.3.2016
54
Anotace Absolventská práce se zabývá problematikou rodinných pečujících, kteří pečují o své seniory, kteří jsou vysokou mírou závislí na péči druhé osoby. Metodou kompilace a poznatků z odborné literatury a vhodných pramenů, zabývajících se problematikou rodinných pečujících, si moje práce klade za cíl nastínit, zátěţ rodinných pečujících v souvislosti s péčí, dále jaké jsou moţnosti řešení prostřednictvím formální a neformální péče a v jakých aspektech se definuje senior s vysokou mírou závislosti. Práce je členěná do čtyř kapitol, v nichţ je obecně popsána zátěţ rodinných pečujících, jednotlivé typy zátěţe, které s péčí souvisí, dále je popsána míra závislosti seniora z pohledu onemocnění v seniorském věku a sociální závislosti. Následně jsou uvedeny moţnosti formální a neformální podpory pečujících. Klíčová slova: rodinný pečující, neformální pečující, senior, zátěţ
Abstract My graduate´s work delas with the issue of family carers. These people tend their older family members who are dependant on other people´s care. Using compilation my work focuses on strain the carers are under in relation to the care, outlines the possibile solution in the form
of formal and informal care andpresents which
aspects define highly dependent senior. My work is divided into for chapters based on the topics. Firstly, the strain and the types of stress situations the family members are exposed to are described. Secondly, I mention the seniors´dependence in relation to their health conditions, the most common illnesses and social dependence. Finally, the details of possible solution are introduced. Key words: family carer, informal carer, senior, strain
55
56
57
