CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Spolupráce OSPOD a Sociálně aktivizačních sluţeb pro rodiny s dětmi ve Valašském Meziříčí

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Spolupráce OSPOD a Sociálně aktivizačních sluţeb pro rodiny s dětmi ve Valašském Meziříčí

Jana Hasalíková

Olomouc 2013

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Spolupráce OSPOD a Sociálně aktivizačních sluţeb pro rodiny s dětmi ve Valašském Meziříčí

Téma práce: Způsob práce Sociálně aktivizačních sluţeb pro rodiny s dětmi ve Valašském Meziříčí

Jana Hasalíková Vedoucí práce: Mgr. Miloš Votoupal

Olomouc 2013

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně a všechny pouţité prameny a literaturu jsem uvedla v závěrečném seznamu. Ve Valašském Meziříčí dne 25. dubna 2013 Jana Hasalíková

Děkuji touto cestou Mgr. Miloši Votoupalovi za odborné vedení, konkrétní rady a pomoc při tvorbě této práce.

OBSAH ÚVOD ................................................................................................... 5 1

2

Klient sociálně aktivizačních sluţeb .......................................... 7 1.1

Funkce a typy rodiny ............................................................................... 8

1.2

Multiproblémová rodina (MPR) ........................................................... 10

1.3

Romská rodina ...................................................................................... 13

1.3.1

Bydlení ............................................................................................. 15

1.3.2

Zaměstnání ....................................................................................... 16

1.3.3

Vzdělání ........................................................................................... 19

Sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi ve Valašském

Meziříčí (SAS) ................................................................................... 25 2.1

3

Terénní sociální práce............................................................................ 25

2.1.1

Výhody, nevýhody a cíle terénní sociální práce............................... 26

2.1.2

Cílové skupiny terénní sociální práce .............................................. 27

2.2

Poslání, cílová skupina a cíle SAS ve Valašském Meziříčí................... 28

2.3

Činnosti Sociálně aktivizačních sluţeb ................................................. 29

2.4

Fungující rodina z pohledu sluţby ........................................................ 32

Spolupráce SAS a Sociálně právní ochrany dětí .................... 37 3.1

Nabídka sluţby ...................................................................................... 37

3.2

Spolupráce SAS a OSPOD v průběhu sluţby ....................................... 38

3.3

Předávání zpráv ..................................................................................... 38

ZÁVĚR ............................................................................................... 40 Seznam literatury:............................................................................. 42

ÚVOD Od nepaměti byla rodina vnímána jako nejdůleţitější prvek a to hned z několika hledisek – jako ochranné prostředí, kde se jedinec cítil bezpečně; dále jako místo, kde se mladí učili od starších nejen jak pracovat, ale také jak přemýšlet; na to se vázala výchova dětí k vědomí jisté odpovědnosti za všechny v širší rodině a převzetí povinností za starší a nemocné členy a v neposlední řadě jako stabilizační základ celé společnosti. Vţdy to bylo rodinné prostředí, které zcela zásadním způsobem ovlivňovalo malé dítě a formovalo ho v jeho vývoji – v tom pozitivním, ale také negativním smyslu. Není tomu jinak ani v dnešním 21. století. I dnes se mnoho rodin, a troufám si tvrdit, ţe je to většina, potýká s problémy, které zcela zásadním způsobem ovlivňují její chod a fungování. Na některé problémové situace je schopen rodič reagovat sám a díky vlastním schopnostem a dovednostem situaci začít řešit. Ale mnohdy se stane, ţe je třeba obrátit se o pomoc na odborníky z různých institucí, kteří mají v náplni práce právě pomáhat při řešení sloţitých situací. V první kapitole bych se ve své práci chtěla nejprve zamyslet nad rodinou jako takovou, protoţe právě ona je klientem sluţby. Popíši nejen její funkci, ale nastíním také různé typy rodin, se kterými se můţeme setkat. Dále bych se chtěla zamyslet nad charakteristikou tzv. multiproblémových rodin a pak bych se zaměřila na rodinu romskou. U ní bych se zastavila zamyšlením nad třemi oblastmi, které jsou nejčastějším důvodem poskytování spolupráce a těmi je bydlení, zaměstnávání a vzdělávání.Za výchozí materiál pro tuto kapitolu jsem zvolila knihy od Oldřicha Matouška a Pavla Říčana a také budu citovat z jednotlivých příspěvků v časopisu Sociální práce. Ve druhé kapitole popíši jeden typ sociální sluţby, která s problémovými rodinami pracuje.Jedná se konkrétně o Sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi (SAS) ve Valašském Meziříčí. Tato sluţba vychází vstříc nejen sociálně právní ochraně dětí (OSPOD), ale také přímo rodinám, které se na ní obrací a společným úsilím se snaţí stabilizovat situaci. Zde budu nejvíce citovat časopis Sociální práce, dále pak Nedělníkovou, Metodiky sluţby SAS a Zákon o sociálních sluţbách. A v poslední kapitole se zaměřím na konkrétní spolupráci mezi SAS a OSPOD. Praxe ukazuje, ţe kdyţ je dobrý koncept řešení problému rodiny - profesionální přístup pracovníků SAS i OSPOD a motivovaný klient,je moţné vyřešit hodně a dosáhnout 5

stabilizace. To neznamená, ţe práce s nemotivovaným klientem by neměla význam. Jen trvá déle, neţ klient uvěří, ţe sluţba můţe být pro něho podporou. Pracovníci musí dobře znát metody a techniky práce, aby věděli, jak s kaţdým konkrétním klientem v jeho individualitě pracovat. Tato kapitola bude zásadně čerpat z interních metodik zařízení SAS ve Valašském Meziříčí. Cílem této práce je popsat srozumitelně a jasně konkrétní mechanismus spolupráce mezi dvěma institucemi, SAS a OSPOD, které svojí vzájemnou provázaností mohou velmi významně podpořit klienta v jeho ţivotní situaci. Tento manuál by mohl také slouţit jako ucelená metodika pro nové zaměstnance, kteří do naší sluţby přijdou. Ale také pro pracovníky OSPOD, se kterými se naváţe nová spolupráce, např. v rámci rozšíření registrace sluţby.

6

1 KLIENT SOCIÁLNĚ AKTIVIZAČNÍCH SLUŢEB Klientem sociálně aktivizačních sluţeb je vţdy rodina. Tak, jak se všichni lidé vzájemně něčím liší např. národností, barvou kůţe, vzděláním nebo postavením ve společnosti, tak to samé platí i o jednotlivých rodinách. Kaţdá rodina je jiná, zcela individuální a kaţdá řeší své vlastní problémy. Někdy se můţe rodina ocitnout v situaci, kdy v rámci svých moţností, schopností a dovedností neumí své problémy řešit sama. Právě pro tento případ existuje sociální sluţba s názvem sociálně aktivizační sluţba, která nabízí vzájemnou spoluprací řešení nahromaděných problémů. Na rodinu lze nahlíţet z několika rozdílných úhlů pohledu, které se však v konečné fázi vzájemně doplňují. Jedná se o pohled psychologický, sociologického či právního pohledu. Protoţe náš pohled je zaměřen na sociální rovinu fungování rodin, zaměřím se na definici rodin optikou sociální práce a sociologie. Rodinu ze sociologického hlediska popisuje a definuje Jandourek (2001, s.206) jako„formu dlouhodobého solidárního souţití osob spojených příbuzenstvím a zahrnujícím přinejmenším rodiče a děti.“ Z pohledu sociální práce popisuje Matoušek (2003, s.187) rodinu nejprve v uţším pojetí jako skupinu lidí, kterou spojuje pokrevní pouto, příbuzenský vztah, adopce či sňatek. V širším pojetí pak za rodinu povaţuje skupinu lidí, kterou spojuje určitá náklonnost. Na rodinu jako takovou bylo vţdy nahlíţeno jako na stavební kámen nejen celé společnosti, ale i jako na základní prvek k dobré výchově a kultivaci jedince. Rodina je chápána jako nejpřirozenější a nejdůleţitější lidská instituce a skupina, jejíţ základní funkcí je zachování lidstva (Moţný, 2002, s.49). Trpišovská a kol.,(2000, s. 36) to ještě doplňuje tak, ţe rodina nemá jen biologickou, ale i společenskou hodnotu. Jednotlivé členy rodiny spojuje vzájemné souţití, vzájemná pomoc a morální zodpovědnost. Konkrétní podoba rodiny, její funkce a velikost závisí na společenských podmínkách v dané kultuře.

7

1.1 Funkce a typy rodiny V Evropě byla rodina do konce 18. století společenstvím, kde byli jednotliví členové zajištěni nejen finančně, ale bylo jim také poskytnuto vzdělání a péče jak v nemoci, tak ve stáří. Mimo prostředí rodiny nebylo moţné přeţít. V současné době mezi základní funkce rodiny patří vychovávat děti, podporovat a finančně zabezpečit všechny její členy. V kaţdém historickém období však byly učiněny pokusy vychovávat děti mimo rodinné prostředí. Na základě těchto pokusů, a výsledků z nich plynoucích, se pak rodina ukázala jako nenahraditelná instituce (Matoušek, Pazlarová, 2010, s.1314). Bylo by velmi nereálné si ale myslet, ţe všechny rodiny budou tyto základní výchozí myšlenky naplňovat. V mnoha z nich dochází k problémům a Lovasová nám k tomu říká, ţe za poruchu ve funkci rodiny je povaţována situace, kdy nejsou naplňovány nejen základní potřeby dítěte, ale i základní poţadavky, které jsou platnou společenskou normou (2006, s. 8-9). Řešením této situace můţe být, podle Matouška (2003, s.169), dlouhodobá práce s rodinou, na základě které můţe pracovník posoudit, zda rodina je či není funkční. Tato funkčnost se zjišťuje pomocí dotazníku, základní prvek, který vypracoval Jiří Dunovský. Ten se v dnešní době vyuţívá hlavně v rámci preventivních prohlídek u pediatra. Dotazník zahrnuje celkem osm diagnostických kritérií, kterými jsou: sloţení rodiny, stabilita rodiny, sociálně-ekonomická situace rodiny, osobnost obou rodičů, osobnost sourozenců, stav a vývoj dítěte, zájem a péče o dítě. Kaţdému dítěti se vyhodnocuje samostatný dotazník. Kaţdá rodina získává minusové body, které se v rámci jednotlivých kritérií sčítají (Matoušek, Pazlarová, 2010, s.17). Na základě výše zmíněného dotazníku pak Jiří Dunovský rozdělil rodiny podle míry funkčnosti následovně:  Funkční rodina - plní svoji funkci, naplňuje potřeby všech jednotlivých členů.  Problémová rodina – poruchy, které v rodině existují, ohroţují zdravý vývoj dítěte. Je zde nutný dohled pracovníků sociálně – právní ochrany dětí (OSPOD).  Dysfunkční rodina – není schopna plnit svoji funkci. V takové rodině je narušený vztah mezi rodiči nebo mezi rodiči a dětmi. Rodina vyţaduje soustavnou péči.  Afunkční rodina - dochází zde k ohroţení vývoje dítěte, kdy řešením je odebrání dítěte a jeho umístění do náhradní péče (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 43). 8

Ne kaţdý je však schopen zvládat svou rodičovskou úlohu tak, aby naplnila ţádaná očekávání. Pokud není dobré fungování ve všech důleţitých oblastech, můţe dojít k nedostatečnému naplňování potřeb všech členů rodiny (Vágnerová, 2000, s. 592). „V současné době se na dysfunkci rodinného systému pohlíţí obecněji. Jde o rodinu, v níţ jeden nebo více členů produkují maladaptivní, nezdravé chování. Dysfunkční rodiny vykazují některé z těchto charakteristik: popírání či neřešení problémů, chybějící intimita, vzájemné obviňování, rigidní role, potlačování osobní identity na úkor rodinné identity, individuální potřeby členů rodiny obětované dysfunkčnímu rodinnému systému, nejasná komunikace, absence jasných hranic mezi členy rodiny, nejasná pravidla a kompetence“ (Sobotková, 2007, s.35). Voilandová (1980, podle Matouška, 2003, s.195) rozlišuje několik typů dysfunkčních rodin: Perfekcionistická rodina Rodiče tady vyţadují určitý způsob chování, a pokud jsou určité hranice nebo pravidla překročena, vyvolávají tyto situace u dospělých nadměrnou úzkost. Velký důraz se klade na úspěšnost kaţdého člena rodiny. V těchto rodinách se kromě řešení rozvodu nestává, ţe by zasahovala policie, soud nebo jiné instituce (Matoušek, 2003, s. 195). Nepřiměřená rodina Pokud v rodině nastanou nějaké problémy, dospělí pak spoléhají na pomoc někoho jiného a to i v situacích a problémech, které ostatní rodiny zvládají řešit samy. Pomoc je poskytnuta v rámci širší rodiny nebo od pracovníků sociálních sluţeb. Rodina ţije přítomným okamţikem, nedokáţe přemýšlet do budoucna a někdy dokonce nedokáţe ani posoudit situaci, v které se nyní nachází. Pokud začne rodina spolupracovat se sociální sluţbou, dá se v určitých směrech ovlivnit (Matoušek, 2003, s. 195).

9

Egocentrická rodina V takové rodině často rodiče často budují svoji kariéru. Je k dispozici velký finanční příjem, který je investován do prestiţních věcí. Jednotliví členové v rodině mají určitou hodnotu pouze v situacích, kdy reprezentují rodinu. Častými problémy zde bývá manţelský nesoulad, který můţe přejít aţ do domácího násilí. Pokud tato situace nastane, rodina ji tají. U dětí se často objevují různé delikventní problémy a psychiatrické obtíţe (Matoušek, 2003, s.195). Asociální rodina Tento typ rodiny se těţko přizpůsobuje sociálním normám. Jednotliví členové nedokáţou respektovat a dodrţovat ţádné hodnoty a normy. Charakteristickým rysem je nezodpovědnost ve vztazích. V rodinách není narození dětí plánované. Rodiče se často dokáţou vzdát svých dětí nebo je uvolnit k adopci. Mezi velké problémy sem patří týrání a zanedbávání dětí. Dospělí své problémy řeší často agresivním chováním a také nemají potřebu hledat zaměstnání. V případech, kdy zaměstnání získají, si jej neumí udrţet, protoţe do zaměstnání chodí nepravidelně. Rodiny jsou často v evidenci sociálně právní ochrany dětí. Sociální práce s takovou rodinou je obtíţná. Při vzájemné spolupráci musí být nastaveny reálné cíle a malé kroky, které můţe rodina v rámci svých schopností a dovedností plnit (Matoušek, 2003, s.195). Pokud rodina neplní svou zodpovědnost vůči dítěti, přicházejí na řadu tzv. sanační opatření. Sanace rodiny je soubor opatření sociálně-právní ochrany dětí, sociální sluţeb a dalších programů. Tyto sluţby se poskytují rodinám, kde je narušen vývoj dítěte jak v rovině biologické, psychologické tak i sociální. Pokud rodina nefunguje dlouhodobě a svoji situaci neřeší, můţe být dítě umístěno do ústavní výchovy. Sanace rodiny nabízí pomoc, ve které je uskutečňována podpora dítěte (Bechyňová, Konvičková, 2008, s.1718).

1.2 Multiproblémová rodina (MPR) Kaplanová (1986, podle Matouška, Koláčková, Kodymová, 2005, s.75) definuje problémovou rodinu následovně: „MPR rodina je rodina, která má dlouhodobě více neţ jeden problém. Soubor problémů takové rodiny se týká řady jednotlivců i řady sfér

10

rodinného ţivota, přičemţ rodina sama je nedokáţe řešit, ani nedokáţe vyuţít existujících sociálních sluţeb.“ Jak vyplývá ze samotného názvu, tak problémů, se kterými se takové rodiny potýkají a které je nutno řešit, je více a jsou z různých oblastí ţivota. Jsou to problémy dlouhodobé a často přecházející z generace na generaci. Můţeme sem zařadit: zločinnost, různé druhy závislosti, těhotenství, která nejsou plánovaná, prostituci, u dětí se objevuje často velká školní absence. Děti v takovém prostředí často trpí zanedbáváním, týráním a zneuţíváním, mají poruchy chování a učení. Málo z nich dokončí střední vzdělávání. Pokud se stane, ţe rodina v takové krizové situaci vyhledá pomoc, začíná vzájemná spolupráce s organizací (Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s.76). Schlosbergová (1989, podle Matouška,Koláčková, Kodymová, 2005, s.76) nazývá MPR jako: „rodiny v opakujících se krizích“. Abychom byli schopni pochopit, aspoň částečně, myšlení lidí v takové rodině, musíme si uvědomit, ţe normální funkční rodina vnímá krizi úplně jinak, neţ ta MPR. Kdyţ se ve funkční rodině objeví problém, je snahou ho začít řešit hned, aby se minimalizovaly negativní dopady. V nefungující rodině začne být důvodem k řešení teprve nahromadění několika obtíţí, které v konečném efektu způsobí, ţe jednotliví členové začnou mít pocit, ţe se něco děje. Matoušek k tomu podotýká, ţe změna jejich ţivotní situace, která je někdy změnou k lepšímu, ale mnohdy také ne, je pro ně vytrţením z beznadějného stereotypu. Pozitivem na takové krizi je to, ţe rodina má zajištěný kontakt s jiným sociálním prostředím a ten jim umoţňuje určitou podporu při řešení situace (Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s.76 -77). Moje praxe tato slova můţe jen potvrdit. Rodiny, ke kterým docházím, zcela jednoznačně patří mezi MPR. Charakteristickým rysem při naší vzájemné spolupráci je to, ţe se zpočátku otevře jen jeden problém, např. problémy dítěte ve škole. Rodiče zpočátku nejsou schopni připustit to, ţe problémy dítěte ve škole jsou jen sekundárním následkem mnohem závaţnějších problémů, které ale ovlivňují celé fungování všech v rodině. Kdyţ se řeší „dítě, které propadá“, tak tam není jejich selhání, jejich odpovědnost a nutnost změnit své chování. Teprve při delší spolupráci a navázání důvěry s pracovníkem a rodinou se začínají pojmenovávat mnohem závaţnější selhání a 11

začíná opravdové odstraňování patologických příčin daného status quo. Není pro ně vůbec jednoduché připustit, ţe za daný stav mohou jen oni a nikdo jiný; ţe jejich nezodpovědnost, která vyústí v zadluţenost, v odpojení elektřiny a tím k nedostatku prostoru pro školní přípravu jejich dítěte, je primárním problémem, který vše způsobuje. Dalším typickým rysem je přehazování zodpovědnosti na kohokoliv jiného. Kdyţ se na MPR podíváme optikou systému sociálních sluţeb, tak musíme zkonstatovat, ţe jejich potřeby jsou buď opomíjeny, nebo jsou naplňovány jen částečně. Je to způsobeno tím, ţe se sociální pracovníci mylně domnívají, ţe rodina, jeţ potřebuje pomoc, si najde zdroje pomoci sama a díky tomu dojde k ţádoucí změně. Důvodů, proč je moţnost vyuţití sluţby pro MPR téměř nedostupná je mnoho a je nutné na ně brát zřetel. Patří sem například tak elementární důvod jako je fakt, ţe o existující sluţbě nikdo neví. Pokud se o ní ví, můţe být barierou to, ţe mnohé rodiny nemají telefon nebo je tato pomoc příliš vzdálená bydlišti. Dalším minusem můţe být neschopnost formulovat zakázku, protoţe komunikační dovednosti členů rodiny jsou na nízké úrovni. Problémem můţe být ale i to, ţe některá sluţba je za finanční poplatek a ţe jsou ignorovány individuální potřeby členů rodiny. A na samém konci výčtu proč k naplňování potřeb nedochází, můţe být i důvod, který je na straně sluţby a je tím fakt, ţe je ignorována kulturní a etnická odlišnost rodiny. Místo, aby se pracovníci orientovali na jednotlivé kompetence členů, jsou spíše orientováni na vymezení rodinné patologie (Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s.77). Praxe potvrzuje, jeden fakt, ţe pokud je rodina v evidenci OSPOD je mnohem snazší rodině sluţbu nabídnout a začít s ní spolupracovat. Tady je „nejkratší cesta“ mezi rodinou a pomocí, ale je jasné, ţe ne všechny rodiny jsou v evidenci. Je tedy otázka, jak se ony o její existenci dozvědí? Realita ukázala, ţe druhým způsobem a velmi fungujícím způsobem, je doporučení rodin samotných. Prostě si to laicky řečeno mezi sebou řeknou, ţe spolupracují s někým, kdo se snaţí jim pomoci a oni sami tu spolupráci vidí jako prospěšnou a přínosnou. Mohli bychom tomu říci doporučení dobré praxe. A třetím způsobem je rovina, kterou by ţádná sluţba neměla podceňovat a to je dobře propracované PR. Velmi záleţí na tom, jak a kde je sluţba propagována, kde všude se můţe člověk setkat s její nabídkou. Pokud se sluţbě podaří rozvinout spolupráci v rámci dalších návazných institucí, pak mají lidi mnohem větší šanci dozvědět se a zareagovat. Tím se podaří minimalizovat negativní důvody, o kterých se 12

výše zmiňuje Matoušek. V následující kapitole se budu věnovat romským rodinám, které patří k MPR a se kterými se denně setkávám v terénu.

1.3 Romská rodina Kdyţ se řekne rodina, tak většinu lidí napadne totéţ – tvoří jí rodiče, patří do ní děti a je to prostor, který je jedinečný a neopakovatelný právě díky tomu, ţe jí tvoří jedinci, kteří nemají nikde ţádné dvojníky. Proto má kaţdá rodina jiné vzorce, jiné nastavení. Vyznává jiné hodnoty a má svůj ţivotní styl. Ale něco mají přece jen společného, i přes tu výraznou originalitu. Jsou to kulturní tradice, stejný jazyk, společná historie, geografické poloţení. Patří sem i rodiny romské. Jsou stejné a přeci tak jiné. Jejich historie je předurčila k odlišnosti, jejich povahové vlastnosti budou vţdy v něčem jiné a jejich chování bude mnohdy nepochopitelné. Ale musíme si uvědomit, ţe ţijí s námi a je nutné s nimi počítat. A to teď myslím obecně, nejen z hlediska sociální práce. Ve Směrnicích k pastoraci Romů, je velmi dobře charakterizováno toto etnikum. Neţ s nimi začneme pracovat, musíme si uvědomit, koho vlastně máme před sebou a snaţit se pochopit jejich mentalitu. Je třeba znát hlavní rysy, charakteristiku i to, čím vynikají. Co Romy v první řadě charakterizuje je kočovný styl jejich ţivota. Romové jsou populaci v pohybu, pro kterou je zásadní orální tradice. Nemají písemnou kulturu a ani neexistují památky po jejich původu, proto je tak silná rodinná soudrţnost. Jejich komunity jsou charakteristické tím, ţe jsou usazeny v podřadných čtvrtích, opuštěných pozemcích, na okrajích měst. Avšak rodiny, které naproti tomu mají více zdrojů, se usazují na získaných pozemcích a získávají větší vzdělání a mohou se tak začlenit více do společnosti (Papeţská rada pro pastoraci migrantů a lidí na cestách, 2006, s.10). Být Romem znamená být naprosto zakořeněn v rodině. Staří mají veliký respekt a úctu a proto jim patří ţivotní moudrost (Papeţská rada pro pastoraci migrant a lidí na cestách, 2006, s.12). Vůle být a zůstávat svobodnými, nakládat s prostorem a časem pro svou vlastní realizaci v rodině a etnické skupině je hluboce zakořeněna. Jejich touha po svobodě a její vysoké hodnocení, jakoţto základní ţivotní podmínky lze povaţovat za základní pilíř jejího způsobu bytí (Papeţská rada pro pastoraci migrantů a lidí na cestách, 2006, s.13).

13

To, ţe pro Roma je rodina důleţitá potvrzuje i Šišková, kdyţ píše, ţe významnou úlohu hraje v ţivotě Roma příslušnost k rodině. Stává se její součástí a přijímá pravidla a normy (Šišková,2001, s.138). Tradiční romská rodina se skládá z matky, otce a dětí. Charakteristickým rysem je velikost a soudrţnost rodiny. Důleţitým prvkem v rodině je vřelost k dětem (Říčan, 1998, s.44-45). Muţ je v romské rodině postavený výše, neţ ţena. Čím je muţ a ţena starší, tím je společenství bere váţněji. Počet dětí ovlivňuje váţnost u ţeny. Čím víc má dětí, tím větší má úctu (Šišková, 2001, s.138). Pavel Říčan charakterizuje romskou rodinu: „Ţena obstará děti a nakrmí rodinu. Muţ má vlastně jedinou povinnost: odevzdat ţeně peníze, které vydělá. Pokud ovšem pracuje. Ţena se musí postarat o jídlo i o domácnost.“ (1998, s. 46) U Romů tvoří důleţitou sociální normu dva prvky – soudrţnost a solidarita. Je pro ně samozřejmé mít společné peníze, společně hospodařit a to nejen v úzkém kruhu rodiny. Rodinné pouto je velmi silné. Pokud se rozhodne jeden, ze skupiny společenství Romů, ţe si přeje nebo bude ţít jinak, není komunitou tolerován. Romský člověk, který se chce začlenit do majoritní společnosti, se setká s nepochopením. Odmítnutý je i ze strany romské komunity. Důvodem často bývá to, ţe se nechce chovat jako Rom (Vágnerová, 2000, s.463). Kornblum a Lichter to píší jasně: „Cikánský světonázor hodnotu osobního a skupinového přeţití vyzdvihuje nade vše ostatní. Mezi neustále se opakující názory cikánů patří 1. Okolní společnost je zkaţená a vykořisťovatelská, a proto by měla být na oplátku vykořisťována, kdykoliv to jen bude moţné; 2. Statusové ambice a nároky členů skupiny i outsiderů by měly být mařeny a eliminovány; poctivost a slušnost jsou neudrţitelné a důvěra by se měla zakládat na důkladné znalosti osobních biografií; 3. Oddanost a věrnost cikánské rodině musejí být zachovány za všech okolností, protoţe solidarita je pro přeţití zcela nezbytná“ (Jakoubek, Budilová, 2008, s. 50). Text, který jsem výše uvedla, povaţuji za natolik důleţitý, ţe ho okomentuji několika větami. Pro sociálního pracovníka je mnohdy velmi obtíţná situace, kdyţ v terénu řeší problémy, a vidí, ţe další setrvání v rodině, komunitě nebo společenství klientovi nepomůţe, naopak. Přestoţe s klientem mluvíme o důsledcích, které plynou z jeho rozhodnutí a on (nebo hlavně ona) odmítá odejít z problematického prostředí, tak musím respektovat rozhodnutí klienta. Odchod z komunity je velmi obtíţný a málokdo to zvládne, protoţe se ocitne zcela sám.

14

„Romské společenství je v mnoha směrech odlišné od majoritní společnosti. Tyto rozdíly přitom nelze zdůvodnit pouze nezkušeností, nedostatkem informací a komunikačních kompetencí, jak tomu je u uprchlíků. Ale jsou důsledkem zachovávání vlastních pravidel romského etnika a jeho odlišným ţivotním stylem. Majoritní společnost není k romské minoritě tolerantní, protoţe je přesvědčena o její nedostatečné ochotě akceptovat alespoň základní pravidla společenského souţití“ (Vágnerová, 2000, s.549). To vše by si měl zaměstnanec sociální sluţby uvědomit ještě dříve, neţ začne s romskou rodinou spolupracovat. Nyní se v této kapitole budu věnovat popisu vybraných specifik romských rodin. Vyberu ale jen ty, které jsou nejčastějšími tématy spolupráce. I kdyţ sluţba nabízí daleko více činností, v praxi to vypadá tak, ţe činnosti, na kterých rodina se sluţbou nejčastěji spolupracuje, jsou hledání bydlení, zaměstnání a podpora při vzdělávání dětí.

1.3.1 Bydlení Na území jednotlivých států ţijí Romové roztříštěně, ale v určitých lokalitách ţijí koncentrovaně a v některých regionech tvoří dokonce výrazné procento populace. Tyto čtvrti a osady tvoří tzv. enklávy chudoby či ghetta. Nejvíce se však podmínky bydlení liší tím, zda daná skupina bydlí ve městě nebo na venkově. V lokalitách měst je však třeba odlišit i to, zda se lokalita nachází uprostřed města a to ve starých bytech nízké kategorie anebo na okraji v místech, kde chybí infrastruktura. Stěţejním problémem, se kterým se romské rodiny v oblasti bydlení potýkají, jsou sporné majetkoprávní vztahy při obývání staveb a nelegální bytů a nelegální způsob obývání bytů (Sirovátka, 2004, s.100-101). Tradiční Romská pohostinnost, sklon k pospolitému ţivotu a vysoká porodnost vedla často k přeplňování bytů (Říčan, 1998, s.35-36). Typickým rysem pro romskou komunitu je souţití více generací. Tato situace má negativní projevy, jako je ztráta osobního a intimního prostoru pro kaţdého člena domácnosti (Navrátil, 2003, s.69). Na jednu stranu lze na tento fakt nazírat jako na velké mínus, na druhou stranu je třeba zdůraznit, ţe toto souţití má i svá pozitiva. Kdyţ třeba matka onemocní nebo 15

nemůţe být doma, nezůstávají děti samy – vţdy se o ně někdo postará. To, ţe je tam více lidí s sebou přináší i to, ţe vţdy někdo něco přinese k jídlu apod. Ta pospolitost má jistě velké mínusy jako třeba, ţe dítě v bytě nemá svůj prostor třeba na učení nebo na hraní. Ale kdyţ se na to podíváme očima Roma, tak si dítě hraje vţdy venku na ulici a „svůj“ koutek neměl nikdy nikdo. Je to náš pohled na situaci a musíme si být vědomi, ţe existuje ještě další – správná – odpověď. Nic není jen černobílé, naopak odstínů šedé je nepřeberné mnoţství. Říčan (1998, s.35-36) uvádí: „Je-li řeč o bydlení, je nutné uvést i vybydlování tj. radikální devastaci bytu či domu, která je pro Romy typická. (Není samozřejmě běţná, ale je specificky romská; nemám zprávy, ţe by se takto chovali gadţové). Romové dokáţou během krátké doby zničit byt, případně celý dům natolik, ţe je nutná generální oprava nebo demolice“. Jsem ráda, ţe v citovaném textu je závorka, (jejíţ obsah jsem schválně vypsala), protoţe souhlasím s tím, ţe se to děje, ale třeba v mé praxi to nedělá ţádná romská rodina. Je pravda, ţe neplatí mnohdy nájem a mají dluhy za energie, ale daný byt neničí. Uvádím to jen jako praktickou poznámku, která má být subjektivním názorem na psaný text. Kdyţ se však podívám třeba na Chánov, nebo Ostravu, uznávám, ţe má v těchto případech pan Říčan pravdu. Zajímavé je to, ţe jsou účelově zničené poštovní schránky, čímţ je znemoţněno předávání důleţitých listovních zásilek, jako je např. předvolání k soudu. Psychologické vysvětlení je takové, ţe Romové odmítají – vědomě či nevědomě - české obydlí. Jedním z důvodu můţe být to, ţe je nutí měnit své zvyky nebo právě česká obydlí jsou nemilovaných pánů. Jejich vandalství je projevem vzdoru, hořkosti, zoufalství schopného zničit nejen svůj majetek, ale i sebe (Říčan, 1998, s.35-36).

1.3.2 Zaměstnání Toto téma patří mezi největší problémové oblasti, které doprovází romské etnikum jako takové, protoţe je velmi úzce provázáno s dalšími návaznými problémy, jakými jsou dluhy, lichva, kriminalita. 16

Navrátil píše: „Za nejdůleţitější, i kdyţ ne výlučný, faktor, který vede k sociálnímu vyloučení, je povaţován omezený přístup na trh práce. Hlavními příčinami vysoké míry nezaměstnanosti romské populace jsou nízká vzdělanostní úroveň a kvalifikace napříč celou populací (80 % populace má jen základní vzdělání, 90 % populace je v 9. třídě klasifikace zaměstnanosti, coţ představuje pomocné a nekvalifikované dělníky.“ (2003, s. 61) Nezaměstnanost, a to většinou dlouhodobá, se týká většiny Romů. Čísla ze statistik lze získat jen velmi obtíţně, protoţe oficiální čísla prostě neexistují. Odhady se pohybují na číslech mezi 70-85 %. Tato situace má pro komunitu katastrofální dopad, protoţe to s sebou nese kriminalitu a demoralizuje to i ty, kteří by opravdu chtěli pracovat. Příčin je několik – hlavně je to malá poptávka po nekvalifikované práci, která je pro většinu z nich jediný legální zdroj obţivy. Velkou chybou je i současný systém sociálních dávek, který zvýhodňuje otce početných rodin, kteří ţijí z podpory, oproti těm, kteří pracují. Notorickým a stále přetrvávajícím problémem je slabá pracovní morálka, nesolidnost a nespolehlivost Romů, na kterou si oprávněně stěţují nejen zaměstnavatelé, ale i spolupracovníci (Říčan, 1998, s.36-37). Je na místě otázka, zda existují nějaké kursy, které by byly doplněním k základnímu vzdělání? A pokud ano, jak by měly být zaměřeny? Kursy existují a Romové je navštěvují, i kdyţ to jsou spíše jedinci, ale i tak je to pozitivní, říká Miroslav Zima a dodává: „Celkově se vzdělání na ţebříčku hodnot posunulo o kousek výše. Zároveň bychom měli vzít v potaz, ţe určitá věková skupina zůstane nevzdělaná. Uţ nemá velký význam jí rekvalifikovat. Pokud 50letý muţ nemá vzdělání, je na tom téměř stejně, jestli je Rom nebo není. Navíc je falešné, kdyţ úředník na úřadu práce vidí, ţe dotyčný člověk shání práci, ale nemá šanci ji získat. Chodí na úřad jen formálně, aby vyhověl poţadavku, coţ povaţuji za dluh minulosti. Něco jiného je skutečnost a na něco jiného si tady hrajeme. Uvítal bych podporu neziskových organizací v rámci politiky zaměstnanosti. Tito lidé by si udrţovali kontakt se společností, do budoucna by se odstraňovalo nejisté nastavení hodnot. Myslím, ţe je nejvhodnější, aby dostávali sociální dávky a přitom mohli pracovat v neziskové sféře. Kdyţ je člověk nezaměstnaný, tak nemůţe splácet dluh za nájemné a pak je tento člověk několikrát diskriminován(Bajer, 2002, s. 32). „Tito lidé s nízkým vzděláním, zaměstnaní před listopadem1989 v těţkém průmyslu a ve stavebnictví, byli ze všech nejhůře připraveni na ekonomickou transformaci posledních deseti let a byli jí také nejvíce postiţeni. Dělníci romské 17

národnosti byli jako první propuštěni z krachujících nebo transformujících se podniků. Obvykle s neformálně podaným odůvodněním, ţe „není dost práce pro naše lidi“. Jiná moţnost zaměstnání pro většinu z nich neexistovala a dodnes neexistuje“(Moravec Černý, Novák, 2002, s. 8).Kdyţ uţ nějaká pracovní příleţitost objevila, nebylo výjimkou, ţe jí klient nevzal, protoţe jeho příjem z málo kvalifikované práce (pro rodiny s dětmi) byl stejně vysoký jako příjem z dávek sociální podpory a sociální péče. Rodina s nízkým příjmem ze zaměstnání je totiţ doplácena systémem do výše ţivotního minima, ale přitom jí vznikají větší náklady (Moravec, Černý, Novák, 2002, s. 8). Kdyţ se na toto téma podíváme z pohledu aktivní politiky státu, tak se pro naši skupinu ţadatelů o práci, v podstatě vytvořil pouze prostor v nabídce veřejně prospěšných prací. Je ovšem nutné ihned dodat, ţe nabídka takto volných míst je značně omezena a také z dlouhodobějšího hlediska to situaci neřeší, protoţe je jen na určitou dobu. Tato časová omezenost způsobuje, ţe není stabilní pravidelný příjem, který by přinášel jistotu a moţná i perspektivu lepších časů. V důsledku dlouhodobé nezaměstnanosti přicházejí lidé o zásadní pracovní návyky, ztrácejí sociální dovednosti a znevýhodňuje se jejich lidský kapitál. Kruh vyloučení z trhu práce se dále prohlubuje, protoţe poptávka po takové pracovní síle není. Jediné pracovní uplatnění, které se jim nabízí je uplatnění v rámci tzv. „šedé ekonomiky“. Dostávají se tím na hranici porušení zákonných norem, protoţe většinou pobírají podporu v nezaměstnanosti nebo dávky sociální podpory. A také je dobré zdůraznit, ţe uzavírají nechráněné pracovní vztahy, ze kterých jim často ani neplyne zdravotní a sociální pojištění (Šimíková, 2003, s. 44). Díky nejistotě z příjmů se určitá část Romů nechá svést „šedou ekonomikou“ nebo „černým trhem“. Pašují různé zboţí a dopouštějí se také trestné činnosti (Schuringa, 2007, s.16). To, ţe je tak vysoké procento Romů nezaměstnaných, má hlavně ekonomické důsledky, které nese celá společnost. Ale ještě závaţnějším, ale nepřímým, důsledkem této neutěšené situace je to, jak na člověka působí to, ţe nepracuje. Volný čas tráví nic neděláním, které je demoralizuje a bere i sebevědomí. Je zřejmé, ţe to vede, jak k páchání drobné kriminality, tak i závaţným trestným činům. Prostituce, prodej drog a kuplířství jsou velmi časté (Říčan, 1998, s.37). Jaké jsou výstupy z praxe, kdyţ se na „své“ rodiny podívám optikou zaměstnanosti? Za celou dobu mé praxe, coţ je 5 let, pracoval jeden romský klient a s tím, co bylo výše popsáno, musím bohuţel jen souhlasit. Tato nezaměstnanost není 18

vţdy způsobena jen nízkou vzdělanosti. Můţe být způsobena negativními zkušenostmi zaměstnavatelů s romským obyvatelstvem. Někdy můţe hrát roli v nezaměstnanosti Romů diskriminace ze strany zaměstnavatele. Kdyţ se svými klienty řeším jejich nezaměstnanost, tak vidím, jak důleţité je vzdělání, které jim chybí. Proto vnímám jako velmi důleţité, aby se o tom mluvilo nejen s rodiči, ale i s dětmi, které ještě mohou své vzdělání ovlivnit.

1.3.3 Vzdělání Oblast vzdělávání etnických menšin, ale hlavně Romů, je velkým tématem nejen pro sociální sluţby, ale pro celou společnost. Pokud se totiţ podaří změnit přístup a nahlíţení romských rodičů na vzdělávání, pak je moţné dosáhnout jistých dílčích změn a můţe se podařit zlepšit i zaměstnávání. Vzdělání a schopnost prosadit se na trhu práce jsou totiţ dvě strany jedné mince. Proč je daný stav tak problematický? Proč se stále nedaří najít konsensus mezi majoritou a romskou menšinou. Kdyţ se podíváme například na vietnamskou menšinu, tak tam tento problém neexistuje: Naopak. Vzdělání jejich dětí je otázkou prestiţe. Z jakého důvodu je to u Romů tak odlišné? Abychom (aspoň částečně) porozuměli, musíme se úvodem ptát, jak je škola Romy vnímána? Říčan tutoproblematiku vidí v trochu širších souvislostech a dává nám jakýsi výchozí rámec k pochopení. V jejich mentalitě představuje škola represivní instituci, která patří „bílým“. To je počátek nedůvěry, kterou samozřejmě dítě vnímá a nevědomky vstřebává do sebe. Pokud se podaří změnit tuto premisu, nebo ji aspoň dostatečně oslabit, pak můţeme myslet na další kroky. Pokud rodiče děti nebudou podporovat, aby školu navštěvovaly, učitel má poměrně malou šanci na úspěch. Romové vlastně nikdy vzdělání nepotřebovali, protoţe se vţdy bez něj obešli. V minulém reţimu si fyzickou prací vydělali i mnohem více, neţ vystudovaný učitel. V dnešní době, kdy je diskriminace při přijetí do práce tak velká, je pro ně úplně zbytečné se „namáhat“ a na ţivot „ z podpory“ si velmi lehce zvyknou i mladí. V jejich mentalitě je dokonce vzdělání vnímáno jako jisté nebezpečí, které můţe mít za následek odcizení dítěte. Situace jde mnohdy aţ tak daleko, ţe některé děti nejsou do školy posílány se záměrem dosáhnout toho, aby byly uznány za nevzdělatelné, coţ má

19

v konečném efektu za praktický důsledek získání vyšších sociálních dávek pro rodinu (Říčan, 1998, s.109-110). Pro integraci Romů je důleţitá oblast vzdělávání. Tato oblast musí jít ruku v ruce s rozvojem nových pracovních míst a s odbouráváním diskriminace při vstupu na trh práce. Nedostatečné pracovní kompetence a nízká vzdělanost jsou jednou z hlavních příčin romské nezaměstnanosti (Sirovátka, ed., 2004, s.105). Podmínkou zvýšení vzdělanostní úrovně romského etnika je přijetí etnických, sociálních a kulturních zvláštností ve výchovně vzdělávacím procesu. Úroveň vzdělání romské populace je nízká (Šotolová, 2000, s.38). „Nejběţnější analýzy problému vzdělávání Romů jsou zaloţeny na nejrůznějších předpokladech: ţe romské děti se ve škole chovají asociálně, jsou agresivní a nemají hygienické návyky; ţe romské děti neumí dobře nebo dokonce vůbec jazyk etnické majority, který je obvykle vyučovacím jazykem; ţe romské děti nemají motivaci k učení, často chodí za školu a předčasně vycházejí ze vzdělávacího systému; ţe romští rodiče se nezajímají o vzdělávání svých dětí a neinvestují do středoškolského nebo profesního vzdělávání“ (Schuringa, 2007, s.17). Kdyţ se podaří romskému dítěti úspěšně zvládnout první třídu a postoupí do vyšší třídy, začnou se problémy objevovat od pátého ročníku. Říčan tento zlom nazývá „volání krve“ a je pro něj charakteristické, ţe dítě začne být vzdorovité, dojde k propadu prospěchu a ke ztrátě zájmu o školu. Částečně je to dáno nastupující pubertou, částečně stigmatizací, která vzniká zvýrazňováním fyzických rysů. Největším důvodem je však sociokulturní systém, který funguje v rodině. Dítě je zapojováno do činnosti dospělých a to ostře kontrastuje s jeho ţákovskou rolí ve škole. A je také pravdou, ţe školní látka je obtíţnější a klade na ţáka větší nároky v přípravě (Říčan, 1998, podle Pospíšilové, 2002, s. 69). Aby náš pohled na vzdělání byl ucelený, je vhodné, abychom se zmínili i o riziku „z opačné strany“. O co se jedná. Pokud se některému romskému dítěti podaří nejen dokončit základní školu, ale také střední, případně vysokou, tak Hübschmannová pouţívá pro tento průběh označení „sekundární sanskrtizace“ a vidí v něm riziko tzv. „emigrace do gadţovství“. „Tzn., ţe tito Romové, kterým se podaří získat gadţovské vzdělání a profesi, odkládají „se svým cikánstvím i své romství“ a přispívají k tomu, ţe se

„stereotypní

obraz

cikána

znovu

reprodukuje

(Hübschmannová, 1999, podle Pospíšilové, 2002, s. 69-70).

20

v celé

své

pokřivenosti“

A Cohn k tomu dodává: „Opustit cikánskou skupinu nebylo nikdy snadné, stejně jako není snadné se k ní připojit. Čas od času se stane, ţe jsou někteří mladí Cikáni rozčarováni ţivotním stylem své rodiny, přidají se k ne-cikánským kamarádům a skupinu opustí. (…) Takové případy jsou ovšem vzácné a komplikované. Cikánské děti nejsou vychovávány ke sledování svých vlastních cílů tak, jak je tomu u gadţů“ (2009, s. 48). Kdyţ se na tento problém díváme v celé jeho šíři, pak logicky vystane otázka: Dá se s tím něco dělat? Vţdyť je to taková časovaná bomba? I na to Říčan reaguje a vyzdvihuje, ţe stěţejní je vybudování vztahu mezi místní romskou komunitou a školou. Cituji: „Jiţ při zápisu je třeba věnovat romským rodičům vlídnou, trpělivou, ujišťující pozornost a poté udrţovat kontakt po celou dobu školní docházky dítěte. Najde-li se čas, je třeba sebrat odvahu i k návštěvě rodiny v jejím bytě. Na druhé straně by rodiče měli být vítáni ve škole“ (Říčan, 1998, s.110). Jaká by tedy měla být strategie? Balabánová nastiňuje několik moţností řešení a těmi je především fakt, ţe musí postupně dojít k překonání vzájemného nepřátelství a nedůvěry mezi školou a Romy samotnými. Pokud se komunita škole otevře a přijme ji za svou, tak se můţe situace zlepšit. Ovšem aby se toto stalo, tak je na škole, aby si důvěru takových rodičů získala. A to tím ţe je přesvědčí, ţe chce pro jejich dítě a jeho vzdělání udělat maximum. V současnosti je realita taková, ţe učitelé s rodiči hovoří většinou spatra, nebo jim dokonce vyhroţují a do školy si je většinou zavolají jen tehdy, pokud je třeba vyřídit nějakou nepříjemnou záleţitost (Balabánová, 1995, s. 6-7). Cílem spolupráce je navázat smysluplnou komunikaci nejen mezi rodiči a institucí, ale hlavně mezi ţákem a učitelem. Aby k tomu mohlo dojít, je nutné, aby učitel rozuměl chování ţáka. Je nutné tedy mít širší znalosti o sociální struktuře etnika, znát kulturu a historii a získávat informace o sociálním zázemí ţáků. A ještě ani toto všechno nemusí stačit k tomu, aby pochopil způsob myšlení šestiletého romského dítěte. Zásadním je to, zda bude mít o dítě hluboký zájem. Musí dojít k osobní revizi v myšlení kaţdého učitele, aby dosavadní způsob nazírání odmítl a snaţil se dítě vychovávat v obou kulturách, které budou zastoupeny ve výchovně-vzdělávacím procesu. Ale je pravda, ţe k takovému postoji k dítěti nikoho nepřinutíte, ani ho nezaplatíte (Balabánová, 1995, s.5). Děti, které vstupují do školy, mají mnohem více handicapů, neţ by se na první pohled mohlo jen zdát. Nastíním je jen bodově. Problematické je bydlení a ţivotospráva. Dítě neprošlo mateřskou školou a nemá zkušenosti s kníţkami, 21

omalovánkami, stavebnicemi. Děti neumí komunikovat s dospělým gadţem. Neumějí dobře česky, ale ani romsky a dobrou češtinu vlastně v rodině nikdy neslyší. Romská rodina od dětí neţádá, aby se samostatně rozhodovaly, dokonce si to ani nepřeje. V dětech není vůbec rozvíjena individuální odpovědnost za sebe sama (Říčan, 1998, s.112). Navrátil k tomu píše toto: „Nepřehlédnutelným problémem je i fakt, ţe velký podíl romských dětí navštěvuje zvláštní školu. Ačkoliv neexistuje přesná evidence, odhaduje se, ţe tento podíl tvoří aţ 80% romské populace. Základním důvodem umísťování romských dětí do zvláštních škol je neadekvátní způsob jejich testování. Testy způsobilosti pro školní docházku jsou zaměřeny na výkonové parametry, které romské děti nedostojí. Pokud by se hodnotila např. jejich sociabilita a sociální dovednosti, byla by jejich výkonnost vyšší, a to i ve srovnání s českými dětmi.“(Balabánová, 1999, podle Navrátila, 2002, s. 37). Waldorfská pedagogika by nejlépe odpovídala tomu, jak učit romské děti. Nejdříve naučit děti číst a teprve aţ toto zvládnou, teprve pak, třeba aţ v druhém ročníku, začít s nácvikem psaní. „Má to své opodstatnění, uvědomíme-li si, ţe psaní představuje nejjemnější motorickou koordinaci a soustřední, které bychom vyţadovali u dětí, z nichţ většina nedrţela v ruce tuţku a jejich grafomotorika je na úrovni tříletého dítěte. Jestliţe učíme romské děti současně číst i psát, dělejme to s vědomím, ţe přeskakujeme období tříletého vývoje grafomotoriky“ (Balabánová, 1999, podle Navrátila 2002, s. 37).Musíme si uvědomit, ţe romské dítě není schopné díky své jazykové vybavenosti rozlišit základní pojmy jako je třeba nahoře, dole, vpravo... Dalším velkým mínusem těchto dětí je, ţe absolutně nejsou schopny dojít k logickým úsudkům (Pospíšilová, 2002, s. 65). Proč věnuji ve své práci této kapitole tolik prostoru? Odpověď je jednoduchá, protoţe většina rodin, se kterými pracuji má v Individuálním plánu, který se sestavuje se sociální sluţbou, právě podporu rodičů při školní přípravě dětí. Pokud rodina pracuje se sluţbou na školní přípravě, tak není cílem doučování dětí. Pracovníci by měli naučit rodiče učit se s dětmi, aby to po ukončení spolupráce zvládli sami. Problémem však je, ţe mnohdy intelekt rodičů je na tak nízké úrovni, ţe nezvládnou více neţ látku druhé třídy. Některé děti mohou pokračovat ve studiu jen díky tomu, ţe jsou podporovány – nejen terénními pracovníky, ale třeba i doučováním v klubech, školních druţinách, nízkoprahových zařízeních. Mnoho pedagogů situaci vidí tak, ţe cílem sluţby je 22

zlepšení známek dítěte. Jako příklad dobré praxe v této rovině uvádím spolupráci klubu Zeferino, který ve Valašském Meziříčí vznikl právě pro doučování dětí z takových rodin. Málo romských dětí navštěvuje mateřskou školu. Výchova v rodině není dobrou přípravou do školy. Děti nemají zkušenosti s kníţkami, tuţkou, omalovánkou. Problémem romských dětí v české škole je jazyková bariéra. Řada dětí nastoupí rovnou do speciální praktické školy. Důvodem bývá nezralost dítěte a to i v případech, kdy mělo dítě odklad nástupu školní docházky. Druhým důvodem je domáhání rodičů, aby dítě navštěvovalo speciální školu. Na speciálních školách se dítě lépe zařadí, protoţe je tam převaha romských dětí. Vzdělání není v romských komunitách doceněné. Většina komunity spadá do niţší sociální skupiny, která si cení jiných hodnot a schopnosti. Romské děti mají velké nadání pro tanec a hudbu. Důleţitou úlohu mezi komunikací rodiny a školy můţe sehrát terénní pracovník (Říčan, 1998, s.114-115). Dají se vyuţít nějaké mechanismy, které by „přilákaly“ romské děti do mateřských školek? Jednou z moţností je toto: „Počty romských dětí v mateřských školách lze zvětšit motivováním rodin. Zatím jsou rodiny naopak demotivovány tím, ţe pokud jedno z dětí rodiny je v kolektivním zařízení, nedostane rodina rodičovský příspěvek. Dosavadní jednání s MPSV o odstranění této podmínky pobírání rodičovského příspěvku alespoň u sociokulturně znevýhodněných dětí nevedlo k dohodě. Další doporučení, tj. bezplatné poskytování svačin a obědů narazilo na velký odpor“ (Bajer, 2002, s. 29). Z praxe mohu potvrdit, ţe tomu tak opravdu je. Rodiče dítě do školky přihlásí, ale dítě po nějaké době přestane školku navštěvovat. Jako důvod uvádějí např. finanční nedostatky na zaplacení stravného, problémy s ranním vstáváním. Na závěr této kapitoly bych chtěla upozornit na výzkum Pavla Navrátila, který je uveřejněn v časopisu Sociální práce 2002/2 pod názvem „Integrace Romů“. Na celkem 22 stranách je zveřejněno 37 přehledných tabulek se slovním komentářem, které mapují komplexně ţivot Romů. Navrátil k tomu dodává: „Stať referuje o předběţných výsledcích výzkumu mezi Romy. Empirický výzkum byl proveden jako součást české „Národní zprávy“, která vznikla na začátku roku 2002 v mezinárodním projektu „TheHumanDevelopmentChallengeof Roma Integration“. Cílem zmíněného projektu 23

bylo popsat stav romské menšiny (sekundárními analýzami vlastním šetřením v romské komunitě) a identifikovat potenciál jejího rozvoje. Celý výzkum pokrýval mnoţství témat, kterými se nemohu s ohledem na limitovaný rozsah textu zabývat. Vybírám zajímavá zjištění, která povaţuji v kontextu úvah o integraci Romů za podnětná. V následujícím textu se věnuji těmto tématům: 1. vzorce rodinného ţivota a ţivotní styl, 2. vzdělání, 3. ţivotní úroveň a ekonomický status, 4. politická reprezentace a participace, 5. vztahy uvnitř komunity a vztahy s okolím“ (Navrátil, 2002, s. 34).

24

2

SOCIÁLNĚ AKTIVIZAČNÍ SLUŢBY PRO RODINY S DĚTMI VE VALAŠSKÉM MEZIŘÍČÍ (SAS) Sociálně aktivizační sluţby (SAS) pro rodiny s dětmi se v roce 2007 začaly

transformovat z charitního zařízení Zeferino. V takové podobě, jaké jsou SAS dnes, existují od září 2008. Jsou součástí sluţeb, které provozuje Charita Valašské Meziříčí, jejímţ zřizovatelem je Arcibiskupství olomoucké. SAS, spolu s Azylovým domem pro matky s dětmi a Nízkoprahovým zařízením pro děti a mládeţ spadají do sluţeb sociální prevence (Výroční zpráva Charity Valašské Meziříčí, 2012, s.23). Zákon o sociálních sluţbách č. 108/2006, § 53 popisuje cíle sluţeb prevence takto: „Sluţby sociální prevence napomáhající zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroţeny, pro krizovou sociální situaci, ţivotní návyky a způsob ţivota vedoucí ke konfliktu se společnosti, sociálně znevýhodňující prostředí a ohroţení práv a zájmů. Cílem sluţeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením neţádoucích společenských jevů.“ „Sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi jsou terénní, popřípadě ambulantní sluţby. Jsou poskytované rodině s dítětem, u kterého je jeho vývoj ohroţen v důsledku dopadů dlouhodobě nepříznivé sociální situace, kterou nedokáţou rodiče sami bez pomoci překonat, a u něhoţ existují další rizika ohroţení jeho vývoje“ (Zákon o sociálních sluţbách, č. 108/2006, § 65). SAS ve Valašském Meziříčí má sluţbu zaregistrovanou jako sluţbu terénní. Pracovníci docházejí do domácího prostředí klienta, kde s rodinou pracují. V další podkapitole popíši výhody, nevýhody a cíle terénní sociální práce.

2.1 Terénní sociální práce V metodické příručce pro výkon terénní sociální práce je uvedena tato definice: „Terénní sociální práce je jedním z významných a účinných nástrojů, jak předcházet sociálnímu vyloučení jednotlivců, rodin, či celých sociálních skupin z určitých interakcí a z provozu sociálních institucí, které jsou ve společnosti přístupné většině. Typickým 25

znakem - specifikem terénní sociální práce - je, ţe pomáhající vyhledává moţné klienty sociálních sluţeb v terénu a společná setkání tak neprobíhají na půdě organizace, která terénního sociálního pracovníka zaměstnává“ (Janoušková, Nedělníková, 2008, s.11). Terénní sociální práce je jedinečnou příleţitostí, jak zlepšit ţivotní situaci těch, kterým se říká sociálně vyloučení a se kterými se můţeme setkat v chudých lokalitách. Tento typ sociální práce je pomocí prvního sledu. Poskytuje se tam, kde je právě prostor klienta a v čase, který mu vyhovuje. Je zaloţená na poznávajícím a podporujícím vzájemném vztahu mezi pracovníkem a klientem resp. komunitou. Velikou předností této práce je to, ţe na rozdíl od úředníků z institucí, je to právě vzájemný vztah, který můţe být postaven na důvěře a na faktu, ţe pracovník opravdu zná ţivotní situaci klienta. To mu umoţňuje, aby klientovi mohl radit a zároveň ho podporoval při řešení problémů, které klient sám vnímá jako pro něj důleţité. Pokud se stane, ţe klient pracovníkovi opravdu uvěří, ţe je tam pro něj, můţe se klidně stát, ţe otevře třeba téma, které je jinak tabu, ţe jeho rodina je závislá na lichvářích, kteří půjčují aţ na 100% úroka tím se jeho dluh stále zvětšuje (Moravec, Černý, Novák, 2002, s. 9).

2.1.1 Výhody, nevýhody a cíle terénní sociální práce Výhodou terénní sociální práce je práce v přirozeném prostředí klienta, které je pro něho bezpečné. Terénní pracovník má snazší podmínky pro navázání důvěry s klientem. Další výhodou pro klienta je snazší dostupnost. Terénní pracovník si s klientem domlouvá termín schůzky a můţe si dopředu vyčlenit čas, který klient potřebuje. Výhodou můţe být i kontaktování klientů, kteří nevyhledají sociálního pracovníka v instituci. Terénní sociální práce má moţnost působit preventivně. Při práci s klientem se problémy mohou podchytit ve fázi, kdy jsou snadněji řešitelné (Janoušková, Nedělníková, 2008, s.12). Nevýhodou terénní sociální práce můţe být nedostatek pracovníků v terénu. Pracovník můţe být vytíţen. Dále mnohdy při práci v terénu chybí technika, jako je počítač, internet, kterou by pracovník ke své práci potřeboval. Pracovníkovi někdy chybí motivace k práci v terénu. Ta bývá způsobena nepřízni počasí, nepohodlím, pohybem pěšky po velkých vzdálenostech. Další nevýhodou bývají sloţité pracovní podmínky, kdy při práci s rodinou nelze odstranit rušivé vlivy nebo prostředí pro jednání s klienty je nevyhovující. Někdy se v terénu pracovník dostane do krizové 26

situace, kdy by potřeboval podporu druhého pracovníka, který chybí (Janoušková, Nedělníková, 2008, s.13). Trojice autorů časně vymezuje kompetence, které pracovník má: „Jelikoţ je terénní pracovník v určitých situacích důvěrníkem klienta, neměl by se podílet na ţádných administrativních rozhodnutích o jeho případu v rámci agendy státní správy a samosprávy. Terénní pracovník nemá ţádnou institucionálně přidělenou moc. Můţe ve věci klienta intervenovat jen s takovou silou, jakou mu dává jeho vlastní osobnost. Ale často pouhá schopnost zprostředkovat řešení konfliktu mezi klientem a úřadem vede k úspěchu a dává klientovi pocit naděje a důstojnosti (Moravec, Černý, Novák, 2002, s. 10). Za cíle terénní práce povaţuje Nedělníková v obecné rovině prevenci sociálního vyloučení a jeho prohlubování, prevenci sociálně rizikových jevů, sociální začleňování, mírnění negativních důsledků a rizik ţivotních situací klientů, včetně jejich dopadu na společnost. Dále zmírňování nerovností, včetně nerovného přístupu ke sluţbám, vzdělávání a bydlení. Cílem terénní sociální práce je pomoc klientům znovu získávat sociální kompetence (Nedělníková a kol., 2007, s.12-13).

2.1.2 Cílové skupiny terénní sociální práce Jak jsem se předchozí kapitole zmínila, jedním z cílů terénní sociální práce je sociální prevence. Terénní sociální práce je tedy zaměřena na lidi, kteří ţijí způsobem ţivota, který můţe vést k sociálně patologickému chování, které je pro společnost nepřijatelné. Jedinou moţnosti, jak klienty terénní sociální práce začlenit do sociálních sluţeb, je nabídnout jim spolupráci s konkrétní sluţbou v jejich přirozeném prostředí (Bednářová, Pelech, 2003, s.14). Pro jednotlivce, rodiny a skupiny osob, kterým je terénní sociální práce určena je specifické, ţe sami nevyhledávají odbornou pomoc. Důvodů můţe být několik. Jedním z nich můţe být skutečnost, ţe klienti nevědí, ţe v místě jejich bydliště existuje nějaká sluţba. Také můţe nastat situace, ţe jednotlivec nebo rodina, má strach oslovit sociální sluţbu o pomoc, protoţe on nebo jiný rodinný příslušník má se sociálními sluţbami negativní zkušenosti. Dalším je ten, ţe se někteří klienti mohou domnívat, ţe jejich problémy jsou tak velké, ţe se jiţ nedají řešit. A někdy nastane situace, ţe OSPOD nebo

27

město, poukáţe na problém, který by klient měl řešit, ale on nemá momentálně potřebu problém řešit (Nedělníková a kol., 2007, s.14.). Mezi nejčastější cílové skupiny terénní sociální práce patří osoby z vyloučených lokalit. U těchto osob dochází ke kumulaci problémů, jakými jsou např. dluhy, exekuce, nezaměstnanost, špatné bydlení, nedostatečné vzdělání. Dále jsou to rodiny s dětmi, osoby bez přístřeší osoby ohroţené závislostmi a děti a mládeţ, které jsou ohroţeny neţádoucími sociálními jevy (Nedělníková a kol., 2007, s.14.).

2.2 Poslání, cílová skupina a cíle SAS ve Valašském Meziříčí „Posláním SAS pro rodiny s dětmi Charity Valašské Meziříčí je aktivizace rodin s nezaopatřenými dětmi, v situaci, kdy není v moţnostech, schopnostech, dovednostech a postojích rodiny samostatně plnit své základní funkce. Smyslem naší sluţby je podpora a vedení jednotlivých členů při obnově těchto funkcí. Své sluţby poskytujeme v domácím prostředí rodiny v ORP Valašské Meziříčí, Roţnov pod Radhoštěm a Hranice na Moravě“ (SAS Valašské Meziříčí, 2009, s.1). Cílovou skupinu SAS tvoří rodiny s dětmi, maximálně do ukončení jejich středoškolského vzdělání, ţijící v ORP Valašské Meziříčí, Roţnov pod Radhoštěm a v Hranicích na Moravě. Tyto rodiny potřebují podporu při obnově základních funkcí. Dále jsou to rodiny v ORP Valašské Meziříčí, Roţnov pod Radhoštěm a v Hranicích na Moravě, které usilují o návrat dětí z ústavní výchovy a potřebují podporu a pomoc při obnově rodinných funkcích (SAS Valašské Meziříčí, 2009, s.2). Cílem sluţby je, aby rodina ve svém prostředí uměla sama účelně hospodařit se svými prostředky. Aby se naučila zabezpečit pravidelnou školní a předškolní docházku dětem a snaţila se vytvořit vhodné podmínky pro studium dětí. Dalším cílem sluţby je podpora rodiny, která dokáţe zabezpečit zdravý vývoj svých dětí, dokáţe udrţet svou situaci na takové úrovni, která není ohroţující jak pro děti, tak pro ostatní členy rodiny. Cílem SAS je také rodina, která umí vyuţívat příleţitost k dobru svému růstu a dokáţe uplatnit své členy v daném sociálním prostředí (SAS Valašské Meziříčí, 2009, s.3).

28

2.3 Činnosti Sociálně aktivizačních sluţeb Na základě hodnocení sluţby v roce 2011 sluţba zjistila, ţe nejvíce vyuţívané činnosti rodinami jsou podpora rodičů při školní a předškolní přípravě dětí, podpora při rozvoji grafomotoriky, doprovody do veřejných institucí, hledání bydlení a zaměstnání a podpora rodičů při nastavování hranic dětem. Všechny činnosti, které klient vyuţívá, musí být v souladu s posláním sluţby, cíli sluţby, smlouvou klienta a individuálním plánem (SAS Valašské Meziříčí, 2011, s.2). Mezi činnosti, které sluţba nabízí, patří poskytování základního sociálního poradenství, výchovně vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. Při poskytování základního sociálního poradenství klient dostane např. informace o sluţbách, které můţe vyuţít, informace o dávkách státní sociální podpory, o dávkách hmotné nouze (SAS Valašské Meziříčí, 2009, s.5). Jako výchovně vzdělávací a aktivizační činnosti má sluţba definovanou pracovně výchovnou činnost s dětmi a s rodiči, nácvik rodičovského chování, vedení rodiny k účelnému hospodaření (SAS Valašské Meziříčí, 2009, s.5). Tato sociální práce má také rozvojový a preventivní charakter. Většina klientů ţije v málo podnětném prostředí, a proto je důleţité ovlivňovat i to. Kdyţ se jim bude dařit v malých pozitivních věcech, na kterých můţou sami pracovat nebo spolupracovat, tak i toto můţe mít vliv na změnu ţivotních postojů. Negativní vymezení vůči úřadům a společnosti jiţ nemusí být vyhrocené, protoţe zaţili jinou, dobrou zkušenost. Mohou zaţít pocit vlastního uspokojení ze seberealizace. Nejlépe je to vidět na práci s dětmi (Moravec, Černý, Novák, 2002, s. 10). Takto vedená sociální práce směřuje k tomu, aby se nepříznivá sociální situace zlepšila posílením schopností a dovedností dětí a rodičů a vyuţitím vnitřních (i vnějších) zdrojů rodiny. Jde o to, aby se uţivatel dokázal, přijatelným způsobem, vyrovnat přijatelným způsobem s rizikovými podmínkami. Spoluprací se chce zamezit tomu, aby se odvrátila moţnost odebrání dítěte z rodiny a aby dítě zůstalo se svými rodiči v přirozeném prostředí svého společenství. Toto je základní cíl sociální asistence – zachovat společné souţití členů rodiny, ale nelze toho dosáhnout, pokud nedojde ke změnám vzorců chování, zvyklostí v komunikaci a při způsobu řešení problémů, které 29

v rodině nastanou. Aby se podařilo takové hlubší změny nastavit je nutná intenzivní a dlouhodobá spolupráce s rodinou, která vychází ze vztahu důvěry a respektu (Kahánková, Myšíková, Nedělníková, 2005, s. 52). V praxi se ukázalo, ţe s některými rodiči je důleţitý nácvik vaření nebo pečení. S rodinou se pracuje nejen na praktickém nácviku, ale i na zajištění vhodných surovin, zajištění receptů. Osobně jsem zaţila praktický nácvik pečení s klientkou. Nejdříve jsme hledaly recepty, které si opsala do sešitu. Potom jsme společně nakupovaly ´potraviny a formičky, které je potřeba mít při pečení. Během této činnosti se do pečení zapojily i děti. Praxe také odkryla, ţe většina rodin má problém s finančním hospodařením a s dluhy. Je to oblast, která je pro klienty velmi obtíţná na pojmenování a jen malá část rodin pustí pracovníka do těchto informací. Sociální asistent při své práci nevyuţívá jen metody sociální práce, ale navštěvuje s dětmi výstavy, jde do zoo, vybírá různé herní aktivity a to právě v rodinách, kde tato dovednost chybí. Ale podpora můţe mít i zcela praktický rozměr jakým je třeba učit se úsporně nakupovat nebo společně péct. Nejen rozdělení kompetencí, ale také příbuzné odborné vedení a podpora jsou významné stimuly, díky kterým lze dosáhnout změně v rodině. Při takových činnostech dochází k postupnému odhalování svých moţností a schopností, které nejen utuţují vzájemně se tvořící vztah důvěry, ale také charakter a formy spolupráce. Pak se bude vyhodnocovat úspěšnost, ale třeba také neúspěšnost v plnění jednotlivých krků, na kterých se obě strany při podpisu spolupráce zavázaly (Kahánková, Myšíková, Nedělníková, 2005, s. 53). Další činnosti nabízené sluţbou jsou podpora rodičů při školní a předškolní přípravě, podpora při rozvoji grafomotoriky, podpora při pravidelné školní docházce do školy, podpora při vyuţití volného času dětí (SAS Valašské Meziříčí, 2009, s.6). V praxi to vypadá tak, ţe při podpoře rodičů ve školní přípravě, se pracovníci s dětmi v rodinách neučí. Ale názorně rodičům ukazují, jak se s dětmi mají připravovat do školy, dávají podněty pro to, aby rodiče dětem vytvořili vhodné prostředí pro studium. Mluví s nimi o vytvoření koutku, kde má dítě stůl, ţidli, lampičku a poličku na knihy a sešity. V době prázdnin se pracuje s rodinami na tom, aby děti trávili smysluplně volný čas. Pracovníci mají k dispozici různé hry, které mohou do rodiny nosit. S rodiči i dětmi mohou společně hry hrát, nebo je vést k tomu, aby hry dětem koupili například na vánoce či narozeniny. 30

Sluţba nabízí klientům doprovody k soudům, do školy, k lékařům, na úřady. Pracovník vţdy vede klienta k tomu, ţe on sám nese zodpovědnost za svůj problém SAS Valašské Meziříčí, 2009, s.7). V praxi to vypadá tak, ţe s klientem pracujeme na tom, aby uměl vystupovat na úřadech, uměl vysvětlit, o co ţádá nebo co potřebuje. Často se jedná o praktický nácvik rozhovoru na úřadu. Kaţdá rodina spolupracuje se sluţbou na jiných činnostech. Na základě toho, jaké má rodina problémy, probíhá spolupráce u kaţdé rodiny také jinak dlouho.Některé rodiny ukončí spolupráci samy, protoţe se sluţbou uţ nechtějí spolupracovat. S některými rodinami ukončí sluţba spolupráci sama, protoţe nedodrţují pravidla sluţby. Některé rodiny ukončí spolupráci samy, protoţe se jejich situace vyřeší. Tyto rodiny uţ nevidí potřebu dále spolupracovat. U některých rodin ukončí spolupráci sluţba sama. Důvodem bývá stabilizace rodiny, rodina funguje samostatně a delší poskytování sluţby by mohlo vést k závislosti rodiny na sluţbě (SAS Valašské Meziříčí, 2010, s. 10). Podle toho, jaká je zakázka a jaké jsou potřeby uţivatelů, tak podle toho se odvíjí to, jak často pracovník do rodiny dochází a jaké jsou potřeby. Jeho poslání v rodině můţe být ukončeno, v tom nejlepším případě, naplněním dohodnutých cílů při stabilizaci situace. Vzájemná spolupráce však můţe být ukončena také na přání rodiny i dříve. Ze strany organizace lze poskytování sluţby vypovědět jen v případě, pokud dojde k závaţnému porušování kontraktu. Je vhodné spolupráci ukončovat postupně a začíná se tím, ţe se sniţuje počet návštěv v rodině. S tímto krokem ale musí souhlasit všechny tři zúčastněné strany a tím je jak rodina, tak sociální asistent, tak sociální pracovník OSPOD, který má rodinu v evidenci. Návrh takové úpravy většinou předkládá terénní pracovník, který je s uţivateli v pravidelném přímém kontaktu a dík tomu je tedy schopen vyhodnotit situaci, zreflektovat dosavadní vývoj a navrhnout další strategii při řešení (Kahánková, Myšíková, Nedělníková, 2005, s. 53). Terénní sociální sluţba pro rodiny s dětmi můţe být jistou alternativou k řešení situace rodiny, která by vyústila ústavní výchovou. Autorky článku doslovně píší: „Nabízí klientům moţnost pracovat na vlastních cílech v domácím prostředí v rámci specificky se utvářejícího pomáhajícího vztahu. Vztah sociálního asistenta a klienta je charakteristický jinou kvalitou neţ vztah klienta s pracovníkem sociálně-právní ochrany, který je zatíţen mocenským aspektem, vyplývajícím z podstaty OSPOD“ (Kahánková, Myšíková, Nedělníková, 2005, s. 56).

31

Za velmi vhodný doplněk k tématu doporučuji materiál, který terénní sociální práci mapuje z pohledu jak cílů, pracovní náplně, zásad, metod práce aţ po stručný popis nejčastějších problémů řešených s klientem, doporučuji článek v časopisu Sociální práce, Sociálna práca z roku 2003/4 na s. 49, který má název „Základní východiska práce terénního sociálního pracovníka a návrh obsahu jeho práce“. Je přehledný, stručný a jasně udává obsah této sociální sluţby. V další podkapitole popíši, jak má sluţba definovanou rodinu, která ukončí spolupráci.

2.4 Fungující rodina z pohledu sluţby Cílem sluţby je rodina, která v daném prostředí a sociální pozici dokáţe udrţet svou situaci na úrovni neohroţující bezpečí a zdravý vývoj všech svých členů. Pracovníci se vzhledem ke své praxi a zkušenostem v terénu zaměřili na tyto oblasti rodiny, které by rodina měla sama bez pomoci a podpory zvládat – finanční hospodaření, školní a předškolní docházka dětí, vytvoření vhodných podmínek pro zdravý vývoj dětí, umí vyuţívat příleţitostí a obecných institucí ke svému růstu a uplatnění svých členů v daném společenském prostředí (SAS Valašské Meziříčí, 2012, s.5). Rodina, která ukončí spolupráci se sluţbou, by měla zvládat své fungování v určitých oblastech.

Mezi tyto oblasti patří především finanční hospodaření. To

znamená, ţe rodina zvládá platit nájem, splácí dluhy, dodrţuje dohodnuté splátkové kalendáře a nové dluhy si jiţ nevytváří. Za dobu 4,5 let, kdy jsem spolupracovala asi s 30ti rodinami, tak se podařilo třem rodinám ukončit spolupráci proto, ţe se jim navrátila schopnost fungovat bez podpory sluţby. Jak to vypadá v praxi, nyní ukáţu na jedné konkrétní kazuistice. Životní příběh mojí klientky se začal psát v říjnu roku 2009, kdy paní Marie začala spolupracovat s Azylovým domem (AD) ve Valašském Meziříčí a také s naší službou SAS, kde zakázkou byla sanace rodiny. Tyto služby si klientka nevybrala náhodně, ale byly jí doporučeny zaměstnankyní občanské poradny, která jí také předala kontakty. Paní Marie (ročník 1982) byla v té době již matkou pěti dětí, které měla se svým druhem Pavlem a jejich věkové rozpětí bylo od 2 do 7 let. Této romské rodině byly 32

děti odebrány a jako důvod bylo uvedeno, že docházelo k zanedbávání péče. Děti byly přemístěny do dětského centra a dětského domova, který byl však od bydliště vzdálen neskutečných 200 km. Pracovnice OSPOD definovaly důvody odebrání dětí takto: „Děti neměly pestrou stravu, jedly poslední dobou jen chleba s marmeládou, rodina měla jeden pokoj k užívání a suché WC.“ Předběžným opatřením (vystaveno necelý rok před příchodem Marie do výše zmíněných služeb), byla nařízena ústavní výchova pro děti. Rozsudek vyslovil Okresní soud, ale protože s tím rodiče nesouhlasili, podali si odvolání. Její životní situace se ale ještě více zkomplikovala, když přišla o bydlení a hlavně další pokročilá gravidita jí donutily, aby začala situaci řešit a proto přišla do AD. Měsíc poté porodila holčičku Kateřinu. Největším přáním Marie bylo, aby získala své děti zpátky a žila s nimi společně jako normální rodina. Bylo na ní hned od počátku vidět, že chce situaci opravdu řešit, protože byla aktivní a spolupracovala ochotně s AD. Chtěla bych stručně vyjasnit, jak vlastně fungovala spolupráce všech tří subjektů, které se na řešení podílely – klientka, AD a SAS – aby se pomoc nezdvojovala a aby se předešlo tomu, že si jedna služba myslí, že to vyřídí druhá…a aby nedocházela k zneužívání služeb. S AD paní Marie řešila hlavně finanční rozpočet a řešení dluhů. Se SAS to bylo, hlavně zpočátku, vyřízení dávek, podpora při vyřizování náležitostí na úřadech a doprovody na ně. Postupem času, jak se příběh dál vyvíjel, přišly další úkoly, hlavně pro mě, jako klíčového pracovníka v rodině, z pohledu aktivizace rodiny. Začala tedy společná práce na tom, aby se děti vrátily zpět. První komplikací byl postoj OSPOD. Stále u nich přetrvával názor, že k odebrání dětí došlo v souladu se zjištěnými okolnostmi a proto se k vyřízení návratu dětí postavil zamítavě. K tomu, aby se situaci podařilo zdárně vyřešit, byla nutná spolupráce nejen s matkou, ale také s otcem rodiny, což se povedlo asi po půl roce, kdy uvěřil, že služba jim chce opravdu pomoci. Jeho postoj byl v počátcích negativní, možná proto, že měl špatné zkušenosti hlavně s OSPOD. Marie mohla řešit děti a péči o ně, ale on byl živitelem a otcem dětí. Oba rodiče jsou důležití. To se jim neustále připomínalo. Cílem sociální práce s touto rodinou bylo, z pohledu SAS, zejména navrácení dětí z ústavní výchovy zpět do rodiny a snaha, aby pomocí aktivizace a za podpory sociálních služeb, rodina začala samostatně fungovat, děti se mohly zdravě vyvíjet a rodina uměla přiměřeně využívat nabízených zdrojů. Rodina byla při spolupráci se službou podporována v tom, aby obnovila kontakt s dětmi. Vzhledem k tíživé finanční situaci se kontakt s dětmi nejprve uskutečnil telefonním hovorem, dopisem, později i 33

osobní návštěvou. S rodinou se pracovalo na základě individuálního plánování, plán se aktualizoval podle aktuálních potřeb rodiny. S otcem se po problematickém začátku spolupráce podařilo navázat vztah a cílem bylo posílit jeho rodičovské kompetence. Častým tématem rozhovorů bylo i to, že oba rodiče nesou zodpovědnost za výchovu dětí, nejen matka, která byla ve všech činnostech aktivnější. Zakázka spolupráce otce se službou byla, aby si našel zaměstnání. Což se po roce povedlo a Pavel začal pracovat v technických službách. Spolupráce s otcem byla nejprve postavena na kontrole, s kterou souhlasil. Kontrolovali se termíny návštěv ÚP, návštěvy u zaměstnavatelů, kde se byl informovat na volná pracovní místa. Kontrola se postupně rozvolňovala a otec začal zvládat běžné situace sám v rámci svých možností, jen s přiměřenou podporou služby. Oběma službám, které podporovaly rodinu, bylo jasné, že spolupráce s OSPOD není ideální a že by bylo vhodné, aby se jeho postoj změnil. Proto bylo navrhnuto svolání případové konference, kde by každý za sebe, zhodnotil dosavadní spolupráci a nejen zpřehlednil, ale také doložil, jak se rodiče k situaci postavili. Tento návrh byl OSPOD přijat a případová konference se opravdu uskutečnila. Byli tam přítomni klíčoví pracovníci SAS a AD, pracovník OSPOD, kde rodina nyní bydlela a další pracovník OSPOD, ke kterému rodina spadala díky trvalému pobytu a také facilitátor, který toto setkání vedl. Byla pozvána i klientská rodina, která se ale z důvodu nemoci, nemohla dostavit a tak byla omluvena. Cílem tohoto setkání bylo vytvoření plánu, jak rodinu podpořit v situaci, pokud se děti vrátí z ústavní výchovy. Každý z pracovníků měl navrhnout, jakým způsobem může služba, z které přichází nebo konkrétní odbor, rodinu podpořit. Na této konferenci jsem popsala, co se s rodinou podařilo vyřídit a udělat, ale zmínila jsem i oblasti, na kterých by se mělo dále pracovat a které vidím jako problematické. Jednou z těchto oblastí bylo to, že jsem zmínila, že rodina dluží ošetřovné za pobyt dětí v DD. Zmínila jsem to proto, že řešení tohoto dluhu bude dalším krokem, který nás čeká a že o něm víme. Co však následovalo, mě opravdu strašně zarazilo - na základě těchto informací podal příslušný OSPOD na rodinu trestní oznámení za neplacení ošetřovného. Musím popravdě říci, že se tady případová konference zcela minula účinkem. Chtěli jsme na konkrétních výstupech z Individuálního plánování (AD, SAS) ukázat, že se jedná o motivované a aktivní klienty, kteří o zdárné vyřešení současných problémů opravdu stojí a co všechno pro to již udělali. Ale místo toho, aby konference rodině pomohla, přinesla naopak další problémy, kterým rodina musela čelit. Zpočátku jsem si myslela, že neúčast rodičů bude chybou, ale po skončení jsem došla k závěru, že jejích 34

neúčast byla vlastně jen dobře. Pokud by se rodina setkání opravdu zúčastnila, mohla by odcházet s pocitem, že nic nezvládají a nemají šanci děti získat zpátky. OSPOD neustále poukazoval na chyby, kterých se rodina dopustila, a ze slov pracovnic bylo zřejmé, že nedávají rodině žádné šance, aby zvládla situaci, která by mohla nastat návratem dětí z ústavní výchovy. To, že klíčový OSPOD „svojí“ rodinu na AD ani jednou nenavštívil, bych ještě dokázala pochopit, ale to, že si ani nevyžádal žádnou zprávu o spolupráci, jak s AD, tak SAS bylo nepochopitelné. Právě díky výstupům z těchto plánů spolupráce mohl OSPOD změnit svůj negativní přístup k rodině. Bohužel se tak nestalo. Ale nebyly to jen zmíněné služby AD a SAS, které objektivně viděly velký posun v tomto případu, ale kladná vyjádření vydal i místní OSPOD, Občanská poradna a dokonce i Krajský úřad. Klíčoví pracovníci měli díky této podpoře velmi pozitivní zpětnou vazbu na vykonanou práci, ale přesto to bylo „všechno málo“. Jako logické vyústění v této patové situaci bylo napsání dopisu adresovanému Krajskému úřadu, kde byla celá situace zdokumentována a pojmenována. Kraj poslal odpověď a v ní byla některá doporučení, která jsme akceptovali a opravdu vyzkoušeli. Po vyčerpání těchto možností, kdy se přístup OSPOD vůbec nezměnil, jsme zvažovali, jak (a zda vůbec) pokračovat, protože kompetence a pravomoci OSPOD jsou nesrovnatelné s našimi. V říjnu 2010 proběhlo líčení a Krajský soud rozhodl, nezávisle na stanovisku OSPOD (!), že děti se vrátí do rodiny. Všichni jsme vnímali, že tento rozsudek je spravedlivým vyústěním všech, kteří do řešení případu byli vtaženi. Největším pozitivem však bylo, že Marie s Pavlem byli oceněni za svou snahu a uvědomili si, že opravdu zásadní je jejich nastavení. Kdyby nespolupracovali, nebylo by takového výstupu. Tento radostný fakt, však znamenal pro všechny nové úkoly, protože se z rodiny tříčlenné stane (velmi rychle) rodina osmičlenná. Děti se vrátily k rodičům za 5 dní po rozsudku! Začalo se řešit, kam budou chodit děti do školy, další do mateřské školy, proměněn bude i finanční rozpočet, ve kterém se objeví výdaje na položky, se kterými se dosud nepracovalo. Když se děti nastěhovaly do AD, tak jim byla smlouva o poskytování služby prodloužena o jeden rok, protože se na rodinu pohlíželo jako na „nového klienta“.

Po návratu dětí k rodičům probíhaly schůzky se SAS častěji.

Rodina byla

podpořena v zajištění školky, školy, lékařů a začalo se pracovat nejen na vytvoření denního řádu, ale i na tom, jak názorně ukazovat rodičům, jak se s dětmi mají učit nebo s nimi můžou trávit volný čas. Rodina strávila v AD téměř dva roky, během nichž došlo k jejímu celkovému osamostatnění. 35

Podpora klientů naší službou se poskytovala po celou dobu jejich pobytu v AD a na tomto konkrétním případu jsem si uvědomila, pro svou práci, několik zásadních věcí. Kdyby nebylo velmi intenzivní a těsné spolupráce mezi AD a SAS, tak by (dle mého názoru) nebylo možné obsáhnout jednou službou složitost a komplexnost řešení celého případu. Těch jednotlivých okruhů řešení bylo mnoho v několika rovinách a jen jasně dané mantinely, stanovené kompetence, konkrétní pojmenování cílů v Individuálním plánování přinesly společný úspěch. Dalším výstupem pro mě bylo, jak důležité je, když služby mezi sebou „nesoutěží“, která je lepší a která má největší podíl na celkovém pozitivním zakončení spolupráce. Konkrétně na tomto případu jsem si uvědomila, že pro úspěšnou spolupráci není důležitý jen motivovaný klient, ale také profesionální nastavení pracovníků, kteří s rodinou pracují. Tady se nepotkal zájem rodiny, služby a OSPOD, i když OSPOD by měl být ten, kdo hájí zájmy dítěte a podporuje rodinu v sanaci. A jako závěrečnou poznámku bych chtěla zdůraznit toto: tato causa jasně ukázala, že i když na počátku stanovení spolupráce stojí „téměř“ nereálný cíl, stojí za to se spoluprací pokusit jej, krok po kroku, naplňovat. Nikdo z nás totiž nemůže říci, zda se to podaří či nikoli. Kdyby se mě, na počátku naší spolupráce, s touto rodinou někdo zeptal, zda to dokážeme, váhala bych, protože to byla neskutečná výzva. Jsem ráda, že se tato spolupráce stala příkladem dobré praxe a že jsem jí mohla zde uvést jako názorný příklad konkrétní spolupráce služby SAS. V další kapitole bych se věnovala spolupráci Sociálně aktivizačních sluţeb pro rodiny s dětmi a odboru Sociálně právní ochrany dětí.

36

3

SPOLUPRÁCE SAS A SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ (OSPOD) Spolupráce sluţby a OSPOD je při práci s rodinou důleţitá. 90% rodin, které

vyuţívá sluţby SAS, je právě v evidenci OSPOD a to z různých důvodů. Od úpravy výchovy a výţivy při rozvodu, aţ po zanedbávání, týrání a nakonec odebrání dětí z rodin a nařízení ústavní výchovy.

3.1 Nabídka sluţby Pracovníci OSPOD, kteří rodinu znají, mohou vyuţít jako jednu z moţností řešení nepříznivé sociální situace rodiny, právě spolupráci se sociální sluţbou. K takovému postupu se většinou OSPOD přiklání, kdyţ je nebezpečí, ţe by mohlo dojít k uloţení výchovného opatření nebo jiţ opatření bylo uloţeno a hrozí svěření dítěte do ústavní výchovy nebo v případě zdravotně postiţených dětí do ústavní péče. Je však důleţité zdůraznit, ţe kaţdý klient má právo sluţbu odmítnout (Kahánková, Myšíková, Nedělníková, 2005, s. 52). Spolupráce sluţby a OSPOD začíná uţ od nabídky sluţby. Pracovník OSPOD vytipuje rodinu, která by chtěla, nebo on ji doporučí k vyuţívání sluţby. Pracovník OSPOD osloví rodinu, předá ji základní informace a domluví schůzku, které se účastní pracovník OSPOD, pracovník sluţby a potenciální klient. Na základě telefonické domluvy si domluví pracovník OSPOD a sluţby společnou schůzku v rodině, kterou uskuteční. První setkání rodiny se sluţbou probíhá za účasti pracovníka OSPOD. Toto setkání se zpravidla uskutečňuje v domácím prostředí klienta, ojediněle také v kanceláři pracovníka OSPOD. Pracovník SAS sdělí zájemci základní informace o sluţbě. Na této schůzce oznámí pracovník OSPOD zájemci o sluţbu důvody, proč vidí potřebou spolupráci se sluţbou. Otevřeně pojmenuje oblasti, v kterých rodina selhává a na kterých by se mělo v rámci spolupráce pracovat. Pracovník SAS si domluví se zájemcem další schůzku, kde se bude dojednávat konkrétní zakázka a zájemce bude seznámen s pravidly sluţby (SAS Valašské Meziříčí, 2009a, s. 4).

37

3.2 Spolupráce SAS a OSPOD v průběhu sluţby Během spolupráce s rodinou nastanou situace, kdy se potřebuje pracovník sluţby poradit, nebo hledat nová řešení při práci s rodinou. Pracovník SAS dle potřeby kontaktuje odpovědného pracovníka OSPOD, buď telefonicky, nebo emailem. Následně si dohodnou (dle potřeby) schůzku. Někdy mohou nastat ve sluţbě organizační změny, které se týkají výměny pracovníku v rodině. Tuto změnu pracovník sluţby nahlásí pracovníkovi OSPOD (SAS Valašské Meziříčí, 2009a, s.5). V situaci, kdy rodina nespolupracuje nebo stagnuje, kontaktuje pracovník SAS odpovědného pracovníka OSPOD za účelem uspořádaní případové konference za přítomnosti všech tří stran - klient, OSPOD, SAS (SAS Valašské Meziříčí, 2009a, s.5). Během mé praxe terénního pracovníka jsem zaţila šest případových konferencí. Pět z nich bylo přínosných a uvědomila jsem si, jak důleţitý nástroj pro práci s rodinou je. Na rodinu se potom můţu podívat z různých pohledů odborníků a nabízí se více řešení, jak s rodinou komplexněji pracovat, protoţe kaţdý z odborníků má jiný pohled a jiný podnět pro spolupráci.

3.3 Předávání zpráv SAS poskytuje OSPOD na základě vzájemné domluvy pravidelné zprávy o průběhu spolupráce s klienty zprostředkovaných přes OSPOD kaţdé 3 měsíce.SAS poskytuje OSPOD zprávy pouze na písemné vyţádání a to i v rodinách, kde sluţba nebyla zprostředkovaná pracovníky OSPOD.

Pracovník SAS poskytuje zprávy o

průběhu spolupráce s klienty OSPOD, kdyţ dojde k předání klienta jinému pracovníkovi SAS. Všechny zprávy vypracováváme písemně ve dvou originálech na hlavičkovém papíře. Zpráva by měla vycházet z Individuálního plánu klienta, měla by obsahovat, na čem se domluvilo, pracovalo v rodině (s jednotlivými členy rodiny), jak často byly schůzky a jako probíhaly, čeho se (ne)dosáhlo, jaké vidíme posuny rodiny. Zprávu dá pracovník klientovi k přečtení a k vyjádření souhlasu/nesouhlasu a k podpisu. Zprávu svyjádřením klienta předá pracovník sluţby pracovníkovi OSPOD osobně do vlastních 38

rukou, případně poštou. V nepřítomnosti daného pracovníka OSPOD zanecháme zprávu v zalepené obálce u vedoucího OSPOD.

Druhý originál se zaloţí do spisové

dokumentace klienta (SAS Valašské Meziříčí, 2009a, s.6-7).

39

ZÁVĚR Jako terénní pracovník pracuji ve sluţbě SAS jiţ 4, 5 roku. Za tu dobu jsem měla moţnost spolupracovat s desítkami dysfunkčních rodin, ve kterých bylo třeba řešit různé problémy. Z drtivé většiny se jednalo o rodiny romské, kde se nejvíce řešilo bydlení, zaměstnání a také vzdělávání jejich dětí. Abych pochopila, proč některé věci dělají (pro mě třeba nepochopitelně), tak jsem se musela snaţit poznat je blíţe. Protoţe takové rodiny jsou nejvíce ohroţeny selháváním na mnoha úrovních, byla na místě otázka, zda všechny tyto rodiny něco nespojuje. Nemají stejně nastavené chybné vzorce výchovy? Z čeho pramení jejich multiproblémovost? Proto jsem se rozhodla, ţe první kapitolu ve své práci věnuji právě rodině jako takové – zaměřím se na její funkci a popíši jednotlivé typy rodin. A protoţe s romskými rodinami je spolupráce neintenzivnější, tak jsem popsala i několik charakteristik tohoto etnika. Rodiny, které nedokáţou svou situaci řešit vlastními silami, mohou vyuţít různé pomoci. Jednou z moţností je vyuţití sociálně aktivizačních sluţeb pro rodiny s dětmi. Aby bylo jasné, jaké sluţby SAS vlastně poskytuje a co nabízí, tak jsem ve druhé kapitole popsala sluţbu jako takovou. Přiblíţila jsem její poslání, cíle, činnosti, které nabízí. Také jsem zmínila, kdo je vlastně cílovou skupinou a zamyslela se nad výhodami, ale také mínusy sluţby. Aby se kruh uzavřel, tak jsem zvolila jako poslední kapitolu spolupráci mezi těmito institucemi a zcela konkrétně, tak jak je to opravdu v praxi, popsala, jak to probíhá. Při výkonu své práce velmi těsně spolupracuji s různými organizacemi – s kaţdou řeším jiné otázky, ale jako nejzásadnější (z hlediska vývoje a výchovy dětí) vnímám spolupráci s OSPOD, který naší sluţbě rodiny buď přímo posílá, nebo se na ně obracím já sama, kdyţ v rodině řešíme např. záškoláctví, šikanu, krádeţe, ale také týrání a zneuţívání. V tomto ohledu je spolupráce zcela zásadním faktorem. Jeho pravomoci jsou velké a záběr problematiky, kterou řeší, také. Zcela zásadním faktorem, který ovlivňuje celé dění při poskytování sluţby, je navázání vztahu s klientem. Pokud se terénní pracovník SAS stane jejich pomocníkem a partnerem, tak je velká šance, ţe se podaří některé věci vyřešit. Jsou i případy, kdy rodiny po naší spolupráci začaly běţně fungovat. Smyslem mojí práce bylo ukázat, jak vypadá, aspoň částečně, konkrétní sociální práce. Na čem sluţba stojí, o co se opírá, kde 40

jsou zdroje a co je moţné ovlivnit. Věřím, ţe poskytování takové sluţby je v dnešní době více neţ důleţité, protoţe problémy postihují i rodiny, které by si nikdy nepřipustily, ţe se budou potýkat s existenčními problémy. Ale aby tato spolupráce byla úspěšná, musí se navázat vztah, klient musí uvěřit pracovníkovi, ţe tam není proto, aby poukazoval jak je neschopný, ale naopak. Aby mu ukázal, co všechno můţe zvládnout sám. Důleţitým prvkem je přijetí klienta a respektování jeho rozhodnutí. Někdy můţe pracovník pouze poukazovat na důsledky, které plynou z chování a jednání klienta. Myslím, ţe ta práce s těmito rodinami stojí to za to a má velký význam. Nejen kvůli tomu, ţe se rodiny posunout a začnou fungovat samostatně. Ale také kvůli tomu, ţe široká veřejnost můţe vidět, ţe i rodiny na okraji společnosti mají svou hodnotu, cenu a jedinečnou důstojnost. To, ţe má rodina problém ji nečiní méněhodnotnou. Při psaní této práce se mi potvrdilo, jak důleţitá spolupráce OSPOD a sluţby je. Na samý závěr bych chtěla napsat, ţe z mého pohledu, terénního pracovníka, bych uvítala, kdyby se po 3 měsících spolupráce sešly všechny tři strany – klient, SAS a OSPOD – a při předávání zprávy společně probraly proběhnuté období a kaţdý by dostal prostor pro vyjádření svých pocitů, pohledů a postřehů. V současnosti tomu tak není. Pokud rodina ukončí spolupráci pak vlastně jiţ nevím, jak funguje, zda se jí daří dobře a ona se zapojila do normálního ţivota. Chybí mi další návaznost, i kdyţ si uvědomuji, ţe tím, ţe klient ukončil spolupráci, není povinen se s námi dále setkávat a vysvětlovat, v jaké situaci se nachází. Dokáţu si představit, kdyby se na poslední schůzce, kdy se ukončuje sluţba, domluvilo, ţe s klientem, který by měl zájem, se po třech měsících znovu setkáme. Smyslem tohoto setkání by byla zpětná vazba, zda klient funguje nebo se objevily situace, v kterých by potřeboval podpořit. Potom by se mohl znovu stát uţivatelem sluţby. Tato práce byla psána i s úmyslem, ţe by mohla slouţit jako praktický manuál pro nové pracovníky, kteří do sluţby SAS přicházejí, aby v ucelené formě pochopili, jak spolupráce s OSPOD funguje. Díky tomu, ţe se působení naší sluţby rozšířilo na další území, můţe tato práce poslouţit i pracovníkům OSPOD, kteří s námi ještě nespolupracovali. Věřím, ţe se tento úmysl podaří naplnit a ţe to bude dobrá součást našich metodik a návodů.

41

SEZNAM LITERATURY: 1. Bajer, P. (2002), Romové se musí podílet na řešení, Sociální práce/Sociálna práca, č. 2, s. 29-32, vydala Asociace vzdělavatelů v sociální práci 2. Balabánová, H. (1995), Praktické zkušenosti se vzděláváním romských dětí, Praha: Ment 3. Bednářová, Z., Pelech, L. (2003), Slabikář sociální práce na ulici, nakladatelství Doplněk 4. Bechyňová, V., Konvičková, M. (2008), Sanace rodiny, Praha: Portál 5. Cohn, W. (2009), Cikáni, Praha: Slon 6. Jakoubek, M., Budilová, L. (2008), Romové a cikáni neznámí a známí, Leda, spol. s.r.o. 7. Jandourek, J. (2001), Sociologický slovník, Praha: Portál 8. Janoušková, K., Nedělníková D., a kol. (2008), Profesní dovednosti terénních sociálních pracovníků, Ostrava: Ostravská univerzita. 9. Kahánková, J., Myšíková, M., Nedělníková, D. (2005), Sociální asistence pro rodiny s dětmi jako jedna z forem terénní sociální práce,Sociální práce/Sociálna práca, č. 2, s. 52-56, vydala Asociace vzdělavatelů v sociální práci 10. Lovasová, L. (2006), Rodinné vztahy, Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí 11. Matoušek, O. (2003), Metody a řízení sociální práce, Praha: Portál 12. Matoušek, O., Koláčková, J., Kodymová, P., (eds). (2005), Sociální práce v praxi, Praha: Portál 13. Matoušek, O., Pazlarová, (2010), Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny, Praha: Portál

42

14. Moravec, Š., Černý, J., Novák, K. A. (2002), Člověk v tísni a terénní sociální práce, Sociální práce/Sociálna práca, č.2, s. 8-10,vydala Asociace vzdělavatelů v sociální práci 15. Moţný, I. (2002), Sociologie rodiny, Praha: Sociologické nakladatelství 16. Navrátil, P. (2003), Romové v české společnosti, Praha: Portál 17. Navrátil, P. (2002), Integrace Romů, Sociální práce/Sociálna práca, č. 2., s. 37,vydala Asociace vzdělavatelů v sociální práci 18. Nědělníková, D., a kol. (2007), Metodická příručka pro výkon terénní sociální práce, Ostrava: Ostravská univerzita 19. Papeţská rada pro pastoraci migrantů a lidí na cestách, (2006), Směrnice pro pastoraci Romů, Praha: Česká biskupská konference 20. Pospíšilová, M. (2002), Romské děti a evaluace, Sociální práce/Sociálna práca, č. 2., s. 65-70,vydala Asociace vzdělavatelů v sociální práci 21. Říčan, P. (1998), S Romy budeme žít - jde o to jak, Praha: Portál 22. SASValašské Meziříčí, (2009), Metodika služby - Veřejný závazek, Valašské Meziříčí, aktualizace 2012 23. SASValašské Meziříčí, (2009a), Metodika služby - Spolupráce s OSPOD, Valašské Meziříčí, aktualizace 2012 24. SAS Valašské Meziříčí, (2010), Metodika služby – Práce s klientem,Valašské Meziříčí 25. SAS Valašské Meziříčí, (2011), Metodika služby – Hodnocení služby, ValašskéMeziříčí 26. SAS Valašské Meziříčí, (2012), Metodika služby – Hodnocení služby, ValašskéMeziříčí 27. Schuringa, L. (2007), Komunitní práce a inkluze Romů, Ostrava

43

28. Sirovátka, T. (ed). (2004), Sociální exkluze a sociální inkluze menšin a marginalizovaných skupin, Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií 29. Sobotková, I. (2007), Psychologie rodiny, Praha: Portál 30. Šimíková, I. (2003), Dimenze a míra sociálního vyloučení příslušníků romské komunity v ČR, Sociální práce/Sociálna práca, č. 4, s. 44, vydala Asociace vzdělavatelů v sociální práci 31. Šišková, T. (2001), Menšiny a migranti v České republice, Praha: Portál 32. Šotolová, E. (2000), Vzdělávání Romů, Praha: Grada 33. Trpišovská, D., a kol. (2000), Kapitoly ze sociální psychologie, Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně 34. Vágnerová, M. (2000),Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha: Portál. 35. Výroční zpráva Charity Valašské Meziříčí, (2012), Valašské Meziříčí 36. Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb.

44