CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Sociální práce s dítětem při rozvodovém řízení rodičů v rámci OSPOD

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Sociální práce s dítětem při rozvodovém řízení rodičů v rámci OSPOD

Eliška Grbavčicová Vedoucí práce: Mgr. Hana Krylová, Ph.D.

Olomouc 2013

Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“ V Olomouci dne 6. 8. 2013 ………………………… Eliška Grbavčicová

Poděkování Děkuji Mgr. Haně Krylové, Ph.D. za odborné vedení práce a za mnoho cenných rad a podnětů. Děkuji také mým blízkým a především příteli, za podporu při tvorbě práce a celém studiu.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 6 1

Rodina ....................................................................................................................... 8 1.1

Rodina dnes .................................................................................................... 8

1.2

Funkce rodiny ................................................................................................ 9

1.3

Manţelství .................................................................................................... 11

1.3.1 2

3

4

5

Typy manţelství ...................................................................................... 12

Rozvod .................................................................................................................... 14 2.1

Druhy rozvodů ............................................................................................. 14

2.2

Rozvodový proces ........................................................................................ 15

2.2.1

Období ambivalence ................................................................................ 16

2.2.2

Vlastní rozvod ......................................................................................... 17

2.2.3

Období po rozvodu .................................................................................. 18

Dítě v rozvodovém řízení ....................................................................................... 20 3.1

Dítě a rozvod rodičů podle zákona o rodině ................................................ 20

3.2

Dítě a jeho vývoj .......................................................................................... 21

3.3

Vliv rozvodu na dítě..................................................................................... 21

3.3.1

Zanedbávání, týrání a zneuţívání dítěte jako moţný důsledek rozvodu . 24

3.3.2

Syndrom zavrţeného rodiče .................................................................... 25

Sociální práce s dítětem v rámci rozvodu ............................................................... 28 4.1

OSPOD a rozvodové řízení .......................................................................... 28

4.2

Sociálně právní-ochrana dětí........................................................................ 30

4.2.1

Činnost OSPOD ...................................................................................... 30

4.2.2

Hodnocení dítěte ..................................................................................... 32

4.2.2.1

Systém hodnocení ohroţeného dítěte ................................................. 32

4.2.2.2

Potřeby dítěte a podmínky pro jejich uspokojení ............................... 34

4.2.3

Sociální šetření ........................................................................................ 37

4.2.4

Individuální plán ochrany dítěte .............................................................. 39

Speciální techniky a přístupy v sociální práci s dítětem při rozvodovém řízení .... 41 5.1

Rozhovor s dítětem ...................................................................................... 41

5.2

Terapie syndromu zavrţení rodiče ............................................................... 42

5.3

Přístup orientovaný na člověka .................................................................... 44

5.4

Arteterapie.................................................................................................... 45

5.5

Speciální techniky sociální práce ................................................................. 48

5.6

Oddělení sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu Břeclav............... 50

Závěr ............................................................................................................................... 54 Bibliografický seznam .................................................................................................... 56 Seznam příloh ................................................................................................................. 60

Úvod K volbě tématu moţnosti sociální práce s dítětem v rámci rozvodového řízení rodičů mě inspirovala jedna z prvních studijních praxí (na Odboru sociálních věcí Magistrátu města Olomouc, přičemţ jsem jeden den strávila na oddělení péče o rodinu a děti), kde jsem měla moţnost krátce se seznámit s technikami práce, které zde při práci s dětmi vyuţívají. Moji volbu následně utvrdila má zatím poslední praxe, kterou jsem absolvovala na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, Městského úřadu Břeclav. Praxe trvala dva měsíce a bohuţel jsem se zde s dětmi téměř nesetkala. Zjistila jsem, ţe kromě sociálních šetření v rodině, se zde práce s dětmi týká především znaleckých posudků, které však vypracovává odborník mimo Městský úřad. Kontakt pracovnic s dětmi, tedy i jejich klienty, zde byl minimální. Toto zjištění vedlo ke stanovení hlavního cíle mé práce, kterým je popsat moţnosti sociální práce s dítětem v rámci rozvodového řízení rodičů, se zaměřením na vyuţití speciálních technik a přístupů a zjistit, jak v dané oblasti postupují a jaké speciální techniky a přístupy vyuţívají pracovníci oddělení sociálně-právní ochrany dětí MěÚ v Břeclavi. Co se týče metodiky práce, rozhodla jsem se pro práci teoretického charakteru. Jako metodu práce jsem tedy zvolila analýzu literatury a dalších zdrojů, k tématu dostupných. Práci jsem doplnila o kapitolu, týkající se práce sociálních pracovníků na MěÚ Břeclav. Při psaní jsem vycházela z informací, které jsem získala z konzultací s pracovnicemi. Informace získané z konzultace jsem vyuţila také pro doplnění některých kapitol. Takto získané informace jsem v textu vţdy označila kurzívou a odkázala poznámkou pod čarou. Obecně tématika dětí v rodinné krizové situaci byla dle mého názoru jiţ několikrát zpracována. Napsána byla uţ také literatura v oblasti rozvodového řízení rodičů dítěte, která se však většinou týká spíše vlivu rozvodu na dítě, porozvodové péči o dítě a podobným otázkám. Téma, které ve své práci zpracovávám, uţ taktéţ bylo mnoha autory otevřeno. Nenalezla jsem však publikaci, která by se tématu věnovala obsáhleji. Často se zaměřovala pouze na jednu klíčovou oblast, jako např. práci s dítětem se syndromem zavrţení rodiče. Hlavním zdrojem v prvních kapitolách pro mne byl Oldřich Matoušek, s publikacemi Rodina jako instituce a vztahová síť, Sociální práce v praxi a Hodnocení

6

ohroţeného dítěte. V kapitolách, týkajících se OSPOD, jsem čerpala převáţně z Pemové a Ptáčka, Sociálně-právní ochrana dětí pro praxi. Větší část práce jsem věnovala syndromu zavrţení rodiče a jeho terapii, kdy jsem vyuţila publikaci Bakaláře – Rozvodová tematika a moderní psychologie a Gardnera - Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrţení rodiče. Pro přístup zaměřený na člověka pro mne byli podstatnými autory Navrátil a Matoušek, v arteterapii mě inspirovala Šicková-Fabrici, s publikací Základy arteterapie. Pro kapitolu Speciální techniky byla stěţejní publikace od Králové, Speciální techniky sociální práce. Důleţitým zdrojem byl také zákon č. 94/1963 Sb., o rodině a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Absolventská práce je rozdělena do pěti kapitol. První z nich se týká rodiny tak, je vnímána v dnešní době. Zabývám se mimo jiné také vývojem funkcí rodiny, kterým pak věnuji samostatnou podkapitolu. V případě, ţe jsou tyto funkce v rodině narušeny, popřípadě zde neplní svoji úlohu vůbec, nastává v rodině problém, který někteří manţelé mohou řešit aţ rozvodem. Tím se dostávám ke druhé kapitole práce, ve které se zabývám rozvodem z pohledu zákona o rodině, druhy rozvodů a především rozvodovým procesem. Na to navazuje kapitola třetí, týkající se vlivu rozvodu na dítě. Kaţdé dítě vnímá rozvod rodičů jinak, stejně tak jako kaţdý rozvod jinak probíhá. Důleţité na vnímání této situace dětmi ale je jejich období vývoje, tedy věk. S tímto tématem úzce souvisí syndrom zavrţení rodiče. Terapii syndromu se věnuji aţ v následující kapitole. V začátku kapitoly týkající se sociální práce s dítětem v rámci rozvodu se zaměřuji na sociálně-právní ochranu dětí, orgány, které ji vykovávají a jejich činnosti. Některé kapitoly jsem věnovala také sociálnímu šetření, hodnocení ohroţeného dítěte a individuálnímu plánu ochrany dítěte, který od ledna roku 2013 musí povinně vypracovávat kaţdý obecní úřad obce s rozšířenou působností. Poslední kapitola s názvem Speciální techniky a přístupy v sociální práci s dítětem při rozvodovém řízení se věnuje rozhovoru s dítětem, přičemţ rozhovor povaţuji za základní pracovní nástroj kaţdého sociálního pracovníka. Dále zde zmiňuji také moţnost vyuţití přístupu zaměřeného na člověka a arteterapie. Kapitolu jsem věnovala také některým ze speciálních technik sociální práce, které lze v dané problematice vyuţít. V závěru jsem zpracovala konzultaci s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav. Cílem konzultace bylo získat informace o postupu pracovníků při práci s dítětem v rámci rozvodového řízení a zjistit, jaké speciální techniky a přístupy při své práci s dětmi vyuţívají.

7

1 Rodina Rodinu lze povaţovat za základní jednotku kaţdé lidské společnosti. Je biologicky významná pro udrţení lidstva a vzniká především za účelem náleţitě pečovat o své děti. Rodina také propojuje generace, vytváří mezi nimi kontinuitu a pouta solidarity. (Matoušek, 2003b, s. 9) O rodině jako takové však můţeme hovořit teprve tehdy, kdyţ se muţi a ţeně, kteří spolu ţijí, narodí dítě. Rodinu tedy netvoří pouze lidé, kteří spolu ţijí v jednom bytě nebo vedou společnou domácnost, případně manţelské bezdětné páry. To však neznamená, ţe nemohou ţít rodinným ţivotem. (Veselá a kol., 2003, s. 11)

1.1 Rodina dnes V dnešní době jsou ideálním počtem dvě děti v rodině. Rodina zastává výchovnou funkci, je místem uspokojování citových potřeb, přerozdělování ekonomických hodnot, místem konzumu a rekreace. Dnešní doba význam rodiny posílila ve smyslu ochrany před veřejným světem. Rodina dává příleţitost k uplatnění trvalých hodnot. V dnešní době mají lidé tendenci co nejdéle odkládat zaloţení rodiny i sňatky a stále častější je zakládání rodiny neformálně, tedy bez uzavření sňatku. Stejně tak je dnes zvýšená rozvodovost a poklesla ochota lidí vstupovat po rozvodu do druhých manţelství a mít další děti. V rodinách je omezován počet dětí a jsou i rodiny bezdětné. Zároveň se prodluţuje doba společného ţití dětí s rodiči. Tyto znaky dnešní rodiny poukazují na prosazování individuálních zájmu nad zájmy rodinnými. Jako vysvětlení se nabízí dvě příčiny a to pokračující emancipační hnutí ţen, jejich větší společenskou a ekonomickou aktivitu a dostupnost interrupce. (Matoušek, 2003b, s. 34) S pojmem rodina se v této době pojí charakteristika párové monogamie, tedy domácnost, tvořená jedním muţem, jednou ţenou a jejich dětmi. Z mnoha příčin se objevují rodiny neúplné, bezdětné páry nebo vícerodinné domácnosti, v tomto případě nejčastěji z ekonomických důvodů. (Moţný, 1990, s. 18) V 60. letech prohlásili psychologové pevnou citovou vazbu mezi rodičem a dítětem za nutnou podmínku zdravého psychického vývoje člověka. Současně se také objevuje pojem „deprivační syndrom“. (Matoušek, 2003b, s. 40) Matoušek definuje pojem deprivace jako stav nedostatečného uspokojování potřeb. U deprivace psychické jde o absenci moţnosti navazování vztahů a věnovat se smysluplné činnosti. Dále 8

psychická deprivace disponuje k horšímu sociálnímu fungování aţ sociálnímu selhání. U dětí se jedná o chybějící příleţitosti k budování pevné vazby s pečujícím dospělým a blokování příleţitostí k rozvoji duševních schopností. Je častá u dětí v ústavech nebo v nefunkčních rodinách. (Matoušek, 2003a, s. 48) V té době ţenám zůstávali domácí práce, ale nutná byla i jejich zaměstnanost, a to z ekonomického hlediska, kdy jeden příjem uţ rodině nestačil. Typické pro tuto dobu je spojení nukleární rodiny s rodinou ţeny. Ţena bývá přetíţena poţadavky práce a domácnosti současně, v rodině bývá častěji nespokojena neţ muţ a dává tak častěji podnět k rozvodu. (Matoušek, 2003b, s. 40) Podle statistik v současnosti rozvodovost stoupá. Sňatky a zakládání rodiny je odkládáno na vhodnější dobu, tedy ve většině případů aţ po ukončení vzdělání a nalezení vhodného zaměstnání. (Matoušek, 2003b, s. 41) O naší společnosti lze říci, ţe je pedocentrická. Tzn. zaměřená na děti, děti chránící, a vysoce hodnotící. (Dunovský, Dytrych, Matějček, 1995, s. 25) Výchova dětí je mnohdy charakteristická velkým nátlakem rodičů na školní výkony dětí. Důvodem je především snaha zajistit dítěti dobré společenské postavení, pro které bude kvalitní vzdělání rozhodujícím faktorem. Školní známky jsou tak nejčastější příčinou trestaní dětí a zvyšuje se také počet sebevraţd a sebevraţedných pokusů dětí na konci školního roku. Co se týče odměn, nejčastěji pouţívaná je pochvala, další jsou pak dárky a peníze. Naopak u trestů je nejčastější hubování a na druhém místě výprask. Hubují častěji matky, tělesné tresty pak uplatňují otcové. Tento způsob trestání uţ však splňuje kritéria pro tělesné zneuţívání dětí. (Matoušek, 2003b, s. 42) V dnešní společnosti má rodina ústřední význam pro duševní rozvoj dítěte. Přirozeným způsobem kaţdý člen zastává určitou roli a naplňuje potřeby dítěte, ať uţ fyzické, citové, intelektuální nebo morální. Osobnost dítěte formuje i celá atmosféra rodiny a tak je závislá na neustálém, velmi blízkém souţití všech členů. Riziko ohroţení dítěte deprivací se můţe zvýšit ve chvíli, kdy jeden z členů chybí. Je těţké danou osobu zastoupit v její roli a plnit ji jak vůči dítěti, tak i vůči celé rodinné jednotce. Jednou z těchto situací odloučení můţe být rozvod rodičů. (Langmeier, Matějček, 1974, s. 139)

1.2 Funkce rodiny V 18. století zajišťovala rodina svým členům ekonomickou oblast, poskytovala jim vzdělání a péči v době nemoci i ve stáří. Některé z tradičních funkcí rodiny však 9

začal přebírat sociální stát, a tak postupně slábnou. Podle Matouška a Pazlarové má dnes rodina tři základní funkce: podporování socializace neboli výchova dětí, vztahovou podporu dospělých lidí a ekonomickou podporu všech členů. (2010, s. 14) V prvních dvou funkcích je rodina nezastupitelná. Co se týče socializace, neboli výchovy dětí, výzkumy např. dokazují, ţe děti vychovávané v ústavech mají v mnoha znacích sociálního fungování horší výsledky neţ děti vyrůstající ve svých rodinách. Více neţ polovina dětí, které opustili dětské domovy, pak zhruba rok po propuštění páchají trestné činy. Děti vyrůstající v ústavech mají horší schopnost empatie, špatně se orientují v interpersonálních vztazích, morálních normách a hodnotových dilematech, mají problém řešit konflikty bez agresivity a mají nízké sebehodnocení. Je u nich pak vyšší pravděpodobnost sociálního selhání, jako jsou závislosti, kriminalita, prostituce, neschopnost dosáhnout vyššího vzdělání, uplatnit se na trhu práce nebo si zaloţit vlastní funkční rodinu. Souviset můţe také horší tělesné i duševní zdraví a celkově niţší kvalita ţivota. Pouhé tři měsíce pobytu v ústavu mohou pro dítě znamenat trauma s dlouhodobějšími následky. Čím je dítě mladší, tím silnější jsou negativní účinky pobytu. (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 14) V dnešní době se u dospělých stále častěji setkáváme s ţivotem bez partnera. U starší věkové kategorie jde převáţně o ţeny, které přišly o manţela (pokud ho měly), kvůli smrti. Dalšími důvody jsou rozvod nebo rozchod. S rozvodem se často lze setkat u mladších věkových kategorií, kde pak nastupují pocity osamělosti. Někteří si jiţ dalšího partnera nedokáţou najít, nebo ho ani nehledají. Pro některé lidi je osobní svoboda hodnotově výše neţ dlouhodobý vztah, který tak nenavazují. To samozřejmě nemusí platit po celý jejich ţivot. Ţe člověk potřebuje ţít v pospolitosti, dokazuje např. to, ţe osaměle ţijící lidé mají horší psychické i tělesné zdraví a kratší ţivot. Vhodnou formou této pospolitosti je pak rodina. (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 15) Hochelová popisuje celkem čtyři funkce rodiny. U biologicko-reprodukční funkce jde o splnění potomků a adekvátní péči o ně v oblasti základních ţivotních potřeb (výţiva, spánek, teplo, bezpečí, lidský kontakt apod.). Do ekonomickozabezpečovací funkce pak patří zajištění dostatku prostředků na stravování, ošacení, bydlení, dopravu nebo vzdělávání. Základem emocionální funkce je včasná interakce matky s novorozeným dítětem. Důleţité je trvalé emoční pouto mezi matkou a dítětem, charakteristické vyhledáváním a udrţováním vzájemné blízkosti. Vztah s matkou poskytuje dítěti bezpečné zázemí a posiluje jeho vztahy s ostatními členy rodiny a

10

později i se širším sociálním okolím. V socializačně-výchovné funkci pak jde např. o osvojení vzorců chování dítětem pomocí nápodoby. (2007, s. 11) Podobně pak stanovili hlavní rodinné funkce Mikloško a Ţarnay. V tomto případě jde o funkci biologickou, kam spadá reprodukce a sexuální vztahy manţelů, ekonomickou, kdy jde o chod domácnosti a uspokojování základních potřeb členů domácnosti. Emocionální a psychohygienická funkce se vyznačuje vytvářením citového zázemí, emocionálním vývinem osobnosti a psychickým zdravím členů rodiny. Výchovná funkce má na starost všestranný duševní a tělesný rozvoj dětí, socializační funkce pak základní stavební kámen osobnosti dítěte. Poslední funkcí je funkce ochranná, kdy jde o oporu v ţivotních situacích a ochranu zdraví dětí. (2008, s. 57) Matějček a Dytrych zmiňují pouze tři základní funkce rodiny – emoční, ekonomickou a výchovnou. Právě při jejich váţnějším narušení dochází k rodinnému rozvratu, který pak často přechází aţ k rozvodu manţelství. (2002, s. 39)

1.3 Manželství O rodinu se tedy jedná ve chvíli, kdy se muţi a ţeně, kteří spolu ţijí, narodí dítě. Uţ těhotenství, mimo jiné, bývá mnohdy důvodem k uzavření sňatku. Tématem mé práce je rozvodová situace v rodině ve vztahu k dítěti. Situace by ale nemohla nastat, bez předchozího vzniku manţelství. V této kapitole nejprve zmíním některé z definic nebo charakteristik manţelství. Poté věnuji část textu typům manţelství a v závěru se budu zabývat moţnostmi nesouladu v manţelství, coţ můţe mít za následek aţ jeho rozvod. Manţelstvím se reprodukuje společnost a také její rozvrstvení. Lidé uzavírají sňatek s protějšky, které mají podobné sociální charakteristiky. Oproti nesezdaným souţitím jsou manţelství v čase více stabilní. (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 68) Zákon o rodině definuje manţelství jako trvalé společenství muţe a ţeny, zaloţené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem manţelství je podle zákona zaloţení rodiny a řádná výchova dětí. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, §1) Zákon také stanovuje určité podmínky pro uzavření manţelství. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, §11 - §15a) Muţ a ţena, kteří poslu chtějí manţelství uzavřít, by měli navzájem předem poznat své charakterové vlastnosti a zdravotní stav, aby mohli zaloţit manţelství, plnící svůj účel. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, §2) 11

Manţelství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením muţe i ţeny o tom, ţe spolu vstupují do manţelství, učiněným před obecním úřadem pověřeným vést matriky (popřípadě úřadem, plnícím jeho funkci) nebo před orgánem církve. Prohlášení se probíhá veřejně, slavnostním způsobem za přítomnosti dvou svědků. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, §3)

1.3.1 Typy manželství Podle Veselé lze manţelství rozdělit podle délky trvání do čtyř typů. Prvním je mladé manželství. To má trvání do pěti aţ deseti let od uzavření a manţelé jsou věkem do třiceti let. Často nemají vlastní domácnost a bydlí u některých z rodičů. Dítě buď čekají, nebo mají malé. Mají mnoho povinností s péčí o dítě, dokončují si kvalifikaci, mají nízké příjmy a jdou tak závislí na podpoře rodičů. Jde o období častých krizí. Častá je ponorková nemoc. (Veselá a kol., 2003, s. 28) Druhým typem je manželství středního věku. Toto manţelství trvá zhruba deset aţ pětadvacet let od jeho vzniku a věk manţelů se pohybuje mezi třiceti aţ padesáti lety. Jsou ekonomicky aktivní, hmotně vybaveni a mají společenské postavení. Jejich děti jsou ve věku studentů, některé se postupně osamostatňují. Příčinou krize zde můţou být obavy z involučního věku, objevování somatických obtíţí, odchod dětí z rodiny nebo tendence k nevěře. (Veselá a kol., 2003, s. 29) Třetím typem je manželství zralého věku, kdy manţelé jsou ve věku čtyřiceti pěti aţ šedesáti lety. Do období zasahuje klimakterium ţeny, provázené zvýšenou náladovostí. Typické je vrcholení pracovní aktivity, odchod do důchodu a s tím spojená změna ţivotního stylu. Děti odcházejí z domu a manţelé si zvykají na samotu, případně souţití s rodinou svých dětí. (Veselá a kol., 2003, s. 30) Poslední fází manţelského cyklu je manželství ve stáří. Toto období je ovlivňováno projevy stárnutí obou partnerů. V tomto věku je jejich vztah stabilizován na úrovni, na kterou se manţelé dopracovali. Jsou si oporou, bývají na sebe fixováni a obávají se ztráty jeden druhého. (Veselá a kol., 2003, s. 30) O podobném tématu píše Matoušek jako o vývojovém cyklu rodiny. Rodina prochází vývojovými stádii, která začínají seznámením partnerů a končí smrtí jednoho z nich. Stadia jsou většinou definována podle přítomnosti dětí v rodině a jejich věku. Přechody mezi jednotlivými stádii jsou náročnými událostmi. Můţe jít např. o narození dítěte nebo rekonstrukci rodiny po rozvodu. (Matoušek a kol., 2003, s. 188)

12

V manţelství můţe nastat také nesoulad a to tak, ţe nepřijatelné chování jednoho partnera, začne vést u protějšku k různým reakcím. Jednou z reakcí můţe být zvýšené pečování, které plyne z přesvědčení, ţe chování partnera je důsledkem stresu nebo jiných okolností. Typické pro týrané ţeny je zaujetí komplementární role. Od partnera si nechají líbit čím dál větší míru agrese a domnívají se, ţe ho to zklidní. O nekritické identifikaci lze hovořit u partnerů, kdy se původně psychicky zdravý partner od druhého nakazí např. bludným přesvědčením. Někdy dochází k vyloučení oblasti, ve které je partner nepřijatelný a naopak udrţování těch oblastí, ve kterých přijatelný je. V takovém případě jde o tzv. opouzdření. Při omezení interakce jeden z partnerů omezuje kontakt, aby zjistil, zda se druhý partner nestal po určité době přijatelnější. Tyto reakce mohou napomáhat k udrţení vztahu. Zároveň ale mohou být předehrou k radikálnímu řešení, jako je ukončení kontaktu, tedy rozvod a rozchod. (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 70)

13

2 Rozvod Rozvod manţelství je mnohdy jedno z nejsvízelnějších období nejen pro přímé účastníky řízení (rodiče a děti), ale také pro celou širší rodinu. Má sociální, etické, právní, emoční i psychologické aspekty. Jde o období plné stresu a frustrace a důsledky mohou ovlivňovat členy rodiny po celý zbytek ţivota. Někdy je rozvod řazen mezi projevy sociální patologie. (Matějček, Dytrych, 2002, s. 39) O rozvodu manţelství lze říci, ţe je důsledkem selhání jednoho či obou partnerů ve snaze či schopnosti udrţet manţelský svazek po celou dobu ţivota. (Veselá a kol., 2003, s. 14) „Každý rozvod má stránku ekonomickou, právní a osobní.“ (Matoušek, 2003b, s. 132) Podle zákona o rodině můţe soud manţelství rozvést na základě návrhu jednoho z manţelů, jestliţe je vztah tak hluboce a trvale rozvrácen, ţe obnovení manţelského souţití nelze očekávat. Soud přitom bere v úvahu příčiny rozvratu manţelství. Pokud mají manţelé nezletilé děti a rozvod by byl v rozporu se zájmem těchto dětí, nemůţe být manţelství rozvedeno. (zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, §24) V případě, ţe manţelství trvalo alespoň jeden rok a manţelé spolu nejméně šest měsíců neţijí, s návrhem na rozvod oba souhlasí, soud nezjišťuje příčiny rozvodu a manţelství rozvede. Podmínkou je však předloţení písemné smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení, případně vyţivovací povinnost a pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí v době po rozvodu. (zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, § 24a) Počet sňatků v ČR stále klesá, počet rozvodů se v poslední dekádě pohybuje okolo 30 tisíc za rok. Lze tak říci, ţe téměř polovina manţelství u nás končí rozvodem. Návrh na rozvod podávají častěji ţeny a počet dětí v rozvádějících se manţelstvích, je zhruba stejný, jako počet těchto manţelství. (Matoušek, Kodymová, Koláčková., 2005, s. 57)

2.1 Druhy rozvodů Podle teorie tzv. „kritického roku“ bývá v manţelství problémový sedmý rok, nebo některý z jeho násobků. Vědecky je však dokázáno, ţe kritický můţe být hned první rok manţelství, a pak kterýkoliv další. Neplatí jiţ ani výsledek demografických přehledů, který říkal, ţe delší manţelství mají menší pravděpodobnost rozvodu. Bohuţel

14

v devadesátých letech minulého století přibylo i rozvodů dlouhodobých manţelství a tak bylo tvrzení vyvráceno. (Novák, 2012, s. 14) Matoušek uvádí celkem čtyři typy rozvodů. V prvním případě jde o opuštění partnera, aniž by byla navázána silnější vazba. Tento rozvod většinou nevyvolává intenzivní emoční reakce a je častější u mladých manţelů, případně starších lidí, kteří se znali krátce a manţelství uzavřeli pod určitým tlakem, jako např. těhotenství. (2005, s. 61) Druhý typ rozvodu Matoušek nazval jako vyústění prvních krizí. Jedná se o poměrně častou situaci, kdy je manţelský pár zaskočen poţadavky, které souţití oběma přináší. Jde především o obstarávání instrumentálních věcí, jako jsou peníze, vaření či úklid, ale také o výchovu dětí, často spojenou s tzv. „ponorkovou nemocí“, postihující zpravidla rodiče, který o dítě převáţně pečuje. Důleţitá jsou také očekávání, která si partneři přinášejí z původních rodin, případně z předcházejících svazků. Rozvodový proces pak můţe spustit nevěra, která se můţe zdát jako řešení situace. V tomto případě mají manţelé nejčastěji děti školního věku. (2005, s. 61) Často dochází k rozvodu proto, ţe se po určité době manţelství u partnera projeví předtím málo zřetelné rysy. Například je moţné zjistit, ţe jeden z partnerů má problémy s alkoholem, hysterické rysy, objevuje se u něj násilné chování apod. Období přehlíţení těchto rysů bývá různě dlouhé. Je moţné se na dané chování manţela adaptovat, vytvořit si různé druhy obran. Proces odpoutávání v těchto případech pak bývá dlouhý. Děti u takovýchto manţelů mohou být různého věku, přičemţ nejhůře se s rozvodem rodičů vyrovnávají děti v období dospívání. (Matoušek a kol., 2005, s. 62) Posledním druhem rozvodu je podle Matouška vyčerpání vztahu, někdy spojené s upřednostněním jiného partnera. Častý je ve chvíli, kdy děti opustí domov a manţelům se nedaří nalézt nový program. V některých případech naplno propukne nesoulad, který byl kvůli klidné výchově dětí tlumen. Stádium vývoje rodiny se zde z důvodu, ţe jsou děti jiţ mimo domov, označuje jako „prázdné hnízdo“, případně děti stále v domácnosti ţijí, ale jsou dospělé a tak s jejich reakce na rozvodovou situaci rodičů nezjišťuje. (2005, s. 62)

2.2 Rozvodový proces Ve většině případů je rozvod proces dlouhého rozhodování. Myšlenka rozvodu i proces rozhodování o něm neprobíhá v mysli muţe a ţeny symetricky, ale jeden z nich 15

bývá v úvahách dále. Ten z manţelů, který pojal váţný úmysl se rozvést, zahájí proces emočního odpoutávání se od partnera dříve. Ve chvíli, kdy je rozvodový úmysl jednoho z manţelů jasný, začínají se formovat rozvodové role, které mohou (ale nemusí) kopírovat ty, které spolu manţelé měli v době stabilního vztahu. Z toho pak vyplývají dva základní typy postavení rozvodových rolí. Prvním typem je symetrie, kdy oba manţelé dělají podobné kroky. Druhým a častějším typem je pak komplementarita. Jeden z partnerů se projevuje nezávisle a odpoutává se, druhý naopak závisle, hledá strategie připoutávání se, které však nepřináší poţadovaný výsledek, a objevuje se tak frustrace. (Matoušek a kol., 2005, s. 63) Počet ţen, jako navrhovatelek rozvodu, je vyšší, neţ počet muţů. Stejně tak je ale jejich počet vyšší, co se týče odvolávání rozvodu. Jako důvod se často udává náročnost moderních ţen na povahový soulad, zájem muţe o rodinu i na sexuální porozumění. Co se týče prohřešků proti stabilitě souţití v manţelství, je vina spíše na straně muţů. V období během rozvodu jsou u ţen častější psychické obtíţe. Více ţen také po uplynutí zhruba deseti let po rozvodu svého rozhodnutí lituje. (Novák, 2012, s. 17) Rozvod manželství se kromě obou partnerů dotýká také dalších rodinných příslušníků a asi nejvíce dětí. Je vhodné, když rodiče postupují spíše symetricky, jsou schopni dohodnout se na všem potřebném, včetně porozvodové péče o dítě. Čím klidnější je rozvodový proces, tím se snižuje jeho vliv na dítě, které celou situaci může vnímat velmi intenzivně.1 Podle Matouška lze proces rozvodu rozdělit do tří částí – období ambivalence, vlastní rozvod a období po rozvodu. (2005, s. 63)

2.2.1 Období ambivalence První je období ambivalence. Jedná se o dobu před rozhodnutím se jednoho, případně obou manţelů o rozvodu. Ve vztahu jsou jasné známky krize, partneři se častěji a více hádají, někdy se navzájem sobě vyhýbají, tráví volný čas odděleně apod. (2005, s. 63) V tuto chvíli jsou pokusy o podání pomocné ruky vnímány spíše jako útok. Objevují se pokusy o odplatu za to, co jeden z partnerů druhému udělal. Vzniká tak řetěz odplat a různých trestů, který však vede k manţelské krizi. (Novák, 2012, s. 19) 1

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013.

16

Některé páry se v tuto chvíli ještě pokouší vztah napravit, např. jedou na společnou dovolenou nebo se pustí do rekonstrukce bytu. Intenzivnější kontakt a náročné projekty na spolupráci však ve většině případů vztahové problémy jen podpoří. Výsledkem pak bývá zvětšení odstupu partnerů a stupňování konfliktů. (Matoušek a kol., 2005, s. 63) Jednou z příčin rozvodu můţe být i dítě, ať uţ v manţelství je, či není. Důvodem můţe být jak bezdětnost, tak neschopnost vyrovnat se s omezeními, danými dítětem nebo neschopnost přijmout handicapované dítě. (Novák, 2012, s. 16)

2.2.2 Vlastní rozvod Druhou etapou, začínající podáním ţádosti o rozvod, je vlastní rozvod. Ţádost můţe podat jen jeden z manţelů, nebo oba, jako návrh na tzv. „souhlasný rozvod“. V takovém případě se předpokládá, ţe partneři předloţí také ověřené dohody o majetku a bydlení, o úpravě poměrů nezletilých dětí, případně o výţivném. Tyto body se pak obvykle řeší v jednotlivých stáních. (Matoušek a kol., 2005, s. 63) Důvodů pro podání ţádosti o rozvod je hodně. Mezi nejčastější se ale řadí rozdílné názory na trávení volného času, práva a povinnosti v domácnosti nebo nedostatek společných zájmů. Častou příčinou rozvodu je nevěra partnera, případně vlastní mimomanţelský vztah. Objevují se také rozpory ve finančním hospodaření, nespokojenost v intimním souţití, nedostatek tolerance ze strany partnera, charakterové vady jednoho z manţelů, ţárlivost nebo hrubé jednání a závislost na alkoholu. Podnětem pro rozvod bývají také rozdílné názory na výchovu dětí nebo fakt, ţe partner nemůţe mít děti. (Novák, 2012, s. 14) Během rozvodu se zvyšují emoční reakce na rozvodovou situaci. Ten partner, který si rozvod nepřeje, můţe trpět depresemi a úzkostí. V případě, ţe je tímto partnerem muţ, hrozí také zvýšení rizika agresivních projevů chování vůči ţeně, kterou jiţ nemá potřebu ochraňovat. Oba partneři většinou vyhledávají podporu mezi nejbliţšími příbuznými a přáteli. (Matoušek a kol., 2005, s. 63) Mohou se objevit nejrůznější reakce manţelů na rozvod v souvislosti s dětmi. Na dítě se obvykle zvyšuje tlak a můţe se objevit přímé manévrování dětmi se záměrem, ať uţ vědomým či nevědomým, získat jen a svoji stranu a trestat, případně vydírat tak svého partnera. Jinou moţností je, ţe rodiče děti přehlíţejí, nejeví o ně zájem. Důvodem tohoto jednání je zahlcení vlastními problémy. Poslední variantou je

17

navazování s dítětem symbiotických kontaktů a vztahů. Jde o snahu získat v dítěti nejen spojence, ale také důvěrníka. (Plaňava, 2000, s. 158)

2.2.3 Období po rozvodu Poslední fází procesu je období po rozvodu. Chvíle brzy po rozvodu je proţívána podobně, jako předchozí etapa. Ten z manţelů, kterému zůstalo bydlení i děti, se vyrovnává s nepřítomností partnera. Pokud druhý partner odešel, hledá nový domov a trpí samotou, kterou mnoho lidí popisuje jako nesnesitelnou. Je vysoká pravděpodobnost, ţe se tento manţel pokusí rychle si najít další vztah a znovu vybudovat zázemí. Po rozvodu jsou u obou manţelů časté také problémy ekonomické. (Matoušek a kol., 2005, s. 64) Je moţné setkat se také se sebevraţedností, která je po rozvodu vyšší u muţů. Jedním z důvodů můţe být vyšší počet podpůrných sociálních sítí u ţeny, tedy kamarádek, kterým se mohou se svými pocity svěřit. Ţeny také častěji dostanou do své péče děti, naopak muţi pak mnohdy řeší rozvod alkoholem. (Novák, 2012, s. 18) Období doznívajícího rozvodu bývá dlouhé. Lidé procházejí fázemi psychických reakcí, od beznaděje, zoufalství, pocitů bezmoci, vzteku, viny, úvah o tom, co udělali špatně, k pochybnostem o vlastní hodnotě, apatii, společenské izolaci aţ do stavu nové adaptace, kdy se s rozvodem smíří a je tak moţné navázat nový vztah. (Matoušek a kol., 2005, s. 64) Matějček a Dytrych rozvodový proces také dělí do tří stádií, přičemţ se nezabývají obdobím po rozvodu. Jejich dělení začíná manželským (rodinným) nesouladem. Objevují se určité rozpory mezi manţeli a současně sníţená schopnost partnerů nalézt kompromis nebo jinak rozpor řešit. Na to navazuje druhá etapa, manželský (rodinný) rozvrat. V tomto případě jiţ jde o váţnější postiţení některých ze základních rodinných funkcí. Rozvrat můţe být akutní nebo dlouhodobý a můţe také přejít v rozvod. Rozvod, jako třetí a poslední fáze, je pak formálně právním ukončením manţelského vztahu. (2002, s. 39) V souvislosti s obdobím po rozvodu se objevuje pojem emoční rozvod. U většiny lidí trvá jeden aţ tři roky. Jeho dokončení se pozná podle zmírnění příp. zmizení výkyvů nálad, člověk se obejde bez pomocných prostředků, jako jsou léky, alkohol, přejídání apod. a alespoň z části se vrátí k dřívějšímu způsobu ţivota, k zájmům, má chuť navazovat nové sociální kontakty a do nových vztahů nepromítá 18

negativní rozvodovou zkušenost. Centrum psychického ţivota se přesouvá z minulosti do přítomnosti, plánuje se budoucí ţivot a pracuje se na realizaci těchto plánů. I po těchto změnách však rozvodový psychický úraz zůstává. U některých lidí jde o trauma tak veliké, ţe s ním ţijí po celý ţivot. Některé odhady uvádějí, ţe netraumatická vzpomínka se z rozvodu stává v průměru aţ po sedmi letech. (Matoušek a kol., 2005, s. 65)

19

3 Dítě v rozvodovém řízení Rozvod je náročnou situací nejen pro partnery, ale také pro dítě. V úvodu této kapitoly se krátce zabývám paragrafy zákona o rodině, které se týkají přítomnosti dítěte v rozvádějící se rodině. Dále se zaměřím na samotné dítě a jeho vývoj, přičemţ stručně popíši jednotlivá stádia vývoje. Na to naváţe kapitola o vlivu rozvodu na dítě a na závěr se pokusím stručně popsat moţné způsoby poškození dítěte rozpadem rodiny, jak je uvádí Dunovský, Dytrych a Matějček. (1995, s. 151) S tím můţe souviset poslední kapitola, týkající se syndromu zavrţení rodiče.

3.1 Dítě a rozvod rodičů podle zákona o rodině Podle zákona rodině před samotným rozvedením manţelství upraví soud rodičům nezletilého dítěte jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, především určí, komu bude dítě svěřeno do péče a jak bude kaţdý z rodičů přispívat na jeho výţivu. V případě, ţe jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a o výchovu mají zájem, můţe soud dítě svěřit do společné, nebo střídavé péče obou rodičů. Rozhodnutí ale musí být v zájmu dítěte a měli by tak být lépe zajištěny jeho potřeby. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, §26) Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů sleduje soud především zájem dítěte, s ohledem na jeho osobnost, vlohy, schopnosti a vývojové moţnosti a se zřetelem na ţivotní poměry rodičů. Je důleţité, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udrţování pravidelného osobního kontaktu. Stejně tak je důleţité právo rodiče, kterému dítě nebylo svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Dále soud přihlíţí k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově s druhým rodičem, k citové vazbě dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a nakonec k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. Soud dále vţdy bere v úvahu, kdo z rodičů dosud kromě řádné péče dbal o výchovu dítěte v oblasti citové, rozumové a mravní. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, §26) Dítě, které je s ohledem na svůj vývojový stupeň schopno vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření, která se ho dotýkají, má právo obdrţet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů, týkajících se

20

podstatných záleţitostí jeho osoby. Dítě má také právo být slyšeno v kaţdém řízení, v němţ se o takovýchto záleţitostech rozhoduje. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, §31) Podle zákona o rodině se tedy rozvod manţelů netýká pouze jich samotných, ale také jejich dětí. S ohledem k určitým podmínkám, můţe samo dítě do rozvodu zasahovat, např. v oblasti týkající se jeho svěření do péče. Jde o vyjádření názoru dítěte a jeho právo být slyšeno v řízeních, která se ho týkají.

3.2 Dítě a jeho vývoj Podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí, se dítětem rozumí nezletilá osoba, tedy osoba mladší osmnáct let. (zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, §2) Helus definuje dítě jako jedince, který se nachází v určitém věkovém rozmezí, lapidárně označovaném jako dětský věk. (2004, s. 87) Říká také, ţe „dítětem je lidská bytost procházející životní etapou dětství.“ (Helus, 2004, s. 16) Moţností členění ţivota člověka na základě věku je dnes jiţ více. Jako základní nebo nejčastější lze označit dělení na dětský věk, adolescenci, dospělost a stáří. Existuje ale i mnohem podrobnější dělení. (Helus, 2004, s. 87) Dětství lze z pohledu ontogenetické neboli vývojové psychologie rozdělit do několika fází. Vágnerová popisuje celkem sedm stádií. Začíná obdobím prenatálním, dále pak následují období novorozenecké, kojenecké, batolecí, období předškolního věku, školního věku a nakonec období dospívání, někdy označováno také jako období adolescence. (2008) Samozřejmě se vývojová psychologie zabývá i stádii pozdějšími, ale pro účely této práce postačí zmínit pouze stádia týkající se dětství. Dítě vnímá situaci v rodině po celou dobu svého vývoje. Např. v období kojeneckém reaguje dítě na rozvod velmi citlivě, lze říci, ţe aţ odráţí emoční vyladění rodičů. Pro dítě se v ţádném případě nejedná o prospěšnou situaci. (Novák, Průchová, 2007, s. 54)

3.3 Vliv rozvodu na dítě Děti z rozvedených rodin proţívají traumata, otřesy, konflikty, frustrace, bývají stresovány domácím napětím. Jejich obtíţe jsou dramatické a mnohdy zjevné. (Matějček, 2003, s. 16) Rodiče si často neuvědomují, ţe ať chtějí či ne, je jejich dítě v průběhu rozvodového procesu vystaveno zvláštnímu druhu psychické zátěţe, jejíţ důsledky pak nebývají včas rozpoznány. Nejde totiţ pouze o důsledky, které by se 21

začali projevovat okamţitě, ale také o mechanismy, projevující se ve vzorcích chování dítěte např. v období puberty. Příkladem pak můţe být fakt, ţe děti z rozvedených rodin někdy vstupují do vlastních manţelských svazků ve velmi nízkém věku. V době po rozvodu se předpokládá celkové uklidnění situace. Ve většině případů však atmosféra plná napětí a stresu dále pokračuje např. v opakovaných soudních řízeních o určení styku s dítětem nebo o výţivném či majetku. Dítě můţe i opakovaně docházet k soudním znalcům na vyšetření a je frustrováno, kdyţ má říci, kterého z rodičů si více váţí, ke kterému má blíţ a s kterým by chtělo ţít. (Matějček, Dytrych, 2002, s. 42) V době před samotným rozvodem mohou děti utíkat do světa fantazie. Někdy odmítají myšlenku rozvodu rodičů a nesmíří se s ní. Sní o tom, ţe je u nich doma „mír a klid, ţe se stane zázrak, vše špatné zmizí a rodiče se budou mít opět rádi“. Děsí se ztráty rodičů, i odluky od nich. Únikem do fantazií, kde je vše mnohem lepší, se brání přijmout skutečnost, která je pro ně příliš zraňující. Kvůli popření reality mají pak děti sklon přehlíţet i zřetelné projevy nastalých změn. Tyto dětské fantazie jsou do jisté míry potřebné a ţádoucí, ale neměli by dítě odvádět od reality příliš daleko. (Everett, Everettová, 2000, s. 51) V důsledku mnohdy dlouhého trvání rozpadu rodiny s moţnými výkyvy pozitivním i negativním směrem se u dětí mohou projevit neurotické reakce nebo neţádoucí změny chování. (Dunovnský a kol., 1995, s. 155) U dětí předškolního věku hrozba rozvodu rodičů můţe vést ke změně chování, kdy děti přejdou na způsoby chování typické pro niţší věkové kategorie. Mohou se začít pomočovat nebo si „cucat palec“ a proţívají intenzivní úzkost, kdykoli se ocitnou sami. V případě těchto projevů se jedná o tzv. psychickou obranu. Odborně je tato změna chování nazývána regresí. Na rozvodovou situaci mohou děti dále reagovat poruchami spánku, podráţděností, odmítáním jídla nebo si méně hrají. (Pöthe, 1999, s. 31) Mnohdy dítě rozvodovou situaci nechápe, má strach z opuštění rodiči. V případě, ţe jeden z rodičů odejde, můţou u dítěte vzniknout úzkostné proţitky, připomínající pocit viny. Je moţné setkat se u dětí tohoto věku také s nočními děsy, potíţemi s usínáním a se strachem z odloučení se od pečující osoby. (Novák, Průchová, 2007, s. 54) Jiné chování rodičů si některé děti vykládají jako nedostatek lásky, ţe uţ je maminka a tatínek nemají tolik rádi. Strach i obavy začnou projevovat navenek, coţ vyvolá zostření hádek rodičů ohledně výchovy dětí. Kdyţ rodiče později dětem oznámí, ţe se budou rozvádět, myslí si, ţe za to mohou ony, ţe byly příčinou jejich hádek a pociťují za rozvod rodičů vinu. (Everett, Everettová, 2000, s. 38) 22

Velmi časté je u dětí v této situaci zhoršení školní výkonnosti. V důsledku trvalého stresu se v dítěti objevuje stále více napětí a úzkosti. To má za následek sníţení koncentrace a tudíţ zhoršení školního výkonu. Většinou je dítě za svůj prospěch trestáno a rodiče si navzájem vyčítají, ţe špatný prospěch je kvůli výchově jednoho či druhého z nich. Dítě tak ztrácí o školu zájem, protoţe se stává zdrojem jeho utrpení. Následkem je další zhoršení prospěchu a kruh se tak uzavírá. Je vhodné zmínit, ţe tato situace probíhá u chlapců trochu jinak neţ u dívek. Chlapci mají tendence k agresivnějšímu chování, které je vzhledem k dlouhodobé frustraci přirozené. Na to pak vyučující má sklony reagovat zhoršením prospěchu. U dívek se spíše neţ agrese objevuje staţení se do sebe, uzavření se. Zhoršení školního výkonu pak nebývá tak nápadné. (Matějček, Dytrych, 2002, s. 43) U starších dětí je vyšší schopnost odhalit vinu jednoho z rodičů a přiklonit se na stranu druhého. Rozvod pak berou jako východisko z nouze a i pro ně můţe znamenat velkou úlevu. Více neţ samotný rozvod se totiţ na dítěti můţe podepsat řada hádek, vzájemné napadání či fyzické násilí mezi rodiči, které můţe rozvodu předcházet. (Pöthe, 1999, s. 31) Stává se, ţe děti „zanevřou“ na rodiče, který z rodiny odchází, a naopak se citově přimknou k druhému, na kterém je více vidět úzkost a trápení, které proţívá. Ten můţe toto pouto ještě více posilovat, aby kompenzoval svou závislost na partnerovi. Nebo děti vyuţije jako zbraň, s cílem přimět partnera zapojit se do společného dění a dostát svým závazkům. (Everett, Everettová, 2000, s. 45) Nejen u starších dětí je vhodné, aby se o rozvodu dozvěděli doma od rodičů. U starších je však zvýšené riziko, ţe se o situaci dozví od svých vrstevníků, např. ve škole, coţ můţe vést k agresivnějšímu chování. Dítě si také uvědomuje svoji hodnotu, takţe se můţe stát, ţe se pokusí jednoho nebo i oba rodiče vydírat („kup mi to, nebo půjdu s tátou“). (Novák, Průchová, 2007, s. 54) Pro některé děti je odchod jednoho z rodičů ztrátou, se kterou se nikdy nevyrovnají. To je pak překáţkou při pozitivním sebehodnocením a dosaţením uspokojivého partnerského vztahu. (Pöthe, 1999, s. 32) Důleţitou roli pro dítě hrají také vztahy s širší rodinou. Potřebuje je pro svou identifikaci s dospělými, jde o zázemí, které má rádo, kde nalézá pocit jistoty a bezpečí. Rozvodem rodičů se tyto vazby velmi často přeruší. Někteří prarodiče se po rozvodu svých dětí začnou osočovat a nenávidět a v důsledku toho přestanou akceptovat i dítě, ke kterému dříve měli pozitivní vztahy. Mohou však dítě i dále milovat a chtít pro něj 23

něco udělat. V takových případech ale často brání styku dítěte s prarodiči jeden z rodičů. (Matějček, Dytrych, 2002, s. 44) K zachování pocitu kontinuity, stability a jistoty potřebují děti pravidelný a smysluplný kontakt s oběma rodiči. Čím je dítě mladší, tím častější kontakt s oběma rodiči potřebuje. Není podstatné, kolik času spolu stráví, jako spíše četnost setkání. To proto, ţe děti v batolecím období nemají tolik vzpomínek, ze kterých by mohli v nepřítomnosti rodiče čerpat. Je proto nutné kontakt neustále obnovovat aby dítě své rodiče znalo, získalo k nim důvěru a vytvořilo si citový vztah. U dětí předškolního věku pak je důleţitější spíše délka setkání neţ četnost. Déletrvající kontakt přispívá k rozvoji pocitů jistoty a stability. Starší děti mívají smysl pro spravedlnost a sami chtějí, aby uspořádání setkání bylo fér pro oba rodiče. Kdyby jeden byl ošizen, cítili by lítost a soucit a druhý rodič by jim připadal krutý a nepoctivý. V pubertě některé děti poţadují změnu svěření do péče. Chtějí tak vše vyrovnat a druhému rodiči poskytnout šanci. (Everett, Everettová, 2000, s. 98)

3.3.1 Zanedbávání, týrání a zneužívání dítěte jako možný důsledek rozvodu Dítě je mnohdy nejrůznějšími formami rozpadu rodiny poškozováno, a to bez ohledu na věk. V některých případech lze o situaci dítěte v rozvodovém řízení rodičů hovořit jako o týrání, zneuţívání a zanedbávání, jak po fyzické, tak i po psychické stránce. V případě zanedbání jde především o to, ţe jsou oba partneři zaujati vlastními proţitky, obavami, vnitřním neklidem a dítě se stává někým, kdo je ruší. Věnují mu proto minimum pozornosti, jsou málo vnímaví k potřebám dítěte, jsou netolerantní, netrpěliví a nechápající. Zanedbávání má pak různé formy, podle věku dítěte. U některých rodičů se můţe projevit tendence zbavit se dítěte, nevidět je, neţít s ním. Důvodem můţe být nespravedlivé obviňování dítěte z rozpadu rodiny. (Dunovský a kol., 1995, s. 151) Rodič o dítě nepečuje a nejeví zájem dokonce ani v případě, kdy svým chováním začíná překračovat meze zákona. Problémy dítěte pak často místo rodičů řeší orgány státu nebo jiné organizace zabývající se deprimovanými dětmi. (Matoušek a kol., 2005, s. 67) Hlavním důvodem fyzického týrání dítěte je často podvědomá touha psychicky zranit partnera, který je na dítěti citově závislý. Častější situací je, ţe dítě je týráno po stránce psychické, především nepřijatelnou emoční atmosférou v rodině. Co se týče 24

zneužívání, jde spíše o manipulaci, zneuţití dítěte, jako prostředku boje proti druhému partnerovi a manipulování s ním. Dítě můţe být takto zneuţíváno jedním, nebo i oběma rodiči pro jejich okamţitý prospěch. (Dunovský a kol., 1995, s. 154) Lze říci, ţe dítě je vyuţito jako nástroj pomsty jednoho rodiče proti druhému. Je proti rodiči neustále popouzeno, dítěti je vyhroţováno tresty v případě, ţe od druhého rodiče něco přijme, někam s ním půjde. (Matoušek a kol., 2005, s. 66) Na dítě je často vyvíjen nátlak, musí lhát, přetvařovat se. Je psychicky zneuţíváno i tím, ţe se mu jeden z rodičů svěřuje a tlačí ho do role zachránce rodiny, případně osudu jednoho z rodičů. Jinou formou zneuţití dítěte můţe být snaha „koupit si“ ho. Rodič začne projevovat lásku a náklonnost v míře, která není pro dítě obvyklá a je tak velmi zmateno. (Dunovský a kol., 1995, s. 154)

3.3.2 Syndrom zavrženého rodiče V průběhu rozvodového procesu můţe nastat situace, kdy je dítě vyuţíváno jedním rodičem k pomstě druhému, je proti druhému rodiči naváděno, popouzeno, vyhroţuje se dítěti tresty za setkání s druhým rodičem apod. Postavení dítěte je v takovou chvíli označováno jako syndrom odvrženého rodiče. To znamená, ţe rodič, který má dítě v péči, mu brání v kontaktu s druhým rodičem, coţ má u dítěte za následek příznaky strachu z návštěv zavrhovaného rodiče. Těmito příznaky můţe být nespavost, noční děsy nebo pláč. Ve chvíli kdy by ke kontaktu dítěte se zavrhovaným rodičem přece jen došlo, můţe se u dítěte objevit koktání, nechutenství nebo pomočování. V některých případech pak můţe rodič, který má dítě v péči druhého obvinit ze špatného zacházení s dítětem popřípadě ze sexuálního nebo jiného zneuţívání. (Matoušek a kol., 2005, s. 66) Gardner o sydnromu píše, ţe je zapříčiněn rodičem, který systematicky, negativně „programuje“ dítě proti druhému z rodičů. (Gardner, Sauber, Lorandos, 2006, s. 6) Navození syndromu je forma citového zneužití a příznaky mohou dítě poškodit na celý ţivot. Stejně tak trvalé pak můţe být zničení dříve kvalitního vztahu se zavrţeným rodičem. Dokonce můţe být v určitém smyslu pro dítě méně traumatizující smrt rodiče (kdy mu v paměti zůstanou krásné vzpomínky), neţ navozování syndomu. (Gardner, 2010, s. 28) Nutné je také zdůraznit, ţe můţe nastat situace, kdy si rodič toto zavrţení můţe způsobit sám. V dřívější době se k dítěti choval tak špatně, ţe jeho reakci nelze povaţovat za nečekanou či překvapující. Stejně tak se syndrom můţe objevit u soudních 25

sporů o dítě, kdy na jedné straně stojí rodič a na druhé prarodiče, teta, nebo pěstoun. (Gardner, 2010, s. 27) Takovými případy se ale v této kapitole zabývat nebudu. Syndrom poprvé definoval americký profesor dětské psychiatrie R. A. Gardner v roce 1985. Současně také zavedl pojmy „zavrhující rodič“, „zavržený rodič“ a „odcizené dítě“. Pracoval ale také s pojmy „programující rodič“, „deprogramování“ a „brainwashing“. (Bakalář, 2006, s. 41) Sám Gardner tedy pouţívá definici, říkající, ţe syndrom je porucha, vznikající především v kontextu sporů o svěření dítěte do péče. (2010, s. 27) V celém procesu vytváření syndromu jde vlastně o boj rodičů o dítě. Programující rodič často přesvědčivě informuje své okolí, ţe svému zkreslenému pojetí situace věří a skutečné psychologické příčiny svého chování si neuvědomuje. Pravdou je totiţ sobecká a bezohledná, a tak ji raději skrývá i sám před sebou. Zavrhující rodič většinou okolí sděluje, ţe jeho dítě potřebuje ke zdravému vývoji klid a v základních věcech by mělo mít jasno. Současně napadá rodiče zavrhovaného, o kterém říká, ţe neměl o rodinu zájem, dítě se ho bálo a nechtělo k němu. Ve chvíli, kdy uţ je dítě „zpracováno“ říká, ţe z jeho strany snaha o kontakt dítěte s druhým rodičem byla, ale partner neměl zájem a dítě samo pozná, kdo je hodný, má ho rád a kdo ne. Pochopitelně se dítěti programující rodič do tohoto výběru neplete. Tyto nepravdivé myšlenky opakuje tak dlouho, dokud se dítěti nevštípí do paměti. (Bakalář, 2006, s. 42) Typické pro „zpracované“ děti je černobílé hodnocení rodičů, kdy jeden má podle dítěte pouze negativní vlastnosti a druhý pak pozitivní. Děti také mají tendence prohlašovat, ţe odmítání kontaktu s rodičem je jejich vlastní přání, ţe po nich nikdo takové pocity nevyţadoval apod. (Novák, 2008, s. 66) Objevují se situace, kdy zavrţený rodič dítěti pořizuje mobilní telefon, který však programující rodič rychle zabavuje. Jiným hovorům s dítětem pak všemoţně brání. Naopak v situaci kdy rodič volá zavrhujícímu partnerovi, je po dětech poţadováno, aby ho zapřeli. Tím se učí podvádět a stávají se z nich komplicové. Jsou vedeny k názoru, ţe druhý rodič si nezaslouţí čestné a ohleduplné jednání. Programující rodič pak reguluje svůj přísun lásky dětem podle toho, jak jejich „spojenectví“ udrţují. Jakoukoli snahu druhého rodiče o dobrý vztah s dítětem označují jako otravování tak dlouho, dokud to tak nezačne vnímat samo dítě. (Bakalář, 2006, s. 43) Zavrhující rodiče své děti zneuţívají i tak, ţe je pouţívají jako špiony či přímo zbraně. (Gardner, 2010, s. 41) Bohuţel jsou uvedené pokusy druhého rodiče před dítětem pošpinit vědomé a úmyslné. Jsou však i způsoby programování, které si rodič uvědomovat nemusí. 26

Například můţe dítěti před odchodem poloţit otázku: „A nebude ti líto, ţe dnes nebudeme spolu?“ Programující rodič pro své jednání můţe mít několik motivů. Jde např. o motiv pomsty, „ochrany“ dítěte, bezpečnosti, motiv mocenský a potřeba vnějšího nepřítele, motiv preventivně praktický nebo obava z pozdější ztráty dítěte. (Bakalář, 2006, s. 44)

27

4 Sociální práce s dítětem v rámci rozvodu Ve své práci se zaměřuji na moţnosti práce s dítětem. Povaţuji za vhodné zmínit, ţe s dítětem často nelze pracovat bez „účasti“ rodičů. Např. při posuzování situace dítěte se pracovník zaměřuje i na situaci rodičů, ať už finanční, bytovou nebo vztahovou. V rámci sociálních šetření často pracovník jedná s celou rodinou. Svoji práci jsem se ale rozhodla zaměřit co nejvíce na dítě, přestože sociální práce s rodinou je zde důležitým pojmem. Jedním z důvodů pro toto rozhodnutí byla informace, že sociální pracovníci OSPOD se práci s rodinou věnují spíše povrchově, v rámci zjišťování potřebných informací apod. OSPOD v této problematice sleduje zájmy dětí a zastává spíše roli koordinátora. To znamená, že např. rodinnou terapii sám neprovádí, ale může ji rodině doporučit, stejně jako návštěvu psychologa, mediátora nebo jiného odborníka. V některých případech může dojít až k situaci, kdy sociální pracovnice uloží rodičům návštěvu odborníka jako povinnost.2 V této kapitole se mimo jiné zaměřím na objasnění pojmu sociálně-právní ochrana dětí, na orgány, které ji vykonávají a jejich činnosti. Zmíním také sociální šetření, hodnocení dítěte a rodiny a individuální plán ochrany dítěte, který od ledna 2013 musí povinně vypracovávat kaţdý obecní úřad obce s rozšířenou působností.

4.1 OSPOD a rozvodové řízení Ve chvíli, kdy se manţelé rozhodnou pro rozvod, ale nejsou schopni dohodnout se nejen na rozdělení majetku ale především na péči o děti, musí zasáhnout soud. V takových případech pak často přichází na řadu znalecké posudky, vypracované odborníkem, který rozpozná citové potřeby a problémy dětí. Vypracování posudku předchází rozhovory se všemi členy rodiny jednotlivě a jejich pozorování v interakcích mezi sebou. Obsahem posudku pak mimo jiné je názor znalce na výchovné schopnosti kaţdého z rodičů, nebo i přání dítěte. Konečným výstupem pak můţe být návrh, určující, který rodič má pro výchovu dítěte lepší předpoklady. Sám znalec pak můţe být k soudnímu řízení předvolán. (Everett, Everettová, 2000, s. 125) OÚIII můţe být ustanoven opatrovníkem či poručníkem dítěte. (zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, §17) Jde například o situaci, kdy se 2

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013

28

jedná o právní úkony ve věcech, při nichţ by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, §37) To můţe být např. v oblasti správy jmění dítěte, rozhodování o svěření dítěte do péče nebo o výţivném. Sociální pracovnice OÚIII pak zastupuje dítě v soudním řízení o rozvodu rodičů. Navrhuje jak výši výţivného, tak i svěření dítěte do péče konkrétního rodiče. „O vhodnosti a účelnosti navržených nebo zamýšlených opatření soud zpravidla zjistí názor orgánu vykonávajícího sociálně-právní ochranu dětí, který je obeznámen s poměry.“ (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, §178) V případě, ţe má soud pochybnosti o údajích v soudním spisu nebo o informacích, získaných od účastníků řízení (znalci, sociální pracovnice, psychologové apod.), můţe k výslechu předvolat také nezletilé dítě. Pro dítě se nejedná zrovna o příjemný záţitek, takţe je tato moţnost soudci vyuţívána co nejméně. (Bakalář, 2006, s. 68) Podle občanského soudního řádu pak v řízení, jehoţ účastníkem je nezletilé dítě, schopné formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl jeho názor na věc zjištěn. Názor dítěte se zjišťuje jeho výslechem, ve výjimečných případech prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Pokud by přítomnost dalších lidí při výslechu mohla ovlivnit dítě ve vyjadřování jeho skutečného názoru, je moţné uskutečnit výslech i bez jejich přítomnosti. Přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehoţ účast dítě poţádá, můţe soud vyloučit jen v případě, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. Na názor dítěte pohlíţí soud s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost. (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, §100) Samozřejmě se OSPOD nezapojuje do všech rozvodových řízení. V případě, že se rodiče dohodnou na úpravě poměrů nezletilých dětí, není zásah pracovnic nutný. OSPOD se do rozvodu zapojuje až ve chvíli, kdy rodiče dohody nejsou schopni. Pracovnice tak mohou být osloveny ze strany soudu, ale zapojit se mohou také díky jednomu z rodičů, který o pomoc přímo požádá. Stejně tak se může s OSPOD spojit i samo dítě nebo širší rodina obou manželů. OSPOD reaguje také na anonymní podněty, popřípadě na doporučení k zabývání se situací v rodině ze strany sousedů či rodinných známých. Stejně tak se do systému OSPOD nedostane každé dítě z rozvádějící se rodiny, ale pouze ty děti, v jejichž případě byla pomoc OSPOD potřeba (rodiče nebyli schopni dohody). 3 3

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013.

29

4.2 Sociálně právní-ochrana dětí V České Republice je sociálně-právní ochrana dětí legislativně ukotvena především zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Podle tohoto zákona se pak sociálně-právní ochranou rozumí ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochrana oprávněných zájmů i jmění dítěte, pomoc směřující k obnovení narušených rodinných funkcí a zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které dočasně (příp. trvale) nemůţe být vychováváno ve vlastní rodině. (zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, §1) Sociálně-právní ochranu dětí (dále SPOD) lze charakterizovat jako centrálně garantovanou a současně lokálně provozovanou. To znamená, ţe SPOD je garantována státem prostřednictvím státní správy, ale poskytována konkrétními sociálními pracovníky na místní úrovni (přenesená působnost státní správy na samosprávu). Centralizace zajišťuje rovný přístup všem dětem v nouzi, zaručuje, ţe hodnocení situace dítěte i rodiny i následná intervence bude realizována standardně, transparentně a objektivně. Současně také umoţňuje externí analýzu a kontrolu zvolených postupů i přenos příkladů dobré praxe nebo případnou modifikaci legislativy na základě praxe. Současně je ale nutné, aby konkrétní výkon SPOD probíhal na lokální úrovni. Velmi potřebná je znalost dítěte, rodiny, komunity i širších sociálních souvislostí, s moţností pravidelného a intenzivního kontaktu s klienty a návaznými sociálními sluţbami. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 27) Středem pozornosti sociálně-právní ochrany dětí je zájem a blaho dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů i dětí na rodičovskou výchovu a péči. Současně se přihlíţí k širšímu sociálnímu prostředí dítěte. (zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, §5)

4.2.1 Činnost OSPOD Činnost SPOD vykonávají orgány sociálně-právní ochrany (dále OSPOD), jimiţ jsou krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností (dále OÚIII), obecní a újezdní úřady, ministerstvo, Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí a krajské pobočky Úřadů práce. Výkon dále mohou zajišťovat kraje a obce v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí a další fyzické a právnické osoby,

30

jsou-li výkonem pověřeny („pověřené osoby“). (zákon č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, §4) Mezi činnosti OSPOD patří např. působení na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti nebo odstranili nedostatky ve výchově dítěte. Další povinností je poskytování nebo zprostředkování poradenské činnosti rodičům, sledování nepříznivých vlivů působících na dítě, zjišťovat jejich příčiny a následně činit opatření k omezení působnosti těchto vlivů. Jinou činností je pravidelné vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny. Důleţitou povinností je na základě vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny vypracování individuálního plánu ochrany dítěte. (zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, §10) OÚIII pomáhá rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů, týkajících se péče o dítě. Poskytuje také pomoc při uplatňování nároku dítěte na výţivné a při vymáhání plnění vyţivovací povinnosti k dítěti, včetně pomoci s podáním návrhu soudu. (zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, §11) OÚIII je dále povinen sledovat nepříznivé vlivy působící na dítě (coţ umoţňuje zhodnotit sociální podmínky a reagovat na ně), poskytuje nebo zprostředkovává poradenství pro rodiče o výchově a vzdělávání dítěte a při péči o dítě zdravotně postiţené, v rámci poradenské činnosti pořádá také přednášky a kurzy zaměřené na řešení výchovných sociálních a jiných problémů, souvisejících s výchovou a s péčí o dítě. Mezi další povinnosti patří poskytnutí pomoci rodiči při umístění dítěte do zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo do zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Pomoc OÚIII spočívá v pomoci s uspořádáním rodinných poměrů, které by umoţnily návrat dítěte do rodiny, při řešení ţivotní a sociální situace, včetně hmotné úrovně rodiny, v pomoci při spolupráci s orgány sociálního zabezpečení, úřady práce a dalšími státními i jinými orgány. Za tímto účelem také zprostředkuje rodičům pomoc poradenského zařízení. OÚIII také můţe rodičům (nebo osobám zodpovědným za výchovu dítěte) uloţit povinnost vyuţít pomoc odborného poradenského zařízení, a to ve dvou případech. V první řadě jde o situaci, kdy rodiče dítěti nezajistili odbornou poradenskou pomoc, ačkoliv dítě tuto pomoc nezbytně potřebuje a OÚIII tuto pomoc jiţ dříve doporučil. V případě druhém se jedná o situaci, kdy rodiče nejsou schopni řešit problémy spojené s výchovou dítěte bez odborné poradenské pomoci (zejména při sporech o úpravě výchovy dítěte nebo o úpravě styku s dítětem). (Špeciánová, 2007, s. 22)

31

4.2.2 Hodnocení dítěte Celkové posouzení situace dítěte je sloţitá a náročná záleţitost. Jde o komplexní problematiku, při které je potřebná spolupráce sociálního pracovníka s dalšími odborníky. Stejně jako dospělý je i dítě biopsychosociální individualitou, a tak je nutné posuzovat situaci kaţdého jedince a jeho samotného z pohledu zdravotního, psychologického i sociálního, popřípadě sociálně právního. Sociální pracovník tak můţe potřebovat spolupráci dětského psychologa, pediatra, speciálního pedagoga, psychiatra, právníka, logopeda nebo i odborníky dalších profesí. Sociální pracovník by se pak měl ujmout role koordinátora, přičemţ jeho prvním úkolem by bylo sestavení týmu, potřebného pro řešení kaţdého konkrétního případu. Spolu s odborníky pak v závěru sestaví komplexní sociální diagnózu, prognózu, navrhne postup a alternativy řešení a moţné terapie nebo rehabilitace. V rámci celého posuzování je nutné mít na paměti, ţe dítě

nelze

posuzovat

jen

jako

izolovaného

jedince,

ale

v rámci

celého

„sociálněekologického pole“. Spolu s dítětem je třeba zkoumat a hodnotit i jeho mikrosociální systém, tedy rodinu a blízké osoby, mezosociální systém, coţ je např. škola nebo vrstevníci, kde je třeba zaměřit se na zdroje podpory a rozvoje, ale také na zdroje ohroţení a újmy. Při zkoumání nesmí být opomenut ani makrosociální systém dítěte, všechny jeho zdroje, moţnosti, omezení a nabídky řešení. Vhodné nástroje pro zmapování rodinné situace dítěte je genogram nebo ekomapa (viz kapitola č. 4. 5 Speciální techniky), kterým předchází rozhovor, zaměřený na sběr anamnestických dat, rodinnou konstelaci a sociální pole dítěte i jeho primárních vychovatelů. (Matoušek, 2003, s. 203) Důleţitou součástí hodnocení dítěte je sociální šetření v rodině (viz kapitola 4.2.3 Sociální šetření). (Pemová, Ptáček, 2012, s. 92)

4.2.2.1 Systém hodnocení ohroženého dítěte V ČR zatím neexistuje jednotný systém hodnocení ohroţeného dítěte. Hodnocení je tedy často produktem individuálního zhodnocení a rozhodnutí sociálního pracovníka. Aktuálně se tedy vytvářejí standardizované systémy, které by umoţnily objektivně rozhodovat a byly by i dále akceptovatelným podkladem pro další rozhodování, byly by přenositelné a také by umoţňovaly vytvářet individuální plány ochrany dítěte, zakládané na objektivních datech. Přestoţe se systém v ČR teprve utváří, je zřejmé, ţe by měl obsahovat několik kroků. Úvodní fází procesu hodnocení ohroţení dítěte je identifikace ohroženého dítěte. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 49) Co se týče 32

samotného pojmu „ohrožené dítě“ v případu rozvodové situace jedná se v podstatě o každé dítě v situaci, kdy se jeho rodiče nejsou schopni dohodnout na úpravě poměrů a je tak třeba určitý zásah pracovníků OSPOD.4 Druhou fází je přijetí informace o ohroženém dítěti, kdy jde o úvodní zaznamenání dítěte v systému SPOD, shromáţdění vstupních informací a rozhodnutí o dalším postupu. Ve fázi vstupního hodnocení se určí závaţnost ohroţení dítěte a stanoví se rychlost a intenzita následujícího postupu. Následuje komplexní hodnocení dítěte/rodiny, kdy jde o hodnocení potřeb, rizik a silných stránek dítěte, rodiny a komunity za účelem vytvoření individuálního plánu ochrany dítěte (dále jen IPOD). U komplexního hodnocení dítěte se pracovník zaměřuje na oblast fyzického, psychického a sociálního stavu dítěte. Při hodnocení rodiny jde především o zaměření na její funkčnost, posouzení rodičovských kompetencí a zdrojů širší rodiny. Další fází je pak samotné vytvoření IPOD (viz následující kapitola). Následuje fáze poskytování služeb, kdy se jedná o veškeré aktivity a sluţby, které budou dítěti/rodině poskytovány, za účelem řešení jejich sociální situace. Poslední fází je vyhodnocení případu. Hodnocení by ale mělo probíhat také průběţně po celou dobu řešení konkrétního případu. Hodnotí se také realizace IPOD a splnění, případně redefinice cílů IPOD. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 49) Při hodnocení dítěte, především ve fázi vstupního hodnocení, sociální pracovník zpravidla vyuţívá jednotný záznamový list dotazování dítěte, rodiče a sourozenců, standardizovaný a zaznamenávaný popis pozorování dítěte, sourozenců, rodiče, interakce mezi rodinnými příslušníky a standardizovaný záznam z šetření v místě, kde dítě ţije. Pracovník by také měl získat a analyzovat informace z dalších zdrojů. Pokud je to moţné, rozhovory se členy rodiny by měly probíhat v tomto pořadí: ohroţené dítě, sourozenec, rodič, který není podezřelý z nevhodné nebo nedostatečné péče o dítě, rodič, který je podezřelý z nevhodné nebo z nedostatečné péče o dítě a na závěr rozhovor s celou rodinou. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 64) V oblasti svěření dítěte do péče je rozhovor např. se členy širší rodiny vhodný v situacích, kdy se rodiče neustále navzájem obviňují a dohoda mezi nimi není možná. Jde o tvrzení proti tvrzení a je třeba získat k problému další informace.5 V rámci hodnocení sociální pracovník potřebuje zjistit především co se vlastně stalo, kdy a kde k událostem došlo, kdo jim byl přítomen a jaký je současný stav dítěte. 4

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013.

5

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013.

33

Budou ho zajímat ale také specifické vlastnosti nebo charakteristika dítěte, jsou-li na dítěti patrny známky špatného zacházení a jak závaţné tyto důsledky jsou, výskyt nevhodného nebo neobvyklého chování či pocitů u dítěte, vztah dítěte k rodičům a sourozencům. V souvislosti s tímto potřebuje pracovník vědět, jak dítě vnímá vztahy mimo rodinu, nebo to jak se v rodině řeší problémy. Důleţité jsou také vztahy s vrstevníky a širší rodinou dítěte a to, jak dítě tyto vztahy vnímá. Velmi důleţité je zjištění, zda můţe být hodnověrnost sdělení dítěte ovlivněna vnějšími vlivy (strach z rodičů). V závěru bude pracovníka zajímat totoţnost dalších osob, které mohou k situaci v rodině sdělit další informace, popis okolí, kde dítě ţije a jak vypadá kaţdodenní ţivot dítěte. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 65) V hodnocení dítěte je velice důleţité vyuţití standardizovaného pozorování. To se zaměřuje především na oblast fyzického a emociálního stavu dítěte, reakce rodičů na postup OSPOD, emocionální stav a chování rodičů při procesu hodnocení, interakce mezi členy rodiny, fyzický stav domácnosti a integrace do širšího sociálního prostředí. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 68)

4.2.2.2 Potřeby dítěte a podmínky pro jejich uspokojení Součástí

komplexního

hodnocení

dítěte

je

zhodnocení

podmínek

pro uspokojování potřeb dítěte. Jedním ze způsobů, jak tuto oblast zhodnotit, je vyuţití sociálního šetření v rodině (viz následující kapitola). Při šetření v rodině, za účelem zhodnocení prostředí, ve kterém dítě ţije, je moţné setkat se s negativní aţ nepřátelskou reakcí rodiny, která můţe intervenci vnímat jako nechtěný aţ nepřijatelný zásah do jejich soukromí. Často ve své péči nevnímají ţádné nedostatky a smyslu šetření pak nerozumí, mnohdy se obávají sankcí. Při šetření je třeba pečlivě ověřovat sdělení všech členů. Někteří se mohou pokusit situaci zlehčovat, někdy je moţné setkat se pouze se snahou očernit jiného člena rodiny. Čím širší je sociální prostředí, ve kterém šetření probíhá, tím obtíţnější je tato problematika. Hodnocení dítěte a získávání informací by se proto mělo vyznačovat šesti body. Mělo by být efektivní (pracovník zjišťuje pouze informace, které opravdu potřebuje), systematické (informace jsou transparentně zaznamenávány a následně účinně vyhodnocovány), objektivní (objektivní vyhodnocení informací), transparentní (seznámení rodiny s výsledky šetření, moţnost vyjádřit se), důstojné (respekt ke klientům, zachování důstojnosti a intimity) a důvěrné (všechny informace získané z šetření jsou důvěrné a podle toho se s nimi zachází). V závěru při pořizování záznamu z šetření či psaní výsledné závěrečné zprávy by pracovník měl 34

odlišit popis situace, prostředí a rodinných vztahů od vlastní interpretace těchto skutečností. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 89) Důleţitými oblastmi posuzování situace ohroţeného dítěte jsou také naplnění potřeb dítěte a s tím související prostředí, ve kterém dítě ţije. Potřebu nelze chápat pouze jako nějaký deficit nebo přebytek energie na straně lidského organismu, který by měl být uveden do stavu rovnováhy. Potřeba se vztahuje a směřuje k určitému cíli. U některých ohroţených dětí se mohou objevovat tzv. zvláštní potřeby. Ty vyplývají z určité zvláštnosti nebo odlišnosti dítěte, jako např. barva pleti, nemoc, postiţení, nebo z jeho specifické situace, jako týrání, zanedbávání, sociální izolace apod. K naplnění těchto potřeb bývá třeba speciálních opatření či terapeutických metod, často zaměřených nejen na dítě, ale také na jeho primární pečovatele, nebo i širší sociální a ekologické okolí. (Matoušek, 2003, s. 205) Při hodnocení situace dítěte lze potřeby rozdělit do dvou základních skupin, na biologické a psychologické.6 Mezi biologické patří např. strava, teplo, přístřeší, čistý vzduch atd. Jedná se o základní potřeby. Jejich ohroţení či narušení posuzuje sociální pracovník především na základě průzkumu mikrosystému, ve kterém dítě ţije. Jde tedy o návštěvu rodiny (sociální šetření), rozhovory a dotazníky a pečlivé pozorování. Pracovník můţe v tuto chvíli spolupracovat také s dětským lékařem. Při šetření se posuzuje velikost, rozloţení i uspořádání bytových prostor, zkoumají se moţnosti a omezení bytu a zaměřuje se také na sociální prostory a osobní teritoria jednotlivých členů domácnosti. Je důleţité všímat si, zda jsou bytové podmínky stísněné, stresující, jaké nabízejí moţnosti (nebo eliminují) a jaké další prostory jsou klientovi i jeho rodině k dispozici (zahrada, dvůr, okolí domu). Je vhodné sledovat, co vybavení bytu vypovídá o ţivotním stylu obyvatel, která místa slouţí ke společnému setkávání. Je nutné rozlišovat mezi „dělným nepořádkem“, který říká, ţe se v domácnosti ţije a „neúčelným a nehygienickým chaosem“, ze kterého lze usuzovat, ţe rodina buď vůbec nedbá na své prostředí, nebo se nedokáţe domluvit na tom, kdo bude za co odpovědný. Sociální pracovník se musí zaměřit také na makrosystém dítěte. Zde zkoumá především jaké 6

Systemizací a členěním základních potřeb se zabývalo mnoho autorů. Například Maslow je

známý svou pyramidou potřeb. Potřeby v ní člení do dvou základních skupin, na potřeby niţší, kam patří potřeby fyziologické, potřeba bezpečí a z části potřeby afiliační (láska a sounáleţitost) a potřeba uznání. Ty se částečně řadí také do druhé skupiny, do vyšších potřeb. Tam spolu s nimi spadají především potřeby seberealizace, sebenaplnění. Tyto dvě potřeby také označuje jako potřeby růstu nebo metapotřeby. (Matoušek, 2003, s. 205)

35

místo či pozici dítě zaujímá v mateřské/základní/střední škole, v sousedství, mezi vrstevníky apod., zda jsou pro něj tato místa podpůrná, či spíše naopak traumatogenní. Zajímá se také o vztah rodičů se školou. (Matoušek, 2003, s. 208) Při posuzování psychických potřeb se zkoumá opět sociální prostředí dítěte, se zaměřením na podmínky pro naplnění těchto potřeb. Zkoumá také zdroje, rezervy a silné stránky prostředí a zaměřuje se na to, co by bylo potřeba změnit, aby byly potřeby dítěte

optimálně

např. na potřebu

naplňovány. stimulace

Psychologické

(potřeba

potřeby

optimálního

lze

přívodu

také

dále

podnětů

členit,

s ohledem

na individualitu dítěte), potřebu smysluplného světa (řád v chaosu podnětů, potřeba podmínek pro účinné učení), potřebu jistoty bezpečí, potřebu osobní identity (sociální začlenění do širšího okruhu lidí) a potřebu „otevřené budoucnosti“ (ţivotní perspektiva, ţivotní smysl). (Matoušek, 2003, s. 209) Samozřejmostí je posouzení kvality péče a kompetencí rodičů. To se zaměřuje na posouzení materiální a finanční situace rodiny, způsob péče o děti, vztahy a komunikace v rodině, silné stránky a zdroje rodiny a identifikaci potřeb. Otázky by měli být zaměřeny na to, jak rodiče vnímají pojem rodičovství, funkčnost manţelského (partnerského) vztahu, zkoumá se, jak rodiče vnímají současnou situaci, stav dítěte, aktuální problémy nebo potřeby. Některé z dalších konzultaci mohou probíhat odděleně nebo i za přítomnosti osob, které si rodiče zvolí. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 88) Důleţitou součástí celkové diagnostiky dítěte jsou expertní posudky, hodnotící dítě. Mnohé důleţité faktory sám sociální pracovník nemůţe posoudit (např. zdravotní a psychický stav, kognitivní vývoj atd.). Aby získané informace byly srozumitelné a objektivní, měly by mít standardizovanou a objektivní podobu. Často se tak vyuţívají standardizované formuláře hodnocení ohroţení a situace dítěte. Dílčí části těchto formulářů pak vyplňují zdravotničtí pracovníci, školská zařízení, a poskytovatelé sociálních sluţeb. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 88)

36

4.2.3 Sociální šetření Sociální šetření je pojem, který bývá často zaměňován s pojmy home-visiting7 a návštěva v rodině8. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 91) Šetření mohou pracovníci sociálněprávní ochrany dětí (jako jediní pracovníci v pomáhajících profesích) vykonávat bez souhlasu rodičů nebo dítěte v místě bydliště rodiny, dotazovat se na dítě a péči rodičů ve školách, případně mateřských školách, u dětského lékaře nebo u zaměstnavatele rodičů. Pokud pracovník zjistí informaci, týkající se ohroţení dítěte, měl by podat soudu návrh na vhodné opatření. Pokud soud opatření nařídí, sleduje sociální pracovník jeho plnění v rámci sociální práce s rodinou. (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 25) Šetření v rodině lze uskutečnit jedině ve chvíli, kdy je to v zájmu dítěte (např. pro ochranu jeho zdraví, ţivota, práv) nebo v situaci, kdy o šetření poţádají samy osoby odpovědné za výchovu dítěte (prošetření poměrů). (Pemová, Ptáček, 2012, s. 91) Sociální šetření je velice důleţitou součástí komplexního hodnocení dítěte nebo celé rodiny, které sociální pracovník realizuje před vypracováním individuálního plánu ochrany dítěte. Smyslem šetření je zjistit informace o prostředí, ve kterém dítě ţije, o zajišťování jeho potřeb v domácnosti, popřípadě o rizicích, která mohou dítě v domácím prostředí ohroţovat (podnětnost prostředí, hygienické podmínky, základní vybavenost, environmentální rizika). (Pemová, Ptáček, 2012, 92) Sociální šetření můţe být provedeno bez ohlášení, řídí se zájmem zhodnotit situaci dítěte nebo rodiny. Šetření můţe být provedeno jak jednorázově, tak i opakovaně (kontrola). Jedním z cílů šetření je pak získání informací o prostředí, ve kterém dítě ţije. K naplnění tohoto cíle bývá vyuţívána např. i metoda dotazníku nebo přímá prohlídka bytu a vybavení. Při prvním kontaktu s rodinou má šetření spíše informativní charakter.

7

Při home-visitingu se jedná o poskytování sociálních sluţeb v rodinném prostředí. Jde o jednu

z forem sanace rodiny, lze hovořit o socioterapeutické práci v rodinném prostředí. Je zde snaha o dosaţení změn přímo v rodině pomocí posilování dovedností a kompetencí potřebných k tomu, aby souţití členů rodiny nebylo pro nikoho ohroţující nebo destruktivní. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 91) 8

Návštěva v rodině je jednorázovou návštěvou odborníka (psycholog, psychoterapeut, rodinný

terapeut) v rodině, která je obvykle součástí rodinné terapie. Cílem návštěvy je sblíţení terapeuta s rodinnou a umoţňuje terapeutovi vhled do fungování rodiny i do prostředí, ve kterém ţije. Podmínkou výkonu návštěvy je souhlas dospělých členů rodiny. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 92)

37

Postupně se jeho součástí stává standardizované pozorování. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 94) Při navštívení rodiny v jejím přirozeném prostředí je třeba, aby pracovník dodrţoval určitá pravidla. Měl by se řídit běţnými společenskými normami, upravujícími chování hosta a hostitele. Jde např. o pravidlo přezouvání, vítání a loučení se s členy rodiny nebo přijímání či odmítání nabízeného pohoštění. Při sociálním šetření je třeba, aby pracovník postupoval trpělivě, v případě, ţe potřebuje vidět i soukromé prostory, jako loţnici, měl by o umoţnění rodinu poţádat a vysvětlit jaké má k prohlídce důvody. Při sdělování svých závěrů by měl rodině umoţnit, aby se k nim vyjádřila. Pracovník by se měl snaţit za kaţdou rodinou vidět jedinečný systém. Důleţitý je empatický přístup, snaha číst ve sdělení rodiny i prostřednictvím symbolů, jako můţe být pozvání do dosud „zapovězeného“ pokoje, společné prohlíţení rodinných fotografií nebo pozvání pracovníka na školní besídku dětí. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 93) Cílem vůbec prvního šetření je představení pracovníka i fungování OSPOD, vysvětlit rodině svou přítomnost, popsat průběh šetření i následných setkání a stanovit účastníky šetření. Je nutné vţdy se ujistit, zda klient rozumí všemu, co jemu sdělováno, a ţe si podstatné informace pamatuje. Samozřejmě je moţné vyuţít vlastní vizitku nebo letáček s informacemi o OSPOD apod. Je dobré uvědomit si, ţe rodina můţe při prvním setkání reagovat napjatě aţ nepřátelsky. Tím vhodnější je pak práce pracovníka s negativními pocity rodiny formou verbalizace a striktnější následování formálního postupu. Pracovník by měl věnovat pozornost také reflexi vlastních očekávání a očekávání klientů. Ze strany pracovníka je pro účelné šetření nutná co nejlepší připravenost. Pracovník by se měl chovat přátelsky, ale současně dávat najevo svou autoritu. Chovat by se měl profesionálně, ale přitom lidsky. Kaţdá konzultace má být formálně ukončena. Je vhodné shrnout průběh konzultace a informace, které byly od rodiny získány. Klient má dostat prostor pro vlastní vyjádření. Vhodné je také ujištění pracovníka, ţe klient všemu rozuměl, a ţe ví, jak v případě potřeby sociálního pracovníka kontaktovat. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 96) V rozvodové problematice se sociální šetření provádí nejčastěji na podnět soudu nebo na žádost rodičů. Důvodem v této situaci může být jak snaha dospět během konzultace s rodiči k vzájemné dohodě, co se týče úpravy poměrů k nezletilým dětem,

38

tak i zhodnocení např. bytových podmínek jednoho z manželů, který žádá o svěření dítěte do své péče (vhodnost prostorů pro dítě).9

4.2.4 Individuální plán ochrany dítěte Od ledna letošního roku (2013) má obecní úřad obce s rozšířenou působností (OÚIII) povinnost zpracovat na základě vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny individuální plán ochrany dítěte. Plán vymezuje příčiny ohroţení dítěte a zároveň stanoví opatření k jeho ochraně, k poskytnutí pomoci rodině a k posílení funkcí rodiny. Dále ve spoluprácí s rodiči nebo jinou vychovávající osobou a odborníky, podílejícími se na řešení problému, stanoví časový plán pro realizaci těchto opatření. (online, 2012, www.cijedite.cz) Důraz je kladen na přijetí daných opatření, s cílem setrvání dítěte v péči rodičů, případně jiných osob zodpovědných za výchovu dítěte. (zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, §10, odst. 5) IPOD se vypracovává od začátku doby poskytování sociálně právní ochrany, nejpozději do jednoho měsíce od zařazení dítěte do evidence OÚIII. Důleţitá je pravidelná aktualizace plánu, především v situacích nařízení ústavní výchovy (zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, §10, odst. 5) Při zpracování podkladů pro IPOD je vhodné vyuţití úvodní případové konference. Ta slouţí jako základ pro vyhodnocení komplexního hodnocení dítěte nebo rodiny, pojmenování priorit pro IPOD, zapojení dalších subjektů, které by mohli rodině pomoci při posilování vlastních kompetencí a zlepšování své sociální situace. Jedním z cílů konference je stanovení následujícího postupu, stanovení rolí a odpovědnosti jednotlivých subjektů, časového harmonogramu poskytování sluţeb a jejich vyhodnocování. Je vhodné svolat konferenci co nejdříve po dokončení hodnocení situace dítěte/rodiny, aby byla sníţena úzkost rodiny z probíhajícího procesu a současně kvůli vyuţití potenciálu ke změně, která byla v rodině nastartována při zahájení řešení situace. Účastníky konference se účastní ohroţené dítě (pokud je to moţné a ţádoucí), zástupce nebo opatrovník dítěte (i advokát či kolizní opatrovník), rodiče dítěte (pokud jejich účast dítě neohroţuje), opatrovník dítěte, další rodinní příslušníci, kteří o dítě pečují nebo s péčí pomáhají, OSPOD, zástupce orgánů činných v trestním řízení (podle situace, např. probační a mediační pracovník), experti poskytující sluţby péče o děti, 9

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013.

39

experti poskytující sluţby péče o rodinu, experti poskytující sluţby péče o dospělé a dobrovolnické sluţby. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 109) Základem pro vytvoření komplexního IPOD je podrobné vyhodnocení potřeb dítěte. Hodnotí se potřeby dítěte v jednotlivých oblastech jeho vývoje, ale také potřeby jeho rodiny. Znamená to dívat se na dítě v kontextu jeho věku, prostředí, zdravotního stavu, sociálního či psychického znevýhodnění a zaměřit se také na jeho dovednosti, zájmy, jak vnímá samo sebe, své prostředí i rodinu. Vytvoření plánu je pak zaloţeno na navázání a rozvinutí komunikace a důvěry s dítětem, bez ohledu na věk (např. komunikace pomocí hry). (Vítová, 2013, online, www.cijedite.cz) Podle vyhlášky, kterou se prování některá ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí, je obsahem IPOD popis příčin ohroţení dítěte a důvody zahájení sociálněprávní ochrany, cíle navrţených opatření, prostředky k jejich dosaţení a ukazatele účinnosti jednotlivých opatření, rozsah navrţených opatření, způsob jejich naplňování a také metody práce s rodinou a rozsah intervencí. Poslední bod se týká také posílení úlohy a funkce rodiny, rozvíjení jejích pečovatelských a výchovných schopností, pomoc při sociálním začleňováním rodiny a posílení kompetencí rodiny v oblastech vzdělávání. Spadá sem také poskytování pomoci dětem umístěným v náhradní péči a jejich rodinám. IPOD dále obsahuje postupy spolupráce jednotlivých orgánu, zapojených do řešení situace dítěte, rozsah spolupráce rodičů s orgány sociálně-právní ochrany dětí a dalšími, časový plán pro realizaci konkrétních opatření. Podstatné jsou také způsoby hodnocení a ověřování plnění opatření, plán vzdělávání dítěte, přípravy na budoucí povolání a osamostatnění. Závěrem do IPOD patří také plán přípravy budoucího výstupu dítěte z náhradní péče a způsob sledování fungování rodiny po ukončení práce s rodinou. (vyhláška č. 473/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí, §2)

40

5 Speciální techniky a přístupy v sociální práci s dítětem při rozvodovém řízení Základním pracovním nástrojem sociálního pracovníka je rozhovor. Rozhovor s dítětem má určitá specifika, která popíši v následující kapitole. Další kapitolu věnuji práci s dítětem a jeho rodiči při syndromu zavrţení rodiče. Celkově pro práci s dítětem při rozvodovém řízení rodičů je důleţitý přístup orientovaný na člověka, kterému věnuji jednu z kapitol. Další kapitolu věnuji arteterapii, jakoţto moţnosti komunikace s dítětem. Mnohdy se totiţ stává, ţe se dítě bojí určitou informaci sdělit. Pomocí kresby se mu informace mohou sdělovat lépe, popřípadě je vyšší pravděpodobnost, ţe je pracovník sám nalezne. Techniky arteterapie pak mohou pomoci odhalit pravdu, týkající se syndromu zavrţení rodiče, popřípadě jiné situace, které se v rodině mohou odehrávat. Na to navazuje kapitola, věnující se speciálním technikám v sociální práci. Závěr celé této kapitoly věnuji popisu postupu konkrétního oddělení sociálně – právní ochrany dětí při práci s dítětem v rámci rozvodového řízení.

5.1 Rozhovor s dítětem Rozhovor je základním pracovním nástrojem sociálního pracovníka. Je nutné při rozhovoru přistupovat k protistraně individuálně, s empatií a bez předsudků. Při rozhovoru s dětmi je navíc vţdy potřeba zohledňovat věk dítěte a jeho schopnosti. Tomu je pak třeba přizpůsobit techniku vedení rozhovoru, načasování, tempo, ale také prostředí, ve kterém se rozhovor odehrává. Konzultace s dítětem slouţí především k seznámení se s ním, navázání kontaktu a vztahu, pochopení jeho vývojových potřeb a jejich (ne)naplňování, porozumění perspektivě, ze které situaci vnímá dítě a pochopit kontext vztahu dítěte s jeho nejbliţšími. Ve fázi hodnocení dítěte a rodiny by rozhovor s dítětem měl probíhat mimo rodinu a bez přítomnosti rodičů. Rozhovor by měl mít jasnou strukturu a k záznamu by měl být pouţíván standardizovaný nástroj. Cílem pro sociálního pracovníka je pochopit, jak běţně rodina funguje, nebo „co se děje, kdyţ…“. Nejde o získání detailního popisu konkrétního dne a události (není třeba vědět, zda bylo dítě minulé pondělí rodiči zbito, ale jakým způsobem rodiče uplatňují výchovné tresty, jak často, jak razantně, zda se jednou pouze o trest apod.). (Pemová, Ptáček, 2012, s. 80)

41

Dobré načasování rozhovoru s dítětem by mělo odpovídat jeho dennímu reţimu. Čím mladší je dítě, tím je vyšší potřeba toto zohledňovat a plánovat s rodiči. Co se týče prostředí, na kaţdém pracovišti OSPOD by měl být k dispozici prostor, kterou lze k rozhovoru s dětmi a mladistvými vyuţít. Lze také vytvořit v rohu kanceláře koutek, pro setkávání s dětmi. Mělo by se však jednat o příjemnou místnost, minimalizující stres dítěte, neutrální prostředí. K dispozici by měla být různá místa k sezení (ţidle, polštář, koberec…), pracovní stůl a celkově přizpůsobený nábytek (praktičnost a bezpečnost). Co se týče hraček, dostupných dětem, mělo by se jednat o běţné hračky, které by na rozdíl od nápadných neodváděli jejich pozornost od rozhovoru. Při setkání s dítětem by v místnosti neměl být přítomný nikdo další, pokud to vzhledem k situaci není nezbytně nutné. Rozhovor by také neměl být přerušován ţádnými telefonáty nebo příchody jiných klientů a dalších osob. Sociální pracovnice by měla rozhovoru a věku dítěte přizpůsobit pouţívané komunikační nástroje i svůj vzhled. (Pemová, Ptáček, 2012, s. 82)

5.2 Terapie syndromu zavržení rodiče Tato kapitola přímo navazuje na jednu z předcházejících. Nebudu zde jiţ více popisovat syndrom. Pouze stručně, jde o soustavnou manipulaci dítětem, s cílem zhoršit jeho postoj k nepřítomnému rodiči, mnohdy aţ na úroveň nenávisti. Dítě odmítavý názor programujícího rodiče přejímá a někdy ho dokonce samo dotváří. (Vágnerová, 2008, s. 279) Rodič, který má dítě v péči, s ním často navštěvuje psychologa a opakovaně poukazuje na problémy dítěte, objevující se vţdy po návštěvě či kontaktu s druhým rodičem. Jde o snahu najít terapeuta, který programujícího rodiče podpoří. Pro dítě je tato situace nepříjemná, stresující aţ traumatizující. Je vhodné, aby daný lékař či terapeut při setkání s takovým rodičem kontaktoval také druhého rodiče. Bohuţel ne vţdy tomu tak je. Někteří terapeuti v dobré víře pomoci klientovi pak svědčí u soudu o ublíţení na zdraví, kterého se dopustil rodič, se kterým nikdy ani nemluvili, ani ho neviděli. (Bakalář, 2006, s. 43) Rodič, trpící tímto syndromem, se často ptá, zda by nebylo pro dítě lepší vše vzdát a nechat dítě ţít sice ve lţi, ale v klidu, anebo o dítě dál bojovat. Ve chvíli, kdy i dítě jeho snahu začne vnímat jako otravování, dojde zvýšením snahy k potvrzení této myšlenky. Ve chvíli, kdy se rodič vzdá, nahraje do karet programujícímu rodiči, který pak dítěti sdělí, ţe zájem o něj byl pouze hraný,

42

teď uţ se rodič nezajímá. Většina autorů však doporučuje v takové situaci vytrvat a bojovat dále. (Novák, 2012, s. 37) Sociální pracovník se samotným syndromem nepracuje. Můţe se s ním ale u svých klientů setkat a doporučit jim odborníka (psychoterapeut), který by jim situaci pomohl řešit. Co se týče samotné terapie, Bakalář doporučuje pozvat k rozhovoru také druhého, zavrhovaného rodiče a současně na sezeních s rodičem programujícím nepodporovat jeho aktivitu. Je vhodné, kdyţ oba rodiče i dítě, přistoupí na rodinnou terapii. Tu by měl řídit jeden terapeut (popřípadě dvojice muţ a ţena), obeznámený s problematikou syndromu. Zvaţují se pak motivy programujícího manţela k jeho jednání. V případě motivu pomsty se např. mohou pokusit odstranit příčiny vzteku (platit výţivné, vrátit majetek neoprávněně nabytý rozvodem). V případě nejasných hranic mezi dítětem a programujícím rodičem, je moţné dítěti i pomocí hry vysvětlit rozdíl mezi dítětem a rodičem. Je moţné doplnit o poučení, jako: „nemusíš cítit to stejné, co maminka/tatínek, máš vlastní pocity.“ (Bakalář, 2006, s. 49) Jsou i případy, kdy rodiče na terapii nepřistoupí, nebo není moţné plnit účel terapie. V takových případech je podle Gardnera nejvhodnějším a mnohdy jediným způsobem jak zachovat pouto mezi dítětem a zavrhovaným rodičem omezit kontakt dítěte s rodičem programujícím, někdy do významné míry, někdy úplně. Mnohdy totiţ trauma z přestěhování dítěte je pro něj krátkodobější a celkově menší, neţ trauma z dlouhodobé, vznikající při manipulaci a navádění. (Gardner, 2010, s. 40) Navzdory všem projevům děti často chtějí zavrhovaného rodiče navštěvovat. Bojí se však, ţe by narušili pouto k programujícímu rodiči, kdyby své přání vyslovili. Vztah dítěte se zavrhujícím rodičem je často ve velké míře doplněn o strach. Proto dítě se syndromem často uvítá autoritu, která jej přinutí zapojit se do vztahu se „špatným“ rodičem. Terapeut si pak musí uvědomit, ţe dítě potřebuje jeho osobu pouţít jako výmluvu k návštěvě zavrţeného rodiče. (Gardner, 2010, s. 70) Je také moţnost, ţe soud nařídí dítěti pobyt v reintegračním zařízení, po danou dobu bude pobývat se zavrţeným rodičem. Společně pracují, připravují jídlo, hrají hry a sportují. Rodič přijíţdí do zařízení proškolený, je připravený na počáteční nenávist dítěte, která postupně přechází v běţný negativismus, hranou „lhostejnost“, okukování aţ zájem. Vztah dítěte k programujícímu rodiči projde krizí, ale nezhorší se, naopak spíše vyzraje. Dítě je více chápající, co se programování týče, zároveň je ale vůči němu jiţ imunní. (Bakalář, 2006, s. 50)

43

5.3 Přístup orientovaný na člověka Do kanceláří pracovnic OSPOD přichází se svými rozvodovými problémy především rodiče bez dětí. Stejně tak je tomu také u soudu, kde děti nemusí být vždy přítomny. V oblasti svěření dítěte do péče však může nastat situace, kdy by bylo vhodné setkání pracovnice i s dítětem. K tomu, aby se dítě svěřilo se svými pocity, potřebami nebo přání, je potřeba, aby se cítilo v bezpečí a získalo důvěru v naslouchajícího, což někdy může trvat poměrně dlouhou dobu. Dítě v rozvodové situaci rodičů nepotřebuje být hodnoceno, nebo diagnostikováno. Mnohdy za rozvod rodičů cítí vinu. Potřebuje být vyslyšeno, hledá pochopení, pomoc, někdy i přítele. Důležitá je snaha vcítit se do jeho situace a aktivně mu naslouchat. Využitím tohoto přístupu je možné pomoci dítěti vyvrátit jeho pocit viny, zmírnit dopady rozvodu rodičů na psychiku dítěte a pomoci mu s celkovým zpracováním aktuální situace.10 Autorem tohoto přístupu je Carl R. Rogers. Mezi jeho nejdůleţitější poznatky patří zjištění týkající se podmínek úspěšné práce s klientem. Podstatné je, jakým způsobem sociální pracovník přistupuje ke klientovi a jak tento vztah vnímá klient. Podle Rogerse je důleţité, aby pracovník v terapeutickém vztahu usiloval o kongruenci a opravdovost, coţ znamená, ţe pracovník má jednat v souladu se svým proţíváním. Pro klienta vystupuje jako skutečná osoba, nejde o vyuţití techniky, ale o skutečné sdílení vztahu. Podstatné je usilovat také o bezpodmínečnou pozitivní zpětnou vazbu (bezvýhradné přijetí) a empatii. Jde o vyjádření úsilí pracovníka o přijímání klientovi osobnosti bez hodnocení jeho postojů a chování. Empatie je pak snaha proţívat a chápat situaci klienta jeho očima. Přístup sociálního pracovníka má být nedirektivní a nehodnotící, jeho součástí má být aktivní naslouchání a autentické přátelství. (Navrátil, 2001, s. 50) Rogers předpokládá klientovu jedinečnost. Osobnost člověka vnímá jako proces, je neustále ve vývoji a nikdy není zcela hotova. Další charakteristika osobnosti dodává, ţe kaţdý člověk má právo na vlastní důstojnost a rozvoj, jeho podstata je přirozeně dobrá a lidskou osobnost je třeba respektovat. Člověk je schopen uvědomovat si vlastní hodnoty, řídit se jimi a být odpovědný k sobě i ostatním, umí si uspořádat své pocity, myšlenky i chování a hodnotit je. Důleţitá je také schopnost člověka konstruktivní

10

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013.

44

změny a osobnostního vývoje. Lidskému bytí je také vlastní principální svoboda. (Matoušek a kol., 2001, s. 203) Podstatným pojmem tohoto přístupu je také tendence k sebeaktualizaci, tedy snaha uchovat a rozvíjet vlastní existenci, naplněním různých aktuálních potřeb. Rogers také rozlišil „Já“ (postoj vůči realitě, hodnocení) a organismus (realita proţívání). Soulad mezi nimi je stav kongruence, nesoulad pak inkongruence. Vztah člověka k sobě samému, neboli sebepojetí, je ve velké míře ovlivněno výchovou rodičů. Aby si dítě vytvořilo pozitivní sebepojetí, je potřeba jeho bezpodmínečná akceptace, která mu napomůţe přijímat všechny své proţitky jako součást svého „Já“. Kdyţ se dítě setkává s výroky rodičů jako: „budu tě mít rád, jen kdyţ…“ je nuceno chovat se tak, jako by některé proţitky neexistovaly. Následkem toho pak je navození stavu inkongruence, který je základem negativního sebepojetí. (Navrátil, 2001, 51)

5.4 Arteterapie Rozvod rodičů můţe pro dítě být velmi stresující událostí, se kterou si nemusí umět poradit. O vlastních proţitcích se dítěti můţe těţko hovořit, v některých případech ani nemusí nacházet slova k popisu vlastní situace. Kresba můţe při práci s dítětem odhalit i často zatajované, váţné problémy, jako např. zanedbávání nebo sexuální zneuţívání apod. Vţdy záleţí na pouţité technice. Např. při kresbě postavy, kreslí většina sexuálně zneuţívaných dětí nohy postavy pevně u sebe. Kresba můţe být prvním krokem k prolomení bariéry mlčení o traumatickém záţitku. Důleţité ale je vytvoření atmosféry důvěry a jistoty. Arteterapie v širším smyslu lze vyloţit jako léčbu uměním, včetně hudby, poezie, prózy, divadla, tance a výtvarného umění. V uţším slova smyslu pak znamená léčbu pouze výtvarným uměním. (Šicková-Fabrici, 2008, s. 30) Výtvarné umění je vyuţíváno jako prostředek k osobnímu vyjádření v rámci komunikace. (Liebmann, 2010, s. 14) V této kapitole jsem se rozhodla pro uţší formu, tedy pouze pro výtvarné umění, které povaţuji pro práci s dítětem v rámci OSPOD za vhodnější. Mnoho současných arteterapeutů dnes vychází právě z přístupu orientovaného na člověka, od C. R. Rogerse. Kreativitu lze chápat jako globální cíl jednotlivce, který vede k sebeaktualizaci a sebetranscendenci. Nedirektivní přístup terapeuta se zde odráţí v jeho nezasahování do procesu terapie, přestoţe je při ní přítomen. Klientovi pouze vytváří podmínky pro nalezení cesty k řešení. Praktické techniky arteterapie se zaměřují 45

na myšlenku jedinečnosti člověka, a ţe úlohou kaţdého jedince je aktualizace vlastních potenciálů. Cvičení se zaměřují na budování empatie a naslouchání druhým. (ŠickováFabrici, 2008, s. 38) „Cílem arteterapie v tomto kontextu je, aby klienti zažili sebe pro sebe a pro druhé a stali se empatickými, akceptujícími sebe i druhé, tolerantními i kongruentními.“ (Šicková-Fabrici, 2008, s. 38) Arteterapie má široké uplatnění v mnoha oblastech dnešní doby, mezi nimi také v oblasti kompenzace nedostatečné citové výchovy nebo v diagnostice problémových jevů v rodině. Výtvarné vyjádření dětí z problémových rodin, má velkou výpovědní hodnotu. Vyhýbá se obtíţnosti verbálního vyjadřování, které je mnohdy pro tyto děti nepříjemné aţ bolestivé. Cílem rodinné arteterapie je posílení vhodných postojů k ţivotu, akceptování osobních potřeb a očekávání rodinných členů. Terapie musí být komplexní. Někdy se podaří odhalit důleţité informace, které byly dosud z nejrůznějších příčin skryty. Můţe jít o dominanci jednoho z rodičů, protekční postavení jednoho dítěte apod. Rodinná arteterapie zahrnuje řadu problémů, týkajících se všech generací, a např. také neúplných rodin. V rozvodové a porozvodové situaci se pomocí terapie jedná především o sníţení mocenských bojů, počtu a intenzity veškerých konfliktů. Arteterapeut pomáhá klientům zorientovat se v nové situaci, adaptovat se a stabilizovat. V rozvodové situaci se doporučuje setkávání v konstelacích matka-dítě, matka-otec, otec-dítě. Strategie rodinné arteterapie spočívá ve společných výtvarných aktivitách dětí s rodiči, ale také v terapii prostřednictvím „rodinného“ prostředí a ve vnímání funkce kompletní rodiny. V rámci terapie pak lze nenásilně vytvořit situace, pomáhající ve sbliţování členů rodiny, ve vytváření a upevňování zdravých emocionálních a sociálních vztahů. (Šicková-Fabrici, 2008, s. 45) To lze vyuţít mimo jiné také při práci s rodinou, ve které je přítomnost syndromu zavrţení rodiče. Klasická forma arteterapie je vţdy dialogem mezi terapeutem a klientem. Musí z ní tedy v závěru vyjít zpětná vazba, reflexe, dialog nebo rozbor. (Heřmanová, 2010, s. 30) Jedním z témat pro práci s rodinou v oblasti arteterapie můţou být problémy a jejich řešení. Podle zadání kaţdý člen rodiny znázorní aktuální problém, se kterým se rodina potýká. Můţe jít o alkohol, spáchání trestného činu, psychická nemoc, deprese, nebo nezaměstnanost apod. Dále nakreslí, jak daný problém ovlivnil jeho ţivot. Pomocí kresby i slov pak vyjádří, jak problém a potřeby rodiny nebo konkrétního člena vnímá a jak se cítí. Na závěr proběhne diskuze, týkající se rozdílnosti názorů a rodina se pokusí ujasnit si, jak lze při řešení problému postupovat. ((Liebmann, 2010, s. 204) 46

Jednou z technik, vhodnou pro práci s dítětem v rozvodovém řízení rodičů, je kinetická kresba rodiny. Test je zaměřen na vzdálenosti, postavení a velikost členů rodiny. V kresbě se mohou objevovat např. postavy v soupeřivých pozicích. Velmi podstatný je pak rozbor kresby arteterapeutem společně s dítětem. (Šicková-Fabrici, 2008, s. 50) Diagnosticky významný je také test začarované rodiny. Dítěti je zadána instrukce představit si, ţe kouzelník začaroval jeho rodinu do zvířecí podoby. Dítě pak má členy své rodiny nakreslit jako zvířata. V tomto testu se zviditelní dominance rodinných příslušníků, vlastnosti jednotlivých členů rodiny a rodinná koalice. (ŠickováFabrici, 2008, s. 51) Po dokončení kresby je nutné vyslechnout si interpretaci kresby od dítěte. Děti s nízkým sebehodnocením nebo děti týrané se často kreslí jako mravenci případně jiný malý hmyz. (Šicková-Fabrici, 2008, s. 107) Při kresbě dítěte by si terapeut měl všímat prostorového uspořádání postav, pořadí kreslených osob, grafického provedení, kompozice kresby a samozřejmě „obsah začarování“. U dětí z konfliktních rodin se v kresbě často objevuje prostorové oddělení dítěte od rodičů, případně od rodiče. Děti, které se cítí rodinou odmítány, se mnohdy kreslí periferně. Vhodné je dodat, ţe vyšší úspěšnost testu, tedy jeho vyšší odraz skutečnosti, je spíše u mladších dětí. (Rašková, 1984, s. 38) Výsledkem takových kreseb pak můţe být obrázek, znázorňující matku slona v koalici s mladší sestrou (na obrázku slůně) kreslícího chlapce. Rodina je na obrázku navíc rozdělena řekou, čímţ je jasně určené privilegované postavení sestry u matky. Jiný chlapec ze sociálně slabé rodiny, kde rodiče jsou alkoholici, nakreslil otce jako psa, kousajícího matku, na obrázku ţíţalu. (Šicková-Fabrici, 2008, s. 51) Je moţné setkat se s tvrzením, ţe sociální pracovník není arteterapeutem. V současné době ale v ČR neexistují ţádná pravidla nebo standardy, podle kterých by bylo moţné definovat kdo je a kdo není arteterapeutem. Existuje však několik arteterapeutických kurzů, které sociální pracovník můţe absolvovat a následně efektivně arteterapii při své práci vyuţívat. Česká arteterapeutická asociace (dále ČAA) jako jediná organizace sdruţuje arteterapeuty bez ohledu na to, jakým prošli vzděláváním. Sama však stanovuje určité standardy, jejichţ splnění je třeba k udělení garance. Udělení garance je značkou kvality, sdělení klientům i zaměstnavatelům, ţe daný člověk splňuje standardy a poţadavky na vzdělání a kvalitu práce, která ČAA stanovuje. Neznamená to ale, ţe kdo není garantován, nesmí práci arteterapeuta

47

vykonávat. Naopak, měl by se vzdělávat a pracovat, aby garanci získal. (online, 2012, www.arteterapie.cz)

5.5 Speciální techniky sociální práce Sociální pracovník můţe ve své práci vyuţít mnoho teoretických přístupů a z nich vycházejících technik (mnoho technik je spojeno např. se systemickým přístupem – cirkulární dotazování, zázračná otázka, externalizace problému nebo škálové otázky). Některé pracovnice, se kterými jsem se v rámci odborné praxe na OSPOD setkala, se ale necítí dostatečně kompetentní či vzdělané k tomu, aby tyto techniky vyuţívali. Dle mého názoru jsou ale v sociální práci určité speciální techniky, jejichţ vyuţití není nijak sloţité, a přesto s nimi lze dosáhnout výsledků. Většina těchto technik není ani časově náročná. Jejich vyuţití povaţuji za vhodné např. v průběhu sociálního šetření v rodině, ale také v rámci konzultace v kanceláři pracovníka OSPOD. Techniky, které v této kapitole uvádím, lze vyuţít v rámci sociální práce s rodinou, konkrétněji také při práci se samotným dítětem. Nejen v rozvodové problematice mohou ulehčit komunikaci mezi pracovníkem a dítětem nebo pomoci pracovníkovi se získáním některých informací. První ze speciálních technik, kterou lze vyuţít při sociální práci s celou rodinou, ale také při práci pouze s dítětem, je nazvána rodina. Cílem techniky je hlubší pohled na vztahy v rodině z pohledu klienta. Je moţné techniku zadat tak, ţe klient kreslí sám za sebe, nebo dostane za úkol vţít se do jiného z členů rodiny, a pokusit se zakreslit situaci tak jak ji nejspíše vnímá dotyčná osoba. Klient dostane papír, v jehoţ středu je krouţek popsaný jako „já“ (klient). Tento list papíru pak představuje prostor pro rodinu klienta, který se nachází uprostřed. Úkolem klienta je zakreslit do prostoru kolem sebe ostatní členy rodiny formou koleček s popisem (příklady zakreslení viz příloha č. 1). Je důleţité všímat si, v jakém pořadí klient osoby zakresluje (je moţné pořadí dodatečně dopsat). Důleţité jsou také vzdálenosti jednotlivých krouţků, především pak od krouţku označujícího klienta. Zajímavé je také samotné rozmístění koleček. Je moţné dotazovat se klienta např. kdo je z rodiny nejchytřejší, kdo má vţdycky pravdu, kdo je nejhodnější apod. Klient by měl svou odpověď zdůvodnit a můţe ji i přiblíţit konkrétním příkladem. Techniku je moţné pouţít i v druhé variantě a to tak, ţe klient dostane pouze prázdný papír a jeho úkolem je zakreslit také své vlastní kolečko. V tu chvíli pracovníka zajímá velikost kolečka a jeho umístění. (Králová, 2002, s. 20)

48

Podobná technika se nazývá životní pole. Je zaměřena na vztah klienta k lidem, pomáhá hledat odpověď na otázky týkající se širších vztahových a interakčních potřeb. Klient opět dostane papír s uprostřed zaznačeným krouţkem, představujícím jeho osobu. Instrukce zní představit si, ţe toto je jeho ţivot a formou popsaných krouţků má zakreslit, koho by chtěl ve svém ţivotě dále mít. Opět si všímáme pořadí zakreslených krouţků, jejich vzdálenosti, velikosti i rozmístění. (Králová, 2002, s. 23) V případě obou výše zmíněných technik (rodina a ţivotní pole) se pracovník můţe zaměřit nejen na to, jak dítě vnímá své postavení v rodině (velikost kolečka), ale můţe získat také důleţité informace o vztazích dítěte s ostatními členy rodiny. Je vhodné sledovat, jestli dítě dříve zakreslí matku, nebo otce, v jaké vzdálenosti od svého krouţku rodiče zakreslí apod. Tyto vypozorované informace je vhodné dále ověřit rozhovorem

s dítětem.

Pro

pracovníka

mohou

pak

být

určitým

vodítkem

při rozhodování o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Dvě techniky, vyuţívané při mapování rodinné situace dítěte, se nazývají genogram a ekomapa. (příklad genogramu a ekomapy viz příloha č. 2) Genogram je grafické znázornění rodinných mezigeneračních vztahů. Umoţňuje přehledné zaznamenání i poměrně sloţitých vztahů, souvislostí a událostí, pomocí jednoduchých symbolů a znaků. Do genogramu je moţné stručně zaznamenávat poznámky o důleţitých skutečnostech. Ekomapa zaznamenává celou sociálně ekologickou niku dítěte, tedy jeho rodinu a k ní veškeré vztaţené ekosystémy. Dokáţe zachytit povahu aktuálních vztahů i přehled moţných sociálních napětí nebo naopak moţné sociální zdroje a opory. To je pak vhodné vyuţít při sestavování programu intervence. (Matoušek, 2003, s. 203) Význam obou těchto technik je v rozvodové problematice opět podobný, jako u předchozích dvou. Pomocí grafického znázornění vztahů v rodině můţe dítě dát najevo, jak celou situaci vnímá, projeví se zde, zda má dítě lepší vztah s otcem či s matkou a podobně. Při rozhodování o svěření dítěte do péče jsou tyto informace určitě uţitečné. Názor dítěte na jeho svěření do péče popřípadě celou rozvodovou situaci v rodině a jeho vztah k rodičům i sourozencům lze doplnit s vyuţitím dalších technik. Technika přání spočívá v tom, ţe klient napíše na papírky přání určené konkrétním osobám (maminka, tatínek, sourozenci apod.). Tato přání mohou o vztahu dítěte k osobám hodně napovědět, mohou nám sdělit, nakolik jsou osoby dítěti blízké a známé. Technika rodičovská prémie je zaměřena na udělování odměn (prémií) rodičům. Dítěti klademe otázky jako „za co by dalo/vzalo prémii otci?“ nebo „za co by mu 49

(dítěti) dala/vzala prémii jeho matka?“. Cílem techniky je zjistit, čeho si dítě na konkrétních osobách cení, co mu na nich vadí nebo jak si myslí, ţe ho oni vnímají. (Králová, 2002, s. 51) Jednou z uţitečných technik je nedokončená pohádka. Jde o projekční techniku, uţívanou v oblastech, o kterých má klient problém mluvit nebo se mu obtíţně formuluje apod. Pracovník začne vyprávět nějaký příběh či pohádku a klient má za úkol ji dokončit. Vychází se z předpokladu, ţe klient se ztotoţňuje s hrdinou nebo hlavní postavou příběhu a jeho zakončení příběhu ukazuje, jak by jednal nebo chtěl jednat on sám. Ve chvíli nedokončení příběhu je moţné dítěti pokládat otázky jako „Jaká přání princ rychle vyslovil?“, „Proč byla princezna smutná?“, „Co si králův rádce myslel doopravdy?“ nebo „Co princ uviděl, kdyţ vstoupil do komnaty?“ (Králová, 2002, s. 46) Dítě při dokončení pohádky můţe pracovníkovi sdělit vlastní přání nebo nepřímo popsat situaci u něj doma, např. způsob řešení konfliktních situací v rodině. To můţe pracovníkovi pomoct při získávání potřebných informací nebo i při hodnocení dítěte/rodiny. Techniku výměna rolí lze vyuţít při práci s dítětem v situaci rozvodového řízení rodičů. Cílem této techniky v tomto případě můţe být bliţší pochopení důvodů pro rozvod dítětem, přijmutí situace a snazší vyrovnání se s ní. Pracovník při konzultaci s dítětem postaví do prostoru ţidli. Řekne, ţe tato ţidle patří matce (nebo otci). Dítě se na ţidli posadí, zavře oči a představí si, ţe je oním rodičem. Pokusí se na dané problémy a situace dívat jeho očima a poté se k problému vyjádří tak, jak by se zřejmě vyjádřil jeho rodič. Je moţné v technice pokračovat dále tak, ţe si dítě přesedne zpět na svou ţidli a reaguje na slova rodiče, pokládá otázky, vysvětlení nebo návrhy. Pak si opět přesedne na ţidli rodiče a pokusí se samo si odpovědět z pohledu rodiče. (Králová, 2002, s. 51)

5.6 Oddělení sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu Břeclav Při psaní této kapitoly vycházím z rozhovorů s pracovníky OSPOD MěÚ Břeclav, kde jsem v rámci studia absolvovala odbornou praxi. Praxe trvala dva měsíce (15. 10. 2012 – 7. 12. 2012) a měla jsem moţnost zúčastnit se sociálních šetření, soudních řízení nebo i konzultací pracovníků s klienty v kancelářích úřadu. Měla jsem tak moţnost ověřit si zjištěné informace vlastním pozorováním. Pro doplnění a aktualizaci informací jsem kromě praxe absolvovala 22. 7. 2013 zhruba hodinovou 50

konzultaci s pracovnicemi MěÚ Břeclav. Právě z této konzultace v kapitole čerpám. Konzultace proběhla v kanceláři vedoucí OSPOD, která po většinu času byla v místnosti přítomna. Rozhovor jsem vedla se dvěma sociálními pracovnicemi. Cílem konzultace bylo získat informace o postupu pracovníků při práci s dítětem v rámci rozvodového řízení a zjistit, jaké speciální techniky a přístupy při své práci s dětmi vyuţívají. V první části konzultace jsme se zaměřili na postup pracovnic při práci s dítětem během rozvodu. Moje první otázka se týkala především zjištění, jak se dítě dostane do evidence OSPOD a jaké jsou první kroky pracovnic. Poté jsem se zajímala o další kroky pracovnic v situaci, kdy rodiče nejsou schopni dohody, o sociální šetření i o znalecké posudky. Odpovědi obou pracovnic jsem zpracovala v následujících odstavcích. Před samotným rozvodem je nutné nejdříve upravit poměry nezletilých dětí na dobu po rozvodu. To se děje formou samostatného soudního řízení (řízení opatrovnické), kdy je potřeba stanovit vyživovací povinnost, určit osobu, které bude dítě svěřeno do péče a upravit styk dítěte s druhým rodičem. Ideální je, když se rodiče na těchto věcech dohodnou. V případě, kdy dohody nejsou schopni, je rozhodnutí na soudu. V tu chvíli se pak o dítě zajímá OSPOD, kde se současně dítě dostává do evidence. Pracovnice, která dostane případ na starost, založí dítěti spis, obecně označovaný jako Om (na základě místní příslušnosti). Do spisu jsou zakládány veškeré dokumenty, které OSPOD obdrží i zprávy ze sociálních šetření nebo jiných konzultací. Pracovnice se následně spojí s rodiči a celou situaci s nimi probere. Cílem mnohdy nejednoho setkání má být uzavření dohody mezi rodiči. Pracovnice jim také může doporučit návštěvu odborníka, např. psychologa nebo manželské poradny, který jim může pomoci situaci řešit. Ve chvíli, kdy tato návštěva bude více než vhodná vzhledem k zájmům dítěte, může ji pracovnice rodičům uložit jako povinnost. Samotné pracovnice OSPOD se rodinnou terapií nezabývají.11 V případě, že se touto cestou nedocílí dohody, jeden z rodičů upozorní na něco, co by mělo zvýšit pozornost sociální pracovnice (např. nevhodné chování druhého rodiče k dítěti), nebo pracovník usoudí, že situace pro dítě není vhodná, následuje sociální šetření v rodině. Ve většině případů je šetření nařízeno soudně. Je ale možné, aby sama pracovnice podala soudu návrh na provedení šetření. Sociální šetření probíhá v domácnosti, ve které dítě žije. Sociální pracovnice hovoří s celou rodinou, ale 11

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7 2013.

51

také soukromě s rodiči a následně o samotě také s dítětem. Zásadou při rozhovoru dítětem (v problematice rozvodového řízení a svěření dítěte do péče) je dítě nestresovat a neptat se ho na otázky jako „koho máš raději, maminku nebo tatínka?“ nebo „tak ke komu bys chtěl jít bydlet?“. Rozhovor se obvykle začíná otázkami na školu, zájmové kroužky, hračky, sourozence apod. Následují otázky týkající se vztahů k rodičům, jako jestli dítě rádo jezdí k tatínkovi na víkend (pokud už spolu rodiče nežijí), nebo kdo mu pomáhá s úkoly. V průběhu šetření pracovnice pomocí rozhovorů získává také informace do IPOD. Zpráva z šetření se pak zakládá do spisu dítěte a může být předložena také soudu. Výsledky šetření pak pracovnici slouží také jako podklady pro návrh o svěření dítěte do péče jednomu z rodičů.12 Velmi často je spolu se sociálním šetřením soudem nařízeno také vypracování znaleckého posudku. Dítě i s rodiči se dostaví k odborníkovi (např. psycholog), který pomocí rozhovoru a využití mnoha dalších technik zjišťuje situaci v rodině. Zaměřuje se na vztahy a komunikaci mezi jednotlivými členy, může odhalit syndrom zavrženého rodiče, zjišťuje názory dítěte apod. Výsledkem je vypracování znaleckého posudku, který je opět založen do spisu dítěte a předložen soudu. 13 Závěrem soudního (opatrovnického) řízení je vydání rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, stanovení vyživovací povinnosti a rozhodnutí o úpravě styku dítěte s druhým rodičem. Ve chvíli vydání tohoto rozhodnutí jsou poměry nezletilých dětí na dobu po rozvodu upraveny a lze postoupit dále v samotném rozvodovém řízení.14 Ve druhé části konzultace jsem se zajímala o techniky a přístupy, které pracovnice při své práci vyuţívají. Odpověď jsem opět zpracovala níţe. Hlavním pracovním nástrojem sociálních pracovnic MěÚ Břeclav je rozhovor. S dítětem tedy jednají v rámci šetření v domácnosti rodiny, dítě se může dostavit do kanceláře OSPOD a je možné ho také navštívit ve škole. Sociální pracovnice má vždy právo hovořit s dítětem o samotě. Kromě rozhovoru zde nejsou využívány žádné další techniky. Pracovnice čerpají ze znaleckého posudku, který ale vždy nepovažují za „vševědoucí“. Využívají také případovou konferenci, kdy je „konferenční tým“ složen z pracovnice, která se případem zabývá, rodiči, dítětem a znalcem, popřípadě psychologem, psychiatrem nebo lékařem (individuální složení na základě konkrétního

12

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013.

13

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013.

14

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013.

52

případu). Řešení případu pracovnice konzultují mezi sebou, snaží se získat více názorů. Rozhodnout však vždy musí ta, která má případ na starost. 15 Cíl, který jsem si v začátku konzultace stanovila, povaţuji za naplněný. Co se týče postupu pracovnic při práci s dítětem v rámci rozvodu, získala jsem srozumitelné a ucelené informace. V případě vyuţívaných technik jsem zjistila, ţe pracovnice vyuţívají především rozhovor. Na mou otázku proč nevyuţívají i další techniky (viz předcházející kapitoly) odpovídaly různě. Jako důvody uváděly především časovou náročnost práce a vlastní neodbornost a nekompetentnost v technikách. Přestože pracovnice jsou ochotny dále se vzdělávat, bohužel neměly na kurzech štěstí. Jak říkají, ve většině případů se sklouzne k probírání jiných témat, než která byla v programu. MěÚ v Břeclavi také pracovnice považují za poměrně malý, přičemž není možné (především z finančních důvodů) zaměstnávat odborníka, který by se věnoval práci s dítětem za využití speciálních technik.16

15

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013.

16

Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne 22. 7. 2013.

53

Závěr Cílem absolventské práce bylo popsat moţnosti sociální práce s dítětem v rámci rozvodového řízení rodičů, se zaměřením na vyuţití speciálních technik a přístupů a zjistit, jak v dané oblasti postupují a jaké speciální techniky a přístupy vyuţívají pracovníci oddělení sociálně-právní ochrany dětí MěÚ v Břeclavi. Kaţdé dítě vnímá rozvodovou situaci v rodině jinak, přičemţ z velké části záleţí na jeho věku. Práce s dítětem v této situaci se pak odvíjí od reakcí dítěte na situaci v rodině, ale také od jeho věku. Velký vliv na vnímání rozvodu v rodině mají rodiče sami. Někdy vše proběhne „v klidu“, dítě je s problémy rodiny seznámeno, vše je mu vysvětleno. Ne vţdy má ale rozvod „hladký průběh“. Můţe dojít ke snaze jednoho z rodičů vyuţít dítě pro svou obranu nebo si z něj udělat komplice proti partnerovi. Můţe dojít k manipulaci a navádění dítěte proti jeho rodiči. Jedná se o syndrom zavrţení rodiče. Tuto problematiku povaţuji v dané oblasti za velmi závaţnou, a proto jsem jako jednu z moţností práce s dítětem při rozvodu rodičů zvolila také terapii syndromu zavrţení rodiče, přestoţe sociální pracovník sám terapii neprovádí. Se syndromem se ale můţe setkat a je moţné, aby rodičům terapii doporučil. Cílem terapie je srovnání rodinných vztahů a psychická pohoda dítěte. V nejhorších případech dochází k odebrání dítěte manipulujícímu rodiči a předání do péče druhému z rodičů. Důvodem pro toto jednání je, ţe stres a trauma vznikající z neustálého manipulování dítětem mají hlubší a dlouhodobější dopad neţ krátkodobé trauma ze změny prostředí a rodiče. Při práci s dítětem v této oblasti povaţuji za vhodné vyuţití přístupu zaměřeného na člověka. Dítě potřebuje podporu, pocit bezpečí, důvěry i jistoty. Nachází se v obtíţné stresové situaci, mnohdy pociťuje strach nebo i vinu za rozvod rodičů. Potřebuje přítele, někoho kdo by mu naslouchal a vyvedl ho nebo mu pomohl najít cestu ven, z jeho nepříjemné situace. Dítě pod vlivem syndromu zavrţení rodiče nebo i ze strachu ať uţ přímo z rodiče nebo z jeho ztráty se můţe více hlásit k rodiči, ke kterému ve skutečnosti jít nechce. Jde o situaci svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Jako jednu z moţností jak dítěti pomoci se sdělením informací, které se např. můţe bát vyslovit nebo by je pod vlivem manipulace samo zkreslovalo, vidím vyuţití arteterapie. V arteterapii lze

54

pracovat jak s jednotlivcem, tak i s celou rodinou. Co se týče samotné práce s dítětem, vnímám jako přínosné techniky kinetická kresba rodiny nebo začarovaná rodina. Na arteterapii úzce navazuje moţnost vyuţití několika speciálních technik sociální práce. Techniky lze taktéţ vyuţít jak při práci s dítětem, tak i s ostatními členy rodiny. Jde např. o techniky rodina, životní pole, přání, rodičovská prémie, nebo nedokončená pohádka. Všechny tyto moţnosti práce s dítětem lze vyuţít v rámci pracoviště OSPOD. Jednou z činností pracovníků OSPOD je sociální šetření v rodině dítěte, především s cílem získat informace. S tím souvisí hodnocení dítěte a jeho rodiny a následné vypracování individuálního plánu ochrany dítěte. Povinnost vypracovávat tyto plány mají od leda roku 2013 všechny obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Základním nástrojem sociálního pracovníka při práci nejen s dítětem je rozhovor. V případě rozhovoru s dítětem je ale nutné uvědomovat si určitá specifika a dodrţovat z nich vyplývající pravidla. Poslední kapitola této práce, týkající se speciálních technik a přístupů, by mohla být dále rozšířena o další moţnosti. Z důvodu rozsahu práce, dostupnosti informací a vlastního zájmu jsem však vybrala pouze tyto výše zmíněné. Pokračovat v této práci by bylo také moţné v rozšíření jednotlivých kapitol. Např. v případě arteterapie by bylo moţné také rozšíření o výzkum. Absolventská

práce

je

především

informativního,

v některých

částech

inspirativního charakteru. Určitým způsobem shrnuje několik publikací, zabývajících se podobnými tématy, čímţ doplňuje dosud dostupné publikace. Dále vnímám přínos v obohacení moţností práce s dítětem při rozvodovém řízení rodičů o arteterapii a její techniky, které mají v této oblasti široké uplatnění.

.

55

Bibliografický seznam Literatura Autor neuveden. (2012). Zákon o SPOD, díl pátý: Individuální plán ochrany dítěte. [online]. Dostupné dne 22. 4. 2013 z http://www.cijedite.cz/?nav=aktuality/ostatni/227zakon-o-spod,-dil-paty-i.html. BAKALÁŘ, Eduard; CHODĚRA, Oldřich; JUSANOVÁ, Ela; KUBICOVÁ, Jolana; NOVÁK, Daniel; NOVÁKOVÁ, Markéta; ŠTĚTOVSKÁ, Iva;…; ŠVARC, Jiří. (2006). Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum. BECHYŇOVÁ, Věra; KONVIČKOVÁ, Marta. (2008). Sanace rodiny. Praha: Portál s. r. o. ČESKÁ

ARTETERAPEUTICKÁ

ASOCIACE.

(2012).

Standardy

vzdělávání

v arteterapii. [online]. Dostupné dne 18. 7. 2013 z http://www.arteterapie.cz/?podkategorie=asociace&clanek=8 DUNOVSKÝ, Jiří; DYTRYCH, Zdeněk; MATĚJČEK, Zdeněk. (1995). Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada Publishing s. r. o. EVERETT, Craig; EVERETTOVÁ, Sanda Volgy. (2000). Zdravý rozvod pro rodiče i děti. Praha: Talpress. GARDNER, Richard, A. (2010). Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavržení rodiče. Praha: Triton. GARDNER, Richard, A.; SAUBER, Richard, S.; LORANDOS, Demosthenes. (2006). The international handbook of parental alienation syndrome. Springfield, Illinois: Charles C Thomas Publisher. HELUS, Zdeněk. (2004). Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál s. r. o.

56

HEŘMANOVÁ, Jana. (2010). Zkušenosti s arteterapií. Sociální služby, č. 10, s. 30–31. HOCHELOVÁ, Mirina. (2007). Rodina, dieťa, násilie. Bratislava: Nadácia pre deti Slovenska. KRÁLOVÁ, Jaroslava. (2002). Speciální techniky sociální práce. Praha: Ústav psychologického poradenství a diagnostiky r. s. Brno LANGMEIER, Josef; MATĚJČEK, Zdeněk. (1974). Psychická deprivace v dětství. Praha: Avicentrum. LIEBMANN, Marian. (2010). Skupinová arteterapie. Praha: Portál s. r. o. MATĚJČEK, Zdeněk. (2003). Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál s. r. o. MATOUŠEK, Oldřich; KODYMOVÁ, Pavla; KOVAŘÍK, Jiří; MACEK, Zdeněk; MUSIL, Libor; NAVRÁTIL, Pavel; ŠIKLOVÁ, Jiřina;…TOMEŠ, Igor. (2001). Základy sociální práce. Praha: Portál s. r. o. MATOUŠEK, Oldřich. (2003a). Slovník sociální práce. Praha: Portál s. r. o. MATOUŠEK, Oldřich. (2003b). Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství. MATOUŠEK, Oldřich; BEAUFORTOVÁ, K.; BEDNÁŘOVÁ, Z.; HARTL, P.; HAVRÁNKOVÁ, O.; KINKOR, M.; KOLÁČKOVÁ, J.;… TOMEŠ, I. (2003). Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál s. r. o. MATOUŠEK, Oldřich; KODYMOVÁ, Pavla; KOLÁČOVÁ, Jana. (2005). Sociální práce v praxi. Praha: Portál s. r. o. MATOUŠEK, Oldřich; PAZLAROVÁ, Hana. (2010). Hodnocení ohroţeného dítěte a rodiny. Praha: Portál s. r. o. 57

MIKLOŠKO, Jozef; ŢARNAY, Štefan. (2008). Ohrozená rodina na Slovensku. Bratislava: Fidat s. r. o. MOŢNÝ, Ivo. (1990). Moderní rodina. Brno: Blok. NAVRÁTIL, Pavel. (2001). Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. NOVÁK, Tomáš; PRŮCHOVÁ, Bohumila. (2007). Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha: Grada Publishing a. s. NOVÁK, Tomáš. (2008). Vztah otce a syna. Havlíčkův Brod: Grada Publishing a. s. NOVÁK, Tomáš. (2012). Péče o dítě po rozvodu a její úskalí. Havlíčkův Brod: Grada Publishing a. s. PEMOVÁ, Terezie; PTÁČEK, Radek. (2012). Sociálně-právní ochrana dětí pro praxi. Praha: Grada Publishing a. s. PLAŇAVA, Ivo. (2000). Manželství a rodiny. Brno: Doplněk. PÖTHE, Peter. (1999). Dítě v ohrožení. Praha: G plus G. RAŠKOVÁ, Věra. (1984). Příspěvek k poznatkům o používání technik kresba rodiny a kresba začarované rodiny (Diplomová práce). Praha: Karlova univerzita. ŠICKOVÁ-FABRICI, Jaroslava. (2008). Základy arteterapie. Praha: Portál s. r. o. ŠPECIÁNOVÁ, Šárka. (2007). Sociálně-právní ochrana dětí. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí. VÁGNEROVÁ, Marie. (2008). Vývojová psychologie I. – dětství a dospívání. Praha: Karolinum.

58

VESELÁ, Renata; HRUŠÁKOVÁ, Milana; PADRNOS, Jaroslav; SCHELLE, Karel; ŠTEFANCOVÁ, Dagmar. (2003). Rodina a rodinné právo. Praha: Eurolex Bohemia s. r. o. VÍTOVÁ, Veronika. (2013). Nové téma: Individuální plán ochrany dítěte. [online]. Dostupné dne 22. 4. 2013 z http://www.cijedite.cz/?nav=aktuality/ostatni/287-novetema-individualni-p.html.

Prameny Občanský soudní řád. Zákon č. 99/1963 Sb., v účinném znění ke dni 23. 4. 2013. Vyhláška o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Vyhláška č. 473/2012 Sb., v účinném znění ke dni 23. 4. 2013. Zákon o rodině. Zákon č. 94/1963 Sb., v účinném znění ke dni 21. 1. 2013. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon č. 359/1999., v účinném znění ke dni 21. 1. 2013.

59

Seznam příloh P1. – Technika rodina – příklady zakreslení P2. – Genogram a ekomapa - příklady

60

Příloha P1.: Technika rodina – příklady zakreslení (Králová, 2002, s. 21) 1.

Členové rodiny jsou na obrázku semknuti a jakoby stáli na jiné straně neţ klient

– jsou proti němu v koalici?

2.

Členové rodiny klienta obklopují – cítí se nejlépe doma? Bojí se kontaktů

s okolím? Cítí se izolován od okolí?

3.

Klient se vnímá jako rovnocenný partner? Jaké má v rodině úkoly a jakou

zodpovědnost? Cítí se být samostatný?

61

4.

Jaký má klient vztah s osobou, kterou na obrázku začernil? Je moţné uvaţovat o

napětí aţ negativním vztahu.

5.

Rodinné zázemí je pro klienta důleţité (pocit určité jistoty) a současně dokáţe

lehce komunikovat s vnějším okolím?

62

Příloha P2.: Genogram a ekomapa – příklady 1.

příklad genogramu (Matoušek, 2003, s. 206):

Vysvětlivky (Matoušek, 2003, s. 206):

63

2.

příklad ekomapy (Matoušek, 2003, s. 207):

64