CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Předpoklady pro osvojení
Regina Kirkingová Vedoucí práce: PhDr. Mirka Nečasová, Ph.D.
Olomouc 2015
Čestné prohlášení: „Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.“
Olomouc 27. dubna 2015
…………………………………………… Regina Kirkingová
Děkuji vedoucí práce, PhDr. Mirce Nečasové, PhD., za trpělivost a podporu při vedení mé práce. Můj dík patří také JUDr. Stanislavě Kopecké z Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí za ochotu a všechen čas, o který jsem ji svými návštěvami a dotazy obírala. Závěrem děkuji mému manţelovi Galeovi a dětem Petrušce a Májince za podporu a prostor ke studiu.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1
2
3
4
5
6
Historický a právní vývoj institutu osvojení na území České republiky............................ 9 1.1
Rodina, funkce a vztahy v rodině ................................................................................ 9
1.2
Zákon 56/1928 Sb. z. a. n., o osvojení....................................................................... 10
1.3
Navazující zákony po roce 1948 ............................................................................... 15
1.4
Současná legislativa České republiky a mezinárodní dokumenty upravující osvojení ………………………………………………………………………………………16
Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí ....................................................................... 17 2.1
Činnost Úřadu ............................................................................................................ 17
2.2
Úspěšnost Úřadu v agendě mezinárodního osvojení ................................................. 21
2.3
Děti v evidenci Úřadu pro mezinárodní osvojení ...................................................... 22
Osvojení z psychosociální perspektivy ............................................................................ 24 3.1
Osvojenci ................................................................................................................... 24
3.2
Romské dítě v rodině majoritního etnika .................................................................. 27
3.3
Osvojitelé ................................................................................................................... 28
3.4
Prostředí, genetika a teorie memů ............................................................................. 31
Metodologie ..................................................................................................................... 33 4.1
Výzkumná a dílčí otázka ........................................................................................... 33
4.2
Metoda výzkumu ....................................................................................................... 33
4.3
Popis výzkumného prostředí ..................................................................................... 34
4.4
Popis výzkumného souboru ....................................................................................... 35
4.5
Způsob zpracování dat ............................................................................................... 35
4.6
Etika výzkumu ........................................................................................................... 36
4.7
Kritické posouzení obsahových a metodologických limitů výzkumu ....................... 37
Interpretace výzkumu ....................................................................................................... 38 5.1
Analytická kategorie „Dokumentace osvojitelů“ ...................................................... 38
5.2
Analytická kategorie „Dokumentace osvojence“ ...................................................... 44
5.3
Analytická kategorie „Dokumentace vývojových zpráv“ ......................................... 49
Diskuze k výzkumu a doporučení pro praxi..................................................................... 58
Závěr......................................................................................................................................... 61
Zkratky ..................................................................................................................................... 63 Seznam literatury...................................................................................................................... 64
Úvod Pyšníme se tím, ţe Česká republika je srdcem Evropy. Toto srdce bylo dlouhých čtyřicet let uzavřené a mnoho společenských a občanských aktivit a činností se během této doby transformovalo do zvláštních systémů paternalismu a na něm závislých občanů. Koncepce nadvlády komunistické strany poznamenala všechny oblasti občanského i soukromého ţivota. Úspěšný a světem obdivovaný československý zákon č. 99/1948 Sb., o národním pojištění, byl nahrazen zákony, které sledovaly zájmy strany a lidu a upřednostňovaly pojmenování kolektivní. Týkalo se to i oblasti sociálně právní ochrany dětí, náhradní rodinné péče, ale systémů ústavní péče obecně. Uzavření hranic také způsobilo, ţe se zde rozvíjela homogenní společnost bez významnějších multikulturních podnětů způsobovaných volnou migrací obyvatel. Společenské změny po roce 1989 otevřely světu české srdce Evropy a do České republiky začaly proudit nové informace, přístupy, zkušenosti a lidé. Občané, kteří zde dosud ţili s jistotou, ţe se o ně postará stát a vše zařídí stát, museli přistoupit na jinou strategii sociální politiky, která je zaloţena kromě principu spravedlnosti a solidarity také na principech subsidiarity1 a participace. Některé skupiny obyvatel se se změnou společenských pravidel a politiky těţce vyrovnávaly, některé skupiny obyvatel společenské změny převálcovaly úplně a upadaly do stále hlubší sociální izolace, kterou jako otázku či problém řeší kaţdá nová vláda.
Jedním ze znaků nové doby je
i skutečnost, ţe z důvodu nárůstu počtu těhotných matek na návykových látkách se mění anamnéza dětí umisťovaných do kojeneckých ústavů, zvyšuje se podíl dětí se zdravotními riziky a postiţením2. V roce 2011 Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo prohlášení o legislativním záměru zrušení umisťování dětí do 3 let do kojeneckých ústavů k 1. lednu 2014.3 Jako alternativa ústavní výchově byl zaveden institut přechodné pěstounské péče a náhradní rodinná péče dostala od státu silnější podporu. Mohlo by se 1
Encyklika Quadragesimo anno papeţe Pia XI.: „stát a společnost musí občanům a malým společenstvím poskytovat podporu a pomoc, ale ponechat jim svobodu. Stát se nemá vměšovat do záleţitostí rodinného ţivota, do práv rodičů na výchovu dětí, do politiky, do záleţitostí církví.“ 2 Zdravotně sociální sluţby v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let [on line]. www.vupsv.cz. 3 Kojenecké ústav pro děti mladší tří let by měly skončit do konce roku 2013 [on line]. www.mpsv.cz .
6
zdát, ţe v zemi, kde poptávka po o osvojení dětí převaţuje nabídku kojeneckých ústavů, tento koncept pomůţe k uspokojení ţadatelů o osvojení. Mnohé děti ale v ústavech zůstávají dále a příčin je několik. Hlavním důvodem setrvání v ústavní péči je podmínka právní volnosti dítěte, respektive toho, ţe dítě není právně volné k osvojení. Dalším významným faktorem je, ţe mnoho dětí, které v ústavech jsou a čekají na svou novou mámu a tátu, nesplňují poţadavky vnitrostátních osvojitelů. To povaţuji za další důsledek homogenní uzavřenosti naší společnosti po čtyřicet let. Být jiný a odlišný se povaţuje za handicap a riziko, přičemţ se společnost řídí stereotypním myšlením vůči členům některých národnostních a etnických menšin. V mé absolventské práci se věnuji tématu mezinárodního osvojení, jaké předpoklady k němu vedou, a jak se naplňují. Převáţně induktivním přístupem zjišťuji odpověď na otázku, zda a jak se v mezinárodním osvojení naplnily předpoklady, které neumoţnily umístění dítěte do vnitrostátního osvojení. Jako techniku jsem pouţila obsahovou analýzu spisové dokumentace dětí evidovaných pro mezinárodní osvojení Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Výzkumu předcházelo studium teorie. Jednak mne zajímalo porovnání právní historie institutu osvojení a podmínek osvojení mezi zákonem o osvojení Československé republiky a současným občasným zákoníkem.
Další oblastí pro
porozumění tématu byla činnost Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který jako jediný orgán v České republice můţe zprostředkovat osvojení dětí do zahraničí. V předcházející kvalifikační práci jsem se tématu mezinárodního osvojení věnovala z pohledu principu subsidiarity, který je postaven na legislativním vymezení nejlepšího zájmu dítěte. V absolventské práci svůj pohled více zaměřuji na potřeby dítěte i osvojitelů a významnou teoretickou výbavou se mi stala literatura týkající se psychosociálního vývoje ohroţených dětí, motivace ţadatelů o osvojení a působení imitace a vlivů vnějšího prostředí. K tématu mezinárodního osvojení mne navedla i vlastní ţivotní zkušenost. V roce 2014 jsme totiţ s manţelem osvojili dvě dcery, kterým narozením vznikla cizí státní příslušnost, i kdyţ byly od narození vychovávány v kojeneckém ústavu v České republice. Kdyţ jsme Dětské centrum navštívili poprvé, zaskočil nás počet krásných
7
dětí, které napřahovaly ruku po mamince. Útěchou nám byla informace, ţe některé z nich se jiţ připravují na odjezd z České republiky se svými náhradními rodiči ze zahraničí. Tyto skutečnosti a studium oboru sociální politiky dále podnítilo můj zájem o tuto oblast sociálně-právní ochrany dětí.
8
1
Historický a právní vývoj institutu osvojení na území České republiky
1.1 Rodina, funkce a vztahy v rodině Lidská společnost je zaloţena na základní buňce, kterou tvoří rodina. Katechismus katolické církve definuje rodinu jako „společenství rodičů s dětmi, manţelů s dětmi. Podobně jako manţelství je i rodina zakotvena v přirozeném řádu, v lidské přirozenosti. Má hodnotu sama v sobě a není závislá na uznání státem, má své vlastní zákonitosti.“ (Umlauf 2014: 6) Rodina představuje pro rozvoj společnosti důleţitý prvek – zde, v jejím ochranném prostředí, docházelo a dochází k pokračování rodu. K tomu, aby rod nevymřel, Stvořitel člověka zabezpečil biologicko-antropologickými předpoklady. Umlauf objasňuje princip pohlavnosti tak, ţe pohlavnost je součástí celého člověka a obecně se pohlavní instinkt povaţuje za hybatele k uchování rodu. Dalším důleţitým hlediskem je ale teologická rovina, podle které má pohlavnost smysl sama o sobě pro samotnou lidskou osobu a její zrání tím, ţe člověku pomáhá přesunout objekt zájmu ze své osoby na osobu druhou. (Umlauf 2014: 4) Lze namítnout, ţe k tomu aby, byl počat člověk, není potřeba rodiny, jak to ostatně bohatě ukazuje i historie lidstva. Tradičně ale rodina měla, a stále má, zabezpečit jedincům rodu určitá práva a ochranu v ţivotě, jinak by byl jejich další vývoj ohroţen, jde o bytí spolu – esse cum (Umlauf 2014: 3). Stejně tak lze argumentovat, ţe ani rodina vţdy nemohla funkci plození zaručit. V jakékoliv době existovala určitá nebezpečí, která naději na zachování rodu omezovala. Byla to ohroţení, jako například nemoci, války, přírodní katastrofy; ale také předpoklady jedinců, jako neplodnost, degenerace nebo věk nositelů rodu. Ohroţení člověka při zrození a během jeho vývoje mohla být různá – nemanţelský původ, osiření, odvrţení rodiči a jiné. Stejně tak v historii existovaly důvody, proč se dospělí jedinci rodu rozhodli přijmout za vlastní jedince jiného rodu. V průběhu historie se primární důvody pro přijmutí cizího za vlastního měnily podle hodnot a současného stavu společnosti. Tou nejdůleţitější motivací však vţdy
9
zůstávala potřeba udrţení rodu. Jenom v rozmezí cca sto let proběhl veliký posun v motivaci pro osvojení, jak ukáţu v následujícím textu.
1.2 Zákon 56/1928 Sb. z. a. n., o osvojení Institut osvojení byl na území České republiky zaveden zákonem č. 946/1811 Sb. z. s. obecný zákoník občanský – známý jako ABGB. Ten byl při vzniku samostatného československého státu v roce 1918 přijat do českého právního řádu zákonem 11/1918 Sb. z. a n. o zřízení samostatného státu československého (recepční zákon) a platil na našem území aţ do roku 1950. Profesor František Rouček v roce 1928 vydal za podpory ministerstva školství a národní osvěty publikaci, která osvětlovala princip osvojení dle zákona 56/1928 sb. z. a n.. Zákon vycházel z ABGB, ale současně přinesl i novinky. Rouček vysvětluje dělení rodinného spojení na příbuzenství přirozené, které je zaloţeno faktem (zákony přírodními), a to v situaci, kdyţ svobodná ţena porodila dítě a dále na příbuzenství juristické, které je zaloţeno normou (zákony právními), v situaci, přijme-li svobodná ţena nějaké dítě za své. V obou případech vznikají povinnosti v oblasti rodinně-právní. Na rozdíl od dnešního chápání spočívalo příbuzenství v počátcích historie lidstva na vztazích juristických - prof. Rouček zmiňuje národy indogermánské i právo římské. Právní relevance je přiznávána jedině právu juristickému a příbuzenství tudíţ vzniká přijetím do rodiny. Ale i na juristickém základě rodiny dochází k preferenci přijímat do rodiny dítě vlastní, čímţ dochází k respektování příbuzenství přirozeného. Teprve obavou z vymření rodu při nedostatku osob přirozeně příbuzných dochází k přijetí cizí osoby. Zde podle Roučka pramení znak kaţdého umělého příbuzenství, který lze charakterizovat jako: „osvojení je z nouze ctnost“. Na místo příbuzenství juristického se ve společnosti stává normou příbuzenství zaloţené faktem (přírodními zákony). Rouček dále upřesňuje rozdělení na juristické příbuzenství po linii přímé (vzestupné či sestupné) nebo pobočné. Linii přímou vzestupnou byla situace dáti dítěti otce, v linii pobočné se jednalo o osvojení osoby za sourozence. Praxe pobočné linie příbuzenství byla známá např. u Jihoslovanů. Nejčastěji se ale vyskytuje osvojení v linii sestupné, tedy přijetí za syna nebo za dceru, stále z pohledu, ţe osvojení plní funkci uspokojení potřeby mít potomka. Právní vývoj tak dospěl k tomu, ţe práva kulturních států uznávají institut
10
osvojení jako řešení v případě nouze s dalším znakem „adoptio imitatur naturam“. (Rouček 1928: 4-7) Československá republika vydala dne 28. října 1918 zákon č. 11 Sb., kterým byly ponechány v platnosti stávající zákony Rakousko-uherské monarchie, pozdější zákon ze dne 11. 3. 1920 č. 152 Sb. rozšířil územní platnost Čech, Moravy a Slezska o Hlučinsko a ostatní území získané podle mírových smluv. Pro území republiky to znamenalo, ţe bylo ustanoveno dvojí právo – původní právo rakouské a uherské. Konkrétně pro případy osvojení to znamenalo rozdílný právní přístup k osvojení, a sice právem zvykovým (Slovensko, Podkarpatská Rus) a právem psaným (území ČSR). Vláda republiky se rozhodla k vypracování zvláštního zákona ve věci osvojení, jednak aby došlo k odstranění zmiňovaného dualismu a dalším důvodem byl narůst ţádosti o osvojení. Ministerstvo spravedlnosti ročně obdrţelo přes 300 ţádostí o potvrzení adopčních smluv. Podle konstatování Ministerstva spravedlnosti probíhala také četná zprostředkování o osvojení na území ČSR. (Rouček 1928: 8) Nový zákon byl vydán po několikaleté přípravě jako zákon č. 56/1928 Sb. zákon o osvojení ze dne 28. března 1928. V porovnání se současnou platnou legislativou – zákonem č. 89/2012 Sb. – se nám dnes mohou zdát zajímavé určité předpoklady, které podmiňovaly institut osvojení. V následujícím textu nejdříve představím vybrané podmínky zákona o osvojení z roku 1928 a následně je porovnám se současnou legislativou zákona č. 89/2012 Sb. Osvojení bylo legislativně ukotveno jako poměr smluvní (adoptio conventionalis) na rozdíl od dalších moţností, a to osvojení posledním pořízením (adoptio testementaria) a osvojením soudním výrokem (adoptio iudicialis). Z titulu smlouvy tak mohlo být osvojení i smluvně zrušeno. Dnes vzniká osvojení dle § 796 občanského zákoníku soudním rozhodnutím (adoptio iudicialis): „O osvojení nezletilého rozhodne soud na návrh osoby, která chce dítě osvojit.“ Pouze soud můţe na návrh osvojitele nebo osvojence osvojení zrušit, ale jen do doby tří let od osvojení, poté je osvojení nezrušitelné (občanský zákoník § 840).
11
Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní. Vzniká tak vztah mezi osvojitelem a osvojencem, který je zaloţen jako vztah mezi rodičem a dítětem; osvojení musí být v souladu se zájmy osvojeného (občanský zákoník § 794 – 795). Mezinárodní osvojení - osvojení dětí do ciziny a z ciziny, je moţným řešením situace ohroţeného dítěte v případě, ţe se pro ně nedaří najít náhradní rodinu v zemi původu. Mezinárodní osvojení je upraveno Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, kterou vypracovala a přijala Haagská konference mezinárodního práva soukromého 29. 5. 1993. V České republice vstoupila tato úmluva v platnost 1. 6. 2000 a spolu se zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, umoţňuje osvojení dětí do ciziny a z ciziny.4 Jednalo se o smlouvu rodinně-právní, která měla stanoveny přísnější podmínky neţ jiné smlouvy, především podmínky způsobilosti stran. Dnešní zákon také vyjmenovává v § 799 - § 804 podmínky způsobilosti osvojitelů, ty ale nejsou postaveny na smluvním principu. Jedná se především o svéprávnost, motivaci, bezúhonnost a odpovídající zdravotní stav osvojitelů. Způsobilost osvojitele byla posuzována z hlediska dvou zásad, jednak jako „pomůcka z nouze“ a za druhé dle principu „adoptio imitatur naturam“. Důsledkem bylo, ţe osvojitelem se mohl stát pouze člověk, který neměl a nemohl mít vlastní manţelské děti (nebo na této úrovni, tzv. legitimované děti). Jak vysvětluje Rouček: „..není důvodu pro osvojení jiných osob, neboť dotyčný subjekt požívá již radostí rodičských a chce-li snad třetí osobě prokázati nějaké dobrodiní, může tak učinit jinak nežli adopcí.“ (Rouček 1928: 17) Dnešní legislativa takové vymezení nedefinuje, osvojit mohou žadatelé bezdětní i s dětmi. Za vhodnější ţadatele jsou naopak povaţování manţelé, kteří jiţ děti vychovali nebo vychovávají. Vůči osvojovanému dítěti se 4
Spolu dětem o.p.s. Základní pojmy [on line]. www.adopce.com.
12
u nich nepředpokládá pouze potřeba naplnění rodičovské identity, ale jako motivace se očekává sluţba dítěti s ohledem na jeho nejlepší zájem. Nejlepším zájmem dítěte se v rodinných souvislostech rozumí ochrana práv dítěte, zejména jeho důstojnosti, fyzické, psychické a sexuální integrity; právo dítěte vyrůstat ve zdravém výchovném prostředí. Je to základní princip při rozhodování o záleţitostech dětí obecně i při rozhodování situace konkrétního dítěte. (Hořínová 2011: 239, 241) Další podmínkou způsobilosti osvojitele bylo, ţe se jednalo o toho, kdo ani nemůţe mít v budoucnu děti. Tato podmínka byla dána do souvislosti biologického věku osvojitele a vycházela ze studií, ţe pokud do svých 40 let neměl v manţelství potomky, nebude je mít ani později. 40. rok muţe byl také definován jako rozhraní, kdy se muţ rozhoduje uzavřít sňatek.
Opět se tu
uplatňuje přístup, ţe osvojení má být pouze pomůckou z nouze, a dokonce obava, ţe osvojení by mohlo nepříznivě působit na růst populace. Původní rakouské právo podmiňovalo minimální věk osvojitele na 50 let, nový československý zákon tuto hranici pozměnil na osobu starší 40 let. (Rouček 1928: 23) Občanský zákoník dnes vymezuje v § 803 věkový rozdíl tak, že zpravidla by neměl být menší 16 let. Přes současný trend starších rodiček a odkládání rodičovství na pozdější věk, jsou jako osvojitelé upřednostňování ţadatelé mladšího aţ středního věku z důvodu dodrţení přirozeného věkového rozdílu mezi rodiči a dítětem. Ţadatelé nad 40 let jsou naopak vnímání jako starší a pro osvojení menších děti méně vhodní, zejména pokud si přejí osvojit kojence. Osvojit dítě společně mohli pouze manţelé, nikoliv například dva muţi nebo dvě ţeny. Osvojit ale mohla ţena i muţ, osoba svobodná, vdaná (ţenatý), ovdovělá, bez omezení náboţenství nebo společenského postavení. Zákon nově prakticky umoţnil osvojení i řeholníkům ţijícím v celibátu, které předcházející zákon označil přímo jako nezpůsobilé k adopci. (Rouček 1928: 26)
13
Podobné podmínky platí dnes (občanský zákoník § 800, § 804), opatření týkající se řeholníků nebo příslušníků církve nejsou v zákoně zmiňována. V současné době je aktuálním společenským tématem poţadavek homosexuálních párů ţijících v registrovaném partnerství, které chtějí osvojit dítě, coţ jim současná legislativa neumoţňuje. (Zákon o registrovaném partnerství § 13 odst. 2.) Nemanţelské děti byly v moţnostech osvojení privilegovány. Zákon umoţňoval výjimku pro podmínku minimálního předepsaného věku v případě, ţe otec měl vlastní manţelské či legitimní děti. Nicméně zde také hrozilo, ţe otec mohl poměr smlouvou opět zrušit. (Rouček 1928: 25) Dnešní legislativa nerozlišuje děti na manželské a nemanželské. Dle § 856 vznikají povinnosti a práva rodičů spojená s osobností dítěte a povinnosti a práva osobní povahy narozením dítěte a zanikají nabytím jeho zletilosti. Lišil-li se názor rodičů na osvojení k tomu, zda udělí s osvojením souhlas, rozhodoval názor otce. (Novotná, Průšová 2014: 8) V současné době je k osvojení třeba souhlasu rodičů osvojovaného dítěte, vyjádřeného osobním prohlášením vůči soudu (občanský zákoník § 809 § 811). V § 818 jsou vymezeny situace, kdy souhlasu rodičů není třeba. Rozhodování rodičů na vývoj dítěte je vázáno rodičovskou odpovědností, která náleţí oběma rodičům (občanský zákoník § 865). Pokud rozhoduje soud v záleţitostech týkajících se výkonu rodičovské odpovědnosti, jsou pro něj určující zájmy dítěte (občanský zákoník § 866). Vyţivovací povinnost nepřecházela automaticky osvojením na osvojitele. V případě, ţe osvojitelé nebyli schopni zajistit odpovídající výţivu, zůstávala na původní rodině. (Novotná, Průšová 2014: 8) Dnes podle § 832 a §833 občanského zákoníku platí, že osvojením nezletilého zaniká příbuzenský poměr mezi osvojencem a původní rodinou, jakoţ i práva a povinnosti z tohoto poměru vyplývající. Osvojením vzniká vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodičem a dítětem (§ 795). Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost vůči dítěti (§ 832). Podle § 910 mají
14
vzájemnou vyţivovací povinnost předci i potomci. V případě osvojení zletilého platí odlišné vymezení § 853. Osvojitelé nenabývali ţádných právních nároků na majetek osvojence, ten v případě jeho smrti nebo vzdání se majetku nabývali potomci osvojence. (Novotná, Průšová 2014: 8) Podobně jak bylo řečeno výše, platí ustanovení § 832, 833 a dále § 1475, § 1635 (první třída dědiců).
1.3 Navazující zákony po roce 1948 Další vývoj chápání institutu osvojení popisují Novotná a Průšová. Prvorepublikový zákon byl zrušen novým zákonem č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Jednou ze změn bylo nové ustanovení, ţe osvojit lze jen nezletilé dítě a osvojení musí být pro dítě prospěšné. Osvojení vznikalo na základě návrhu osvojitele rozhodnutím soudu (adoptio iudicialis). Zákon neomezoval věkový rozdíl mezi osvojencem a osvojitelem, ani nejniţší věkovou hranici pro osvojitele. Pozitivním bylo, ţe zrovnoprávnil ţeny, muţe a děti narozené v manţelství i mimo manţelství. (Novotná, Průšová 2014: 8-9) V roce 1958 byl zákon o právu rodinném novelizován zákonem č. 15/1958Sb., o změně předpisů o osvojení. Došlo ke zpřísnění podmínek osvojení, příbuzenský vztah vznikal zápisem osvojitele do matriky místo původních rodičů osvojence, zanikla vyţivovací povinnost osvojence vůči původní rodině (ale byla zachována vyţivovací povinnost původní rodiny vůči osvojenci). (Novotná, Průšová 2014: 8-9) V roce 1963 byl přijat zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, jehoţ novelizovaná úprava byla propojena se zákonem č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. Do zákona o rodině byly zapracovány mezinárodní smlouvy, dále např. podmínka souhlasu rodiče, i kdyţ je nezletilý. Zákon dále upravoval ustanovení o nezájmu rodičů (pokud jsou jeho zákonnými zástupci osvojovaného dítěte), a to po dobu 6 měsíců a 2 měsíců po narození dítěte. Zákon o rodině byl zrušen účinností nového občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb. (Novotná, Průšová 2014: 8-9)
15
1.4 Současná legislativa České republiky a mezinárodní dokumenty upravující osvojení sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o právech dítěte zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí zákon č. 43/2000 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 132/2000 Sb. m. s., Evropská úmluva o osvojení dětí zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
16
2
Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí
2.1 Činnost Úřadu Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí je správní úřad podřízený Ministerstvu spravedlnosti, zřízený ustanovením § 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí. Předchůdcem Úřadu byla Společnost pro mezinárodněprávní ochranu mládeţe v republice Československé, zaloţená v roce 1930. V roce 1949 převzala společnost národní správa a po třech letech byla působnost společnosti začleněna do Úřadovny ochrany mládeţe v Brně (1949). V roce 1956 vzniká Ústředí pro mezinárodněprávní ochranu mládeţe a tento úřad byl v roce 2000 transformován do současné podoby Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně. Do působnosti Úřadu patří dle zákl. § 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí: právní pomoc při vymáhání výţivného, mezinárodní únosy dětí, zajištění práva styku, výkon funkce kolizního opatrovníka, zprostředkování mezinárodních osvojení. (Špeciánová 2007: 7) 1. 1. 2013 vstoupila v účinnost novela zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ze které vyplývá, ţe náhradní rodinnou péči pro dítě vyhledávají jiţ pouze krajské úřady, nikoli Ministerstvo práce a sociálních věcí. Zprostředkování osvojení Úřadem je v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí uvedeno pod § 25. Pro sledování naplňování cílů mezinárodního osvojení jsou klíčová ustanovení, ţe Úřad vede pro účely zprostředkování osvojení evidenci dětí vhodných k osvojení v cizině a ţadatelů vhodných stát se osvojiteli těchto dětí. Evidenci Úřad vede po novele zákona 359/1999 Sb. na základě zpřístupnění dat z krajských úřadů. Před rokem 2014 Úřadu spisy dětí vhodných pro mezinárodní osvojení postupovalo Ministerstvo spravedlnosti. Úřad při zprostředkování mezinárodního osvojení postupuje podle Metodického doporučení pro zprostředkování mezinárodního osvojení do ciziny5. Základní podmínkou je, ţe dítě musí být osvojitelné podle českého práva. Tato podmínka jiţ musela být prověřena krajským úřadem – jinak by ani spisová dokumentace dítěte nemohla být Úřadu zpřístupněna. Následně Úřad hledá pro dítě vhodnou náhradní 5
Metodické doporučení pro zprostředkování osvojení do ciziny [on line]. www.umpod.cz.
17
rodinu v zahraničí. Úřad je během procesu zprostředkování nadále v kontaktu jak s krajským úřadem, tak se zařízením, ve kterém je dítě umístěno. Tím si ověřuje aktuální situaci dítěte, zda například nedošlo k obnově zájmu biologického rodiče nebo někoho z příbuzných a osob blízkých k zachování principu subsidiarity.6 Úřad si také ověřuje celkový vývoj dítěte, zvláště pokud má dítě nějaké vývojové zpoţdění nebo postiţení
pro
podání
pravdivých
informací
ţadatelům
z ciziny.
Pro
účely
zprostředkování osvojení tedy Úřad vede evidenci dětí vhodných k osvojení, dále evidenci ţadatelů o osvojení z ČR a evidenci ţadatelů pro osvojení ze zahraničí. Ţádosti o zařazení do evidence ţadatelů musí obsahovat náleţitosti stanové zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů a řízení o zařazení se vede v písemné formě. Náleţitosti spisové dokumentace dítěte vhodného k osvojení jsou uvedeny v § 22 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Patří sem zprávy a údaje o dítěti, rozhodnutí příslušného orgánu o výchově dítěte – bylo-li vydáno, doklad prokazující osvojitelnost dítěte a doklad prokazující zachování principu subsidiarity. Jak uvádím ve své bakalářské práci, to se většinou děje pouţitím dikce § 22 odst. 9 a) zákona o sociálněprávní ochraně dítěte: „dítěti nelze zprostředkovat pěstounskou péči ani osvojení v České republice, ani nelze předpokládat, ţe by v budoucnu mohla převzít dítě do péče osoba dítěti příbuzná, nebo jemu blízká“. (Kirkingová, 2015: 35) Po převzetí spisové dokumentace začíná proces spárování dítěte s vybranými zahraničními ţadateli z evidence ţadatelů o osvojení dítěte z ČR. Poradní sbor pro náhradní rodinnou péči navrţené ţadatele posuzuje a hlasováním řadí do pořadí ke kontaktování. Jedná se o multidisciplinární sbor, ve kterém jsou zastoupeny profese dětský lékař, psycholog, sociální pracovník (za ústavní zařízení, nestátní organizace, MPSV). Úřad následně ţadatele v daném pořadí oslovuje s dotazem, zda mají zájem o seznámení s dítětem. Poradní sbor se schází v měsíčních intervalech, takţe tento proces
probíhá
relativně
rychle.
Rychlost
další
části
procesu,
kterým
je
spárování/matching s budoucími osvojiteli probíhá v závislosti na zájmu ţadatelů 6
Princip subsidiarity v mezinárodním osvojení - jedná se o podpůrnost mezinárodního osvojení, které můţe přijít v úvahu aţ tehdy, pokud se pro dítě nenajde vhodná forma náhradní rodinné péče ve vnitrostátních podmínkách (Kapitán 2011: 216).
18
o konkrétně navrhované dítě, doplnění informací týkajících se zdraví dítěte, biologické rodiny, apod. Pro další úspěšné pokračování je velice důleţité, aby měli ţadatelé co nejvíce informací a byli dobře připraveni na další důleţitý bod procesu zprostředkování, a sice seznámení se s dítětem, tzv. interakce. Vzhledem k tomu, ţe ţadatelé přijíţdějí nebo přilétají z ciziny, Úřad musí interakci dobře naplánovat a připravit. A to nejen po organizační stránce, tj. kde budou ţadatelé ubytování, nasmlouvání tlumočníka, ale také po právní stránce – přípravy a zajištění nezbytných právních dokumentů pro hladký průběh dalšího řízení. Délka interakce ţadatelů s dítětem je individuální, záleţí na věku dítěte, obvykle trvá 7 aţ 21 dní. První návštěva zařízení a setkání s ţadatelů dítětem probíhá vţdy za účasti tlumočníka a psychologa Úřadu a odborného personálu zařízení a z této návštěvy je vypracována podrobná zpráva psychologem Úřadu. Psycholog Úřadu společně s tlumočníkem navštíví po 5 aţ 14 dnech ţadatele a dítěte jiţ ve společně uţívaném zařízení. V případě, ţe psycholog hodnotí průběh interakce a navázání dítěte na ţadatele příznivě a pokud ţadatelé trvají na své ţádosti o osvojení navrhovaného dítěte, zůstávají po skončení interakce s dítětem v České republice aţ do nabytí právní moci rozhodnutí o předání dítěte do péče osvojitelů před osvojením. Pokud se interakce příznivě nevyvíjí - ale i tak se dá označit za úspěšnou, protoţe splnila svůj účel, ţadatelé berou zpět svůj návrh na předání dítěte do péče osvojitelů před osvojení a Úřad zastavuje řízení. Poté, co ţadatelé dítě převzali a vycestovali z České republiky, proces nekončí. Pověřené orgány přijímacího státu jsou povinny dle čl. 20 Haagské úmluvy zasílat vývojové zprávy včetně lékařské zprávy a fotografie dítěte. Zprávy jsou zasílány v intervalech v návaznosti na pobyt dítěte v přijímacím státě – celkem 4 vývojové zprávy po 1, 3, 6 a 12 měsících pobytu dítěte v příjímacím státě. Další vývojové zprávy jsou odvislé od dosaţeného věku dítěte, a to ve 3, 7, 12, 15 a 18 letech věku dítěte. Zpravidla můţe Úřad zahájit řízení o souhlasu s osvojením na základě 3. vývojové zprávy (tedy po 3 nebo 6 měsících pobytu dítěte v přijímacím státě) a ţádosti ţadatelů. Z vývojové zprávy musí být jasné, ţe adaptace dítěte v nové rodině proběhla příznivě a je v nejlepším zájmu nezletilého. Závěrečnou fází je legislativní osvojení nezletilého dítěte ţadateli v přijímacím státě, o osvojení je Úřad informován
19
dle čl. 23 Haagské úmluvy a Úřad následně informuje subjekty uvedené v § 25 odst. 9 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. (Úřad 2014)
20
2.2 Úspěšnost Úřadu v agendě mezinárodního osvojení Oproti zbývajícím činnostem Úřadu je agenda mezinárodního osvojení charakteristická optimismem a nadějí, ţe se daří najít dětem nový domov. Na rozdíl od agendy mezinárodních únosů a vymáhání výţivného, je ve většině případů agenda mezinárodního osvojení práce s krásným koncem – vývojové zprávy svědčí o šťastných dětech se šťastnými rodiči. Výše zmiňovaný proces mezinárodního osvojení je však špičkou ledovce celkového úsilí orgánů sociálně právní ochrany dětí. Zařazení dítěte do evidence pro osvojení v zahraničí předchází často víceletá práce sociálních pracovníků obecního úřadu s rozšířenou působností a krajského úřadu. Práce sociálně-právní ochrany je zaměřená na práci s rodinou a zabezpečení dítěte, poté na vyhledání vhodné náhradní rodinné péče v České republice. Pokud se nepodaří zajistit náhradní rodinnou péči v České republice, má Úřad kompetence, aby mohl pruţně konat ve vyhledávání vhodných ţadatelů z ciziny. Úřad koná v rámci svých kompetencí bezodkladně ve spárování dítěte a vhodných ţadatelů, včetně setkání Poradního sboru, následného spárování (matching) a přípravy interakce. Faktorem úspěšnosti Úřadu je úroveň zahraničních ţadatelů o osvojení dítěte z České republiky. Stejně jako v České republice jsou do evidence zařazeni prověření ţadatelé. Co je ale činí výjimečnými, jsou jejich méně omezující poţadavky na osvojované dítě. Dalším z důvodů úspěšnosti je právní a psychologická odbornost pracovníků Úřadu. Odbornost a profesionalita pracovníků Úřadu se projevuje tím, ţe pro agentury a státy Haagské úmluvy je Česká republika cenným a ţádaným partnerem. Z osobní zkušenosti bych navíc dodala, ţe neméně významným činitelem úspěšnosti je i osobní nasazení pracovníků Úřadu. Proto můţe Úřad uvádět neúspěšnost 0,86 % (Kapitán 2011: 222). Z hlediska statistiky zpracování spisů lze Úřad hodnotit jako velice pruţný a úspěšný. Přesto se najde i kritika, vycházející dokonce od zřizovatele ministerstva práce a sociálních věcí, která Úřadu vyčítá přílišnou úspěšnost na úkor dodrţování principu subsidiarity a která můţe vycházet ze skutečnosti, ţe Česká republika je dle Haagské úmluvy vnímána jako země zdrojová (osvojované dětí pochází z této země) a nikoliv příjmová (země, která osvojované děti přijímá). Současně je Česká republika
21
kritizována pro diskriminaci a nedostatečnou integraci určitých sociálních a etnických skupin. (OSN 2011; OSN 2003, podle Kozáková 2014: 53) (Kapitán 2011: 196) Úřad dbá během celého procesu mezinárodního osvojení na transparentnost a dodrţování zásad Haagské úmluvy. Výsledek vysokého počtu dětí mezinárodně osvojených dětí nelze přičítat jen efektivní činnosti Úřadu, příčiny je pochopitelně nutno hledat jinde a hlouběji.
2.3 Děti v evidenci Úřadu pro mezinárodní osvojení Do mezinárodního osvojení jsou umísťovány ty samé děti, které jsou v evidenci krajského úřadu pro osvojení v České republice podle dle § 6 a) zákona 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Přesněji řečeno, jedná se o děti, jejichţ rodiče zemřeli, neplní povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti nebo nevykonávají nebo zneuţívají práva plynoucí z rodičovské odpovědnosti, a kterým se podle § 22 odst. 9 a) nepodařilo krajským úřadem zprostředkovat pěstounskou péči ani osvojení v České republice, ani nelze předpokládat, ţe by v budoucnu mohla převzít dítě do péče osoba dítěti příbuzná, nebo jemu blízká. Ve své předchozí kvalifikační práci (Kirkingová 2015: 38) docházím k závěru, ţe většinu dětí umístěných do mezinárodního osvojení tvoří romské děti, případně sourozenecké skupiny a děti se zdravotním postiţením. To odpovídá zkušenostem se ţadateli o vnitrostátní náhradní rodinnou péči, podle kterých zájemci odmítají děti romského etnika (Bajer 2006: 25). Za skrytý předpoklad pro mezinárodní osvojení lze tedy označit romské etnikum dítěte, sourozeneckou skupinu a zdravotní postižení dítěte. V bakalářské práci dále uvádím, ţe to, čeho se vnitrostátní osvojitelé obávají, není samotné dítě takto charakterizované, ale obava z jeho dalšího vývoje a budoucího kontaktu s romskou komunitou, přesněji řečeno kontaktem s etnicky sociálně-kulturně patologickým prostředím. Podle Říčana existuje v České republice nepočetná skupina osvojitelů ochotných osvojit romské dítě a tu je moţné rozlišit na dva druhy. První skupina jsou osvojitelé, kteří přijmou romské dítě, protoţe jiţ nechtějí déle čekat na dítě svého etnika. U této skupiny je větší nebezpečí projekce vlastních očekávání a snahy o utlumení identity původu dítěte. Druhou skupinu tvoří osvojitelé, kteří na sebe přijetím romského dítěte
22
vědomě berou velký úkol a jsou většinou křesťansky motivovaní. Druhá skupina osvojitelů je lépe připravena přijmout dítě v celé své lidské důstojnosti a vychovávat dítě
s respektem k jeho
etnickému
i sociálnímu
původu.
Úskalí
adoptivních
a pěstounských rodin, které vychovávají romské děti, jsou podle Říčana o to silnější, ţe děti jsou často poznamenány traumaty z biologické rodiny nebo citovou deprivací v ústavním zařízení. (Říčan 1998: 125, 127)
23
3
Osvojení z psychosociální perspektivy
3.1 Osvojenci Osvojované děti se do nové rodiny dostávají pro ztrátu nebo absenci biologických rodičů. Počátek jejich ţivota je charakteristický strádáním. Jestliţe dítě nemá v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu uspokojovány základní psychické potřeby, vzniká podle Langmeiera a Matějčka (Langmeier, Matějček 1968: 24) stav psychické deprivace. Vágnerová (2012: 53) rozlišuje podle oblasti strádání různé druhy deprivace, a sice deprivaci v oblasti biologických potřeb, podnětovou, kognitivní, sociální a citovou. Citovou deprivaci způsobuje neuspokojení spolehlivého a jistého vztahu s matkou, nebo jinou rodičovskou osobou. Zkušenosti ukazují, ţe léčení poruchy citové vazby je moţné jedině prostřednictvím rodičovské osoby (Vančáková 2014: 9). Autorem teorie citové vazby je John Bowlby, teorii více rozpracovala Mary Ainsworth. Předmětem teorie je citové přilnutí malého dítěte k matce a dalším blízkým osobám. V češtině se z anglického výrazu attachment theory pouţívají názvy teorie attachmentu, teorie přilnutí, teorie připoutání, teorie rané citové vazby. Termín attachment (vazba, přilnutí, připoutání) můţe v rozšířeném významu označovat citové přilnutí obecně. V současné době je dobře znám vliv psychického traumatu na vývoj a navazování citové vazby. Archerová uvádí jednu z definic citové vazby (Field 1985, podle Archerová 2001: 38) jako „vztah, který se vyvine mezi dvěma či více organismy, kdyţ se jejich systémy chování a psychologické systémy vzájemně vyladí“. To, kdy a jak je citová vazba navázána ovlivňuje psychosociální jednání dítěte pro jeho celý další vývoj. Pokud citová vazba navázána není, dochází k citové deprivaci a traumatu. Archerová odmítá dříve uţívaný názor, ţe malé děti události neproţívají a nepamatují si je, tudíţ neproţívají traumata. Naopak, v souladu s moderní psychologií, připomíná, ţe novorozenec, který je po porodu od matky odloučen, proţívá trauma pocitem naprostého opuštění. Ochromující proţitky opuštění mají přímý vliv na centrální i autonomní nervovou soustavu. Dítě nezná důvody zraňujícího opuštění; neví, jsou-li způsobené nutným zdravotním zákrokem a pobytem v nemocnici, nebo nezájmem
24
matky a předáním do ústavní výchovy. Ale okamţitě mu chybí kontakt s prostředím, které mu dosud dávalo pocit bezpečí jiţ v děloze synchronním vylaďováním i cirkadiánním rytmem. Dle Archerové mají traumata nejváţnější dopad na ty, kteří nemají dostatečně vyvinuté vědomí sebe sama, nevytvořili si síť blízkých osob a nemají takovou rozumovou kapacitu porozumět situaci kolem sebe. Malé děti jsou za těchto podmínek nejzranitelnější. Fyziologickým důsledkem traumatu je změna ve schopnosti reagovat na různé podněty a u malých dětí není snadné tyto schopnosti dostat do správných kolejí. Čím je dítě starší, tím je tato snaha náročnější. Problémové chování v důsledku proţitého traumatu a nesprávně, případně vůbec, navázané citové vazby se mohou u dětí, ale i dospělých, projevovat v těchto oblastech: vědomí „já“, smyslové vnímání (dotyk, oční kontakt, pohyb, znalost vlastního těla, snění), pláč, poruchy spánku, záchvaty vzteku, problémy s jídlem, regrese, agresivita, vyjadřování pocitů a potřeb. (Archerová 2001: 38-44) Deprivační zkušenost představuje nejzávaţnější zátěţové vlivy a můţe nepříznivě působit na celý vývoj jedince, nejen na jeho aktuální psychický stav. Přitom hraje roli, v jakém vývojovém období jedinec strádání proţívá. Platí, ţe v raném věku jsou dopady citového strádání hlubší neţ v pozdějším věku. (Vágnerová 2012: 53) Indikátory psychické deprivace se projevují dle Koluchové (Koluchová 2002: 85-86) ve vývojových fázích následovně: Psychická deprivace do věku tří let regresivně ovlivňuje celý psychomotorický vývoj. U dětí lze například pozorovat povrchní, nerozlišující city a sociální vztahy dítěte. Projevem psychické deprivace můţe být opoţdění nebo poškození řeči. Řeč neměla podněty, aby se mohla zdravě rozvíjet tak jako v přirozeném rodinném prostředí. Řeč dítěte je chudší, málo spontánní - přirozená sdělovací, komunikující funkce řeči, je omezena. Důsledkem je chudý projev dítěte, řeč plní často funkci obrannou. U silně deprivovaných dětí z nefunkčních rodin se projevuje opoţděný vývoj řeči aţ do pěti let. V předškolním věku je u dětí stále znatelná povrchnost citových vztahů. Mají potřebu někomu patřit, ale protoţe nemají rodičovskou osobu, upínají se na sestry, vychovatelky, případně si idealizují rodiče, aniţ je znají.
25
Ve školním věku se u dětí projevuje horší prospěch, který je niţší neţ jejich intelektuální kapacita. Tento fenomén není způsoben jen ohroţujícím rodinným prostředím, stejné projevy lze popsat i u dětí z ústavních zařízení, které podmínky pro učení vytvořené mají. V tomto věku je také moţné pozorovat u dětí vnější nápadnosti a výkyvy v chování; z různých traumatických záţitků a přetrhání rodinných vazeb se mohou objevit neurotické problémy, citová otupělost, nedůvěra k lidem, agresivita. V pubertálním a adolescentním věku má dítě problémy v sociálním začleňování, posunutou hierarchií hodnot, dále problémy s negativními rysy charakteru a s rizikem vzniku závislostí. V dospělosti pokračuji deprivační následky tím, ţe způsobují problémy v partnerských vztazích, oslabují schopnosti vychovávat děti, dávají průchod trestné činnosti. (Koluchová 2002: 85-86) Archerová ale zdůrazňuje, ţe i kdyţ je dítě pro následující vývoj nejvíce ohroţené deprivací citových vazeb v nejranějším období, je tento věk současně nepříhodnější pro nastavení pozitivních změn. (Archerová 2001: 44) Je proto potřeba, aby osvojitelé tyto souvislosti znali a pomáhali je dítěti překonat. Koluchová také argumentuje tím, ţe za předpokladu umístění dítěte do vhodného prostředí náhradní rodinné péče je psychická deprivace ve vysoké míře napravitelná. (Koluchová 2002: 88) Za další předpoklad pro osvojení lze tedy označit prožité trauma a citovou deprivaci dítěte a z toho plynoucí problémy v chování. Osvojením osvojenec získává příbuzenské vztahy v nové rodině. Dítě si příchodem do rodiny musí vybudovat nové vztahy – citově navázat. V dalším vývoji je pro dítě důleţité přijmutí zdravé identity v prostředí nové rodiny. Jednou z obav, kterou projevují osvojitelé i pěstouni, je strach z kontaktu s biologickou rodinou osvojeného dítěte. Moderní pojetí osvojení ale zdůrazňuje otevřenost a pravdivost ve věci identity dítěte. Jak zmiňuje Archerová, případný kontakt s původní rodinou je citlivou a individuální záleţitostí, která se musí posuzovat podle situace. Důleţitým kritériem pro osvojitele by měla být pozornost věnovaná potřebám dítěte a ne potřebám sebe
26
samých. Je třeba uvědomit si, ţe například v situaci špatného zacházení s dítětem se na tomto stavu nemuseli podílet všichni členové rodiny, naopak biologičtí prarodiče mohou být pro osvojené dítě oporou v poznávání dřívějšího ţivota. (Archerová 2001: 96) Dytrych a Matějček připravili pro osvojitele desatero, ze kterého v této souvislosti vybírám: Nebojme se o lásku dítěte! Není hlas krve. Nový svazek nemůţe pojistit sebelepší zákon, nýbrţ pravda! Dítě má o sobě vědět více, neţ vědí ostatní! Dítě není z nás, ale je naše! O vlastních rodičích dítěte jen to dobré! Otevřené rodinné společenství! (Dytrych, Matějček 1997: 112-116) Archerová také vidí jako důleţitý prvek posílení vztahů v nové rodině, aby osvojitelé podpořili dítě v poznávání své minulosti. Dítěti to můţe pomoci v porozumění a léčení z traumatu. To, co je před dítětem naopak zatajováno, si dítě můţe nevhodně domýšlet. V případě malých dětí je proto nejlepší získat co nejvíce informací z ústavního zařízení a vypracovat dítěti například Knihu ţivota. Patří sem fotografie z nejranějšího dětství, vzpomínky tet z ústavu, ale také letenky, prospekty apod., které dítěti přiblíţí začátek cesty rodičů - osvojitelů za svým dítětem. (Archerová 2001: 99-101) Z výše uvedeného vyplývá další důležitý předpoklad pro osvojení, a to přijmutí minulosti dítěte – osvojiteli i osvojencem.
3.2 Romské dítě v rodině majoritního etnika Jak bylo uvedeno výše, můj předchozí výzkum (Kirkingová 2015: 38) ukázal, ţe převáţná část mezinárodně osvojených dětí z České republiky je romského etnika. V bakalářské práci docházím k závěru, ţe důvodem, proč se tyto děti neumístily ve
27
vnitrostátním osvojení, je jejich romské etnikum. Říčan hledá pro současnost i budoucí generace způsob, jak s romskými občany ţít jinak, jinými slovy – jak spolu ţít v respektu a souladu. Pro osvojitele romských dětí má několik doporučení, jejichţ souvislost lze rozeznat s výše uvedenými postřehy Archerové a desaterem Dytrycha a Matějčka. Není divu, vţdyť v prvé řadě jde stále o děti, jejich charakteristiky a původ jsou aţ druhořadé. Říčan navrhuje několik podnětů pro výchovu romského dítěte v rodině majoritního etnika: Dítě přijímá identitu Roma, potomka emigrantů z Indie. Zkoumání historie a dějin Indie můţe být pro dítě vzrušivé a dodat mu pocit oprávněné výjimečnosti. Tuto identitu je praktické doplnit o pozitivní aspekty romské kultury – tradice, pohádky, písně – romipen (Lacková, podle Hübschmannová, 2010: 10). Dítě přijímá skutečnost o svém etnickém původu od svých adoptivních rodičů, kteří jej budou učit jednat s majoritou jako rovný s rovným, vyhýbat se konfliktům, ale nebát se konfrontaci pouţít, pokud to situace vyţaduje. Rodiče dítěti umoţní ţivý kontakt s Romy. Těmi, které mu sami vybrali, a kteří dítě vhodně dítě sblíţí s romskou kulturou. Obohaceno bude nejen dítě, ale také rodiče. Rodiče by neměli ve výchově zůstat sami. Neměli by se bát přijmout oporu širšího příbuzenstva, i nepokrevního – např. vyuţít dobrovolníků (strýců, tet, dědečků a babiček) na zvládání náročných rodinných situací. (Říčan 1998: 127)
3.3 Osvojitelé Osvojení plní svoji funkci především jako sluţba dítěti. Takto ji alespoň chápou pracovníci sociálně-právní ochrany a další odborníci. Přitom je však důleţité porozumět i motivaci k této sluţbě ze strany osvojitelů, která je nejčastěji zaloţená na potřebě rodičovské identity. Dytrich a Matějček dělí modely rodičovské identity na čtyři
28
základní druhy – bezdětní manţelé, odmítnuté rodičovství, rodičovství neúspěšné a rodičovství zamlţené a či zatemnělé. (Dytrich, Matějček 1997: 12-14) Dá se říci, ţe poslední tři druhy rodičovství mohou být zdroji ohroţených dětí, protoţe děti byly buď nechtěné, nebo na ně rodiče kladli nepřiměřené nároky. K těmto druhům rodičovské identity lze jako protipól přiřadit skupiny ohroţených dětí, jak je popsaly Novotná a Průšová. Skupinu 1 tvoří především nechtěné děti z rodin s nízkou sociálně kulturní úrovní, jejichţ matky se ţiví prostituci, trpí duševním onemocněním nebo jsou závislé na návykových látkách. Ve skupině 2 jsou děti, jejichţ rodiče o ně nemohli nebo nejsou schopni pečovat. Tyto děti jsou znevýhodněné z hlediska sociálního i zdravotního, mohou mít zkušenost z pobytu ve vlastní biologické rodině, ale z různých důvodů byla nařízena ústavní výchova. Do skupiny 3 patří děti, jejichţ biologická rodina se rozpadla z důvodu osiření nebo dlouhodobého pobytu rodičů v dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody, apod. (Novotná, Průšová 2004: 131-133) V bakalářské práci (Kirkingová 2015: 38-39, 50) jsem potvrdila, ţe všechny české děti osvojené do zahraničí patřily do sociálně kulturně ohroţené skupiny 1 a 2 (Novotná, Průšová 2004: 131-133). První druh rodičovské identity - bezdětní manţelé představuje významnou skupinu ţadatelů o osvojení (ovšem ne všichni bezdětní manţelé po osvojení touţí nebo k němu přistoupí). Přesněji je moţné tento druh rodičovství označit jako nedobrovolně bezdětní manželé. Dytrich a Matějček uvádějí nenaplněnou potřebu rodičovské identity jako nejčastější důvod osvojitelů pro osvojení (Dytrich, Matějček 1997: 110). Rodičovská identita je zohledněna i v legislativních předpisech České republiky, ale také předpisech církve. Manţelství je trvalý svazek muţe a ţeny vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manţelství je zaloţení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. (občanský zákoník § 655) Kodex církevního práva definuje manţelství jako svazek, kterým muţ a ţena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého ţivota, zaměřený svou
29
přirozenou povahou na prospěch manţelů a na zplození a výchovu dětí, mezi pokřtěnými je povýšen Jeţíšem Kristem na svátost. (Umlauf 2014: 6) Potřeba rodičovské identity, respektive její deprivace, se můţe projevovat v různých fázích ţivota manţelů, jak rozvádějí Dytrych a Matějček. Jednak je to v období mladšího a středního věku, které je obvyklé pro zakládání rodiny. To, ţe manţelský pár není schopen naplnit rodičovské hodnoty, jim znemoţňuje přechod ze ţivotních rolí, které od nich jejich prostředí očekává. Forma potřeby otevřené budoucnosti, kterou rodiče proţívají ve svých dětech, je tímto pro ně také uzavřena. V tomto ţivotním období mohou bezdětní manţelé deprivaci rodičovské identity kompenzovat kariérou, případně jiným ţivotním stylem. Dalším obdobím, které je pro nedobrovolně bezdětné manţele kritickým, je období stáří. Opět můţe docházet k nenaplnění očekávaných ţivotních rolí babiček a dědečků. Vţdyť ve svých pravnoučatech prarodiče vnímají pokračování svého rodu, tvořivého díla výchovy, ve vnoučatech pokračuje celoţivotní potřeba otevřené budoucnosti. Rodičovská identita je tedy důleţitým prvkem manţelského páru, základním rozměrem osobnosti člověka, ať jiţ je přijímána pozitivně jako chtěná či odmítavě jako nechtěná. (Dytrich, Matějček 1997: 17-20) Podle Dytrycha a Matějčka se deprivace potřeby rodičovství můţe projevovat tak, ţe osvojitelé jsou ochotni přijmout i děti rizikové s postiţením nebo problematickou genetickou výbavou, i kdyţ paradoxně právě od těchto dětí nemohou očekávat pouhé uspokojení svých rodičovských potřeb. Právě pro svoji deprivaci potřeby rodičovství jsou osvojitelé ve své nové roli zranitelnější neţ například pěstouni nebo biologičtí rodiče, protoţe cítí nutnost svoje rodičovství hájit a obhajovat, a to s sebou nese určitá rizika. Pocitům nejistoty, které mohou osvojitelé občas trápit, je moţné čelit především pravdou ve výchově. Dítěti nemá být osvojení zatajováno, ale fakta o jeho ţivotě mají být otevřenou skutečností jeho ţivota, o kterém ví ono samo více neţ jeho okolí. Osvojitelé pak nemusí trpět pocitem méněcenného rodičovství, jelikoţ vztah citového pouta s dítětem je budován na důvěře. Pokud dítě pojí s osvojiteli citové pouto, které je vytvořeno pocitem důvěry, bezpečí a jistoty, potom je psychologické rodičovství povýšeno nad nefunkčním rodičovstvím biologickým. (Dytrych, Matějček 1997: 110112) 30
3.4 Prostředí, genetika a teorie memů Budoucí osvojitelé si často kladou otázku, jak budou ve vývoji jejich dítěte působit geny, které dítě převzalo od svých biologických rodičů. Genové vybavení nelze popřít, geny však nejsou jedinými faktory pro vývoj dítěte. Jak bylo řečeno výše, důleţitým spouštěčem problémů jsou traumata a deprivace – to je to, co způsobuje dětem z náhradní rodinné péče jejich potencionální psychické a sociální zábrany ve zdravém vývoji. Sluţbou dítěti pak je, aby byly tyto nepříznivé okolnosti v osvojitelské rodině co nejvíce překonány novým stabilním prostředím. Blackmore patří k psychologům, kteří kromě genu uznávají další rodový replikátor, a tím je jednotka imitace mem. Blackmore tvrdí, ţe mémy splňují podle Darwinova evolučního algoritmu podstatu replikátora – variabilitu, selekci a uchování (dědičnosti). Memy se totiţ jako replikátory mnoţí imitací. Teorie memů můţe být pro osvojitele velikou nadějí, ale i hrozbou. (Blackmore 2001: 12-14, 17-18) Mémy se pro osvojitele stávají nadějí proto, ţe imitací pozitivního jednání má dítě moţnost překonat negativní charakteristiky, které převzalo z biologické výbavy. Hrozbu mémů představuje obecně pro všechny lidi skutečnost, ţe imitovat lze samozřejmě i nevhodné chování; Blackomore (Blackmore 2001: 21) označuje nebezpečné mémy pojmem ohroţujícího replikátora, tj. virem. Rozdíl mezi geny a memy vysvětluje Blackmore (Campbell podle Blackmore 2001: 19) následovně: „Geny jsou návody k výrobě proteinů; skladují se v buňkách ţivých těl a při rozmnoţování se předávají následným generacím. Jejich soutěţení pohání evoluci v biologickém světě. Memy jsou návody pro různé typy chování; uchovávají se v mozcích (či jiných nosičích) a předávají se imitací. Jejich soutěţení pohání evoluci lidské mysli. Geny i memy jsou replikátory, a jako takové se musí řídit obecnými evolučními zákony - v tomto smyslu jsou totoţné.“ Blackmore
představuje
zajímavé
porovnání
genů
a
memů
v případě
nedobrovolně bezdětných manţelů. Z hlediska genů je osvojení ztrátový podnik, protoţe geny, které jsou označovány jako sobecké, se nemohou dále rozmnoţovat. Zato pro mémy, které jsou také sobecké, je adopce výhodnou příleţitosti k mnoţení – přenos imitací není omezený. Blackomore to přibliţuje následovně: „Kdybyste se někoho
31
zeptali, proč si přeje adoptovat cizí dítě, těţko vám odpoví: „Abych šířil své memy." Jenţe stejně nepravděpodobně by vám někdo řekl, ţe se mu líbí sex, protoţe při něm šíří své geny. Ovšem díváme-li se na věc očima mému, pak lidská touha předat dál celoţivotní zkušenosti a tvrdě nabytý majetek představuje příleţitost. A tu by bylo škoda nevyuţít. Takţe jakkoli u ţivočichů bez memů se kaţdý jedinec bude snaţit, seč můţe, aby neinvestoval do výchovy nespřízněného mláděte, mezi lidmi, na jejichţ evoluci se podílely geny i memy, najdeme lidi touţící po dětech, i kdyby nebyly jejich vlastní.“ (Blackmore 2001: 80) Důleţité pro dítě tedy je, v jakém prostředí se můţe rozvíjet a jaké vzory můţe imitovat. Jedním z kritérií při soudním rozhodování o osudu ohroţeného dítěte v USA jsou právě vzory, a sice vzory dítěte (a pro dítě) co se týče vzdělání, domácího prostředí, popř. v rámci komunity, náboţenského vyznání a vedení (Janočková 2009: 70-71). To vše staví do velké důleţitosti připravenost osvojitelů přijmout osvojované dítě se zaměřením na jeho potřeby, schopnost osvojitelů porozumět dítěti a pracovat s nepříznivými skutečnostmi prvotního vývoje dítěte a vytvořit dítěti podmínky pro přijímání
pozitivního
chování,
hlavně
být
dítěti
dobrým
vzorem.
Dalším
předpokladem pro osvojení, vnitrostátní i mezinárodní, je připravenost osvojitelů vychovávat osvojené dítě se specifickými potřebami.
32
4
Metodologie Moje absolventská práce je zaměřena na sledování vývoje osvojeného dítěte
v nové rodině. Konkrétně mě zajímá vývoj těch skutečností - předpokladů, které vedly k tomu, ţe se dítěti nepodařilo najít náhradní rodinu v České republice.
4.1 Výzkumná a dílčí otázka Výzkumná otázka mého výzkumu zní: „Zda a jak se naplnily předpoklady, pro které nebylo moţné umístit dítě do osvojení v České republice, poté, co bylo umístěno do mezinárodního osvojení do ciziny?“ Metodou výzkumu s ohledem na jeho záměr je explorace a deskripce (Bugel, Šlechtová 2012: 173). Explorace je zaměřena na probádání vývoje dítěte v nové rodině. Zajímá mě, jak takový vývoj probíhá, kdyţ všechny tyto děti jsou v České republice odmítány. Deskripci povaţuji za vhodný způsob pro objasnění situace. Pro oba způsoby vyuţívám kombinovanou kvalitativní a kvantitativní metodu.
4.2 Metoda výzkumu Kvalitativním přístupem hledám hlubší objasnění významu. V rámci celého výzkumu vyuţívám převáţně induktivní postup. (Bugel, Šlechtová 2012: 176-177) Jelikoţ jsem do výzkumu vstupovala s určitými informacemi a znalostmi, existovala v mém vědomí představa určité teorie, která mi umoţnila formulovat následující předpoklady pro mezinárodní osvojení. Romské etnikum dítěte, sourozenecká skupina a/nebo zdravotní postiţení dítěte. Proţité trauma a citová deprivace dítěte a z toho plynoucí problémy v chování. Přijmutí minulosti dítěte – osvojiteli i osvojencem. Připravenost osvojitelů vychovávat osvojené dítě se specifickými potřebami.
33
Výzkum pochází ze studia spisové dokumentace dětí evidovaných Úřadem. Během dvou měsíců jsem díky vstřícnosti vedení této organizace prostudovala 35 spisů. Výzkum byl také vyuţit pro moji bakalářskou práci (Kirkingová, 2015) a výsledky výzkumu bakalářské práce zmiňuji i v této práci. Zatímco v rámci bakalářské práci jsem studium spisů zaměřila na objasnění uplatnění principu subsidiarity při mezinárodním osvojení, v absolventské práci si všímám vývojových zpráv, které jsou dle čl. 20 Haagské úmluvy Úřadu povinny zasílat pověřené orgány přijímacího státu, poté, co budoucí osvojitelé převzali osvojované dítě do péče před osvojením7. Jak uvádí Reichel, studium jakéhokoliv dokumentu předpokládá snahu mu porozumět a interpretovat jej. (Reichel 2009: 127) Technikou výzkumu studia dokumentů je obsahová analýza dokumentace, která je podle Reichla postupem kvalitativně-kvantitativním. Reichel popisuje kvalitativní přístup analýzy dokumentů v případě, ţe sledujeme kvalitativní aspekt záznamových jednotek. Pokud jsou jednotky standardizovány, ţe je moţné provádět u nich určitá hodnocení a přiřaďovat kvantitativní znaky, jedná se o přístup kvantitativní. (Reichel 2009: 127)
4.3 Popis výzkumného prostředí Pro výběr výzkumného prostředí jsem volila spisovou dokumentaci dětí evidovaných pro mezinárodní osvojení, která byla Úřadem přijata v roce 2013. Důvodem volby tohoto časového rozmezí byla účinnost novely zákona 359/1999 Sb. k 1. 1. 2013. Úřad je posledním článkem orgánu sociálně-právní ochrany dětí v České republice, který je MPSV pověřen ke zprostředkování mezinárodního osvojení. V rámci svých kompetencí a metodiky získává od pověřených orgánů přijímacího státu pravidelné zprávy o vývoji dítěte v nové rodině a v nové zemi. Ostatní orgány sociálněprávní ochrany jako jsou krajské úřady nebo obce s rozšířenou působností takové oficiální informace nedostávají.
7
Metodické doporučení pro zprostředkování osvojení do ciziny [on line]. www.umpod.cz.
34
4.4 Popis výzkumného souboru Vycházím z definice základního a výběrového souboru, kterou jsem jiţ pouţila ve výzkumu pro bakalářskou práci (Reichel 2009, podle Kirkingová 2015: 30), na kterou svojí absolventskou prací navazuji. Za základní soubor jsem označila 61 spisů, které byly Úřadu postoupeny MPSV a zpřístupněny krajskými úřady v roce 2013. Takto vymezený základní soubor podle Reichla představuje „souhrn objektů, který lze vymezit, podchytit, identifikovat a z něhoţ se pak vybírá“. (Reichel 2009: 76) Z uvedeného základního souboru jsem pracovala s výběrovým souborem 35 spisů, které mi byly náhodně zpřístupněny podle jejich dostupnosti ve spisovně Úřadu. Dostupnost a předání spisů mi zajišťovala odborná pracovnice Úřadu.
4.5 Způsob zpracování dat Ze spisové dokumentace jsem si vedla strukturovaný výpis, který mne měl přivést k objasnění výzkumné otázky. Jak jsem postupně procházela spisovou dokumentaci, začala jsem uvaţovat o vytvoření analytických kategorií a záznamových jednotek (Reichel 2009: 128-129). Podle Reichlovy definice analytické kategorie jako souboru konkrétních dokumentů, jsem za analytické kategorie zvolila tři dokumenty spisové dokumentace, a sice dokumentace osvojitelů, dokumentace osvojence, dokumentace vývojových zpráv. Záznamové jednotky jsou charakteristikami - prvky, které jsou v analytické kategorii sledovány. Tříděním záznamových jednotek jsem hledala odpověď na otázku, zda a jak se naplnily předpoklady, pro které nebylo moţné umístit dítě do osvojení v České republice, poté, co bylo umístěno do mezinárodního osvojení do ciziny. Z tohoto důvodu jsem potřebovala porozumět předpokladům pro osvojení ze strany osvojitelů, jaké předpoklady určují k osvojení osvojované dítě, a jak se tyto předpoklady následně projevují. Při kódování jsem do zvolených analytických kategorií třídila tyto záznamové jednotky: Dokumentace osvojitelů: věk, vzdělání, motivace, poţadavky, prostředí, příjmové země.
35
Dokumentace osvojenců: věk, pohlaví, řízení o osvojení, fyziologické předpoklady, předpoklady vůči osvojitelům, předpoklady z přirozeného prostředí. Dokumentace vývojových zpráv: vývojové zprávy 1 – 6. Interpretaci výzkumu doplním intepretacemi jednotlivých kazuistik ke kaţdé analytické kategorii.
4.6 Etika výzkumu Etika je důleţitým faktorem pro práci s osobami a s údaji sociálního výzkumu. Reichel člení etiku výzkumu do dvou oblastí – etiku výzkumné práce a etiku při spolupráci s ostatními stranami zapojenými do výzkumu. (Reichel 2009: 176) Etické otázky ve vztahu výzkumníka a účastníků výzkumu rozpracovali také Bugel a Šlechtová (Bugel, Šlechtová 2012: 185-193). Obsahová analýza se týká osob, na které je výzkum primárně soustředěn; tedy na data nezletilých dětí, jejich biologických rodičů a osvojitelů. I kdyţ mezi participanty a badatelem neexistuje ţivý vztah a výzkum přímo nenarušuje jejich kaţdodenní ţivot, jedná se o zásah do soukromí všech participantů výzkumu a práci s citlivými daty. Informovaný souhlas participantů nebyl poţadován, ani by nebylo moţné jej zajistit, vzhledem k tomu, ţe se jedná o výzkum obsáhlé dokumentace. Badatel je však povinen zajistit anonymitu participantů, a ta je ošetřena dohodou o mlčenlivosti, kterou jsem s Úřadem uzavřela. Ve své práci proto v analýze ani v kazuistikách neuvádím ţádná jména, bliţší označení krajů nebo názvy příjmových zemí, kam proběhlo osvojení. Domnívám se, ţe riziko identifikace participantů je zcela eliminováno. Další oblastí pro případný etický konflikt je vztah badatele k účastníkům výzkumu. Vzhledem k tomu, ţe jsem sama osvojitelka dvou dětí, uvědomovala jsem si, ţe můj náhled do problematiky je zatíţen vlastní zkušeností a vynaloţila jsem snahu udrţet si od tématu odstup a nezávislost (Reichel 2009: 176) a otevřenost.
36
4.7 Kritické posouzení obsahových a metodologických limitů výzkumu Jedním z limitů je, ţe se mi nepodařilo prostudovat všechny spisy, které byly v roce 2013 Úřadu zpřístupněny. Díky ochotě vedení Úřadu, jsem se věnovala studiu spisů po dobu dvou měsíců. Domnívám se, ţe prostudováním 35 spisů (výběrový soubor) z 61 spisů (základní soubor) jsem získala relevantní výsledek. Dalším limitem je volba časového úseku 2013 – vývojové zprávy nemohly přesáhnout v pořadí šestou zprávu. Pro další výzkum by bylo zajímavé sledovat vývoj osvojených dětí aţ do jejich zletilosti, kdy monitorování vývojovými zprávami končí. Mnou zvoleným časovým úsekem jsem mohla sledovat vývoj dětí maximálně do zahájení školní docházky. Přestoţe jsou vývojové zprávy velice podrobně napsané a doplněné o fotografie, výzkum by jistě významně obohatil osobní rozhovor se zahraničními osvojiteli. Tato představa mne velice lákala, nicméně její uskutečnění přesahovalo mé moţnosti zpracování absolventské práce.
37
5
Interpretace výzkumu V rámci jednotlivých analytických kategorií nejdříve provedu interpretaci
výzkumu, kterou na závěr ilustruji vybranými kazuistikami, na kterých bych chtěla vyzdvihnout určité skutečnosti z jednotlivých analytických kategorií. Kazuistiky jsem se rozhodla pouţít i pro dokreslení významu jednotlivých záznamových jednotek, které samy o sobě vydávají pouhé strohé informace. Domnívám se, ţe kvalita a síla obsahu vývojových zpráv je více čitelná v celém kontextu předpokladů ze strany osvojitelů, osvojence i vývoje dítěte po předání do péče před osvojením, případně po osvojení.
5.1 Analytická kategorie „Dokumentace osvojitelů“ Důvodem k rozhodnutí pro osvojení dítěte z jiné země je téměř ve všech případech bezdětnost manţelských párů. Ve většině případu nedobrovolně bezdětní manţelé podstoupili umělé oplodnění, které se přes několik pokusů nevydařilo. Dvojice tento proces hodnotily jako bolestivý a náročný. Proţívali zklamání z bezdětnosti, nenaplněné touhy být rodiči. O moţnosti osvojení často hovořili souběţně nebo následně, jindy nechávali dozrát čas k finálnímu rozhodnutí. Jen výjimečně se jednalo o pár, který se pro umělé otěhotnění nerozhodl. Ve výjimečném případě se také jednalo o manţelský pár s odrostlými biologickými dětmi, který touţil po dalších dětech a široké rodině. Jeden manţelský pár během procesu osvojení dítěte otěhotněl, i kdyţ se před tím neúspěšně absolvoval umělé otěhotnění. V jednom případě bylo dítě osvojeno ţenou samoţivitelkou, tedy bez partnera. Výsledky výzkumu však jasně ukazují na nejsilnější motivaci k osvojení, kterou je základní potřeba lidí k naplnění rodičovské identity. Jako důvody pro mezinárodní osvojení byly uvedeny zdlouhavost a nejistota vnitrostátních osvojení a zkušenosti z mezinárodního osvojení například z Číny, Vietnamu, Ukrajiny, Ruska. Důleţitým faktorem jsou také zkušenosti ţadatelů s osvojením dítěte z České republiky. Buď měli osvojitelé přímou zkušenost s osvojením dítěte z České republiky, a v tomto případě podávali druhou ţádost o osvojení druhého dítěte, v některých případech dokonce biologického sourozence. Nebo se tak rozhodli na základě zkušeností přátel či rodinných příslušníků.
38
Předpoklady ţadatelských párů je moţné blíţe představit podle prostředí, ze kterého vycházejí. Aţ na jeden případ se vţdy jednalo o manţelské páry, průměrný věk ţadatelů 38 let. Vzdělání ţadatelů je vyváţeně středoškolské a vysokoškolské, v několika případech absolventi učebních oborů. Příjmovými zeměmi jsou nejčastěji Španělsko a Švédsko, dále Dánsko, Island, Itálie, Německo a Rakousko. Často se jednalo o osoby, které měly zkušenosti jako pracovníci v sociálních sluţbách, pedagogickém vedení dětí a mládeţe. Byli zvyklí pracovat s dětmi imigrantů, dětmi s různým postiţením. Jsou nositeli multikulturního ţivotního stylu a důrazu na rodinné vazby – kontakty s širší rodinou byly důleţitými faktory ve vývoji dítěte. Ţadatelé také plánovali s dítětem otevřeně o osvojení hovořit, pomáhat mu poznávat kulturu, tradice, případně jazyk zdrojové země. V zahraničí měli moţnost setkávat se s dalšími rodinami, které osvojily děti z České republiky. Poţadavky ţadatelů na charakteristiky dítěte se dají shrnout do nejčastěji vyslovených kategorií: fyziologie dítěte, sourozenecká vazba, věk, zdravotní stav. Co se týče fyziologie dítěte, ţádní ţadatelé neměli „preference vůči pohlaví a etniku“; často uváděli, ţe „vzhled, povaha a původ dítěte nehrají roli“. Pouze jeden pár uvedl přání, aby se mu dítě somatologicky podobalo. Nejvíce ţádaný věk dítěte je do tří let, případně „co nejmladší dítě“, „dítě maximálně do tří let“. Někteří ţadatelé naopak uvedli jako poţadavek dítě do čtyř, šesti či osmi let. Celkem častý je i poţadavek na osvojení sourozenců či více dětí, ideálně postupně, v jednom případě upřesněno „ideálně chlapce a dívku“. Pouze v jednom případě ţadatelé uvedli, ţe vylučují přijetí sourozenců. Náročným rozhodnutím je pro většinu ţadatelů zdravotní stav dítěte. Většina ţadatelů má představu zdravého dítěte, ale jsou ochotni přijmout i dítě s léčitelnou nemocí. V dalším vymezení panuje mnoho odlišností v ochotě přijmout různá postiţení. Jako přijatelné se jeví postiţení smyslovou vadou, fyzickým handicapem. Osvojitelé jsou ochotni přijmout dítě se zrakovým nebo sluchovým postiţením, někteří osvojitelé jsou otevřeni dítěti s opoţděným vývojem i nápadnostmi v chování. Jako těţko přijatelný stav většina ţadatelů formulovala psychické nebo duševní onemocnění dítěte. Individuálně vyjádřená přání byla pro dítě spíše zdrţenlivé, ne příliš temperamentní, případně dítě s dobrým intelektovým potenciálem.
39
Kazuistika č. 1 – osvojitelka samoživitelka Jako budoucí vhodná osvojitelka čtyřletého chlapce byla Úřadem vytipována 47letá svobodná ţena, vysokoškolsky vzdělaná, samoţivitelka, ţijící v jiţní Evropě. Ţadatelka pochází z rodiny z pěti sourozenců, v rodině jiţ mají zkušenost s osvojením. Je rodinně zaloţená, a i kdyţ měla několik vztahů, dosud si nenašla stabilního partnera. Do budoucna se partnerskému vztahu nebrání. Ţádala také o osvojení dítěte z Vietnamu, ale z důvodu tamního systému osvojení stáhla svoji ţádost zpět. Ve své zemi získala povolení osvojit dítě ve věku dva aţ čtyři roky. Do svých poţadavků na dítě uvedla, ţe nemá preference na pohlaví či rasu. Dítě by nemělo trpět neodstranitelnými fyzickými či duševními nedostatky. Psycholog ji ohodnotil jako „vhodnou, přesto, ţe se jedná o samoţivitelku a ţenu v relativně vyšším věku. Chlapec, který byl pro ţadatelku vybrán, byl v začátku řízení o mezinárodním osvojení ve věku čtyři roky. Dříve mu byli vytipováni vhodní osvojitelé z České republiky, ti ale převzít chlapce odmítli, zdál se jim hyperaktivní. Personál kojeneckého ústavu chlapcovo chování jako hyperaktivní popírá, spíše jeho chování hodnotí jako důsledek deprivace. Dále chlapce hodnotí jako neposedného „uličníka“, který se rád učí novým věcem a je hodně zvídavý. Výchovně je povaţován za snadno zvladatelného, komunikativního, veselého a přítulného chlapce. Fyzicky působí jako mladší, menší dítě, v řeči se projevuje vícečetná dyslálie. Jeho způsoby jsou křehké a citlivé. Psycholog upozorňuje na moţné potíţe s aktivitou a pozorností. Biologičtí rodiče chlapce jsou minoritního a majoritního etnika. Po porodu dítě předali do kojeneckého ústavu s vysvětlením, ţe pro něj nemají podmínky, protoţe pracují u kolotočů a bydlí v maringotce. Později měli biologičtí rodiče chlapce sedm měsíců v péči na dlouhodobé návštěvě. Kontroly OSPOD prokázaly, ţe podmínky pro výchovu dítěte ze strany rodičů byly splněny a péče nevykazovala zásadní problémy. Nicméně biologičtí rodiče předali po sedmi měsících dítě do péče příbuzné a od té doby se o dítě nezajímali, ani nebylo známo, kde pobývají. Příbuzná kontaktovala OSPOD a dítě bylo opět umístěno do kojeneckého ústavu. Interakce proběhla 3 měsíce po obdrţení spisu chlapce Úřadem. Při prvním setkání si chlapec udrţoval odstup a neprojevoval velký zájem, u ţadatelky psycholog
40
ocenil zkušenosti v kontaktu s dětmi. Druhá interakce probíhala v náhradním ubytování ţadatelky, kde pobývala se svojí sestrou a synovci. Bylo zřejmě, ţe jejich přítomnost (maminky a tety) je pro chlapce samozřejmá, hlídal se blízkost ţadatelky i bratranců a tety. Po dobu společného krátkého pobytu ţadatelce chybělo chlapcovo mazlení. Cítila ale, ţe mezi nimi vzniká pouto. Jako projev nabývání jistoty ve vztahu se u chlapce začalo projevovat testování hranic. Občasné projevy škrábání, které byly hodnoceny jako psychogenního charakteru, po čase přešly. Na základě pozitivního navazování a utváření citového pouta doporučil psycholog svěření chlapce do péče ţadatelky před osvojením a dítě s maminkou vycestovalo na jih Evropy. Poslední vývojová zpráva je v pořadí pátá. Během roku udělal chlapec veliký pokrok a mezi ním a matkou se vyvinul silný vztah. Matka systematicky pracuje na stanovování hranic a pravidel, vnímá potřebu dítěte usadit se v bezpečném a stabilním prostředí. V atmosféře přijetí a zdravé stimulace se mu daří optimálně rozvíjet se a adaptovat se na novou situaci. Dle hodnocení odborníků také matka dobře zvládá náročnější situace ve výchově. Hovoří spolu o době před osvojením, chlapec označuje dětský domov za druhý domov, občas vzpomene na nějakou situaci před příjezdem do nové země. Zlepšuje se jeho slovní zásoba i výslovnost, k matce je jiţ velmi přítulný, k ostatním spíše sporadicky. Matka opakovaně vyjadřuje pozitivní emoce a radost na pokroky svého dítěte. Interpretace kazuistiky č. 1: Proces osvojení je v tomto případě stále v řízení nové země a probíhá standardním způsobem. Z hlediska citového navázání se však nová rodina jiţ utvořila. Volba samoţivitelky byla ve výběrovém souboru jediná. Těţko říci, proč poradní sbor v daném rozhodování nedal přednost manţelskému páru, které by dítě zajistilo přirozenější rodinné prostředí. V kaţdém případě však osvojitelka prokázala rodičovské schopnosti a pozitivní výchovné metody. To, co chlapce omezovalo pro osvojení v České republice – můţeme se domnívat, ţe to bylo jeho etnikum a chování, které bylo hodnoceno jako hyperaktivní, se nijak problematicky neprojevovalo v navazování vztahů s osvojitelkou a její širší rodinou. Chování a projevy chlapce byly hodnoceny jako deprivační a matka systematicky pracuje na posilování chlapcových schopností a odbourávání následků deprivace.
41
Kazuistika č. 2 – osvojitelé s vlastními dětmi Pro dva roky starou dívku byli poradním sborem vytipováni manţelé (42 a 43 let) ze severu Evropy, kteří jiţ před časem osvojili chlapce z České republiky, v té době je chlapci 6 let. Ţadatelé ţijí v manţelství a z prvního manţelství ţeny mají jiţ dospělé děti. Svoji rodičovskou identitu mají tedy uspokojenou, vztahy v rodině jsou dobré – i s bývalým manţelem ţeny. Dospělé děti pomáhají v rámci širší rodiny s výchovou osvojeného chlapce a těší se na přijetí nového člena rodiny. Ţadatelé touţí po široké rodině a osvojenému chlapci chtějí umoţnit, aby vyrůstal se sourozenci vrstevníky. Dívka romského etnika pochází z biologické rodiny se sedmi sourozenci, všichni jsou ale umístěni v náhradní rodinné péči – buď v dětském domově, nebo v pěstounské péči. Biologičtí rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nebyli schopni se o ţádné dítě postarat. Dívka je od narození umístěna v kojeneckém ústavě. Psycholog shledává ve vývoji dívky limity v rozpoznávacích schopnostech, je postiţena mikrocefalií, i kdyţ ne na první pohled patrnou. Z hlediska vytipování osvojitelů psycholog upozorňuje na kombinaci rizik, která vyţaduje tolerantní osvojitele. Na základě těchto skutečností byly Úřadem osloveny mezinárodní agentury, které vedou databázi ţadatelů o osvojení dětí se specifickými potřebami. Za jedenáct měsíců proběhla první interakce s ţadateli, kteří do České republiky přijeli i se svým osvojeným šestiletým synem. První interakce v ústavním zařízení probíhala zdárně díky mimořádnému přístupu ţadatelů. Dívka nejdříve prokazovala odmítavou reakci, na kterou ţadatelé reagovali s citlivostí. Vzbudili v dívce zájem a zabránili pocitu ohroţení, také bratr prolamoval ledy v navazování ţadatelů s dívkou. Během měsíce rodina s dívkou svěřené do péče před osvojením vycestovala z České republiky. Poslední vývojová zpráva je pátá v pořadí. Dívka se od začátku projevovala veselým, čiperným chováním, dobře navazovala na rodiče i na bratra. Rodiče ji vnímají jako radostné, nenáročné dítě. S bratrem k sobě přilnuli, vyvíjí se zdravá sourozenecká konstelace lásky a soupeření. Vývoj řeči u dívky dobře postupuje. Zprávu po dvanácti měsících psycholog hodnotí jako v pozitivním smyslu překvapivým, vzestupným způsobem. 42
Interpretace kazuistiky č. 2: Proces osvojení je v současné době stále v řízení nové země a probíhá standardním způsobem. Rodina si však svoje pouta jiţ vytvořila, a to v rámci základní čtyřčlenné rodiny i širší rodiny se staršími sourozenci. Poradní sbor mohl dívce, která byla pro osvojení v České republice znevýhodněna svým etnikem a fyzickou komplikací, vybrat tolerantní osvojitele s rodičovskými zkušenostmi a zázemím široké rodiny, ve které převládají pozitivní rodinné vazby. Skutečnosti, které psycholog identifikoval jako riziková, se ve stabilním rodinném prostředí zaměřeném na potřeby dítěte vyvíjí pozitivním trendem.
Kazuistika č. 3 – osvojitelé s respektem k biologické rodině Jeden rok starému chlapci byli poradním sborem vytipování nedobrovolně bezdětní osvojitelé ze západní Evropy ve věku 41 a 42 let. Jako poţadavek uvedli dítě do věku čtyř let, bez preference etnika a pohlaví. V rámci přípravy na osvojení se připravují na různá témata jako drogy, násilí v rodině, uzavřenost dítěte. Nejsou připraveni převzít dítě těţce tělesně, smyslově nebo mentálně postiţené. Oba jsou vyučení v oboru, muţ si doplňuje středoškolské vzdělání, ţenina rodina pochází z východní kultury, dokáţe čerpat z tradic obou zemí. Při interakci projevili zájem o biologickou rodinu, po sociální pracovnici biologickému dědečkovi sdělují, ţe chlapci u nich bude dobře a přejí si být v kontaktu, kdyby v budoucnu po chlapci pátrali jeho sourozenci. Chlapec romského etnika pochází z rodiny s dalšími třemi sourozenci. Biologická matka získala po základní škole pedagogické minimum a jednu dobu pracovala jako pedagogická asistentka. Zdravotně se necítila dobře a o ţádné ze svých dětí nepečovala, jedno dítě bylo v péči dědečka, další dvě v dětském domově s výhledem na předání do péče dědečkovi. Biologická matka udělila jiţ v porodnici souhlas s umístěním chlapce do zařízení a předběţný souhlas s osvojením. Během následujícího roku matka zemřela. Během tří měsíců po získání spisové dokumentace chlapce Úřad zprostředkoval interakci se ţadateli. Interakce probíhala příznivě, chlapec začal chodit, dělal pokroky v hrubé motorice. Nemá rád ranní a večerní hygienu. K ţadatelům je přítulný, ţvatlá slovíčka v novém jazyce. Osvojitelé s chlapcem vycestovali do nové země. Upřímně se 43
zajímali o chlapcovu biologickou rodinu a projevili přání, nechat svoje kontakty otevřené pro sourozence dítěte, aby jej mohli v případě zájmu v budoucnosti kontaktovat. Dědečkovi vzkázali, ţe o chlapce nemusí mít obavu, budou se o něj dobře starat. Poslední vývojová zpráva je třetí v pořadí, tedy po šesti měsících po vycestování z České republiky. Chlapec se dobře adaptoval, zvykl si na nové jméno a začíná uţívat slovíčka v novém jazyce. Vůči cizím si zachovává odstup, ale je otevřen kontaktu. Nadále se brání sprchování. Chlapec je většinou radostně a vstřícně naladěn. Rodiče jsou ve své nové roli velice spokojeni, mají podporu rodiny i kolegů. Rodiče jsou nadšeni z pokroků svého dítěte a snadné adaptace na nové podmínky. Interpretace kazuistiky č. 3: Proces osvojení je v současné době stále v řízení nové země a probíhá standardním způsobem. Podmínky pro vytvoření rodinného pouta a citových vazeb svědčí o úspěšné adaptaci chlapce. Jeho nízký věk a multikulturní původ osvojitelů byly významnými činiteli. Předpoklad romského etnika, který chlapci bránil nalézt osvojitele v České republice, nebyl překáţkou pro stabilní pár osvojitelů, kteří byli připraveni přijmout dítě se specifickými potřebami. Jejich multikulturní původ a zkušenosti vlastní rodinné vazby se projevily v bezpodmínečném přijetí chlapce a také v pochopení pro potřeby chlapcovy biologické rodiny. Vysloveně si přáli, aby chlapci nebyl znemoţněn budoucí kontakt s biologickými sourozenci a dědečka chtěli ubezpečit o tom, ţe chlapec je v bezpečí.
5.2 Analytická kategorie „Dokumentace osvojence“ Děti evidované pro mezinárodní osvojení jsou v naprosté většině děti romského etnika, s průměrným věkem tří let, převaţují chlapci nad děvčaty; často se jedná o sourozenecké skupiny nebo sourozence jiţ osvojeného dítěte. Ve třech případech bylo mezinárodní osvojení zdárně ukončeno, ve zbývajících případech řízení o osvojení v příjmové zemi dosud probíhá. Fyziologické předpoklady dítěte mají většinou příznivou prognózu – jedná se o děti s dobrým zdravotním stavem. Psychomotorický vývoj je buď na dobré úrovni nebo mírně opoţděný či postupně stupňující. U některých dětí se můţe projevovat
44
mírná dyslalie, opoţdění expresivní stránky řeči, mikrocefalie, syndrom CAN, deprivační syndromy potíţe spektra ADHD. Do různých zdravotních postiţení patřily například vada zraku či sluchu, nosič dědičného onemocnění spinální muskulární atrofie, hepatitida B, coeliakie, strabismus. Ţádné z těchto skutečností nebránily zájmu zahraničních osvojitelů přijmout dítě za vlastní. Vzhledem k poţadavkům budoucích osvojitelů navrhoval psycholog Úřadu na základě psychologického vyšetření doporučení pro vhodné osvojitele. Osvojení bylo například doporučeno tolerantním rodičům bez přílišných nároků na vzdělání; v rodině by nemělo být jiné dítě, které by mohlo strádat příchodem dítěte se specifickými potřebami; mladému páru s kapacitou přijmout další sourozence, apod. Jiná doporučení psychologa reflektovala rodinné vazby – najít náhradní rodinu ve stejné zemi, kde je jiţ osvojen starší sourozenec. Podle dalších kritérií bylo jiné dítě posouzeno jako nekomplikované a doporučené k co nejrychlejší adopci, aby mohlo začít co nejdříve začít navazovat citové vazby. V jednom případě byli dítěti dvakrát vybrání vnitrostátní ţadatelé, ale ti dítě nepřevzali z obávaného hyperaktivního chování. V rodině zahraničních osvojitelů se dítě rozvíjelo bez hyperaktivních znaků. Jedním z méně častých předpokladů pro mezinárodní osvojení byla duševní nemoc a mentální retardace biologických rodičů, coţ klade opět nároky na připravenost budoucích osvojitelů. Jak jsem popsala v bakalářské práci (Kirkingová, 2015: 57), všechny děti evidované pro mezinárodní osvojení pocházely ze sociálně kulturně slabého prostředí. Rodinné zázemí přirozené rodiny lze často charakterizovat následovně: dítě pochází z široké sourozenecké skupiny, z níţ většina dětí je umístěna v náhradní rodinné výchově nebo osvojení; matka se ţiví nebo ţivila prostitucí; rodiče jsou uţivateli drog, alkoholu; analfabeti nebo se základním vzděláním, bezdomovci, stíhaní pro zanedbání péče o dítě, případně podezření z týrání dítěte. Pokud rodiče, respektive matka nesouhlasila sama s osvojením, soud vydal rozhodnutí o nezájmu rodičů. Kazuistika č. 4 – dítě se zdravotním postižením Tříleté dívce romského etnika byli poradním sborem vytipováni bezdětní manţelé ve věku 46 a 43 let, kteří vyloučili přijetí dítěte s duševním postiţením nebo závaţnou nemocí. Přijali by dítě s lehkým tělesným postiţením s prognózou
45
samostatného ţivota v dospělosti, bez preference pohlaví a etnika. Projevili zájem spíše o zdrţenlivé, ne příliš temperamentní dítě, případně sourozence do věku čtyř let. Dívka byla psychologem hodnocena jako lehce nezralá s vadou zraku, která je korigována brýlemi a okluzorem. Podle informací od biologické matky, v přirozené rodině nikdo nebyl diagnostikován postiţením zraku. Samotná interakce při druhém setkání dítěte a ţadatelů byla náročná. Proběhla konfliktní situace, kdy dívka nechtěla vstávat, plakala a odmítala se oblékat. Vyjadřovala se projevy vzdoru, nestandardním chováním na výletech, na které ji ţadatelé brali. Ţadatelé museli vynakládat veliké úsilí a fantazii při kaţdodenním fungování s dítětem. Postupně se její chování zklidňovalo, vyhledávala u ţadatelů bezpečí. Ţadatelé také reflektovali, ţe v počátku sţívání naplánovali příliš mnoho aktivit. Později začali respektovat potřeby dívky, například vidět občas tety a děti v zařízení. Potom se dívka chová spokojeně a uvolněně pro další aktivity. Při interakci klienti postupně nabyli větší jistoty ve svých kompetencích a tři měsíce po převzetí dokumentace dítěte Úřadem dívka s budoucími osvojiteli vycestovala do nové země. Podle vývojových zpráv se děvčátko projevovalo jako bázlivé, fixované na rodiče, které se chce nechat chovat, sedět v klíně rodičů. První noci v novém domově byly neklidné, projevovaly se typické pohyby hospitalismu a výkyvy nálad během dne. Toto chování se začalo postupně vytrácet. Dívčin vztah k rodičům se prohluboval. Vůči ostatním lidem se chová otevřeně, ale musí mít ujištění o přítomnosti rodičů. Po třech měsících se jiţ dobře jazykově vyjadřuje. Dřívější projevy vzdoru, jako například házení předmět, ustaly. Projevují se u ní někdy úlekové reakce – odmítá nafukovací hračky po zkušenosti, kdy jeden balonek praskl. Po třech měsících k ní začala docházet terapeutka z centra pro slabozraké. Dívka získala nové brýle, coţ se projevilo pokrokem ve vidění. Zvykla si na nový domov, proţité situace si přehrává s playmobilem, bývá pravidelně u babičky, navštěvuje dětský klub. Dobře navázala vztah s rodiči, kteří o ni všestranně pečují a pozorně vnímají její specifické potřeby a zrakový handicap. Poslední vývojová zpráva je v pořadí pátá. Podle zprávy je dívka veselá, zvídavá, umí se lépe vyjadřovat v novém jazyce. Navštěvuje mateřskou školku, kde si ale hraje spíše sama. Stále je třeba cvičit její trpělivost. Celá rodina podnikla v rámci dovolené cestu karavanem, která ještě více utuţila vzájemné vazby. Necelý rok po převzetí 46
dokumentace bylo zahájeno řízení o osvojení v příjmové zemi, dívce v té době byly čtyři roky a v péči osvojitelů byla sedm měsíců. Interpretace kazuistiky č. 4: Proces osvojení je v tomto případě stále v řízení nové země a probíhá standardním způsobem. Předpoklady pro mezinárodní osvojení byly zaloţeny na etniku a zdravotním omezení dívky. I kdyţ se jednalo o připravený ţadatelský pár, sama interakce nebyla jednoduchá a ţadatelé mohli svoji zakázku ukončit. Nicméně prokázali cit pro vnímání potřeb dítěte a schopnost reflektovat svoje vlastní potřeby. Poté, co mohli na základě reflexe změnit svůj přístup ke sţívání s dítětem, došlo k pozitivní změně. Díky tomu dostala dívka šanci vyrůstat v rodinném prostředí. Specifické potřeby dívky nadále trvají a adaptace je pro osvojitele náročná. Zvládají ji však s pochopením a se zaměřením na nejlepší zájem jejich dítěte. Kazuistika č. 5 – postupné osvojení sourozenců O osvojení ročního chlapce romského etnika projevili zájem osvojitelé ve věku 44 a 40 let, kteří jiţ dva roky vychovávají biologického sourozence chlapce. Starší chlapec má veselou a čilou povahu, jeho adaptace v rodině osvojitelů byla hladká bezproblémová a začal navštěvovat mateřskou školku. Mladší chlapec má psychomotorický vývoj hodnocen v pásmu širší normy, je dobře adaptovaný v kojeneckém ústavě a má emoční vazby na tety. Povahově se jeví jako klidný, emočně vyrovnaný a výchovně nenáročný. Biologická matka je uţivatelkou návykových látek, bez přístřeší. Dítě zanechala v porodnici a nikdy o něj neprojevila zájem, podobně ani nikdo jiný z širší rodiny. Do interakce byla zapojena celá rodina, mladší chlapec byl zprvu zaskočen nečekaným mnoţstvím lidí v místnosti a hledal ujištění u tety z ústavu. Postupně si ţadatelé získali jeho zájem a proběhla vzájemná komunikace, při které ţadatelé projevili zkušenosti a citlivost. Na bratra mladší chlapec zatím nijak nereagoval. Starší bratr se o mladšího chlapce zajímal, dává na něj pozor, snaţí se získat jeho zájem. Psycholog hodnotil interakci pozitivně, oba chlapci i rodiče působili klidně, sehraně ve svých rolích – doplňovali se, byli pozorní vůči signálům a potřebám obou chlapců. Čtyři
47
měsíce po převzetí spisové dokumentace dítěte Úřadem chlapec se svými budoucími osvojiteli vycestoval z České republiky. Vývojové zprávy svědčí o tom, ţe se mladší chlapec do své nové rodiny rychle integroval. Rodiče hodnotí průběh jako velmi dobrý a jsou rádi, ţe chlapci mohou vyrůstat spolu. Pro staršího bratra byl příchod sourozence do rodiny velikou změnou a rodiče si uvědomují jeho nesnadnou situaci, kterou se snaţí vyváţit zvýšenou pozorností. Vymezují si čas věnovaný pouze staršímu chlapci. Sourozenecký vztah se vyvíjí pozitivně. Po třech měsících starší bratr přijímá mladšího jako samozřejmou součást rodiny. Mladší chlapec je spokojený, klidný, výchovně snadno zvládnutelný. Snadno se zabaví sám, ale je nadšený, kdyţ si můţe hrát s bratrem. Prohlubuje se vztah k rodičům i mezi sourozenci. Mezi sourozenci nastupuje i přirozená rivalita, ale převládá kooperace. Mladšímu chlapci se vyvíjí motorika, řeč – mluví stále víc a víc. V poslední zprávě se vyskytuje zmínka o pomalejších pokrocích mladšího chlapce v řeči, ta ale není psychologem hodnocena v kontextu ústavní výchovy. Poslední vývojová zpráva je v pořadí pátá a celé rodinné prostředí je v ní hodnoceno jako harmonické, milující, stimulující, ve kterém se mladší chlapec optimálně rozvíjí. Interpretace kazuistiky č. 5: Proces osvojení je v tomto případě stále v řízení nové země a probíhá standardním způsobem. Úsilí osvojitelů doplnit rodinu o biologického sourozence svého osvojeného dítěte se podařilo optimálním způsobem. Sociální pracovníci přitom museli věnovat pozornost zájmům obou chlapců. Právo dítěte udrţovat rodinné vazby bylo dodrţeno. Pozitivní adaptaci osvojení napomohli povahové charakteristiky obou chlapců, ale také připravenost a citlivost osvojitelů. Kazuistika č. 6 – dívka majoritního etnika Pro jeden rok starou dívku majoritního etnika byli poradním sborem vytipování nedobrovolně bezdětní manţelé ve věku 39 a 38 let. Manţelé jsou v příjmové zemi přistěhovalci, bývalí uprchlíci, kteří pocházejí z Asie. Jako poţadavek uvedli dítě do 4,5 let bez preference etnika, vzhledu a povahy. Dítě můţe být opoţděné ve vývoji, s léčitelným onemocněním, ale ţadatelé nevědí, zda by přijali dítě s tělesným, duševním či smyslovým postiţením. Hovoří mezi sebou čtyřmi jazyky.
48
I kdyţ se jedná o malé dítě majoritního etnika, nepodařilo se v České republice najít osvojitele. Za předpoklad pro mezinárodní osvojení povaţuji sociální a zdravotní anamnézu dítěte
- zprávy o chronické VHS, protilátkách lues. Biologická matka
porodila celkem šest dětí, dvě děti jsou jiţ umístěné v náhradní rodinné péči. Po porodu udělila souhlas s osvojením a o dívku po dobu v ústavním zařízení neprojevovala zájem. Po příznivě probíhající interakci, která proběhla 3 měsíce po převzetí spisové dokumentace dítěte Úřadem, dívka s budoucími osvojiteli vycestovala z České republiky. Vývojové zprávy svědčí o harmonickém a bezpečném usazení dívky v nové rodině. Rodiče ji dopřávají pocit bezpečí a klidu. Dívka se projevuje jako veselá a zvídavá. Její zdravotní stav je dobrý, krevní testy potvrdily hepatitis C, ostatní vyšetření byla bez nálezu. V řeči se velmi dobře vyvíjí – rozumí všemu, co je jí ve čtyřech jazycích řečeno. Poslední vývojová zpráva je pátá v pořadí. Dívka se optimálně vyvíjí, s rodiči má navázanou pevnou vazbu, ti výborně reagují na její potřeby. Dívka se připravuje na vstup do mateřské školky. Interpretace kazuistiky č. 6: Proces osvojení je v současné době stále v řízení nové země a probíhá standardním způsobem. Přes komplikovanou zdravotní prognózu se dítěti podařilo najít milující osvojitele v zahraničí. V rodinném a podnětném prostředí se dívka pozitivně vyvíjí. Zajímavé je, ţe tato dívka majoritního etnika našla v zahraničí pečující rodiče odlišného etnika a multikulturního původu.
5.3 Analytická kategorie „Dokumentace vývojových zpráv“ Analýza vývojových zpráv se mi hůře třídila do záznamových jednotek, jelikoţ zde hrál roli věk dítěte a jeho vývojový stupeň. To, co lze u jednoho dítěte v určitém měsíci sţívání v nové rodině hodnotit jako pozitivní, můţe být chápáno u jiného dítěte jako regres. Za nejvhodnější se mi jeví rozloţit výsledky podle toho, jak se ve zprávách objevují do šesti skupin (šesti vývojových zpráv) a níţe uvádím různá heslovitá hodnocení psychologů Úřadu podle podrobných vývojových zpráv z příjmové země: Vývojová zpráva č. 1 – po 1 měsíci v péči budoucích osvojitelů: Rozvíjí se citové vazby. Děti spoléhají na rodiče, povaţují je za opěrný bod svých potřeb. Oslovení osvojitelů „mami, tati“, „maminko, tatínku“, ale také „strejdo, teto“. Navázání
49
na rodiče, ostych před cizími. Adaptace bez jakýchkoliv komplikací. Dítě je stále pod silným stresem, potřebuje být ujišťované. Tendence vyhovět všem. Pokrok dětí ve vztahové a emocionální rovině. Vztah mezi dětmi a rodiči sílí. Psychomotorický vývoj v rámci normy. Adaptace bez regresu. Adaptace mírným regresem (chce se nechat nosit), regresem v chování, stravování, čistotě. Zvláštní chování (navádění sourozenců). Začíná testovat hranice. Úvodní potíţe s jídlem v České republice, agresí, testováním hranic se po příjezdu do nové země objevují pouze ojediněle. Zvídavé dítě, hůře odhaduje rizika. Počáteční typické pohyby hospitalismu, rychlé výkyvy nálad během dne – buď se stále projevují, nebo na ústupu či vymizely – případně se vůbec neprojevovaly. Dítě si začíná říkat o mazlení, hlídá si přítomnost rodičů, od druhých si drţí odstup. Dítě začíná pouţívat nový jazyk, některé v této fázi mluví ještě převáţně česky. Nový jazyk si však velice rychle osvojují. Některé děti získaly nové křestní jméno, přezdívku, po osvojení příjmení. Ze začátku byli v některých rodinách oba rodiče na rodičovské dovolené, coţ se projevilo v dobrém navázání s dítětem oběma rodiči. Rodiče projevují cit pro potřeby osvojených sourozenců, rodičovský cit a talent pro výchovu. Rodiče jsou spokojeni v nové roli. Rodiče jsou nadšeni jednoduchou adaptací, ale také hodnotí adaptaci jako náročnou, nicméně na tento stav byli připraveni. Rodina plánuje uchovat kulturní pozadí dítěte prostřednictvím návštěv českých přátel. Rodina udrţuje kontakt s rodinami s osvojenými dětmi z České republiky. Rodiče většinou s dítětem hovoří o jeho příchodu z jiné země, minulém ţivotě. Některé děti na tyto rozpravy nereagují, jiné si rády prohlíţejí fotografie, občas zavzpomínají krátkou příhodou na tety z ústavu. Vývojová zpráva č. 2 – po 3 měsících v péči budoucích osvojitelů: Dítě dělá velký pozitivní krok ve vývoji psychologickém i sociálním. Dítěti se v láskyplném rodinném prostředí daří, rodiče jsou nadšeni. Dítě má blízký vztah k oběma rodičům, vyhledává je, mazlí se. Rodiče popisují dítě jako radostné, nenáročné. Dítě působí adaptovaně a jistě. U dítěte je znatelné sílení pocitu jistoty a bezpečí, zklidnění. Rodina
50
působí spokojeným dojmem. V přítomnosti sourozenců znaky regrese (hraní na miminko). Psychomotorický vývoj pokračuje, dítě je navázáno na rodiče, vyhledává je. Rodiče se snaţí stimulovat vývoj některých psychomotorických oblastí, které se jeví jako opoţděné. Vývoj hrubé motoriky a slovní zásoba roste. U dítěte se někdy projevují úlekové reakce (odmítá nafukovací hračky, poté co praskl balonek), je ustrašené pří návštěvě lékaře. Dítě odmítá jíst, je vybíravé. Projevuje se hospitalismus, budí se, pláče. Dorozumívá se neverbální komunikací. Mívá záchvaty vzteku, kdyţ není po jeho. Má potíţe s pozorností. Má tendenci rodiče kousat. Rodiče jsou jediní, kdo jej můţou chovat v náruči. K cizím je plašší, má rád kontakt s dětmi. Dítě je citlivé, testuje. Ukazuje se, ţe adaptace je dlouhodobý proces. Rodiče dítě zvládají a hodlají se obrátit na odborníky. Dítě začíná mít kamarády, projevuje zájem učit se nová slova. Některé děti mají problém se začleňováním do kolektivu. Rodiny navštěvují širší rodiny. Jazykové dorozumění a slovník dítěte neustále roste. Zlepšuje se kontakt s cizími lidmi. Dítě se připravuje na školní docházku. Dítě navštěvuje s jedním rodičem otevřenou školku (školka pro dítě i rodiče). Někteří rodiče vyuţívají spolupráci s Týmem časné péče. Rodiče s dítětem mluví o jeho minulosti, vypravují mu jeho příběh před spaním. Rodiče si s dítětem prohlíţí fotografie z České republiky. Některé děti na fotografie nereagují, jiné si je rády prohlíţejí, případně označují tety a děti na fotografiích. Rodina se setkává s dalšími osvojiteli dětí z České republiky. Vývojová zpráva č. 3 – po 6 měsících v péči budoucích osvojitelů: Vytváří se pouto citů, porozumění, nadřazení zájmu dítěte. Dítě působí spokojeně, sebejistě a harmonicky, adaptaci na nové prostředí zvládlo velmi dobře, rodiče dítě stimulují a podporují. Je znatelná sílící vazba mezi dítětem a rodiči. Veškeré sledované oblasti vývoje mají progresivní trend. Tvoří stmelenou rodinu, dítě je začleněné do širší rodiny. Dítě odlišuje známé a příbuzné lidi. Dítě dělá pokroky v řeči, obecně se učí nové věci velmi rychle.
51
Jiné dítě se adaptuje postupně, přetrvávají stavy rané deprivace, rodiče pracují s odborníky. Projevy jako kousání, auto agrese, kývavé pohyby jsou po příchodu do rodiny přechodné a často pozorovatelné – adaptace přesto probíhá dobře. Psychomotorický vývoj probíhá podle věku. Dítě má rádo motorické aktivity, hodně pouţívá gesta. Došlo k posunu sociálního chování, bez ostychu navazuje kontakt s neznámými lidmi. Rozvoj řeči, zklidnění. Je méně agresivní, je stále snazší vysvětlit dítěti pravidla. Občas regrese – ţádá rodiče o pomoc tam, kde jiţ situaci bezpečně zvládá sám. Někdy mívá konflikty s dětmi (štípne, uhodí), ale umí být empatické, podělit se o hračku, respektovat, ţe patří někomu jinému. K dítěti dochází terapeutka z centra pro slabozraké. Dítě dostalo nové brýle, znatelný pokrok při vidění. Rodina se schází s osvojiteli s přijatými dětmi z kojeneckého ústavu. Dítě chodí s rodičem do otevřené školky pro osvojené děti. Rodina se chystá na návštěvu Dětského centra v České republice. Někteří rodiče s dítětem zatím o osvojení nemluvili. Vývojová zpráva č. 4 – po 9 měsících v péči budoucích osvojitelů: Rozvoj řeči a motorické oblasti. Dítě je navázáno na rodiče, má vztah se širší rodinou, ochranářský přístup k mladším dětem. Mezi sestrami je sourozenecký vztah, včetně ţárlivosti. Záchvaty vzteku a ubliţování sobě i rodičům přestaly. Rodiče pouţívají židli na zamyšlení. Útlum opozičního chování vůči rodičům. Zlepšila se oblast koncentrace pozornosti. Velká paleta emocí a pocitů, aktivní, temperamentní. Výjimečně se u některých dětí objevují noční můry. Dítěti se dostává rané péče pro zrakově postiţené. Rodiče podporují české kořeny, připravili obrazový materiál z pobytu v České republice. Rodiče o pobytu v České republice s dítětem hovoří, stejně tak o osvojení. V některých rodinách zatím o osvojení nehovořili. Rodina navštěvuje akce pro osvojitele dětí z České republiky. Někteří rodiče spolupracují s psychologem.
52
Vývojová zpráva č. 5 – ve třech letech dítěte: Dítě je dobře navázáno na rodiče, jsou pro něj bezpečni a jistí, cizí osoby nevyhledává. Rodiče jsou velice citliví, starostliví a pozorní. Dítě dělá v milujícím a stimulujícím prostředí potěšující pokroky. Rodiče jsou pyšni na úspěchy dítěte. Vývoj se stabilizoval, odmítavé reakce jsou zmírněny. Pokroky v oblasti kognice. Dítě soupeří s rodiči o vedení rodiny. Významnou osobou se stal dědeček, který bydlí ve vedlejším domě a má spoustu nástrojů, které můţe dítě zkoumat. Projevuje se pozitivní posun ve vývoji, stupňuje v pozitivním smyslu překvapivým způsobem. Dítě se rozvíjí, případné opoţdění řeči není v kontextu dětí z ústavní péče. Slovní zásoba je rozsáhlá, stále se zlepšuje. Skvělé pokroky v osvojování řeči. Porozumění a vyjadřování je úměrné době strávené v nové zemi. Úroveň chápání dítěte je adekvátní. Dítě bývá neklidné, často se rozptýlí, po usměrnění je schopno pokračovat v úsilí. Dítě je temperamentní, umí lépe zacházet s emocemi, méně kouše a škrábe. Rodiče zvaţují osvojení dalšího sourozence z České republiky. Dítě je spokojené, navštěvuje kurz češtiny. Rodina se setkává s dalšími osvojiteli dětí z České republiky. Rodiče s dítětem mluví o předchozím ţivotě, prohlíţejí si fotografie. Dítě má rádo plyšovou hračku, kterou si z dětského domova přivezlo. Rodiče mluví s dítětem o minulosti pomocí pohádkových příběhů. Rodiče chtějí dítě vychovat s hrdostí na svůj původ. Jsou pyšní na úspěchy dítěte. Rodiče absolvovali přípravný kurz s tématem začlenění osvojených dětí do mateřské školky. Vývojová zpráva č. 6 – v sedmi letech dítěte: Dítě se dobře adaptuje. Je veselé, zvídavé, umí se lépe vyjadřovat v novém jazyce. U jednoho dítěte se projevily potíţe s řečovým vývojem, stagnuje aktivní sloţka řeči – z toho důvodu bude provedeno i vyšetření sluchu, dítě je pod dohledem odborníků. Ve školce je dítě vnímáno jako otevřené, bez obtíţí. Hodnotící zpráva jednoho dítěte ze školy: velmi spokojen, baví se se spoluţáky, jazyk mu nečiní problém. Schopen vyjadřovat emoce a pocity. Výborně si zvykl na školní pravidla i reţim. Pěkné pokroky ve všech oblastech.
53
Kazuistika č. 7 – nejlepší zájem sourozenců Pro jeden rok starého chlapce romského etnika byli poradním sborem vytipování nedobrovolně bezdětní manţelé ve věku 42 a 38 let. Pro osvojení se rozhodli na základě zkušeností v rodině s osvojením dítěte z Číny a Koreje. Původně ţádali o osvojení dítěte z Ruska, ale po organizačních problémech svoji ţádost stáhli. Ve svých poţadavcích jsou otevřeni sourozencům, bez preference etnika a pohlaví, přijali by dítě s vyléčitelným onemocněním. Chlapec se narodil jako osmé dítě, ani jedno nemá biologická matka ve své péči. Matka je uţivatelkou návykových látek, všechny děti se narodily s abstinenčními příznaky.
Jeden starší bratr jiţ byl osvojen do zahraničí. Starší bratr byl osvojen
s příznaky ADHD a rodina je vytíţena zvládáním jeho temperamentu a neklidu. Proto bylo psychologem doporučeno nalézt mladšímu sourozenci jinou osvojitelskou rodinu z téţe příjmové země, aby mohlo v budoucnu dojít k případnému budoucímu kontaktu mezi bratry. Počátek interakce, která proběhla tři měsíce po převzetí spisové dokumentace dítěte Úřadem, byl mírně náročný. Chlapec nebyl zvyklý na přítomnost tolika lidí a rozplakal se, nechal se konejšit pouze tetami z ústavu. Postupně se zklidňoval a začal neverbálně komunikovat se ţadateli. Brzy se unavil a byl odveden do postýlky. Další interakce, která probíhala na ubytovně ţadatelů, jiţ probíhala se znatelným navázáním na ţadatele. Chlapec se drţel rodičů a nespokojenost projevoval pouze, kdyţ nedostal dost rychle jídlo. Chlapec brzy se ţadateli vycestoval z České republiky. Adaptace chlapce v nové zemi probíhala bez komplikací. Vyjadřuje spokojenost, příchylnost k matce. Jeho psychomotorický vývoj odpovídá věku. Rád se chová, mazlí, objímá a aktivně vyhledává fyzický kontakt. Matka s chlapcem navštěvuje otevřenou školku a širší příbuzenstvo. Ţadatelé se účastní setkání adoptivních rodin. Poslední vývojová zpráva je pátá v pořadí. Chlapec se vyvíjí přiměřeně věku – chodí na plavání, navštěvuje gymnastiku, hraje si s nářadím, má kamarády. Interpretace kazuistiky č. 7: Proces osvojení je v současné době stále v řízení nové země a probíhá standardním způsobem. Chlapcovy bariéry pro osvojení v České
54
republice - etnikum a sociální anamnéza se prokázaly jako předpoklady pro mezinárodní osvojení. Úřad dbal na nejlepší zájem dítěte i druhého sourozence a jeho osvojitelů. Bylo tak vyhodnoceno, ţe pro chlapce bude vhodnější vyhledat jiný osvojitelský pár. Vybraní rodiče se zapojují do akcí pořádaných pro rodiny s osvojenými dětmi. Kazuistika č. 8 – osvojitelé v roli úzkostných rodičů) Pro jeden rok starého chlapce minoritního etnika byli poradním sborem vytipování nedobrovolně bezdětní manţelé ve věku 32 let. Ve svých poţadavcích na dítě uvedli, ţe na vzhledu, původu a povaze dítěte nezáleţí. Dítě se narodilo matce, která sama často pobývala v ústavní péči, ostatní sourozenci jsou v péči babičky nebo osvojení. Matka se o dítě nezajímá, migruje, ţiví se prostitucí. Chlapec je hodnocen jako šikovný a aktivní, bez zdravotních komplikací, psycholog doporučil zjistit více informací o ostatních sourozencích. Interakce proběhla 2 měsíce po převzetí spisové dokumentace dítěte Úřadem. Interakce probíhala pozvolna, chlapec byl zdrţenlivý, hlídal si přítomnost tety z ústavu. Projevoval se kývavými pohyby, které byly ţadatelům vysvětleny jako znak únavy. Další interakce na ubytovně ţadatelů je psychologem hodnocena jako mimořádně zdárná a chlapec vycestoval se ţadateli z České republiky. Vývojové zprávy popisují chlapcovo zklidnění dříve kývavých pohybů. K rodičům navázal citové pouto, nejdříve se chtěl hodně chovat, později začal prozkoumávat nové prostředí. Rodiče reagují velmi citlivě na jeho potřeby. Rodiče se cítí silně navázáni, mezi dítětem a rodiči je znatelná sílící vazba. Chlapec odlišuje známé a příbuzné lidi. Chlapec dělá pokroky v motorice, a porozumění řeči, rád ţvatlá. Chlapec prodělal ortopedické vyšetření a operací mandlí, po operaci procházel krátkým obdobím, kdy odmítal matku. Vyjadřuje antipatie k lékařům. Rodiče byli zaskočeni intenzitou adaptačních potíţí, například potíţemi se spánkem, které ale psycholog hodnotí jako běţné. Chlapcovy odmítavé reakce nejsou výjimečné, pro rodiče jsou však znepokojivé. Podle psychologa rodiče čelí běţným rodičovským starostem a zvládají je velmi dobře, coţ se projevuje na hezkém pokroku ve vývoji chlapce. Vývoj se postupně
55
stabilizoval, odmítavé reakce jsou zmírněny. Poslední vývojová zpráva je pátá v pořadí. Chlapec je více samostatný, sebejistý, soupeří s rodiči o vedení rodiny. Rodiče s ním otevření hovoří o jeho původu a stýkají se s další rodinou, která ve stejné době osvojila děti z České republiky. Interpretace kazuistiky č. 8: Proces osvojení byl zdárně dokončen a chlapec je osvojen. Předpokladem pro osvojení pro dítě v zahraničí byl jeho etnický původ. Ten sám o sobě není pro osvojitele zátěţí, jako spíše práce s adaptačním procesem dítěte. Podle hodnocení psychologa však adaptaci i výchovu chlapce zvládají dobře. Stejně tak dobře zvládají snahu o udrţení chlapcovy identity a udrţení pouta s rodnou zemí. Kazuistika č. 9 – kombinace předpokladů etnikum, sourozenci, specifické potřeby Pro sourozence, chlapce minoritního etnika ve věku tři a čtyři roky, byli poradním sborem vytipováni nedobrovolně bezdětní manţelé ve věku 46 a 33 let. Jako poţadavek ţadatelé uvedli aţ dvě děti, ideálně sourozence ve věku 1,5 aţ tři roky – aby dítě nedosáhlo čtyř let. Přijmou dítě odlišného etnika i s nápadnostmi v chování jako je bázlivost, vztahová porucha, hyperaktivita. Přijmou dítě s motorickým, duševním, emocionálním a sociálním opoţděním s dobrou prognózou. Nepřijmou dítě, které je narozeno z incestního vztahu. Jako jedni z mála uvedli, ţe jsou seznámeni s otázkou romské menšiny. Sami pocházejí z maďarsko-chorvatských kořenů a kromě rodného jazyka hovoří chorvatsky. Profesionálně se věnují práci s dětmi a práci s národnostními menšinami, mají bohaté zkušenosti s multikulturním prostředím. Chlapci se narodili nezletilé matce, která je hodnocena jako simplexní osobnost sociálně nevyzrálá, s častou migrací. Zpočátku chlapce nepravidelně navštěvovala v ústavním zařízení, ale chlapci reagovali pláčem a rozrušením. Později se matce narodilo třetí dítě, které má ve vlastní péči. Chlapcům byli vytipováni pěstouni v České republice, ty ale poradní sbor zamítl pro nesoulad povahových charakteristik ţadatele pěstouna a povahových charakteristik chlapců. Starší chlapec projevuje lehký intelektový podprůměr. Je veselý, společenský, ale také úzkostnější a bojácnější. Mladší chlapec je nosičem dědičného onemocnění spinální muskulární atrofie, jemu riziko nehrozí, ale riziko existuje pro jeho biologické
56
potomky, pokud bude i matka nositelkou onemocnění. Chlapec je zvídavý, s náznaky ADHD. Interakce se ţadateli proběhla sedm měsíců po převzetí spisové dokumentace chlapců Úřadem. Chlapci se okamţitě zapojili do komunikace se ţadateli a ta byla přerušena, aţ kdyţ chlapci dostali hlad a ptali se na oběd. Ţadatelé prokázali zkušenosti s dětmi. Pozdější interakce na ubytovně ţadatelů svědčila o nekomplikovaném sţívání. Ţadatelé posuzovali jako náročnou situaci, kdy oba chlapci začali ve vzteku házet věcmi, ale jinak hodnotí obě děti jako normální chlapce a sourozenci s nimi vycestovali z České republiky. V dokumentaci jsou zatím k dispozici pouze dvě vývojové zprávy, poslední zpráva je po 6 měsících. Vztah chlapců k rodičům nabývá na intenzitě, oslovují je výhradně jako maminko, tatínku. Jejich slovní zásoba neustále roste, mladšímu chlapci jde řeč lépe. Má bohatou fantazii. Oba chlapci jsou uvolnění, spontánní, často se smějí a překypují energií. Starší chlapec si v rozhovoru vzpomněl na vychovatelku z Dětského centra a rodiče mu navrhli, aby ji namaloval. Celá rodina se chystá na návštěvu České republiky a Dětského centra. Interpretace kazuistiky č. 9: Proces osvojení je v současné době stále v řízení nové země a probíhá standardním způsobem. V tomto případě se předpokladem pro nalezení osvojitelů v zahraničí stala kombinace sourozenecké skupiny, etnika dětí a prognóza na poruchy v chování. Chlapcům se podařilo najít osvojitelský pár, který toleroval rizika uvedené kombinace, má zkušenosti ve styku s národnostními menšinami a sám má multikulturní kořeny. To osvojitelům nebrání uchovat chlapcům jejich identitu a udrţovat kontakty s rodnou zemí.
57
6
Diskuze k výzkumu a doporučení pro praxi Výzkum prokázal, ţe ze strany zahraničních osvojitelů dochází k naplnění
předpokladu přijmout dítě s odlišným etnikem - v případě dětí z České republiky romským etnikem; dále předpokladu přijmout dítě se specifickými potřebami; osvojitelé projevují zájem o osvojení individuální i osvojení sourozenecké skupiny; v menší míře o dítě se zdravotním postiţením. Důleţitým předpokladem pro osvojení je ochota osvojitelů přijmout minulost dítěte a informovat o ni dítě pro zdravý vývoj jeho identity. Z popsané charakteristiky osvojovaných dětí vyplývá, ţe se jedná o děti se specifickými potřebami převáţně romského etnika. Předpokladem pro osvojení je připravenost zahraničních osvojitelů dítě vychovávat podle jeho potřeb. Potřeby dítěte a jejich nedostatečné uspokojování jsou hlavním faktorem pro další pozitivní nebo neuspokojivý vývoj dítěte, etnikum je v tomto směru pouze vedlejším znakem dítěte. Dalším předpokladem je připravenost osvojitelů přijmout minulost dítěte a hovořit o ní s dítětem tak, aby ji mohlo později samo přijmout a zpracovat. Současně je nutné přiznat, ţe vnitrostátní osvojitelé a jejich osvojované děti jsou v případě přijetí dítěte odlišného etnika více ohroţeni. Diskriminující stereotypy, které mají své kořeny v majoritní společnosti, ale stejně tak v minoritě, se nedají jen tak přehlédnout a osvojitelé spolu se svými dětmi musí čelit potencionálním potíţím. Předpoklady toho, ţe ve výchově vnitrostátně osvojeného dítěte mohou výchovné problémy nastat v pozdějším vývojovém období, jsou tedy reálné. Vývojové zprávy mezinárodně osvojených dětí prokazují podrobné sledování vývoje dítěte. Ve všech případech byl vývoj hodnocen jako pozitivní. Pokud se v některém období vyskytovaly určité regrese nebo znaky rané deprivace, rodiče na ně citlivě reagovali, případně spolupracovali s odborníky. Vývojové zprávy jsou svědectvím toho, jak důleţité jsou pro dítě prostředí a podněty. I kdyţ je adaptace dítěte zpravidla dlouhodobý proces, dle vývojových zpráv probíhá vytvoření důleţitých citových a sociálních vazeb ve zdravém prostředí přirozeným způsobem. Předpoklady pro mezinárodní osvojení na území České republiky tedy vznikají a jsou uplatňovány. Romské děti, sourozenecké skupiny a děti se zdravotním 58
postiţením, pro které se nenašla náhradní rodina v České republice, mají moţnost rozvíjet se v nové rodině v zahraničí. Přístup zahraničních osvojitelů se jeví jako orientovaný na potřeby dítěte, s respektem k tradicím země, ve které se dítě narodilo. Zahraniční osvojitelé neřeší etnikum dítěte, za jeho původ povaţují české kořeny. Proto se scházejí s dalšími osvojiteli dětí z České republiky, případně posílají děti na výuku češtiny a hodlají dítě vychovávat s hrdostí na svůj původ. Z mého pohledu je škoda, ţe ve vývojových zprávách není známka o tom, ţe rodiče se zaměřují na uchování identity dítěte jako nositele romské kultury. Doporučení Říčana, uvedená v kapitole 4.2 (Říčan 1998: 127), jsou pro zahraniční osvojitele nerelevantní. V zahraničí dítě nevyrůstá v prostředí, které by je svojí etnicitou, resp. etnicky sociálně kulturně patologickým prostředím, nějak ohroţovalo, a osvojitelé podporují identitu dítěte v rámci jeho českých kořenů. Děti vyrůstají v nové zemi v prostředí, které je pro ně stimulující a podpůrné. Lze předpokládat, ţe případně psychické a vývojové potíţe, které mohou u dítěte nastat v pubertálním období, budou rodiče řešit s odborníky. Zahraniční osvojitelé jsou zvyklí vyuţívat sluţeb odborných poradců jiţ v rámci post adopčního servisu. Obavy z negativního vlivu sociálně kulturně slabých skupin stejného etnika jako volání krve je nutné vyloučit. Takový hlas neexistuje, dle tvrzení profesora Matějčka. (Matějček 1982: 3) Na základě těchto skutečností se domnívám se, ţe je málo pravděpodobné, ţe by se etnikum pro mezinárodně osvojené dítě stalo problémem, tak jak je chápáno vnitrostátními osvojiteli v České republice. Závěrem výzkumu je tedy tvrzení, ţe tyto předpoklady se v období do zahájení školní docházky v mezinárodním osvojení nenaplňují. Další výzkum by mohl sledovat vývoj mezinárodně osvojených dětí aţ do dosaţení jejich zletilosti. To, co odlišuje Českou republiku od příjmových zemí, kam jsou děti osvojovány, je klima multikulturního prostředí. Do doby neţ se naše společnost odnaučí zaţitým stereotypům proti romské menšině, vidím pro znevýhodněné romské děti mezinárodní osvojení jako jedinečnou šanci vést důstojný ţivot. V případě dětí, jejichţ spisy jsem studovala, byla osvojení alternativou ústavní výchova a po dosaţení zletilosti
59
následné nelehké hledání místa ve společnosti. Dle mého názoru je pro tyto děti mezinárodní osvojení jejich nejlepším zájmem. Jako doporučení pro praxi vidím odvahu sociálních pracovníků a ostatních pomáhajících profesí jít proti proudu a bourat mýty o romské menšině. Všichni Romové neţijí v sociálně kulturně nevyhovujících podmínkách, ale všichni Romové jsou podle této skupiny společností stereotypně hodnoceni. Důleţité v této oblasti je vzdělávání pracovníků pomáhajících profesí. Jako příklad můţe poslouţit školení Justiční akademie pro soudce a asistenty soudců, v jehoţ nabídce je také úvod do romistiky.8 Sociální pracovníci by měli být schopni informovat vnitrostátní osvojitele o specifických potřebách dětí v kojeneckých ústavech, které jsou zaloţeny na raných deprivacích a traumatech, nikoliv na jejich etniku. Stát by měl osvojitele podpořit ve výchově dětí se specifickými potřebami, aby povaţovali za přirozené spolupracovat s odborníky a předcházet patologickým jevům. Jako osvojitelka vím, ţe tato praxe v České republice není uplatňována, přesto, ţe je zákonem vymezena (občanský zákoník § 839). Ztotoţňuji se s názorem Kapitána, ţe pro vnitrostátní osvojitele je ingerence státu ţádoucí ve formě vlivu, podpory a pomoci rodině pro zvládání náročných vývojových situací, jeţ lze u dětí se specifickými potřebami očekávat (Kapitán 2011: 197 - 198). Veliký prostor vidím v působení v církevních organizacích. Kde jinde neţ mezi Boţím lidem by měli být jednotlivci otevřeni jeden druhému a respektovat navzájem svoji nezcizitelnou lidskou důstojnost. Já osobně jsem moje romské přátele poznala především v církevním prostředí, ale také například v rámci vzdělávání pěstounů. Je mým přáním, aby i moje osvojené děti poznaly a měly za přátele Romy, nositele romské kultury - romiken (Lacková, podle Hübschmannová, 2010: 10) v takovémto sociálně kulturně zdravém a přirozeném prostředí a mohly být na svůj etnický původ hrdé.
8
Vzdělávání odborného personálu justice [on line]. www.jacz.cz.
60
Závěr Cíl výzkumu, kterým bylo zjistit, zda při mezinárodním osvojení vznikají předpoklady, pro které nedošlo k osvojení dítěte v České republice, byl splněn zjištěním, ţe některé předpoklady vznikají, některé - alespoň ve zkoumaném období dítěte do zahájení školní docházky – se nenaplňují. Výzkum zkoumal tyto předpoklady pro mezinárodní osvojení: Romské etnikum dítěte, sourozenecká skupina a zdravotní postiţení dítěte. Proţité trauma a citová deprivace dítěte a z toho plynoucí problémy v chování. Přijmutí minulosti dítěte – osvojiteli i osvojencem. Připravenost osvojitelů vychovávat osvojené dítě se specifickými potřebami. Romské etnikum dítěte, sourozenecké skupiny a dítě se zdravotním postiţením jsou předpoklady pro mezinárodní osvojení, které se naplňují. Je to skupina dětí, pro které se nedaří najít vnitrostátní osvojitele a data dětí jsou v zákonné lhůtě zpřístupněna pro mezinárodní osvojení. Současně se naplňuje předpoklad zahraničních osvojitelů, kteří mají zájem vychovávat a milovat děti s těmito charakteristikami. Dalším předpokladem pro osvojení, je přijmutí skutečnosti, ţe se jedná o děti, které mohou trpět různými deprivacemi, například citovou deprivací, traumaty a poruchami chování. Některé z těchto projevů byly ve vývojových zprávách popisovány. Jelikoţ je dalším předpokladem připravenost osvojitelů přijmout dítě se specifickými potřebami, osvojitelé byli schopni tyto znaky přijmout jiţ ve fázi interakcí a po převzetí péče o dítě deprivaci vyvaţovat jinými podněty, takţe deprivační projevy postupně ustupovaly. Pokud dojde k podezření, ţe se můţe jednat o hlubší poruchu, rodiče vyuţívají moţnosti spolupracovat s odborníky v rámci post adopčního servisu, který je jim v zahraničí poskytován.
61
Neméně důleţitým předpokladem pro mezinárodní osvojení je ochota osvojitelů přijmout dítě i s jeho původem. Tento předpoklad se naplňuje. Vývojové zprávy prokazují, ţe zahraniční osvojitelé vnímají za důleţité informovat dítě o jeho původu, uchovávat jeho kořeny a udrţovat pouto s rodnou zemí. Často je zmiňována kniha fotografií z České republiky, osvojení jako v rodině otevřené a diskutované téma, setkávání s dalšími osvojiteli dětí z České republiky, výuka českého jazyka, návštěva Dětského centra v České republice. V jednom případě rodiče projevili přání zanechat původní rodině kontakt, aby v budoucnu mohlo dojít k navázání sourozeneckých vztahů. Předpoklad etnika dítěte jako potenciálního sociálního a výchovného problému se v ţádné rodině nenaplnil. Pokud se u dítěte projevovaly nějaké poruchy, jsou spojovány se zdravotní či sociální anamnézou dítěte, nikoliv jeho etnikem. Lze argumentovat, ţe významnou roli přitom hraje vnější okolí, které v zahraničí etnické dítě přijímá a stereotypně nehodnotí, čemuţ nelze v České republice zabránit. Přesto tuto skutečnost povaţuji za významný podnět pro vnitrostátní osvojitele. Věřím, ţe i v České republice nastane doba, kdy se pro všechny české děti bude dařit nalézat náhradní rodinu v jejich vlasti. Osvojitelé nebudou omezování nedůvěrou a mýty o určitém etniku a celkové prostředí společnosti nebude výchovu náhradních rodičů ohroţovat rasistickými a diskriminačními stereotypy. Také věřím, ţe se Česká republika připojí k ostatním vyspělým zemím, kde je osvojení dítěte přirozeným jevem nejen pro bezdětné manţelské páry, ale i pro rodiny s dětmi, které chtějí vytvořit zázemí pro znevýhodněné a ohroţené děti. Sociální pracovníci a ostatní pomáhající profese mohou tyto perspektivy naší společnosti přiblíţit svou vlastní angaţovaností a touhou respektovat a bojovat za důstojnost kaţdého člověka.
62
Zkratky Ministerstvo práce a sociálních věcí – MPSV Orgán sociálně-právní ochrany dětí - OSPOD Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí - Úřad
63
Seznam literatury Archerová C. 2001. Dítě v náhradní rodině. Praha: Portál. Bajer P. 2006. „Okruh klientů z řad pěstounských rodin se stále rozšiřuje.“ Sociální práce/Sociálna práca. 1: 22-26. Blackmore S. 2001. Teorie memů : kultura a její evoluce. Portál: Praha. Bruthansová D., Červenková A., Pechanová A. 2005. Zdravotně sociální služby v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let věku [on line]. Praha: VÚPSV. Dostupné z http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_177.pdf [cit. 24. 4. 2015]. Bugel W., Šlechtová H. 2012. Tvorba kvalifikačních prací pro studenty oborů sociální práce. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Dytrych Z., Matějček Z. 1997. Jak a proč nás trápí děti. Praha: GradaPublishing, spol. s.r.o. Encyklika Pia XI. 1996. Quadragesimo anno[on line]. Dostupné z: http://www.kebrle.cz/katdocs/soc_enc/QuadragesimoAnno.htm [cit. 24. 3. 2015]. Hořínová A. 2011. „Dítě a rodina“. In: Jílek D., Zezulová J., Větrovský J., Obrovská L., Kapitán Z., Hořínová A. Studie o právech dítěte. Brno – Boskovice: Česko - britská, o.p.s. s. 239-280. Hübschmannová M., Lacková E. 2010. Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Praha: Triáda. Janočková M. 2009. „K pojmu nejlepší zájem dítěte“. In Rotreklová E, Hofrová V., Štěrbová D., Kalábová S., Boťová A., Jandová T., Pallová M. Aktuální otázky náhradní rodinné péče. Brno: TRIADA – Poradenské centrum, o.s. s. 64-73. Kaluchová Jarmila. 2002. „Psychická deprivace a moţnosti její nápravy“. In: Matějček Z. (ed). Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál. s. 84-90.
64
Kapitán Z. 2011. „Práva dítěte a rozvoj společnosti“. In: Jílek D., Zezulová J., Větrovský J., Obrovská L., Kapitán Z., Hořínová A. Studie o právech dítěte. Brno – Boskovice: Česko - britská, o.p.s. s. 189-236. Kirkingová R. 2015. Jak je uplatňován princip subsidiarity pro umístění dětí z České republiky do mezinárodního osvojení do ciziny? Bakalářská práce. Olomouc: CMTF UPOL. (Doposud nepublikovaný text). Kozáková A. 2014. „Děti umístěné do příbuzenské (náhradní rodinné péče)“. In: Petrucijová J. (ed.). Jarní škola sociální práce. Ostrava: Fakulta sociálních studií Ostravské univerzity v Ostravě. s. 49-57 Langmeier J., Matějček Z. 1968. Psychická deprivace v dětství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, n. p. Matějček Z. 1982. Co řekneme osvojenému dítěti. Praha: Práce. Novotná V., Průšová L. 2014. K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: LINDE nakladatelství. Reichel J. 2009. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: GradaPublishing, a.s. Rouček F. 1928. Podmínky osvojení podle práva československého. Praha: Státní tiskárna. Říčan P. 1998. S Romy žít budeme – jde to jinak. Praha: Portál. Špeciánová Š. 2007. Sociálně-právní ochrana dětí. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, o.p.s. Vančáková M. 2014. Citová vazba jako základ zdravého vývoje dítěte. Výstupy a zkušenosti Metodického centra [on line]. Praha: Středisko náhradní rodinné péče. Dostupné z: http://www.nahradnirodina.cz/files/File/skoleni_metodik_2014/Metodicke_centrum_Cit ova_vazba_jako_zaklad_zdraveho_vvoje_ditte_M._Vancakova_26.5.2014.pdf [cit. 24. 3. 2015]. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí [on line]. Metodické pokyny pro zprostředkování mezinárodního osvojení do ciziny. Dostupné z: http://www.umpod.cz/fileadmin/user_upload/osvojeni/Metodika_2014-scan.pdf [cit. 24. 3. 2015]. 65
Vágnerová M. 2012. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. Elektronické zdroje: Justiční akademie [on line]. Vzdělávání odborného personálu justice. „Úvod do romistiky“. Dostupné z: http://www.jacz.cz/index.php?option=com_asjaseminar&Itemid=1&id=7&name=VZD %C4%9AL%C3%81V%C3%81N%C3%8D+ODBORN%C3%89HO+PERSON%C3% 81LU+JUSTICE&lang=cs [cit. 20. 4. 2015]. Ministerstvo práce a sociálních věcí. „Kojenecké ústav pro děti mladší tří let by měly skončit do konce roku 2013“. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/11310/ruseniustavu.pdf [cit. 24. 3. 2015]. Spolu dětem o.p.s., Projekt Adopce.com. „Osvojení a zahraničí“. Dostupné z: http://www.adopce.com/adopce-osvojeni/osvojeni-a-zahranici/ [cit. 24. 3. 2015]. Umlauf M. 2014. Kurz Sociální učení církve. Nepublikované materiály ke kurzu. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. „Metodické doporučení pro zprostředkování osvojení do ciziny“. Dostupné z: http://www.umpod.cz/fileadmin/user_upload/osvojeni/Metodika_2014-scan.pdf [cit. 24. 3. 2015]. Právní normy: Zákon č. 56/1928 Sb. [zákon o osvojení]. Zákon č. 359/1999 Sb. [zákon o sociálně-právní ochraně dětí]. Zákon č. 89/2012 Sb. [občanský zákoník]. Zákon č. 115/2006 Sb. [o registrovaném partnerství].
66
Anotace Cílem absolventské práce je zjistit, zda se v mezinárodním osvojení naplnily předpoklady, pro které nebylo moţné umístit děti do vnitrostátního osvojení v České republice. Výzkum je veden převáţně induktivní metodou, technikou obsahové analýzy spisové dokumentace dětí umístěných do mezinárodního osvojení. V první části absolventské
práce
se
věnuji
legislativnímu
a
psychosociálnímu
vymezení
problematiky. Druhá kapitola porovnává vybrané podmínek prvního zákona o osvojení a současného občanského zákoníku. Ve třetí kapitole je popsána činnost Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který je v České republice jediným zákonným zprostředkovatelem mezinárodního osvojení. Ve čtvrté kapitole sleduji psychosociální východiska osvojitelů pro osvojení dítěte a východiska pro umístění dítěte do vnitrostátního osvojení, které vede k mezinárodnímu osvojení. Po páté kapitole, která je věnována popisu metodologie výzkumu, následuje interpretace obsahové analýzy spisové dokumentace dětí umístěných do mezinárodního osvojení a závěr shrnující výsledky výzkumu. Klíčová slova: osvojení, mezinárodní osvojení, osvojitel, osvojenec, deprivace, trauma, Haagská úmluva, genetika, memetika, romské etnikum, sourozenecké skupiny, děti se zdravotním postiţením. Brief outline of the work The goal of the graduation work is to determine whether there were fulfilled in cases of intercountry adoption the preconditions wherein it was not possible to place the children through in-country adoption. The research has been conducted mostly through an inductive method by analyzing the content of files for children placed into intercountry adoption. In the first part of the work, I examine legislative and psychosocial dimensions of the topic. The second chapter compares selected conditions from the first Czechoslovak Act regarding adoption with those of the current Civil Code. The third chapter describes the activities of the Office for International Legal Protection of Children, which is the sole authority in the Czech Republic entitled to intermediate adoption of a child from the Czech Republic abroad. Chapter 4 examines the psycho-
67
social perspective of adopters on the adoption of children and the basis for children’s incountry placement and how that leads to intercountry adoption. After chapter 5, which describes the research methodology, there follows an interpretation of the content analyses regarding the documentation for children placed into intercountry adoption and a closing that summarizes the research findings. Key words: adoption, intercountry adoption, adopter, adoptee, deprivation, trauma, Hague Convention, genetics, meme, Roma ethnicity, sibling groups, handicapped children.
.
68
