CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Problematika odchodu mladých lidí z dětských domovů

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Problematika odchodu mladých lidí z dětských domovů Téma práce: Problematika odchodu mladých lidí z dětských domovů

Martina Pluskalová Vedoucí práce: Mgr. Miluše Hutyrová, Ph.D.

Olomouc 2013

„Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě použitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“

…………………………

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Miluši Hutyrové, Ph.D. za její podnětné připomínky a cenné rady při vedení mé absolventské práce. Děkuji také všem svým respondentům za jejich ochotu a vstřícnost.

Obsah Obsah ................................................................................................................................ 4 1

Úvod.......................................................................................................................... 6

2

Práva dětí .................................................................................................................. 8 2.1

3

4

5

Národní strategie ochrany práv dětí ................................................................... 9

Systém ústavní výchovy ......................................................................................... 10 3.1

Ústavní výchova ............................................................................................... 10

3.2

Zařízení pro výkon ústavní výchovy ................................................................ 11

3.2.1

Diagnostický ústav .................................................................................... 11

3.2.2

Dětský domov ........................................................................................... 12

3.2.3

Dětský domov se školou ........................................................................... 12

3.2.4

Výchovný ústav ........................................................................................ 13

3.2.5

Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc ........................................ 13

3.3

Příčiny umístění dětí do ústavní výchovy ........................................................ 14

3.4

Důsledky ústavní výchovy ............................................................................... 15

3.4.1

Citová deprivace ....................................................................................... 16

3.4.2

Sociální deprivace ..................................................................................... 16

Ukončení ústavní výchovy...................................................................................... 18 4.1

Statistické ukazatele ......................................................................................... 18

4.2

Legislativní úprava ukončení ústavní výchovy a státem garantovaná pomoc . 20

4.3

Příprava na samostatný život a individuální plánování.................................... 21

4.4

Příprava na samostatný život v dětském domově ............................................ 24

4.5

Neziskové organizace a jejich projekty............................................................ 24

4.5.1

Projekt Postav se na vlastní nohy ............................................................. 25

4.5.2

Projekt Startovné do života ....................................................................... 25

4.5.3

Projekt Řidičské průkazy .......................................................................... 26

4.5.4

Projekt Jazykové kurzy ............................................................................. 26

4.5.5

Rozmarýna ................................................................................................ 26

4.5.6

Dům otevřených možností ........................................................................ 27

Empirická část......................................................................................................... 28 5.1

Výzkumný problém a cíl .................................................................................. 28

5.2

Paradigma výzkumu ......................................................................................... 29

5.3

Metoda získávání dat........................................................................................ 30

6

5.4

Výzkumný vzorek ............................................................................................ 31

5.5

Analýza dat - zakotvená teorie a otevřené kódování ....................................... 31

5.6

Provedení a zpracování rozhovorů ................................................................... 32

5.7

Interpretace a analýza rozhovorů ..................................................................... 33

5.7.1

Doba přípravy ........................................................................................... 33

5.7.2

Individuální plán ....................................................................................... 34

5.7.3

Bydlení ...................................................................................................... 36

5.7.4

Studium a zaměstnání ............................................................................... 38

5.7.5

Rodina ....................................................................................................... 40

5.7.6

Klíčový pracovník..................................................................................... 41

5.7.7

Systém následné pomoci ........................................................................... 42

5.8

Vytvoření metodiky ......................................................................................... 44

5.9

Doporučení pro vytvoření funkčního systému následné pomoci ..................... 48

Závěr ....................................................................................................................... 49

7 Seznam literatury ......................................................................................................... 51

1 Úvod Absolventská práce se zaměřuje na zmapování a řešení problémů souvisejících s přípravou mladých lidí na vstup do samostatného života po ukončení ústavní výchovy. Podle mnoha mezinárodních organizací, které se zabývají ochranou práv dětí, ústavní výchova porušuje jedno ze základních práv dětí - právo na rodinu. Dítě potřebuje mít pro svůj zdravý vývoj citově stabilní prostředí. Prostřednictvím rodičů dítě „uchopuje“ svět, učí se v něm orientovat a poznávat ho, získávat důvěru k ostatním lidem. Vytržení dítěte z prostředí rodiny a následné umístění do ústavního zařízení mohou způsobit trauma na celý život. Samozřejmě jsou i situace, kdy ústavní výchova představuje jediné řešení pro dítě, ale přesto má na jeho vývoj negativní vliv. Dítě nějakým způsobem ustojí fakt, že vyrůstá bez táty a mámy, zvykne si na dětský domov a jeho režim. Ale dosažením zletilosti se dostává do další bezvýchodné situace. Zletilostí zpravidla končí ústavní výchova. Mladí lidé, kteří opouští ústavní zařízení, nemají bydlení, nemají práci, chybí jim sociální kontakty, musí se naučit navazovat nové vztahy. Dost často se stává, že mladý člověk tyto problémy nezvládne, protože na ně zůstane sám. Doba odchodu z ústavní výchovy se tak stává dobou velkých rizik spojených s projevy patologického chování - krádeže, prostituce, závislostní chování a zadlužení. Cílem absolventské práce je zachytit průběh přípravy mladých lidí na odchod ze zařízení pro výkon ústavní výchovy a zmapovat systém návazných služeb pro tuto cílovou skupinu. Práce je rozdělena na část teoretickou a část empirickou. Úvodní kapitola teoretické části je věnována základním právům dětí a Národní strategii ochrany práv dětí v České republice. Následující kapitola popisuje systém ústavní výchovy. Ústavní výchova se označuje jako model deprivační situace. Psychická deprivace je dalším klíčovým pojmem, kterým se budu zabývat v teoretické části a to zejména v kontextu dopadů na vývoj osobnosti dítěte. Poslední kapitola popisuje ukončení ústavní výchovy z pohledu legislativy a z pohledu praktické přípravy na samostatný život. V empirické části práce jsem si stanovila dva cíle. Zjistit, zda je možné konkrétněji vymezit přípravu mladých lidí z dětských domovů na samostatný život a vytvořit metodiku pro odchod ze zařízení pro výkon ústavní výchovy. Při zpracování

6

dat jsou použity techniky kvalitativního výzkumu - polostrukturovaný rozhovor a technika zakotvené teorie. Výzkumná část zároveň mapuje systém návazných služeb pro mladé dospělé z ústavních zařízení a ukazuje jeho velké mezery a nedostatky. O nedostatcích celého systému sociálně-právní ochrany dětí a nutnosti jeho transformace se u nás diskutuje dlouho. Proběhly určité legislativní změny, které by měly posílit možnosti práce s dysfunkčními rodinami a snížit počty dětí v ústavní výchově posílením pěstounské péče. Podle zákona pěstounská péče končí dosažením zletilosti a mladý člověk může stát před stejným problémem jako dospívající z ústavních zařízení. Myslím si, že vždycky bude určitá skupina dětí, pro které se nenajde jiné řešení než ústavní výchova. Proto by u nás měl být vytvořen funkční systém návazných služeb pro mladé lidi z ústavní výchovy.

7

2 Práva dětí Každé dítě má práva, která musí být chráněna a respektována. Povinností státu je chránit děti před všemi formami zanedbávání a ohrožení. V České republice je ochrana dítěte zakotvena v mnoha právních předpisech. Tyto předpisy vytváří právní rámec pro prevenci zanedbávání, stanovují mechanismy ochrany dětí a zaručují vynutitelnost práva v případě ohrožení dítěte. Nejdůležitějším dokumentem v oblasti ochrany dětských práv je Úmluva o právech dítěte, která byla vyhlášena 20. listopadu 1989 Valným shromážděním Organizace spojených národů. Česká republika je Úmluvou vázána ode dne svého vzniku, tedy od 1. ledna 1993. (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 44 - 45) Podle Úmluvy státy, které jsou její smluvní stranou, uznávají, že rodina je přirozené prostředí pro růst dětí. Dítě musí vyrůstat v rodinném prostředí v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Předním hlediskem všech činností a opatření veřejných nebo soukromých zařízení sociální péče, soudů, správních a zákonodárných orgánů je zájem dítěte. Z jednotlivých článků Úmluvy je potřeba zmínit ty, které se týkají rodiny a pobytu dítěte mimo rodinu. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Jedná se především o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči. (Úmluva, článek 9, odst. 1) Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. (Úmluva, článek 9, odst. 3) Dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. (Úmluva, článek 20, odst. 1) Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí takovému dítěti v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím náhradní péči. (Úmluva, článek 20, odst. 2) V naší zemi často nedochází k naplňování závazků, které vychází z Úmluvy a dalších právních norem týkajících se ochrany práv dětí. Soudy rozhodují v některých případech tak, jako by tyto normy ani neexistovaly. Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dětí je velmi často nepříznivá sociální a ekonomická situace v rodině. Není 8

například výjimkou, že rodičům, kteří přijdou o střechu nad hlavou, je nabídnuto umístění dětí do dětského domova namísto řešení bytové situace. (Folda, Matoušek, Pazlarová, Šabatová, Bubleová, Vávrová, Vančáková, Frantíková, Janíčková, 2009, s. 29)

2.1 Národní strategie ochrany práv dětí

Národní strategie ochrany práv dětí „Právo na dětství“ na období 2012 – 2018 je vládní dokument, který definuje základní principy ochrany práv dětí. Impulzem pro vypracování této strategie byla doporučení Výboru OSN pro práva dítěte, který kritizoval naši republiku za nedostatky v naplňování Úmluvy a slabou ochranu práv dětí. Výbor nám vytýkal vysoký počet dětí v ústavní výchově, roztříštěnost systému péče o ohrožené děti, nedostatečnou koordinaci aktivit resortů odpovědných za sociálně-právní ochranu děti. Doporučil vypracovat komplexní národní akční plán týkající se všech oblastí práv dětí. Na základě tohoto doporučení byla vypracována a schválena Národní strategie ochrany práv dětí. Strategie obsahuje konkrétní záměry, cíle a aktivity směřující k vytvoření systému, který zajistí důslednou ochranu práv všech dětí. V oblasti deinstitucionalizace péče o ohrožené děti byly stanoveny následující cíle: -

institucionální péče by měla být nařízena pouze v případech, kdy se jeví jako vysloveně vhodné, nezbytné a konstruktivní řešení pro konkrétní dítě a v souladu s jeho zájmy,

-

umístění dítěte do ústavní péče musí být používáno jako poslední možnost,

-

zavedení standardů pro ústavy, včetně jejich pravidelné kontroly,

-

transformace zařízení ústavní péče na poskytovatele terénních, ambulantních, respitních a dalších služeb,

-

legislativní ukotvení věkové hranice, pod kterou nelze umístit dítě do ústavu

-

specializovaná péče a snižování maximálních kapacit pobytových zařízení

-

legislativní omezení doby nařízené ústavní péče. (Národní strategie ochrany práv dětí, s. 2, 17)

9

3 Systém ústavní výchovy Třetí kapitola bude pojednávat o systému ústavní výchovy v naší zemi. V úvodu popíšu jednotlivé typy zařízení pro výkon ústavní výchovy dětí. Dále se budu zabývat příčinami ústavní výchovy. Ústavní výchova je popisována jako model deprivační situace, která má mnoho negativních důsledků pro vývoj osobnosti dítěte a která může ovlivňovat chování i v dospělém věku. Psychická deprivace sehrává svou negativní roli v procesu osamostatňování mladého člověka po ukončení ústavní výchovy. Proto jedna z podkapitol popisuje psychickou deprivaci – vymezuje její definici, typy a negativní dopady na vývoj osobnosti.

3.1 Ústavní výchova

Matoušek (2008, s. 240) definuje ústavní výchovu jako „opatření navržené orgánem sociálně-právní ochrany a schválené soudem.“ Ústavní výchova představuje jednou z forem náhradní výchovy v České republice. Evropský soud pro lidská práva naši zemi dlouhodobě kritizuje, protože podle něj státní orgány porušují práva dítěte i jeho rodiny, tím že často zbytečně odebírají děti rodičům a umísťují je do ústavní výchovy. Ústavní péče je přitom pro stát mnohem nákladnější než náhradní rodinná péče. Pobyt dítěte v kojeneckém ústavu stojí přibližně 40 500,- měsíčně. Náklady na dítě do 6 let věku, svěřené do pěstounské péče, činili v roce 2011 částku 6 806,- Kč. (Oktábcová, 2001, s. 149 -150) Do ústavní výchovy bývá dítě svěřováno na základě rozhodnutí soudu. Jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo narušena nebo jestliže rodiče nemohou výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. (Zákon o rodině, § 46)

10

3.2 Zařízení pro výkon ústavní výchovy

„Ústav je do jisté míry světem pro sebe, ostrovem soběstačného řádu, v němž je život omezenější a předvídatelnější než v okolním sociálním světě.“ (Matoušek, 1999, s. 19) Ústavní výchova dětí do tří let věku je vykonávána ve zdravotnických zařízeních. V dětských domovech pro děti do 3 let věku jsou poskytovány zdravotní služby a zaopatření pro děti, které nemohou vyrůstat v rodinném prostředí, zejména dětem týraným, zanedbávaným, zneužívaným a ohroženým ve vývoji nevhodným sociálním prostředím nebo dětem zdravotně postiženým. (Zákon o zdravotních službách, § 43) Pokud jde výkon ústavní a ochranné výchovy nezletilých dětí od 3 do 18 let, případně zletilé osoby do 19 let, tyto jsou realizovány na základě zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních. Školskými zařízeními pro výkon ústavní a ochranné výchovy jsou diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav.

3.2.1 Diagnostický ústav

Pobyt v diagnostickém ústavu je buď nařízený soudem, nebo je dobrovolný (na základě dohody se zákonným zástupcem dítěte). Diagnostický ústav přijímá děti na základě výsledků komplexního vyšetření, zdravotního stavu dětí a volné kapacity jednotlivých zařízení a umísťuje je do dětských domovů, dětských domovů se školou a výchovných ústavů. Pobyt v diagnostickém ústavu trvá zpravidla 8 týdnů. Diagnostický ústav plní podle potřeb dítěte následující úkoly: 1. diagnostické - jedná se o vyšetření dítěte formou psychologických a pedagogických činností, 2. vzdělávací - jde o zjištění úrovně dosažených znalostí a dovedností dítěte, vytvoření a realizaci specifických vzdělávacích potřeb vzhledem k věku dítěte, jeho schopnostem a možnostem, 11

3. terapeutické - náprava poruch v sociálních vztazích a chování dítěte, 4. výchovné a sociální - tyto úkoly se vztahují k osobnosti dítěte, jeho rodinné situaci a nezbytné sociálně-právní ochraně, 5. organizační - souvisejí s umísťováním dítěte do jiných zařízení v územním obvodu diagnostického ústavu, 6. koordinační - směřují k prohloubení a sjednocení odborných postupů ostatních zařízení v územním obvodu diagnostického ústavu, ověřování účelnosti těchto zařízení a ke sjednocení součinnosti s orgány státní správy dalšími osobami, které se zabývají péčí o děti. Diagnostický ústav zpracovává na základě výsledků své činnosti komplexní diagnostickou zprávu s návrhem specifických výchovných a vzdělávacích potřeb dítěte. Po ukončení pobytu se dítě buď vrátí domů, nebo je umístěno do některého z dalších typů zařízení. (Zákon o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních, § 5 – 11)

3.2.2 Dětský domov

Dětský domov zajišťuje péči o děti, kterým byla nařízena ústavní výchova a které nemají závažné poruchy chování. Jsou zde umísťovány děti zpravidla ve věku od 3 do 18 let. Dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb, ve vztahu k dětem plní úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Děti navštěvují školu, která není součástí dětského domova. Mohou zde pobývat i nezletilé matky se svými dětmi. (Zákon o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních, § 12)

3.2.3 Dětský domov se školou

Dětský domov se školou zajišťuje péči o děti, kterým byla nařízena ústavní výchova pro závažné poruchy chování nebo které pro přechodnou či trvalou duševní poruchu vyžadují výchovně léčebnou péči. Dále zajišťuje péči dětem s uloženou ochranou výchovou a nezletilým matkám. K výše uvedeným podmínkám umístění do 12

dětského domova se školou patří ještě jedna, a to, že děti nemohou být vzdělávány ve škole, která není součástí domova. Jsou zde umísťovány děti zpravidla od 6 let do ukončení poviné školní docházky. (Zákon o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních, § 13 )

3.2.4 Výchovný ústav

Výchovný ústav pečuje o děti starší 15 let, které mají závažné poruchy chování a byla jim nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova. Tyto ústavy se zřizují odděleně pro děti s nařízenou ústavní a uloženou ochrannou výchovou. Mohou zde pobývat i nezletilé matky a jejich děti. Do výchovného ústavu může být umístěno i dítě starší 12 let se závažnými poruchami chování, jemuž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova a nemůže být umístěno do dětského domova. Součástí ústavu je základní škola nebo speciální škola a jako jeho součást může být zřízena i střední škola. (Zákon o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních, § 14)

3.2.5 Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc

Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc jsou zřizována podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Tato zařízení poskytují ochranu a pomoc dětem, které se ocitnou bez jakékoliv péče nebo bez péče přiměřené jejich věku, např. při úmrtí rodičů nebo pokud jsou rodiče hospitalizováni ve zdravotnickém zařízení. Další cílovou skupinou jsou děti, jejichž příznivý vývoj či život jsou ohroženy, děti tělesně a duševně týrané, zneužívané děti nebo děti, které se ocitnou v situaci, kdy jsou závažným způsobem ohrožena jejich základní práva. Do zařízení jsou umísťovány na základě rozhodnutí soudu, na základě žádosti obecního úřadu s rozšířenou působností, žádosti zákonného zástupce nebo i samotného dítěte. Dětem je poskytováno plné přímé zaopatření – ubytování, ošacení a stravování. (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, § 42) 13

3.3 Příčiny umístění dětí do ústavní výchovy

Děti, které jsou umísťovány do institucionální péče, lze rozdělit do 4 skupin. První skupinu tvoří děti oboustranně osiřelé. Počet těchto dětí je zanedbatelný z celkového počtu dětí umístěných v institucionální péči. Další skupinou jsou děti ohrožené, které pocházejí ze sociálně slabého a dysfunkčního rodinného prostředí. Jejich vývoj a výchova jsou ve zvýšené míře ohroženy sociálně patologickými jevy a špatným zacházením ze strany rodičů. Třetí skupinu tvoří děti s výchovnými problémy, špatnou školní docházkou, experimentující s drogami, tedy děti rizikové. Do čtvrté skupiny lze zařadit děti, které už mají nějakou zkušenost s kriminalitou a u kterých je odůvodněná obava, že budou v trestné činnosti dále pokračovat. (Gjuričová, 2007, s. 1) Funkčnost rodiny může být ohrožena určitými rizikovými činiteli, které mohou způsobovat selhávání rodiny, projevující se týráním, zanedbáváním a zneužíváním dětí. Jde o tyto činitele - rizikoví dospělí, rizikové děti a rizikové situace. Rizikoví dospělí jsou všichni ti, kdo se zvláštně chovají, mají zvláštní povahu a zvláštní sklony. Mohou to být lidé duševně nemocní, duševně zaostalí a nevyspělí. Soužití s nimi může být pro děti velmi rizikové a často se před nimi musí děti chránit, a to i za cenu nejvyšší, kterou je odebrání z rodiny a umístění do ústavní péče. Rizikovými dospělými jsou i alkoholici, narkomani a rodiče nezralí a nepřipravení na svoji rodičovskou funkci. Najdou se i různí „modernisté“, kteří dokonale znají, co a jak se má dělat, co je a není správné, co se smí a nesmí říkat, co zdravého se má jíst, ale na druhou stranu neumí dát dítěti to nejpotřebnější - lásku. Rizikovými dětmi jsou děti, jejichž chování neodpovídá představě, kterou o nich dospělý má. Nesplňují jeho očekávání a vyvolávají v něm úzkost. Nejčastější obrannou reakcí na pocit úzkosti je agrese vůči jejímu původci dítěti. Děti ale nemohou za to, že jsou takové, jaké jsou a projevují se jinak, než se od nich očekává. Rizikovou situací, je rozvod, neúplná rodina, nechtěnost dítěte, ale i náhradní rodinná výchova, kdy se z cizího dítěte má stát dítě vlastní. Ve výčtu rizikových situací by se dalo pokračovat dlouho. Riziko může existovat i jen ve formě možnosti, ale přesto je nutné s ním počítat, poznávat a vyvozovat ochranné postupy. (Matějček, 1994, s. 25 - 31)

14

3.4 Důsledky ústavní výchovy Děti, které vyrůstají v dětských domovech, jsou ohroženy množstvím negativních aspektů, které výrazně ovlivňují jejich šanci dospět a postavit se na vlastní nohy. Souhrnně bychom je mohli nazvat psychická deprivace. Odborníci definují deprivaci takto: „Deprivace je stav, kdy některá z objektivně významných potřeb, biologických či psychických, není uspokojována v dostatečné míře, přiměřeným způsobem a po dostatečně dlouhou dobu.“ (Vágnerová, 2004, s. 53) „Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost k ukojení některé jeho základní (vitální) psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.“ (Langmeier, Matějček, 2011, s. 26) Tento psychický stav se navenek projevuje chováním, které má určité charakteristické známky, takže s ohledem na dosavadní vývoj dítěte je možné deprivaci rozeznat. V ústavních zařízeních je dítě izolováno od podnětů, které přináší život v rodině, a je vystaveno monotónnosti smyslových a sociálních podnětů. Ústavní deprivace způsobuje závažné poruchy v intelektovém a emočním vývoji dítěte. Ještě jako dospívající se deprivované děti chovají nevyspěle, nediferencovaně a v mnohém jsou jako děti předškolního věku. U některých dětí se může projevit chování, které se označuje jako sociální provokace. Tyto děti se domáhají pozornosti dospělých tím, že provokují. Vynucují si pozornost zlostnými výbuchy, dělají schválnosti, vymáhají si přednosti, vůči ostatním dětem jsou agresivní a žárlivé. Chtějí vychovatele jen pro sebe. Navenek se takové děti jeví jako protivné, pokud však zůstanou s vychovatelem samy mimo kolektiv, jsou velmi milé. Dalším typem chování může být útlumový typ. Děti tohoto typu jsou nápadně pasivní, obvykle u nich převažuje zájem o věci nad zájmem o sociální kontakty. Plní pokyny, ale chybí ji spontaneita a iniciativa. (Langmeier, Matějček, 2011, s. 27, s. 39, 83, 109 - 113)

15

3.4.1 Citová deprivace

„Nejzávažnější nebezpečí pro vývoj dítěte, zejména v útlém věku, nastává ovšem tehdy, když chybí matka. Na ní závisí nejen ošetřování, ale také uspokojování většiny jeho duševních potřeb - ona je základem vztahu k člověku a jeho důvěry v okolní svět - ona mu vytváří především domov.“ (Langmeier, Matějček, 2011, s. 141) V normální rodině představuje matka zdroj jistoty a bezpečí, jejím prostřednictvím se dítě učí důvěřovat světu, získává pocit sebedůvěry a životní jistoty. Citová deprivace vzniká tehdy, jestliže nejsou dostatečně uspokojovány citové potřeby bezpečí a jistoty. Citová deprivace nepříznivě ovlivňuje vývoj osobnosti dítěte. U citově deprivovaných dětí můžeme pozorovat kognitivní odlišnosti jako neschopnost porozumět svému chování nebo chování druhých lidí, poučit se ze zpětné vazby, zobecnit následky svého chování. V oblasti citového prožívání bývají tyto děti emočně nestabilní, ploché a nedůvěřivé. Obtížně se orientují ve vlastních pocitech, emoční strádání se projevuje změnou v hierarchii hodnot. U citově deprivovaných dětí se často nevytváří potřeba komunikace, bývá chudší slovní zásoba a nápadná bývá i malá spontaneita řeči. Tyto děti mají běžně problémy v sociální adaptaci, na jakoukoliv změnu reagují nepříznivě a velmi často selhávají. (Vágnerová, 2004, s. 597 - 599)

3.4.2 Sociální deprivace

„Dítěti hrozí deprivace identity v daném sociálním kontextu - deprivace „sociální“ - všude tam, kde se podněty nezbytné pro osobní a sociální uplatnění objektivně a v dostatečné míře nevyskytují nebo, kde jsou nedostupné či nepochopitelné.“ (Langmeier, Matějček, 2011, s. 293) V ústavním zařízení jsou děti uzavřeny před skutečnými sociálními vztahy ve společnosti. V ústavu vzniká „skleníkové“ prostředí, které dítě chrání a organizuje jeho aktivity, a které je chudé na sociální podněty. Děti v těchto podmínkách nemohou poznat rozdílnost v sociálních rolích, rozdílnost v roli matky a otce, mladších a starších sourozenců, s nimiž by se setkávaly v normální rodině. Nemají modely pro vlastní sociální chování a chybí ji náhled do sociální struktury. Tento nedostatek se nejvíce 16

projeví při odchodu z ústavního zařízení do společenského a pracovního prostředí, když si mají mladí lidé budovat samostatnou sociální existenci. (Langmeir, Matějček, 2011, s. 293) V ústavním zařízení je kladen důraz na konformitu a přijetí anonymní role člena skupiny. Většina činností je předem určena a děti často nemají možnost volby, nenaučí se svobodně rozhodovat. Je logické, že vzorce chování, kterým se naučily v dětském domově, jsou nedostačující pro začlenění do běžného života po ukončení ústavní výchovy. Je také logické, že tyto děti velmi často selhávají a prochází řadou osobních krizí. (Vágnerová, 2004, s. 602)

17

4 Ukončení ústavní výchovy Poslední kapitola je věnovaná ukončení ústavní výchovy. Jedinec, který od útlého dětství vyrůstá v ústavní výchově, nepochybně trpí nedostatkem sociálních kontaktů a mívá málo možností konfrontovat svůj život s realitou za branami dětského domova. Z dětského domova sice odchází dospělý člověk, ale ten je dospělý pouze věkem. Odchod z dětského domova je pro mladého člověka velmi náročnou životní situací, ve které by neměl zůstat sám. Cílem této kapitoly bude zmapovat možnosti pomoci a podpory mladým lidem v procesu osamostatňování.

4.1 Statistické ukazatele „Každým rokem opouští dětský domov více než 700 mladých lidí. Orientace ve společnosti je pro ně často velice komplikovaná. Příčinou problémů jsou nereálné představy o „životě za branami dětského domova“ a nedostatek základních psychosociálních dovedností, ale také nízké dosažené vzdělání dětí v dětských domovech.“ (Matoušek, Pazlarová, Baldová, 2008, s. 8) Podle statistických ukazatelů 35 % dětí odcházejících z dětského domova nemá ukončenou školu, 13 % má ukončené vzdělání s maturitou a pouze 1% těchto dětí má vysokoškolské vzdělání. 16 % dětí, které odchází z dětských domovů, nemá žádnou představu o svém dalším životě. U těchto dětí je nutné počítat i s tím, že budou mít vlastnosti, které jim budou komplikovat navazování pevnějších vztahů, protože střídání vychovatelů je limitovalo v možnosti naučit se navazovat a udržet pevnější vztahy s druhými lidmi. (Matoušek, Pazlarová, Baldová, 2008, s. 8) Mladí lidé z dětských domovů jsou znevýhodněni mnoha aspekty pro život „venku“, mimo zdi dětského domova, protože žijí v sociální a ekonomické jistotě dětského domova. Tuto jistotu svým odchodem ztrácí, jsou nepřipravení na život mimo dětský domov, nesamostatní a neschopní postarat se sami o sebe. Nemají finanční, sociální a emocionální podporu. (Folda a kol., 2009, s. 22) Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra České republiky provedl rozsáhlý průzkum, zaměřený na analýzu efektivity fungování systému péče o ohrožené 18

děti. Tento průzkum byl zaměřen na sledování osudů dětí, které opustily ústavní zařízení v působnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v letech 1995 2004. Ve sledovaném období opustilo institucionální výchovu celkem 17 454 dětí. Přestože se jedná o téměř osm let staré údaje, použila jsem je ve své práci, protože vypovídají důsledcích absence funkčního systému návazných služeb pro mladé lidi z dětských domovů. Z celkového počtu 17 454 dětí po skončení institucionální péče: -

202 dětí odešlo do azylových zařízení a z nich se trestné činnosti dopustilo 24 dětí,

-

352 dětí bylo vzato do vazby nebo nastoupilo výkon trestu odnětí svobody

-

28 dětí odešlo do psychiatrické léčebny,

-

12 308 dětí odešlo do původní rodiny, z těchto dětí spáchalo trestný čin 7574,

-

5036 dětí se dopustilo trestné činnosti až po opuštění institucionální péče, z těchto dětí se dopustilo trestné činnosti 4755 až po roce a později po odchodu,

-

1268 dětí odešlo do domů na půl cesty, z těchto dětí se 492 dopustilo trestné činnosti - z toho počtu 18 dětí spáchalo trestný čin do roka po skončení ústavní péče a 474 až po roce.

V ústavní výchově

dochází

k pouhému přerušení patologického vývoje dětí

s výchovnými problémy a po ukončení institucionální péče pak pokračuje dál. U některých dětí se teprve nastartuje díky nevhodným podmínkám, buď působením původní dysfunkční rodiny, nebo mezerami a nedostatky v systému návazných služeb. Mladí lidé po odchodu z ústavní výchovy nejsou schopni respektovat pravidla provozu a poskytování služeb sociální prevence a převážně končí na ulici. Na ulici se pak spouští jejich kriminální kariéra. Páchání trestné činnosti má velmi negativní dopady na zaměstnávání, protože převážná část zaměstnavatelů požaduje po uchazeči výpis z rejstříku trestů. Jestliže je v rejstříku záznam, uchazeč není přijat. Dlouhodobá nezaměstnanost snižuje motivaci pracovat a vede k dlouhodobému ukotvení mladého člověka v systému sociálních dávek. (Gjuričová, 2007, s. 2 - 6)

19

4.2 Legislativní úprava ukončení ústavní výchovy a státem garantovaná pomoc

Mladý člověk může zůstat v ústavní výchově i po dosažení věku 18 let, pokud je nezaopatřeným dítětem a soustavně se připravuje na budoucí povolání, nejdéle však do věku 26 let.

Na základě žádosti sepíše zařízení smlouvu a poskytuje plné přímé

zaopatření až do věku 26 let. (Folda a kol., 2009, s. 20) K prodloužení ústavní výchovy může dojít také soudem, a to na dobu jednoho roku po dosažení zletilosti. (Zákon o rodině, § 46) Nejméně 6 měsíců před propuštěním dítěte je ředitel školského zařízení povinen informovat příslušný obecní úřad o nadcházejícím propuštění dítěte a to v zájmu zaručení návaznosti péče. Dítěti, které má být propuštěno z důvodu dosažení zletilosti, je povinen umožnit kontakt se sociálním kurátorem. Dále má propouštěné dítě nárok na věcnou pomoc nebo jednorázový příspěvek ve výši maximálně 15 000,- Kč. Ve spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany se dítěti poskytuje poradenská pomoc se zajištěním bydlení a práce. Po opuštění zařízení je mladým lidem z ústavních zařízení zajištěna pomoc při řešení tíživých životních situací. (Zákon o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních, § 24, § 33) Řešením obtížné finanční situace, která nastává po propuštění z dětského domova, může být i dávka hmotné nouze

mimořádná okamžitá pomoc. Na

mimořádnou okamžitou pomoc má nárok osoba, která má v daném čase neuspokojivé sociální zázemí a nedostatek finančních prostředků, nemůže řešit svoji svízelnou sociální situaci, hrozí jí sociální vyloučení, pokud je propuštěna ze školského zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy po dosažení zletilosti, respektive v 19 letech. Tato dávka je vyplácena jednorázově až do výše 1000,- Kč, ale součet dávek nesmí překročit čtyřnásobek životního minima jednotlivce v průběhu jednoho kalendářního roku. (Zákon o pomoci v hmotné nouzi, § 2, § 36) Jak odchod z dětského domova vypadá v praxi, jak se konkrétně pracuje s mladými lidmi při opuštění ústavního zařízení, podrobněji popíšu v následujících podkapitolách.

20

4.3 Příprava na samostatný život a individuální plánování Pokud se má dítě připravovat na samostatný život, musí se vycházet nejen z toho, jaké možnosti nabízí legislativa a různé instituce, ale především se musí vycházet z individuálních potřeb, možností a schopností dítěte. Dlouhodobé a pobytové služby by měly zahrnovat plánování. V sociálních službách, které jsou poskytovány v České republice podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, se plánování vyžaduje. Zpravidla se jedná o uzavření písemné smlouvy s uživatelem, která je plánem toho, co bude uživateli poskytováno. Služba musí být plánována s ohledem na cíle a potřeby uživatele. Plánování by se mělo týkat i ohrožených dětí a zvláště dětí vyrůstajících v ústavní péči. Dětské domovy nepracují v režimu sociálních služeb. Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy, sice ukládá dětským domovům povinnost vytvořit pro každé dítě roční plán výchovně vzdělávací činnosti a týdenní program výchovně vzdělávací činnosti, ale blíže tyto plány nespecifikuje. Některé dětské domovy ani plány nevytváří. Přitom individuální plánování je jednou z možností, jak připravit mladé lidi na samostatný život. (Matoušek, Pazlarová, Baldová, 2008, s. 10) Výbor pro práva dítěte vyzval v roce 2004 k vypracování pokynů pro ochranu dětí, které žijí mimo svoji rodinu. V evropském kontextu tři mezinárodní organizace pro péči o děti - FICE (Fédération Internationale des Communautés Educatives), IFCO (International Foster Care Organisation) a SOS dětské vesničky zahájily v roce 2004 projekt Quality4Children, jehož posláním je zlepšovat situaci a šance na rozvoj dětí v péči mimo domov. Vizí projektu je, aby děti vyrůstající bez vlastní rodiny, měly šanci utvářet svou budoucnost a staly se samostatnými a soběstačnými členy společnosti, díky životu v prostředí, které bude podporovat jejich plný potenciál. V rámci tohoto projektu byly vypracovány standardy kvality pro péči o děti mimo domov v Evropě. Celkem se jedná o 18 standardů.(Q4CH, 2008, s. 10) Z hlediska ukončení pobytu v dětském domově jsou klíčové standardy 14 - 18, které bych chtěla blíže popsat, protože zahrnují proces plánování návratu dítěte nejen do původní rodiny, ale je možné se o ně opřít i v případě, že dítě se nevrací do rodiny. Poskytují přesný návod, jak vytvořit individuální plán odchodu z dětského domova, tak aby byl odpovídal potřebám mladého dospělého.

21

Standard 14: Dítě / mladý dospělý je průběžně připravován na samostatný život Mladý dospělý je podporován, aby utvářel svou budoucnost tak, aby se stal soběstačným, samostatným a platným členem společnosti. Má přístup ke vzdělání a je mu poskytnuta příležitost získávat životní dovednosti a osvojovat si hodnoty. Mladý dospělý je podporován při rozvíjení sebeúcty. To mu umožňuje, aby se cítil silný a jistý při zvládání obtíží. Příprava na samostatný život by měl být průběžný proces, založený na individuálním plánu, který byl měl dospívajícímu nabízet příležitosti a programy k rozvoji jeho osobnosti. Povinnosti vyplývající se standardu: -

přístup k optimálnímu vzdělání,

-

podporu osamostatňování: v péči o sebe, v zacházení s penězi, zvládání právních záležitostí, pojištění a jiných praktických záležitostí,

-

podporu v zapojení mladého dospělého do sociální sítě a v udržení kontaktu s lidmi v této síti,

-

podporu zájmů. (Q4CH, 2008, s. 45 - 46)

Standard 15: Proces opouštění péče je důkladně plánován a realizován Proces opouštění péče je zásadní fází v péči o dítě mimo domov a je důkladně plánován a realizován. Je založen především na individuálním plánu péče o mladého dospělého. Mladý dospělý je uznáván jako odborník na kvalitu péče o svou osobu. Jeho zpětná vazba je zásadní pro další rozvoj kvality systému péče a příslušného modelu péče. Povinnosti vyplývající se standardu: -

vycházet z individuálního plánu,

-

realizace plánu by měla být průběžně vyhodnocována,

-

návrat do původní rodiny nebo na jiné místo by měl být důkladně připraven,

-

uspořádat rozloučení, které bude zároveň dalším krokem do života,

-

přístup k další podpoře a poradenství i po opuštění péče. (Q4CH, 2008, s. 48 - 49)

Standard 16: Komunikace v procesu opouštění péče je vedena užitečným a vhodným způsobem Všem stranám zúčastněným na procesu opouštění péče jsou poskytovány všechny potřebné informace v souladu s jejich rolí v procesu. Současně má mladý 22

dospělý případně také jeho původní rodina právo na soukromí a bezpečnost. Všechny informace jsou sdělovány takovým způsobem, aby byly pro mladého dospělého a jeho původní rodinu pochopitelné a vhodné. Povinnosti vyplývající se standardu: -

zajistit, aby mladý dospělý dostával a chápal důležité informace o procesu opuštění péče,

-

zajistit, aby se se všemi informacemi zacházelo jako s důvěrnými,

-

spolupracovat s původní rodinou,

-

komunikace probíhá vhodným způsobem, vhodným jazykem pro myšlení mladého dospělého,

-

mladý dospělý se musí v procesu komunikace cítit dobře, komunikace je založena na vzájemné důvěře. (Q4CH, 2008, s. 50 - 51)

Standard 17: Dítě / mladý dospělý je zmocněn k účasti na procesu opouštění péče Proces opouštění péče je založen na individuálním plánu péče. Mladý dospělý je zmocněn vyjadřovat názory a preference ohledně své současné situace a budoucího života. Účastní se plánování a realizace procesu opouštění péče. Povinnosti vyplývající ze standardu: -

zajistit účast mladého dospělého,

-

zapojit mladého do vytváření plánu a do realizace procesu opouštění péče,

-

spojit se s původní rodinou,

-

podporovat mladého dospělého při vyjadřování plánů, pochybností a očekávání,

-

podporovat mladého dospělého při přijímání rozhodnutí v souladu se svou úrovní chápaní,

-

mladý dospělý je uznáván jako odborník na svůj vlastní život,

-

mladý dospělý musí dostat příležitost určit, do jaké míry může být zapojena jeho původní rodina,

-

podporovat

mladého

dospělého

při

byrokratických

a

právních

procedurách. (Q4CH, 2008, s. 52 - 53) Standard 18: Jsou zajištěny možnosti sledování, trvalé podpory a kontaktů Poté, co mladý dospělý opustí péči mimo domov, má příležitost dostávat pomoc a podporu. Pečovatelská organizace se snaží zajistit, aby nevnímal proces opouštění 23

péče jako nové závažné narušení. Pokud mladý dospělý dosáhl plnoletosti, pečovatelská organizace by mu i nadále měla nabízet podporu a příležitost k udržování kontaktu. Povinnosti vyplývající ze standardu: -

zajistit následnou a průběžnou podporu mladého dospělého,

-

zajistit vypracování a realizaci plánu následné péče,

-

udržovat kontakt mezi mladým dospělým a jeho emocionální sítí, kterou si vytvořil během ústavní péče. (Q4CH, 2008, s. 54 - 55)

Jak z uvedených standardů vyplývá příprava na samostatný život a integrace do společnosti je proces, který by měl být dlouhodobě plánovaný a realizovaný v souladu s individuálním plánem a vzhledem k osobnosti a předpokladům dítěte.

4.4 Příprava na samostatný život v dětském domově Podle §4 odst. 4 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivné výchovné péči, je základní organizační jednotkou v dětském domově rodinná skupina, kterou tvoří 6 - 8 dětí. I když rodinu nelze plně nahradit, cílem rodinných skupin je co nejvíce přiblížit prostředí dětského domova rodinnému prostředí. Děti a vychovatelé společně zajišťují chod domácnosti - uklízí, vaří, perou a žehlí. Děti se podle věku aktivně zapojují do všech těchto činností. Klade se také důraz na rozvoj finanční gramotnosti. Každá rodinná skupina hospodaří se svým rozpočtem.

4.5 Neziskové organizace a jejich projekty Mladí lidé se po odchodu z dětského domova ocitají v situaci, která je pro ně nová a svým způsobem je pro ně i neznámá. Musí se postarat o bydlení, práci, zajistit si stravu. Odchodem z dětského domova ztrácí většinu vazeb, které si vytvořili. Stojí před nimi nový úkol - vytvořit si vazby nové. Podpora sociálního začleňování těchto

24

mladých lidí je doménou projektů neziskových organizací. Projekty, které jsou z mého pohledu přínosné a praktické, popíšu v této podkapitole.

4.5.1 Projekt Postav se na vlastní nohy

Projekt obecně prospěšné společnosti Spolu dětem je zaměřený na posílení znalostí, dovedností a osobnostní rozvoj dospívající mládeže před odchodem z dětského domova. Snaží se komplexně posílit její samostatnost a připravit ji na životní situace, které bude muset po odchodu z dětského domova řešit. Vzdělávací část projektu probíhá formou workshopů a je rozdělena do šesti hlavních bloků: zaměstnání, bydlení, finanční hospodaření, partnerské vztahy a rodina, plánování životních kroků, etiketa. Vybrané děti také mohou na měsíční brigádu do prodejen Albert, které jsou partnerem projektu. (Postav se na vlastní nohy)

4.5.2 Projekt Startovné do života

Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových realizoval druhý cyklus projektu Startovné do života, který probíhal od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2012 pro děti ve věku 14 až 18 let. Cílem tohoto projektu bylo shromažďování finančních prostředků, které mají usnadnit dětem vstup do života. Příspěvky nadačního fondu směřovaly na speciální typ dětského konta u Komerční banky. Každý účastník projektu obdržel pravidelný roční příspěvek ve výši 2500,- Kč a dále tzv. motivační bonusy. Tento motivační bonus mohl dosáhnout až 1500,- Kč ročně s ohledem na plnění určitých kritérií - zlepšení prospěchu, chování a zapojení do mimoškolních aktivit. (Startovné do života)

25

4.5.3 Projekt Řidičské průkazy

Řidičské průkazy jsou další projekt Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových. Podporuje děti z dětských domovů, ze sociálně slabých a pěstounských rodin k získání řidičského průkazu opravňujícího k řízení motorového vozidla skupiny „B“. Mladí lidé jsou do projektu vybíráni na základě výběrového řízení, protože o kurzy autoškoly je velký zájem. Autoškolu si každý účastník projektu dělá individuálně, přičemž příspěvek na řidičský kurz je jednotný a to 5.000,- Kč na účastníka a kurz. Další náklady spojené s kurzem jako jsou závěrečné zkoušky, opravné zkoušky, si účastník hradí sám. Kurz musí být absolvován v autorizované autoškole v ČR a zakončen závěrečnou zkouškou nejpozději do 31. prosince 2013. (Řidičské průkazy)

4.5.4 Projekt Jazykové kurzy

Projekt Jazykové kurzy je určen studentům středních škol, kteří žijí v dětském domově, pěstounské a sociálně slabé rodině. Studenti mají možnost zúčastnit se nejčastěji dvoutýdenního kurzu angličtiny, němčiny a francouzštiny na jazykové škole v zahraničí. Nadační fond manželů Klausových provádí výběr studentů na základě zaslané přihlášky a vybraným studentům poskytuje prostředky na dopravu, ubytování, stravování, učebnice a přiměřené kapesné. Místa v jazykových kurzech získal nadační fond darem. (Jazykové kurzy)

4.5.5 Rozmarýna

Rozmarýna je obecně prospěšná společnost, která pracuje s cílovou skupinou mladých lidí ve věku 17- 25 let, kteří opouštějí dětské domovy. Pomáhá klientům zvládnout obtížné situace spojené s odchodem z ústavní výchovy, rozhodovat se a nést zodpovědnost za svůj život, řešit osobní témata, vztahy k sobě či s blízkými lidmi, přijmout minulost a plánovat budoucnost. Připravuje dospívající na odchod z dětského domova pomocí skupinových workshopů (tematická setkání s odcházejícími klienty), 26

plánuje s nimi jejich odchod ještě během pobytu v dětském domově a doprovází je po odchodu. Doprovázení zahrnuje individuální konzultace podle zakázky klienta (informace, poradenství, terapie), jednorázovou, krátkodobou či dlouhodobou podporu, podporu při řešení praktických otázek (finance, bydlení) i složitých témat (samota, vztahy s rodiči), dále zahrnuje zajištění návazné péče, spolupráci s dalšími organizacemi a projekty. Rozmarýna provozuje Café Rozmar, kde po dobu jednoho roku mohou pracovat absolventi dětských domovů nebo výchovných ústavů. Cílem je získání uznatelné praxe, pracovních návyků a dovedností na pozicích pomocný kuchař, servírka a číšník, dále absolvování vzdělávacích kurzů a získání stálého zaměstnání. (Rozmarýna, o.p.s)

4.5.6 Dům otevřených možností

Občanské sdružení DOM - Dům Otevřených Možností - je zaměřeno na mladé lidi bez dobrého rodinného zázemí. Občanské sdružení poskytuje hned několik sociálních služeb na podporu mladých lidí. První z nich je poradna Tykadlo. Jde o ambulantní a terénní službu zaměřenou na poskytování informací a poradenství mladým lidem, kteří vstupují do samostatného života bez podpory vlastní či náhradní rodiny a hledají možnosti, jak se osamostatnit. Tykadlo poskytuje poradenství po telefonu, poradenství e-mailem, osobní konzultace a poradenství v prostředí klienta, kdy pracovník poradny navštíví dítě přímo v dětském domově. (DOM Tykadlo) Další službou je DOM JOB. Tento program je určen pro mladé lidi ve věku od 16 do 30 let, kteří potřebují podporu a pomoc při vstupu na trh práce nebo při dalším vzdělávání. Program DOM JOB pomáhá zdravotně či sociálně znevýhodněným mladým lidem získat informace, znalosti, dovednosti a první pracovní zkušenosti. Cílem je následné zapojení do běžného zaměstnání a překonání problémů s tím spojených. (DOM JOB)

27

5 Empirická část Cílem empirické části práce je zachytit, jak v praxi probíhá příprava mladých lidí z ústavních zařízení na odchod ze zařízení nebo jak by měla ideálně probíhat z pohledu odborníků, kteří pracují s uvedou cílovou skupinu. Na základě získaných informací o se pokusím o vytvoření metodiky pro odchod mladých lidí ze zařízení pro výkon ústavní výchovy. Metodou empirické části je kvalitativní výzkum. Podrobnější informace o zvolené metodě výzkumu, technikách výzkumu a metodách zpracování zjištěných dat jsou uvedeny v následujících podkapitolách.

5.1 Výzkumný problém a cíl Pro vymezení hranic zkoumaného jevu je nutné stanovit si výzkumný problém a z něj vycházející výzkumnou otázku. Výzkumná otázka musí být položena jasně a musí být zřejmé, že v rámci výzkumu, tedy za použití plánovaných metod a postupů, jsme schopni na výzkumnou otázku odpovědět. (Miovský, 2006, s. 88) Výzkumný problém: Integrace mladých lidí do samostatného života po ukončení ústavní výchovy. Přechod mladého člověka z ústavní výchovy do samostatného života v mnoha případech nedopadá dobře. Po ukončení ústavní výchovy a odchodu z dětského domova mladí lidé selhávají v mnoha aspektech života. Nejsou schopni navázat pevné partnerské vztahy, velmi snadno naletí různým lichvářům a podvodníkům, aby si finačně polepšili. Neumí hospodařit s penězi, zadlužují se a dopouští se kriminální činnosti. V jedné z kapitol teoretické části jsem uváděla, že 35 % mladých lidí z dětských domovů nedokončí školu. Nedokončené vzdělání je výrazně znevýhodňuje na trhu práce a může být důvodem dlouhodobé nezaměstnanosti. Dlouhodobá evidence na úřadu práce vede ke ztrátě motivace pracovat. Mladý člověk si zvykne žít ze systému sociálních dávek a nepozná žádné pracovní návyky. Zpravidla si také hledá nelegální zdroj obživy. Všechny tyto projevy mladých lidí z ústavní výchovy signalizují, že 28

nejsou připraveni na samostatný život. Zákon jim sice zajišťuje nárok na poradenskou pomoc při zajištění bydlení a práce, ale konkrétněji tato pomoc není vymezena. A právě v tomto bodě se vynořila výzkumná otázka: Lze konkrétněji vymezit přípravu mladého člověka z dětského domova na jeho samostatný život? Cílem výzkumu je zjistit, jak v praxi probíhá příprava mladých lidí z dětských domovů na samostatný život. Které konkrétní kroky by měly být učiněny, aby odchod z dětského domova neohrožoval mladého člověka sociálním vyloučením. Výzkumný cíl tedy zní: Zjistit jak konkrétně probíhá příprava mladých lidí z dětských domovů na samostatný život a ze získaných dat identifikovat shodné ukazatele pomoci a podpory, na základě kterých by mohla být vytvořena metodika pro odchod mladých lidí z ústavní výchovy.

5.2 Paradigma výzkumu V sociologickém výzkumu můžeme hovořit o kvantitativním a kvalitativním paradigmatu. (Disman, 2011, s. 15). Jako metodu výzkumu jsem použila kvalitativní paradigma, tedy kvalitativní výzkum. Disman (2011, s. 285) definuje „kvalitativní výzkum jako nenumerické šetření a interpretaci sociální reality, jehož cílem je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím.“ Miovský (2006, s. 17), který se zabývá využitím kvalitativního přístupu v psychologickém výzkumu, uvádí že „kvalitativní přístup v psychologických vědách je přístupem,

který

pro

popis,

analýzu

a

interpretaci

nekvantifikovaných

či

nekvantifikovatelných vlastností zkoumaných fenoménů naší vnitřní i vnější reality využívá kvalitativních metod.“ V kvalitativním výzkumu je výzkumná otázka ekvivalentem výzkumné hypotézy. V kvalitativním výzkumu netestujeme hypotézy, ale odpovídáme na otázky. Hypotézu nelze měnit, ale výzkumnou otázku můžeme měnit, můžeme ji přeformulovat, zpřesnit nebo dokonce i zavrhnout a pak formulovat novou. (Miovský, 2006, s. 88) V kvalitativním výzkumu je na začátku sběr dat, v nichž výzkumník hledá určité pravidelnosti, pak formuluje předběžné závěry a na konci výzkumu může být nová teorie nebo nově formulované hypotézy. (Disman, 2011, s. 287) 29

5.3 Metoda získávání dat Jako metodu sběru dat jsem použila polostrukturované interview. Polostrukturované interview patří mezi nejrozšířenější metodu sběru dat pomocí interview, protože díky němu můžeme eliminovat řadu nevýhod nestrukturovaného i strukturovaného interview. Při použití této metody můžeme měnit pořadí otázek, je možné žádat respondenta o upřesnění otázky, můžeme si nechat vysvětlit, jak danou věc myslí a ověřit si, jestli jsme jeho odpovědi rozuměli správně, můžeme také klást doplňující

otázky.

V podstatě

můžeme

kombinovat

prvky

strukturovaného

i nestrukturovaného interview, což je ideální výzkumná technika v rámci kvalitativního přístupu. (Miovský, 2006, s. 159 - 161) Hlavní výzkumná otázka zní: Lze konkrétněji vymezit přípravu mladého člověka z dětského domova na jeho samostatný život? Z hlavní výzkumné otázky vychází konstrukce otázek pro metodu sběru dat - polostrukturovaný rozhovor. Při sestavování dílčích otázek jsem vycházela z oblastí, které by měl mít mladý člověk vyřešené, aby se mohl integrovat do společnosti - doba přípravy, hledání bydlení a práce, vztah s biologickou rodinou, možnosti pomoci a podpory. Hlavní výzkumnou otázku jsem rozložila do těchto 7 dílčích otázek: Kdy by měla začít příprava na odchod z dětského domova? Jak by měl vypadat individuální plán přípravy na samostatný život? Jak se plánuje samostatné bydlení? Jak se plánuje získání zaměstnání? Pokud má dítě nějakou rodinu, zapojuje se rodina do plánování? Které instituce by měly být zapojeny do procesu plánování odchodu z dětského domova a které by měly být zapojeny do procesu následné pomoci? Kdo by měl být klíčovým pracovníkem po odchodu mladého člověka z dětského domova? Předem připravené otázky mi umožnily efektivně využít čas pro rozhovory, což byl asi hlavní důvod, proč jsem zvolila techniku polostrukturovaného rozhovoru. Záměrem bylo také držet se určité struktury otázek, aby bylo snadnější jejich porovnávání a kategorizace.

30

5.4 Výzkumný vzorek Pro výběr výzkumného souboru respondentů jsem zvolila metodu záměrného výběru. Podle Miovského (2006, s. 135) „ za záměrný (někdy také účelový) výběr výzkumného vzorku označujeme takový postup, kdy cíleně vyhledáváme účastníky podle jejich určitých vlastností.“ Kritériem výběru výzkumného souboru je tedy určitá vlastnost nebo také stav. Miovský (2006, s. 138) rozlišuje několik typů záměrného výběru výzkumného souboru. Pro účely svého výzkumu jsem zvolila záměrný (účelový) výběr přes instituce, kdy se využívá určitý typ služeb nebo institucí určených pro cílovou skupinu, která je předmětem výzkumu. Výzkumný vzorek představuje šest záměrně vybraných zaměstnanců z různých zařízení a organizací pro děti s nařízenou ústavní výchovou. Kritériem výběru byla osobní zkušenost respondentů s cílovou skupinou mladých lidí odcházejících z ústavní výchovy a zájem podělit se o svou zkušenost a předat mi doporučení k vytvoření metodiky. Dalším kritériem byly typy institucí a jejich poměrné zastoupení. Polovinu respondentů tvořili zaměstnanci školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a druhou polovinu zaměstnanci neziskových organizací, jejichž cílovou skupinu tvoří mladí dospělí opouštějící ústavní zařízení. Cílem tohoto výběru bylo zachytit problematiku připravenosti mladých lidí na samostatný život a integraci do společnosti z pohledu zařízení pro výkon ústavní výchovy a z pohledu návazných služeb. Školská zařízení a návazné služby považuji za hlavní aktéry plánování odchodu dětí z dětských domovů či výchovných ústavů, proto výzkumný vzorek tvoří zaměstnanci těchto institucí.

5.5 Analýza dat - zakotvená teorie a otevřené kódování Analýzu údajů zjištěných během výzkumu jsem provedla pomocí otevřeného kódování metody zakotvené teorie. Zakotvená teorie je metoda kvalitativní analýzy, kdy na začátku nestojí teorie, ale začínáme zkoumanou oblastí a během výzkumu necháváme „vynořit“ to, co je významné v této oblasti. (Miovský, 2006, s. 226) 31

Zakotvená teorie nabízí postupy pro analýzu dat každému badateli. Každý z badatelů vkládá do výzkumu svůj specifický náhled a teorie, která z výzkumu vznikne, pak odpovídá pojetí každého z nich. (Strauss, Corbinová, 1999, s. 17) Operace, pomocí kterých jsou zjištěná data analyzována, konceptualizována a znovu skládána novým způsobem, se označují jako kódování. Pod pojmem konceptualizace se rozumí postup, při němž se badatel snaží k popisovanému jevu vytvořit určitý základní výklad k jeho hlubšímu a lepšímu pochopení. V kontextu zakotvené teorie rozeznáváme otevřené kódování, axiální kódování a selektivní kódování. (Miovský, 2006, s. 228) Strauss a Corbinová (1999, s. 42) definují otevřené kódování jako „proces rozebírání, prozkoumávání, porovnávání, konceptualizace a kategorizace údajů.“ V průběhu otevřeného kódování jsou zjištěné údaje: - rozebrány na samostatné části, - prostudovány, - porovnávány, - jsou v nich odhalovány podobnosti a rozdíly, - podobné údaje (pojmy) jsou seskupovány do kategorií ( kategorizace údajů). (Strauss, Corbinová, 1999, s. 43)

5.6 Provedení a zpracování rozhovorů Rozhovory byly provedeny od října do prosince roku 2012. Pro všechny respondenty jsem měla připravené stejné otázky. Pořadí otázek se měnilo. Některé otázky nebyly položeny vůbec, protože většina respondentů byla velmi sdílná, spontánně se rozpovídali o problematice, která byla předmětem výzkumu. Rozhovory trvaly průměrně 35 minut. Se souhlasem respondentů byly zaznamenány na diktafon a potom doslovně přepsány do textové podoby. Účastníkům výzkumu byla zaručena absolutní anonymita a ochrana osobních údajů. V textové podobě rozhovorů byly upraveny všechny části, které mohly vést k identifikaci kterýchkoliv osob a zařízení.

32

5.7 Interpretace a analýza rozhovorů Metodou analýzy zjištěných dat je otevřené kódování. Zjištěné údaje byly prostudovány, porovnávány s cílem najít podobnosti a rozdíly. Podobné údaje byly seskupeny do jednotlivých kategorií, což představuje kategorizaci dat. Kategorie můžeme chápat jako množiny společných prvků. U každé kategorie budou interpretace rozhovorů doplněny konkrétními výroky respondentů.

5.7.1 Doba přípravy

Na otázku - kdy by měla začít příprava na odchod z dětského domova odpověděli všichni respondenti. Z celkového počtu šesti respondentů dva uváděli, že příprava na odchod musí být zahájena půl roku před datem plánovaného odchodu. Respondent č. 2 uvedl: „Řekla bych, že tak ten půl rok před odchodem určitě, kdy je musí kontaktovat i kurátoři.“ Respondent č. 5 uvedl: „Půl roku a až rok před odchodem ze zařízení.“ Ostatní respondenti uváděli, že plánování odchodu musí být zahájeno nejpozději rok před odchodem za zařízení. Respondent č. 3: „Zintenzivnit by se měla rok před odchodem z dětského domova, kdy dítě dokončuje studium.“ Respondent č. 4: „Příprava na start do života musí začít určitě poslední rok pobytu v dětském domově.“ Respondent č. 1 a č. 6 uvedli rovněž dobu 1 roku před odchodem, ale poslední rok pobytu v zařízení je dobou, kdy by se měla pouze zintenzivnit příprava na reálný odchod. Mladý člověk není schopen si osvojit všechny nezbytné dovednosti pro 33

samostatný život za 1 rok. Příprava na samostatný život (nikoliv na odchod) probíhá po celou dobu pobytu. Respondent č. 1: „Myslím, že příprava dětí na odchod z dětského domova by měla být spíš průběžnou přípravou na samostatný život, jako je tomu v běžných rodinách. To znamená, postupné zvyšování odpovědnosti dítěte za chování a jednání, příležitostné brigády, jednání na úřadech a tak dál. Konkrétní byt a práci ale nelze řešit dříve než přímo před odchodem, takže teoretické uvažování o tom, co bude dál, a kde chce mladý člověk pracovat a bydlet vnímám jako individuální záležitost, která se otevře třeba rok před odchodem a končí odstěhováním dítěte do konkrétního bytu, domu na půli cesty a nástupem do zaměstnání nebo registrací na pracovním úřadě.“ Respondent č. 6: „Přípravu musí probíhat po celou dobu pobytu, tak jako v rodině se dítě učí od mala samostatnosti a postupně i odpovědnosti. Myslím, že za poslední půl nebo rok v domově se to nestihne naučit, všechno co do života potřebuje. Ale více se tomu musí věnovat podle mého poslední rok.“

5.7.2 Individuální plán

K otázce - jak by měl vypadat individuální plán přípravy na samostatný život se vyjádřilo všech šest respondentů. Nejčastějším výrokem bylo, že v rámci individuálního plánu přípravy na odchod z ústavního zařízení se musí řešit klíčová témata jako, kde bude mladý člověk žít a co bude zdrojem obživy. Následně uvádím výpovědi pěti respondentů ke kategorii individuálního plánu. Respondent č. 2: „Takové ty praktické věci, v prvé řadě z čeho budu žít a kde budu bydlet.“ Respondent č. 3: „Individuální plán přípravy na odchod z dětského domova zajišťuje kmenový vychovatel, ten s každým dítětem zajišťuje zaměstnání, navštěvují spolu úřad práce, shání ubytování, pak taky finanční gramotnost. V případě, že dítě chce zpět k rodině, snaží se vychovatel zajistit schůzku s rodiči.“ 34

Respondent č. 4: „Především se musí řešit, kam půjde, kde bude žít a za co, většinou připadá v úvahu úřad práce, takže orientovat se, kde si může vyřídit jakou dávku.“ Respondent č. 5: „Individuální plán pro děti, které mají odejít z dětského domova a nejdou zpátky do rodiny, musí zahrnovat určitě cíle, který se týkají vzdělání. Pokud se čeká, že mladý člověk odejde ze zařízení, musí mít především, kam jít. Takže jeden s cílů plánu musí být postaven na bydlení, pak samozřejmě práce nebo pracák a dávky. Měl by vědět, kam může zajít pro životní minimum a dávky na bydlení, jak se zaevidovat do evidence úřadu práce, jaké jsou podmínky evidence, jak napsat životopis do práce. A tak….“ Respondent č. 6: „Všechno, co je potřeba pro samostatný život, všechny takové ty praktické věci do života - seznámení a kontakt s úřady nebo institucemi, dále finanční gramotnost - to zahrnuje nakupování a tvorbu rodinného rozpočtu. Pak vedení a údržba domácnosti, těsně před odchodem musíme zahrnout hlavně bydlení.“ Respondent č. 1 nesouhlasil s vytvářením individuálního plánu, protože zdůrazňoval nutnost průběžné přípravy na samostatný život stejně jako v rodině. Přesto zdůrazňoval individuální přístup ke každému mladému dospělému, který opouští ústaní zařízení. Výpověď respondenta č. 1: „Vyhýbala bych se pojmům plán. Jsem velkým zastáncem maximálně přirozeného a reálného přístupu. Klíčová témata spojená s odchodem jsou práce, bydlení, osobní, rodinné vztahy. Tato tři témata by měla být celkem rok před odchodem pomalu otvírána a ve spolupráci s vychovateli daného zařízení řešena tak, aby je dítě samo po odchodu zvládlo. Konkrétně to znamená, kde budu bydlet a jak bydlení zařídím, kde budu pracovat a kde práci seženu, jaké vztahy mám s rodinou a chci na nich něco měnit a jak. I když individuální přístup považuji v této otázce za naprosto nezbytný.“ Dva z respondentů zdůraznili, že v procesu individuálního plánování je nutné stavět na reálných možnostech pomoci a podpory. Cíle zahrnuté v individuálním plánu musí být reálné a uskutečnitelné. 35

Respondent č. 2: „Zjistit, co očekávají, nastíní se jim pak, jaké jsou pro ně možnosti pomoci. Oni mají své sny, představy, ale to vůbec nejsou pevný cíle. Většinou si to všichni malují růžově, pak je musíte umístit na hroznou ubytovnu, protože nikde jinde není volné místo, a ty růžové brejle jsou dole.“ Respondent č. 3: „Každý má jiné představy, kam chce jít a co bude dělat. Často jsou to sny a nereálný představy.“

5.7.3 Bydlení

Na otázku - jak se plánuje samostatné bydlení - odpověděli pouze dva respondenti z celkového počtu šesti, a to respodent č. 2 a č. 4. Neznamená to, že jsem s ostatními neřešila téma bydlení. Jejich odpovědi se vynořily v kontextu s jinými tématy, hlavně v individuálním plánu přípravy na odchod z ústavní výchovy a dále v systému návazných služeb pro mladé dospělé. Všichni respondenti vnímají jako největší problém nedostatek sociálních či startovacích bytů, což velmi ztěžuje plánování samostatného bydlení. Z toho jak respondenti poukazovali na chybějící sociální bydlení, lze dovodit, že tento způsob řešení bytové otázky je považován za nejlepší pro mladé lidi z dětských domovů. Respondent č. 1: „Ze strany státu, si myslím, že by měly být k dispozici startovací byty. To je klíčový problém.“ Respondent č. 2: „Celorepublikově je problém s ubytováním, navíc na co dosáhnou finančně - ubytovna, dům na půl cesty, azylák, celorepublikově šíleně chybí sociální bydlení. Respondent č. 3: „Chybí tady sociální byty. Děti často končí na ulici, nebo u rodičů, kteří nepracují a o děti mají zájem spíše jen na oko.“

36

Respondent č. 4: „Chybí sociální byty nejen pro ně, ale rodiny s finančními problémy vůbec.“ Respondent č. 5: „Ideální by bylo, aby měl dětský domov k dispozici nějaké byty pro tyto lidi, některé to mají, což je dobré. Jsou blízko lidem, k nimž si vytvořili nějaké vazby, je ve známém prostředí. Dále pak respondent nastínil další možnosti řešení, ale dále je nerozváděl: „ Jinak pak má možnost domů na půl cesty nebo azylové bydlení, ubytovna.“ Respondent č. 6: „Někdo může jít z děcáku ke kamarádům, někdo může jít do startovacího nebo sociálního bytu, který pár domovů má. Měly by je mít všechny domovy, nemusí nikam do cizího města, kde se sežene azyl.“ Čtyři respondenti rozvíjeli více další možnosti bydlení a problémy s nimi spojené. Tady jsou jejich odpovědi: Respondent č.1: „Zatím fungují převážně domy na půl cesty, které ale svými pravidly často připomínají výchovné zařízení, povinné setkávání s průvodci a ostatními lidmi z domu a tak dál. Většina dětí tam začíná, ale přísná pravidla jim pochopitelně vadí.“ Respondent č. 2: „Buď jim pak nabídneme dům na půl cesty, ale ten co u nás byl, zrušili, kvůli penězům., takže pak jen azylový dům nebo ubytovny, záleží, kde je volno. Dneska jsou ubytovny a ubytovny. Některé ty domovy jsou strašně příjemný a pěkný, je tam nové a pěkné zařízení a mají tam v podstatě všechno. A když přijdou na ubytovnu, kdy některý ty ubytovny jsou fakt strašný, ale nemají kam jít, je to, jako by spadli do nějaký díry, těžko se mi to přirovnává. A tam si myslím, že se to všechno zlomí. Buď jsou schopni to překonat anebo skončí na ulici.“ Respondent č. 3: „Bohužel po odchodu z domova je dítě odkázáno jen samo na sebe. Některé děti končí v lepším případě v domech na půli cesty, nicméně chybí takové to rodičovské zázemí, kdy si dítě může přijít pro radu a tak. Respondent č. 4: „Buď můžou jít do domu na půl cesty anebo do obdobného zařízení. Ale naše zkušenost je taková, že do takových zařízení vůbec nechtěli. Brali to jako další 37

instituci, další zařízení, podle nich to byl další ústav a tam oni nechtěli. Azyl je řešení jen na chvíli. Ty azylové domy nic neřeší ani pro ty mladé dospělé, je to řešení na rok možná trochu dýl. A co pak? Zase jiný azyl.“ Z uvedených odpovědí vyplývají následující problémy v plánování samostatného bydlení po odchodu z ústavního zařízení. Domy na půl cesty vnímá řada mladých lidí jako další instituci, podobnou dětskému domovu, kde je třeba respektovat zase určitá pravidla. Azylové domy jsou řešením bytové situace jen na určitou dobu, zpravidla na rok. Jestliže pobyt v azylovém domě nelze prodloužit, člověk stojí před stejným problémem - kam jít. Ubytovny nemusí být levná záležitost a svoji roli sehrává i kvalita ubytování. Některé dětské domovy mají nadstandartní vybavení oproti ubytovnám, které jsou vybaveny jen základním a zastaralým nábytkem. Pak záleží na osobnosti mladého člověka, aby dokázal ustát takový start do života a neskončil na ulici.

5.7.4 Studium a zaměstnání

Na otázku - jak se plánuje hledání zaměstnání - se polovina respondentů vyjádřila, že kvůli stále horší situaci na trhu práce není jednoduché pro mladého dospělého z ústavní výchovy najít práci. Nejčetnějším výrokem respondentů tedy bylo, že mladí lidé z ústavní výchovy musí do evidence uchazečů o zaměstnání. Respondent č. 2: „S prací je to hrozně těžké, protože jsou regiony, kde mají vysokou míru nezaměstnanosti a práci tam neseženete, takže pak ho připravit na to, že bude muset do evidence na úřad práce. Taky to ovlivňuje, jestli má ukončené studium, co vystudoval, jestli to vůbec dokončí. Určitě by se měli učit, kde požádat pak o dávky, na co mají nárok, jak si napsat životpis. Ale bohužel jsou domovy a domovy.“ Respondent č. 4: „Zaměstnání, to je dnes dost těžký sehnat. Když nemá práci, může od nás na pracák, děti z rodin, když dokončí školu, taky hned nenastoupí do práce. Pak může zkoušet hledat, to ale taky záleží, jestli vůbec školu ukončil.“

38

Respondent č. 6 zmínil z mého pohledu velmi podstatnou věc, záleží na postoji mladého člověka. Pokud je někdo sám aktivní a ještě během pobytu v dětském domově si hledá brigády, rozšiřují se mu kontakty, díky kterým si snáze najde zaměstnání. Zároveň tento respondent zdůraznil důležitost motivace ke studiu. Respondent č. 6: „Spíš odchází na úřady práce. Někteří jsou aktivní sami, hledají si o prázdninách brigády, tak už mají nějaké kontakty a práci si tak třeba pak seženou. Ale někdy je těžký je motivovat, aby vůbec dokončili školu. Je to hrozně individuální, někdo to má v hlavě srovnaný a chce, a někomu je to jedno. Je mu osmnáct, sbalí kufry a jde a neřeší nic.“ Ostatní respondenti nemluvili o hledání zaměstnání, ale o nutnosti motivovat děti z ústavních zařízení k dosažení co nejvyššího vzdělání. Základní vzdělání je důvodem velmi špatné pozice na trhu práce. Respondent č. 3: „My realizujeme projekt, kdy s učilišti spolupracujeme na udržení dětí v učebních oborech a zvládnutí studia. Dokončit školu je zásadní. Individuálně vychovatelé s dětmi z rodinných skupin navštěvují různé instituce i továrny, aby dětem ukázali způsob obživy lidí v reálném životě.“ Respondent č. 5: „Studium může ovlivnit i délku pobytu. Pokud chce a pokračuje ve studiu, může s ním ředitel prodloužit smlouvu a může být v domově po tu dobu, co je nezaopatřené, třeba do nějakých 24 let. Ve 24 letech jsou rozumově daleko dál než v 18 letech, což je pro jejich samostatný život jenom plus. Jestli školu nedokončí, má jen základku, co pak.. Za originální považuji výpověď respondenta č. 1: „Včasná příprava dítěte na studium, respektive výběr studijního oboru, tam jsou velké mezery a většinou chybí individuální přístup. My třeba provozujeme firmu, která zaměstnává nejen absolventy dětských domovů ale i běžné zaměstnance. Vzniká tak přirozené pracovní prostředí, přirozené vztahy, v rámci, kterých se řeší i osobní situace. Věřím v sílu takového přirozeného prostředí a v sílu přirozených vztahů, kdy si lidé vzájemně pomůžou ne proto, že jeden je nebo není z dětského domova, ale proto, že spolu pracují a mají k sobě blízký vztah, že si vzájemně dohodí tipy na pronájem nebo spolu sem tam tráví 39

volný čas. Tak se postupně nabalují nové sociální kontakty a absolvent dětského domova pomalu získá pevnou půdu pod nohama a jistotu v samostatném fungování.“

5.7.5 Rodina

K otázce - zda se rodina zapojuje do přípravy mladého dospělého - se vyjádřili všichni respondenti a jejich odpovědi byly úplně totožné. Po nařízení ústavní výchovy rodina ztrácí zájem o dítě a jeho osud ji nezajímá ani v době, kdy musí odejít z ústavního zařízení. Čtyři respondenti zároveň upozornili na riziko návratu mladého dospělého do nefunkční rodiny. Respondent č. 1: „Jsem si skoro jistá, že rodina se do plánování nijak nezapojuje. Vzhledem k tomu, že drtivá většina dětí je v dětských domovech proto, že se o ně jejich rodiče nechtějí nebo neumějí starat, tedy neumějí dost dobře fungovat ani sami za sebe, nepředpokládám, že jsou schopni v takové situaci radit svým dětem. Často ale dochází k situaci, že dítě po odchodu zkouší navázat vztahy s rodinou a vrátit se k nim, to ale zpravidla končí tak, že rodina dítě připraví o naspořené peníze a vztahy opět končí.“ Respondent č. 2: „Málokdy se rodina zapojí a často to ten mladý ani nechce, protože ty vztahy a vazby v rodině jsou silně narušený. V momentě, kdy rodina nejeví moc zájem, nebo je to komplikovaná a problémová rodina a vrátí se tam dospělý jedinec, může to skončit blbě, to všichni víme. Je to krk navíc, všechno se odvíjí od peněz, co si budeme prostě nalhávat. A v momentě kdy tento jeden krk přijde do rodiny, tak oni sice na něj něco dostanou, ale stejně se ho snaží přinutit, aby rodině nějak finančně pomohl.“ Respondent č. 3: „Spolupráce s rodiči nefunguje - rodič nemá zájem, stačí mu informace, že dítě se domů vrátí v ten a ten domů. O děti mají zájem spíše jen na oko. Proto i děti tyto vzorce chování a života přijímají za své a situace se opakuje.“ Respondent č. 4: „Od nás se vrátil domů loni jen jeden, tehdy rodina měla zájem. Ale jinak rodina nefunguje.“

40

Respondent č. 5: „Rodina se angažuje velmi málo, taky se stává, že dítě jde do rodiny, vztahy v rodině jsou tak špatné, že to stejně nefunguje a dítě z rodiny časem stejně odejde. Občas zafungují starší sourozenci, kteří taky prošli ústavkou, podařilo se jim nějakým způsobem ustát odchod z domova, a pak můžou nabídnout zázemí mladším sourozencům. Jestli je někdo od dětství v dětském domově, rodina za celá léta neprojevila zájem, nemůžeme počítat s tím, že bude pomáhat při jeho odchodu.“ Respondent č. 6: „Rodina se u nás zapojuje tak jedna z dvaceti. Neměla o ně zájem, když bylo dítě doma, nezvládali ho, nemají zájem ani potom.“

5.7.6 Klíčový pracovník

Na otázku - kdo by měl být klíčovým pracovníkem nebo průvodcem mladého člověka po odchodu z ústavní výchovy - odpovídali všichni respondenti. Pět respondentů nedokázalo určit klíčového pracovníka. Jeden respondent neuvedl žádného a čtyři uváděli vždy buď sociálního kurátora nebo sociálního pracovníka pobytového zařízení. Respondent 2: „Sociální kurátoři anebo sociální pracovníci ze zařízení, kde bydlí.“ Respondent č. 3: „OSPOD již dále po 18. roku dítě a rodinu nesleduje. Sám nedokážu popsat, které instituce by dítě měly dále sledovat. To by musel být velký zásah do systému státní politiky.“ Respondent č. 4: „Klíčový pracovník, by měl být asi buď pracovník azylového domu, nebo podobného bydlení, je otázka, kde to dítě skončí, nebo sociální kurátor, jak říká zákon.“ Respondent č. 5: „Určitě by měl být jeden jako klíčový. Ale je to těžké říct kdo, když tady ani nefunguje systém následné péče. Dítěti může pomáhat sociální kurátor i pracovník domů na půl cesty nebo azylového domu. Ale dítě by si mělo vybrat svého klíčového, který mu osobnostně padne.“ 41

Respondent č. 6: „Tak asi ten sociální kurátor pro dospělé. Ideál by byl vychovatel, který toho mladého zná třeba od mala. Ale to samozřejmě nejde, protože přebírá starost o další děti, které jsou v dětském domově.“ Za originální považuji výpověď respondenta č. 1: „ Jak už jsem řekla, jsem zastáncem maximálně přirozeného přístupu. Nemyslím si, že je nutné, aby každý automaticky spolupracoval s nějakým průvodcem nebo odborníkem. Velmi často se stává, že se služby jednotlivých organizací překrývají a klient pak má třeba jednoho takzvaného průvodce od neziskovky, která mu zprostředkovává zaměstnání, jednoho v domě na půl cesty, kde bydlí a jednoho sociálního kurátora. Všichni tři řeší prakticky to samé, což ve výsledku spíše demotivuje klienta. Samozřejmě pokud potřebuje, může využít i odborných služe. Některé situace klientů jsou složité a vyžadují odbornější .“

5.7.7 Systém následné pomoci

Na otázku - které instituce by měly být zapojeny do procesu následné pomoci odpovědělo všech šest respondentů. Cílem této otázky bylo získat od respondentů doporučení pro vytvoření funkčního systému návazných služeb pro mladé dospělé, kteří opouští zařízení pro výkon ústavní výchovy. Proto uvádím doslovné výpovědi všech respondentů. Výpovědi respondentů z této kategorie se nepromítnou do vytvářené metodiky, ale budou součástí samostatné kapitoly - doporučení pro vytvoření funkčního systému následné pomoci. Respondent č.1: „Primárně by bylo potřeba, aby vůbec nějaký systém následné péče existoval. Tato služba je nabízena výhradně ze strany neziskovek, stát končí péči ve chvíli, kdy dítě opustí dětský domov. Stát nabízí vlastně jen službu kurátora, která je definována spíše obecně a pracuje se všemi druhy sociálního vyloučení, nejen s dětmi z dětského domova. Nedokážu říct, kdo přesně by měl ve stávajícím systému být tím lídrem, nebo zda by měla vzniknout nějaká nová složka, která by řešila čistě toto. Myslím si, že by dětské domovy měly jít cestou spíše bytovými jednotkami a poskytovat podporu dětem i po odchodu. Jedinou jistotou v jejich životě je často právě jen dětský 42

domov a tety v něm, změnit ze dne na den prostředí a řešit svůj náročný začátek života s cizí sociální kurátorkou, je poměrně zásadní zásah do jistot člověka.“ Respondent č. 2: „Stát tady v tomhle případě maximálně garantuje sociální dávky a tím to končí, všechno je vyloženě na neziskovkách. Tím jak dochází k tomu, že v Evropské unii krouhají dotace, pak nemůžou dosáhnout na další a další financovaní a padají. To co bylo funkční pro tyto mladé lidi, najednou pomalinku zmizí, protože nějaká ta neziskovka přestane fungovat. I když to není nic masivního, může to v systému pomoci těm mladým, pomalu vytvářet díru. Stát by měl pro ně zajistit aspoň bydlení.“ Respondent č. 3: „Možná by nebylo od věci, aby dětské domovy měly po odchodu z domova určité finanční prostředky a pravomoci na výjezdy za dětmi, na společná setkání, popřípadě setkání z důvodu návštěvy institucí, zaměstnavatelů a tak podobně, prostě taková pomocná ruka.“ Respondent č. 4: „My jsme například měli připravený projekt na sociální byty, který bohužel nevyšel, protože se začala bouřit obec proti tomu, aby tam sociální bydlení bylo poskytované. Na jednu stranu to chápu, pokud se někde na vesnici roznese, že tam bude sociální bydlení, tak se leknou. Oni si hned představí, že jim tam nastěhují nepřizpůsobiví, drogy a krádeže a já nevím co ještě. Z mého pohledu vnímám sociální byty jako základ návazných služeb. Bylo by dobré, aby je města měly i třeba různě rozstřelený po sídlištích, nemusí být na jednom místě. Byl by k dispozici i sociální pracovník města, který by jim pomáhal, měl by nějaký minimální dohled, hlavně nad placením nájmu.“ Respondent č. 5: „Podle mého názoru celý systém návazné pomoci potřebuje změnu. Hlavně v tom smyslu, aby se vůbec vytvořil fungující systém, stát by na tom měl mít hlavní zájem. Je potřeba vytvořit pro všechny dětské domovy startovací nebo sociální byty, dát větší možnosti dětským domovům, aby tam s nimi mohli pracovat dál. Víme, jak řada těch mladých skončí, ulice, drogy, kriminalita.“ Respondent č. 6: „Následnou péči a pomoc garantují neziskovky, ale víme jak to je s jejich financováním. Některé domovy mají svoje projekty na startovací bydlení, to by

43

mohla být cesta, aby stát podporoval tyto projekt. Od státu ti mladí dostanou finanční příspěvek a to je všechno. Stát by jim měl aspoň garantovat bydlení.“

5.8 Vytvoření metodiky Hlavním cílem kvalitativního výzkumu bylo identifikovat ve výpovědích respondentů shodné ukazatele pomoci a podpory při přípravě mladých lidí z dětských domovů na samostatný život a vytvořit metodiku pro odchod mladých lidí ze zařízení pro výkon ústavní výchovy. Myslím si, že tento cíl se mi podařil naplnit. Při vytváření metodiky jsem se opírala nejen o názory a zkušenosti respondentů, ale využila jsem i standardy Quality4Children popisované v teoretické části v kapitole o potřebnosti individuálního plánování odchodu z ústavní výchovy.

Metodika odchodu z ústavní výchovy po dosažení zletilosti Příprava na samostatný život probíhá po celou dobu pobytu: -

jde o průběžný proces, který vychází z individuálních potřeb dítěte

-

je založena na individuálním plánu

-

cíle individuálního plánu směřují k rozvoji osobnosti dítěte, jeho sebedůvěry, samostatnosti a odpovědnosti za vlastní chování a jednání, přijetí identity dítěte vyrůstajícího v ústavním zařízení

-

zahrnuje přípravu na zvládání zátěžových situací

-

rozvíjení samostatnosti se týká všech oblastí života - péče o zdraví, rozvíjení hygienických návyků, zvládání chodu domácnosti v rodinné skupině, plnění školních povinností, rozvíjení finanční gramotnosti, jednání na úřadech

-

příprava zahrnuje přístup ke vzdělání, které odpovídá vzdělávacím potřebám dítěte, důraz je kladen individuální přístup k volbě budoucího povolání a vhodného studijního programu

-

příprava zahrnuje rozvíjení zájmů dítěte a podporu jeho mimořádných schopností 44

-

zaměřuje se na udržování vazeb a posilování vztahů s původní rodinou

-

podporuje dítě v navazování sociálních kontaktů mimo ústavní zařízení

Příprava na odchod z ústavního zařízení je důkladně plánována: -

příprava na odchod ze zařízení je zahájena 1 rok před datem ukončení ústavní výchovy

-

je založena na individuálním plánování

-

spočívá v zapojení mladého dospělého do procesu plánování

-

vychází z potřeb, očekávání a životních plánů mladého dospělého

-

cíle individuální plánu musí reálné a uskutečnitelné, vychází z reálných možností pomoci

-

mladý dospělý je podporován, aby vyjádřil obavy, nejistoty a pochybnosti ze své budoucnosti

-

mladý dospělý musí být seznámen se všemi důležitými informacemi, které potřebuje pro plánování odchodu za zařízení

Zapojení rodiny do procesu plánování a návrat do rodiny: -

rodina je zapojena pouze se souhlasem mladého dospělého

-

mladý dospělý rozhodne, do jaké míry bude rodina zapojena

-

zařízení požádá orgán sociálně-právní ochrany o spolupráci při zmapování ekonomické a sociální situace rodiny, zejména v situacích, kdy se mladý dospělý chce vrátit do nefunkční rodiny

-

pokud rodina vykazuje známky dysfunkčnosti, vyhodnotit míru ohrožení pro mladého člověka a jeho integraci do společnosti

-

mladého dospělého pravdivě informovat o situaci v jeho rodině a rizicích spojených s návratem do dysfunkčního rodinného prostředí

45

Řešení bydlení pokud se mladý dospělý nevrací do své původní rodiny: -

zjistit očekávání mladého dospělého

-

zmapovat skutečné možnosti bydlení v územním obvodu ústavního zařízení

-

požádat o spolupráci místně příslušný obecní úřad při vyhledávání sociálních bytů nebo nájemních bytů obce, případně jiných vlastníků

-

u nájemních bytů zvážit finanční dostupnost s ohledem na výši nájemného

-

zmapovat možnosti čerpání nepojistných sociálních dávek (příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení) ke krytí nákladů na bydlení

-

seznámit mladého dospělého se způsobem uzavírání nájemní smlouvy

-

další alternativy bydlení představují pobytová zařízení služeb sociální prevence (azylové domy, domy na půl cesty)

-

seznámit mladého dospělého s podmínkami poskytování pobytových služeb, vysvětlit mladému dospělému pravidla soužití v pobytových zařízeních

-

zprostředkovat osobní kontakt s poskytovatelem, navštívit zařízení

-

v případě nejistot a obavy z další instituce poskytnout správný náhled - jde o službu sociální prevence, cílem služby je chránit klienty před sociálním vyloučením, určitý režim je potřebný i s ohledem na ostatní uživatele

Řešení zaměstnání a finanční zajištění -

motivovat mladého dospělého k řádnému ukončení studia

-

podporovat k dosažení co nejvyššího vzdělání, dosažené vzdělání ovlivňuje připravenost pro trh práce

-

zvyšovat možnosti uplatnění na trhu práce - řidičské průkazy, studium cizích jazyků, počítačové kurzy

-

podporovat rozvoj pracovních návyků v průběhu pobytu v ústavním zařízení podpora letních brigád, zapojení do projektů neziskových organizací zaměřených na osvojování pracovních návyků

-

individuální přístup při vyhledávání zaměstnání, vycházet z kvalifikačních předpokladů mladého dospělého

-

zmapovat nabídky volných pracovních míst na trhu práce v návaznosti na plánované bydlení po ukončení ústavní výchovy

46

-

vyhledávat nabídky zaměstnání s možností ubytování (podnikové byty, ubytovny)

-

při hledání zaměstnání využít kontaktů, které si mladý člověk vytvořil v průběhu brigád

-

seznámit s jednotlivými agendami Úřadu práce České republiky - evidence uchazečů o zaměstnání a zprostředkování zaměstnání, agenda nepojistných sociálních dávek (dávky státní sociální podpory a dávky hmotné nouze)

-

zdůraznit důležitost registrace v evidenci uchazečů o zaměstnání s ohledem na placení zdravotního pojištění a náhradní doby pro účely důchodového pojištění

-

upozornit na riziko maření součinnosti s pobočkami Úřadu práce České republiky

-

zmapovat možnosti rekvalifikace, které poskytují pobočky Úřadu práce České republiky a agentury práce

Klíčový pracovník po odchodu z ústavního zařízení -

mladý dospělý má podle zákona nárok na poradenství a zprostředkování pomoci poskytované sociálním kurátorem

-

spolupráce se sociálním kurátorem je založena na dobrovolném rozhodnutí mladého dospělého

-

mladý dospělý, který nevyjadřuje potřebu spolupráce se sociálním kurátorem, je respektován ve svém rozhodnutí

-

pokud mladý dospělý odmítne pomoc sociálního kurátora, je potřeba zvážit rizika takového rozhodnutí a hledat způsoby, jak rizika minimalizovat (školské zařízení pro výkon ústavní výchovy nabídne pomoc a podporu, vyhledá dobrovolníka či osobu blízkou)

-

klíčovým pracovníkem může být i pracovník pobytového zařízení, v němž bude mladý dospělý bydlet po ukončení ústavní výchovy

-

klíčový pracovník by měl být pouze jeden, aby nedocházelo k duplicitním postupům při řešením situace mladého dospělého a zabránilo se nepřiměřené kontrole a dozoru, které brání samostatnému fungování mladého dospělého

-

pokud pomoc a podporu nabízí více pracovníků, svého klíčového pracovníka si zvolí mladý dospělý

47

-

mladý dospělý je podporován v udržování kontaktů a emocionálních vazeb, které si vytvořil za dobu pobytu v zařízení

5.9 Doporučení pro vytvoření funkčního systému následné pomoci

Z výpovědí respondentů vyplynuly následující doporučení pro vytvoření funkčního systému následné pomoci pro cílovou skupinu mladých dospělých po odchodu ze zařízení pro výkon ústavní výchovy. vytvořit siť sociálních nebo startovacích bytů v lokalitě všech školských zařízení pro výkon ústavní výchovy zapojení školských zařízení pro výkon ústavní výchovy do zpracování rozvojových plánů obcí - plánování sociálních bytů posílit pravomoci školských zařízení pro výkon ústavní výchovy, aby se mohly stát hlavním garantem následné pomoci finanční a personální posílení školských zařízení jako garanta následné pomoci

48

6 Závěr

V ústavním zařízen má dítě zajištěné bydlení, stravu, ošacení, takže po hmotné stránce je zajištěno. Má nastavený režim, naprogramovaný volný čas a možnost vzdělávat se. Dosažením zletilosti, někdy i později, role ústavního zařízení v jeho životě končí. Pak už záleží hlavně na mladém člověku, jak se dokáže poprat se skutečným životem. Legislativa zaručuje po odchodu z dětského domova určitou finanční podporu, tím je jednorázový příspěvek ve výši 15 000,- Kč a nárok na dávku hmotné nouze mimořádná okamžitá pomoc. Mladý člověk má dále nárok na poradneství při hledání bydlení a zaměstnání a na pomoc při řešení tíživých sociálních situací, ale konkrétněji tato pomoc není vymezena. Odchod ze zařízení pro výkon ústavní výchovy je velmi náročnou životní situací a dobou velkých rizik. Mladý člověk nemá žádný pevný bod, chybí mu rodinné zázemí, bydlení a zaměstnání. Není schopen navazovat zdravé sociální vztahy, protože od útlého dětství je vystaven nedostatečnému uspokojování svých citových a sociálních potřeb. Neumí se orientovat ve společnosti a velmi snadno se dostane do rizikového prostředí. Dnešní ústavní zařízení upouští od klasického internátního uspořádání a snaží se dětem co nejvíce přiblížit rodinné prostředí. Děti bydlí v malých skupinách - rodinných buňkách, kde se pod dohledem tet učí vařit, prát, uklízet a hospodařit s finančními prostředky, což je chápáno jako součást jejich přípravy na odchod. Dětem určitě usnadní jejich start v samostatném životě to, že se umí postarat o chod domácnosti a znají aspoň trochu hodnotu peněz. Ale často neumí zacházet s volností a „svobodou“ a přijmout identitu dítěte z dětského domova. Chtějí si vynahradit všechny ty roky strávené v dětském domově. Řada neziskových organizací nabízí dětským domovům a výchovným ústavům určité formy podpory a pomoci pro dospívající děti opouštějící ústavní výchovu. Zaměřují se na podporu bydlení, získání pracovních návyků a zvýšení možnosti uplatnit se na trhu práce. Projekty neziskových organizací nemohou pokrýt potřeby všech mladých lidí, kteří opouští ústavní zařízení. Systém návazných služeb pro tuto cílovou skupinu je roztříštěný mezi různé pomáhající organizace. Chybí státem garantovaná, systematická a provázaná podpora mladých lidí po ukončení ústavní výchovy.

49

Podle Úmluvy o právech dítěte stát zajistí ochranu a pomoc dětem, které byly trvale zbaveny rodinného prostředí. Mladý člověk dosažením zletilosti sice přestává být dítětem, ale pokud strávil celé dětství v ústavním zařízení, podle mého názoru potřebuje podporu a pomoc státu i v procesu integrace do společnosti, aby zvládl své sociální fungování. Všechny rozsudky o nařízení ústavní výchovy začínají výrokem: „Jménem republiky.“ Jestliže stát svěří dítě do péče ústavního zařízení, protože ve vlastní rodině vyrůstat nemůže, pak by měl převzít i odpovědnost za jeho osud v dospělém věku, zajistit a garantovat funkční systém následné pomoci, který zabrání jeho sociálnímu vyloučení. Ve výzkumné části absolventské práce jsem si stanovila za cíl zjistit, zda je možné konkrétněji vymezit přípravu mladých lidí z dětských domovů na samostatný život, tak aby se bez problémů integrovali do života společnosti. Výpovědi respondentů dokazují, že příprava může zahrnovat plánování a řešení konkrétních kroků nezbytných k přechodu z ústavní výchovy do samostatného života, ale vždy je ovlivněna přístupem samotného zařízení pro výkon ústavní výchovy. Pokud zařízení pouze zprostředkuje kontakt sociálního kurátora, jak ukládá zákon, nemůže to stačit k bezproblémovému vstupu do života. Druhým cílem kvalitativního výzkumu bylo vytvořit metodiku odchodu mladých lidí ze zařízení pro výkon ústavní výchovy. Na základě výpovědí respondentů jsem vytvořila metodiku zahrnující pět klíčových témat, která musí být otevřena před odchodem mladého dospělého - individuální plánování, zapojení rodiny, řešení bydlení, finanční zajištění a klíčový pracovník po odchodu ze zařízení. Podle mého názoru tato témata nejvíce ovlivňují sociální fungování mladých lidí po odchodu z ústavní výchovy. Metodika by mohla být přínosná pro dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy, které nevěnují dostatečnou pozornost přípravám svých dospívajících klientů na samostatný život. Výpovědi respondentů potvrzují, že u nás stále chybí funkční systém následné pomoci pro mladé lidi z dětských domovů. Všichni respondenti vidí zásadní problém v malé angažovanosti státu, který by měl mít prioritní zájem na vytvoření tohoto systému, protože je to způsob, jak snížit výskyt patologického chování u mladých lidí z ústavní výchovy.

50

7 Seznam literatury 1. Bechyňová, V., Konvičková, M. (2011). Sanace rodiny. Praha: Portál. ISBN 978-80262-0031-4 2. Disman, M. (2011). Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. ISBN 97880-246-1966-8 3. Dům otevřených možností, o. s. [online]. Projekt DOM JOB. Dostupné 5. 4. 2013 z http://dom-os.cz/job/ 4. Dům otevřených možností, o. s. [online]. Projekt Tykadlo. Dostupné 5. 4. 2013 z http://dom-os.cz/tykadlo/ 5. Folda, J., Matoušek, O., Pazlarová, H., Šabatová, A., Bubleová, V., Vávrová, A., Vančáková, M., Frantíková, J., Janíčková, R. (2009). Systém náhradní péče o děti a mladistvé, situační analýza. Praha: Sdružení SOS dětských vesniček. Dostupné také na http://www.sos-vesnicky.cz/res/data/027/003193.pdf 6. Gjuričová, J. (2007). Hodnocení systému péče o ohrožené děti - analýza efektivity fungování systému péče o ohrožené děti vyplývající z průzkumu osudů dětí, které v letech 1995–2004 opustily institucionální péči Dostupné také na www. mvcr.cz/archiv2008/casopisy/policista/2007/12/ 7. Langmeier, J., Matějček, Z. (2011) Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1983-5 8. Matějček, Z. (1994). Co děti nejvíce potřebují. Praha: Portál. ISBN 80-7178-006 9. Matoušek, O. (1999). Ústavní péče. Praha: Slon. ISBN 80-85850-76-1 10. Matoušek, O. (2008). Slovník sociální práce. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367368-0 51

11. Matoušek O., Pazlarová H., Baldová L. (2008). Individuální plánování služeb u ohrožených a mládeže. Praha: Člověk hledá člověka. ISBN 978-80254-2756-9 12. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. ISBN 80-247-1362-4 13. Nadační fond Livie a Václava Klausových [online]. Projekt Jazykové kurz Dostupné 5. 4. 2013 z http://www.nadacnifondklausovych.cz/projekty-a-nadacni prispevky 14. Nadační fond Livie a Václava Klausových [online]. Projekt Řidičské průkaz Dostupné 5. 4. 2013 z http://www.nadacnifondklausovych.cz/projekty-a-nadacni prispevky 15. Nadační fond Livie a Václava Klausových [online]. Projekt Startovné do života Dostupné 5. 4. 2013 z z http://www.nadacnifondklausovych.cz/projekty-a-nadacni prispevky 16. Oktábcová, M., (2011). Iniciativa žádá politiky: Neodsuzujte děti k ústavní péči, umožněte jim pobyt v náhradních rodinách. Sociální práce/Sociálna práca, č. 2/2011, s. 149-150 17. Rozmarýna, o. p. s. [online]. Dostupné 19. 6. 2012 z http:// www.rozmaryna-ops.cz 18. Spolu dětem, o. p. s. [online]. Projekt Postav se na vlastní nohy. Dostupné z 5. 4. 2013 http://www.spoludetem.cz/projekty 19. Standardy pro péči o děti mimo domov v Evropě - Quality4Children, (2008). Praha: Sdružení SOS dětských vesniček a Člověk hledá člověka, o. s. Dostupné také na http://www.clovekhledacloveka.cz/res/data/000232.pdf

52

20. Strauss, A., Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. ISBN 80-85834-60(X) 21. Úmluva o právech dítěte. Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. 22. Vágnerová, M. (2004). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. ISBN 80-7178-802-3 23. Zákon o rodině. Zákon č. 94/1963 Sb. v účinném znění ke dni 1. 1. 2013 24. Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních. Zákon č. 109/2002 Sb. v účinném znění ke dni 1. 1. 2013 25. Zákon o pomoci v hmotné nouzi. Zákon č. 111/2006 Sb. v účinném znění ke dni 1. 1. 2013 26. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon č. 359/1999 Sb. v účinném znění ke dni 1. 1. 2013 27. Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Zákon č. 372/2011 Sb. v účinném znění ke dni 1. 1. 2013

53