CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Xenofobní postoje k romským dětem
Simona Janovská Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská
Olomouc 2015
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.
V Olomouci dne 28. dubna 2015
…………………………….. Simona Janovská
Děkuji vedoucí této absolventské práce Mgr. Vladislavě Závrské za motivaci, cenné rady a vedení v průběhu psaní této práce, rovněţ děkuji všem, kteří mě během studia podporovali a dodávali mi sílu a energii jít dál.
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 5 I.
Teoretický rámec projektu ......................................................................................... 7
1.
Romové a sociální exkluze ........................................................................................ 8
2.
1.1
Romové a romská společenství .......................................................................... 8
1.2
Sociální exkluze Romů – minulost a přítomnost ............................................. 10
Meziskupinové vztahy: předsudky, stereotypy a xenofobní postoje ....................... 15 2.1
Xenofobie ......................................................................................................... 17
2.2
Meziskupinové vztahy: Romové a majorita ..................................................... 20
II. Metodologická část projektu ................................................................................... 23 3.
Metodologie ............................................................................................................. 24 3.1
Výzkumná otázka ............................................................................................. 24
3.2
Zvolená metoda ................................................................................................ 26
3.3
Charakteristika lokality, výzkumný vzorek ..................................................... 27
3.4
Sběr dat, zpracování a interpretace .................................................................. 28
3.5
Etika výzkumu, etické problémy a dilemata .................................................... 31
Závěr ............................................................................................................................... 34 Seznam pouţité literatury ............................................................................................... 36 Anotace ........................................................................................................................... 41 Abstract ........................................................................................................................... 42
Úvod Cílem této práce je vytvořit projekt empirického šetření a zaměřit se na vhodnost vyuţitých metod kvalitativního výzkumu a tyto metody popsat, a na vhodnost samotné realizace výzkumu, který se zabývá romskými dětmi a nepřijetím ze strany společnosti, se kterým jsou konfrontovány. Základním záměrem navrţeného šetření bude zjistit, s jakými xenofobními postoji jsou konfrontovány romské děti ţijící v sociálně vyloučené lokalitě a tyto xenofobní projevy identifikovat.1 Dle Hendla (2008) je plán výzkumu nejdůleţitějším krokem, který musí výzkumník udělat. Jedná se o situaci, kdy se rozhoduje, jak budou vybíráni respondenti, kdy a jak bude výzkum proveden, koho oslovit nebo pozorovat, rovněţ jsou voleny metody sběru dat. (Hendl, 2008, s. 38) Téma jsem si zvolila pro jeho aktuálnost, vzhledem ke zvyšujícímu se napětí v oblasti souţití mezi Romy a majoritní společností. Dalším důvodem byl fakt, ţe se Romové setkávají s nepřijetím a mnohdy hlubokým nepřátelstvím ze strany společnosti. Studenti CARITAS – VOŠs v rámci studia absolvují povinné praxe. Zařízením, které jsem pro praxi volila já, jak v druhém, tak třetím ročníku, je Romské komunitní centrum Ţíţalka a Lačo Jilo. Měla jsem moţnost sledovat reakce občanů na romské děti a xenofobní postoje v praxi pro mě byly, jako pro budoucího sociálního pracovníka, lehce identifikovatelné. Základní literatura, ze které bylo v této práci čerpáno, je od autorů Baumana a Maye, Allporta, ale také např. Miovského nebo Hendla. Práce je rozdělena na teoretickou a metodologickou část projektu. V teoretické práci jsou stručně popsána základní východiska, která jsou důleţitá v kontextu daného tématu. Podstatné je definovat tuto národnostní menšinu a objasnit vztahy, které jsou nastaveny mezi touto menšinou a majoritní společností, a to jak z historického hlediska, tak i z pohledu současnosti. Historické hledisko souţití s Romy je popsáno z toho důvodu, ţe chování obou skupin do určité míry determinují předsudky z dávné minulosti a mezi oběma skupinami leţí nevyřešené křivdy minulosti – neuznání podílu viny české protektorátní správy v období druhé světové války na koncentraci a následném vyvraţďování Romů a 1
Projekt výzkumného šetření byl realizován v rámci bakalářské práce
5
následné rozbití osad v 60. a 70 letech 20. století. Za křivdu na straně české společnosti majorita povaţuje pomoc Romům. (Sekyt, 2001, s. 123) Dalším tématem bude povaha meziskupinových vztahů, přičemţ tyto vztahy jsou ovlivňovány rozlišováním hranic mezi „My“ a „Oni“, budou popsány předsudky, stereotypy a xenofobní postoje. V metodologické části se pak zaměřím konkrétně na přípravu empirického šetření. Nastíním design a průběh výzkumu. Bude zde popsána výzkumná otázka a účel výzkumu (vysvětlení toho, proč je toto téma důleţité jak pro sociální práci, tak i pro celou společnost). Dále popíši metodu, kterou jsem zvolila pro zpracování výzkumu, popíši vyloučenou lokalitu, na kterou je výzkum zaměřen a způsob, jakým budu vybírat vzorek vhodný pro empirický výzkum. Na závěr zmíním etické aspekty důleţité pro kaţdého výzkumníka a moţná etická rizika, která z výzkumu plynou, doplním je o řešení etického problému či dilematu.
6
I. Teoretický rámec projektu
7
1. Romové a sociální exkluze 1.1 Romové a romská společenství „Národnostní menšina je společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka, kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.“. (Zákon o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů §2) „Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“. (Zákon o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů §2) Z tohoto zákona vyplývá, ţe za Roma, jako příslušníka národnostní menšiny, můţeme povaţovat pouze tu osobu, která se za Roma povaţuje a k romské národnostní menšině se hlásí, nikoliv kaţdou osobu s tmavší barvou pleti a černými vlasy. Toto pravidlo v české společnosti většinou neplatí. Člověk je Romem, protoţe ho za Roma povaţuje většinová společnost. V praxi je pojem etnikum ztotoţňováno s národností. Z vědeckého hlediska je ale etnikum skupina lidí majících společný původ, obvykle společný jazyk a sdílejí společnou kulturu, přičemţ kaţdé etnikum se vyznačuje svojí etnicitou. Etnicita je souhrnem kulturních, rasových, jazykových a teritoriálních faktorů, historických osudů a představ o společném původu, tyto faktory formující etnickou identitu. Etnická identita znamená uvědomování si a cítění s určitou etnickou skupinou na základě společně sdílených znaků etnicity. (Průcha, 2011, s. 24) Je nutné dodat, ţe etnika nutně nemusí ţít pospolu, některá etnika mohou ţít naopak rozptýleně bez vazby na jakékoliv území. Pravdou je, ţe etnika se vyznačují jakousi solidaritou (vztah „my“ a „oni“), jinak je ale etnikum pouze jakýmsi konstruktem v mysli člověka, z čehoţ plyne, ţe se můţe průběhu ţivota měnit. (Tesař, 2007, s. 21)
8
Romství jako etnicita je vlastností nositele romské kultury v tom nejširším smyslu. Romství je charakterizováno znalostí některého z dialektů romštiny, kulturními návyky, znalostí tradic, uspořádáním a hierarchií rodiny a rodu, specifickou rodinnou výchovou, způsobem orientace v prostoru a čase, vztahem k okolí, věcem, přírodě apod. Romství je vlastnost, kterou jedinec získává narozením a socializací v romské rodině, kdy se ztotoţní s její hodnotovou orientací. Romství lze i ztratit, např. pobytem v dětských domovech. (Sekyt, 2004, s. 191 – 192) U sociálně vyloučených Romů hraje jejich romství tři jasně pojmenovatelné role. Za prvé je jejich ţivot negativně ovlivňován tím, ţe je okolí za Romy povaţuje. Lidé a s nimi i instituce, zaloţené na lidském jednání, zasahují do ţivota Romů na základě vlastního a obvykle mylného porozumění tomu, kdo a jací Romové jsou. Romská problematika je zčásti masivní manifestací mechanismu sebenaplňujícího se proroctví. (Moravec, 2006, s. 25) Podle konceptu sebenaplňujícího se proroctví, pokud definujeme situaci jako reálnou, stává se reálnou ve svých důsledcích. Lidé kromě objektivní charakteristiky situace reagují především na význam, který pro ně tato situace má a jakmile určité situaci přiřadí význam je jejich následné chování determinováno tímto významem. (Merton, 2000, s. 196-197) Veřejná definice situace se tak stává integrální součástí situace, čímţ ovlivňuje její následný vývoj. Počátkem sebenaplňujícího se proroctví je mylná definice situace, která vyvolává nové chování, díky kterému se mylná představa stane pravdivou. (Merton, 2000, s. 198 - 199) Ilustrací tohoto tvrzení jsou lidé, kteří se ocitli v ubytovnách pro neplatiče, ačkoliv ţádnými neplatiči nebyli a nesplňovali ani jiné vlastnosti, které obvyklé stereotypy spojují s nepřizpůsobivými. Lidé, kteří třeba jen čekali na rekonstrukci bytu, byli umístěni mezi nepřizpůsobivé, pravděpodobně proto, ţe na základě vzhledu byli za Romy povaţováni a úřad je tedy umístil tam, kam umisťuje Romy. (Moravec, 2006, s. 25 – 26) Druhou rolí, kterou hraje romství v ţivotě člověka je to, ţe vyloučení Romové vytváří a specifikují určitou subkulturu, ve které najdeme struktury a prvky kultury slovenských Romů, kteří migrovali do české části Československa po druhé světové válce. O této subkultuře se více předpokládá, neţ ví, coţ je zdrojem dalších negativních předsudků a omylů. Za třetí sociálně vyloučení Romové chápou sami sebe jako Romy. Jsou si vědomi rozdělení světa na Romy a neromy a toto vědomí hraje v jejich pochopení světa velkou roli. Pak je důleţité jejich očekávání toho, ţe je za Romy bude povaţovat okolí. (Moravec, 2006, s. 26 – 27) 9
Dalším důleţitým pojmem, který je nutné znát pro pochopení dané problematiky, je rasa. Mnozí lidé v dnešní společnosti se stále mylně domnívají, ţe lidstvo se dá jednoduše rozdělit podle biologicky odlišných ras. Lidské pokolení ovšem představuje kontinuum bez pevně stanovených hranic. Hranice nelze vydefinovat, protoţe během let docházelo a pořád dochází k tzv. mísení více či méně příbuzných osob, přičemţ míra příbuznosti při sňatku závisí na stupni kontaktů různých sociálních a také kulturních skupin. Mezi lidmi existují fyziologické odlišnosti, jejichţ zdrojem je genetická výbava člověka. Určité rozdíly se pak stávají zdrojem společenské diskriminace a předsudků. Rasové odlišnosti je třeba chápat jako projevy fyzické variability, které příslušníci dané komunity nebo společnosti vybírají jako etnicky významné. (Giddens, 1999, s. 230 – 231)
1.2 Sociální exkluze Romů – minulost a přítomnost Romové byli na českém území dlouho postaveni mimo zákon (dříve zavraţdit Roma neznamenalo zločin). První velká změna přišla s vládou Marie Terezie a Rudolfa II., kteří se snaţili o zlepšení postavení Romů ve společnosti a snaţili se o to, aby se Romové stali součástí hospodářství a aby byli ekonomicky uţiteční. Z tohoto důvodu byli násilně usazováni a nuceni k zemědělským činnostem, ačkoliv půda jim nikdy nepatřila. Změnit ţivot této menšiny ovšem ze dne na den nešlo a majorita vůči nim svůj postoj nezměnila. (Fafejta, 2013, s. 36) Komunistický reţim změnil pohled na Romy. Tento reţim chápal problematiku souţití s majoritou jako ekonomický problém. Komunistický reţim hlásal, ţe za doby tohoto reţimu neexistuje vykořisťování a ani nerovnost. Řešení této situace tak viděli komunisté ve zvýšení ţivotního standardu Romů. Kulturní rozdíly byly povaţovány za zpátečnické a tak bylo popřeno právo Romů na vlastní kulturu. Romové byli stěhováni do měst, blízko oblastí s těţkým průmyslem. Romové však neuměli bydlet v městských domech a tak se stávalo, ţe např. pálili parkety v bytech, které jim připadaly jako neuţitečné. Snahy o asimilaci pokračovaly bez velkého úspěchu. (Fafejta, 2013, s. 38 – 39) Komunistický reţim zaměstnával Romy především v průmyslových podnicích, protoţe zde bylo potřeba nekvalifikované pracovní síly. Po roce 1989 se tyto podniky začaly dostávat do ekonomické krize a mezi prvními propuštěnými byli nekvalifikovaní pracovníci. Po rozpadu Československa přijala Česká národní rada zákon „o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky„ a na základě tohoto zákona nedostali 10
české občanství Romové, kteří se zde narodili. Ocitli se tak v právním vakuu – na Slovensko se nechtěli vrátit, protoţe zde neměli svůj domov, zároveň však přestali mít nárok na důchod, přídavek na dítě apod. Nakonec byl zákon zrušen, ale i přes tento fakt se začalo zvyšovat sociální vyloučení Romů, které se projevovalo vytvářením sociálně vyloučených enkláv, ale i kulturní, sociální, ekonomickou, mentální distancí. Šlo o uvaţování, ţe Romové nepatří do české majority a nejsou její součástí. (Fafejta, 2013, s. 42) Ve všech společnostech se setkáváme se sociálně vyloučenými jedinci, sociálními kategoriemi, i kdyţ míra a forma tohoto vyloučení mohou být rozdílné. Odsuzování určitých sociálních skupin na okraj společnosti je nástrojem sociální kontroly, který plnil funkci sankcí za nedodrţování společenského řádu. Navíc sociální vyloučení představuje také nástroj pro formování, obnovování a upevňování vlastní identity. (Mareš, 2002, s. 9 – 10) Sociální vyloučení znamená vyloučení nejen jednotlivců, ale v některých případech celých sociálních skupin z ekonomického i sociálního ţivota (trh práce, společenské organizace) ale i neuznání nároku podílet se na právech, ţivotních prostředcích a zdrojích blahobytu, ke kterým má přístup zbytek populace. Pro některé skupiny lidí, kteří jsou ohroţeni sociálním vyloučením, je charakteristické odmítnutí majoritní společnosti integrovat tuto skupinu na základně odlišnosti, a to kulturní, náboţenské apod., další charakteristikou je odmítnutí ze strany této skupiny integrovat se do společnosti, přičemţ skupiny mají tendence vytvářet oddělené a uzavřené enklávy, dalším rizikem jsou osobní charakteristiky vylučovaných osob jako např. nízká úroveň kapitálu, nebo vstupují do hry strukturální faktory bránící integrovat se (nezávisle na jejich vůli) do majoritní společnosti. Strukturálními faktory mohou být např. situace na trhu práce, špatné ţivotní prostředí nebo nedostatečná občanská vybavenost území, na kterém tito lidé ţijí. (Gabal, Višek, 2010, s. 11) Sociální vyloučení jako takové je pojmem, který měl především nahradit pojem jiný, a to sociální chudobu. Tento výraz nebyl pro vyjádření dané problematiky dostačující, protoţe vyvolával dojem, ţe se jedná pouze o nedostatek hmotných zdrojů, přičemţ vůbec nebyla zohledněna kvalita sociálních vztahů. (Moravec, 2006, s. 13) V moderní době jsou analyticky identifikovány jednotlivé dimenze sociálního vyloučení a to ekonomické vyloučení (toto vyloučení je zdrojem chudoby, znamená odepření ţivotních standardů a ţivotních šancí), politické vyloučení (upření občanských a politických práv, ale i porušení základních lidských práv) a kulturní vyloučení (odepření 11
jedinci či kolektivu participovat na kultuře společnosti a sdílet její kulturní kapitál a hodnoty). Mechanismy sociálního vyloučení mohou mít formu diskriminace, vyloučení jedinců či skupin ze společnosti sobě rovných. (Mareš, 2002, s. 15 – 16) Dle Švec (2010) se dá zjednodušeně říct, ţe sociální vyloučení je znesnadněním přístupu k institucím i sluţbám, občané jsou vyloučeni ze společenských sítí a mají kontakty pouze v rámci vyloučené lokality. Pokud mluvme o sociálním vyloučení, specifikem je etnicita a ve většině případů se majoritní společnost chybně domnívá, ţe problémem tohoto vyloučení je právě etnický, nikoliv sociální problém. (Švec, 2010, s. 5 - 6 ) Důleţité je uvědomit si, ţe ne všichni Romové jsou sociálně vyloučení, protoţe někteří jsou plně integrovaní do společnosti. Proto není moţné vytvářet synonymum mezi slovy „Rom“ a „sociální vyloučení“. (Gabal, 2006, s. 10) Šimíková popisuje podobu sociálního vyloučení Romů tak, ţe vyloučení z jedné oblasti ţivota vede k vylučování v dalších oblastech, protoţe tyto oblasti jsou vzájemně provázány. Nejčastějšími podobami vyloučení, se kterými se Romové setkávají, jsou: omezený přístup na trh práce, chudoba a nízký příjem, nízká míra sociální podpory nebo neexistující sociální sítě, bydlení a ţivot v kontextu lokality a vyloučení ze sluţeb. (Šimíková, 2003, s. 60) Velká část Romů v České republice se nachází ve váţné sociálně-ekonomické situaci. Situaci Romů lze vydefinovat jako závaţný celospolečenský problém, kdy existuje třída chudých lidí a rodin. Tyto rodiny ţijí v závislosti na státním systému sociální ochrany, ve špatných bytových podmínkách, často v rámci sociálně vyloučených lokalit, v izolaci od společenských institucí a bez perspektivy zlepšení svojí situace. (Moravec, 2006, s. 25) Jak jiţ bylo zmíněno, sociální vyloučení je spjato s existencí sociálně vyloučených lokalit a tzv. kulturou chudoby, tyto lokality budou krátce popsány vzhledem k faktu, ţe empirický výzkum bude zaměřen na xenofobní postoje k romským dětem z vyloučené lokality. Termín kultura chudoby byl poprvé pouţit Oscarem Lewisem. Kultura chudoby je podle tohoto autora nevyhnutelnou součástí industrializované společnosti. Tato kultura má vlastí strukturu a způsob ţivota, který je z pohledu majority povaţován za deviantní. Jedná se o jakousi formu adaptace chudých na marginální pozici ve třídní struktuře. Není ovšem pravdou, ţe všichni chudí ţijí v kultuře chudoby. Kultura chudoby tak panuje dle Lewise tam, kde lidé ţijí v chudobě a sociální izolaci, aniţ by to 12
byla jejich volba. Nacházíme ji tak v různých lokalitách a enklávách a chudinských osadách. Jakmile tato kultura jednou vznikne, reprodukuje se, protoţe rodiče jsou dětmi socializovány v duchu této kultury. Pokud se tedy lidé rodí do kultury chudoby, je těţké jí uniknout a tato kultura se stává příčinou chudoby dalších generací. Lidé ţijící v sociálním vyloučení tak mají odlišný styl ţivota, pohled na svět, jiné ţivotní priority neţ majorita, a mají i odlišné ţivotní cíle, coţ je ve společnosti handicapuje. (Fafejta, 2013, s. 44 – 45) Sociálně vyloučené lokality vznikají v důsledku vytěsňování sociálně slabších osob z majoritní společnosti, přičemţ se jedná o jev, kterého jsou si města vědoma, v některých případech dokonce toto vytěsňování probíhá za jejich spoluúčasti. (Gabal, Višek, 2010, s. 14) Faktem je, ţe existence sociálně vyloučených enkláv etnicky polarizuje českou společnost. Vyloučené enklávy jsou dlouhodobě a ve zvyšující se míře obývány etnickými Romy, kteří jsou českými občany. Sociálně etnické vyloučení je spojováno s etnickým původem a propad mimo sociální a etnickou strukturu české společnosti nabývá etnického obsahu a nezřídka i etnickou interpretaci ze strany společnosti. Tato menšina se cítí být diskriminována. Přitom existenci sociálně vyloučených lokalit (jako způsob vzájemné segregace) vnímá dlouhodobě i většinová česká společnost jako formu vzájemní separace dvou sociálních skupin, které ţijí odlišným způsobem ţivota. (Gabal, Višek, 2010, s. 3) K tomu, aby byla vyloučená lokalita povaţována za romskou, není vůbec nutné, aby v dané lokalitě statisticky převaţoval počet Romů. Existují také sociálně vyloučené lokality, v nichţ je přítomnost Romů minimální, nebo zde vůbec neţijí. (Gabal, 2006, s. 10) Sociálně vyloučené lokality se v České republice začaly tvořit po roce 1989, převáţně byly osidlovány Romy. Lidé, kteří v těchto lokalitách ţijí, se vyznačují silným pocitem marginality, bezbrannosti a podřadnosti. Tito lidé mnohdy vůbec neznají způsob ţivota majority, nebo ho znají jen zkresleně, a tak nejsou schopni přijmout hodnoty, zvyky a vzorce chování většinové společnosti – tak narůstá rezignace a neschopnost těchto lidí postarat se sami o sebe. (Fafejta, 2013, s. 47) V sociálně vyloučených lokalitách je velká část romské komunity soustředěna v určitých typech domů a bytů. Jedná se především o stářím sešlé a zdevastované obecní domy z období průmyslového rozvoje bytů niţších kategorií nebo bydlení v holobytech. Jde o uskupení, která mají některé charakteristiky enkláv a v některých případech 13
charakteristiky ghett. Z toho důvodu, ţe většina Romské populace ţije v segregovaných lokalitách v bytech, které jsou majetkem města, nemají tito Romové v podstatě moţnost se z této lokality vymanit i v případech, kdy zde bydlet nechtějí. Příslušníci romské menšiny jsou tak vylučováni z jakékoliv alternativy způsobu získání bytu. (Šimíková, 2003, s. 69) V některých případech je pro označení sociálně vyloučené lokality pouţíván výraz ghetto, avšak nejedná se o stejné pojmy. Rozdíl je v tom, ţe sociálně vyloučená lokalita je stále ještě napojena na majoritní společnost alespoň v tom smyslu, ţe si majorita udrţuje určitou kontrolní funkci a objevuje se alespoň určitá snaha o integraci obyvatel sociálně vyloučené lokality do majoritní společnosti. Ghetta pak jsou striktně oddělena od majority, mají vlastí sociální strukturu a v mnoha situacích v ghettech neplatí oficiální většinové normy – zákony. V ghettech není nikdo nositelem pozitivních změn. Negativní postoje se znásobují, není cesta z chudoby a nízkého vzdělání, narůstá kriminalita, šíří se uţívání drog, vznikají zdravotní rizika a přibývá konfliktů s okolím. (Fafejta, 2013, s. 47) Ţivot v těchto lokalitách je pro jejich obyvatele bezútěšný a mnohdy nevidí ţádné řešení, jak se ze sociálně vyloučené lokality dostat pryč. Lidé zde často ţijí v naprosté letargii a nejsou ochotni cokoliv dělat, nebo si nějakým způsobem pomoct. Často volí pouze krátkodobé ţivotní strategie, soustředí se pouze na přítomnost, na uspokojení základních ţivotních potřeb. Nerozumí prostředí kolem sebe, cítí se ztraceni a vnímají hluboké nepřijetí ze strany majority. Lidé, kteří ţijí v sociálně vyloučených lokalitách, se bojí změn a nových věcí. Systém státní sociální podpory se míjí účinkem, protoţe se ve většině případů jedná pouze o administrativní činnost bez ohledu na ţivotní situaci jednotlivce. Celá tato situace se pak opakuje skrze děti, protoţe jsou v tomto prostředí socializovány a ţijí v kultuře chudoby. (Černý, J. 2002, s. 8)
14
2. Meziskupinové vztahy: předsudky, stereotypy a xenofobní postoje Všechny druhy vztahů, jak sociální, tak i psychologické, mezi romskou menšinou a většinovou společností se mění, a to v závislosti na měnících se sociálních podmínkách. Kaţdá z existující sociálních skupin má svou vlastní vnitřní strukturu a kaţdý jedinec v této struktuře zaujímá určitou sociální roli. Ve společnosti je důleţitá sociální pozice skupiny. Skupina představuje sdruţení lidí, přičemţ tito lidé jsou si vědomi vzájemné podobnosti a současně jsou si vědomi jistého sociálního vyloučení. (Typovská, Kamín, 2001, s. 8) Dle Baumana má kaţdý člověk ve světě schopnost rozlišovat hranice. Ony pomyslné hranice se týkají toho, kdyţ říkáme „My“ a „Oni“. „My“ tvoří skupinu, ke které patříme, se kterou se identifikujeme, je to skupina lidí, se kterými se cítíme být doma. „Oni“ naopak tvoří skupinu lidí vně skupinu vlastní. Je to skupina, do které nechceme nebo nemůţeme patřit – nemáme k ní přístup. Této skupině nerozumíme, je pro nás útrţkovitá, vágní a občas i nepochopitelná. Tím, ţe jí nerozumíme, se v nás tvoří strach ke všem členům. V sociologii je rozdíl mezi vlastní a cizí skupinou rozlišován jako in – group (vlastní skupina) a out – group (skupina cizí). Tyto dva protiklady musí existovat vedle sebe, protoţe bez cizí skupiny by neexistovala skupina vlastní. Právě existence cizí skupiny nás ţene k sounáleţitosti a solidaritě ve skupině vlastní, dodává pocit vnitřní jistoty. Cizí skupina vytváří jakousi imaginární opozici, kterou vlastní skupina potřebuje pro svoji sebeidentitu, soudrţnost, vnitřní solidaritu a emocionální jistotu. Ochota spolupracovat v rámci vlastní skupiny pramení z neochoty a odmítnutí spolupracovat ze strany cizí skupiny. Podmínkou ke spolupráci v rámci vlastní skupiny však nemusí být jen kontakt tváří tvář. Takové skupiny sice existují, ale takto definovaná povaha meziskupinových vztahů se dá vztáhnout i na širší společnost. Typickými skupinami, o kterých pak hovoříme, jsou třída, gender a národ. Třídy, gendery, národy a etnické skupiny se však nestávají vlastními skupinami samy o sobě, protoţe postrádají stmelující pojivo skupin, které se vytváří v kaţdodenních interakcích. Vytvoření vlastní skupiny nemá šanci na úspěch bez loajality, která je tvořena nenávistí a odporem k cizí skupině, nepřítel je líčen v hrozných a odporných barvách a jsou mu připisovány pouze ty nejhorší vlastnosti. Do představ skupiny tak vstupuje předsudek jako odmítnutí připustit, ţe by nepřítel mohl mít nějakou pozitivní vlastnost a cizí
15
skupina by mohla mít dobré úmysly. Předsudky se pak projevují v dvojím morálním metru. (Bauman, May, 2010, s. 43 – 45) Dvojí morální metr je spojován s termínem „morální alchymie“, který představil známý sociolog Merton (2010). Tento koncept je zaloţen na tom, ţe členové vlastní skupiny jsou hodnoceni vţdy pozitivně, avšak pokud se stejného chování dopustí člen skupiny cizí, hodnocení se změní, je povaţováno za negativní, špatné nebo by dokonce mělo být co nejpřísněji odsouzeno. Předsudky a diskriminace tak nejsou determinovány na základě toho, jak se daná skupina chová, tento atribut ztrácí na významu. Je potřeba členy cizí skupiny odsoudit pouze za to, ţe jsou postaveni vně a do naší skupiny nepatří. Podle receptu morální alchymie je tedy potřeba ve společnosti hodnotit stejné chování různě, na základě toho, kdo jedná. Hodnocení vlastní skupiny je tedy pozitivní, dokud se nepřenese na člena skupiny cizí. (Merton, 2010, s. 206 – 208) Z receptu morální alchymie tak vyplývá dvojí morální metr. Tato teorie tedy říká, ţe naše chování je všeobecně v pořádku a je hodnoceno kladně. Pokud se ale Romové jako příslušníci out – group dopustí stejného chování, byť z daleko lepšího důvodu, toto chování je potřeba okamţitě odsoudit. Tak se projevují předsudky a nacházíme zde velký prostor pro diskriminaci. Předsudek je odmítavý, aţ nepřátelský postoj k člověku, který je členem určité skupiny a tento postoj je platný jen proto, ţe člověk do této skupiny patří a má tedy neţádoucí vlastnosti připisované této skupině. (Allport, 2004, s. 39) Dle Allporta je etnický předsudek antipatií, která vychází z chybné a strnulé generalizace. (Allport, 2004, s. 41) Generalizace je způsob, jak si ulehčit myšlení, znamená vytváření představ a kategorií, jejichţ obsahem je zjednodušení světa. (Allport, 2004, s. 58) Tato antipatie je pak namířena proti skupině jako celku, anebo proti jedinci, protoţe je příslušníkem této skupiny. Objekt předsudku se dostává do nevýhodného postavení, aniţ by se projevil. (Allport, 2004, s. 41) Aby byla tato definice předsudku platná, musí předsudek obsahovat dvě základné sloţky a to příznivý či nepříznivý postoj, který je ve vztahu k příliš obecnému přesvědčení. (Allport, 2004, s. 45) Jedná se tedy o zvláštní hodnotící postoje, které jsou předpojaté a jsou většinou emočně nasycené – neopírají se o objektivní znalosti, lidé prostě věří tomu, co slyšeli od jiných osob. (Průcha, 2011, s. 59) Dá se tedy říct, ţe předsudky jsou iracionálně zaloţené, většinou přebírané, tradicí udrţované negativně zaměřené postoje. (Cichá, 2012, s. 152) Předsudky vychází ze stereotypů. Stereotypy jsou schématické předpojaté domněnky a očekávání týkající se 16
chování a myšlení členů určité skupiny. Důsledkem je pak přiřazování nových charakteristik k jiné charakteristice, kterou známe, přestoţe tyto dvě charakteristiky mají minimální nebo ţádnou souvislost. (Cichá, 2012, s. 152) Dle Bierhoff (1993) jsou stereotypy kognitivní oponenta předsudků (Nakonečný, 2009, s. 277). Je to tedy jakýsi racionalizační nástroj, který se přizpůsobuje převaţujícími trendu předsudků a okamţitým potřebám v dané situaci (Allport, 2004, s. 229). Základní charakteristikou stereotypů je to, ţe jsou obvykle zaujaté, zjednodušující, vztaţené ze zkušenosti s jednotlivci na celou skupinu (Průcha, 2011, s. 54). V závislosti na intenzitě nesnášenlivosti cizí skupiny se předsudek můţe projevovat různým způsobem. Allport definuje škálu takovýchto projevů: verbální odmítání (osočování), diskriminaci (včetně segregace) a fyzické napadání. Osočování se projevuje různými posměšky, nadávkami a můţe přejít aţ v aktivní diskriminaci (raději zemřít, neţ nechat do školy chodit černé s bílými). Diskriminace znamená odpírání stejného zacházení jedincům nebo celým skupinám (nerovnost osobního bezpečí, nerovné moţnosti vzdělávání, nerovnost svobody pohybu a usídlení – ghetta). Posledním stupněm je fyzické napadání, tomu ale většinou předchází mírnější stav mysli. Násilí většinou předchází dlouholeté odsuzování předem, verbální stíţnosti na pronásledovanou menšinu, podezíravost a obviňování, narůstající diskriminace nebo vnější tlak na členy vlastní skupiny. (Allport, 2004, s. 80 – 89)
2.1 Xenofobie Xenofobie patří k pojmům, které často slýcháme, ale většinou nejsou zcela přesně definovány. Můţeme však nalézt všeobecnou shodu v tom, ţe se jedná o negativní postoje, které jsou spojovány s pocitem strachu a ohroţení. Xenofobie je provázena agresivním chováním vůči členům vně naší skupiny. Xenofobní chování je pak reakcí členů in – group na hrozící nebezpečí. (Tesař, 2007, s. 69 - 70) Pocit strachu je spojován s faktem, ţe někdo nebo něco do našeho světa nepatří, zůstává v něm cizí a můţe ho ohrozit. Nejdůleţitějším zdrojem nedůvěry k cizímu jsou pak jiţ zmiňované předsudky. (Alan, 1998, s. 10) Sociologická a psychologická definice říká, ţe xenofobie je strach z toho, kdo přichází z ciziny, osoba mimo vlastní sociální útvar. Tento strach je silně pojen jak s autostereotypem, tak i heterostereotypem. Autostereotyp znamená způsob, jakým posuzujeme své vlastní etnické či národnostní skupiny, heterostereotyp pak znamená způsob posuzování cizí skupiny na základě tradic a hodnot vlastní kultury. 17
(Frištenská, 1998, s. 12) Xenofobie je zakořeněna v člověku a vzniká v období výchovy, tzn. v průběhu socializace člověka. Pokud xenofobie vzniká v průběhu socializace, je nesmyslné říct, ţe je potřeba ji vymýtit, protoţe to jednoduše není moţné. Není sporu o tom, ţe dítě je potřeba vychovávat ke znalosti tomu, co je „své“, vlastní a čemu můţe věřit a ke komu patřit, protoţe vědomí vlastní skupiny napomáhá k vytváření vlastní identity. To však nutně neznamená, ţe jsme všichni rasisté, pokud se projeví strach z cizích lidí, a ve společnosti těchto lidí se cítíme nejistí – to je zcela běţným jevem. (Šiklová, 1998, s. 134 – 135) Vlastní xenofobii je třeba si uvědomovat, proţít ji a racionalizovat. Úkolem člověka je vysvětlit ji sobě samému a svému okolí a celý ţivot s ní v sobě sama bojovat. Co se týče výsledků veřejného mínění, za poslední desetiletí „srdce Čechů láskou k odlišným etnikům na území České republiky v posledních letech nehoří“, tento nepříliš vřelý vztah však není pouze českým specifikem. (Burjanek, 2001, s. 73). Tesař potvrzuje vztah mezi etnocentrismem a xenofobií, protoţe xenofobie je podklad pro diskriminaci cizích a diskriminace znamená konflikt. (Tesař, 2007, s. 71) Etnocentrismus znamená přesvědčení, ţe hodnotové stanovisko, které se opírá o vlastní přesvědčení je reálné a platné a je vhodné ke všeobecnému posuzování. (Navrátil, 2003, s. 20) Xenofobie není cizím prvkem ve společnosti, je její součástí a plní smysluplnou obrannou funkci. S trvalou existencí xenofobie je třeba počítat, spolu s ní dochází k vymezení „my“ a „oni“. Jak jiţ bylo zmíněno, v sociální interakci je běţné rozlišování vlastní a cizí skupiny. Problém ovšem nastává tehdy, pokud následují tři konkrétní kroky. Po splnění těchto kroků se z xenofobie stává skutečně chorobný a nebezpečný strach a xenofobie ústní v xenoagresi: první problém nastává, pokud vymezení hranic dostává negativní konotaci (neexistuje tedy vnímání „my“ a „oni“, ale „my“ a „proti nim“) – toto vědomí posiluje vlastní sebevědomí, protoţe cizí skupinu vnímáme jako ty zlé, zatímco my jsme ti dobří. Dalším krokem je tzv. generalizace. Tato generalizace jiţ byla rovněţ zmíněna (všichni Romové jsou špatní), a posledním krokem je ideologizace. Ideologizace je zmíněna z toho důvodu, ţe ideologií dostává negativní pud své oprávnění i váhu – stává se významným činem. Jakmile je tato mez překročena, je těţké hledat cestu zpátky. (Gjurič, 1998, s. 41 – 42) Problémem je, ţe od xenofobie k rasismu chybí uţ jen malý krok. Dle Wallace lze říct, ţe xenofobie představuje reakci majority vůči cizincům, přičemţ je jedno, jak cizince definujeme, zatímco rasismus je reakcí na rodovou skupinu. Wallace dále 18
upozorňuje, ţe xenofobie představuje reakci vůči cizincům (cizinec je někdo, kdo přichází odjinud), současně je xenofobie nezřídka mířena i proti skupinám obyvatel, kteří jsou součástí a obyvateli dané země – např. Romové nebo Ţidé. (Burjanek, 2001, s. 5) Vysvětlení příčin xenofobie se dle Burjanka opírá o řadu existujících faktorů a také vlivů, přičemţ tento autor vychází opět z Wallace. Lze uvaţovat o následujících faktorech: reakce na nárůst migrantů (včetně ţadatelů o azyl), dalším faktorem je ekonomická změna (reakce na ekonomické potíţe = teorie obětního beránka). Dalším faktorem je sociální struktura – to znamená vyšší věk obyvatel, naproti tomu sniţující se stupeň vzdělání, dalšími faktory mohou být např. globalizace, nacionalismus, pravicová hnutí nebo nejistota, která je spojována existenciálně i emociálně. Občané majoritní společnosti se pak obávají ze „zaplavení“ cizinci, obsazení pracovních míst, prosazování odlišné kultury. (Burjanek, 2001, s. 5) Míra xenofobie vzrůstá ve chvílích, kdy se sociální útvary dostávají do obtíţné situace – do krize. Můţe se jednat o krizi sociální, politickou nebo o krizovou situaci obecně (pokud ve společnosti probíhají velké změny). Cizí se pak stává ještě nebezpečnějším a ve společnosti spolehlivě splní roli obětního beránka. (Frištenská, 1998, s. 12) Teorie obětního beránka znamená, ţe lidé přenáší svůj hněv na určitou skupinu, které kladou za vinu všechny svoje problémy a obtíţe Typická je situace, kdy spolu ve společnosti soutěţí dvě znevýhodněné skupiny. (Giddens, 1999, s. 232) Z xenofobie a xenoagrese mohou plynout závaţné problémy. Těmto důsledkům říkáme aktivní poškozování neboli diskriminace. Diskriminace jako taková znamená upírání nejen práva, ale i příleţitostí členům skupiny, kteří se odlišují ať uţ rasou, nebo pohlavím, či náboţenstvím. (Cichá, 2012, s. 156) Rasová diskriminace je v obecné rovině procesem odlišování a vnímání rozdílů a výsledky tohoto procesu. Zvláštním produktem xenofobie je sociální diferenciace (k té patří také rasová diskriminace). Sociální diferenciace znamená popření normativních zásad rovnosti stejného zacházení se všemi členy daného sociálního útvaru. V diskriminaci jsou obsaţeny různé formy nerovného zacházení a často slouţí jako forma sociální kontroly k udrţení sociální distance mezi sociálními skupinami nebo kategoriemi. Rasová diskriminace obsahuje dvě formy a to formu vědomou (ta je úmyslná) a strukturální. Obsahem úmyslné diskriminace je vědomé chování, které je nasměrováno proti jednotlivým příslušníkům diskriminované skupiny. V druhém případě je diskriminace popisována jako vlastnost určitých systémů a procedur, které (aniţ by chtěly úmyslně diskriminovat určitou 19
skupinu) jsou pro tuto skupinu obtíţně dostupné, protoţe nepočítají s jejími odlišnostmi a jinakostí - vzdělávací systém nebere v potaz jazykové moţnosti Romů. (Ivanová, 2005, s. 38) Rasismus je pak ideologií, která (pro ni platně) předpokládá, ţe kvality jednotlivce jsou spojeny s viditelnými fyzickými rysy, a ţe míra této kvality se nemůţe nikdy změnit. Základem rasových teorií je teze o psychické a fyzické nerovnosti. Pojem rasismus je v současnosti vyuţíván s negativním významem. Rasismus vyzvedá určité typy lidí, etnické a jazykové skupiny, které jsou povaţovány za „vyvolené“. (Ivanová, 2005, s. 36 – 37) O rasismu se ve společnosti mluví, pokud nezůstává u slov a aktéři v sociálních situacích jednají – jedná se tedy o fyzickou akci. Kdyţ mluvíme o rasismu, jedná se o situace, kdy určitá sociální skupina Romy poniţuje, kdy jsou šikanováni, není jim poskytnuta ochrana ze strany policie a v případech, kdy se o Romech mluví jako podřadné a obtěţující rase. (Říčan, 1998, s. 66 – 67)
2.2 Meziskupinové vztahy: Romové a majorita Vztahy mezi Romy a majoritní společností vyvolávají časté diskuze o tom, kdo za stávající situaci nese odpovědnost a kdo by tuto situaci měl řešit. (Šimíková, Bučková, Smékal, 2003, s. 105) Dle Gabala je v České republice nejrozšířenější stanovisko odmítání aţ agrese alokující příčinu a původ etnických problémů na stranu Romů. (Gabal, 1999, s. 84) Názor české společnosti na problematiku souţití Romů a majority se liší. Jedná se v podstatě o tři základní výklady této problematiky. První výklad je zaměřen na rasový a nacionální podtext. Určující je nepřekonatelný rasový původ nepřizpůsobivosti Romů, jejich lenost, nepracovitost, nezměnitelné tendence podvádět a zneuţívat systému sociální pomoci. Zde hraje roli biologický základ a nekompatibilita Romů a ostatních členů společnosti a také nekompaktibilita s hospodářskými poměry. Existuje zde podtext ohroţování, ale také poškozování poměrů – chování Romů vyvolává u majoritní společnosti strach. Česká společnost tak vnímá tento problém jako rasový, coţ ještě neznamená, ţe je majorita rasistická. Druhým názorem je, ţe problémy souţití pramení z historicko-společenských kořenů, kde jádrem celé situace je dlouhodobá zaostalost a také diskriminace Romů, zároveň nedostatečná otevřenost a aktivita dnešní společnosti tuto menšinu integrovat do školních i pracovních příleţitostí. Rozdíl mezi tímto a předchozím stanoviskem je v tom, ţe zde se nemluví o nepřekonatelnosti stávající situace, spíše o odpovědnosti systémových a vývojových 20
dimenzí fungování státu a vývoji společenských a hospodářských poměrů, kde je reflektována sloţitost a obtíţnost řešení problému. Třetím výkladem je spojení s efektem „komunistické ledničky“ a postkomunistické fáze vývoje. V komunistické éře byly problémy zakonzervovány a česká společnost v současnosti prochází obdobím uvolnění morálky a sloţitým, netolerantním aţ konfliktním obdobím, které se projevuje oboustrannou nezralostí. (Gabal, 1999, s. 85 – 86) V současnosti jsou Romové prezentování především v médiích ve velice nepříznivém světle, jako lidé, kteří devastují byty, podílí se značnou měrou na kriminalitě, neoprávněně pobírají velké mnoţství sociálních dávek. Většina těchto informací má za následek averzi majoritní společnosti vůči Romům. Přestoţe souţití s Romy má na území České republiky dlouholetou tradici, je dost moţné, ţe stávající situace se bude zhoršovat. Pokud mluvíme o romské problematice, jedná se o problematiku politickou, ekonomickou, zdravotní, bezpečnostní ale i etickou. Pokud bude majorita informována o Romech pouze jednostranně (romské etnikum je prezentováno jako parazitující na společnosti), nebo neúplná (bez znalosti kultury, ale i způsobu ţivota), situace v české společnosti se nikdy nezlepší. (Rybář, 2000, s. 3) Sílící negativní jevy v kontextu ţivota Romů zmiňuje Rada vlády v dokumentu Strategie romské integrace do roku 2020, kde jsou popsány jako problémové oblasti bydlení, územní segregace a předluţenost. V současnosti také dochází k sektorovému nárůstu ubytoven. V dnešní společnosti se objevují nové fenomény v problematice souţití mezi Romy a majoritní společností v oblastech, ve kterých to tak dříve nebylo. Od roku 2011 se objevují masové sociální nepokoje související právě s problematikou souţití. Napětí graduje do otevřených střetů, kdy se většinové obyvatelstvo přidává na stranu krajně pravicových organizátorů. Rostou pocity frustrace a to jak na straně Romů, tak i na straně většinové společnosti. Podle stávajících odhadů se s vyhrocenými problémy spojenými se sociálním vyloučení setkává 80 000 aţ 100 000 Romů. (Strategie…) Centrum pro výzkum veřejného mínění realizovalo empirický výzkum, který byl zaměřen na problematiku souţití Romů s neromskou populací. Tento výzkum byl realizován v dubnu 2014. Úkolem bylo zjištění otázky vzájemného souţití Romů a většinové společnosti a byly zjišťovány postoje veřejnosti, na to, jak vláda řeší menšinovou problematiku. Z výsledků výzkumu vyplynulo, ţe názory na problematiku 21
souţití majority a Romů se mění v důsledku toho, zda jsou neromští občané sousedy Romů, tzn., ţe se vyskytují v blízkosti jejich bydliště. V rámci celé České republiky je souţití s Romy vnímáno jako problematické. Za spíše špatné je označilo 45% respondentů, za velmi špatné dokonce 39%. Jako dobré, označilo souţití 12 % respondentů. Občané, kteří bydlí v blízkosti Romů, hodnotí toto souţití více příznivě, neţ je hodnoceno celkové souţití v České republice, přestoţe negativní hodnocení převaţuje nad tím pozitivním. Za dobré označují souţití v místě svého bydliště 35% dotázaných, 3% vnímají toto souţití jako velmi dobré a 32 % jako spíše dobré. Oproti tomu 62 % respondentů ze shodné skupiny vnímá souţití s Romy v místě bydliště kriticky, 40 % je povaţuje za spíše špatné a 22% za velmi špatné. 3 % obyvatel se odmítlo k této problematice vyjádřit. (Tuček, 2014, s. 3)
22
II. Metodologická část projektu
23
3. Metodologie 3.1 Výzkumná otázka Pokud se člověk dostane do nové situace, snaţí se v ní zorientovat. To znamená, ţe si klade otázky typu „Co to je, jaké to je, kolik toho je, nebo jak často se to vyskytuje.“ Člověk se pak snaţí na tyto otázky nalézt odpovědi. Úkoly vědeckého světa jsou ve své podstatě totoţné s cíli poznávání běţného člověka. (Ferjenčík, 1010, s. 14, 17) Výzkumná otázka, kterou jsem zvolila pro realizaci bakalářské práce, zní: „S jakými xenofobními postoji jsou konfrontovány romské děti ţijící ve vyloučené lokalitě na ul. Kojetínská v Přerově?“ Úkolem absolventské práce je vytvořit projekt empirického šetření, zaměřený na tuto problematiku. Jedná se o téma sociologické, dle Zita jsou sociologie a sociální práce spojeny – sociologie provází sociální práci jak v teorii, tak i praktikování. Řada sociálních problémů se stává předmětem sociologického zkoumání a přínos sociologie pro sociální práci se můţe objevit např. v oblastech vhledu do sociální a skupinové struktury společnosti, orientace v menšinových světech lidí, znalosti pozic různých cílových skupin a porozumění sociálnímu vývoji člověka a skupiny, a vlivy na příčiny sociálních, fyzických, ale i psychických problémů, apod. (Zita, 1999, s. 123 - 126) Při přípravě výzkumného projektu je potřeba poloţit si 3 základní otázky, a to konkrétně: proč by měl někoho zajímat můj výzkum, je výzkumný plán věrohodný a uskutečnitelný a zda jsem jako výzkumník schopna výzkum realizovat. Pro úspěšnost zodpovězení na tyto otázky je pak důleţitá praktičnost, přesvědčivost, naznačení širšího propojení jasnost a plánování. (Silverman, 2005, s. 125) Zájem o praktické problémy nemůţe nikdo ignorovat, protoţe se s nimi v ţivotě běţně setkáváme a určitým způsobem nás ovlivňují. Xenofobní postoje k romským dětem jsou celospolečenským problémem, vztahy mezi Romy a majoritou se dotýkají kaţdého občana České republiky, na toto téma jsou vedeny dlouhé diskuze, ať uţ na různých portálech, nebo mezi známými při různých příleţitostech. Ve většině případů se setkáváme s negativními názory na romskou menšinu, avšak lidé neznají hlubší souvislosti, které souvisí s problémem souţití, a uţ vůbec nepohlíţí na situaci ze strany romské menšiny. Přínos práce je pro sociální pracovníky zřejmý. Nabízí pohled „druhé strany“ na vzájemné vztahy, pomáhá pochopit chování romské menšiny, jeho příčiny a 24
také zvyšuje schopnost sociálního pracovníka vţít se do situace Romů. Také mu pomáhá poznat konkrétní projevy nepřijetí ze strany společnosti a dává mu tak směr, kterým by se měl ubírat pro tolik potřebnou změnu. Teoretický rámec, i samotné výsledky výzkumu však nemusí být nutně uţitečné pouze pro akademickou půdu sociální práce, tyto informace mohou být uţitečně i pro další profesionály, jako jsou např. pedagogové, výchovní poradci, psychologové apod., ale i pro širokou veřejnost, která má zájem podílet se na řešení problémů spojených se souţitím s minoritou. Přesvědčivost a naznačení širšího propojení spolu souvisí. Jak jiţ bylo zmíněno, jedná se nejen o praktický, ale i celospolečenský problém. Děti jsou v procesu socializace ovlivňovány rodiči podobné názory a vzorce chování budou vštěpovat také svým dětem. Pokud společnost, a to jak majorita, tak i minorita, nezačnou společně usilovat o zlepšení vzájemných vztahů, mohlo by dojít k závaţným konfliktům, které nebudou výhodné ani pro jednu ze zúčastněných stran. Jak víme, ke konfrontacím nedochází pouze ve vyloučené lokalitě v Přerově, ale ve vyloučených lokalitách v celé České republice, a také na úrovní souţití Romů s majoritou přímo ve městech. Co se týče realizace výzkumu, vnímám určitá rizika a bariéry, které by mohly nastat v průběhu získávání dat a to konkrétně nedostatek subjektů, které bych mohla zařadit do výzkumného vzorku, neochotu respondentů spolupracovat, sdílet své názory a zkušenosti. Bariérou můţe být strach respondentů otevřít se a vůbec strach, který pravděpodobně mají ze členů majoritní společnosti obecně. Tato rizika jsem ošetřila navázáním kontaktu s romskými dětmi v rámci Romského komunitního centra Ţíţalka a Romského komunitního centra Lačo Jilo. Kontakt s respondenty a utváření si vztahu s nimi probíhal v rámci praxe, kterou absolvují studenti CARITAS – VOŠs. Jak píše Ulehla, pokud člověk dokáţe vidět v druhém lidskou bytost, je spolupráce jednoduchá. Tam, kde cítíme, ţe nás poslouchají, naslouchají nám, rozumí, nastává pocit jistoty a bezpečí. (Ulehla, 2005, s. 47) Takovýmto připojením se ke klientům jsem eliminovala riziko strachu jak z otevření se, tak moţnému strachu mluvit se členem majority. Dalším ujištěním, ţe se nemají respondenti čeho bát, byly podané informace o tom, ţe veškerá komunikace, která proběhne je anonymní a jména respondentů se veřejně nikde neobjeví. Romové jsou častým objektem sociálního vyloučení a mnohdy ţijí ve špatných sociálních, ale i ekonomických podmínkách. Proto jsem se rozhodla, ţe respondentům nabídnu za věnovaný čas odměnu. Děti si mohou vybrat, zda budou
25
odměněny formou sladkostí, u dívek lze darovat např. drobnou biţuterii, nebo kosmetiku, přičemţ celkové cenové rozpětí, se bude pohybovat mezi 400 Kč – 500 Kč.
3.2 Zvolená metoda Volba typu výzkumu závisí především na typu vztahu mezi proměnnými, které máme v plánu zkoumat, nelze však zvolit „nejlepší výzkumný plán“, protoţe takový neexistuje. Důleţité je zaměřit se na nejadekvátnější plán, vzhledem k typu zkoumaných vztahů. (Ferjenčík, 2010, s. 140) Pro zpracování empirického výzkumu jsem zvolila kvalitativní metodu. Typické pro kvalitativní výzkum je dle Hendla to, ţe výzkumník na začátku vybírá cíl výzkumu a určuje si základní výzkumné otázky. Tyto otázky pak můţe modifikovat a doplňovat v průběhu výzkumu. Díky moţnosti této modifikace je kvalitativní výzkum někdy označován jako pruţný typ výzkumu. (Hendl, 2008, s. 48) Disman popisuje kvalitativní výzkum jako nenumerické šetření, jako způsob, kterým si můţeme vykládat sociální realitu (Disman, 2002, s. 285). Kvalitativní výzkum se provádí pomocí delšího a intenzivního kontaktu se situací jednotlivce nebo skupin, přičemţ tyto situace reflektují kaţdodennost jedinců nebo skupin společnosti nebo organizací, přičemţ se výzkumník snaţí získat integrovaný pohled na předmět studie. Pouţívají se relativně málo standardizované metody získávání dat, nástrojem výzkumu je spíše výzkumník sám. Jde o izolaci určitých témat, projevů, ale typické je to, ţe jsou ponechány v kontextu dalších dat, hlavním úkolem je objasnit, jak lidé v určitém prostředí a v určité situaci chápou, co se děje, proč jednají určitým způsobem a jak organizují své kaţdodenní aktivity. (Hendl, 2008, s. 49 – 50) Kvalitativní výzkum tak bude prováděn skrze kontakt s romskými dětmi, s cílem zjistit subjektivní názory dětí na situace, kdy jim majoritní společnost dává najevo nepřijetí. Pomocí polostrukturovaného rozhovoru bude cílem výzkumu zjistit, s jakými xenofobními postoji se setkávají, ale i to, jak vůbec vnímají majoritní společnost, jaké mezi romskou menšinou a majoritou vnímají vztahy, zda se cítí být součástí této společnosti. Co se týče přístupu kvalitativního výzkumu, pro jeho zpracování v rámci bakalářské práce pouţiji fenomenologické zkoumání. Hlavním důvodem je zaměření fenomenologické školy, které se zabývá popisem a analýzou určité zkušenosti se specifickým fenoménem, se kterým mají zkušenosti jednotlivci nebo celé skupiny lidí
26
(konkrétně xenofobní postoje k romským dětem). Úkolem bude vstoupit do vnitřního světa jednotlivce a porozumět významům, které danému fenoménu přikládá. Respondenti budou vyzváni, aby reflektovali svoje zkušenosti a přidělili těmto zkušenostem pro ně důleţitý význam. Fenomenologický přístup byl zvolen, protoţe cílem je prozkoumat proţité zkušenosti jednotlivce a porozumět jim. (Hendl, 2008, s. 126 – 127)
3.3 Charakteristika lokality, výzkumný vzorek Část Romů v Přerově je roztroušena po městě, část je soustředěna mezi tři ulice nedaleko vlakového nádraţí. Jedná se o lokality Kojetínská, Husova a Škodova. Tyto lokality tvoří typický prvek města a často se o nich zmiňují místní média. Jedná se o téměř uzavřené komplexy budov, které pohlcuje průmyslová zóna města Přerov. (Kašparová, Ripka, Janků, 2008, s. 260 – 261) Lokalita, na kterou se budu při výzkumu zaměřovat, je situována na ul. Kojetínská v Přerově. Tuto lokalitu tvoří dva protilehlé domy, které ohraničují dvůr. V zadní části ohraničuje lokalitu řeka Bečva (tato řeka vede kolem továren, je značně znečištěná a jsou z ní cítit chemické prostředky, přesto se děti v letních měsících chodí di této řeky koupat). Kratší dům má dva vchody, delší pak vchodů šest. Byty mají podlahové vytápění (toto vytápění je velice nákladné), umyvadla, kde teče pouze studená voda a záchody v bytech. Koupelny v bytech jen výjimečně a to v případě, kdy si je zbudovali sami nájemníci. Jsou zde byty III. kategorie o velikosti 1 + 1 a 2 + 1 a všechny tyto byty jsou se sníţeným standardem bydlení. Větší z domů působí velice zchátrale, můţeme vidět rozbitá okna i dveře, chodby jsou špinavé, špinavě působí podlaha i zdi. Směrem k ţeleznici nenajdeme ţádná protihluková opatření, která by tlumila zvuk projíţdějících vlaků. Správa města na tuto situaci reaguje tak, ţe se domy nachází v oblasti ochranného pásma ţeleznice a není tedy moţné zasahovat a přestavovat nebo přistavovat jakékoliv objekty. (Topinka, Janoušková, 2009, s. 45 - 46) V lokalitě dle údajů z roku 2009 ţije 35 rodin, celkově bylo napočítáno 244 osob obývajících lokalitu. Z tohoto počtu bylo napočítáno 151 dětí mladších 14 let, 86 dospělých osob a pouze 2 senioři. Neromských osob je v lokalitě 5. (Topinka, Janoušková, 2009, s. 58) Tato čísla jsou pro výzkum velice příhodná, protoţe projekt je připravován se zaměřením na romské děti ve věku od 10 do 15 let.
27
Pozornost věnovaná výběru vzorku závisí na zvoleném typu výzkumu (Ferjenčík, 2010, s. 140). V kvalitativním výzkumu můţe jít o vzorek náhodný, nebo záměrný. Vzhledem k cíli výzkumu bude zvolena metoda záměrného výběru vzorku, kdy je dle Punche cílem výzkumu studovat vzájemný vztah mezi proměnnými (Punch, 2008, s. 76). Záměrný výběr vzorku je takový postup, kdy jsou cíleně vyhledáváni účastníci podle určitých vlastností. Kritériem výběru je pak právě určitá vlastnost nebo stav (příkladem je příslušnost k určité sociální skupině), kterou jednotlivci splňují a zároveň jsou ochotní se do tohoto výzkumu zapojit. (Miovský, 2006, s. 135) Záměrný výběr bude probíhat skrze kombinaci prostého záměrného výběru a záměrného výběru přes instituce. Dle Miovského je prostý záměrný výběr metodou, která je zaloţena na prostém výběru bez uplatnění dalších specifických metod, či strategií, kdy mezi potenciálními účastníky výzkumu vybíráme ty, kteří splňují určité kritérium. (Miovský, 2006, s. 136) Kritérii pro výběr respondentů, vhledem k výzkumné otázce, budou: bydlení v sociálně vyloučené lokalitě, konkrétně na ul. Kojetínská v Přerově, účastníci výzkumu budou členy určité sociální skupiny – romského etnika a pro zúţení výzkumného vzorku budou ve věku mezi 10 a 15 lety. Pro validitu výzkumu jsem se rozhodla, ţe se na výzkumu bude podílet 10 respondentů tak, aby bylo moţné výsledky výzkumu vztáhnout na širší populaci. Záměrný výběr přes instituci jsem zvolila z toho důvodu, ţe tato metoda se dle Miovského zaměřuje na vyuţití určitého typu sluţeb nebo činnosti nějaké instituce, která je určena pro cílovou skupinu, která nás výzkumně zajímá. (Miovský, 2006, s. 135) Právě takovouto institucí je Romské komunitní centrum Ţíţalka a Romské komunitní centrum Lačo Jilo, které je situováno přímo v sociálně vyloučené lokalitě a cílovou skupinou uţivatelů jsou děti a mládeţ ve věku od 6 do 18 let, které pochází ze sociálně vyloučeného prostředí (především z lokality Kojetínská), a které jsou vzhledem k vyhovujícímu zdravotnímu stavy schopny se do aktivit zapojit. 2 Spojení těchto metod je způsobem, jak zajistit dostatečné mnoţství respondentů, kteří se zde setkávají a zároveň splňují kritéria zvolená na základě prostého záměrného výběru.
3.4 Sběr dat, zpracování a interpretace Díky pruţnosti kvalitativního přístupu jsem měla moţnost vyzkoušet nejprve nestrukturovaný rozhovor v rámci pilotáţe, poté jsem se rozhodla pro polostrukturovaný rozhovor. Při nestrukturovaném interview je metoda sběru podobná běţnému 2
Oblastní charita Přerov – Romské komunitní centrum Lačo Jilo – Dobré srdce
28
rozhovoru, nemáme dopředu vytvořený plán v podobě struktury – bodů, kterých se budeme v průběhu rozhovoru drţet. Obvykle nejsou definovány ani okruhy, kterých se budeme drţet, spíše se zaměřujeme na hlavní téma (Miovský, 2006, s. 157). Hlavní oblast, o kterou jsem se zajímala, bylo zjistit, s jakými xenofobními postoji jsou konfrontovány romské děti. Hlavní otázka tedy zněla: „Stalo se ti někdy, ţe by ti někdo nějakým způsobem ublíţil, nějak se zachoval nebo třeba řekl něco, co by tě mrzelo“? Nevhodnost nestrukturovaného rozhovoru jsem zaznamenala jiţ po pár minutách interview, kdy respondent netušil, na co konkrétně se ho ptám, nevěděl, o čem má mluvit. Jako další problém se objevilo to, ţe nepřijetí ze strany společnosti je vázáno na další faktory a okolnosti, které takto poloţená otázka nemůţe obsáhnout. Díky této zkušenosti jsem se rozhodla zvolit polostrukturovaný rozhovor, který je vhodnější pro účastníky výzkumu mladšího věku. Při polostrukturovaném interview je dle Miovského důleţité prostředí, ve kterém rozhovor probíhá, někdy je dokonce poţadováno, aby rozhovory probíhaly pouze v prostorách nebo prostranství určitého typu. (Miovský, 2006, s. 160) Vzhledem k tomu, ţe výzkum je zaměřen na romské děti z vyloučené lokality, charakteristický bude ţivot těchto dětí ve vyloučené lokalitě a zároveň také vyuţívání Romského komunitního centra působícího v této lokalitě. Pracovnice centra mi umoţní realizovat rozhovory v některé z kanceláří, popř. v tělocvičně, pokud bude volná. Cílem takto realizovaného interview je poskytnout dětem prostředí, ve kterém by se mohly otevřít a mohly vyjadřovat své názory upřímně, aby se cítily v bezpečí. Zároveň nebudou vyrušovány svými spoluţáky či kamarády. Výhodou, která z toho plyne, je zajištění bezpečnosti i pro mne jako pro výzkumníka, protoţe pobyt mimo centrum ve vyloučené lokalitě můţe být nebezpečný. Vytvořila jsem schéma, se kterým budu dále pracovat a které bude pro všechny účastníky výzkumu závazné. Při dotazování budu vyuţívat tzv. inquiry, coţ prakticky znamená doptávání se tak, aby respondent upřesnil svoji odpověď - pokud například potřebujeme vysvětlit, jak přesně míní danou odpověď – touto technikou potvrzujeme správnost daného výroku. (Miovský, 2006, s. 160) Jako jádro interview, coţ je dle Miovského tzv. minimum otázek, které má tazatel povinnost probrat, jsem se rozhodla pro tři základní otázky. První otázka bude zaměřena na to, jak respondenti vnímají sami sebe, zda se spíše povaţují za Romy nebo Čechy a zaměříme se na to, zda má toto sebepojetí spojitost s mírou vnímání xenofobních postojů majority a zda souvisí 29
s problematikou mezilidských vztahů. Další otázka bude zaměřena na to, jak romské děti tráví svůj den. Tato otázka je velice obecná, avšak má své opodstatnění. Jak jiţ bylo zmíněno výše, pro respondenty můţe být těţké o tomto tématu mluvit a tato otázka bude slouţit jako vodítko. Pokud respondenta nenapadne ţádná zkušenost s xenofobními postoji, dává moţnost zeptat se konkrétně na záţitky v určitých situacích. Navazuje tak na třetí otázku, která zjišťuje, zda se respondenti setkali s nějakým druhem nepřijetí, výhodou je moţnost zeptat se na konkrétní úkony, které jsou součásti ţivota respondentů (pokud dítě např. řekne, ţe chodí do školy, nakupovat, ven s kamarády, mohu se zeptat podrobně: „Neublíţili ti třeba ve škole, nebo v obchodě, nebo kdyţ jsi byl/a venku s kamarády“?). Na další konkrétnosti a okolnosti se pak budu doptávat prostřednictvím výše zmíněných inquir. Konečný polostrukturovaný rozhovor pak bude sloţen z následujících otázek: 1. Cítíš se být součástí českého národa, nebo jsi spíše Rom? 2. Popiš mi, jak běţně probíhá tvůj den? 3. Stalo se ti někdy, ţe by ti někdo nějákým způsobem ublíţil, nějak se zachoval nebo třeba řekl něco, co by tě mrzelo? Audionahrávky získané z rozhovorů převedu z netextové podoby do podoby textové. Takovéto převedení nazýváme dle Miovského odborně transkripcí. (Miovský, 2006, s. 205) Bude se jednat o doslovnou transkripci, důleţitá místa zdůrazním podtrhováním, coţ je dle Hendla vhodným nástrojem pro další práci s textem. (Hendl, 2008, s. 208) Kontrolu transkripce provedu opakovaným poslechem. Takto zpracovaná data začnu analyzovat. Nejprve vyuţiji kódování, coţ dle Miovského znamená přiřazování klíčových slov k části textů tak, aby byla usnadněna orientace, s takovýmto kódováním pak bude práce s textem rychlejší. (Miovský, 2006, s. 219) Otevřené kódování odhaluje v datech témata, která jsou nejprve na nízké úrovni abstrakce, mají však vztah k výzkumným otázkám či přečtené literatuře, k pojmům, které účastnící pouţívají nebo k zcela novým objevům, které se postupně projevují. (Hendl 2008, s. 247) Dále se zaměřím na metodu vytváření trsů. Tato metoda je dle Miovského vhodná pro zpracování dané problematiky, protoţe sloţí k seskupení a konceptualizaci určitých výroků do skupiny a výroky v této skupině by měly tvořit překryvy – v textu vyhledáváme takové pasáţe, které se týkají jednoho úzce ohraničeného tématu, v tomto případě tématu xenofobních postojů. (Miovský, 2006, s. 221) 30
3.5 Etika výzkumu, etické problémy a dilemata Existuje řada etických kodexů a norem, které jsou relevantní pro empirický, sociálně – vědní výzkum (např. Mezinárodní kodex marketingového a sociálního výzkumu). Porušování etických pravidel výzkumu vede k poškozování přímých účastníků výzkumu a můţe mít dopad i na celkovou ochotu lidí nechat se zkoumat (je ztíţena realizace dalších výzkumů). Respondenty je třeba chránit před potenciálními škodlivými dopady výzkumu a to i po ukončení sběru dat, při vytváření databáze, při úpravách a analýze dat, archivaci i sekundárním pouţívání dat. Všechny citlivé údaje jsou důvěrné a jejich důvěrnost je třeba zachovat. (Krejčí, 2012, s. 31 - 32) K ústředním etickým otázkám patří informovaný souhlas, diskrétnost a anonymita, vlastnictví dat a výsledky, pouţití a zneuţití výsledků, poctivost a důvěra, reprocita, intervence a obhajoba, škoda a riskování a konflikt zájmů. (Punch, 2008, s. 87 – 88) Dle Webera (1946) je kaţdý výzkum do určité míry ovlivněn hodnotami výzkumníka. Na základě těchto hodnot je moţné určité problémy identifikovat a zkoumat je určitým způsobem. Kvalitativní, ale i kvantitativní výzkumníci přemýšlí o dilematu, zda poskytnou lidských subjektům, které zkoumají úplné informace o výzkumné otázce empirického výzkumu, aby je těmito informacemi neovlivnili. (Silverman, 2005, s. 215) Dilema tak spočívá v tom, ţe respondenti by na jednu stranu měli být informováni o účelu empirického výzkumu a jeho konkrétním zaměřením, na druhou stranu však hrozí riziko, ţe tyto informace ovlivní způsob, jakým budou respondenti odpovídat. Krejčí na tuto situaci reaguje názorem, ţe respondenti jsou svéprávní lidé mající právo znát účel a způsob vyuţití informací, které výzkumníkovi poskytli, a tato rozhodnutí je nezbytné respektovat v celém procesu výzkumu. (Krejčí, 2012, s. 32) Tuto situaci ošetřím tak, ţe podám respondentům informace následujícím způsobem, přičemţ mi půjde o to, abych děti neovlivnila a ke zkoumané problematice se dostaly samy: „ Na závěr studia mám za úkol napsat závěrečnou práci. Kvůli této práci dělám rozhovory s romskými dětmi a zajímá mě, jestli jsi se setkal/a s nějakým nepřijetím, ublížením apod. od cizích lidí, a jak jsi nepřijetí poznal/a nebo na tu situaci reagovala. Celý rozhovor je anonymní – to znamená, že nikde nezazní tvoje jméno a nikdo nemusí
31
vědět, že jsi se mnou mluvil/a, pokud mu to sám/sama nebudeš chtít říct. Rozhovor si potom přepíšu a použiju pro zpracování bakalářské práce“. Pokud budou děti klást další otázky, na tyto otázky odpovím a konkrétně vysvětlím další souvislosti. Pokud se děti dále ptát nebudou, ponechám si informace o vyuţití a účelu konkrétních dat pro sebe. Pro výzkumnou otázku tak, jak je zadána bude vhodnější citlivé, ale i jakékoliv osobní údaje vynechat. Zaměřím se tedy na sběr individuálních dat, která jsou dle Krejčího určena pro získání obecnějších informací, nikoliv pro odhalení identity jednotlivců (Krejčí, 2012, s. 33). Při popisu respondentů bude znám věk respondenta a také škola, kterou navštěvuje, ale přímá identifikace nebude moţná. Respondenti navíc nebudou v bakalářské práci citováni pod svými jmény, ale čísly (R1, R2….), přímá identifikace pro realizaci výzkumu nebude potřebná. Díky tomu nebude potřeba ani informovaného souhlasu respondentů. Důleţitá je také diskrétnost. O rozhovorech s respondenty nebudu diskutovat veřejně, moţné problémy projednám vţdy pouze s vedoucí bakalářské práce. Data budou, jak jiţ bylo zmíněno, zaznamenána ve formě audionahrávek, které nebudou zpřístupněny. Transkripty těchto nahrávek budou uloţeny v osobním počítači. Co se týče výsledků výzkumu, ty budou veřejně dostupné a to jak v internetové verzi (na portálu Univerzity Palackého), tak i ve fyzické podobě. Poctivost a důvěra nebude problém, s dětmi jsem jiţ navázala dobré vztahy během praxe, jak je popsáno výše, rovněţ i reprocita – děti za poskytnutí rozhovoru dostanou odměnu a dlouhodobou odměnou bude, jak doufám, alespoň částečně pochopení romské menšiny a moţné zlepšení vztahů mezi touto menšinou a majoritou. Velkým dilematem, které by mohlo nastat, je intervence a obhajoba. Problém nastane v momentě, kdy se děti svěří s nějakým druhem nelegální činnosti, nebo nesprávného chování, týkajícího se např. krádeţí nebo šikany ve škole. Na jednu stranu bude respondentům slíbena anonymita, na druhou stranu je povinností takovýto přečin hlásit (nahlášení ovšem zničí důvěru, nebude zachována anonymita). Vzniklé situace budu řešit tak, ţe si tyto informace nechám pro sebe, protoţe prvotní je důvěra a sdělované informace jsou důvěrné. Pouze tedy respondenta upozorním, ţe se skutečně jedná o nelegální činnost a poučím je, jaké by z této činnosti pro ně mohly plynout důsledky.
32
Pro výzkumníka platí také odpovědnost vůči zkoumaným osobám. Dle Masonové (1996) se etické otázky dotýkají výzkumníka dvěma způsoby a to tak, ţe velká část kvalitativního výzkumu můţe vyţadovat intimní účast jak na veřejných, tak na soukromých ţivotech subjektů a pravděpodobnost, ţe v průběhu výzkumu dojde ke vzniku řady nových etických dilemat. (Silverman, 2005, s. 115) Výzkumná činnost představuje zásah do okolí – probíhá interakce mezi výzkumníkem, pouţitými metodami a účastníkem výzkumu. Část, která by neměla chybět v eticky správně provedeném empirickém výzkumu je ověření toho, ţe jsou účastníci výzkumu schopni zpracovat a vyrovnat se s tím, co jim účast na výzkumu přinesla nebo vzala. (Miovský, 2006, s. 34) Po ukončení interview respondentům poděkuji a ujistím se, zda je všechno v pořádku a zda není něco, co by semnou ještě chtěli prodiskutovat nebo zmínit. Poté se ještě ubezpečím tak, ţe zjistím u sociálních pracovnic, zda jsou děti v pořádku, zda nereagují pro ně nezvyklým způsobem či zda se u nich nezměnilo běţné chování.
33
Závěr Absolventská práce se zabývala přípravou projektu empirického šetření. Tento projekt bude v souladu s cílem bakalářské práce zaměřen na zjištění toho, s jakými xenofobními postoji jsou konfrontovány romské děti, které ţijí a mají své rodiny na ulici Kojetínská v Přerově, přičemţ tato oblast je vydefinována jako sociálně vyloučená lokalita. Cílem absolventské práce je navrhnout projekt, zhodnotit jeho proveditelnost se zaměřením na metody, prostředky a vůbec moţnostmi realizovat zmíněný empirický výzkum. Úkolem bylo také zváţení, zda je vhodná doba výzkum realizovat, zda nebude problém pro daný výzkum získat respondenty. Důvodem pro výběr tohoto tématu je jak jeho aktuálnost (medializace „romské otázky“, zvyšující se napětí, střety a konflikty), zároveň však osobní motivace, plynoucí ze zkušeností, které jsem mohla načerpat v rámci praxí, během studia na CARITAS – VOŠs Olomouc. Pro systematičnost a přehlednost jsem absolventkou práci rozdělila do dvou částí. V první části se zabývám teoretickými východisky klíčovými pro pochopení dané problematiky, v druhé části se pak zabývám metodologií, která je nutná pro zhodnocení vhodnosti daného tématu a moţnostmi realizace empirického výzkumu. V první části práce jsem tedy zmínila obecnou charakteristiku národnostní menšiny, vydefinovala jsem základní pojmy jako etnikum, etnicita a rasa a popsala problematiku souţití Romů a majority z hlediska sociální exkluze a to v historickém i současném kontextu. Dále jsem charakterizovala sociálně vyloučenou lokalitu a rozdíl mezi lokalitami a ghetty, protoţe v praxi tyto pojmy bývají povaţovány za synonyma, nebo je jejich význam často
zaměňován.
V další
části
teoretického
rámce
jsem
popsala
povahu
meziskupinových vztahů, protoţe tyto vztahy jsou ovlivňovány rozlišováním „my“ a „oni“ a toto rozlišování vede k předsudkům, dvojímu morálnímu metru, ale i k samotným xenofobním postojům. Předsudky, stereotypy a xenofobní postoje jsem detailně popsala a zaměřila se na problematiku souţití většinové společnosti a Romů tak, jak ji popisuje řada autorů, a také z hlediska existujících empirických výzkumů. V metodologické části jsem se zaměřila na cíl výzkumu, přičemţ jsem popsala odůvodnění, proč tento výzkum realizovat a důvody, pro které je zajímavý z hlediska sociální práce. Popsala jsem kvalitativní výzkum jako vhodnou metodu pro empirický
34
výzkum, charakterizovala jsme konkrétní parametry sociálně vyloučené lokality, která mě bude v rámci výzkumu zajímat, rovněţ jsem krátce popsala způsob, jakým budou vybíráni respondenti. Dále jsem popsala, jakým způsobem bude probíhat sběr dat, jejich interpretace a analýza. V poslední části metodologického rámce jsme popsala etické aspekty výzkumu, které by měl znát kaţdý výzkumník, vydefinovala jsem oblasti, ve kterých dochází k etickým střetům, a zároveň jsem navrhla, jak budu na tyto situace, pokud nastanou, reagovat. Věřím, ţe tato práce jako projekt empirického výzkumu splnila svůj účel. Na realizaci výzkumu mě připravila a to jak v oblasti znalostí a orientace se v dané problematice, tak i v schopnosti být dobrým výzkumníkem a schopnostmi výzkum úspěšně realizovat. Věřím, ţe zvolené téma bude inspirací pro další studenty, které bude zajímat nejen pohled romských dětí, ale třeba i občanů města Přerova a doplní tak komplexnost informací a zkušenosti občanů o tamním souţití s hledáním moţného řešení napjaté situace.
35
Seznam použité literatury Odborná literatura Allan, J. 1998. „Xenofobie a rasismus: úvodní poznámka sociologa“. In: Šišková T. (Ed.) Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál s. r. o. s. 10 – 11. Allport, G. W. 2004. O povaze předsudků. Praha: Prostor. Bauman, Z., May, T. 2010. Myslet sociologicky. Praha: Sociologické nakladatelství, druhé vydání. Cichá, M. 2012. „Stereotypy a předsudky jako klíčový problém multikulturní výchovy“. In:
Preissová
Krejčí,
A.,
Cichá,
M.,
Gulová,
L.
Jinakost,
předsudky
a
multikulturalismus, možnosti a limity multikulturní výchovy. Olomouc: Univerzita Palackého. s. 150 – 158. Disman, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Univerzita Karlova: Karolinum. Fafejta, M. 2013. Problémy sociálního soužití v praxi sociální práce. Olomouc: Univerzita Palackého. Ferjenčík, J. (2010). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál s. r. o. Frištenská, H. 1998. „Pojmy xenofobie, rasismus, rasové násilí a rasová diskriminace“. In: Šišková, T. (Ed.) Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál s. r. o. s. 12 – 27. Gabal, I. 1999. „Etnické klima české společnosti“. In: Gabal, I. a kol. Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha: G plus G. s. 70 – 96. Giddens, A. 1999. Sociologie. Praha: Argo. Gjurič, A. 1998. „Xenofobie – několik subjektivních úvah“. In: Sborník Česká xenofobie. Praha: Votobia. s. 41 – 48. Hendl, J. 2008. Kvalitativní výzkum, základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál s. r. o. 36
Ivanová, K. 2005. „Základní pojmový aparát“. In: Ivanová, K., Špidurová, L., Kutnohorská, J. Multikulturní ošetřovatelství I. Praha: Grada publishing a. s. s. 19 – 42. Krejčí, J. 2012. „Koncepce správy dat a výzkumný projekt“. In: Krejčí, J., Leontiyeva, Y. (eds.) Cesty k datům, zdroje a management sociálněvědních dat v České republice. Praha: Sociologické nakladatelství. s. 23 – 40. Mareš, P. 2002. „Marginalizace, sociální vyloučení“. In: Sirovátka, T. (Ed.) Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: Georgetown. s. 9 – 23. Merton, R. King. 2000. Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství. Miovský, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing a. s. Moravec, Š. 2006. „Nástin problému sociálního vyloučení romských populací“. In: Hirt, T., Jakoubek, M. (eds.) Romové v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s. r. o. s. 11 – 69. Nakonečný, M. 2009. Sociální psychologie. Praha: Nakladatelství Academia Navrátil P. 2003. „Menšiny“. In: Navrátil a kol., Romové v české společnosti. Praha: Portál s. r. o. s. 16 – 29. Průcha, J. 2011. Multikulturní výchova. Praha: Stanislav Juhaňák – Triton Punch, K., F. 2008. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál s. r. o. Rybář, R. 2000. Společenské soužití s národnostními menšinami (Romové). Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. r. o. Říčan, P. 1998. S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha: Portál s. r. o. Sekyt, V. 2001. „Romové“. In: Šišková, T. (Ed.) Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál s. r. o. s. 119 – 125. Sekyt, V. 2004. „Romské tradice a jejich konfrontace se současností (Romství jako znevýhodňující faktor)“. In: Jakoubek, M., Hirt, T. (eds.) Romové: kulturologické etudy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s. r. o. s. 188 – 217. 37
Silverman, D. 2005. Jako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava: Ikar, a. s. Šiklová, J. 1998. „Xenofobii překonat kulturou“. In: Sborník česká xenofobie. Praha: Votobia. s 134 – 137. Šimíková, I. 2003. „Romové jako sociálně vyloučená skupina“. In: Navrátil a kol. Romové v české společnosti. Praha: Portál s. r. o. s. 56 – 73 Šimíková, I., Bučková, P., Smékal, V. 2003. „Sociální vyloučení Romů v perspektivě výzkumu“. In: Navrátil a kol. Romové v české společnosti. Praha: Portál s. r. o. s. 105 – 140. Šimková, I., Sirovátka, T. 2003. „Role centrální úrovně při překonávání sociální exkluze Romů“. In: Navrátil a kol. Romové v české společnosti. Praha: Portál s. r. o. s. 174 – 180. Tesař, F. 2007. Etnické konflikty. Praha: Portál s. r. o. Typovská, L., Kamín, T. 2001. Problémy sociálního soužití. Olomouc: Univerzita Palackého: Filosofická fakulta Ulehla, I. 2005. Umění pomáhat. Praha: Sociologické nakladatelství Zita, J. 1999. „Sociologické poznatky a dovednosti ve vztahu k sociální práci“. In: Zita, J., Stašová, L. Sociologie pro sociální pracovníky. Hradec Králové: Gaudeamus. s. 123 – 129. Ostatní zdroje Burjanek, A. 2001. Xenofobie po česku- jak si stojíme mezi Evropany? Sociální studia, časopis katedry sociologie FSS MU. [Online] dostupné dne 15. 3. 2015 z http://socstudia.fss.muni.cz/?q=content/xenofobie-po-%C4%8Desku-jak-sistoj%C3%ADme-mezi-evropany Černý J. 2002. „Člověk v tísni a terénní sociální práce“. Sociální práce/Sociálna práca (2): 8 – 10. Dostupné téţ z: http://socialniprace.cz/soubory/2002-2-090221131926.pdf Gabal, I. 2006. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: Gabal Analysis & Counsulting. [cit. 13. 3. 2015]. Dostupné z: 38
http://www.gac.cz/userfiles/File/nase_prace_vystupy/GAC_MAPA_analyza_SVL_aAK _CJ.pdf Gabal, I. Víšek, P. 2010. Východiska strategie boje proti sociálnímu vyloučení. Východiska pro formulaci a implementaci politiky začleňování obyvatel vyloučených lokalit do české společnosti a její sociální a ekonomické struktury. Praha: Gabal, Analisis&Consuling,Socioklub.
[cit.
28.
2.
2015].
Dostupné
z:
http://www.gac.cz/userfiles/File/nase_prace_vystupy/GAC_Strategie_soc_vylouceni.pd f Kašparová, I., Ripka, Š., Janků, K. (Eds.). 2008. Dlouhodobý monitoring situace romských komunit v České republice, moravské lokality. Brno: Masarykova univerzita: fakulta
sociálních
studií.
[cit.
12.
4.
2015].
Dostupné
z:
http://www.vlada.cz/assets/urad-vlady/vydavatelstvi/vydane-publikace/Monitoringromskych-lokalit_Morava.pdf Oblastní charita Přerov – Romské komunitní centrum Lačo Jilo – Dobré srdce. Dostupné z: http://www.prerov.charita.cz/nase-sluzby/romske-komunitni-centrum-lacojilo-dobre-srdce/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 11. 4. 2015]. Švec, J. (ed). 2010. Příručka pro sociální integraci. Úřad vlády ČR, odbor pro sociální
začleňování v romských lokalitách. [cit. 15. 4. 2105]. Dostupné z: http://www.socialnizaclenovani.cz/co-je-socialni-vylouceni Topinka D., Janoušková K., (eds.). 2009. Výzkum rizikových faktorů souvisejících s existencí sociálně vyloučených romských lokalit ve městě Přerov. SocioFactor s.r.o. [cit 19. 3. 2015]. Dostupné z: http://www-socialni-zaclenovani.cz/vyzkum-rizikovychfaktoru-souvisejicich-se-socialne-vyloucenymi-lokalitami-v-prerove Tuček, M. 2014. Romové a soužití s nimi očima české veřejnosti. Centrum pro výzkum veřejného mínění. Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. [cit. 17. 3. 2015]. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/vztahy-a-zivotni-postoje/romove-a-souziti-s-nimi-ocima-ceskeverejnosti-duben-2014 Vláda české republiky [Online]. „Strategie romské integrace do r. 2020“. Aktualizace: 2š. 2. 2015. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/pri-uradu-vlady/jiridienstbier/aktualne/Strategie-romske-integrace-do-roku-2020.docx [cit. 16. 3. 2015]. 39
Zákon č. 273/2001 Sb. [o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů].
40
Anotace Absolventská práce je zaměřena na vytvoření projektu empirického šetření. Cílem je navrhnout design empirického výzkumu a zaměřit se na vhodnost realizace tohoto výzkumu. Základní záměr navrţeného šetření je zjistit, s jakými xenofobními postoji jsou konfrontovány romské děti a tyto xenofobní projevy identifikovat. Absolventská práce obsahuje teoretické vymezení dané problematiky a také metodologickou část, ve které je obsaţen zmíněný design výzkumu. Je zde explicitně popsána výzkumná otázka, zvolená metoda, charakteristika lokality a respondentů, sběr dat, jejich zpracování a interpretace.
41
Abstract Graduate thesis is focused on creating a project of empirical investigation. The goal is to propose a design of empirical research and focus on the appropriateness of this research. The basic intention of the proposed investigation is to identify xenophobic attitudes, specifically that ones with which are confronted Roma children. Graduate thesis contains a theoretical definition of the issue and the methodological part, which containes design of research. There are explicitly described the research question, chosen method, the location and characteristics of respondents, collection of datas, elaboration and interpretation of the data.
42
