CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Využití konceptu Snoezelen u lidí s demencí v pobytových službách
Sabina Simantkeová Vedoucí práce: Mgr. Petra Chovancová
Olomouc 2014
Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně a na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“
V Olomouci dne 29.4.2014 ...................................... Sabina Simantkeová
Poděkování Ráda bych tímto poděkovala vedoucí mé absolventské práce Mgr. Petře Chovancové za odborné vedení, trpělivost, obětavost a povzbuzení při psaní práce. Dále bych ráda poděkovala pracovníkům Senior centra Blansko, s nimiţ jsem měla moţnost práci konzultovat. Velmi děkuji své rodině a blízkým za neutuchající podporu, duchovní povzbuzení, toleranci a láskyplný přístup.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 1.
Demence ............................................................................................................................ 10 1.1
Obecná definice demence......................................................................................... 10
1.2
Typologie demence .................................................................................................. 11
1.3
Vliv demence na ţivot člověka ................................................................................ 13
1.4
Péče o člověka s demencí v pobytových sluţbách ................................................... 15
1.5
Komunikace s lidmi s demencí ................................................................................ 18 1.5.1 Validace ..................................................................................................... 20
2.
3.
Aktivizační metoda snoezelen ......................................................................................... 22 2.1
Historie a Snoezelen koncept ................................................................................... 22
2.2
Cíle snoezelenu ........................................................................................................ 25
Snoezelen a člověk demencí ............................................................................................ 28 3.1
Práce s člověkem s demencí ve snoezelen místnosti v pobytových zařízeních ....... 28
3.2
Zaměření terapie snoezelen na osoby ve 2. a 3. fázi demence ................................. 30 3.2.1 Aplikace metody snoezelen ve 2. fázi demence ........................................ 31 3.2.2 Aplikace metody snoezelen u osob ve 3. fázi demence ............................ 34
3.3
Zkušenosti s metodou snoezelen v českém prostředí ............................................... 36
Závěr ........................................................................................................................................ 39 Bibliografický seznam ............................................................................................................ 40 Anotace .................................................................................................................................... 42 Abstract.................................................................................................................................... 43 Seznam příloh .......................................................................................................................... 44
Úvod Studium na CARITAS - vyšší odborné škole sociální v Olomouci a informace, které jsem během tohoto studia získala, mne ujistily v rozhodnutí, věnovat se v budoucnu práci v pobytových sluţbách pro seniory a cílové skupině – senioři. Velmi mne inspirovala výuka zdravotních nauk a absolvované praxe v pobytových sluţbách pro seniory. Během svého tříletého studia na této škole jsem získala také osobní zkušenosti v péči o člověka s demencí v domácím prostředí. Uvědomila jsem si, ţe péče o takto nemocného člověka je pro pečující osoby velmi náročná a informací o tomto onemocnění je v českém prostředí velmi málo. Také sluţeb, které se zaměřují na poskytování péče osobám s demencí, není v českém prostředí mnoho. V těchto zařízeních, které v České republice nalezneme, dochází k aktivizaci lidí s demencí pomocí různých metod (konceptů). Jelikoţ mne právě péče o osoby s demencí a jejich rozvoj pomocí konceptů zaujala, rozhodla jsem se svou absolventskou práci věnovat jedné z metod aktivizace seniorů s demencí – snoezelenu. Má práce je koncipovaná jako teoretická (aplikační charakter) a cílem mé práce je popsat vyuţití dané metody u osob ve druhém a třetím stupni demence. Zaměřila jsem se záměrně pouze na zmíněné stupně, jelikoţ v první fázi demence je onemocnění těţko rozpoznatelné a u mnoha seniorů se nemoc prokáţe aţ ve druhé fázi demence. U popisu aplikace metody snoezelen u jednotlivých fází demence jsem uvedla ilustrační příklady z praxe. Tyto příklady jsem získala z pobytového zařízení v Blansku, kde mají zkušenosti s aplikací metody snoezelen jiţ dva roky. Příklady zde uvádím pro dokreslení aplikace konceptu v praxi v pobytových zařízeních a pro doloţení pozitivních výsledků u seniorů s demencí po aplikaci metody. V úvodu seznamuji obecně s onemocněním demence – definicí, nejčastějšími typy demence a dále se zabývám vlivem tohoto onemocnění na ţivot osoby s demencí. V této kapitole se zaměřuji na popis jednotlivých oblastí ţivota člověka a vyuţívám model, který je popsán v anglosaské literatuře - A – activities of daily living (porucha soběstačnosti a sociální dopady), B – behaviour (behaviorální a psychiatrická symptomatologie), C – cognition (porucha kognice). Další kapitolou je stručný popis péče o člověka s demencí a následuje kapitola o komunikaci, kde jsem nastínila, jak s osobou s demencí správně komunikovat. Podstatnou částí práce je zaměření se na 8
samotnou aktivizační metodu snoezelen. Stručný popis historie metody, obecné seznámení a cíle snoezelenu. Stěţejní kapitolou je popis aplikace dané metody u osob s demencí v pobytových zařízeních, konkrétně zaměření na osoby ve druhé a třetí fázi demence. Čerpala jsem informace ze zahraniční literatury a z praxe v pobytových sluţbách v České republice a shrnutím těchto informací usiluji o to, aby sepsané podněty byly inspirací pro zařízení, ve kterých chtějí metodu snoezelen vykonávat. Pro mou práci byl velmi přínosný expertní rozhovor s pracovníkem zařízení v Blansku, kde metodu snoezelen vykonávají. V českém prostředí je metoda snoezelen známa převáţně v souvislosti s lidmi s mentálním postiţením. Aplikace této metody u lidí seniorského věku s demencí je v počátcích a neexistuje také ţádná česká literatura, která by problematiku metody snoezelen ve vztahu k lidem s demencí popisovala. Proto jsem ve své práci chtěla tuto problematiku člověka s demencí shrnout a popsat moţnost aktivizace v pobytových zařízeních, jako podrobný podklad pro další zařízení, která se budou o danou aktivizační metodu zajímat.
9
1.
Demence Zmíníme-li pojem demence ve společnosti, velká část široké veřejnosti si pod
tímto pojmem představí nemoc způsobenou stářím. Toto onemocnění se ovšem nevyskytuje pouze u lidí starší věkové skupiny, nýbrţ i u mladší populace (jiţ od věku 3 let) a je způsobeno různými příčinami, nikoliv jen vývojovým stádiem člověka - stářím. Je potřeba také vyvrátit omyl týkající se domněnky, ţe demence je nemoc projevující se u všech seniorů, bez výjimky. Se syndromem demence má osobní zkušenosti pouze část seniorské populace, nikoliv kaţdý senior. Ve své práci se zabývám skupinou osob, která je vyšší věkové kategorie (65 let a více) a která je ovlivněna syndromem demence.
1.1 Obecná definice demence „O demenci se často mluví jako o „nemoci stáří“, i kdyţ se občas vyskytuje také u lidí mladších 65 let.“ (Buijssen 2006: 17) Demence je častá choroba, kterou trpí 2,5% lidí s věkem nad 65 let. S kaţdým dalším pátým rokem procento lidí s demencí stoupá. Samotný pojem „demence“ znamená v překladu „bez mysli“ (z latinských slov „de“ – „odstranit“ a „mens“ – „mysl“) (Buijssen 2006: tamtéţ). Z toho doslovného překladu jiţ lze odvodit diagnózu člověka s demencí – poškození mysli (mozku). Tento fakt také dokládá Topinková (2005) ve svém díle, kde píše: „Demence je získaná kognitivní porucha postihující paměť a mnoho dalších oblastí – řeč, myšlení, orientaci, poznávání, úsudek, učení, praxi, atd. Nejprve jsou postiţeny komplexní sloţité činnosti a v pozdějších fázích i schopnost provádět základní sebeobsluţné úkony.“ V minulosti se předpokládalo, ţe lidé s demencí trpěli duševním onemocněním. Aţ v dobách nedávno minulých vědci zjistili, ţe demence patří k mozkovým onemocněním. Jde o destrukci nervových buněk v mozku (Buijssen 2006: 14). Mění se veškeré vnímání člověka, nejde pouze o změny v dlouhodobé a krátkodobé paměti, jde také o výrazné změny v oblasti sociálních vztahů a psychického vnímání. Ovšem základním charakteristickým znakem demence zůstává narušení kognitivních funkcí paměti a intelektu. 10
1.2 Typologie demence Nejčastěji vyskytujícími se druhy demence, které zmíním ve své práci, jsou v odborné literatuře uváděny následující: Alzheimerova demence Jde o nejběţněji se vyskytující typ demence. Tímto typem onemocnění trpí aţ 55% lidí s demencí (Buijssen 2006: 15). Jde o onemocnění, které je význačné tím, ţe se vyvíjí velmi pomalu. Příznaky onemocnění přicházejí pozvolna a nemocný člověk zprvu změnu nezpozoruje. Postupně osoba ztrácí funkci krátkodobé paměti a rozvojem nemoci dochází i k dlouhodobé amnézii (nefunkčnost dlouhodobé paměti). Dochází k poruchám chování – apatie, bloudění, neschopnost postarat se sám o sebe, člověk ztrácí orientaci i ve známém prostředí (Topinková 2005: 139). U lidí s Alzheimerovou demencí dochází často k depresím, neboť není v jejich silách rozvoji nemoci zabránit. Vaskulární demence Vaskulárním typem demence je zatíţeno aţ 15% všech osob s demencí. Jde nejčastěji o tzv. multiinfarktovou demenci (můţe být následkem několika cévních příhod), kdy dochází k zanesení a uzávěru drobných periferních cév. Výsledkem je odumírání částí mozku (Pacovský 1990: 75). U zmíněného typu demence dochází ke zhoršování úsudku a schopnosti řešit problémy, častá je také emoční labilita – deprese, úzkost. K rozvoji nemoci dochází po „skocích“ – střídají se fáze klidu a fáze výrazného zhoršení (Pidrman 2007: 51). Jelikoţ jsou narušeny pouze určité části mozku, člověk si poměrně dlouho zachovává svou osobnost a společenské návyky. Tito lidé si často uvědomují svou nemoc a proto proţívají období nemoci velmi těţce. Další druhy demencí jiţ nejsou rozšířeny v takové míře, jako předchozí dva zmíněné typy. K častým dále patří kombinace Alzheimerovy demence a vaskulární demence (15% osob s demencí), k méně častým pak Parkinsonova, Pickova, Lewy Bodyho a Huntingtonova demence – tyto se ale vyskytují především u osob mladších (Buijssen 2006: 15).
11
U všech typů demencí dochází v průběhu nemoci k postupnému zhoršování stavu člověka aţ do fáze, kdy je osoba upoutána na lůţko. Proto je důleţité dělit onemocnění demencí do stupňů a uvědomovat si, jak zhoršování nemoci působí na člověka. Lehká demence Jde o první stupeň tohoto onemocnění. Jedná se o stav, kdy lidský ţivot není nijak výrazně omezen. Člověk si pouze okrajově uvědomuje zhoršení některých funkcí ve svém těle. Lehká demence se vyznačuje mírnou poruchou orientace (člověk zapomíná datum), častými změnami nálad (apatie), mírné zhoršení paměti, občasné poruchy řeči, ztráta motivace a zájmu o oblíbenou činnost (Topinková 2005: 138). Mnohdy osoba netuší, ţe se u ní projevuje začínající demence a nemá potřebu řešit nastalý stav „občasného zapomínáním“ s lékařem. V této fázi člověk nevnímá výraznou změnu ve svém ţivotě, proto nejsou nijak výrazně ohroţeny sociální vztahy nebo samostatnost člověka. Ovšem chvíle výpadků paměti, mohou člověka frustrovat a neschopnost vzpomenout si můţe vést aţ k depresím. Zmíněné stavy mohou nemocného uzavírat do vlastního světa a můţe docházet k odmítání okolí. Jiţ zde dochází k postupnému odklonu od společnosti (Jirák 2009: 117-119). Byť se zdá, ţe tato fáze není natolik ohroţující pro ţivot člověka a osoba nemusí svůj stav konzultovat s lékařem, lehká demence je stupněm, který má nejdelší trvání a dojde-li k časnému odhalení nemoci, je zde moţnost zpomalení průběhu nemoci. Středně těžká demence Následující fáze jiţ výrazně ovlivňuje ţivot nemocného člověka. Dochází k dezorientaci, poruchám řeči a celkovým poruchám komunikace (člověk jiţ nerozumí některým verbálním sdělením), potíţím se zvládáním běţných úkonů a neschopnosti dodrţovat hygienu (Topinková 2005: 138). Člověk s demencí jiţ v tomto stupni potřebuje pomoc svého okolí, často přichází do konfliktu s nejbliţšími. Snaţí se obelhávat sebe i svou rodinu, nepřipouští si problém, snaţí se zachovat si i nadále své místo, svou image. V této fázi dochází k výrazné změně člověka, nedochází ovšem ke změně osobnosti, pouze jsou výraznější některé rysy, které člověk dříve skrýval (despotismus, agresivita). Okolí mnohdy reaguje na tyto osoby trpící demencí negativně 12
a dochází k nepochopení ze strany nejbliţších. Příbuzní nejsou seznámeni se způsobem nové komunikace s člověkem s demencí, nemají zkušenosti s novou situací a potýkají se s nejistotou a nevědomostí jak reagovat (Buijssen 2006: 44,47). Ve druhé fázi je opravdu důleţité, aby rodina měla zájem spolupracovat a byla informována o této nemoci. Je nutné komunikovat s člověkem s demencí, byť je to obtíţné, a je potřeba zachovávat jeho místo v rodině – nevyčleňovat osobu kvůli nemoci z kolektivu a kaţdodenních činností rodiny. Těžká demence V posledním stupni demence člověk není schopen vykonávat úkony denní potřeby – hygienické úkony, stravování, apod. Onemocnění ovlivní zdravotní stav osoby natolik, ţe není výjimkou častý výskyt inkontinence, poruch motoriky, těţké dezorientace, poruch krátkodobé i dlouhodobé paměti u člověka s demencí. S jiţ zmíněnými obtíţemi souvisí také apatie deprese, úzkost, agresivita (Topinková 2005: 138). Ve třetí fázi je osoba s demencí plně odkázána na pomoc jejího okolí. V mnoha případech vyţaduje celodenní péči. U těchto případů hraje velkou roli rodina a její ochota se o nemocného starat. Je nutné nezapomínat ne jeho lidskou důstojnost. I kdyţ je člověk apatický a málomluvný, je třeba s nemocným komunikovat. Jelikoţ nemocný člověk ţije ve své minulosti, je dobré hovořit s ním o tématech jemu blízkých, které proţíval v minulosti (Jirák 2009: 120-122). Není-li rodina schopna se nadále o osobu starat, obrací se na sociální sluţby, které poskytují pomoc lidem s demencí. U jednotlivých stupňů demence jsem ve zkratce nastínila, jak onemocnění ovlivňuje ţivot člověka. V následující kapitole se budu vlivem demence na ţivot člověka zabývat podrobněji.
1.3 Vliv demence na život člověka Jak jsem jiţ zmínila v předchozí kapitole, demence výrazně ovlivňuje ţivot člověka ve všech oblastech. Demence je onemocnění mozku, které způsobuje odumírání mozkových buněk a toto je nejdůleţitější biologická příčina vzniku demence. Vlivem těchto procesů dochází k úbytku kognitivních funkcí, především paměti (myšlení, usuzování, rozhodování) (Asbjorn 2010: 196). 13
Budu se popisem vlivů zabývat z pohledu, který nejčastěji uvádí anglosaská literatura: A – activities of daily living (porucha soběstačnosti a sociální dopady) B – behaviour (behaviorální a psychiatrická symptomatologie) C – cognition (porucha kognice) Je nutné si zde uvědomit, ve kterém stádiu nemoci se člověk nachází. Je-li osoba ovlivněna lehkou demencí, veškeré její funkce nejsou ovlivněny nijak výrazně a proto se ani vliv demence na člověku příliš neprojeví. Poruchy kognitivních funkcí (C) jsou narušeny jen lehce. Člověk si občas nevzpomene na den nebo dnešní datum, zapomíná, kde odloţil věci nebo se nedokáţe dobře soustředit, ale k výrazným změnám nedochází a osoba připisuje potíţe pouze stáří (Holmerová 2007: 83). Proto nejsou nijak výrazně ovlivněny ani další z funkcí. Člověk s lehkou demencí nezaţívá pocit depresí a méněcennosti (B) a nejsou ovlivněny ani sociální dopady (A), neboť člověk se i nadále začleňuje do společnosti a je pravidelně v kontaktu s okolím. V prvním stádium onemocnění není ţivot člověka nijak výrazně ovlivněn. K velkým změnám dochází při přechodu do druhého a dále pak do třetího stádia demence. Ve druhé fázi (středně pokročilá) demence jsou jiţ kognitivní funkce (C) výrazně ovlivněny (Holmerová 2007:84). Člověk s demencí se nedokáţe plně soustředit, mnohdy je velmi narušena orientace v prostoru. Osoba není schopna samostatně navštívit město či obchod a mnohdy má problémy i s orientací ve svém vlastním domě. Dochází ke ztrátě krátkodobé a následně i dlouhodobé paměti – při rozmluvě s blízkými si jiţ nevzpomíná na události minulé, nevzpomíná si na minulost a s tímto přichází velký problém - komplikace při komunikaci. V prvé řadě dochází k poruchám řeči, kdy osoba není schopna verbálně komunikovat s druhými a dalším úskalím v komunikaci je fakt, ţe osoba s demencí jiţ není schopna rozlišovat mezi přítomností a minulostí. Nezachovává tedy obvyklý logický rámec komunikace a proto ostatní lidé nejsou ochotni s člověkem s demencí komunikovat, neboť netuší, jak s nemocným člověkem mluvit. Díky těmto problémům se osoba jiţ nedokáţe plně začleňovat do společnosti, přestává komunikovat s okolím, protoţe nenachází smysl ve vzájemné komunikaci a postupně se uzavírá do vnitřního světa (A). Přicházejí pocity beznaděje, úzkosti a deprese (B), pocity neuţitečnosti a přichází ztráta smyslu ţivota, 14
která značně ovlivňuje spirituální proţívání člověka. Tato druhá fáze demence nejvýrazněji zasahuje do ţivota člověka. Osoba ztrácí své místo ve společnosti, blízcí a přátelé jiţ nevyhledávají kontakt s člověkem s demencí a sama osoba trpící tímto onemocněním se straní okolí – dochází k sociální izolaci seniora. Právě v tomto období je důleţité s člověkem pracovat a zapojit do péče i blízkou rodinu. Přizpůsobit prostředí (ať uţ v domácí péči či v zařízeních pro seniory) pro snadnou orientaci – ukazatele cesty v domě, označení dveří a důleţitých míst, apod. Je velmi důleţité naučit se s osobou s demencí správně komunikovat, aby nedocházelo ke vzájemnému neporozumění a následné frustraci. Komunikaci s člověkem s demencí budu věnovat samostatnou kapitolu dále. Posledním stádiem demence je třetí fáze (pokročilá), ve které jsou jiţ natolik ovlivněny kognitivní funkce člověka, ţe působí i na biologickou stránku člověka a osoba se stává imobilní. Zcela se vytrácí paměť a schopnost orientace, člověk se stává apatickým (C). Jelikoţ je senior imobilní, ztrácí veškeré sociální kontakty, dochází k nesoběstačnosti a závislosti osoby s demencí na péči příbuzných nebo pracovníků zařízení. Velmi častým jevem je inkontinence a zhoršování celkového zdravotního stavu z důvodu celodenního upoutání na lůţku (poškození funkcí dýchací, kardiovaskulární, oběhové soustavy, ad.) (A). Člověk komunikuje jen sporadicky a projeví-li zájem o rozhovor mluví pouze o věcech minulých. Osoba s demencí jiţ nerozeznává přítomnost a její ţivot tvoří pouze vzpomínky na minulost. Mnohdy se u tohoto stádia demence střídají různé pocity – agrese, apatie, úzkost, deprese (B) (Mlýnková 2011: 141). Třetí fáze demence je velkým ovlivněním ţivota člověka. Osoba jiţ ztratila veškeré obvyklé funkce (chůze, komunikace, samostatnost) a není schopna nadále ţít dřívější ţivot. Je odkázána na pomoc pečujících. Zde je důleţitá kvalitní péče druhých osob, tolerance, trpělivost a laskavý přístup.
1.4 Péče o člověka s demencí v pobytových službách Velmi dobře je zpracován návod jak pečovat o člověka s demencí organizací Alzheimer Europe, která zastřešuje 36 organizací v celé Evropě, jeţ se zabývají problematikou lidí s demencí. V jednotlivých krocích je zde popsán konkrétní návod jak pro osobu, která pociťuje příznaky rané demence (jak jednotlivé příznaky demence 15
vypozorovat, jak dále postupovat při podezření, ţe člověk má dané onemocnění, moţnosti péče a pomoci, komunikace s rodinou, ad.), tak pro pečující o tuto cílovou skupinu (konkrétní návod pro všechny oblasti ţivota člověka s demencí – jak upravit prostředí, jak zorganizovat den, jak pracovat se vzpomínkami, jak komunikovat, apod.).1 Pro české prostředí existuje alternativa těchto stránek: Společnost Alzheimer Centrum. Zastřešuje všechny organizace v České Republice, které poskytují péči osobám s demencí. Další organizací, která se v ČR věnuje problematice lidí s demencí je Česká alzheimerovská společnost. Poskytuje poradenství a respitní (odlehčovací) péči. V současné době zastřešuje 25 kontaktních míst, kde se mohou pečující informovat o demenci a o způsobech péče o člověka s demencí.2 Velkou nevýhodou shledávám, ţe kontaktní místa nejsou vţdy dostupná veškeré populaci. Z osobní zkušenosti vím, ţe lidé z malých vesnic a měst nemají moţnost se do kontaktních center dopravit a uvítali by zveřejnění konkrétních rad, návodů a tipů na webových stránkách, které si mohou následně vyhledat. Zaměřím-li se na péči o člověka s demencí v pobytových sluţbách, je nutné zmínit péči nejen zdravotní, nýbrţ i péči o stránku psychologickou, sociální a spirituální. Jak jsem jiţ psala v úvodní kapitole, ţivot člověka s demencí je výrazně ovlivněn zdravotním stavem. V prvním stádiu demence (lehká demence) dochází převáţně ke změnám emocionálním (změna nálad) a k poruchám orientace. Člověk s onemocněním v tomto stádiu je schopen se účastnit všech aktivit, které zařízení nabízí. Ve velké míře je osoba soběstačná a nevyţaduje speciální péči. Sociální kontakty jsou zachovány a člověk s demencí funguje bez větších změn ve svém ţivotě. S druhým stupněm (středně těţká demence) přicházejí mnohé změny. Zdravotní stav člověka se výrazně zhoršuje – člověk jiţ není schopen sám vykonávat péči o vlastní osobu. Nejvíce se tyto obtíţe projevují ve vykonávání hygieny, kdy osoba s demencí v pobytovém zařízení je odkázána na pomoc zdravotnického personálu. Dalším problémem, který je důsledkem špatného zdravotního stavu, jsou komplikace při komunikaci. Osoba s demencí jiţ nedodrţuje logický rámec rozhovoru a ostatní lidé 1
Alzheimer Europe [hlavní webová stránka]. Dostupné z: http://www.alzheimer-europe.org/Alzheimer-Europe/ [poslední akt. 14. 11. 2013] [cit. 9. 4. 2014]. 2 Česká alzheimerovská společnost [hlavní webová stránka]. Dostupné z: http://www.alzheimer.cz/ [poslední akt. neuvedeno] [cit. 9. 4. 2014].
16
(rodina, personál zařízení) nejsou schopny s člověkem komunikovat. Vzájemně si neporozumí. Proto je velmi nutné aktivizovat osoby s tímto onemocnění, skupinovou nebo individuální formou. V zařízeních existuje moţnost účastnit se aktivizačních programů pro seniory (reminiscence, různé formy terapií – aromaterapie, canisterapie, ad., pobyty v relaxačních místnostech, apod.), které rozvíjí schopnost komunikace u osob s demencí. Díky tomuto setkávání se také předchází sociálnímu vyloučení osob s demencí, neboť se mohou setkávat s jinými seniory a personálem zařízení. Necítí se vyčleněni, nedochází k agresi a ztrátě smyslu ţivota. Tyto programy jsou skvělou prevencí všech sloţek lidského ţivota, zvláště psycho – socio – spirituální. Nejrozsáhlejší péči však musí personál pobytových sluţeb poskytovat lidem ve třetím stádiu demence. Tito lidé jsou jiţ zcela nesoběstační, ve většině případech inkontinentní a imobilní. Komunikace je jiţ pouze na neverbální úrovni. V těchto případech je personál zařízení velmi vytíţen v péči o člověka s demencí. Je nutné zabezpečit základní potřeby tohoto člověka, zajistit péči o osobní hygienu, péči o stravování, apod. U osob ve třetím stádium demence je velmi těţké komunikovat. Personál musí být velmi empatický, vnímat neverbální vyjadřování potřeb a přání klienta. Mnohdy je velmi obtíţné předejít sociální izolaci, neboť člověk je upoután na lůţko a nemá jiţ zájem o kontakt s okolním světem. Díky aktivizačním programům jako je např. bazální stimulace, můţe docházet k odstranění neklidu a agrese u těchto osob, k posílení neverbální komunikace, avšak k rozvoji verbální úrovně komunikace jiţ nedochází. Je také velmi těţké pracovat s potřebami sociálními a spirituálními v tomto stádiu onemocnění. Člověk se stýká pouze s nejbliţší rodinou a ošetřujícím personál a v mnoha případech dochází k rezignaci a ztrátě smyslu ţivota (Malíková 2011). Cílové skupině lidé s demencí není v České republice věnována dostatečná pozornost. Svědčí o tomto velmi malé mnoţství zařízení, které se věnují pouze péči o tuto cílovou skupinu, např. Domovy se zvláštním reţimem. Neexistuje také mnoho internetových portálů, kde naleznou pečující potřebné informace a rady pro náročnou sluţbu lidem s demencí. Nicméně máme-li potřebné informace nebo nemáme, v kaţdém stádiu demence musíme vnímat člověka jako osobnost a přihlíţet k jeho přáním, potřebám, ad. Naplňování přání a uspokojování potřeb je právem kaţdého člověka bez rozdílu. Abychom mohli zmíněné prvky naplňovat je nutné s osobou o jeho potřebách, přáních, 17
snech a cílech mluvit. Jelikoţ demence komplikuje a v poslední fázi znemoţňuje verbální komunikaci s člověkem, je potřeba přizpůsobit péči a komunikaci aktuálnímu stavu člověka. Komunikace s osobou s demencí je velmi náročné, obsáhlé a důleţité téma, věnovala jsem proto následující kapitolu způsobům a pravidlům komunikace s člověkem s demencí.
1.5 Komunikace s lidmi s demencí Komunikace je důleţitým prostředkem dorozumívání se mezi lidmi. U člověka s demencí je komunikace výrazně zhoršena z důvodu jeho nemoci – nedokáţe druhým verbálně vysvětlit své potřeby a přání a sám přestává rozumět, co druzí sdělují jemu. V dalších stádiích tohoto onemocnění přestává člověk komunikovat i neverbálně. Nedokáţe sdílet své pocity s druhými a začíná se cítit osamocen a deprimován. S rozvíjejícím se syndromem demence se člověk uzavírá před společností a jeho nejbliţším okolí a dochází k sociální izolaci. Jelikoţ komunikace je jedním z prostředků, kterým jsme spojeni s druhými, je důleţité rozvíjet komunikaci i u lidí s demencí (Buijssen 2006: 60). Nesmíme zapomínat, ţe i osoba s demencí je stále jedinečná lidská bytost. V prvním stádiu nemoci dochází jen k nepatrnému zhoršení v komunikaci člověka s okolím. Dochází k výpadkům paměti, člověk s demencí si nevzpomíná na některá pojmenování, ale s úspěchem je nahrazuje za slova velmi podobná. Osoba s demencí má v této fázi problémy rozpomenout se na věci nedávno minulé a dochází k neschopnosti dobře vysvětlit svůj záměr činnosti, apod. Řeč se stává mlhavou a stěţí srozumitelnou pro společnost. V druhé fázi demence senior komunikuje s druhými čím dál méně. Jiţ nerozumí pojmům minulost a přítomnost – realita mu splývá. Jelikoţ má člověk s demencí velmi zhoršenou paměť, rozhovor s ním je velmi komplikovaný. Nepouţívá základní daný rámec rozhovoru (úvodní slovo, základní myšlenka, ukončení rozhovoru), začíná hovořit „zprostředka“. Poruchy kognitivních funkcí způsobí situace, ve kterých člověk s demencí nerozumí, ţe začíná-li rozhovor nestandardně, posluchači nejsou schopni se okamţitě zorientovat, neporozumí řečené informaci a nedokáţí s ním dále komunikovat. 18
Ţivot těchto osob s demencí se odehrává v jakýchsi rituálech a naučených situacích, které proţívali během svého ţivota. V poslední, třetí, fázi nemoci člověk zcela přestává komunikovat. Rozumí-li poloţeným otázkám, reaguje na ně pouze vydávanými zvuky a není schopen nijak reagovat na podněty z okolí (Buijssen 2006: 61). Zmínění lidé jiţ nedokáţí projevit svá přání a uspokojování jejich potřeb, zvlášť sociálních, psychologických a spirituálních, je velmi obtíţné. Velmi dobrým přehledem či návodem ke komunikaci s člověkem s demencí je dokument vydaný Národní radou osob se zdravotním postiţením, jeţ nese název „DESATERO komunikace s pacienty se syndromem demence“. V jednotlivých krátkých bodech jsou vţdy shrnuty zásady a pravidla pro dobrou komunikaci. Obecně lze tato pravidla shrnout v těchto bodech: omezujeme rušivé a rozptylující vlivy prostředí, pouţíváme srozumitelnou a pomalou mluvu bez odborných a sloţitých výrazů, nevyuţíváme podobenství, nýbrţ jasná pojmenování, chováme se klidně, udrţujeme oční kontakt, vyuţíváme neverbální komunikaci – např. doteky, komunikaci přizpůsobíme schopnostem osoby a chráníme její lidskou důstojnost.3 Tento dokument by měl být poskytnut veškeré laické veřejnosti a všem osobám pečujícím o člověka s demencí. Z osobní zkušenosti vím, ţe zmíněný dokument by při péči a komunikaci s nemocnými lidmi byl velkým přínosem. Bohuţel tyto informace nejsou rozšířeny v dostatečné míře a pečující osoby musí vynaloţit značné úsilí, aby tyto informace (jak s osobou s demencí komunikovat) získali. Poradenství pro pečující (míněno domácí péče o člověka s demencí) je v republice velmi podceňováno. I přes všechny obtíţe v komunikaci je důleţité, abychom v rozhovorech s lidmi s demencí neustávali. Je důleţité mít na paměti, ţe osoba s touto nemocí je stále člověkem a proto nezapomínejme na lidskou důstojnost a mírné a přátelské zacházení (Zgola 2003: 125). Ve verbální komunikaci je důleţité pouţívat krátké a jasné věty. Pokládat otázky, na které člověk s demencí můţe odpovědět pouze „ano“ nebo „ne“. V kaţdém případě je velmi nevhodné pokládat otázky otevřené, neboť pacient 3
Národní rada osob se zdravotním postiţením ČR [hlavní webová stránka]. Dostupné z: http://www.nrzp.cz/poradenstvi-sluzby/desatero-pro-komunikaci-s-ozp/354desatero-komunikace-s-pacienty-se-syndromem-demence.html [poslední akt. neuvedeno] [cit. 9. 4. 2014].
19
s demencí se neumí sám rozhodnout a my ho touto otázkou zbytečně uvedeme do rozpaků. V neverbální komunikaci je dobré mít na paměti, abychom k pacientovi s demencí nepřistupovali zezadu - mohli bychom ho vylekat, je důleţité nezvyšovat hlas a mluvit klidným hlasem, abychom člověka nevyprovokovali k agresivitě. Také se k člověku neotáčejme zády, protoţe při komunikaci s osobou s demencí je na místě udrţování očního kontaktu, který jim dodává jistotu (Jirák 2009: 108-109; Zgola 2003: 124-128). V poslední fázi, kdy člověk není schopen ţádné komunikace, mu vyjadřujme svou lásku naší přítomností, pohlazením či obětím. Pro komunikaci s člověkem s demencí lze vyuţívat také speciálních technik komunikace, mezi něţ patří validace.
1.5.1
Validace Velmi účinnou metodou komunikace s člověkem s demencí je metoda validace.
Zakladatelkou metody je Naomi Feil, která jiţ na toto téma napsala také mnoho odborných publikací, např. „Validace, cesta k porozumění dezorientovaným starým lidem“ (1982), „The Validation Breakthrough“ (1993). Překlad slova validace je uznání, potvrzení. Tímto je vyjádřen fakt, ţe nemocného člověka uznáváme jako lidskou bytost, bez ohledu na jeho stav.4 Zmíněná metoda se nejčastěji vyuţívá u druhého a třetího stádia demence, kdy člověk jiţ verbálně komunikuje jen minimálně. Základem metody je vnímání pocitů člověka s demencí, rozeznání toho, co osoba vyjadřuje a adekvátní reakce pečujícího na tyto podněty. Technika validace obsahuje mnoho prvků neverbální komunikace – doteky, oční kontakt, hudba nebo lidský hlas, ad. Avšak základem zůstává respektování člověka s demencí, respektování jeho stavu a potřeby řešit věci minulé a ţít minulostí. Člověk s demencí jiţ nevnímá přítomnost a plně se soustředí na proţitky ve svém ţivotě, situace, které se udály, apod. Navazujeme-li tedy kontakt s takovýmto člověkem, musíme mít na paměti, ţe osoba nepotřebuje řešit nynější pocity. Neptáme se tedy otázkami typu: „Proč?“, nýbrţ věcnými otázkami: „Kdo, kde, kdy.“ Dalším pravidlem při správném vyuţívání techniky validace je pravidlo jednoduchých otázek. Pečující osoba musí vnímat celistvý stav člověka s demencí a 4
Validácia podľa Naomi Feil [hlavní webová stránka]. Dostupné z: http://www.alzheimer-validacia.sk/odborne-clanky/zasady-validacie/ [poslední akt. neuvedeno] [cit. 11. 4. 2014].
20
jelikoţ mnohdy jiţ člověk není schopen porozumět, je vhodné vyuţívat krátkých jednoduchých vět a otázek. Při komunikaci by měl dále pečující nebo terapeut zopakovat informace, které se dozvěděl. Pro člověka s demencí je mnohdy velmi osvobozující slyšet jeho problémy a nevyřešené situace z úst někoho jiného. Stále však dbáme na jednoduchost mluveného slova. V průběhu komunikace s osobou s demencí také nastávají situace, kdy je zmíněná osoba agresivní a má potřebu vyventilovat svůj vztek či zlobu. Při těchto situacích není vhodné vyvolávat konflikty. Klidným, laskavým přístupem vyjádříme člověku svou účast, aby osoba s demencí měla moţnost předat svůj problém, negativní emoce někomu dalšímu – pečujícímu, terapeutovi. Při aplikování metody validace je nesmírně důleţité dbát na blízkost a vytvoření vztahu s nemocným člověkem. Oční kontakt, mírný tón hlasu, doteky – všemi těmito podněty vracíme člověka zpět do reality, odbouráváme u něj stres, dochází k uklidnění a upokojení seniora (Tavel 2009). Zmíněná metoda je jedním z velmi dobrých způsobů rozvíjení komunikace mezi osobou s demencí a ostatními lidmi a proto by bylo vhodné rozšířit povědomí o metodě validace ve všech zařízeních poskytující péči lidem s demencí v České republice. Mimo tato pravidla, metody a přizpůsobení komunikace jsou také důleţité programy aktivit pro seniora s demencí. Díky různým aktivizačním programům, které provádí školení pracovníci, je moţné člověku s demencí zachovat jeho důstojnost, jeho výkonnost, obnovovat pocity jistoty a vlastních hodnot (Zgola 2003: 148). Nejznámějšími a nejhojněji vyuţívanými metodami v sociálních sluţbách pro seniory jsou
následující:
muzikoterapie, dramaterapie, bazální
stimulace,
ergoterapie,
reminiscenční terapie, zooterapie, arteterapie, smyslová aktivizace, snoezelen ad. Právě na poslední zmiňovaný programy se zaměřím ve své práci. Hlavním tématem absolventské práce je vyuţívání aktivizační metody snoezelen u lidí s demencí v pobytových zařízeních pro seniory v České republice. Právě díky metodě snoezelen dochází k podpoře komunikace u člověka ve druhé fázi demence a u člověka ve třetím stádiu napomáhá metoda snoezelen v neverbální komunikaci a lepšímu pochopení pocitů a potřeb člověka s demencí. Snoezelen slouţí pracovníkům v sociálních sluţbách pro seniory jako výrazný zdroj pomoci v komunikaci s cílovou skupinou lidé s demencí.
21
2.
Aktivizační metoda snoezelen Jak jsem jiţ psala v předešlé kapitole, vyuţívání aktivizačních metod ve
sluţbách pro seniory je velmi přínosné pro osobní rozvoj klientů zařízení. Zaměřím se nyní na jednu konkrétní aktivizační metodu – snoezelen.
2.1 Historie a Snoezelen koncept Metoda snoezelen jiţ od začátku svého vzniku slouţila jako pomoc při komunikaci mezi zdravým člověkem a těţce postiţenou osobou. Zdraví lidé mají vţdy problém navázat komunikaci s lidmi, kteří nereagují stejně jako zdraví jedinci. Jelikoţ „normálně“ konající osoba není schopna s postiţenými lidmi jednat, nemůţe ani porozumět jejich potřebám. To, co je ale pro všechny jedince ve společnosti totoţné, je potřeba mít dostatek podnětů, díky kterým se mohou dále rozvíjet a měnit se (Filatová, Janků 2010:10). Jelikoţ osoby, které jsou postiţeny, potřebují, aby jim tyto podněty k rozvoji utvořila druhá osoba, aby jim druhá osoba ukázala, jak těchto podnětů vyuţít ke svému růst, začaly jiţ v 70. letech 20. století vznikat multismyslové místnosti. Prvními průkopníky v této oblasti byli američtí psychologové Cleland a Clark, kteří jako první zaloţili tuto multismyslovou místnost – „Sensory cafeteria“ (v překladu „Smyslová samoobsluha“) (Filatová, Janků 2010: 16). Samotný koncept snoezelen vychází z vyuţití multismyslového prostředí a proto je potřeba tento pojem vysvětlit. Multismyslové prostředí je vytvořeno v místnosti, která je uzpůsobena zvláštním potřebám postiţených osob. Cílem multismyslových místností je rozvoj komunikačních schopností člověka a podpora změn chování, uskutečňovaných prostřednictvím smyslových podnětů. Díky vybavení místnosti jsou podporovány lidské smysly, buď jednotlivě, nebo komplexně. Pro podporu všech smyslů je místnost vybavena balónkovými bazény, aroma lázněmi, vodními světelnými sloupci, ad. (Filatová, Janků 2010: 15-16). Právě pro vznik těchto technologií byl důleţitý vývoj společnosti v 70. letech. Ve zmíněné době došlo k rozvoji průmyslu, do popředí se dostály materiály, 22
jako byly plasty, tvrdé hmoty, barevné formy – materiály lehce omyvatelné, nepoškozující zdraví. Také elektronika zaznamenala posun – přehrávače se stávaly kvalitnějšími a menšími, častěji se také vyuţívaly světelné lampy (Harenberg 1995: 1004-1029). Díky všem těmto novým technologiím mohlo vzniknout vybavení pro multismyslové místnosti. V 70. letech také došlo k významnému posunu ve vnímání lidské důstojnosti, důraz se kladl na odstraňování bariér, změnil se přístup společnosti k postiţeným lidem. V ústavech došlo ke zkvalitnění péče a rozšířily se moţnosti návštěv v ústavech (Matoušek 2001: 100-108). Díky všem těmto změnám ve společnosti mohla vzniknout nová metoda, vycházející z konceptu multismyslového prostředí, snoezelen. Samotná metoda snoezelen vznikla v 80. letech v Nizozemí. Odborníci Verheul a Hulsegge zaloţili svůj výzkum na sledování trávení volnočasových aktivit osob s těţkým mentálním a tělesným handicapem v upravených místnostech, které svým vybavením podněcovaly senzorické vnímání těchto osob. Cílem aktivit byl rozvoj a zlepšení komunikace s touto cílovou skupinou (Filatová, Janků 2010: 16). Při samotném výzkumu vyuţili vědci Verheul a Hulsegge nejprve část místnosti, kterou přetvořili a nazvali „senzorický stan“. Místnost vybavili pomůckami pro rozvoj senzorických podnětů, jednalo se především o podněcování čichových, zrakových a sluchových vjemů (Hulsegge, Verheul 1997). Tento jejich počin byl všeobecně přijat a schválen společností a díky jejich úspěchu v dané oblasti začaly vznikat první snoezelen místnosti. Jedněmi z prvních vystavěných místností byly místnosti „Centrum Snoezelen“ v Nizozemí, pod vedením právě zmíněných dvou vědců (Filatová, Janků 2010: 17). Díky tomuto počinu začaly vznikat místnosti snoezelen po celém světě a koncept se dostal do povědomí společnosti jako úspěšný. Pojem „Snoezelen“ je slovem, které vytvořili právě tito dva odborníci. Výraz se skládá ze dvou nizozemských slov: „snuffelen“ – cítit (čichové vjemy) a „doezelen“ – dřímat, relaxovat. V českém jazyce nemáme pro daný pojem synonymum, proto přetrvává název snoezelen (Filatová, Janků 2010: 16). Od roku 2003 vznikají snoezelen místnosti v ČR. Hlavními propagátorkami tohoto konceptu u nás jsou paní Janků, paní Filatová a dr. Stachová. Tyto ţeny se zaslouţily o výstavbu místností po celé ČR, zaloţily Asociaci konceptu Snoezelen a 23
vzdělávají zájemce o metodu snoezelen. V roce 2007 vyuţívá tuto metodu 77 zjištěných institucí (Filatová, Janků 2010: 11,28). V současné době se v registru zařízení vyuţívající metodu snoezelen nachází 27 zařízení v ČR.5 Při aplikaci metody snoezelen je potřeba, aby aktivizaci vedl školený pracovník. Je nutné, aby práce v těchto místnostech byla promyšlená a strukturovaná, neboť nesprávné vyuţití této metody můţe vést k neklidu klienta (můţe dojít k zahlcení podněty) (Filatová, Janků 2010: 18). Pro metodu snoezelen platí následující schéma – „Snoezelen trojúhelník“:
Prostor
Snoez. efekt
Průvodce
Klient
Díky tomuto schématu vidíme, ţe platí harmonický vztah mezi všemi činiteli. Nyní význam jednotlivých činitelů vysvětlím. Prostor = příjemná vnější atmosféra. Prostředí pro metodu snoezelen musí být vţdy uspořádané, záměrné a naplánované. Důleţitým předpokladem pro správné provedení aktivizace, je uspořádání přístrojů a pomůcek, které hrají v této metodě
5
Snoezelen [hlavní webová stránka]. Dostupné z: http://snoezelen.sk/cz/snoezelen-v-cr-a-sr/ [poslední akt. neuvedeno] [cit. 11. 4. 2014].
24
velkou roli. Místnost by měla mít utlumené světlo, ne příliš hlasitou hudbu, pouze jemný náznak vůní, příjemnou teplotu. Průvodce = otevřená vnitřní nálada terapeuta. Jelikoţ se metoda snoezelen vyuţívá v mnoha zařízeních, je nutno vyčlenit profese, které mohou s touto metodou pracovat. Jako nejvhodnější povolání pro tuto práci jsou určeni speciální pedagogové, terapeuti,
psychologové,
sociální
pracovníci,
rehabilitační
pracovníci.
Těmto
pracovníkům se říká průvodci. Tito průvodci musí znát podstatu působení smyslových vjemů, aby mohli metodu bezpečně vyuţívat. Kaţdý pracovník, který provádí aktivizaci, by měl vyzařovat vnitřní klid, empatii, trpělivost, schopnost motivovat a v neposlední řadě by měl existovat pozitivní vztah mezi průvodcem a klientem. Klient = bezděčný záměr. Nejdůleţitější u této metody je, aby klient měl utvořený vztah s průvodcem, který bude aktivizaci provádět. Má-li klient pocit bezpečí a jistoty, působení metody snoezelen je účinnější (Filatová, Janků 2010: 22-23). Na schématu vidíme, ţe jsou všechny oblasti úzce propojeny a navzájem se ovlivňují. Dochází-li ke správnému provádění terapie, v dobře uzpůsobeném prostředí a s klientem, který je pozitivně naladěn k této metodě, působení metody snoezelen je velmi účinné.
2.2 Cíle snoezelenu Koncept snoezelen lze pojmout z několika hledisek. Nejčastěji je tento koncept vyuţíván jako terapie, edukační metoda, nebo pouze jako volnočasová aktivita (Filatová, Janků 2010: 44). Ve své práci se zaměřuji na vyuţití konceptu jako terapie. Jiţ nizozemští odborníci Verheul a Hulsegge zjišťovali, čím se koncept snoezelen zabývá. Tito vědci zdůraznili, ţe koncept snoezelen nemá přesně danou definici. Vyjádřili se, ţe tento koncept nelze jednotně uchopit, neboť kaţdý, kdo s metodou snoezelen pracuje, vţdy aplikuje své zkušenosti a představy. Ovšem nejdůleţitější myšlenkou, kterou autoři vyjádřili, byla následující: „Konečně jen osobní záţitek a zkušenost nám můţe poskytnout skutečný obraz o této metodě.“ (Hulsegge, Verheul 1997)
25
Budeme-li tedy brát koncept snoezelen jako terapie, je nutné, aby aplikace této metody splňovala terapeutické prvky. Zaměříme-li se na klienta, měl by skrze danou metodu získávat naději a odvahu, kladný vztah s průvodcem (terapeutem). Mělo by dojít ke změně v klientově chování – posilování sebereflexe, získávání nadhledu, posilování nově získaného chování, nemělo by chybět učení sociálního chování. Měli bychom se také ovšem zaměřit na osobu průvodce (terapeuta). Jelikoţ se zaměřujeme na tento koncept z pohledu terapie, musí mít i osoba, která aplikuje metodu snoezelen, odborné znalosti. Dalším důleţitým aspektem k provádění snoezelenu jako terapie, je existence postupů a zaměření se na diagnostiku klienta, opomíjena by neměla být ani zpětná vazba (Filatová, Janků 2010 : 45). Díky splnění všech těchto aspektů můţe docházet ke kvalitnímu provádění snoezelenu jako terapie. Zaměříme-li se nyní na podstatu metody, musíme zmínit důleţitou definici, kterou zmiňují autorky Filatová a Janků (2010: 18): „Snoezelen by mohl být definován jako integrovaný přístup, aplikovaný odborným personálem v rámci denních činností a péče, s cílem aktivní stimulace skrze světelné, zvukové, čichové a chuťové podněty.“ Shrneme-li tento výrok autorek, můţeme říci, ţe cílem metody snoezelen je individuální zaměření na podněcování klientových smyslů. Samozřejmostí je akceptace osobních předpokladů, schopností a dovedností klienta. Průvodce se musí také zaměřit na klientova přání a potřeby. Cílem metody snoezelen je tedy rozvoj dovedností, orientace klienta, celkové uspokojování fyzických, psychických a duševních potřeb. Význam metody snoezelen dobře popisují zmíněné autorky v následujícím úryvku textu: „Největší a nespornou výhodou snoezelenu je jeho multifunkčnost, která jej odlišuje od ostatních podobných metod. Místnosti snoezelenu je moţné vyuţívat jako pozitivně laděné prostředí k relaxaci, poznávání a vytváření zkušeností, interakci a dalším cílům podle individuálních potřeb uţivatele.“ (Filatová, Janků 2010: 20) Díky stimulaci všech smyslů a vytvořenému prostředí dochází ke zklidnění klienta a zvýšení odolnosti klienta vůči vnějším vlivům. Působením na smysly člověka se můţe klient vyjadřovat jinými prostředky, nikoliv pouze verbálně. Ke komunikaci dochází nejčastěji skrze tělesné reakce, mimiku nebo doteky (Filatová, Janků 2010: 51). Nespornou výhodou této metody je právě moţnost komunikace klientů s pracovníkem neverbální formou. Pracujeme-li s klientem je vţdy, při aplikaci této 26
metody, nutné znát klientovu diagnózu, prostředí, ze kterého klient přichází a uţivatelův věk a ontogenetický vývoj. Jelikoţ je snoezelen metodou multismyslovou je vhodné provádět tuto terapii s klienty, u kterých působením na jejich smysly dosáhneme rozvoje komunikačních a sociálních schopností a dovedností. Metoda snoezelen je proto primárně určena klientům s těmito typy diagnóz: tělesné, mentální, smyslové nebo kombinované vady (jedinci se speciálními potřebami); duševní poruchy, psychózy, deprese (psychiatrické diagnózy); neurologické poruchy; poruchy chování a emocí u dětí a mládeţe; syndrom ADHD; vývojové poruchy u dětí; diagnózy v geriatrické problematice; demence (od útlého věku aţ po senilní syndromy) (Filatová, Janků 2010: 25-26). Zmíněné poslední cílové skupině, tedy lidem seniorského věku s demencí, se budu věnovat v následujících kapitolách. Popíši vyuţití a aplikaci metody snoezelen u tohoto typu lidí.
27
3.
Snoezelen a člověk demencí V úvodních kapitolách jsem se zmiňovala, ţe lidé v pokročilých stádiích
demence ţijí „ve svém světě“, nevnímají realitu. I snoezelen místnost je jiným světem – klid, příjemné prostředí, světelné efekty, zrcadla, uklidňující a stimulující zvuky, vodní sloupce, apod. (Mertens 2008: 15). Aplikace metody snoezelen je velmi vhodná pro cílovou skupinu lidé s demencí. Ve speciálně zařízené místnosti mohou nacházet bezpečí a pocit jistoty. Uklidnění ale i stimulace mnoha podněty je účelem místnosti snoezelen. V kapitole jsem vyuţila informace z expertního rozhovoru s pracovníkem zařízení v Blansku, kde metodu snoezelen aplikují a dále jsem čerpala ze zahraniční literatury.
3.1 Práce s člověkem s demencí ve snoezelen místnosti v pobytových zařízeních Snoezelen je přístup, který stimulací lidských smyslů (aromaterapie, muzikoterapie, ad.) prokazatelně zvyšuje rozvoj kognitivních funkcí. Při uvědomění faktu, ţe člověk s demencí má výrazně poškozeny kognitivní funkce – myšlení a paměť, dojdeme k závěru, ţe vyuţití konceptu snoezelen je u této cílové skupiny velmi vhodné. Onemocnění demence poškozuje nervové buňky člověka, proto nedochází k výraznému zlepšení v rozvoji kognitivních funkcí u lidí trpících demencí, ale stimulace smyslů vede k zachovávání stávajícího stavu osoby a předchází zhoršení průběhu nemoci. Tento fakt je nejlépe pozorovatelný u osob ve druhé fázi demence. Nedochází k výraznému zlepšení stavu osob, ale lidé jsou stabilizováni a další stimulací ve snoezelen místnosti se předchází přechodu nemoci do třetího stádia demence (Baker 2003). Díky svému onemocnění nejsou senioři s demencí mnohdy schopni vykonávat činnosti jako jiní klienti zařízení a nemohou se účastnit aktivizačních programů, jako jsou reminiscence, společenské hry či jiné aktivity. Je nutno však také zmínit, ţe metoda snoezelen se s mnohými aktivizačními programy prolíná. Tyto programy se navzájem doplňují a vytvářejí tak nejlepší způsob aktivizace pro seniory s demencí.
28
Velmi dobrým řešením právě pro klienty s demencí je vyuţívání místnosti snoezelen. Metoda snoezelen však není vhodná pro kaţdého klienta s demencí. Jak jsem jiţ psala v předešlé kapitole, je dobré se s klientem předem seznámit. Vztah je při vyuţívání této metody velmi důleţitým prvkem. Pracovník se musí nejprve seznámit s dokumentací klienta s demencí (moţná agrese, záchvaty, apatie, apod.), komunikovat s rodinou člověka, zjistit od dané osoby (pokud je to moţné) nebo od příbuzných oblíbené činnosti člověka s demencí a minulost člověka. V tomto směru je metoda snoezelen velmi propojena s vyuţíváním biografie u osob s demencí. Vytvoření ţivotního příběhu osoby pomocí vyprávění, fotek, novinových článků, informací blízkých apod. Všechny zjištěné informace jsou velmi důleţité pro porozumění klientova chování, zjištění ţivotních situací, ve kterých se osoba cítila bezpečně. Ze získaných informací pracovník určí, jak koncipovat práci s konkrétní osobou v místnosti snoezelen – které prvky vyuţívat (světlo, vodní sloupce, vodní postel, houpací křesla, jaké vůně vyuţít při aromaterapii, témata promítaných obrazů pro vizuální terapii, ad.), a které smysly člověka stimulovat. Pracovník musí být natolik empatický a vypozorovat, jaké mnoţství stimulace je pro člověka s demencí vhodné a být pozorný, aby nedošlo k přemíře podnětů a následné agresi a nespokojenosti klienta (Chung 2009).
Další aktivizační metodou, kterou je snoezelen doplňován, je jiţ zmíněná
aromaterapie. Aromaterapie aktivizuje čichové a chuťové receptory člověka. Skrze zmíněné smysly povzbuzuje osobu s demencí, navozuje mu pocity klidu.6 V případě oblíbených vůní klientů můţe vyvolávat vzpomínky na minulost a důleţité etapy ţivota. Zabýváme-li se návazností metody snoezelen na další koncepty, není moţno v této souvislosti nezmínit smyslovou terapii. V místnosti snoezelen veškeré prvky působí na smysly člověka a nejvíce navazuje tato metoda na smyslovou terapii v případech, kdy terapeut vyuţívá konkrétních tematických předmětů. Např. provádí-li terapeut aktivizaci na téma zahradničení, do místnosti snoezelen připraví nástroje zahradníka, květiny, hlínu, ad. Zmíněné předměty si mohou senioři s demencí ohmatat, očichat a velmi podobným způsobem probíhá také smyslová terapie (Wehner 2013). Snoezelen se prolíná s mnoha dalšími koncepty, tyto slouţily pouze jako konkrétní příklady. V pobytových zařízeních se provádí metoda snoezelen ve skupinové i individuální formě. Skupinová aplikace metody snoezelen se vyuţívá nejčastěji u 6
Asociace českých aromaterapeutů [hlavní webová stránka]. Dostupné z: http://www.aromaterapie.cz/aromaterapie/ [poslední akt. neuvedeno] [cit. 27. 4. 2014].
29
osob ve druhé fázi demence. Lidé jsou schopni komunikovat alespoň v malé míře a mohou se zapojit do rozhovoru mezi účastníky terapie. V místnosti snoezelen se shromáţdí max. 5 osob s demencí, hraje uklidňující hudba, jsou utlumena světla, účastníci terapie jsou usazeni ve svých polohovacích ţidlích, v měkkých křeslech nebo houpacích sítích (dle přání konkrétního člověka). Pobyt a aktivity v místnosti snoezelen řídí terapeut. Terapeutem v pobytových zařízeních pro seniory jsou většinou pracovníci v sociálních sluţbách či sociální pracovník, kteří absolvovali potřebné vzdělání a jsou vyškoleni v aplikaci metody snoezelen. Kaţdá návštěva místnosti je protknuta určitým tématem (viz dále). Díky navození atmosféry bezpečí a klidu, navrácení se do minulosti skrze smyslovou aktivizaci, společnému rozhovoru mezi terapeutem a osobami s demencí, je naplněn cíl skupinové metody snoezelen - umoţnit lidem rozvíjet své sociální kontakty, nebýt vyřazen onemocněním demence z kolektivu seniorů, zachovat stávající stav kognitivních funkcí u seniorů a navracet se srze snoezelen k realitě. Lepších výsledků a spokojenosti u klientů však dosahuje provádění metody individuální formou. Toto se aplikuje nejčastěji u osob ve třetím stupni demence, které nejsou schopny komunikovat a návštěva místnosti snoezelen probíhá na polohovacích křeslech či ţidlích osob. Cílem je vytvoření pocitu bezpečí, zklidnění osob s demencí, odstranění agrese, podpora neverbální komunikace skrze stimulaci smyslů. Pobyt ve snoezelen místnosti by neměl překročit 45 minut 2x – 3x za týden, doba by vţdy měla být přizpůsobena konkrétnímu klientovi (Novotný 2014). V České republice není tato metoda v souvislosti s vyuţíváním u lidí s demencí v pobytových sluţbách příliš rozšířena. V zařízeních, ve kterých místnosti snoezelen nalezneme, se s metodou teprve seznamují a nemají doposud mnoho zkušeností s její aplikací. Proto jsem informace dohledávala v zahraniční literatuře a vyuţívala zkušeností ze zahraničních zařízení.
3.2 Zaměření terapie snoezelen na osoby ve 2. a 3. fázi demence Cílem mé práce je popsat vyuţití metody snoezelen u osob ve druhé a třetí fázi demence. Proto nyní popíši konkrétní aplikaci metody u této cílové skupiny. Získané informace jsou ověřeny zkušenostmi s českých pobytových zařízení a velká část informací pochází ze zahraniční literatury. 30
Jak jsem jiţ zmínila v předešlé kapitole, aktivizace metodou snoezelen probíhá formou skupinou či individuální. Druhá fáze demence nejčastěji probíhá skupinovou formou. Přihlíţí se však na konkrétní přání klientů, neboť individuální přístup je základem metody snoezelen. Ve třetí fázi demence, kdy je člověk ve velké většině případů připoután na lůţko, probíhá aktivizace individuálně. U kaţdé podkapitole je popsán ilustrační příklad z praxe českých pobytových sluţeb, který dokládá přínos metody snoezelen.
3.2.1 Aplikace metody snoezelen ve 2. fázi demence Jiţ zmíněné skupinové provedení aktivizace ve snoezelen místnosti je pro všechny zúčastněné velkým přínosem. Terapeut by měl vyuţívat všech prvků místnosti, aby docházelo k aktivizaci velkého počtu smyslů u lidí s demencí. Při příchodu do místnosti, terapeut nabídne osobám, aby si vybraly místo, které je pro ně nejpohodlnější a v němţ se budou cítit dobře (Mertens 2008: 53). Podle vybavení místnosti je moţno vyuţít měkkých křesel, houpacích sítí, pohodlných pohovek, či sedacích vaků (viz příloha 1). Lidé s demencí často rádi vyuţívají svých polohovacích křesel, ve kterých se cítí bezpečně. Dalším krokem je vyuţití světelných efektů jako stimulace zrakových smyslů a navození pocitu klidu. Terapeut zvolí vhodnou barvu světel (při kaţdém návštěvě místnosti, můţe být barva měněna), ptá se zúčastněných osob, zda jim prostředí vyhovuje, zda nechtějí něco změnit. Lidé seniorského věku s demencí v mnoha případech reagují negativně na tzv. otáčející se disco kouli, proto není doporučováno ji vyuţívat. Vhodné je také promítání obrazů na stěnu místnosti (obrazy by se měly vztahovat k tématu sezení). Při skupinových aktivitách také není vhodné vyuţívat bublinové světelné válce, neboť přehlušují rozhovor. Pro stimulaci je vhodnější vyuţívat tlumenou hudbu z reproduktorů, vztahující se k tématu, o kterém se hovoří. Pro stimulaci hmatu je vhodné přinést předměty vztahující se k tématu, pro rozvíjení čichu vyuţít aroma lampy, či přírodní materiály a oblast chuti rozvíjet oblíbenými pochutinami osob (Novotný 2014). Vyuţití popíši konkrétně. Nejčastěji volenými tématy pro osoby s demencí jsou taková témata, která přibliţují realitu skrze vzpomínky a minulost osob. Dle Kristy Mertens (2008) jsou nejvhodnějšími tématy následující: 4 ročních období, právě probíhajících svátky (Vánoce, Velikonoce, 1. máj, apod.), počasí (vítr, bouřka, déšť, slunce), části dne (ráno, večer, noc), cestování. 31
Příklad vyuţití metody snoezelen na tématu Jaro: Terapeut promítá na stěnu obrazy jarní přírody – rozkvétající květiny, pučící stromy, jarní zvěř, práce na poli. Lidé s demencí společně mluví o tom, jak toto období proţívali v minulosti, jaké činnosti vykonávali, apod. Z reproduktorů můţe hrát tichý ptačí zpěv, šum řeky či listí, lidové písně zpívající se při práci na poli. Hmatový smysl se můţe stimulovat pomocí přírodních materiálu, jako je hlína, čerstvá tráva, květiny, větvičky stromů, nástroje k práci na zahrádce, apod. Zmíněné přírodní materiály se mohou vyuţívat i k rozvoji čichového smyslu (hlína). Pro stimulaci chuťových buněk můţe terapeut přinést pochutiny, ovoce, zeleninu, ad. (Mertens 2008: 57). Terapeut celou tuto aktivizaci vede, zapojuje se do hovoru a pomocí vzpomínek a otázek ohledně minulosti se navrací s lidmi do minulých let osob, řeší s nimi i otázky, které mají osoby nevyřešené. Celá skupina se podporuje navzájem, vyslechne druhou osobu a dá člověku pocit, ţe na minulost nezůstává sám. Stejným způsobem jako skupinovou aktivizaci, vede terapeut i individuální terapii v místnosti snoezelen. Dalším velmi vhodným tématem v aplikaci metody snoezelen u osob ve 2. fázi demence je například téma Večer: Tato aktivizace se nejčastěji provádí ve skupině osob. Uprostřed místnosti je vytvořena imitace ohně (příruční lampy osvětlují dřevo). Senioři s demencí se shromáţdí kolem „ohně“ a vzpomínají na minulost a proţívání takovýchto večerů v dřívějších dobách. Z reproduktorů se line zvuk praskajícího ohně a zvuky večerních zvířat (brouků, ţab), celkovou atmosféru můţe terapeut dokreslit hrou na kytaru. Cílem této terapie je posílení koncentrace seniorů, posílení kognitivních funkcí učením se nových písní, zklidnění skupiny osob s demencí, posílení vzájemné komunikace a v neposlední řadě připomenutí pravidelností dne. Senioři s demencí si opakují moţné činnosti ve večerních hodinách (večerní pokrm, hygiena, zklidnění po aktivním dni, čas trávený u televizoru, poslech hudby, čtení knih, odpočinek a spánek). Aktivizace pomocí tohoto tématu je mezi seniory s demencí velmi oblíbena, jak dokazuje praxe ze zahraničních zařízení (Mertens 2008: 120). Vyuţívání témat je velmi vhodným vyuţitím nenásilného způsobu navrácení člověka s demencí do reality. Jednotlivá témata a popis jejich aplikace je popsán v knize autorky Kristy Mertens – Snoezelen. Eintauche in eine andere Welt (2008).
Ilustrační příklad z praxe 32
Klientka (72 let) byla přijata do pobytového zařízení před půl rokem. Dříve byla ubytována v bytě na maloměstě. Tento byt obývala sama, jelikoţ manţel jiţ zemřel. Seniorka byla soběstačná, ráda se procházela v přírodě a návštěvy blízkého lesa byly pravidlem. Klientka má také velmi dobré vztahy se svým synem a jeho rodinou. Tito blízcí příbuzní seniorku často navštěvovali. V posledních měsících se však u ţeny objevovaly příznaky 2. stupně demence. Seniorka byla mnohdy velmi zmatená, byla narušena orientace a několikrát se opakovala situace, kdy synovi volali lidé z města, ţe jeho matka tvrdí, ţe se ztratila a ţe neví, kde bydlí. Rodina syna však seniorku neměla moţnost kaţdý den navštěvovat a neměli ani moţnost klientku přestěhovat do svého bytu. Blízcí příbuzní začali mít strach o zdraví klientky, neboť přestala být soběstačná a měli strach, aby ţena například při vaření nenechala zapnutý hořák, apod. Tuto situaci rodina se seniorkou projednala. Nejprve si ţena nechtěla zhoršující se zdravotní stav připustit, po projednání s lékařem i s rodinou nakonec svolila k přestěhování do pobytové sluţby pro seniory. V prvních týdnech měla ţena velký problém se začleněním do kolektivu seniorů zařízení a s orientací v zařízení. I přes veškeré snahy personálu demence způsobila dezorientaci ţeny a klientka mnohdy nemohla nalézt svůj pokoj či jídelnu. Vyšla-li klientka sama do města, stalo se, ţe se vracela na místo svého bydliště a nikoliv do zařízení. Ţena se začala uzavírat v pokoji a neměla chuť se s nikým stýkat. Pracovníci chtěli zamezit sociálnímu vyčlenění seniorky a zároveň chtěli uchovat a podpořit kognitivní funkce seniorky, proto navrhli ţeně návštěvu místnosti snoezelen. Klientka souhlasila. První návštěva této místnosti proběhla individuální formou. Terapeut zaměřil aktivizaci na zklidnění seniorky a vytvoření pocitu jistoty a bezpečí. Seniorka měla moţnost poslouchat uklidňující hudbu, pohodlně sedět na houpacím křesle a komunikovat s terapeutem o rodině a minulosti. Po skončení návštěvy místnosti se terapeut ţeny otázal, zda by byla ochotna zúčastnit se skupinové terapie v místnosti. Seniorka váhala, ale souhlasila. Jelikoţ v této době se v zařízení zaváděla terapie pomocí různých témat, zvolil terapeut téma příroda. Senioři, kteří se další skupinové terapie účastnili, měli společný zájem a tím byl právě vztah k přírodě. Pracovník zařízení zvolil pro přehrávání zvuky lesa (šumějící stromy, zpívající ptáky, tekoucí vodu, ad.), na stěnu promítal obrazy přírody ve všech ročních obdobích a společně se všemi zúčastněnými vzpomínali na dětství seniorů, jejich hry v lesích, apod. Tato terapie měla u klientky velký úspěch. Pracovníci u ţeny zaznamenaly pozitivní myšlení, chuť seznamovat se i s dalšími klienty zařízení. Tímto bylo pomocí terapie snoezelen u klientky odstraněno sociální vyloučení. Terapeut naplánoval se seniorkou 33
pravidelnou individuální návštěvu místnosti snoezelen a jednou za týden účast na skupinové návštěvě místnosti. Jiţ po měsíci zaznamenali pracovníci zařízení lepší orientaci ţeny v zařízení, klientka jiţ pokaţdé našla svůj pokoj a jiţ se neopakovala situace, ţe by byla seniorka dezorientovaná a vracela se do místa svého bydliště. Díky aktivizaci metody snoezelen byly zachovány kognitivní funkce ţeny a předešlo se sociálnímu vyčlenění.
3.2.2 Aplikace metody snoezelen u osob ve 3. fázi demence Práce ve snoezelen místnosti s lidmi ve třetím stupni demence je velmi odlišná od aplikace metody u lidí s druhým stupněm demence. Zdravotní stav zmíněné cílové skupiny jsem popsala jiţ v úvodní kapitole. Mezi nejvýraznější zdravotní komplikace patří neschopnost vykonávat úkony denní potřeby, inkontinence, upoutání na lůţko, poruchy motoriky, těţká dezorientace, apatie, deprese, úzkost, agresivita. Rozhodneme-li se aplikovat metodu snoezelen u skupiny seniorů s těţkou demencí (3. fáze demence) je nutné mít na paměti, ţe v této fázi jiţ nelze působením na smysly člověka rozvíjet jeho kognitivní funkce, či člověka aktivizovat. Senior s demencí jiţ nerozeznává realitu a veškeré snahy o rozvíjení v tomto směru jsou pro člověka s těţkou demencí pouze stresem a podnětem k agresi. Tato metoda není vhodná pro kaţdou osobu ve třetí fázi demence. Před samotnou terapií by měl terapeut získat informace o dané osobě, od samotné osoby (v mnoha případech jiţ není moţné) nebo od blízkých příbuzných – jaké měla osoba koníčky, jaké oblíbené roční období, oblíbené jídlo, či vůni, apod. Tyto informace poté terapeut vyuţívá jako aktivizačních prvků v místnosti snoezelen. Jelikoţ člověk svá přání a potřeby jiţ nevyjádří verbálně, je vhodné vyzkoušet aktivizaci ve snoezelen místnosti nejprve krátce (15 min.). Je nutné zachovat člověku pocit bezpečí a jistoty a proto seniora do místnosti přemístíme pomocí vybavení, které je člověku dobře známo a které vyuţívá (polohovací křeslo, polohovací lůţko, apod.). Při pobytu v místnosti by měl terapeut vyuţít všech prostředků působících na smysly. V této fázi přichází práce se získanými informacemi o osobě seniora. Terapeut pouští do reproduktorů hudbu či jiné zvuky, které měl člověk rád, místnost provoní oblíbenou vůní, vyuţívá světelných prvků, apod. V praxi se velmi osvědčuje vyuţití světelných 34
závěsů, které rozvíjí u seniorů nejen zrak, ale podporují i rozvoj jemné motoriky (viz příloha 2). Při práci s jednotlivými prvky terapeut sleduje, na které z prvků reaguje senior s demencí pozitivně a na které negativně. Veškeré sdělení probíhá neverbální formou, a proto se výrazně zlepšuje porozumění neverbální komunikace ze strany terapeuta. Prvky, na které reaguje člověk ve třetí fázi demence pozitivně, je dobré zavádět do terapie častěji, neboť právě ony napomáhají rozvoji neverbální komunikace mezi terapeutem a seniorem a vytváří tak lepší podmínky pro práci s daným člověkem individuální přístup, zachovávání lidské důstojnosti, plnění přání a potřeb osoby s demencí (Novotný 2014). Fakt, ţe terapie u seniora dosáhla svého účelu, je zjistitelný pouze z neverbálního projevu, jak říká Novotný 2014: „Kdyţ člověk opouští místnost snoezelen a má úsměv na tváři, je to pro nás signál, ţe terapie je úspěšná a má smysl.“ Pro člověka ve 3. fázi demence je terapie snoezelen relaxací, odbouráním stresu, navození pocitu pohody, jistoty a bezpečí a terapeut by pomocí smyslové aktivizace měl tohoto cíle dosáhnout.
Ilustrační příklad z praxe Klient pobytového zařízení (78 let) je člověk se 3. fází demence. Muţ byl v dřívějším věku velmi aktivní. Provozoval turistiku, hrál tenis, byl soběstačný a nezávislý na příbuzných. Tento muţ ţil sám v bytě, se ţenou se rozvedl. U tohoto muţe byl průběh demence ovlivněn mozkovou příhodou, kterou klient prodělal. V průběhu hospitalizace v nemocnici se prokázala 2. fáze demence a v průběhu několika dalších týdnů se stal muţ zcela závislý na okolí a byl diagnostikován 3. stupeň demence. Jelikoţ rodina neměla prostředky pro péči o seniora v domácím prostředí, byl muţ umístěn v pobytové sluţbě pro seniory. V tomto zařízení je klient jiţ téměř 7 měsíců. Senior je imobilní, inkontinentní, potravu přijímá ve velmi malých porcích a s ostatními lidmi není schopen komunikovat. Komunikuje pouze neverbálně – zvuky, posunky. Zmíněný klient je také občas velmi agresivní (je hlučný, křičí na pracovníky, mračí se, převrací nádoby s jídlem, apod.). Pracovníci zařízení klienta seznámili s moţností vyuţívání místnosti snoezelen. Nebyli si však jistí, zda jim klient rozuměl, a proto se domluvili také s rodinou klienta. Jelikoţ klient není schopen komunikovat, biografické údaje zjistili pracovníci od rodinných příslušníků (koníčky muţe, způsob a styl ţivota, rodinné vazby, apod.). Díky získaným informacím naplánovali pracovníci terapii 35
v místnosti snoezelen. Klienta informovali o této terapii a na polohovacím křesle muţe přemístili do místnosti. Zde terapeut přehrával oblíbenou hudbu klienta. Byly spuštěny bublinové válce, klient si mohl ohmatávat světelné závěsy. Terapeut se také snaţil s klientem rozmlouvat o minulosti, o věcech, které muţ dříve rád dělal. Po skončení terapie se pracovník muţe otázal, zda chce v návštěvách místnosti pokračovat. Tento přikyvováním hlavy dal souhlas. Muţ se účastnil individuální terapie a jiţ po 2 týdnech opouštěl místnost s úsměvem na tváři. Po několika měsících terapie začala také ustupovat agresivita klienta. Muţ byl klidnější, respektoval personál, navykl si reţimu zařízení. Pracovníci zařízení konstatovali, ţe terapie snoezelen byla v tomto případě úspěšná, neboť došlo ke zklidnění muţe a navození celkové pohody i klienta.
Díky získaným a ověřeným informacím, jsem shrnula a sepsala moţné příklady, jak s klienty ve 2. a 3. stupni demence v pobytových zařízeních pracovat. Zmíněné informace jsou však pouze motivující. Pobytová zařízení by měla svou práci přizpůsobit podmínkám – velikost a zařízení místnosti snoezelen, poţadavkům, potřebám a přáním klientům.
3.3 Zkušenosti s metodou snoezelen v českém prostředí V předešlých kapitolách jsem zmínila, ţe koncept snoezelen není v České republice příliš rozšířen. Při hledání zařízení, v nichţ se daná metoda vyuţívá, jsem narazila na komplikaci. Mnoho zařízení, které jsem nalezla v registru zařízení poskytující
aktivizaci
snoezelen,
nevyuţívá
tuto
metodu
jako
zavedenou
multismyslovou terapii. Vţdy vyuţívají pouze vybraných prvků a mnohdy je snoezelen brán pouze jako relaxace pro seniory v pobytových zařízeních. V českém prostředí nalezneme mnoho školských zařízení, kde je vyuţívání snoezelenu běţnou praxí, pouze však pro osoby s mentálním postiţením, či poruchami chování. V registru zařízení jsem vyhledala pouze 2 zařízení, která poskytují sociální sluţby pro seniory a vyuţívají zmíněnou metodu snoezelen.7 Tato zařízení jsem kontaktovala, ale informace jsem
7
Snoezelen [hlavní webová stránka]. Dostupné z: http://snoezelen.sk/cz/snoezelen-v-cr-a-sr/ [poslední akt. neuvedeno] [cit. 25. 4. 2014].
36
získala pouze od pracovníků sluţby v Blansku. Díky poskytnutým informacím a podkladům mohla být celá tato práce realizována. Ve zmíněném zařízení je metoda snoezelen známa druhým rokem a v tomto časovém období se také koncept vyuţívá. Místnost byla zřízena za spolufinancování Evropské unie a byla vytvořena speciálně pro potřeby osob s demencí. V pobytové sluţbě v Blansku se v současné době nacházejí 2 snoezelen místnosti. První místnost vznikla v době před dvěma lety a je zřízena v tmavých barvách. V místnosti se pracuje nejčastěji skupinovou formou a navštěvování místnosti je kladně přijímáno osobami ve druhé fázi demence. Místnost je vybavena pohodlnými sedacími vaky, bublinovými válci, světelnými závěsy, zrcadly, reproduktory pro poslech hudby a projektorem pro promítání obrazů. V místnosti se však nepracuje jako v zahraničních zařízeních. Místnost je určena pro příjemné skupinové posezení, zklidnění osob ve druhé fázi demence a aţ v posledních měsících se zavádí práce se snoezelenem s vyuţitím určitých témat. V pobytovém zařízení pracují v místnosti snoezelen také s lidmi se třetím stupněm demence. Imobilního člověka přepraví do místnosti pomocí polohovacího křesla a zde s člověkem relaxují a vytváří lepší vztahy (pracovník – klient) a díky uvolnění klienta dochází k rozvoji neverbální komunikace. Odchází-li klient z místnosti snoezelen a vypadá spokojeně a usmívá se, shledávají toto pracovníci jako velký úspěch této metody. Druhá místnost se v tomto zařízení realizovala aţ v nedávné době a je zařízena do světlých barev. Světle vymalované zdi, světelné barevné efekty. Tato místnost je prozatím vyuţívána jako relaxační a nejčastěji se zde provádí individuální terapie snoezelen (Novotný 2014). Velkým problémem však shledávají pracovníci absenci české literatury na toto téma a návody, jak s osobami ve snoezelen místnosti pracovat. Mnozí pracovníci nejsou vyškoleni v aplikaci této metody. Jediným centrem, které provádí školení pracovníků v aplikaci této metody je Vzdělávací centrum konceptu Snoezelen-MSE, které se nachází v Ostravě. Na stránkách http://www.snoezelen-koncept.cz/ je nabídka všech kurzů a termíny kurzů, kterých se pracovníci sluţeb mohou účastnit a získat tak osvědčení o vzdělání v této problematice. Po absolvování kurzů vydá Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy akreditaci, ve které opravňuje zařízení k aplikaci metody snoezelen v dané sluţbě.8 Ve vzdělávání pracovníků je ovšem další problém.
8
Vzdělávaní centrum Snoezelen [hlavní webová stránka].
37
Kurzy se pořádají pouze ve vybraných městech a těmi jsou Ostrava, Praha a Brno a pracovníci mnohdy nemají moţnost se do vzdálených měst dostat. Konceptu snoezelen se v českém prostředí věnuje velmi málo pozornosti. Vzniká-li v zařízení místnost snoezelen, s velkou pravděpodobností je to místnost určená pro osoby s mentální postiţením. Sociální sluţby pro seniory s demencí se do zřizování místnosti nepouštějí a v současné době nemám ţádnou informaci o tom, ţe by k realizaci a výstavbě místnosti, v některém zařízení pro osoby s demencí, docházelo. Příčiny mohou být následné: absence české literatury na téma aplikace metody snoezelen u osob s demencí, nedostatek školených pracovníků, nezájem zařízení zavádět novou metodu práce. Zařízení, které jsem navštívila je inovativní a pracovníci jsou otevřeni novým přístupům v péči o seniory s demencí. Aplikace metody snoezelen má velký úspěch jak u pracovníků sluţby, tak hlavně u klientů. Pracovníci zařízení dosvědčují, ţe metoda je účinná – rozvíjí komunikaci mezi pracovníkem a klientem, seniorům s demencí poskytuje uklidnění a stimulací všech smyslů podporuje kognitivní funkce člověka s demencí.
Dostupné z: http://www.snoezelen-koncept.cz/kurzy/akreditace/akreditace-vzdelavacichprogramu/ [poslední akt. neuvedeno] [cit. 25. 4. 2014].
38
Závěr Tématem své absolventské práce jsem zvolila vyuţití metody snoezelen u osob ve 2. a 3. fázi demence v pobytových zařízeních. Práce byla zvolena jako teoretická. Jelikoţ v České republice neexistuje v současné době ţádná publikace věnující se problematice a aplikaci metody snoezelen u osob s demencí, rozhodla jsem se dané informace zpracovat ve své práci. Pro sepsání absolventské práce jsem čerpala ze zahraniční literatury a z poskytnutých dat zařízení, kde jiţ tuto metodu u seniorů s demencí provádějí. V úvodní kapitole jsem se zabývala popsáním problematiky demence – vysvětlením pojmu, typologií, vlivem onemocnění na ţivot člověka, péčí o člověka s demencí a komunikací s touto cílovou skupinou. V další kapitole jsem seznámila čtenáře s aktivizační metodou snoezelen a s její historií. Stěţejní částí práce je kapitola zaměřená na vyuţití metody snoezelen na člověka s demencí. Obecný popis práce s člověkem s demencí v místnosti snoezelen v pobytových zařízeních a následné zamření se na aplikaci metody u osob s 2. a 3. stupněm demence. Cílem mé práce bylo popsat vyuţití a aplikaci metody snoezelen u člověka s demencí ve 2. a 3. fázi. Díky získaným informacím jsem popsala, jak probíhá, či můţe probíhat práce ve snoezelen místnosti s člověkem s demencí a jaké jsou moţnosti postupů práce, či vyuţití jednotlivých prvků v místnosti při práci s touto cílovou skupinou. Mým osobním cílem bylo sepsání takové práce, která by předkládala seznámení s metodou snoezelen a inspiraci, jak pracovat s člověkem s demencí v této místnosti, jak provádět aktivizaci díky snoezelenu, a aby tyto informace poslouţily zařízením, které mají zájem metodu snoezelen ve své sluţbě vyuţívat. Tématem, kterým jsem se ve své práci nezabývala, je vyuţití mobilních jednotek snoezelen v zařízeních pro seniory. Tyto jednotky se vyuţívají zatím pouze v zahraničí v pobytových sluţbách pro seniory a bylo by velmi zajímavé zpracovat informace o zavádění a vyuţívání těchto mobilních jednotek v České republice, případně se zamýšlet nad moţnostmi (výhodami a riziky) vyuţívání těchto jednotek i v domácí péči. Téma mobilních jednotek snoezelen je velmi zajímavé a vhodné pro zpracování v jiné závěrečné práci.
39
Bibliografický seznam ASBJORN O. a kol. 2010. Vliv psychiky na zdraví. Praha: Grada Publishing BAKER R. a kol. 2003. „Effects of multi-sensory stimulation for people with dementia“. Journal of Advanced Nursing 43(5): 465–477. BUIJSSEN H. 2006. Demence. Průvodce pro rodinné příslušníky a pečovatele. Praha: Portál FILATOVÁ R., JANKŮ K. 2010. Snoezelen. Frýdek-Místek: Tiskárna Kleinwächter HARENBERG B. 1995. Lexikon der Gegenwart. Dortmund: Harenberg Lexikon Verlag HOLMEROVÁ I. a kol. 2007. Vybrané kapitoly z gerontologie. Praha: EV public relations HULSEGGE J., VERHEUL A. 1997. Snoezelen - eine andere Welt. Marburg: Lahn 6 CHUNG J.C.C., LAI C.K.Y. 2009. „Snoezelen for dementia“. Cochrane Database of Systematic Reviews (4). JohnWiley & Sons JIRÁK R. a kol. 2009. Demence a jiné poruchy paměti. Praha: Grada Publishing MALÍKOVÁ E. 2011. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha: Grada Publishing MATOUŠEK O. 2001. Základy sociální práce. Praha: Portál MERTENS K., TAG F., BUNTROCK M. 2008. Snoezelen. Eintauchen in eine andere Welt. Dortmund: Verlag modernes lernen MLÝNKOVÁ J. 2011. Péče o staré občany. Praga: Grada Publishing NOVOTNÝ P. 2014. Expertní rozhovor o problematice využívání metody snoezelen u lidí s demencí v pobytových zařízeních ze dne 3. 3. 2014. PACOVSKÝ V. 1990. O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum PIDRMAN V. 2007. Demence. Praha: Grada Publishing
40
TAVEL P. 2009. „Validačná terapia“. Ostium internetový časopis pre humanitné vedy (2). Dostupné z: http://www.ostium.sk/index.php?mod=magazine&act=show&aid=50 TOPINKOVÁ E. 2005. Geriatrie pro praxi. Praha: Galén WEHNER L., SCHWINGHAMMER Y. 2013. Smyslová aktivizace. Praha: Grada Publishing ZGOLA J.M. 2003. Úspěšná péče o člověka s demencí. Praha: Grada Publishing
Internetové zdroje: Národní rada osob se zdravotním postiţením ČR [hlavní webová stránka]. Dostupné z: http://www.nrzp.cz/poradenstvi-sluzby/desatero-pro-komunikaci-s-ozp/354-desaterokomunikace-s-pacienty-se-syndromem-demence.html [poslední akt. neuvedeno] [cit. 9. 4. 2014]. Alzheimer Europe [hlavní webová stránka]. Dostupné z: http://www.alzheimereurope.org/Alzheimer-Europe/ [poslední akt. 14. 11. 2013] [cit. 9. 4. 2014]. Alzheimer
Centrum
[hlavní
webová
stránka].
Dostupné
http://www.alzheimercentrum.cz/poradna/rady-pecujicim/jak-pecovat
z
[poslední
: akt.
neuvedeno] [cit. 9. 4. 2014]. Česká
alzheimerovská
společnost
[hlavní
webová
stránka].
Dostupné
z:
Dostupné
z:
http://www.alzheimer.cz/ [poslední akt. neuvedeno] [cit. 9. 4. 2014]. Validácia
podľa
Naomi
Feil
[hlavní
webová
stránka].
http://www.alzheimer-validacia.sk/odborne-clanky/zasady-validacie/
[poslední
akt.
neuvedeno] [cit. 11. 4. 2014]. Snoezelen [hlavní webová stránka]. Dostupné z: http://snoezelen.sk/cz/snoezelen-v-cra-sr/ [poslední akt. neuvedeno] [cit. 11. 4. 2014, 25. 4. 2014]. Asociace
českých
aromaterapeutů
[hlavní
webová
stránka].
Dostupné
z:
http://www.aromaterapie.cz/aromaterapie/ [poslední akt. neuvedeno] [cit. 27. 4. 2014].
41
Anotace Absolventská práce je zaměřena na vyuţití metody snoezelen u osob ve 2. a 3. fázi demence v pobytových zařízeních. V první části práce se zaměřuji obecně na definování pojmu demence. Vymezuji definici pojmu z odborné literatury, zabývám se typologií demence. V dalších kapitolách jsem zpracovala informace o vlivu onemocnění na ţivot člověka s demencí, způsoby péče o člověka s demencí v pobytových sluţbách. Velmi důleţitým prvkem v ţivotě kaţdé osoby je komunikace. Jelikoţ způsoby komunikace jsou u člověka s demencí velmi specifické, zpracovala jsem proto kapitolu o komunikaci s člověkem s demencí a informace o specifické formě komunikaci – validaci. Druhá část práce se věnuje samotnému konceptu snoezelen - obecnému seznámení s historií metody a seznámení se základními cíli snoezelenu. Stěţejní částí práce je kapitola o vyuţití metody snoezelen u člověka s demencí. Obecný popis práce ve snoezelen místnosti v pobytových zařízeních a dále pak konkrétní zaměření aplikace metody u osob ve 2. a 3. fázi demence. U zmiňovaných stupňů demence uvádím vţdy kazuistiku z praxe v pobytových sluţbách v České republice. Závěrečnou
částí
práce
jsou
zkušenosti
s aplikací
metody
snoezelen
v pobytových sluţbách v českém prostředí a způsoby práce s klienty v místnostech snoezelen.
42
Abstract The graduate’s thesis is focused on application of method of snoezelen at patients with the second and the third stage of dementia in residential institutions. In the first part I focus on defining the concept of dementia. I define the concept from scientific literature, I am dealing with the typology of dementia. In the following chapters , I compiled information about the impact of this disease on human life with dementia, ways of care for a person with dementia in residential services. A very important element in the life of every person is communication. As methods of communication are at people with dementia very specific , in view of the fact I composed a chapter on communicating with people with dementia and information about the specific form of communication - validation. The second part focuses on the very concept of Snoezelen - a general introduction with the history of method and familiarization with the basic objectives of snoezelen . The main section is a chapter about the use of method snoezelen at a person with dementia, general description of the work in the Snoezelen room in residential and then the specific focus of application methods among people with the second and the third stage of dementia. I always present casuistry of experience in residential services in the Czech Republic at mentioned stages of dementia. The final part is the experience with the application of the method snoezelen in residential services in the Czech environment and ways of working with clients in the snoezelen rooms.
43
Seznam příloh
Příloha č. 1 – Fotografie houpací sítě v místnosti snoezelen
44
Příloha č. 2 – Fotografie světelného závěsu v místnosti snoezelen
45
