CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Soužití se seniorem

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Soužití se seniorem

Petra Polzerová Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Valouchová PhD.

Olomouc 2015

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.

V Olomouci, 4. 5. 2015

podpis:

PODĚKOVÁNÍ Mé poděkování patří všem, kteří mě po celou dobu psaní této práci podporovali. Především mé vedoucí práce Mgr. Pavlíně Valouchové, PhD. za její odborné vedení práce a cenné rady. Dále bych ráda velmi poděkovala všem respondentům na danou tématiku za jejich ochotu, čas a odborné názory, kterými přispěli k vytvoření této práce.

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 5 1.

Stárnutí, stáří a senior .................................................................................................... 7 1.1.

Gerontologie, geriatrie ............................................................................................ 8

1.2.

Potřeby seniorů ....................................................................................................... 9

1.2.1.

Potřeba přiměřené stimulace a orientace ....................................................... 10

1.2.2.

Potřeba citové jistoty a bezpečí ..................................................................... 11

1.2.3.

Potřeba seberealizace .................................................................................... 11

1.2.4.

Potřeba otevřené budoucnosti ....................................................................... 12

1.3. 2.

3.

4.

5.

Staří lidé v naší společnosti .................................................................................. 13

Institucionální péče o seniora....................................................................................... 16 2.1.

Druhy ústavních zařízení a jiné formy péče o seniory ......................................... 16

2.2.

Rizika ústavní péče ............................................................................................... 19

2.3.

Významné předpoklady rozvoje institucionalizované formy sociálních sluţeb .. 20

Rodinná péče o seniora ................................................................................................ 21 3.1.

Správně fungující rodina ve stáří .......................................................................... 22

3.2.

Vícegenerační souţití ........................................................................................... 23

Péče a pomoc podporující rodiny v péči o seniora ...................................................... 25 4.1.

Respitní péče......................................................................................................... 25

4.2.

Role rodiny a společnosti ..................................................................................... 25

4.3.

Kritické momenty osobní péče o seniora v rodině ............................................... 26

Metodologie výzkumu ................................................................................................. 28 5.1.

Vymezení kvalitativního výzkumu ....................................................................... 28

5.2.

Cíl výzkumu, výzkumná metoda, výzkumná otázka, harmonogram šetření ........ 29

5.3.

Způsob zpracování dat .......................................................................................... 29

5.4.

Popis výzkumného souboru .................................................................................. 30

5.5.

Reflexe sběru dat .................................................................................................. 30

5.6.

Analýza dat ........................................................................................................... 31

5.7.

Shrnutí .................................................................................................................. 37

Závěr ................................................................................................................................... 39 Seznam zdrojů a literatury ............................................................................................... 41 Anotace ............................................................................................................................... 43

4

Úvod Tématem, kterým se budu zabývat ve své absolventské práci, je souţití se seniorem a péče o něj. Vzhledem k velmi výraznému nárůstu seniorů v naší populaci to je téma, kterým bychom se měli zabývat čím dál tím častěji a měli bychom přemýšlet, jakým způsobem zajistíme péči o naše příbuzné a v neposlední řadě také o nás. Moderní pokrok dnešní doby přispívá k tomu, ţe čelíme čím dál více lepším ţivotním i pracovním podmínkám, coţ vede ke kvalitnějšímu stylu ţivota a doţívání se stále vyššího věku. Otázkou však zůstává, jak tato péče o seniory bude vypadat, jak se bude nadále vyvíjet a kdo ji bude zajišťovat. Obecně vzato, péče o staré lidi není nijak populárním, moderním či diskutovaným tématem. To je ovšem chyba. Před otázkou péče o seniora, ať uţ o svého blízkého či sebe samého, budeme stát jednou všichni a myslím, ţe v rámci zachování určité kvality, bezproblémovosti a návaznosti péče je dobré si tuto otázkou poloţit dříve, neţ je nutné situaci řešit. Hlavním předmětem diskuse velmi často bývá otázka, zda by se měli lidé o svého seniora starat sami anebo zda je vhodné, aby byl senior v institucionální péči. Dovolím si také tvrdit, ţe toto je věc častého sporu, kdy se veřejnost pře, která z těchto alternativ je ta správná a více vhodná. Neshody tohoto typu nastávají jak mezi laickou veřejností tak také mezi odborníky. Motivace proč jsem se rozhodla právě pro toto téma, je taková, ţe se osobně setkávám s oběma moţnostmi péče a tudíţ také s lidmi, kteří se rozhodli se o svého seniora postarat v domácím prostředí a samotnou mne zajímaly názory těchto lidí a důvody jejich rozhodnutí. Za další důvod povaţuji můj osobní zájem o tuto cílovou skupinu, se kterou jsem také přišla do kontaktu během mých praxí, a vţdy to bylo obohacující. Tuto práci povaţuji za příspěvek do diskuse na toto téma a poskytnutí upřímných názorů lidí, kteří mají osobní zkušenost s péčí o seniora. Cílem mojí absolventské práce je zjistit výhody a nevýhody souţití se seniorem, co obnáší péče o starého člověka, který ţije doma dále také, jak pobyt seniora v domácím prostředí ovlivňuje sociální práce a v jakých ohledech pomáhá sociální práce rodinám, které se o seniora starají. Pro naplnění svých cílů jsem si zvolila kvalitativní výzkum konkrétně metodu strukturovaného rozhovoru s otevřenými otázkami. Vzhledem k podobnosti témat mojí bakalářské práce a absolventské práce jsem vyuţila některých kapitol z mé bakalářské práce, která byla odevzdána v březnu 2015 a byla napsána v rámci souběţného studia na CARITAS – Vyšší odborné škole sociální 5

Olomouc a Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Ve své absolventské práci jsem teoretickou část rozdělila do čtyř hlavních kapitol. V první kapitole se věnuji pojmům stárnutí, stáří a senior a také vymezení pojmů gerontologie a geriatrie. Dále jsou zde také obsaţeny potřeby seniorů a situace starého člověka v naší dnešní společnosti. Druhá kapitola pojednává o institucionální péči o seniory, jaká jsou rizika této péče a také jaké máme druhy této péče a jaký bude předpokládaný rozvoj této péče. Ve třetí kapitole se práce ubírá směrem k péči o seniora v domácím prostředí a v poslední kapitole se věnuji péči a pomoci podporující rodiny v péči o seniory, roli rodiny a společnosti a některým kritickým momentům v poskytování domácí péče. Celá pátá kapitola se věnuje metodologii mého výzkumu.

6

1. Stárnutí, stáří a senior Myslím, ţe je na místě vymezit tyto pojmy v naprostém úvodu mojí práce, protoţe jsou naprosto klíčové vzhledem k vybranému tématu. Topinková (2010) píše o stárnutí jako o „nevratném, univerzálním, i kdyţ druhově specifickém biologickém procesu, který však stále jen obtíţně definujeme.“ V podstatě můţeme říci, ţe tento proces postihuje všechny orgány v lidském těle a projevuje se to ztrátou jejich funkční rezervy (Topinková 2010: 8). Jedná se o soubor morfologických a funkčních přeměn, ve kterém se vyskytuje zhoršování vlastností, pokles rezerv, úbytek funkcí, zhoršování reakcí organismu. Je také výrazně omezena výkonnost, je zhoršeno funkční zdraví či odolnost vůči zátěţi. Tyto a mnohé další procesy se podílejí na stárnutí člověka (Čevela, Kalvach, Čeledová 2012: 20). Jedná se o komplikovaný soubor mnoha dějů, které spolu vzájemně úzce souvisejí a které se navzájem ovlivňují a tato skutečnost také zvyšuje pravděpodobnost jejich závaţnosti. Výsledkem stárnutí je stáří neboli senium (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 67). Stáří je obecné označení pozdních fází ontogeneze, v nichţ se nápadněji projevuje souhrn involučních změn s postupným celkovým zhoršováním odolnosti organismu (Kalvach, Onderková, 2006: 7; Dvořáčková 2012: 9). Čevela, Kalvach a Čeledová (2012: 19) poukazují na to, ţe ve stáří se projevují involuční změny funkční i morfologické. Tyto změny je moţné identifikovat na rovině tělesné, psychické a sociální. Mezi sociální změny patří odchod do důchodu a s ním související proměny sociálních rolí a potřeb, ţivotního cyklu a také ekonomického zajištění. Venglářová poukazuje na to, ţe kaţdý člověk na tyto změny reaguje jiným způsobem, který je ovlivňován především osobností daného seniora, reakcemi okolí, v němţ ţije a také moţnostmi získání případné pomoci (Venglářová 2007: 12). Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. (2004: 47 - 48) hovoří v této souvislosti o sociálním stáří a zmiňují i největší rizika, která seniory v důsledku sociálních změn ohroţují, například ztráta ţivotního programu, ztráta společenské prestiţe, osamělost, pokles ţivotní úrovně, hrozba ztráty soběstačnosti, ale třeba také diskriminace. Všechny tyto situace a stavy, které v organismu nastávají, se týkají starých lidí, tedy seniorů. Zbývá tedy vymezit samotný pojem „senior“. Haškovcová (2012) uvádí, ţe senior je „starší člověk, ale také nejstarší a zpravidla váţený člen nějakého společenství.“ (Haškovcová 2012: 148).

7

Světová zdravotnická organizace uvádí, ţe „stařecký věk neboli senescence je obdobím ţivota, kdy se poškození fyzických či psychických sil stává manifestní při srovnání s předešlými ţivotními obdobími.“ (Kalvach in Haškovcová 2010: 20). Dnes se pro druhou polovinu lidského ţivota vyuţívá následující členění: 45 – 59 let střední nebo zralý věk, 60 – 74 let vyšší věk nebo rané stáří, 75 – 89 let stařecký věk, neboli sénium, vlastní stáří, 90 let a výše dlouhověkost (Haškovcová 2010: 20). Členění lidského ţivota můţeme najít u mnoha autorů a v mnoha různých verzích. V běţném ţivotě je běţné, ţe za starého člověka je povaţován člověk, který je v penzi. Posunování hranice odchodu do důchodu je příčinou změny věkového pásma, které je označováno jako období stáří. Kaţdý z nás stárne jiným způsobem, někdo rychleji a někdo pomaleji. Stárnutí se také liší v jednotlivých obdobích ţivota. Z tohoto důvodu můţeme zaznamenat tzv. „staré mladíky“ a „mladé staříky“ (Haškovcová 2010: 20 – 21).

1.1.

Gerontologie, geriatrie

Jsou pojmy, které v rámci tohoto tématu nelze vynechat. Mezi takové pojmy patří právě pojem gerontologie a geriatrie. Jak píše Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. (2004) tak gerontologie je „nauka, soubor vědomostí o stárnutí a stáří, respektive o problematice starých lidí a ţivota ve stáří.“ (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 48). Tento pojem byl odvozen od řeckého výrazu gerōn neboli stařec, starý člověk. V rámci tohoto pojmu je důraz kladen na lidskou dimenzi a to uţ i z toho důvodu co tento pojem znamená v řečtině. Smyslem gerontologie je v co největší moţné míře zmírnit deficity a handicapy stáří. (Příhoda in Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 48). Tento obor se zaměřuje na konkrétní potřeby starých lidí a také na zvyšování kvality jejich ţivota. Autorem tohoto pojmu je nositel Nobelovy ceny, mikrobiolog a imunolog I. I. Mečnikovov (1845 – 1916). Gerontologie jako taková se dělí do tří základních proudů: Experimentální gerontologie – zabývá se tím, z jakého důvodu a jakým způsobem ţivé organismy stárnou. Sociální gerontologie – jejím předmětem je zkoumání vztahu starého člověka a společnosti a také to co staří lidé od společnosti potřebují a jak stárnutí obyvatelstva ovlivňuje společnost a její další vývoj. 8

Klinická gerontologie – se zabývá zdravotním a funkčním stavem seniorů (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 48 – 49).

Druhým významným pojmem je pojem geriatrie. Haškovcová (2012) píše, ţe geriatrie je „samostatný lékařský obor, který byl u nás ustanoven v roce 1983, a jeho lůţkovou základnou se staly léčebny pro dlouhodobě nemocné.“ (Haškovcová 2012: 86). Obsahem tohoto oboru je problematika zvláštností chorob ve stáří. Naprosto nedostatkovým „zboţím“ jsou geriatři, tedy lékaři, kteří se svojí odborností zabývají péčí o seniory. Kaţdý senior má svého praktického lékaře, ale je vhodné, aby byl také v péči geriatra, protoţe jeho specializace je na zdravotní a funkční stav starých lidí. Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. (2004) píší, ţe geriatrie „shrnuje a zobecňuje napříč všemi obory seniorskou problematiku zdravotního a funkčního stavu, specifických potřeb geriatrických pacientů, zvláštností ve výskytu, klinickém obraze, průběhu, vyšetřování, léčení, prevenci i sociálních souvislostech ve stáří.“ (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 49). Dá se tedy říci, ţe se jedná o specializační obor, který se v kaţdém státě vymezuje odlišným způsobem, ale jeho základ vychází z vnitřního lékařství. (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 49). Na webových stránkách České gerontologické a geriatrické společnosti můţeme nalézt několik cílů, které se obor geriatrie snaţí naplňovat. Konkrétně se jedná o tyto cíle: Optimalizace zdravotního a funkčního stavu seniorů, Sniţování chronické disability, Stlačování nemocnosti v pokročilém stáří Zlepšování prognózy akutního zhoršení zdravotního stavu Odvrácení ztráty soběstačnosti Vytváření podmínek pro zachování účinnosti a účelnosti kauzálních léčebných metod do nejvyššího věku. 1

1.2.

Potřeby seniorů

Jakákoliv péče by měla respektovat a saturovat potřeby seniorů. Křehcí a zranitelní senioři jsou však při uspokojování svých potřeb odkázáni na pomoc druhých osob. Dvořáčková (2012: 38) s odkazem na Matouška (2008) upozorňuje, ţe pokud jsou potřeby

1

Česká gerontologická a geriatrická společnost [on-line] Dostupné 1. 5. 2015 z http://www.cggs.cz/cz/KoncepceGeriatrie/

9

neuspokojené, vede to k deprivaci a ke strádání. Také Brzáková Beksová (2013: 68) zdůrazňuje nezbytnost uspokojení specifických potřeb geriatrického klienta, které jsou determinovány jeho funkčním stavem, jeho onemocněním, vnějšími podmínkami a přesahují standartní potřeby a péči negeriatrického klienta. Matoušek (2008) dělí lidské potřeby na několik okruhů. Prvním z nich je okruh vztahující se k tělesné pohodě, druhým je okruh vztahující se k psychické rovnováze a bezpečí, třetí souvisí se vztahy k blízkým lidem. Dále pak okruh vztahující se ke společenskému uplatnění a v neposlední řadě je to okruh spirituálních potřeb. Matoušek píše, ţe v souvislosti se sociální prací můţe potřeba znamenat něco, co cítí klient nebo formuluje odborník, organizace nebo stát (Matoušek 2008: 147 - 148). V literatuře je moţné nalézt různé typologie potřeb. V souladu s Vágnerovou (2000: 496) můţeme vymezit následující potřeby: Potřeba přiměřené stimulace a orientace Potřeba citové jistoty a bezpečí Potřeba seberealizace Potřeba otevřené budoucnosti.

1.2.1. Potřeba přiměřené stimulace a orientace V případě křehkých a zranitelných seniorů je přirozené naplňování potřeb stimulace a orientace velmi komplikované. Přestoţe takoví senioři ţijí ve svém přirozeném prostředí, ze svého bytu vycházejí jen minimálně. Mohou být dokonce upoutáni na lůţko. I v uspokojování potřeby přiměřené stimulace a orientace mohou být zpravidla zcela odkázáni na péči a pomoc jiných osob (Baštecký in Kalvach, Čeledová, Holmerová, Jirák, Zavázalová, Wija a kol. 2011: 49). Také v případě, ţe senior ţije v instituci zdravotní či sociální péče, je jeho ţivot, co se stimulace týče, často omezen. Ţivot v instituci se vyznačuje určitou organizovaností, která bývá spojena s vynucováním, dodrţování určitých pravidel. S příchodem do zařízení se tak senior setkává nezřídka s naprosto odlišným způsobem ţivota, neţ jaký vedl doposud. Zorientovat se v novém prostředí a v nových situacích můţe být pro křehké a zranitelné seniory velmi obtíţné. Staří lidé jsou svým způsobem konzervativní a nemají rádi změny, hůře se učí novým věcem. Je důleţité, aby byl starý člověk dobře informován o prostředí, ve kterém ţije a také o tom, co se v tomto prostředí děje. Co se orientace týče, je většinou omezena pouze na instituci, ve které senior ţije (Vágnerová 2000: 496 – 497).

10

1.2.2. Potřeba citové jistoty a bezpečí Další důleţitou potřebou je potřeba citové jistoty a bezpečí. Pro starého člověka představuje citovou jistotu obvykle vlastní domov a jeho soukromí. Pokud se však přestěhuje do některého typu ústavního zařízení, je více neţ jasné, ţe citovou jistotu vlastního domova ztrácí. To pro něho můţe být velmi frustrující a obtíţné. Na danou situaci pak mohou senioři reagovat různými způsoby, např. touhou po kontaktu s příbuznými a utvrzováním se o jejich vzájemném vztahu (Baštecký in Kalvach, Čeledová, Holmerová, Jirák, Zavázalová, Wija a kol. 2011: 51). Senioři také mohou mít tendenci na sebe upozorňovat a to třeba prostřednictvím klamných (zpravidla negativních) informací o jejich zdravotním stavu. Pokud senior nenachází dostatek citového uspokojení a jistoty ve vztazích se svými příbuznými, můţe hledat náhradní uspokojení ve vztahu s personálem instituce. Jedním z hlavních bodů v sociální práci se seniory je navázání kvalitního vztahu zaloţeném na důvěře, pocitu bezpečí a jistoty. (Matoušek, Koláčková, Kodymová 2005: 164). Stává se, ţe se senior na určitého pracovníka upne aţ moc a od jejich vztahu si slibuje něco víc, neţ mu pracovník v rámci své profesionality můţe nabídnout. Tyto tendence jsou pochopitelné, ale pro pracovníka zpravidla neúnosné. Vztahy

tohoto

typu

jsou

velmi

náročné

a

vyčerpávající.

Význam potřeby bezpečí u seniorů je odlišný od významu potřeby bezpečí u mladých lidí. Senioři vyhledávají vazbu k někomu, kdo je schopen jim bezpečí zajistit. To je typické hlavně u lidí s omezenou soběstačností (Vágnerová 2000: 497).

1.2.3. Potřeba seberealizace Senior svým odchodem do instituce zdravotní či sociální instituce nezřídka ztrácí motivaci k různým činnostem, které byly dříve součástí jeho kaţdodenního ţivota. Tím se myslí to, ţe v institucích pro seniory jsou obvyklé kaţdodenní nezbytné věci, jako např. úklid, nákup či vaření, zajištěny a senior pro to nemusí nic dělat. Tyto činnosti jsou však pro seniory většinou smysluplné a to, ţe je vykonávají, jim dodává smysl ţivota a motivaci k dalším aktivitám. Senioři ţijící v instituci tak mohou postrádat moţnost seberealizace, protoţe činnosti, které jim dodávaly smysl ţivota, a věděli, proč je dělají, za ně dělá někdo jiný. To můţe způsobit, ţe jejich denní činnosti jsou naprosto odlišné od těch, které vykonávali, kdyţ dříve ţili doma. V institucích, ale i v domácím prostředí můţe snadno docházet ke ztrátě schopností seniorů či k jejich rapidnímu sniţování, protoţe senioři nemají prostor, příp. moţnost určité aktivity vykonávat – dělá je za ně někdo jiný 11

(Kalvach, Čeledová, Holmerová, Jirák, Zavázalová, Wija a kol. 2011: 98). Nezřídka ostatní – a to profesionální i rodinní pečující – poskytují pomoc a péči, i kdyţ to není nutné. Senioři tak přicházejí o moţnost dané aktivity vykonávat samostatně či dokonce vůbec a uspokojení potřeby seberealizace je jim pak vlastně znemoţněno. Starý člověk podle Vágnerové potřebuje mít kontrolu nad svým ţivotem a také potřebuje o svém ţivotě sám rozhodovat (Vágnerová 2000: 497 – 498). Takovéto „páchání dobra“ není v souladu s adekvátním uspokojováním potřeb seniorů. Naopak.

1.2.4. Potřeba otevřené budoucnosti Mnoho seniorů vnímá pobyt v instituci zdravotní či sociální péče jako konečnou fázi svého ţivota, po které přichází jen smrt. Opouštějí své ţivotní role a určitý způsob ţivota, kterým ţili. Získávají roli novou – pacienta či klienta, resp. uţivatele sluţby. Tyto role mají niţší sociální status. Starým lidem v takové situaci se pak nezřídka jejich budoucnost jeví jako neperspektivní a negativní. Reakcí na tuto skutečnost bývá smutek, apatie, deprese či ztráta smyslu ţivota. Tito lidé mohou být smíření s danou situací, nikoliv však spokojení (Vágnerová 2000: 498 – 499). Mlýnková (2011: 48) uvádí, ţe pro jednotlivé ţivotní fáze v lidském ţivotě jsou také typické odlišné potřeby. Liší se potřeby dětí předškolního věku, školáků, dospělých a samozřejmě také seniorů. U starších osob se zcela mění ţivotní styl a tak je také přirozené, ţe se mění i poţadavky a potřeby těchto lidí. Ve většině případů se potřeby seniorů týkají zdraví, jejich klidu, bezpečí a celkové spokojenosti. Dvořáčková (2012: 40) s odkazem na Maslowovu hierarchii potřeb uvádí, ţe jsou to převáţně potřeby fyziologické a také psychosociální, do kterých řadíme potřeby bezpečí, jistoty, lásky a sounáleţitosti. Mezi fyziologické potřeby můţeme zařadit například potřebu chutného jídla. Toto je jedna z potřeb, která se u seniorů vyskytuje velmi často. Mají v důsledku ubývajících chuťových pohárků pozměněnou chuť k jídlu a tak je zapotřebí, aby jejich bylo opravdu chutné. Dále se mezi fyziologické potřeby, které mají senioři, řadí zvýšená potřeba vylučování. Typickými obtíţemi ve vyšším věku jsou zácpa a inkontinence (Mlýnková 2011: 49). Dále mají senioři zvýšenou potřebu spánku a celkového odpočinku a regenerace. Jejich spánek neprobíhá jen v noci, ale také přes den a to nejčastěji po obědě. To znamená, ţe spánek seniorů je polyfázický, tedy ţe probíhá ve více fázích. Mezi další velmi podstatné potřeby seniorů řadíme potřebu být v teple a pohodlí a také potřeby být bez bolesti (Topinková 2010: 164 – 168). I tyto potřeby jsou u seniorů velmi časté a důleţité. Naopak jsou také

12

potřeby, které nejsou u seniorů tak výrazné. Je sníţena například potřeba příjmu tekutin a také sexuální potřeby nebo potřeba péče o zevnějšek (Dvořáčková 2012: 49 - 52). V ţivotě seniora se objevuje několik druhů strachu a obav, ať uţ se jedná o strach ze ztráty ţivotního partnera, o strach z onemocnění nebo o strach ze závislosti na druhých lidech. Z tohoto důvodu je pro ně velmi důleţité naplnění potřeby jistoty a také potřeby bezpečí. Jako vyšší potřebu také označujeme potřebu komunikace. Tato potřeba je pro seniory velmi důleţitá, protoţe se mnohdy stává, ţe seniory není dostatečně informován a potom z toho plynou pocity, jako je strach a nejistota. Tato situace nastává většinou v institucionální péči. Potřeba seberealizace je také jedna z potřeb, která se seniorů dotýká. Ačkoliv je jiţ méně výrazná, tak jsou tu stále senioři, kteří pracují a ţijí aktivním ţivotem a naplňování této potřeby vyhledávají v podstatě denně. S tím také souvisejí tzv. intelektuální potřeby, které se dají naplnit prostřednictvím univerzit třetího věku (U3V) a samozřejmě i dalšími vzdělávacími programy a různými kurzy (Špatenková 2013: 47 - 53). Tyto prostředky mimo jiné pomáhají seniorům udrţovat své mentální zdraví (Mlýnková 2011: 49; Klevetová 2008: 53). Mlýnková (2011: 50 – 51) také poukazuje na to, ţe pro seniory jsou velmi významné také duchovní potřeby. Senioři velmi často hodnotí, spekulují a bádají nad svým ţivotem. Časté je také pokládání otázky po smyslu jejich ţivota (Ondrušová 2011). Velmi často potřebují oporu v někom, kdo je vyslechne a poskytne jim moţnost a prostor pro nalezení odpovědí na jejich otázky. Uspokojit duchovní potřeby klientů v institucionální péči je velmi obtíţné. V některých případech mají moţnost navštívit kapli nebo si promluvit s duchovním, ale tato moţnost tu není vţdy. Do duchovních potřeb starých lidí můţeme zařadit potřebu sounáleţitosti, ale také třeba potřeby důvěry. Senioři potřebují mít pocit, ţe mají někoho, na koho se mohou spolehnout a obrátit (Brzáková Beksová 2013: 47 - 49). V ústavních zařízeních můţe alespoň částečně tuto roli naplňovat personál.

1.3.

Staří lidé v naší společnosti

Jak můţeme vidět ve všech různých společnostech, tak kaţdá z nich je určitým způsobem rozvrstvena. Na rozvrstveních těchto společností se podílejí určití činitelé, kteří primárně ovlivňují toto rozdělení ve společnosti. Jedním z takových činitelů je věk. Věk má bezesporu určitý sociální význam, který ovlivňuje to, jak je jedinec ve společnosti vnímán a také to, co se od něho očekává. Kaţdá z těchto sociálních skupin dané společnosti je spjata s určitými sociálními normami, kterými se řídí. Lidský ţivot je určité období, ve kterém se setkáváme s nejrůznějšími událostmi, které mají různé pořadí, ve 13

kterém přicházejí. Tento ţivot je diferencován do různých sociálních fází, které nesou svůj určitý sociální význam. Základními fázemi lidského ţivota jsou dětství, dospělost a stáří. (Rabušic 1995: 141) Percepce a pohled na staré lidi ve společnosti jsou ovlivněny představami, míněním a stereotypy o tom co to vůbec stáří je a jaké to je stárnout a být starý. Postoje a názory na stáří a staré lidi ve společnosti jsou ovlivňovány nejen osobními zkušenostmi, ale také kulturou, ve které lidé ţijí. V některých kulturách jsou staří lidé uznávanými autoritami, které oplývají značnou řadou zkušeností a v jiných kulturách zase stáří znamená ztrátu vitality, schopností a autonomie. V různých kulturách a společnostech se také liší měřítka pro rozlišení starého a ne-starého člověka. Pro většinu lidí znamená stáří výpadek z pracovního procesu. Odchod do důchodu je pro hodně lidí znamením, ţe tento člověk se jiţ řadí ke starým lidem. Tato skupina seniorů tvoří jakousi sociální kategorii, pro kterou je význačné to, ţe většinou potřebuje ekonomickou a společenskou výpomoc, kterou očekávají ze strany státu či mladších generací (Rabušic 1995: 142 – 143). V dnešním světě je známo, ţe se obecně prodluţuje délka ţivota a to díky rozsáhlým moţnostem a vývoji vědy. Tento fakt vede k tomu, ţe vedle sebe v jedné společnosti ţije více věkových kategorií, které mají naprosto odlišné ţivotní návyky a zkušenosti. Od konce šedesátých let došlo k výrazným proměnám hodnot a ţivotních stylů jednotlivých věkových kategorií a tyto změny byly velmi výrazné. Generalizovaným faktem je také věc, ţe počet seniorů se neustále zvyšuje a zvyšovat se bude. Stárnutí společnosti je v mnohých publikacích samotnými odborníky označováno jako sociální problém. V mnoha také zahraničních titulech o sociálních problémech můţeme najít kapitolu o stárnutí a seniorech. To, ţe tuto skutečnost sami odborníci nazývají sociálním problémem, přispívá k tomu, ţe tento názor se obecně rozšířil i do laické veřejnosti a tato veřejnost tento názor sdílí. Ale není to zase tak dávno, co stárnutí populace nebylo vnímáno jako problém. Je potřeba dodat, ţe jako problém to nevnímala pouze mladá a střední generace lidí. Mladí lidé se o takové věci nestarají, protoţe mají pocit, ţe se jich to vůbec netýká a lidé ve středním věku se myšlenky zabývající se tímto tématem snaţí vytěsnit. Jak jsem jiţ naznačila, naopak staří lidé svoji situaci povaţují za problémovou, ale nemají ani odvahu ani šanci k tomu, aby vyjádřili svoje obavy a nesouhlas. Ta doba, kdy se se stárnutí populace začalo chápat jako veřejný problém, nastala, kdyţ byl vytvořen demokratický systém, který umoţnil starým lidem větší moţnost prosazování se. Začalo se zdůrazňovat a vyzdvihovat zhoršování celkové ţivotní situace starých lidí (Rabušic 1995: 143 – 145). 14

Problémem je, ţe v případě, ţe je člověk společností uznán jako starý, tak tím starým člověkem skutečně je a to bez ohledu na to, jak vypadá nebo jak se cítí. Získá od svého okolí tzv. „připsaný status“, se kterým se pojí určité očekávání, chování a role. Společnost jej zařadila do určité sociální skupiny lidí, která se chová a ţije určitým způsobem a naplňuje určité poţadavky a role. V případě starých lidí se očekává, ţe odejdou z pracovního procesu, tedy do důchodu. Chování a jednání seniorů v důchodu ovlivňuje jejich současný sociální status. Tento status se můţe právě ochodem do důchodu sníţit a to potom můţe negativně ovlivňovat chování a naplňování očekávání jedince. Na sociálním statusu starého člověka se také podílí finanční situace seniora, jeho podíl na moci ve společnosti a také celkový ţivotní styl. Sýkorová a Chytil (2004) píší, ţe senioři nemají snad kromě prarodičovské funkce ţádnou jinou a tím pádem ani ţádný sociální status. Se ztrátou sociálního statusu souvisí také ztráta vlastního sebevědomí a vlastních hodnot. Tato ztráta sociálního statusu by se dala označit jako velký zásah do ţivota seniora a její příčinou není aţ tak úplně věk a stáří, ale především to, ţe ne ve všech společnostech můţeme nalézt vhodné vysvětlení a přijetí stáří a starých lidí. Dokonce i současné stárnutí společnosti je dáváno za vinu seniorům a to bez ohledu na to, ţe se mění celá věková struktura společnosti (Sýkorová, Chytil 2004: 22).

15

2. Institucionální péče o seniora Jedna z morálních povinností produktivních a zdravých lidí ve společnosti je postarat se o své občany, kteří se o sebe jiţ nedokáţí postarat sami. V minulosti to tímto způsobem pravidelně fungovalo a starším lidem se prokazovala úcta a oddanost. Byli vnímáni jako zkušení a moudří a vţdy zůstávali aţ do smrti váţenými občany společnosti. Bylo prokázáno, ţe v těch společnostech, kde byli staří lidé vnímáni tímto způsobem, bylo mnohem méně srdečních a jiných onemocnění. Tento způsob chování se postupem času změnil a to v důsledku změny ţivotního stylu. Mladá generace začala odcházet do měst za prací a jinými věcmi a staří lidé zůstávali na vesnicích, které byly mnohdy těţko dostupné a to se projevilo na jejich vzájemných vztazích a kontaktu. Mladí lidé si seniorů přestali váţit a také jejich zájem a péče o něj začala stagnovat, to samozřejmě vedlo k přibývání civilizačních a dalších onemocnění. Tak razantní změna ţivotního stylu vedla k tomu, ţe v dnešní době je nastaven takový model, kdy oba rodiče pracují, jsou vděčni za to, ţe zaměstnání mají a situacím, které by mohly jejich zaměstnání ohrozit, se vyhýbají. Bohuţel mezi tyto situace se řadí i péče o jejich starého člena rodiny. Ani bytová situace dnešních rodin není úplně ideální. Mnohdy ţijí velké rodiny v malých neprostorných bytech, kde není ani náznak soukromí a představa péče o křehkého zranitelného seniora v takovém prostředí je opravdu nemyslitelná a to jak pro samotnou rodinu, tak i pro seniora. Někdo by mohl toto uvaţování povaţovat za sobecké a bezohledné, ale v mnohých případech je opravdu lepší variantou, kdyţ rodina najde pro svého seniora vhodné zařízení, neţ aby senior trávil svoje stáří v opravdu mnohdy nedůstojných podmínkách. Senior velmi často potřebuje celodenní péči či noční dohled a tu mu rodinní příslušníci nejsou schopni zajistit, protoţe mají své pracovní a jiné povinnosti, které musejí být schopni naplňovat. Právě proto se většinou rodiny rozhodnou pro institucionální péči pro svého seniora. V takovém zařízení by měl senior najít nový domov, který mu zajistí bezpečný, plnohodnotný a důstojný ţivot ve stáří (Rheinwaldová 1999: 10).

2.1.

Druhy ústavních zařízení a jiné formy péče o seniory

Pro ústavní péči o seniory máme několik moţných ústavních zařízení, kde mohou senioři pobývat. Kaţdé z těchto zařízení je ojedinělé a má svoji strukturu a pravidla. Mezi nejznámější a také velmi frekventované zařízení poskytující ústavní péči se řadí nemocnice. Medicína se řadí mezi pomáhající profese s nejvyšším společenským statusem, je uznávaná a má velké mnoţství pravomocí coţ v lidech vyvolává pocity bezpečnosti a 16

oddanosti. Jedna z věcí, která je typická přímo pro nemocnice, je vizita. Jedná se o návštěvu lékařského týmu přímo u lůţka pacienta, kde probíhá vyšetření konkrétního pacienta, rozhodnutí o jeho následující léčba a záznam do jeho dokumentace. V rámci vizity je samozřejmostí také komunikace se samotným pacientem a dalšími odborníky zajišťující jeho péči jako jsou fyzioterapeuti, sanitáři a zdravotní sestry. Vizita je jedna z věcí, která má vliv na přesný denní reţim pacienta, který se v nemocnicích udrţuje. Před vizitou musí být uklizené pokoje a pacienti musí být najezení a mít provedenou ranní hygienu. Naopak po vizitě se provádí velká hygiena pacientů jako je koupání, mytí vlasů, stříhání vlasů či nehtů. Reţim je pacientovi v podstatě vnucen bez jakýchkoliv diskusí. Hodně lidí tento systém kritizuje, protoţe v podstatě nedává pacientovi moţnost volby. Nemocný obvykle sdílí pokoj s ostatními pacienty, coţ vyţaduje taktéţ určitou dávku tolerance a ochoty. Kaţdý má jiný ţivotní styl a jiné návyky a je potřeba, aby se tito lidé nějakým způsobem domluvili a naučili se společně fungovat. Pro seniory je děsivá představa ztráty soukromí. Jsou si vědomi toho, ţe pobyt v nemocničním zařízení není zrovna pobytem, který by jim dopřával soukromí. Pro starého člověka je soukromí jedna z nejdůleţitějších věcí a proto se senioři tolik brání jakékoliv hospitalizaci. Jedním z velmi důleţitých aspektů u nemocnice je její velikost. Toto ostatně platí i pro ostatní zařízení ústavní péče. V dnešní době nejsou příliš atraktivní a uznávaná velká zařízení s tisíci lůţky. Je kladen velký důraz na humanizaci a individualitu, coţ se s příliš velkými zařízeními neztotoţňuje. Jiným typem léčebných zařízení jsou léčebny dlouhodobě nemocných, které jsou u nás zřizovány od sedmdesátých let. Tato zařízení poskytují zdravotní péči a jsou obvykle příspěvkovými organizacemi, které financuje jejich vlastní zřizovatel. Poskytují následnou péči pacientům, kteří potřebují doléčení po primární léčbě. Délka pobytu v tomto zařízení je 3 měsíce. Pro seniory jsou léčebny dlouhodobě nemocných velmi častým zařízení, ve kterém alespoň určitou dobu pobývají. Nejčastěji to bývá v případě, ţe senior absolvoval léčbu v nemocnici, ale jeho stav není natolik dobrý, ţe můţe být propuštěn do domácí péče anebo do domova pro seniory. V domovech pro seniory nejsou schopni zajistit tak odbornou zdravotní péči, kterou velmi často senioři potřebují (Matoušek 1999: 74 – 76). Domovy pro seniory jsou asi nejčastějším a nejvíce známým pobytovým zařízením pro staré lidi. Pro staré lidi je změna prostředí v e vysokém věku velmi obtíţná. Těţko si zvykají na nový reţim, nové prostředí i nové lidi. Proto své svolení k umístění do domova pro seniory dávají velmi neradi. Na druhou stranu zase ne všichni, někteří senioři jsou rádi za to, ţe mohou své stáří strávit v zařízení, kde o ně bude postaráno a kde nebudou sami. 17

Senioři často trpí myšlenkami a představami, ţe do domova či jiného ústavu jdou pouze umřít a ţe jsou zde umisťováni, aby nikomu nezavazeli a nepřidělávali starosti. Ve většině případů dá senior svolení k přestěhování do domova tehdy, kdyţ si je vědom toho, ţe se o sebe nedokáţe postarat. Jak jiţ bylo řečeno, tak umístění seniora do domova v něm obvykle vyvolává spíše negativní pocity a tak je moţno po přestěhování u seniora pozorovat úzkostné stavy, útlum chování, spavost, nechutenství, zhoršení zdravotního stavu či dokonce úmrtí. Toto vše je důkazem toho, jak je pro staré lidi těţká adaptace na nové prostředí a nové lidi. V některých případech můţe seniorům v rychlejší a lepší adaptaci na prostředí dopomoci náplň jejich dne a aktivity, které mohou v domově vykonávat. V dnešní době je tomuto tématu věnována mnohem větší pozornost neţ minulosti. Vzhledem k tomu, ţe seniorům jsou poskytovány sluţby jako je vaření, úklid, praní či ţehlení, tak jim zbývá dostatek volného času, který mohou vyplnit volnočasovými aktivitami dle svého zájmu. Mezi tradiční aktivity v domovech pro seniory se řadí předčítání knih a novin, poslech rádia a sledování televize, aktivity posilující paměť jako je například reminiscence, mohou to být i různé pohybové aktivity jako tanec, cvičení nebo procházky. V dnešní době se velmi často v domovech pro seniory pořádají také různé společenské akce, jako koncerty, výstavy či plesy. Také v rámci těchto zařízení je snaha o budování menších a útulnějších zařízení, kde bude hlavními prioritami senior a jeho individuální potřeby (Matoušek 1999: 84 – 85). Jednou z dalších moţných alternativ k zařízení pečující o seniory jsou denní centra. Toto zařízení se vyznačuje tím, ţe sem senioři docházejí pouze na denní program a na stravování. Tato zařízení mohou velmi pozitivně přispět k prosperitě seniorů. Senior stále bydlí ve svém původním prostředí a vrací se do svého domova, ale jeho osobnost je rozvíjena v rámci programů v denním centru a má určitou náplň ţivota a dne a také určitý reţim. V případě, ţe má senior kvalitní rodinné zázemí a jeho rodina se podílí na péči o něj, tak by se dalo tuto variantu péče povaţovat za tu nejvhodnější. Někteří senioři nemají zájem vést aktivní společenský ţivot a jsou raději ve svém domácím prostředí, a proto vyuţívají sluţeb pečovatelských sluţeb a agentur poskytující domácí ošetřovatelskou péči. Tyto organizace poskytují péči v domě či bytě klienta a pracovníci za ním dochází většinou i několikrát denně. Pracovníci těchto agentur jsou vybaveni takovými schopnostmi a vědomostmi, ţe jsou schopni seniorovi poskytnout kvalitní a odbornou ošetřovatelskou péči, ale také mu třeba vypomoci v domácnosti (Matoušek 1999: 85). Je všeobecně rozšířen názor, ţe zajištění péče prostřednictvím pečovatelské sluţby či denního centra v sobě nese několik mnoho výhod a je pro seniora a jeho vývoj mnohem 18

prospěšnější neţ forma ústavní péče samotné. Důleţitou podstatou v péči o starého člověka je fakt, ţe by se senior měl co nejdéle udrţovat v jeho domácím prostředí, které je mu přirozené (Matoušek 1999: 85 – 86).

2.2.

Rizika ústavní péče

Asi kaţdý člověk si uvědomuje, ţe i ústavní péče v sobě nese několik rizik. Jsou to věci, které negativně působí na seniora a které ho celkově ovlivňují. Mezi nejzávaţnější rizika dlouhodobých pobytů v zařízeních ústavní péče se řadí tzv. hospitalismus. Jak píše Matoušek (1999) tak hospitalismus je „stav dobré adaptace na umělé ústavní podmínky doprovázený sniţující se schopností adaptace na neústavní, „civilní“ ţivot.“ (Matoušek 1999: 118). Dalo by se říci, ţe senioři, kterých se tento jev týká si tak zvykli na ústavní péči a reţim s ní spojený, ţe si nedokáţí představit, ţe by ţili v jiném prostředí s jiným reţimem. Mají kolem sebe lidi, kteří jim obstarají jídlo, pití, postarají se jim o jejich finanční prostředky, zajistí jim teplo, čisté a vyţehlené oblečení a také se jim postarají o aktivity. Také lidé a prostor, ve kterém se senior pohybuje, jsou omezeni. Samozřejmě, ţe pro starého člověka je mnohem snazší se orientovat jen v určitém prostoru, ve kterém je zajištěna veškerá péče o něj. Tento jev má samozřejmě celou řadu negativních důsledků, které se u seniorů projevují. Patří mezi ně například vytrácející se zájem o lidi a o okolní svět, zhoršování schopnosti komunikace, regrese, návrat do ranějších vývojových stádií nebo třeba nepřiměřeně dlouhý spánek. To, ţe člověk vídá denně stejné lidi a ţije ve stejném prostředí, má vliv také na rozvoj tzv. ponorkové nemoci. Matoušek píše: (1999) „Stereotypní prostředí, z něhoţ se nedá uniknout, zvyšuje únavu a sniţuje toleranci.“ (Matoušek 1999: 119). Projevuje se střídáním přehnaného optimismu a stádia nepřátelství a odporu. Postupem času můţe stádium nepřátelství přejít aţ k samotné šikaně. V povědomí lidí je rozšířeno, ţe senioři bývají poměrně často oběťmi šikany. Nejčastěji bývají obětmi lidé, kteří jsou nesebevědomí, slabí, odlišní nebo nemocní. Senioři ve většině případů něco z tohoto jsou. Jak píše Matoušek (1999): „Riziko je nevyšší v těch ústavech, kde jsou klienty malé děti, lidé mentálně retardovaní, velmi nemocní, případně staří.“ (Matoušek 1999: 120). Bohuţel praxe je i taková, ţe šikana neprobíhá pouze mezi klienty navzájem, ale také ze strany personálu směrem ke klientům. Personál můţe šikanování napomáhat tím, ţe přehlíţí očividné signály šikany anebo se můţe na šikaně přímo podílet. Kaţdopádně v obou případech je to odstrašující. Mezi rizika, která souvisejí s ústavní výchovou, také patří jiţ několikrát zmiňovaná ztráta soukromí. Je to jedna z věcí, které se senioři nejvíce obávají při odchodu do domova pro seniory. Senioři jsou často 19

nuceni sdílet bytový prostor s obyvateli, které si nemohli vybrat a mnohdy dochází ke konfliktům a nedorozuměním. V těchto zařízeních je klient nucen dodrţovat určitý reţim a jednak brát ohledy na ostatní klienty. Všechny projevy člověka ţijící v institucionálním zařízení jsou pod neustálým dohledem a toto zařízení nikdy nebude místem, ve kterém můţeme být sami sebou a nemusíme dodrţovat určitá pravidla a role (Matoušek 1999: 118-122).

2.3.

Významné předpoklady rozvoje institucionalizované formy sociálních sluţeb

Vzhledem k tomu, ţe délka ţivota se neustále prodluţuje, tak se také předpokládá, ţe se bude zvyšovat i význam institucionální péče o seniory. V dnešní době neustále roste úroveň zdravotní péče a na druhé straně zase klesá fungování rodin jako sociálních institucí. V minulosti bylo poskytování sociálních sluţeb propojeno s chudinskou péčí. To zapříčinilo fakt, ţe v dnešním světě jsou sociální sluţby vnímány jako ty „zbylé“ sluţby pro tu okrajovou část společnosti. Ve společnosti nebyly uznávány jako adekvátní varianta a náhrada domácí péče. Tento názor se začal měnit aţ po druhé světové válce, kdy se sociální sluţby začaly rozvíjet a vytvářely samostatnou oblast sociálního zabezpečení. V budoucnosti se nás dotknou různé změny a trendy, které velmi ovlivní schopnost poskytování péče o seniory na rodinné úrovni. Mezi tyto změny mohou patřit změny na trhu práce, kdy budeme čelit poklesu počtu pracovních sil a změnám v pracovní aktivitě, dále to mohou být změny v demografické struktuře obyvatelstva (narůstající počet starých osob) anebo také změny, které budou souviset se fungováním rodiny a se změnou struktury domácnosti. Jednou z dalších významných věcí je standardizace poskytované péče. Je důleţité, aby poskytovaná péče měla stanovený rozsah a kvalitu, kterou společnost očekává. Své opodstatnění má také definování minimálních standardů, které řídí poskytování sociálních sluţeb a také výčet poskytovaných a garantovaných sluţeb státem. Důleţitou roli hraje také určení způsobu jejich financování. Toto je jedna z věcí, bez které by ţádná sluţba nemohla fungovat a celkově stanovení těchto věcí, je naprosto zásadní pro fungování a rozvoj poskytované péče. Do budoucna je také pro sociální sluţby důleţité, jak budou veřejností vnímány, to znamená, jakou budou mít image. Toto je široce diskutované téma, protoţe vţdy tou bylo tak, ţe sociální sluţby byly vnímány jako podpůrný nástroj pro nefungující rodiny a pro osamocené starce, kterým schází sociální a materiální zázemí. Bylo by potřeba, aby se sociální sluţby dostaly do povědomí lidí jako

20

naprosto ekvivalentní alternativa rodinné péče a také jako sluţby poskytující kvalitní a profesionální péči (Jeřábek a kol. 2005: 76 – 77).

3. Rodinná péče o seniora „Všude dobře doma nejlépe.“ Toto je všeobecně známé a rozšířené tvrzení, které prokazuje to, ţe většině lidí, je nejlépe ve svém domácím prostředí. Je to místo, které známe a které v nás vyvolává pocity klidu, bezpečí a jistoty. Kaţdý z nás má své doma a kaţdý z nás se tam rád vrací ať uţ třeba z práce, ze školy nebo z dovolených. Také senioři mají rádi svůj domov a rádi se do něho vrací. Dnešní doba je nastavená tak, ţe rodiny ţijí odděleně od svých rodičů, ale i přesto je obvyklé, ţe rodina se o svého seniora postará. V některých případech, dochází k sestěhování mladší generace se seniory, coţ v sobě skrývá mnohá pozitiva, ale také negativa. Mezi jasné pozitivní aspekty souţití se seniorem patří usnadnění péče pečujícím členům rodiny, šetření času, rozloţení péče mezi všechny členy rodiny a také pravidelné trávení času se seniorem. Senior není sám, coţ má pozitivní dopad na jeho stav, jak psychický tak i fyzický a cítí se bezpečněji. Ne vţdy se však senior v rodině svých potomků cítit dobře. Někdy zde mohou být vypjaté vztahy a to z toho důvodu, ţe někdo s péčí o seniora například nesouhlasí. Několikrát jsem jiţ zmínila, ţe pro seniory je velmi důleţitý vlastní domov a vlastní zázemí. Tento fakt také můţe zapříčinit to, ţe se senior v „cizím“ prostředí necítí dobře a nedokáţe se na něj adaptovat a to i přesto, ţe v něm ţije se svými nejbliţšími. Mezi časté pocity opečovávaného seniora patří také pocit, ţe rodinu zatěţuje a obtěţuje a můţe se zde cítit tzv. „navíc“. Častou příčinou těchto pocitů bývá malý prostor k bydlení, kdy není moţné zajistit všem členům potřebné soukromí a senior si tuto věc můţe klást za vinu a můţe se cítit provinile a zodpovědně za tuto situaci. Mlýnková (2011) uvádí několik moţných překáţek při poskytování péče rodinnými příslušníky: nevyhovující bydlení, zaměstnanost střední generace, povinnosti vůči vlastní rodině, vzdálenost rodin, vyčerpání a únava rodinných příslušníků při péči o seniora. (Mlýnková 2011: 62 – 63).

21

3.1.

Správně fungující rodina ve stáří Kaţdému z nás je jasné, ţe rodina, která se rozhodne pečovat o křehkého a

zranitelného seniora musí splňovat několik podmínek, které mají přímý vliv na kvalitní péči.

Mezi tři nejzásadnější předpoklady se řadí: Moci pečovat – to znamená mít fyzické, psychické, sociálním bytové, časové a finanční podmínky k tomu, abychom mohli zajistit kvalitní péči o starého člověka. Chtít pečovat – touto podmínkou je myšleno, ţe by pečující člověk měl mít dobrou vůli pečovat o seniora a měl by se snaţit nacházet moţnosti a řešení v konkrétních situacích a to za přispění všech členů rodiny. Umět pečovat – je také důleţité vědět jak pečovat, jak pomoci a v neposlední řadě znát rozsah poskytované pomoci (Klevetová, Dlabalová 2008: 82). Zásadní rozhodnutí, zda se bude o seniora rodina starat, dělá ona sama, ale společnost můţe také tento proces ovlivnit. Jejím cílem by mělo být motivovat rodiny morálně legislativně, ekonomicky a také sociálně k tomu, aby se o své seniory starali. Dále by měla společnost zajistit, aby bylo k dispozici dostatečně velké spektrum sociálních sluţeb a také dostatečná kapacita v rámci těchto sluţeb. Tímto se společnost podílí na tom, aby rodina naplňovala správnou funkci. V dnešním světě dochází k postupnému uvolňování tradičních rodinných vazeb, dále můţeme čím dál méně vidět mezigenerační souţití a vytrácí se také společné sdílení rodinných vazeb. Rodiny se jiţ tak často nestýkají, netráví spolu čas a nekomunikují spolu. Coţ je ovšem velká škoda a všechno toto má negativní dopady na samotného seniora a jeho stav. Pro seniory je naprostou prioritou rodina a bezpečné rodinné zázemí. I rodinný ţivot podléhá moderní době a věcem s ní spojených. Velký technický pokrok způsobuje, ţe staří lidé nemohou uplatňovat své celoţivotní zkušenosti, protoţe je vše jinak a vyţadují se nové postupy, které senioři neznají a o ty co znají, nemá jiţ nikdo zájem. Celková sociální prestiţ starých lidí velmi klesá. Přitom staří lidé nám mají co nabídnout a mají nám co předat. Sociologové tvrdí, ţe problém je v tom, ţe dosud není vyřešena úloha a postavení jednotlivých členů v rodinách. Role v rámci rodiny jsou naplňovány různými způsoby. Mohou být naplňovány 22

s důstojností, zájmem a respektem, ale také z čistě rozumových nebo prospěchových důvodů. V některých případech můţe být role také značně odmítána (Klevetová, Dlabalová 2008: 82 – 83).

3.2.

Vícegenerační souţití Ve většině případů se vícegenerační rodina skládá ze tří generací, můţe to být i ze

čtyř generací, ale uţ bývá méně časté. První generací jsou prarodiče, druhou rodiče a třetí děti. Jako vše na tomto světě, tak i vícegenerační souţití má své výhody a nevýhody. Bezesporu výhodné je pro samotného seniora, protoţe není sám, je v neustálém kontaktu se svými nejbliţšími a můţe mu být poskytnuta v podstatě okamţitá pomoc. Také pro děti můţe být souţití se svými prarodiči pozitivní. Mají s nimi jiný vztah neţ s vlastními rodiči a mnohé se od nich naučí. Je dobré, kdyţ se dítě setká s odlišnými názory, odlišnými problémy a s celkovou odlišností od osob z jiných věkových kategorií. Kdyţ dítě vidí, ţe se jeho rodiče o prarodiče starají, tak získá zdravé a správné návyky a bude mu péče o vlastního seniora připadat přirozená a normální. Naopak také pro seniory je velmi obohacující a pozitivní být v neustálém kontaktu s dětským světem. Dětský svět je krásný, bezstarostný a mladý a to jsou věci, se kterými se senioři velmi rádi konfrontují. Samozřejmě, ţe je děti mohou také lecčemu naučit. Určitě je na místě zmínit, ţe vícegenerační bydlení vyţaduje určitou dávku vzájemné tolerance. Dovolím si tvrdit, ţe je to jedna z těch nejzákladnějších věcí, která vícegenerační bydlení ovlivňuje. K toleranci bychom potom mohli bez debat přidat lásku, porozumění a ochotu. To jsou věci, bez kterých se kvalitní a bezpečné bydlení více generací pod jednou střechou neobejde. Jednou z výhod tohoto způsobu ţivota je i to, ţe prarodiče se mohou podílet na výchově dětí, pokud to samozřejmě jejich stav umoţňuje. Prarodič můţe bez problému vypomoci například odvedením dětí do školy, či naopak přivedením zpět domů nebo třeba vařením či nakoupením základních potravin. Dalo by se říci, ţe podpora, schopnost pomáhat si, vzájemná tolerance a porozumění druhých jsou klíčovými vlastnostmi pro spokojené vícegenerační souţití. V dnešní době je nejčastějším modelem oddělené bydlení rodičů a prarodičů, ale udrţování pravidelných kontaktů a dobrých vztahů. Nelze nepoznamenat, ţe v případě fungujícího vícegeneračního souţití mají z toho způsobu ţivota prospěch všichni členové domácnosti a také domácnost sama (Mlýnková 2011: 35 – 36). Klevetová a Dlabalová (2008) uvádějí charakteristiku souţití různých generací: Rovnocenné (realistické) souţití – vyznačuje se pohodou a vyváţenými osobnostmi v rodině, které tolerují zájmy a potřeby starší generace. 23

Liberální (volné) souţití – je pro něj typické opomenutí určení hranic, nestanovení pravidel, zeslabení citových vazeb mezi členy rodiny, neuvědomování si povinností vůči starší generaci a také nerespektování citových, fyzických a hmotných potřeb seniora. Podbízivé souţití – v tomto typu souţití nemají děti zájem o své rodiče a rodiče to řeší tím, ţe si své děti snaţí koupit a nějakým způsobem je uplatit. Je zde určitá bezmocnost a snaha o zachování dobrých vztahů. Nesmiřitelné souţití – toto souţití se vyznačuje velmi negativním postojem jedné generace vůči druhé a neumoţňuje ani vzájemný styk těchto generací. Vynucené souţití – toto souţití není na dobrovolné bázi rodiny, ale je nucené a nese v sobě negativní podtext. Vychytralé souţití – v tomto typu souţití jde o vyuţívání rodičů nebo prarodičů s předstíraným zájem (Klevetová, Dlabalová 2008: 81).

24

4. Péče a pomoc podporující rodiny v péči o seniora Obecně prosazovaným názorem je, ţe by senior měl co nejdéle je to moţné zůstat ve svém přirozeném prostředí. Aby tomu tak bylo tak je potřeba, aby rodiny seniorů přistoupili na péči v domácím prostředí. Je potřeba, aby tyto rodiny cítili určitou podporu ze strany systému.

4.1.

Respitní péče Respitní péče je odlehčovací sluţba, která by měla pomoci rodinám, které se starají

o své seniory a v určitém okamţiku mají problém péči zajistit. Ten důvod, proč rodina nedokáţe na určitou dobu péči zajistit, můţe být jakýkoliv – je potřeba vymalovat, rodina chce jet na dovolenou nebo zkrátka pečující onemocní a sám potřebuje, aby o něho bylo postaráno.2 Cílem Respitní péče je to, aby senioři měli zajištěnou péči o jejich osobu ve vlastním domácím prostředím v době, kdy se o ně nemůţe postarat jejich rodina.3 Jak píše Matoušek (2007): „Několik neziskových organizací poskytuje sluţby úlevové (respitní) péče. Ta spočívá buď v tom, ţe do bytu, kde starý člověk bydlí s rodinou, přijde asistent, který několik hodin seniora hlídá, nebo v tom, ţe je o klienta postaráno v nějakém zařízení po část dne.“ (Matoušek 2007: 120). Konkrétními sluţbami, které poskytují respitní péči jsou odlehčovací sluţby a centra denních sluţeb. Odlehčovací sluţby mohou být sluţbami terénními, ambulantními nebo pobytovými. Poskytují se osobám, které mají sníţenou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení a je o ně za normálních podmínek pečováno v jejich přirozeném sociálním prostředí. Cílem odlehčovací sluţby je umoţnit pečujícím osobám potřebný odpočinek. Druhou sluţbou jsou centra denních sluţeb, která poskytují pouze ambulantní sluţby. Tyto sluţby jsou taktéţ poskytovány osobám, které mají sníţenou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení a jejich stav vyţaduje pomoc další fyzické osoby. (Zákon č. 108/2006 Sb.).

4.2.

Role rodiny a společnosti

Mezi specifické problémy postkomunistických zemí patří otázka, na kom leţí povinnost péče o nesoběstačné seniory. Je to úkol rodiny či státu? Rozšířenějším názorem je, ţe největší podíl péče by měla nést samotná rodina. Sdílí se názor, ţe seniorům je lépe 2

iSenior (2015): Zdraví, Respitní péče – bez pocitu viny [on-line] Dostupné 2. 5. 2015 z http://www.isenior.cz/zdravi/respitni-pece-bez-pocitu-viny 3 Česká alzheimerovská společnost (2015): Sociální sluţby – Respitní péče [on-line] Dostupné 2. 5. 2015 z http://www.alzheimer.cz/socialni-sluzby-cals/respitni-pece/

25

v jejich domácím prostředí, kde o ně pečují jejich příbuzní a další blízké osoby. Rodiny, které mají nesoběstačného seniora, by neměli jednoduše spoléhat na to, ţe se stát postará, ale měli by se do péče o svého seniora aktivně zapojit. Aţ v případě, ţe by nebylo z jejich strany moţno péči zajistit, nastupuje na scénu stát a jeho zajištění péče. Stěţejní myšlenkou v této věci je to, ţe rodina nemůţe „přehodit“ veškerou péče na společnost, ale musí zde být moţnost výpomoci ze strany státu. Jak píše Haškovcová (Haškovcová in Jeřábek a kol. 2005): „Rodina se o starého, zvláště pak nemocného člověka, můţe postarat jen do určité míry, za jistých moţností a v jistém čase. Společnost se zcela musí postarat o ty, kteří nikoho nemají, a v dalších tzv. „důvodných případech“.“ (Haškovcová in Jeřábek a kol. 2005: 60). Je důleţité, aby stát nastavil takové podmínky, které budou pro rodiny výhodné a budou se chtít o své seniory postarat a bude jim to připadat přirozené. Kdybychom mluvili o konkrétních formách pomoci ze strany státu, tak bychom museli vzít v potaz konkrétní potřeby a situace jednoho určitého seniora. Je také důleţité zmínit, ţe pokud má fungovat rodinný model péče, ta je potřeba, aby byla rodině k dispozici i nabídka běţných sluţeb a spolupráce se specializovanými institucemi a odborníky v nich. I přesto, kdyţ by se rodina rozhodla pro domácí péčí, jsou zde limitující faktory, které toto jejich rozhodnutí zásadně ovlivňují. Mezi tyto faktory patří: Postoj ţivotního partnera k omezením, která jsou spojená s péčí o seniora v domácím prostředí Rodinný stav pečujících osob, ale také seniora samotného Pohlaví pečujících a seniora, také jejich vzdělání Vzdálenost bydliště pečující rodiny a seniora Přítomnost nezaopatřených dětí v pečující rodině Bytové podmínky pečující rodiny (Jeřábek a kol. 2005: 60 – 61).

4.3.

Kritické momenty osobní péče o seniora v rodině Nejčastěji diskutovaným a nejtypičtějším problémem při dlouhodobé péči o seniora

v domácí péči jsou důsledky, které zanechává dlouhodobá péče na pečujících osobách. Nejčastěji tyto důsledky zasahují pečující ţeny. Péče o seniora je pro ně velmi fyzicky i psychicky náročná. Péče o starého člověka si ţádá časté zvedání, obracení či přenášení seniora, coţ je pro mnohé ţeny problém. Tyto pečující ţeny potřebují v důsledku této péči rehabilitaci a další léčení, aby byly schopny dále tuto péči zajišťovat. Jak jiţ bylo zmíněno, tak fyzická námaha není jediná, která postihuje pečující osoby. U těchto lidí jsou také velmi časté psychické obtíţe. Dlouhodobá péče o starého člověka způsobuje stres a 26

neustálé napětí. Je to také dáno tím, ţe mnohdy pečující osoba pečuje o seniora bez přestávky či vystřídání jinou osobou a to třeba i několik let v kuse. Psychické poruchy pečujících osob se mohou objevovat i z toho důvodu, ţe společenský ţivot pečující osoby značně trpí. Je to jeden z dalších problémů, se kterými se pečující potýkají. Péče o seniora je náročná sama o sobě a lidé, kteří tuto péči zajišťují, jsou hodně vytíţení a na dost věcí jim nezbývá čas a ani energie. Často můţeme vidět, ţe pečující osoba je týdny nebo dokonce i celé měsíce naprosto odloučena od jakéhokoliv kontaktu se světem. Její příbuzní, kamarádi, sousedi a společnost o ni zkrátka nemá zájem. Velké břemeno padá na pečující osoby i v ohledu emocionální podpory seniora. V dnešní době máme nespočetně mnoho agentur, které nabízejí donášku jídel, úklid domácnosti nebo zajištění nákupu, ale ţádná z těchto společností nenabízí utěšení a emocionální podporu. Toto je věc, která zcela padá na rodinné příslušníky a blízké osoby a zároveň je to jedna z těch nejtěţších věcí. Člověk musí být silný i za toho seniora a musí mít dvakrát tolik pozitivní energie a sil, aby je mohl rozdat. I přes velkou sílu a odvahu pečujících se můţe dostavit chvíle, kdy si rodina přizná, ţe domácí péči nezvládá a usoudí, ţe seniorovi by bylo lépe v zařízení poskytující kvalitní a odbornou péči. V hodně takových případech se můţeme setkat s pocity viny a výčitkami svědomí rodiny. Rodinní příslušníci často trpí sebeobviňováním, ţe péči nezvládli a teď musí babička nebo dědeček do ústavního zařízení. V těchto případech je na místě odborná pomoc těmto rodinným příslušníkům. Potřebují slyšet, ţe to není jejich vina a ţe je určitě dobré, ţe se o péči alespoň pokusili, ale ţe je to náročný úkol a ne kaţdý je na něho připravený.

27

5. Metodologie výzkumu V této části mé absolventské práce se zaměřím na metodologii výzkumu, ve které popíši definice a pouţité výzkumné metody, specifikuji výzkumný cíl a také popíši prostředky k jeho dosaţení. Následovat bude také analýza dat a závěrem shrnutí nad výsledky výzkumu.

5.1.

Vymezení kvalitativního výzkumu Ve své absolventské práci jsem se rozhodla vyuţít pro svou empirickou část práce

kvalitativní výzkum. Kvalitativní výzkum je mnohými autory chápán různými způsoby. Někteří ho vnímají jako pouhé doplnění kvantitativního výzkumu a jiní jako jeho naprostý protiklad. Postupem času si i kvalitativní výzkum získal v sociálních vědách rovnocennou pozici. Je velmi těţké tento výzkum jedním konkrétním způsobem vymezit nebo popsat jakým způsobem by se měl provádět. Základním bodem při kvalitativním výzkumu je stanovení tématu a výzkumných otázek. Otázky lze během výzkumu měnit či doplňovat. To je jeden z důvodů, proč se kvalitativní výzkum pokládá za pruţný typ výzkumu. Práce výzkumníka, který vyuţívá kvalitativního výzkumu, by se dala přirovnat k práci detektiva. Výzkumník se seznamuje s novými lidmi a daty přímo v terénu. Při jeho práci vznikají nové hypotézy a rozhodnutí o tom jak přizpůsobovat a měnit výzkumný plán, který byl nastaven. Sběr dat a následná analýza těchto dat jsou uskutečňovány ve větším časovém intervalu. Kvalitativní výzkum sestává z určitých cyklů, během kterých výzkumník sesbírá data, následně je analyzuje a poté se rozhodne, která data pro svůj výzkumu vyuţije. Zpráva o provedeném výzkumu zahrnuje podrobný popis místa, kde zkoumání proběhlo, citace z rozhovorů a poznámek, který si výzkumník při práci v terénu zaznamenával. Výzkumník se ke zkoumanému tématu můţe sám vyjádřit a prodiskutovat výsledky výzkumu se samotnými účastníky výzkumu a zahrnout zde jejich názory. Jak jiţ bylo zmíněno tak pro kvalitativní výzkum je typické, ţe výzkumník pracuje v terénu a to po delší dobu. V terénu se setkává s jedinci či se skupinami jedinců a jejich ţivotními situacemi. V těchto situacích se výzkumník snaţí zachytit kaţdodennost jedinců. Při práci s kvalitativním výzkumem, je hlavním nástrojem k získání potřebných dat, sám výzkumník. Typy jednotlivých dat mají různé formy, ať uţ to jsou přepisy poznámek z pozorování či rozhovorů, fotografie, audiozáznamy, videozáznamy, deníky, osobní komentáře či úryvky z knih. Všechny tyto materiály slouţí k tomu, aby nám pomohly přiblíţit kaţdodenní ţivot zkoumaného vzorku lidí. Základním úkol tohoto výzkumu je 28

vysvětlit, jak lidé v daném prostředí získávají pochopení toho, co se kolem nich děje, z jakého důvodu jednají daným způsobem a jak si organizují kaţdodenní aktivity. Data se postupně zpracovávají a poté vyhodnocují. Výzkum postupně vylepšují a dodělávají postupně sesbíraná data, která později slouţí k pochopení daného dění či situace. Cílem kvalitativního výzkumu je získání popisu konkrétních případů, vytváření hypotéz a také rozvíjení nových teorií o jevech světa (Hendl 2008: 47 – 50).

5.2.

Cíl výzkumu, výzkumná metoda, výzkumná otázka, harmonogram šetření

Hlavním cílem této práce je prostřednictvím výzkumného kvalitativního šetření zjistit výhody a nevýhody souţití se seniorem v jedné domácnosti, co obnáší péče o starého člověka, který ţije doma a jak pobyt seniora doma ovlivňuje sociální práce a jak při péči o něj rodině pomáhá. Znění mojí výzkumné otázky je: „Co pro pečující rodinu znamená nebo znamenalo souţití se seniorem?“. Pro svůj výzkum v rámci mé absolventské práce jsem si vybrala metodu strukturovaného rozhovoru s otevřenými otázkami. Tato metoda se vyznačuje několika předem formulovanými otázkami, na které respondenti odpovídají. Nejčastěji se tato metoda vyuţívá v případě, kdy je potřeba omezit variaci otázek, které jsou dotazovanému pokládány. Tím je také zajištěna skutečnost, ţe získaná data z konkrétních rozhovorů nebudou natolik odlišná. Pro tuto metodu je také snadná analýza dat, protoţe v přepisu rozhovoru se lehce zorientujeme v jednotlivých tématech a to je hlavně zapříčiněno tím, ţe struktura informací se nám vytvoří spolu s danými otázkami. Nevýhoda této metody spočívá v tom, ţe je zde předem stanovené téma a také v tom, ţe jsou zde předem stanovené otázky, na které respondenti odpovídají a to omezuje moţnosti poskytovaných informací (Hendl 2008: 173 – 174). Během února 2015 jsem identifikovala jednotlivé respondenty pro svůj výzkum a koncem měsíce jsem je kontaktovala a poţádala je o účast na mém výzkumném šetření. Vysvětlila jsem jim, v čem moje práce spočívá a také to, ţe jejich odpovědi budou anonymní. Po jejich souhlasu jsem si s nimi domluvila osobní setkání a rozhovory zrealizovala. Rozhovory probíhaly v průběhu měsíce března a začátkem dubna.

5.3.

Způsob zpracování dat

Data, která jsem získala z rozhovorů s respondenty, jsem zpracovávala pomocí metody vytváření trsů. Tato metoda se vyuţívá ke shromáţdění určitých druhů informací do jedné skupiny neboli trsu a to například podle rozlišení určitých jevů, místa nebo 29

případů. Tyto trsy by měly vznikat na základě určitých podobností mezi identifikovanými jednotkami. Společným znakem pro jednotlivé trsy můţe být například dané téma. Vyhledáním ve výrocích respondentů všech pasáţí, které se týkají jednoho společného tématu, vytvořím společný znak pro jednotlivý trs. Tímto společným znakem nemusí být jen společné téma, ale také třeba prostorový překryv, časový překryv či personální překryv. Základním principem této metody je vytváření obecnějších kategorií a větší přehlednost v získaných datech (Miovský 2006: 221).

5.4.

Popis výzkumného souboru

Mého výzkumného šetření se účastnilo pět respondentů ve věku od 46 do 67 let. Všichni respondenti byli dopředu obeznámeni se způsobem, jakým budou rozhovory probíhat a také s tím, ţe jejich jména nebudou zveřejněny, ale budou zaměněny za jména fiktivní. Všichni respondenti mají zkušenost s péčí o starého člověka v domácím prostředí, a proto se mohou k tomuto tématu vyjádřit a sdělit své názory a zkušenosti. V následující tabulce jsou uvedeni respondenti, se kterými rozhovory proběhly a také jejich věk. Jména byla z důvodu anonymity změněna. respondent

věk

Jana a Libor (manţelé)

50, 55

Marie

46

Květoslava

59

Zdeněk

67

Tab. č. 1: vybraní respondenti pro kvalitativní výzkum (Zdroj: vlastní)

5.5.

Reflexe sběru dat

Základ rozhovorů vytvořily předem stanovené otázky. Těchto otázek bylo sedm a zněly následovně: 1. O koho jste pečovali ve vlastní domácí péči? 2. Po jakou dobu jste měli seniora v domácí péči? 3. Kde váš senior bydlel? 4. Co jste mu/ji poskytovali za péči? 5. Kolik vám péče o seniora zabrala denně času? 6. Proč jste se rozhodli pečovat o vašeho seniora v domácí péči? 7. Pomáhal vám někdo při poskytování domácí péče (příbuzní, systém…)? Tab. č. 2: Seznam okruhů pro strukturovaný rozhovor (Zdroj: vlastní)

30

Rozhovory v rámci mého kvalitativního šetření probíhaly v prostředí, které bylo příjemné hlavně respondentům. Vţdy jsem je nechala si zvolit, kde se sejdeme. Ve většině případů se rozhovory odehrávaly v domácím prostředí respondentů. Rozhovory byly realizovány ve Šternberku a Olomouci a byly nahrávány na diktafon, ze kterého byly následně přepsány, kategorizovány (kategorie představovaly původně stanovené otázky) a na závěr také analyzovány. Rozhovory probíhaly v měsíci březnu a na počátku měsíce dubna a to prostřednictvím osobních rozhovorů a elektronické komunikace. Z rozhovorů jsem měla menší obavy, protoţe jsem se bála, abych u respondentů nevyvolala nějaké špatné či bolavé vzpomínky a to z toho důvodu, ţe senioři některých respondentů uţ zemřeli. Musím říci, ţe rozhovory probíhaly naprosto v klidu. Ze začátku bylo na respondentech vidět, ţe neví, co od toho mají očekávat, ale v průběhu rozhovoru si byli více jistí a také mnohem více klidní.

5.6.

Analýza dat

Vytvořené okruhy tvořily základní strukturu pro rozhovory, které se snaţí zmapovat to, jak respondenti zvládali péči o seniora v domácím prostředí a proč se pro tuto variantu rozhodli. Zcela záměrně pouţívám minulý čas, protoţe všichni respondenti, kteří se účastnili mého výzkumu, se o seniora v domácí péči starali v minulosti a tento stav jiţ netrvá. Respondenti začínali rozhovory informacemi o konkrétním seniorovi a také mluvili o situacích, které předcházeli domácí péči. Prvním impulsem bylo zjištění, ţe senior je jiţ nesoběstačný a nedokáţe se o sebe postarat sám. Jak říká respondentka Marie: „Maminka bydlela ve svém bytě a normálně se o sebe starala, zvládla všechno, ale jednou se to stalo. Dostala mozkovou příhodu a vše bylo jinak.“. Najednou vám dojde, ţe se bude muset něco změnit a ta péče se bude muset nějakým způsobem zajistit. I respondentka Květoslava uvádí: „Jenţe ona uţ si potom nebyla schopná obstarat věci kolem sebe. A to sme věděli, ţe je zle, ţe se to bude muset nějak řešit jako.“. Je určitě těţké si přiznat, ţe ten člověk uţ není schopen se zabezpečit sám a ţe s tím rodina musí začít něco dělat. Všichni tito lidé se rozhodli pro domácí formu péče o svého seniora, coţ je bezpochyby úctyhodným rozhodnutím. Doba, po kterou se o seniora respondenti starali, byla u kaţdého zcela jiná. Velmi náročnou situaci měla bezesporu paní Marie, která v rozhovoru uvedla: „Maminku jsem měla doma celkem 11 let.“. Myslím, ţe to je jedna z věcí, která je velmi obtíţná a kterou nikdy nevíte dopředu. Nikdy nevíte, kolik let se budete o svého seniora starat. V případě paní Marie to bylo 11 let, coţ je opravdu hodně dlouhá doba. Paní Květoslava uvedla: „Babičku jsme měli doma rok. Musím říci, ţe to bylo velmi náročné. Bylo jí 92 let 31

a i ten jeden rok byl hodně náročný, ale kdyby si to situace ţádala tak bychom to zvládli i dál.“. Tady vidíme ten rozdíl v těch časových úsecích, ale také jde zde patrné jisté odhodlání respondentky, která by takové rozhodnutí udělala klidně znovu i přesto, ţe uţ ví, co vše to obnáší. I půl roku domácí péče můţe být velmi obtíţné, tohle je věc, která je zcela individuální. Jako další okruh pro mé rozhovory byla otázka, kde senior, kterému byla poskytována domácí péče, bydlel. Myslím si, ţe to je důleţitá informace, protoţe se velmi dotýká i pečujících osob a to i v případě, ţe senior bydlí v jejich domácnosti nebo, ţe se pečující osoba přestěhuje do domácnosti seniora. Musím říci, ţe s druhým případem jsem se v průběhu rozhovorů s respondenty nesetkala. Všichni to byli lidé, kteří mají svoji vlastní rodinu a přestěhovat se za seniorem, by bylo ještě komplikovanější. Moţná bychom zde mohli mluvit také o jistém štěstí, ţe senioři s přestěhováním do domova svých příbuzných souhlasili. U paní Jany a u pana Libora nebylo v podstatě na vybranou. Ocitli se v takové situaci, ţe neměli jinou moţnost, a i kdyţ neměli ideální podmínky pro domácí péči, tak věděli, ţe tam jejich seniorce bude lépe, neţ v péči bratra pana Libora. Jak říká paní Jana: „Kdyţ jsme zjistili v jakym je stavu a v jakých podmínkách ţije tak sme si ji vzali k sobě domů. Ale ţijeme v paneláku a prostoru nebylo moc, ale nic jiného nám nezbylo. Tam sme ji prostě nechat nemohli.“. V případě paní Marie a její maminky byla výhoda toho, ţe seniorka trávila v domácnosti paní Marie mnoho času uţ i předtím, neţ tam bydlela. Paní Marie si ji střídavě brávala k sobě domů a tak seniorka měla moţnost si na prostředí zvyknout. Pobyty u paní Marie byly čím dál častější, takţe to pro seniorku nebyl potom takový šok a rychle se adaptovala na prostředí, které jiţ dávno znala. Paní Marie dnes říká: „Poté, co ji pustili z nemocnice, jsem ji nastěhovala k sobě. Nebylo to pro ni tak obtíţné, protoţe to prostředí dobře znala, byla tu mnohokrát.“. Paní Květoslava zase tušila, ţe by změna prostředí nemusela dělat starému člověka dobře, tak kdyţ uţ viděla, ţe to s babičkou nevypadá dobře a ţe se blíţí doba, kdy bude potřebovat pomoc druhé osoby, tak o tom s babičkou začala mluvit a připravovat ji na to. I oni si babičku opakovaně brávali na víkendy a trávila u nich čas, takţe to prostředí pro ni také nebylo úplně cizí. Takţe potom, kdyţ nastala ta doba, kdy uţ bylo opravdu nutné, aby s nimi babička bydlela, tak adaptace seniorky na prostředí proběhla celkem bez problému. Ale jak říká paní Květoslava: „Zvykla si celkem rychle, ale ještě nějakou dobu měla tendence podívat se k sobě domů, takţe sme jí to s manţelem splnili a občas sme s ní zašli do jejího bytu. Bylo na ní vidět, ţe jí to vţdycky udělalo radost.“. A v případě pana Zdeňka nebylo co řešit, 32

protoţe měl v péči svoji manţelku, takţe domácí péče probíhala v přirozeném sociálním prostředí jeho manţelky. Pan Zdeněk uvedl: „Ţili sme tu spolem 45 let. Nedovedu si představit, kde jinde by jí mohlo bejt líp. Po celej čas to tu milovala, i kdyţ jsme byli pryč, tak se vţdycky nejvíc těšila domů.“. Při poloţení další otázky jsem se snaţila zjistit, co všechno pečující rodiny pro svoje seniory zajišťovali. Kdyţ se řekne „celodenní péče“, tak je zde opravdu hodně věcí, které se do tohoto pojmu mohou řadit. Ve většině případů bylo zhoršování stavu seniora postupné a podle toho se také odvíjela péče, kterou rodinní příslušníci poskytovali. Jak řekla sama paní Květoslava: „Babička bydlela ve svém bytě v panelovém domě, ale postupem času, jak se zhoršovala v pohybu, tak uţ nevycházela a byla jen zavřená doma. My sme za ní denně chodili a zajištovali jí nákupy, pomoc s úklidem a taky sme ji brávali ven. Jenţe ona uţ si potom nebyla schopná obstarat věci kolem sebe.“. Tady je vidět, ţe zhoršování zdravotního stavu přicházelo postupně a rodina měla čas a moţnost připravit se na takovou situaci, aţ se o sebe senior nedokáţe postarat vůbec. Bohuţel, takhle to pokaţdé nechodí a někdy se zhoršení zdravotního stavu dostaví ze dne na den. Tuto situaci si proţila i paní Marie, kdyţ její maminku, která byla naprosto soběstačná, postila mozková příhoda a ze dne na den se vše změnilo. Paní Marie v rozhovoru uvedla: „Maminka bydlela ve svém bytě, aţ do první mozkové příhody, kdy se sice zrehabilitovala tak, ţe chodila o jedné holi, ale měla postiţenou levou ruku a částečně i řeč. Občas si nemohla vzpomenout na nějaké slovo nebo jí bylo špatně rozumět a chvílemi potřebovala dopomoc. Také jí dělaly problémy rukávy.“. Člověk, který byl naprosto soběstačný a schopen si zajistit věci kolem sebe i kolem své domácnosti, byl najednou závislý na pomoci druhé osoby. Toto je situace, která je velmi sloţitá jak pro blízké osoby, tak ale také hlavně pro samotného seniora. Je zde velký nápor také na psychiku a to opět jak na psychiku pečujících, tak i na psychiku seniora. Je to situace, která přišla neohlášeně, nečekaně a teď je potřeba se s ní vyrovnat a řešit ji. Pan Zdeněk říká: „U ní to bylo postupný. Zhoršovala se den ode dne víc a víc a já pozoroval, ţe jí kaţdý den musím pomáhat s více věcma. Najednou jsem si uvědomil, ţe je úplně závislá na mé péči.“. Pan Zdeněk se o manţelku v rámci intenzivní domácí péče staral po dobu 8 měsíců, ale pak jeho manţelka bohuţel zemřela. V době, kdy uţ byli senioři zcela závislí na péči svých příbuzných, byla péče z celého období přirozeně nejnáročnější a to pro všechny, kdo se na péči podíleli a také pro seniory samotné. Jak říká paní Marie: „Maminka první roky potřebovala jen nachystat jídlo, vykoupat a doprovod na procházkách a to jsem zvládala. 33

Dcera byla ve škole, a kdyţ přišla, tak byla s babičkou, neţ jsem přišla z práce, takţe první roky jsem pracovala na zkrácený úvazek. Kdyţ se dcera odstěhovala, tak se maminka trochu zhoršila a postupně vyţadovala stále více péče. Takţe jsme podaly ţádost o příspěvek na péči a začala k nám dopoledne chodit pečovatelka a z charity jí vozili obědy. Kdyţ jsem však začala naházet obědy netknuté, tak jsem postupně začala pracovat z domu a poté jsem zůstala doma úplně.“. Také paní Jana se vyjádřila v tom smyslu, ţe celodenní péče byla opravdu náročná. Kdyţ se se jí zeptala, co všechno kolem maminky zajišťovala, odpověděla: „No tak veškerou péči o její osobu. Maminka uţ nechodila, jen seděla a leţela. Najedla se teda sama, takţe kdyţ jsem jí jídlo nachystala, ohřála a dala na talíř tak ho snědla, ale musela jsem na to dohlíţet, protoţe jinak moc nejedla. Musela jsem také dávat pozor na to, aby měla pořád dostatek pití, protoţe jak uţ to u starých lidí bývá, tak dost málo pila a potom jí bývalo zle. Pomáhat jsme jí museli i s hygienou, takţe večer s koupelí a péčí o tělo. Na záchod se dostala sama na vozíku, takţe v tom problém nebyl, ale stejně měla pleny. A kdyţ jsme byli doma, tak jsme na ni dohlíţeli, aby někde nespadla. Vzhledem k tomu, ţe maminka je ţena, tak jsem pomoc při koupání většinou zajišťovala já.“. Také pan Zdeněk uvedl: „Pomáhal jsem jí při hygieně, přípravě stravy, najíst se zvládla sama. Léky jsem jí podávat nesměl, vţdycky si hrozně potrpěla na tom, ţe o léky se bude starat sama a nechtěla, abych se jí do toho pletl. Já jí je samozřejmě vţdycky potaji kontroloval. Obléci se víceméně zvládla sama, jen s drobnostmi jsem jí pomáhal. Jako třeba s knoflíčky či zipy. Ke konci uţ to potom bylo horší, ale to uţ se pak ani nepřevlíkala.“. Myslím, ţe je celkem důleţité podotknout, ţe pan Zdeněk je lékař a to ještě v oboru geriatrie. To mu jeho péči o manţelku v mnohých věcech ulehčovalo, a proto pro něj byla domácí péče jasnou volbou. S touto otázkou přímo souvisí i ta další, při které jsme s respondenty vedli rozhovor. Další otázka se ptala po tom, kolik času během dne, ale také noci, domácí péče o seniora zabrala. Většina respondentů se shodla v tom, ţe péče byla opravdu celodenní, tudíţ zabrala v podstatě celý den. Někteří respondenti uvedli i to, ţe péče o seniora zasahovala i do nočních hodin. Například paní Květoslava uvedla: „No tak to je těţky takhle říct, ale kdyţ se zamyslím… no tak ze začátku jako ještě, kdyţ bydlela sama, tak sme tam jezdili denně a byli sme tam třeba tak hodinku, dvě, podle toho co bylo potřeba udělat a co zajistit. No ale tak potom, kdyţ uţ bydlela s náma, tak to víc, ţe jo. Prvních pár týdnů jsem ještě musela chodit do práce, tak to jsem si za ní odskočila z práce. A potom jsem se o ni starala, jak jsem přišla domů z práce a to byla vlastně nepřetrţitá péče. Neţ jsem ji napolohovala, dala jí najíst, napít, podala jí léky, tak uţ jsem ji mohla jít koupat a zase znovu - napolohovat, jídlo a léky. No a pak, jak jsem uţ byla doma, tak to 34

byla celodenní péče i v noci jsem k ní vstávala. Byla dušná a potřebovala léky. No jak říkám no, ke konci uţ to bylo fakt hodně náročný. Ale nelituju toho, udělala bych to znovu. Kolikrát, kdyţ jsem ji vzala za ruku a dívala se na ni, tak jsem na ní viděla, ţe je ráda, ţe je doma a ne v zařízení. Jako by mi chtěla říct, děkuji, ale uţ jí to nešlo…“. Asi kaţdému z nás dojde, ţe péče o starého člověka v domácím prostředí není hodinová záleţitost, ale naopak záleţitost několika hodin a v podstatě celého dne. A v tomto bodě se shodli i respondenti. Paní Jana na tuto otázku odpověděla následovně: „No kdyţ nad tím přemýšlím tak celkem dost času denně. Tak kaţdé ráno, pak jsme aspoň na hodinku odskočila z práce odpoledne tak taky tak dvě hodiny neţ jsem jí nachystala jídlo, přebalila ji, polohovala ji… hodně dobry bylo, ţe nebyla sama, byla pořád, kromě toho co sme byli v práci, tak byla pořád s nama. Samozřejmě, ţe postupem času byla péče časově náročnější.“. Jako naprosto zásadní otázku při tomto výzkumu povaţuji otázku, proč se respondenti rozhodli pečovat o svého seniora v domácí péči. Co je vedlo k tomu, ţe seniora neumístili do zařízení, poskytující sociální či zdravotnické sluţby, jako většina lidí? Moje předpoklady, ţe to bylo z úcty a lásky vůči svým seniorům, byly naprosto správné a opodstatněné. Paní Marie naprosto radikálně odpovídá na tento dotaz: „Vţdycky jsme měli dobrý vztah, a pokud to šlo, proč bych se nepostarala. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, ţe bych ji nechala v nějakém zařízení“. Z této odpovědi mám pocit, ţe paní Marie byla vţdy odhodlaná se o maminku v jejím stáří starat doma. Pokud se podíváme na to, co řekl pan Zdeněk: „Podle mě je to naprosto nejoptimálnější prostředí pro nemocného člověka. Jsem pro tuto variantu samozřejmě jen, pokud je to moţné a jsem hluboce přesvědčen o tom, ţe je to pro seniora to nejlepší.“. v tomto případě se na tento názor můţeme dívat nejen z pohledu pečující osoby, ale také z pohledu odborníka. Je to člověk, který se seniory pracuje několik desítek let a má nepřeberné mnoţství zkušeností, které mu dopomáhají se na situaci dívat objektivně a také ji tak hodnotit. Také odpověď paní Květoslavy je jednoznačná: „No tak jak uţ sem řekla na začátku, babička měla panickou hrůzu z toho, ţe pujde do nějakyho zařízení nebo do nemocnice a měli sme moc pěkný vztah, vţdy nám pomohla, kdyţ sme potřebovali a tak sme jí to v podstatě dluţili. Nemohli jsme ji nikam dát, to by nepřeţila. Myslím si, ţe i to, ţe se doţila tak vysokého věku, by mohlo být důsledkem té domácí péče. Vypadala spokojeně i v těch posledních dnech a já toho rozhodně nelituju a udělala bych to znovu, i kdyţ uţ teď vím, jak moc je to náročné.“. Tady bych vyzdvihla i to, ţe respondentka měla obavu, ţe kdyby seniorku dali do zařízení, tak by se její stav mohl natolik zhoršit, ţe by mohla zemřít. Určitě bych nepodceňovala 35

význam této věty, protoţe při rozhovoru vypadala respondentka, ţe to myslí opravdu váţně. Také bych souhlasila s výrokem, ţe to, ţe se jejich seniorka doţila tak vysokého věku, mohlo mít také příčinu právě v poskytované domácí péči a zájmu jejich příbuzných. U seniorů je také velmi důleţitý pocit, ţe se o ně jejich rodina zajímá a není jim jedno, co s nimi bude. Senioři této věci přikládají velký význam a to přirozeně můţe ovlivňovat jejich psychický i fyzický stav. Naprosto v odlišné situaci se ocitli manţelé Jana a Libor. Po několika měsících péče seniorky u bratra pana Libora manţelé zjistili, ţe maminku naprosto zanedbává a péče, kterou jí poskytuje je opravdu krajně nevyhovující. Paní Jana to komentovala následovně: „No rozhodli jsme se proto, ţe jsme v podstatě neměli na výběr. V takových podmínkách v jakých byla u Lubošovyho bráchu tak to fakt nešlo, to bylo pro nás naprosto nepřijatelný. V domově nebylo místo, měla uţ podanou ţádost do Červenky, ale nemohli ji vzít. Takţe jsme si řekli, ţe tu dobu překleneme domácí péčí. Myslím si, ţe jí bylo určitě líp neţ předtím, snaţili jsme se jí věnovat maximálně a dávat jí maximum co bylo v našich silách, abychom jí alespoň částečně nahradili to, co si musela proţít. V té době, co byla u nás, vypadala fakt šťastně a spokojeně a ani její stav nebyl tak špatnej.“. Tak toto je jeden z těch smutných příběhů, které nikdo z nás nechce slyšet ani vidět. Je moc dobře, ţe se paní Jana a pan Libor rozhodli pro domácí péči i přesto, ţe k tomu neměli podmínky. Bohuţel takové věci se dějí a je potřeba, aby zde byli lidé a fungující systém, kteří se budou snaţit o změnu a pomoc v této oblasti. Také je velmi důleţité, aby tito lidé, kteří se rozhodnou si vzít seniora do domácí péče věděli, ţe je zde systém, který je podporuje a který jim pomáhá. Musí zde být dostatečná nabídka sociálních i zdravotnických sluţeb, které jsou připraveny na to, těmto rodinám vypomoci, poradit jim a podpořit je. Tímto směrem se také ubírala moje poslední otázka pro mé respondenty. Zajímalo mne, zda byla nějaká instituce či člověk, který jim v poskytování domácí péče pomáhal. Pan Zdeněk odpovídal: „V rámci systému jsem asi z ţádné pomoci nečerpal. O příspěvek na péči jsem nestihl zaţádat a navíc manţelka byla do poslední chvíle celkem pohyblivá. Pomáhaly mi jen příleţitostně naše děti a v případě nutnosti byla manţelka hospitalizovaná, takţe tam byla potom péče a podpora ve zdravotnickém zařízení.“. V tomto případě hraje určitě důleţitou roli povolání pana Zdeňka. Je to profesionál a ví, jak se o starého člověka postarat a má lékařské znalosti, které jsou v mnohých případech nezbytné. Naopak paní Jana říká: „Pomáhaly nám moje kamarádky z Charity, protoţe jsem potřebovala občas poradit v oblasti ošetřovatelství. Maminka měla proleţeniny, tak jsem se s nima radila, jak tomu předcházet a jak to léčit. Byly u nás se na maminku podívat a radily nám v mnoha věcech. Byla jsem ráda, ţe to můţu s někým konzultovat. Také tvoje 36

mamka nám v mnohém radila. Se sociální pracovnicí jsem přišla do styku v Pasece, kdy nám pomohla aktualizovat ţádost domova a vyřídit nástup maminky do domova. Byla jsem moc ráda, ţe nám někdo pomáhá.“. V případě poskytování rodinného modelu péče je velmi důleţité, aby lidé měli moţnost se obrátit na odborníky s dotazy a věcmi, které jim jsou zodpovězeny a vysvětleny. Existuje několik agentur, které poskytují tzv. „home care“ neboli domácí péče. Jak píše Haškovcová (2002): „Home care je definována jako domácí odborná zdravotní péče, kterou provádí především zkušené zdravotní sestry.“ (Haškovcová 2002: 46). V těchto agenturách je samozřejmě také moţné domluvit výpomoc při poskytování klasické domácí péče rodinnými příslušníky a také se informovat či poradit v konkrétních věcech. Je uţ jen na pečujících samotných, zda těchto moţností vyuţijí či ne. Také v kaţdé organizaci poskytující sociální či zdravotnické sluţby je sociální pracovník, jehoţ náplní práce je poskytovat odborné poradenství všem lidem, kteří si o něm poţádají.

5.7.

Shrnutí

Hlavním cílem empirické části mé absolventské práce bylo prostřednictvím výzkumného šetření formou kvalitativního výzkumu, za pouţité metody strukturovaného rozhovoru s otevřenými otázkami zjistit výhody a nevýhody souţití se seniorem, co obnáší péče o starého člověka, který ţije doma dále také, jak pobyt seniora v domácím prostředí ovlivňuje sociální práce a v jakých ohledech pomáhá sociální práce rodinám, které se o seniora starají. Na mém výzkumu se podíleli lidé, kteří jiţ mají zkušenost s poskytováním domácí péče seniorovi. Jejich odpovědi na mé otázky a další bohaté názory a doplnění, které během rozhovorů zazněly, mi pomohly zmapovat tuto formu péče z pohledu lidí, kteří jiţ takovou péči poskytovali a vědí, o čem mluví. Z mého výzkum vyplývá, ţe tato forma péče je pro pečující osoby opravdu velmi náročná, ale má svoje opodstatnění a své kouzlo. Jednou z největších výhod této péče je fyzická i psychická pohoda seniora, samozřejmě za předpokladu, ţe je péče poskytována s respektem, úctou a láskou a je dodrţována důstojnost starého člověka. Myslím, ţe hlavním cílem této je péče je dobrý stav seniora a na tom se domácí péče jednoznačně podílí a přímo jej ovlivňuje. Nevýhodou této péče je náročnost a to jak časová, fyzická, finanční a také psychická. Pokud má senior v domácí péči prosperovat a dostávat maximum, tak je potřeba, aby pečující zapojili tělo i duši a snaţili se mu toto maximum opravdu poskytnout. Toto je samozřejmě velmi náročné. Na tom se shodli všichni 37

respondenti, kteří se na výzkumu podíleli. Další věcí, která z výzkumu vyplývá, je, ţe hodně záleţí na tom, co pečující osoby zajišťují za péči. Je rozdíl starat se o člověka, který je zcela imobilní a tudíţ zcela odkázaný na péči ostatních lidí a o člověka, kterému je potřeba nakoupit či poklidit. Všichni moji respondenti si vyzkoušeli starat se o člověka, který je zcela odkázaný na pomoc druhých lidí, a všichni se shodují na tom, ţe si to do té doby, neţ to zaţili, nedokázali představit. Je rozdíl o tom jen mluvit, číst nebo psát a potom to třeba zaţít na vlastní kůţi. Je důleţité také zmínit, ţe pro potencionální rodiny i pro ty, co jiţ pečují, je velkou výhodou, ţe zde máme takové zařízení, které nabízejí pomoc při domácí sluţby. Nemusí to veškeré zajištění péče padnout pouze na rodinné příslušníky, ale mohou to například zkombinovat s dalšímu sluţbami. To, ţe je důleţité, aby byl zachován model domácí péče, potvrzují i mnozí odborníci. Vočka a Köttnerová (2004: 2), tvrdí, ţe je důleţité zachovávat model domácí péče a to z toho důvodu, ţe postupný demografický vývoj neumoţní poskytnout ústavní sociální sluţby všem seniorům, kteří budou sluţbu potřebovat. Jednoduše řečeno nebude dostatečná kapacita sociálních sluţeb. Proto je důleţité učit lidi, ţe by jim nemělo být jedno, co s jejich seniorem bude a jak o něj bude postaráno. Ideální vizí do budoucna je kombinace domácí péče a terénních sluţeb (Vočka, Köttnerová 2004: 2). Myslím, ţe zachování rodinného modelu poskytování péče seniorům bude vyřešeno hned několik problematických otázek najednou a seniorům bude umoţněno zůstat co nejdéle ve svém přirozeném sociálním prostředí, které na ně pozitivně působí.

38

Závěr Jak jsem jiţ zmínila, tak populace neustále stárne a je třeba, abychom se jako společnost zabývali otázkami týkajících se seniorů. To byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla psát práci zabývající se touto cílovou skupinou a to konkrétně proč bychom měli budovat a zvykat si na model rodinné péče. Lidé by si měli uvědomit, ţe v první řadě jsou oni sami odpovědni za svoje zdraví a za svoji budoucnost a také jejich rodina je za tyto skutečnosti odpovědná. To znamená, ţe lidé by se měli pokusit si zajistit péči o vlastní osobu v rámci svých rodinných vztahů a aţ potom hledat pomoc a podporu u státu a společnosti. Toto jsou důleţité věci, které musíme jako společnost pochopit a také si musíme uvědomit, ţe není řešení to přehlíţet, protoţe „se nás to vlastně zatím netýká“. Je pozdě tu situaci řešit aţ nastane, je potřeba se tím zabývat mnohem dříve. Moje absolventská práce obsahuje dvě hlavní části – teoretickou a empirickou část. Teoretická část se skládá ze čtyř kapitol. V první kapitole se věnuji pojmům stárnutí, stáří a senior a také vymezení pojmů gerontologie a geriatrie. Jsou to pojmy, které jsou s tímto tématem úzce spjaty, proto jsem povaţovala za důleţité je objasnit a definovat. Dále jsou zde obsaţeny potřeby seniorů a situace starého člověka v naší dnešní společnosti. Druhá kapitola pojednává o institucionální péči o seniory, jaká jsou rizika této péče a také jaké máme druhy této péče a jaký bude předpokládaný rozvoj této péče. Ve třetí kapitole se práce ubírá směrem k péči o seniora v domácím prostředí a k věcem s tím souvisejících. V poslední kapitole se věnuji péči a pomoci podporující rodiny v péči o seniory, roli rodiny a společnosti a některým kritickým momentům v poskytování domácí péče. Empirická část této práce je jako pátá kapitola a je zde věnována pozornost provedenému výzkumnému šetření, jehoţ snahou bylo zjistit výhody a nevýhody souţití se seniorem, co obnáší péče o starého člověka, který ţije doma dále také, jak pobyt seniora v domácím prostředí ovlivňuje sociální práce a v jakých ohledech pomáhá sociální práce rodinám, které se o seniora starají. Pro rozhovory s respondenty jsem měla nachystaných sedm otázek, které vyţadovali po respondentech odpovědi na konkrétní věci, ale zároveň jim dávali prostor pro vyjádření vlastního názoru a zkušeností. Musím říci, ţe to se povedlo, protoţe vţdy se respondenti rozvykládali více, neţ aby jen uvedli jednoduchou odpověď na otázku. Tyto rozhovory jsem nahrávala na diktafon a poté jsem je doslovně přepsala do počítače pro lepší přehlednost a orientaci v odpovědích. Pro tuto formu výzkumu jsem se rozhodla z toho důvodu, ţe jsem na toto téma chtěla hovořit s někým, kdo jiţ má tu zkušenost a proto bude přesně vědět, o čem mluví. Z mého výzkumného šetření vzešel názor, na 39

kterém se všichni respondenti shodli a to ten, ţe tato forma péče je mnohem šetrnější, kvalitnější a účinnější neţ péče v ústavním zařízení. Je zaloţena na individuálním a důstojném přístupu k seniorům. Hlavní prioritou je spokojenost, pohodlí a zajištění kvalitní péče o seniora, coţ tato forma péče splňuje. Samozřejmě, jako všechno, je to jen o lidech, ale ve většině případů jsou pečujícími rodinní příslušníci a ti se snaţí dát svému seniorovi naprosté maximum. Dle mého názoru by tato forma péče měla být více propagována a mělo by se o ní více mluvit. Jedině tak lidé získají informace, podporu a budou si v tomto ohledu jistější. Moje práce můţe poslouţit jako podklad pro rozšíření informací o této formě péče a moţná některé lidi přesvědčit, ţe se to dá zvládnout a ţe spokojenost a štěstí vašeho seniora, za to opravdu stojí.

40

Seznam zdrojů a literatury Brzáková Beksová, K. (2013). Geriatrická problematika v pastorální péči. Praha: Karolinum. Čevela, R., Kalvach, Z., Čeledová, L. (2012). Sociální gerontologie. Praha: Grada Publishing, a.s. Dvořáčková, D. (2012). Kvalita ţivota seniorů. Praha: Grada Publishing, a.s. Haškovcová, H. (2002). ČESKÉ OŠETŘOVATELSTVÍ 10. Manuálek sociální gerontologie. Ediční řada – Praktické příručky pro sestry. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně. Haškovcová, H. (2010). Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team. Haškovcová, H. (2012). Sociální gerontologie aneb Senioři mezi námi. Praha: Galén. Hendl, J. (2008). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody, aplikace. Praha: Portál, s.r.o. Jeřábek, H. a kol. (2005). Rodinná péče o staré lidi. Praha: UK CESES. Kalvach, Z., Čeledová, L., Holmerová, I., Jirák, R., Zavázalová, H., Wija, P. a kol. (2011). Křehký pacient a primární péče. Praha: Grada Publishing, a.s. Kalvach, Z., Onderková, A. (2006). Stáří. Pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. Praha: Galén. Kalvach, Z., Zadák, Z., Jirák, R., Zavázalová, H., Sucharda, P. a kol. (2004). Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada Publishing, a.s. Klevetová, D., Dlabalová, I. (2008). Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada Publishing, a.s. Matoušek, O. (1999). Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství. Matoušek, O. (2007). Sociální sluţby. Praha: Portál s.r.o. Matoušek, O. (2008). Slovník sociální práce. Praha: Portál s. r. o.

41

Matoušek, O., Koláčková, J., Kodymová, P. (2005). Sociální práce v praxi. Praha: Portál, s. r. o. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing, a. s. Mlýnková, J. (2011). Péče o staré občany. Praha: Grada Publishing, a.s. Ondrušová, J. (2011). Stáří a smysl ţivota. Praha: Karolinum. Rabušic, L. (1995). Česká společnost stárne. Brno: Georgetown. Rheinwaldová, E. (1999). Novodobá péče o seniory. Praha: Grada Publishing, a.s. Sýkorová, D., Chytil O., (2004). Autonomie ve stáří, Boskovice: ALBERT. Špatenková, N. (2013). Gerontagogika. Olomouc: Univerzita Palackého Olomouc Topinková, E. (2010). Geriatrie pro praxi. Praha: Galén. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Praha: Portál, s.r.o. Venglářová, M. (2007). Problematické situace v péči o seniory. Praha: Grada Publishing, a.s. Vočka, Z., Köttnerová, R. (2004). „K domovům důchodců neexistuje alternativa“. Sociální práce/Sociálna práca. č. 2, s. 2 – 4.

Internetové zdroje Česká alzheimerovská společnost (2015): Sociální sluţby – Respitní péče [on-line] Dostupné 2. 5. 2015 z http://www.alzheimer.cz/socialni-sluzby-cals/respitni-pece/. Česká gerontologická a geriatrická společnost (2015): Koncepce geriatrie [on-line] Dostupné 1. 5. 2015 z http://www.cggs.cz/cz/KoncepceGeriatrie/. iSenior (2015): Zdraví, Respitní péče – bez pocitu viny [on-line] Dostupné 2. 5. 2015 z http://www.isenior.cz/zdravi/respitni-pece-bez-pocitu-viny.

Legislativa Zákon o sociálních sluţbách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 18. 3. 2015. 42

Anotace Absolventská práce je zaměřena na souţití se seniorem a poskytování domácí péče v rámci tohoto souţití. Zabývá se především seniory, jejich potřebami, rodinnou péčí o seniory, institucionální péči o seniory a podporou a pomocí rodin, které poskytují seniorům domácí model péče. Cílem práce je zjistit výhody a nevýhody souţití se seniorem, co obnáší péče o starého člověka, který ţije doma dále také, jak pobyt seniora v domácím prostředí ovlivňuje sociální práce a v jakých ohledech pomáhá sociální práce rodinám, které se o seniora starají. Výzkumnou část tvoří analýza rozhovorů získaných prostřednictvím výzkumného šetření a v závěru je uvedeno shrnutí tohoto výzkumného šetření.

Annotation Graduation thesis focuses on coexistence with seniors and providing home care under this coexistence. It deals mainly with the elderly, their needs, family care for the elderly, institutional care for the elderly and support and assistance to families who provide home care model for seniors. The aim is to determine the advantages and disadvantages of cohabitation with senior, what it takes to care for an old man who lives at home as well as seniors stay in their home environment affects social work and in which aspects of social work helping families who care for the elderly. The research part is an analysis of interviews gathered through the survey and in the end is a summary of this research.

43