CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Poradenství rodině se seniorem postiženým Alzheimerovou chorobou v domácím prostředí Téma práce: Poradenství rodině se seniorem postiženým Alzheimerovou chorobou v domácím prostředí
Vendula Hajznerová Vedoucí práce: Mgr. Miloslava Šotolová
Olomouc 2013
Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně a všechny pouţité prameny a literaturu jsem uvedla v závěrečném seznamu. V Olomouci dne 6. 4. 2013 Vendula Hajznerová
Tímto bych chtěla upřímně poděkovat vedoucí mé absolventské práce Mgr. Miloslavě Šotolové, za odborné vedení práce, připomínky, mnoho cenných rad a podnětů.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1
Demence ............................................................................................................................. 8
2
Alzheimerova choroba .................................................................................................... 10
3
2.1
Příznaky ..................................................................................................................... 10
2.2
Diagnóza .................................................................................................................... 12
2.3
Léčba ......................................................................................................................... 13
2.4
Komunikace ............................................................................................................... 14
Poradenství ...................................................................................................................... 17 3.1
4
Sociální služby a sociální dávky ..................................................................................... 22 4.1
Sociální sluţby ........................................................................................................... 22
4.1.1
Typy sociálních sluţeb ....................................................................................... 23
4.1.2
Příklady poradenských a sociálních sluţeb ve městě Olomouci ........................ 25
4.2
5
Poradce ...................................................................................................................... 19
4.1.2.1
Občanské sdruţení Pamatováček Olomouc ................................................ 26
4.1.2.2
Pečovatelská sluţba Sociálních sluţeb pro seniory Olomouc, p. o. ........... 26
4.1.2.3
Centrum denních sluţeb Olomouc .............................................................. 27
4.1.2.4
Charitní sluţba Olomouc ............................................................................ 28
4.1.2.5
Maltézská pomoc – Osobní asistence ......................................................... 29
Sociální dávky ........................................................................................................... 30
4.2.1
Příspěvek na péči ................................................................................................ 31
4.2.2
Příspěvek na mobilitu ......................................................................................... 33
4.2.3
Příspěvek na zvláštní pomůcku .......................................................................... 34
4.2.4
Průkaz TP, ZTP a ZTP/P .................................................................................... 35
Role rodinných příslušníků ............................................................................................ 37 5.1
Osoba pečující ........................................................................................................... 37
5.2
Péče a podpora nabízená pečovatelům ...................................................................... 39
5.2.1
Ošetřovné ........................................................................................................... 39
5.2.2
Důchodové pojištění - Náhradní doba pojištění ................................................. 39
5.2.3
Zdravotní pojištění ............................................................................................. 40
5.2.4
Příspěvek na bydlení .......................................................................................... 40
5.2.5
Příspěvek na ţivobytí ......................................................................................... 41
5.2.6
Doplatek na bydlení ........................................................................................... 41
5.2.7
Svépomocné skupiny.......................................................................................... 42
Závěr ........................................................................................................................................ 44 BIBLIOGRAFICKÝ SEZNAM ............................................................................................ 47
Úvod Ţijeme v době, ve které se lidé doţívají stále vyššího věku. Tato skutečnost však přináší i svá negativa. Ve vyšším věku se objevuje samozřejmě více nemocí týkajících se fyzické, ale i psychické stránky. Po 80. roce ţivota se téměř u poloviny seniorů vyskytuje nějaká forma demence. Demence se týká mnoha diagnóz vrozených i v mladším věku. Celá práce je však zaměřena na demenci stařeckou. Jednou z forem demence je také Alzheimerova choroba. Při vyřčení této diagnózy jsou rodinní příslušníci většinou zaskočeni a nevědí si rady, a to jak ve věci pomoci svému nemocnému příbuznému, tak i sobě. Rodinní příbuzní se potřebují především zorientovat, kde hledat pomoc a jak ulehčit svému příbuznému poslední roky ţivota. Dále je pro ně důleţité hlavně porozumět problematice nemoci a smířit se s tím, ţe nemoc je nevyléčitelná, ale ţe přesto mají moţnost pomoci seniorům kvalitně vyuţít poslední měsíce nebo roky ţivota. Cílem práce je vypracování pomocné „příručky“ pro rodiny, které se starají o nemocného seniora trpícího Alzheimerovou chorobou a umoţnění co nejdelšího pobytu seniora v domácím prostředí a oddálit tak pobyt v nemocnici nebo v sociálních zařízeních. Rady se týkají například komunikace se seniorem, seznámení rodiny s léčbou Alzheimerovy choroby a moţností vyuţití sociálních sluţeb. Rodina se tak můţe lépe orientovat v péči o nemocného a vyuţít co nejvíce moţností pomoci poskytované seniorům i rodině. Rodina se díky této práci můţe lépe orientovat v péči o nemocného, vyuţít co nejvíce moţností pomoci poskytované seniorům i rodině a získat informace, které seniora udrţí co nejdéle v domácím prostředí. Absolventská práce je prací teoretickou. V práci čerpám z dostupných zdrojů, zabývajících se touto problematikou, částečně i z mých zkušeností, a to z dvouměsíční praxe v Centru denních sluţeb pro seniory s demencí v Olomouci, v rámci vzdělávacího programu ve škole, ale také z vlastní zkušenosti péče o rodinného člena, který trpěl právě Alzheimerovou chorobou. Existuje mnoho odborných příruček a rad, jak o nemocného seniora s demencí pečovat. Cílem absolventské práce je však vytvořit takovou příručku hlavně pro rodiny, ale i pro pečovatele, díky které postiţený senior s Alzheimerovou chorobou můţe zůstat co nejdéle ve svém přirozeném sociálním prostředí. Při zpracování tématu práce se opírám o legislativní úpravu problematiky v zákoně o sociálních sluţbách, dále také čerpám z webového portálu Ministerstva práce a sociálních 6
věcí, vyuţívám odborné literatury zabývající se poradenstvím, demencí či Alzheimerovou chorobou nebo také odbornými časopisy, např. Sociální práce/Sociálna práca a Váţka – Zpravodaj České Alzheimerovské společnosti. Práce je teoretická, je rozčleněna na jednotlivé kapitoly, kterých je celkem pět. Absolventská práce je kompilací. Teoretický text je doplněn o konkrétní příklady existujících zařízení v Olomouci, kterými se zabývá kapitola 4.1.2. První kapitola se zabývá stařeckou demencí. Na kapitolu o demenci navazuje kapitola o Alzheimerově chorobě, která je právě nejčastější příčinou demence. Kapitola o Alzheimerově chorobě je členěna na podkapitoly zabývající se příznaky, diagnózou, léčbou či komunikací se seniory s Alzheimerovou chorobou. Další kapitolou je poradenství, které se věnuje poradenství v sociální oblasti, zabývá se tím, kdo je to poradce a v jednotlivých podkapitolách vyjmenovává příklady poradenských a sociálních sluţeb ve městě Olomouci pro rodinné příslušníky pečující o seniora s Alzheimerovou chorobou, které jim mohou být nápomocny v péči v domácím prostředí (občanské sdruţení Pamatováček Olomouc, pečovatelská sluţba Sociálních sluţeb pro seniory Olomouc, p. o., pečovatelská sluţba – Olomouc a maltézská pomoc – osobní asistence). Následující kapitola se věnuje sociálním sluţbám a sociálním dávkám. Kapitola konkretizuje sociální sluţby a vyjmenovává jejich jednotlivé typy podle Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, které mohou rodinní pečovatelé při péči o nemocného seniora s Alzheimerovou chorobou vyuţít. Kapitola se dále zabývá příspěvkem na péči, na který má senior nárok a díky němuţ si můţe o péči o vlastní osobu finančně zajistit péči. Poslední kapitola, role rodinných příslušníků, se zabývá rolí pečovatele. Kapitola vyzdvihuje základní doporučení pro rozvoj a podporu duševního zdraví rodinných pečovatelů, o co by měl pečovatel při péči o seniora usilovat, nebo také kapitola vyjmenovává obecná doporučení pro rodinné příslušníky.
7
1 Demence V této kapitole definuji, co je demence a zmíním její základní tři stupně. Jedním z typů demence je Alzheimerova choroba. Proto úvod o demenci povaţuji za podstatný. „Demence jsou poruchy, u kterých dochází k podstatnému sníţení úrovně paměti i dalších kognitivních (poznávacích) funkcí (funkcí, které zajišťují adaptaci na zevní prostředí, komunikaci se zevním prostředím, cílené chování).“ uvádí Jirák a kol. (2009, s. 11). Demence je syndrom vzniklý následkem onemocnění mozku. Dochází k narušení orientace, myšlení, schopnosti řeči, učení nebo paměti (Pidrman, 2007, s. 9). Člověk se stává nesoběstačným, závislým na rodině, nemocnici nebo sociálního zařízení (Jirák a kol., 2009, s. 11). „Kromě postiţení kognitivních funkcí dochází k postiţení dalších funkcí. U demencí jsou popisovány okruhy tří základních skupin funkcí, přičemţ ohraničení je neostré, poněkud schematické, uvedené okruhy se navzájem prolínají.“ Jirák a kol. (2009, s. 11): Kognitivní funkce. Aktivity denního ţivota. Poruchy nálad, chování, spánku a cyklu spánek – bdění. „Podle kvalifikovaných odhadů je u nás některou formou syndromu demence postiţeno asi 150 tisíc lidí. Stejný či ještě větší počet představují pečující rodinní příslušníci, kteří jsou s problémem demence denně konfrontováni. Také jim je třeba věnovat dostatečnou pozornost.“ píše Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol. (2007, s. 11). Obecně lze rozlišit tři stupně demence (Jirák a kol., 2009, s. 32): Lehká demence se vyznačuje poruchami paměti, poruchami aktivit denního ţivota či poruchami orientace. Mohou se objevit i poruchy nálady, hlavně deprese, kdy si je nemocný vědom úbytku paměti a dalších funkcí. Střední demence se projeví zhoršením paměti a dezorientací v prostoru i čase. Těţká demence se projevuje těţkými poruchami paměti, kdy nemocní nejsou schopni zapamatovat si nové informace, coţ vede k dezorientaci v místě a čase. Ve třetím stupni demence postiţení obvykle nepoznávají své příbuzné. Demence můţeme dělit dle Pidrmana na primární, sekundární a smíšené. Primární demence se rozděluje na Alzheimerovu nemoc, demenci s Lewyho tělísky a frontotemporální demenci. Do sekundární demence řadíme demence vaskulární, toxické, Parkinsonovu chorobu 8
nebo traumatické demence. U smíšeného dělení demencí, kterých je přibliţně 10 – 15% všech demencí, rozeznáváme například smíšenou Alzheimerovu chorobu s demencí vaskulární (Pidrman, 2007, s. 31 - 32).
9
2 Alzheimerova choroba V této kapitole se budu věnovat Alzheimerově chorobě, která je klíčovým tématem této práce. Kapitola se bude zabývat její definicí, příznaky, diagnózou, léčbou a komunikací se seniorem s Alzheimerovou chorobou. Nejčastější příčinou demence je Alzheimerova choroba, která představuje alespoň 50% všech demencí. Alzheimerova choroba je závaţné neurodegenerativní onemocnění, které vede k úbytku nervových buněk a v důsledku toho k úbytku mozkové tkáně, coţ má za následek vznik syndromu demence (Jirák a kol., 2009, s. 29). V současné době je nejvíce v povědomí lidí jedna z demencí, a to Alzheimerova choroba. Nemoc se rozvíjí pomalu. Na počátku nemoci se objevují poruchy paměti a porucha prostorové orientace. V průběhu dochází k poruše aktivit denního ţivota nebo poruchy chování, mezi které náleţí i poruchy emocí (Růţička, 2003, s. 69 - 71). Ve stadiu těţké demence se mohou vyskytnout poruchy chůze, těţké poruchy paměti, chování i emocí. Alzheimerova choroba trvá obvykle od objevení se prvních příznaků do smrti 7 – 10 let (Jirák a kol., 2009, s. 32). Alzheimerova choroba je primární onemocnění šedé kůry mozkové a v průměru trvá 9 let. Vyvíjí se nejčastěji pomalu, relativně brzy dochází k postiţení osobnostních rysů a charakteristik jedince (Pidrman, 2007, s. 34 – 35). Regnault (2011, s. 15) píše: „Alzheimerova choroba se zjišťuje obtíţně. Neprojevuje se totiţ u všech nemocných stejně, ale hlavně se můţe zaměnit s jinými onemocněními.“ Jako tzv. „neobvyklou poruchu cerebrálního kortexu1“ podal první popis Alzheimerovy choroby v roce 1906 na konferenci v jihozápadním Německu profesor Alois Alzheimer. Ve stejnou dobu byl veřejnosti poprvé představen případ jeho pacientky Augusty D., která trpěla jiţ zmiňovanou chorobou, později pojmenovanou po samotném autorovi (Pidrman, 2007, s. 34).
2.1 Příznaky Příznaky Alzheimerovy choroby počínají od poruchy paměti přes roztěkanost, agresivitu, neschopnost provádět úkony běţných činností, těţké deprese, úzkosti aţ k úplné neschopnosti postarat se o sebe a k celkové degradaci osobnosti. Kapitola vymezuje příznaky choroby a jejich rozeznání. 1
Mozková kůra
10
Asi u desetiny procenta pacientů s Alzheimerovou chorobou se vyskytuje choroba familiárně, coţ znamená, ţe je postiţeno více pokrevních příbuzných. Hledají se tedy genetické faktory onemocnění. Existuje hypotéza, ţe Alzheimerova choroba je onemocnění polygenní, tzn., ţe se nemoc rozvíjí genetickým podmíněním na několika místech, ale je pravděpodobné, ţe určitou roli hrají i faktory negenetické (Jirák a kol., 2009, s. 31). Postiţený Alzheimerovou chorobou je v prvním stádiu, počínající a mírné demence, soběstačný a relativně dokáţe ţít sám, ale potřebuje určité návody a pomůcky, informační cedulky, občasné zatelefonování, aby se mu připomněla například návštěva podobně. Pacient je schopen velmi dobře vyjádřit, co si přeje a co si nepřeje. Prvními příznaky mohou být obtíţe v nových situacích a s novými spotřebiči v domácnosti, zhoršení krátkodobé paměti a orientace v prostoru i v čase, deprese, agresivní chování nebo ztráta zájmu o oblíbené činnosti (Holmerová, Jarolímová, Nováková, 2004, podle Holmerová a kol., 2007, s. 35). V druhém stádiu nemoci, rozvinuté demence, potřebuje nemocný nepřetrţitý dohled a dopomoc při sebeobsluze. Toto období je nejdelší, trvá 2 aţ 10 let. Nemocný vyţaduje kaţdodenní dohled po celý rok. Nepamatuje si nedávné události a jména, není schopen samostatného ţivota, potřebuje pomoc s osobní hygienou a špatně se vyjadřuje (Holmerová a kol., 2004, podle Holmerová a kol., 2007, s. 35 – 36). Ošetřovatelskou péči potřebuje nemocný zejména ve třetím stádiu, syndromu pokročilé demence, která je zaloţena na laskavém přístupu pracovníků. Nemocní v tomto stádiu potřebují kvalitní a laskavou péči a pomoc, jsou schopni rozpoznat vlídnost prostředí a proţívají pocity spokojenosti či štěstí, byť trochu odlišné neţ ty naše. Jsou však stejně hodnotné a lidské (Holmerová a kol., 2007, s. 37). V terminálním stádiu demence je postiţena celá osobnost člověka. Nemocný zpravidla vyţaduje kaţdodenní péči, můţe být upoután na lůţko, verbální komunikace je velmi omezena a trpí ztrátou osobní identity (Holmerová a kol., 2004, podle Holmerová a kol., 2007, s. 38). Příznaky typické pro diagnostiku Alzheimerovy choroby (Holmerová a kol., 2007, s. 262 – 263): a) Ztráta paměti Lidé trpící Alzheimerovou chorobou častěji zapomínají a například na jména kolegů si nevzpomenou ani později. b) Problém s vykonáním běţných činností Nemocní například uvaří večeři a zapomenou na ni. c) Problémy s řečí 11
Člověk s Alzheimerovou chorobou zapomínají jednoduchá slova nebo je nahrazuje jinými, nesprávnými slovy a věty pak nedávají smysl. d) Místní a časová dezorientace Lidé s Alzheimerovou nemocí jsou schopni se ztratit ve vlastní ulici a neví, kde se nachází. e) Zhoršující se racionální úsudek Typickým příkladem můţe být oblékání nemocných, kteří si vezmou na sebe několik košil najednou nebo letní boty v zimě. f) Problémy s abstraktním myšlením Můţe nastat například při bilancování šekové kníţky, kdy nemocný zapomene, co všechna ta čísla znamenají a neví, co s nimi má dělat. g) Zakládání věcí na nesprávné místo Člověk s Alzheimerovou chorobou dává věci na nesmyslná místa, například ţehličku umístí do ledničky. h) Změny v chování Charakteristické jsou prudké změny nálady nemocného, můţe prudce propuknout v pláč nebo podlehne bezdůvodně návalu hněvu. i) Změny osobnosti Člověk s Alzheimerovou nemocí se můţe zásadním způsobem měnit, a to tím, ţe se stává zmateným, ustrašeným nebo podezíravým. j) Ztráta iniciativy Nemocný můţe propadnout naprosté pasivitě k jakékoli aktivitě a potřebuje podněty, aby se do něčeho zapojil.
2.2 Diagnóza Z následujícího textu je zřejmé, ţe včasné určení diagnózy Alzheimerovy choroby je velmi důleţité z hlediska brzkého nasazení léčby, která je důleţitá, aby se nemoc tak rychle nevyvíjela. Diagnóza demence se u praktických lékařů stanovuje často aţ tehdy, kdy stav pacienta vyvrcholí a nabude kritické podoby, coţ následně zvyšuje mortalitu pacientů aţ třikrát oproti věkově shodné populaci. Potřebnost adekvátního školení praktických lékařů v oblasti demence je potřebná (Česká Alzheimerovská společnost, 2010, s. 3).
12
Lidé s potíţemi paměti, by se měli obrátit na svého lékaře co nejdříve. Diagnóza Alzheimerovy choroby se u nás stanovuje velmi pozdě. Prvním zpoţdění nastává u samotného pacienta, který si nechce připustit změny v jeho myšlení. Také rodina hraje velkou roli při stanovení diagnózy nemoci. Rodina změny v chování svého blízkého můţe zapírat, i kdyţ by měla učinit pravý opak a s jeho situací mu pomoci. Také lékaři mají tendenci podceňovat příznaky této choroby a rodina často můţe slyšet jejich názor, ţe je zapomínání a změna chování v tomto věku naprosto normální (Bayer, Reban, 1999, podle Holmerová a kol., 2007, s. 31). Diagnózu Alzheimerovy choroby můţe učinit lékař, který je s touto problematikou obeznámen a má s ní zkušenosti. K tomuto závěru potřebuje (http://www.alzheimer.cz/): Pečlivé a podrobné zhodnocení osobní i rodinné anamnézy pacienta a zejména podrobné vyhodnocení změn kognitivních funkcí, paměti a chování pacienta během posledních měsíců či let. Kognitivních funkcí pomocí baterie testů. Pečlivé klinické vyšetření doplněné laboratorními testy – to vše je zaměřeno zejména na odhalení jiné příčiny kognitivní poruchy. V případě jakýchkoli pochybností také vyšetření neurologické včetně CT a magnetické rezonance mozku.
2.3 Léčba V této kapitole se zaměřím na farmakologickou a nefarmakologickou léčbu Alzheimerovy choroby. Kapitola dále vyjmenovává léky a terapii slouţící ke zmírnění následků této nemoci, protoţe nemoc je nevyléčitelná. Alzheimerova choroba zatím vyléčitelná není, je však moţné vhodnou léčbou dosáhnout zpomalení průběhu nemoci, oddálení těţkých stádií a zlepšení kvality ţivota nemocných. Léčba se rozděluje na biologickou (farmakologická léčba) a nebiologickou (nefarmakologická léčba), přičemţ je nutné obě formy léčby kombinovat (Jirák a kol., 2009, s. 88). „Farmakologii lze zhruba rozdělit na kognitivní farmakoterapii, ovlivňující především porušené poznávací funkce, a na nekognitivní farmakoterapii, ovlivňujíc přidruţené poruchy nálad a afektů, chování, spánku.“ píše Jirák a kol. (2009, s. 88). U lehčích stádií demence jsou základními léčivy tzv. inhibitory acetylcholinesteráz, které odbourávají jeden z významných přenašečů vzruchu, a tím je acetylcholin. Tato látka 13
má stěţejní význam pro paměť. U pacientů s Alzheimerovou chorobou se tvoří méně, a proto acetylcholin potřebují dodat pomocí léků (Jirák a kol., 2009, s. 88). V těţších stádiích demence se uţívá látka memantin, která chrání nervovou buňku před škodlivinami a zlepšuje schopnost učení (Jirák a kol., 2009, s. 88). Tzv. nekognitivní farmakoterapie ovlivňuje poruchy spánku, chování či nálad. K utlumení se pouţívají tzv. antipsychotika II. generace, dále se můţe vyuţít moderních antidepresiv, působících proti depresi nebo moderní anxiolytika proti úzkosti (Jirák a kol., 2009, s. 90). U nefarmakologické terapie je důleţitá reedukace základních aktivit běţného ţivota a v pokročilejších stadiích realitní terapie. Nemocný musí být konfrontován co nejvíce s realitou a mít např. označeny místnosti nápisy či piktogramy. Důleţitá je také psychická aktivita nemocného. Součástí terapie musí být péče o pečovatele pacientů, kterými jsou nejčastěji rodinní příslušníci, jejichţ extrémní zátěţ znamená zejména psychickou nebo ekonomickou (Růţička, 2003, s. 78 – 81). Pokud je lidský mozek neustále aktivní, vzpomínky mohou být vyvolány díky koncentraci a soustředění. Tyto podněty způsobují zejména lidé, místa, pocity nebo různé objekty (Callone, 2006, s. 5). Tzv. rezoluční terapie je vhodná pro osoby s pokročilým stádiem demence. Autoři této terapie (Stokes a Goudie) vychází z toho, co se u osoby s demencí děje přímo v tomto okamţiku. Je dobré mít dostatek informací o klientově minulosti a jeho projevech chování. Minulost klienta se tedy projevuje v současnosti (Klevetová, Dlabalová, 2008, podle Malíková, 2011, s. 245). Předpokladem úspěšné terapie je respektování sdělení nemocného bez jakéhokoli opravování či usměrňování. Rezoluční terapie podporuje sebedůvěru a pocitu důstojnosti nemocného (Klevetová, Dlabalová, 2008, podle Malíková, 2011, s. 246).
2.4 Komunikace Tato kapitola se zaměřuje na komunikaci se seniory s Alzheimerovou chorobou, co se týče hlavních zásad přístupu k seniorům a komunikace v pečovatelství. Díky komunikaci a udrţování neustálého kontaktu se seniorem s Alzheimerovou chorobou se jeho paměť procvičuje, díky čemuţ se zdravotní stav seniora udrţuje v přijatelné normě. Komunikace je sdělení informací nebo výměna informací prostřednictvím různých signálů a prostředků (Jarošová, 2000, podle Malíková, 2011, s. 223). 14
Komunikaci lze rozdělit na verbální a neverbální. Verbální komunikace je zprostředkovaná slovy, určitým dorozumívacím jazykem a komunikace neverbální se realizuje prostřednictvím pohybů těla, gesty, mimikou nebo pohyby očí (Novosad, 2000, s. 74). K lidem s demencí je třeba přistupovat trpělivě, snaţit se zjistit co potřebují, nebát se s ním zasmát a respektovat jeho lidskou důstojnost. Schopnost komunikovat je podmínkou začlenění člověka do společnosti (Jirák a kol. 2009, s. 108). Mezi obecné zásady v přístupu k pacientům s demencí patří především dobré přijetí. Postoj pečovatele je základem dobrého přijetí a vztahu s nemocným. Člověk potřebuje být dále chválen, oceňován, vyţaduje zdvořilost, laskavost, podporu nálady, věcnost a především pozornost. Je potřeba také dbát na to, aby nám nemocný při rozhovoru rozuměl, čili mluvit zřetelně, a aby nám viděl do tváře (Jirák a kol. 2009, s. 110 - 112). Člověk s demencí není schopen porozumět několika informacím najednou, a proto je dobré při rozhovoru uţívat krátká sdělení. To platí i pro dostatek času, který nemocný potřebuje na vstřebání informací (Jirák a kol. 2009, s. 113). Důleţité je komunikaci s nemocným udrţet, a proto je potřeba mluvit hlasitě, pouţívat jednoduché věty. V komunikaci hlavní zásadou kontakt. Vhodný je fyzický kontakt, kdy můţeme nemocného uchopit za ruku a dát mu tak najevo svou přízeň (Jirák a kol., 2009, s. 114 – 115). Demence se rozděluje na tři fáze a to na fázi potřeby dohledu, potřebné péče a potřeby ošetřovatelské péče. V následujících odstavcích uvedu, jak v určitých fázích senior s demencí komunikuje a jak s ním navázat kontakt. Ve fázi potřeby dohledu nedokáţe nemocný mluvit o nedávných událostech a často má potíţe najít správná slova. Pokud udělá chybu v pojmenování předmětu, často vybere slovo blízké slovu správnému (Buijssen, 2006, s. 60 – 61). Ve fázi potřebné péče je pro člověka s demencí stále obtíţnější zapojit se do rozhovoru a bude se o to snaţit mnohem méně často. Pokládá za samozřejmé, o čem mluví. V jeho mysli uţ není rozdíl mezi přítomností a minulostí a nedokáţe vyprávět logicky sestavený příběh (Buijssen, 2006, s. 60 – 61). Ve fázi potřeby ošetřovatelské péče přestává nemocný mluvit úplně a vyjadřuje se neartikulovanými zvuky (Buijssen, 2006, s. 60 – 61). Pokud uţ nemocný nechápe slova, můţeme ho vzít kolem ramen, poplácat ho po zádech, podrţet za ruku nebo se na něj usmívat. Člověk s demencí slyší, zda jsou naše slova
15
přátelská nebo nepřátelská. Pocitem bezpečí je pro nemocné přítomnost někoho koho zná a důvěřuje mu (Buijssen, 2006, s. 68 – 69). Specifika komunikace se seniorem s demencí jsou následující (Chovancová a kol., 2012, s. 34 - 35): Při komunikaci omezujeme rušivé vlivy prostředí, např. rozhlasové vysílání. Omezujeme prudké pohyby, usilujeme o klidné chování a pozitivní výraz. Mluvíme pomalu, srozumitelně a v krátkých větách. Vyhýbáme se odborným výrazům. Pokud nám senior neporozuměl, pouţijeme jinou formulaci a neopakujeme stejná slova. Vyuţíváme nonverbální komunikaci, např. dotek, mimiku, oční kontakt. Chráníme důstojnost lidí trpící syndromem demence, bráníme jejich poniţování Posilujeme orientaci v čase, místě a prostoru.
16
3 Poradenství Cílem práce je nabídnout rodinám poradenství o člověku trpícím Alzheimerovou chorobou. Kapitola se věnuje tomu, co je vlastně poradenství v sociální oblasti a jak rodině můţe pomoci při získání potřebných informací. Dále se zabývá rolí poradce, který rodině dané informace poskytne. Kapitola také vymezuje pojem sociálního poradenství podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Rodinní příslušníci díky obsahu této kapitoly získají přehled o moţnostech, které mohou vyuţít při péči o nemocného příbuzného. Poradenství by mělo poskytovat zejména informace a rady týkající se nejzávaţnějších problémů, s nimiţ se senioři potýkají. Dlouhodobá nemoc můţe výrazně zvýšit ţivotní náklady seniora (např. sluţby, léky, apod.) a péče o něj v domácím prostředí můţe zhoršit ekonomickou situaci pečující rodiny. Někdy člen rodiny přerušuje své zaměstnání a přichází tak o zdroj příjmu (Matoušek a kol., 2005, s. 173). Matoušek a kol. (2005, s. 175) pokračuje: „Proto je aktivní informování seniora i rodiny o nárocích na sociální dávky v případě jeho setrvání v domácím prostředí velmi důleţité.“ Poradenství je nejobecněji definováno jako profesionální vedení jedince s vyuţitím psychologických poznatků. Toto vedení bývá povaţováno za součást poradenství a za zvláštní obor. Představuje rady a doporučení týkající se povolání, problémů s učením a vzděláváním nebo ţivotních problémů. Poradenství vţdy předpokládá školeného poradce, který pomáhá druhým předáváním informací, doporučení a rad vyplývající z jeho odbornosti (Matoušek, 2003, s. 86). Péče jako taková bývá v sociální sféře chápána jako souhrn několika péčí, jako například péče ošetřovatelská, lékařská nebo terapeutická. Všechny mají se seniory něco společného. Vykonavateli péče jsou odborníci pečující o seniory, laici, dobrovolníci, rodinní příslušníci a stát (Šelner, 2004, s. 16). Sociální poradenství dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách zahrnuje základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství. Základní sociální poradenství poskytuje osobám potřebné informace, které by přispěly k řešení jejich nepříznivé sociální situaci. Odborné sociální poradenství je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin, poradnách pro seniory, apod. Součástí odborného sociálního
17
poradenství je půjčování kompenzačních pomůcek2 (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 37). Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách dále říká, ţe kaţdá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o moţnostech řešení její nepříznivé sociální situace (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 2). Odborníci se shodují, ţe pomáhat znamená pomoci lidem, aby si dokázali pomoci sami. Jak pomáhat lidem překonat jejich problémy, jak objasňovat jejich osobní cíle a jak jich dosáhnout je tedy jednou z cest poradenství (Matoušek, 2003, s. 85). Poradenství je zaloţeno na komunikaci, jejíţ kvalita hned v zárodku ovlivní poradenský proces. Kontakt s klientem vyţaduje komunikaci zaloţenou na důvěře, rovnoprávnosti, porozumění, respektování a aktivnímu naslouchání (Novosad, 2000, s. 73). „Z hlediska poradenské činnosti je třeba mít stále na paměti tu skutečnost, ţe během cesty komunikačním kanálem dochází k určitému úbytku informace, ke změnám formy či obsahu sdělení. Také pochopení a interpretace sdělení jsou vţdy subjektivní.“ píše Novosad (2000, s. 74). Posláním poradenské činnosti by mělo být zmírnění, eliminování nebo kompenzování příčin, které postiţenému jedinci brání jeho plnohodnotnému začlenění do společnosti, v případě, ţe to není moţné, je cílem dosaţení co nejvyššího stupně socializace postiţeného jedince. Jde o zpřístupnění stejných příleţitostí seberealizace kaţdému jedinci (Novosad, 2000, s. 58). Novosad uvádí tři cíle poradenské práce, kdy v nejobecnější základní rovině je cílem poradenské sluţby dosaţení klientova zdraví v interakci se sociálním prostředím, v němţ ţije. U cílů speciálních jde o dosaţení ţádoucí změny v sociálním prostředí klienta. Taková změna by neměla ohrozit harmonický vývoj individua nebo by měla napomoci dosavadní nepříznivý vývoj zastavit a navodit situaci příznivější (Novosad, 2000, s. 65). Dále v rovině cílů individuálních máme jiţ na mysli konkrétní opatření týkající se daného klienta. Tato opatření vychází z působnosti poradce, jehoţ psychosociální tvořivost, flexibilita a schopnost improvizace jsou zárukou kvality poradenské činnosti. Ke všem třem rovinám patří také prevence. V praxi rozlišujeme prevenci primární, sekundární a terciární (Novosad, 2000, s. 65).
2
Kompenzační pomůcky jsou drobné předměty denní potřeby a jsou upraveny tak, aby je bylo moţné pouţívat i
v případě omezené hybnosti (http://www.imobilita.cz/).
18
Informace o nárocích, sluţbách a moţnostech, které mohou vyřešit či zmírnit obtíţnou situaci člověka, poskytuje základní sociální poradenství, které je prvním typem sociálního poradenství. Informace vychází ze systému sociální ochrany občana, k němuţ patří pojištění, podpora, pomoc, nebo ze systému, který zajišťuje zaměstnanost (Matoušek, 2003, s. 84). Pro základní sociální poradenství je důleţitá dostupnost lidem ţijícím v menších obcích, prostřednictvím pracovníka pověřeného touto agendou. Základní poradenství můţe poskytovat nejlépe sociální pracovník nebo pracovník obecního úřadu se speciálním školením (Matoušek, 2003, s. 84). Druhým typem sociálního poradenství je odborné sociální poradenství poskytující přímou pomoc lidem při řešení jejich sociálních problémů. Odborná pomoc se zaměřuje na konkrétní pomoc a praktické řešení obtíţné sociální situace člověka. Součástí odborného poradenství jsou i terapeutické činnosti (Matoušek, 2003, s. 84). Za speciální poradenství povaţujeme komplex poradenských sluţeb určených konkrétním skupinám jedinců, kteří jsou znevýhodněni zdravotně či sociálně a jejichţ handicap mívá dlouhodobý (chronický) nebo trvalý charakter (Novosad, 2000, s. 61).
3.1 Poradce Tato podkapitola navazuje na kapitolu o poradenství a vyzdvihuje roli poradce, který je důleţitým informátorem pro rodinné příslušníky. Důleţité je vědět, co od poradce můţe rodina očekávat, jaký by měl být. Poradenství klade důraz na to, ţe osoba s problémy má zároveň zdroje potřebné k jejich vyřešení. Poradce vytváří vztah, díky němuţ klient můţe vyhledat a nalézt vlastní odpovědi na problémy (Matoušek, 2003, s. 86). Sociální poradce má za úkol lidem poradit, jestli mají nárok na nějakou dávku či příspěvek. Dále poskytne i další rady, jak řešit tíţivou sociální situaci (http://portal.mpsv.cz/). Osobnost poradce hraje v poradenském procesu velmi důleţitou roli. Pokud hovoříme o poradci, máme na mysli odborně kvalifikovanou osobu, ať muţského, nebo ţenského pohlaví. Ve skutečnosti kaţdý kompetentní poradce musí slučovat některé povahové rysy, které jsou tradičně připisované různým pohlavím: z ţenské povahy emotivní zaměření, pochopení pro druhé, citlivost a takt; z muţské povahy převáţně racionální orientaci, rozhodnost a objektivitu. Většina odborníků tvrdí, ţe je potřeba existence poradců s širokým psychosociálním zaměřením. Tito poradci mají vládnout rozsáhlými dovednostmi a
19
metodami, a proto mohou být schopni pomáhat v mnoha různých směrech (Matoušek, 2003, s. 93). C. R. Rogers říká, ţe poradce musí být otevřený a musí mít pozitivní vztah ke svým klientům, a to bez jakýchkoli podmínek. Poradce má přijímat klienty jako cenné osoby bez ohledu na to, kým jsou, co říkají nebo co chtějí. Upřímnost poradce by měla být základem jeho srdečnosti, poctivosti a nepřítomnosti jakékoli přetvářky. Empatie poradce spočívá v jeho schopnosti vcítit se do vztahů klientů a vidět svět jejich očima (Matoušek, 2003, s. 91 92). Osobním rozvojem poradce roste sebeuvědomění, počet a rozsah dovedností, sledování vlastní úspěšnosti a rozvoje. Důleţitým krokem v osobním rozvoji poradce je vyuţívání dovedností, které pomáhají rozvíjet druhé, poskytování a přijímání podpory prostřednictvím komunikace a učení se od druhých (Matoušek, 2003, s. 94). Poradce musí také velmi dobře komunikovat, a to verbálně i neverbálně. Jeho dovednost neverbální komunikace je ukotvena např. v jeho schopnosti ujistit klienta o své soustředěnosti během poradenského rozhovoru, kdy na klienta kouká pozorně, ale ne upřeně do očí a mírně se k němu naklání. Toto chování poradce vyjadřuje důvěryhodnější zájem o klienta neţ dlouhý výklad o tom, jak je pro něj klient důleţitý a ţe ho plně akceptuje (Matoušek, 2003, s. 96). I duchovní nebo pracovník charity, nadace či diakonie se můţe stát poradcem, a to ne pouze v otázkách víry, ale můţe se na něj obrátit i člověk v tísni praktického ţivota. Zlepšení kvality ţivota jedince a dosaţení a respektování jeho přirozené důstojnosti, to je to, co má církev i běţná instituce společné (Novosad, 2000, s. 131). Poradci se pochopitelně neobejdou bez praxe, díky níţ získávají neustále nové poznatky. Kaţdý poradce o získaných dovednostech přemýšlí a podle výsledku úvah, strukturovaného přemýšlení příště jedná, to vše nejlépe za soustavné supervize. Při pomoci klientům a ovlivňování systémů se poradce současně učí (Matoušek, 2003, s. 94). Kvalifikovaný poradce musí mít teoretické vzdělání a vědět, jak své poznatky uplatnit v praxi. Klient věří, ţe poradce zná odpovědi na řadu otázek, které ho trápí, a má také informace k zvládání problémů. Odbornost poradce tedy souvisí s vírou klienta (Matoušek, 2003, s. 95). Mlčenlivost je povaţována za základní předpoklad úspěchu práce s klientem. Ochrana důvěrných informací a klientových sdělení je plně v jeho zájmu. Můţou se vyskytnout situace, kdy klient nemusí souhlasit se zveřejněním svých informací, přestoţe by mu mohla
20
být nabídnuta objektivní pomoc v řešení jeho problému. Právo volby a právo rozhodnout se, jaké řešení a s jakými riziky klient přijme, mu nelze odepřít (Novosad, 2000, s. 99).
21
4 Sociální služby a sociální dávky Velmi důleţité pro rodinu starající se o seniora trpícím Alzheimerovou chorobou jsou informace o moţnostech, které při péči o něj mohou vyuţít. Kaţdému jakkoli znevýhodněnému člověku je umoţněno při splnění podmínek pro získání dávky pobírat sociální dávky a vyuţít sociální sluţby, díky kterým bude jeho zdravotní i sociální stav podpořen či dokonce zlepšen. Pro seniory se sníţenou soběstačností, čili pro seniory trpící demencí, existují sociální sluţby i dávky, na které má senior nárok. Tato část absolventské práce se věnuje sociálním sluţbám a sociálním dávkám, a to konkrétně příspěvku na péči, který vymezuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Základní přehled je vhodný pro osoby se sníţenou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení. „Je především třeba znát potřeby rizikových starých osob a nabídnout jim sluţby, které na individuální rovině pomohou řešit jejich náročnou ţivotní situaci, ať uţ vzniklou ze zdravotních, sociálních či ekonomických důvodů.“ píše Matoušek a kol. (2005, s. 172).
4.1 Sociální služby Kapitola se věnuje obecně sociálním sluţbám, jejichţ definici vymezuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních sluţeb musí zachovávat lidskou důstojnost člověka. Sociální sluţby musí být poskytovány v zájmu osob a v náleţité kvalitě takovými způsoby, aby bylo pokaţdé zajištěno dodrţování lidských práv a základních svobod osob (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 2). Prostřednictvím sociálních sluţeb je zajišťována pomoc při péči o vlastní osobu, ubytování, ošetřování, pomoc s výchovou nebo poskytnutí informace. Cílem sociálních sluţeb je také podporovat rozvoj nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti uţivatele, jeho návrat do vlastního domácího prostředí, obnovení nebo zachování původního ţivotního stylu (http://www.mpsv.cz/cs/). Dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách dělíme sociální sluţby na sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence, kdy sociální poradenství zahrnuje základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství. Základní sociální poradenství je v zákoně definováno jako základní činností při poskytování všech druhů sociálních sluţeb. Odborné sociální poradenství je poskytováno se zaměřením na potřeby
22
jednotlivých skupin v různých poradnách (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 32, § 37). Poradenství se obecně věnuje kapitola 3. Dále v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách najdeme sluţby sociální péče, které pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost. Cílem těchto sluţeb je zapojení se do běţného ţivota nebo osobám zajistit důstojné prostředí a zacházení (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 38). Sociální sluţby se poskytují osobám bez úhrady nákladů nebo za částečnou nebo plnou úhradu nákladů, jak zákon určuje. Úhradu nákladů za poskytování sociálních sluţeb hradí osoba ve výši, která je zapsaná ve smlouvě s poskytovatelem sluţby. Mezi sluţby poskytované bez úhrady patří sociální poradenství nebo terénní programy. Osobní asistence, pečovatelská sluţba, průvodcovské a předčitatelské sluţby a odlehčovací sluţby vyţadují úhradu za základní činnosti v rozsahu stanoveném smlouvou (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 71, § 72).
4.1.1 Typy sociálních služeb Rodinní příslušníci mají moţnost vybrat si a vyuţít několik sociálních sluţeb, které nabízí potřebnou pomoc. Uvedu sociální sluţby, které by pro seniora s demencí a jeho rodinu byly nejvíce přijatelné a vyuţitelné. Sociální sluţby jsou poskytovány třemi formami – pobytové sluţby, ambulantní sluţby a sluţby terénní. Přesto, ţe cílem absolventské práce je udrţení seniora v domácím prostředí, uvádím i sluţby pobytové pro případ, kdy by např. rodinní příslušníci odjeli na dovolenou nebo by onemocněli. Pobytové sluţby jsou spojené s ubytováním v zařízeních sociálních sluţeb. Ambulantní sluţby jsou takové sluţby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních sluţeb. Součástí sluţby není ubytování. Terénními sluţbami se rozumí sluţby takové, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí. Sociální poradenství je sluţbou ambulantní a je mu věnována kapitola 3. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách definuje osobní asistenci, coţ je terénní sluţba poskytovaná osobám se sníţenou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení, jejichţ situace vyţaduje pomoc jiné fyzické osoby. Tato sluţba obsahuje zejména pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, pomoc při zajištění stravy, pomoc při uplatňování práv apod. (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 39). Maximální výše úhrady za poskytování 23
osobní asistence činí 120 Kč za hodinu, podle skutečně spotřebovaného času k zajištění úkonů (Vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., § 5). Dále pečovatelská sluţba je podle tohoto zákona definována jako terénní nebo ambulantní sluţba pro osoby, které mají sníţenou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţením, jejichţ situace taktéţ vyţaduje pomoc jiné fyzické osoby. Sluţba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo pomoc při zajištění chodu domácnosti (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 40). Maximální výše úhrady za poskytnutí pečovatelské sluţby činí 120 Kč za hodinu, 160 Kč denně za poskytnutí stravy v rozsahu 3 hlavních jídel, 75 Kč za oběd, 25 Kč za dovoz jídla, 110 Kč za velký nákup a 60 Kč za praní a ţehlení loţního nebo osobního prádla (Vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., § 6). Průvodcovské a předčitatelské sluţby se poskytují osobám, jejichţ schopnosti jsou sníţeny z důvodu věku nebo chronického postiţení v oblasti orientace nebo komunikace a pomáhá osobě vyřídit si vlastní záleţitosti (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 42). Výše úhrady za sluţby činí 120 Kč za hodinu (Vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., § 8). Dále zákon o sociálních sluţbách uvádí tzv. sociální rehabilitaci, coţ je soubor specifických činností směřujících k dosaţení samostatnosti, soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických činností alternativním způsobem vyuţívajícím zachovaných schopností a kompetencí. Sociální rehabilitace se poskytuje formou ambulantních a terénních sluţeb, nebo formou sluţeb pobytových (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 70). Výše úhrady za sociální rehabilitaci činí 160 Kč za celodenní stravu, 75 Kč za oběd a 120 Kč za hodinu (pomoc při osobní hygieně) (Vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., § 35). Sociální rehabilitace poskytovaná formou terénních a ambulantních sluţeb obsahuje nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti, dále zprostředkování kontaktu se společenským prostředím nebo vzdělávací a aktivizační činnosti (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 70). V konečných stádiích nemoci jsou příslušníci rodiny pečující o nemocného seniora jiţ značně unaveni, pod stresem, vyčerpáni. V těchto případech pro ně existují sluţby, díky nimţ rodina můţe načerpat síly, odpočinout si, aby mohla dále pokračovat v péči. V centrech denních sluţeb se poskytují sluţby ambulantní osobám se sníţenou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení, jejichţ situace vyţaduje pomoc jiné osoby (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 45).
24
Denní stacionáře jsou sluţby ambulantní a jsou poskytovány osobám se sníţenou soběstačností z důvodu věku nebo zdravotního postiţení, dále osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 46). Týdenní stacionáře jsou pobytové sluţby pro osoby se sníţenou soběstačností taktéţ z důvodu věku nebo zdravotního postiţení, jejichţ situace vyţaduje pomoc jiné fyzické osoby (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 47). Respitní, neboli úlevová péče, je efektivní forma pomoci pečujícím rodinám, která sniţuje stres a nemocnost pečujících (Růţička, 2003, s. 150). „Jsou moţné respitní pobyty v institucích, v denním centru i poskytnutí respitní péče tím, ţe pracovník převezme péči o postiţeného na několik hodin v týdnu v pacientově domácím prostředí, je jeho společníkem, doprovází jej na procházkách apod.“ píše Růţička (2003, s. 150). O respitní péči se také zmiňuje Matoušek a kol. (2005, s. 183): „Denní stacionář poskytuje respitní (úlevnou) péči rodinám, které tak mají moţnost si odpočinout, načerpat sílu, případně docházet dále do svého zaměstnání.“ Pobyt v centru denních sluţeb bych doporučila rodinným pečovatelům, kteří jiţ psychicky, fyzicky a ekonomicky nezvládají péči o nemocného seniora, který je jiţ v těţkém stádiu demence. Respitní péči ani neopomíjí zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Zde respitní péči označuje jako tzv. odlehčovací sluţby, které se poskytují osobám se sníţenou soběstačností z důvodu věku nebo chronického postiţení, o které je pečováno v jejich přirozeném sociálním prostředí. Odlehčovací sluţby jsou terénní, ambulantní nebo pobytové. Cílem této sluţby je umoţnit pečující osobě nezbytný odpočinek. Tenhle typ sluţeb opět najdeme v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 44). Výše úhrady za sluţby činí 120 Kč za hodinu (pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, poskytnutí stravy,…), 160 Kč denně za celodenní stravu a 75 Kč za oběd. (Vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., § 10).
4.1.2 Příklady poradenských a sociálních služeb ve městě Olomouci Poradenské sluţby pro seniory by měly být k dispozici v rámci standardní sítě poradenských sluţeb pro ostatní populaci, mohou však také existovat i specializovaná poradenská centra pro seniory a jejich rodiny (Matoušek a kol., 2005, s. 172).
25
Existují organizace, které nabízejí poradenskou a jinou činnost pro rodiny, ve kterých se vyskytl nějaký typ demence, nejčastěji Alzheimerova choroba. Specifické organizace poskytují informace o Alzheimerově chorobě, moţnostech řešení této situace, kontakty na související oblasti sluţeb, dále získání praktické a cenné rady týkající se zvláštností péče o člověka s demencí, pomoc při vyřízení příspěvku na péči apod. Níţe uvádím příklad zařízení, které nabízí poradenskou pomoc ve městě Olomouci, ale také se kapitola zmiňuje o pečovatelské sluţbě nebo osobní asistenci v Olomouci, které je. 4.1.2.1 Občanské sdružení Pamatováček Olomouc Občanské sdruţení Pamatováček nabízí poradenství rodinám s péčí o člověka s Alzheimerovou chorobou, vyšetření paměti nemocného seniora. Rodinní příslušníci mohou vyuţít pravidelných setkávání, na kterých se mohou podělit o svých problémech s péčí o blízkou osobu nebo si vyslechnout rady od ostatních pečujících. „Denní stacionář představuje ambulantní, individuálně nastavitelný odlehčovací program zaměřený na zmírnění stresu rodinných pečovatelů a umoţnění setrvání pacienta s demencí
v rodinném
prostředí,
pro
kterého
by
za
jiných
okolností
byl
nevyhnutelný dlouhodobý institucionální pobyt.“ uvádí (http://www.pamatovacek.cz/). Občanské sdruţení Pamatováček Olomouc je kontaktní místo České Alzheimerovské společnosti (ČALS). Sdruţení je zaměřeno na činnost informační, poradenskou a podpůrnou lidem
postiţeným
demencí
a přímým
pečovatelům
-
rodinným
příslušníkům
(http://www.pamatovacek.cz/). Občanské sdruţení nabízí odborné sociální poradenství. Nejčastějším důvodem prvokontaktu jsou potíţe s pamětí seniorů či podezření z onemocnění Alzheimerovou chorobou (http://www.pamatovacek.cz/). V rámci poradenství občanské sdruţení nabízí moţnost preventivního vyšetření paměti formou testu zdarma. Test slouţí k včasnému záchytu poruch paměti. Nebudou-li potíţe pouze subjektivní, bude navrţen další postup, případně doporučeno vyšetření lékařem specialistou (http://www.pamatovacek.cz/). 4.1.2.2 Pečovatelská služba Sociálních služeb pro seniory Olomouc, p. o. Rodinní příslušníci mají také moţnost vyuţít sluţeb pečovatelské sluţby organizace Sociálních sluţeb pro seniory Olomouc, díky níţ jim bude ulehčena práce v domácnosti seniora.
26
Pečovatelskou sluţbu poskytuje příspěvková organizace Sociální sluţby pro seniory Olomouc a je určena lidem, kteří jsou vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu odkázáni na pomoc jiné osoby. Pomáhá těmto lidem setrvat co nejdéle v jejich domácím prostředí. Působí na území města Olomouce a po dohodě i v jeho blízkém okolí. Cílem sluţby je pomoc a
podpora
v
sociálním
začleňování
a
udrţení
samostatnosti
a
soběstačnosti
(http://www.sluzbyproseniory.cz/). Sluţby jsou určeny seniorům a zdravotně postiţeným. Kromě základních činností, které určuje zákon o sociálních sluţbách č. 108/2006 Sb., pečovatelská sluţba poskytuje i tzv. fakultativní činnosti. Konkrétní úkony, které ţadatel od sluţby poţaduje, jsou individuálně dojednávány při uzavírání Smlouvy o poskytování sociálních sluţeb, která se uzavírá písemně. Uţivatel s ohledem na své potřeby, které on zná nejlépe, si určí, které úkony od poskytované sluţby poţaduje (http://www.sluzbyproseniory.cz/). Postup při zavádění pečovatelské sluţby (http://www.sluzbyproseniory.cz/): Sluţby jsou poskytovány pouze osobám, které jsou uvedeny v cílové skupině. V případě, ţe kapacita pro poskytování sluţeb je naplněna, je ţadatel zařazen do pořadníku, popř. mu je nabídnuta další organizace, která tyto sluţby poskytuje. Vyjádření lékaře ke zdravotnímu stavu ţadatele je poţadováno jen ve výjimečných, sporných případech. Ţadatele navštíví příslušná sociální pracovnice (sociální pracovník) v jeho bytě nebo tam, kde se v daném období nachází – např. u rodiny za účelem provedení sociálního šetření. Prokáţe se sluţebním průkazem a občanským průkazem. Informuje ho o sluţbách, zjišťuje jeho poţadavky, potřeby i přání. Ţadatel si můţe k jednání přizvat rodinného příslušníka nebo jinou osobu. 4.1.2.3 Centrum denních služeb Olomouc Rodinní příslušníci, pečující o seniora s Alzheimerovou chorobou, mohou pár dní v týdnu vyuţít sluţeb Centra denních sluţeb Olomouc nebo hygienické péče, které tato sluţba nabízí. Centrum denních sluţeb poskytují Sociální sluţby pro seniory Olomouc, p. o. Posláním Centra denních sluţeb je poskytovat ambulantní sluţby prostřednictvím denního pobytu a střediska hygienické péče. Sluţby jsou poskytovány osobám se zdravotním postiţením a seniorům, kteří ţijí v domácím prostředí a potřebují dopomoc jiné fyzické osoby z důvodu sníţené soběstačnosti v péči o svoji osobu. Podpora a pomoc směřuje k posílení 27
nebo udrţení stávajících schopností a dovedností těchto osob tak, aby mohly co nejdéle setrvat ve svém přirozeném sociálním prostředí. Sluţby jsou určeny seniorům, osobám se zdravotním postiţením, včetně osob s různou formou demencí, např. Alzheimerova choroba, Parkinsonova choroba, stařecké demence apod. (http://sluzbyproseniory.cz/). Nabízené sluţby lze vyuţívat formou denního pobytu nebo hygienickou péči. Hygienická péče nabízí pomoc při úkonech osobní hygieny - koupání, sprchování, pomoc při péči o vlasy a nehty - umytí hlavy, zástřih, foukání, holení, ošetření dolních končetin, dovoz a odvoz pro uţivatele těchto sluţeb. Denní pobyt poskytuje společné nebo individuální čtení, cvičení jemné a hrubé motoriky, reminiscenční terapie (čtení starých novin, sledování TV pořadů z archivu), muzikoterapie, ergoterapie - keramické práce, výtvarné práce, pečení, udrţování vědomostních znalostí, tréninky paměti, logopedická cvičení, procházky do okolí, společné oslavy narozenin, apod. dále canisterapie a logopedie (http://sluzbyproseniory.cz/). 4.1.2.4 Charitní služba Olomouc Dále kapitola uvádí další pečovatelskou sluţbu Olomouc, jejichţ sluţby mohou opět rodinným příslušníkům ulehčit práci se seniorem s Alzheimerovou chorobou. Hlavním cílem sluţby je poskytování základní péče o vlastní osobu a domácnost lidem, kteří ji potřebují. Sluţba je zaměřena především na seniory a dospělé lidi, kteří si vzhledem ke svému věku, nemoci či postiţení nemohou zajistit běţné denní činnosti v péči o sebe
a
svoji
domácnost.
Péči
realizujeme
v
domácím
prostředí
uţivatele
(http://olomouc.charita.cz/aktuality). Pro potřeby uţivatelů je pečovatelská sluţba k dispozici v pracovní dny od 7:00 do 15:30 hodin. Mimo tuto dobu jsou jednotlivé pečovatelské návštěvy poskytovány po vzájemné dohodě, nejpozději však do 20:00 hodin. O víkendu a ve státní svátky je sluţba poskytována taktéţ po vzájemné dohodě. Maximální doba návštěvy přitom můţe být 1,5 hodiny (http://olomouc.charita.cz/aktuality). Základní činnosti, které sluţba poskytuje, jsou zejména pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, osobní hygieně, zajištění stravy, zajištění chodu domácnosti a zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. Pečovatelská sluţba je sluţbou placenou (http://olomouc.charita.cz/aktuality).
28
4.1.2.5 Maltézská pomoc – Osobní asistence Jedna z další pomoci rodině v domácnosti nemocného seniora je Maltézská pomoc3, nabízející osobní asistenci, která usiluje o to, aby uţivatel mohl co nejdéle zůstat ve svém přirozeném prostředí, proto tuto sluţbu povaţuji za vhodnou pro rodinné příslušníky pečující se seniorem s Alzheimerovou chorobou. Osobní asistence je placená terénní sluţba poskytovaná osobám se zdravotním postiţením, s chronickým onemocněním od 19 let a seniorům s trvalým bydlištěm v Olomouci a obcích s rozšířenou působností okresu Olomouc, které mají sníţenou soběstačnost a jejichţ situace vyţaduje pomoc jiné fyzické osoby. Sluţba se poskytuje v přirozeném sociálním prostředí (v domácnosti nebo v bydlišti) osob a při činnostech, které osoba potřebuje (http://maltezskapomoc.cz/Maltezskapomoc). Maltézská pomoc pomocí sluţeb osobní asistence usiluje o to, aby uţivatel mohl co nejdéle zůstat ve svém přirozeném prostředí a i nadále mohl udrţovat sociální vazby (http://maltezskapomoc.cz/Maltezskapomoc). Cíle sluţby jsou podporovat a pomáhat lidem se zdravotním postiţením a seniorům k rozvoji podle jejich moţnosti a schopnosti, podporovat a pomáhat jim při přirozeném začleňování do společnosti a umoţnit tak jejich účast při aktivitách běţného ţivota a umoţnit lidem se zdravotním postiţením a seniorům v maximální moţné míře vést a rozvíjet běţný způsob ţivota (http://maltezskapomoc.cz/Maltezskapomoc). Základní činnosti při poskytování osobní asistence a rozsah úkonů jsou (http://maltezskapomoc.cz/Maltezskapomoc): a) pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu: Pomoc a podpora při podávání jídla a pití. Pomoc při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek. Pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním i vnějším prostoru. Pomoc při přesunu na lůţko nebo vozík. b) pomoc při osobní hygieně: Pomoc při úkonech osobní hygieny. Pomoc při pouţití WC. c) pomoc při zajištění stravy: 3
Organizace pomáhající v České republice široké škále potřebných lidí. Jako charitativní a humanitární
organizace Suverénního řádu maltézských rytířů zakládá svou činnost na nepřetrţité 900leté tradici pokorné pomoci trpícím (http://maltezskapomoc.cz/).
29
Pomoc při přípravě jídla a pití. d) pomoc při zajištění chodu domácnosti: Pomoc s úklidem a údrţbou domácnosti a osobních věcí. Nákupy a běţné pochůzky. e) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti: Pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou a pomoc a podpora při dalších aktivitách podporujících sociální začleňování osob. Pomoc s nácvikem a upevňováním motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností. f) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím g) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí: Pomoc při komunikaci vedoucí k uplatňování práv a oprávněných zájmů. Pomoc při vyřizování běţných záleţitostí.
4.2 Sociální dávky Tato kapitola vymezuje pojem sociálního zabezpečení a jeho tři pilíře. Kapitola dále vyjmenovává sociální dávky, spadající do jednotlivých pilířů, které rodinní příslušníci mohou při péči o nemocného seniora vyuţít. Sociální zabezpečení (SZ) je soubor institucí, zařízení a opatření, jejichţ prostřednictvím a pomocí se uskutečňuje předcházení, zmírňování a odstraňování následků sociálních událostí občanů (Bělina, 1989, podle Krebs a kol., 2010, s. 175). Sociální zabezpečení zahrnuje tři pilíře sociálních institucí (Krebs a kol., 2010, s. 177 – 179): Sociální pojištění – 1. Pilíř SZ. Státní sociální podpora – 2. Pilíř SZ. Sociální pomoc – 3. Pilíř SZ. „V rámci systému sociálního pojištění jsou řešeny ty sociální situace, na které se občan můţe předem připravit (pojistit) formou odloţení části své dnešní spotřeby na krytí budoucí nejisté dlouhodobé či krátkodobé sociální situace.“ píše Krebs a kol. (2010, s. 177). Ze systému sociálního pojištění můţe pečující rodina o seniora s Alzheimerovou chorobou vyuţít tzv. ošetřovné, kterým se zabývá kapitola 5.2.1 nebo náhradní dobu pojištění, které je věnována kapitola 5.2.2. Pečujícím stát platí zdravotní pojištění (kapitola 5.2.3). 30
V rámci systému státní sociální podpory jsou řešeny takové situace, kdy je účelné rodinu podpořit. Pouţívá se tam, kde rámec pojištění je z různých důvodů nepouţitelný pro zajištění bezpečnosti občana (Krebs a kol., 2010, s. 178). Systém státní sociální podpory nabízí rodinným pečujícím např. příspěvek na bydlení (viz. kapitola 5.2.3). Sociální pomoc (péče) řeší obtíţné sociální situace stavu takové situace, které občan není schopen řešit sám. Vyjadřuje skutečnost, ţe se občan dostal do situace, kdy není v jeho silách se sám zaopatřit nebo není sociálně pojištěn (Krebs a kol., 2010, s. 178 - 179). Cílem sociální pomoci je navrátit občanovi jeho sociální suverenitu, pomoci mu překonat přechodné stádium sociálních nebo ekonomických obtíţí nebo řešit jeho trvalé svízelné postavení (občané trvale odkázáni na lidskou solidaritu) (Krebs a kol., 2010, s. 286). Poskytuje se v těchto základních formách (Krebs a kol., 2010, s. 178 – 179): Formou sociálních sluţeb. Formou sociálně – právní ochrany a dávek sociální pomoci. V rámci systému sociální pomoci má moţnost pečující rodina vyuţít příspěvek na péči (kapitola 4.2.1), příspěvek na mobilitu (kapitola 4.2.2), příspěvek na zvláštní pomůcku (kapitola 4.2.3), průkaz TP, ZTP a ZTP/P (kapitola 4.2.4), příspěvek na ţivobytí (kapitola 5.2.4), doplatek na bydlení (kapitola 5.2.5) nebo vyuţít sluţeb sociálních sluţeb (kapitola 4.1).
4.2.1 Příspěvek na péči Kapitola uvádí jednu z moţných sociálních dávek určených pro osoby se sníţenou soběstačností, kterými senioři s Alzheimerovou chorobou jsou. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách stanovuje příspěvek na péči osobám závislým na pomoci druhé osoby z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Příspěvek na péči je poskytován osobám mladším osmnácti let a osobám starším osmnácti let, které se ale posuzují jinak (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 7, § 8). Příspěvek pro osoby nad osmnáct let je členěn do čtyř stupňů. O příspěvek je moţné poţádat na krajské pobočce Úřadu práce ČR, v jejímţ spádovém území má ţadatel trvalý nebo hlášený pobyt. Příspěvek náleţí osobě, o kterou má být pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje (http://portal.mpsv.cz/).
31
První stupeň, lehká závislost, se určí, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není osoba schopna zvládat tři nebo čtyři základní ţivotní potřeby. Druhý stupeň, středně těţká závislost, pět nebo šest ţivotních potřeb; třetí stupeň, těţká závislost, sedm nebo osm ţivotních potřeb a čtvrtý stupeň, úplná závislost, devět nebo deset ţivotních potřeb osoba není schopna zvládat (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 8). Při posuzování stupně závislosti se podle Zákona hodnotí schopnost zvládat základní ţivotní potřeby osoby, kterými je (http://portal.mpsv.cz/): Mobilita (zvládat vstávání, usedání, chůze). Orientace (orientovat se zrakem, sluchem, pomocí psychických funkcí). Komunikace (dorozumět se a porozumět – mluvenou řečí i psanou zprávou). Stravování (stravu naporcovat, najíst se a napít se, dodrţovat dietní reţim – dietu). Oblékání a obouvání (vybrat si oblečení a obutí, oblékat se, obouvat se, svlékat se a zouvat se). Tělesná hygiena (umývat si obličej, ruce a celé tělo, česat se, péče o ústní hygienu). Výkon fyziologické potřeby (pouţívat WC, vyprázdnit se, provést očistu, pouţívat hygienické pomůcky). Péče o zdraví (dodrţování stanoveného léčebného reţimu, ošetřovatelská opatření). Osobní aktivity (stanovit si a dodrţet denní reţim, zapojit se do aktivit odpovídajících věku). Péče o domácnost (nakládat s penězi, obstarat si nákup potravin, nosit běţné předměty). Výše příspěvku na péči pro osoby starší osmnáct let za kalendářní měsíc činí dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 800 Kč u lehké závislosti, 4 000 Kč u středně těţké závislosti, 8 000 Kč u těţké závislosti a 12 000 Kč u úplné závislosti (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 11). Dále zákon uvádí, ţe nárok na příspěvek na péči vzniká podáním ţádosti o přiznání příspěvku. Příspěvek se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleţí a vyplácí jej krajská pobočka Úřadu práce (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 13). Příjemcem příspěvku na péči je oprávněná osoba nebo zákonný zástupce, kterému byla oprávněná osoba svěřena do péče. Zákonný zástupce se v tomto případě stanoví, není- li oprávněná osoba schopna příspěvek přijímat nebo ho nevyuţívá k zajištění potřebné pomoci. S ustanovením zvláštního příjemce musí oprávněná osoba souhlasit. Souhlas se nevyţaduje, pokud to její zdravotní stav dle posouzení ošetřujícího lékaře není schopen umoţnit. Krajská 32
pobočka Úřadu práce můţe tedy ustanovit zvláštního příjemce, který je povinen příspěvek na péči pouţívat ve prospěch oprávněné osoby (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 19, § 20). Ţadatel o příspěvek a oprávněná osoba, jejichţ zdravotní stav se musí posoudit pro stanovení stupně závislosti, jsou povinni podrobit se sociálnímu šetření a vyšetření zdravotního stavu lékařem, který plní úkoly okresní správy sociálního zabezpečení. Lékař poté musí předloţit údaje z vyšetření pro vypracování posudku. Sociální šetření se po domluvě s pracovníkem úřadu provádí v domácím prostředí oprávněné osoby za přítomnosti rodinných příslušníků nebo pečovatelů (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 21). V části této kapitoly uvádím především aktuálně platné legislativní ukotvení. Seznámení se s těmito pojmy povaţuji za základní přehled nároků pro osoby vyţadující pomoc jiné fyzické osoby.
4.2.2 Příspěvek na mobilitu Senior s Alzheimerovou chorobou je nesoběstačný, v pozdějším stádiu nemoci není schopen zvládat základní ţivotní potřeby, které mohou být i v oblasti orientace a mobility. Podmínkou přiznání příspěvku na mobilitu je opakovaná doprava osoby po celý kalendářní měsíc. Pokud se nemocný senior po celý kalendářní měsíc dopravuje např. k lékaři nebo vyuţívá ambulantní sociální sluţby, existuje pravděpodobnost přiznání tohoto příspěvku. Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením upravuje poskytování peněţitých dávek ke zmírnění sociálních důsledků zdravotního postiţení osob a k podpoře jejich sociálního začleňování. Jednou z poskytovaných dávek je dle tohoto zákona opakující se nároková dávka - příspěvek na mobilitu. Nárok na příspěvek na mobilitu má osoba, která není schopná zvládat základní ţivotní potřeby v oblasti mobility a orientace. Podmínkou nároku na příspěvek, musí být opakovaná doprava osoby po celý kalendářní měsíc a nejsou jí poskytovány pobytové sociální sluţby (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 6). Výše příspěvku na mobilitu za kalendářní měsíc činí 400 Kč. Schopnost zvládat základní potřeby v oblasti mobility nebo orientace se pro nárok příspěvku posuzuje podle zákona č.108/2006 Sb., o sociálních sluţbách stejným způsobem jako pro účely příspěvku na péči (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 7, § 8).
33
4.2.3 Příspěvek na zvláštní pomůcku V pozdějších stádiích demence je nemocný senior natolik zmatený a nesoběstačný, proto mnohdy potřebuje k ţivotu tzv. zvláštní pomůcky, kterými mohou být např. polohovací postel, berle, apod. Nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku má osoba, která má těţkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, dále těţké sluchové postiţení nebo těţké zrakové postiţení. Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se povaţuje takový stav, který trvá déle neţ 1 rok. Podmínkou pro poskytnutí příspěvku je, ţe pomůcka umoţní osobě sebeobsluhu, přitom se přihlíţí i ke zdravotnickým prostředkům a předmětům, které osoba vyuţívá. Osoba pomůcku můţe vyuţívat ve svém sociálním prostředí (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 9). Příspěvek můţe být poskytován na pořízení motorového vozidla s podmínkou, ţe je osoba opakovaně v kalendářním měsíci dopravována a je schopna být převáţena (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 9). Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením rozlišuje, zda jde o pomůcku v ceně do nebo přes 24 000 Kč a speciální úpravu má pro motorové vozidlo. Na pořízení zvláštní pomůcky v ceně niţší neţ 24 000 Kč se příspěvek na zvláštní pomůcku poskytne jen osobě, která má příjem (příjem s ní společně posuzovaných osob) niţší neţ 8násobek ţivotního minima4 jednotlivce nebo ţivotního minima společně posuzovaných osob. Výše příspěvku na zvláštní pomůcku se stanoví tak, ţe spoluúčast osoby činí 10 % z předpokládané nebo jiţ zaplacené ceny zvláštní pomůcky, nejméně však 1 000 Kč. Z důvodů hodných zvláštního zřetele, zejména ţádá-li osoba opakovaně o příspěvek na různé zvláštní pomůcky v ceně do 24 00 Kč, lze tento příspěvek poskytnout, i kdyţ příjem osoby a příjem osob s ní společně posuzovaných přesahuje výše uvedený násobek ţivotního minima (http://www.mpsv.cz/cs/). Výše příspěvku na zvláštní pomůcku (motorové vozidlo) se stanoví s přihlédnutím k důvodu dopravy, příjmu osoby a příjmu osob s ní společně posuzovaných a celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Maximální výše příspěvku na motorové vozidlo činí 200 000 Kč. Maximální výše příspěvku na zvláštní pomůcku činí 350 000 Kč; 400 000 Kč v případě
příspěvku
na
zvláštní
pomůcku
na
pořízení
schodišťové
plošiny
(http://www.mpsv.cz/cs/). 4
Minimální hranice peněţních příjmů fyzických osob k zajištění výţivy ostatních osobních potřeb (Zákon č.
110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu).
34
Příspěvek na zvláštní pomůcku se neposkytuje na pořízení stropního zvedacího systému, schodišťové plošiny a schodolezu. Tyto pomůcky se poskytují na základě smlouvy o výpůjčce podle občanského zákoníku, a to osobě starší 3 let, která má těţkou vadu pohybového nebo nosného ústrojí. Pomůcku určuje krajská pobočka Úřadu práce. Pokud osoba nemá dostatek finančních prostředků k úhradě instalace pomůcky, můţe jí krajská pobočka Úřadu práce poskytnout příspěvek na její instalaci. Spoluúčast osoby činí minimálně 1 000 Kč (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 13).
4.2.4 Průkaz TP, ZTP a ZTP/P O průkaz TP, ZTP a ZTP/P si mohou rodinní příslušníci pečující o seniora s Alzheimerovou chorobou poţádat v případě, kdy je nemocný senior v pokročilém stádiu nemoci, a tím pádem by mohl na ně mít nárok. V tomto stádiu je totiţ nemocný postiţený demencí nesoběstačný, velmi zmatený a bez pomoci jiné fyzické osoby se jeho ţivot jiţ neobejde. Osobám, kterým byl podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách přiznán příspěvek na péči, a osobám, kterým byl přiznán příspěvek na mobilitu, vydává krajská pobočka Úřadu práce kartu tzv. sociálních systémů. Tato karta současně slouţí jako průkaz osoby s těţkým zdravotním postiţením (průkaz TP), průkaz osoby se zvlášť těţkým zdravotním postiţením (průkaz ZTP) nebo průkaz osoby se zvlášť těţkým zdravotním postiţením s potřebou průvodce (průkaz ZTP/P) (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 34). Průkaz osoby se zdravotním postiţením náleţí osobě, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat základní ţivotní potřeby v oblasti mobility nebo orientace nebo je uznána podle zákona o sociálních sluţbách závislou na pomoci jiné osoby (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 34). Průkaz TP náleţí osobě, která je podle zákona o sociálních sluţbách povaţována pro účely příspěvku na péči za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost). Dále osobám, kterým jsou podle zákona o sociálních sluţbách povaţovány pro účely příspěvku na péči za osoby závislé na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těţká závislost) tzv. průkaz ZTP (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 34). 35
Také průkaz ZTP/P náleţí osobám dle zákona o sociálních sluţbách, které jsou povaţovány pro účely příspěvku na péči za osoby závislé na pomoci jiných osob, a to ve stupni III (těţká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost). Průkaz ZTP/P také náleţí osobám, u kterých bylo pro účely příspěvku na mobilitu zjištěno, ţe nejsou schopny zvládat základní ţivotní potřeby v oblasti mobility nebo orientace (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 34). Osoba, která je drţitelem průkazu TP má nárok na (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 36): Vyhrazené místo k sezení ve veřejných dopravních prostředcích pro pravidelnou hromadnou dopravu osob, s výjimkou dopravních prostředků, v nichţ je místo k sedění vázáno na zakoupení místenky. Přednost při osobním projednávání své záleţitosti, vyţaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání; za osobní projednávání záleţitostí se nepovaţuje nákup v obchodech ani obstarávání placených sluţeb ani ošetření a vyšetření ve zdravotnických zařízeních. Osoba, která je drţitelem průkazu ZTP má nárok na (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 36): Výhody drţitele průkazu TP. Bezplatnou dopravu pravidelnými spoji místní veřejné hromadné dopravy osob (tramvajemi, trolejbusy, autobusy, metrem). Slevu 75 % jízdného ve druhé vozové třídě osobního vlaku a rychlíku ve vnitrostátní přepravě a slevu 75 % v pravidelných vnitrostátních spojích autobusové dopravy. Osoba, která je drţitelem průkazu ZTP/P má nárok na (Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, § 36): Výhody drţitele průkazu TP a ZTP. Bezplatnou dopravu průvodce veřejnými hromadnými dopravními prostředky v pravidelné vnitrostátní osobní hromadné dopravě.
36
5 Role rodinných příslušníků Tato kapitola věnuje pozornost významné roli příslušníků rodiny při výskytu nemoci u seniora. Zejména u demencí je nemocný senior odkázán na pomoc příbuzných, a to ve všech směrech. Rodina musí zajistit veškerý chod domácnosti a přizpůsobit denní reţim seniorovi s ohledem na specifika jeho nemoci, pokud senior s Alzheimerovou nemocí má zůstat v domácím prostředí. Nejen nemocný senior, ale i rodinní pečovatelé potřebují pečovat o sebe. Rodinu můţeme definovat jako společenství generací na základě biologického vztahu a systému rodiče – dítě. Jiţ dlouhá staletí členové rodiny zabezpečují slabší a starají se o mladší potomky. Ze sociologického hlediska se vytrácí závislost na prarodičích. Rodina nebydlí pohromadě, a tudíţ mezigenerační vztahy dostávají jinou hodnotu. Ve vztahu rodiče a děti je zachován solidární vztah, a to takový, ţe se rodiče starají o děti. Avšak zodpovědnost dětí vůči rodičům automatickou samozřejmost dnešní doba postrádá (Šelner, 2004, s. 13 - 14). Člověk postiţený demencí se začíná měnit, chová se nespolečensky, ztrácí zájem o okolí a potřebuje dohled. Pečující příbuzný si musí uvědomit, ţe bude ţít s člověkem, u kterého se syndrom demence bude rozvíjet. Jde o situaci náročnou. Je nezbytné, aby pečovatel či rodinný příslušník dobře rozuměl projevům nemocného a dokázal na ně reagovat (Pidrman, 2007, s. 96 – 97). Aktivní podíl rodiny lze vidět u ambulantní domácí péče, kdy se v ošetřovatelské péči doplňují rodinní příslušníci s pracovníky ošetřovatelské péče (Šelner, 2004, s. 17).
5.1 Osoba pečující Mezi pečující osoby patří zejména členové rodiny (děti, vnoučata, manţel, manţelka). Kapitola zdůrazňuje velký podíl jejich péče o seniora s Alzheimerovou chorobou v domácím prostředí, coţ na ně klade veliké fyzické i psychické nároky. „Přesto, ţe většina pečujících vykonává péči o osobu blízkou s láskou a snahou, jde o poměrně psychicky i fyzicky náročnou práci, kterou lze označit jako zátěţ.“ píše (Chovancová, Krylová, Petřeková, Šaňáková, Vočka, 2012, s. 23). Základ dobré péče o druhé je i péče o sebe sama, tzn. nejprve je potřeba dobře pečovat o sebe po fyzické i psychické stránce, poté je moţné být dobrým pečovatelem o naše blízké (Chovancová a kol., 2012, s. 23). Péči o starého člověka nejčastěji zajišťuje manţelský partner, partnerka nebo děti a jejich partneři, přičemţ osobní péči v největším počtu případů zabezpečuji ţeny, tj. manţelky, 37
dcery nebo snachy. V nejrůznějších zemích a kulturách, odhadem asi 20 % lidí starších 65 let, získává nějakou formu pomoci od členů svých rodin (Abel, 1990, podle Jeřábek, 2005, s. 13). Mezi základní doporučení pro rozvoj a podporu duševního zdraví rodinných pečovatelů patří (Chovancová a kol., 2012, s. 26): Péče o tělo (správná ţivotospráva, spánek, relaxace, tělesné cvičení). Pozitivní myšlení, radost. Naplnění volného času. Důvěrné a přátelské vztahy s druhými lidmi. Sebedůvěra, sebevědomí. Sebepoznání. Rodinný pečovatel by měl usilovat o (Kalvach, 2009, s. 16): Spokojenost pacienta, kdy je základním nástrojem komunikace s pacientem a přímé reagování na jeho přání. Vysokou hodnotu má v pečování bezpečné prostředí, zajištění trvalé moţnosti kontaktu pro případ náhlého problému (zhoršení stavu, pád) a přiměřené sledování seniorova stavu. Zajištění základních ošetřovatelských povinností, např. přiměřený příjem potravy a tekutin, vyměšování či hygiena pacienta a lůţka. Zajištění nabídky aktivit, komunikace a smyslových podnětů ke smysluplnému trávení času a rozvíjení schopností pacienta. Obecná doporučení pro rodinné pečující zní (Chovancová a kol., 2012, s. 31 – 32): Nesnaţte se být zodpovědní za všechny a za všechno; čím víc budete ostatním pomáhat, tím více budou bezmocní. Nenechávejte se přetěţovat; řekněte ne, pokud budete cítit, ţe je toho na vás hodně. Dělejte si přestávky a neţeňte se z jedné činnosti do druhé. Hledejte emociální podporu v druhém člověku; minimálně 1x týdně se podělte o péči s jednou osobou, která „to vezme za vás“. Vyvarujte se negativnímu myšlení a radujte se z toho, co dokáţete. Udělejte si čas na sebe, věnujte se svým zájmům a činnostem. Své pocity nepotlačujte, ale hovořte o nich. Pečujte o svá záda. 38
Pochvalte se za dobře odvedenou práci.
5.2 Péče a podpora nabízená pečovatelům Stát nabízí rodinným pečujícím příspěvky na péči nebo různé výhody péče v domácím prostředí, např. náhradní doba pojištění se započítává tak, jakoby chodil do zaměstnání apod. Kapitola se zabývá sociálními příspěvky, pojištěním a příspěvky, které můţe rodina vyuţít tehdy, kdyby se ocitla v tíţivé finanční situaci. Kapitola se dále zaměřuje na svépomocné skupiny a okrajově na internetové sítě poraden pro pečující.
5.2.1 Ošetřovné Pečující rodinný příbuzný má moţnost vyuţít dávky ze systému nemocenského pojištění, tzv. ošetřovné. Systém nemocenského pojištění je určen pro výdělečně činné osoby, které při ztrátě příjmu v případech tzv. krátkodobých sociálních událostí (dočasné pracovní neschopnosti z důvodu nemoci nebo úrazu či karantény, ošetřování člena rodiny, těhotenství a mateřství, péče
o dítě)
zabezpečuje
peněţitými
dávkami
nemocenského
pojištění
(http://www.mpsv.cz/cs/). Z nemocenského pojištění se poskytují 4 druhy peněţitých dávek. Rodinní příslušníci mohou vyuţít tzv. ošetřovné. Na ošetřovné má nárok zaměstnanec, který nemůţe pracovat z důvodu, ţe musí ošetřovat nemocného člena domácnosti nebo pečovat o zdravé dítě mladší 10 let. V případě ošetřování (péče) náleţí ošetřovné jen jednou a pouze jednomu z oprávněných nebo postupně dvěma oprávněným, jestliţe se v témţe případě ošetřování (péče) vystřídají. Změna druhu onemocnění (diagnózy) se nepovaţuje za nový případ ošetřování.
Výše ošetřovného činí 60 % denního
vyměřovacího
základu5
(http://www.mpsv.cz/cs/).
5.2.2 Důchodové pojištění - Náhradní doba pojištění Důchodového pojištění se účastní osoby pečující o osobu, která je závislá na péči jiné osoby ve stupni II (středně těţká závislost), stupni III (těţká závislost) nebo stupni IV (úplná
5
„Vyměřovacím základem rozhodným pro výpočet důchodové dávky se rozumí vyměřovací základ pro
stanovení pojistného na sociální pojištění a státní politiku zaměstnanosti.“ (Krebs a kol., 2010, s. 223).
39
závislost), pokud spolu ţijí ve společné domácnosti. Podmínka domácnosti se nevyţaduje, jde – li o osobu blízkou (Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 5). Náhradní dobou pojištění je doba účasti osob na pojištění podmínkou pro to, aby se tato doba účasti na pojištění hodnotila jako náhradní doba pojištění, a ţe doba pojištění trvala aspoň jeden rok. Podmínkou pro to, aby se doba účasti osob hodnotila jako náhradní doba pojištění je, ţe pojištěnec po dobu trvání této účasti byl v České republice účasten důchodového pojištění z jiného důvodu, nemocenského pojištění nebo zdravotního pojištění anebo, bydlel – li v České republice jako poţivatel důchodu nebo rodinný příslušník odvozoval své nároky ze zdravotního pojištění v jiném členském státě Evropské unie. Pro vznik nároku na důchod se hodnotí náhradní doba pojištění stejně jako doba pojištění (Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 12).
5.2.3 Zdravotní pojištění Zákon o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů říká, ţe stát je plátcem pojistného prostřednictvím státního rozpočtu za osoby, které jsou závislé na péči jiné osoby ve stupni II (středně těţká závislost) nebo stupni III (těţká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost)11), a osoby pečující o tyto osoby, a osoby pečující o osoby mladší 10 let, které jsou závislé na péči jiné osoby ve stupni I (lehká závislost) (Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění § 7). Pokud tedy rodinný příslušník opustí zaměstnání a pečuje o blízkou osobu, stát za něj platí zdravotní pojištění.
5.2.4 Příspěvek na bydlení V případě, kdy se pečující rodina dostane do tíţivé finanční situace, můţe si zaţádat na krajské pobočce Úřadu práce o tzv. příspěvek na bydlení. Nárok na příspěvek na bydlení má nájemce nebo vlastník bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliţe jeho náklady na bydlení6 přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30. Na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35. Druhou podmínkou nároku na příspěvek je, ţe součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 a
6
U nájemních bytů tvoří nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s uţíváním bytu, u druţstevních
a bytů vlastníků srovnatelné náklady, plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění (http://portal.mpsv.cz/).
40
na území Prahy koeficientu 0,35 není vyšší neţ částka normativních nákladů na bydlení7 (Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře § 24). „Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).“ uvádí (http://portal.mpsv.cz/). Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 kalendářních měsíců v období 10 kalendářních let (Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře § 27a).
5.2.5 Příspěvek na živobytí Pokud by se rodinní pečovatelé dostali do stavu tzv. hmotné nouze8, mají nárok na příspěvek na ţivobytí. Příspěvek na ţivobytí je základní dávkou pomoci v hmotné nouzi, která pomáhá osobě či rodině při nedostatečném příjmu. Nárok na příspěvek na ţivobytí vzniká osobě či rodině, pokud po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje příjem této osoby či rodiny částky ţivobytí9 (http://www.mpsv.cz/cs/). Výše příspěvku se stanovuje jako rozdíl mezi ţivobytím osoby či rodiny a jejich příjmem, od kterého se odečtou přiměřené náklady na bydlení (http://www.mpsv.cz/cs/). Příspěvek na ţivobytí je poskytován v peněţní formě. Zákon však umoţňuje příspěvek poskytnout i ve věcné formě a to tehdy, pokud je zřejmé, ţe by příjemce dávku nevyuţíval k účelu, ke kterému je určena (Krebs a kol., 2010, s. 302).
5.2.6 Doplatek na bydlení Osoba, která je v hmotné nouzi, má také nárok na doplatek na bydlení. Řeší nedostatečný příjem osoby v souvislosti úhrady nákladů na bydlení. Nárok na doplatek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, jestliţe by po úhradě nákladů na bydlení sníţených o příspěvek na bydlení byl jeho příjem zvýšený o vyplacený 7
Průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky
nájemného a dále jsou do nich zahrnuty ceny sluţeb a energií (http://portal.mpsv.cz/). 8
Jde o stav, kdy osoba či rodina nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumoţňují
uspokojení základních ţivotních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost (http://www.mpsv.cz/cs/). 9
Částka ţivobytí je stanovena pro kaţdou osobu individuálně, a to na základě hodnocení její snahy a moţností.
Pro stanovení ţivobytí rodiny se jednotlivé částky ţivobytí osob sčítají (http://www.mpsv.cz/cs/).
41
příspěvek na ţivobytí niţší neţ částka ţivobytí osoby, nebo příjem společně posuzovaných osob zvýšený o vyplacený příspěvek na ţivobytí niţší neţ částka ţivobytí společně posuzovaných osob (Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi § 33). Podmínkou nárok na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na bydlení (viz. kapitola 5.2.3) a nároku na příspěvek na ţivobytí (kapitola 5.2.4). Lze však přiznat osobě s přihlédnutím k celkovým majetkovým a sociálním poměrům, které nebyl příspěvek na ţivobytí přiznán, ale její příjem nepřesáhl 1,3 násobek částky ţivobytí osoby (Krebs a kol., 2010, s. 302 – 303).
5.2.7 Svépomocné skupiny Tato kapitola uvádí tzv. svépomocné skupiny10, které mohou rodinní příslušníci pečující o seniora s Alzheimerovou chorobou navštěvovat. Díky těmto skupinám mohou získat více informací o nemoci, ale také se svěřit se svými pocity a problémy s péčí o příbuzného. Svépomocné skupiny jsou důleţitou formou pomoci rodinným příslušníkům. Jedná se o setkávání s terapeuty a mohou otevřeně mluvit o svých problémech (Pidrman, 2007, s. 100). Centru denních sluţeb se obecně věnuje kapitola 4.1.2.5, a jelikoţ tato sluţba nabízí pomoc pečovatelům skrze svépomocnou skupinu, kapitola se bude nyní o ni konkrétně zabývat. Centrum denních sluţeb nabízí rodinným pečovatelům tzv. setkání „Čaje o páté“, coţ je podpůrná skupina rodinných příslušníků nebo osob, kteří pečují o člověka s demencí. Setkání probíhá v určený termín ve společenské místnosti na Centru denních sluţeb a to v čase od 15:30 do 17:00 hod. V klidném, chápajícím prostředí svépomocné skupiny mají tito pečovatelé jedinečnou moţnost pociťovat podporu s lidmi s mnohdy velmi podobnými ţivotními zkušenostmi. Účast ve svépomocné skupině můţe účastníkům pomoci zvládnout jejich nelehkou situaci, stres a mnohdy i osamocení v jejich těţké situaci. Návštěvníci skupiny tak mnohdy získávají nové blízké osoby, s nimiţ si mohou vytvořit pouta přátelství, podpory a nezištné pomoci. Účast na této skupině je bezplatná, dobrovolná a v době jejího konání je moţné péči o osobu s demencí zajistit na denním pobytu (http://sluzbyproseniory.cz/). Rodinní pečovatelé mají ve skupině moţnost (http://sluzbyproseniory.cz/): 10
Skupiny umoţňující lidem, kteří se potýkají s určitými problémy, aby se setkali s těmi, kteří jsou v podobné
nepříznivé situaci.
42
Řešit aktuální problémy s péčí o člověka s demencí. Získávat informace o Alzheimerově chorobě, moţnostech řešení této situace, kontakty na související oblasti sluţeb. Získat praktické a cenné rady týkající se zvláštností péče o člověka s demencí – na přání účastníků se na setkání zvou odborníci z oblasti zdravotnictví i sociálních sluţeb. Aspoň na chvíli nalézt tolik potřebný klid a podporu od lidí, kteří mají obdobnou ţivotní zkušenost s péčí o blízkého člověka s demencí. Také občanské sdruţení Pamatováček v Olomouci nabízí rodinným pečovatelům setkávání svépomocných skupin. Během roku probíhají pravidelná setkání svépomocných skupin pečovatelů s klinickým psychologem. Tyto tzv. „Odpolední čaje“ jsou určeny zájemcům z řad široké veřejnosti a především pečovatelům, kteří mají moţnost pohovořit o svých problémech spojených s péčí o blízké, trpící Alzheimerovou chorobou. Dostává se jim odborných rad, edukace i povzbuzení (http://www.pamatovacek.cz/). Poradna tedy nabízí (http://www.pamatovacek.cz/): Poskytnutí informací ohledně moţností péče o osoby s Alzheimerovou chorobou. Zprostředkování odborného lékařského vyšetření v neurologické a psychiatrické ambulanci pomoc při vyřízení příspěvku na péči. Edukační materiály se zaměřením na problematiku demence, zejména pak demenci Alzheimerova typu. Účast na setkávání pečovatelů tzv. „Odpolední čaje“. Testy paměti.
43
Závěr Cílem mé absolventské práce je vypracování pomocné „příručky“ pro rodiny starající se o nemocného seniora trpícím Alzheimerovou chorobou a umoţnění co nejdelšího pobytu seniora v domácím prostředí a oddálit tak pobyt v nemocnici nebo v sociálních zařízeních. Rodina se tak můţe lépe orientovat v péči o nemocného a vyuţít co nejvíce moţností pomoci poskytované nejen seniorům, ale i pečující rodině. Výše uvedená „příručka“ by měla slouţit pro příslušníky rodiny, ve které se vyskytlo onemocnění s nejznámějším typem demence – Alzheimerovou chorobou. Práce je souhrn informací a moţností pro případy, kdy rodinní příslušníci nebo známí nevědí, jak seniorovi s demencí pomoci při péči a na co má senior i pečující osoba nárok. Práce se nejdříve zabývá pojmem demence, poté Alzheimerovou chorobou a jejími příznaky, diagnózou, léčbou a komunikací s nemocným seniorem. Poté následuje kapitola o poradenství, která o něm obecně pojednává a zabývá se rolí poradce v poradenském procesu. Následující kapitola se věnuje sociálním sluţbám a sociálním dávkám a čerpá zejména ze Zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Jednotlivé podkapitoly sociálních sluţeb a sociálních dávek se věnují konkrétním příkladům, které mohou být vyuţitelné pro rodinné příslušníky při péči o seniora s Alzheimerovou chorobou. Práce také uvádí konkrétní poradenské a sociální sluţby ve městě Olomouci. Poslední kapitola je věnována roli rodinných pečovatelů a moţné pro ně nabízené podpory. Práce také uvádí, na jaká úskalí můţe rodina narazit, protoţe se jedná o nemoc, která zasáhne do ţivota celé rodiny a změní celý její chod. Nemocnému seniorovi se rodina musí zcela přizpůsobit, pokud chce, aby zůstal v rodinném prostředí. V práci je také uvedeno, jakým způsobem ulevit rodinným pečovatelům pečující o seniora s Alzheimerovou chorobou, a aby opět nabrali síly pro další péči. Práce směřuje k tomu, aby senior zůstal co nejdéle ve svém domácím prostředí. V tomto mu pomohou výše uvedené poradenské a sociální sluţby. Osobně mě velice ovlivnila a pomohla praxe v příspěvkové organizaci Sociální sluţby pro seniory Olomouc - v Centru denních sluţeb, kde jsem měla moţnost setkat se se seniory s Alzheimerovou chorobou i se sociálními pracovníky. Poznala jsem úskalí jejich práce, seznámila jsem se s pozitivy i negativy při plnění poslání tohoto povolání, coţ mi bude jistě dobrým přínosem při mém rozhodování ve specializaci oboru. Chtěla bych v budoucnu právě se seniory s demencí pracovat a tato „příručka“ by měla být alespoň malým přínosem pro ty,
44
kteří hledají první orientaci při zjištění diagnózy demence, případně Alzheimerovy choroby, v jejich rodině nebo blízkém okolí. Osobně bych vyzdvihla péči a ošetřování pečovatelů o seniora, kteří čelí vysokému fyzickému i psychickému náporu. Péči o nemocného seniora povaţuji za velmi náročnou, nejen z hlediska psychiky a fyzické námahy, ale jde i o časovou náročnost, zvýšené finanční výdaje, např. na předměty osobní potřeby (pleny atd.), na podpůrné pomůcky (polohovací postel, invalidní vozík, berle apod.) nebo na zdravotnické potřeby a léky. Obdivuji kaţdého pečovatele, který věnuje svůj čas a námahu pro zkvalitnění ţivota seniora, aby mohl zůstat co nejdelší dobu ve svém domácím prostředí. Pro nemocného seniora je to nejlepší řešení jeho situace, protoţe zejména u Alzheimerovy choroby je důleţité nevnášet do jeho ţivota nové podněty a změny, na které reaguje neadekvátně a zmateně. Z vlastní zkušenosti vím, jak je pro seniora těţké přizpůsobit se jakékoli nové situaci, ţe má rád klid a neumí reagovat na cokoliv nového. Cítí se dobře v bezpečí domova, kde všechny zná, kde např. ţil celý ţivot a přesun do neznámého prostředí pro něj znamená absolutní dezorientaci, úzkost. Proto povaţuji za velice zásluţné, kdyţ se rodina nemocného seniora snaţí, aby zůstal co nejdéle v domácím prostředí, věnuje mu svou péči a lásku, kterou on dříve věnoval jim. Výše uvedené patří mezi to, jak by to mělo ideálně vypadat. Samozřejmě v kaţdé rodině nemohou být ideální podmínky pro to, aby senior doma zůstal. Někteří rodinní příslušníci nevědí, jak se k nemocnému seniorovi chovat, nevědí, co s ním, někteří se nemohou starat z časových důvodů, mnozí se nechtějí o něj starat a nebo senior nemá ţádné blízké příbuzné. V těchto případech jsou senioři umísťováni např. v domovech pro seniory apod., i kdyţ by byli schopni ţít ještě v domácím prostředí s pomocí rodiny nebo různých sociálních sluţeb. Obdivuji rodinné pečovatele, kteří opustí zaměstnání a zůstanou doma a věnují svému nemocnému příbuznému veškerou péči. Myslím, ţe tato péče jim nemusí přinášet pouze starosti a problémy, ale nakonec jim přinese uspokojení, ţe mohli být svému příbuznému ke konci jeho ţivota ještě nějak prospěšní a ţe mu mohli vrátit to, co on jim dříve dával. Přes to všechno by neměli pečovatelé zapomínat na sebe, protoţe je tato práce velice náročná a ubírá jim fyzických i duševních sil a mnoho osobního času. Z toho důvodu by měli vyuţít např. tzv. odlehčovací sluţby, které jsem jiţ zmínila v kapitole 4.1.1. Pečovatelé se mohou zrekreovat, nabrat nové síly a s novým elánem se vrátit k nemocnému seniorovi. V jakékoli fázi nemoci můţe dojít kdykoli ke zvratu, a to takovému, kdy jiţ není moţné nechat nemocného seniora v domácí péči. Povaţuji za opodstatněné v těchto případech
45
seniora umístit do příslušných sociálních zařízení, kde najdou kvalifikovanou péči, kterou rodina jiţ není schopna zajistit a nezvládá ji. Myslím si, ţe se na problematiku nemocných starších občanů dívá společnost ze dvou hledisek. Pokud se v rodině vyskytne nemocný senior, lidé začnou v prvé řadě uvaţovat, kam ho umístit. Málokoho ihned napadne, ţe by se seniorem mohl být ve společné domácnosti. Myslím si, ţe je to dáno tím, ţe lidé jiţ neţijí jako dříve, kdy mladá i starší generace ţila společně a tím pádem se vyvíjely uţší příbuzenské vztahy. Na druhé straně se v dnešní době těţce shání práce a málokdo chce riskovat její ztrátu. Absolventská práce je obohacena mými vlastními myšlenkami, názory a zkušenostmi, které jsem získala při péči o mého příbuzného a potvrdila jsem si je při absolvování dvouměsíční praxe v Centru denních sluţeb Olomouc. Myslím si, ţe autoři jiných příruček nemuseli mít přímou zkušenost s péčí o seniora s Alzheimerovou chorobou tak jako já. Proto se mohu snadněji vcítit do role rodinného pečovatele. Určitě je pro mě přínosem, ţe jsem zkušenost s péčí o mého příbuzného seniora s Alzheimerovou chorobou měla jiţ v mladém věku. Absolventskou práci lze jistě více rozšířit, coţ by ale znamenalo další zkoumání problematiky, např. v práci by se mohl vyskytnout kvalitativní výzkum formou rozhovorů s osobami pečujícími o člena rodiny a soustředění se více na téma potřeb pečujících osob.
46
BIBLIOGRAFICKÝ SEZNAM Odborná literatura BUIJSSEN, H. (2006). Průvodce pro rodinné příslušníky a pečovatele. Praha: Portál. HOLMEROVÁ, I., JAROLÍMOVÁ, E., SUCHÁ, J. a kol. (2007). Péče o pacienty s kognitivní poruchou. Praha: edice Váţka. CHOVANCOVÁ, P., KRYLOVÁ, H., PETŘEKOVÁ, M., ŠAŇÁKOVÁ, Š., VOČKA, Z. (2012) Vybrané otázky péče o osobu blízkou. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc. JEŘÁBEK, H. a kol. (2005). Rodinná péče o staré lidi. Praha: UK FSV CESES. JIRÁK, R. a kol. (2009). Demence a jiné poruchy paměti, Komunikace a každodenní péče. Praha: Grada Publishing. KALVACH,
Z.
(2009).
Pečujeme
doma:
Příručka
pro
laické
pečující.
Brno:
Moravskoslezský kruh, o. s. KREBS, V. a kol. (2010). Sociální politika, 5., přepracované a aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. MALÍKOVÁ, E. (2011). Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha: Grada Publishing. MATOUŠEK, O. (2003). Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. NOVOSAD, L. (2000). Základy speciálního poradenství. Praha: Portál. PIDRMAN, V. (2007). Demence. Praha: Grada Publishing. REGNAULT. M. (2011). Alzheimerova choroba: Průvodce pro blízké nemocných. Praha: Portál, s. r. o. 47
RŮŢIČKA, E. (2003). Diferenciální diagnostika a léčba demencí, Příručka pro praxi. Praha: Galén. Odborné časopisy Česká Alzheimerovská společnost (2010). Včasná diagnóza prodluţuje dobu přeţití. Vážka Zpravodaj České Alzheimerovské společnosti, č. 3 – 4, s. 3. ŠELNER. I. (2004). Realita a prognózy. Úloha rodiny v péči o seniory. Sociální práce/Sociálna práca, č. 2, s. 12-21. Internetové zdroje Česká Alzheimerovská společnost (2013): Diagnóza [on-line]. Dostupné 31. 3. 2013 z http://www.alzheimer.cz/alzheimerova-choroba/diagnoza/. Charita Olomouc (2007): Pečovatelská sluţba – Olomouc [on-line]. Dostupné 3. 4. 2013 z http://olomouc.charita.cz/socialni-sluzby-STH/pecovatelska-sluzba-olomouc.html. Imobilita – pro snazší pohyb (2011): Kompenzační pomůcky [on-line]. Dostupné 5. 4. 2013 z http://www.imobilita.cz/kompenzacni-pomucky/. Maltézská pomoc (2010): Informace o sluţbě [on-line]. Dostupné 3. 4. 2013 z http://maltezskapomoc.cz/Maltezskapomoc/centrum-olomouc/jak-pomahame/osobniasistence/popis-sluzby. Maltézská pomoc (nedatováno): Maltézská pomoc – obecně prospěšná společnost [on-line]. Dostupné 18. 4. 2013 z http://maltezskapomoc.cz/Maltezskapomoc. MPSV
(2013):
Nemocenské
pojištění
[on-line].
Dostupné
18.
4.
2013
z
http://www.mpsv.cz/cs/7. MPSV (nedatováno): Pomoc v hmotné nouzi [on-line]. Dostupné 19. 4. 2013 z http://www.mpsv.cz/cs/5. MPSV (2012): Sociální sluţby [on-line]. Dostupné 17. 5. 2012 z http://www.mpsv.cz/cs/9. 48
MPSV
(nedatováno):
Zdravotní
postiţení
[on-line].
Dostupné
18.
4.
2013
z
http://www.mpsv.cz/cs/8#dsp. Občanské sdruţení Pamatováček Olomouc (2012): Odborné sociální poradenství [on-line]. Dostupné
6.
6.
2012
z
http://www.pamatovacek.cz/rubriky/sluzby/odborne-socialni-
poradenstvi/. Občanské sdruţení Pamatováček Olomouc (nedatováno): O nás [on-line]. Dostupné 18. 4. 2013 z http://pamatovacek.cz/rubriky/o-nas/. Občanské sdruţení Pamatováček Olomouc (2012): Úvod [on-line]. Dostupné 3. 4. 2013 z http://pamatovacek.cz/. Portál
MPSV
(2012):
Sociální
poradce
[on-line].
Dostupné
17.
5.
2012
z
http://portal.mpsv.cz/soc/poradce. Portál MPSV (2013): Příspěvek na bydlení [on-line]. Dostupné 19. 4. 2013 z http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane/prisp_na_bydleni. Portál
MPSV
(2011):
Příspěvek
na
péči
[on-line].
Dostupné
17.
5.
2012
z
http://portal.mpsv.cz/soc/ssl/prispevek. Sociální sluţby pro seniory Olomouc, p. o. (nedatováno): Centrum denních sluţeb [on-line]. Dostupné 19. 4. 2013 z http://sluzbyproseniory.cz/rubriky/poskytujeme/centrum-dennichsluzeb/. Sociální sluţby pro seniory Olomouc, p. o. (2013): Pečovatelská sluţba [on-line]. Dostupné 3. 4. 2013 z http://www.sluzbyproseniory.cz/rubriky/poskytujeme/pecovatelska-sluzba/. Zákony Vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách v účinném znění ke dni 8. 4. 2013.
49
Zákon o důchodovém pojištění. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v účinném znění ke dni 18. 4. 2013. Zákon o pomoci v hmotné nouzi. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi v účinném znění ke dni 19. 4. 2013. Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů. Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů v účinném znění ke dni 7. 4. 2013. Zákon o sociálních sluţbách. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách v účinném znění ke dni 1. 3. 2012. Zákon o státní sociální podpoře. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře v účinném znění kde dni 19. 4. 2013. Zákon o veřejném zdravotním pojištění. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění v účinném znění ke dni 19. 4. 2013. Zákon o ţivotním a existenčním minimu. Zákon č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu v účinném znění ke dni 18. 4. 2013.
50
