CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Osoby se zrakovým postižením v kontextu sociální práce

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Osoby se zrakovým postižením v kontextu sociální práce

Lenka Kuncová Vedoucí práce: Mgr. Miluše Hutyrová Ph.D.

Olomouc 2014

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. …………………………………………………….. V Olomouci dne 24.4.2014

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Miluši Hutyrové Ph.D. za její podnětné připomínky a cenné rady při vedení mé absolventské práce. Děkuji také všem svým respondentům za jejich ochotu podílet se na výzkumu. Poděkování patří i celé mé rodině za velkou podporu a trpělivost během mého studia.

Obsah

Úvod .............................................................................................. 9 1 Charakteristika zrakového postiţení, příčiny vzniku ............. 11 1.1

Historie péče o zrakově postiţené ............................................................................... 11

1.1.1 1.2

Historie pomoci zrakově postiţeným .................................................................. 12

Historie vzdělávacích ústavů....................................................................................... 12

2 Nevidomost a její vymezení................................................... 13 2.1

Příčiny vzniku nevidomosti......................................................................................... 13

3 Péče o děti se zrakovým postiţením ...................................... 14 3.1

Péče rodiny .................................................................................................................. 14

3.2

Potřeby dítěte se zrakovým postiţením ....................................................................... 15

3.2.1 3.3

Kompenzační pomůcky – školní pomůcky, pro volný čas .................................. 16

Dopad zrakového postiţení na vývoj dítěte ................................................................ 17

4 Práce s rodinou....................................................................... 19 4.1

Rodiče dítěte s postiţením .......................................................................................... 19

4.2

Sourozenci postiţeného dítěte ..................................................................................... 20

4.3

Rodina zrakově postiţeného dítěte z hlediska poradenství ......................................... 20

4.3.1

Dítě v procesu integrace ...................................................................................... 21

4.3.2

Spoluţáci v procesu integrace ............................................................................. 22

4.3.3

Učitel v procesu integrace ................................................................................... 22

5 Percepce u dítěte se zrakovým postiţením ............................ 24 5.1

Sluchové percepce u dítěte .......................................................................................... 24

5.2

Hmatové vnímání ........................................................................................................ 25

5.3

Rozvoj čichu a chuti .................................................................................................... 25

5.4

Rozvoj řeči .................................................................................................................. 26

5.5

Rozvoj estetického vnímání ........................................................................................ 26

6 Cíle výchovy .......................................................................... 28 6.1

Socializace handicapovaných dětí ............................................................................... 29

6.2

Sebeobsluha zrakově postiţených dětí ........................................................................ 30

7 Sociální význam zrakového postiţení .................................... 32 7.1

Postoje společnosti ...................................................................................................... 32

7.2

Postoje postiţených ke zdravým lidem ....................................................................... 33

7.3

Charakteristika jednotlivých zátěţových situací ......................................................... 33

8 Principy sociální práce ........................................................... 34 8.1

Cíle sociální práce ....................................................................................................... 34

8.2

Úloha neziskových organizací v procesu integrace ..................................................... 35

9 Výzkumná část ....................................................................... 37 9.1

Cíl výzkumného šetření ............................................................................................... 37

9.2

Metodologie a průběh kvalitativního výzkumu ........................................................... 37

9.2.1 9.3

Průběh výzkumného šetření ................................................................................ 38

Charakteristika výzkumného vzorku ........................................................................... 39

9.3.1

Tyflocentrum Zlín ............................................................................................... 39

9.3.2

Základní údaje výzkumného vzorku ................................................................... 40

9.4

Výsledky analýzy dat .................................................................................................. 41

9.4.1

Vyuţívání moţnosti poskytování sociální práce ................................................. 41

9.4.2

Špatné zkušenosti se sociálním pracovníkem ...................................................... 42

9.4.3

Sluţby osobního asistenta.................................................................................... 43

9.4.4

Diskriminace při integraci do společnosti ........................................................... 44

9.5

Diskuze ........................................................................................................................ 45

9.6

Závěry výzkumného šetření ........................................................................................ 46

Závěr............................................................................................ 48 Bibliografický seznam ................................................................. 50 Anotace........................................................................................ 53 Annotation ................................................................................... 53

Úvod Jako téma mé absolventské práce jsem si zvolila Integraci osob se zrakovým postiţením, s cílem Přínos sociální práce s dětmi ve starším školním věku se zrakovým postiţením. Nad touto myšlenkou tématu jsem dlouze přemýšlela, poněvadţ nepředpokládám, ţe se vůbec jde vţít do situace nevidomého, pokud to člověk na vlastní kůţi nepocítí anebo nemá blízkého člena v domácnosti s takovou formou postiţení. Snaţím se vyhýbat konejšivým slovům, typu já vám rozumím, já vás chápu atd. Zrak je dominantním smyslem, kterým člověk přijímá většinu informačních podnětů. Na základě své zkušenosti z praxe na úřadě práce, referátu nepojistných sociálních dávek, kde se věnuji klientům se zdravotním postiţením, vnímám jako nutnost prozkoumat fungování sociální práce ve vztahu k osobám se zrakovým postiţením. S těmito lidmi často přicházím do kontaktu, ať uţ při uplatňování ţádostí různých kompenzačních pomůcek pro zrakově postiţené anebo při ţádosti o příspěvek na péči. Myslím si, ţe to bude mít kladný posun nejen v mé poradenské činnosti. Struktura práce je zaloţena na kvalitativním výzkumu. Pouţila jsem polostrukturované interview formou uzavřených i otevřených otázek. Hlavním cílem této práce je srovnání obecných principů a nároků na fungování sociální práce u nevidomých dětí s jejím faktickým přínosem. Smyslem této práce je prezentace přínosu sociální práce pro děti ve starším školním věku se zrakovým postiţením a jejich rodiny. Kromě toho má zjistit, jaké postoje zaujímají nevidomé děti vůči zdravým lidem, ale také na druhou stranu, jaké postoje zaujímá intaktní společnost k této skupině lidí. Pro napsání práce je nutné navázání kontaktu s rodinami nevidomých dětí, jeţ vyuţívají sluţeb sociálních pracovníků nejen na Úřadě práce kontaktní pracoviště Uherské Hradiště, ale i vyuţívajících sluţeb u různých neziskových organizací jako je Tyfloservis Zlín, Tyflocentrum Zlín. Přínosem této práce bude specifikace vnímání sociální práce. Absolventská práce je tvořena z teoretických východisek a výzkumné části. Teoretická část představuje osm kapitol. V jednotlivých kapitolách se zmiňuji o historii péče o zrakově postiţené, dále o péči nevidomých dětí, něco málo jsem poznamenala o 9

kompenzačních pomůckách a o jejich dostupnosti. Neméně důleţitou podkapitolou je dopad zrakového postiţení na vývoj dítěte a následná kapitola pojednává o práci s rodinou. Zde podotýkám důleţitost integrace nejen zrakově postiţených dětí, ale i ostatních osob. Mezi další kapitoly patří zmínka o rozvíjení percepce nevidomých dětí, o cílech výchovy těchto dětí a sociálním významu zrakového postiţení. V neposlední řadě, na závěr teoretické části, jsou popsány principy a cíle sociální práce u zdravotně znevýhodněných osob a charakterizovány úlohy neziskových organizací v procesu integrace. Výzkumná část se skládá z několika kapitol. Především jde o cíl výzkumu, metodologii a průběh výzkumu, charakteristiku výzkumného vzorku a výsledky analýzy. Práci zakončuje závěr. Za základní prameny pro vytvoření práce bych označila literaturu Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postiţením od Aleny Keblové. Kniha pojednává o celkové problematice nevidomých dětí. Jako další základní zdroj jsem uvedla Moţnosti reedukace zraku při kombinovaném postiţení od Marie Vítkové, Jaroslava Řehůřka, Ley Květoňové-Švecové, Ingrid Madlener, kde se zabývají edukací jedinců, výchovou a vzděláváním dětí se zrakovým postiţením. Za neméně důleţitou povaţuji knihu Marie Vágnerové, Psychopatologie pro pomáhající profese. Zde jsem vycházela z kapitoly, psychologická problematika zdravotně postiţených. Struktura práce a jejího členění do kapitol je na základě metodologického hlediska od Bugela, Šlechtové.

10

1 Charakteristika zrakového postižení, příčiny vzniku

Kaţdý z nás, si pod tímto pojmem představíme postiţení nebo ztrátu zraku a samozřejmě s tím spojená úskalí provázená po celý ţivot. Kdyţ se setkáme s takovým člověkem, vyvolává to v nás lítost a určité obavy z nepříliš hodnotného ţivota. O nic takového zrovna nestojí. Co si lze představit pod tímto postiţením? Jedná se o pokles popřípadě ztrátu schopností vnímat svět zrakem. Všeobecně se uvádí, ţe zrakové vnímání se participuje přibliţně aţ osmdesáti pěti procenty. Všichni si pod kvalitou lidského ţivota a jeho smyslem představujeme úplně něco jiného. Mezi znaky poruchy zrakové percepce patří například nenavázání očního kontaktu, přílišné mrkání nebo krátkodobé udrţení pozornosti. Nejčastěji zrakové vady vznikají vlivem dědičnosti nebo následkem infekčního onemocnění, ale rizikovým faktorem bývá i předčasný porod. (Kudelová, Květoňová 1996: 6) Vznik smyslových postiţení je třeba rozlišovat na vrozené postiţení, jeţ ovlivňuje vývoj dítěte a jedinec je na svůj handicap adaptován a získané postiţení, představující psychické trauma člověka, uvědomujícího si, co ztratil. Rovněţ z toho vyplývá i odlišný průběh rozvoje poznávacích procesů. Rozlišujeme tři stupně závaţnosti zrakového postiţení, a to slabozrakost, praktickou nevidomost a nevidomost. (Vágnerová 2004: 198-199) V dalších kapitolách se zaměřím na nevidomost a její vymezení, ale rovněţ na příčiny vzniku.

1.1 Historie péče o zrakově postižené „Známé rčení, které hovoří o tom, ţe abychom mohli správně pochopit současnost, je nutné zkoumat a znát minulost.“ (Finková, Ludíková, Růţičková 2007: 15) Je obecně známo, ţe v minulosti se o postiţené osoby nikdo nestaral, byly nechávány na pospas osudu. V případech snaţení o přeţití byli tito lidé zavrhováni nejen společností, ale i vlastní rodinou. V dávné starověké Spartě, narozené dítě s handicapem shazovali ze skály. Ve starověkém Římě o jejich ţivotě rozhodovali právě otcové rodin, protoţe mnohdy situace závisela na přeţití celé rodiny. (Finková, Ludíková, Růţičková 2007: 15) 11

1.1.1 Historie pomoci zrakově postiženým Na druhou stranu stojí zmínka o historii pomoci postiţeným, kdy ještě v době před naším letopočtem začaly vznikat různé organizace nevidomých. Jednalo se o osoby, které ztratily zrak v průběhu ţivota. Tito lidé byli jak výbornými hudebníky, tak vynálezci, zručnými řemeslníky a výhradní postavení měli v masérství. Vzhledem k realitě, ţe se nevidomí stále více začleňovali do společnosti, byl vznesen podnět ke zprostředkování informací, a to nejen ústní, ale i písemnou formou. Bylo podáno několik návrhů, mezi něţ patřilo vyřezávání písmenek do dřeva, psát písmena ve formě bodů do tří řad a třech sloupců, coţ nakonec převzal Louis Braill, po kterém se toto písmo nazývá. (Finková, Ludíková, Růţičková 2007: 17)

1.2 Historie vzdělávacích ústavů Tím, ţe vzniklo Braillovo písmo, bylo prvním signálem ke vzdělávání zrakově postiţených lidí. Byl zaloţen první výchovný vzdělávací ústav pro nevidomé. Je prokázáno, ţe nevidomí jsou vzdělavatelní a ţe výchovně- vzdělávací proces sloţený z: rukodělných činností hudební výchovy naukových předmětů (čtení, psaní, počítání, nauka o tvarech, zeměpis, dějepis a jazykové vyučování) přináší výsledky (Finková, Ludíková, Růţičková 2007: 18) Postupným sledováním byla vypozorována rozdílnost mezi nevidomými. Pozorovatelé zjistili, ţe mezi slepými jsou i osoby poloslepé v současné metodice uváděné osoby se zbytky zraku nebo slabozraké. Zmíněné instituce se zasadily o to, aby jmenovaná handicapovaná skupina získala odpovídající vědomosti a poté pracovní uplatnění.

12

2 Nevidomost a její vymezení

Při nevidomosti je většinou zachována schopnost rozlišení světla a tmy. Těmto osobám schází tvarové vidění. Jen velmi zřídka se setkáváme s úplnou neschopností zrakového vnímání. V opačném případě se tito lidé neobejdou bez zvláštní péče a úpravy ţivotních podmínek. (Vágnerová 2004: 199) Nevidomí mívají horší postavení sociálního pochopení, vzhledem k různým situacím, při kterých jim schází zkušenosti. Zatlačování očí, grimasy v obličeji a kývavé pohyby lze označit jako zvláštní projevy nevidomých dětí vznikající z nemoţné zrakové kontroly. Tlačením očí zřejmě vznikají počitky vyvolávající stimulaci. (Kudelová, Květoňová 1996: 14)

2.1 Příčiny vzniku nevidomosti Nevidomé osoby jsou povaţovány za osoby s nejtěţším stupněm zrakového postiţení. Jsou vymezovány tři typy nevidomosti. Jedná se o nevidomost praktickou, skutečnou a plnou. Nejčastější příčinou vzniku nevidomosti je poškození plodu v těle matky vlivem různých pohlavních chorob, drogové závislosti matky nebo vlivem úrazu matky v těhotenství. Důleţitou roli v tomto stupni postiţení sehrává genetika, anebo předčasné narození dítěte s komplikacemi. Do této kategorie příčin lze zahrnout i dispozice vedené ke zhoršení zraku aţ do nevidomosti. Patří sem všechny věkové skupiny. (Finková 2011: 17) V praxi se převáţně setkávám s nevidomými lidmi, kteří svou vrozenou nevidomost získali právě při komplikacích u předčasného narození. V následující kapitole popíši nejen potřeby dětí se zrakovým postiţením, ale i dopad na jejich vývoj a péči.

13

3 Péče o děti se zrakovým postižením

O tomto tématu se uţ delší dobu diskutuje. Je to problematika, o které v současnosti slýcháváme bezmála denně. Zřejmě je vše provázáno i změnami v sociální sféře od 1.1.2012. Nemalou část populace představují handicapovaní jedinci. Handicap má dopad nejen na postiţeného kvůli omezení jeho samostatnosti, ale i na jeho rodinu, vzhledem k vyţadující zvýšené péči a v neposlední řadě i na společnost kladoucí mimořádné nároky na finanční zabezpečení. (Monatová 1995: 9) A to je skutečně nemalé. Při stanovených cenách jakýchkoliv kompenzačních pomůcek je nemyslitelné, aby si lidé tyto potřeby hradili sami bez přispění státu. Na mnohé by ani z finančních důvodů nedosáhli. V rámci socializace je zátěţovým obdobím volba povolání a přechod ze školy do zaměstnání. (Keblová 1996: 17) Právě výše zmíněné socializační hledisko je velmi důleţité pro rozvoj osobnosti. Velkou podstatou je mít neustále přehled o vývoji techniky, a to nejen pro zrakově postiţené. Děti vyuţívající této techniky, mají daleko větší přehled a orientaci, jiţ si vypěstují na základě rozvíjení jiných smyslů. Tyto smysly jsou pro ně nenahraditelné. Je vícero typů postiţení. A právě zde bych se chtěla zaměřit na zrakově postiţené děti. Je třeba také uvést zmínku o odvráceném pohledu na problematiku dětí s postiţením, a to v případech kdy je zdravotní stav dítěte závaţný a rodina nezvládá péči nebo dítě odmítá z různých důvodů přijmout. Je nutné umístění v kojeneckém ústavu, eventuálně v dětském domově. (Květoňová-Švecová 2004: 21) V následujících podkapitolách bych chtěla podtrhnout důleţitost péče rodiny, zdůraznit potřeby dítěte se zrakovým postiţením a poukázat na dopad vývoje u takového dítěte.

3.1 Péče rodiny Pojem „dítě“ není miniaturou dospělého. Při narození dítěte s postiţením, je to nejen pro rodiče velkým zklamáním, ale také stresem a zátěţí. Těţce se i vyrovnávají s nepřízní osudu. (Květoňová-Švecová 2004: 9) Snaha dnešní společnosti je tyto děti integrovat do běţných základních škol, nikoliv speciálních. Mnozí rodiče se k této integraci přiklánějí, ale najdou se i tací, kteří jsou názoru, ţe mezi „svými“ je jim lépe. Mají na mysli chování spoluţáků vůči sobě,

14

lepší vybavení speciálních škol. Má to samozřejmě i stinné stránky, jako je například niţší dostupnost těchto speciálně zaměřených škol, které jsou převáţně ve velkých městech a pro mnohé děti špatně schůdné, z čehoţ plyne, ţe musí pobývat na internátě. Rodiče, ale i děti, které jsou vzájemně na sebe fixované, se s takovou realitou nemohou smířit. Proto spíše volí integraci svých zrakově postiţených dětí do běţných základních škol. Samozřejmě, toto začlenění můţe proběhnout po následné domluvě s ředitelstvím školy, jestliţe mají uzpůsobeny prostory ve škole kvůli orientaci pro nevidomé, zda mají k dispozici potřebné pomůcky, ale především speciálního pedagoga, který se umí orientovat v přístupu a výuce takových dětí. Z počátku začleňování do školního kolektivu je ţádoucí přítomnost některého z rodičů, která pomalu ustupuje, aţ se zcela vytratí a dítě se „osamostatní“, potom stačí přítomnost asistenta.

3.2 Potřeby dítěte se zrakovým postižením Ovšem to s sebou nese i nemalé náklady jednak na asistenta, jehoţ přítomnost je nutná jak při výuce, tak o přestávkách, ale i na drahé kompenzační pomůcky pro zrakově postiţené osoby a to především pro děti ve školním věku. Na dítě jsou kladeny dalece větší nároky na začlenění mezi zdravou skupinu, neţ ve speciální škole. Daleko náročnější je to i pro rodiče, kteří musí zvládnout s dítětem náročnou přípravu do školy, ale také se snaţit o vyuţití volného času, buď nějakými zájmovými krouţky, anebo se dítěti musí sami plně věnovat. Potřeby zrakově postiţeného dítěte chápeme zejména jako potřeby psychické, které vytvářejí předpoklad pro edukaci, ale nelze opomenout naplnění i potřeb biologických. Je moţno charakterizovat čtyři základní okruhy: určitá míra stimulace dostatek vnější, smysluplné struktury vytvoření kladného a trvalého vztahu k jedné osobě identita, vycházející od základní role v dyádě dítěte V případě neuspokojování potřeb, dochází k psychické deprivaci. (Květoňová-Švecová 2004: 77) „Kompenzační pomůckou pro těţce zrakově postiţené se rozumí nástroj, přístroj nebo zařízení, speciálně vyrobené nebo speciálně upravené tak, aby svými vlastnostmi a

15

moţnostmi pouţití alespoň částečně kompenzovalo nedostatečnost způsobenou těţkým zrakovým postiţením.“ (Bubeníčková, Karásek, Pavlíček 2012: 9) Jedná se o velmi nákladné pomůcky, které ve většině nejsou hrazeny zdravotní pojišťovnou, ale v případě kladného posouzení u lékařské posudkové komise je taková pomůcka hrazena z 90% státem. I přesto je pro mnohé rodiče 10% spoluúčast nemalou částkou. (Zákon č.329/2011 Sb.) Sluţby nabízí několik společností a organizací jako Střediska rané péče, Speciálně-pedagogická centra, Tyflocentrum, Tyfloservis, SONS. Existuje i řada Nadačních fondů a Nadací, které lze poţádat o poskytnutí příspěvků. Neţ rodiče s dítětem přistoupí k rozhodnutí nákupu jedné z mnoha nákladných pomůcek, je třeba si pomůcku řádně odzkoušet. Je důleţité získávat neustále informace o speciální technice, jeţ se ustavičně vyvíjí. Základem je však předpoklad znalosti a dovednosti Braillova písma. V mnohých případech i přes vývoj počítačové techniky je toto písmo nenahraditelné. O kompenzační pomůcky lze poţádat od jednoho roku věku takto postiţené osoby, o příspěvek na pořízení vodícího psa můţe poţádat ţadatel starší 15 let. (Zákon č.329/2011 Sb.) Existuje i celá řada hraček, her a pomůcek pro volný čas a sport.

3.2.1 Kompenzační pomůcky – školní pomůcky, pro volný čas Nejdůleţitějším nástrojem jsou pomůcky pro zápis Braillova písma. Ve škole je moţno pouţívat lupy, kalkulačky, výpočetní techniku, diktafony, přehrávače. Ke studiu jsou přizpůsobené a upravené učebnice. V současnosti při zdokonalování výpočetní techniky se často pouţívají knihy v digitální podobě. K multimediální publikaci slouţí hybridní kniha, kombinace elektronického textu s jeho zvukovou nahrávkou. Mezi efektivnější formu výuky se řadí atlasy, reliéfní plánky a 3D modely. Modely jsou převáţně vyráběny ručně. Rýsovací kolečko, pravítko a kruţítko napomáhají nevidomým ţákům při vyučování geometrie. Kalkulátor s hlasovým výstupem umoţňuje studentům s postiţením zraku provádět početní úkony. Tyto pomůcky jsou nenáročné na obsluhu. (Bubeníčková, Karásek, Pavlíček 2012: 99) Pro rozvoj kompenzačních smyslů hmatu a sluchu slouţí hmatové a zvukové hry a hračky. Patří sem stolní hry, karetní hry, hlavolamy a hmatolamy, stavebnice.

16

Sportovně zaloţená rodina ocení tandemové kolo. (Bubeníčková, Karásek, Pavlíček 2012: 95)

3.3 Dopad zrakového postižení na vývoj dítěte U nevidomých dětí je v popředí vývoj jiných smyslů, a to sluchu, hmatu, čichu a chuti. Obtíţně se orientují v neznámém prostředí. Jejich pohyb a aktivity s ním spojené jsou omezeny. Je vhodné, aby hmatové a zrakové informace přicházely najednou. Dále je třeba rozvíjet pozornost, paměť a myšlení především komunikací. Komunikace jako taková, je pro zrakově handicapovaného velmi důleţitá. Nevnímá neverbální zrakové signály, z čehoţ vyplývá, ţe tito lidé zůstávají závislí na ostatních. Při styku s nevidomými mějte na paměti: ţe nevidomí jsou zcela normální lidé (výjimeční, inteligentní i méně nadaní) při setkání s takovým člověkem se chovejte přirozeně a nenuceně vyvarujte se projevu soucitu (nestojí o to) nevidomého, kterého znáte, pozdravte vţdy první a k pozdravu připojte i jeho jméno při vstupu do místnosti se dejte se zřetelně poznat, tichý pohyb působí nepříjemně neprojednávejte jeho věci s průvodcem, ale s ním (průvodce doprovázínezastupuje) v nevlídném prostředí má zhoršenou orientaci (nabídka pomoci) zhoršená orientace při vstupu do dopravních prostředků pomoc v orientaci ve stravovacích zařízeních při delším doprovázení nevidomého, mu popište hlavní rysy okolí, při popisování není třeba se vyhýbat optickým dojmům a barvám (Keblová 1996: 100) A to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, kdy jsem se osobně setkala s několika zrakově postiţenými dětmi. I kdyţ všichni měli stejnou diagnózu – nevidomost, kaţdé z dětí vynikalo v jiné aktivitě. Pro zrakově postiţené dítě má nejdůleţitější význam hmatové vnímání. (KvětoňováŠvecová 2004: 87)

17

Při osobním setkání se s vámi přivítají podáním ruky. Uţ to jim napovídá podle kůţe, zda se setkali s mladým nebo starým člověkem. Reagují na hlas, tón hlasu a výšku hlasu. Co mne nejvíce překvapilo, kdyţ jsem dívku pochválila, ţe jí to sluší a ona mně odvětila: „já vím, tak jsem si to přála“. Ten moment jsem si uvědomila, ţe se vlastně nikdy v zrcadle neviděla, tak jak mohla odvětit, ţe si to tak přála? Velmi důleţitý je rozvoj sebeobsluhy. Je třeba ovládat základní osobní hygienu. Nejdříve nutno začít mytím rukou, naučit se pouštět vodu, pouţívat zubní kartáček a vštípit si, kde mají v koupelně jednotlivé věci místo. S celkovou tělesnou hygienou je skloubeno i mytí vlasů a nelze opomenout jednu ze základních ţivotních potřeb, a to fyziologickou. Neméně důleţité je zachovávat slovní komunikaci. Jednak při výběru oblečení, při samotném oblékání a svlékání, rozlišení rubu a líce, levé boty od pravé. Další základní potřebou je stravování. Učí se drţet jídlo, jíst pomocí lţíce a později s příborem. Prostřednictvím různých indikátorů denní potřeby se naučí správně pít a nalévat tekutiny. Kdyţ je dítě zapojeno do domácnosti i zde by mělo mít určité povinnosti, jako třeba vynesení odpadkového koše nebo uklízení nádobí. Ani nejkvalitnější pomůcky nelze srovnat s běţnými základními prostředky „zdravých lidí“. Handicapovaní obecně uvádějí, ţe není příjemné celý ţivot poslouchat slovo „pomáhat“, ale jde jim především o podporu.

18

4 Práce s rodinou Rodiče těchto dětí plným právem obdivuji. Cením si jejich trpělivosti, péče a porozumění. Vlastně těmto osůbkám nahrazují zrak. Při setkání s nimi by bylo vhodné je ocenit, pochválit jak vše zvládají. Procházejí velmi nesnadným obdobím. Pro rozvoj dítěte slouţí pracovní aktivita. Hlavní aktivitou dítěte v předškolním věku je hra. V poznatcích a šikovnosti jsou četné rozdíly vyskytující se u dětí s poškozeným zrakem. Poměry v rodině jsou pro speciálního pedagoga pracujícího s dětmi se zrakovým postiţením v jakémkoli věku, velmi podstatné. Za hodnotný přínos do celého ţivota člověka je povaţováno dobře proţité dětství. (Květoňová-Švecová 2004: 92) Pro dítě je velmi důleţitá pomoc rodičů při domácí přípravě. Dále by k ní měli vytvořit dobré podmínky, a to nejen vhodným místem a prostorem pro pomůcky a učebnice, ale především odpovídajícím nábytkem, stolem a ţidlí, z důvodu vadného drţení těla, poněvadţ tyto děti k tomu mají sklon. Ze strany rodičů je při výchově podstatné dodrţování stanovených pravidel denního reţimu, kde je nutné myslet i na práci ve škole, na domácí přípravu, odpočinek, pobyt na čerstvém vzduchu, na jídlo, spánek i zábavu. (Keblová 1996: 22) V dalších kapitolách jsou blíţe specifikovány reakce rodičů a sourozenců postiţeného dítěte, procesy integrace, jednak ve vztahu ke spoluţákům, ale i ve vztahu k vyučujícím.

4.1 Rodiče dítěte s postižením Pro

mnohé

rodiče

znamená

narození

potomka

s postiţením

něco

nepředstavitelného. V danou chvíli nedokáţou celou situaci zváţit. První moment co je napadne, je velká psychická, ale i fyzická zátěţ a stres. Nastávají obavy z nezvládnutí situace, z pocitů selhání v rodičovské roli a ztráta sebedůvěry s pocity méněcennosti. Důleţitou úlohu sehrává i společnost a její postoj k těmto rodinám. Podstatou jsou rozdílné rodičovské postoje a chování. (Vágnerová 2004: 164-165) Proţitky a reakce rodičů postiţeného dítěte se v průběhu času mění a dělí se do různých fází: fáze šoku a popření – je to první reakce na vzniklou, ten moment pro ně nepřijatelnou situaci fáze bezmocnosti – nevědomost a bezradnost ze strany rodičů 19

fáze postupné adaptace a vyrovnání s problémem – rodiče zjišťují informace o vzniku postiţení, přetrvávají negativní emoční reakce fáze smlouvání – získávání naděje na zlepšení, únava a vyčerpání z náročné péče fáze realistického postoje - akceptace skutečnosti a přijímání dítěte i s postiţením (Vágnerová 2004: 165-168) Rodiče se často ptají, proč se ocitli v takové situaci zrovna oni? Jak tohle všechno zvládnou? Co na to řeknou lidé? Skončil pro ně „normální“ ţivot? Odpovědi by měli postupně nalézat.

4.2 Sourozenci postiženého dítěte Pro sourozence je to velmi náročná role. Přijmout postiţené dítě jako rovnocenného kamaráda a zároveň přecházet do ochranitelské role. Zdravé dítě si uvědomuje odlišný přístup rodičů a je na místě vysvětlení z jejich strany, proč tomu tak je. V případě, ţe by se rodiče k tomuto problému postavili jinak, mohl by se zdravý jedinec cítit stigmatizovaný. Je důleţité, aby rodiče svou pozorností a láskou zahrnovali všechny sourozence rovnoměrně. Velkou psychickou zátěţí pro zdravého sourozence je i reakce blízkého okolí a hlavně dětí na sourozence s postiţením. Děti mnohdy dokáţou být hodně kruté a hlavně v období adolescence. V tomto stádiu si hledají vlastní identitu. (Vágnerová 2004: 169)

4.3 Rodina zrakově postiženého dítěte z hlediska poradenství Co se týká oblasti poradenství, toto téma je velmi obšírné, ať uţ v odvětví medicíny, školství anebo sociálních sluţeb. Lékaři jsou prvními osobami, které nás informují o zdravotním stavu. S poradenstvím ve školství se snad setkal kaţdý. Jedná se o různá nařízení, vyhlášky a zákony. Speciálněpedagogické centrum pro ţáky se zrakovým postiţením je nejdůleţitějším poradenským zařízením, zaměřujícím se na oblast vzdělávání. Sluţby jsou poskytovány formou návštěv u klientů v přirozeném prostředí nebo ambulantně. (Ludíková. Kozáková 2012: 7) 20

Z hlediska práce a sociálních věcí jsou nejdůleţitějšími platnými dokumenty: Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů Dle mého názoru, právě zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením není znám veřejnosti v dostatečné míře, a proto bývá často zaměňován s vyhláškou č. 182/1991 Sb., o sociálním zabezpečení. Ještě ani lékaři si nezvykli na nová kritéria zákona a uţ jsou v tomto zákoně prováděny změny. Ztotoţňuji se s názorem Novosada (2012: 29), ţe nárok na pomůcky mají mít osoby se zdravotním postiţením z důvodu svého zdravotního stavu a ne z důvodu hmotné nouze. Dále se zmiňuje o zjišťování majetkových poměrů a vybavení domácností, jeţ je zaloţené na posouzení úředníka. Moje zkušenost z praxe potvrzuje domněnku přiznávání pomůcek na základě zdravotního stavu. Co se týká dokládání majetkových poměrů, tak ty se zkoumají pouze u ţádosti o příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Pokud si klient ţádá o pomůcku v částce vyšší neţ dvacet čtyři tisíc, doklady o majetkových poměrech a příjmy nepoţadujeme. Zkoumání vybavení domácností v tom smyslu, jak je popisováno, tak tímto způsobem nepostupujeme. Dále bych se chtěla zmínit o organizacích pro nevidomé a slabozraké. Sluţby jsou určeny lidem se zrakovým postiţením od patnácti let, ale v určitých případech, kdy si i mladší osoby chtějí ţádat o náročnější kompenzační pomůcku nebo odstranit architektonické bariéry, mohou vyuţít sluţeb a poradenství Tyfloservisu, Tyflocentra, nebo SONSu.

4.3.1 Dítě v procesu integrace Nástup do mateřské školy a posléze základní školy je pro zrakově postiţené dítě velkou psychickou zátěţí. Na dítě jsou kladeny velké nároky a poţadavky nejen z hlediska výuky, ale i kvůli prostorové orientaci. Je nutné ještě před nástupem do těchto zařízení mít moţnost se s prostředím několikráte obeznámit. Získá tak jistější pohyb a zvýší si sebedůvěru. (Keblová 1996: 23) Pro dítě bude i velkou zátěţí myšlenka nad situací, jak ho přijmou jeho spoluţáci, zda nebude v jejich očích bráno jako přítěţ pro celý kolektiv a aby se nedostalo do stavu, kdy mu bude vyčítána větší péče ze strany pedagoga.

21

4.3.2 Spolužáci v procesu integrace Doposud získaná praxe z obvyklých mateřských a základních škol je taková, ţe kladný výsledek společné výchovy a vzdělávání dětí postiţených a zdravých významně podmiňuje pedagog, „zejména tím, ţe vytvoří vztahy vzájemné tolerance, porozumění a pomoci.“ (Keblová 1996: 23) Velmi důleţitý je způsob, jakým to učitel dětem podá, ţe k nim do třídy přibude handicapovaný ţák. Podstatným krokem je vytvoření pozitivního prostředí a příprava na příchod budoucího kamaráda. Pro mnohé je vše z počátku nepochopitelné, obzvláště chování a přístup nevidomých dětí k ostatním. Kladla bych důraz na rodiny ţáků z integrovaných tříd, aby i doma působili na své děti určitým vysvětlováním a objasňováním situace a pozice nevidomých dětí. Lépe to pochopí názorným způsobem, a to formou her (např. na slepou bábu, nebo na piráty), při nichţ si musí zakrýt oči a umět se pohybovat v prostoru bez vidění. Spoluţáci by měli být vhodnou formou upozorněni na přiměřené chování a způsoby komunikace s postiţeným dítětem, ať uţ jde o průběţné informování o aktivitách ve třídě, či podpoře k různým činnostem. (Keblová 1996: 24) Vzájemná informovanost by měla být samozřejmostí.

4.3.3 Učitel v procesu integrace Začleňování postiţeného dítěte do běţného systému výchovy a vzdělávání vyţaduje určité nároky ze strany učitele běţné třídy. Jde především o získání základních informací o specifikách vývoje zrakově postiţených dětí a o metodice jejich výuky. Dále je třeba návaznosti úzké spolupráce s rodiči zrakově postiţeného dítěte a vytvoření příznivého klimatu ve třídě, ale i snahy o zajištění základního vybavení kompenzačními pomůckami. (Keblová 1996: 25) Dle mého názoru je s těmi pomůckami asi největší problém. Vzhledem k jejich nákladnosti a náročnému osvojování práce s touto technikou, je poněkud větším problémem, neţ se jeví. Přístup k nevidomým dětem má pedagog moţnost nastudovat v literatuře nebo získat určité informace ve speciálně pedagogických centrech, popřípadě v organizacích, které se zabývají problematikou zrakově postiţených dětí. U funkčnosti pomůcek je dosti podstatné, aby se v nich z části orientoval i vyučující. Samozřejmostí by měla být znalost Braillova písma, pokud jde lektorovi o bliţší navázání kontaktu s dítětem. Nelze opomenout i kontakt s rodiči dítěte. 22

Tento způsob integrace se přiklání k alternativní výuce, jeţ funguje na principu partnerského přístupu k dětem a respektu k jejich osobním poţadavkům. Jsou specifické v těch směrech, které vyţadují právě ţáci v integrovaných školách. Jedná se hlavně o vztahy mezi ţáky a učiteli, vztahy mezi školou a rodinami ţáků, ale i o organizaci a metodách vyučování.

23

5 Percepce u dítěte se zrakovým postižením

„Nedostatky zrakového vnímání mají rušivý vliv na vytvoření adekvátních reakcí na zrakové podněty a na rozvíjení poznávacích schopností.“ (Monatová 1995: 73) Vţdy jsem slýchávala, ţe ty osoby, které jsou nevidomé, tak mají údajně více rozvinuté jiné smysly. To ovšem tito lidé vyvracejí a tvrdí, ţe na zrakový vjem se nemůţou spolehnout, a tudíţ maximálním způsobem vyuţívají jiných smyslů. Lépe a citlivěji dokáţou těchto smyslů vyuţít. Záleţí samozřejmě na situacích, od kdy je dítě nevidomé. Nevidomost můţe být vrozená nebo získaná. Mezi vrozenou slepotu patří porušení plodu, dědičnost, infekční a pohlavní nemoci matky a jiné. K vzniku slepoty získané se řadí různé vady, nádory, úrazy. Vnímání smysly je podstatou poznání. (Keblová 1996: 28) Je nutné, aby se dítě od nejútlejšího věku učilo správně slyšet a vnímat hmatem. U smyslového postiţení napomáhá pes k překonávání zábran. Podílí se na větší soběstačnosti, nezávislosti a bezpečnosti. Na psa z výcviku lze poţádat o příspěvek na zvláštní pomůcku, vzhledem k její cenové nákladnosti. Oprávněná osoba musí být starší 15 let a projít kladným posouzením u lékařské posudkové komise. Dovednosti zrakově postiţených dětí je třeba rozvíjet na základě i jiných funkcí jako jsou rozvoj čichu a chuti, rozvoj řeči, nácvik orientace a samostatného pohybu, nácvik sebeobsluhy, o nichţ se rovněţ zmíním v následujících kapitolách.

5.1 Sluchové percepce u dítěte Pro rozvíjení dobré orientace v prostoru a celkové mobility je důleţité poslouchání. To, ţe intenzita zvuku je dána vzdáleností zdroje zvuku, se dítě naučí opakováním stejných sluchových počitků. (Potměšil, Urbánková 1999: 6) Postupně se dítě naučí poznávat rozdíly v situacích na ulici, kdy se auto vzdaluje a kdy přibliţuje, různé zvuky, padající předměty. Podle hlasu člověka odhadne, zda se jedná o dítě nebo starší osobu, jakou má náladu. K sluchovému vnímání prostoru vyuţívají přímý zvuk nebo ozvěnu. Mezi přímý zvuk patří například hlasy a zvuky v přírodě, dupot, šelesty vznikající pohybem předmětů. Odraţený zvuk pomáhá poznat překáţku. V prostoru bez hluku si potřebný zvuk vytváří uměle lusknutím prstů, tlesknutím. Podle povahy vnímání rozlišujeme 24

osoby se zrakovým postiţením na typy hudební, které se řídí sluchem a typy technické, u kterých převaţují vjemy hmatové. (Potměšil, Urbánková 1999: 7) Pro rozvoj dobré orientace a mobility je sluch nepostradatelný. Doporučuje se zaměřit na rozeznávání původu zvuku, naslouchání zvukům při pohybu, rozlišování zdrojů zvuku a určování pořadí zvuků. Provádí se sluchová cvičení na různých místech v parcích nebo kde je veřejná doprava. (Keblová 1996: 30)

5.2 Hmatové vnímání Mezi nejdůleţitější smysly zrakově postiţeného dítěte patří hmat, kterým poznává vnější svět. Zaměřuje se na poznávání tvaru a velikosti předmětů, jejich vlastností (tvrdost, hladkost, drsnost, měkkost), učí se poznávat teplotu, vlhkost a hmotnost. Při jeho nácviku je nutné pamatovat, ţe části pokoţky nejsou stejně citlivé, příliš silným tlakem na kůţi nevzniká přesný hmatový dojem, při pomalém pohybu po kůţi se vnímání stává přesnějším, k vytvoření správné představy o předmětech a prostoru je nezbytný přesný slovní popis. Modelování je vhodnou technikou pro výcvik hmatu. Obratnost prstů a snaha pouţívat hmat jsou nezbytné předpoklady ke čtení Braillova písma a reliéfních obrázků. Vzhledem k tomu, ţe jsou ruce důleţitým nástrojem hmatového vnímání, třeba je ošetřovat a udrţovat. Důleţitý je i výcvik hmatu na nohou. (Keblová 1996: 31)

5.3 Rozvoj čichu a chuti Mezi další důleţité vjemy pro zrakově postiţené patří čich a chuť. Ve zdravém rozvoji dítěte hraje svou roli vůně matky. (Müller 2007) Učením rozpoznání podnětů, stanovení jejich původu, intenzity a lokalizace, dítě rozvíjí svůj čich. Druhy chuti, její intenzitu a původ musí zase znát při rozvíjení chuti. (Keblová 1996: 32) V současné době je skutečně prokázáno mínění, ţe jiné smysly při zrakovém postiţení, nejsou lépe vyvinuty, a proto bychom se při výcviku těchto smyslů, jim měli více věnovat a rozvíjet je.

25

5.4 Rozvoj řeči Svou soběstačnost si dítě ukotvuje prostřednictvím řeči a osvojením vědomostí. Komunikace a rozšiřování slovní zásoby, vytváření představ, je pro rozvoj řeči dosti zásadní.

Při zpodobňování různých pojmů, je základem osvojení podrobný popis.

Podstatnou součástí učení dítěte při rozvoji řeči, kterou nemůţeme opomenout uvědomění si postoje těla zaujímaného k osobě, s kterou mluví a která naslouchá. (Keblová 1996: 33) Mohu potvrdit, ţe při komunikaci s dítětem zrakově postiţeným, stojím k němu obrácená čelem a mluvím na něj tak proto, aby mi dobře rozumělo. Také je důleţitá správná artikulace a výslovnost, poněvadţ tito lidé jsou vázáni na naší kvalitní, srozumitelnou komunikaci a popis. Bez toho aniţ bychom nevidomému dítěti poskytli mimořádný nácvik, není schopno základní sebeobsluhy. (Monatová 1995: 86)

5.5 Rozvoj estetického vnímání Estetické vnímání se zejména rozvíjí při hudebních činnostech a výtvarných projevech. Hudební výchova má pro děti velký smysl, protoţe napomáhá rozvíjet sluchové vjemy. Cit pro rytmus a hudební sluch formují předpoklady pro hru na hudební nástroje. U zrakově postiţených dětí je hudebně pohybová oblast orientována na rozvíjení přirozených pohybů. (Keblová 1996: 33) Odborníci tvrdí, ţe tyhle děti jsou schopny ztvárňovat pohyb, co nejjednodušším způsobem. Ve skutečnosti jsem se přesvědčila o pravém opaku, kdy mně nevidomé dítě zatančilo „jako Michael Jackson“. Byla to neskutečná podívaná a v tomto případě mohu jen konstatovat, ţe výjimka potvrzuje pravidlo. Výtvarné projevy rozvíjejí představivost a upevňují představy nevidomého dítěte. Při výtvarných činnostech bude zrakově postiţené dítě pouţívat pomůcky a potřeby přiměřeného druhu a stupně jeho zrakového postiţení. Nevidomé děti kreslení nahrazují zobrazováním na kolíčkové kreslence a na speciálních kreslenkách pro nevidomé. Důleţitou sloţkou výtvarné výchovy je u zrakově postiţeného dítěte čtení plastických obrázků a modelovací práce. Barvy si představuje za pomoci substitutivního vylíčení na principu slovních, senzorických a citových spojení. (Keblová 1996: 34)

26

V případě, ţe není ohroţen zdravotní stav zrakově postiţeného dítěte, mělo by se zúčastňovat aktivit se zdravými vrstevníky, za předpokladu, ţe si je vědomo rozdílu mezi ním a jimi. (Keblová 1996: 35)

27

6 Cíle výchovy

Emoce působící na kognitivní výkony mohou být pozitivní nebo negativní. Vyjadřováním svých pocitů se učí emocím. Procesy vlastní zkušenosti a sebenalezení jsou dalšími důleţitými předpoklady pro získání pozitivního utváření osobnosti. (Vítková, Řehůřek 1999: 85) Sociální učení bylo ovlivněno humanistickým chápáním obrazu člověka. Vychází z obrazu člověka jako zdravé a tvořivé osobnosti. Dle Maslowa a Rogerse patří k základním potřebám člověka potřeba sounáleţitosti, jistoty a sociálního uznání. Vše je obsaţeno v jádru výpovědi „veškerého lidského bytí“ jako důstojnost člověka je nedotknutelná právo na svobodný rozvoj, pokud tomu nebrání jiné poškození svoboda víry, svědomí, vyznání svoboda vyjadřování názorů (Vítková, Řehůřek 1999: 86) Zabezpečení základních potřeb člověka, zachování mezilidských práv a dodrţení všeobecného vzdělávacího programu a vzdělávacího programu pro zrakově postiţené, je základem pro naše hodnotová rozhodnutí z kterých se dají definovat výchovné cíle podpůrné koncepce sociálního učení. (Vítková, Řehůřek 1999: 86) Opírající se určení specifických vzdělávacích potřeb o různý stav podpůrných potřeb, které se týkají individuálních biogenetických předpokladů dítěte, ovlivňují a zvýrazňují strukturu osobnosti s jejími psycho-fyzickými předpoklady. Je třeba stanovit individuální podmínky prostředí, a proto určení specifických potřeb je zaměřeno na vztah k prostředí dítěte. (Vítková, Řehůřek 1999: 87) Utváření osobnosti spočívá na základních výchovných principech: vytváření hodnot tvorba citů vytváření zdrojů pěstování vůle Podpůrné oblasti: zrakové postiţení chování postoj a způsoby chování sociálního prostředí 28

těţkosti v kaţdodenním ţivotě (Vítková, Řehůřek 1999: 88) Pocity úzkosti, psychického stresu a různé obavy se mohou vyvolat u zrakově postiţených dětí z diskriminujícího způsobu chování, stigmatizujících postojů a předsudků společnosti. Z vlastních zkušeností a z reakce okolí si v průběhu procesu vývoje zrakově postiţené dítě stále častěji uvědomuje, ţe je jiné. (Vítková, Řehůřek 1999: 81) Tyto děti nerady slyší, jací jsou chudáci, zejména od starších osob. Anebo naopak jim vrstevníci takzvaně podráţí nohy, eventuálně je i zesměšňují. Jsou si vědomy i situace, ţe se nikdy nestanou řidiči motorových vozidel či skútru. Maximálně mohou vyuţít pomůcky pro volný čas a sport v cyklistice. Jedná se o tandemové kolo, které ale nelze provozovat samostatně. Zde se potvrzuje skutečnost, ţe nevidomí, vzhledem ke svým omezeným moţnostem, se hůře zapojují do společnosti.

6.1 Socializace handicapovaných dětí Na dosaţení značné úrovně socializace handicapovaných dětí má podíl celá společnost, a to nejen rodinné prostředí, ale i veřejné instituce pro postiţené děti. Socializace znamená schopnost zapojení se do společnosti, ale pro nevidomé dítě je nutné posouzení moţností uplatnění k jakému stupni socializace můţe dospět. (Monatová 1995: 29) Lze rozlišit několik fází: integrace adaptace utilita inferiorita Integrace předpokládá úplné začlenění handicapovaného do společnosti zdravých lidí. Je to myšleno jak výchovou, tak vzděláváním a posléze uplatněním na trhu práce a při společenském souţití. Osoba je nezávislá a samostatná, nevyţaduje mimořádný přístup společenského prostředí.

29

Niţším stupněm socializace je adaptace. Jedná se o schopnost postiţeného přizpůsobovat se společenským podmínkám. Z jeho schopností a potřeb vyplyne, zda se dovede včlenit jednak mezi ostatní postiţené, ale i mezi zdravé lidi. Do této úrovně socializace se právě řadí nevidomí. Utilita je ještě niţším stupněm socializace a znamená sociální upotřebitelnost postiţeného, poněvadţ je ve vývoji omezen. Člověk není samostatný a je závislý na jiných lidech. Je moţná částečná socializace, nelze ţít samostatně. Nejniţší fáze socializace je inferiorita, jedná se sociální nepouţitelnost s vyčleněním ze společnosti. U těchto osob je charakteristická úplná nesamostatnost, vyţadující pomoc při zajišťování nejzákladnějších potřeb. Stojí za zmínku, ţe nebyly vytvořeny ţádné sociální vztahy a dochází k vyloučení ze společnosti. (Monatová 1995: 30) U socializace bych jen chtěla potvrdit skutečnost, ţe nejvíce záleţí na utváření vztahů. Jedná se o vztahy k rodičům, sourozencům, ale i k ostatním lidem. To má velký význam u postiţených dětí, které jsou přizpůsobivé začleňování do společnosti. Některé způsoby chování ovšem nevnímají.

6.2 Sebeobsluha zrakově postižených dětí Hra, u níţ dochází k nenásilnému zautomatizování některých pohybů či nácviku různých zásad, je jak u všech malých dětí, tak u zrakově postiţených, nenahraditelným prostředkem pro rozvoj jejich osobnosti. (Finková, Ludíková, Růţičková 2007: 96) Hry lze dělit na zrakové, sluchové, čichové, chuťové, řečové, hmatové, na prostorovou orientaci a samostatný pohyb. Jedná se o: hry s reálnými předměty, coţ jsou předměty denní potřeby hry s hračkami, připomínající reálné předměty hry s jinými hračkami, rozvíjející oblasti pro sebeobsluţnou činnost hry slovní rozvíjí slovní zásobu, myšlení, komunikaci Při nácviku sebeobsluhy je nutné dodrţet jednotnost nejen ze strany rodičů, pedagogů, ale i dítěte. vybírat činnosti, které dítě vzhledem k věku zvládne povídat si s dítětem, co a proč budeme dělat v předškolním a mladším školním věku dítě usměrnit, co je pro něj potřebné 30

nevybírat najednou více činností rozdělit činnosti na malé úseky postupovat od jednoduššího ke sloţitějšímu při nácviku připravit potřebné věci předem dodrţovat pořádek na pracovní ploše při slovním popisu pouţívat stejných slov danou činnost opakovat vícekrát při kaţdé činnosti zapojit co nejvíce smyslů při nácviku dítě povzbuzovat a motivovat určit správný čas nácviku jestliţe nácvik není úspěšný, hledat jiné řešení V případě splnění všech základních kritérií bude nácvik sebeobsluhy povaţován za účelný a jejich učení se stane snadnějším a bude probíhat s větším nasazením. (Finková, Ludíková, Růţičková 2007: 98)

31

7 Sociální význam zrakového postižení Jedinec, který je zdravotně postiţený a toto postiţení pro něj znamená trvalý příznak, bývá sociálně nápadný a znevýhodněný. Pro tyto osoby můţe být velmi obtíţné zařazení do společnosti zdravých lidí. K postiţeným lidem, ať uţ k dětem nebo k dospělým se většinou zdraví lidé chovají ohleduplněji. Ovšem na druhou stranu mají sklon k podceňování těchto osob. (Vágnerová 2004: 189) Nevidomost jako nejtěţší zraková vada je společensky nejméně odmítaným postiţením. Dříve těmto lidem bylo přisuzováno výjimečné nadání v hudbě a další jiné schopnosti. Většinou v lidech nevidomí vyvolávají soucit. (Vágnerová 2004: 207) Někteří lidé si myslí, ţe tyto osoby nedokáţou být soběstačné a jsou něco míň neţ ti ostatní.

7.1 Postoje společnosti K postiţeným lidem bývají postoje společnosti často odmítavé aţ ambivalentní. (Vágnerová 2004: 189) Myslím si, ţe to pramení z nedostatečné informovanosti široké veřejnosti. V minulosti o problémech postiţených lidí bylo málo informací, vzhledem k jejich tabuizaci. Citový vztah k handicapovaným zahrnuje jak pozitivní tak negativní emoce. Vzbuzují nejen soucit, ale i odpor. Právě zde hrají velkou roli předsudky. Při setkání zdravého jedince s takovým člověkem můţe nastat obrat k uvědomění si své zranitelnosti. (Vágnerová 2004: 190) Nikdy totiţ nevíme, jestli se v takové situaci neocitneme i my. Ať uţ po úraze, či váţném onemocnění. Člověk s trvalým postiţením získává sociální roli se statusem, a proto nelze toto postiţení povaţovat jen za biologickou odchylku. Takové postiţení můţe být posuzováno jako sociální stigma. Tyto osoby bývají podceňovány, ale i zneuţívány. (Vágnerová 2004: 190)

32

7.2 Postoje postižených ke zdravým lidem V souvislosti s typem postiţení můţou být reakce handicapovaných osob rozlišné. Hodně záleţí i na okolnostech, zda se tito lidé setkali s kladnými či zápornými postoji ze strany zdravých lidí. V případě zklamání u postiţených lidí si intaktní osoby s problémy získávají důvěru zpět. Postiţení lidé mají snahu vytvářet specifické skupiny a to ve vztahu s problematickým zařazením do společnosti. Zaujímají pocity ukřivděnosti a podezíravosti. U handicapovaných jedinců nabývá mínění toho smyslu, ţe zdraví nestojí s nimi o spoluţití. Samozřejmě jiné postoje zaujímají lidé s vrozeným postiţením a odlišné se získaným postiţením. V úsudcích se postiţení a intaktní častokrát odlišují a nemívají ani shodná očekávání. Celou situaci ovlivňují vlastní zkušenosti a předsudky. Nejsnáze je postiţený člověk přijat svojí rodinou. (Vágnerová 2004: 191)

7.3 Charakteristika jednotlivých zátěžových situací Vlivem působení různých zátěţí můţe dojít k narušení psychické rovnováhy. V případě znemoţnění dosáhnout uspokojení nějaké subjektivně důleţité potřeby za přesvědčení, ţe tomu tak bude, lze tento stav označit jako frustraci. Je to nenadálá ztráta spokojenosti. Situace vzbuzuje proţitek zklamání. Pokud člověk nic pozitivního neočekává, nebývá zklamán. U mnohých jedinců funguje stimulace neúspěchem k většímu úsilí. Výchova dítěte se opírá o usměrňování přirozené aktivity, sloučené s omezováním uspokojování potřeb. (Vágnerová 2004: 49) Mezi běţné nesnáze patří konflikt. Významným se stává tehdy, jestliţe je závaţný, trvá dlouho a člověk jej není schopen řešit. (Vágnerová 2004: 49) Stres nebo napětí i zátěţ lze chápat jako stav přílišného zatíţení či ohroţení. Nemusí mít vţdy jen negativní význam. Přiměřená míra zatíţení můţe člověka stimulovat a aktivizovat. Mezi charakteristické znaky negativně proţívaných stresových situací je moţno zařadit: pocit neovlivnitelnosti situace pocit nepředvídatelnosti vzniku stresové situace pocit nezvládnutelnosti situace nepříjemný tlak okolností vyţadujících příliš mnoho změn (Vágnerová 2004: 50)

33

8 Principy sociální práce Sociální práce je profesí orientovanou na řešení problémů, neusiluje o poznání nebo realizaci estetických hodnot. Základním východiskem je orientace na problémy a jejich řešení. (Navrátil 2000: 8) I člověk se zdravotním znevýhodněním je společenská bytost, jeţ je humanizována a socializována. Značně záleţí na jeho společenském postavení, které ve společnosti zaujímá a na tom, jak je akceptován. Na podporu fungování člověka v běţných ţivotních situacích, např. zabezpečením ekonomických a materiálních podmínek pro samostatný ţivot, poskytováním asistenčních sluţeb, výcvikem pro pohyb v přirozeném prostředí se zaměřuje sociální rehabilitace. Cílem rehabilitace je umoţnit osobám se zdravotním postiţením dosáhnout a zachovat si optimální smyslovou, intelektovou, psychickou nebo sociální úroveň funkcí, aby byly v nejvyšší moţné míře nezávislé. Můţe zahrnovat opatření pro zajištění kompenzující ztrátu nebo absenci funkce nebo funkčního omezení. (Matoušek 2005: 100) Působištěm sociálních pracovníků jsou úřady (orgány místní státní správy a místní samosprávy na úseku sociálních věcí), dále zařízení sociální péče, zdravotní péče či různá nestátní zařízení a to především ve vztahu k občanům se zdravotním znevýhodněním. (Matoušek 2005) Doporučená pravidla pro způsoby kontaktu a komunikace vycházejí přímo z jednání s lidmi se zrakovým postiţením. Respekt lidské důstojnosti lidí se zrakovým postiţením, individuální přístup – z těchto přístupů vycházejí principy pravidel. (Michalík 2011)

8.1 Cíle sociální práce Cílem sociální práce je odstraňování příčin a důsledků sociálního znevýhodnění, soustřeďující se především na společenské bariéry. Nahlíţet na člověka jako na individuální osobnost a posléze přihlíţet k typu zdravotního znevýhodnění, nám umoţňuje kvalitní praxe. Z tohoto důvodu je nutné sociální práci orientovat dle poţadavků a práv klientů. Koncepce zplnomocnění má rozvíjením moderní sociální práce se zdravotně znevýhodněnými důleţité místo. Zplnomocnění handicapovaných je činnost, na jedné straně posilující jejich sebevědomí a na straně druhé podporující vyuţívání a realizaci jejich práv. (Matoušek 2005: 99-100) 34

8.2

Úloha neziskových organizací v procesu integrace Pod pojmem neziskový sektor si představíme sektor, jenţ pokrývá řadu lidských

potřeb, jako jsou: rozvoj duchovních hodnot ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot rozvoj vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu výkon státní správy Jedná se o lidské potřeby, které nelze hodnotit penězi, a proto se tento okruh vymyká z působení trţního prostředí. (Švarcová 2011: 30) Dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách se zde řadí Střediska rané péče, jejichţ úlohou je zmírnit důsledky postiţení a podporovat rodinu a dítě v sociální interakci. Sluţby nejsou pro rodinu povinné, tudíţ vše spočívá na dobrovolnosti. Jedná se o poradenskou sluţbu pro děti ve věku do sedmi let. Nabízejí návštěvy pracovníka v rodině v rámci poradenské činnosti, týdenní rehabilitační pobyty, ambulantní péči, terapie, poradenství, konzultace s odborníky. (Ludíková, Kozáková 2012: 9-10) Nejdůleţitějším školským poradenským zařízením pro zrakově postiţené děti je speciálně-pedagogické centrum, které se zaměřuje na oblast vzdělávání. Jsou zřizována při mateřských a základních školách pro zrakově postiţené. Tato zařízení poskytují komplexní a poradenskou péči, poradenské sluţby, vyhledává vhodné školy, provádí speciálněpedagogickou a psychologickou diagnostiku, nabízí zrakovou terapii, zpracovává odborné podklady pro integraci, doporučuje a zapůjčuje rehabilitační a kompenzační pomůcky, zajišťuje poradenskou činnost k volbě povolání. (Ludíková, Kozáková 2012: 8) Další organizací je Sjednocená organizace nevidomých, pro osoby se zrakovým postiţením od patnácti let. Jedná se občanské sdruţení s posláním sdruţovat a hájit zájmy nevidomých. Dále poskytuje sluţby vedoucí k integraci postiţených občanů do společnosti. Jejími prioritami je vyhledávání a kontaktování zdravotně postiţených občanů,

poradenství

a

podpora

zaměstnanosti

nevidomých,

odstraňování

architektonických bariér, ověřování nových forem pomoci. (Ludíková, Kozáková 2012: 10-11) Organizací, jeţ se zabývají poradenstvím pro zrakově postiţené, je samozřejmě více, jako například Tyflocentrum, Brailcom, ale ještě bych se chtěla zmínit o Tyfloservisu. 35

Jde o terénní a ambulantní sociální rehabilitaci nevidomých a slabozrakých v celé České republice, která jsou zastoupena krajskými středisky. Sluţby jsou určeny osobám se zrakovým postiţením od patnácti let. Především je kladen důraz na individuální práci s klientem a to jak v terénu, tak při ambulantních poradenských sluţbách. Nabídka sluţeb se zaměřuje na prostorovou orientaci a samostatný pohyb, poradenství v oblasti sebeobsluhy, nácvik čtení a psaní Braillova písma, poradenství v oblasti úpravy prostředí a odstraňování architektonických bariér, poradenství v oblasti speciálních komunikačních technik a nasměrování na další poskytovatele sluţeb. (Ludíková, Kozáková 2012: 11-12)

36

9 Výzkumná část Ve výzkumné části jde o zachycení subjektivních názorů nevidomých dětí ve starším školním věku a jejich rodičů v domácím prostředí. Na úvod jsem definovala cíl výzkumu. Dále jsem se v této kapitole zabývala metodologií a průběhem výzkumného šetření, charakteristikou výzkumného vzorku a výsledky analýzy dat. Pro výzkumnou část je zvolen kvalitativně orientovaný výzkum, ve kterém jsem se zaměřila na výběrový soubor, nevidomé děti a jejich rodiče, na základě dobrovolnosti a anonymity. Jde o to, co je pro tyto osoby přínosem významu sociální práce.

9.1 Cíl výzkumného šetření Cílem tohoto výzkumného šetření je srovnání obecných principů a nároků na fungování sociální práce u nevidomých dětí, s jejím faktickým přínosem.

9.2 Metodologie a průběh kvalitativního výzkumu Kvalitativní přístup je moţné chápat jako princip určující v závislosti na výzkumné otázce výběr a aplikující způsob kvalitativních metod. Je přístupem, který popisuje, analyzuje a interpretuje nekvantifikované a nekvantifikovatelné vlastnosti zkoumaných jevů vnitřní a vnější reality, vyuţívajících kvalitativních metod. Tento typ výzkumu si zakládá na neopakovatelnosti a jedinečnosti, procesuálnosti a dynamice. (Miovský 2006: 16-18) Na počátku výzkumného šetření si běţně kvalitativní výzkumník volí téma a základní výzkumné otázky. V průběhu výzkumu, během sběru dat a jejich analýzy se můţou otázky ještě měnit nebo doplňovat. Proto se tento typ výzkumu dá povaţovat za pruţný. V průběhu vznikají nejen výzkumné otázky, ale i hypotézy a nová rozhodnutí, jak měnit výzkumný plán a pokračovat sběrem dat a jejich analýzou. (Hendl 2005: 50) Podle

Miovského

(2006:

155)

je

interview

jednou

z náročných

a

nejvýhodnějších metod pro získávání dat. Při rozhovoru nejde jen o pouhé získávání sociálních informací, ale i o schopnost pozorování. Tyto dvě metody je nutné umět 37

provázat a co nejvíce z nich vyzískat. Interview je moderovaný rozhovor uskutečněný za určitým cílem a výzkumné studie. Provádíme ho obvykle s jedním, maximálně třemi tázanými současně. Schopnost sebereflexe osoby provádějící rozhovor je stejně důleţitá, jako pozorování dotazovaného. Při výzkumu jsem pouţila metodu polostrukturovaného interview. Rozhovory probíhaly s dětmi ve starším školním věku za přítomnosti rodičů. Měla jsem vytvořenou osnovu specifikujících okruhů otázek: spolupráce se sociálním pracovníkem vyuţívání sluţeb osobní asistence a sociálních sluţeb komunikace v sociálním poradenství Při polostrukturovaném rozhovoru se upřesňují a vysvětlují odpovědi účastníka a v případě nejasností, si necháme danou věc dotazovaným vysvětlit. Pokládáme doplňující otázky a téma rozpracováváme hlouběji. V rozhovoru pokračujeme po celou dobu, po kterou je účastník ochoten odpovídat na dotazy anebo dokud nevyčerpáme časový limit. U této metody interview je definované tzv. jádro, coţ znamená minimum témat a otázek nutných k prodiskutování. Na tohle jádro navazují další doplňující témata a otázky, jeţ tazatel povaţuje za vhodné k rozšíření zadání. Často se jeví jako uţitečné a přinášejí informace, lépe uchopující problém, který je pro nás zásadní. Velkou váhu přikládáme prostředí, kde rozhovor probíhá. (Miovský 2006: 159-160)

9.2.1 Průběh výzkumného šetření Výzkumné šetření, Osoby se zrakovým postiţením v kontextu sociální práce, probíhalo v domácím přirozeném prostředí dotazovaných osob. Dotazovanými osobami byly děti ve starším školním věku tj. od dvanácti do patnácti let. S rodiči těchto dětí jsem se seznámila jako pracovnice úřadu práce, kdyţ jsem jim byla nápomocna při vyřizování pomůcek pro nevidomé osoby. Oslovila jsem celkem pět dětí a zároveň jsem poţádala i o souhlas rodičů k uskutečnění rozhovorů. Rozhovory probíhaly za jejich přítomnosti. Vzhledem k tomu, ţe všechny děti pocházely z okresu Uherské Hradiště, nebyl problém s návštěvou v domácím prostředí, kde se děti cítí bezpečně a nejsou tak upjaté. Neţ jsem přešla

38

k samotným rozhovorům, domluvila jsem se s kaţdým dítětem na oslovování. S jejich souhlasem jsem jim tykala a ony mi říkaly jménem. Před kaţdým z rozhovorů jsem dítě seznámila s hlavní myšlenkou mé absolventské práce a objasnila jsem jim, k čemu budou nasbíraná data slouţit. Měla jsem obavy z toho, ţe to nepochopí anebo nebudou chtít pochopit. Ve skutečnosti byly natolik vstřícné a otevřené, aţ mě to překvapilo. Časově jsme nebyli nějak omezeni, takţe byl prostor k rozhovoru. Ujistila jsem je, ţe jim bude zachována anonymita a jejich jména pozměněna. S vyjádřením souhlasu jak dítěte, tak rodiče, jsem zapnula diktafon a kladla otázky. Z rozhovoru vyplynuly informace, které jsou zaznamenány v podkapitole Výsledky analýzy dat. Po kaţdém provedeném interview jsem si rozhovor doslovně přepsala. Jedná se o tzv. transkripci. Po získání všech rozhovorů, jsem udělala výtah nejpodstatnějších informací pro naplnění cíle, jaké bylo srovnání obecných principů a nároků na fungování sociální práce u nevidomých dětí s faktickým přínosem.

9.3 Charakteristika výzkumného vzorku V této podkapitole je charakterizován výzkumný vzorek. Výzkumný soubor je tvořen nevidomými dětmi a jejich rodiči. Prostřednictvím Tyflocentra Zlín a Úřadu práce České republiky-krajská pobočka ve Zlíně, kontaktní pracoviště Uherské Hradiště, referátu nepojistných sociálních dávek jsem kontaktovala tyto respondenty. Dotazované nebylo moţné volit náhodně, vzhledem ke specifičnosti zdravotního znevýhodnění. Klienti jsou z jednoho regionu. Výzkum byl proveden na základě dobrovolnosti a anonymity.

9.3.1 Tyflocentrum Zlín Přestoţe je v Tyflocentru stanovena dolní věková hranice na patnáct let, je moţné tuto obecně prospěšnou společnost navštívit po individuální domluvě i s dětmi ve starším školním věku, právě z důvodu proškolení v obsluze různých kompenzačních pomůcek, jako je výpočetní technika. Postupným vývojem tohoto speciálního softwaru

39

stoupá i náročnost klientů, a to především uţ pod hranicí patnácti let. Sluţby zahrnují i informace o moţnostech získávání těchto nákladných pomůcek náročných na obsluhu, ale zejména významné pro studium a následně pro pracovní uplatnění.

9.3.2 Základní údaje výzkumného vzorku Výzkumný vzorek zahrnoval pět nevidomých dětí, ve věku čtrnáct aţ patnáct let, ze Zlínského kraje z oblasti Uherskohradišťska. Adam, ve věku patnácti let, pochází z úplné rodiny, má dva sourozence, starší sourozenec je intaktní a mladší sourozenec je dvojče zrakově postiţené, ale není u něho diagnostikována praktická slepota nebo nevidomost. Všichni ţijí na vesnici v rodinném domě a nevidomé dítě navštěvuje sedmý ročník běţné základní školy, kde má asistenta. V jeho případě jde o vrozené postiţení. Bára je také ve věku patnácti let, bez sourozenců a rovněţ bydlí v úplné rodině v panelovém domě na vesnici. V současné době absolvuje devátý ročník základní školy taktéţ za pomoci asistenta. I v jejím případě se jedná o vrozené postiţení. Čtrnáctiletý Cyril ţije ve společné domácnosti se starší sestrou a s matkou v panelovém domě v okresním městě. Vzdělává se ve speciální škole pro zrakově postiţené v Brně a přes týden pobývá na internátě. Jeho postiţení je vrozené. Daniel je čtrnáctiletý chlapec, ţijící s bratrem dvojčetem, také se zrakovým postiţením a matkou samoţivitelkou, v panelovém domě na vesnici. Studuje ve speciální škole pro zrakově postiţené s týdenním pobytem. Opět je postiţení klasifikováno jako vrozené. Ema je dotazovanou dívkou ve věku patnácti let, bez sourozenců, bydlí v rodinném domě na vesnici v úplné rodině. Navštěvuje devátý ročník běţné základní školy s pomocí asistenta. Nevidomost je vrozená.

40

9.4 Výsledky analýzy dat Výsledky zjišťování popíši v této kapitole. V průběhu interview, jeţ s dětmi probíhalo, se objevily určité okruhy, ke kterým jsme se vraceli. Zde zmíním ty oblasti, slouţící jako přínos pro mou práci a odpovídající na zásadní otázku týkající se srovnání obecných principů a nároků na fungování sociální práce s jejím faktickým přínosem.

9.4.1 Využívání možnosti poskytování sociální práce Pod pojmem sociální práce si je moţno představit široký záběr pomoci a opory. Kaţdý však tuto formu chápe po svém. Někdo ji odmítá a jiný zase aţ zneuţívá. Na dětech je imponující ta skutečnost, ţe sdělí, co si myslí a ţádným způsobem se to nesnaţí „zaobalovat“. Pět z pěti dotazovaných dětí uţ vyuţilo pomoci, či podpory sociálního pracovníka. Ať uţ se jedná o kontakt při sociálním šetření v případě podání ţádosti o příspěvek na péči nebo při kontaktu ve středisku rané péče, speciálně pedagogickém centru, v tyfloservisu či tyflocentru. Nejvíce si takové pomoci povaţovaly při výběru kompenzačních pomůcek typu počítače pro nevidomé, digitální čtecí zařízení a jiné. Pro ně to byl nezapomenutelný „dárek“. „…já si pamatuju na nějakou paní na jakémsi úřadě, kdy mně řekla, že když chodím do normální školy, tak jestli si nechceme požádat o notebook, že bych ho mohl využívat jak doma tak ve škole. No to bylo potom žůžo!!! Akorát mě brácha naštval, že mě předběhl ve škole, že už je ve vyšší třídě…“ (Adam) „…no u nás byla doma a to sem zostal aji ze školy doma, bylo to myslím kvůli nejaké dávce, co si mamka žádá. Já sem jí tehdá tančil na Džeksna, ale jináč byla v poho…“ (Cyril) „…naposledy co sem se setkala s nějakou pracovnicí, tak to bylo nedávno, vlastně před vánocama, když sme s mamkou žádali o počítač, jo a pochválila mě, jak mě to sluší. Měla jsem totiž udělaný melír…“ (Bára) „…když si mamka na mě žádala péči, tak byla u nás paní, a to sem byl i ze školy doma, ale ve škole sou na nás taky hodné…“ (Daniel) 41

„…no já jsem se naposledy setkala s paní, která mi radila při výběru další školy, protože budu končit základku a vcelku mi to jde, tak bych chtěla něco dokázat a nejenom poslouchat, že to či ono nemůžu…“ (Ema) Všech pět respondentů se zmiňovalo o posledním setkání se sociálním pracovníkem, ale při hloubkovém dotazování jsme šli aţ do minulosti, kdy poprvé navštívili s rodiči středisko rané péče, posléze speciálně pedagogické centrum aţ po poslední návštěvu tyflocentra, kdy přestoţe je to organizace pro nevidomé osoby od patnácti let, chodili se sem učit ovládat výpočetní techniku. Nejčastěji se setkávají se sociálními pracovnicemi z úřadu práce, kvůli končící platnosti posudku o zdravotním stavu týkající se jak průkazu osoby se zdravotním postiţením, tak příspěvku na péči.

9.4.2 Špatné zkušenosti se sociálním pracovníkem Tak jako osoby jiných povolání i sociální pracovník je jen člověk. Můţe se stát, ţe se při jeho pracovní činnosti odrazí nějaká negativa, ať uţ ze soukromého ţivota, nebo špatného zdravotního stavu, která si člověk mnohdy ani neuvědomuje. Myslí si, jak je silný, ovšem skutečnost je jiná. Také se můţeme setkat se sociálním pracovníkem, který trpí syndromem vyhoření. A to je skutečně nemilé. Při platnosti současné legislativy není divu. Aby se mohli sociální pracovníci naplno věnovat svým klientům, musel by být počet sociálních pracovníků navýšen, aby se mnoţství klientů rozmělnilo. Samozřejmě se i v tomto povolání najdou lidé, kteří ho povaţují pouze jako prostředek k zajištění financí, ale nikoli jako poslání. A zde to platí dvojnásob. Tato profese by se měla vykonávat od srdce, s láskou a pochopením, ale hlavně nezapomínat na lidskou důstojnost. Na tuto otázku odpovědělo pět dotazovaných z pěti dětí.

„…já osobně žádnou špatnou zkušenost nemám, ale mamka nadávala, když měla dokládat všecky doklady kvůli pomůckám, to už říkala, že ju to…“ (Adam) „…no já nee…“ (Cyril) 42

„… mami co říkáš? Měla jsi takovou nějakou zkušenost? Šak jsme vždycky všecko vyřídili? Néé?…“ (Bára) „…nám všady zatím vyhověli…“ (Daniel) Dva respondenti z pěti, a to i v případě, ţe jsou zhruba stejného věku, vystupují vyspěleji a také jejich jednání je na „vyšší“ úrovni neţ ostatních vrstevníků, kteří navštěvují niţší ročníky. „…já nemám problém se sociálními pracovnicemi, spíš mám problém s nepochopením ze strany vedení škol, při začlenění do běžné střední školy…“ (Ema)

9.4.3 Služby osobního asistenta Velmi je důleţitá informovanost asistentů o potřebách nevidomých. Je nezbytné si uvědomit jisté podmínky pomoci, které nesniţují lidskou důstojnost. Dále je třeba rozlišovat nabídku pomoci, od „vnucování“ pomoci. Svým přístupem nelze dávat najevo, ţe jsou nevidomí lidé neschopní si něco zařídit nebo nejsou schopni orientace v prostředí. Není potřeba se vyhýbat zrakovým dojmům, či barvám. Při vyřizování jakýchkoli záleţitostí by si měl asistent uvědomit, ţe je pouze průvodcem a tudíţ za nevidomého nerozhoduje. Neopomenutelný je i vzájemný respekt. „…osobního asistenta mám ve škole, protože bych to sám nezvládal a navíc mě to v té škole až tak moc nejde…“ (Adam) „…u nás ve škole pro zrakáče by to ani nešlo, aby měl každý svého asistenta. Mou asistentkou je pak doma mamka (smích)…“ (Cyril) „…já mám pro sebe ve škole asistentku, kterou platí mamka s taťkou, protože škola na ni neměla peníze, a když jsem chtěla chodit do normální školy, tak to naši museli nějakým způsobem zajistit. Chodí se mnou i do kroužků a je velice fajn, pokud nemože, tak mám za asistenty spolužáky (chichotání)…“ (Bára)

43

„…my zrakoni v naší škole nepotřebujeme asistenty, my si vystačíme sami a navíc je to tady pro nás všecko přizpůsobené a doma už to taky znám…“ (Daniel) „…já asistentku momentálně využívám hodně, protože se připravuji na střední školu a její pomoc opravdu potřebuju. Naši chodí do práce a vzájemnou domluvu mezi mnou a kámoškou (asistentkou)nechávají na nás. Mamka říkala, že to platí z péče…“ (Ema) Zde bych chtěla podotknout, ţe dávka z příspěvku na péči je mimo jiné určena i pro tyto typy sluţeb a ne jenom jako přídavek na „přilepšenou“. U této skupiny dětí se zdravotním znevýhodněním, odpovědělo pět respondentů z pěti, ţe rodiče jsou v zaměstnaneckém poměru. Z pěti respondentů tři uvedli, ţe dávku pouţívají právě pro asistenci vzhledem k integraci v běţné škole. Dva respondenti uvádí, ţe jsou přes týden na internátě a o víkendu asistenta nevyuţívají. V současnosti s rozvojem výpočetní techniky jsou vzácným „pomocníkem asistentem“ různé kompenzační pomůcky, jako například digitální čtecí přístroj pro nevidomé s hlasovým výstupem, poněvadţ většina učebnic není v braillu.

9.4.4 Diskriminace při integraci do společnosti V dnešní společnosti by měla být zachována rovnost příleţitostí mezi intaktními osobami a osobami se zdravotním znevýhodněním. I kdyţ z různých zkušeností víme sami, ţe tomu tak není. Stejně jak dokáţou být děti otevřené a upřímné, na druhou stranu umějí být kruté a zlé. Obzvláště, kdyţ se jedná o citlivou věc. Stoupá hranice agresivity do té míry, kdy je nutné celou situaci řešit na obecním úřadě obce s rozšířenou působností na oddělení péče o dítě. Záleţí hodně na věku dětí, v kterém se tento problém vyskytl a je třeba jej řešit. K této otázce se vyjádřilo pět dotazovaných z pěti dětí. Dva uvedli, ţe se s diskriminací nesetkali, tři dotazovaní nepovaţují určité situace, do kterých se dostali přímo za diskriminující. „…já sem se až s tak zákeřným chováním nesetkal, až na malé výjimky, děcka ve škole mě berou takového jaký sem. Akorát mě samozřejmě štve,že mě neberou mezi sebe při sportu. Mají spíš strach, aby mně neco neudělali. Ono na dědině je to jiné než ve městě…“ (Adam) 44

„…i když sem na intru, je to v poho. Sem mezi svými a tam si sou všichni rovni. Když dojedu dom, tak nikde nejdu, protože tam nemám moc kámošů…“ (Cyril) Tady bych uţ asi porovnala vztahy na venkově a ve městě. Přestoţe někteří bydlí poměrně ve velkých městech, dá se říci, ţe ţijí v určité uzavřené komunitě. „…na štěstí sem nepocítila co to je. Líbí se mně normální kluk, má příjemný hlas a krásně voní. Nevím, jestli se mu líbím já, když sem slepá…“ (Bára) „…mně se kdysi stalo, že sem šel v Brně po městě a nejací pitomci mně přišlápli hůl a měli z toho ohromnou srandu. No, ale co sem měl dělat? Ani nevím kolik jich bylo…“ (Daniel) „…já bych možná za diskriminaci považovala přístupy k přijetí na běžné školy, protože na každou školu nás nepřijmou. Chci si pořídit vodícího psa, a co jsem tak slyšela, známí měli dokonce problémy v obchodech, aby je se psem pustili dovnitř. Přímo diskriminaci na sobě jsem nepocítila…“ (Ema) Dle mého názoru, co se týká diskriminace, v našem státě na tom ještě nejsme tak špatně, ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi. Hlavně i ve srovnání moţnosti vyuţití kompenzačních pomůcek a pomoci státu při poskytování sociální péče. Nelze opomenout ani pomoc nestátních neziskových organizací.

9.5 Diskuze Cílem kvalitativního výzkumu bylo zjistit, jaké je srovnání obecných principů a nároků na fungování sociální práce u nevidomých dětí, s jejím faktickým přínosem. Jak vůbec vnímají sociální práci tyto děti ve starším školním věku v souvislosti s integrací do společnosti. Výzkum byl proveden u pěti nezletilých respondentů se svolením rodičů, kteří byli náhodně vybráni vzhledem ke svému specifickému zdravotnímu znevýhodnění. Výsledky tohoto výzkumu nelze chápat univerzálně, neboť jsou ovlivněny několika faktory. A to zejména, ţe klienti jsou jedné organizace, většina klientů je

45

z jednoho regionu, respondenty nebylo moţno volit náhodně. Některé informace byly zbytečné a nepotřebné, ale měla jsem pocit, ţe se děti cítily velmi důleţitě. Získané odpovědi na předem stanovené otázky, jsem ve výzkumné části doplnila informacemi o zařízení. Srovnání obecných principů a nároků na fungování sociální práce u nevidomých dětí s jejím skutečným přínosem lze srovnat s výsledky výzkumu a pouţitou literaturou. Dle mého mínění je zřejmé, ţe výzkumné šetření se můţe lišit v porovnání s jinými regiony a místem pobytu. Jsem si vědoma toho, ţe výzkum byl uskutečněn s malým počtem dotazovaných, nicméně byla zjištěna podobnost v odpovědích na dané otázky. Moţnosti poskytování sociální práce vyuţívá všech pět dotazovaných respondentů. Ţádný z dotazovaných nemá nějaké špatné zkušenosti se sociálním pracovníkem. Sluţeb osobního asistenta vyuţívají tři dotazovaní z pěti. K tématu diskriminace při integraci do společnosti odpověděli všichni dotazovaní. Dvě děti z pěti se s diskriminací nesetkaly, tři respondenti nepovaţovali situace, v nichţ se ocitli, za diskriminující. Tomuto pojmu porozuměly čtyři děti z pěti jako ubliţování jejich osobě, aţ pátá oslovená osoba toto téma vnímala odlišně. Takhle získané informace můţou fungovat pro kvalitnější a osobnější přístup sociální práce s nevidomými dětmi. Způsob pomoci těmto lidem by měl vejít do podvědomí široké veřejnosti a ke zkvalitnění sluţeb.

9.6 Závěry výzkumného šetření Ve výzkumném šetření jsem nalezla odpovědi na dané dotazy, definované na začátku zkoumání. Lze říci, ţe všichni lidé se zrakovým postiţením, se nevyhnou jisté moţnosti vyuţití poskytnutí sociální práce. Hlavním důvodem tohoto vyuţití je především špatná orientace v prostředí a svým způsobem i závislost na osobním asistentovi, který slouţí nejen jako doprovod, ale i předčítající osoba při vyřizování osobních záleţitostí. Je moţno konstatovat, ţe co se týká špatné zkušenosti se sociálním pracovníkem, nepatří toto téma mezi hlavní příčiny problémů nevidomých osob. Na začátku tohoto tisíciletí došlo ke značnému posunu a přehodnocení práce a metod nejen se zdravotně znevýhodněnými osobami. Důraz je kladen na jedinečnou osobnost člověka a 46

především zachování lidské důstojnosti. S rozvojem sociální tématiky je tato práce spíše posláním a nikoliv prací. Na druhé straně nelze opomenout, ţe toto povolání se stalo jakýmsi současným boomem. Tyto zjištěné skutečnosti mohou slouţit nejen sociálním pracovníkům, ale i pracovníkům v neziskových organizacích spolupracujících s tímto typem klientů, nýbrţ i široké veřejnosti a rodinám, které tato nečekaná událost postihla. Jistou formou bych apelovala na vedení běţných škol, aby se neobávalo integrace nevidomých dětí s intaktními ţáky. Dále by měl být kladen důraz na ministerstvo školství a zřizovatele škol, co se týká vybavení pomůckami a moţností náhrad za učebnice, které jsou převáţně v kniţní podobě.

47

Závěr Cílem absolventské práce, Osoby se zrakovým postiţením v kontextu sociální práce, bylo zjistit vymezení přínosu sociální práce s dětmi ve starším školním věku se zrakovým postiţením. Srovnání obecných principů a nároků na fungování sociální práce u nevidomých dětí s jejím faktickým přínosem bylo hlavním cílem této práce. Na začátku teoretické části se něco málo zmiňuji o charakteristice a historii zrakově postiţených. Dle literatury jsem se snaţila vymezit nevidomost a popsat péči o děti s tímto zrakovým postiţením. Neméně důleţitou kapitolou byla charakteristika práce s rodinou, kde byly v jednotlivých podkapitolách popsány vztahy postiţeného dítěte s intaktními jedinci v rámci integrace. V páté kapitole jsem se zabývala různými percepcemi u dětí se zrakovým postiţením. Zde bych chtěla popřít určité mýty o nevidomých, například, ţe mají

lépe

rozvinuty ostatní vjemy.

Nelze

opomenout

cíle výchovy

takto

znevýhodněných osob. Značný podíl na socializaci osob se zrakovým postiţením má celá společnost. Sedmá kapitola o sociálním významu zrakového postiţení vystihuje určité postoje společnosti a naopak postoje postiţených ke zdravým lidem. Principy sociální práce a úloha neziskových organizací v procesu integrace uzavírají teoretickou část a na ni navazuje část výzkumná. Hlavním cílem absolventské práce bylo zjistit, jak spolupracuje nevidomé dítě se sociálním pracovníkem, zda vyuţívá sluţeb osobní asistence a jeho způsob komunikace v sociálním poradenství. Tyto otázky byly zodpovězeny v kvalitativním výzkumu v praktické části. Tento výzkum byl realizován za pouţití hloubkových rozhovorů. Bylo zjištěno, ţe nevidomé děti ve starším školním věku nejvíce spolupracují se sociálním pracovníkem formou konzultace při výběru kompenzačních pomůcek. Pro jejich rozvoj je to zásadní a důleţité rozhodnutí spolupráce. V tomto směru spočívá i vyuţívání sluţeb osobní asistence a vzájemná komunikace v sociálním poradenství. Pro osoby se zrakovým postiţením je značným handicapem špatná orientace v neznámém prostoru. Zde bych apelovala na opodstatnění pomoci osobního asistenta. Chtěla bych uvést příklad situace na křiţovatce, kde je značná intenzita dopravy a nachází se několik přechodů pro chodce. I kdyţ tyhle přechody pro chodce jsou zvukově označeny, zvuky vzájemně splývají.

48

Tento typ zdravotního znevýhodnění je do jisté míry závaţným problémem a to převáţně pokud se jedná o vrozenou vadu. Jestliţe dítě nikdy nevidělo, nejsem si jista, zda například identifikátor barev můţe nahradit například zelené či ţluté listy na stromech a jiné srovnání barev u dalších předmětů. Nikdy nebude mít moţnost si udělat řidičské oprávnění na vozidlo nebo skútr. Přes veškeré novodobé vymoţenosti lze říci, ţe s různými obtíţemi jsou tyto osoby schopny s dopomocí zvládat kaţdodenní činnosti. Dále jsou omezeny v přístupu k informacím, je sníţena jejich orientace a samostatný pohyb, ale i jakési omezení v sociální oblasti. Vyuţití výsledků této práce je moţné nejen u sociálních pracovníků pro zkvalitnění vzájemných vztahů a komunikace, ale i u osobních asistentů pro účelnější podporu, a také k rozšíření informací pro širokou veřejnost.

.

49

Bibliografický seznam BUBENÍČKOVÁ H.,KARÁSEK P.2012.Kompenzační pomůcky pro uživatele se zrakovým postižením.Brno:Obecně prospěšná společnost TyfloCentrum Brno BUGEL W.,ŠLECHTOVÁ H.2012.Tvorba kvalifikačních prací pro studenty oborů sociální práce.Olomouc:CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc FINKOVÁ D.,LUDÍKOVÁ L.,RŮŢIČKOVÁ V.2007.Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením.Olomouc:Univerzita Palackého v Olomouci FINKOVÁ D.2011.Rozvoj hapticko-taktilního vnímání osob se zrakovým postižením.Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci HENDL J.2005.Kvalitativní výzkum.Praha:Portál KEBLOVÁ A.1996.Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením.Praha:SEPTIMA KUDELOVÁ I., KVĚTOŇOVÁ L.1996.Malé dítě s těžkým postižením zraku.Brno:Paido KVĚTOŇOVÁ L.2004.Edukace dětí se speciálními potřebami v raném a předškolním věku.Brno:Paido LUDÍKOVÁ L., KOZÁKOVÁ Z.2012.Poradenství pro osoby se speciálními vzdělávacími potřebami.Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci MATOUŠEK O.2003.Metody a řízení sociální práce.Praha:Portál MATOUŠEK O., KOLÁČKOVÁ J., KODYMOVÁ P.2005.Sociální práce v praxi.Praha:Portál MICHALÍK J.2011.Zdravotní postižení a pomáhající profese.Praha:Portál MIOVSKÝ M.2006.Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.Praha:Grada Publishing MONATOVÁ L.1995.Pedagogika speciální.Brno:Masarykova univerzita v Brně MÜLLER O.2007.Terapie ve speciální pedagogice.Olomouc:Studio Nakladatelství Olomouc NAVRÁTIL P.2000.Úvod do teorií a metod sociální práce.Brno:Národní centrum pro rodinu NOVOSAD L.,2012. „Vybraná rizika dopadů sociálních a zdravotnických reforem na osoby se zdravotním postiţením se zřetelem na náplň i pojetí sociální práce“.Sociální práce/Sociálna práca. 12 (3): 28-30

50

POTMĚŠIL M., URBÁNKOVÁ M.1999.Sluchové vnímání u zrakově postižených.Praha:Nakladatelství SEPTIMA ŠVARCOVÁ J.2011.Ekonomie – stručný přehled.Zlín:CEED VÁGNEROVÁ M.2004.Psychopatologie pro pomáhající profese.Praha:Portál VÍTKOVÁ M.,ŘEHŮŘEK J.1999.Možnosti reedukace zraku při kombinovaném postižení.Brno:Paido Zákon 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011329#cast1www.mpsv.cz [cit. 25.3.2014]

51

52

Anotace S vyuţitím dostupných informačních zdrojů absolventská práce rozebírá přínos sociální práce s dětmi ve starším školním věku se zrakovým postiţením. V práci jsou analyzovány různé přístupy vyuţívání moţnosti poskytování sociální práce a sluţeb osobního asistenta. Popisuje charakteristiku zrakového postiţení a jeho členění. Zabývá se otázkou srovnání obecných principů a nároků na fungování sociální práce u nevidomých dětí s jejím faktickým přínosem. Nelze ani opomenout úlohu neziskových organizací při integraci takto znevýhodněných osob do společnosti. Cílem práce bylo prostřednictvím interview s nevidomými dětmi dané věkové kategorie se souhlasem rodičů zjistit skutečný přínos sociální práce pro tyto děti.

Klíčová slova: sociální práce, zrakové postiţení, osobní asistent, nevidomost, znevýhodněné osoby, integrace, rodina, percepce, handicap

Annotation This thesis is focused on social work with visually impaired children in their middle childhood and preadolescent period and utilizes all available resources. Firstly, there are analysed different approaches to usage of provided social work and personal assistant service here. Secondly, it describes characterization and division of visual impairment. It deals with comparison of general principles and claims on social work functioning by visually impaired children and its real assets. Thirdly, it investigates the role of non-profit organisations in integration of visually disabled people into the society. Finally, the aim of this thesis was to find out the real benefits of social work for the blind children by way of interviewing middle school aged and preadolescent children (with their parents’ approval). Key words: social work, visual impairment, personal assistant, blindness, disabled people, integration, family, perception, handicap

53