CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Ženy a muži jako oběti domácího násilí v kontextu sociální práce

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Ženy a muži jako oběti domácího násilí v kontextu sociální práce Téma práce Ţeny a muţi jako oběti domácího násilí v kontextu sociální práce

Pavla Golasowská Vedoucí práce: Mgr. Hana Krylová, Ph.D. Olomouc 2013

Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. ………………………………………… V Olomouci dne: 8. dubna 2013

Děkuji Mgr. Haně Krylové Ph.D., za odborné vedení a mnoho cenných podnětů při tvorbě mé práce. Děkuji také mé rodině a spolupracovníkům za podporu a trpělivost po celou dobu mého studia.

Motto: „Domácí násilí by nemělo být léčeno tím, že budeme klienta učit hledat náhled, ale tím, že ho naučíme zásadám lidské důstojnosti. Totiž že s člověkem, který nás napadá, nežijeme. Ani kvůli údajné lásce, ani kvůli dětem.“ Doležal. X. Jiří

Obsah ÚVOD

7

1.

9

CHARAKTERISTIKA DOMÁCÍHO NÁSILÍ

1.1.

Příčiny vzniku domácího násilí u ţen a u muţů

10

1.2.

Teorie vzniku domácího násilí

11

1.3.

Formy domácího násilí

12

1.4.

Mýty o domácím násilí

14

2.

DYNAMIKA DOMÁCÍHO NÁSILÍ

16

2.1.

Znaky domácího násilí

16

2.2.

Cyklus násilí

17

2.3.

Důsledky domácího násilí

18

AKTÉŘI DOMÁCÍHO NÁSILÍ

22

3. 3.1.

Násilné osoby

22

3.1.1. Muţ jako násilná osoba

23

3.1.2. Ţena jako násilná osoba

24

3.2.

Oběti domácího násilí

25

3.2.1. Muţ jako oběť

26

3.2.2. Ţena jako oběť

27

3.3. 4.

Viktimnost, viktimizace, reviktimizace MOŢNOSTI SOCIÁLNÍ PRÁCE S ÚČASTNÍKY DOMÁCÍHO NÁSILÍ

28 30

4.1.

Prevence v případech domácího násilí

30

4.2.

Legislativní změny na ochranu obětí domácího násilí

31

4.3.

Vybrané sociální sluţby pro oběti domácího násilí

32

4.3.1. Intervenční centra

32

4.3.2. Azylové domy

33

4.3.3. Telefonické krizové linky

34

4.3.4. Odborné sociální poradenství

34

4.4.

Moţnosti sociální práce s obětí v rámci odborného sociálního poradenství

35

4.4.1. Proces odpoutání se oběti od násilné osoby

35

4.4.2. Zásady poradenského rozhovoru

36

4.4.3. Bezpečnostní plán 4.5. 5.

Resocializační a reedukační programy pro násilné osoby

37 38

PŘÍPADOVÁ STUDIE - PORADNA ELPIS

39

5.1.

Slezská diakonie a historie poradny Elpis

39

5.2.

Veřejný závazek poradny Elpis

40

5.3.

Prostorové a materiální vybavení poradny Elpis

41

5.4.

Personální obsazení a poţadavky na sociálního pracovníka v poradně Elpis

41

5.5.

Průběh poskytování odborného poradenství

42

5.6.

Návazné sluţby poradny Elpis

44

5.7.

Další aktivity a financování poradny Elpis

44

ZÁVĚR

46

SEZNAM ZKRATEK

48

BIBLIOGRAFIE

49

Úvod Téma domácího násilí je zřejmě staré jako lidstvo samo, nicméně kaţdá doba a kaţdá společnost se s ním vypořádávala jinak. V naší společnosti se o problému domácího násilí, který je třeba řešit, začalo hovořit teprve po revolučním roce 1989, kdy se začala rozvíjet síť poradenských center, která se začala touto problematikou zabývat. Do té doby bylo toto téma víceméně tabu a ve společnosti panoval názor, ţe se tento problém týká zejména sociálně slabých vrstev, lidí s duševním onemocněním či nízkým vzděláním nebo osob, ţijících na okraji společnosti. Toto mínění bylo umocňováno názorem, ţe co se děje za dveřmi společného obydlí, nepatří na veřejnost. Dnes uţ je známo, ţe domácí násilí můţe zasáhnout kohokoliv bez rozdílu věku, pohlaví, společenského postavení, vzdělání, náboţenského vyznání nebo etnické příslušnosti. Při řešení domácího násilí je třeba pomoci státních orgánů, neziskových organizací a také řady legislativních opatření, bez nichţ se ochrana obětí neobejde. Tato ochrana zahrnuje nejen oblast soukromou, intimní, ale také sféru majetkovou a v neposlední řadě i záleţitosti bydlení. K postihu domácího násilí je nutné mít trestněprávní prostředky, které ochrání jeho oběti a také další moţnosti pomoci, které umoţní rodině nebo jednotlivci zasaţenému domácím násilím šanci na další ţivot bez násilí. Téma domácího násilí na ţenách a muţích v heterosexuálních vztazích a moţnosti, jak s nimi pracovat z titulu sociálního pracovníka, jsem si vybrala z důvodu mých devítiletých pracovních zkušeností v poradně Elpis v Třinci, která poskytuje pomoc obětem domácího násilí a jejímţ zřizovatelem je Slezská diakonie. Cílem absolventské práce je popsat a charakterizovat projevy domácího násilí, jeho dopady na oběti, kterými jsou muţi i ţeny a moţnosti sociální práce s těmito klienty. Při psaní práce jsem pouţila metodu studia pramenů a metodu pozorování. Hlavním zdrojem při psaní této práce byla odborná literatura s tematikou domácího násilí, která se zabývá nejen sociálními, ale také psychologickými a právními aspekty,

7

které mají vliv na oběti domácího násilí a také zákony, které zaručují obětem domácího násilí domoci se práva a slouţí k ochraně jejich osobnosti. Práce je členěna do pěti kapitol, přičemţ popisu domácího násilí, příčinám, mýtům a formám se věnuji v první kapitole. Druhá kapitola popisuje znaky domácího násilí, jeho dynamiku a důsledky, které mají negativní dopad na oběti a to v oblasti fyzické, psychické i sociální, často jsou nevratné a oběti si nesou následky do konce svého ţivota. Třetí kapitola se zaměřuje na aktéry domácího násilí, kterými jsou oběti i násilné osoby a vymezuje rozdíly mezi muţi a ţenami v obou rolích. V závěru této kapitoly popíšu termíny jako viktimnost, viktimizace. Ve čtvrté kapitole popisuji moţnosti prevence a legislativní opatření, která chrání oběti domácího násilí z pohledu práva, druhy pomoci, které jsou obětem domácího násilí dostupné a zmíním se i o zásadách poradenského rozhovoru a bezpečnostním plánu. Kapitolu uzavírám moţností resocializační práce s násilnými osobami. Toto téma jsem zařadila do této práce proto, ţe i násilná osoba můţe být vnímána jako oběť a to v důsledku špatné výchovy, týrání v dětství, nevhodného prostředí, v němţ násilná osoba vyrůstala nebo vlivem jiných okolností jako např. parta, drogy, alkohol, závislosti. Všechny tyto vlivy mohou způsobit, ţe se z původní oběti stává násilná osoba. Absolventskou práci uzavírá pátá kapitola, která je věnována případové studii poradny Elpis Třinec. Poradna Elpis poskytuje sociální, psychologické a právní poradenství obětem domácího násilí, týrání a zneuţívání a vzhledem k tématu práce je zde zařazena jako praktický příklad odborné pomoci pro cílovou skupinu, jimiţ jsou ţeny i muţi, kteří jsou oběťmi domácího násilí.

8

1. Charakteristika domácího násilí V této kapitole se zaměřím na popis domácího násilí a na příčiny jeho vzniku. Zmíním se také o teoriích, které zdůvodňují vznik domácího násilí. V další části této kapitoly popíšu formy domácího násilí a mýty, které o tomto fenoménu kolují ve společnosti. Rodina je pojímána tradičně jako bezpečné místo, které poskytuje zázemí, pocit jistoty, lásky, pohody. Tyto aspekty můţeme nalézt pouze v rodině, která je funkční, spokojená, stabilní, bez patologických jevů. Jak vyplývá z historie, v mnoha sociálních skupinách nebyla rovnováha. Je všeobecně známo, ţe mezi členy rodinného společenství často docházelo k násilí a to doma, za „zavřenými dveřmi“ (Králíčková a kol., 2011, s. 1). Domácí násilí se dá definovat mnoha způsoby, uvedla bych zde definici, která dle American Psychological Association (APA) vymezuje domácí násilí jako „činy fyzického týrání, sexuálního zneužívání a špatného psychologického zacházení. Jsou to chronické situace, ve kterých jedna osoba kontroluje nebo má v úmyslu kontrolovat chování jiné osoby. Je to zneužívání moci, které může vyústit ve zranění či poškození psychologického, sociálního, ekonomického, sexuálního nebo fyzického blaha členů rodiny“ (Marvánová – Vargová, 2008, s. 9). Projevuje se nepřiměřenými poţadavky, vynucováním podřízenosti oběti a kontroly nad jejím ţivotem. Odehrává se v soukromém teritoriu, které je mimo dosah veřejné kontroly a kde mohou platit jiná pravidla, neţ je běţné – rodina jako uzavřená sociální skupina si můţe vytvořit vlastní normy (Vágnerová, 2004, s. 633). Domácí násilí představuje násilí, jeţ se děje mezi osobami, sdílejícími společnou domácnost, a to bez ohledu na to, zda jsou či nejsou spojeni příbuzenskými vztahy – sňatkem nebo pokrevními vazbami. Je to tedy násilí, které se vyskytuje doma, v domově zainteresovaných osob, čímţ se zásadně liší od násilí páchaného na ulici, v práci, ve škole apod. (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 25). Nejvyšší výskyt domácího násilí je v partnerském vztahu, proto bývá domácí násilí v uţším pojetí popisováno jako násilí mezi partnery. Násilí, které se v takovém vztahu realizuje, zpravidla nemá dopady

9

jen na partnera, který je týrán, závaţné následky můţe mít u dětí a jiných osob, jeţ byly svědky násilí nebo ţijí v prostředí, kde je násilí mezi partnery běţné. Pojem násilí v partnerských vztazích proto zdaleka nepostihuje celou dynamiku jevu. Domácí násilí tak zahrnuje partnerské násilí v relacích manţel x manţelka, druh x druţka, partner x partnerka, partnerka x partnerka, partner x partner, dále generační násilí, které páchají nezletilé či zletilé děti vůči rodičům a neméně závaţné transgenerační násilí, kterého se dopouštějí nezletilá či zletilá vnoučata vůči prarodičům (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 26). Četnost týraných a zneuţívaných osob nelze přesně vymezit, protoţe většina těchto případů se odehrává v prostředí domácnosti, a tudíţ zůstane skryta. Podle výzkumu agentury STEM se přímou obětí partnerského násilí, které definuje Marvanová – Vargová (2008) jako násilí mezi lidmi, kteří jsou nebo byli spojeni společným soukromím, stalo 16% populace, další prameny uvádějí četnost této zkušenosti u 10% partnerských vztahů. V 95 % případů, jsou obětí domácího násilí ţeny a to nejčastěji ţeny mezi 25 a 40 rokem. V 84 % domácností, v nichţ se odehrává domácí násilí, vyrůstají děti a v 69 % těchto domácností jsou děti přímo svědky domácího násilí (Čírtková, 2006, s. 56). V dalších dvou podkapitolách si popíšeme, proč vzniká domácí násilí, jaké jsou jeho příčiny a jaké jsou teorie jeho vzniku.

1.1.

Příčiny vzniku domácího násilí u žen a u mužů Hledání skutečných příčin domácího násilí ve vztahu je rozhodně velice obtíţné.

Někdy udeří násilí do doposud harmonického vztahu naprosto nenadále, přičemţ není výjimkou, ţe tomuto agresivnímu chování partnera předcházela léta verbálního a psychického teroru a poniţování. Jednou z příčin počátku násilí můţe být i nějaký zlomový okamţik, nicméně se prokázalo, ţe většina domácího násilí má původ v obyčejných a běţných konfliktech. Tím se myslí např. hádky kvůli výchově dětí, vedení domácnosti, rozdělení povinností nebo kvůli jiným rodinným příslušníkům a podobně (Buskotte, 2008, s. 60). Obecně se míní, ţe k domácímu násilí vede vztahová nespokojenost, negativní hodnocení partnerova chování, nevyrovnané mocenské

10

rozloţení sil, konfliktní ţivotní styl s častými rozepřemi a útoky vedoucími ke sniţování sebeúcty. Čím niţší je sebedůvěra partnera, tím vyšší je pravděpodobnost agresivní reakce (Voňková, Huňková, 2003, s. 55). Odborníci povaţují za rizikové faktory zejména nerovnost pohlaví, mladší věk, chudobu, odluku, kriminální kariéru, etnickou odlišnost, nezaměstnanost, drogy, nesezdané souţití, základní vzdělání nebo předchozí vztahy poznamenané násilím (Králíčková a kol., 2011, s. 7). Spouštěče domácího násilí mohou být různé, ale základem je osobnost potencionálního pachatele, který má sklon k tomuto způsobu reagování a jehoţ uspokojuje týrání partnera. Neméně důleţitým faktorem je výskyt a tolerance násilí ve společnosti, v níţ jsou současné rodiny zakotveny. Společnost akceptující násilí ve veřejných sférách ţivota zvyšuje násilné tendence uvnitř rodin. V některých sociálních vrstvách můţe být dokonce násilí prohlášeno za legitimní a uznáváno jako adekvátní reakce. V násilné společnosti se tak můţe stát kdokoli agresorem nebo obětí. Současně existují hypotézy o tom, ţe násilí generované uvnitř rodin vede k násilné společnosti. Násilí je způsob ţivota, který začíná doma, rozšiřuje se do ulic a ovlivňuje ţivot kaţdého z nás (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 26).

1.2.

Teorie vzniku domácího násilí O tom, jak násilí vzniká a jaký je jeho původ, svědčí některé teorie. Jako příklad

odborného pohledu na vznik domácího násilí můţeme uvést multifaktorové teorie, které uvádějí jako příčiny domácího násilí tzv. makrosystémové příčiny, které tvrdí, ţe domácí násilí je ve společnosti udrţováno a podporováno jako nadvláda muţe. Exosystémové příčiny v sobě zahrnují konkrétní faktory, které vedou ke zneuţívání rodiny jako např. nezaměstnanost, nízký příjem apod. Naproti tomu mikrosystém je představován samotnou rodinou, uvnitř které vznikají situace, které zvyšují pravděpodobnost propuknutí domácího násilí. Poslední ontogenetické příčiny hledají původ násilí v charakteristikách pachatele i oběti a jejich vzájemných vztazích. (Čírtková, 2006, s. 64).

11

Pohled feministický a kriminologický je dalším příkladem teorií vzniku domácího násilí. Feministický přístup poukazuje na to, ţe jiţ v rámci rané socializace chlapců ve společnosti je třeba demonstrace síly a moci. Chlapci bývají svým okolím podporováni v projevech síly, demonstrace moci, neústupnosti okolí a v potlačování projevu svých emocí. Projevy starostlivosti, empatie a citlivosti jsou u chlapců povaţovány za femininní rysy. Feministicky laděné teorie zdůrazňují, ţe týrání a zneuţívání partnera je volbou. Je to vlastní rozhodnutí pachatele, jestli se bude nebo nebude chovat násilně. Kriminologický přístup studuje partnerské násilí bez ohledu na pohlaví pachatele i oběti. Poukazuje na to, ţe pachateli nejsou výhradně muţi, nýbrţ se mezi nimi vyskytuje i poměrně vysoké mnoţství ţen. Syndrom týraného partnera tak postihuje stejným způsobem muţe i ţeny, vystavené partnerskému násilí (Marvánová – Vargová, 2008, s. 112).

1.3.

Formy domácího násilí V této kapitole se zmíním o fyzické, psychické, sexuální, ekonomické a sociální

formě domácího násilí a popíšu jejich projevy. Jak píše Ševčík, jsou to taktiky agresorů, jak si nad obětí udrţet moc a plnou kontrolu. Tyto formy domácího násilí nejsou v literatuře sjednoceny a můţeme se proto setkat i s jiným rozdělením, přesto výše zmíněné formy se povaţují za základní. Na závěr této podkapitoly se zmíním o stalkingu jako o nejnovější formě domácího násilí (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 47). Fyzické násilí je to, co oběti fyzicky ubliţuje. Jedná se o široké spektrum různých a různě nebezpečných forem napadení a zneuţívání. Začíná to u „nevinného“ pohlavku, přes facku, postrkování, kopání, škrcení, napadení s různými předměty nebo zbraněmi a končí to pokusem o vraţdu, v těch nejhorších případech dokonce zavraţděním (Buskotte, 2008, s. 41). Můţe se také jednat o znehybňování oběti např. přivazováním nebo zatlačováním do kouta (Voňková, Huňková a kol., 2003, s. 20). Psychické násilí se málokdy vyskytuje samostatně, mnohem častěji jej provází fyzické nebo sexuální násilí. (Buskotte, 2008, s. 41). Jedná se o vyvolávání duševního utrpení, duševní úzkosti, bolesti nebo strasti. Nezanechává evidentní stopy, jako jsou podlitiny, oděrky, popáleniny apod., proto se obtíţně prokazuje. Můţe mít podobu

12

neverbální jako např. záměrné ničení oblíbených věcí nebo verbální, které zahrnuje slovní napadání, poniţování, obviňování, zastrašování, vyhroţování a mnoho dalších moţností (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 49). Ţeny se dopouštějí psychického násilí na muţích častěji neţ fyzického, nicméně muţi uvádějí mnohem více incidentů, souvisejících se sociální kontrolou neţ s psychickým zneuţíváním. Partnerky je kontrolují, s kým tráví volný čas, jsou ţárlivé, sledují jejich korespondenci, e-mailovou poštu, telefonní hovory, rozhodují, s kým by se měli stýkat, co by měli dělat (Buriánek a kol., 2006, s. 33). Sexuální násilí zahrnuje všechny sexuální činy, které jsou na oběti vynucovány a které oběť podstupuje nedobrovolně či s nechutí (Voňková, Huňková, 2004, s. 20). Můţe také přijít v podobě naléhání k různým sexuálním praktikám, které jsou oběti zpravidla nepříjemné nebo je při souloţi nucena sledovat pornofilmy nebo je sexuálně obtěţována či jakýmkoli způsobem zraňována (Buskotte, 2008, s. 41). Rovněţ muţi jsou oběťmi sexuálního násilí, nicméně vzhledem k citlivosti k dané problematice je tato oblast obtíţně přístupná empirickému zkoumání (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 51). K sexuálnímu násilí se muţi vyjadřují jen s obtíţemi, je pro ně těţké najít vhodná slova (Buriánek a kol., 2006, s. 33). U této formy násilí bývá poškozeno nejen fyzické zdraví oběti, ale ještě více dochází k újmě psychické. Je to účinný nástroj poníţení, pokoření a podrobení druhé osoby. (Benedict, 2003, s. 27). Ekonomické násilí znamená zamezení moţnosti oběti disponovat finančními prostředky, ať rodinnými nebo vlastními (Voňková, Huňková, 2004, s. 20). Patří sem také neposkytování prostředků na společnou domácnost či na děti, absolutní kontrola nad příjmy a výdaji, zatajování finanční situace společné domácnosti, zabavení automobilu pro vlastní potřebu atd. (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 50). O ekonomickém násilí hovoříme nejen tehdy, kdy je oběti zakázáno pracovat, ale také v případě, ţe je k pracovní činnosti nucena a o jejím výdělku rozhoduje pouze sám partner (Buskotte, 2008, s. 42).

13

Sociální násilí znamená absolutní uzavření rodiny, zákaz styku s příbuznými, přáteli, zákaz telefonování, vycházení, přikazování chování, oblékání. Vyčerpávající dohled nad ţivotem, omezování nebo zákaz jakýchkoliv zájmů (Voňková, Huňková, 2004, s. 20). Jak uvádí Conwayová, cílem agresora je uvrhnout oběť do naprosté izolace, aby s ní mohl lépe manipulovat (Conwayová, 2007, s. 20). Nově se k výše uvedeným formám domácího násilí řadí nebezpečné pronásledování čili stalking, ačkoli nejde o násilí za zavřenými dveřmi. Tato forma má mnohdy vazbu na intimní poměr, resp. bývalý intimní poměr. (Králíčková a kol., 2011, s. 6). Pronásledování lze obecně definovat jako zastrašující a obtěţující chování, které můţe mít podobu vyhroţování, pozorování, sledování, docházení do místa bydliště či pracoviště oběti, opakovaných obtěţujících telefonátů či sms zpráv, zanechávání psaných zpráv, předmětů nebo ničení osobního vlastnictví, přičemţ toto chování vyvolává u oběti strach (Marvánová – Vargová a kol., 2008, s. 53). Pronásledování bývá motivováno údajným nebo skutečným obdivem či láskou nebo také zlobou a nenávistí, přičemţ sniţuje kvalitu ţivota oběti a ohroţuje její bezpečnost (Buskotte, 2008, s. 47).

1.4.

Mýty o domácím násilí Ve společnosti panuje spousta mýtů o domácím násilí, které obhajují chování

pachatelů a násilníků, a dávají samotným obětem pocit viny. Tady jsou některé z nich: Domácí násilí se děje jen v sociálně slabých rodinách, aneb to se přece v lepší společnosti stát nemůže. Mnoho lidí se domnívá, ţe se násilí vyskytuje pouze v sociálně slabších rodinách a ţe pachatelé jsou většinou velmi nevzdělaní. Lidé si myslí, ţe v takových rodinách je násilí na denním pořádku, tedy běţné. To je však velmi mylný názor. Četné studie jiţ mnohokrát prokázaly, ţe se násilí vyskytuje ve všech společenských třídách, bez ohledu na finanční situaci rodiny, vzdělání rodinných příslušníků nebo na jejich společenský status (Buskotte, 2008, s. 23). Další mýtus říká, ţe agresor je násilnický jen tehdy, když se něčeho napije! Ţe jsou násilnické sklony úzce spjaty s uţitím alkoholu, je dobře známý fakt, ale neznamená to, ţe je alkohol jedinou příčinou a důvodem muţova agresivního chování. S alkoholem sice klesá schopnost sebekontroly, ale existuje také velmi početná skupina

14

osob, která i bez alkoholu vykazuje násilné a agresivní chování. V souvislosti s tím je potřeba si uvědomit, ţe jsou lidé, kteří také pijí, a přesto se u nich násilnické sklony nikdy neobjevily (tamtéţ, s. 24). To není násilí, je to jen hádka, pokud se setkáme s tímto mýtem, je nutné si uvědomit významný rozdíl mezi hádkou a násilím. Při hádce se jedná o konflikt dvou stran, které jsou přibliţně stejně silné, vyrovnané. Pokud je však mezi nimi nerovnost sil a moci, např. jedna strana prosazuje své zájmy prostřednictvím zastrašování, vyuţívání fyzické převahy, zbraní nebo ekonomickou převahou, uţ se nejedná o hádku, ta se mění v násilí (Marvánová – Vargová a kol., 2008, s. 19). Situace není tak strašná, jinak by oběť odešla. Pro většinu lidí je nepochopitelné, proč týraná ţena od svého partnera neodejde. Tím, ţe ve vztahu zůstává, je jí připisována odpovědnost za další násilné incidenty. Intenzita a nebezpečnost násilí se zvyšuje pozvolna v průběhu času. Oběť mezitím ztrácí vědomí hranic toho, co je pro ni nebezpečné a ohroţující a začíná podceňovat váţnost násilných incidentů (tamtéţ, s. 20). Při znásilnění jde o sex. Ve skutečnosti má znásilnění mnohem blíţe k mučení neţ k sexu. Pachatel svou oběť uvrhne do stavu bezmoci, tvrdě jí dá najevo, ţe je mu vydána na milost a nemilost, zlomí její vůli a nakonec jí způsobí bolest, zpravidla na nejcitlivějších tělesných partiích. Cílem pachatele znásilnění je ublíţit a nikoli proţít rozkoš. Jde o násilný čin, při němţ je sexu pouţito jako zbraně (Benedict, 2003, s. 3334). Je zajímavé, ţe mýty váţící se k násilí k týraným ţenám se příliš neliší od mýtů vztahujících se k násilí přímo na muţích jako např.: „Kdyby to bylo skutečně tak hrozné, odešel by“ nebo „Muž je silnější, proto nemůže být fyzicky napaden ženou“ a další jako např.: „Ženy se dopouštějí násilí pouze v sebeobraně“ a také ten, ţe „Jen úplný slaboch zažívá násilí ve vztahu.“ Přitom je zřejmé, ţe muţi nejsou ve vztahu vţdy fyzicky zdatnější a ţe musí vyvinout kaţdodenně mnoho úsilí a řadu strategií, aby ve vztahu vydrţeli (Buriánek a kol., 2006, s. 31-32).

15

2. Dynamika domácího násilí V této kapitole bych chtěla popsat, jak domácí násilí funguje, jaké jsou jeho znaky a jaké mohou být jeho důsledky pro oběť. Často je oběť poznamenána po celý zbytek ţivota a to nejen fyzicky, ale zejména psychicky. Domácí násilí není v raném stadiu spojeno s fyzickou agresí, ale spíše s duševním vydíráním, nepříjemnými poznámkami či mocenským chováním. Ohroţené osoby jsou mnohdy velmi zmatené. Nevědí, co se děje a co si mají myslet. Teprve později si uvědomují, ţe něco není v pořádku. (Buskotte, 2008, s. 43) Přitom se mezi obětí a násilníkem vytváří zvláštní pouto vzájemné závislosti, které nedovoluje ani jedné straně nerovný vztah opustit (Marvánová – Vargová, 2008, s. 36). Domácí násilí se rozvíjí postupně, má svou dynamiku a cyklický průběh, dochází k opakování a postupnému nárůstu intenzity útoků. Situace se stále zhoršuje a nelze očekávat, ţe by se mohla spontánně, bez vnějšího zásahu zlepšit (Vágnerová, 2004, s. 641).

2.1.

Znaky domácího násilí Domácí násilí je specifickou variantou násilí v rodině a je pro něj příznačná

vztahová asymetrie. Aby se jednalo o domácí násilí, musí být přítomny všechny tzv. definiční, tj. určující, klíčové znaky domácího násilí (Ševčík, 2011, s. 23-24). Odborná literatura uvádí čtyři základní znaky domácího násilí. Patří mezi ně opakování a dlouhodobost, kdy z jednoho útoku jakéhokoli charakteru ještě nelze určit, zda jde o domácí násilí. Dále se jedná o eskalaci (stupňování), útoky se stupňují od uráţek k psychickému sniţování lidské důstojnosti aţ k fyzickým útokům a závaţným trestným činům ohroţujícím zdraví a ţivot. Další dva znaky jsou jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí osoby ohroţené a násilné a neveřejnost, násilí probíhá zpravidla za zavřenými dveřmi bytu či domu, stranou společenské kontroly (Buskotte, 2008, s. 39).

16

2.2.

Cyklus násilí Domácí násilí se projevuje v určitém cyklu, i kdyţ se můţe jevit jako

nepředvídatelné. Pochopení tohoto cyklu nám umoţní poznat samotnou dynamiku domácího násilí (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 52). Tento cyklus násilí se dá rozdělit do tří stupňů nebo také fází. První fáze je stupňování napětí, ve kterém se partneři hádají, selhává komunikace, ohroţená osoba začne mít strach a pociťuje potřebu usmířit se s násilnou osobou (tamtéţ, s. 53). Někdy se dokonce stává, ţe pokud oběť toto „vysoké napětí“ vycítí a ví, ţe brzy přijde katastrofa, snaţí se to nějakým způsobem dokonce sama vyprovokovat. Je to proto, ţe chce celou věc urychlit a mít to co nejdříve za sebou (Buskotte, 2008, s. 64). Tato fáze můţe trvat poměrně dlouho. Poté dochází k druhé fázi, která je fází konfliktu či exploze. Dochází k verbálnímu, emocionálnímu a fyzickému zneuţívání ohroţené osoby. Charakteristický je hněv (vztek), obviňování, hádky, výhrůţky, zastrašování, bití. Oběť obvykle tuto fázi „přeţije“ s modřinami, popř. se zlomeninami, můţe být dokonce ošetřena v nemocnici nebo konflikt můţe dokonce skončit smrtí (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 53). Některé z obětí utrpí emocionální kolaps, který trvá několik hodin, v některých případech i několik dní. Oběti jsou velmi deprimované, nešťastné a zoufalé a situaci, ve které se nachází, shledávají jako bezvýchodnou a beznadějnou. Oběť není schopná protireakce a nemá sílu tuto situaci řešit (Buskotte, 2008, s. 65). Je typické, ţe časem dochází ke zhoršení celé situace, protoţe násilník zjistí, ţe jeho chování má minimální či ţádné sociální důsledky a tak se naučí pouţívat násilí jako přijatelný prostředek kontroly a donucování (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 54). Fáze fyzické exploze většinou trvá relativně krátkou dobu. Poté začíná tzv. fáze „líbánek“, kdy si násilník uvědomuje, ţe oběť by mohla chtít vztah k němu ukončit, bojí se ztráty kontroly a moci, proto mění strategii chování – omlouvá se, slibuje, ubezpečuje, ţe se to stalo naposledy, zahrnuje oběť dárky. Pokud se taktika dárků a vyjadřování pozornosti květinami neosvědčí, následuje vyhroţování sebevraţdou,

17

sebepoškozováním nebo násilník svaluje na oběť odpovědnost za výbuch násilí (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 54). Jak ale říká Buskotte, vţdy se na pravidelnost tohoto cyklu spoléhat nemůţeme. Existují totiţ také násilníci, kteří svého partnera zbijí jen tak, aniţ tomu předchází fáze napětí a schází také omluvy, tzv. fáze líbánek. Oběti se chovají různě, některé vyvodí důsledky ihned po prvním fyzickém útoku, jiné dávají svým partnerům několik šancí, protoţe věří, ţe „on takový není a ţe se změní“ (Buskotte,2008, s. 66). Předpokládá se, ţe neustálé střídání vlídného chování a násilí, kdy se poté agresor omlouvá, udrţuje oběť ve vztahu a odrazuje ji od odchodu (Marvánová – Vargová a kol., 2008, s. 37).

2.3.

Důsledky domácího násilí V této podkapitole se budeme věnovat důsledkům domácího násilí, a to

fyzickým, psychickým a sociálním, přičemţ psychické důsledky se jeví jako nejzávaţnější pro další ţivot obětí. Důsledky fyzického domácího násilí dle Buskotte (2008, s. 74) zaţívají aţ dvě třetiny ţen. Nejsou to jen modřiny, pohmoţděniny, ale často velmi těţká ublíţení na zdraví jako např. zranění hlavy, trţné rány, popáleniny, bodné rány, zlomeniny. Marvánová – Vargová (2008, s. 40) uvádí, ţe v důsledku fyzického napadení vyhledává lékařskou pomoc více neţ 80% ţen, kdy u 22% se jedná o otřes mozku, u 16% o prasklý ušní bubínek a pohmoţděniny hlavy a těla, u 11% jsou to úrazy páteře a zlomeniny a míň neţ 1 % jsou ţeny popálené cigaretami nebo mající řezné rány způsobené po prohození oknem. Co se týká fyzického násilí ţen na muţích, tak dle Buriánka a kol. (2008, s. 33) se 5% napadených obávají, ţe jim ţena – agresor způsobí při fyzickém napadení váţné, ţivot ohroţující zranění a asi polovina napadených muţů říká, ţe se partnerce, která je fyzicky napadla, nebránili. Fyzické násilí ohroţuje zdraví a ţivot oběti a proto se můţe zdát, ţe je nejhorší formou násilí. Mnohem závaţnějším se stává násilí psychické, které není vidět a zanechává rány na duši oběti. Proto se také odborná literatura zabývá mnohem více důsledky psychickými, mezi něţ patří zejména syndrom týrané ţeny, stockholmský

18

syndrom, posttraumatická stresová porucha, fenomén tzv. „Jekylla a Hyde“ a syndrom připoutání (Králíčková a kol., 2011, s. 20). Syndrom týrané ženy bývá definován na základě rozvoje charakteristických fyzických, psychických a sociálních symptomů jako jsou deprese, nízké sebevědomí či izolace, znovuproţívání traumatu, naučená bezmocnost, bolesti hlavy, zad, poruchy příjmu potravy atd. Pro rozvoj syndromu týrané ţeny musí dojít alespoň dvakrát k zopakování celého cyklu násilí. Literatura vymezuje čtyři základní charakteristiky tohoto syndromu: (Marvánová – Vargová a kol., 2008, s. 41). První z nich je, ţe oběť věří, ţe za násilí nese vinu ona sama, nedovede si představit, ţe by za násilí mohl být zodpovědný někdo jiný neţ ona, k tomu se přidává strach o svůj ţivot nebo ţivoty svých dětí a v neposlední řadě má iracionální pocit, ţe násilník je všudypřítomný a vševědoucí (Marvánová – Vargová a kol., 2008, tamtéţ). Oběti jsou omezovány v kontaktu s kýmkoliv, často i se členy své rodiny a jsou na agresorovi naprosto závislé. Věří, ţe jsou méněcenné a nesamostatné, neboť jim to agresor neustále zdůrazňuje a proto se ani nepokouší se bránit. Tato manipulace způsobuje, ţe dochází ke změně psychických vlastností a způsobů uvaţování a reagování. (Vágnerová, 2004, s. 639). Syndrom týrané ţeny se objevuje pouze v souvislosti s násilím na ţenách, nicméně se můţe týkat i muţů. Lze předpokládat, ţe v budoucnu bude tento termín nahrazen pojmem syndrom týraného partnera. (Čírtková, 2006, s. 61). Stockholmský syndrom byl poprvé popsán v literatuře v sedmdesátých letech při přepadení stockholmské banky, ve které útočníci drţeli několik dní rukojmí. Se syndromem, kterým trpěla propuštěná rukojmí, se často sekáváme u dlouholetých obětí domácího násilí. Mezi násilníkem a obětí se vytváří emocionální vztah a oběť se identifikuje s jednáním násilníka. Snaţí se mu zavděčit a podvědomě si vykupuje jeho shovívavost, čímţ chrání svůj ţivot. Uvádějí se čtyři podmínky vzniku stockholmského syndromu a to ţe ţivot oběti je v ohroţení, oběť je přesvědčena, ţe ze stávající situace není úniku, je izolována od lidí a k násilníkovi pociťuje přechodnou náklonnost (Voňková, Huňková a kol., 2004, s. 77).

19

Posttraumatická stresová porucha (PTSP) je uváděna v katalogu nemocí a poprvé se tento pojem objevil v roce 1968 v diagnostickém a statistickém manuálu. (Voňková, Spoustová, 2008, s. 73). Rizikové faktory pro rozvoj PTSP jsou události, které jsou náhlé a nečekané, trvají delší dobu, opakují se nebo je riziko, ţe by se mohly opakovat a obsahují výhrůţky násilí nebo zahrnují vlastní násilí. Pro rozvoj PTSP není nutné, aby událost jedince přímo postihla, často stačí, ţe se osoba stane svědkem ohroţující události (Marvánová – Vargová a kol., 2008, s. 44). PTSP se můţe objevit jak v dětství, tak v dospělosti a pokud se neléčí, můţe vést ke změně osobnosti. Touto poruchou mohou trpět i svědci domácího násilí, kteří jím nejsou přímo zasaţeni, ale ţijí dlouhodobě v místě výskytu domácího násilí (Voňková, Spoustová, 2008, s. 74). Mezi symptomy posttraumatické stresové poruchy patří pocity jako je znovuproţívání traumatických situací v podobě útoků ohroţujících zdraví a ţivot (flashback), poruchy spánku, poruchy příjmu potravy. Nezřídka jsou tito jedinci emocionálně zcela vyčerpáni, vysíleni a ochromeni. Často můţeme u těchto osob pozorovat zvýšenou vznětlivost, přecitlivělost, paniku, obsesi, hyperaktivitu, nervozitu nebo naopak apatii a netečnost. Mají tendenci vyhýbat se konfliktům, snaţí se za kaţdou cenu vyhovět. Nezřídka se objevuje disociace jako psychický mechanismus, který chrání oběť před tím, aby naplno proţívala bolest ať uţ fyzickou nebo psychickou. Patrně nejčastějším projevem je ale úzkost a deprese. Násilné osoby zde nabízejí jediné potvrzení hodnoty oběti – proměnlivé, vzájemně si odporující a ohroţující zacházení, proloţené chvilkovou laskavostí (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 43). Za zmínku stojí také tzv. fenomén „Jekyll a Hyde“, kde se jedná o nevypočitatelné střídání dvou forem chování ze strany agresora. Oběť je zmatena střídáním nálad agresora od vstřícných a laskavých projevů aţ k hrubé agresi, která je spojena s nepřátelstvím. Čím jsou tyto nálady nevypočitatelnější a vyhrocenější, tím je oběť více zmatená, coţ v konečném důsledku vede k většímu připoutání se k agresorovi (Králíčková 2011, s. 20). Tento fenomén se můţe také projevovat tak, ţe agresor je člověk dvojí tváře, kdy se chová jinak doma a jinak na veřejnosti, kdy je milý a společenský a okolí jen těţko uvěří, ţe by byl nějakého násilí schopen. O to těţší je postavení oběti na veřejnosti, neboť jí nikdo nevěří (Vágnerová, 2004, s. 638).

20

Syndromem připoutání se nazývá stav, který se vyznačuje loajalitou oběti k násilníkovi, neschopností opustit vztah a vyhledat pomoc. Oběť často násilníka omlouvá, má pocity viny a myslí si, ţe nedokáţe ţít sama (Voňková, Spoustová, 2008, s. 72). Mezi sociální důsledky domácího násilí patří zmenšení nebo ztráta výkonnosti v zaměstnání, coţ dále ohroţuje ekonomickou situaci oběti jako je např. vyšší riziko ztráty zaměstnání, pracovní neschopnost, čímţ se můţe sníţit sociální status oběti (Marvánová – Vargová a kol., 2008, s. 40).

21

3. Aktéři domácího násilí V této kapitole bych chtěla přiblíţit a představit role násilné osoby a oběti a důvody, proč se člověk ve vztahu s druhými lidmi chová jako agresor nebo naopak se nedokáţe bránit a je snadnou obětí. Objasním zde také pojmy viktimnost, viktimizace a reviktimizace.

3.1.

Násilné osoby Pro někoho je násilí ţivotním stylem, někdo takto reaguje na stres a jiný je

k násilí predisponován specifickou strukturou osobnosti. Nicméně nejnovější teorie dokládají, ţe násilnými osobami domácího násilí můţe být kdokoli. Násilníci tak pocházejí ze všech socioekonomických, náboţenských a rasových skupin a jejich chování doma je odlišné od chování na veřejnosti. (Králíčková a kol., 2011, s. 8). Násilné osoby chápou násilí jako nejvhodnější prostředek pro řešení jakéhokoliv konfliktu. Zejména u agresorů – muţů se můţe projevit tradičně chápaná role muţe a ţeny, kde u muţů je kladen důraz na dominanci, tvrdost a moc. Přitom jim patriarchální tradice nedovoluje, aby projevovali emoce, jako je závislost, strach a nejistota a po ţeně poţadují, aby se jim podřídila (Vágnerová, 2004, s. 637). Je těţké vysvětlit, proč se někdo chová jako násilná osoba a jiný ne. Příčin násilného chování je mnoho, můţe to být stres, zdravotní problémy, psychická onemocnění, poruchy osobnosti nebo naučený styl chování. V neposlední řadě je jednou z velkých příčin domácího násilí velká tolerance společnosti (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 61-65). Nejzávaţnějšími stresory, které spouští agresivní chování jsou zadluţenost, nezaměstnanost, závislosti, rodinné problémy, úmrtí blízké osoby, sexuální problémy, problémy s identitou, problémy s dětmi. Mezi zdravotní indispozice se řadí různá poškození mozku, ať uţ následkem úrazu nebo vlivem neurologických poruch jako např. epilepsie, demence, meningitida apod. Jako závaţný stresor nelze také přehlíţet psychická onemocnění jako je schizofrenie, deprese nebo poruchy osobnosti, z nichţ nejzávaţnější je antisociální porucha osobnosti. Osoby s touto poruchou jsou často podráţděné a agresivní, své

22

násilné jednání povaţují za správné a odůvodněné a nemají pocity viny či výčitky svědomí. Další vysvětlení násilného chování nám nabízí psychologický výzkum z šedesátých let minulého století, který říká, ţe ve většině případů násilného chování se jedná pouze o naučený styl lidského chování. Tento styl má dva důvody a to učení se z úspěchů a učení podle vzoru. Učení se z úspěchů znamená, ţe jedinec zaznamenal snadnější dosaţení svého cíle právě pomocí agresivního chování. Druhý důvod učení podle vzoru znamená, ţe člověk okoukal své chování podle vzoru a nemusí to být jen rodiče, ale také kamarádi, přátelé, příbuzní. V neposlední řadě je jednou z velkých příčin domácího násilí velká tolerance společnosti, která říká, ţe to, co se děje doma, je věcí pouze domácích aktérů (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 61-65). Nezapomínejme také na vliv médií, filmu, politiky apod. (Buskotte, 2008, s. 69).

3.1.1.

Muž jako násilná osoba

Pokud se podíváme na typického pachatele muţe, tak ten má zpravidla dvojí tvář, jednu pro veřejnost a druhou pro soukromý ţivot. Schází mu empatie, tolerance, pohrdá slabými, platí na něj spíše tvrdší přístup (Voňková, Huňková a kol., 2004, s. 61). Můţe se také jednat např. o jedince s poruchou osobnosti, který je konfliktní, egocentrický a bezohledný a potřebuje mít partnera zcela podřízeného a ovladatelného. Násilníkem bývá i muţ závislý na alkoholu nebo na drogách. Tito muţi nedovedou reagovat na jakýkoli komunikační podnět jinak neţ agresí a nedovedou své chování změnit. Dále jsou to muţi, kteří zaţili násilí ve vlastní rodině, a buď byli sami jeho obětí nebo svědky násilného chování mezi rodiči nebo dalšími členy rodiny. Na rizikové chování spojené s násilím mohou mít také vliv okolnosti jako např. nezaměstnanost či závaţná choroba (Vágnerová, 2004, 635). Domácího násilí se spíše dopouštějí muţi, kteří vyrůstali v domácnostech, kde byli pravděpodobně buď svědky domácího násilí, nebo byli sami obětí. Většinou bezdůvodně na svou partnerku ţárlí a kontrolují kaţdý její krok. Věří, ţe jsou ţenám nadřazeni a ţe mají právo je bít. Násilí je pro ně způsob, jak řešit problémy. Sex vnímají jako akt moci, při němţ si upevňují svoji nadřazenou pozici, nezřídka preferují perverzní sexuální praktiky. Nejsou schopni převzít zodpovědnost a vinu za své jednání přehazují na druhé. Jejich chování často připomíná chování malého dítěte, jsou závislí,

23

touţí, aby o ně bylo pečováno a vzápětí, co si to uvědomí, mají na sebe vztek, který přechází právě do agrese (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 71,72). Vzhledem k tomu, ţe průzkumy i praxe ukazují, ţe pachateli domácího násilí jsou ve většině muţi, dovolím si v této podkapitole popsat typologii násilných muţů. V případě ţen neexistují dle Čírtkové (2011) seriózní výzkumy ţen jako typů násilných osob. Také tato typologie násilných mužů, slouţí pro hrubou orientaci a můţe slouţit jako vodítko pro vhodný typ intervence. Pro muţe typu kontrolora jsou lidé důleţití pouze tehdy, pokud pro něj mohou být uţiteční. Pokud má kontrolor pocit, ţe nad svou obětí ztrácí moc nebo je-li vystaven riziku ukončení vztahu, pouţije hrozby či hrubou sílu. Typ muže obránce míchá nenávist a lásku, bojí se opuštění od partnerky, proto se snaţí všem dokázat neschopnost oběti a legitimnost svého chování. Validátorovi jde o uznání, posílení svého muţského sebeobrazu. Má vysoká očekávání a jeho sebeúcta je velmi nízká. Pocit této sebeúcty mu dodává oběť, a proto ji validátor nemůţe ztratit a proto pouţívá všechny prostředky k tomu, aby této ztrátě zabránil. Posledním typem je inkorporátor, který vnímá oběť jako rozšíření sebe samého. Sebeúctu získává tzv. přivlastněním si oběti a zároveň má strach, co by se stalo, kdyby o ni přišel. Z těchto obav vyvěrá silný pocit nejistoty a pochybností (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 72, 73). Existuje ještě další dělení násilných muţů a to muž, který páchá násilí pouze doma a muž, jenţ je násilný i mimo domov. V prvním případě se jedná o muţe, který je závislejší a po agresivním výstupu toho lituje. Muţi násilní mimo domov mají sklon k tzv. intimnímu terorismu, je vysoká pravděpodobnost, ţe zneuţívají alkohol a drogy a jejich oběti zakoušejí těţší formu násilí (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, tamtéţ).

3.1.2.

Žena jako násilná osoba

Téma násilí páchaného ţenami na muţích je málo prozkoumané z toho důvodu, ţe se muţi stydí, nechtějí si připustit, ţe jsou oběťmi a vyhledávají pomoc jen v krajních případech. Výzkum, který provedl Buriánek (2006) poukázal na to, ţe násilné ţeny: „Jsou ve značné míře žárlivé, což koreluje s nadměrnou kontrolou muže a omezováním jeho

24

sociálních kontaktů, zneužívají alkohol či drogy, projevují se agresivně také na veřejnosti, vyhrožují a používají nejrůznější formy psychického nátlaku.“ Dle Čírtkové se u násilných ţen jedná o obecné domácí násilí, které se projevuje převáţně psychickým násilím s drobnými projevy fyzického násilí. Mohou se projevovat varianty ekonomického, emocionálního a sociálního násilí, dochází k devalvaci partnera, který nezajistil rodinu po stránce ekonomické, nebuduje kariéru a nezajistil rodině očekávaný sociální status (Čírtková, 2010). Hlavním důvodem, proč je problém ţen jako násilných osob z velké části neprozkoumaný je ten, ţe muţi se neradi přiznávají, ţe jsou svou ţenou týráni. Nicméně ţeny jako násilné osoby by neměly být podceňovány i kdyţ statistiky hovoří jen o 2-5% případů napadených muţů. Útoky ţen nelze podceňovat, jako zbraně pouţívají běţně dostupné věci jako vařící vodu, kuchyňský nůţ nebo rozpálený olej. Nejčastější důsledky těchto zranění jsou modřiny, škrábance, vyraţení zubů, popáleniny. Ţeny nejčastěji útočí v sebeobraně a také se často stává, ţe svého násilného partnera zabijí. Děje se to zpravidla po mnoha letech krutého týrání a zneuţívání, kdy ţeny nevidí jiné řešení (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 69,70). Dle Buskotte mají ţeny ve většině případů z celé situace špatné svědomí a vidí se jako hysterky. Agrese pro ně znamená ztrátu sebekontroly (Buskotte, 2008, s. 72).

3.2.

Oběti domácího násilí Co se týká domácího násilí, neexistuje ţádný konzistentní profil oběti. Tvrzení,

ţe predispozice stát se obětí jsou zaloţeny na patologických rysech osobnosti jako např. masochismus nebo hysterie jsou, jak říká Voňková, Spoustová (2008, s. 65), neodůvodněné. Nicméně za rizikový faktor se povaţuje období dětství, pokud dítě zaţilo týrání nebo bylo jeho svědkem. Předpokládá se, ţe tyto děti si nevytvořily odpovídající sebeobranné mechanismy, zvláště pokud jsou z rodin, kde se vyskytovalo domácí násilí. Marvánová – Vargová popisuje tento projev jako náchylnost k násilí (susceptibility to violence). Tato náchylnost způsobuje, ţe oběti jsou přesvědčeny, ţe mohou agresora změnit, byť je ohroţuje na zdraví či ţivotě. Aby se oběť mohla vyrovnat s násilím, snaţí se popírat závaţnost svých zranění, cítí pocity viny či obviňuje

25

okolí za projevy násilného chování partnera, je přesvědčena, ţe její situace nemá řešení, chce partnera změnit a zachránit. Jedním z podstatných důvodů, proč oběť setrvává s agresorem, můţe být také tradice nebo náboţenství (Marvánová – Vargová, 2008, s. 31).

3.2.1.

Muž jako oběť

Oproti tomu muţ jako oběť domácího násilí zaţívá obtíţnou situaci ve dvojím smyslu a to tak, ţe se na něj vztahují mýty o domácím násilí, které se váţou na domácí násilí na ţenách a zároveň zde působí předsudky, které znesnadňují muţům vyhledat odbornou pomoc či se svěřit rodině nebo přátelům (Buriánek a kol., 2006, s. 31). Muţi jako oběti domácího násilí zaţívají obtíţnou situaci. Představa společnosti o muţnosti se neslučuje s tím, ţe muţ můţe být obětí. Do hry zde vstupuje tzv. genderový aspekt, který zdůrazňuje větší agresivitu u muţů. Chlapci jsou od útlého mládí povzbuzováni k hrám, které povzbuzují jejich agresivitu. Od raného věku tak musí chlapci a později muţi dokazovat jiným muţům či chlapcům svoji správnou identitu, která se neslučuje s rolí oběti ze strany partnerek. Buď je muţ muţem, a pak není obětí, nebo naopak. Toto sociální nastavení znesnadňuje pomoc muţům, kteří se stali obětí domácího násilí, čímţ se dostávají do větší sociální izolace. Tuto izolaci můţe umocnit tzv. koalice mlčení mezi muţi – oběťmi a ţenami – agresorkami a případně také mezi pomáhajícími pracovníky (Buriánek a kol., 2006, s. 30, 31). U muţů, kteří se stali obětí domácího násilí, je menší pravděpodobnost, ţe utrpí ze strany ţen nějaké zranění, proto se také nevnímají jako oběti domácího násilí (Hronová a kol., 2012). Vzhledem k tomu, ţe muţi mají lepší přístup k finančním zdrojům neţ ţeny, jsou vnímáni tak, ţe mají větší šance ţenu opustit. Oproti ţenám – obětem, se cítí v domácím prostředí muţi daleko bezpečněji, neţ ţeny. Naopak jsou více vystaveni emocionálnímu násilí, které zahrnuje nadávky, poniţování, dále hrozby z opuštění, zamezení kontaktu s dítětem. Ohroţení muţi odmítají pomoc úřadů, institucí, neboť se stydí, ţe se stali obětí v situaci, kdy je týrá ţena (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 97,98).

26

Jedny z důvodů, proč muţi neodejdou od partnerky, která je týrá, jsou ty, ţe cítí povinnost zůstat, nemají kam jít, nechtějí přijít o kontakt se svými dětmi, obávají se odplaty ze strany své partnerky, stydí se za to, co se u nich doma děje a ţe si neumějí „udělat pořádek“, nechtějí partnerku nechat samotnou, myslí, si, ţe opravdový muţ by měl svou ţenu „zvládnout“. Mimo to je vysoce pravděpodobné, ţe muţ jako týraná osoba bude vystaven sexistickým naráţkám a na veřejnosti bude prezentován jako ten, který je ubohý, slabý a hloupý, prostě muţ „pod pantoflem“ (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 100). Jako zvláštní případ se mohou jevit muţi, kteří se za oběť vydávají. Můţeme zde vypozorovat některé symptomy, které pomohou odhalit „falešnou“ oběť. Mezi tyto symptomy patří např. to, ţe oběť nemá strach ze svého partnera ani z násilí, které by mohlo plynout z jeho strany, má velké sebevědomí, cítí malý nebo ţádný soucit se svým partnerem, má k němu negativní postoje nebo výroky, zkušenosti a pocity dětí nebere na vědomí (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 102).

3.2.2.

Žena jako oběť

Dle Vágnerové je to ţena nesamostatná, závislá, neschopná bránit se, s nízkou sebeúctou, se syndromem naučené bezmocnosti. Jsou to především ţeny, které byly v dětství svými otci týrány, nepřiměřeně fyzicky trestány nebo sexuálně zneuţívány. Doba, po jakou oběť setrvává v násilném vztahu, je individuální a rozhodnutí situaci řešit závisí na mnoha faktorech. Jedním z nich je výchova, kdy se např. mnoho dívek učí, ţe mají být hodné, milé, nesobecké, mají vţdy odpouštět. Často jsou na partnerovi závislé a tato závislost se můţe stát spouštěčem jeho dříve skryté agrese. Můţe to být cokoli, co ţenu z pohledu partnera znevýhodňuje, činí ji zranitelnější a zároveň ji k němu připoutává jako např. těhotenství, ekonomická závislost, onemocnění či postiţení (Vágnerová, 2004, s. 635,636). Týrané ţeny mají tzv. „dvojí tvář“, tj. ţe světu ukazují tu optimistickou a pozitivní, ale ve skutečnosti ţijí v hrůze a v hněvu. Lidem, kteří nejsou zainteresovaní, se mohou zdát jako pasivní, ale ve skutečnosti musí být tyto ţeny velmi silné, aby přeţily situace v atmosféře domácího násilí. Svoji situaci chtějí řešit a často si kladou

27

otázky, co s nimi bude, kam půjdou, co bude s dětmi, co tomu řeknou lidi nebo také co kdyţ mě zabije? To jsou jedny z důvodů, proč není snadné agresora opustit (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 92,93). Mezi další důvody, proč partnera neopustit se řadí také to, ţe oběť násilníka omlouvá s tím, ţe má problémy v práci, se šéfem, nedaří se mu. Pak také to, ţe děti otce milují a nebylo by to fér vůči dětem nebo také mají strach, ţe po rozvodu své děti uţ neuvidí (Buskotte, 2008, s. 84). Jiné důvody, proč nedokáţou opustit násilný vztah, jsou náboţenské, kulturní či tradiční tlaky, citová vazba k násilníkovi, ekonomická a sociální závislost, strach, pocit viny a studu a také víra, ţe se partner změní (Marvánová – Vargová a kol., 2008, s. 47). Jako zcela nový pohled na důvody oběti, proč zůstává s agresorem, se můţe jevit názor ţeny, která domácí násilí proţila a ve své knize Týraná (Schwartz, 2012, s. 178) o tom píše takto: „Zůstáváte, protože v hloubi duše vám dělá dobře, když se litujete. Jen si to přiznejte, já to také musela přiznat. Občas, když jsem měla podlitiny, které mi J. způsobil, jsem se těšila jeho nezvyklé úctě. Díky těm modřinám byl ke mně milejší. To je však hodně nezdravý návyk.“

3.3.

Viktimnost, viktimizace, reviktimizace O viktimnosti můţeme hovořit v souvislosti s věkem, profesí, psychickými

vlastnostmi, příslušností k menšinám, mentálnímu handicapu a pohlaví. Viktimnost je predispozice člověka stát se obětí trestného činu. Naproti tomu viktimizace označuje proces, v němţ se potencionální oběť stává obětí skutečnou. Můţe se jednat o viktimizaci primární, která přímo zahrnuje újmu způsobenou pachatelem nebo viktimizaci sekundární, kdy je oběti způsobena psychická újma neodborným zásahem formálních institucí, např. výslech na policii, ošetření u lékaře, jednání u soudu apod. O terciární viktimizaci hovoříme tehdy, nemůţe – li se oběť s traumatickým záţitkem vyrovnat (Voňková, Spoustová, 2008, s. 69). Vágnerová uvádí ještě další pojem a to je riziko reviktimizace, kdy se k týrané osobě chovají bezohledně i jiní lidé. Toto jejich chování je způsobeno chováním týrané osoby, která je přesvědčena o vlastní neschopnosti, je nerozhodná a nejistá. Tyto její pocity v ní týrající partner posiluje svým jednáním (Vágnerová, 2004, s. 640).

28

O primárních ranách můţeme hovořit v souvislosti s primární viktimizací. Jedná se o fyzickou, psychickou či emocionální újmu, přičemţ u emocionální újmy se jedná o pocit ztráty bezpečí, ztrátu důvěry v blízkou osobu a ztrátu důvěry v sama sebe, k čemuţ se ještě připojuje pocit zneuctění. Oproti tomu u sekundární viktimizace hovoříme o sekundárních ranách, kdy zde jde o pocit nespravedlnosti např. v souvislosti s podáním trestního oznámení a zahájením stíhání blízké osoby (Voňková, Spoustová, 2008, s. 71).

29

4. Možnosti sociální práce s účastníky domácího násilí V této kapitole se zaměřím na odbornou pomoc účastníkům domácího násilí prostřednictvím sociální práce a to formou prevence, legislativních opatření a některých sociálních sluţeb. Vzhledem k mému pracovnímu zaměření v poradně pro oběti domácího násilí více popíšu oblast poradenství včetně procesu odpoutání se od násilné osoby a bezpečnostního plánu pro oběti domácího násilí. Na závěr kapitoly jsem zařadila moţnosti resocializační práce s násilnými osobami. Tuto podkapitolu jsem zařadila do této práce ze dvou důvodů. Násilná osoba můţe být jednak sama obětí, jak jsem zmiňovala jiţ na začátku práce a proto by se jí mělo dostat odborné pomoci jako přímým obětem domácího násilí a to nejen ve smyslu sankcí a postihu. A dalším důvodem, proč s násilnou osobou pracovat je posílení prevence, která by měla chránit další potencionální oběti, které budou do vztahu s násilnou osobou vstupovat. Co se týká samotného pojmu sociální práce, můţeme jej vnímat jako nástroj sociálních sluţeb, který se realizuje prostřednictvím sociálních pracovníků. Pokud se na tento pojem podíváme z pohledu definic, pak jedna z nich říká, ţe to, co dělají sociální pracovníci, se dá nazvat sociální prací, jiná definice tvrdí, ţe práce, kterou by nikdo jiný nedělal, můţeme pojmenovat jako sociální práci (Navrátil, 2001, s. 11). Dle Šrajera se dá sociální práce definovat jako kontakt pracovníka s klientem, jehoţ cílem je pomoc a podpora klienta při zachování humanity a lidské důstojnosti (Šrajer, 2006, s. 111). Sociální práce je úzce svázána s dalšími obory, jako je psychologie, právo, zdravověda, sociologie aj. Úkolem sociálního pracovníka je poskytovat informace a rady, zastupovat klienta a doprovázet jej a poskytovat mu jiné odborné sluţby, v ţádném případě však neposkytuje psychologické, právní nebo jiné specializované sluţby, ale zná jejich návaznou síť a klienta odkazuje na příslušné odborníky (Matoušek, 2007, s. 179).

4.1.

Prevence v případech domácího násilí V této podkapitole popíšu prevenci nejen ve smyslu pomoci potencionálním

nebo i současným obětem, ale také jako pomoc násilným osobám. Prevence zde můţe

30

být vnímána jako předcházení situacím, kdy se agresor můţe opět dopouštět násilí ať uţ v současném nebo v dalším vztahu. Jsou známy tři stupně prevence, z nichţ první z nich, primární, je zaměřena na eliminaci rizik pravděpodobného vzniku domácího násilí. Jako nejúčinnější opatření se jeví uváţlivá volba partnera, dobré vztahy v původní rodině, kladný vztah k sobě, který zahrnuje sebeúctu, sebedůvěru a sebehodnotu a také určení hranic mezi tím, co je ještě normální a co uţ není, např. poniţování, bití, nadávání. Sekundární prevence je zaměřena na včasnou identifikaci domácího násilí, kdy mezi časté příčiny domácího násilí patří problémy s komunikací v rodině, rodinné prostředí, které je předurčeno k atmosféře domácího násilí a přítomnost vzájemně působících stresorů. O zmírnění nepříznivých dopadů domácího násilí na oběti se snaţí terciární prevence. Mezi její hlavní náplň patří návrat obětí k „normálnímu fungování“, k začlenění se těchto osob do společnosti (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 151-153). O prevenci a ochranu osob před domácím násilím se snaţí zejména ţenské nevládní organizace a občanská sdruţení, která se zabývají pomocí obětem domácího násilí. Cílem jejich práce je zejména upozornit veřejnost na problém a důsledky domácího násilí a vytvářet funkční podpůrnou síť, která se bude tímto problémem komplexně zabývat. Tyto snahy vyvíjí zejména občanské aktivity jako Bílý kruh bezpečí, Rosa, proFem aj. (Voňková, Spoustová, 2008, s. 171-172). V roce 2005 se několik těchto organizací spojilo v koalici organizací proti domácímu násilí KOORDONA (www.koordona.cz).

4.2.

Legislativní změny na ochranu obětí domácího násilí V roce 2004 byl přijat § 215 trestního zákoníku č.40/1999 Sb., který tak umoţnil

obětem domácího násilí podat na násilnou osobu trestní oznámení z důvodu týrání osoby, ţijící ve společném obydlí. Oproti dřívějším moţnostem podání trestního oznámení na násilné osoby zde byla ta změna, ţe trestní oznámení jednou podané nešlo jiţ stáhnout. Tento paragraf doznal v roce 2009 změny a to v délce a podmínkách odsouzení násilné osoby a nyní jej najdeme v trestním zákoníku jako § 199.

31

Jako velký průlom v ochraně obětem domácího násilí se stalo přijetí změny zákona č. 273/2008 o policii. Policista je oprávněn dle § 44 - 47 tohoto zákona vykázat z bytu osobu, která ohroţuje na zdraví či ţivotě jiné osoby v tomto bytě s ním se nacházející a to na dobu 10 dní. Toto rozhodnutí o vykázání se doručí do 24 hodin jak ohroţené, tak i vykázané osobě. Policie dále do 24 hodin kontaktuje příslušné intervenční centrum a také OSPOD (oddělení sociálně právní ochrany dětí) a to v případě, ţe se v bytě nacházejí nezletilé děti (Marvánová – Vargová a kol., 2008, s. 72,73). Pomůckou pro policii při vyhodnocení domácího násilí, které je důvodem k vykázání násilné osoby z obydlí slouţí diagnostická metoda SARA DN, která obsahuje sadu 3x5 otázek, která danou situaci vyhodnotí. První pětice otázek se zaměřuje na násilí vůči blízké osobě, o jaké násilí se jedná, s jakou intenzitou, zda nedošlo k porušení příkazů soudu a jiných nařízení a další podobné otázky, druhá sada otázek směřuje obecně k dispozicím k násilí a zkoumá vztahové, finanční problémy, obecnou kriminalitu a problémy duševního zdraví a třetí sada je zacílena na zranitelnost oběti, její chování a postoje k násilné osobě, nemoţnost získat útočiště, osobní problémy jako důsledky domácího násilí a jiné faktory (Králíčková a kol., 2011, s. 16).

4.3.

Vybrané sociální služby pro oběti domácího násilí Oběti domácího násilí mohou dle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách

vyuţít síť sluţeb, které jim pomohou při řešení jejich situace. Jedná se zejména o Intervenční

centra,

azylové

domy,

telefonické

krizové

linky

a

poradny.

V následujících podkapitolách popíšu všechny tyto sluţby, podrobněji se budu věnovat poradenským sluţbám.

4.3.1.

Intervenční centra

Při tvorbě zákona o ochraně oběti před domácím násilím se ukázalo, ţe tato změna se neobejde bez zřízení specializovaných pracovišť, která by přispívala ke komplexnímu řešení tohoto problému. Proto vznikla intervenční centra, jejichţ vzor jsme převzali z Rakouska (Voňková, Spoustová, 2008, s. 157). Vznik intervenčních center souvisí se změnou zákona o policii, která se týká vykázání osoby ze společného

32

obydlí, o níţ se zmiňuji v předešlé podkapitole. Sociální pomoc osobám ohroţeným domácím násilím v intervenčních centrech je upravena v § 60a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, který nabyl účinnosti 1. 1. 2007. V kaţdém kraji republiky působí jedno Intervenční centrum, výjimkou je Moravskoslezský kraj, který má Intervenční centra dvě (Králíčková a kol., 2011, s. 16). Zákon se opírá o „tři pilíře“, které vykazují jeho vyváţenost a to jak v moţnosti vyuţití policejního práva (vykázání nebo zákaz vstupu násilné osoby na omezenou dobu do společného obydlí), tak ve sloţce sociální, která v sobě zahrnuje pomoc ohroţené osobě prostřednictvím Intervenčního centra a také pomocí právní ochrany, kterou poskytuje soud (Voňková, Spoustová, 2008, s. 203). Intervenční centra mají významnou roli při diagnostikování domácího násilí, neboť poskytují všestrannou pomoc obětem domácího násilí. Jedná se o pomoc ambulantní či terénní, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí, dále to jsou pobytové sluţby, kde se jedná také o poskytnutí krizového lůţka. Mezi důleţité principy, na nichţ je postavena

práce

intervenčních

center,

patří

diskrétnost,

důvěra,

dostupnost

a individuální a interdisciplinární přístup (Králíčková a kol., 2011, s. 16).

4.3.2.

Azylové domy

Poskytují dle zákona č.108/2006 Sb. o sociálních sluţbách § 57 pobytové sluţby na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální situaci, spojené se ztrátou bydlení. Sluţba obsahuje tyto základní činnosti: poskytnutí nebo zajištění stravy, poskytnutí ubytování, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. V naší republice máme azylové domy pro muţe, pro ţeny a pro matky s dětmi. Sluţby azylových domů sdruţuje S.A.D., sdruţení azylových domů (www.azylovedomy.cz). Azylové domy poskytují oběti ochranu, jistotu a podporu a to jak formou ubytování, tak také formou odpočinku a sociální pomoci. Přestoţe je dnes moţno agresora z obydlí vykázat, můţe se stát, ţe se oběť přesto necítí v bezpečí a raději odejde do azylového domu. Je důleţité, aby sociální pracovník, na nějţ se oběť obrátí se ţádostí o pomoc při hledání azylového ubytování, měl k dispozici potřebnou databázi s kontakty na azylové domy (Matoušek, 2005, s. 110).

33

Nejčastějším typem azylových domů v případě poskytování pomoci obětem domácího násilí jsou Azylové domy pro matky s dětmi. Podmínkou přijetí klienta je psychosociální krize. Délka pobytu v tomto zařízení je zpravidla od tří do dvanácti měsíců, ve výjimečných případech můţe být prodlouţena. Jako nevhodná zařízení pro tento typ klientů se jeví ubytovny a noclehárny (Vodáčková a kol., 2002, s. 507).

4.3.3.

Telefonické krizové linky

Linky důvěry poskytují telefonickou krizovou pomoc a k jejich přednostem patří zejména anonymita, snadná dostupnost a bezplatnost. Dle zákona č.108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 55 poskytují pomoc osobám, které se nacházejí v obtíţné ţivotní situaci nebo v ohroţení zdraví či ţivota. Sluţba obsahuje telefonickou krizovou pomoc a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. Jejich výhodou je bezplatnost, anonymita klienta a nepřetrţitý provoz. Dle Vodáčkové je výhodou telefonních krizových linek anonymní kontakt (Vodáčková, 2002, s. 462).

4.3.4.

Odborné sociální poradenství

Poskytování odborného sociálního poradenství obětem domácího násilí je ukotveno v zákoně č.108/2006 Sb. o sociálních sluţbách v § 37. Sluţba dle zákona zprostředkovává kontakt se společenským prostředím, poskytuje sociálně terapeutické činnosti a pomáhá při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. Odborné sociální poradenství je zaměřeno na konkrétní pomoc s cílem nalézt řešení a poskytnout klientovi pomoc a podporu (Matoušek, 2003, s. 86). Většina obětí domácího násilí v důsledku dlouhodobého násilí je natolik traumatizována, ţe ztratila sebeúctu a potřebuje dlouhodobou pomoc. Oběti se cítí být neschopné, nekompetentní a bezcenné. Potřebují velkou podporu při rozhodování a při přebírání zodpovědnosti za svůj ţivot a často také za ţivoty svých dětí. Úkolem sociálního pracovníka je vést oběť domácího násilí k náhledu na situaci a ten spočívá v uvědomění si oběti, ţe vše, co mohla udělat pro zlepšení situace, jiţ udělala, a ţe agresivního partnera nemůţe změnit (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 155). Jako zásadní doporučení pro sociální práci s oběťmi domácího násilí uvádí Matoušek (2005,

34

s. 242) vhodnou komunikaci, odhad rizika pro oběť, poskytnutí potřebných informací a přesné zdokumentování a přijetí potřebných kroků a opatření. Metodou, která se vyuţívá v poradenství pro oběti domácího násilí, je krizová intervence. Je to specializovaná pomoc těm, kdo se ocitli v krizi. Pomoc pracovníka má být pokud moţno okamţitá, snadno dosaţitelná a kontinuální, zde je optimální, aby klient, který navázal spolupráci s odborníkem, mohl s ním i nadále spolupracovat na řešení své situace. Úkolem krizové intervence není vyřešit problém, ale měly by být definovány alespoň minimální cíle. Pracovník by se měl také zaměřit na prevenci moţného zhoršení stavu klienta, měl by mít schopnost odečítat signály ohroţení. Toto ohroţení by měl eliminovat aktivním, moţná aţ direktivním přístupem zejména v případech, kdy je sníţena schopnost klienta orientovat se v realitě (Matoušek, 2005, s. 129-131).

4.4.

Možnosti sociální práce s obětí v rámci odborného sociálního

poradenství V této podkapitole popíšu, čím prochází oběť, která se snaţí odpoutat od násilné osoby a jaké jsou zásady pro sociálního pracovníka, který vede s obětí poradenský rozhovor. Závěr podkapitoly věnuji bezpečnostnímu plánu, který je důleţitý, pokud se oběť chystá násilnou osobu buď opustit, nebo pokud chce domácí násilí řešit.

4.4.1.

Proces odpoutání se oběti od násilné osoby

Oběť v celém procesu domácího násilí můţe procházet několika fázemi. První z nich je fáze připoutání se, kdy se oběť snaţí partnerovi splnit vše, co si přeje a přehlíţí a podceňuje varovné signály. Oběť partnerovo chování jako násilné nevnímá. Ve druhé fázi násilí pokračuje, oběť jej snáší, ale stále více oceňuje chvíle klidu, věří slibům, ţe se násilník změní a má pocit, ţe ve vztahu nemůţe zůstat, ale ţe z něj nemůţe ani odejít. Ve třetí fázi se oběť snaţí osvobodit od násilného vztahu a zároveň cítí vůči násilné osobě pocity loajality. Poslední fáze je fází odpoutání se, kdy oběť získává ve svém ţivotě opět rovnováhu a začíná si vytvářet pozitivní vztah k sobě samé (Marvánová – Vargová a kol., 2008, s. 49).

35

Jako jednou ze zásad pomoci pro oběti domácího násilí je velká míra pochopení. Sociální pracovník by neměl klienta přesvědčovat, co musí udělat, ale měl by se umět vţít do jeho situace a snaţit se jej pochopit. Co nejvíce klient potřebuje je obnovení sebedůvěry a praktické rady, které mu pomohou zajistit základní ţivotní potřeby. Tento proces můţe být různě dlouhý a mohou se zde v podstatě objevit tyto alternativy řešení: oběť se rozhodne vztah poznamenaný násilím ukončit nebo se rozhodne ve vztahu zůstat s tím, ţe doufá, ţe se násilná osoba změní nebo setrvává v násilném vztahu, aniţ nějakou změnu očekává. Pokud se oběť rozhodne pro druhou nebo třetí variantu, můţe být pracovník vystaven frustraci. (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 156-157).

4.4.2.

Zásady poradenského rozhovoru

Klienti, kteří jsou oběťmi domácího násilí, vyhledávají pomoc v různých fázích své ţivotní situace. Z vlastní praxe mohu říci, ţe se jedná zejména o dvě skupiny klientů, v té první jsou klienti, kteří se chtějí o své situaci s někým podělit a mají potřebu to někomu říci s tím, ţe nechtějí zatím nic řešit a druhou skupinou jsou ti, kdo vyhledali poradenskou pomoc s cílem od agresora odejít. V této podkapitole se zaměřím na pomoc klientům, kteří chtějí svoji situaci aktuálně řešit. Jako nejvhodnější doporučení pro sociální práci s oběťmi domácího násilí patří poskytnutí podpory a vhodná komunikace, poskytnutí informací, odhad rizika dalších incidentů a také odhad zdravotních rizik pro oběť, případně děti oběti. Podmínkou úspěšného navázání vztahu a komunikace sociálního pracovníka s klientem je důvěra, atmosféra bezpečí a povzbuzení. Je důleţité klienta pochválit a ocenit, ţe přišel a dále jej povzbuzovat slovy jako např.: „Řekněte mi o tom více“. Dále by otázky měly směřovat na četnost incidentů, zda jsou násilí přítomny děti, zda klient vyhledal lékaře nebo také jak klient vidí vztah do budoucna (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 162,163). Vzhledem k tomu, ţe klient potřebuje také vědět, ţe jeho situace je řešitelná a pomoc je dosaţitelná, je třeba mít po ruce letáčky, broţurky a další informační materiály o způsobech a moţnostech následné pomoci (Matoušek, 2005, s. 242,243).

36

Důleţitou částí rozhovoru je také zjišťování míry ohrožení oběti, tzn., jak velké nebezpečí ze strany agresora oběti hrozí. Toto nebezpečí by sociální pracovník nikdy neměl podceňovat. Sociální pracovník by měl probrat s klientem bezpečnostní plán a podpořit jej v hledání návazných sluţeb jako např. azylového ubytování, právního poradenství apod. (Matoušek, 2005, s. 243). Je vhodné, pokud se jedná o muţe, který je obětí domácího násilí, pokud mu můţe poskytnout podporu muţ a to ať uţ v roli sociálního pracovníka nebo krizového interventa. Je to důleţité s ohledem na jeho představy o vlastním muţství. Je zde třeba prokázat velkou trpělivost, neboť muţům trvá delší dobu, neţ začnou pracovníkovi důvěřovat. Doporučuje se vést rozhovor v „muţském“ prostředí jako např. v restauraci, ubytovně nebo tělocvičně. V rozhovoru se raději vyhnout termínu oběť, muţi se tak obvykle necítí (Pešáková a kol., 2012).

4.4.3.

Bezpečnostní plán

V případě, ţe se klient rozhodne, ţe bude svoji situaci aktuálně řešit, je třeba mu pomoci vypracovat bezpečnostní plán. Jak doporučuje Matoušek, je třeba zjistit závaţnost útoků agresora, tázat se klienta na moţnosti pomoci z nejbliţší vztahové sítě, vytvořit sled jednoduchých kroků a co je nejdůleţitější, oběť musí v tento bezpečnostní plán věřit. Sociální pracovník by měl při této strategii sledovat tři důleţité směry, a to psychologickou stránku (povzbuzení, emoční podpora), právní stránku (např. podání trestního oznámení na policii) a sociálně organizační stránku např. jak to bude s bydlením, se zaměstnáním, pokud se oběť odstěhuje apod. (Matoušek 2005, s. 244). Samotný bezpečnostní plán by se měl zaměřit dle doporučení Bílého kruhu bezpečí (www.bkb.cz) na tyto hlavní aspekty jako uschování klíčů od bytu u důvěryhodné osoby, uschování všech důkazů o domácím násilí (fotografie, lékařské zprávy, zprávy od policie o zásahu apod.), dohoda signálu se sousedy v případě nebezpečí. Buskotte (2008, s. 108) radí, aby v případě náhlého odchodu z domova oběť nezapomněla vzít s sebou průkazy totoţnosti své a dětí, doklady nemocenského pojištění, doklady o vztahu k bytu, pracovní smlouvu, účty, léky, klíče, školní pomůcky

37

pro děti. Pokud je oběť zraněna, doporučuje se vyhledat lékařské ošetření a podat trestní oznámení na policii.

4.5.

Resocializační a reedukační programy pro násilné osoby Pomoc jako taková se vţdy vztahovala k obětem domácího násilí a s násilnými

osobami se nepracovalo a ani nyní nemáme ţádný ucelený program pro práci s násilnými osobami. Nicméně se dostává do povědomí společnosti, ţe je nutné pracovat i s těmi, kdo násilí vyvolávají (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 155). Na první pohled se můţe zdát, ţe násilné osoby jsou sebejisté, sebevědomé osobnosti. Opak je ale pravdou, nechápou, proč by se měli měnit a proč by měli své problémy řešit s jinou osobou, např. sociálním pracovníkem, terapeutem, psychologem (Buskotte, 2008, s. 129). Terapie násilných osob vyţaduje tvrdou práci a daleko větší motivaci ke změně. Jako největší úskalí této terapie se jeví odmítnutí spolupráce nebo tichý projev odporu. Pro zavedení těchto programů v naší republice bychom nemuseli vymýšlet nic nového, stačilo by převzít model práce s násilnými osobami, který má Rakousko (Marvánová – Vargová a kol., 2008, s. 126,127). Jak zmiňuje Buskotte (2008, s. 127), součástí této terapie v Rakousku jsou tréninky anti-agrese nebo sociální programy pro násilné osoby a tuto terapii mají násilné osoby často nařízenou soudem. Přestoţe se v naší republice jak uţ jsem zmínila, nepracuje cíleně s násilnými osobami, začíná se alespoň v malých krocích. Jako příklad z praxe bych chtěla uvést sluţbu Kerit, která je zařízením Slezské diakonie a poskytuje od roku 2011 pomoc násilným osobám. V minulosti toto zařízení poskytovalo pomoc obětem domácího násilí jako poradna Elpis v Havířově. Tato sluţba poskytuje pomoc osobám starším 16 – i let, které mají problémy se zvládáním násilí. Hlavními cíli této sluţby je zlepšení agresivního chování násilné osoby a její orientace v problému, porozumění spouštěčům agresivního chování a realizace činností, které vedou k řešení vztahů v rodině. Pomoc je zajišťována profesionálním týmem, který tvoří sociální pracovník a psychoterapeuti a je bezplatná.

Sluţba

spolupracuje

s probační

(www.slezskadiakonie.cz).

38

a

mediační

sluţbou

5. Případová studie - Poradna Elpis Tato část absolventské práce se věnuje případové studii. Případová studie je zaměřena na podrobný popis nebo rozbor jednoho nebo více případů (Hendl, 2005, s. 102). Cílem této studie je popsat fungování poradny Elpis v Třinci, jejímţ zřizovatelem je Slezská diakonie a která poskytuje pomoc obětem domácího násilí. Pokusím se vymezit cílovou skupinu, popsat historii, personální obsazení, prostorové a materiální vybavení a návazné sluţby. Jako metodu jsem si vybrala metodu pozorování a metodu studia dokumentů, kdy se výzkumník účastní kaţdodenního ţivota lidí (Disman, 2011, s. 82). Moje role v tomto pozorování se dá nazvat jako role zúčastněného pozorovatele, kdy jsem měla po celé roky moţnost sledovat proměny poradny ve všech jejích souvislostech. Toto pozorování teď vyuţiji v této studii, kde popíšu nynější fungování poradny. Při této studii jsem čerpala ze Standardů poradny Elpis, které můţeme označit jako metodiku této sluţby. V poradně pracuji od jejího otevření, tj. od r. 2004 nejdříve jako koordinátor projektu, nyní jako vedoucí. Měla jsem tak moţnost stát u jejího začátku, kdy se formovaly cíle sluţby, vytvářela se síť kontaktů, která funguje doposud, a také jsem měla moţnost spolupracovat s několika sociálními pracovníky, kteří se v poradně za tu dobu vystřídali. Měla jsem moţnost být přítomna mnoha rozhovorům s klienty ať uţ za přítomnosti sociálního pracovníka nebo sama, kdy jsem mohla vyuţít poznatky z mého výcviku v krizové intervenci.

5.1.

Slezská diakonie a historie poradny Elpis Slezská diakonie je součástí Slezské církve evangelické augsburského vyznání

a poskytuje svou pomoc osobám v nouzi od roku 1990, kdy byla zaloţena jako občanské sdruţení. Od r. 1996 je církevní právnickou osobou zaregistrovanou na Ministerstvu kultury. Od jiných neziskových organizací se liší svou zásadou křesťanského přístupu, který je obsaţen jak v poslání, tak ve vizích této organizace. Jednou z téměř sta zaregistrovaných sluţeb je i poradna Elpis v Třinci.

39

Poradna Elpis poskytuje odborné sociální poradenství dle § 37 zákona č.108/2006 Sb., o sociálních sluţbách obětem domácího násilí, týrání a zneuţívání. Mezi poskytované sluţby se dle zákona řadí zprostředkování kontaktů se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. Poradna byla zaloţena 1. 4. 2004 a byla v té době jiţ čtvrtou poradnou ve Slezské diakonii, která začala poskytovat své sluţby obětem domácího násilí, týrání a zneuţívání (po poradnách v Havířově, Ostravě a Karviné). Její sídlo bylo od začátku zaloţení aţ do dubna 2008 na adrese Hraniční 280, Třinec. V roce 2008 získala Slezská diakonie do pronájmu budovu bývalé evangelické fary na adrese Frýdecká 136, Třinec, kde se poradna v tomtéţ roce přestěhovala a sídlí tam dosud (Kronika poradny Elpis). Za zmínku také stojí členství poradny Elpis ve sdruţení KOORDONA od r. 2006, coţ je koalice organizací proti domácímu násilí, do níţ patří další organizace jako proFem, Acorus, Neshnutí, Most k ţivotu, občanská poradna Nymburk, Magdala a další (www.koordona.cz).

5.2.

Veřejný závazek poradny Elpis Nyní uvedu poslání, cíle a zásady poradny Elpis, které jsou vnímány zákonem

o sociálních sluţbách jako veřejný závazek. „Posláním poradny Elpis je poskytování sociálního, psychologického a právního poradenství obětem domácího násilí, týrání a zneužívání a osobám s problémy v mezilidských vztazích, na základě křesťanských hodnot.“ (standardy poradny Elpis, 2012). Mezi hlavní cíle poradny patří poskytování rad a informací obětem domácího násilí, pomáhat jim zbavit se pocitů viny a umoţnit jim domoci se práva na ochranu před nezákonným jednáním. Pracovníci poradny pracují na určitých principech – zásadách, kterými je diskrétnost, která zaručuje anonymitu klienta, dále tolerance, která respektuje jinakost klienta jako je pohlaví, rasa, náboţenské vyznání apod. a dobrovolnost, kdy sociální pracovník respektuje rozhodnutí klienta. Mezi další zásady patří profesionalita, která je zajištěna odborným vzděláním sociálního pracovníka, bezpečnost klienta, kdy konzultace probíhají v bezpečném a příjemném prostředí

40

a transparentnost, která klientovi zaručuje právo vidět záznamy o své osobě (Standardy poradny Elpis).

5.3.

Prostorové a materiální vybavení poradny Elpis Zázemí poradny Elpis tvoří kancelář pro sociálního pracovníka a vedoucí,

konzultační místnost, která je určena pro konzultace s klienty a chodba, která je zároveň čekárnou. Poradna má bezbariérový vstup, který je řešen pomocí schodolezu. Z čekárny je přístup na WC pro klienty, které je rovněţ bezbariérové a na WC pro zaměstnance. Kancelář je vybavena potřebným technickým zařízením, kaţdý zaměstnanec má počítač, k dispozici je telefon a dvě tiskárny. Konzultační místnost poskytuje klientům potřebné soukromí, nenachází se zde telefony, rádio a další přístroje, které by mohly rušit průběh konzultace. Před zahájením konzultace umístí sociální pracovník na dveře konzultační místnosti ceduli s nápisem „Probíhá konzultace, prosím nerušit.“ Součástí konzultační místnosti je i dětský koutek.

5.4.

Personální obsazení a požadavky na sociálního pracovníka v poradně

Elpis V poradně pracují dva stálí zaměstnanci a to sociální pracovník na poloviční úvazek a vedoucí na úvazek 0,2. Dalšími zaměstnanci, kteří pracují v přímé péči, jsou dva právníci a psycholog, kteří poskytují své sluţby jako externisté a to vţdy dle dohody. Ostatní personál tvoří administrativní pracovníci a to ekonomka, účetní a vedoucí oblasti, z nichţ má kaţdý úvazek 0,07. Dalo by se říct, ţe externím zaměstnancem je také supervizor, který poskytuje zaměstnancům čtyřikrát v roce supervize. Pracuje na dohodu o provedení práce. Vzhledem k rozsáhlosti problému, jakým je domácí násilí, které zasahuje klienta ve všech jeho dimenzích a to jak v materiálních, tak sociálních či emocionálních, je zapotřebí, aby sociální pracovník, pracující s oběťmi domácího násilí splňoval určité poţadavky. Jedná se o poţadavky v oblasti profesní, osobnostní a sociální. Profesní poţadavky na sociálního pracovníka jsou ve všech sociálních sluţbách stejné tak, jak to ukládá zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách § 110. Jeho hlavním poţadavkem

41

na sociálního pracovníka je vzdělání v oblasti sociální práce na VOŠ nebo VŠ nebo dosaţení potřebných let praxe v sociální oblasti a absolvování kurzů. Mezi osobnostní předpoklady patří empatie, srdečnost, odolnost vůči stresu a psychické zátěţi, profesionální vystupování, vnímání práce jako sluţby druhým a v neposlední řadě respektování křesťanských hodnot, neboť Slezská diakonie staví své poslání na křesťanských hodnotách. Poslední oblastí jsou sociální schopnosti, mezi něţ patří pocit odpovědnosti, schopnost týmové práce, dobrá komunikace a duševní flexibilita (Standardy kvality poradny Elpis Třinec).

5.5.

Průběh poskytování odborného poradenství Klienti přicházejí do poradny buď v provozních hodinách a to v pondělí v době

od 8 hod. do 12 hod., ve středu od 8 hod. do 11.30 hod., a od 12 hod. do 16 hod. Ve čtvrtek mohou přijít v době od 12 hod. do 16. hod. V úterý a v pátek je poradna otevřena pro objednané klienty, přičemţ v úterý mohou přicházet v době od 8 hod. do 11.30 hod. a pak od 12 hod. do 15 hod. a v pátky v době od 8 hod. do 12 hod. S provozními hodinami poradny jsou klienti seznámeni na letácích, webových stránkách Slezské diakonie a taky u vstupu do poradny nebo při objednání po předchozí osobní, telefonické nebo e-mailové domluvě. Pohovor sociálního pracovníka s klientem probíhá v konzultační místnosti, kde sociální pracovník představí klientovi sluţby poradny a podmínky jejich poskytování. Také nabídne klientovi kávu, čaj nebo vodu a nechá mu vybrat si místo k sezení. Poté je klient seznámen s dobou poskytování sluţby, coţ je jedna hodina, s moţností zůstat v anonymitě, kdy je klient veden pod číslem a také s moţností nahlíţet do zápisů o průběhu své konzultace. Rovněţ je poučen o moţnostech podat stíţnost, k čemuţ slouţí také schránky umístěné na chodbě poradny. Dále je seznámen s podmínkami poskytování psychologického a právního poradenství. Pokud klient se vším souhlasí a chce sluţbu vyuţít, je takto uzavřena ústní smlouva. Poté je klient seznámen s tím, ţe z tohoto rozhovoru bude sepsán zápis do Záznamového archu a bude tak sepsán tzv. individuální plán. Následuje rozhovor sociálního pracovníka s klientem, kdy se sociální pracovník dozvídá, s čím klient přichází, jaká je jeho zakázka. Výklad klienta můţe provázet pláč, a proto jsou k dispozici kapesníčky, které jsou v konzultační místnosti

42

k dispozici. Poté, co se klient vypovídá, se stanoví zakázka, tj. co po naší sluţbě klient chce, v čem chce podpořit a v čem mu můţeme být nápomocni. Stává se, ţe se klient přišel jenom vypovídat a nechce ţádnou radu, jen chce, aby mu někdo naslouchal. Pokud chce klient sepsat ţádosti např. o rozvod, svěření dětí do své péče apod., předá mu sociální pracovník vzory podání a oznámení. V případě, ţe klient není schopen ţádost napsat sám, pomůţe mu ji sepsat sociální pracovník. Klient můţe také vyuţít nabídku doprovodu sociálního pracovníka ať uţ k soudu, na policii nebo jiné instituce. Klienti chtějí nejčastěji doprovodit k soudu nebo na policii k výslechu nebo k podání trestního oznámení. Sociální pracovník nabídne klientovi také pomoc psychologa a v případě, ţe se problém týká i právních záleţitostí, které jsou nad rámec sociální pomoci, objedná klienta k právníkovi, pokud klient souhlasí a tuto sluţbu chce. Pokud chce klient vyuţít sluţbu psychologa, je s klientem i psychologem dohodnut termín a psycholog přijde do poradny, kde proběhne rozhovor. Objednání k psychologovi domlouvá sociální pracovník a konzultace trvá zpravidla hodinu. Klient můţe přicházet na konzultace s psychologem opakovaně. Jedná se vţdy o individuální psychologickou pomoc formou rozhovoru, naslouchání, která vyústí do emoční podpory. Jinak je to s právním poradenstvím, kdy má klient nárok na hodinu právní porady zdarma. Konzultace s právníkem domlouvá také sociální pracovník a to tehdy, pokud není schopen klientovi sám poradit a situaci klienta vyhodnotí jako potřebnou pro právní pomoc. V závaţných případech je moţné právní poradenství poskytnout opakovaně. Právní poradenství je poskytováno v kancelářích právníků, kam je klient doprovázen sociálním pracovníkem poradny. Nejčastějšími poţadavky na právníka je sepsání ţádostí o rozvod, o svěření dětí do své péče a to hlavně v komplikovaných případech, kdy partner klienta tzv. „dělá problémy“ nebo sepsání majetkových vypořádání mezi bývalými manţeli. Psychologická i právní pomoc je stejně jako pomoc odborného sociálního poradenství poskytována bezplatně a klienti mohou sluţeb poradny vyuţít opakovaně. V minulosti poskytovala poradna moţnost účasti na svépomocných skupinách, které vedl psycholog, ale vzhledem k malému zájmu klientů o tuto sluţbu nejsou jiţ svépomocné skupiny v nabídce poradny.

43

5.6.

Návazné služby poradny Elpis Poradna Elpis si za dobu své existence vytvořila funkční podpůrnou síť

s návaznými sluţbami, do nichţ patří Státní a Městská policie Třinec, Kriminální policie, nemocnice a praktičtí lékaři v Třinci. Dalšími institucemi jsou neziskové organizace Bunkr o. s., Karavana nebo Most. Od roku 2011 spolupracujeme s nově otevřenou manželskou poradnou a delší dobu s pedagogicko psychologickou poradnou. Od začátku své činnosti spolupracovala poradna Elpis s azylovými domy v Třinci i širokém okolí (Standardy kvality poradny Elpis). V roce 2008 byla na popud vedoucí poradny ve spolupráci s tehdejším ředitelem Slezské diakonie Česlavem Santariem a Slezskou církví evangelickou augsburského vyznání otevřena další návazná sluţba a to azylový dům pro ţeny, neboť v Třinci byl pouze azylový dům pro matky s dětmi. Klientky poradny, které byly bez dětí, tak neměly kam jít, pokud přišly o střechu nad hlavou. Nejbliţší azylový dům pro ţeny byl v Ostravě a ţeny často argumentovaly, ţe budou raději na ulici nebo zůstanou s násilníkem, neţ by se stěhovaly do Ostravy. Azylový dům pro ţeny funguje doposud a má kapacitu 18 ţen.

5.7.

Další aktivity a financování poradny Elpis Poradna Elpis organizuje kaţdoročně u příleţitosti Mezinárodního dne

na podporu obětem násilí, který připadá na 15. červen veřejnou sbírku a to od r. 2005. Od r. 2007 organizuje Den pro rodinu, který připadá na 15. květen a to společně s městem Třinec a dalšími neziskovými organizacemi. Od r. 2008 pořádá Dobročinný bazar v rámci Vánočního jarmarku ve městě Třinec. V letech 2005 – 2008 pořádala poradna Elpis ve spolupráci se SCEAV koncerty na podporu poradny, na nichţ vystoupili interpreti jako M. Rottrová, J. Ledecký, L. Filipová a Hradišťan. Spolupráce poradny Elpis s městem Třinec je velmi intenzivní, vedoucí poradny je členem komunitního plánování ve skupině Rodina s dětmi – ochrana a prevence a to od r. 2005. Od r. 2006 je členem bytové komise a od r. 2008 členem komise pro sociálně právní ochranu dětí. Od r. 2010 je členem městského zastupitelstva Třinec.

44

Poradna Elpis je financována prostřednictvím vícezdrojového financování, a to z MPSV, města Třinec, sponzorských darů a veřejné sbírky.

45

Závěr Cílem této práce bylo popsat domácí násilí na ţenách a muţích a nastínit moţnosti sociální práci s těmito klienty. Vzhledem k tomu, ţe téma domácího násilí nemělo mnoho let oporu v legislativě a teprve v posledních několika letech se stalo trestným činem, bude ještě nějakou dobu trvat, neţ veřejnost přijme, ţe domácí násilí je věc veřejná. O tom, ţe je to věcí aktérů samotných, je veřejnost utvrzována mýty, které o domácím násilí kolují. Tyto mýty tak sniţují závaţnost domácího násilí, které má několik forem. Přestoţe se forma fyzického násilí můţe jevit jako nejzávaţnější, mnohem devastující důsledky na oběť má násilí psychické. Přestoţe se oběť dokáţe vymanit z vlivu násilné osoby, můţe trpět závaţnými traumaty, které tak sniţují kvalitu jejího dalšího ţivota. Domácí násilí se děje v určitém cyklu, který má svůj průběh a oběť má za to, ţe se z něj nemůţe vymanit. Čím déle se oběť v kruhu násilí pohybuje, tím těţší je dostat se z něj ven. Přestoţe se oběti podaří z kruhu násilí vymanit, často trpí pocity viny a vůči násilné osobě projevuje lítost. Není výjimkou, kdy oběť od násilné osoby několikrát odchází a zase se vrací. Tyto projevy jsou důsledkem nízkého sebevědomí, které bylo ubíjeno v průběhu domácího násilí. Dá se říci, ţe čím déle ţila oběť v atmosféře domácího násilí, tím má menší sebehodnocení a pocit vlastní důstojnosti. U samotných aktérů domácího násilí můţeme zaznamenat rozdílné projevy, a to jak u obětí, tak u násilných osob, co se týká pohlaví. Ţeny jako oběti se více ptají, co bude s nimi a s dětmi, pokud od agresivního partnera odejdou, muţi jako oběti se většinou stydí, ţe jsou v této pozici a proto vyhledávají odbornou pomoc méně, neţ ţeny. Ţena jako násilná osoba se dopouští spíše psychického nátlaku a pokud fyzicky útočí, je to ve většině případů v sebeobraně, naopak muţ agresor si potvrzuje svoji sebeúctu, která je u něj vlivem výchovy velice malá. Agresivní chování nebo chování oběti je často také přejato jako vzor, který měly tyto osoby v dětství ať uţ u svých rodičů nebo vychovatelů. V současné době nemůţeme opomenout stresové situace, které rodinám přináší nezaměstnanost, zadluţenost a ztráta bydlení.

46

Oběti domácího násilí se mohou setkat s různými formami pomoci, zde je popsána pomoc intervenčních center, azylových domů, telefonických krizových linek a odborných poraden. Pomoc těmto osobám vyţaduje profesionální přístup sociálního pracovníka, který je zaloţen nejen na jeho odbornosti, ale také na empatickém přístupu a pochopení klienta. Neméně důleţitá je schopnost sociálního pracovníka pracovat s klientem komplexně a znát velmi dobře síť návazných sluţeb, která pomáhá obětem domácího násilí řešit jejich problém ze všech hledisek. Jako nejúčinnější se jeví zakotvení zákona o řešení domácího násilí v legislativě, které je moţné řešit formou trestního oznámení nebo vykázáním násilné osoby ze společného obydlí. Otázkou stále zůstává násilná osoba, s níţ se zatím v naší společnosti pracuje velmi sporadicky, a která z určitého úhlu můţe být vnímána i jako oběť. Přesto se začínají v naší republice objevovat sluţby, které s těmito násilnými osobami pracují. Krátká případová studie sluţby Slezské diakonie – poradny Elpis v Třinci nám v této práci slouţí pro dokreslení sluţby odborného sociálního poradenství. Seznamuje nás s fungováním této poradny ať uţ z hlediska práce s oběťmi domácího násilí, tak z hlediska personálního obsazení, materiálního vybavení nebo návazné sítě sluţeb. Existence této poradny, která brzy dovrší deset let od doby svého vzniku, nás utvrzuje v tom, ţe domácí násilí je stále aktuální, je věcí celé společnosti a je třeba jej řešit.

47

Seznam zkratek

kol.

kolektiv

s.

strana

č.

číslo

atd.

a tak dále

tzv.

tak zvané

např.

například

PTSP

posttraumatická stresová porucha

tj.

to je

S.A.D.

sdruţení azylových domů

Sb.

sbírka

tzn.

to znamená

r.

rok

hod.

hodina

o.s.

občanské sdruţení

aj.

a jiné

48

Bibliografie

BENEDICT, H. (2003). To není vaše vina! Budapešť: Onewomenpress. BUSKOTTE, A. (2008). Z pekla ven. Žena v domácím násilí. Brno: ComputerPress BURIÁNEK, J., KOVAŘÍK, J., ZIMMELOVÁ, P., ŠVESTKOVÁ, R., ČERVINKOVÁ, A., PODANÁ, Z.,….DUNOVSKÝ, J. ( 2006). Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton CONWAYOVÁ, H.L., (2007). Domácí násilí. Albatros a.s. Praha. ČÍRTKOVÁ, L., (2006). Domácí násilí: fakta a paradoxy. Sociální práce/Sociálna práca, č. 2, s. 61. ČÍRTKOVÁ, L., (2010). Muţi jako oběti domácího násilí. Právo a rodina, č.7/2010 ČÍRTKOVÁ, L., (2011). Domácí násilí na muţích z pohledu teorie a praxe. Muži jako oběti domácího násilí – sborník z konference konané 9. 3. 2011 na Fakultě sociálních studií v rámci projektu muži a domácí násilí, s.16. DISMAN, M., (2011). Jak se vyrábí sociologická znalost. Karolinum HENDL, J., (2005). Kvalitativní výzkum. Praha: Portál HRONOVÁ, M., VAVROŇ, J., KRBEČKOVÁ, L., PAVLÍKOVÁ ČACKÁ, I., GINTER, J., (2012). Já už to vím. Manuál pro zvýšení finanční gramotnosti žen. ROSA KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŢATECKÁ, E., DÁVID, R., KoORNEL, M. (2011). Právo proti domácímu násilí. Praha: C.H.Beck. Kronika poradny Elpis Třinec 2004 - 2012 MARVÁNOVÁ - VARGOVÁ, B., POKORNÁ, D., TOUFAROVÁ, M. (2008). Partnerské násilí. Praha: Linde s.r.o. MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P. (2005). Sociální práce v praxi. Praha: Portál MATOUŠEK, O. a kol., (2003). Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál

49

MATOUŠEK, O. a kol., (2007). Základy sociální práce. Praha: Portál NAVRÁTIL, P., (2001). Teorie a metody sociální práce. Praha: Marek Zeman PEŠÁKOVÁ, K., FUKSOVÁ, Z., JUNGOVÁ, D.,ČÍRTKOVÁ, L., (2011). Muži jako oběti domácího násilí. Sborník z konference konané 9.3.2011 na Fakultě sociálních studií v rámci projektu muži a domácí násilí. Brno, duben 2011 SCHWARTZ, D., (2011). Týraná. Praha: Portál Standardy kvality poradny Elpis Třinec, aktualizováno 2012 ŠEVČÍK, D., ŠPATENKOVÁ, N. a kol. (2011). Domácí násilí. Praha: Portál. ŠRAJER, J., (2006). Lidská důstojnost a sociální práce. Sociální práce/Sociálna práca, č. 2, s. 111. VÁGNEROVÁ, M. (2004). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. VODÁČKOVÁ, D. a kol. (2002). Krizová intervence, Praha: Portál VOŇKOVÁ, J., HUŇKOVÁ, M. (2003). Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem o.p.s. VOŇKOVÁ, J., SPOUSTOVÁ, I., (2008). Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha, 2.vyd.: proFem o.p.s.

Legislativní zdroje Zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím: Zákon č.135/2006 Sb. v účinném znění ke dni 8.3. 2011. Zákon o Policii České republiky. Zákon č. 273/2008 Sb. v účinném znění ke dni 1.1.2009. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V účinném znění od 1.1.2010. Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 7.4.2011.

50

Internetové zdroje http://www.bkb.cz/pomoc-obetem/domaci-nasili/bezpecnostni-plan/. Dostupnost k 25.3.2013 www.azylovedomy.cz. Dostupnost k 25.3.2013 http://www.slezskadiakonie.cz/potrebuji-sluzbu/kerit-havirov-odborne-socialniporadenstvi. Dostupnost k 25.3.2013 www.koordona.cz. Dostupnost k 25.3.2013 www.slezskadiakonie.cz. Dostupnost k 25.3.2013.

51