CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Přístup založený na lidských právech v rozvojové spolupráci
Eva Michálková Vedoucí práce: Mgr. Magdaléna Vaculčiaková
Olomouc 2014
Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě použitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.
Olomouc 30. 4. 2014
......................................................... Eva Michálková
Poděkování Mé poděkování patří Mgr. Magdaléně Vaculčiakové, která mi byla nejen velmi trpělivou a ochotnou vedoucí práce, ale která pro mě i nadále zůstává mimořádně inspirativním člověkem.
Motto „Mír může trvat jen tam, kde jsou dodržována lidská práva, kde lidé nehladoví a kde jsou jednotlivci a národy svobodní.“ Jeho Svátost Dalajlama XIV.
Obsah Seznam zkratek .......................................................................................................... - 2 Úvod ............................................................................................................................ - 3 1 Metoda a struktura práce ....................................................................................... - 5 2 Vymezení základních pojmů.................................................................................. - 6 2.1 Rozvojová spolupráce ..................................................................................... - 6 2.2 Aktéři rozvojové spolupráce .......................................................................... - 7 2.3 Lidská práva .................................................................................................. - 12 3 Definice lidskoprávního přístupu ....................................................................... - 13 3.1 Definice podle mezivládních organizací ...................................................... - 14 3.2 Definice podle vládních institucí .................................................................. - 16 3.3 Definice podle nestátních neziskových organizací ..................................... - 19 3.4 Diskuze nad definicemi ................................................................................ - 20 4 Východiska a principy lidskoprávního přístupu ................................................ - 21 4.1 Právní rámec ................................................................................................. - 22 4.2 Základní principy .......................................................................................... - 23 4.3 Držitelé práv a nositelé povinnosti .............................................................. - 25 4.4 Diskuze nad východisky ............................................................................... - 27 5 Vývoj a implementace lidskoprávního přístupu ................................................... - 28 5.1 Historická dimenze lidskoprávního přístupu ............................................. - 28 5.2 Vztah k přístupu charitativnímu a přístupu základních potřeb ................. - 32 5.3 Důvody změny paradigmatu ........................................................................ - 34 5.4 Implementace lidskoprávního přístupu ....................................................... - 35 5.5 Diskuze nad vývojem a implementací lidskoprávního přístupu ................ - 39 6 Kritika lidskoprávního přístupu .......................................................................... - 41 6.1 Diskuze nad kritikou ...................................................................................... - 45 Závěr .......................................................................................................................... - 46 Seznam zdrojů........................................................................................................... - 48 Anotace/Abstract ...................................................................................................... - 55 -
Seznam zkratek CONCORD
Evropská konfederace NNO pro humanitární pomoc a rozvoj
DAC
Výbor pro rozvojovou pomoc
Danida
Dánské ministerstvo zahraničních věcí
DFID
Ministerstvo Velké Británie pro mezinárodní rozvoj
FoRS
České fórum pro rozvojovou spolupráci
GIZ
Německá agentura pro mezinárodní spolupráci
IHRN
International Human Rights Network
MDGs
Rozvojové cíle tisíciletí
Norad
Norská agentura pro rozvojovou spolupráci
ODA
Oficiální rozvojová pomoc
ODI
Overseas development institute
OECD
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
OHCHR
Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva
PRSP
Strategie snižování chudoby
SAPs
Programy strukturálního přizpůsobení
Sida
Švédská agentura pro mezinárodní rozvojovou spolupráci
UNDP
Rozvojový program OSN
UNICEF
Dětský fond OSN
US AID
Agentura Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj
USD
Americký dolar
-2-
Úvod „Mír může trvat jen tam, kde jsou dodržována lidská práva, kde lidé nehladoví a kde jsou jednotlivci a národy svobodní.“ pronesl Dalajlama XIV. 11. prosince 1989, v rámci proslovu k příležitosti nominace na Nobelovu cenu za mír. Dalajlama je přesvědčený, že se mír neobejde bez dodržování lidských práv a svobody. Plný a všestranný rozvoj člověka a společnosti je zase nemožný bez míru, což činí z oblasti lidských práv a svobody základní předpoklady pro rozvoj. Od vzniku Všeobecné deklarace lidských práv, a tedy uznání, že se všechny lidské bytosti rodí se stejnými nezcizitelnými právy a základními svobodami, uplynulo již 65 let. Je však alarmující, že přesto dodržování základních lidských práv není v mnoha zemích světa samozřejmostí. Oblast lidských práv, jejich prosazování a ochrana tak stále zůstává tématem aktuálním, živým a sledovaným. V posledních dvou desetiletích dochází k přehodnocení paradigmatu rozvojové pomoci a ta se stále více propojuje právě s oblastí lidských práv. Jedním z nositelů této změny je relativně nový přístup k rozvojové spolupráci – přístup založený na lidských právech (Zemanová 2008: 7). Ten zásadně mění chápání rozvojové pomoci, na které jsme byli v minulosti zvyklí. Od pomoci se přechází ke spolupráci, od pasivních příjemců k aktivním a samostatným partnerům a od dávání ke zmocňování (Destrée 2009: 12). V minulosti se rozvoj měřil zejména ekonomickými ukazateli a byl tak zaměřen především kvantitativně. Praxe však ukazuje, že ekonomický růst země nemusí vždy nutně jít ruku v ruce s celkovým zlepšením života obyvatel. Přístup založený na lidských právech (dále také jako lidskoprávní přístup) vychází z přesvědčení, že plného rozvoje nelze dosáhnout, pokud nebudou dodržena a naplněna základní lidská práva (Ľudsko-právny prístup na príkladoch projektov slovenských mimovládnych rozvojových organizácií: 3). Naopak, podle tohoto přístupu, je porušování lidských práv úzce spjato s chudobou a vyloučením, zhoršováním životního prostředí, zranitelností a konflikty (OECD 2006: 3). Lidskoprávní přístup je tedy zaměřen kvalitativně a spíše na řešení strukturálních podmínek problému, než jen jeho následků (Ľudsko-právny prístup na príkladoch projektov slovenských mimovládnych rozvojových organizácií: 3).
-3-
Právě na lidskoprávní přístup v rozvojové spolupráci se zaměřuji v této práci. Cílem práce je popsat přístup založený na lidských právech se zaměřením na jeho východiska, přínosy a nedostatky, a tím poskytnout přehled možností jeho využití v rozvojové spolupráci. Přínos své práce spatřuji především v poskytnutí širokého přehledu informací týkajících se přístupu založeného na lidských právech v rozvojové spolupráci. Tento přehled pak může sloužit k lepšímu pochopení tohoto přístupu, ať už ze strany laické veřejnosti či studentů, ale také neziskových organizací a odborníků. Tato práce je přehledovou statí, jde tedy o práci teoretickou. Respektive o práci, která není přímo založena na zpracování poznatků získaných empirickým výzkumem. Více metodu a strukturu práce přibližuji v první kapitole. V práci vycházím ze zdrojů v anglickém jazyce, neboť ten je primárním jazykem komunikace a publikace v oblasti rozvojové spolupráce. Všechny parafráze a citace těchto anglických zdrojů uvádím ve vlastním překladu. Práce je rozdělena do pěti kapitol. V první kapitole vymezují základní pojmy související s tématem této práce, tedy co je to rozvojová spolupráce, kdo jsou aktéři této spolupráce a co jsou to lidská práva. Ve druhé kapitole se pak již věnuji samotnému přístupu založenému na lidských právech, konkrétně jeho definici. Třetí kapitola je zaměřená na východiska a principy přístupu, zabývám se v ní tím, na kterých právních principech a dalších základních kamenech lidskoprávní přístup stojí. Ve čtvrté kapitole se věnuji nejen historickému náhledu na vztah rozvoje a lidských práv, ve kterých hledám kořeny lidskoprávního přístupu, ale zaměřuji se také na to, jak vypadá současná implementace tohoto přístupu do praxe rozvojových organizací. V poslední, šesté kapitole, se zamýšlím nad kritikou lidskoprávního přístupu a jeho problematickými oblastmi.
-4-
1 Metoda a struktura práce Jak je zmíňeno již v úvodu, tato absolventská práce je vypracována metodou přehledové stati. V této kapitole se, ještě před vlastním textem práce, věnuji popisu této metody. Stručně vysvětlím, co je to přehledová stať, proč jsem zvolila právě tuto metodu a v čem tato metoda spočívá. Hlavní motivací pro volbu přehledové stati jako metody této práce a také motivací pro výběr tohoto tématu, je jeho absence v česky psané literatuře věnující se rozvojové spolupráci. Jedinou českou publikací věnující se lidskoprávnímu přístupu je publikace Českého fóra pro rozvojovou spolupráci (dále FoRS) nesoucí název „Lidská práva v kontextu zahraniční rozvojové spolupráce“. Tato publikace se však spíše zaměřuje na historii vztahu lidských práv a rozvojové spolupráce a samotnému vysvětlení pojmu lidskoprávního přístupu věnuje jen několik stran. Publikace také hodnotí uplatňování lidskoprávního přístupu na příkladech čtyř rozvojových projektů českých neziskových organizací. Nejde tedy o publikaci přehledového typu, která by přinášela různé definice lidskoprávního přístupu a různé názory na toto téma. Proto jsem se rozhodla právě pro tvorbu přehledu o přístupu založeném na lidských právech, který by reflektoval jeho pozici v mezinárodním kontextu, ale zároveň by byl přístupný pro českého čtenáře. Podle Bugela a Šlechtové je přehledová stať spojením analýzy, komparace, vyhodnocování a historického přístupu (Bugel a Šlechtová 2012: 199). Podle Šanderové přehledová stať stojí na pomezí kompilace a komparace. Kompilaci se přehledová stať blíží „podáním přehledu o dosavadním bádání v určitém směru s úplným
seznamem
stěžejní
relevantní
literatury“
(Šanderová
2005: 76).
Z komparace pak přehledová stať vychází v uspořádání zdrojů, o nichž pojednává a jejich porovnání a zhodnocení, jež je provedeno na základě vybraných kritérií (Šanderová 2005: 76). Rozsah přehledové stati lze zúžit a to buď upřednostněním hlediska věcného, nebo časového (Bugel a Šlechtová 2012: 199). Pro toto zúžení jsem se také rozhodla, neboť dostupných anglických zdrojů věnujících se lidskoprávnímu přístupu existuje nepřeberné množství. Zahrnutí všech těchto zdrojů tak nebylo možné kvůli rozsahu práce. Protože je přístup založený na lidských právech přístupem poměrně novým, přiklonila jsem se k věcnému hledisku. Toto věcné -5-
hledisko spočívá ve zúžení zdrojů na základě určeného kritéria. Jako kritérium jsem zvolila rozdělení aktérů rozvojové spolupráce. Konkrétní výběr zdrojů na základě tohoto kritéria bude uveden v následující kapitole (viz 2.2 Aktéři rozvojové spolupráce).
2 Vymezení základních pojmů V této kapitole se pokusím definovat klíčové pojmy a to zejména ty, které se týkají rozvojové spolupráce. Nejprve se budu věnovat vysvětlení samotného pojmu rozvojová spolupráce a způsobům jejího poskytování. Poté vymezím pojem aktéři rozvojové spolupráce a provedu výběr těch aktérů, jejichž pojetí přístupu založeného na lidských právech budu v průběhu celé práce komparovat. Závěrečnou podkapitolu tvoří vysvětlení pojmu lidských práv. Definicím lidskoprávního přístupu jsem vymezila samostatnou druhou kapitolu, neboť lidskoprávní přístup je různými aktéry vnímán odlišně, a proto budu tyto definice srovnávat.
2.1 Rozvojová spolupráce Rozvojovou spoluprací (také rozvojová pomoc, zahraniční pomoc) se dle Encyklopedie rozvojových studií rozumí „vnější zásah do rozvojových zemí za účelem pozitivní společenské změny, nejčastěji snížení chudoby“ (Dušková a kol. 2011: 266). Rozvojovou spolupráci lze také definovat vymezením vůči humanitární pomoci. Humanitární pomoc je spíše krátkodobého charakteru a zaměřuje se na záchranu lidských životů, zmírnění utrpení a zachování lidské důstojnosti při humanitárních krizích (např. přírodní katastrofy nebo válečné konflikty) (DegnbolMartinussen, Engberg-Pedersen 2003: 199). Oproti tomu rozvojová spolupráce je dlouhodobou činností, zaměřující se na ekonomický, sociální a environmentální rozvoj a budování kapacit v rozvojových zemích (Degnbol-Martinussen, EngbergPedersen 2003: 199). Rozdělení zemí světa na rozvinuté a rozvojové není vždy jasné a názory na tuto problematiku se různí. Většinou bývá využíváno rozdělení zemí podle jejich
-6-
HND1. Světová banka dělí země do čtyř kategorií: země s nízkými příjmy, země s nižšími středními příjmy, země s vyššími středními příjmy a země s vysokými příjmy2. Přičemž za rozvojové země se většinou považují země s nízkými a nižšími středními příjmy3. Za rozvojovou spolupráci se často považuje pouze tzv. oficiální rozvojová pomoc, ačkoli toto pojetí je zúžené, neboť rozvojová spolupráce je taktéž financována nevládními neziskovými organizacemi, soukromými nadacemi a sbírkami (Dušková a kol. 2011: 266). Oficiální rozvojová pomoc (dále ODA) je nejčastěji poskytována formou finanční pomoci (např. zvýhodněné půjčky), technické
spolupráce
(např. vysílání
expertů)
nebo
hmotné
pomoci
(např. potravinová pomoc) (Dušková a kol. 2011: 192). Za oficiální rozvojovou pomoc se pak považují ty toky prostředků, které splňují následující kritéria, definovaná organizací OECD. Prostředky musí být poskytnuty oficiálními agenturami, tedy národními, případně místními orgány státní správy, jejich použití musí směřovat k naplnění hlavního cíle, kterým je podpořit ekonomický rozvoj a blahobyt v rozvojových zemích a musí se řídit principem spolufinancování s grantovou složkou ve výši nejméně 25 % (Dušková a kol. 2011: 192). Pro účely této absolventské práce zahrnuji do pojmu rozvojové spolupráce jak výše zmíněnou oficiální rozvojovou pomoc, tak i činnost nestátních neziskových organizací, nadací a sbírek, tedy také tzv. neoficiální rozvojovou pomoc. Věnovat se pouze oficiální rozvojové pomoci by vedlo ke značnému okleštění tématu, neboť také neoficiální rozvojová pomoc tvoří nezanedbatelnou část celkové rozvojové spolupráce.
2.2 Aktéři rozvojové spolupráce Do rozvojové spolupráce jsou zapojeny dva hlavní typy aktérů: příjemce pomoci a poskytovatel pomoci. Příjemci pomoci, tedy beneficienty, jsou jak Hrubý národní důchod (HND, anglicky GNI – Gross national income) je definován jako hrubý domácí produkt, tedy celková peněžní hodnota statků a služeb vytvořená na území dané země, navýšený o čisté příjmy z mezd a platů a důchodu z vlastnictví ze zahraničí (OECD 2010b: 24). 1
2
World Bank – How we Classify Countries [on-line].
Podrobný seznam zemí označovaných jako rozvojové je dostupný na webu Světové banky. World Bank – Country and Lending Groups [on-line]. 3
-7-
domácnosti a soukromé osoby v rozvojových zemích, tak i místní komunity, organizace občanské společnosti a vlády těchto rozvojových zemí (OECD 2010a: 5). Oblast poskytovatelů pomoci je mnohem širší. Patří zde jak organizace a instituce přerozdělující do rozvojových zemí veřejné zdroje, tak i soukromé finance například v podobě remitencí4 nebo soukromých investic (OECD 2010a: 5). V práci se však dále budu zabývat pouze těmi typy rozvojové spolupráce, jež jsou poskytovány z veřejných zdrojů. Mezi ty patří bilaterální donoři, multilaterální donoři, globální fondy a nevládní organizace. Bilaterální spolupráce je přímá spolupráce mezi příjemcem pomoci a poskytovatelem pomoci, tedy donorem (OECD 2010a: 5). Multilaterální, čili mnohostranná spolupráce, není poskytována přímo od donorské vlády rozvojové zemi, ale prostřednictvím dalších aktérů (OECD 2010a: 5). Těmi mohou být agentury OSN, instituce EU, mezinárodní finanční instituce, ostatní mezinárodní vládní instituce a další (Dušková 2011: 162). Aktéry v multilaterální spolupráci jsou tedy
donorské
vlády,
zprostředkovatelské
organizace
a partnerské
vlády
přijímajících zemí. Podíl bilaterální a multilaterální složky rozvojové spolupráce se u všech zemí liší v závislosti na mnoha faktorech, jako jsou vyspělost nebo institucionální kapacita (Dušková 2011: 162). U tradičních dárců, jakými jsou například Velká Británie nebo Norsko tvoří bilaterální spolupráce často více než 75% z celkové ODA. Naopak u nových dárců to bývá méně než 50%, jako tomu je v případě České republiky, jejíž bilaterální spolupráce tvoří pouze 35% (Dušková 2011: 162). Degnbol-Martinussen a Engberg-Pedersen vymezují šest nejvýznamnějších donorů na poli rozvojové spolupráce (Degnbol-Martinussen, Engberg-Pedersen 2003: 53). Prvními dvěma jsou bilaterální donoři, tedy vlády rozvinutých zemí, přičemž je autoři rozdělují (dle objemu financí poskytnutých na rozvojovou spolupráci) na velké donory (USA, Japonsko, Francie, Německo, Velká Británie) a malé donory (Dánsko, Norsko, Švédsko, Holandsko, Kanada). Třetím donorem je organizace OSN se všemi svými agenturami a programy, zejména však Rozvojový program OSN (dále UNDP) a Dětský fond OSN (dále UNICEF). Čtvrtým donorem jsou 4
Remitence jsou soukromé finance, které posílají migranti ze země současné pracovní činnosti do své původní země (Dušková 2011: 255).
-8-
multilaterální rozvojové banky, především Světová banka a regionální rozvojové banky. Pátou skupinou donorů jsou mezinárodní nevládní organizace z bohatých zemí. Posledním, šestým donorem, je Evropská unie (Degnbol-Martinussen, Engberg-Pedersen 2003: 53). Pro účely této absolventské práce jsem rozdělila aktéry (respektive donory a poskytovatele) rozvojové spolupráce s pomocí výše uvedených definicí na: (a) mezivládní organizace (multilaterální spolupráce) (b) vládní instituce (bilaterální spolupráce) (c) nestátní neziskové organizace
2.2.1 Mezivládní organizace Do této skupiny aktérů zařazuji organizace OSN, Světovou banku a Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (dále OECD, z anglického Organisation for Economic Co-operation and Development). Světová banka5 a OSN6 jsou jedněmi z nejvýznamnějších donorů rozvojové spolupráce (Degnbol-Martinussen, EngbergPedersen 2003: 53). OECD, respektive její Výbor pro rozvojovou pomoc (dále DAC, z anglického Development Assistance Commitee) zaštiťuje některé bohaté státy poskytující rozvojovou pomoc, přičemž tyto členské státy poskytují přibližně 95% celkové rozvojové pomoci (Dušková 2011: 356). DAC vydává dokumenty, jež sice nejsou právně závazné, ale mají vliv na formování rozvojové spolupráce členských států (Dušková 2011: 357). DAC měl také významný vliv při tvorbě Rozvojových cílů tisíciletí7 a Pařížské deklarace o účinnosti pomoci8 a vytvořil závaznou definici
Světová banka je mezinárodní organizace poskytující půjčky a granty rozvojovým zemím s cílem zlepšit životní podmínky, podpořit dlouhodobý rozvoj a boj s chudobou (Dušková 2011: 317). 5
Organizace spojených národů je mezinárodní organizací zaštiťující téměř všechny státy světa, která vznikla roku 1945 s cílem řešit globální problémy a podporovat udržení míru, mezinárodního rozvoje a další (Dušková 2011: 196). 6
Osm Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs) tvoří plán OSN, jak do roku 2015 vyhovět potřebám chudých a snížit světovou chudobu. K plnění tohoto plánu se v roce 2000 zavázaly všechny členské státy OSN. UN - Millenium Development Goals and Beyond 2015 [on-line]. 7
Pařížská deklarace o účinnosti pomoci byla přijata roku 2005 na druhém Fóru na vysoké úrovni o efektivnosti pomoci, konaného pod záštitou DAC. Deklarace je snahou o zvýšení efektivnosti rozvojové spolupráce a byla podepsána více než 100 státy a multilaterálními organizacemi. OECD Paris Declaration and Accra Agenda for Action [on-line]. 8
-9-
oficiální rozvojové pomoci (Dušková 2011: 357). Proto je také OECD, respektive DAC důležitým aktérem na poli rozvojové spolupráce.
2.2.2 Vládní instituce Vládní instituce, respektive národní rozvojové agentury poskytující oficiální rozvojovou pomoc či jim podobné instituce, jsou další ze tří skupin poskytovatelů rozvojové spolupráce. Kvůli rozsahu práce jsem vybrala šest zemí, které dle OECD poskytly v roce 2012 největší objem financí v rámci oficiální rozvojové pomoci (OECD 2013: 260). A to jak podle objemu těchto poskytnutých financí, tak i podle jejich poměru vůči HND. Nejvíce na oficiální rozvojovou pomoc vynaložili USA (30 460 miliónů USD), Velká Británie (13 659 miliónů USD) a Německo (13 108 miliónů USD) (OECD 2013: 260). Když se však podíváme, kolik procent z HND tvoří tyto finance, zjistíme, že pořadí je naprosto jiné. Největší objem financí v poměru k HND vynaložilo Lucembursko (1 % z HND), dále pak Švédsko (0,99 % z HND) a Norsko (0,93 % z HND) (OECD 2013: 260). Lucembursko se buď lidskoprávním přístupem nezabývá, anebo nemá tyto informace přístupné. Proto místo něj zařazuji další nejštědřejší zemi, Dánsko, které v roce 2012 poskytlo na oficiální rozvojovou pomoc finance ve výši 0,84 % svého HND (OECD 2013: 260). V následujících kapitolách tedy budu porovnávat, jak přístup založený na lidských právech vnímají USA, Velké Británie, Německo, Švédsko, Norsko a Dánsko, respektive jejich oficiální rozvojové agentur či ministerstva, které jsou ústředními institucemi zaštiťujícími oficiální rozvojovou pomoc těchto zemí. Mezi aktéry nezahrnuji Evropskou Unii, přestože je největším poskytovatelem rozvojové spolupráce. A to z toho důvodu, že většinu objemu financí, která je považována za pomoc EU, fakticky tvoří bilaterální toky členských států. Ty jsou částečně reprezentovány výše zmíněným výběrem zemí. Pouhou pětinu z celého objemu tvoří finance poskytnuté samotnou EU, respektive Evropskou komisí.9 Přesto je EU významným aktérem na poli rozvojové spolupráce, a také se lidskoprávnímu
přístupu
na
poli
rozvojové
spolupráce
věnuje.
Hlavním
dokumentem v oblasti lidských práv a lidskoprávního přístupu EU je dokument „EU 9
Euroskop.cz – Rozvojová politika [online].
- 10 -
Strategic Framework and Action Plan on Human Rights and Democracy“ vydaný v roce 2012.
2.2.3 Nestátní neziskové organizace Oblast nestátních neziskových organizací působících v rozvojové spolupráci je velmi široká, stejně jako zaměření těchto organizací. Jen například konfederace CONCORD sdružuje více než 180 národních platforem nevládních organizací Evropské unie, v rámci kterých zastupuje přes 1600 jednotlivých nevládních rozvojových organizací z celé EU10. Vybrat proto jen několik organizací by bylo velkou redukcí i přesto, že ne všechny organizace se k lidskoprávnímu přístupu vyjadřují a věnují. Obecně se dá říci, že velké a již tradiční nestátní neziskové organizace, jakými jsou například Oxfam11, Save the Children12, Amnesty International13, Terres des Hommes14 nebo ActionAid15, lidskoprávní přístup uplatňují. Organizace Amnesty International, Terre des Hommes a ActionAid vydaly v roce 2008 společný dokument s názvem Human Rights-Based Approaches and European Union Development Aid Policies, ve kterém se lidskoprávnímu přístupu věnují.
10
FoRS - Co je CONCORD [on-line].
Oxfam je konfederace 17 organizací zabývajících se bojem proti chudobě a bezpráví. Tato konfederace byla založena v roce 1995, ale historie názvu a činnosti organizace sahá až do roku 1942 a je spojena s potravinovou pomocí okupovanému Řecku. K lidskoprávnímu přístupu se Oxfam vyjadřuje například na svých webových stránkách. Oxfam International – History of Oxfam International [on-line]. 11
Organizace Save the Children má své počátky již v roce 1919, kdy byl založen stejnojmenný fond určený k pomoci válkou zasaženým dětem. Od 30. let 20. století v USA a postupně v dalších zemích světa pomáhá naplňovat základní potřeby dětí a ochraňovat je před újmou a násilím. Lidskoprávnímu přístupu se Save the Children věnuje například v dokumentu Promoting Rights Based Approaches, vydaným v roce 2004. Save the Children - Who we are [on-line]. 12
Amnesty International je organizace, která od roku 1961 sleduje porušování lidských práv na celém světě a iniciuje kampaně pro zlepšení této situace. Amnesty International – Who we are [online]. 13
14
Terre des Hommes je federace 10 organizací, které se od roku 1960 věnují práci s dětmi ze znevýhodněného prostředí, s jejich rodinami a komunitami. Terre des Hommes International Federation – Mission [on-line]. ActionAid se od roku 2003 věnuje boji proti chudobě ve více než 40 zemích světa. ActionAid - Our Structure and Governance [on-line]. 15
- 11 -
Kvůli rozsahu této práce se podrobněji věnuji pouze tomu, jak lidskoprávní přístup chápe již zmíněná konfederace CONCORD, která vytváří společná stanoviska evropských nevládních organizací k rozvojové politice 16.
2.3 Lidská práva Termín lidská práva je užíván k označení širokého spektra práv, od práva na život, až po právo na kulturní identitu. Všechna tato práva tvoří skupinu práv zajišťující člověku základní předpoklady nezbytné pro důstojné lidské bytí (Šrámková 2011: 6). Podle OSN se lidská práva vyznačují čtyřmi společnými charakteristikami (podle Šrámková 2011: 6). Jsou vrozená, člověk má lidská práva, protože je člověkem. Dále jsou nezcizitelná, člověk má lidská práva, i když nejsou respektována, univerzální – lidská práva náleží všem bez rozdílu rasy, náboženství, politického vyznání, národnosti či příslušnosti k určité skupině. A také nedělitelná, jednotlivá lidská práva jsou vzájemně propojena (Šrámková 2011: 6). Typologií dělení lidských práv je mnoho, nejznámějším je zřejmě dělení dle historického hlediska, kdy se hovoří o třech (respektive čtyřech) generacích lidských práv. Koncept tří generací lidských práv byl představen na konci 70. let Karlem Vašákem (Šrámková 2011: 8) a rozšířen o čtvrtou generaci J. Blahožem (Vargová 2007: 11). Oba navíc upozorňují na předpokládané doplnění o další generace lidských práv v budoucnu. Blahož (2005 podle Vargová 2007: 11) tedy nabízí toto rozděleni: a) Lidská práva první generace byla formulována během 17. - 19. století. Někdy se o této skupině lidských práv hovoří jako o právech individuálních či osobních. Patří mezi ně například právo na život, osobní svobodu, právo na vlastnictví, právo na soukromí, svoboda myšlení, pobytu a pohybu. b) Lidská práva druhé generace byla přiznána až na přelomu 19. století a postihují politická práva, například právo volební, čili právo volit, ale také být volen, nebo právo účastnit se správy věcí veřejných, či právo petiční. c) Počátek prosazování lidských práv třetí generace se datuje do 20. let 20. století a tato skupina zahrnuje práva sociální, hospodářská a kulturní. 16
FoRS – Co je CONCORD [on-line].
- 12 -
Tedy například právo na práci a uspokojivé pracovní podmínky, právo na sociální zabezpečení či právo na vzdělání. d) Lidská práva čtvrté generace začala být proklamována od 70. let 20. století. Jde tedy o poměrně nové téma, o kterém se začalo mluvit v souvislosti s aktuálním vývojem společnosti a nebezpečími, jež jí v té době hrozila. Blahož zde zařazuje zejména právo na životní prostředí, právo na ochranu informací, právo na ochranu osobní integrity a právo na mír. Ze čtvrté generace lidských práv jasně vidíme onen požadavek neuzavírat kapitolu lidských práv, nýbrž ponechat jejich dělení otevřené. Neboť společnost se neustále mění, stejně tak mohou přicházet nová pojetí lidských práv, jakožto reakce na nové problémy. Lidská práva nejsou jen pouhým teoretickým pojmem, ale stále diskutovaným tématem, jež odráží vývoj vnímání společnosti, neboť přímo vychází ze základního kamene společnosti, z člověka.
3 Definice lidskoprávního přístupu Abychom mohli zjistit, jak je přístup založený na lidských právech využitelný v rozvojové spolupráci, je nejprve potřeba jej teoreticky vymezit. V této kapitole proto zkoumám, jak je přístup založený na lidských právech v rozvojové spolupráci definován deseti vybranými aktéry (OSN, Světová banka, OECD, oficiální rozvojové agentury USA, Velké Británie, Německa, Švédska, Norska, Dánska a platforma CONCORD). Tato kapitola má za účel ukázat, zda se definice tohoto přístupu mezi různými aktéry rozvojové spolupráce liší. Pokud ano, co tyto rozdíly v definicích pro rozvojovou spolupráci znamenají? Liší se definice lidskoprávního přístupu pouze mezi skupinami aktérů, tedy například mezi neziskovými organizacemi a vládními institucemi? Nebo existují rozdíly v chápání tohoto přístupu také například mezi různými institucemi stejné skupiny aktérů? Existuje nějaká definice lidskoprávního přístupu, ke které se přiklání většina nebo všichni zkoumaní aktéři, nebo je lidskoprávní přístup spíše předmětem vlastní interpretace dané instituce či organizace? A co všechno toto pro rozvojovou spolupráci znamená? Pro lepší přehlednost rozčleňuji definice lidskoprávního přístupu do podkapitol podle jednotlivých skupin aktérů tak, jak jsem si je definovala výše (mezivládní - 13 -
organizace, vládní instituce, nestátní neziskové organizace). Na závěr kapitoly pak následuje diskuze nad těmito definicemi a jejich shrnutí.
3.1 Definice podle mezivládních organizací Nejprve začínám definicí OSN, respektive Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva (dále OHCHR, z anglického Office of the High Commissioner for Human Rights). Ten definuje přístup založený na lidských právech jako koncepční rámec, který vychází z mezinárodních norem na ochranu lidských práv. Jeho jádrem je analýza nerovností, které jsou příčinou rozvojových problémů a dále náprava těchto diskriminačních praktik a nespravedlivého rozdělení moci (OHCHR 2006: 15). Z pohledu lidskoprávního přístupu k rozvoji nejsou pouhá dobročinnost a darování dostačující, ale je potřeba zmocnit zejména ty, jež jsou marginalizovaní, a to k participaci v politice a rozhodování o věcech veřejných. Dále pak je nutné zmocnit i nositele odpovědnosti, čili ty, jež jsou povinni umožňovat lidem naplňovat svá práva, a to tak aby si tuto nutnost uvědomili a zodpovědnost převzali (OHCHR 2006: 15). V roce 2003 OSN přijala dokument směřující ke společnému porozumění lidskoprávního přístupu a rozšířila tak působení lidskoprávního přístupu z OHCHR na všechny své agentury a součásti (OHCHR 2006: 35). V tomto dokumentu jsou definovány základní charakteristiky lidskoprávního přístupu. Hlavním znakem je požadavek vnímání dodržování lidských práv jako primárního cíle rozvojových politik
a programů
a považování principů
a standardů,
vycházejících
z mezinárodních úmluv o lidských právech za základ každé činnosti rozvojové spolupráce i všech částí procesu plánování projektů (OHCHR 2006: 35). Dalším znakem lidskoprávního přístupu je identifikace „držitelů práv“, tedy těch, jejichž práva nejsou naplňována a jim zodpovědných „nositelů povinnosti“, kteří jsou povinni tato práva naplnit (OHCHR 2006: 35). Lidskoprávní přístup však nezůstává jen u této identifikace, ale dále směřuje k posílení kapacit. A to jak posílení schopnosti držitelů práv nárokovat svá práva, tak posílení schopnosti a vůle u nositelů povinnosti těmto požadavkům vyhovět (OHCHR 2006: 35). Vidíme tedy, že podle OSN, se lidskoprávní přístup zaměřuje na práci s celým systémem vztahů mezi držiteli práv a nositeli povinností, na analýzu nerovností - 14 -
v těchto vztazích a posílení schopností a zmocnění obou aktérů. OSN také považuje lidskoprávní přístup za natolik důležitý, že vyžaduje dodržování jeho zásad a principů u všech svých agentur a při všech činnostech. Podle OSN je lidskoprávní přístup jak cílem rozvojových aktivit, ve smyslu dosažení zmocnění všech aktérů, tak i prostředkem k dosažení tohoto cíle, neboť díky mezinárodním úmluvám o lidských právech a dalším principům dává návod, jak tohoto cíle dosáhnout (OHCHR 2006: 35). Světová banka nehovoří o jediném přístupu založeném na lidských právech, ale o přístupech. Podle ní jde o principy, které legitimizují požadavky chudých a znevýhodněných, požívat národních a mezinárodních zdrojů a pravidel k ochraně svých klíčových zájmů (Gauri, Gloppen 2012: 3). Světová banka považuje za důležité odlišit přístupy založené na lidských právech od širších společenských jevů, jakými jsou například sociální spravedlnost nebo sociální změna (Gauri, Gloppen 2012: 3). Přístupy založené na lidských právech totiž nezahrnují postupy a pravidla, jež jsou základem politické morálky, sociální stability a moderního ekonomického růstu (Gauri, Gloppen 2012: 3). Lidskoprávní přístupy jsou spíše cílenými intervencemi ze strany vlád a dárců, a tak mohou pouze napomoci hodnotit širší společenské instituce, ale nemohou všechny tyto sociální konstrukty od základu vytvořit (Gauri, Gloppen 2012: 3). Právě to se totiž děje v rámci změn ve společnosti a také s většími ekonomickými dopady (Gauri, Gloppen 2012: 4). Dále Světová banka dodává, že tyto dílčí aplikace mohou být kombinovány a přizpůsobeny kontextu dané země. Proto je také obtížné vymezit jednotný směr a hranice lidskoprávních přístupů, protože je nelze úplně odizolovat od institucí v dané společnosti, ze kterých vychází a které podporuje a rozšiřuje (Gauri, Gloppen 2012: 4). A proto také Světová banka hovoří o přístupech založených na lidských právech v množném čísle. OECD pojímá lidskoprávní přístup velmi široce. Od nejběžnější formy spolupráce, tedy projektů přímo zaměřených na podporu naplňování některých práv, přes strategičtější snahy, kterými jsou programy a globální iniciativy, až po zahrnutí témat spojených s lidskými právy do dialogu mezi donory a rozvojovými zeměmi (OECD 2006: 19). OECD považuje snahu o naplnění lidských práv nejen za cíl samotných aktivit a organizací zabývajících se lidskými právy, ale právě také jako nástroj, který zlepší kvalitu a účinnost rozvojové spolupráce (OECD 2006:18). Podle - 15 -
OECD je přístup založený na lidských právech posunem od právního státu směrem ke strategickému využívání lidských práv. Tento posun a tedy lidskoprávní přístup pak ovlivňuje to, jak je problémová situace analyzována, jak jsou stanoveny cíle intervence a jak je rozvojová pomoc poskytována (OECD 2006: 19). U definice OECD vidíme důležitou poznámku pro uplatňování lidskoprávního přístupu, a to tu, že si od tohoto přístupu slibuje zvýšení kvality a účinnosti rozvojové spolupráce. Také vidíme, že se OECD dívá na lidskoprávní přístup velmi široce a zahrnuje zde i již existující organizace a aktivity zaměřující se na ochranu a naplnění lidských práv.
3.2 Definice podle vládních institucí Agentura Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (dále US Aid, z anglického United States Agency for International Development) chápe lidskoprávní přístup jako aktivity posilující a reformující veřejnou správu, například činnosti posilující vlastnická a volební práva nebo reformující obchodní práva (US Aid 2013: 26). Tyto změny mohou dopomoci i těm nejchudším, aby dosáhli přístupu ke kapitálu a mohli tak sami ovlivňovat svou situaci (US Aid 2013: 26). Podle US Aid lidskoprávní přístup umožňuje snazší rozpoznání, ovlivnění a osvobození marginalizovaných skupin a uznání, naplnění a ochranu lidských práv. Tím lidskoprávní přístup napomáhá rozvojové spolupráci dosáhnout výsledků, které mají širší rozsah a jsou udržitelné (US Aid 2013: 26). Definice lidskoprávního přístupu podle US Aid se tak velmi podobá definici podle OSN. Obě organizace si od lidskoprávního přístupu slibují lepší analýzu nerovností a jejich nápravu. Podobně jako OECD si také US Aid s lidskoprávním přístupem spojuje lepší výsledky rozvojové spolupráce. Ministerstvo Velké Británie pro mezinárodní rozvoj (dále DFID, z anglického Department for International Development) definuje lidskoprávní přístup pomocí čtyř charakteristik: inkluze a nediskriminace, participace a zmocnění, plnění odpovědnosti a progresivní realizace práv (DFID 2005:3). Participaci a zmocnění chápe ve vztahu k držitelům práv a jejich schopnosti, být si vědom svých práv a dožadovat se jejich naplnění (DFID 2005:3). Plnění odpovědnosti se týká nositelů povinností, kteří musí respektovat a naplňovat práva držitelů (DFID 2005:3). - 16 -
Z tohoto vidíme, že se koncept participace a zmocnění přibližuje pojetí lidskoprávního přístupu podle OSN a US Aid a jejích rozdělení na nositele povinnosti a držitele práv. Co se týče realizace práv, DFID uznává, že práva jsou vykonávána v různých
ekonomických
prostředích
a odlišných
podmínkách
a proto
je
pravděpodobné, že pokrok a zlepšení situace bude spíše přicházet postupně, ale stále by se však situace měla měnit směrem k většímu respektu a ochraně lidských práv (DFID 2005:3). Německá agentura pro mezinárodní spolupráci (dále GIZ, z německého Deutsche Gesellschaft für Internationale Zusammenarbeit) chápe přístup založený na lidských právech jako koncepční rámec, který vychází z mezinárodních právních norem týkajících se oblasti lidských práv a který je zaměřen na podporu a ochranu těchto práv (GTZ 2009: 5). Lidskoprávní přístup tak podle GIZ integruje normy, standardy a zásady mezinárodního práva v oblasti lidských práv do plánů, politik a procesů rozvojové spolupráce (GTZ 2009: 5). Základem lidskoprávního přístupu je přesvědčení, že jsou to právě nerovné mocenské vztahy a sociální vyloučení, co vede k upírání lidských práv a k udržování chudoby (GTZ 2009: 5). Lidskoprávní přístup tak pomáhá vysvětlit, proč ženy a další specifické skupiny (jako např. etnické menšiny) jsou nadměrně zastoupeny mezi chudými a proč je chudoba často předávána z generace na generaci (GTZ 2009: 5). Hlavním záměrem lidskoprávního přístupu je tedy podporovat politické, sociální a institucionální změny, které reflektují nerovnosti a které vytvoří svobodné prostředí. Dále GIZ uvádí, že pokud chceme dosáhnout globálních změn, měl by být lidskoprávní přístup uplatňován nejen v aktivitách a činnostech v rozvojových zemích, ale měl by být základem také domácích politik bohatých států (například obchodu, zemědělství, atd.). Například prodej vysoce dotovaných evropských nebo amerických zemědělských produktů v rozvojových zemích destruuje místní trhy a místní zemědělskou produkci a v důsledku ohrožuje živobytí mnoha lidí a negativně ovlivňuje potravinovou bezpečnost. Proto by se přístup založený na lidských právech měl uplatňovat také v tuzemských ekonomikách a neměl by se vztahovat pouze na rozvojovou spolupráci v přímém smyslu. Z definice GIZ vidíme, že si od lidskoprávního přístupu slibuje komplexní řešení rozvojových problémů, neboť odkrývá nerovnosti, jež jsou dle GIZ jejich - 17 -
příčinou. Pojetím lidskoprávního přístupu se tak GIZ přibližuje jak OSN, v analýze a nápravě nerovností ve společnosti, tak US Aid a OECD ve vnímání lidskoprávního přístupu jako způsobu jak zlepšit rozvojovou spolupráci. Navíc se GIZ obrací i na bohatý svět s tím, že i politika rozvinutých zemí musí být změněna, aby byl potenciál lidskoprávního přístupu plně využit. Podle švédské agentury pro mezinárodní rozvojovou spolupráci (dále Sida, z anglického Swedish International Development Cooperation Agency) lidskoprávní přístup znamená, že ve všech oblastech rozvojové spolupráce a při všech procesech, jsou lidská práva brána v úvahu (Sida 2001: 2). Tím se podobá pojetí lidskoprávního přístupu podle OSN, DFID a GIZ. Cílem lidskoprávního přístupu je podle Sidy podpořit naplňování lidských práv a tím zefektivnit rozvojovou spolupráci (Sida 2001: 3). Lidskoprávní přístup je tak podle Sidy návodem k určení toho, co by mělo být ve společnosti změněno, aby bylo dosaženo důstojného života pro všechny (Sida 2001: 3). V názoru na možnou vyšší efektivitu rozvojové spolupráce se Sida shoduje s OECD, US Aid a GIZ. Norská agentura pro rozvojovou spolupráci (dále Norad, z anglického Norwegian
Agency
for
Development
Cooperation)
vytvořila
na
základě
lidskoprávního přístupu k rozvoji nástroj posouzení lidských práv (Norad 2001: 16). Jde o formulář, díky němuž Norad hodnotí, zda daný projekt či program splňuje zásady lidskoprávního přístupu. Tedy, zda je projekt či program realizován v souladu
se
závazky
partnerské
země,
které
vyplývají
z ratifikovaných
mezinárodních smluv týkajících se lidských práv (Norad 2001: 16). Dále, zda projekt či program posiluje povědomí o lidských právech u cílové skupiny a dalších obyvatel ovlivněných projektem či programem (Norad 2001: 16). A nakonec, zda tyto cílové skupiny či další ovlivněné obyvatele zmocňuje v naplňování svých lidských práv (Norad 2001: 16). Lidskoprávní přístup v podání Norad se zabývá zejména dvěma úkoly. Prvním z nich je identifikace povinností státu vyplývajících z mezinárodních úmluv o lidských právech a také prozkoumání dopadu projektu na lidská práva cílové skupiny (Norad 2001: 16). Druhým úkolem je hodnocení, jak projekty skutečně ovlivňují informovanost a zmocnění cílové skupiny v oblasti jejich lidských práv (Norad 2001: 16).
- 18 -
Dánské ministerstvo zahraničních věcí (dále Danida, z anglického Danish International Development Agency) se přiklání k definici lidskoprávního přístupu podle OSN, ale upozorňuje, že neexistuje jediný lidskoprávní přístup, ale mnoho přístupů, odvíjejících se od specifik každé rozvojové země, analýzy místní situace lidských práv a místního kontextu (Danida 2013: 6). Podle Danidy se o lidskoprávní přístup jedná tehdy, když je cílem rozvojové spolupráce dosáhnout naplnění lidských práv, stejně jako snižování chudoby, když veškeré aktivity rozvojové spolupráce vychází z mezinárodních úmluv a norem týkajících se lidských práv, a když se rozvojové aktivity zaměřují na nositele povinnosti a držitelé práv a posílení jejich kapacit (Danida 2013:6).
3.3 Definice podle nestátních neziskových organizací CONCORD vnímá přístup založený na lidských právech jako prostředek rozvoje, stejně tak jako cíl rozvojové spolupráce. Dle CONCORDu lidskoprávní přístup k rozvoji vyžaduje, abychom zásadně změnili způsob, jakým rozvojovou spolupráci chápeme (CONCORD 2012: 2). Konfederace je přesvědčena, že pokud chceme docílit toho, aby všichni lidé dosáhli naplnění například práva na jídlo, na půdu, na vzdělání či na přístup ke zdravotní péči, je nutné upřednostňovat podporu práv před pouhou charitou a darováním. A k tomuto je nezbytné následovat právě lidskoprávní přístup k rozvoji. Ten je také způsobem řešení nerovnováhy v držení moci ve společnosti díky jeho důrazu na demokracii, participaci, rovnost žen a mužů, zmocňování a nediskriminace (CONCORD 2012: 2). Konfederace je přesvědčena, že lidská práva a rozvoj jsou jen dvě stránky téže mince a jsou tedy vzájemně propojeny. Stejně jako podle Světové banky a OSN, také dle CONCORDu není lidskoprávní přístup pouhým právním přístupem k rozvoji, ale vyžaduje změnu ve způsobu, jakým je rozvojová spolupráce prováděna (CONCORD 2012: 2). Lidskoprávní přístup vytváří podmínky pro participativní a inkluzívní realizaci rozvoje tím, že podporuje ty, kteří nepožívají svých práv, a to ve schopnosti vyžadovat plnění těchto svých práv a zdůrazňuje odpovědnost vlád a dalších aktérů rozvoje plnit povinnosti vůči svým občanům (CONCORD 2012: 2). To, v čem se postoj CONCORDu k lidskoprávnímu přístupu liší od předchozích aktérů, je zejména vnímání důležitosti genderové rovnosti (CONCORD 2012: 3). Rovnost mezi muži a ženami považuje CONCORD za jádro přístupu založeného na - 19 -
lidských právech. Neupřednostňuje genderovou rovnost na úkor jiných práv, ale spíše ji vnímá jako průřezové téma dotýkající se práv ostatních. Téma genderové rovnosti a práv žen je pro CONCORD klíčové neboť věří, že dosažení práv a překonání chudoby se neobejde bez předcházejícího ukončení genderové diskriminace. K tomuto má přispět také řada opatření a kroků, jejichž implementaci do rozvojové spolupráce CONCORD vyžaduje. Mezi ty patří například konzultace s organizacemi a experty zabývajícími se ženskými právy a jejich zapojení do monitoringu výsledků nebo posouzení genderových dopadů projektů a zpřístupnění možnosti hodnotit projekty jak ženám, tak mužům.
3.4 Diskuze nad definicemi Z definicí výše jednoznačně vidíme, že se pojetí lidskoprávního přístupu u různých aktérů liší. Světová banka, Danida a do jisté míry i DFID navíc hovoří o tom, že lidskoprávní přístup vychází z konkrétního a specifického kontextu dané země, ve které je rozvojový projekt realizován, a proto se jednotlivá pojetí lidskoprávního přístupu také zákonitě lišit musí. Podle těchto aktérů však není důvod považovat různorodost v definování lidskoprávního přístupu za nevýhodu, právě naopak. Může být přínosem, že se pojetí lidskoprávního přístupu flexibilně přizpůsobuje kontextu dané země. A díky tomu může lidskoprávní přístup lépe odpovídat místním požadavkům. Přesto se však několik vlastností lidskoprávního přístupu objevuje častěji a jsou společné více aktérům. Zejména jde o rozlišení držitelů práv a nositelů povinností a posílení jejich kapacit. Touto analýzou mocenských struktur a nápravou nerovností z nich pramenících dává lidskoprávní přístup šanci na zlepšení rozvojových problémů, které jsou úzce propojeny s porušováním lidských práv. Lidskoprávní přístup tak vyjadřuje přesvědčení, že chudoba není problém jednotlivce a není způsobena jeho osobním selháním, ale je důsledkem nerovností ve společnosti a nemožnosti požívat lidských práv. Právě toto zaměření na strukturální změny je zřejmě spojeno s dalším častým bodem, a tím je vnímání lidskoprávního přístupu jako způsobu pro lepší, efektivnější a širší dopady rozvojové spolupráce.
- 20 -
Na základě výše uvedených definic můžeme shrnout, že lidskoprávním přístupem v rozvojové spolupráci jsou ty rozvojové projekty a aktivity, které dodržování lidských práv považují nejen za jeden ze svých cílů, ale také za prostředek, jak rozvoje dosáhnout. Z pohledu lidskoprávního přístupu je totiž rozvoj nemožný, pokud nebudou dodržována lidská práva. Tohoto dodržování lidských práv chtějí aktéři dosáhnout různými způsoby: posílením kapacit držitelů práv a nositelů povinností, podporou dialogu o lidských právech nebo podporou ratifikace mezinárodních úmluv o lidských právech. Je důležité uvést, že z jednotlivých definicí také často vyplývají již konkrétní principy, východiska a spojitost lidskoprávního přístupu s právními kořeny a také způsoby a možnosti jeho aplikace do rozvojové spolupráce. Přestože se těmto oblastem lidskoprávního přístupu budou podrobněji věnovat následující kapitoly, nebylo možné některé definice od těchto aspektů oprostit, aniž by došlo k narušení kontextu a významu. Tato rozdílnost v definicích a pojetích lidskoprávního přístupu, stejně jako propojení definic s aplikací a širším kontextem (př. právními kořeny přístupu) vypovídá o tom, že je lidskoprávní přístup opravdu aktuálním tématem v diskuzi významných aktérů rozvojové spolupráce. To, že se tomuto přístupu podrobně věnuje tolik důležitých aktérů, ale i mnozí další (př. OXFAM, Save the Children, aj. – viz 2.2.3. Nestátní neziskové organizace), zase dokazuje, že je lidskoprávní přístup skutečně významným novým tématem na poli rozvojové spolupráce, kterému je věnovaná značná pozornost.
4 Východiska a principy lidskoprávního přístupu K prohloubení pochopení lidskoprávního přístupu se v následující kapitole zaměřuji na jeho charakteristiku, tedy na základní principy a právní východiska. Tato orientace ve východiscích a zařazení lidskoprávního přístupu do širšího kontextu může aktérům rozvojové spolupráce pomoci uvědomit si, z jakých dalších teorií bude lidskoprávní přístup vycházet a tedy jakými dalšími znalostmi musí tito aktéři disponovat. V předchozí kapitole věnující se definicím lidskoprávního přístupu si můžeme všimnout toho, že několik aktérů vidí základy lidskoprávního přístupu - 21 -
v mezinárodních právních normách. Proto se nejdříve věnuji tomu, o které konkrétní právní normy se jedná, a zda jsou vnímány všemi aktéry podobně. Dále se zaměřuji na základní principy přístupu a objasnění pojmů držitelé práv a nositelé povinností. Tyto pojmy se také objevují v mnoha definicích a vztahy mezi nimi jsou označovány za jádro přístupu. Cílem této kapitoly je tedy objasnit, které pojmy a principy tvoří základ lidskoprávního přístupu a z jakých poznatků lidskoprávní vychází.
4.1 Právní rámec Je zřejmé, že za neoddiskutovatelný základ lidskoprávního přístupu můžeme považovat mezinárodní, národní a regionální právní normy na ochranu lidských práv. Podle Nelsona a Dorseyové tyto právní normy definují kritéria rozvoje a stanovují míru odpovědnosti státních a nestátních aktérů (Nelson a Dorsey 2003: 2014). Všichni z desíti vybraných aktérů rozvojové spolupráce také o tomto právním rámci jakožto o základu lidskoprávního přístupu hovoří. Různí aktéři však o právním rámci hovoří v různé míře podrobnosti. OECD a US Aid jsou jedinými aktéry, kteří se těmito právními normami nezabývají nijak podrobně. Pouze konstatují, že lidskoprávní přístup je ukotven v právním rámci. OSN považuje za základ těchto devět úmluv: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966), Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965), Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979), Úmluva proti mučení a jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1984), Úmluva o právech dítěte (1989), Mezinárodní úmluva o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin (1990), Úmluva o právech lidí se zdravotním postižením (2006) a Mezinárodní úmluva na ochranu všech osob před násilným zmizením (2006) (OHCHR 2006: 33). Podle OSN všechny státy ratifikovaly alespoň jednu z těchto úmluv, což dokazuje, že uznání a vnímání lidských práv je celosvětově univerzální a nezávislé na kultuře (OHCHR 2006: 5). Světová banka, Giz, Sida, Norad, Danida a CONCORD také považují těchto devět úmluv za klíčové a označují je jako mezinárodní úmluvy (Gauri, Gloppen 2012: 5, - 22 -
GIZ 2009: 20, Sida: 3, Norad 2001: 10, Danida 2013: 7, CONCORD 2012: 4). Kromě nich však také za kořeny lidskoprávního přístupu považují také tzv. regionální právní normy. Tedy zákony, úmluvy a deklarace přijaté na úrovni kontinentu, několika zemí nebo konkrétní země. Jde například o Africkou chartu lidských práv (1981) nebo Americkou úmluvu o lidských právech (1978). Podle Danidy tvoří tyto regionální právní normy na 40 úmluv a dokumentů, jejichž úplný výčet by však byl velmi dlouhý a proto jej neuvádím (pro jejich úplný výčet viz Danida 2013: 16-18). Zahrnutí všech těchto místních právních norem je však významné, protože poukazuje na respektování místních právních norem typických pro danou oblast a přizpůsobení východisek lidskoprávního přístupu kontextu dané země. Zvláštní pozici mezi kořeny lidskoprávního přístupu má Všeobecná deklarace lidských práv, přijata 10. prosince 1948 Valným shromážděním OSN. Ta je vnímána jako nejvýznamnější z právních norem a také jako zdroj, kterým se všechny ostatní normy, ať už mezinárodní nebo regionální, nechávají inspirovat (Norad 2001: 10, DFID 2005: 43). Všeobecná deklarace lidských práv je sice nezávazným právním dokumentem, ale soubor lidských práv, které obsahuje, je považován za nejznámější a Všeobecná deklarace lidských práv za výchozí bod pro další úmluvy. Přijetí Všeobecné deklarace lidských práv je významným bodem historie lidských práv také proto, že byla vypracována a poté přijata zástupci států s odlišným právním a kulturním prostředím.17
4.2 Základní principy Za východiska lidskoprávního přístupu můžeme považovat čtyři hlavní charakteristiky lidských práv. Tedy vrozenost, nezcizitelnost, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv (podrobněji vysvětleny v kapitole 1.3.). Přestože nejde přímo o principy lidskoprávního přístupu jako takového, musí z těchto čtyř charakteristik lidskoprávní přístup vycházet a uplatňovat je. Lidská práva jsou jádrem lidskoprávního přístupu, stejně tak i tyto vlastnosti jsou považovány za základní principy lidskoprávního přístupu (Danida 2013: 7, OHCHR 2006: 36). Kromě těchto vlastností práv také všech deset aktérů rozvojové spolupráce hovoří o základních principech lidskoprávního přístupu. Jde o principy rovnosti 17
OHCHR – Universal Declaration of Human rights [on-line].
- 23 -
a nediskriminace, odpovědnosti, participace (CONCORD 2012: 3, Danida 2013:2, DFID 2005: 11, Gauri, Gloppen 2012: 16, GIZ 2009: 27, Norad 2001: 27, OECD 2006: 17, OHCHR 2006: 23, Sida 2001: 2, US Aid 2013: 13). Názvy těchto principů nebo jejich rozdělení se u některých organizací liší (př. o prvním principu DFID hovoří jako o inkluzi a nediskriminaci, GIZ jako o nediskriminaci a rovnosti příležitostí). Z hlediska významu těchto principů je však můžeme označit za stejné a shrnout je do výše uvedených tří principů. Princip rovnosti a nediskriminace vychází z důstojnosti každého člověka, z rovnosti všech lidí a z rovnosti jejich práv. Tento princip klade důraz na to, aby nikdo nebyl při implementaci projektu rozvojové spolupráce diskriminován (CONCORD 2012: 3, Danida 2013: 10, DFID 2005: 12, GIZ 2009: 27, OECD 2006: 167, OHCHR 2006: 23-24). Proto se musí projekty zaměřovat zejména na tu část cílové skupiny, která je nejvíce marginalizovaná. Nesmí dojít k situaci, kdy budou výsledky projektu dostupné pouze některým členům cílové skupiny, kdežto ostatním ne (OHCHR 2006: 24). K tomu by mohlo dojít například, probíhá-li některá z aktivit projektu na takovém místě, kam nemají všichni členové cílové skupiny přístup (př. ženy) (OHCHR 2006: 24). Jedním z konkrétních kroků, jak předcházet této diskriminaci je například posílení oblasti sběru dat tak, aby byla tato data rozlišena na základě rasy, barvy pleti, pohlaví nebo geografické polohy respondentů (GIZ 2009: 28). To umožní určit individuální požadavky různých skupin obyvatel a předejít tak diskriminaci, ke které by mohlo dojít, kdyby tato specifika nebyla brána v potaz. Dalším krokem může být přizpůsobení dostupnosti informací, a to například tím, že se poskytnou také v jazycích etnických menšin nebo v alternativních formách (př. informace pro neslyšící) (OHCHR 2006: 24). K naplnění principu odpovědnosti přispívá lidskoprávní přístup tím, že jsou definovány překážky, které stojí nositelům povinností v cestě dostát svým závazkům (Danida 2013: 11, OHCHR 2006: 24). Ty následně pomáhá překonávat. Stejně tak jsou podporováni držitelé práv ve schopnosti svá práva nárokovat (DFID 2005: 12, GIZ 2009: 31, OECD 2006: 167, OHCHR 2006: 24). Zajišťování této odpovědnosti v praxi může být náročné. Zejména pokud nositelé povinnosti nechtějí spolupracovat nebo pokud jsou státní instituce tak slabé, že nemají donucovací moc (př. zkorumpované soudy) (OHCHR 2006: 24). Prakticky tato podpora odpovědnosti - 24 -
spočívá například v zapojení nositelů povinností do plánování projektu, jeho implementace a hodnocení. Tím je podpořena jejich motivace přijímat zodpovědnost spíše, než když jsou pouze o svých povinnostech informováni (OHCHR 2006: 24). Dalšími kroky k podpoře odpovědnosti je navázání dialogu mezi nositeli povinnosti a držiteli práv a vyjasnění povinností a práv obou skupin aktérů. Nebo podpora vzniku či obnovy nestátní kontrolních mechanismů, jako jsou například nezávislé think-tanky, média nebo nátlakové nástroje občanské společnosti, jako je petice apod. (GIZ 2009: 32, OHCHR 2006: 25). GIZ v souvislosti s principem odpovědnosti také hovoří o podmínce transparentnosti. Tedy, že všechny postupy nositelů povinností musí být jasné, srozumitelné a informace o nich volně dostupné (GIZ 2009: 31). Princip participace znamená, že aktérům v dané zemi a komunitě, ve které rozvojový projekt probíhá, je garantována výhradní účast na všech fázích tohoto projektu, od jeho plánování, přes implementaci až po monitoring a hodnocení (CONCORD 2012: 3, Danida 2013: 11, DFID 2005: 12, GIZ 2009: 29, OHCHR 2006: 26, OECD 2006: 17). Toto zapojení je jak cílem, tak prostředkem rozvojových projektů (OHCHR 2006: 26). Z pohledu lidských práv jde o více, než jen pouhé konzultování průběhu projektu. Jde o to, aby bylo podporováno kritické myšlení aktérů projektů a jejich vlastní rozhodování. Aby byla podporována jejich občanská angažovanost a schopnost žádat naplnění těch svých práv, která jsou zanedbávána (OHCHR 2006: 26). Z výše uvedených základních principů nevyplývá pouze charakteristika lidskoprávního přístupu, ale také již konkrétní kroky, jak jich dosáhnout. Tímto tedy vysvětlení základních principů přesahuje do aplikace lidskoprávního přístupu do praxe.
4.3 Držitelé práv a nositelé povinnosti Specifickými termíny, které se s lidskoprávním přístupem pojí, které jsou zmiňovány všemi aktéry rozvojové spolupráce a kterým tedy považuji za důležité se věnovat, jsou „držitelé práv“ a „nositelé povinností“. Tyto pojmy jsou zmiňovány jak v definicích lidskoprávního přístupu, tak v jeho principech. Ne všichni aktéři se však
- 25 -
věnují přesnému vymezení toho, o které konkrétní činitele se jedná. Podrobněji se těmto aktérům věnuje pouze Danida, GIZ a OSN. V případě vymezení držitelů práv se tyto organizace shodují: držitelem práv je každý člověk nebo skupina osob (Danida 2013: 7, GIZ 2009: 17, OHCHR 2006: 37). Co se týče nositelů povinností, chápání tohoto pojmu se však u těchto čtyř aktérů liší. Podle Danidy a OSN jsou nositeli povinností zejména státní subjekty, tedy všechny orgány státu jako například parlament, ministerstva, úřady, soudy, policie, ale také například učitelé (Danida 2013: 7). Kromě státních subjektů, které jsou hlavními a primárními nositeli povinností, mohou být také další aktéři považování za tyto nositele povinností. O těchto ostatních aktérech Danida hovoří jako o „morálních nositelích povinností“. Jedná se o komunitní organizace, rozvojové agentury, multilaterální donory a nestátní neziskové organizace (Danida 2013: 7). V určitých situacích mohou být za nositele povinnosti považováni také například náboženští představitelé nebo dospělí občané (to se může týkat například problematiky práv dítěte a tedy jeho ochrany před zneužíváním, týráním a zanedbáváním) (Danida 2013: 7). OSN k nositelům povinností navíc řadí i soukromé firmy (OHCHR 2006: 37). Oproti tomu GIZ považuje za výhradní nositele povinnosti stát a státní instituce (GIZ 2009: 17). Přestože i další instituce, jako právě firmy nebo neziskové organizace, poskytují lidem sociální a jiné služby (př. dodávky vody a zajištění sanitace) a tedy mají povinnosti vůči svým zákazníkům a obyvatelům, tento samotný fakt z nich nečiní nositele povinností z lidskoprávního pohledu (GIZ 2009: 17). Stát je jediný nositel povinnosti z pohledu lidských práv, protože je to právě on, kdo kontroluje činnost ostatních organizací a institucí tak, aby byla v souladu s lidskými právy (GIZ 2009: 17). Je to také právě stát a státní instituce, na které se občané mohou obrátit v případě, že jejich práva nejsou dodržována. Tato role nenáleží firmám a neziskovým organizacím, a zřejmě proto je GIZ považuje pouze za důležité aktéry, ale ne za nositele povinností. Z tohoto vidíme, že především definice a pojetí nositelů povinností se mezi aktéry výrazně liší. To však může způsobit mnohem větší potíže, než pouze nesrovnalosti na úrovni teorie. Právě nositelé povinností jsou ti, kdo se mají zodpovídat v situacích, kdy jsou lidská práva upírána a porušována. Tato - 26 -
nejednoznačnost určení, kdo skutečně je tímto nositelem povinnosti a kdo se má zodpovídat, může být překážkou v rozklíčování nerovností a jejich nápravě. Tento problém tak může být i důvodem neúspěchu rozvojových projektů v lidskoprávním přístupu.
4.4 Diskuze nad východisky Všech deset aktérů se k východiskům a pramenům lidskoprávního přístupu vyjadřují velmi podobně. Za základní východiska je považováno ukotvení v rámci právních norem, a principy rovnosti a nediskriminace, odpovědnosti, participace. Je možné, že v podobném vnímání těchto východisek hraje stěžejní roli OSN, které svým společným ujednáním o lidskoprávním přístupu18, určilo směr a ovlivnilo další aktéry a organizace. Popis
tří
základních
principů
přístupu,
rovnosti
a nediskriminace,
odpovědnosti, participace, vypovídá o lidskoprávním přístupu mnohem více než jen z jakých hodnot pramení. Ukazuje na to, jak mají být z lidskoprávního hlediska vytvářeny rozvojové projekty. Tyto principy vyžadují, aby bylo zajištěno, že všichni mají stejné šance na zapojení a výsledky z projektu. A toto zapojení posouvá ještě dál, nejde jen o možnost, ale o právo se zapojit. Právo, které může být vymáháno a je tak legitimním požadavkem. Tyto základní principy také mění role v procesu rozvoje. Z pasivní „cílové skupiny“ se stávají držitelé práv, kteří mají nástroje, jak je vymáhat. Už nejsou jen těmi, kdo pasivně čekají na výsledky pomoci, ale mají právo zapojit se a určovat své požadavky. Co se držitelů práv a nositelů povinností týče, vyvstává zde však několik otázek, které musí organizace při praktické aplikaci lidskoprávního přístupu mít vyjasněny. Zejména jde o otázku nositelů povinností a naplňování těchto povinností. Kdo konkrétně určí, kým je v dané situaci nositel povinnosti? Záleží čistě na aktérech, aby si sami tyto úlohy připsali, nebo zde bude existovat nějaký další nadřazený orgán, který toto rozdělení a určení bude kontrolovat? Kdo bude vymáhat nutnost dodržet povinnosti, které budou ze vztahu vyplývat? Budou se poškozené strany obracet na soud i v případě, že půjde o porušení práv z oblasti kulturní nebo Prohlášení o společném ujednání o přístupu založeném na lidských právech v rozvojové spolupráci a programování vydalo OSN v roce 2003. UN - The Human Rights Based Approach to Development Cooperation: Towards a Common Understanding Among UN Agencies [on-line]. 18
- 27 -
sociální? Kdo další bude případně tyto žaloby a stížnosti řešit, pokud v dané zemi nebude dostupný adekvátní a objektivní orgán, který by toto řešil? Kdo konkrétně určí oblasti povinností a míru zodpovědnosti jednotlivých aktérů, pokud jich bude větší množství v dané komunitě? Jistě ještě mnohé další otázky vyvstanou z tohoto vztahu nositelů povinností a držitelů práv, neboť i z předchozí kapitoly vyplývá, že ani aktéři samotní nemají v konkrétním vymezení těchto rolí jasno a jejich názory na toto rozdělení se liší. Jak je uvedeno již výše, tato nevyjasněnost v oblasti nositelů povinností může souviset s neúspěchem projektu, proto je více než důležité, aby byla tato oblast vyjasněna.
5
Vývoj a implementace lidskoprávního přístupu V této kapitole se věnuji nejen historii lidskoprávního přístupu, ale i jeho
současnému přijetí do praxe rozvojových organizací. Objasnění historie vztahu lidských práv a rozvoje pomůže lépe pochopit důvody a okolnosti vzniku lidskoprávního přístupu. Způsoby jeho implementace mohou ukázat, co vše přijetí lidskoprávního přístupu obnáší. Cílem této kapitoly je zjistit, kdy se o přístupu založeném na lidských právech začalo hovořit. Jaké podněty a motivy vedly aktéry k tomu, že začali spojovat oblast lidských práv a rozvojové spolupráce? Jak se vůbec vyvíjel vztah lidských práv a rozvojové spolupráce, než dospěl k lidskoprávnímu přístupu? Proč konkrétně došlo k přechodu k lidskoprávnímu vnímání rozvoje? Stojí za tím pouze změna motivace západních donorů a zklamání z toho, že mnohé rozvojové snahy se minuly účinkem, a tak se od lidskoprávního přístupu očekává také přínos vyšší efektivnosti spolupráce? Dále se v této kapitole věnuji tématu přijetí lidskoprávního přístupu a tomu, jak jej vnímají jednotliví aktéři. Co vše je spojeno s implementací lidskoprávního přístupu do rozvojové spolupráce? Existuje více způsobů, jak lidskoprávní přístup zahrnout to praxe? Jak se k této implementaci aktéři staví?
5.1 Historická dimenze lidskoprávního přístupu Přestože se o lidských právech začalo hovořit již v 17. – 19. století (viz kapitola 1.3) a jedním ze základních kamenů pro vznik rozvojové pomoci, jakožto nové - 28 -
formy mezinárodní solidarity a odpovědnosti, bylo přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948, propojení lidských práv a rozvoje se objevuje až od 90. let 20. století. Do té doby byla rozvojová pomoc a způsob jejího poskytování nahlížena jinými, než lidskoprávními, perspektivami. Za události spojené se vznikem rozvojové pomoci je považováno založení OSN (1945), již zmíněné přijetí Všeobecné deklarace lidských práv a také přijetí poválečného Marshallova plánu (Hunter 2012: 26). Významným se také ukázalo být prohlášení tehdejšího prezidenta Spojených států Henryho S. Trumana. Ten jako první pojmenoval nutnost pomoci „zaostalým zemím“ a to nejen z důvodu národní bezpečnosti, ale také mravní odpovědnosti. Zároveň však tyto země označil za „oběti“ válek a nemocí, kterým je potřeba pomoci. A tím nastavil nahlížení na rozvojové země pro dlouhá desetiletí (Hunter 2012: 28). Důvodem, proč se po 2. sv. válce o lidských právech nehovořilo, byla také studená válka. Bohaté země byly v oblasti rozvojové pomoci motivovány především zájmem o to, aby přírodní zdroje rozvojových zemí nepadly do „špatných rukou“ (Hunter 2012: 28). Rozvoj se tedy ubíral směrem posílení ekonomického růstu a zlepšení stavu infrastruktury, na sociální oblast se téměř nebral zřetel. Ačkoli HDP rozvojových zemí rostlo, pozitivní dopad se téměř výhradně týkal politických a ekonomických elit a propast mezi chudými a bohatými se zvětšovala (Hunter 2012: 29, Harris-Curtis a kol. 2005: 9). V 70. letech se poprvé objevily snahy o humanizaci rozvoje. Orientace výhradně na ekonomický rozvoj je doplňována zaměřením se na oblasti školství, zdravotnictví a zásobení potravinami. Někteří autoři ve spojitosti s tímto obratem hovoří o novém přístupu v rozvojové pomoci – o přístupu zaměřeném na uspokojení základních lidských potřeb (Hunter 2012: 30). Přestože se jednalo o významný posun na poli rozvojové pomoci, také tento přístup nemění nic na nevyrovnaném vztahu „dárce“ a „příjemce“, kterým je rozvojová pomoc stále nahlížena. Až na konci 80. let, kdy se uvolňovalo napětí studené války, se také začala ztrácet dosavadní ostrá hranice mezi rozvojem a lidskými právy. Důležitým mezníkem v tomto období je Deklarace o právu na rozvoj, přijata Valným shromážděním OSN v roce 1986 (Harris-Curtis a kol. 2005: 9). Tato deklarace - 29 -
uznává právo na rozvoj jako jedno ze základních lidských práv. Charakterizuje také rozvoj jako komplexní proces zahrnující ekonomickou, sociální, kulturní a politickou oblast (Šrámková 2011: 10). Jasně se vyhraňuje vůči orientaci rozvoje na pouhé posílení ekonomické situace v zemi. Dále deklarace hovoří o aktivní, svobodné a významné účasti jednotlivců v rozvoji (Šrámková 2011: 10). Potvrzuje tak, že hlavním subjektem rozvoje je svobodná lidská bytost s právem na rozvoj, která již není pouhým pasivním příjemcem pomoci. Tím vším Deklarace o právu na rozvoj posouvá nahlížení rozvojové pomoci blíže lidskoprávnímu přístupu. Dalším obdobím sbližování lidských práv a rozvoje jsou devadesátá léta, kdy začalo být jisté, že rozvojová pomoc nepřináší kýžené výsledky. Zájem poskytovatelů pomoci ale i donorů se obrací k efektivnosti, udržitelnosti a účinnosti pomoci. V odborné veřejnosti se hovoří o tom, že se příliš mnoho pozornosti upírá na vyřešení symptomů doprovázející problémy chudoby, ale již ne na řešení příčiny těchto problémů. A tak rozvojová pomoc opouští pouhé ekonomické pojetí rozvoje a začíná se orientovat na širší pochopení chudoby a jejích příčin (Harris-Curtis a kol. 2005: 9). Významným popudem pro přehodnocení způsobu poskytování rozvojové pomoci byly také rozporuplné dopady Programů strukturálního přizpůsobení (z anglického SAPs – Structural Adjustment Programs). Tyto programy, probíhající v 80. letech, měly za cíl reformovat hospodářství rozvojových zemí a zahrnovaly kroky ke snížení inflace, zefektivnění daňových systémů, snižování státních výdajů apod. SAPs však byly velmi kritizovány, zejména kvůli jejich negativnímu dopadu na sociální sektor19 a následnému zvýšení sociální nerovnosti a závislosti na pomoci (Dušková a kol. 2011: 228). Za klíčový obrat ve filosofii rozvojové pomoci bývá označována kniha Development as Freedom, kterou v roce 1999 vydal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen (Hunter 2012: 35). Podle jeho Sena není chudoba pouhým nedostatkem příjmů, ale zbavením nebo omezením základních schopností člověka
Podle WHO se po implementaci SAPs zvýšila podvýživa dětí, výskyt infekčních chorob a počet novorozeneckých a mateřských úmrtí (Dušková a kol. 2011: 228 podle WHO 2010). Dále se snížila kvalita i dostupnost vzdělání a došlo ke snížení výdajů na ochranu životního prostředí, jakož i k nadměrnému přetěžování přírodních zdrojů (Dušková a kol. 2011: 228). 19
- 30 -
žít svobodně.20 Proto musí být zvyšování svobody člověka cílem i prostředkem rozvojové pomoci (Hunter 2012: 35). Jednu z hlavních rolí v počátcích lidskoprávního přístupu také sehrálo OSN, které během 90. let řešilo téma propojenosti lidských práv a rozvoje na světových summitech. Šlo o Konferenci o udržitelném rozvoji v Rio de Janeiro (1992), Vídeňský světový summit o lidských právech (1993), Mezinárodní konferenci o populaci a rozvoji v Káhiře (1994), Čtvrtou světovou konferenci o ženách v Pekingu (1995) a Světový summit pro sociální rozvoj v Kodani (1995) (Šrámková 2011: 11). Právě poslední ze zmíněných summitů se zasadil o to, že lidská práva byla uznána za cíl rozvojové agendy širokým spektrem mezinárodních agentur (Šrámková 2011: 11). V roce 1998 OSN přehodnotilo definicí chudoby. Ta je podle nového pojetí popřením volby a příležitosti, porušením lidské důstojnosti a nedostatku základní schopnosti efektivně se podílet na životě společnosti (Šrámková 2011: 11). Pojetí chudoby podle OSN se tak nejen velmi podobá definici chudoby podle Amartya Sena, ale z ní jednoznačně vyplývá, že chudoba je porušením základních lidských práv. Přijetím Miléniové deklarace na Summitu tisíciletí v roce 2000 pak OSN explicitně postavilo lidskoprávní závazky spolu s rozvojovou agendou do centra pozornosti mezinárodního dění (Šrámková 2011: 11). 189 států OSN se v této deklaraci zavázalo vynaložit maximální úsilí na osvobození více než miliardy lidí žijících v extrémní chudobě, hájit principy lidské důstojnosti, rovnosti, spravedlnosti a práva na rozvoj na globální úrovni (Šrámková 2011: 11). Přestože nejsou Rozvojové cíle tisíciletí identické s existujícím rámcem lidských práv, explicitně na ně odkazují (OECD 2006: 80). Z výše uvedené historie vztahu lidských práv a rozvojové pomoci je patrné, že jejich propojování bylo spíše pozvolným procesem probíhajícím od 80.let. Ať už byly bohaté země dříve motivovány rozšířením politického vlivu nebo morální odpovědností za chudé, z podpory ekonomického růstu rozvojových zemí prosperovaly spíše země bohaté. Od miléniové deklarace a posléze vydání Amartya Sen hovoří o pěti oblastech svobody: politická, ekonomická a sociální svoboda, záruka transparentnosti a ochrana bezpečnosti. Politická svoboda zahrnuje například demokracii a svobodu projevu a tisku, ekonomická svoboda znamená mít příležitost využívat hospodářských zdrojů. K sociální svobodě řadí například přístup ke vzdělání a zdravotnictví. Záruka transparentnosti zahrnuje důvěru ve vládní systém a přístup k informacím a ochrana bezpečnosti se týká předcházení sociálního vyloučení zranitelných skupin (Sen 1999: 38-39). 20
- 31 -
dokumentu o společném porozumění lidskoprávního přístupu OSN21 však dochází k přehodnocením této motivace. Nositelem této změny je právě lidskoprávní přístup, který za hlavní cíl i prostředek rozvoje považuje právě člověka se svými základními právy a svobodou.
5.2 Vztah k přístupu charitativnímu a přístupu základních potřeb Lidskoprávní přístup bývá často dáván do protikladu k dalším dvěma přístupům nahlížení rozvojové spolupráce – charitativnímu přístupu a přístupu základních potřeb (Katsui 2009: 13 podle Lundström-Sarelin a Mustaniemi-Laakso 2007, Harris-Curtis a kol. 2005: 16, Hunter 2012: 40). Tyto dva přístupy se objevovaly také v historii vztahu lidských práv a rozvoje, proto zde zařazuji podkapitolu, kde se jim podrobněji věnuji. Rozdíly mezi těmito přístupy mohou pomoci lépe pochopit podstatu a důvod změny paradigmatu rozvojové pomoci a přijetí lidskoprávního přístupu. Jako charitativní je označován ten přístup k rozvojové pomoci, kdy se projekty a programy zaměřují pouze na vstupy, na potřeby lidí v chudých zemích a poskytnutí toho, co jim chybí. Jde tedy o jakýkoli proces darování (finančních prostředků, materiální pomoci), při kterém moc leží pouze na straně dárce. Poskytovatel pomoci je ten, kdo rozhoduje jak vysoký dar a v jaké podobě příjemci poskytne, které jeho potřeby naplní a do jaké míry (Katsui 2009: 13 podle Lundström-Sarelin a Mustaniemi-Laakso 2007). Hlavním motivem rozvojové pomoci v charitativním paradigmatu je morální zodpovědnost vůči chudým (Hunter 2012: 40). Pozice jednotlivce v tomto přístupu pak z této motivace vychází. Ten, kterému je pomáháno, je nazýván příjemcem pomoci, což jasně vypovídá o pasivitě jeho role. Příjemce je viděn jako objekt, který si zaslouží pomoci. Charitativní přístup se zaměřuje především na projevy problémů a zmírnění těch negativních, neřeší už však dále, co tyto problémy způsobuje (Hunter 2012: 40). Za charitativní přístup je považován ten směr, kterým se rozvojová pomoc od svých počátků ubírala (Katsui 2009: 11).
21
Prohlášení o společném ujednání o přístupu založeném na lidských právech v rozvojové spolupráci a programování vydalo OSN v roce 2003. UN - The Human Rights Based Approach to Development Cooperation: Towards a Common Understanding Among UN Agencies [on-line].
- 32 -
Charitativní přístup je podle některých autorů v 70. letech nahrazen novým přístupem, který je posunem v rozvojové pomoci zejména co se motivace a řešení rozvojových problémů týče. Jde o přístup základních potřeb (Hunter 2012: 30). Ten uznává, že neuspokojené potřeby jsou platným nárokem na poskytnutí pomoci. Příjemce pomoci už není pouze pasivně odkázán na dárce a jeho rozhodnutí pomoci, ale má konkrétní potřeby, které jsou považovány za legitimní a hodné zájmu. Zároveň však u tohoto přístupu není jasně definovaná zodpovědnost tyto potřeby naplňovat. Stále tak tento přístup vychází z dobrovolnosti poskytované pomoci (Hunter 2012: 40). Oproti charitativnímu přístupu se tento přístup sice orientuje na příčiny problémů, stále však neřeší strukturální příčiny, ale pouze ty bezprostřední (Harris-Curtis a kol. 2005: 16 podle International Save the Children Alliance, Hunter 2012: 40). Přístup základních potřeb bývá kritizován pro samotné pojetí potřeb, které jsou ze své podstaty subjektivní a mohou v různých zemích a komunitách markantně lišit. Navíc bývají některé potřeby vyvyšovány nad jiné, ale i tato hierarchie může být vnímána subjektivně odlišně, s odlišnou mírou důležitosti (Harris-Curtis a kol. 2005: 16). Oproti těmto dvěma přístupům se lidskoprávní přístup soustředí zejména na proces spolupráce a její výstupy (Hunter 2012: 40). Tím, že určuje, kdo je držitelem práv a kdo nositelem odpovědnosti, mění se rozvojová pomoc na spolupráci. Držitel práv se svými univerzálními a nedělitelnými právy, které nejsou hierarchizovány a jsou platné kdekoliv na světě, se tak stává aktivním účastníkem ve formulaci svých požadavků. Odhalováním mocenských struktur a nenaplněných práv se lidskoprávní přístup nespokojuje s pouhým řešením důsledků problémů, ale orientuje se na odhalení a nápravu jejich příčin (Harris-Curtis a kol. 2005: 16). Již ze samotných definicí vidíme značnou kritiku těchto dvou přístupů. Organizace ani odborníci příliš nehovoří o souvislosti mezi touto kritikou a příchodem lidskoprávního přístupu. Proto zůstává otázkou, zda ona pasivita příjemců pomoci, která z těchto přístupů vyplývá nebo jejich neřešení strukturálních příčin rozvojových problémů, také měla svůj díl na přehodnocení paradigmatu rozvojové pomoci. Pouze OSN neurčitě uvádí, že pouhá charita a dobročinnost nejsou dostatečné (OHCHR 2006: 15). Můžeme tak předpokládat, že
- 33 -
právě nedostatky předchozích přístupů byly jedním z podnětů pro lidskoprávní nahlížení rozvojové spolupráce.
5.3 Důvody změny paradigmatu Andrea Cornwall a Celestine Nyamu-Musembi hovoří o pěti důvodech, proč se po tak dlouhé době vyhýbání se oblasti lidských práv, rozvojová spolupráce konečně začíná o toto téma zajímat. Prvním důvodem je konec studené války, který umožňuje komplexnější nahlížení lidských práv. Jde především o vnímání kulturních, sociálních a občanských práv za stejně hodnotná jako hospodářská a politická práva. Jak je popisováno v předchozí kapitole, během studené války byla právě upřednostňována oblast ekonomického rozvoje a tedy i hospodářská a politická práva před ostatními (Cornwall, Nyamu-Musembi 2004: 1423). Druhým důvodem přiblížení rozvojové spolupráce lidským právům přičítají Cornwall a Nyamu-Musembi aktivismu neziskového sektoru (Cornwall, NyamuMusembi 2004: 1423). Podle nich to byly právě rozvojové a humanitární neziskové organizace, různorodá neformální hnutí a skupiny aktivistů z rozvojových zemí, které byly vedoucími články lidskoprávní kampaně na prvních světových konferencích po konci studené války (zejména na Vídeňském summitu o lidských právech v roce 1993 a Světovém summitu pro sociální rozvoj v Kodani v roce 1995) (Cornwall, Nyamu-Musembi 2004: 1423). Třetím důvodem je změna ve způsobech poskytování pomoci, konkrétně větší poskytování rozvojové pomoci skrze přímou rozpočtovou podporu (Cornwall, Nyamu-Musembi 2004: 1423). Přestože je stále velká část rozvojové pomoci směřována skrze projekty, rozpočtová podpora nabízí prostor pro samostatné rozhodování vlády rozvojové země, jak s financemi naložit (Cornwall, NyamuMusembi 2004: 1423). Tím uznává, že právě příjemci pomoci mají mít ono právo rozhodnout, který problém je pro ně nejpalčivější a jaký způsob jeho řešení je pro kontext jejich komunity nejvhodnější. Otázku jak pojistit, že budou tyto peníze utráceny efektivně, přináší lidskoprávní přístup sám. Obousměrnou podporou, tedy posilováním veřejných institucí a jejich odpovědnosti a občanské společnosti a jejich požadavků, se zajistí partnerský dialog (Cornwall, Nyamu-Musembi 2004: 1424).
- 34 -
Čtvrtým důvodem přijetí lidskoprávního přístupu je jeho rozšiřující pojetí participace (Cornwall, Nyamu-Musembi
2004: 1424). Lidskoprávní
přístup
nevnímá participaci pouze jako účast na projektu. Ale také jako participaci na politice a mocenských rozhodnutích, participaci jako prosazování zájmů držitelů práv. A právě tato širší participace je donory vnímána pozitivněji (Cornwall, NyamuMusembi 2004: 1424). Posledním důvodem přechodu rozvojové spolupráce na lidskoprávní diskurs je jeho pozitivní vnímání oproti právu na rozvoj (Cornwall, Nyamu-Musembi 2004: 1424). Autorky se domnívají, že deklarace o právu na rozvoj kladla velký tlak na povinnost mezinárodního společenství být aktivní v rozvojové spolupráci a proto byla vnímána negativně. Zatímco lidskoprávní přístup označuje za nositele povinnosti zejména místní vlády, a tedy „odjímá“ povinnost z beder mezinárodních organizací, je přijímán pozitivněji (Cornwall, Nyamu-Musembi 2004: 1424). Zejména z posledních dvou důvodů je znát, že přechod k lidskoprávnímu přístupu není stoprocentně motivován tak romantickými hodnotami, jak jej prezentují mezinárodní organizace. Například OSN uvádí tyto dva hlavní důvody změny nahlížení rozvojové spolupráce. Prvním z nich je přesvědčení, že lidskoprávní přístup je správným postupem už jen kvůli podstatě lidských práv. Lidská práva náleží všem lidem, a proto je rozvojová spolupráce, založená na jejich uplatňování, právně i morálně korektní. Druhým důvodem je přesvědčení OSN, že lidskoprávní přístup vede k lepším a udržitelnějším výsledkům rozvoje (OHCHR 2006: 16).
5.4 Implementace lidskoprávního přístupu Po nastínění historie vztahu lidských práv a rozvoje, vymezení lidskoprávního přístupu vůči přístupu charitativnímu a přístupu zaměřenému na potřeby a po nastínění některých důvodů, proč se o lidskoprávní přístupu začalo hovořit, se tato část kapitoly zaměřuje na to, jak je lidskoprávní přístup implementován do praxe. Tato část kapitoly by měla zodpovědět otázky, v čem konkrétně vidí vybraní aktéři implementační strategie lidskoprávního přístupu do praxe, zda se tyto strategie výrazně liší u různých aktérů a co vše to pro rozvojovou spolupráci znamená.
- 35 -
Podle VeneKlasena je přijetí lidskoprávního přístupu monumentální změnou v politice a diskurzu organizace. Tyto změny jsou podle něj zdlouhavé, neboť zahrnují jak úpravu poslání organizace, tak personální změny či úpravu rozpočtu. Implementace lidskoprávního přístupu tak může trvat i více než 10 let (VeneKlasen a kol. 2004: 20). Harris-Curtis a kol. rozlišují tři typy přenesení lidskoprávního přístupu do projektů rozvojových organizací: korporátní, „bottom-up“ a tematický (HarrisCurtis a kol. 2005: 19). Korporátní typ aplikace je přijetí lidskoprávního přístupu na úrovni celé organizace a všech jejích součástí (Harris-Curtis a kol. 2005: 19). Lidskoprávní přístup je v takovéto aplikaci vnímán jako zásadní změna politiky a principu fungování celé organizace (Harris-Curtis a kol. 2005: 19). Tento typ úplné aplikace lidskoprávního přístupu do všech aktivit organizace tak vyžaduje přezkoumání postupů a aktivit organizace, ale i kompetencí pracovníků, aby vše bylo v souladu s principy lidskoprávního přístupu (Harris-Curtis a kol. 2005: 19). Druhý typ aplikace, tzv. bottom-up22, je založený na požadavcích a podnětech pracovníků, klientů nebo partnerských organizací v rozvojových zemích (HarrisCurtis a kol. 2005: 19). Harris-Curtis a kol. dokonce hovoří o tom, že právě tyto podněty lokálních komunit a pracovníků jsou hlavními důvody většiny nestátních neziskových organizací pro přijetí lidskoprávního přístupu (Harris-Curtis a kol. 2005: 19). Tato aplikace lidskoprávního přístupu se také vyznačuje svou vyšší flexibilitou, než aplikace korporátního typu. Tím, že vychází z aktuálních poznatků v terénu a zároveň není nikde pevně definována jako celo-organizační politika, může pružněji reagovat na změny potřeb místních komunit (Harris-Curtis a kol. 2005: 19). Poslední možnost je tematická aplikace, tedy postupné přijetí lidskoprávního přístupu, například jen u několika projektů organizace (Harris-Curtis a kol. 2005: 20). Výhodami této aplikace jsou nižší nároky na pracovníky a postupy práce. Pracovníci i aktivity se mohou lidskoprávnímu nahlížení rozvojových projektů Název přístupu jsem pro výstižnost původního výrazu a neexistenci adekvátního českého ekvivalentu nepřekládala. Případný překlad by mohl znít „přístup zdola-nahoru“, „přístup aplikace odspodu“ nebo „přístup vzestupné aplikace“. 22
- 36 -
přizpůsobovat krok po kroku, což nemusí být tak náročné jako první typ aplikace (Harris-Curtis a kol. 2005: 20). Harris-Curtis a kol. na závěr dodávají, že většina organizací tyto přístupy kombinuje (Harris-Curtis a kol. 2005: 20). Podobné rozlišení typů aplikace přináší také Uvin. Hovoří o tom, že v případě OSN a také většiny bilaterálních donorů je přijetí lidskoprávního přístupu zásadním přehodnocením ideologie, cílů, procesů, systémů a postupů (OECD 2006: 36 podle Uvin 2004). Podle tohoto tedy OSN a většina bilaterálních donorů aplikuje lidskoprávní přístup korporátním způsobem. Dále Uvin uvádí, že některé organizace vnímají lidskoprávní přístup jen jako jeden z mnoha přístupů k rozvojovým projektům. Jeho aplikace tedy nespočívá na úrovni řízení celé organizace, ale jen několika projektů (OECD 2006: 36 podle Uvin 2004). Tento typ aplikace podle Uvina by se tak dal přiřadit typu tematickému podle HarrisCurtisové a kol. Filmer-Wilsonová pod integrací lidskoprávního přístupu do rozvojových projektů chápe aplikaci základních principů (viz kapitola 3.2) do všech částí programového
procesu.
Principy
rovnosti
a nediskriminace,
odpovědnosti
a participace by měly být zařazeny do fáze zjištění potřeb, analýzy, plánování, implementace projektu a monitoring a evaluace (Filmer-Wilson 2005: 221). FilmerWilsonová o této aplikaci hovoří jako o lidskoprávním přístupu v programování. Zároveň
dodává,
že
u mnoha
neziskových
organizací
je
implementace
lidskoprávního přístupu spojena se značnými obtížemi. Nejen ono zahrnutí principů do všech fází programování, ale také propojení rozvojových projektů s právním rámcem je podle ní náročným procesem (Filmer-Wilson 2005: 220). Konkrétní aktéři rozvojové spolupráce se k implementaci lidskoprávního přístupu do svých projektů vyjadřují poměrně odlišně. OSN, CONCORD a GIZ vyžadují implementaci lidskoprávního přístupu do všech aktivit organizace. Tedy jak na úrovni politiky organizace, tak přímo do rozvojových projektů (CONCORD 2012: 4, GIZ 2009: 33, OHCHR 2006: 27). Podle GIZ tato absolutní integrace lidskoprávního přístupu tak neznamená jen upravit poslání organizace, ale také zaměstnat odborníky na lidská práva nebo spolupracovat s lokálními institucemi a neziskovými organizacemi zabývajícími se ochranou lidských práv (GIZ 2009: 34).
- 37 -
Co se týče zahrnutí lidskoprávního přístupu do konkrétních projektů, znamená to do všech částí projektování. Tedy do fáze analýzy, plánování, rozpočtování, implementace projektu, jeho monitoringu a evaluace (GIZ 2009: 35). OSN k fázi analýzy dodává, že jde o analýzu kauzalit a analýzu rolí (OHCHR 2006: 27). Analýza kauzalit spočívá v určení příčin rozvojových problémů a systémových vzorců diskriminace. Analýza rolí pak v určení pozic nositelů povinností a držitelů práv, určení jejich povinností z těchto rolí vyplývajících a identifikaci kroků potřebných k posílení jejich kapacit (OHCHR 2006: 27). US AID a Danida hovoří o této analýze kontextu projektu z pohledu základních principů lidskoprávního přístupu (rovnosti a nediskriminace, odpovědnosti, participace, viz kapitola 3.2) (Danida 2013: 28, US Aid 2013: 13). Danida k analýze dodává také hodnocení stavu lidských práv v kontextu daného projektu (Danida 2013: 28). Tedy identifikovat klíčové mezinárodní normy v oblasti lidských práv vztahující se k dané projektové oblasti a posoudit jejich aplikaci na lokální i národní úrovni. Projekt by měl nejen vycházet z těch právních norem, které daná rozvojová země přijala, ale také z aktuální situace lidských práv v této zemi. Danida tak do fáze analýzy situace a kontextu zahrnuje také posouzení oblasti lidských práv jinými organizacemi nebo experty a jejich vyjádření k tomu, jak jsou v dané rozvojové zemi lidská práva dodržována, případně jaké kroky jsou této zemi doporučovány (Danida 2013: 28). CONCORD kromě této implementace přístupu do všech aktivit organizace zdůrazňuje také zahrnutí lidskoprávního jazyka do komunikace s ostatními organizacemi a institucemi, do reportů, tiskových zpráv, prezentací, atd. A také, pokud je to možné a vhodné, se CONCORD zavazuje k tomu, že dalším organizacím a vládním institucím bude doporučovat adopci lidskoprávního přístupu (CONCORD 2012: 4). Podobně také Světová banka spatřuje aplikaci lidskoprávního přístupu v přesvědčování států k ratifikaci mezinárodních smluv v oblasti lidských práv. Ale také v zavedení nebo posílení institucí na ochranu a podporu lidských práv (např. ombudsman), a podobně jako OSN v posilování kapacit držitelů práv i nositelů povinností (Gauri, Gloppen 2012: 4).
- 38 -
Norad pro lepší zhodnocení dopadu projektu na oblast lidských práv vytvořila formulář s deseti hlavními otázkami, jak už je zmíněno v kapitole 3.2 Definice podle vládních institucí (Norad 2001: 22). Tento formulář je rozdělen na dvě hlavní oblasti, zvýšení povědomí o lidských právech a zmocnění cílové skupiny v oblasti lidských práv. Tento formulář by měl být vyplňován před i po implementaci projektu. Je tedy pomocným nástrojem jak plánování, tak monitoringu a evaluace (Norad 2001: 22). Otázky se ptají například po tom, jaký je předpokládaný a skutečný dopad projektu na rovnost a nediskriminaci, zda měla cílová skupina dostatečný prostor na participaci v projektu, nebo například také, zda projekt zohledňuje otázku kompenzace pro ty jednotlivce, které ovlivnil negativně (Norad 2001: 22). OECD jako jediná hovoří o tom, že kromě lidskoprávního přístupu existují další čtyři způsoby, jak zahrnovat lidská práva do rozvojové spolupráce (OECD 2006: 35). Přičemž lidskoprávní přístup je nejvyšším stupněm integrace lidských práv do rozvojové spolupráce a také vyžaduje největší změny v organizaci. Dalším stupněm je prosazování lidských práv do všech sektorů intervence, ale již ne do politiky celé organizace. Tímto způsobem adopce lidských práv může být např. tzv. „do no harm“ přístup23 (OECD 2006: 35). Třetím stupněm je dialog o lidských právech s vládami rozvojových zemí, tedy tzv. podmíněnost pomoci, kdy je způsob a objem pomoci závislý na stavu lidských práv v dané rozvojové zemi (OECD 2006: 35). Čtvrtým stupněm je realizace lidsko-právních projektů, tedy projektů zaměřených na přímou podporu lidských práv. Například může jít o projekt zaměřený na zvýšení svobody projevu (OECD 2006: 35). Poslední, „nejnižší“ aplikací lidských práv do rozvojové spolupráce, je implicitní podpora lidských práv. Tedy organizace přímo nehovoří o podpoře lidských práv, ale v jejich aktivitách je tato podpora jasná. Například jde o organizace, které své aktivity zaměřují na „zmocnění“ nebo „dobré vládnutí“, které jsou jinak pojmenovanou podporou lidských práv (OECD 2006: 35).
5.5 Diskuze nad vývojem a implementací lidskoprávního přístupu Z historie rozvojové pomoci vidíme, že se o lidskoprávním přístupu jako takovém začalo hovořit až od 90. let 20.století a první známky jeho přijetí do praxe můžeme zařadit až do doby po přelomu tisíciletí. Do té doby byla rozvojová pomoc “Do no harm” je koncept citlivých způsobů poskytování rozvojové pomoci tak, aby agentury nezhoršily probíhající konflikt nebo neoslabily roli státu (OECD 2010c: 9). 23
- 39 -
chápána spíše charitativním přístupem a později přístupem základních potřeb. Určitě tyto dva přístupy nelze jednoduše označit za negativní a zavrhnout jejich využití v rozvojové pomoci. Přesto při porovnání s lidskoprávním přístupem vychází najevo spíše jejich nedostatky. Z pohledu charitativního i na potřeby zaměřeného přístupu je objektem rozvojové pomoci příjemce, jehož potřeby musí být uspokojeny. Přičem tato pomoc je považována za dobrovolný akt milosrdných donorů. Tyto dva přístupy jsou jistě přínosné a efektivní ve chvílích, kdy je potřeba rychle uspokojit akutní potřeby lidí, kteří by jinak byli ohroženi na zdraví (např. řešení podvýživy). Z dlouhodobějšího pohledu udržitelnosti změny, kterou má rozvojová spolupráce přinášet, se však pozitivněji jeví lidskoprávní přístup. A to zejména proto, že se orientuje spíše na řešení příčin rozvojových problémů a zároveň zmocnění cílové skupiny ve schopnostech svá práva nárokovat. Nejspíše není překvapením, že k samotné formulaci lidskoprávního přístupu na přelomu tisíciletí přispělo z velké části OSN. A to jak poskytnutím prostoru k diskuzi o lidských právech v rozvoji během několika významných summitech, tak předefinováním pojmu chudoby. Zajímavé názory ohledně důvodů změny paradigmatu rozvojové spolupráce směrem k lidskoprávnímu však přináší Musembi a Cornwall. Ty se na přihlašování se k lidskoprávnímu přístupu dívají mnohem střízlivěji, než prohlášení OSN, že jde o morální povinnost a efektivnější způsob poskytování pomoci. Podle Musembi a Cornwall se donoři o lidskoprávní přístup vlastně začali zajímat spíše proto, že je k tomu podnítily okolnosti (otevření tématu lidských práv po studené válce) nebo donutila lobby neziskových organizací. Ale také proto, že jsou donoři přesvědčeni o své výsledné nižší zodpovědnosti, kterou dle nich lidskoprávní přístup přináší. Díky těmto názorům můžeme usoudit, že motivy k přijetí nebo k otevření diskuze o lidskoprávním přístupu, zřejmě nebyly pouze tak nestranné, jak o nich donoři hovoří. Co se týče praktické implementace přístupu, ta je aktéry vnímána v různé šíři. Zatímco OSN, CONCORD a GIZ požadují uplatňování lidskoprávního přístupu do všech svých aktivit na všech úrovních organizace, CONCORD hovoří o nutnosti reflektovat lidskoprávní praxi také v komunikaci organizace. Světová banka tuto implementaci ještě rozšiřuje o inspiraci dalších organizací k přijetí lidskoprávního přístupu. Norad v souvislosti s implementací lidskoprávního přístupu do svých - 40 -
projektů vytvořila formulář posuzování dopadu daného projektu na lidská práva. Z tohoto vidíme, že aktéři lidskoprávní přístup přijímají velmi flexibilně a přizpůsobují ho vlastnímu kontextu. Historie lidskoprávního přístupu možná není dlouhá a motivy jeho přijetí ne tak nestranné, jak se na první pohled může zdát. Způsoby přijetí lidskoprávního přístupu, tak jak ji vidíme u vybraných aktérů, však vypovídají o tom, že je lidskoprávní přístup aktuálním tématem a aktéři jej aktivně implementují do své rozvojové praxe. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry je lidskoprávní přístup skutečně v rozvojových projektech aplikován. Z předchozí pokapitoly jsme se dozvěděli, že přinejmenším OSN, CONCORD a GIZ s lidskoprávním přístupem spojují jeho aplikací do všech úrovní svých aktivit a všech projektů. Konkrétněji o úspěšnosti implementace lidskoprávního přístupu žádný z aktérů nehovoří a je otázkou, jak by dopadlo zhodnocení jejich projektů z hlediska uplatňování lidskoprávního přístupu. Přestože někteří aktéři, například Norad, přinášejí velmi konkrétní kroky, jak analyzovat dopad rozvojového projektu na lidská práva, dá se předpokládat, že aplikace lidskoprávního přístupu do praxe opravdu může trvat několik let, jak uvádí např. VeneKlasen. Na druhou stranu už to, že se aktéři zmiňují také o oblasti aplikace a nezůstávají v pouhé teoretické rovině definic vypovídá o snahách lidskoprávní přístup do praxe opravdu implementovat. Různorodost pojetí implementace lidskoprávního přístupu, stejně jako různorodost definice lidskoprávního přístupu zmíněna v úvodu práce, může vypovídat o tom, jak je lidskoprávní přístup flexibilně upravován podle specifického kontextu daného rozvojového projektu. Přestože tedy přesně nevíme, jak se aktuálně vybraným aktérům daří či nedaří lidskoprávní přístup do rozvojové spolupráce aplikovat, z toho, co o implikaci aktéři uvádí můžeme minimálně usuzovat, že snahy o implementaci se objevují. Skutečný stav aplikace však ukáží až evaluace a monitoring projektů.
6 Kritika lidskoprávního přístupu Kritika a negativní ohlasy se jistě nevyhýbají ani přístupu založenému na lidských právech. V následující kapitole se proto zaměřuji na názory kritiků a jejich argumentaci, v čem spatřují ohledně lidskoprávního přístupu rizika, nedostatky či nevýhody. Je zde nějaký body či body, ve kterých se více kritiků shoduje a daly by se - 41 -
označit za hlavní slabou oblast lidskoprávního přístupu? Jsou zde oblasti lidskoprávního přístupu, ohledně kterých se názory různí či stojí v protikladu? Lidskoprávní přístup bývá kritizován jak na své teoretické, tak i praktické úrovni. Co se týče teoretické úrovně, Benelli hovoří o tom, že je lidskoprávní přístup pouhým předefinováním toho, co již existuje. Podle ní se mnohé organizace řídily principy lidskoprávního přístupu již dříve, ačkoli až nyní je tato dobrá praxe nově pojmenována jako lidskoprávní přístup.24 Z mého pohledu závažnější kritika (stále na teoretické úrovni) však přichází od Uvina. Ten se zamýšlí nad tím, zda není lidskoprávní přístup kulturním imperialismem. Principy pojetí lidských práv, jako je nediskriminace a rovnost, jistě nejsou exkluzivními hodnotami pouze v západních zemích. Přesto se Uvin obává, že právě pro svůj vznik a historický vývoj na Západě, nemusí být pojetí lidských práv sdíleno také v jiných zemích. Západní státy svou zodpovědnost vůči občanům přijímají automaticky, je tomu tak vždy i v případě rozvojových zemí? Uvin v souvislosti s tímto kulturním imperialismem následně zmiňuje, že lidskoprávní přístup ve výsledku nemusí být tak efektivní, protože se může setkávat právě s nepochopením a nesdílením jeho základních hodnot a hodnot lidských práv. Této kritice lidskoprávního přístupu jako kulturního imperialismu se následně přibližuje několik kritik praktického příjetí přístupu, ačkoli nejsou s myšlenkou Uvina spojovány. Podle Filmer-Wilsonové závisí efektivnost lidskoprávního přístupu z velké části na kontextu dané rozvojové země a na místních politických a institucionálních faktorech. Pokud místní vlády nemají respekt vůči mezinárodním normám na ochranu lidských práv nebo nejsou kompetentní napravit porušování lidských práv, aplikace tohoto přístupu bude velmi složitá a zdlouhavá, ne-li nemožná. Míra úspěšnosti lidskoprávního přístupu závisí i na kulturních a sociálních faktorech, jako je například obecné povědomí o lidských právech v místní komunitě, nebo význam občanské společnosti. Tímto může být ohrožen princip participace. Pokud mají místní lidé a komunity s participací malé nebo žádné zkušenosti, může se stát, že nebudou mít zájem zapojit se do projektů. Kvůli malé
Benelli – Human Rights in Humanitarian Action and Development Cooperation and the Implications of the Right Based Approaches in the Field [on-line]. 24
- 42 -
zkušenosti například nemusí participaci považovat za významnou, nebo k ní nemusí mít dostatečné sebevědomí (Filmer-Wilson 2005: 225). Filmer-Wilsonová následně dodává, že tato závislost na místním kontextu nevylučuje úspěšnost lidskoprávního přístupu. Může se stát, že právě pro diskriminační a neparticipační praktiky státu se lidé budou chtít zapojit a nárokovat svá práva. A právě lidskoprávní přístup může podnítit tyto změny ve společnosti směrem k širšímu uznávání práv státem. Ale je zřejmé, že tento postup bude zdlouhavý a náročný. Proto musí organizace tento fakt brát na zřetel (Filmer-Wilson 2005: 226). Katsui ale upozorňuje, že zmocnění držitelů práv a posílení jejich kapacity nárokovat svá práva, nemusí mít tak široké celospolečenské dopady. Podle jejího názoru tedy posilování držitelů práv není dostatečně silným nástrojem pro nápravu diskriminační, nezodpovědné a zkorumpované vlády. Katsui
dále
kritizuje
dopad
lidskoprávních
projektů
na
nejvíce
marginalizované skupiny obyvatel dané rozvojové země. V definici principu rovnosti a nediskriminace podle OSN najdeme tento požadavek explicitně pojmenován, tedy aby se lidskoprávní přístup zaměřoval zejména na tyto nejvíce marginalizované (více viz kapitola 3.2). Podle Katsui je však tento požadavek velmi náročný. Kvůli častému nízkému vzdělání, sociální i prostorové exkluzi a nedostatku peněz se tito lidé vůbec nemusí dostat do centra projektu. A velmi snadno se tak může se stát, že z projektu profitují mnohem více různí odborníci (právníci, překladatelé,…), než cílová skupina nejvíce marginalizovaných (Katsui 2008: 10). K tomuto názoru se přidává také Benelli, která tvrdí, že právě tomuto hluboce zakořeněnému
strukturálnímu
bezpráví
nemá
zatím
lidskoprávní
přístup
dostatečnou kapacitu čelit25. Další riziko spatřuje Filmer-Wilsonová v propojení lidskoprávních projektů s politikou v rozvojové zemi. Tím, že lidskoprávní přístup upozorňuje na nedostatky a nevyváženosti v rozdělení moci, může se stát, že si rozvojová organizace znepřátelí místní vůdce, kteří z těchto nerovností profitují. To může být rizikem a ohrožením pro úspěšnost, nebo dokonce i pokračování projektu, stejně jako velkým etickým dilematem. Pro rozvojové organizace tak zůstává otázkou, jak Benelli – Human Rights in Humanitarian Action and Development Cooperation and the Implications of the Right Based Approaches in the Field [on-line]. 25
- 43 -
účinně zlepšovat situaci lidských práv v místní komunitě a přitom si neznepřátelit jejich vůdce (Filmer-Wilson 2005: 227). Co se týče efektivity lidskoprávních projektů Filmer-Wilson tvrdí, že prozatím není mnoho dat, díky kterým by se dalo přesněji určit, jaké jsou dopady lidskoprávního přístupu na rozvojovou spolupráci (Filmer-Wilson 2005: 224). Lidskoprávní přístup je poměrně novým přístupem a mnoho organizací se nachází v počátečních fázích jeho implementace. Mnoho cílů lidskoprávního přístupu je spíše dlouhodobého charakteru a některé jsou obtížně měřitelné a převoditelné do kvantitativních dat (například nediskriminace) (Filmer-Wilson 2005: 226). To vše jsou důvody, proč se podle Filmer-Wilson otázky efektivnosti lidskoprávního přístupu, dopadů jeho aplikace na celou organizaci a výzvy s lidskoprávním přístupem spojené, teprve začínají objevovat. Oproti tomuto stojí přesvědčení německé agentury pro mezinárodní spolupráci GIZ. Ta tvrdí, že jejich data hovoří o tom, že lidskoprávní přístup výrazně zlepšuje kvalitu, dopad a udržitelnost rozvojových intervencí (GIZ 2009: 36). Také další organizace, jako Danida, OECD, OSN, Sida, US Aid nebo i platforma BetterAid26 spojují lidskoprávní přístup s vyšší efektivitou rozvojové spolupráce (Danida 2013: 42, OECD 2006: 25, OHCHR 2006: 7, Sida 2001: 3, US Aid 2013: 26, BetterAid 2010: 3). Ty však pouze na úrovni předpokladů, které prozatím nedokládají daty. Platforma BetterAid nevnímá zvýšení efektivity díky lidskoprávnímu přístupu pouze v lepších výsledcích rozvojových projektů, ale také ve ve snižování závislosti na zahraniční pomoci (BetterAid 2010: 3). Tím, že se lidskoprávní přístup nezaměřuje pouze na distribuci financí, materiálu a technologií, nemá za důsledek závislost příjemců na této pomoci (BetterAid 2010: 3). Podle Schmitze zaznívá kritika a skepse ohledně lidskoprávního přístupu také ze strany donorů. V dnešní době, kdy si mnoho donorů potrpí na měřitelné, pokud možno rychlé a doložitelné výsledky projektů, nebývá vždy lidskoprávní přístup přijímán pozitivně. Už z povahy přístupu je totiž zřejmé, že výsledky budou spíše
Platforma BetterAid sdružuje více než 700 organizací věnujících se rozvojové spolupráci. Od roku 2007 se platforma intenzivně zaměřuje zejména na problematiku efektivnosti pomoci. BetterAid About Better Aid [on-line]. 26
- 44 -
dlouhodobého charakteru a obtížně měřitelné, což se ze strany donorů nesetkává s pochopením (Schmitz 2012: 526).
6.1 Diskuze nad kritikou Z výše popsané kritiky lidskoprávního přístupu především vyplývá, že se jedná o nový přístup. Kritikové reagují spíše na praktickou než teoretickou úroveň přístupu, proto se dá předpokládat, že na teoretické úrovni je lidskoprávní přístup relativně promyšlený a propracovaný. Na druhou stranu mnohá kritika praktické stránky může vypovídat o tom, že v praxi není lidskoprávní přístup natolik uplatňován, aby se vyjevily tato slabá místa. Nebo na ně aktéři nereagují dostatečně pružně, protože jinak by problémové oblasti měli v rámci svých dokumentů o implementaci lidskoprávního přístupu zpracovány. V kapitole věnující se držitelům práv a nositelům povinnosti (více viz kapitola 3.3) ostatně také vidíme, že ani tyto dva stěžejní účastníky lidskoprávních projektů aktéři nedefinují jednotně nebo si nejsou ohledně jejich definice jisti. Což je dalším nejasným bodem co se praktického uplatňování lidskoprávního přístupu týče. Zajímavým faktem je, že se kriticky vůči lidskoprávnímu přístupu nevyjadřuje ani jeden z vybraných aktérů rozvojové spolupráce. Ani se tito aktéři nijak nevyjadřují k některé z výše uvedených kritik zaznívajících od expertů na problematiku rozvojové spolupráce. To může být další z důkazů toho, že s praktickou implementací lidskoprávního přístupu nemají tolik zkušeností, aby narazili na některé z kritických bodů lidskoprávního přístupu. Je však také možné, že aktéři nemohou na tyto kritiky reagovat lépe, než na pouhé úrovni protiargumentů, protože jak už jsem uvedla dříve, prozatím nejsou dostupné informace
z evaluací
a
monitoringu
projektů
implementovaných
podle
lidskoprávního přístupu. Do doby, než budou data z evaluací a monitoringu dostupná, by tak možná diskuze nad kritikou probíhala pouze na úrovni nepotvrzených hypotéz. Proto je možné, že se do této diskuze aktéři pouštět nechtějí.
- 45 -
Závěr Lidskoprávní přístup se sice v diskuzi o rozvojové spolupráci objevuje v 90.letech a jeho uplatňování až s počátkem nového milénia, přesto se dá říci, že již poměrně mnoho bylo o lidskoprávním přístupu napsáno, a to i kritickým tónem. Tato absolventská práce, zejména kvůli limitovanému rozsahu, neposkytuje vyčerpávající přehled všech těchto názorů na lidskoprávní přístup. Přesto se práce snažila přiblížit, v čem lidskoprávní přístup spočívá a jaké jsou možnosti a způsoby jeho využití v rozvojové spolupráci. A to popisem a porovnáním toho, jak vybraní aktéři vnímají východiska, přínosy, nedostatky a implementaci lidskoprávního přístupu. Lidskoprávní přístup je výraznou změnou v chápání rozvojové spolupráce. Od pouhého darování a naplňování potřeb jde dál až k podpoře dodržování a uplatňování lidských práv. Rozvojové projekty a další formy rozvojové spolupráce tak nejen pomáhají, ale především zmocňují a zvyšují kapacitu cílové skupiny obyvatel nárokovat svá práva. Orientací na principy emancipace, nediskriminace, participace a odpovědnosti pomáhá lidskoprávní přístup napravovat strukturální nerovnosti v rozdělení moci. Tímto přispívá k řešení příčin rozvojových problémů a nejen jejich projevů a důsledků, jako tomu bylo u tradiční rozvojové pomoci. Lidskoprávní přístup je také nositelem příslibu zefektivnění rozvojové spolupráce. Potvrdit tyto předpoklady však mohou až budoucí evaluace lidskoprávních projektů. Co se týče vnímání lidskoprávního přístupu jednotlivými vybranými aktéry rozvojové spolupráce, jejich názory se nejvíce shodují ve východiscích přístupu, zatímco definici a implementaci vnímají poměrně odlišně. Aktéři se také shodují v přesvědčení, že právě lidskoprávní přístup je tím správným směrem, kterým by se rozvojová spolupráce měla udávat. Odlišnosti ve vnímání lidskoprávního přístupu jsou však spíše ukazatelem toho, že jde o přístup diskutovaný a živý, který mají aktéři zájem vylepšovat a přizpůsobovat svému vlastnímu kontextu, spíše než otrocky přejímat rigidně definovanou strukturu. Významným aktérem, který do jisté míry určuje směr lidskoprávního přístupu a inspiruje některé další organizace je OSN, která se také aktivně podílela na jeho zrodu. Nejslabšími místy lidskoprávního přístupu se zdá být ústřední koncept a pojetí nositelů povinností a držitelů práv. Aktéři rozvojové spolupráce by se konkrétně - 46 -
měli zabývat nejistým a výrazně odlišným chápáním konkrétního vymezení těchto pojmů, zejména otázkou, kdo všechno je nositelem povinnosti. Dále je také potřeba se zamyslet nad nevyjasněnými otázkami, co dělat v případě nezájmu ze strany držitelů práv nebo nositelů povinností. Jako hlavní dilema tak vyvstává otázka, zda jsou lidská práva natolik univerzálním konceptem, že jejich dodržování je platné v jakýchkoli kulturních a sociálních podmínkách, a proto bychom je měli podporovat za každou cenu? Lidskoprávní přístup se profiluje veskrze jako pozitivní a jako ten, který je zde konečně pro obyvatele rozvojových zemí, ne pro ukojení potřeb zemí bohatých, ať už tyto potřeby bývaly jakékoli. Jak je tomu však co se chápání konceptu lidských práv týče? Není tento pozitivní lidskoprávní přístup také imperalismem, tentokráte však kulturním? Další velkou otázkou je, do jaké míry se reálné uplatňování lidskoprávního přístupu v rozvojové spolupráci shoduje s tím, jak o lidskoprávním přístupu na teoretické úrovni hovoří agentury a organizace poskytující rozvojovou spolupráci. Mnohé nejasné oblasti, na které kritici upozorňují a které však zároveň nejsou reflektovány ani jedním z vybraných aktérů, mohou poukazovat na to, že praktická implementace lidskoprávního přístupu pokulhává, ačkoli aktéři deklarují jeho uplatňování. Jak bylo již v práci zmíněno, prozatím neexistuje dostatek dat z evaluací a monitoringu, díky kterým by se dal prozkoumat dopad lidskoprávního přístupu na efektivnost rozvojové spolupráce. Touto otázkou se však zřejmě bude zabývat stále více aktérů s tím, jak se o lidskoprávním přístupu hovoří více a více a zároveň se pozornost obrací právě na efektivnost a účinnost spolupráce. Bude lidskoprávní přístup tím správným směrem, kterým se má rozvojová spolupráce ubírat? To nejspíše ukáže až čas.
- 47 -
Seznam zdrojů ActionAid [on-line]. „Our Structure and Governance“. Dostupné z http://www.actionaid.org/who-we-are/our-structure-and-governance [posl. akt. neuvedeno] [cit. 25. 1. 2014]. Amnesty International [on-line]. „Who we are“. Dostupné z http://www.amnesty.org/en/who-we-are [posl. akt. neuvedeno] [cit. 25. 1. 2014]. Benelli P. [on-line]. „Human Rights in Humanitarian Action and Development Cooperation and the Implications of the Right Based Approaches in the Field“. Dostupné z: http://www.atha.se/thematic-brief/human-rights-humanitarianaction-and-development-cooperation-and-implications-rights-?page=2 [posl. akt. neuvedeno] [cit. 25. 3. 2014]. BETTERAID (2010). „Development effectiveness in development cooperation: a rights-based perspective“. Dostupné také z: http://betteraid.org/en/betteraidpolicy/betteraid-publications/policy-papers/393-development-effectiveness-indevelopment-cooperation.html [cit. 23. 3. 2014]. BUGEL W., ŠLECHTOVÁ H. (2012). Tvorba kvalifikačních prací pro studenty oborů sociální práce: Principy a postupy. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc. CORNWALL A., NYAMU-MUSEMBI C. (2004). Musembi a Corwal Putting the 'RightsBased Approach' to Development into Perspective. Third World Quarterly. 25 (8): 1415-1437. CONCORD [on-line]. „CONCORD Policy Paper on the Human Rights-Based Approach to Development“. Aktualizace: 21. 9. 2012. Dostupné z: http://www.concordeurope.org/93-concord-policy-paper-on-the-human-rightsbased-approach-to-development [cit. 11. 1. 2014].
- 48 -
DEGNBOL-MARTINUSSEN J., ENGBERG-PEDERSEN P. (2003). Aid: Understanding International Development Cooperation. London: Zed Books. DEUTSCHE GESELLSCHAFT FÜR TECHNISCHE ZUSAMMENARBEIT - GTZ (2009). The Human Rights-Based Approach in German Development Cooperation. Eschborn: GTZ. Dostupné také z: http://www.giz.de/expertise/downloads/gtz2009en-hr-based-approach-short.pdf [cit. 25. 1. 2014]. DFID (2005). Developing a Human Rights-Based Approach to Addressing Maternal Mortality. Desk Review. London: DFID Health Resource Centre DFID Health Resource Centre. Dostupné také z: http://www.hurilink.org/tools/Developing_aHRBA_to_Maternal_Mortality-DFID.pdf [cit. 25. 1. 2014]. DUŠKOVÁ L. a kol. (2011). Encyklopedie rozvojových studií. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Euroskop.cz [online]. „Rozvojová politika“. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/8918/sekce/rozvojova-politika/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 15. 4. 2014]. FILMER-WILSON E. (2005). The Human Rights-Based Approach to Development: The Right to Water. Netherlands Quarterly of Human Rights. 23 (2): 213-241. FoRS [on-line]. „Co je CONCORD“. Dostupné z: www.fors.cz/sdruzeni-fors/co-jeconcord/#.UqGuQdLuL0M [posl. akt. neuvedeno] [cit. 25. 1. 2014]. GAURI V. a GLOPPEN S. (2012) Human Rights Based Approaches to Development. Dostupné také z: http://elibrary.worldbank.org/doi/pdf/10.1596/1813-9450-5938. GREADY P. (2008). Rights-based Approaches to Development: What is the Value Added? Development in Practice 18 (6): 735 – 747.
- 49 -
GREIBER T. (Ed.) (2009). Conservation with Justice: A Rights-based Approach. Gland: IUCN. HARRIS-CURTIS E., MARLEYN O. a BAKEWELL O. (2005). The Implications for Northern NGOs of Adopting Rights-Based Approaches. Oxford: INTRAC. HUNTER S. E. (2012). Beyond Charity: The Rights-Based Approach in Theory and Practice. Kvalifikační práce. Boston University, Political Science Honors Program. Vedoucí práce Timothy Longman. International Human Rights Network. [on-line]. „Background: Legal and policy commitment“ Dostupné z: http://www.ihrnetwork.org/what-are-hr-basedapproaches_189.htm [posl. akt. neuvedeno] [cit. 16. 2. 2014]. Katsui H. (2008). Downside of the Human Rights-Based Approach to Disability in Development. Dostupné také z: http://www.tokyofoundation.org/sylff/wpcontent/uploads/2008/12/downside_of_hrba_katsui_hisayo.pdf [cit. 27. 3. 2014]. Katsui H. (2009). Negotiating the Human Rights-Based Approach and the CharityBased Approach in Development Cooperation Activities: Experiences of Deaf Women in Uganda. Dostupné také z: http://www.tokyofoundation.org/sylff/wpcontent/uploads/2009/03/katsui.pdf [cit. 25. 3. 2014]. Ministry of Foreign Affairs of Denmark - Danida. [on-line]. „A Human Rights Based Approach to Denmark’s Development Cooperation.” Aktualizace: 5. 2. 2013. Dostupné z: http://amg.um.dk/en/~/media/amg/Documents/Technical%20Guidelines/HRB A%20Guidance%20and%20Screening/130529%20HRBA%20Guidance%20Note/ HRBA%20Guidance%20note%2006062013.pdf [cit. 23. 1. 2014]. NARVESON J. (2001). The Libertarian Idea. Toronto: Broadview Press.
- 50 -
NELSON P. J., DORSEY E. (2003). At the Nexus of Human Rights and Development: New Methods and Strategies of Global NGOs. World Development. 31 (12): 20132026. NORAD (2001). Handbook in Human Rights Assessment. Oslo: Norad. Dostupné také z: http://www.norad.no/en/tools-andpublications/publications/publication?key=109343 [cit. 25. 1. 2014]. OECD [on-line]. „Paris Declaration and Accra Agenda for Action“. Dostupné z: http://www.oecd.org/dac/effectiveness/parisdeclarationandaccraagendaforactio n.htm [posl. akt. neuvedeno] [cit. 14. 1. 2014]. OECD (2006). Integrating Human Rights into Development: Donor approaches, experiences and challenges. OECD Publishing Dostupné také z: http://www.oecd.org/dac/governancedevelopment/Integrating_Human_Rights_document_web%20no%20cover.pdf OECD (2010a). DAC Statistical Reporting Directives. Dostupné také z: http://www.oecd.org/investment/stats/38429349.pdf [cit. 13. 1. 2014]. OECD (2010b). National Accounts at a Glance 2009. Paříž: OECD Publishing. OECD (2010c). Do No Harm. Paříž: OECD Publishing. OECD (2013). Development Co-operation Report 2013: Ending Poverty. Paříž: OECD Publishing. OHCHR (2006). Frequently Asked Questions on a Human Rights-Based Approach to Development Cooperation. New York and Geneva: United Nations. Dostupné také z: http://www.ohchr.org/Documents/Publications/FAQen.pdf [cit. 13. 1. 2014].
- 51 -
OHCHR [on-line]. „Universal Declaration of Human Rights“. Dostupné z: http://www.ohchr.org/en/udhr/pages/introduction.aspx [posl. akt. neuvedeno] [cit. 30. 3. 2014]. Oxfam International [on-line]. „History of Oxfam International“. Dostupné z: www.fors.cz/sdruzeni-fors/co-je-concord/#.UqGuQdLuL0M [posl. akt. neuvedeno] [cit. 25. 1. 2014]. Oxfam International [on-line]. „Oxfam’s commitment to human rights“. Dostupné z: http://www.oxfam.org/en/about/why [posl. akt. neuvedeno] [cit. 25. 1. 2014]. Save the Children [on-line]. „Who we are“. Dostupné z http://www.savethechildren.org/site/c.8rKLIXMGIpI4E/b.6146355/k.24E9/Who _We_Are.htm [posl. akt. neuvedeno] [cit. 25. 1. 2014]. SEN A. (1999). Development as Freedom. Oxford: Oxford University Press. SEPPÄNEN S. (2005) Possibilities and Challenges of the Human Rights-Based Approach to Development. Helsinki: Hakapaino Oy.
SCHMITZ H. P. (2012). A Human Rights-based Approach (HRBA) in Practice: Evaluating NGO Development Efforts. Polity. 44 (4): 523–541. SWEDISH INTERNATIONAL DEVELOPMENT COOPERATION AGENCY - Sida (2001). A Democracy and Human Rights Based Approach to Development Cooperation. Stockholm: Sida. Dostupné také z: http://www.sida.se/Publications/Import/pdf/sv/A-Democracy-and-HumanRights-Based-Approach-to-Development-Cooperation.pdf [cit. 25. 1. 2014]. ŠANDEROVÁ J. a MILTOVÁ A. (2005). Jak číst a psát odborný text. Praha: Sociologické nakladatelství.
- 52 -
ŠRÁMKOVÁ K. (Ed). (2011). Lidská práva v kontextu zahraniční rozvojové spolupráce. Praha: FoRS – České forum pro rozvojovou spolupráci. Terre des Hommes International Federation [on-line]. „Mission“. Dostupné z http://www.terredeshommes.org/about/mission/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 25. 1. 2014]. The Official Web Site of the Nobel Prize [on-line]. „The 14th Dalai Lama: Nobel Lecture“. Aktualizace: 11. 12. 1989. Dostupné z: http://www.nobelprize.org/nobel_prizes/peace/laureates/1989/lamalecture.html [cit. 30. 12. 2013]. UN [on-line]. „Millenium Development Goals and Beyond 2015“. Dostupné z: www.un.org/millenniumgoals/bkgd.shtml [posl. akt. neuvedeno] [cit. 14. 1. 2014]. US AID. (2013). US Aid Strategy on Democracy, Human Rights and Governance. Washington: US Aid. Dostupné také z: http://www.usaid.gov/sites/default/files/documents/1866/USAID%20DRG_%20 final%20final%206-24%203%20(1).pdf [cit. 14. 1. 2014]. UVIN P. (2004) Human Rights and Development. Bloomfield: Kumarian Press.
VARGOVÁ K. Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana. Brno, 2007. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Katedra právní teorie. Vedoucí práce Jaromír Harvánek. VENEKLASEN L., MILLER V., CLARK C., REILLY M. (2004). Rights-based approaches and beyond: challenges of linking rights and participation. Brighton: Institute of Development Studies.
- 53 -
World Bank [on-line]. „How we Classify Countries“. Dostupné z: http://data.worldbank.org/about/country-classifications [posl. akt. neuvedeno] [cit. 30. 3. 2014]. World Bank [on-line]. „Country and Lending Group“. Dostupné z: http://data.worldbank.org/about/country-classifications/country-and-lendinggroups [posl. akt. neuvedeno] [cit. 30. 3. 2014]. ZEMANOVÁ Š. (2008). Přístup založený na lidských právech: realita nebo cíl současné rozvojové pomoci? Working Papers Fakulty mezinárodních vztahů. Praha: Vysoká škola ekonomická.
- 54 -
Anotace/Abstract Práce se zabývá přístupem založeným na lidských právech v rozvojové spolupráci. Tento relativně nový přístup představuje výraznou změnu v chápání rozvojové spolupráce. Vychází z přesvědčení, že rozvoj je možný pouze, pokud budou dodržována lidská práva. Cílem práce bylo popsat přístup založený na lidských právech se zaměřením na jeho východiska, přínosy a nedostatky, a tím poskytnout přehled možností jeho využití v rozvojové spolupráci. Práce, která je přehledovou statí, je rozdělena do šesti kapitol. V těch je komparováno, jak vybraní aktéři rozvojové spolupráce lidskoprávní přístup nahlížejí. Hlavním poznatkem této komparace je, že aktéři se nejvíce shodují ve východiscích přístupu, zatímco definici a implementaci vnímají poměrně odlišně. Právě s touto implementací do praxe rozvojové spolupráce se však pojí mnohé otazníky. Není jasné, do jaké míry je lidskoprávní přístup jednotlivými aktéry skutečně uplatňován. Stejně tak není prozatím možné určit dopad tohoto přístupu na efektivnost rozvojové spolupráce, protože nejsou dostupná data z evaluací a monitoringu.
This thesis is concerned with The Human Rights-based Approach to Development Cooperation. This relatively new approach is a significant change in the understanding of the development cooperation. The approach is based on the belief that the development is possible only if human rights are respected. The aim of the thesis was to describe the Human Rights-based Approach with a focus on its principles, benefits and weaknesses and, consequently, to provide an overview of the possibilities of its application in development cooperation. The thesis, which is a scoping study, is divided into six chapters. In those chapters, different ways of understanding of this approach by specific actors in development cooperation are compared. The principal discovery of this comparison is that the majority of the actors perceive the principles of this approach in the same way, while their perception of its definition and implementation varies. There arise many questions connected with the implementation of the Human Rights-based Approach. It is not clear to what extent the actors actually apply the approach. It is also impossible to identify the impact of this approach on the efficiency of development aid, because monitoring and evaluation data are not available. - 55 -
