CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Nekonformní image sociálních pracovníků
Kristina Wilamová Vedoucí práce: Mgr. Jana Paloušková
Olomouc 2014
Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“
V Olomouci dne 30. 4. 2014
………………….. Kristina Wilamová
Obsah Úvod ................................................................................................................................ 4 1
2
3
4
5
Sociální sluţby.......................................................................................................... 5 1.1
Definice sociálních sluţeb................................................................................. 5
1.2
Sociální práce a sociální pracovník ................................................................... 6
Společnost, kultura a jedinec .................................................................................... 8 2.1
Kultura a subkultura .......................................................................................... 8
2.2
Punk a hardcore subkultura ............................................................................... 9
2.3
Identita a ţivotní styl ....................................................................................... 11
Body image ............................................................................................................. 12 3.1
Definice body image ....................................................................................... 12
3.2
Význam zdobení těla ....................................................................................... 12
3.3
Předsudky a stereotypy ................................................................................... 13
Výzkum .................................................................................................................. 16 4.1
Hlavní cíl a metoda výzkumu ......................................................................... 16
4.2
Popis výzkumného souboru ............................................................................ 17
4.3
Průběh výzkumu.............................................................................................. 17
Realizace výzkumu ................................................................................................. 18 5.1
Dílčí výzkumné otázky ................................................................................... 18
5.2
Odpověď na hlavní výzkumnou otázku .......................................................... 26
Závěr ............................................................................................................................. 29 Seznam literatury .......................................................................................................... 31 Anotace ......................................................................................................................... 33 Annotation..................................................................................................................... 34
Úvod „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka“ zpívají v dnes jiţ zlidovělé písni Voskovec s Werichem. S určitostí ale můţeme dodat, ţe nejen šaty, ale také ostatní elementy utvářející vzhled člověka vytvářejí dojem, jímţ kaţdý jedinec působí na své okolí a na jehoţ základě je vnímán ostatními lidmi. Jedince nelze vytrhnout ze zbytku společnosti, jeho ţivot je společensky podmíněn. Společnost formuje jak chování, tak také vzhledovou stránku kaţdého člověka určitými poţadavky, stereotypy, normami a pravidly, přičemţ očekává, ţe se těmto normám jedinec přizpůsobí. Na druhé straně se dnešní společnost vyznačuje velkou heterogenitou, takţe existují jedinci, kteří se obecně akceptovaným normám a pravidlům nepodvolují a naopak zdůrazňují svou jedinečnost. Individuální vyjádření se a projev svobody pro některé lidi představuje moţnost trvale zvýraznit svůj vzhled nekonformní úpravou účesů, tetováním nebo piercingem. Tito lidé pak v kaţdodenním kontaktu se svým okolím nezbytně na otázku svého výrazného vzhledu naráţejí. Ve své absolventské práci se zabývám výrazným vzhledem u skupiny sociálních pracovníků a to zejména ve vztahu k jimi vykonávané profesi. Téma práce jsem si zvolila jednak proto, ţe se s takovýmito lidmi setkávám, ale také proto, ţe sama mám zvýrazněný vzhled a v budoucnu bych chtěla v sociální oblasti pracovat. Cílem práce je zjistit, jak člověk s výrazným vzhledem vnímá sám sebe v roli sociálního pracovníka, a zda jej při výkonu zaměstnání tento vzhled nějakým způsobem ovlivňuje. Z hlediska struktury člením práci na část teoretickou a výzkumnou. Teoretická část si dává za cíl seznámit čtenáře se základními pojmy, zabývá se charakteristikou sociálních sluţeb a sociální práce, a vysvětlením společenských fenoménů jako jsou kultura a subkultura, především s důrazem na subkulturu punkovou a hardcorovou. Teoretickou část dále doplňuje vysvětlení termínů body image, tetování, piercing a představení předsudků a stereotypů, se kterými se tento fenomén setkává. Empirická část práce vychází z dat získaných polostrukturovanými rozhovory se sociálními pracovníky s výrazným vzhledem, přičemţ cílem bylo odpovědět především na hlavní výzkumnou otázku: „Je výrazný vzhled sociálních pracovníků jimi vnímán jako extrémní a považují pracovníci tento vzhled za překážku ve výkonu své profese?“ Pro analýzu těchto dat jsem si zvolila metodu vytváření trsů a její výsledky uvádím v závěrečné části práce.
4
1 Sociální služby 1.1 Definice sociálních sluţeb „Průša (1998, podle Kozlová, 2005 s.17) definuje sociální sluţby jako mimořádně významnou část aktivit státu, samosprávy a nestátních subjektů, která řeší problémy jednotlivců, rodin a skupin občanů a tím pozitivně ovlivňuje klima celé společnosti.“ Jak uvádí Kozlová (2005, s.17, 18) sociální sluţby jsou významné také proto, ţe podporují občany tak aby bylo moţné uplatnění jejich lidských a občanských práv a aby se předešlo jejich sociálnímu vyloučení. Dle MPSV: Prostřednictvím sociálních sluţeb je zajišťována pomoc při péči o vlastní osobu, zajištění stravování, ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, ošetřování, pomoc s výchovou, poskytnutí informace, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, psycho- a socioterapie, pomoc při prosazování práv a zájmů. Cílem služeb dle MPSV bývá: podporovat rozvoj nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti uţivatele, jeho návrat do vlastního domácího prostředí, obnovení nebo zachování původního ţivotního stylu rozvíjet schopnosti uţivatelů sluţeb a umoţnit jim, pokud toho mohou být schopni, vést samostatný ţivot sníţit sociální a zdravotní rizika související se způsobem ţivota uţivatelů Dle Matoušek (2007, s. 9) „Sociální sluţby jsou poskytovány lidem společensky znevýhodněným,a to s cílem zlepšit kvalitu jejich ţivota, případně je v maximální moţné míře do společnosti začlenit, nebo společnost chránit před riziky, jejichţ jsou tito lidé nositeli.
5
1.2 Sociální práce a sociální pracovník (Matoušek, 2008, s. 25). „Sociální práce je součástí státem organizovaného zabezpečovaného systému redistribuce zboţí a sluţeb. Jejím cílem je uspokojování sociálních potřeb klientů a zajištění kontroly, příp. změny chování, které je povaţováno za sociálně problematické nebo deviantní.“ Dle Hanvey a Phllpot (1996, podle Navrátil, 2001, s.10) „sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovníci.“ Dle Matoušek a kol.(2013, s. 507) „Sociální práce zaměřuje především na pomoc s problémy v interakcích lidí s jejich sociálním prostředím.“ Dle (Matoušek, 2007, s. 47) „Sociální pracovník ve velké většině případů zprostředkovává sociální sluţby a pomáhá osobě, která je potřebuje, zvolit optimální škálu sluţeb, jeţ jí budou poskytovány.“ Dle Matoušek a kol. (2013, s. 506) „vzdělání potřebné k vykonávání funkce sociálního
pracovníka
vyţaduje
poměrně
hluboké
znalosti
z celé
řady
společenskovědních disciplín.“ Dle zákona 108/2006 Sb. stanoví podle §1 odst. 2, §109 „Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících sluţby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících sluţby sociální prevence, depistáţní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace, zjišťuje potřeby obyvatel obce a kraje a koordinuje poskytování sociálních sluţeb.“ Dle zákona 108/2006 Sb. stanoví podle §1 odst. 2. §110 musí mít sociální pracovník následující předpoklady pro výkon profese a to - plnou svéprávnost, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. Odbornou způsobilost k výkonu svého povolání pak sociální pracovník nabývá vyšším odborným vzděláním získaným absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu, v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, nebo vysokoškolským vzděláním získaným studiem v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku.
6
Pakliţe sociální pracovník neabsolvuje ani vyšší odborné vzdělání, ani vysokoškolské vzdělání, je mu státem umoţněno absolvovat akreditovaný vzdělávací kurzy v oblastech uvedených výše v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání v oblasti studia, které není uvedeno v zákoně č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Pokud sociální pracovník nemá vysokoškolské vzdělání, je mu také umoţněno absolvovat akreditovaný vzdělávací kurz v oblastech uvedených výše v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 10 let, za podmínky středního vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním, ukončeného nejpozději 31. prosince 1998.
7
2 Společnost, kultura a jedinec 2.1 Kultura a subkultura Definovat pojem kultura je velmi obtíţné, jelikoţ autoři, kteří o kultuře píší ji pojímají různě, někdy aţ protikladně. Dle Barkera (2006, podle Smolík, 2010 s.26) je kultura komplikovaný a kontroverzní výraz, protoţe tento pojem nezastupuje samostatnou jednotku nezávislého objektového světa. Koncept kultury je tedy nástroj, který je pro nás více či méně uţitečný jako ţivotní forma a jehoţ významy a forma se mění v závislosti na tom, co vše myslitelé hodlají s tímto nástrojem „dělat“. Sopóci a Búzik (2009, podle Smolík, 2010 s. 26,) termín kultura spojují se specifickým lidským způsobem organizace, uskutečňováním a rozvojem činnosti, který je zpředmětněný v materiálních i nemateriálních výsledcích lidské činnosti – především práce. Příslušnost k dané kultuře dává jedinci také pocit zakořeněnosti, které mu pomáhají orientovat se ve světě. Podle Wiatr (1968, s. 27) „Příslušnost k dané kultuře dává jedinci právo odvolávat se na některé společné symbolické statky a hodnoty, kromě toho mu ukládá ovšem také řadu závazků.“ Jak uvádí Barker (2006, podle Smolík, 2010, s. 27 ) „Ţádná z definic přitom není chybná ve smyslu nesprávného popisu objektu a různost chápání nepředstavuje situaci, kdy proti sobě stojí správné a nesprávné.“ Obecně můţeme definovat kulturu jako znak, který je specifický pro velké skupiny ve společnosti, jenţ představuje sdílené normy té dané skupiny. Jak uvádí Nakonečný (1998, podle Smolík, 2010, s. 27)“kultura je specifický lidský fenomén, který odlišuje lidskou společnost od zvířecích společenství.“ Kultura zastává několik funkcí. Velice významná funkce kultury je funkce socializační. Jak uvádí Duffková, Urban, Dubský, (2008 podle Smolík, 2010 s. 27) „Kultura má tedy tu vlastnost, ţe lidem nabízí určitý referenční rámec, ţe je vybavuje určitým viděním světa, čímţ je formuje k obrazu svému.“ Kultura je tedy typickým způsobem ţivota pro určitou skupinu jedinců Způsob tohoto ţivota je utvářen vzorci chování členů společnosti. Tento způsob ţivota se převádí z generace na generaci.
8
V rámci sociologie se mimo pojem kultura vyskytuje také pojem subkultura, který označuje jedince a skupiny odlišující se od většinové společnosti preferovanými normami a hodnotami. Dle Barker ( 2006, podle Smolík, 2010, s. 31) „Subkultury tedy tvoří skupiny lidí, kteří sdílejí zvláštní hodnoty a normy, v nichţ se rozcházejí s dominantní nebo mainstreamovou společností a které nabízejí mapy významů, díky nimţ je svět pro členy subkultury srozumitelný.“ Dle DeFleur, Ballová-Rokechalová (1996, s. 195,196) „sdílejí odlišné postoje, hodnoty, přesvědčení a dovednosti usouvztaţené k jejich postavení a činnosti v sociální struktuře.“ Dle Duffková a kol.(2008, s. 54) „se termín subkultura v sociologickém pojetí vztahuje na specifickou skupinu, která je tvůrkyní a nositelem zvláštních, odlišných norem, hodnot, vzorců chování a ţivotního stylu, i kdyţ se podílí na fungování širšího společenství.“ Subkultury tedy sdruţují jedince se stejným problémem a pohledem na svět. Dle Dyoniziak (1968, podle Smolík, 2010, s. 32) “Jestliţe více jednotlivců má podobné problémy a jestliţe na základě společných zájmů a snah vzniknou dosti trvalé vazby mezi vrstevníky, kteří tvoří jen jim odpovídající a pouze je zavazující normy, hodnoty a vzory, pak jistý souhrn těchto norem, hodnot a vzorů tvoří subkulturu vymezeného souboru.“ Pro jedince hlásící se k nějakému typu subkultury je také důleţitá symbolika, kterou subkultura poskytuje. Členové subkultury často prezentují svou příslušnost k dané subkultuře navenek, viditelnými znaky. O těch nejviditelnějších z nich se zmiňuji v následující podkapitole.
2.2 Punk a hardcore subkultura Nejvýrazněji se po vzhledové stránce subkultur projevují subkultury punk a hardcore. Punkové hnutí vzniká na základě celospolečenských změn v Evropě spojených s nezaměstnaností a byrokracií. Počátek vzniku je datován v 70. letech 20 století. Dle Smolík(2010, s.170) „Právě v letech 1976 a 1977 se objevuje punková subkultura.“ Termín „punk“ znamená dle Smolík (2010, s. 170) „slangový výraz označující nepotřebný materiál, veteš, krámy…mladé surovce, darebáky, kriminálníky. Později se výraz punk definitivně spojil s punk rockem, aby byl označením pro fanouška této subkultury i hudebního stylu, který se snaţí šokovat a provokovat nejenom pomocí své specifické image.“ 9
Dle Kolářová(2011, s. 45) „Punk se v době svých počátků na přelomu 70. a 80. let…byl divokým hudebním ţánrem, ţivotním i módním stylem, provokací konvenční společnosti.“ Důleţité je zmínit, ţe punková subkultura byla dle Smolík (2010, s. 171) projevem snahy městské dělnické a studentské mládeţe o autenticitu a přirozenost ve svém prostředí a projevu. Tato snaha byla zjevná nejenom jako hudební vyjádření myšlenek, pocitů, problémů, ale i jako alternativa vůči mainstreamové kultuře. Punk je často vnímán jako širší společenský jev, který se projevoval a projevuje v kultuře…ale i v sociální a ekonomické sféře. Punk v kulturní oblasti je „ ţivou“ tvorbou. Pro kaţdou ţivou, skutečnou tvorbu platí, ţe se kolem ní soustřeďuje víceméně konzistentní skupina lidí, mající odlišné názory, pohledy, hodnoty, orientace a přesvědčení od těch, které jsou v dané společnosti převládajícími. Punk se projevuje velice agresivně, co se týče oblečení a celkového image členů této subkultury. Jak píše Smolík (2010, s.177) výrazem toho všeho byl i scénický projev oblékání a ţivotní styl „ nové generace“, která navazovala – ať vědomě či nevědomě – i na nové trendy v jiných uměleckých disciplínách ( jako např. body-art). Vizáţ prvních punkerů a příznivců nové vlny měla za úkol provokovat měšťáka i establishment a zároveň vyjádřit pocit odcizenosti ve stále sloţitějším a mnohdy nepřátelském světě, s nímţ mládeţ spojovalo především oboustranné a vzájemné nepochopení. Nezkrotnou image punkové subkultury popisuje také Kolářová (2011, s. 48)“Punk chtěl dělat, co se mu zachce, a tomu přizpůsoboval i svůj vzhled. Do ulic se náhle dostala móda roztrhaného oblečení, nášivek, připínacích placek a spínacích špendlíků. Jako doplňky pak slouţily řetězy, těţké boty, křiváky, tj. pevné koţené bundy a divoké účesy na hlavách. Dívky chodily v roztrhaných síťovaných punčochách a se plným make-upem.“ Dle Smolík (2010, s. 182) „Hardcore je moţno hodnotit jako proud subkultury mládeţe či svébytné hnutí, které se staví jako reální a stabilní alternativa vůči tomu, co zábavní průmysl předkládá mladým.“ V 80. letech se vedle punkové subkultury se začala rozvíjet také subkultura hardcorová, která je s punkovou subkulturou velmi sblíţena. Počátky hardcoru lze zařadit do USA, kde se hardcorová subkultura realizuje jako opozice ke komercionalizaci punku, který pouze spíše provokoval. Dle Smolík(2010, s.182) „Hardcore se stal ţivotním stylem, jehoţ ústřední myšlenkou je dodnes aktivní odmítání konzumu…ve smyslu angaţované politiky za nenásilí, dodrţování lidských práv, ochranu zvířat a přírody obecně.“ Image hardcorové 10
subkultury je sice umírněnější, neţ u subkultury punkové, ale vyznačuje se především oblečením, které nese politický „výkřik“.
2.3 Identita a ţivotní styl Akceptace vnějších vzhledových subkulturních znaků obvykle znamená přihlášení se jedince ke specifickému ţivotnímu stylu a ztotoţněním se s určitou identitou. Identitu můţeme definovat hned několika způsoby. Identita, jak píše Giddens (1997, s.550) znamená, „typické rysy jedince nebo skupiny, obvykle podmíněné sociálními charakteristikami.“ Hartl, Hartlová (2000, s. 75) definuje identitu jako „soubor rysů, podle nichţ je jedinec znám v určité specifické skupině.“ S identitou úzce souvisí ţivotní styl, který je daný hodnotami jedince i způsobem trávení jeho volného času. Ţivotní styl je moţno definovat následovně. Dle Duffková a kol.( 2008, str.51-52) „ ţivotní styl je způsob, jakým lidé ţijí – tedy jak bydlí, stravují se, vzdělávají se, chovají se v různých situacích, baví se, pracují, spotřebovávají, vzájemně komunikují, jednají, rozhodují se…dodrţují určité hodnoty…“ Ţivotní styl je dle Smolík (2010, s.38)“ ţivotní způsob jednotlivce, jehoţ jednotlivé části si vzájemně odpovídají, jsou ve vzájemném souladu, vycházejí z jednotného základu, mají společné jádro respektive určitou linii…“ Člověk, jakoţto bytost společenská, je utvářen v interakci s prostředí. Ţivotní styl je individuální, jelikoţ na kaţdého jedince působí vlivy prostředí rozdílně. Smolík (2010, str. 38) „Ţivotní styl zahrnuje hodnotovou orientaci člověka, projevuje se v jeho chování i ve způsobu vyuţívání a ovlivňování materiálních i sociálních ţivotních podmínek.„ Jak tvrdí Pávková a kol.(1999, podle Smolík, 2010, s. 38)“ kaţdý člověk má svůj individuální systém hodnot, který se utváří vlivem ţivotních podmínek a aktivitou jedince.“
11
3 Body image 3.1 Definice body image Mezi body image řadíme jak přirozený vzhled člověka, tak i nepřirozený, uměle vytvořený vzhled – mnohdy braný jako zkrášlování těla. Dle Koudelka a kol. (2012, s.17) „body image lze chápat jako součást hmotných i nehmotných prvků kultury, pro niţ jsou typické určité obecné rysy.“ Body image skýtá dle Koudelka a kol.( 2012, s. 17) „i více sloţek, jako jsou zdobení a úpravy těla zcela běţné (náušnice, prstýnky…barvení vlasů, líčení) i méně praktikované ( tetování, piercing apod.). Obsah se pak přirozeně a logicky rozšiřuje aţ na oděv.“ Dle Koudelka a kol. (2012, s.17) nepřímá citace:…Mezi spotřebním chováním, vnímáním svého těla, stejně tak, jako pohledem na krásu existuje úzká souvislost, pramenící z kultury, popřípadě subkultury, které jsme součástí.
3.2 Význam zdobení těla Body image je odjakţiva spojována s různými formami zdobení těla. Toto zkrášlování a ozvláštňování těla má několik funkcí. Tyto funkce popisuje Rychlík (2005, s. 40) jako funkce „rituální, esteticko erotické, magicko – náboţenské, léčebně – preventivní, komunikační a identifikační, sociálně – skupinové, statutárně – hierarchické a v neposlední řadě individualizační“ Počáteční funkce zkrášlování těla byla kolektivní a především symbolická. V dnešní době se význam ozdoby na těle odvíjí od soukromého významu, který mu přisoudí jedinec sám. Jak píše Rychlík (2005, s. 13) „jedince odlišuje, vyjadřuje odstup od ostatních a původně sloţitý funkční celek posunuje blíţe k primárně estetickému obsahu.“ David Le Breton (2002, podle Rychlík, 2005, s. 12) „formuloval myšlenku, ţe dnes jde především o individuální vyjádření a projev svobody výběru.“ Dle Rychlík (2005, s. 18) „Za zdobením svého těla však nestojí pouhá touha po líbivosti. Člověk se odedávna touţil vymanit ze své přirozenosti, překonat přírodu a její omezení. Zdobení mu tak dávalo pocit jinakosti, zvláštnosti a osvobození, pocit vítězství kultury nad přírodou a také změnu předem daného stavu.“
12
Dnes mají lidé mnoho moţností jak ozdobit své tělo. Dle Koudelka a kol.(2012, s.104) “Mezi nejznámější způsoby významnějších zásahů do fyzické podoby těla patří tetování, piercing a vyuţití sluţeb plastické chirurgie.“ Dle Rychlík (2005, s. 13)„Člověk baţí po proţitcích, které jsou vzrušující, úchvatné aţ extatické. Není pochyb, ţe takovou fascinující zkušeností můţe být pro jedince i pořízení nového tetování nebo jiné formy extrémního ozdobení.“ Jedním z moţných způsobů zdobení těla je výše zmíněné tetování. V dnešní době se tetování rozšířilo na velkou část populace a je prostředkem komunikace jedince se společností. Dle Rychlík (2005, s. 13)„Zdobený subjekt ostatně nabyl v dnešní době obrovské důleţitosti. Tělo je více odhalováno, tělem komunikujeme se světem.“ Dle Rychlík (2005, s. 36) Pravdou je, ţe tetování uspokojuje jisté sloţky osobnosti. Zdobením se jedinec přizpůsobuje a vypořádává se sebou samým i s okolím. Tetování mu dodává pocit jedinečnosti, výlučnosti a odlišnosti….a volba druhu tetováţe mu mnohdy dává smysl, podstatu, pocit atraktivity i sounáleţitosti a vyjádření stavu, v jakém se dotyčný cítí. Můţe mít také nezanedbatelnou kompenzační roli v tíţivých ţivotních situacích. Tělem tedy komunikujeme se světem. I tímto připisujeme významu tetování nový rozměr. Rychlík(2005, s. 60) “tetování je sociální – kaţdý jedinec vnímá jak jej posuzují ostatní. Jestliţe by tetování nemohlo být hodnoceno jinými lidmi, ztratilo by pro svého majitele význam, minimálně ten vnější – estetický a dekorativní.“ Další moţnou alternativou zdobení těla je piercing. Ten byl kdysi vnímán jako znak „zvrhlých“ jedinců na okraji společnosti. Dle Rychlík( 2005, s. 25) „V devadesátých letech se body – piercing vymanil z obskurních, částečně ilegálních undergroundových aktivit homosexuálních, fetišistických či trialistických subkultur a přerostl ve významný kulturní fenomén. Přesunul se z podzemí na hlavní třídy, ze S/M klubů …k obětem módy teenagerů.“ V dnešní době patří k nejvíce populárním formám zdobení lidského těla. Rychlík (2005, s. 25) definuje piercing jako „běţně vnímané propichování různých částí těla pomocí šperků, jeţ za mnohé vděčí punkovému hnutí“
3.3 Předsudky a stereotypy S výrazným vzhledem jsou často spojovány předsudky a stereotypy. Lidé, kteří se vymykají standartu ve společnosti jsou často terčem negativních postojů. Příklad 13
takovéhoto postoje uvádí Fiksa (2011, s. 20) v souvislosti s tetováním „Nejčastěji tetování zavrhují lidé staršího data, kteří si stále tetování spojují s kriminálními ţivly, nebo se záletnými námořníky, případně je pro ně tetování zkrátka výstřední a nedůstojné.“ Dle Fiksa (2011, s. 30) na rozdíl od obyvatel, kteří ţijí v kmenovém společenství a kteří povaţují tetování jako něco přirozeného – něco, co měli otcové jejich otců - je chápání tetování v našem světě bráno od většiny lidí zcela jinak. Lidé v těchto kmenech nevykonávají nám všem známá zaměstnání a neznají předsudky. V jejich společenství nosí tetování všechny vrstvy – od lovců ryb aţ po moudré starce. Toto však neplatí pro naše společenství. Tetování je stále bráno z mnohých stran za něco výstředního, provokujícího. Jak tvrdí Goffman, je v lidské přirozenosti, aby nám záleţelo na mínění ostatních. Goffman (nedatováno), podle Giddens, 1997, s. 98) „Lidé jsou velmi citliví na to, jak je vnímají druzí, a pouţívají proto mnoha forem vytváření dojmů, aby si zajistili, ţe na ně budou ti druzí reagovat ţádoucím způsobem. Někdy jde sice o předem propočtený záměr, ale obvykle to patří k věcem, jimţ nemusíme věnovat vědomou pozornost.“ Předsudky, ať pozitivní či negativní nehledí na individualitu a opravdovost jedince. Dle Allport(1958, podle Novák, 2002 s. 9)“Předsudek je averzní nebo hostilní postoj vůči osobě, která náleţí k určité skupině, prostě proto, ţe náleţí k této skupině, a je moţno předpokládat, ţe má závadné kvality připisované této skupině.“ Předsudky dle Giddens (1997, s.552) jsou „apriorní představy o jedinci nebo skupině, které se nemění ani po získání nových informací. Bývají buď pozitivní nebo negativní.“ Předsudky se mohou vztahovat k čemukoliv. Dle Nakonečný (2001, podle Novák,
2002
s.9)
“Předsudky
ignorují
objektivní
a
relevantní
kritéria
usuzování…předmětem předsudků můţe být cokoliv“. Stereotyp úzce souvisí s generalizací. Z důvodu velkého mnoţství informací, které kaţdý den přijímáme, jsme nuceni vytvořit si určité kategorie a tím si ţivot zjednodušit. Dle Novák (2002, s. 11) „V povaze stereotypu je generalizace – člověk má tendenci připisovat určité, dle jeho mínění typické vlastnosti všem členům dané skupiny. Vznikají tak určitá klišé, která jsou pro stereotyp charakteristická.“ Jak píše Lippmann (1922, podle Novák, 2002 , s.10), stereotypy vysvětluje jako „zkratkovité představy o věcech, osobách, skupinách a institucích, přičemţ tyto
14
zkratkovité představy jsou připisovány všem jednotlivcům patřícím k dané skupině nebo třídě jevů.“ Stereotypy v uvaţování dle Giddens (1997 s. 563) jsou „myšlenkové procesy a postoje vycházející z rigidních kategorií, neschopných změny.“ První dojem zanechává v ostatních byť mnohdy nepravdivý, ale podstatný základ pro hodnocení druhých. Je na něj proto kladen velký důraz. Tělesný vzhled hraje při prvním dojmu významnou roli. Je zdrojem informací o příslušnosti jedince k dané skupině. Dle Koudelka a kol. (2012, s.45) „ Naznačuje ji společný styl oblékání a ozdoby. Poskytuje informace o sociálním statutu členů dané skupiny, jejich společenském postavení, aktivitě a představách.“ Pokládám tedy za vhodné se zmínit o chybách v percepci, protoţe jedinci s výrazným vzhledem jsou apriori hodnoceni především podle své výrazné image. Chyby v percepci můţeme řadit do strategií zvládání, které nám pomáhají zvládat a utříbit si mnohost situací, se kterými člověk kaţdodenně přijde do styku. Novák ( 2002, s. 73) definuje několik percepčních chyb: Haló efekt značí „tendenci hodnotit chování osobnosti pod vlivem nápadného či výrazného jevu určujícího z hlediska vnímání“ Tradici popisuje Novák jako další percepční chybu. Tradice je zaloţena na tom, ţe lépe hodnotíme toho, u kterého jsme běţně zvyklí na pozitivní jednání. Další chybou v percepci je nazývána figura a pozadí.“kdo je dobře upraven, boduje, na rozdíl od toho, jehoţ pozadí, resp. Kontext nejsou vnímány jako kladné.“ Dalším typem percepční chyby je vliv osobního vzhledu k posuzovanému jde o nadhodnocování a idealizaci blízkých příbuzných či jiných známých“. Posledním typem je soukromá teorie osobnosti – tu popisuje jako „oko do duše okno“. Princip soukromé teorie osobnosti je zaloţen na vlastním pohledu na věc. Například tvrzení „slušná ţena nemůţe být v noci venku, či blondýnky jsou hloupé.“ Z této kapitoly tedy vyplývá, ţe v interakci s ostatními lidmi soudíme druhé dle prvního dojmu, na základě kterého si utváříme předsudky a stereotypy. Přitom jsme sami druhými souzeni a zároveň podléháme touze být společností „přijati“ a "“oceněni“.
15
4 Výzkum 4.1 Hlavní cíl a metoda výzkumu Cílem výzkumné části práce je zodpovězení hlavní výzkumné otázky, která zní – Je výrazný vzhled sociálních pracovníků jimi vnímán jako extrémní a považují pracovníci tento vzhled za překážku ve výkonu své profese? Na základě informací z teoretické části práce byly vytvořeny dílčí otázky, které více specifikují danou situaci ze strany sociálních pracovníků. Jako svou metodu výzkumu jsem si zvolila kvalitativní paradigma. Dle Matoušek a kol. (2013, s. 528) „Kvalitativní metody jsou v sociálních vědách široce vyuţívány, jelikoţ dokáţou vyprávět „příběh“. Kvalitativní přístupy nepřekládají převod zjištění do řeči čísel, ale zůstávají v rovině slovních vyjádření…v kvalitativním zkoumání hraje klíčovou úlohu slovo interpretativistický.“ Jako výzkumnou metodu své práce jsem si zvolila metodu polostrukturovaného rozhovoru. Ten, dle Smith (2004, podle Řiháček, Čermák, Hytych a kol., 2013, s.15) „představuje dostatečně flexibilní metodu, která dává respondentovi moţnost volně mluvit o tématu, reflektovat svůj postoj k němu a rozvíjet o něm své myšlenky. Současně výzkumník můţe v reálném čase sledovat, co se v rozhovoru vynořuje, co je významné pro respondenta a zároveň můţe rozhovor usměrňovat tak, aby se neodchýlil od tématu.“ Jako analýzu kvalitativních dat jsem si zvolila metodu vytváření trsů. Dle Miovský (2006, s. 221.) „tyto skupiny – trsy – by měly vznikat na základě vzájemného překryvu (podobnosti) mezi identifikovanými jednotkami. Tímto procesem vznikají obecnější, induktivně zformované kategorie, jejichţ zařazením do dané skupiny (trsu) je asociováno s určitými opakujícími se znaky, určitým charakteristickým uspořádáním atd“. Dle Miovský (2006, podle Čermák, Štěpaníková, 1998,s. 221.) základní princip metody vytváření trsů je postaven na srovnávání a agregaci dat a má dimenzi určité hierarchizace, neboť v ní prostřednictvím kategorizace zvolených základních jednotek vytváříme jednotky obecnější.
16
4.2 Popis výzkumného souboru Jednotkou zjišťování jsou v tomto případě sociální pracovníci, s výrazným vzhledem. Poměr pohlaví je zastoupen třemi muţi a třemi ţenami. Pro zachování anonymity respondentů neuvádím jejich jména. Namísto toho označuji respondenty čísly – R1, R2 – R6.
4.3 Průběh výzkumu Rozhovory byly provedeny se šesti sociálními pracovníky, kteří mají výraznou image. Kvůli zachování anonymity neuvádím jména ani příjmení sociálních pracovníků. Rozhovory probíhaly v soukromí, dle předchozí domluvy například v kavárnách či restauracích. Rozhovor byl nahráván na diktafon s čímţ byl předem samozřejmě vysloven souhlas ze strany respondentů. Sociální pracovníci byli předem obeznámeni, proč je s nimi tento rozhovor veden, a k jakému účelu slouţí. Poté, co jsem získala všechna výzkumná data, uskutečnila jsem přepis rozhovorů.
17
5 Realizace výzkumu V poslední kapitole této práce se věnuji kvalitativnímu výzkumu, jenţ představuje podstatnou část mé práce. Cílem výzkumu je nalezení odpovědi na hlavní výzkumnou otázku prostřednictvím deseti dílčích výzkumných otázek, které vzešly z teoretické části.
5.1 Dílčí výzkumné otázky Otázky potřebné k výzkumu byly koncipovány na základě teoretické části práce. Podstatou výzkumu je hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku, která zní: Je výrazný vzhled sociálních pracovníků jimi vnímán jako extrémní a považují pracovníci tento vzhled za překážku ve výkonu své profese? Pomocí dílčích otázek ( dále pouze DVO) jsem zjišťovala, jaká byla motivace respondentů pro volbu výrazné image, dále, jaké reakce okolí ohledně svého vzhledu respondenti vnímají, jaká byla motivace pro volbu jejich profese a také zda-li výrazný vzhled ovlivňuje výběr cílové skupiny klientů, se kterou pracují. Dílčí otázky můţeme rozdělit do třech kategorií. První z nich se týká konkrétní vizáţe respondentů – Je to dílčí otázka číslo DVO 1 – Vnímáte svůj vzhled jako extrémní? DVO 2 - Co konkrétně je na Vašem vzhledu výrazného? DVO 3 - Proč jste se rozhodl/a pro „extrémní“ vzhled, kdy? A co Vás k tomu vedlo? A také DVO 4 a 5 Zaznamenáváte nějaké reakce okolí ( pozitivní či negativní) na Váš vzhled? Považujete práci v sociální oblasti za oblast, ve které není „extrémní“ imidž překážkou? Kategorie druhá se týká výběru pracovního místa a profese sociálního pracovníka. Těmto tématům se věnuje DVO 6 - Ovlivnil Váš vzhled výběr pracovního místa?( z Vaší strany), DVO číslo 7 - Proč jste se rozhodl/a pro práci v sociální oblasti a kdy?(VŠ, VOŠ, rekvalifikační kurz...)? a dále, DVO 8 - Preferujete s ohledem ke svému nestandardnímu vzhledu některý typ zařízení a cílovou skupinu uživatelů sociálních služeb?
18
Kategorie třetí se týká konkrétního pracovního místa sociálního pracovníka. Ve výzkumu jde o DVO - 9 – S jakou cílovou skupinou klientů pracujete? Dále DVO 10 Vnímáte svůj vzhled jako něco, co ovlivňuje Vaši komunikaci s klienty služby? Pozitivně, negativně? A poslední DVO 11 - Jak vnímáte, že reagovali/reagují na Váš vzhled kolegové? DVO 1: Vnímáte svůj vzhled jako extrémní ? R1říká: „Dá se říct, že jo, protože většina ostatních nevypadá jako já“. R2 odpovídá: „ Jo, spíš jo, jako není to nic převratného, ale klasika to taky není.“ R3 se k otázce vyjadřuje takto: „ Řekl bych, že jo.“ R4 odpovídá: „ Rozhodně ano.“ R5 říká: „ Extrémní? Určitě jo, běžný to rozhodně není.“ R6 k otázce říká následující: „ Ajo, docela. Nemám toho moc, ale je mi jasné, že se odlišuju.“ DVO 2: Co konkrétně je na Vašem vzhledu výrazného? R1 odpovídá: „Takže - mám dready, tři piercingy v obličeji plus jeden v pupku, a třináct náušnic v uchu včetně tunelu, a cirka sedm tetování, na více či méně viditelných místech dle ročního období, někdy i oblečení.“ R2 odpovídá: „Tunely, tetování, dříve piercing i jinde v obličeji, ale teď už ho nemám.“ R3 k této otázce říká: „Hlavně trička hc/punk kapel, nášivky, placky, těžké boty. Pak taky piercingy, barvené vlasy, a dready.“ R4 odpovídá: „Tak třeba vlasy – mám dredy, někdy barva vlasů, číro, prostě dle nálady, piercing, tetování na viditelných místech těla, možná bych taky zařadil oblečení - nášivky a trika s politickými motivy - anarchismus, veganství, nebo trika s kapelama.“ R5 se k otázce vyjadřuje takto: „Mám dlouhé červené dredy, několik piercingů v obličeji, výrazná tetování na obou rukou, zádech a lýtku.“ R6 říká: „Nejvýraznější jsou asi moje dredy mám jich celkem 9 no a pak bych řekla, že to je tunel v uchu a někdy se i mé oblečení lehce vymyká součastným módním trendům“. DVO 3: Proč jste se rozhodl/a pro „extrémní“ vzhled, kdy? R1 tvrdí: „Ty jo, první piercing, krom náušnic v uchu, jsme měla v patnácti, tetování v šestnácti - klasika – domácí strojek, technická tuž - a samozřejmě, že to byla pavučina. Důvod asi esteticko – názorový. Líbilo se mi to a líbí stále, zároveň to pro mě kdysi bylo spojeno s určitým punkovo - subkulturním zařazením. I když takhle podstata se z toho částečně už dávno vytratila, potřeba patřit někam určitě zůstala, ale není už spojena
19
s vizualizací. Teď už jsem na sebe takhle zvyklá, pořád to pro mě má estetickou hodnotu, některá tetování a piercingy i hodnotu symbolickou, protože se vážou - ať už obrazově či ve vztahu k určité životní etapě - na konkrétní věci a události v mém životě.“ R2 odpovídá: „Do jisté míry je to ovlivněno mým vztahem k punku a názory, ke kterým punk tíhne. Spíše ale mým vkusem a estetickým cítěním.“ S výrazným vzhledem jsem začal ve třinácti“. R3 říká: Za prvé jsem byl inspirován stylem hardcore-punkové hudby, kterou poslouchám a k tomu patří i určitý styl oblékání. Tak proto. Začal jsem s tím asi tak v patnácti. Nechci vypadat jako jedním ze stáda ovcí a jsem rád, že jde na mně vidět, k jaké subkultuře patřím.“ R4 k této otázce odpovídá: „Formoval mne hc/punk, ve kterém se stále pohybuji a jeho nedílnou součástí je dle mého názoru i svoboda sebedefinování a vyjádření, k čemuž patří i vzhled. Kdysi jsme se oblékali do otrhaných věcí, všude plno spínacích špendlíků, postavená číra, to mi bylo asi tak čtrnáct, pak přišlo období, kdy jsme si začali uvědomovat, že punk není jen o tom, jak člověk vypadá, ale hlavně o tom, co dělá a místo barvení věcí jsme se začali spíše věnovat aktivistické činnosti. Co se tetování týče, tak to má pro mne hluboký osobní význam. Samozřejmě, že vypadám tak, jak vypadám a oblekám se tak, jak se oblékám také proto, že se tak cítím dobře a líbí se mi to, nedílnou součástí toho je ale etická stránka věci – snažím se nakupovat věci, které nepocházejí ze sweatshopů, kde je vyrábí lidé, kolikrát děti, někdy i jen za misku rýže na den, což je někdy problém a tak místo abych sháněl nové kalhoty, tak je nosím tak dlouho, dokud je alespoň nášivky drží pohromadě. Taky mne baví štvát a provokovat maloměšťáky, kteří říkají, že šaty dělají člověka a měl byste se podle toho chovat, ale sami zřejmě text písně pánů Voskovce, Wericha a Ježka nepochopili. Jak jsem už říkal, každý by měl mít možnost sebevyjádření a do doby, dokud bude někoho štvát to, že se někdo vzhledově odlišuje, je stále důvod se tím vzhledem odlišovat, nabourávat konzervativní myšlení, které soudí jen dle skořápky.“ R5 se k otázce vyjadřuje takto: „Jako dítě jednoho z prý nejhezčích párů v našem maloměstě jsem se nějak „nepovedla“, což mi bylo připomínáno nevybíravými poznámkami dětí už na základní škole. Byla jsem příliš vysoká a silnější postavy, s rychle se mastícími vlasy a akné na obličeji, výrazným nosem. Proto ve mně už tenkrát zrálo přesvědčení, že když už nemůžu být hezká, budu alespoň jiná. Od patnácti let jsem si barvila vlasy na červeno, v osmnácti letech si nechala první piercing i první tetování. V té době jsem zápasila i s poruchou příjmu potravy a v době kdy jsem byla opravdu štíhlá, nosila jsem ráda výrazné punkové oblečení. Od dvaceti-tří let mám vlasy spletené v dredy, přibylo mi pár piercingů v obličeji a nyní i ve svých třiceti-dvou letech neustále pokračuji s tetováním 20
svého těla. Můj vzhled je ovlivněný různými subkulturami, ve kterých jsem se pohybovala, především hudební undergroundovou scénou. Bytostně však nenávidím spojování dredů s kouřením marihuany, kterou nenávidím, jelikož vidím, jak po ní lidé z mého okolí hloupnou.“ R6 odpovídá: „Už na základní škole jsem měla potřebu se nějakým způsobem odlišovat od ostatních lidí, ráda jsem experimentovala s barvou vlasů, s oblečením a tak různě se svým stylem. Vedla mě k tomu vnitřní potřeba provokovat a hlavně být svá a nekopírovat ostatní lidi. Hlavní proměna u mě nastala ale až ve 3. ročníku na střední odborné škole, to mi bylo asi tak 17, to už jsem studovala sociální práci. Do určité míry to ovlivňujou moje hodnoty, asi jo. Jsem přírodní člověk, mám ráda zvířata, nesnáším jakékoliv formy ubližování ostatním lidem i zvířatům, jsem taky proti nacismu.“ DVO 4: Zaznamenáváte nějaké reakce okolí ( pozitivní či negativní) na Váš vzhled?(rodiče, blízcí, úředníci...) R1 k této otázce říká: „Tak rodiče a babičky se pořád ptaj, kdy už „to“ sundám, přičemž každému vadí víc něco jiného – někomu nos, někomu tunel. Ale jako že bych musela při společných akcích chodit metr za nimi, tak to ne. Ale vím, že mě všude popisují jako trochu „exota“. Ale tak to asi z hlediska „většinové společnosti“ jsem. Lidi na ulici jsou zvláštní – někdy si něco bručí pod vousy, párkrát jsme se setkala i s otevřenou slovní agresí či projevem nevole. Ale většina lidí má spíš zvláštní tendence – hodně lidí se mě ptá, zda si může na dready šáhnout, nechápu, ale dovoluju, ptají se, jak se to myje, jestli mají piercingy nějaké magické významy. Úředníci jak kdy. Záleží hodně na tom, jak jsme jinak dál oblečená - jestli mám jen rifle a tričko nějaké kapely, anebo co já vím, třeba šaty a taky na tom, co jdu řešit. Dlouho jsem pracovala a na částečný úvazek stále ještě pracuju na místech, kde se setkávám s různými úředníky, chodila jsem dělat preventivní aktivity do škol a metodickou podporu/semináře pro pedagogy. A tam jsme se nikdy s nějakým otevřeně negativním přijetím nesetkala. Ze začátku možná s trochu překvapenými obličeji, všichni na tebe zírají, ale zas máš pocit, že ti aspoň věnují dostatečnou pozornost. Naposled jsem ale třeba nesla jednu práci na vrátnici do školy - dodělávám si ještě „pedagogické minimum“ - a vrátná se mě zeptala, jestli mým rodičům nevadí, jak vypadám. Což je vlastně docela vtipné, protože mi je dvacet-osm pryč, takže co by jim tak asi mohlo vadit. Což je vlastně asi jediná věc, co mě se
21
vzhledem napadá – lidi mají někdy tendence ke mně přistupovat jako k někomu mnohem mladšímu, jako kdyby nevěřili, že někdo, kdo takhle vypadá, už není – náctiletý. Automaticky mi třeba někdy tykají a to i na úřadech či v obchodě.“ R2 odpovídá: „Dříve ano. Často lidé nevěděli co si myslet. Dnes vzhledem k mému povolání, vzdělání a postavení to možná taky neví, ale neřeknou mi to. Samozřejmě pokud, jde o nějaké primitivy typu náckové tak ti někdy negativní poznámky mají.“ R3 se k otázce vyjadřuje takto: „Ani ne, kromě větší pozornosti ochranky v obchodech.“ R4 tvrdí: „Po x letech to člověk přestane vnímat, ale rodina si zvykla, berou to v pohodě. Úředníci si zřejmě nezvyknou nikdy, ale nechci házet všechny do jednoho pytle. Ale už se mi stalo, že mi byl dost nevybíravým způsobem několikrát vytčen vzhled a to někdy v dost kuriózních situacích - například narážky na účes a promlouvání do duše během čekání na operaci před operačním sálem na lůžku.“ R5 se k otázce vyjadřuje takto: „Moje krásná maminka se nikdy nesmířila s tím, že nejsem „princezna v šatech“ a „dáma v kostýmu“ a nezapomíná mi to při každé příležitosti připomenout, ostatní si už raději zvykli a komentují akorát mé přírůstky v tetování. Bydlím však už pět let daleko od svého rodného města, takže je nevídávám tak často. Do hlav úředníků nevidím, nikdy se ke mně nechovali povýšeně, občas někdo pochválí tetování nebo se zeptá na tvorbu a údržbu dredů.“ R6 se k otázce vyjadřuje následovně: „Nestává se mi, že by někdo měl s mým vzhledem problém, spíše se zeptají, jak dlouho už mám dredy a jak často si je musím mýt nebo jestli mě tunel v uchu nebolí.
Ale jinak žádné reakce
nezaznamenávám“. DVO 6: Považujete práci v sociální oblasti za oblast, ve které není „extrémní“ imidž překážkou? R1 odpovídá: „Čistě teoreticky by moje imidž neměla být překážkou v žádné práci, jenže různé dress code prostě neobejdu, jelikož lidi mají potřebu je vytvářet a hlavně pečlivě dodržovat image firmy. Překážkou je vždy především zaměstnavatel, nikoliv práce či klienti samotní. Ovšem práci v sociální oblasti beru jako tu, ve které by to neměl být vůbec problém.“ R2 říká: „Určitě!“ R3 odpovídá: „Myslím si, že v této oblasti není „extrémní“ vzhled překážkou.“ R4 se k otázce vyjadřuje takto: „Podle mne není, ale záleží vždy na lidech, respektive na vedení.“ R5 říká: „Záleží na pracovní pozici, kterou zde člověk zastává. Dle mého je to však ze všech ostatních oblastí jedna z nejméně radikálních, co se týče vzhledu.“ R6 odpovídá: „Ono asi hodně záleží, jak mají lidi nastavené vnímání toho co je ještě „normální“ a co je už „extrém“. Ale obecně si
22
myslím, že nějaká ta vnější extravagantnost není v sociální práci na škodu.“ DVO 7: Ovlivnil Váš vzhled výběr pracovního místa? (z Vaší strany) Kromě jednoho respondenta se odpovědi dotázaných téměř shodují.R1 tvrdí: „Ne.“ R2 říká: „Ne.“ R3 tvrdí: „Ano. Chtěl jsem být tam, kde se cítím dobře.“ R4 říká: „Ne.“ R5 tvrdí: „ O sociální oblasti jsem byla rozhodnuta ještě při studiích střední školy, takže ne.“ R6 odpovídá: „Řekla bych, že neovlivnil. Je ovšem pravda, že tíhnu k určitým cílovým skupinám, kde můj vzhled spíše zapadá, jako hlavně ráda pracuju s lidmi bez domova, v NZDM, s toxikomany atak., ale nevyhýbám se žádné cílové skupině.“ DVO 8: Proč jste se rozhodl/a pro práci v sociální oblasti a kdy?(VŠ, VOŠ, rekvalifikační kurz...)? R1 odpovídá: „Při střední škole, ale dnes je to spíš shoda náhod. Každopádně někdy v roce 2009 jsme byli s kamarády, co společně máme občanské sdružení - nyní tedy spolek - osloveni, zda nechceme začít provozovat NZDM - tenkrát ještě v rámci individuálního plánu. Nějak jsme se rozhodli, že jo, takže jsem se začal víc pohybovat na poli sociální práce, později jsem i jeden a půl roku pracovala jako sociální pracovník v NZDM. Momentálně dělám v sociálně aktivizační službě pro rodiny s dětmi. Každopádně – část mé práce byla vždycky hodně teoretická a já nechci ztratit spojení s praxí, s lidmi. A i když je to práce někdy dost nevděčná a to z různých stran, tak zas mám prostě pocit, že jsem placená za nějakou službu přímo a ne že jen tvořím nějaké „slovní nesmysly“. R2 tvrdí: “Už na střední škole, před studiem VŠ, lákalo mě pracovat s lidmi.“ R3 odpovídá: „Odjakživa mne zajímala drogová scéna, její fungování a hlavně lidé, kteří se v ní pohybují a jejich osobní prožitky, názory, situace, které zažívají. Navíc jsem měl v minulosti zkušenosti s užíváním návykových látek a v této scéně jsem se pohyboval. Takže tak od střední školy.“ R4 říká: „Protože v tom vidím smysl, rozhodl jsem se během mého studia na elektrotechnické průmyslovce, kdy jsem zjistil, že to není to, čemu bych se chtěl věnovat a tak jsem přestoupil na jinou školu, kde jsem začal studovat obor Výchovná a humanitární činnost, pak jsem pokračoval na Slezské univerzitě v Opavě oborem Sociální patologie. Takže při studiu vysoké školy“ R5 říká: „Studovala jsem Obchodní akademii a v té době jsem si uvědomila, že budu ráda pracovat s lidmi, spíše než s financemi nebo v kanceláři. Po maturitě jsem se rok
23
věnovala učivu Gymnázií, abych se připravila na přijímací zkoušky na vysokou školu humanitních oborů. Uspěla jsem na FF UP Olomouc a nastoupila na dvouoborové studium Sociologie a filosofie, ze kterého jsem přestoupila po třetím semestru na studium sociologie a andragogika. Studium jsem však ukončila z osobních důvodů po 5. semestru. Pro uplatnění v sociální oblasti mi pomohly absolvované kurzy.“ R6 říká: „V této oblasti jsem měla celkem brzy jasno, už někdy v 8. třídě jsem věděla, že chci být tímto způsobem užitečná. Možná k tomu přispěl i fakt, že jsem nechtěla na gympl, obchodku nebo podobně zaměřenou školu, kterých v mém okolí bylo plno a nepřipadaly mi dost „atraktivní“. A navíc se mi škola, kde se studovala sociální práce, moc líbila, takže volba byla jasná“. DVO 9: Preferujete s ohledem ke svému nestandardnímu vzhledu některý typ zařízení a cílovou skupinu uživatelů sociálních služeb? R1 říká: „Ne“. R2 odpovídá: „Ne“. R3 říká: „S ohledem na vzhled nepreferuji žádnou cílovou skupinu.“ R4: „Nepřemýšlím nad vzhledem ve vztahu k typu zařízení, ani nepreferuji cílovou skupinu.“ A R5 říká: „Jako první jsem začala působit v Kontaktním centru pro drogově závislé (dobrovolník, částečný úvazek), tady byl můj vzhled podle mě výhodou při práci s klienty jak v centru, tak i v terénu. Poté jsem však vyhrála výběrové řízení do zařízení pro mentálně postižené a nyní pracuji se zdravotně postiženými. Prošla jsem tak třemi různými cílovými skupinami a preferuji zaměstnání, ve kterém si rozumím se zaměstnavateli, kolegy i uživateli, ať už je to jakýkoliv typ.“ R6 říká: „ Jak už jsem říkala předtím, upřednostňuju práci s lidmi bez domova, práci v NZDM, a taky s toxikomany, ale nemám problém s žádnou cílovou skupinou.“ DVO 10: S jakou cílovou skupinou klientů pracujete? R1: „Momentálně dělám v sociální asistenci – sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi.“ R2 odpovídá: “začal jsem v nízkoprahu, pak jsem dělal v poradně pro osoby ohrožené sociálním vyloučením, a pak sem dělal vedoucího sociálního centra, kde byly sociální byty, taky nízkoprah, poradenství, terénní služby a teď jsem sociální pracovník v kontaktním a poradenském centru pro osoby užívající návykové látky.“ R3 říká: “Pracuji s uživateli nealkoholových drog.“ R4 odpovídá: „Pracuji s drogově závislými“. R5:“ Nyní pracuji v zařízení s mentálně postiženými“ R6 odpovídá: “ S duševně nemocnými lidmi“.
24
Vnímáte svůj vzhled jako něco, co ovlivňuje Vaši komunikaci s klienty sluţby? Pozitivně, negativně? R1 říká: „Tak já to beru tak, že tam jsem pro ty lidi, já je v podstatě nepotřebuju - okej, nemluvím tady o monitorovacích indikátorech - , já respektuju je, ale to samé čekám od nich. Na druhou stranu – nikdy jsem se s negativním přijímáním nesetkala. Navíc – pracuju především s Romy a nebo s lidmi, kteří mají specifický hodnotový žebříček, takže mnohem větší „exot“ pro ně jsem proto, že nemám v dvaceti-osmi letech žádné děti“. R2 odpovídá: „Ne“. R3 říká: Ano, pozitivně. R4 říká: Pracuji s uživateli nealkoholových drog a můj vzhled ovlivnil spolupráci s klienty spíše pozitivně. Negativně spíše ze strany lidí, kteří klienty nejsou, ale řeší s námi některé věci – ti si většinou myslí, že jsem klientem.“ R5 odpovídá: při komunikaci s drogově závislými a problémovou mládeží je můj vzhled pro mě výhodou, ostatní klienti jiných cílových skupin mě zatím vždy přijali pozitivně, závislí pouze na mém chování k nim, ne vzhledu. Ten se pro ně stal postupem času spíše zajímavostí, na kterou se můžou ptát, než aby je odrazoval.“ R6 odpovídá: „Ano, cítila jsem ve svém vzhledu určitě lépe mezi lidmi v nízkoprazích a v terénní soiální práci, ale zjistila jsem, že s mou image jsem schopná dobře vycházet a komunikovat i s lidmi na úřadech atak.“ DVO 11: Jak vnímáte, že reagovali/reagují na Váš vzhled kolegové? R1 odpovídá: „Jedna si myslela, že jsem klientka a na jedné ubytovně mi nejprve chtěli nabídnout ubytování, až pak jsem jim vysvětlila, že jsme „socka“. Jinak s klidem –někdy nějaké dotazy, ale to tak všechno.“ R2 řká: “Někteří jsou zvědaví, ale to je tak všecko.“ R3 odpovídá: Nijak, vypadají podobně. R4 říká: Na kolektiv si stěžovat nemohu, můj kolega pochází ze stejného hc/punkového prostředí jako já, jen je ze starší generace, takže vzhled vůbec neřeší. R5 odpovídá:“ Reakce jsou ze začátku opatrné, postupem času však kolegové odhalují dle mého chování a vystupování, že nejsem nikdo lepší či horší než oni a při lepším poznání pak nastupuje fáze vysvětlování tvorby a údržby dredů, bolestí u propichování či tetování a podobně. Díky předchozímu zaměstnání jsem získala spoustu nových přátel v různých věkových kategoriích, se kterými udržuju přátelství i nadále.“ R6 odpovídá: „Mám ten dojem, že si mého vzhledu ani nikterak nevšímají, prostě mě berou takovou, jaká jsem. Starší kolegové si mě rádi prohlížejí a zvědavě se vyptávají, ale nemyslím si, že by jim má image vadila.“
25
5.2 Odpověď na hlavní výzkumnou otázku Na základě analýzy a následné sumarizace odpovědí na jednotlivé dílčí otázky jsem docílila odpovědi na hlavní výzkumnou otázku, která zní: Je výrazný vzhled sociálních pracovníků jimi vnímán jako extrémní a považují pracovníci tento vzhled za překážku ve výkonu své profese? Druhou dílčí výzkumnou otázkou jsem zjistila, co konkrétně je na výrazného na vzhledu sociálních pracovníků. 5 pracovníků má dready, číra, či jiný extravagantní účes. 5 pracovníků má piercingy a 4 pracovníci mají tetování. 4 pracovníci se vymykají výrazným oblečením. Z uvedeného výše vyplývá, ţe většina respondentů kombinuje více moţností zdobení svého těla. Třetí dílčí výzkumnou otázkou jsem zjistila, kdy se pracovníci rozhodli pro svou výraznou image a také důvod jejich extrémní image. Ze zjištěných výsledků je moţno konstatovat, ţe pro všechny sociální pracovníky byl zlomový bod – období puberty a adolescence. 4 respondenti uvádějí patnáctý rok ţivota, 1 respondent třináct let, 1 respondent čtrnáct let a 1 respondent sedmnáct let. Jako důvod své extrémní image uvádí 3 respondenti estetický důvod, který je v obou případech propojen se zařazením k punkové či hardcore - punkové subkultuře. 1 respondent uvádí, ţe jeho důvodem bylo provokovat okolí a nyní je důvodem náklonnosti ke hnutí prosazující práva zvířat. 2 respondenti uvádí jako důvod pouze příslušnost k hardcore - punkové a undergroundové subkultuře, ke které se hlásí. Čtvrtá dílčí výzkumná otázka se zabývala tím, zda-li respondenti zaznamenávají nějaké reakce okolí ( pozitivní či negativní) na jejich vzhled. Tři respondenti zmiňují, ţe zaznamenávají pouze reakce, které se týkají zájmu o jejich prvky výrazného vzhledu. Jako například údrţba dreadů, míra bolesti při piercingů apod. Dva respondenti se přiklání k odpovědi ne. Pouze jeden respondent uvádí odpověď ano. Pátá dílčí výzkumná otázka se zaobírala tím, zda-li sociální pracovníci povaţují práci v sociální oblasti za oblast, ve které není „extrémní“ image překáţkou.
26
Všech šest respondentů souhlasí s tím, ţe sociální oblast je pracovní oblastí, ve které není extrémní image překáţkou. Šestou dílčí výzkumnou otázkou jsem zjistila, zda-li ovlivnil z jejich strany výrazný vzhled pracovníků výběr pracovního místa. 5 respondentů tvrdí, ţe jejich výrazný vzhled nikterak neovlivnil výběr pracovního místa. 1 klient tvrdí, ţe naopak jeho výrazná image ovlivnila výběr jeho pracovního místa. Sedmou dílčí výzkumnou otázkou jsem zjistila, proč se respondenti rozhodli pro práci v sociální oblasti a kdy. 2 respondenti uvádí, ţe je lákalo pracovat s lidmi. Dále, 2 respondenti uvádí, ţe chtěli být uţiteční a v této práci vidí smysl. 1 respondent uvádí jako důvod „ shodu náhod“ a 1 respondent uvádí jako důvod svou minulou příslušnost k drogové scéně. 4 respondenti uvádí, ţe se pro studium sociální práce – a tedy i pro profesi rozhodli při studiu střední školy. 1 respondent tvrdí, ţe se pro profesi sociálního pracovníka rozhodl jiţ při studiu základní školy. 1 respondent uvádí, ţe se pro tuto profesi rozhodl na vysoké škole. Osmou dílčí výzkumnou otázkou jsem zjistila, zda respondenti preferují s ohledem ke svému nestandartnímu vzhledu některý typ zařízení a cílovou skupinu uţivatelů sociálních sluţeb. Všech 6 respondentů uvádí, ţe nepreferují vzhledem ke svému nestandartnímu vzhledu ţádnou cílovou skupinu, pouze 1 z nich dodává, ţe kvůli svojí image upřednostňuje cílové skupiny – lidé bez domova, lidé závislí na návykových látkách z toho důvodu, ţe se zde cítí lépe, ale nevadí mu pracovat s kteroukoli jinou cílovou skupinou. Devátá dílčí výzkumná otázka se zaobírala tím, s jakou cílovou skupinou klientů respondenti pracují. 1 respondent pracuje v sociálně aktivizační sluţbě pro rodiny s dětmi. 3 respondenti pracují s osobami závislými na návykových látkách. 1 respondent pracuje v zařízení s mentálně postiţenými. 1 respondent pracuje s duševně nemocnými lidmi. Desátá dílčí výzkumná otázka zjišťovala, zda respondenti vnímají svůj vzhled jako něco, co ovlivňuje jejich komunikaci s klienty sluţby. 2 respondenti tvrdí, ţe
27
nevnímají svůj vzhled jako něco, co ovlivňuje komunikaci s klienty sluţby. 4 respondenti tvrdí, ţe ano. 3 z nich jsou toho názoru, ţe jejich vzhled v komunikaci s klientem má pozitivní vliv. 1 tvrdí, ţe se mu spíše lépe pracovalo se skupinami na okraji společnosti, ale po nynějších zkušenostech s komunikací nemá problém s ţádnou cílovou skupinou. Jedenáctou dílčí výzkumnou otázkou jsem zjistila, jak respondenti vnímají reakce jejich kolegů na jejich výrazný vzhled. 3 respondenti pozorují u svých kolegů pouze zvědavost. 2 tvrdí, ţe nepozorují ţádné reakce, jelikoţ jejich kolegové vypadají podobně. 1 respondent uvádí, ţe nejprve byly reakce kolegů ve vztahu k němu opatrné, ale později jiţ ţádné reakce nevnímá. Pokud tedy vycházím z předešlých jedenácti dílčích otázek, můţu odpověď na hlavní výzkumnou otázku „Je výrazný vzhled sociálních pracovníků jimi vnímán jako extrémní a považují pracovníci tento vzhled za překážku ve výkonu své profese?“, specifikovat takto. Sociální pracovníci, kteří jsou mými respondenty si jsou vědomi své extrémní image, sami ji pokládají za něco, co se vymyká obecně přijatelným normám, avšak nevnímají svou nekonformní image jako něco, co má ať uţ negativní či pozitivní vliv na jejich profesi. V souvislosti se svou extrémní image zpravidla neinklinují ke konkrétním cílovým skupinám klientů.
28
Závěr Ve své absolventské práci jsem se věnovala tématu z oblasti body image, konkrétně vnímání výrazného vzhledu u sociálních pracovníků ve vztahu k jimi vykonávané profesi. Cílem práce bylo zodpovědět především hlavní výzkumnou otázku: „Je výrazný vzhled sociálních pracovníků jimi vnímán jako extrémní a považují pracovníci tento vzhled za překážku ve výkonu své profese?“ K tomu, abych mohla na hlavní výzkumnou otázku odpovědět, vytvořila jsem nejdříve teoretický rámec, ve kterém jsem téma zasadila do širšího kontextu sociální práce a oblasti společensko-kulturní a pro výzkumnou část práce jsem stanovila dílčí otázky.
Jako
metodu
prováděného
výzkumu
jsem
si
vybrala
metodu
polostrukturovaného rozhovoru, přičemţ jednotkou zjišťování byli sociální pracovníci s výrazným vzhledem. Rozhovory byly provedeny se šesti sociálními pracovníky. Má práce se tedy skládá ze dvou hlavních částí. První část je teoretická, na ni navazuje část druhá, výzkumná. V první kapitole jsem se zabývala oblastmi sociálních sluţeb a sociální práce, především variantami jejich moţného definování a představením jejich poslání a cílů. Věnovala jsem se zde také roli a funkcím sociálního pracovníka v jejich systému. Protoţe se má práce pohybuje tematicky v sociální oblasti, povaţovala jsem za vhodné zasadit téma body imige do společensko-kulturního rámce, jak jsem to učinila v kapitole druhé. Ve třetí kapitole jsem se věnovala vlastnímu zdobení těla, jeho významům a také předsudkům a stereotypům, se kterými se tento fenomén setkává. Kapitola čtvrtá a pátá se věnují výzkumu. Ve čtvrté kapitole představuji hlavní cíl výzkumu a zvolené výzkumné metody; popisuji tu také vybraný výzkumný soubor. Pátá kapitola se věnuje samotné realizaci výzkumu. Empirická část práce vychází z dat získaných polostrukturovanými rozhovory se sociálními pracovníky s výrazným vzhledem. Pro analýzu těchto dat jsem si zvolila metodu vytváření trsů. Na základě provedené analýzy lze konstatovat, ţe mezi respondenty panuje shoda v tom, ţe bez výjimky souhlasí s charakterizováním svého vzhledu jako vzhledu extrémního, vymykajícího se obecným normám. Jako extrémní přitom označují různé úpravy účesů, zdobení těla piercingem nebo tetováním, někteří zmiňují také charakteristický styl odívání. Pro svůj extrémní vzhled se dotazovaní
29
rozhodli v období puberty nebo adolescence a to většinou z estetických důvodů anebo příslušnosti k určité subkultuře. Pokud jde o vztah k vykonávané profesi, z analýzy dílčích otázek vyplývá, ţe extrémní image respondentů v podstatě neovlivňuje jak výběr pracovní profese, tak její výkon. Na hlavní výzkumnou otázku je tak moţno odpovědět, ţe dotazovaní sociální pracovníci, při vědomí si své nekonformní image ji nepovaţují za něco,co má negativní či vliv na jejich profesi. Můţeme tedy usuzovat na to, ţe sociální oblast je oblastí k extrémní imagi tolerantní .
30
Seznam literatury DeFleur, M., Ballová-Rokeachová, S. (1996). Teorie masové komunikace. Praha: FSV UK. Duffková, J., Urban, L., Dubský, J. (2008). Sociologie životního stylu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. Fiksa, R. (2005). Piercing. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press. Fiksa, R. (2011). Tetování. Ţďár nad Sázavou: Bodyart Press s.r.o. Giddens, A. (1997). Sociologie. Praha: Argo. Grada Publishing, a.s. Hartl, P., Hartlová H., (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. Kolářová, M. (2011). Revolta stylem hudební subkultury mládeţe v České republice. Praha: Sociologické nakladatelství SLON v koedici se Sociologickým ústavem AV ČR. Koudelka, J. a kol (2012). Marketingový význam body image. Zlín: VeRBuM. Kozlová, L. (2005). Sociální služby. Praha: Triton. Matoušek, O. (2007). Sociální služby. Praha: Portál. Matoušek, O. (2008). Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. Matoušek, O. a kol. (2013). Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Navrátil, P. (2001). Teorie a metody sociální práce. Brno: Zeman. Novák, T. (2002). O předsudcích. Brno: Doplněk. Rychlík, M. (2005). Dějiny odívání – tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Řiháček, T., Čermák, I., Hytych, R. a kol. (2013) Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. Brno: Masarykova univerzita. Smolík, J. (2010). Subkultury mládeže – uvedení do problematiky. Praha: Grada Publishing, a.s. Wiatr, J. (1968). Společnost. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. V účinném znění ke dni 14.3. 2006
31
Internetové zdroje: MPSV (nedatováno):[on-line]. Sociální práce a sociální sluţby Dostupné 25.4. 2014 z http://www.mpsv.cz/cs/9#sszp
32
Anotace Bakalářská práce „Nekonformní image sociálních pracovníků“ se zaobírá tématem zaměstnávání sociálních pracovníků s výraznou image. Cílem práce je zjistit, zda-li je výrazný vzhled sociálních pracovníků jimi vnímán jako extrémní a zda povaţují pracovníci tento vzhled za překáţku ve výkonu jejich profese? Práce je členěna do dvou částí, teoretické a praktické. Teoretická část uvádí teoretická východiska práce a je rozdělena do tří kapitol. Jednotlivé kapitoly se věnují tématu sociálních sluţeb, výkonu profese sociálního pracovníka, výraznému vzhledu, identitě, ţivotnímu stylu, kultuře a subkultuře. Druhá část mé práce je tvořena výzkumem, který tvoří kvalitativní metoda, konkrétně polostrukturované rozhovory s pracovníky výrazného vzhledu pracující v sociální oblasti. Nejdůleţitější poznatky výzkumu jsou shrnuty v závěrečné části bakalářské práce.
33
Annotation This bachelor thesis „Nonconformist image of social workers“ is focused on employing of social workers with a distinctive image. The aim of this work is to find out if a conspicuous outlook of social workers is perceived as extreme and also if workers themselves consider it as an obstacle within their profession. The thesis is divided into two parts, theoretical and practical. The theoretical
part presents
theoretical basis and it is divided into three chapters. The individual chapters are focused on social services, social worker professional performance, a distinctive image, identity, lifestyle and a subculture. The second part is devoted to a research, made up of qualitative methodology, specifically by semi-structured interviews with social workers of a distinctive image. The most important findings are summed up in closing part of thesis.
34
