CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Návykové látky mezi zlínskými skauty Téma práce:
Návykové látky mezi zlínskými skauty
Jan Chmelař Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská
Olomouc 2013
1
Prohlašuji, že jsem práci vypracoval/a samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedl/a v seznamu literatury………………….. Děkuji mé vedoucí, magistře Závrské, za trpělivé vedení a cenné rady, bez kterých bych svou práci jen s obtížemi dokončil.
2
OBSAH
ÚVOD
4
1.
6
NÁVYKOVÉ/PSYCHOAKTIVNÍ LÁTKY
1.1.
Vymezení pojmů
1.2.
Drogová scéna České republiky – od historie po současnost
10
1.3.
Rizikové faktory pro rozvoj návykového chování u dětí a mladistvých
13
2.
6
PREVENCE UŢÍVÁNÍ NÁVYKOVÝCH LÁTEK
16
2.1.
Úvodem o prevenci v ČR
16
2.2.
Primární prevence
17
2.3.
Co by mělo patřit do primárního preventivního působení?
19
2.4.
Prevence z hlediska věkových skupin
20
3. 3.1.
SKAUTING
23
Objekt výzkumu
28
4.
METODOLOGIE VÝZKUMU
30
5.
ANALÝZA
33
5.1.
Ritualizovaná marihuana
35
5.2.
Tabák a alkohol jako společenská norma
40
ZÁVĚR
46
POUŢITÉ ZDROJE
48
3
ÚVOD Drogy patří k jednomu ze specifických problémů dnešního světa. Mladí i starší lidé čím dál častěji utíkají k drogám jako prostředku zintenzivnění zábavy a bavení se, někteří z nich v nich nacházejí lék na zlomenou duši a na bolesti celého těla a i na duchovní bolest. Uţ léta se vede mezioborová diskuze, jak nejlépe nastavit systémy výchovy mladé generace tak, aby ve svém ţivotě nepotřebovala berličku návykové látky. Skauting patří k těm organizacím, které svou prací s dětmi a mládeţí zasahují velmi komplexně na pole primární drogové prevence. V první kapitole se zaměřuju na definici a vymezení pojmů týkajících se závislosti na návykových látkách. Rozebírám historický kontext uţívání psychoaktivních látek na českém území a důvody, které vedly první v západní Evropě a posléze i v Československu k vypracování modelů národní protidrogové politiky zahrnující vymezení legality a ilegality, zavedení sociálních a zdravotních sluţeb směřovaných pro potřeby drogově závislých, zapracování teoretických i praktických konceptů programu harm reduction atd. Ve stejné kapitole představuji čtenáři rizikové faktory u dětí a mladistvých, které mohou vést k určité formě návykového chování. Druhá kapitola je věnována protidrogové prevenci. Rozebírám všechny její úrovně, ale nejvíce pozornosti věnuji primárně zaměřeným aktivitám. Znovu se přikláním k diferenciaci podle věku a snaţím se vymezit potřeby kaţdé věkové kategorie, jejichţ případné nenaplnění je z hlediska primární drogové prevence rizikové. Třetí kapitola rozebírá skauting, jakoţto neziskovou organizaci mající na výchovu a vzdělání mládeţe v celosvětovém měřítku nemalý vliv. Snaţím se navázat na kapitolu o drogové prevenci a představuji organizaci spolu s jejím celistvým působením specifickými i nespecifickými metodami na výchovu mládeţe. Součástí kapitoly je i popis objektu výzkumu, oddílu s dlouholetou tradicí a širokou členskou základnou, do jehoţ ţivota jsem na jeden rok pronikl, abych vypozoroval, jaké specifika se pojí s uţíváním návykových látek ve skautském oddíle. V závěrečné podkapitole teoretické části se věnuji metodologickému ukotvení svého pozorování a představuji svou výzkumnou roli úplného participanta. Mezi hlavní cíle výzkumu patří zjistit, zda se na půdě skautského oddílu drogy vyskytují, jak je na ně nahlíţeno, a jestli podléhají určitým specifikám vycházejícím ze struktur skautingu a z filozofie jeho řízení a jeho existence. Skauting specificky integruje celou rozsáhlou plochu
4
základních preventivních aktivit, tak jak jsou definovány národní protidrogovou politikou. Motivem pro výzkum je zjistit úspěšnost předloţených metod vzdělávání mládeţe.
5
1.
NÁVYKOVÉ/PSYCHOAKTIVNÍ LÁTKY
1.1.
Vymezení pojmů
Psychoaktivní
látka
je
chemická
substance,
která
je
schopná
proniknout
hematoencefalickou bariérou do centrálního nervového systému a ovlivnit jeho funkce určitým, pro kaţdou konkrétní látku, specifickým způsobem. Rozdělení termínů „návyková“ a „psychoaktivní“ v nadpisu kapitoly má svůj smysl, neboť ne vţdy lze mezi oba termíny vloţit rovnítko. Psychoaktivní látky jsou i látky, které závislost nevyvolávají, neboť jejich efekt na psychiku není příjemný, nebo jeho nástup je dlouhodobý a tudíţ jej uţivatel ani nezaznamená. Do kategorie psychoaktivních léků nevyvolávající závislost můţeme zařadit například antidepresiva nebo antipsychotika. O návykovosti nemůţeme mluvit ani u mnoţství jedů, ať uţ syntetických, např. strychnin, nebo získaných z rostlin jako je třeba bolehlav. Do nerovového systému pronikají, ale výsledkem jejich působení je jeho poškození nebo smrt, která je často velmi nepříjemná a bolestivá. Jen některé látky se uţívají k rekreačním nebo léčebným účelům kvůli pozitivním účinkům na náladu i způsob vnímání a právě ony pro potřeby práce můţeme nazvat „drogami“(Kalina, K. 2003, st. 102). V medicíně můţe jít o látky s anestetickým účinkem, které se vyuţívají při operacích k celkové anestezii, nebo při menších zákrocích k lokálnímu umrtvení. Celková anestetika působí komplexní znecitlivění a v odpovídající dávce i bezvědomí, které bývá např. u ketaminu provázené silnými halucinogenními účinky. Vedle ketaminu se pouţívají a zneuţívají barbituráty, oxid dusný aj. (Bečková, 1999, 46) Další velkou skupinou jsou analgetické přípravky. Mezi psychoaktivní látky tlumící i ty nejsilnější bolesti patří opiáty jako je morfin, kodein, heroin a mnoho dalších přípravků. Analgetika vyvolávají vedle útlumu bolesti často i příjemnou povznesenou náladu, tlumí úzkosti a deprese a celkově uklidňují. Předávkování způsobuje zástavu dechu a srdečního oběhu (Bečková, 1999, st. 21). Nespočet psychoaktivních látek pouţívá i psychiatrická medicína. Ne ale všechny látky mají potenciál ke zneuţití. Ty, které jej mají, patří nejčastěji do skupiny takzvaných malých trankvilizérů. Jedná se o látky mající vliv na neurotické obtíţe psychiatrických pacientů. Tlumí úzkostné stavy, rozpouštějí strach, odstraňují panické ataky a celkově 6
zklidňují. V dnešní době mezi ně řadíme látky ze skupiny benzodiazepinů. Jsou často předepisovány i obvodními lékaři proti úzkosti a nespavosti. Jejich návykový potenciál ale většinou znemoţňuje dlouhodobé uţívání. Uţ po několika měsících pravidelného uţívání předepsaných dávek vzniká riziko silné psychické a fyzické závislosti, jejíţ léčba bývá jen zřídkakdy snadná a trvale úspěšná. Rozsah indikací k předpisu benzodiazepinů je velice široký. Nebezpečí tkví v rychlém a velice specifickém účinku léku a podcenění rizika plynoucího z jeho uţívání. Jedná se o nejvíce předepisované a zneuţívané psychiatrické látky v České republice. Ročně se předepíší miliony balení. Uţivatelé benzodiazepinů se v odborné literatuře dělí na dvě kategorie. V první jde o lidi, kteří léky uţívají na lékařský předpis a jedná se primární a často jedinou uţívanou drogu. Uţívání vede k rychlému exponenciálnímu rozvoji tolerance, která uţivatele nutí uţívat i desítky tablet denně. Ač jde o léky relativně bezpečné z hlediska předávkování, mají nespočet vedlejších účinků, které většinou postupně vedou u uţivatelů k selháváním v běţných denních aktivitách a ţivotních povinnostech. Malé trankvilizéry způsobují značné poruchy krátkodobé paměti, reakčního času, zbavují uţivatele motivace k řešení problémů a ve stavech intoxikace často vedou ke zmatenosti, ze které můţe pramenit agresivní chování k okolí i sobě samému. Druhou kategorií uţivatelů charakterizuje uţívání jiného druhu návykové látky, kdy jsou benzodiazepiny drogou doplňkovou. Diazepam bývá uţíván uţivateli opiátů k prohloubení jejich tlumivého účinku, závislí na heroinu v době nedostatku primární opiátové drogy uţívají nárazově někdy neuvěřitelné mnoţství tablet ke zmírnění odvykacích příznaků a tlumivý účinek psychofarmak bývá vyuţíván i uţivateli stimulačních drog, kdy pomáhá překonat paranoidně úzkostné stavy v době, kdy efekt stimulační drogy odeznívá (Minařík, 2005, drogovaporadna.cz, občanské sdruţení Sananim). Mezi tzv. stimulanty patří např. pervitin, kokain a také kofein s nikotinem. Účinek je závislý na podané dávce, narůstá euforická nálada, dostavuje se příval energie, mizí potřeba spát a jíst. Negativním účinkem bývá poškození kardiovaskulárního systému a rozvoj úzkostných aţ psychotických poruch (Svoboda a kol., 2012, st. 52). Typickým českým zástupcem psychostimulačních drog je pervitin, který je mimo jiné i nejrozšířenější tvrdou drogou u nás. Velice zajímavou kategorií návykových látek je skupina halucinogenních, resp. tzv. entheogenních drog. Sem patří LSD, psylocibinové houby a také marihuana. Účinkem můţe být stav rozšířeného vědomí, hluboké introspekce, objevují se mystické záţitky atd. Psychedelické neboli halucinogenní látky bývají rovněţ pouţívány v medicíně ve velice specifických indikacích. Uvedené látky jsou od nepaměti uţívány k náboţenským účelům, ke 7
kontaktu se světem duchů a bohů. V dnešní medicíně jsou vyuţívány např. při extrémním strachu ze smrti v rámci paliativní medicíny, neboť pod dozorem zkušeného terapeuta a průvodce mohou navodit uţivateli stav, který nelze nazvat subjektivně jinak neţ „mystickým.“ Jejich vyuţití je i v hlubokých a jinými metodami nevyléčitelných depresivních a úzkostných stavech, kdy záţitek přesahující zkušenost běţného ţivota a vnímání zcela a razantně mnění pacientův pohled na celý ţivot ve všech jeho úrovních. V 60. letech se na poli psychiatrie rozmohl boom experimentálního pouţívání LSD a lysohlávek. (Leary, 2002) Nutno říct, ţe s nepopiratelnými pozitivními výsledky. Látky patřící do kategorie psychedelických drog se po kvalitativní i kvantitativní stránce zcela vymykají účinkům všech jiných drog. Nezpůsobují z pravidla závislost, nevedou k destrukci osobnosti – samozřejmě pokud jsou uţívány správně a pod dohledem – a výzkumy ukazují, ţe jejich uţití zásadně mnění nazírání člověka na svůj ţivot, případně na svůj hendikep. Zpětně i po letech po experimentálním poţití lidé udávají, ţe záţitek např. na LSD proţitý, patří minimálně k jedněm z nejintenzivnějších a nejduchovnějších záţitků jejich ţivota. Uţívání bez patřičné přípravy a zázemí je ale velmi nebezpečné, neboť efekt tak razantně měnící vědomí člověka, nemusí kaţdý zvládnout sám a vyskytují se případy, kdy uţivatelům efekt látky způsobil deprese a úzkosti, jeţ dříve neměli. Je rovněţ dokázané, ţe lidé s genetickou predispozicí k psychotickým onemocněním by halucinogenní drogy neměly uţívat, protoţe reálně hrozí probuzení doposud spící nemoci. 60. roky se nesly ve znamení právě masivního uţívání LSD a mu podobných látek mezi mládeţí téměř celého západního světa a samozřejmě byly zaznamenávány výše popsané účinky a vláda USA, a po ní i vlády dalších států, výzkum psychedelických látek na mnoho desetiletí zakázaly. O kategorii halucinogenních drog by šla napsat celá kniha a pro potřeby práce není třeba více uvádět. Co je nejdůleţitější, je fakt, ţe lidé uţívající typ drog patřící do téhle kategorie, jen málokdy patří k rizikovým uţivatelům potřebujícím sluţby drogových sluţeb (Groff, 2005, st. 58). Drţení návykových látek je ve většině zemí západního světa trestné. Samotné uţívání kriminalizované nebývá. Drogy se v odborných kruzích vedle mnoha dalšího dělí podle potencionální nebezpečnosti na měkké a tvrdé látky. Většinou to nemá co dělat s legalitou a ilegalitou konkrétních látek. Mezi měkké drogy se dneska řadí vedle kofeinu a nikotinu také marihuana a někdy i další halucinogeny, hlavně lysohlávky a MDMA známá jako extáze. Alkohol je v medicíně brán jako tvrdá droga způsobující silnou fyzickou závislost, smrtelný abstinenční syndrom a přímé fyziologické poškození orgánových soustav. Vedle něho se
8
k tvrdým drogám řadí pervitin, kokain a opiáty. Na samém vrcholu toxicity a nebezpečnosti stojí toluen a další mu podobné inhalační přípravky. (Vetešník, J. 2011, st. 152) Pojmem, který jsme doposud dopodrobna nerozebrali, je „závislost na psychoaktivních látkách.“ K jeho vymezení zvolím nejběţněji pouţívanou metodu pomocí pojmů „fyzické“ a „psychické“ závislosti. Jde o rozdělení velmi staré a v dnešní době je zřejmé, ţe začíná být nedostačující, neboť rozlišit mezi tělesnou a psychologickou závislostí, není vţdy tak snadné. Příkladem uvedu psychostimulační drogy jako je pervitin a např. rovněţ kofein. O stimulantech se v odborných kruzích hovoří jako o látkách způsobujících silnou psychickou závislost ale nulovou závislost tělesnou. Přesto člověk, který po dlouhodobém uţívání svou drogu vysadí, zaţívá mnoho z příznaků z vysazení. Vedle deprese a úzkosti se objevuje potřeba spánku, silná únava, „vlčí“ hlad a celková neschopnost jakékoliv aktivity krom spánku. U kofeinu a nikotinu jsou zmíněné příznaky mnohem mírnější, ale těţcí uţivatelé, kteří proţili typické příznaky odnětí jako u silnějších látek, existují. Nejde jen o chuť po droze, která je vedoucím ukazatelem psychologického návyku. Je zde mnoho dalších symptomů, které váţně nejsou tělesné? Oproti tomu u tlumivých a narkotických drog je tělesný odvykací symptom popsán dobře. Týká se léků na bolest opiátového typu – heroin, kodein, tramal -, léků na spaní a na uklidnění – diazepam, rohypnol, barbituráty – a rovněţ alkoholu. Nejnebezpečnější projevy abstinenčního syndromu najdeme u uţivatelů tlumivých léků a alkoholu. Odvykání můţe být po dlouhodobém uţívání vysokých dávek i smrtelné. Opiáty vedle toho způsobují méně razantní, ale o nic méně nepříjemné symptomy. Jedná se ve slabších případech o příznaky podobné chřipce spojené s depresí, úzkostí a nespavostí. V silnějších případech se příznaky projevují v podobě silných bolestí celého těla, zvracením, panických atak a klidně i epileptických záchvatů. Abstinenční syndrom ovšem z pravidla je nepříjemný, ale neohroţuje ţivot. Je nutno zmínit, ţe tělesný návyk můţe být někdy prost návyku psychického a vysazení látky postupným sniţováním léku, je docela snadné a rychlé. Taková závislost se vyskytuje u pacientů s bolestí léčených opiáty. Ti většinou netouţí po euforickém proţitku a ani jej nezaţívají. Fyzickou závislost ovšem opiáty vyvolají dřív nebo později vţdy, uţívají-li se denně. Z textu vyplívá zásadní věc. Psychický návyk je mnohem nebezpečnější a méně zvládnutelný. Člověk můţe překonat abstinenční syndrom po heroinu, po pár měsících se srovnat a být i několik let čistý, ale touha, aneb psychický návyk je přítomen vţdy po celý ţivot a stačí málo, aby mu podlehl a propadl relapsu. Patologickou závislost na drogách poznáme podle přítomnosti symptomů psychické závislosti. Právě podle nich můţeme uţivatele nazvat/nenazvat narkomanem. (Kalina, 2003, st. 25) 9
Z historie víme, ţe kaţdá lidská společnost byla do určité míry prostoupena uţíváním návykových látek. Ve starověkém Egyptě bylo poprvé pouţíváno opium pro své bolest tišící účinky, jihoameričtí indiáni ţvýkali uţ před několika tisíci lety kokové listy, aby překonaly těţká období nedostatku potravy, a aby snesly tvrdou práci často ve vysokých nadmořských výškách And. Střední Amerika byla charakterizována aţ do příjezdu prvních Evropanů kultem mystických boţských hub, jejichţ moci vyuţívali šamani k vědění, léčení a ke kontaktu se světem boţstev. V severní Americe to byl tabák, který byl dobyvateli převezen do Evropy a stal se velice módní záleţitostí. Rovněţ první alkoholické nápoje se vyráběly uţ ve starověkém světě. (Gohlert, Kuhn, 2001 s. 18) Kaţdá společnost měla a má svou drogu. Výjimkou nejsou ani české země. V následující kapitole popíšu situaci našeho území a svým způsobem celého evropského kontinentu, jehoţ jsme čím dál větší součástí. Hranice se smazávají a drogová problematika se stává globálním problémem, v němţ právě Česká republika drţí svůj specifický prim.
1.2.
Drogová scéna České republiky – od historie po současnost
19. století znamenalo pro Evropu jistý průlom, co se drogové situace týče. Uţívaly se v podstatě všechny dnes běţně zneuţívané drogy, ač se tehdy týkaly převáţně ekonomicky zámoţnější části obyvatelstva. V intelektuálních kruzích se kouřilo opium a hašiš, niţší sociální třídy uţívali alkohol a tabák. Ke konci 19. století dochází k rychlému rozvoji vědění na poli farmacie, z opia se extrahují účinné látky jako morfin a kodein, z koky se daří získat účinnou substanci pojmenovanou kokain, vzniká injekční stříkačka a uţívání návykových látek dostává zcela nový rozměr. Na počátku 20. století vzniká ve švýcarských laboratořích heroin. Zpočátku je většina léčivých látek k dostání bez lékařského předpisu, uţívání kokainu vychvalují přední představitelé vědy – např. Freud, heroin je k dostání ve formě sirupu proti kašli, na spaní a na bolest jako účinná a nenávyková náhraţka morfinu doporučována i malým dětem. (Zavřelová, 1995, st. 26) První vlna závislostí přichází do českých zemí s koncem první světové války. Zchudlí a zmrzačení váleční veteráni, stejně jako strádající obyvatelstvo propadá uţívání morfinu a alkoholu a situace nutí vlády jednotlivých států k prvním regulačním pravidlům a zákonům. Vzniká drogová problematika jako patologie společnosti. Vznikají první zákony na omezení dostupnosti narkotik, jejichţ normy přebírají do svého právního řádu vyspělé evropské státy. 10
Situace ale není snadná a záhy po konci doposud nejhorší války lidských dějin bují na evropském kontinentu a posléze na celém světě konflikt ještě horší a vraţednější. Drogy se stávají dopingem pro vojáky na frontu. Nacisté a japonští vojáci dostávají stimulační drogu, která potlačuje spánek, strach ze smrti a podněcuje zuřivost v boji. Později, v 70. letech, se v Československu podaří podomácku onu látku vyrábět z běţně dostupných léků a na svět přichází pervitin, v Německu nazýván dodnes příznačně „Czeko.“ (Nešpor, 2003, st. 16) Od 50. let jsou západní vyspělé země zaplavovány drogami a ty se stávají pravým a závaţným patologickým jevem ve všech společenských vrstvách. Socialistický blok není vůči tomu nikterak imunní, ale oficiální politika existenci jakékoliv patologie popírá. A jinak tomu není ani v ČSSR. Hranice přesto nejsou nikdy tak těsně uzavřeny jak se zdá a drogové trendy pronikají i k nám a my je kopírujeme. Místo kokainu vyrábí tajné party v bytech po domácku pervitin – z léků obsahujících efedrin, které jsou bez předpisu, místo heroinu vzniká oblíbená česká opiátová droga braun – vyráběná z léků s obsahem kodeinu, které jsou rovněţ stále bez předpisu a objednáváním si specifických krmiv pro exotické ptáky se k nám znovu dostávají semínka marihuany. Drogová scéna roste, ač před listopadem představuje jen okrajový problém, který je většinou tvrdě potlačován policejní persekucí, vězněním uţivatelů bez jakékoliv přidruţené lékařské péče. O situaci 80. let názorně vypovídá kniha Radka Johna Memento (1986). Za socializmu více neţ nelegální drogy kvete uţívání drog legálních, jako je alkohol a psychoaktivní léky. Z nich byl velice oblíbený alnagon, coţ je lék proti bolesti obsahující opiát kodein, stimulační kofein a velice návykový uspávající fenobarbital, který je v dnešní době nahrazen méně nebezpečnými, leč stejně návykovými benzodiazepiny. Před listopadem neexistoval ţádný opravdový drogový trh, drogy se měnily mezi spřátelenými skupinami. Po rozpadu východního bloku uţ nic nebrání tomu, aby se celosvětový drogový trh vrhnul i k nám a situace se zásadně změnila. Jistě, i dříve by se k nám „světové“ drogy mohly dostávat, neb poptávka byla, ale paradoxně chyběla nabídka, protoţe ze strany mezinárodních gangů chyběl zájem o tehdejší nekonvertibilní československou měnu. (Presl, 2005, st. 50) Po změně reţimu vedle sebe nastupují rychlé změny v pozitivním i negativním duchu. Negativní duch v sobě nese přísun doposud neobvyklých drog jako je heroin – a s ním spojenou vlnu předávkování - a taneční drogy, které v 90. letech zaplavují drogovou scénu. Pozitivní změny se nesou na vlně neziskového sektoru, který rychle vytváří síť sociálních sluţeb pro drogově závislé a je schopný odpovídat na jejich potřeby. Státní i nestátní sektor začíná spolupracovat. Vládní strategie přináší program sniţování rizik „harm reduction.“ 11
Vznikají programy na výměnu jehel, kontaktní centra, protidrogoví koordinátoři a později i specializovaná substituční pracoviště předepisující heroinově závislým metadon a jiné náhradní opiátové léky. (drogovaporadna.cz, Minařík, ze dne 10. 10. 2013) Staly jsme se součástí otevřené Evropy a vedle pozitiv se objevila i negativa. V 90. letech se objevuje mnoţství případů nakaţení virem HIV a hepatitidy C, vzniká tzv. rekreační drogová scéna spojená převáţně s uţíváním marihuany a tanečních drog mládeţí. Situace u nás se v posledních letech v podstatě podobá jiným zemím EU. Prakticky i legislativně. Ţijeme v zemi, která je v rámci celé evropské unie na prvních místech četnosti uţívání legálních i nelegálních látek. Kulturní tolerance k alkoholu je největším problémem, který brání úspěchu různých preventivních akcí, jeţ se zaměřují na omezení konzumace alkoholických nápojů u nezletilé populace. Tolerance k alkoholu je generačně předávaná, děti se setkávají s pitím u rodinných příslušníků a ani sami dospělí si často nejsou vědomi rizik a nebezpečí, která z uţívání alkoholu plynou. Je to dáno společenským klimatem, ve kterém se stále i v odborné literatuře alkohol vymezuje od pojmu droga. Titulky v médiích, kapitoly v učebnicích i slova odborníků často nadpisují text, který uvádějí slovy „alkohol a drogy.“ Jakoby alkohol ani nebyl drogou v pravém slova smyslu. Kaţdým dnem se setkáváme na televizní obrazovce a na internetových stránkách s přemírou reklam na alkoholické výrobky, pití je prezentováno jako normální společenská činnost, která k člověku patří jako potřeba jídla. Ani na láhvi alkoholu se člověk nedočká byť sebemenšího varování, které by upozorňovalo na návykovost etanolu, na smrtelné riziko plynoucí z předávkování nebo z kombinování s ostatními látkami, např. i běţně dostupnými léky jako je paralen. Z toho vyplívá, ţe se Česká republika nachází na prvním místě vypitého alkoholu na obyvatele. V roce 2007 se jednalo o 10 litrů čistého lihu na kaţdého za rok (Kalina, 2008, st. 341). Aţ 80 % ţáků druhých stupňů základních škol uvádí, ţe se minimálně jednou napili alkoholu a 30% z nich zaţilo alespoň jedenkrát stav opilosti – intoxikace alkoholem.(Nešpor, 2003, st. 72) Česká republika drţí prvenství i v uţívání konopných drog. Podle výzkumu národního monitorovacího střediska pro drogovou problematiku provedeného v roce 2011 uţilo ve svém ţivotě alespoň jednou marihuanu 49,3% lidí ve věku 15 aţ 34 let (Běláčková, 2012, národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti). Pokud jde o věkovou kategorii ţáků druhého stupně základních škol, výzkumy uvádějí, ţe marihuanu ochutnalo zhruba 32% dětí. Opakovanou zkušenost s drogou uvedlo 50% z nich (Zeman, 2011, národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti).
12
Stejně tak tabákové drogy jsou u nás velice rozšířené mezi mladou populací, ač se zdá, ţe čísla v téhle oblasti podle vzoru západní Evropy pomalu klesají a kouření cigaret přestává být tak společensky bezproblémové a normální. Mezi ţáky ve věku 12 aţ 16 let na základních školách uvádí ochutnání tabáku zhruba 60% dětí. 25% z nich se hlásí k dennímu kouření cigaret. (www.demografie.info, z 15. 2. 2013) První zkušenosti s uţitím návykové látky jsou alarmující. Zhruba 30% dětí uvádějící zkušenost s legální drogou zaţívá první ochutnání ve věku pod 10 let. U marihuany se doba prvního experimentu datuje do lehce pozdějšího věku. 80% ţáků uvádí, ţe se poprvé k marihuaně dostali aţ po 12. narozeninách. Z výzkumů je patrné, ţe k uţívání drog mají blíţe děti, které nedokáţou konkrétně definovat náplň svého volného času, které tak říkajíc tráví své volno na vlastní pěst. (Kalina, 2008, st. 315) Evropský projekt školního průzkumu uţívání alkoholu a jiných drog – ESPAD – prováděl v letech 1995, 1999 a 2003 v České republice výzkum mezi ţáky středních škol, kterého se účastnilo 15000 osob. (Polanecký, 2004, st. 7) Výzkum se týkal pravidelnosti uţívání návykových látek mezi 15letými a 16letými studenty a druhem návykové látky. Výsledky ukázaly, ţe jakoukoliv zkušenost s alkoholem má 98% dotazovaných mladistvých. Pravidelných konzumentů máme mezi studenty 46%. Opakoval bych se, kdybych znovu uváděl výsledky průzkumů z českých škol. Výzkum ukázal hlavní trend, který je určitě pozitivní. U mladistvých klesá zájem o uţívání tvrdých drog, jako je heroin a pervitin, téměř nulová je potom prevalence uţívání kokainu, naopak narůstá uţívání marihuany a tanečních/halucinogenních drog jako je extáze a LSD. Problémem číslo jedna je u dětí a mladistvých alkohol. Klesá i počet injekčních uţivatelů drog, ač se rok od roku zvyšuje číslo vyměněných injekčních stříkaček v rámci terénní sociální práce. Je to paradox vysvětlitelný zvýšenou dostupností sociálních sluţeb, které jsou bezbariérové a přibliţují se více klientele závislých. 1.3.
Rizikové faktory pro rozvoj návykového chování u dětí a mladistvých
Karel Nešpor (2003, st. 15) rozděluje okolnosti zvyšující riziko návykového chování do čtyř kategorií. První z nich je dítě samo. Obecně zvyšuje sklon k uţívání drog duševní nemoc jako deprese nebo úzkostná porucha, poruchy chování a emocí, syndrom ADHD, dlouhá a bolestivá zranění, nemoci a fyziologické poškození nervové soustavy. Důleţitým 13
faktorem je vztah k sobě samému, míra sebevědomí, schopnost stavět se čelem stresovým situacím, sociální dovednosti a sociální příslušnost. Neméně důleţitá je i míra inteligence. Je vţdy důleţité s dítětem pracovat důsledně a komplexně, všímat si jeho chování a projevů emocí a nepodceňovat příznaky, které mohou ukazovat na jednu z výše uvedených poruch. Primární prevence je a zůstane nejúčinnější formou předcházení a odstraňování patologických projevů chování. Druhou kategorií, která můţe dítě přivézt k návykovým látkám je rodina a rodinné zázemí. Často se s problémy setkáváme v nějak nefunkčních rodinách. První příčinou budoucího rozvoje návykového chování můţe být citová deprivace a odtaţitost rodičů, které dítě zaţívá hned po narození a která déle trvá a projevuje se chladným a neosobním chováním, které dítěti znemoţňuje proţívat příslušnost k rodinné skupině a znemoţňuje mu mít po celé dětství a dospívání citové zázemí. Rodiče můţou dítě podceňovat nebo ho přeceňovat a klást na něj nereálné a nesplnitelné nároky, coţ vede k trestání a budování si pocitu u dítěte, ţe je neschopné a nikdy nenaplní očekávání lidí kolem sebe. Rodina můţe být místem, kde se návykové látky přímo uţívají a patří k rodinné kultuře. Takové děti se s účinkem drogy seznamují velice brzo a závislost vzniká ještě na prvním stupni základní školy. Drogy jsou rodiči nejen tolerovány, ale jejich uţívání můţe být přímo podporováno. Dítě se také můţe narodit do rodiny, kde je fyzicky a psychicky týráno, kde dochází k sexuálnímu zneuţívání a droga se pak stává útěkem z bolestné reality, lékem na bolavou duši a zraněné tělo. (Vágnerové, 2000, st. 50) Školní prostředí je definováno jako třetí samostatná kategorie. Pokud dítě nestíhá probíranou látku, prospívá jen s obtíţemi anebo jej třídní kolektiv nepřijímá mezi sebe, můţe se u něj vyvinout averze ke škole a ke všem institucím obecně. Následkem toho dochází k záškoláctví, k vyhledávání part se stejným zaměřením, kde je absence výplně volného času často důvodem k uţívání návykových látek. (Sikorová, 2011, st. 131) Pro dítě pubertální a adolescentní bývá nejdůleţitější vrstevnická skupina, která je pro nás poslední kategorií schopnou přivést člověka k uţívání drog. Můţe se jednat o příslušnost ke skupině, ve které se drogy uţívají přímo a patří k rituálům, na kterých skupina ţije, anebo můţe být dítě vrstevnickou skupinou odmítané, nechtěné a právě osamocenost a sociální vyloučenost můţou být motivem k uţívání, které na sebe bere často masku viditelného odporu proti společenským konvencím, proti všem a všemu. Dítě tím dává najevo svou bolest a doufá, ţe jeho volání o pomoc někdo vyslyší. (Nešpor, 2003, st. 80)
14
K výše uvedeným kategoriím můţeme přidat jednu všechny ostatní zastřešující. A jí je obecné společenské klima. To ono vytváří prostor pro návykové látky, tím, ţe jsou dostupné, levné, podléhají nízkému zdanění – myslíme ty legální – patří sem sociální napětí, ohroţení sociálním vyloučením, nízké vzdělání, chudoba a mnoho dalších faktorů. Protidrogová politika státu a nekompetentní lidé na vedoucích pozicích umoţňují rozvoj černého trhu s návykovými látkami, znemoţňují rozvoj dostatečné sítě sociálních sluţeb pro drogově závislé a sluţeb věnujícím se primární prevenci, tzn. kontrola rodin, vedení k aktivnímu ţivotnímu stylu, podpora integrace menšin a odstranění diskriminace a věnování zvýšené pozornosti návykovému chování u mladistvých. (Kalina, 2003, st. 92) Stanislav Grof spatřuje v návykovém chování a uţívání psychoaktivních látek převáţně „zvrácenou“ touhu po transcendenci. Ve svých studiích poukazuje na prázdnost dnešní doby, co se týče rituálů, převáţně iniciačních obřadů, během kterých byl jedinec v přírodních kulturách za doprovodu celé společnosti provázen zásadními ţivotními změnami a přechody jako je např. dospívání, stárnutí, příprava na smrt a rovněţ vítání do ţivota a provázení celým dospívajícím procesem. Dítě potřebuje někam patřit a proţít určitou formu iniciace. Není těţké spatřit paralelu mezi různými obřady dospívání u přírodních kultur a národů a dnešní první intoxikací alkoholu, kdy je dítě vzato ze světa dětství do světa „dospělosti.“ Pokud dítěti chybí doprovázení a pevné vazby v rodině a vrstevnické skupině, je velmi náchylné k propadnutí jednoduché cestě v podobě psychoaktivních látek. Grof stejně jako např. Frankl poukazuje na fakt, ţe za obrovskou svobodu dneška platíme vysokou daň v podobě absence odpovědnosti, bez které nemůţe svoboda být pravou svobodou. A odpovědnost se váţe ke smyslu, k Bohu, k transcendenci. Komu se nedostává duchovního, láskyplného prostředí a vedení v dospívání, je náchylný k závislosti, neboť drogy způsobují stavy změněného stavu vědomí a mohou velmi snadno ono prázdné místo Nitzcheho „mrtvého boha“ zaplnit.
15
2.
PREVENCE UŽÍVÁNÍ NÁVYKOVÝCH LÁTEK
2.1.
Úvodem o prevenci v ČR
Preventivní aktivity sociálně patologických jevů se dělí do tří na sebe navazujících kategorií. Jde o primární, sekundární a terciální aktivity. Jelikoţ se celá práce nese v duchu primární prevence, kterou rozebírám na následujících stranách, je cílem kapitoly přiblíţit čtenáři zbylé dva okruhy, které navazují na primární aktivity, pokud primárně zaměřené působení selţe. (Hajný, 2001, st. 52) O sekundárně preventivních aktivitách můţeme zjednodušeně říct, ţe nastupují ve chvíli, kdy uţ určitý problém, v našem případě uţívání drog, nastal. Jde o to, jakým způsobem působit na uţivatele, aby přehodnotili svůj ţivotní styl a našli v sobě dostatek motivace k jeho změně, ať uţ aby drogy přestal úplně uţívat, nebo alespoň zmírnil rizika s jejich poţíváním spojených. (Pešek a kol. 2008, st. 23) Pro uţivatele se od počátku 90. let neustále rozvíjí systém pomoci, kde jednotlivé jeho sloţky nabízí pomoc podle indikátorů jako je hloubka závislosti, přítomnost motivace změnit se a její míra, ochota spolupracovat, úroveň tělesného a duševního poškození aj. Lidé pracující v sociálních a zdravotnických sluţbách musí mít na paměti, ţe léčba jakéhokoliv druhu látkové – a rovněţ i nelátkové – závislosti si vyţádá nezměrné úsilí klienta či pacienta a představuje nemalou fyzickou a psychickou zátěţ. Je většinou pravidlem, ţe problém v člověku uzrává po dlouhá léta a nedá se odstranit ze dne na den. Často si vyţádá dlouhodobé řešení a léčbu, někdy delší neţ byla doba, kdy se problematická situace – v našem případě závislost – vyvíjela. Za 20 let polistopadového vývoje u nás vyrostla síť sociálně zdravotnických sluţeb pro osoby závislé na drogách, které jsou sto poskytnout odbornou pomoc dle svého zaměření a individuálních potřeb klienta. Pro děti a mládeţ – a také pro jejich rodiče – existují telefonické poradenské linky, pedagogickopsychologické poradny a specializované poradny pro drogové závislosti. Na jejich základě se klienti mohou rozhodnout, jak chtějí svou situaci řešit dál. Drogová závislost je v čisté biologické rovině zdravotním problémem - nemocí se specifickým číslem pro diagnózu syndromu závislosti -a jako takový je řešen převáţně v psychiatrických ambulancích a k nim přidruţeným AT ambulancím a poradnám (alkoholicko – toxikologickým). Některé jsou schopny zajistit komplexní péči o klienty kombinujíce medicínskou práci – předepisování léků s psychologickou podporou, zprostředkovávají pobytové sluţby, poskytují ambulantní péči a poradenské sluţby a starají se i o vyléčené narkomany. Důleţitou sociální sluţbou 16
působící na poli sekundární prevence je kontaktní centrum, coţ je bezbariérová sluţba pro problémové uţivatele, která poskytuje své sluţby bezplatně. Je často spojena se street workem a realizuje sluţby jako výměna injekčních stříkaček, poradenství, testování na infekční choroby, zajišťuje komunikaci s úřady, poskytují hygienický a leckde i potravinový servis a mnoho dalšího. Je mnoho sluţeb a jejich popisu a výpisu by mohla být věnována celá samostatná práce. (Kalina, 2001, st. 82) Uvedu na závěr ještě několik příkladů sociálních zařízení a přesunu se k terciálnímu rozměru prevence. Vedle výše zmíněných sluţeb v nabídce protidrogové sítě v ČR najdeme různá doléčovací centra, detoxikační jednotky, terapeutické komunity, anonymní skupiny, azylové sluţby atd. Sekundární preventivní aktivity státních i nestátních subjektů směřují k odstranění problému. Terciální prevence oproti tomu spadá do vod programu zmírňování rizik „harm reduction.“ Její filozofie počítá s tím, ţe jsou lidé, kteří uţívání drog nechtějí nebo z nějakých důvodů nemohou ukončit a nechtějí se léčit. Některé sociální a zdravotní sluţby se prolínají, co se týče aktivit, které pro své klienty vyvíjejí. Zmínil jsem sice výměnu injekčních stříkaček u sekundární prevence, ale odborně se řadí do prevence terciální. Záleţí vţdy ale na úhlu pohledu a nelze dělat jasnou dělící čáru mezi léčícím se klientem a klientem, co se svých problémů zbavit nechce. Výměna injekčního materiálu je toho dobrým příkladem. Stejně tak AT ambulance poskytující substituční léčbu pro osoby závislé na opiátech. Substituce metadonem nebo buprenorfinem můţe vést k postupnému sniţování dávek, aţ k úplnému vysazení, a nebo můţe nabrat formy paliativní péče, a v takovém případě ji lékař můţe předepisovat po celý ţivot klienta. Jak tedy chápat terciální úroveň prevence? Nejde v ní o odstranění problému ale o volbu menšího zla. A to jak pro společnost, tak pro jedince samotného. (Pešek a kol. 2008, st. 81)
2.2.
Primární prevence
O příčinách, které mohou vést u člověka k návykovému chování, uţ bylo napsáno mnoho. Kudrle (2003, st. 91) v mezioborové práci vydané úřadem vlády pro drogovou problematiku přikládá uţívání návykových látek
bio–spirito- psycho-sociální model.
Patologické chování se jen málokdy dá popsat pomocí jediné sféry člověka, většinou se jedná o komplexní záleţitost. Stejně tak by byla chyba působit v programech prevence jen na jednu oblast. Kudrle se věnuje prevenci na všech jejich úrovních. Skauting v moţnostech svého 17
působení na člověka spadá do oblasti primární prevence. A věnuje se jí komplexně. Primární prevence se v odborné literatuře dělí na specifickou a nespecifickou oblast činností. (Milovský, M. a kol. 2010) Švarcová (2002, st. 112) uvádí zásadní body efektivní všeobecné specifické prevence. Patří mezi ně: 1. Program má začínat uţ v útlém věku 2. Program je interaktivní a je vedený v menší skupině 3. Program je nejlépe veden pro všechny děti – ve škole, ve skautu a jinde… 4. Program se orientuje na získávání sociálních dovedností 5. Program musí být šitý na míru místním specifikám 6. Program představuje pozitivní modely a vzory 7. Program nerozlišuje mezi legální a nelegální drogou 8. Program zahrnuje i sniţování dostupnosti návykových látek 9. Program musí být soustavný a dlouhodobý 10. Program je prezentovaný kvalifikovaně a důvěryhodně 11. V případě potřeby je program volen selektivně pro více potřebné jedince a skupiny Cílem specifických preventivních aktivit je zaměření se na konkrétní cílové skupiny, u kterých se snaţí předcházet rozvoji patologického, např. návykového chování, nebo jeho rozvoj alespoň omezit, či přesunout do vyššího věku. Je trendem dnešní doby, ţe se věková hranice prvního kontaktu s návykovou látkou relativně výrazně posouvá k niţšímu věku. Výzkumy naznačují skutečnost, ţe první ochutnání drogy se realizuje uţ na prvním stupni základní školy. Není výjimkou, ţe výzkum na druhém stupni základních škol odhalí skutečnost, ţe naprostá většina ţáků ochutnala alkohol. Situace se jistě liší podle lokalit, ve kterých se výzkumníci pohybují, ale jde-li o legální drogy jako tabák a alkohol, jsou čísla relativně vyrovnaná (Nešpor, 2003, st. 65). Z toho důvodu je potřeba začít s preventivními aktivitami dříve, nejlépe na prvním stupni základní školy. Mezi specifické metody patří vzdělávací a motivační aktivity realizované převáţně ve školách upevňující u dětí postoje a znalosti, které vedou ke zdravému ţivotnímu stylu. Informace by měly být komplexní. Dítě samo by mělo být schopno rozpoznat rizika a samo si říct NE proti uţívání návykových látek. Kampaně uţ dávno nebývají výrazně jednostranně negativní. S faktickými informacemi negativní stránka věci na povrch vypluje nenásilně sama. (Kudrle, 2003, st. 145)
18
Mezi nespecifické metody prevence patří všechny aktivity, které dítě vedou k harmonickému a zdravému rozvoji osobnosti od tělesné schránky aţ po duchovní část člověka. Nemají na první pohled ţádnou přímou souvislost se šikanou, xenofobií, návykovým chováním a jinými patologickými problémy. Jsou to právě nespecifické metody, které jsou nosným kamenem celého preventivního působení. U dítěte se jedná primárně o rodinu, školní a mimoškolní krouţky, které pomáhají dotvářet strukturu pracovního dne. Rozvíjí u dítěte jeho vlohy a talenty, posilují sebevědomí a vědomí odpovědnosti za své chování a celý ţivot. Sniţují obecně riziko rozvoje patologických forem chování. (Sikorová, 2012, st. 139) Nespecifické preventivní aktivity tvoří většinu náplně práce skautského oddílu na preventivním poli a zaslouţí si vlastní podkapitolu. 2.3.
Co by mělo patřit do primárního preventivního působení?
Primární znamená prvotní, základní nebo přední, zaměřuje se na situace, kde se problém ještě neobjevil, tedy na zdravou populaci. Rozlišujeme dvě základní oblasti, ve kterých můţeme preventivně působit. Jedná se o oblast biologickou a psychologickou (do které zařadíme i spirituální potřeby). Pyramida potřeb je dobře známá. Její základy tvoří základní biologické potřeby jako je jídlo a spánek, pocit bezpečí, potřeba uspokojení sexuálního pudu a tedy touha po slasti, která se manifestuje a uspokojuje různými prostředky. Můţeme směle říci, ţe jde v podstatě o potřebu změněného stavu vědomí. Nejen uspokojením sexuálního pudu, ale např. tancem, lovem, sportem, výtvarným uměním, zpěvem a tisíci jinými prostředky. Jsou to aktivní prostředky dosaţení slasti, které v moderní době často ustupují do pozadí pasivním prostředkům jak uspokojení dosáhnout. Sem patří televize, internetová kultura, virtuální realita a samozřejmě také drogy. V mládí je potřeba uspokojení zvlášť důleţitá a proto je nasnadě věnovat právě u dětí tolik pozornosti primární prevenci. Neméně důleţité jsou rovněţ základní psychické potřeby, které rozebírám více v následující kapitole, neboť se pojí k věkové diferenciaci dítěte. Stejně tak jsou zakomponovány do kapitoly rizikových faktorů rozvoje závislosti, takţe nyní pouze stručně pro propojení dvou zmíněných kapitol. (Fromm, 1997, st. 45) Za prvé je pro zdravý vývoj jedince důleţité určité mnoţství, kvalita a proměnlivost vnějších podnětů. Zjednodušeně řečeno, jde o to najít rovnováţnou plochu pro vyplnění volného času tak, aby se dítě nenudilo a zároveň aby nebylo přetěţováno. Nemálo mladých 19
lidí po droze sahá, protoţe nemá lepší vyuţití volného času. Někteří samozřejmě uţívají, aby svou výkonnost zvýšili a zvládli toho více. Prevence na téhle úrovni má vézt k dovednosti zorganizování si volného času, vyváţení práce a odpočinku a nabídky dostatečného mnoţství variant zaplnění volného času. (Bernard, 2011, st. 91) Za druhé v ţivotě potřebujeme určitý řád a stálost, podněty, učení, zpracováváme podle určitého klíče, kterému se dítě musí učit. Třetí důleţitou oblastí jsou vztahy, které dítě navazuje v podstatě uţ od prenatálního vývoje v postoji a citech matky k plodu. Jdou přes období raného dětství a potřeby zdravého rodinného prostředí přes dospívání a pevnou pozici ve vrstevnických skupinách, hledání si partnera aj. Bez naplnění vztahové oblasti nemůţe člověk dosáhnout pocitu ţivotní jistoty a klidu a celkový vývoj osobnosti bývá trvale narušen, ať uţ je problém v jakémkoliv věku dítěte. Platí, ţe čím dříve se problém objeví, tím hůře se odstraňuje. (Nešpor, 2003, st. 106) K předchozí oblasti se úzce váţe potřeba osobní identity, společenského uplatnění a pevného místa ve společnosti. Uvědomění si vlastní identity začíná útlým dětstvím a poruchy v jejím vývoji bývají statisticky velice závaţným faktorem vzniku drogové závislosti. Bez ní člověk nemá pocit otevřené budoucnosti a perspektivy, upadá od naděje k beznaději a do zoufalství, ţivot přestává dávat smysl a samotná existence se můţe začít zdát být zbytečnou. Drogově závislí od sebe odstřihávají budoucí perspektivy a ţijí pro konkrétní okamţik. Ne jako mystici a svatí, ale jako pseudo duchovně hledající a stále nenalézající. Člověk potřebuje sny, motivy svých jednání, potřebuje cíle a přání jako hnací faktory svého ţivota. Pokud si není jistý sám sebou, pokud dokonce není sám sebou, nemůţe je mít, chybí úrodná půda, ze které vyrůstají. Proto je velmi důleţité uţ od raného dětství budovat v dítěti pocit sama sebe, posilovat kladné stránky osobnosti, vlohy a talenty a vést k aktivnímu stylu ţivota, jinými slovy kloubit svobodu s odpovědností. A jaké jsou nejvíce rizikové faktory pro dítě? Rodina, vrstevníci, škola, sociální zázemí a dědičné faktory. (Groff, 2005, st. 185) 2.4.
Prevence z hlediska věkových skupin
Kaţdá epizoda vývoje a růstu dětské osobnosti je specifická a její podcenění a nenaplnění můţe vést v budoucnu k mnoha problémům. Kaţdá z nich je specifická potřebami, které dítě má, a které, jsou-li naplněny, vedou k harmonickému a zdravému vývoji aţ do dospělosti. Po určitou dobu vývoje zabezpečuje většinu potřeb dítěte rodina, a čím dřív 20
dochází k selhání v určité oblasti, tím váţnější mohou být následky, které z ní vzejdou. Vývojové stupně dítěte a dospívajícího dělí Vágnerová (2000, st. 45) na pět kategorií. V drogové problematice se uvádí ještě období šesté, které má velký vliv na budoucí chování dítěte. Tím obdobím je čas prenatálního vývoje (Royce, 1989, podle Kudrle, st. 91). V dnešní době je bráno převáţně v pohledu biologickém. Jedná se jednak o geneticky danou dispozici u dítěte narozeného do rodiny, kdy několik předchozích generací bojovalo se závislostí na návykových látkách, jednak na přímé působení návykové látky během těhotenství u matky, která nedokázala přestat uţívat drogy. Prvním postnatálním obdobím je období kojenectví. V něm je důleţitá zkušenost s milující a pečující matkou, tělesnou blízkostí a klidným pestrým prostředím. Citová deprivace z téhle doby se s jedincem nese do dospělosti a má na svědomí problémy s hodnocením sama sebe a ţivotem v mezilidských vztazích. (Vágnerová, 2000, st. 39) Do tří let věku má být dítě zahrnutu péčí a láskou od obou rodičů. Má mít volný prostor k prosazování vlastní vůle, důleţité bývá smyslově bohaté prostředí a zpětná korigující vazba rodičů, která pomáhá dítěti budovat vědomí vlastní osoby, vlastního Já. Nedostatek péče a smyslových podnětů vede ke zpomalení vývoje, dítě se jeví jako méně chytré, později začíná mluvit a chodit a můţe mít v budoucnosti problém s adaptací, s vyrovnáváním se se stresem a zvládáním vlastních emocí. (Vágnerová, 2000, st. 100) Předškolní věk je zlomovým obdobím, kdy dítě opouští ryze rodinné zázemí a vychází do okolního světa, do širších sociálních vazeb. Je to doba, kdy jedinec poprvé chodí do školky, setkává se se stejně starými dětmi, učí se ţít v kolektivu, brát ohled na druhé aj. Rodiče a ostatní dospělí by měli dítěti ukazovat základní hodnoty jako je úcta a péče o zdraví, měli by je vést k ochraně před rizikovými situacemi a připravovat je pozvolna na samostatný ţivot, kdy nebudou vţdy a všude ochranné ruce rodičů. V předškolním věku by některá rizika a nebezpečí ţivota měla být pojmenovávána konkrétně a dítě by mělo vědět, ţe jsou drogy obecně špatné. (Vágnerová, 2000, st. 127) Mladší školní věk je období, kdy dochází k upevňování hodnot. Informace se mění v dovednosti a návyky. Je důleţitý rozvoj vlastní osobnosti, poznání svých kvalit a nadání. Dítě má být vedeno k odpovědnosti za své jednání. Nebezpečí drog má být probíráno více do hloubky a celkově má být tendence vézt dítě ke zdravému ţivotnímu stylu po všech stránkách. V období do 10 let věku se formuje osobnost dítěte do té míry, ţe charakter a základní emocionální rysy a hodnotová nastavení zůstávají dále téměř neměnné. (Hajný, 2003, st. 135)
21
V pubescentním a adolescentním věku dochází k radikální proměněn celé osobnosti dítěte. Je to bouřlivé a vratké období, na jejímţ konci by měl stát vesměs hotový dospělý jedinec. I přes opoziční postoj, který jedinci získávají vůči rodičům, by měl zůstat rodinný okruh bezpečným a láskyplným prostředím, které dospívajícího člověka toleruje, dává mu prostor a důvěru a nabízí mu pomoc a radu. Dospělí a autority mají vést a povzbuzovat dítě k samostatnosti a odpovědnosti. Důleţité místo v ţebříčku hodnot získávají vrstevníci a příslušnost k nějaké sociální skupině. Právě prevence v téhle oblasti je velice důleţitá. Potřeba někam patřit je silnější neţ všechno, co člověka celý předchozí ţivot charakterizovalo. Ovlivnění skupinou můţe být jak pozitivní tak i velice negativní. (Mladiství a drogy, 2010. St. 15)
22
3.
SKAUTING
Skauting v České republice oslavil v roce 2012 sto let své existence. Všechno začalo, kdyţ v letních měsících roku 1911 strávil A. B. Svojsík čas v Anglii, aby se seznámil s metodami vedení skautského oddílu, které v roce 1907 zavedl sir Baden Powell, generál anglické armády, jemuţ se dostalo velké uznání za vytvoření konceptu výchovy mladých lidí v hierarchicky tvořených menších skupinách podle konkrétně rozpracovaného modelu výchovy a strategie vzdělávání, podle kterého chtěl mladé skauty vést a učit (Šantora, R., a kol. 2012, st. 18). Ve svém díle Skauting for boys Baden Powell (2009) dopodrobna rozvedl principy a metody skautingu, které jsou ţivé dodnes. V roce 1913 se v Čechách konal první letní tábor pro chlapce, o dva roky později i pro dívky. Pro potřeby téhle práce je nejdůleţitější představit si poslání skautingu, které se v praxi realizuje pomocí vzdělání a výchovy mladých lidí. Principy a metody, kterých skauting ve své činnosti pouţívá, jsou stále inspirovány sirem Baden Powellem. Jaký vliv má skauting na výchovu dětí, dosvědčuje mnoţství lidí, kteří jsou v organizaci přímo zaregistrováni. K roku 2012 měl skaut v české republice celkem 48 tisíc registrovaných členů. Celosvětově potom skauting sdruţuje podle dostupných údajů aţ 65 milionů lidí různého věku z 214 států (Šantora, R., a kol. 2012, st. 15). Kdyţ člověk pátrá po ideových východiskách, ze kterých skauting definoval své poslání, cíle, metody práce a i názorovou orientaci, obvykle narazí na mnoho oborů a činností, které méně či více ovlivňují celý skaut. Nejdůleţitějším kamenem, na kterém junák – český ekvivalent slova skaut, významově stejný - staví, je křesťanství. Cílem skautingu je primárně výchova dětí a dospívajících k ţivotu pevně ukotvenému v duchovních a mravních hodnotách. Skaut by měl rozvíjet dovednosti svých členů na všech úrovních společenského ţivota, tzn. rozvoj intelektuálních schopností, tělesných a sociálních dovedností. Skautem by měl být křesťan, který ţije a brání ţivot ve svobodě s odpovědností k sobě samému, k celé lidské společnosti a k celé planetě. To vše v míru, pravdě a lásce. Konečným cílem je poté sjednocení všech lidí ve státě a na celém světě ve zmíněných hodnotách. (Svojsík, 1991, st. 58) A byl to mimochodem právě strach z obránců pravdy, svobody a důstojnosti kaţdého člověka, který vedl dva totalitní reţimy 20. století k tomu, ţe skaut, stejně jako sokol zakázaly a proti jeho členům vedly rozsáhlé represivní akce, aby měly jistotu, ţe jeho vliv definitivně vymítily ze společenského ţivota (Šantora, R. a ko. 2012, st. 32). 23
Základními stavebními jednotkami skautingu jsou skautské oddíly, ve kterých se přímo skautské poslání přenáší na mladé lidi. Oddíly mají velice různorodou členskou základnu od několika členů aţ po desítky a stovky lidí. Děti a dospívající se v oddíle člení podle věku na tzv. vlčata, popř. světlušky – zhruba mezi 7 a 10 lety, skauty/skautky – coţ jsou členové skautského oddílu do 14 aţ 15 let a nakonec rovery – kam patří dospívající věkově vyslouţilí skauti aţ do 20 let a klidně i výše. Kaţdá věková kategorie má vypracovaný svůj model vzdělávacích cílů a vzdělávacích metod. Pro úplnost je potřeba zmínit věkovou kategorii, kterou bych charakterizoval něco jako přípravku na skautský ţivot. Tahle přípravka se nazývá „bobříci“ a je určena pro děti předškolního věku uţ od věku 3 let. Cílem je naučit děti ţivotu ve skupině, ukázat jim kouzlo ţití v přírodě a pomoci jim před nástupem do školy v rozšíření slovní zásoby, logickém uvaţování a naučení se dodrţovat určité pravidla a řád. V posledních letech se bobříci čím dál víc přimykají do oficiálních struktur skautingu a stávají se téměř podmínkou k tomu, aby dítě mohlo chodit dál do vlčat (Svojsík, 1991, st. 105). Vlčata/světlušky se od začátku působení ve svém oddíle učí základním hodnotám, které skauta dělají skautem. Jde o pravdomluvnost, ochotu pomoci druhému člověku, čestnost a odpovědnost. Veškerá činnost v sobě zahrnuje hlavně rozvoj tělesných a intelektuálních schopností s ohledem na věk dítěte tak, aby se vyvíjel jeho vztah k sobě samému a lidem kolem sebe. Protoţe se velká část aktivit soustřeďuje do přírody, rozvíjí se v dětech nenásilnou formou i vztah k ekologii a cit pro zdravé ţivotní prostředí. Vedle výchovných aktivit se klade důraz rovněţ na vzdělávací činnost, která má za cíl rozvíjet předně občanskou výchovu a přírodopis. Vlčata si své teoretické i praktické dovednosti často ověřují ve formě různých zkoušek a soutěţí. Pobyt mezi vlčaty by měl naučit dítě určité samostatnosti a odpovědnosti. Velice důleţité je i osvojení si sociálních dovedností, kterým se učí ve skupině vrstevníků. (Svojsík, 1991) Kdyţ vlče dospěje natolik, ţe přejde mezi skauty, čekají jej určité změny. Předně se v dětech chodících uţ na druhý stupeň základní školy upevňuje vědomí odpovědnosti, kterou mají ke všemu kolem sebe. Skaut by měl být vzorem pro vlče, měl by omezeně pomáhat ve vedení svým vedoucím. Na skauta se přenáší velká část práce, která je v oddíle potřeba udělat. Aktivity směřují k formaci osobnosti mladého člověka. Důraz je kladen na to, aby kaţdý mohl rozvíjet znalosti a dovednosti v oboru a oblastech, které jej baví. Program pro skauty bývá nabitější neţ u vlčat. Je to způsobeno hlavně tím, aby dítě nemělo čas na nudu, aby se naučilo udrţet si ve svém ţivotě řád a ubránilo se pokušením, které mohou ze ţivota bez smysluplného naplnění a bez cíle pramenit. Rozvíjí se sociální dovednosti. Tzn. komunikace 24
s druhými, vedení druhých, předávání znalostí druhým, vypracovávání úkolů pro druhé aj. Hodnoty se více pojmenovávají a uvádějí uvědoměle do praxe. Vzdělávací aktivity se zaměřují na rozvoj povědomí o společenských problémech, různých patologií v chování, skauti navštěvují různé zdravotní kurzy, výukové akce o principech skautingu, o jeho řízení, stávají se vzdělanými lidmi ne jen po praktické stránce. Co se dotýká mé práce, je důleţité zmínit, ţe právě v tomhle věku vedoucí působí i na vzdělanost v drogové oblasti. Je to jedna z nejvíce probíraných oblastí sociálních patologií. V takovém přístupu můţeme vidět součást aktivit preventivního působení v oblasti drogové problematiky, jak zmiňuji níţe. Oddíly také často zvou na přednášky lidi z kontaktních center, terénní pracovníky, kteří jsou schopni vědomosti předat zajímavou a často i záţitkovou formou. K prevenci patří i celkový ţivotní styl, ke kterému jsou skauti vedeni (krizovatka.skaut.cz, z 4.4.2013). V kapitole věnované návykovým látkám se zaměřím právě na to, jaké aspekty vedou k návykovému chování a jak by skauting měl proti jejich lákadlu úspěšně působit. Otázkou, jaká je realita, se zabývá celá má práce. Abych byl úplný, zaměřme se ještě na činnost roverských oddílů. Takový oddíl postrádá vedoucího v podobě jediné osoby, naopak by měl být veden demokraticky všemi členy. Úkolem roverů je, v optimálním případě, ze svého středu vychovat příští vedoucí, kteří jednou převezmou štafetu výchovy vlčat a skautů. Roveři se věnují převáţně vedením akcí pro širší veřejnost, plánováním aktivit oddílu na celý rok a vedením mladších členů oddílu spolu s hlavním vedoucím „na plný úvazek.“ (krizovatka.skaut.cz – z 4.4.2013) Skauting si je své výchovné role velice dobře vědom. Kaţdý člověk, který se chce stát vedoucím v oddíle, musí projít sérií vzdělávacích bloků a úspěšně sloţit všechny následné vůdcovské zkoušky. Je charakteristikou českého skautingu během uplynulých 20 let od jeho znovu zaloţení důraz kladený na profesionalitu a rozvoj kvalitní metodologie a postupů (krizovatka.skaut.cz, z 15. 3. 2013). Aktivity, které skaut svým dětem nabízí, by měli být komplexní, měly by brát v potaz rozvoj celé osobnosti člověka a měly by se řídit obecnými dobovými trendy, podle kterých své vzdělávací metody aktualizuje a formuje pro potřeby dneška. V následujících odstavcích se vrátím k prevenci podle Kudrleho (2003, st. 91) modelu komplexního nazírání na osobnost člověka, který jsem zmínil uţ výše a aplikuji jej na skautské metody práce. V biologickém modelu je soustředěna pozornost na pravidelné a kvalitní stravování se, na rozvoj fyzických dovedností sportem, turistikou, cvičením a jinými aktivitami. I v dnešní době si skauting drţí hlavně svůj přírodní rozměr. Většinu času skauti tráví pod 25
širým nebem v „divoké“ přírodě a utuţují svou tělesnou schránku v přirozených podmínkách proměnného klimatu a počasí.
Psychologická sféra je tvarována převáţně proţitkem.
Skautská výchova vede lidi k aktivnímu stylu ţivota, k reţimu, pohybu, k chuti tvořit a budovat (Šantora, R. a kol. str. 58). Záţitek a tvořivá činnost patří podle Frankla (2006, st. 115) mezi tři nejdůleţitější a základní hodnoty, skrz které člověk poznává a dává smysl svému ţivotu. Jsou podmínkou ke zdravému vývoji a plnohodnotnému ţivotu. Lidem, závislým na psychotropních látkách, často jedna nebo více těchto hodnot v ţivotě chybí a nahrazují si je záţitkem v podobě drogového opojení a tvoření si vlastního, na vnějším okolí nezávislého, odříznutého světa. Vedle toho se aktivity v oddíle hravou formou zaměřují na budování zdravého sebevědomí u kaţdého člověka, k posilování vlastní samostatnosti a uvědomování si odpovědnosti, která je s kaţdým chováním spjata. Skauti se učí poznávat sami sebe, učí se přijímat kritiku a ne dbát jen na osobní přínos, ale mnohem více pracovat pro potřeby celé skupiny, ve které se pohybují. Ve skautu se netoleruje ţádný projev šikany nebo diskriminace. Skaut má být prostředím, kde kaţdý dostává moţnost být sám sebou a být takový přijímán. Ze skautu se nevyhazuje, skaut je stejně jako víra – ve které má své hluboké kořeny – ţivotním stylem mnohem více neţ pouhým koníčkem či krouţkem. (Krizovatka.skaut.cz, z 15.3 2013) V sociální oblasti je důleţitý pocit příslušnosti k sociální skupině a vědomí sociálního statutu. Lidé vyloučení z komunity mají často tendenci hledat si silnější sociální skupinu a identifikovat se s ní (Hajný, 2012, st. 137)). Skauting klade důraz na přijetí svých členů, na jednotnost, přátelství a stejný status všech. Realizování Franklových hodnot v sociálně skupině stejně naladěných lidí přidává těmhle hodnotám víc šancí, ţe budou integrovány do lidské osobnosti. Vedle toho se výchovné cíle zaměřují k budování sociálního cítění u dětí. Skauting vychovává k empatii a ochotě pomáhat lidem v nouzi (Svojsík, 1991, st. 462). V sociální oblasti jsou obzvláště důleţité rituály a obřady ve skautu realizované. Prolínají se se spirituálními potřebami, viz kapitola věnovaná rizikovým faktorům u nezletilých. Skauti prochází nováčkovskou zkouškou, jejíţ sloţení z jedince dělá opravdového skauta. Velice slavnostní a tajné bývají obřady slibu, kdy slibuje buď to vlče svůj první slib, nebo skaut svůj slib druhý, čímţ se jedinci zavazují k ţití hodnot, které skauting charakterizují. Zde se odráţí slibový řád křesťanských řádů. Stejně tak přezdívky ve skautském oddíle nejsou „jen“ přezdívkami, ale jsou jménem, kterým se při slavnostních obřadech křtí. Civilní jméno se většinou pálí napsané na dřevo v slavnostním ohni a přijímá se jméno skautské, které ve skautu člověku zůstává do konce ţivota. Dítě se obléká do nového těla, odumírá starému 26
ţivotu a nastupuje na cestu sluţby vlasti a hodnotám, na které slibuje při slibových obřadech. Opět je zřejmá inspirace v duchovních naukách – ve skautu jde převáţně o křesťanství a jeho symboliku. Do spirituální oblasti patří třetí hodnota podle Frankla (2006, st. 125), kterou jsem zatím nezmínil samostatně. Jedná se o pevný systém ţivotních hodnot a postojů, které vedou lidské kroky a činy určitým – nejlépe pro danou společnost správným směrem. Lidé pocházející z rodinného prostředí, kde jim nebyly ţádné hodnoty předávány nebo kde byly předávány postoje aţ patologické, nevidí tak jasně směr, kam by se měli v ţivotě vydat. A nejde jen o rodinu, která bezesporu vlastní největší podíl vlivu na formování dítěte. Jde o sociální skupiny, kde se dítě po nástupu do školy dál pohybuje (Vágnerová, 2000, st. 130). Skauting vychovává děti ke křesťanskému ţivotu bez jasně vyslovené příslušnosti k nějakému náboţenskému směru. Alespoň většinou. V České republice máme i několik desítek přímo náboţensky fungujících oddílu. Jejich činnost se zaměřuje více na celospolečenské akce jako je charita, pořádání výukových a sportovních dnů s duchovním podtextem pro širokou veřejnost aj. Jde o stejnou činnost jako u „běţných“ oddílů, rozdíly nacházíme v kvantitativní stránce věci (Svojsík, 1991, st. 55). Absence spirituálního ukotvení je rovněţ častým jevem, který charakterizuje osoby uţívající návykové látky. Manţelé Grofovy (Grofová, 1993, podle Kudrle, 2003 st. 93) ve svém díle ukazují na spirituální rozměr, který změněné vědomí na člověka můţe mít, a jak nahrazuje člověku přirozenou touhu po transcendentálním proţitku. Skauting, ať uţ si to jeho vůdci uvědomují nebo občas neuvědomují, patří svým posláním a hodnotovým ukotvením mezi činnosti primární prevence. V jeho výukových a vzdělávajících metodách nacházíme komplexní pohled na člověka v Kudrleho (2003) úhlu pohledu, stejně jako v konceptu smysluplného ţivota podle Viktora Emanuela Frankla (2006). Skautský oddíl je rovněţ místem, kde se děti dostávají do kontaktu s drogovou problematikou přímo. Jedná se o specifickou oblast prevence, jako jsou pravidelné přednášky, exkurze, návštěvy sociálních pracovníků, sledování dokumentárních filmů a mnoho dalšího. Teoretické vzdělání se prolíná s praktickým ţitím jako nespecifickou oblastí preventivních aktivit zahrnující široké spektrum aktivit.
27
3.1.
Objekt výzkumu
Objektem výzkumu v mé práci je jistý skautský oddíl ve Zlínském kraji, jehoţ bliţší popsání nemohu předloţit z důvodu zachování anonymity aktérů, kterých se výzkum týkal. Oddíl je součástí tzv. střediska, které sjednocuje vícero oddílů v dané obci, popřípadě kraji. Ve Zlínském kraji je středisek více. Oddíl byl zaloţen v roce 1990 a se svou třiadvacetiletou historií patří mezi nejstarší skautské oddíly ve Zlíně. Jeho řadami prošlo uţ více neţ 150 členů, z nichţ naprostá většina zůstala v rámci moţností jeho registrovanými členy. V dnešní době má oddíl přes 20 skautů – kteří se dělí do skupin na mladší a starší – a téměř 10 roverů, kteří se podle potřeby a svých osobních moţností střídají ve vedení jednotlivých skupin. A protoţe všichni skauti dosáhli nejméně 10 let věku, chybí v dnešní době oddílu skupina vlčat. Skauti jsou přibliţně ve věku 11 aţ 16 let, roveři mají kolem 20 let. Vnitřní ţivot oddílu se odráţí v harmonogramu akcí, které jsou pro členy pravidelně pořádány. Kaţdý jeden den v týdnu probíhají na skautské klubovně tzv. schůzky, které trvají dvě hodiny. Během nich se realizuje velká část výukově vzdělávacích aktivit. Přednášky bývají propojené hrami, časté bývají vědomostní soutěţe na utvrzení znalostí z minulých schůzek. Skautský školní rok je rozdělen na měsíce, kdy kaţdému jednotlivému měsíci patří určité téma, které se během něj probírá. Můţe jít o určitě pasáţe historie, teorii skautingu, témata z astronomie, meteorologie, sociální patologie a mnoho dalšího. Celý rok se nese ve znamení určitého ústředního motivu, kterému se oddíl věnuje intenzivněji, a který se pro kaţdý nový rok mění. Pro rok 2012, ve kterém probíhal můj výzkum, měl oddíl zvolené téma rytířství. Nejde potom ani tak o čistě teoretické poznatky, kterým se dětem dostává, ale hlavní je praktická rovina realizace tématu. Rytířství se ţije. Navenek oblečením a rituály, vnitřně potom způsobem ţivota, hodnotami a spiritualitou. Vedle pravidelných schůzek se zhruba jednou do měsíce pořádá několika denní, převáţně víkendová výprava. Jezdí se do přírody, do cizích měst, na pobytové nebo turistické akce a velice často taky na dobrovolné brigádnické akce, kde oddíl výměnou za práci dostává určité hmotné ohodnocení. V roce 2012 se dvě výpravy uskutečnily např. na Vizovickém zámku, který je známý rozsáhlým systémem podzemních chodeb a sklepení, kam veřejnost nemá běţně přístup. Za odklízení listí z okolního parku a dalších několika drobných údrţbových prací dostal oddíl moţnost strávit celý víkend neomezeně v prostorách zámku. K dispozici měl historické zámecké pokoje k ubytování, a navrch k tomu dostal klíče od podzemních chodeb spolu s moţností zapůjčení si historických oděvů. 28
Ten rok se uskutečnily ještě další 3 víkendové výpravy, které se trávily na horské chatě uprostřed Hostýnských vrchů. Vyústěním celého roku bývá kaţdé léto dvou aţ tří týdenní tábor v přírodě bez jakéhokoliv kontaktu s civilizací – nepočítáme-li nutnost nakupování. V roce 2012 trval dva týdny. Tábory jsou zaměřené na převedení teorie do praxe. Děti se učí ţít v přírodě a s přírodou. Důraz je kladen na práci v kolektivu, na soutěţe, kde není cílem vyhrát a na fyzickou aktivitu, která napomáhá dodrţování denního reţimu. Dítě by nemělo mít čas na nudu. Tábor bývá často více neţ odpočinkovým pobytem prací kaţdého na sobě samém, na sebepoznávání a na rozvoj hodnot, kterým se po celý rok učí. Metaforicky ke sportu by se dalo říct, ţe schůzky jsou tréninky, výpravy potom místní soutěţe a tábor je mistrovství světa. Motivací pro výběr konkrétního oddílu byla jeho velikost, délka existence a dobrá pověst po celé republice. Dalo by se říci, ţe je vlajkovou lodí skautingu a proto výsledky šetření mohou přinést relevantní pohled na zkoumanou problematiku v oblasti skautingu. Problémem objektivity by mohla být má osobní angaţovanost v konkrétním oddíle v minulosti. Byl jsem jeho aktivním členem více neţ 10 let, přesto jsem své praktikování ukončil uţ před 5 lety a za tu dobu se mnohé změnilo. Vystřídaly se generace vlčat i skautů, jednotlivých vedoucích, a kdyţ jsem se do něj na rok, během kterého jsem sbíral data, vrátil, osobně jsem neznal nikoho a nic z aktuálního programu a metod práce s mládeţí, krom hlavního vedoucího, který oddíl zakládal a angaţuje se stále, ač v mnohem menší míře. Motivací pro sepsání práce je umoţnit náhled na výsledky konkrétních specifických i nespecifických metod primární prevence uskutečňované ve skautingu, organizaci se staletou tradicí práce s mládeţí. Výchova skautským směrem můţe být inspirací pro lidi pracující s dětmi a dospívajícími nejen profesně např. ve školství ale i pro samotné rodiče, kteří přemýšlí, který krouţek dítěti vybrat k vyplnění volného času, který zároveň pomůţe s výchovou a vzděláním svých dětí. Zároveň práce můţe ukázat, jaký vliv má skautská metodologie na komplexní drogovou problematiku mládeţe, a jak se teorie odráţí v praxi ţivota oddílu a jeho členů.
29
4.
METODOLOGIE VÝZKUMU
Metodologicky bych šetření charakterizoval jako etnografický výzkum. V takovém výzkumu výzkumník participuje na ţivotě subkultury, jejíţ členové jsou relevantními osobami pro předmět výzkumného zájmu práce. Kvalitativní metodologie, které se v šetření drţím, slouţí k pochopení sociální situace. Studuje subjektivní realitu a z toho důvodu jí patří vysoká míra validity (Dissman, st. 290). Gavora (2001, st. 31) udává, ţe výsledky kvalitativního výzkumu se uvádějí ve slovní podobě a to proto, aby byl výsledný popis co nejvíce výstiţný a podrobný. Strauss a Corbinová (1998, st. 12) pouţívá k definici kvalitativního výzkumu negativní definici. Pro ni je kvalitativním výzkumem kaţdý výzkum, kterému chybí čísla. Cílem je hledání porozumění a holistický přístup k tématu. Výzkumná data jsem shromaţďoval formou zúčastněného pozorování, kdy jsem na sebe vzal roli plného participanta. Pozorování vyţaduje od etnografa delší období kontaktu s cílovou skupinou a v optimálním případě vede k pochopení studované subkultury. V odborné literatuře se mu často vyčítá přílišná subjektivnost. Stal jsem se součástí pozorovaného světa a o mé výzkumné otázce ani o výzkumu nevěděl nikdo. Kvalitativní rozhovor, kterého jsem rovněţ pouţíval, byl jedinou moţností volby, obecně jsem si nedovedl představit, ţe bych metodu sběru dat v otázce drog ve skautském oddíle jakkoliv standardizoval. Z mé skryté výzkumné role rovněţ vyplívala nemoţnost pouţívat pro zachycení rozhovorů diktafon. Všechny rozhovory jsem si musel do deníku přepisovat ručně aţ po jejich průběhu, přesto jsem zvládl většinu dat nasbírat přímo. Deník jsem sebou nosil po většinu času, takţe jsem stíhal zapisovat kaţdou relevantní situaci nebo rozhovor, který jsem zaslechl. Protoţe jsem o svém výzkumu nikomu neřekl, zvolil jsem k jeho uskutečnění pokud moţno co největší formu anonymity. Předloţené věkové kategorie dle mého mínění nemohou vést k identifikaci aktérů pozorování. Výzkum probíhal po celý rok. V jeho rámci jsem se zúčastnil letního 14denního tábora a tří víkendových výprav. Celkem jsem mezi skauty strávil 20 dní. V průběhu pozorování jsem si uvědomoval, ţe výsledkem mého snaţení bude maximálně mikroetnografická, tak říkajíc fokusová studie. Na provedení makroetnografické práce nemám ani vzdělání ani prostor. K analýze dat jsem se snaţil pouţít metod zhuštěného popisu. Zhuštěný popis je metoda pouţívaná etnografy k popisu sociální a kulturní reality v místě, které je objektem výzkumu. Oproti kvantitativnímu výzkumu, do kterého člověk vchází s hypotézou, jeţ má být výzkumem následně potvrzena či vyvrácena, vstupuje etnograf 30
na zkoumanou oblast nejlépe s čistou hlavou, bez předem promyšlených hypotéz. Výzkumník si musí být vědom, ţe vchází do cizí kultury, o které neví téměř nic, i kdyţ je jasné, ţe to nikdy nemůţe být zcela pravda. Zátěţ mé vlastní kultury, kterou si sebou nesu je nesmazatelná. Dalo by se říct, z učebnicového úhlu pohledu, ţe dělat etnografii znamená zahájení kontaktu, vyhledání informátorů, psaní si deníku a mapování terénu. Co je ale podstatou etnografie, je usilování a neúnavná snaha o zhuštěný popis, jak Clifford Geertz cituje myšlenku Gilberta Ryla (Geertz, 2000, st. 15). Akademičtí učenci si k pochopení toho, co zhuštěný popis je, vymýšlejí nespočet ilustrujících příkladů, jako je v Interpretaci kultur (Geertz, 2000) citován problém mrkajících chlapců. Na první pohled prostý akt mrknutí, přivření očního víčka a jeho následné rychlé otevření, je symbolem, který můţe charakterizovat mnohem víc, neţ onen bezděčný akt. Jeden chlapec mohl mrknout jen proto, ţe mu něco vletělo do oka, druhý proto, aby jej parodoval, třetí to ovšem mohl pochopit jako spikleneckou výzvu a mrknutí předat dál někomu, kdo jej povaţoval zase jenom za tik atd. Zhuštěný popis se snaţí právě o pochopení symbolického kulturně daného kódu, který takové pomrkávání nese. (Geertz, 2000, st. 16) V mém případě půjde o snahu pochopit vzorce a rituály, které jsou schované za uţitím návykové látky v mnou zkoumaném skautském oddíle. Cílem práce není kvantitativní popis toho kolikrát kdo, kde a kdy vykouřil cigaretu, nebo z tábora nepozorovaně utekl do kilometry vzdálené vesnice na točené pivo. Zajímá mě spíše úhel pohledu, kterým se na akt uţití drogy dívají různé zúčastněné strany. Jiný pohled na kouření svých svěřenců můţou mít jejich vedoucí, pro které je patologickým jevem, který do skautského oddílu a navíc mezi tak mladé lidi vůbec nepatří, a který je potřeba trestat a vymítit. Pro kuřáky v sobě cigareta můţe nést symboliku vzdoru, samostatnosti, dospělosti. Starší kuřáci v tom mohou vidět rituál, který opakují kaţdý večer po skončení programu, a u kterého se uvolní a po náročném dni konečně vypnou, mladší se snaţí napodobit kouzlo, kterým na ně kouření starších působí, dávají mu význam, o kterém si myslí, ţe jej rozluštili atd. Jak jsem ukázal v kapitole věnované rituálnímu podtextu uţívání návykových látek, ani zdaleka ne vţdy znamená droga jen závislost. Uţívání můţe být rituálně a kulturně dané, můţe znamenat oslavu setkání dvou a více lidí, můţe patřit ke společenskému ţivotu aj. (Grofová, 1993, podle Kudrle, 2003 st. 93) K analýze sebraných dat jsem pouţil metodu otevřeného kódování. Kódování je operace, během které dochází k rozebrání údajů a jejich následnému sloţení jiným způsobem. Přičemţ otevřené kódování je součást analýzy, která pojmy kategorizuje (Strauss, Corbine, 1999, st. 43). Robson (2003, podle Hendl 2012, st. 18) rozlišuje několik metod analýzy 31
kvalitativních dat. Jsou to tzv. kvazistatistické metody, editovací postupy, metody na základě průniku do textu a konečně metody pomocí šablony, které jsem zvolil já. Kódy jsem volil během sběru dat a skrze ně a v nich postupně vznikala šablona pro koncovou analýzu. Kódovat znamenalo systematické prohledávání sebraných dat s cílem nalézt v nich pravidelnosti a klasifikovat jejich jednotlivé části. V praxi na tenhle postup navazuje interpretace a vyprávění příběhu ( Wollcot, 1998 podle Hendl, 2012, st. 240).
32
5.
ANALÝZA
Následující text je výsledkem kvalitativní analýzy terénního deníku, tedy výsledkem analýzy záznamů z pozorování, ale i z rozhovorů. Z pozorování přirozeně vyplynuly kategorie, které by v základní rovině mohly dělit členy zapojené do chodu oddílu na neuţívající a uţívající skauty. V popisu hierarchie skautského oddílu jsem zmiňoval přirozeně zaběhnutou věkovou kategorizaci, dle které se skauti, jako jednotná skupina, dělí do kategorií s různým reţimem a různým způsobem výchovy. Kaţdá kategorie je specifická svým přístupem k návykovým látkám. Liší se tím, jestli v ní někdo návykové látky sám uţívá, jak se k nim staví on a jeho okolí – všech věkových kategorií – a jak se jednotliví skauti staví k sobě navzájem – uţívající proti neuţívajícímu. Jak uţ jsem v práci zmínil, vkročil jsem do dění v oddíle po pětiletém odloučení. Poţádal jsem hlavního vedoucího, zda bych nemohl jeden rok jezdit s oddílem po výpravách a jet o letních prázdninách na tábor. Zdůvodnil jsem to tím, ţe jakoţto student třetího ročníku potřebuji klidné chvíle a místa na učení a nenapadá mě nic lepšího neţ prostředí oddílu. Vedoucí souhlasil s tím, ţe se čas od času zapojím do pomoci v kuchyni, s úklidem, nákupy a jinými drobnostmi. Před první výpravou se mě ptal, jestli stále kouřím – a pokud ano, ať chodím daleko od dohledu a doslechu – a rovněţ mě upozornil na to, ţe bych neměl mít ţádný alkohol na skautských akcích, samozřejmě s tím, ţe jsem dospělý a je to moje věc, ale pokud udělám něco proti řádu oddílu, můţe se stát, ţe mě pošle domů a budu se „učit“ tam. Znělo to férově a já souhlasil. Je velká škoda, ţe mi nebylo umoţněno účastnit se kaţdotýdenních schůzek oddílu, na kterých bych mohl sledovat prvky specifické prevence a mít určité pevné východisko pro mou další práci. Bohuţel schůzky oddílu pro mě byly jak časově i místně nedostupné, tak se na takový vpád do oddílu nijak radostně nedíval ani hlavní vedoucí oddílu. Proto jsem se nakonec rozhodl schůzky oţelet. Za naší generace se v oddíle popíjelo a kouřilo celkem neskrývaně a já měl pocit, ţe se mnoho změnit nemohlo. Od první výpravy jsem začal vyhledávat skauty a rovery, kteří vypadali na to, ţe by mohli návykové látky během skautských akcí uţívat. Na výpravách, stejně jako i na letním táboře, měli mladší a starší skauti rozdělený program. Mladší část vedl hlavní vedoucí s pomocí jednoho, nebo dvou roverů a starší část byla vedena rovery. I starší skupina měla stálého vedoucího v osobě pedagogicky vzdělávajícího se rovera, který byl jen zřídka kdy ve vedení střídán někým jiným. Reţim měly obě skupiny jiný. Mladší skauti měli o hodinu dřív budíček a o hodinu dřív večerku. Zjistil jsem, ţe právě zmíněné hodinové 33
prodlevy ráno i večer jsou pro starší skauty časem, kdy můţou bez dozoru dělat cokoliv. Hlavní vedoucí chodí večer spávat se svými svěřenci a ráno uţ s nimi zahajuje program, zatímco roveři během prvních a posledních hodin dne mají rovněţ své aktivity a nechávají starší chlapce být. Spánek hlavního vedoucího navíc umoţňuje starším zůstat vzhůru i dlouho do noci, pokud své chování dokáţou udrţet v určitých mezích. Svým roverským vedoucím nebývají tolik kontrolování a je jim dáváno více svobody. Je to taktika, jak pro ně udělat skaut stále zajímavým místem. Mnoho dospívajících chlapců se cítí často silně svazováno a touţí po svobodě a nad pevně strukturovaným dnem a programem jen ohrnují nos. Skauting přestává být mystériem a místem nezištného přátelství mezi všemi, přestává být středobodem ţivota. U kaţdé generace se situace opakuje a věk, kdy dochází u skautů k revoltě, je předvídatelně neměnný. Jde o přechod mezi základní a střední školou, o věk kolem 14 a 15 let. V té době vznikají rozbroje mezi chlapci a hlavním vedoucím, který se jim vzdaluje, je ve věku jejich otců a poslušnost a zapálenost pro čistý skauting se otřásá v základech. V té době se vytváří skupina starších skautů, jejíţ vedení přebírá některý ochotný rover, který má dost síly a trpělivosti oddíl drţet co nejdéle pohromadě. Situace je stejná v podstatě od dob zaloţení oddílu a vychování první generace skautů aţ do roverského věku a příchodu generace nové. Prvním důleţitým zjištěným faktem je skutečnost, ţe nikdo z mladších skautů, kteří jsou pod vedením hlavního vedoucího, nemá s drogami ţádnou osobní zkušenost – vy smyslu vlastního ochutnání. Vyplynulo to z pozorování i rozhovorů s aktéry výzkumu. V jejich případě je velice zajímavý přístup, jaký zaujímají ke starším skautům a roverům, o kterých ví, ţe psychoaktivní látky uţívají. Jde převáţně o povědomí o cigaretách, o občasné přistiţení nějakého skauta nebo rovera s pivem v ruce a zajímavý případ několika mladších skautů, kteří se nejednou spolu se staršími skauty a rovery účastnili „tajného rituálu,“ jak jej sami nazývali, kouření marihuany. Rituálu se ovšem účastnili pasivně – ve smyslu toho, ţe nikdy nekouřili. Velice aktivně se ale zajímali o návykové látky a kladli starším řadu otázek nejen na účinky marihuany a alkoholu, ale zajímali se o celou drogovou problematiku podrobněji. A skauti jim rádi v opojení odpovídali, bavili se jejich zájmem, ale výsledkem kaţdé takové debaty bylo poučení, „ţe drogy jsou špatné a mají na ně ještě dost času.“ Zasvěcení mladší skauti byli okouzleni stylem starších a to nemuselo jít pouze jen o to, ţe kouří cigarety nebo marihuanu. Chtěli být jako oni, během roku se naučili napodobovat oblečení starších, styl mluvy starších a nemusím dodávat, ţe působili i na ostatní své mladší spolubratry, kteří je brali zase jako svůj primární vzor. Byla jich ale menšina a patřili spíše k těm starším ve skupině mladších. Ostatní přítomnost kouřících skautů (i roverů)nijak 34
neřešili. Jen málokdy šlo zaslechnout tichou poznámku o pachu cigaretového kouře, který, např. do chaty, přišel s některým z roverů. Nic víc. Cigarety, ranní vůně kávy ze šálků starších a vědomí, ţe během akce pijí někteří alkohol, nic z toho je v podstatě nezajímalo. Brali to na vědomí jako fakt, sami pevně přesvědčení o tom, ţe nikdy do podobných vod nevplují, přesto bez emocí a odsuzování se staršími koexistovali ve stejném oddíle a ještě k nim vzhlíţeli jako k vzorům. Ať to byly specifické aktivity drogové prevence, které proţívali ve svém věku často ve škole nebo během schůzek, ať to byla všudypřítomnost návykových látek – a tím myslím převáţně rodinu a školní prostředí – jejich přítomnost ve skautském oddíle nebrali téměř na zřetel.
5.1.
Ritualizovaná marihuana
Pro mladší skauty byli starší členové oddílu vzory. A platilo to bez výjimky a ani zdaleka se to netýkalo pouze drog. Nebylo těţké rozeznávat sympatie konkrétního mladšího ke konkrétnímu staršímu. Kaţdý mladší skaut měl mezi staršími svůj vzor. Šlo většinou o rovery, ale byli i tací, kteří se snaţili kopírovat sociální chování starších skautů. Co se drogové otázky týče, zaměřím se pouze na jeden výrazný a pozorovaný aspekt, a to je výrazná forma ritu spojená s kouřením marihuany. Uţívala ji malá skupinka lidí, kterou jsem rozeznal jako dávno zformovanou, která se čas od času rozroste o nového uţivatele, ale jejíţ jádro je pevné a tvoří jej dvojce roverů. Oba patří mezi vedoucí, ač nikoliv hlavní, tak velice oblíbené. Neúčastní se schůzek, ale výpravu či dokonce tábor vynechají málokdy. Na akcích, kde jsem byl přítomen, se značnou měrou podíleli na tvorbě programu pro obě skupiny skautů a vţdy dokázali zaujmout. Byli nedílnou součástí oddílu po dlouhé roky. Oba se řadili mezi pravidelné uţivatele marihuany a ta tvořila výraznou součást jejich ţivota a ţivotního stylu vůbec. V době průběhu výzkumu měli za sebou zhruba 6, 7 let kaţdodenního uţívání. První zkušenost přišla u obou samozřejmě dříve. Marihuanu propojili se svou ţivotní filozofií, která kladla důraz na touhu po vzdělání, sluţby druhým a ţitím hodnot, které získaly ve skautském oddíle – silný důraz na rituál, tajemno, na „přírodní“ ţivot a poznávání svých moţností a neustále sebe překonávání. Na první pohled pro mě představovali tihle dva klasický prototyp skauta. Ve vedení kladli důraz na tradici, na oddílové pokřiky, zpěvy hymny – oddílové a při příleţitostech i státní -, chodili často oblečení ve skautských krojových košilích, po vzoru 35
hlavního vedoucího milovali ranní a večerní nástupy spojené na táboře s vytahováním a stahováním skautské vlajky a do programu často dávali prvky „rituálních a posvátných míst, úctu k indiánským duchům, stavění oltářů a svatyní věnovaných přírodě atd..“ Myslím, ţe právě proto byli v kolektivu a jako vedoucí tak oblíbení. Mladší i starší opakovaně vtáhly do programu skrze nevědomé potřeby obřadů, iniciačních ritů a transcendence, coţ se plně shoduje s teoretickým poznáním, které jsem před vstupem do terénu načerpal, které poukazuje na to, jak důleţitý prvek tahle, v dnešní době potlačovaná, část psyché v ţivotě dospívajícího hraje. Tradice a rituály zprostředkovávají všem zúčastněným pocity sounáleţitosti a příslušnosti k sociální skupině. Jejich program bavil. Byla to vlastnost, kterou měl i hlavní vedoucí. Díky ní byl sto vychovat uţ několik generací skautů od šestiletých vlčat aţ po dospělé skauty či rovery. Jeho slabinou byla niţsí schopnost flexibility v době, kdy se jeho svěřenci mnění, kdy přichází do období puberty a mají mnoho potřeb související se stále měnící se dobou. Je to věkovým rozdílem, je to dobou, kdy on sám oddíl zakládal a kdy beze sporu bylo mnohé zcela jinak neţ je dnes a i mládeţ byla jiná, resp. měla zcela rozdílné moţnosti trávení volného času a ţít skauting na plný úvazek nebylo tak sloţité jako dnes. Ze společnosti se vytratila touha po pravdě a lásce, kterou lidé kolem období samotové revoluce doslova přetékaly. Pozvolna přišla laxnost, konzum a touha po hraní si v lese se začala ztrácet za kulisy virtuálních světů, virtuálních dobrodruţství a pasivního proţívání ţivota, pseudo mystiky a transcendence, a pseudo vztahů. Sledovaný oddíl není podle dostupných informací zdaleka jediný, který odjakţiva tíhne k primárně indiánskému stylu ţivota. Odjakţiva místo klasických podsadových stanů vyuţívá oddíl stany „tee pee“ stylu, coţ byly klasické ubytovací stany severoamerických prérijních indiánů. Uprostřed stanu je ohniště, kolem něho v kruhu postele a skrz otevřený průduch, který slouţí jako komín, jdou při usínání vidět hvězdy. Kdyţ se před téměř 10 lety dostali zmínění dva roveři k marihuaně, stala se pro mě v prostředí skautského oddílu zaměřeného na ţivot přírodních národů, právoplatnou mystickou záleţitostí, skrze kterou naplňovali svou touhu ještě více splynout s duchem a filozofií oddílu, ve kterém ţili. Rover I: „Dneska uţ to tak není, ale určitě si pamatuješ čas, kdy byl oddíl rozdělený na druţiny, ve které měl kaţdý své místo…“ Rover II: „Indiánské místo…“
36
Rover I: „Slovo druţina pouţíváme aţ dnes, dřív to byly kmeny. Kaţdý kmen měl náčelníka, jeho zástupce a hlavně šamana. A my jsme vţdycky byly šamanem.“ Rover II: „Jo, nosili jsme šamanské nášivky, věnovali se poznávání rostlin, souhvězdí a kaţdý večer jsme společně potají šli s vlastnoručně vyrobené fajfky kouřit trávu. Seděli jsme u hořící pochodně a četly indiánské kníţky, učili se jazyku Dakotů (jeden z prérijních indiánských kmenů)… Všechno to bylo kouzelné prostě.“ S marihuanou se tehdy setkali náhodou, ve skautském oddíle jí nikdo neznal a ani o to nestál a oni objevili oblast tajemna ve vlastní mysli. Přikládali jí velikou váhu ve svém ţivotě, pokládali ji za stimul, který je v ţivotě dovedl tam, kde jsou. K vedení skautů, k zájmu o metafyzické prvky ve výchově a ke studiu vysokoškolského oboru, který by je prý určitě bez poznání marihuany ani nenapadl studovat. Postupem času se marihuana stala velice rozšířenou drogou mezi mládeţí a pronikla i do sledovaného oddílu. Její transcendentní rozměr byl zvýrazněn skautským zázemím, a kdyţ se mezi stálými členy objevili noví dva uţivatelé, velice rychle našli společnou řeč se staršími rovery a rituál kaţdovečerního kouření se rozšířil i na ně. Starší roveři se znovu chopili role šamanů a mladší kuřáky spolu s jejich přístupem k marihuaně výrazně korigovali. Starší skaut I: „Kdyţ jsme poprvé hulili, byli jsme jen frajírci, co si připadali zajímaví, protoţe kouří nelegální drogu. Ale pak to přešlo. Uţ ji neberu jako drogu, ale jako fakt. Nevím, jak to vyjádřit…“ Starší skaut II: „Já měl prostě touhu brát drogy. Ani nevím proč, asi se mi to zdálo jako hrozně „cool.“ Kouříme trávu, ale váţně si nepřipadám jako narkoman. Neberu drogy, kouřím trávu. Tak to je. Všichni 4 uţivatelé se vyjadřovali ve smyslu toho, ţe se díky marihuaně stali věřícími osobami. Starší skaut II: „Ještě před rokem bych se vysmál tomu, kdo by něco mluvil o Bohu. Ale teď o něm mluvím sám rád. Vím, ţe v trávě není. Nebo je… to je těţké. Jen vím, ţe jsem skaut, ţe studuji na gymplu, ţe se za sebe nemusím stydět. A jsem na to hrdý. Díky Bohu!“ 4 uţivatelé marihuany v oddíle se shodují v tom, ţe marihuana spolu se skautským zázemím přinesla kaţdému z nich jen pozitiva. Zajímalo mě, jestli během roku byla 37
marihuana na schůzkách řešena a rozebírána. Na tuhle otázku jsem musel ale za někým jiným, protoţe ve skupině starších skautů během schůzek na nějaké výukové programy ohledně drog uţ není místo. Ti, kteří něco uţívají, o drogách vědí mnohé a mohou poučovat vedoucí, a ti, kteří abstinují, nepotřebují o drogách zase nic slyšet, protoţe jdou úplně mimo jejich ţivotní zkušenosti. Není to zkrátka téma, které by někdo potřeboval rozvádět. Jiné je to u mladších skautů a převáţně u vlčat, kde na schůzkách čas od času proběhne aktivita patřící do specifické primární drogové prevence. Během roku byly věnované dvě schůzky návykovému chování. „Šlo o základní preventivní vzdělávací činnost zaměřenou převáţně na uvědomění si, ţe i legální drogy jsou drogy a v případě alkoholu často i mnohem nebezpečnější neţ některé nelegální,“ odpověděl mi jeden z roverů, kdyţ jsem se ho na danou problematiku zeptal. V předloţené odpovědi jde vidět jasně trend dneška. Jde o trend celonárodní a mezigenerační – marihuana, ač nelegální, málokdy napáchá takové škody – i při soustavném uţívání – jako to umí legální alkohol. Mladší skauti byli vedeni k tomu, aby vţdy uměli zpochybnit předloţenou „pravdu“ a aby si uvědomili, ţe se nemusí nutně rovnat legalita s pojmem „dobrý.“ Na závěr podkapitoly se ještě vrátím ke zmínce o zasvěcených mladších skautech. Šlo o náhodnou věc vysvětlitelnou bratrským svazkem. Rover – uţivatel marihuany – má v oddíle mladšího bratra a ten ví o starším bratrovi všechno. A jelikoţ je bratr oblíbeného vedoucího a vcelku oblíbeného člověka, chlubí se svým kamarádům. A tak se jednou stalo, ţe k rituálu večerního kouření proklouzli i dva mladší jedinci, kteří se jej účastnili pouze pasivně. Situaci vnímali jako velmi tajemnou a magickou a rovněţ tajnou a nemluvili o ní. Fascinace nebyla mířena přímo a primárně na drogu samotnou, jako spíše na lidi, kteří ji uţívali. Na styl jejich mluvení, přemýšlení, oblékání, na jejich charakter. A to kopírovali, napodobovali a šířili mezi ostatní mladší členy. Nebyla to revolta, ani náznak anarchie. Kdyţ jsem je viděl, nemohl jsem se ubránit dojmu, ţe se poprvé v ţivotě váţně sţívají s rolí skauta. Hlavní vedoucí si je velice oblíbil a předkládal je ostatním jako vzory spořádaného skauta. A nebylo to marihuanou, jelikoţ ji neuţívali. A ani nechtěli, nikdy nepoţádali o potáhnutí si s dýmky. To, co je ovlivnilo, byl duch. Atmosféra okamţiku, který párkrát zaţili. Povyrostli ne díky tomu, ţe cítili omamnou vůni marihuanového kouře, ale proto, ţe spatřili rituál, zaslechly slova, která 38
v nich něco zanechala a probudila, a proto, ţe se cítili součástí něčeho většího a tajemnějšího. Nebyli vyhnáni pryč jako děti nepatřící mezi „dospělé.“ Byli přizváni jako rovní si navzájem. Uţivatelé marihuany byly zároveň kuřáky tabáku a také se nebránili alkoholu. Neopíjeli se ale. Vysledoval jsem, ţe zůstali vţdy maximálně u jednoho piva. Starší skaut II: „Bereme to jako dávní šamani, kdyţ ještě lidé byli součástí přírody, kdy ji měli ještě v úctě a kdy si brali jen tolik, co potřebovali, kdy byli vděční za její dary a kdy v ní trávili mnoho volného času, aby v tichosti naslouchali melodii přírody kolem sebe, a aby svou melodii, melodii vlastního srdce sladily na stejnou vlnu.“ Psal jsem si mnohé z toho, co povídali, ale myslím, ţe pro ukázku není třeba čtenáře více zatěţovat a co je psáno, dobře vysvětluje, jaký význam svému rituálu roveři i skauti přikládali. Marihuana patřila k duchovnímu ţivotu uţivatelů marihuany ve skautu. „Rozšiřujeme si s její pomocí vědomí, a kdyţ se upřímně modlíme a prosíme, cítíme spojení se vším kolem nás. Je to balzám na duši, je to krátký návrat domů, je to nekonečná zásobárna inspirace a lásky a dobra…“ Chápal jsem důvody, proč si výše zmínění „zasvěcení“ jedinci, kteří se rituálu účastnili pouze pasivně, tak moc důleţitě a zasvěceně připadali, kdyţ mohli být přítomni se staršími. „Byli jsme součástí rituálu, chápeš?“ odpovídali mi. Jen nevím, na kolik si kdo váţně uvědomoval příčinné souvislosti. Tzn., jestli marihuana a rozšíření vědomí vede k tomu, ţe je člověk jaksi lepší, citlivější a vnímavější, a nebo, jestli je konopí pouhým katalyzátorem u lidí, kteří takoví jsou a byli dávno před tím, neţ konopí začali kouřit a kouření jen tuhle duchovní citlivost a vnímavost zesiluje. Ano, psychedelické drogy/nebo chcete-li drogy halucinogenní, jsou hlavně duševně/duchovními katalyzátory, jak zmiňuji v teoretické části.
39
5.2.
Tabák a alkohol jako společenská norma
Mimo zasvěcené mladší skauty přicházeli i ostatní do styku s cigaretami a alkoholem, kdyţ si někdo ze starších nedal pozor, ale zdálo se, ţe jim to vše přijde jako realita, kterou není třeba řešit. Vysvětlením byla odpověď jednoho mladšího skauta na otázku, jak se na drogy dívá: „Ve škole kouří kaţdý druhý a doma mamka s taťkou taky. Ani uţ mi to nesmrdí, ale pivo mi nechutná. Nechápu, ţe ho můţete pít!“ Na otázku, jestli kouří kaţdý druhý ve třídě, mi odpověděl: „To ne, jsou tam dva, kteří na školním výletě měli cigarety, ale myslel jsem spíš druhý stupeň. U nás jen oni a to jsem je s cigárem viděl jen jednou, beztak to pak vyhodili…“ U starších skautů, tedy většinou u ţáků prvního ročníku střední školy nebo deváté třídy školy základní, uţ byla situace jiná. Tam cigarety vyplňovaly téměř kaţdou volnou chvíli. A kouřila pravidelně skoro polovina z nich, ostatní buď párkrát ochutnali převáţně vodní dýmku, nebo nekouřili vůbec. Kaţdý starší skaut, který byl pravidelným kuřákem, poprvé poţil nikotin v nějaké formě aţ na střední škole, resp. o prázdninách po ukončení základní školy. Starší skauti byli rozděleni na táboře do dvou stanů po čtyřech. Není moc překvapivé, ţe v jednom stanu byli kuřáci a ve druhém abstinenti. Cigarety tvořily přirozenou charakteristiku skupiny starších skautů, co se spolu bavila víc. Vţdy to během roku byli kuřáci a nekuřáci. Všichni byli členy jednoho oddílu, skautský ţivot ţili pohromadě, ale „opravdoví kamarádi jsme jen my čtyři,“ říkali shodně kuřáci. „Trávíme spolu i čas mimo skaut.“ Kdyţ zůstanu u táborového rozdělení, stan nekuřáků odpovídal zcela jinak. Na půdě skautského oddílu si spolu rozuměli víc, ale ve volném čase spolu navzájem nikam nechodí:“Máme asi kaţdý svůj ţivot,“ povídali. Vedle toho se kouření oddávala i většina roverů. Kouřit se chodilo hromadně ve skupinkách, jak kdo zrovna chtěl a mohl s tím, ţe roveři se své kouření snaţili co nejvíce tajit. Skauti se chovali méně disciplinovaně, kouřili skoro neustále všichni spolu a tak o tom věděli snad úplně všichni. Proběhla asi ale tichá dohoda, protoţe vedoucí ani nikdo jiný proti tomu většinou nijak nezasahoval, pokud se kuřáci snaţili alespoň trochu schovat a být mimo dohled mladších skautů. Stávaly se občas 40
komické případy, kdy se skaut zachoval velice troufale a měl smůlu, takţe byl přistiţen a následně pokárán a potrestán – většinou individuálním trestem jako je sluţba v kuchyni navíc. Mám na mysli například zapálení si cigarety na záchodě, kam zrovna nečekaně přišel vedoucí. Jelikoţ jsem sám kuřák, stala se chvilka u cigarety důleţitým zdrojem informací, kdy jsem měl moţnost nezávazně se skauty i rovery probrat i jiné věci týkající se například drog. Snaţil jsem se, abych nevzbudil podezření, kvůli tomu, ţe bych se moc a cíleně vyptával. Z pozorování mi jen velice těţko vypadávaly nějaké rituály a zákonitosti, které by kouření cigaret charakterizovaly. Lehce jiný případ byl u vodní dýmky, jejíţ dlouhé skupinové kouření vedlo k shromáţdění se roverů a výjimečně i starších skautů, při němţ se rozvíjely debaty na všelijaká témata. Lidé ani neřešili, proč kouří, a kdyţ uţ se nad tím lidé zamýšleli, většinou se shodli na tom, „ţe cigareta představuje pětiminutovku klidu, odpočinku, samoty a uvolnění.“ Táborový reţim uprostřed přírody daleko od civilizace je někdy dosti náročný, ponorková nemoc není výjimkou a tak cigareta představuje čistě nástroj uvolnění a oddechnutí si. U vodní dýmky se situace ale znatelně lišila. Například jeden citát z terénního deníku: “ Lidé seděli v kolečku, podávali si jeden po druhém šlauch a potahovali vonící tabák za charakteristického doprovodu bublající vody. Prostředí a atmosféra kolem vodní dýmky mi mnohem více připomínala atmosféru při kouření marihuany neţ cigaret. Byla to hodina po „večerce,“ praskající oheň dodával atmosféře ve stanu aţ mystický ráz a klid vonícím tabákem navozený často slouţil k přípravě a hodnocení programových záleţitostí a jiných k táboru se vztahujících věcí.“ K vysvětlení, na ţádné víkendové výpravě se vodní dýmky nevyskytovaly. Tábor je zkrátka něco jiného. Vodní dýmka byl rituál hlavně pro rovery nekouřící cigarety a pro rovery uţívající marihuanu. „Nechat doznět stav po jointu u vodní dýmky, leţet u toho ve spacáku, mít obličej horký od praskajícího ohně a jen tak nechat svou duši plout, to je kamaráde pro mě oslava ţivota, nazvěme to klidně něčím jako duchovní meditací,“ řekl mi jednou jeden ze starších roverů. Nekuřáci si potáhli sem tam kvůli chuti, pak se jim zamotala hlava a šli spát. Jejich motivace k tomu nebýt úplným tabákovým asketou byla hlavně ve skupinové příslušnosti a atmosféře a tématům, která se v diskuzi otevírala. „Kdyţ si potáhnu, věř mi, fakt to cítím v hlavě, je to příjemný, ale kouřit bych nechtěl. Jen se líp mluví, je to takové posvátnější. Jsme indiáni, v indiánských stanech a dýmka k tomu patří. Proto si dám a nebráním se tomu. Má to ducha na rozdíl od cigár.“ 41
Vrátím-li se ale k čistě ke kouření cigaret jakoţto aktivnímu uţívání tabáku, důvod, proč dítě/člověk začne kouřit je jaksi kulturně u nás daný. S cigaretou se velice běţně setkávají děti uţ na základních školách a touha zapadnout a být „starší“ díky cigaretě nakonec zvítězí nad vědomím toho, ţe kouření je špatné, návykové a „drsňáka“ z nikoho neudělá. Většina starších i mladších na otázku proč začali kouřit, odpovídali stejně. „Ani nevím, kouřili všichni kolem, líbilo se mi to, chtěl jsem být jako ti starší, fascinovalo mě pozorovat lidi, jak šlukují kouř a následně ho vydechují atd.“ Slovy vedoucího: „Skauting je dneska spíše krouţkem neţ ţivotním stylem a hodnotami, podle kterých děti a mladí lidé ţijí. Je menšinovým časem ve volném čase dětí a věci, které dítě pochytí mimo oddíl, se dají jen těţko odnaučit.“ Jestli se prolíná kategorie starších skautů a roverů u tabáku, o nic méně se spolu nestřetávají v problematice alkoholu. Alkohol byl častým tématem vzdělávacích aktivit během školního roku na schůzkách mladších i starších skautů. Znát byl hlavně odpor k alkoholu u vedoucího, který nesl nelibě jakýkoliv náznak jeho přítomnosti na skautské akci. Stačilo, aby si nějaký rover přivezl na výpravu jen nealkoholické pivo a dovolil si ho otevřít veřejně a strhla se skoro aţ zbytečná scénka, kdy došlo na spoustu silných slov a zbytečných reakcí. Ale jak je alkohol rozšířený v celé společnosti, je stejně běţný i ve skautském oddíle. Během tábora a výprav jsem viděl všechny starší skauty minimálně jednou popíjet. Pilo se samozřejmě potají, tak aby hlavní vedoucí, a většinou ani roveři, nevěděli o ničem. Přikládám poznámku z deníku: “ Na táboře k tomu byly vhodné večery, kdy skauti leţeli v soukromí stanu, uţívali si chvilku svobody a k tomu docela pravidelně pili pivo, sem tam i něco tvrdšího.“ Sám jsem bydlel se třemi rovery. I v mém stanu se kaţdý večer otevíralo pivo. Jednou jsem se na táboře dostal do druhého roverského stanu a byl jsem relativně překvapen, kdyţ jsem uviděl, ţe kaţdý z nich má pod postelí schovanou basu piv (tzn. 20 piv). Starší skauti se chovali obecně i z pohledu roverů a vedoucího“váţně nezřízeně.“ Stačilo, aby se jen dostali při nějaké hře do blízkosti vesnice a hned si běţeli do obchodu nebo do hospody pro piva a pro zásobu cigaret. Toho jsem byl svědkem opět na kaţdé výpravě, na které jsem byl. Pro úplnost je důleţité zmínit, ţe všichni, kteří kouřili konopí, pili alkohol velice umírněně. Většinou kaţdý večer ale většinou jen jedno jediné pivo. Alespoň co jsem vypozoroval. „To je jen tak na spláchnutí,“ povídali. Roveři si sebou mnoţství piva a dalšího alkoholu vozili zkrátka proto, ţe brali pobyt na táboře jako dovolenou, jako prázdniny. Skauti, většinou na počátku studia středních škol zase 42
byli ve věku, kdy potřebovali revoltovat a dokazovat svou dospělost. Rozšířenosti alkoholu v české společnosti jsem se věnoval v teoretické části práce a z tohohle konkrétního úhlu pohledu není těţké pochopit, proč zrovna alkohol. Byl to zase jejich rituál, kdy po večerech v soukromí stanu nabývali na pár okamţiků pocit dospělosti. Vypili si trochu piva, zakouřili cigaretu, jejíţ pach se ztratil v kouři z ohniště, povídali si o „dospělých“ věcech a tak podobně. „Uţ nás to prostě nebaví, celý ţivot, celé ty roky ve skautu se těším, aţ budu konečně ve věku, kdy pro mě tábor bude dovolenou a ne „buzerací“…,“ povídal mi jednou jeden z nich. Ano, skaut je výchovný, program v něm je strukturovaný a volného času moc není, viz teoretická část. „Je to období lenosti, vzdoru, ţen, kytary a piva a cigaret,“ shrnul jeden rover období dospívání. Bylo vidět, ţe pro hlavního vedoucího jsou podobné trendy jen stěţí pochopitelné a stravitelné a můţe to být hlavním důvodem, proč starší chlapce neumí vést. Roveři, kteří jsou starším skautům věkově blíţ, je dokáţou ještě zaujmout do programu, udělat kompromisy, aby oddíl fungoval a ani jedna strana to nedělala jen pro nic, jen tak. Je to věk, kdy pro většinu starších skautů přichází poslední okamţiky ve skautském oddíle na pozici vedeného, na pozici dítěte. Většina skautů opouští oddíl kolem 18 a 19 roku, kdy končí studium na středních školách. A pár, snad jeden dva z kaţdé generace se rozhodnou ve skautu pokračovat nadále a převzít štafetu vedoucího další generace dospívajících skautů, které hlavní vedoucí uţ vést nezvládá. Pohled hlavního vedoucího oddílu na návykové aktivity jeho svěřenců je problematický. Zdá se, ţe pomalu rezignuje a ztrácí nadšení, které do vedení svého oddílu vkládal po celou dobu jeho existence. Zdá se, z jeho úhlu pohledu, ţe dnešní doba vytváří generace stále horší a horší, generace, které přestávají zapadat do jeho představ a schémat o vedení oddílu. Podle něj se ve skautingu odráţí jen to, co charakterizuje celou západní společnost. Hodnoty ztrácí na významu, hrdost a touha po formaci duchovních stránek člověka jakbysmet. Je na něm vidět skoro aţ syndrom vyhoření. Přesto je to silný a zkušený skaut, který to zatím nevzdal a s kaţdou novou generací vlčat a mladých skautů se snaţí budovat to, co se rozplynulo někde během příchodu mé generace. Tehdy se skautské oddíly ve středisku podivně náhle otevřely vnějšímu světu a integrovaly do sebe i drogovou problematiku. Tenhle vedoucí si moc dobře uvědomuje, ţe uţívání drog v jeho oddíle není věc sama o sobě, ţe je to jen důsledek něčeho jiného. Je si rovněţ vědom toho, ţe nemá v oddíle ţádného problémového uţivatele, který by vypadl z primárně orientovaných aktivit oddílu a 43
potřeboval pomoc od kompetentních orgánů. Snad jen čas ukáţe, jestli je to díky skautské metodologii výchovy, nebo zda jde pouze o náhodu. Hlavní vedoucí nemá pedagogické vzdělání a ani po 23 letech vedení oddílu nemá zkušenosti a vědomosti na to, aby věděl, jak pracovat s lidmi, kteří v mladém věku začínají experimentovat s drogami. Nedokáţe přijít na příčiny, neví, jak se po nich pídit a jen těţko dokáţe rozšifrovat jejich poselství. Jeho reakcí je tiché přihlíţení, které občas proloţí drobnějším záchvatem vzteku, kdyţ některý z jeho svěřenců udělá něco váţně nápadného a do očí byjícího. O starších skautech si myslí, ţe jsou zkaţení a kontakt s nimi se snaţí omezovat na minimum. Nevidí ani rád, kdyţ se baví příliš s mladšími kluky, bojí se, aby se nenechali inspirovat. Přesto všechno mu na nich záleţí a pocit beznaděje pramení hlavně z toho, ţe nemůţe vůbec nic dělat. Zjistil jsem, ţe má velice dobrý přehled o všem, co se děje. Cigarety a alkohol se skauti nesnaţí ani skrývat, ale kupodivu ví, ţe někteří členové kouří marihuanu. Mladší skauty se snaţí vést přímo i nepřímo ke stylu ţivota, který je vzdálen uţívání návykových látek. Podle svých slov se třikrát během školního roku věnoval na schůzce škodlivosti návykových látek, ale z nějakého důvodu se mu zdá, ţe takové povídání je spíše kontraproduktivní. Drogy vzbuzují u dětí zájem, který často přechází v touhu nějakou drogu vyzkoušet na vlastní kůţi. Jednou večer jsme si spolu povídali a řeč se stočila ke skautingu, hodnotám, době, duchu a spoustě dalším oblastem. A na závěr podkapitoly si dovolím odcitovat část toho, co jsem si stihl zapamatovat a zapsat. Myslím, ţe to dokonale a úplně vystihne jeho náhled na dobu, ve které po 23 letech od obnovení skautingu objevuje čím dál méně radosti, ač si sám uvědomuje, ţe být pesimistou nemá cenu, a ţe většina jeho negativních emocí a dojmů ze světa kolem nás pramení z jeho věku a z vnitřně pokládaných otázek, „co bude dál“? Následující citace není souvislým textem, je zhuštěním dlouhého povídání, ze kterého jsem vytáhnul podle mého mínění ty nejzajímavější postřehy, které nám dají moţnost nahlédnout do světa „Foglarovského“ skautského vedoucího, jehoţ naděje a představy o skautu v reálném světě na „prknech“ velkého mnoţství oddílů celého světa, uvadají. Často se mi přitom zdá, ţe je blízko poznání, ţe všechno to uvadání je jen zdánlivé, a ţe má být na co hrdý. „Vím, ţe nezvládám vést starší kluky. Děje se něco, co jsem nikdy nepoznal. Ţijeme dobu plnou moţností a luxusu, dobu bezstarostnou, dobu svobodnou… Jenţe mně to přijde všechno zoufale prázdné. Kde jsou hodnoty? Kde je odpovědnost? Kde je víra v něco a touha po cestě? Přeţíváme a neproţíváme… Mně nevadí, kdyţ vidím, ţe si dá na táboře někdo pivo, nebo ţe si zajde do hospody. Nevadí mi, ani kdyţ někdo kouří, nevadí mi ten samotný akt. A určitě nejsem sám, kdo v tom všem vidí jen výraz prázdnoty a touhu po prázdném naplnění. 44
Vţdyť hodnoty, které ty děcka ţily několik let, se najednou pod tlakem společnosti ztrácí, jak pára nad hrncem a hodnotou je vypadat drsně. Prázdně drsně. Je mi 14, 15, mám pivo v ruce, cigáro v ruce druhé a přeţívám s prázdným pocitem jakési pseudopohody. A já nevím, co dělat. Od toho jsou tu mladší, co můţou dospívající kluky vést. Já uţ jsem věkově hodně daleko od jejich dnešního světa. A co já vím, třeba jsou prostě jen zklamaní, trpí, bolí je ta prázdnota, do které najednou s dospíváním zapadávají a nemají nikoho, kdo by je provedl suchou nohou tím marastem a špínou všude kolem. A proto si kupují alkohol, proto kouří… A co u nás tady v oddíle, ale podívej se na celý svět, Juniore (má přezdívka, kterou jsem křtem dostal v roce 1998 na mém prvním táboře), jakým směrem jde. Mám strach, poprvé v ţivotě mám strach. A neměl jsem ho ani před listopadem. Drogy jsou důsledkem a ne příčinou… Vyplňují prázdno v našich hlavách, duších a srdcích…“
45
ZÁVĚR V práci jsem nastínil moţnosti působení skautingu na poli primární prevence v drogové oblasti mezi mládeţí. V teoretické části jsem rozebral jednotlivé její oblasti a ukázal, ţe metody skautingu zahrnují celou primární preventivní oblast velice komplexně. Kdyţ se ale podíváme na výsledky ročního terénního pozorování, vidíme, ţe ani skautskému oddílu se návykové látky nevyhýbají. Ukázalo se, ţe více neţ polovina současných registrovaných členů uţila minimálně jednou alkohol nebo jinou návykovou látku i během oficiální skautské akce. Před výzkumem nastavené hlavní otázky mě vedly k tomu, abych se drţel určité linie pozorování a zaznamenávání dat a informací a byl na ně nakonec schopen odpovědět. Krátké shrnutí otázek a vzešlých odpovědí můţe znít asi takhle. Návykové látky se na půdě zkoumaného skautského oddílu vyskytují a jsou uţívány. Není překvapením, ţe se jedná, stejně jako jsou v celé Evropě a České republice nejuţívanější, o alkohol, tabák a konopí. Věkově se první zkušenost s návykovou látkou u skauta pohybuje kolem 15 roku, coţ vybočuje s celonárodních statistik. U zkoumaných jedinců nedošlo k první zkušenosti nikdy na půdě skautského oddílu, ale vţdy ve společnosti spojené spíše s přechodem na střední školy. Skauti a roveři návykové látky uţívající tvoří přirozené bliţší skupiny, ve kterých mají bliţší vztahy, jsou přátelé a tráví spolu čas i mimo oddíl. Uţívání návykových látek ve skautském oddíle podléhá významné tendenci k ritualizaci. Je to dáno tím, jak je nastaven celý skaut – jak silný důraz klade na tradice a rituály. Uţívání se snaţí být utajeno, ale je všeobecně známo napříč všemi věkovými kategoriemi. Nerad bych opakoval to, co jsem se snaţil zachytit uţ v interpretační části práce. Je jisté, ţe drogy na půdě skautského oddílu jsou novinkou a vedoucí s nimi neumí pracovat. Proto skauty končící základní školy předává pod vedení roverů a sám se drţí mladších skautů, u kterých můţe uplatnit svou vizi vedení skautského oddílu. Vize se neztrácí ani u roverů, kteří vedou starší skauty. Jen jsou tolerantnější a ochotnější chování starších skautů přijímat a snaţit se o společné kompromisy tak, aby oddíl i pro starší chlapce smysluplně fungoval a skauti zůstali jeho členy, hlavně pro své dobro, co nejdéle. V práci jsem představil skaut jako organizaci hrající významnou roli na poli výchovy a vzdělávání mládeţe a to převáţně na poli protidrogového působení. Jako taková se můţe jevit jako úspěšná. Je třeba si uvědomit, ţe v případě téhle práce veškeré soudy končí na hranicích jednoho konkrétního oddílu. Povedl se mi hustý popis situace v oddíle? Snaţil jsem se do situace proniknout co nejhlouběji, ale míra hustoty popisu nemůţe být nikdy absolutní. 46
Myslím si, ţe práce nabídla vhled do významné výchovně vzdělávací organizace a přiblíţila její působení na mládeţ v oblasti drogové problematiky a čtenáři můţe ukázat jeden úhel pohledu na výchovu mládeţe v daném směru. Popisovaný skautský oddíl návykovým látkám dlouho odolával, ale nemohl nepodlehnout tlaku kultury, kam patří. Drogy se v oddíle objevily jako výsledek interakce s okolním vnějším prostředím. Skauti si je přinesli sebou a vloţili je do kontextu dané skautské subkultury. Mám tím na mysli výrazné projevy rituálů kolem kouření marihuany, situaci kolem alkoholu a tabáku. Drogy působí jako vzájemné pojítko podskupin, drogy vyhraňují ţivotní styl jejich uţivatelů a přímo působí i na zasvěcené mladší skauty, kteří se snaţí styl starších napodobovat, jak je to jen v daných podmínkách moţné. Stylem oblékání, způsobem mluvy a orientací svého zájmu na sféry, které je fascinují u starších. Na jednu stranu je to rebelie proti vedení v podání starších skautů a jejich chování okolo alkoholu a cigaret, a na stranu druhou je to uchvácení rovery kouřícími marihuanu, které tahle látka vede k zájmu o metafyziku, teologii a humanitní obory vůbec, stejně jako o trensdendentní niterné ţití skautingu. Vše je propojené. Proč je dnešní doba charakterizována mimo jiné i narůstajícím trendem uţívání návykových látek u čím dál mladších jedinců? A proč zrovna Česká republika vede v konzumaci alkoholu, konopí i psychiatrických léků? Odpovědi na tyhle otázky nelze nalézt v práci, kterou dočítáte. Musíme je ale hledat, neb jsou vodítkem k příčině problémů. A chceme-li změnit nezdravé kousky dnešního systému a doby, musíme začít od začátku. Od výchovy a sami od sebe. Můţe zhuštěný popis situace jednoho skautského oddílu nastartovat nějakou změnu? Asi těţko. Ale můţe pomoci čtenáři zamyslet se nad problémem drog a mládeţe. A uţ jen zamyšlení je výhra. Skaut nabízí jednu alternativu z mnoha, jak dítě vést a přivést k dospělosti. A myslím si, ţe nabízí alternativu zajímavou, alespoň co se uţívání drog ve skautské komunitě týče. Plyne z toho pro mě jednoduchý závěr. Hodnoty a principy, na jejichţ základech skaut staví, jsou aplikovatelné do kaţdé sociální skupiny i na ţivot kaţdého jednotlivce. Jde o vedení k odpovědnosti, bez které svoboda není ničím víc neţ anarchií, o vedení k dobru a ochraně práva slabých a ohroţených. Skauting stojí velice výrazně na základech křesťanské nauky lásky k bliţnímu. A jde o nauku jednoduchou. Primární prevence v drogové oblasti je soustředěna převáţně do nespecifických aktivit a je jen podpírána základy aktivit specifických. Jejich vzájemná interakce se zrcadlí v předloţeném pozorování.
47
Použité zdroje Literatura: Clifford, G, Interpretace kultur, Slon, Praha:2000 Šantora, R. Nosek, V. Janov, S. Dostál, V. Skautské století, Mladá fronta, Brno:2012 Baden Powell, R. Skauting pro chlapce, Mladá fronta:2009 Svojsík, B. Základy Junáctví, Svépomoc:1991 Kalina, K. a kol. Drogy a drogové závislosti, Úřad vlády, Praha:2003 Kudrle, K a kol. Drogy a drogové závislosti, Úřad vlády, Praha:2003 Frankl, V. Lékařská péče o duši-základy logoterapie a existencionální analýzy, Cesta: 2006 Groffová, Ch. Krize duchovního vývoje, Chvojkovo nakladatelství, Praha:1999 Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, Karolinum:2002 Nešpor, K. Návykové chování a závislost. 2.vyd. Portál, Praha:2003 Vágnerová, M. Vývojová psychologie, Portál:2000 Sikorová, L. Dětská sestra v primární a komunitní péči, Grada publishing, Praha:2012 Sikorová, L. Potřeby dítěte v ošetřovatelském procesu, Grada publishing, Praha:2011 Kalina, K. Základy klinické adiktologie, Grada publishing, Praha:2008 Zajíc, J. Myšlenkové základy skautingu – vůdcovská zkouška, Junák:2001 Bečková, I. Farmakologie drogových závislostí, Karolinum, Praha:1999 Vetešník, J. Ochrana před škodlivými vlivy alkoholu, tabáku a návykových látek, Kosmas:2011 Milovský, M. a kol. Primární prevence rizikového chování ve školství, SCAN, Praha:2012 Svoboda, M. a kol., Psychopatologie a psychiatrie, Portál:2012 Hajný, M. Drogový problém vs. rodina, Gevak:1999 Corbin, J. Strauss, A. Basic sof qualitative research, Second edition:1998 Gavora, P. Úvod do pedagogického výzkumu, Paido:2001 Grof, S.; Grof, Ch.: Krize duchovního vývoje. Praha, Chvojkovo nakladatelství 2005 Gohlert, Kuhn, Falšené vědomí – kompetentně o drogách. Portál: 2001 Fromm, E. Psychoanalýza a náboţenství. Praha: 1997 Presl, J. My, drogy a Evropa, Praha, Medea Kultur: 2005 Mladiství a drogy, Slovník odborné konference, Praha 2010 48
Internetové zdroje Vláda ČR, protidrogová politika, online dostupné 15. 2. 2013 z www.vlada.cz Demografický informační portál, uţívání návykových látek u nezletilých, online dostupné 15. 2. 2013 z www.demografie.info Skaut ČR, Charta českého skautingu, online 15. 3. 2013 z krizovatka.skaut.cz 38. skautský oddíl, program pro rok 2013, online dostupné 15. 2. 2013 z sejonijsk.web.cz drogovaporadna.cz, Minařík, J. článek Psychofarmaka, ze dne 10. 10. 2013
49
