CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Návykové látky mezi zlínskými skauty Téma práce:
Návykové látky mezi zlínskými skauty
Jan Chmelař Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská
Olomouc 2013
Prohlašuji, že jsem práci vypracoval/a samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedl/a v seznamu literatury………………….. Děkuji mé vedoucí, magistře Závrské, za trpělivé vedení a cenné rady, bez kterých bych svou práci jen s obtížemi dokončil.
2
Obsah Úvod………………………………………………………………………………………4 1.
Skauting .............................................................................................................................. 5
2.
Návykové/psychoaktivní látky............................................................................................ 8
3.
Nezletilí a návykové látky ................................................................................................ 10 3.1.
4.
5.
RIZIKOVÉ FAKTORY PRO ROZVOJ NÁVYKOVÉHO CHOVÁNÍ U DĚTÍ A MLADISTVÝCH ... 11
Prevence uţívání návykových látek .................................................................................. 13 4.1.
PREVENCE Z HLEDISKA VĚKOVÝCH SKUPIN ................................................................ 14
4.2.
PREVENTIVNÍ AKTIVITY VE SKAUTSKÉM ODDÍLE ........................................................ 15
Empirická část ................................................................................................................... 18 5.1.
CÍL PRÁCE................................................................................................................... 18
5.2.
PŘEDMĚT VÝZKUMU ................................................................................................... 18
5.3.
METODY A PRŮBĚH ŠETŘENÍ ....................................................................................... 19
5.4.
KÓDOVÁNÍ.................................................................................................................. 20
5.5.
PRŮBĚH ZKOUMÁNÍ .................................................................................................... 20
5.6.
ZHUŠTĚNÝ POPIS......................................................................................................... 21
5.7.
ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT, OTEVŘENÉ KÓDOVÁNÍ..................................................... 22
5.8.
SHRNUTÍ ........................................................... CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. Závěr……………………………………………………………………………… 32 Pouţité zdroje……………………………………………………………………... 34
3
ÚVOD Drogy patří k jednomu ze specifických problémů dnešního světa. Mladí i starší lidé čím dál častěji utíkají k drogám jako prostředku zintenzivnění zábavy a bavení se, někteří z nich v nich nacházejí lék na zlomenou duši a na bolesti celého těla a i na duchovní bolest. Uţ léta se vede mezioborová diskuze, jak nejlépe nastavit systémy výchovy mladé generace tak, aby ve svém ţivotě nepotřebovala berličku návykové látky. Skauting patří k těm organizacím, které svou prací s dětmi a mládeţí, mohou hrát na poli prevence velice důleţitou roli. V práci se zaměřuju na specifickou oblast primární prevence v oblasti protidrogové problematiky a aplikuji ji do výchovně vzdělávacích metod junáka, abych ukázal, jak široké pole působení skautský oddíl můţe mít. Zaměřuji se na jednotlivé věkové kategorie dospívajících a rozebírám rizikové faktory, které ke kaţdé z nich patří, a které nakonec mohou vézt k rozvoji návykového chování. V praktické části realizuju etnografický výzkum. Metodou zúčastněného pozorování se stávám na jeden rok součástí skautského oddílu, navštěvuji víkendové i prázdninové akce a sleduji situace, během kterých se členové skautského oddílu dostávají k návykovým látkám. Cílem je pokus o hustý popis, detailní popis uţívání látek v jednom konkrétním skautském oddíle. Je prostředí skauting díky svým metodám práce imunní? Nebo jeho členové drogy uţívají bez ohledu na to, jak byli celý ţivot vychováváni. Patří dnes zkrátka drogy do společnosti do všech jejich sociálních struktur?
4
1.
SKAUTING
Skauting v České republice oslavil v roce 2012 sto let své existence. Všechno začalo, kdyţ v letních měsících roku 1911 strávil A. B. Svojsík čas v Anglii, aby se seznámil s metodami vedení skautského oddílu, které v roce 1907 zavedl sir Baden Powell, generál anglické armády, jemuţ se dostalo velké uznání za vytvoření konceptu výchovy mladých lidí v hierarchicky tvořených menších skupinách podle konkrétně rozpracovaného modelu výchovy a strategie vzdělávání, podle kterého chtěl mladé skauty vést a učit (Šantora, R., a kol. 2012, st. 18). Ve svém díle Skauting for boys Baden Powell (2009) dopodrobna rozvedl principy a metody skautingu, které jsou ţivé dodnes. V roce 1913 se v Čechách koná první letní tábor pro chlapce, o dva roky později i pro dívky. Pro potřeby téhle práce je nejdůleţitější představit si poslání skautingu, které se v praxi realizuje pomocí vzdělání a výchovy mladých lidí. Principy a metody, kterých skauting ve své činnosti pouţívá, jsou stále inspirovány sirem Baden Powellem. Jaký vliv má skauting na výchovu dětí, dosvědčuje mnoţství lidí, kteří jsou v organizaci přímo zaregistrováni. K roku 2012 měl skaut v české republice celkem 48 tisíc registrovaných členů. Celosvětově potom skauting sdruţuje podle dostupných údajů aţ 65 milionů lidí různého věku z 214 států (Šantora, R., a kol. 2012, st. 15). Kdyţ člověk pátrá po ideových východiskách, ze kterých skauting definoval své poslání, cíle, metody práce a i názorovou orientaci, obvykle narazí na mnoho oborů a činností, které méně či více ovlivňují celý skaut. Nejdůleţitějším kamenem, na kterém junák staví, je křesťanství. Cílem skautingu je primárně výchova dětí a dospívajících k ţivotu pevně ukotvenému v duchovních a mravních hodnotách. Skaut by měl rozvíjet dovednosti svých členů na všech úrovních společenského ţivota, tzn. rozvoj intelektuálních schopností, tělesných a sociálních dovedností. Skautem by měl být křesťan, který ţije a brání ţivot ve svobodě s odpovědností k sobě samému, k celé lidské společnosti a k celé planetě. To vše v míru, pravdě a lásce. Konečným cílem je poté sjednocení všech lidí ve státě a na celém světě ve zmíněných hodnotách. (Svojsík, 1991, st. 58) A byl to mimochodem právě strach z obránců pravdy, svobody a důstojnosti kaţdého člověka, který vedl dva totalitní reţimy 20. století k tomu, ţe skaut, stejně jako sokol zakázaly a proti jeho členům vedly rozsáhlé represivní akce, aby měly jistotu, ţe jeho vliv definitivně vymítily ze společenského ţivota (Šantora, R. a ko. 2012, st. 32). 5
Základními stavebními jednotkami skautingu jsou skautské oddíly, ve kterých se přímo skautské poslání přenáší na mladé lidi. Oddíly mají velice různorodou členskou základnu od několika členů aţ po desítky a stovky lidí. Děti a dospívající se v oddíle člení podle věku na tzv. vlčata, popř. světlušky – zhruba mezi 8 a 10 lety, skauty/skautky – coţ jsou členové skautského oddílu do 14 aţ 15 let a nakonec rovery – kam patří dospívající věkově vyslouţilí skauti aţ do 20 let a klidně i výše. Kaţdá věková kategorie má vypracovaný svůj model vzdělávacích cílů a vzdělávacích metod. Pro úplnost je potřeba zmínit věkovou kategorii, kterou bych charakterizoval něco jako přípravku na skautský ţivot. Tahle přípravka se nazývá „bobříci“ a je určena pro děti předškolního věku uţ od věku 3 let. Cílem je naučit děti ţivotu ve skupině, ukázat jim kouzlo ţití v přírodě a pomoci jim před nástupem do školy v rozšíření slovní zásoby, logickém uvaţování a naučení se dodrţovat určité pravidla a řád. V posledních letech se bobříci čím dál víc přimykají do oficiálních struktur skautingu a stávají se téměř podmínkou k tomu, aby dítě mohlo chodit dál do vlčat (Svojsík, 1991, st. 105). Vlčata/světlušky se od začátku působení ve svém oddíle učí základním hodnotám, které skauta dělají skautem. Jde o pravdomluvnost, ochotu pomoci druhému člověku, čestnost a odpovědnost. Veškerá činnost v sobě zahrnuje hlavně rozvoj tělesných a intelektuálních schopností s ohledem na věk dítěte tak, aby se vyvíjel jeho vztah k sobě samému a lidem kolem sebe. Protoţe se velká část aktivit soustřeďuje do přírody, rozvíjí se v dětech nenásilnou formou i vztah k ekologii a cit pro zdravé ţivotní prostředí. Vedle výchovných aktivit se klade důraz rovněţ na vzdělávací činnost, která má za cíl rozvíjet předně občanskou výchovu a přírodopis. Vlčata si své teoretické i praktické dovednosti často ověřují ve formě různých zkoušek a soutěţí. Pobyt mezi vlčaty by měl naučit dítě určité samostatnosti a odpovědnosti. Velice důleţité je i osvojení si sociálních dovedností, kterým se učí ve skupině vrstevníků. (Svojsík, 1991) Kdyţ vlče dospěje natolik, ţe přejde mezi skauty, čekají jej určité změny. Předně se v dětech chodících uţ na druhý stupeň základní školy upevňuje vědomí odpovědnosti, kterou mají ke všemu kolem sebe. Skaut by měl být vzorem pro vlče, měl by omezeně pomáhat ve vedení svým vedoucím. Na skauta se přenáší velká část práce, která je v oddíle potřeba udělat. Aktivity směřují k formaci osobnosti mladého člověka. Důraz je kladen na to, aby kaţdý mohl rozvíjet znalosti a dovednosti v oboru a oblastech, které jej baví. Program pro skauty bývá nabitější neţ u vlčat. Je to způsobeno hlavně tím, aby dítě nemělo čas na nudu, aby se naučilo udrţet si ve svém ţivotě řád a ubránilo se pokušením, které mohou ze ţivota bez smysluplného naplnění a bez cíle pramenit. Rozvíjí se sociální dovednosti. Tzn. komunikace 6
s druhými, vedení druhých, předávání znalostí druhým, vypracovávání úkolů pro druhé aj. Hodnoty se více pojmenovávají a uvádějí uvědoměle do praxe. Vzdělávací aktivity se zaměřují na rozvoj povědomí o společenských problémech, různých patologií v chování, skauti navštěvují různé zdravotní kurzy, výukové akce o principech skautingu, o jeho řízení, stávají se vzdělanými lidmi ne jen po praktické stránce. Co se dotýká mé práce, je důleţité zmínit, ţe právě v tomhle věku vedoucí působí i na vzdělanost v drogové oblasti. Je to jedna z nejvíce probíraných oblastí sociálních patologií. V takovém přístupu můţeme vidět součást aktivit preventivního působení v oblasti drogové problematiky, jak zmiňuji níţe. Oddíly také často zvou na přednášky lidi z kontaktních center, terénní pracovníky, kteří jsou schopni vědomosti předat zajímavou a často i záţitkovou formou. K prevenci patří i celkový ţivotní styl, ke kterému jsou skauti vedeni (krizovatka.skaut.cz, z 4.4.2013). V kapitole věnované návykovým látkám se zaměřím právě na to, jaké aspekty vedou k návykovému chování a jak by skauting měl proti jejich lákadlu úspěšně působit. Otázkou, jaká je realita, se zabývá celá má práce. Abych byl úplný, zaměřme se ještě na činnost roverských oddílů. Takový oddíl postrádá vedoucího v podobě jediné osoby, naopak by měl být veden demokraticky všemi členy. Úkolem roverů je, v optimálním případě, ze svého středu vychovat příští vedoucí, kteří jednou převezmou štafetu výchovy vlčat a skautů. Roveři se věnují převáţně vedením akcí pro širší veřejnost, plánováním aktivit oddílu na celý rok a vedením mladších členů oddílu spolu s hlavním vedoucím „na plný úvazek.“ (krizovatka.skaut.cz – z 4.4.2013)
7
2. Psychoaktivní
NÁVYKOVÉ/PSYCHOAKTIVNÍ LÁTKY látka
je
chemická
substance,
která
je
schopná
proniknout
hematoencefalickou bariérou do centrálního nervového systému a ovlivnit jeho funkce určitým, pro kaţdou konkrétní látku, specifickým způsobem. Některé látky se uţívají k rekreačním nebo léčebným účelům kvůli pozitivním účinkům na náladu i způsob vnímání (Kalina, K. 2003, st. 102). V medicíně můţe jít o látky s anestetickým účinkem, které se vyuţívají při operacích k celkové anestezii, nebo při menších zákrocích k lokálnímu umrtvení. Celková anestetika působí komplexní znecitlivění a v odpovídající dávce i bezvědomí, které bývá např. u ketaminu provázené silnými halucinogenními účinky. Vedle ketaminu se pouţívají a zneuţívají barbituráty, oxid dusný aj. (Bečková, 1999, 46) Další velkou skupinou jsou analgetické přípravky. Mezi psychoaktivní látky tlumící i ty nejsilnější bolesti patří opiáty jako je morfin, kodein, heroin a mnoho dalších přípravků. Analgetika vyvolávají vedle útlumu bolesti často i příjemnou povznesenou náladu, tlumí úzkosti a deprese a celkově uklidňují. Předávkování způsobuje zástavu dechu a srdečního oběhu (Bečková, 1999, st. 21). Nespočet psychoaktivních látek pouţívá i psychiatrická medicína. Ne ale všechny látky mají potenciál ke zneuţití. Ty, které jej mají, jsou po celém západním světě zneuţívány opravdu ve velkém. Jde často o lidi, kteří se neřadí mezi klasické uţivatele drog. Léky dostávají na předpis od lékaře a všechno se zdá být zdánlivě v pořádku. Mezi taková léčiva patří proti úzkosti a strachu působící anxiolytika, spánek vyvolávající hypnotika – obě kategorie patří do skupiny benzodiazepinů, a proti syndromu ADHD nebo např. narkolepsii předepisované psychostimulační látky. Mezi stimulanty patří i pervitin a kokain. Účinek je silně euforický, dostavuje se příval energie, mizí potřeba spát a jíst. Negativním účinkem bývá poškození kardiovaskulárního systému a rozvoj úzkostných aţ psychotických poruch (Svoboda a kol., 2012, st. 52). Velice zajímavou kategorií návykových látek je skupina halucinogenních, resp. tzv. entheogenních drog. Sem patří LSD, psylocibinové houby a také marihuana. Účinkem je stav rozšířeného vědomí, mystické záţitky atd. I tyhle látky jsou někdy pouţívány v medicíně. Drţení návykových látek je ve většině zemí západního světa trestné. Samotné uţívání kriminalizované nebývá. Drogy se v odborných kruzích vedle mnoha dalšího dělí podle 8
potencionální nebezpečnosti na měkké a tvrdé látky. Většinou to nemá co dělat s legalitou a ilegalitou konkrétních látek, tzn. jen fakt, ţe neplatí, pokud je něco legální, musí to být i relativně dobré. Mezi měkké drogy se dneska řadí vedle kofeinu a nikotinu také marihuana a někdy i další halucinogeny, hlavně lysohlávky a MDMA známá jako extáze. Alkohol je v medicíně brán jako tvrdá droga způsobující silnou fyzickou závislost, smrtelný abstinenční syndrom a přímé fyziologické poškození orgánových soustav. Vedle něho se k tvrdým drogám řadí pervitin, kokain a opiáty. Na samém vrcholu toxicity a nebezpečnosti stojí toluen a další mu podobné přípravky (Vetešník, J. 2011, st. 152).
9
3.
NEZLETILÍ A NÁVYKOVÉ LÁTKY
Ţijeme v zemi, která je v rámci celé evropské unie na prvních místech četnosti uţívání legálních i nelegálních látek. Kulturní tolerance k alkoholu je největším problémem, který brání úspěchu různých preventivních akcí, jeţ se zaměřují na omezení konzumace alkoholických nápojů u nezletilé populace. Tolerance k alkoholu je generačně předávaná, děti se setkávají s pitím u rodinných příslušníků a ani sami dospělí si často nejsou vědomi rizik a nebezpečí, která z uţívání alkoholu plynou. Je to dáno společenským klimatem, ve kterém se stále i v odborné literatuře alkohol vymezuje od pojmu droga. Titulky v médiích, kapitoly v učebnicích i slova odborníků často nadpisují text, který uvádějí slovy „alkohol a drogy.“ Jakoby alkohol ani nebyl drogou v pravém slova smyslu. Kaţdým dnem se setkáváme na televizní obrazovce a na internetových stránkách s přemírou reklam na alkoholické výrobky, pití je prezentováno jako normální společenská činnost, která k člověku patří jako potřeba jídla. Ani na láhvi alkoholu se člověk nedočká byť sebemenšího varování, které by upozorňovalo na návykovost etanolu, na smrtelné riziko plynoucí z předávkování nebo z kombinování s ostatními látkami, např. i běţně dostupnými léky jako je paralen. Z toho vyplívá, ţe se Česká republika nachází na prvním místě vypitého alkoholu na obyvatele. V roce 2011 se jednalo o 10 litrů čistého lihu na kaţdého za rok (Kalina, 2008, st. 341). Aţ 80 % ţáků druhých stupňů základních škol uvádí, ţe se minimálně jednou napili alkoholu a 30% z nich zaţilo alespoň jedenkrát stav opilosti – intoxikace alkoholem.(Nešpor, 2003, st. 72) Česká republika drţí prvenství i v uţívání konopných drog.
Podle výzkumu
Evropského monitorovacího střediska pro drogovou problematiku provedeného v roce 2011 uţilo ve svém ţivotě alespoň jednou marihuanu 49,3% lidí ve věku 15 aţ 34 let. Pokud jde o věkovou kategorii ţáků druhého stupně základních škol, výzkumy uvádějí, ţe marihuanu ochutnalo zhruba 32% dětí. Opakovanou zkušenost s drogou uvedlo 50% z nich. (www.vlada.cz, z 15. 2. 2013) Stejně tak tabákové drogy jsou u nás velice rozšířené mezi mladou populací, ač se zdá, ţe čísla v téhle oblasti podle vzoru západní Evropy pomalu klesají a kouření cigaret přestává být tak společensky bezproblémové a normální. Mezi ţáky ve věku 12 aţ 16 let na základních školách uvádí ochutnání tabáku zhruba 60% dětí. 25% z nich se hlásí k dennímu kouření cigaret. (www.demografie.info, z 15. 2. 2013) 10
První zkušenosti s uţitím návykové látky jsou alarmující. Zhruba 30% dětí uvádějící zkušenost s legální drogou zaţívá první ochutnání ve věku pod 10 let. U marihuany se doba prvního experimentu datuje do lehce pozdějšího věku. 80% ţáků uvádí, ţe se poprvé k marihuaně dostali aţ po 12. narozeninách. Z výzkumů je patrné, ţe k uţívání drog mají blíţe děti, které nedokáţou konkrétně definovat náplň svého volného času, které tak říkajíc trávy své volno na vlastní pěst. (Kalina, 2008, st. 315)
3.1. Rizikové faktory pro rozvoj návykového chování u dětí a mladistvých Karel Nešpor (2003, st. 15) rozděluje okolnosti zvyšující riziko návykového chování do čtyř kategorií. První z nich je dítě samo. Obecně zvyšuje sklon k uţívání drog duševní nemoc jako deprese nebo úzkostná porucha, poruchy chování a emocí, syndrom ADHD, dlouhá a bolestivá zranění, nemoci a fyziologické poškození nervové soustavy. Důleţitým faktorem je vztah k sobě samému, míra sebevědomí, schopnost stavět se čelem stresovým situacím, sociální dovednosti a sociální příslušnost. Neméně důleţitá je i míra inteligence. Je vţdy důleţité s dítětem pracovat důsledně a komplexně, všímat si jeho chování a projevů emocí a nepodceňovat příznaky, které mohou ukazovat na jednu z výše uvedených poruch. Primární prevence je a zůstane nejúčinnější formou předcházení a odstraňování patologických projevů chování. Druhou kategorií, která můţe dítě přivézt k návykovým látkám je rodina a rodinné zázemí. Často se s problémy setkáváme v nějak nefunkčních rodinách. První příčinou budoucího rozvoje návykového chování můţe být citová deprivace a odtaţitost rodičů, které dítě zaţívá hned po narození a která déle trvá a projevuje se chladným a neosobním chováním, které dítěti znemoţňuje proţívat příslušnost k rodinné skupině a znemoţňuje mu mít po celé dětství a dospívání citové zázemí. Rodiče můţou dítě podceňovat nebo ho přeceňovat a klást na něj nereálné a nesplnitelné nároky, coţ vede k trestání a budování si pocitu u dítěte, ţe je neschopné a nikdy nenaplní očekávání lidí kolem sebe. Rodina můţe být místem, kde se návykové látky přímo uţívají a patří k rodinné kultuře. Takové děti se s účinkem drogy seznamují velice brzo a závislost vzniká ještě na prvním stupni základní školy. Drogy jsou rodiči nejen tolerovány, ale jejich uţívání můţe být přímo podporováno. Dítě se také můţe narodit do rodiny, kde je fyzicky a psychicky týráno, kde dochází 11
k sexuálnímu zneuţívání a droga se pak stává útěkem z bolestné reality, lékem na bolavou duši a zraněné tělo. (Vágnerové, 2000, st. 50) Školní prostředí je definováno jako třetí samostatná kategorie. Pokud dítě nestíhá probíranou látku, prospívá jen s obtíţemi anebo jej třídní kolektiv nepřijímá mezi sebe, můţe se u něj vyvinout averze ke škole a ke všem institucím obecně. Následkem toho dochází k záškoláctví, k vyhledávání part se stejným zaměřením, kde je absence výplně volného času často důvodem k uţívání návykových látek. (Sikorová, 2011, st. 131) Pro dítě pubertální a adolescentní bývá nejdůleţitější vrstevnická skupina, která je pro nás poslední kategorií schopnou přivést člověka k uţívání drog. Můţe se jednat o příslušnost ke skupině, ve které se drogy uţívají přímo a patří k rituálům, na kterých skupina ţije, anebo můţe být dítě vrstevnickou skupinou odmítané, nechtěné a právě osamocenost a sociální vyloučenost můţou být motivem k uţívání, které na sebe bere často masku viditelného odporu proti společenským konvencím, proti všem a všemu. Dítě tím dává najevo svou bolest a doufá, ţe jeho volání o pomoc někdo vyslyší. (Nešpor, 2003, st. 80)
12
4.
PREVENCE UŽÍVÁNÍ NÁVYKOVÝCH LÁTEK
O příčinách, které mohou vést u člověka k návykovému chování, uţ bylo napsáno mnoho. Kudrle (2003, st. 91) v mezioborové práci vydané úřadem vlády pro drogovou problematiku přikládá uţívání návykových látek
bio–spirito- psycho-sociální model.
Patologické chování se jen málokdy dá popsat pomocí jediné sféry člověka, většinou se jedná o komplexní záleţitost. Stejně tak by byla chyba působit v programech prevence jen na jednu oblast. Kudrle se věnuje prevenci na všech jejich úrovních. Skauting v moţnostech svého působení na člověka spadá do oblasti primární prevence. A věnuje se jí komplexně. Primární prevence se v odborné literatuře dělí na specifickou a nespecifickou oblast činností. (Milovský, M. a kol. 2010) Cílem specifických preventivních aktivit je zaměření se na konkrétní cílové skupiny, u kterých se snaţí předcházet rozvoji patologického, např. návykového chování, nebo jeho rozvoj alespoň omezit, či přesunout do vyššího věku. Je trendem dnešní doby, ţe se věková hranice prvního kontaktu s návykovou látkou relativně výrazně posouvá k niţšímu věku. Výzkumy naznačují skutečnost, ţe první ochutnání drogy se realizuje uţ na prvním stupni základní školy. Není výjimkou, ţe výzkum na druhém stupni základních škol odhalí skutečnost, ţe naprostá většina ţáků ochutnala alkohol. Situace se jistě liší podle lokalit, ve kterých se výzkumníci pohybují, ale jde-li o legální drogy jako tabák a alkohol, jsou čísla relativně vyrovnaná (Nešpor, 2003, st. 65). Z toho důvodu je potřeba začít s preventivními aktivitami dříve, nejlépe na prvním stupni základní školy. Mezi specifické metody patří vzdělávací a motivační aktivity upevňující u dětí postoje a znalosti, které vedou ke zdravému ţivotnímu stylu. Informace by měly být komplexní. Dítě samo by mělo být schopno rozpoznat rizika a samo si říct NE proti uţívání návykových látek. Kampaně uţ dávno nebývají výrazně jednostranně negativní. S faktickými informacemi negativní stránka věci na povrch vypluje nenásilně sama. (Kudrle, 2003, st. 145) Mezi nespecifické metody prevence patří všechny aktivity, které dítě vedou k harmonickému a zdravému rozvoji osobnosti od tělesné schránky aţ po duchovní část člověka. Nemají na první pohled ţádnou přímou souvislost se šikanou, xenofobií, návykovým chováním a jinými patologickými problémy. Jsou to právě nespecifické metody, které jsou nosným kamenem celého preventivního působení. U dítěte se jedná primárně o rodinu, školní a mimoškolní krouţky, které pomáhají dotvářet strukturu pracovního dne. Rozvíjí u dítěte 13
jeho vlohy a talenty, posilují sebevědomí a vědomí odpovědnosti za své chování a celý ţivot. Sniţují obecně riziko rozvoje patologických forem chování. (Sikorová, 2012, st. 139) 4.1. Prevence z hlediska věkových skupin Kaţdá epizoda vývoje a růstu dětské osobnosti je specifická a její podcenění a nenaplnění můţe vést v budoucnu k mnoha problémům. Kaţdá z nich je specifická potřebami, které dítě má, a které, jsou-li naplněny, vedou k harmonickému a zdravému vývoji aţ do dospělosti. Po určitou dobu vývoje zabezpečuje většinu potřeb dítěte rodina, a čím dřív dochází k selhání v určité oblasti, tím váţnější mohou být následky, které z ní vzejdou. Vývojové stupně dítěte a dospívajícího dělí Vágnerová (2000, st. 45) na pět kategorií. V drogové problematice se uvádí ještě období šesté, které má velký vliv na budoucí chování dítěte. Tím obdobím je čas prenatálního vývoje (Royce, 1989, podle Kudrle, st. 91). V dnešní době je bráno převáţně v pohledu biologickém. Jedná se jednak o geneticky danou dispozici u dítěte narozeného do rodiny, kdy několik předchozích generací bojovalo se závislostí na návykových látkách, jednak na přímé působení návykové látky během těhotenství u matky, která nedokázala přestat uţívat drogy. Prvním postnatálním obdobím je období kojenectví. V něm je důleţitá zkušenost s milující a pečující matkou, tělesnou blízkostí a klidným pestrým prostředím. Citová deprivace z téhle doby se s jedincem nese do dospělosti a má na svědomí problémy s hodnocením sama sebe a ţivotem v mezilidských vztazích. (Vágnerová, 2000, st. 39) Do tří let věku má být dítě zahrnutu péčí a láskou od obou rodičů. Má mít volný prostor k prosazování vlastní vůle, důleţité bývá smyslově bohaté prostředí a zpětná korigující vazba rodičů, která pomáhá dítěti budovat vědomí vlastní osoby, vlastního Já. Nedostatek péče a smyslových podnětů vede ke zpomalení vývoje, dítě se jeví jako méně chytré, později začíná mluvit a chodit a můţe mít v budoucnosti problém s adaptací, s vyrovnáváním se se stresem a zvládáním vlastních emocí. (Vágnerová, 2000, st. 100) Předškolní věk je zlomovým obdobím, kdy dítě opouští ryze rodinné zázemí a vychází do okolního světa, do širších sociálních vazeb. Je to doba, kdy jedinec poprvé chodí do školky, setkává se se stejně starými dětmi, učí se ţít v kolektivu, brát ohled na druhé aj. Rodiče a ostatní dospělí by měli dítěti ukazovat základní hodnoty jako je úcta a péče o zdraví, měli by je vést k ochraně před rizikovými situacemi a připravovat je pozvolna na samostatný ţivot, kdy nebudou vţdy a všude ochranné ruce rodičů. V předškolním věku by některá rizika 14
a nebezpečí ţivota měla být pojmenovávána konkrétně a dítě by mělo vědět, ţe jsou drogy obecně špatné. (Vágnerová, 2000, st. 127) Mladší školní věk je období, kdy dochází k upevňování hodnot. Informace se mění v dovednosti a návyky. Je důleţitý rozvoj vlastní osobnosti, poznání svých kvalit a nadání. Dítě má být vedeno k odpovědnosti za své jednání. Nebezpečí drog má být probíráno více do hloubky a celkově má být tendence vézt dítě ke zdravému ţivotnímu stylu po všech stránkách. V období do 10 let věku se formuje osobnost dítěte do té míry, ţe charakter a základní emocionální rysy a hodnotová nastavení zůstávají dále téměř neměnné. (Hajný, 2003, st. 135) V pubescentním a adolescentním věku dochází k radikální proměněn celé osobnosti dítěte. Je to bouřlivé a vratké období, na jejímţ konci by měl stát vesměs hotový dospělý jedinec. I přes opoziční postoj, který jedinci získávají vůči rodičům, by měl zůstat rodinný okruh bezpečným a láskyplným prostředím, které dospívajícího člověka toleruje, dává mu prostor a důvěru a nabízí mu pomoc a radu. Dospělí a autority mají vést a povzbuzovat dítě k samostatnosti a odpovědnosti. Důleţité místo v ţebříčku hodnot získávají vrstevníci a příslušnost k nějaké sociální skupině. Právě prevence v téhle oblasti je velice důleţitá. Potřeba někam patřit je silnější neţ všechno, co člověka celý předchozí ţivot charakterizovalo. Ovlivnění skupinou můţe být jak pozitivní tak i velice negativní. (Mladiství a drogy, 2010. St. 15) 4.2. Preventivní aktivity ve skautském oddíle Skauting si je své výchovné role velice dobře vědom. Kaţdý člověk, který se chce stát vedoucím v oddíle, musí projít sérií vzdělávacích bloků a úspěšně sloţit všechny následné vůdcovské zkoušky. Je charakteristikou českého skautingu během uplynulých 20 let od jeho znovu zaloţení důraz kladený na profesionalitu a rozvoj kvalitní metodologie a postupů (krizovatka.skaut.cz, z 15. 3. 2013). Aktivity, které skaut svým dětem nabízí, by měli být komplexní, měly by brát v potaz rozvoj celé osobnosti člověka a měly by se řídit obecnými dobovými trendy, podle kterých své vzdělávací metody aktualizuje a formuje pro potřeby dneška. V následujících odstavcích se vrátím k prevenci podle Kudrleho (2003, st. 91) modelu komplexního nazírání na osobnost člověka, který jsem zmínil uţ výše a aplikuji jej na skautské metody práce. V biologickém modelu je soustředěna pozornost na pravidelné a kvalitní stravování se, na rozvoj fyzických dovedností sportem, turistikou, cvičením a jinými aktivitami. I 15
v dnešní době si skauting drţí hlavně svůj přírodní rozměr. Většinu času skauti tráví pod širým nebem v „divoké“ přírodě a utuţují svou tělesnou schránku v přirozených podmínkách proměnného klimatu a počasí.
Psychologická sféra je tvarována převáţně proţitkem.
Skautská výchova vede lidi k aktivnímu stylu ţivota, k reţimu, pohybu, k chuti tvořit a budovat (Šantora, R. a kol. str. 58). Záţitek a tvořivá činnost patří podle Frankla (2006, st. 115) mezi tři nejdůleţitější a základní hodnoty, skrz které člověk poznává a dává smysl svému ţivotu. Jsou podmínkou ke zdravému vývoji a plnohodnotnému ţivotu. Lidem, závislým na psychotropních látkách, často jedna nebo více těchto hodnot v ţivotě chybí a nahrazují si je záţitkem v podobě drogového opojení a tvoření si vlastního, na vnějším okolí nezávislého, odříznutého světa. Vedle toho se aktivity v oddíle hravou formou zaměřují na budování zdravého sebevědomí u kaţdého člověka, k posilování vlastní samostatnosti a uvědomování si odpovědnosti, která je s kaţdým chováním spjata. Skauti se učí poznávat sami sebe, učí se přijímat kritiku a ne dbát jen na osobní přínos, ale mnohem více pracovat pro potřeby celé skupiny, ve které se pohybují. (Krizovatka.skaut.cz, z 15.3 2013) V sociální oblasti je důleţitý pocit příslušnosti k sociální skupině a vědomí sociálního statutu. Lidé vyloučení z komunity mají často tendenci hledat si silnější sociální skupinu a identifikovat se s ní (Hajný, 2012, st. 137)). Skauting klade důraz na přijetí svých členů, na jednotnost, přátelství a stejný status všech. Realizování Franklových hodnot v sociálně skupině stejně naladěných lidí přidává těmhle hodnotám víc šancí, ţe budou integrovány do lidské osobnosti. Vedle toho se výchovné cíle zaměřují k budování sociálního cítění u dětí. Skauting vychovává k empatii a ochotě pomáhat lidem v nouzi (Svojsík, 1991, st. 462). Do spirituální oblasti patří třetí hodnota podle Frankla (2006, st. 125), kterou jsem zatím nezmínil. Jedná se o pevný systém ţivotních hodnot a postojů, které vedou lidské kroky a činy určitým – nejlépe správným směrem. Lidé pocházející z rodinného prostředí, kde jim nebyly ţádné hodnoty předávány nebo kde byly předávány postoje aţ patologické, nevidí tak jasně směr, kam by se měli v ţivotě vydat. A nejde jen o rodinu, která bezesporu vlastní největší podíl vlivu na formování dítěte. Jde o sociální skupiny, kde se dítě po nástupu do školy dál pohybuje (Vágnerová, 2000, st. 130). Skauting vychovává děti ke křesťanskému ţivotu bez jasně vyslovené příslušnosti k nějakému náboţenskému směru. Alespoň většinou. V České republice máme i několik desítek přímo náboţensky fungujících oddílu. Jejich činnost se zaměřuje více na celospolečenské akce jako je charita, pořádání výukových a sportovních dnů s duchovním podtextem pro širokou veřejnost aj. Jde o stejnou činnost jako u 16
„běţných“ oddílů, rozdíly nacházíme v kvantitativní stránce věci (Svojsík, 1991, st. 55). Absence spirituálního ukotvení je rovněţ častým jevem, který charakterizuje osoby uţívající návykové látky. Manţelé Grofovy (Grofová, 1993, podle Kudrle, 2003 st. 93) ve svém díle ukazují na spirituální rozměr, který změněné vědomí na člověka můţe mít, a jak nahrazuje člověku přirozenou touhu po transcendentálním proţitku. Skauting, ať uţ si to jeho vůdci uvědomují nebo občas neuvědomují, patří svým posláním a hodnotovým ukotvením mezi činnosti primární prevence. V jeho výukových a vzdělávajících metodách nacházíme komplexní pohled na člověka v Kudrleho (2003) úhlu pohledu, stejně jako v konceptu smysluplného ţivota podle Viktora Emanuela Frankla (2006). Skautský oddíl je rovněţ místem, kde se děti dostávají do kontaktu s drogovou problematikou přímo. Je pravidlem připravovat pro skauty výukové přednášky na téma závislostí, hledat dokumentární filmy aj.
17
5.
EMPIRICKÁ ČÁST 5.1. Cíl práce
Cílem práce je detailní popis reality uţívání návykových látek ve skautském oddíle. Práce by měla odpovědět na následující otázky: 1. Uţívají skauti na oddílových akcích nějaké návykové látky? 2. Jaké je případné pozadí a kontext jejich uţívání? 3. Jaký význam uţívání přikládají uţivatelé, vedoucí, neuţívající spolu skauti? 4. Uţívají o samotě, nebo ve skupině? 5. Je uţívání tajemství, nebo je manifestováno a je o něm obecné povědomí? 5.2. Předmět výzkumu Předmětem výzkumu v mé práci je Zlínský skautský oddíl vlastnící číselné označení 38. Oddíly se sdruţují do tzv. středisek, které většinou sjednocují všechny oddíly v dané obci. Střediska vysílají své zástupce do krajských rad skautingu a krajské rady zase do celostátní rady. 38. oddíl je součástí 4. střediska. Byl zaloţen v roce 1990 a se svou třiadvacetiletou historií patří mezi nejstarší skautské oddíly ve Zlíně. Jeho řadami prošlo uţ více neţ 150 členů, z nichţ naprostá většina zůstala v rámci moţností jeho registrovanými členy. V dnešní době má oddíl 22 (14 ve věku 12 aţ 14 let, zbylých 8 potom 15, 16letých) skautů a asi 8 roverů, kteří se střídají ve vedení podle svých moţností. A protoţe všichni skauti dosáhli nejméně 10 let věku, chybí v dnešní době oddílu skupina vlčat. Skauti jsou ve věku 12 aţ 16 let, roveři mají 17 aţ 23 let. Vnitřní ţivot oddílu se odráţí v harmonogramu akcí, které jsou pro členy pravidelně pořádány. Kaţdý týden v úterý probíhají na skautské klubovně tzv. schůzky, které trvají dvě hodiny. Během nich se realizuje velká část výukově vzdělávacích aktivit. Přednášky bývají propojené hrami, časté bývají vědomostní soutěţe na utvrzení znalostí z minulých schůzek. Skautský školní rok je rozdělen na měsíce, kdy kaţdému jednotlivému měsíci patří určité téma, které se během něj probírá. Můţe jít o určitě pasáţe historie, teorii skautingu, témata z astronomie, meteorologie, sociální patologie a mnoho dalšího. Celý rok se nese ve znamení určitého ústředního motivu, kterému se oddíl věnuje intenzivněji, a který se pro kaţdý nový rok mění (sejonijsk.web.cz z 10.2 2013). Pro rok 2012, 18
ve kterém probíhal můj výzkum, měl oddíl zvolené téma rytířství. Nejde potom ani tak o čistě teoretické poznatky, kterým se dětem dostává, ale hlavní je praktická rovina realizace tématu. Rytířství se ţije. Navenek oblečením a rituály, vnitřně potom způsobem ţivota, hodnotami a spiritualitou. Vedle pravidelných schůzek se zhruba jednou do měsíce pořádá několika denní, převáţně víkendová výprava. Jezdí se do přírody, do cizích měst, na pobytové nebo turistické akce a velice často taky na dobrovolné brigádnické akce, kde oddíl výměnou za práci dostává určité hmotné ohodnocení. V roce 2012 se dvě výpravy uskutečnily na Vizovickém zámku, který je známý rozsáhlým systémem podzemních chodeb a sklepení, kam veřejnost nemá běţně přístup. Za odklízení listí z okolního parku a dalších několika drobných údrţbových prací dostal oddíl moţnost strávit celý víkend neomezeně v prostorách zámku. K dispozici měl historické zámecké pokoje k ubytování, a navrch k tomu dostal klíče od podzemních chodeb spolu s moţností zapůjčení si historických oděvů. Ten rok se uskutečnily ještě další 3 víkendové výpravy, které se trávily na horské chatě uprostřed Hostýnských vrchů kousek od obce Drţková. Vyústěním celého roku bývá kaţdé léto dvou aţ tří týdenní tábor v přírodě bez jakéhokoliv kontaktu s civilizací – nepočítáme-li nutnost nakupování. V roce 2012 trval dva týdny. Tábory jsou zaměřené na převedení teorie do praxe. Děti se učí ţít v přírodě a s přírodou. Důraz je kladen na práci v kolektivu, na soutěţe, kde není cílem vyhrát a na fyzickou aktivitu, která napomáhá dodrţování denního reţimu. Dítě by nemělo mít čas na nudu. Tábor bývá často více neţ odpočinkovým pobytem prací kaţdého na sobě samém, na sebepoznávání a na rozvoj hodnot, kterým se po celý rok učí. 5.3. Metody a průběh šetření Metodologicky bych šetření charakterizoval jako etnografický výzkum. V takovém výzkumu výzkumník participuje na ţivotě subkultury, jejíţ členové jsou relevantními osobami pro předmět výzkumného zájmu práce. Kvalitativní metodologie, které se v šetření drţím, slouţí k pochopení sociální situace. Studuje subjektivní realitu a z toho důvodu jí patří vysoká míra validity (Dissman, st. 290). Gavora (2001, st. 31) udává, ţe výsledky kvalitativního výzkumu se uvádějí ve slovní podobě a to proto, aby byl výsledný popis co nejvíce výstiţný a podrobný. Strauss a Corbinová (1998, st. 12) pouţívá k definici kvalitativního výzkumu negativní definici. Pro ni je kvalitativním výzkumem kaţdý výzkum, kterému chybí čísla. Cílem je hledání porozumění a holistický přístup k tématu. 19
Výzkumná data jsem shromaţďoval formou zúčastněného pozorování, kdy jsem na sebe vzal roli plného participanta. Pozorování vyţaduje od etnografa delší období kontaktu s cílovou skupinou a v optimálním případě vede k pochopení studované subkultury. V odborné literatuře se mu často vyčítá přílišná subjektivnost. Stal jsem se součástí pozorovaného světa a o mé výzkumné otázce ani o výzkumu nevěděl nikdo. Kvalitativní rozhovor, kterého jsem rovněţ pouţíval, byl jedinou moţností volby, obecně jsem si nedovedl představit, ţe bych metodu sběru dat v otázce drog ve skautském oddíle jakkoliv standardizoval. Z mé skryté výzkumné role rovněţ vyplívala nemoţnost pouţívat pro zachycení rozhovorů diktafon. Všechny rozhovory jsem si musel do deníku přepisovat ručně aţ po jejich průběhu, přesto jsem zvládl většinu dat nasbírat přímo. Deník jsem sebou nosil po většinu času, takţe jsem stíhal zapisovat kaţdou relevantní situaci nebo rozhovor, který jsem zaslechl. V průběhu 1pozorování jsem si uvědomoval, ţe výsledkem mého snaţení bude maximálně mikroetnografická, tak říkajíc fokusová studie. Na provedení makroetnografické práce nemám ani vzdělání ani prostor. 5.4. Kódování K analýze sebraných dat jsem pouţil metodu otevřeného kódování. Kódování je operace, během které dochází k rozebrání údajů a jejich následnému sloţení jiným způsobem. Přičemţ otevřené kódování je součást analýzy, která pojmy kategorizuje (Strauss, Corbine, 1999, st. 43). Robson (2003, podle Hendl 2012, st. 18) rozlišuje několik metod analýzy kvalitativních dat. Jsou to tzv. kvazistatistické metody, editovací postupy, metody na základě průniku do textu a konečně metody pomocí šablony, které jsem zvolil já. Kódy jsem volil během sběru dat a skrze ně a v nich postupně vznikala šablona pro koncovou analýzu. Kódovat znamenalo systematické prohledávání sebraných dat s cílem nalézt v nich pravidelnosti a klasifikovat jejich jednotlivé části. V praxi na tenhle postup navazuje interpretace a vyprávění příběhu ( Wollcot, 1998 podle Hendl, 2012, st. 240).
5.5. Průběh zkoumání Výzkum probíhal po celý rok. V jeho rámci jsem se zúčastnil letního 14denního tábora a tří víkendových výprav. Celkem jsem mezi skauty strávil 20 dní. Výprav jsem se účastnil 20
jako vyslouţilý skaut, člen oddílu bez závazků a velkých povinností. Pomáhal jsem v kuchyni, s úklidem a všemoţnými menšími pracemi a snaţil se trávit co nejvíce času pozorováním her a volnočasových aktivit členů oddílu. Sám jsem strávil v oddíle většinu svého ţivota a vděčím mu za mnohé. Po maturitě jsem aktivního roverského skautování po téměř 13 letech zanechal, ale i tak je pobyt na akcích oddílu domácí půdou. Pro výzkum je to nevýhodou. 3 roky odloučení se projevily hlavně ztrátou kontaktu se členskou základnou. Výchozí podmínky pro své pozorování jsem měl veskrze nepopsané jako čistý list papíru. Nevěděl jsem a ani jsem netušil nic o tom, jestli někdo kouří nebo vozí na výpravy pivo, většinu skautů jsem neznal. Na výpravy a na tábor jsem jel se záminkou klidu, který tyhle akce skýtají. Klidu, který se akorát hodí k mému učení. A nikde studovaná látka nejde do hlavy lépe, neţ uprostřed lesa. Co se týče etických dilemat, nemyslím si, ţe mé skryté pozorování by nějak porušovalo něčí soukromí. Kdybych o mém pozorování řekl vedoucímu, byly by ho zajímaly výsledky a právě předání mu informací o tom, jestli někdo z jeho svěřenců potají pije, kouří nebo uţívá marihuanu, mi přišlo mnohem víc neetické neţ mlčení. Nikde v práci neuvádím jména, věk je sice podstatnou indicií pro toho, kdo by chtěl hledat, ale člověku zvenčí neřekne vůbec nic osobního. Na jednání, které jsem sledoval, není ani nic zločinného. Podle právního řádu našeho státu je uţívání návykových látek svobodnou osobní volbou kaţdého člověka. Přesto se přiznám, ţe jsem po celou dobu výzkumu v hlavě nosil myšlenku na to, co bych dělal, kdybych uviděl nabízení drog mladším nezletilým skautům staršími zletilými. Zveřejnění takové informace by nemuselo úplně kaţdého nechat chladným. Byť se jedná jen o absolventskou práci na vyšší odborné škole. Naštěstí jsem nic takového neviděl, jak uvádím níţe v analytické části práce. 5.6. Zhuštěný popis Zhuštěný popis je metoda pouţívaná etnografy k popisu sociální a kulturní reality v místě, které je objektem výzkumu. Oproti kvantitativnímu výzkumu, do kterého člověk vchází s hypotézou, jeţ má být výzkumem následně potvrzena či vyvrácena, vstupuje etnograf na zkoumanou oblast nejlépe s čistou hlavou, bez předem promyšlených hypotéz. Výzkumník si musí být vědom, ţe vchází do cizí kultury, o které neví téměř nic, i kdyţ je jasné, ţe to nikdy nemůţe být zcela pravda. Zátěţ mé vlastní kultury, kterou si sebou nesu je 21
nesmazatelná. Dalo by se říct, z učebnicového úhlu pohledu, ţe dělat etnografii znamená zahájení kontaktu, vyhledání informátorů, psaní si deníku a mapování terénu. Co je ale podstatou etnografie, je usilování a neúnavná snaha o zhuštěný popis, jak Clifford Geertz cituje myšlenku Gilberta Ryla (Geertz, 2000, st. 15). Akademičtí učenci si k pochopení toho, co zhuštěný popis je, vymýšlejí nespočet ilustrujících příkladů, jako je v Interpretaci kultur (Geertz, 2000) citován problém mrkajících chlapců. Na první pohled prostý akt mrknutí, přivření očního víčka a jeho následné rychlé otevření, je symbolem, který můţe charakterizovat mnohem víc, neţ onen bezděčný akt. Jeden chlapec mohl mrknout jen proto, ţe mu něco vletělo do oka, druhý proto, aby jej parodoval, třetí to ovšem mohl pochopit jako spikleneckou výzvu a mrknutí předat dál někomu, kdo jej povaţoval zase jenom za tik atd. Zhuštěný popis se snaţí právě o pochopení symbolického kulturně daného kódu, který takové pomrkávání nese. (Geertz, 2000, st. 16) V mém případě půjde o snahu pochopit vzorce a rituály, které jsou schované za uţitím návykové látky v mnou zkoumaném skautském oddíle. Cílem práce není kvantitativní popis toho kolikrát kdo, kde a kdy vykouřil cigaretu, nebo z tábora nepozorovaně utekl do kilometry vzdálené vesnice na točené pivo. Zajímá mě spíše úhel pohledu, kterým se na akt uţití drogy dívají různé zúčastněné strany. Jiný pohled na kouření svých svěřenců můţou mít jejich vedoucí, pro které je patologickým jevem, který do skautského oddílu a navíc mezi tak mladé lidi vůbec nepatří, a který je potřeba trestat a vymítit. Pro kuřáky v sobě cigareta můţe nést symboliku vzdoru, samostatnosti, dospělosti. Starší kuřáci v tom mohou vidět rituál, který opakují kaţdý večer po skončení programu, a u kterého se uvolní a po náročném dni konečně vypnou, mladší se snaţí napodobit kouzlo, kterým na ně kouření starších působí, dávají mu význam, o kterém si myslí, ţe jej rozluštili atd. Jak jsem ukázal v kapitole věnované rituálnímu podtextu uţívání návykových látek, ani zdaleka ne vţdy znamená droga jen závislost. Uţívání můţe být rituálně a kulturně dané, můţe znamenat oslavu setkání dvou a více lidí, můţe patřit ke společenskému ţivotu aj. (Grofová, 1993, podle Kudrle, 2003 st. 93) 5.7. Analýza získaných dat, otevřené kódování Následující text je výsledkem kvalitativní analýzy terénního deníku, tedy výsledkem analýzy záznamů z pozorování, ale i z rozhovorů. Z pozorování přirozeně vyplynuly kategorie, které by základně mohly dělit členy zapojené do chodu oddílu na neuţívající a uţívající skauty. V popisu hierarchie skautského oddílu jsem zmiňoval přirozeně 22
zaběhnutou věkovou kategorizaci, dle které se skauti, jako jednotná skupina, dělí do kategorií s různým reţimem a různým způsobem výchovy. Kaţdá kategorie je specifická svým přístupem k návykovým látkám. Liší se tím, jestli v ní někdo návykové látky sám uţívá, jak se k nim staví on a jeho okolí – všech věkových kategorií – a jak se jednotliví skauti staví k sobě navzájem – uţívající proti neuţívajícímu. Uţívání návykových látek se dle mého pozorování a proběhnutých rozhovorů nevyskytuje ve skupině mladších skautů, kteří jsou pod vedením hlavního vedoucího oddílu. V jejich případě je velice zajímavý přístup, jaký zaujímají ke starším skautům a roverům, o kterých ví, ţe psychoaktivní látky uţívají. Jde převáţně o povědomí o cigaretách, o občasné přistiţení nějakého skauta nebo rovera s pivem v ruce a zajímavý případ několika mladších skautů, kteří se nejednou spolu se staršími skauty a rovery účastnili „tajného rituálu,“ jak jej sami nazývali, kouření marihuany. Rituálu se ovšem účastnili pasivně – ve smyslu toho, ţe nikdy nekouřili. Velice aktivně se ale zajímali o návykové látky a kladli starším řadu otázek nejen na účinky marihuany a alkoholu, ale zajímali se o celou drogovou problematiku podrobněji. A skauti jim rádi v opojení odpovídali, bavili se jejich zájmem, ale výsledkem kaţdé takové debaty bylo poučení, „ţe drogy jsou špatné a mají na ně ještě dost času.“ Zasvěcení mladší skauti byli okouzleni stylem starších a to nemuselo jít pouze jen o to, ţe kouří cigarety nebo marihuanu. Chtěli být jako oni, během roku se naučili napodobovat oblečení starších, styl mluvy starších a nemusím dodávat, ţe působili i na ostatní své mladší spolubratry, kteří je brali zase jako svůj primární vzor. Během školního roku se vyhradily dvě schůzky na téma návykových látek. „Šlo o základní preventivní vzdělávací činnost zaměřenou převáţně na uvědomění si, ţe i legální drogy jsou drogy a v případě alkoholu často i mnohem nebezpečnější neţ některé nelegální,“ odpověděl mi jeden z roverů, kdyţ jsem se ho na danou problematiku zeptal. Šlo o jednoho z vedoucích starších skautů, a abych uvedl situaci na pravou míru, je nutno povysvětlit, ţe se roveři, kteří chtějí vést starší skauty, účastní i schůzek pro mladší. Jde v podstatě o jakousi praxi, kdy rover pomáhá hlavnímu vedoucímu a zkrátka se učí, jak vést, jak dělat program atd. Mimo zasvěcené mladší skauty přicházeli i ostatní do styku s cigaretami a alkoholem, kdyţ si někdo ze starších nedal pozor, ale zdálo se, ţe jim to vše přijde jako realita, kterou není třeba řešit. Vysvětlením byla odpověď jednoho mladšího skauta na otázku, jak se na drogy dívá: „Ve škole kouří kaţdý druhý a doma mamka s taťkou taky. Ani uţ mi to nesmrdí, ale pivo mi nechutná. Nechápu, ţe ho můţete pít!“ Na otázku, jestli kouří kaţdý druhý ve třídě, mi 23
odpověděl: „To ne, jsou tam dva, kteří na školním výletě měli cigarety, ale myslel jsem spíš druhý stupeň. U nás jen oni a to jsem je s cigárem viděl jen jednou, beztak to pak vyhodili…“ U starších skautů, tedy většinou u ţáků prvního ročníku střední školy nebo deváté třídy školy základní, uţ byla situace jiná. Tam cigarety vyplňovaly téměř kaţdou volnou chvíli. A kouřila pravidelně polovina z nich, ostatní buď párkrát ochutnali převáţně vodní dýmku, nebo nekouřili vůbec. Kaţdý starší skaut, který byl pravidelným kuřákem, poprvé poţil nikotin v nějaké formě aţ na střední škole, resp. o prázdninách po ukončení základní školy. Osm starších skautů bylo rozděleno na táboře do dvou stanů po čtyřech. Není moc překvapivé, ţe v jednom stanu byli kuřáci a ve druhém abstinenti. Cigarety tvořily přirozenou charakteristiku skupiny starších skautů, co se spolu bavila víc. Vţdy to během roku byli kuřáci a nekuřáci. Všichni byli členy jednoho oddílu, skautský ţivot ţili pohromadě, ale „opravdoví kamarádi jsme jen my čtyři,“ říkali shodně kuřáci. „Trávíme spolu i čas mimo skaut.“ Kdyţ zůstanu u táborového rozdělení, stan nekuřáků odpovídal zcela jinak. Na půdě skautského oddílu si spolu rozuměli víc, ale ve volném čase spolu navzájem nikam nechodí:“Máme asi kaţdý svůj ţivot,“ povídali. Vedle toho se kouření oddávala i většina roverů. Kouřit se chodilo hromadně ve skupinkách, jak kdo zrovna chtěl a mohl s tím, ţe roveři se své kouření snaţili co nejvíce tajit. Skauti se chovali méně disciplinovaně, kouřili skoro neustále všichni spolu a tak o tom věděli snad úplně všichni. Proběhla asi ale tichá dohoda, protoţe vedoucí ani nikdo jiný proti tomu většinou nijak nezasahoval, pokud se kuřáci snaţili alespoň trochu schovat a být mimo dohled mladších skautů. Stávaly se občas komické případy, kdy se skaut zachoval velice troufale a měl smůlu, takţe byl přistiţen a seřván. Mám na mysli například zapálení si cigarety na záchodě, kam zrovna nečekaně přišel vedoucí. Jelikoţ jsem sám kuřák, stala se chvilka u cigarety důleţitým zdrojem informací, kdy jsem měl moţnost nezávazně se skauty i rovery probrat i jiné věci týkající se například drog. Snaţil jsem se, abych nevzbudil podezření, kvůli tomu, ţe bych se moc a cíleně vyptával. Z pozorování mi jen velice těţko vypadávaly nějaké rituály a zákonitosti, které by kouření cigaret charakterizovaly. Jiný případ byl u vodní dýmky, jejíţ dlouhé skupinové kouření vedlo k shromáţdění se roverů a výjimečně i starších skautů, při němţ se rozvíjely debaty na všelijaká témata. Lidé ani neřešili, proč kouří, a kdyţ uţ se nad tím lidé zamýšleli, většinou se shodli na tom, „ţe cigareta představuje pětiminutovku klidu, odpočinku, samoty a uvolnění.“ Táborový reţim uprostřed přírody daleko od civilizace je někdy dosti náročný, ponorková nemoc není výjimkou a tak cigareta představuje čistě nástroj uvolnění a oddechnutí si. U vodní dýmky se situace ale znatelně lišila. Například jeden citát z 24
terénního deníku:“ Lidé seděli v kolečku, podávali si jeden po druhém šlauch a potahovali vonící tabák za charakteristického doprovodu bublající vody. Prostředí a atmosféra kolem vodní dýmky mi mnohem více připomínala atmosféru při kouření marihuany neţ cigaret. Byla to hodina po „večerce,“ praskající oheň dodával atmosféře ve stanu aţ mystický ráz a klid vonícím tabákem navozený často slouţil k přípravě a hodnocení programových záleţitostí a jiných k táboru se vztahujících věcí.“ K vysvětlení, na ţádné víkendové výpravě se vodní dýmky nevyskytovaly. Tábor je zkrátka něco jiného. Vodní dýmka byl rituál hlavně pro rovery nekouřící cigarety a pro rovery uţívající marihuanu. „Nechat doznět stav po jointu u vodní dýmky, leţet u toho ve spacáku, mít obličej horký od praskajícího ohně a jen tak nechat svou duši plout, to je kamaráde pro mě oslava ţivota, nazvěme to klidně něčím jako duchovní meditací,“ řekl mi jednou jeden ze starších roverů. Nekuřáci si potáhli sem tam kvůli chuti, pak se jim zamotala hlava a šli spát. Jejich motivace k tomu nebýt úplným tabákovým asketou byla hlavně ve skupinové příslušnosti a atmosféře a tématům, která se otevírala. „Kdyţ si potáhnu, věř mi, fakt to cítím v hlavě, je to příjemný, ale kouřit bych nechtěl. Jen se líp mluví, je to takové posvátnější. Jsme indiáni, v indiánských stanech a dýmka k tomu patří. Proto si dám a nebráním se tomu. Má to ducha na rozdíl od cigár.“ Vrátím-li se ale k čistě ke kouření cigaret jakoţto aktivnímu uţívání tabáku, důvod, proč dítě/člověk začne kouřit je jaksi kulturně u nás daný. S cigaretou se velice běţně setkávají děti uţ na základních školách a touha zapadnout a být „starší“ díky cigaretě nakonec zvítězí nad vědomím toho, ţe kouření je prostě špatné, návykové a „drsňáka“ z nikoho neudělá. Většina starších i mladších na otázku proč začali kouřit, odpovídali stejně. „Ani nevím, kouřili všichni kolem, líbilo se mi to, chtěl jsem být jako ti starší, fascinovalo mě pozorovat lidi, jak šlukují kouř a následně ho vydechují atd.“ Slovy vedoucího:“ Skauting je dneska spíše krouţkem neţ ţivotním stylem a hodnotami, podle kterých děti a mladí lidé ţijí. Je menšinovým časem ve volném čase dětí a věci, které dítě pochytí mimo oddíl, se dají jen těţko odnaučit. Jestli se prolíná kategorie starších skautů a roverů u tabáku, o nic méně se spolu nestřetávají i v problematice alkoholu. Alkohol byl častým tématem vzdělávacích aktivit během školního roku na schůzkách mladších i starších skautů. Znát byl hlavně odpor k alkoholu u vedoucího, který nesl nelibě jakýkoliv náznak jeho přítomnosti na skautské akci. Stačilo, aby si nějaký rover přivezl na výpravu jen nealkoholické pivo a dovolil si ho otevřít veřejně a strhla se skoro aţ zbytečná scénka, kdy došlo na spoustu silných slov a zbytečných reakcí. Ale jak je alkohol rozšířený v celé společnosti, je stejně běţný i ve skautském oddíle. 25
Během tábora a výprav jsem viděl všechny starší skauty minimálně jednou popíjet. Pilo se samozřejmě potají, tak aby hlavní vedoucí, a ani roveři, nevěděli o ničem. Přikládám poznámku z deníku:“ Na táboře k tomu byly vhodné večery, kdy skauti leţeli v soukromí stanu, uţívali si chvilku svobody a k tomu docela pravidelně pili pivo, sem tam i něco tvrdšího.“ Sám jsem bydlel se třemi rovery. I v mém stanu se kaţdý večer otevíralo pivo. Jednou jsem se na táboře dostal do druhého roverského stanu a byl jsem relativně překvapen, kdyţ jsem uviděl, ţe kaţdý z nich má pod postelí schovanou basu piv (tzn. 20 piv). Starší skauti se chovali obecně i z pohledu roverů a vedoucího“váţně nezřízeně.“ Stačilo, aby se jen dostali při nějaké hře do blízkosti vesnice a hned si běţeli do obchodu nebo do hospody pro piva. Toho jsem byl svědkem opět na kaţdé výpravě, na které jsem byl. Pro úplnost je důleţité zmínit, ţe všichni, kteří kouřili konopí, pili často i alkohol. Většinou kaţdý večer ale většinou jen jedno jediné pivo. Alespoň co jsem vypozoroval. „To je jen tak na spláchnutí,“ povídali. Roveři si sebou mnoţství piva a dalšího alkoholu vozili zkrátka proto, ţe brali pobyt na táboře jako dovolenou, jako prázdniny. Skauti, většinou na počátku studia středních škol zase byli ve věku, kdy potřebovali revoltovat a dokazovat svou dospělost. Rozšířenosti alkoholu v české společnosti jsem se věnoval v teoretické části práce a z tohohle konkrétního úhlu pohledu není těţké pochopit, proč zrovna alkohol. Byl to zase jejich rituál, kdy po večerech v soukromí stanu nabývali na pár okamţiků pocit dospělosti. Vypili si trochu piva, zakouřili cigaretu, jejíţ pach se ztratil v kouři z ohniště, povídali si o „dospělých“ věcech a tak podobně. „Uţ nás to prostě nebaví, celý ţivot, celé ty roky ve skautu se těším, aţ budu konečně ve věku, kdy pro mě tábor bude dovolenou a ne „buzerací“…,“ povídal mi jednou jeden z nich. Ano, skaut je výchovný, program v něm je strukturovaný a volného času moc není, viz teoretická část. „Je to období lenosti, vzdoru, ţen, kytary a piva a cigaret,“ shrnul jeden rover období dospívání. K úplnosti musím zmínit drogu, jejíţ uţívání bylo pro pár roverů rituálem. Jedná se o marihuanu. Malá, uzavřená skupinka lidí, ji na skautských výpravách a na táboře kouřila relativně pravidelně. Kouření probíhalo mimo zraky ostatních skautů, skrytě, tajně. Vypozoroval jsem, ţe mezi trávu nekouřícími mladšími skauty se vyskytovalo pár informovaných, zasvěcených jedinců, kteří o uţívání marihuany mezi svými spolu bratry, věděli. Někdy se kouření pasivně účastnili a byli na to patřičně hrdí. Během roku jsem si ověřil, ţe se skupina ani nerozrůstá, ani nezmenšuje. Marihuana k oněm pár lidem patřila jako součást ţivotního stylu. Jednalo se o dospělé rovery. Nebylo výpravy ani jediného dne, kdy by kuřáci svůj večerní rituál vynechali. Kouřit odcházeli většinou relativně daleko od 26
tábora / od chaty. Nezaznamenal jsem jediný večer, kdy by k „rituálu“ kouření jointu nedošlo. Nešlo nikdy z daleka jen o zkouření se do stavu bujaré veselosti a omámení smyslů, daleko více to vypadalo jako společenská událost, kde se sešli přátelé, seděli na zemi v nočním lese, dlouho si povídali, případně hráli na kytaru a zpívali. Kaţdopádně o marihuaně se v oddíle nemluví. Uţivatelé své uţívání pečlivě tají. Brali ji aţ téměř posvátně, pozorovat rituál balení marihuanové cigarety, akt samotného posílání si jointu v kolečku, uklonění se navzájem při kaţdém předání sousedovi, nešlo jim nevěřit slova o rituálnosti svého kouření. „Bereme to jako dávní šamani, kdyţ ještě lidé byli součástí přírody, kdy ji měli ještě v úctě a kdy si brali jen tolik, co potřebovali, kdy byli vděční za její dary a kdy v ní trávili mnoho volného času, aby v tichosti naslouchali melodii přírody kolem sebe, a aby svou melodii, melodii vlastního srdce sladily na stejnou vlnu.“ Psal jsem si mnohé z toho, co povídali, ale myslím, ţe pro ukázku není třeba čtenáře více zatěţovat a co je psáno, dobře vysvětluje, jaký význam svému rituálu roveři přikládali. Marihuana patřila k duchovnímu ţivotu uţivatelů marihuany ve skautu: „Rozšiřujeme si s její pomocí vědomí, a kdyţ se upřímně modlíme a prosíme, cítíme spojení se vším kolem nás. Je to balzám na duši, je to krátký návrat domů, je to nekonečná zásobárna inspirace a lásky a dobra…“ Chápal jsem důvody, proč si výše zmínění „zasvěcení“ jedinci, kteří se rituálu účastnili pouze pasivně, tak moc připadali, kdyţ mohli být přítomni se staršími. „Byli jsme součástí rituálu, chápeš?“ odpovídali mi. Jen nevím, na kolik si kdo uvědomoval příčinné souvislosti. Tzn., jestli marihuana a rozšíření vědomí vede k tomu, ţe je člověk jaksi lepší, citlivější a vnímavější, a nebo jestli je konopí pouhým katalyzátorem u lidí, kteří takoví jsou a byli dávno před tím, neţ konopí začali kouřit a kouření jen tuhle duchovní citlivost a vnímavost zesiluje. Ano, psychedelické drogy/nebo chcete-li drogy halucinogenní, jsou hlavně duševně/duchovními katalyzátory, jak zmiňuji v teoretické části. Zkrátka nic pro vedoucího hluboko po čtyřicítce. Roveři, kteří jsou starším skautům věkově blíţ, je dokáţou ještě zaujmout do programu, udělat kompromisy, aby oddíl fungoval a ani jedna strana to nedělala jen pro nic, jen tak. Je to věk, kdy pro většinu starších skautů přichází poslední okamţiky ve skautském oddíle na pozici vedeného, na pozici dítěte. Většina skautů opouští oddíl kolem 18 a 19 roku, kdy končí studium na středních školách. A pár, snad jeden dva z kaţdé generace se rozhodnou ve skautu pokračovat nadále a převzít štafetu vedoucího další generace dospívajících skautů, které hlavní vedoucí uţ vést nezvládá. Pohled hlavního vedoucího oddílu na návykové aktivity jeho svěřenců je problematický. Zdá se, ţe pomalu rezignuje a ztrácí nadšení, které do vedení svého oddílu vkládal po celou dobu jeho 27
existence. Zdá se, z jeho úhlu pohledu, ţe dnešní doba vytváří generace stále horší a horší, generace, které přestávají zapadat do jeho představ a schémat o vedení oddílu. Podle něj se ve skautingu odráţí jen to, co charakterizuje celou západní společnost. Hodnoty ztrácí na významu, hrdost a touha po formaci duchovních stránek člověka jakbysmet. Je na něm vidět skoro aţ syndrom vyhoření. Přesto je to silný a zkušený chlap, který to zatím nevzdal a s kaţdou novou generací vlčat a mladých skautů se snaţí budovat to, co se rozplynulo někde během příchodu mé generace. Tenhle vedoucí si moc dobře uvědomuje, ţe uţíván drog v jeho oddíle není věc sama o sobě, ţe je to jen důsledek něčeho jiného. Přesto nemá pedagogické vzdělání a ani po 23 letech vedení oddílu nemá zkušenosti a vědomosti na to, aby věděl, jak pracovat s lidmi, kteří v mladém věku začínají experimentovat s drogami. Nedokáţe přijít na příčiny, neví, jak se po nich pídit. Jeho reakcí je tiché přihlíţení, které občas proloţí drobnějším záchvatem vzteku, kdyţ se některý z jeho svěřenců udělá něco váţně nápadného. O starších skautech si myslí, ţe jsou zkaţení a kontakt s nimi se snaţí omezovat na minimum. Nevidí ani rád, kdyţ se baví příliš s mladšími kluky, bojí se, aby se nenechali inspirovat. Přesto všechno mu na nich záleţí a pocit beznaděje pramení hlavně z toho, ţe nemůţe vůbec nic dělat. Zjistil jsem, ţe má velice dobrý přehled o všem, co se děje. Cigarety a alkohol se skauti nesnaţí ani skrývat, ale kupodivu ví, ţe někteří členové kouří marihuanu. Mladší skauty se snaţí vést přímo i nepřímo ke stylu ţivota, který je vzdálen uţívání návykových látek. Podle svých slov se třikrát během školního roku věnoval na schůzce škodlivosti návykových látek, ale z nějakého důvodu se mu zdá, ţe takové povídání je spíše kontraproduktivní. Drogy vzbuzují u dětí zájem, který často přechází v touhu nějakou drogu vyzkoušet na vlastní kůţi. Jednou večer jsme si spolu povídali u světla plynové lampy v provizorní polní jídelně, někde v dálce se blýskalo a řeč se stočila ke skautingu, hodnotám, době, duchu a spoustě dalším oblastem a na závěr podkapitoly věnované vedoucímu si dovolím odcitovat část toho, co jsem si stihl zapamatovat a zapsat. Myslím, ţe to dokonale a úplně vystihne jeho náhled na dobu, ve které po 23 letech od obnovení skautingu objevuje čím dál méně radosti, ač si sám uvědomuje, ţe být pesimistou nemá cenu, a ţe většina jeho negativních emocí a dojmů ze světa kolem nás pramení z jeho věku a z vnitřně pokládaných otázek, co bude dál? Následující citace není souvislým textem, je zhuštěním dlouhého povídání, ze kterého jsem vytáhnul podle mého mínění ty nejzajímavější
postřehy,
které
nám
dají
moţnost
nahlédnout
do
světa
tohohle
„Foglarovského“ skautského vedoucího, jehoţ naděje a představy o skautu v reálném světě na „prknech“ velkého mnoţství oddílů celého světa, uvadají. 28
„Vím, ţe nezvládám vést starší kluky. Děje se něco, co jsem nikdy nepoznal. Ţijeme dobu plnou moţností a luxusu, dobu bezstarostnou, dobu svobodnou… Jenţe mně to přijde všechno zoufale prázdné. Kde jsou hodnoty? Kde je odpovědnost? Kde je víra v něco a touha po cestě? Přeţíváme a neproţíváme… Mně nevadí, kdyţ vidím, ţe si dá na táboře někdo pivo, nebo ţe si zajde do hospody. Nevadí mi, ani kdyţ někdo kouří, nevadí mi ten samotný akt. A určitě nejsem sám, kdo v tom všem vidí jen výraz prázdnoty a touhu po prázdném naplnění. Vţdyť hodnoty, které ty děcka ţily několik let, se najednou pod tlakem společnosti ztrácí, jak pára nad hrncem a hodnotou je vypadat drsně. Prázdně drsně. Je mi 14, 15, mám pivo v ruce, cigáro v ruce druhé a přeţívám s prázdným pocitem jakési pseudopohody. A já nevím, co dělat. Od toho jsou tu mladší, co můţou dospívající kluky vést. Já uţ jsem věkově hodně daleko od jejich dnešního světa. A co já vím, třeba jsou prostě jen zklamaní, trpí, bolí je ta prázdnota, do které najednou s dospíváním zapadávají a nemají nikoho, kdo by je provedl suchou nohou tím marastem a špínou všude kolem. A proto si kupují alkohol, proto kouří… A co u nás tady v oddíle, ale podívej se na celý svět, Juniore (má přezdívka, kterou jsem křtem dostal v roce 1998 na mém prvním táboře), jakým směrem jde. Mám strach, poprvé v ţivotě mám strach. A neměl jsem ho ani před listopadem. Drogy jsou důsledkem a ne příčinou… Vyplňují prázdno v našich hlavách, duších a srdcích…“ Jsem rád, ţe tenhle muţ neměl úplné poznání míry toho, nakolik se mezi staršími rovery pije. 5.8.
Shrnutí Být skautem znamená být členem subkultury, která dnes více neţ dřív splývá
s ostatními oblastmi ţivota. Jde o výchovnou organizaci, která, jak jsme si ukázali v teoretické části, má stále nezanedbatelný vliv na výchovu mládeţe. Po stránce kvantitativní i kvalitativní. Drogy, patří-li do kultury dané společnosti, pravděpodobně prostupují takovou společnost celou. Děti ve skautu vyrůstají v určitých rodinách, studují v určitých školních kolektivech a zaţívají konkrétní neopakovatelné ţivotní situace, které člověka mnění a ovlivňují jej na celý ţivot. Drogy nejsou produktem sledovaného oddílu, ale patří do něj a mají v něm své pevné místo. Nikdo ze sledovaných kuřáků, uţivatelů marihuany nebo dospívajících vozících si sebou na akce alkohol, nezačalo své experimenty v prostředí, řekněme na půdě skautingu. Ale sledoval jsem jeden jediný oddíl po jeden jediný rok a ještě jen na několika vybraných akcích. 29
V terénním deníku jsem našel i několik poznámek, kdy se nějaká osoba na téma rozhovořila a povídala,“ţe je nakonec lepší, aby si děcka takhle experimentovaly ve skautu, kde mají většinově naprosto odlišnou náplň času, a drogy jsou jen ve většině případů přestupní stanicí nutnou absolvovat v nelehké době dospívání…“ Skaut je plný rituálů a zvyklostí a tradic a totéţ se z mého úhlu pohledu přeneslo i do kouření marihuany, kouření cigaret i pití alkoholu v době pobytu na skautské akci. Máme se zkrátka smířit s tím, ţe doba, kterou ţijeme je drogám otevřená, ţe je jaksi pro návykové látky úrodnou půdou? Mé pozorování odhalilo předpokládaný fakt, ţe skaut není ţádným skanzenem absolutního dobra a čistoty. Vlastně na jednu stranu je, jen si po tom jednom roce nejsem zdaleka tak jistý, jak nahlíţet na uţívání návykových/psychoaktivních látek mezi mládeţí nejen ve skautu. Obrovský rozdíl je v tom, ţe lidé ve skautu ţijí něco, v čemţ drogy drţí své určité místo a mají svůj určitý význam. Lidé ve skautu mají vedení, směr, mají zaplněný volný čas a snad i proto můţu říct, ţe drogy u sledovaných subjektů nejsou problémem, jsou výsledkem interakce subkultur, ve kterých se pohybují. Bylo by váţně zázračné, kdybych přišel s výsledkem takovým, ţe jsem nikde u nikoho nenašel sebemenší stopu po něčem drogu alespoň zdánlivě připomínající. Je těţké rozplést kořeny původu uţívání návykových látek. Většina ze subjektů mi shodně odpovídala, a já osobně to mám konkrétně naprosto stejné, ţe do určitého času je ani nenapadlo, ţe by si kdy měli byť jen jedenkrát potáhnout vodní dýmky. Jeden z roverů se vyjádřil například takto. „Poprvé jsem byl v čajovně na vodní dýmce ve druháku na gymplu. To mi bylo skoro 17 a byl jsem něco jako exot, protoţe vodní dýmka byla opravdu moje první droga a v mém případě byla i drogou jak se tak říká přestupní…“ Šlo o člověka, který kouřil opravdu hodně a nebyl na táboře večer, kdy by se s chutí netěšil na první doušek piva. Ne vţdy jde o tlak okolí, ve kterém se člověk pohybuje, ale z toho, co jsem se za rok pozorování dozvěděl, vím, ţe všichni uţivatelé – ať uţ čehokoliv – se ke drogám dostali relativně ve vysokém věku, tzn. po 15 roce ţivota a většinou aţ po příchodu na střední školu. Mluvím-li o relativně vysokém věku, odkazuju na teoretickou část, kde se v jedné kapitole věnuji statistikám ohledně prvních zkušeností ţáků základních škol s návykovou látkou. Vzpomeňme si, jak velké procenta dětí onu první zkušenost zaţijí uţ na prvním stupni. V tomhle ohledu mohu jen čistě hypoteticky uvaţovat tak, ţe skauting přece jen svou preventivně působící ochrannou rukou drţí mládeţ mimo sociálně patologické jevy. Tedy drţí je mimo ně do doby, neţ nastane tak zásadní ţivotní zlom, jako je střední škola a období opravdové a rychlé cesty k dospělosti. Ve skautu jsem nepotkal člověka, co by bral drogy jako 30
lék na své duševní problémy, kdy by je pouţíval jako výplň vnitřní prázdnoty získané břemenem dosud proţitého ţivota. Ač skauti v určitém věku začnou vůči autoritám projevovat revoltu, jde celkem určitě o běţný jev, který má jen v kaţdé historicky různé době i jiné projevy. Dneska jsou to cigarety a alkohol. Dneska jsou to suma sumárum drogy (samozřejmě mimo jiné). Během svého výzkumu jsem nenarazil na problémového uţivatele. Jistě, mezi rovery se pilo trochu víc po večerech, ale jako student mám snad jen moţná jinak nastavené měřítka hodnocení, ale podle všeho, co vím, a co jsem sám proţil a zakusil, je to dneska tak, ţe ke společenským akcím všeho druhu lidí studentského věku návykové látky patří. Nedokázal jsem vypátrat ţádnou spojitost klasického raţení typu – bere, protoţe má nedobré rodinné zázemí, bere, protoţe rodinu nemá ţádnou, ţe zaţil trauma atd. Ve sledovaném oddíle šlo dle mého mínění o rekreační uţívání, snad o experimentování, jak to i někteří nazývali a pídit se po příčinách a důvodech – ač bych velmi rád – zkrátka nespadá do kategorie mé práce, neb jde o problematiku tak širokou, ţe její pochopení vyţaduje studium vývoje lidské společnosti v celé její historické existenci. A je toliko úhlů pohledu. To, co z mého výzkumu nejvýrazněji vyplývá, je skutečnost, ţe se prostředí skautského oddílu nikterak neliší od „vnějšího světa.“ Určité procento lidí něco bere a bez odpovídající komparace s výsledky jiné práce věnované stejnému tématu jen v jiné sociální skupině, nemohu vyvozovat závěry, jestli jsou preventivně vedené aktivity v drogové oblasti účinné a jestli platí vztah, ţe dítě vyrůstající ve skautu, ke drogám dojde jemněji, později nebo snad vůbec. Mohu jen popsat věci tak, jak jsem je viděl a nechat na kaţdém, ať posoudí, zda jde o pochybení vedení oddílu, kdyţ se drogy do něj dostávají, nebo zda jde právě o vliv vedení oddílu, který umoţňuje lidem brát drogy odpovědněji a smysluplněji – je-li na braní jakékoliv psychoaktivní látky vůbec něco smysluplné. Nemám rád fráze, ale s jednou frází přece jen svou analytickou část zakončím: „doba je taková.“
31
ZÁVĚR V práci jsem nastínil moţnosti působení skautingu na poli primární prevence v drogové oblasti mezi mládeţí. V teoretické části jsem rozebral jednotlivé její oblasti a ukázal, ţe metody skautingu zahrnují celou primární preventivní oblast velice komplexně. Kdyţ se ale podíváme na výsledky ročního terénního pozorování, vidíme, ţe ani skautskému oddílu se návykové látky nevyhýbají. Ukázalo se, ţe více neţ polovina současných registrovaných členů uţila minimálně jednou alkohol nebo jinou návykovou látku i během oficiální skautské akce. Před výzkumem nastavené hlavní otázky mě vedly k tomu, abych se drţel určité linie pozorování a zaznamenávání dat a informací a byl na ně nakonec schopen odpovědět. Krátké shrnutí otázek a vzešlých odpovědí můţe znít asi takhle. Návykové látky se na půdě zkoumaného skautského oddílu vyskytují a jsou uţívány. Není překvapením, ţe se jedná, stejně jako jsou v celé Evropě a České republice nejuţívanější, o alkohol, tabák a konopí. Věkově se první zkušenost s návykovou látkou u skauta pohybuje kolem 15 roku, coţ vybočuje s celonárodních statistik. U zkoumaných jedinců nedošlo k první zkušenosti nikdy na půdě skautského oddílu, ale vţdy ve společnosti spojené spíše s přechodem na střední školy. Skauti a roveři návykové látky uţívající tvoří přirozené bliţší skupiny, ve kterých mají bliţší vztahy, jsou přátelé a tráví spolu čas i mimo oddíl. Uţívání návykových látek ve skautském oddíle podléhá tendenci k ritualizaci. Je to dáno tím, jak je nastaven celý skaut – jak silný důraz klade na tradice a rituály. Uţívání se snaţí být utajeno, ale je všeobecně známo napříč všemi věkovými kategoriemi, ţe někteří kouří, pijí pivo atd. Nerad bych opakoval to, co jsem se snaţil zachytit uţ v interpretační části práce. Je jisté, ţe drogy na půdě skautského oddílu jsou novinkou a vedoucí s nimi neumí pracovat. Proto skauty končící základní školy předává pod vedení roverů a sám se drţí mladších skautů, u kterých můţe uplatnit svou vizi vedení skautského oddílu. Vize se neztrácí ani u roverů, kteří vedou starší skauty. Jen jsou roveři tolerantnější a ochotnější chování starších skautů přijímat a snaţit se o společné kompromisy tak, aby oddíl i pro starší kluky smysluplně fungoval a skauti zůstali jeho členy, hlavně pro své dobro, co nejdéle. V práci jsem představil skaut jako organizaci hrající významnou roli na poli výchovy a vzdělávání mládeţe a to hlavně na poli protidrogového působení. Jako taková se můţe jevit úspěšná, jen v případě téhle práce veškeré soudy končí na hranicích jednoho konkrétního zlínského oddílu. Povedl se mi hustý popis situace v oddíle? Snaţil jsem se do situace proniknout co nejhlouběji, ale míra hustoty popisu nemůţe být nikdy absolutní. Myslím si, ţe 32
práce nabídla zajímavý vhled do významné výchovně vzdělávací organizace a přiblíţila její působení na mládeţ v oblasti drogové problematiky a čtenáři můţe ukázat jeden úhel pohledu na výchovu mládeţe. Popisovaný skautský oddíl návykovým látkám dlouho odolával, ale nemohl nepodlehnout tlaku kultury, kam patří. Drogy se v oddíle objevily jako výsledek interakce s okolním vnějším prostředím. Skauti si je přinesli sebou a vloţili je do kontextu dané skautské subkultury. Mám tím na mysli výrazné projevy rituálů kolem kouření marihuany, alkoholu i tabáku. Drogy působí jako vzájemné pojítko podskupin, drogy vyhraňují ţivotní styl jejich uţivatelů a přímo působí i na zasvěcené mladší skauty, kteří se snaţí styl starších napodobovat, jak je to jen v daných podmínkách moţné. Stylem oblékání, způsobem mluvy a orientací svého zájmu na sféry, které je fascinují u starších. Na jednu stranu je to rebelie proti vedení v podání starších skautů a jejich chování okolo alkoholu a cigaret, a na stranu druhou je to uchvácení rovery kouřícími marihuanu, které tahle látka vede k zájmu o metafyziku, teologii a humanitní obory vůbec. Vše je propojené. Proč je dnešní doba charakterizována mimo jiné i narůstajícím trendem uţívání návykových látek u čím dál mladších jedinců? A proč zrovna Česká republika vede v konzumaci alkoholu, konopí i psychiatrických léků? Odpovědi na tyhle otázky nelze nalézt v práci, kterou dočítáte. Musíme je ale hledat, neb jsou vodítkem k příčině problémů. A chceme-li změnit nezdravé kousky dnešního systému a doby, musíme začít od začátku. Od výchovy a sami od sebe. Můţe zhuštěný popis situace jednoho skautského oddílu nastartovat nějakou změnu? Asi těţko. Ale můţe pomoci čtenáři zamyslet se nad problémem drog a mládeţe. A uţ jen zamyšlení je výhra. Skaut nabízí jednu alternativu z mnoha, jak dítě vést k dospělosti. A myslím si, ţe nabízí alternativu dobrou, alespoň co se uţívání drog ve skautské komunitě týče. Plyne z toho pro mě jednoduchý závěr. Hodnoty a principy, na jejichţ základech skaut staví, jsou aplikovatelné do kaţdé sociální skupiny i na ţivot kaţdého jednotlivce. Jde o vedení k odpovědnosti, bez které svoboda není ničím víc neţ anarchií, o vedení k dobru a ochraně práva slabých a ohroţených. Skauting stojí velice výrazně na základech křesťanské nauky lásky k bliţnímu. A jde o nauku jednoduchou.
33
Použité zdroje Literatura: Clifford, G, Interpretace kultur, Slon, Praha:2000 Šantora, R. Nosek, V. Janov, S. Dostál, V. Skautské století, Mladá fronta, Brno:2012 Baden Powell, R. Skauting pro chlapce, Mladá fronta:2009 Svojsík, B. Základy Junáctví, Svépomoc:1991 Kalina, K. a kol. Drogy a drogové závislosti, Úřad vlády, Praha:2003 Kudrle, K a kol. Drogy a drogové závislosti, Úřad vlády, Praha:2003 Frankl, V. Lékařská péče o duši-základy logoterapie a existencionální analýzy, Cesta: 2006 Groffová, Ch. Krize duchovního vývoje, Chvojkovo nakladatelství, Praha:1999 Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, Karolinum:2002 Nešpor, K. Návykové chování a závislost. 2.vyd. Portál, Praha:2003 Vágnerová, M. Vývojová psychologie, Portál:2000 Sikorová, L. Dětská sestra v primární a komunitní péči, Grada publishing, Praha:2012 Sikorová, L. Potřeby dítěte v ošetřovatelském procesu, Grada publishing, Praha:2011 Kalina, K. Základy klinické adiktologie, Grada publishing, Praha:2008 Zajíc, J. Myšlenkové základy skautingu – vůdcovská zkouška, Junák:2001 Bečková, I. Farmakologie drogových závislostí, Karolinum, Praha:1999 Vetešník, J. Ochrana před škodlivými vlivy alkoholu, tabáku a návykových látek, Kosmas:2011 Milovský, M. a kol. Primární prevence rizikového chování ve školství, SCAN, Praha:2012 Svoboda, M. a kol., Psychopatologie a psychiatrie, Portál:2012 Hajný, M. Drogový problém vs. rodina, Gevak:1999 Corbin, J. Strauss, A. Basic sof qualitative research, Second edition:1998 Gavora, P. Úvod do pedagogického výzkumu, Paido:2001 Mladiství a drogy, Slovník odborné konference, Praha 2010 Internetové zdroje Vláda ČR, protidrogová politika, online dostupné 15. 2. 2013 z www.vlada.cz Demografický informační portál, uţívání návykových látek u nezletilých, online dostupné 15. 2. 2013 z www.demografie.info Skaut ČR, Charta českého skautingu, online 15. 3. 2013 z krizovatka.skaut.cz 38. skautský oddíl, program pro rok 2013, online dostupné 15. 2. 2013 z sejonijsk.web.cz
34
35
