CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Myslet sociologicky v sociální práci

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Myslet sociologicky v sociální práci

Markéta Tvrdá Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská

Olomouc 2014

Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci zpracovala samostatně na základě zdrojů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.

V Olomouci, dne 29. dubna 2014

…………………………… Markéta Tvrdá

PODĚKOVÁNÍ Tímto bych chtěla upřímně poděkovat paní Mgr. Vladislavě Závrské za odborné vedení mé absolventské práce, cenné rady a připomínky, které mi při zpracovávání práce poskytla, a také za čas, který mi věnovala.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 5 1 Sociologie a sociální práce........................................................................................ 6 1.1 Sociální práce jako pomoc v interakci .............................................................. 6 1.2 Úloha sociologie nejen ve společnosti .............................................................. 7 1.2.1 Zdravý rozum – „Common sense“.............................................................. 8 1.3 Myslet sociologicky v sociální práci................................................................. 9 2 Labelling ................................................................................................................. 12 2.1 Normativní řád společnosti a sociální deviace................................................ 12 2.1.1 Sociální deviace ........................................................................................ 14 2.2 Labelling ......................................................................................................... 16 2.2.1 Kritika labellingu ...................................................................................... 17 2.3 Erving Goffman jako představitel labellingu .................................................. 18 2.3.1 Azyly ......................................................................................................... 18 2.3.1.1 Totální instituce ................................................................................. 19 2.3.1.1.1 Resocializace ................................................................................. 20 2.3.1.2 Morální kariéra jedince ...................................................................... 21 2.3.2 Stigma ....................................................................................................... 22 2.3.2.1 Virtuální a sociální identita................................................................ 22 2.3.2.2 Vymezení pojmu „stigma“ ................................................................ 22 2.3.2.3 Druhy stigmatu .................................................................................. 23 2.3.2.4 Akceptace jako celoţivotní boj stigmatizovaného ............................ 23 2.4 Howard Becker jako představitel labellingu ................................................... 25 2.4.1 Outsideři.................................................................................................... 26 2.4.2 Deviantní kariéra jedince .......................................................................... 27 3 Zhodnocení konceptů Goffmana a Beckera a jejich vyuţití v sociální práci ......... 28 3.1 Klienti sociální práce jako nositelé stigmatu .................................................. 28 3.1.1 Totální instituce jako zdroj stigmatizace ....................................................... 30 3.2 Chyby v komunikaci s lidmi se stigmatem ..................................................... 31 3.3 Vyuţití jednotlivých teoretických konceptů sociální práce ke zmírnění či odstranění stigmatizace ............................................................................................... 34 3.3.1 Rogersův přístup zaměřený na člověka .................................................... 34 3.3.1.1 Akceptace .......................................................................................... 35 3.3.1.2 Empatie .............................................................................................. 36 3.3.1.3 Autentičnost ....................................................................................... 36 3.3.2 Antiopresivní přístup ................................................................................ 36 3.3.3 Realitní terapie .......................................................................................... 37 Závěr ............................................................................................................................... 39 Seznam pouţité literatury ............................................................................................... 42 Anotace ........................................................................................................................... 44 Abstract ........................................................................................................................... 45

4

Úvod V této práci se budu zabývat vztahem mezi sociální prací a sociologií, který přiblíţím na teorii labellingu. Zaměřím se především na pojetí labellingu dvou autorů Ervinga Goffmana a Howarda S. Beckera. Cílem absolventské práce je na pozadí vybraných sociologických přístupů kriticky zhodnotit moţnost vyuţití sociologického myšlení v praxi sociální práce. Tato práce je prací teoretickou. Získané poznatky jsem čerpala z odborné literatury sociologů, kteří se danou problematikou zabývají. Otázku labellingu by samozřejmě bylo přínosné zpracovat i formou výzkumu např. v jednotlivých zařízeních či s klienty jednotlivých sociálních sluţeb. Stejně tak i samotné koncepty jako např. totální instituce, deviace a identity by bylo rovněţ přínosné rozpracovat. V odborné literatuře je problematika labellingu dle mého mínění dostatečně zpracována. Ve vztahu k sociální práci se mi však nepodařilo nalézt publikaci, která by se zabývala např. stigmatizací osob v souvislosti s vyuţíváním sociálních sluţeb nebo publikaci, které by pojednávala o tom, co sám sociální pracovník můţe udělat pro to, aby vliv labellingu zmírnil. Mám za to, ţe téma labellingu je velice aktuální, na konci práce uvádím antiopresivní přístup, který dle mého mínění vede pracovníka k uvědomění si moţné oprese, kterou pro klienta můţe být stigma či nějaká nálepka ve společnosti. Čerpala jsem převáţně z publikací Goffmana (Stigma a Asylums) a také Beckera (Outsiders), kteří patří mezi autory, jeţ nejvíce přispěli k teorii labellingu. Vyuţila jsem odbornou literaturu věnující se problematice sociologie a sociální práce, abych pohled na labelling jiţ dvou zmíněných autorů doplnila o další perspektivy. Cílem práce bylo teorii labellingu a její koncepty v oblasti sociální práce kriticky zhodnotit, proto jsem čerpala z publikací věnujících se jednotlivým přístupům ke klientům. Práce je členěna do tří kapitol, které jsou rozděleny na další podkapitoly. První kapitola se zabývá sociální prací, sociologií a jejich vzájemným vztahem. Druhá kapitola se zabývá labellingem a jeho pojetím podle Goffmana a Beckera a vysvětlením pojmů, které s tématem souvisí. Třetí kapitola je zaměřena na kritické zhodnocení konceptů labellingu a jejich vyuţití v sociální práci.

5

1 Sociologie a sociální práce a jejich úloha ve společnosti V úvodní kapitole nazvané Sociologie a sociální práce, bude představen vztah mezi sociologií a sociální prací v obecné rovině. Nejprve vymezím oblast sociální práce v souvislosti s interakcí mezi sociálním pracovníkem, klientem a institucemi navzájem dále vymezením úlohy sociologie ve společnosti. Poslední část kapitoly je zaměřena na význam sociologického myšlení v oblasti sociální práce a vysvětlení jejich vzájemného vztahu.

1.1 Sociální práce jako pomoc v interakci Vzhledem k tomu, ţe člověk je bytost společenská, formuje se díky interakcím s lidmi okolo něj, tato interakce je velice úzce spojena s tématem zodpovědnosti jednotlivce za vytváření svého světa a světa okolo něj (Keller, 1992, s. 119). Jsme v neustálé interakci s lidmi okolo nás, proto jsou to právě oni, kteří vytvářejí náš společenský ţivot – ten by však bez vzájemného působení neexistoval (Szczepański, 1966, s. 66). Můţeme říci, ţe sociální práce se zaměřuje na pomoc s problémy, ke kterým dochází právě prostřednictvím interakcí lidí s jejich sociálním prostředím. Cíl bychom mohli charakterizovat, jako dosaţení vzájemně přijatelných reakcí v interakci mezi jejich účastníky. Vzhledem k tomu, ţe k interakci jedince s lidmi nebo institucemi dochází téměř neustále, musí sociální práce spolupracovat i s jinými disciplínami a vědami (včetně sociologických termínů), aby byla schopna zhodnotit klientovu ţivotní situaci komplexně. Klíčovým úkolem sociálního pracovníka potom je, všechny získané informace, které slouţí k vyuţívání různých šancí, překonávání překáţek a zvládání problémů v interakci s lidmi, interpretovat z hlediska interakce jedince (klienta) a sociálního prostředí. Spolupráce s jinými pomáhajícími obory je tedy neodmyslitelnou částí sociální práce (Musil in Matoušek, 2013, s. 507). Sociální práce se zaměřuje na několik druhů interakcí, a to klientů s jejich bezprostředním okolím, organizací s lidmi, poskytovatelů zdrojů v komunitě, konfliktní nebo selhávající interakce klientů se subjekty s odlišnými zájmy a např. interakce s neosobními aktéry moci, trhu, zákona apod. (Musil in Matoušek, 2013, s. 512). 6

Při interakci dochází k výměně neverbální a verbální komunikace. Výměna této komunikace, ať uţ verbální nebo neverbální, umoţňuje pochopení jednoho druhým. Toto „pochopení druhého“ má velký význam pro proces socializace. Jde o to, ţe je člověk schopen se na svou situaci, na sebe podívat i z pohledu druhého člověka a zhodnotit je (Keller, 1992, s. 122). Sociální práce se vyznačuje schopností integrovat, vyuţívat a popř. i modifikovat různé poznatky, kdy snahou je pomáhat lidem při obnově jejich sociálního fungování (Navrátil in Matoušek, 2012, s. 193). Jejím cílem je odstranit příčiny i důsledky sociálního znevýhodnění se zaměřením se na společenské bariéry, které vedou k omezování určité společenské menšiny. Zde Matoušek, Koláčková a Kodymová (2010, s. 99) navazují na antiopresivní přístup. K tomu, aby byl sociální pracovník schopen klientovi adekvátně pomoci, je třeba, aby se seznámil nejenom s průběhem

událostí které klient popisuje, ale potřebuje

porozumět tomu, co od sebe účastníci vzájemné interakce očekávají a jaká reakce je tedy očekávána. Pro sociálního pracovníka z toho vyplývá, ţe musí poznat kulturu prostředí, ve kterém se jedinec nachází, aby lépe pochopil interakce, které klient zaţívá (Musil in Matoušek, 2013, s. 217). Sociologie pro lepší pochopení interakcí upozorňuje sociálního pracovníka na jejich rozdělení na přímé a nepřímé. Přímé jsou interakce v bezprostřední přítomnosti jednajících a nepřímé jsou předávány různými technickými pomůckami. Pro sociálního pracovníka to znamená, ţe je svědkem také nepřímé interakce, kdy klient nemá pouze nesnáze v interakci, ale můţe nebo má i vzájemné nesnáze různých účastníků jeho interakcí.“

Úkolem sociálního pracovníka je tady podporovat změny jednání obou

účastníků, kdy výsledkem budou vzájemně přijatelnější reakce (Musil in Matoušek, s. 217-218).

1.2 Úloha sociologie nejen ve společnosti Sociologie se zabývá člověkem vytvořeným světem, který by však nemohl existovat bez lidí samotných, kteří v něm realizovali a neustále realizují svou činnost. Zaměřuje svou pozornost nejenom na lidskou činnost samou o sobě, ale také na její důsledky (Bauman 2004, s. 9).

7

Lidský rod je velice rozmanitý a je tvořen individuálními bytostmi, sociologie je nucena se všemi těmito lidmi, skupinami zabývat a snaţit se je pochopit a nalézt v nich určitý řád. K tomu, aby člověku a společnosti porozuměla, musí je zkoumat z různých hledisek a zároveň její aspekty chápat v interakci a vzájemné souvislosti s jinými, aby došlo k pochopení celku (Mills, 1968, s. 114-117). Sociologie je věda multiparadigmatická a plní několik funkcí. Jedná se především o to, aby slouţila člověku, aby člověk lépe porozuměl společnosti a „nebyl jen manipulovatelnou loutkou“ (Kubátová, 2009, s. 38). Mezi další funkce patří rozvíjení sociologické představivosti, která pomáhá porozumět lidem tomu, co se děje ve světě a zároveň lépe pochopit procesy, které se odehrávají v nich samotných; vede k uvědomění, ţe člověk sám se podílí na vytváření společnosti. Poznávání společnosti s cílem organizovat a měnit ji a analýzu sociálních problémů a zároveň návrhy na jejich řešení je další funkcí, kterou Kubátová zmiňuje (Kubátová, 2009, s. 37-39). Další nepopiratelnou vlastností sociologie je to, ţe nám napomáhá k sebepoznání. Čím více budeme rozumět sobě a společnosti, tím více budeme schopni ovlivnit náš ţivot (Giddens, 1999, s. 29). Mucha (2004, s. 156) naopak uvádí, ţe „jedním z hlavních přínosů sociologie je právě to, ţe nám umoţňuje znovu se zamyslet nad tím, co je zdánlivě samozřejmé.“ Sociologie můţe dopomoci k odstraňování předsudků ve společnosti. Vychází z předpokladu, ţe jestliţe porozumíme tomu, proč lidé ţijí, tak jak ţijí, umoţní nám lépe je pochopit a moţná dopomůţe k lepšímu souţití s nimi. Uvědomíme si, ţe náš způsob ţivota není jediný správný a ostatní se mu nemusí podřizovat (Kubátová, 2009, s. 39). To, co především sociologii odlišuje je její nazírání na lidské jednání z hlediska širších souvislostí a následné vyhodnocení důsledků této vzájemné provázanosti pro aktuální a moţné chování osob. Z tohoto vyplývá, ţe sociologie je v podstatě způsob myšlení, který se zabývá lidským jednáním, interakcí mezi lidmi navzájem, vzájemnou závislostí jednajících na sobě, otázkou svobody jednajících – prostě realitou kaţdodenního ţivota (Bauman, 2004, s. 13).

1.2.1 Zdravý rozum – „Common sense“ Sociologie pracuje s pojmem „zdravý rozum – common sense“ – ten chápe jako soubor znalostí, které potřebujeme k ţití ve společnosti, ale zároveň se jej snaţí zpochybňovat (Kubátová, 2009, s. 29). Tento zdravý rozum je typický pro člověka, kaţdý 8

jedinec jej má osobitý a v jeho důsledku posuzuje svůj ţivot a události odehrávající se v něm právě podle něj (Kubátová, 2013, s. 10). Podle Baumana (2004, s. 19-20) naše rutiny v kaţdodenním ţivotě nám jaksi zastírají pocit sebeanalýzy, protoţe kaţdodenně vykonávaná praxe a obvyklé chování nám přijde důvěrně známé, čímţ nevyvolává ţádnou zvědavost. Neklademe si tedy otázky, protoţe se cítíme dobře v tom, jak to je a máme pocit, ţe tomu rozumíme, coţ je ale spojeno s jedním problémem - pokud jsme s něčím důvěrně obeznámeni, nemáme potřebu cokoli měnit, protoţe to nepovaţujeme za potřebné. Právě tady vystupuje sociologie, která klade otázky, které zpochybňují a narušují zavedené jistoty a v podstatě pro nás bezpečný způsob ţivota, který se nám najednou začne zdát ne jako jediný, přirozený, ale jeden z moţných. Ne kaţdý můţe se zpochybňováním a narušováním běţné rutiny spokojen. Mohou se objevit pocity poníţení, zesměšněni či devalvováni, ale přesto je zde nejméně jedna pozitivní věc a to ta, ţe tato „analýza“ nám můţe odkrýt nové, mnohdy netušené moţnosti, které nám pomohou porozumět sama sobě, a uvědomit si svobodu, díky které můţeme náš ţivot ovlivnit. Svobodu, která můţe být uplatněna pouze za předpokladu, ţe se někdo svobodně rozhodl ţít svůj způsob ţivota. Sociologie je zde hlavně pro to, aby nám poukázala na to, ţe svět není tak černobílý jak se zdá být a ţe jsme ve svém myšlení a chápání často omezeni, i kdyţ přiznává, ţe právě tento omezený způsob myšlení je pro člověka přirozený a snaţí se nás vést k poznání, ţe bychom měli být více kritičtí a ne úplně smířeni s věcmi tak jak jsou nebo o nichţ se domníváme, ţe takové jsou.

1.3 Myslet sociologicky v sociální práci Vztah mezi sociologií a sociální prací je nepopiratelný. Sociologie analyzuje různé sociální problémy a jevy a snaţí se na ně dívat z více hledisek. Dalo by se tedy říci, ţe sociologie je teorie a sociální práce praxe. Bez poznatků, které sociologie nabízí, by sociální práce, jako vědní disciplína nemohla existovat (Kubátová, 2013, s. 32). Z oblasti sociologie čerpá sociální práce velkou většinu teoretických formulací „a také vědomí, ţe „sociálno“ je dojednané lidmi a ţe i toto dojednání je moţné změnit“ (Úlehla, 2005, s. 108). Abychom pochopili vztah mezi sociální prací a sociologií, je třeba jej zařadit do kontextu sociální politiky, kdy se dostáváme k otázce sociální státu. Sociální práce má

9

slouţit k „podpoře sociálního fungování občanů, přičemţ toto sociální fungování je zaloţeno na dynamické rovnováze mezi klientem a prostředím, tedy společností“ (Kubátová, 2013, s. 32). Kubátová (2013, s. 33) dále zmiňuje, ţe sociologie také napomáhá stanovení priorit v oblasti sociální politiky a to právě díky různým sociálním analýzám. Na druhé straně můţe praxi sociální práce přispět analýzou dopadů sociální politiky, např. analýzou zákona o sociálních sluţbách, či zákonech obecně. Nejedná se tedy pouze o klienty, ale také o poskytovatele sociálních sluţeb. Tato analýza můţe vést ke zkvalitnění sociálních sluţeb a následné větší spokojenosti klientů, nebo např. k zefektivnění poskytované sluţby. Sociologie také poskytuje teoretické zázemí pro terapeutický přístup v sociální práci (Navrátil in Matoušek, 2013, s. 103). Co se zdravotního postiţení týče, sociologie má svou aplikovanou vědní disciplínu, která vychází s poznatků a pojmosloví metod obecné sociologie. Zabývá se zkoumáním sociálních aspektů zdravotního postiţení, patologie sociálního prostředí a jeho vlivu na vznik a vývoj zdravotního znevýhodnění. Zabývá se tedy zdravotním postiţením, jako sociálním jevem. Souvisí tedy nejenom s poznatky ze sociologického myšlení, ale její rozsah se prolíná také do jiných oborů, jako např. sociální práce, legislativy apod. (Novosád, 2006, s. 14). Sociální práce je práce s lidmi, z čehoţ vyplývá, ţe je úzce spojena se socializací, kterou se sociologie zabývá (Mühlpachr, 2004, s. 5). Ať uţ se jedná o jiţ zmíněnou socializaci, resocializaci, enkulturaci nebo adaptaci, právě sociologie poskytuje důleţité poznatky a silný sociální základ, který je pro sociální práci nepostradatelný. Sociologie vysvětluje také mechanismy sociální kontroly, snaţí se pochopit, proč druzí jednají tak, jak jednají a následně změnit myšlení a postoje jednotlivců, kdy výsledkem by mělo být uskutečnění konkrétního společenského cíle. Sociologie poskytuje poznatky, které mohou být společnosti ku prospěchu nebo mohou konat zlo, nejsou však návodem pro to, jak tento potenciál vyuţívat (Kubátová, 2013, s. 33-34). Např. původ závislosti má svou sociologickou teorii, kterou můţe sociální práce vyuţít. Závislosti hodnotí s ohledem na sociální strukturu klima a moţnosti společnosti. Vychází z několika předpokladů, mezi které např. patří fakt, ţe jsou-li drogy snadno dosaţitelné, jejich uţívání je vyšší anebo pokud má jedinec moţnost být členem nějaké deviantní subkultury a je v ní úspěšný, nachází v ní pocit sebeuznání, kterého se mu nepodařilo získat v normální společnosti a ztrácí motivaci se do běţné společnosti opět začlenit (Mühlpachr, 2009, s. 61).

10

Myslet sociologicky v podstatě znamená být citlivější vůči okolnímu světu, uvědomit si své stereotypní myšlení. Znamená o něco plněji tomuto okolnímu světu porozumět, jejich touhám, přáním, snům, trápením a starostem. Toto pro nás nové porozumění můţe usnadnit komunikaci mezi „my“ a „oni“, být tolerantnější. Kdyţ si uvědomíme, ţe lidé, kteří jsou součástí okolního světa, jsou v podstatě lidé jako my, budeme mít větší úctu a respekt k tomu, co dělají, k tomu, jak ţijí a jaký způsob ţivota si zvolili, jak se definují, jak hájí svou důstojnost. Vzhledem k tomu, ţe sociologie pracuje s otázkou svobody, pochopení toho, proč tady sociologie vlastně je a zamyšlení se nad jejími principy, hodnotami a způsobem myšlení, můţe vést k tomu, ţe si člověk bude vědom své vlastní identity, kterou si svobodně zvolil a tím pádem i menší manipulovatelnosti okolím. „A konečně můţe sociologické myšlení hodně napomoci solidaritě mezi námi, solidaritě, která je zaloţená na vzájemné úctě a porozumění, solidaritě zaloţeném na společenském odporu proti utrpení a ve sdíleném odpouzení krutosti, jen je jeho příčinou. Bude-li tohoto účinku dosaţeno, bude posílena věc svobody, neboť bude pozvednuta na úroveň věci společné“ (Bauman, 2004, s. 21).

11

2 Labelling V první části druhé kapitoly popíši základní pojmy a koncepty související s deviací. V druhé části představím teorii labellingu. V následující části vymezím teorii labellingu, v pojetí Goffmana, v poslední části pojetím labellingu Beckera.

2.1 Normativní řád společnosti a sociální deviace Instituce nejsou chápány jen jako zařízení, kde lidé ztrácejí svobodu, ale podle Parsonse také jako normativní vzorce, které jsou vytvořeny kulturními hodnotami. Jsou to právě instituce, které určují, co je ve společnosti povaţováno za správné a co ne, co je legitimní a co ne, jsou to právě ony, kdo určuje, jaké jsou očekáváné vzorce chování ve společnosti a formy jednání a sociálních vztahů (Kubátová, 2009, s. 133). Funkcí sociálních norem je zajišťování sociální soudrţnosti a dosahování konformity ve společnosti (Urban, 2011, s. 141). Pro porovnání uvádím definici institucí Kubátové (s. 102-103), která je charakterizuje jako pravidla, upravující jednání a chování lidí a zároveň uspokojující potřeby společnosti. Hovoříme tedy o zákonech, pravidlech společenského styku atd. Většina sociologů se shoduje v tom, ţe jsou nezbytná pro existenci společnosti. Jednotlivé instituce se od sebe liší mírou závaţnosti dodrţování. S kaţdou institucí se pojí i sankce, která nás postihne v případě jejího nedodrţení. Pokud je však dodrţujeme, okolí nás hodnotí kladně. Sankce a můţeme charakterizovat jako jakoukoliv reakci lidí na chování jednotlivce nebo skupiny, kdy jejím cílem je zajisti dodrţování dané normy. Dělí se na pozitivní, negativní, formální a neformální. Do pozitivních sankcí se řadí např. slovní ocenění nebo úsměv; do negativních verbální naráţky, kritiky; formální jsou zajištěny skupinou nebo organizací lidí, která jejich dodrţování vyţaduje, neformální jsou spontánní reakce na nedodrţení určité normy (Giddens, 1999, s. 187). Norma je tedy nástroj k rozlišování mezi ţádoucím a neţádoucím, ideálním a patologickým, dobrým a špatným. Dělíme je na psané, které jsou formální a záměrné a nepsané, které jsou spontánní a vţité (Urban, 2006, s. 115). Kolářová (2012, s. 71) dodává, ţe v současném ţivotě snad neexistuje oblast, pro kterou by nebyla „vypočtena“ nějaká norma, střední hodnota či průměr. Jednoduše

12

bychom tedy mohli říci, ţe normy jsou zde pro srovnávání a popis, chování a vlastností lidí. Plodí také hodnocení a očekávání, kdy hodnocení je zaloţeno na domněle objektivním popisu, kdy východiskem jsou ustálené normy a hodnoty. Hovoříme tedy o normalistických a normativních očekáváních. Normalita vede ke shodnému chování lidí a shodné chování vede ke vzniku normalistické normy, kdy dané věci povaţujeme za normální, protoţe je dělá kaţdý (Kolářová, 2012, s. 131). Giddens (1999, s. 185) zdůrazňuje, ţe je těţké rozlišit mezi těmi, kteří normy porušují a kteří ne. Poznamenává, ţe někdy normy porušují lidé, do kterých bychom to ani v nejmenším neřekli, protoţe se navenek reprezentují jako lidé ţijící spořádaným ţivotem. Pokud se zabýváme normami, je důleţité klást si otázku, kdo je vlastně vytvořil a proč tady jsou. Studium deviantního chování v podstatě říká, ţe nikdo z nás není aţ tak normální, jak bychom si rádi mysleli. Většina z nás se za určitých okolností dopouští deviantního chování. „Nikdo neporušuje všechna pravidla, ale nikdo také úplně všechna nedodrţuje.“ Mucha (2004, s. 165) dále zmiňuje, ţe rozhodnutí člověka odchýlit se od norem společnosti vyţaduje rozhodnost a odvahu. Toto rozhodnutí a jeho následné důsledky nemusí být vţdy negativní, někdy jsou naopak podnětem pro změnu, která se můţe postupem času ukázat jako všeobecně prospěšná. Základní otázka ve studiu deviací by měla být: „Proč někdo nálepku devianta dostává a jiní ne, kdyţ oba porušili stejnou normu?!“ (Šubrt, 2008, s. 387). Co nás ale nutí dodrţovat různé instituce? Je to sociální kontrola. Ta se dělí na vnitřní (socializace) a vnější (sociální kontrola). Socializace je chápána jako proces interakce mezi lidmi, ve kterém si jedinec osvojuje a přijímá různé instituce. Jedná se tedy o přijímání rolí, práv, povinností a např. pravidel společenského styku (řádíme zde např. způsob oblékaní, zdravení, stravování…). Je-li tento proces socializace úspěšný, jedinec dobrovolně dodrţuje společenská pravidla a normy (Kubátová, 2013, s. 103). Socializací si člověk utváří své vlastní „já“. Můţeme říci, ţe do jisté míry probíhá celý ţivot. Je univerzálním kulturním prostředkem, jejímţ cílem je „zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti.“ (Mucha, 2004, s. 144) Individualita jedince je potom důsledkem socializace, která probíhá prostřednictvím interakce mezi lidmi a institucemi (Kon, 1971, s. 76). Urban (2011, s. 153) upozorňuje, ţe jedna z reakcí jedince v procesu socializace můţe být buď konformita anebo deviace. Konformní jednání je takové, které se 13

ztotoţňuje s poţadavky společnosti, deviace je potom jednáním proti těmto pravidlům ve společnosti. Giddens (1999, s. 199) poznamenává, ţe proces socializace a postavení jedince ve společnosti významně ovlivňuje to, zda se někdo deviace dopustí a tím pádem i to, zda bude za devianta označen. Socializace jako taková však sama o sobě nestačí a tak je doplněna kontrolou z vnějšku a tou je právě sociální kontrola (Kubátová, 2013, s. 103-104). Sociální kontrolu můţeme charakterizovat jako dohled společnosti, našeho okolí. Pouţívá několik prostředků a má několik podob. Berger ji rozděluje do čtyř druhů. Jako první uvádí právní a politický systém. Zde řadíme zákony, které jsme nuceni dodrţovat. Prostředky pro jejich dodrţování je policie, soudy a vězeňský systém. Druhým typem sociální kontroly je ekonomický systém. Jedná se o ekonomický nátlak, který vytváří zaměstnavatel k vymáhání norem a pravidel na pracovišti. Třetí typ je nátlak morálky, zvyků a obyčejů. Zde zmiňuje, ţe porušování pravidel nemusí být trestáno jako ve dvou předchozích zmiňovaných typech, ale stačí jej označit za nemorální. Jedná se o výsměch, poniţování, pomluvy a v neposlední řadě přesvědčování. Posledním typem je nátlak rodiny a přátel. Berger tento nátlak povaţuje za nejkrutější, protoţe právě rodina a přátelé pro nás tvoří nejdůleţitější vazby. Prostředky jsou opět výsměch, uráţky nebo dokonce izolace (Kubátová, 2013, s. 104).

2.1.1 Sociální deviace Labelling pracuje s pojmem deviace. Tu můţeme charakterizovat jako jednání, které není v souladu vůči normě či normám společnosti, které jsou většinovou společností akceptované

(Giddens,

1999,

s.

185).

Munková

2001, s. 80) tvrdí, ţe deviant je ten, který byl úspěšně jako deviant vykreslen a který tuto nálepku přijal. Tato nálepka devianta pak přehluší všechny ostatní charakteristiky osobnosti jedince i jeho sociální vazby. „Procesy labellingu jsou těsně spjaty s procesy stigmatizace.“ Podle Jandourka (2012, s. 54) jsou deviace jednání, které jde proti nebo porušuje společenské normy. Je to stigmatizující označení pro vlastnosti nebo způsoby chování, které pouţívá dominantní skupina vůči jedinci, či skupině menší. Tato dominantní skupina je spojena s výkonem moci, kdy rozhoduje o vydávání těchto pravidel, určuje o tom, co je a není odchylkou od určité normy, popř. jestli a proč takovéto jednání trestat. Označení někoho za devianta je vynesením soudu. Rozlišujeme

14

mezi činy, jako je např. vraţda, drţení lehkých drog, homosexualita, nová móda – všechny tyto činy jsou od sebe odlišné, avšak povaţovány za deviaci. Goffman (2003, s. 162-164) charakterizuje deviaci, jako odchylku osob, které otevřeně a dobrovolně odmítají přijímat normy společnosti a jim příslušející sociální pozici a staví se proti základním institucím ve společnosti, jako je rodina, legitimnímu zaměstnání, stereotypnímu rozdělení rolí mezi pohlavími. Zmiňuje, ţe jádrem samotné deviace jsou tzv. sociální devianti, kde zařazuje prostitutky, narkomany, delikventy, jazzové umělce, bohémy, cikány, šoumeny, hazardní hráče atd. Dále zmiňuje tzv. okrajové případy deviace, kde řadí politické radikály, bohaté cestovatele, osoby bouřící se proti zaloţení rodiny atd. U všech těchto případu je vedena dělící čára mezi nimi a společností. Lidé, kteří nedodrţují instituce, jsou označeni jako sociální devianti. Sociální deviace je spojena se socializací a sociální kontrolou. Sociální pravidla a normy se v průběhu času vyvíjejí a mění. K tomu, aby se mohly vyvíjet a měnit, musí je nejdříve někdo zpochybnit a narušit. To můţe mít buď kladný anebo negativní efekt (Kubátová, 2013, s. 104). Giddens (1999, s. 225) zmiňuje, fakt, ţe společnost můţe být tolerantní vůči deviacím, ale pouze za předpokladu, ţe budou ve společnosti v souladu sociální spravedlnost a individuální svoboda. Pokud by svoboda nebyla vyváţena rovností a pokud lidé zjistí, ţe nemají podmínky k tomu, aby se mohli plně realizovat, je velice pravděpodobné, ţe deviantní chování bude pro společnost destruktivní. Lemmert zformuloval teorii primární a sekundární deviace která je v úzké souvislosti s labellingem (Mühlpachr, 2009, s. 41). Primární deviace má příčinu v sociálních, psychických a kulturních faktorech. Je povaţována za sociálně nepřípustnou odchylku, avšak na psychickou stránku jedince nemá podstatný vliv (Jandourek, 2012, s. 54). Uţ za prvním prohřeškem následuje označení za devianta, klíčovou otázkou však je, zda tuto roli, nálepku přijme. Pokud ano, můţe mít charakter sebenaplňujícího proroctví (Šubrt, 2008, s. 387). Sekundární deviace je produktem nebo důsledkem procesů sociální kontroly. Je výsledkem procesu, který probíhá mezi odlišným chováním a společenskou reakcí na toto chování. Zde se dostáváme k tématu selekce, stigmatizace, labellingu apod. (Jandourek, 2012, s. 54). Je to reakce na chování druhých jakoby pod tlakem souvislostí (okolí, osudu…). Sekundární deviace je chování člověka, který nálepku přijal za vlastní a postupem času se podle ní začal i chovat. „Takový člověk po nějaké době začne sám sebe vnímat jako devianta“ kdy dojde k přeměně jeho identity, s čímţ se pojí také změna 15

sebepojetí. Pokud se tato reakce stabilizuje, můţe vést k trvalému přijetí deviantní role. Některé instituce a organizace mohou jednání člověka v procesu rozhodování se pro deviaci nevědomě podporovat. Paradoxně se jedná např. o věznice, výchovné ústavy nebo různá léčebná zařízení. Se sekundární deviací je také spojena stereotypizace v myšlení společnosti, na coţ mají ve velké míře vliv média (Šubrt, 2008, s. 387-388). Teorie labellingu dopomohla k pochopení kriminality (Mucha, 2004, s. 163). Hlavním přínosem je, ţe nabízí i jiný aspekt pohledu na deviaci a to z hlediska deviantní subkultury. Jejím dalším přínosem je rozdělení deviací na primární a sekundární (Šubrt, 2008, s. 386). Teorie labellingu je přinejmenším podnětná a téměř nezbytná při práci s lidmi, kteří jsou společenský znevýhodněni a také pro instituce, jejichţ klienty jsou právě tyto osoby (Matoušek, 2013, s. 99).

2.2 Labelling Teorie labellingu vychází z jednoho ze sociologických směrů vznikajícího ve 30. letech, který se nazývá symbolický interakcionalismus (Munková, 2001, s. 66-67). Interakcionalismus je hlavním pilířem tzv. interpretativní sociologie. Ta má ohnisko zájmu v kaţdodenním ţivotě běţných lidí. Stojí na tvrzení, ţe společnost existuje díky tomu, jak jí její členové svým jednáním, přiřazováním významů a dáváním smyslů věcem okolo neustále vytvářejí. Lidé jednají většinou automaticky neţ racionálně (Urban, 2006, s. 92). Ideově má blízko k teorii konfliktu (Šubrt, 2008, s. 386). Podstatou labellingu není studium jedince, ale analýza procesů, kdy je určité chování označeno jako deviantní a jeho nositel označen za devianta, „včetně výzkumů mechanismů a subjektů sociální kontroly“ (Šubrt, 2008, s. 386). Etiketizace je tedy výsledkem interakce mezi deviantem a společností, kdy deviace je reakcí na vnější společenské vlivy, ale zároveň stigmatizujícího označení (Šubrt, 2008, s. 386-387). Etiketizační teorie se zabývá tím, proč a jak je určité chování označeno za deviantní. Vychází z toho, ţe se nejedná o určité objektivní chování, ale o to, ţe společnost určité chování za deviantní povaţuje. Labelling ve společnosti provádějí různé

16

skupiny lidí, přičemţ kritéria, podle kterých hodnotí, jsou silně ovlivněna jejich sociálních statusem (Jandourek, 2012, s. 140-141). Pro srovnání uvádím definici Muchy (2004, s. 163), podle kterého labelling vychází z předpokladu, ţe „ţádné jednání není kriminální samo o sobě“. To, co je a není kriminální, o tom rozhodují lidé, kteří mají ve společnosti moc. Jsou to soudy, policie a nápravná zařízení, které definici kriminálního charakterizují prostřednictvím zákonů a norem. Deviace není chápana jako soubor určitých rysů jednotlivce nebo skupiny, ale jako „proces interakce mezi deviantní a nedeviantní častí populace.“ Dalo by se říci, ţe etikety vytvářejí lidé, kteří mají ve společnosti určitou moc; pravidla tedy vytvářejí bohatí chudým, muţi ţenám apod. Giddens (1999, s. 196) dochází ke stejnému závěru a to, ţe deviantní proces, který nazývá „učení se deviaci“ bývá umocňován institucemi, které se prezentují jako nápravné oněch deviací. Jedná se o polepšovny, psychiatrické léčebny nebo věznice. Kdyţ jedinec dostane nálepku kriminálníka, toto stigma mu zůstane a pro společnost se stává nedůvěryhodným a tak je s ním také zacházeno (Giddens, 1999, s. 195). Následkem přidělení této nálepky se člověk uchyluje k dalšímu kriminálnímu jednání a tímto se propast mezi ním a sociálními konvencemi prohlubuje (Mucha, 2004, s. 163). Díky svobodě kaţdého jedince jsou lidé schopni tvořit či definovat sebe sama. Tato svoboda v otázce chování můţe vést jiné lidi k etiketizaci. Tímto způsobem sociální prostředí ovlivňuje naše postoje a přesvědčení o tom, kdo jsme a co děláme (Navrátil in Matoušek, 2012, s. 208).

2.2.1 Kritika labellingu Pro některé autory však teorie labellingu není zcela jednoznačná a bezvýhradně přijímaná. Giddens (1996, s. 196) zmiňuje tři argumenty proti labellingu. Zmiňuje, ţe se často ztrácejí ze zřetele procesy, které vedou k jednání, které je označeno jako deviantní. To, zda se člověk uchýlí k deviantnímu jednání, je ovlivněno rozdíly v socializaci, příleţitostech a postojích jedince. Za druhé se zamýšlí nad tím, zda labelling jako takový opravdu přispívá k deviantnímu jednání anebo je proces deviace ovlivněn i jinými faktory, jako např. kontakt s jinými delikventy, s čímţ se pojí i získání nových zločineckých znalostí a dochází k tomu, ţe je velice obtíţné to posoudit. Jako třetí uvádí, ţe k tomu, abychom pochopili, proč vznikají různé druhy etiket, musíme zkoumat vývoj 17

systémů práva, soudnictví a policie, protoţe je nutné se na deviaci dívat v kontextu její historie. Ke vzniku této teorie přispělo několik autorů, avšak já se zaměřím pouze na pojetí labellingu Ervinga Goffmana a Howarda Beckera.

2.3 Erving Goffman jako představitel labellingu Goffman, představitel dramaturgické sociologie, je dle Smitha (2006, s. 1) povaţován za jednoho z nejvíce pozoruhodných praktiků sociální vědy. Nezabýval se rozvojem společnosti jako většina sociologů, ale svůj zájem směřoval ke kaţdodenní interakci tváří v tvář, na drobnostech v běţné aktivitě a komunikaci. Goffman vychází z předpokladu, ţe všichni jsme jedinečné bytosti a jednáme na základě významů, které přikládáme věcem, jeţ nás obklopují. Tyto významy ale nejsou objektivní vlastností, ale produktem neustálých interakcí mezi členy společnosti (Urban, 2006, s. 93). Vychází ze symbolického interakcionalismu (Matoušek, 2013, s. 98). Jeho práce a koncepty plynou z faktu, ţe interpretace musí vycházet z kaţdodenní zkušenosti jedince, ale je třeba brát v potaz i to, ţe je ovlivněn předsudky a svými představami, s kterými vstupuje do kaţdodenní interakce (Jandourek, 2009, s. 43-44). Goffman se snaţí najít smysl jednání v kaţdodenním ţivotě člověka i společnosti (Mucha, 2004, s. 47). Pokud chceme porozumět odlišnosti, musíme se zaměřit na ty, kteří jsou odlišní a ne na ty, kteří jsou normální (Goffman, 2003, s. 146). Teorii labellingu vysvětlím na jeho publikacích a to knize Azyly a Stigma.

2.3.1 Azyly Kniha Azyly nebo spíše soubor 4 esejů, které Erving Goffman vydal v roce 1961, jej řadí do etiketizační teorie. Jeho práce analyzuje způsoby zacházení s pacienty totálních institucí, kdy se zaměřuje na vztahy mezi pacienty a institucí a na to, jak nastavení oněch institucí ovlivňuje člověka a jeho sebepojetí. Tyto eseje vznikly Goffmanovým ročním pozorováním a výzkumům sociálních světů pacientů St. Elizabeth´s Hospital ve Wasingtonu (Goffman, 1961, s. 7-9).

18

Goffman (1961, s. 7) věří, ţe jakékoli skupiny lidí, ať uţ to jsou vězňové, piloti nebo pacienti rozvíjejí svůj ţivot a nám se stává smysluplný a rozumný aţ teprve aţ kdyţ se mu přiblíţíme tím, ţe se podrobíme denní rutině, kterou ţijí. Goffman se soustředil nejenom na povahové rysy, které mají důsledky na ţivot jedince, které jsou lékaři označovány jako psychopatologické, ale také na důsledky toho, ţe je jedinec povaţován za duševně nemocného pacienta. Toto pozorování ho vedlo ke zjištění, ţe přijetí nové role, léčba a případná deprivace nemá spojitost s duševní chorobou, ale se způsobem, jakým je s pacienty zacházeno, ţe být duševně nemocným pacientem znamená přijetí určitého vyţadovaného sociálního statusu – tímto se sociálně konstruuje lidská identita, která můţe být přeměněna k potřebě totální instituce, jeţ můţe vést k „umrtvení, znecitlivění nepohodlných jedinců“ (Munková, 2001, s. 77-78). Giddens (1999, s. 223) udává příklad, který dle mého mínění dobře charakterizuje vliv etiketizační teorie. Uvádí příklad člověka, kterému zemře milovaná osoba a na základě této události se začne chovat velice nepřirozeně. Vzhledem k tomu, co se mu však přihodilo, jeho chování okolí toleruje. Kdyby se však takto choval bez zjevného důvodu, pravděpodobně by jej jeho okolí povaţovalo za duševně nemocného. A kdyţ někdo dostane takovou nálepku, je velice pravděpodobné, ţe uţ mu zůstane a na jejím základě se bude rozvíjet proces sekundární deviace. Jak uţ jsem výše zmínila, kniha Azyly sestává ze čtyř esejů. První charakterizuje totální instituce, kdy je v těchto zařízeních zkoumán společenský ţivot nedobrovolných členů a to vězňů a pacientů s duševní nemocí. V druhém eseji je popisována morální kariéra jedince. Ve třetím, ţivot veřejné instituce a v závěrečném obrací pozornost k roli zdravotnických pracovníků prezentujících chovancům fakty o jejich situaci (Goffman, 1961, s. 11-12).

2.3.1.1 Totální instituce Totální instituce je charakterizována jako místo bydliště a práce, kde je velké mnoţství lidí odříznuto od společnosti na významnou dobu, jsou společně uzavřeni a jejich ţivot je řízen formálně. Typickým příkladem jsou věznice a zařízení pro osoby s mentálním postiţením. Jejich totální charakter je symbolizován bariérami ve styku se společností a to vysokými zdmi, zamčenými dveřmi. Instituce naší společnosti dělí do pěti skupin (Goffman, 1961, s. 11-16). 19

Centrální rys totálních institucí můţe být popsán jako narušení bariér, které běţně oddělují tři sféry ţivota. Všechny aspekty ţivota jsou prováděny na jednom místě a pod dohledem jedné autority, všechny aktivity jsou prováděny společně a přesně časově rozvrţeny a plán těchto vynucovaných aktivit je navrţen tak, aby naplňoval cíle organizace (Goffman, 1961, s. 17). „Při vstupu do instituce je drasticky zlomena dosavadní identita člověka, reprezentovaná specifickou konstelací rolí, vztahů, hodnot a očekávání.“ Goffman toto zcizení identity nazývá „občanskou smrtí“, protoţe vstupem do totální instituce člověk ztrácí většinu svých práv a povinností a také soukromí, tudíţ si nemůţe udrţet ţádoucí obraz o sobě samém (Oates-Indruchová, 2011, s. 173). Giddens (1999, s. 204) podotýká, ţe právě tyto instituce neţ aby posilovaly chování podle norem společnosti, naopak mezi ně spíše vráţí klín a tím jejich obyvatele od vnější společnosti odcizuje, protoţe podmínky, ve kterých ţijí, jsou zcela odlišné od většinové společnosti.

2.3.1.1.1 Resocializace Proces integrace (socializace) je spojen se sociální kontrolou jednotlivce, kdy právě sociální kontrola motivuje jednotlivce, aby se neuchyloval k deviantnímu chování (neodchyloval od očekávaného naplňování rolí). Pokud se od něj odchýlí, nastává proces resocializace, který probíhá opět pod dohledem sociální kontroly, kdy cílem je vykonávat vše v rámci nejlepšího zájmu společnosti (Kubátová, 2009, s. 133). Resocializace, která nastává po rozpadu námi přijímaných hodnot a vzorců jednání, které jsou následně nahrazeny zcela odlišnými, nastává za určitých okolností, kdy jednou z těchto okolností můţe být vstup člověka do psychiatrické léčebny, vězení – ve své podstatě instituce, které omezují osobní svobodu člověka (Mucha, 2004, s. 153). Mucha (2004, s. 154) tuto resocializaci popisuje jako proces, kdy člověk prochází různými změnami, kdy si nedokáţe vybavit např. různé situace z minulosti, napodobuje chování těch, kteří při jeho vstupu u něj vzbuzovali odpor, či se uchyluje k infantilnímu chování. Dále zmiňuje, ţe hodnoty, postoje lidí a osobnosti nejsou po celý ţivot stejné, ale mění se během ţivota v důsledku zkušenosti, v důsledku kaţdodenní interakce s lidmi. Matoušek (2013, s. 117) dodává, ţe reintegrační proces je znemoţněn tím, ţe je jedinec povaţován za nedůvěryhodného. Předpokladem pro to, aby se znovu začlenil do společnosti, je vytvoření nových rolí, ve kterých jedinec bude zaţívat reciprocitu.

20

2.3.1.2 Morální kariéra jedince Morální kariéra se skládá ze 4 vzorců socializačního procesu. Zvlášť důleţitá fáze bude ta, ve které se jedinec dozví, ţe je nositelem stigmatu. Toto nové uvědomění si jej povede k vytvoření si nového vztahu s lidmi trpícími stejným stigmatem (Goffman, 1963, s. 44-48). Mohli bychom ji dokonce charakterizovat, jako vývoj „sebepojetí související se stylem ţivota“ (Matoušek, 2013, s. 99). Morální kariéru jedince bychom mohli rozdělit na dvě fáze. V jedné fázi si stigmatizovaný osvojuje a zjišťuje názory na identitu a vyrovnávání se se stigmatizací normálních osob, v další se dovídá, ţe on sám má určité stigma a na vlastní pociťuje, jaké to je být nositelem stigmatu se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Načasování těchto fází morální kariéry jsou důleţité pro jeho pozdější vývoj. Samotná morální kariéra zahrnuje 4 vzorce, které bychom mohli nazvat jako socializační, kdy první zahrnuje osoby, které se stigmatem narodily a jejich socializace probíhá zároveň s osvojováním si měřítek společnosti, jimţ však nevyhovuje. Druhý zahrnuje schopnost rodiny a blízkého okolí, kteří pro stigmatizovaného tvoří jakousi ochrannou ulitu, která o stigmatizovaném říká, ţe je normální osoba, jako kaţdá jiná. To, kdy rodina uţ nadále nebude schopna zajistit stigmatizovanému takovouto ochranu, závisí na společenské třídě, typu stigmatu a oblasti, kde jedinec ţije. Kdyţ však tato chvíle nastane, stigmatizovaný získává morální zkušenost. Třetí vzorec proţívají osoby, které stigma postihne v pokročilém věku anebo které se takto pozdě dozví, ţe jsou stigmatizováni. V druhém případě dochází k přehodnocení pohledu na svou minulost, kdy má jedinec potíţe se znovu nalezením své identity, coţ s velkou pravděpodobností povede k sebeodmítání. Čtvrtý socializační vzorec zaţívají osoby, které byly socializovány v cizí komunitě, ale jsou nuceny si osvojit jiný způsob ţivota, který souvisí s přijetím norem pro něj nové společnosti. Nehledě na to, jakým socializačním vzorcem stigmatizovaný jedinec prochází, stěţejní pro něj bude ta fáze či zkušenost, kdy se dozví, ţe on sám je nositelem stigmatu. Tato zkušenost jej totiţ postaví do zcela nových vztahů k lidem, kteří jej mají také (Goffman, 2003, s. 43-48). Konečnou fází morální kariéry jedince je dobrovolné odhalení, které je charakterizováno přijetím sebe sama, kdy člověk přestane předstírat (Goffman, 1963, s. 119).

21

2.3.2 Stigma V této kapitole se budu věnovat tématu stigmatizace. Vysvětlím pojem virtuální a sociální identita, stigma, jejich rozdělení, vnímání stigmatizovaného člověka a jak on vnímá sebe, včetně jeho akceptace.

2.3.2.1 Virtuální a sociální identita Virtuální sociální identita představuje náš soubor očekávání, které máme vůči člověku; naopak skutečná sociální identita představuje vlastnosti, které by daná osoba mohla skutečně mít (Goffman, 2003, s. 10). I kdyţ si to většinou neuvědomujeme, na kaţdého člověka, se kterým se setkáme, klademe určité poţadavky, jaký by měl být. Pokud daná osoba těmto našim poţadavkům vyhoví, přijde nám zcela samozřejmé, ţe daného člověka přijmeme s jeho identitou, kterou nazýváme sociální. Můţe se ale stát, ţe sociální identita dané osoby, těmto našim poţadavkům nevyhoví. Typická reakce je pohoršení se nad ním, ale zároveň jakési zaujetí jeho odlišností. Je to člověk, jehoţ odlišnost je pro nás viditelná, daný jedinec vyčnívá (Kubátová, 2009, s. 176). Goffman (2003, s. 14) zmiňuje, ţe se nejedná pouze o očekávání, ţe se daná osoba bude chovat podle normy, avšak očekáváme, ţe ji bude i naplňovat. Říká, ţe mezi virtuální a skutečnou identitou jedince můţe existovat diskrepance, která pokud je zřejmá, narušuje jeho sociální identitu, kdy je jedinec v důsledku vyčleněn ze společnosti i sám od sebe a ocitá se v pozici diskreditovaného (Goffman, 2003, s. 29-30). Diskrepance mezi virtuální a skutečnou sociální realitou bude existovat vţdy bez ohledu na druh stigmatu, vţdy bude vyvolávat potřebu kontroly a to ať napětí ve vztahu k diskreditovanému, tak potřebu kontroly informací co do vztahu k diskreditovatelnému (Goffman, 2003, s. 157). Všechny ty, kdo se nevzdalují v negativním smyslu od těchto očekávání, které na osoby okolo nás máme, nazývá Goffman (2003, s. 13) normálními.

2.3.2.2 Vymezení pojmu „stigma“ Goffman (2003, s. 11-12) se převáţně zabývá stigmaty, která nejsou na první pohled viditelné. Stigma bychom mohli definovat, jako nějaký nedostatek či selhání. 22

„Stigma je tedy v podstatě zvláštním druhem vztahu mezi atributem a stereotypem“, je to něco, za co bychom se měli stydět. Pokud nějakého člověka neznáme, můţeme si povšimnout určitého atributu či atributů, které daného člověka odlišují od jiných osob, spadajících pod atributy společností povaţované za normální, tímto procesem hodnocení, jakoby člověk ztratil v našich očích hodnotu – je nositelem stigmatu. Stigma je silně diskreditující atribut. Tento atribut, který jej odlišuje, je základem rozdílnosti mezi virtuální a skutečnou sociální identitou. Jedná se v podstatě o to, zda se ony vlastnosti (atributy), které člověk má, se slučují s naším stereotypem v souvislosti s tím, kým by měla daná osoba dle našeho názoru být (Goffman, 2003, s. 10-11). Proces, kterým je člověku s diskreditujícím atributem připsáno stigma nazýváme stigmatizace (Jandourek, 2012, s. 223).

2.3.2.3 Druhy stigmatu Goffman (2003, s. 12-13) odlišuje 3 druhy stigmatu – různá tělesná znetvoření, které přímo nazývá tělesné ošklivosti, vady charakteru jako např. homosexualita, alkoholismus, slabá vůle, nezaměstnanost atd. a poslední skupinou stigmat jsou tzv. kmenová stigmata, kde kupříkladu patří rasa, národ a náboţenství. Dále zmiňuje, ţe člověka, který má stigma, za člověka ani nepovaţujeme, je pro nás méněcenný, různými způsoby ho diskriminujeme (často nevědomky), tím pádem nemá rovné šance jako ostatní. V běţném rozhovoru pro něj pouţíváme stigmatizující výrazy, aniţ bychom se zamysleli nad jejich původním významem a na základě připsání jednoho atributu mu připisujeme další nedokonalosti a další neţádoucí charakteristiky, které se obvykle nezakládají na pravdě. Společným rysem stigmatizovaných tedy není jejich stigma, ale způsob, jakým je pojímáme (Blaţek, Olmerová, 1985, s. 138). Matoušek (2013, s. 263) upozorňuje, ţe stigmatem můţe být i vyuţívání sociální sluţby. Abychom zmírnili tento dopad, uţ v úvodních fázích případové práce a během ní bychom se měli zaměřit na podporu klienta, pozitivní přijetí a ocenění.

2.3.2.4 Akceptace jako celoživotní boj stigmatizovaného Abychom pochopili problematiku akceptace, musíme zmínit pojem interakce, který je spojen s kaţdodenní realitou jedince. 23

Interakce je charakterizována jako vzájemné působení. Proces interakce je nevyhnutelný a nesmírně důleţitý pro vytvoření osobnosti člověka. Nejedná se pouze o interakci mezi jednotlivci navzájem, ale i interakci jedince s institucemi. Tato interakce probíhá prostřednictvím sociálních rolí, které daný jedinec zastává. Sociální role vychází ze sociálního postavení jedince ve společnosti. Kon (1971, s. 12-13) poznamenává, ţe tato sociální role souvisí se společností, jako celkem. I kdyţ to nemusíme vyjádřit přímo, stigmatizovaný díky tomu, ţe přijal měřítka širší společnosti, si uvědomuje, ţe se na něj nedíváme jako na „normálního“ člověka a ţe není plně akceptován, coţ ho vede k tomu, ţe sám sebe začne vnímat jako méněcennou bytost nesplňující to, čím by měl být. Objevují se pocity nenávisti, sebeponiţování. Ţije ţivot plný obav z toho, ţe jej lidé budou posuzovat pouze na základě jeho stigmatu. Můţeme říci, ţe problém „akceptace“ je hlavní rys ţivotní situace stigmatizovaného (Goffman, 2003, s. 15-18). Dále poznamenává, ţe změna statusu stigmatizovaného na normální je mnohem lépe psychicky zvládnutelnější, neţ změna normálního člověka na stigmatizovaného (Goffman, 2003, s. 151). Goffman (2003, s. 30) hovoří o dvou skupinách osob, které se stigmatizovaným soucítí. Do první skupiny osob řadí ty, které jsou postiţené stejným stigmatem. S těmi se jedinec cítí dobře, uvolněně, nemá potřebu se přetvařovat či se nuceně chovat, osoby poskytnuté týmţ stigmatem mu mohou poskytnout morální podporu, povzbudit jej, utěšit. Druhou skupinu představují tzv. zasvěcení, coţ jsou osoby „normální“, ale dobře znalé situace stigmatizovaného. Stigmatizovaný jedinec se i mezi těmito zasvěcenými cítí dobře, nemusí se neustále kontrolovat, cítí se přijímán. Zasvěcený vnímá jedince se stigmatem jako běţného člověka a tak se stává akceptovaný lidmi se stigmatem. Zasvěcení se opět dělí na dvě skupiny. Ti, kteří např. pracují v zařízeních, která slouţí pro osoby s určitým stigmatem a ty, kteří jsou se stigmatizovaným spojeni sociálními vazbami (rodina, přítel…) (Goffman, 2003, s. 39-41). To, ţe stigmatizovaný v podstatě neví, co si o něm „normální“ lidé myslí, jej můţe vést k přehnané sebekontrole. Pokud však „selţe“ v očekáváních druhých, je to opět přikládáno jeho stigmatu, jeho odlišnosti. Goffman (2003, s. 23-24) toto připodobňuje na pacientech psychiatrických léčeben, kdy mají tito pacienti např. strach pouštět se do ostrých výměn názorů s lidmi, protoţe by jejich náhlé projevy emocí mohly být povaţovány za příznaky jejich onemocnění nebo pokud se např. lidé s niţší inteligencí dostanou do potíţí, je to automaticky připisování jejich „mentálnímu postiţení“; kdyby se

24

však do stejné situace dostal člověk s „normální inteligencí“, nikdo se nad tím nepozastaví. Stigmatizovaný se nedefinuje odlišně od kohokoli jiného, ale současně je sám sebou i lidmi povaţován za osobu, která je ze společnosti vyčleněná. Jedná se tedy o jakýsi vnitřní rozpor, který stigmatizovaný proţívá a snaţí se nalézt východisko ze své situace (Goffman, 2003, s. 126-127). Ve spojitosti s procesem socializace, zaţívá stigmatizovaný ambivalentní pocity ohledně svého já. Můţeme tedy říci, ţe čím více se stigmatizovaný stýká s normálními, tím více se sám bude vnímat nestigmaticky; jsou však situace, kdy tomu bude právě naopak (Goffman, 2003, s. 125). Stigmatizovaný člověk můţe na svou situaci reagovat několika způsoby a to buď pokusem o přímou nápravu (např. plastická operace), nebo se pokusit svou situaci napravit nepřímo (snaţí se vyniknout v některé z oblastí, které vzhledem k jeho moţnostem pro něj povaţujeme za nemoţné) (Goffman, 2003, s. 15-18). To, zda člověk bude své stigma skrývat anebo jej odhalí, si stigmatizovaný jedinec osvojí během procesu socializace. Zde zařazujeme i vliv rodiny a okolí, které na to, zda se stigmatizovaný jedinec takto odhalí, má také vliv (Matoušek, 2013, s. 99). „Stigmatizace osob se špatným morálním profilem můţe zjevně slouţit jako prostředek formální sociální kontroly.“ Stigmatizace příslušníků určitých etnických menšin či náboţenských a etnických skupin byla prostředkem pro jejich odstranění, či dokonce snaha o jejich vyhlazení. Diskreditování osob s tělesnými ošklivostmi (jak zmiňuje Goffman) sniţuje jejich pravděpodobnost pro uzavření sňatku (domnívám se můţeme říci i v nalezení partnera), čímţ je ve svém důsledku opět vyčleňuje ze společnosti (Goffman, 2003, s. 158).

2.4 Howard Becker jako představitel labellingu Becker se je povaţován za zakladatele etiketizační teorie a jeho dílo Outsiders je uznáváno pro teorii sociálních deviací (Šubrt, 2008, s. 386). Nejlepší způsob, jak popsat Beckerův přístup je nutno pochopit v souvislosti s Chicagskou tradicí. Ta směruje pozornost člověka k sociálnímu kontextu, ve kterém samotné deviace vznikají. Zabývá se také ale abstraktnějšími pojmy jako je Americká kultura a individuální osobnost (Erikson, 1964, s. 417). K tomu, abychom pochopili

25

kontext deviace, je třeba zmínit institucionalizaci, díky které je určité chování označeno jako deviantní.

2.4.1 Outsideři Uţ na prvních stranách knihy Becker vysvětluje, kdo je to deviant a říká, ţe definice deviace se liší podle společenských skupin a tříd, které tvoří společnost (Erikson, 1964, s. 417). Všechny sociální skupiny vytvářejí pravidla a ty se snaţí za určitých okolností a v určitém čase vynucovat. Sociální pravidla vytvořené společností v podstatě určují, které chování je dobré a které špatné. Pokud člověk tyto pravidla, které jsou společností vyţadována, poruší, nebo má společnost za to, ţe je porušil, dívá se na něj jako na nedůvěryhodného. Je povaţován za outsidera. Becker (1997, s. 1-5) konstatuje, ţe je mnoho druhů pravidel, které jsou buďto schválené zákonem, kdy jejich dodrţování potom vynucuje policie. V jiných případech reprezentují neformální dohody, jejichţ porušení je trestáno různými druhy sankcí. Becker také podotýká, ţe různé skupiny povaţují různé věci za deviantní. Deviaci charakterizuje jako cokoliv, co se příliš liší od průměru, avšak mnohem běţnější pohled na deviaci je takový, ţe je to něco patologického, něco, co je chorobné. Becker (1997, s. 8-9) tvrdí, ţe deviace je vytvořena společností. Tvrdí, ţe sociální skupiny vytvářejí deviaci na základě vytváření pravidel, jejichţ porušení konstituuje deviaci a tyto pravidla aplikují na určité skupiny lidí, které po porušení těchto pravidel dostanou nálepku. Deviant je potom člověk, který tuto nálepku přijal – deviantní chování je takové, které lidé jako deviantní označí. Deviace není v chování, ale v interakci mezi lidmi, kteří spáchají zločin a v lidech, kteří na něj odpovídají (Becker, 1997, s. 14). Becker (1997, s. 12) dodává, ţe některé pravidla jsou vynucovány na určitých skupinách více, neţ na jiných. Některá pravidla jsou porušena, bez toho aniţ by byla potrestána, jiná však ne. Becker (1997, s. 17) si klade otázku, kdo můţe nutit druhé přijímat jejich pravidla a co je příčinou jejich úspěchu? Dochází k závěru, ţe je otázka politické a ekonomické moci. „Becker zdůrazňuje, ţe sociální charakter deviace spočívá především v procesu labellingu, nikoli v sociálním řádu, či povaze právního systému“ (Munková, 2001, s. 83).

26

2.4.2 Deviantní kariéra jedince Becker (1997, s. 25-29) se zamýšlí nad tím, co jedince motivuje ke spáchání deviantního činu. Teorií je spousta. Zmiňuje psychologické teorie, které nacházejí příčinu deviantního chování v jiţ předešlé zkušenosti, která vyvolává nevědomou potřebu uspokojení, pokud si chce jedinec udrţet jeho rovnováhu. Sociologické teorie např. jsou zaloţeny na sociálně strukturovaných zdrojích napětí, ve společnosti, kdy je jedinec nucen vyhovět protichůdným poţadavkům ve společnosti a tak vyhledává nelegitimní způsob jejich řešení. Becker však říká, ţe předpoklady těchto teorií nemusí být správné a ţe jedinec můţe spáchat deviantní čin, i bez toho aniţ by měl k tomu jakýkoliv impuls. Poznamenává, ţe lidé jsou devianti mnohem více, neţ jak se tváří. Klade si tedy otázku, proč obyčejní lidé nenásledují impulsy deviantního chování, které v sobě mají? Dochází k závěru, ţe lidé mají v průběhu ţivota stále vyšší závazky k běţným normám a institucím a tak místo okamţitého uspokojení volí raději cestu zdrţenlivosti s ohledem na svou rodinu, práci, sousedství či reputaci. Becker si tedy klade další otázku a to takovou, jak dochází k tomu, ţe se jedinec vyhne závazkům společnosti? Zmiňuje např. osoby, které nemají v sázce svou reputaci nebo pokrytecké odsouzení společností. Jeden z mechanismů, které jedince vedou od pouhého experimentování k ustálenému vzoru deviace je rozvíjení deviantních motivů a zájmů. Becker (1997, s. 3032) upozorňuje, ţe mnoho druhů deviantní aktivity pramení z motivů, které jsou sociálně naučené. Jeden z klíčových momentů v budování deviantní kariéry vidí Becker v přichycení jedince při činu a veřejné označení jej za devianta. To, zda jedinec učiní tento krok, záleţí na tom, jak se k tomu postaví společnost. Toto přichycení má následky, kdy jedním z nejdrastičtějších je změna jedincovy veřejné identity, kdy získává ve společnosti nový status. Zjistilo se, ţe je jiný, neţ za jakého ho lidé povaţovali, či spíše očekávali, ţe bude. Pokud se jedinec po prvním spáchaném deviantním činu, ţe nechce v kariéře devianta pokračovat, společnost jej přijde zpět, ovšem pokud se rozhodne naopak, bude zamítnut a začíná cyklus vzrůstající deviace. Posledním krokem v rámci deviantní kariéry je přičlenění se do deviantní skupiny. Zde si jedinec najde racionální důvody pro páchání deviace a zároveň se naučí páchat deviantní čin bez minima potíţí (Becker, 1997, s. 3779).

27

3

Zhodnocení konceptů Goffmana a Beckera a jejich využití v sociální práci Tato třetí a poslední část práce se zabývá aplikací a vyuţitím konceptů labellingu

v sociální práci. V první části této kapitoly budou představeny různé cílové skupiny, se kterými se sociální práce zabývá v souvislostí s labellingem. Závěrečnou tematickou oblast tvoří přínos labellingu pro praxi sociální práce. Bude zde představen přístup sociálního pracovníka, který můţe dopomoci ke zmírnění důsledků stigmatizace včetně teoretických konceptů vyuţívaných v sociální práci.

3.1 Klienti sociální práce jako nositelé stigmatu Vzhledem k tomu, ţe sociální práce pracuje s mnoha „cílovými skupinami“, uvádím několik osob, jeţ jsou ve společnosti nositeli stigmatu. Jan Šiška (in Matoušek 2013, s. 394) uvádí, ţe i člověk s mentálním postiţením můţe být a velice často bývá znevýhodněn předsudky, negativní pověry a stigmaty, kdy jsou tito lidé vnímání jako agresivní, duševně nemocní či jinak sociálně deviantní a ţe jejich stav je neměnný. Tyto představy a přesvědčení přispívají k jeho sociálnímu vyloučení. Je třeba poukazovat na to, ţe vhodným působením tento stav ovlivnitelný je a i člověk s mentálním postiţením, je-li mu poskytnuta vhodná podpora, můţe ţít v relativně běţném prostředí. Stejně tak i Hana Janečková (in Matoušek, 2013, s. 398) uvádí, ţe stejně tak jsou stigmatizováni i lidé s demencí, jejichţ stav bývá často bagatelizován a zkreslován. Často končí vyloučením ze společnosti, sociální izolací a odvrácením rodiny od člověka s demencí. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o poruchu intelektu s nepříznivou prognózou, dopad vnímání jedince s demencí okolím má dopad na představu o sobě samém, o jeho hodnotě a výhledy do budoucnosti. Lidé s poruchou řeči bývají také často stigmatizováni, coţ je z velké části dáno nápadností poruchy. Mohou se setkat s nepřijetím, posměchem, šikanou, odmítáním, mít problémy v sociálních interakcích, při hledání zaměstnání. Na základě této poruchy, můţe dojít ke generalizování a jedinec můţe být povaţován za člověka s niţší inteligencí (Vágnerová, 2008, s. 247-248).

28

Dále Vágnerová (2008, s. 354) uvádí, ţe např. schizofrenie je ve společnosti povaţována za silně stigmatizující onemocnění, coţ je ještě umocňováno nedostatečnou informovaností o tomto onemocnění. Další cílovou skupinou, které se stigmatizace týká, jsou prostitutky. Uţ jen označení slova „prostitutka“ navozuje ve společnosti atmosféru morálního odsouzení. Jedná se o společenské stigma, se kterým se pojí celá řada předsudků aţ s netajeným odporem vůči jejich osobám (Malinová in Matoušek, 2013, s. 446). „Pobyt ve vězení představuje sociální stigma,“ kterého se lze jen těţko zbavit. Společnost osoby propuštěné z výkonu trestu nepřijímá, hodnotí negativně a neočekávají pozitivní chování, nedůvěřuje jim. Lidé jsou většinou přesvědčeni, ţe si tito lidé mohou za svou situaci sami a jsou nenapravitelní, v důsledku toho jim mnohdy odmítají pomoct. Nálepka kriminálníka mu také ztěţuje následnou adaptaci, hledání zaměstnání, ubytování a vesměs všechny kaţdodenní činnosti, kde se dostává do interakce s jinými lidmi. Tento přístup společnosti často vede k rozvíjení dalšího deviantního chování u osob propuštěných z výkonu trestu (Vágnerová, 2008, s. 826). Hora (in Matoušek, 2013, s. 232) hovoří o sociálním vyloučení, ke kterému dochází např. na základě etnického původu nebo obecně na základě vnějšího posouzení situace člověka. Kdy tedy vychází z toho, ţe stigmatizace je důsledkem vyloučení. Také osoby trpící mentálním nebo zdravotním handicapem, příslušníci menšin, osoby trpící nějakým druhem závislosti a jiné jsou ohroţeny sociálním vyloučením. V ČR jsou však sociálním vyloučením nejvíce ohroţeni Romové (Kahoun, 2007, s. 164). Vágnerová (2008, s. 438) uvádí, ţe také traumatizující záţitek, jako např. násilné chování, týrání, sexuální mučení, můţe člověka sociálně stigmatizovat. V důsledku těchto událostí je jiný, neţ ostatní a lidé se k němu chovají jinak, neţ dříve. Jedinec se můţe setkat se soucitem, ale také odporem. Chování druhých osob zde hraje velkou roli. Pokud by jej podpořili, mohlo by to jedinci významně pomoci nejen v reakci na traumatizující zkušenost, ale také na způsob vyrovnávání se s ní. Se stigmatizací se potýkají také romské děti, které mají problém s inkluzí v rámci vzdělávacího systému (Pospíšilová, 2002, s. 58-59). Také nezaměstnanost je sociální stigma. Vágnerová (2008, s. 741) uvádí, ţe je však mnohem více stigmatizující pro muţe neţ pro ţeny. Jako další sociální stigmatizaci uvádí, závislost na drogových látkách, kdy se jedná téměř o izolaci, která je více stigmatizující neţ na alkoholu (Vágnerová, 2008, s. 573).

29

Vágnerová (2008, s, 190-191) zmiňuje, ţe trvalé postiţení můţe být za určitých okolností také hodnoceno jako stigma. Stigmatizující je potom především zevnějšek, verbální i neverbální komunikace apod. Tyto charakteristiky vyvolávají u druhých odpor. Nejde ani tak o samotné omezení, ale o to, jak jsou lidé se stigmatem vnímáni, hodnoceni a přijímáni. Stigma tedy není vlastností člověka, ale je mu přiděleno společností. „Stigmatizace mění roli postiţeného, jeho status a v důsledku toho mnohdy i jeho identitu.“ Tato změna se projevuje ve vztahu zdravých k postiţeným a to např. komunikací, příliš ochranitelským přístupem či naopak odmítavým postojem, kdy např. nejsme ochotni vyslechnout jeho názor. Osoby s handicapem bývají často podceňované a zneuţívané.

3.1.1 Totální instituce jako zdroj stigmatizace Do roku 1989 byl kladen důraz převáţně na celodenní a ústavní péči, neexistovaly alternativní sluţby. Terénní a jiné sluţby začaly být poskytovány aţ nestátními institucemi po roce 1989 (Koldinská in Matoušek, 2007, s. 37). Deinstitucionalizace je proces zdlouhavý a týká se různých skupin a zařízení v oblasti sociální práce. Probstová zmiňuje, ţe kvalitní péče by měla zahrnovat i prevenci stigmatizace duševně nemocných. Sigma zde chápeme jako předsudek, ţe jsou pro nás osoby s duševním onemocněním nebezpeční a měli bychom se jim vyhýbat. Klienti si stigma často zvnitřňují, coţ se následně projevuje v jejich komunikaci s druhými. Probstová také zmiňuje deinstitucionalizaci, kterou charakterizujeme jako přesouvání péče do přirozených společenství jako prevenci před neopodstatněnými hospitalizacemi v léčebnách a nemocnicích. Souběţně by měl být sniţován i počet institucí a měla by se rozvíjet mimoústavní péče (Probstová in Matoušek, 2005, s. 134). Tendence deinstitucionalizace můţeme spatřovat i práci s lidmi s mentálním postiţením, kdy je směřováno k tomu, aby lidé s mentálním postiţením vyuţívali běţné zdroje a instituce, které poskytují sluţby veřejnosti. To znamená, aby ţili způsobem, který co moţná nejvíce odpovídá ţivotu lidí bez postiţení. Důraz je tady kladem na samostatnost klientů. Podpora ze strany sociálních pracovníků a jiných sluţeb by měla být poskytována jen v nezbytných případech. Sociální sluţby tedy nemají řídit ţivot uţivatele, ale mají mu dopomoci k tomu, aby byl schopen svůj ţivot řídit sám, s čímţ se pojí také jeho závislost na těchto sluţbách. Základem pro integraci osob s mentálním postiţením do společnosti je to, aby se s nimi společnost stýkala, coţ v případě instituce 30

není moţné. Jedná se o běţný kontakt při nakupování, v hromadných dopravních prostředcích apod. je třeba však zmínit, ţe integrace probíhá nejlépe v dětském věku. Je jasné, ţe pouhá přítomnost osob s mentálním postiţením nestačí a tak je třeba, aby lidé s mentálním postiţením rozvíjeli své schopnosti a dovednosti např. v chráněných dílnách a vzdělávali se (Matooušek, Koláčková, Kodymová, 2010, s. 113-114). V oblasti vězeňství a kriminality má sociální práce také svou úlohu a to spolupráci s klientem v rámci probační a mediační sluţby. Tato sluţba by mu měla dopomoci k resocializaci, ale zároveň také k obnově respektu vůči normám společnosti (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek, 2010, s. 286). Vyuţívá prostředků pomoci, ale také kontroly. Jedná se o individuální práci pracovníka s klientem (obviněny, odsouzený) formou pravidelného kontaktu. S probační a mediační sluţbou se také pojí alternativní tresty, kde zmiňuji např. obecně prospěšné práce, které odsouzeným umoţňují vykonat trest na svobodě společensky prospěšným způsobem bez narušení jeho dosavadního osobního ţivota (Kroftová, Ouředníčková in Matoušek, 2010, s. 292-294). S pojmem deinstitucinalizace si můţeme spojit také podporu chráněného bydlení, domy na půl cesty, chráněné byty, pečovatelská zařízení. Začíná být také preferována podpora bydlení v „přirozených podmínkách“, aby mohl klient posilovat nejenom svoje dovednosti, ale také aby si vytvořil zázemí, ve kterém by se cítil bezpečně. Objevuje se tedy snaha přiblíţení klienta co nejběţnějším podmínkám (Probstová in Matoušek, 2005, s. 146).

3.2 Chyby v komunikaci s lidmi se stigmatem Slowík (2010 s. 55-61) se zabývá tím, jak bychom jako komunikační partneři, v našem případě sociální pracovníci, měli přistupovat ke člověku, který uţ nám na první pohled přijde zvláštní. Upozorňuje na nebezpečí „haló efektu“. Je zcela pochopitelné, ţe nás budou doprovázet rozporuplné pocity, které nemůţeme ovlivnit, ale to, co ovlivnit můţeme je náš přístup ke komunikaci s tímto člověkem. Překonání předsudků, ostychu a strachu nás můţe přivést k poznání, ţe hovoříme se zcela normálním člověkem, který se nějakým způsobem odlišuje (je důleţité si uvědomit, ţe kaţdý z nás můţe být z jistého hlediska pro ostatní zvláštní). Všímáme si specifických projevů, ale pochopíme, ţe jeho lidskou hodnotu nijak zásadně neovlivňují. Je třeba dát si pozor na to, abychom jeho

31

vizáţ, tělesné projevy a podobně nespojovali s niţší inteligencí. Pokud má člověk např. řečové problémy, je třeba být v komunikaci trpělivý, neskákat mu do řeči, nenapovídat slova či za něj nedokončovat myšlenky. Pokud si tedy sám neřekne o pomoc, neměli bychom ji vnucovat. Co je však nutné, je aktivní naslouchání. Přístup k lidem s postiţením by měl být citlivý, empatický, nikdy ne však litující – to mnohé osoby se stigmatem poniţuje a to, co především chtějí je, abychom je brali jako rovnocenné partnery. Slowík upozorňuje na fakt, ţe většina z nich se se svou situací vyrovnala a právě jejich stigma je pro ně výzvou k překonávání překáţek. Obecně platí, ţe lidem můţeme pomoc nabízet, ne vnucovat. Lidé s duševním onemocněním se často setkávají s manipulací a rozhodováním za ně ze strany rodiny a blízkých osob a tak je důleţité podporovat jejich samostatnost, aby nešlo k prohlubování jejich handicapu. Je tedy důleţité komunikovat s nimi podporujícím způsobem, coţ povede k vytvoření zdravého sebevědomí. Je také vhodné vybudovat důvěru, které mu pomůţe v resocializaci např. po delší hospitalizaci. Abychom mohli pomoci lidem s duševním onemocněním, či obecně lidem, kteří jsou nositelem stigmatu, musíme nahlédnout do jejich vnitřního světa. Důleţité jé vybudovat a udrţovat klidnou atmosféru a respektovat klientovo tempo vyjadřování. I kdyţ s jeho názory nesouhlasíme, přesto bychom měli reagovat klidně, empaticky, coţ můţe mít na klienta pozitivní vliv a terapeutický účinek. Je důleţité se zaměřit na emocionální sdělení a ne na obsah. Slowík zmiňuje i nebezpečí manipulace ze strany klienta. Další chybou v komunikaci je záměrné se vyhýbání tématu jeho postiţení, ačkoliv je jasné, ţe tato okolnost hraje svou roli a spoustu věcí s ní souvisí a náš samozřejmě zajímá. Je ale důleţité se ptát ne uráţlivým způsobem a tehdy kdy je dotyčný schopen odpovídat. Dále zmiňuje praktické věci, které můţe pracovník vyuţit a to: pokud člověk s protézou horní končetiny nabídne sám ruku, máme mu ji podat běţným způsobem; pokud tlačíme vozík s handicapovaným jedincem, měli bychom stát, pokud je to moţno vedle něj a ne za ním, aby se nemusel neustále otáčet. Zmiňuje také přímý oční kontakt, který povaţuje za velice důleţitý, kdy lidé mají tendenci od lidmi se stigmatem odvracet zrak (Slowík, 2010, s. 36-43). Slowík (2010, s. 138-142) zmiňuje také partnerský přístup, protoţe i kdyţ člověk udělá něco špatného, stále zůstává člověkem a tak bychom s ním měli jednat sice profesionálním přístupem, ale v lidské rovině. Důleţitá je upřímnost, otevřenost a nezaujatost. Nezbytné je aktivní naslouchání a dát si pozor na předčasné hodnocení a ukvapené reakce. Je nepřípustné, aby pracovník a to zejména v pomáhajících profesích 32

přistupoval ke všem Romům jako k delikventům (i za předpokladu negativní zkušenosti), je tedy nutné si pozor na odsuzující a zobecňující postoj. Je třeba si uvědomit, ţe ve všech případech jakéhokoliv znevýhodnění je náš komunikační přístup z hlediska integrace zásadní pro přijetí nebo odmítnutí dotyčného člověka. Je potřeba si uvědomit, ţe ne kaţdá odlišnost je negativní a naopak můţe být pro společnost obohacujícím prvkem. Upozorňuje, ţe i s lidmi, u nichţ se projevují sociálně-patologické jevy, je třeba jednat citlivě, s respektem k jejich lidské důstojnosti. Sociální a sociokulturní handicap není vázán pouze na delikventní chování, ale můţe být způsoben také nízkým socioekonomickým statusem, který souvisí s nedostatkem příleţitostí pro vytvoření kvalitní vztahové sítě nebo omezenou dostupností vyššího vzdělání či kvalifikace, čímţ sekundárně vyvstává riziko sociálně patologických jevů. Stejně tak je třeba brát v potaz, ţe dlouhodobý pobyt klienta v ústavním nebo ochranném zařízení má vliv na jeho komunikaci, kdy zpočátku můţe mít problém s vyjadřováním a chápáním řeči. Pokud se rozhovor týká jedince s handicapem, měli bychom hovořit přímo s ním a ne s jeho asistentem s ohledem na jeho fyzický věk a to bez ohledu na jeho mentální schopnosti, „projevů chování, závislosti na pomoci druhých, na tělesném vzhledu (vizáţi, vzrůstu) apod.“ Také bychom nikdy neměli nutit svou pomoc, i kdyţ je to míněno s dobrým úmyslem. Je třeba mít na paměti, ţe nemůţeme změnit postiţení člověka, ale jeho roli. Důleţitou roli zde hraje neverbální komunikace, která můţe svědčit o důsledcích práce s klientem (Slowík, 2010, s. 27-30). Je také třeba vzhledem k virtuální a skutečné sociální identitě dát si pozor na vytváření mylných dojmů o druhé osobě. Hovoříme o haló efektu, efektu rozptýlení, primárnosti, novosti projekci, atribuční chybě či implicitní teorii osobnosti (Morgensová, Šulová, 2007, s. 75-76).

33

3.3 Využití jednotlivých teoretických konceptů sociální práce ke zmírnění či odstranění stigmatizace Lidé mají důvod pro všechno, co dělají. Pokud např. klientu přidělíme nálepku „manipulující“, je třeba pátrat po tom, proč klient takovýto přístup zvolil. Můţe se takto chovat na základě dřívější zkušenosti, kdy zjistil, ţe přímá ţádost nevede k uspokojování jeho potřeb, stejně tak to můţe být dáno i výchovou. Stejně tak i klient, kterého označíme za „vyţadující pozornost“. Kdo z nás neusiluje o pozornost? Tato nálepka však obsahuje skryté poselství a to takové, ţe kdybychom mu pozornost věnovali, jen by ve svém zlozvyku setrval. Jako poslední příklad uvádím „závislého“ klienta. Kolik lidí z nás je v těţkých ţivotních situacích závislých na druhých? Je třeba rozlišovat mezi pojmy „být závislý“ a „záviset na někom“. Můţeme si zde dosadit téměř kteréhokoliv klienta, kterému máme tendence dávat nálepku. Vţdy je třeba si ale uvědomit, ţe lidé mají pro jakékoliv své počínání důvod. Kdyţ někomu přidělíme nálepku, často tím zakrýváme svůj strach a pocit nejistoty, snaţíme se, aby nešlo o náš problém, ale jejich (Tolan, 2006, s. 105). Sociální práce vyuţívá několika konceptů, které jsou v literatuře často nazvány jako přístupy pro práci s klientem. V souvislosti s teorií labellingu uvádím dva a to Rogersův přístup zaměřený na člověka a antiopresivní přístup.

3.3.1 Rogersův přístup zaměřený na člověka Carl Rogers, jeho zakladatel staví vztah mezi klientem a terapeutem na první místo. Věří v to, ţe kaţdý člověk je ve své podstatě dobrý a ţe má potenciál, který můţe rozvíjet. Ústředním pojmem jeho psychologie osobnosti je sebepojetí. Jedná se vztah klienta k sobě samému a k subjektivně důleţitým skutečnostem jeho ţivota a zaměřuje se na pozitivní stránky člověka. Svou teorii opírá na teorii potřeb Abrahama Maslowa. Tento přístup je zaloţen na třech atributech a to: akceptace, empatie a opravdovost (Klimentová, 2013, s. 10-12). Stejně tak přikládá důleţitost oceňování a povzbuzování klienta, které podporuje růst a rozvoj člověka (Vybíral, 2009, s. 2011). V přístupu orientovaném na člověka se klade důraz na klientovu kapacitu bojovat s realitou, jeho vnitřní svět a na dimenzi teď a tady. Cílem terapie je učinit klienta

34

svobodného a naučit jej, aby byl schopen vyvázat se ze stereotypů, které v jeho ţivotě způsobují sociálně neţádoucí chování. Důraz je kladen na přítomnost, na klientovy ţivotní cíle. Důleţité je, aby se klient stal sám sebou, nikoliv pouze adaptoval na prostředí, ve kterém se nachází. Klient je vnímán jako svobodná, ale odpovědná bytost za své jednání (Klimenotová, 2013, s. 15-18).

3.3.1.1 Akceptace Rogers hovoří o bezpodmínečném přijímání druhého člověka, které nás zdrţuje od hodnotících soudů. „Akceptace nás osvobozuje od tlaku a nutkání druhé měnit, ustavičně posuzovat a poměřovat s druhými“ (Vybíral, 2009, s. 212). Akceptace znamená vnímat klienta takového jaký je a to s jeho slabostmi i silnými stránkami, podporování vědomí jeho vnitřní důstojnosti a hodnoty (Matoušek, 2003, s. 37). Uţ to, jak se o stigmatizovaných jedincích vyjadřujeme, svědčí o tom, zda je akceptujeme jako rovnocenné bytosti a partnery. „Partnerský přístup totiţ znamená, ţe druhá osoba je pro nás především člověkem a to bez ohledu na své odlišnosti nebo omezení.“ Neměli bychom se tedy o nich např. vyjadřovat jako o nevidomých, postiţených, ale např. jako o lidech s postiţením. Akceptace je nezbytná při snaze lidem pomoci. Není to souhlas s tím, co klient říká nebo dělá, ale je jakýmsi projevem respektu k člověku. Pomáhá nám vidět věci z nových úhlů, coţ nás ve svém důsledku obohacuje. Člověk, který má nějaký problém je často pod vlivem svých emocí, nechce po nás, abychom mu přikyvovali, ale spíše potřebuje vědět, ţe jsme schopni mu rozumět – na základě toho si k nám můţe získat důvěru. Akceptace klientova světa nám můţe pomoci nalézt nové nástroje, které mohou pomoci v předcházení negativního chování. Čím více respektu k odlišnostem budeme mít, tím bude menší pravděpodobnost, ţe tyto rozdíly přerostou v nebezpečné střety (Plamínek, 2012, s. 71-72). Bezpodmínečné přijetí znamená víru v to, ţe kaţdý člověk má své důvody pro to, co dělá (Tolan, 2006, s. 97). Nejedná se však o nekritický souhlas s tím, co klient dělá, či dávání mu za pravdu. Jedná se o přijímání člověka bez toho aniţ bychom přijímali jeho chování. V podstatě se jedná o naplňování lidských potřeb ze strany terapeuta a to potřeby úcty a respektu (Klimentová, 2013, s. 12).

35

3.3.1.2 Empatie Empatie znamená představit si sám sebe na místě druhého, pomáhá pochopit klientův svět (Vybíral, 2009, s. 212). Je klientovi sdělována verbálním i neverbálním chováním. Cestou k empatii je aktivní naslouchání. Řadíme zde techniky zrcadlení, reflexi, parafrázování, účastné otázky a empatické poznámky (Klimentová, 2013, s. 1213). Je třeba brát v potaz moţnou sociální izolaci, kdy jakýkoliv kontakt s druhým člověkem můţe být pro stigmatizovaného jedince určitou formou socioterapie. Potřeba sdílet se můţe být u těchto osob velice silná. Je důleţité pochopit, ţe chování člověka má své příčiny (Slowík, 2010, s. 28). Je třeba odlišovat soucit od empatie. Jeden kurz, který se těšil velké oblíbenosti, byl dokonce postaven na tvrzení, ţe bychom lidem s jakýmkoliv znevýhodněním neměli nic ulehčovat a přehnaně je nekontrolovat, ale jednat s nimi jako se zcela normálními bytostmi, nelitovat je (Lašek, Hoferková in Vaštatková, Hoferková, 2008, s. 105).

3.3.1.3 Autentičnost Autentičnost je spojena s kongruencí, kdy by měl pracovník být ve „shodě“ sám sebou, zbavit se přetvářek, hrát si na vševědoucího (Vybíral, 2009, s. 212). Jedná se o pracovníkovo vědomé proţívání a reflektování svých pocitů, které však nemusí sdělit verbálně (Klimentová, 2013, s. 12).

3.3.2 Antiopresivní přístup Antiopresivní přístup se snaţí ve společnosti zmírnit nebo nejlépe odstranit nerovnost. Soustřeďuje se tedy nerovné zacházení s lidmi ve společnosti. Snaţí se odstranit diskriminaci a útlak, které znevaţují hodnotu a důstojnost člověka a usnadnit jedincům i skupinám jejich seberealizaci. Vychází z radikálních přístupů v sociální práci, kdy cílem je změna situace osob, které jsou ve společnosti statusově znevýhodněni. Tuto znevýhodněnost nazývá opresí. Centrálním tématem je moc a její distribuce ve společnosti.

36

Stoupenci AOP jsou přesvědčeni, „ţe ţivotní situace jedince je ovlivněna sociálními procesy a systémy vyššího řádu“. Neil Thompson říká, ţe je třeba, aby sociální pracovník viděl v kaţdém klientu potenciální opresi a upozorňuje na opresi mezi různými kategoriemi lidí např. zdravých lidí vůči zdravotně postiţeným. Vzhledem k tomu, ţe sociální práce stojí mezi zájmy klienta a společnosti, kdy obsahuje dimenzi sociální kontroly, ale i podpory, má také rozměr oprese i zmocnění, je důleţité, aby si sociální pracovník uvědomoval, ţe sociální práce můţe tuto opresi buď posilovat anebo zmírňovat. AOP pracuje s třemi základními hodnotami a to spravedlností, rovností a participací. Princip spravedlnosti znamená, ţe s kaţdým člověkem bude nakládáno podle jeho práv. Princip rovnosti je postavěn na rovnosti v příleţitostech osob s ohledem na jejich specifické individuální potřeby a princip participace je prolnut celou spolupráci s pracovníka s klientem, kdy klient sám by se měl podílet na průběhu poskytování sociální sluţby. Koncept AOP pracuje s dvěma pojmy a to zmocnění a uschopnění. Zmocnění je poskytnutí klientovi takových znalostí a dovedností, jeţ mu umoţní ţít kvalitnějším ţivotem, avšak nebere v úvahu širší společenský kontext, na druhé straně uschopnění vidí problém zejména v individuálních nedostatcích jedince a orientuje se na podporu moci lidí, aby mohli získat kontrolu nad svými ţivoty. Dalším znakem AOP je důraz na jedinečnost klienta, kdy chápe, ţe kaţdý člověk je zařazen do individuálního sociálního kontextu a uznává jeho specifické potřeby. Síla antiopresivní teorie je ve vnímání ţivotní situace klienta a ve schopnosti vnímat věci jinak, neţ doposud (Navrátil in Matoušek, 2013, s. 92-96).

3.3.3 Realitní terapie Realitní terapie je zaloţena na myšlence, ţe kaţdý si své chování můţe volit a proto je zodpovědný nejen za to, co dělá, ale také jak myslí a cítí. Hlavním cílem je pomoci rozvinout v klientovi dostatečnou psychologickou sílu k posouzení jeho současného chování a popř. mu pomoci nalézt jiné, efektivnější. William Glasser, zakladatel tohoto přístupu tvrdí, ţe základní lidskou potřebou je potřeba identity. Vývoj identity, kdy si uvědomím, ţe jsem jedinečný je doprovázen dalšími potřebami a to potřebou lásky (milovat a být milován) a potřebou respektu (být oceňován a cenit si někoho). Pokud tyto potřeby nejsou u jedince naplněny, „dochází k vadnému vývoji jeho 37

osobnosti“, kdy se tento vadný vývoj projevuje na základě neschopnosti rozpoznat realitu, která jedince obklopuje. Toto chování můţe mít několik podob. Jedinec můţe zapírat realitu a obrací se do svého vnitřního světa (bývá nazýván duševně nemocným), jedinec realitu vnímá, ale ignoruje ji (delikvent, osoby závislé na psychoaktivních látkách apod.) Glasser věří, ţe schopnost naplňovat své potřeby je naučená a nikoli vrozená. Stejně jako v přístupu orientovaném na člověka, i zde je na prvním místě vybudování si terapeutického vztahu, který jej povede k zhodnocení jeho současného stylu ţivota. Terapeut musí klienta bezpodmínečně přijímat, ale zároveň odmítnout jeho nerealistické chování. Věří, ţe jedinec můţe zlepšit kvalitu svého ţivota důsledným sebezkoumáním. Terapeut klienty seznamuje s jejich potřebami a vyzývá je k popisu, jakým způsobem je uspokojují a klade otázku, zda to, co dělají jejich potřeby opravdu naplňuje. Pokud tomu tak není, snaţí se klient společně s terapeutem přijít na moţné změny, jak by mohli dosáhnout efektivnějšího naplňování svých potřeb a to způsobem, který nebude omezovat druhé v naplňování jejich potřeb (Klimentová, 2013, s. 87-89).

38

Závěr Téma práce je „myslet sociologicky v sociální práci.“ s cílem na vybraných sociologických teoriích kriticky zhodnotit jejich přínos pro sociální práci. První

kapitola

pojednává o sociologii a sociální práci. Zabývám se tím, proč je dobré a v podstatě i nezbytné myslet sociologicky a jaký je vztah mezi sociologií a sociální prací. V druhé kapitole jsem se zabývala teorií labellingu, kdy jsem se zaměřila na pojetí této teorie u dvou autorů a to Beckera a Goffmana. U Ervinga Goffmana jsem se zaměřila v publikaci Azyly na jeho podání kaţdodenních interakcí, vysvětlení totálních institucí, proces labellingu v totálních institucích a resocializaci. V publikaci Stigma se zabývám vysvětlením pojmu stigma, rozlišuji virtuální a sociální realitu, rozděluji typy stigmat, zmiňuji a vysvětluji pojem morální kariéra jedince a poslední podkapitolu v části o Ervingu Goffmanovi věnuji akceptaci stigmatizovaných. V souvislosti s Howardem Beckerem jsem se zaměřila, na jeho publikaci Outsideři, kde vysvětluje teorii nálepkování v souvislosti se sociální deviací. Abych dodrţela logickou posloupnost, nejdříve jsem se zabývala vytvářením institucí a věnovala podkapitolu jejich porušování. Uvedla jsem také kontrolní mechanismy společnosti a to vnitřní kontrolu - socializaci, během které jednotlivé instituce přijímáme za vlastní a vnější kontrolu – sociální kontrolou, kterou můţeme charakterizovat jako dohled okolí. Dále se zabývám sociální deviací samotnou a jejím rozdělením na deviací primární, sekundární a deviantní kariérou jedince. V závěrečné, třetí kapitole se zabývám vyuţitím konceptů labellingu v sociální práci. Zmiňuji jednotlivé skupiny, které se potýkají se stigmatizací, chyby v komunikaci s nimi, ale také techniky, jak s lidmi se stigmatem pracovat. Uvádím Rogersův orientovaný přístup na člověka, ale také antiopresivní přístup, spadající pod reformní paradigma, o němţ se domnívám, ţe je pro otázku labellingu nesmírně důleţitý a pro sociální práci obecně a docházím k závěru, ţe je téměř nezbytné myslet sociologicky, pokud chceme hovořit o sociálním státu, solidaritě mezi lidmi či sami nechceme ustrnout v jednom bodě bez toho, abychom pracovali na sobě a svém pojímání druhých. Kdyţ jsem zpracovávala toto téma, uvědomila jsem si, ţe by bylo přínosné ho zpracovat obšírněji, protoţe okruh témat, které s ním souvisí, je opravdu velký. Mohla bych se zabývat předsudky, identitou člověka, to, jak sebe sama pojímá… Domnívám se, ţe sociologie nesouvisí se sociální prací pouze v kontextu sociální politiky, jak zmiňuje Helena Kubátová, ale ţe poznatky, které sociologie nabízí, můţeme čerpat

39

v kaţdodenním ţivotě. Ať uţ se jedná o kaţdodenní interakci, postoje, které zaujímáme vůči lidem a věcem okolo nás, předsudky a spoustu dalších oblastí, které sociologie analyzuje, jsou to oblasti, které se nás dotýkají a ovlivňují a tvarují nejen nás, ale i lidi okolo nás. Mám za to, ţe kaţdý z nás bojuje s předsudky, neporozuměním druhým lidem, zaměřeností se sama na sebe a je to právě sociologie, která nám můţe pomoci pochopit, proč lidé okolo nás jednají tak, jak jednají. Jsem přesvědčena o tom, ţe poznatky, které sociologie nabízí, můţeme vyuţít při práci s klientem i při práci na sobě. To, co potřebujeme je sebereflexe a uvědomění si, ţe o sobě nikdy nemůţeme říci, ţe to, v jaké stavu se nacházíme, je stav konečný a dokonalý. Zajímavým zjištěním pro mě bylo, ţe v podstatě kaţdý z nás je za určitých okolností deviant. Pokud se budeme neustále snaţit myslet sociologicky a testovat realitu, věřím tomu, ţe nás to povede k větší toleranci a porozumění lidem okolo nás. Mám za to, ţe všechno souvisí se vším. Koncepty labellingu a poznatky ze sociologie se promítají jednak do etického kodexu sociálních pracovníků, ale také např. do standardů sociálních sluţeb, které slouţí k jejich zkvalitňování. S lidmi, kteří jsou nositeli stigmatu, se dá „pracovat“ nebo spíše je podporovat mnoha způsoby. Samozřejmě záleţí na individuálním proţívání jedince, ale mohli bychom vyuţít logoterapii, svépomocné skupiny, sociálně-ekologické perspektivy, které pracují s prostředím klienta a spoustu dalších. Jak jsem v úvodu zmínila, stigmatizace je spojena se sociálním vyloučením – zde se sociálnímu pracovníku otevírá spoustu moţností, jak s klientem pracovat, aby k této exkluzi nedošlo a pokud uţ došlo, zmírňovat její následky a snaţit se klientu pomoci ţít co nejdůstojnějším způsobem ţivota. Nicméně, domnívám se, ţe hlavním konceptem, jak jiţ Goffman zmiňuje, je nehodnotící postoj a akceptace v kontaktu se osobami, které jsou různým způsobem stigmatizované. Do druhů stigmat, které jsem vymezila v kapitole labelling si člověk můţe v podstatě představit jakoukoliv populaci, se kterými se pojí uvedené problémy, se kterou sociální pracovník pracuje. Je tedy hlavně na něm, jaký k otázce labellingu zaujme postoj. Pokud „hrozbu“ labellingu bude vnímat jako zmiňovanou opresi, věřím tomu, ţe nejenţe budeme vnímavými sociálními pracovníky, ale zároveň pomůţeme klientu zvládat jeho problémy efektivněji. Otázka stigmatizace dle mého mínění souvisí i s otázkou informovanosti veřejnosti, kdy si asi jen málokdo dokáţe představit, jaké to je ţít se stigmatem, ale také s pojmem „common sense“, kdy jsme aţ příliš často zahleděni sami do sebe a tak nevidíme a moţná ani nechceme vidět a vědět. Vzhledem k tomu, ţe základní zdroje, které jsem pouţila pro tuto práci, jsou převáţně v anglickém jazyce, byla pro mě jejich četba, studování a překlad poněkud 40

problematičtější. Dozvěděla jsem se také o velké spoustě dalších zdrojů, které jsem však nesehnala v ţádné z knihoven a na internetu našla pouze části. Se zdroji, které jsem měla k dispozici, jsem se snaţila zachovat logickou posloupnost práce a vysvětlit teorii labellingu a poukázat na její praktické vyuţití v oblasti sociální práce.

41

Seznam použité literatury

BAUMAN, Z. 2004. Myslet sociologicky. Praha: Sociologické nakladatelství. KUBÁTOVÁ, H. 2009. Sociologie. Olomouc: Univerzita Palackého. GOFFMAN, E. 2003. Stigma: poznámky k problému zvládání narušené identity. Praha: Sociologické nakladatelství. KUBÁTOVÁ, H. 2013. Základy sociologie pro sociální pracovníky. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. MERTON, K. R. 2007. Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství. GOFFMAN E. 1961. Asylums. Great Britain: Anchor Books. SZCZEPAŃSKI J. 1966. Základní sociologické pojmy. Praha. Nakladatelství politické literatury. MUCHA I. 2004. Sociologie - základní texty. Pelhřimov: Vydavatelství 999. KELLER J. 1992. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství. MÜHLPACHER P. 2004. Sociální práce. Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. GIDDENS A. 1999. Sociologie. Praha: Argo. KON I. S. 1971. Sociologie osobnosti. Praha: Orbis. JANDOUREK J. 2012. Slovník sociologických pojmů. Praha: Grada Publishing. ERIKSON T. K. 1964. Ousiders: Studies in the Sociology of Deviance by Howard S. Becker. American Journal of Sociology. Vol. 69, No. 4, s. 417-419. URBAN L. 2011. Sociologie trochu jinak. Praha: Grada Publishing. BLAŢEK B., OLMEROVÁ J. 2013. Krása a bolest. Praha: Panorama. ŠUBRT J. a kol. 2008. Soudobá sociologie II. (Teorie sociálního jednání a sociální struktury). Praha: Karolinum. MATOUŠEK O. a kol. 2013. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál. VÁGNEROVÁ M. 2008. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. SMITH G. 2006. Erving Goffman. New York: Routledge. POSPÍŠILOVÁ M. 2002. Romské děti v přípravném ročníku základní (zvláštní) školy – evaluace. Sociální práce. Č. 2, s. 58-89. MILLS C. WRIGHT. 1968. Sociologická imaginace. Praha: Mladá Fronta. BERGER P. L. 1991. Pozvání do sociologie. Praha: Správa sociálního řízení FMO.

42

NOVOTNÁ E. 2008. Základy sociologie. Praha: Grada. OATES-INDRUCHOVÁ

L.

2011.

Tvrdošíjnost

myšlenky.

Praha:

Sociologické

nakladatelství. BECKER H. S. 1997. Outsiders. Studies in the Sociology of Deviance. New York: Free Press. URBAN L. 2006. Sociologie. Praha: Eurolex Bohemia. JANDOUREK J. 2009. Úvod do sociologie. Praha: Portál. MUNKOVÁ G. 2001. Sociální deviace. Praha: Karolinum. SLOWÍK J. 2010. Komunikace s lidmi s postižením. Praha: Portál. VAŠTATKOVÁ J., HOFERKOVÁ S. 2008. Příručka sociálního pracovníka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ÚLEHLA I. 2005. Umění pomáhat. Praha: Sociologické nakladatelství. KAHOUN V. a kol. 2007. Vybrané kapitoly k sociální práci. Sociální práce II. Praha: TRITON. PLAMÍNEK J. 2012. Komunikace a prezentace. Umění mluvit, slyšet a rozumět. Praha: Grada Publishing. MATOUŠEK O. a kol. 2007. Sociální služby. Praha: Portál. MATOUŠEK O. a kol. 2012. Základy sociální práce. Praha: Portál. KOLÁŘOVÁ K. 2012. Jinakost – postižení – kritika. Společenské konstrukty nezpůsobilosti a hendikepu. Praha: Sociologické nakladatelství. NOVOSÁD L. 2006. Základy speciálního poradenství. Struktura a formy poradenské pomoci lidem se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Praha: Portál. TOLAN J. 2006. Na osobu zaměřený přístup v poradenství a psychoterapii. Praha: Portál. MATOUŠEK O., KOLÁČKOVÁ J., KODYMOVÁ P. 2010. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin. Praha: Portál. MÜHLPACHER P. 2009. Sociopatologie. Brno: Masarykova Univerzita. VYBÍRAL Z. 2009. Psychologie komunikace. Praha: Portál. MATOUŠEK O. a kol. 2003. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. KLIMENTOVÁ E. 2013. Sociální práce. Teorie a metody I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. KLIMENTOVÁ E. 2013. Sociální práce. Teorie a metody II. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

43

Anotace Absolventská práce je teoretická se zaměřením se na vyuţití sociologického myšlení v praxi sociální práce, konkrétně teorií labellingu a vyuţitím jejich konceptů v podání dvou autorů a to Howarda S. Beckera a Ervinga Goffmana. Tuto teorii vysvětluji na jejich publikacích, které se otázce labellingu věnují. Cílem práce je demonstrovat vyuţití konceptů labellingu v oblasti sociální práce Klíčová slova: labelling, sociální normy, deviace, deviant, Erving Goffman, Howard S. Becker, interakce, stigma, akceptace, sociologie, sociální práce, antiopresivní přístup, přístup orientovaný na člověka.

44

Abstract This graduate thesis is theoretical and deals with sociological thinking in the social work practise, namely the theory of labelling and the use of the cocepts presented by Erving Goffman and Howard S. Becker. The aim is to demonstrate the use of labelling concepts in social work. Key words: labelling, norms, deviance, Erving Goffman, Howard Becker, interaction, stigma, acceptance, sociology, social work, antiopressive acces, person centred approach, therapy of reality.

45