CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Dítě s vrozeným mentálním postižením v pěstounské péči
Jana Boštíková Vedoucí práce: PhDr. Mirka Nečasová, Ph.D.
Olomouc 2014
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.
V Olomouci 28. 4. 2014
podpis …………………………… Jana Boštíková
Poděkování Ráda bych poděkovala paní PhDr. Mirce Nečasové, Ph.D. za odborné vedení absolventské práce a poskytování rad a dále také všem účastníkům výzkumu, bez nichţ by tato práce nemohla vzniknout. Jana Boštíková
Obsah ÚVOD ................................................................................................................................... 5 1
SOUČASNÝ STAV SYSTÉMU NÁHRADNÍ PÉČE O DĚTI ............................ 7
2
PĚSTOUNSKÁ PÉČE........................................................................................... 10
3
4
5
6
2.1
Motivace pěstouna ......................................................................................... 11
2.2
Typy pěstounské péče.................................................................................... 13
2.3
Klokánek........................................................................................................ 15
ÚSTAVNÍ PÉČE .................................................................................................... 16 3.1
Nevýhody ústavní péče.................................................................................. 17
3.2
Transformace a pěstounská péče ................................................................... 18
DÍTĚ S PRIMÁRNÍM MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM ..................................... 20 4.1
Dítě s handicapem ......................................................................................... 20
4.2
Dítě s mentálním postiţením ......................................................................... 20
4.2.1
Charakteristika mentálního postiţení ..................................................... 21
4.2.2
Projevy mentálního postiţení ................................................................. 22
4.2.3
Downův syndrom ................................................................................... 24
METODOLOGICKÁ ČÁST ................................................................................ 25 5.1
Cíl výzkumu .................................................................................................. 25
5.2
Metoda výzkumu ........................................................................................... 25
5.3
Výzkumné otázky .......................................................................................... 25
5.4
Technika sběru dat ......................................................................................... 26
5.5
Identifikace cílové skupiny............................................................................ 27
5.6
Analýza dat .................................................................................................... 27
ANALYTICKÁ ČÁST .......................................................................................... 28 6.1
Analýza rozhovorů ........................................................................................ 28
6.2
Výsledky ........................................................................................................ 32
ZÁVĚR ............................................................................................................................... 35 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ................................................................................. 37
Úvod Česká společnost prošla od sametové revoluce v roce 1989 celou řadou změn. Tyto změny se nevyhnuly ani oblasti sociálních sluţeb. Vedle velkých ústavů budovaných v minulosti postupně vznikají nové druhy sluţeb, důraz je kladen na to, aby jejich uţivatel zůstal součástí své rodiny i své komunity a nemusel své přirozené prostředí opouštět a stěhovat se kvůli svému handicapu. Tento proces je označován jako transformace a deinstitucionalizace sociálních sluţeb. Významem tohoto procesu je celková změna systému sociálních sluţeb, s důrazem kladeným na potřeby uţivatele a jeho sociální začlenění, zlepšení kvality ţivota, dodrţování základních lidských práv a vytvoření takové sítě sociálních sluţeb, která bude reagovat na skutečnou potřebu společnosti (Transformace…). V rámci transformace by mělo dojít ke zrušení velkých ústavních zařízení a vytvoření malých domovů pro osoby se zdravotním postiţením, tedy i pro děti s mentálním postiţením. Ţivot v těchto malých domovech by se měl co nejvíce přiblíţit ţivotu běţné společnosti, do které by měli být uţivatelé sociálních sluţeb co největší moţnou mírou začleněni (Adamec, Fiedlerová, Hradilková, Paleček, Šveřepa 2013: 15-19). Největší příleţitost přiblíţit se ţivotu „normálních“ dětí by však tyto děti dostaly umístěním do pěstounské péče nebo do náhradní rodiny. Ve své absolventské práci bych se chtěla zaměřit právě na situaci dětí s mentálním postiţením a moţnost jejich umístění do pěstounské rodiny, zvláště pak na ochotu pěstounů přijmout do své péče mentálně postiţené dítě. Motivací psát absolventskou práci právě na výše zmíněné téma pro mě je kaţdodenní setkávání se s mentálně postiţenými dětmi svěřenými do ústavní péče na mém pracovišti a také snaha směřovat svůj budoucí profesní ţivot právě do oblasti pěstounské péče. Ústavní péče jim, z mého pohledu, poskytuje pouze to nejzákladnější uspokojení potřeb, zejména těch biologických, na naplňování ostatních druhů není ve velkých zařízeních dostatek prostoru a také personální obsazení je často poddimenzované vzhledem k počtu klientů a časté fluktuaci zaměstnanců. Tyto děti mají, většinou, vymezený jen určitý čas, a snahou všech, by podle mého názoru mělo být, aby tento jejich čas byl pro ně vyuţitý co nejlépe. Nejlepší péče a současně lásky a pozornosti se jim, podle mě, dostane právě v rodině.
5
Ve své absolventské práci se věnuji charakteristice systému náhradní rodinné péče v České republice, zvláště pak pěstounské péči, dále ústavní péči, jejím nevýhodám, které by částečně mohl odstranit proces transformace. Důleţitou součástí teoretické části práce je také klasifikace mentálního postiţení. V metodologické části své absolventské práce se pokusím získat odpověď na základní výzkumnou otázku, a to zda-li jsou pěstouni ochotni přijmout do své péče dítě s vrozeným mentálním postiţením. Součástí této části práce je dále popis mnou zvolené výzkumné metody a představení okruhu výzkumných otázek. Uvádím zde také popis výběru výzkumného vzorku a techniku sběru dat. Součástí analytické části je předloţení výsledků získaných vyuţitím technik a metod kvalitativního výzkumu. Jako informační zdroje pro teoretickou část práce vyuţívám především knihy autorů Zdeňka Matějčka, Marie Vágnerové a Dagmar Zezulové, dále materiály dostupné na internetových stránkách Střediska náhradní rodinné péče a v kapitole o ústavní péči materiály dostupné na internetových stránkách Národního centra podpory transformace sociálních sluţeb. Cennými zdroji informací pro metodologickou a analytickou část pro mě byly odborné publikace zabývající se výzkumnými metodami a také rozhovory a připomínky účastníků výzkumu.
6
1 Současný stav systému náhradní péče o děti Po narození se o dítě podle zákonů přírody i soudobé společnosti mají starat rodiče. Jsou to právě rodiče, kdo uspokojuje základní potřeby dítěte, miluje ho, hýčká ho, dává mu pocit bezpečí. V současné době se však stále častěji setkáváme s tím, ţe se rodiče o své dítě starat nemohou, péči o něj sami nezvládají nebo se o něj starat nechtějí. V některých případech rodiče dokonce své dítě opustí. Pokud dojde k takovým situacím, mohou k nim vést různé důvody (nemoc, rodinné problémy, problémy se zákonem atd.), přebírá úlohu péče o dítě náhradní rodinná péče (Bubleová a kol. 2011: 8-9). Systém náhradní rodinné péče v dnešní době často řeší případy dětí takzvaně sociálně osiřelých. Jedná se o děti, které mají alespoň jednoho rodiče, ale ten se o ně nechce, neumí nebo nemůţe starat. Snahou je tyto děti přednostně svěřit do péče některého z členů jejich vlastní širší rodiny, teprve pokud je tato snaha neúspěšná, hledá se pro dítě osoba, která ačkoliv k němu nemá ţádný vztah, je ochotná jej přijmout. (Bubleová a kol. 2011: 39-41). V České republice existuje několik typů náhradní rodinné péče, které se od sebe liší. Pro všechny typy je však společné, ţe se jedná o právem ukotvené a státem ustanovené zabezpečení náhradního rodinného vztahu občana k dítěti, které ještě nedosáhlo zletilosti a o něţ se z různých důvodů nestarají vlastní rodiče. Občan, jemuţ je dítě svěřeno do péče, nabývá k tomuto dítěti práv a povinností a současně také dítě k němu získává určitá práva a povinnosti. Tento vztah můţe zaniknout pouze na právním základě. Jednotlivé typy náhradní rodinné péče odlišuje rozsah těchto vzájemných práv a povinností a také způsob, jakým společnost kontroluje jejich dodrţování a vykonávání občanem, kterému bylo dítě svěřeno (Radvanová a kol. 1980: 110-111). Rozlišujeme dva základní typy náhradní rodinné péče, osvojení a pěstounskou péči, které se ještě dále specifikují. Osvojení čili adopce se vztahuje pouze na děti, které jsou tzv. právně volné a nedosáhli ještě věku osmnácti let. Jedná se o děti, kterých se jejich rodiče vzdali ihned po narození a své rozhodnutí potvrdili po uplynutí šesti týdenní ochranné lhůty, nebo u kterých byla splněna doba tzv. kvalifikovaného nezájmu, coţ je období, po které rodič neprojeví o dítě ţádný zájem. Tato doba trvá v případě novorozenců dva měsíce, u dětí starších šest měsíců. Tyto děti mohou být po uplynutí dané doby právně uvolněny pro adopční řízení (Zezulová 2012: 15-16). Nový občanský zákoník, který vstoupil v platnost k 1. 1. 2014, sjednotil dobu tzv. kvalifikovaného nezájmu u všech dětí na tři měsíce (§ 820
7
zák. č. 89/2012 Sb.) Osvojení lze dále rozdělit na osvojení „zrušitelné“, tj. osvojení 1. stupně, osvojení „nezrušitelné“, tj. osvojení 2. Stupně, a osvojení mezinárodní. Osvojení 1. stupně se vyuţívá u dětí ve věku do jednoho roku, u kterých není z lékařského hlediska zřejmé, jak se bude dítě dále vyvíjet. (Matějček a kol., 1999: 33). V případě osvojení 2. stupně jsou osvojitelé zapsáni do matriky místo rodičů osvojence a současně osvojenec přebírá příjmení osvojitelů. Osvojení mezinárodní upravuje Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, která vstoupila v České republice v platnost 1. 6. 2000 spolu se zákonem č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí (Matějček a kol. 2002: 13-15). V případě pěstounské péče rozlišujeme individuální pěstounskou péči, kterou mohou vykonávat příbuzní (např. prarodiče a další příbuzní) nebo cizí osoby (klasická pěstounská péče jako dlouhodobé řešení, pěstounská péče na přechodnou dobu), a skupinovou pěstounskou péči, která se realizuje prostřednictvím zařízení pro výkon pěstounské péče nebo prostřednictvím SOS vesniček. (Bubleová, Benešová 2001: 5). Pěstounskou péčí se budu více zabývat v následující kapitole. K dalším, méně častým, typům náhradní rodinné péče řadíme poručenství a opatrovnictví. Péče poručníka se vyuţívá v případech, kdy rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské odpovědnosti, nebo jim byl výkon rodičovské odpovědnosti pozastaven či nemají plnou způsobilost k právním úkonům. Nad poručníkem vykonává pravidelný dohled soud, ke kterému se posílají zprávy o osobě poručence. Opatrovnictví je ustanoveno rozhodnutím soudu, který také vymezí rozsah práv a povinností vůči dítěti vzhledem k důvodu, pro který byl opatrovník ustanoven. Opatrovník není zákonným zástupcem dítěte, nahrazuje rodiče jen v omezeném rozsahu (Matějček a kol. 2002, 17-18). Nemůţe-li být dítě osvojeno ani umístěno do pěstounské péče, ať uţ z důvodu nenalezení vhodných pěstounů, nebo jiných zábran pro umístění do pěstounské péče, zůstává velmi často v ústavních zařízeních, a to aţ do dosaţení věku 18 let. Právě pro tyto děti existuje hostitelská péče. Ta umoţňuje dětem trávit ve vybrané rodině víkendy, svátky i prázdniny. Tento způsob péče není zákonně upraven, záleţí na výsledku konzultace vedení daného zařízení, ve kterém se dítě nachází s orgánem sociálně právní ochrany dětí (Gabriel, Novák 2008: 65). V této kapitole jsme se seznámili s tím, jaké moţnosti náhradní rodinné péče v České republice existují, jaké jsou mezi nimi rozdíly a co který typ náhradní péče obnáší. Zmínili jsme také moţnost jak částečně kompenzovat rodinou péči u dětí nevhodných pro 8
osvojení či pěstounskou péči a to hostitelskou péčí. V následující kapitole si více přiblíţíme pěstounskou péči.
9
2 Pěstounská péče Pěstounská péče je, po osvojení, druhou základní formou náhradní rodinné péče. Legislativní ukotvení pěstounství najdeme v zákoně č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí a v občanském zákoníku, který vstoupil v platnost 1. 1. 2014, současně s tím skončila platnost zákona o rodině č. 94/1963 Sb., právní vztahy, které tento zákon upravoval, jsou nyní součástí občanského zákoníku. Pozici garanta a současně také kontrolora má vzhledem k pěstounství stát. Do pěstounské péče jsou většinou umísťovány děti jiţ starší, které nejsou vhodné pro adopci, děti, které jsou zdravotně znevýhodněné, děti odlišného etnika od majoritní společnosti, sourozenecké skupiny a děti, jejichţ rodiče dlouhodobě nemají vhodné podmínky pro jejich výchovu, současně však tyto děti nejsou tzv. právně volné (Zezulová 2012: 18-20). Pěstounství vzniká na základě uzavření smlouvy mezi státem zastoupeným obecním úřadem obce s rozšířenou působností a pěstounem. Dítě je do náhradní rodiny umístěno na základě této smlouvy. Pěstouni nemají vůči dítěti vyţivovací povinnost ani rodičovská práva. Tato práva a povinnosti nadále zůstávají biologickým rodičům, případně zákonnému zástupci dítěte (Matejček a kol. 2002: 15-17). Pěstoun má právo zastupovat dítě a spravovat jeho záleţitosti pouze v běţných věcech, v dalších případech je nutný souhlas zákonného zástupce dítěte. Dítě se do pěstounské péče dostává z rozhodnutí soudu. Soud také můţe nařídit ukončení pěstounské péče ze závaţných důvodů, pokud by docházelo k porušování práv dítěte. Pěstounská péče zaniká dnem dosaţení zletilosti dítěte (Matejček a kol. 2002: 15-17). Stát, jakoţto garant pěstounské péče, se podílí na zajištění jejího chodu systémem dávek. Okruh těchto dávek vymezuje zákon 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí. Jako první bych zmínila příspěvek při převzetí dítěte do péče, který je vyplacen pěstounovi jednorázově při přijetí dítěte do péče. Na zajištění všech potřeb dítěte se kaţdý měsíc vyplácí příspěvek na úhradu potřeb dítěte, jeho výše se odvíjí také od zdravotního stavu dítěte, v případě ţe by dítě bylo závislé na pomoci jiné osoby, je příspěvek navýšen dle stupně závislosti tohoto dítěte. Pěstounovi je měsíčně vyplácena odměna pěstouna, a to i v případě, ţe je zařazen v evidenci osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu, a nemá ve své péči ţádné svěřené dítě, výše odměny je závislá na počtu a zdravotním stavu svěřených dětí. Pěstounovi, který se stará nejméně o tři děti, vzniká
10
nárok na příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla. Poslední dávkou, která se vyplácí při ukončení péče, je příspěvek při ukončení pěstounské péče. Tento příspěvek náleţí osobě, jeţ byla ke dni dosaţení zletilosti v pěstounské péči. Přesnou výši všech těchto dávek, vznik nároku na ně i způsoby vyplácení popisuje jiţ zmíněný zákon o sociálně právní ochraně dětí (§ 47e - § 47m zák. č. 359/1999 Sb.). Kromě finanční pomoci zajišťuje stát také právo pěstouna na vyuţití psychologické či terapeutické pomoci alespoň jednou za šest měsíců, zajištění nebo zprostředkování bezplatné moţnosti zvyšovat si znalosti a dovednosti (s tím také souvisí povinnost pěstouna zvyšovat si dovednosti v rozsahu uvedeném v zákoně č. 359/1999) a další. K jedné z nejdůleţitějších povinností pěstouna pak, podle mého názoru, patří umoţnění, zajištění a rozvíjení styku dítěte s jeho rodinou a s osobami, které jsou mu blízké (§ 47a zák. č. 359/1999 Sb.) Pěstounem se můţe stát sama fyzická osoba nebo manţelský pár, přednost dostávají ty manţelské dvojice, jejichţ svazek je trvalý, bezproblémový. Rozhodující je vţdy zájem dítěte. Není tedy vybíráno dítě pro pěstouna, ale naopak vhodný pěstoun pro konkrétní dítě (Matejček a kol. 2002: 16). Pěstouni však musí splňovat určitá kritéria, například čistý trestní rejstřík, vhodné finanční a bytové podmínky, schopnost zajistit dítěti stabilní rodinné zázemí, otevřenost v komunikaci s odborníky a spolupráce s nimi a ochota přijmout dítě takové jaké je, se všemi jeho problémy a odlišnostmi. Mezi přijímaným dítětem a jeho pěstouny by měl být i určitý věkový rozdíl, který odpovídá přirozenému vztahu dítěte a rodičů (Matejček a kol. 2002: 21).
2.1 Motivace pěstouna Proč však lidé přijímají do své rodiny cizí dítě a stávají se tak pěstouny? Jaká je jejich motivace? Velmi častým důvodem pro přijetí dítěte je nenaplněná touha mít vlastní dítě. Tento důvod je častý u bezdětných párů, které z nějakého důvodu nemohou mít dítě vlastní. Gabriel a Novák ve své publikaci mluví o traumatu bezdětnosti. Rodiče proţívají skrze péči o dítě uspokojení, rozšiřují se jejich proţitky a naplňují je okamţiky štěstí. Mají smysl svého ţivota, mají pro co, pro koho, ţít. Partnerský vztah mezi rodiči se prohlubuje, pokud mohou společně o dítě pečovat a vychovávat jej. Prostřednictvím dítěte se tedy vytváří trvalé a hluboké vztahy. Mezi další hodnoty, které nám potomek přináší, můţeme dále řadit společnou a otevřenou budoucnost, předávání modelů sociálních vztahů a dvojsměrnost učení a výchovy. Nemít děti sebou nese i v dnešním, na úspěch zaměřeném
11
světě nutnost odpovídat na velmi nepříjemné otázky, zvláště pro ţeny. U ţeny můţe dojít ke zpochybnění pohlavní identity, k podezření z egoismu, kariérismu a pohodlnosti (Gabriel, Novák 2008: 30-34). Dále je to potřeba opatřit svému potomkovi sourozence, zde je důleţité, aby mezi dětmi byl vhodný věkový rozdíl, a také zda přijmout do rodiny holčičku nebo chlapečka. Nezanedbatelnou motivací je snaha udělat dobrý skutek a pomoci tak znevýhodněnému dítěti nebo následování někoho, kdo jiţ má s pěstounskou péčí zkušenosti a je pro budoucí zájemce inspirací. Za ţádostí o svěření dítěte do péče můţe být i potřeba ještě vyuţít své nabyté vychovatelské zkušenosti. V tomto případě jsou ţadatelé často manţelé, kteří jiţ své děti vychovali a chtějí své zkušenosti dále zúročit. Podle Škoviery můţeme motivy přijímání dětí do náhradní rodinné péče shrnout a rozdělit do tří skupin, a to na motivy zveřejněné, motivy neveřejné a motivy skryté. Mezi motivy zveřejněné řadíme altruistický motiv, který je charakterizován snahou pomoci dítěti v nouzi, a nenaplněné rodičovství, coţ je motiv, který vychází z touhy proţít si psychologické rodičovství, pokud biologické proţít nelze. Do této skupiny motivů patří i naplnění smyslu ţivota, snaha dát vlastnímu dítěti sourozence reprezentuje motiv rodinný a v neposlední řadě motiv ekonomický, objevuje se u ţadatelů s dostatečnými finančními prostředky, které chtějí vyuţít pro zajištění dítěte. Můţeme se setkat také se „spasitelským komplexem,“ tato pohnutka je dána tím, ţe pokud člověk nemůţe zachránit celý svět, snaţí se „spasit“ aspoň jedno dítě. K motivům neveřejným patří společenský status, protoţe péče o dítě je ve společnosti vysoce ceněna. Dále je to motiv ekonomický, který vychází z úvah o pravidelném finančním zajištění pěstounů ze strany státu, a s ním se pojí motiv pragmatický, tedy předpoklad, ţe náhradní rodičovství vede k zajištění práce. Poslední jsou motivy skryté, ke kterým Škoviera přiřazuje řešení partnerské krize, přijaté dítě má pomoci zachránit nefungující vztah partnerů a dát mu smysluplný cíl a náplň. Pěstoun si přijetím dítěte můţe kompenzovat pocit vlastní viny vyvolaný neúspěchem při výchově vlastního dítěte a snaţit se o její vykoupení. Do této skupiny motivů přiřazuje také očekávání vděčnosti a ocenění ze strany dítěte, to je vyvoláno potřebou ocenění, která nebyla naplněna ze strany vlastních dětí, případně partnera. V neposlední řadě je to také motiv něco si dokázat, vzniklý na základě nezvládnutého nebo neuskutečněného vlastního rodičovství (Škoviera 2007 : 54). Ať uţ jsou motivy ţadatelů jakékoliv, vţdy je nesmírně důleţité uvědomit si, ţe vzít do „svých rukou“ ţivot někoho dalšího je obrovským závazkem. Dítě, kterému jednou 12
nabídneme svůj domov, nelze jen tak vrátit, pokud nenaplňuje naše romantické představy. Budoucí pěstoun bude nucen změnit své zaběhnuté ţivotní standardy a přizpůsobit nejen ţivot svůj ale i celé rodiny nově příchozímu dítěti (Bubleová a kol. 2011: 10-12).
2.2 Typy pěstounské péče V praxi se nejčastěji vyuţívají dva typy pěstounské péče, individuální a skupinová. Zvláštní postavení má pěstounská péče na přechodnou dobu. Individuální pěstounská péče Individuální pěstounská péče se realizuje v běţném domácím prostředí rodiny, obvykle manţelským párem pěstounů nebo jednotlivými pěstouny, kteří současně vychovávají své vlastní děti nebo je uţ vychovali. Tento druh péče mohou zajistit také příbuzní dítěte, např. jeho prarodiče, sourozenci nebo jiní příbuzní (Matejček a kol. 2002: 15-17). Pěstounská péče na přechodnou dobu Právní úprava pěstounské péče (novela zákona 359/1999 Sb.), která vstoupila v platnost 1. 6. 2006, ji doplnila o novou speciální úpravu, institut pěstounské péče na přechodnou dobu, často se také můţeme setkat s označením profesionální pěstounská péče. Tato forma pěstounské péče je vhodná pro děti, jejichţ biologičtí rodiče nejsou po určitou dobu schopni vykonávat své rodičovské povinnosti, to znamená o dítě soustavně a kvalitně pečovat. Týká se také dětí, pro které se zajišťuje dlouhodobější řešení spočívající v jejich osvojení nebo umístění do dlouhodobé pěstounské péče. Tento typ pěstounské péče tak slouţí především k poskytnutí dostatečného času rodičům dětí pro vyřešení jejich problémů, které jim neumoţňují dočasně péči o děti, dále dětem a mladým lidem, pro překlenutí období, v němţ se rozhoduje o jejich další cestě, a v neposlední řadě slouţí k diagnostice a prognózám vývoje dítěte. Lidé, kteří se rozhodnou stát se pěstouny na přechodnou dobu, musí brát v úvahu, ţe dítě se do tohoto druhu náhradní péče umísťuje na základě souhlasu biologických rodičů, důleţitá je spolupráce s biologickou rodinou dítěte a je zde zachována moţnost návratu dítěte zpět k jeho biologickým rodičům (Gabriel, Novák. 2008 : 54). Skupiny dětí, kterým by tento typ péče měl pomoci a pro které je tedy především určen popisují ve své publikaci Gabriel a Novák, vybírám z nich ty skupiny dětí, pro které
13
je tento typ péče klasifikován jako nejvhodnější: jsou to děti s vlastní biologickou rodinou či jedním z rodičů, která se přechodně ocitla v krizi, děti drogově závislých matek, které se chystají nastoupit léčbu, děti z dlouhodobě nefunkčních rodin, děti, jejichţ rodiče jsou ve výkonu trestu. Autoři zmiňují i další skupiny dětí, ale i oni sami povaţují jejich umístění do pěstounské péče na přechodnou dobu za velmi problematické (Gabriel, Novák. 2008 : 54-59). Nároky na ţadatele o pěstounství na přechodnou dobu jsou vzhledem k výše zmíněným skupinám dětí a rozsahu spolupráce s biologickou rodinou mnohem větší neţ na ţadatele o osvojení či dlouhodobou pěstounskou péči. Tito pěstouni musí být schopni poskytnout dítěti citovou náklonnost a současně udrţovat citovou vazbu v určitých hranicích, protoţe musí do budoucna počítat odebráním dítěte ze své péče. Důraz se klade také na výchovnou zkušenost s dětmi vlastními nebo přijatými nebo zkušenost získanou dlouhodobějším výkonem povolání učitele či vychovatele (Gabriel, Novák. 2008 : 60-62). Skupinová pěstounská péče Skupinová pěstounská péče probíhá v zařízeních pro výkon pěstounské péče, často se jedná o velké pěstounské rodiny, které mají kromě svých vlastních dětí v péči čtyři a více dětí přijatých. Druhem skupinové péče jsou i SOS vesničky, pěstounskou péčí v nich můţe být pověřena sama matka pěstounka, které pomáhají tety, nebo manţelský pár. Rodinu tvoří pěstouni a většinou šest a více dětí ţijících společně v domě, skupina deseti aţ dvanácti domů pak tvoří SOS vesničku (Matějček a kol. 2002: 15-17). V České republice jsou v současnosti pouze tři tyto vesničky, a to Karlovy Vary – Doubí, Brno – Medlánky a Chvalčov.1 Pěstouni v těchto vesničkách mají k dispozici podpůrný tým, který je tvořen ředitelem vesničky, pedagogem, sociálním pracovníkem, rodinným asistentem a případně i externím psychologem. Model péče v SOS vesničkách je zaloţen na čtyřech základních principech. Tyto principy jsou následující: kaţdé dítě má rodiče, který o něj pečuje, děti v rodině mají mezi sebou sourozenecké vztahy a rodinné vazby se přirozeně rozvíjejí (sourozenci jsou vţdy umísťováni do jedné rodiny), kaţdá rodina tvoří vlastní domov a současně všechny rodiny vytváří společenství a podpůrné prostředí SOS vesničky (Folda 2010: 9). 1
SOS dětské vesničky. Dostupné z: http://www.sos-vesnicky.cz/nase-cinnost/sos-detske-vesnicky [posl. akt. neuvedeno] [cit. 28. 2. 2014].
14
2.3 Klokánek Na pomezí ústavní péče a náhradní rodinné péče stojí projekt Fondu ohroţených dětí Klokánek. Organizace má statut zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Podle § 42 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí tedy poskytuje okamţitou pomoc a ochranu dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho ţivot nebo příznivý vývoj váţně ohroţeny, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneuţívané, anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závaţným způsobem ohroţena jeho základní práva. Ochrana a pomoc takovému dítěti spočívá v uspokojování základních ţivotních potřeb včetně ubytování a v zajištění lékařské péče zdravotnickým zařízením, psychologické a jiné obdobné nutné péče. Cílem Klokánku je nabídnout dětem namísto ústavní výchovy přechodnou rodinnou péči na dobu, dokud se nemohou vrátit zpět do své rodiny nebo dokud pro ně není nalezena trvalá náhradní rodinná péče (osvojení, pěstounská péče, svěření do výchovy třetí osoby). Péče v Klokánku se snaţí co nejvíce přiblíţit atmosféře a chodu běţné rodiny, coţ je velmi důleţité ať uţ pro návrat dítěte do jeho původní rodiny, nebo jeho příchod do rodiny náhradní. Děti jsou tak pořád součástí rodiny, většinou tvořené dvěma střídajícími se tetami a čtyřmi dětmi, a nejsou nuceny zvykat si na ústavní péči s pevně danými pravidly a neustále se střídajícím personálem. Zachovávány zůstávají také sourozenecké vazby, sourozenci bývají umísťováni společně v jednom Klokánku a obývají společný byt.2 Prostřednictvím této kapitoly jsme se seznámili s pěstounskou péčí, s jejím legislativním ukotvením i s jejími variantami. S tím, kdo se vlastně můţe stát pěstounem a jaká je obvyklá motivace pěstounů pro poskytnutí domova „opuštěným“ dětem. Zmínila jsem také projekt Fondu ohroţených dětí Klokánek, který se svými principy velmi přibliţuje pěstounské péči a je pro děti mnohem vhodnější neţ ústavní péče, kterou si představíme v následující kapitole s přihlédnutím k její transformaci. Proběhne-li její transformace úspěšně, mohla by se ústavní péče v nové podobě co nejvíce přiblíţit pěstounské péči.
2
Klokánek – rodinná alternativa ústavní péče. Dostupné z: http://www.fod.cz/klokanek.htm [posl. akt. neuvedeno] [cit. 18. 2. 2014].
15
3 Ústavní péče Velkou skupinu dětí umístěných v ústavech tvoří děti s nějakým handicapem, ať uţ máme na mysli handicap rasový, nebo tělesný či mentální. Děti s těţkým postiţením po svém umístění do ústavní péče často nemají ţádnou perspektivu návratu do rodiny, ať uţ své, nebo náhradní. Tyto děti bývají do ústavu umístěny ve většině případů přímo z porodnice, v menším procentu případů pak z rodiny, která náročnou péči o dítě nezvládá (Papcunová 1999: 124-127). Dříve bylo umisťování právě dětí s mentálním postiţením, a to zejména těţkým, do ústavní péče naprosto běţnou praxí. Rodičům bylo jiţ při narození dítěte doporučováno jeho umístění do „ústavu“. Rozhodnutí svěřit dítě do péče někoho jiného je pro některé rodiče velmi těţké, bývá doprovázeno výčitkami svědomí z nezvládnutí postarat se o potřeby vlastního dítěte. Na rodiče, kteří se rozhodli ponechat si dítě s postiţením ve své péči doma, bylo nahlíţeno jako na podivíny, kteří se rozhodli obětovat celý svůj další ţivot. Většinou se nedočkali podpory ani ze strany vlastní rodiny. Péče o děti s mentálním postiţením je téměř vţdy velmi fyzicky i psychicky náročná a její velká část spočívá na matce. Její vyčerpání se promítá do chodu celé rodiny a ovlivňuje všechny její členy, zasahuje partnerský vztah obou rodičů a výchovu dalších dětí. Velké procento rodin se vlivem této situace rozpadá nebo izoluje od okolní spolčenosti. Ke vztahovým potíţím se mohou přidat také ekonomické a bytové problémy, a proto je umístění dítěte s postiţením do ústavní péče často jediným východiskem (Švarcová 2003: 141 - 143). Vzhledem k tomu, ţe ne všichni rodiče unesou skutečnost, ţe je jejich dítě mentálně postiţené, nebo se o něj z nějakého jiného důvodu nemohou postarat (mají sami nějaký druh postiţení, trpí váţnou nemocí), mají pouze některé děti s postiţením, umístěné v ústavní péči, kontakt se svou biologickou rodinou. Někteří z rodičů se o dítě zajímají telefonicky, další občasnými návštěvami, jiní pravidelnými návštěvami a malá skupina rodičů si bere své dítě pravidelně domů (Papcunová 1999: 124-127). I tyto děti však potřebují mít nějakou ţivotní perspektivu. Na jejich mentální vývoj má nemalý vliv také prostředí, ve kterém se nacházejí. Potřebují mnohem větší péči, neţ zdravé děti, často vyţadují velmi individuální přístup. V dnešní době se ve velké většině ústavů pouţívají moderní výchovné metody, které pomáhají zmírnit ústavní deprivaci. Ani nejlépe spravovaný ústav však těmto dětem nemůţe nahradit rodinnou péči. Ţivot v rodině přináší dítěti pocit bezpečí, citové opory a plní především potřebu společné budoucnosti.
16
Dítě s ústavní výchovou často nedosahuje srovnatelné úrovně jako stejně staré dítě vyrůstající v rodině. Po jeho přijetí do rodiny dochází ke zlepšení, ale rodiče i pěstouni by si měli uvědomit, ţe postiţení dítěte nezmizí. Umísťování těchto dětí zpět do rodin představuje i v současnosti velký problém (Papcunová 1999: 124-127).
3.1 Nevýhody ústavní péče Jak uţ jsem naznačila výše, ústavní péče má z hlediska vývoje dítě a jeho budoucího ţivota mnohé nevýhody. Podle Oldřicha Matouška je nejzávaţnějším rizikem dlouhodobého pobytu v ústavní péči adaptace na umělé ţivotní podmínky, tzv. hospitalismus. Dítě má v této institucionální péči vše zajištěno, od materiálních potřeb aţ po organizaci volného času. Jeho svět je často redukován na ústav a jeho nejbliţší okolí, na omezenou skupinu lidí, se kterou je v kontaktu. Tato adaptace se projevuje nepřiměřeně dlouhou dobou spánku, hledáním uspokojení v jídle, zhoršováním komunikačních schopností, případně automatickými pohyby. V uzavřených kolektivech často dochází ke vzniku tzv. ponorkové nemoci z důvodu kontaktu se stále stejnými osobami, v jejím důsledku se jedinec můţe chovat nepřátelsky a agresivně, nebo se naopak uzavře do sebe a přestává o své okolí projevovat zájem. Setkat se zde můţeme i se šikanou, tuto skutečnost mohu doloţit i vlastní zkušeností nabytou prací v zařízení institucionální péče. Šikana se zde objevuje jak mezi jednotlivci, v tomto případě dětmi s mentálním postiţením, tak ze strany personálu vzhledem k těmto dětem. Objevit se dále můţe zneuţívání, a to jako v případě šikany, ze strany personálu, tak jedinců v kolektivu. Ţivot ve velkém kolektivu sebou také nese ztrátu soukromí (Matoušek. 1999: 118 – 123). Velký problém představuje v současnosti poddimenzované personální zajištění poskytovaných sluţeb. V důsledku malého počtu zaměstnanců můţe dojít k zanedbávání péče. Na tuto skutečnost poukazuje Manuál pro dobrou praxi zabývající se deinstitucionalizací a transformací sluţeb pro děti, který je k dispozici na internetových stránkách Národního centra podpory transformace sociálních sluţeb. Popisuje danou situaci takto: „výsledkem toho děti, které je obtíţnější krmit, jako nemluvňata nebo děti s postiţením, nemusí přijímat veškerou potravu, kterou potřebují, jednoduše proto, ţe zde není dostatek personálu k řádnému nakrmení všech dětí v danou dobu. Nemluvňata jsou často ponechána v zašpiněných plenkách dlouhou dobu, coţ jim působí nepohodlí…“ (Mulheir, Brovne: 2007: 22-23).
17
Můţeme tedy říci, ţe pokud je dítě v ústavní péči, je neustále nuceno přizpůsobovat se potřebám dalších obyvatel i reţimu daného zařízení, a to ve všech oblastech ţivota. Všechny jeho projevy jsou neustále kontrolovány a hrozí, ţe se najde někdo, komu nebudou vyhovovat. Matoušek uvádí moţnost definovat domov jako místo, kde můţeme být sami sebou, kde se nemusíme podřizovat společenským normám, a konstatuje, ţe z tohoto hlediska se ústav domovem nikdy stát nemůţe (Matoušek 1999:122).
3.2 Transformace a pěstounská péče Nevýhodám ţivota v ústavní péči by mělo předcházet zřizování menších zařízení pro osoby se zdravotním postiţením namísto stále existujících velkokapacitních ústavních zařízení, v nichţ by se bydlení a podpora měly co nejvíce přiblíţit běţnému prostředí. Toto je hlavní ideou procesu transformace, kterým procházejí sociální sluţby v České republice v posledních několika letech. Deinstitucionalizace je zaloţena na změně místa poskytování sociálních sluţeb, sluţby ústavního typu se mění na sluţby komunitní a individualizované. Vznik nových a rozšiřování stávajících komunitních sluţeb má vliv nejen na předcházení institucionalizaci dětí s postiţením, především však můţe být motivací pro jejich setrvání v původní, biologické rodině a usnadnit péči o ně pěstounské rodině a tím zvýšit příleţitost na jejich umístění do náhradní rodinné péče (Mulheir, Brovne: 2007: 24). V rámci transformace sociálních sluţeb pro děti jde především o prevenci zbytečných přijímání dětí do zařízení a pobytu v nich a vytvoření vhodné alternativní péče o ně v rámci komunity. Péče v rámci komunity zahrnuje vznik a nalezení vhodného bydlení, zajištění náleţité léčby a vzdělání nejen pro děti samotné, ale i pro jejich rodiče. Nedílnou součástí je zlepšení komunitních sluţeb pro děti vyţadující zvláštní péči a podpory poskytované celé rodině. Dlouhodobým plánem je, aby děti zůstávali ve své biologické rodině, nebo aby byly trvale umístěny v náhradní rodině (Mulheir, Brovne: 2007: 24). Postupné rušení ústavní péče by tak mělo být součástí efektivní péče o rodiny s dětmi. Ideálním výsledkem celkového procesu transformace bude stav, při kterém se jen pro velmi malé procento dětí vyuţije ústavní (rezidenční) péče. Největší procento dětí zůstane v biologických rodinách a ty děti, které v nich z nejrůznějších důvodů nebudou moci setrvat, budou umístěny do náhradní rodinné péče (Mulheir, Brovne 2007: 25).
18
Tuto kapitolu jsem tedy zařadila právě z důvodu poukázání na nedostatky ústavní péče a na význam transformace, která, pokud se nepodaří, aby dítě zůstalo ve své biologické rodině, směřuje právě k jeho umístění do náhradní rodinné péče, tedy i do péče pěstounské.
19
4 Dítě s primárním mentálním postižením V této kapitole si blíţe představíme pojem handicapované dítě v kontextu pěstounské péče, i z hlediska zdravotního, seznámíme se s primárním mentálním postiţením, mentální retardací, jeho klasifikací i projevy, konkrétně v oblasti vývoje řeči a učení. Uvedeme i konkrétní příklad mentální retardace.
4.1 Dítě s handicapem Pokud pěstoun uvaţuje o přijetí dítěte s handicapem, má čas a moţnost se na dítě a jeho specifické potřeby připravit, má svobodnou vůli rozhodování, na rozdíl od rodiče, a nemusí se trápit otázkami o původu postiţení dítěte a své vině na něm. Rozhodnutí přijmout postiţené dítě je z tohoto hlediska stejné jako rozhodnutí o přijetí „zdravého“ dítěte. Kaţdé dítě přijímané do pěstounské péče je něčím znevýhodněné. V tomto kontextu to můţe být znevýhodnění zdravotní i sociální (Zezulová 2012: 101). Zcela odlišná situace nastává, pokud je dítě špatně diagnostikováno lékaři, coţ není ţádnou výjimkou, protoţe, jenom ten, kdo věnuje dítěti dostatek času a pozornosti dokáţe získat dostatek informací vedoucích ke stanovení správné diagnózy. Tuto skutečnost ústavní péče zajistit nedokáţe. Zdravotní stav dětí procházejících ústavní výchovou je ovlivněn častým generalizováním, často, chybí snaha určit správnou diagnózu (Zezulová 2012: 101-102). V náhradní rodinné péči se můţeme setkat se všemi druhy handicapů, stejně jako u ostatní dětské populace. Jedná se o fetální alkoholový syndrom (vliv alkoholu a kouření v těhotenství na vývoj plodu), pervazivní vývojové poruchy (projevují s převáţně jako poruchy autistického spektra), tělesná postiţení (nejčastěji chybějící končetina nebo rozštěp páteřního kanálu či obličejového skeletu), smyslová postiţení (často vada sluchu nebo zraku), mentální postiţení (Downův syndrom, dětská mozková obrna), poruchy osobnosti a další psychiatrické diagnózy, progresivní onemocnění (Zezulová 2012: 102110). Blíţe se budu zabývat problematikou dítěte s primárním mentálním postiţením.
4.2 Dítě s mentálním postižením V následující podkapitole si klasifikujeme mentální postiţení (retardaci) i s jejími konkrétními projevy a příklady.
20
4.2.1
Charakteristika mentálního postižení
V běţné populaci jsou lidé s mentálním postiţením zastoupeni třemi procenty. Označení mentální postiţení v sobě zahrnuje dvě velké skupiny onemocnění, mentální retardaci a demenci. Mentální retardace je souhrnné označení pro vrozené postiţení rozumových schopností. Definuje se jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje, a to i přesto, ţe dítě bylo odpovídajícím způsobem vzděláváno a vychováváno. Mezi hlavní znaky mentální retardace patří nedostatečný vývoj myšlení a řeči, omezená schopnost učení a obtíţnější přizpůsobování se běţným poţadavkům (Vágnerová 2011: 39). Druhou skupinou postiţení, tentokráte získaných, při kterých dochází k úbytku kognitivních funkcí, je demence. Toto onemocnění lze diagnostikovat aţ po druhém roce ţivota, vzniká na základě organického poškození centrální nervové soustavy a postihuje především starší populaci (Vágnerová, 2008: 265 – 266). Mentální postiţení bývá u dětí diagnostikováno v batolecím věku, ale určit přesnou míru postiţení bývá u tak malých dětí obtíţné. Tu je u některých postiţení moţné vymezit aţ v předškolním věku. Vývoj dítěte je nerovnoměrný v závislosti na příčině postiţení i prostředí, ve kterém dítě ţije. Důleţité je nezaměnit mentální postiţení s případy zanedbání výchovy, které mohou vést k vývojové regresi nebo ustrnutí dítěte na niţším vývojovém stupni. Tento stav není trvalý, správnou péčí o dítě je moţné jej zcela odstranit a dosáhnout vývojového stupně srovnatelného s vrstevníky (Vágnerová 2011: 40). Hodnotíme-li kvalitativně rozumové schopnosti, zvláště pak u starších dětí, měli bychom se zaměřit na míru jejich vyuţitelnosti. Je ovlivněna strukturou inteligence i mimointelektovými faktory. Značný význam má emoční stabilita, schopnost dítěte přizpůsobit se a vydrţet u úkolu, jeho osobní tempo, vytrvalost apod. Svou roli hraje také dynamika vývoje rozumových schopností. Její tempo i plynulost kolísá. Zrání postiţených dětí probíhá odlišně a zcela jinak na něj mohou působit i podněty z okolí. Běţné podněty pro ně mohou být nepřijatelné a stresující. Vţdy je důleţité přizpůsobit se moţnostem dítěte (Vágnerová 2011: 40-41). Mentální retardaci můţeme dělit na čtyři stupně dle závaţnosti postiţení, kritériem pro hodnocení je závaţnost poruchy rozumových schopností, respektive jejich zachovaná úroveň. Horní hranici mentálního postiţení tvoří hodnota inteligenčního kvocientu 70. Mentální retardaci tedy dle dosaţené hodnoty IQ dělíme na: lehkou (IQ 50-70), středně těţkou (IQ 35-49), těţkou (IQ 20 – 34) a hlubokou (0 – 19) (Vágnerová 2008: 301). Osoby s lehkou mentální retardací dokáţou i v dospělém věku uvaţovat pouze na úrovni dítěte středního školního věku. Jsou schopni respektovat pouze základní pravidla 21
logického uvaţování, schopnost uvaţovat abstraktně zcela postrádají, ani v jejich ústním projevu se s ţádnými abstraktními pojmy nesetkáme. Myšlení i řeč jsou striktně konkrétní. Jejich ústní projev je nápadný svou jednoduchostí, uţíváním krátkých vět a výslovností, ve které se často objevují chyby. V dospělém věku mohou dosáhnout určité samostatnosti. Lze je pracovně integrovat za dohledu a podpory další osoby (Vágnerová 2008: 301 - 302). Lidé trpící středně těţkým mentálním postiţením se vyznačují myšlením na úrovni předškolních dětí. Nedokáţou respektovat pravidla logiky, v jejich ústním projevu nenajdeme běţné konkrétní pojmy, nebývá gramaticky správný a celkově se vyznačuje špatnou artikulací. Učení probíhá mechanicky, na základě častého opakování. Tito lidé jsou schopni osvojit si běţné návyky a dovednosti, zejména v oblasti samoobsluhy. Pracovně je lze integrovat do zaměstnání, kde by mohli vykonávat jednoduché úkony za účasti trvalého dohledu (Vágnerová 2008: 302). Osoby postiţené těţkou mentální retardací jsou schopny chápat v dospělosti pouze základní souvislosti a vztahy, jejich uvaţování lze srovnat s uvaţováním batolete. Jejich projev bývá omezen pouze na několik špatně artikulovaných slovních výrazů, v některých případech chybí řeč úplně. Učení u těchto lidí je velmi limitováno a vyţaduje cílené dlouhodobé úsilí, na jeho základě jsou schopni zvládnout základní úkony sebeobsluhy. K těţké mentální retardaci se často přidruţují další postiţení. Takto postiţení jedinci jsou zcela odkázáni na péči druhých (Vágnerová 2008: 302). Hluboká mentální retardace je téměř vţdy provázena dalšími postiţeními. Jedinci, kteří jí trpí, nemají prakticky rozvinuté poznávací schopnosti. Jsou schopni reakce na známé či neznámé podněty, která se projevuje libostí či nelibostí. Tyto osoby jsou závislé na komplexní péči jiných osob. Velmi často jsou umísťováni do domovů pro lidi s mentálním postiţením (Vágnerová 2008: 302).
4.2.2
Projevy mentálního postižení
Mentálně postiţené děti jsou více závislé na jiných lidech, na jejich pomoci a podpoře. Neorientují se tak dobře v běţném prostředí, obtíţně chápou souvislosti a vztahy, neumí oddělit podstatné od nepodstatného. Svět se pro ně stává ne zcela srozumitelným místem, někdy dokonce ohroţujícím. Tyto děti uvaţují konkrétně, nejsou schopny abstraktního myšlení, důleţité jsou pro ně vlastní pocity a potřeby, nejsou schopny nadhledu, coţ se projevuje sníţenou kritičností. Jejich myšlení je charakteristické stereotypem a lpěním na stále stejném způsobu výkladu. Při změně výkladu nebo postupu
22
mohou reagovat agresivně. Tato agresivita je projevem úzkosti v situaci, které nerozumí nebo je jim nepříjemná (Vágnerová 2011: 41-42). Vývoj řeči Vývoj řeči u mentálně postiţených dětí je vţdy opoţděn. Jedná se o jeden ze základních příznaků mentálního postiţení, kterého si lze snadno všimnout. Obtíţné pro ně bývá i porozumění mluvené řeči, mají problémy s pochopením celkového kontextu a chudší slovní zásobu. Sloţité slovní obraty, ţert či ironii nejsou schopné chápat. Důleţité je pouţívat v komunikaci s nimi jednodušší a stručné formulace sdělení. Pro jejich způsob vyjadřování je typická jednoduchost, krátkost vět a pouţívání slov, která označují konkrétní věc (Vágnerová 2011: 42). Schopnost učení Děti s mentálním postiţením mají v různé míře narušenu schopnost učit se. To můţe být způsobeno nedostatečným porozuměním i neschopností udrţet delší dobu koncentraci pozornosti a paměti. V procesu učení je velmi důleţitý stereotyp a mechanické učení. Jakákoliv změna úkolu nebo situace je pro tyto děti velmi náročná. Nezanedbatelná je také časová dotace učení, učení trvá mnohem déle neţ u zdravých dětí a vyţaduje velkou dávku trpělivosti jak ze strany učitelů a rodičů, tak ze strany dítěte. Tato schopnost je do určité míry narušována i určitou poznávací pohodlností, u dětí se neprojevuje velká zvídavost. Pro překonání pohodlnosti je dobré děti něčím motivovat, zvláště pak materiální odměnou, například nějakou pochutinou, reagují však i na pochvalu. Svůj význam má také vztah dítěte k jeho učiteli, ochotnější přijímat nové informace jsou mentálně postiţené děti od osoby, se kterou mají pozitivní vztah. Učí se kvůli osobě učitele, tedy z emocionálních důvodů (Vágnerová 2011: 42-43). Problémy v chování Základní podmínkou pro hodnocení chování majoritní většiny populace je schopnost jedince chápat normy a hodnoty dané společnosti. U dětí s mentálním postiţením závisí její splnění na stupni postiţení, u některých stupňů postiţení nebývá splněna vůbec. Některé děti dokáţou situaci správně vyhodnotit, ale nedovedou své chování ovládat. Zdrojem nevhodného chování bývá často nejistota vyvolaná změnou situace, ačkoliv se nám můţe tato změna jevit jako bezvýznamná. Děti s mentálním postiţením nevyhodnocují vzniklou situaci rozumově, jejich jednání se řídí emocemi. Pro 23
většinu dětí s mentálním postiţením je obvyklé podráţděné a nekontrolovatelné chování jako signál nezvládnutí situace, doprovodit jej mohou také agresivní projevy. K pěstounům by se měla dostat informace o chování dítěte v předchozím místě umístění, zvláště proto, ţe nadměrná dráţdivost, která se u těchto dětí často vyskytuje, je trvalejší vlastností. Změna v chování je pro děti s těţkým postiţením prostředkem k vyjádření jejich aktuálních pocitů a potřeb (Vágnerová 2011: 44-45).
4.2.3
Downův syndrom
Nyní si uvedeme konkrétní příklad mentálního postiţení, se kterým se můţeme u dětí setkat, jeho největší skupinu tvoří syndromy vzniklé změnou počtu chromozomů. Nejrozšířenější formou postiţení způsobeného chromozomovou aberací je Downův syndrom.
Patří
k nejčastějším
vrozeným
syndromům,
způsobuje
jej
trizomie
21. chromozomu, rizikovým faktorem pro jeho vznik je věk rodičky nad 35 let. Jedinec trpící tímto syndromem je velmi snadno rozpoznatelný, liší se vzhledem od majoritní populace. K charakteristickým vzhledovým vlastnostem řadíme menší zavalitější postavu, výraznou koţní řasu u kořene nosu a mongoloidní postavení očí, krátký silnější krk a široké ruce s krátkými prsty (Valenta 2011: 118). Inteligenční kvocient jedinců s Downovým syndromem se pohybuje v pásmu lehké aţ středně těţké mentální retardace. Jejich chování se vyznačuje klidností a přizpůsobivostí, nemívají větší výkyvy ani v proţívání. Schopnosti získané učením dovedou vyuţít, učí se ale pomalu (Vágnerová 2004: 305). Downův syndrom je jedním z postiţení, které je známé díky své medializaci, k dalším typům chromozomálních aberací řadíme například následující: syndrom fragilního X chromozomu, Angelmanův syndrom, Edwardsův syndrom a další (Valenta 2011: 118 - 121). V této kapitole jsme se seznámili s tím, co představuje pro dítě handicap. Blíţe jsme si charakterizovali primární mentální postiţení s jeho projevy a vlivy na vývoj dítěte, zmínila jsem také nejznámější typ tohoto druhu postiţení, Downův syndrom. Pokud se pěstoun rozhodne přijmout do své péče dítě s mentálním postiţením, měl by před jeho přijetím mít aspoň částečné povědomí o tom, co toto postiţení pro dítě znamená, jak bude vypadat jeho chování a vývoj.
24
5 Metodologická část V teoretické části své absolventské práce jsem se zabývala systémem náhradní rodinné péče v České republice, zvláště pak specifikací pěstounské péče a dále poukázáním na nevýhody ústavní péče, ve které se většina dětí s mentálním postiţením nachází. Důleţitou součást dále tvoří charakteristika mentálního postiţení a jeho projevů u dětí. V metodologické části práce se věnuji objasnění toho, co je cílem výzkumu mé práce, dále popisuji mnou zvolenou výzkumnou metodu. Věnuji se technice sběru dat a jejich analýze.
5.1 Cíl výzkumu Výzkumným záměrem této práce je nalézt odpověď na otázku, zda mají děti s mentálním postiţením příleţitost na umístění do pěstounské péče, respektive, zda existují pěstouni, ochotní vzít si takto znevýhodněné dítě do své péče.
5.2 Metoda výzkumu Výzkumnou metodou této práce je kvalitativní výzkum, a to zvláště z toho důvodu, ţe se zabývá ţivotem lidí a porozuměním jejich chování a vzájemných vztahů (Hendl 2005: 50), v tomto případě příleţitostí dětí s mentálním postiţením na umístění do náhradní rodinné péče, a tím také osobami pěstounů a jejich důvody pro přijetí dítěte se znevýhodněním. Disman píše, ţe kvalitativní výzkum slouţí k nenumerickému šetření a interpretaci sociální reality. Jeho cílem je odkrytí významu, který je podkládán sdělovaným informacím (Disman 2002: 285) a dále uvádí: „Posláním kvalitativního výzkumu je porozumění lidem v sociálních situacích“ (Disman: 2002: 289).
5.3 Výzkumné otázky V této kapitole představím základní okruhy otázek, které směřují k zodpovězení cílové otázky a tou je moţnost umístit dítě s mentálním postiţením do pěstounské péče. První okruh se týká charakteristiky respondentů – pěstounů. Prostřednictvím jeho otázek jsem zjišťovala, jaká je současná situace pěstouna a jeho rodiny. Jaké důvody Vás vedly k tomu stát se pěstouny? 25
Máte v současné době dítě v pěstounské péči? Je to Vaše první zkušenost s pěstounskou péčí? Uvažujete o přijetí dalšího dítěte do pěstounské péče? Druhý okruh se týká moţnosti přijetí do pěstounské péče dítěte s nějakým druhem znevýhodnění. Za pomocí jeho otázek jsem zjišťovala, zda jsou pěstouni ochotni přijmout dítě se zdravotním postiţením. Máte v pěstounské péči dítě s nějakým druhem znevýhodnění? Přijali byste do pěstounské péče dítě s některým druhem znevýhodnění (fyzické, mentální, etnická odlišnost od většinové populace)? Přijali byste do pěstounské péče dítě s mentálním postižením? Ve třetím okruhu jsem se zaměřila na zjištění toho, zda-li jsou mezi pěstouny znalosti o mentálním postiţení u dětí, případně zda mají pěstouni s mentálním postiţením přímou zkušenost. Nedostatek znalostí a zkušeností můţe vést k odmítnutí dítěte s postiţením, nebo naopak k jeho přijetí a přílišné idealizaci péče o takové dítě. Jaké máte povědomí o mentálním postižení? Víte, co všechno obnáší mentální postižení? Máte ze svého okolí zkušenost s jedincem s mentálním postižením? Čtvrtý okruh se týká problematiky moţných bariér, které vnímají pěstouni ve spojení s péčí o dítě s postiţením. Je/byla by pro Vás podstatná reakce okolí na odlišnost dítěte? Je/bylo by vzhledem k Vašemu rozhodnutí určující znát síť podpůrných sociálních služeb? Jaké důvody Vás vedly/ by Vás vedly k odmítnutí dítěte s postižením?
5.4 Technika sběru dat Pro získání dat v rámci výzkumu jsem pouţila polostrukturovaný rozhovor. Tato technika sběru dat je, jak uvádí Miovský, jednou z nejrozšířenějších technik. Vyuţívá okruhu předem připravených otázek, podle kterých tazatel postupuje. Jejich pořadí je zaměnitelné vzhledem k tomu, jak se rozhovor vyvíjí (Miovský 2006: 159).
26
Rozhovory jsem prováděla s respondenty na předem domluvených schůzkách. Před začátkem kaţdého rozhovoru jsem respondenta poţádala o souhlas s pořízením zvukového záznamu s vyuţitím diktafonu a ujistila jsem jej o zachování jeho anonymity v rámci výzkumu. Dále jsem jej informovala o tom, ţe záznam rozhovoru slouţí pouze pro účely mé absolventské práce, nebude dále pouţíván ani zveřejňován. Průměrná doba rozhovoru byla přibliţně třicet minut, účastníky výzkumu jsem však nijak neomezovala. Důleţité pro mě bylo, aby se dotazovaný vyjádřil ke kaţdému okruhu otázek, jejich pořadí jsem však upravovala, podle toho, jak se rozhovor vyvíjel.
5.5 Identifikace cílové skupiny Cílovou skupinou, kterou jsem se rozhodla v rámci svého výzkumu zkoumat, jsou lidé, kteří se věnují pěstounské péči. K výběru respondentů jsem pouţila techniku sněhové koule – snowball sampling, nebo–li výběr postupným nabalováním. Miovský uvádí, ţe základním východiskem pro pouţití této metody je získání kontaktu s prvním účastníkem nebo účastníky výzkumu, například vyuţitím výběru přes různé instituce. Výzkumná skupina je pak sloţena z osob, jeţ byly kontaktovány jako prvotní a dále z respondentů, kteří jsou nominovány prvními kontaktovanými osobami (Miovský 2006: 131-132). Cílovou skupinu tvoří šest respondentů. Část respondentů se mi podařilo získat oslovením internetové skupiny pěstounů, která vznikla za účelem předávání informací, zkušeností a také sdělování úspěchů či neúspěchů na poli pěstounské péče mezi stávajícími pěstouny a současně slouţí jako zdroj informací pro zájemce o pěstounskou péči. Tato skupina je anonymní, vystoupení z anonymity je na kaţdém z účastníků. Druhou část respondentů jsem získala díky doporučení prvotně oslovených. Na ţádost prvotně kontaktovaných se mi tato skupina otevřela a někteří její další účastnící mi nabídly svou spolupráci.
5.6 Analýza dat Pro analýzu dat vyuţívám metodu vyhledávání a vyznačování vztahů mezi proměnnými. Tato metoda je zaloţena na vyhledávání, identifikaci a popisu vztahů, na které explicitně upozorňují účastníci výzkumu. Úkolem analýzy je dané vztahy popsat a najít pro ně pochopitelné vysvětlení. Druhým principem metody je identifikace vzájemných vztahů mezi proměnnými na základě vnějších nebo vnitřních souvislostí (Miovský 2006: 225). 27
6 Analytická část V analytické části své absolventské práce prezentuji výsledky výzkumu, které jsem získala za pomocí technik a metod kvalitativního výzkumu popsaných v předchozí kapitole této práce. Pro analýzu dat jsem zvolila metodu vyhledávání a vyznačování vztahů. Výsledky jsem rozdělila do čtyř základních tematických okruhů, které byly stanoveny a charakterizovány v podkapitole 5.3 této práce. Výsledky jsou doprovázeny citacemi z jednotlivých rozhovorů získaných v rámci výzkumu. Tyto citace jsou uvedeny v uvozovkách a vyznačeny v textu kurzívou. Jednotliví respondenti jsou pro účely analýzy dat označeni rodnými jmény.
6.1 Analýza rozhovorů V úvodní části kaţdého rozhovoru jsem se zaměřila na zjištění momentální situace kaţdého z respondentů – pěstounů. Zajímalo mě, co je vedlo k tomu stát se pěstouny a jakou mají zkušenost s pěstounskou péčí. Dále jsem zjišťovala, zda uvaţují o přijetí dalšího dítěte do pěstounské péče. Základní motivací pro všechny dotázané byla touha pomáhat dětem provázená u poloviny dotázaných nemoţností naplnit svou touhu po rodičovství přirozenou, biologickou, cestou. Paní Lucie uvádí: „Vždycky sme si s manželem přáli mít velkou rodinu, minimálně štyry děcka. Po svatbě sem dlouho nemohla otěhotnět a dyž se to konečně povedlo, tak to prostě nedopadlo. A dyž se to víckrát opakovalo, rozhodli sme se, že už do toho nepudeme. Dlouho sme se rozmýšleli a pak zvolili pěstounku.“ Mimo uvedené důvody, je to také touha mít, i v dnešní době, velkou rodinu, to plyne z odpovědi paní Lucie i z dalších. Paní Iva říká: „K tomu, abych se stala pěstounem, mě vedlo víc věcí. Za prvé jsme si s manželem vždy přáli velkou rodinu a za druhé jsme touto cestou chtěli pomoci.“ V případě paní Michaly se k uvedeným motivům přidává inspirace pomáhajícím člověkem: „O pěstounství na přechodnou dobu jsem začala uvažovat před téměř třemi lety po přečtení rozhovoru s manželi Hláskovými, kteří u nás ranou pěstounskou péči rozjeli.“ Paní Blanka k tomu připojuje potřebu předávat získané zkušenosti: „Naše dvě vlastní děti jsou už samostatné a na výchovu dalšího dítěte si nepřipadám stará a můžu využít to, co jsem se při nich naučila.“ Pro všechny zúčastněné kromě paní Michaly, která je pěstounkou na přechodnou dobu, je jejich současná zkušenost s pěstounskou péčí zkušeností první. Kaţdý má do
28
pěstounské péče svěřené dítě, o které se nyní stará, mimo paní Blanku: „Naše Jana už je velká, vyučila se kadeřnicí a odstěhovala se od nás. Několikrát do měsíce nás přinde navštívit nebo se potkáme ve městě“. Z rozhovorů vyplynulo, ţe ti z oslovených pěstounů, pro které bylo motivací mít velkou rodinu, uvaţují o přijetí dalšího dítěte do své péče. V rámci druhého okruhu otázek rozhovoru jsem se zaměřila na zjištění, mají-li pěstouni v péči dítě se znevýhodněním. Pokud ne, zda uvaţovali, ţe by takové dítě přijali. Za znevýhodněné je v náhradní rodinné péči povaţováno kaţdé dítě, můţe se jednat o znevýhodnění způsobené zanedbanou výchovou, citovým strádáním nebo týráním, příslušností k jiné etnické skupině, neţ je majoritní populace či zdravotním postiţením (Vágnerová 2011: 5). Pro toto šetření bylo důleţité zjistit, zda někteří z pěstounů pečují o dítě s mentálním postiţením nebo zda o poskytnutí péče takto znevýhodněnému dítěti uvaţovali a uvaţují. Paní Alena říká: „Děti jsou romské, jiné znevýhodnění nemají, Šárinka měla před nástupem do školy problém s řečí, který nemohla vyřešit logopedka, zvládli jsme to pomocí biofeedbacku v Centru duševního zdraví v Šumperku. Obě děti měly odklad školní docházky, navštěvují normální základní školu s prospěchem jedničky a dvojky na prvním stupni, nyní na druhém stupni s jednou trojkou.“ I ona tedy vnímá odlišné etnikum dětí jako jistý druh znevýhodnění. Pro paní Michalu je pěstounství práce, a proto konstatuje: „Zatím jsme dítě s jakýmkoli znevýhodněním neměli, ale jelikož je pro mne pěstounství práce, předpokládám, že se s nějakým časem setkáme“ a dodává: „otázka etnika je pro nás zcela podružná. Samozřejmě si vezmeme do péče dítě jakékoli barvy pleti. Myslím, že bychom si troufli i na fyzicky či mentálně postižené dítě, ovšem to by zřejmě předpokládalo důkladné proškolení. Jediné, na co bychom se s manželem necítili, je dítě smrtelně nemocné. To bychom asi nezvládli.“ U vybraného vzorku respondentů mají pouze dva v péči mentálně postiţené dítě. Paní Iva uvádí: „Ano máme jedno postižené dítě. Je to krásná holčička, ale mentálně zůstala na úrovni batolete. Nedokáže se postavit, chodit ani se sama najíst“. Dalším je paní Lucie: „Máme doma chlapečka s Downovým syndromem. Je mu už osum roků a u nás je od svých štyř.“ Pro zbylé respondenty představuje mentální postiţení u dítěte překáţku, a to v podobě, jakou uvádí paní Marcela: „Vzhledem k tomu že, jsem se v práci setkala s mentálně postiženýma, vím, že by to byla příliš velká zátěž, hlavně na psychiku a tak“. Paní Alena udává jako důvod následující: „Ač jsme pěstouny, máme s manželem každý své
29
zaměstnání a to bychom u dítěte s postižením mít nemohli, potřebuje jinou péči než zdravé děti.“ Třetí okruh otázek se v rámci rozhovorů zaměřoval na znalosti o mentálním postiţení mezi pěstouny, případně přímé zkušenosti s jedinci s tímto
druhem
znevýhodnění. Zjištění vědomostí o mentálním postiţení u pěstounů pro mě bylo natolik důleţité, ţe jsem jim věnovala samostatný okruh otázek, i kdyţ spadají do okruhu moţných bariér a předpokladů. Důvodem je, ţe většina dětí v pěstounské péči má nějaký druh znevýhodnění, nejčastějším typem je znevýhodnění etnické a pak znevýhodnění zdravotní, ke kterému patří i mentální postiţení. Kaţdý z pěstounů prošel náročnou přípravou, během které byl s touto skutečností seznámen. Zajímalo mě tedy, zda dostali nějaké informace o mentálním postiţení a v jakém rozsahu. Pokud lidé, pěstouni, nevědí, co taková péče obnáší, nedokáţou reálně zhodnotit, zda je v jejich silách a moţnostech nabídnout dítěti s mentálním postiţením domov. Můţe dojít k situaci, kdy dítě přijmou do své péče a pro nesplnění očekávání nebo nezvládnutí péče o ně, se dítě znovu vrací do ústavní péče (Zezulová 2012: 160). Má-li pěstoun zkušenost a vědomosti, dokáţe se rozhodnout zodpovědněji. Z celkového počtu šesti dotázaných mají čtyři pěstouni přímou zkušenost s osobami s mentálním postiţením. Paní Marcela, paní Iva a paní Alena se setkávali a setkávají s dětmi s tímto postiţením při výkonu svého zaměstnání. Paní Alena se s nimi potkává v dětském domově: „Byly u nás některé mentálně postižené děti nebo děti s kombinovaným postižením, či Downovým syndromem.“ Paní Marcela pracuje v Domově pro lidi s mentálním postiţením, s dospělými muţi, zkušenosti s dětmi nemá, ale ví, co mentální postiţení obnáší: „Pracuji v Domově již pátým rokem, představa, že bych to měla ještě i doma je strašná, ta práce je strašně psychicky náročná a to můžu po směně za sebou zabouchnout dveře. Nedovedu si představit mít takový dítě doma.“ Naproti tomu podobná situace přivedla paní Ivu k tomu, vzít si do péče znevýhodněné dítě: „Já jsem pracovala pět let v domově, kde jsem se setkávala s postiženýma dětma. Věděla jsem, že je zapotřebí moře trpělivosti a hodně zodpovědnosti. Měla jsem jasnou představu o tom, do čeho jdu. Aspoň jsem si to myslela.“ Paní Lucie se setkala s dětmi s postiţením při návštěvě dlouholeté kamarádky v zaměstnání: „Moje kamarádka od školky Radka dělá s mentálně postiženýma dětma. Byla sem se za ní několikrát podívat v ústavu a bylo mi těch dětí líto. Řekla sem si, že dyž už nemůžu mít vlastní dítě, pomůžu někomu tady z těch. A teď máme Martínka už štyry roky doma.“ Paní Michala má tuto zkušenost zprostředkovanou 30
rodinnými příslušníky: „…má švagrová i sestra obě pracují v zařízeních, které se takto handicapovaným lidem věnují, a o tuto problematiku se docela zajímám. V případě péče o takové dítě bych ale potřebovala důkladné proškolení.“ Paní Blanka se s takto postiţeným jedincem nesetkala a povědomí o tomto druhu postiţení má podle svých vlastních slov jen malé. Nejvíce prostoru bylo v kaţdém z rozhovorů věnováno čtvrtému okruhu otázek, tedy problematice bariér, které vnímají pěstouni ve vztahu k přijetí a péči o dítě s mentálním postiţením. Některé druhy moţných překáţek jsem zmínila v otázkách, další se postupně objevovaly v průběhu jednotlivých rozhovorů, na některé z nich přímo poukázali sami dotázaní. Dítě s mentálním postiţením se většinou odlišuje jiţ na první pohled svými projevy. Proto se nabízí otázka, jaký vliv má na rozhodnutí pěstounů reakce okolí. Paní Iva na ni odpovídá takto: „To je zapeklitá otázka. Odpověď zní ano i ne. Ano v tom, že bychom byli smutní, a kdyby se se někdo choval k našemu dítěti nevhodně. Nechtěli bychom, aby se trápilo. Ale na druhou stranu, je nám jedno co si myslí ostatní. My ho máme rádi takové, jaké je.“ Naproti tomu paní Marcela uvádí: „Reakce okolí je pro mě hodně důležitá, myslím, že by nepřijali mentálně postižený dítě, ta obava z reakce to by to je pro mě důvod takový dítě do péče nepřijmout.“ Pro všechny respondenty se jako velmi důleţitá ukázala dostupnost podpory ať uţ ze strany sociálních, pedagogických či zdravotních sluţeb. Paní Michala se vyjádřila následovně: „Samozřejmě bychom potřebovali důkladně se seznámit s typem postižení, způsobem péče o dítě, ideálně ve specializovaném zařízení a s odborníky na slovo vzatými.“ Paní Iva postupovala s manţelem takto: „O mentálním postižení jsme si četli nějaké knihy a šli na školení zaměřené na pomoc lidem s mentálním postižením“ a dodává: „vzhledem k postižení naší Leničky jsme hledali nějaký stacionář s vhodnými aktivitami.“ Také paní Alena povaţuje za důleţitou dostupnost vhodného školního zařízení: „byla by to důležitá informace, protože doprava takového dítěte za vzděláváním by byla jistě časově i finančně náročná.“ Paní Lucie povaţuje dostupnost všech sluţeb za velmi důleţitou, vzhledem k tomu, ţe bydlí ve velkoměstě, má k dispozici jejich širokou nabídku. Na otázku z jakého důvodu by pěstouni dítě nepřijali, kromě zmíněné reakce okolí, paní Alena říká: „Ztráta zaměstnání, jak jsem už řekla, jsme sice pěstouni, ale oba s manželem pracujeme a to bysme s takovým dítětem nemohli. A taky ztráta životního stylu, ta péče by byla moc náročná a taky věk, je nám už přes padesát.“ Paní Iva vnímá jako
31
největší překáţku následující: „Když bychom z nějakého důvodu nemohli zajistit kvalitní péči, tak bychom odmítli. Tady si nemůžete dát dovolenou, říci dnes se mi nechce. Musíte být k dispozici 24 hodin denně. A toho jsme se trochu obávali. Teď máme vše sesynchronizované a stíháme i odpočinek.“ Paní Michale, jakoţto profesionálnímu pěstounovi, přichází na mysl následující: „K odmítnutí by nás vedly pouze obavy o fyzické a duševní bezpečí našich vlastních dcer, které s námi stále ještě bydlí:“ Paní Blanka říká: „Nejsme natolik stateční, abychom tu péči zvládli, a navíc žijeme v rodinném domě společně s rodiči, kteří již vyžadují zvýšenou péči.“ Paní Lucie zmiňuje následující: „Já se bála přestavby bytu, kdyby sme dostali náhodou dítě na vozíčku, to by bylo asi hodně náročný. Ale náš Martínek zvládá všechno sám. Je moc šikovnej.“ Paní Marcela vnímá jako nejvíce problematickou reakci okolí a vzhledem ke svému zaměstnání v Domově pro osoby s postiţením by takové dítě do péče nechtěla.
6.2 Výsledky Z rozhovorů vyplynulo, ţe všichni respondenti se stali pěstouny, aby naplnili svou potřebu a touhu někomu pomoci, v tomto případě tedy touhu pomoci dětem bez rodiny, svěřeným do ústavní péče. Tuto potřebu řadíme dle Škoviery mezi motivy zveřejněné, jedná se o altruistický motiv, a i v tomto výzkumu se prokázalo, ţe se jedná o motiv nejčastější. Tento prvotní motiv byl u čtyř respondentů provázen nenaplněnou touhou po vlastních dětech, po biologickém rodičovství. U dvou účastníků výzkumu se objevil také motiv rodinný, prostřednictvím náhradní rodinné péče si splnili svou potřebu mít velkou rodinu. U dvou respondentů se k altruistickému motivu připojila snaha vyuţít zkušenosti získané při výchově vlastních dětí. V jednom případě se k němu přidala inspirace člověkem, který se jiţ pěstounské péči věnuje. Jako poslední bych zmínila motiv záchranář, vyplynul z odpovědi jedné z dotázaných, která se po několika pokusech mít vlastních dítě rozhodla „zachránit“ dítě s postiţením. Všechny motivy, které se v průběhu rozhovorů objevily, bych tedy zařadila do kategorie motivů zveřejněných, k nimţ náleţí jiţ zmíněný motiv altruistický, motiv nenaplněného rodičovství, motiv rodinný, motiv naplnění smyslu ţivota, motiv spasitelský (Škoviera 2007: 54). V rámci analýzy rozhovorů se mi nepodařilo identifikovat ţádné motivy neveřejné a skryté. Pět dotázaných má v pěstounské péči v současné době jedno nebo více dětí. Počet dětí v rodině koresponduje s motivem mít velkou rodinu. U dvou respondentů se tento motiv promítá do ochoty přijmout do péče další dítě, a to i dítě s postiţením. Nejvíce se s přijetím dítěte s handicapem pojí motiv záchranář. 32
Výsledkem druhého okruhu otázek, je zjištění, zda někteří z respondentů mají ve své péči dítě s mentálním postiţením nebo o poskytnutí domova dítěti s tímto druhem postiţení uvaţují. Jeden z respondentů zmiňuje jako znevýhodnění romské etnikum svých dětí. Dva respondenti pečují v současnosti o dítě s mentálním postiţením. Pro tři z respondentů nepřipadá v úvahu přijetí dítěte s takovýmto druhem postiţení. Pro posledního z dotázaných, který je pěstounem na přechodnou dobu, není jakékoliv znevýhodnění dítěte překáţkou. Na základě odpovědí jednotlivých respondentů tedy můţeme konstatovat, ţe určitá skupina pěstounů je ochotná pečovat o dítě s vrozeným mentálním postiţením. Výsledkem třetího okruhu bylo zjištění, ţe pokud pěstouni nemají v péči dítě s mentálním postiţením, nesetkali se s takto znevýhodněnými jedinci při výkonu svého zaměstnání nebo se o tuto problematiku sami nezajímají, jsou jejich vědomosti o tomto druhu postiţení velmi malé. Nedostatek vědomostí můţeme povaţovat za bariéru pro přijetí dítěte do péče, pěstouni si nedovedou reálně představit náročnost péče. Můţe dojít k situaci, kdy nezvládnou o dítě pečovat a ono se pak vrací zpět do ústavní péče (Zezulová 2012: 160). Z důvodu toho, abychom si dovedli alespoň částečně náročnost péče představit, je v teoretické části zařazena kapitola o charakteristice a projevech mentálního postiţení. Pokud mají pěstouni dostatek informací i přímou zkušenost, jak uvádějí čtyři z dotázaných, mohou zodpovědně rozhodnout, zda poskytnout domov dítěti s mentálním postiţením, či takové dítě z důvodu přílišné náročnosti péče odmítnout. Dva z respondentů se na základě vlastní zkušenosti rozhodli vytvořit dítěti s tímto druhem postiţení ve své rodině domov. Další dva dotázaní se ze stejného důvodu rozhodli, ţe péče o takto postiţené dítě by byla nad jejich moţnosti. Mohu tedy říci, ţe dostatek vědomostí je pro adekvátní rozhodnutí velmi důleţitý. V rámci čtvrtého okruhu otázek jsem se zaměřila na bariéry, které pěstouni při péči o dítě s mentálním postiţením vnímají a které byli důleţité pro odmítnutí přijmout do péče takto postiţené dítě. Na základě rozhovorů jsem zjistila, ţe velmi záleţí na osobnosti pěstouna a na jeho schopnosti vyrovnat se s reakcemi rodiny a okolí na postiţení dítěte. Pro jednoho z respondentů byla obava z reakce okolí důvodem pro to, aby péči o něj odmítl. Výsledky šetření také ukázaly, ţe všichni pěstouni povaţují za velmi důleţitou dostupnost sociálních a dalších podpůrných sluţeb (pedagogických, zdravotních) ve svém okolí. Z toho vyvozuji, ţe pokud by se úspěšně podařila transformace sluţeb pro děti, tak jak ji uvádí Manuál pro dobrou praxi Deinstitucionalizace a transformace sluţeb pro děti, 33
měli by děti s mentálním postiţením mnohem větší příleţitost na opuštění ústavní péče a ţivot v pěstounských rodinách. Z rozhovorů s pěstouny podle mého názoru vyplynuly následující bariéry, které se dají zobecnit na celý soubor vybraných respondentů. Zařazuji mezi ně nedostatek vědomostí o mentálním postiţení a jeho projevech, malou dostupnost sluţeb v místě bydliště pěstouna a obavy z velmi vysokých nároků na péči o dítě s postiţením. Z jednotlivých rozhovorů dále vyplynuly individuální překáţky pro přijetí takto postiţeného dítěte, a to změna současného ţivotního stylu, odchod ze zaměstnání vzhledem k náročnosti péče, přestavba stávajícího bydlení pěstouna na bezbariérové, obava o bezpečnost vlastních dětí. Ze všech odpovědí dotázaných vystupuje jako jedna z největších bariér problematika informovanosti o tom, co obnáší mentální postiţení a jak se k jedincům s tímto druhem postiţení chovat. Tato problematika opět souvisí s umísťováním dětí do ústavní péče, do velkých zařízení umístěných často v odloučených lokalitách (Matoušek 1999: 147).
34
Závěr V rámci své absolventské práce jsem charakterizovala současný stav systému náhradní rodinné péče v České republice, zaměřila jsem se především na pěstounskou péči. Dále jsem popsala nevýhody umístění dětí do ústavní péče a nastínila, co by měla přinést transformace v oblasti sluţeb pro děti. Důleţitou součástí práce je také charakteristika mentálního postiţení. Stejně jako se od sebe liší jedinci většinové „zdravé“ populace, liší se od sebe jedinci s mentálním postiţením. Proto kapitola věnující se mentálnímu postiţení zachycuje obecné znaky. Blíţe se věnuji pouze Downovu syndromu. Ke kaţdému dítěti s mentálním postiţením je nutné přistupovat zcela individuálně, coţ není moţné v ústavní péči, jak jsem výše zmínila. V metodologické části své práce jsem popsala metodu výzkumu, postup při výběru zkoumaného vzorku a také techniku sběru dat. Následně v analytické části práce jsem získané údaje analyzovala. Cílem výzkumu, ke kterému celá práce směřovala, bylo zjistit pomocí rozhovorů s pěstouny, jestli mají děti s mentálním postiţením moţnost být umístěny do pěstounské péče. Tento cíl byl, podle mého názoru, naplněn. V analytické části práce předkládám názory vybraných pěstounů na přijetí dítěte s mentálním postiţením do náhradní rodinné péče, mapuji jejich znalosti a případně zkušenosti s jedinci či dětmi s mentálním postiţením, a dále jejich názory na to, co všechno mohou pěstouni vnímat jako bariéry pro přijetí takového dítěte. Zabývám se také důvody, které stály na samém začátku jejich pěstounské dráhy, a tím, zda se tyto důvody vztahují k přijetí dítěte s tímto druhem postiţení. Vybraný soubor respondentů byl z důvodu omezeného rozsahu práce malý, proto není moţné získané výsledky zobecnit na základní soubor, představovaný všemi pěstouny. Z výsledků šetření vyplývá, ţe mezi pěstouny se najdou i takoví, kteří jsou ochotní přijmout do své péče dítě s primárním mentálním postiţením. Toto rozhodnutí koresponduje většinou s touhou mít velkou rodinu, ve které se najde místo také pro dítě s postiţením a s motivem záchranář, snahou „spasit“ jedno z nejpotřebnějších dětí. Dále se ukázalo, ţe pokud pěstoun nemá přímou zkušenost s jedinci s mentálním postiţením, například pracovní, nebo se o tuto problematiku sám nezajímá, jsou jeho vědomosti o tomto druhu postiţení malé nebo průměrné, respektive stejné jako má většina populace. Bariéry vedoucí k odmítnutí jsou představovány zejména zmíněným nedostatkem vědomostí a dále vysokými nároky na zajištění péče o děti s mentálním postiţením
35
a v neposlední řadě malou dostupností sociálních sluţeb v místě bydliště pěstouna. Další z moţných bariér jsou individuální a k jejich zobecnění by bylo zapotřebí většího mnoţství respondentů.
36
Seznam použitých zdrojů Knižní zdroje: BUBLEOVÁ, V. a kol. 2011. Základní informace o náhradní rodinné péči. Praha: Středisko náhradní rodinné péče o. s. BUBLEOVÁ, V., BENEŠOVÁ, L. 2001. Hledáme nové rodiče. Praha: Středisko náhradní rodinné péče o. s. DISMAN, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. FOLDA, J. 2010. Otázky z oblasti pěstounské péče: vzdělávání pro pěstouny a zájemce o pěstounskou péči. Praha: Sdruţení dětských SOS vesniček. GABRIEL, Z., NOVÁK, T. 2008. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. MATĚJČEK, Z a kol. 2002. Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál. MATĚJČEK, Z a kol. 1999. Náhradní rodinná péče. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. 1999. Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing, a.s. PAPCUNOVÁ, M. 1999. Umísťování dětí s postižením z ústavních zařízení do pěstounské péče. In: Sborník přednášek z 6. Konference o náhradní rodinné péči. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. RADVANOVÁ, S. a kol. 1980. Výchova dětí v náhradní rodinné péči. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. ŠKOVIERA, A. 2007. Dilemata náhradní výchovy. Praha: Portál. ŠVARCOVÁ, I. 2003. Mentální retardace. Praha: Portál. VÁGNEROVÁ, M. M. 2011. Zdravotně znevýhodněné dítě v náhradní rodinné péči. Praha: Středisko náhradní rodinné péče o. s. VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. VALENTA, M. 2011. Lidé s mentálním postiţením a jinou duševní chorobou. In: Michalík, J. a kol. 2011. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Praha: Portál. ZEZULOVÁ, D. 2012. Pěstounská péče a adopce. Praha: Portál. 37
Elektronické zdroje: Adamec A., Fiedlerová J., Hradilková T., Paleček J., Šveřepa M. 2013. Vize a principy deinstitucionalizace. In: Manuál transformace ústavů. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. Dostupné z: http://www.trass.cz/TrassDefault.aspx?rid=28114&app=Article&grp=Content&mod=ContentPorta l&sta=ArticleDetail&pst=ArticleDetail&p1=OID_INT_8859&p2=ShowDocInfo_BOOL_True&p3 =RoundPanel_BOOL_True&acode=45320140 [cit. 24. 3. 2014].
Klokánek – rodinná alternativa ústavní péče. Dostupné z: http://www.fod.cz/klokanek.htm [posl. akt. neuvedeno] [cit. 18. 2. 2014]. KRATOCHVÍLOVÁ, R. Transformace sociálních sluţeb je jednou z priorit ministerstva. Aktualitzace 15. 9. 2010. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/9434 [cit. 18. 3. 2014]. MULHEIR, G., BROWNE, K. 2007. Deinstitucionalizace a transformace služeb pro děti. Birmingham: University of Birmingham. Dostupné z: http://www.trass.cz/Download.aspx?param=T2lkOmk6NTMxMzw/JSQKDT5GaWxlSWQ 6aTo1MzE0PD8lJAoNPkNyYzpzOjE2OTg3OTAzNjAzNDM0NTA1MzI4MzViMzZlO WUyNzJkMWYzMWU3NTlhN2YyYmMyZDYzOGM8PyUkCg0%2BVHlwZTpzOkNvb nRlbnQ8PyUkCg0%2BTWV0aG9kOnM6SW5saW5lPD8lJAoNPg%3D%3D [cit. 2. 4. 2014]. SOS dětské vesničky. Dostupné z: http://www.sos-vesnicky.cz/nase-cinnost/sos-detskevesnicky [posl. akt. neuvedeno] [cit. 28. 2. 2014]. ZÁKON č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89 [cit. 5. 2. 2014]. ZÁKON č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1999-359 [cit. 20. 2. 2014]. ZÁKON č. 94/1963 Sb., o rodině. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1963-94 [cit. 20. 2. 2014].
38
Anotace Předloţená práce se zabývá otázkou, zda mají děti s vrozeným mentálním postiţením moţnost být umístěny do pěstounské péče, tedy zda jsou mezi pěstouny takoví, kteří jsou ochotní o takto postiţené děti pečovat. Teoretická část práce se zabývá pěstounskou péčí, motivací pěstounů, nevýhodami ústavní péče a jejímu dalšímu směřování vzhledem k transformaci sociálních sluţeb. Věnuje se také charakteristice a projevům mentálního postiţení. Praktická část práce na základně výzkumného šetření mezi pěstouny odpovídá na otázku o moţnosti pěstounské péče u dětí s mentálním postiţením a poukazuje na bariéry, které její výkon znesnadňují.
Klíčová slova: Pěstounská péče, pěstoun, motivace, transformace, mentální postiţení, bariéry, předpoklady.
Annotation The presented essay deals with a matter of possibility to place children with a congenital mental handicap to fosterage, thus if there are any foster parents willing to foster this kind of children. The theoretical part of this essay describes the fosterage, foster parents’ motivation, disadvantages of institutional care and its subsequent heading with the respect to the transformation of social services. It also deals with characteristics and displays of a mental handicap. The practical part of the essay answers the question of possibility to place children with a congenital mental handicap to fosterage on the basis of research work among foster parents, and points out barriers that make it difficult. Key words Fosterage, foster parent, motivation, transformation, mental handicap, barriers, preconditions.
39
