CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Cesty do azylových domů Téma: Cesty do azylových domů
Kateřina Gavendová Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská
Olomouc 2013
Prohlašuji, ţe jsem práci vypracoval/a samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedl/a v seznamu literatury. …………………………………………………….. V Olomouci dne 27.4.2013
Děkuji Mgr. Vladislavě Závrské za odborné vedení a mnoho zajímavých podnětů během naší spolupráce. Děkuji pracovníkům a uţivatelkám azylového domu SÁRA Třinec za jejich ochotu a upřímnost při tvorbě praktické části. Také děkuji svému manţelovi za velkou podporu a trpělivost během celého mého studia.
Obsah Úvod ................................................................................................................................. 6 1
Bezdomovectví, jeho formy a specifika .................................................................... 8 1.1
Historie bezdomovectví ..................................................................................... 9
1.2 Formy bezdomovectví ...................................................................................... 12 1.2.1 Zjevné ....................................................................................................... 12 1.2.2 Skryté ........................................................................................................ 12 1.2.3 Potenciální ................................................................................................ 13 1.3 Rysy a specifika kultury bezdomovců, předsudky společnosti vůči bezdomovcům ............................................................................................................. 13 1.3.1 Charakteristické rysy bezdomovce ........................................................... 13 1.3.2 Kultura mezi bezdomovci ......................................................................... 15 1.3.3 Rozdíly v bezdomovectví u ţen a muţů ................................................... 17 1.3.4 Předsudky společnosti vůči bezdomovcům .............................................. 19 2
3
Příčiny bezdomovectví ............................................................................................ 21 2.1
Partnerské a rodinné problémy......................................................................... 23
2.2
Návrat z výkonu trestu ..................................................................................... 23
2.3
Ztráta zaměstnání, nezaměstnanost .................................................................. 24
2.4
Neschopnost plnit podmínky spojené s uţíváním bytu .................................... 25
2.5
Závislost na návykových látkách ..................................................................... 26
2.6
Psychická a jiná onemocnění ........................................................................... 27
2.7
Nastavení zdravotního a sociálního systému ................................................... 28
Pomoc pro bezdomovce v České republice ............................................................. 29 3.1 Sociální práce s bezdomovci ............................................................................ 29 3.1.1 První kontakt s bezdomovcem .................................................................. 30 3.1.2 Materiální pomoc ...................................................................................... 30 3.1.3 Sociální poradenství .................................................................................. 30 3.1.4 Psychologické poradenství ....................................................................... 31 3.1.5 Duchovní pomoc ....................................................................................... 31 3.2 Sociální sluţby pro bezdomovce ...................................................................... 32 3.2.1 Terénní sociální práce ............................................................................... 32 3.2.2 Ambulantní sluţby .................................................................................... 32 3.2.3 Pobytové sluţby ........................................................................................ 33
4
Výzkumná část ........................................................................................................ 37 4.1
Cíl výzkumu ..................................................................................................... 37
4.2 Metodologie a průběh kvalitativního výzkumu ............................................... 37 4.2.1 Průběh výzkumu ....................................................................................... 38 4.3
Charakteristika výzkumného vzorku................................................................ 39
4.3.1 4.3.2
SÁRA Třinec, azylový dům...................................................................... 39 Základní údaje výzkumného vzorku ......................................................... 40
4.4 Výsledky analýzy dat ....................................................................................... 41 4.4.1 Vlastní bydlení .......................................................................................... 41 4.4.2 Ztráta vlastního bydlení ............................................................................ 42 4.4.3 Opuštění vlastního bydlení ....................................................................... 43 4.4.4 Rozhodnutí pro azylový dům .................................................................... 44 4.5
Diskuze ............................................................................................................. 46
4.6
Závěry výzkumu............................................................................................... 47
Závěr ............................................................................................................................... 48 Bibliografie ..................................................................................................................... 49
Úvod Absolventská práce, Cesty do azylových domů, se zabývá problematikou bezdomovectví. Toto téma je v dnešní době velmi aktuální, protoţe lidí bez domova neustále přibývá a netýká se to pouze lidí ze sociálně slabších poměrů. Chci poukázat na problematiku bezdomovectví jako takovou a zároveň zjistit, co přivádí lidi na ulici a následně do azylových domů. Proč vyuţili tuto moţnost, překonali ostych a přišli hledat ubytování právě do azylového domu. Tato práce má poukázat na hlavní příčiny bezdomovectví. Jak jim předejít, či zmírnit jejich dopad. Dále má zjistit důvody rozhodnutí vyuţívání azylového bydlení. Abych tuto práci mohla vytvořit, potřebuji se dostat do kontaktu s lidmi, kteří vyuţívají sluţeb azylových domů. Jelikoţ jsem v azylovém domě pracovala, kontakty mám. Budu se snaţit o jejich prohloubení a získání co nejvíce kvalitních informací. Data, které získám tvorbou této práce, chci poskytnout vedení azylových domů a terénním pracovníkům ve svém okolí. Přínosem této práce bude specifikování rizikových faktorů, které dostávají lidi na ulici a do azylových domů, vymezení hlavních problémů, se kterými můţou sociální pracovníci pracovat. Díky tomu jim budou moci nabídnout lepší pomoc. Hlavním cílem této práce je zjistit důvody rozhodnutí vyuţívat azylového ubytování u ţen, které jej aktuálně vyuţívají. A to kvalitativním empirickým šetřením. Dílčími cíly je vymezení příčin bezdomovectví a pomoc pro tuto populaci. Téma cest do azylových domů jsem si vybrala proto, jelikoţ jsem necelé dva roky pracovala v azylovém domě SÁRA Třinec, který poskytuje ubytování a podporu ţenám ve věku 18-80 let. Práce v tomto zařízení mě bavila a naplňovala. Zajímalo mě, zda se uţivatelky azylového domu otevřou více člověku, který s nimi přicházel do kontaktu kaţdý den, ale jiţ není v řadách zaměstnanců. Absolventská práce se skládá z teoretické a praktické části. Teoretická část je členěna do tří kapitol. První kapitola definuje bezdomovectví jako takové, jeho dělení a rozdílnost mezi bezdomovci ţenami a muţi, bezdomoveckou kulturu a její specifika. Ve druhé kapitole se seznámíme s příčinami bezdomovectví. Třetí kapitola pojednává o přístupu a pomoci bezdomovcům. Praktická část je sloţena z několika podkapitol a tvoří ji kvalitativní výzkum. Výzkum byl proveden pomocí hloubkových rozhovorů a analýzou materiálů 6
poskytnutých azylovým domem SÁRA Třinec. Výzkum je ukončen diskuzí a závěry výzkumu.
7
1 Bezdomovectví, jeho formy a specifika Specifikovat pojem bezdomovectví lze z více stran. Kaţdý autor na tuto problematiku nahlíţí z jiného úhlu, tudíţ se některé definice rozcházejí. Avšak to podstatné obsahuje kaţdá z nich. V České republice je fenomén putování, nebo bezdomovectví, vnímán jako relativně okrajový problém. Veřejnost, jejich političtí představitelé a média je odmítají řešit. (Le Rouzic, 1999) Bezdomovectví je společenský jev, kterému předcházejí jednání a procesy vedoucí ke ztrátě zázemí, ţivotních jistot a ke společenskému vyloučení. Zasahuje všechny oblasti ţivota postiţeného jedince. Je to způsob ţivota charakterizovaný především absencí přijatelného bydlení. Lze je povaţovat také za poruchu sociálního fungování, tedy poruchou rovnováhy mezi kapacitou zvládání jedince a poţadavky prostředí. (Průdková, Novotný, 2008, str. 11). Definovat pojem bezdomovectví je sloţité a mnohé definice jsou nepřesné a nedostačující. Kaţdá definice bezdomovectví bude vlastně ve svém obsahu nejasná a posunovatelná. Výrok, ţe bezdomovec je někdo, kdo ztratil, nebo opustil svůj domov, svůj byt, své ubytování, kdo neumí vyřešit komplikované problémy a hledá nebo přijímá pomoc od sociálních pracovníků, města, dobrovolných organizací, je nepřesný a nedostatečný. Navíc, definice by pracovala pouze s bezdomovci zjevnými a naprosto by opomenula bezdomovce skryté a potenciální. Na jedné straně jsou lidé bez střechy nad hlavou, snad spící na ulici, v parku nebo jiných veřejných místech, nebo v „nabouraných“ bytech, sklepích, výměnících. Na druhé straně jsou lidé, jejichţ ubytování je nejisté, moţná kvůli neplacení nájemného, či kvůli určení budovy k demolici. A mezi těmito dvěma krajnostmi existují lidé v rozličných ţivotních situacích: ti, kteří mají nouzové ubytování na kratší nebo delší období, lidé, kteří mají sice samostatné bydlení, ale nedostává se jim základního zdravotního standardu, nedostává se jim cenově dostupných bytů a hlavně není postačující nabídka bytů. (V. a I. Hradečtí 1996, str. 27). Bezdomovectví je z psychosociálního hlediska komplexní kategorií, nejde zde jen o vymezení vztahu k bydlení, ale o určitý způsob ţivota. Tuto extrémní variantu akceptují lidé, jejichţ osobnost je zásadním způsobem změněna a oni z tohoto důvodu nejsou schopni plnit mnohé společenské poţadavky. Někdy nejde o volbu, ale spíše o sociální pád, který nedokáţou ovlivnit. Bezdomovectví je výsledkem generalizovaného 8
psychosociálního selhání spojeného se ztrátou většiny běţných rolí a úpadkem společenské prestiţe. (Vágnerová, 2004, str. 748) Problematika bezdomovectví se dotýká kaţdé země ve světě. V globálním měřítku jde o velký problém ohroţující stabilitu jednotlivých zemí, případně je důsledkem válečného konfliktu či přírodní katastrofy. Bezdomovectví některých skupin obyvatel bývá výsledkem kulturního a národního příslušenství k té či oné skupině, nikoli důsledkem sociálního selhání. Tito lidé si volí nomádský způsob ţivota dobrovolně a hlásí se tak k tradicím svého národa. V legislativě vyspělých zemí se rozlišuje bezdomovectví rodin a jednotlivců. Rodiny, které se ocitly na ulici, mívají většinou lepší postavení a dosáhnou lépe na sociální pomoc státu neţ jednotlivci bez domova. (Fitzpatrick, 2000, cit. dle Marek, Strnad, Hotovcová 2012, str. 12). V legislativě ČR prakticky neexistuje bezdomovectví rodin. Existují sice azyly pro matky s dětmi, ale jiţ ne pro otce. Pokud se rodina dostane do existenčních problémů,
dochází
většinou
k jejímu
rozdělení.
Budeme
se
proto
zabývat
bezdomovectvím, s nímţ se setkáváme u nás – jde o osoby, jejichţ situace je vnímána jako důsledek komplexního sociálního selhání jednotlivce. (Marek, Strnad, Hotovcová 2012, str. 13).
1.1
Historie bezdomovectví Je důleţité nahlédnout do historie bezdomovectví, abychom pochopili, jak
komunity fungovaly kdysi, jak se vyvíjel systém pomoci, jak se časem zlepšoval a zdokonaloval. Pohled do historie nám pomůţe lépe nalézt rizikové faktory, které můţou mít kořeny hluboko v minulosti. Bezdomovectví se prolíná celou historií lidstva. V Bibli je uvedeno mnoho příběhů, kde se vyskytují lidé ţijící na okrajích měst, ţebráci a jiní potřební. V biblických dobách byli chudí lidé povaţování za potřebné, mezi příznaky se řadily nouze, ţebrání, poníţení a ztrápenost. (Průdková, Novotný, 2008, str. 27). První bezdomovectví, o němţ víme, bylo trestem vyloučení z komunity. Podmínky ţivota takového jedince se staly tristními, neboť nebyl přijat nikde jinde a všude byl cizincem a vyhnancem. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 53). Typický je biblický příběh Kaina. Jeho prohřešek, bratrovraţda, je příkladem trestu vyhnanství. Znamení na čele Kaina stigmatizovalo a předurčovalo, ţe nebude nikde přijat. Jeho příběh je příběhem sociálního vyloučení jedince ze společnosti a potvrzuje mýtus, ţe vyloučený jedinec si zavinil své vyloučení sám. Lidé věřili, ţe 9
odlišnost či nějaký handicap poukazuje na hříchy kdysi spáchané, proto si zaslouţí být vyloučeni ze společnosti. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 53). Ve středověku se po řekách a moři pohybovaly, tzn. lodě bláznů, kde byli izolováni nepřizpůsobiví jedinci. Byli tam zahnáni lidé nějak se odlišující, aby cestovali po celé roky, ale nikde nebyli nepřijati. (Foucault, 1994, cit. dle Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 54). Středověká společnost dávala jednotlivci minimum svobody, ale na druhé straně kaţdý člověk přesně věděl, kde je ve společnosti jeho místo. Člověk bez rodiny a bez práva nebyl plnohodnotný, ocitl se mimo společnost a neměl ţádná práva. Vyděděnci většinou přeţívali ve skupinách. Za chudého byl povaţován člověk, který si vlastními silami nemohl opatřit stravu, oblečení nebo přístřeší. (Průdková, Novotný, 2008, str. 29). K nejčastějším příčinám zchudnutí patřily ztráta ţivitele, nemoc, nějaké neštěstí a stáří. V této době neexistoval celostátní systém nemocenského pojištění a nemocenské péče. Nemoc v rodině, či smrt ţivitele rodiny znamenalo neštěstí, které uvrhlo rodinu do bídy. I kdyţ se člověk uzdravil, nemoc ho mezitím uvrhla do dluhů. (Mareš, 1992, cit. dle Průdková, Novotný, 2008, str. 29). Reakcí na rostoucí chudobu byla migrace, odchod do ciziny, často aţ za moře, protesty a vzpoury, hledání lepších moţností obţivy a kriminalita. (Rheinheimer, 2003, cit. dle Průdková, Novotný, 2008, str. 29). Významným mezníkem ve vývoji přístupu k chudým a jinak potřebným byla reformace. S ní byl úzce spojen protestantský princip pomoci spočívající ve výchově práceschopných k práci a v podpoře těch, kteří z různých důvodů nemohou pracovat, a zabezpečit tak uspokojení svých základních ţivotních potřeb vlastními silami. (Průdková, Novotný, 2008, str. 28). Na přelomu 18. a 19. století docházelo k centralizaci péče o potřebné, všichni museli být registrováni. Stát redukoval počet klášterů, které se staraly o lidi v nouzi, musel se o ně tedy postarat sám. Na území nynější České republiky se díky císaři Josefu II. budovaly útulky pro chudinu a řada dalších specializovaných zařízení pro osoby v nouzi. (Průdková, Novotný, 2008, str. 30). Díky rozvoji průmyslu v některých oblastech došlo k migraci obyvatelstva, k soustředění chudinského obyvatelstva do měst a ke zvyšování výskytu zjevného bezdomovectví, tedy lidí ţijících přímo na ulici. Péči o tyto chudé přebraly církevní řády a organizace, nikoli stát. (Hradecký, 2007, str. 28-29). 10
Průmyslová revoluce, industrialismus a nástup kapitalismu představovaly obrovskou změnu, otřes stability a hlubokou restrukturalizaci společnosti. Průmyslová revoluce vyprodukovala řadu sociálních problémů, na které charita nestačila reagovat, protoţe problém byl v nespravedlivých sociálních strukturách a v nespravedlivém zákonodárství. Stát a církev se spojily v pokusu o řešení situace chudiny, přičemţ garantem pomoci byl stát a přecházela na něj také odpovědnost za péči o potřebné. (Průdková, Novotný, 2008, str. 30). Za první republiky se poprvé objevila snaha o rozlišení těch, kdo státní pomoc potřebují a kdo ji zneuţívají. Státní správa proto vypracovala systém, objevil se titul registrovaných ţebráků, ale získání tohoto titulu bylo tak sloţité a náročné, ţe to mnozí vzdali. (Bruntálová, 2001, cit. dle Marek, Strnad, Hotovcová, 2012,str. 54). Významný podíl na dopad chudoby a bezdomovectví v naší zemi má socialistická minulost. Existence chudoby byla bagatelizována a oficiálně nebyla vůbec připuštěna, i kdyţ reálně v jisté míře nepochybně existovala. Byla různě obcházena, hovořilo se např. o „obyvatelstvu s omezenými moţnostmi spotřeby“, chudoba se povaţovala za okrajový a dočasný problém, zaviněný spíše ţivotním cyklem, špatným odhadem vlastních moţností, přílišnými nároky na ţivotní standard ze strany občanů apod. (Krebs a kol., 2007, str. 119). Totalitní reţim charitativní organizace zrušil, neboť jejich existence by připustila existenci chudoby. Reţim nařizoval, ţe kaţdý občan se musí zdrţovat v místě svého trvalého bydliště. Byla vytvářena umělá zaměstnanost, byly zřizovány podnikové ubytovny, kde bydleli lidé bez rodinného zázemí, a chudoba byla potírána na úkor svobod člověka a lidských práv. (Pěnkava, Kocmánková, 2007, cit. dle Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 55). Po roce 1989 je chudoba oficiálně přiznávána a její vyšší výskyt je spojen především s důsledky procesu transformace na ţivotní podmínky lidí. Liberalizace cen a její dopad na růst ţivotních nákladů, konstituování trhu práce, jeho vliv na diferencovaný mzdový vývoj a vznik nezaměstnanosti, rozvíjející se soukromé vlastnictví, procesy privatizace a jejich vliv na příjmovou a majetkovou diferenciaci mají rozdílný vliv na sociální strukturu společnosti. (Krebs a kol., 2007, str. 119). Problematika bezdomovectví byla v devadesátých letech ponechána církevním a neziskovým organizacím. Trh s bydlením se přestal řídit sociálním principy, došlo ke komercionalizaci trhu s byty a k deregulaci nájemného. Transformace měla za následek zvýšení nezaměstnanosti a došlo k diskriminaci některých menšin na trhu práce. Po roce 11
2000 se bezdomovectví stalo poprvé předmětem politického jednání a začala spolupráce mezi neziskovým sektorem a veřejnou správou. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 55).
1.2
Formy bezdomovectví Autoři knih o bezdomovectví se shodují, ţe vymezit jisté formy bezdomovectví
je sloţité, avšak většina z nich uvádí tři základní dělení. Připouštějí, ţe bezdomovectví jako takové se dá určitě dělit i na více skupin. Jelikoţ je velmi těţké aţ skoro nemoţné navázat vztahy se skrytými a potenciálními bezdomovci, budu se zabývat především bezdomovectvím zjevným.
1.2.1 Zjevné Nejviditelnější, ale zároveň nejredukovanější část bezdomovné populace tvoří skupina zjevných bezdomovců. Patří sem osoby ţijící na ulicích, na nádraţích. Patří sem ti, kteří vyhledávají ubytování v zimních noclehárnách, v azylových domech, v noclehárnách připravených městy nebo charitními organizacemi. (V. a I. Hradečtí, 1996, str. 28). Zjevní bezdomovci jsou ti, které většinou poznáme na první pohled podle zanedbaného zevnějšku, zápachu, znečištěného oděvu, nepřiměřené obuvi a podle jejich počínání – sbírání nedopalků cigaret, přehrabování v kontejnerech. Málokdy jsou bez zavazadel, protoţe u sebe mívají veškerý svůj majetek. (Průdková, Novotný, 2008, str. 13). Jsou to lidé ţijící na ulici, ve stanech, provizorních přístřešcích nebo garáţích. Mají problém dostat se ke zdrojům umoţňující naplňování základních ţivotních potřeb, případně nemají moţnost těchto zdrojů vyuţívat. (Janoušková, Nedělníková, 2008, str. 176).
1.2.2 Skryté Skrytí bezdomovci jsou ti, kteří jako bezdomovci ţijí, ale nejsme schopni to rozlišit na první pohled, protoţe se snaţí svůj ţivotní styl tajit a problémy skrývají. Dbají o svůj vzhled, často mají dobře padnoucí čistý oděv. Skrytí bezdomovci těmi zjevnými opovrhují a distancují se od nich. Často mění místo svého pobytu, málokdy se zdrţují delší dobu na jednom místě. (Průdková, Novotný, 2008, str. 14). Skupina skrytých bezdomovců jsou ti lidé bez přístřeší, kteří se z nějakého jen jim známého důvodu neobracejí na veřejné nebo charitativní sluţby, aby nalezli nocleh. 12
Počet těchto osob můţe být značný hlavně v regionech, kde nabídka sluţeb je nedostačující. (V. a I. Hradečtí, 1996, str. 31).
1.2.3 Potenciální Do skupiny potenciálních bezdomovců patří skupina osoby, jejich potřeby jsou úřadům buď neznámé, nebo známé jen částečně. Ţijí v různých ţivotně těţkých podmínkách, denních rodinných problémech, v potíţích osobního charakteru, v potíţích udrţet si byt a v riziku jej ztratit. Do této skupiny zařadíme i ty, kteří čekají na propuštění z různých ústavů, vězení, na opuštění dětského domova, dále i ty, kteří zvláště nyní tvoří velkou skupinu migrační a exilní. (V. a I. Hradečtí, 1996, str. 32). Jsou to lidé, kteří se mohou ze dne na den ocitnout na ulici a někdy je jen otázkou času, kdy se tak stane. Potenciálními bezdomovci jsou také lidé ţijící v podnájmu, rozvedení, nezaměstnaní a ti, kteří pracují pouze příleţitostně a nelegálně, lidé závislí na návykových látkách, patologičtí hráči a další. Všichni tito lidé jsou bezdomovci, ale nesmíme zapomínat na to, ţe mezi lidmi ţijícími v nevyhovujících bytových podmínkách a lidmi na ulici je propastný rozdíl. Bydlet špatně je jedna věc a nemít kde bydlet je věc druhá. (Barták, cit. dle Průdková, Novotný, 2008, str. 14-15). Povaţuji za důleţité uvést zde i specifickou skupinu bezdomovců, a tím jsou bezdomovci dobrovolní, nebo z pohledu zdravé společnosti, dobrovolní. Pohled širší veřejnosti na fenomén bezdomovectví se vyznačuje výrazným nadsazováním počtu dobrovolných bezdomovců. Na základě poznatků poskytovatelů sociálních sluţeb pro bezdomovce je moţno soudit, ţe podíl tzn. dobrovolných bezdomovců v ČR, nepřesahuje 5-10%. Řada odborníků myšlenku dobrovolného bezdomovectví odmítá. Přihlášení se k dobrovolnému bezdomovectví totiţ můţe být výrazem rezignace na moţné zlepšení ţivotní situace. Veřejné prohlášení dobrovolnosti bývá způsobem, jakým se tito lidé psychicky vyrovnávají se svou situací. Často se takto identifikují se svým stavem nedobrovolní bezdomovci po neúspěšném pokusu o návrat do společnosti. (Janoušková, Nedělníková, 2008, str. 177).
1.3 Rysy a specifika kultury bezdomovců, předsudky společnosti vůči bezdomovcům 1.3.1 Charakteristické rysy bezdomovce Jak uvádí většina publikací o bezdomovectví, lidé bez domova se vyznačují jistými znaky a rysy, které mají společné. Ty nejčastější uvádím v následujícím textu. 13
Vzhled bývá prvním rozlišovacím prvkem u bezdomovce. Dodrţování hygieny na ulici je těţké. U osob, které jsou na ulici krátce, je moţnost uchovat si kaţdodenní hygienické návyky, důleţitá pro pocit hrdosti a odmítají se identifikovat se subkulturou ostatních bezdomovců. U dlouhodobě chronického bezdomovectví bývá míra hygieny velmi nízká. Hygiena a vzhled zásadně rozděluje ty, co se snaţí skrýt své bezdomovectví, a ty, kteří jiţ rezignovali a veřejně demonstrují svůj stav. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 62). Většina osob bez domova je v produktivním věku. Proto je mezi bezdomovci poměrně málo osob v důchodovém věku. Přesto jsou čeští bezdomovci v průměru starší neţ bezdomovci z jiných zemí Evropské unie. Jsou to ti, kteří se nedokázali přizpůsobit politicko-ekonomické transformaci v devadesátých letech. Nezanedbatelná je však také skupina mladých bezdomovců. Jsou to převáţně lidé, kteří prošli ústavní výchovou, nebo utekli z domova. Téměř polovina bezdomovců nikdy nevstoupila do manželství. Zhruba 40% lidí bez domova tvoří rozvedení. Počet svobodných a rozvedených mezi bezdomovci je tedy srovnatelný a velmi vysoký. Pracují-li, jsou bezdomovci zaměstnáni buď nelegálně, anebo přijímají příleţitostné práce, v lepším případě formou dohody o provedení práce. (Průdková, Novotný, 2008, str. 17). Velká část bezdomovců chodí pracovat, jsou však na trhu práce zneuţíváni a zaměstnavatel ví o jejich zranitelnosti. Do míst, kde se bezdomovci scházejí, jezdí lidé, kteří je verbují do práce přímo na ulici. Zaměřují se na slabší jedince. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 80). V souvislosti nezaměstnanosti naráţíme na problém trvalého bydliště. Nemá-li bezdomovec reálné trvalé bydliště, pak se často z různých důvodů zdrţuje v jiném místě, neţ je to, kde je hlášen. Jako uchazeč o zaměstnání se však můţe zaregistrovat jen u úřadu práce příslušného podle trvalého bydliště, splňuje-li další podmínky. Mnozí zákonné podmínky nesplňují, někteří mají chorobný strach z úřadů a úředníků, další si nedovedou bez cizí pomoci uspořádat své záleţitosti. Bezdomovec, který by i splňoval všechny ostatní podmínky k registraci jako uchazeč o zaměstnání, ale nezdrţuje se v místě trvalého bydliště, ztratí všechny moţnosti, které by mu mohl nabídnout úřad práce. Nejenţe nezíská právo na podporu v nezaměstnanosti, ale nemůţe vykonávat veřejně prospěšné práce, ani být přijat na společensky účelné pracovní místo, nemůţe se zúčastnit rekvalifikačních kursů nebo absolventské praxe podporované úřadem práce,
14
ale při změněné pracovní schopnosti se ani nemůţe zaměstnat na dotovaném chráněném pracovišti. (V. a I. Hradečtí 1996, str. 37). Mnohé schopnosti bezdomovců bývají sníţené, nedovedou se adekvátně orientovat ve světě. Nedovedou se poučit ze zkušeností, ulpívají na nefunkčních způsobech chování, které jim připadají vhodnější jen proto, ţe je pouţívali vţdycky. Selhávají, kdyţ se dostanou do náročnější situace, nejsou schopni prosadit svá práva a často je ani neznají. Rovněţ nemívají rozvinuté volní vlastnosti, nejsou schopni přiměřené autoregulace. Nedonutí se k účelnějšímu projevu, nejsou dostatečně odolní ani vytrvalí, nedovedou se ovládat. Přijatelnější způsob ţivota je pro ně příliš náročným úkolem, který nejsou schopni zvládnout. Jejich ţivot je pouhým stereotypním vegetováním, často spojeným s uţíváním alkoholu nebo drog. Pokud by měl mít řád, musel by mu jej někdo vytvořit a navíc by nesměl mít větší poţadavky. Je třeba mít na paměti, ţe bezdomovec je zpravidla jedinec neschopný zvládnout i běţné nároky. Jeho obrannou reakcí nejčastěji bývá rezignace a přeţívání. (Vágnerová, 2004, str. 750)
1.3.2 Kultura mezi bezdomovci Tak jako kaţdá skupina, i bezdomovci mají svou kulturu, která se od ostatních skupin liší, je něčím specifická a typická. Vzhled a oblečení Lidé bez domova nosí veškerý svůj majetek s sebou. Někomu se vejde do dvou igelitových tašek, jiní jezdí s nákupním vozíkem plně naloţeným věcmi, které bychom označili za odpadky. Oděv bezdomovců je charakteristický nezvyklými kombinacemi, protoţe v charitních šatnících se málokdy objevují výstřelky poslední módy a v kontejnerech taktéţ. Prioritní je praktická stránka. Dlouhodobě nošené, zašpiněné oblečení bezdomovci vyhazují a pořizují si nové, málokdy perou. Péče o zevnějšek jde u většiny bezdomovců stranou, někteří se však snaţí udrţovat si přijatelný vzhled. Záleţí hlavně na tom, jak dlouho uţ je dotyčný na ulici, zpočátku se zpravidla snaţí mýt a měnit si spodní prádlo tak často, jak byl zvyklý, ale lidé ţijící roky na ulici se za celou zimu nevysprchují třeba ani jednou a vůbec se nad tím nepozastavují. Bydlení má u bezdomovců zpravidla velmi špatnou úroveň. Někteří přeţívají v neuvěřitelném nepořádku, ve špíně, prachu, bahně, uprostřed odpadů, rozkládajících se zbytků potravin a vlastních výkalů. Jiní si udrţují relativní pořádek, mají provizorní postele, spacáky a
15
deky přes den větrají, vaří si na ohništi a odstraňují odpadky. (Průdková, Novotný, 2008, str. 22). Zdroje obživy Zdrojem obţivy bezdomovců můţe být ţebrání, drobné krádeţe potravin, prohrabávání se v kontejnerech, v lepším případě odváţejí sběrné suroviny do sběru, prodávají časopis Nový prostor nebo příleţitostně pracují. (Průdková, Novotný, 2008, str. 22). Jejich zdroje obţivy bývají alternativní a někdy na pomezí zákona. Platí však, ţe se většinou nedopouštějí závaţnější kriminality. Mezi častý způsob, jak si obstarat stravu, patří vybírání popelnic a sběr surovin. Jakmile překonají počáteční stud z toho šáhnout do popelnice, bezdomovec se učí kdy a kde je nejlepší popelnice obcházet. Nejlepší jsou ranní a noční hodiny. Jde o stereotypní záleţitost. Jedinec obejde několik popelnic a svou cestu zakončí buď u výkupu surovin, nebo podle toho, na jaký typ odpadu se zaměřuje. Bezdomovci si velmi brzo zjistí, co je kde zadarmo a náleţitě toho vyuţívají. Samozřejmě, ţe vyuţívají sluţby charitních organizací, a to zejména moţnost najíst se a provést hygienu. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 72-76). Pokud se stane, ţe je bezdomovci přiznána jakákoli dávka ze strany státu, stává se tato dávka majetkem více osob. Dívky nebo ţeny pobírající invalidní důchod bývají vyuţívány jako zdroj financí. Ţije-li jedinec ve skupině, stává se jeho důchod společným vlastnictvím a je utracen během několika dní. Ekonomické chování skupiny bezdomovců můţeme přirovnat k ekonomickému chování Romů. (Steiner, 2004, cit. dle Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 77). Volný čas Většina bezdomovců má veškerý čas volný. Den vyplňují popíjením levného alkoholu a kouřením cigaret ubalených z nedopalků cigaret, které sebrali u odpadkových košů. Někteří pravidelně, nebo aspoň občas navštěvují sociální zařízení jim určená. (Průdková, Novotný, 2008, str. 23). Dominantním pocitem ţivota na ulici je nenaplněnost času a nuda. Na druhou stranu, bezdomovcům zabere spoustu času samotné uspokojování základních potřeb. Ţivot jako by ztratil řád a hranice. Je v zájmu jedince, aby si strukturu denního reţimu znovu vybudoval. Některým bezdomovcům se zdá noc rizikovější neţ den. Přes den dohánějí spánkový deficit a v noci chodí po městě, jezdí tramvajemi, nebo vysedávají v non-stopech. Naopak lidé orientovaní na den většinou chodí na brigády, na sběr a 16
obvykle mají stálé místo na spaní. Někteří bezdomovci se scházejí na jednom místě, kde mají zdroje obţivy, a kde tráví většinu času ţebráním nebo somrováním. Starší bezdomovci mívají oblíbenou lavičku, na níţ tráví celý den. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 84-85). Komunikace mezi bezdomovci je specifická tím, ţe hovoří ne spolu, ale vedle sebe. Kaţdý mluví o svém tématu, řeší své problémy, vede monolog bez ohledu na to, co říkají ostatní. (Průdková, Novotný, 2008, str. 24). Vztahy mezi bezdomovci Vztahy bezdomovců s ostatními lidmi jsou velmi omezené. Významný je zejména nedostatek trvalejšího a hlubšího vztahu, převaţují náhodné kontakty s podobnými lidmi. Jejich sdruţování je obvykle účelové, vytvářejí se jakési subkultury. Vztahy v těchto skupinách však bývají povrchní a jsou dány sdílením určité situace, podobností role a sociálního statusu. Chybí v nich důvěra a jistota. V některých případech uspokojuje potřebu citové vazby zvíře, bezdomovci mívají psy. Zvíře plní roli společníka, blízké bytosti, která mnoho nevyţaduje, není kritická, bez problémů se přizpůsobí tomuto ţivotnímu stylu a svému pánovi projevuje za všech okolností přízeň. Poskytuje mu to, co by mu neposkytl ţádný člověk. Chování ke zvířatům bývá různé. Mohlo by dobře demonstrovat míru citové otupělosti a emoční degradace. Někteří bezdomovci se o psa starají, jiní se k němu chovají bezohledně, bijí je a týrají. (Vágnerová, 2004, str. 752-753). Lidé tráví čas ve skupině, ve dvou nebo o samotě. Trávení času ve skupině bývá spojeno s uţíváním návykových látek. Zatímco naduţívání drog aplikovaných injekčně spíše izoluje, marihuana a alkohol vybízí ke konzumaci ve větší skupině. Skupina bezdomovců se můţe jevit jako nespolehlivý partner, coţ je důvod k izolaci některých jedinců od ostatních bezdomovců. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 86).
1.3.3 Rozdíly v bezdomovectví u žen a mužů Abychom mohli lépe specifikovat rizikové faktory, které dostávají ţeny do azylových domů, musíme si vyjasnit rozdíly mezi bezdomovci muţi a ţenami jako takovými. Ze začátku 90. let tvořili bezdomoveckou populaci převáţně muţi. Jednalo se o lidi, kteří nebyli do roku 1989 spatřováni na veřejnosti, velmi často mezi ně patřili lidé se špatnou pracovní morálkou, nebo závislé na alkoholu. Je zřejmé, ţe uţ v této době se 17
mezi bezdomoveckou populací objevovaly ţeny. Tempo změn, které po r. 1989 nastalo, neustálo spousta lidí a někteří z nich skončili na ulici. První odhady poukazovaly na hodnoty 10-15% ţen mezi bezdomovci. (Haasová, 2009, str. 15).
Podíl mužů a žen mezi bezdomovci 15%
muži ženy
85%
Obrázek 1 Podíl mužů a žen mezi bezdomovci (Haasová, 2009, str. 15)
Většinu bezdomovců tvoří muţi, coţ souvisí s tendencí ţen ohroţených bezdomovectvím hledat si partnera, který má své vlastní ubytování. Navzdory všem argumentům o rovnoprávnosti muţů a ţen, navzdory proklamovaným rovným příleţitostem pro muţe i ţeny, navzdory všem hnutím za důstojnost, rovnoprávnost a emancipaci ţen, sociální, ekonomické a politické postavení ţen je stále problematické. (V. a I. Hradečtí, 1996, str. 43). Osamělé ţeny bezdomovkyně většinou pocházejí z nejvíce znevýhodněné vrstvy společnosti. Údaje anamnéz převáţně dávají obraz nuzných majetkových podmínek, neuspořádaných rodinných poměrů, nepřijatelného bydlení, obraz nízkého stupně vzdělání a gramotnosti, často špatného zdravotního stavu fyzického i psychického. (V. a I. Hradečtí, 1996, str. 44). Ţeny mají bohatší sociální síť, většinou jsou schopny vytěţit její zdroje a v krizi se obrátit na někoho, kdo se o ně postará. (Schwarzová, cit. dle Průdková, Novotný, 2006, str. 24). Aţ na výjimky se tolik jako muţi neostýchají poţádat své příbuzné či přátele o pomoc nebo vyuţít jejich nabídky dočasného ubytování. Také velké riziko znásilnění odrazuje ţeny od nocování přímo na ulici. Dá se předpokládat, ţe bezdomovkyně jsou většinou skryté, protoţe na veřejných místech jsou viditelné velmi zřídka. To úzce 18
souvisí s tím, ţe bezdomovkyně odsuzuje společnost mnohem více neţ bezdomovce, muţe. Bezdomovkyně se pod vlivem prostředí přizpůsobují muţům, bezdomovcům. Zhrubnou, zdrsní a někdy se i vzhledem přibliţují k muţům. Nepochopitelný se můţe zdát nezájem o vlastní děti bezdomovkyň. Nejeví o ně zájem, nemluví o nich. Nadměrné poţívání alkoholu je po všech stránkách ničí více neţ muţe. (Průdková, Novotný, 2006, str. 24-25). Genderové aspekty Bezdomovectví z genderového hlediska je typickým příkladem, kde lze vidět velké rozdíly mezi ţenami a muţi. Pro ženu znamená prostředí ulice větší nebezpečí neţ pro muţe, tudíţ v nouzi vyhledá pomoc a jsou za ni vděčnější. Pokud se ţena objeví mezi bezdomovci, muţi na ulici mají tendenci je ochraňovat a za to mohou vyţadovat sexuální uspokojení. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 107). Potenciální otěhotnění, které se můţe u ţen na ulici vyskytnout, často vyvolává ochranitelské pocity u sociálních pracovníků. Bezdomovkyně jsou tedy chráněny jako potenciální matky. Pokud ţena, která ţije na ulici, otěhotní, většinou odmítá změnit styl svého ţivota, čímţ často ohroţuje svůj plod. Zásadní obrat nastává po porodu, kdy se ţena musí rozhodnout, zda se zvládne o dítě postarat. Mnoho dětí, narozených v tomto prostředí, bývá umístěno do dětského domova nebo jsou nabídnuty k adopci. (Janebová, 2006, str. 56). 1.3.4
Předsudky společnosti vůči bezdomovcům Povaţuji za důleţité uvést ve své práci tuto kapitolu. Lidské chování vůči
druhým lidem můţe mnohdy přivést člověka aţ na samotný okraj společnosti. Proto je věcné ujasnit si některé pohledy na tuto problematiku. Postoje společnosti k bezdomovectví jsou různé, pohybují se na škále, kde jedním extrémem je nekritický soucit a druhým pohrdání, nenávist. Málokdy je však přístup laické veřejnosti k této problematice věcný a racionální, bývá silně ovlivněn emocemi a zkušenostmi s chováním jednotlivců z řad bezdomovců. (Průdková, Novotný, 2008, str. 25). Postoj společnosti k bezdomovcům je spíše negativní. Z mnoha veřejných výzkumů vyplývá, ţe téměř polovina naší populace si myslí, ţe bezdomovci jsou bez domova, protoţe nechtějí pracovat. Nejčastějšími reakcemi na přítomnost bezdomovců jsou odmítání, lhostejnost, pohrdání. Bezdomovci si to uvědomují a dotýká se jich to. 19
Postoje laické veřejnosti k bezdomovectví úzce souvisejí s atribuční chybou, která spočívá v tom, ţe neúspěchy druhých připisujeme jejich neschopnosti či lenosti, zatímco za příčinu vlastních neúspěchů povaţujeme nepříznivé okolnosti. Velká část společnosti pak povaţuje za příčinu bezdomovectví lenost bezdomovců, neochotu pracovat, ochotu páchat trestné činy, nezájem o změnu ţivota a zařazení do společnosti, neochotu převzít zodpovědnost za svůj ţivot. (Průdková, Novotný, 2008, str. 26). Veřejnost je povaţuje za velký sociální problém, s nímţ se musí něco udělat. Česká společnost nemá s bezdomovci dlouhou zkušenost, ale negativní postoj a opovrţení těmito jedinci zde převaţuje. Lidé je povaţují za parazity, kteří si svou situaci zavinili sami. Odmítavý postoj posiluje neupravený zevnějšek, špína, zápach a obtěţující chování. (Vágnerová, 2004, str. 755).
20
2 Příčiny bezdomovectví Bezdomovci jsou velmi různorodí lidé z různých společenských vrstev, z různých rodinných poměrů, s různým vzděláním, různého věku. Mezi bezdomovci najdeme invalidní důchodce, ale i starobní důchodce, inţenýry propadlé alkoholu, zkrachovalé podnikatele, bývalé drogové bossy, lidi, kteří nikdy nepracovali, rozvedené a mimo jiné i takové, kteří si ţivotní styl bezdomovce vybrali dobrovolně, a vyhovuje jim. (Průdková, Novotný, 2008, str. 15). Z širšího pohledu lze vidět příčiny bezdomovectví ve společenských faktorech, jako jsou ekonomická recese, špatná bytová politika, nepruţnost sociálních sluţeb, vysoká míra nezaměstnanosti nebo marginalizace některých skupin na trhu práce. V konkrétních případech vzniká bezdomovectví v důsledku nedostatečné kompetence jedince při řešení určitých situací nebo v případech, kdy člověk řešení problémů odkládá. Jednotlivé příčiny se často kombinují a kumulují, proto je velmi obtíţné zjistit primární příčinu. (Nedělníková a kol., 2007, str. 177). Příčiny můţeme rozdělit do dvou velkých skupin. Tou první jsou atributy situační a tou druhou jsou atributy dispoziční. V prvním případě se jedná o příčiny zvenčí, situace se mění a člověk ji nemůţe vţdy ovlivnit vlastní vůlí. Zato dispoziční atributy jsou neměnné, pevné a týkají se kaţdého člověka zvlášť. Jsou ovlivněny vlastnostmi jedince. Vznik bezdomovectví je však sloţitější. Nikdy není na příčině pouze jeden z atributů, vţdy se jedná o kombinaci situačního a dispozičního. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 17-18). Jak uvádějí stránky ministerstva vnitra, opakují se tyto příčiny bezdomovectví: chudoba a nezaměstnanost jako klíčové faktory sexuální a psychické zneuţívání v dětství nebo dospívání rodinné rozvraty a konflikty delikventní chování zkušenost s pobytem ve vězení dluhy, hypotéky, nezaplacené nájmy sousedské neshody zneuţívání alkoholu a drog vyloučení ze školy, nízká kvalifikace 21
psychické poruchy. Další příčinou můţe být určitá hrdost člověka. Neţ by se takto ohroţený člověk měl kohokoli doprošovat, raději půjde na ulici. Jistou roli zde můţe hrát i tvrdá výchova v dětství a dospívání. Nejčastější příčinou bezdomovectví bývá ztráta zaměstnání. Člověk, který ztratí zaměstnání, ať uţ vlastní vinou či nikoli, o sobě můţe začít pochybovat. Společně s nedostatkem financí a problémy sehnat nové pracovní místo se jeho situace komplikuje a můţe vést aţ k negativním změnám v chování a následně i ţivotním stylu. S jistou nestabilitou osobnosti v takto náročné ţivotní situaci souvisejí neshody v partnerském ţivotě a následný rozpad tohoto svazku. (Štěchová, 2009). Nejčastější příčiny bezdomovectví jsou partnerské a rodinné problémy. Dalším nejběţnějším důvodem bývá návrat z výkonu trestu. Následuje ztráta zaměstnání či znevýhodnění na trhu práce. Čtvrtým nejčastějším důvodem bývá neschopnost plnit podmínky spojené s uţíváním bytu. Dalšími příčinami bezdomovectví, se kterými se můţeme setkat, je alkoholismus a jiné závislosti, zdravotní postiţení, migrace z metropolí za prací, výstup z ústavního zařízení aj. (Janoušková, Nedělníková, 2008, str. 177).
Nejčastější příčiny bezdomovectví 6%
Partnerské a rodinné problémy
15%
Návrat z výkonu trestu 40% Ztráta zaměstnání
17%
Neschopnost plnit podmínky spojené s užíváním bytu Alkoholismus, zdravotní postižení aj.
22%
Obrázek 2 Nejčastější příčiny bezdomovectví (Janoušková, Nedělníková, 2008)
Pojďme se podívat blíţe na rizika, která, pokud se stanou realitou, mohou člověka dostat na ulici. 22
2.1
Partnerské a rodinné problémy Rodinné problémy jsou jednou z nejbolestivějších krizí, které můţou vyústit do
ekonomických obtíţí a stanou se tak primární příčinou bezdomovectví. Rozpad rodiny a následná sociální izolace člověka vede k tomu, ţe se mu rozpadá přirozená sociální síť, která bývá oporou, pokud nastane problém v ţivotě jedince. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 33). Pokud musí rodinné zázemí opustit ţena, nejčastějším důvodem bývá domácí násilí nebo alkoholismus partnera. Naopak muţi opouštějí společný byt nejčastěji po rozvodu, protoţe jej přenechali nebo připadl ţeně a dětem. (Nedělníková, 2007, str. 178). Tradiční rodinu v minulosti tvořili muţ a ţena, případně děti, které se v jejich manţelství narodily. Muţ zaujímal postavení ţivitele rodiny. Tento typ rodin je v dnešní době na ústupu. Dnešní rodina má více podob, je více pluralistická. Partneři si sami určují, jakou formu jejich souţití bude mít a jakým směrem se bude ubírat. Z hlediska bezdomovectví je největšímu riziku vystavena osoba, která ţije osaměle, izolovaně, nebo ta osoba, která svou rodinu opustila. Problémy rizikových rodin jsou povaţovány za jedny z hlavních problémů bezdomovectví. (V. a I. Hradečtí, 1996, str. 38-39).
2.2 Návrat z výkonu trestu Během dlouhodobého pobytu na ulici jedinec postupně ztrácí určité schopnosti a nahrazuje je jinými. Má omezenou moţnost uspokojit jisté potřeby a projevit schopnosti, které dříve vyuţíval k dosaţení uspokojení těchto potřeb. Schopnosti, které mu pomáhaly zvládat ţivot ve společnosti, jsou nahrazeny jinými schopnostmi, které jsou nebytné k tomu, aby přeţil na ulici. Tento znak je společný se syndromem návyku na ústavní péči. Jedná se o syndrom osob, které jsou dlouhodobě uzavřeny v místě s daným reţimem. Jedná se především o osoby propuštěné z výkonu trestu, z výchovného ústavu, z dětského domova, o imigranty z uprchlických táborů. Lidé si v těchto zařízeních zvyknou na určitý řád a při opouštění zařízení se potýkají s velkými problémy. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 39). Hlavním problémem, se kterým se propuštění potýkají, je sociální vyloučení a nefunkčnost. Většina klientů ústavních zařízení se mimo ústav setkává s potíţemi, jakou jsou neschopnost jednat samostatně a nedůvěrou ke společnosti. Sociální izolace, omezení, a přesně dané potřeby klientů vedou k tomu, ţe se bývalí klienti ústavních 23
zařízení stávají pasivními uţivateli sociální pomoci nebo uţivatelé dobročinné pomoci obyvatel měst, či přímými účastníky skupin s rizikovým aţ delikventním chováním. (Musil, 2000). Dlouhodobý pobyt v ústavním zařízení mívá za následek rozbití struktury sociálních vazeb, času a dezorientaci na trhu práce. Takový člověk bývá stigmatizován pro potenciální zaměstnavatele, proto často odchází mimo místo svého trvalého bydliště, kde ho nikdo nezná a snaţí se začít od začátku. Tímto odchodem se komplikuje kontakt s úřadem práce a s poskytovateli sociálních dávek. Velká část těchto lidí odchází právě do velkých měst, které poskytují jakousi anonymitu. Avšak absence stálého příjmu, který by zajistil bydlení pro klienta, pobyt v ústavu a následný pobyt mimo trvalé bydliště způsobuje přerušení osobních vazeb a způsobuje sociální izolaci. Z těchto důvodů bývá ubytování takového klienta nestálé, provizorní a bezdomovecké. (Musil, 2000).
Pobyt ve vězení u bezdomovců
18%
4%
ano, jednou ano, vícekrát ne
78%
Obrázek 3 Pobyt ve vězení u bezdomovců (Štěchová, Luptáková, Kopoldová, 2008, str. 50)
2.3 Ztráta zaměstnání, nezaměstnanost Ztráta zaměstnání je ve většině případů doprovodným jevem bezdomovectví. Většina bezdomovců vnímá získání zaměstnání jako tu situaci, která vyřeší jejich bezdomovectví. Avšak velkým problémem u bezdomovců je, ţe si nedokáţou udrţet stálé zaměstnání. Jejich tvrzení bývají často ambivalentní. Na jednu stranu tvrdí, jak moc si přejí pracovat, neustále o tom mluví, ale zároveň hledají důvody, proč do 24
zaměstnání nenastoupit, nebo proč z něj odejít. Mnoho bezdomovců povaţuje ztrátu zaměstnání za hlavní příčinu svého stavu. Problém nezaměstnanosti je však mnohem sloţitější, neţ jak je běţnou společností vnímán. Většina bezdomovců není vedena v evidenci úřadů práce, tudíţ nejsou oficiálně nezaměstnaní. Někteří z nich jsou zaměstnáváni pouze na sezónní práce, coţ vede, k propadu do tzn. sekundárního trhu práce. Musí se zde spokojit s minimálním platem, z něhoţ nic neušetří. Často si nemohou dovolit platit vlastní bydlení, tím pádem se o byt dělí s druhou osobou nebo bydlí na ubytovnách. (Mareš, 2002, str. 104) Ztráta zaměstnání pro většinu lidí neznamená jen ztrátu finančních prostředků. Bývají frustrovány potřeby stimulace a aktivity, potřeba seberealizace, jistoty, nezávislosti, sociálního kontaktu a otevřené budoucnosti. (Vágnerová, 2004, str. 87). Z hlediska bezdomovectví je dlouhodobá nezaměstnanost více riziková pro muţe neţ pro ţeny. Nezaměstnané ţeny se mohou realizovat v domácnosti. Pokud je ţena nezaměstnaná, společnost to toleruje více, neţ kdyţ je nezaměstnaný muţ. Důvodem je fakt, ţe muţi jsou vnímáni jako ţivitelé rodin. Ukazuje se, ţe bezdomovectví nelze s pravidelnou prací skloubit. Ţivotní styl, jaký vedou bezdomovci, postrádá tradiční denní reţim a pracovní návyky. Můţe se zdát, ţe získání práce pomůţe lidem ţijících na ulici, dostat se zpět do normálního ţivota, ale není to samozřejmostí. Většina bezdomovců si uvědomuje, ţe práce je společenskou hodnotou, kterou uznává většinová společnost. Jenţe bezdomovci jsou po fyzické, emoční i mentální stránce natolik ovlivněni ţivotem na ulici, ţe nejsou aktuálně schopni práci zvládnout. Proto je důleţité zlepšit jejich sociální fungování, aby mohli nastoupit do zaměstnání a efektivně jej vykonávat. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 23-24).
2.4 Neschopnost plnit podmínky spojené s užíváním bytu Tato neschopnost úzce souvisí se ztrátou zaměstnání. Pokud člověk nemá stálý příjem, je pro něj velmi obtíţné udrţet si byt a náklady s ním spojené. Někteří lidé mají, tzn. sezónní práci, čímţ si ale moc nepomůţou. Pokud člověk nemá stálý příjem, hrozí mu dříve či později ztráta bydlení. Pokud člověk sociálně slabý pobírá nějaké dávky, převáţně se jedná o základní aţ minimální částku, ze které není schopen nic ušetřit. Není schopen si udrţet samostatné bydlení. Tudíţ jsou takoví lidé odkázáni na domácnost s jinými lidmi nebo na ubytovny. (Mareš, 2002, str. 68-69).
25
2.5 Závislost na návykových látkách Lidé bez domova jsou vţdy spojováni s uţíváním alkoholu a jinými drogami. Společnost tento jev vnímá jako součást jejich subkultury. Pro tyto osoby je typický neupravený zevnějšek, zápach a nevhodné chování. Bezdomovci nemohou pít doma, tudíţ je občané potkávají na veřejných místech, kde vzbuzují dojem, ţe nic nedělají. Alkohol je pro veřejnost nejviditelnější drogou u bezdomovců, i kdyţ se mezi nimi najdou abstinenti. Tito abstinenti bývají povaţováni za podivíny i v běţné společnosti. Není tajemstvím, ţe mnoho bezdomovců je na alkoholu závislých, avšak nejde toto tvrzení paušalizovat. Mezi závislými bezdomovci existují rozdíly a do jisté míry i nevraţivost. Zatímco starší bezdomovci mívají problém s alkoholem, mladší bezdomovci jsou konzumenti nelegálních drog. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 25). Bezdomovce, kteří poţívají alkohol, můţeme rozdělit od dvou skupin. V první skupině jsou, tzn. chronici, a tito bezdomovci pijí neustále. Ve druhé skupině jsou, tzn. kvartální pijáci, u kterých se střídá období abstinence s obdobím pití. V období abstinence, které můţe trvat i několik měsíců, jsou tito bezdomovci ubytováni na noclehárnách a snaţí se pracovat. Poté následuje i několikatýdenní pití. Během tohoto období většinou ztrácí ubytování i práci. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 32).
Závislosti u bezdomovců
kouření
27% 43%
kombinace alkoholismus drogy
1% 1%
jiné
8%
nezjištěno 20%
Obrázek 4 Závislosti u bezdomovců (Štěchová, Luptáková, Kopoldová, 2008, str. 49)
26
2.6 Psychická a jiná onemocnění Většina bezdomovců měla nějaké psychické potíţe ještě v době, kdy pracovali a měli kde bydlet. Tyto potíţe se jistou měrou podílely na tom, ţe daný jedinec skončil na ulici. Neléčené psychické poruchy mohou vést k poruše sociálního fungování, sociální izolaci aţ k bezdomovectví. Většina duševně nemocných lidí se dostane na ulici, aniţ by někdy navštívila psychologa či psychiatra. Příčina tohoto jevu je obava ze stigmatizace od společnosti. (Marek, Strnad, Hotovcová 2012, str. 42-43). Velká část bezdomovců pociťuje psychické potíţe jiţ před odchodem na ulici, kde se tyto potíţe ještě více zhorší. Jedinec, který trpí psychózou, je okolím často vnímán jako „blázen ve svém světě“. Nejznámějším druhem psychotického onemocnění je schizofrenie. Důsledkem neléčené psychózy je uzavření jedince do vlastního světa, kdy si navzájem nerozumí nemocný jedinec s vlastní rodinou. Pokud takto nemocný člověk setrvává v rodinném zázemí, ze strany rodiny vyvstává poţadavek na jeho léčbu, coţ psychotický jedinec velice často odmítá a povaţuje to za projev nepřátelství. (Vágnerová, 2000, str. 203). Pod tímto nátlakem většina jedinců trpících psychózou, utečou na ulici. Mezi těmito psychotiky jsou lidé bez kontaktů, tím pádem bez pomoci. Buď o ně rodina ztratila zájem, nebo ti, kteří se o něj starali, jiţ zemřeli. Pokud tito jedinci neudělají něco, co by mohlo být chápáno jako pokus o ublíţení sobě nebo okolí, neexistuje opatření, které by je k léčbě donutilo.(Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 43).
Psychické potíže a nemoci u bezdomovců 2% 4%
závislosti 11% 23%
depresivní stavy
8%
poruchy spánku 19%
16%
reakce na strach a poruchy přizpůsobení schizofrenní poruchy
17%
Obrázek 5 Psychické potíže a nemoci u bezdomovců (Šupková, 2007, str. 27)
27
2.7
Nastavení zdravotního a sociálního systému V naší společnosti lze za hlavní příčiny přispívající k nárůstu počtu bezdomovců
povaţovat neadekvátní politiku zaměstnanosti, nedostatek sociálních bytů a nevyhovující podporu znevýhodněných osob. (Matoušek, 2005, str. 318). Selektivnost sociálních sluţeb je zaloţena na myšlence, ţe sluţby nemají být pro kaţdého, ale měly by směřovat cíleně k těm, kteří pomoc skutečně potřebují. Bezdomovci jsou lidé, kteří propadli sociálním systémem, a pomoc jim poskytnuta nebyla. Selektivnost systému v naší zemi je zaloţena na snaze klienta změnit svou situaci. Tento poţadavek však není většina bezdomovců schopna splnit. Velkým problémem dnešní doby jsou dluhy a exekuce. Tento jev bývá nezřídka jedním z důvodů, kdy člověk skončí na ulici. Rychle a jednoduše získané peníze lákají k vyřízení půjček. Následná neschopnost splácet, hrozba exekuce a mnohdy odebrání bytu bývá realitou. Nepřímo s dluhy souvisí neplacení zdravotního pojištění. Pokud není člověk v pracovním poměru, nebo není evidován na úřadu práce, je povinen si zdravotní pojištění platit sám. Tuto skutečnost hodně lidí neví, nebo zdravotní pojištění za sebe jednoduše neplatí. Tento dluh narůstá a můţe vést jiţ ke zmiňovanému vymáhání dluţné částky. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 47-52). Současný systém podpory v nezaměstnanosti spíše prohlubuje závislost a pasivitu. Je velmi snadné přivydělávat si ilegálně k podpoře v nezaměstnanosti, pro zaměstnavatele není atraktivní nabízet částečné úvazky, pracovní diskriminace ţen, starších lidí i Romů je zde pořád a nabídky rekvalifikačních kurzů jsou velmi omezené. Také v oblasti bydlení existuje jistý nedostatek. Značná část občanů s nízkým příjmem si nemůţe dovolit platit standardní nájem. Posléze se z těchto lidí stávají „neplatiči“ a lidé bez domova. Poptávka po různých formách sociálního bydlení mnohonásobně převyšuje nabídku. A zařízení, jako jsou azylové domy, nejsou schopny tuto poptávku pokrýt. (Matoušek, 2005, str. 318).
28
3 Pomoc pro bezdomovce v České republice Tak jako v jiných zemích, i v České republice se poskytuje pomoc lidem na pokraji společnosti a těm, kteří nemají kde bydlet. Sluţby zajišťující uspokojení základních ţivotních potřeb lidí jsou historicky nejstarší, jsou velmi potřebné a jejich velkou výhodou je okamţitý výsledek. U bezdomovce je ihned vidět, ţe je čistý, převlečený a najezený. (Schwarzová, cit. dle Průdková, Novotný, 2008, str. 41). Jiţ kdysi se lidé pokoušeli zajistit přijatelnou úroveň kaţdému obyvateli vesnice či města. Na základě vyššího výskytu potřebných lidí vzniklo domovské právo. Domovské právo bylo významným mezníkem ve vývoji péče o potřebné. Z tohoto práva byla odvozena povinnost obce starat se o osoby do ní příslušející. (Matoušek, 2007, str. 93). Sociální sluţby v naší zemi se řídí Standardy kvality sociálních sluţeb, které byly vytvořeny v roce 2002 a týkají se všech sociálních sluţeb, proto jsou formulovány obecně. Jejich konkrétní podobu si tvoří kaţdá organizace s ohledem na charakter sociálního zařízení, s ohledem na klienty i pracovníky. (Průdková, Novotný, 2008, st. 41). Mezi základní potřeby civilizovaného člověka se řadí dostupnost potravin, dostupnost bydlení, dostupné zaměstnání a v neposlední řadě také dostupná zdravotní péče. Pokud toto není u člověka uspokojeno, můţe dojít k deprivaci. Z tohoto důvodu vznikly sociální sluţby, které se snaţí tyto potřeby nahradit či doplnit. (V. a I. Hradečtí, 1996, str. 53).
3.1
Sociální práce s bezdomovci Primární prevence vyloučení začíná právě ve funkční rodině, v samotném souţití
rodičů s dětmi v lásce, aniţ by bylo nutno něco vyslovit. Nemá-li rodina svou vnitřní sílu, aby sama obstála, mají pomoci příbuzenské a sousedské vztahy, jsou-li příznivé. Doba je jiná, ţivotní styl se změnil, ţivotní tempo se zrychlilo. Tento jev způsobuje odloučení od rodiny, člověk se musí spoléhat sám na sebe a na mnoho ţivotních situací sám nestačí. Spousta takových případů končí na ulici. A tady přichází pomoc ze stran organizací a jejich pracovníků. (V. a I. Hradečtí, 1996, str. 54). Sociální práci v naší zemi poskytují různé organizace. V těchto organizacích se bezdomovcům i jinak potřebným věnují školení sociální pracovníci, ale nejen oni. 29
Sociální práci mohou vykonávat dobrovolníci, duchovní, lékaři a spousta dalších lidí, kteří s těmito organizacemi spolupracují. Poskytují ji nejen v azylových domech, noclehárnách a denních centrech, ale i běţně na ulici. Kaţdá organizace, která pracuje s touto cílovou skupinou, se zaměřuje na 5 základních oblastí, které se pro lidskou bytost povaţují za stěţejní.
3.1.1 První kontakt s bezdomovcem Při prvním kontaktu s bezdomovcem se sociální pracovník musí vyvarovat emotivním projevům a musí se chovat profesionálně. I kdyţ se na první pohled bude zdát, ţe pracovník přesně ví, co takový člověk potřebuje – sprchu, jídlo, čisté šaty – ze všeho nejdříve by se měl klienta zeptat, co potřebuje a co pro něj můţe udělat. Klient totiţ sám nejlépe ví, co ho trápí a s čím mu můţou pomoci. Při jednání s klientem by si měl pracovník zachovat určitou úroveň zdvořilosti, bez ohledu na to, jak klient vypadá. Dalším důleţitým poznatkem při prvním kontaktu je komunikace. Pracovník by ji měl přizpůsobit klientovi tak, aby informace, které mu podává, byly pro něj srozumitelné. (Průdková, Novotný, 2008, str. 51).
3.1.2 Materiální pomoc Bezdomovec má své fyziologické potřeby. Potřebuje jíst, potřebuje se ohřát, potřebuje ošacení a obuv, potřebuje osobní hygienu. Nenajde-li teplé a suché ubytování, postačí mu posezení a odpočinek v čistém a přívětivém prostředí. Téměř kaţdý bezdomovec je nemocný a potřebuje vyšetření, ošetření nebo léčbu. Toto vše, a k tomu nabídku azylového ubytování, musí umět nabídnout společnost bezdomovci dříve, neţ s ním začne mluvit o změně ţivotního stylu. (V. a I. Hradečtí, 1996, str. 55). Podávání jídla a dostupnost hygieny se často pouţívá jako prostředek k navázání kontaktu, navození důvěry a následující práci s klienty. Jakékoli zařízení pro bezdomovce by mělo být místem, kde se můţe člověk vykoupat, čistě obléci a najíst se. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 141-142).
3.1.3 Sociální poradenství Důvodů, proč klienti vyhledávají sociálního pracovníka je spousta. Z hlediska praxe je nutné postupně řešit tři základní oblasti – doklad totoţnosti, alespoň minimální pravidelná příjem, a nalezení bezpečného místa k nocování. Tyto tři oblasti se vzájemně ovlivňují. Ztráta jednoho znamená ve většině případů dříve či později ztrátu dalších dvou. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 133). 30
Nejčastější problémy, které se bezdomovec rozhodne řešit prostřednictvím sociálního pracovníka, jsou – poskytnutí či zprostředkování pobytové sociální sluţby, ţádost o poradenství v oblasti registrace na úřadu práce a následné získání dávek pomoci v hmotné nouzi, ţádost o pomoc při řešení dluhů a exekucí, ţádost o zprostředkování zaměstnání, ţádost o kontaktování rodiny, příbuzných, přátel, ţádost o pomoc s vyřízením nástupu na léčbu. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 134-137).
3.1.4 Psychologické poradenství Nezbytnou součástí sluţeb pro bezdomovce by měly být psychologické sluţby ve formě poradenství či krizové intervence, neboť jsou důleţité pro další proces resocializace. Při prvním kontaktu by měl sociální pracovník posoudit, zda klient potřebuje pomoc psychologa a jestli ano, měl by ho na nějakého odkázat, doporučit. Je důleţité, aby klient navštívil psychologa dobrovolně, ze své vůle. I pro samotného psychologa je těţké pracovat s člověkem, který byl k návštěvě donucen. Psycholog nemá být kontrolorem špatného psychického stavu, ale má lidem pomáhat. Poradenská činnost v případě bezdomovců je typická pro nízkoprahová denní centra.
(Marek,
Strnad, Hotovcová, 2012, str. 138).
3.1.5 Duchovní pomoc Duchovní pomoc je často opomíjená, ale protoţe člověk je čtyřdimenzionální bytost, měla by být nedílnou součástí nabídky sociálních sluţeb bezdomovcům. Nestačí dát člověku napít a najíst, zprostředkovat mu kontakt s okolím. I přes to mu bude pořád něco chybět. Kaţdý člověk potřebuje věřit v něco, co ho přesahuje, mít naději v lepší budoucnost. Nejvhodnější formou při poskytování duchovní pomoci je pastorační péče – duchovní podpora a pomoc vhodná právě proto, ţe se obrací přímo ke člověku, je vnímavá na jeho potřeby a přání. Pastorační péče se dá rovněţ hodnotit jako doprovázení. Doprovázení pomáhá člověku snést situaci, ve které se ocitl. Klade důraz na samostatnost doprovázeného, respektuje jeho důstojnost, vylučuje manipulaci a lhostejnost. Pastorační činnost předpokládá vysokou odbornost, schopnost a ochotu porozumět klientovi, pochopit ho a vcítit se do jeho situace. (Průdková, Novotný, 2008, str. 62-63). Ze všeho nejdůleţitější je dobré slovo, nabídka spoluúčasti na problému a jeho vyřešení, osobní vztah. Křesťané, duchovní pastýři i laici pak mohou do vztahu s
31
klientem vnést duchovní rozměr při osobní pastoraci i při společné bohosluţbě. (V. a I. Hradečtí, 1996, str. 55).
3.2 Sociální služby pro bezdomovce Sociální sluţby, které se poskytují bezdomovcům, se dělí na terénní, ambulantní a pobytové sluţby.
3.2.1 Terénní sociální práce Terénní práce je práce na ulici, neboli streetwork, a je často kombinována s dalšími sociálními sluţbami. Jde o jednotlivé úkony sociální práce prováděné v přirozeném prostředí klienta. Je zaměřena na jeho potřeby, které mají současně chránit veřejnost před vznikem a šířením nebezpečných jevů. Velmi vhodná je terénní práce při zavádění nové sluţby, kdy vzniká potřeba informovat klienty o této sluţbě a získat jejich důvěru. Tento typ práce je velmi dobře uplatňován v případech, kdy klient odmítá nebo není schopen navštěvovat tradiční střediska určená pro práci s bezdomovci. (Janoušková, 2008, cit. dle Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 116).
3.2.2 Ambulantní služby Ambulantní sluţby mají být pro klienty co nejdostupnější. Jedná se o okamţitou kontaktní práci v daném prostředí s ohroţeným klientem. Nastavení sluţeb vychází vstříc klientovi. Jsou jednoduše dostupné, anonymní a bývají nedaleko místa, kde se bezdomovci setkávají. (Herzog, 2007, Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 129). Klienti do center ambulantních sluţeb docházejí hlavně kvůli materiálním sluţbám. Potřebují se najíst, osprchovat, odpočinout si. Také se zde mohou obrátit na sociálního pracovníka, psychologa či lékaře. Předpokládá se, ţe uspokojení základních potřeb bezdomovců zmírní napětí mezi nimi a společností, bezdomovci budou méně propadat sociálně patologickým jevům a budou schopni se více soustředit na návrat do společnosti. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 129-130). Nízkoprahové denní centrum Je to sociální zařízení určené lidem bez domova, které se vyznačuje velkou místností se stoly a ţidlemi. Klienti si tam mohou odpočinout v čistém, suchém prostředí a najíst se. Jídlo mají vlastní, nebo mají moţnost zakoupit si ho přímo v centru za symbolickou cenu. Klientům bývá k dispozici rychlovarná konvice, některé centra disponují kuchyňkou, kde si klienti sami mohou připravit teplé jídlo. Mezi obvyklé 32
sluţby denních center patří poskytnutí hygienických podmínek (toaleta, sprcha), a šatník. V šatníku si klienti mohou zdarma vybrat nějaké čisté oblečení. Klienti mají moţnost mluvit s pracovníky denního centra, kteří jsou vţdy k dispozici. Pracovníci klientům poskytují informace, poradenství a v případě potřeby také krizovou intervenci, zprostředkovávají zaměstnání. Cílem je zvýšit informovanost klientů, zlepšit jejich komunikaci s úřady, pomoci jim při vyřizování dokladů, vzbudit zájem o osobní hygienu. (Průdková, Novotný, 2008, str. 43). Nízkoprahové denní centrum musí pracovat s přístupem orientovaným na podporu, ale zároveň můţe být identifikátorem osob, které mají zájem o změnu ţivotního stylu. Je prostředníkem mezi prací orientovanou na podporu, jak je známá z terénní práce, a sociální prací orientovanou na změnu, jaká by měla být vykonávána v azylových domech. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 130). Na otázku, zda je u nás dostatek nízkoprahový center odpovídá p. Antonín Plachý: „Po roce 1989 začalo vznikat mnoho organizací, v drtivé většině nestátních neziskových organizací, které se touto cílovou skupinou zabývaly. Potřebné sluţby musejí vznikat opravdu podle daného regionu. V Ostravě máme například pocit, ţe azylových domů pro muţe je takřka dostatek, ale ţe bychom se měli zaměřit na nízkoprahová centra, na práci v terénu, na rozvoj nízkoprahových sluţeb a na moţnost zařízení pro ţeny a pro rodiny.“ (Sociální práce/Sociálna práca, 4/2006, str. 5).
3.2.3 Pobytové služby Systém sociálních sluţeb je zaměřený hlavně na jedince, kteří potřebují akutní pomoc a podporu. Mimo zůstávají lidé ohroţení bezdomovectvím a ti, kteří se sice z ulice dostali, ale existuje u nich riziko selhání. K celkové integraci je třeba vyřízení dokladů totoţnosti, zprostředkování bydlení a stálého zdroje finančního příjmu. Také ukotvení v sociálním prostředí, aby byly podchyceny vnitřní příčiny tohoto jevu. Proto je nezbytné nadále pracovat s bývalými bezdomovci. K těmto účelům slouţí pobytové sluţby. Poskytují ubytování na přechodnou dobu, odbornou pomoc při vyřizování dokladů a dávek na úřadech, pomáhají s hledáním práce a vlastním bydlením. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 145). Většina českých sociálních zařízení určených pro bezdomovce je propojením několika zařízení. Můţe dojít např. k propojení noclehárny s denním centrem. Přes den se bezdomovci zdrţují v denním centru, k večeru se nahlásí na noclehárně, kde přespí. (Průdková, Novotný, 2008, st. 42). 33
Noclehárny Jedná se o sociální zařízení určené lidem bez domova, kteří chtějí přespat, vyuţít hygienického servisu, popřípadě potravinového servisu. A to za úhradu, někdy i zdarma. Nocleh se poskytován na jednu noc, klienta však lze ubytovat opakovaně. Osoby, které jsou pod vlivem alkoholu, jsou agresivní nebo trpí infekčním onemocněním, nemohou být v noclehárně ubytovány. Standard bydlení v noclehárnách bývá nízký, zpravidla se jedná o velkou místnost s mnoha lůţky. Klient ráno odchází a vrátit se můţe zase večer. Cílem je, aby se klient přes den snaţil řešit svou sociální situaci a nesklouzl k celodennímu povalování na noclehárně. Pracovníci noclehárny jsou klientům po celou dobu
jejich
pobytu
k dispozici.
Poskytují
jim
informace,
poradenství
a
zprostředkovávají jim kontakt se zařízeními, jejichţ sluţby má klient zájem vyuţít. Noclehárny vyhovují především lidem, kteří ţijí dlouhodobě na ulici a nebyli by schopni, mnohdy ani ochotni, přizpůsobit se nárokům azylového domu. (Průdková, Novotný, 2008, str. 44). Azylové domy Azylové domy jsou sociálním zařízením určené lidem bez domova, mají však vyšší práh neţ noclehárny. V azylových domech jsou na klienta kladeny vyšší nároky. (Průdková, Novotný, 2008, str. 44). V azylových domech se počítá s pobytem po dobu několika týdnů aţ měsíců, během kterých se od klienta očekává vyřešení jeho problémů a návrat k soběstačnosti. Azylové domy poskytují komplexní pomoc bezdomovcům, kteří mají zájem o opětovné zařazení do společnosti a jsou ochotni a schopni usilovat o změnu své tíţivé sociální situace. (Schwarzová, cit. dle Průdková, Novotný, 2008, str. 45). Azylové domy poskytují celodenní ubytování, podmínky pro hygienu, přípravu stravy, praní prádla, sociální poradenství a čerpání ambulantních sluţeb v rámci denních center. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 145). Klientům je v rámci vnitřního řádu dán dostatečný prostor k přebírání odpovědnosti za sebe samé. Předpokládá se jejich zájem a spolupráce a poţaduje se jejich finanční spoluúčast na hrazení pobytu. (Vacínová, cit. dle Průdková, Novotný, 2008, str. 45). Za účelem pomoci klientovi s řešením jeho problémů komunikují pracovníci azylového domu s příbuznými klientů, se sociálními zařízeními, se kterými byl klient
34
v minulosti
v kontaktu,
s úřady,
věznicemi,
zdravotnickými
zařízeními
a
zaměstnavateli. (Průdková, Novotný, 2008, str. 46). V dnešní době jsou zřizovány zejména azylové domy pro muţe, ţeny a matky s dětmi. Nicméně zkušenost poukazuje na to, ţe je nezbytné zřizovat azylové domy pro rodiny, seniory, specifické skupiny osob, oběti domácího násilí. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 145). Výcvikové byty Navazují na bydlení v azylových domech s tím rozdílem, ţe osoba bez domova je jiţ samostatná. Sociální pracovník dochází alespoň jednou za měsíc do bytu, aby zkontroloval, jak si osoba vede. V případě potíţí je připraven zasáhnout a nabídnout sluţby. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 145). Tyto byty jsou nejblíţe reálnému prostředí, a tím i nárokům běţného ţivota. Jejich největší předností je začleňování do přirozeného okolního prostředí. Klienti se stýkají se svými sousedy, jejich izolace, stejně jako stigmatizace jsou menší. Výcvikový byt je organizaci přidělen především od obce. I tato forma pomoci má svá rizika, se kterými je třeba počítat. Nemá-li klient smysluplně vyplněný čas, můţe to zkazit úspěch resocializace, protoţe na něj dopadne samota. Nejkritičtější dobou je stěhování, kdy si klienti zvykají na nový styl ţivota, bojí se nové odpovědnosti. (Průdková, Novotný, 2008, str. 47). Domy na půl cesty Mladí lidé, kteří opouštějí dětské domovy, jsou nepřipraveni na běţný ţivot a riziko selhání je větší, protoţe nemají dostatečné podporující sociální zázemí. Tendenci k předčasnému opuštění dětského domova mají lidé, kteří jsou povaţováni za problematické a mají za sebou trauma z původní rodiny. A právě těmto lidem jsou určeny domy na půl cesty. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, str. 93). Domy na půl cesty jsou určeny lidem, kteří se pohybují mezi závislostí na institucích na jedné straně a nezávislým ţivotem ve vlastním bytě na straně druhé. (Haasová, cit. dle Průdková, Novotný, 2008, str. 48). Pokud se klient rozhodne vyuţívat tuto sluţbu, při nástupu do domova podepisuje ubytovací smlouvu, ve které je mimo jiné stanoveno, jak dlouho můţe v domě ţít. Jedná se o 6 měsíců aţ rok, tato doba se dá prodlouţit. Dům na půl cesty se ideálně skládá ze samostatných bytů a společných místností. Klienti si sami vaří, perou, 35
platí nájem a organizují svůj volný čas. Pokud mají problém, je jim k dispozici sociální pracovník. Člověk ubytovaný v takovémto zařízení má povinnost pracovat nebo studovat. (Průdková, Novotný, 2008, str. 48).
36
4 Výzkumná část Téma bezdomovectví a jeho řešení azylovými domy je aktuální téma dnešní doby a proto jsem se rozhodla provést výzkum, který navazuje na teoretickou část mé práce. Praktická část této práce je zaloţena na kvalitativním výzkumu, ve kterém jsem se rozhodla zjistit na vybraných uţivatelích azylového domu, co se v jejich ţivotě stalo, ţe se ocitli bez přístřeší a co je vedlo k tomu, ţe vyuţili sluţby azylového domu.
4.1 Cíl výzkumu Cílem tohoto výzkumu je zjistit, co lidi, kteří bydlí v azylových domech, vedlo k vyuţití této sluţby. Jaká byla příčina ztráty jejich domova a co předcházelo pobytu v azylovém domě.
4.2 Metodologie a průběh kvalitativního výzkumu Kvalitativní přístup je přístupem, který vyuţívá kvalitativních metod. Popisuje, analyzuje a interpretuje nekvantifikované a nekvantifikovatelné vlastnosti zkoumaných jevů
vnitřní
a
vnější
reality.
Kvalitativní
přístup
vyuţívá
jedinečnosti
a
neopakovatelnosti, kontextuálnosti, dynamiky a procesuálnosti. (Miovský, 2006, s. 1718). V klasickém případě si na začátku kvalitativního výzkumu výzkumník vybírá téma a určuje si základní výzkumné otázky. Tyto otázky můţe měnit nebo doplňovat během výzkumu, během sběru dat a jejich analýzy. Z tohoto důvodu se kvalitativní výzkum dá povaţovat za pruţný typ výzkumu. V jeho průběhu vznikají také hypotézy a nová rozhodnutí, jak měnit zvolený plán a pokračovat se sběrem dat a jejich analýzou. (Hendl, 2005, s. 50). Miovský (2006, s. 155) říká, ţe interview patří mezi nejobtíţněji, avšak nejvýhodněji pouţívanou metodu k získávání kvalitativní dat. Během interview nejde pouze o získání potřebných sociálních dovedností, ale také o zdokonalování schopnosti pozorovat. Důleţité je umět obě tyto metody propojit a získat z nich maximum. Interview je rozhovor, který je moderovaný a prováděný s jasným cílem a účelem pro výzkumnou studii. Je prováděn obvykle s jedním, maximálně třemi osobami najednou. Důleţitým faktem je, ţe interview nemůţe probíhat, pokud není kombinováno s pozorováním. Kvalitní pozorování zajišťuje kvalitní interview. Pozorování nelze redukovat pouze na extrospekci, schopnost sebereflexe v průběhu rozhovoru je stejně důleţitá jako schopnost pozorovat druhého. 37
Pro tento výzkum jsem pouţila metodu nestrukturovaného interview. Oblasti, na které jsem byla připravená se respondentů ptát: Typ posledního bydlení před odchodem na ulici nebo do azylového domu Důvody opuštění vlastního bydlení Hlavní podnět k přijetí azylového bydlení Nestrukturované interview začíná nejasnou představou o tom, jak bude rozhovor probíhat. Tazatel je otevřený tomu, aby přizpůsobil interview danému člověku i situaci. Má však jasnou představu o tom, na jakou otázku hledá odpověď a čeho tím chce dosáhnout. Vnější prostředí při nestrukturovaném interview nehraje příliš významnou roli. Důleţité je, aby vyhovovaly podmínky z technického hlediska. Tam můţeme zařadit přiměřenou teplotu v pokoji, přijatelné prostředí, ve kterém bude rozhovor probíhat. Důraz je klade především na klid při práci. Prostředí, ve kterém rozhovor probíhá, by nemělo být extrémní v ţádném směru. Přehnaná výzdoba nebo různé efekty mohou odvádět pozornost a rušit interview. Oblečení a chování by měl tazatel přizpůsobit situaci. Výhodou nestrukturovaného interview je jeho flexibilita. Moţnost přizpůsobit strategii vedení rozhovoru různým typům lidí je velkou výhodou. Jiţ zmiňovanou výhodou je minimální strukturovanost rozhovoru, která nutí dotazovaného, aby si strukturu vytvářel sám. Tvorba této struktury můţe tazateli o dotazovaném mnohé prozradit. Nevýhody mohou spočívat v tom, ţe tazatel, který není schopen příliš velké improvizace, sám přehnaně strukturuje materiál a připravuje o tuto moţnost dotazovaného. Stává se, ţe tazatelé získávají velké mnoţství materiálu, které však není významné pro dané téma a cíl studie. Největší problémy se vyskytují při samotném zpracovávání dat. Materiál můţe být nesourodý, odlišuje techniku kladení otázek a jejich pořadí, různým slovníkem aj. To vše vystavuje tazatele riziku, ţe by nemusel svou studii vypracovat do konce a vyvodit závěr. (Miovský, s. 158-159).
4.2.1 Průběh výzkumu Výzkum, Cesty do azylových domů, probíhal v azylovém domě SÁRA Třinec. Tento azylový dům jsem si nevybrala náhodou. Necelé 2 roky jsem v tomto zařízení pracovala jako pracovnice v sociálních sluţbách, tudíţ jsem vyuţila svých kontaktů a zkušeností při tvorbě tohoto výzkumu.
38
S uţivatelkami azylového domu jsem se setkávala v jejich prostředí. Po domluvě s koordinátorem jsem azylový dům navštívila celkem 5x, za účelem získání rozhovorů s vybranými ţenami. Vybrala jsem si 5 ţen a to podle toho, jak hluboce jsem se s nimi znala. Vyuţila jsem našich důvěrných vztahů a moţnosti ptát se těchto ţen více a intimněji neţ ostatních. Na kaţdý z pěti rozhovorů jsem měla k dispozici společenskou místnost, kde jsem byla pouze já a jedna ţena. Čas jsme měly neomezený, coţ bylo pozitivní ve smyslu, ţe jsme nemuseli nikam spěchat a měli jsme dostatek prostoru popovídat si. Kaţdé ţeně jsem představila hlavní myšlenku své absolventské práce a vysvětlila jsem jim, k čemu mi sebraná data budou slouţit. Po poskytnutí souhlasu jsem zapnula diktafon a poloţila jsem jim první otázku. Následoval rozhovor, ze kterého vyplynuly zajímavé informace, které uvádím v podkapitole 4.4 Výsledky analýzy dat. Při kaţdé návštěvě azylového domu jsem mluvila vţdy s jednou ţenou, abych rozhovor mohla vstřebat a nedošlo ke znehodnocení informací. Po kaţdém rozhovoru jsem si v klidném prostředí rozhovor doslova přepsala. Kdyţ jsem získala všech pět rozhovorů, vytáhla jsem z nich to nejpodstatnější pro zodpovězení cíle, jaká byla jejich cesta k pobytu v azylovém domě.
4.3 Charakteristika výzkumného vzorku Tato podkapitola charakterizuje výzkumný vzorek a popisuje činnost azylového domu SÁRA Třinec, kde jsem získala potřebná data k tomuto výzkumu. Výzkum byl proveden na ţenách, které během výzkumu aktuálně vyuţívaly sluţby SÁRA Třinec, azylového domu. Z celkového počtu 16 uţivatelek, jsem vybrala 5 ţen. Vzhledem k situaci, ve které se tyto ţeny nacházejí, jsou jim pozměněna jména, aby se zachovala jejich anonymita.
4.3.1 SÁRA Třinec, azylový dům Zřizovatelem azylového domu SÁRA Třinec, je Slezská diakonie. Poskytuje dočasné ubytování ţenám podle § 57 zákona č. 108/2006 o sociálních sluţbách. Azylový dům SÁRA Třinec byl otevřen v září roku 2008. Je určen pro ţeny ve věku od 18 do 80 let, které se ocitly bez přístřeší. Sluţba azylového domu je podporuje při řešení jejich nepříznivé sociální situace. Staví na křesťanských hodnotách a individuálním přístupu zaměstnanců k uţivatelům. 39
Hlavním cílem azylového domu je posílení nezávislosti a schopnosti uţivatelů se znovu začlenit do společnosti. Zaměstnanci dále usilují o to, aby měli všichni uţivatelé vyřízení doklady, všechny dostupné finanční prostředky, aby činili aktivní kroky k získání zaměstnání, obnovili narušené vztahy a uměli vyuţít návazné sluţby. Zaměstnanci azylového domu spolupracují s úřady práce, jinými typy ubytovacích zařízení a dalšími organizacemi. (www.slezskadiakonie.cz). Pracovní tým azylového domu tvoří vedoucí, koordinátor, sociální pracovník a čtyři pracovníci v sociálních sluţbách. Do pracovního týmu spadají příleţitostní dobrovolníci a duchovní, který do azylového domu 1x měsíčně dochází a pořádá duchovní chvilky. Azylový dům SÁRA Třinec se nachází v patře budovy, která stojí na okraji města Třinec. Azylový dům disponuje jedním šestilůţkovým, dvěma třílůţkovými a dvěma dvojlůţkovými pokoji. Pokoje jsou vybaveny postelemi s úloţným prostorem, nočními stolky, uzamykatelnými skříněmi a stolem se ţidlemi. Dále se v budově nachází kuchyň pro uţivatele azylového domu, která je standardně vybavena kuchyňskou linkou s nádobím, sporákem, troubou, mikrovlnou troubou, lednicí, stoly a ţidlemi. V kuchyni se dále nacházejí uzamykatelné skříňky, kde si uţivatelé mohou ukládat trvanlivé potraviny. Společenská místnost v pracovní dny během dne slouţí zaměstnancům, v odpoledních hodinách a o víkendech je k dispozici uţivatelům azylového domu. Disponuje obývací stěnou, sedačkou se dvěma křesly, konferenčním stolkem a televizí. Dvě koupelny a tři WC slouţí uţivatelům, jedna koupelna a jedno WC je určeno zaměstnancům. Pro ty je určena také kancelář, která je vybavena třemi pracovními stoly s ţidlemi, tiskárnou, počítači, skříněmi a křeslem. Sluţba má nepřetrţitý provoz, který zajišťují výše zmínění zaměstnanci.
4.3.2 Základní údaje výzkumného vzorku Výzkumný vzorek obsahoval 5 ţen, které přesáhly hranici 50 let věku. Tři z pěti ţen byly svobodné. Další dvě byly rozvedené. Tyto dvě rozvedené ţeny měly děti, ovšem jiţ odrostlé a samostatné. Jedna z pěti ţen byla vdovou. Dá se tedy předpokládat, ţe v azylových domech jsou ţeny staršího věku častěji neţ ţeny středního a niţšího věku. Také můţeme předpokládat, ţe velká část ţen je bez dětí, nebo má děti jiţ odrostlé. Je to dané i typem zařízení, které je určeno pro ţeny. Pokud by ţena měla dítě, které ještě nedosáhlo plnoletosti, byla by s ním pravděpodobně v zařízení pro matky s dětmi. Všech pět ţeny vyuţívalo sluţeb azylového domu déle neţ dva roky, coţ 40
vypovídá o tom, ţe stanovená doba jednoho roku pobytu je nedostačující a většina ţen v azylovém domě setrvává delší dobu.
4.4 Výsledky analýzy dat V následující podkapitole popíšu výsledky šetření. Během rozhovorů, které jsem s ţenami vedla, vyvstaly jisté oblasti, které se v rozhovorech opakovaly, a vraceli jsme se k nim. Nyní uvedu ty oblasti, které jsou přínosem pro mou práci a odpovídají na hlavní otázku, která se týká cest do azylových domů.
4.4.1 Vlastní bydlení Vysvětleme si pojem „vlastního bydlení“ u lidí, kteří vyuţívají sluţeb azylového domu. Většina těchto lidí nevlastní byt či dům, ale bydleli v podnájmu. Pokud nějaký takový majetek měli, přišli o něj právě díky dluhům a museli do podnájmu. Dále budeme mluvit o vlastním bydlení jako o podnájmu. Všechny z oslovených ţen měly ve svém ţivotě vlastní bydlení. Některé bydlení bylo vyhovující, jiné nikoli, ale vţdy si byly ţeny rády, ţe mají něco „svého“. Převáţně se jednalo o malometráţní byty, se kterými se občas i dělily s někým dalším. Nejednalo se vţdy o holobyty, či byty pro sociálně slabé občany. Velká část lidí ubytovaných v azylovém domě měli krásné bydlení, ale z různých důvodů o něj přišli. „…když ještě žila maminka, bydlely jsme spolu. Jenže ten byt byl hodně nevyhovující. Bylo tam vlhko, všude plíseň. Takže jak maminka umřela, odstěhovala jsem se pryč. Byla jsem v pronájmu u jednoho soukromníka. Byty tam byly krásné, ale on byl hrozný ďas. Pořád zvedal nájem…“ (p. J) „…já jsem tam v tom bytě bydlela s přítelem. Sice jen 1+1, ale měli jsme něco svého…“ (p. T) „…no, já jsem bydlela ve 2+1, se synovcem. Krásný byt. V centru města. To byl městský byt. Však jsem si na něj dlouho počkala…“ (p. A) „…bydlela jsem v takové ne moc žádané lokalitě. Nebylo tam úplně čisto, ani koupelnu jsem neměla vlastní, ale společnou na chodbě. Ale mě to nevadilo. Měla jsem tam své pejsky a byla jsem tam spokojená…“ (p. H)
41
4.4.2 Ztráta vlastního bydlení Vlastní bydlení není jen byt či dům, který máte ve vlastnictví, nebo jste v podnájmu, ale znamená to také zázemí, pocit bezpečí, soukromí a toho, ţe patříte k většinové společnosti. Pokud přijdete o domov, ztrácíte také většinu těchto aspektů. Příčiny ztráty bydlení jsou různorodé, avšak některé se vyskytují častěji neţ ostatní. Nejčastější příčinou opuštění vlastního bydlení je exekuce. Dluhy a neschopnost splácet je, neplacení nájmu a další aspekty mohou za odebrání bytu a vystěhování nájemníků. Málokterý pronajímatel se zajímá, zda má nájemník kam jít. Mnoho z nich tudíţ končí na ulici. Aţ na jednu z oslovených ţen se nikdy ţádná vysloveně neocitla na ulici, ale vyuţily jistých provizorií. Např. přespání u kamarádky, noclehárny. „…já jsem si koupila s přítelem byt. Vzali jsme si hypotéku, ale přesvědčil mě, abych ji nechala napsat na sebe. Pak se na mě vybodl a já jsem na to splácení sama nestačila. Moje maminka má ve vedlejší vesnici barák [dům], ale kdybych se tam nastěhovala, hned by tam byli exekutoři a zabavili by celý barák…“ (p. T) Další příčinou opuštění bytu je navýšení nájmu. Toto navýšení můţe být tak markantní, ţe si podnájemník byt jiţ nemůţe dovolit a musí jej opustit. Častokrát nemá kam jít, proto je pro něj jedinou moţností azylový dům. „…víte, ten můj domácí nechal na celém baráku [domě] vyměnit okna, i když o to nikdo nestál. Pak vzal a chtěl po každém nájemníkovi, aby mu část těch výdajů na okna zaplatil. Ale řekněte mi, kde bych já vzala třicet tisíc? Tak jsem tam ještě chvíli bydlela a pak mě vystěhovali. Už nemám ani maminku ani tatínka a bratr je v ústavu…“ (p. J) Jednou z příčin můţe být důvěřivost člověka ve svou vlastní rodinu, která však nejednou vyuţije této důvěřivosti a svého blízkého obere o všechny peníze. Tyto případy se stávají převáţně u lidí staršího věku. Často uţ bydlí sami, je jim smutno a jsou rádi za kaţdou návštěvu. Za společnost jsou ochotni i zaplatit, dát rodině celý důchod. V horším případě se rodina neptá a peníze si bere sama. Zde uţ se jedná o domácí násilí. Mnohdy se pravda dostane na povrh aţ se daný člověk zadluţí a přijde se na to, ţe jiţ nemá ţádné prostředky. Tito lidé přijdou o své bydlení a musí se spokojit s azylovým domem. „… však já mám vysoký důchod, asi dvanáct tisíc. Ale bydlel se mnou synovec a ten mi pořád ty peníze bral. Kolikrát jsem neměla ani na jídlo. Víte, já už nemám 42
nejlepší paměť. Kolikrát jsem si myslela, že jsem asi zapomněla, že už jsem ty peníze utratila. Nakonec jsem musela z bytu odejít, protože jsem neměla z čeho zaplatit nájem…“ (p. A) Některé příčiny bývají ojedinělé a mnohdy si za ně lidé mohou sami. Svou tvrdohlavostí a nepřizpůsobivostí se o své bydlení připraví a musí vyhledat azylový dům. „…já jsem měla v bytě asi dvacet psů. Je pravda, že to bylo 2+1, ale já mám ty pejsky tak ráda. Jenže sousedům to hodně vadilo. Že prý smrdí a dělají kravál. Já jsem se těch svých miláčků nechtěla vzdát. Nějaké jsem dala hodným lidem, ale stejně mi jich osm zůstalo. Nakonec mě vystěhovali. Pejsky dali do útulku a já jsem neměla kam jít…“ (p. H) „…moje domácí byla naprosto šílená. Pořád mi dělala naschvály. Nechávala mi různé věci za dveřmi, rozhlašovala o mě strašné pomluvy, nenáviděla mého psa. Pořád jsem si říkala, že musím být silná a nepodlehnout ji. Ale nedalo se to vydržet. Už jsem byla na zhroucení. Začala jsem se chodit ptát do azylového domu pro ženy, jestli nemají volné místo. Bohužel ho zrovna neměli. Když se uvolnila postel, vedoucí mi dala vědět a já jsem se tam s radostí přestěhovala, aby konečně skončila ta tyranie…“ (p. S)
4.4.3 Opuštění vlastního bydlení Kaţdý obyvatel azylového domu musel opustit své bydlení a odejít. Opuštění svého bydlení je velmi těţká věc, ale kdyţ člověku nic jiného nezbývá, odejít musí. Důvody opuštění jsme si popsali v předešlé kapitole. Nyní se zaměříme na dobu, kdy uţ člověk ze svého bydlení odešel, ale ještě není v azylovém domě. Stává se, ţe ještě před opuštěním svého vlastního bydlení si člověk zařídí náhradní ubytování. Toto ubytování můţe mít různé formy. Někteří lidé odcházejí ke své rodině, ale to se děje velmi sporadicky. Část vystěhovaných lidí nachází útočiště u svých známých, ale jedná se o chvilkovou záleţitost. Můţe jít o pokyn k odstěhování ze strany známého, nebo trapnost situace ze strany ubytovaného. Můţe mít pocit, ţe obtěţuje. Velká část vystěhovaných lidí končí na noclehárnách nebo po ubytovnách. Ubytovny však bývají finančně náročnější, tudíţ to není dlouhodobé řešení. Mohou se zadluţit i v tomto zařízení. Většina lidí, kteří museli opustit své bydlení, nemají ponětí, ţe mají nárok na nějakou finanční pomoc ze strany státu. 43
„…když jsem musela odejít ze svého bytu, courala [chodila] jsem ulicemi. Najednou jsem potkala jednoho známého a ten se mě ptá, co jsem tak skleslá. Řekla jsem mu o své situaci a ten mi poradil, že je kousek za rohem takové sociální zařízení, kde můžou lidi přespat. Tak jsem se tam zašla zeptat. Za plotem stála taková paní a říká mi, co prý hledám. Tak jsem ji řekla, že noclehárnu. Povídá mi, že už jsem ji našla a jestli bych se chtěla ubytovat. Tak jsem se dostala na noclehárnu hned ten den, co jsem odešla z bytu…“ (p. J) „…já jsem se z toho zabaveného bytu přestěhovala k mamce na barák. Ale stejně to nebylo řešení na dlouhou dobu, protože jsem se bála, aby ji ho kvůli mně nesebrali…“ (p. T) Někteří a pro veřejnost nejvíce viditelní lidé bez domova, končí přímo na ulici. Nemají nikoho, kdo by je u sebe nechal přespat, nemají peníze na ubytovnu ani informace o sociálních zařízeních. Tyto lidi pak potkáváme v parcích spící na lavičkách, v čekárnách na nádraţí nebo jen tak stojící na ulici. „…když mi vzali všechny ty mé pejsky a vystěhovali mě, neměla jsem kam jít. Jsem už stará, rodiče dávno umřeli. Už mi nezůstali ani žádni sourozenci. Všichni poumírali. Za známýma jsem nechtěla chodit. Neměla jsem nikoho tak blízkého, za kým bych zašla a poprosila ho o nocleh. Takže jsem pár dní přespávala venku na lavičce. Bylo to hrozné, měla jsem strach, že mě někdo zabije. Moc jsem se nevyspala…“ (p. H)
4.4.4 Rozhodnutí pro azylový dům Poslední z oblastí se týká rozhodnutí jít bydlet do azylového domu a vyuţívat jeho sluţby. Některé z oslovených ţen neměly tušení, ţe existují nějaké azylové domy, kde by jim mohli pomoci řešit jejich ţivotní situaci. Pouze zlomek lidí ví, ţe taková zařízení existují. Platí zde pravidlo, pokud takovou pomoc nepotřebuji, nezajímám se o to, tudíţ o ní vůbec nemusím vědět. „…často jsem kolem toho azyláku [azylový dům] chodila, ale nikdy mě nenapadlo, že tam budu bydlet. Je pravda, že ve stejné budově azylového domu byla i poradna pro oběti domácího násilí. Ne že by mě někdo týral, ale chodila jsem tam řešit nějaké rodinné vztahy, takže jsem o azyláku věděla…“ (p. S)
44
Jak uţ jsem uvedla, většina lidí běţné společnosti nemá o takovýchto zařízeních ponětí. Stejné to bylo i ve většině případů oslovených ţen. „…já jsem se o azylových domech dověděla až na noclehárně, kterou mi doporučil známý. Tam mě o nich informovala sociální pracovnice…“ (p. J) „…byla jsem kvůli svému zdravotnímu stavu převezena do nemocnice. Jenže když jsem měla odejít domů, tak jsem jim říkala, že nemám kam jít. Sociální pracovnice v nemocnici mi sdělila, že existuje zařízení pro takové lidi, jako jsem já. A že jestli chci, že tam zavolá a zeptá se, jestli mají volné místo. Tak jsem souhlasila…“ (p. A) „…jak už jsem řekla, nějakou dobu jsem přespávala různě venku. Během té doby jsem se párkrát potkala s pracovníkem z toho, no, zařízení pro bezdomovce, co chodí za nimi do ulic. Tak ten mi nabídl možnost azylového bydlení…“ (p. H) A co bylo hlavním důvodem, ţe se tyto ţeny rozhodly vyuţít sluţeb azylového domu? Všechny se shodly, ţe potřebovaly střechu nad hlavou. Některé se musely hodně zapřít, překovat ostych a s velkým studem přiznat před cizím člověkem (pracovníkem azylového domu) svůj ţivotní neúspěch. Braly příchod do azylového domu jako prohru. Avšak na druhou stranu to vnímaly jako novou šanci, jak se odrazit ode dna a dostat se zpět do normálního ţivota. To, ţe potřebovaly pomoc, přiznaly všechny oslovené ţeny. Některé si pro tuto pomoc šly do azylového domu cíleně, jiné tuto moţnost vyuţily později, během svého pobytu. Finance a jejich nedostatek byl další z důvodů k rozhodnutí vyuţívání azylového domu. Zjistily, ţe tam mohou bydlet prakticky zadarmo, pokud si s pomocí pracovníka vyřídí finanční podporu. Ţeny, které přicházejí do azylového domu, jsou velmi často bez prostředků, tudíţ jsou vděčné za nabídku a pomoc při vyřizování dávek hmotné nouze. „…byla jsem ráda, že mi chce někdo pomoct. Když se dovíte, že se nemáte kam vrátit, tak jste vděčni i za azylový dům. Nebudu přece spát na ulici…“ (p. A) „…pokud jsem nechtěla zůstat venku, byla to pro mě jediná možnost. Nemohla jsem dopustit, aby na ulici skončila i moje maminka, kdyby ji odebrali barák. A to jen
45
díky mým dluhům. Tady mi pomohli vyřídit dávky, takže co mi zbyde z podpory, tak splácím dluhy…“ (p. T) „…jak už jsem řekla, o azyláku jsem se dověděla od toho pouličního pracovníka. A věřte, že všechno je lepší, než spát v parku na lavičce. I když znám takové lidi, co by tam nešli. Jo, musela jsem se trochu uskromnit, ale mě to za tu teplou postel stojí…“ (p. H) Další důvody bývají velmi specifické a individuální. Můţe se jednat o odchod od násilníka v rodině, nepřijatelné vztahy mezi sousedy, vystěhování z bytu vlastními dětmi. „… já jsem se tady rozhodla jít proto, že jsem byla dlouhou dobu na noclehárně. A tam je to úplně jiné. Ráno se musíte sebrat, celý den někde být a pak přijdete zase až večer. Ten azylák je lepší, že tady můžu být celý den…“ (p. J) „…s tou domácí už se to nedalo vydržet. Takovou šikanu, co ona mi dělala, to by nevydržel nikdo. Tak jsem tady v azyláku, pobírám dávky a mám klid…“ (p. S)
4.5 Diskuze Cílem kvalitativního výzkumu bylo zjistit, jak se uţivatelé azylového domu SÁRA Třinec dostali do takového zařízení. Co předcházelo tomuto rozhodnutí a co bylo klíčové k rozhodnutí začít bydlet v azylovém domě. Výzkum byl proveden na vzorku pěti respondentů, kteří byli vybráni po dohodě s nimi samotnými. Nevýhodou tohoto výzkumu byla jistá sdílnost daného vzorku, coţ se můţe jevit jako pozitivní, ale vzhledem k cíli výzkumu byly některé informace zbytečné a nepotřebné. Přikládám to faktu, ţe některé ţeny v azylovém domě se cítí opuštěné a mají potřebu se vypovídat. O to sloţitější bylo z rozhovoru vytáhnout pro mě důleţité informace. Ve výzkumu jsme získali odpovědi na předem stanovené otázky, které jsem doplnila sekundárními informacemi o zařízení apod. Výsledky výzkumu a pouţitou literaturu můţeme srovnat v případě hlavních příčin bezdomovectví. Konkrétní případy a příčiny daného vzorku se mohou v jiných, typově stejných zařízeních lišit, tyto data literatura neuvádí. Jsem si vědoma faktu, ţe byl výzkum proveden s malým mnoţstvím respondentů. Přesto výzkum odhalil jisté podobnosti v odpovědích na dané otázky. Do azylových 46
domů se dostávají častěji ţeny starší 50 let. Všechny mají zkušenosti s vlastním bydlením a fungováním mimo azylový dům. Většina se na ulici dostala díky finančním problémům a to z různých důvodů. Mohlo se jednat o dluhy a následnou exekuci, domácí násilí spojené s ekonomickým omezováním či pouze nedostatečný důchod na zaplacení nájmu. Oslovené ţeny byly vděčné za střechu nad hlavou, pocit bezpečí a klid. Takto získaná data mohou slouţit ke zkvalitnění sluţeb. Toto zkvalitnění by se mělo týkat informovanosti a to tak, aby se azylové domy dostaly do podvědomí široké veřejnosti.
4.6 Závěry výzkumu Výzkum nám dal odpovědi na otázky, které jsme si na začátku stanovili. Můţeme říct, ţe lidé, kteří se rozhodnou pro bydlení v azylovém domě, musí překonat ostych, který v sobě mají při ţádání o bydlení. Mezi hlavní příčiny ztráty bydlení můţeme zařadit finanční problémy. Další příčiny mohou být neshody se sousedy a následné vystěhování, nepřítomnost rodiny nebo domácí násilí. Můţeme konstatovat, ţe hlavními důvody, proč se rozhodnou pro azylové bydlení, je absence střechy nad hlavou, zajištění základních ţivotních potřeb a finanční nejistota. I přes ztrátu soukromí a potlačení svého charakteru, který nemusí být vţdy pozitivní, jsou lidé ochotni tuto oběť přinést. Pocit, ţe mají kde bydlet je silnější neţ tyto aspekty. Tyto zjištěná fakta mohou slouţit terénním pracovníkům při jejich práci. Také mohou být uţitečné pracovníkům azylového domu k rozšíření informací o bezdomovcích jako skupině.
47
Závěr Cílem absolventské práce, Cesty do azylových domů, bylo vymezit bezdomovectví a pomoc pro lidi bez domova. Tento cíl jsem splnila v teoretické části, ve které jsem vyuţila odborné literatury. V teoretické části bakalářské práce jsem popsala fenomén bezdomovectví, jeho základní členění a rozdílnost v bezdomovectví u ţen a u muţů. Také jsem zde uvedla základní charakteristické rysy a kulturu, která panuje mezi bezdomovci. Pro lepší představu jsem v této kapitole uvedla graf, které znázorňuje strukturu bezdomovecké populace z pohledu pohlaví. Dále jsem se zabývala hlavními příčinami bezdomovectví. V této kapitole jsem uvedla čtyři grafy, které podrobně znázorňují příčiny bezdomovectví. Grafy znázorňují příčiny bezdomovectví obecně, pak pobyt ve vězení u bezdomovců, závislosti u bezdomovců a poslední graf znázorňuje psychické potíţe a nemoci v bezdomovecké populaci. Třetí kapitola se zabývá pomocí pro bezdomovce v České republice. Zmiňuji zde holistický přístup k těmto lidem a pomoc, jaká jim můţe být poskytnuta, pokud o ní projeví zájem. Na tuto pomoc navazují sluţby pro bezdomovce. Ty jsem rozčlenila na terénní, ambulantní a pobytové. Kapitola pomoci pro bezdomovce uzavírá teoretickou část a na ni navazuje výzkumná část. Hlavním cílem absolventské práce bylo zjistit, jaké příčiny vnímají klientky jako hlavní v souvislosti s bezdomovectvím a důvody rozhodnutí vyuţít sluţeb azylových domů. V praktické části byl proveden kvalitativní výzkum, který nám zodpověděl na tyto otázky. Kvalitativní výzkum byl proveden pomocí hloubkových rozhovorů a materiálu, které nám poskytl azylový dům SÁRA Třinec. Bylo zjištěno, co bylo hlavními příčinami ztráty bydlení a jaké byly hlavní důvody k odchodu do azylového domu. Bezdomovectví je velice aktuální problém a řešení pomocí azylových domů je jedna z cest, jak lidem bez domova pomoci. Výsledky této práce mohou slouţit terénním pracovníkům při výkonu jejich povolání, pro lepší komunikaci s lidmi na ulici, a také k rozšíření informací o bezdomovecké populaci.
48
Bibliografie Haasová, J. a kol. (2009) Specifika žen mezi lidmi bez domova. Olomouc:Charita Hendl, J. (2005) Kvalitativní výzkum, základní metody a aplikace. Praha: Portál Hradečtí, V. a I. (1996) Bezdomovství - extrémní vyloučení. Praha: Naděje o.s. Hradecký, I. a kol. (2007) Definice a typologie bezdomovectví. Praha: Naděje o.s. Janebová, R. (2006) Gender aspekty v sociální práci s rizikovou mládeží. Hradec Králové: Gaudeamus Janoušková, K., Nedělníková, D. (2008) Profesní dovednosti terénních pracovníků. Ostrava: Ostravská univerzita Krebs, V. (2010) Sociální politika. ASPI, WoltersKluver Marek, J., Strnad, A., Hotovcová, L. (2012) Bezdomovectví. Praha: Portál Mareš, P. (2002) Nezaměstnanost jako sociální problém. Praha: Sociologické nakladatelstvé Matoušek, O., Koláčková, J., Kodymová, P. (2005) Sociální práce v praxi. Praha: Portál Matoušek, O. (2007) Základy sociální práce, Praha: Portál Miovský, M. (2006) Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing, a.s. Musil, L. (2000) Osoby se syndromem ústavní závislosti a řešené jejich problému v Brně. Brno, Fakulta sociálních studií MU Nedělníková, D., a kol. (2007) Metodická příručka pro výkon terénní sociální práce. Ostrava: Ostravská univerzita Průdková, T., Novotný, P. (2008) Bezdomovectví. Praha: Triton Sociální práce-Sociálna práca – 4/2006 – Bezdomovectví. Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2006. Štěchařová, M., Luptáková, M., Kopoldová B. (2008) Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci Šupková, D. a kol. (2007) Zdravotní péče o bezdomovce v ČR. Praha: Grada Vágnerová, M. (2008) Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál
49
Isabelle Le Rouzic (1999): The homeless in Prague [on-line]. Dostupné 3.7.2012 z http://www.ce-review.org/99/21/lerouzic21.html Štěchová, M. (2009) Bezdomovci a vybrané sociálně patologické jevy [on-line] Dostupné 29.12.2012 z http://www.mvcr.cz/clanek/4-2009-bezdomovci-a-vybranesocialne-patologicke-jevy.aspx
50
