CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Absolventská práce. Zuzana Procházková

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Zuzana Procházková

Olomouc 2016

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Projekt výzkumu interkulturní citlivosti české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů

Zuzana Procházková Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Valouchová, Ph.D.

Olomouc 2015

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci s názvem Projekt výzkumu interkulturní citlivosti české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů, vypracovala samostatně, a ţe všechny pouţité zdroje jsem uvedla v závěrečném seznamu.

V Olomouci, 29. 3. 2016 Vlastnoruční podpis

Poděkování Na tomto místě chci poděkovat především Mgr. Pavlíně Valouchové, Ph.D. za odborné vedení práce, cenné rady, připomínky a konstruktivní kritiku. Velký dík patří také Mgr. Jaroslavu Šotolovi, Ph.D. za velmi uţitečné prvotní konzultace a diskuze. Ráda bych poděkovala i Dr. Ardinu Ramani, Ph.D. za velmi zajímavý a přínosný kurz s názvem Cultural Sensitivity and Intercultural Competencies, který mě přivedl k tématu interkulturní citlivosti a byl prvotním impulzem k sepsání této práce. Moje upřímné poděkování patří rovněţ celému kolektivu CARITAS – Vyšší odborné školy sociální Olomouc za společně strávené tři roky studia.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 5 A

Teoretická část ......................................................................................................... 7 1

Vymezení problémové situace............................................................................ 7 1. 1 Teoreticko-kritická analýza stavu poznání a výzkumu ............................. 7

2

Teoretický rámec .............................................................................................. 11 2. 1 Vztah kultury a společnosti ..................................................................... 12 2. 2 Interkulturní vztahy ................................................................................. 16 2. 3 Interkulturní citlivost ............................................................................... 22

B

Metodologická část ................................................................................................ 26 1

Formulace výzkumného cíle, účelu výzkumu a výzkumných otázek .................... 26

2

Formulace výzkumného přístupu ..................................................................... 30

3

Výzkumný vzorek a metoda sběru dat ............................................................. 31

4

Předpokládané zpracování kvalitativních dat a výzkumný design ......................... 34

5

Etická pravidla výzkumu a rizika výzkumu ..................................................... 35

6

Reflexe prvního rozhovoru a jeho modifikace ................................................. 37

Závěr ............................................................................................................................... 38 Zdroje .............................................................................................................................. 39 Příloha č. 1 – přepis prvního rozhovoru ......................................................................... 42 Anotace ........................................................................................................................... 43

Úvod Kultura, kterou si jedinec od útlého věku nevědomky osvojuje, je klíčová pro utváření úsudku o sobě samém. Zásadní je také pro způsob vnímání světa kolem něj a toho, jak na něho nahlíţí. Kultura spoluutváří identitu člověka a je důleţitým ukazatelem pro lidské uvaţování a jednání. Z hlediska formování osobnosti kaţdého jedince je role kultury neopomenutelná. Z tohoto úhlu pohledu je evidentní, jak významné je kulturní nastavení pro kaţdého jedince (Petrusek, 1994, s. 43). Ve dvacátém prvním století, více neţ kdy dříve, dochází k mísení kultur a jejich vzájemné interakci. Lidé se učí chápat a respektovat odlišné kultury, učí se být interkulturně citlivými. Zde se také utváří potencionální pole působnosti pro sociální práci, která se stává mediačním prostředkem v oblasti interkulturních vztahů. Téma interkulturní citlivosti jsem se rozhodla zpracovávat na základě kombinace více různých faktorů. Jedním z prvotních impulzů se stal dvouletý kurz Cultural Sensitivity and Intercultural Competencies, jeţ byl součástí studia na CARITAS - Vyšší odborné škole sociální Olomouc. Určitou roli sehrál také zájem o cizí kultury a vlastní zkušenost s uprchlíky a migranty v rámci zahraniční praxe v Indii, ale také na hraničním přechodě Berkasovo – Bapska. Atraktivním se pro mě toto téma stalo také v souvislosti s aktuálně emočně vypjatými náladami ve společnosti, týkající se přílivu migrantů a uprchlíků do Střední Evropy. Stěţejním cílem absolventské práce je vytvořit relevantní základnu pro kvalitativní výzkum. Tato práce je projektem kvalitativního výzkumu, realizovaného v bakalářské práci s názvem Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů.1 Cílem kvalitativního výzkumu je zprostředkovat ucelený, širokospektrý, akademický pohled odborníků, zainteresovaných do interkulturních vztahů a zjistit, jak hodnotí úroveň interkulturní citlivosti české společnosti. Projekt výzkumu je členěn do dvou hlavních, na sebe navazujících oblastí. První oblast je teoretickou základnou výzkumu a tvoří ji elementární pojmy a souvislosti, týkající se výzkumného tématu. Je zde také vymezena problémová situace a zpracována teoreticko-kritická analýza stavu výzkumu a poznání.

1

Procházková Z. 2016. Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

5

Druhá oblast je zaměřena na metodologické aspekty výzkumu. Je zde formulován výzkumný cíl, účel výzkumu a sestaveny výzkumné otázky. Dále je definován výzkumný přístup, popsán výzkumný vzorek a metoda sběru dat. Nastíněno je také, jaký bude pouţit výzkumný design, a jak budou zpracována a analyzována sesbíraná kvalitativní data. Součástí druhé poloviny práce jsou také etická pravidla výzkumu a moţná rizika výzkumu. Samozřejmostí je realizace prvního rozhovoru a jeho reflexe i modifikace.

6

A

Teoretická část

1 Vymezení problémové situace Strauss a Corbinová (1999, s. 21-23) definují tři způsoby stanovení výzkumného problému. Prvním je námět odborníka, druhým podnět z relevantní literatury a třetím osobní nebo profesní zkušenosti. V případě této práce se jedná o kombinaci všech tří zmíněných variant. S tématem interkulturní citlivosti jsem se seznámila jiţ na přednáškách Cultural Sensitivity and Intercultural Competencies, a po analýze literatury jsem se o tématu dozvěděla bliţší informace. Na základě osobních zkušeností s emočně vypjatými reakcemi české společnosti vůči cizím kulturám, nově příchozím uprchlíkům, migrantům a činnosti neziskových organizací, jsem se rozhodla zpracovávat toto v současnosti hojně diskutované téma. Dle Českého statistického úřadu (Cizinci: Počet cizinců: 2016) se v České republice k datu 31. 12. 2015 nacházelo okolo 467 562 cizinců s různými druhy pobytu. Interkulturní realita je současní kaţdodenního ţivota většiny vyspělých států a jejich obyvatel. Bajer (2/2007, s. 38-40) v odborném periodiku Sociální práce/Sociálna práca zdůrazňuje význam interkulturní komunikace v oblasti businessu, neziskového sektoru, ale i při kaţdodenních sociálních interakcích. Mgr. Jana Skalková, odbornice na interkulturní komunikaci, vysvětluje interkulturní komunikaci jako schopnost porozumět kulturnímu nastavení jednice a dovednost adekvátně reagovat na kulturní odlišnosti. Zvládání interkulturní komunikace má vliv na zvyšování úrovně interkulturní citlivosti. V souvislosti s interkulturní citlivostí české společnosti se centrem mého zájmu se staly následující otázky: „Jak se projevuje úroveň interkulturní citlivosti české společnosti? Jaké jsou faktory ovlivňující úroveň interkulturní citlivosti české společnosti a jaké jsou možnosti zvýšení úrovně interkulturní citlivosti české společnosti? Existují nějaké souvislost?“ Na tyto otázky jsem ani po teoreticko-kritické analýze stavu poznání nenašla odpovědi, a proto jsem se tomuto tématu rozhodla věnovat pozornost.

1. 1

Teoreticko-kritická analýza stavu poznání a výzkumu

Dle Dismana (2002, s. 11) by měl mít výzkumník, tvořící kvalitativní výzkum, určité schopnosti a dovednosti. Základem je teoretická vybavenost v oblasti zkoumaného 7

problému, ale také přehled o jiţ existujících pracech a dílech, které se danou problematikou zabývají. Také při tvorbě této práce došlo prvotně k prostudování dostupných bibliografických zdrojů a letmé analýze internetových a časopiseckých pramenů. Souhrnně jsou však k tématu interkulturní citlivosti zdroje velmi omezené. Většina děl je orientována na příbuzná témata jako je multikulturalismus, interkulturní psychologie, interkulturní komunikace, multikulturní výchova a interkulturní vzdělávání nebo přímo interkulturní kompetence. Nejrozsáhlejší byly kniţní zdroje. Poměrně rozsáhlá je tvorba Jana Průchy (2007, 2010, 2011), jeţ je orientována na interkulturní vztahy v kontextu moderní pedagogiky. Čerpáno bylo také z děl Moniky Morgensternové a Lenky Šulové (2007, 2011). Zajímavá je i tvorba Dany Moree (2008, 2014, 2015), zaměřená na interkulturní souţití. Také Jakub Hladík (2014) věnuje své práce tématu, úzce souvisejícímu s interkulturní citlivostí – multikulturalismu. Zpracovanost tématu interkulturní citlivosti je v zahraniční literatuře, v porovnání s českými zdroji, poměrně obsáhlejší. Přesto i v cizojazyčných pramenech chybí jednotnost, komplexnost a hierarchie pojmů, spjatých s interkulturní citlivostí. Téma interkulturní citlivosti jako první rozvinul Dr. Milton J. Bennett (1993, 2003, 2004), který na toto téma vydal mnoho knih. William E. Cross, Jr. (1995, 1996), ale také Michael Byram (1997, 1999) či Darla K. Deardorff (2004, 2009) se věnují interkulturní komunikaci. Velká pozornost byla věnována absolventským, bakalářským a magisterských závěrečným pracím. Prostudovány byly všechny související absolventské, bakalářské a diplomové práce. Vznikl úplný seznam veřejných a soukromých vysokých škol, sídlících v České republice. Z těchto institucí bylo vybráno čtrnáct, které vyhovovaly kritériu zaměření na sociální problematiku. Osloveny byly i ty vysoké školy, které nabízejí obory, jeţ mohou nepřímo souviset se sociálními studii – podnikání, ekonomika, aj. O přístup do databáze závěrečných prací studentů bylo ţádáno proto, ţe některé univerzity nejsou zapojeny do celonárodního registru závěrečných prací Theses.cz, tudíţ by nebyla analýza souvisejících závěrečných prací kompletní. O přístup do databáze závěrečných prací bylo ţádáno tyto vyšší odborné a vysoké školy: –

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně

–

Univerzita Palackého v Olomouci

–

Univerzita Hradec Králové 8

–

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

–

Slezská univerzita v Opavě

–

Západočeská univerzita v Plzni

–

Masarykova univerzita v Brně

–

Mendelova univerzita v Brně

–

Univerzita Pardubice

–

Univerzita Karlova v Praze

–

Ostravská univerzita v Ostravě

–

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

–

Vyšší odborná škola sociální Olomouc

–

Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha

Většina oslovených univerzit velice ochotně zprostředkovala přístup do databáze.2 Pouze Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Vysoká škola mezinárodních veřejných vztahů Praha nereagovaly na zaslanou ţádost. Prvním klíčovým heslem při hledání v databázích prací bylo označení interkulturní citlivost. Brzy došlo ke zjištění, ţe toto téma dosud nebylo zpracováno. Dalšími klíčovými hesly se stala multikulturalita, interkulturní, aj. Úloţiště prací bylo analyzováno zpětně do roku 2000. Níţe je popsáno několik kategorií, do kterých lze nejčastěji zpracovávaná témata zařadit. Velkou část kvalifikačních prací na příbuzné téma, tvoří práce zaměřené na postoje určitých skupin (studentů ZŠ, SŠ, VŠ, majoritní společnosti, sluţby Cizinecké policie, politických stran) vůči cizincům nebo migrantům. Příkladem je bakalářská práce Martina Bartoše, s názvem Postoje majority v České republice k migrantům v průběhu let 2002 – 2008. Dalším velmi často zpracovávaným tématem je interkulturní/multikulturní vzdělávání dětí z MŠ, ZŠ, SŠ a interkulturní kompetence v různých profesích: učitelé, policisté, sociální pracovníci nebo ošetřovatelé. Zajímavá je diplomová práce Bc. Barbory Redkové, s názvem Multikulturní kompetence v pomáhajících profesích. Oblíbenou výzkumnou oblastí v souvislosti s interkulturními vztahy je business. Konkrétně vyuţívání interkulturní komunikace a interkulturních kompetencí při navazování obchodních vztahů a zlepšování manaţerských dovedností. Ty jsou obvykle 2

Ze Západočeské Univerzita v Plzni jsem obdrţela dopis od prorektora pro studijní a pedagogickou činnost, osvětlující systém uloţiště prací této univerzity.

9

tvořeny na ekonomicky zaměřených fakultách. Zajímavá je bakalářská práce Hany Benešové, s názvem Interkulturní komunikace v mezinárodní firmě. Často zpracovávaným tématem je také percepce menšin a proces integrace. Přínosná je diplomová práce Adama Vlče, zabývající se tématem Integrace druhé generace imigrantů do evropské společnosti. Mnoho prací je zaměřeno na téma migrace z různých úhlů pohledu, na interkulturní komunikací s migranty či adaptační procesy nově příchozích. Pro ilustraci lze uvést magisterskou práci Jany Machálkové, řešící problematiku Akulturace migrantů. Některé práce vychází z vlastní zahraniční zkušenosti studentů například absolventská práce Víta Berana, s tématem Využití interkulturní mediace při práci s migranty. Existuje široká škála prací, souvisejících s interkulturní citlivostí. Jen pro zmínku orientované na předsudky, stereotypy, mediální obraz cizincům a další zajímavá témata, ale předchozí výčet povaţuji za stěţejní.

10

2

Teoretický rámec Teoretický rámec pomáhá badateli a budoucím čtenářům lépe se orientovat

v teoretických východiscích práce a pozitivně ovlivňuje schopnost badatele porozumět zkoumaným jevům. Někteří autoři však upozorňují, ţe vstupovat do terénu s nastudovanou teorií, můţe mít v případě kvalitativního výzkumu i negativní dopady v podobě předpojatosti, zvláště pak v případě zakotvené teorie. Teoretický rámec této práce vznikal jiţ před vstupem do terénu, neboť podporoval pocit jistoty a připravenosti. Na základě rozhovorů a výsledků výzkumu bude teoretický rámec případně rozšířen nebo zúţen dle potřeby (Švaříček, Šeďová, 2014, s. 67). V projektu výzkumu by měl obsah teoretického rámce korespondovat s tématy, která souvisejí s výzkumnými otázkami a přípravou výzkumu. V samotném výzkumu by měl teoretický rámec dokreslovat výstupy výzkumu. Švaříček a Šeďová (2014, s. 67-68) stanovili pět funkcí teoretického rámce: –

pomáhá lépe definovat konkrétní výzkumný problém a upozorňuje na dosud neprobádané oblasti,

–

na základě vlastních výstupů výzkumu a jiţ definovaných teorií umoţňuje závěrečnou diskuzi,

–

utváří základní strukturu práce,

–

referuje o badatelově znalosti zkoumaného tématu,

–

rozvíjí teoretickou citlivost.

Také Strauss a Corbinová (1999, s. 27-29) v souvislosti s teoretickým rámcem zmiňují pojem „teoretická citlivost“. Jedná se o schopnost výzkumníka všímat si významů v kontextu získaných dat a umět tyto významy ukotvit do vztahových souvislostí. Teoretická citlivost se odvíjí od teoretické vybavenosti, kterou výzkumník nabývá prostřednictvím vhodné literatury, ale také skrze jeho profesní a osobní zkušenosti. Teoretický

rámec

je

shrnutím

teoretické

vybavenosti.

Není

zcela

vyčerpávajícím, ale je povaţován za relevantní z hlediska rozsahu a obsahu této práce. Následující tři kapitoly osvětlují základní témata a koncepty, související s výzkumným problémem a výzkumnými otázkami.

11

2. 1

Vztah kultury a společnosti Anthony Giddens (1999, s. 32) zdůrazňuje reciproční vztah kultury a

společnosti. Podle Gidddense (1999, s. 32) je existence kultury a společnosti na sobě závislá, neboť kultura se nemůţe rozvíjet bez společnosti, zároveň se však společnost nemůţe vyvíjet bez kultury. Giddens (1999, s. 32) označuje společnost jako „systém vzájemných vztahů“ a Miroslav Petrusek (1994, s. 32) definuje kulturu jako „sociální vztah“. Propojenost obou konceptů je tedy zřejmá. Dle Petruska (1994, s. 32) je moţné na kulturu nahlíţet v širším a uţším smyslu. Známější je kultura ve své širší podobě, obvykle prezentována skrze umění. V tomto případě vystupuje z nitra člověka a vzniká aktivní činností určitého společenství. Robert Lawless (1996, s. 39) jako příklad uvádí architekturu, výtvarné umění, divadlo, náboţenství nebo hudbu. V uţším smyslu je kultura vnímána spíše sociologicky, jako proces předávání lidových vzorců chování. Spadá sem historie, normy, hodnoty aj. Téma interkulturní citlivosti je tématem souvisejícím s lidským chováním a náleţí ke společenským vědám. Pro účely této práce bude tedy na kulturu nahlíţeno spíše v uţším smyslu (Petrusek, 1994, s. 32). Dělení kultury dle širšího a uţšího pojetí je znázorněno prostřednictvím „ledovcového modelu kultury“. Stabilní, rozsáhlá, ale neviditelná část ledovce se skrývá pod hladinou oceánu a reprezentuje ji kultura v uţším smyslu. Kultura v širším smyslu tvoří pomyslnou špičku ledovce (MŠMT, T-KIT, 2007, s. 18-20). Potřeba vymezit pojem kultura vzniká převáţně z nutkání porozumět cizím společenstvím. Do kontaktu s rozdílnými společenstvími se Evropané dostávali v období okolo šestnáctého století, kdy kolonizovali nová území a setkávali se s neznámými obyvateli a jejich kulturou (Lawless, 1996, s. 42). Jednu z prvních historicky uznávaných definic představil anglický antropolog Edward Burnett Tylor v roce 1871. Vyzdvihl v ní fakt, ţe kultura jedince je zcela naučená a zároveň tak popřel, do té doby silně zakořeněný, předpoklad fyziologické souvislosti mezi biologicky zděděnými rysy neboli rasou a kulturním nastavením jedince (Lawless, 1996, s. 42). „Kultura v širším etnografickém smyslu je komplexní celek zahrnující poznání, víru, umění, morálku, zákony, zvyky a ostatní způsobilosti a návyky, které člověk získal jako člen společnosti.“ (podle Lawless, 1996, s. 42) 12

Novější definice pochází od amerického antropologa Clifforda Geertze (2000, s. 105) a nechává volnost výkladu pojmů „symbol a význam.“ „Kultura

označuje

historicky

předávaný

vzorec

významů

obsažených

v symbolech, systém zděděných pojetí vyjádřených v symbolické formě, prostředky, kterými lidé komunikují, zachovávají a rozvíjejí svou znalost života a postoj k němu.“ (Geertz, 2000, s. 105) Kulturu lze vymezit prostřednictvím sedmi definičních znaků. Mezi sedm základních vlastností kultury patří to, ţe je sdílená, symbolická, integrovaná, adaptabilní, dynamická, racionální a naučená.3 Prvním zmíněným znakem je, ţe kultura je obvykle sdílená společenstvím lidí, které uznává stejné lidové vzorce. Toto společenství akceptuje stejné hodnoty, pravidla, zákony, dodrţuje shodné tradice a zvyky, totoţně rozumí běţně pouţívaným významům a symbolům, atd. (Lawless, 1996, s. 53-55). Kultura je nejčastěji sdílena prostřednictvím řeči, coţ je způsob vyjadřování pomocí symbolů a přiřazených významů. Druhou vlastností kultury tedy je, ţe je symbolická. Symboličnost se můţe odráţet v architektuře, hudbě, tanci, ale v podstatě v čemkoliv co má pro dané společenství určitou hodnotu, v kontextu přiřazených významů. Kultura je také integrovaná, coţ znamená, ţe dílčí prvky kultury jsou ve vzájemných vztazích a jakákoliv změna má potencionální následky. Dalšími vlastnostmi kultury jsou adaptabilnost a dynamičnost. To znamená, ţe aktuální podoba kultury je důsledkem přivyknutí na určité sociální prostředí. Lawless (1996, s. 66) podotýká, ţe adaptabilnost a dynamičnost jsou základními předpoklady přeţití kultur a Diamod (podle Blackmoreová, 1997, s. 49) uvádí jako příklad proměnu prvobytně pospolné společnosti na agrárním společenství. Také Samora, Porter a MacDaniel (2012, s. 49) zdůrazňují, ţe kultura je ţivý a dynamický proces, který by se měl rozvíjet ve všech směrech. Lawless (1996, s. 58-66) vysvětluje také racionálnost jako společný znak kultury. Některé projevy cizích kultur mohou vypadat iracionálně, přesto zpravidla mají logické ukotvení uvnitř daného společenství. Tato ukotvení však nemusí vycházet z všeobecně uznávaných logických vzorců, právě naopak jsou často výsledkem zkušeností, tradic nebo zvyků konkrétních společenství. Jak upozorňuje Ernest Gellner

3

RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: What is Culture. Manchester: MMU.

13

(1999, s. 140) některé projevy cizích kultur tak mohou být hůře srozumitelné a dostupné pro nečleny společenství. Posledním, ale neméně důleţitým rysem kultury je, ţe je naučená neboli negenetická. Jedinec se učí kultuře společnosti, do níţ se narodil prostřednictvím socializace. Role kultury je tedy neopomenutelná (Lawless, 1996, s. 46). Petrusek (1994, s. 43-44) popisuje socializaci jako přirozený proces, při němţ jedinec poznává kulturu vlastní společnosti a osvojuje si všeobecně uznávané hodnoty a normy, jejichţ dodrţování je v dané společnosti vyţadováno. Především se jedinec prostřednictvím interakce s ostatními členy společenství, Thomas Luckmann a Peter I. Berger (1999, s. 34-39) je nazývají „významní druzí“, učí základní vzorce chování, které korespondují se sociálními rolemi. Samora a kol. (2012, s. 2) nazývávají kulturu „předpisem pro hraní rolí“. Proces socializace tvoří tři po sobě jdoucích etapy: porozumění, internalizace a jednání, a pro správný vývoj jedince je velmi důleţité jimi projít (Petrusek, 1994, s. 43). Socializace můţe být členěna na primární a sekundární, v závislosti na věku, kdy se odehrává a na aktérech, jeţ se na ní podílí. Primární socializace probíhá zhruba do třetího roku dítěte. Získané normy jsou stabilní a hlavním aktérem je rodina. Dítě se učí řeči a základním vzorcům chování, jeţ si s sebou nese celý ţivot. Sekundární socializace nastává po primární socializaci a pokračuje později v dětství. Dochází k osvojování si sociálních rolí a přebírání odpovědnosti. Klíčovými aktéry jsou škola, vrstevníci a média. Někteří autoři popisují také terciální socializaci, která probíhá v průběhu celého ţivota prostřednictvím sociální interakce s okolím. Existuje také dělení na formální a neformální socializaci, přičemţ frekventovanější je ta neformální (Petrusek, 1994, s. 46-52). Výsledkem správné socializace je schopnost jedince adekvátně fungovat v sociálním prostředí, ucelené vědomí kulturní identity a zdravé vnímání sebe samého. K osvojení si „individuální identity“ přispívá také vědomí příslušnosti k určité skupině neboli získání „kolektivní identity“ a vymezení se vůči skupině, ke které jedinec nepatří. Bauman a May (2010, s. 43-49) dělí společenství lidí, se kterými se jedinec dostává do interakce, na skupinu „my“ – „ingroup“ a skupinu „oni“ – „outgroup“. „My“ je skupina, kde se jedinec cítí příjemně, bezpečně, zná vzorce chování a je rád, ţe je její součástí. „Oni“ je skupina, která je cizí a pochybná. Jedinec má vůči ní mnoho předsudků, není a ani nechce být její součástí. Mezi „individuální a kolektivní identitou“ je tedy důleţitý vztah (Bauman, May, 2010, s. 43-49). 14

S pojmenováním „kolektivní identita“ je spjato mnoho souvisejících pojmů. Jan Assmann (2001, s. 36-38) vysvětluje označení „kolektivní paměť“, který referuje o společné minulosti určité skupiny a podporuje pocit sounáleţitosti. Morgensternová a Šulová (2007, s. 35) pracují s pojmem „kulturní identita“, který vypovídá o úspěšnosti socializace a lze jej přirovnat k označení „individuální identita“. Geert Hofstede (podle Průcha, 2010, s. 33-34) zdůrazňuje pojem „národní kultura“, který vypovídá o příslušnosti jedince k určitému národu a současně funguje jako preventivní opatření k soudrţnosti společenství. „Národní kultura“ označuje hodnotový systém, tradice, zvyky, svátky, názory, způsob oblékání, tradiční kuchyni, tance, oslavy a mnohé další znaky, jeţ jsou společné pro příslušníky jednoho národa. Tím, ţe lidská společnost disponuje schopností osvojovat si a předávat kulturu, se lidské bytosti odlišují od zástupců zvířecích společenství. Existují určité rysy, které referují o odlišnostech určitých skupin, ale zároveň umoţňují lidem chápat sebe samé jako kulturní bytosti. Tyto rysy se nazývají kulturní deskriptory a patří mezi ně etnicita, rasa, národnost, náboţenská příslušnost, gender, sociologický status, aj.4 Etnicita odkazuje na určité kulturní a někdy také fyziologické charakteristiky společné pro danou skupinu lidí. Podmínka spojitosti mezi fyziologickými zděděnými rysy a kulturním nastavením však nemusí být vţdy splněna. Etnicita bývá obvykle popisována v souvislosti s minoritní kulturou v majoritní společnosti, ale můţe tomu být i opačně. Etnicita bývá také zaměňována za zastřešující pojem kultura, neboť často vychází ze společné historie, tradic, zvyků, jazyka nebo náboţenství.5 Průcha (2011, s. 24) označuje etnicitu jako souhrn rasových, jazykových, teritoriálních a historických faktorů, utvářejících etnickou identitu jedince s důrazem na společný původ. Rasa vypovídá o dědičných fyziologický odlišnostech určitých skupin lidí. Patří mezi ně barva kůţe, textura vlasů, tvar očí nebo nosu, vzrůst aj. Průcha (2011, s. 37) pouţívá označení „rasová taxomanie“, v rámci něhoţ dělí rasy na negroidní, europoidní a mongoloidní. Dělení lidstva na různé rasy je však z vědeckého hlediska téměř nemoţné. V porovnání s říší zvířat, která je v tomto ohledu velmi rozmanitá, jsou všichni lidé na světě na 99,9% identičtí. Předpokládá se, ţe fyziologické jinakosti se

4

5

RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: List of Cultural Descriptors. Manchester: MMU. RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: List of Cultural Descriptors. Manchester: MMU.

15

vyvinuly v důsledku adaptačního procesu. Rasa i etnicita jsou tudíţ spíše neţ fyziologickou, více kulturní a historickou konstrukcí.6 Národnost popisuje příslušnost k danému národu nebo etniku. Přičemţ Průcha (2011, s. 29) připomíná, ţe za národ je povaţováno to společenství lidí, které má společné území, kulturu, historii a vědomí o této sounáleţitosti.7 O kulturních deskriptorech jako gender, sociologický status nebo náboţenská příslušnost můţe jedinec rozhodnout obvykle sám. Jiné kulturní deskriptory jako rasa nebo pohlaví jsou vrozené. Existuje však široká škála dalších kulturních deskriptorů.8 Tato kapitola blíţe vysvětlovala, co je to kultura a vyzdvihovala její hluboký význam pro celou společnost. Zvláštní důraz byl kladen na socializaci, prostřednictvím které se jedinec stává plnohodnotným členem společnosti a uvědomuje si vlastní identitu. Velký vliv na formování povědomí o vlastní identitě má také vymezení vlastní skupiny vůči skupině cizí. Ke komplexnějšímu porozumění kultuře, byly nastíněny také základní kulturní deskriptory a vlastnosti kultury. Cílem této kapitoly bylo přiblíţit a teoreticky vymezit kulturu, aby bylo moţné zabývat se tématem z něj vycházejícím – interkulturními vztahy.

2. 2

Interkulturní vztahy

Interakce na pomezí kultur jiţ dávno není situací spojenou pouze s odlehlými zahraničními konflikty, exotickými dovolenými nebo dobrodruţnými televizními reportáţemi. Samora a kol. (2012, s. 2) připomínají, ţe se postupně stávají součástí kaţdodenní reality dnešní doby a lidé se v těchto situacích musí učit vystupovat. Interkulturní vztahy souvisí s mnoha dalšími příbuznými a v poslední době velmi diskutovanými fenomény jako je migrace, uprchlictví, globalizace, multikulturalismus, aj. Průcha (2010, s. 24) představuje vědní obor interkulturní psychologie, který na základě analýz různých kultur, pomáhá lépe těmto kulturám porozumět a podporuje tak jejich vzájemnou toleranci. Níţe je zmíněno několik oblasti, jimiţ prostupují interkulturní vztahy. Ve skutečnosti je jich však mnohem více. 6

7

8

DUDOVÁ H. 2015/2016. Studijní materiály předmětu anglický jazyk. Topic 25: Race, ethnicity, race, racism. Olomouc: VOŠs CARITAS. RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: List of Cultural Descriptors. Manchester: MMU. RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: List of Cultural Descriptors. Manchester: MMU.

16

2. 2. 1 Integrace imigrantů a dočasně přemístěných osob do hostitelské země Téma začleňování imigrantů, případně dočasně přemístěných osob do majoritní společnosti je velmi aktuální výzvou pro celou Evropu. Se silnými přívaly migrantů a uprchlíků se Evropa potýká v souvislosti se sociálními a politickými konflikty na Blízkém východě. Deklarují to statistiky příchodů do zařízení pro zajištění cizinců Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra z roku 2015. Nejčastějšími příchozími národnostmi byli Afghánci, Iráčané a Syřané a v roce 2014 Ukrajinci a Syřané (Statistiky příchodů do zařízení pro zajištění cizinců: 2015). Také ekonomické a geografické faktory jsou příčinou migrace z některých afrických zemí.9 King Russell (2008, s. 5) definuje migraci jako přemísťování lidí z jejich domovské země do jiné země, kde mají v plánu ţít. Je však důleţité zmínit, ţe migrace je přirozeným fenoménem od počátku existence lidských společenství a historicky vţdy souvisela s rozvojem hostitelské společnosti. Někteří vědci však označují dnešní dobu jako „věk migrace“, neboť naléhavé důvody k migraci se čím dál častěji objevují po celém světě a jsou čím dál různorodější (King Russell, 2008, s. 5-8). Začleňování nově příchozích osob, bývá spojeno se silnými emocemi na obou zúčastněných stranách (Průcha, 2010, s. 22-23). Bauman a May (2010, s. 49-53) připomínají v této souvislosti sociologické členění společnosti na „my“ a „oni“ a komplikovanost postojů vůči výše neuvedené, specifické skupině „cizinci“. „Cizinci“ jsou pro skupinu „my“ i „oni“ neznámou skupinou, která narušuje kaţdodenní rutinu a pojí se s nejistotou a potencionálním ohroţením. Při setkání s „cizinci“ se lidé obvykle chovají ostraţitě, neboť v porovnání se skupinou „oni“, neví, co od nich mohou očekávat a zároveň k nim mají mnoho předsudků. Rozporuplné počáteční vztahy mezi cizinci a starousedlíky mohou mít různý průběh a efekt. Společnost můţe mít snahu vrátit cizince zpět, odkud přišli nebo dokonce pouţít násilí, aby je k tomu přinutila. Nejhorším prostředkem je genocida. Takovýto průběh je však v současné době k vidění zřídkakdy, neboť díky rozsáhlé globalizaci a multikulturalismu bývají cizinci povaţováni za přirozenou součást společnosti, nad kterou se lidé nepozastavují. Berry (podle Šišková, 2001, s. 23-24) 9

DUDOVÁ H. 2015/2016. Studijní materiály předmětu anglický jazyk. Topic 23: Migration. Olomouc: VOŠs CARITAS.

17

rozlišuje čtyři typy adaptace. Mezi úspěšné typy adaptace patří asimilace, kdy se cizinec přizpůsobí nové kultuře a upustí od své povodní kultury. A druhým, ideálním typem je integrace, kdy si cizinec zachovává svoji kulturu, ale zapojuje se i do dění v nové společnosti. Neúspěšným výsledkem adaptace je marginalizace, kdy cizinec ztratí svoji původní kulturu a ani se nezapojuje do dění v nové společnosti. Bauman a May (2010, s. 49-53) jako příklad druhého typu neúspěšné adaptace popisují také teritoriální nebo sociální separaci. Teritoriální separaci dokládají slumy nebo ghetta, existující na okraji monopolních měst. Omezená komunikace aţ izolovanost, ignorace nebo dokonce nepřátelství jsou výsledkem sociální separace. Na to, zda bude adaptace a integrace úspěšná, má vliv mnoho faktorů. Šišková (2001, s. 23-24) mezi nejvýznamnější faktory řadí postoje majoritní společnosti k imigrantům – nastavení imigrační a integrační politiky, ale také přístup imigrantů k majoritní společnosti. Roli hrají také fyzické a kulturní podobnosti, země původu migrantů, náboţenské vyznán, aj. Centrum pro výzkum veřejného mínění (Postoje české veřejnosti k cizincům: 2013) předloţilo výstupy výzkumu, v němţ zjišťovalo, jaké aspekty jsou dle české společnosti důleţité, aby nebyl člověk přijímán jako cizinec. Nejpodstatnější je pro obyvatele České republiky dovednost hovořit česky, pracovat v České republice, účastnit se společenského ţivota. Dále je důleţité znát českou historii a kulturu, mít české občanství, případně uzavřít sňatek s Čechem nebo Češkou. Pro některé dotazované je důleţitá také barva pleti (Buchtík, M., Příběnská A., Postoje české veřejnosti k cizincům – březen 2013, 2013). Historicky, zvláště v období po vzniku Československé republiky (1918), byla česko-slovenská společnost poměrně heterogenní. Tvořili ji Rusové, Češi, Slováci, Maďaři, Němci, Poláci a jiné národnosti. Po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky v roce 1992 se však stala relativně homogenní. Česká republika však není povaţována za frekventovanou imigrační zemi. Naopak, historicky byla spíše zemí emigrační (Preissová-Krejčí a kol., 2012, s. 17). V současné době se podle údajů Českého statického úřadu v České republice k datu 31. 12. 2015 nacházelo okolo 467 562 cizinců s různými druhy pobytu. V porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie se jedná o zanedbatelné číslo. Například v Německu ţilo koncem roku 2015 okolo desíti milionů cizinců (ČSÚ, Cizinci: Počet cizinců, 2016).

18

2. 2. 2 Obchodní vztahy Interkulturní vztahy vstupují do oblasti businessu převáţně v důsledku rozvoje zahraničních politik států, globalizace, ale také migrace a s ní spojeným pohybem lidských zdrojů. Projevují se z velké části v personálním obsazení pracovních pozic, ale také mezi obchodníky, majiteli firem i zástupci států (Průcha, 2007, s. 22-23). Úspěšnost potencionálního obchodu, ale i prosperující mezinárodní firmy se odvíjí od mnoha širokospektrých faktorů. Při obchodním setkání businessmanů, pocházejících z různých kultur, je jedním z prvních, ale velmi zásadních faktorů ovlivňující úspěch, schopnost umět se prezentovat interkulturně citlivě. Dovednost interkulturní komunikace je však ţádoucí i při běţné komunikaci mezi zaměstnanci a nadřízenými ve firmě, která zaměstnává lidi různých národností (Průcha, 2007, s. 22-23). Dle údajů Českého statistického úřadu (Cizinci: zaměstnanost: 2016) pracovalo v roce 2014 v České republice 83 569 cizinců. V souvislosti s výše popsanou situací se zvyšuje poptávka po kurzech interkulturní

komunikace,

interkulturního

managementu

nebo

interkulturního

marketingu (Průcha, 2007, s. 22-23). Jana Skalová, pracuje jako lektorka na kurzech interkulturní komunikace a dodává, ţe zájem o tyto kurzy mají převáţně ziskové firmy a neziskové organizace, pracující v kontextu interkulturních vztahů. Skalková v odborném periodiku Sociální práce/Sociálna práca, konkrétně v čísle 2/2007 zdůrazňuje také důleţitostnost osvojení si interkulturní komunikace pro běţný ţivot. Neboť i při kaţdodenních činnostech se lidé čím dál častěji dostávají do interakcí se zástupci cizích kultur (Bajer, 2/2007, s. 38-40). Průcha

(2010, s. 15)

definuje

interkulturní

komunikaci

následovně:

„Interkulturní komunikace je termín označující procesy interakce a sdělování probíhající v nejrůznějších typech situací, při nichž jsou komunikujícími partnery příslušnici jazykově a/nebo kulturně odlišných etnik, národů, rasových či náboženských společenství. Tato komunikace je determinována specifičnostmi jazyků, kultur, mentalit a hodnotových systémů komunikujících partnerů.“ Dle Průchy (2010, s. 13-15) není interkulturní komunikace historicky novým jevem. Uskutečňovala se mezi zástupci různých kultur od počátku existence společenstev Samora a kol. (2012, s. 4-8, 49) však dodávají, ţe v posledních letech se interkulturní komunikace stává uznávanou a ţádoucí vědní disciplínou, jejímţ cílem je učit lidi rozeznat projevy různých kultur, pochopit je a přistupovat k nim tolerantně. 19

Tento prozíravý přístup můţe zastávat roli potřebné prevence interkulturních konfliktů a vzájemného neporozumění, v jakémkoliv rozsahu, a to jak na mezinárodní úrovni, tak uvnitř státu. 2. 2. 3 Vzdělávací systém Vzdělávání všeobecně, je budoucností kaţdé společnosti. Vnější podmínky se však s vývojem společnosti rychle mění, stejně tak jako poţadavky na vzdělávací systém. S rozvojem interkulturních vztahů, se interkulturní tematika stává součástí vzdělávacích programů většiny škol i jiných vzdělávacích institucí. Americký psycholog Gordon Allport (podle Preissová-Krejčí a kol., 2012, s. 15) jiţ v roce 1954 upozorňoval na důleţitost prevence konfliktů mezi různými kulturními skupinami, ideálně prostřednictvím multikulturní výchovy/interkulturního vzdělávání. V České republice se klíčovými dokumenty v oblasti školství a interkulturního vzdělávání stal Národní program rozvoje vzdělávání v České republice – Bílá kniha z roku 2001 a Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání z roku 2005. Tyto dokumenty stanovily konkrétní význam, průběh, cíle a přínos interkulturního vzdělávání (Průcha, 2011, s. 23). V revidované odborné literatuře není zmiňován rozdíl mezi multikulturní výchovou a interkulturním vzděláváním. Pro účely této práce jsou vyuţívána označení, jeţ uvádí konkrétní autor. Morvayová (nedatováno: Ujasněme si pojmy) popisuje hlavní rozdíl ve způsobu nahlíţení na účastníky interakce. Multikulturní výchova podle jejího názoru představuje účastníky interakce pouze jako reprezentanty majority nebo minority, zatímco interkulturní vzdělávání k nim přistupuje výhradně jako k zástupcům své vlastní kultury (Morvayová, P., Ujasněme si pojmy! Multikulturní výchova × interkulturní vzdělávání x transkulturní přístup, nedatováno). Andragogický slovník (Průcha, Veteška, 2014, s. 187-189) představuje multikulturní výchovu jako pole působnosti pro budoucí výzkumy této sféry, ale hlavně jako edukační činnost. Obsahem multikulturní výchovy v kontextu edukační činnosti, by měla být osvěta v rámci interkulturních vztahů, s důrazem na chápání odlišností a na respekt vůči odlišnostem kultur. Dle Grenze (podle Preissová-Krejčí a kol., 2012, s. 27) vznikla multikulturní výchova z multikulturalismu, ideologického směru, který vznikl jako protiklad univerzalismu. Je otevřený odlišnostem, nesystematičnosti a pluralitě. 20

Multikulturní výchova má svůj původ v 60. letech 20. století v Kanadě. Vznikla za účelem prevence extrémních projevů nacionalismu a etnické nesnášenlivosti. A zároveň k podpoření sociální soudrţnosti společnosti (Preissová-Krejčí a kol., 2012, s. 33-36). 2. 2. 4 Státní správa, soudnictví, policie Také v těchto oblastech, jsou obvykle státní zaměstnanci konfrontováni s odlišnostmi různých kultur, a ne vţdy s nimi umí správně nakládat. Jednou z problematických oblastí je jazyková vybavenost těchto zaměstnanců, ale objevují se i jiné další (Průcha, 2010, s. 23). Pracovní týmy bývají tudíţ často doplňovány o interkulturní pracovníky, kteří disponují interkulturními kompetencemi a fungují jako kulturní mediátoři. Interkulturní pracovník, je zpravidla sociální pracovník, který zprostředkovává interakci mezi příslušníky různých kultur, poskytuje poradenství, napomáhá úspěšné integraci a získávání zdrojů (InBáze, 2014, s. 76-78). V čísle 3/2014 odborného periodika Sociální práce/Sociálna práca je zaznamenán vývoj interkulturní práce v České republice. Ta byla v českém prostředí přítomna jiţ dávno v historii, oficiálně však byla vykonávána od roku 1989, po pádu komunismu. Dále pak byla rozvíjena v souvislosti s mezinárodním projektem Evropského sociálního fondu: Formování profese „sociokulturní mediátor“. Ţádoucí jsou také profese interkulturní mediátor a interkulturní tlumočník (Dohnalová, 3/2014, s. 22-25). 2. 2. 5 Zdravotnický systém Interkulturní vztahy prostupují také zdravotnickou sféru. Do kontaktu s cizími kulturami se zdravotnický personál dostává převáţně prostřednictvím styku s pacienty, a to buď v domácím prostředí, nebo na zahraničních misích. Diskutabilními se stávají oblasti náboţenského vyznání, jazykové vybavenosti, hodnotového systému, vnímání muţských a ţenských rolí, hygienické návyky, stavování nebo léčebné postupy (Průcha, 2010, s. 163). V souvislosti s vzrůstající četností interkulturních vztahů v oblasti zdravotnictví, zmiňuje Průcha (2010, s. 163) vznik oboru transkulturní ošetřovatelství. Tento studijní

21

obor zohledňuje interkulturní odlišnosti, ale také podobnosti a učí absolventy s nimi správně nakládat. Předchozí vyčet společenských sfér, do nichţ se promítají interkulturní vztahy, byl výčtem demonstrativním. Interkulturní vztahy jsou součástí kaţdodenního ţivota dnešní společnosti a objevují se v mnohem širší škále sociálních interakcí. Lidé se v nich postupně učí orientovat. Aby bylo moţné předcházet váţným konfliktům, vznikajícím na základě neporozumění a nerespektování odlišností či specifičností kultur, je nutné k cizím kulturám přistupovat interkulturně citlivě.

2. 3

Interkulturní citlivost

Interkulturní citlivost není v českém prostředí příliš známý a pouţívaný pojem. Mezi frekventovanější oblasti patří interkulturní vzdělávání, interkulturní psychologie, interkulturní komunikace, multikulturní výchova, interkulturní kompetence a jiné další. Příručka Ministerstva školství mládeţe a tělovýchovy (T – KIT, 2007, s. 28) definuje interkulturní citlivost jako stupnici osobnostního rozvoje, odráţející schopnost tolerance a porozumění kulturním odlišnostem. Bennett (podle MŠMT, T – KIT, 2007, s. 28) zdůrazňuje, ţe vnímání kulturních odlišností a jejich reflektování, je stěţejní pro vývoj interkulturní citlivosti. Lidé totiţ vnímají svět odlišně, obvykle na základě toho z jaké kultury pochází. Cizojazyčné zdroje jsou na tom lépe, přesto postrádá dostupná literatura jednotnost definic a komplexní pojetí. Příčinou můţe být mladost zájmu o témata interkulturních vztahů a uvědomění si jejich vlivnosti. Nejznámějším zahraničním autorem, zabývajícím se interkulturní citlivostí, je Dr. Milton J. Bennett (podle Wurzel, 2004, s. 72), který jako první definoval interkulturní citlivost prostřednictvím vývojového modelu osobnostního růstu (anglicky Development Model for Intercultural Sensitivity – DMIS). Jedná se o škálu o šesti stádiích, reflektující vztah jedince vůči cizím kulturám, odráţející se na třech úrovních: kognitivní (vzdělávací), afektivní (postojové) a behaviorální (chování). Nejniţším stupněm interkulturní citlivosti je „etnocentrismus“. V tomto stadiu vnímá jedinec svoji kulturu jako jedinou vyhovující, a dominující všem ostatním. (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 62). Dle Benentta (podle Wurzel, 2004, s. 73) bývá jednou z hlavních příčin etnocentrismu nedostatek jedincovi přímé zkušenosti s cizími kulturami. Bennett (podle 22

Wurzel, 2004, s. 73) i Lawless (1996, s. 40) se shodují, ţe jedinec přirozeně přijímá okolní kulturu jako absolutní realitu. Je však nutné si uvědomit, ţe představu o okolním světě si jedinec utváří pomocí lidových modelů, které v průběhu ţivota vědomě i nevědomě přijímá. Bennett (podle Wurzel, 2004, s. 62) v tomto kontextu zdůrazňuje roli primární socializace. Nepozná-li jedinec cizí kultury, je pro něj velmi snadné uvěřit tomu, ţe jemu vlastní vzorce chování, hodnoty, zvyky nebo způsob myšlení jsou univerzálně platné a správné pro všechna společenství. Lawless (1996, s. 40) tuto situaci vyjadřuje označením „sterilní pohled“. Boas (podle Soukup 2000, s. 107) v této souvislosti zmiňuje také koncept „evropocentrismu“, který posuzuje kulturní specifika cizích kultur na základě předloh, akceptovaných evropskou společností. Nejvyšším stupněm interkulturní citlivosti je „etnorelativismus“. Jedinec v tomto stádiu plně akceptuje odlišnosti kultur a jejich právo na ně, přičemţ je vnímá jako zcela rovnoprávné. Uvědomuje si, ţe kultury by měly být ceněny pro svoji diversitu, a ţe není moţné je mezi sebou porovnávat a vzájemně je hodnotit. Součástí etnorelativistického stádia je schopnost vstupovat do kulturních specifik dané kultury a zase z nich vystupovat (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 62-72). Etnorelativismus úzce souvisí s „kulturním relativismem“, který vypovídá o odlišném evolučním vývoji kultur. Boas (podle Soukup 2000, s. 107) podotýká, ţe hloubku konkrétní kultury je moţno plně pochopit pouze v kontextu společnosti, která ji vytvořila. Bennett

(podle

Wurzel,

2004,

s.

63)

popsal

interkulturní

citlivost

prostřednictvím těchto šestí stádií a mezistádií. 1. Popírání odlišností Toto stádium odpovídá výše zmíněnému etnocentrismu. Jedinec v tomto stádiu popírá existenci cizích kultur, svoji kulturu vnímá jako jedinou správnou a nadřazenou ostatním. Na zbylé kultury nahlíţí jako na primitivní a nevyspělé. Dostane-li se do kontaktu s kulturními odlišnostmi, mohou se objevit náznaky agrese či úplná ignorace (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 63). Příčnou obvykle bývá „sterilní pohled“ na cizí kultury, který popsal Lawless (1996, s. 40). Mezistádiem je utváření povědomí o cizích kulturách (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 63).

23

2. Bránění se odlišnostem Jedinec si v tomto stádiu nese rysy předchozího stupně, uvědomuje si však existenci dalších kultur. Stále vnímá svoji kulturu jako jedinou správnou a často se intenzivně vymezuje vůči skupině „oni“. Má vůči ní mnoho předsudků, můţe ji veřejně poniţovat na základě jejich kulturních odlišností, a dokazovat tak nadřazenost svojí kultury. Mezistádiem je zmenšováni rozdílů a všímání si podobností obou kultur (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 64). 3. Zmenšování rozdílů V tomto stupni jiţ převládají podobnosti nad odlišnostmi. Jedinec vnímá fyzickou i hodnotovou blízkost kultur, současně však neopomíná i některé drobné odlišnosti. Rozvíjí se tolerance vůči cizím kulturám, přesto je jedincova vlastní kultura nevědomky stále povaţována za nadřazenou, obvykle v kontextu základních vzorců chování. Je tedy stále ethnocentrická. Mezistádiem je cenění si kulturních odlišností (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 66). 4. Přijetí odlišností Jedinec respektuje odlišné základní vzorce chování i hodnotový systém, nemusí se však ztotoţňovat se všemi kulturními aspekty. Zpravidla lze od čtvrtého stupně pracovat s výše uvedeným pojmem etnorelativismus. Tento stupeň je specifický zájmem o cizí kultury a snahou je poznávat. Mezistádium je reflektováno zvýšenou pozorností vůči cizím kulturám, doplněné o následné odhalování a zkoumání těchto kultur (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 68). 5. Adaptace na odlišnosti V tomto stádiu se jedinec umí projevovat interkulturně citlivě a empaticky, neboť rozumí kulturním odlišnostem a respektuje je. Efektivní komunikaci zvládá i přes kulturní rozdílnosti a nevnímá jiţ svoji kulturu jako dominantní. V mezistádiu dochází k rozvoji empatie vůči cizím kulturám (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 70). 6. Integrace odlišností Toto stádium plně odpovídá výše zmíněnému pojmu etnorelativismus. Jedinec dokáţe zcela neutrálně a objektivně vstupovat do různých kulturních rolí a zase z nich dle potřeby vystupovat. Přijímá svoji kulturu jako marginální, ale nikoliv nadřazenou (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 72). Jedním z faktorů, vedoucím ke zvyšování úrovně interkulturní citlivosti je osvojení si interkulturních kompetencí. Průcha (2010, s. 46) definuje kompetence všeobecně jako soubor 24

dovedností, znalostí, zkušeností a schopností, které jedinec získá prostřednictvím učení a vyuţívá je k produktivnímu ţivotu ve společnosti. Velmi důleţitá je komunikační kompetence. Interkulturní kompetence je dle Průchy (2010, s. 45) „způsobilost jedince realizovat s využitím osvojených znalostí o specifičnostech národních/etnických kultur a příslušných dovedností efektivní komunikaci a spolupráci s příslušníky jiných kultur. Základem interkulturní kompetence je jazyková vybavenost jednotlivce a respektování kulturních specifičností partnerů.“ Existuje mnohé dělení interkulturních komunikačních kompetencí. Efektivní a srozumitelný je model, jehoţ základnu tvoří komunikační kompetence, z nichţ vystupují interkulturní kompetence – povědomí, znalosti, postoje a dovednosti (Kostková, 2012, s. 74). Interkulturní kompetence jsou v posledních letech velmi poptávanou sloţkou portfolia potencionálních ţadatelů o zaměstnání, neboť jak je popsáno výše, stávají se součástí kaţdodenní profesní i soukromé reality. Současně roste i zájem o kurzy a školení v oblasti interkulturních kompetencí i interkulturní vzdělávání (Průcha 2010, s. 46). Podle mého názoru, zastřešuje interkulturní citlivost všechny výše zmíněné koncepty, související s rozvojem osobnosti v kontextu interkulturních vztahů. Práce s těmito koncepty by měla směřovat ke zvyšování povědomí, tolerance a respektu vůči cizím kulturám. DMIS je potom moţné nazvat měřícím nástrojem interkulturní citlivosti jedince, který hodnotí, jaké má jedinec znalosti, schopnosti a postoje odráţející se při interakci s cizími kulturami. Interkulturní citlivost je poměrně mladým tématem, kterému však začíná být věnována pozornost z mnoha širokospektrých důvodů. Jedním z primárních, celospolečenských zájmů je klidné souţití kultur, které je podle mého názoru základním kamenem rozvoje budoucí evropské společnosti, zároveň však i zbytku světa. Jak jiţ bylo zmíněno výše, nemá zatím v České republice tento koncept pevné, jednotné ani komplexní základy, nicméně se rozvíjí. Některé další země však na zvyšování úrovně interkulturní citlivosti intenzivně pracují a Česká republika můţe z jejich poznatků čerpat. Tato kapitola shrnovala základní teoretické koncepty, jeţ povaţuji za relevantní vůči výzkumné otázce a přípravě výzkumu. Teoretická východiska, související s výstupy výzkumu budou

zpracována

prostřednictvím

realizace

kvalitativního výzkumu

ve

stejnojmenné bakalářské práci.10 Následuje metodologická část výzkumu, v níţ jsou detailně zpracovány náleţitosti projektu kvalitativního výzkumu. 10

Procházková Z. 2016. Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

25

B 1

Metodologická část Formulace výzkumného cíle, účelu výzkumu a výzkumných otázek

Cílem této práce je vytvořit projekt kvalitativního výzkumu, který bude realizován ve stejnojmenné bakalářské práci.11 Níţe definuji výzkumný cíl bakalářské práce. Výzkumný cíl je dle Švaříčka a Šeďové (2014, s. 62) moţné stanovit na základě specifikace cílové skupiny neboli „referenční skupiny“, pro niţ budou výsledky výzkumu přínosné. Referenčními skupinami kvalitativního výzkumu, realizovaného v bakalářské práci, mohou být neziskové organizace, pracující s klienty v kontextu interkulturních vztahů (uprchlíci, migranti, zástupci menšin), ale i s českou veřejností a vládnoucími sloţkami státu, v rámci antiopresivního přístupu. Výstupy výzkumu mohou být významné také pro studenty příbuzných studijních oborů i pro budoucí badatele, kteří se rozhodnou zabývat se podobnou problematikou. Maxwell (podle Švaříček a Šeďová, 2014, s. 63) pojmenoval tři typy cílů: 1. Praktický cíl vymezuje věcný dopad výzkumu a odpovídá předpokládané uţitečnosti výzkumu pro referenční skupiny. Projekt výzkumu je mojí první empirickou prací, tudíţ předpokládám, ţe bude mít jisté nedokonalosti, převáţně v souvislosti s nízkou zpracovaností toho tématu. Povaţuji však za důleţité toto téma otevřít na empirické a akademické úrovni, neboť je dle mého názoru velmi aktuální a diskutované. 2. Intelektuální cíl definuje, jak budou výstupy výzkumu uţitečné pro odborné zástupce referenčních skupin. Intelektuálním a pro kvalitativní výzkum stěţejním cílem je zprostředkovat ucelený, širokospektrý, akademický pohled odborníků, zainteresovaných do interkulturních vztahů a zjistit, jak hodnotí úroveň interkulturní citlivosti české společnosti. 3. Personální cíl vystihuje osobní důleţitost a rozměr pro badatele. Jsem studentkou oboru Sociální a humanitární práce, tudíţ je pro mě téma interkulturních odlišností a interkulturní citlivosti velmi zajímavé. Také v kontextu současné uprchlické, migrační vlny do Střední Evropy a přidruţené negativní odezvy české společnosti, bych ráda prostřednictvím relevantních názorů odborníků poukázala na konkrétní souvislosti, týkající se této problematiky. 11

Procházková Z. 2016. Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

26

Cílem kvalitativního výzkumu není zhodnotit, zda je či není česká společnost interkulturně citlivá, neboť to není z hlediska koncepce a rozsahu tohoto výzkumu moţné. Výzkum pouze mapuje názory odborníků, týkající se projevů interkulturní citlivosti české společnosti a případné relevantní souvislosti. Podle Strausse a Corbinové (1999, s. 23) by povaha výzkumné otázky a výzkumný cíl měli určovat výzkumnou metodu. Strauss a Corbinová (1999, s. 24) také připomínají význam výzkumné otázky, jeţ spočívá v konkretizaci výzkumného problému a vytyčení přesnějšího rámce badatelova působení. Výzkumná otázka by však měla být dostatečně široká na to, aby pokryla případné nové proměnné uvnitř zkoumaného problému. Stěţejním předpokladem je, ţe danou výzkumnou otázku ještě nikdo nezodpověděl, coţ je v případě zkoumání interkulturní citlivosti české společnosti zaručeno. Výzkumné otázky byly formulovány prostřednictvím Wengrafova (Švaříček a Šeďová, 2014, s. 166) „pyramidového modelu“. Principem pyramidového modelu je členění hlavní výzkumné otázky do vedlejších výzkumných otázek, a další dělení vedlejších výzkumných otázek do konkrétních tazatelských okruhů. –

Proces vývoje hlavní výzkumné otázky:

Je česká společnost interkulturně citlivá? → Jaká je úroveň interkulturní citlivosti české společnosti? → Jaká je úroveň interkulturní citlivosti české společnosti podle názorů odborníků? → Hlavní výzkumná otázka: Jak se pohledem odborníků projevuje úroveň interkulturní citlivost české společnosti? –

Proces vývoje vedlejších výzkumných otázek: Co ovlivňuje úroveň interkulturní citlivosti české společnosti? → Jaké jsou vnitřní a vnější faktory ovlivňující úroveň interkulturní citlivosti české společnosti? Jaký je potenciál zvýšení interkulturní citlivosti české společnosti?

→ Vedlejší výzkumné otázky: Jaké jsou faktory ovlivňující úroveň interkulturní citlivosti české společnosti? Jaké jsou moţnosti zvýšení úrovně interkulturní citlivosti české společnosti? –

Proces

vývoje

tazatelských

okruhů:

Kultura,

Interkulturní

citlivost,

Interkulturní komunikace, Vnitřní faktory ovlivňující lidské jednání, Vnější faktory ovlivňující lidské jednání, Interkulturní citlivost české společnosti, Potenciál rozvoje interkulturní citlivosti české společnosti → Kultura a společnost, Interkulturní citlivost, Transkulturní vztahy, Faktory ovlivňující 27

lidské jednání, Úroveň interkulturní citlivosti institucí české společnosti, Potenciál rozvoje interkulturní citlivosti české společnosti → Kultura a společnost, Interkulturní vztahy, Interkulturní citlivost, Faktory ovlivňující projevy interkulturní citlivosti české společnosti, Projevy interkulturní citlivosti české společnosti, Potenciál rozvoje interkulturní citlivosti → Tazatelské okruhy: Kultura a společnost, Interkulturní citlivost, Faktory ovlivňující interkulturní citlivost české společnosti, Projevy úrovně interkulturní citlivosti české společnosti, Potenciál české společnosti v oblasti rozvoje interkulturní citlivosti. Tvorbu výzkumných otázek a tazatelských okruhů, stejně tak jako tvorbu celého projektu kvalitativního výzkumu, provázelo mnoho změn, které byly zaznamenávány v deníku badatele. Prvním krokem bylo bliţší osvojení si metodologie kvalitativního výzkumu. Průvodcem touto problematiko se stala kniha Švaříčka a Šeďové (2007), s názvem Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách, která srozumitelně a přehledně osvětluje proces tvorby kvalitativního výzkumu. Z této knihy byly ke kaţdé kapitole vypisovány poznámky, na základě kterých vznikla hrubá struktura práce, obohacená o poznámky z knih Miovského (2006), Dismana (2002) či Strause a Corbinové (1999). Klíčovými mezníky se staly konzultace s vedoucí práce, ale i dalšími odborníky na kvalitativní výzkum. Zejména zpočátku napomáhaly konzultace správnému porozumění kvalitativnímu výzkumu a jeho koncepci. Následně byly konzultace velmi přínosné z hlediska upřesnění rámce a rozsahu výzkumu, skrze vypracování návrhu výzkumu. Návrh výzkumu konkretizoval výzkumné téma, výzkumné otázky, výzkumný cíl, účel výzkumu, výzkumný přístup a design, metodu sběru dat a vzorkování, proveditelnost výzkumu, etické otázky, časový a finanční harmonogram či mapování dostupných zdrojů. Prostřednictvím zpracovaného návrhu výzkumu bylo moţné poprvé komplexně spatřit základní kostru práce, která se však ještě výrazně vyvíjela. Velkou roli sehrála postupná orientace v dostupných zdrojích. Se zvyšujícím se povědomím o zkoumaném tématu, se objevovalo mnoho souvislostí, ale i nových nejasností. Problematická byla nízká a nepřehledná zpracovanost tématu interkulturní citlivosti. Také realizace prvního rozhovoru, jeho reflexe a modifikace byla směrodatná pro přeformulování výzkumných otázek, tazatelských okruhů i finální koncepce práce.

28

Blíţe se tematice prvního rozhovoru věnuje šestá kapitola s názvem Reflexe prvního rozhovoru a jeho modifikace. Proces tvorby projektu výzkumu doprovázelo mnoho změn: –

specifikace názvu a téma práce,

–

změna výzkumného přístupu (z původní kompilace na návrh výzkumu),

–

doplnění metody sběru dat (v návaznosti na změnu výzkumného přístupu),

–

modifikace cílů a účelu výzkumu (z důvodu upřesnění referenčních skupin),

–

vývoj výzkumných otázek,

–

rozvinutí etických otázek výzkumu a kritérií pro výběr výzkumného vzorku.

29

2

Formulace výzkumného přístupu Také Švaříček a Šeďová (2014, s. 17) zdůrazňují, ţe výzkumný přístup je

z hlediska logické návaznosti práce vhodné stanovit aţ po definici výzkumného problému. Tomu je věnována kapitola s názvem Vymezení problémové situace. Švaříček a Šeďová (2014, s. 17) charakterizují kvalitativní výzkum jako „proces zkoumání jevů a problémů v autentickém prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jevů, založený na hloubkových datech a specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem výzkumu. Záměrem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum je za pomocí celé řady postupů a metod rozkrýt a reprezentovat to, jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu.“ Strauss a Corbinová (1999, s. 10) popisují kvalitativní výzkum jako nematematický výzkum, který ideálně zachycuje procesy týkající se interakcí mezi lidmi nebo institucemi. Také dle Dismana (2002, s. 285) je moţné říci, ţe to jak lidé reagují na cizí kultury je ztvárnění sociální reality. Pro zjištění projevované úrovně interkulturní citlivosti české společnosti je kvalitativní šetření vhodným výzkumným přístupem, neboť se zaměřuje na sociální fungování jednotlivců v sociálním prostředí. Stěţejním cílem kvalitativního přístupu je správně porozumět z výzkumu plynoucím informacím, obvykle prostřednictvím metody indukce. Dochází k novému porozumění realitě a nalézání „sémantických vztahů“, vznikají nové hypotézy (Disman, 2002, s. 286).

30

3

Výzkumný vzorek a metoda sběru dat Miovský (2006, s. 127-128) zdůrazňuje, ţe metoda volby výzkumného vzorku

by měla odpovídat výzkumnému cíli a nazývá tento proces jako „pravděpodobnostní metody výběru“. Podotýká také důleţitost „reprezentativnosti“ vzorku, která zaručuje aplikovatelnost na širší vzorek. Metoda volby výzkumného vzorku se v průběhu výzkumu můţe měnit, dokonce můţe docházet ke kombinacím více metod. Pro tento výzkum byla zvolena „metoda prostého záměru“ výběru vzorku, kombinovaná s „metodou sněhové koule“. Účastníky výzkumu pojí níţe zmíněná kritéria a diferencuje pestrost profesního zaměření, věku, pohlaví, cílové skupiny, s níţ pracují i délka praxe. Švaříček a Šeďová (2014, s. 89) připomínají, ţe výzkumný vzorek má reprezentovat výzkumný problém, nikoliv charakterizovat zkoumanou populaci. V počátcích svého bádání, jehoţ součástí je teoreticko-kritická analýza stavu výzkumu a poznání, byla nalezeno mnoho prací, jeţ se zaměřují na názory studentů, týkající se interkulturních vztahů. Tato práce má zprostředkovat odlišný pohled na danou problematiku,

tudíţ

zmapovat

širokospektrý,

akademický

pohled

odborníků,

zainteresovaných do interkulturních vztahů. Vybrané účastníky výzkumu pojí tato společná kritéria: –

znalosti a dovednosti v oblasti interkulturních vztahů,

–

zkušenosti se zaměstnáním v oblasti interkulturních vztahů,

–

zkušenosti s pedagogickou činností v oblasti interkulturních vztahů,

–

průběţné vzdělávání v oblasti interkulturních vztahů (účast na konferencích a badatelských projektech v oblasti interkulturních vztahů, zahraniční odborné stáţe a pobyty),

–

zájem o vývoj diskuze, týkající se interkulturních vztahů,

–

přímý kontakt s různými úrovněmi interkulturní citlivosti české společnosti,

–

názor na témata, týkající se interkulturních vztahů a interkulturní citlivosti,

–

schopnost tento názor vysvětlit a podloţit relevantními argumenty,

–

odborný nadhled, umoţňující poskytnout komplexní obraz o problematice interkulturní citlivosti české společnosti,

–

schopnost relevantně zhodnotit úroveň interkulturní citlivosti české společnosti,

–

všeobecný rozhled.

31

Původní záměr čítal 8 účastníků výzkumu, finální počet je 5 účastníků výzkumu. Miovský (2006, s. 129) zmiňuje pojem „teoretická saturace“, které bohuţel nebylo moţno z hlediska finanční, časové náročnosti a zkušenosti badatele plně dosáhnout. Podle Dismana (2002, s. 298) jsou pro kvalitativní šetření typické tři způsoby sběru dat: zúčastněné pozorování, nestandardizovaný rozhovor a analýza osobních dokumentů. V kontextu výzkumných otázek a výzkumného cíle bude pro kvalitativní výzkum zvolena metoda nestandardizovaného, polostrukturovaného, hloubkového rozhovoru. Kvale (podle Švaříček, Šeďová, 2014, s. 159) definuje hloubkový rozhovor jako metodu, „jejímž účelem je získat vylíčení žitého světa, dotazovaného s respektem k interpretaci významu popsaných jevů.“ Polostrukturovaný charakter rozhovoru byl zvolen z důvodu nutnosti předpřipravení teoretických okruhů pro rozhovor, ale také kvůli moţnosti odchýlit se od těchto okruhů. V rámci polostrukturovaného rozhovoru selektují respondenti podtémata, kterým se chtějí věnovat, a badatel rozhovor usměrňuje. Původně zvolenou metodou sběru dat byl strukturovaný rozhovor, jeţ se díky svému striktnímu charakteru, v rámci reflexe prvního rozhovoru a jeho modifikaci, neosvědčil. Dle Švaříčka a Šeďové (2014, s. 160) má proces sběru dat několik fází: přípravnou fázi, fázi tvorby tazatelských okruhů, fázi reflektující vstup do terénu, upevnění kontaktu a závěrečnou fázi. V rámci přípravné fáze, vyzdvihují Švaříček a Šeďová (2014, s. 159-168) důleţitost teoretické vybavenosti badatele. Před uskutečněním rozhovorů je zpracována teoretická část práce, jeţ vznikla z dostupných bibliografických, internetových a časopiseckých zdrojů, výzkumných prací, ale také z materiálů doporučených několika ministerstvy České republiky. Zároveň je vytvořen časový harmonogram výzkumných rozhovorů, u kterého předpokládám, ţe se bude dle časových moţností respondentů flexibilně měnit. Jeden rozhovor bude z důvodu respondentova trvalého pobytu v zahraničí pravděpodobně uskutečněn přes Skype. Kaţdý rozhovor by měl trvat hodinu aţ hodinu a půl a bude-li třeba, bude realizován dodatečný rozhovor. Jak doporučují Švaříček a Šěďová (2014, s. 172), otázky by měly být formulovány srozumitelně, systematicky, schematicky a mělo by být eliminováno kladení uzavřených otázek. V souvislosti s tvorbou tazatelských okruhů byla zásadní uskutečněná reflexe prvního rozhovoru a jeho modifikace. Cílem realizace a následné reflexe prvního rozhovoru bylo determinovat tazatelské schéma a měkkou strukturu otázek. Tazatelské

32

schéma bylo koncipováno na základě výzkumného problému, výzkumných otázek, teoretického rámce, a pomocí „pyramidového modelu“ (Švaříček, Šeďová, 2014, s. 166). Švaříček a Šeďová (2014, s. 159) zdůrazňují, ţe rozhovor nikdy nebude zcela neutrální a je třeba k němu takto přistupovat. I v případě doslovného přepisu textu, není moţné zaznamenat mimiku či gestikulaci respondentů, případně odmlky a jiné důleţité faktory ovlivňující výsledek rozhovoru. Vztah kultury a společnosti –

Je pro českou společnost její kultura důležitá?

–

Přejímá česká společnost zvyky, tradice či svátky z jiných kultur?

–

Je česká společnost dostatečně a pravdivě informována o cizích kulturách?

Interkulturní citlivost –

Co podle Vás znamená interkulturní citlivost?

–

Jak a kde by se měla interkulturní citlivost projevovat ve společnosti?

Faktory ovlivňující interkulturní citlivost české společnosti –

Jaké jsou faktory ovlivňující interkulturní citlivost české společnosti?

Projevy interkulturní citlivosti české společnosti –

Jak se projevuje interkulturní citlivost české společnosti v těchto oblastech:

A) Instituce (školství, zdravotnictví, úřady, policie, politická sféra) B) Každodenní život (politici, média, občané) Potenciál české společnosti v oblasti interkulturní citlivosti –

Co by mohlo zvýšit stupeň interkulturní citlivosti české společnosti?

–

Kdo by měl s tímto konceptem pracovat nejvíce, je za něj někdo odpovědný?

Při vstupu do terénu a upevnění kontaktu hraje roli prvotní navázání kontaktu, které v případě této práce probíhalo oslovením přes email a ţádostí o účast na výzkumu. Při osobním styku bude znovu představen výzkumný projekt a účastníci výzkumu budou znovu ujištění o dodrţení pravidel důvěryhodnosti a anonymity. Po zapnutí diktafonu budou účastníci výzkumu poţádáni o zopakování souhlasu s pořizováním audio záznamu. Jádro interview mát směřovat k podstatě hlavních výzkumných otázek. Švaříček a Šeďová (2014, s. 165) doporučují klást odlehčené, dynamické a konfrontační otázky a vyvarovat se otázkám „proč“ a „sugestivním otázkám“. Fázi závěru a ukončení by měly provázet ukončovací otázky typu, zda se chce respondent na něco doptat nebo zda chce něco dodat. Měla by být připomenuta anonymita a podpořena důvěryhodnost v kontextu výzkumného vztahu. Na závěr je vhodné poděkovat za ochotu a v případě zájmu přislíbit odeslání hotové práce. 33

4

Předpokládané zpracování kvalitativních dat a výzkumný design

Rozhovory s respondenty budou nahrávány na diktafon mobilního telefonu a ve formátu mp4 průběţně ukládány do počítače a na online úloţiště. Kaţdý rozhovor bude pojmenován příjmením respondenta a datem rozhovoru. Bezprostředně po ukončení kaţdého rozhovoru by měl proběhnout jeho přepis do textového procesu Microsoft Word. Na základě dostupných kvalitativních výzkumů předpokládám časovou náročnost transkripce. Takto budou přepsány všechny rozhovory. V návaznosti na výzkumný problém a přístup budou k analýze kvalitativních dat vyuţity principy zakotvené teorie. Miovský (2006, s. 227) připomíná, ţe zakotvená teorie vychází z reality a velmi dobře zaznamenává jevy, které jsou dynamické. Také projevy interkulturní citlivosti české společnosti lze povaţovat za sociální procesy, podléhající vývoji. Strauss a Corbinová (1999, s. 14) definují zakotvenou teorii jako výzkumný design, který je charakteristický nově vzniklými, a ze zkoumání daného jevu odvozenými teoriemi, které zároveň tento jev reprezentují. Primárně nejsou stanoveny hypotézy, které se potvrdí či vyvrátí. Vznikají nové teorie na základě seskupení dat o zkoumaném jevu a jejich průběţném rozboru. Strauss a Corbinová (1999, s. 14) uvádí čtyři základní kritéria zakotvené teorie: –

soulad mezi pozorovanými a kódovanými jevy,

–

srozumitelnost, vycházející z testovaných, zřetelných a badatelsky podloţených dat,

–

obecnost výstupů výzkumu, týkající se zkoumaného jevu,

–

porovnání nové teorie s výzkumnými daty.

Po transkripci dat by mělo v rámci zakotvené teorie dojít ke kódování. Miovský (1999, s. 228-231) popisuje kódování jako proces, při němţ jsou data, získaná z terénu a přímo či nepřímo související s výzkumnými otázkami, zkoumána, tříděna a jsou v nich hledány nové souvislosti. Existují tři typy kódování, které se však realitě často prolínají. Otevřené, axiální a selektivní kódování. Tato práce předpokládá vyuţití otevřeného a axiálního kódování, neboť selektivní kódování je pro začínajícího výzkumníka obtíţné. Při otevřeném kódování probíhá třídění získaných dat do kategorií a pojmenování kategorií srozumitelným a výstiţným názvem. Druhou fází je axiální kódování, při němţ jsou kategorie z první selekce tříděny do subkategorií. Následně jsou hledány vztahy, souvislosti a odpovědi na výzkumné otázky. 34

5

Etická pravidla výzkumu a rizika výzkumu

Etická pravidla výzkumu jsou významnou součástí výzkumu. Je důleţité reflektovat vědomí, ţe výsledky výzkumu mohou mít reálné dopady v mnoha různorodých sférách (Švaříček, Šeďová, 2014, s. 44). Miovský (1999, s. 277-289) dělí etická pravidla do tří skupin na základě toho, vůči komu mají být protektivní. První oblastí je výzkumné pole a způsob ovlivnění tohoto pole výzkumníkem. Jedná se také o moţnost ovlivnění výzkumníka výzkumným polem. Jedná se o důvěryhodnost výzkumníka, o kterou by mělo být usilováno prostřednictvím adekvátní a zodpovědné komunikace před, v průběhu i po rozhovoru. Důleţitá je také eliminace střetu zájmů. Téma interkulturní citlivosti české společnosti je tématem národní identity, tématem vyţadujícím etickou citlivost. Název práce můţe svádět ke generalizaci a absolutní platnosti výsledků výzkumu vůči celé české společnosti. Je třeba zdůraznit, ţe tato práce nehodnotí, zda je či není česká společnost interkulturně citlivá, neboť to není z hlediska koncepce a rozsahu tohoto výzkumu moţné. Výzkum pouze mapuje názory odborníků, týkající se projevů interkulturní citlivosti české společnosti a případné relevantní souvislosti. Do druhého okruhu spadají účastníci výzkumu. Mezi tato etická pravidla výzkumu patří také ubezpečení účastníků výzkumu o naprosté anonymitě, týkající se jejich osoby, dalších zmíněných osob, míst či dostupnosti získaných rozhovorů. V případě označení účastnice, účastník výzkumu či respondentka, respondent je z důvodu posílení anonymity, univerzálně pouţíván muţský rod těchto pojmenování. Také účastníci výzkumu by měli potvrdit souhlas se zaznamenáváním rozhovorů na diktafon a to před i po zapnutí nahrávacího zařízení. Třetí sféru tvoří bezpečí samotného výzkumníka v podobě ochrany soukromí, stanovení rozmezí kontaktu či předejít poškození výzkumníka. Přesná vymezení etických a morálních pravidel pro výzkumnou činnost jsou dostupná v Etickém kodexu pro výzkum, sestaveném britskou Asociací pedagogického výzkumu v roce 1992 a v revidované verzi Revised Ethical Guidelines z roku 2004 (Švaříček, Šeďová, 2014, s. 43).

35

Kvalitativní výzkum můţe být povaţován za zaujatý a plný předpojatosti. Někdy dokonce bývá označován jako nevědecký. Je tedy konfrontován početnými riziky, jeţ je třeba pokusit se ošetřit (Švaříček, Šeďová, 2014, s. 28). Švaříček a Šeďová (2014, s. 28) popisují tři základní kritéria kvality výzkumu, která jsou povaţována za „svatou trojici sociálně-vědního výzkumu“. Patří mezi ně validita (platnost), reliabilita (spolehlivost) a zobecnitelnost. Tato kritéria by měla být ošetřena skrze níţe zmíněné techniky hodnocení: –

členské ověřování neboli reflexe výstupů výzkumu s účastníky výzkumu,

–

průběţná reflexe výstupů výzkumu s kolegy,

–

deník výzkumníka, zaznamenávající vývoj výzkumu,

–

uvádění citací, je-li to nutné,

–

reflexe subjektivity prostřednictvím zaznamenávání osobních hodnot a toho, jak se v průběhu výzkumu měnily,

–

stanovení limitů výzkumu neboli toho, co uţ výzkum nepopisuje a proč.

Hodnotit lze také adekvátnost výzkumného procesu či reálné zakotvení výstupů výzkumu v empirii. Existují však mnohá další kritéria. Strauss a Corbinová (1999, s. 187) uvádějí kritérium konzistence, přesnosti, ověřitelnosti, souladu mezi teorií a pozorováním aj. Kritéria kvality výzkumu se značně liší, odborníci se však shodují, ţe nelze pouţívat stejná kritéria pro kvalitativní a kvantitativní výzkum (Švaříček, Šeďová, 2014, s. 30).

36

6

Reflexe prvního rozhovoru a jeho modifikace

Reflexe prvního rozhovoru a jeho modifikace proběhla prostřednictvím realizace rozhovoru s jedním z potencionálních účastníků výzkumu. První rozhovor byl uskutečněn asi měsíc a půl před oficiálními rozhovory. Stav projektu výzkumu odpovídal v této fázi téměř hotové teoretické části a metodologická část práce byla promyšlena a navrţena. Před uskutečněním prvního rozhovoru byly předpokládány drobné korekce ve struktuře i obsahu práce. Nicméně po jeho uskutečnění byly několikrát upraveny hlavní i vedlejší výzkumné otázky, konstrukce tazatelských okruhů i některé detaily v koncepci celé práce. Došlo ke zjištění, ţe je velmi sloţité vést rozhovor tak, aby byly od účastníka výzkumu získány právě ty informace, které jsou pro výzkum relevantní. Respondent měl tendence vyhýbat se odpovědím na otázky, které mu byly kladeny, nechtěl generalizovat a zobecňovat. Smysl otázek se mnohdy překrýval a respondent nevěděl, o čem má mluvit, případně se odvolával na to, co jiţ řekl. Často otázce neporozuměl a po dvaceti minutách byl rozhovor u konce. Z tohoto hlediska lze realizaci prvního rozhovoru hodnotit jako velmi uţitečnou, neboť poskytla moţnost uvědomění si mnoha nedostatků a chyb, jeţ se v metodologické koncepci práce nacházely. Současně tak mohly být tyto vady opraveny a kritické oblasti zpracovány lépe. Překvapivá byla také časová náročnost transkripce a následná snaha o kódování. Moţnost aplikovat axiální a otevřené kódování byla také velmi přínosná, neboť i zde se objevovaly komplikace, související s nedostatkem zkušeností s realizací kvalitativního výzkumu. Znovu byla hodnocena relevantnost výzkumného vzorku i plánovaný výzkumný design. Realizace prvního rozhovoru a jeho modifikace byla velmi zajímavou, obohacující, ale především nezbytnou zkušeností, umoţňující pokračovat ve výzkumu přesněji, komplexněji a strukturovaněji.

37

Závěr Ve své práci jsem usilovala o vytvoření relevantní základny pro plánovaný kvalitativní výzkum. Jakoţto výzkumný problém jsem definovala empiricky poměrně mladé téma interkulturní citlivosti české společnosti. O skromné zapracovanosti tohoto tématu jsem se přesvědčila prostřednictvím teoreticko-kritické analýzy stavu poznání. Pokusila jsem se tedy do tří kapitol shrnout základní pojmy a podstatné souvislosti, týkající se tématu interkulturní citlivosti. První z nich byl vzájemný vztah společnosti a kultury, druhým interkulturní vztahy v dnešním světě a třetím samotný koncept interkulturní citlivost. V rámci metodologické části práce jsem detailně navrhla postup pro realizaci kvalitativního výzkumu, jeţ pokrývá všechny fáze procesu tvorby kvantitativního výzkumu s výjimkou analýzy dat. Realizovala jsem také první rozhovor a zaznamenala jeho reflexi, která velmi zkonkretizovala a vyjasnila obraz plánovaného kvalitativního výzkumu. Na závěr povaţuji za důleţité připomenout, ţe absolventská práce je projektem výzkumu, realizovaným v bakalářské práci s názvem Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů.12 Obě práce jsou tedy úzce spjaty. Absolventská práce vytváří teoreticko-výzkumnou základnu pro práci bakalářskou, můţe však existovat i samostatně. Nicméně pro lepší pochopení souvislostí a orientaci ve zkoumané problematice, doporučuji seznámit se také s bakalářskou prací, v níţ jsou prezentovány výstupy výzkumu, které byly zpracovány na základě tohoto projektu výzkumu.

12

Procházková Z. 2016. Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

38

Zdroje ASSMANN J. 2001. Kultura a paměť. Praha: Prostor. BAJER P. 2007. „Interkulturní komunikace umoţňuje efektivnější dorozumívání s cizinci“. Sociální práce/Sociálna práca. 2: 38-40. BAUMAN Z., MAY T. 2010. Myslet sociologicky. Praha: Sociologické nakladatelství. BENNETT J. M., BENNETT M. J. 2004. Developing intercultural sensitiveity: An integrative approach to global and domestic diversity. Thousand Oaks, CA: Sage. BENNETT M. J. 1993. Towards ethnorelativism: A developmental model of intercultural sensitivity. Yarmouth, ME: Intercultural Press. BENNETT M. J., BENNETT J. M., ALLEN W. 2003. Developing intercultural competence in the language classroom. Greenwich, CT: Information Age Publishing. BERGER P. L., LUCKAMNN T. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. BLACKMOREOVÁ S. 1999. Teorie memů: kultura a její evoluce. Praha: Portál. BYRAM M. 1997. Teaching and assessing intercultural communicative competence. Clevedon: Multilingual Matters. BYRAM M. 1999. Cultural Studies and Language Learning: A Research Report. Clevedon: Multilingual Matters. Centrum pro výzkum veřejného mínění [online]. „Postoje české veřejnosti k cizincům – březen

2013".

Aktualizace:

neuvedeno.

Dostupné

z:

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a7544/f3/ov160418b.pd f. [cit. 5. 3 2016]. CROSS W. E. 1995. The psychology of Nigrescence: Revising the Cross model. Thousand Oaks, CA: Sage. CROSS W. E. 1996. Nigrescence and ego identity development: Accounting for differetial Black identity patterns. Thousand Oaks, CA: Sage. Český statistický úřad [online]. „Cizinci: Počet cizinců“. Aktualizace: 7. 4. 2016. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/cizinci/cizinci-pocet-cizincu. [cit. 20. 4 2016]. Český statistický úřad [online]. „Cizinci: zaměstnanost“. Aktualizace: 29. 2. 2016 Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/cizinci/2-ciz_zamestnanost. [cit. 20. 3 2016]. DEARDORFF D. K. 2004. Exploring interculturally competent teaching in social science classrooms. London: SAGE Publications.

39

DEARDORFF D. K. 2009. The SAGE handbook of intercultural competence. London: RSAGE Publications. DISMAN M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. DOHNALOVÁ E. 2014. „Formování profese interkulturní pracovník/ce v České republice. Nástroj posilování sociální soudrţnosti kulturně diverzifikované společnosti“. Sociální práce/Sociálna práca. 3: 22-25. DUDOVÁ H. 2015/2016. Studijní materiály předmětu anglický jazyk. Topic 23: Migration. Olomouc: VOŠs CARITAS. DUDOVÁ H. 2015/2016. Studijní materiály předmětu anglický jazyk. Topic 25: Race, ethnicity, race, racism. Olomouc: VOŠs CARITAS. GEERTZ C. 2000. Interpretace kultur. Praha: Sociologické nakladatelství. GELLNER E. 1999. Rozum a kultura. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. GIDDENS A. 1999. Sociologie. Praha: Argo. HLADÍK J. 2014. Multikulturní kompetence studentů pomáhajících profesí. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. InBáze. 2014. Formování profese interkulturní pracovník/pracovnice: Zahraniční zkušenosti, praxe a vzdělávání v ČR. Praha: InBáze, o. s. KOSTKOVÁ, K. 2012. Rozvoj interkulturní komunikační kompetence (Pedagogický výzkum v teorii a praxi). Brno: Masarykova Univerzita. LAWLESS R. 1996. Co je to kultura. Olomouc: Votobia. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. „Počet cizinců ţijících v SRN (k 31. 12. 2014) podle země původu:“. Aktualizace: neuvedeno. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/nemecko/. [cit. 1. 3 2016]. MIOVSKÝ M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing, a. s. MOREE D. 2015. Základy interkulturního soužití. Praha: Portál. MOREE D., HABART T., HÁJSKÁ M. a kol. 2008. Než začneme s multikulturní výchovou. Praha: Člověk v tísni, o. p. s. MOREE D., TVR´DOCHOVÁ D., KOCOUREK J. 2014. Multikulturní výchova II. Průřezová témata na 1. stupni ZŠ II. Praha. Raabe. MORGENSTERNOVÁ M., ŠULOVÁ L. a kol. 2007. Interkulturní psychologie. Praha: Nakladatelství Karolinum. MORGENSTERNOVÁ M., ŠULOVÁ L., SCHOLL L. 2011. Bilingvismus a interkulturní komunikace. Praha: Wolters Kluwer. 40

MORVAYOVÁ P. [online]. „Ujasněme si pojmy! Multikulturní výchova x interkulturní vzdělávání

x

transkulturní

přístup“.

Aktualizace:

nedatováno.

Dostupné

z:

http://znv.nidv.cz/projekty/realizace-projektu/klice-prozivot/multikulturnivychova/realizace/ujasneme-si-pojmy-multikulturni-vychova-xinterkulturni-vzdelavani-xtranskulturni-pristup. [cit. 10. 3 2016]. Národní institut dětí a mládeţe MŠMT. 2007. T-KIT Interkulturní učení, řada č. 4. Praha: Galio Crossmedia. PETRUSEK M. 1994. Sociologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. PREISSOVÁ-KŘEJČÍ A., CICHÁ M., GULOVÁ L. 2012. Jinakost, předsudky, multikulturalismus. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. PROCHÁZKOVÁ, Z. 2016. Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. PRŮCHA J. 2007. Interkulturní psychologie. Praha: Portál. PRŮCHA J. 2010. Interkulturní komunikace. Praha: Grada Publishing, a.s. PRŮCHA J. 2011. Multikulturní výchova. Praha: Triton. PRŮCHA J., VETEŠKA J. 2014. Andragogický slovník. Praha: Grada Publishing, a.s. RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: List of Cultural Descriptors. Manchester: MMU. RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: What is Culture. Manchester: MMU. RUSSELL K. 2008. Atlas migrace. Praha: Mladá fronta, a.s. SAMORA L. A., PORTER R. E., MACDANIEL E. R. 2012. Intercultural communication: A Reader. Wadsworth: Cengage Learning. Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra [online]. „Statistiky příchodů do zařízení

pro

zajištění

cizinců“.

Aktualizace:

5.

11.

2015.

Dostupné

z:

http://www.suz.cz/uvod/aktuality/2015/11/statistika-prichody-do-zzc/. [cit. 20. 3 2016]. STRAUSS A., CORBINOVÁ J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. ŠIŠKOVÁ T. 2001. Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál. ŠVAŘÍČEK R., ŠEĎOVÁ K. a kol. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. WURZEL J. S. 2004. Toward multiculturalism: A reader in multicultural education. Newton, MA: Intercultural resource corporation

41

Příloha č. 1 – přepis prvního rozhovoru T: Ráda bych Vám zopakovala, ţe se jedná o výzkum interkulturní citlivosti české společnosti pohledem odborníků a jeho cílem je zprostředkovat akademický pohled odborníků zainteresovaných do interkulturních vztahů a zjistit, co si myslí o tom, jak česká společnost pracuje s konceptem interkulturní citlivosti. Rozhovor bude samozřejmě zcela anonymní a bude trvat asi hodinu. Mohu Vás znovu poţádat o souhlas s pořizováním zvukového záznamu? Ú: Ano, můţete to nahrávat. T: První otázka je, jestli si myslíte, ţe je pro českou společnost důleţitá její kultura, její tradice, zvyky, svátky, jestli je udrţuje nebo ne. Ú: Asi někdo jo někdo ne, samozřejmě záleţí na jaké úrovni. Do určité míry ano. Třeba na vesnicích se to dodrţuje víc neţ ve městech ale, ţe si to lidi začnou uvědomovat, aţ v třeba okamţiku kdy je někdo ohroţuje nebo kdy mají pocit, ţe jsou ohroţeni. T: Takţe si myslíte, ţe spíš na vesnicích kulturní zvyky a tradice dodrţují? Ú: Ne, ne, je to spíš jakoby původní důvod, proč se něco slaví, ţe uţ se zapomnělo, proč to vlastně je. T: Přejímá podle Vás česká společnost zvyky a tradice nebo třeba i ţivotní styl z jiných kultur? Ú: Jo. T: A jak, nějaký příklad třeba? Ú: Třeba ve stravování. T: A z jakých kultur? Ú: Nebo nějaký svátky spíš ty západní Valentýn, Halloween. T: A mění se to třeba v čase, jako ţe dřív se přijímalo z jiných kultur a teď se to zase orientuje na jinou stranu. Ú: A v jakém časovém horizontu? To moţná trošku jo teď jako jsme spíš pro západ teďka pak asi spíš to i politická situace ovlivňuje.

42

Anotace Tato absolventská práce je projektem kvalitativního šetření, realizovaného ve stejnojmenné bakalářské práci13. Práce je tvořena teoretickou a metodologickou částí. Teoretická část pokrývá vymezení problémové situace a teoretický rámec. Metodologická část popisuje formulaci výzkumného přístupu, výzkumného vzorku, metody sběru dat, předpokládané zpracování kvalitativních dat, výzkumný design, etická pravidla a rizika výzkumu i reflexi prvního rozhovoru a jeho modifikaci. Klíčová slova: projekt kvalitativního výzkumu; kultura, kulturní citlivost; interkulturní vztahy; interkulturní psychologie; interkulturní vzdělávání; interkulturní kompetence.

Annotation This graduate thesis was created as a project of qualitative research, which will be realize in the same-name bachelor thesis14. Graduation thesis is formed by theoretical and methodological part. The theoretical part covers the definition of problematic situations and theoretical framework. The methodological part describes the formulation of the research approach, research sample, data collection methods, data collection method, research design, ethics rules and risks of research and reflection of the first interview and its modification. Key words: project of qualitative research; culture, cultural sensitivity; intercultural relations; cross-cultural psychology; intercultural education; intercultural competencies.

13

14

Procházková, Z. 2016. Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Procházková, Z. 2016. Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

43