CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Iveta Nevludová
Olomouc 2015
CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Interkulturní mediace ve Španělsku
Iveta Nevludová Vedoucí práce: Mgr. Tereza Malochová
Olomouc 2015
Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.
V Olomouci dne,
_____________________________
Chtěla bych poděkovat Mgr. Tereze Malochové za odborné vedení, podporu a její cenné připomínky k práci a také mé konzultantce Janě Magdaleně Vlastníkové za její čas, inspirativní rady a důvěru, kterou mi v průběhu tvorby celé práce poskytovala.
OBSAH ÚVOD ....................................................................................................................... 5 1
VYMEZENÍ POJMŮ....................................................................................... 7 1.1 KULTURA ............................................................................................................ 7 1.2 KULTURNÍ PLURALISMUS .................................................................................... 9 1.2.1
Multikulturalismus ................................................................................... 10
1.2.2
Interkulturalismus .................................................................................... 10
1.2.3
Kulturní diverzita ..................................................................................... 11
1.3 MIGRACE ........................................................................................................... 11 1.4 INTEGRACE ........................................................................................................ 12 2
MIGRACE VE ŠPANĚLSKU ....................................................................... 14
3
INTERKULTURNÍ MEDIACE .................................................................... 16 3.1 MEDIACE ........................................................................................................... 16 3.2 INTERKULTURNÍ SOCIÁLNÍ MEDIACE ................................................................ 17 3.3 MODELY INTERKULTURNÍ MEDIACE ................................................................. 19 3.3.1
Model trojúhelníku ................................................................................... 19
3.3.2
Model mostu, pouta .................................................................................. 20
3.3.3
Model pavoučí sítě ................................................................................... 21
3.4 POSTAVENÍ INTERKULTURNÍ MEDIACE K JINÝM DRUHŮM MEDIACÍ ................. 22 3.4.1
Charakteristiky interkulturní mediace...................................................... 23
3.4.1.1 Etnokulturně odlišná povaha účastníků................................................ 23 3.4.1.2 Následky rozdílností ve vztahu mezi stranami ..................................... 23 3.4.1.3 Kulturní zázemí mediátora ................................................................... 23 3.4.1.4 Interkulturalismus jako cíl.................................................................... 25 3.5 TYPY INTERKULTURNÍ MEDIACE....................................................................... 25 3.5.1
Mediace přirozená.................................................................................... 25
3.5.2
Mediace profesionální .............................................................................. 27
4
ETICKÉ PRINCIPY V INTERKULTURNÍ MEDIACI ............................... 29
5
HISTORICKÝ VÝVOJ INTERKULTURNÍ MEDIACE VE ŠPANĚLSKU 30 5.1 ETAPY VÝVOJE .................................................................................................. 30 5.2 PRŮKOPNÍCI INTERKULTURNÍ MEDIACE VE ŠPANĚLSKU................................... 33
6
5.2.1
Carlos Giménez Romero a SEMSI............................................................ 33
5.2.2
Grupo Triángulo ....................................................................................... 34
5.2.3
Síť mediátorů nadace la Caixa ................................................................. 34
LEGISLATIVNÍ UKOTVENÍ INTERKULTURNÍ MEDIACE VE ŠPANĚLSKU ............................................................................................... 35
7
OBLASTI PŮSOBENÍ INTERKULTURNÍ MEDIACE A JEJÍ MOŽNÉ VYUŽITÍ V PRAXI ..................................................................................... 36 7.1 OBLAST ZDRAVOTNÍ .......................................................................................... 36 7.2 OBLAST VZDĚLÁVACÍ ........................................................................................ 39 7.3 OBLAST PRACOVNÍ ............................................................................................ 40 7.4 OBLAST KOMUNITNÍ A SOCIÁLNÍ ...................................................................... 41 7.5 OBLAST RODINNÁ .............................................................................................. 41
8
ZÁVĚR .......................................................................................................... 42
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ....................................................................... 44
Úvod Náš svět ještě nikdy nebyl tak propojený, jako v tuto chvíli. S technickým pokrokem, jako by se náš život zrychlil a nic už není tak nedosažitelné, jako se tomu mohlo zdát ještě před pár lety. Vzdálenosti se v důsledku globalizace zkracují, možnosti komunikovat i přes půl světa se díky technologiím snižují na minimum. Globální změny, zahrnující například nerovnoměrné rozdělení ekonomických zdrojů a na druhou stranu rozšiřující se možnosti cestování dodávají na aktuálnosti i otázkám migrace. Statisíce lidí každoročně mění svá místa pobytu a nezanedbatelně tak přetvářejí podobu společnosti, ve které žijeme. Ve své absolventské práci jsem se rozhodla zabývat se konceptem interkulturní mediace (dále jen IM), který v našem prostředí ještě není příliš známý, nicméně ve Španělsku a jinde ve světě již představuje široce využívaný a velmi doceňovaný nástroj, který si dává za cíl nejen napomoci se začleněním cizinců do společnosti přijímající země, ale především slouží jako prostředek k vytváření bezpečného prostředí, kde je možný dialog mezi odlišnými kulturami. V České republice je koncept IM teprve ve fázi zrodu a v takovémto období je velmi užitečné zajímat se o příklady praxe ze zahraničí, kde už mají s jeho využitím větší zkušenosti. O tématice IM jsem se dozvěděla v prvním ročníku studia. V rámci workshopu o integrační politice České republiky se na naší škole představila nezisková organizace InBáze, jenž byla mezi první subjekty, které se začaly prosazováním IM (v české terminologii je spíše užíván pojem „interkulturní práce“) u nás vůbec zabývat (InBáze, 2015). Můj zájem o tuto oblast ještě vzrostl na zahraniční praxi, kterou jsem měla možnost strávit ve španělské Valencii v organizaci Ceimigra, jenž se zabývá poskytováním sociálních a právních služeb cizincům a také výzkumy a vzděláváním profesionálů z oblasti migrace. IM jako taková je tématem velmi obsáhlým, jejíž důsledné rozebrání by vyšlo na samostatnou publikaci, nicméně vzhledem k rozsahu práce se budu věnovat pouze určitým částem, které považuji za nejdůležitější zmínit, aby si i člověk, který o tomto pojmu nikdy neslyšel, mohl udělat základní představu o jeho podobě a možném přínosu. Práce má teoretický charakter ve formě přehledové studie a jejím cílem bude celkově popsat a zanalyzovat současnou situaci konceptu IM ve Španělsku a poodhalit 5
tak možnosti, jak na ni nahlížet. V úvodní části práce se budu pro lepší orientaci v tématu zabývat vymezením základních pojmů, vztahujících se k oblasti IM a dále už popisu tohoto konkrétního nástroje a jeho vymezení v rámci mediace. Dále vyzdvihnu jednotlivé typy IM a její možnosti využití při práci s cizinci. V závěru se více zaměřím na historický kontext, který mapoval vývoj IM ve Španělsku a na její největší průkopníky. Nakonec se pokusím rozebrat legislativní ukotvení profese interkulturního mediátora ve Španělsku na státní úrovni a uvedu, v jakých oblastech lze s IM pracovat. Jako zdroje budu využívat především publikace Španělského antropologa a autora metodologických základů této disciplíny ve Španělském kontextu Carlose Giméneze Romera a psycholožky Clary Yuste, která je uznávanou odbornicí na IM obzvláště v provincii Valencia. Jelikož se jedná o popis nástroje v konkrétní zemi, při tvorbě práce jsem vycházela téměř výhradně ze španělské literatury, neboť stejné pojmy mohou být v různých zemích chápány a vysvětlovány odlišně. Tato práce zároveň slouží jako teoretický rámec pro mou bakalářskou práci s názvem
„Interkulturní
mediace
na
lokální
úrovni
v provincii
Valencia“.
Prostřednictvím kvalitativního výzkumu, který bylo možno zrealizovat díky rozhovorům s interkulturními mediátory, působícími v provincii Valencia jsem se snažila odhalit, jak je tento koncept ve Španělsku v praxi funkční.
6
1 Vymezení pojmů Pro lepší orientaci v problematice se v této kapitole budu zabývat vysvětlením základní terminologie, která nutně souvisí s oblastí IM.
1.1 Kultura Původní význam slova pochází z latinského cultura, cultivo, cultus či colore, a je termínem, který nelze zcela jednoduše vymezit. Alfred Kroeber a Clyde Kluckhohn shrnují 164 různých definicí tohoto pojmu ve své práci Culture: a critical review of concepts and definitions (1980). Význam tohoto pojmu se s postupem času vyvíjel a tvorba jeho přesného znění není u konce ani dnes. Ve 13. století v období středověkého feudalismu se tento pojem užívá pro označení obdělávané půdy, zatímco ve století 16. přebírá spíše antropologický charakter, užívaný v souvislosti s lidským společenstvím, kdy se vztahuje ke kultivovaným výsledkům lidské činnosti, jako je literatura, umění, hudba, věda či filosofie. Jedná se o spojení pozorování a úvah o dynamické sociální realitě, která přirozeně roste a vyvíjí se (Williams, 1983: 87). Jedno z podstatných teoretických ukotvení pojmu kultura je popisováno v díle La Historia cultural general de la humanidad, kde Klem definuje kulturu jako lidskou evoluci od „divošství“ až po „svobodu“, ke které došlo v průběhu domestikace (Klem dle Williams, 1983). Pro Boase pojem kultura zahrnuje všechny produkty lidské činnosti, projevy sociálních návyků dané komunity a reakce každého jednotlivce v rozsahu, v jakém jsou ovlivňovány zvyky skupiny, ve které jednotlivec žije (Boas dle Malgesini, Gimenéz, 2000: 3). Kroeber vytvořil koncepci kultury jako soubor chování, návyků, technik, idejí a hodnot, které jsou naučené a přenášené a ovlivňují všechny lidské bytosti v jejich jednání (Kroeber dle Kottak, 1994: 35). Kroeber a Kluckhom nabízejí svou vlastní definici kultury jako soubor hmotných výrobků a atributů lidské společnosti, které jsou přenosné dědičnými mechanismy. Jde o systém přesvědčení, hodnot, zvyků, chování a sdílených artefaktů, které členové jedné společnosti používají v interakci mezi sebou samými, a které jsou prostřednictvím učení přenášeny z generace na generaci. Kulturní učení je založeno na lidmi vyvinuté schopnosti užívat symbolů a znaků (1980: 19). White dodává, že se
7
kultura skládá také z nástrojů, předmětů, oděvů, ozdob, zvyků, institucí, rituálů, her, uměleckých děl, jazyků (White dle Kottak, 1994: 35). Kultura může být chápána odlišně v nejrůznějších společenstvích v souladu s jejich obecnými zásadami. Herder tvrdí, že neexistuje nic méně určitého, než tento pojem, a nic klamavějšího než snaha o jeho aplikaci v kontextu různých národů zasazených do odlišných období (Herder dle Williams, 1983). Podle Tylora, jež je mnohdy považován za zakladatele kulturní antropologie se jedná o komplex, zahrnující znalosti, vědění, umění, morálku, právo, zvyky a jakékoliv jiné obyčeje člověkem osvojené (Tylor dle Kahn, 1995: 29-32). Herder se zároveň zmiňuje o potřebě mluvit o „kulturách“ v množném čísle, jelikož uvádí, že uvnitř jednoho národa mohou existovat různorodé a specifické způsoby vyjadřování mnoha sociálních a ekonomických skupin (Herder dle Williams, 1983: 89). Navíc existují různé úrovně kultury. Kottak rozlišuje kulturu národní, mezinárodní a subkulturní, kdy se nakonec v každé společnosti odlišují skupiny a podskupiny, založené na společném základu, jako je věk, pohlaví, socioekonomický status, povolání, rasa či náboženství (Kottak 1994: 38). UNESCO v roce 1982 zveřejnilo, že právě kultura dává člověku možnost zamyslet se nad sebou samým. Specifikuje člověka jako lidskou bytost, rozumnou, kritickou a eticky angažovanou. Prostřednictvím ní rozeznáváme hodnoty a činíme rozhodnutí. Díky ní se člověk může vyjadřovat, uvědomovat si sebe samého. Kultura je rozpoznávána jako nikdy nekončící projekt, který zpochybňuje své vlastní výtvory, hledá nové významy a vytváří díla, jež ji přesahují (UNESCO, 1982). Pro pochopení pojmu kultury ve Španělském kontextu, ze kterého IM vychází, je stěžejní především definice Carla Giméneze Romera. Ten vymezuje kulturu jako více či méně strukturovaný systém naučeného chování (normy a praxe v oblasti ekonomické, rodinné, institucionální…) a způsoby významu a interpretace reality (přesvědčení, hodnoty…), sdílené členy určité determinované skupiny, kteří je uplatňují jak ve vztazích mezi sebou navzájem, tak i ve vztazích k jiným skupinám a tyto deskriptory si předávají z generace na generaci (Giménez, 1993: 28). Ve Španělsku je tedy dnes pojem kultura chápán jako souhrn všech výrazových prostředků determinované společnosti. Tyto prostředky se dají rozdělit na složky konkrétní a materiální: patří sem svátky, pokrmy, způsoby odívání, umění, architektura 8
a na prvky symbolické a spíše spirituální: zde můžeme zahrnout vědění, zvyky, praktiky, filosofie, hodnoty, normy a sankce, společenské organizace a politické systémy, symboly, jazyk, náboženství, rituály, technologii i vědu. Kultura je také určitý způsob interpretace reality, je to to, co záměrně pozorujeme, co je nám vštěpováno rozdílnými agenty socializace jako je rodina, škola, skupina vrstevníků, a co záměrně ale i nevědomě přijímáme. Kultura samotná zároveň dává realitě smysl. Kultury jsou vnitřně různorodé, a pokud bude brána v úvahu jejich heterogenita, založená na rozdílnosti etnik, víry, jazyků, společenských tříd, lze se tak vyhnout úpadku do stereotypů a předsudků.
1.2 Kulturní pluralismus Giménez chápe kulturní pluralismus jako střet nebo souběh rozdílných kultur na jednom určitém území, ke kterému v důsledku globalizace ve světě nutně musí docházet (Giménez, 2003: 10). Jedná se tak o jakousi společenskou organizaci, ve které je možné společné harmonické soužití různých kultur. Zároveň jej vnímá jako pozitivní jev, protože právě na základě rozdílů jsou kultury schopné navzájem se obohatit. Odlišný životní styl, který s sebou nová kultura přináší, zároveň nutí většinovou společnost k dotazování se po své vlastní kulturní identitě, čímž dochází k jejímu upevňování. Vzájemná dynamika a vztah mezi dvěma a více kulturami tak vede k jakémusi obrozování. Společnost by se neměla snažit udržet si svou hegemonitu, ale naopak jiné kultury respektovat, oslavovat je a využívat (Giménez, 1993: 6). Na druhou stranu s sebou tento společenský jev může přinášet řadu komplikací. Konflikt je prvkem přítomným i v rámci jediné kultury. Pokud se v jedné společnosti nachází více skupin jiného kulturního zázemí, musí mezi nimi nutně docházet k neshodám v komunikaci, které se odvíjí především od jazykové, náboženské a hodnotové složky. Kulturní pluralismus je založen na dvou principech. Prvním z nich je princip rovnosti, který odmítá jakoukoliv formu diskriminace ať už na základě etnika, náboženství, jazyka nebo národnosti. Každá z kultur je vnímána jako stejně významná. Druhým je princip diverzity, či odlišnosti ve smyslu schopnosti „přijetí těch druhých (tedy imigrantů) takových, jací jsou“ (Malgesini, Giménez, 1997). 9
Kulturní pluralismus dále může nabývat dvojí podoby: multikulturalismu a interkulturalismu.
1.2.1 Multikulturalismus Multikulturalismus se odkazuje na fakt, že vedle sebe existuje několik kultur, s tím, že každý člověk by si měl zachovat rysy své vlastní kultury. Snaží se legalizovat rozmanitost, aby mohli mít všichni lidé před zákonem stejná práva. Zákony a politické programy jsou z pohledu multikulturalismu stanovovány tak, aby umožnily začlenění cizinců do hostitelské společnosti, ale zároveň aby tyto osoby neztratily svou vlastní kulturní identitu. Tyto smělé snahy však v praxi doprovází řada komplikací. Mnohdy dochází k tomu, že většinová společnost sice vedle sebe toleruje příslušníky odlišných kultur, zároveň jim ale nedovolí se integrovat. Cizinci své kulturní tradice tedy mohou projevovat, musí se tak však dít v soukromí (Giménez, 1993). Může tak docházet k adaptacím v podobě segregace (vyloučení), asimilace (splynutí), či marginalizace (vykořenění). (Valesco, 2000: 152). Tyto jevy jsou ve Španělském prostředí dobře pozorovatelné například na vzniku „barrios“ neboli čtvrtí či periferií, kde se koncentruje velké množství příslušníků jedné etnické menšiny, nejčastěji Romů či cizinců původem z Afriky.
1.2.2 Interkulturalismus Interkulturalismus zastává názor, že integrace odlišných kultur nikdy nebude úspěšná, pokud nedojde k vytvoření nové koncepce kultury za přispění hostitelské společnosti. V perspektivě interkulturalismu mají lidé odlišných kultur žít „spolu“ a vzájemně na sebe působit. Formou dialogu by se měli snažit nacházet společná východiska a tvořit tak novou občanskou společnost. Jak zmiňují Malgesini s Giménezem, interkulturní perspektiva ve Španělském prostředí se jeví a nadále i bude jevit, jako čím dál nutnější, vzhledem k limitům, neúspěchům a chybám multikulturalismu. Vztahy mezi příslušníky jednotlivých kultur je nutné založit na vzájemném respektu a toleranci, jen tak je možné dosáhnout stabilní a různorodé společnosti (Malgesini, Giménez, 1997). Základem interkulturalismu je víra, že by se mělo vyzdvihovat to, co mají jednotlivé kultury společné, respektovat existující rozdíly a garantizovat rovnost práv. 10
Společnosti, založené na interkulturalismu staví na výměně základních hodnot, které jsou pro jednotlivé sociokulturní skupiny typické a dialog a spolupráce jsou pro ně stěžejní (Buryánek, 2002).
1.2.3 Kulturní diverzita Tento pojem lze do jisté míry přirovnat ke kulturnímu pluralismu - odkazuje na kulturní pestrost, která je ve světě viditelná. Projevuje se lingvistickými a náboženskými odlišnostmi, rozdílnostmi v hudbě a umění, stylu oblékání, společenským uspořádáním a v dalších výsledcích lidské tvorby. Na kulturní rozmanitost může být nahlíženo, jako na společné lidské dědictví, které má pozitivní vliv na stabilitu společnosti. Na to poukazuje již definice UNESCO, podle níž je kulturní diverzita pro lidské společenství tak důležitá, jako rozmanitost biologická pro přírodu (UNESCO, 2003: 4). Přínos je spatřován ve zdravém vyvážení, ke kterému dochází, když se jednotlivé kultury střetávají, protože pouze v konfrontaci s něčím odlišným si začneme pokládat otázku, kdo jsme my sami, tehdy si začneme uvědomovat svou vlastní identitu, své limity a oblasti, které by bylo možné rozvíjet. Koncept kulturní identity vyjadřuje, co je pro každou osobou, skupinu či celé komunity typické, co je dělá tím, čím jsou (SEP, 2007: 36-37). Na druhou stranu v nepříliš tolerantních společnostech může být kulturní diverzita vnímána negativně, jako pohnutka ke konfliktům, diskriminaci, xenofobii, rasismu či dalším formám nepřijetí, jako výsledku neschopnosti vyrovnat se s odlišnostmi.
1.3 Migrace Migrace je světovým fenoménem a v určité podobě byla přítomná ve všech historických epochách a pozorovatelná ve všech koutech naší planety (Childe, 1978: 9). V
lidském kontextu je chápána jako stěhování nebo záměrný pohyb obyvatel mezi
dvěma územními jednotkami v rámci jednoho státu nebo za jeho hranice, přičemž podle definice OSN musí doba pobytu mimo původní územní jednotku přesáhnout délku jednoho roku (UNESCO, 2014).
11
Na základě těchto faktů tedy rozlišujeme migraci na vnitřní a mezinárodní. Migrace může dále nabýt podobu imigrace – přistěhování obyvatelstva, nebo emigrace – kdy dochází naopak k jeho vystěhování. K migraci
většinou
dochází
v důsledku
„push“
nebo
„pull
faktorů“.
K nejčastějším „push“ faktorům, kdy jsou migranti do jiné země přitahování, zpravidla patří lepší ekonomická situace a politická stabilita, vyšší životní standard, svoboda či možnost seberealizace. Naopak k „pull“ faktorům, které cizince přimějí opustit svou zemi původu, často patří ekonomická nestabilita, změna životních standardů, válečné, náboženské či jiné konflikty (Dohnalová, 2012: 7-8).
1.4 Integrace Termín integrace má svůj původ v latinském integratio a v sociologickém základu odkazuje na dynamický proces, který předpokládá, že lidé, nacházejí se v prostředí odlišné sociální skupiny (např. z důvodů ekonomických, kulturních, náboženských či národnostních) se budou snažit účelně sdružovat do jednoho celku (Definición de integración, nedatováno). Sociální integrace je nejvyšší úrovní socializace neboli procesu začleňování člověka do společnosti. Pojem může odkazovat také na oboustranný psychosociální akt, kdy dochází ke sbližování znevýhodněné minority s majoritou (Hájková, 2005: 27). Pojem odkazuje na schopnost, naučit se žít podle požadavků majority a na stav, kdy se člověk cítí touto většinou přijatý a je s ní ztotožněný. Jde tedy o začlenění osob do většinové společnosti a jejího každodenního života. Při integračním procesu může mnohdy docházet k obtížím, především u vybraných skupin, které se od majority určitými typickými rysy význačně odlišují (např. lidé s postižením, cizinci, uprchlíci, lidé propuštění po výkonu trestu). V určitých případech k jejich socializaci nemusí docházet přirozeným způsobem a v takovýchto chvílích je nutná podpora ze strany veřejnosti.1
1
Osobnostní rozvoj pedagoga (2015). Vymezení integrace a inkluze ve vzdělávacím procesu,
osobnostnirozvojpedagoga.cz. [online] Dostupné 3. 2. 2015 z: http://osobnostnirozvojpedagoga.cz/moduly/m1/5-1-1-vymezeni-integrace-a-inkluze-ve-vzdelavacimprocesu.html
12
Proces sociální integrace může být velmi náročný, proto hraje důležitou roli správná motivace jedince začlenit se. Ze sociologického hlediska se člen menšinové skupiny může cítit v diskriminované pozici a pod tlakem může docházet k vědomé či neúmyslné snaze zakrývat své odlišnosti a k distancování se od skupiny, ke které jedinec přísluší. Pojmem nadřazeným k integraci je inkluze. Základní rozdíl mezi integračními a inkluzivními postupy tkví ve vytváření speciálních podmínek znevýhodněným jedincům, které integrační proces zajišťuje. Inkluzivní postup může být pro jedince náročnější, umožňuje však majoritní společnosti snadněji přijmout hlavní myšlenku inkluze, tedy názor, že jsou si všichni lidé rovni (Sovák a kol., 2000: 325). Ve vztahu k migraci bývá zmiňován pojem etnická integrace, která nabývá na významu právě v dnešní době globalizace, kdy dochází k růstu migrace a tím i míšení kultur. Mezi menšinami často může docházet k napětí, vedoucím k mezikulturním střetům. (Sovák a kol., 2000: 326). K zamezování těchto konfliktů přijímající společnost využívá třech základních modelů. Modul asimilační, kdy se přistěhovalci vzdávají svých zvyků a tradic a přebírají zvyky většinové společnosti, modul tavícího kotlíku, kdy si cizinci udržují své obyčeje a mísí je se zvyky dominantní kultury, což následně vede ke vzniku zcela nového sociálního prostředí a modul pluralismu, který umožňuje fungování menšinových společností současně se společností majoritní, aniž by byly jakkoliv vyloučeny z politických či ekonomických aktivit země (Giddens, 2013: 592-593).
13
2 Migrace ve Španělsku Zatímco ještě v 80. letech bylo Španělsko vnímáno za zemi spíše emigrační, v posledních době se tato role obrátila a v dnešních dnech ji lze označit za jeden z nejmultikulturnějších států Evropy. Důvody jsou pochopitelné: příjemné klima, strategická poloha na jihu kontinentu a s tím související blízké hranice s Portugalskem, Marokem a dalšími severoafrickými zeměmi, koloniální minulost a idiomatická podobnost se zeměmi Latinské Ameriky, dělá ze Španělska velmi atraktivní cíl pro celé populace cizinců. Podle posledních statistik INE2 ze srpna 2014 by se v současné době mělo na území Španělska nacházet okolo 4.943.600 cizinců, což představuje zhruba 10,7% celé populace. Přibližně 2,7 milionů cizinců přitom představují občané Evropské Unie a jejich rodinní příslušníci a zhruba 2,3 milionů jsou cizinci z tzv. „třetích zemí“ (INE, 2014). První příčky co do počtu cizinců ve Španělsku obsazuje Rumunsko, které s téměř 900 000 obyvateli představuje 34,49 % všech cizinců. Následuje Spojené Království Velké Británie a Severního Irska a Itálie, každé s asi 200 000 obyvateli. Jako cílovou destinaci si Španělsko dále volí především migranti z Východní Evropy (Ukrajina: 82 000, Bulharsko 140 000), Latinské Ameriky (Ekvádor: 213 000, Kolumbie: 172 000, Bolívie: 126 000) a Severní Afriky (Maroko: 714 000) (prensa.empleo, 2015). Je však nutné zmínit, že INE pracuje pouze s daty cizinců s oficiálním povolením k pobytu. Na území Španělska se ale nachází také velké množství
tzv.:
„neregularizovaných
migrantů“,
jejichž
pobyt
v zemi
mohl
z nejrůznějších důvodů pozbýt oprávněnosti, nebo se do země dostali mimo vědomí Španělských úřadů. Počet takovýchto cizinců se odhaduje zhruba na půl milionu. Migrace ve Španělsku je velmi komplexním fenoménem, na nějž může mít vliv mnoho různých faktorů či jejich kombinace. Do jisté míry zde hraje roli prostor osobní volby, ale také rodinná a sociální situace migrantů a politický a sociální kontext v jejich zemi původu. Migrační situace je ve Španělsku do velké míry ovlivňována především ekonomickou situací, která na jedné straně představuje „push“ faktor pro cizince, a na straně druhé „pull“ faktor pro mnohé španělské občany.
2
INE: Instituto Nacional de Estadistica (Národní statistický úřad)
14
Fenomén přistěhovalectví se v posledních letech stále více dostává do centra pozornosti komunikačních médií a politických debat v sociální oblasti. Téma je široce diskutováno také na půdě nevládních organizací i mezi poskytovateli sociálních služeb a samotnými migranty. Jako nejčastější problémy v oblasti integrace cizinců je spatřována především obtížná komunikace, jako důsledek příslušnictví k jiné kultuře, dále nedostatek vhodných pracovních metod a postupů a složitá změť právních předpisů. Studie Ministerstva práce a sociálního zabezpečení z roku 2013 zároveň ukazují, že v posledních letech stoupají ve Španělsku xenofobní postoje vůči přistěhovalcům (Cea D’Ancona, Martínez, 2013).
15
3 Interkulturní mediace Občasné konflikty jsou v mezilidských vztazích nevyhnutelné, už jen z prostého důvodu, že je každý svým způsobem unikátní a tak nelze najít dvě osoby se stoprocentně totožnými názory. Výskyt a závažnosti konfliktů závisí do značné míry na tom, jak jsou lidé schopni problémům předcházet, řešit je když se objeví a poučit se z nich.
3.1 Mediace Výraz mediace pochází z latinského „mediator“, a může mít dva základní významy, které jsou spojené a navzájem se doplňují. „Medio“ ve smyslu „nacházet se mezi dvěma částmi“ a „medio“ chápáno jako kanál, přes který něco proudí (Yuste, 2012: 83). Existuje mnoho definic, popisujících pojem mediace. Mediace je proces, při kterém strany, jež jsou v rozporu, komunikují za pomoci neutrálního prostředníka, s cílem ukončení konfliktu. Mediátor přitom nemá moc rozhodovat, jednoduše strany vede tak, aby došly ke společné dohodě (Zeigler, 1997). Mediace, na rozdíl od soudního procesu nebo třeba obchodního jednání, (což jsou situace duální), je záležitostí triangulární. Nezbytně zahrnuje třetí osobu – nezávislou stranu. Mediátor musí inspirovat ke svobodě (Six, 1990). Také pro Ortegu mediace představuje mechanismus intervence třetí strany, která se snaží pomoci jednotlivců či celým skupinám dosáhnout vzájemné dohody, uspokojivé pro všechny (Ortega, 1995: 33). Samotnou mediaci si lze tedy představit, jako prostředek pokojného řešení sporů, jehož cílem je dosažení dohody. Důležitou roli přitom hraje třetí osoba, která je neutrální, přičemž jejím úkolem není za účastníky rozhodovat, ale pouze pomoct jim nalézt společné východisko, které bude vyhovovat oběma stranám. Margalit Cohen-Emerique (1997) udává tři jazykové významy termínu „mediace“. První význam je spojen se stavem, kdy mediátor slouží jako prostředník v situacích, ve kterých se nejedná ani tak o konflikt, jako spíše o obtížnosti v komunikaci. Např.: Odbor Školství najímá služby „mediátorů – překladatelů“ ze spolků a organizací na pomoc při procesech matrikulace a přijetí minoritních rodin. 16
Druhá definice označuje za mediaci zaměřenou intervenci, užitou za účelem usmíření a sloučení jednajících osob či stran. Jedná se o situace, kdy konflikt či rozpory činí nezbytnou účast třetí strany. Např.: Marocká studentka si na hodině zakryje hlavu hidžhábem, profesorka ji požádá, aby šátek při hodinách sundala, protože jí to připadá nepatřičné. To dívka samozřejmě odmítne a do procesu se postupně dostane celá rodina dívky i učitelský sbor a situace se může dále vyostřovat. Zde nastupuje na scénu mediátor. Třetí definice vnímá mediaci jako tvůrčí proces, který má určitý počáteční bod a vede k vytyčenému cíli. Přináší ideu transformace, dynamického a aktivního procesu. Mediátor v tomto ohledu jedná jako ústřední postava celého procesu. Např.: Komise zabývající se tvořením plánů integrace a přijetí si uvědomují kulturní diverzitu, přítomnou ve společnosti a proto předem využívají služeb mediátorů. (Cohen-Emerique, 1997: 9-15)
3.2 Interkulturní sociální mediace Ve Španělsku je mediace, jako nástroj řešení sporů využívána v celé řadě odvětví, které jsou samostatně legislativně ukotveny. Existuje zde mediace rodinná, civilní, obchodní, právní, sousedská, v oblasti dědictví a mimo jiné také mediace interkulturní. IM je tedy konkrétně druhem sociální mediace, kterou lze řadit ale zároveň odlišovat od ostatních forem nebo způsobů sociální činnosti, jako je politická mobilizace, sdružování, sociálně-kulturní animace, sociální práce, plánovaný rozvoj nebo ochrana komunit (Giménez, 1997). Ještě specifičtěji lze tuto disciplínu zařadit mezi mediaci komunitní a občanskou, o čemž široce pojednává studie o mediačních službách ve Španělsku: Libro blanco de la mediación en Cataluňa, vypracovaná Katalánskou vládou (Casanovas, Lauroba, 2011). Pro interkulturní mediaci je typická účast osob, jež jsou příslušníky rozdílných socio-kulturních či etnických skupin, které se setkávají ve stejném sociálním prostředí. Účastníci konfliktu náleží k různým kulturám a mluví jinými jazyky, používají jiné komunikační prvky, mohou mít odlišný pohled na život a možná nesdílí úplně stejné hodnoty. V tomto prostoru se nachází osoby majoritní společnosti, která je považována za dominantní a dále řada minoritních skupin, jež se pro sebe dožadují nároku na 17
rozdílnost a vyzdvihují, že oproti majoritě jsou jim odpírána některá společenská práva. Ta zahrnují například základní potřeby, jako je přístup k bydlení, zdravotnictví, vzdělání a k trhu práce. To může mít negativní vliv na jejich rozvoj a na schopnost přizpůsobit se kulturním hodnotám většinové společnosti. Z těchto důvodů je potřeba podporovat komunikaci mezi těmito skupinami. Pro Mikkelsona (1996: 126) je IM aktivitou, která umožňuje osobám neovládající národní jazyk, dorozumět se s poskytovateli veřejných služeb, aby tak lépe dosáhly na právní, zdravotnické a sociální služby a služby státní správy. Mediace ale neznamená jen překládat vyřčená slova, zahrnuje do sebe také všechny prvky neverbální komunikace: mimiku, gesta, řeč těla, jež jsou kulturními klíči (Castiglioni, 1997).
18
3.3
Modely Interkulturní mediace
Proces IM lze znázorňovat ve 3 základních formách. Nedá se říci, že by jednotlivé modely byly charakteristické odlišným způsobem jednání, jde spíše o rozdílné definice a možnosti, jak na IM nahlížet, které ale ve výsledku popisují tytéž cíle.
3.3.1 Model trojúhelníku Příkladem tohoto modelu je definice mediace, jak ji charakterizuje Six: jedná se o „akci provedenou třetí stranou, mezi dvěma svolnými jednotlivci nebo skupinou, kteří se jednání účastní dobrovolně a svobodně, a na kterých závisí konečné rozhodnutí, jehož cílem je nastolit nebo obnovit vztahy mezi nimi nebo se vyhnout, či ozdravit již narušené vztahy.“ Podle Sixe je dále možno rozlišit čtyři typy mediací. „Kreativní a obnovující“, jejichž cílem je vznik nebo obnovení vztahu a mediace „preventivní a léčebné", které jsou určeny k ukončení konfliktu (Six dle Salhab 1995: 36). Salhab dále dodává že: „Aktivita mediátora se neomezuje pouze na vyřešení konfliktu, ale může mít různé formy“ (Six dle Selhab 1995: 36). Toto schéma je základním zpodobněním IM, kdy model definuje, že v mediačním procesu vždy musí být přítomny 3 strany – odkazuje na triangulární komunikaci mezi stranou první, kterou nejčastěji bývá jedinec – cizinec nebo příslušník etnické menšiny, dále strana, se kterou cizinec potřebuje jednat - často jde o zástupce veřejných služeb a mediátora, který stojí mezi nimi. Nicméně jak dodává Yuste, profesní praxe dokazuje, že toto schéma neodkazuje pouze na jednu stranu cizí, jednu původní a mediátora, ale že do procesu může být zapojena i řada dalších subjektů (Yuste, 2012: 122-123).
Obrázek č. 1 - model trojúhelníku3 3
(Yuste, 2012: 122)
19
3.3.2 Model mostu, pouta Tento model chápe IM jako způsob intervence mediátora, zvláště v sociálních situacích s významnými prvky multikulturality, kdy dotyčný mezi jednajícími vytváří mosty porozumění. Gimenéz definuje IM jako způsob intervence třetí strany zvláště v situacích, ve kterých je významný faktor multikulturality. Intervence má za cíl uznání odlišností, přiblížení obou stran, usnadnění komunikace a vzájemného porozumění, rozvíjení schopnosti soužití, regulaci konfliktů a adekvátnost institucí ve vztahu k sociálním aktérům jiného etnického a kulturního původu (Giménez, 1997: 142). Slovy Grupo Triángulo (viz. dále), jenž je průkopníkem v oblasti mediace ve Španělsku, je IM procesem, který přispívá ke zlepšení komunikace, vztahů a interkulturní integrace mezi osobami nebo skupinami, přítomných v jedné oblasti, náležícími k jedné nebo několika kulturám (Grupo Triángulo, 2010: 11). Tohoto cíle se dosahuje pomocí intervence, skládající se ze tří základních aspektů: usnadnění komunikace, podpory soudržnosti a podpory autonomie a sociální integrace menšin. Cílem je vybudovat nový společný rámec soužití (SEMSI, 2004).
Obrázek č. 2 - model mostu 4
4
(Yuste, 2012: 123)
20
3.3.3 Model pavoučí sítě Z tohoto pohledu je IM vnímána jako komplexní přístup, který podporuje vztah mezi lidmi z rozdílných kultur a vede ke vzájemnému porozumění. V rozmanitosti vidí bohatství, které prostřednictvím soužití může vést k vytvoření nových osobnostních identit a nové občanské společnosti. Mediátor do procesu srozumitelně zasahuje, aby tak zvýšil šanci, že si osoby porozumí, budou se uznávat, překonají překážky, vzájemně se ovlivní a obohatí (ACCEM, 2009: 48). Model zároveň ukazuje, že na komunikaci má vliv řada dalších faktorů, jako je osobnost každého z aktérů, dále jejich zkušenosti, rodinné vztahy a sociální sítě, které tvoří právě onu pomyslnou pavoučí síť. Tento model je dynamický a pružný, vyjadřuje důležitou schopnost mediátora pracovat se všemi těmito faktory.
Obrázek č. 3 - model pavoučí sítě5
Výše uvedené definice popisují IM jednak jako jeden z druhů mediace, jednak poukazují na její odlišnosti. Mezi aktéry etno-kulturně rozdílnými není zásah třetí strany zaměřen vždy jen na překonání konkrétních neshod. Mnohdy může být primárním cílem mediační intervence
nastolení
komunikace
nebo
její
zlepšení.
V případech,
kdy
jde
o překlenování nebo utváření vazeb mezi konkrétními veřejnými institucemi, jakými jsou školy, nemocnice či úřady mediaci navíc nejde primárně o vyřešení konfliktu mezi účastníky, jako o překonání nesouladu mezi nimi. Ať už se jedná o omezený přístup menšinových skupin k veřejným zdrojům, či o nevhodné chování personálu vůči členům těchto skupin. To nejdůležitější, co IM přináší, tedy netkví ve vytvoření nové oblasti užití, ale ve specifickém zaměření a ve způsobech, jak se k mediaci v multikulturních kontextech postavit. Ať už v oblasti rodinné, sousedské, pracovní nebo vzdělávací. 5
(Yuste: 2012: 124)
21
3.4 Postavení Interkulturní mediace k jiným druhům mediací Nyní nastíním, čím se IM liší od jiných druhů mediací. IM se stává samostatnou oblastí především díky inovativním přístupům ke kulturní rozmanitosti. Aby se dalo mluvit o potřebě využití IM, je nutné omezit se na „situace s významným multikulturním faktorem“ – tedy takové momenty, kdy se sociální a kulturní odlišnost zúčastněných stran stane ústředním faktorem, který významně ovlivňuje jednání. V těchto situacích jednotlivci, skupiny, organizace nebo komunity, které jsou sociálními aktéry, přisuzují ať už záměrně nebo nevědomě výraznou důležitost odlišnostem druhé strany (Giménez, 1997: 128). Setkání nebo střet jedinců odlišných kultur v každodenním životě může doprovázet pro majoritu zvláštní chování, které je někdy spojené s nepříjemnými pocity v důsledku odlišného způsobu odívání, vyjadřování či mlčení, pozdravů, stylů práce či odpočinku,
stravovacích
návyků,
vůní,
zvuků
a mnohých
dalších.
Kulturní
nedorozumění či komunikační bariéry v tomto případě vedou k nečekaným situacím a specifických problémů, které mohou vyústit až v potencionální konflikt (Giménez, 1997: 133). Toto vymezení je důležité, neboť v běžném životě bychom jen těžko hledali situace, které by se daly označit jako čistě „monokulturní“. Podstatné je zjistit, proč se v určitých situacích stává etnokulturní faktor klíčovým a náročným. O situaci s významným multikulturním faktorem se jedná například, když doktor ošetřuje Romského pacienta a sám k tomuto etniku nepatří. Jeho vnímání a postoj k pacientovi tak může být znatelně ovlivněn a korigován předsudky, mírou zainteresovanosti vůči danému etniku a předpokládáním toho, jak daný pacient bude například dodržovat léčbu. Naopak pacient může cítit větší ostýchavost, zda sdělit lékaři, že se například léčí i metodami svého etnika. (Giménez, 1997: 134).
22
3.4.1 Charakteristiky interkulturní mediace Giménez rozlišuje 4 poznávací znaky, které jsou charakteristické pro IM a mohou tak být identifikovány jako konkrétnější nebo rozlišovací vlastnosti IM od ostatních způsobů mediace. 3.4.1.1 Etnokulturně odlišná povaha účastníků Výchozím bodem prvního znaku je fakt, že jednotlivým stranám mediačního procesu jsou připisovány rozdílné kulturní identity. Ty jsou založeny na odlišnostech (ať už biologických, národnostních, jazykových, náboženských, genderových), které po celou dobu procesu hrají významnou roli, protože právě tyto rozdíly bývají zdrojem nerovnosti a napětí (Giménez, 1997). Mediátor si musí velmi dobře uvědomovat, jak tyto rozdíly fungují a jaký mají vliv na postavení jedince ve společnosti a také jak se mění. 3.4.1.2 Následky rozdílností ve vztahu mezi stranami Dalším znakem je skutečnost, jaké následky s sebou tato rozdílnost ve vztahu mezi stranami nese. Každá strana má navíc určité vědomosti a naopak neznalosti o straně druhé. Jejich postoje jsou ovlivněny, obavami, předsudky a stereotypy. Navíc každá strana může mít rozdílnou „kulturu konfliktu“, která představuje konkrétní instituce, postupy a pravidla určité společnosti ve vztahu ke konfliktu. Ross poukazuje že „kultura definuje to, čeho si lidé váží, co je žene do sporů, dále ukazuje vhodné formy chování během určitých sporů a stanovuje instituce, které pak tyto spory zpracovávají.“ (Ross, 1995: 44). Kultura konfliktu vyjadřuje, za co lidé v určitě společnosti bojují, proti komu v tomto boji stojí a jaké jsou výsledky těchto sporů. Mediátor by měl brát v úvahu rozdílné postoje a hodnoty ale také to, jakou mají pro samotné aktéry konflikt, dohoda a spolupráce podobu. 3.4.1.3 Kulturní zázemí mediátora Na rozdíl od jiných druhů mediace, kde aktéři většinou pocházejí ze stejného nebo podobného kulturního zázemí, v interkulturní sociální mediaci je kulturní identitě mediátora přisuzována velká důležitost, protože i on si s sebou do procesu přirozeně nese hodnoty své vlastní kultury, které by ho poté mohly v jednání ovlivňovat.
23
Vyvstává zde tedy otázka, kým by měl z kulturního hlediska mediátor být. V praxi existují 3 možnosti, přičemž každá v sobě skrývá výhody ale také negativa. Mediátor by mohl být „bikulturní“ což znamená, že do určité míry by byl spojen s oběma kulturami, se kterými v mediačním procesu přichází do styku, mohl by náležet jen k jedné z nich, či pocházet z úplně jiného kulturního prostředí. Nelze jednoznačně říci, která z možností se jeví jako nejlepší, odborníci na interkulturní mediaci ve Španělsku se vesměs shodují na tom, že velmi záleží na kontextu – typu intervence a situaci, ve které má intermediační proces probíhat. V rámci výzkumu Nurie Llevot pro Universidad de Lérida kdy byly prováděny rozhovory s mediátory, působící v Katalánsku většina dotazovaných zastávala názor, že je lepší, pokud je mediátor stejné národnosti, jako cizinec se kterým jedná a to z prostého důvodu, že lépe chápe chování lidí, podmíněné příslušenstvím k určité kultuře a ovládá rodný jazyk této skupiny (Llevot, 2013). Vzdělavatelé a koordinátoři mediátorů naproti tomu mnohdy zastávají stanovisko, že je přínosné, pokud mediátor přísluší k majoritní společnosti, pokud se jedná o osobu, která po určitou dobu sama žila v zahraničí nebo ještě lépe v zemích původu migrantů. Takovíto mediátoři se mohou dobře intervenovat mezi dvěma kulturami, protože s cizinci sdílí zkušenosti vytržení z vlastní kultury a snahu adaptovat se na kulturu novou. Nicméně někteří vzdělavatelé si kladou otázku, zda by nebylo lepší, kdyby mediátor nenáležel ani k jedné skupině, byli tak více neutrální a neměl tendence uchylovat se např. k pozitivní diskriminaci některé z jednajících stran (Llevot, 2011: 134). V každém případě by vždy mělo být nějakým způsobem zajištěno, aby nedocházelo k porušení principu neutrality a nestrannosti, a aby člověk provádějící mediaci oplýval schopnostmi zprostředkovat komunikaci a uměl citlivě přihlížet ke kulturním faktorům, které jsou v procesu přítomné. Ani Španělská legislativa výslovně neuvádí, že by mediátor musel být migrantem a v praxi mediaci provádí mnoho občanů Španělska.
24
3.4.1.4 Interkulturalismus jako cíl Nakonec je nutné zmínit, že samotné interkulturní vztahy, jsou vnímány jako cíl. Perqtti ji definuje jako ideální stav, jak by věci měly fungovat (Perqtti, 1989). Malgesini a Giménez navrhli, že interkulturalismus by měla být pojímána jako projekt, zakládající interpersonální a sociální vztahy, ve kterých nebude docházet k diskriminaci pro rozdílnost rasy, kultury, etnicity, jazyka, náboženství a národnosti, a kde se aktéři uznávají jako rovnocenní účastníci, adekvátně spolu komunikují a vzájemně se obohacují (Malgesini, Giménez, 1997).
3.5 Typy Interkulturní mediace Prvním a základním rozlišením, přes které lze na interkulturní mediaci nahlížet je rozdělení na dvě hlavní třídy, s jejichž pochopením a odlišením někdy mohou nastat problémy, protože hranice mezi nimi jsou v praxi velmi obtížně určitelné. Důležitým zůstává, aby si mediátor za všech okolností vždy uvědomoval, kde se v každém momentu procesu mediace nachází – kde je jeho pozice.
3.5.1 Mediace přirozená Z historického hlediska v sobě všechny komunity do jisté míry vždy oblast mediace rozvíjely. Tyto akce byly přirozenou odpovědí na problémy a konflikty, ke kterým v každém společenství zákonitě musí docházet. Uskutečňovaly se mezi osobami stejného kulturního původu. Llevot (2006: 207) se ve svém výzkumu zmiňuje o tzv. mediaci spontánní. Jak už název napovídá, tato forma mediace je zcela přirozená, neformální a dobrovolná a mezi nově příchozími cizinci mnohdy i nejvyužívanější. Uskutečňuje se mezi osobami, které v sebe již mají přirozenou důvěru. Prostředníky bývají nejčastěji přátelé nově příchozích cizinců, lidé z jejich komunity či rodinní příslušníci, kteří v přijímající zemi již nějakou dobu pobývají a už se tak vyznají v jejím fungování. Tuto funkci mohou zastávat také komunitní spolky či asociace, jejichž poskytovaná pomoc je výrazem solidarity. Martin podotýká, že v praxi se mnohokrát jedná o dobrovolnou práci, bez jakéhokoliv nároku na odměnu, i když se mohou objevovat, jak to bylo například dokázáno v rámci tohoto výzkumu i případy, kdy si asociace nechaly za služby od cizinců platit. 25
Kdo dále spolupracuje jako tlumočník ve veřejných službách (nemocnicích, úřadech, školách) a plní tak často funkci interkulturního mediátora, jsou dále dobrovolníci z neziskových organizací nebo studenti na stážích (Martin, 2000). Tito přirození mediátoři fungují jako první pojítko mezi cizincem a přijímající společností a jejich pomoc závisí na konkrétních situacích. Mohou nabízet podporu v oblasti tlumočení, zajišťování bydlení, zaměstnání či zdravotních služeb. Na takovéto akce může být nahlíženo jako na jakousi „směnnou službu“, ke které dochází většinou v přirozených vztazích mezi krajany a pojí se k rozvoji „vzájemné pomoci“ (Jabbaz, Moncusí 2010: 191). Tato forma mediace má přirozeně své hranice. V první řadě, nevyškolený mediátor nemá stejné pravomoci jako mediátor profesionálně vzdělaný. U takovéto osoby si nemůžeme být jisti kvalitou poskytovaných služeb, protože nevíme do jaké míry je vzdělán v oblasti kulturní citlivosti a interkulturních kompetencí. Jelikož přirozenou mediaci tradičně provádějí přátelé či rodinní příslušníci cizinců, jen obtížně se zde navíc dodržuje zásada nestrannosti a mlčenlivosti (Yuste, 2012: 106). Spontánní mediace úplně nespadá do oblasti, která je společenskými vědami uznávaná za IM. I sama Llevot zmiňuje, že aby se dal někdo onačit za profesionálního mediátora, vyžaduje to jistý specializovaný přístup a dokonalou znalost své role, která daleko přechází pouhou společenskou družnost či příbuzenskou spojitost (Llevot, 2011). Nicméně na tuto formu by se určitě nemělo zapomínat, do jisté míry může být kompatibilní s mediací profesionální a vhodně ji doplňovat. I Llevot v rámci svého výzkumu vyzdvihuje, že v přijímající společnost jak úředníci veřejné správy, tak zástupci sdružení imigrantů afrického původu potvrzují, že alespoň podle jejich zkušeností přirozené sítě pomoci mnohdy fungují lépe než jiné formální mechanismy (Llevot, 2013).
26
3.5.2 Mediace profesionální Služby profesionální mediace již poskytují účelově vybíraní mediátoři, kteří jsou v dané oblasti vzděláni. Jejich úkolem je usnadnit cizincům přístup k veřejným službám, informovat je, tlumočit a doprovázet. Formální neboli profesionální mediace sama o sobě již slouží k rozptýlení nedorozumění, ke kterým může podle Cohen Emerique dojít ze dvou důvodů: Prvním z nich je neznalost příslušných kulturních kódů a hodnot, které jsou poté zdrojem nesprávných interpretací a nedorozumění, a mohou způsobit, že opatření, která byla přijata účastníky integrace, nedosáhnou požadovaného efektu. V těchto případech spočívá úloha mediátora v objasnění hodnot a jednání druhé strany, v rozptýlení nedorozumění v interakci a negativní reprezentaci, které mohou pracovníci ve veřejných službách vůči cizincům mít. V tomto ohledu chápeme mediátora jako facilitátora, a to nejen v oblasti komunikace, ale také v nastolení vzájemného respektu mezi jednotlivými stranami. Druhá příčina nebezpečí spočívá v předsudcích a stereotypních představách, které úředníci vůči cizincům mohou mít. Často se mohou uchylovat ke škatulkování, které bývá založeno na historickém, politickém či ekonomickém statutu dané osoby. (Abdallah-Pretceille, 2000). Pro lepší pochopení jak docílit stavu, kdy bude společnost opravdu interkulturní a lidé odlišných kultur budou schopni žít „spolu“ a nejen „vedle sebe“ je nutné zavést tři základní typy IM, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Margalit CohenEmerique, významná průkopnice IM ve Francii rozlišuje mediaci: Preventivní: jejím úkolem je především usnadnit komunikaci, dosáhnout porozumění mezi osobami, pocházející z kulturně odlišného prostředí a vzájemně je přiblížit. Tento typ mediace by měl zajistit, aby k žádným konfliktům pokud možno vůbec nedošlo. Především v tomto ohledu se IM liší od jiných druhů mediací. Nemusí být vždy nutně zaměřena na situace konfliktu, význam tkví v tom, že jim svými aktivitami předchází a usnadňuje komunikaci tam, kde ještě žádný konflikt nenastal. V praxi se může jednat o různé osvětové akce. Rehabilitační: pracuje se skutečností, že konflikt v důsledku nedorozumění již vznikl. Podílí se na regulaci a bezpečném řízení konfliktu a kulturního napětí. Předpokládá, že ve společenském uspořádání existují nutné nerovnosti, na něž je třeba 27
reagovat a podpořit tak znevýhodněný subjekt. Mediace rehabilitační zastává názor, že je třeba naučit se ke konfliktům přistupovat a řídit je. Transformační: předpokládá realizaci nového tvůrčího procesu, který by překonával zaběhnuté normy, zvyky a názory, které jsou v přijímající společnosti zakořeněné. Snaží se o vytvoření nových norem a způsobů sdílených vztahů a o nastolení nové občanské společnosti, která by byla založena na pozitivně vnímaném konceptu interkulturality. Cohen-Emerique (2003) IM nechápe, jako neutrální, naopak si uvědomuje silné mocenské pozice, které zde figurují a zaujímají tak významnou společenskou rovinu.
28
4 Etické principy v Interkulturní mediaci Při jednání s lidmi je vždy nutné mít na paměti dodržování jistých etických zásad, které zajistí, že s dotyčnou osobou bude zacházeno s respektem a důstojností. Co se týče určitých principů, v tomto ohledu se IM příliš neliší od jiných druhů mediace. Podle Richarte by se mělo dodržovat několik zásadních principů: Není možné udržovat některou ze stran v procesu mediace proti její vůli. Účast všech stran musí být založena na dobrovolném konsensu vzájemně spolupracovat, a na ochotě stran přijmout toho druhého jako rovnocenného partnera (Richarte dle Diez, Tapia, 1999: 23). Účastníci by měli mít po celou dobu spolupráce na paměti, že nejsou povinni přijmout způsob intervence, kterou jim mediátor předkládá. Tím by se mělo zajistit, že mediátor nebude vnímán jako cizí agent moci. Nikdy by se nemělo zapomínat, že mediátor opravdu vystupuje výhradně v roli průvodce, který jen nabízí možnosti řešení. S tím souvisí další princip, kdy prostředník má pouze nabízet pomoc. Nikdy by se neměl snažit dělat za některou ze stran vlastní rozhodnutí nebo snad něco nařizovat a stavět se tak do role soudce či zástupce (Richarte dle Diez, Tapia, 1999: 23). Pro samotného mediátora je velmi důležité, aby si v průběhu mediačního procesu získal důvěru obou stran. Usnadní mu to rozeznání možných stereotypů a předsudků, se kterými mohou jednotlivé strany do procesu mediace vstupovat a následný boj s nimi (Richarte, Puerta, Serrano, 2008:19). Všichni aktéři by měli mít šanci se k situaci vyjádřit a nabýt tak pocitu, že svou měrou přispěli k vyřešení konfliktu. A konečně důkazem, že mediační proces byl kvalitní a proběhl úspěšně je fakt, že každá ze stran se cítí jako vítěz (Richarte, Puerta, Serrano, 2008: 20). Kouzlo IM tkví v tom, že pomáhá lidem měnit pohled na problém, který je postihl, nabádá nahlížet na něj z jiné perspektivy.
29
5 Historický vývoj Interkulturní mediace ve Španělsku IM je fenoménem, který se v západních zemích jako profesionální disciplína začal formovat poměrně nedávno, nicméně můžeme říci, že mediace jako taková v jistém smyslu existovala vždy. Už dávní objevitelé a cestovatelé, misionáři, obchodníci a úředníci přicházeli na svých cestách do styku s lidmi z odlišných kultur, a již zde tedy vyvstávaly potřeby mít ku pomoci osobu, s těmito kulturními odlišnostmi obeznámenou. Koncept IM jako profesionální disciplíny se nicméně ve Španělsku začíná formovat v 90. letech 20. století, jako přirozená odpověď na rostoucí příliv cizinců do země. Osobnost interkulturního mediátora se zrodila z potřeby postavit mosty dialogu jak mezi přijímající společností a migranty, tak mezi majoritou a osobami, které již tradičně obývají oblasti Španělska, avšak pocházejí z jiného kulturního zázemí, jako je tomu například u Romské populace. Giménez podotýká, že potřeba prostředníka často vyvstávala z nelehkého postavení a marginalizace migrantských komunit ve většinové společnosti (Giménez, 1997: 128). Vývoj profese byl z počátku nesmělý, probíhal metodou pokusů a omylů kdy, stejně jako v jiných zemích Evropy se nejdříve experimentovalo s nejrůznějšími sociálními projekty, které v sobě obsahovaly prvky IM.
5.1 Etapy vývoje Giménez rozlišuje 3 základní období vývoje konceptu IM ve Španělsku: Za fázi zrodu považuje období v letech 1994 až 1997. V této době do Španělska míří velké množství migrujících osob a IM tak jako praktická disciplína zcela spontánně odpovídá na potřeby zlepšení komunikace především mezi osobami etnicky odlišnými. Problematika migrace se dostává do podvědomí široké veřejnosti a zvyšuje se množství subjektů, zapojujících se do podpory integrace cizinců (nevládní organizace, profesní organizace, univerzity, vláda). Inspiraci v zavádění konceptu IM hledá Španělsko u zemí, které již mají s tímto odvětvím větší zkušenosti, jako je Francie a Velké Británie. Míra, do jaké se vláda bude zaměřovat na rozvoj dané profese, závisí na uvážení jednotlivých provincií. Prvními oblastmi, kde vznikly iniciativy o podporu IM, byly především oblasti Madridu, Katalánska a Andalusie, kam tradičně směřují největší počty cizinců. 30
MADRID V oblasti Madridu byla jedním z prvních programů v této oblasti EMSI6. Díky EMSI došlo k vytvoření čtyř kurzů s názvem „Integrace a interkulturalismus“. (Giménez, 1997, s. 130). Zkušenosti z EMSI byly později využity pro vznik SEMSI7, k jehož realizaci došlo za spolupráce Odboru sociálních služeb města Madridu a Nadace madridské autonomní univerzity. Tento program byl svým způsobem převratný v tom, že jeho rozpětí bylo pojato velmi prakticky a široce a vedl ke vzdělávání a oficiálnímu zaměstnávání prvních interkulturních mediátorů (Giménez 1997: 130). Na poli vzdělávání svým dílem významně přispěl také Madridský institut vzdělávání (IMAF), který podpořil mnoho kurzů, zaměřující se na práci s cizinci, a Centrum interkulturních aktivit v Madridu (CAIM). ANDALUSIE Také v Andalusii se nejdříve začalo se zaváděním zkušebních kurzů, které následně vedly k vydání prvních publikací zabývající se interkulturní mediací. Byla jí například učebnice s názvem „Interkulturní sociální mediace“, obsahující články francouzské průkopnice na mediaci Margalit Cohen-Emerique, Rochdy Alili a Mohameda Salhab, či kniha „Přiblížení se k odlišným – Vzdělávání pro interkulturní mediátory“, publikované Andaluskou komisí. Vzdělávací kurzy byly realizovány zejména prostřednictvím Andalucia Acoge za podpory odborníků ze Španělska i zahraničí. Právě v Andalusii také vznikly jedny z prvních vysokoškolsky zaměřených magisterských programů, zaměřených na interkulturní mediaci (Giménez, 1997: 131). KATALÁNSKO Zde některé neziskové organizace (např. XENOPHILIA) také vytváří vzdělávací programy a kurzy s cílem poskytnout možnost oficiálního zaměstnávání interkulturních mediátorů. Ve fázi rozvoje v letech 1998 až 2002 již IM začíná nabývat podoby profesionální disciplíny. Její význam jako nástroje integrační politiky narůstá a začíná se zavádět ve stále více komunitních oblastech. To umožňuje hlubší zaměření na poli 6
EMSI: Escuela de Mediadores Sociales para la Inmigración (Madridská škola sociálních mediátorů pro
imigraci) 7
SEMSI: Servicio de Mediación Social Intercultural (Interkulturní sociální a mediační služby)
31
bádání o tom, jakou by měla IM nabýt podobu. Postupně se tato profese začíná probojovávat do veřejné správy a oblasti sociálních služeb. Dochází ke zvyšování množství
služeb
a projektů
–
z nich
můžeme
jmenovat
například
projekt
ALCÁNTARA, který se uskutečnil ve třech zemích – Španělsku, Portugalsku a Itálii, který ve výsledku svého výzkumu shrnuje proč je IM potřebná (Richarte, Puerta, Serrano, 2008). Vycházejí nové odborné publikace, navrhují se první studijní specializace a kurzy v postgraduálním univerzitním studiu, které nabývají na množství i kvalitě. Na konci tohoto období se formuje Grupo Triángulo8 a realizuje se První Mezinárodní kongres o Interkulturní mediaci (uskutečněný v Madridu 2-4 října 2002). Třetí období expanze, datujícího se od roku 2003 až 2007 označujeme také jako etapu „boomu“. V této fázi dochází k bujení komunálních programů v oblasti IM, jsou navrhovány plány sociální integrace, na scéně se objevují noví agenti mediace. Disciplína je každým dnem vnímána za potřebnější, a to nejen jako prostředek začleňování cizinců či etnických menšin, ale jako nástroj, nutný k řízení kulturní rozmanitosti, která v přijímající společnosti již existuje. Samotní mediátoři jsou jako profesionálové uznáváni ve všech komunitních oblastech a další rozvoj je již nezastavitelný (Giménez dle Yuste, 2012: 121-122). V některých publikacích bývá zmiňována ještě čtvrtá etapa, jako doba ústupu, datující se od roku 2008 do současnosti. Navzdory času, který uplynul od vzniku prvních mediačních programů, se vývoj disciplíny IM dostává do poněkud nelehké situace. To souvisí především s úbytkem množství institucí, které se angažují v oblasti IM a o nejasnostech, jak by vlastně IM v praxi měla vypadat. Není jasně formována profesní identita interkulturních mediátorů a vzhledem k hospodářské krizi klesá množství projektů a dotací ze státních Evropských zdrojů do sociální oblasti, které by byly tak potřebné pro další rozvoj disciplíny (Llevot, 2013).
8
Grupo Triángulo: Asociace na podporu rozvoje profese interkulturního mediátora
32
5.2 Průkopníci Interkulturní mediace ve Španělsku Kromě již výše zmiňované EMSI se dále na rozvoji IM ve Španělsku výrazně podílel Červený kříž, kdy byl za spolupráce Madridské radnice vytvořen vzdělávací program „Migración y Multiculturalidad“. Dalšími důležitými aktéry, byl la Federación Andalucía Acoge, která vznikla roku 1991 a el AEP Desenvolupament Comunitari de Cataluña, jenž od roku 1998 spolupracovali také s Centre Bruxellois d’Action Interculturelle (CBAI) se sídlem v Belgii, které se již dříve zasloužilo o rozvíjení profese IM na celoevropské úrovni. La Federación Andalucía Acoge přišla na scénu s několika vzdělávacími kurzy pro interkulturní mediátory, na kterém pracovala spolu s výše zmíněným CBAI. Byly jím například evropský projekt Horizon z roku 1992, projekt Alcántara (ve kterém byl navržen formativní kurz pro mediátory) a projekt Leoardo da Vinci. Navíc od roku 1999 týmy vzdělavatelů interkulturních mediátorů z Andalucía Acoge a Desenvolupament Comunitari společně uspořádali několik workshopů na téma IM (Sales, 2011).
5.2.1 Carlos Giménez Romero a SEMSI Odborníkem, který se velmi významně podílel na formování konceptu IM jako základního nástroje soužití ve Španělsku a zcela zásadně tak ovlivnil podobu této disciplíny je antropolog Carlos Giménez Romero. V současné době je ředitelem Ústavu pro výzkum v oblasti migrace, etnicity a sociálního rozvoje (IMEDES) a vedoucí programu „Migrace a multikulturalismus“ na autonomní univerzitě v Madridu, kde působí také jako profesor na katedře sociální antropologie a filozofie. Zároveň ještě do nedávna zastupoval roli ředitele v intervenčním programu Servicio de Mediación Social Intercultural (SEMSI) (interkulturní sociální a mediační služby), vytvořenou v roce 1997 pod záštitou Madridské radnice a Autonomní univerzity v Madridu (Dafits, 2015). Zasloužil
se
rovněž
o realizaci
několika
výzkumů
v oblasti
migrace
a multikulturality a je autorem mnoha publikací, které dnes slouží jako metodologický základ, z něhož vychází většina organizací a odborníků, zabývajících se interkulturní mediací.
33
5.2.2 Grupo Triángulo Grupo Triángulo je seskupení osob a asociací, které se zformovalo v roce 2002 ve městě Sevilla. Jeho založení předcházely na počátku 90. let aktivity, jejichž přáním a cílem bylo podpořit rozvoj profese interkulturního mediátora. Jak o sobě tvrdí samotné toto uskupení „Spojuje nás touha na základě neutuchající práce vytvořit společnost, která by rostla a těžila z diverzity (…) naším cílem je vytvářet prostor, kde bude docházet jak k teoretické tak k praktické reflexi kolem profese interkulturního mediátora.“ To se týká jeho profesního profilu, role a funkce, vzdělávání a otázky, na jaké společenské potřeby by IM měla odpovídat (I. Encuentro de Mediadoras y Mediadores Interculturales, 2007). Angažuje se v oblasti přistěhovalectví a práci s romským etnikem a snaží se o prosazování IM jako nástroje integrace a zvyšování povědomí u profesionální a široké veřejnosti. Mezi členy patří z Andalusie: Étnic (Granada), Federación Andalucía Acoge, Sevilla Acoge (Sevilla), Fundación Secretariado Gitano (Granada). Z Katalánska, ACISI (Barcelona), Desenvolupament Comunitari (Barcelona), KAB (Barcelona). Z Madridu: Programa Migración y Multiculturalidad, Universidad Autónoma de Madrid (I. Encuentro de Mediadoras y Mediadores Interculturales, 2007).
5.2.3 Síť mediátorů nadace la Caixa La Fundación "la Caixa" je nezisková organizace, která byla vytvořena v roce 1902 v Barceloně, jako důležitý subjekt, zabývající se přerozdělováním zdrojů na podporu sociálních programů v rámci celostátní sítě bank „La Caixa“ (Fundación Bancaria la Caixa, 2015). Jedním z těchto programů se stal také „Program imigrace“, který zahrnuje celou řadu opatření na podporu integrace cizinců. V rámci tohoto programu byla vytvořena tzv.: celostátní Síť interkulturních mediátorů, která má usnadnit dialog mezi přijímající populací a novými obyvateli, podporovat soužití a sociální soudržnost. Tento široký tým odborníků je koordinován prostřednictvím 8 subjektů, které potom řídí jejich činnost z rozdílných koutů země. Tým interkulturních mediátorů společně pracuje na zpřesnění profilu interkulturního mediátora, způsobu jejich vzdělávání a na vývoji produktů, materiálů a nástrojů k propagaci IM (Surt, 2015).
34
6 Legislativní
ukotvení
Interkulturní
mediace
ve
Španělsku IM je ve Španělsku fenoménem poměrně mladým, se kterým se jako s profesionální disciplínou počítá zhruba od roku 1998. Podstatné je zdůraznit, že Španělsko se administrativně dělí na 17 provincií a dvě města, které jsou zcela autonomní a mají vlastní vládní uspořádání, což jim dává pravomoc tvořit si svou legislativu. Na celostátní úrovni prozatím neexistuje zákon, který by specifikoval postavení IM, nebo ji jednoznačně legislativně ukotvoval. Prozatím je oblast IM zmíněna v zákoně 638/2000 (Real Decreto 638/2000) z 11 května, vydaný pod záštitou Ministerstva vnitra. Podobná je i situace v oblasti vzdělávání, kdy jednotlivé univerzity, nabízející vzdělávací programy mají plnou moc při jejich tvoření. Důležitým milníkem ve vývoji byl 8. únor 2008, kdy byla profese interkulturního mediátora oficiálně zařazena do informačního systému profesí, nabízených úřady práce ve Španělsku. Od této doby je možné registrovat se ve veřejných službách zaměstnanosti jako „interkulturní mediátor“. Pro registraci do systému SISPE (Sistema Informático del Servicio Público de Empleo) na pozici interkulturního mediátora není nutné vlastnit univerzitní titul, vyžaduje se ale určité vzdělání v oblasti mediace. (Richarte, Puerta, Serrano, 2008: 150). V roce 2011 je poté zákonem Real Decreto 721/2011 komunitní mediátor v národním katalogu profesních kvalifikací uznán Ministerstvem práce jako plnohodnotná profese. Odvětví mediace spadá pod agendu ministerstva práce, ministerstva školství a do jisté míry i ministerstva spravedlnosti. Dodnes tedy nebyl vydán oficiální dokument, který by definoval postavení interkulturního mediátora, ani jednotný systém vzdělávání či akreditace. Tuto pravomoc si drží jednotlivé univerzity, které se zabývají formováním studijních a akreditačních programů v oblasti mediace (Sales, 2011). Taktéž neexistuje jednotný etický kodex, který by definoval pravomoci mediátorů. Tato zodpovědnost nadále zůstává v rukou jednotlivých profesních asociací či nevládních organizací.
35
7 Oblasti působení Interkulturní mediace a její možné využití v praxi Cizinec je osobou s právy a povinnostmi, který, pokud svůj život vede uvědoměle, přispívá k rozvoji společnosti, ve které žije. Rovný přístup k veřejným službám by mělo být základním právem každého člověka. Znamená to těmto právům a povinnostem rozumět ale také být v těchto službách pochopen. Nicméně toto právo se, alespoň ve Španělském kontextu často podceňuje, nebo se dokonce v každodenních situacích porušuje. Proto existuje několikero oblastí, v nichž je asistence osoby, vyškolené v IM na místě, aby pomohla všem stranám uplatnit svá práva, která nám jako lidem přirozeně náleží. Při své práci mediátoři jednají s následujícími aktéry: zařízeními a veřejnými službami, které přicházejí do kontaktu s populací z jiného kulturního zázemí a s jednotlivci
nebo
celými
kolektivy
migrantů,
kteří
se
dožadují
rovného
a demokratického přístupu k těmto službám. Mezi nejčastější oblasti působení mediátora patří školy, nemocnice, veřejné instituce jako banky a místa, kde se skupiny cizinců přirozeně sdružují – komunity, bytová družstva, ubytovny, chráněné byty nebo uprchlické tábory.
7.1 Oblast zdravotní Ztráta zdraví se týká všech osob, nehledě na jejich původ. Právě zdravotnictví proto patří nejen ve Španělsku za oblast, kde jsou služby mediátorů využívány nejvíce. José Gabriel CAMPOS LÓPEZ ve své práci, zaměřenou na využití mediace při práci s osobami Marockého původu zdůrazňuje, že ve Španělsku platí zdravotnická střediska za místa, kde se koncentruje velké množství cizinců. Upozorňuje, že roste potřeba využití mediace v oblastech duševního zdraví, gynekologie a pediatrie (Campos, 2005). I když zdravotnické služby ve Španělsku pomalu začínají využívat služeb profesionálních překladatelů, tuto pozici ve velké většině případů zastávají dobrovolníci, rodinní příslušníci pacientů, přátelé nebo lidé z asociací migrantů, kteří se uvolí zastat roli mediátora. Jedná se tedy o osoby bez patřičného vzdělání v příslušné oblasti. María Gracia Torres (2004: 451) dokonce dodává že „Systém španělského zdravotnictví je tak přehlcen nevyškolenými dobrovolníky, jenž slouží jako tlumočníci, že už jen stěží zbývá nějaké místo po kvalifikované pracovníky.“ (…) „studenti medicíny 36
vůbec nemají ponětí o profesi interkulturního mediátora či sociálního tlumočníka a k čemu by jejich práce mohla soužit.“ Kulturní diverzita přináší odlišné vnímání v pojetí zdravotní péče, způsobech léčby, stravování, hygienických návycích, dávkování léků, přístupech k sexualitě, mateřství a dalších aspektech. Zde se nutně musí brát v úvahu také prvek interkulturality (Yuste, 2012: 169). V tomto ohledu se mediátor uplatňuje obzvláště při předcházení a řešení sporů, vzniklých mezi pacienty a zdravotnickým personálem, dále při rozvíjení programů v oblasti prevence chronických onemocnění (diabetes, astma) a patologického chování (alkoholismus, užívání drog), poradenství o zdravém životním stylu, napomáhá eliminovat možné předsudky a stereotypy o využívání systému zdravotnictví. Na druhé straně asistuje při vzdělávání odborníků ve zdravotnictví a rozvíjí tak jejich interkulturní citlivost. Dále asistuje při nepřeberném množství již konkrétních situací, například při přípravě na porod, sexuálním vzdělávání, očkování dětí, při preventivních prohlídkách (Yuste, 2012: 170). Pro lepší představu, jak lze IM aplikovat v praxi nyní uvedu několik kazuistik z práce již výše zmiňovaného Lopéze, který prováděl výzkum s interkulturními mediátory, působícími ve zdravotnictví. Největší komplikace přicházejí zejména při snaze dohodnout se s cizinci - muslimy, protože rozdíly mezi Evropskou kulturou a kulturami, založenými na islámu jsou nejmarkantnější. 1. Cizinec původem z Maroka, hospitalizovaný na JIP9 se probudil po těžké operaci z umělého spánku, nevěděl kdo je nebo kde se nachází, neuměl španělsky a zdravotnický personál zase arabsky, proto byl přivolán interkulturní mediátor, který pacientovi vše přeložil a vysvětlil. Situaci se tak podařilo uklidnit. 2. Muslimové nejedí vepřové maso, nesmějí jíst ani z nádobí, kde byla taková potravina někdy připravována a i když na to většina nemocnic ve Španělsku bere ohledy a je připravena nabídnout jiný pokrm, mnoho muslimů tomu jen těžko uvěří a dává přednost, aby jim jídlo nosila rodina z domu. S tím přirozeně může mít vedení nemocnice problém a vzniká tak konflikt.
9
JIP: jednotka intenzivní péče
37
3. Během Ramadánu10muslimové musí přizpůsobit své stravovací návyky, a proto mohou odmítat pobírání léků či nechat si aplikovat injekci. 4. Jak muslimky, tak jejich manželé často vyžadují, aby ženy vyšetřovaly jen doktorky. Existují případy, kdy muslimky odmítají chodit na kontroly (zejména gynekologické), protože to vyžaduje fyzický a velmi osobní kontakt a při samotné prohlídce navíc často musí být přítomen manžel, nebo jiný muž z rodiny. 5. Lékařské ordinace mají striktně dané ordinační hodiny. Cizinci mnohdy nerozumí, že přijít i o 5 minut po uzavírací době nebo po objednání může zapříčinit jejich nepřijetí. Často si také stěžují, že lékaři jim dávají jen strohé informace o jejich diagnóze. Zdravotní personál oproti tomu často mívá podezření, že cizinci zatajují informace, nebo dávají falešné údaje ze strachu, aby nebyla přivolána policie. 6. Zdravotnický personál často překvapuje a uvádí je do nepohodlné situace některé chování cizinců, kdy například Maročané vyjadřují díky stiskem ruky, polibkem a opakovaným poděkováním, či nošením jídla jako výraz vděku. 7. Informace poskytované ve psané formě, jako jsou lékařské recepty, nebo obecné informace
o poskytování zdravotnických
služeb
jsou
v nemocnicích,
lékařských
ordinacích i na internetu udávány pouze ve španělštině. Cizinci nedisponující jazykem proto zdravotnímu systému často nerozumí a dostávají se do byrokratických problémů.
8. Cizinci se často uchylují k tradiční medicíně, běžné v jejich zemi původu, protože systém zdravotnictví ve Španělsku je pro ně příliš drahý, nerozumí mu, nebo ho nepovažují za kvalitní. (Torres, 2004: 4-9).
10
Ramadán: devátý měsíc islámského kalendáře kdy během půstu který začíná ranní a končí večerní
modlitbou je muslimům zakázáno jíst, pít, kouřit, mít sexuální styk (Kropáček, 1993).
38
7.2 Oblast vzdělávací Druhou z oblastí, kde je IM využívána nejvíce, je pole školství a vzdělávání. Právě sféra vzdělávání se ve spojitosti s interkulturním soužitím často setkává s kritikou. Podle Yuste vzdělávací programy založené na multikulturalismu, které jsou dnes ve Španělsku nejběžnější, nejsou řešením, protože směřují k přizpůsobení se odlišných kultur ke kultuře domorodé, bez toho že by byly respektovány nebo bylo vyvíjeno úsilí nalézt a využít něco z jejich odlišností pro obohacení stávajícího systému (Yuste, 2012: 169). Úlohu přirozeného mediátora v této oblasti nejčastěji zastávají členové školního kolektivu (spolužáci, profesoři, rodiče). Mediace ve sféře vzdělávání je přitom stěžejní, protože se bude podílet na výchově budoucí generace. Je důležité formovat mladé lidi, citlivé ke kulturním různostem, kteří budou schopni přijímat bez předsudků a zaběhlých stereotypů generace současné. Mediátoři v systému vzdělávání se mohou v rámci preventivní mediace podílet na realizaci nových integračních programů a aktivit pro děti cizinců, participovat ve formování programů na zvýšení interkulturní citlivosti v plánech přijetí, asistovat při pořádání kulturních akcí, her, sezení, workshopů a výstav. Největší možnosti mediace tkví ve formě rehabilitační, kdy mediátoři řeší možné konflikty, které mohou vzniknout jak mezi studenty navzájem, tak mezi nimi a profesory, či mezi vzdělavateli a rodiči studentů (SEMSI, 2012). Podle výzkumu, provedeného Universitou distančního vzdělávání v Madridu se dotazovaní mediátoři, působící na poli školství nejčastěji setkávali s následujícími případy: 1. Dohoda při konfliktu hodnot, kdy dívky z muslimských rodin nosí i při hodinách čádor, hidžáb či jinou formu tradičního oděvu. Vzniká problém např. při hodinách, jako tělesná či výtvarná výchova. 2. Problémy se stravováním dětí ve školních jídelnách. 3. Roztržky mezi dětmi kvůli odlišné barvě pleti či způsobu odívání. 4. Vysvětlování odlišných kulturních projevů mezi profesory a žáky.
5. Objasňování školních povinností rodičům dětí jako nutnost zajistit, aby děti chodily do školy včas a plnily si domácí úkoly, zúčastňování se mimoškolních akcí (exkurze či školní výlety) či objasňování nutné účasti rodičů na třídních schůzkách. Důležitá je také otázka neakceptovatelnosti neomluvených absencí dětí ve škole (Odina, 2002: 101-105).
39
7.3 Oblast pracovní Bohužel ve Španělsku je dnes mnohdy běžné vnímat kulturní odlišnosti u pracovníků jako něco problematického. Navíc právě v sociálně pracovní oblasti čelí nejvíce cizinců situacím odmítnutí, diskriminace a zneužívání, jako důsledku neznalosti socio – kulturního a právního kontextu a nedokonalého ovládnutí jazyka. IM v sociálně-pracovní oblasti se zaměřuje především na dva hlavní cíle. Prvním z nich je zamezení diskriminačních postojů zaměstnavatelů vůči cizincům především v rámci přístupu k zaměstnání. 1. Přítomnost mediátora při procesu výběrových řízení, kdy dohlíží na dodržování práv zaměstnance i zaměstnavatele. 2. Zúčastnění mediátora při procesu uzavírání pracovních smluv, kdy je domlouvána především výše mzdy, délka pracovní doby a pracovní náplň.
3. Asistence mediátora v rámci pracovně právního poradenství, skrze předávání důležitých informací z oblasti pracovního práva (Riobó, 2012: 9-10).
Druhým cílem je pozitivní senzibilizace zaměstnavatelů vůči kulturním odlišnostem. Úkol mediátorů zde spočívá především v: 1. Informování a školení zaměstnavatelů v rámci pracovního poradenství.
2. Upozorňování zaměstnavatelů na potencionál kulturní diverzity (Riobó, 2012: 9-10). Protože lidé, kteří do Španělska přicházejí, s sebou přinášejí také lidský kapitál v podobě vědomostí, zkušeností a znalostí, které si cizinec ze země původu nese, kapitál, který by se neměl podceňovat či zůstávat skrytý a nerozpoznaný, ale naopak být využit k obohacení firmy (Yuste, 2012: 168). Mediace v pracovní oblasti dále může zahrnovat podporu aktérů na trhu práce či intervenci v situacích nedorozumění nebo konfliktu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci z jiných kultur (ACCEM, 2009: 58).
40
7.4 Oblast komunitní a sociální Přístup k bydlení a složitost interakcí mezi pronajímateli a obyvateli osad v mnohdy nestandardních podmínkách bydlení a marginalizace, stejně jako sousedské vztahy v multikulturních čtvrtích často vedou k potřebě IM. Ta se v mnoha případech zakládá na podpoře odborníků v sociálních službách, kteří potřebují pomoc při práci s lidmi z různého kulturního zázemí (např. v oblasti bydlení, stravování, nezaopatření dětí, domácího násilí, využívání služeb) (ACCEM, 2000). Intervence mediátora se také může využívat pro dosažení pokojnějšího soužití v Přijímacích střediscích, chráněném bydlení či pro podporu interkulturních setkávání nebo pro posílení vztahů mezi imigranty a původním obyvatelstvem (Yuste, 2012: 168). V rámci výzkumu Nurie Llevot vyvstaly jako nejčastější důvody pro intervenci interkulturní mediace: 1. Problémy v soužití mezi sousedy, jako řešení konfliktů, vzniklých v důsledku nadměrného hluku, nedodržování nočního klidu. 2. Asistování a dohled při uzavírání nájemní smlouvy. 3. Řešení problémů mezi pronajímateli bytových prostor a nájemci.
4. Organizování a účast na kulturních akcích, debatách a expozicích, zacílené na zvýšení multikulturní citlivosti ve společnosti (Llevot, 2011).
7.5 Oblast rodinná V prostředí práce s rodinou se IM zakládá především na podpoře asertivní komunikace mezi členy rodiny, s cílem vyřešit neshody, nebo nalézt prostředky k vyřešení konfliktu. Mediace zde bývá využívána především při: 1. Řešení partnerských problémů u smíšených manželství. 2. 5ešení mezigeneračních problémů mezi rodiči a dětmi, zejména kvůli vzdělání. 3. Soudním vyrovnání v otázkách, týkajících se odloučení rodiny při rozvodech nebo naopak sloučení rodiny.
4. V problémech přizpůsobení se kulturním změnám v pracovní či sociální oblasti, v problematice násilí, založené na nerovnosti pohlaví či ve výchově dětí. (ACCEM,
2000: 57-58). 41
8 Závěr Tématem a cílem práce bylo celkově popsat současný koncept IM, jak je chápán v rámci Španělského království. Nejprve jsem se zaměřila na vyjasnění některých základních pojmů, které se k problematice IM pojí. Dále jsem popsala termíny mediace a IM, její modely a postavení k jiným druhům této disciplíny. Vysvětlila jsem základní etické principy, které by v rámci mediačního procesu měly být vždy důsledně dodržovány, aby tak bylo zajištěno poskytování kvalitních služeb. Dále jsem se stručně zaměřila na historii migrace do Španělska a na současné legislativní ukotvení této disciplíny na státní úrovni. V závěru práce popisuji jednotlivé typy IM, která se ze základního hlediska může dělit na spontánní a profesionální a konečně na možné využití IM v praxi. Interkulturní mediace je považována za ideální disciplínu pro budování interkulturality, které jde o více než jen pouhé soužití kultur a využívá nástrojů vedoucí k pokojnému a obohacujícímu soužití. Tak jako jiné druhy mediace, i mediace interkulturní přináší ve srovnání s jinými formami zapojení třetích stran řadu výhod. Mediace může být rozumnou úlevou soudům a značnou úsporou času a finančních prostředků. Na druhé straně vede k vytváření pružnějšího prostředí pro vedení sporů, vede k dohodám dlouhodobého charakteru a zabraňuje rozdělení stran na vítězné a poražené. „Její velká výhoda spočívá v ziscích, které přináší všem stranám – zvyšuje začleňování jednotlivců a komunit, kreativitu a zodpovědnost a učí účastníky, jak řešit budoucí konflikty (Suares, 1996: 51-55). Hlavním přínosem IM je dosažení občanského soužití. IM má předpoklady učit společnost toleranci nebo může být efektivním nástrojem k obtížnému přizpůsobování se veřejných institucí stále se měnícímu prostředí. Je pravda, že s krizí, která do země v roce 2008 přišla se část cizinců a s nimi i určité procento Španělů rozhodlo ze státu odcestovat, ale bylo by nebezpečné domnívat se, že mediace zde již není potřebná. V posledních letech ve Španělsku stoupla poptávka po službách psychologů od pacientů, sužovaných depresemi. Velkou část z nich tvořili cizinci, trpící stresem, souvisejícím s obtížnostmi při procesu začleňování se do nové společnosti (Achotegui 2008). Nízké mínění o sobě samých i o statusu své komunity v očích majoritní společnosti má za následek život v traumatu, 42
jenž má chronický a komplexní charakter a může se tak výrazně podepsat na fyzickém i duševním zdraví přistěhovalců. Ačkoliv je Španělsko v porovnání s Českou republikou zemí diametrálně odlišnou, ať už se to týká její geografické polohy, administrativního uspořádání či migrační politikou, jednu věc mají společnou. Vzhledem k současnému neklidnému vývoji ve světě, kdy se zároveň rozevírají pomyslné nůžky chudoby a sociální rozdíly mezi jednotlivými společenskými třídami se čím dál více zvětšují, bude množství cizinců, proudící do Evropy s velkou pravděpodobností narůstat a tak je nezbytně nutné začít se touto problematikou více zabývat a hledat nové způsoby jak zajistit bezproblémovější soužití vícero národnostních skupin v jedné společnosti. Protože svět ještě nikdy nebyl tak plný kontrastů, kde dennodenně dochází ke střetům v odlišných způsobech chápání, komunikace i samotného pohledu na život. Proces k vytvoření interkulturní společnosti ještě zdaleka není u konce a ukazuje se, že profese interkulturního mediátora je pro dosažení tohoto cíle nezbytná. Slovy spisovatele Amina Maaloufa „Diverzita ve společnosti vždy existovala a vždy existovat bude. Sama o sobě není dobrá, ani špatná, je to prostě realita.“ (Maalouf, 2014) Skutečnost, kterou je nutné přijmout a naučit se s ní žít. A interkulturní mediace může být vhodným způsobem, jak tomu napomoci.
43
Seznam použitých zdrojů Knižní zdroje: ABDALLAH-PRETCEILLE, M. (2000). Vers une pédagogie interculturelle. París: Anthropos. ACCEM (2009). Guía de mediación intercultural, Valencia: Ministerio de Trabajo e Inmigración ACHOTEGUI, J. (2008). Migración y Crisis: el síndrome del inmigrante con estrés crónico y múltiple (síndrome de Ulises). Avances en Salud Mental Relacional 7:1-28. CAMPOS LÓPEZ, J. G. (2005). Mediación intercultural y traducción/interpretación en los servicios públicos: el caso de la atención sanitaria a población inmigrante de origen magrebí', en Fòrum de Recerca, núm. 10, Universitat Jaume I CASANOVAS P., MAGRE J., LAUROBA M., (2011). Libro Blanco de la Mediación en Cataluña, Barcelona: Generalitat de Catalunya, Departament de Justícia, CASTIGLIONI, M., (1997). La mediazione linguistico-culturale. Principi,strategie, esperienze. Milán: FrancoAngeli Cohen-Emerique, M. (1997). La negociation interculturalle, phase essentielle de Integration des migrants. En Hommes & Migrations, n. 1208, Julio – agosto. COHEN-EMERIQUE, M. (2003). La mediación intercultural, los mediadores y su formación. París DOHNALOVÁ, E. (2012). Úvod do sociální práce s migranty: Problematika migrace a integrace v ES/EU a České republice. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc. DIEZ, F., TAPIA, G., (1999). Herramientas para trabajar en Mediación. Buenos Aires: Paidós Mediación
GIDDENS, A., (2013). Sociologie, Praha: Argo GIMÉNEZ ROMERO C., (1993). El concepto de cultura y su aplicación a la inmigración. Madrid: Entreculturas GIMÉNEZ ROMERO C., (1997) La naturaleza de la mediación intercultural. Revista Migraciones, Madrid: IUEM 44
GIMÉNEZ ROMERO C., (2003). Pluralismo, Multiculturalismo e Interculturalidad, Propuesta de clarificación y apuntes educativos, Educación y Futuro: Revista de Investigación Aplicada y Experiencias Educativas nº8, Editorial CES Don BoscoEDEBË Grupo Triángulo (2010). Guía para la mediación intercultural: Marco, proceso e instrumento de avaluación: Valencia: Grupo triángulo, cuaderno de mediación intercultural n.1 Hájková, V. (2005). Integrativní pedagogika. Praha: IPPP ČR CHILDE, V. G., (1978). Los orígenes de la civilización. Madrid: F.C.E., JABBAZ M. Y A. MONCUSÍ., (2010). Mediación intercultural „natural‟. Reflexiones a partir de una experiencia en Orriols.” Revista Migraciones KAHN, J. S., (1995). El concepto de cultura: textos fundamentales. Barcelona: Anagrama. KOTTAK. C. Ph. (1994). Antropología. Una exploraci6n de la diversidad humana, Mac Graw Hill. KROEBER, A. L., y KLUCKHOM, C. A., (1980). Culture: a critical review of concepts and definitions. New York: Vintage Books KROPÁČEK, L. (1993). Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad LLEVOT, N. (2006). Prospectiva y retrospectiva de la mediación intercultural en Cataluña.” Revista de Trabajo Social Portularia LLEVOT, N. (2011). La mediación intercultural en España. en Immigrazione e intercultural in Italia e in Spagna. Prospettive, proposte ed esperienze a confronto, coordinado por M. Fiorucci y M. Catarci. Milano: Unicoplo. MALGESINI, G., GIMÉNEZ, C., (1997). Guía conceptual sobre migraciones, racismo e interculturalidad, Madrid: La Cueva del Oso MARTIN, A., (2000). La interpretación social en Espańa, en KELLY, Dorothy (ed.), La traducción y la interpretaciónen Espańa hoy: Perspectivas profesionales. Granada: Comares MIKKELSON, H., (1996). Community interpreting: An emerging profession”. Interpreting 1:1, 45
Odina. T. A., (2002). Mediación Social en el Ámbito Socioeducativo. Identificación De Necesidades y Formulación de Propuestas de Actuación en Contextos Educativos, Métodos de Investigación y Diagnóstico en Educación, Madrid: Facultad de Educación Universidad Nacional de Educación a Distancia. ORTEGA, H. D. (1995). Guía para el análisis y mediación en la resolución de conflictos. Como ayudar a trasformar conflictos en relaciones de cooperación, IRIPAZ/OEA. PERQTTI, A. (1989). Pequeño léxico sociológico y antropológico sobre la inmigración, Cuaderno 65, Fundación Encuentro, Servicio de Documentación. Richarte Vidal I., Puerta Oncins D., Serrano Vidal V. (2008) Una Aproximación Transnacional a la Mediación Intercultural: Realidades en Francia, Italia y España. Valencia: CeiMigra. Ross, M. H. (1995). The Culture of Conflict: Interpretations and Interests in Comparative Perspective, New Haven: Yale University Six, J. F. (1990). Les temps des Médiateurs Sovák, M. a kol. (2000). Defektologický slovník. 3. vyd. Jinočany: H&H., s. 325 SELHAB, M. (1995). Prácticas de la mediación intercultural, en AA.VV.: La mediación intercultural, etc. SUARES, M. (1996). Mediación. conducción de disputas, comunicación y técnicas, Paidós. TORRES DÍAZ, MARÍA GRACIA (2004). Interpretación comunitaria médica e investigación, Panorama actual de la investigación en traducción e interpretación. Granada: Atrio (2 vols) WILLIAMS, R. (1983). Keywords. a vocabulary for culture and society, Oxford: University Press. YUSTE, C. (2012). Guía Didáctica, Taller de Empleo Inclusión Social, Mediación Comunitaria Intercultural, Valencia: Cruz Roja, Comité Provincial Valencia ZEIGLER, J. W.,(1997). The Mediation Kit: Tools to Solve Disputes. Manchester: John Wiley & Sons Inc
46
I. Encuentro de mediadoras y mediadores interculturales, (2007). Valencia: Grupo Triángulo. internetové zdroje: Buryánek, J., (2002). Interkulturní vzdělávání. Příručka nejen pro středoškolské pedagogy. Praha: Člověk v tísni – Společnost při Čt, o.p.s. [online]. Dostupné 3. 1. 2015 z: http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/IKV1_komplet.pdf Cea D’Ancona, Mª Ángeles., Martínez Valles M., S., (2013). Evolución del racismo, la xenofobia y otras formas conexas de intolerancia en España. Madrid: Ministerio de Empleo y Seguridad Social Subdirección General. [online] Dostupné 3. 3. 2015 z: http://explotacion.mtin.gob.es/oberaxe/inicio_descargaFichero?bibliotecaDatoId=4056 Dafits: Departament d antropología, filosofia i treball social (2015). Carlos Giménez Romero, antropologia.urv.es. [online] Dostupné 8. 3. 2015 z: http://antropologia.urv.es/dafits-urv/index.php/es/programamims/professoratmims/300carlosgimenez.html Fundación Bancaria La Caixa. (2015). Sala de prensa, prensa.lacaix.es. [online]. Dostupné 8. 3. 2015 z: http://prensa.lacaixa.es/ Gobierno de Espaňa, Ministerio de empleo y seguridad social ©, (2015). El número de extranjeros residentes en España desciende, principalmente por el acceso a la nacionalidad española,prensa.empleo.gob.es. [online] Dostupné 3. 3. 2015 z: (http://prensa.empleo.gob.es/WebPrensa/noticias/inmigracionemigracion/detalle/2289 InBáze, o. s. ©, (2015). Interkulturní mediace. Intekulturniprace.cz [online] Dostupné: 3. 3. 2015 z: http://interkulturniprace.cz/interkulturni-mediace/ INE ©, (2015). Instituto Nacional de Estadística de Espaňa,ine.es [online]. Dostupné 3. 2. 2015 z: http://www.ine.es/prensa/padron_prensa.htm Llevot Calvet, N., (2013). Monográfico sobre asociacionismo e inmigración, La mediación intercultural en las asociaciones de inmigrantes de origen africano, Revista Internacional de Sociología (RIS) Vol. 71, Lérida: Universidad de Lérida. [online] Dostupné 5. 3. 2015 z: file:///C:/Documents%20and%20Settings/iwet/Dokumenty/Downloads/539-802-1PB.pdf
47
Maalouf, A., (2014). Punto de vista: Tener mas identidad cultural, dontknow.net [online]. Dostuptné 10. 4. 2015 z: http://www.dontknow.net/punto-de-vista/aminmaalouf-tener-mas-identidad-cultural-si Malgesini, G., Giménez, C. R., (2000). Cultura [online]. Dostupné: 1. 2. 2015 z: http://www.fongdcam.org/manuales/educacionintercultural/datos/docs/ArticulyDocume ntos/Clarificacion%20de%20conceptos/culMultIntr/INTERCULTURALIDAD.pdf Osobnostní rozvoj pedagoga (2015). Vymezení integrace a inkluze ve vzdělávacím procesu, osobnostnirozvojpedagoga.cz. [online] Dostupné 3. 2. 2015 z: http://osobnostnirozvojpedagoga.cz/moduly/m1/5-1-1-vymezeni-integrace-a-inkluzeve-vzdelavacim-procesu.html Riobó Cuadros, A. (2012). Somunicación al primer congreso internacional sobre mediación intercultural: Mediación laboral intercultural: Una herramienta para la aproximación en las relaciones interétnicas en el empleo. [online]. Dostupné 15. 3. 2015 z: http://es.scribd.com/doc/13057908/Mediacion-Laboral-Intercultural-Unaherramienta-para-la-aproximacion-en-las-relaciones-interetnicas-en-el-empleo#scribd Sales Salvador D. (2011), Grupo CRIT: Panorama de la mediación intercultural y la traducción/interpretación en los servicios públicos en España, Castellón: Departamento de Traducción y Comunicación, Universidad Jaume I de Castellón. [online]. Dostupné 5. 3. 2015 z: http://red.pucp.edu.pe/ridei/files/2011/08/100515.pdf SEMSI, El Servicio de mediación social intercultural, (2012). Segunda parte: Fundamentos, Dimensiones y Ámbitos de la Acción mediadora. [online] Dostupné 10. 4. 2015 z: http://www.fongdcam.org/manuales/educacionintercultural/datos/docs/ArticulyDocume ntos/EduInter/mediacion/DyAdelaAccionMediadora.pdf SEMSI, El Servicio de Mediación Social Intercultural, (2004). Mediación, Revista de educación social, č. 2, [online]. Dostupné 3. 3. 2015 z: http://www.eduso.net/res/?b=4&c=28&n=86 SEP: Secretaría de educación pública, (2007). La Diversidad Cultural, Políticas y fundamentos de la educación intercultural bilingüe en México. [online]. Dostupné: 2. 2. 2015 z: http://www2.sepdf.gob.mx/info_dgose/textos_digitales/archivos/cd1/politicas_y_funda mentos_mod.pdf 48
Surt (2015). Red de mediación intercultural la Caixa, surt.org. [online] Dostupné 10.4.2015 z: http://surt.org/cast/redmediacion.html UNESCO ©, (1982). Declaración de México sobre las políticas culturales. Conferencia mundial sobre las políticas culturales. [online] Dostupné 28. 12. 2014 z: http://portal.unesco.org/culture/es/files/35197/11919413801mexico_sp.pdf/mexico_sp.p df UNESCO ©, (2003). Declaración Universal sobre la Diversidad Cultural una visión, una plataforma conceptual, un semillero de ideas, un paradigma nuevo. [online] Dostupné 28. 12. 2014 z: http://unesdoc.unesco.org/images/0012/001271/127162s.pdf UNESCO ©, (2014). Learning to live together – Migrant/Migration. [online] Dostupné: 2. 3. 2015 z: http://www.unesco.org/new/en/social-andhumansciences/themes/international-migration/glossary/migrant/ Velasco, J. C., (2000). El Multiculturalismo, una nueva ideología?, Alcance y límites de la lucha por las identidades culturales. Madrid: Instituto de Filosofia del CSIC. [online] Dostupné 28. 12. 2014 z: http://digital.csic.es/bitstream/10261/10717/1/%2bMulticulturalismo%20%20Akal%202000.pdf
49
Anotace / abstract Cílem absolventské práce je popsat a zanalyzovat současnou situaci konceptu interkulturní mediace ve Španělsku a poodhalit tak možnosti, jak na něj nahlížet. Úvodní část se zabývá vymezením základních pojmů, pojících se k oblasti interkulturní mediace a samotnému popisu tohoto nástroje. Dále se zaměřuje na jednotlivé typy interkulturní mediace a na její využití v praxi. Závěr práce je věnován popisu historického vývoje, který mapoval vývoj konceptu interkulturní mediace ve Španělsku,
jeho
největším
průkopníkům
a
legislativnímu
ukotvení
profese
interkulturního mediátora. The aim of the graduate thesis is to describe and analyse the current situation of the concept of intercultural mediation in Spain and discover the possible ways to understand it. The introductory part explores the definition of main terms related to intercultural mediation and describes the instrument itself. It also focuses on different types of intercultural mediation and its practical use. The conclusion is dedicated to the historical concept, charting the development of the concept of intercultural mediation in Spain, to its greatest pioneers and legislative basis for the profession of intercultural mediator.
50
